ZA KOHO ZEMŘÍT Šťastné dny a roky, kdy se nic neděje! Vše má své místo a svůj čas, slunce vychází a zapadá, dechem pokojné noci je odvanut pilný den, život zraje bez přerušení a zlé moci jsou zesláblé do neškodnosti. – Či je to klam? Záludná lest prohlubující propast, v níž končí naše krátkodeché naděje? Ach ne, není to zlomyslnost, pouze naše úzkost a nedůvěra se bojí trochu déle trvajícího štěstí. Sloupkové hodiny, symbol úspěchu otce Lynhytla, poklidně odtikávají sekundy bezbřehé věčnosti a nikdo v nich netuší neviditelnou mez. Tobiášek, narozený ve znamení Vah, přirozenosti Venuše a tedy sanguinicus vlhký a horký, vyrůstá v bystrého chlapce; bude chodit do nedaleké malé školy, aby se naučil číst a psát i sečítat a odečítat barevné kuličky. Starší chlapci se tomu již prospěšně učí a paní Dorota se s manželem domlouvá, že by aspoň jeden syn měl svým časem chodit do latinské školy. Mistr Abrahám je ctěn a vážen v řemesle a také v uměleckém bratrstvu, kde již uvedl desítky vlastních skladeb dobře přijatých a získal ceny v soutěžích. Nic zlého se neděje, paní Dorota si může dovolit pomocnice ve své velké domácnosti, vše se řádně každým dnem opakuje, roste a zraje od včerejších k zítřejším nadějím. Říkají zatrpklé ženské, a Dorota slyšela tak mluvit i pohledné mladice, že oheň uhasíná, když se do něho nepřikládá. Nechápe. Abrahám určitě nechodí do domku merhyň jako ti, co se žení pro majetek. Má práci a veřejné zájmy, ale lásky mu přesto neubývá. Ta pravá se živí sama ze sebe a zraje stále do nových krásných podob. Ne, nic se neděje. Jsem já to sobecké stvoření, řekla si paní Dorota při takové myšlence. Pořád se přece někomu něco děje. Jak komu, ale nebezpečně je na tomto světě vždycky. Vidíme to, teprve když si nás osud vyhlédne a událost nás překvapí. Ba je tomu tak, Abrahám mi všecko nepoví, určitě mě chce ušetřit vědomosti o věcech nedobrých. Nejednou si přece posteskl, že se už neví, komu věřit a co činit. Vždycky to zamluvil, to je pravda, a nechtěla jsem být dotěrná. Muži mají právo na své starosti, však mu také nepovídám o všech trampotách. Hrůzy vpádu Pasovských, na které tatínek tak nešťastně doplatil, chválabohu záhy skončily. Císař Rudolf zemřel věkem sešlý a na zdraví nedostatečný. Král Matyáš potvrdil všechny svobody. Bůhví co v tom vězí, že muži jsou tak nesví. Řemeslo prospívá, Matyáš prý nemiluje rozbroje a vojny. Oženil
167
se ve věku pokročilém, chtěl by zplodit potomka. Přála bych mu to. Jak je dobře, že skončil tureckou válku a všude je mír. Štěstí a starost, chvilka a čas. Ne, život nelze vážit na klamné váze času. Drobet radosti převáží hodně starostí. Verunku bolí v krku a má horkost, musím se na ní podívat nahoru a vyměnit jí obkládek. Mistři se scházejí, besedují a rokují až nápadně často. Do města byl vložen vojenský lid, nikdo z toho nemá radost. Proč vlastně? Když se nic neděje. Také v bratrstvu pěvců je jakási nejistota. Jako by si nevěděli rady, co dál po té loňské slávě k stému výročí reformace Martina Luthera. Opatrní mistři prý mají dojem, že jsou komisi milí jako kouř v očích. Komu? Snad něco zaslechnu, až večer přijdou. Když se manžel u večeře ptal, jak se vede Verunce, dotkl se věci svým způsobem: „Myslím, že by sis měla dnes lehnout k ní nahoru. Na služky není spoleh a tady by pro tebe nebylo dost klidno, nevím, jak dlouho se hosté zdrží.“ I ty lišáku, pomyslela si Dorotka, tohle je mužský úskok. Ale nezlobila se a odpověděla: „To jsem ráda, můj milý, že mě nebudeš postrádat. Vše bude připraveno a sám také víš, kde co máme. Takže se obejdeš i bez služky a nebude vám překážet vůbec nikdo.“ Spolkl to a podíval se na ni tak prosebně, že jí to bylo hned líto. Sám chodil otvírat, když se ozvalo klepadlo, a za každým zase zamkl. Neomrzelo ho to, přestože bylo návštěvníků sedm. „Není to dobré,“ bylo slyšet, když se rozsadili ve velké světnici. „Ještě není zle, ale bude hůř. – Jde o to, co si máme dát líbit a co ne. – Nic si líbit nedáme. Ukážeme sebrance, že jsme svobodné město, které se nemusí bát. – To, co provedli dneska, přesahuje meze trpělivosti.“ „Vážení páni mistři,“ promluvil zvučným hlasem konšel Tomáš Peserl, „třeba všichni dost přesně nevíte, oč běží. Povídá se ledasco, pravda nepravda a o nejdůležitějším se neví.“ Mezi přítomnými je také Josef Dobroner. Ač není pěvcem, pozvali ho k jednání pro jeho moudrost. Však také pokýval bílou hlavou: „Ano, ovšem. Například já vím málo o tom, co se děje ve městě. Vycházím zřídka. Povězte sám, pane konšele.“ Zahleděli se na konšela a čekali. Jedině vznětlivý Markus Michko do ztišení zvolal: „Ale zpívání o ceny bude! Slavné, s průvodem!“
168
Nevěnoval tomu pozornost a zamyšleně se rozhovořil: „Tedy co se týče poslední výtržnosti, jak to bylo, víme od biřiců. Vojáci si večer dotáhli k Modré štice dvě merhyně, opili je a dělali s nimi neplechu. Hostinský, jak víte, si zakládá na dobré pověsti. Domlouval jim, ale zbili ho a pohrozili, že mu prohlédnou dům, má-li tam něco příhodného, třebas i pěknou dceru. Nezaplatili a nadělali škody na nádobí a zařízení. Nakonec z opilých ženštin strhali šaty a vlekli je na náměstí. A že prý jsou špinavé a musí se vykoupat v kašně. Naši strážci opatrně vše pozorovali od začátku, tušili neblahou kratochvíli a tajně nahlíželi do oken. Schovali se pak a viděli, jak některý z těch surových nemravů bral z vozu svítilnu a kolomaz. Tou ty dvě chuděry pomazali ve tváři a na zadnici a ještě jim na záda načmárali necudné znamení. Jednu potom hodili do kašny, do té studené vody, druhá jim utekla. To už naši zasáhli, ač to pro ně bylo nebezpečné, ale koneckonců šlo o lidský život a křesťanskou duši, byť upadlou a nešťastnou. Však sám náš Pán měl soucit s nevěstkami.“ „A teď přijde to nejhorší. Vojáci se chechtali a hulákali, až některý, jehož hlas nebyl tak opilý, řekl biřicům: Jen si ji vytáhněte a zahřejte ji, ať se vám nenastudí. A hleďte si ještě užít, než tam začneme házet vás a vaše konšele. Na to odtáhli do tmy.“ „Ráno jsme vše vyšetřili a sám purkmistr pak navštívil komandanta a zdvořile se jménem rady otázal, zda mu nejsou proti mysli výtržnosti vojáků a co je pravdy na té vyhrůžce, kterou pronesl voják, jenž měl šarži.“ Poslouchali napjatě, přestože o výtržnosti slyšeli podrobná líčení i víc než jednou. Tady už nejde o surovost ochlastů. „Teď dávejte pozor,“ připomněl konšel a mnul si čelo, jako by sám chtěl znovu přemýšlet. „Komandant slíbil, že nařídí pochůzky hlídek. Neomluvil se, nepokládal výtržnosti vojáků za nic vážného. Budiž, aťsi nad tím mávl rukou. Ale na druhou otázku odpovídal náramně opatrně. „To jste si vymysleli,“ chtěl to odbýt. Ale purkmistr trval na tom, že nikoli. – „Opilí chlapi si nevidí do huby,“ vzal to plukovník z jiné strany. Ale purkmistr na to, že opilí často mluví pravdu, protože ji nedovedou umlčet. – „Někdy, ale ne vždycky,“ zase komandant a pohrdlivě se ušklíbl, že to purkmistra zarazilo a řekl: „Můžeme tomu rozumět tak, že ona hrozba je hrubá lež a urážka Jeho Veličenstva? A že pan komandant tuto urážku vyšetří a náležitě potrestá?“ 169
Nato se plukovníkovi zakabonilo čelo a stáhly rty. „Konec hry,“ procedil. „Jste chytřejší, purkmistře, než jsem očekával, musím si na vás dát pozor. Nic nevím a nic vám nepovím. Leda tohle: Císař Matyáš je chorý a bezdětný, proto se už postaral o nástupce, to přece víte. Jaká bude jeho vláda, o tom jsou dohady. Vojáci umírají za toho, kdo je platí. Jste-li vy aspoň stejně chytří, budete pro něho žít a pracovat. A nezpívat jinou písničku. Vemte si to k srdci. Jinak se mi nezdá vhodné, abych byl napříště obtěžován podobnými hloupostmi.“ Nedalo se už říct nic než omluva a odporoučení. – To je vše, páni mistři. Městská rada si přeje, aby se bratrstvo rozhodlo podle vlastního uvážení.“ Starý Dobroner sedí s očima sklopenýma, vnímá řeč, ale zároveň se nebrání ani vtíravým obrazům vlastní mysli, tenkrát v Praze ten tanec smrti. Znamení a předpovědi, zlá tušení. Budoucnost se rodí z lůna času, zraje jako plod v těle matčině, větším dílem je už hotová, dřív než ji spatří tělesné oči. Proč zemřel přítel Lynhytl? Byla to předehra k tanci, který nastává? Ovšem, zemřel také pro lhostejnost ke všemu krom výdělku. Ta je mateční látkou zla, podhoubím prašivek a jedovatých hub. Jeho smrt je zapomenuta. Také po pánovi z Riespachu zůstal jenom náhrobek. Není dobré zemřít za majetek. Dobroner však poslouchá a nepromluví, neboť je tu jen přizvaný host. Ani Abrahám se nemá k řeči, jako hostitel je zdrženlivý. Ať se každý vymluví, vášeň není dobrý rádce. Sám se nepokládá za znalého politiky vně hradeb. A tak čeká a hledí si vybírat ze zmatených řečí něco podstatného. Každý má v hlavě a v ústech zemskou politiku stavů. Ale řeči se již opakují nebo svážejí na scestí, a tu se Abrahám odhodlá zasáhnout: „Vážení přátelé,“ praví, „co bylo řečeno, je vesměs důležité. Přesto nezapomeňme, že jsme se sešli, abychom uvážili, má se pokračovat ve školách mistrovského zpěvu, nebo je nekonat, pokud zde bude vloženo vojsko. Máme uvážit, co by bylo na prospěch a co na škodu. Myslím, že pan konšel by o tom prvním mohl dát své dobrá zdání.“ Z vysoké politiky se takto vrátili před prostý úkol, který bývá nejsnadnější. „Něco víte sami, přátelé,“ ujal se slova konšel, „ale pravý základ věci se pozná ze starých listin, které jsem již dříve prohlédl. Kdysi trvalo dobrých deset let, než první milovníci umění v městě dosáhli schválení stanov. Patricijové se báli rostoucí moci řemesla a nezdálo se jim, aby se mistři a tovaryši různých cechů scházeli za zavřenými dveřmi, byť kvůli ušlechtilému umění. Naše město, které se jako jediné 170
moravské zúčastnilo svého času prvního povstání českých stavů, bylo dlouho trestáno pokutami a omezováním výsad; dodnes si nezískalo plnou důvěru. Někteří konšelé doporučují krajní opatrnost. Mohlo by dojít k násilnému zákroku.“ „Ale naše země je z devíti desetin evangelická!“ To nezvolal horkokrevný Michko, nýbrž věkem i rozumem zralý Kryštof Herman, jenž složil devatenáct zpěvů o historii Jihlavy od založení města, věnoval bratrstvu olejem malovaný obraz slavného básníka ševce Hanse Sachse z Norimberka a vzorně vedl spolkové knihy. „Nu ano, to je pravda,“ odpověděl mu rovněž vážně konšel Peserl. „Ale náboženství a politika se často pletou. Někdy ani nepoznáš, o co komu jde.“ „Zastavil se u mne mladší český písař Jiří Menšík,“ pokračoval Kryštof Herman klidněji. „Víte přece, jakým je příznivcem mistrovského zpěvu, dal nám vyvázat do sametu stanovy a spolkové knihy. Prozradil mi, že oba učení písaři počítají s rázným skončením nešvarů v království. Nebude se už dlouho ustupovat. A my se máme zahanbit?“ Jednání opět sklouzávalo v hašteření, proto se Abrahám obrátil na Dobronera s prosbou, aby pověděl své stanovisko. Ten pomalu povstal, přestože všichni mluvili vsedě, pokud někdo vzrušením nevyskočil; pohleděl každému do očí, nakonec se upřeně zadíval na konšela a začal hlasem těžkým vahou odpovědnosti. „Vážení páni a přátelé,“ pravil a nadechl se, „mluvím nerad, ale nechci uhýbat svému svědomí. Uvážil jsem, co jsem slyšel zde od vás, a přidal jsem některé věci, jichž jsem byl svědkem v posledních letech. Co řeknu, o tom nemám v duši pochybnosti. Rozumem i srdcem věřím, že není dobře draka dráždit, nýbrž zabít. Ale všechno má svůj čas, a to je ten pravý čas.“ Nikdo nečekal od mírného starce tak tvrdá slova; proto jim neodporovali. Dokud neodejde z města vojsko, nebude se konat žádné zpívání o ceny a zmlknou ústa pěvců. Nevíme, na čem jsme, čekejme ve střehu. Po prašné cestě mezi kvetoucím obilím jedou tři jezdci. V západním slunci se jim leskne zbroj a kovové přezky, ale nejsou to lecjací knechti z vojenské chásky, jakých se venkovský lid teď bojí. Ani na kurýry by nehádal, kdo by je pozoroval skryt v okraji lesa. Otěže visí volně, jezdci 171
popřávají koním vůli, jak se jim kdy zachce urychlovat krok. Přesto nenaskakují do cvalu ani na nejpříhodnějším místě a jen tu a tam zaklusají. Jedou tedy jezdci z daleka a nemění koně. Nejstarší z nich, jihlavský městský písař Martin Leupold, krajinu zná. Včera vyrazili z Prahy a teď se blíží k Humpolci. U rozcestí notárius zastaví a řekne: „Tady se rozejdeme. Na Lipnici k Trčkům pojedete doleva, pane Čtyřkolský, však je hrad chvílemi vidět. Vaše cesta je nejkratší. Směr doprava je na Pelhřimov. Přenocujte v Želivě, pane Rataji, je tam bezpečno. Přesto nepřiznávejte, odkud jedete, vyptávali by se vás. Mohli bychom se rozejít až v Humpolci, ale vzbudil by se rozruch. Jsou tam lidé, kteří mě znají; nerad bych jim lhal a s pravdou lépe počkat, až bude silnější.“ Rozloučili se a začali se vzdalovat k východu, k západu a k jihu. Přitahovali otěže, koním se od sebe nechtělo, ržáli, ohlíželi se a jezdcům nestačily k pobídce holeně, nezbylo, než dávat lehce ostruhy. Cesta k Humpolci je mírně svažitá, kůň jde rázně, snad už cítí město, avšak jihlavský syndik a zemský defensor nespěchá. Přemýšlí a rozhoduje se. Všichni tři jezdci, tak jako další, kteří ve stejný čas vyrazili do Prahy, vezou poselství českých stavů. Jednak stručné adresné listy, jednak narychlo vytištěnou Apologii. Ústně mají vyložit, co se v Praze událo, a přesvědčit města a vrchnosti, že se tak stalo po právu a nutně v zájmu všech. Jak to dopadne? Začala se velká věc, stejně nadějná jako nebezpečná. Opatrnost je matka moudrosti. Nedopřeji si nocleh v Humpolci, je to město, lid žije v napětí. Projedu bez zastávky, vyhnu se náměstí. A klusem, jako kdybych do noci chtěl dojet domů. Od brány k bráně projel bez obtěžování, sledován očima všetečných kluků a zvědavých žen. Za městem opět popustil otěže a snažil se sedět co nejpohodlněji při volném kroku. V krasoňovské dolině kůň zneklidněl a ohlížel se na jezdce. Před hospodou stojí dva vysoké truhlíky na obrok. Není divu, že kůň má hlad, jezdci už také dávno vytrávilo. Ale člověk vydrží víc než kůň. Hospoda je tu ubohá, slunce teprve zapadá, do tmy je hodina. Zastavil tedy u krmítka a civícímu pacholkovi hodil minci: „Nasyp tam pytlík ovsa.“ Nesesedl, těžko by se mu chodilo a naskakovalo. Dojedu až do Větrného Jeníkova, co nejblíže k domovu. V soumraku jezdec splývá s koněm, když znaveným krokem stoupá k dnešnímu cíli. Na kopci se rýsuje kamenná zeď staré zemanské tvrze, 172
nad lukami se táhne šedý pruh mlhy a nad ním temný pás lesů. Na jižní obloze první bledé hvězdy. Před koncem cesty je cíl blízký a zároveň daleký, stovky kroků jsou večer těžší než ranní tisíce. Ale nahoře na kraji obce kůň zaržál a také skleslým jezdcem projela jiskra, že se v sedle napřímil. Hostinský Krbec ho zná. Váží si ho pro učenost i jako zvoleného zemského ochránce evangelických práv. S radostí vyslechl, že pán hodlá přenocovat, a div se nepřetrhne úslužností. Ale host by měl svůj pozdní příchod vysvětlit. Zde už netřeba takové opatrnosti. „Jedu z Prahy,“ prohodil. „Zpozdil jsem se a kůň už není docela v pořádku, jde čím dál hůř. Nechce se mi jet ve tmě.“ „Kdepak, milosti, to by nebylo moudré. Nejen kvůli koni, toho vám ošetříme. Nejspíš to budou jen unavené nohy, potřebuje si odpočinout. Prohlédneme kopyta, ovážeme nárty a on si lehne. Kůň ví, co potřebuje. Samozřejmě také napít čisté vody. Z čistého vědra. Třeba se cestou dobře nenapil a trpí žízní. Kůň raději nepije, není-li to z čistého.“ Krbcová přinášela na stůl, co dům dal. Neseděli ve výčepu, raději v přilehlé velké kuchyni. Krčmář hosta baví s tajnou nadějí, že se od něho něco dozví. „Zemské cesty jsou dnes nejisté,“ nadhodí. „Bohužel,“ řekl syndik. Nepověděl, že cestou do Prahy měl průvodce, který se tam ještě dva dny pozdrží a pojede zpátky jinudy. Pro jistotu poveze nejčerstvější zprávy. Každý den může znamenat mnoho. „Na tak dalekou cestu je lépe jet kočárem,“ zkouší krčmář znovu. „Vím, že nejsem mladík. Můj moudrý kolega pan Hynek z Velínova mě k tomu přemlouval. Ale kočáry jsou přepadány častěji než jezdci.“ „To je pravda. A těžko se škůdcům unikne. Tak tedy páni defensoři Majestátu. Však je co bránit.“ „Doslechli jste se i tady o Hrobu a Broumovu?“ „Něco. Zastaví se pocestný, objedná si jídlo, popije piva, přikrmí koně a chvátá dál. Co poví, slyšel z kdovíjakých úst, jeden mluví tak, druhý onak. Ale máme dojem nedobrý.“ „Pravda je taková: V Broumově dal opat zavřít kostel, který si naši postavili na jeho zboží, a v Hrobu, na severu Čech, dal arcibiskup takový náš kostel na svém panství dokonce zbořit. I jinde si troufají, Majestátu nedbají za mák. Projednali jsme všechny věci, jak se kde protizákonně sběhly, a sepsali jsme protest k Jeho císařské Milosti.“ 173
„To jste dobře učinili, vzácný pane,“ mínil hostinský. „Je nejvyšší čas, aby se v zemi obnovil pořádek.“ „A co tady? Je zde klid?“ „Jak bych to řekl?“ podrbal se krčmář za uchem. „Pořádek, ten tu je. Ale neklid taky.“ „Myslím, že rozumím,“ řekl syndik a čechral si krátký vous. „Lid se bojí. Také pro ta znamení, co se o nich povídá. Zatím je úzko. Ale úzkost se špatně snáší. Když je moc velká, snadno se mění v hněv. Já to znám. Člověku je úzko z bídy, nesnáší pohled na ubohé děti, v té bezmoci se opije a rozmlátí i to málo, co má.“ Martin Leupold moc nepojedl. Při pivě si opřel tvář o dlaň a zamyslel se. Něco mu vrtalo hlavou. „Poslyš, krčmáři, copak je v té budově u tvrze, co má zvýšená okénka jako stáj nebo sýpka?“ Krbec se zarazil a nápadně se zakuckal. „Nic, možná staré haraburdí. Už dlouho neslouží svému účelu.“ „Také mám ten dojem,“ přivřel víčka a chvilinku se odmlčel. „Je-li v lidech úzkost a neklid, řekl bych, že tíhnou dohromady. Nezdá se ti?“ „Tady v šenku ani nepozoruji.“ „A jinde?“ „Kam já přijdu jinam? Ale možné to je, vůbec bych se nedivil.“ „Třeba se v tom prázdném stavení zahnízdili lupiči. Nebo dezertéři či jen zběhlí poddaní. Nic jsi nepozoroval? Nevyskytly se krádeže?“ „Kdepak nic takového. To bych určitě věděl.“ Hostinský byl nesvůj a oči se mu roztěkaly nejistotou. Kam s tím pán míří? „Víš co, krčmáři, já se tam podívám. Půjdeš se mnou?“ „Nemám klíč. Ani nevím, kdo by ho mohl mít. Ve tmě neradno do takových míst chodit. Ráno požádám sousedy.“ „Půjdu hned. Vezmu si kord a pistoli. Dám si pozor.“ „Proboha nechoďte, milosti. Vsadil bych nevím co, že tam žádná taková cháska není.“ „Takže mi nehrozí nebezpečí? To jsem rád.“ Notarius odhodlaně vstal z lavice. „V mém věku bych si měl dát pokoj. Jenomže já jsem tam zahlédl světlo. Je v zájmu obce vědět, co se uvnitř děje.“
174
Krčmář povstal také, ošíval se, nevěděl si rady. „Proč se obtěžovat? Jste unavený, milosti. A teď ve tmě,“ breptal, „nikomu to nevadí.“ Pan Leupold nepověděl, na co si vzpomněl. To světlo uvnitř se nepohybovalo, jako když někdo pro něco jde. Podle záře v okénkách tam dokonce byla dvě nehybná světla kus od sebe. Nevěnoval tomu pozornost, kůň zrovna zrychlil krok k cíli a také jezdec k němu byl zaměřen. Zde v hostinci mu vjem znovu vstoupil do vědomí. „Nevadí? Nikomu?“ Písař na něho upřel unavené oči a položil mu ruku na rameno: „Krčmáři, ty víš, kdo tam je a proč.“ Krbec sklonil hlavu. „Vytrženci, milosti. Neškodní.“ Leupold snad ani nebyl překvapen. „Znáš je?“ „Všechny, i přespolní.“ „Musím se přesvědčit. Mluvíš-li pravdu, mou vinou se nikomu nic nestane. Nejsou chráněni Majestátem, ale měli bychom je trpět. Jen aby to nebyli selští rebelové, krčmáři. Mohou tě klamat.“ Defensor si chtěl vzít zbraň, ale hostinský řekl: „Netřeba, půjdu s vámi. Ukáži vám je, aby nevěděli. Budou nerušeně pokračovat, jinak by se vyplašili.“ Vykročili do hvězdné tmy a opatrně šli mlčky bez lucerny, krčmář napřed. Jedna hvězda se utrhla a jak letěla prudce po nebi, jasně se rozzářila a zhasla nad temným stavením. Hostinský se na okamžik zastavil, zakolísal v sobě, ale host mu zezadu sáhl utěšlivě na rameno a šli dál. Minuli dveře, kudy se vcházelo do budovy z nádvoří. V rohu vystoupili obezřetně po třech schůdkách; tam byla tma úplná. Krbec vzal defensora za ruku a vedl ho za sebou pár pomalých kroků. Stanuli čelem u stěny. Martin Leupold nahmatal oblá příčná dřeva. Asi dveře pobité rozříznutými kuláčky. Krčmář něco kutil ve výši očí a ukázal se světlý proužek. Špehýrka. Účastní se takto tajně shromáždění vytrženců bez nebezpečí pro sebe a pro svou živnost. Defensor přistoupil, viděl a slyšel. Dlouhý stůl, několik hrubých fošen na dřevěných kozách. Kolem v nestejném osvětlení muži a ženy. Sedí na obrácených koších, vědrech či džberech, co se v haraburdí našly. Uprostřed stařec s krásně řezanou tváří, orámovanou bílými vlasy. Dvě tlusté svíčky, vsazené do nízkých, domácky vyrobených svícnů, matně osvětlují ústřední hlavu z obou stran. Stíny dávají vystoupit tvarům a temno u zdí je jako zdůrazňující 175
pozadí na obraze. Stařec s orlím nosem zvolna otáčí hlavu, přenáší pohled do každých očí, aby promlouval jakoby ke každému zvlášť a zůstával se všemi v jednotě. Hlas nemá kazatelský, ale vlídný a trpký, klidný i naléhavý, plný přesvědčení. Defensor zírá a naslouchá s pootevřenými ústy. Doplňuje si zaniklá slova vět, protože mají jasný smysl a mnohé věty zná hlavně z knihy Koheleth. „Neb život je chůze po tenkém ledě,“ zachytil starcovu řeč, „a žádný neví, jaká hloubka je pod ním. Zbloudilých svět je vášeň hromadění, smutná to rozkoš, kdekdo kupí majetek a neví, kdo jej promrhá. Nastal čas probouzení hadů a štírů, leč pravda je silnější nežli vládce a jediná je to míra, jíž měří se člověk. Máť vyhrazeno málo jen roků, aby se zabýval sebou. Vykopali mu hrob, dřív než se narodil. Neb smrt je následek života a nelze zadržet horu času, jak se řítí. A co je tedy opravdu naše? Hle, marnost je všecko a do větru domýšlivost. Všecko má svou dobu, každá věc pod sluncem má svůj čas. Je čas roditi se, čas umírati; čas sázeti, čas zasazené trhati; čas zabíjeti, čas hojiti; čas plakati, čas smáti se; čas truchliti, čas tančiti; čas hledati, čas ztráceti; čas schovávati, čas zahazovati; čas trhati, čas látati; čas mlčeti, čas mluviti; čas milovati, čas nenáviděti; čas míru, čas války. Co jest, dávno již bylo, co bude, je odedávna, a Bůh mstí člověka pronásledovaného. Na místě práva vidím ničemnost a ničemnost na místě spravedlnosti. Týraných lidí slzy a snahu vymknout se rukám trýznitelů – však těšitel žádný. Zříš-li chuďasův útisk a šlapání práva, nediv se praničemu. Jak vyšel nahý z lůna své matky, odejít musí tak, jak přišel. Přišel jak nicota a mizí v temnotě, den smrti je lepší nežli den narození. Jak praskot trní pod kotlem jsou žerty pošetilců, marnost je všecko. Moudrý člověk, ač spravedliv, hyne, ničema, přestože zlý, žije dlouho, rozsudek nejde v patách zlému činu, zlo je ve všem, co pod sluncem se děje. Řečeno: Moudrost je lepší než síla. Leč chuďasova moudrost se neuzná a jeho slova se neslyší. Přesto když zdvihne se na tebe vládcova zvůle, neopouštěj své místo! Viděl jsem sluhy jet na koních a knížata jíti pěšky jako sluhy – Kdo dbá na vítr, nezasije, kdo kouká po mracích, nepožne. Slova moudrých jsou jak ostny a hřeby, neboť Bůh posoudí každý skutek dle toho, zda byl dobrý či zlý, až strhá se provázek stříbrný a roz-
176
tříští lampa zlatá – a pukne džbán u pramene a nad studnou zlomí se hřídel – Marnost, jen marnost, všecko je marnost.“ Důstojný kmet vzhlédl strnule před sebe, mírně pozvedl obě ruce s dlaněmi vzhůru obrácenými jak v obětním gestu, potom povstal a povstali všichni a on vzal nejbližší za ruce a za ruce se vzali též ostatní kolem stolu. A tu, zcela bez pokynu, leda že to bylo neviditelně stiskem rukou, pronikavě zaúpěli a volali skřípavými mužskými a ječivými ženskými hlasy: „Netrhej se ještě, provázku stříbrný! Netřišť se ještě, lampo zlatá.“ Písaři Leupoldovi přejel mráz po zádech, jako náhlý vítr prolétlý škvírou ho ťala úzkost a hrůza. Prudce odtrhl hlavu od špehýrky a bezradně pohlédl do tmy. Matně sáhl na temný obrys krčmáře Krbce, zatahal za látku haleny a dal mu najevo, že chce odejít. Venku se nadechl, hvězdy jsou klidné, za tmavým stavením zaštěkal pes. Kde začíná a kde končí marnost? Kolik jí unese člověk? Jakou tíhou se přetrhne provázek stříbrný, jakým rázem se rozbije lampa zlatá? Ti pokorní lidé, udření denní prací a ustaraní dobýváním chleba, vzdorují marné strasti úpěním. Zatím. Je čas milovati, čas nenáviděti, čas míru, čas války. „Kdo je ten moudrý kmet?“ zeptal se písař, když došli domů. „Říkají Petr, když o něm mluví. Oslovují ho otče. Není zdejší, obchází více obcí.“ Dál se host neptal. Spadla na něho tíže. Při stahování vysokých bot mlčeli oba; pak už jen přání dobré noci, lůžko a hluboký spánek. Hostinský měl pravdu, kůň byl v pořádku, což ostatně věděl i jezdec. Před devátou projel jihlavskou bránou, doma se odstrojil a vzkázal na radnici, aby ho čekali purkmistr a Jan Hynek z Velínova. Není-li některý z nich přítomen, ať je ihned zpraven. Zavřeli se v kanceláři pana Hynka, jenž byl zběhlý v otázkách práva a státní politiky. Jako přítel Karla ze Žerotína měl dobré znalosti o politice protestantských knížat a vládců Anglie i Francie. „Čeká nás těžké rozhodování,“ odpověděl Martin Leupold na mírně ovládanou netrpělivost. „Po pravdě řečeno, někteří z pánů a rytířů již způsobili, že rozhodnutí padlo. Kdo se přidá, nevím, zvlášť o městech mi není známo zhola nic. Za dva tři dny, jak počítám, přijede Gallus, snad bude vědět víc.“ 177
