za chvíli uslyšíš ránu. Přímo u vašich hlavních dveří, těch, co nikdo nepoužívá. Až se ozve, dveře trochu zarachotí v pantech, protože je to něco fakt těžkého a důležitého, a taky to trochu zarachtá a zacinká a Joan vzhlédne od svého vaření. Zadívá se do hrnce a bude se bát, že když se půjde podívat, co to bylo za ránu, tak jí to – ať už vaří cokoli – přeteče. Úplně vidím odraz její zamračené tváře v bublající omáčce a tak. Ale nakonec půjde. Půjde se podívat. Ty ne, Ede. Měl bys být ve sprše, ale místo toho ležíš nešťastně na posteli, aspoň doufám, takže to bude tvoje sestra Joan, kdo otevře dveře, i když ta rána je pro tebe. Ty se ani nedozvíš, ani neuvidíš, co tu ránu způsobilo, co jsem ti hodila za dveře. Ani nebudeš vědět proč. Je krásný den, svítí sluníčko a tak. Takový ten den, kdy si myslíš, že všechno bude v pohodě atd. Není to ten správný den na tohle, správný den pro nás, co jsme randili v dešti a zimě, od 5. října do 12. listopadu. Ale teď už je prosinec, nebe je jasné a mně už je to taky jasné. Řeknu ti, proč jsme se rozešli, Ede. Napíšu ti to v tomhle dopise, celou pravdu o tom, co se stalo. A pravda je taková, že jsem tě zatraceně strašně moc milovala.
5
Ta rána je tahle krabice, Ede. Tohle ti nechávám. Našla jsem ji ve sklepě, prostě jsem po ní sáhla, když už mi všechny naše věci začaly ze zásuvky nočního stolku přetékat. Taky jsem se bála, že by některé ty věci mohla najít moje mamka, protože ráda čmuchá v mých tajnostech. Takže všechny letěly do krabice a krabice letěla do skříně a na ni letěly jedny boty, co nikdy nenosím. Všechny památky na naši lásku, všechny zisky a zbytky našeho vztahu, jako třpytky a konfety, co stečou do strouhy, když skončí slavnostní průvod, všechno, co skončí v příkopu a tak. A celou tu krabici ti teď kopnu zpátky do života, Ede, každý kousek mě a tebe. Kopnu ti tu krabici před dveře, Ede, ale ve skutečnosti dostáváš kopačky ty.
7
Přiznávám, že ta rána mi na tváři vykouzlí úsměv. Což je poslední dobou docela vzácnost. Poslední dobou jsem jako Aimeé Rondelé v I nebe pláče, francouzském filmu, co jsi neviděl. Hraje tam nájemnou vražedkyni a návrhářku šatů a za celý film se usměje jen dvakrát. Nejdřív, když mafiánského bosse, co jí zabil tátu, shodí ze střechy, ale o tomhle úsměvu nemluvím. Mluvím o tom úplně na konci, když konečně drží v ruce tu obálku s fotkami a spálí ji, aniž by ji otevřela, v tom nádherném popelníku, a ví, že je po všem, zapálí si cigaretu a vstane v té zelené nádheře, co má na sobě, a dívá se, jak kolem kostelní věže krouží hejno kosů. Úplně to vidím. Svět je zase v pořádku, to je to, co ten úsměv znamená. Milovala jsem tě a tady jsou všechny tvoje krámy, pryč z mého života, stejně jako ty, to je to, co ten úsměv znamená. Vím, že ty to nechápeš, ty ne, Ede, ale možná, že když ti převyprávím celý děj, tak to pochopíš, protože i teď chci, abys to pochopil. Už tě nemiluju, samozřejmě, že tě už nemiluju, ale pořád ještě ti můžu něco ukázat. Víš, že chci být režisérka, ale nikdy jsi nedokázal vidět ty filmy v mojí hlavě, a to je, Ede, ten důvod, proč jsme se rozešli.
8
Na víko té krabice jsem napsala svůj oblíbený citát od Hawka Daviese. Hawk Davies je legenda a já píšu tenhle dopis na víku té krabice s jeho citátem, mám ho jako podložku, abych cítila, jak každým slovem, co ti píšu, prostupuje geniální Hawk Davies. Al si půjčil dodávku z obchodu svého táty a ta drncá a natřásá, takže i moje slova budou možná trochu roztřesená, takže až je budeš číst, máš smůlu. Zavolala jsem Alovi dneska ráno a hned, jak jsem řekla: „Hádej co?“ vypálil na mě: „Potřebuješ, abych tě někam odvezl v tátově dodávce.“ „Hádání ti jde,“ uznala jsem. „Skoro ses trefil.“ „Skoro?“ „No dobře, trefil ses úplně. Přesně to potřebuju.“ „Fajn, dej mi chvilku, jen najdu klíče a naberu tě.“ „Máš je v kapse bundy, ještě ze včerejška.“ „Taky ti to jde.“ „Nejsi zvědavej, co kam potřebuju odvézt?“
11
„To mi řekneš, až dorazím.“ „Chci ti to říct hned.“ „Na tom nezáleží, Min,“ vzdychl Al. „Říkej mi La Desperada,“ odpověděla jsem. „Cože?“ „Chci Edovi vrátit jeho věci,“ vydechla jsem po chvíli a zaslechla, jak se i Al zhluboka nadechl. „Konečně.“ „Jo. Svoji část si splním.“ „Jo. Tak až budeš připravená. Jsi připravená?“ Další hluboký nádech, tentokrát roztřesenější. „Jo.“ „A jsi z toho smutná?“ „Ne.“ „Min.“ „Tak jo, tak jo. Jo, jsem.“ „Fajn. Mám ty klíče. Za pět minut jsem tam.“ „Fajn.“ „Fajn?“ „Já jen… koukám na citát, co jsem napsala na tu krabici. Víš, ten od Hawka Daviese. Buď ten pocit máš, nebo ne.“ „Pět minut, Min.“ „Promiň, Ale. Neměla jsem –“ „Min, to nic.“ „Nemusíš sem jezdit. Já jen, ta krabice je tak těžká a já nevím –“ „To je v pohodě, Min. A jasně že musím.“ „Proč?“
Přes telefon se ke mně donesl jeho povzdech. Pořád jsem zírala na víko té krabice. Bude se mi po něm stýskat, až už ten citát neuvidím pokaždé, když otevřu skříň, ale po tobě, Ede, po tobě se mi stýskat nebude. „Protože, Min,“ ozval se Alův hlas, „ty klíče fakt byly v kapse u bundy, přesně jak jsi říkala.“ Al je fakt strašně hodný, dobrý člověk, Ede. To na jeho párty jsme se poprvé potkali, ne proto, že by tě pozval, protože tehdy na tebe ještě neměl názor, takže na svoji oslavu hořkých šestnáctin nepozval ani tebe, ani nikoho z tvých hlučných kamarádů z týmu. Odešla jsem ze školy dřív, abych mu pomohla připravit pampeliškové pesto s gorgonzolou místo parmezánu, aby bylo fakt hořké, které jsme pak servírovali s noky se sépiovým inkoustem z obchodu jeho táty, a zálivku z červených grepů na ovocný salát a upéct ohromný černý dort z 90% čokolády ve tvaru srdce, který byl tak hořký, že jsme ho nemohli pozřít, ale ty jsi prostě jen vtančil dovnitř s Trevorem a Christianem a zalezli jste si někam do kouta a nedotkli jste se vůbec ničeho kromě asi tak devíti lahví hořkého ležáku Scarpia. Já se chovala jako správný host, ale ty, Ede, jsi ani nepopřál svému hostiteli „všechno nejhorší k narozeninám“, ani jsi nedonesl dárek, a to je důvod, proč jsme se rozešli.
12
13
