Zahnání Turků L. P

45

respekt.cz Ročník XVII. V 6.—12. 11. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Zahnání Turků L. P. 2006

22

13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Pohnutky stavitelů vlády 2 V Kdo platí naše blogery? Zvol mě, dám ti auto 8 V Vidět orla létat – a zemřít 6

   komentáře VE HVĚZDÁCH Pro jedny klukovina, pro jiné hanobení mrtvol. Vojáci evropské armády najdou v  Afghánistánu lidské lebky. Běžná věc v zemi, která jich skrývá statisíce, a nikdo neví, zda jde o  pozůstatek kriminálního činu, mudžáhida, táliba či snad sovětského vojáka z  80. let. Jenže tihle příslušníci bundeswehru si s  ostatky hrají, navíc se přitom fotí a  snímky posílají pomocí mobilů. Výsledek? V  den, kdy se o  tom z médií dozvědí německé armádní i vládní špičky, je oheň na střeše a běží vyšetřování. Fakt, že cesta k této pohotovosti nebyla snadná, si připomeneme v neděli. 12. listopadu 1969 publikoval americký novinář Seymour Hersh zásadní článek. Jeho text prolomil bariéru mlčení a vedl k vyjasnění nejproslulejšího masakru spáchaného vojáky americké armády.

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Pohnutky stavitelů vlády Důvody bezvládí a scénář jeho konce

Hersh to zvládl bez mobilu My Lai. Tato zapadlá jihovietnamská vesnice symbolizuje pro celou generaci vraždění nevinných civilistů v rámci jinak racionálně zdůvodněné války. Počátkem roku 1968 se Američané, kteří původně chtěli ve Vietnamu zadržovat komunistickou expanzi, ocitají v  tísni partyzánské ofenzivy Tet. Čerstvě nasazená rota poručíka Williama Calleyho obdrží rozkaz obsadit My Lai, neboť její obyvatelé vyrazili na trh a ve vsi se prý zdržují pouze rebelové Vietkongu. Ráno 16. března 1968 tam vojáci sice žádné partyzány nenajdou, ale v přesvědčení, že každý vesničan je pro ně hrozbou, a v potřebě odvety za dříve padlé kamarády spustí palbu. Pomník v My Lai udává cifru 504 zabitých civilistů. V  éře bez „války v  přímém přenosu“, mobilů a internetu se vyšetřování pomalu táhlo armádními kanály, takže ani vojenská žaloba na poručíka Calleyho z  promyšlené vraždy nepronikla na veřejnost. Té naservíroval celý příběh až rok a půl po činu Seymour Hersh na základě pečlivého pátrání. Nejprve ho publikovala agentura Dispatch News Service, pak všechna významná média. Případ otřásl Amerikou, dodal sílu požadavkům na stažení z  Vietnamu, zvýšil počet odvedenců, kteří odmítali službu z důvodů svědomí, a v roce 1971 vedl k  rozsudku doživotí nad poručíkem Calleym (byl ale propuštěn v roce 1974). O  tom, jak se časy mění, se přesvědčil sám Hersh v  květnu 2004, když svými články otevřel kauzu Abú Ghraíb. Tam již nešlo o  stovky povražděných civilistů, „pouze“ o  mučení iráckých vězňů Američany. To, co by v podmínkách vrcholící války ve Vietnamu zapadlo jako detail, vedlo k  rychlému vyšetřování a  brzkým rozsudkům. K oné změně přispěl rozvoj informačních technologií. Kdyby byly za vietnamské – i jakékoli jiné – války k dispozici mobily s fotoaparáty, lidé by se nestačili divit. Nyní jsme o  další dva roky dále. Případ „bundeswehr v Afghánistánu“ neotevřel ani Seymour Hersh, ani jiný proslulý investigativec, ale bulvární deník Bild. Nešlo ani o vraždy civilistů, ani o mučení vězňů, nýbrž o „pouhé“ hanobení mrtvol. Práh citlivosti stoupá a  zásluhu na tom mají žurnalisté, jako je Hersh. Zbyněk Petráček

Z Pentagonu ty zprávy nemám. f oto profimedia.cz

Vážení přátelé, tak zase nic. (Lídři jdou od prezidenta, 3. 11. 2006) foto günter bartoš

M

ožná nejotřepanější politický citát všech dob říká, že demokracie je špatný systém vlády, nic lepšího ale po ruce nemáme. To je modlitbička, kterou by si teď před usnutím měli odříkávat všichni, kteří už nekonečný seriál „sestavování vlády v  Čechách“ nemohou vystát. Jistě, je to velká otrava pořád v  televizi a  novinách vidět sveřepého Paroubka, bezradného Topolánka, nečitelného Klause nebo veledůležitého Filipa, jak už pět měsíců mlátí prázdnou slámu. Zkusme se ale na aktéry hry o vládu podívat jako na lidi se srozumitelnými motivacemi a zájmy, které jsou koneckonců i zájmy jejich voličů. Pak možná bude snazší to všechno dál snášet. Pokud totiž nedojde k nečekanému zvratu, nebudou mít Češi vládu ještě řadu měsíců.

ODS, zelení, ČSSD a rudí Jaké jsou tedy motivace jednotlivých stran? Začněme u ODS, která je po osmi letech v opozici zralá převzít moc. Vyhrála všechno, co mohla, má rekordní počet voličů, kteří se opravdu usilovně snaží dokázat, jak moc si už přejí změnu vlády. Proto chce ODS co nejdřív nové volby s překlenovacím kabinetem. Vstup do velké koalice by tyto touhy hodně zchladil a  podporu voličů obrátil do nepředvídatelné deziluze. Navíc jde o osobní motivaci dnešního předsedy a jeho lidí. Topolánek je na koni, velká koalice, kterou tak dlouho odmítá, by ho znevěrohodnila a postrčila dopředu protřelé mocenské pragmatiky kolem Pavla Béma. Také motivace Strany zelených je snadno čitelná. Bursíkova strana je rovněž na vzestupu. Zatím se nijak nezkompromitovala, má podporu městských voličů, kterým vadí absence vlády a odklad reforem. Bursíkova strana programem a jeho mladými nositeli pořád nejvíc splňuje představu srozumitelné alternativy k velkým stranám. Zelení by tedy zřejmě v brzkých volbách také posílili. Výrazně by je ale nepoškodil ani odklad voleb na rok 2008. Poměrně čitelné jsou i  motivace ČSSD. Také Paroubek se cítí jako úspěšný politik. Vytáhl stranu z grossovské mizerie, získal více hlasů než před čtyřmi lety a má dost poslanců k blokování vlády, která se mu nelíbí. Agresivní styl ale ubírá ČSSD popularitu a strana by v brzkých volbách zřejmě ztratila. Po osmi letech vlády prošla sociální demokracie řadou skandálů, může mít proto také velký strach, co na ni vyjde najevo. A nejen to: při pohledu na ministra vnitra Ivana Langera a aféry kolem Kubiceho zprávy se mohou sociální demokraté bát, jaké aféry na ně kdo i zkonstruuje. Tím pak motivace sociálních demokratů ke kompromisům klesá a volby chtějí odložit, jak nejvíc to jde. Navíc má Paroubek jednu velkou pravdu: podle ústavy má dostat možnost sestavit vládu, tak proč by měl teď pod časovým tlakem, který nezavinil on, souhlasit s předčasnými volbami? A také má dobrý důvod si myslet, že to samé – tedy nepustit pravici k moci – si přejí i jeho voliči. U zbylých dvou stran už čitelnosti jejich motivací ubývá. Komunisté těží z dnešního patu nejvíc. Po minulých volbách se s nimi nikdo vážně

nebavil, dnes jsou respektovanou politickou silou, která konzultuje u hlavy státu a s níž vyjednávají úplně všichni. Byli vtaženi do hry jako strana, která při nechuti ODS a ČSSD k velké koalici vlastně rozhoduje o tom, kdy budou příští volby. Je opravdu pikantní pozorovat, jak novináři přinášejí senzační zprávy o tom, že se komunisté přidají k ODS proti Paroubkovi a podpoří předčasné volby příští rok. Nic takového samozřejmě zatím není pravda. KSČM nadále zůstává nečitelnou stranou, a když její šéf prohlásí, že ano, je pro předčasné volby, ovšem „pokud s  nimi budou souhlasit všichni“, znamená to: proti ČSSD rozhodně nepůjdeme.

Lidovci a prezident Ještě méně čitelní jsou dnes lidovci, kteří mají strach cokoli udělat. Jejich strana je v krizi a na pokraji volitelnosti do parlamentu. Proto lidovci potřebují čas, aby se opět zvedli a nabrali síly. Brzké volby jim ani jejich věrným voličům nemohou vyhovovat. Neříkají to sice nahlas, ale to jen proto, že nechtějí být v jedné partě s komunisty a Paroubkem. Navíc není jasné, jakým směrem se lidová strana vydá. Politicky čitelný bývalý předseda Miroslav Kalousek je mimo hru a jeho nástupce je nejasný. V pátek lidovecké vedení na zvláštním jednání vyhlásilo zřizování romských chudinských ghett za správnou politiku, populární vsetínský starosta a dnes i senátor, známý čistič od romského „hnisu“ Jiří Čunek má tedy cestu k předsednické židli otevřenou. Pokud jej delegáti prosincového sjezdu zvolí, může se stát cokoli: odchod umírněných voličů a  naopak příval těch, kterým protiromské řeči imponují. Podporou Čunka lidovci ukázali, že jsou stranou zahnanou do kouta, a nedá se s nimi proto jako s čitelnou umírněnou politickou silou počítat. A konečně svoje motivace má i prezident, který místo rychlého jmenování premiérů podle ústavy hraje vlastní politickou hru. Kalkuluje s tím, jaké rozložení sil mu nejsnáze zajistí znovuzvolení. Proto vyjednávání brzdí a tlačí strany do velké koalice, jejíž součástí by mohla být i klauzule o Klausově znovuzvolení. Každopádně by chtěl, aby volby do sněmovny nebyly dřív než volby prezidentské, protože vítězství a vládnutí ODS snižuje jeho šance na prezidentský úřad téměř na nulu (panování ODS v  obcích, krajích, Senátu, vládě a  ještě na Hradě by bylo pro ostatní politické strany těžko snesitelné). Do jednání se navíc promítá nenávist Klause k Topolánkovi a vůbec fakt, že prezident dnes nemá proti sobě stejně silného oponenta, jakého měl kdysi Havel právě v Klausovi.

Možné scénáře Toto všechno jsou více či méně čitelné motivace, kolem nichž se formují konkrétní scénáře. 1) Koalice všech demokratických stran, jež zemi dovede do předčasných voleb v roce 2008. To chce prezident a  také lidovci. Nechtějí to zelení a  ODS (volby by podle nich měly být dříve). Výhodou by byla okamžitá stabilní vláda, prostor pro jednání o pen-

zijní reformě a reformě veřejných financí. Nevýhodami jsou posílení komunistů, druhé zvolení Klause, kolize voleb s českým předsednictvím EU a další dva roky permanentní předvolební kampaně. 2) Koalice ODS a ČSSD. Platí totéž, co u předchozí varianty s jednou další nevýhodou. Obě velké strany by se zřejmě dohodly na změně volebního systému, která by poškodila malé strany. 3) Strany se v úterý na ničem nedohodnou a prezident pověří opět Topolánka sestavením nové vlády. Uběhnou další týdny, Topolánek osloví více nestraníků, možná i  nepolitického premiéra, opět bude následovat vyslovení nedůvěry v parlamentu a dilema, co dál. Prezident by byl už ale ze hry. Třetí pověření dostane na starost předseda sněmovny, jeho jméno ale není jasné (ten dnešní byl zvolen pod podmínkou slibu, že se svého místa před třetím kolem vzdá). Proto je v tomto scénáři celá řada neznámých. Strany by se mohly další týdny či měsíce dohadovat na šéfovi sněmovny a vládla by zatím druhá vláda sestavená Topolánkem. Nebo by se strany na šéfovi sněmovny dohodly a nechaly proběhnout i třetí kolo sestavování vlády. To už by byl minimálně leden nebo spíš únor. Po dalším vyslovení nedůvěry by prezident rozpustil sněmovnu a do šedesáti dnů by musel vypsat nové volby. Také by se ale vše mohlo právě kvůli nejasnosti s předsedou sněmovny táhnout další měsíce. Navíc třetí šanci by měl podle pravidel dostat šéf třetí strany, to znamená komunista a bývalý estébák Filip. 4) Totéž by se odehrálo, pokud by prezident v druhém kole pověřil Jiřího Paroubka (samozřejmě pokud by Paroubek přece jen nesehnal nějakého přeběhlíka z  jiné strany). Rozdíl by byl v  tom, že ODS by byla po vyslovení nedůvěry Paroubkově vládě a rezignaci dnešního šéfa sněmovny motivována rychle zvolit nového předsedu dolní komory, jinak by Paroubek vládl dál. Pak ale opět nastupuje ona šílená varianta s komunistou Filipem jako premiérem. 5) Prezident pověří někoho sestavením vlády, strany se ale dohodnou na změně ústavy tak, jak dnes navrhují zelení a  ODS (snížení počtu poslanců na 199 a možnost rozpuštění sněmovny, pokud to chtějí tři pětiny poslanců). ČSSD změnu určitě nepodpoří, lidovci a komunisté zatím naznačují, že ano. Schválení sněmovnou a pak i Senátem by trvalo do jara, volby by pak mohly být v červnu. Šlo by o jistý způsob řešení krize, ovšem pokud by sněmovna své rozpuštění skutečně odsouhlasila. Jenže návrh předpokládá spolupráci komunistů, kteří by se najednou v očích svých voličů stali tím, kdo otevírá ODS cestu k moci. Takže co z toho všeho vyplývá? Tím, že se stal jedním z hráčů, promeškal prezident příliš času. Pokud teď partaje náhle nepůjdou proti svým zájmům, které posledních pět měsíců hájí, nebudeme mít vládu dřív než na konci zimy. Ovšem na druhou stranu platí: nedohoda na vládě znamená volby zaručeně v příštím roce. Marek Švehla

Q

Jak myslíte, že dopadne vládní vyjednávání? Debata na www.respekt.cz.

komentáře 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

Polsko míří proti všem

EDITORIAL

Jaroslaw Kaczyński v Berlíně: Ne, ne a zase ne

N

ěkteré návštěvy musí být dobré už jen tím, že se vůbec uskuteční. To se dá říci i  o  cestě polského premiéra Jaroslawa Kaczyńského do Berlína. O čtyřech hodinách, které předseda polské vlády a hlavní architekt „čtvrté republiky“ v německém hlavním městě strávil, psala německá média jako o pokroku malými krůčky. Některá přitom neopomněla zdůraznit Kaczyńského 167centimetrovou výšku, čímž chtěla ilustrovat, že nic jiného než malé kroky se od polského premiéra ani čekat nedalo. A v tom měli pravdu.

Zpátky do roku 1990 „Protiruská, protiněmecká a protiunijní,“ tak zněla jedna trefná charakteristika hlavních zahraničněpolitických priorit varšavské vlády, v níž jsou vedle populistického Práva a spravedlnosti ještě populističtější a podle všech obvyklých evropských měřítek extremistické strany Sebeobrana a Liga polských rodin. Jejich šéfové Andrzej Lepper ze Sebeobrany a Roman Giertych z ligy jsou navíc místopředsedy vlády. Kdyby byl takový kabinet ve středoevropské zemi jiné velikosti a  významu, například na Slovensku nebo v  Rakousku, byla by na ni uvalena přinejmenším neoficiální klatba. Ale s  takovým Polskem, podobně jako s Itálií, když tam vládl klientelistický mediální manipulátor Silvio Berlusconi, se však nelze nebavit. Politikům typu Leppera pak stačí obléknout si oblek a při jednáních v Bruselu se nedloubat v nose, aby se o nich začalo říkat, že jsou vlastně „překvapivě normální“. Jako překvapivě normální se v Berlíně představil i Jaroslaw Kaczyński. Toto konstatování je ale dáno spíše mírou negativního očekávání než pozitivním překvapením. Už sama předehra, kterou Kaczyński obstaral rozhovorem pro nejčtenější, sluší se však dodat že i bulvární, deník Bild, by u jiného politika byla skandální. Kaczyński v něm bez předchozího diplomatického vyjednávání vznesl požadavek, že se Německo má smluvně za své občany vyhnané po roce 1945 z Polska vzdát nároků na majetek, který za Odrou zanechali. To by znamenalo, že případné odškodnění by mělo Německo zaplatit samo. Stejně tak zopakoval, že se Varšava nesmíří s rusko-německým plynovodem, který má po dně Baltského moře obejít Polsko, ale i Pobaltí, Ukrajinu a další středo a východoevropské země. Třetím, byť ne tak zdůrazňovaným „ne“, s nímž Kaczyński do Berlína jel, je nesouhlas s evropskou ústavou, kte-

rou jak polská vláda, tak prezident Lech Kaczyński v její současné podobě zásadně odmítají. Deník Tagespiegel přirovnal Kaczyńského výroky k tomu, jako kdyby francouzský prezident požadoval před setkáním s německou kancléřkou písemné záruky na to, že Alsasko zůstane francouzské, a  nazval současné Polsko „mamutem zamrzlým ve studené válce“. Přes urážlivou podstatu tohoto výroku na něm je něco pravdy. Vláda Práva a  spravedlnosti (přes všechny změny má Polsko fakticky už rok v zásadě jednu vládu) se vrací do roku 1990, a to jak vnitropoliticky, tak v redefinování politiky zahraniční. A to především tím, že zpochybňuje nejen úspěšnost minulých patnácti let, ale dokonce samu legitimní podstatu „posrpnového“ uspořádání. Jedinou nedotknutelnou konstantou diplomacie zůstávají transatlantické vztahy a partnerství s USA a svým způsobem i visegrádská spolupráce. Proto je vcelku logické, že do roku 1990 se vracejí i polsko-německé vztahy, se všemi problémy, které se zdály už překonány. Berlín na tuto změnu ale není schopen ani ochoten odpovídajícím způsobem zareagovat. Německo roku 2005 je oproti Německu 1990 chudší, sebestřednější a  daleko méně trpící pocitem historické viny za šedesát let vzdálenou druhou světovou válku.

Distributor ruského vlivu Navíc, jak dává ve svých pamětech na vědomí i bývalý kancléř Gerhard Schröder, od Polska (i dalších středoevropských zemí) Německo očekává alespoň určitou míru vděčnosti za to, že se Berlínu podařilo prosadit rozšíření EU na východ. A to v podobě pro nové země finančně výhodnější, než by ji bývaly chtěly prosadit státy typu Francie. Místo toho však má co do činění s novým polským a  do značné míry protiněmeckým nacionalismem, který považuje gesta, jako přihození peněz Polsku Angelou Merkelovou při jednání o rozpočtu EU na roky 2007 až 2013, za samozřejmost. Vždyť přece nacisté srovnali Varšavu se zemí, vyplývá z logiky úvah prezidenta Lecha Kaczyńského, který ještě jako primátor hlavního města nechal spočítat výšku reparací, které by bylo možné po Berlínu požadovat. Vedle toho, že takto se chovající Polsko se podobá člověku, za něhož jste několikrát zaplatili oběd a on automaticky předpokládá, že to budete dělat dál a už ani neděkuje, je tu ještě jeden zásad-

ní problém. Vyjádřil ho na příkladu německo-ruského plynovodu bývalý polský ministr zahraničí Bronislaw Geremek, který řekl, že Kaczyński jel do Berlína s prázdnýma rukama. Polský premiér se sice jednoznačně postavil proti německo-ruskému plynovodu, který Merkelová stejně jednoznačně podpořila. Ale alternativu, kterou by mohl být plynovod z Kaspického moře přes Černé moře a Ukrajinu a Polsko, Kaczyński nepředstavil. Podobně tomu je i v evropské politice, kde po „ne“ ústavě neexistuje žádná jasná polská pozitivní odpověď na to, co tedy dělat s EU bez ústavy. Polsko-německý nesoulad má vliv nejen na atmosféru ve střední Evropě, ale ovlivňuje i politiku celoevropskou. Angela Merkelová se stále ještě nevzdala plánu na oživení evropské ústavy a vedle francouzských voličů se jako největší problém ukazuje právě Polsko bratří Kaczyńských. Přes všechny výhrady, které lze k  Polsku pod vládou Kaczyńských mít, si ale i  Německo musí uvědomit, že se v jeho sousedství rodí nová evropská mocnost. Mocnost, která má přes Visegrád nejen ambici dominovat „nové“ střední Evropě, ale ještě daleko výraznější zájmy prosazuje směrem na východ. Ale bez podpory Unie a  alespoň tichého souhlasu Německa však Polsko nemůže dlouhodobě vyvážit ruský vliv na Ukrajině, v  Bělorusku, o  Moldávii či Zakavkazsku nemluvě. Do jisté míry lze říci, že Německo má na výběr mezi Polskem a Ruskem. Mezi tím, jestli podpoří rozšíření vlivu EU do neruského postsovětského prostoru, nebo zda se parafrázovanými slovy Putina, který mluvil o zemním plynu, stane „hlavním distributorem ruského vlivu v Evropě“.

Tak kudy? V  případě, že dojde ke krachu evropské ústavy a  vývoji, který britský politolog Timothy Garton Ash přirovnal k postupnému úpadku významu EU, podobnému konci Svaté říše římské, „ruskou cestu“ Německa vyloučit nelze. Pro středovýchodní Evropu by to vzhledem k nárůstu autoritářských tendencí v Rusku byl ten nejhorší vývoj. Na výběr má ale i Polsko. Být současně protiruský, protiněmecký a protievropský to opravdu, ale opravdu nelze. Luboš Palata Autor je redaktorem LN.

Q

Únos České televize do minulosti Obhajovat smysl veřejnoprávních médií je každý den těžší a těžší. A to jen kvůli nim samotným. V Evropě je oblíbeným zvykem posmívat se Američanům, jak pokaždé blázní, když v červenci slaví výročí vyhlášení nezávislosti. Přitom, co bychom za to dali, když by aspoň každý pátý Čech uronil slzu při vzpomínce na otce zakladatele československého státu. Česká televize nicméně zřejmě usoudila, že sentimentu je v zemi až příliš, a tak k 88. narozeninám ČSR pro jistotu neuvedla ani jeden pořad, který by se k výročí vztahoval. Kdo ale usedl k obrazovce den po státním svátku, musel si říct, že naopak toho sentimentu je na Kavčích horách až moc. Bohužel sentimentu po totalitních časech. Na ČT 1 totiž místo tradičních filmů z  první republiky či klenotnice české kinematografie běžel snímek z roku 1952 Únos, který pojednává o tom, jak bývalí piloti RAF unesli letadlo do západního Německa, aby se pak zločinní Američané snažili nic netušící cestující přesvědčit ke lživé propagandě proti sovětskému bloku. Jak se asi musel cítit válečný pilot Miroslav Štandera, který den předtím z rukou prezidenta přijímal vyznamenání a o jehož kamarádech film vlastně je. Co to mělo znamenat? Publicista Jan Rejžek v  Lidových novinách napsal, že šlo o  „výborný, leč jak se ukázalo, riskantní nápad“. V ČT totiž vznikl projekt nazvaný „Před železnou oponou“ a „Za železnou oponou“, který v  praxi znamená, že na prvním programu běží nejdříve propagandistický film československé výroby a následně pak na druhém programu film ilustrující americký úhel pohledu. Po filmu Únos

tak následoval snímek Muž na laně od Elii Kazana. Ačkoli Jan Rejžek patří mezi nejzajímavější kritiky zdejší televizní a vůbec kulturní tvorby, s jeho nadšením nelze souhlasit. Důvodů je hned několik. Kolik diváků asi vědělo, že je tu nějaký projekt před a za oponou? Tedy, že si pak mají ještě zapnout dvojku, aby komunistickou lež pochopili? I autor těchto řádek prostě náhodou zapnul televizi a  zhlédl nechutné propagandistické dílo, aniž by o projektu kdy slyšel jediné slovo. Až po zběsilém hledání na internetu, cože to má znamenat, přišlo rozhřešení. I tak to ale nedává smysl. Skutečně někdo očekává, že divák stráví nedělní odpoledne čtyřhodinovým sledováním těchto filmů? Je naprosto jasné, že veřejnost dá přednost českým hercům, jako je Miloš Kopecký či Ladislav Pešek, před byť skvělým, ale truchlivým dramatem americké provenience. A dále, proč je větší zrůdnost na sledovanější jedničce a  kvalitnější snímek na dvojce? Výsledek se samozřejmě dostavil ve sledovanosti, komunisti převálcovali Američany s  téměř dvojnásobným zájmem diváků.

Proč to platit S  odvysíláním snímků, které lživě vyprávějí o  naší minulosti, je třeba nakládat velmi opatrně. Určitě stojí za to, když může veřejnost spatřit, jak fungovala komunistická propaganda, ale je třeba to dát do sou-



Vážené dámy a pánové, naši redakci posílili dva noví redaktoři – reportér Lidových novin Vladimír Ševela a Tomáš Sachr. Dále chci upozornit, že v dnešním čísle najdete rubriku Diskuse kvůli inzerci výjimečně až na straně 19. Z obsahu bych vás rád upozornil na rubriku Téma s analýzou vztahu Evropské unie a Turecka, jehož důležitost určitě naplno doceníme teprve v průběhu budoucích let. Rozhoduje se o něm ovšem už nyní. V rubrice Kultura pak nabízíme reportáž z bosenského Mostaru, kam minulý týden přijeli čeští divadelníci. Srdečně vás zdraví Marek Švehla

glosy Boj s globálním oteplováním se prodraží tím více, čím déle jej budeme odkládat. Vyplývá to ze zprávy britského ekonoma Nicholase Sterna, zveřejněné minulý týden. Odmítneme-li investovat do snížení emisí skleníkových plynů, hrozí globální ekonomice vážné otřesy. Česko se ovšem vydává přesně opačným směrem. Vláda chce poslat do Bruselu návrh, podle něhož by mohly české podniky až do

Emise nedáme roku 2012 vypouštět do ovzduší každoročně přes 100 milionů tun CO2. Loni přitom vypustily jen 82 milionů tun, o 16 milionů tun méně, než měly povoleno. Proč se tedy má limit zvyšovat? Prý kvůli ekonomickému růstu. Jenže podle Sterna jde právě o to, aby se vazba mezi ekonomickým růstem a růstem emisí přerušila. Globální ekonomiku je třeba co nejrychleji přebudovat tak, aby svět bohatnul i v podmínkách, kdy emise klesají. Usilovně lobbujícím českým firmám se vyšší emisní limit vyplatí, mohou totiž nevyčerpané množství emisí prodat na trhu a vydělat na tom. Loni utržily tímto způsobem miliardy korun. Systém obchodování, který měl emise snížit, hodlá česká politická a hospodářská elita použít jako dojnou krávu. Martin Uhlíř

Když na veřejné scéně pracuje politik nezatížený nějakým skandálem nebo „kauzou“, je to skvělé. Jana Hybášková, šéfka Evropských demokratů, disponovala důvěryhodností a autoritou, kterou jí předsedové zdejších partají mohli jen závidět. Její varovné proklamace o nutnosti boje s korupcí zněly naprosto upřímně. Proto zarazilo její předvolební oznámení, že jí vyslanci občanských demokratů nabídli obchod: když dá ODS třímilionový úplatek, ministerstvo financí za to její straně vyplatí patnáctimilionový státní příspěvek za volby 2002 zadržovaný už léta pod různými záminkami vládnoucí ČSSD. Coby osnovatele úplatku Hybášková zmínila ministry Vlastimila Tlustého a Jiřího Pospíšila. Jenže ani u jednoho nepředložila důkaz. A křivé obvinění, to už je vážný šrám na pověsti.

Mlčeti je zlato

vislostí. Vést o tom debatu, ukázat, v čem lež spočívá apod. Zatím je to ale naopak, zejména na soukromém kanálu Prima běží jedna totalitní odpornost za druhou. Typické pro veřejnoprávní médium ale je, že zatímco nemá problém odvysílat takovéhle věci, tak raději stáhne z programu dokument o protikomunistickém aktivistovi Hučínovi a ze strachu z kontroverze ho dají jakési komisi k posouzení nezávadnosti. Představitelé veřejnoprávní televize by si měli konečně uvědomit, že naplňovat smysl této instituce znamená být často proti mocným či většinovému vkusu. Jestli na to nemají odvahu, měli by jít domů. Jinak by bylo lepší televizi zrušit, protože tohle platit ze svých poplatků je ostuda.

Chování paní předsedkyně je naprosto nepochopitelné – nemohla si přece myslet, že by jí obvinění jen tak prošlo. Jana Hybášková svůj výstup vysvětluje tím, že je prý „povinností politika ihned informovat veřejnost“. To je ale nesmysl. Povinností je informovat policii a snažit se s její pomocí korupčníky odhalit. Několikatýdenní čekání paní Hybáškové s oznámením na vrchol předvolební kampaně působilo naprosto nedůvěryhodně a vzbuzovalo podezření, že šlo prostě o pokus poškodit konkurenci. Předsedkyně teď nahlédla, že trvat dál na prázdném obvinění je neudržitelné a omluvila se. I tím však vyvolala rozpaky. Přesněji řečeno faktem, že se omluvila jen ministru Pospíšilovi, a ne Tlustému. Byť je šéf spravedlnosti nepochybně větší sympaťák než jeho kolega z  financí, omluvu si zaslouží oba. Když se tak nestane, SNK ED zřejmě postihne vážnější odliv voličů, než byl ten, co zakusila v Praze při komunálních volbách.

Erik Tabery

– ET –

Je to bezpečné? Na Kavkách asi ne. (Hučín) f oto günter bartoš

Q

   česká republika

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Uhlí, nebo domov

V Jiřetíně se hraje o moc nad Českem a o kvalitu života

Tak to bychom měli. (Důl Mostecké za Litvínovem) foto günter barto3

H

orní Jiřetín opustili vyslanci Mostecké uhelné společnosti (MUS) a zanechali v srdcích usedlíků trvalou vzpomínku. Půl roku tady chodili od dveří ke dveřím a nabízeli místním odkoupení jejich domovů stojících na ložisku uhlí. Vyplatilo se to. Procento lidí ochotných ustoupit těžbě se zvětšilo, obec je rozvrácená, sousedé si nemohou přijít na jméno a zastupitelům přicházejí na mobily výhrůžné zprávy. V jejich řadách poprvé zasedli tři zastánci zbourání Jiřetína.

Semknutí a naštvaní Jiřetínskou náves bičuje studený vítr a  ohýbá mohutné stromy nedaleko místní fary. „K nám už neMUSíte, svůj dům neprodáme. Nedopustíme zbourání naší obce,“ říká nápis na farních dveřích. „Výsledek voleb potvrdil, co předtím řeklo referendum – tedy že většina zdejších odmítá těžařům svůj dům prodat,“ říká pan domácí Vladimír Buřt, architekt a jiřetínský zastupitel. Má pravdu. Zatímco však v referendu bylo proti bourání 96 procent hlasujících, ve volbách opačný tábor znatelně narostl: tři z jedenácti zastupitelů dnes podporují dohodu s  uhlobarony. Velkou zásluhu na tom má právě skončená pětiměsíční kampaň MUS. Během ní, navzdory rozhodnutí radnice nejednat o odkupu, klepali místním na dveře zástupci těžařů a přesvědčovali je, aby své domy prodali. „Dělají to úplně stejně jako komunisté. Zaplatí několik lidí, aby rozvrátili celou vesnici. A někteří opravdu bláhově věří, že jim něco dají,“ říká Vladimír Buřt, který už dostal několik SMS s  varováním, že jestli se nepřestane v  záchraně Jiřetína angažovat, bude mít problémy s policií nebo dostane nakládačku. Výhrůžné zprávy i  telefonáty obdržel i  starosta Branko Glavica. „Je to nepříjemné, ale neberu to nijak dramaticky,“ říká muž, který se v Jiřetíně těší velké

Jeden den v životě

Vyjednavačův čtvrtek Dnešní den je po mnohatýdenním vypětí klidný. To vypětí bylo hlavně časové (a tím i finanční, protože nezbylo moc času dělat svou práci) a  emoční – plno lidí jsem si možná trvale znepřátelil, ale zase nové poznal. Dnes je konečně klid a únava je již příjemná. Včera se v důstojných prostorách slavonické galerie v bývalém řeznictví, kde jsou na stěnách renesanční biblické výjevy, podepsala koaliční dohoda o pondělním hlasování, které určí starostu a radu města. Poprvé po „změně“ tady ztratili moc komunisté, pro které byly Slavonice vždycky baštou. Nejvíc mě na stěnách zaujal výjev, jak je polévána někomu hlava, pořád se mi k  němu stáčel zrak. Připomínalo to časté veselé posezení mládeže dole v hospodě, podobný rituál jsem tam také viděl. Slavonice jsou totiž také baštou hardcore, je tady

oblibě u drtivé většiny místních. Jako spolehlivého šéfa radnice ho respektují stoupenci prodeje i ti, kteří se z domovů nehodlají nechat vyhnat. „Jednat s MUS jsme odmítli. Nevím, o čem bychom měli jednat. Oni chtějí uhlí, které je pod naší obcí, a my tu chceme žít. Tady není moc prostoru pro debatu,“ říká starosta. Je přitom přesvědčen, že jeho obec z mapy vymazána nebude. „Energetická koncepce s prolomením limitů nepočítá,“ vysvětluje svůj optimismus. „A Jiřetín je malý, semknutý a naštvaný. Nevím, proč bychom se měli stěhovat kvůli zájmům soukromé firmy.“ O  pár kroků níž v  hospodě U  Karbanu panuje rozpačitější nálada. „Vyjednavače jsem vyhodil. Nikam nechci, žiju tady celý život, tak kam bych chodil?“ říká Ladislav Slavík. „Ale nikdy nevíte, jak to bude. Teď je klid, ale je to velká nejistota. MUS se nedá věřit a za rok může být všechno jinak.“

Dokud je čas Téměř naproti hospodě, za plotem velkého kovošrotu sedí ve své kanceláři Petr Leichner, šéf hnutí Dialog a  jeden z  trojice zastupitelů, ochotných jednat s těžaři. V Jiřetíně se narodil a ve zmíněném referendu se též vyjádřil proti bourání obce. Dnes je pan Leichner ale skeptičtější. „Stojí proti nám gigant, proti kterému nemáme šanci,“ říká. „Nemá cenu ze sebe dělat bojovníky a živé štíty. Pod námi je strategické ložisko a my máme dvě možnosti: buď si teď domluvit slušné podmínky, nebo čekat a za pár let se nechat vyvlastnit.“ Jiřetínští odpůrci těžařů považují zastupitele Leichnera za trojského koně MUS, on to ale odmítá: „Nemáme s  Mosteckou nic společného, jde nám jen o možnost komunikace s těžaři, což bylo v Jiřetíně doposud tabu.“ Co si pod pojmem komunikace představit? „Možná to zní sobecky, ale vytřískat z toho co nejvíc. Dokud je čas. Jinak o nás rozhodnou jiní a  my ostrouháme,“ říká Leichner.

plno kapelek se jmény jako NIHIHIHIll, DEVIACE DOBY a podobně. Taky jsou Slavonice bývalou pevností starousedlíků proti tzv. náplavám. Ale to už tak neplatí, promixovalo se to. Takže po vzbouření adrenalinu klid. Dnes byl první den zpětného zamyšlení, jaký mělo to angažmá smysl, zatím jsem takové vnitřní otázky odháněl klackem jak dotěrného psa. Má družka, velká přítelkyně i  nepřítelkyně, je toho názoru, že angažovat by se měli pouze ti, kteří mají své věci v  řádku – dřevo na zimu, bankovní účty v  plusu, splněné výchovné procedury atd. Oponuji tím, že nikdo jiný než já by tady kandidátku zelených nepostavil – a pak by vítězné koalici chyběl ten náš jeden mandát, osmý proti 7 mandátům komunistů. Ono totiž ty ideální kandidáty není vůbec lehké sehnat. Slovo politika nevzbuzuje u  běžného občana vůbec libé pocity a se spojením komunální je to ještě horší. Na vlastní kůži jsem to zažil, když jsem obcházel město, aby se mi někdo upsal na patnáctimístnou kandidátku. V malé obci není zas tolik lidí schopných, populárních, a hlavně ochotných k  angažovanosti a  byl o  ně mezi stranami velký boj. A ti, co se nechtěli komunálně aktivovat, ti se volebním lovcům rafinovaně vyhýbali. Když mě viděli přicházet s papíry v ruce, často už věděli, kolik uhodilo, a říkali zamračeně a štítivě: Já s tím nechci nic mít. Jako by to nebyly papíry s volebním

A tohle bychom mít chtěli. (Šéf Dialogu Petr Leichner před nově opravenou poštou v Horním Jiřetíně) foto günter barto3

K  pesimistickému vyklízení pozic ho – jak říká – vede postoj politiků zdejších hlavních stran, kteří sice po revoluci schválili limity, ale nikdy neodepsali uhlí pod Jiřetínem ze seznamu strategických ložisek. „Já už mám polovinu života za sebou a pořád žiju v nejistotě, že někdo limity zruší. Tím bude po naší ochraně a spadne klec. To se raději přestěhuju teď než za patnáct let,“ říká Leichner a stejně jako těžaři odkazuje na Horní zákon. Z něj vyplývá, že strategická ložiska surovin je prostě nutné jednou vytěžit, a pokud by tomu měl v rozhodující fázi někdo stát v cestě, může ho stát i vyvlastnit. Víra v neochotu politiků bránit limity těžby zřejmě vedla i  známého „dravce kapitálového trhu“ Pavla Tykače k  tomu, že nedávno za deset miliard korun nakoupil čtyřicet procent akcií MUS. Jak říkají odborníci, v  případě dodržení limitů by to byla značně přemrštěná cena. Takže Tykač musí sázet na to, že závora dříve či později zmizí. Horní Jiřetín je totiž branou k  dalším ložiskům hnědého uhlí na území sousedního Litvínova, o která mají těžaři zájem. Kvůli této hrozbě už v Litvínově vzniklo sdružení Kořeny, které podporuje boj Jiřetína a na prosinec ohlásilo referendum o odmítnutí těžby v okolí města.

Strategie Made in Czech (Coal) „Tento region se dává pomalu dohromady, zvedá se turismus. Pokud se prolomí limity, vrátíme se o třicet let zpět,“ říká šéf sdružení Kořeny Miroslav Otcovský. Má na mysli dobu, kdy kvůli hnědému zlatu komunisté neváhali srovnat se zemí historické město Most a  dalších osmdesát vesnic. Jejich obyvatelé neměli možnost vzdorovat nebo dohadovat se o ceně. Dostali byt v  paneláku a  pár tisíc odškodného. Na místě původních vesniček pak vznikla měsíční krajina. Tomuhle masakru životů, přírody a vzduchu zame-

programem – podle mě rozumným a uskutečnitelným –, ale nějaké eklhaft fekálie. Nakonec mi nutné poslední a  předposlední místo na kandidátní listině zajistili mladí: jeden z nich řezník, který si na lavičce čekatelů pod okny radnice skoro každý víkend topořil a barvil čejenské ,,číro“, a já musel horko těžko obhajovat jeho zařazení na soupisku. Slavonice beru za svůj domov, ale s  místní radnicí mám problémy už dlouho. Když se před lety rekonstruovalo historické Horní náměstí, což je největší česká renesanční sgrafitová galerie, bojoval jsem spolu s přáteli za památkově citlivější přístup. A také za krásné staré hlohy, které měly být podřezány. Papírově jsme tenkrát vyhráli, doporučení památkářů podpořilo náš názor, ale komunistický starosta si stejně udělal, co chtěl. Brzy ráno poslal komando s motorovkami a bylo po problému. Konečné nezvratné řešení. A teď zase kandiduje. A znova chtějí ničit – tentokrát kvůli jinak dobrému nápadu prodloužit železnici ze Slavonic do Rakouska. Za oběť má padnout technická budova slavonického nádražíčka z roku 1907. Sama o sobě není žádným unikátem, ale v kontextu okolní krajiny a pohledu na Slavonice by to naprosto zničilo zdejšího genia loci. Prostě se to nedalo skousnout. Ten pocit arogance a  hlouposti z  radnice, strach z  jinak vítaných „evropských“ peněz, které za sebou v  místních poměrech zanechávají mlčenli-

zilo až zavedení těžebních limitů v roce 1991. Vláda určila hranici, za kterou už těžaři nesmí; sever Čech, kdysi jeden z  nejkrásnějších koutů Evropy, dostal novou šanci. Dnes je ale porevoluční nadšení pryč a znovu vlivní uhlobaroni trvají na tom, že je nutné limity prolomit. Petr Pudil, šéf skupiny Czech Coal, pod kterou MUS patří, se svěřil Hospodářským novinám, že je třeba limity zrušit ze strategických důvodů: bez jiřetínského a litvínovského uhlí by Česko bylo příliš závislé na dodávkách ruského plynu. Říká to ale v době, kdy ČEZ energii vyrobenou z uhlí vyváží. Strategické vazby na Rusko navíc prohlubuje samotný ČEZ, který se nedávno s Moskvou dohodl na dodávkách jaderného paliva pro Temelín, namísto dosavadní smlouvy s americkým partnerem. Politici se ohledně limitů vyjadřují opatrně. Většina, jako například dosluhující ministr průmyslu a obchodu Martin Říman (ODS), považuje za nejdůležitější, jak se dohodnou obyvatelé Jiřetína s důlními společnostmi. „Pokud se zájemce nedohodne byť jen s  jedním vlastníkem, tak se těžit nebude,“ řekl Říman Hospodářským novinám. Jak funguje tento systém „my se otočíme, a vy se nějak dohodněte“ jsme všichni měli možnost sledovat v  přímém přenosu v  Nošovicích, kam vláda nedávno lákala automobilku Hyundai. Investor nakonec příslibem velkých peněz přesvědčil většinu vlastníků půdy a  s  požehnáním českých úřadů pak nechal na nich, aby sami „dopřesvědčili“ zbývající váhavce. Poslední odpůrci kývli poté, co jim někdo začal vyhrožovat vraždou. Přes jinak velkou úspěšnost v potírání tohoto druhu kriminality policie autory nošovických anonymů nikdy neobjevila. Jejich adresáti si proto stěžovali státnímu zastupitelství a  to dodnes nerozhodlo, zda je stížnost oprávněná, nebo ne. Jan Kovalík 

Q

vou poušť zkoupeného a vybydleného středu města, vhodného pro drahou turistiku. Sedmnáct let po „změně“, a pořád to tu vedou nějací ONI, před kterými se musíme mít na pozoru. Tak by to přece už dávno nemělo být! Dnes je první klidný den, přišel studený vichr, z radnice se v noci ozývala požární siréna, někde hořelo, a  současně přišly ráno první sněhové vločky, které vzbudily nadšení u  mé dcery. A  já v duchu kvílel, protože jsem začal po dlouhé době dělat svou kamenickou práci a věděl jsem, že jsem promarnil babí léto a teď budu máchat kameny ve vodě s ledovým škraloupem. Ale na druhé straně jsem měl dobrý pocit ze šedých mraků, které táhly nad Slavonicemi. Měl jsem pocit možnosti těžce vyvzdorované svobody mít svůj, třeba marginální názor, který ale už nemusí zůstat osamocen. A v malém městě se podle některých nově rozdělují koryta a podle jiných je to jinak, ale to mraky vůbec nezajímá. Existují v  propojených tvarech podle svého a podle větru a to je dobře. Snad to nakonec dobře dopadne i u nás a pánové ,,Poroučíme větru dešti“ si po mnoha letech vyzkoušejí, jak chutná opozice. Zdeněk Horák Autor je volebním zmocněncem Strany zelených ve Slavonicích.

Q

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

1195

inzerce  inzerce 

 česká republika Připomeňme si Strom porazit, oloupat nebo namořit, prostě zabránit kůrovci vyletět a  napadnout stromy v okolí. To byl ještě nedávno hlavní plán správců šumavského národního parku. Plán, jemuž dominovala především těžba. Jenže s novým vedením se už tři roky po sobě ukazuje, že příroda si i  s  přemnoženým kůrovcem může poradit sama a že masivní kácení stromů není zdaleka tak nutné, jak si bývalý šéf parku spolu s lesníky myslel. Lýkožrout se na Šumavě především díky deštivým létům nepřemnožil už pět let, přesto se ještě v  „klidných“ letech snažilo bývalé vedení vytěžit co nejvíc stromů. Popud ke změně přístupu vzešel ze zprávy, kterou na jaře roku 2003 vypracovali experti Světového svazu ochrany přírody. Prohlásili v ní, že Šumava přestala splňovat mezinárodní kritéria pro národní parky, a doporučili urychleně kácení stro-

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Divokost v srdci

Vidět orla je fascinující krása. Tak kdo ji chce otrávit?

Ticho motorových pil mů zastavit. Novým šéfem šumavského národního parku byl jmenován ekolog Alois Pavlíčko, který zcela změnil taktiku svých předchůdců. Lesníci dnes zkoušejí ponechat lesy samovolnému vývoji, zasahují jen v některých oblastech. Z jejich statistik plyne, že v roce 2004 se kvůli kůrovci vytěžilo více než 44 tisíc kubíků dřeva, loni 38 tisíc, letos k polovině září 17 tisíc kubíků. Přestaly létat helikoptéry do první zóny parku, přestalo se kácet v unikátních zbytcích horských pralesů a stromy se přestaly stříkat insekticidy. Dozvuky těžebních zásahů ale přetrvávají dodnes. „Razantní těžba totiž způsobuje, že vichřice u nás páchají mnohem větší škody než v bavorské části parku, ačkoli bavorská strana je návětrná,“ říká Jaromír Bláha, vedoucí programu Lesy Hnutí Duha. Při pohledu na graf, který zachycuje škody způsobené kůrovcem, je vidět, že ještě počátkem 90. let „polomová“ křivka tu „kůrovcovou“ skoro kopírovala. S kalamitou obě křivky vystoupaly strmě vzhůru. Jenže po ústupu lýkožrouta zůstala „polomová“ křivka nahoře. Zmizely rozsáhlé plochy lesa a obrovské holiny pak „vpustily“ do lesa horské vichřice. „Větrné kalamity, způsobené špatně provedenými zásahy proti kůrovci, už na Šumavě zničily větší plochy lesa než kůrovec samotný,“ říká Jaromír Bláha. Budeme si vědět rady, až kůrovcová kalamita propukne příště? Za teplého a  suchého léta se zvyšuje počet generací vylíhlých během jedné sezony a přírodovědci jsou si jisti, že přemnožení kůrovce se v  budoucnu určitě nevyhneme. Podle ekologů nestojí šumavský problém tak, že bychom si mohli vybrat mezi suchým lesem nebo zdravým zeleným lesem. Máme na výběr mezi suchým lesem a holinami. Rozdíl dobře ukazuje právě bavorská strana Šumavy. Víme, že kácení stromů ve velkém potřeba nebude. Nelze totiž pominout fakt, že nejskeptičtější scénáře z poslední kalamity se nenaplnily: kůrovec nesežral všechny smrky, a hlavně – pod těmi uschlými začíná rašit nový, zdravý porost. V dočasně suché smrčině navíc zůstala většina rostlin, hmyzu i dalších živočichů a pestrý ekosystém lesa se podařilo zachovat. Kateřina Mahdalová

Zakažte karbofuran a pochytejte šílence! (Orel u Znojma) foto josef hlásek

M

ořský orel, v  Čechách dávno vyhubený, tu má znovu hnízda, vyvádí mladé. Znovu mu ale hrozí smrt. Vzácní ptáci jsou vybíjeni otrávenými návnadami. Jedem hynou stovky dalších zvířat. A pachatel zatím uniká.

K hnízdu a k vodě Vlasta Škorpíková je na první pohled nenápadná úřednice státní správy. Teď nás ale s dalekohledem v ruce vede lesem na jedno tajné místo na Znojemsku. Chceme vidět orlí hnízdo. Ornitologové, chránící dravce, polohu hnízd přísně tají. Trmácíme se rákosím a  zapadáme do bahna. Jsme v lužním pralese někde u řeky Dyje. Orlí hnízdo je v koruně dubu. A spatřit ho je šok. Neuvěřitelná stavba, dvoumetrový koš ze silných větví, je asi dvacet metrů nad zemí. Orli teď ale létají daleko odsud, shánějí potravu. Musíme za nimi k  vodě. Na hrázi Jaroslavického rybníka, kousek od Znojma, právě nacvičuje kutálka. Trhovci nabízejí burčák, perníková srdce, cukrovou vatu. Obrovský rybník je vypuštěný, těsně před slavnostním výlovem. Na mělčině u hráze sebou bijí v bahně stovky ryb a odírají si šupiny o kameny. Mělčiny a kupy bahna, kde se mrskají ryby, jsou všude po nedozírné ploše rybníka. V tlejícím bahně loví volavky, čejky, kormoráni. Všude poletují hejna racků, míhají se malí, hbití orlovci. V té záplavě uvidíme dravce najednou úplně zřetelně. Obr s dvouapůlmetrovým rozpětím křídel se obloukem snese z výšky a zasekne spár do rybího břicha. V dalekohledu se ještě bleskne ostrá žluť zahnutého zobáku, orel párkrát máchne křídly a je pryč.

Pár kapek

Ať si prales poradí sám. (Pavlíčko) foto ludvík hradilek

Jako malá přičichla Vlasta k  divočině přes strýce pytláka. O orlech nejprve četla v knížkách, pak za nimi vyrážela na Slovensko. V  osmdesátých letech, kdy u nás zahnízdilo osm párů dravců ze severu, už se ale s dalekohledem pouštěla do krajiny v Čechách. Orli se usadili hlavně u  vodních nádrží na Třeboňsku, u Znojma, ale i v Pojizeří či u Máchova jezera. Dnes jich tu žije asi 30 až 35 párů. „Vidět orla v letu je fascinující zkušenost, je to dotek prapůvodní divokosti,“ říká drobná úřednice a členka České ornitologické společnosti, která orla zvolila za ptáka roku 2006. Poslední dobou ovšem Vlastě sledování orlů nepřináší jen radost. Ve zhruba posledních dvou letech orly a  mnoho jiných zvířat, včetně zaběhlých domácích mazlíčků, mimo ilegální odstřely masakrují především otrávené návnady. Přestože je používání otrávených návnad zakázáno zákonem o  myslivosti z  roku 2001, zabíjí nyní zvířata a ptáky obzvlášť nebezpečná látka – prudce jedovatý karbofuran. Zemědělci jím chrání řepu,

kukuřici či brambory před hlodavci. Je k  dostání ve spoustě zemědělských družstev. „K  zabití i tak velikého ptáka, jako je orel, stačí pár kapek jedu. Umírá ochrnutím v  bolestivých křečích,“ říká Vlastin kolega, ornitolog Zdeněk Vermouzek. „Jenom letos jsme zaznamenali mimo káňata, sokola a dalších otrávených ptáků i zabití celkem osmi mořských orlů,“ říká dlouhovlasý třicátník z Moravské ornitologické stanice Muzea Komenského v Přerově. A  to je pro orlí populaci katastrofa. Orel je totiž monogamní, pokud přijde o  druha či družku, další spárování mu trvá celé roky. A  mládě může mít jedno do roka. Vermouzek s  přáteli založil sdružení Volná křídla, které monitoruje otravy ptáků už několik let, iniciuje trestní stíhání neznámých travičů, stojí také v čele kampaně proti používání karbofuranu. A kampaň i jednání s firmou SN ARGO, která u nás s jedem obchoduje, mají výsledky. „Letos už se karbofuran nedováží. Právě kvůli špatnému světlu, které na něj vrhají otravy zvířat. A používání zásob bude velmi omezeno,“ říká vedoucí Státní rostlinolékařské správy Pavel Minář. „Uvidíme. Zatím jsou ale jedy pořád skladovány po celé zemi,“ říká k tomu skepticky Vermouzek. A kdo zabíjí zvířata a ptáky návnadami? „Myslivci,“ říká přesvědčeně úřednice Škorpíková. „Nikoho z  nich jsem sice klást návnadu neviděla, ale vyplývá to z logiky věci. Návnady se často nacházejí v  jejich revírech. Jedině myslivci vnímají dravce jako konkurenty. Co má křivý zobák, musí dolů, to je staré myslivecké heslo. Normálnímu člověku dravci nevadí, nestřílí je ani netráví,“ dodává. „Otravy odsuzujeme,“ brání své lidi rezolutně Petr Šmutrmajer, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty. „Kdo položí otrávenou návnadu, dopouští se pytláctví a to obzvlášť zavrženíhodným způsobem. Může být odsouzen na dva roky. Je ale pravda, že v naší jednotě je 1400 členů a za každého prostě ručit nemohu. A v republice je myslivců ještě desetkrát více. Ty záhadné otravy orlů z poslední doby si ale neumím vysvětlit. Už mě napadlo, že jde o čin nějakého šílence,“ říká Šmutrmajer.

Sadista, myslivci a obyčejní lidé Sadista-soukromník, který z  okýnka auta rozhazuje otrávené mršiny u řek a rybníků, kde orli hnízdí? „To je úplný nesmysl,“ odporuje jednatelově vizi Vermouzek. Jeho sdružení vyhlásilo odměnu 70  000 korun za dopadení pachatele. „Přes trestní oznámení, která podáváme, totiž policie neodhalila pachatele ani jednou.“ Důvody? „Na vsi, kde každý zná každého, je zřejmě nemožné udat souseda. Ale hlavně – myslivec bude těžko vyšetřovat myslivce,“ říká ornitolog. Policie nesouhlasí. „Při trávení zcela chybí svědci a důkazy. A chytit traviče někde v lese za ruku

se prostě zatím nepodařilo,“ vysvětluje plukovník Jan Hanzlíček z  pražského policejního prezidia, který má na starosti ochranu přírody. Sám je od mládí nadšeným myslivcem. „Když tak chodím po lese, krásně se uvolním,“ říká. Ale podle něj mezi myslivci traviči nejsou. „Kdo by se dopustil travičství, už by si nikdy z flinty nezastřílel. To by přece nikdo neriskoval!“ Tak kdo tedy v Čechách tráví zvěř a divoké ptáky? Podle myslivce Šmutrmajera i policisty Hanzlíčka jsou to venkované neschopní vymanit se z minulých návyků. „Trávit bylo normální,“ vzpomíná Šmutrmajer na časy před listopadem. „Otrávená vejce proti vranám jsme fasovali na veterině.“ A  policista ho doplňuje: „Víte, já to neomlouvám, ale co mají dělat obyčejní lidé, když jim kuna třeba vymorduje kurník nebo dělá rotyku na půdě? Střílet na vsi mezi domy nebudou. Položí návnadu a omylem se otráví třeba nějaký hraboš, který odběhne, pak ho sežere pták, ten poodlítne a umře. A jak mám pak najít pachatele? Věřte, je to skoro nemožné.“

Máme rádi dravce Pod mohutným dubem na zastrčeném nádvoří znojemského hradu je deset malých dřevěných budek. Na řetízcích se tu zmítají a  tlučou křídly dravci. Orel skalní, raroh, sokol, krkavec, káňata. Takhle ptačí pacienti vítají šéfa stanice, hubeného čtyřicátníka Rostislava Jordána, který jim nese krmení. Jsou tu jen „hendikepové“, čili ptáci, kteří se do opatrování dostali zmrzačení brokovnicí nebo třeba po nemoci. Rostislav má na vestě sokolnické odznaky, stanici tu už tři roky spravuje se synem Lukášem. „Další ptáky máme ještě doma,“ říká Jordán. Tam o ně pečuje jeho manželka a dcera. Jordánovi v létě dělají přehlídky dravců pro turisty, krmení financují z dobrovolného vstupného. Otec se synem mají každý svého raroha, se kterým „jezdí na špitál“, čili přivydělat si plašením holubích hejn u místní nemocnice. Za letní atrakce jim město Znojmo půjčuje prostor a  dává malý grant. Celou stanici ale drží ze svého starší Jordán, jezdí s kamiony a pracuje s bagrem. Díky Jordánům přežily během let stovky ptáků. „Hlavně na jaře lidi nosí poštolky vypadlé z hnízda i postřelené ptáky.“ A tuhle zimu se tu zachránil i otrávený mořský orel. Nejbližší Státní záchranná stanice je v  Pavlově, odsud asi sto kilometrů daleko. Přestože Jordánovi péčí o  chráněné ptáky, kteří by bez nich nejspíš zahynuli, vlastně státu zachraňují statisíce, nemají nárok na žádnou státní podporu. „Počítáme každou korunu, a jak to bude se stanicí do budoucna, neodhadnu,“ říká Jordán. Představit si ale, že by stanici zavřel, nedokáže. „To nejde. Zahynuli by. A my máme dravce rádi.“ Jáchym Topol

Q

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

inzerce 



  Česká republika

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Mostečané sobě Jak se dá vyhrát město v loterii

Z

  někdejšího gotického Mostu zbouraného v 70. letech kvůli uhlí zbyl jenom kostel, od kterého se nahoru do kopce táhnou řady panelových bloků. Má logiku, že právě z  této sociální laboratoře jsme se dozvěděli, jak snadno se lze v  současných Čechách zmocnit i velké sedmdesátitisícové obce. Voliči ve statutárním městě Most dali nejvíc hlasů spolku, který jim za obsazení radnice slíbil loterii o tři auta. Kromě toho sdružení Mostečané Mostu zaplatilo za vládu nad Mostem stovkou rozdaných horských kol a tisícovkou tisícikorunových poukázek na nákup do Tesca.

Tak jsem řekl dost Síly v  této obchodně pojaté kampani spojili dva místní giganti s  velkým vlivem: druhé největší bytové družstvo v republice – Krušnohor – se 14 tisíci členy a  firma Unimontex místního podnikatele Jiřího Zelenky s dvanácti sty zaměstnanci a ročním obratem přes miliardu korun. Družstvo agitovalo mezi svými členy, podnikatel slíbil svým podřízeným, že když „bude spokojen s výsledkem voleb“, dostane každý prémii 10 tisíc korun. Sekretář sdružení Mostečané Mostu František Ryba nás vítá v  sídle Krušnohoru – je totiž zároveň jeho předsedou. Vousatého podsaditého chlapíka s náušnicí v uchu a zlatým řetězem není tak těžké si představit za řídítky motorky Harley-Davidson, jejíž modely má v kanceláři vystaveny vedle nablýskaných pohárů za vítězství v družstevních soutěžích. S rozmyslem a familiárně vysvětluje, co ho přivedlo do politiky. „Hele, lidi sem za námi na družstvo chodili s problémy s chodníky, svahem na sáňkování a chtěli, abychom jim to na radnici zajistili. A ne vždycky to šlo. Takže když budeme sedět na radnici, tak bychom tyto věci mohli lépe řešit.“ Druhá z vůdčích postav sdružení, podnikatel Jiří Zelenka, zmiňuje jiné důvody. „Když jsem ve městě opravoval místní kino a banku, úřad všechna stavební řízení neuvěřitelně komplikoval a protahoval a nakonec si řekl o úplatek. Tak jsem si řekl, dost, toho nemám zapotřebí.“ Podnikatel se tedy rozhodl ovládnout radnici a  „pročistit zkorumpovaný systém veřejných zakázek“. Jak? V  tom zatím nemá úplně jasno. „Na výběrových řízeních by se třeba mohla podílet i  organizace Transparency International,“ říká Zelenka. Nakolik se dušínovské pohnutky jejich jednání projevily reálně v uplynulých čtyřech letech, kdy měli v zastupitelstvu 5 svých lidí? „Byli spíš jako tiší pozorovatelé, kteří získávali informace pro svoje družstvo,“ pátrá v  paměti šéfredaktor Deníku Mostecka Oldřich Hájek. „Nevzpomínám si, že by někdy

Volič vyhrává, my vládneme. A kontrolu peněženek do toho netahejte. (Zvolení Mostečané zleva: Jiří Zelenka, Arnošt Ševčík, Jiří Vykouk) f oto sdružení mostečané mostu

na zastupitelstvu vystoupili proti nějaké zakázce nebo postupu města.“ Možná s průvanem čekají, až budou mít většinu. Příkladnou transparentnost ale mohou projevit už teď – při zveřejňování zdrojů volební kampaně. Kolik stála? „Ještě nemáme všechno dofakturováno, ale může to být něco kolem pěti milionů,“ odhaduje František Ryba. „Počítejte se mnou. Milion stály věcné ceny, milion poukázky na nákup do Tesca, 650 tisíc na fabie, tam jsme dostali slevu, protože jako družstvo odebíráme jejich auta. Zbytek byly billboardy, plakáty atd.“ Reklamní experti sice kampaň cení zhruba na dvojnásobek, ale ať to stálo pět či deset milionů, základní otázka je stejná: kdo je Mostečanům dal a proč? „Velkou část poskytl Jiří Zelenka, ostatní sponzory nemůžu jmenovat, protože nás prosili, abychom to neříkali. Šlo o obchodní partnery našeho družstva,“ říká předseda Ryba. „Své dary vám řeknu,“ doplňuje ho podnikatel Zelenka, „ale nevím, proč bych měl nechat nahlížet do cizí peněženky.“ Tohle „nahlížení“ však stanovuje zákon. Každá strana nebo hnutí musí vykázat svoje příjmy a  výdaje do dubna následujícího roku, aby veřej-

Miluju Štrasburk a Lenina Prasklo na ně, že vyznávají teror, takže vnitro jejich spolek zakázalo. A mladí komunisté si to chválí: „Jedeme dál jako vždy,“ říká jejich šéf. „Jen se nám po té reklamě víc hlásí noví členové.“ Komunistický svaz mládeže (KSM) se dostal do potíží, když si pár občanů náhodou všimlo výzev k  leninskému teroru v  jeho programových tezích. To se stalo před rokem. Úředníci vnitra pak pětisetčlennému spolku pohrozili rozpuštěním, pokud se oficiálně nevzdá plánu „bojovat za revoluční svržení kapitalistického řádu masami pracujících“ a propagace leninismu. Mladí komunisté na to řekli, že než by zapřeli Lenina, raději odejdou do ilegality. Jenže tváří v tvář blížící se hrozbě zásadovost trochu ochabla: svaz problematickou pasáž programu přeformuloval. Ministerští úředníci to ovšem vzali spíš jako provokaci (KSM už nebojuje, ale „stojí na straně boje“, a jde mu nikoli o svržení, ale o „překonání“ kapitalistického řádu masami pracujících) a spolek rozpustili.

Plné diáře Od zákazu uplynuly téměř čtyři týdny a  nic nenasvědčuje tomu, že by se mladá záloha komu-

nistické strany chystala do podzemí. Naopak. Diáře členů KSM jsou nabité akcemi – uplynulý víkend organizovali v Praze konferenci mladých leninistů z celé Evropy, následující víkend je čeká konference o „analýze úlohy KSČ při budování socialismu“, v půlce listopadu se jede do Německa na demonstraci proti neonacistům, pracují na listopadovém čísle své tiskoviny Mladá pravda. Pokračují v kampani proti americkým základnám, sbírají podpisy pod petici. KSM dál najdeme zaregistrovaný na stránkách ministerstva vnitra mezi ostatními pětašedesáti tisíci občanskými sdruženími. „My zatím fungujeme naprosto legálně a naprosto legálně budeme fungovat dále,“ říká tajemník svazu Zdeněk Štefek v  pražské centrále KSČM, kde mají kanceláře i  mladí komunisté. Zákon totiž dává leninskému spolku možnost se proti rozhodnutí vnitra odvolat – podat žalobu k městskému soudu. A  dokud tento soud či případné další soudní spory neskončí, může svaz fungovat legálně dál.

nost mohla mít kontrolu nad tím, zda nějaký bohatý donátor zpovzdálí nevrtí radnicí. Mostečané jsou už teď rozhodnuti kontrole se nepodrobit. „My jsme jenom občanské sdružení, čili tuto povinnost nemáme,“ usmívá se František Ryba. Jak ale potom jeho spolek mohl kandidovat ve volbách, když k takovému angažmá mají právo jen registrované politické strany nebo hnutí? Zařídila to elegantní klička: mostecké sdružení se kvůli volbám skrylo pod hlavičku Strany pro otevřenou společnost. A ta, jak potvrzuje její místopředseda zodpovědný za hospodaření Boris Vystavěl, dary Mostečanů zveřejňovat nebude. „My jsme jim nedali ani korunu a nemůžeme je nutit, aby nám ukázali účty,“ říká Vystavěl. I  vykazování účtů tradičních stran má ovšem svoje mezery. I když má veřejnost k jejich výročním zprávám přístup, jsou k dispozici jen v Poslanecké sněmovně a ne třeba na internetu – například běžný občan z Olomouce by kvůli jejich nastudování musel cestovat přes půl republiky. „Pokud by cestu vážil a  nějakou nesrovnalost našel,“ říká politolog a odborník na financování politických stran Jan Outlý, „nemá k jakému nezávislému orgánu se obrátit, neexistují pravidla, jak v takovém případě postupovat. Proto to také nikdo nedělá.“

A žalobu komunisté přirozeně podají – pomohou jim v tom právníci z KSČM a z pokladny „velkých komunistů“ se rovněž zaplatí všechny soudní výlohy.

Zloba, závist, zášť V  žalobě se mladí komunisté chtějí ohradit proti dvěma hlavním argumentům, které podle nich – a  také podle zpráv, jimiž o  zákazu referovala média – vnitro používá. Jednak jde o názor ministerstva, že KSM vykonává politickou činnost, což jako občanské sdružení nemůže. „Politická činnost je účast ve volbách – to je vyhrazeno stranám a my to neděláme. Jestli nás chtějí zakázat za naši aktivitu, potom by se měla zakázat i sdružení, která třeba organizují referendum o  Temelínu,“ říká Štefek. Na první pohled je ta námitka logická – neměli by být stejně rozpuštěni mladí konzervativci či mladí sociální demokraté? Při pozornějším pohledu na argumentaci ministerstva však objevíme naprosto jasné vysvětlení, které do médií neproniklo. Zákon zakazuje spolky, jejichž „cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a  sociální postavení, rozněcovat nenávist a  nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí anebo jinak porušovat ústavu a  zákony“. A  pokud se jednou mladí komunisté otevřeně hlásí k Leninovu učení, definici zákona odpovídají. „Je-li pro marxismus-leninismus typické, že ve spojitosti s revolučním přechodem od kapitalismu k socialismu a poté komunismu hlásá nutnost násilné revoluce, třídního boje a  potřebu diktatury proletariátu, jakož i třídní zášť, je nepochybné, že KSM usiluje svým programem o uve-

V jackpotu čekají volby Členové „poražených“ stran v Mostě, tedy prakticky všech s výjimkou komunistů, s nimiž Mostečané udělali po volbách koalici, označili kampaň mosteckého spolku za nepřípustné uplácení voličů a podali ke krajskému soudu žalobu na neplatnost voleb. Co politici svým konkurentům zazlívají? „Oni zakomponovali do loterie účast ve volbách, podmínkou bylo vítězství a vyhlašovala to jedna strana. To je podle nás proti listině základních práv a svobod,“ míní mostecký lídr ODS a dosavadní primátor Vladimír Bártl. Sdružení oponuje, že podobně přece postupují všechny strany: pořádají pro voliče koncerty, vaří předvolební guláše. Oni se od ostatních liší jen v  intenzitě pobídek. „Všichni politici nabízejí hmotné výhody, jde o to, kdy se jedná o abstraktní a kdy o konkrétní úplatek,“ poznamenává k  tomu pražský právník Tomáš Sokol. „Je ale dobře, že se stížnost podala, protože se aspoň jasněji určí hranice mezi politickou soutěží a úplatky. Soud bude muset zkoumat věc do detailů.“ Tomáš Pavlíček

Q

dené cíle,“ píše ve zdůvodnění právnička vnitra Daria Benešová. To je klíčový moment – dosud se totiž mělo za to, že mladí komunisté nemohou být postiženi jen za to, že se hlásí k Leninovi a jeho učení. KSM namítá, že násilí není jejich cíl a že nemohou být trestáni za myšlenky. „Máme právo mít názor, jak by se měla vyvíjet společnost,“ říká na to tajemník Štefek. „Je to jen názor. Určitě nemáme nějaké ozbrojené složky, které by zavíraly továrny.“ Ve světle klíčového „leninského“ argumentu se potom filozofické tahanice o  programový slib mladých komunistů, že „odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků a nahradí ho vlastnictvím společenským“, jeví víceméně jako podružnost. Podle analýzy Ústavu státu a práva AV ČR i  názoru vnitra je takové úsilí v  rozporu s Listinou základních práv a svobod. „Opět – je to náš názor. My si myslíme, že by to fungovalo lépe, že společenské vlastnictví bude efektivnější,“ říká Zdeněk Štefek.

Kde je prosím nejvýš? Mladí komunisté chtějí ve své při o programovou svobodu pokračovat na všech soudních instancích. „Půjdeme, až kam to půjde nejvýš,“ říká šéf svazu Milan Krajča. „Nakonec i  k  Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.“ Tajemník Štefek dodává, že právě v  tomto soudu vidí KSM naději. Před časem totiž jeho senát napadl rozhodnutí bulharské justice nepovolit registraci tamní komunistické straně, protože požadovala revoluční změnu bulharské společnosti. Štrasburský soud ale konstatoval, že formulace revoluční změna nutně neznamená ohrožení společnosti a práv občanů. Silvie Blechová

Q

ekonomika 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006



Kapitál, Chaplin a zákoník práce

V moderním Česku jde o to lidi víc inspirovat než chránit

J

e týden před volbami. V předsálí sněmovny začíná být rušno, právě skončilo hlasování o  prezidentském vetu nového zákoníku práce a  poslanci se hrnou dveřmi ven. Společné hlasy sociálních demokratů a komunistů vzdorující prezidentskou vůli zlomily, nový zákoník bude. „Až se dostaneme k moci, tak ten nesmysl zrušíme,“ shoduje se hlouček občanských demokratů, který diskutuje s novináři. „Je to proti ústavě i proti zdravému rozumu, odboráři si v téhle zemi nemůžou dělat, co chtějí.“ O čtyři měsíce později. Na tiskové konferenci vystupuje ministr práce a sociálních věcí za ODS Petr Nečas s  analýzou, která prokazuje konflikt nového zákoníku práce s jinými normami. Ministrův tým napočítal šedesát těžkých kolizí, kromě několika zásadních s  ústavou. A  tak, vyzbrojen argumenty, ministr znovu žádá odklad platnosti zákoníku. Už předtím ovšem odklad odsouhlasila vláda, která si svůj názor poté nechala posvětit vlastní legislativní radou.

Kdo s koho Souvislosti to nejsou náhodné. ODS považuje zákoník práce za největší pomník předchozího levicového vládnutí červeno-oranžové hlasovací koalice ve sněmovně, proto ho chce odstranit. Odklad platnosti je první krok, nemá cenu to zapírat, vždyť zákoník práce si sám předseda ODS Mirek Topolánek dal na seznam norem, které jeho tým zruší (Petr Nečas, který mluví jen o  odkladu, u  toho tenkrát nebyl?)! Pokud by se odklad teď podařil a kdyby ODS nakonec uchopila moc a s nějakým partnerem získala vládní důvěru sněmovny, je téměř jisté, že by zákoník ze Sbírky zákonů zmizel a začalo by se na něm pracovat znovu. Tak jako se ČSSD a  KSČM v  tomto boji o  starý pomník staly nástroji lobbujících odborářů, proměnila se ODS v přirozeného mluvčího zájmů podnikatelů. Silný korporativistický prvek české demokracie, který tak často kritizoval prezident Václav Klaus, se tu odhalil v nejčistší podobě. Z boje o zákoník práce se stal principiální ideologický spor – a jde o to, kdo s koho –, přestože se všechny strany ohánějí společnými zájmy státu, zaměstnanců i zaměstnavatelů.

Pozor na Chaplina Na takto vymezeném bojišti se velmi těžko posuzují argumenty obou stran, protože fakta jsou tu zpracovávána účelově, hodí se jako bojový nástroj.

Odbory tvrdí, že odložení zákoníku ohrozí práva zaměstnanců a jejich jistoty, protože zaměstnavatel je bude pošlapávat. ODS a zaměstnavatelé zase spočítali, že nový zákoník přijde všechny dohromady na tři miliardy korun, budou se muset hledat tisíce řidičů, protože zákoník žádá větší přestávky, matky na mateřské přeřazené na méně placenou práci zase nedostanou vyrovnání mzdy, nemocného člověka ve zkušební době nebude možné propustit. Obě strany vrší jednu námitku za druhou, aby převážily rameno spravedlivých vah veřejnosti na svou stranu. Ale i veřejnost je přece rozdělena vedví. Tady stojí zaměstnanec, který chce mít jistotu, že kvůli každému malému výkyvu na trhu nevypadne z práce, tam zase zaměstnavatel, jenž naopak potřebuje volnou ruku a přijímat a vyhazovat v rychlosti, která se hodí jemu a jeho investicím. Je to bitva nesmiřitelných. Ale proč? Bývalý člen legislativní rady vlády a uchazeč o post předsedy Nejvyššího soudu Jaroslav Bureš ještě během jednání Paroubkovy vlády na podzim minulého roku jasně a srozumitelně vysvětlil, v čem je největší problém nového zákoníku práce. „Celý zákoník je špatně postaven, není to moderní norma. Vychází totiž ze špatných premis. Je pořád stavěn výhradně z  pohledu zaměstnance, kterého je třeba chránit, nikoli z potřeb sociálního smíru.“ Jako by zaměstnavatel, nenasytný kapitalista, byl předem podezřelý z toho, že bude své lidi mučit jako Chaplina u stroje ve filmu Moderní doba. Paroubkova vláda tento oponentní názor znala. Věděla i o jiných námitkách tehdejší legislativní rady, která upozorňovala na možné konflikty s ústavou, přesto kvůli politické symbolice před volbami a potřebné podpoře odborů zákoník vyšším počtem hlasů ČSSD prosadila.

Mezi kapitálem a prací Před hlasováním o  důvěře vládě Mirka Topolánka hovořil Jiří Paroubek o udržení ideje sociálního státu, který od konce druhé světové války v Evropě stojí na „strategickém partnerství mezi kapitálem a prací“. „Chceme vytvářet politický rámec globalizace, který si vynutí na nadnárodním kapitálu dodržovat určitá sociální pravidla,“ pokračoval předseda sociální demokracie. Byla to nejrozumnější, bohužel přeslechnutá část jeho jinak velmi útočné a  nenávistné řeči, které předcházel slib investic do vzdělání. Program moderní sociální demokracie, chcete-li třetí cesty, ve dvou větách

Hra o jablko v rozvojovém světě Co je lepší – zdravá a vzdělaná mládež, nebo hloupí, zahořklí výrostci? Kdo je pro to první, dává druhou šanci. Odcizená a nezaměstnaná mládež je problém všude na světě. Ale obzvlášť velký problém představuje v rozvojovém světě, kde roste demografická vlna srovnatelná s  obrovským „baby boomem“ z konce druhé světové války na Západě. V nejrozvinutějších zemích světa však přinesla poválečná éra těmto silným ročníkům, které se dnes pomalu připravují na penzi, dosud nevídanou prosperitu. Přinese budoucnost stejně slibné vyhlídky i více než miliardě mladých lidí od 12 do 24 let, kteří dnes žijí v rozvojovém světě?

Raději zdravý a vzdělaný Vlády všech rozvojových zemí naléhavě potřebují vymyslet správnou kombinaci investic a  politických přístupů, aby zajistily, že mladí lidé získají vzdělání, najdou práci, zůstanou zdraví, založí rodinu a stanou se angažovanými občany. Pokud se vše podaří správně namíchat, bohatě se to vyplatí. Předpokládá se, že ve východní Asii se tato „demografická dividenda“ podílela na hospodářském růstu v regionu z více než jedné čtvrtiny. Rozvojové země již mohutně investovaly do dětí. Jejich mladí lidé jsou tudíž vzdělanější a zdravější než předchozí generace. Více než 80 % dětí dnes chodí na základní školu, což je o třicet procent víc než v roce 1970. A dětská úmrtnost klesla za stejné

období ze šestnácti na 6,5 procenta. Vlády se však dnes nesmí spokojit jen s investicemi do dětí a musí začít podporovat novou generaci mladých lidí. Pravdou je, že i  v  zemích s  vysokým procentem dokončené základní školní docházky mnoho mladých lidí nechodí na střední školu. Mládež zároveň představuje polovinu všech nových případů HIV. A  na Blízkém východě a  v  severní Africe je zhruba čtvrtina všech mladých lidí bez zaměstnání. Co vlastně brání tomu, aby střední školu navštěvovalo více mladých lidí? Je to tím, že i  po absolvování základní školy někdy nemají daleko k negramotnosti, anebo si nemohou střední vzdělání dovolit? Proč se více mladých lidí nedozví, jak snížit riziko nákazy virem HIV? Proč si firmy v těchto zemích stěžují na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, když tolik univerzitních studentů zůstává bez zaměstnání?

Kdyby 100 000 válečníků Mají-li vlády založit úspěšnou politiku zaměřenou na mládež, musí se soustředit na tři strategické oblasti: rozšiřování příležitostí, zvyšování schopností a poskytování druhé šance mladým lidem. Vlády musí rozšířit příležitosti pro mladé lidi tím, že zlepší kvalitu zdravotnických a vzděláva-

Jirko, zažeň strach a následuj mne. Já jsem třetí cesta. (Tony Blair a Jiří Paroubek zahajují kampaň ČSSD 2006) foto čtk

– téměř dokonalé. Jen kdyby bývalý premiér to, co říká, také dělal. „Strategické partnerství mezi kapitálem a prací“ je přesně to, co Jaroslav Bureš nazval sociálním smírem. Ale co je společným strategickým zájmem kapitálu (zaměstnavatelů) a  práce (zaměstnanců)? Zhodnocování investic a  vzdělání, řekl Paroubek velmi přesně po volbách ve sněmovně; maximální ochrana pracujících naznačoval naopak před volbami, když šlo o hlasy tradičních voličů sociální demokracie a komunistů, a naznačuje i teď, když začíná další předvolební kampaň a když se odbory chystají na demonstrace. Je to velmi schizofrenní pozice. Chce-li sociální demokracie získat důvěru voličů na delší dobu, měla by si možná už pro jednou rozmyslet, co chce doopravdy dělat. Jít blairovskou třetí cestou, jak říkal ještě v roli premiéra Jiří Paroubek, znamená uvolňovat trh práce pro možnosti rychlejší cirkulace investic. Zákoník práce schválený minulou sněmovnou takovou normou rozhodně není. ODS na tom není o moc lépe. Ani ona dosud jasně neřekla, jak si představuje partnerství mezi kapitálem a  prací a  zda ho vůbec považuje za důležité. Chce ODS vycházet při formulaci záko-

cích služeb a současně i přístup k nim. Víme, že přínos základní školy je plně realizován teprve ve chvíli, kdy děti pokračují na škole střední. Řada mladých lidí je však na střední školu špatně připravena a míst je poskrovnu. Několik zemí dnes usnadňuje přístup ke střednímu školství, zejména prostřednictvím „programů podmínečného převodu hotovosti“, které nabízejí stipendium chudým rodinám, jejichž děti pravidelně chodí do školy. Tyto programy úspěšně zvýšily docházku na střední školy v zemích jako Mexiko, Ekvádor, Bangladéš a  Kambodža. Aby však tyto programy fungovaly, musí být děti na střední školství připraveny. Avšak zatímco například v  Maroku dokončí základní školu více než 80 % školáků, jen méně než 20 % probíranou látku skutečně ovládá. Za druhé by politika měla podporovat mladé lidi v  úsilí činit správná rozhodnutí. Vlády sice nemohou suplovat rodiče nebo komunity, ale mohou mladé lidi a jejich rodiny podněcovat, aby investovali do sebe. Budou-li mladí lidé vyzbrojeni správnými informacemi a pobídkami, mohou lépe rozhodovat o svém zdraví a vzdělání. Horizon Jeunes, zdravotnický program zaměřený na sexuální chování městské mládeže, zvýšil v  Kamerunu povědomí mladých lidí o  pohlavních nemocech a  úspěšně změnil jejich chování směrem k  používání kondomu. Stejně tak se v  Dominikánské republice zvýšil podíl osmáků hlásících se na střední školy poté, co se jim jednoduše řeklo, o kolik více absolventi středních škol vydělávají – oni sami tuto částku značně podceňovali. Bangladéšský Ženský stipendijní program pro střední školství zase úspěšně pomohl dívkám mezi 11 a 14 lety odložit manželství a setrvat ve škole. Vlády musí rovněž začít nabízet „druhé šance“ mladým lidem, kteří zůstali pozadu vlivem těžkých okolností nebo špatné volby. Takové programy musí být dobře koncipované, cílené a koordinované, aby daly adresátům správné pobídky. Například subsaharská Afrika má tisíce mladých

níku práce z potřeby sociálního smíru, nebo pouze přehazuje důraz na druhou stranu, od zaměstnanců k  zaměstnavatelům? Spíše to vypadá, že mezi občanskými demokraty převládá idealistický učebnicový názor, že sociální smír se vybuduje na základě jednotlivých jednání mezi tím, kdo práci nabízí, a  tím, kdo si ji kvůli obživě musí najít. Takový systém mohl skvěle fungovat v době pevného kapitalismu, kdy zaměstnavatel nemohl sáhnout jinam než mezi místní a kdy se nemohl jen tak sebrat a přesunout výrobu jinam. Bez jisté ochrany práce se stát v globální éře hyperpružného kapitálu těžko obejde. Až ODS přijme tuto premisu, možná přesvědčí i ČSSD o tom, že zákoník práce je třeba přepsat právě v  tomto základním smyslu. Zákoník práce nemůže vznikat jako norma stranická, protože při jakémkoli výkyvu preferencí se od jedné strany zhoupne ke druhé, přesně jak je to vidět teď. Tak zásadní norma, která se dotýká více než pěti milionů lidí, potřebuje stejně velkou shodu jako důchodová reforma. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin. 

Q

válečníků – jen v Súdánu jich žije 100 000 –, kteří doufají, že se jim v období míru podaří dát nový smysl svým životům, k  tomu ale potřebují jak kvalifikační kurzy a pracovní místa, tak lékařskou a psychologickou podporu. Podaří-li se státům zaangažovat na politice rozšiřování příležitostí, zvyšování schopností a nabídky druhé šance i mladé lidi samotné, vytěží tím ze své demografické situace maximum. Taková je ostatně volba: buď růst využít – a  přitom transformovat své rozvojové vyhlídky, anebo čelit hrozbě vzniku odcizené generace, zahořklé z nenaplněných nadějí na lepší budoucnost. François Bourguignon Autor je prvním viceprezidentem a hlavním ekonomem Světové banky. Copyright: Project Syndicate, 2006. www.project-syndicate.org

inzerce

Q

10   zahraničí

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Galové se učí u Anglosasů

Ať už bude v čele Francie Sarkozy nebo Royalová, éra veteránů končí

B

ude Francii opět vládnout gaullistický prezident, nebo ho vystřídá socialista? Bude to stará známá tvář, či nově vycházející hvězda? A  nehrozí znovu nástup politického extremismu jako v  roce 2002? Odpovědi na tyto otázky budeme znát za půl roku. Leč volební guláš už teď bublá ambicemi, rivalitou i ranami pod pás. Socialisté určí svého kandidáta v primárkách 16. listopadu, zatímco vládní gaullisté (Unie pro prezidentskou většinu, UMP) na lednovém kongresu. Sympatie Francouzů se ale podle všech průzkumů veřejného mínění jasně přiklánějí ke dvěma zástupcům těchto soupeřících sil – Ségolène Royalové a Nicolasu Sarkozymu. Co od nich můžeme očekávat jako od budoucích prezidentů? Tato otázka už není zajímavá jen pro samotnou Francii, nýbrž pro celou Evropu.

Se Sarkozym dospíváme Ambiciózní ministr vnitra Nicolas Sarkozy kampaň zahájil už před třemi lety. Na televizní otázku, zda ho nejvyšší ústavní funkce neláká, tehdy odpověděl: „Když se ráno holím, nemyslím na nic jiného.“ Vzápětí telefonoval prezidentu Chiracovi, zda to nepřehnal. Dnes by se předseda UMP už s něčím podobným neobtěžoval, byť nemyslí na nic jiného nadále. Jenže tenkrát byl Chirac díky roztržce s  USA na vrcholu popularity a  sny ctižádostivého ministra mohl zchladit autoritativním prohlášením: „Rozhoduji já, poslouchá on.“ To už neplatí. Opotřebovaného a referendem o  euroústavě Francouzi odmítnutého prezidenta, jenž má na kontě katastrofální bilanci nesplněných ekonomicko-sociálních slibů, vysokou nezaměstnanost i  nevyjasněné korupční aféry, karikaturisté zobrazují při ranním holení, kdy promýšlí jediné: Co udělat, aby Sarkozy nemohl rozhodovat? Trumfy mělo být jmenování nadějného Hervého Gaymarda ministrem hospodářství a posléze věrného nohsleda Dominiqua de Villepina premiérem. První se u veřejnosti zdiskreditoval pronájmem luxusního apartmá za státní peníze. Druhý si spálil ruce v jarním sociálním konfliktu se studenty. Sarkozyho rostoucí oblibu zvýšila i  obskurní aféra Clearstream. Podle tajemného zdroje měl ministr vlastnit konto u  stejnojmenné lucemburské banky, kam údajně ukládal „špinavé“ peníze. Byla z toho ale jen blamáž pro francouzskou rozvědku a prezidenta s premiérem, kteří rozhodli o veřejném vyšetřování vymyšleného případu. Právě od takového pojetí politiky, jež vede ke stagnaci, aférám a  neprůhlednosti, se Sarkozy chce odlišit. Svou strategii postavil na slově rupture (rozchod). Podle něj se Francie musí rozejít s  politickými, vládními a  částečně i  hospodářskými praktikami páté republiky – tedy změnit chování, metody i  archaicko-ideologické debaty o nových směrech a myšlenkách. Jako první krok navrhuje zeštíhlení státní správy, což má platit i  o  samotné vládě redukované na 14 ministrů. Následují větší pravomoci obou komor parlamentu, reforma školství i statutu státního zaměstnance, přísnější imigrační politika (Francie si chce přistěhovalce vybírat), pružnost pracovního trhu, snížení daňové zátěže, další privatizace státních podniků, opětné sblížení s USA, prohloubení evropské integrace obnovou debaty o euroústavě a těsnější ekonomické i politické propojení s Německem. Při nedávné návštěvě USA šokoval levici i část svých protiamericky naladěných voličů nejen bezvýhradnou podporou Bushova boje proti terorismu, ale i svým prohlášením: „Chceme-li snížit nezaměstnanost z  dnešních 10 pod 5 procent, proč se neinspirovat zkušeností zemí jako USA či Anglie, jež to dokázaly?“ Kacířská slova pro

Quelle tristesse aneb Rebelie po roce Před rokem rozhněvaní mladíci z předměstí zapálili na 10 tisíc aut. Jak si výročí připomněli, navíc v době školních prázdnin, kdy počet jimi spáchaných kriminálních činů vždy narůstá? Francouzi si oddychli, neboť počet zničených aut zůstal na standardních 50 kusech denně a rebelie loňského rozsahu se nekonaly. Přesto bylo možné zaznamenat tři zajímavé skutečnosti. Tím nejdůležitějším je záměrný posun organizovaného násilí od materiálních objektů (auta, školy,

francouzského politika, který už mnohým leží v  žaludku za loňský výraz „verbež“ pro adolescenty bouřící se na předměstích. Jak ale napsal International Herald Tribune: „Bude-li Sarkozy v ideologicky nejkonzervativnější evropské zemi zvolen prezidentem, neznamená to, že Francie konečně dospívá?“

Proč nezkusit ženu? S  cejchem „nevhodného kandidáta“ zápolila i  Ségolène Royalová. Když před rokem oznámila své prezidentské ambice, veteráni socialistů a  možní konkurenti jako Laurent Fabius, Jack Lang a  Dominique Strauss-Kahn ji vykázali do patřičných mezí primitivním machismem: „A kdo bude doma uklízet a  žehlit Françoisovi košile?“ (Životním druhem Royalové je předseda socialistů François Hollande.) Vnitrostranické pikle kul i  někdejší premiér Lionel Jospin, který se po volebním fiasku v roce 2002 uchýlil na ostrov Ré, kde si hrál na de Gaulla – trpělivě čekal, až ho rodná strana vyzve k slavnému návratu. Historie z konce 50. let se však neopakovala a Jospin tváří tvář narůstající popularitě nové socialistické hvězdy zjistil, že mu uletěly včely. Na stranické tribuně v La Rochelle se proto rozplakal a ze solidarity ke zbývajícím uchazečům vyhlásil pádné chlapské heslo: „Kdokoli, jen ne ta ženská Royalová!“ Kouzlem nechtěného tak Jospin zdůraznil největší klad šarmantní kandidátky. Je populární právě proto, že jako první žena v dějinách země má reálnou šanci být zvolena prezidentkou. Po francouzských barech a  kavárnách se často ozývá argument: „Vyzkoušeli jsme už všechno možné, jenom ne ženu, tak proč ne?“ Navíc Royalová disponuje silnou osobností a vůči svým stranickým konkurentům se rychle vymezila tím, že staví pragmatismus před ideologii, výsledky před sliby, modernost před tradici, regionální správu nad centralismus. Oficiálně se hlásí k Blairově koncepci levicové politiky, což samo o sobě u francouzských socialistů představuje revoluci podobnou Sarkozyho výzvě – přiučit se u Anglosasů. Royalová zatím žádný ucelený program neprezentovala a  k  zahraniční politice se vyjadřuje minimálně. Její jediný konkrétní návrh, který vzbudil zájem i  pohoršení, se týkal mladistvých delikventů z periferií. Navrhla, stejně jako Sarkozy, aby takoví jedinci museli projít zvláštním výcvikem – aby po určitou dobu vykonávali veřejně prospěšné práce pod vedením vojáků, kteří by jim vštípili kázeň a  disciplínu. Se Sarkozym se částečně shoduje i v privatizaci státních podniků, byť pomalejší, a  nutnosti reformovat školství. Tyto body ji zásadně odlišují od jiných socialistických kandidátů, kteří naopak chtějí zprivatizované podniky opět zestátnit a do školství vesele vrážet miliony, byť úroveň vzdělání povážlivě klesá. I  proto byla „zdravým jádrem strany“ nařčena, že není pravou socialistkou. Přesto by podle posledních průzkumů Royalovou v primárkách volilo 61 % voličů, Strausse-Kahna 28 %, Fabiuse 11 %.

Když už tu vše bylo, proč nezkusit ženu? (Royalová před Sorbonnou.) foto profimedia.cz

Určitá ideová spřízněnost Sarkozyho a Royalové jen potvrzuje slova britského politologa lorda Dahrendorfa: „Éra bipartijního politického systému s ideologicky jasně odlišnými stranami v  mnoha západních demokraciích vzala zasvé se zánikem klasického proletariátu a  buržoazie.“ Jinými slovy se šestým prezidentem páté republiky zřejmě poprvé stane člověk, kterému se podaří oslovit a přesvědčit co nejširší elektorát. Duel Sarkozy versus Royalová je v průzkumech vyrovnaný a ve druhém kole voleb by dnes vyzněl 52 : 48 ve prospěch ministra vnitra.

Obdobně těsný duel se však očekával i v roce 2002 mezi Chiracem a Jospinem, a do druhého kola překvapivě postoupil Le Pen, což se může opakovat. Před pěti lety měl totiž na začátku kampaně podporu 9 % obyvatel. Nyní je to okolo 18 %, ač ho na rozdíl od tehdejší doby není v médiích skoro vidět ani slyšet. Jedním z hlavních důvodů nárůstu jeho obliby je mistrné využívání aktuálních problémů země. Například loni po vlně předměstských násilností jeho strana oblepila Francii plakáty s  citátem: „Imigrace, problémy na předměstích, násilí – Le Pen to dávno předpovídal.“ Což je bohužel pravda. Proto rezonují i jeho návrhy na vypovězení všech cizinců v nezákonné situaci (bez dokladů), zpřísnění zákona o nabytí francouzského občanství a omezené členství v EU.

obchody, radnice) k lidem. Nejkřiklavější příklad se udál v Marseille, kde skupinka zakuklených mladíků vhodila zápalné láhve do autobusu. Dvanáct cestujících utrpělo vážné popáleniny, jedna žena je stále v kritickém stavu s 65 % spálené kůže. Následuje zpochybňování role policie. Už týdny před výročím velká část médií připomínala událost tak vehementně a zároveň neobjektivně (nic se nezměnilo, máte právo se bouřit), že k nepokojům svým způsobem vyzývala. Přinejmenším tak popřela práci desítek občanských hnutí a sdružení vzniklých po loňské rebelii – právě jejich zásluhou se násilnosti zmírnily. Větší nasazení policie, a tedy i logické riziko neúměrného zásahu (při obraně před mladými útočníky gumový policejní projektil

vyrazil oko chodci v Bobigny) pak u mnohých intelektuálů a novinářů, bydlících v poklidných pařížských čtvrtích, vyvolává mentální kopřivku, která se vyznačuje blábolením o policejním státu. Posledním zaznamenáníhodným faktem je zneužití nervozity, strachu a fyzického ohrožení občanů v rámci kampaně prezidentských voleb. V praxi se projevovalo hltavou nedočkavostí opozičních i vládních politiků po dalším kole násilí, hořících autech a zdemolovaných objektech, jež by zpochybnily ministra vnitra a předního kandidáta na úřad hlavy státu Nicolase Sarkozyho. Široká škála sociálních problémů na francouzských předměstích se tak stala nástrojem politického boje. Quelle tristesse, jak smutné.

Le Pen – příliš starý originál

Druhým důvodem jsou Le Penovy útoky proti elitě – úzce vymezené a uzavřené politicko-ekonomické skupině, která prý bez ohledu na zbarvení vlády či parlamentu neochvějně drží v rukou reálnou moc. Což je ve Francii všeobecně rozšířený názor, na který slyší nejenom Le Penovi voliči. Jeho velký handicap ale představuje věk, neboť v červnu mu bude 79 let. Přesto si 31 % dotazovaných Francouzů přeje, aby se voleb zúčastnil. Stárnoucí rétor má vysvětlení po ruce: „Kdysi nás obviňovali z extremismu. Současní levičáci i pravičáci už ale používají tentýž jazyk jako my. Leč voliči velmi dobře vědí, proč dát přednost originálu před kopií.“ Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spolupracovníkem Respektu.

Jak volí Francouzi O úřad hlavy státu se může ucházet každý občan Francie, jehož podpisem podpořilo na 500 zvolených zástupců lidu (senátoři, poslanci, starostové). Od roku 1981 probíhají dvě kola voleb o prvním a třetím dubnovém víkendu, nově zvolený prezident převezme úřad nejpozději 10. května. Poprvé v historii páté republiky se prezident volí už po pěti letech (sedmiletý mandát skončil v roce 2002). Právě kvůli této změně ústavy může do třetího období výjimečně kandidovat i odstupující prezident Jacques Chirac. Oficiálně se rozhodne v březnu.

Q

zahraničí 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

11

To sladké slovo Kosovo

Srbové přijali ústavu – sice neevropskou, zato národní

Tady nepomůže ani svěcená. (Hlasovací místnost v albánském regionu, Veliki Trnovac, 29. říjen.) foto profimedia.cz

P

ředstavte si, že se v České republice přijímá nová ústava. A  podpoří ji všichni – od ODS přes ČSSD, lidovce a zelené až po komunisty i neblahé paměti sládkovce. Tak něco podobného se stalo v  Srbsku. Drtivá většina zúčastněných voličů schválila ústavu, kterou společně prosazovali jak vládnoucí koalice, tak demokratická opozice, tak socialisté Slobodana Miloševiće, a rovněž i šovinistická Srbská radikální strana. V srbských politických dějinách nevídaná shoda názorů. A co k tomu stačilo? Jediné slovo: Kosovo.

Hlasujte, ať Priština neslaví V preambuli srbské ústavy se píše, že Kosovo je integrální součástí Srbska a že srbské právo má primát vůči právu mezinárodnímu. Po pravdě řečeno, jakákoli preambule srbské ústavy nezmění ani ň na rozhodování mezinárodního společenství o  budoucnosti Kosova, ale to nikdo z  bělehradských politiků před voliči nepřizná. Stejně jako hrozbu, že ona „kosovská“ preambule může těžce zkomplikovat srbskou cestu do Evropské unie, protože tam je nutno uznat primát evropského práva nad domácím. Voliči totiž mají dobrý pocit, že Kosovo i dík jejich hlasům zůstane součástí Srbska, ať si kdesi v dalekém světě rozhodnou, co chtějí. Díky oné „kosovské“ preambuli se podařilo dostat k urnám dostatek unavených a znechucených srbských voličů.

inzerce

Přiznejme si, že ústava není mimořádně atraktivní téma. Přijmout se ovšem musela – mluví se o tom už od Miloševićova pádu, ale teprve s osamostatněním Černé Hory, a tudíž rozpadem federálního svazku Srbska a Černé Hory, se to stalo opravdovou státoprávní nutností. Přesto nebylo snadné dostat k urnám více než 50 procent voličů, což byla účast potřebná ke schválení ústavy. Málokdo už dnes pochybuje o tom, že se tak stalo trochu podivným způsobem. Ještě v neděli 29. října odpoledne to totiž vypadalo tak, že referendum pro nezájem občanů zkrachovalo. Ale pak se věci pohnuly. V televizi vystoupil premiér Vojislav Koštunica a v emotivním projevu vyzval všechny, kterým leží na srdci osud Srbska, aby šli hlasovat. Zakrátko zaklíná Srby podobnými slovy prezident Boris Tadić. Vůbec poprvé šel hlasovat i patriarcha srbské pravoslavné církve Pavle – záběry ctihodného více než 90letého starce vysílaly donekonečna všechny televize (spolu s historickými filmy jako Kosovski boj). Když ani to nestačilo, vystoupil na obrazovce místopředseda Srbské radikální strany Aleksandar Vučić s  tím, že kosovský premiér Agim Čeku se v  Prištině chystá oslavit nezdařené hlasování ohňostrojem. „Neúspěchem referenda o ústavě by byli potěšeni Agim Čeku, Martti Ahtisaari (bývalý finský prezident a nynější hlavní vyjednavač o Kosovu) a všichni ostatní nepřátelé srbského národa,“ varoval Vučić. Představa, jak se Agim Čeku (býva-

lý velitel Kosovské osvobozenecké armády) raduje z  krachu referenda, bezesporu zdvihla ze židlí spoustu letargických voličů. Jenže ani to by asi nestačilo. Jak upozorňují nevládní organizace a  část opozice, v  posledních hodinách referenda začali členové volebních komisí pouštět k urnám nejprve lidi bez dokladů, pak dovolili hlasovat v  zastoupení (zvláště když šlo o to, aby jeden člen hlasoval za celou rodinu), a nakonec už psali zcela vymyšlené volební výkazy. Ostatně kdo by to kontroloval, když všem stranám šlo o úspěch referenda.

Už ani na seznamech Ústava se hodila opravdu všem. Pro premiéra Koštunicu to byl osobní úspěch, kterým značně posílil své pozice před nadcházejícími parlamentními a prezidentskými volbami. Opoziční Demokratická strana díky podpoře ústavy vypadá jako protivládní, leč státotvorná síla – a navíc každá ústava je lepší než ta dosud platná, kterou nechal Milošević schválit ještě v roce 1990 v komunistickém parlamentu. Extremisté (socialisté a radikálové) se dočkali politické rehabilitace. Dostali se do týmu. I oni rozhodují o ústavě a budoucnosti země. Jedná se s nimi jako s plnoprávnými a i na hlasech jejich voličů záleželo, zda země dostane nový základní zákon. Nespokojeni jsou nepočetní demokraté, kterým vadí nedostatečná civilní kontrola bezpečnostních složek, nevyřešená reforma soudnictví

i  fakt, že přijetí ústavy nepředcházela veřejná diskuse (návrh ústavy byl až do poslední chvíle tajný). Nespokojené zůstaly i  regionální strany, které ústavě vyčítají přílišný centralismus. V  severosrbské autonomní oblasti Vojvodina také proto uspěl bojkot – k volbám přišla méně než polovina voličů. Nepřišli také Muslimové v  jihosrbském Sandžaku a  referendum zcela bojkotovali Albánci z  jižního Srbska. Referendum samozřejmě bojkotovali i Albánci v Kosovu. To je od roku 1999 pod mezinárodní správou, i když oficiálně ještě zůstává součástí Srbska. Jenže místní albánská většina už od roku 1990 bojkotuje všechny srbské volby. Srbové s  tím ostatně počítali a  už se ani nenamáhali se zapisováním tamních Albánců na volební seznamy. Snaha udržet Kosovo součástí Srbska se tak opět omezila na výkřik do tmy v  podobě preambule. Je totiž těžké si představit, že Kosovo zůstane součástí země, která se v  ústavě prohlásila za stát srbského národa se srbštinou jako oficiálním jazykem a cyrilicí jako oficiálním písmem. Do takového Srbska se stěží budou chtít vrátit kosovští Albánci, kteří dnes tvoří pětinu (a za 20 let to bude třetina) jeho obyvatel, když se je úřady ani nenamáhají zapsat na volební seznamy. Matyáš Zrno Autor pracuje v Občanském institutu.

Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

V

álka v  Dárfúru začala otevřeně překračovat hranice a rýsuje se možnost, že do ní bude zatažen sousední Čad, možná i Středoafrická republika. Takový vývoj nevylučuje reportérka listu The New York Times, neboť právě v těchto státech Súdán podporuje rebely proti jejich vládám. Zároveň se právě v jejích reportážích dočítáme o dárfúrských rebelech (rozuměj proti vládě Súdánu) a jejich základnách v Čadu, a tak vidíme, že na širší konflikt je zaděláno. Jenže státní hranice tu jako téměř nikde na černém kontinentu nerespektují etnické – černošské i arabské populace žijí jak v Súdánu, tak v Čadu. Proto také dokonce regionální šéf agentury OSN pro uprchlíky Musonda Shi-

Čad terčem Súdánu

kinda tvrdí, že nejde o přeshraniční, nýbrž místní mezietnický konflikt: „Pachateli jsou sousedé, nikoli lidé z ciziny.“ Jinými slovy: nezabíjejí Súdánci Čaďany, ale Arabové černochy, respektive naopak. Takhle to vypadalo od počátku roku do října. Na pokrevní příbuzné Dárfúřanů v Čadu útočili súdánští bandité (podle odhadů přiměli opustit domovy na 50 tisíc lidí) i čadští Arabové. Nejvýraznější boje v Čadu se odehrály téměř před měsícem a vzápětí na útok odpověděli dárfúrští partyzáni z  Národní fronty spásy – ti zase napadli základny vládních vojáků v Súdánu. Až do konce října se ovšem do konfliktu nemíchaly přímou účastí vlády. Před týdnem podle agenturních zpráv súdánská letadla bombardovala čtyři vesnice v Čadu, oběti na životech nebyly zaznamenány, ale bylo pobořeno hodně přístřeší. Tuto taktiku používala vláda v Chartúmu ve „svém“ Dárfúru. Při zvuku bojových letadel ozbrojení rebelové z vesnic utekli a méně pohybliví obyvatelé, staří lidé či ženy s dětmi, se stávali oběťmi náletů i následných nájezdů arabských milic (džandžavídů). Nyní možná chce Súdán rozšířit tento model do Čadu s tím, že džandžavídy by suplovali tamní Arabové. Jejich poslední útoky na etnicky příbuzné Dárfúřanů mířily na devět vesnic u města Džedida, které neleží na hranici, ale sto kilometrů v čadském vnitrozemí. Z hlediska mezinárodního práva by byl Chartúm stejně málo postižitelný jako Teherán při své podpoře Hizballáhu v Libanonu.

K

onžské prezidentské volby, které měly udělat tečku za vůbec nejkrvavějším konfliktem po druhé světové válce (4 miliony obětí v  letech 1998–2003), vstoupily do závěrečného kola. Problém je, že – jak napsal Respekt po červencovém začátku – do tohoto finále nepostoupil ani jeden demokrat, neboť oba uchazeči mají ruce od

Kabila ve finiši krve, stigma kleptokracie i korupce od mezinárodních těžařských společností. O voliče soupeří dosavadní šéf státu Joseph Kabila s  dosavadním viceprezidentem Jean-Pierrem Bembou. Výsledky budou známy až za dva týdny. Jednak kvůli propojení voleb s provinčním hlasováním, ale i kvůli nepříznivé infrastruktuře třetí nejlidnatější země (po Nigérii a Etiopii) černé Afriky. Druhé kolo zatím neprovázejí násilnosti. V pozici favorita zůstává Joseph Kabila. Zbyněk Petráček

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Hillary pro Bílý dům

Senátorka Clintonová už míří za kongresové volby

V

  úterý senátorka Clintonová obhájí svůj mandát. O  tom v  USA nikdo nepochybuje. Tím větší zájem vzbudí její slova na následné tiskové konferenci. Právě na ní totiž může oficiálně oznámit, že se chce ucházet o úřad prezidenta.

Nechce být jen bývalou Ještě nikdy v dějinách Spojených států se o nejvyšší výkonný úřad neucházela žena. A Hillary Clintonová k tomu má nejlepší předpoklady. Její popularita mezi demokratickou základnou neklesá a také mezi středovými voliči není bez šance. Zatím jedinou ženou ve hře o Bílý dům byla Geraldine Ferrarová, kterou si za viceprezidentskou kandidátku vybral v roce 1984 zcela neúspěšný Walter Mondale. Ženy mnohem častěji ovlivňovaly americký politický život z pozic manželek prezidentů, mezi nejaktivnější patřily Eleonor Rooseveltová, Nancy Reaganová a právě Hillary Clintonová. Clintonová se však stala první bývalou první dámou, která pokračuje v aktivní politické kariéře i po odchodu z Bílého domu, a to k velké radosti svých příznivců. Když v lednu 2001 končil svůj druhý mandát Bill Clinton, mohla se Hillary pyšnit čerstvým vítězstvím v senátních volbách v listopadu 2000, kdy zdolala republikána Vica Fazia. Nutno však připomenout její tehdejší výhodu – o  mandát nemusela bojovat s  populárním starostou New Yorku Rudym Giulianim, který z kampaně odstoupil kvůli neodkladné léčbě rakoviny prostaty. Navíc stát New York, který si vybrala, má velkou převahu demokratů a od svých senátních kandidátů nevyžaduje dlouholetý trvalý pobyt. Dnes už na Hillary Clintonovou nikdo v Americe nehledí jako na manželku prezidenta a list The New York Times o ní napsal, že v Senátu našla své pravé poslání. Z kontroverzní a nesmiřitelné Hillary se stala konsenzuální politička. Schopností najít kompromisní řešení s republikány zaskočila i politické oponenty. Působí v pěti senátních výborech, ale svoji aktivitu směřuje především k otázkám národní bezpečnosti, zdravotnictví a rodinné politiky. Ačkoli letos i ona kritizuje George Bushe za způsob vedení irácké operace, přesto se řadí k těm demokratům, kteří protiteroristické kroky současného prezidenta a  nasazení amerických vojsk v Iráku podporovali nejdéle. Nicméně před touto cestou vzhůru zažila neúspěchy i  porážky. Největší ji potkala v  létě 1994, kdy Kongres – ač její demokraté ovládali obě komory – odmítl návrh komplexní zdravotní reformy, za jejíž hlavní nositelku byla považována. Prezident Clinton ji tehdy pověřil, aby právě ona

vedla v jeho administrativě koordinační skupinu, jejímž cílem bylo reformu v  Kongresu prosadit. Veřejnost však pokus o  socializaci zdravotnictví odmítla, prezidentova popularita právě v důsledku těchto plánů Hillary Clintonové rychle klesala a následně přišli demokraté o své většiny v obou komorách Kongresu.

Joe by byl dobrý prezident Když se Bill Clinton v roce 1992 ucházel o úřad prezidenta, jedno z jeho hlavních hesel znělo, že Američané budou do Bílého domu volit i Hillary. Rok 1992 se v tomto směru zapsal dost výrazně. Do Kongresu postoupil rekordní počet senátorek, Amerika zažívala ženskou emancipaci a  Hillary byla jejím zosobněním – nikoli jen manželovým přívěskem, jak mnozí vnímali například Barbaru Bushovou, ale moderní ženou s vlastní profesionální kariérou. Po celá 80. léta úspěšně působila v  arkansaské právní firmě Rose a  zároveň stíhala vychovávat dceru Chelsea, které bylo pouhých třináct, když se manželé Clintonovi stěhovali do Washingtonu. Komentátoři se tehdy shodovali, že právě Hillary byla jedním z důležitých klíčů, který otevřel demokratům po 12 letech dveře Bílého domu. Kdyby při prvních obviněních o milostných aférách, jež vznesla Gennifer Flowersová, svého manžela nepodržela, Bill Clinton by se nikdy prezidentem nestal. Již v této kampani svého muže Hillary otevřeně prezentovala své politické názory a pro většinu aktivistů Demokratické strany byla vždy právě ona nositelem skutečných liberálně demokratických myšlenek, zatímco prezident Clinton se příliš pohyboval v politickém středu a uzavíral časté kompromisy s republikány. Hillary působila jako motor manželovy politické kariéry. Po Americe se šířil známý vtip. Hillary a Bill zastaví u benzinové pumpy a Hillary říká: „Tady pracuje můj známý Joe, toho jsem milovala na střední škole.“ Bill odpovídá: „To máš štěstí, že sis vybrala právě mě, teď jsi první dámou Ameriky.“ Hillary však odvětí: „Ne, ty máš štěstí, že jsem si nevybrala jeho, Joe by byl dobrým prezidentem.“ Hillary nabízela opravdu reformně levicový program, zatímco Bill vždy působil jako vynikající herec, který dokáže strhnout veřejnost a vyhrávat kampaně. O to více ji zasáhl krach zdravotnické reformy. Sama pak otevřeně přiznala, že na vině byla její politická nezkušenost. Pro republikány se stala doslova červeným hadrem a  ze silné stránky manžela jeho slabinou. Následně se stáhla do ústraní a snažila se z porážky poučit. Nepočítala s  ohromným vlivem farmaceutických koncernů

a zdravotních pojišťoven. Navíc ji stále zatěžovalo vyšetřování aféry Whitewater, jejíž kořeny tkví ještě v pobytu Clintonových v arkansaském Little Rocku. Podezřelá sebevražda jednoho z rodinných přátel Vince Fostera, jenž pracoval jako poradce v  Bílém domě, dodnes vrhá i  na Hillary stín, ač byla nakonec v souvislosti s Whitewaterem všech podezření zbavena.

Přijatelná i pro Středozápad Když se Bill Clinton potýkal s  aférou Lewinská, Hillary nikdy proti svému muži veřejně nevystoupila. Přesto manželova nevěra se stážistkou zasadila jejich soužití těžkou ránu. I seriózní tisk si všímal takových drobností, jako když Hillary odmítala vzít svého Billa za ruku při procházkách. Zároveň jí tato krize přinesla i  první sympatie u  americké veřejnosti, zejména její ženské poloviny. Místo necitlivé a studené právničky z Yaleovy univerzity najednou Hillary působila jako sice silná, leč i zranitelná žena. Její image vylepšila i kniha o výchově dětí It Takes a Village. Právě v tomto období let 1997–98 se rodilo její rozhodnutí ucházet se o senátorský mandát. Nicméně i  po vstupu na kongresovou půdu zůstávala Hillary Clintonová pro republikány představitelkou extrémně levicového křídla demokratů a tuto nálepku jen těžce smývala. Další zlom v její politické dráze přineslo 11. září 2001. Podpořila prezidenta Bushe včetně vojenského zásahu v  Afghánistánu a  Iráku. Podílela se na reformě tajných služeb a podporovala více peněz pro aktivity ministerstva pro vnitřní bezpečnost. Pro většinu Ameriky přestala být tou aktivistickou Hillary, jejíž politické názory se sice hodí do intelektuální diskuse v drahé newyorské restauraci, ale vůbec nekorespondují s postoji většiny obyvatel. Senátorka Clintonová začala být přijatelná i  pro běžného voliče na Středozápadě, který má doma pušku a rád chodí na baseball.

Zkouška na rok 2008 Odmítání pevného data pro stažení z Iráku i možnosti uzákonit manželství homosexuálů dnes Clintonové vyčítají demokratičtí aktivisté i mnohé protiválečné skupiny. V  červnu sklidila na jedné liberální konferenci dokonce pískot. Její senátní posun do politického středu tak nabízí ostatním uchazečům o  demokratickou nominaci pro Bílý dům přece jen šanci k  určité kritice a  senátorka s tím musí počítat. Rovněž i s tím, že se v kampani bude opět propírat aféra Whitewater, zdravotnická reforma i její kladný postoj k protiimigrační bariéře na mexických hranicích. Ať už se ale z demokratů bude o nominaci ucházet kdokoli, nejvíce se spekuluje o senátorech Edwardsovi, Kerrym, Obamovi, ale opět i o Alu Goreovi, nikdo nemůže její vyhlídky výrazněji ohrozit. Nejnebezpečnější se nakonec může ukázat některý z guvernérů (například Mark Warner z Virginie), kteří se mohou na rozdíl od ní pochlubit i se zkušenostmi z exekutivy. Dnešní centristické postoje Hillary Clintonové však představují velké plus pro samotný zápas o Bílý dům a posilují její pozici mezi středovými voliči. Protože mezi republikány lze zatím výrazného favorita najít jen těžko, její vyhlídky pro případné finále se odhadují složitě. Nominují-li republikáni někoho ze současných guvernérů, její největší slabinou bude nedostatek vládních zkušeností. Bude-li jejím soupeřem John McCain, uvidíme bitvu dvou středových kandidátů, jejichž názory se v mezinárodních otázkách téměř neliší a rozhodovat bude vnitropolitická agenda – nízké daně v. vnitropolitické vládní programy. V každém případě se má Amerika a s ní celý svět na co těšit a letošní senátní kampaň lze vnímat jen jako malý předkrm před skutečnou hostinou. Michal Sedláček Autor pracuje v PR agentuře.

Q

Hillary Rodhamová-Clintonová Narodila se 26. října 1947 v Chicagu jako dcera Dorothy a Hugha Rodhamových. Po zisku titulu bakaláře na Wellesley College vystudovala práva na Yaleově univerzitě, kde také potkala Billa Clintona. Svatba se konala 11. října 1975 v Arkansasu a v roce 1980 se jim narodila dcera Chelsea; 1976 – začala působit v právnické firmě Rose v Arkansasu, ale také se aktivně zapojovala do řady nevládních organizací; 1986–91 – působí ve správní radě Fondu na ochranu dětí; 1993 – první dámou Spojených států; 2000 – v listopadu zvolena senátorkou za stát New York.

téma 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

13

Konec se západním střihem? Ale co přijde do módy pak? (Istanbul) foto petr králík

Slavné zahnání Turků, L. P. 2006

Po sto letech sbližování se ukazuje, že Istanbul je příliš daleko Evropa a Amerika ztrácejí obdivovatele a spojence. Turecko se odvrací od západní civilizace a nechává se svádět vzory na východě. V Evropě si možná leckdo oddychne – o jednoho chudého otrapu méně. Ve skutečnosti je to průšvih. Místo trochu pomalejšího chlapíka, co nás oddaně okukoval zpoza plotu, se na obzoru rýsuje velký, ukřivděný a pořádně naštvaný soused. Možná se jednou domluví s novými kamarády a dá nám do nosu.

M

áme začátek listopadu a  Finům začíná být horko. O jejich půlročním předsedání Evropské unii se mluvilo jako o  šesti měsících klidného úředničení, dříve než se v lednu chopí žezla Němci a znovu se pustí do odstrašující evropské ústavy. Teď ale spořádaní Seveřané narychlo svolávají improvizované schůzky, pokládají na stůl krkolomné návrhy a vyjednávají, až se z nich kouří. Tento týden totiž zveřejní Evropská komise hodnotící zprávu o přístupových jednáních s Tureckem a z ní se všichni dozvědí, co už je beztak dávno známo. Turecko v podstatě přestalo reformovat a  tím se přibližovat Evropě. „Pokud jde o Turecko, mám strach, že se blíží konec vyjednávání. Nerad to říkám, ale vyvíjí se to špatně,“ nadiktoval předseda Evropské komise José Barroso nedávno do zápisníku italským novinářům. Zadrhnutí přístupových rozhovorů mezi Tureckem a  Evropskou unií je symptomem mnohem hlubší choroby. Evropa nechce Turecko – z různých průzkumů vyplývá, že z  pětadvaceti zemí Unie by dobře patnáct dalo přednost tomu, kdyby Turci zůstali tam, kde jsou, tedy za hranicí Unie, za Bosporem, tam „u nich“ v muslimském světě. Nejdůležitější země, Francie a Německo, jimž zdatně sekunduje Rakousko, říkají nahlas, že Turecko do Unie nikdy nevstoupí. Předseda komise Barroso mluví o konci éry rozšiřování a politici se snaží vpašovat do podmínek vstupu cosi, co nazývají „absorpční schopností“ a  o  čem nikdo netuší, co to přesně je. Zároveň Turecko přestává chtít Evropu – podpora vstupu se za pouhé dva roky smrskla o zhruba 20 procent, tureckého hlavního vyjednavače, jenž je zároveň beznadějně vytíženým ministrem financí, v Bruselu pomalu nikdo nezná, v zemi se stále hlasitěji ozývají protievropští nacionalisté, islamisté, kemalisté a bůhvíkdo ještě.

Turecké „odmlouvání“ Bruselu nabírá na síle. Kromě toho se Ankara rozhádala s  Washingtonem, neposkytla Američanům své základny pro útok na Irák a obliba Spojených států je teď mezi Turky o polovinu nižší než obdiv k sousednímu teokratickému Íránu. To je zásadní obrat. Turecko se jako jediná převážně muslimská země kdysi rozhodlo pro modernizaci západního střihu. Turci odvrhli kus svého vlastního já, zakázali fezy i závoje, změnili písmo a vykázali náboženství ze státní zprávy do mešit a za práh domů. Stali se členy NATO a spolehlivými spojenci Západu během studené války. Po ní se pustili do demokratizace země i  ekonomických reforem, a  když vloni konečně po desítkách let čekání oficiálně zahájili přístupová jednání s  Bruselem, chyběl jim poslední – byť ještě obtížný a  dlouhý – krok k  završení civilizační proměny. Turecko se mohlo stát první muslimskou zemí západního střihu, tedy sekulární a  demokratickou republikou, navíc zakotvenou v Evropské unii. Teď to vypadá, že se jí nestane. Jednání teprve budou finišovat, do konce roku se může ledacos stát, ale vyhlídky jsou pochmurné. Ještě nedávno do Západu zahledění Turci začínají zjišťovat, že jsou také jiné světy – co třeba Rusko nebo Čína? Že to není vábná představa? Jak pro koho – tihle nafoukaní Evropané a Američané nás stejně nikdy nebudou brát vážně.

Nejpodivnější závod Na první pohled je to jasné jako facka. Chcete vstoupit do klubu, který přijímá nové členy, prosím, tady jsou podmínky. Pokud je splníte, vstoupíte. Pokud ne, máte smůlu. Tečka. Námluvy Turecka s Unií ale vypadají jinak. Je to běh na dlouhou trať – se vstupem Turecka se nepočítá dříve než za deset, patnáct, možná i dva-

cet let –, v němž Evropská unie nalajnovala dráhu, natáhla cílovou pásku a souhlasila s tím, aby se Turecko postavilo na startovní čáru, dokonce provedla vloni v říjnu slavnostní výstřel. Turecko teď běží a může si určit tempo – čím dříve doběhne do cíle, tím lépe pro něj samotné. Jenže mezitím se všechno hatí. Za prvé pořadatel závodu zjevně změnil názor a snaží se čáry na dráze přemalovat. Na loňském summitu přišlo Rakousko podporované Francií a dalšími zeměmi s nápadem rozšířit dosavadní podmínky vstupu – tzv. Kodaňská kritéria – o jednu novou s názvem absorpční kapacita Evropské unie. V praxi by to znamenalo, že by kandidátská země mohla splnit všechno, k čemu se zavázala, a přesto by nebyla přijata – nevyhověla by totiž kritériu schopnosti Unie přijímat nové členy. Takové kritérium zatím nebylo přesně definováno, jisté ale je, že by jeho uplatnění nemohl dychtivý adept nijak ovlivnit. Snadno by se tak mohlo stát, že by na konci mnohaletých reforem nebylo nic víc než cedulka „obsazeno“. To ale není všechno. Kromě přepisování pravidel se Turci stále častěji dozvídají, že je na konci tratě čeká něco úplně jiného, než za čím se původně vydali. Podle představ evropských klíčových hráčů – Německa a Francie – doběhne Turecko jednou na místo, kde ho měla očekávat cílová páska, jenže místo slavnostních ohňostrojů, jaké vítaly do Unie třeba Česko, tam potká oficiózního úředníka, a ten mu nabídne „privilegované partnerství“. Podobně jako v  případě absorpční kapacity ani tady nikdo přesně netuší, co toto slovní spojení znamená – kromě toho, že je to méně než opravdové členství. To ale nebrání německé kancléřce Merkelové nebo francouzskému prezidentskému kandidátovi Sarkozymu, aby privilegované partnerství nevydávali za ideální řešení celé zápletky. Zastání Turci

14   téma

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

vlastních přístavů Kypru. Vyjednávání budou vrcholit až do unijního summitu v  polovině prosince, zdá se však, že jiné řešení v tuto chvíli na stole neleží.

Kopni Turka do hlavy

Pánové, půjčím vám Kovovou bouři. (Školáci v Čukurče u hranic s Irákem) foto petr králík

A moc pozdravujte Putina. (Istanbulské překladiště pro obchod s Ruskem) foto petr králík

nenajdou ani u  druhé francouzské kandidátky Ségolène Royalové, jež prý o tureckém členství nechá rozhodnout občany v  referendu, což by se ovšem v praxi rovnalo jeho odmítnutí. Referendum už si ostatně Francouzi nechali zanést do ústavy a počítají s ním i další odpůrci tureckého vstupu do Unie Rakušané. Sama Royalová se pak v  nedávných rozhovorech s  Josém Barrosem netajila tím, že vstup Turecka do Unie je nežádoucí, protože by „vytvořil precedens pro přijetí jiných neevropských zemí“. Jenom škoda, že to Turkům někdo neřekl dřív. V  této atmosféře se Turecku mění právní řád a  provádějí hluboké reformy jenom obtížně. Pravda je taková, že zpráva komise tento týden Turkům vyčte řadu opravdu závažných věcí – stále ještě příliš velkou moc armády, nadále prosakující zprávy o  mučení (trend je ovšem sestupný) a  samozřejmě známé nedostatky (kulantně řečeno) ve svobodě vyjadřování, konkrétně zákon o hanobení vlasti, díky němuž se ocitají před soudem a za mřížemi spisovatelé nebo novináři, kteří nahlas hovoří o  arménské genocidě. Taková kritika je určitě na místě – je dobré během dlouhého závodu hlásit průběžný čas a  povzbuzovat. Na druhé straně je s  podivem, že Turecko ještě vůbec běží. Stačí si představit, s jakým nadšením by asi za podobných podmínek prováděly reformy české vlády a jak by pro vstup do Unie horovali čeští euroskeptici. Těch je i  v  Turecku dost – třeba právě armáda se svého vlivu na veřejný život nevzdává lehce.

Ale ani tady to Evropané svým sympatizantům za Bosporem příliš neulehčují. Když Turecko vybíhalo na závodní dráhu, myslelo si, že poběží po rychlém tartanu. Místo toho dusá v prachu škvárového hřiště. Evropská unie totiž tureckým politikům slíbila, že jim některé bolestivé kroky ulehčí. Jak asi tušíte, neulehčila.

Horké chvíle na Kypru Pokud se přístupové rozhovory letos koncem roku skutečně zhroutí, nebude to kvůli nedostatkům zmiňovaným v  hodnotící zprávě. Na vině bude otázka rozděleného Kypru a v tomto bodě nemá Brusel čisté svědomí. Evropská unie doufala, že se problém ostrova rozděleného od 70. let na řeckou (legitimní) a tureckou (uznávanou pouze Ankarou) část vyřeší ještě před velkým rozšiřováním společenství v květnu 2004. Opravdu moc nechybělo, na stole byl kompromisní plán sjednocení země podepsaný tehdejším generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem. Plán zkrachoval na referendu, v  němž ho zamítli kyperští Řekové z jihu ostrova. Ti se vzápětí stali členy Unie, zatímco severokyperští Turci zůstali v izolaci – na odtrženou část se totiž vztahuje letité embargo, jehož zrušení je podmíněno právě sjednocením ostrova. Brusel reagoval na krach vstřícným gestem – byl si vědom ochoty kyperských Turků vleklý problém vyřešit, proto slíbil ukončení ekonomické blokády severní části ostrova a  finanč-

ní pomoc k  jejímu rozvoji. Brusel slib dodnes nesplnil, především proto, že kyperští Řekové mezitím získali díky svému členství v Unii právo veta a všechny pokusy tímto směrem úspěšně zablokovali. Teď je Ankara s Bruselem ve sporu, který nelze vyřešit bez velkorysosti obou stran. Turecko se zavázalo rozšířit celní unii na všechny státy Unie, tedy i na Kypr. V praxi to znamená otevřít přístavy a letiště zemi, jež sama zároveň aktivně podporuje izolaci severokyperské enklávy. To je ovšem pro tureckou vládu alespoň v tuto chvíli v podstatě nemožné. Aby totiž komplikací nebylo málo, v Turecku se blíží prezidentské i parlamentní volby (v listopadu příštího roku) a současná vláda musí nutně hájit tureckou „národní“ pozici – mohla by přístavy otevřít, ale pouze recipročně, jako protitah k  odstranění blokády. Jednostranný krok by pro ni ve stále se stupňující nacionalistické atmosféře před volbami znamenal politickou sebevraždu. Turci musí svůj závazek splnit letos, jinak vyjednávání zamrzne. Jeho případné oživení pak bude mít plně v rukou Kypr, od něhož se očekává, že ho bude – s tichou podporou zemí, které Turecko v Unii za žádnou cenu nechtějí – donekonečna vetovat. V  tuto chvíli se zdá, že veškerá tíha okamžiku leží na předsedajícím Finsku. To navrhlo umístit severokyperský přístav Varosha pod správu OSN, což by elegantně umožnilo zahájit obchodování se severní částí ostrova a dodalo by tak turecké vládě argumenty pro otevření

S  tureckým úprkem do Evropské unie to tedy vypadá bledě, jenže v  tom nejsou Turci sami – nejasný je také osud Chorvatska nebo zemí západního Balkánu. Evropa je teď příliš zahleděná do svých vlastních problémů, než aby se hrnula do dalšího rozšiřování, jenže Turecko je opravdu zvláštní případ. Nejde jenom o to, že se země za Bosporem na cestu už vydala a  že po ní kráčí ať už oficiálně nebo neoficiálně dlouhá desetiletí. Případné „odkopnutí“ Turecka by mělo dalekosáhlé praktické důsledky a  hlubokou symbolickou hodnotu. Nehraje se tu pouze o osud jedné kandidátské země, ale také o již tak k prasknutí napjaté vztahy mezi Západem a muslimskými zeměmi. Turecko je totiž vlastně modelový příklad, jaký si Západ – alespoň oficiálně – vždy přál. Jeho snaha o „pozápadnění“ se datuje dávno před vznik Unie i NATO – je to dramatický příběh muslimské společnosti, jejíž vládnoucí elita se rozhodla vyřešit společenskou a  ekonomickou krizi země napodobením Západu. Začalo to reformou armády podle západního střihu ještě za osmanské říše a  pokračovalo přes snahy mladoturků až k radikálním řezům Kemala Atatürka. Turecko se ze zaostalé říše proměnilo v moderní sekulární stát, orientovalo svou bezpečnostní i hospodářskou politiku směrem na Západ, zvládlo ekonomickou krizi. Tak zásadní kulturní proměna se neobešla bez „jistých anomálií“ – neúměrnou mocí v  zemi disponuje armáda, z  jejíchž řad Atatürk vzešel a která se stala – klidně i prostřednictvím vojenských převratů a ne právě jemného zacházení s opozičními názory – zárukou světského pojetí státu. Odtud také pochází většina úletů nestravitelných v  běžných demokratických společnostech. Turecko není zdaleka bezproblémové, a  jak již bylo řečeno, jeho proměna spojená se vstupem do Unie ještě nějaký ten pátek potrvá. Ale přesto – takto nějak si přece Západ představuje reformu celého Blízkéko východu. Něco podobného, co v Turecku probíhá pomalu a  bolestně dlouhá desetiletí, mělo nastat v  regionu od Íránu až třeba po Maroko, naplnil-li by se by spojenecký plán na demokratizaci odstartovanou svržením Saddáma Husajna. Symbolická hodnota námluv s  Tureckem tedy vypovídá o  západní upřímnosti. Otázka, kterou si reformně naladění lidé v  Sýrii nebo Egyptě nutně musí klást, zní: myslí to Evropané a Američané s podporou demokracie na Blízkém východě vůbec vážně? Vše se odehrává v  době, kdy se v  islámském světě rozmohlo sebelítostné přesvědčení, že se proti muslimům spikl celý svět. Na přetřes přichází kdeco, od války v Iráku přes Guantánamo až po Libanon, zatýkání podezřelých teroristů v Londýně či spor o muslimské šátky. Pocit ukřivděnosti se vymkl z kontroly racionálního rozumu do té míry, že egyptští duchovní jsou schopni označovat dárfúrskou genocidu za protiislámskou propagandu. Nestandardní „odkopnutí“ Turecka bude v  této situaci jistě vítaným argumentem nahánějícím nové stoupence do řad protizápadních islamistů. Kromě toho je ovšem Turecko také strategický partner, jak se Západ přesvědčil během studené války. Má své zkušenosti s  politikou na Blízkém východě a dnes je k tomu nádavkem mostem k surovinám ve Střední Asii. Jeho mladá a rostoucí populace – vnímaná často jako hrozba – může být za pár let, nezmění-li se demografické trendy v Evropě, vítanou vzpruhou. Navíc představa, že se Turecko z  nadšeného šprta napodobujícího svého učitele změní v  na smrt uraženého nepřítele, který si na Blízkém východě a  ve Středomoří hledí vlastních zájmů –  často z  principů opačných těm našim, není nijak lákavá.

Bomba pro Washington Spojenectví Turecka se Západem však neskomírá jenom díky podivnému chování Evropské unie. Stejnou krizí prochází i  dlouhá léta neotřesitelné partnerství se Spojenými státy. Turci špatně nesou válku v  Iráku – obávají se vzniku samostatného kurdského státu na severu země, který by podle nich mohl vést ke stejným požadavkům jejich vlastní kurdské menšiny. Turci vyčítají Američanům, že nedokážou eliminovat základny teroristické Kurdské strany práce na území Iráku. V  roce 2003 Turecko nepovolilo Spojeným státům použít základny pro útok na Saddáma Husajna a průzkumy veřejného mínění opakovaně signalizují propad sympatií k  Americe a  změnu postoje k  NATO, jež je stále častěji vnímáno víc jako bezpečnostní komplikace než záruka stability. Britská BBC provedla v  roce 2005 šetření, podle jehož výsledků 82 % Turků považuje americkou politiku na Blízkém východě za hrozbu míru

téma 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

15

Ještě pořád odtud není do Evropy daleko. Ale brzy může být – a začne jiný příběh. (Páteční odpoledne před istanbulskou mešitou, 2006) foto petr králík

a  bezpečnosti. Knižním bestsellerem loňského roku se stala kniha Kovová bouře líčící napadení Turecka Spojenými státy kvůli strategické surovině a  vrcholící odpálením jaderné pumy ve Washingtonu – udatný agent tureckých tajných služeb zavraždí miliony Američanů, přiměje USA ke kapitulaci, a zachrání tak Turecko před rozdělením mezi Arménii a Řecko, jež mu Američané podle tajného plánu uchystali. Knihy se prodalo zhruba čtvrt milionu výtisků a následoval film líčící dobrodružství tureckých agentů v  severním Iráku. I  tady jsou nenáviděným nepřítelem Američané.

Kudy do Ruska, prosím? Turecko mezitím začíná pokukovat na východ. Po celou dobu studené války si mohli být Spojené státy i  Evropa Tureckem jisté – země neměla k  Západu žádnou srozumitelnou alternativu. Teď se situace mění. Na území bývalého Sovětského svazu vznikly etnicky příbuzné státy. Turecko může rozvíjet nová partnerství s nastupující Čínou a Ruskem, jež díky své energetické politice chytá druhý velmocenský dech. V Turecku ještě zdaleka nezmizeli lidé, kteří si přejí vstoupit do Evropské unie a  chtějí patřit

k  Západu. S  dalšími a  dalšími kroky vnímanými v Malé Asii jako křivda se jejich počty však povážlivě tenčí. Přestat se právě v  tuto chvíli s  Tureckem bavit by bylo velkou chybou. Evropská unie by měla postupovat přesně opačně – právě díky citlivosti rozšiřování o  muslimskou zemi by měla jednat úzkostlivě férově a  podle předem dohodnutých pravidel. V  žádném případě to neznamená Turkům něco odpouštět – přicházejí kulturně i historicky opravdu zdaleka a jejich přerod v  zemi splňující podmínky EU je mnohem bolestivější, než tomu bylo třeba v  přípa-

dě Česka. Turecko se také členem nestane zítra a pro jeho vstup je nezbytné, aby si domácí úkoly splnila i  Unie – potřebuje provést reformu svých institucí a  vybřednout z  vleklé ekonomické krize. Celou tu dobu ale musí podmínky zůstat stejné jako na začátku. Pokud je Turecko splní, stane se členem Evropské unie. Pokud ne, do Unie nevstoupí. Tečka. Všechno ostatní je úder pod pás, který bude mít navíc pro celý Západ mnohem hlubší důsledky než pouhé odmítnutí jedné kandidátské země. Jiří Sobota

Q

Genocida Arménů: zachovejte klid Jedním z citlivých bodů vztahů mezi Evropou a Tureckem je spor o genocidu Arménů. Na první pohled z Evropy jde o jasný případ: Turci před devadesáti lety vyvraždili a zčásti vyhnali svoji arménskou menšinu. Dodnes to turecký stát neuznal, a dokonce zavírá do vězení své občany, kteří o genocidě veřejně mluví (známý případ letošního držitele Nobelovy ceny Orhana Pamuka). Tahle země teď chce do Evropské unie? ptají se právem s údivem kritici Turecka. Zní to jako špatný vtip, frontální útok na základní evropské hodnoty. Proč pak nevzít Lukašenkovo Bělorusko? Zkusme ale zklidnit emoce a zůstat realisty. Evropa chce jednat s Tureckem o jeho vstupu do EU a přitom mluvit o genocidě jako o genocidě. To zní logicky, obojí ale v tuto chvíli kvůli odporu Turků nejde. Evropané si tedy musí vybrat jedno, nebo druhé. Přitom z pohledu Evropy by neměl být až tak velký problém uznat, že debata o genocidě se dá odložit na později. Už vzhledem k vlastní minulosti starého kontinentu. Ukázat se to dá na příkladu Francouzů. Ti nedávno zvolili cestu přímého střetu, když ve svém parlamentu začali projednávat zákon o tom, že popírání genocidy Arménů je ve Francii trestné. To vychází z evropských zkušeností a hodnot vyznávaných v posledních desetiletích, říkají Francouzi s tím, že pouze navazují na zákaz popírání holocaustu Židů. Jenže to je účelový argument: za prvé i Evropa docházela k tomuto zákonu velmi lopotně celá desetiletí. Na začátku se konal soud, vyčíslení obětí, jasné pojmenování viníků a jejich odsouzení.

Kde byli Francouzi tenkrát? (Arménští venkované v Aintabu staví barikádu proti očekávanému nájezdu tureckých nacionalistů, prosinec 1920) foto profimedia.cz / corbis

I tak ale probíhalo účtování s viníky holocaustu velmi lopotně a celá desetiletí, když samotný zákon byl schválen poprvé v Německu v roce v 60. letech. Za druhé – zákon proti popírání holocaustu vznikl v místě, kde se vyvražďování Židů a Romů odehrálo, s logikou, aby se nic podobného neopakovalo. Za třetí viníci holocaustu byli poraženi a jejich bossové putovali před soud. Naproti tomu genocida Arménů se děla v Turecku (nikoli ve Francii ani jinde v dnešní EU) a dnes o vstupu do Unie jednáme samozřejmě ne přímo s pachateli genocidy, ale určitě s jejich nástupci. To není žádný nový objev, to Evropa ví už dávno. Pokud je tedy zve mezi své členy a chceme se s nimi na klidném

soužití a partnerství uvnitř EU dohodnout, budeme muset nepříjemnou pravdu prozatím překousnout. To ostatně vychází z evropské tradice debat, nikoli konfrontace (tou je francouzský zákon). Cesta konfrontace je nepřijatelná i proto, že by pro Evropu – dovedeno do důsledku – musela být zhoubná. Zkusme si představit, že Němci budou trestat popírání vražd sudetských Němců při poválečném odsunu. Co by se asi v Česku dělo, co by psaly noviny a jak vysoko by vyskakoval prezident Klaus? Stejně tak by mohli Turci zakázat popírání francouzských vražd v severní Africe, belgických zvěrstev pod rovníkem, likvidaci indiánů v USA nebo v Latinské Americe.

Nikdo nemá v tomto duchu „bohatší“ historii než právě Evropané. Tohle je všechno daleko za námi, přesto o tom i dnes potomci vykonavatelů všech těchto více či méně pojmenovaných genocid tak neradi mluví. Zkrátka Evropané by svým Turků mohli rozumět, v zájmu výhodného partnerství protentokrát zachovat jistou zdrženlivost a raději jednat než jít do střetu po francouzsku. Kromě jednání má ostatně Evropa dost nástrojů, kterými může dát dostatečně najevo svůj postoj a které vycházejí z jejích nejlepších tradic posledních padesáti let. Tam spadá třeba právě udělení Nobelovy ceny Pamukovi.

16  ROZHOVOR

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

V Česku to bude dramatické

S Jiřím Rusnokem o jeho útěku, ČSSD a strachu z důchodové reformy né možnosti delegovat lidi na zajímavé pozice v komunální a regionální politice, ale i výše. Svou roli hraje i fakt, že osobnosti ve vedení nejsou moc atraktivní, nelákají nové členy. Důležité taky je, že lidé vidí, že se nedá ve stranách moc s něčím prorazit. V ČSSD se neprobírají problémy, které nás trápí. Mám takový pocit, že se naše strana stala v posledním období a typicky před volbami téměř nejkonzervativnější silou na politické scéně. V jakém smyslu? Vezměte si, že sociální demokracie se historicky pojí s pokrokem – společenským, sociálním atd. Ale jaké byly ústřední myšlenky ČSSD před volbami? Nedovolíme tuto změnu, nedovolíme tamtu změnu... Jako bych si vzal program nějaké velmi konzervativní strany, která říká: Všechno je dobře, královnu potřebujeme, královně se mají odvádět tyhle desátky, a co s nimi dělá, do toho vám nic není. Hlavně žádné buřičské změny. Samozřejmě všechno trochu zjednodušuji, tak to ale na okolí působí. Co vlastně ČSSD nabídla před volbami? Co je levicového na tom, že budu říkat ne, ne, ne, na vysokých školách se nikdy nic platit nebude? Tím vlastně říkám: studovat budou ti, kterým se na nedostupné vysoké školy podaří nějak dostat. Přitom všichni víme, že to je problematické, protože známe ten způsob selekce. Všechny respektované analýzy říkají, že v Česku nedochází k reprodukci inteligence o lidi ze sociálně slabších prostředí. Navíc studenti studují do značné míry za peníze těch, kteří se na vysoké školy nedostali, protože ti platí daně. Studují, daně neplatí a až vystudují, budou mít násobně vyšší platy. Jaká je to levicovost? Jaká je v tom sociální solidarita? Žádná. Ale proto chodí straníci na schůze, aby o tom diskutovali a program strany změnili. Diskutujete? Já bohužel nemám takovou zkušenost.

Foto günter bartoš

Jiří Rusnok (46) se narodil v Ostravě. Vystudoval Národohospodářskou fakultu VŠE. V osmdesátých letech začal pracovat jako referent ve Státní plánovací komisi, poté vedl oddělení sociální strategie na Federálním ministerstvu pro strategické plánování. V letech 1992–1998 pracoval jako ekonom pro konfederaci odborových svazů. Vstoupil do ČSSD. V létě 1998 si jej vzal Vladimír Špidla na ministerstvo práce a sociálních věcí jako náměstka. V roce 2001 nahradil Pavla Mertlíka ve funkci ministra financí. Po volbách 2002 necelý rok vedl ministerstvo průmyslu a obchodu. Poté náhle z vysoké politiky odešel a začal pracovat jako poradce české pobočky společnosti ING. Zároveň je prezidentem Asociace penzijních fondů ČR. Patří k nejvýraznějším ekonomům ČSSD.

P

roč se politici nedokážou tak dlouho dohodnout na sestavení vlády? Naše demokracie je pořád dost mladá, má za sebou málo zkušeností, které by víc odrážely vědomí politických špiček, že mají velkou odpovědnost a že by měly občas být schopny jakési velkorysosti. Navíc tu zkušenost tady máme: v roce 1996 byl Václav Klaus schopen se dohodnout s Milošem Zemanem na tom, aby umožnil vznik vlády výměnou za jisté kontrolní funkce a pozice v parlamentu. To teď nefunguje. Proč neudělá ČSSD stejný krok? Přiznám se, že v prvních týdnech po volbách jsem toto řešení považoval za zcela logické, a  dokonce i  pragmatické pro ČSSD. Mohla říct: ano, vy jste vyhráli velmi těsně volby, my to respektujeme, máte o něco víc hlasů než my, i když se to na konečném stavu ve sněmovně neprojevilo. Přesto vás respektujeme jako vítěze voleb a nějakým způsobem budeme tolerovat vznik vlády. Tím ale naše tolerance končí, pak budeme posuzovat každý váš krok pohledem velmi silné opozice. Mluvilo se o této možnosti po volbách ve vaší straně? Jsem jen nevýznamný řadový člen, na mé úrovni se o tom nemluvilo. Jednalo o tom nejvyšší vedení. Neštěstí ale je, že hned po volbách začala kampaň do dalších voleb. A politici se řídili poučkou, že racionalita a velkorysost přichází do hry po volbách, nikoli před nimi. Lidé zasvěcení do situace v ČSSD říkají, že vše zásadní rozhoduje Jiří Paroubek. Nevím, neúčastním se toho, ale dělá to na mě ten dojem, přiklonil bych se k té hypotéze. Bylo to tak i za Zemana, Špidly nebo Grosse? Také na sebe strhávali rozhodování? Mně se situace jeví tak, že ani za „nejlepších“ časů Miloše Zemana nebylo ve straně tak málo debaty. I když Zeman prosazoval nějaká razantnější stanoviska, debata se vedla, řada lidí o tom diskutovala veřejně. Nebyla dotčena autonomie místních, okresních a krajských organizací, zdá se mi, že tu existovala mnohem silnější vnitřní demokracie než dnes. Kdy se to změnilo? Myslím, že po tom, co Jiří Paroubek skutečně zázračně vytáhl sociální demokracii z velmi složité situace. ČSSD byla nevyhraněná a  on se svou razancí převzal premiérské křeslo a  pak předsednictví strany. Jeho autorita nesmírně vzrostla, posílil ji i relativně velmi úspěšný výsledek voleb do sněmovny. Navíc strana prošla různými fázemi, kdy se spíše personálně vyprazdňovala, takže

řekl bych, že ubývalo lidí, kteří by chtěli o něčem diskutovat.

ČSSD je dnes nejkonzervativnější Kde vůbec jsou všichni ti oponenti Zemana, Špidly, zástupci různých křídel? Já nevím, kde jsou. Základním problémem ČSSD podle mého názoru je, že představuje relativně velmi uzavřenou komunitu. Není cítit příliv čerstvé krve, která by přinášela mezi jiným vyšší kvalitu vnitrostranické demokracie. Když máte okresní organizaci o 100 i méně lidech, je velmi jednoduché „manipulovat“ členskou základnu tak, abyste získal volitelné místo na kandidátce do sněmovny. Jak? V  nějakém malém volebním kraji má ČSSD volitelných 3–5 míst na kandidátce a  dostat se mezi ně není těžké. Aktivních členů v  okresní organizaci je tak do 20–30 %, a to jsem optimista, zbytek je víceméně pasivní, jde většinou o lidi starší, kteří tam jsou z nějaké tradice. Když jste v okrese trošku aktivnější, což znamená, že jezdíte před volbami a před přípravou kandidátek po nějakých schůzích a občas se lidem ukážete, nabídnete jim, jak se budete o ně starat, jak budete s nimi mluvit (říkám tomu „kolektivní psychoterapie v rámci politické strany“), stanete se velmi nadějným kandidátem do sněmovny. A když jste zvolen, nemusíte – jak říká Miloš Zeman – čtyři roky promluvit. Podívejte se na dnešní poslanecký klub ČSSD: kolik z  těch lidí probírá nějaká vážná společenská témata, veřejně o nich mluví a vystupuje k nim v parlamentu? Situace v ODS je jiná? ČSSD má tak sedmnáct tisíc členů, ODS asi třicet. To je významný rozdíl kvality. Máte mnohem větší zázemí, z kterého se generují talenty, vede se větší diskuse, víc lidí představuje více názorů, mnohem hůře se to celé dá ovlivnit. ODS navíc přitahuje aktivnější osobnosti. Třicet aktivních lidí v okrese zvládnete, když jste trošku komunikativní. Ale zvládnout dvakrát tolik už není tak snadné. Čím to je, že ČSSD nepřitahuje nové lidi? Nedostatkem lidí trpí dnes v Česku všechny strany. Stranictví je pro progresivnější mladší i střední věkovou skupinu nezajímavé. Stav speciálně v ČSSD je na dlouhý rozbor. Pokuste se ho aspoň nastínit. Tak za prvé: sociální demokraté u  nás mají tendenci uzavírat se na místní úrovni. To může být velmi pohodlné: malá skupina má pak význam-

Proč se o tom v ČSSD nemluví? Základní organizace jsou koncentrovány na lokální problémy obce, města, možná regionů. Nedávno jste prohlásil, že v ČSSD je atmosféra strachu. Kdo ji vyvolává? Řekl jsem to v souvislosti s tím, jak Paroubek hrozil, že mě vyloučí ze strany, když budu figurovat v týmu poradců ministra financí. Připadá mi děsivé vylučovat někoho za to, že je ochoten vyjádřit ve veřejné debatě své názory. Takže předseda vyvolává atmosféru strachu. A možná ještě někdo další kolem něj. Proč se proti tomu nepostaví nějaká vnitrostranická opozice? No, její absence není tak fatální, jak o  tom mluvíme. Nakonec vidíte, že po volbách řada lidí zrušila bobříka mlčení, kterého držela asi kvůli předvolební jednotě. Řekl bych, že debata se bude dál posouvat. Navíc si myslím, že ČSSD měla již dávno odejít do opozice, nejlépe hned po sněmovních volbách. Pobyt v opozici by byl pro stranu velmi zdravý. Je to tak vždy, a nám by to po osmi letech ve vládě prospělo. Určitě by se také znovu začala vést debata o programu, o formách jeho uplatňování a dalších věcech. Sociální demokracie může být dlouhodobě úspěšná, jen pokud bude schopna oslovit voliče od středu nalevo, včetně velké části středu. To se jí u nás podařilo v roce 2002, a proto vyhrála volby podruhé za sebou. Teď jsme vysáli hlasy komunistů, ale ztratili velkou skupinu středových voličů. Bez nich nemůže žádná velká strana uspět.

Důchodový systém: velké problémy jsou vidět už dnes Váš odchod z vlády a z vysoké politiky před třemi lety připomínal útěk. Proč jste tak rychle a bez jasnějšího vysvětlení odcházel? V  té době jsem zjistil, že pro mě nemá smysl zůstávat. Byl jsem ve Špidlově vládě, která měla podle mě velikou šanci začít s některými změnami, které česká společnost i hospodářství nutně potřebují. Ta šance se ještě zvýšila po povodních v roce 2002, kdy byl národ připraven do značné míry na další oběti. Nebyly to oběti zásadní, ale jisté změny typu zvýšení dolní sazby DPH a některé další úpravy daní, modernizace zdravotnictví, důchodového pojištění atd. Jenže vůle k takovým změnám byla minimální, prakticky žádná. Nikdo takové návrhy nebyl ochoten předkládat. Vedení ČSSD o nich nechtělo ani diskutovat. Proč jste nezůstal alespoň poslancem? To je u  nás ubíjející záležitost pro člověka, který něco dělá, a myslí si, že je ještě něco schopen

ROZHOVOR / INZERCE 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

dělat, a dokáže se pohybovat v normálním světě. Proto jsem v tom nemínil pokračovat. Otázka je, kdo bude politiku dělat, když lidé, kteří jsou – jak říkáte – schopni v životě něco dělat, z politiky utíkají? Nejsem úplně skeptický. Problém je, že nejsem založením vůdcovský typ. Politiku musí dělat lidé, kteří jsou schopni kombinovat vůdcovské schopnosti s porozuměním těm projektům změn, které nezbytně potřebujeme. Ti je pak můžou prosadit.

Máte pocit, že si politici vážnost situace uvědomují? Zatím to tak vůbec nevypadá. Základní problém je jednoduchý. Politiky zajímá, co bude za rok za dva, potřebují být zvoleni znovu. Projekty typu penzijní reforma a financování zdravotnictví jsou na mnoho let. Tam žádný rychlý pozitivní efekt vidět nebude. Naopak na začátku přijdou organizační komplikace, spousta pochyb a spousta řečí kolem, takže politiky to neláká. Neznají detaily, ani se o ně nezajímají, vědí, že nějaký problém hrozí někde za několik desítek let, a proto ho neřeší.

Co děláte pro ministra Tlustého? Jsem členem skupiny, kterou vedl pan kolega Zámečník. Tam jsme se asi třikrát sešli, vytvořili seznam urgentních úkolů, které je potřeba řešit, mají-li se české finance vrátit na dráhu vytyčenou závazkem vlády Evropské komisi, jak spravovat veřejné finance.

Kdy ho budou řešit? To nevím. Jen doufám, že se postupně začne už teď. Taky v západní Evropě mají v mnoha zemích, ve Francii, Německu, Itálii, Španělsku, problém s  důchodovým systémem. Byť v  jiné podobě, navíc jejich občané mají rezervy, jsou bohatší a mají i jiné příjmy, ne jen od státu.

Jedním z důležitých úkolů je penzijní reforma. Jak se vlastně tento úkol dnes, v čase politické krize řeší? Teď to trochu rozhýbal pan ministr Nečas. Připravil seznam otázek týkajících se klíčových parametrů penzijního systému, které rozeslal předsedům stran, a předpokládám, že na základě těchto věcí bude debata mezi politiky pokračovat.

Jak se o vážné situaci kolem penzí diskutuje v ČSSD? Nevím. Nejsem aktivní v  žádných komisích ČSSD.

Jak je potřeba důchodové reformy vážná? Naše společnost bude stárnout. To samo o sobě není nic výjimečného, stejný proces postihne všechny země kolem nás, ovšem v  Česku to bude dramatické. Zatímco dnes na jednoho důchodce pracují dva ekonomicky aktivní lidé, v budoucnu se poměr radikálně změní na 1:1.

To moc nechápu. Pokud mám ve straně odborníka jako vy, tak chci, aby k tak vážným problémům mluvil. Poté, co jsem odešel z politiky, tam nejsem zván a nějaké účasti se nedovolávám.

Neuměl jsem ho přesvědčit Za Zemana jste byl náměstkem ministra sociálních věcí Špidly. Byl to on, kdo českou veřejnost přesvědčoval, že penzijní reforma není nutná, že demografický vývoj není nepříznivý. Právě on odhodlání reformovat penzijní systém hodně brzdil. Na tom se bohužel premiér Špidla podepsal.

Za jak dlouho? Postupně v průběhu 30–40 let, ale už za 10–20 let bude ta změna cítit. Nakonec fakt, že systém má velké problémy, je vidět v reálných číslech i za poslední rok. Podle propočtů Bezděkovy komise, která připravovala plán důchodové reformy, měl mít důchodový účet přebytky ještě 15 let, ale ty už tam skoro nejsou. Na příští rok je přebytek plánován ve výši zhruba 2 miliardy, přitom to mělo být v řádu desítek miliard.

Vy jste ho nepřesvědčil? Nebyl jsem úspěšný v přesvědčování.

Jak je to možné? Každý rok odchází do důchodu víc lidí, než se čekalo. Ti lidi utíkají, přestože jsou znevýhodnění, do předčasného důchodu. Za první pololetí přibylo už 32 tisíc důchodců, zatímco za celý loňský rok to bylo jen 20 tisíc. Tady se odehrávají záležitosti, které není nikdo schopen přesně zmapovat. Je tedy velmi pravděpodobné, že kolem roku 2010 půjde důchodový systém do deficitu, který začne postupně narůstat. Pak by ostatní veřejné finance musely být vyrovnané, abyste měl přijatelný schodek. A to nejsou a nebudou. Problém je v tom, že tohle nevyřešíte rychle žádnou penzijní reformou: nastavený harmonogram zvyšování důchodového věku můžete začít urychlovat, ale ne ze dne na den, protože by to bylo nefér a kruté. Něco jiného je měnit situaci pro lidi, kterým je dneska 30, a něco jiného pro lidi, kterým je 55 a víc.

To znamená, že se změny asi nedočkáme. Situace se mění, naléhavost je dneska úplně jiná než před pěti šesti lety.

Co z toho pro nás vyplývá? Občané musí být ostražití a dlouhodobé problémy sledovat trošku každý ze svého pohledu. Dnešní třicátník by se měl třeba přestat spoléhat na to, že jednou od státu dostane důchod, z kterého by mohl žít. Dnešní důchody za těch 30–35 let už nebudou možné, to bychom museli ekonomicky aktivní občany, tedy naše děti, zdaňovat na celkové hrubé mzdě ne 28 % jako teď, ale přes 50 %! Jenže pokud dnes člověk dává třetinu platu na daně, tak se mu logicky moc nechce přidávat další zvlášť na důchod. To je vážný problém, velmi těžko řešitelný, protože vy máte na krku stávající důchodcovské generace a ještě musíte šetřit pro sebe. Taková je realita, s tou nikdo nic neudělá. Ano, je teoretická možnost, že se sem nahrne milion přistěhovalců nebo spíš 2 miliony, to je ale samozřejmě nepředvídatelná záležitost a spoléhat se na ni je nesmysl. Počítá návrh reformy se snížením povinného pojištění? Zatím mám pocit, že nepočítá. Možná počítá s tím, že stát zatraktivní spoření, třeba zvýší státní příspěvky nebo zavede nějaké daňové úlevy. Určitě to ale není uzavřené. Co jsem pochopil z vystoupení pana ministra Nečase, úvaha o nějakém snížení pojištění není vyloučená, ale uvažuje se, že to snížení by bylo kompenzováno zvýšením spotřebních daní v rámci tzv. ekologické daňové reformy, k níž jsme vázáni Evropskou unií.

Pokud je dnes ta situace tak jasná, jak říkáte: jak je možné, že tak chytrý člověk, jakým Špidla jistě je, podstatě problému neporozuměl? Nebo šlo jen o populismus? Na tohle asi nemám dobrou odpověď. Nevím přesně, proč to říkal. Chápu ho, byl ve významné politické pozici a nechtěl kazit případné vítězství ve volbách, které mohlo být reformními kroky ohroženo. Je tu určitý strach sociálních demokratů, že reformních kroků zneužije hráč na ještě levější části politického spektra.

ČSSD ale odmítla před necelým rokem na reformě pracovat s tím, že s ní musí souhlasit všechny parlamentní strany. A komunisté řekli ne. Jak dlouho se bude ČSSD na ně ohlížet? To bylo velmi nešťastné rozhodnutí. V této věci nelze čekat na někoho, kdo jen využívá své extrémní pozice. Když se komunistů ptáte, jak budeme penzijní reformu řešit, řeknou: Možná za 35–40 let zvedneme důchodový věk nebo víc lidi zdaníme. To jsou všechno zcela neodpovědná řešení. Já věřím, že se ČSSD zbaví neustálého strachu z toho, že levicovou část voličů jim převezme KSČM. To je naprosto neproduktivní cesta. Kde berete naději, že ČSSD změní svůj postoj? Zatím je trend spíš opačný. Já myslím, že jde o mix různých pohledů. Sociální demokracie dělá řadu poměrně progresivních kroků. Kdo privatizoval banky, kdo tady řešil celou řadu věcí, které se několik let předtím zdály neuvěřitelné? Dnes jde o funkční a moderní věci, viz integrace ČEZ, kterou svého času všichni pravičáci odmítali, dnes ale říkají, jak je to výborné, že máme velký ČEZ. Já bych to neviděl jednobarevně. Nakolik je důležité, aby se na reformách shodla vláda s opozicí? Vždycky by měl být konsenzus alespoň v základních krocích – směrech, i když detaily musí připravit vláda. Zkušenost je ale taková, že nakonec ani po změně politického establishmentu k základní revizi nedochází. Vezměte si Slovensko, tam se vláda i opozice na rozdílných postojích k reformě vymezovaly, a dnes není známo, že by bývalá opozice dělala nějaké zásadní změny. Marek Švehla

Q

17

18   civilizace

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Kolik bude stát oteplování Studie britského ekonoma varuje: musíme jednat okamžitě

Z

práv o nebezpečích, která přináší globální změna klimatu, v  posledních letech rychle přibývá. Ta poslední, zveřejněná počátkem minulého týdne, je však v něčem výjimečná; hovoří jazykem ekonomů, operuje s termíny jako hrubý domácí produkt, ekonomický růst a spotřeba. Její poselství? Ohřívání planety nás přijde na dost peněz, to v každém případě. Pokud ovšem proti němu začneme okamžitě bojovat, cena za obranu nemusí být nijak hrozivá. Jestliže ale nepodnikneme nic, přesněji zůstaneme u toho mála, co zatím děláme, zaplatíme nakonec opravdu hodně. Nejprve shrňme východiska: Už v  roce 2001 zveřejnil Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) studii, která ukazuje, že globální vzrůst teploty, k  němuž došlo v  posledních zhruba čtyřiceti letech, nemůžeme svádět na Slunce ani na výbuchy sopek. Způsobila jej především činnost člověka, hlavně vypouštění skleníkových plynů do ovzduší (v  této věci existuje mezi vědci konsenzus, byť se ojedinělé nesouhlasné projevy ozývají). Studie zároveň vyúsťuje v neveselý závěr: i pokud se nám během příštích 100 let podaří dosáhnout toho, že emise skleníkových plynů přestanou rok od roku růst a začnou klesat, nemůžeme čekat, že se vše okamžitě vrátí k výchozímu stavu. Příroda si nedá poručit ze dne na den. Globální teplota poroste, byť velmi zvolna, ještě stovky let a hladina moří bude stoupat dokonce po tisíciletí. Přesto ještě není pozdě na obranu, upozorňuje nejnovější studie, představená minulý týden v Británii. Jejím vůdčím duchem je sir Nicholas Stern, poradce britské vlády a bývalý vrchní ekonom Světové banky. Klimatické změně sice už nezabráníme, můžeme ji ale zmírnit a omezit její nejhorší dopady, připomíná tento mnohasetstránkový dokument. Kdybychom začali s obranou okamžitě, stálo by nás to dle zprávy každoročně asi jedno procento celosvětového HDP. Pokud ovšem nic nepodnikneme, čekají nás pravděpodobně katastrofy srovnatelné s oběma světovými válkami či velkou hospodářskou krizí z 30. let minulého století. Globální ekonomika pak inkasuje údery, jejichž náprava si vyžádá už ne jedno procento, ale každoročně nejméně pět, a možná dokonce až 20 procent celosvětového HDP. Každé euro či dolar, které teď investujeme, ušetří tedy nejméně pětinásobek.

Otočit křivky emisí Sternova zpráva pracuje zhruba s následující prognózou: je velmi pravděpodobné, že globální teplota vzroste ještě v tomto století o více než 2  0C v porovnání s dobou před začátkem průmyslové revoluce (zatím se svět ohřál o více než půl stupně Celsia). Vzrůst teploty o  2–3 0C bude znamenat počátek vážných problémů: nepříjemná sucha přerušovaná katastrofálními záplavami, částečně živenými vodou z tajících horských ledovců (nejvíce postihnou Indii, Čínu a západ Jižní Ameriky). Zatímco ve vyšších zeměpisných šířkách mohou zemědělské výnosy díky vyšší teplotě růst, jinde naopak kvůli suchu klesnou a v Africe bude milionům lidí hrozit hlad. Amazonský prales zřejmě začne umírat. Přiblížíme se k bodu, za nímž se tání grónských ledovců stane nevratným. Přírodní pohromy si vyberou podstatně větší daň než dnes, například rychlost větru v hurikánech může vzrůst o 5–10 %, což by v USA způsobilo každoročně dvojnásobné škody v porovnání s těmi současnými. Kvůli kyselejší vodě v oceánech se ještě sníží už tak dost zdevastované stavy ryb. Teplota přitom může stoupat dál. Pokud bychom emise skleníkových plynů nedokázali omezit a  současné trendy by nerušeně pokračovaly, ocitne se lidstvo možná už v  první polovině 22. století ve světě, který bude dokonce o více než pět stupňů teplejší, než byl ten předindustriální. Nazvěme to katastrofickým scénářem: zna-

Nicholas Stern: Investujte, abyste ušetřili. foto profimedia.cz

menalo by to výrazně nižší úrodu i ve vyspělých zemích severu a jihu, rozsáhlé hladomory v Africe, vzestup mořské hladiny, který by ohrozil nejen mnohé ostrovy, Bangladéš či Vietnam, ale i třeba Londýn, New York, Káhiru nebo Tokio. Celkem by změna klimatu vyhnala z  domovů nejméně 200 milionů lidí. Nikdo navíc nedokáže odhadnout, jak se v takovém případě planeta zachová; hrozí například, že postupně ustane Golfský proud nebo že dojde k  pozitivní zpětné vazbě, která teplotu vyžene ještě výš. Během poslední doby ledové bylo asi o 4–5 0C chladněji, než je dnes. Změna o více než pět stupňů by znamenala něco, co lidstvo ještě nikdy nezažilo. Otázka tedy zní, jak se katastrofickému scénáři vyhnout. Sternova zpráva nabízí odpověď: máme zhruba dvacet let na to, abychom otočili emisní křivky směrem dolů. Jinými slovy, stav, kdy lidstvo každoročně vypustí do ovzduší více skleníkových plynů než v roce předchozím, musí rychle skončit. Do roku 2050 by pak emise měly klesnout o  čtvrtinu proti současným hodnotám. To bude velmi obtížné, protože ekonomika do té doby vzroste třikrát až čtyřikát – v polovině století bude jezdit mnohem víc aut než dnes, elektrárny vyrobí mnohem víc energie... Celé je to o to komplikovanější, že bohaté země musejí dle Sterna nést větší díl odpovědosti než chudé státy; do roku 2050 by proto měly omezit emise dokonce o 60–80 procent. Bude to těžké, podle Sterna ovšem nikoli nemožné. Pomožme si malým příkladem: v současnosti vydělávají elektrárenské firmy na spalování uhlí, jednou za to ale zaplatí celá společnost – bude financovat obnovu infrastruktury poničené při stále častějších povodních, vývoj zemědělských plodin odolných proti suchu a podobně. Jde tedy o  to, aby ten, kdo je zodpovědný za emise skleníkového plynu, nesl skutečné náklady. Uvolnění jedné tuny plynu by mělo stát určité množství peněz, ať už firma podniká kdekoli na světě. Zároveň by společnosti měly mít jistotu, že se pravidla hry výrazně nezmění v horizontu alespoň desítek let, tedy že si vlády svoji přísnou politiku zase brzy nerozmyslí. Pak by se podnikům vyplatilo investovat do technologií, které klima nenarušují. Firmy lze donutit ke změně chování buď uvalením zvláštní daně za vypouštění skleníkových plynů, nebo rozšířením a prohloubením současného evropského systému obchodování s emisemi. Jak funguje? Firmy dostanou od státu přiděleno určité množství „povolenek na emise“, a pokud je nevyčerpají, mohou je nabídnout na trhu. Zavedou-li tedy ekologicky šetrnější technologii, vydělají na tom, protože ušetřené emise prodají méně osvíceným firmám. Obchoduje se zatím s emisemi oxidu

uhličitého (CO2), nejvýznamnějšího skleníkového plynu. Nepříjemné porodní bolesti už má systém snad za sebou. Otázka je, zda se jej podaří správně vyladit a rozšířit i mimo Evropu. Pokud by se to povedlo, mohly by do Číny, Indie a dalších rozvojových států začít proudit peníze na ekologicky šetrné technologie.

Jak pohřbít oteplování Ekonomický růst byl až dosud pevně svázán s rostoucími emisemi skleníkových plynů. V  příštích 10–20 letech půjde o to, zda se podaří tuto vazbu přestřihnout. Přerod globální ekonomiky se ovšem odehraje za situace, kdy pod zemským povrchem budou čekat stále ještě bohaté zásoby uhlí, plynu a dalších fosilních paliv. Pokušení vytěžit je a spálit dosavadním způsobem nezeslábne, podle Sternovy zprávy by to ovšem svět spolehlivě nasměrovalo ke zmíněnému katastrofickému scénáři. Možná se tomu ale lze vyhnout, aniž bychom se museli cenných ložisek vzdát: Zdá se, že by bylo možné zabránit oxidu uhličitému, aby při spalování uhlí čí plynu unikal do ovzduší – zachytit jej a  nahnat pod zem, do kilometrových hloubek. Zatím to funguje; například v Norsku odděluje firma Statoil CO2 od vytěženého zemního plynu a  žene jej hluboko do sedimentů dna Severního moře. Přináší jí to úspory – nemusí platit „uhlíkovou daň“, kterou na výrobce energie uvalila norská vláda. Nikdo ale zatím neví, jestli lze CO2 „pohřbívat“ i v tak obrovském množství, abychom touto metodou zmírnili globální oteplování. Lékaři přestřihující pupeční šňůru mezi ekonomickým růstem a emisemi se ovšem nemohou soustředit jen na energetiku. Důležitým zdrojem skleníkových plynů je také odlesňování, do léčby bude tedy nutné zapojit  vlády Brazílie a  dalších států, na jejichž území rostou tropické pralesy. Pominout nelze ani zemědělství, především hlubokou orbu, kvůli které se uvolňuje velké množství CO2 z půdy. Přerod světové ekonomiky by měl každoročně stát již zmíněné jedno procento globálního HDP (platí to pro období do roku 2050). Pokud by se svět pro tuto investici rozhodl, byl by o jedno procento méně bohatý, než by mohl být, kdyby se klima neměnilo. Neznamená to ale, že budeme o jedno procento chudší, než jsme dnes – globální ekonomika totiž roste. A pokud státy tyto prostředky neinvestují, čekají je dle Sterna následky daleko horší.

Co tvrdí kritici Sternova zpráva má také své kritiky; například nizozemský ekonom a statistik Richard Tol ji pro

agenturu Reuters označil za poplašnou a nekompetentní, protože ani v  dlouhodobém horizontu nepočítá s lidskou schopností přizpůsobit se změněným podmínkám (zpráva uvádí, že pokud nic nepodnikneme, přijdeme „navždy“ nejméně o 5 % světového HDP). Český klimatolog Jan Pretel pokládá zprávu za zajímavou, překvapilo jej však, že Sternův tým líčí budoucnost v  poněkud pochmurnějším světle než autoři jiných nedávných prací. Není také zcela jasné, z jakých vstupních údajů Stern vychází. Jiné hlasy pokládají zprávu naopak za příliš mírnou. Například oxfordský ekonom Dieter Helm si myslí, že přebudování ekonomiky bude zřejmě stát víc než jedno procento HDP. Nemá podle něj smysl uklidňovat veřejnost vrzením, že nás ohřívání planety vyjde lacino. Nicméně Sternově studii dodává na důvěryhodnosti i  skutečnost, že ji podpořili čtyři laureáti Nobelovy ceny. Dokážou se ale státy na těchto investicích dohodnout? Není to příliš pravděpodobné. Země, které podepsaly Kjótský protokol, odpovídají jen za čtvrtinu současných emisí skleníkových plynů. Kjóto přitom představuje jen první nesmělý krůček, v podstatě povede pouze ke zmrazení emisí účastnických států, nikoli k jejich výraznému omezení. Navíc není jisté, že se kjótský cíl podaří splnit. O tom, co bude po Kjótu, začínají v pondělí státy jednat v keňském Nairobi; žádná konkrétní představa o budoucnosti, od níž by se jednání mohla odrazit, ale neexistuje. Jistou naději tak představují spíše lokální a národní inciativy: přísné kalifornské zákony na ochranu ovzduší, obchod s  emisemi CO2, který nezávisle na federální vládě připravují státy na východním i  západním pobřeží USA, norská „uhlíková daň“, zajímavé čínské plány podporovat obnovitelné zdroje a snižovat energetickou náročnost ekonomiky. Svět by měl nicméně něco podniknout i na globální úrovni. Sternova zpráva může trochu přehánět, i její kritici se ale shodují v tom, že hrozba existuje. Bylo by proto moudré se proti ní pojistit a peníze investovat. Závěrem jedna pozoruhodná skutečnost: Zatímco Sternova zpráva počítá s  oteplením o  2–3 0C v podstatě jako s hotovou věcí a ukazuje, že reálné je snažit se zabránit ještě horšímu vývoji, Evropská unie pokládá 2 0C za nebezpečnou mez, kterou bychom neměli překročit. Evropa totiž vychází ze starší a „mírnější“ studie IPCC. Sir Nicholas Stern přitom trvá na tom, že jeho zpráva je v  podstatě optimistická. Pokud se emise nepodaří omezit, jak bude „optimismus“ vypadat za 10 let? Martin Uhlíř

Q

polemika / před 11 lety / inzerce 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

Smysl státní maturity Komentář o smyslu státních maturit vyvolal velký zájem čtenářů. Pokračujeme tedy v polemice mezi autorem komentáře Ondřejem Štefflem, ředitelem společnosti Scio, jež vytváří testy obecných studijních předpokladů, a analytikem Janem Hučínem. Není asi téma, které by bylo občanům bližší než školství. Vždyť přibližně polovina lidí mezi 25 a 64 lety v ČR má maturitu a 90 % z nich docházelo do škol nejméně deset let. Navíc většina z nich má děti (případně vnuky), které školní boje právě svádějí. A neznám podobně důležité téma, o němž by se zároveň tak málo věcně a se znalostí faktů diskutovalo, jako reforma maturitní zkoušky. Už to označení nové podoby zkoušek: „státní“ nebo „jednotná“ maturita. Ale současná maturita je také státní a jednotná, zkouška má všude stejný název, maturuje se podle stejných pravidel, vysvědčení má stejnou podobu. V čem je tedy problém? Proč měnit to, co funguje už desítky let? Protože maturitní zkouška ve skutečnosti jednotná není. Kdo zažil například maturitu ze stejného předmětu na gymnáziu a na učilišti, nestačil se divit, proč gymnazista i učeň mohou dostat stejnou známku za naprosto odlišnou úroveň dovedností. Společnost se s tím už dávno vyrovnala tichou dohodou, že maturita na gymnáziu a SOU (ba dokonce i na různých gymnáziích) je prostě nesrovnatelná. Maturitní vysvědčení se tak stalo jen kusem papíru, který o ničem nevypo-

Z

cela souhlasím s kolegou, že zadání pro koncipování státní maturity je stejné, jako „postavit několikapatrový dům na bažině“. Co bažinu kolem maturit vytváří? Dosavadní kurikulární dokumenty (osnovy) byly založeny na tom, že látka musí být odučena, nikoli na tom, co žáci musejí umět. Společnost Scio každoročně připravuje testy pro přijímací zkoušky na 8letá gymnázia, a to pouze z látky předepsané pro 5. třídu. Tyto testy by však byly nejméně pro třetinu současných maturantů příliš náročné, tj. nedosáhli by ani 85 % správných odpovědí, což je s odřenýma ušima hranice znamenající, že látku umějí. Jak nízko by tedy musela být laťka, když i látka 5. třídy je příliš? Název maturita pro něco takového bude stěží přijatelný. Kolega zmiňuje, že na základních školách odstartovala reforma obsahu výuky. Ano, v září 2007 začne povinně ve všech 6. třídách, k maturitě by tedy mohla dospět v roce 2014. To ovšem za předpokladu, že Výzkumný ústav pedagogický (VÚP) včas připraví Rámcové vzdělávací programy (RVP) pro gymnázia,

I

 k tak zásadní věci jako reforma maturity stačí dva dobré důvody, netřeba devíti. Dokonce by stačil i jeden – že třetina současných maturantů neovládá dostatečně látku 5. třídy, tj. že současná maturita nemá valnou hodnotu. Souhlasím s tím, že k reformě maturity jsou nezbytné standardy, které by měly

vídá. Je ale dnes maturitní zkouška k něčemu? Nepatří do skanzenu starých nepraktických tradic? Nikoli. Závěrečnou zkoušku (nejen na středních školách) je třeba zachovat. Mezitím totiž na základních školách odstartovala reforma obsahu výuky (tzv. kurikulární reforma). Školy postupně od pevných učebních osnov přecházejí k vlastním vzdělávacím programům, v nichž se k cíli (určenému rámcovým vzdělávacím programem pro každý druh školy) mohou dopracovat nejrůznějšími cestami. Zjistit, zda a nakolik se cíl podařilo splnit, bude mnohem efektivnější než šťourání, zda se po celou dobu výuky dodržují osnovy. Avšak zcela bez kontroly ze strany toho, kdo rámce vzdělávání stanovuje (státu), to nepůjde. Současným problémem je tolerování příliš nízkých znalostí maturitními komisemi. Nabízí se jednoduché řešení: přidat test z  několika oblastí, které mají maturanti společné (např. český jazyk, cizí jazyk, občanské kompetence, základní matematika atd.), a tímto testem nastavit pro všechny maturanty minimální úroveň dovedností, kterou musejí prokázat. Cosi jako kvalifikační limit pro postup do finále. Takto přidané jednotné testy se podle nové-

Národní ústav odborného vzdělání (NÚOV) připraví několik desítek RVP pro jednotlivé obory a Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) v nich najde společný průnik (nic jiného v maturitě povinné pro všechny být nemůže), a na základě toho vytvoří nové katalogy cílových požadavků k maturitě. Teprve potom se může začít pracovat na přípravě testů. Co se však má testovat do té doby a proč, když o encyklopedické znalosti podle osnov není zájem? Stále není jasné, co je cílem státní maturity. V  minulém článku jsem zpochybnil 7  nejčastěji uváděných důvodů. Kolega nyní přináší další dva: osmý: kontrola výstupu ze školy ze strany státu, a  devátý: náprava celkově nízké úrovně maturit. Budiž. Ale který důvod je ten hlavní? Po deseti letech práce nemáme státní maturity mj. proto, že její cíle se průběžně mění. Někteří si dokonce myslí, že lze najednou naplnit všech devět důvodů. Desátá bída! Nemáme nic. Předpokladem rozumné státní maturity je, že budeme mít jasné, přehledné a stabilní kurikulární dokumenty (RVP) pro střední ško-

vycházet z RVP. Třeba ty gymnazijní jsou už poměrně daleko: prošly pilotním ověřováním, probíhá veřejné připomínkové řízení. Podle mě by se mohlo na mnoha gymnáziích začít s výukou podle RVP od září 2007; ani na ZŠ se nečekalo, až s RVP začnou mateřské školy. To by se ovšem maturovalo nejdřív v roce

ho školského zákona staly tzv. společnou částí nové maturitní zkoušky. Zdůrazňuji slovo přidané, tyto testy nejsou náhradou za současnou maturitu, jak si možná někdo myslí. Že budou společné testy pro gymnazisty směšně jednoduché? To je daň za to, jak směšně nízko je někde nastavena současná „laťka“. Z dat za rok 2005 například plyne, že jen čtvrtina maturantů na SOU umí v českém jazyce seřadit pět velmi krátkých odstavců textu do správného pořadí. Ale k degradaci maturity na gymnáziích to nepovede, neboť tam bude určitě rozhodující tzv.  profilová část, která může probíhat – rozhodne-li tak ředitel školy – velmi podobně jako nyní. Mohla by ovšem probíhat i  jinak, a  to je třetí důvod k reformě maturity. Nechť je profilová část různorodá, jako jsou různorodé střední školy. Pěkná teorie, ale za šest let práce na reformě se utratily desítky milionů se sporným výsledkem, řeknete si. Vývoj centrálních testů se vším, co k tomu patří – zejména s hledáním společných požadavků a nekonečnou diskusí –, se podobá zadání postavit několikapatrový dům na bažině. Budování solidních základů pro plošné testování trvá několik let a chyby jsou velmi dobře viditelné, což jistě může ze své zkušenosti potvrdit například společnost Scio. Nicméně ministr školství, za jehož funkčního období má k ostrému spuštění reformované maturity dojít, musí po nástupu do funkce pečlivě zrevidovat stav příprav. Je určitě vhodnější start odložit o rok či dva, případně zavedení nového systému rozdělit do více kroků, než připustit podobnou blamáž, s jakou se setkala reformovaná maturita na Slovensku. Škoda, že si kvůli volební remíze budeme muset na jasný verdikt ještě nějakou dobu počkat. Jan Hučín Autor je analytik.

Q

ly a k nim tzv. standardy, tedy popis toho, co žáci opravdu musejí umět. To, co by jedině mohlo být obsahem státní maturity, musí vymezovat RVP pro společnou část všeobecného středního vzdělávání. To ovšem nikdy nemůže vzniknout v nesmyslném systému nekoordinované práce VÚP-NÚOV-CERMAT. Musí to vytvořit jedna instituce (VÚP), a to včetně potřebných standardů. A hlavně si musíme říct, k čemu státní maturitu skutečně potřebujeme. Podle mého soudu nestačí například deklarovat: „zcela bez kontroly ze strany toho, kdo rámce vzdělávání stanovuje – tedy státu –, to nepůjde“. Proč? Nejsou nějaké efektivnější mechanismy, jak zabezpečit, že školy ze stanovených rámců nevybočují? Co hrozí, když to stát kontrolovat nebude? A hrozí vůbec něco? Teprve, když si podobné otázky zodpovíme, můžeme mluvit o tom, že pro státní maturity máme důvod.

19

Před 11 lety

Drobní akcionáři, plačte – vzkázali právě před jedenácti lety českým občanům finančníci sdružení v tajemné skupině Motoinvest. Začala „třetí vlna privatizace“. „Na první tiskové konferenci Motoinvestu minulý pátek,“ píše o tom komentář tehdejšího Respektu, „prohlásila skupina makléřů, která třetí vlnu vymyslela, že jsou ,mladí kluci‘, kterým nejde o peníze (těch mají údajně dost), ale o vytvoření ,vlivné a mocné finanč-

Kluci, co chtěli být jako Viktor

2011, spíš 2012. Než nechat školy ještě pět let produkovat tzv.  maturanty, kteří neumějí pořádně ani učivo ZŠ, radši rychle přidat – rozumně a v omezené míře – kontrolní společnou část.

ní skupiny‘, která by se trefila do kapitálového trhu podobně, jako třeba Viktor Kožený střelil svého času do kuponové privatizace. To se ,klukům‘ z Motoinvestu zcela podařilo. Jejich postup byl ďábelsky jednoduchý: nejdříve si půjčili od bank peníze na nákup akcií, které pak dávali dalším bankám do zástavy jako garanci za další úvěry, za které nakupovali další akcie. Peníze na zakoupení podílů ve fondech ovládaných velkými bankami tak z  valné části získali od těchto bank samotných. A  když se pak naše největší finanční domy probudily ze spánku, nezbylo jim nic jiného než nakoupit od Motoinvestu kontrolní balíky svých fondů zpět – samozřejmě za vyšší cenu. Takto jednoduše vydělali ,kluci‘ stamiliony. Mohli bychom jim gratulovat ke geniálnímu nápadu, kdyby… Kdyby to všechno nebylo možné jen s využitím děr v našem zákonodárství. Kupříkladu v USA či v Británii by se za to, co provedli, ocitli za mřížemi.“ Jsme ale v Čechách, a tak na šéfa Motoinvestu čekala nikoli věznice, nýbrž hvězdná politická kariéra; jejím vrcholem se stal post poradce ministra financí v sociálnědemokratické vládě Miloše Zemana.

Jan Hučín

Respekt č. 45/1995

Ondřej Šteffl Autor je ředitelem společnosti Scio.

Q

Q

inzerce

Revoluční angličtina a němčina Nejúspěšnější metoda pro věčné začátečníky. Bez biflování slovíček a gramatiky. 5 let záruka.

pozorněte! Jak to, že vůbec mluvíte? Přemýšleli jste o tom někdy? Všichni jsme se ve škole učili cizí jazyk, ale 95 % z nás ho neovládá. A ještě si většina lidí myslí, že jsou na jazyky hloupí. Jenže to je omyl. Nejsme hloupí. Protože kdybychom byli, pak bychom se nenaučili ani mateřský jazyk. Dokonce i  mentálně retardovaní jedinci se naučí mluvit. Naučit se první (mateřskou) řeč je nejtěžší ze všech řečí. U dalších jazyků totiž můžeme porovnávat nové poznatky se starými. A jak se tedy naučíte první řeč? Rozhodující je jazykové prostředí. Tříleté dítě asi 13  000 hodin ze svého života prospalo, ale dalších 13  000 hodin na něj působilo jazykové (zvukové) okolí. Nejdříve začalo chápat, pak mluvit a nakonec přišlo na řadu psaní a čtení. Ve třech letech již hodně rozumí a také samo mluví, i když ještě ne „na úrovni“. Stejně tak, i když pomaleji, to zvládnou i retardované děti. Naše první řeč je čeština a  další jazyk ovládají pouze děti z vícejazyčného prostředí. Ve Švýcarsku a  zemích Beneluxu je několik rozdílných úředních řečí a  lidé je ovládají. Myslíte si, že lidé ve Švýcarsku nebo v Beneluxu jsou chytřejší než my? Ne, to určitě nejsou. Jen od dětství žijí ve vícejazyčném prostředí.

A nyní přijde to nejzajímavější. I když tomu asi nebudete věřit, přesto se vy dospělí můžete naučit další řeč stejně jednoduše jako kdysi svou mateřskou řeč. Spoluautoři metody TAXUS Learning® Ivo Toman a  Martina Králíčková spojili postup malých dětí s moderními poznatky o mozku. Využili i toho, že vy již umíte číst, a tedy dokážete zapojit obě mozkové polokoule současně: posloucháním originální angličtiny a čtením doslovných překladů. Doslovné překlady jsou z  hlediska češtiny nesprávné, ale pro pochopení angličtiny správné, neboť anglicky mluvící lidé používají jiný slovosled než my. Pokud byste používali český slovosled, cizinec by vám nerozuměl, i  kdybyste vyslovovali jednotlivá slova správně. Takto se naučíte myslet anglicky a získáte i dobrou výslovnost. Špatný přízvuk mají lidé hlavně proto, že danou řeč nemají dostatečně dlouho „naposlouchanou“. Teorii a gramatiku vůbec neprobíráte. Tu pochopíte z  doslovných překladů. Ostatně, děti jdou do první třídy a  gramatiku již umí. Až ve škole zjistí, jak je to vlastně „těžké“. Dokonce ani slovíčka se nebudete učit a  přitom s  TAXUS Learning® získáte slovní zásobu přes 4000 slov. TAXUS Learning® je vybaven pozitivními podprahovými záznamy. Kromě 9 modrých výukových CD obsahuje i  3 červená CD, která vám vytvoří

tiché anglické prostředí, a knihu s  270 obrázky, ve které je tato metoda podrobně popsaná. 14 hodin mluveného slova obsahuje 7960 vět. Postup je jako u  dítěte. Nejdříve poslouchat a  pochopit, pak mluvit a nakonec číst a  psát. Každý jiný postup je nepřirozený. Nejdříve si „vědomě“ projdete lekci na modrém audio CD. Pak si tutéž lekci na červeném CD pouštíte velice potichu,

anglické prostředí z výrazů, které již vaše podvědomí zná z  doslovných překladů. Nemusíte se kvůli tomu odstěhovat do ciziny. To je ideální postup pro ty lidí, kteří nemají čas na intenzivní „vědomé“ učení se. Což je vlastně většina z nás! Pokud se Vám něco zdá nadsazené, pak vězte, že pouze naše školství v nás vypěstovalo poznání, že cizí jazyky jsou těžké. Systém výuky angličtiny ve škole je totiž špatný, neboť tam musíte ihned nahlas číst a psát. A hlavně, učit se slovíčka. Biflování jednotlivých slov je přímo rakovinou pro naše znalosti jazyků. Proč? Ze dvou důvodů. Vraťme se k dětem. Kdo z rodičů mluví na své děti jednotlivými slovy? Navíc samotné slovo zní úplně jinak, než slovo spojené s jinými do vět. Tyto i další objevy metody TAXUS Learning® stojí 5990  Kč (dobírka + 100  Kč, posílá se ještě v  den objednání). Máte je napořád a  navíc pro celou rodinu. Pro srovnání, jedna hodina konverzace s  anglickým lektorem stojí asi 300  Kč na hodinu. Návratnost TAXUS Learning® je asi 20 takových hodin. Navíc máte záruku 5 let.

Taxus Learning® funguje u všech typů lidí. Záruka kvality 5 let.

Máte málo času na učení a chcete poznat vylepšenou cestu poznávání dětí? Pak navštivte

na samém prahu slyšitelnosti, stále dokola. Musí to být tak potichu, že vás to nijak neruší, a  vy se přitom můžete věnovat čemukoliv jinému. Dívat se na televizi, pracovat, bavit se, jet autem, sportovat, prostě cokoliv vás napadne. Váš mozek se tím bude podvědomě zabývat a  vy se učíte, aniž byste však měli ty nepříjemné pocity, že se musíte učit. Navíc toto může „jet“ několik hodin denně v práci nebo u vás doma. Celá rodina tak má vytvořeno

ČESKO: společnost TAXUS International s.r.o., Na Pankráci 49, 140  00 Praha 4 (mezi metrem Vyšehrad a  Pražského povstání) Po-Pá od 9 do 17 hod. nebo volejte zelenou linku 800  182  987 (8001 – TAXUS) Po-Pá od 9 do 17 hod. nebo 603 579 174 (nonstop), e-mail: [email protected], www.taxus.cz. SLOVENSKO: společnost TAXUS International s.r.o., Riazanská 110/700, 831  02 Bratislava 3, Tel./fax: 00421/2/44 64 48 91, e-mail: [email protected], www.taxus.sk

20   kultura

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Za Williamem Styronem

Zemřel spisovatel, jehož tvorbou se táhla životní traumata Rozhodovat se pod vlivem okolností

Kdyby mě za války zastřelili, bylo by to dokonalé završení jednoho osudu (William Styron).  Foto profimedia.cz

A

merický prozaik William Styron zemřel minulý čtvrtek nedaleko svého domova na Martha’s Vineyard ve věku 81 let. U nás se možná těšil výsadnějšímu postavení než ve Spojených státech. Důvod byl jednoduchý: jeho díla byla soustavně překládána do češtiny i za minulého režimu, což se mnoha jeho americkým vrstevníkům nepoštěstilo.

Díky za atomovou bombu Styron se narodil ve Virginii a realita amerického Jihu zásadně ovlivnila celou jeho tvorbu. Po celý život se ve svých textech vracel k reminiscencím z dětství, kladl si otázku, co to znamená jižanská tradice, jakým způsobem se lze vyrovnat s histo-

rickým dědictvím otrokářského systému a  tamního společenského zřízení před občanskou válkou. Styronův rod byl ostatně s Virginií úzce spjat – jeho historie sahala až hluboko do koloniálních dob. Vedle jižanské kultury Williama Styrona silně ovlivnil i jeho drsný osud: ve třinácti letech přišel o matku a tohoto dětského traumatu se vlastně nikdy nezbavil. Ztráta matky pak silně rezonovala i v pozdějších depresích, s nimiž Styron ve zralém i pokročilém věku bojoval. Další silný zážitek, který jeho cítění a  myšlení poznamenal, přišel za druhé světové války, když sloužil u námořnictva na Okinawě. „Mnohé z mých problémů jsou podle mě jen pokračováním traumatu ze ztráty matky. Kdyby mě tehdy zastřelili, bylo by to vlastně takové dokonalé završení

jednoho osudu. Ostatně během války jsem měl často dojem, že se můj osud brzy naplní. Mladí lidé obvykle věří tomu, že budou žít věčně. Já ani moji kamarádi jsme tomu nevěřili. Byli jsme přesvědčeni, že jdeme na smrt,“ prohlásil William Styron v jednom rozhovoru. Porážka Japonska představovala pro Styrona obrovskou úlevu a i kvůli tomu vehementně bránil před kritiky atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki – na pražském Festivalu spisovatelů, který před šesti lety navštívil, se kvůli tomu dostal do sporu se zásadovou pacifistkou Susan Sontagovou. „Mám-li to hodnotit ze svého hlediska, pak jsem rád, že ty bomby svrhli. My všichni mariňáci jsme si v  tu chvíli oddychli, že už nebudeme muset bojovat,“ prohlásil tehdy Styron.

Nepříjemná pravda o stavu planety Filmová přednáška Ala Gorea je napínavá jako thriller. Výklady o globálním oteplování bývají buď nepřehledně složité, nebo mají přídech bulvární senzace. Nepříjemná pravda, film režiséra Davise Guggenheima o přednáškovém turné někdejšího viceprezidenta Spojených států Ala Gorea, tohle téma popularizuje zcela seriózní cestou a mohl by se promítat i ve školách. Klidně povinně. Nestává se často, aby dokument, v  němž vystupuje jediný člověk s  vědeckou přednáškou, recenzovaly všechny světové deníky. „Bylo by lepší, kdyby takové filmy vůbec nevznikaly,“ napsal New York Times: „To přece politici by měli varovat před kalamitami, to oni by měli reagovat na vědecký výzkum a  přesvědčovat veřejnost, že je třeba rychle jednat. Jenže když politici selžou, musí je někdo zastoupit.“ Hlavní roli ve snímku nakonec nehraje Al Gore, ale my všichni a díky tomu je Nepříjemná pravda doslova thrillerovou podívanou, třebaže na plátně nevidíme skoro nic víc než muže s ukazovátkem a fotografie dramaticky ustupujících ledovců.

Don Quijote a vědecké důkazy Po odchodu z politické scény se Al Gore rozhodl pokračovat v popularizaci tématu, které kdysi protlačil do vysoké politiky. Problémy spojené s globálním oteplováním sleduje od šedesátých let, kdy jeden z jeho profesorů patřil vůbec k prvním vědcům, kteří začali sledovat závislost množství koncentrace CO2 ve vzduchu na teplotách. Gore, syn z patricijské senátorské rodiny, strávil dětství na farmě a k přírodě si zde vytvořil hluboký vztah. Po desetiletí sbíral záběry a fotografie míst na zeměkouli, které globální oteplování už poznamenalo, a právě tenhle znepokojivý archiv patří k nejsilnějším místům filmu. Svou přednášku pronesl Gore více než tisíckrát od Spojených států po Peking. „Nepodařilo se mi prosadit nutné změny politickou cestou. Musím tedy cestovat a říkat všechno, co vím, třeba každému člověku zvlášť,“ říká. V  souladu s  americkou filmovou tradicí má i Nepříjemná pravda svého hrdinu: Al Gore je svým

Osvětimi taky zprvu nevěřili. repro respekt

způsobem Don Quijote, muž, který létá od města k městu a snaží se odvrátit světovou hrozbu. Film má tři roviny – příběh globálního oteplení a jeho důsledků, tak jak ho Gore představuje v přednáš-

V  rozhovorech a  esejích často vzpomínal, že rozhodnutí stát se spisovatelem pojal poměrně záhy a jeho velkým idolem byl velký jižanský prozaik Tom Wolfe. Svůj první román Ulehni v temnotách, experimentální text, jenž je místy až příliš silně inspirován Joycem, Faulknerem a právě Wolfem, vydal v roce 1951 (v češtině vyšel v roce 1974, kdy Styron zároveň poprvé přijel do Československa). Už v tomhle díle si položil otázku, jak silně tradice ovlivňuje současnost, a toto téma pak nahlížel z různých aspektů prakticky po celou dobu své tvorby. Po o rok mladší novele Dlouhý pochod (příběh amerických záložníků z doby války v Koreji byl u nás k dostání už v roce 1965) a  několikaleté odmlce následoval román Zapal tento dům (1960), dotýkající se problému morální zkaženosti způsobené penězi a novodobého otroctví vyvolaného finanční závislostí. K otroctví v jeho „klasické“ historické podobě se Styron vrátil ve vynikající knize Doznání Nata Turnera (1967), jež navzdory silné kritice akademických levičáků, že je to rasistický román, získala Pulitzerovu cenu. Jeho nejznámějším dílem je rozsáhlý román Sophiina volba (1979), zobrazující z  perspektivy jedince nacismus a s ním spojené jevy. Kniha ve světové literatuře značně zproblematizovala mýtus „volby“, to jest jednoho zásadního a  provždy učiněného rozhodnutí. Místo toho Styron zobrazuje minulost jako neustálý sled momentů, v nichž je jedinec stále nucen volit, často bezprostředně a téměř vždy pod silným vlivem okolností. Román též vypovídá o  závažnosti minulosti pro každodenní život, což je další velké Styronovo téma, které se opět objevuje v téměř všech jeho knihách – přesvědčivě v nich ukazuje, že jakýkoli pokus o odvržení minulosti končí neúspěšně, ba co víc, s tragickými následky.

Nepřekročitelný Sophiin stín Říká-li se o  některých spisovatelích, že nedokázali překročit stín své nejlepší knihy, pak o Williamu Styronovi to platí několikanásobně. Zda je Sophiina volba jeho nejlepším románem, je sice diskutabilní, nicméně rozhodně byla nejznámější a autorovi zajistila celosvětovou proslulost (pochopitelně i díky filmové verzi, v níž si Sofii Zawistowskou zahrála Meryl Streepová). Od roku 1979, kdy se Sophiina volba poprvé dostala do obchodů, Styron žádný román nevydal. Pouze pozoruhodnou sbírku esejů Tenhle tichý prach a paměti nazvané Viditelná temnota. Poslední desetiletí autorova života se nesla ve znamení vleklé krize: William Styron trpěl těžkými depresemi a v posledních letech i vážnými zdravotními problémy. Podle sdělení své dcery podlehl zápalu plic. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel.

Q

ce, příběh Goreova osobního uvědomění a konečně příběh o tom, jak vratká je někdy demokracie, jak nejasná byla Goreova volební prohra v roce 2000 a co všechno mohlo být v environmentální oblasti dnes jinak, kdyby k jeho porážce nedošlo. „Dobrý den, jsem Al Gore, býval jsem budoucím prezidentem Spojených států,“ začíná přednáška. Je samozřejmě těžké nespojovat film s  antibushovskou kampaní. Jenže tady nejde o osobně laděný zápas, kde je cílem porazit protivníka. Hlavním smyslem politiky by přece mělo být vylepšit život lidí, případně ho vůbec udržet – a  Gore se do politiky vrací ne jako ambiciózní jednotlivec, který si chce vyřídit nesplacené účty, ale jako bojovník za globální téma dneška. Na Guggenheimově filmu je cenná střízlivost a pozitivní tón. Gore nevytváří paniku a nabízí umírněné recepty na snížení emisí, které by planetu rychle vrátilo zpět alespoň ke stavu z roku 1970. Je dobře, že Nepříjemná pravda přichází do českých kin ve chvíli, kdy londýnská zpráva Nicholase Sterna přirovnává ekonomické účinky globálního oteplování ke světové válce. Jak je možné, že jsme přes různá alarmující varování i dnes schopni věřit, že to i bez naší snahy všechno s planetou „nějak dopadne“? Nepřipomíná to světový postoj k  Hitlerovi, který to „přece nemohl myslet vážně“, k Osvětimi, v jejíž hrůzy také zpočátku nikdo nevěřil? Informace v  Nepříjemné pravdě působí chvílemi stejně děsivě. Proto bychom neměli v lidech, jako je Al Gore, vidět zelené donkichoty, ale mluvčí všech, kteří si dovedou představit, co všechno můžeme ztratit – třeba už za třicet let. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

kultura

ReSPeKT 45 V 6.–12. lIstopad 2006 Inzerce

1

Česko inspiruje Balkán Miroslav Bambušek uvedl hru v bosenském Mostaru

Most už jsme opravili, teď ještě dát do pořádku vztahy mezi Bosňáky a Chorvaty.

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

CASANOVA ´70

99Kč

D

ům ve dvoře nese stopy kulometné palby, místo oken v patře zejí jen díry, dveře jsou zazděné. Vchod do vedlejší budovy střeží dva sloupy s hlubokými brázdami po kulkách, na zdech jsou patrné rýhy po střepinách granátů. Je konec října, jsme v bosenském Mostaru blízko frontové linie nejkrvavější občanské války konce 20. století. Domy – či spíše jejich ruiny – patří nezávislému kulturnímu centru Abraševič, do kterého přijíždí český dramatik a režisér Miroslav Bambušek, aby s místními herci připravil premiéru své nové hry Stanica Titanic. Jejím tématem je tragédie zdejších lidí, reflexe děsivé války a objevení přirozené katarze.

Alespoň hasiče jsme sjednotili Bosenský Mostar dnes může nezasvěcenému pozorovateli připadat jako šťastné město. Turisté se prochází po zrekonstruovaném starém mostě, pochutnávají si na ražniči a kupují všelijaké nesmysly. Místní vypadají blahobytně, nosí pěkné šaty, jezdí v západních autech (pravda starších), brebentí do mobilů a pokuřují v kavárnách levné cigarety. Stále jsou ale vidět děsivé válečné ruiny a okolní kopce jsou pořád zčásti zaminované. Že je všechno v pořádku, je jen povrchní iluze. Nedaleko mostu má malý obchod padesátiletá bosenská Muslimka Esma. Mezi cetkami a různými fetiši leží podomácku rozmnožené DVD s nápisem War in Mostar. Je na prodej. Přinesu si laptop a DVD pouštím přímo v obchodě. Esma už film prodává několik let, ale ještě ho neviděla, protože nemá počítač. Díváme se tedy spolu. Na monitoru se objevuje šokující hodinový dokument, který natočila v Mostaru v době nejtěžších bojů v roce 1993 BBC. Esma při prvních obrázcích uskakuje od počítače. „Nemůžu se na to dívat. Byli jsme rok bez elektřiny. Pro vodu jsme museli do řeky,“ vzpomíná. Monitor zrovna ukazuje mrtvou ženu, kterou u řeky dostal ostřelovač. Válka v Mostaru měla dvě fáze. V roce 1992 po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny město obléhala Jugoslávská lidová armáda, přesněji Srbové (pravoslavní), kteří ničili jak Bosňáky (muslimy), tak Chorvaty (katolíky). Dokument je však natočený až rok poté, když se po vyhnání Srbů rozhodli Chorvaté dobýt celé město jen pro sebe. Následovala děsivá, deset měsíců dlouhá občanská válka. Ze začátku byli zabíjeni především Bosňáci, ale násilí dolehlo i na Chorvaty. Trocha čísel: na bosňácké východní straně Mostaru zůstalo bydlet po válce jen pětatřicet Chorvatů ze dvou tisíc, z chorvatské strany bylo vypuzeno třináct tisíc Bosňáků z celkových patnácti tisíc. „Bylo tady 2000 civilních obětí. Každý ví, kdo koho zabil nebo znásilnil,“ říká vysoký komisař OSN pro Mostar Norbert Winterstein ve své místní kanceláři. „Válka zbraní sice skončila před dvanácti lety, mezi místními politiky a institucemi ale dál pokračuje jinými prostředky,“ dodává Winterstein, který v Bosně pobývá více než deset let. Do Mostaru byl dosazen před dvěma měsíci, protože

foto jaroslaV pašmIk

městu hrozily vážné problémy: místo aby si zdejší politici a úředníci dvou národností vycházeli vstříc, navzájem se blokují. Neexistuje tu společný plán rozvoje města a zhruba stotisícový Mostar je vlastně jako celek nefunkční. „Často je velký problém prachsprostý odvoz odpadků, protože skládka je na bosňácké straně a Bosňáci, pokud se jim něco politicky nelíbí, blokují chorvatský odpad,“ vysvětluje Winterstein, který má za úkol působit mezi oběma stranami jako vyjednávač. Kvůli nedůvěře a neexistující politické kultuře má dnes město skoro všechno zdvojené: obě strany mají svou univerzitu, nemocnici, firmu rozvádějící elektřinu, vodu, dokonce i mobilního operátora. Hasiče a záchranku se po velkých problémech podařilo sjednotit, ale podle místních není jisté, že vás na té „nesprávné“ straně ošetří. Je jasné, že tahle „válka“ devastuje městský rozpočet, který tak rozbujelý aparát nemůže utáhnout. A naděje na změnu se nerýsuje. Politické strany se totiž nemusí vůbec namáhat a plnit nějaký konkrétní program – stačí zamávat nacionalistickou kartou a voliči poslušně přiběhnou. Problémy se dají vždycky svalit na druhou stranu.

Ohně uprostřed zřícenin Hru Stanica Titanic psal dramatik Miroslav Bambušek (1975) přímo pro Mostar, děj by se dal ovšem vztáhnout na celou válku v bývalé Jugoslávii nebo na genocidy a etnické čištění obecně. Válkou ve zdejším regionu se dramatik, který vzbudil pozornost teké divadelním mapováním krvavého odsunu sudetských Němců z Československa, zabývá už léta. Před časem uspořádal v Česku dokonce celou řadu tematických představení pod názvem Balkánská sezóna. Stanica Titanic je ovšem jeho prvním dílem, které uvádí přímo na místě tragédie s lokálními herci a pro lokální publikum. Do Mostaru přijel Bambušek poprvé letos na jaře: obhlédnout situaci, promluvit s místními a nastudovat prameny. Hru pak napsal v Praze, dal ji přeložit do srbochorvatštiny a přesvědčil Petra Kofroně, aby k ní složil hudbu. Zpátky se vrátil začátkem října a zorganizoval konkurz. Ze tří desítek herců vybral šest a začal s nimi horečně zkoušet, protože do premiéry zbývalo jen čtrnáct dní. I když jeho záměrem nebylo volit herce podle nějakého etnického klíče, výběr byl překvapivě pestrý: role získali dva místní bosenští Chorvaté, jeden bosenský Srb, jeden Bosňák, mladá Chorvatka ze Splitu a bosňácká dívka z Goražde. Ansámbl doplnil výborný švýcarský herec Philipp Schenker, který s Bambuškem přijel z Prahy. Představení Stanica Titanic se hraje pod širým nebem uprostřed města na dvoře nezávislého kulturního centra Abraševič. Tenhle prostor padl Bambuškovi hned do oka: je symbolicky nejblíže místům nejtěžších bojů a dvůr je obklopen ruinami a provizorními budovami, takže se v něm dá téměř neomezeně experimentovat. Svoboda projevu je zde dána nejen vnějšími podmínkami – centrum patří jedné z mála organizací ve měs-

tě (i ve státě), která kašle na nacionalistickou orientaci politiků i většiny obyvatelstva. Naopak si zakládá na tom, že představuje otevřený most mezi oběma částmi rozděleného Mostaru.

A proč máš tak velkou kytaru? Improvizované hlediště je na premiéru hry předposlední říjnové úterý zaplněné. Dvůr osvětlují kromě reflektorů dva plápolající ohně, jeden hoří v sudu, do jehož pláště je jakoby prostřílen nápis BiH (Bosna a Hercegovina). První vstupuje na scénu německý manažer Ferdinand (Philipp Schenker). Jen v plavkách, jako by se koupal v řece Neretvě, která dělí Mostar na východní a západní část, opěvuje všechna místní klišé: krásné město, výborné jídlo, lepé děvy, skvělé lidi. Vzletné řeči se však brzy symbolicky i fakticky mění v přeslazený jahodový puding způsobující manažerův průjem. Krátce po úvodu vbíhá na scénu Natálie pronásledovaná Annou. Natálie byla za války znásilněna a Anna přišla na svět jako důsledek tohoto zločinu. Během čtyřletého balkánského konfliktu byly znásilněny tisíce žen. Není divu, že se toto trauma nyní pravidelně objevuje ve všech druzích místního umění, tvoří třeba základní linii bosenského filmu Grbavica. Bambušek téma převzal, ale ve srovnání s Grbavicou jej převádí do ještě tragičtější polohy: Natálie před svou dcerou prchá jako před děsivým snem a jejich příběh končí nešťastně (matka se později oběsí). Další klíčovou rolí ve hře je manipulátor Sepp s dvojí identitou: v mediálním prostředí je slizce vemlouvavý (část představení promlouvá z velké obrazovky), v reálném životě je to brutální psychopat. Sepp představuje virtuálního spasitele a ochránce publika před všemi cizáckými škůdci a jeho projevy jsou očividně střiženy podle Miloševićova vzoru. Představení se postupně zrychluje a zahušťuje. Děj najednou dostává podobu pohádky O červené Karkulce, což režisérovi umožňuje metaforicky pojednat to nejhorší utrpení. Annu coby Karkulku znásilňuje vlk-voják obrovskou elektrickou kytarou, zatímco její matka na druhé straně jeviště vypráví svůj tragický příběh. Ferdinand se proměňuje v Myslivce a vyjednává se Seppem. Vůdce však cizince-myslivce nemilosrdně zlikviduje. Stanica Titanic ale nekončí temně a bezvýchodně. Bambušek v závěru nabízí překvapivou katarzi v podobě odstranění psychopatického vůdce jakýmsi hermafroditním duchem národa, který nenápadně prostupuje celou hrou. Duch je metaforou pasivní společnosti, která se nakonec zvedá a drtí svého šíleného představitele v naději, že nastoupí mladá a lepší generace. Tohle závěrečné poselství nabývá na palčivé aktuálnosti, příští rok by totiž měl skončit mandát vysokého komisaře OSN pro Bosnu. Její společnost se tedy poprvé od konce války ocitne v situaci, kdy bude své vůdce muset zvládat sama. Jestli se jí to ale skutečně podaří, se teprve ukáže. Jaroslav Pašmik, Mostar 

Q

22   kultura co se děje ve světě Skandinávci žijí v přesvědčení, že hovoří výtečně anglicky. Znalost angličtiny se tu předpokládá natolik, že jí dánští liberálové ze strany Det Radikale Venstre nyní navrhli přiznat status oficiálního jazyka. Všechny nápisy v  zemi by byly dvojjazyčné a  úřady by musely komunikovat s občanem v tom jazyce, ve kterém se na ně obrátí. Návrh, zaměřený na podporu dánské konkurenceschopnosti, podpořili zástupci velkých firem jako IBM či Novo Nordisk i  Kolegium rektorů. Žádný div:

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

Svět podle šťastné kurvy

Novinka Petry Hůlové je vtipná, jen silné sdělení jí chybí

plnou „rašplí“ jednu natáhli, abyste ji umlčeli. Zároveň neustále cítíte vzadu v hlavě brnět otázku, jak je možné, že taková blbka může být také vtipným pozorovatelem lidských choutek a pronášet věci jako: „Místo ryc pic hotovo na ně čekám půl hodiny, a pak je v koupelně najdu udělané chrnět ve vaně s mými kalhotkami na hlavě.“ A přesně tyhle věty vás dál udrží při čtení, abyste uprostřed přihlouplých zdrobnělin nepřišli o další drahokam a mohli jste se smát ještě jednou.

Dánsko na počátku periody v  koncernech se uplatníte i  bez znalosti dánštiny a v jistých vysokoškolských oborech se očekává, že svou diplomovou práci napíšete anglicky. Právě v těchto oblastech skandinávské jazyky kvapně ztrácejí doménu, jak tomuto stavu říkají lingvisté. Jenže jazyk nelze vyměnit jako kabát, tvrdí v deníku Berlingske Tidende Ken-neth Hyltenstam, šéf Centra pro studium dvojjazyčnosti Stockholmské univerzity. Skandinávské jazyky mohou být zmrzačeny a  o  jistých jevech nebude Seveřan moci hovořit v mateřštině, protože se mu nebude dostávat slov. Jeho tým už v 90. letech zjistil, že na Uppsalské univerzitě jsou v  angličtině napsány tři ze čtyř diplomek v oborech jako historie či filozofie a přírodovědné a medicínské práce jsou v angličtině skoro všechny: „Žasnu, jak severské země dobrovolně, ba s nadšením, vykročily směrem k poměrům, se kterými se útrpně musejí smířit lidé v méně privilegovaných částech zeměkoule.“ Hyltenstam upozorňuje na dva klíčové problémy. Jednak ani ve Skandinávii nehovoří anglicky všichni, užívání novodobé lingua franca má hlavně symbolický rozměr: člověk jím signalizuje přináležitost k nadřazené třídě a rozdíl mezi vzdělaneckou elitou a laikem se tak drasticky zvětšuje. Za druhé průzkumy dokládají, že mateřština úzce souvisí s  originálním a  tvůrčím myšlením. Ve stejném duchu argumentoval v  deníku Politiken profesor jazykovědy Jørgen Lund a dodal, že návrh přichází paradoxně v době, kdy se jazykům, které vůči angličtině ztrácejí v řadě oblastí terén, horko těžko podařilo získat oficiální status: roku 1993 velštině ve Walesu a  galštině ve Skotsku až v roce 2005. Zákonem stanovená dvojjazyčnost Dánska by byla vyklízením pozic, což jde proti smyslu deklarací EU i  OSN, podle kterých je zapotřebí bránit národní jazyky ve všech jejich doménách – ztrátou jazyka lidé přicházejí o  kulturní identitu i schopnost originálně přispět světu. A  jak se to vlastně má s  onou údajně dokonalou angličtinou Skandinávců? Většina jich anglicky hovoří obstojně, ovšem jen na základní „uživatelské“ úrovni. Ironií osudu to kdysi potvrdila i  Marianne Jelvedová, čelní politička zmiňované liberální strany. Coby novopečené ministryni financí jí novinář položil otázku v angličtině, na niž neznala odpověď, a vyrukovala s upřímnou omluvou: „I am just in the beginning of my period.“ Přičemž klíčové slůvko „period(e)“ v  dánštině znamená zcela neintimní „funkční období“. Helena Březinová Autorka je skandinavistka.

Začínám funkční období, jestli mi tedy rozumíte.  Foto profimedia.cz / afp

Umělohmotné všechno

A teď si trošku pohrajeme s jazykem (Petra Hůlová).  Foto ludvík hradilek

K

do si nikdy nepředstavoval, co se honí hlavou prostitutkám, když je viděl cestou do Německa v Dubí, tak lže. A určitě si každý alespoň trochu zapřemýšlel o tom, jaké to je být „nóbl“ kurvou, která má svůj byt a v něm si provozuje nejstarší řemeslo. Takové hnízdečko vlastní i hlavní hrdinka nového románu Petry Hůlové. Říká mu „umělohmotný třípokoj“. Je jí třicet, předtím dělala i jiné „byznysy“, ale ty ji nudily. Takže teď je prostě kurvou. Své povolání dělá – jak jinak – pro peníze, které jí na kreditku přitečou po čísle s klientem; je to opravdová profesionálka a své povolání vykonává, když ne s chutí, tak alespoň poctivě. O tom, jak je dělá, s kým a  proč, se dozvídáme, jak se tak brodíme tokem jejích myšlenek, úvah, meditací, líčení skupinového sexu, sexu s malými holčičkami, sexu s druhou ženou, sexu násilnického, sexu a zase sexu.

Rašple a zandaváky Tahle kurva není žádná zfetovaná chudinka, co se potlouká u krajnice. Je to bytost navýsost spokojená sama se sebou. Dokonce si v hlavě píše scénář budoucího televizního seriálu o bizarních tajemstvích lidského žití. V  jednotlivých dílech například zkoumá, jaké by to bylo, kdyby ženy v menopauze musely nosit do nákupních galerií velké kabely na náhradní oblečení, protože se moc potí, nebo proč vesnické cyklistky nejsou štíhlé, když celý život vozí na kole tolik kilogramů marmelády. Situace a asociace, jež se naší přemoudřele přitroublé ženě honí hlavou, připomínají místy brouka Pytlíka, místy Hrabalovu krutou něhu.

událost na internetu

Víme, kdo platí naše blogery? Američanka Laura St. Claire si jednou po nákupu všimla plného parkoviště obytných vozů. Nejdřív si myslela, že se zde koná nějaký záhadný sjezd. Poté se dozvěděla, že tu umožňuje karavanům parkovat přes noc zdarma Wal-Mart, největší americký obchodní řetězec. Napadlo ji, že by mohla vyrazit napříč Spojenými státy a vždy přespávat po parkovištích Wal-Martu: ušetří na parkovném, na cestách si bude povídat s lidmi, vést si internetový deník (blog) a třeba nějaký článek prodá. Domluvila se s přítelem Jamesem Thresherem, půjčili si obytný vůz a vyrazili na cestu. Na cestu do průšvihu. Laura se totiž zeptala Wal-Martu, jestli jim nebude takové turné a rozhovory se zaměstnanci vadit. PR agentura Edelman, která Wal-Mart zastupuje, nejenže souhlasila, ale celou cestu páru zaplatila. Takový hezký zápisník nezávislých blogerů, který oslavuje krásu jinak kontroverzního Wal-Martu, to je přece vítaná reklama. Aktéři téhle promoakce ale „zapomněli“ na jednu

Petra Hůlová rozehrává na pozadí chytlavého námětu komickou hru s jazykem: její hrdinka se nesnižuje k  nazývání mužského a  ženského přirození obvyklými vulgárními výrazy, místo toho používá slova „rašple“ či „zandavák“ a  od nich odvozuje neuvěřitelné množství tvarů jako „rašplení“ a  „předzandákovadlí“. Klienty dělí na „papučáky“, „stydlíny“, „strýčkopapínky“ či „ukníkánky“. Nejhorší jsou „speciální“, ty by nejradši udala policii a někdy od nich dostane pořádnou nakládačku. Za násilí si ovšem účtuje víc peněz a  rány se zhojí v  nákupní galerii. Nejvíc pohrdá manželkami a důchodkyněmi před domem, které jen „hnízdí“, touží po kuchyni propojené s obývákem, aby mohly své muže hlídat, a celkově jsou veskrze nechutné. Její rady, jako ta o  tom, že „muži rádi jedí a rašplují“, jistě hnou žlučí nejedné úspěšné ženě s feministickými sklony. Také nemá ráda „digi svět“, čímž myslí nejrůznější přístroje od mikrovlnky po nahranou zprávu na záznamníku. Má ráda „člověčinu“, nádraží, která nejsou vymydlená a páchnou, ptáky, jízdy na kole, západy slunce a podobné naturální věci, včetně svého povolání. Je šťastná, protože „nešťastní ať jsou jiní, když o tom chtějí psát povídky“. Tohle zmatené myšlení nejvíc připomíná návody v ženských časopisech, které do čtenáře v jednom čísle hustí, že muži mají nejraději v posteli hru na násilí, a o tři čísla později se dozvídají, že s násilím to rozhodně v posteli nemají přehánět, protože by milence poplašily. I  naše hrdinka ze všeho nejraději uděluje rady. A jak je tak celá zkušená a s muži to umí, protože to má v popisu práce, nejradši byste té spokojené káče přes její pusu

„nepodstatnou“ věc: dát na dotyčný web informaci, že Laura a James jsou za své laskavé zápisky o spokojených zaměstnancích sponzorováni. Za dva týdny se všechno provalilo a  skandál byl na světě. Pár kritizovaly desítky vlivných blogů, z Jamese se navíc vyklubal fotograf deníku Washington Post a jeho šéfové pochopitelně ze spojení jejich redaktora s obchodním řetězcem nebyli vůbec nadšeni. Schytal to i Wal-Mart (u něj to ale není žádná novinka) a také agentura Edelman, která se vždycky pyšnila svým eticky vytříbeným jednáním. Agentura se za ojedinělý prohřešek omluvila, jenže zanedlouho se objevily další dva tajně placené blogy. Internetové zápisníky jsou totiž pro reklamu ideální místo. Blogy mají pověst nezávislých deníčků, jimž mohou čtenáři věřit. Autoři píšou jen tak, nejsou součástí mediálních korporací, tak proč by lhali, že? Stále více firem se tak snaží blogy nějak „vytěžit“. Skandál s Wal-Martem nebyl v poslední době jediný. Velkou nevoli vzbudil web PayPerPost.com. Tahle služba nabízí firmám, že za jistý poplatek se o  nich bude psát na blozích. Samotný princip by nebyl zlý, kdyby se hrálo s odkrytými kartami: spolupráce s  firmami není špatná, pokud se o  tom čtenář dozví. Správný autor musí být naprosto transparentní a vždy dát najevo jakýkoli možný konflikt zájmů. A správný čtenář má vždy o všem zdravě pochybovat. Jenže PayPerPost od blogerů nevyžaduje, aby řekli, že jsou za zápisky placeni. Některé firmy jim to navíc přímo zakazují a vyžadují od nich pouze pozitivní recenze.

V  předchozích knihách Petry Hůlové byla cítit nefalšovaná snaha mladé spisovatelky (autorce titulů Paměť mojí babičce, Přes matný sklo a  Cirkus Les Mémoires je teprve sedmadvacet let) sdělit silné prožitky z  mongolské, pražské či newyorské reality. Exotické ženy a  jejich bolesti, hledání a naděje v daleké východoasijské zemi, vztah nešťastného syna a  nemocné matky v  pražské šedi, migranti a magičtí cirkusáci v nejzajímavějším městě světa, ti všichni prožívali něco důležitého, o čem je nutné napsat knihu. Ať se ti hrdinové ocitali v jakémkoli prostředí, byli uvěřitelní, a kdyby člověk chtěl, mohl si na ně v duchu sáhnout. Ovšem kurva v nejlepším věku, o jejímž příběhu se v celé knize nic nedozvíme, jako by přes všechno naturalistické popisování nebyla skutečnou bytostí z masa a kostí. Ze všeho nejvíc připomíná automat na výrobu okrasných replik. Kniha Umělohmotný třípokoj měla možná strhnout masku pokrytectví naší studené „digi“ společnosti. Umělosti „mašin bez intonace“, které hlásí stanice na vlakových nádražích, nákupním střediskům, kam si chodíme „udělat radost“, manažerům telekomunikačních společností v růžové kravatě, co si místo zakoupení školních potřeb pro děti užívají s prostitutkou, či zbytečné snaze o co nejmladší zevnějšek. A při tom všem ještě čtenáře pobavit. Autorčina hra s  jazykem je zpočátku příjemná a  objevná, pak ale začne zavánět zbytečnou manýrou a člověk pod náporem vší ironie postupně prahne po zásadnějším sdělení, které by zašlo dál, než kam se Hůlová dostává humorným konfrontováním „člověčiny“ s  „digi“ světem. Příhody z profesionálního života ženy v „kundaúboru“ jsou příliš ohrané, aby se tu bořilo nějaké tabu. O  úskalích lásky k  malým holčičkám toho víme dost z Nabokova a Justinu nebo Kámasútru jsme taky prolistovali. A  pro samé hledání ještě vtipnějšího novotvaru a neotřelejšího jinotaje tu pak nezbývá prostor pro skutečnou výpověď o  dnešním světě, vztazích, nedej bože o  lásce. A  tak nám zbývá opravdu vtipná, ale příliš umělohmotná kniha. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Q

Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj, Torst, 156 stran

Na internetu tak probíhá velká etická debata. PayPerPost cupuje řada vlivných blogů, přesto si firma své zákazníky udržela a  inspirovala vznik dalších podobných služeb. Na webu DisclosurePolicy si sice může každý autor nechat automaticky vygenerovat prohlášení o  střetu zájmů a  umístit si ho na svůj web. Jenže je tu malý háček: web vlastní PayPerPost. „To je jako kdyby mafie vedla boj proti organizovanému zločinu,“ shrnul absurdnost situace autor vlivného blogu TechCrunch Michael Arrington. Prohlášení z DisclosurePolicy jsou úmyslně nedůsledná, přitom firma může navenek tvrdit, že etické otázky jsou tímto vyřešené. V  Česku je zatím vztah PR agentur a  blogů teprve v  začátcích. Před pár dny začala první firma otevřeně nabízet blogerům techniku na otestování a  recenzování, jednoho i  symbolicky honoruje. Zajímavá věc se udála v Praze na Letné. Mladý muž Ervín si zde každý den hrál na chodníku u  silnice. Jednou předváděl zahradníka, podruhé lovce, jindy třeba rybáře. Vedle měl ceduli s adresou svého blogu. Vtipné performance přinesly podivínu Ervínovi řadu fanoušků i pozornost médií. Po necelých dvou měsících jeho blog skončil. V posledním zápisku se čtenář dočetl, že za mimem Ervínem stála firma, která sídlí naproti jeho obvyklému stanovišti. Tedy pokud to není další Ervínova performance a  hra s  důvěřivými čtenáři blogů. Adam Javůrek

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 45  V  6.–12. listopad 2006

kulturní tIP

Havel v  předmluvě dvojjazyčného výboru z  básnické tvorby jednasedmdesátiletého Bělorusa. „Hospodin vyjde bosý na nebeské nivy, za hradbou mračen Perun blesky ukryje, planeta Země hlavu posype si popelem – radioaktivním...“ najdeme v knize, která je nejsnáze k dostání přímo ve Slovanské knihovně v pražském Klementinu. Philip K. Dick: Planeta, která neexistovala 1, Argo, 304 stran První část sbírky Dickových povídek, které v první polovině 50. let vycházely v amerických časopisech a v kterých se objevuje řada témat, jež později rozvedl ve svých klasických sci-fi románech. Patrik Ouředník: Ad acta, Torst, 154 stran Znásilněná výtvarnice, důchodci a detektiv. Takoví jsou hrdinové nové Ouředníkovy prózy, odehrávající se v současné Praze, na jejíž atmosféru autor nahlíží se svou tradiční velkou dávkou sarkasmu.

Feng-jün Song & Trio PUO: Wild Flower, Indies Records Když se dá dohromady čínská operní zpěvačka s  jazzovou partou, dá se očekávat ledacos. V  případě Číňanky domestikované v  Česku, Feng-jün Song, a  kapely Puo skladatele a  pianisty Michala Nejtka lze mluvit o docela vydařené spolupráci, která vyústila ve vydání společné desky. Song přinesla melodie ujgurské, čínské, moravské písňové texty a vlastní poezii, Nejtek vytvořil příhodné formy a velmi citlivá aranžmá. Výsledkem je jemné akustické album, ve kterém se hlas Song třepetá ve výškách jako skřivan na letní obloze, přičemž kapela k tomu vytváří nádherný koberec, který připomíná veselou letní louku. Jediný problém desky tkví v tom, že text na obalu i některé recenze až příliš přeceňují význam „hvězdné“ Song. Jazzová kapela, a zvláště skladatel Michal Nejtek dostávají za svůj tvůrčí přínos k desce nezdravě málo kreditu...

Knihy Petr Král: Úniky a návraty, Akropolis, 228 stran Někdejší surrealista a  dnešní „pěší metafyzik“ Petr Král (1941) rozmlouval s kritikem Radimem Kopáčem o své poezii, práci pro Gallimard, Vratislavu Effenbergerovi či o drogách: „Třebaže jsem nedošel dál než k LSD, kromě trávy a hašiše, byl to pro mne podstatný zážitek, včetně poznání, že jde jen o vyšší intenzitu zjitřených pozorování nebo vjemů, které má člověk i za jiných okolností – třeba díky únavě.“ Královy verše z  let 1995–2002 shodou okolností právě vycházejí v nakladatelství Protis pod názvem Hm čili Míra omylu. Ryhor Baradulin: Žít!, Národní knihovna ČR, 135 stran „Zatímco v demokratických poměrech jsou národní tradice a kultura ceněny, podporovány a proti vnější tlakům ochraňovány, v Bělorusku jsou naopak pronásledovány a  umlčovány,“ píše Václav

dopisy Všechny dnešní dopisy se týkají článku Čunkovo kouzlo z minulého Respektu.

Milý pane, trochu mne zaráží, že jste šéfredaktor. Článek Čunkovo kouzlo je podle mého názoru čirá demagogie. Pan starosta, nyní senátor, nezasahuje proti Romům, ale proti nepřizpůsobivým lidem, neplatičům atd. To, že jsou to náhodou ve své většině Romové, není podstatné a podsouvat tomu rasistický kontext není důstojné Respektu. Dále uváděné „kontejnery“ nejsou odpadkové nádoby, jak se snažíte čtenářům namluvit, ale obytné buňky, které jsou pro neplatiče až moc dobré řešení! Pokud jde o Romy, tak souhlasím s tím, že někteří potřebují pomoci, ale pouze a jen ti, kteří se sami přičiní. Na to nestačí vaše laciné populistické řeči, spíše pomáhá to, co praktikuje Ind Kumar Wishwanathan. František Klimeš

Vážený pane šéfredaktore, romská problematika je odborně i lidsky velmi náročné téma, vím to i z vlastní lékařské praxe. Chápu, že někdo v tomto složitém problému může s tím, co pro romskou komunitu dělá starosta Čunek, nesouhlasit a mít pochybnosti

Zdzislaw Krasnodebski: Zánik myšlenky pokroku, Pavel Mervart, 304 stran Třiapadesátiletý polský sociolog a filozof se ve své studii zabývá mimo jiné otázkou: „Kam se poděli optimisté, kteří věřili ve zdokonalování lidského rodu, v jeho bezmezné poznávací schopnosti, v možnost radikálního řešení společenských problémů, v morální rozvoj lidstva?“

Publikace historika Jiřího Suka Labyrintem revoluce se předloni stala Knihou roku v soutěži Magnesia litera. Režisér Petr Jančárek na jejím základě natočil pětidílný dokumentární cyklus, který nás vrátí zpět k  sedmnáct let starým listopadovým událostem. Gepard, ČT 2, 6. 11., 21.25 Viscontiho filmová freska z roku 1963 se odehrává během bouří na Sicílii v 60. letech 19. století. Hlavní role si zahráli Burt Lancaster, Claudia Cardinalová a Alain Delon. Marat–Sade, ČT 2, 7. 11., 22.55 Peter Brook natočil před devětatřiceti lety filmový přepis hry Petera Weisse o názorovém střetu Markýze de Sade a  Jeana-Paula Marata. Brook tuto inscenaci s obrovským ohlasem předvedl o tři roky dříve s Královskou shakespearovskou společností v londýnském divadle Aldwych. ČT Live – Iva Bittová, ČT 2, 10. 11., 21.50 Loni v březnu Iva Bittová vystoupila v pražském Paláci Akropolis s  americkým hudebním souborem Bang on a Can All-Stars, se kterým předtím natočila projekt Elida. Záznam koncertu pořídil režisér Jakub Kohák.

Hudba Výstavy Neklidem k Bohu, Arcidiecézní muzeum Olomouc, 20. 10.–30. 12. Pohled na proměny náboženského výtvarného umění v  Čechách a  na Moravě v  letech 1870– 1914, tedy v  období, kdy část výtvarníků „hledala východisko z  osobních i  společenských krizí v křesťanství“. A to ještě netušili, co přinesou následující čtyři válečná léta, zahajující z křesťanského pohledu ne zrovna vyvedené 20. století...

Balkan Beat Box, Roxy, Praha, 7. 11., 19.30 Ori Kaplan, bývalý člen „gypsy punkové“ kapely Gogol Bordello, u nás vystoupí s šestičlennou skupinou Balkan Beat Box. K  poslechu a  tanci zahrají skladby nejen z  Balkánu, ale i  z  Izraele, Španělska či Maroka. Vedle svých beatboxerských úst muzikanti ovládají i dechové, strunné a  bicí nástroje. Jako předskokan vystoupí česká Pohřební kapela.

Tereza Brdečková

Televize Labyrintem revoluce: Dějství I. – Od okupace přes normalizaci k revoluci, ČT 2, 6. 11., 20.00

když jsem četl váš článek, neustále se mi vnucovalo malé srovnání. Předesílám, že jako lékař považuji za slušnost umět prohodit několik vět se svými pacienty romsky, což vždy prolomí ledy. Ve Valašském Meziříčí jsme měli také romský problém. Podobný jako v každém jiném městě. Ale místo přesídlování, vybydlování a vysídlování se řešil úplně jinak. Lidsky. Myslím, že by právě valašskomeziříčské řešení mělo být příkladem všem. Romské rodiny dostaly normální byty, stejně jako jiní občané. Komunita Romů u nás má vysokoškolsky vzdělané lidi či majitele stavebních firem a restaurací. Místa, kde bydleli za komunistů, byla stejně zdevastovaná jako všude jinde. Jenže naši Romové si je svépomocí

Mír, nebo válka

MUDr. Radim Ličeník

Milan Grygar: Akustické kresby a partitury, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, 1. 11.–2. 12. Průkopník akustického vizuálního umění se dožívá osmdesáti let, k jubileu dostává tento komorní výstavní dárek.

Vážený pane Švehlo,

Je to dětská vzpomínka: kráčím s  rodiči Prahou na nedělní procházku a  nad hlavou mi burácí tryskáč. Znepokojeně ho s  vyvrácenou hlavou sleduji a  ptám se: „Teď zrovna je mír, nebo válka?“ „Samozřejmě že mír,“ ujistí mě rodiče a nejspíš si to i myslí. Mohlo to být v  roce 62 nebo 63. Právě skončila karibská krize a válka v Alžírsku, schylovalo se k  americké invazi do Vietnamu a  svět byl přehledně rozdělen na nepřátelské tábory. Vedle toho se samozřejmě válčilo v  Africe za nezávislost, Latinskou Amerikou zmítaly diktatury, puče a převraty, nehledě na to, že o  hrůzách domácích i  sibiřských lágrů se toho většinou moc nevědělo, ale při pomyšlení na ně běhal mráz po zádech. Doba prostě nebyla nic moc, ale moji rodiče ve světle vzpomínky na protektorát a s relativní jistotou, že po nich za pět minut nikdo nezačne střílet, odpověděli, že je mír. Války na cizích územích nepovažovali za své a vůbec je nenapadlo, že já to vidím jinak.

a díky svým stavebním firmám sami přestavěli na slušné byty, sami si je udržují a spravují. Do jejich restaurace chodí spousta lidí, i personál blízké nemocnice. A mít to štěstí slyšet místního geniálního cimbalistu je opravdu zážitek! Děti studují na středních školách, a aby se zbavily případných problémů, fungoval projekt Rom Star, který je vedl k socializaci do normální společnosti. Nenásilně, přirozeně podporoval kulturní akce, učil společenské chování atd. Vlastně úplně normální věci.

Vojtěch Kovářík: Grafika, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 29. 10.–7. 1. Třicetiletý grafik se snaží dokázat, že bychom v současném umění neměli tenhle prastarý obor ještě předčasně pohřbívat.

MUDr. Pavel Kostka, Praha

mimochodem

Na Západě by se tehdy asi žádné dítě tak hloupě nezeptalo: je mír, nebo válka? Západní děti se nebály letadel, protože nebyly pod vlivem propagandy. Jenže já jsem se zjitřenou obrazotvorností proseděla celé dny u rádia zvaného rozhlas po drátě. Tam sice pořád opakovali, že žijeme v míru a máme za něj být vděční, ale trochu mne mátlo, že za onen mír máme prý bojovat se zbraní v ruce. A hlavně se navzdory údajnému míru z rádia neustále linula slova o válce: Byla tu předně válka druhá světová, kterou jsme my vyhráli. Pak tu byla válka proti imperialistům, kterou jsme právě vítězně vedli, a  nakonec tu byla případná třetí světová válka atomová, které jsme se měli bát, ale zase ne tolik, protože mírová snaha Sovětů ji úspěšně odvracela. Rodiče sice říkali, že ty blbosti nemám poslouchat, jenže to dost dobře nešlo, protože rozhlas po drátě byl puštěn prakticky všude. Většina mých známých proto strávila tak jako já dětství v  hrůze z  války, kterou jsme nikdy nepoznali. Patřilo to k ověřeným komunistickým trikům: vytvořit obraz nepřítele, a  pak udržovat obyvatelstvo v domnění, že ho chrání. Na to ostatně neměli komunisté patent, vytvořit obraz nepřítele je základem mechanismu všech diktatur: když obyvatelstvo ví, koho se má bát, koho má nenávidět, deleguje ochotně svou svobodu na rodnou stranu, vládu či církev. Ani české děti dnes nejsou pod vlivem propagandy. Kdyby se ale přesto ptaly, zda je mír, či válka, museli bychom jim odpovědět: Je válka, protože země je mnohem menší a méně stabilní než dřív. Bojuje se na mnoha místech, ale tady u nás právě ne. Máme velké štěstí. Můžeme se trénovat nikoli pro boj s nepřítelem, nýbrž v umění samostatně myslet. Musíme se naučit vytvářet si vlastní úsudek o světovém dění a  nenechat se zblbnout. To je důležitá obrana proti komukoli a  čemukoli. Jinak by nám zas někdo mohl malovat oficiálního čerta na zeď a  museli bychom bojovat za mír se zbraní v ruce. To si, milé děti, pamatujte, až zase po nebi poletí tryskáč.

Ženský prvek?!, Galerie S. V. U. Mánes Diamant, Praha, 2. 11.–30. 11. Spolek výtvarných umělců Mánes představuje díla Jaroslavy Brychtové, Stanislavy Grebeníčkové, Dany Vachtové, Dany Zámečníkové a Jiřiny Žertové.

i o možném načasování dočasného řešení jejich kauzy notorických neplatičů a ničitelů svého obydlí na předvolební období. Ale s názorem z vašeho článku, že stěžejním bodem agendy starosty Čunka a hlavním důvodem jeho volebního úspěchu se stalo jeho zúčtování s Romy, nemohu souhlasit. Stačí se přece podívat na webové stránky města Vsetín, aby člověk pochopil, co asi voliče oslovilo: čtyřikrát větší dotace z EU než pro okolní města, projekty péče o zdravotně postižené, okresní nemocnice s akreditací ISSO, dvě průmyslové zóny, široce pojaté dotace do infrastruktury, bydlení, dopravy… atd.

23

Vážený pane Švehlo, i když možná udělal Jiří Čunek s vystěhováním Romů chybu, věřím, že udělá i další krok v pozitivním směru a nabídne jim pomoc. Mám na mysli podobné řešení jako v Ostravě, kde působí mezi Romy indický učitel a má úspěchy. Znám pana Čunka jako čestného člověka a mám právo se domnívat, že je oproti jiným politikům nezkorumpovaný. Rád bych jej viděl v čele lidovců, protože oproti chameleonům typu Kalouska či Svobody může Jiří Čunek dát lidovcům zase slušnou tvář. Věřím, že dáte také prostor panu Čunkovi. Nic není pouze černobílé a váš článek na mne zapůsobil černobílým viděním světa. Také to na mne působí, že společnost potřebuje vytěsnit křesťanskou stranu z politiky, a tak se hodí vše. Karel Mikulášek

24   minulý týden

Přes území Česka se přehnala vichřice. Napadl první sníh. Dělovými salvami, bouřlivými oslavami a  vzrušenou veřejnou debatou si Češi připomněli 185. výročí narození jednoho ze svých zásadních velikánů – Karla Havlíčka Borovského. Uplynulo 15 let od startu kuponové privatizace. Média přinesla fotografie dokazující, že kubánský diktátor Fidel Castro zatím bohužel nezemřel. Letošní cenu Franze Kafky dostal Haruki Murakami. Stalo se to úplně nečekaně – seděli jsme spolu na lavičce v parčíku na Králově Poli a on najednou vytáhl tu zbraň a střelil, popsala reportérům MF Dnes brněnská bezdomovkyně Jana Novotná (61), jak se vypůjčenou pistolí zastřelil její druh Jaroslav Kučera, muž, se kterým prožila už patnáct společných zim jen pod gumovou plachtou či ve staré vyřazené škodovce na brněnské periferii a  který nedávno řekl stejným novinám: „Ještě před další zimou bych chtěl zemřít.“ Do kin přišla Nepříjemná pravda Ala Gorea. Tuzemští mobilní operátoři odtajnili nabídku svých „vánočních dárků“ – tedy volných minut a SMS zdarma – a vyšlo najevo, že zatímco T-Mobile a O2 plánují výhody jenom pro

6.–12. listopad 2006  V  RESPEKT 45

nově příchozí zákazníky, Vodafone chce obdarovat především svou stávající klientelu. Praha 10 otevřela největší justiční areál na území Česka. Prezident republiky Václav Klaus prohlásil, že po drtivém vítězství ODS v senátních volbách dá i druhou šanci na sestavení vlády této straně. Malá loď, ale velká idea, komentoval režisér Petr Nýdrle slavnostní okamžik, kdy byla u příležitosti příjezdu bývalého prezidenta Václava Havla na studijní pobyt do USA spuštěna na hladinu jezírka v newyorském Cenral Parku malá plachetnice ozdobená z  jedné strany malbou prorokující Libuše, z druhé strany portrétem Tomáše Masaryka na koni a na plachtě podpisem samotného Havla. Zadluženost českých domácností dosáhla půl bilionu korun. Vysoké nájmy způsobily, že se pražská ulice Na Příkopech vyhoupla v žebříčku Mercer Human Resource Consulting na 18. příčku mezi nejdražšími obchodními ulicemi světa. Ostravské mistrovství světa v  kulturistice vyhrál Korejec Woo Hyun Noh. Ministr sociálních věcí Petr Nečas (ODS) sdělil veřejnosti, že český stát už nemá na důchody a  je třeba něco rychle podniknout, než se systém zdejších penzí zhroutí

docela. Nikdy nehledám, stávají se. Prostě se to stane – my jsme jen hračkami tohoto světa, odpověděl portugalský dokumentarista Manoel de Oliviera (98), oceněný v  Jihlavě za přínos světové kinematografii, na otázku novinářů „Jak hledáte pro své filmy témata, jak je vybíráte?“. Škoda Auto ohlásila rekordní zisky. Česko navštívil generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer a  vytkl pražské vládě, že dává stále méně na obranu bezpečnosti země. Byty v  pražských panelácích zdražily z  jednoho a  půl na dva a  půl milionu korun. Bývalý šéf Českých drah Dalibor Zelený se stal generálním ředitelem slovenských železnic. Zahořklost necítím, tohle je příběh života, soudu a trýzně – má víra prošla zkouškou a já v ní zvítězil, citovaly noviny výrok Larryho Fullera (57), černošského veterána z  Vietnamu, který byl v  roce 1981 odsouzen za údajné znásilnění bělošské ženy na 50 let vězení a  zkouška DNA teď prokázala, že byl od začátku nevinen. Benzina zahájila modernizaci své sítě čerpadel. Pražské židovské muzeum otevřelo svou pobočku v  Brně. Vysoké školy se pustily do revoluce v  přijímacích

zkouškách, při nichž by uchazeči o  studium měli místo demonstrace encyklopedických znalostí na jednoduchém testu osvědčit, zda mají, nebo nemají logické myšlení a  studijní předpoklady. Továrna Huisman Frýdek-Místek dokončila montáž obří vrtačky pro Texas. Ten nápad vyráží dech. Umožnit průmyslu a  energetice vypouštět o čtvrtinu více oxidu uhličitého, než vypouští nyní, to není politika ochrany klimatu, ale doklad ignorance největšího globálního problému lidstva, komentoval šéf Strany zelených Martin Bursík rozhodnutí vlády žádat v Bruselu pro Česko emisní povolenky na vypuštění půl miliardy tun oxidu uhličitého ze zdejších komínů v  letech 2008–2012; prezident republiky Václav Klaus naopak krátce před vládní objednávkou označil strach z  globálního oteplování za „osudový omyl současného lidstva“. Nakladatelství Atlantis vydalo Nesnesitelnou lehkost bytí v  češtině. Na zdejších hřbitovech se rozsvítily svíčky k poctě a pokojnému spočinutí zemřelých. [email protected]

Q

inzerce

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224  930  792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák, Jan H. Vitvar. Dtp a  grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224  934  586. Distribuce: (distribuce@ respekt.cz): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 224  930  792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production,  s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ Press, spol. s  r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a  kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 5. 11. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s  r. o.