ZÁBŘEH STALINGRAD-BĚLSKÝ LES, JIŽNÍ MĚSTO, NOVÝ ZÁBŘEH

OSTRAVA

SÍDLIŠTĚ

ZÁBŘEH

STALINGRAD-BĚLSKÝ LES, JIŽNÍ MĚSTO, NOVÝ ZÁBŘEH

1

„PAK TEPRVE PŘIJEDOU STAVBAŘI, KLADOU ŽELEZOBETONOVÉ ZÁKLADY, URYCHLUJÍ PANELOVOU MONTÁŽ DOMŮ, POUŽÍVAJÍ PLNĚ MECHANISMŮ A ZLEVŇUJÍ VÝSTAVBU. VŠECHNY BLOKY JSOU JEDNOTNÉHO, DOSUD NEJMODERNĚJŠÍHO TYPU T02-B. DO BYTŮ SE MONTUJÍ BYTOVÁ JÁDRA, TJ. DĚLÍCÍ STĚNY MEZI KUCHYNÍ, KOUPELNOU A ZÁCHODEM, JEŽ JSOU Z UMĚLÉ HMOTY. NAJDEME TAM VESTAVĚNÉ KUCHYNĚ, NAJDEME TAM MIMO JÍDELNÍ STŮL A ŽIDLE PLYNOVÝ SPORÁK, DŘEZ S TEPLOU A STUDENOU VODOU. ŽE JE V BYTĚ ÚSTŘEDNÍ TOPENÍ, JE UŽ NYNÍ SAMOZŘEJMOSTÍ.“ (Pamětní kniha městské čtvrti Ostrava-Zábřeh, IV. díl [1960–1961])

INFO Lokalita → Severní hranici sídlištního celku tvoří železniční trať mezi nádražími Ostrava-Svinov a Ostrava-Vítkovice, případně ulice Pavlovova a rychlostní komunikace Rudná. Východní hranice sestává z ulice Kapitána Vajdy a z okraje Bělského lesa, hranice jižní ze zástavby podél ulic Svornosti a Volgogradské. Západní okraj sídliště splývá s hranou lesnatého porostu nad slepými rameny řeky Odry. První čtvrť se kryje s původním návrhem tzv. Vzorného sídliště u Bělského lesa, od čtvrti druhé ji oddělují ulice Gerasimovova a Svazácká. Třetí čtvrť se nachází západně od Výškovické ulice a z východní strany ji vymezuje lesnatý porost nad rameny Odry.

BYTŮ

9675 PRO

30000

Projekt → Jiří Štursa a kolektiv – návrh Vzorného sídliště u Bělského lesa: 1946–1947 → Anna Friedlová, Jaroslav Turek a Jiří Štursa – plány obytných domů: 1947–1948 → Jiří Kroha a kolektiv, Ateliér národního umělce Jiřího Krohy – projekt dostavby sídliště Stalingrad (obytné domy, obchodní a kulturní dům, zdravotní středisko, pošta): 1952–1956 → Rudolf Spáčil a kolektiv, Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (pozdější Stavoprojekt Ostrava) – urbanistický plán III. a IV. etapy sídliště: 1956–1957 → Rudolf Spáčil, Miloslav Dydowicz a Bronisław Firla, Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava) – celková koncepce III. a IV. etapy sídliště Stalingrad-Bělský les: 1960 → Jan Chválek, Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava) – hotelový dům Nové huti Klementa Gottwalda: 1960 → Bronisław Firla a Jiří Smejkal, Stavoprojekt Ostrava – zástavba podél Výškovické ulice (obchodní centrum Kotva, základní škola, mateřská škola): 1965–1967 → Bronisław Firla (interiér Václav Šafář), Stavoprojekt Ostrava – kino Luna: 1967 Realizace → Československé stavební závody, Bytostav Ostrava, Ingstav Brno a Pozemní stavby Ostrava: 1948–1970 Investoři → Spolek pro výstavbu vzorného sídliště v Ostravě, Generální investor bytové výstavby a občanské výstavby, Městský investorský útvar Ostrava, Krajský investorský útvar Ostrava

Pozice sídliště Bělský les (Jižní Město) vůči železniční trati Polanecká spojka, sousednímu sídlišti v Hrabůvce a Bělskému lesu. (reprofoto Architektura ČSSR, 1963)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

K založení tzv. Vzorného sídliště u Bělského lesa vybral stavební úřad území západně od trasy plánované dálnice. Rozhodoval na základě dobré dostupnosti místa z centra Ostravy, svou roli hrály příhodné klimatické podmínky a skutečnost, že lokalita nebyla ohrožena těžbou uhlí. Funkcionalistická koncepce Vzorného sídliště od týmu vedeného Jiřím Štursou vycházela ze sektorového členění na tři části pro 7 600 obyvatel, s řádkovým uspořádáním obytných domů, oddělených průjezdními ulicemi. Každý ze sektorů měl mít jesle, mateřskou a základní školu. V ústřední pozici počítal návrh s náměstím, kulturním domem a obchody. V první polovině 50. let vypracoval tým vedený Jiřím Krohou nový projekt Náměstí SNP a Rodimcevovy ulice podle klasicizujících schémat socialistického realismu. Původní sídliště se začalo označovat jako Stalingrad, poté též jako první čtvrť. Druhou čtvrť navrhl tým vedený Rudolfem Spáčilem s využitím polouzavřených bloků, sestavených z panelových domů G 57. V navazující třetí čtvrti západně od Výškovické ulice projektanti reagovali na kritiku monotónnosti zástavby použitím výškových a deskových domů nových krajských konstrukčních typů. Umístili je nejen podél východní strany Výškovické ulice, ale i za obchodním centrem Kotva. Další výškové akcenty tvoří dvě trojice bodových panelových domů V-OS u zábřežské vodárny a v ulici Patrice Lumumby. Pozůstatky původní venkovské krajiny představují Bělský les a lipová alej, zčásti zachovaná podél severní části Výškovické ulice.

První domy Vzorného sídliště u Bělského lesa se dvěma schodišťovými sekcemi navrhli Anna Friedlová a Jaroslav Turek s využitím cihelných zděných konstrukcí a železobetonových stropů. Zvláště domy od Anny Friedlové obsahují komfortní čtyřpokojové byty s pracovnami a zimními zahradami. Také ateliér Jiřího Krohy uplatňoval ve svých projektech ještě tradiční zděné metody výstavby. Po roce 1950 se při dostavbě sídliště uplatnily domy typu T 12 a T 20, takže v I. čtvrti převažovaly tzv. svobodárny (cca 40% bytových jednotek), což se negativně odráželo v sociální struktuře obyvatelstva. Následně nastupuje blokopanelová technologie (blokopanel je prvek menší než obvyklý panel, často bývá bez výztuže a jeho tloušťka je tak mnohem větší než u běžného panelu) a nejrozšířenějším typem ve druhé a zčásti i ve třetí čtvrti se staly tří- a čtyřpatrové deskové panelové domy G 57 se dvěma, třemi, čtyřmi nebo dokonce šesti schodišťovými sekcemi. Zároveň se zde objevují domy T 02 B. Součástí sídliště jsou i bloky ostravské typové varianty G-OS podél Volgogradské ulice, dále čtyři panelové deskové domy téhož typu o dvanácti podlažích za budovou obchodů a služeb Kotva a pak výškové panelové domy V-OS.

Umělecká díla se v novém sídlišti uplatnila teprve s výstavbou části Stalingrad v první polovině 50. let. Na veřejných budovách se tehdy objevují tradičně pojaté figury a dekorace v duchu socialistického realismu. Postavy dělníka a dělnice najdeme na hlavním průčelí nynějšího Domu kultury Akord (původně Dům kultury Nové huti Klementa Gottwalda), před bočním křídlem tamní polikliniky stojí dvě dětské figury. Dekorativní vázy a terakotové vlysy zdobí obchodní dům původně pojmenovaný Úderník. Uvedená díla nejsou dosud autorsky určena. Výzdoba mladší etapy sídliště podél Výškovické ulice z 60. let má ráz odlišný, pozdně moderní. Do veřejného prostoru zde vstoupil sochař Václav Uruba reliéfní perforovanou zdí ve střední části obchodního centra Kotva (zničena 2014), reliéfem u vstupu do areálu základní školy ve Volgogradské ulici a reliéfy na fasádě mateřské školy (zničeno zateplením objektu). Bazén atria školy za obchodním centrem Kotva zdobila plastika Lachtan od Karla Vávry. Sochař Otto Ciencala vytvořil pro jižní okraj centra Kotva kovovou strukturální plastiku ze vzájemně se pronikajících kruhových forem. Prostor před kinem Luna doplnila kašna se sloupovou kovovou plastikou od Lumíra Čmerdy a architekta Bronisława Firly, jejíž oprava právě probíhá.

Sídliště v Ostravě-Zábřehu patří k nejstarším v Ostravě, jeho vývoj odráží proměny urbanismu a architektury v průběhu druhé poloviny 20. století. Nejstarší část zástavby kolem náměstí SNP již prodělala generační obměnu a bývalá školská zařízení slouží jiným účelům. Některé domy nejsou v dobrém stavebně-technickém stavu, zčásti proto, že vznikly jako ubytovny s malometrážními byty. To s sebou nese nebezpečí nepříznivého demografického a sociálního vývoje a postupné ghettoizace. Stavební proměny se týkají také kulturního a obchodního domu. Do prostoru mezi první čtvrtí a mladší etapou byl v uplynulém desetiletí místo sportovního stadionu vestavěn vodní svět s koupalištěm. Druhá a třetí čtvrť se výrazně proměnily zateplováním panelových domů, převážně bez architektonického názoru a kvalitního provedení. Některé úpravy jsou vyloženě ničivé. Platí to například o vestavbě supermarketu do atria kina Luna, neboť tím zanikl sice zchátralý a nevyužívaný, avšak obnovy schopný veřejný prostor. Destruktivními účelovými úpravami prošlo i obchodní centrum Kotva a jeho okolí. Cenným vstupem současné architektury do prostředí sídliště se stal kostel sv. Ducha z let 2004– 2007 podle návrhu architekta Marka Štěpána, postavený v místě vymezeném pro sakrální objekt již v období Pražského jara. V letošním roce se podařilo dokončit úpravu prostoru před kinem Luna podle návrhu ostravského Projektstudia.

1 — Pohled na zástavbu druhé čtvrti sídliště z hotelového domu Mladých hutníků na snímku z roku 1965. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

2 — Obchodní centrum Kotva ve Výškovické ulici s reliéfem od sochaře Václava Uruby na snímku z roku 1970. Reliéf byl zničen v roce 2014. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

3 — Sokly panelových domů a některé fasády obchodního centra Kotva byly ozdobeny valouny vtlačenými do cementové omítky. Působivý motiv ve své původní podobě postupně mizí, neboť je namísto očistění nesmyslně přetírán barvou, případně likvidován v rámci utilitárních úprav při zateplování budov. (foto: Jan Rasch, 2015)

1

2

3

OSTRAVA

SÍDLIŠTĚ

ZÁBŘEH

STALINGRAD-BĚLSKÝ LES, JIŽNÍ MĚSTO, NOVÝ ZÁBŘEH

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Když se v roce 1946 počala psát historie Vzorného sídliště u Bělského lesa, stěží někdo předpokládal, že se sídliště v průběhu následujících tří desetiletí rozroste do velikosti okresního města. Těsně po skončení druhé světové války podnítilo ministerstvo financí s ministerstvem sociální péče a za podpory Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) vznik Spolku pro výstavbu vzorného sídliště v Ostravě. Podobné akce tehdy proběhly i v Kladně nebo v Mostě. K vypracování plánu ostravského sídliště vyzvali iniciátoři pražské architekty Jiřího Štursu a Otakara Slabého a ostravské architekty Annu Friedlovou, Jaroslava Turka a Vladimíra Medunu. Po zhlédnutí jejich návrhů komise rozhodla, že architekti mají předložit kolektivně vypracovaný upravovací plán. Pod Štursovým vedením tak vznikal obytný celek členěný na tři části (okrsky či sektory), oddělené průběžnými komunikacemi. Návrh počítal s tím, že průběžné ulice vyústí na náměstí s objekty veřejných služeb pro všechny tři okrsky – kulturním domem, obchodním střediskem, domem veřejné správy, případně i kostelem. Podle tabulkových požadavků měly být součástí každého sektoru patřičná školská a zdravotnická zařízení i prostory pro sport a odpočinek. Přestože se funkcionalistické pojetí sídliště projevilo poměrně schematickou aplikací řádkové zástavby, kvalita navržených domů a komfort bytů vypovídaly o snaze vytvořit opravdu „vzornou“ bytovou zástavbu nového typu.

Rudolfa Spáčila, počítalo s panelovými domy typu G 57. Ale i jejich použití vedlo k fádnosti. Převažovaly domy o třech patrech s nekvalitně provedenými fasádami s výtvarně nepřesvědčivým posypem kamennou drtí. V rámcovém plánu dostavby sídliště se přitom počítalo s novými typy panelových domů, které mu měly dodat výškovou i hmotovou členitost. Uplatnění krajských typů deskových výškových domů G-OS, odvozených z řady G 57, nebo takzvaného švédského typu výškových bodových domů V-OS v průběhu 60. let opravdu přineslo ve výstavbě třetí a čtvrté etapy zřetelnou proměnu. Novým prvkem ve skladbě sídliště se stal i hotelový dům od architekta Jana Chválka s konstrukcí ze železobetonového vyzdívaného skeletu. Jeho strukturální fasáda s lodžiemi v předním a francouzskými okny v zadním průčelí představuje důležitou pohledovou dominantu jižní části Výškovické ulice naproti kinu Luna.

Úsilí architektů dodat sídlišti a obytným domům nový výraz se projevilo i ve vzhledu výškových panelových domů V-OS u zábřežské vodárny. Pocitově je nadlehčuje ustupující parter s podloubím a nosnými sloupy, netypická jsou i oválná nároží s uskočenými částmi pro vchody. Toto organické tvarování působivě kontrastuje s pravoúhlou strukturou vlastních domů. Dnešní utilitární úpravy podloubí však vedou k zániku těchto pozoruhodných forem a zvolna se stírají i další specifické prvky jednotlivých etap.

Kolísavá úroveň výstavby tohoto sídlištního celku, nyní už nazývaného Zábřeh nebo Jižní Město, se odrazila v zápisu z výjezdního zasedání rady Městského národního výboru v Ostravě 30. května 1968. Jeden z nespokojených městských funkcionářů srovnal výstavbu Zábřehu s výstavbou Poruby: „Poruba je stavěna systematicky již 10 let, tj. výstavba postupuje frontálně, takže stavební výroba může obvod po obvodu za sebou práce dokončovat. V Zábřehu je tento systém postrádán dodnes, staví se na šesti staveništích současně, čili obvod Zábřehu je jedno velké staveniště a tato skutečnost dává životní charakter tomuto obvodu, který je nepříznivý.“ V dalším zaznamenaném stanovisku dokonce zazněl příklad brněnského sídliště Lesná: „V Lesné se staví frontálně, součas-

Po zrušení spolku v roce 1950 a vzhledem k nutnosti použít zde typové projekty T 12 a T 20 poklesl komfort bytů a začaly zde převažovat svobodárny. Další rozšíření sídliště, jak je v druhé polovině 50. let navrhl tým

1 — Jiří Štursa a kolektiv: návrh výškové regulace zastavění Vzorného sídliště u Bělského lesa, 1947. Zástavbu architekti rozdělili do tří sektorů s patřičným vybavením. Uprostřed navrhovali obdélné náměstí s veřejnými budovami – kulturním domem, obchodními prostory i kostelem. Výstavba se však vyvíjela odlišně, což odráželo i přejmenování sídliště na Stalingrad-Bělský les.

ně se staví občanská vybavenost, provádí se terénní úpravy, staví se hřiště a sportoviště a odevzdává se do užívání komplexně obvod po obvodě. Proto (…) bychom v žádném případě neměli připustit přejímání nových bytových jednotek bez provedení fasád, (…) poněvadž máme zkušenosti, že po převzetí takových bloků následují ihned stížnosti těchto občanů na nedostatky, které se nutně projeví.“ Snaha vylepšit řešení fasád se projevila například u povrchové úpravy panelů deskových domů G-OS nebo v břidlicovém obložení průčelí kina Luna od architekta Bronisława Firly. V parteru obchodního centra Kotva a u některých mladších panelových domů byly použity obklady z kamenných valounů. Dnes jsou tyto úpravy zatřeny barevnými nátěry, překryty zateplením či odstraněny (např. v případě kina Luna).

1

Architekt Jiří Štursa (1910–1995) navrhoval sídliště pro sociální bydlení již v rámci avantgardní skupiny PAS v raných 30. letech 20. století. Za druhé světové války pracoval na projektu města pro 100 000 obyvatel. V projektu Vzorného sídliště u Bělského lesa tyto zkušenosti zúročil.

2

Rudolf Spáčil (1922–?) přišel do Ostravy po absolvování studia architektury na brněnské technice. Podílel se na urbanismu Nové Ostravy, Karviné, Zábřehu-Jižního Města i dalších městských celků v regionu. Bronisław Firla (1924) se po studiích architektury v polské Vratislavi zapojil do projektování Nové Ostravy, Havířova a Karviné, zprvu v intencích socialistického realismu. Patřil však na Ostravsku k prvním, kdo již v polovině 50. let začali znovu prosazovat oproštěnou moderní architekturu. Pro Ostravu-Zábřeh navrhl pavilonové školy a kino Luna. Jiří Smejkal (1939–2013) se ve spolupráci s Firlou podílel na návrzích objektů v rámci III. a IV. etapy výstavby tohoto sídliště.

Zdroje – Archiv města Ostravy, fond Spolek pro výstavbu Vzorného sídliště v Ostravě-Zábřehu. – Archiv města Ostravy, fond Obvodní národní výbor Ostrava-Zábřeh. – Archiv města Ostravy, fond Útvar hlavního architekta města Ostravy. – Zemský archiv v Opavě, fond Krajského národního výboru Severomoravského kraje.

roč. XVI, 7. 12. 1960, č. 294, s. 2. – Jakub Ivánek, Zničení Urubova reliéfu: Obchodní dům Kotva a degradace veřejného prostoru v Ostravě-Zábřehu, Krásná Ostrava, roč. II, 2014, č. 2, s. 19–22. – Město se posunuje k jihu, Nová svoboda XXII, 12. 1. 1966, č. 10, příloha Život Ostravy, s. 1–2. – Karel Pilát, Výstavba vzorných sídlišť a jejich poslání, Architektura – Miloš Bartoň, Ostrava-Jižní město, ČSR, roč. VII, 1948, s. 201. největší sídliště v ČSSR, – Marie Podešvová, Akordní listy in: Ostrava: Sborník příspěvků k děna opožděné stavby, Nová svoboda, jinám a výstavbě města 3, Ostrava roč. XXI, 24. 2. 1965, č. 47, s. 1. 1966, s. 190–213. – Martin Strakoš, Nová Ostrava a její – Miloš Bartoň, Výstavba a přestavsatelity: Kapitoly z dějin architekba města, in: Ostrava socialistická, tury 30.–50. let 20. století, Ostrava Ostrava 1971, s. 39–78. 2010, s. 119–135. – Miloš Bartoň – Radúz Rozhon – – Jiří Štursa, Sociálně organizační M. Gajda, Urbanistická soutěž předpoklady pro plánování vzorného na jižní obytnou oblast Ostravy, sídliště v Ostravě a Mostě, ArchiArchitektura ČSSR, roč. XXII, 1963, tektura ČSR, roč. VII, 1948, s. 590–595. s. 207–209. – Svatopluk Batík, Kino „Luna“ – St. Tvrz, První věžový dům hotelovév Ostravě-Zábřehu, Československý ho typu…, Nová svoboda, roč. XXI, architekt, roč. XVIII, 1972, č. 4, s. 5. 23. 3. 1965, č. 70, s. 2. – Bronisław Firla, Śladami uciekającej – -vst-, Budoucnost ostravského Stapamięci I., II., Czeski Cieszyn 2012. lingradu, Rudé právo, roč. XXXVIII, – Evžen Friedl, Nové sídliště, in: Tech23. 9. 1957, č. 265, s. 2. nická práce na Ostravsku 1936– – Kimberly Elman Zarecorová, Utváře1946, Ostrava 1946, s. 414–415. ní socialistické modernity: Bydlení – Jan Chválek, Dům jako hotel: K disv Československu v letech 1945– kusi o úrovni bydlení, Nová svoboda, 1960, Praha 2015, s. 269–278.

3

(Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

2 — Anna Friedlová: zahradní průčelí uskutečněné varianty obytného domu pro Vzorné sídliště u Bělského lesa, 1947. (archiv Odboru výstavby a životního prostředí Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih)

3 — Snímek první fáze výstavby sídliště od roku 1948 s domy podle návrhu Anny Friedlové. (Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

5

7

6

8

4 — Jiří Kroha a jeho kolegové přepracovali původní funkcionalistický koncept z konce 40. let, podle něhož se rozvíjela výstavba. Zdůraznili klasicistní schémata a poučení z příkladu tehdejší sovětské architektury. (reprofoto: Architektura ČSR, roč. XI, 1952)

4

5 — Rudolf Spáčil, Miloslav Dydowicz, Bronisław Firla: celková koncepce III. a IV. stavební etapy sídliště Stalingrad-Bělský les. Pohled na zástavbu podél Výškovické ulice, 1960. (Archiv města Ostravy)

6 — Skica zástavby podél Výškovické ulice s blokem obchodního centra (Kotva) od neznámého autora, 1960. (Archiv města Ostravy)

7 — Výstavba domů typu G-OS ve Volgogradské ulici v Ostravě-Zábřehu v roce 1964. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

8 — Rozestavěné deskové domy typu G-OS, pohled z Výškovické ulice na snímku z roku 1965. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

9 — Výškovická ulice v Ostravě-Zábřehu v roce 1967. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

9

10

11

13

14

15

12

10 — Věžové domy typu V-OS na rohu ulic Výškovická a Pavlovova na fotografii z roku 1967. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

11 — Obchodní centrum Kotva ve Výškovické ulici a sousední zástavba ve Volgogradské ulici na dobové pohlednici. (foto: Petr Sikula, bez datování, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

12 — Ulice Patrice Lumumby na snímku z roku 1969. (bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

13 — Pohled na Domov mladých hutníků v roce 1972. (foto: Běla Sychrová, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

14 — Areál nynějšího gymnázia ve Volgogradské ulici v roce 1975. (bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

15 — Sklizeň u Bělského lesa u ulice Svornosti na fotografii z roku 1966. (foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

16 — Panelové domy krajského typu V-OS, označované v dobovém žargonu jako „švéďáky“, se vyznačují poměrně kultivovaným vzhledem a modifikovanou konstrukcí se středním železobetonovým odlévaným jádrem. Konkrétně tento dům v jihovýchodní části sídliště má průčelí s průběžnými lodžiemi, které v nedávné době prošlo celkem citlivou úpravou. Jiné příklady na sídlišti nedosahují ani této úrovně. (foto: Jan Rasch, 2015)

16

OSTRAVA

ZÁBŘEH

SÍDLIŠTĚ

3

STALINGRAD-BĚLSKÝ LES, JIŽNÍ MĚSTO, NOVÝ ZÁBŘEH

OBYVATELÉ Zábřeh je jedním z velkých ostravských sídlišť, na kterém v současnosti bydlí více než 20 tisíc obyvatel v téměř 10 tisících bytech. Nachází se v jižní části města na západ od Bělského lesa. Složení obyvatel sídliště ovlivňuje doba uplynulá od zahájení jeho výstavby na konci 40. let. Došlo již k výrazné obměně původních obyvatel, i když určité dozvuky minulosti zde můžeme stále najít. Proměnu obyvatelstva se pokusíme zachytit pomocí dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970 (starší data v této územní podrobnosti bohužel nejsou dostupná) a nejnovějšího cenzu konaného v roce 2011.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

30 000

30 071

15 000

Vývoj počtu obyvatel v tomto období je pro stará sídliště typický. Od roku 1970 ztratilo území asi třetinu obyvatel, i když se počet obydlených bytů téměř nezměnil. Je to dáno zejména proměnou věkové struktury obyvatel a s ní spojeným zmenšováním velikosti domácností. Zatímco v roce 1970 obývali jeden byt průměrně tři lidé, v současnosti jsou to již jen dva.

20 908

0 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

1970

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

100%

0% 2011 ZÁBŘEH

40,7

OSTRAVA

33

34,6

14,7

31,5

9,4

17,1

12,2

VELIKOSTNÍ STRUKTURA BYTOVÝCH DOMÁCNOSTÍ V LETECH 1970 A 2011

2,2

V roce 1970, tedy již nějakou dobu po nastěhování prvních obyvatel, je zřetelná dvougenerační věková struktura. Díky delší době výstavby sídliště a postupnému nastěhovávání nových obyvatel však tato dvougeneračnost není tak výrazná. Přesto pozorujeme nadprůměrné zastoupení dospělých ve věku 25–39 let a jejich dětí do 10 let. Naopak vrstva seniorů byla v té době na sídlišti zastoupena jenom v malé míře (tvořili 4 % populace). V průběhu dekád se věková struktura obyvatel sídliště výrazně „ohlazuje“ a přibližuje se průměru města. Z věkové pyramidy je však zřejmé, že zde bydlí výrazně více seniorů (pravděpodobně původních obyvatel sídliště). Starší 65 let je dokonce každý čtvrtý obyvatel sídliště! Poměrně silně je zastoupena také produktivní složka populace. Na sídlišti naopak žije jen velmi málo dětí.

2011

V souvislosti se stárnutím obyvatel sídliště se proměňuje i velikostní struktura domácností. Ve srovnání s celoměstským průměrem je zde vyšší podíl zejména jednočlenných (ale i dvoučlenných) domácností. Naopak tří- a vícečlenné domácnosti najdeme pouze ve čtvrtině bytů.

4,5

1970 ZÁBŘEH

12,6

20,4

27,1

28,8

11,1

ZÁBŘEH OSTRAVA

19,1

25,5

24,1

21,1

10,2

OSTRAVA VĚK

1970

MUŽI

ŽENY

85+

1

POČET OSOB

80–84

2

3

4

5

75–80 70–74 65–69 60–64

0%

55–59

100%

2011

50–54 45–49

ZÁBŘEH

24,1

36,2

28,3

V roce 1970 byla sice vzdělanostní struktura obyvatelstva lepší než celoměstský průměr, lišila se však pouze ve vyšším podílu obyvatel se středoškolským vzděláním s maturitou. V roce 2011 pak srovnání vychází hůře pro sídliště. Zábřeh vykazuje nejhorší vzdělanostní poměry ze všech sledovaných ostravských sídlišť – k maturitě nedošlo celých 60 % obyvatel starších 15 let. Je to spojeno se starší věkovou strukturou a také směřováním obyvatel do průmyslové výroby.

11,4

40–44 OSTRAVA

35–39

20,5

33,5

31

15,1

30–34 1970

25–29 20–24

ZÁBŘEH

15–19 10–14

46,2

OSTRAVA

32,4

51,9

16,9

4,5

15

4,6

28,5

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8 ZÁKLADNÍ

VĚK

MUŽI

2011

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

ŽENY

85+ 80–84 75–79 100%

0%

70–74

55–59 50–54

ZÁBŘEH

0,3

60–64

OSTRAVA

0,5

2011

65–69

39,6

60,1

35,3

V roce 1970 byly téměř dvě třetiny ekonomicky aktivních obyvatel zaměstnány v průmyslu a stavebnictví (tzv. sekundéru), tento podíl byl nejvyšší ze všech sledovaných ostravských sídlišť. A relativně vysoký zůstává i po čtyřiceti letech, i když v souladu s celospolečenskými změnami došlo k významnému nárůstu zaměstnanosti ve službách.

64,2

45–49 40–44 30–34 25–29

OSTRAVA

20–24

65,6

34

61,1

1

ZÁBŘEH

0,4

1970

35–39

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1970 A 2011

37,9

15–19 10–14 5–9 ZEMĚDĚLSTVÍ

0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLUŽBY Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970 a 2011

OSTRAVA

SÍDLIŠTĚ

JINDŘIŠKA

1

„UPROSTŘED MĚSTA, V SÍDLIŠTI ‚JINDŘIŠKA‘, VYRŮSTÁ NEJVYŠŠÍ OBYTNÝ MONTOVANÝ DŮM V ČSSR. BUDE MÍT 22 PODLAŽÍ SE 108 BYTY A MONTUJE HO ČETA VLADISLAVA JANČAŘÍKA Z POZEMNÍCH STAVEB OSTRAVA (...). SOUČASNĚ SE BUDUJE V SÍDLIŠTI ŠEST DVANÁCTIPODLAŽNÍCH VĚŽOVÝCH DOMŮ, VE KTERÝCH BUDE 288 MODERNÍCH BYTŮ.“ (deník Nová svoboda, 31. března 1967)

INFO Lokalita → Sídliště je vymezeno Sokolskou třídou na východě a Nádražní ulicí na západě, ulicí Ostrčilovou na jihu a Zborovskou či Bachmačskou na severu. Projekt Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (pozdější Stavoprojekt Ostrava) → V. Martínek, S. Eichler – I. etapa: 1955–1957 → Břetislav Sležka, Milan Vrána, Jan Slezák – II. etapa: 1965–1966 Realizace → Pozemní stavby Ostrava, dvě etapy: 1957–1969 Investoři → Městský investorský útvar, Krajský investorský útvar, Stavební bytové družstvo pracujících v obchodě, Stavební bytové družstvo NHKG (Nové huti Klementa Gottwalda)

BYTY 1. FÁZE

700 2. FÁZE

396

Celkový pohled na sídliště Jindřiška (vpravo) a sousední okrsek související se zamýšlenou, avšak nedokončenou přestavbou centra Ostravy (vlevo za deskovým domem), v letech 1980–1985. (foto: Petr Sikula, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Úvodní část sídliště na sklonku 60. let kriticky komentoval hlavní architekt Ostravy Miloš Bartoň, když napsal: „Projekt byl ještě značně poplatný konvenčnímu přístupu minulých let, což se projevilo v tom, že nebyly plně využity možnosti, které nabízela výstavba v tak centrální poloze města.“ Měl tím na mysli formy vycházející z konzervativních zásad architektury socialistického realismu, které zdůrazňovaly tradiční vzhled řadově posazených domů v koridorově pojatých ulicích, se sedlovými a zvalbenými střechami. Druhou fázi založili projektanti na solitérech v intencích pozdního modernismu. Centrální části sídliště dominuje věžový bodový dům, západní straně pak deskový dům, tvořený šesti sekcemi. Poslední architektonický vstup představuje hotelový dům Jindřich, realizovaný na místě provozních budov stejnojmenného dolu a přičleněný ke koridorové zástavbě Nádražní ulice. Tuto stavbu a její situování znehodnocují provizorní garáže ve dvorní části. Díky různorodosti urbanistické skladby se sídliště poměrně dobře začleňuje do již existující zástavby centra Ostravy.

Pro první fázi sídliště byly využity typové domy T 15 a T 16 z cihelného zdiva a železobetonových překladů a stropů. Projekty druhé fáze vycházely z uplatnění typu V-OS (též V-OS 63) s montovaným skeletem a taženým železobetonovým odlévaným jádrem s výtahovou šachtou a schodištěm. Výškový bodový obytný dům o 22 nadzemních podlažích z let 1965–1968 podle návrhu Jana Slezáka představoval experimentální aplikaci tohoto systému. Architekt zde použil stropní panely o rozponu 6 metrů, zděné tenkostěnné příčky, kovová schodiště a upravené lehké obvodové panely OP 2, používané pro fasády budov občanské vybavenosti (tzv. boletický panel). Druhý obytný dům podle projektu Břetislava Sležky a Milana Vrány tvoří šest sekcí téhož typu. Vznikl tak deskový výškový dům s 288 byty. Každá sekce obsahuje 48 bytů (9 svobodáren, 11 dvoupokojových, 12 dvoupokojových bytů s další menší místností, 14 třípokojových bytů a 2 byty čtyřpokojové). Všechny jsou vybaveny bytovými jádry s koupelnou, toaletou a montovanou kuchyňskou linkou. V úrovni druhého, osmého a dvanáctého podlaží jsou z bezpečnostních a komunikačních důvodů vždy tři a tři sekce propojeny chodbami, což se odráží v odlišném dispozičním uspořádání bytů.

Ve výzdobě sídliště se střetává tradičně pojatá tvorba 50. let s novějšími díly v intencích pozdního modernismu. Oslava hornictví je námětem reliéfu Památníku odboje z roku 1961 od akademického sochaře Antonína Ivanského. Reliéf zasazený do zdi na okraji Bezručova sadu u křižovatky Nádražní ulice a ulice 30. dubna zobrazuje horníka se sbíjecím kladivem. Dílo sloužilo jako umělecké doplnění areálu dolu Jindřich, avšak s jeho zrušením se stalo součástí novější zástavby. Lyrickou notu sochařského výrazu téže doby vyjadřuje kašna se sochou dívky Koupel od sochaře Ladislava Martínka z roku 1959 v ulici Zborovské. Začlenění kašny do veřejného prostoru, vymezeného blokem nových domů, měl na starosti architekt Miloš Bartoň. Třetí příspěvek představuje výrazně abstraktněji pojatá plastika Ležící od Miloslava Chlupáče z roku 1969 v Ostrčilově ulici. Travertinovou sochu ležící ženy uplatnil architekt Jan Slezák jako horizontální motiv před vertikálou experimentálního věžového bodového domu.

Sídliště Jindřiška se podařilo urbanisticky a architektonicky dobře začlenit do struktury centra města, takže je vnímáme jako jeho integrální součást. Nedostatky v dispozici a konstrukci experimentálního věžového domu však způsobily, že ostravský magistrát nechal budovu vystěhovat a nyní se jedná o jejím dalším osudu. Také zateplování budov radikálně mění jejich výraz, což se negativně odrazilo ve vzhledu deskového panelového domu. Přestavby základní školy i protilehlého Domu pionýrů a mládeže v Ostrčilově ulici (nyní Středisko volného času) sice měly architektonické ambice, avšak výsledek je průměrný a nepřináší do daného prostředí vyšší kvalitu. Ani péče o veřejný prostor není nejlepší. Například nedávná revitalizace dvora domovního bloku u Ostrčilovy ulice se zaměřila především na získání nových parkovacích míst, i když v jejím rámci vzniklo také dětské hřiště. Demolice ohrožuje jak experimentální věžový dům, tak i nedaleký hotelový dům Jindřich, na jehož místě měly vzniknout mrakodrapy. Hospodářská krize však tyto megalomanské plány zhatila. V současné době majitel hotelového domu podle informací v médiích zvažuje jeho rekonstrukci.

1 — Pohled z věže Nové radnice severozápadním směrem, v popředí Sokolská třída, podoba zástavby v roce 1946 s haldou dolu Jindřich na místě budoucího sídliště. Halda uprostřed nezastavěného území představovala výraznou překážku při dostavbě centra Ostravy směrem k Přívozu. Zatímco podél Sokolské třídy vybíhající z Prokešova náměstí se zástavba postupně rozvíjela, území směrem k dolu Jindřich bylo třeba nejprve sanovat. (bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

2 — Zástavba mezi ulicemi Nádražní a Poděbradovou a část sídliště Jindřiška s deskovým obytným domem na leteckém snímku z roku 1996. Ukázka přestavby centra Ostravy, jak pokračovala v 70. a 80. letech minulého století a jak měla pokračovat v prostoru mezi frýdlantskou dráhou, Nádražní ulicí a třídou 28. října. (foto: František Řezníček, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

3 — Socha Ležící od Miloslava Chlupáče, která je umístěna před bodovým experimentálním výškovým domem v Ostrčilově ulici. Tvoří horizontální akcent vertikální hranolové hmoty kdysi nejvyššího obytného domu Ostravy od architekta Jana Slezáka. (foto: Jan Rasch, 2015)

1

2

3

OSTRAVA

JINDŘIŠKA

SÍDLIŠTĚ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Projektu i výstavbě sídliště Jindřiška předcházela úprava staveniště, protože dané území bylo zčásti využíváno pro haldové hospodářství dolu Jindřich, založeného roku 1846. Ačkoli od roku 1933 sloužil pouze jako větrná jáma, zrušen byl až v roce 1982. Přesto se v roce 1955 podařilo investičnímu oddělení Ostravsko-karvinských dolů (OKD) prosadit záměr hromadné bytové výstavby v dané lokalitě. Přesvědčilo totiž Báňský úřad, aby udělil OKD výjimku ze stavební uzávěry. Souviselo to s dohodou, že OKD provede odvoz hlušiny ze starého odvalu do prostoru stadionu Odborářů v jiné části města. Architekti V. Martínek a S. Eichler z Krajského projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Ostravě (pozdější Stavoprojekt Ostrava) použili v projektu první fáze sídliště třípatrové typové zděné domy T 15 a následně T 16, odpovídající tehdejším předpisům o výstavbě na poddolovaném území. Ačkoli na sklonku 60. let podrobil tuto část sídliště kritice tehdejší hlavní architekt města Ostravy Miloš Bartoň, musíme přiznat, že zvolený konzervativní přístup umožnil projektantům přirozeně navázat na starší blokový systém okolní zástavby. Další fáze výstavby se týkala území v centrální části sídliště a na jeho okraji u dolu Jindřich a Bezručova sadu. V obou případech se uplatnila kombinace mokrého procesu a mon-

1 — Pohled z věže Nové radnice – domy v Ostrčilově ulici v intencích socialistického realismu na snímku z roku 1958. Zástavba bloku podél jižní strany Ostrčilovy ulice z let 1954–1956 byla označována podle nedalekého důlního díla jako výstavba v lokalitě „Na Desátém“. V sousedství těchto nových bytových domů se ještě nacházely zbytky haldového hospodářství dolu Jindřich.

táže, tedy odlévaného železobetonového jádra a montovaného skeletu. V Ostrčilově ulici naproti bloku domů, navržených podle zásad socialistického realismu, vznikal v letech 1965–1968 věžový bodový, dvaadvacet podlaží vysoký obytný dům, který představoval nejvyšší obytnou budovu v tehdejším Československu. Budova navržená v intencích typu panelového domu V-OS byla experimentem nejen kvůli své výšce, ale také z hlediska konstrukce a vlastní výstavby. Architekt Jan Slezák s konstruktérem Vladimírem Vránou použili metodu železobetonového taženého jádra, na které zavěsili jednotlivá podlaží se stropními deskami z panelů. K opláštění využili závěsové panelové fasády, používané tehdy pro stavby občanské vybavenosti a administrativní budovy. Druhý dům architektů Břetislava Sležky a Milana Vrány, s dvanácti patry a celkem s 288 byty, tvoří šest schodišťových sekcí, kompozičně propojených průběžnými pásy oken. Umožnila to aplikace typu panelového domu V-OS s plynosylikátovými panely obvodového pláště.

Na území asanovaného dolu dotvořil sídliště hotelový dům Jindřich z let 1982–1990, vybudovaný v linii koridorové zástavby Nádražní ulice v sousedství deskového domu. Vyprojektoval jej Evžen Kuba z ostravského Stavoprojektu. Do kompozice z montovaného skeletu, v níž se střídají různě pojaté fasády s lodžiemi a závěsovým proskleným rastrem, zakomponoval na podnět jednoho z vedoucích pracovníků OKD Stanislava Vopaska těžní věž bývalého dolu Jindřich. Ve své době to byl výjimečný počin v oblasti péče o technické památky.

Zdroje – Spisovna stavebního úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.

Na druhé etapě výstavby sídliště se výrazně podílel architekt Jan Slezák (1922–1974) z ostravského Stavoprojektu, jehož projekty z 60. let v oblasti hromadné bytové výstavby se vyznačovaly úsilím o nový výraz. Mimo jiné se podílel na návrhu areálu domů s kavárnou Havana na pomezí Moravské Ostravy a Mariánských Hor (křížení třídy 28. října a ulice Výstavní) z let 1960–1965. Tyto dva bloky ze železobetonového skeletu, s obchodním parterem a různorodou skladbou bytů s vestavěným nábytkem, opatřil fasádou ze skleněné modrobílé mozaiky. K dalším jeho pracím patří právě výškový experimentální dům na sídlišti Jindřiška.

Záhy po dokončení věžového domu, počátkem roku 1969, se v tisku objevila kritika experimentu zvláště pro jeho velké měřítko, vysoké náklady a projevující se nedostatky. Městský investorský útvar dokonce vyvolal arbitráž proti výrobci boletických panelů, neboť fasáda netěsnila a zatékající dešťová voda půso-

1

Architekt Miloš Bartoň (1929–2006) nejprve pracoval v ostravském Stavoprojektu a řídil například projekční práce na přestavbě náměstí Lidových milicí (nyní Masarykovo náměstí) v centru Ostravy v intencích pozdního modernismu. Od roku 1963 působil ve funkci hlavního architekta města Ostravy. Hojně publikoval texty k urbanistickému a architektonickému vývoji města. Po roce 1968 zapřel svá reformní stanoviska a stal se stoupencem normalizačního establishmentu, takže uvedenou funkci mohl zastávat až do roku 1989.

bila uvnitř domu velké problémy. Majitel, tedy stát, nakonec dům v letech 1976–1978 opravil a předělal na administrativní budovu.

2

– Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965. – Miloš Bartoň, Rekonstrukce centrální části města Ostravy, in: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 5, Ostrava 1969, s. 9–28. – Miloš Bartoň, Výstavba a přestavba města, in: Ostrava socialistická, Ostrava 1971, s. 39–78. – Bilance: 25 let práce projektových ústavů a organizací, Ostrava 1974. – -da-, Drahý experiment, Ostravský kulturní zpravodaj, roč. XII, 1969, č. 2, s. 11. – Milan Hartl (ed.), Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava 1968. – Karel Kuča, Moravská Ostrava, in: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. (MlPan), Praha 2000, s. 825.

3

4

(bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

2 — Řešení urbanistické struktury a vnitřního dvora IV.–VII. bloku sídliště Jindřiška z roku 1958 od architekta J. Filsaka. Zděné cihlové domy se zvalbenými střechami obklopují obdélný polouzavřený dvůr určený k rekreaci obyvatel. Tradiční pojetí domů se sice záhy stalo terčem kritiky, nicméně umožnilo začlenit sídliště k nedaleké starší blokové městské zástavbě. (archiv Odboru stavebního řádu a přestupků Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz)

3 — Pohled z věže Nové radnice na část zástavby sídliště Jindřiška, v popředí se Sokolskou třídou, na snímku z roku 1975. Starší fáze sídliště Jindřiška se vyznačovala uplatněním cihlových domů se střechami krytými pálenou taškou. Zato novější část vyrostla do výšky především v případě věžového bytového domu o 22 podlažích podle návrhu Jana Slezáka.

5

6

7

(foto: Zdeněk Čermák, 1975, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

4 — Deskový dům u sadu Petra Bezruče a výškové bodové domy u Nádražní ulice v letech 1980–1985. Deskový dům podle návrhu Břetislava Sležky se díky dostatečnému parkovému zázemí směrem k Nádražní ulici podařilo poměrně dobře začlenit do zástavby centra města. (foto: Petr Sikula, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

5 — Jan Slezák: perspektiva deskového panelového domu, kolem roku 1965. Studie nerealizované verze deskového domu zdůrazňuje strukturu panelového konstrukčního systému prostřednictvím prostorového motivu lodžií v hlavním průčelí. Důraz na vizuálně exponovanou konstrukci se projevil i v pojetí střešní terasy, završené pravoúhlým rastrem průběžné pergoly.

8

9

10

(reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)

6 — Bronislav Sležka: model deskového panelového domu sídliště Jindřiška, kolem roku 1965. Jednotu šesti schodišťových sekcí zdůrazňují průběžné okenní pásy a lodžie i řešení parteru s průchozími pasážemi, které propojují Ostrčilovu ulici s Bezručovým sadem a Nádražní ulicí. V souvislosti s probíhajícím zateplením fasád se dnes mění i barevné řešení domu – vychází sice z abstraktní pravoúhlé struktury, ale práce s barvou na principu odstupňování tónů je poměrně rozpačitá. (archiv Odboru stavebního řádu a přestupků Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz)

7 — Nová radnice v Moravské Ostravě a výškový bodový obytný dům na Ostrčilově ulici od západu na leteckém snímku z let 1970–1973. Za Novou radnicí je v zadním plánu vidět sídliště Kamenec ve Slezské Ostravě. V širším kontextu s touto zástavbou v údolí řeky Ostravice kompozičně komunikuje i vertikála experimentálního bytového domu. Obytný celek sídliště Kamenec navrhl architekt Evžen Tošenovský.

11

(bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

8 — Věžový bodový dům o dvaadvaceti podlažích navržený Janem Slezákem. Tento experimentální dům se závěsovou fasádou se výrazně vepsal do siluety města Ostravy. Netěsnosti závěsové fasády smontované z boletických panelů se staly jedním z problematických bodů této realizace. (reprofoto: Architektonická práce. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava 1968)

9 — Pohled od severovýchodu na Městské lázně zvané Čapkárna na leteckém snímku z let 1970–1973. Za lázněmi Sokolská třída a část sídliště Jindřiška. Městské lázně vznikly v letech 1957– 1963 podle návrhu Jana Chválka z ostravského Krajského projektového ústavu. Výrazná architektura této sportovní stavby v intencích pozdního internacionálního (bruselského) stylu vhodně doplňovala sousední, méně výraznou zástavbu I. fáze sídliště. (bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

10 — Ladislav Zemánek: perspektiva Domu pionýrů a mládeže v Ostravě, 1974. Perspektivu navrhovaného Domu pionýrů a mládeže v areálu sídliště Jindřiška nakreslil architekt Zemánek tak, aby pozadí této budovy tvořil deskový panelový dům. (archiv Odboru stavebního řádu a přestupků Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz)

11 — Hotelový dům Jindřich a část sídliště Jindřiška na leteckém snímku z let 1990–1995. Hotelový dům vznikl v místech, kde stával stejnojmenný důl, z něhož zůstala zachována těžní věž, připomínající minulost místa a celé Ostravy. Architekt Evžen Kuba jej přičlenil ke starší blokové zástavbě a navázal tak na pokračování bloků podél Nádražní ulice. (foto: Kamil Jochym, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

12 — Restaurace a kavárna Jindřiška na třídě Osvoboditelů (nyní Sokolská třída) ve starší fázi výstavby sídliště na dobové pohlednici. (foto: Zdeněk Menec, bez datování, soukromá sbírka Martina Strakoše)

13 — Restaurace Jindřiška je součástí bloku domů v Sokolské ulici na východním okraji sídliště. Dům s obchodním parterem byl navržen tak, aby se přirozeně začlenil mezi starší blokovou zástavbu centra Ostravy. (foto: Jan Rasch, 2015)

14 — Výraz deskového výškového domu na západním okraji sídliště se výrazně změnil po zateplení fasád. (foto: Jan Rasch, 2015)

12

13

14

– Miloš Matěj – Jaroslav Klát – Irena Korbelářová, Kulturní památky Ostravsko-karvinského revíru, Ostrava 2009. – Jaroslav Pokorný, Výškový dům s taženým jádrem typu VOS, Pozemní stavby, roč. XV, 1967, č. 11, s. 557–560. – Martin Strakoš, Průvodce architekturou Ostravy, Ostrava 2009, s. 131, 134, 387, 403. – Martin Strakoš – Bartoň Miloš, in: Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy, díl I. (A–L), Ostrava 2013, s. 107. – Metoděj Šojdr, Výškový dům na sídlišti Jindřiška v Ostravě, Pozemní stavby, roč. XV, 1967, č. 12, s. 608–613. – Marie Šťastná, Socha ve městě: Vztah architektury a plastiky v Ostravě ve 20. století, Ostrava 2008.

OSTRAVA

JINDŘIŠKA

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ Sídliště Jindřiška je význačné svou polohou v centrální části Ostravy, což společně s dobou výstavby domů do velké míry určuje i skladbu jeho obyvatel. Na základě statistických dat je možné popsat populaci, která žije v území zhruba vymezeném ulicemi 30. dubna, Sokolská třída, Nádražní, Živičná a Křižíkova. Část zdejšího bytového fondu byla vystavěna již před 2. světovou válkou (zhruba třetina obydlených bytů v roce 2011), většina bytů však až po jejím skončení v období do roku 1970 (a to zejména v druhé polovině 50. let). Proměnu obyvatelstva se pokusíme zachytit pomocí dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970 (starší data nejsou v této podrobnosti dostupná) a nejnovějšího cenzu konaného v roce 2011.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

4 000 6 426 2 000

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

3 930

0

Na věkové struktuře z roku 1970 je zřejmé, že výstavba sídliště neproběhla „na zelené louce“, ale doplnila již stávající zástavbu. Přestože je znatelná dvougenerační věková struktura rodičů a dětí, kteří se do nových bytů v 50. letech nastěhovali (v době sčítání v roce 1970 to však již byli čtyřicátníci a teenageři), není tak výrazná jako v případě jiných ostravských sídlišť (např. V. obvod Poruby nebo Zábřeh). V roce 2011 se pak věková struktura obyvatel čtvrti příliš neliší od ostravského průměru. Příznačný je vyšší podíl obyvatel v mladším produktivním věku, který pozorujeme i u dalších čtvrtí v centrálních částech měst. Zaznamenáváme ale také vyšší podíl obyvatel ve starším seniorském věku, z nichž určitou část mohou tvořit původní obyvatelé, kteří se před 50 lety nastěhovali do nových sídlištních bytů. PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

1970

100%

2011 12,8

OSTRAVA

23,8

20,5

37,5 33,5

31

JINDŘIŠKA 1970

40,3

27,4

15,1

22,1

10,2

ŽENY OSTRAVA

85+

51,9

28,5

15

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011 Již v roce 1970 vykazovalo sídliště Jindřiška lepší vzdělanostní poměry než město Ostrava jako celek a vynikalo i ve srovnání s ostatními sledovanými sídlišti kraje. Svoji pozici posiluje i v současnosti – podíl vysokoškoláků je tu zdaleka nejvyšší. To je samozřejmě ovlivněno i poměrně mladou věkovou strukturou obyvatelstva, které obecně dosahuje vyšší úrovně vzdělání. Svoji roli hraje také atraktivní poloha a vyšší ceny bytů, které nejsou dostupné všem skupinám obyvatel.

25,9

1970

OSTRAVA MUŽI

2011

0%

JINDŘIŠKA

JINDŘIŠKA

VĚK

Podobně jako v případě ostatních sledovaných sídlišť, i zde je mezi lety 1970 až 2011 patrné výrazné snížení počtu obyvatel až o 40 %. To je navíc ovlivněno i poklesem počtu obydlených bytů asi o 15 %. Oproti celoměstskému průměru byl na sídlišti vyšší podíl jedno- a dvoučlenných domácností a to dokonce v obou sledovaných letech. V roce 1970 tento stav dosti kontrastoval s ostatními sledovanými sídlišti – jeden nebo dva lidé žili v polovině zdejších bytů (v roce 2011 pak ve třech čtvrtinách). Tyto malé domácnosti jsou tvořeny buď seniory, nebo mladými, většinou bezdětnými obyvateli.

6 000

4,6

80–84 75–80 70–74 ZÁKLADNÍ

65–69

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

60–64 55–59 50–54 45–49 40–44 100%

0%

30–34

2011

25–29

JINDŘIŠKA

0,3

OSTRAVA

0,5

35–39

26,5

73,3

Proměna ekonomické struktury obyvatel sídliště Jindřiška byla poměrně dynamická. Zatímco ještě v roce 1970 zde zhruba dvě třetiny obyvatel pracovaly v průmyslu a stavebnictví, do roku 2011 výrazně narostl podíl těch, kteří jsou aktivní ve sféře služeb (tzv. terciéru). Tvoří dokonce více než 70 % ekonomicky aktivních obyvatel, což převyšuje celoměstský průměr. Je příznačné, že jde o sídliště s nejvyšším nárůstem podílu zaměstnání ve službách za posledních 40 let (ve srovnání s ostatními sledovanými sídlišti v kraji).

20–24 15–19

35,3

64,2

10–14 0–4

JINDŘIŠKA 6

4

2

%

2

4

6

MUŽI

2011

36

8 OSTRAVA

VĚK

63,6 61,1

1

8

0,4

1970

5–9

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1970 A 2011

37,9

ŽENY

85+ 80–84

ZEMĚDĚLSTVÍ

75–79

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLUŽBY

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54

0%

45–49

100%

2011

40–44

JINDŘIŠKA

35–39

24,7

60,6

14,3

30–34 25–29 20–24

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI V ROCE 2011 Dvě pětiny bytů jsou užívány obyvateli, kteří mají byt v osobním nebo družstevním vlastnictví, většina bytů je však obsazena nájemníky. Tento podíl je zřetelně vyšší v porovnání s ostatními sledovanými sídlišti v Ostravě i v dalších městech kraje.

15–19 10–14

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970 a 2011

OSTRAVA

SÍDLIŠTĚ

PORUBA

V. OBVOD

1

„NAD TICHÝM ÚDOLÍM PORUBKY VZNIKÁ NOVÁ PORUBA, KRÁSNÉ MĚSTO SOCIALISMU, KTERÉ DNES JIŽ MÁ 8 STAVEBNÍCH OBVODŮ. NA ETAPÁCH VÝSTAVBY POZORUJEME NEJEN RŮZNOST SLOHU, ALE I VÝVOJ STAVEBNÍ TECHNIKY OD ‚KLASIKY‘ PŘES VÝSTAVBU PANELOVOU, VIDÍME ZDE ŠVÉDSKÉ VĚŽÁKY I NAŠE ‚BICHLERY‘ V 5. OBVODĚ. S PŘIBÝVAJÍCÍMI ČTVRTĚMI PŘIBÝVÁ I POČET PODLAŽÍ A VELIKOST BLOKŮ A MNOŽÍ SE I ‚VĚŽÁKY‘. PORUBA SE ROZRŮSTÁ DO ŠÍŘKY I DO VÝŠKY A ROSTE OBČANŮM TAKŘKA PŘED OČIMA.“ (Jindřich Mach, Z kroniky Poruby, in: Průvodce Porubou, Ostrava 1970)

INFO Lokalita → Západní hranici V. obvodu Ostravy-Poruby tvoří ulice Francouzská, jižní stranu vymezuje ulice Polská, na níž navazuje na východní straně sídliště Mongolská ulice. Ze severní strany tvoří rozhraní sídliště Opavská třída.

Realizace → Bytostav Ostrava, 1963–1967 Investoři → Městský investorský útvar Ostrava a bytová družstva jednotlivých podniků

Projekt Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (pozdější Stavoprojekt Ostrava) → Vlastimil Bichler, Čeněk Vorel – návrh podrobného plánu V. obvodu: 1961–1963 → Vlastimil Bichler – prováděcí plány deskových domů o 12 nadzemních podlažích: 1964 → Evžen Kuba – středisko obchodní vybavenosti Koruna: 1964 → Alois Vašíček a Josef Havlíček – dvacetiposchoďový dům v centru sídliště: 1965 (nerealizováno)

BYTŮ

3804 PRO

13400 Zákres urbanistického řešení V. obvodu, Vlastimil Bichler a Čeněk Vorel, Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1962)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Sídliště představuje nejvýchodnější část zástavby Poruby. Z východní strany vymezila území nepřekročitelná linie možných poklesů půdy v důsledku těžby uhlí a trasa plánované dálnice. Pátý obvod se rozprostírá na terase mezi Svinovem na jižní a západní straně a Třebovicemi na straně severní. Ze západní strany na něj navazuje porubský III. obvod, oddělený od zástavby V. obvodu pásem území, určeného pro zamýšlené správní a společenské centrum Poruby. Po obvodě sídliště jsou vedeny průjezdní komunikace, dovnitř vedou komunikace místní, sloužící obyvatelům a pro zásobování. Základní koncepce zástavby obvodu vychází z pravoúhlé rozvolněné skladby deskových a bodových panelových domů o šesti, osmi a dvanácti podlažích. Celek tvoří tři tzv. mikrorajony, vzájemně propojené ulicemi a pěšími trasami, vedenými v zeleni. Každý z mikrorajonů má vlastní obchodní centrum a středisko služeb, jesle, mateřskou školu a základní školu členěnou na pavilony v hřebínkové sestavě. Obvodní centrum Koruna je asymetricky umístěno u křižovatky Opavské třídy s Francouzskou ulicí. Centru dominuje výškový sedmnáctipatrový dvojdům, kterému měl sekundovat dvacetipodlažní obytný dům uprostřed sídliště, k jehož realizaci však nedošlo.

Panelové domy G 57 záhy po svém uplatnění na přelomu 50. a 60. let přestaly vyhovovat pro svou uniformitu a výškové limity. Proto začaly vznikat krajské varianty panelových sestav. Ústředním motivem západní strany sídliště se staly dominantní „bichleráky“, nazvané podle autora architektonické podoby domů G-OS, Vlastimila Bichlera. Právě tyto dvanáctipodlažní deskové panelové domy o třech schodišťových sekcích a s nezaměnitelnou střešní nástavbou představují lokální transformaci panelového domu G 57. Příčný nosný panelový systém doplnil autor pásovými okny a lodžiemi, čímž sloučil vertikálu celku s horizontálou okenních pásů, podpořenou uplatněním zavěšených parapetních panelů. Konečné úpravy fasády ze sypané kamenné drti byly prováděny přímo na panelech, takže spáry přiznávají panelovou strukturu domu. Blok o třech sekcích obsahuje celkem 144 dvoupokojových a třípokojových bytů.

Sídliště nemělo rozsáhlou výtvarnou výzdobu, nejspíš proto, že jeho plánování a zčásti i výstavba se uskutečnily ještě před přijetím vládního usnesení č. 355 ze dne 28. 7. 1965 o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Několik děl realizovaných ve veřejném prostoru odpovídá svým abstraktním pojetím pravoúhlé urbanistické a architektonické struktuře zástavby. Veřejný prostor před společenským centrem Koruna vyzdobil svými dřevěnými plastikami malíř a grafik Eduard Ovčáček. Jednalo se o tři totemy v podobě sloupů z válcově či kulovitě nahrubo opracovaných kusů dřeva, nasazené na kovové podnoži. Dílo bylo v důsledku narušení povětrnostními vlivy se souhlasem autora v roce 2010 demontováno. Ve spolupráci s Drahoslavem Beranem vytvořil Ovčáček v roce 1973 ještě jednu výtvarnou realizaci. Jde o dekorativní betonovou stěnu, dělenou do pěti úseků a tvořenou betonovými krychlemi, které se střídavě obracejí k rovině stěny buď stěnou, anebo hranou. Část krychlí zdobí kruhové betonové terče, původně zamýšlené v keramickém provedení. Dekorativní stěna se nachází u pěší zóny v parkově upraveném prostoru mezi ulicemi Bulharskou a Alžírskou a v současnosti je skryta za vzrostlou zelení.

Vzhledem k přísně pravoúhlému urbanistickému i architektonickému řešení a k přiznané panelové struktuře na fasádách domů představuje porubský V. obvod výrazný protiklad ke starším obvodům s kompaktnější a tradičněji formovanou zástavbou. V tomto ohledu jde o typické panelové sídliště ze 60. let a novější úpravy v podobě zateplování, barevných nátěrů či obložení zateplovacích systémů plechem a dalšími materiály působí nekoncepčně a nahodile – „panel“ přestal určovat ráz zdejší zástavby. Některé partie sídliště se podařilo nově upravit, například dětské hřiště v parkově řešeném prostoru mezi ulicemi Bulharská a Ukrajinská. Nedostatečný počet parkovacích míst vyplývá z faktu, že v době výstavby byl požadavek (1 auto na 3 osoby) naplněn na povrchu pouze ze 30 % a pro patrové i podzemní garáže byly ponechány jen územní rezervy, posléze zastavěné. Současné zvyšování počtu parkovacích míst na úkor zeleně a profilu ulic představuje negativní zásah do exteriéru sídliště. Centra mikrorajonů a obvodní centrum Kotva se změnily k horšímu. Část z nich zcela zchátrala (například centrum v Mongolské ulici), část poškodily účelové stavební úpravy (Koruna). Mezi V. a III. obvodem, na místě zamýšleného centra Poruby, vzniká od 90. let solitérní zástavba (budova Komerční banky, obchodní dům, okresní soud, obytné domy). Chybí jí však kvalitní urbanistická struktura, takže se toto území nepodařilo dobře napojit na okolí. Hodnotou V. obvodu zůstává jeho zachovaná parková úprava a poměrně nedotčený ráz (silueta, hmota, urbanistická struktura).

1 — Letecký pohled na V. obvod sídliště v Ostravě-Porubě dává představu o urbanisticky a architektonicky komponované struktuře zástavby z různě pojatých bodových a deskových, výškově rozrůzněných panelových domů. Dominují jim bodové výškové domy typu V-OS na jižním a západním okraji obvodu a skupina čtyř deskových domů G-OS u obvodního centra Koruna v západní části obvodu. (bez datace a uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

2 — Model V. obvodu Poruby při pohledu od západu. V popředí je vidět plánované řešení centra, které mělo sloužit celé Porubě. Ačkoli na projekt tohoto centra byla v roce 1965 vypsána architektonická soutěž, její výsledky zůstaly pouze na papíře. Výstavba uskutečněná na části tohoto území po roce 1989 je chaotická a nemá řád, neboť odráží především požadavky jednotlivých investorů bez ohledu na vzájemné vazby a návaznost na předchozí etapy. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1962)

Uplatnění ve skladbě sídliště našel také typ výškového bodového panelového domu V-OS 64, tvořeného taženým železobetonovým jádrem a montovanou konstrukcí se šestimetrovými stropními panely a s pláštěm z plynosilikátových panelů. Tyto domy převažují na jižním a východním okraji sídliště, kde tvoří členitou siluetu zástavby, patrnou ze širšího okolí. Z dalších typových domů se uplatnil T 03 B-OS v podobě deskových domů o šesti sekcích s břízolitovými fasádami. Dominantou obvodového centra se stal až v 80. letech dokončený panelový dvojdům na principu typu VM-OS, tvořící sestavu dvou propojených bodových věžových domů.

1

2

OSTRAVA

SÍDLIŠTĚ

PORUBA

2

V. OBVOD

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ V roce 1948 se v katastru obce Poruby začalo budovat „pohotovostní“ hornické sídliště, sestavené z typizovaných třípatrových zděných domů v řádkovém uspořádání podél nynější Porubské ulice. Záhy poté se plány počaly měnit. Tým pod vedením architekta Vladimíra Meduny právě sem umisťuje Novou Ostravu, město, které mělo reprezentovat komunistický režim a jeho architekturu, tvořenou na základě metody socialistického realismu přejaté ze Sovětského svazu. Výsledek uplatnění ideologických představ stalinismu o socialistické architektuře můžeme vidět v I. a II. porubském stavebním obvodu. Výstavba I. obvodu začala v létě 1952, II. obvod následoval o tři roky později. Následující III. obvod naproti tomu dokládá přechod od socialistického realismu ke střízlivému novému klasicismu, případně k novému modernímu výrazu. Souvisí to s širším uplatněním typizace a především prefabrikace v podobě blokopanelové výstavby. První tři obvody se stavěly až do roku 1962 a dostavba některých částí, zvláště zdravotnických zařízení a budov služeb, probíhala ještě hlouběji v 60. letech.

Podobně do ztracena vyzněla snaha vybudovat u V. obvodu centrum Poruby. Zůstalo u představ z architektonické soutěže, uspořádané městem v roce 1965. První cena nebyla udělena, mezi tři návrhy, odměněné druhou cenou, patřil i projekt týmu Vlastimila Bichlera a Evžena Kuby z ostravského Krajského projektového ústavu. Dané území tak sloužilo po desetiletí jako místo pro cirkusové stany nebo podzimní pouštění draků. Teprve po roce 1989 se podařilo prostor zčásti zastavět. Svým atomizovaným pojetím, založeným na výstavbě solitérů a důrazu na dopravní infrastrukturu, však nová zástavba nevytváří skutečný prostor pro městský život. Založila spíše jakousi vnitřní periferii, mnohem méně hodnotnou než sousední panelové sídliště.

Sídliště vyjadřuje víru v možnosti průmyslových postupů ve stavebnictví. Proto architekti zavrhli atypické stavby a i u staveb občanské vybavenosti kladli důraz na důslednou „montovatelnost ze sériově vyráběných prvků a zachování pavilónového systému“. Na stránkách časopisu Československý architekt autoři k projektu píší: „Nekompromisní požadavky stavební výroby přímo ovlivnily architektonicko-urbanistický koncept nové čtvrti, který skladbou lapidárních hmot, výškovým kontrastem, barevným řešením a později doplněním působnosti zeleně se snaží vytvářet příjemné, hmotově i výtvarně zajímavé prostory.“ Na „utváření“ panelových domů se podíleli architekti ostravského Krajského projektového ústavu (Stavoprojekt Ostrava), například Hana Kolmašová nebo Ivo Klimeš. Jejich podíl spočíval v osazení domů do terénu a v úpravách vzhledu rozmístěním balkonů a lodžií a řešením vlastní fasády. V dispozičním rozvrhu, konstrukci domů a v jednotlivých prvcích museli uplatnit typové podklady. U škol, školek a jeslí se výstavba řídila podle typové dokumentace, jejímž

Zatímco urbanistická skladba III. obvodu vycházela ještě z aplikace polouzavřených a pravoúhle komponovaných dvorů, obestavěných panelovými domy, IV. obvod se od tohoto schématu odpoutal. Domy jsou situované podél vrstevnic, nebo také v řadové uliční

by a použité pak jinými architekty na sídlišti Riviéra ve Frýdku-Místku nebo v ostravském Jižním Městě. V roce 1968, v katalogu společné výstavy s Ivo Klimešem a Evženem Kubou, Vlastimil Bichler při pohledu zpátky píše: „Přál bych si šetřit energií, energií promarněnou soubojem s kompromisním racionalismem, který čas od času zachvacuje můj mozek jako zlá nemoc. Nemoc zavlečená společností, kde architekt bojuje o její důvěru s tunami oceli, rentabilitou panelárny, houfem diletantů. Přál bych si nebýt jen ‚nadstavbou‘, získat důvěru, být opět svěží, pracovat s pocitem radosti a s velkou poezií.“

Centrum služeb a obchodů Koruna se postupně uvádělo do provozu v roce 1967, kdy už stála převážná část domů. Zamýšlená nejvyšší stavba, dvacetipatrový obytný bodový dům podle návrhu Aloise Vašíčka a Josefa Havlíčka, se pro svou náročnost nakonec nerealizovala. Dům měl přitom tvořit dominantu sídliště, dynamizující jeho siluetu a zároveň orientační bod pro všechny tři mikrorajony. Neuskutečnily se ani zamýšlené patrové či podzemní garáže.

Pokud se podíváme na vlastní zástavbu V. obvodu Poruby, zjistíme, že je silně ovlivněna architektonickým myšlením 60. let. Urbanistické uvažování se zde odpoutává od představy tradičně vázané koridorové ulice. Sestavy domů naplňují abstraktní představu reliéfu v krajinném prostředí. Tvoří ho kombinace obytných sektorů z bodových a deskových domů, které doplňují solitéry občanské vybavenosti nebo výškových dominant.

Typizace a prefabrikace se na území Poruby prosadila v podobě strojově vyráběných částí – z cihel vyzdívaných bloků, železobetonových schodišť nebo betonových částí krovů sedlových střech. Od III. obvodu se zde uplatnily blokopanelové systémy. Nejprve to byl systém G 57 a modifikované systémy T 02 B-OS a T 03 B-OS. Od pokusu se zástavbou mezi vozovnou tramvají a Opavskou třídou (IV. obvod), kde vznikly první výškové bodové panelové domy typu V-OS, se zde rozšířil i tento druh panelové zástavby.

1 — Článek o projektu V. obvodu Poruby architektů Vlastimila Bichlera a Čeňka Vorla z ostravského Krajského projektového ústavu v prvním čísle časopisu Československý architekt z roku 1962 se zákresem obvodu v porubské zástavbě a fotografií modelu.

autorem byl Lubomír Jurok. Atypické projekty pavilonů služeb vytvořil Pavel Kolmaš, návrh okrskového střediska Koruna vypracoval Evžen Kuba.

zástavbě. Uzlová místa uliční sítě ve IV. obvodu zvýrazňují výškové bodové obytné domy, zčásti vystavěné ze železobetonové krabicové soustavy, odlévané do bednění přímo na místě, zčásti opakující typ panelového domu V-OS.

Zdroje – Archiv města Ostravy, fond Obvodní národní výbor Ostrava 4. – Zemský archiv v Opavě, fond KNV Severomoravského kraje. – Miloš Bartoň, Ostrava-Poruba, největší městské sídliště v ČSSR, in: Ostrava: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 2, Ostrava 1964, s. 9–28. – Miloš Bartoň, Výstavba a přestavba města, in: Ostrava socialistická, Ostrava 1971, s. 39–78. – Bichler – Klimeš – Kuba: Výstava architektonických prací tvůrčí skupiny architektů za období 1957– 1967 (katalog), Ostrava 1968. – Vlastimil Bichler, Nová obytná čtvrť a městské centrum v Porubě, Architektura ČSSR, roč. XXI, 1962, s. 653–655. – Vlastimil Bichler – Čeněk Vorel, Nová obytná čtvrť a hlavní městské

Architekt Vlastimil Bichler (1934), hlavní autor V. obvodu Poruby, se zabýval především urbanistickým řešením panelových sídlišť v intencích pozdního modernismu na Ostravsku. Kromě V. obvodu navrhl urbanistické územní plány VII. a VIII. obvodu. Věnoval se také architektonickému řešení modifikace panelové sestavy G 57 do následně vyvinuté krajské sestavy G-OS, uplatněné poprvé v rámci V. obvodu Poru-

1

2

3

2 — Rozvinuté pohledy – vlevo prostor u křižovatky s výškovým obytným objektem (u centra Koruna), vpravo navrhovaná podoba nerealizovaného centra Poruby. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1962)

3 — Pohled přes bloky III. obvodu a tehdejší Leninovu třídu (nyní Hlavní třída) na zástavbu V. obvodu s dominantami v podobě deskových výškových domů typu G-OS na dobové pohlednici. (foto: J. Fiala, bez datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

4

5

6

7

8

9

4 — Staveniště V. obvodu na zemědělské půdě v extravilánu Poruby u hranic s Třebovicemi a Svinovem. (bez autorství a datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

5 — Maďarská ulice (poblíž křížení s ulicí Ukrajinskou) v V. obvodu na snímku z roku 1964. Čtyři sedmipatrové deskové panelové domy o šesti schodišťových sekcích stojí na severovýchodním okraji sídliště. V jednom z těchto domů zařídili nábytkem v roce 1965 v rámci výstavy „Ostrava 65“ (s podtitulem „Za socialistické životní prostředí“) celkem 24 bytů, aby se návštěvníci mohli přesvědčit, jak lze účelně a esteticky kultivovaně bydlet v panelových domech. Některé části expozice nabízeli organizátoři přímo na místě k prodeji. (bez autorství, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

6 — Betonování taženého jádra domů na snímku z roku 1965. Tento specifický postup výstavby výškových bodových domů typu V-OS, kombinující odlévané železobetonové jádro s montovanou konstrukcí, skýtal nezvyklý pohled na schodišťové věže, odlévané z betonu do posuvného bednění. Jádro bylo posléze za pomoci jeřábu postupně obestavováno montovaným skeletem. Po ověření způsobu výstavby těchto obytných věží v rámci IV. obvodu se mohla naplno rozběhnout jejich výstavba v mladších částech Ostravy. (bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

7 — Pohled na výškové bodové domy soustavy V-OS na východním okraji V. obvodu Poruby v různých fázích výstavby i v konečné podobě. Tyto domy, vyvinuté na základě švédského vzoru a označované také jako švédský typ nebo lidově „švéďák“, měly obohatit výškovou, tvarovou i formální skladbu panelových sídlišť na Ostravsku. K jejich elegantnímu vzhledu přispěla poměrně subtilní hmota domu, pásová okna, postranní balkóny a v některých případech průběžné lodžie s kovovým zábradlím vyplněným drátosklem. (foto: Viktor Kolář, 1966, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

8 — Vlastimil Bichler navrhl pro zástavbu V. obvodu Poruby deskové výškové panelové domy na principu domů typu G 57. Tzv. „bichleráky“, označované jako typ G-OS, se staly charakteristickým motivem zástavby této části Poruby jak svou výškou, přesahující dosavadní stavební zkušenosti, tak i pásovými okny a lodžiemi v hlavních průčelích nebo členěnými lodžiemi v průčelích bočních. Tento přechodový typ panelového domu byl posléze překonán novějšími typovými skladbami.

10

11

12

(reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)

9 — Čtveřice jedenáctipatrových deskových výškových domů krajského typu G-OS, odvozeného z typu panelového domu G 57, tvoří dominantu západního okraje V. porubského obvodu. Dobová pohlednice zachycuje pohled od nynější Hlavní třídy. V současnosti tento výhled zakrývá zástavba mezi III. a V. obvodem, uskutečněná po roce 1989 v místech, kde se od 60. let uvažovalo o vzniku centra celé Poruby. (foto: Zdeněk Menec, bez datování, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

10 — Škola a školka v Ukrajinské ulici na snímku z roku 1966. Pavilonové školy uvnitř tzv. mikrorajonů sídliště představují horizontální akcent zástavby, zakomponovaný do zelených ploch určených ke každodenní rekreaci obyvatel. (bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

11 — Pohled na část V. obvodu s výškovým dvojdomem (vzadu vlevo III. obvod, vpravo IV. obvod), na snímku z roku 1979. Některé části sídliště se vzhledem k nedostatku stavebních kapacit a prostředků dokončovaly ještě na přelomu 70. a 80. let. Týkalo se to především nejvyššího obytného dvojdomu u obchodně-společenského centra Koruna a křižovatky nynější Opavské třídy s Francouzskou ulicí. Dokončení této výškové panelové stavby typu VM-OS se protáhlo až do 80. let. (foto: Hana Kunzová, 1979, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

12 — Letecký pohled od západu na zástavbu V. obvodu a dále III., II. a I. obvodu Ostravy-Poruby. Ulice v popředí se nazývá Ukrajinská a z části svým trasováním navazuje na osu Hlavní třídy – ústředního porubského bulváru. Dva deskové panelové domy typu T 03-B-OS podélně lemují uvedenou osu, k níž se příčně obracejí další panelové domy. (reprofoto: Hana Kunzová, bez datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

13 — Silueta porubského V. obvodu je z dálky zřetelná i v linii rychlostní komunikace Rudné, spojující východní část Ostravy s jejím západním satelitem. Siluetu tvoří výškové panelové domy G-OS a V-OS a původně ji zdůrazňovaly i horizontály panelových domů T 02-B. V současnosti však nižší část zástavby včetně pavilonových škol a deskových domů zakrývá vzrostlá zeleň. (foto: Petr Sikula, bez datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)

14 — Nové dominanty, například v podobě Komerční banky, schematicky odvozené z tvorby amerického architekta Richarda Meiera, vznikaly od 90. let 20. století v nezastavěném pásu mezi III. a V. obvodem Poruby. Tento pás byl od 50. let rezervován pro výstavbu porubského centra s hlavními správními budovami západní části Ostravy. Výstavba tohoto centra se však neuskutečnila. Po roce 1989 se začalo území zastavovat bez kvalitní urbanistické koncepce, takže se nepodařilo navázat na již existující obytnou zástavbu III. a V. obvodu Ostravy-Poruby. (foto: Jan Rasch, 2015)

13

14

centrum v Porubě, Československý architekt, roč. VIII, 1962, č. 1, s. 4. – Bilance: 25 let práce projektových ústavů a organizací, Ostrava 1974. – Stanislav Horák, K soutěži na centrum Poruby v Ostravě, Architektura ČSSR, roč. XXV, 1966, č. 2, s. 83–87. – M. Kokeš, Část celostátní výstavy Ostrava 65, Nová svoboda, roč. XXI, 1. 6. 1965, č. 130, s. 2. – Jiří Lexa, Odkazy porubských kronik, Ostrava 2007. – Nová svoboda, roč. XXI, 3. 1. 1965, č. 2, s. 2. – Nová svoboda, roč. XXII, 23. 3. 1966, č. 70, s. 2. – Průvodce Porubou, Ostrava 1970. – Marie Šťastná, Porubské sochy a reliéfy, Ostrava 2014. – Čeněk Vorel – Vlastimil Bichler, Nad plánem pátého obvodu Poruby, Nová svoboda, roč. XVIII, 25. 3. 1962, č. 72, s. 3.

OSTRAVA

PORUBA

SÍDLIŠTĚ

V. OBVOD

3

OBYVATELÉ Pátý obvod je součástí Ostravy-Poruby, která je převážně tvořena sídlištní zástavbou. Obvod byl vystavěn v první polovině 60. let. Na složení obyvatel má vliv doba výstavby původního sídliště, ale také to, že ve sledovaném území došlo k další výstavbě nových bytů (v 70. letech a také po roce 2000). Proměnu obyvatelstva se pokusíme zachytit pomocí dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970 a nejnovějšího cenzu konaného v roce 2011.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL MEZI LETY 1970 A 2011 V průběhu 70. let se počet obyvatel mírně zvýšil díky výstavbě asi pěti set nových bytů, později pak pozorujeme postupný úbytek počtu bydlících. I když se mezi lety 1970 a 2011 počet obydlených bytů zvýšil asi o 10 %, počet obyvatel klesl o čtvrtinu. Souvisí to se změnou průměrné velikosti domácnosti. Třemi a více osobami je totiž tvořeno pouze 25 % bytových domácností.

15 000

10 000 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011 Sídliště vystavěné „na zelené louce“ se vyznačuje charakteristickou a velmi výraznou dvougenerační věkovou strukturou. V důsledku nastavení tehdejší státní bytové politiky se na sídliště stěhovaly především mladé rodiny s dětmi. Silně zastoupeny proto byly věkové skupiny rodičů ve věku 25–34 let a dětí do 10 let (dohromady 60 % všech obyvatel sídliště). Naopak vrstva seniorů v té době na sídlišti prakticky chyběla. Tato vyhraněná věková struktura se potom zrcadlí i v současném složení obyvatelstva. Sledujeme nadále nadprůměrně zastoupenou skupinu tehdejších rodičů, kteří již dosáhli důchodového věku. Senioři přitom tvoří čtvrtinu všech obyvatel. Určitou nadějí na omlazení sídliště je relativně vysoký podíl nejmladších dětí, který souvisí s tím, že silné populační ročníky 70. let dosáhly reprodukčního věku.

5 000

10 131

11 019

1970

1980

7 602

0 2011

0%

100%

2011 PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

PORUBA

18,1

OSTRAVA

PORUBA

20,5

PORUBA 1970

MUŽI

33,5

33,5

V době prvního Sčítání lidu, domů a bytů, které následovalo po výstavbě sídliště, vykazovalo zdejší obyvatelstvo výrazně lepší vzdělanostní strukturu než město jako celek. I v současnosti je v V. obvodu vyšší podíl středoškoláků s maturitou a vysokoškoláků, ale rozdíl již není tak znatelný. Důvodem je vyšší podíl lidí v důchodovém věku, kteří vykazují nižší vzdělanost i na úrovni celé republiky – vzdělání pro ně bylo mnohem méně dostupné.

16,3

31

15,1

1970

OSTRAVA VĚK

32

39,1

30

23,1

7,8

ŽENY OSTRAVA

85+

51,9

28,5

15

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011

4,6

80–84 75–80 70–74 BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

65–69

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

60–64 55–59 50–54 45–49 40–44 100%

0%

30–34

2011

25–29

PORUBA

0,3

OSTRAVA

0,5

35–39

33,2

66,5

Je zajímavé, že již v roce 1970 pracoval v oblasti služeb (tzv. terciéru) poměrně vysoký podíl obyvatel (více než 40 %), který korespondoval s vyšší úrovní vzdělání obyvatel sídliště. Tento podíl zůstává i v současnosti relativně vysoký; v posledních desetiletích navíc došlo k výraznému poklesu zaměstnanosti v tradičně silném průmyslu. Klesl i samotný počet ekonomicky aktivních obyvatel jednak v souvislosti s úbytkem počtu obyvatel sídliště a zejména s jejich odchodem do důchodu.

20–24 15–19

35,3

64,2

10–14 0–4

PORUBA 6

4

2

%

2

4

6

MUŽI

2011

41,6

8 OSTRAVA

VĚK

57,8 61,1

1

8

0,6

1970

5–9

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1970 A 2011

37,9

ŽENY

85+ 80–84

ZEMĚDĚLSTVÍ

75–79

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLUŽBY

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54

0%

45–49

100%

2011

40–44

PORUBA

35–39

47,5

19,9

32,6

30–34 25–29 20–24

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI V ROCE 2011 Celých 80 % bytů v bytových domech je obýváno obyvateli, kteří ho mají v osobním nebo družstevním vlastnictví. Je zajímavé, že ve srovnání s ostatními analyzovanými sídlišti v kraji je v V. obvodu nejnižší podíl nájemního bydlení.

15–19 10–14

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980 a 2011

KARVINÁ

RÁJ

SÍDLIŠTĚ

1

„BĚHEM ŠESTI LET VYBUDOVALI PRACOVNÍCI BYTOSTAVU NOVÉ HORNICKÉ SÍDLIŠTĚ V KARVINÉ-RÁJI. V MODERNÍCH DVOU A TŘÍPOKOJOVÝCH BYTECH TU ŽIJE JIŽ 30 000 OBYVATEL, PŘEVÁŽNĚ HORNÍKŮ, KTEŘÍ ZŮSTÁVAJÍ V KARVINSKÝCH DOLECH NATRVALO.“ (deník Nová svoboda, 10. září 1966)

INFO Lokalita → Sídliště je vymezeno třídou 17. listopadu a ulicemi Ciolkovského, U Lesa, Ve Svahu, Na Kopci, Stavbařů, třídou Těreškovové, Žižkovou a Rudé armády. Projekt → Rudolf Spáčil, Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (pozdější Stavoprojekt Ostrava) – podrobný plán sídliště Ráj: 1956 → Jiří Klen, Zdeněk Jakubec, Jiří Kubišta, Státní/ /Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava), pracoviště Praha – projekt I. a II. etapy: 1956–1958 → Zoja Wallerová, Josef Štamberk, Jiří Klen, Státní/ Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava) – projekt III. etapy: 1959–1960 → Oldřich Pražák, Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava) – podrobný územní plán Karviná-Ráj II: 1958–1959

→ Jiří Kučera, Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava) – velkoprodejna Karviná-Ráj II: 1964 → Oldřich Pražák, M. Tomek, Jana Palkovská, Stavoprojekt Ostrava – projekt okrsku Karviná-Ráj 2a: 1967 → Zdeněk Špaček, Stavoprojekt Ostrava – obytná skupina U bažantnice: 1986–1987 Realizace → Bytostav, středisko Karviná I. a II. etapa: 1957–1967, III. etapa: 1961–1967 V pozdějších fázích výstavby, uskutečňovaných až do 80. let v rámci IV. a V. etapy (II. obvod), se uplatnily stavební podniky Pozemní stavby Ostrava (PSO) a Výstavba ostravskokarvinských dolů (VOKD). Investor → Krajský investorský útvar Ostrava, Generální investor bytové a občanské výstavby, Ostrava

BYTŮ

BYTŮ

1467

3138 I.+II. ETAPA

III. ETAPA

PRO

PRO

6000

12290

Rudolf Spáčil a kolektiv, Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava: Směrný územní plán Karviné: 1. Fryštát, 2. nové centrum, 3. nemocnice, 4. Nové Město, 5. Ráj I, 6. Ráj II, 7. Hranice, 8. příměstská průmyslová zóna, 1956. Zatímco vlastní Karviná zanikla v důsledku poddolování, nová zástavba se ve druhé polovině 20. století rozvíjela v bezprostředním okolí historického jádra městečka Fryštátu. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1963)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Bývalé městečko Fryštát se mělo stát městem o 50 000 obyvatelích a nahradit tak starou Karvinou, ohroženou poddolováním. Prvotní záměr vycházel ze směrného plánu tzv. Nové Karviné, vypracovaného brněnským architektem Adolfem Liebscherem v letech 1946–1947. Urbanistický plán z roku 1956, vytvořený týmem vedeným Rudolfem Spáčilem, využil Liebscherův radiálně okružní systém pro rozvržení sídliště v místech starší osady Ráj. Okružní linii představuje třída 17. listopadu, z níž vybíhají radiály v podobě ulic Kosmonautů, Borovského nebo Rudé armády. Další okružní třídu představuje část ulice Kosmonautů a na ni navazující třída Těreškovové. Většina uzlových bodů má podobu křižovatek, jednu z nich však architekti Jiří Klen, Zdeněk Jakubec a Jiří Kubišta přetvořili na Gagarinovo náměstí, nacházející se mezi sídlištními okrsky. Kompozice I. a II. okrsku je založená na dvou osách – březové a lipové aleji. Na ně navazují vnitřní zelené plochy. Zelené jádro každého okrsku bylo určeno pro školská zařízení – jesle, mateřské a základní školy – a ohraničuje ho okružní komunikace. Z vnější strany jsou tyto okružní ulice obestavěny obytnými domy. Průběžné komunikace pak vymezují území jednotlivých okrsků.

Převážnou část zástavby I. obvodu (I., II. a III. etapa) tvoří panelové domy G 57, zčásti o třech, zčásti o čtyřech patrech, složené ze tří nebo čtyř sekcí. Čtyři sekce obsahují celkem 64 bytů s bytovými jádry, z toho čtyři byty třípokojové a 60 bytů dvoupokojových. Na část těchto domů navazují dvoupatrové domy T 02 B nebo T 03 B se dvěma sekcemi. Tyto domy pro svou konstrukci využívají místního materiálu – strusky. Ze západní strany výškovou hladinu sídliště rytmizují tři atypické věžové bodové devítipatrové domy z vyzdívaného železobetonového skeletu. Domy mají symetrické dispoziční uspořádání se šesti malometrážními byty o jednom či dvou pokojích. Další výškové domy pak zdůrazňují důležitá místa sídliště. V případě lokálního centra na Gagarinově náměstí je to objekt z let 1966–1967 podle návrhu Jiřího Kubišty a Zdeňka Jakubce s atypickým obchodním střediskem a výškovou obytnou částí z vyzdívaného železobetonového skeletu. Křižovatku třídy 17. listopadu a ulice Borovského zase určuje blok z panelových sekcí typu G-OS 64 z let 1965–1967 od Miroslava Goly. Parter jednotlivých sekcí je otevřený a domy podpírají železobetonové pilíře ve tvaru V. Tentýž typ upravil Gola ve spolupráci s Miroslavem Selingerem při dostavbě III. etapy do podoby třípatrových domů s jedinou sekcí. Ve IV. etapě zpracoval Stanislav Svoboda krajskou verzi typu T 03 B-OS do podoby osmipodlažních bodových panelových domů. V některých nedokončených částech sídliště, například na území U Bažantnice, probíhala výstavba ještě v 80. letech, a to z panelové stavebnice OP 1.13.

Výtvarné vstupy na území Karviné-Ráje souvisejí s architektonickými dominantami sídliště. Střed Gagarinova náměstí určovala nepravidelně ohraničená vodní plocha, odpovídající dynamickému utváření tohoto veřejného prostoru. Výtvarné realizace, bohužel dosud bez autorského určení, najdeme vně i uvnitř Domu nábytku u křižovatky ulic Kosmonautů a Borovského. V areálu nynější Základní umělecké školy Bedřicha Smetany se nachází plastika Matka s dítětem od sochaře Jiřího Myszaka. Skulpturu Rodina z let 1965–1967 vytvořil ostravský sochař Vladislav Gajda a osadil ji ve spolupráci s architektem Miroslavem Golou před pavilonovou školu U Studny. Gajda je také autorem plastiky ze štípaného kamene z roku 1965 u restaurace Centrum a sochy Rozkvět ze spišského travertinu z let 1966–1971, začleněné k zástavbě poblíž křižovatky třídy 17. listopadu a ulice Borovského opět podle Golova návrhu. Socha Dialog z roku 1992 od Oty Ciencaly zdobí novější část sídliště (ulice U Lesa). Absence většího počtu výtvarných děl ve veřejném prostoru takto rozsáhlého sídliště nejspíš souvisí s tím, že projektování i výstavba se uskutečnily ve značné míře ještě před přijetím vládního usnesení č. 355 ze dne 28. 7. 1965 o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Nepřímo o tom svědčí fakt, že umístěná výtvarná díla vznikala až od roku 1965.

Sídliště Ráj v současnosti představuje jednu z nejzachovalejších částí Karviné s převážně fungující infrastrukturou. Z urbanisticko-architektonického hlediska se v dobrém stavu nacházejí především nejstarší části sídliště kolem Gagarinova náměstí, třídy Kosmonautů a ve vnitroblocích. Totéž lze konstatovat o parkově upravených prostorech. I když převážná většina domů již byla přestavěna a opatřena polystyrénovým kontaktním zateplovacím systémem a plastovými okny, použitá barevnost nedestruovala celkový dojem z uspořádání sídliště. Část domů je poznamenána různě pojatými úpravami včetně staršího zateplování štítových zdí nebo nástavbami. Roste tlak na zvýšení počtu parkovacích míst na úkor veřejného prostoru a zeleně. Jedinou architektonicky náročnější akci představuje přestavba pavilonu základní školy pro potřeby Regionální knihovny Karviná, uskutečněná v letech 2010–2011 podle návrhu architekta Jiřího Liškutína. S ní se spojila úprava veřejného prostoru. Výsledek ukazuje, že náročnější architektonické intervence mohou revitalizovat sídliště zevnitř a dát veřejnému prostoru jinou, dosud nedoceněnou náplň. Na podobný zásah nyní čeká nedaleký a značně zchátralý obchodně-společenský areál s kinem Centrum. Původně se uvažovalo o stržení kina, ale nyní se zdá, že dostalo druhou šanci.

1 — Náměstí Budovatelů podle návrhu brněnského architekta Arnošta Krejzy je typickým příkladem prostoru z první poloviny 50. let 20. století, vytvořeného v duchu socialistického realismu. Tehdejší karvinský Stalingrad, později zvaný Nové Město, je situovaný severně od historického centra Fryštátu a tvoří jádro nové Karviné. Typizované cihlové domy s historizujícím dekorem a ideologicky podmíněnou výzdobou představovaly „paláce proletariátu“ a společně s rozsáhlým veřejným prostorem naplňovaly tezi o „socialistickém obsahu a národní formě“ socialistické architektury. (foto: Jindřich Minol, bez datace, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

2 — Půdorys věžového obytného domu (Karviná-Ráj I) navrženého Jiřím Kubištou a Zdeňkem Jakubcem. Věžové domy, zdůrazňující ze západní strany vstupy do sídliště, jsou sice formálně specifické, obsahují však malometrážní byty podobně jako okolní nižší zástavba, tvořená panelovými deskovými domy G 57. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1963).

3 — Zástavba se sochou Rozkvět od Vladislava Gajdy u křižovatky ulice Borovského s třídou 17. listopadu. Výtvarná výzdoba na sídlišti Karviná-Ráj dosud postrádá docenění a především návaznost, neboť novější umění ve výzdobě sídlišť zcela chybí. (foto: Drahoslav Ramík, kolem r. 1976, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

1

2

3

KARVINÁ

RÁJ

SÍDLIŠTĚ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Vznik sídliště v Karviné-Ráji bezprostředně souvisí s rozvojem těžby černého uhlí v severovýchodní části Ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru a s tím svázanou likvidací staré Karviné, jež se nyní nazývá Karviná-Doly. Původní Karviná, povýšená na město teprve v roce 1923, zanikla v důsledku poddolování. Jako náhrada počala po druhé světové válce vznikat Nová Karviná. Nejprve šlo o nynější Nové Město, založené v roce 1947 severně od jádra městečka Fryštátu jako sídliště Stalingrad. Právě katastr Fryštátu a sousedních obcí se měl stát místem, kde vznikne obytná zástavba nového hornického města. Samotný Ráj od Fryštátu v té době oddělovala železniční trať. Po jejím zrušení v roce 1962 a vytvoření nové přeložky Košicko-bohumínské trati mohl vzniknout velký okružní bulvár, nyní třída 17. listopadu. Řešila se i otázka rodinných domů a vilek z první třetiny 20. století. Některé z nich podlehly demolici, jiné, zvláště v místní části zvané Mizerov, zůstaly zachovány a začlenily se do nové struktury sídliště.

symetricky rozvinuté dominanty, případně bulváry rytmizoval vkládáním obdélných náměstí. Přestože Spáčilův plán schválila rada Krajského národního výboru Ostravského kraje v roce 1959, realizoval se nakonec zcela jiný koncept. Architekti pražského pracoviště ostravského Stavoprojektu vytvořili v letech 1956–1958 odlišně pojatý projekt I. a II. stavební etapy I. obvodu sídliště. Podél průběžných komunikací sice také uplatnili polouzavřené bloky, avšak jinak utvářené. Každý blok tvoří tři domy poskládané do pravoúhle zalomených sestav. Jejich sériovým řazením vznikají polouzavřené klidové dvory. V horní části těchto etap jsou uplatněny domy G 57 o čtyřech sekcích, situované po vrstevnicích. To odpovídalo urbanismu sídliště a zároveň vyhovovalo potřebám rovného terénu pro vedení jeřábových drah. Třetí etapa výstavby I. obvodu přinesla do struktury sídliště malé bodové domy a především výraznější barevnost. Na struktuře fasád se uplatnil pravoúhlý rastr barevně akcentovaných ploch, odpovídajících skladbě konstrukce. Z hlediska občanské vybavenosti se podařilo na Gagarinově náměstí realizovat sdruženou prodejnu potravin a blok s kavárnou a restaurací Brno podle návrhu Jiřího Klena a na okraji II. obvodu tzv. nábytkovou síň podle projektu Miroslava Goly. V dalším obvodu sídliště v rámci IV. etapy vzniklo obchodní a společenské centrum kolem architektonicky akcentovaného kina Centrum s lanovou střechou a specificky řešenými komunikacemi.

Základ pro urbanistické pojetí sídliště Karviná-Ráj vznikl po polovině 50. let, kdy Rudolf Spáčil ze Státního/Krajského projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic Ostrava v rámci Směrného plánu města Karviné vypracoval podrobný plán sídliště Ráj. Do radiálně okružního systému navrhl vložit polouzavřené bloky a na osy důležitých komunikací po vzoru klasicistních regulí socialistického realismu situoval

1 — Jiří Klen, Zdeněk Jakubec, Jiří Kubišta: Karviná-Ráj, I. a II. stavební etapa, projekt 1956–1958. Pevné uliční čáry domů stále ještě zvýrazňují koridory ulic, zatímco náměstí autoři situovali na křižovatku, do prostoru styku jednotlivých etap výstavby sídliště. Jistá forma přechodu mezi staršími a novými principy se projevila i v řešení věžových domů. Nejedná se o panelové domy, nýbrž o stavby ze železobetonového skeletu.

1

Autora Směrného plánu sídliště Karviná-Ráj Rudolfa Spáčila (1922–?), žáka Jiřího Krohy z brněnské techniky, známe jako autora územních plánů pro Frýdek-Místek, Ostravu nebo Český Těšín. Podílel se též na projektech sídlišť v ostravských čtvrtích Poruba, Zábřeh nebo Výškovice a v letech 1973–1975 vedl projekční tým Památníku Ostravské operace v Hrabyni poté, co soutěž vyhrál jiný autorský kolektiv.

lel se na projektech nábytkové síně nebo sportovního stadionu v Karviné-Ráji, přetvořil typ panelového domu G-OS 64 a uplatnil ho ve struktuře tohoto sídliště. Navrhl i zimní stadion v Karviné. Tvůrčím způsobem využíval formy střídmého pozdního modernismu i expresivnější výraz bruselského stylu.

Zdroje

Spoluautor I., II. a III. etapy Karviné-Ráje Jiří Klen (*1926) se zapojil do projekčních prací na Ostravsku již počátkem 50. let, a to jako dogmatický stoupenec socialistického realismu. Mimo jiné se jako kreslíř podílel na vypracování perspektivního pohledu na Novou Ostravu ze září 1952, prezentovaného dnes v expozici architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze. Pracoval v pražském pracovišti ostravského Stavoprojektu až do 60. let, kdy se jeho politické smýšlení změnilo. V roce 1966 patřil mezi architekty, kteří vystoupili ze Stavoprojektů a v rámci tehdejšího družstevního podnikání založili Sdružení projektových ateliérů. Jiří Klen zde vedl ateliér Delta. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska. Miroslav Gola (1922–?) studoval na Fakultě architektury ČVUT, avšak z politických důvodů nemohl studium dokončit. Poté pracoval na Ostravsku ve Stavoprojektu a ve Státním ústavu dopravního projektování. Podí-

2

– Spisovna stavebního úřadu magistrátu města Karviné. – Zemský archiv v Opavě, fond KNV Severomoravského kraje. – Areál nových škol v Karviné 4…, Karvinské noviny, roč. X, 29. 6. 1966, č. 27, s. 1. – Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965. – Bilance: 25 let práce projektových ústavů a organizací, Ostrava 1974. – Oldřich Gistr, Co nás čeká v roce 1962, Karvinské noviny, roč. V, 21. 10. 1961, č. 40, s. 3. – Milan Hartl (ed.), Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava 1968. – -jk-, Karviná 80, Karvinské noviny, roč. XVII, 6. 11. 1969, č. 45, s. 3. – Miroslav Kirdanov, Výstavba města Karviné v období 1945–1967, in: Karviná: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Karviná 1968, s. 249–256. – Jiří Klen – Oldřich Pražák, Výstavba Karviné, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, s. 468–481. – Blanka Kmeťková, Panelárna desetiletá, Karvinské noviny, roč. XVII, 22. 5. 1969, č. 21, s. 2.

3

(reprofoto: Architektura ČSSR, 1963).

2 — Zoja Wallerová, Josef Štamberk, Jiří Klen: III. stavební etapa sídliště Karviná-Ráj, projekt 1959–1960. Orientace domů podél vrstevnic a okrskové členění jednotlivých částí včetně situování patřičných objektů služeb nebo školských zařízení je charakteristické i pro III. etapu sídliště Karviná-Ráj. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1963)

3 — Oldřich Pražák a kolektiv: V. stavební etapa sídliště Karviná-Ráj II, perspektiva zástavby, nedatováno. Dynamické provedení výkresů se výrazně odlišovalo od historizujícího přístupu předchozího desetiletí, rozvíjeného pod vlivem socialistického realismu. (archiv Odboru stavebního a životního prostředí Magistrátu města Karviné)

4

5

4 — Karviná-Nové Město, prostor na křižovatce u Prioru (1958–1960). Zpožďování úprav veřejného prostoru a zároveň nedostatky v dokončování samotných obytných domů představovaly obecný neduh tehdejší výstavby. (foto: František Sikora, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

5 — Celkový panoramatický pohled na I. a II. etapu sídliště Ráj v 60. letech. První etapa budování sídliště podle návrhu Jiřího Klena, Zdeňka Jakubce a Jiřího Kubišty se vyznačuje uplatněním panelových domů G 57 doplněných věžovými domy s železobetonovou konstrukcí, které zdůrazňují důležité křižovatky s ulicemi směřujícími dovnitř vlastního sídliště. (foto: Andělín Vavříček, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

6 — Věžový obytný dům od architektů Jiřího Kubišty a Zdeňka Jakubce v I. etapě sídliště Ráj.

6

7

8

9

(reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)

7 — Karviná-Ráj na dobové pohlednici: 1. pohled na část nového sídliště, 2. Okresní ústav národního zdraví – nemocnice, 3. věžový dům, 4. kavárna a restaurace Brno na Gagarinově náměstí, 5. starší část sídliště. (foto: Zdeněk Menec, bez datování, soukromá sbírka Martina Strakoše)

8 — Gagarinovo náměstí a třída Kosmonautů na dobové pohlednici – vlevo restaurace a kavárna Brno, vpravo věžový bytový dům. Gagarinovo náměstí s věžovým domem situovaným na osu třídy Kosmonautů představuje ústřední veřejný prostor mezi I., II. a III. etapou sídliště Ráj. Křižovatka a pavilonová zástavba podél náměstí sice neposkytují dostatečné podněty pro rozvoj společenského života v daném místě, přesto má toto místo svou roli v atraktivitě sídliště. (foto: Jan Tachezy, bez datování, soukromá sbírka Martina Strakoše)

9 — Obytné panelové domy TO3-B-OS IV. etapy sídliště Karviná-Ráj navrhl Stanislav Svoboda. (reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)

10

11

12

10 — Pohled do ulice Dačického, v popředí blok bytového domu, v pozadí škola. Uvnitř jednotlivých částí sídliště se kromě parkově upraveného prostředí nacházejí školská zařízení, v tomto případě v podobě pavilonové, horizontálně komponované zástavby. (foto: Drahoslav Ramík, kolem roku 1976, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

11 — Gagarinovo náměstí – obvodové centrum II. etapy sídliště. Pavilon s kavárnou a restaurací Brno odkazuje na tradici kvalitnější architektury 60. let, spojenou s brněnskými veletrhy a výstavami, které zprostředkovávaly ostatním částem republiky aktuální dění ve světě.

13

14

(reprofoto: Architektonická práce. Výběr z prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava, 1968).

12 — Jiří Kučera: úvodní projekt obvodového centra Karviná-Ráj, IV. etapa, perspektiva obvodového centra s objektem kina, 1965. Výsledná podoba kina je sice značně odlišná, zůstalo však u uplatnění lanové střechy i situování kina uprostřed obvodového centra. (archiv Odboru stavebního a životního prostředí Magistrátu města Karviné)

13 — Nábytková síň od Miroslava Goly. Minimalistická architektura miesovského přístupu si našla cestu i do prostředí karvinského sídliště. V tomto případě ji charakterizuje formální střídmost a uplatnění prosklených fasád a odlehčené hmoty prodejny, levitující nad ustupujícím parterem.

15 — Záběr z ochozu obchodně-společenského centra v Karviné-Mizerově na budovu kina Centrum u třídy Těreškovové. Zdejší centrum tvořilo součást IV. etapy výstavby sídliště Karviná-Ráj. V současnosti prochází centrum i kino rekonstrukcí. (foto: Jan Rasch, 2015)

14 — Pohlednice vydaná v roce 1968 u příležitosti 700 let Karviné. Oslava 700 let od první zmínky o Karviné se nemohla obejít bez připomenutí nového sídliště v Ráji.

16 — Blok s restaurací a kavárnou Brno tvoří jednu ze stran zástavby Gagarinova náměstí. Původní obchodní vybavenost doplňuje utilitárně pojatý stánek prodeje zeleniny a ovoce. Celkový stav náměstí vypovídá o jisté rozpačitosti v užívání tohoto prostoru. Má to být pouhá dopravní křižovatka s přidruženým parkem, nebo by to mohl být plnohodnotný veřejný prostor?

(foto: M. Karpala, 1968, soukromá sbírka Martina Strakoše)

(foto: Jan Rasch, 2015)

(reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)

15

16

– Blanka Kmeťková, Stavbaři – chlapíci, Karvinské noviny, roč. VII, 13. 2. 1963, č. 7, s. 3. – Blanka Kmeťková, Továrna na byty, Karvinské noviny, roč. V, 28. 6. 1961, č. 25, s. 2. – Blanka Kmeťková, U stavitelů v Ráji, Karvinské noviny, roč. V, 27. 9. 1961, č. 38, s. 3. – Libuše Krupková – Miroslav Kufa, Historie územního plánování statutárního města Karviné, Karviná 2008. – Karel Kuča, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku II. (H-Kole), Praha 2000, s. 819–838. – Radim Prokop, Socialistická výstavba v okrese Karviná, Těšínsko, 1982, č. 4, s. 2–5. – Restaurace Brno je již otevřena, Karvinské noviny, roč. IX, 17. 11. 1965, č. 47, s. 1. – Vilibald Siwek, K problematice obytné výstavby na území okresu Karviná, Těšínsko, 1984, č. 1, s. 9–12. – Stavba vzorné kvality, Karvinské noviny, roč. VI, 10. 1. 1962, č. 2, s. 1. – Vladimír Šrámek, Budoucnost okresního města, Karvinské noviny, roč. VII, 1. 5. 1963, č. 18, s. 3. – Vlastimil Veselý, Smělé řešení centra Karviné, Karvinské noviny, roč. XVI, 25. 1. 1967, č. 5, s. 1–2.

KARVINÁ

RÁJ

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ Sídliště Ráj je s téměř 25 tisíci obyvateli zdaleka největším sledovaným sídlištěm v kraji. Nachází se ve východní části města nedaleko státních hranic s Polskem. Většina sídliště byla postavena v průběhu 60. let 20. století. Charakter města (a potažmo i sídliště) je velmi ovlivněn faktem, že zaznamenalo prudký rozvoj v prvních desetiletích po 2. světové válce, v souvislosti s rozvojem těžkého průmyslu a těžby uhlí. Proměnu obyvatelstva sídliště se pokusíme zachytit pomocí dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970 a nejnovějších údajů z roku 2011. Zajímají nás také souvislosti vývoje sídliště s vývojem města jako celku. V úvodu je však nutné poznamenat, že v současnosti žije na sídlišti Ráj zhruba polovina obyvatel Karviné a toto srovnání má tak omezenou vypovídací hodnotu.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL MEZI LETY 1970 A 2011

30 000

35 047

34 058

15 000

V 70. letech, kdy se stále dokončovaly nové byty, počet obyvatel rostl, v pozdějším období sledujeme již trvalý pokles počtu obyvatel. Dnes na sídlišti bydlí o 30 % méně lidí než v roce 1980. Stejně jako v případě ostatních sídlišť se to odráží především ve velikostní struktuře domácností, které se výrazně zmenšily. V současnosti žije v každém bytě průměrně 2,4 osoby. Úbytek počtu obyvatel ovšem zaznamenává i město Karviná jako celek.

24 659 0 1970

1980

2011

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

100%

0% 2011 RÁJ KARVINÁ

32

33,9

18

32,6

32,3

17,6

VELIKOSTNÍ STRUKTURA BYTOVÝCH DOMÁCNOSTÍ V LETECH 1970 A 2011

3,5

Ve věkové pyramidě z roku 1970 je patrná jasná dvougenerační věková struktura. Nové byty totiž získávaly a na sídliště se stěhovaly většinou mladé rodiny s dětmi. Více než třetina obyvatel byla mladší 15 let, další třetinu pak tvořili lidé ve věku 20–34 let. Senioři na sídlišti bydleli jen výjimečně. Naopak z posledního sčítání v roce 2011 je zřejmé, že struktura populace sídliště je velmi podobná celoměstskému průměru. Dvougenerační struktura byla vývojem posledních 40 let výrazně potlačena. Populace zestárla: podíl seniorů se podstatně navýšil, počet dětí naopak velmi snížil.

12,6 12,5

Je zajímavé, že zatímco v roce 1970 tvořily jednočlenné a dvoučlenné domácnosti jen zhruba pětinu všech bytových domácností na sídlišti (a průměrný počet obyvatel na byt výrazně překračoval městský průměr), za posledních 40 let se tento podíl více než ztrojnásobil. Je to dáno stárnutím populace a nízkým podílem dětí.

4,9

1970 RÁJ

7,1

14,2

27,2

31,5

19,9

RÁJ KARVINÁ

12

19,7

24,5

26,4

17,4

KARVINÁ VĚK

1970

MUŽI

ŽENY

85+

1

POČET OSOB

80–84

2

3

4

5

75–80 70–74 65–69 60–64

0%

55–59

100%

2011

50–54 45–49

RÁJ

25,6

40,5

27,5

6,4

KARVINÁ

26,5

39,1

27,2

7,1

I když v roce 1970 vykazovalo sídliště Ráj o něco vyšší úroveň vzdělání než Karviná jako celek, porovnání s ostatními prezentovanými sídlišti tak příznivé není – na žádném z nich nepanovaly tak špatné vzdělanostní poměry. Vysokoškolský diplom měla v té době pouhá 2 % obyvatel sídliště Ráj. Nižší vzdělání je dáno charakterem místní ekonomiky, která potřebovala především zaměstnance dělnických profesí. Tento stav trvá až do současnosti. I v roce 2011 vykazuje Ráj nejhorší vzdělanostní strukturu ze všech sledovaných sídlišť v kraji: základní a středoškolské vzdělání bez maturity mají dokonce téměř dvě třetiny obyvatel starších 15 let.

40–44 35–39 30–34 1970

25–29 20–24

RÁJ

15–19 10–14

54,1

KARVINÁ

32,3

59,5

11,7 2.1

28,1

10,6 1,8

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8 ZÁKLADNÍ

VĚK

MUŽI

2011

BEZ MATURITY

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

ŽENY

85+ 80–84 75–79 100%

0%

70–74

55–59 50–54

RÁJ KARVINÁ

0,3

60–64

41,4

58,3

0,3

2011

65–69

41,8

57,8

S úrovní vzdělanosti je spojen i charakter ekonomické aktivity obyvatel. Krátce po výstavbě sídliště pracovaly v průmyslu a stavebnictví celé dvě třetiny ekonomicky aktivních obyvatel. Do roku 2011 se jejich relativní podíl snížil ve prospěch pracujících ve službách (tzv. terciéru) na zhruba 40 %, stále je však tato hodnota poměrně vysoká (například v porovnání s ostravskými sídlišti).

45–49 40–44

25–29 20–24

1,2

30–34

RÁJ

63

KARVINÁ

1,6

1970

35–39

64,9

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1970 A 2011

35,8 33,5

15–19 10–14 5–9 ZEMĚDĚLSTVÍ

0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLUŽBY Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980 a 2011

HAVÍŘOV

SÍDLIŠTĚ

PODLESÍ

IX. ETAPA

1

„DNES PŘEVLÁDÁ ŽELEZOBETON, LEHČENÝ BETON, MONTÁŽ, JSOU K DISPOZICI NOVÉ ZVEDACÍ A JINÉ MECHANISMY. MŮŽEME STAVĚT VÍCEPODLAŽNÍ DOMY. V DEVÁTÉ ETAPĚ HAVÍŘOVA UŽ PŘEVAŽUJÍ OSMIPODLAŽNÍ, MONTUJE SE ČTRNÁCTIPODLAŽNÍ. FAKTEM VŠAK JE, ŽE ZVLÁŠTĚ PRO RODINY S DĚTMI JE PŘÍJEMNĚJŠÍ BYDLENÍ V NIŽŠÍCH DOMECH. ČÍM VÍC SE JDE DO VÝŠKY, TÍM POTŘEBNĚJŠÍ JE UVOLNĚNOST ZÁSTAVBY, VÍCE PROSTORU, ZELENĚ, ABY SE ČLOVĚK NECÍTIL STÍSNĚNÝ.“ (architekt Zdeněk Špaček v deníku Nová svoboda, 5. prosince 1965)

INFO Lokalita → Západní hranici sídliště tvoří třída 17. listopadu. Na severní a severovýchodní straně jej vymezuje ulice Studentská, na jihovýchodní straně ulice Okrajová, vybíhající z ulice Těšínské, která tvoří jižní a jihozápadní hranici sídliště. Západovýchodní střední osu sídliště představuje Dlouhá třída, a to od křížení s třídou 17. listopadu po křížení s ulicemi Okrajovou a Studentskou.

Projekt Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (pozdější Stavoprojekt Ostrava), středisko Havířov → Milan Hartl a Zdeněk Špaček – návrh podrobného plánu 1.–3. okrsku: 1962 → Zoja Wallerová – 1. okrsek: 1963 → Milan Hartl – 2. okrsek: 1963 → Josef Hrejsemnou, spolupráce Václav Uruba – sportovní hala: 1965–1969 → Milan Hartl – autobusové nádraží: 1966–1967 → Oskar Chmiel a Zdeněk Špaček – návrh obvodového centra: 1969 → Oskar Chmiel – obchodní středisko Permon: 1970–1972 Realizace → Bytostav Havířov: 1962–1972 I. okrsek – 1 210 bytů II. okrsek – 2 470 bytů III. okrsek – 864 bytů Investoři → Ostravsko-karvinské doly, národní podnik, Stavební bytové družstvo Havířov, Krajský investorský útvar Ostrava, Generální investor bytové výstavby

BYTŮ

4544 PRO

18000

Schéma urbanistické koncepce Havířova s vyznačením IX. etapy výstavby města. (reprofoto Architektura ČSR, 1973)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Sídliště tvoří společně se sousední X. etapou východní okraj kompaktní zástavby města. Leží ve svažitém, k jihozápadu sbíhajícím terénu Bludovického kopce pod lesoparkem. Základ tvoří okružní komunikace, rozdělená do několika ulic, a páteřní Dlouhá třída. Ústředním prostorem je obvodové centrum s obchodním střediskem Permon a protilehlé centrum Na Terase, každé zdůrazněné dvojicí výškových panelových domů. Blíž k okrajům sídliště se uplatnily vesměs třípatrové deskové panelové domy, tvořící přechod k volné krajině. Na rozdíl od starších částí Havířova projektanti mezi panelovými domy ponechali část rodinných domů z původní zástavby Bludovic. Uprostřed jihovýchodní části sídliště se nachází rokle upravená do podoby lesoparku jako rekreační zázemí obytného celku. Přírodní motiv odkazuje k poučení ze skandinávských sídlišť a je blízký brněnskému sídlišti Lesná. Důležitost tohoto prostoru zdůrazňuje dynamická výšková skladba okolních bytových domů. Školská zařízení (jesle, mateřské školy, základní školy) se nacházejí uvnitř jednotlivých okrsků. Veřejné sportovní nebo dopravní stavby jsou v některých případech naopak umístěny po obvodu sídliště. Na severovýchodní, východní a jihovýchodní straně na sídliště navazuje novější panelová zástavba.

Zatímco v sousedních starších částech Havířova se uplatnily panelové domy typu T 03 B, T 06 B a G 57 za použití struskopemzobetonových panelů, sídliště Podlesí je sestaveno z kombinace krajských variant panelových domů T 03 B-OS, V-OS, G-OS nebo VM-OS. Výškové panelové domy navrhli architekti Stavoprojektu Ostrava ve snaze vytvořit dominanty do té doby příliš fádních sídlištních celků. Ve věžových domech v Podlesí se kombinují tažená betonová jádra se schodišti a výtahovými šachtami s montovanou částí se stropními panely o délce 6 metrů a s fasádami z pěnosilikátových panelů. Tyto výškové objekty zdůrazňují důležité body v urbanistické kompozici sídliště. Najdeme je především po obvodu lesoparku, kde stojí i nejvyšší stavba sídliště, sedmnáctipatrový panelový dům typu VM-OS se dvěma schodišťovými sekcemi a šesti byty na jednom podlaží. Osmipodlažní deskové domy pak využívají oblastní variantu T 03 B-OS. Nejdelší deskový dům navrhli Tomáš Černoušek a Alois Vašíček. Výraz těchto panelových domů se autoři snažili inovovat skladbou lodžií, popřípadě motivem pásových oken s meziokenními vložkami.

Sídliště má nezvykle bohatou sochařskou výzdobu. V atriích obchodního střediska Permon najdeme abstraktní sochy od sochaře Otty Ciencaly. U okrskového centra Orion se nachází plastika od Konráda Babraje a v atriu Střední školy stavební se zachovala keramická plastika od Vratislava Varmuži. Betonový strukturální reliéf od sochaře Václava Uruby, vytvořený ve spolupráci s architektem Josefem Hrejsemnou, člení severní průčelí sportovní haly na jižním okraji sídliště. Centrum Luna zdobí abstraktní mozaika od grafika a malíře Drahomíra Tůmy. Hlavní průčelí budovy gymnázia zdůrazňují reliéfně provedená znamení zvěrokruhu od Miroslava Rybičky a Jaromíra Fajkuse. Pozoruhodné jsou plastiky na pomezí figurativního výrazu a abstrakce od Jiřího Babíčka (Ležící žena), Jaroslava Brože (Ležící žena), Vladislava Gajdy (Pes) či Ambrože Špetlíka (stylizovaná mužská a ženská postava). Z dalších zastoupených sochařů uveďme Čestmíra Hlavinku, Aloise Šuteru, nebo Antonína Ivanského. Některá díla byla zničena: v roce 1997 se to týkalo sousoší Pavla Hanzelky u hotelového domu Merkur, v roce 2012 plastiky Kosmonaut od Václava Uruby a v roce 2014 při demolici haly autobusového nádraží zanikl autorsky neurčený reliéf a kašna v interiéru haly pro cestující.

Sídliště Havířov-Podlesí se vyznačuje důvtipným situováním v krajině a zčásti i uchováním bohatě modelovaného terénu v podobě lesoparku v rokli jižně od Dlouhé třídy. Členitý terén zajišťuje bohatství prostorových a urbanistických motivů, poměrně dobré je i rozvržení služeb, i když nynější konkurence obchodních řetězců negativně zasahuje do způsobu využití obvodových obchodních center. Při bližším zkoumání bytové skladby sídliště se projevuje schematičnost zdejší zástavby. Sociální problémy a chudnutí obyvatelstva, původně pracovně svázaného s těžkým průmyslem, doprovází postupné chátrání sídliště. Zvláště se to týká areálu hotelového domu Merkur na východním okraji a obchodních center. Novější vstupy v podobě budovy banky, Kulturního domu Leoše Janáčka nebo úpravy veřejného prostranství u Dlouhé třídy sice mají ambici „být architekturou“, ve skutečnosti však vyšší architektonickou úroveň postrádají. Totéž se týká i novodobých úprav panelových domů. Sice zde nenacházíme divoké příklady barevného a tvarového řešení nových fasád a nástaveb, na druhou stranu zde však chybí architektonicky příkladné ukázky revitalizací panelových domů.

1 — Model IX. etapy Havířova z roku 1962. Autoři zástavbu rozvrhli na základě skupin různých typů panelových obytných domů, uprostřed je zřetelný zelený pás lesoparku a školní objekty s plochami hřišť. U střední dopravní tepny – Dlouhé třídy – jsou umístěny budovy obchodů a služeb společně s vertikálními obytnými domy. Vně okružních komunikací se nachází sportovní areál, komplex hotelového domu a další služby. Výsledný stav se od zobrazené varianty částečně liší. (reprofoto: Architektura ČSSR, 1963)

2 — Obchodní centrum u ulice Kollárovy a bazén s abstraktní plastikou z plechu od sochaře Konráda Babraje naproti Orionu, v pozadí věžové domy u Okrajové ulice. (foto: Drahoslav Ramík, 1978, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

1

2

HAVÍŘOV

SÍDLIŠTĚ

PODLESÍ

IX. ETAPA

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Havířov se měl stát vzorovým příkladem socialistického hornického města, které poskytne svým obyvatelům vysoký standard bydlení a služeb v příjemném prostředí parků a zahrad. Rozvržení nejstarší části vycházelo z funkcionalistických vzorů a bylo tvořeno typovými domy v řádkovém uspořádání v katastru Šumbarku. V roce 1949 byla oficiálně nařízena metoda socialistického realismu, což se projevilo v uspořádání další části hornického sídliště, vznikající podél nynější Hlavní třídy na protilehlé terase nad šumbarským zámkem a kostelem. Vznikl zde uměřenější pandán ke stalinské části I. a II. obvodu ostravské Poruby. Na projektech se podílel jednak ostravský Stavoprojekt pod vedením Zdeňka Špačka, dále Stavoprojekty z Českých Budějovic, Brna a Liberce. Tradičně komponovaná a zdobná architektura, založená přitom na typových podkladech Státního typizačního ústavu, byla od poloviny 50. let podrobována kritice jako jeden ze symptomů éry stalinismu. V souvislosti s prosazováním typizace a prefabrikace se blokové schéma zástavby počalo v novějších čtvrtích rozvolňovat podle potřeb a možností konstrukčních inovací. Například 3. okrsek V. čtvrti je již sestaven z panelových domů typu G 57 a T 0 B v technologii struskopemzobetonových panelů. Proto mohli v roce 1960

1 — Obálka časopisu Architektura ČSSR z roku 1963 s fotografií modelu a se zastavovacím plánem IX. etapy Havířova.

stavbaři havířovského Bytostavu v rámci pracovního závazku postavit deskový panelový dům systému G 57 za pouhé tři měsíce. Základní urbanistické rozvržení 1. až 3. okrsku VII. čtvrti, čili IX. etapy výstavby Havířova, navrhli autoři podrobného plánu Milan Hartl a Zdeněk Špaček v roce 1962. Větší území jižně od Dlouhé třídy bylo rozděleno do dvou okrsků, zatímco severní část tvoří jeden okrsek. Okrsky představovaly před průjezdnou dopravou chráněné obytné celky opatřené občanskou vybaveností a rekreačním zázemím v podobě parkově upraveného veřejného prostoru. Na podrobnějších návrzích se podíleli architekti Milan Hartl nebo Zoja Wallerová. Projekty vycházely z principu rozčlenění zástavby podle distribuce dopravy a vytvoření parkových enkláv v centrálních částech okrsků. Výrazně modelovaný terén využili projektanti k vytvoření lesoparku i k rozrůznění částí sídliště. Členitou zástavbu vytvořili z několika odlišných typů panelových domů. Kolmo nebo diagonálně k Dlouhé třídě jsou orientovány panelové domy T 03 B-OS, navržené týmem Aloise Vašíčka. Podobně se v blocích 231 a 232 první etapy ověřovala série panelového domu typu T 08 B, uplatněná Dobroslavem Szpukem.

1

K zeleným plochám se pojí pavilony škol, například v II. okrsku podle návrhu Milana Hartla. Podobu ústředního centra vyšší vybavenosti navrhli v roce 1969 Oskar Chmiel a Zdeněk Špaček. V letech 1970– 1972 vzniklo podle Chmielova projektu obchodní středisko Permon. Společenskou část centra tvoří architektonicky nevýrazný Kulturní dům Leoše Janáčka se sálem pro 700 diváků, dokončený v roce 1987. Zdravotní střediska se pojí ke střední spojovací ose Dlouhé třídy. Naopak vně obvodových komunikací umístili projektanti část obsluhy sídliště. Kromě autobusového nádraží s pozoruhodným proskleným pavilonem podle Hartlova návrhu (pavilon zbořen 2014) vznikla na jižním okraji sídliště v letech 1965–1969 také víceúčelová sportovní hala podle projektu architekta Josefa Hrejsemnou. Na východním okraji sídliště se nachází budova gymnázia od téhož autora z let 1968– 1969. Jižně od gymnázia u křížení Dlouhé třídy s ulicí Okrajovou najdeme rozsáhlý areál hotelového domu Merkur podle návrhu Jana Kapitána a Blažeje Heisera, postavený v letech 1967–1968. Projekční práce v Havířově vedl architekt Zdeněk Špaček (1922–1996), v letech 1961–1975 ředitel ostravského Stavoprojektu. Řadu let zastával

2

funkci vedoucího Ateliéru 4, zabývajícího se projektováním obytných celků Ostravsko-karvinského revíru. Zabýval se urbanismem měst a podílel se na formování nových částí sídel Ostravska – Frýdku-Místku, Karviné, Orlové a především Havířova. Svou architektonicko-urbanistickou tvorbu přizpůsoboval požadavkům režimu, jehož byl reprezentantem. Postupně se propracoval od klasicistních schémat socialistického realismu k strukturálnímu výrazu pozdního modernismu. Je autorem havířovské nemocnice nebo Kulturního domu Leoše Janáčka. Při vzniku urbanistických plánů spolupracoval s řadou kolegů (Milan Hartl, Oskar Chmiel, Zoja Wallerová ad.). Zdroje – Zemský archiv v Opavě, fond KNV Severomoravského kraje. – Faktografický materiál k 20 letům jmenování města, Havířov 1975. – Město zeleně, Havířov 2006 (brožura k filmu Davida Vignera). – Radim Prokop, Havířov. Město pozoruhodného vývoje. K 10. výročí nejmladšího hornického města na Ostravsku, Havířov 1967. – Radim Prokop a kol., Havířov 1955–2005, Havířov 2005. – Zdeněk Špaček, Výstavba Havířova, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, č. 3, s. 159–161.

3

2 — Z výstavby Havířova (ulice 1. Máje) na konci 50. let. Blátivé vycházky mezi obydlenými domy rostoucího sídliště za každodenními i svátečními záležitostmi představovaly běžnou součást života zdejších obyvatel. Tento problém se však zdaleka netýkal pouze Havířova. (foto: František Sikora, 1959, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

3 — Náměstí Vítězného února, nynější náměstí Republiky – pohled z výškové budovy. Tento prostor představuje dosud nehotový útvar, v němž se propojuje dlážděné náměstí s parkově upraveným veřejným prostorem. Původně zamýšlená budova radnice zde nakonec postavena nebyla. Zato je tento prostor prostřednictvím Dlouhé třídy (dříve Zápotockého ulice) přímo napojen na páteřní osu IX. etapy Havířova, respektive Havířova-Podlesí. (bez uvedení autora a datace, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

4 — Dlouhou třídu v IX. etapě uvozují sedmipatrové deskové panelové domy. (foto: František Sikora, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

5 — Mezi panelovými bloky sídliště Podlesí zůstaly zachovány starší rodinné domy původní obce Bludovice.

4

5

6

(foto: Drahoslav Ramík, 1978, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

6 — Horizontálu centra obchodů a služeb Permon rozčlenil architekt Oskar Chmiel polootevřenými atrii se schodišti a ochozy v patře. Centrum tvoří podnož vertikálám panelových deskových domů, které v širším kontextu sídliště vyzdvihují důležitost daného prostoru. (foto: Drahoslav Ramík, 1978, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

7 — Areál hotelového domu Merkur navržený Janem Kapitánem a Blažejem Heiserem na snímku ze 70. let. Tři obytné bloky dotváří z uliční strany blok se společenským sálem a restaurací. Původně velkorysé založení, v němž projektanti aplikovali v obytných křídlech již prověřený motiv strukturálního členění průčelí prostřednictvím lodžií, se v současnosti stává vzhledem k sociální skladbě zdejších obyvatel problematickou částí sídliště. (reprofoto: Architektura ČSR, 1973)

8 — Centrum IX. etapy Havířova navržené Aloisem Vašíčkem. Na některých místech se objevily různé pergoly a terénní úpravy, které přispívaly k různorodosti vnitřních prostor sídliště, propojovaly jednotlivé objekty, případně vytvářely zázemí pro veřejný život obyvatel.

7

8

9

10

(reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)

9 — Pohled směrem k tzv. Terase u Dlouhé třídy (nižší budova v pozadí) na snímku z konce 70. let. V popředí je zatravněná plocha, které místní lidé říkají Louka. (foto: Drahoslav Ramík, 1978, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

10 — Deskový panelový dům T 03 B-OS od architekta Milana Hartla. (reprofoto: Architektonická práce. Výběr z prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava, 1968).

11 — Typické podlaží oblastní varianty panelového domu T 03 B-OS od autorů Milana Hartla, Josefa Hrejsemnou, Aloise Vašíčka a dalších.

11

12

13

(reprofoto: Architektura ČSSR, 1967)

12 — Pavilonová základní škola navržená Milanem Hartlem. Pavilony jsou propojeny krytými koridory, vnitřní dvory jsou výškově rozčleněny do teras a rytmizovány drobnými architektonickými prvky pergol, zábradlí a schodišť. (reprofoto: Architektonická práce. Výběr z prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava, 1968)

13 — Architekt Josef Hrejsemnou ve svých projektech často uplatňoval sochařskou tvorbu, což se týká i gymnázia na hraně IX. a X. etapy Havířova (Studentská ulice). Jeho fasádu zdobí reliéfně provedená znamení zvěrokruhu od Miroslava Rybičky a Jaromíra Fajkuse. (bez uvedení autora a datace, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)

14 — Obchodní centrum Permon, navržené architektem Oskarem Chmielem, tvoří se sousedním Kulturním domem Leoše Janáčka ústřední část obvodového centra sídliště Podlesí. Plocha tří atrií je zčásti vyplněna zelení a ozdobena abstraktními výtvarnými díly sochaře Otty Ciencaly. V současnosti je budova dost zanedbaná, chybí jí soustavnější péče a citlivá architektonická rehabilitace. (foto: Jan Rasch, 2015)

15 — Průhled z arkád u obvodového centra Permon na dvojici výškových panelových domů od architekta Josefa Hrejsemnou. Tyto architektonické prvky představují ozvláštnění jinak vcelku běžných výškových panelových domů. Při přestavbách a opravách domů se však bohužel stávají obětí „humanizace“, kdy se tyto prostory zastavují pro účely různých obchodních provozoven, údajně zvyšujících komfort sídliště. V nedalekých obchodních centrech se však zároveň objevují volné obchodní plochy, takže údajné výhody se ukazují jako sporné. (foto: Jan Rasch, 2015)

14

15

– Zdeněk Špaček, Oblastní varianty typů G 57, T 02 a T 03 B na Ostravsku, Architektura ČSSR, roč. XXVI, 1967, č. 1, s. 32–34. – Zdeněk Špaček – Otto Waller – Milan Hartl, Řešení obytných okrsků Havířova, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, č. 3, s. 164–168. – Zdeněk Špaček, Nová výstavba města Havířova. Architektura ČSR, roč. XXXII, 1973, s. 337–342. – Zdeněk Špaček a kol., Havířov: socialistické město, Ostrava 1974. – Věra Tomolová – Rudolf Žáček, Havířov, Havířov 1995. – Otto Waller, Výstavba centra města Havířova, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, č. 3, s. 162–163.

HAVÍŘOV

PODLESÍ

SÍDLIŠTĚ

IX. ETAPA

3

OBYVATELÉ Sídliště Podlesí je poměrně velkým sídlištěm, na kterém v současné době bydlí asi 15 tisíc obyvatel (tj. pětina obyvatel města). Nachází se v jihovýchodní části města Havířov. Výstavba Podlesí probíhala nejen v 60. letech (zhruba dvě třetiny bytů), ale pokračovala i v letech 70. (zbývající třetina bytů). V této novější části sídliště Podlesí navíc žije větší podíl obyvatel. Přestože předchozí panely se věnují jádru sídliště Podlesí vybudovanému v 60. letech, analýza obyvatelstva zahrnuje celé území sídliště (z důvodu dostupnosti dat za takto vymezené území).

20 000

VÝVOJ POČTU OBYVATEL MEZI LETY 1970 A 2011

22 931

10 000

15 149

14 791 5 000

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1980 A 2011 Díky stěhování mladých rodin s dětmi do nových bytů pozorujeme i zde dvougenerační věkovou strukturu populace. Podlesí bylo velmi mladou městskou čtvrtí: děti a teenageři ve věku do 19 let tvořili dokonce 40 % všech obyvatel! Nicméně díky tomu, že se sem lidé stěhovali v průběhu delšího období než například do ostravského V. obvodu Poruby, bydlely v roce 1980 na sídlišti děti všech věkových kategorií. Jak je zřejmé z věkových pyramid, věková struktura v roce 2011 není již tak vyhraněná. Přesto vidíme, že na sídlišti nadále bydlí především generace rodičů, nyní již na přelomu staršího produktivního a seniorského věku. Ostatně populace sídliště je ze 30 % tvořena obyvateli staršími 60 let. Naopak dětské složky populace je výrazně méně. PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

0 1970

100%

2011 18,9

HAVÍŘOV

36,5

21,9

32,1

38

29,8

PODLESÍ 1980

35,2

33,9

10,3

18,9

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1980 A 2011 Zejména díky mladší věkové struktuře vykazovalo krátce po dostavbě sídliště obyvatelstvo Podlesí o něco lepší vzdělanostní strukturu, než byl havířovský průměr. O 30 let později se vzdělanostní úroveň obyvatelstva v souvislosti s celospolečenským vývojem zlepšila, nicméně podíl vysokoškoláků je stále v porovnání s většinou ostatních sledovaných sídlišť poměrně nízký.

12,6

1980

HAVÍŘOV MUŽI

2011

1980

0%

PODLESÍ

PODLESÍ

VĚK

Obdobně jako v ostatních sledovaných sídlištích v kraji, zaznamenáváme i v Podlesí úbytek počtu obyvatel. Populace, která v roce 1980 čítala téměř 23 tisíc obyvatel, se zmenšila o celou třetinu. Počet obydlených bytů se prakticky nemění, zato se snižuje velikost domácností: v každém bytě dnes bydlí průměrně pouze dva lidé. S problémy spojenými s depopulací (úbytkem obyvatel) se však potýká i město Havířov jako celek: v polovině 80. let zde bydlelo více než 90 tisíc lidí, v současnosti je jich o celých 20 tisíc méně!

15 000

12,1

ŽENY HAVÍŘOV

45,2

31,4

14,9

8,5

75+ 70–74 ZÁKLADNÍ

65–69

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

60–64 55–59 50–54 45–49 40–44 100%

0%

30–34

2011

25–29

PODLESÍ

0,2

HAVÍŘOV

0,4

35–39

38,2

61,6

Ekonomickou strukturu obyvatel sídliště Podlesí bylo možné v roce 1980 ve srovnání s celoměstskou populací označit jako průměrnou. V průmyslu pracovaly dvě třetiny ekonomicky aktivních obyvatel a jedna třetina se věnovala odvětví služeb. Je zajímavé, že do roku 2011 se tento poměr téměř obrátil.

20–24 15–19

42,3

57,3

10–14 0–4

PODLESÍ 6

4

2

%

2

4

6

MUŽI

2011

38

8 HAVÍŘOV

VĚK

60,7 62,1

2

8

1,3

1980

5–9

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1980 A 2011

36

ŽENY

85+ 80–84

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

75–79

SLUŽBY

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54

0%

45–49

100%

2011

40–44

PODLESÍ

35–39

9,4

44,9

45,6

30–34 25–29

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI V ROCE 2011 Zhruba polovina bytů na sídlišti je obývána domácnostmi, které je mají v družstevním vlastnictví. Zajímavý je poměrně vysoký podíl pronajatých bytů.

20–24 15–19 10–14

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980 a 2011

BYDLENÍ V PANELU „CÍLEM VŠECH ETAP JE TVORBA BYDLENÍ SOCIALISTICKÉHO, SOCIALISTICKÉHO ČLOVĚKA DŮSTOJNÉHO. JDE O BYT CIVILNÍ, TYPICKÝ, ALE V TYPIČNOSTI INDIVIDUÁLNĚ VARIABILNÍ, JDE O BYT OBYVATELNÝ, KTERÝ JE NÁSTROJEM BYDLENÍ A NENÍ JEN ARCHITEKTONICKOU KOMPOZICÍ ESTÉTSKÉ POVAHY.“ (Bydlení v socialismu, 1973)

Byt v hromadné bytové výstavbě byl de facto výsledkem norem, předpisů, stanoveného standardu a technologických možností. Jen v ojedinělých případech čerpal z invence řešitelů či následných uživatelů. Vývoj dispozic panelových jednotek úzce souvisel s konstrukčně-technologickými aspekty výstavby a s kategorizací, která stanovovala, pro kolik obyvatel je konkrétní typ bytu určený. Byty v nejstarších typech panelových domů měly u obývacího pokoje samostatnou kuchyň, disponovaly balkónem nebo lodžií a uměle větraným hygienickým jádrem. V průběhu 50. let se projevoval trend zmenšovat obytnou plochu bytu – v roce 1950 byla průměrná plocha 53 m2, v roce 1957 už jen 34,1 m2. (Do obytné plochy počítáme pouze obytné místnosti, tj. přímo osvětlené a větratelné místnosti o podlahové ploše alespoň 8 m2, které lze dostatečně vytápět.) Od počátku 60. let docházelo k instalaci bytového hygienického jádra, které tvořilo s kuchyní funkční celek. Dispozičním přínosem bylo vytvoření jídelních koutů v sektoru kuchyní, zvýšení počtu vestavěných skříní či vytvoření komor pro uložení šatů. Zvětšila se průměrná plocha bytu. 60. léta se také otevřela experimentům – na sídlišti v Praze-Invalidovně byl použit nový panelový systém, který umožňoval větší variabilitu. Uvnitř bytů byly například instalovány mobilní příčky, které umožňovaly přizpůsobit prostor aktuálním potřebám uživatelů. Novátorský počin ve své době představoval i pás zabudovaných skříní v délce půdorysu bytu a řada dalších inovací. Realizace sídlišť byla součástí strategie řešení bytového problému, kdy „v experimentální výstavbě jde především o to, připravit a vyzkoušet hospodárné, technicky vyspělé a společensky pokrokové průmyslové typy obytných budov“ a předvést „nový názor na moderní bytové zařízení a ověřit si v praxi některé problémy, o nichž bylo dlouho diskutováno“. Léta 70. přinesla snahy o větší variabilitu vnitřních dispozic, ale v celkovém výsledku se půdorysy nelišily od předchozích typů. V 80. letech se projektovalo a stavělo v duchu druhé poloviny 70. let, stoupala však průměrná obytná plocha i počet pokojů na jeden byt. Opakovaná kritika plošného uplatňování typizace vedla k několika pokusům o experimentální bytové domy s invenčně a individuálně řešenými vnitřními dispozicemi. Ty byly však pouze doplňkem realizovaných sídlišť. Vývoj bytového zařízení navazoval na výsledky meziválečného návrhářství především v oblasti stavebnicového nábytku. Jeho „vrcholem“ se stal od 70. let „Universal – nábytkový stavebnicový systém – pro každou generaci – podle přání a potřeby – pro každý byt“. Jeho původně vysoký standard v průběhu let degradoval z důvodu změn výrobních technologií, konstrukce i materiálu, daných striktními požadavky ekonomizace výroby.

V čem podle Vás spočívají přednosti „bydlení v panelu“? A v čem jeho úskalí? Své odpovědi s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

Přispějte do našeho alba dobových interiérů a „domácího umění“! Své fotografie s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

PANELOVÉ SOUSTAVY Podobu sídlišť primárním způsobem ovlivňovaly stavební technologie použité při realizaci bytových domů. Přestože se od 60. let využívaly téměř výlučně panelové prefabrikáty, v průběhu dalších let se měnil jejich rozměr, povrchová úprava, barva, podoba spár, tvary balkonů a lodžií či pojetí vchodů. Postupným vývojem tak vznikaly panelové soustavy různých typů. V prvních celostěnových panelových domech se uplatnily soustavy označované písmenem G, vyvinuté v roce 1953 v tehdejším Gottwaldově jako montovaný příčný stěnový systém. Základní typ představovala soustava G40 (číslo značilo počet bytů), kterou v roce 1957 doplnila G57 (číslo značilo rok), umožňující větší sériovou výstavbu. Vyznačovala se použitím různých typů lodžií (u G40 zcela chyběly) a instalací prvních typů bytových jader. Soustava aplikovala jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,85 m. Byla využívána do roku 1973, a to i v materiálových variantách jako typy B60, P61, GOS64, GOS66 a experimentálních vývojových typech G58 a G59, které kombinovaly skeletový a stěnový systém. 1 — Normální podlaží koncové sekce v panelovém domě typu G57 (Stavitelství I, 1978)

1

Koncem 50. let se začalo s vývojem dalších soustav, které by reagovaly na nové architektonické, dispoziční a konstrukční požadavky. Předcházela jim řada experimentů, včetně výstavby sídliště Invalidovna v Praze. Z experimentů vzešly dva rozšířené konstrukční systémy TO6B (1963–1990) a T08B (1962–1980), které měly oproti dosavadní objemové typizaci (typizaci celých sekcí domů) umožnit typizaci prvkovou (otevřenou stavebnici). Obvodový plášť nepodléhal striktní typizaci, umožňoval proto větší variabilitu. T06B charakterizoval jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,8 m, T08B měla jednotný modul 6 m a stejnou konstrukční výšku. Používaly se předsazené a zapuštěné lodžie a u této soustavy se poprvé uplatnil předepjatý železobeton.

3 — Půdorys domu typu HK60 (Stavitelství I, 1978) 4 — Konstrukční schéma koncové sekce bytového panelového domu typu T06B (Stavitelství I, 1978)

2 — Typické podlaží v panelovém domě G59 (Stavitelství I, 1978)

5 — Konstrukční schéma koncové sekce bytového panelového domu typu T08B (Stavitelství I, 1978)

3

2 4

Výzkumný a vývojový ústav Stavebních závodů v Praze vyvinul na počátku 70. let nejrozšířenější panelovou soustavu VVÚ-ETA (1972–1990), která přinesla dva typy modulů, a to s rozponem stěn 6 m a 3 m, při skladebné výšce podlaží 2,8 m. Je zajímavé, že o tuto soustavu projevily zájem některé státy západní Evropy a také USA. Jednání však vzhledem k dobové politické situaci ztroskotala. Souběžně s tímto typem byla v Praze pro panelovou výstavbu využívána také dánská malorozponová soustava Larsen-Nielsen. Jednalo se o třímodulovou soustavu s velkou variabilitou, bez balkónů, pouze s lodžiemi. 6 — Koncová sekce osmipodlažního panelového domu typu VVÚ-ETA (Československý architekt, 1976)

6

7 — Schéma domu typu Larsen-Nielsen (Stavitelství I, 1978)

Na konci 70. let vznikl projekt nové celorepublikové soustavy P1 (1978–1990), která měla mít osm variant a byla určena pro bytové domy do výšky dvanácti podlaží. Ve výsledku se realizovaly jen tři varianty: P1.14 na Slovensku, P1.21 v severních Čechách a soustava P1.11 v Olomouci, odkud se po zdlouhavém zavádění do výroby dostala do Zlína a jiných moravských měst a do Prahy. Dvě posledně uvedené soustavy byly malorozponové, třímodulové, o rozponech 2,4 m, 3 m a 4,2 m, s lodžiemi a osvědčenou konstrukční výškou 2,8 m. Během celého „panelového období“ vznikaly rovněž lokální soustavy, a to na základě rozdílných materiálových základen jednotlivých krajů, možností místních betonárek a v neposlední řadě klimatických poměrů daných oblastí. Jmenujme například soustavy HK60, PS69, B70, NKS-B, HKS70 nebo BANKS. Středněrozponová soustava P2, která měla v budoucnu nahradit systém P1.11, pracovala se stropním i obvodovým panelem o délce 6,6 m. Zvětšení dílců soustavy umožnilo vynechat jednu nosnou stěnu a zvětšit tak variabilitu vnitřního uspořádání s uplatněním lehkých nebo nábytkových příček a bytových jader. Počet panelů na bytovou jednotku se snížil o polovinu, stejně tak přísně sledovaná „pracnost“ výrazně poklesla. Kvantitativní plusy však ve finále provázely kvalitativní mínusy.

8 — Půdorysné schéma konstrukční soustavy P.1.11 (soukromý archiv)

7

5

8

O PROJEKTU NÁZEV PROJEKTU

1

2

3

4

5

6

Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu / Prefabricated Housing Estates in the Czech Republic as Part of the Urban Environment: An Evaluation and Presentation of Their Housing and Living Potential Projekt programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) Ministerstva kultury ČR Doba trvání projektu: leden 2013 – prosinec 2017

O ČEM JE PROJEKT Panelová sídliště představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Přestože byla nejtypičtější a nejrozšířenější formou hromadné bytové výstavby 50. až 80. let a dnes na sídlištích žijí více než tři miliony obyvatel České republiky (tedy téměř každý třetí), je zhodnocení jejich významu a sociokulturní role zcela nedostatečné. Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme nyní svědky vzrůstajícího zájmu o sídliště v odborných, ale také uměleckých kruzích. Cílem tohoto projektu je zasadit dosud opomíjený fenomén panelových sídlišť do kontextu vývoje moderní architektury a do dobových i současných politických a společenských souvislostí a zpřístupnit ho atraktivní a interaktivní formou laické i odborné veřejnosti. Výsledky projektu mají upozornit na specifické hodnoty významných panelových sídlišť a přispět ke kultivovanějšímu přístupu k rekonstrukcím panelových domů a k revitalizaci obytného prostředí sídlišť. Mají být také podkladem k budoucímu zařazení vybraných sídlišť nebo jednotlivých staveb do seznamu chráněných nemovitých kulturních památek a k začlenění této problematiky do všech stupňů vzdělávacího procesu.

KDO PROJEKT PŘIPRAVUJE Garantem mezioborového projektu je Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Na jeho řešení participují odborníci z těchto výzkumných pracovišť: Ústav dějin umění AV ČR, Sociologický ústav AV ČR, Pedagogická fakulta UK, Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy, Muzeum města Brna, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění Olomouc, Fakulta humanitních studií UK, Přírodovědecká fakulta UK, Fakulta architektury ČVUT a Národní památkový ústav.

KOMU JE PROJEKT URČEN

7

Obyvatelům vybraných sídlišť, studentům základních, středních i vysokých škol a zájemcům z řad odborné a laické veřejnosti.

AUTORSKÝ TÝM Rostislav Švácha, odborný garant projektu Lucie Skřivánková (Zadražilová), hlavní řešitelka projektu Klára Eliášová Martina F. Koukalová (Flekačová) Vendula Hnídková Ladislava Horňáková Jindřich Chatrný Michaela Jehlíková Janečková Jana Kořínková Matyáš Kracík Mariana Kubištová Martina Mertová Eva Novotná Lucie Pospíšilová Martin Strakoš Alice Stuchlíková Petra Špačková Lukáš Vacek Lucie Valdhansová Martin Veselý Michaela Trtíková Vojtková Radim Vondráček Jana Zajoncová Spolupráce: Jaromír Čejka (fotografie) Jan Rasch (fotografie) Štěpán Malovec (grafický design) A1 Architects – Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka (architektonické řešení výstav) Eva Mahrezi, Anna Hořejší, Simona Ledvinková (produkce) Karolina Jirkalová (jazyková redakce) Alena Bártova (technická redakce) Na projektu se v minulosti podíleli: Jana Barvíková, Petr Gibas, Hana Havlůjová, Andrea Husseiniová, Ondřej Kocourek, Vladimíra Sehnalíková

8 9

1 — Sídliště III. pětiletky v Olomouci

(dobová pohlednice, 1976, sbírka Viléma Švece)

2 — Náměstí Vítězného února v Havířově (dobová pohlednice, 1974, sbírka Pavla Vančáta)

3 — Most

(dobová pohlednice, bez datace sbírka Pavla Vančáta)

4 — Kladno-Rozdělov

(dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

5 — Sídliště Závodu Míru, Karla IV., Drážka a Dubina v Pardubicích

(dobová pohlednice, 1989, sbírka Pavla Vančáta)

6 — Ostrava-Zábřeh

(dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

7 — Praha-Krč

(dobová pohlednice, 1981, sbírka Pavla Vančáta)

8 — Sídliště Žabovřesky, Juliánov, Černovice a Lesná v Brně (dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

9 — Sídliště v Chomutově (dobová pohlednice, 1988, sbírka Pavla Vančáta)

PŘÍBĚH PANELÁKU V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI

Výstava Příběh paneláku v Moravskoslezském kraji je šestou výstavou z putovního cyklu, ve kterém postupně představujeme ve všech krajských městech výsledky mezioborového projektu, zaměřeného na výzkum vybraných panelových sídlišť v České republice. Výstavní cyklus běží mezi lety 2014 až 2017 a je určen zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Rádi bychom ukázali, že všechna sídliště nejsou stejná, že to nutně nemusí být monotónní shluky krabic vyprojektované anonymním týmem v projekčním ústavu. Panelová sídliště mají svou minulost, přítomnost a v mnoha případech i rozvojový potenciál a pro své obyvatele představují domov. Bylo by proto chybou zavírat oči před osobitostí řady z nich a nechat se ovlivnit jednostrannými odsudky. V Moravskoslezském kraji jsme se zaměřili na tři panelová sídliště přímo v krajském městě a výběr jsme doplnili po jednom sídlišti z Havířova a z Karviné. Jedno z nejstarších tuzemských sídlišť se nachází v Ostravě-Zábřehu. Dějiny Jižního Města se začaly psát roku 1946, kdy významný meziválečný architekt Jiří Štursa navrhl funkcionalistické Vzorné sídliště u Bělského lesa s komfortními byty. Během tří desetiletí se rozrostlo do velikosti okresního města, uplatnily se tu nejrůznější panelové soustavy a dnes zde žije více než dvacet tisíc obyvatel. Pátý obvod Ostravy-Poruby reprezentuje sídliště pozdního modernismu první poloviny 60. let využívající pravoúhlou skladbu deskových a bodových domů, které mají přiznanou panelovou strukturu. Zajímavé je i uspořádání sídliště využívající princip členění obytného celku na tzv. mikrorajóny. Dominantou ostravského sídliště Jindřiška, nacházejícího se v centru města, je dvaadvacetipatrový montovaný obytný dům postavený jako experiment ve druhé polovině 60. let. Největší sledované sídliště v kraji, karvinský Ráj, se budoval od druhé poloviny 50. let jako hornické sídliště, dnes v něm žije zhruba polovina obyvatel města. V 60. letech byly navrženy atypické výškové obytné domy a budovy občanské vybavenosti, které akcentují důležitá místa sídliště. Havířovské sídliště Podlesí z 60. let odkazuje ke skandinávské inspiraci jak promyšleným umístěním v krajině, tak i zakomponováním rokle s lesoparkem do struktury obytného celku. Návštěvníkům výstavy předkládáme příběhy pěti výrazných sídlišť Moravskoslezského kraje, v nichž často figurují velmi schopní architekti, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli myšlenky architektů a urbanistů meziválečné avantgardy. Zajímalo nás také, jaký urbanistický koncept a jaké technologie byly pro jejich stavbu zvoleny, jaké jsou dispozice bytů a jaká umělecká díla se zde nacházejí. Na příkladech ukazujeme, co se s vybranými panelovými sídlišti děje dnes, zda regenerační zásahy přispěly ke zlepšení obytného prostředí nebo naopak narušily genia loci těchto celků. Položili jsme si otázku, jaká je věková, vzdělanostní a profesní struktura zdejších obyvatel a jak se proměnila od doby výstavby. Pro návštěvníky, které zajímají nejen příběhy sídlišť v Ostravě, Havířově a Karviné, ale i širší souvislosti tohoto fenoménu, jsou určeny obecnější texty o tom, proč se vlastně panelová sídliště začala v Evropě stavět, jak se vyvíjelo „bydlení v panelu“ v Československu, kolik lidí tak u nás v současné době žije, jak jsou nebo nejsou se svým bydlením spokojeni či jaké jsou scénáře budoucího vývoje sídlišť. MARTIN STRAKOŠ A LUCIE SKŘIVÁNKOVÁ (ZADRAŽILOVÁ)

PŘÍBĚH PANELÁKU V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI 15. ŘÍJNA 2015 – 3. LEDNA 2016 Pořadatel – Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM) Spolupořadatel: Artalk.cz Vedoucí projektu a autorka koncepce výstavy – Lucie Skřivánková (Zadražilová) Autoři textů a výběru obrazového materiálu – Jana Barvíková, Jindřich Chatrný, Michaela Janečková Jehlíková, Matyáš Kracík, Mariana Kubištová, Eva Novotná, Martin Strakoš, Petra Špačková, Rostislav Švácha, Lukáš Vacek, Michaela Trtíková Vojtková, Lucie Skřivánková (Zadražilová) Fotografie ze současnosti – Jan Rasch Architektonické řešení – A1 Architects (Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka) Grafický design – Štěpán Malovec Doprovodné programy – Alice Stuchlíková Produkce – Eva Mahrezi, Anna Hořejší, Simona Ledvinková PR – Eva Mahrezi, Mariana Kubištová Jazyková redakce – Karolina Jirkalová Technická redakce – Alena Bártová Obrazová editorka – Mariana Kubištová Výroba architektonických prvků – LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k.s. Tisk – Adverter Instalace – Technická skupina UPM (Libor Šötét, Tomáš Bezchleba, Pavel Břach) Doprava – DSV Road, a. s. Výstava se koná v rámci projektu Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu, který podpořilo Ministerstvo kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. www.panelaci.cz / www.upm.cz / www.facebook.com/panelaci Za pomoc při realizaci výstavy děkujeme Danielovi Abrlemu (†), Pavlíně Badurové, Vlastimilu Bichlerovi, Jiřině Fialkové, Janu Gemrichovi, Zdeňce Groškové, Jakubu Ivánkovi, Jolaně Jankové, Jiřině Kábrtové, Martinu Krocovi, Evženu Kubovi, Blance Mandákové, Ivetě Novákové, Oldřichu Pražákovi, Janě Pruchnické, Barboře Reichelové, Stanislavě Rollové, Lukáši Smekalovi, Janu Středovi, Silvii Šeborové, Jozefu Šerkovi, Lucii Šimečkové a Mileně Vitoulové. Snažili jsme se dohledat všechny autory publikovaných fotografií nebo dědice autorských práv. V některých případech se to nepodařilo, a budeme proto vděčni za informace o nich.

Výstavu podpořily: LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k. s. ZEMAKO, s. r. o. Adverter, DSV Česká republika, Svaz výrobců cementu ČR Výzkumný ústav maltovin Praha, s. r. o. Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz Mediální partneři – Art+Antiques, Beton TKS, Czechdesign.cz, Český rozhlas, DesignCabinet.cz, DesignGuide.cz, DesignMagazin.cz, PragueOut.cz, Radio 1

1, 2 — 3, 4 — 5, 6 — 7, 8 — 9, 10 —

Sídliště Sídliště Sídliště Sídliště Sídliště

Podlesí v Havířově Ráj v Karviné Ostrava-Jindřiška Ostrava-Poruba Ostrava-Zábřeh

BYTY PRO MILIÓNY Panelová sídliště nejsou vynálezem socialismu. Představují jednu z odpovědí západního světa na problém, jak ubytovat milióny lidí, které poslední dvě století přiváděl do měst rozmach moderního průmyslu. Američtí průkopníci vědecké organizace práce – takzvaného taylorismu – i jejich evropští stoupenci hledali od konce 19. století způsoby, jak výstavbu bytových domů urychlit a zlevnit metodami průmyslové velkovýroby. Dříve či později se musel zrodit nápad nahradit malé cihly velikými stavebními dílci. Po sídlišti Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem, kde tuto myšlenku v roce 1926 poprvé uskutečnil funkcionalistický architekt Ernst May, následovala další ve Francii – například La Muette v Drancy u Paříže od architektů Eugène Beaudoina a Marcela Lodse – a během druhé světové války a po ní také v baťovském Zlíně, centru domácího taylorismu. Funkcionalistickým představám o zdravém městě odpovídal u sídlišť jejich urbanismus, ve kterém staré kompaktní město s uzavřenými náměstími a koridorovými ulicemi vystřídaly volné řádky domů v zeleni.

1

V masovém měřítku se panelová sídliště začala stavět v padesátých letech 20. století, bez ohledu na ten či onen politický systém. Pokles jejich společenského statusu v očích západního publika a vliv veřejného mínění, které se obracelo proti architektonické chudobě a jednotvárnosti mnoha sídlišť, však vedly k tomu, že západní demokracie od jejich výstavby časem ustoupily. Ve státech sovětského bloku se to nestalo, a to hlavně proto, že montáž velkého množství stejných domů z úzkého sortimentu panelových dílců ideálně vyhovovala metodám direktivního hospodářského plánování. Týká se to i Československa, kde zvláště po sovětské invazi v roce 1968 klesla architektonická úroveň sídlišť povážlivě hluboko. To však neznamená, že by u nás vedle špatných sídlišť nevznikala i sídliště dobrá, o nic horší než ta, jaká se v poválečné době stavěla v západních zemích. 2

ROSTISLAV ŠVÁCHA

1 — Sídliště La Muette v Drancy u Paříže, 1932–1934 (dobová pohlednice)

2, 4 — Sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem (Stavba, 1929–30)

3 — Použití panelů při výstavbě sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem (Gábor Preisich, Ernst May, 1983)

4

obývák Co se Vám vybaví, když se řekne:

Která naše panelová sídliště považujete za příklad kvalitní architektury a která nikoliv? panel

bytové jádro sektor ? umakart

Své odpovědi s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

3

BYL JEDNOU JEDEN DŮM… A BYL TO PANELÁK VÍTE, KDE LIDÉ V ČESKU NEJČASTĚJI BYDLÍ?

1 798 318 OBYDLENÝCH DOMŮ

Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2011, je v České republice 1 798 318 obydlených domů. Z toho je 88 % domů rodinných a 10 % domů bytových. Celkem je v těchto domech 4 104 635 obydlených bytů, ve kterých žije 10 144 961 osob.

A JAK JE TO S PANELÁKY? Nejpřesnější údaj, který máme k dispozici, je 81 859 obydlených domů, kde jsou nosné zdi tvořeny stěnovými panely. V těchto panelových domech žije 2 721 477 obyvatel, což je 27 % obyvatel ČR. Ti žijí v 1 218 788 bytech, což je 30% ze všech bytových domácností. Klasických paneláků, tj. bytových domů se stěnovými panely, tak jak je známe z panelákových sídlišť, je 65 641.

1 582 520 RODINNÝCH DOMŮ

179 832 BYTOVÝCH DOMŮ

81 859 PANELOVÝCH DOMŮ

JDE O NECHTĚNÉ DĚDICTVÍ? Počátkem 90. let byla panelová sídliště chápána jako nežádoucí dědictví. Mnozí sociologové varovali, že se mohou proměnit v sociálně problematický prostor, kde poroste kriminalita. Výsledkem snah předejít tomuto scénáři jsou vládní dotační programy zaměřené na opravy panelových domů a regeneraci sídlišť.

4 104 635

Převody bytů do osobního vlastnictví, které probíhají od 90. let, mají dvojí dopad. Na jednu stranu přispívají k posílení vazeb obyvatel k místu bydliště a jejich investicím do úprav bytu, na stranu druhou komplikují možnosti regenerace větších celků.

1 218 788

OBYDLENÝCH BYTŮ

BYTŮ

10 144 961

2 721 477

V průběhu prvního desetiletí tohoto století se o sídlištích začalo psát méně kriticky. Výzkumy z přelomu milénia také ukázaly překvapivě vysokou míru spokojenosti a stabilizace jejich obyvatel. Bydlení na sídlišti nepředstavuje stigma, najdeme tu sociálně slabší vrstvy, ale i příslušníky střední třídy.

JAKÁ JE BUDOUCNOST SÍDLIŠŤ? Pravděpodobný budoucí vývoj panelových sídlišť se liší podle období jejich výstavby, velikosti města či konkrétní polohy v rámci sídla. Nejsilnější pozici mají sídliště s pestrou sociální strukturou, která se nachází ve velkých městech, kde je bydlení cenově obtížně dostupné. Za riziková jsou naopak považována sídliště původně budovaná jako zázemí průmyslových podniků, kde došlo k útlumu výroby, zejména pokud jde o oblasti s vyšší nezaměstnaností.

OSOB

Ceny bytů v panelových domech od roku 2008 klesly až o 30 procent, zájem o ně ale opět stoupá. Jejich hlavní předností je poměr ceny a kvality. Výhodou je již vzrostlá zeleň a často poloha na okraji města, umožňující každodenní rekreaci. Je zde většinou dobrá dopravní dostupnost, dostatek škol, obchodů i služeb. Dispozice bytů jsou prakticky řešené, zlepšil se technický stav budov – zateplený plášť mají dnes již dvě třetiny panelových domů. Vinou neexistence koncepce sociálního bydlení však i uvnitř dobře fungujících sídlištních celků začínají vznikat tzv. „kapsy chudoby“, které s sebou nesou riziko budoucí sociální degradace celého sídliště.

OSOB

KOLIK PANELOVÝCH DOMŮ/BYTŮ SE U NÁS POSTAVILO V LETECH 1946–2011? 1946–1960

1961–1970

1971–1980

1981–1990

1991–2000

2001–2011*

2 163 21 746

17 696 273 621

30 328 453 268

21 778 355 984

5 685 79 874

4 009 31 435

6%

47%

55%

58%

22%

9%

domů bytů

Počet domů / bytů podle období výstavby Podíl panelákových bytů na celkovém počtu postavených bytů

* V tomto období jde převážně o rekonstrukce, které byly do sčítání zahrnuty v roce 2011.

PANELÁKY MŮŽEME TAKÉ DĚLIT PODLE PRÁVNÍHO UŽÍVÁNÍ BYTU (k 26. 3. 2011): Byty v osobním vlastnictví

Byty nájemní

Byty družstevní

462 966

354 662

300 511

SLOVNÍČEK POJMŮ SE KTERÝMI SE NA VÝSTAVĚ SETKÁTE

ARMATURA

dům scénáristy Pavla Juráčka a režisérů Radúze Činčery, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka natočený roku 1967 pro Kinoautomat. V něm diváci pomocí hlasování ovlivňovali děj příběhu. Film se odehrával v kulisách hotelového domu v Praze na Invalidovně.

PARTER

BETON

JEŘÁBOVÁ DRÁHA (JEŘÁBOVÝ URBANISMUS)

PREFABRIKÁT

Kovová výztuž betonové stavby. Stavba je díky armatuře pružnější a snáší větší zátěž, protože kov lépe odolává namáhání v tahu. Beton samotný tuto vlastnost nemá.

Směs cementu, kameniva a vody, která tuhne postupně. Je proto možné odlévat ji do dřevěných nebo kovových forem a různě tvarovat. Beton znali už staří Římané, po dlouhá staletí se ale nepoužíval. Znovu jej objevili až stavitelé ve druhé polovině 19. století.

Prvek stavby, například bytové jádro nebo panel, který se předem vyrobí v továrně nebo v panelárně. Poté se dopraví na staveniště a smontuje s dalšími prvky. Tento stavebnicový způsob výstavbu urychloval a zlevňoval, zároveň ale také unifikoval. → Obr. 14

Zástavbu sídlišť určovaly technologické požadavky výstavby. Jednotlivé domy byly umístěny tak, aby byly v dosahu dráhy jeřábu. Stavba díky tomu probíhala rychleji a úsporněji, avšak za cenu striktně předurčeného uspořádání prostoru. → Obr. 9

BLOKOVÁ ZÁSTAVBA

Tradiční typ městské zástavby, kdy domy vytvářejí uzavřené bloky kolem dvorů. Bloky pak na sebe navazují a lemují ulice. Panelová sídliště bývají upořádána jinak, většinou tvoří tzv. řádkovou zástavbu. V 80. letech se projektanti sídlišť k bloku jako k městotvornému prvku vraceli (například Velká Ohrada v Praze). → Obr. 1

BODOVÝ DŮM

Dům s malou, obvykle čtvercovou půdorysnou plochou, která na mapě vypadá jako jeden bod. Má-li větší počet pater, mluvíme o domě výškovém či věžovém, lidově „věžáku“. → Obr. 2, 3

ROZPON

KOLEKTIVNÍ DŮM, KOLDŮM

Vzdálenost svislých nosných konstrukcí. V panelovém domě jde tedy o vzdálenost mezi dvěma nosnými panely, kterou překlenuje stropní panel. Rozpony v panelových domech se obvykle pohybují mezi třemi až šesti metry. → Obr. 15

Nápad, který se neprosadil. Obytný dům s menšími byty a velkými společnými prostory, kde se soustředily služby pro obyvatele. Například jesle, školka, kantýna nebo prádelna. Společně zajišťovaná péče o děti a sdílení namáhavých „domácích“ prací měly usnadnit ženám, aby své síly uplatňovaly ve výrobě nebo v jiných zaměstnáních. V 60. letech 20. století ho měl nahradit hotelový dům. → Obr. 10

ŘÁDKOVÁ ZÁSTAVBA

Nejběžnější rozmístění domů na sídlišti. Zavedli je do praxe už funkcionalističtí architekti v době mezi dvěma světovými válkami. Domy tvoří řádky, které se pak kladou vedle sebe v určitých rozestupech.

KONSTRUKČNÍ SOUSTAVA

Soubor typizovaných panelových prvků a způsobů jejich montáže. V průběhu výstavby panelových sídlišť se konstrukční soustavy měnily. Podrobněji viz výstavní text Panelové soustavy.

BYTOVÉ JÁDRO

Prefabrikovaný celek koupelny a záchodu, který se opakoval ve všech bytech panelového domu nad sebou. Bytové jádro soustředilo zdravotně technické zařízení bytu, vodovod, kanalizaci, případně plyn. Jádro bylo tvořeno pouze lehkými konstrukcemi, většinou z umělých hmot a kartonu, pro které se vžilo označení umakart. Cenou za lehkou konstrukci a levný materiál, které umožňovaly byty na sídlištích rychleji dokončovat, byla vysoká průzvučnost mezi byty i patry. → Obr. 4, 5

TYPIZACE

Metoda, která umožňuje najít u stavebních prvků, bytů i celých domů optimální velikost – z hlediska funkce, ceny i uspokojení potřeb většiny uživatelů. Sjednocení rozměrů pak dovoluje daný prvek v modulových řadách mnohokrát opakovat.

LODŽIE

Původně přízemní prostor renesančních a barokních zámků, otevřený do zahrady. Později se začal název používat také pro zastřešený balkon, zapuštěný do obvodové zdi domu. U některých panelových domů bývá lodžiemi tvořena celá fasáda. → Obr. 11

UMAKART

Druh izolační nebo krycí hmoty, vysokotlaký laminát. Vzniká slisováním silnějších papírů, které se vytvrzují umělou pryskyřicí při vysokých teplotách. Zhruba milimetrový materiál se lepí na nosné, zpravidla dřevotřískové desky. Obchodní značka Umacart vznikla zkratkou z umělého kartonu. V Československu byl vyráběn přibližně od 40. let 20. století.

MEZONETOVÝ DŮM

DESKOVÝ DŮM

Několikapatrový dům, který má obdélný „štíhlý“ půdorys a podobá se silné desce. Na panelových sídlištích se vyskytuje nejčastěji. → Obr. 6

DŮM SLUŽEB

Nízkopodlažní dům, většinou se skeletovou konstrukcí, situovaný obvykle uprostřed sídliště, nebo některé jeho části. Byla v něm umístěna tzv. občanská vybavenost, tedy menší obchody, restaurace, kadeřnictví, mandl, opravna obuvi a další služby. → Obr. 7, 8

HOTELOVÝ DŮM

Pojem hotelový dům se objevuje od 60. let a odpovídá kolektivnímu domu západního střihu. Oproti původní odpomoci pracujícím měl nabídnout vyšší standard moderního života. Služby zde byly šity víc na míru, obyvatelé mohli využít vrátného, nechat si vyprat a vyžehlit či zajít do restaurace. Život v hotelovém domě zachytil pozoruhodný experimentální film Člověk a jeho

1 — Půdorys sídliště Velká Ohrada v Praze od architekta Jana Bočana

Přízemí budovy; záhony a plochy trávníků mezi budovami. V některých typech panelových domů byly do parteru umísťovány obchody či úschovny kočárků a jízdních kol.

Větší obytný dům s byty o dvou otevřených podlažích. Podlaží jsou propojena průhledy a schodištěm uvnitř bytu. → Obr. 12

VĚŽOVÝ DŮM

MONOLITICKÝ SKELET

Jinak také výškový dům, je dům s malou půdorysnou plochou a větším množstvím pater. → Obr. 16

Kostra betonové stavby odlitá jako jeden celek. Obvykle umožňuje vytvořit rozmanitější vnitřní uspořádání domu i bytu než panelový, montovaný systém.

ZÓNOVÁNÍ

MONTOVANÝ SKELET

Rozdělení města na okrsky, v nichž se soustředí jen jedna funkce. Ve městech tak vznikají například obytné, rekreační, výrobní nebo obchodní zóny. Doporučení používat zónování při stavbě nových měst obsahoval již v roce 1943 dokument mezinárodní funkcionalistické architektury s názvem Athénská charta.

Kostra betonové stavby složená a pospojovaná ze samostatných prvků. → Obr. 13

PANEL

ŽELEZOBETON

Základní prvek panelového domu, který tvoří jeho zdi i stropy. Od 50. let 20. století, počínaje konstrukční soustavou G, tvořil jeden panel celou stěnu místnosti. Podle potřeby se vyráběly panely s otvory pro okna či dveře, nebo souvislé stěny.

1

Vzniká spojením armatury (kovové výztuže) s betonovou hmotou. Je pevný, pružný a snese velkou zátěž. Používá se nejen na stavbu domů, ale například také mostních konstrukcí.

2

3

4

(Architektura ČSR, 1982)

2 — Bodové domy vidíme jako malé kostičky v popředí modelu sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)

3 — Bodový dům v Hořovicích (Perspektivy socialistické architektury. 30 let Krajského projektového ústavu Praha, 1978)

4, 5 — Přední a zadní část bytového jádra s kuchyňskou stěnou, koupelnou a záchodem (Ludevít Végh, Montované stavby, 1959)

6 — Detail deskového domu, model sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)

7 — Dům služeb na pražském sídlišti Invalidovna autorů Josefa Poláka a Milana Rejchla

5

6

7

8

(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

8 — Nákupní ulice na sídlišti Michelská v Praze (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

9 — Jeřábová dráha na stavbě sídliště Ďáblice v Praze (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

10 — Model kolektivního domu v Litvínově architekta Václava Hilského (Architektura ČSR, 1959)

11 — Panelový dům s lodžiemi, sídliště Pankrác v Praze (Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)

12 — Mezonetový dům na sídlišti Krč v Praze. Mezonetové byty se do fasády promítly střídáním průběžného pásu lodžií a oken

9

10

11

12

(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

13 — Montáž skeletu při stavbě školy, sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Realizace, 1969)

14 — Použití celostěnových panelů a kozových jeřábů při výstavbě sídliště v Praze Malešicích (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

15 — Ukázka rozponu u panelového domu na sídlišti Invalidovna v Praze (Architektura ČSSR, 1960)

16 — Věžové domy v Neratovicích (Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)

13

14

15

16

PŘÍBĚH P A N E L Á K U