VRÁTIL SE JEN S TÍM, CO MĚL NA SOBĚ
Začátek příběhu pana Jaroslava Gregora se odehrává v padesátých letech 20. století v období kolektivizace venkova.
Zatčení Pan Jaroslav Gregor se narodil 12. 8. 1925 ve Vrbátkách. Vystudoval Vyšší rolnicko-hospodářskou školu v Olomouci, kde v roce 1944 maturoval. Vojenskou službu si odpracoval fáráním do dolů v Ostravě.
Od roku 1945 samostatně hospodařil na statku v Držovicích. Celkovou rozlohou bylo hospodářství Jaroslava Gregora v Držovicích a jeho otce Antonína Gregora ve Vrbátkách jedním z největších v okrese Prostějov a v obci Vrbátky byli Gregorovi vůdčí rodinou mezi rolníky. Jako všichni soukromí zemědělci museli odevzdávat dávky, které plnili.
Jednou byl velký nábor do zemědělského družstva. Nikdo tam nechtěl vstoupit, proto komunisté vymýšleli různé způsoby, jak lidi donutit ke vstupu. Kamarád pana Gregora začal pracovat v družstvu v Dubanech, byl velkým funkcionářem. Dostali od něho rozkaz: „Buďto půjdete do družstva, nebo budete zlikvidováni.“ Pan Gregor vystoupil na schůzi ve Vrbátkách a nabádal spoluobčany, aby neposlouchali sliby KSČ a nevstupovali do JZD. Netrvalo to dlouho – roku 1951 poslední nádherný srpnový den asi hodinu po poledni, zrovna Gregorovi poobědvali, přišli k nim domů dva příslušníci SNB z Olšan a řekli panu Gregorovi a jeho otci: „Máme vás dovést do Prostějova na bezpečnost, tam se vás na něco chtějí zeptat.“ Gregorovi nevěděli, o co šlo. Protože oba esenbáci přišli pěšky (vedli si kola), zeptali se Gregorových, kde mají auto. Odešli do jejich garáže a tímto autem oba muže odvezli. Maminka Filomena zůstala doma, ale na druhý den ráno pro ni přišli také. Maminka musela odevzdat funkcionáři KSČ klíče od domu. V domě nikdo nezůstal. Poté, co byli Gregorovi odvezeni, celý dům a veškerý jejich majetek připadl pod správu Místního národního výboru ve Vrbátkách. Zůstalo tam všechno vybavení domu (nádobí, nábytek, potraviny apod.) i dobytek, o který se muselo starat. Zprvu obyvatelé vesnice chodili ke Gregorovým pod záminkou, že se tam budou střídat v péči o dobytek, ale přitom tam kradli. Později se pan Gregor dověděl, jak se lidé hádali o jejich majetek, např. dvě ženy se před jejich barákem tahaly o duchnu. Všechen majetek byl postupně rozkraden. Panu Gregorovi zůstaly jen kalhoty, sako a botky, co měl na sobě v době zatčení. 31. srpna 1951 byla na ně uvalena vazba. 14. září měli soud, který byl veřejný a trval celý den v dělnickém domě v Prostějově, byl na vstupenky. Přítomni byli zejména komunisté a dělníci z OP Prostějov a Vykovky (podnik na hospodářské stroje). Funkcionáři KSČ prohlašovali, že lidé jako je pan Gregor chtěli, aby lidé měli bídu. Pan Gregor byl odsouzen za spáchání trestného činu sabotáže k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 3 let, propadnutí poloviny jmění a peněžitému trestu 20 000 Kčs, za který byl vyměřen v případě nedobytnosti náhradní trest v trvání 1 měsíce. 4. 12. 1951 proběhl další, odvolací soud v Olomouci, který vyměřil vyšší trest odnětí svobody v trvání 3 let, vyslovil propadnutí celého jmění (i osobního majetku) a dále vyslovil zákaz pobytu v místě spáchaného činu, a to navždy.1)
V uranových dolech byla velmi těžká práce, pan Gregor si tam odpykával trest, jako politický vězeň, pravděpodobně i za emigraci svého bratra Antonína. Ten coby ještě jako student se pokusil utéct do Německa, ale na hranici ho zadrželi a byl uvězněn. Jeho tatínek Antonín Gregor za něj orodoval a nakonec se mu podařilo přesvědčit soudce, aby byl vyšetřován na svobodě. Bratr toho využil a na druhý pokus se mu emigrace do Německa podařila.
Těžký život na Jáchymovsku Druhý den po vyhlášení rozsudku převezli vězně do Olomouce. Tady byli „posbíráni“ vězni i z jiných procesů z různých částí republiky. Asi za týden přijel pro odsouzené autobus, který je dovezl do Jáchymova. Zavedli je do velkého kulturáku. Každý vězeň měl sice svojí deku, ale museli spát na zemi. Pan Gregor spal na schodku. Další den ráno je rozdělili na jednotlivé lágry. Pan Gregor byl převezen na lágr Nikolaj. Za dva dny už pracoval. Byl zvyklý pracovat, jídla moc nepotřeboval, ale jiní lidé, kteří to nezvládali, se třeba pokusili oběsit. Každý mukl měl pouhých 30 dkg chleba na celý den. Museli pracovat i ve velké zimě. Práce byla velmi těžká. Zejména hrozné byly nástupy, kdy museli stát i několik hodin na mraze v chatrném oblečení.
Jsi nemocný? Jdi dělat! Pan Gregor byl přidělen na těžbu uranu, což byla jedna z nejtěžších prací v dolech. Asi po roce a půl onemocněl žloutenkou. Do nemocnice v Karlových Varech byl transportován s pouty na nohou i rukou. Po dobu léčení byl k posteli připoután velkými těžkými řetězy. Lékaři v nemocnici nejevili nejmenší zájem o léčbu trestance, takže jeho zdravotní stav po propuštění nebyl ideální. I přesto byl ihned zařazen do práce. Když si stěžoval na slabost, pohrozili mu trestem samovazby. Zdravotník v lágru byl sice také vězeň, ale aby se udržel na výhodném místě, každého hned uznal zdravým. Pan Gregor byl alespoň z fárání převelen na údržbu. Jeden z jeho spoluvězňů ho v práci osočil, že pracuje na 50 %. Protože se pan Gregor nedal a rázně mu odpověděl, tento muž si večer na baráku stěžoval. Na tento popud pak obcházelo pokoje komando bachařů ozbrojených klacky a bili ty, kteří málo pracovali. Tehdy měl pan Gregor velké štěstí, protože vedoucí pokoje nepřiznal, že je po nemoci zesláblý a nepracuje na 100%. Bohužel jeho kamarád z vedlejšího pokoje Honza Mádl ten večer takové štěstí neměl. Bachaři šli na vedlejší cimru a taky se tam ptali, kde je ten, co nechce dělat. Honza Mádl od Rajhradu byl nový trestanec a ještě neznal poměry, tak řekl: „Co si to dovolujete!“ A oni ho vytáhli na chodbu a tam ho domlátili. Nikdo si nedovolil ho bránit, přestože jich bylo 20 na cimře, každý měl strach. Mádl po tom bití zůstal ležet na zemi, pak ho odvezli. Po letech, když se pan Gregor setkal s jedním bývalým spoluvězněm, se dozvěděl, že na následky bití Honza Mádl ohluchl a po několika letech po propuštění z trestu zemřel.
Tři roky bez přátel Jednou z forem ztížení trestu bylo, že vězně často přesunovali z lágru na lágr. Věznitelé si nepřáli, aby se vytvořily mezi vězni vztahy, aby nevznikala přátelství. Pan Gregor byl vězněn v 5 lágrech. Byl na Nikolaji, potom na Prokopu, dále na Ústřeďáku, pak na Vojně a ještě byl ve Vykmanově. Každý lágr měl nějakou značku, Nikolaj měl áčko, Prokop měl téčko a na ty ostatní si pan Gregor již nemůže vzpomenout.
Byl vězněn 3 roky. Trest mu byl ještě o měsíc prodloužen, protože si musel odpracovat pokutu 20 000 korun. Protože byl odsouzený ke ztrátě veškerého osobního majetku, nezůstalo mu vůbec nic, jen to, co měl na sobě. Při propouštění z trestu si to zase oblékl. Jeho věci byly po dobu trestu uloženy v papírovém pytli a strašně smrděly naftalínem.
Propuštěním to nekončí Když pana Gregora propouštěli, pozvali si ho na pohovor, kde mu sdělili, že na něj budou dávat i nadále pozor. Dali mu sto korun na cestu a jízdenku do Olomouce. A říkali mu, že má jít pracovat do JZD nebo do státních statků na severní Moravu, že je to tam samota. Nevadilo jim, že nic nemá, ani deku na spaní. Prý to nějak zvládne. A pokud bude mít i dále řeči, nemusí ho ani propustit. Panu Gregorovi se tam moc nechtělo, ale naštěstí řekl, že tam teda půjde. Dali mu nějaký papír, kam ho poslali, si už nepamatuje. Vyšel z lágru a tam ten papír na maličké kousky roztrhal. Pokud by ho kontrolovali, řekl by, že neví, kam měl jít. Tak šel pomalu na vlakovou zastávku, myslí si, že to šel asi tak hodinu, cestu znal dobře, věděl, kde to je. Přijel do Olomouce před večerem a ptal se sám sebe, co teď? Říkal, že „z něho nebyl bezdomovec, že z něho byl čistokrevný bezdomovec“, protože u sebe neměl ani peníze, ani občanku. Měl jen to oblečení, co měl na sobě, a ještě tedy pár korun, za které si koupil suchý chleba. Byl v Olomouci na nádraží, tam před nádražím byly kohoutky, kde tekla voda a tam chodil pít. A spát šel na nádraží do čekárny, kde jiní lidé čekali na vlak. Takže přespal na nádraží a druhý den se musel hlásit v Olomouci na SNB. Tady ho vyzpovídali. Napsali si ho, protože neměl občanku, měl si pro ni přijít na druhý den. Když se pan Gregor procházel po ulici, lidé, kteří ho znali, se raději otočili na druhou stranu, že s ním nechtějí mít nic společného, aby nebyli poškozeni. Jednou u pravoslavného kostela k němu přišla jedna žena, jmenovala se Dáša, a říkala mu, co tady dělá? Že má být zavřený. Tak v něm hrklo. Raději si jí nevšímal. Pan Gregor přespal na nádraží do druhého dne a ráno si šel pro občanský průkaz. Na policejní stanici se ho ptali, jaké měl číslo. Každý měl totiž na Jáchymovsku svoje číslo. Povídal: „A051“. Podívali se, v občanském průkaze bylo zapsáno A051. Průkaz mu dali, že je to on, a pustili ho.
Nebylo lehké najít zaměstnání Pan Gregor přemýšlel, co bude dělat dál. Tu samotu, co mu nabízeli, hned zavrhl, že není blázen. Dva dny potom, co dostal občanský průkaz, jel za bratrem Vladimírem. Jeho bratr byl zvěrolékař a měl ve Šternberku jeden pokoj. Pár nocí u něho přespal. Ale nestálo to prý za nic. Řekl si, že musí sehnat nějakou práci, tak v Olomouci a okolí obcházel různé podniky, například Železárny Uničov, železárny Kosmos a zemědělské podniky. Celkem tady obešel 10 podniků. A všude měli výhrady. Měl naději, že ho vezmou v Olomouci na náměstí, kde byl nějaký kontrolní podnik, co se týkalo pěstování zeleniny. Ale tam mu řekli, že na něho potřebují povolení z Prahy. Řekli mu, ať přijde za týden. A za týden mu řekli, že by ho potřebovali, ale nedostali povolení z Prahy ho přijmout. Podařilo se mu získat místo v Řempu za plat osm set dvanáct korun za měsíc. Řempo tehdy nemělo zaměstnance, proto přijali pana Gregora do zaměstnání. Bylo tam spoustu práce, ale na vyplacení zaměstnanců neměli peníze, proto chtěl po určité době odejít i pan Gregor. Ředitel ho však nechtěl pustit, protože poctivě dělal a zaměstnavatelé s ním byli spokojeni. Ale nakonec byl pan Gregor rád, že neodešel. Mnozí lidé z Řempa odcházeli, protože jim málo platili. Panu Gregorovi peníze stačily, protože nepil a ani jinak zbytečně neutrácel. Ale tehdy byla zase jiná doba a všechno stálo méně, třeba rohlík tehdy stál 30 haléřů. A v tom podniku pan Gregor pracoval až do odchodu do důchodu. Byl tam zaměstnaný od roku 1954 do roku 1989.
Rodina Oba jeho rodiče byli stejně jako on uvězněni a celá jeho rodina přišla o všechen majetek. Tatínek byl odsouzen na 8 let ve věznici na Mírově. Po pokusu o útěk mu byl trest zvýšen ještě o 4 roky. Ve věznici prodělal dva infarkty, a protože se v roce 1968 politické poměry zlepšily, dostal se z vězení na dovolenou ze zdravotních důvodů. Maminka byla vězněna v Pardubicích. Z vězení vyšla asi v 60 letech prakticky nemohoucí. Po propuštění zůstala bez prostředků, protože ji nebyl přiznán jako trestankyni důchod. Ale potom za nějaký rok jí maličký důchod dali. Pan Gregor měl tři sourozence. Dva bratry a jednu sestru. Bratr Antonín emigroval do Austrálie, už asi nežije, druhý Vladimír byl zvěrolékař a sestra Helena
byla vdaná. Žádný z nich kromě pana Gregora nebyl vězněn. Jeho bratr zvěrolékař například z důvodu, že zvěrolékařů bylo málo a byli potřeba. Přes všechny své těžké zážitky, měl pan Gregor v životě štěstí – našel si velice hodnou manželku a s ní měl tři děti. Všichni to byli kluci. Manželka pana Gregora již bohužel nežije, ale se svými syny má pan Gregor velmi pěkný vztah.
Konečně přiznali chybu Roku 1990 dosáhl pan Gregor rehabilitace. Pan Gregor měl v Držovicích dům. „To byla velká lumpárna,“ jak říká pan Gregor, protože v červnu roku 1952 posloužil jejich statek jako základ pro vznikající JZD. Nevěděli, kam ubytovat předsedu JZD. Byl tam dům po Gregorovi, kde nikdo nebydlel. Tam ho tedy nastěhovali. Ještě si tam vyměnil okna, udělal novou fasádu a pak si ten barák koupil. Po sametové revoluci proběhl soud, u kterého dotyčný prohlásil, že nevěděl, že to někomu patří, a prý to koupil v dobré víře, že je majetek státní. Prodali mu to velmi lacino. Proběhla restituce a za dům v Držovicích dostal pan Gregor malou náhradu. Pan Gregor byl v roce 2014 oceněn Etickou komisí, která mu udělila osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za veřejné postoje bránící kolektivizaci, kterými v obci Vrbátky v letech 1950 a 1951 projevoval odpor proti kolektivizaci venkova a vystupoval na obranu nezadatelného práva vlastnit majetek a svobodně s ním nakládat, za což byl závažně postižen.
1)
Mimo to všechno si náš pamětník myslí, že když někomu vypráví svůj velice zajímavý příběh, tak si lidé říkají, že si vymýšlí. Kdo tehdejší dobu komunistické zvůle neprožil na vlastní kůži, těžko uvěří, že mohli být lidé tak lehce vsazeni do vězení a tak krutě se s nimi zacházelo.
1)
http://www.vlada.cz/cz/ppov/eticka-komise-cr/oceneni-ucastnici/oceneny-ucastnik-
odboje-a-odporu-proti-komunismu-etickou-komisi---jaroslav-gregor--123396/
Zpracovali: Martina Koplíková, Milan Pilát, Kateřina Šatranová, Kateřina Špunarová a Milada Tonhauserová, žáci ZŠ Olomouc, Stupkova 16
