Za gotikou při Úslavě a Bradavě
0
1
3
4
5
6
7
8
Spálené Poříčí, rozc. Spálené Poříčí, nám.
dvůr Lhotka
U dvora Vlkova
Žákava
Nezvěstice, kostel
Vlčtejn, zříc.
Zdemyslice
Štítov
Karlov
2
Kamensko, myslivna
600 500 400 300
Spálené Poříčí, nám. Spálené Poříčí, rozc.
Spálené Poříčí, nám. – Spálené Poříčí, rozc. 0,5 km – Karlov 2,5 km – Štítov 4 km – myslivna Kamensko 6 km – Zdemyslice 8 km – Vlčtejn, zříc. 9,5 km – Nezvěstice, kostel 13,5 km – Žákava 15,5 km – U dvora Vlkova 18 km – dvůr Lhotka 20 km – Spálené Poříčí, rozc. 21,5 km – Spálené Poříčí, nám. 22 km
9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22
Kolem Úhlavy a při jejím pravém přítoku Bradavě vede tato zajímavá a pestrá trasa, která nám představí několik starých gotických kostelů i jednu zajímavou zříceninu hradu. Budeme – jak to na jižním Plzeňsku už ani nemůže být jinak – střídavě stoupat a klesat, půjdeme většinou po dobrých cestách či silnicích, místy nás však čekají i poněkud podmáčené úseky a také jedna poněkud náročnější část prakticky volným terénem; ale určitě všechno zvládneme bez problémů. Pokud se na výlet vydáme na kole, pojedeme od hradu Vlčtejna dál po modré značce na křižovatku u dvora, pak vpravo po hlavní silnici č. 20 a na dalším rozcestí opět doprava do Zdemyslic. V lese mezi Žákavou a dvorem Lhotkou musíme počítat naše tipy s obtížnějším terénem, tato část se však dá objet po silnici přes Štítov. Spálené Poříčí – hezké venkovské město se zámkem, kosteNa běžkách je za dobrých sněhových lem a starými domy. podmínek sjízdný úsek Spálené Poříčí, rozc. – Zdemyslice, samozřejmě bez Zdemyslice – obnovený gotický kostel sv. Mikuláše ze 14. stol. projeté stopy. Vlčtejn – zřícenina gotického hradu na buližníkové skále. Jedním z nejhezčích sídel na jižním Plzeňsku je Spálené Poříčí**, Nezvěstice – gotický kostel Všech svatých se zachovanými malé, ale příjemné a hezky upravené architektonickými detaily. město na potoku Bradava, od r. 1992 městská památková zóna. Jak napo- Žákava – gotický, barokně přestavěný kostel sv. Vavřince. vídá i jméno, v minulosti tu roztaho-
82
val křídla červený kohout. Obec se původně jmenovala pouze Poříčí a první zmínka o ní pochází z r. 1239, kdy ji majitelé – páni z Rožmitálu – prodali kladrubskému klášteru, od 2. poloviny 14. stol. však byla opět v majetku šlechty, která se tu často střídala. Počátkem 17. stol. získali Poříčí Mitrovští. Adam Mitrovský, ač sám katolík, hlasoval pro přijetí Fridricha Falckého za českého krále, proto byl po Bílé hoře odsouzen k pokutě 500 zlatých. Obyvatelé Poříčí, které se již před r. 1391 stalo městečkem, však byli převážně evangelíci. Proto v r. 1620 Poříčí přepadlo a vypálilo císařské vojsko generála Buquoye; od té doby nese přívlastek Spálené. Od r. 1749 do r. 1945 vlastnila zdejší statek pražská svatovítská kapitula. Další velký požár tady řádil v r. 1838. I z této pohromy se městečko rychle vzpamatovalo. Odlehlost od hlavních cest i pozdější absence železnice způsobily, že si uchovalo převážně zemědělský charakter, část obyvatel se živila i řemesly. Rozvinula se tu i železářská výroba, připomínaná již v 16. stol., v 18. stol. vyrostla při železné huti také výrobna zbraní. Toto odvětví však časem zaniklo, stejně jako sirkárna, která v době největšího rozkvětu zaměstnávala až 100 dělníků. Městečko trpělo nejen požáry, ale i povodněmi. Značné škody mu způsobila prudká bouře v srpnu 1925, kdy se protrhly hráze rybníků Hvížďalka a Kolařík a voda zaplavila ulice. V r. 1996 byl obnoven městský statut Spáleného Poříčí. Středem obce, která si uchovala malebný maloměstský ráz konce 19. a počátku 20. stol., je prostorné obdélné náměstí Svobody s gotickým kostelem sv. Mikuláše, upraveným barokně koncem 17. stol., v r. 1704 doplněným o věž a přestavěným v 2. polovině 19. stol. V jeho výzdobě zaujmou zajímavé vitráže J. Hodka z r. 1942. Okolí svatyně má parkovou úpravu s krátkým lipovým stromořadím. Pod lipami stojí tři barokní sochy z 20. let 18. stol. – sv. Jan Nepomucký, P. Marie a sv. Antonín Paduánský. Poblíž je i památník padlým s pomníkem M. Jana Husa. Náměstí obklopují většinou přízemní domy venkovského typu se štíty ve stylu pozdního baroka a empíru, najdeme tady však i honosnější objekty, dnes většinou s historizujícími fasádami. K nejhezčím a nejlépe zachovaným patří čp. 34, 50, 120, 31–33, 159, 161 (židovský kupecký dům) aj. Na budovu městského úřadu z r. 1907 navazuje zeď s velkou nikou, v níž je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1717, tedy z doby ještě před Janovým svatořečením. K nejkrásnějším domům patří děkanství čp. 139 (za kostelem naproti zámku), patrová stavba z r. 1780 s krásně zdobenou rokokovou fasádou. Na průčelí jsou umístěny tři pamětní desky – jedna připomíná, že zde v letech 1894–95 působil jako farář spisovatel J. Š. Baar, druhá je věnována zdejšímu vlasteneckému čtenářskému spolku, založenému v r. 1820 jako třetí nejstarší v Čechách, třetí pak zdejšímu rodáku páterovi F. Ferdovi, proslavenému lidovému léčiteli, 83
v letech 1951–60 nespravedlivě vězněnému komunistickým režimem. Nejvýznamnější stavbou Spáleného Poříčí je zámek, obklopený menším parkem. Na jeho místě stávala původně pozdně gotická tvrz z přelomu 14. a 15. stol., kterou dal v r. 1617 Adam st. Vratislav z Mitrovic přestavět na trojkřídlý renesanční zámek. Čtvrté křídlo směrem do parku, které uzavřelo obdélné nádvoří, dala vystavět svatovítská kapitula až koncem 18. stol. V 1. polovině 19. stol. došlo ještě k částečným novogotickým úpravám – z té doby pochází např. cimbuří na vrcholu průčelní hranolové věže. Průčelí zámku zdobí renesanční psaníčkové sgrafito, v nádvoří jsou dva kamenné renesanční portály. Objekt dnes vlastní opět Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, slouží kulturním potřebám, je tu i sídlo církevní střední odborné školy – obor ochrana přírody a prostředí a obor rodinná škola. Zámecký park v anglickém stylu vznikl po r. 1870, rostou tu některé mohutné exempláře převážně domácích dřevin. Jeho součástí je i Zámecký rybník (0,5 ha), napájený náhonem z rybníka Hvížďalka. Naproti zámku za silnicí je bývalý hospodářský dvůr a pivovar. Na vysokém pivovarském komíně pravidelně hnízdí rodina čápů. Na severozápadním okraji města je židovský hřbitov. (Ubytování, stravování: penzion a restaurace U Joachyma, restaurace U Kutálků, hostinec U Vötterů.) Od turistické orientace na náměstí u Husova pomníku (1) půjdeme po žluté a zelené značce chodníkem při hlavní silnici. Za křižovatkou se dáme mírně vlevo do uličky, vzápětí opět doleva na cestu do údolí Bradavy. Potok přejdeme po lávce a pokračujeme rovně ulicí ke křižovatce a turistickému orientačnímu místu Spálené Poříčí, rozc. (2). Tady se značky dělí – zelená míří po silnici vpravo, my půjdeme dál po žluté rovně. Zvolna stoupáme úzkou asfaltkou kolem rodinných domků, později mezi poli k rozcestí. Při pohledu zpět se nám otvírají hezké výhledy*. Na rozcestí zahneme spolu se silničkou vpravo, mineme lesík a pak dost výrazně vystoupáme ke dvoru Karlov. Asfaltka ústí do jeho vrat, naše žlutá značka těsně před tím odbočí vpravo, obejde dvůr, mine telekomunikační věž a dovede nás na širokou polní cestou lemovanou stromy a polorozpadlými dřevěnými ohradami. Po ní sestupujeme podél lesíka, potěšíme se dalekými výhledy*, mj. na vrch Radyni se zříceninou hradu, pak jdeme vpravo mezi poli a loukami. Vlevo mineme dlouhý úzký rybníček, za ním vstoupíme do vsi Štítov. Na jejím okraji je další podobný rybníček, částečně zarostlý rákosím. Dostaneme se na křižovatku a zahýbáme vlevo na náves. Štítov*, poměrně vysoko položená ves, nemá žádné výraznější pamětihodnosti. Na návsi polookrouhloého tvaru, jejíž značnou část zabírá vodní nádrž, z jedné strany lemovaná akáty, stojí novogotická kaplička s valbovou střechou, na jejíž hřeben je posazena zvonička. Před ní, mezi 84
Spálené Poříčí
dvěma lipami, je pomník padlým. Statky, jejichž štíty jsou většinou obráceny do návsi, postrádají architektonickou hodnotu. Hned na kraji návsi uhýbá značka podél nádrže vpravo k turistické orientaci (3) a lavičce, od ní pak půjdeme znovu vpravo do vedlejší uličky. Za vesnicí sestupujeme po zpevněné, kdysi zřejmě asfaltované cestě mezi poli k lesu a pak podél potůčku k hezkému lesnímu rybníku, pod nímž je dětský chatový tábor. Někde v těchto místech stávala zaniklá ves Kamenice, kterou dnes připomíná jen název místa – Kamensko*. Stejně se jmenuje i bývalá myslivna, která stojí v zahradě vpravo od cesty. Za ní na rozcestí nás žlutá značka vede vlevo po asfaltové silnici. Les pomalu končí, objevují se louky, o kus dál se stočíme na hráz dalšího lesního rybníka. Začíná tu rozlehlá chatová kolonie Kamensko, která se táhne až k řece Úslavě. Uprostřed hráze odbočíme ze silničky vpravo na pěšinu, která po několika krocích vyústí na širší cestu. Po ní jdeme mírně vpravo podél plotu mezi chatami, za nimi pěšinou krajem lesa a nakonec lesem. Stočíme se vpravo k potoku, přejdeme jej po lávce z kuláčů a po chvíli se dostaneme na okraj louky, kde se dáme vlevo a po několika krocích na vidlicovitém rozcestí vpravo. Sestoupíme na velkou louku u řeky Úslavy. Přejdeme ji a míříme k mostku. Vpravo vystupuje z lesa výrazný buližníkový suk zvaný Baba. Za řekou projdeme areálem bývalého mlýna na okraji Zdemyslic. Mlýn čp. 38 je hezky udržované patrové klasicistní stavení, k němuž byla přistavěna novější provozní budova. Silnice nás pak po malé chvíli dovede na náves. Vesnice s hezkým staročeským názvem Zdemyslice* patří k nejstarším v oblasti, již v r. 1115 se o ní hovoří jako o majetku kladrubského kláš85
tera, později náležela klášteru v Nepomuku. Náves je zatravněná, porostlá starými stromy, uprostřed stojí pomník s bronzovým lvem, věnovaný památce padlých, je tady i autobusová zastávka. (Stravování: obecní hospoda u Komorousů, otevřeno od pondělí do středy od 14, od čtvrtka do neděle od 11 h, hostinec TJ Sokol.) Z návsi projdeme uličkou kolem hostince k silnici, odkud můžeme udělat krátkou odbočku vpravo, ke starobylému kostelu sv. Mikuláše** (4), obklopenému kamennou zdí bývalého hřbitova. Je to jednolodní gotická stavba ze 14. stol. s málo odsazeným polygonálním presbytářem a hrotitými okny s původním obložením, upravený barokně v 18. a novogoticky v 19. stol. (západní průčelí). Na informační tabuli u vstupní brány se můžeme dozvědět mnoho zajímavého o jeho historii, např. to, že kostelní věž vyhořela v r. 1927 po zásahu bleskem a že v r. 1953 shořel cenný barokní hlavní oltář poté, co jej úmyslně zapálil slabomyslný žhář. V letech 1992–95 byl kostel důkladně opraven a v říjnu 1995 znovu slavnostně znovuotevřen plzeňským biskupem Františkem Radkovským. Práce v hodnotě 1 milion korun uhradily částečně sbírky občanů, i příspěvek obce a státu. U brány stojí i vysoký pískovcový toskánský sloup z r. 1850 zakončený železným křížem. Vrátíme se zpět na silnici, na žlutou značku, a vystoupáme po ní k turistické orientaci (5) poblíž žel. trati. Žlutá tady uhýbá vlevo, odkud naopak přichází značka modrá, která nás povede dál. Přejdeme přes koleje k dalšímu orientačnímu místu v těsné blízkosti žel. zastávky a začínáme výrazně stoupat po silnici ven z obce. Asi v polovině kopce mineme vpravo zdemyslický hřbitov. Silnice nás nakonec dovede do vsi Vlčtejn a pokračuje přes ni stále vzhůru až k nejvyššímu místu, bývalé prodejně potravin, dnes sídlu obecního úřadu, kde je i turistická orientace. Začíná tady značená odbočka ke zřícenině hradu (100 m a zpět). Gotický hrad Vlčtejn** (6), někdy nazývaný i Vildštejn, vystavěli na buližníkové skále v 1. polovině 14. stol. Rožmberkové. V r. 1421 jej obsadili husité, kteří se tady pod vedením Svojše ze Zahrádky udrželi až do r. 1446. Pak hrad držel Bedřich z Donína, přední válečník a cestovatel. V r. 1451 tady došlo k významnému jednání mezi královskou stranou Jiřího z Poděbrad a odbojnou jednotou strakonickou, zastupovanou především Rožmberky, které vyústilo v podepsání Vildštejnské smlouvy, která přispěla k uklidnění rozjitřených poměrů v království. Hrad přestal být trvale obýván na konci 16. stol., i když za vpádu pasovského vojska do Čech v r. 1611 tady sídlil Kryštof Harant z Polžic. Koncem 17. stol. byl již zříceninou. Hradní palác byl v r. 1822 romanticky obnoven, zastřešen a upraven k obývání, brzy na to byl však definitivně opuštěn a zříceniny dolního hradu s hospodářskými budovami a konírnami v r. 1824 z větší části rozebrány na stavbu silnice; na jeho místě pod starými lipami je dnes letní scéna, poblíž i ohniště. Kolem celého areálu se 86
dodnes dochovaly mohutné příkopy a valy, obklopující skálu. Po železných schodech můžeme vystoupit do hradního jádra, které tvoří mohutný obdélný patrový palác s polygonálním zakončením, poněkud připomí87
nající palácovou budovu na blízké Radyni. Dochoval se v původní výši i s velkými obdélnými okny, objevíme tu však i hezké gotické hrotité okénko s původním ostěním. Branka a část zdí, kolem kterých jsme při výstupu do paláce prošli, pochází až z romantické úpravy v 19. stol. Z dolního hradu zůstala jen část budovy při východní hradní zdi a na západní straně cisterna. Vrátíme se zpět na značku a pokračujeme mírně dolů po silnici. Na prvním rozcestí ji však opustíme a dáme se bez značení ulicí vpravo. (Kdybychom pokračovali dál, došli bychom po 200 m ke dvoru. Jeho součástí je i kolna bývalého pálffyovského velkostatku, otevřená empírová stavba z 1. poloviny 19. stol., jejíž střecha je posazena na šestnácti mohutných toskánských sloupech.) Procházíme severozápadní částí vsi, kde si jistě povšimneme usedlosti s hezky upravenou poloroubenou chalupou. Na rozcestí půjdeme mírně vpravo, na dalším v blízkosti rybníčka rovně do polí. Za posledním domkem se silnička změní na polní cestu, která nám nabídne daleké výhledy; panoramatu dominuje typická silueta hradu Radyně. Za mírného klesání dojdeme k lesu a po chvíli se dostaneme na rozcestí u mohutného dubu, odkud budeme pokračovat rovně dolů při kraji oploceného lesa k dalšímu rozcestí, pak vlevo lesem až na jeho konec u rozlehlého pole. Stočíme se ostře vpravo zpátky do lesa, cesta stále klesá kolem mladé smrčiny. V místě, kde se výrazně stáčí doprava, z ní uhneme na jinou, málo výraznou travnatou mírně vlevo. Vede nás dolů kolem oplocenek, pořád v nevelké vzdálenosti od kraje lesa, až k plotu rozlehlé obory. Tady začíná poněkud dobrodružná část našeho putování, naštěstí ne příliš dlouhá. Cesta, v posledním úseku už jen pěšina, definitivně mizí. Dáme se vlevo po kraji pole podél oplocení. To po chvíli skončí, projdeme vpravo mezi keři do neudržovaného ovocného sadu a jdeme doleva jeho horním okrajem kolem osamělé chatky. Za ní se objeví málo výrazná travnatá cesta. Pustíme se po ní; na konci sadu se stáčí vpravo dolů podél hradby keřů, šikmo protne louku a dovede nás k okraji lesíka poblíž posedu. Tady si už starosti s orientací dělat nemusíme – cesta je čím dál výraznější. Míří stále zvolna dolů loukou zhruba ve směru vedení vysokého napětí, k němuž jsme se postupně přiblížili. Před námi vidíme ves Žákavu, více vlevo Nezvěstice. Znovu jsme se přiblížili k oplocení obory, v níž můžeme vidět velmi početné stádo daňků. Poblíž místa, kde se dvě trasy vysokého napětí křižují, přetneme širokou cestu a pokračujeme v původním směru mírně dolů podél mladého smrkového lesa. Cesta se stočí doleva k železniční trati, přejde ji a sestoupí lesem do údolí Úslavy. Nakonec les opustíme, před námi se objeví chatová kolonie, cesta se změní na silničku a podél chat a zahrádek nás přivede do Nezvěstic. Zprava se přidá zelená značka. Spolu s ní přejdeme po lávce přes Olešenský potok a stoupáme úzkou uličkou do 88
středu obce. Vlevo si povšimneme několika roubených stavení, sroubku a stodoly. Vyústíme na hlavní silnici u kostela. První zpráva o Nezvěsticích** je z r. 1352. Ves bývala rozdělena mezi několik majitelů – část patřila k hradu Litice, později k Lopatě, část Rožmberkům, zbytek tvořily svobodné statky. V r. 1587 se celé Nezvěstice staly součástí šťáhlavského panství. Na východním konci při Úslavě stával dvorec s tvrzí, připomínanou v 15. stol. Zůstalo z ní tvrziště s nepatrnými stopami zdiva a valu. Nejvýznamnější stavbou obce a její dominantou je kostel Všech svatých (7), vystavěný v 1. polovině 14. stol. ve stylu cisterciácké gotiky, upravený pozdně goticky v letech 1606–07, s barokní nástavbou věže. Průčelí vrcholí vysokým štítem, na západní straně věže portál se zkoseným ostěním, na jižní straně lodi další hrotitý profilovaný portál, dochovala se i původní gotická okna. Presbytář má křížovou klenbu, sakristie trámový strop a dřevěný portál z r. 1606, v lodi se dochoval fragment gotické fresky sv. Kryštofa z poloviny 15. stol. Zařízení je převážně barokní, zajímavé jsou renesanční náhrobníky Příchovských a Kokořovců. V Nezvěsticích se v r. 1901 narodil Rudolf Slánský, v letech 1945–51 generální tajemník KSČ, obviněný Gottwaldem z vlastizrady a popravený. (Stravování: restaurace Ben, příjemné posezení na terase.) Od kostela budeme pokračovat po zelené značce. Vrátíme se po ní dolů k potoku a za lávkou půjdeme ještě krátce rovně (ve směru, z něhož jsme přišli) po silnici, hned za rozcestím u dřevěné boudy zahýbáme vlevo na pěšinu přes louku. Po lávce překonáme Úslavu a za ní opět loukou k silnici, která nás dovede do vsi Žákava. Kolem fotbalového hřiště a hospodářského dvora se dostaneme na rozcestí ve středu obce u kostela. Také v Žákavě*, připomínané v r. 1350, bývala tvrz, sídlo místního rodu vladyků Žákavců ze Žákavy, později rytířů z Pokonic. Nestála však přímo ve vsi, ale asi 700 m od ní směrem na jihozápad, na vyvýšenině nad Úslavu, kde ji dodnes připomíná zarostlé tvrziště zvané Pokonice. V celé kráse se však dochoval zdejší kostel sv. Vavřince (8), stojící uprostřed hřbitova na nejvyšší části plochého ostrohu, vystavěný goticky ve 14. stol., později upravený barokně, s barokní věží přistavěnou k presbytáři. V interiéru je hodnotné raně barokní zařízení. V parčíku před kostelem stojí socha sv. Václava z r. 1873. (Občerstvení: hospoda U špejcharu.) Z rozcestí pod kostelem pokračujeme po zelené značce mírně vlevo k turistické orientaci na křižovatce silnic. Držíme stále přímý směr, nevšímáme si žádných odboček vpravo ani vlevo. Projdeme vsí a vyústíme na silnici, po které mírně, ale vytrvale stoupáme ve svahu nad širokým údolím potoka Bradavy. Dobře vidíme na dva rybníky, oddělené pouze hrází; pod spodním stojí starý objekt mlýna. Nad protějším břehem 89
potoka je zalesněné návrší Sváreč, na jehož svazích se na několika místech vyskytují mohylová pohřebiště, náležející převážně kultuře mohylové a milavečské, později z části využitá i v době halštatsko-laténské, prozkoumaná v r. 1879. Dole při potoce je chatová zástavba. Vystoupáme až k lesu a zahneme podél něj vlevo na širokou cestu. Doporučujeme se ještě obrátit a užít si pěkný výhled*, dnes naposled i na dominantu Radyně. Mineme rozcestí s lavičkou mezi dvěma smrky a pokračujeme stále rovně, ignorujeme cesty odbočující vlevo k chatám. Projdeme les, pak chvíli sledujeme jeho okraj až ke svažité louce. Místo se jmenuje Babiny (9) a je významným archeologickým nalezištěm. Bylo tu zjištěno a prozkoumáno výšinné sídliště z pozdní doby kamenné, obývané ve 4. a v 1. polovině 3. tisíciletí př. n. l. Za loukou znovu vstoupíme do lesa a přetneme jeho cíp; na málo používané cestě je už prošlapaná jen úzká pěšina. Následuje další louka, v její polovině se stočíme vlevo k mostku přes Bradavu, k turistické orientaci U dvora Vlkova (10). Přes potok nepůjdeme, ale dáme se hned vpravo zalesněnou stráňkou pod loukou, pak lesem těsně nad Bradavou. Pozorně sledujeme značky, které několikrát mění směr, vedou nás střídavě po cestách a pěšinách, lesem i přes paseky, místy se musíme vyhýbat podmáčeným úsekům. Za jednou z pasek se dostaneme konečně na širší pohodlnou cestu, po ní dojdeme k rozcestí a zahneme doleva na zpevněnou vozovou cestu, na dalším u kraje lesa se dáme znovu vlevo. Po chvilce následuje další křižovatka, na které se cesta dělí do čtyř směrů – my spolu se zelenou značkou budeme pokračovat vpravo po travnaté cestě přes louku k bývalému dvoru Lhotka. V oploceném areálu stojí nový nepříliš vkusný objekt ve stylu „podnikatelského baroka“, doplněný o velkou plastiku jelena. Ode dvora budeme mírně stoupat asfaltovou cestou vpravo kolem pastvin k silnici a po ní vlevo dolů otevřeným terénem až k okraji Spáleného Poříčí, k turistickému orientačnímu místu Spálené Poříčí, rozc., kterým jsme prošli již v úvodu trasy. Po známé cestě vlevo se pak vrátíme na náměstí.
90
91
