Za al-káidou v Jemenu

zázrak přírody roger federer

politika: Kdo chce

zpravodajský časopis roku 2007

časopis roku 2008

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU zničit Martina Bursíka společnost: Do penze v osmdesáti? téma: Ochránci zvířat, druh na vymření kultura: Jak 3D technologie změní svět filmu

r e s p e k t. c z

Za al-Káidou v Jemenu SK 1,80 € (5 4,20 SK ) | DE 2,80 € | BE 3,00 €

R o č n í k X X I | 8 . – 1 4 . 2 . 2 0 10 | 3 9 K č

Reportér Respektu v zemi, kde nepřátelé Západu našli nový domov

A teď řídím v Kanadě kamion / Rozhovor s romskou truckerkou H. Krobotovou

6

editorial 6 | 2010 Ročník XXI Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 226 216 711 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí respekt.cz: Kateřina Šafaříková Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vránková Jazyková redakce: Barbora Vilímová, Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Pavla Horáková, Jana Kordíková, Helena Koutná Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 5. 2. 2010 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Za al-Káidou v Jemenu Když jsme před týdnem publikovali článek o studiích žurnalistiky na FSV UK, čekali jsme, že to vyvolá větší reakci. O škole se v hlavních médiích vlastně nikdy moc nepsalo. Je to jednak dáno tím, že v Česku se o vysokých školách vůbec málo píše, a zároveň i tím, že redaktorům se o své někdejší alma mater nechce psát. A ti, kteří ji nestudovali, ji mnohdy považují za zbytečnou, tak proč se jí věnovat? Reakce jsou opravdu vášnivé, jedni píší, že jsme měli být tvrdší, jiní, že jsme byli nespravedliví, až krutí. V zájmu neexistující objektivity budiž řečeno, že většina stávajících studentů s článkem nesouhlasí. Nemáme to podložené nějakým výzkumem studentského mínění, stejně tak se nedá ověřit, proč se mezi absolventy ozývá kritiky více. Jsou to jen ohlasy, ale důležité. Stále častěji nám chodí reakce studentů jiných vysokých škol, podle kterých je u nich situace jako přes kopírák stejná. Studenti žurnalistiky to mají těžší, protože článek byl o jejich škole, berou to tedy osobněji. Když se ale dají jejich výčitky k  razanci článku pryč, nezbude příliš mnoho věcných výhrad. Vlastně i  naopak, i kritici článku záhy přicházejí s celou řadou důležitých poznámek, co zlepšit. A nejde zrovna o detaily.

Každopádně to jen připomíná, že zdejším vysokým školám je třeba věnovat větší pozornost a vystavit je veřejné diskusi. Jinak budou všichni stále více zkoumat, proč článek vyšel, a ne, co v něm je. Dost ale k číslu minulému. Z toho současného bych vaší pozornosti rozhodně doporučil článek z Jemenu od Marka Švehly doprovozený fotografiemi Matěje Stránského. Kolegové se do této nestabilní a stále pozorněji sledované země vydali proto, že se stává dalším důležitým centrem boje s al-Káidou. Právě o ní najdete v tomto čísle článek. Vzhledem k významu Jemenu a k tomu, jak je náročné odtud získat informace, jsme se rozhodli otisknout další velký materiál v příštím čísle. Závěrem bych rád poblahopřál dvěma našim autorům, Janu Macháčkovi a Pavlu Kosatíkovi, kteří minulý týden získali Cenu Ferdinanda Peroutky. Gratulace samozřejmě míří i  k Petrušce Šustrové, která tuto prestižní cenu rovněž obdržela. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

f ot o m at ě j str á n s k ý

obsah

Reportáž z Jemenu od Marka Švehly a Matěje Stránského. strana 18



5 6 7 8 10

debata dopisy anketa deset českých událostí deset událostí ve světě

komentáře

14 Úspěšná mise

společnost

27 Důchodová reforma

52 tvář Spisovatel Roberto Bolaño

30

Motivace pracovníků

54 Výstava Po sametu



Publikace o jihlavských Němcích

32

Tunel Blanka



Tomáš Sacher

The Economist 31 úspěch



Bára Procházková



Erik Tabery



Luděk Niedermayer





Petr Třešňák

34 Příběh valentinských růží

15 Daleko do penze

16 Prasečí kocovina 16 Dzurindův odkaz

Martin M. Šimečeka 17 k věci



S šéfkou exekutorů J. Tvrdkovou o vymáhání dluhů Silvie Lauder

politika

18 Reportáž z Jemenu

Marek Švehla

22 Kauza Bursík a těžební limity

Ondřej Kundra 24 o kom se mluví



Tenista Roger Federer Martin M. Šimečka

26 Nobelova cena pro čínského disidenta



4

Kateřina Šafaříková



Bára Procházková

ekonomika



Magdaléna Platzová

Jan H. Vitvar 55 Hudební projekt Blakroc Benjamin Slavík osobnosti

56 Profesorka Božena Komárková



Pavel Kosatík

civilizace / trendy



Tomáš Lindner

58 Minarety v Evropě



The Economist

61 technologie E-lupiči v bankách

36 Růst polské ekonomiky rozhovor



Václav Cílek



Petr Kočí

38 S Helenou Krobotovou Ondřej Nezbeda

63 eseje

téma



42 Kam zmizeli ochránci zvířat? Michal Komárek kultura

48 Nové možnosti filmové techniky

Jindřiška Bláhová

50 G. von Lüpke: Poselství šamanů Pavlína Brzáková



64 65

Teď už známe i to nejhorší Yanick Lahensová hvězdy

Intelektuální šprýmaři Bloomsbury Marek Uhlíř mimochodem

Šok ze sebe Petra Hůlová

66 minulý týden

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

debata Na Bursíka! Respekt 5/10

Proč pan premiér neodpoví na zcela oprávněné otázky, které ohledně záhadného postupu vlády Bursík vznesl? Takhle to celé opravdu nechutně smrdí... Proč je navrhovatelem stažení vládní novely zákona o geologických pracích a horního zákona ministr průmyslu, když autorem a předkladatelem zákona je ministerstvo životního prostředí? Kompetenční zákon a jednací řád vlády pro úřednickou vládu neplatí? Proč premiér souhlasil s tím, že k návrhu na stažení zákona nebude provedeno připomínkové řízení, čímž spolu s ministrem průmyslu zcela vyšachoval ze hry ministerstvo životního prostředí? Jak může premiér argumentovat tím, že novela zákona může ohrozit naplňování cílů budoucích (doposud neexistujících) koncepcí, když kompetence v rozhodování o odpisu zásob zůstává na ministerstvu průmyslu ve spolupráci s Českým báňským úřadem? Seabee

movna odmítala několik měsíců projednat. Obdobně stáhla i další zákony z doby Topolánkovy vlády, které parlament odmítal několik měsíců začít projednávat. A premiér to také takto veřejně a transparentně vysvětil hned po jednání vlády. Stačí chodit na tiskové konference po jednání vlády. Vladimír Mlynář, vedoucí poradců předsedy vlády Pane Mlynáři, když Jakeš mluvil na Červeném Hrádku, nevědomky použil klasické postupy populismu, jako je třeba vyvolávání závisti a nenávisti k majetným. Byl to ale jen komančský strejda. Že ale člověk vašeho rozhledu použije větu: „Nevím, co dělal Martin Bursík pro společnost Mostecká uhelná, že mu tato za jeho práci zaplatila hodně přes milion korun,“ to je odporný, hnusný a sprostý faul. Co je vám po tom, kolik dostal, když navíc nevíte, co dělal? Jak to, že víte, kolik dostal, a nemáte dost taktu

si důvěrné informace třeba od Dobrovského či kýhošlakakoho nechat pro sebe? Dušan Dvořák

Pan Bursík byl ve střetu zájmů už tím, od koho bral prachy. Je to protekční fracek, který měl brát statisíce na základě dobrého pocitu zaměstnavatele, a ne stanovených kritérií zlepšení ekonomického stavu zaměstnavatele. Taková pozice ani neumožňuje nic jiného než vlezdop....ismus. Nějaké nové důkazy se sice neobjevily, ale také nikdo nevyvrátil ty staré. A pokud si někdo myslí, že na tomto předvolebním prověření „neposkvrněného Bursíka“ pan Bursík vydělá, tak se dost plete. Kauza totiž přesně zapadá do obrazu, jaký o panu Bursíkovi už lidé mají. Kudrna Všechny reakce ke komentáři na www.respekt.cz

↓ inzerce

Pokud chce někdo někoho napadnout, že bral peníze od Mostecké uhelné, tak musí předložit důkazy. Vypustit, že Bursík pro MU někdy pracoval a že je zaplacený, to je první krok, který ale musí okamžitě následovat krok druhý – předložení důkazů. Uznávám, že s presumpcí neviny to je u politiků trochu jinak než u „obyčejných“ občanů, ale nikdo tu nemůže začít vyřvávat, že někdo krade, a pouze fakt, že se o tom píše, stačil všem jako důkaz. Takže, pokud někdo nevystoupí s jasným dokladem, že Bursík „kradl“, tak prostě nekradl, tečka. Suchopár Tentokrát se pan Tabery plete opravdu hodně. Ideologicky! Z jeho textu je totiž víc než zřejmé, že sympatizuje s Martinem Bursíkem, a proto jej brání způsobem, který nemá co dělat s fakty. Nevím, co dělal Martin Bursík pro společnost Mostecká uhelná, že mu tato za jeho práci zaplatila hodně přes milion korun. On říká jedno, společnost druhé, je to tedy tvrzení proti tvrzení. Pokud ale Erik Tabery tvrdí, že a priori věří slovu Martina Bursíka, protože tento je celoživotně proti těžebním společnostem, pak má toto tvrzení stejnou hodnotu, jako když někdo jiný spíše věří tvrzení Jana Dobrovského, protože ví, že peníze zkazí nakonec každého. A milion a půl je hodně peněz! Ozývám se ale hlavně kvůli absurdnímu závěru článku Erika Taberyho, kde naznačuje, že jsem si vlastně asi celou věc u Dobrovského objednal já, a to z pozice šéfa poradců předsedy vlády. To je zhruba stejný blábol, jako kdybych tady teď napsal, že si Taberyho článek asi objednal majitel Respektu a konkurent Mostecké uhelné Zdeněk Bakala. Je to hloupé a nesmyslné tvrzení bez sebemenších důkazů. Je to drb, nebo v  horším pomluva! A nakonec jedno vysvětlení: vláda stáhla návrh nového horního zákona, protože jej sněRESPEKT. CZ

5

dopisy

Výchova novinářů v Čechách Respekt 5/2010

Jako studenti žurnalistiky na pražské Fakultě sociálních věd UK musíme zareagovat na článek Marka Švehly. Cítíme potřebu vyvrátit řadu nejasností a dezinterpretací, které se v textu objevily, neboť výrazně poškozují jak pověst Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, tak jeho studentů a absolventů. Časopis Respekt se snaží prezentovat jako médium dbající na základní zásady novinářské i lidské etiky. Proto nás velmi překvapilo, že redakce uveřejnila text, který tyto principy popírá. Autor článku projevuje již v prvních větách značnou skepsi vůči kvalitě našeho stu-

dia. Svůj názor opírá o jediný, stejně negativní pohled na naši výuku. Katedru nepravdivě vykreslil jako normalizačního pohrobka, kde studenti memorují suchá data a učí se podle komunistických učebnic. V tomto duchu se nese celý text a je umocněn tím, že v něm nezazní jediný protinázor z řad aktivních studentů. Právě názorová nevyváženost je druhým prohřeškem Švehlova článku. Neúměrně velký prostor je věnován jediné studentce (spolupracovnici Respektu), která navíc fakultu opustila po necelém roce studia. Těžko si tak mohla utvořit a autorovi poskytnout úplný náhled na naši výuku. Vrcholem neprofesionality, kterou přitom sám fakultě vyčítá, je Švehlova nedostatečná informovanost podmíněná velmi špatnou rešerší. Mimo jiné není pravdou, že na škole nepřednášejí profesionální novináři (M. Fridrich, M. Komárek, B. Pečinka, J. Slomek, M. Wollner, R. Záruba nebo válečný fotoreportér P. Chauvel); že celý semestr je věnován komunistické žurnalistice (autor patrně naráží na předmět dějiny masových médií III., který se věnuje čs. novinářství od třicátých let 20. století do současnosti – tedy období, které bychom měli mít všichni na paměti); že vlastní studentská tvorba spočívá jen v  opisování

textů z internetu (podmínkou pro absolvování hned několika předmětů jsou původní články z terénu – včetně reportáží). Navzdory tomu, že Švehla píše o nudném a  neinspirativním prostředí, mají studenti k  dispozici například špičkovou fotografickou techniku, nové digitální audiovizuální studio, které simuluje tvorbu zpravodajských relací v reálném čase, předměty podporující praktickou tvůrčí činnost. Při tom všem přesto nejsme nekritičtí, nedostatky ve výuce si připouštíme a jsme rádi, že se na ně upozorňuje. Ke spekulacím ohledně interních poměrů na fakultě se nevyjadřujeme – není to předmětem této polemiky, ve které se ohrazujeme před znevážením kvality oboru, který třetím rokem studujeme. Třiatřicet studentů třetího ročníku žurnalistiky na FSV UK Studenti žurnalistiky mě ve svém rozhořčení obviňují z psaní bludů. Problém ale je, že mému článku vytýkají něco, co v něm není. Marek Švehla pište na [email protected] ↓ inzerce

6

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

f ot o m i l a n j ar o š

f ot o c z e c h tra d e

Dáša van der Horst

Jiří Dienstbier

Martin Kříž

Aleš Červinka

ředitelka české pobočky Amnesty International

předseda senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost (ČSSD)

ekonom a sinolog, editor serveru Čínsky.cz

vedoucí kanceláře CzechTrade, Šanghaj

Španělské předsednictví není totéž, co relativně nedávné české. Středomořské národy násobně častěji zaujímají vyhraněnější názorové pozice, což potvrdí většina specialistů na mezinárodní marketing i mnohý z bruselských euroúředníků. Zrušení embarga je pragmatický radikální krok, hodný španělského předsednictví. Dokud bude USA vydělávat na dodávkách špičkových zbrojních systémů do Tchaj-wanu, nebude představovat výprodej zastaralého konvenčního arzenálu z Evropské unie ohrožení ani evropských demokratických hodnot, ani rovnováhy v Asii. Ehm, že by tato anketa patřila k výjimkám?

V rámci podpory českých exportních firem zabývajících se vývozem zbraní a vojenského materiálu (např. Omnipol, Aero Vodochody apod.) samozřejmě plně podporuji zrušení tohoto embarga. České firmy v této oblasti mají rozhodně co nabídnout, mají světově uznávané výrobky a technologie, o které by Číňané mohli mít zájem, takže by to ve finále posílilo český export do Číny. Domnívám se, že zvláště v této době již ve světě převládá spíše ekonomický prospěch než politická stránka věci, a pokud nenabídneme naše výrobky a technologie my, udělají to bez váhání Němci, Francouzi či jiné země.

Diskuse o zrušení embarga je přípustná jen tehdy, pokud dojde ke zlepšení lidských práv v Číně. Nicméně ani po 20 letech nebyl zásah na náměstí Nebeského klidu vyšetřen a dnešní bojovníci za lidská práva se potýkají s podobnými problémy jako jejich předchůdci před dvaceti lety. Ve věznicích zůstává několik desítek osob zatčených v souvislosti s protesty. Navíc jsou vězněni i lidé, kteří se zapojili do internetových diskusí o tomto tématu. Unie by měla usilovat o rovnoprávný vztah s Čínou a nebát se vymáhat zastavení bezpráví. Pokud má být zahraniční politika EU důvěryhodná, nemůže režim kritizovat a zároveň vyzbrojovat. Čína totiž neváhá dodávat zbraně nestabilním vládám, kde hrozí jejich zneužití.

Více v článku na str. 26

f ot o ar c h iv

f ot o ar c h iv

Španělsko jako předsednická země EU zvažuje zrušení zbrojního embarga uvaleného na Čínu v roce 1989 po událostech na náměstí Nebeského klidu. Má, či nemá být zrušeno?

f ot o s e n á t č r

anketa

Embarga nikdy nemají praktický význam. Většinou nepoškozují vládce, ale občany. „Vláda se vždycky nají,“ řekl kdysi v polské televizi Jerzy Urban po Jaruzelského puči a hrozbách embargem. Zbrojní embargo je možná o něčem jiném. Nicméně při dnešním světovém obchodu se zbraněmi je pouze jakýmsi politickým prohlášením. Tím spíše nemá význam vůči zemi, která má nejen jaderné zbraně a vysílá družice, ale umí družice také sestřelit. Jako zbytečné bych takové embargo klidně zrušil. Zabývejme se raději diskusí s Čínou o stavu lidských práv a o tom, jak nalézt společné body pro spolupráci odlišných kultur.

Návrat domů Matka a dcera, které nedávno úřady rozdělily, mají znovu šanci na normální život. Ženu s pětiletou dcerou našli policisté na jedné brněnské skládce v bezdomovecké kolonii. Zanedbaná, nikoli však týraná dcera skončila v dětském domově, zatímco matka šla do vazby a je podezřelá z ohrožování mravní výchovy. Brněnská radnice se rozhodla pomoci: ženě, vystudované zdravotnici, zajistila práci v domově pro seniory, pomohla jí najít i bydlení s tím, že majitel domu počká se splácením nájmu. Žena po léta nežádala o sociální dávky, a nyní má šanci zpětně získat až sto tisíc korun. Je pravděpodobné, že soud svěří péči o dceru znovu její matce.

f ot o m z č r

Respekt „Nebezpečný“ hygienik Nemoc, známá pod názvem tanec svatého Víta, je charakterizována mimovolnými škubavými pohyby. To se zdá být přesné i pro její aktuální projev: hlavní hygienik Michael Vít tak dlouho propagoval očkování proti prasečí chřipce, až se jí sám, pochopitelně neočkovaný, nakazil. Nicméně vzkazuje: nic se neděje – stačí ležet, pít čaj a brát paralen, a dodává: nechám se naočkovat, až se uzdravím. Tedy za situace, kdy mu další nákaza už pravděpodobně nehrozí. Ze své autoritativní pozice tak skvěle reprezentuje a završuje intenzivní debaty, které se nyní točí v poněkud absurdním kruhu: očkování je možná potřebné, ale pravděpodobně zbytečné.

DEspekt RESPEKT. CZ

7

deset českých zpráv, které by vás neměly minout

„Určitě tehdy došlo k přehmatům. Naši lidé se dostávají do mimořádných stresových situací, kdy jsou v ohrožení života. My ten útvar ale máme kvůli tomu, aby lidem nerostla cena elektřiny.“  Generální ředitel ČEZ Martin Roman vysvětluje výhody takzvaného Útvaru netechnických ztrát firmy ČEZ

Komando ČEZ

f ot o m i l a n j ar o š

1

Na veřejnost pronikla videa monitorující činnost zvláštního oddílu zaměstnanců ČEZ, kteří mají za úkol kontrolovat zákazníky podezřelé z odběru elektřiny načerno. Jedno z videí zveřejněné právníkem údajných zlodějů elektřiny zachycuje sebevraždu muže, který se po příchodu oddílu ČEZ do svého domu zastřelil. Šéf ČEZ Martin Roman metody firmy při prověřování černých odběrů chválí pro jejich údajnou efektivitu. Ostatní energetické firmy hlásí, že na zjišťování černých odběrů žádné speciálně vycvičené oddíly nenasazují. Premiér Jan Fischer chce činnost specialistů z ČEZ nechat prověřit. Q

5 3

2

Gripeny znovu na scéně

f ot o g ü n ter bart o š

Ve sněmovně se opět začalo mluvit o stíhačkách Gripen a možné korupci, která se měla při dohadování jejich pronájmu dít. Debatu vyvolala ODS hlavně proto, že před časem britský protikorupční úřad obžaloval rakouského lobbistu Alfonse Mensdorffa-Pouillyho za údajné uplácení politiků v Česku i jiných zemích. Gripeny by se měla zabývat i jedna ze dvou mimořádných schůzí, kterou na příští týden na žádost ODS svolal šéf sněmovny Miloslav Vlček. Q

Zdravotnické poplatky

Ministerstvo vnitra zahájí tento týden správní řízení s dalšími pěti kraji (Středočeským, Jihomoravským, Pardubickým, Moravskoslezským a Libereckým). Ty totiž odmítly změnit systém proplácení zdravotnických poplatků, který je podle ministerských právníků v rozporu se zákonem. Vedení krajů ale hrozí jen to, že jejich rozhodnutí o poplatcích zruší soud. Podle jejich vyjádření počítají zástupci samospráv s tím, že vláda vzešlá z blížících se voleb zdravotnické poplatky zruší. Q

4

Zákon trestá invalidy

Ombudsman Otakar Motejl kritizuje zákon o pomoci v hmotné nouzi, jehož novelizace vešla v platnost prvního ledna letošního roku. Má především v rámci takzvané nulové tolerance omezit dlouhodobou závislost na sociálních dávkách, respektive zajistit, že dávky nebudou zneužívány a budou vypláceny jen těm, kteří se snaží najít si práci. Podle ombudsmana však zákon v podstatě postihuje invalidy za to, že nejsou schopni si pro své zdravotní postižení najít na trhu práce uplatnění. Podle novely zákona pokud totiž neodpracují za měsíc formou veřejné či dobrovolnické služby alespoň dvacet hodin, dávka v hmotné nouzi se jim sníží na existenční minimum 2020 korun a zároveň přijdou o příspěvek na dietní stravování. Otakar Motejl vyzval vládu a poslance k bezodkladné změně zákona, který paradoxně postihuje ty sociálně nejslabší, nejpotřebnější a nejohroženější občany našeho státu. Q

8

S  edmdesátiny agenta Muzikáře

Premiér Jan Fischer, předseda sněmovny Miloslav Vlček, ministři Martin Pecina a Daniela Kovářová, hlavní představitelé justiční mafie Renata Vesecká, Pavel Kučera či Pavel Němec, šéf Sazky Aleš Hušák a mnoho dalších celebrit se rozhodlo minulý týden v pražské kavárně Slavia popřát Karlu Muzikáři k jeho narozeninám. Karel Muzikář starší byl začátkem sedmdesátých let agentem komunistické rozvědky, aktivní člen KSČ, který si zakládal na svých kontaktech a  přátelstvích s mnoha komunistickými pohlaváry. Prošel několika podniky zahraničního obchodu a celá sedmdesátá a osmdesátá léta využíval při budování své kariéry svých komunistických a estébáckých kontaktů. V devadesátých letech se jeho fond Garance účastnil kuponové privatizace (fond propagoval Václav Klaus), byl úspěšný až do chvíle, než vyšlo najevo, že Muzikářův obchodní společník Rus Alim Karmov, kterého Muzikář do Česka přivedl, podvedl drobné vkladatele o sto čtyřicet milionů korun. Večírku se účastnil i  Muzikářův syn Karel, vlivný právník a lobbista, který pracuje třeba pro ČEZ nebo radil ministerstvu dopravy a dobré politické kontakty jsou jeho hlavní pracovní potřebou. Pokud politikům nebo Vesecké či Kučerovi nevadí přát člověku, který ztělesňuje temnou stránku našich dějin, měli by alespoň zvážit účast na rautu, který spolupořádá vlivný lobbista. Q

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

f ot o w iki p e d ia

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Pocta čínskému disidentovi

Čtyřicet poslanců a senátorů napříč stranami s výjimkou komunistů podepsalo dopis adresovaný Nobelovu výboru, v němž nominují předního čínského disidenta a obhájce lidských práv Liou Siao-poa na letošní Nobelovu cenu míru. Iniciátorem akce se stala společnost Člověk v tísni a oficiálním garantem nominace senátor za ODS Alexandr Vondra. Nápad usilovat o ocenění se zrodil poté, co byl Liou na konci prosince odsouzen čínským režimem k jedenácti letům vězení za „podvracení státní moci“. Liou Siao-po je vůdčí osobností Charty 08, občanské výzvy volající po politické svobodě v Číně. Zda ocenění získá, bude známo na podzim. Q

8

Vláda vyhlásí nové památky

Mezi kulturními památkami přibude moderní architektura – vláda toto pondělí rozšíří seznam národních kulturních památek o 38 nových položek a je mezi nimi třeba kubistický dům U Černé Matky Boží, kostel z dílny slovinského architekta Josipa Plečnika na pražských Vinohradech či brněnský hotel Avion. Z „nearchitektonických“ památek se pak pod speciální ochranu dostane třeba železniční motorový vůz Slovenská strela z poloviny třicátých let. Q

f ot o p i n ka n g e l babe

6

9

Podle nového průzkumu CVVM mají muži ze sedmdesáti procent dotázaných v rámci rodiny zajišťovat její finanční zabezpečení. Ženám pak čtyřiasedmdesát procent respondentů přiřklo jako „hlavní doménu“ vaření. Polovina oslovených si navíc ještě myslí, že v souvislosti s úklidem. Pouze třicet procent se domnívá, že by se o finanční zabezpečení rodiny měli partneři starat rovným dílem. Podle Čechů mužům patří usilování o kariéru, vykonávání společenských funkcí, iniciativnost v intimním životě a vzdělávání se, ženě vedle vaření a úklidu také nákup potravin a péče o děti. Ženy také častěji než muži uvádějí partnerskou rovnost ve starostech a péči o rodinu a domnívají se, že se má o rozpočet starat žena. Podle analytiků se tak postoje české společnosti za posledních devět let téměř nezměnily. Q

Více v článku na str. 26

7

ODS: limuzíny i cestovné

Jak zjistily Lidové noviny, ministři za ODS z bývalé Topolánkovy vlády využili po jejím pádu svého zákonného práva používat tři měsíce po odchodu z funkce ministerské limuzíny. Zároveň k tomu si však jako poslanci nechali proplácet cestovní náhrady. Vrátit peníze ze zdvojených benefitů slíbil státu po upozornění novinářů pouze bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Například předseda ODS Mirek Topolánek takto postupovat odmítl s odkazem na to, že členové konkurenčních stran postupují podobně. Q

RESPEKT. CZ

Ž  ena má vařit a uklízet, muž pak živit rodinu

10

Volby na konci května

Prezident Václav Klaus vyhlásil termín voleb do Poslanecké sněmovny. Češi budou složení dolní komory parlamentu vybírat 28. a 29. května. O řádném termínu voleb vedli politici začátkem roku obšírnou diskusi. Představitelé dvou nejsilnějších stran – ODS a ČSSD – upřednostňovali termín začátkem května. Prezident ale nakonec vybral nejzazší termín. Q

9

deset světových zpráv, které by vás neměly minout

„Pokud se americký vůdce rozhodne setkat s dalajlamou, poškodí to spolupráci mezi oběma zeměmi. A jak by to mohlo pomoci Spojeným státům překonat nynější ekonomickou krizi?“

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Ču Wej.čchün, která má v čínské komunistické straně na starost politiku vůči tibetskému exilu

5

1

Na slovenské politické scéně nastal rozruch. Bývalý premiér Mikuláš Dzurinda ohlásil, že nebude kandidovat v červnových parlamentních volbách, zůstává však předsedou opoziční SDKÚ. Jeho překvapivý krok následoval po sérii obvinění z podezřelého financování strany v letech, kdy byl premiérem. Volebním lídrem SDKÚ chce být místo Dzurindy jeho dlouholetý spojenec ve straně Ivan Mikloš, ale také Iveta Radičová, která vloni za tuto stranu kandidovala na prezidentku. Q

Čínsko-americké jiskření

2

Řecko pod dohledem

Evropská komise schválila plán Řecka na snížení obrovského státního dluhu, bude však pozorně sledovat, jak jej vláda plní. Řecký deficit ohrožuje celou eurozónu a premiér George Papandreou slíbil, že země je připravena „potit krev“, aby se dostala z dluhů. Řekové však mohou mít jiný názor a státní zaměstnanci už se chystají stávkovat. Q

10

Více v glose na str. 16

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Minulý týden hned několikrát zajiskřily vztahy mezi Čínou a Spojenými státy. Čínské vedení podrážděně reagovalo na americký prodej zbraní v hodnotě šesti miliard dolarů Tchaj-wanu, který pekingské vedení považuje za svou vzbouřeneckou provincii. Komunistická vláda poté přerušila vojenskou spolupráci s americkými kolegy a její zástupci varovali, že přehodnotí spolupráci s Amerikou v některých mezinárodních otázkách. Další varování do Washingtonu přišlo kvůli plánovanému přijetí dalajlamy u Baracka Obamy. Poznámkou, že zhoršení vztahů nemůže být v zájmu vyřešení ekonomické krize, dali Číňané diplomatickými, ale jasnými slovy najevo svoji převahu, které se těší v pozici hlavního amerického věřitele. Ameriku do této nezáviděníhodné situace dostala rozpočtová politika Bushovy vlády a vládní stimuly určené na záchranu ekonomiky před ekonomickým kolapsem. Q

3

Dzurinda nepovede SDKÚ do voleb

Obama odmítl pozvání EU

Americký prezident Barack Obama nepřijede na summit EU v květnu. Američané to vysvětlují jeho zaneprázdněností, ale skutečný důvod může spočívat ve změně priorit americké zahraniční politiky a také to může být vzkaz Evropské unii, aby si udělala pořádek v hierarchii svých institucí. Podle Lisabonské smlouvy se má totiž summit konat v Bruselu, Španělsko však jako předsednická země pozvalo Obamu do Madridu. Q

4

Adopce na Haiti

Zatímco se oficiální čísla obětí zemětřesení na Haiti přehoupla přes 200 tisíc, začíná docházet k podezřelým případům adopce tamních dětí. Na hranicích s Dominikánskou republikou bylo zatčeno několik členů baptistické církve z amerického státu Idaho, které policisté obvinili z pokusu unést ze země 33 dětí. Zatčení misionáři obvinění odmítají, ukázalo se však, že několik dětí má stále na Haiti své rodiny. Q

6

Předvolební Irák

Irácká volební komise umožnila pěti stovkám sunnitských politiků, kteří měli úzké vazby na bývalého diktátora Saddáma Husajna, kandidovat v březnových parlamentních volbách. Rozhodnutí, kterým volební komise změnila své dosavadní stanovisko, uvítali významní sunnitští politici, kteří předtím hrozili bojkotem volebního klání kvůli údajné diskriminaci. Mezitím v Iráku stále dochází k atentátům – minulý týden například při výbuších v Bagdádu a ve svatém městě šíitů Kerbale zemřelo šedesát poutníků. Q RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

7

v americké armádě

Americký ministr obrany Robert Gates minulý týden zadal podrobnou studii zkoumající dopad, který by pro americkou armádu mělo, kdyby v ní mohli sloužit i gayové. Je to první krok k ukončení diskriminační politiky, kterou zavedl zákon z roku 1993. Ve snaze otevřít armádu lidem, kteří u odvodu přiznají homosexuální orientaci, však Barack Obama bude muset čelit velkému odporu republikánů, včetně neúspěšného prezidentského kandidáta Johna McCaina. Gayové by podle nich narušili soudržnost a morálku armády v důležitém čase války. Americká armáda v minulých sedmnácti letech kvůli homosexualitě odmítla 13 500 zájemců o vojenskou službu. Q

Tajemné CD ze švýcarských bank

Německo čeká jedna z největších daňových afér v dějinách. Kancléřka Angela Merkelová i ministr financí Wolfgang Schäuble totiž souhlasí s nákupem CD s ukradenými údaji o 1500 německých klientech švýcarských bank, které vládě za 2,5 milionu eur nabízí neznámý informátor. Podle prvních odhadů CD obsahuje informace o daňových únicích v hodnotě přes dvě stě milionů eur. Úřady již před třemi lety za pět milionů eur koupily DVD s údaji o kontech německých klientů lichtenštejnské banky a tento tah se jim vyplatil – berní úřady tím do dnešního dne získaly zpět daně v hodnotě 178 milionů eur. Q

8

10 Homosexuálové

↓ inzerce

Nervozita na Ukrajině

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Před víkendovým druhým kolem prezidentských voleb na Ukrajině (konaly se po uzávěrce tohoto vydání) byla napjatá atmosféra. Kandidátka Julia Tymošenková vyslovila podezření z možné manipulace voleb a pohrozila, že požene do ulic své stoupence. Q

9

Toyota v potížích

Japonskou automobilku Toyota zasáhla kromě světové krize další rána. Firma stahuje do svých servisů v Americe, Číně a Evropě miliony aut kvůli vadným plynovým pedálům. Problémy má i její nejúspěšnější model Prius, tentokrát s brzdami. V Americe už zřejmě na úkor Toyoty prudce narostl prodej fordů. Q RESPEKT. CZ

11

komentáře PENZIJNÍ REFORMA STR. 15

PANDEMIE STR. 16

GLOSA STR. 16

K VĚCI STR. 17

Daleko do penze

Prasečí kocovina

Dzurindův odkaz

Krize není příčinou

luděk niedermayer

petr třešňák

martin m. šimečka

silvie lauder

Zásadní změny v reformě důchodů jsme se opět nedočkali.

Prasečí chřipka, která v létě vyvolávala úzkost, končí s nálepkou falešné paniky. Pokusme se jí zastat.

Mikuláš Dzurinda ohlásil, že nebude znovu kandidovat na předsedu SDKÚ, čímž po dlouhé době něčím překvapil.

S prezidentkou Exekutorské komory ČR Janou Tvrdkovou o zvyšujícím se počtu vymáhaných pohledávek.

Úspěšná mise Návod, jak snadno a úspěšně provést zastírací akci Erik Tabery Z drobné kolize nad – pravda velmi důležitým – horním zákonem se stává sonda zapuštěná do současné politiky a společnosti. A bylo by dobré, aby signály vysílala co nejdéle. Takto zajímavý případ jsme tu totiž ještě neměli.

Silná lobby Vezměme to popořádku. Bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík se rozčílil ve sněmovně, když Fischerova vláda na návrh ministra průmyslu stáhla tzv. horní zákon, který kdysi jako člen jiné, Topolánkovy vlády připravil sám Bursík. Poslanec za zelené označil krok kabinetu za „skandální podlehnutí lobbismu, které naznačuje korupční jednání vlády“. Zatímco o první části věty není téměř pochyb, u  té druhé se zdá, že Bursík přestřelil. Sám velmi dobře ví, že těžaři mají silnou a schopnou lobby a že ministerstvo průmyslu je de facto řízené lidmi ze silných společností. To není a priori spojené s korupcí, ale s jakousi šílenou představou, že čím větší společnost, tím větší nutnost jí naslouchat. Ukazuje se tu také, proč je úřednická vláda pro Česko nebezpečná. Proč Topolánkův kabinet s Bursíkovým zákonem souhlasil a Fischerův nikoli? Ten první měl politickou odpovědnost, musela se snažit vyjít vstříc koaličním stranám a  dodržovat dohody. Úřednický kabinet je ale svým způsobem veden od jednání k jednání bez nějaké větší vize. Ministři nejsou odpovědní svým voličům, vlastně žádné nemají. Z toho důvodu nevycházejí vstříc jim, ale těm, které potkávají na chodbách. To není kritika Fischerova týmu, toto riziko prostě poznamenává všechny úřednické vlády. Pakliže tedy Martin Bursík nemá nějakou informaci navíc (a sám říká, že ne), měl by veřejně říci, že ve slovech o korupci přestřelil.

14

Budiž ale zároveň řečeno, že je to lehká rada z klidu kanceláře. Bursík totiž s kritikou postupu vlády vystupoval několikrát a mediální svět to příliš nevzrušilo. Kdyby nepoužil silná slova, zřejmě bychom informaci o stažení zákona četli na nějaké čtvrté straně jako malou noticku a to ještě kdoví jestli. Při takovém přístupu se nedá moc očekávat, že by se zdejší politická scéna kultivovala.

Role Lidových novin Bursíkova slova o tom, že krok vlády „naznačuje korupční jednání“, jsou ale přece jen pouhým smítkem v oku ve srovnání s tím, co přišlo poté. Bývalý ministr totiž nikoho neobvinil jmenovitě a mluvil o podezření, a nikoli o korupci. To nikomu kredit vážně nepoškodí. Dva dny po vystoupení Martina Bursíka ve sněmovně vyšel v Lidových novinách článek, který obvinil zeleného poslance z těžkého střetu zájmů – a sice z toho, že tento celoživotní politický bojovník proti prolomení limitů na těžbu hnědého uhlí údajně ve svém soukromém poradenství naopak těžařům z Mostecké uhelné před lety radil, jak prolomení limitů efektivně dosáhnout. „Mrzí mě, že se k  naší

práci nehlásí, bylo to velmi kvalitní. Radil nám v projektu vysídlení Horního Jiřetína a Černic, aby nedošlo k podobné situaci jako při vysídlení Libkovic,“ citovaly LN Jana Dobrovského z Mostecké uhelné společnosti. Fakt, že něco takového mohlo bez jakýchkoli dalších důkazů vyjít, učinil z postupu seriózních novin zajímavější téma, než byl sám Dobrovského příliš okatý a nedůvěryhodný šťouch. Přiznejme přitom rovnou, že psát o jiném médiu není nic příjemného; kritická strana si za to v branži spolehlivě vyslouží odsudek za svatouškovskou snahu poučovat druhé. Přejděme ale tentokrát smršť nevole, která se na nás spustí. Lidové noviny totiž v tomto případě vystoupily ze své mediální role. Je překvapivé, že redakce, která má ve svých řadách hned několik špiček zdejší žurnalistiky, nabídla prostor jedné straně k likvidaci druhé. Dejme pryč jména Bursík a Dobrovský, jména, která jsou pro mnohé už nějak emočně zabarvena. Co nám zbude? Pan X v novinách obvinil pana Y, že ačkoli veřejně tvrdí, že dělá to a ono, tak ve skutečnosti činil pravý opak. Pan X je ovšem představitelem silné společnosti, která má velký zájem pana Y politicky zlikvidovat, a navíc nemá pro své očerňující tvrzení jeden jediný důkaz. „Nepotřebuji ho,“ vysvětluje to pan X. „To pan Y musí dokázat, že není darebák.“ Tak to tu ještě nebylo. Kdyby se toto stalo dovolenou praxí české společenské a politické debaty, nestačili bychom se divit. Není zapotřebí velkého IQ či studia žurnalistiky, aby bylo zřejmé, že takto psát a takto pomáhat jedné straně se nemá. Šéfredaktor LN Dalibor Balšínek to minulý týden ve svých novinách vysvětlil následovně: za vše si prý může Bursík, protože šel tvrdě do těžařů a vlády, a to navíc bez důkazů. Nemůže se RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

pak prý divit, že si „mazaní uhlobaroni začali otevřeně pochvalovat spolupráci“. Balšínek pak konstatuje: „Problémem je, že současně pracoval pro uhelnou společnost a ministerstvo životního prostředí, které je jejím regulátorem.“ Dalibor Balšínek však zřejmě počítá s krátkou pamětí svých čtenářů. Šokující na informaci LN totiž nebylo, že Bursík měl kdysi pracovat jako konzultant v různých záležitostech (byť ve stejný čas) pro Mosteckou uhelnou i pro ministerstvo životního prostředí. U soukromé společnosti je naprosto běžné, že má více klientů. Překvapivé, šokující bylo tvrzení, že bývalý ministr pracoval na prolomení limitů. Ukazuje se však, že na to není jediný relevantní

důkaz, což, jak bylo řečeno výše, už potvrdil i Jan Dobrovský. Tato fakta ukazují, že se Lidové noviny staly nositeli diskreditační kampaně.

K soudu Případ se ještě více zamotal, když zelení spojili s celou kauzou Vladimíra Mlynáře, protože je to přítel Dobrovského. Byť pražskými kuloáry běží zvěsti o tom, že to skutečně on předal materiály Lidovým novinám, není pro to jediný důkaz. A odsuzovat někoho jen za přátelství není možné. Pravda je, že Mlynář si příliš nepomohl vystoupením v České televizi, kde se do Bursíka pustil za spolupráci s Mosteckou uhelnou a mi-

nisterstvem životního prostředí. I když to lze pochopit jako snahu úředníka bránit „napadeného“ premiéra, měl by mít šéf poradců premiéra pevnější nervy a podobné kousky si odpustit. Celý tento tanec nepodložených obvinění by se neměl stát návnadou, která odvede pozornost od zásadní věci: horního zákona a jeho dalšího osudu. Jenom tím by to však skončit nemělo. Byť patříme ke kritikům soudních pří „za slova“, v tomto případě by případný spor Bursík versus Dobrovský měl k soudu zamířit. Mohlo by to pomoci odhalit mnohé, stejně jako když se soudila tzv. justiční mafie. Q Čtěte také článek na str. 22–23

Daleko do penze Na tahu ve věci penzijní reformy nejsou experti, ale politici Luděk Niedermayer

Z

ásadní penzijní reformy jsme se v minulém roce nedočkali a náš penzijní systém tak zůstává nepřipraven na demografické změny. A co hůř, většina občanů žije nadále v přesvědčení, že stát se o ně v důchodu postará. Nemáme sice reformu, zato máme novou komisi. Není pochyb, že staronový tým se zkušenými harcovníky, jako jsou Vladimír Bezděk či Jiří Rusnok, odvede dobrou práci a politikům pošle další varování. Zjištění však budou jistě kopírovat výsledky z roku 2005. Na tahu proto nejsou experti, ale politici. Oni by měli tváří v tvář jasným číslům občanům rychle sdělit, co je čeká. Nejde totiž jen o oblast penzí, kde jakýsi prostor na včasné změny systému ještě existuje. Například zdravotnictví se bude potýkat s dopadem demografických změn možná ještě hůř. Hrozí riziko, že vinou klesajícího podílu ekonomicky aktivní populace bude ve zdravotnictví ubývat peněz, což může vyvolat nárůst počtu nemocí, jejichž léčení stát lidem nezajistí. Řešení přitom existují.

Bez dohody to nefunguje Za neudržitelností českého penzijního systému stojí jinak vítané prodloužení délky života a demografický vývoj (který se mění jen velmi pomalu a dá se dobře předvídat). Tento stav povede k nárůstu deficitu na penzijním účtu (v dnešních sumách v řádu kolem 150 miliard ročně). Problém může být ale i větší. Ukázalo se to loni, kdy ekonomická krize, která naši zemi nezasáhla až tak razantně, stačila dostat důchodový účet po období přebytků do schodku 30 miliard. To naznačuje, že nižší růst naší ekonomiky může v budoucnu důchodovou aritmetiku ještě zhoršit. Reformy komplikuje odpor levice vůči zavedení alespoň částečně fondového penzijního RESPEKT. CZ

systému (o němž psal Respekt předloni v srpnu). Bohužel, hlavní výhoda fondů – tedy zdůraznění potřeby soukromého spoření a vyvedení části penzijních úspor mimo vliv státu – naráží na stav naší politické kultury. Ukazuje se, že reforma penzijního systému musí být založena na široké politické dohodě, jinak nastane situace jako na Slovensku, kde premiér Robert Fico všemi prostředky ničí dílo svých předchůdců. Zdá se, že čeští politici se budou schopni shodnout nanejvýš na tom, že upraví parame-

Penze se zřejmě budou blížit jednotné dávce. try současného penzijního – tzv. průběžného – systému. Tato oblast má však také svá omezení. Například možnost plošného zvýšení povinných odvodů na důchody naráží na jejich už tak neobvykle vysokou úroveň (téměř 30 procent hrubé mzdy, placené dílem zaměstnancem a dílem zaměstnavatelem), která brzdí rozvoj ekonomiky. Tichá dohoda pravice a levice „zajistila“ od tohoto roku vyšší příjmy důchodovému systému tak, že se zvýšily stropy na odvody o polovinu (lidé s příjmy nad 100 tisíc měsíčně odvedou státu o  desítky tisíc víc). To však jen prohlubuje nevyváženost systému, v němž se občané s vyšší mzdou dočkají od státu jen symbolických státních důchodů. Tento pocit nespravedlnosti vede lidi s vyšším příjmem ke snaze se platbám vyhnout (například přechodem do kategorie samostatně výdělečných osob), což problém státu ještě zhorší.

Penze jako sociální dávka Jsou-li možnosti zvýšení příjmu omezeny, musí dojít ke změnám na straně výdajů. To znamená prodloužit věk odchodu do penze nikoli o měsíce, ale o roky, úměrně k prodlužování délky života. Vzhledem k nespravedlnosti systému pro plátce s vyššími příjmy by bylo správné zasáhnout i do způsobu výpočtu důchodů tak, aby se více otevřely nůžky mezi nejnižšími a nejvyššími důchody. Politická realita v Česku je však taková, že spíše se dočkáme opačného jevu: penze budou stále méně vypadat jako výsledek spoření jednotlivých občanů a budou se stále více blížit jednotné sociální dávce. Vítězi tohoto systému budou lidé s velmi nízkými platy, zatímco i obyvatelé s průměrnou mzdou prodělají – jejich poměr důchodů ke mzdě se, dle výpočtů Bezděkovy komise, postupně zhorší zhruba o desetinu. Systém změny penze v  sociální dávku by přitom dával smysl, kdyby lidem se středními a vyššími příjmy ponechal více peněz na tvorbu povinných či dobrovolných úspor na penzi. To však je v dnešní situaci především vinou levice zřejmě nereálné. S ohledem na zmíněné překážky je proto možnost změny parametrů maximem, které lze od našich politiků čekat. Jenže ani tato cesta není prosta problémů. Posun odchodu do důchodu třeba z 65 na skoro 70 let, na kterém by zvýšení finanční stability systému stálo, vypadá na papíře dobře. Jenže schopnost firem nabídnout zaměstnání i lidem, kteří se třeba půlstoletí živí manuální prací a jejichž fyzická kondice tomu odpovídá, nebude vysoká. Přitom předpoklad, že většina lidí v produktivním věku si v naší zemi najde v následujících letech práci, je klíčový proto, aby realita nebyla horší než propočty. Q čtěte také text na str. 27–29

15

glosa

Dzurindův odkaz Mikuláš Dzurinda, bývalý slovenský premiér, už dávno ničím nepřekvapil. Jeho někdejší reformní zápal i svěží jazyk léty zvětraly do květnatých frází bez obsahu. A přesto se mu minulý týden podařilo novináře zaujmout: vyhlásil totiž, že jako předseda opoziční SDKÚ nebude v letošních červnových volbách kandidovat. Bohužel, toto rozhodnutí přišlo velmi pozdě. Dzurinda počátkem 90. let uzavřel s politikou sňatek z lásky, ale po prohraných volbách v roce 2006 s ní měl podepsat rozvod z rozumu. Byl možná jediný na celém Slovensku, kdo to nechápal. Promeškaná příležitost k odchodu dnes ohrožuje nejen stranu, kterou v roce 2000 s takovým elánem zakládal. Dzurindovo překvapivé prohlášení totiž přišlo po drtivých útocích premiéra Roberta Fica, který uspořádal sérii tiskových konferencí, na nichž v roli policejního vyšetřovatele hřímal o praní špinavých peněz a vytahoval papíry s důkazy, že SDKÚ byla po léta financována přes papírové firmy v Londýně. V médiích se strhla bouře, která ještě stále trvá a do rozbahněné řeky se z levého i pravého břehu ulamují celé kusy pracně budovaných symbolů. Spoušť, která se po opadnutí vod ukáže zejména na pravém břehu, může být tragická, neboť SDKÚ navzdory svému ideovému vyčerpání stále ještě reprezentovala moderní liberální pravici a svou existencí udržovala při životě legitimitu reforem z dob Dzurindovy vlády. Podezřelé, ale hlavně nedůstojné proudění stranických peněz přes podivné firmy v Londýně, které připomínají mrtvé schránky ze špionážních románů (vlastněné ovšem pokladníkem SDKÚ), totiž vyvolává základní otázku: jak pevné jsou mravní základy společenské a ekonomické modernizace Slovenska, když její hybatel selhal ve vlastní věci? Tato otázka by dříve nebo později vyvstala tak jako tak, ale kdyby měla SDKÚ mezitím již nové etablované vedení, nekladli by si ji voliči, ale historikové. Takto je dědictví minulosti bohužel až příliš živé a navýsost politické. Dzurinda a lidé kolem něj zcela jistě věřili ve své poslání, když s takovým elánem reformovali zemi. Zřejmě však také uvěřili tomu, že v zájmu dosažení svého cíle mají právo obejít mravní principy společnosti i svých vlastních voličů. Vinou jejich mylné víry je dnes vše, čeho v minulosti dosáhli, vystaveno sázce, kterou s potěšením vypsal nemilosrdný protivník Robert Fico. Z tohoto příběhu, starého jako politika sama, by se měli poučit i čeští politici, Topolánek a Paroubek zvláště. Martin M. Šimečka aktuální glosy na www.respekt.cz/glosy

16

Prasečí kocovina Jak přežít katastrofu, která se nekoná petr třešňák

Z

práva o tom, že hlavní hygienik České republiky ulehl s prasečí chřipkou, by ještě před půl rokem vyvolala úzkost: muž zodpovědný v nastupující pandemii za přežití nás všech, je sám sražen vysoce nebezpečnou a  nevyzpytatelnou chorobou. Dnes už víme, že pokud nebude mít Michael Vít vysloveně smůlu, pár dnů si poleží s horečkou a bude zase jako rybička. Prasečí chřipka, strašák loňského léta, který přiměl vlády sáhnout hluboko do krizových rozpočtů, končí s nižším smrtelných účtem než běžná sezonní chřipka a v médiích dostává jména jako falešná panika či podvod ušitý na kšeft farmaceutickým firmám. Pokusme se té (ne)šťastné pandemie na chvilku zastat.

Chvíle pro byznys „Bylo by bláznivé popírat, že chvíle, jako je tahle, nejsou dobré pro byznys,“ nechal se před časem slyšet Andrew Witty, generální ředitel britské farmaceutické firmy GlaxoSmithKline, jednoho ze tří hlavních dodavatelů vakcín proti prasečí chřipce. V době, kdy černé scénáře chřipkové pandemie hovořící o statisících mrtvých děsily politiky na celém světě a nepřipravené vlády (jako ta česká) narychlo objednávaly zásoby vakcín, se nad tím nikdo moc nepozastavoval. Hlavní cíl byl jasný – mít ve skladu dostatek léků. Skoro všechno ale dopadlo jinak, než se čekalo. O vakcíny neměl nikdo příliš zájem, jako by úřady nikde na světě nedokázaly přesvědčit obyvatelstvo, že jsou funkční a bez rizika. Virus H1N1 se nakonec ukázal být podstatně méně nebezpečný, než se jevil. A tak dnes západní vlády s Wittyho korporací obtížně vyjednávají nové dodatky ke smlouvám, aby nemusely miliony objednaných vakcín nakoupit, případně odprodávají své zásoby chudším zemím. Plán zrušit část objednávky minulý týden ohlásilo i  české ministerstvo zdravotnictví, ještě nedávno kritizované za to, že má vakcín málo. Vlastně není divu, že se ve světových médiích objevují pochybnosti, jestli tato „chvíle“ nebyla dobrá výhradně pro byznys. Epidemiolog Tom Jefferson již dlouhé měsíce upozorňuje, že Světová zdravotnická organizace (WHO) podezřele změkčila podmínky pro vyhlášení pandemie, letos v lednu se k němu s ostrou kritikou přidal šéf zdravotního výboru Rady Evropy Wolfgang Wodarg, podle něhož WHO vyvolala paniku, aby dala farmaceutickým gigantům vydělat. Světová zdravotní organizace odmítá, že pandemie byla zbytečnou bublinou, ale slibuje,

že svůj loňský postup přešetří. To je dobře, protože pokud se gigantické výdělky byznysu odvíjejí od rozhodnutí politiků, možná korupce a střet zájmů visí ve vzduchu. Ale dosavadní obvinění WHO nejsou dost konkrétní a  přesvědčivá na to, aby člověk uvěřil ve spiknutí mocných. Naopak – bude dobré si zvyknout, že vývoj, který jsme zažili v  případě prasečí chřipky, se stane běžným a  zcela korektním scénářem příštích „katastrof“.

Více bublin Nemoc šílených krav, SARS, ptačí a  prasečí chřipka – novodobých morových ran, které se nakonec nekonaly, už známe celkem dost. (Ostatně nejen v  oblasti zdraví, vzpomeňme třeba na miléniové zhroucení počítačové sítě Y2K.) A dá se tedy čekat, že každou další katastrofickou prognózu budeme mít tendenci předem zlehčovat. Vědci a zejména virologové ovšem nikdy neskrývali, že jejich možnosti předpovídat vývoj epidemie jsou omezené. Pracují s možnými scénáři rizika, z nichž si média ráda vybírají ty nejtemnější a zodpovědní politici se na ně snaží připravit. Pokud se ovšem nenaplní, veřejnost někdy místo úlevy paradoxně reaguje rozčarováním, že byla podvedena. Poplach byl planý – a nemístně drahý. Jenže princip předběžné opatrnosti, jenž se stal zárukou naší bezpečnosti v mnoha oblastech od průmyslu, boje s  terorismem, potravinářství, jaderné energetiky až po medicínu, s sebou logicky nese množství planých poplachů. Dá se dokonce říct, že čím bezpečněji chceme žít, tím více planých poplachů nás provází. A tím také rostou naše šance, že podchytíme skutečně vážnou hrozbu, což byl třeba příklad nemoci SARS zastavené důslednými hygienickými opatřeními. Pandemie mají nevděčnou pozici, jsou všem na očích. Pokud neskosí půl planety, dá se jim snadno vystavit závěrečný účet a prohlásit je za zbytečnou útratu. Ale vakcínová mánie, samozřejmě je-li podložená seriózním vědeckým doporučením, v principu představuje jen další nákladný projev naší touhy po bezpečí. Projev podobný různým bezpečnostním nebo hygienickým normám, které přijímáme automaticky a u nichž také nikdo přesně nespočítal, jak se nám vložené náklady vyplatí. Když zkrátka deset dělníků nosí na stavbě helmu, devíti z nich pravděpodobně na hlavu nic nespadne. Ale to neznamená, že koupit si přilbu byl špatný nápad. Q RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

k věci f ot o č tk

Krize není příčinou S prezidentkou Exekutorské komory ČR o vymáhání dluhů Počet exekucí loni dosáhl v Česku absolutního rekordu, přesáhl jeden milion. Překvapilo vás to? Ani ne. Pozorovali jsme, že exekutorské úřady hlásí nárůst agendy. A navíc se počty exekucí zvyšovaly v posledních letech meziročně o zhruba třicet procent, takže jsme očekávali, že rok 2009 dopadne podobně. V odhadech jsme se trefili téměř přesně – napočítali jsme 718 tisíc exekucí a 300 tisíc soudních výkonů rozhodnutí, což jsou exekuce, které dělají soudy svými úředníky. Jsou to alarmující čísla.

Proč jsou alarmující?

Během loňského roku proběhlo nejvíce exekucí v porevoluční historii. Hospodářská krize ale není hlavní příčinou, říká prezidentka Exekutorské komory ČR Jana Tvrdková. SILVIE LAUDER

Představte si, kolik věřitelů – a stále více věřitelů – se musí soudní cestou domáhat zaplacení svých pohledávek! Na druhé straně je pak rostoucí počet lidí, kteří nerespektují rozsudky soudu.

Co je příčinou takového stavu? Rozumím tomu tak, že je u nás poměrně nízká úroveň právního vědomí, je to jednoduše neúcta k právu. Začíná to u toho, že lidé neplní smlouvy. Ať už obchodní, občanskoprávní či společenské. Mezi ně patří i úmluva o tom, že občané platí daně, zdravotní pojištění, že respektují rozhodnutí orgánů veřejné moci. To je jedna rovina, která mě zneklidňuje. Klima ve společnosti je celkově takové zvláštní – když lidé vidí, jak se stát zadlužuje, tak se těžko budou chovat jinak. Když existují nálezy Ústavního soudu a nejvyšší političtí představitelé je nerespektují, tak jaký to může být signál pro běžné občany? Další rovinou je přetrvávající neznalost toho, jaké může mít následky nerespektování těchto smluv. Také proto jsme otevřeli loni v září bezplatné poradny a vidíme tady v praxi, jak a z čeho jsou lidé nejvíce překvapeni.

Například? Třeba z toho, že věřitel chce dluh i s úroky nebo co všechno tvoří náklady exekuce. A konečně dalším aspektem je jakási chybějící odpovědnost obecně – lidé třeba nevědí, že jsou odpovědní za to, jak mají uvedenou adresu trvalého pobytu. Dnes je například velkou módou bydlet takzvaně na ohlašovně – máte adresu trvalého pobytu na ohlašovně městského úřadu. Následkem toho ale je, že z úředního hlediska je věc doručena, jenže dotyčný člověk neví, že má něco zaplatit, uplyne mu lhůta k podání odvolání a zbaví se možnosti bránit.

Když počty exekucí rostou, znamená to automaticky, že roste počet lidí zasažených exekucí? RESPEKT. CZ

Spíše stoupají počty exekucí nařízených proti jednomu člověku. Není to tak, že by každý desátý Čech měl zkušenost s exekucí. Začíná být ale naprosto běžné, že někdo jich má čtyři pět. Rekordmanem je člověk, který figuruje v dvaaosmdesáti exekučních řízeních. Chronických dlužníků je ale menšina.

Jaké jsou tedy nejčastější případy? Drobnosti, nezaplacené pokuty od policie nebo dopravních podniků, nedoplatky za elektřinu či za plyn, nezaplacené mobilní telefony, místní poplatky za odpad... Všechno jsou to poměrně malé částky, jejichž neplacení nechali dlužníci zajít příliš daleko.

Je jednou z příčin loňského nárůstu exekucí i hospodářská krize? Všichni se nás na to ptají, ale není to tak úplně pravda. Valnou část skutečně tvoří drobné dluhy, které nemají s krizí nic společného. My důsledky hospodářské krize vidíme někde jinde – spíše ve zvyšujícím se tlaku věřitelů. Jak jim docházejí peníze, začínají se více starat o to, aby dostali svoje pohledávky. V daleko větší míře se na nás také obracejí města. Vymáháme třeba pro jednu menší obec, kde říkají, že mají tolik nezaplacených pokut a poplatků, že jim to v souhrnu dělá čtvrtinu jejich rozpočtu. To jsou věřitelé, kteří k tomu celá léta přistupovali liknavě, moc to neřešili, ale jak jim docházejí peníze, tak se o pohledávky více starají.

Řekla jste, že počty exekucí jsou alarmující a že by se tím měly zabývat „příslušné státní orgány“. Koho jste měla na mysli a co konkrétně by měl dělat? Jednak je vlastně zvláštní, že po tom volá Exekutorská komora ČR a exekutoři, kterým se předhazuje, že si z exekucí udělali byznys. Přitom jsme otevřeli bezplatné poradny, radíme se s nevládními organizacemi, které se v tom angažují. Nepřísluší mi říkat, kdo má co dělat.Stojím v čele exekutorů, jejichž úkolem je dluhy vymáhat. Problém je ale zčásti problémem vzdělání, čili tam jde o ministerstvo školství, dílem je to otázka obecné informovanosti o soudním procesu, takže ministerstvo spravedlnosti. Možná také ministerstvo financí, pokud jde třeba o regulaci spotřebitelských úvěrů.

Před časem ministerstvo školství představilo plán zavést na školách hodiny finanční gramotnosti. Myslím, že jiná cesta ani není. Q

17

politika BOJ O LIMITY

str. 22

o kom se mluví

str. 24

česko v. čína

Překvapení v kauze Bursík

Něco jako Matrix

Lev a drak

ondřej kundra

martin m. šimečka

kateřina šafaříková

Skandál kolem prolomení těžebních limitů ještě nekončí.

Roger Federer se z geniálního tenisty stává společenským fenoménem.

str. 26

Čeští zákonodárci rozjeli akci za udělení Nobelovy ceny míru přednímu čínskému disitentovi.

A teď Jemen Jsou i tady, v San’á.

Reportáž ze země, kde al-Káida dává dobrou noc marek švehla

Jako třiadvacetiletý se pak v roce 1996 vydal po zemi ilegálně skrz hranice do další svaté války do Tádžikistánu a pak Afghánistánu. Tam ve městě Džalálábád nedaleko pákistánské hranice narazil na skupinu džihádistů kolem „šejcha Usámy“ (jak Bahry nazývá bin Ládina), kteří měli v Džalálábádu pronajatý dům. Tam také dostal nabídku, ať absolvuje vojenský výcvik v jednom z místních táborů. To se stalo a Bahry se vypracoval na člena Ládinovy patnáctičlenné osobní ochranky. „Měl jsem dvě možnosti: buď být zabitý v boji, nebo se vrátit domů,“ říká Bahry. Počítal prý s první možností, nakonec ale okolnosti rozhodly jinak. Jeho manželka onemocněla, a tak se rok před útokem na Afghánistán vrátil do Jemenu. Krátce nato, v listopadu 2000, se v jemenském přístavu Aden odehrál útok na americkou vojenskou loď USS Cole, při němž zahynulo sedmnáct námořníků, a jemenská tajná služba začala zatýkat lidi, kteří s tím měli mít něco společného. Bahry pak strávil ve vězení skoro dva roky. Bez soudu jej potom pustili na svobodu se slibem, že se vzdá ozbrojeného džihádu. Od té doby Bahry nesmí opustit město a zvláště nyní, kdy je kolem al-Káidy v Jemenu nebývale živo, je (nebo tedy podle tvrzení úřadů

Jemen Přítomnost al-Káidy SAÚDSKÁ ARÁBIE

R ud é

SAN’Á

ŠABWA

EN

RE

e

IT

JEM

oř

ER

m

18

foto matěj stránský

V hlavním jemenském městě San’á, o zbytku státu ani nemluvě, je evropský styl oblékání u mužů spíše výjimkou. Násir al-Bahry však přišel na schůzku s novináři Respektu, jak by člověk u marketingového poradce čekal: výrazné hodinky, tmavé kalhoty a elegantní proužkovaná košile, kterou obestupoval nepřehlédnutelný, byť jemný parfém. Když se usadil, urovnal si před sebou na stole kožený diář a mobil. Objednal si čaj s mlékem a zapnul vlastní diktafon, protože prý novináři jeho slova zkreslují a on chce mít důkaz. Pro rozhovor striktně vyměřil maximálně šedesát minut, během nichž mluvil tiše, bez známek emocí. Přitom ty by byly na místě. Ani ne čtyřicetiletý muž totiž není jen soukromým marketingovým poradcem a čekatelem na místo učitele obchodu na místní univerzitě: lidi v San’á ho znají spíš jako Abú Džandala, bývalého osobního strážce Usámy bin Ládina z let těsně před americkou intervencí do Afghánistánu. Jeho příběh se podobá příběhu mnoha jiných jemenských džihádistů. Díky pracovnímu angažmá svého otce vyrůstal v Saúdské Arábii, kde také vystudoval obchod. Dostal se do radikálního islámského hnutí, kde byl hlavním tématem útisk Palestinců a muslimů obecně. Na popud radikálních kazatelů odjel do Bosny, kde rok bojoval proti Srbům. Pak zamířil mezi radikální muslimy do Somálska. „Tam se hodně debatovalo o boji proti Američanům a to mě nadchlo,“ říká Bahry a odmítá přitakat námitce, že v té době s Američany vlastně bojoval na jedné straně balkánské barikády proti Srbsku. „To není pravda,“ brání se. „Američané vstoupili do války až kvůli Kosovu, ne kvůli muslimům v Bosně.“ Proč tedy proti Američanům? „Amerika je hlava hada, zdroj všeho zla,“ říká tiše Bahry a odkazuje na svoji četbu historických pramenů o indiánech, otrokářství, Japonsku, převratech v Latinské Americe, válce ve Vietnamu, Izraeli. Poukaz na okolnosti à la studená válka na Bahryho rozhodně nefungují. „Pro každého rozumného člověka jsou Anglosasové kriminálníci,“ říká.

A

ADEN

DŽIBUTSKO ETIOPIE

SOMÁLSKO

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

by měl být) pod dohledem místní policie. Také si stěžuje, že kvůli své minulosti špatně shání práci. Připouští, že by se mohl k radikálnímu islámu vrátit? „Jedině kdyby Američané přišli do Jemenu, pak bych šel znova bojovat,“ říká Bahry klidným hlasem. Podobným způsobem žije v San’á a dalších jemenských městech řada bývalých džihádistů, kteří celkem plynule vyměnili kalašnikovy za nějaké civilní zaměstnání a teď se starají o své rodiny. Problém je, že na jejich místo nastupují jiní, kteří už ale nemají svoji Bosnu, Afghánis-

jako Kvéta nebo Péšávar na západě Pákistánu, kde je al-Káida také jako ryba ve vodě. San’á působí spíše oddechovým dojmem: jeho obyvatelé jsou samé úsměvy či pozvání k jídlu, které s oblibou konzumují v hloučcích na zemi. Na pákistánskou tíseň zkrátka člověk hned tak nenarazí. Jenže pod touto slupkou se evidentně skrývá ještě jeden Jemen. Ten ukazuje svoji tvář u americké nebo francouzské ambasády, které připomínají pevnosti s betonovými bloky, pancéřovanými ploty a vojáky se samopaly. A fakt, že hlavní město je do značné míry svět sám pro

balují stovky více či méně oddaných sympatizantů. Podle jemenského experta na terorismus Saída al Džumáhího však není podstatné, kolik má vlastně al-Káida v Jemenu členů se silnou vazbou na hnutí. Možná poměrně malý počet členů obklopuje skupina lidí, kteří jim poskytují přístřeší a ochranu. „Ti se od skutečných členů moc neliší,“ míní Džumáhí. „Mají stejnou ideologii, cíle i prostředky k jejich dosažení.“ Tito „spolupracovníci“ lidem z al-Káidy pomáhají v jejich akcích, například útocích na jemenskou policii, zahraniční turisty nebo ropná

sebe, ukazuje i jeho okolí. Výpadovka na sever země je zcela uzavřená, protože tam se odehrává regulérní válka mezi vládní armádou a šíitskými rebely podporovanými Íránem. I jih země, až do začátku 90. let nezávislý a  podporovaný Moskvou, hrozí odtržením. Každou chvíli tu jsou demonstrace radikálů s kalašnikovy v rukou a centrální instituce jako policie už prakticky nefungují. Pro cizince zcela uzavřený je i přístup směrem do horských a pouštních oblastí na východ od hlavního města, kde se usazují radikálové z al-Káidy. Na jejich počet a přesná místa pohybu jsou různé názory. Odhady se pohybují mezi jedním až třemi sty. Podle znalců místních poměrů jde o několik radikálů, na něž se na-

zařízení, soustředěná právě na kmenových územích na východě země. Loňská snaha al-Káidy zaútočit na americkou ambasádu podle Džumáhího ukazuje, že její lidé jsou pořád i v hlavním městě San’á.

Jsme s nimi, nebo proti nim? tán či Irák, ale zjišťují, že dobré podmínky pro budování radikálního islamistického hnutí jsou u nich doma. Místní lidé na to mají různé názory: od většinové lhostejnosti až po strach podobný tomu evropskému či americkému. Bez výjimky všichni oslovení ale říkají, že v žádném případě nechtějí v Jemenu cizí vojáky. To značně podvazuje možnosti řešení problému známého jako nová jemenská al-Káida.

Kolik jich je Atmosféra v hlavním městě San’á na první pohled nepřipomíná, že by se země stávala novým a bezpečným útočištěm al-Káidy. Žádná nevraživost, podezíravé pohledy a odmítání, s nimiž se evropský cizinec běžně setkává na ulicích měst RESPEKT. CZ

Útěk z vězení Na rozdíl od Afghánistánu, který byl pro ně do značné míry cizí zemí, jsou radikálové z al-Káidy na saúdskoarabsko-jemenském pomezí doma, mohou těžit ze znalosti území, podpory místních lidí a slabosti jemenské vlády. Obavy Západu navíc stvrzují dosavadní zkušenosti: Jemenci patří od vzniku al-Káidy k jejím nejaktivnějším bojovníkům a také ve vězení na Guantánamu je zhruba každý druhý vězeň Jemenec. →

19

politika | jemen →

ský Arab Saíd al Širi, v prosinci 2007 propuštěný z Guantánama do saúdskoarabského převýchovného centra určeného pro lidi z al-Káidy, odkud však utekl do Jemenu. Všichni tři pak v lednu 2009 ohlásili vznik pobočky al-Káidy na Arabském poloostrově, která je vnímaná jako důkaz, že se al-Káida snaží chytit druhý dech. Jejich významným spolupracovníkem je i  radikální klerik narozený v  Americe Anwar al Awlaqí, který před pěti lety opustil Spojené státy a přesunul se do Jemenu. Tam byl sice na nátlak Američanů kvůli spolupráci s al-Káidou zatčen a více než rok vězněn. V prosinci 2007 byl ovšem propuštěn a usadil se v horách na východě země v provincii Šabwa u kmene, odkud pochází jeho rodina. Awlaqí sice popírá, že je

Jemenská buňka al-Káidy se buduje posledních deset let, kdy bin Ládinovi lidé ztratili bezpečné zázemí v Afghánistánu. Celý příběh však začal ještě mnohem dříve – když se v 80. letech Američané rozhodli podporovat afghánské mudžahedíny v jejich boji proti Rusům. Velkou část peněz tehdy dávala Saúdská Arábie, která navíc přesvědčovala lidi, aby šli proti bezvěrcům do Afghánistánu bojovat. Soudí se, že nejvíc – řádově tisíce – jich bylo právě z Jemenu. Znalci Jemenu se tomu nediví: vzhledem k divokému terénu a tvrdým životním podmínkám má Jemen dlouhou tradici horských kmenových bojovníků. „Je to spojené s naší historií,“ říká profesor politických věd na univerzitě v San’á Muhammad al Mutawáqil. „Jemenci bojovali ve všech válkách

USS Cole stát, poměrně rychle je však pustili na svobodu. V roce 2004 odešly podle dostupných odhadů až dva tisíce Jemenců bojovat do Iráku proti Američanům, šíitské vládě a kmenovým náčelníkům, kteří s Američany spolupracovali. Paralelně s tím rozvíjela al-Káida svoje sítě i přímo na Arabském poloostrově. Jejím hlavním cílem byla podle expertů saúdskoarabská vláda, v tom ovšem byli radikálové poměrně neúspěšní. Nepodařilo se jim uskutečnit nic víc než několik bombových útoků a  zabitím civilistů si proti sobě poštvali saúdskoarabskou veřejnost. V mnohem chudším Jemenu postupovali jinak: tam si lídři al-Káidy již dlouhé roky budují solidní zázemí a pověst lidí bojujících proti Ame-

Trochu jiný marketinkový poradce. (Násir al Bahry)

Až Obama pošle vojáky, úsměvy zmizí. (Přednáška na univerzitě Al Imám)

kolem.“ Většina mužů tady dodnes i ve velkých městech nosí za pasem tradiční dýku, na venkově je běžné vlastnictví a nošení kalašnikovů. V zemi také běžně fungují obchody se zbraněmi (ovšem už ne ve městech). Do Afghánistánu ostatně rekrutoval Jemence i Usáma bin Ládin. Jeho otec se na východě Jemenu narodil, pak sice odešel pracovat do Saúdské Arábie, dodnes tam ale v jedné z vesnic stojí jeho rodný dům. Proto Jemenci slyšeli nejen na jeho pobídky do Afghánistánu odejít, ale také tam pak zůstat a budovat al-Káidu. Jejich bojový zápal pak přiživil i jemenský prezident, který tisíce afghánských veteránů použil v roce 1994 k boji proti separatistům z Jižního Jemenu. Téma jemenské al-Káidy však začalo být problémem až od listopadu 2000, kdy se odehrál útok na americkou loď USS Cole kotvící v jihojemenském přístavu Aden. Od tohoto útoku začali Američané členy al-Káidy systematičtěji stíhat a vyvíjet nátlak na jemenskou a saúdskoarabskou vládu, aby dělaly totéž. Jemenci tehdy skutečně pozatýkali lidi, kteří měli za útokem na

ričanům, nikoli proti místním. Začali se usazovat na tradičně autonomních kmenových územích, brát si za manželky ženy z místních kmenů a rekrutovat místní lidi, obvykle nezaměstnané mladíky bez perspektivy. Podle znalců situace také po vzoru jiných islamistických hnutí jako Hamás v Palestině nebo Muslimské bratrstvo v Egyptě začali provozovat určité sociální služby (třeba pomoc vdovám) nebo shánět učitele do škol, což vláda není schopná zajistit. „Šéfové z al-Káidy se třeba snaží získat od bohatých peníze, které pak rozdělují chudým,“ říká znalec situace na kmenových územích na východě Jemenu, novinář Abdulláh Šá´a. Klíčovou událostí ve formování jemenské odnože al-Káidy byl v roce 2006 útěk 23 vězňů včetně dvanácti vysokých členů al-Káidy z vězení v San’á tunelem prokopaným rovnou do nedaleké mešity. Jemenská policie sice podle dostupných informací řadu z  nich pochytala nebo zabila, Jemenci Násir al Wuhajší a Qásim al Rajmí však vyvázli a dnes jsou hlavními šéfy jemenské odnože al-Káidy. K nim se přidal Saúd-

20

členem al-Káidy, přes svoji internetovou protiizraelskou a protizápadní agitaci či přímo osobně v Jemenu však zřejmě rekrutuje pro al-Káidu lidi. Americké vyšetřování odhalilo, že byl v e-mailovém spojení i s americkým armádním psychiatrem – muslimem, který vloni na základně v Texasu zastřelil třináct lidí. A minulý týden Awlaqí poprvé potvrdil, že byl i ve spojení s mladým Nigerijcem, jehož jemenská odnož al-Káidy instruovala k pokusu vyhodit do povětří letadlo mířící z Amsterdamu do Detroitu. Jak zdůrazňují západní i  jemenští experti, v  Jemenu se rodí druhá generace al-Káidy, která hledá nové lidi a novou taktiku. Neútočí na cíle, kde by se daly čekat oběti z řad civilistů. Vybírají si cizince (turisty a  ambasády) nebo maximálně cíle z řad jemenské armády či policie, což v zemi s tradičně nízkou důvěrou v centrální moc nikoho příliš nevzrušuje. Nová jemenská al-Káida se usazuje na kmenových územích na východě od San’á, odkud její členové z  velké části pocházejí. Vazby si navíc pojišťují sňatky s ženami z místních kmenů RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

jemen | politika nebo si do Jemenu přesouvají své rodiny ze Saúdské Arábie. Žijí na těžko přístupných kmenových územích v horách stovky kilometrů od větších měst, kde jemenská armáda a policie nemá vliv. Podle zmíněného Abdulláha Šá´i, který z dané oblasti pochází a jako jedinému (jemenskému i zahraničnímu) novináři mu lidé z al-Káidy důvěřují natolik, že mu poskytli rozhovor, tam nevznikají žádné speciální základny: lidé z al-Káidy žijí v domech mezi místním obyvatelstvem, což značně ztěžuje případný útok na ně. Pokud chtějí trénovat se zbraněmi, mohou kdekoli za vesnicí, protože nošení a používání kalašnikovů patří k běžné součásti života jemenských kmenů. „Nic moc ke své existenci nepotřebují,“ říká Šá’a. „Jen sledovat svůj cíl, plánovat

šila, na to už tu příliš zakořeněná, přesto nálety jistý efekt měly. „Šéfové al-Káidy se teď přesouvají z místa na místo, aby je nebylo možné zachytit,“ říká poslanec za vládní stranu Faíz Abdulláh al Hawdžarí, který zastupuje severojemenské kmenové oblasti, kde se lidé z al-Káidy také pohybují. Získat útočiště u nějakého kmene navíc podle něj není těžké. „U řady lidí kmenoví náčelníci ani nemusejí vědět, že jde o  členy al-Káidy. Nemají jasnou identitu a nijak se od svého okolí neliší.“

Pragmatici Otázkou teď je, co dál. Američané slíbili jemenské vládě dvakrát více peněz na zbraně a protiteroristický trénink než vloni – 150 milionů

Když bude demokracie, nebude tu al-Káida. (Liberál Muhammad al Mutawáqil)

akce a místo, kde by mohli vyrábět potřebné nálože.“ Ke sledování cílů typu americké ambasády má al-Káida podle expertů lidi v hlavním městě San’á, k plánování akcí a výrobě munice dost prostoru na odlehlých kmenových územích, kde státní policie nefunguje a tradiční vazby komplikují i zpravodajskou činnost. I pod tlakem Američanů se už vláda odhodlala k akcím. Týden před Vánocemi bombardovala na několika místech domy, kde měli šéfové al-Káidy žít. Něco podobného zopakovala i v lednu. Po útocích pak vláda ohlásila, že se jí povedlo zabít desítky al-káidovců, včetně muže číslo dvě jemenské buňky – Qásima al Rajmího. Problém ale je, že Jemenci vládě podobná prohlášení nevěří, a skeptický je i Abdulláh Šá’a: „Armáda nepředložila žádné důkazy a já mám naopak informace, že ti lidé žijí.“ Podle něj zahynul během vládních bombardování pouze jeden z předních členů al-Káidy, jeho rodina a dalších zhruba čtyřicet civilistů. Vládní ofenziva podle znalců místních poměrů jemenskou al-Káidu zatím vážně nenaruRESPEKT. CZ

Ve srovnání s jinými problémy není al-Káida prioritou. dolarů oproti nule v roce 2008. U peněz a technické pomoci by však i podle Americe nakloněných Jemenců mělo zůstat. Všichni, s nimiž Respekt v Jemenu mluvil, se shodují, že intervence cizí armády by způsobila v zemi plné zbraní obrovský ozbrojený střet. Pokud však bude vláda i nadále řešit situaci sama, narazí na problém nedotknutelnosti kmenových území a obětí mezi civilisty při případném bombardování. To ale řešil a řeší i Pákistán, přesto se k poměrně úspěšné ofenzivě na svá kmenová území odhodlal. Situaci také

může zkomplikovat to, o  čem řada lidí v  Jemenu mluví – a sice postupný návrat radikálů z afghánsko-pákistánského pomezí, kde vzhledem k pákistánské a americké ofenzivě ztrácejí půdu pod nohama. „Zatím ale nemáme důkazy, že by se sem někdo vracel,“ říká Muhammad bin Sallám, šéf zpravodajské agentury a týdeníku Yemen Post, který se mapováním kmenových území na východě také zabývá. Další komplikací, kterou jemenští experti čekají, je, jak se zachová jeden z nejvlivnějších lidí v Jemenu, islámský konzervativec a zakladatel konzervativní univerzity al Imám Abdul Maíd al Zindání. Ten sice kontakty s al-Káidou popírá, byl však dlouholetým spolupracovníkem bin Ládina a přítomnost al-Káidy v zemi mu podle expertů vadí rozhodně méně než představa americké intervence. Zindání také minulý týden prohlásil, že něco takového nepřichází v úvahu. „Al-Káida zatím nemá na své straně vlivného náboženského vůdce,“ říká bin Sallám. „Pokud by ho měla, byl by to opravdu vážný problém.“ Tím by se právě mohl stát Zindání vyhlášením svaté války, pokud by skutečně k intervenci došlo. V posledních letech sílící opozice by chtěla řešit situaci změnou politického systému a vyhlášením svobodných voleb a ke kritice vlády využila i oběti mezi civilisty. „Zůstali by u nás u moci lidé, kteří bombardují vesnici jen kvůli tomu, že se v ní někdo schovává?“ říká jeden z šéfů islamistické, nejvilnější opoziční strany Isláh Hamíd al Ahmar. Postup vlády se nelíbí ani liberálním politikům. Ti kritizují vládu, že problém al-Káidy nafukuje kvůli tomu, aby vzbudila pocit ohrožení a mohla si udržet postavení. „Problém s al-Káidou se vyřeší tím, že v Jemenu bude demokracie. Pak tu pro al-Káidu nebude místo,“ říká Muhammad al Mutawáqil, člen malé politické strany a jeden z předních politických liberálů země. „Ano, řešením by bylo víc demokracie, jak ale jednat s al-Káidou? Není to politická strana, není tak s kým vést rozhovor,“ říká profesor univerzity v San’á Ahmad al-Qibsí. Podle něj vláda musí dál bojovat a využít peníze a technické podpory od Američanů. „I pro nás je to vážný problém. Aktivity al-Káidy ohrožují naše vztahy s okolními zeměmi, přináší to politickou nestabilitu a škodí nám to ekonomicky.“ Zároveň však dodává, že se přílišného růstu radikálů nebojí. „Jemen je jiný než Pákistán nebo Afghánistán. Není tu sektářství, nemáme zásadní sociální problémy, není tu radikalismus. Lidé a zejména kmeny jsou velmi pragmatičtí.“ Mezi Jemenci lze pozorovat spíš klid, pokud ne rovnou lhostejnost. Sami totiž nebezpečí al-Káidy neberou jako reálné – zvlášť ve srovnání s válkou na severu země a separatistickými tendencemi na jihu. „Al-Káida je v celém našem regionu, tak proč je pozornost soustředěna na Jemen?“ říká jedna z předních jemenských občanských aktivistek Rawfa Hasan al Šarqí. Klidný zůstává i Alí Abdulláh Qatrán, jeden z manažerů místní pobočky Coca-Coly. „Druhou generaci al-Káidy s první zatím nejde moc srovnávat,“ říká. „Ta první byla silná organizace, která měla pro svůj rozvoj bezpečné místo, hodně peněz a lidí. Druhá generace nic z toho nemá. Jde o malou skupinku lidí, kteří teď žijí rozprášeni na různých místech.“ Q

21

politika | boj o limity

Překvapení v kauze Bursík Skandál kolem prolomení těžebních limitů ještě nekončí Ondřej Kundra

foto karel cudlín

Z

ásadní odhalení, které mělo zlomit vaz bývalému vicepremiérovi Topolánkovy vlády, se nečekaně zkomplikovalo. Ačkoliv důkazy proti Martinu Bursíkovi, že měl severočeským těžařům pomáhat s prolomením uhelných limitů, stále nejsou na stole, překvapení rozhodně není vyloučené. Boj o limity se totiž může nečekaně obrátit proti Fischerově vládě.

Nikdy nic nikomu Na první pohled to vypadalo jasně. Podle Lidových novin prý Bursík před deseti lety pomáhal těžařům z Mostecké uhelné – dnes Czech Coal – za jeden a půl milionu korun prosazovat prolomení těžebních limitů a tím pádem i další devastaci severočeské krajiny a bourání tamních obcí stojících v cestě k uhelným ložiskům. Tedy přesný opak toho, na čem Bursík od začátku stavěl svoji politickou kariéru a získával body voličů. Kdyby se podezření potvrdilo, znamenalo by to jeho okamžitý konec v politice. Lidové noviny svůj výbušný materiál od začátku opřely o dva důkazy. Jednak o tvrzení lobbisty Czech Coalu Jana Dobrovského, že to Bursík skutečně dělal („Mrzí mě, že se k naší práci nehlásí, bylo to velmi kvalitní. Radil nám v projektu vysídlení Horního Jiřetína a Černic, aby nedošlo k podobné situaci jako při vysídlení Libkovic,“ prohlásil Dobrovský v LN). A jednak

22

o smlouvy, které Bursík uzavřel s těžaři a které vše měly dosvědčovat. O co Dobrovský své obvinění opírá (protože v daném kontextu to bylo obvinění pro Bursíka a jeho další politickou kariéru dokonce „smrtonosné“), autoři článku hlouběji nezjišťovali a zpětně se o důvodech proč odmítají bavit. Podle informací Respektu jim vyjádření Dobrovského přeposlal výkonný ředitel LN Dalibor Balšínek s tím, ať o Bursíkovi napíší kritický článek. „Nevidím důvod vysvětlovat, jak pracujeme,“ odpovídá ředitel LN Balšínek na otázku, zda by mohl blíže popsat okolnosti vzniku článku. Podobně reaguje i Jan Dobrovský na dotaz, jakými důkazy podepírá své tvrzení o Bursíkově práci na prolomení limitů. „Nic nebudeme nikomu dokazovat,“ píše Dobrovský v množném čísle SMS zprávou ze zahraničí. Počítá tedy s tím, že je v tom případě možné brát jeho slova jako pokus o „komerční“ politickou skandalizaci? „Vy mi kladete tendenční otázky, ze kterých je cítit nepřátelství,“ reaguje Dobrovský. V Bursíkově případě je každopádně od začátku klíčová role Lidových novin, které podle všeho vědomě přijaly roli lobbistického nosiče. Proč novináři více nezkoumali relevantnost Dobrovského tvrzení? „Z vašich otázek je zřejmé, že v naší profesi teprve začínáte,“ píše v e-mailové odpovědi Dalibor Balšínek (který odmítl na toto téma osobní rozhovor). „Doufám, že chápete marnost vašich otázek.“ Odpovědi

by přitom byly hodně důležité. Minimálně k rozptýlení obav, že se tu někteří novináři aktivně zapojují do politických skandalizací, místo aby spíš analyzovali a popisovali realitu.

Uhelná válka: Czech Coal versus ČEZ Sám Bursík označuje obvinění těžařů za „diskreditační kampaň“, aktuálně prý motivovanou jako protiúder za jeho nedávný poslanecký projev, ve kterém nařkl Fischerovu vládu z „podlehnutí lobbismu, které naznačuje korupční jednání vlády“ (poslanec kabinet viní, že jde těžařům ve věci prolomení limitů na ruku). Jediné, na čem se tak dnes politik a zástupci těžařů shodnou, je fakt tříleté spolupráce, za kterou Bursík dostal od Czech Coalu honorář ve výši půldruhého milionu. V tom, co přesně bylo obsahem práce, se ale už obě strany výrazně rozcházejí. Ze tří třístránkových smluv, které Bursík s těžaři podepsal, to jednoznačně vyčíst nelze. Na jejich hlavičce bez bližšího upřesnění stojí, že se týkají „ekonomického a  organizačního poradenství“, a  to zejména v  oblastech „moderní uhelné technologie, environmentálních aspektů těžby a public relations“. Většinu rad prý Bursík poskytoval těžařům ústně, nejsou tedy o nich k dispozici písemné záznamy. „O prolomení limitů jsme se vůbec nebavili,“ říká Bursík. „Radil jsem jim, jak rekultivovat oblasti postižené těžbou nebo jaké moderní technologie by se daly využít při zvažované stavbě RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

boj o limity | politika

Spiklenec, nebo oběť spiknutí? (Bursík)

elektrárny, kterou chtěli rozbít monopol ČEZ v téhle oblasti.“ V současné chvíli tak proti sobě stojí dvě tvrzení – těžařů a Bursíka. Na rozdíl od těžařů Bursík svoje angažmá vysvětluje, zatímco zástupci Czech Coalu se o důkazech potvrzujících Bursíkovu vinu odmítají bavit. Bursíkovi hraje do karet i to, že není k dispozici jasný motiv, proč by měl prolomení limitů pomáhat. Celá devadesátá léta, a to i ve funkci ministra životního prostředí v úřednické vládě, Bursík odmítal prolomení těžebních limitů. Vystupoval tak i ve volební kampani v roce 2006 a choval

se stejně i ve funkci ministra životního prostředí v Topolánkově kabinetu. Vše říkal veřejně, takže kdyby zároveň dělal pro těžaře opak, dobrovolně by se tím vystavoval velké vydíratelnosti. Mohl mít sice zájem přivydělat si milion a půl, což nejsou malé peníze, jenže v té době podle svých slov disponoval majetkem ve čtyřicetinásobné ceně, a neměl tedy prý zapotřebí kvůli zlomku této hodnoty obětovat svoji politickou budoucnost. Naopak těžaři motiv pro diskreditaci Bursíka mít mohli. Prolomením limitů by Czech Coal získal přístup k 750 milionům tun uhlí, dnes může jen ke čtyřiceti. Tím by se výrazně zvýšila hodnota firmy, podle některých analýz ze současných osmadvaceti miliard až dvojnásobně. V  Topolánkově vládě Bursík těžařům coby její vicepremiér možnost prolomení limitů zablokoval a přesně o to samé se nyní snaží i v případě Fischerova kabinetu, byť jen omezeným vlivem uplatňovaným z pozice vrcholného politika Strany zelených, která do kabinetu nominovala své dva ministry. Czech Coal se tak každopádně i dnes kvůli Bursíkovi dostává vzhledem k  tvrdé bitvě na energetickém trhu do složité situace. Energetický gigant ČEZ se už delší dobu snaží přes prostředníky jeho pozici oslabit. Například nákupem elektráren, což by Czech Coal postupně odstřihlo od možnosti prodávat uhlí (ČEZ totiž navíc vlastní Severočeské doly) a ohrozilo jeho zisky. Zároveň se spekuluje, že vlastníci Czech Coalu uvažují i z těchto důvodů o prodeji firmy, třeba právě do rukou ČEZ. Kdyby měli přístup k většímu množství uhlí, prodej by se jim více vyplatil. Tím, že Bursík hlasitě vystupuje proti prolomení limitů, dlouhodobě vlastníkům Czech Coalu zužuje možnost prosadit jejich zájem. Klíčová otázka nicméně je, zda Fischerův kabinet skutečně podléhá lobby těžařů, jak tvrdí Bursík, nebo ne, jak tvrdí premiér.

Je tu snad něco, co není? Obvinění, že podléhá tlakům „uhelné lobby“, čelil premiér Fischer hned od svého nástupu. Novinové komentáře v  této souvislosti za hlavní indicii udávaly blízké přátelství premiérova hlavního poradce Vladimíra Mlynáře s Janem Dobrovským. Důkaz, že Mlynář u premiéra nebo ve vládě prosazuje zájmy Czech Coalu, nicméně nikdo nikdy nepředložil a všichni tři

muži to vždy popírali. „Ne,“ říká Vladimír Mlynář i dnes na otázku, zda někdy lobboval u premiéra za zájmy svého přítele Dobrovského. Jisté nicméně je, že právě současná Fischerova vláda udělala během svého krátkého devítiměsíčního působení více kroků směrem k průlomu limitů než předtím Topolánkova vláda za tři roky. Na většinu z nich poukázal právě Bursík ve své sněmovní řeči. „Rostoucí nebezpečí prolomení limitů jsem se předtím snažil několikrát otevřít, ale nevzbudilo to větší zájem,“ odpovídá Bursík na otázku, proč vládu nařkl z  korupce, když pro to nepředložil usvědčující důkaz a zda tedy neměl pořádně vážit svá slova. „Bylo to z mé strany zatažení za záchrannou brzdu, aby ten proces dál nepokračoval.“ „Procesem přibližování“ má Bursík na mysli vládní „ne“ tzv. hornímu zákonu, který těžařům v  budoucnu ztěžuje přístup k  místům, kde se dnes nesmí těžit (například ruší jejich předkupní právo na tyto lukrativní státní pozemky). Kabinet se k němu na návrh ministra průmyslu Vladimíra Tošovského postavil negativně s odůvodněním, že by mohl odporovat připravované aktualizaci energetické koncepce ministerstva průmyslu. Materiál sice ještě není hotový, ministr průmyslu Tošovský už ale dal opakovaně najevo, že do něj bude prosazovat požadavek na prolomení limitů a je tak tudíž proti ztíženému přístupu těžařů k takto nově odkrytým ložiskům. Pokusné balonky opakovaně vypouští i sám premiér Fischer. „Je nutno někdy navrhovat i taková opatření, se kterými ne vždy všichni vysloví souhlas,“ napsal loni v květnu Fischer starostovi Litvínova Danielu Volákovi v reakci na zamítavý postoj města právě k  chystané energetické koncepci (kdyby se limity prolomily, rypadla se zastaví kousek od hranic Litvínova). V podstatě totožný dopis pak Fischer starostovi Volákovi poslal před dvěma týdny. „Já se nebudu dostávat do situace, kdy se tady budu obhajovat z něčeho, co tady není,“ odpověděl minulý týden Respektu emotivním hlasem Fischer na tiskové konferenci na dotaz, jakými argumenty by podepřel svou tezi, že on a jeho kabinet nevycházejí vstříc zájmům těžařů. Někteří ministři jsou otevřenější. „Limity neprolomíme,“ říká ministr vnitra Martin Pecina. „Uskutečňují se ale kroky, které nás k tomu přibližují.“ Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

23

politika | o kom se mluví

Něco jako Matrix Roger Federer se z geniálního tenisty stává společenským fenoménem Martin M. Šimečka

Fyzikální zákony

S

třední třída v Británii upadá. Jedním z důkazů tohoto smutného vývoje je prý fakt, že už přes sedmdesát let žádný britský tenista nevyhrál tenisový grandslam. A když se letos konečně Andy Murray (budiž mu odpuštěno, že je Skot) probojoval do finále Australian Open, ten Švýcar mu nedal šanci! Z našeho pohledu jsou Britové možná trochu divní, když tak rádi hledají souvislost mezi tenisem a stavem společnosti, ale jejich debata není úplně nesmyslná. Tato hra byla od svého zrodu v 19. století sociálním jevem a dodnes jím je. Dobří tenisté pocházeli většinou z lepších rodin, neboť jen ty mohly svým dětem poskytnout finanční zázemí pro rozvoj jejich talentu, jehož součástí je vysoký intelekt, který se podle elitářských Britů vyskytuje nejčastěji právě mezi dětmi ze střední třídy. Ten uhlazený Švýcar zdánlivě potvrzuje, že britská debata je oprávněná. Nejlepší tenista všech dob a  vítěz šestnácti grandslamů Roger Federer (29) totiž pochází z typické střední třídy a zůstává jejím reprezentantem i teď, když se díky tenisu vyšvihl mezi bohatou elitu a stal se společenským fenoménem. Nicméně v jednom bodě by argument Britů neobstál: Federerův talent je totiž natolik výjimečný, že se sociálním původem nemá nic společného.

24

„Jak může dát vítězný úder z takové pozice?“ ptal se nevěřícně John McEnroe, když pro televizi komentoval finále US Open v roce 2005 mezi Andrem Agassim a Federerem. Šlo o jeden z těch neuvěřitelných Federerových úderů, kterých se za léta nasbíraly desítky a na YouTube zásobují žebříček nejlepších tenisových momentů v historii. „McEnroe se ptal oprávněně,“ napsal v New York Times americký spisovatel David F. Wallace. „Bylo to nemožné, něco jako Matrix. Má žena uslyšela hluk, vešla do pokoje a uviděla mě před televizí na kolenou s vyvalenýma očima, popcorn rozházený po gauči.“ Wallace, který – než se dal na literaturu – byl sám tenisovou nadějí mezi juniory, píše zasvěceně o Federerově hře jako o téměř nepopsatelné „kinetické kráse“, jako o další éře tenisu plné nových variací, v nichž se hráči ocitají: „Jeho inteligence se projevuje v tom, že je schopen vidět a tvořit úhly a mezery pro své vítězné údery jako nikdo jiný.“ Federer patří podle Wallace k těm několika zjevům, které se vymykají fyzice lidského těla, jako byli boxer Ali, basketbalista Jordan nebo hokejista Gretzky. Je sice z masa a kostí, ale má v sobě také něco nadpozemsky lehkého. „Můžete mu říkat génius, mutant nebo avatar (pozn. red.: psáno v roce 2006),“ ale jeho hlavní tajemství spočívá ve schopnosti vidět věci ve zpomaleném pohybu. Když Federer v  roce 2006 ve Wimbledonu doslova smetl z kurtu svého stárnoucího přítele Björkmana, ten se ho poté žertem zeptal, jak velký vidí vlastně tenisový míč, když proti němu letí. „Jako kouli v bowlingu nebo jako basketbalový míč,“ odvětil Federer. Jistě, byl to žert, který měl Björkmana uchlácholit, že nehrál tak špatně, ale Wallace píše, že v tomto postřehu tkví metafyzická pravda o Federerových schopnostech. On totiž, díky svým mimořádným reflexům a vrozené rychlosti, opravdu vidí míč větší a ten se k němu blíží pomaleji než k jiným hráčům. Stačí si uvědomit, že při podání o rychlosti 200 kilometrů v hodině přeletí tenisový míč kurt o délce sotva 24 metrů za čtyři desetiny vteřiny – to je tak na jedno mrknutí oka. Ostatně, jeden ze slavných Federerových returnů je ten, když Andymu Roddickovi vrátil jeho podání o rychlosti téměř 250 kilometrů v hodině k nohám tak rychle, že Roddick jen bezmocně zavrávoral. Všichni profesionální tenisté hrají při dnešní rychlosti míčů v podstatě intuitivně. Jejich mozky do sebe nasály za léta tréninku (proto také začí-

nají hrát už jako děti) tolik úderů ze všech možných úhlů a v každé pozici, že nemusejí a vlastně ani nesmějí přemýšlet o tom, jak odrazit míč letící jako dělová koule. Tenis se totiž od osmdesátých let díky technologickému vývoji raket – o nichž dnes Pete Sampras říká, že jsou to vlastně zbraně – proměnil a hlavní hra se přesunula na základní čáru, odkud po sobě hráči střílejí šílené petardy. Průkopníkem tohoto stylu byl Ivan Lendl, ale Federer jej dovedl do dokonalosti, protože je schopen odpalovat míče takovou rychlostí a s takovou rotací (fyzikální zákony ženou rychle rotující míček k zemi, jinak by dopadl daleko za lajnu) jako nikdo jiný. Co je však ještě důležitější, Federer používá tyto drtivé údery jen jako základ pro svou hru. S jejich pomocí totiž může využívat svou dokonalou koordinaci těla, prostorové vidění a emocionální inteligenci, tedy schopnost manipulovat protihráčem díky předvídání jeho hry. K tomuto talentu danému shůry může pak využít i své mentální výhody hocha z dobré rodiny.

Konformita jako značka Malý Roger měl ideální podmínky: chápavé rodiče a švýcarský stát, který finančně podporoval talentované kluky. Zpočátku na kurtu zuřil a bouchal raketou o zem, což se jeho rodičům protivilo a za trest s ním po takovém zápase nemluvili. Mnozí tvrdí, že ve zralého tenistu dospěl až v jednadvaceti, kdy po autonehodě zemřel jeho milovaný trenér Peter Carter. Od té doby zlomil při zápase raketu snad jen dvakrát a svým vnějším klidem vyvádí soupeře z míry. Federer byl mimořádným hráčem už od mládí (ve čtrnácti se stal mistrem Švýcarska a později vyhrál i juniorský Wimbledon), a přesto přicházel relativně nepovšimnut. Vstupoval totiž na scénu v době, kdy ještě zářily hvězdy Agassiho a Samprase, a kromě toho to byl nudný patron, který jako by postrádal vášeň a temperament svých slavných předchůdců. K novinářům se sice choval hezky, ale říkal jim jen fráze – byť plynně ve čtyřech světových jazycích. Nedělal skandály, navíc i dívku měl nenápadnou, Švýcarku Mirku Vavrincovou, tenistku slovenského původu, s níž se nakonec loni oženil a mají dvojčata. Zdálo se, že nemá ani moc přátel, pro americká média to byl „nudný Evropan“ a sloupkař deníku Boston Globe Bud Collins jej nazval „osamělým Rogerem“. Bylo by však nespravedlivé dělat z něj suchara. Novináři postupně zjistili, že je vlastně docela milý a otevřený, dá se mu dokonce dovolat na mobil. Nicméně to, co z něj udělalo světový fenoRESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

o kom se mluví | politika mén, není kouzlo jeho osobnosti, ale kouzlo jeho geniální hry, která s přibývajícími tituly z grandslamů poutá stále více a více diváků. To, jak dokáže být tvořivý v tenise, je však v pozoruhodném rozporu s tím, jak konformní a nenápaditý je v životě. Ať už je takový odjakživa nebo ne, Federer začíná tento obraz o sobě vědomě budovat jako vlastní značku a jako své poselství o solidnosti coby základní hodnotě střední třídy. Právě proto si za své sponzory či spíše reklamní partnery vybral kombinaci švýcarské banky Credit Suisse, hodinek Rolex a žiletek Gillette (nádavkem také samozřejmě Nike a výrobce svých raket Wilson). A může se pochlubit i tím, že jako hocha z dobré katolické rodiny ho v roce 2006 přijal na krátkou audienci papež Benedikt XVI. I když on sám říká, že „mu nikdy nešlo o peníze“, právě nedávno se ukázalo, že tento konformní přístup k životu mu jich vydělá nejvíce. Jeho blízký přítel, golfista Tiger Woods totiž svou roli solidního chlapíka nezvládl a sexuální aféry ničí nejen jeho kariéru, ale o stamiliony přicházejí i jeho reklamní partneři. Federer se sice Woodse zastal, nicméně francouzskému časopisu Lʼ’Équipe řekl, že si byl vždy vědom významu image, který si „trpělivě budujete celou kariéru a během minut může být zničen … je to trochu děsivé, ale tak to chodí“. On si tedy buduje svůj image trpělivě dál. Kombinace výjimečného tenisu s obrazem solidního muže mu už vydělala podle odhadů na 250 milionů dolarů. Jen na prémiích za vítězné

zápasy do loňska vydělal 50 milionů a i touto sumou pokořil rekordy svých předchůdců. Má pestré webové stránky, svým fanouškům se hlásí na Facebooku, založil nadaci na podporu talentovaných dětí v Africe, v jejíž správní radě sedí celá jeho rodina, tři dny před Australian Open zorganizoval na pomoc Haiti benefiční čtyřhry nejlepších hráčů a  hráček – celkový výtěžek byl 600 tisíc dolarů.

Být v jeho kůži Federer tedy už úspěšně vykročil z kurtu a vstoupil do globální hry, v níž se místo úderů do míčku používají slova a obrazy, nicméně on sám stále

Fenomén z něj nedělá kouzlo jeho osobnosti, nýbrž kouzlo jeho hry. reprezentuje především geniálního hráče tenisu a stává se dokonce metaforou sebe sama. Když sloupkaři deníku Huffington Post chtějí charakterizovat Baracka Obamu, napíšou, že je jako Federer: oba muži nejsou žádní „bouchači“, ale „hrají na vítězství“ a mají širokou paletu úderů, které „promýšlejí na několik tahů předem“. Samotný Federer by se s Obamou asi neshodl, neboť, jak sdělil švýcarským médiím, pokud by

někdy vstoupil do politiky, tak by místo „Bůh žehnej Americe“ raději říkal „Bůh žehnej světu“, protože „na světě nejsme sami, na což někteří zapomínají, a proto je všude tolik válek“. Svatá pravda nebo také svatá prostoto – vyberte si. Žurnalistickou hru na srovnávání Obamy s  Federerem však lze vést i  jinak: zatímco soudný člověk by asi dnes sotva chtěl být americkým prezidentem, Federerův talent, úspěch a peníze by bral kdekdo. Zejména ty miliony hráčů tenisu, jedno zda profesionálů či amatérů. „Rád bych byl v jeho kůži aspoň na jeden den, abych zažil, jaké to je hrát jako on,“ řekl jeden z nejlepších tenistů osmdesátých let Mats Wilander. Navíc samotný Federer lákavě idealizuje svůj život a povahu někdy až k nesnesení: „Jsem takový ten chlápek, co si nejraději sedne do křesla a kouká na sklenku vína.“ Má nejlepší forhend na světě, jeho nervová spojení fungují tak dokonale, že podle tenisového experta Butche Buchholze „nemá slabiny“, a jak o něm s neskonalým obdivem píše v týdeníku Time tenisová legenda Rod Laver, „prostě nechává promlouvat svou raketu“. Britové naříkají nad svým letitým ústupem z tenisové slávy a nad prohrou Murraye v australském grandslamovém finále, ale kdyby byli evropštější, mohli by být spokojeni. Federer je ve skutečnosti reklamou na celou evropskou střední třídu, která – navzdory svému pomalému úpadku – ještě stále produkuje ve světové konkurenci ty nejlepší z nejlepších. Q Autor je tenista amatér. ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

25

politika | česko v. čína

Lev a drak Poslanci rozjeli akci za udělení Nobelovy ceny míru přednímu čínskému disidentovi kateřina šafaříková

V

mor („jen ty, kteří mají nějaký vztah k otázce lidských práv“) a na sklonku ledna, kdy končí lhůta pro odeslání nominací, uzavřel sběr podpisů z řad členů ODS, ČSSD, TOP 09, lidovců a zelených na kulatém čísle 40. (Do stejné akce se v koordinaci s Čechy pustili Slováci, kteří odeslali nominační dopis pro Lioua s podpisy 51 poslanců.) Podle Šimona Pánka, šéfa společnosti Člověk v tísni, je „jen přirozené“, že Češi podpořili někoho, kdo se inspiroval Chartou 77. Po-

já vyvážím, ty vyvážíš Evropské státy uvalily embargo na prodej zbraní do Číny v roce 1989 v reakci na masakr na náměstí Nebeského klidu. Absolutní zákaz exportu v prvních letech však postupně nahradilo „embargo s pravidly“. Určitý typ výzbroje lze vyvézt, vlády ale musejí každý obchod schválit (a zabránit tak třeba dodávkám velkorážních zbraní nebo citlivých technologií do regionu, jejichž zisk by oslabil bezpečnost Západu). Přeborníkem prodeje je Francie: ta v roce 2008 povolila prodej do Číny za 227 milionů eur (šlo třeba i o slzný plyn). Čeští zbrojaři tam ve stejném roce vyvezli komponenty do letadel L-39 za 190 000 eur.

f ot o p r o f i m e d ia . c z

ír mezistranických útoků počínající předvolební kampaně minulý týden přerušila jedna nadstranická akce a navíc s obsahem. Zdejší zákonodárci nominovali na Nobelovu cenu míru čínského politického vězně Liou Siao-poa. V roce, kdy se státy snaží ohromit Číňany na šanghajském EXPO a čínský trh vidí kvůli krizi přitažlivěji než jindy, jde o úctyhodný čin. Zároveň se jedná jen o jednu bitvu. Další, a mnohem těžší, Čechy možná ještě letos čeká.

Boj za svobodu nelze ignorovat. (Liou vlevo)

Věc pověsti Nápad na ocenění pro Lioua se zrodil ve společnosti Člověk v tísni. Ta spolupracuje s čínským disentem a  jeho zástupci na otázku, jak mohou Češi lidem v  komunistické Číně pomoci, podle Igora Blaževiče z  této společnosti odpovídali: „Sledujte jeho případ, on bude testem, kam je režim ochoten zajít.“ Během vánočních svátků to přišlo. Liou, jeden z  hlavních iniciátorů Charty 08, občanské výzvy volající po politické svobodě v Číně inspirované Chartou 77, dostal i na tamní poměry velmi tvrdý trest – 11 let žaláře za „podvracení státní moci“. S lidmi okolo bývalého prezidenta Václava Havla se Člověk v tísni proto domluvil na několika podpůrných akcích včetně nominace na hlavní Nobelovu cenu. Oficiálním garantem se stal senátor za ODS a bývalý mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra, protože navrhovateli mohou být jen lidé s určitým statusem, například zákonodárci. Vondra oslovil kolegy z  obou ko-

26

dobně mluví i Vondra. „Když se někdo přihlásí k našemu boji za svobodu, nesmíme to ignorovat,“ říká. Česko podle něj iniciativou „nic neriskuje“, protože je „menší hráč“ (na nominaci Lioua vlivným americkým PEN klubem Peking již zaútočil). Země by „mnohem více riskovala, kdybychom nic neudělali – riskovali bychom naši pověst“. Jaké šance má  čínský disident na zisk ceny koncem roku, to se podle Vondry v únoru těžko odhaduje.

Lex embargo Nominační dopis pro Lioua, za který se postavil i ministr zahraničí Jan Kohout, byl datován 26. ledna. Shodou okolností ve stejný den, jen o tisíc kilometrů na západ, prohlásil španělský šéf diplomacie, že jeho země, která nyní předsedá Unii, zvažuje „pro a proti“ případného zrušení zbrojního embarga uvaleného na Čínu. Dvě události, které spolu nesouvisejí. Ale jen do určité míry. Evropa uvalila embargo

na vývoz zbraní do Číny kvůli porušování lidských práv (podrobnosti viz rámeček) a  zlepšením na tomto poli podmiňuje jeho zrušení. Jenže zlepšení si každý vykládá jinak (pro jeden stát je uvěznění Lioua fatálním důkazem, že se v Číně nic nezměnilo, jiný se spokojí s tím, že Peking pustí dva jiné disidenty), a tlak zbrojovek je velký. Nabízí se proto otázka, jestli tato akce nezavazuje českou diplomacii oponovat v EU případnému návrhu zrušit embargo (vyžaduje to jednotný souhlas všech), dokud nebude Liou propuštěn. „Nespojujme tyto věci. Jde navíc o  parlamentní iniciativu, ne vládní,“ pýří se Vondra a Šimon Pánek se připojuje, že jde o „hypotetický dotaz, protože embargo stále platí“. To se však může změnit. Zrušení embarga teď podporuje menšina států (Španělsko, Francie, Belgie či Malta), jenže summit EU–Čína, který by věc řešil, se bude konat až v prosinci (opět shodou okolností ve stejný měsíc, kdy se vyhlašuje Nobelova cena míru). A změnit se může i dosud proembargový postoj Česka. Jak z ODS, tak hlavně z ČSSD – favorita nadcházejících voleb – zaznívá, že by péče státu o  lidská práva v  totalitních státech neměla bránit zdejším zbrojovkám ve výdělku. Šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek po návštěvě Číny v roce 2007 slavně řekl, že „jedna věc je režim a druhá obchod“. „Ne, necítím závazek, že bychom se měli kvůli nominaci nějak chovat u  embarga, ať už tím nebo oním směrem,“ reaguje nicméně Vondra. Lubomír Zaorálek z ČSSD, stínový ministr zahraničí a signatář dopisu, se zase odvolává na Evropu: „Rozhoduje se o tom v rámci celé Evropské unie, takže až přijde embargo na stůl, půjde hlavně o to nalézt shodu s ostatními. Tady není účelné hrát nějakou sólovou politiku.“ Amnesty International, jež obchod se zbraněmi monitoruje, připomíná širší kontext. „Zrušení embarga má řadu rizik. Hrozí třeba reexport zbraní do států jako Barma nebo Súdán. A nemůžeme vyloučit ani to, že Čína zbraně použije k vnitřní represi jako před dvěma lety v Tibetu,“ říká mluvčí této organizace Eva Dobrovolná. Také z toho důvodu má senátor Jiří Oberfalzer (ODS), jindy kritik české zahraniční politiky, jasno: Češi udělali v případě Lioua silné gesto, a pokud má zdejší diplomacie zůstat čitelná a důvěryhodná, „lidská práva musejí dostat přednost před obchodem, tedy zrušením embarga“. Q RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

společnost motivace

str. 30

úspěch

str. 31

tunel blanka

Třikrát sláva cukru a biči

Pořadník na bílá místa

Mlčeti zlato

the economist

bára procházková

bára procházková

Tím, jak nejlépe motivovat pracovníky, se ve své knize zabývá Daniel Pink.

Amatérský badatel Jiří Vybíhal vydal historickou publikaci o jihlavských Němcích za protektorátu, po které je sháňka.

str. 32

Jak vypadá okolí nejambicióznější dopravní stavby v Česku.

Do penze v 80? Češi startují další pokus o reformu důchodového systému TOMÁŠ SACHER

Jen málokteré téma se proplétá českou politikou s takovou vytrvalostí – a zároveň s takovou marností. O potřebné důchodové reformě hovořily již vlády v devadesátých letech, roky tu vznikají komise a plány popisující detaily spuštění. Přesto pořád nic nemáme. Kromě naděje – vláda právě teď startuje další pokus o vyřešení rébusu rychle přibývajícího počtu starých lidí a řídnutí řad pracujících. Pozvánku opět dostal tým, který si před pěti lety vysloužil pod vedením mladého ekonoma Vladimíra Bezděka nálepku nejnadějnějšího hybatele. Zatím je na místě krotit nadšení – minimálně do blížících se voleb. Nervozita Čechů, obávajících se o své pohodlné stáří, však narůstá bez ohledu na volby. Jaké jsou tedy šance „druhé“ Bezděkovy komise?

Smrtící nepoměr

f ot o ra d i m be z n os ka

Představme si manželský pár, který si do rodinného domku nastěhoval babičku. Oba manželé vydělávají slušné peníze, všechny tři jejich děti jsou už po studiích a žijí své vlastní životy. Všechno funguje vlastně bez problémů,

a to i přesto, že babička je na příspěvcích od manželů zcela závislá – nemá žádné úspory ani žádné jiné příjmy. Co když ale i oni zestárnou a péči o babičku, stejně jako o ně samotné, bude muset převzít nejmladší generace? Na první pohled logická a správná věc: nikdo neprotestuje – ani děti samotné. Má to však háček. Původní poměr dvou lidí vydělávajících na jednoho prarodiče se razantně mění. Na situaci, kdy mají tři pracující svými příjmy zajistit spokojený život třem seniorům, se v příštím půlstoletí musí připravit celé Česko (stejně jako celý téměř vyspělý svět). Čísla, která leží na stole, jsou známá a neúprosná. Zatímco aktuální tabulky v  Česku evidují zhruba jeden a půl milionu důchodců, během příštích padesáti let se má toto číslo zdvojnásobit a už teď se zdá být zřejmé, že přirozená generační obměna tu nijak zvlášť fungovat nebude. V Česku se dlouhodobě rodí v průměru jen 1,5 dítěte na matku a to neznamená nic jiného, než že mladých lidí bude i nadále spíše ubývat. Na starobní důchody padá každoročně 350 miliard, tedy zhruba třetina státního rozpočtu. Ve chvíli, kdy česká populace zestárne, bude potřeba mnohem více peněz z kapes mnohem méně lidí. Právě tento paradox označili před čtrnácti dny při své české návštěvě pozorovatelé z Mezinárodního měnového fondu za klíčový problém tuzemských financí, a jak připomněli bankéři, jako aktuální riziko jej začíná vnímat také stále více obyčejných lidí. Zatímco před deseti lety využívaly dobrovolného penzijního připojištění zhruba dva miliony lidí, dnes je to více než dvojnásobek a na tato „záložní vrátka“ nemyslí už jen zhruba každý šestý člověk.

Musí to být státní

Tak ještě jednou, pánové. (Bezděk) RESPEKT. CZ

Když se jednatřicetiletý nadějný poradce z České národní banky pouštěl do svého prvního většího úkolu, nemohl tušit, jak velký zájem nakonec strhne. Vladimír Bezděk (36) a jeho vládní zakázka na vypracování analýzy k  důchodové reformě však nakonec v  české →

27

společnost | důchody → politice způsobili malou revoluci. Styl, s jakým

tým akademiků a zástupců všech parlamentních partají představil společné analýzy, vynesli v roce 2005 novináři k nebi a naposledy se na něj jako na „mimořádnou inspiraci“ odvolávala i Topolánkova vláda při sestavování kdysi slavného NERV. Dnešní ředitel mezinárodní pojišťovny AEGON je po pěti letech zpět. A také zadání je stejné – připravit reformu důchodů tak, aby si je Česko mohlo i do budoucna dovolit. Potud však většina podobností končí. „Tehdy před pěti lety jsme se měli vypořádat s hrozbou, dnes je to ale holá realita,“ říká Vladimír Bezděk s tím, že pět let staré odhady hovořily o českém penzijním systému jako o něčem, co bez reforem vydrží minimálně deset až dvacet let v plusu. Dnes je ovšem všechno jinak a kvůli doznívající ekonomické krizi si Česko již loni muselo na důchody zhruba třicet miliard půjčovat. Právě tento krizí urychlený běh věcí podnítil dnešního ministra financí Eduarda Janotu, aby Bezděka znovu oslovil. „Přepočítáme tehdejší odhady a znovu se pokusíme navrhnout, jak tu situaci řešit,“ vysvětluje šéf komise. Letos před ním navíc leží nepříjemná vyhlídka na volební rok, kdy se bude jakákoli shoda nad důchody rodit jen hodně těžko. Naopak – namísto diskusí nad reformou minulý týden představili sociální demokraté plán počítající dokonce s navyšováním výdajů. Jejich aktuální návrh vypadá na první pohled divoce – mluví o třetinovém nárůstu důchodů na úroveň 74 procent průměrné mzdy, což by v jednoduché matematice znamenalo sehnat 120 miliard navíc. ČSSD sice uklidňuje, že stát by své výdaje nezvyšoval přímo a klíčovou by byla větší podpora již zmiňovaného penzijního připojištění. I  to jsou však výdaje navíc, jak tvrdí například stínový ministr sociálních věcí za ČSSD Zdeněk Škromach, „řádově desítky mi→ liard“, které by strana získala především z vyššího sociálního pojistného. Může jít jen o předvolební rétoriku. V odmítavém postoji k tématu, které Bezděkova komise označuje za jeden z klíčů k reformě, má však ČSSD jasno již dnes: „Co se týče angažmá penzijních fondů, vidíme v něm privatizaci důchodů a nemůžeme ho podpořit,“ říká jednoznačně místopředseda strany Bohuslav Sobotka. „Systém by měl i nadále zůstat státní.“

Chybějící injekce Je to klíčový moment. Povinný odvod části výplaty do soukromé „spořitelny“ namísto státní důchodové kasy totiž zavádí důležitou pojistku. „Těžko odhadovat, kolik státu za dvacet či třicet let na důchody zbude,“ připomíná známý problém další člen nového Bezděkova týmu a šéf Asociace penzijních fondů ČR Jiří Rusnok. „Záloha v podobě povinných spořicích fondů může být důležitým bonusem,“ dodává. Jiřího Rusnoka, stejně jako Vladimíra Bezděka, je nutné vnímat jako zaměstnance vel-

Místo inspirativního prostředí tu na studenty padá nuda.

Místo za dvacet let se systém propadl do minusu už loni. f ot o kare l c u d l í n

28

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

důchody | společnost kých pojišťoven, kterým by penzijní reforma otevřela nové obchodní možnosti. Na druhou stranu Bezděkova komise již jednou oslnila rozumnými návrhy a především: zatímco ve fondovém systému zůstávají řádově jednotky procent v záloze na budoucnost, v dnešním (čistě státním) systému Češi veškeré sociální odvody okamžitě projídají. Ve spletité diskusi hrají roli i další podstatné věci. Důvěrou v soukromé penzijní fondy otřásla již zmiňovaná ekonomická krize, a ačkoli se jejich bankroty týkaly prakticky jen amerických klientů, v Evropě je dnes ve vztahu k fondům cítit o poznání větší opatrnost než dříve. A z obráceného pohledu je důležité i  to, že pokud dnešní důchodový systém funguje jako „průtokový ohřívač“, platí, že jakákoli procenta odvedená soukromníkům by okamžitě chyběla na dnešních důchodech. Občanští demokraté, kteří se zavedení fondů neúspěšně pokoušeli prosadit, navrhují jako záplatu na výpadek v řádu desítek miliard prodej státního podílu v Letišti Praha nebo zvláštní dividendu ČEZ. Také tyto návrhy však levice dlouhodobě odmítá (v případě dividendy ČEZ mluví ČSSD o  jednorázovém „třináctém důchodu“, kterým by namísto reforem důchodcům „přilepšila“ okamžitě).

Potíže vlevo I z výše uvedeného stručného popisu je jasné, že klíč k dalšímu kolu hry jménem důchodová reforma má v rukou dnes právě ČSSD. Podle politologů přitom zdaleka není jasné, jak se po případných vyhraných volbách ve vztahu k penzím zachová. „V těch návrzích nedokážeme rozlišit mezi skutečnými plány a něčím, co je spíše předvolebním heslem,“ říká například politolog Tomáš Lebeda. Ekonomové k tomu doplňují, že sociálním demokratům musí být jasné, že jedinou cestou k udržení státního systému je i zvyšování věku pro odchod do penze. Ten se má díky dílčím změnám, které do systému loni prosadila Topolánkova vláda zvyšovat na 65 let a spolu s rostoucí délkou života (v posledních patnácti letech zhruba o čtyři roky) roste i tlak na jeho další posunutí. V nevypočitatelném chování ČSSD dnes každopádně podle expertů hraje roli i fakt, že každý návrh dotýkající se podobné problematiky jako důchody naráží na konkurenta z krajní levice. „O jistou část voličů se sociální demokraté musejí přetahovat s KSČM a neochota komunistů k jakýmkoli reformám, stejně jako popírání jejich potřebnosti svazují sociální demokracii ruce,“ dodává Tomáš Lebeda. Tuto obavu o levicového voliče přitom ČSSD ve vztahu k důchodové reformě již jednou předvedla. Jak již bylo řečeno, při svém prvním angažmá spolupracovala Bezděkova komise se všemi politickými stranami a v některých momentech se zdálo, že se na české politické scéně skutečně rýsuje shoda. Pak ovšem KSČM demonstrativně přerušila spolupráci a „v zájmu důchodců a sociálně slabých“ odmítla reformě jakoukoli další podporu. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Socialisté odstoupili ihned poté s tím, že svoji účast podmiňovali podporou všech parlamentních RESPEKT. CZ

stran, a dodnes přiznávají, že za tím stála především obava z reakcí voličů podezřívajících stranu ze „spolčení“ s ODS. „Stejný problém je tu dodnes,“ pokračuje Tomáš Lebeda. „Důchodová reforma je ukázkou toho, kdy v české politice komunisté sehrávají naprosto destruktivní roli,“ dodává.

Přijměte to Důchodová reforma je spolu se stárnutím kontinentu problémem většiny zemí Evropy a stejně tak návrhy na soukromé spoření způsobují bouřlivé politické debaty prakticky všude. Pro nejživější příklad se ostatně stačí podívat na sousední Slovensko. Tam sice před pěti lety Dzurindova vláda reformu prosadila, současný premiér Robert Fico však její základy dokonale zbořil a pravomoci soukromých penzijních fondů aktuálně seškrtal téměř na minimum. Jako nejinspirativnější – a pro Čechy zároveň poměrně dobře srovnatelný příklad – dnes experti uvádějí sousední Polsko. Tam reforma proběhla již před jedenácti lety, a přestože podle ekonomů zbývá ještě doře-

O hledání shody napříč politickými stranami už se nikdo nesnaží. šit řadu problémů, jde dnes o ukázku opatření dávaných za vzor i v zemích jako Španělsko nebo Francie. Poláci udělali v podstatě dva zásadní kroky. Z balíku peněz tekoucích se sociálním pojištěním do státního rozpočtu vyčlenili jednu padesátinu na povinné spoření v soukromých fondech. A  co je možná ještě důležitější: každý Polák má od té chvíle individuální důchodový účet. Na něm je kdykoli vidět, kolik státu do daného okamžiku zaplatil. „Člověk tak má před sebou neustále tabulku, kde si může zjistit důchod pro chvíli, kdy plánuje s prací skončit,“ vysvětluje Jiří Rusnok. „Někteří lidé pracují dobrovolně o rok déle a následný důchod si tak zvyšují. Něco takového v Česku neplatí, důchod je téměř za každé situace stejný.“ Podobně jako Poláci postupovali před několika lety například i Švédové a podle Vladimíra Bezděka budou právě zmíněné osobní „virtuální důchodové účty“ jedním z návrhů, které by se měly na konci jeho aktuálního vládního angažmá objevit. „Uvítáme jakoukoli spolupráci ze strany politických stran a platí, že hotovi bychom měli být těsně před volbami v květnu nebo červnu,“ říká dnes Vladimír Bezděk. V tu chvíli prý bude na stole cosi jako modrá, oranžová, případně další varianta. „Jde o to, aby vítěz parlamentních voleb přijal jednu z nich za svou.“ Q

29

společnost | motivace

Třikrát sláva cukru a biči Proč se vyplatí nechat zaměstnancům volnost

V

e finančním světě nastává doba odměn. Což pochopitelně také znamená, že všude jinde vrcholí doba neschvalování odměn. Spravedlivě rozhořčení mají na své straně přehršel argumentů, od neskutečné výše odměn po fakt, že banky byly nedávno zachráněny z veřejných peněz. A  kdyby své rozladění chtěli podpořit také trochou teorie, mohlo by se jim hodit dílo Daniela Pinka Drive: The Surprising Truth About What Motivates Us (Hnací síla: nečekaná pravda o naší motivaci). Bankéři podle všeho nejsou jen otroci své chamtivosti. Jsou také otroci zdiskreditované teorie řízení, podle níž nejlepší metodou motivování lidí je využívání odměn vyplývajících z výkonu. Pinkův argument není žádnou novinkou. Už na počátku 20. století, kdy se Frederick Taylor snažil z odměn podle výsledků udělat základní kámen vědeckého řízení, je významní teoretici řízení zavrhovali jako příliš zjednodušující a mechanické. Přesto je vydání Pinkovy knihy výborně načasované. Všeobecné rozhořčení z odměn podněcuje širší debatu o způsobu odměňování bankéřů a pracovníků s vysokými platy. A tato kniha je slušným shrnutím protitaylorovských myšlenkových škol. A  Pink, který býval hlavním autorem projevů Ala Gorea a dnes je plodným autorem knih o řízení, je vysoce motivovaný sebepropagátor. Pink namítá, že bohatý svět se ocitl uprostřed revoluce v řízení a přechodu od „motivace 2.0“ k „motivaci 3.0“ (motivace 1.0 panovala v pravěku, kdy lidi poháněl především strach, aby je nesežrala divá zvěř). V době rutinní výroby dávalo smysl spoléhat na metody cukru a biče, neboli podle jeho názvosloví „externí motivátory“. V dnešní době už však rutinní práce bývá řešena subdodavatelsky nebo automatizovaně, proto je vhodnější spolehnout se na „interní motivátory“ neboli radost, kterou nám přináší dobře odvedená práce. Stačí se podívat na úspěch kolektivních děl jako Wikipedie, Firefox nebo Linux, která vytvořili dobrovolníci. Podle Pinka je cukr a bič nejen zastaralý, ale může být i kontraproduktivní – ničí motivaci a ubíjí kreativitu. Placení dárcům krve ve skutečnosti snižuje počet lidí, kteří jsou ochotní krev dávat. Vyplácení finančních odměn manažery může podněcovat ke zneužívání systému nebo, což je ještě nebezpečnější, k neopatrnému chování. Jak by tedy firmy měly své pracovníky motivovat? Pink soudí, že hlavní je poskytnout jim větší kontrolu nad vlastním životem, díky če-

30

f ot o p r o f i m e d ia . c z

The Economist míře táhne do firem, které bohatě využívají výkonnostního odměňování, jako například partnerství a akciových opcí. Firmy dobře vědí, jak pomocí těchto odměn v zaměstnancích pěstovat  dlouholetou loajalitu: s vidinou partnerského podílu nebo vysoké funkce vydrží lidé v nudném kolotoči pracovat celá léta. Podniky, které se hmotným odměnám brání, riskují, že se v nich budou hromadit líní tupci.

Sebeurčením k lepším výsledkům

Máme svůj život pod kontrolou a práce nás baví. muž pak budou moci čerpat z hlubokých vnitřních studní píle a nasazení. Softwarové firmy jako Atlassian a  samozřejmě i  Google svým zaměstnancům umožňují věnovat se i  vlastním projektům. Dokonce i low-tech firmy jako Whole Foods a Best Buy lidem umožňují mít větší vliv na to, jak a s kým pracují. Zní to přesvědčivě? Pink trvá na tom, že do řízení jen vnáší světlo vědy: „Panoval nesoulad mezi poznatky vědy a chováním podnikatelské sféry.“ Tento argument se však opírá pouze o velice zúžený výběr akademické literatury. Od 80. let čtyři výzkumné projekty dospěly ke stejnému závěru: že odměňování podle výkonu může výrazně zvýšit produktivitu. Například výzkum v  jedné americké sklenářské firmě zjistil, že přechodem od pevné mzdy k pobídkové se produktivita zvýšila o 44 %. Novější výzkum v čínské továrně na elektroniku také potvrzuje, že odměňování na základě výkonu (zvláště pak hrozba srážek ze mzdy) je přímo skvělý motivátor. Odměňování založené na výkonnosti nejen zvyšuje motivaci, ale zároveň pomáhá získávat a udržovat ty nejtalentovanější pracovníky. Nejlepší studenty to na celém světě v převážné

Danielu Pinkovi také leží na srdci tvořivost a „sebeurčení“. Je bezesporu pravda, že tvořiví lidé si v životě cení pocitu zadostiučinění. Ale nadšení pro dobrý pocit z poctivě vykonané práce se se smyslem pro materiální zisk nemusí vylučovat. Americké univerzity lákají věhlasné profesory z celého světa jednoduše tím, že je královsky zaplatí. Úspěšní autoři si najímají agenty, kteří jim zajistí nejvyšší honorář (i sám Pink nejspíš doufá, že na své knize něco vydělá). V ohniscích kreativity jako Hollywood nebo Silicon Valley je zároveň nejvíce rozšířené odměňování na základě výsledku. Je pravda, že některé z předních světových firem kladou větší důraz na „vyšší cíle“. Ten však lze velmi dobře propojit s výkonnostním odměňováním; a právě firmy, které Pink vychvaluje, jako Google nebo Whole Foods, umějí s metodou cukru a biče velmi dobře zacházet. Z toho by se dalo soudit, že Daniel Pink je vedle: firmy se metody cukru a biče zdaleka nevzdávají, naopak ji využívají mnohem víc. Podniky více než kdy jindy tlačí na své šéfy tím, že jejich odměny vážou na výkonnost prostřednictvím akciových opcí apod., a pokud dotyční neuspějí, zbaví se jich. Firmy se však snaží zvětšovat mzdovou diferenciaci i na nižších úrovních: zhruba 90 procent amerických firem například uplatňuje úkolovou mzdu. Není pochyb, že metodu cukru a biče lze užívat nevhodně. Může vyústit v rizikové chování, jako tomu bylo v bankovnictví, nebo přivádět policisty k tomu, aby se místo dopadání násilných zločinců zabývali drobnými dopravními přestupky jako v Británii. Pokud se však užívá správně, může být nesmírně účinným nástrojem zvyšování produktivity a sloužit k získávání těch správných lidí. Navzdory kritice, kterou za uplynulých sto let Frederick Taylor sklidil, má nad svými oponenty stále navrch. Q © 2010 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

úspěch

Pořadník na bílá místa Amatérský badatel vydal úspěšnou historickou publikaci o jihlavských Němcích za protektorátu

B

estseller je možné i  dnes sepsat doma na koleně a  vydat vlastním nákladem. To potvrdil Jiří Vybíhal, dopravní inženýr, jehož historická práce Jihlava pod hákovým křížem se úspěšně trefila do lásky Čechů k dějinám. Amatérský historik dnes se svou knihou o  jihlavských Němcích během druhé světové války vede lokální žebříčky prodejnosti a  nepřímo potvrzuje současný trend stále silnějšího propojení obyvatel se svým regionem. Minulý týden také magistrát metropole Vysočiny udělil Vybíhalovi za jeho počin významné ocenění – Cenu Rady města Jihlavy.

f ot o m at ě j str á n s k ý

bára procházková Němci nechtějí slyšet o utlačování Čechů a Češi zase prskají, pokud začnete mluvit o jejich násilnických poválečných gardách nebo o kolaborantech,“ říká historik Jaroš a doufá, že tato kniha by mohla být pro odborníky výzvou se do tématu konečně pustit. Pohled do městské knihovny v Jihlavě jeho slova o bílém místě potvrzuje, mezi několika publikacemi o dějinách Jihlavy nebyla zatím ani jedna ucelená monografie o místních Němcích. Jiří Vybíhal se tohoto svého „prvenství“ na začátku zalekl a chtěl knihu vydat pod pseudonymem – Jiří von Königsberg. „Bál jsem se, že když Češi uslyší pravdu o tom, jak probíhalo vyhnání a že okrádali a znásilňovali Němce, tak že mi vymlátí okna,“ přiznává autor.

Profesionálové mají strach V ruce držel několik historických pohlednic z nacistické Jihlavy a klepal na dveře místního archivu. Chtěl vědět, jak obrázky uniformovaných Němců zapadají do historie města, úředníci ho však odbyli. „Tvrdili mi, že ve svých sbírkách nic podobného nemají a že neznají detaily, ale zároveň po mně ty obrázky chtěli. Jejich mlčení mi bylo divné, a  tak jsem začal po tom pátrat,“ popisuje provozní ředitel dopravní firmy Jipocar Jiří Vybíhal začátek svého zájmu o historii. Původně hledal na internetových aukcích kovové modely svých oblíbených aut, ale jednoho dne na něj z internetového vyhledávače vyskočily desítky historických pohlednic jeho rodného města. Z nich vznikl základ budoucí třísetstránkové publikace fotografií s detailními popiskami. Konečnému výsledku předcházely tři dlouhé roky u počítače nebo v archivech, kde historik amatér pátral po dobových pramenech s informacemi o  tom, co se dělo v  Jihlavě mezi lety 1935 a 1946. Nebylo to jednoduché pátrání. Jihlavané, kteří se zajímají o dění ve svém městě během druhé světové války, měli totiž dosud smůlu. Ve škole se válka bere pouze v několika hodinách a expozice Muzea Vysočiny končí ve slunných dobách první republiky. Kromě několika stránek v nedávno vydané publikaci o stručných dějinách Jihlavy nemají místní žádnou možnost zjistit, jak to s německou historií města vlastně bylo. „Věděl jsem, že tu až do poválečného vyhnání žili Němci, ale o tom, jaký měli význam a jak to v době protektorátu opravdu vypadalo, se vůbec nemluvilo. Málokdo si tady opravdu uvědomuje, že tu s námi žili stovky let,“ říká třiačtyřicetiletý Vybíhal. „Schválně jsem nevycházel z vyprávění pamětníků, protože lidé čaRESPEKT. CZ

Vyprodáno

„Co jste to za Čecha, když píšete o Němcích i pozitivní věci?!“ vyslechl si Jiří Vybíhal přes většinovou chválu od některých historiků.

sem své zážitky zkreslují. Proto jsem se chtěl spolehnout pouze na dokumenty.“ Obrazová kniha Jihlava pod hákovým křížem ukazuje na více než třech stovkách fotografií s  komentářem a  s  doplňujícím textem život jihlavských Němců, kteří za druhé světové války tvořili polovinu zdejšího obyvatelstva. Autor chronologicky popisuje nejen každodenní život ve městě, činnost jednotlivých spolků, cílené utlačování českého živlu a slavnosti příznivců nacismu, ale mapuje také osudy jednotlivých lidí. Právě tím podle jihlavského historika Zdeňka Jaroše probourává dosavadní většinovou představu o Němci nacistovi a Čechovi oběti. Jeden z klíčových příběhů se týká například osudů německého starosty města z roku 1939 Franze Brummera, který byl nacisty z funkce odvolán, protože se zastával i Čechů. Ti ho však po válce vyhnali stejně jako všechny ostatní Němce. „Je to velmi odvážné, zatím si žádný jihlavský historik netroufl naše dějiny takto sepsat. Ani jedna strana na to ještě není připravena.

Jihlavané však jeho knihu přijali s nadšením. Během několika měsíců se prodal celý dvoutisícový náklad a v městské knihovně se dnes čtenáři musejí zapsat na neobvykle dlouhou čekací listinu. Minulý týden se v internetovém hlasování regionálního týdeníku Sedmička dostala kniha na první místo v anketě o nejvýznamnější kulturní počin roku a na některých jihlavských školách ji svým žákům už doporučují i učitelé dějepisu. „Tolik ilustračního materiálu o tom, jak vypadala Jihlava, jsme ještě nikdy neměli k dispozici, je to unikátní sbírka,“ říká učitelka dějepisu místního gymnázia Eva Hurychová. Část fotografií byla zveřejněna vůbec poprvé, ostatní obrázky už byly sice známé, ale až do Vybíhalova zpracování nikdo nevěděl, kdo přesně na nich je a z jakého jsou roku. Knihu na křídovém papíře vydal loni Jiří Vybíhal vlastním nákladem, stálo ho to celkem půl milionu korun. Vzhledem k vysoké marži distributorů se autor rozhodl, že knihu doveze čtenářům na knihkupecké pulty také sám. Což bylo nakonec jednodušší, než si myslel: stačilo zavézt do vybraného knihkupectví v  centru města první várku a knihkupci z okolí se pak o svůj díl hlásili sami. „Nikdy mě ani nenapadlo oslovit nějaké nakladatelství,“ říká jihlavský inženýr. „Nemám známé jméno a dali by mi za to jen pár korun.“ Ačkoli někteří archiváři kritizují autora za jeho neodborný postup, budou si muset jihlavští profesionální historici na svého amatérského kolegu zvyknout. Jiří Vybíhal už totiž začal pracovat na své druhé knize, ve které tentokrát popisuje životní příběhy jednotlivých jihlavských Němců. Q

31

společnost | tunel blanka

Mlčeti zlato Jak vypadá okolí nejambicióznější dopravní stavby v Česku Bára procházková

Nedáme se. (Obyvatelé Letné v kavárně Scarabeus)

O

hradit plotem, nikomu nic neříct a vrtat. Zhruba takto probíhá každodenní komunikace kolem pražského silničního tunelu Blanka. Vše je orámováno plakáty se slibem, že po jeho dokončení bude ve městě všechno lepší. To se ještě uvidí. Mezitím můžeme sledovat, jak jedná milionové město s několika tisícovkami sousedů, kteří bydlí nad tunelem a gigantická dopravní stavba jim denně komplikuje život. Není to příjemný pohled. A obyvatelé Letné se po mnoha měsících začínají bránit.

Bombardujte je Bude se tu točit nějaký film? Tuto otázku položil na cestě domů Jaroslav Světlík dělníkům, kteří před jeho domem na Letné skládali palety s  dřevěnými trámy. Nikoli, dělníci firmy Metrostav začali právě stavět ochrannou konstrukci před padáním omítky, která by mohla v důsledku stavebních prací v tunelu Blanka ohrozit kolemjdoucí. Před jeho očima se tak chystali navrtat do domu díry, aby dřevěné lešení připevnili. K takovému kroku sice podle stavebního úřadu Prahy 7 firma nepotřebuje žádné stavební povolení, nicméně je nutné mít zábor veřejného prostoru a souhlas majitele objektu. „Nikdo se mě na nic takového neptal,“ říká majitelka již zmíněného domu v ulici Jana Zajíce Kateřina Ebelová. Když se proti dírám ve svém domě ohradila, nedostane tedy lešení

32

f ot o kare l c u d l í n

Denně pět metrů, ať to stojí, co to stojí. (Bém v tunelu Blanka)

žádné a o možnosti samonosné konstrukce bez děr v domě s ní nikdo nehodlá mluvit. Ačkoli se Metrostav dušuje, že firma dá po skončení prací vše do pořádku, nemá Kateřina Ebelová v ruce žádnou smlouvu a při zprávách, že se cena projektu z původních 22 miliard zvýší minimálně o dalších pět miliard, zůstává ke slibům Metrostavu skeptická, že nějaké peníze na opravy vůbec zbudou. Firma však žádné dohody s  majiteli objektů nepodepisovala a odvolává se na správce stavby, firmu Inženýring dopravních staveb (IDS). Její zaměstnanci však podle metody „mlčeti zlato“ neodpověděli novinářům ani na jeden z několika e-mailů požadujících vysvětlení. Nakonec sice mluvčí Josef Tomeček telefonicky odpovědi slíbil, od té doby měl však nepřetržitě vypnutý telefon. Jindy ovšem reagují zaměstnanci IDS velmi rychle. Den poté, co si Kateřina Ebelová v týdeníku Reflex na nečistý postup firem stěžovala, jí poslali e-mail se smlouvou o zabezpečení domu před dopady stavby a zároveň s prosbou „o urychlené vyjádření, neboť jde o záležitost, která velmi spěchá“. Postavit ochrannou konstrukci proti padajícím kusům omítky je koneckonců dobrý nápad, nicméně v celém případu jde především o to, jak důvěryhodná je firma, která obyvatelům Letné kope rouru čtyřproudé dálnice třicet metrů pod jejich domy. Před dvěma lety se při ražbě dvakrát propadla zem v parku Stro-

foto milan jaroš

movka, a  ačkoli primátor Pavel Bém hřímal, že se zasadí o důkladné vyšetření, policie případ bez viníka uzavřela. Na dotaz, jak se Metrostav z chyby poučil, odpovídá mluvčí František Polák, že poučit se prostě není z čeho. „Při tunelování se může stát všechno.“ Jenže právě to možné „všechno“ a neochota komunikovat uvádí lidi na Letné do dlouhodobé nejistoty. Zkušené neziskové organizace lidem však radí, aby i přesto vytrvali. „Bombardujte úřady, choďte na zasedání zastupitelstva a ukažte jim, že máte o své okolí zájem,“ vzkazuje Zora Kasiková ze sdružení Arnika. Ačkoli se lidé většinou začnou zajímat o své okolí, až když je vše rozhodnuto, což potvrzuje i projekt Blanka, není vše ztraceno. I když pohled na běžnou praxi tomu v následujícím příkladu nenasvědčuje.

Je tu hluk, neslyším Práce probíhají sice hluboko pod zemí, obyvatelé Letné však vědí celkem přesně, co se pod nimi děje. Každý den v sedm hodin ráno slyší první odstřel břidlicového podloží a hrnky jim na polici poskočí během dne ještě několikrát. Když se hluk neúnosně stupňoval, poslala skupina obyvatel na pražský magistrát petici s žádostí o kontrolu. „Jsou zajištěna další šetření,“ stálo mimo jiné v odpovědi podepsané ředitelem odboru městského investora Jiřím Tomanem. Když však jdeme pátrat po tom, o jaké další kontroly se jedná, nenacházíme žádné RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

tunel blanka | společnost úředníci odkazují na stavební firmy a ty mlčí. „O peticích a odpovědích na ně se vůbec nedozvíme, to by si lidé museli podat podnět magistrátnímu kontrolnímu výboru,“ říká opoziční pražská zastupitelka za zelené Petra Kolínská. Nicméně neuspokojivá komunikace s občany ve spojení s tunelem Blanka se zatím ani z podnětu opozice vůbec neřešila.

Hledej pět rozdílů Informace o vykáceném stromořadí, rozbourané barokní zdi nebo o zničeném parku s dětf ot o kare l c u d l í n

uspokojivé vysvětlení. Ředitel Toman byl minulý týden mimo kancelář, jeho kolega Jiří Zeman odpověď sice sepsal, o  žádném měření však neví a magistrátní koordinátorka pro kontrolu hluku potvrzuje, že žádná měření na popud magistrátu neproběhla. Kontroly hluku při stížnostech obyvatel na stavbě provádí firma Pudis, nicméně její experti vyjeli pouze čtyřikrát (naposledy v  loňském roce). Jestli se na základě slibu magistrátu občanům konalo nějaké další měření hluku, by mohla vysvětlit opět pouze firma IDS. O objektivitě výsledků kontrolní firmy lze pouze spekulovat, kvůli akciím na majitele nelze vypátrat vlastníka. Nicméně při letmém pohledu na seznam dokončených projektů je zřejmé, že firmy nejsou stavebními partnery poprvé. Shodná jména v představenstvech firem Metrostav a Pudis v devadesátých letech však mají jednoduché oficiální vysvětlení: je to prý „čistě profesní náhoda“. Na příkladu hluku je vcelku jasně vidět, že v miliardovém projektu pro milion a půl lidí je menšina pouze nepříjemnou komplikací na cestě k cíli. U stížností na praskliny ve zdech vypadá situace podobně. Metrostav sice nejhorší díry zpevňuje traverzami a slibuje nápravu, nicméně kontrolní měření statiky, které obyvatelé Letné požadují, je pouze na několika málo místech. K výsledkům se ale opět nelze dostat. Pátrání po zodpovědnosti končí velmi rychle, pražští politici nejsou k dostižení, magistrátní

A co když to celé spadne? (Byt v ulici Jana Zajíce) ským hřištěm obyvatelé Letné sbírají a šíří na vlastní pěst. Magistrát i  Metrostav považují svou povinnost informovat za splněnou poté, co svolaly několik veřejných setkání, kde lidé mohli klást písemné dotazy. Metrostav námitky

proti chabé diskusi odráží větou, že každý měl před pěti lety šanci vyjádřit se ke stavebnímu řízení. O tom, že model, na kterém byly vidět vzrostlé stromy, automaticky obsahuje informaci, že Metrostav dnešní alej vykácí, chodníky zúží a vysadí stromy nové, však podle Ondřeje Mirovského z občanského sdružení Zachraňme Letnou nikdo tušit nemohl. Ale právě v tomto případě se ukázalo, že lidé mají možnost zvrátit i uzavřená rozhodnutí. Petice občanů a zájem médií nakonec dokázaly stávající stromy zachránit. Že má smysl ohradit se i zpětně, dokazuje také občanská iniciativa proti výdechu z  tunelu. Obyvatelé domu v ulici Nad Královskou oborou se o skutečnosti, že před jejich domem budou z tunelu vycházet emise, dozvěděli až v momentě, kdy bagry začaly kopat díru. Nyní jednají se stavebními firmami alespoň o uměleckém ztvárnění betonového komínu. Šance mají velké, protože kompromis o zvýšení a zúžení výdechu si před dvěma lety vyjednali i obyvatelé Střešovic. A je tu ještě jedna šance. V lednu si projekt prohlédla monitorovací mise UNESCO, aby posoudila vliv tunelu Blanka na pražské centrum a Pražský hrad. Výsledky své analýzy oznámí sice až na konci července, ale očekává se případné doporučení změn nebo varování před vyškrtnutím ze seznamu chráněných míst. Ačkoli města hrozby UNESCO mnohdy neberou vážně, Pražany by to mohlo vybudit k další aktivitě. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

33

ekonomika TRH S KVĚTINAMI

str. 34

POLSKO

str. 36

Růže pro tebe

Šlape jim to

TOMÁŠ LINDNER

THE ECONOMIST

Celosvětově činí roční obrat s řezanými květinami více než 40 miliard dolarů a o 10 miliard převyšuje např. průmysl hudební.

V porovnání s neradostnou realitou posledních století Polsko nebylo nikdy bezpečnější, bohatší a lépe řízené.

Růže pro tebe Příběh květin, které se chystáte darovat na svátek sv. Valentýna Tomáš Lindner

Jsou různé důvody, proč jít ve tři hodiny v noci na pražském Andělu nakupovat do nonstop stánku s květinami. Vytížený muž se koupí dvaceti růží pokusí po probuzení překvapit svou ženu a dokázat jí, že vedle práce myslí i na ni. Podnapilí hosté přilehlých nonstop barů si zase u svých manželek pugétem vykupují proflámovanou noc. Zhruba třetina všech růží, které pěstitelé vypěstují za celý rok, se však prodá – za dvojnásobnou cenu – na svatého Valentýna. Tento svátek připadá na příští neděli a za posledních dvacet let se i v české společnosti ujímá vlády nad romantickou láskou. Příběh řezaných růží, které končí v našich vázách, však romantický není ani trochu a s Valentýnem ho pojí jen jeho globální charakter. Roční obrat celosvětového průmyslu s řezanými květinami je 40 miliard dolarů a o 10 miliard převyšuje obrat například průmyslu hudebního. K tomuto odvětví patří i špionáž a krádeže počítačů ve výzkumných centrech šlechtitelů, horečnatá aktivita genetiků, kteří se snaží „vyrobit“ modré růže a pracují na vývoji umělých vůní – uvažuje se už například i o květinách, které by voněly až za soumraku, kdy se lidé do vracejí domů z práce. To je však hudbou budoucnosti. Růže v rukou milenců jsou dnes hlavně učebnicovým příkladem rozvoje mezinárodního obchodu v posledních třiceti letech. Pro příznivce současné fáze globalizace jsou ukázkou jejích výhod, pro její odpůrce metaforou selhání světového ekonomického systému. Kdo chce pochopit jeho fungování, ten se nejprve musí vydat do pražských Košíř.

Obchod jako každý jiný Mapa na internetových stránkách jednoho z největších českých květinářských velkoobchodů Tulipa Praha ukazuje původ 450 druhů květin ze třiceti zemí pěti kontinentů, které společnost nabízí. Patří k nim růže z Keni a Etiopie, mechy a lišejníky z Islandu, karafiáty z Izraele, další květiny z Kolumbie, Thajska, Číny či Nového Zélandu. „Je to odvětví, které dnes funguje podle stejných principů jako produkce

34

potravin nebo třeba výroba aut,“ říká obchodník společnosti Aleš Vít jr. a dodává: „Za komunismu pocházela většina květin z neefektivních, energeticky náročných českých skleníků, počátkem 90. let jsme naprostou většinou květin dováželi z tradiční pěstitelské velmoci Holandska, dnes obchodujeme s celým světem.“ Od tuzemských pěstitelů už pochází jen jedna z padesáti v Česku prodaných řezaných květin (na rozdíl od hrnkových květin, kde česká produkce tvoří kolem poloviny prodeje). „V našem sortimentu třeba nemáme jedinou,“ říká Ivana Hůlková ze zmiňovaného květinářství před vchodem do obchodního centra Nový Smíchov. Naprostá většina květin se dováží z tradičních holandských burz, z nichž jedna dokonce sídlí v největší obchodní budově světa a denně se v ní obchoduje s dvaceti miliony kytek. Teprve po vydražení na burze pak v kamionech putují do velkoobchodů po celé Evropě. Většina květin, s nimiž burza obchoduje, však již na rozdíl od minulosti nebyla vypěstována v samotném Holandsku, mají za sebou letecký převoz z Afriky, Asie či Jižní Ameriky. V rovníkovém podnebí, zvláště pak v hornatém Ekvádoru a Etiopii, mají po celý rok ideální klimatické podmínky ke svému růstu. Jakkoli to zní divně, tento systém je ekologičtější: navzdory leteckému převozu je množství CO2 nutného k „výrobě“ a dovozu růže z Afriky podle britských výzkumů ve výsledku několikanásobně nižší než u růže z holandského skleníku. Sítě supermarketů a  velcí dovozci včetně Tulipy se stále častěji snaží vyhnout holandské burze, kde se ceny určují každý den na základě nabídky a poptávky, a nakupují přímo od afrických či latinskoamerických farmářů. „Na jednu stranu tím farmáři získají stabilní cenu, která nezávisí na výkyvech burzy, na druhou stranu si mohou mocné řetězce diktovat někdy až likvidační podmínky. Je těžké tento vývoj hodnotit,“ říká Aleš Vít jr. Přímá cesta z květinového pole v Keni či Etiopii do řekněme libereckého květinářství trvá RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

jezera se kvůli zavodňování farem a klimatickým změnám zmenšila o čtvrtinu. Naivasha, největší zdroj evropských květin, je dnes příkladem konfliktu mezi ekologickou rovnováhou a ekonomickým rozvojem, který s sebou květinářský průmysl přináší. Květinářství je totiž vedle čaje a turismu nejdůležitějším sektorem keňské ekonomiky, v celé Keni zaměstnává kolem dvou set tisíc lidí. Farmáři často svým zaměstnancům a jejich rodinám stavějí bezplatné nemocnice a školy, navíc i platy kolem dvou dolarů denně jsou na keňské poměry vysoké.

f ot o g l o be m e d ia re u ter s

jen kolem pěti dní. V pátek růži na poli uříznou a zabalí keňští rolníci, v sobotu je převezena na letiště, v neděli přepravena do Česka, v pondělí připravená k prodeji ve velkoobchodě a v úterý ji již zákazníci kupují ve svých květinářstvích. Z celkové ceny v běžný den tvoří odhadem 40 procent přirážka maloobchodníků, 15 procent velkoobchodní přirážka, 25 procent náklady na dopravu a různé obchodní poplatky a jen zbylých dvacet procent putuje k zahradníkovi, který z toho musí platit půdu, stroje, vodu, hnojiva a platy rolníků.

Odpůrci volného obchodu však v Keni vidí jiný důkaz svých kritických teorií. V posledních letech se snaží farmáře z Keni přetáhnout sousední Etiopie, kde během několika let v tomto byznysu vzniklo padesát tisíc pracovních míst. Nabízí jim dlouhé daňové prázdniny, levný pronájem půdy a větší bezpečí než v nestabilní Keni. Důsledkem tvrdé konkurence je snižování cen i prospěchu, který z květin mají státy, na jejichž území se pěstují. Největší užitek z byznysu tak mají vedle obchodníků evropští a američtí spotřebitelé, kteří si mohou koupit poměrně levné a krásné květiny.

Květinový průmysl funguje stejně jako třeba výroba aut.

Každá třetí růže prodaná v Evropě na svatého Valentýna pochází z Keni. (Skleníky u jezera Naivasha)

Na Valentýna se však tato nerovnováha obrací. Z růstu celosvětové poptávky profitují hlavně květinoví farmáři, už na holandských burzách stoupá cena růží zhruba čtyřnásobně. „Svatý Valentýn je spíš za trest, zvláště u nás, kde nemá tradici. Pro nás obchodníky je to nejhorší den v roce,“ říká Aleš Vít jr. Svátek sv. Valentýna, kdy jinde v západní Evropě často prodej květin stoupá až dvacetinásobně, je také jediným dnem v roce, kdy se evropští milenci stávají závislými na Keni. Pochází odtamtud každá třetí v Evropě prodaná růže.

Kytice s certifikátem Před čtyřiceti lety u keňského jezera Naivasha žilo asi třicet tisíc lidí, kteří u vody plné hrochů a ptáků žili z lovu ryb. Dnes u jeho břehů žije kolem tří set tisíc lidí, které sem přilákaly desítky tisíc pracovních míst na zdejších asi padesáti květinových plantážích. Noví obyvatelé neměli čím topit, a tak vykáceli většinu okolních lesů, odkud nyní do jezera stéká bahno, rozloha RESPEKT. CZ

Počátkem tisíciletí přitom zvláště anglosaský tisk plnily články o používání v Evropě dávno zakázaných pesticidů, které otravují spodní vody v  okolí plantáží. Výzkumy hlavně z  Latinské Ameriky dokazovaly, že více než polovina zaměstnanců farem trpí nemocemi způsobenými nechráněným zacházením s jedovatými chemikáliemi. Podobně nevládní, často levicové organizace kritizovaly dětskou práci na farmách a vykořisťování ženských pracovnic. Farmáři tehdy na spotřebitelský tlak zareagovali. Snaží se získat různé certifikáty o ekologické udržitelnosti svého hospodaření, či dokonce známku fair trade, která dokládá jejich investice do vesnic v  okolí farem. V  zemích typu Kolumbie či Keni však kvůli slabé státní regulaci a často zkorumpovaným úředníkům nikdy není úplně jisté, jestli firmy své závazky také dodržují. Přesto se podmínky na plantážích podle zahraničních reportérů, kteří je navštívili, zlepšují.

Britští a němečtí ekologové kvůli těmto negativním stránkám mezinárodního obchodu doporučují kupovat lokálně vypěstované květiny, stejně jako se lokální produkce stala trendem při nákupu zeleniny. To je však v Česku kvůli zmíněné nízké produkci řezaných květin prakticky nemožné. A hlavně, takový bojkot by určitě nepotěšil keňské, etiopské či ekvádorské farmáře, pro něž jsou květiny jedním z mála produktů, kterými se mohou zapojit do světového trhu a těžit z jeho potenciálu. Stále více západoevropských spotřebitelů požaduje květiny s ekologickým či „fairtradovým“ certifikátem, které se však v Česku zatím neujaly. Obchodníci z košířské Tulipy vidí jedinou šanci na změnu v samotných spotřebitelích: „Takové květiny do Česka také dovážíme, nejsou o nic dražší než ty běžné, ale nijak zvlášť tyhle certifikáty neinzerujeme. Maloobchodníci je nevyžadují a často o jejich existenci ani nevědí, protože je po nich zákazníci nechtějí.“ Q

35

neviditelná ruka

Patřím mezi příznivce bílé stopy a už delší dobu mi vrtá hlavou jedna věc. Lidé se na horách chovají jinak než ve městě. Nejčastěji vyrážím do svých rodných Jizerek a téměř vždy se stavím na Knajpě. Na hřebeni hor se na občerstvení v této malé chatě zastaví řada lyžařů. Každý odloží lyže před chatou, aniž by se bál, že o ně přijde. Češi na sportovním vybavení nešetří, a když se vydaří počasí, stojí a leží kolem chaty vybavení v řádu stovek tisíc korun. Jak by to asi dopadlo na Václaváku? Chatař i mnohý lyžař vás pozdraví bodrým ahoj. Buřta si dáte za 25 korun, a když máte štěstí, dostanete k tomu müsli tyčinku zdarma. Žádná vysokohorská přirážka. Ani se mi nechce myslet na to, kolik stojí srovnatelná dávka energie ve městě ve fast foodu. Naprostá většina lidí se ve stopě chová slušně vůči ostatním, ne jako řidiči prchající večer po práci z metropole do svých hnízd v některém ze satelitů. Možná je to nadmořskou výškou, zimou, čerstvým vzduchem, sdílenou dřinou. Proč si takových postřehů všímá ekonom? Jde o instituce. Nikoli ve smyslu budov, kde sídlí ten či onen úřad, ale jako soubor psaných i nepsaných, zákonných a etických pravidel fungování společnosti. Česko začínala v oblasti ekonomických institucí po sametové revoluci téměř od nuly a diskontinuita institucí je jedním z největších břemen, která si po čtyřiceti letech socialismu stále neseme. Situace kolem veřejných zakázek, korupce, hulvátství ve vrcholné politice odrazující od účasti ve volbách. Nejde jen o jevy na hranici zákona (spor o zdravotnické poplatky) nebo za touto hranicí (úplatky, daňové úniky apod.), ale také o jemné předivo vztahů v celé společnosti. Právo a etika formují prostředí, v němž funguje ekonomika. Pár členů NERV se na závěr svého působení vypravilo do Helsinek a jeden ze základních postřehů zněl: to, že skandinávské země prosperují, není zdaleka jen ropou v případě Norska či důrazem na inovace ve Švédsku a Finsku. Klíčovou roli hraje právě institucionální prostředí. To se bohužel nedá snadno dovézt či předepsat. Současná česká vláda je oblíbená mimo jiné pro svou slušnost. Stálo by ovšem za pokus, kdyby všechny budoucí vlády této země jednaly nejen ve Strakově akademii, ale tu a tam také na Knajpě a dojely tam po svých bílou stopou. Skol! DAVID MAREK

Autor je hlavním analytikem Patria Finance.

36

Šlape jim to Hospodářský růst a k tomu silná, stabilní vláda: nastal čas přehodnotit naše představy o Polsku THE ECONOMIST

N

ezasvěcení často mají o  Polsku utkvělou představu jako o  velké, chudé zemi s  chaotickou vládou, příšernými silnicemi a výstředními zvyklostmi. Překonat staré stereotypy nebývá snadné, ale fakta vykreslují stále odlišnější obrázek. V porovnání s neradostnou realitou posledních století Polsko nikdy nebylo bezpečnější, bohatší a lépe řízené. Bylo jedinou zemí v  Evropské unii, která v loňském roce zaznamenala hospodářský růst – konkrétně o 1,2 procenta. Jak rád upozorňuje polský ministr financí Jacek Rostowski, HDP na hlavu v roce 2009 vzrostl z 50 na 56 procent průměru Evropské unie. To představuje rekordní skok. Podle stejného (ve srovnání s jinými poněkud lichotivějšího) měřítka, které zohledňuje vyšší kupní sílu způsobenou nižšími cenami, je nyní Polsko šestou největší ekonomikou Evropy.

f ot o p r o f i m e d ia . c z

Postřehy z Knajpy

Rozumná vláda Zahraničním investorům se v Polsku líbí. Zatímco údajně „západní“ evropské země jako Řecko se potácejí v problémech, původně komunistické Polsko si levně půjčuje – tento měsíc třeba prostřednictvím emise eurobondů ve výši 4,3 miliardy dolarů (3 miliardy eur). Velkorysost věřitelů umožnila vládě v roce 2009 rozpočtový schodek na úrovni 7 procent HDP (i když státní úředníci slibují, že nový zákon o veřejných financích výrazně v nadcházejících letech omezí růst výdajů). Za těmito výsledky stojí z velké části štěstí. Těžkopádné polské banky začaly pozdě s bezhlavým půjčováním zahraničních měn, které mělo tak děsivé důsledky pro Lotyšsko a Maďarsko. Velký polský vnitřní trh zmírnil propad poptávky. Z  Německa pronikla přes hranice stimulační opatření. Polsku ale také pomohlo chytré politické vedení. Polsko má něco, co je v EU vzácné a na bývalém komunistickém Východě naprosto ojedinělé: rozumnou vládu pravého středu, která má většinu v parlamentu. Řada hlasů kritizuje vládu za opatrnost a v poslední době za nechutné praktiky (puritánská polská média se pohoršují nad skandálem kolem lobbování za hazardní hry). Zůstávají nedořešené některé dlouhodobé problémy, jako například nízké zapojení obyvatel na pracovním trhu a mezery ve veřejných službách. Celé 2  miliony Poláků „volily nohama“ – rozhodly se odejít za prací do zahraničí.

Polské plus Změna HDP oproti předchozímu roku v %, odhad za rok ���� ��

��

��

� -

�

�

�

Polsko EU �� Česká republika Německo Slovensko Maďarsko Litva Ukrajina Lotyšsko ZDROJ: ECONOMIST INTELLIGENCE UNIT

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

Přesto v  porovnání s  tím, jaké mělo Polsko vlády dřív a jak je na tom nyní zbytek Evropy, nevypadá současné polské vedení vůbec špatně. Vládě se podařilo pohnout s některými z nejhorších problémů Polska, a to především prostřednictvím tvrdé, i  když jen částečné, penzijní reformy. Opožděně spustila program modernizace silnic a železnic (do roku 2012, kdy bude Polsko společně s Ukrajinou pořádat evropské fotbalové mistrovství, přibudou 2000 km vysokorychlostních silnic). Provedla také určité naléhavě nutné změny v byrokratické struktuře, která zemi svazovala. Polsko se pohybuje u  dna většiny ukazatelů

Lepší, než jsme čekali. (Polský ministr financí Jacek Rostowski a premiér Donald Tusk)

poměřujících vstřícnost vůči podnikům. V nedávné studii Světové banky se polský daňový systém umístil na 151. místě ze 183 hodnocených zemí. Ale už probíhají změny k lepšímu, včetně elektronického podávání daňových přiznání a rychlejšího celního odbavení. Nový zákon liberalizoval trh s bydlením a umožnil krátkodobé pronájmy. To by mělo polské pracovníky povzbudit k tomu, aby se za prací stěhovali uvnitř země a neodjížděli do zahraničí. Někdy je snadnější každý týden létat do Británie než po silnici přejíždět mezi polskými městy. Velkou symbolickou a praktickou změnou je to, že občané mohou v úředním styku stále častěji využívat jednoduché písemné prohlášení (oswiadczenie) místo notářsky ověřeného RESPEKT. CZ

osvědčení (zaswiadczenie), které je stojí čas a peníze. „Pokud nic nesvědčí o opaku, předpokládáme, že občané říkají pravdu. V minulosti to platilo obráceně,“ říká Rostowski. Nebude však snadné přesvědčit skeptické Poláky, kteří mají své zkušenosti s podezřívavými, hnidopišskými byrokraty.

Kdo po Kaczyńském Úspěchy slaví i nová polská zahraniční politika, která nastoupila po  krátkém období, kdy se zdálo, že jediným cílem je zapudit přátele a pohněvat si co nejvíc lidí. S Radkem Sikorským v křesle ministra zahraničí se Polsku podařilo vylepšit vztahy se všemi sousedy a přes drobné potíže si zajistilo výhodnou bezpečnostní dohodu s americkou vládou Baracka Obamy. Po velkém handrkování dorazí v březnu do Polska baterie amerických raket Patriot. Německo teď prohlašuje, že chce s Polskem stejně těsné vztahy jako s  Francií. Nový německý ministr zahraničí Guido Westerwelle si vybral Varšavu jako cíl své první zahraniční návštěvy. Uklidnily se i vztahy Polska s Ruskem, kdysi stejně neurotické jako vazby k Německu. Dokonce i odhalení ruského špiona, který žil v Polsku řadu let v utajení, jen lehce zčeřilo hladinu. Někteří lidé mluví o Sikorském jako o budoucím prezidentovi. Kdyby se o funkci ucházel letos na podzim, vyřešilo by to problém ministerského předsedy Donalda Tuska. Až do 28. ledna, kdy svou účast ve volbách vyloučil, Tusk váhal, jestli se má postavit současnému prezidentovi Lechovi Kaczyńskému. Kaczyńského pověst je nevalná (jeho popularita stoupá jen tehdy, když nevydává žádná veřejná prohlášení). Zatím působil hlavně destruktivně, vetoval zákony a  blokoval nominace. Spousta lidí se domnívá, že druhé funkční období nechce, ale že ho k účasti ve volbách tlačí jeho panovačné dvojče Jarosław, který vede hlavní opoziční stranu Právo a spravedlnost. Tusk chce Kaczyńského vyhodit ze sedla v rámci dlouhodobého plánu, jehož cílem je rozbít stranu Právo a spravedlnost a zapracovat vzniklé střípky do jeho vlastní strany Občanská platforma. Vzdát se funkce ministerského předsedy se mu ale nechtělo, zvlášť proto, že by rád v budoucnu omezil prezidentské pravomoci. Sikorski má dobré šance na zvolení. Je nejoblíbenějším politikem v Polsku a také se na věci dívá tak trošku pohledem zvenčí (vystudoval v Oxfordu, má za ženu Američanku, pracoval ve  think tanku ve Washingtonu). Nepředstavujte proto pro Tuska hrozbu. Jako prezident snad dokonce pomůže rozbít další z oněch únavných zažitých představ. Q © 2010 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině

audit

Krásné netechnické ztráty O soukromé armádě či policii firmy ČEZ se teď všude píše horem dolem, tak se na té vlně zájmu také přiživím. Líbí se mi ten název NTZ – odbor netechnických ztrát, je to jakýsi symptom doby, je to záležitost výmluvná, orwellovská. Zpráva z Černé kroniky: V bytě Josefa Vomáčky na Žižkově došlo k netechnické ztrátě televizoru, elektroniky a šperků. Dveře od bytu byly otevřeny netechnicky za použití mnemotechnické pomůcky… Občanka Jaroslava Kropáčková nahlásila netechnickou ztrátu obsahu kabelky. Je tu ale stále ještě možnost, že ztráta dokladů, klíčů a cenností byla technická: Kropáčková se po cestě z práce opila, obsah kabelky vysypala, nevšimla si toho nebo na to zapomněla. Jednou z výhod toho, že většinu agendy ozbrojených komand ČEZ by měla převzít Policie ČR, je to, že v policii se oddělení pořád jmenují normálně. Disponuje oddělením vražd, nikoli netechnických úmrtí, a pochopitelně také oddělením krádeží či vloupání. Ten název ovšem asi přesně vystihuje tu hranu zákona, na které se ostří hoši z ČEZ pohybují. Kdyby se to jmenovalo oddělení pro odhalení krádeží elektřiny, bylo by jasné, že taková agenda patří policii. Zdá se mi též docela dojemné, že jednou z hlavních PR zbraní ČEZ je užitečnost firmy v odhalování nelegálních pěstíren marihuany. Na rostoucí konopí se sice intenzivně svítí, ale starost elektrárenské firmy o drogovou problematiku mi připadá opravdu dojemná. ● Leckdo se u nás či ve světě zabývá tím, jestli eurozóna přežije dluhovou či fiskální krizi. Zatím však vlna pochybností kolem Řecka, případně Španělska a Portugalska oslabuje euro. Jenže slabší euro je nepochybně něco, co Evropa a její exportéři přesně potřebují. Odchod kterékoli země z eurozóny je extrémně nepravděpodobný. Ale i kdyby. Představme si to na dolaru. Kdyby se od „dolarové zóny“ odpoutal stát New Hampshire, mluvil by někdo o rozpadu dolaru? A kdyby se odpoutala Florida, dolar by se trochu zatřásl, ale určitě by přežil. Otázkou ovšem je, co to je „přežití“. Ono to přece jen není tak „nulojedničkové“ jako s živou bytostí. Pokud to bude tak, že Řecku bude v problémech asistovat MMF, je to pro prestiž Evropy z celosvětového pohledu taková rána, že dotaz na to, jestli eurozóna „normálně žije“, nemusí být od věci.

najdete na www.economist.com. JAN MACHÁČEK Články z The Economist přinášíme s přispěním KPMG Česká republika.

každý den nový audit jana macháčka na www.respekt.cz

37

rozhovor

Jsem kokos S truckerkou Helenou Krobotovou o životě v Kanadě, homosexualitě mezi Romy a hořícím kamionu „Ve dvaceti letech jsem si uvědomila, že jsem ,kokos‘ – uvnitř bílá a zvenku černá,“ říká Helena Krobotová. Vyrostla v adoptivní bílé rodině a celý život se tak pohybuje na rozhraní dvou světů, přičemž ani jeden z nich ji plně nepřijímá. Helena Krobotová je lesba, cestovatelka, řidička kamionu, několik let pracovala na Jesenicku jako romská poradkyně. Před půl rokem odjela pracovat do Kanady. ONDŘEJ NEZBEDA



foto drahomíra fainová

Proč jste odjela do Kanady?

Vy jste ale nežádala o azyl.

Moje přítelkyně, profesí bioložka, chtěla do světa na zkušenou. Já jsem nejdřív nikam jet nechtěla, cestovala jsem předtím čtyři roky, žila jsem v Mexiku, Anglii, procestovala jsem spoustu zemí… Ale nakonec jsem se tak rozhodla během jediného dne, když jsem kvůli „krizi“ přišla o práci kamioňáka. V tu chvíli jsme s Dádou měly kupovat dům, už jsem měla předjednaný úvěr a měly jsme podepisovat předkupní smlouvu. Takhle jsem všechno musela zrušit, protože bych nebyla schopná splácet půjčku. A taky jsem neměla chuť zase chodit a žebrat o práci, hledat nové bydlení. Bylo toho na mě moc, už jsem na to neměla sílu, tak jsem řekla, ať tedy jedeme do Kanady a zkusíme to tam.

Ne. A neodjížděla jsem ani kvůli dávkám, jak by si někdo mohl myslet. Když jsem odjížděla a evidovala se na Úřadu práce v Šumperku, nabízeli mi dávky třináct tisíc korun, takže kdybych byla vyčuraná, nechám se živit a najdu si k tomu práci načerno. Ale takhle jsem to nechtěla. Zjistily jsme s přítelkyní, že existuje program mobility mládeže, který mladým lidem do 35 let umožňuje odjet na rok do Kanady a pracovat tam. Tak jsme zašly podat žádost na kanadskou ambasádu, vzaly si půjčku a koupily letenky.

38

znovu dělat řidičák na truck, protože český mi tu neuznali. Musela jsem se anglicky naučit odborné názvosloví, složení motoru, kamionu, udělat teoretické zkoušky: „pre-trip inspection“, „knowledge test class I.“, „air brake“ kurz a „air brake knowledge“ test a další. S mojí znalostí jazyka, která byla na hovorové úrovni, jsem na začátku neměla šanci projít, některou zkoušku jsem udělala až na popáté, jinou až na sedmý pokus. Celkově mě celý kanadský řidičák vyšel na 2500 dolarů.

Jaký byl příjezd do Vancouveru?

Jak dlouho tedy trvalo, než jste našla nějakou práci?

Tak jako asi pro všechny – nejdřív jsem byla nadšená, jaká je Kanada super země, ale pak přišel děsný boj o živobytí. Musela jsem si

Měsíc poté, co jsem dostala nový řidičák, jsem si našla práci truckera. Pracovala jsem ve dvou firmách, ale pořád jsem měla techRESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

nické problémy s trucky, které byly staré skoro dvacet let – u jednoho mi začal hořet motor a musela jsem použít hasičák, u druhého mi za jízdy upadlo přední kolo, naštěstí jsem jela pomalu. Teď pracuju v malé firmě na poloviční úvazek. Problém je v tom, že Kanaďané neuznávají žádnou praxi z Evropy, moje dvouletá řidičská zkušenost je mi k ničemu. Klidně se vás tu při konkurzu zeptají: A umíte couvat, umíte číst v mapě? Z toho jsem dostala záchvat smíchu. Jenže oni se pak podívají na datum vydání mojí „BC driver licence“, zeptají se, jaké mám zkušenosti v Kanadě, a rozloučí se se mnou.

Potkáváte se ve Vancouveru s některými z Romů, kteří z Česka emigrovali v posledních měsících? RESPEKT. CZ

Oni jsou většinou v Torontu, tady jich moc není, a když, bydlí na kraji města, takže se s nimi nemám možnost potkat. Ale zkouším se s nimi spojit.

Jak vlastně funguje sociální podpora v Kanadě? Nutí lidi k větší aktivitě a odpovědnosti než český sociální systém? Z toho, co vím, tady jde spíš o pojištění v nezaměstnanosti, to je jediná podpora. Aby ji ale člověk mohl dostat, musí nejdřív pracovat aspoň šest měsíců v kuse a jeho zaměstnavatel musí na tohle pojištění odvádět určitou částku peněz. Na podporu v nezaměstnanosti má člověk nárok, pokud ho zaměstnavatel vyhodí, když ale člověk odejde sám, nedostane od státu ani dolar. V případě existenciální a hmotné nouze je rodina registrovaná a jednou týdně

si může vyzvednout jídlo nebo nutné oblečení, účastní se pak nějakého programu, v rámci kterého se poradci snaží jejich situaci řešit. Rozdíl mezi Českou republikou a Kanadou je tedy v tom, že člověk je zodpovědný za svoji finanční situaci. Zdejší systém vás nutí být aktivní, například každý člověk si platí zdravotní pojištění, spoření na důchod, studium na vysoké škole.

Když je kanadský sociální systém tak tvrdý, řeší nějak tamní společnost, jak je možné, že se Romové v Kanadě uchytí, zatímco v Česku to často nejde? Bohužel, já nevím, jak moc se tady Romové chytli a jak se jim v Kanadě žije. Jen vím, že když romská rodina vydrží celý azylový proces, který trvá až jeden a půl roku, tak té rodině bylo v Česku opravdu ublíženo a za žád-

39

→

rozhovor Jaké problémy jste v Jeseníku řešila nejčastěji?

→ nou cenu se nechce vrátit zpět. Azylanti to

tady nemají lehké, musejí striktně dodržovat pravidla, každý Rom dostane na den jen asi deset dolarů, za což si tady může koupit třeba dva litry mléka.

Opakovaně se objevovaly problémy hlavně na zvláštních školách, kdy učitelé měli komunikační problémy s romskými rodinami. Učitelé neznali romské zvyky a jak to v rodině dítěte chodí. Třeba u nižší sociální vrstvy romská rodina často nemá budík, dítě ráno samo nevstane a přijde do školy pozdě. Rodiče nekontrolují pomůcky, co dítě potřebuje, a pak učitelé na romské děti nadávají. Řešila jsem tam mnohokrát konflikty mezi učiteli a rodiči, musela jsem zajet k rodině na návštěvu a vyzvědět, co se u nich děje, proč dítě bez omluvenky nepřišlo do školy a podobně. Občas to bylo na ostří nože.

A řešila se v Kanadě vůbec nějak veřejně nebo v novinách ta nedávná vlna romských emigrantů? Občas vyšel nějaký článek v torontských novinách, ale myslím, že Kanaďané Romy neřeší. V posledních letech dovolili přicestovat do země mnoha tisícům Asijců, a tak si teď nevědí rady hlavně s nimi.

Přijímají vás Kanaďané mezi sebe? Tady vůbec nevnímám, že mám jinou barvu pleti, je tady tolik národností a etnik, že tu spíš vyčnívá Dáda, která je bílá. Mě tu berou jako Indku, kterých je tu spousta – někdy se mě i ptají, ze které části Indie pocházím. Žádnou diskriminaci, jaká panuje v České republice, tady necítím. U nás jsem pořád musela dokazovat, že jsem slušná Romka, že umím pracovat, mluvit. Vždycky tam byl ten první negativní kontakt: Ježiš, ona je černá, to radši zaměstnám bílou sekretářku, ta mi stoprocentně nic neukradne… S tím jsem se u nás setkávala při pracovních konkurzech, při hledání bytu. Nebo když jsem někdy vešla do obchodu, tak za mnou šel hlídač a kontroloval, jestli nekradu, v hospodě chtěli, abych zaplatila předem… To jsou takové prkotiny, které člověka hluboce urazí. Já se nedivím, že někteří Romové utíkají z Česka pryč. Jenže já jsem nechtěla skončit na sociálních dávkách, pořád se o něco doprošovat, být závislá na státní podpoře a válet se doma.

Proto jste začala cestovat? Ano, sbalila jsem si svých pár švestek a živila se jako barmanka a číšnice. Žila jsem rok v Mexiku a rok v Anglii, pracovala na Maltě, na karibském ostrově Svatý Martin, v Norsku, Španělsku. Furt jsem někam utíkala, protože jsem v Česku nedostala pořádnou šanci začít, živila jsem se tak přes tři roky a byla jsem nezávislá na českém státě.

Nenapadlo vás v Mexiku nebo v Karibiku zůstat? Ne, Česká republika je můj domov a mám ji ráda, mám tam přátele, život a rodinu, tenkrát jsem nechtěla natrvalo žít v cizině. Navíc v Mexiku jsem jednou přetáhla časový limit pobytu, lidé z imigračního mě na týden zavřeli do vězení, a tak mám Mexiko na dlouhý čas zakázané.

Problém jsou zvláštní školy i média

Jakou školu jste vlastně vystudovala? Mám maturitu z ekonomky. Pracovala jsem pak na Okresním úřadě v Chebu jako sociální kurátorka pro mládež a od roku 1999 do prosince 2002 jsem dělala poradkyni pro romskou komunitu v jesenickém okrese. Mojí prací tam bylo třeba zařizovat pro romské děti stipendia na střední školy, zprostředkovávala jsem kontakt mezi zvláštní ško-

40

V čem s takovými zkušenostmi vidíte hlavní problém soužití Romů s Čechy?

Helena Krobotová *1976 Řidička kamionu, cestovatelka. Vystudovala střední ekonomickou školu. Poté pracovala na okresním úřadě v Chebu jako sociální kurátorka pro mládež a od roku 1999 do prosince 2002 dělala poradkyni pro romskou komunitu v jesenickém okrese. Po mnoha odmítnutích při žádosti o práci vyrazila do ciziny – jako barmanka a číšnice se živila na Maltě, San Martiniku, Mexiku, Anglii, Norsku a Španělsku. Mluví anglicky, španělsky a německy.

lou a problémovými rodinami, pořádala jsem přednášky na středních školách o romské historii, pomohla jsem vytvořit pracovní pozice pro romského streetworkera a romskou pedagogickou asistentku do dvou škol. Práce tam bylo dost a bavilo mě to, ale už bych se k tomu asi nevrátila.

Proč ne? V téhle práci musíte být silná osobnost, protože jste okopávaný od gádžů i od Romů. Musíte chránit Romy před bílými a Romové si taky někdy vymýšlí… Člověk musí být trpělivý, navíc je ta práce špatně ohodnocená. Pořád jsem chodila jako „okresní zaměstnankyně“ na Městský úřad v Jeseníku a neustále jsem po starostovi a sociálce něco chtěla pro Romy – přidělit byt, lepší služby, třeba když nedorazily platby od sociálky, rýpala jsem do úředníků, když něco udělali špatně. A tak se stalo, že když se okresní úřady rušily a ten městský v Jeseníku mě měl přijmout pod sebe, nevzali mě, protože jsem pro ně byla protivník, stála jsem na druhé straně lodi. A můj případ nebyl jediný, stejně přišlo o práci víc kvalitních romských poradců se zkušenostmi. Městské úřady se tak zbavily zkušených Romů, poradců, i když měly doporučení od vlády tyto zkušené Romy přijmout. Namísto toho zkumulovaly funkci romského poradce a streetworkera a obsadily ji gádžem.

V tom, že majoritní společnost neví a nemá zájem dozvědět se víc o Romech, jak to v jejich rodinách vypadá, a z toho plynou další a další problémy. Velké zlo dělají taky média, která neustále píšou o Romech jen negativní věci: například Rom ukradl to a to… Proč píšou Rom? Asi víte, o čem mluvím. A problémem je samozřejmě zařazování romských dětí do zvláštních škol, s čímž jsem se taky na Jesenicku setkávala. Romské dítě ve třídě kantora často zdržuje, je pomalejší, protože třeba nerozumí dobře česky a začne propadávat. Kantor proto rodičovi vysvětlí, že na speciální škole nebude na dítě vyvíjen takový tlak a nebude tak stresované. Rodič dá souhlas k přeřazení do zvláštní školy, podepíše papíry v psychologicko-pedagogické poradně, a je to vyřízené. Navíc, když už má rodina ve zvláštní škole jedno dítě, dá tam i druhé, aby byly pohromadě.

A co dělají ve vztahu k Čechům špatně Romové? Romům bylo v historii hodně ublíženo majoritní společností a zahořkli. Souvisí to samozřejmě se zákazem kočování a s tím, jak Romy vychoval komunistický stát, ztratila se tradiční řemesla. Například v Jeseníku už byl jen jeden starší romský děda, který uměl vyráběl košťata a košíky. Výbornou knihu o tom napsala Milena Hübschmannová, jmenuje se Šaj pes dovakeras (Můžeme se domluvit).

Takže myslíte, že pozitivní impulz by měl vyjít hlavě z bílé společnosti? Ano, myslím, že třeba v nezaměstnanosti by jim pomohla pozitivní diskriminace – dotovat firmy na platy Romů podobně jako u absolventů škol. Na každém úřadu práce by taky měl být zaměstnán Rom, který pomáhá romské populaci v daném regionu se zprostředkováním zaměstnání. Pozitivní diskriminace je jediná cesta, jak pomoci Romovi dostat se do práce, protože jakmile ho v několika firmách devětkrát po sobě odmítnou zaměstnat kvůli barvě pleti, vzdá to. Současně s tím ale musí pro Romy přijít i větší finanční motivace – měl by se zvětšit rozdíl mezi sociálními dávkami a tím, co si vydělají v práci. Chápu ale, že to dělá zlou krev na straně společnosti, kdy křičí RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

rozhovor na všechny strany: Proč to ten cigán má a já ne? Je potřeba to bílým vysvětlit. Taky by pomohlo, kdyby na každém městském úřadě byl ve funkci romského poradce Rom a mohl si k sobě vzít i svého romského asistenta.

Z jaké rodiny pocházíte? Já jsem z bílé rodiny, vychovali mě bílí. Narodila jsem se v roce 1976, a protože mě moje romská matka porodila v patnácti letech a neměla vlastní bydlení (bydlela se svým velkorodem), komunistický režim mě dal do kojeneckého ústavu. Ale od dvaceti let jsem se pohybovala v romské komunitě.

Jaké to bylo, když jste si začala uvědomovat svoje romství? Bylo to strašně příjemné, to vědomí, že jsem Romka a mám svoji kulturu a historii a že mě moji lidi berou, že mezi ně patřím. Bylo mi dvacet let, když jsem jela na kurz pedagogického minima pro romské asistenty. Poprvé jsem se tak ocitla mezi Romy. Uchvátilo mě těch deset dní strávených „se svou krví“. Maminy Romky na mě volaly „bílá“, ale zároveň mi hned na začátku kurzu říkaly: Až budeme odsud odjíždět, budeš plakat jako Romka. Vzaly si mě pod svoje křídla, ukázaly mi svůj překrásný temperament, historii, zvyky, pro mě úplně jiný svět. Změnilo mi to život k pochopení sama sebe a začala jsem být hrdá na to, kdo jsem. To se ještě prohloubilo, když jsem se seznámila se svojí první přítelkyní, která byla Romka (žily jsme spolu přes pět let), a ta mě vzala do své velkorodiny a tam mě všechno naučili. Třeba jsem se naučila řeč, hierarchii v romské rodině, úctu ke starším a tak dále. Jeden romský přístup jsem si zapamatovala navždycky: ptá se gádžo Roma: Když ti bude hořet dům, kde s tebou bude bydlet celá tvoje rodina, žena, děti, rodiče, koho vyneseš jako prvního? Rom odpoví: Své rodiče.

ale „kokosy“ přijímá mezi sebe a snaží se je učit o romské problematice a takzvaném romipenu – romství, uvědomění si být Romem a být na to náležitě hrdý...

Nevadí Romům, že jste lesba? To nesmějí vědět, to je pro velkorod ostuda. Romové homosexualitu zatloukají a stydí se za ni. U Romů má žena úctu, když je matkou dětí.

Jak vás tedy přijala rodina vaší první romské přítelkyně? My jsme spolu žily mimo velkorod, 120 kilometrů daleko. Na Jesenicku jsme náš vztah tajily, navíc přítelkyně pracovala ve školství a já v sociální sféře a tam by to nedělalo dobrotu. Romové by přišli za ředitelkou školy a řekli, že nechtějí, aby se „buzerantka“ dotýkala jejich dětí.

Česká republika je můj domov a mám ji ráda. Jak jste svým rodičům řekla, že jste lesba? Oznámila jsem jim to bez jakýchkoli scén ve 21 letech. Bez problémů to přijali a nechali mě žít můj život. Vyčkávali, že mě to třeba za pár let přejde a vrátím se zpátky do mužské náruče, ale nestalo se tak. Se svojí adoptivní rodinou mám výborné vztahy, je to moje rodina.

Četla jste knihu Terezy Boučkové Rok kohouta, kde vypráví o tom, jak adoptovala dva romské kluky a jak se potýkala s jejich výchovou?

Samozřejmě vzala, vyrostla a byla jsem vychovaná v bílé společnosti, takže jsem byla do té doby stoprocentní Češka. V těch dvaceti letech jsem si ale uvědomila, že jsem „kokos“ – uvnitř bílá a zvenku černá. A že nebudu nikdy stoprocentně patřit mezi bílé, ale nikdy nebudu patřit ani mezi Romy, že budu lítat mezi dvěma světy. Takhle to mají bohužel všichni Romové vychovaní v bílé rodině nebo v děcáku.

Ano, četla. Považuju to za ukázku nezvládnuté výchovy romských dětí, která má svoje specifika. Osobně si myslím, že spoustu problémů nezpůsobují geny, ale neznalost adoptivních rodičů. Když si mě třeba máma brala z kojeňáku, psycholožka jí říkala, ať se připraví na to, že půjdu do zvláštní školy, že až budu v pubertě, že budu utíkat z domu, že nemůžu popřít svoje geny a tak dále. Máma ale řekla, že jí to nevadí, že si mě vypiplá. Vychodila jsem normální základku, nikdy jsem nepropadla… V knize Rozum a cit od psychologa Jeronýma Klimeše stojí, že problém romských dětí – ani jiných – v náhradní péči většinou není ve „zděděných genech“, ale spíš v tom, že romské děti se musejí vychovávat jako romské – nestačí jim jenom oznámit, že jsou Romové.

Stojí ty dvě kultury ve vás proti sobě, nebo se vzájemně obohacují?

Jak se tedy mají vychovávat, pokud se dostanou do bílé rodiny?

Navzájem se obohacují. I když je to něco na způsob schizofrenie. Jsem bílá vychovaná v bílé rodině, mám ráda Česko, ale Češi mě v mnoha případech neberou.

Třeba je možné jim najít vzor v romské rodině, naučit je romsky, seznámit je s jejich kulturou... Mě moje máti nechala vyrůst, neříkala mi, že něco musím, jen mě směrovala, dala mi to základní do života – domov a bezpečí, možnost studia. Tereza Boučková v knize uvádí, že jí děti doma kradly. Určitě to neviděly u ní. Kde tedy? Znám případy „domácí zlodějny“, která se ovšem netýká jen adoptivních dětí,

Českou „bílou“ kulturu jste tedy vnímala jako něco, co k vám nepatří? Nikdy jste ji nepřijala za vlastní?

A Romové vás berou? Ano, vědí, že mezi ně patřím, ale velmi brzy zjistí, že mám bílou výchovu a že… že jsem ten kokos, no. Hlavně střední vrstva Romů RESPEKT. CZ

stalo se to i u biologických bílých rodičů, kdy je jejich děti v pubertě okrádaly. Mnoho dětí, které jdou do náhradní péče, má taky takzvanou poruchu citové vazby. Ze své zkušenosti vím, že romské děti potřebují výjimečně hodně lásky a fyzického kontaktu s rodiči. Pokud se jim to nedostává, dochází k deprivaci. Největší problém v případě Terezy Boučkové vidím v tom, že adoptovala děti v době, kdy tu neexistovaly žádné organizace, které by jí pomohly. Přesto si její knihy velmi cením, že měla odvahu napsat o svých zkušenostech popravdě a že do toho dala srdce.

Ta kniha je trochu zahořklá podobně jako někteří Romové, jak jste o tom mluvila. Kde berete sílu, aby vás nelapila beznaděj? V sedmadvaceti jsem dostala děsně po hubě, když jsme se rozešly s mojí druhou přítelkyní z Liberce, a pak přišly další životní kotrmelce, po kterých jsem spadla několikrát až na dno. Tak mě život dokopal k tomu, abych na sobě začala duchovně pracovat. Našla jsem si jedno meditační centrum u České Lípy, kam jsem začala pravidelně dojíždět. Tam jsem se začala učit, jak žít sama se sebou, jak na sobě makat, jak najít sama sebe. Kdybych s tím před čtyřmi lety nezačala, pořád bych lítala ze strany na stranu a šla čelem proti zdi. Byla bych navztekaná, negativní, zlá… Předtím jsem pořád utíkala, z Česka i před sebou, před lidmi, kteří mě nepřijímali jen proto, že jsem Romka. Teď jsem ráda za tu minulost, za všechno, co se mi stalo a co jsem prožila. Nic se v životě nedá přeskočit, všechno má svůj čas a místo.

Zatím se nechci vracet

Kdy jste se s přítelkyní rozhodly, že se vezmete? Měsíc před odletem do Kanady. Bylo to napůl rozumové, protože jsme potřebovaly papír kvůli tomu, kdyby se jedné z nás něco stalo, kvůli bezpečnosti… Tak jsme byly v Říčanech na zmrzlině a já jsem jí řekla, ať se jdeme podívat na prstýnky. Dopadlo to tak, že na nás čekaly dva krásné nové ve slevě v bazaru. Držela jsem svoji bankomatku v ruce a dělala: mám, nemám, mám, nemám. A tak jsme se rozhodovaly, jestli se vezmeme. Nakonec jsem si řekla, že jsem přece stará husa, už je mi přes třicet, tak to zkusíme.

Chtěly byste v Kanadě zůstat? No, zatím se nechceme vracet. Nemám už chuť a sílu znovu podstupovat ty podezřívavé pohledy. To začíná už na letišti v Ruzyni, kde na mě policista a zaměstnanci letiště začnou mluvit anglicky, protože ho nenapadne, že Rom by taky mohl cestovat. Cítím to hned z pohledu taxikářů… Ale myslím, že kdybych se teď vrátila, že si práci najdu rychle, že by třeba v nějaké dopravní firmě byli šťastní, že se v zahraničí domluvím anglicky, španělsky a německy.

Co tedy plánujete do budoucna? Zatím neplánujeme nic. Hledáme všechny možné způsoby, jak tady v Kanadě zůstat. A pokud se to nepovede, tak asi požádám o azyl. Q

41

téma

Pohoda na jatkách Kam zmizeli čeští ochránci zvířat MICHAL KOMÁREK

D

aniel Andreas San Diego loni na seznamech americké FBI došplhal až mezi nejhledanější teroristy světa. Dvaatřicetiletý barman se do mimořádně špatné společnosti zařadil kvůli radikalismu, s nímž vedl kampaně za práva zvířat. Ve hře je vydírání a zastrašování majitelů farmaceutických firem a jejich rodin. V Británii kolegové z Animal Liberation Front (ALF) dostali za stejné akce jedenáct let vězení. V Rakousku se právě chystá proces s radikály, kteří útočili na obchodníky s kožešinami. Hrozí zde tresty za hranicí deseti let. V České republice dnes vůbec nejde o radikály, ale spíš o to, že boj za práva zvířat z veřejného prostoru naopak potichu zmizel. Kde jsou čeští ochránci zvířat? A co dělají?

42

Komu „to“ patří Zpod košatého dubu na kraji louky vychází osm tmavě oblečených postav s  kuklami na hlavách a vysílačkami v rukou. Je noc, tma a ticho a zakuklenci se kradou k plotu na druhém konci louky. Šest zalehne na zem, dva opatrně prolezou dírou v plotě a zmizí mezi budovami za ním. Asi po deseti minutách dávají vysílačkou znamení a plotem pronikají zbývající kolegové. Míří do jedné z hal místní drůbežárny a jejich cílem je pustit šestnáct zvířat na svobodu. „Jmenuji se Michal Kolesár a moje rodné číslo je…,“ říká o chvíli později na kameru uprostřed ponuré haly pro statisíce slepic jeden ze zachránců poté, co si sundal kuklu. „Možná porušuji pravidla – vstupuji bez povolení na cizí pozemek a odnáším odtud ,věci‘, které mi nepa-

tří,“ vysvětluje Kolesár. „Jenže to já nepovažuji za problém. Problém je v tom, že někdo ty živé tvory za věci prohlásil, a myslí si, že je může vlastnit, držet v naprosto nepřijatelných podmínkách a zabíjet. To já odmítám připustit.“ Výše popsaná akce je stará téměř tři roky a autor textu se jí jako novinář účastnil. Zajímavá je však především tím, že představuje jeden z  nejvýraznějších výbojů tuzemských aktivistů, kteří se specializují na ochranu zvířat. Osvobození šestnácti slepic, jež putovaly z  miniaturní klece k  vybraným chovatelům, kteří Kolesárovi zaručili, že je nechají běhat po dvorku, vypadá celkem krotce. Pro tentokrát nám to však musí stačit. Nic divočejšího se v Česku dnes neděje. Kolesár koneckonců sám sebe charakterizuje jako „unaveného zjizveRESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

f ot o m i l a n j ar o š

Někdo sem rád chodí v noci a v kukle. Ale moc takových u nás nenajdete. (Drůbežárna ve Velkém Malahově)

ného chlapa na smutný cestě“. Tráví život nočními vpády do drůbežáren, focením a filmováním ve velkochovech prasat nebo krav nebo na kožešinových farmách, fotografie, videa a texty prezentuje na svém webu. Pohled na zavřená zvířata ho přitom vždy znovu dokáže dojmout k  slzám. Tím spíš, že jeho „smutná cesta“ je v tuzemských podmínkách hodně osamělá.

Experimentujte na sobě Mezi aktivisty mezinárodní organizace Animal Liberation Front, která patří na ochranářské scéně k nejtvrdším, by Kolesár vypadal jako skutečný romantik. ALF již téměř před čtyřiceti lety vyhlásila frontální boj všem, kdo zneužívají zvířata k pokusům nebo je drží ve velkochovech či jim jinak upírají právo na důstojný RESPEKT. CZ

život. Nejprve ve Velké Británii, postupně ve čtyřiceti zemích světa. Přímá akce v  jejich podání může vypadat opravdu drsně. Když proniknou do laboratoře a odnesou zvířata, pro jistotu ji zapálí, aby se její provoz nemohl rychle obnovit. Když chtějí akcionáře, vědce nebo jejich zaměstnance odradit od spolupráce s pokusnou laboratoří, pomalují jim zdi domu urážlivými nápisy, každou noc hlučně demonstrují pod okny nebo vedou dopisovou kampaň s falešným obviněním, že dotyčný je pedofil. Do výbavy patří i fyzické napadení, bomba pod autem nebo exhumace urny s popelem matky šéfa nepřátelské farmaceutické firmy. V boji za osvobození zvířat je povoleno skoro vše. Samozřejmě, že jde o  pestrou společnost, v níž se potkávají pravověrní anarchisté, paci-

fisté, bojovníci proti kapitalismu, univerzitní profesoři i nezaměstnaní adolescenti, kteří si vybíjejí svoji frustraci. Nicméně v principu lze směr shrnout slovy mluvčího Robina Webba: „Vedeni odmítáním jakéhokoli zneužívání a vykořisťování slabých a nevinných překračují aktivisté nespravedlivé zákony a riskují osobní svobodu při naplňování správné věci – osvobození zvířat. Podobně jako ti, kteří v minulosti bojovali za zrušení otroctví a emancipaci žen.“ Někdy zbude i místo pro lehkost: když zástupci fronty odnesli z jedné laboratoře několik desítek psů, zanechali na místě nápis: „Experimentujte na sobě. My jsme svobodná. Zvířata.“ Někdy ale ne: před rokem bylo sedm aktivistů ve věku mezi 20 až 45 roky odsouzeno až k jedenáctiletým trestům za kampaň proti největší →

43

téma dostalo na křižovatku: někomu připadalo, že podstatné věci už jsou hotové, jiní chtěli přitvrzovat v radikalismu a ocitli se na pokraji ekoteroristické guerilly.“ Nakonec to dopadlo tak, že radikálové z české ochranářské scény vymizeli. A Michal Kolesár je dnes tím osamělým smutným chlapem. Sám Bergmann odešel na přelomu tisíciletí a nyní vše sleduje z nadhledu člověka, který jezdí na meditace do buddhistických klášterů, věnuje se produkci alternativní hudby a divadel. „Společnost dostala základní informační vstup a teď by si s ním měla postupně poradit sama, organicky, přirozeně. Toho nelze dosáhnout bojem. Jediná cesta je uvědomování si osobní odpovědnosti,“ vysvětluje svůj postoj. „Já si vážím přímé akce, respektuji i to, co dělá

→ evropské pokusné laboratoři Huntingdon Life

Science. Již naznačené zastrašování a vydírání bylo řízeno šest let z chaty v malé hampshirské vesnici a platily je dary sympatizantů, z nichž někteří byli ochotni aktivistům věnovat až pět set liber denně. Na druhou stranu přispěli radikální aktivisté k  tomu, že diskuse o  pokusech na zvířatech nebo o velkochovech se stejně jako filozofické debaty o právech zvířat staly běžnou součástí veřejného života. A Britové postupně začali tlačit na změnu zákonů na ochranu zvířat.

I čeští ochránci zvířat si kdysi vysloužili zařazení do úřední kolonky extremistů a přitahovali pozornost policie i tajných služeb. Paradoxně to dokázal „otec zakladatel“ místního hnutí za práva zvířat, který se vždy prohlašoval za pacifistu. „Bylo to trapné,“ vzpomíná ikona českých ochránců raných devadesátých let Petr Bergmann na zařazení do seznamu extremistů. „Tajní o nás nic nevěděli, blouznili o tom, že jsme komunisti placení KGB, teroristi, rozvraceči. My jsme se přitom ke skutečně násilným akcím nikdy neuchýlili.“ Bergmann vyrostl ve spojení undergroundu a disentu druhé poloviny osmdesátých let – alternativní kultura, především hudba, se tady prolínala s východní filozofií, fenomenologií, anarchismem a také s texty o právech zvířat. A především s jasným požadavkem na „osvobození“. „Po roce ’89 jsem cítil, že společnost se sice osvobodila od komunismu, ale že to zdaleka není konec. Že to musí pokračovat – co náš vztah k přírodě, ke zvířatům…? Bylo jasné, že tahle společnost prostě svobodná není.“ Bergmann spoluzakládal v roce 1991 Animal SOS a podařilo se mu několik úspěšných akcí, z nichž nejznámější je zřejmě pokus o zablokování dráhy na Velké pardubické v témže roce. Ten sice získal organizaci Animal SOS velkou mediální pozornost, zároveň však znamenal ztrátu řady sympatizantů, kteří považovali zákrok za nezvládnutý. „Chtěli jsme jen blokovat dráhu, aby dostih nemohl začít,“ vzpomíná Bergmann. „Jenže policisté nás vytlačili a skupina lidí, kteří přijeli z Rakouska a Německa, vtrhla na dráhu během dostihu, což mohlo ohrozit koně i jezdce. Souhlasím – to se nepovedlo. Proto jsme se taky celý další rok připravovali na akci před areálem závodiště a ta vyšla výborně – byly nás stovky a diváci museli procházet naší uličkou hanby.“ Jiné akce hnutí měly charakter zábavného happeningu. Například protest proti McDonald’s ve Vodičkově ulici v Praze. „Sehnali jsme sto padesát lidí a napochodovali dovnitř, obsadili všechny stolky a prostě jenom seděli,“ popisuje Bergmann. „Nikdo s námi nic nezmohl, až otrávení provozovatelé nakonec po několika hodinách zavřeli.“ Podle Bergmanna přinesla polovina devadesátých let konec jedné etapy: „Dosáhli jsme řady úspěchů, byl přijat zákon na ochranu zvířat, lidé začali ta témata vnímat, nebo tak se nám to alespoň zdálo. Už nás automaticky nepovažovali všichni za blázny. A hnutí se tehdy

44

Prase v lavině Od doby vzniku ALF či po patnácti letech od chvíle, kdy měl Petr Bergmann pocit, že společnost již dostala dostatečnou vstupní infor-

f ot o kare l c u d l í n

Mírný extremista

ALF. Ale jsem jiný typ člověka. Pro mě násilná akce není dobrým řešením.“ A proč se vytratili ostatní? „Těžko říct. Snad mají stejné důvody jako já, možná k tomu přispělo, že mladí lidé začali víc využívat svobodu k tomu, aby mohli studovat, bavit se, budovat kariéru a přestali na rozdíl od naší generace vnímat, že to je stále jen částečná svoboda,“ uvažuje Bergmann. Jisté je, že v současnosti se na organizaci a akcích hnutí ochránců zvířat podílí násobně méně lidí než v devadesátých letech.

Nová strategie, jak lidi přesvědčit ke změně postoje. Rychle to ovšem nepůjde.

Rakouští vědci teď v lednu nechali zasypat živá prasata lavinou.

maci ohledně práv zvířat, se mnohé změnilo. Podrobné a přísné zákony proti týrání zvířat jsou ve vyspělém světě běžnou normou, stejně jako přísnější pravidla pro velkochovy i pokusy na zvířatech. Stále více lidí se chce zařadit mezi „zodpovědné spotřebitele“, tedy například ty, kdo si připlatí za bioprodukty nebo výrobky netestované na zvířatech či se rovnou stanou vegetariány nebo vegany. Nejlépe je statisticky zachycen růst trhu biopotravin – ten se sice vloni kvůli krizi zpomalil, ale obecně je v posledních letech v Evropě stabilně více než desetiprocentní. Neznamená to ovšem, že by týrání zvířat patřilo minulosti. Příkladů je nepočítaně. Pokud se zaměříme jen na pokusy, teď v lednu proběhl jeden pozoruhodný v Rakousku. Vědci z innsbrucké lékařské fakulty odvezli do Alp 29 prasat, aby je tam RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

téma Z  pohledu radikálních ochránců zvířat se tak v principu vlastně nezměnilo nic. Pro některé to znamená, že se musejí změnit oni, respektive jejich taktika.

sérii demonstrací před obchody s kožešinami, při kterých došlo k útokům na automobily obchodníků. Aktivisté také několikrát pronikli do obchodů a postříkali výrobky páchnoucím sprejem. Lídři hnutí byli uvězněni bez obvinění a ani po třech měsících vazby se nepodařilo prokázat, že měli na násilných prvcích demonstrací jakýkoli podíl. Policie nakonec použila paragraf o účasti na organizovaném zločinu, který je obvykle nasazován na mafiánské či teroristické skupiny. Soud, který se v Rakousku nepochybně stane jednou z událostí roku, má začít během několika týdnů.

Profesor terorista Dne 21. května 2008 vtrhlo plně vyzbrojené policejní komando do bytů deseti představitelů rakouského hnutí ochránců zvířat Verein gegen Tierfabriken. Policisté zároveň v  kancelářích zabavovali počítače a dokumenty. Mezi lidmi, kteří skončili na více než tři měsíce ve vazbě, byl i bývalý profesor matematiky a filozofie z Cambridge, pětačtyřicetiletý Martin Balluch. Právě Balluch má pověst jednoho z  nejvýraznějších a nejúspěšnějších aktivistů posled-

Prosklená jatka Uspěchané náměstí Republiky v centru Prahy obrázky zkrvavených zvířat na jatkách z běžf ot o kare l c u d l í n

zasypali sněhem a zkoumali možnosti léčení lidí zasypaných lavinami. Od pokusů se distancovala horská služba i místní politici a protest se postupně rozšířil do celé země. Nezabrala ani výmluva rektora innsbrucké univerzity, že prasata při pokusu netrpí, protože jsou v narkóze. Vědci po několika dnech pod tlakem protestů pokus zastavili, do té doby zemřelo pod lavinou deset prasat. Němečtí kolegové před nedávnem provedli přímočařejší podnik a předvedli dokonalý příklad krutého a zbytečného bádání: chytili 22 mořských racků, nechali je šest dnů hladovět, aby zjistili, jak dlouho vydrží mořský racek bez potravy. V Česku zemře každoročně při pokusech několik set tisíc zvířat, v celé Evropě miliony. Ochránci zvířat tvrdí, že pokusy na zvířatech jsou ze 75 procent napro-

„Za práva“, nebo „na pohodu“ Za zakladatelskou osobnost hnutí za práva zvířat – animal rights – je považován australský filozof Peter Singer, který v roce 1975 vydal knihu Osvobození zvířat (česky 2001). Singer tvrdí, že rozdíly mezi živočišnými druhy nezakládají právo na nadřazenost, již si člověk nárokuje. Zdůrazňuje tezi anglického filozofa Jeremyho Benthama, že otázkou ve vztahu ke zvířatům není, „zda dokážou myslet nebo mluvit, ale zda dokážou trpět“. Člověk nemá morální právo působit zvířatům utrpení ve svém vlastním zájmu, zvířata mají stejný nárok na prožití individuálního nenahraditelného života. Z důsledného domýšlení těchto myšlenek vyplývá, že člověk nemá právo chovat zvířata pro splnění svých potřeb, že veganství, zrušení velkochovů a netestování na zvířatech je morální povinností. Podle důsledných zastánců koncepce práv zvířat je hnutí „welfare“, zaměřené na postupné zlepšování životních podmínek zvířat, v principu nepřijatelné. Především proto, že „welfaristé“ uznávají možnost využívat zvíře jako majetek pro potřeby člověka.

„Beru to stoicky. Jsou věci, které ovlivním, ale jsou i ty ostatní.“ (Tomáš Popp)

sto zbytečné. A i ty ostatní lze dnes nahradit počítačovými modely, studiem buněčných kultur či vzorků lidských tkání nebo nasazením dobrovolníků. Se zvířaty, drženými v zajetí kvůli masu, je to podobné. Před několika dny vyšla závěrečná zpráva z průzkumu jedné z největších evropských organizací na ochranu hospodářských zvířat Compassion in World Farming, podle níž žije až devadesát procent prasat v evropských velkochovech mimo pravidla. Ochránci situaci zkoumali ve čtyřiasedmdesáti velkochovech v šesti členských zemích EU a zjistili, že farmáři nedodržují podmínky, které stanovuje zákon – tedy například, aby v kotcích byla sláma a prasatům nebyly zkracovány ocasy. Obecně se život v přeplněných halách pod umělým světlem na železné roštové podlaze týká každoročně v Evropě několika miliard zvířat. RESPEKT. CZ

ních let. Během uplynulých deseti let se mu podařilo sjednotit rozhádané rakouské ochránce zvířat a přihlásit se ke společnému cíli, jímž je pozitivní image. Umírněné kampaně, s  nimiž se mohla rakouská veřejnost bez potíží ztotožnit, měly nepochybně vliv na to, že Rakousko se stalo v oblasti legislativy na ochranu zvířat nejprogresivnější zemí. Ústava obsahuje větu, že stát chrání život a dobré podmínky zvířat, každý kraj má státem placeného „zvířecího advokáta“, který je oprávněn předkládat soudu kauzy týkající se zvířat, v Rakousku je zakázán klecový chov kuřat, spotřebitelský tlak snížil v obchodech nabídku klecových vajec k padesáti procentům, jsou zakázány kožešinové farmy nebo drezura divokých zvířat v cirkusech. Přesto to vše není tak jednoduché. Jak bude situace vypadat po policejní akci z roku 2008, je zatím nejasné. Jisté je, že represe přišla po

ného rytmu nijak zvlášť nevychylují. Čtyři mladí aktivisté už to znají: jako obvykle rozvinou plátno a začínají promítat film s obrázky jatek a velkochovů. Navrch nabízejí letáky propagující veganství. „Když promítáme čtyři hodiny, myslím, že si nás všimne tak sto lidí,“ říká jeden z aktivistů. „Část nám vyjadřuje sympatie, jiní jsou obrázky pohoršeni a další nám nadávají.“ Sto lidí z desetitisícového davu na náměstí se zdá být beznadějně málo. Ale Marek Voršilka ze sdružení Otevři oči to tak nevnímá: „Promítáme něco, co lidi normálně nevidí, přestože je to součást jejich života. A jdeme to ukazovat doprostřed města, kde to nikdo nečeká,“ vysvětluje. „Chceme lidi přesvědčit, aby se zamysleli a změnili způsob života. A to samozřejmě nejde ani rychle, ani jednoduše.“ Voršilka studuje druhým rokem pražskou právnickou fakultu, zkušenosti z kampaní zís- →

45

téma Podle Stevena Besta, který má blízko k ALF, je však právě takový postoj pro hnutí ochránců zvířat zhoubný, protože boj o jejich „pohodu“ legitimizuje velkochovy i pokusy. Zatímco v Británii se diskutuje o křižovatce, za níž není možné přistupovat na další a další kompromisy, v Česku jde o ohlazování hran, aby aktivisté neodradili veřejnost a  dosáhli alespoň něčeho.

→ kával téměř rok v  Anglii a  několik týdnů se

Oči tuleně Další z  přístupů, ve kterém se stírají ostré hrany mezi radikalismem a osvětou a mezi „animal rights“ (právy zvířat) a „welfare“ (dobrými

počítači je spousta součástek, které prošly testováním na zvířatech. „Jsou věci, které ovlivním, ale jsou i ty ostatní. Beru to stoicky.“ Tomáš Popp ve Svobodě zvířat pracuje skoro patnáct let, studoval politologii, napsal mimo jiné i studii o zakladatelovi hnutí „animal rights“ filozofovi Peteru Singerovi a hlavní náplň své práce vidí ve vedení profesionálních a jasně zacílených kampaní, které mají charakter kancelářské práce, lobbování u poslanců nebo přednášek na školách. Svoboda zvířat se přitom ve svých kampaních nebojí využívat pragmatický marketing. „Největší ohlas měla naše kampaň proti krutému zabíjení tuleňů pro kožešiny. Při-

f ot o m i l a n j ar o š

nechal inspirovat i v Rakousku, kde se mimo jiné účastnil také kongresu ochránců zvířat a  měl možnost sledovat v  akci Martina Ballucha. „Souhlasím s ním v tom, že kampaň by měla být pozitivní, jinak nemáme šanci lidi získat,“ říká Voršilka. Sdružení Otevři oči nemá žádného placeného zaměstnance, žije z darů a práci odvádějí pouze dobrovolníci, přičemž „tvrdé jádro“ stálých spolupracovníků tvoří pět z nich. V této sestavě a s megafonem a letáčky si zkusili i  „vstřícnou“ předvánoční kampaň, kdy vedle prodejců kaprů nabízeli informace o výhodách veganství. Mezi stovkami lidí kupujících 23. prosince na křižovatce Anděl kapry vypadali ještě beznadějněji než při promítání na náměstí Republiky. „Tak je to někdy skoro zoufalé,“ připouští Voršilka. „Ale nemáme jiné prostředky k přesvědčování lidí než vlastní příklad a nabídku informací. Mezi ochránci je oblíbený výrok, že kdyby jatka měla prosklené průhledné stěny, lidi by se stali vegetariány. A my se snažíme o něco podobného v malém. Má to smysl u každého jednotlivého člověka.“ Pět aktivistů z  Otevři oči zkoušejících na náměstích vstřícnou kampaň je další z podob současné české aktivistické scény. Je to kompromis, který se však na rozdíl od Rakouska neopírá o masové hnutí a působí rozpačitým dojmem. Aktivisté neříkají nahlas: zrušte velkochovy a přiznejte zvířatům právo na život. Říkají potichu: staňte se vegany. Další místní kompromis můžeme sledovat v jedné západočeské drůbežárně.

Minimální program Martin Hyťha dává na rozdíl od Michala Kolesára přednost vstupu do drůbežárny ve dne a hlavním vchodem. A to přesto, že je stejně jako Kolesár vegan a že se mu při pohledu na tisíce slepic uvězněných v malých klecích dělá zle. V drůbežárně ve Velkém Malahově reprezentuje hnutí Děti Země a coby jedna strana v českém prostředí ojedinělé smlouvy ztělesňuje jiný princip Hnutí. Děti Země uzavřelo dohodu s majiteli drůbežárny po několikaletých protestech proti její stavbě. Aktivisté se v nich spojili s místními lidmi, kterým šlo spíše než o utrpení zvířat o strach ze zápachu a much, které slepičárny provázejí. Kompromis znamenal, že investor přistoupil na snížení kapacity drůbežárny i na to, že Děti Země mohou přijít jednou za rok zkontrolovat, zda v klecích není více slepic, než určují předpisy. Z hlediska „welfare“ či lépe snesitelných podmínek pro zvířata je to však nulový výsledek. Drůbežárna splňuje aktuální evropské normy, ale laik nic nevidí: stále jsou tu desítky tisíc slepic naskládány do malých klecí v několika patrech a řadách. Jejich životní prostor je vymezen půdorysem jen o málo větším, než je formát A4, horizont je dán mříží, rozhled slabým červeným světlem, které neumožňuje rozeznat střídání dne a noci. Křídla roztáhnout nemohou. Michal Kolesár nazývá taková zařízení koncentráky a tvrdí, že je to typická ukázka nepřijatelného „zvěcnění“ živého tvora. „Jde nám o to, aby byla dodržována alespoň ta pravidla, která stanovuje zákon,“ brání Hyťha svůj minimální program.

46

Chutnají vám spíš animal rights, anebo welfare ? (Tradiční česká zabíjačka)

podmínkami k životu), představuje jedna z nejvýraznějších postav mezi českými ochránci, Tomáš Popp z organizace Svoboda zvířat. „Nechci budovat ideální svět, protože to nejde. Vím o tom, že mohu věci jen drobně posouvat dopředu,“ říká a působí při tom dojmem flegmatika, kterého mantinely moc netrápí. Mírně zavalitý třicátník, vegan, jehož hlavu zdobí dredy, vyvažuje dojem z „aktivistického účesu“ neustále usměvavým kulatým obličejem. „Nekožené“ boty si objednává přes internet a nepropadá hysterii z toho, že v jeho domě, autě nebo

spěla k evropskému zákazu dovozu tuleních kožešin a třeba na Facebooku získala více než osmdesát tisíc lidí,“ popisuje v plzeňské kanceláři Svobody zvířat Tomáš Popp. „Česká veřejnost sice nemá žádný bezprostřední důvod zabývat se tuleni, ale kampaň pracuje s jednoduchými prvky: tuleň má velké dojemné oči, fotografie bílého sněhu a rudé krve jsou působivě kontrastní. Zní to cynicky, ale funguje to. Ta kampaň reálně pomohla a je to dobrý nástroj, aby lidi přemýšleli obecně o tématu zabíjení zvířat kvůli kožešinám.“ RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

téma V tomhle nejedu

Kampaň je podle Poppa úspěšná i  díky tomu, že ochránci zvířat ztrpčují kožešinovým farmám život, jak mohou – podávají na ně stížnosti nebo volají veterinární kontroly, na jednu farmu dokonce Svoboda zvířat nasadila svého spolupracovníka jako uchazeče o práci a ten pak zveřejnil fotografie a svoje zkušenosti z tříměsíční práce. „Tři velké farmy vloni v Česku zavřely. To je úspěch, i když samozřejmě lobbujeme za to, aby poslanci přijali úplný zákaz kožešinových farem,“ říká Popp. „Ale zdá se, že ve veřejnosti už jednoznačně převažuje názor, že zabíjet zvířata kvůli kožešinám je stupidní.“ Jeho optimismus se opírá

příklad ve Švýcarsku nebo ve Velké Británii je to devět procent, v Německu osm procent. Máme rádi zvířata? „O to nejde. Já osobně jsem se nikdy netetelil, když jsem viděl sýkorku nebo psa,“ říká Tomáš Popp. „Jde o hodnotový žebříček. Nechci působit utrpení.“ A v tomto postoji jsme zřejmě stále pozadu. „Chce to vývoj a informace. Za komunismu byl tenhle proud přerušen a to se nedá během dvaceti let dohnat,“ nabízí jedno vysvětlení Tomáš Popp. Marek Voršilka dodává, že nám chybějí silné vůdčí osobnosti, jako je třeba Martin Balluch v Rakousku. „Mimořádně vzdělaný a schopný organizátor, ochotný k maximálnímu osobnímu nasazení. Takového nemáme

f ot o g ů u n ter bart o š

Česko je z hlediska vztahu ke zvířatům rozporuplnou zemí. Jsme na špičce v počtu chovaných psů a koček a máme velkou schopnost přisvojovat si další druhy domácích mazlíků – od činčil po malá prasata. Máme evropské normy, moderní zákon na ochranu zvířat a naše velkochovy se v principu neliší od těch v jiných zemích. Zároveň se rádi – podobně jako jinde – díváme na zvířata uvězněná v kleci (pražská ZOO je druhou nejnavštěvovanější atrakcí v Česku). Mezi rekordmany patříme v oboru pašování zvířat a nelegálního obchodu se zvířaty.

f ot o f u r f ree a l l ia n c e / z d ravk o d e l iba s i c

f ot o č tk

Násilí není pro mě. (Petr Bergmann)

o průzkum Svobody zvířat, z něhož vyplynulo, že zabíjení zvířat kvůli kožešinám odmítá 68 procent respondentů. A čísla k jiné kampani Svobody zvířat, zaměřené proti pokusům na zvířatech, ukázala, že stejný podíl lidí dává přednost ukončení pokusů na zvířatech při výrobě kosmetiky nebo prostředků pro domácnost. Navzdory těmto číslům platí, že podobně jako jsou v mezinárodním srovnání málo výrazní naši aktivisté, je slabší i tlak veřejnosti, pokud jde o témata spojená s ochranou zvířat. RESPEKT. CZ

Sázka na smutné oči obvykle vychází.

Největší česká akce. (Velká pardubická, 1991)

A především: na rozdíl od mnoha zemí Evropy je tady lidem často vcelku jedno, jaké výrobky konzumují a  nakolik se tak podílejí na utrpení zvířat. Konzumace masa stále patří k symbolům vysoké životní úrovně, podíl klecových vajec v běžné obchodní síti se drží okolo 95 procent, podíl biopotravin sice stále roste, ale jak v celkovém objemu, tak v počtu lidí, kteří biopotraviny nakupují, dosahuje jen zlomkové úrovně ve srovnání třeba s Německem nebo Rakouskem. Počet vegetariánů nestoupá, drží se kolem dvou procent, zatímco na-

a bez nich hnutí nemá šanci získat větší popularitu a vliv.“ A je tu ještě jeden motiv: důvěra v kompromisní, „drobečkové“ metody počítá s veřejností, která je ochotna o těchto tématech přemýšlet. Je otázka, zda to je správný odhad situace. Jde přece o stejnou veřejnost, která každoročně před Vánoci pořádá veřejná pouliční jatka a mezi své oblíbené národní zvyky řadí přejídání se masem na zabijačkách. Q 11. 2. od 13.00 on-line rozhovor s tomášem poppem na www.respekt.cz/rozhovory

47

kultura literatura

str. 50

tvář

str. 52

výtvarné umění

str. 54

hudba

Století šamanů

Bolañův labyrint

Odvážná nominace

Romantici a hrdinové

pavlína brzáková

magdaléna platzová

Jan h. vitvar

benjamin slavík

Sedmnáct svědectví o tom, jak roztavit led v srdci.

Autor čerstvě česky vydaných Divokých detektivů věřil, že zemře nevydán.

Ideální sestava současných českých umělců má podle Galerie hlavního města Prahy pětašedesát jmen.

str. 55

Blakroc: kouzelné spojení špiček amerického rapu s popem.

Dám vám iluzi hloubky. (James Cameron)

Ohlašuje veleúspěšná sci-fi konec klasického filmu? Jindřiška Bláhová

48

Podobně jako je rok 1975 spojován ve filmové historii s Čelistmi Stevena Spielberga, zapíše se rok 2010 jako rok Avatara. Trojrozměrná sci-fi režiséra Jamese Camerona právě překročila magickou hranici dvou miliard dolarů na celosvětových tržbách a hned na startu atakuje vrchol historických tabulek. Média v souvislosti s Avatarem hovoří o nástupu trojrozměrné éry kinematografie a o konci filmu, jak ho známe dnes. Je skutečně za dveřmi zábavní revoluce, která smete zaběhané modely konzumace audiovizuálních obsahů? Možná. Ale i kdyby ano, tak si nějakou dobu ještě počkáme. Co tedy vlastně Avatar mění? A jak zapadá do aktuálních i historických trendů v zábavním průmyslu?

F ot o kare l c u d l í n

F ot o p r o f i m e d ia . c z

Avatar v obýváku Nová iluze Předvídat budoucnost bývá složité. O jedné věci však v případě Avatara nemůže být pochyb. Jamesi Cameronovi a studiu Fox se s Avatarem podařil kousek, o němž sní každý producent. Příběh o střetu lidí s obyvateli a kulturou přírodní civilizace na planetě Pandora natočený v „sofistikovaném“ 3D formátu za 237 milionů dolarů se stal skutečnou „událostí“. A to je ve filmu poměrně ojedinělý úkaz. Diváci nejdou na film kvůli jeho ději či žánru, ale z čiré zvědavosti a motivováni davovým efektem. Avatar se tak ocitl ve stejné společnosti jako největší komerční hit všech dob Jih proti Severu nebo Hvězdné války. Propracovaná marketingová kampaň už od loňského léta pasovala Avatara do role „zlomového“ filmu, jenž změní dějiny. Tržby potvrzují, že zafungovala perfektně. V  čem spočívá „zlomovost“ Avatara? Technicky vzato jde o to, že film nabízí kvalitativně jiný trojrozměrný zážitek než standardní 3D známé například z Imaxu. Rozdíl je právě v práci s třetím rozměrem. Předměty nevyčnívají nebo nejsou vrženy z plátna do publika, ale obraz má naopak iluzi hloubky. Efektu dociluje Cameron kombinováním digitálního obrazu (70 procent filmu jsou počítačové triky) a stereoskopických filmařských technik. Pro natáčení živých scén vyvinul společně s kameramanem Vincem Pacem speciální

Nakročeno k hologramu.

systém dvou kamer, který imituje práci lidských očí. Umožňuje zachytit dva obrazy najednou a vytvořit iluzi prostoru. Systém Cameron otestoval již dříve na dvou dokumentech pro Imax. Navíc pracoval s tzv. virtuální kamerou, která mu umožnila „vstoupit“ do počítačem vyrobeného obrazu a natáčet v něm. Výsledkem je efektivní propojení živé akce a digitálního obrazu. Avatar má tak nakročeno k hologramu. Právě do digitálního obrazu vkládají proroci trojrozměrné budoucnosti filmu největší naděje. Ten představuje zásadní rozdíl mezi současným RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

využitím 3D techniky a  dvěma dřívějšími pokusy Hollywoodu v 50. a 80. letech. Bez digitálního obrazu mohla studia nabídnout pouze jednorázové „lekací“ triky, jež se rychle okoukaly. Právě nové možnosti, které otevírá digitální obraz, a celkové zjednodušení natáčení rozvířilo debaty o Avatarovi jako o vlajkonoši audiovizuální revoluce. Avatar je ale spíše nablýskanou špičkou 3D ledovce, který se dal velmi pomalu do pohybu napříč zábavním průmyslem již před několika lety. Střízlivější pohled na Avatara jako na součást vývoje může říct o fungování i budoucnosti zábavního průmyslu víc než pasování Cameronova filmu na „zázrak“. Jak už to v Hollywoodu bývá, realita je byznys, ne show.

Cesta z krize Povyk kolem Avatara vytváří dojem, že éra klasického dvojrozměrného filmu právě skončila a na konci roku 2010 budeme chodit do kina už pouze na trojrozměrné filmy. A nejen do kina. Společnosti slibují, že tento rok bude zlomový i z po-

hledu trojrozměrné televize. Taková vize však neodráží realitu. Přestože to na první pohled vypadá, že zábavní průmysl zachvátila 3D horečka, případná audiovizuální revoluce je teprve v plenkách. Společnosti na jednu stranu chrlí jednu technologickou inovaci za druhou, kapitáni průmyslu řeší 3D techniku na speciálních summitech a na stolech šéfů studií se vrší analýzy situace na trhu a zájmu spotřebitelů. Důležitější je však fakt, že pouze 15 procent amerických pláten je vybaveno potřebnou technologií pro promítání 3D. Prognózy ohledně 3D RESPEKT. CZ

v každém obývacím pokoji jsou ještě nejistější. Výrobci elektroniky jako Sony a Panasonic ohlásili, že vypustí na trh 3D televize (tzv. HD3D) již letos. Televizní stanice ESPN plánuje rozjet nový trojrozměrný kanál v létě v době konání fotbalového mistrovství světa. Odvysílat má 85 pořadů. Další je ve hvězdách a v rukou amerických spotřebitelů. Jen zlomek domácností je totiž vybaven technologií, která umožňuje sledovat trojrozměrné programy. Navíc, technické nedostatky sledování televize dost znepříjemňují. To rozjíždí začarovaný kruh. Televize nemají moc co vysílat, protože výrobci obsahu se drží zpátky. Logicky zákazníci pak nemají zájem kupovat, když se není na co dívat. Zvláště v případě, kdy pořízení nové 3D televize a brýlí není levnou záležitostí. Odhady zatím hovoří o minimální ceně dva tisíce dolarů, za brýle zákazník zaplatí dalších sto. A je tu ještě jedna věc. Navzdory rétorice zábavního průmyslu, že 3D je o lepším diváckém zážitku, je tato technologie samozřejmě především o hledání nového zdroje příjmů. A v pří-

Případná revoluce je v plenkách, pokud se vůbec bude konat.

padě filmových studií i o ochraně investic. Co se Hollywoodu týče, sahá stejně jako v minulosti po technologii 3D v okamžiku krize. V 50. letech se snažil třetím rozměrem nabídnout divákům zážitek, jenž právě nastupující televize nabídnout nemohla. O tři desetiletí později filmoví výrobci reagovali na nástup videa. Moderním nepřítelem č. 1 je internet a ilegální stahování filmů. Ztrátu utrženou na internetu ještě znásobuje propad prodeje DVD. Podle týdeníku The Economist poklesly zisky kvůli přechodu diváků na půjčování DVD během pěti let o více než tři miliardy. Studia tak zahájila internetovou ofenzivu na dvou frontách. Na jedné straně doufají, že 3D omezí množství pirátských kopií na internetu (tento obraz nelze pirátsky natočit v kině a pak přehrát na počítači, diváci budou muset za zážitkem do kina nebo si ho koupit na originálním nosiči). Zároveň společnosti spojily síly a oznámily, že plánují nabízet filmy ke stáhnutí přes internet, podobně jako hudební průmysl.

Zbytečná dimenze Jak tedy konkrétně může vypadat nejbližší vývoj na 3D scéně? To, že kina zaplaví klony Avatara, není pravděpodobné. Vysoké náklady značně zužují pole těch, kdo jsou schopni takové investice do jediného filmu. A i možnosti jsou omezené. Vysokorozpočtové filmy tvoří zhruba tři procenta roční výroby šesti zásadních amerických studií. Dvě pokračování Avatara, jejichž realizaci už Cameron ohlásil, tak budou dost možná jedinými následovníky. To však neznamená, že „Cameronova“ technologie bude zahálet. Avatar totiž funguje i jako dvouhodinová reklama na technickou inovaci a  služby, které Cameron a Pace jako podnikatelé nabízejí. Další producenti si tak technologii mohou pronajmout. V případě Avatara tak Cameron opakuje model, který úspěšně vyzkoušel u Terminátora 2, kdy vyvinul tzv. morfing, a následně u Titaniku. 3D stálicí budou animované filmy. Ty mají zaručený segment publika – děti – a 3D méně nákladné než u hraných filmů. Například studio DreamWorks už oznámilo, že zcela upouští od 2D a dalších sedmnáct filmů plánuje natočit pouze trojrozměrně. Postupně se k nim přidá filmová klasika převedená do 3D, což je investice téměř bez rizika a s garancí velkých zisků. Britský deník Telegraph nedávno potvrdil spekulace, že režisér George Lucas plánuje do 3D převést Hvězdné války. Podobný záměr ohlásil i Peter Jackson pro Pána prstenů. Tím seznam jistě nekončí. I přesto budou trojrozměrné filmy studia spíše vnímat jako alternativní zdroj zisků. Klasické filmy z kin nezmizí během tohoto roku, ale pravděpodobně ani během dalších deseti let. A možná nikdy. Přestože je v současnosti Hollywood plný zvěstovatelů trojrozměrné budoucnosti, řada analytiků zůstává skeptických. Podle nich klasické 2D filmy nezaniknou jednoduše proto, že budou existovat stále díla – dramata, psychologické filmy nebo snímky pro okrajové publikum –, jež natáčení ve 3D kvalitě nijak neobohatí a o která budou mít diváci zájem. Největší výzvou zábavního průmyslu tak není vychytání technologických much, ale přesvědčit diváky, že 3D je to, co chtějí. Q Autorka je filmová publicistka.

49

kultura | literatura

Století šamanů Geseko von Lüpke: Poselství šamanů

Sedmnáct svědectví o tom, jak roztavit led v srdci

T

oto století bude šamanské,“ prohlásil tuvinský šaman Dugar-Sjurjun Očur-oolovič, když loni navštívil Česko. A zdá se, že nebyl daleko od pravdy, neboť popularita tohoto duchovního proudu stále vzrůstá. V nepřeberném množství knih, které ve světě vycházejí, vyniká do češtiny přeložená publikace Poselství šamanů z pera německého etnologa Geseka von Lüpkeho, sestavená z rozhovorů se sedmnácti současnými léčiteli a medicinmany, kteří většinou přijeli jako hosté do Evropy na různé konference. Prostřednictvím knihy se můžeme hodně dozvědět o myšlení těchto „cestujících učitelů“ a pochopit, jak pracují. Třeba grónský inuitský šaman Angaangaqa – když poprvé v roce 1978 varoval na půdě OSN, že velké ledy na severu tají, nikdo ho nevyslyšel. Tehdy mu jeho matka poradila: „Musíš změnit metodu. Nauč se roztavovat led v srdcích.“

Když správně nasloucháš Kniha Poselství šamanů zevrubně představuje šamanské vidění světa, dialog šamanů s přírodním světem, poukazuje na kořeny evropského šamanismu. A klade si také otázku, jaká je budoucnost tohoto duchovního směru v současném světě: Co může šamanismus vlastně dnes nabídnout? Běžně jsme si zvykli šamany vnímat pouze v určitých kulturních a historických kontextech. Šaman pečoval o svůj kmen daleko od civilizace izolován v přirozeném přírodním prostředí. Z tohoto úhlu pohledu je představa, že šamani působí v civilizaci, obtížně přijatelná. V  knize Poselství šamanů se ale dozvídáme o šamanech žijících ve městech, kteří už nejsou tak úzce navázáni na přírodu, ačkoli jejich síla odtud pramení. Mnozí z nich jsou dokonce spisovatelé, umělci a terapeuti s vysokoškolským vzděláním. Etnologové, na jejichž pozvání šamani přijíždějí, zastávají názor, že studium a širší rozhledy nejsou v rozporu s významem původní úlohy šamana ve společnosti, jsou jen prostředkem k dosažení jeho cílů v moderním světě. Například americký antropolog a terapeut Michael Harner sestavil učení, které vešlo ve známost jako „jádrový šamanismus“, tedy esence šamanské praxe, kterou je možné praktikovat i v tělocvičnách; snad právě proto si získalo tak velkou oblibu v západních zemích. „Učení šamanismu je především vyrovnávání té nejběžnější energie,“ vysvětluje v knize saamský šaman Ailo Gaup. „Nejde tudíž jenom o tradici a kulturu, je to něco navíc. Jsou to způsoby, které nám umožňují, jak se oprostit od

50

Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století Práh, Praha 2009 vlastního ega.“ Hlavní metodou Aila Gaupa je „naslouchání“, které má větší význam než „vidění“. „Naslouchání souvisí s  transformací,“ říká. „Když správně nasloucháš zvukům i šumům normálního a obyčejného světa, můžeš se dostat na vyšší úroveň vědomí.“ Podle cestujících učitelů je tedy důležité oprostit se od všech konceptů, které brání zažití kýženého „šamanského vesmíru“, prostoru za hranicemi myšlenkového světa. Globalizovaný peruánský šaman don Oscar Miro-Quesada hovoří o  nutnosti iniciace jako důležité součásti lidské přirozenosti. Nabízí proto šamanské iniciace, při nichž lidé procházejí umělecky stylizovaným rituálním procesem, v němž se mohou zbavit své výlučné víry v rozum. „V tomto procesu člověk vždy dospěje k bodu, kdy

Globální šamanismus s sebou nese úskalí. mu nezůstane nic jiného než jeho vlastní srdce,“ vysvětluje princip své metody. Původní význam šamanství tak zůstává – šaman je nadále léčitelem jedince i společnosti, získává jen nové dovednosti, aby obstál v  současném moderním světě. Severoamerický léčitel Manitonquat tak například pomáhá svým soukmenovcům, kteří se ocitli ve vězení nebo v područí alkoholu. Peruánský stromový šaman a bylinář don Pedro Guerra Gonzáles zase pomáhá lidem překonávat tělesné i duševní krize: „Žertuji s nimi, vezmu je za ruku a vyprávím jim všelijaké potrhlé příběhy (...). Odlákám je od jejich utrpení. V určitém okamžiku zjistím, že pacientovo tělo se už nechvěje jako na začátku, zklidňuje se a všechno začíná proudit. (...) Pouze jsem zatlačil na příslušné nervy, a ten člověk se sám uzdravil – zevnitř.“

Úděl, nebo volba Globální šamanismus s sebou samozřejmě nese mnohá úskalí. Je zjevné, že šamani v minulosti nikdy nepřednášeli a nepořádali „rychlokurzy“, jak se stát šamanem. Své žáky si vybírali a jejich vyučování probíhalo tak, že zpočátku zastávali úlohu šamanových pomocníků. Asistovali při obřadech, pomáhali sbírat byliny, výuka trvala několik let v každodenním kontaktu žáka s učitelem. Šamanský úděl býval otázkou „života a smrti“. Na počátku proměny obyčejného člověka v šamana stála záhadná nemoc, která

odstartovala sled dalších událostí potvrzujících její spirituální původ. Adept šamanismu měl tudíž jen jedinou volbu – buď svůj úděl přijmout, a tak se uzdravit, anebo zemřít. „Je to těžká krize, něco, co na člověka spadne,“ tvrdí jihoafrický šaman Percy Konqobe. „Je to pokyn, kterému se nemůžeš vzepřít. Pokusíš-li se o to, zažiješ nejstrašnější věci. Ty sám nemůžeš rozhodnout (...), budeš k tomu nucen nepředvídatelnými okolnostmi. Šaman, který miluje svou práci, se nikdy úplně neobětoval. Kdo se obětoval, ten ji milovat nemůže.“ Z tohoto úhlu pohledu je nepředstavitelné stát se šamanem po absolvování několika kurzů, jak někteří šamané tvrdí. Kurz jistě otevírá dveře do šamanského vidění světa, ale skýtá rovněž nebezpečí, že povede k  plošnému vyrábění „pseudošamanů“, kteří mohou svým chybným konáním uškodit sobě samým i svému okolí. Důležitou roli v přebírání učení totiž hraje také tradice, která se v reakci na životní podmínky formovala po staletí a měla by být zachována. Přeneseme-li ji ovšem z Asie či Afriky do Evropy bez kulturních a přírodních souvislostí, jaký to má smysl? Geseko von Lüpke v knize píše, že šamany zvou na Západ lidé, kterým nevyhovuje mechanistické paradigma naší doby a chtějí objevovat moudrost tradičních společenství. Šamani v civilizaci naopak získávají finanční podporu a nové zkušenosti, díky nimž mohou být prospěšní svým společnostem. Není však nebezpečné přenášet odlišné tradice do západního světa, kde je zvykem obchodovat se vším, tedy i s duchovností? V knize se bohužel nachází jen jediný náznak této pochybnosti. „Musím našim guatemalským náčelníkům pravidelně skládat účty,“ dokládá léčitelka Eufemia Cholac Chicol. „Mayům velmi záleží na tom, aby se jejich tradice zachovala v co nejčistší podobě. V poslední době prošlo mayskou iniciací mnoho cizinců. To je pro nás nová situace a my zatím nevíme, jaký postoj k ní zaujmout. Není bohužel výjimkou, že si cizí kultury naši tradici přeformují, a pak ji v této zkreslené podobě předávají.“ Svět se nezadržitelně propojuje. Mizejí hranice mezi kulturami a ruku v ruce s tím narůstá problém s pociťováním identity. Poselstvím šamanů pro západní civilizované společnosti není cesta, jak se stát praktikujícím Tuvincem, mayským knězem či barmským léčitelem, ale především jak nahlédnout sebe sama. A v tomto ohledu stojí kniha Geseka von Lüpkeho určitě za pozornost. Q PAVLÍNA BRZÁKOVÁ

Autorka je etnoložka. RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

literatura | kultura

Plyšové bestie Pokud se nás utrpení netýká bezprostředně, otřese s  námi jen ve chvíli, kdy se o  něm nedozvídáme plošně z  výčtu obětí dalekých válek, ale skrze konkrétní příběhy lidí, kterých se dotklo. A i v tom případě nám může časem jaksi zevšednět, ať už to slovo zní jakkoli tvrdě: prostě se obrníme hroší kůží, skrze níž pronikne jen skutečně šokující vyprávění. Třeba jako teď to o muži, který spáchal sebevraždu po příjezdu černooděnců z ČEZ, a ti si pak na kameru labužnicky natočili nářek ženy nad vychládající mrtvolou jejího manžela. Možná právě podobné úvahy letěly hlavou švédského spisovatele skrývajícího se za pseudonym Tim Davys, když přišel na svůj Amberville. Jeho tři roky starý román je v podstatě jednoduchou literární hříčkou. Detektivní příběh je napsaný podle klasických pravidel americké drsné školy: hrdina živící se jako mafiánský pěšák má několik dnů na to, aby splnil úkol přidělený nekompromisním šéfem, jinak přijde o svou ženu, přičemž na své cestě musí páchat stejné zlo, které se jako temný stín pomalu

snáší na jeho družku. Vtip je ovšem v tom, že hrdina je medvěd, mafián holub, žena ramlice, zkrátka jsou to plyšáci, tak jako všechny ostatní postavy, které obývají říši obživlých hraček jménem Mollisan Town. Když tedy medvěd Erik někomu potřebuje upravit fasádu, dotyčného chudáka zřídí tak, až z něj lítá vata a praskají mu švy. A když naopak dojde na lyrickou chvíli, autor ji popíše třeba takto: „Emmě pleskaly uši do tváří. Držela se mě, aby neupadla. Já jsem držel ji. Od moře to vonělo slanou vláhou a kolem Emmy se vznášela vůně vlhké příze.“ Na podobném principu by se dala vystavět dost banální taškařice v duchu školní besídky, kde děti oblečené do kostýmů zvířátek také dělají věci, které by opravdoví chlupáči nedělali. Jenže Amberville je pozoruhodný v tom, jak silně na čtenáře působí setkání s  otevřeným násilím mezi plyšáky. Literatura jistě zplodila i větší kreatury, než jakou je Davysův Sam Gazela, sadistická zrůda, která medvědovi pomáhá s pátráním po legendárním Seznamu smrti, nadopovaná prášky a neustále lačná po dalších sexuálních zvrhlostech, způsobujících celoživotní traumata všem plyšákům, s nimiž se na cestě potká. Nicméně z Davysova zloducha jde skutečná hrůza: při představě, že takovýto cha-

rakter má roztomilá hračka s velkýma očima a hebkým kožíškem, se kterou si doma hraje nevinné dítě, není čtenáři vůbec dobře. Zvlášť když si uvědomí, že autor tím vlastně říká: utrpení není nic nehmatatelného, s čím se potkáváte jen při četbě novin, je všude kolem, i když nám na dveře nezvoní kontroloři odběru elektřiny. Zlo je podle Davyse ukryté v každém z nás už od narození a někdy může být pěkná fuška, aby se z nás časem nestala bestie s falešným úsměvem podobná Samu Gazelovi. Na tom nic nemusí změnit ani výchova, ani prostředí, ve kterém se pohybujete. Davys to ilustruje na příkladě Erika Medvěda a jeho dvojčete Teddyho Medvěda: oba se rozhodli při stejné výchozí pozici pro jiný přístup k morálním hodnotám, ovšem ačkoli je jejich cesta diametrálně odlišná, nakonec se stejně sejdou v bodě, kterému se oba snažili vyhnout. Více než hyperbolickou hříčkou je tak Amberville spíše trefnou alegorií lidského světa. I v něm totiž platí, že zlo nemůže plodit nic jiného než zlo, ať už jsou vaše úmysly sebevíc bohulibé. Q Jan H. Vitvar

Tim Davys: Amberville Přeložil Robert Novotný, Odeon, 304 stran

Hledání smyslu Jen málokdy se podaří, aby kdysi publikované články působily se stejnou intenzitou v nové usebrané podobě. Čas je krutý, dobové souvislosti z mysli rychle vyprchají a zůstanou jen vytržená slova bez opory. V případě antologie tvorby literárního historika Jiřího Brabce Panství, ideologie a moc literatury je tomu naopak. Jeho nadmíru povedené studie a kritiky z posledních dvaceti let, ve kterých se zamýšlí nad pracemi Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jaroslava Seiferta, T. G. Masaryka či nad antisemitskou literaturou, se vzájemně doplňují, skvěle fungují pohromadě. Navíc Jiří Brabec publikuje v tisku jen poskrovnu a byla by škoda, kdyby jeho texty zapadly. Jiří Brabec patří mezi přední znalce české literatury. Už v šedesátých letech poutal pozornost svými články a studiemi. Mimo jiné stál také u zrodu vydání výboru z děl Karla Teigeho či Františka Hrubína. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 však pro něj stejně jako pro celou řadu jeho vrstevníků znamenal zákaz publikování. A  tak byl donucen pracovat v dělnických profesích. Komunistickému režimu se definitivně znelíbil v roce 1977, kdy se svým podpisem přidal mezi RESPEKT. CZ

signatáře Charty 77. I v disentu však publikoval celou řadu důležitých prací či slovníků, téměř se zdálo, že si žádná omezení nepřipouští, a tak jeho texty vycházely nelegálně doma i legálně v exilu. Po revoluci začal znovu pracovat v Ústavu pro českou literaturu, především ale přednášel studentům. Myšlenkový záběr knihy Panství, ideologie a moc literatury se tedy pohybuje od antisemitské literatury po estetickou normu literatury v totalitním systému. Některé studie přitom zaberou jen pár stránek, ale Jiří Brabec i  na malém prostoru dokáže přesně vystihnout podstatu věci a nabídnout neotřelý pohled. V tom mu je oporou střídmý a metaforicky precizní jazyk. V  některých momentech ovšem kontext přece jen chybí, a tak někdy z textu jasně nevyplyne, jak průlomové Brabcovy úvahy ve své době byly. Třeba když v roce 2002 napsal do Revolver Revue článek o antisemitské literatuře z doby nacistické okupace. Od jeho publikování se mnohé informace, které se týkaly zejména tzv. druhé republiky, objevily například v historické knize Druhá republika (1938–1939) od historiků Kuklíka a Gebharta. Jiří Brabec ale nezůstává jen u událostí z dob nacistické okupace – provádí čtenáře celou historií antisemitských publikací na českém

území a představuje mu, jak na ně česká veřejnost reagovala. Editoři Jiří Flaišman a Michal Kosák, kteří výbor uspořádali, měli velmi šťastnou ruku. Je dobře, že do knihy mimo jiné zařadili i Brabcův kritický text z roku 2008 nazvaný Krize vědeckého myšlení? – věnuje se vydání čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989 a v době publikování vyvolal poměrně vzrušenou diskusi: „Co Dějinám české literatury 1945–1948 zcela schází, nejsou další faktografická zjištění. Nejlepší kapitoly jsou ty, kde převládá informace, která si nevyžaduje důkladnější interpretace, neboť nepředstavují jádro výzkumu, ale mají svou důležitost pro postižení dobového interpretačního horizontu (části kapitoly Literární život). Hlavní problém je však v nepromyšlenosti celku, v nedostatku sjednocující koncepce, v naprosté rezignaci na hledání smyslu uváděných projevů,“ píše mimo jiné Jiří Brabec. Jestli si někdo může dovolit toto konstatovat, tak právě on. Jeho přínos totiž především spočívá právě v hledání smyslu. Q ERIK TABERY

Jiří Brabec: Panství, ideologie a moc literatury Akropolis, 320 stran

51

kultura | tvář

Bolañův labyrint Autor Divokých detektivů věřil, že zemře nevydán

f ot o p r o f i m e d ia . c z

f ot o p r o f i m e d ia . c z

Magdaléna Platzová

Je to znepokojující odraz... (Bolaño)

...našich frustrací. (Ciudad Juárez v noci)

Roberto bolaÑO

P

Narodil se 28. 4. 1953 v Chile, v patnácti s rodinou přesídlil do Mexika, v dospělosti se usadil ve Španělsku. Literárně prorazil až v roce 1993 s románem Noc v Chile, poté mu vyšlo několik klíčových knih, včetně zlomových Divokých detektivů, vydaných nyní i v češtině v nakladatelství Argo. Dnes je Bolaño považován za jednoho z nejdůležitějších španělsky píšících autorů. Zemřel 15. 7. 2003 na selhání ledvin.

52

řed dvěma týdny se Ciudad Juárez, zločinem proslavené město na pomezí Mexika a Spojených států, opět dostalo na titulní stránky novin. Poslední lednovou sobotu před půlnocí zablokovaly jednu z ulic v obytné čtvrti dva náklaďáky. Ozbrojené komando pak zahájilo palbu do středoškoláků, kteří v jednom z domků oslavovali narozeniny spolužáka. Konečná bilance – šestnáct mrtvých. Starosta města vyjádřil obavu, že se tentokrát nejedná o „běžnou“ válku drogových gangů, ale o náhodný projev násilí. Jeho brutalita šokuje dokonce i obyvatele milionového Ciudad Juárez, kteří jen za minulý rok pochovali 2600 zavražděných spoluobčanů. K neobjasněným vraždám v Ciudad Juárez patří i většina z pěti stovek znásilněných a umučených mladých žen, jejichž těla se začala vynořovat v okolí města v roce 1993. Fenomén, který trvá dosud a který, jak se dnes už ví, kryjí místní autority i policie, se mediálně proslavil jako „tichá válka proti ženám“ nebo „femicida“. Ve svém posledním, posmrtně vydaném a nejslavnějším románu 2666 se jím inspiroval španělsky píšící autor Roberto Bolaño. Na díle pracoval šest let a  nikdy jej nedokončil. Kniha, která vyšla po Bolañově smrti, přesto korunovala úspěch, který Bolaño sklidil už po vydání románu Divocí detek-

tivové (česky vyšel v překladu Anežky Charvátové v nakladatelství Argo na sklonku minulého roku), a vynesla jej na pomyslný vrchol světového literárního Olympu. Pro Bolaña bylo město Ciudad Juárez pozemským obrazem pekla. V rozhovoru, který poskytl novinářce z mexického Playboye, řekl: „Ciudad Juárez je naše prokletí a zrcadlo, znepokojující odraz našich frustrací, naší neslavné interpretace svobody, našich tužeb.“ Když říkal „my“, nemyslel tím Mexiko, ale celou Latinskou Ameriku, ten „divoký, zchudlý, násilný ústav pro choromyslné, kde, navzdory chaosu a korupci, pokud doširoka otevřete oči, můžete zahlédnout stín Louvru.“

Básník hrdina Pokud by si Bolaño mohl vybrat, byl by prý raději vyšetřovatelem vražd než spisovatelem. Chtěl by se vracet sám, pozdě v noci, na scénu zločinu. „Možná, že bych se z toho opravdu zbláznil,“ prohlásil, „ale to bych, coby detektiv, mohl snadno vyřešit jednou kulkou do úst.“ Detektivní rozměr je přítomen ve všech Bolañových textech, ať jsou to povídky, novely, krátké romány nebo dvě obsáhlá díla Divocí detektivové a 2666. Jeho hrdinové vždy krouží kolem něčeho, co chybí, co se někde skrývá, co uteklo dříve, než bylo možné si na to sáhnout. Bolañovy rovnice vycházejí z neRESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

známé: ať je to tajemný vrah nebo geniální básník, který – jako hrdina Bolañova mládí Arthur Rimbaud – jednoho dne všechno opustil a zmizel. Všudypřítomným motivem je i násilí, o němž hrdina jedné z Bolañovy povídky říká: „Násilí, skutečné násilí je nevyhnutelné, alespoň pro ty z nás, kdo se narodili v Latinské Americe v padesátých letech.“ Třetím motivem je láska, která je v Bolañově pojetí „téměř“ totožná se sexem. Roberto Bolaño se narodil v Chile v roce 1953. Když mu bylo patnáct let, odjela rodina do metropole Mexika, aby tu začala nový život. Ve stejném roce 1968 se město stalo dějištěm masakru studentů na náměstí Tlatelolco a také policejního zásahu v campusu Národní autonomní mexické univerzity, který o mnoho později Bolaño zvěčnil v novele Amulet. Pro dospívajícího Bolaña bylo město „planetou, kde bylo možné úplně všechno“. Rozhodl se, že bude básníkem. Odešel ze školy a vzdělání vzal do vlastních rukou. Knihy většinou kradl v knihkupectvích; loupež knih ani v dospělém věku nepovažoval za hřích. V  uměleckých kruzích intelektuálně a  politicky bujícího Mexika vládly v 70. letech dva nesmiřitelné tábory: vyznavači básníka Octavia Paze bojovali s příznivci Efraína Huerty. Nešlo tolik o estetické rozdíly jako o ideály: zatímco Huerta a jeho příznivci efrainité tíhli doleva, Pazovi oktaviánci odsoudili komunismus a revoluci na Kubě. Bolaño se držel na revoluční straně a označoval se za trockistu. Později se prohlásil za anarchistu. Se svým nejlepším přítelem, dnes již zemřelým mexickým básníkem Mariem Santiagem (v Divokých detektivech pod jménem Ulises Lima), založili poetické hnutí infrarealistů. Mexická básnířka Carmen Boullosová v rozhovoru s Bolañem vzpomíná: „Byli jste postrachem literárního světa. Já tehdy patřila k tomu vážnému, poklidnému davu – můj vlastní svět byl tak rozpadlý a beztvarý, že jsem se potřebovala něčeho chytit. Líbil se mi obřadný charakter čtení a recepcí, absurdní události plné rituálů, které jsem víceméně následovala, a  vy jste ta shromáždění rušili. Před mým prvním čtením v knihkupectví Gandhi, v roce 1974, jsem se modlila k Bohu: Prosím, dej ať infrarealisté nepřijdou!“ Bolaño vybavil hnutí, které popisoval jako místní verzi dada, manifestem: „Smrt labutě, poslední labutí píseň, poslední píseň černé labutě, NENÍ v Bolšoj, ale v bolesti a nesnesitelné kráse ulic.“ „Něžnost jako cvičení v rychlosti.“ „Zkušenost střelné zbraně, struktury, které samy sebe požírají, šílené protiklady.“ „Opakuji: básník je hrdina, který odhaluje další hrdiny jako padlý červený strom oznamuje začátek lesa.“ „Naše etika je Revoluce, naše estetika je Život: jedna nedílná věc.“ Manifest končí výzvou: „Vše opusť, znovu, vydej se na cestu!“

Falešné stopy Bolaño ve dvaceti čtyřech letech skutečně všechno opustil, ale nevydal se jako Rimbaud do Afriky, nýbrž do Evropy. Usadil se poblíž Barcelony. Psal básně a živil se jako noční hlídač nebo umývač nádobí. Později, když se mu narodil syn a cítil povinnost živit rodinu, vyměnil poezii za prózu a začal rozesílat povídky do literárních soutěží. Ceny sice občas vyhrával, ale nakladatelé jeho texty odmítali. Teprve v roce 1993 se RESPEKT. CZ

smůla prolomila a vyšel jeho první krátký román Noc v Chile. Následovala detektivka Vzdálená hvězda a Bolañova hvězda začala strmě stoupat. Během následujících sedmi let vydal nakladatel Jorge Herraldo devět jeho knih, včetně Divokých detektivů, s jejichž překladem do angličtiny Bolaño prorazil i na mezinárodním trhu. Bolañománie, která se ze Spojených států přelila do Evropy, je senzací sama o sobě. Spisovatel, který upřímně věřil, že zemře nevydán a byl znám jen úzkému okruhu přátel, se během několika málo let stal přední figurou španělsky psané literatury. Určitě tomu napomohl i jeho romantický životopis intelektuálního vagabunda, revolucionáře, dokonce feťáka. Některé historky ale pět let po Bolañově smrti dostaly trhlinu. Například ta o devatenáctiletém Bolañovi, který se vypravil do Chile, kde byl právě zvolen prezidentem socialista Salvador Allende. Zažil tam prý Pinochetův převrat a spolu s dalšími sympatizanty Allendeho byl zajat a skončil ve vězení (po osmi dnech jej měli před jistou popravou zachránit dva strážní, kteří v něm poznali bývalého spolužáka). Bolañovi nejbližší přátelé ale tvrdí, že v Chile během převratu vůbec nebyl. Další mystifikací může být i Bolañův údajný návyk na heroin, který měl mít za následek fatální selhání ledvin, jemuž autor v roce 2003 podlehl. Také tuto informaci pustil do oběhu sám Bolaño a literární recenzenti se jí ochotně chytli, třebaže vdova Caroline Lopézová a jeho dlouholetý přítel a nakladatel Jorge Herraldo to důrazně vyvracejí. Bolaño byl ve vymýšlení falešných identit mistr a zdá se, že mýtus kolem svojí osoby budoval se stejným zápalem jako labyrinty svých próz.

Děti jako vlast Román Divocí detektivové nazval Bolaño „milostným dopisem svojí generaci“. Vymaloval v něm Mexiko svého mládí, město, které jej intelektuálně vychovalo, které miloval, ale nikdy se do něj nechtěl vrátit. Bylo v něm příliš mnoho duchů, také duch nejlepšího přítele Maria Santiaga. Bolaño se po svém odchodu v roce 1977 do Latinské Ameriky už natrvalo nevrátil, dával přednost životu ve Španělsku. „Moje děti, Lautaro a Alexandra, jsou mojí jedinou vlastí. A možná, někde v pozadí, jisté okamžiky, ulice, jisté obličeje nebo výjevy nebo knihy, které nosím uvnitř a které jednoho dne zapomenu – což je to nejlepší, co člověk může pro svou vlast udělat.“ Vyhnanství chápal jako základní podmínku básnické existence. Vše nechat za sebou, jít dál – ten názor měl stejný ve třiadvaceti letech, kdy psal manifest, jako v padesáti, kdy v horečném tempu (znal svoji diagnózu a věděl, že konec je blízko) dokončoval literární závěť, svou komplexní vizi světa, svůj opus magnum – 2666. V jednom rozhovoru Bolaño tvrdil, že dobří spisovatelé jsou i dobří lidé (jedinou výjimku prý tvoří antisemita Céline). A Bolaño byl dobrý spisovatel. V pekle, jež si představoval jako násilím a korupcí spoutané město Ciudad Juárez, jistě neskončil. To spíš v ráji, o kterém měl také jasnou představu: „Doufám, že vypadá jako Benátky. Místo plné italských mužů a žen, místo, které můžete použít a potom odložit, které ví, že nic netrvá věčně, ani ráj, a že je to koneckonců jedno.“ Q

cooltura

Kdopak to ocení Svět se definitivně zbláznil. Jako důkaz mohou na internetu posloužit některá z četných videí z akce, která se v sobotu 23. 1. konala v žižkovském klubu Matrix. V totálně natřískaném sále pro sedm set lidí tam za frenetického aplausu vystoupila LuŠtěLa. Pokud vás toto virální šílenství nezasáhlo, tak stručně: trojice kamarádek ze základní školy v Ledči nad Sázavou umístila na začátku ledna na YouTube videoklip, který se stal okamžitě bizarním hitem českého webu. Píseň Patnáctiny zaznamenala v průběhu měsíce bezmála tři sta tisíc zhlédnutí. Vlezlá melodie patří ukrajinskému diskoprojektu Code Red, dadaistický text má na svědomí otec jedné z dívek a starosta posázavského městečka Stanislav Vrba. Mohla to být jedna ze zábavných děsivostí, která lavinovitě proletí netem a rychle zapadne do zaslouženého zapomnění. Happening v Matrixu, organizovaný a zpopularizovaný přes Facebook, ale tento obskurní karaoke projekt legitimizoval. Co na tom, že se většina lidí přišla do klubu bavit na účet „trojice dívek živých, LuŠtěLy bláznivé dost“, jak se označují v textu jedné z asi devíti převzatých písní, které mají na repertoáru? A že část publika si na adresu třináctiletých školaček připravila vulgární skandování, po kterém by každý méně splachovací manažer odvolal dívky z pódia? Ani recesistický postoj návštěvníků totiž nemohl zastřít fakt, že takto extatickou atmosféru má málokterý koncert. V kotli, v němž se mačkali maturanti i dvacátníci, se parodicky vřískalo jako na skupině Tokio Hotel a rukama nad hlavou hrozilo víc než na hardcorovém nářezu. Slavné Patnáctiny pak zpíval nahlas celý Matrix. Na škále úchylnosti stojí večer strávený s LuŠtěLou hodně vysoko. Sociologové by mohli zkoumat, jak zapojení do sociálních sítí typu Facebooku ovlivňuje naše návyky v organizování volného času, potřebu „být při tom“ a touhu kolektivně sdílet zážitky. Jeden z účastníků akce na serveru Školní pes popisoval, že ještě nikdy neviděl skinheady, punkery a skejťáky v tak dokonalé symbióze. Že členy různých teenagerských subkultur spojí společný zpěv textů typu „jak občanku dostanu, holčičkou být přestanu“, je ale tristní. Holky z Ledče poskočily i díky Matrixu ze školních akademií do éteru Evropy 2, nepochybně nás čeká penetrace hudebních kanálů dalšími povedenými dílky. „Kdopak to z vás ocení?“ dalo by se zeptat společně se Štěpou, Larry a Vanessou. Já tedy, milí stádní recesisté z Facebooku, rozhodně ne. Q Jan Gregor příští týden píše jan h. vitvar

53

kultura | výtvarné umění

f ot o ar c h iv g h m p

Odvážná nominace Ideální sestava současných českých umělců má podle Galerie hlavního města Prahy pětašedesát jmen

J

f ot o ar c h iv g h m p

Možná chybí Prospal... (Kinterův objekt)

f ot o ar c h iv g h m p

...a přebývá Vašíček... (Černého plastika)

...ale je to silné družstvo. (Malichův pastel)

54

e příjemné, když výstava vzbuzuje emoce. Alespoň není nuda. Nová stálá expozice porevolučního umění v Galerii hlavního města Prahy s názvem Po sametu nudná rozhodně není a  emocí vyvolává celou řadu. Ty hlavní se nesou ve sportovním duchu a nápadně připomínají debaty kolem nominace našich bruslících reků na blížící se olympiádu: jak to že chybí Prospal a Hejduk, proč tam není Hudler a  co tam dělá Vašíček? Stačí si jen jména hokejistů vyměnit za výtvarné reky typu Koťátkové, Brázdy, Knížáka či Percossiho.

mat v úplně jiných souvislostech. Nejlépe je to vidět v části Tváření, kde se vedle sebe ocitli Adriena Šimotová a Josef Bolf. Propast padesáti let mezi autory totiž najednou překlenul pevný most, který spojuje jejich snahu o co nejosobnější reflexi sebe sama se všemi výhrami i prohrami, kterými v životě oba procházejí: byť jde na jedné straně o možná nejuznávanější dámu zdejšího výtvarného umění druhé půle minulého století a na straně druhé o autora, jenž se teprve začíná na scéně výrazněji prosazovat.

Nečekané souvislosti

Takový koncept má samozřejmě i své slabiny, někdy zkrátka ke kýženému blízkému setkání třetího druhu nedojde. Kurátory vysněný dialog například vůbec nefunguje mezi Stanislavem Kolíbalem a Davidem Černým v části Skládání: pokud tedy nespočívá jen v tom, že oba svého času dělali skládačky, jeden v podobě prostorových instalací, druhý ve formě stavebnicových modelů lidských typů. To je ovšem na spojení tak rozdílných autorských osobností (jeden je uzavřený intelektuál, druhý extrovertní hračičkář), které se ještě ke všemu v životě „moc nemusejí“, dost málo. Sporná je však expozice hlavně v  tom, že úplně vynechává proud, který je ze současného umění v posledních letech nejvíc vidět na veřejnosti. Čili aktivistické skupiny typu Rafanů, Pode Balu či Gumy Guar. Jejich přímý přístup ke společenským trablům by přitom příjemně obohatil třeba oddíl Ztráta paměti, navíc právě GHMP je sympatická tím, že se jinak na tvorbu těchto dravých výtvarníků poměrně soustavně zaměřuje. Zlepšit by šlo v expozici leccos. Po sametu je ale každopádně cenným a celkově vydařeným pokusem dát konečně reprezentativní prostor umění, které je ještě neověřené časem. Pro mladé autory je to povzbudivá zpráva. Spousta z vystavených umělců totiž ještě nedávno řešila stejnou otázku, jež se honí hlavou řadě jejich kolegů, na které se tentokrát nedostalo: jestli má jejich práce ve zdejším prostředí vůbec nějaký smysl. Velké galerie před současným českým uměním upřednostňují spíš protřelá jména minulého století a v tomto může být počin GHMP nejen významnou vzpruhou pro výtvarníky, ale i výzvou pro ostatní instituce. Koneckonců expozice Po sametu jasně ukazuje, že se není čeho bát. Q

Od kurátorů výstavy Karla Srpa a Sandry Baborovské to byl odvážný krok. Stejně jako trenér Vladimír Růžička se neřídili obecnou představou o vyváženém složení jejich „družstva“, ale vsadili na mnohdy nečekaná jména, zatímco ta ověřená často nechali doma. Zároveň se ale víceméně vyhnuli nabízejícímu se podezření, že chtějí upřednostnit hlavně své oblíbence. Na výtvarné scéně jde o skutečně přelomovou událost: po revoluci tu bylo několik pokusů uspořádat ve velké galerii dlouhodobou expozici, která by zmapovala naše nejnovější trendy. Jenže výsledkem byl buď kompromisní souhrn všeho dostupného, co se podařilo galerii posbírat (jako před lety přehlídka Současné umění právě v GHMP), nebo kontroverzní skrumáž černých koní šéfů dané instituce, řízená jejich osobními preferencemi (třeba expozice Nejmladší v Národní galerii). Srp s Baborovskou se sice netají tím, že i jejich výběr je především subjektivním pohledem na zdejší dění a navíc je limitován počtem pětašedesáti autorů (víc se jich prostě do zrekonstruované budovy prastarého Domu U Zlatého prstenu nevešlo), nicméně ze všech dosavadních snah o stálou expozici současného českého umění je nejvyváženější a přitom zároveň dost radikální. Především zvoleným konceptem, nad kterým by podle přání kurátorů měli návštěvníci přemýšlet víc než nad otázkami typu „kdo ano, kdo ne, a proč“. Ten spočívá v rozdělení výtvarníků do několika tematických sekcí, kde se potkávají postavy, jež by se na jiném místě zřejmě na jedné výstavě sešly jen stěží. Už názvy oddílů přitom napovídají, že nepůjde o žádné přísné nálepkování. Na hraně, Pod tlakem, Ve hře, Industriál či Láska je láska, to jsou dost obecné kategorie, do kterých se dá zařadit leckdo. Jasné vítězství Srpa s Baborovskou spočívá v tom, že jejich dávání jmen k sobě většinou funguje a nabízí nečekaný pohled na umělce, které jsme zvyklí obvykle vní-

Časem neověření

Jan H. Vitvar

Po sametu Galerie hl. města Prahy, Dům U Zlatého prstenu, dlouhodobá expozice otevřená od 17. 11. RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

hudba | kultura

Romantici a hrdinové Blakroc: kouzelné spojení špiček amerického rapu s popem

B

lakroc je projekt americké rockové skupiny Black Keys a elitních raperů se stejnou zemí v pase. Lokace všech na albové soupisce má souřadnice mimo jasně vymezená teritoria: nejsou ani mainstream, ani underground. Do kytar a beatů pořvávají Raekwon (jednička dnešního hip hopu), Mos Def (dvojka ze stejné scény) nebo RZA (dobré pro pamětníky, kteří vyrůstali s Wu-Tang Clanem a za jejich poslechu malovali graffiti, nebo mladší, kterým nevadí studovat hudební dějepis). Dál se ve studiu stavili hosté, kteří jsou doma v lepším R&B (ne v tom, který skoro za nic dostává Grammy). Výsledek vydaný v listopadu je kýženou infuzí pro subkultury garážového rocku i amerického hip hopu, které poslední dobou mají dost problémů se svou silně omezenou kreativitou. Obě scény už nudí a opakují se. Blakroc ale dává šanci si oboje zase půlhodiny užít: nikoho sice nikam nenakopne, ale je to plnohodnotná zábava.

Starý sen Black Keys z Ohia nejsou na scéně nováčci, bavíme se koneckonců o jejich šestém albu. Jejich kariéra vedla exteriéry tapetovanými různými barvami – začínalo se s tmavými odstíny, které se časem zesvětlovaly. První alba byla pro tradicionalisty, kteří chtěli poslouchat mladé kluky hrající s láskou garážový rock’n’roll a blues. V této době byli vlasatými a  neoholenými romantiky bez gest a  láska vlastní názor vždycky přetlačila. Hluboká poklona vzorům a schopnost realizovat vlastní vize byly tehdy míchány v poměru 2:1. Black Keys však chtěli po letech vylézt ze sklepa:

už je nebavilo tancovat pořád na stejném parketu, cítili potřebu být infikováni technikami, které sami nedokázali ovládat. Tak před dvěma lety zavolali Dangeru Mouseovi (producent, který zvládá sekat popové hity, jež v klidu stále považujeme za umění; obyčejně to dělá ve svém projektu Gnarls Barkley), jestli by ho nebavilo jejich tracky vzít a mrštit jimi do jiné dimenze. Mouse chytl studiová hejblátka a Black Keys se díky jeho práci najednou stali úplným opakem dřívějších zane-

„Chtěli jsme to natočit už v šestnácti.“ dbaných romantiků: materiál sice respektoval daný žánr, ale byl navoněný a čistý, tahle hudba byla náhle celá prostoupená značkovým deodorantem. Garáž zkrátka potkala elektronické vychytávky. Na Blakroc je jejich hudební složka zase o kus dál, ale ve vší počestnosti s nastavenou kontinuitou: už nevyužívá zvukového kutilství Dangera Mouse, ale pořád si hraje s modelem, který pro ně vymyslel. Je to jasná zpráva: Black Keys míří do popu. Jejich Blakroc je v tomhle ohledu jakousi exkluzivní fotografií – zachycuje moment, který se povedl a který se jen těžko zopakuje. Ten obrázek je skvělý, protože je spontánní a dopředu nearanžovaný a neplá-

novaný. Jednotlivosti by mohly být dotaženější, ale aktuální kouzlo výjimečnosti okamžiku by těžko trumfly. Myšlenku, že většina tvorby Black Keys vychází ze zamilovanosti k modlám, které mají už odmala, stvrzuje hláška frontmana Dana Auerbacha na oficiálních stránkách – „tuhle desku jsme chtěli udělat už od našich šestnácti let“. Základní princip fungování skupiny – plnění klukovských snů – se tedy nemění.

Dobrá služba Black Keys a rapeři si na desce navzájem pomáhají – nikdo nikoho neomezuje, látková výměna obou forem prospívá každé straně. Pro Black Keys to řeší jeden problém: jejich dnešní muzika rotuje v kruhu příbuzných postupů (pouhých lehce odlišných modifikací), ale na Blakroc to nevadí, protože primárně tu stejně budete poslouchat rapery. A těm zase temný atmosférický zvuk kapely zprostředkovává iluzi, že jsou opět ve světě, ve kterém americký hip hop není vyprázdněným popem, ale přímou výpovědí z ulice. Je to ale jen příjemná mystifikace, chvilkový teleport někam jinam. Jako si sednout do 3D kina. A ještě něco: když se na desce ozve Nikki Wray (děvče od Missy Elliott, které už dvanáct let nedalo vědět, že ještě žije), máte pocit, že se někdo s láskou a názorem hrabe ve starém R&B. V podobném, jaké kdysi vydávalo studio Motown. Q Benjamin Slavík Autor je redaktorem časopisu Živel.

Blakroc: Blakroc V2 ↓ inzerce

United Nations Development Programme, Bratislava Regional Centre, is inviting organizations to participate at the tender: ■ Study Tour on Best Practices

in the Czech Republic – HIV and Women/ Young Girls Submission deadline: February 18, 2010, 16:00 CET.

video fotogalerie on-line rozhovory analýzy více Respektu na

Tender documents and details to be downloaded from: http://europeandcis.undp.org/home/tenders/

RESPEKT. CZ

55

seriál | česká inteligence

Paní profesorka Božena Komárková f ot o p r o f i m e d ia . c z

pavel kosatík

Lidstvo se válkou odřízlo od vlastní minulosti, sen o pokroku skončil. (Louis Raemaekers, 1919)

56

V

  životě ji potkalo dvojí významné štěstí: první na brněnské Masarykově univerzitě a druhé v Českobratrské evangelické církvi. To první jí zprostředkoval její učitel, sociolog Inocenc Arnošt Bláha: způsobil, že se přihlásila k prvorepublikovému programu „budování státu“. „Chtěli jsme sloužit,“ vzpomínala později na studijní léta. „Věřili jsme v sociální pokrok. ... Byli jsme oddáni demokracii jako jediné státní formě, která takový pokrok zabezpečovala, a věřili jsme, že formální demokracii je potřebí proměňovat v sociální.“ Bláha byl žák T. G. Masaryka a jako většina jeho stoupenců, včetně těch nejopravdovějších, si svého učitele zjednodušil: byl jim moc složitý. Žáci obvykle odpreparovali pryč Masarykovu víru a rozvíjeli potom „budovatelský“ státní program v naději, že to bez náboženské transcendence jde.

Počínala si tak skoro kompletní čapkovsko-peroutkovská generace a pod Bláhovým vlivem by se o to byla pokusila nejspíš i Komárková. Později napsala: „Jeho (Masarykův) teismus byl pohoršením našemu rozumu. Naším východiskem byl biologický jedinec, vybavený sebezáchovnými instinkty, které se vývojem sublimují ve všechny sociální a kulturní funkce. ... Zde se náš obraz od Masarykova podstatně vzdálil.“ Později také přiznala, že v tomto rozpoložení se jí i její generaci nabízely vlastně jen dvě možnosti, jedna lepší než druhá: nihilismus, nebo marxismus. Měla však, jak řečeno, štěstí dvojí. V roce 1928 jako ateistka navštívila svou první konferenci Akademické YMKY v Tišnově. Změnilo jí to život. Nebyla první ani poslední, koho mezi válkami prostředí tohoto evangelického sdružení, určeného ke kultivaci zejména vysokoškolských studentů, nadchlo. Pěstovali se tam Masaryk i Rádl a vychovávala se inteligence vyznačující se náboženskou vírou i odpovědností k státu současně – v YMCE věřili, že jenom tato a žádná jiná kombinace vychová duchovní elitu, kterou bude stát potřebovat. A tak si i Komárková osvojila postoj, který později vyjádřila větou: „Člověk má vnitřní rovnováhu, pokud má centrum života mimo vlastní osobu a  pokud přijímá život jako službu nadosobní realitě.“ Toužila po sociálně spravedlivém světě. Kdo by si na prahu života nepřál totéž? V prosinci 1920, to jí bylo sedmnáct, zažila generální stávku v hornickém revíru v Oslavanech. Vzpomínala, že svět se jí tenkrát obrátil vzhůru nohama: otroci na chvíli získali hrdost a později už z nich nikdo nevytloukl naději, že by to tak mohlo být napořád. Ve dvacátých letech i Komárková uvěřila, že pro tento nový a lepší budoucí svět i ona sama pracuje, krok za krokem – a začala pro tento ideál získávat studenty. Šok přišel pro Komárkovou s  Mnichovem a zvlášť tragicky s pádem Paříže, symbolu demokratického a  republikánského světa, na jaře 1940. Když se Hitler rozkročil pod Eiffelovkou, dostala dosavadní jediná představitelná budoucnost (sociálně stále více spravedlivější svět, opřený o křesťanský základ) šílenou alternativu: konec světa.

Z negace se žít nedá Obsazení Paříže už však Komárková sledovala z vězeňské cely. V lednu 1940 ji zatkli nacisté RESPEKT 5 | 1. – 7. ú n o r 2 0 10

RESPEKT. CZ

dity (následku pobytu ve vězení) a v osmačtyřiceti letech odešla do penze – zdánlivě na okraj společnosti, ve skutečnosti však rozhodnutá využít takto získané svobody k ještě intenzivnější práci mezi studenty.

Vzdělávání na lesních brigádách Jako pedagožka citlivě vnímala proměňující se účel vzdělání v nové době – a tento jev nesouvisel jen se současným komunistickým režimem. Cílem výchovy ještě na počátku století podle ní byl „člověk jako morální bytost“. Za hotového žáka byl tehdy považován ten, kdo dokázal dospěle jednat, rozlišovat mezi dobrem a zlem. Cílem vzdělání byly neužitkové hodnoty f ot o ar c h iv

jako členku odbojové organizace Obrana národa, sdružující příslušníky inteligence a důstojníky bývalé československé armády. V červnu 1942 byla za přípravu velezrady odsouzena na dvanáct let do vězení. Až do vysvobození na jaře 1945 strávila většinu času na samotce. Roky za mřížemi ji změnily – ale jak měla brzy poznat, válka a události brzy po ní změnily právě tak ty, kteří zůstali „na svobodě“. Kdysi, v roce 1938, její studenti protestovali, když se začala dít první příkoří židovským spolužákům. Ale po šesti letech protektorátu a několika měsících divokého odsunu už byli studenti na její střední škole jiní. „Prý se s potěšením zúčastnili bití Němců, kteří tam byli zadrženi. Pro mne to byla strašlivá rána. Zkušenosti těch šesti let je přivedly k tomu, že teď dělali právě to, čím na začátku opovrhovali.“ Po roce 1945 Komárková nejdříve zadoufala, že se konečně, po válečných odkladech, vydá na akademickou dráhu. Disertaci psala o tématu, které ji zneklidňovalo již od zmíněného „pařížského“ šoku: Jsou lidská práva jen epizodou v lidských dějinách? Zrodila se dočasně z jisté historické situace a z jiné zase zahynou? Nebo je to trvalý statek, za jehož udržení a rozvíjení jsou lidé v každé následující generaci odpovědní? Zaujaly ji Kacířské eseje o filosofii dějin od Jana Patočky, přesněji řečeno poslední z nich, ve kterém filozof pojednal celé dvacáté století jako válku, jejíž mentalita přešla lidem do krve a určuje jejich chování i v „mírové“ každodennosti. Lidstvo se válkou odřízlo od vlastní minulosti, sen o pokroku skončil. Vize křesťanského komunismu, kterou Komárková kdysi převzala od jednoho ze svých hlavních duchovních vzorů Švýcara Leonharda Ragaze, se pomalu rozplývala. Přesto Komárková ještě po únoru doufala, že s komunisty bude možné vyjít. „Z negace se žít nedá. Musíme spolupracovat a pomáhat, aby se v nových poměrech dalo lidsky žít.“ Vystřízlivění se však dostavilo brzy a mezi prvními k němu opět přispěli studenti. Její výklady o socialismu přijímali vždycky dychtivě, po únoru 1948 to však bylo jiné. Všimla si toho, když celá třída jednoho dne stála proti ní, zrovna jim vykládala o Marxovi. „Byla to spontánní reakce na zkušenost, kterou měli. Oni to však chápali tak: Teď kantoři musí chválit Marxe. Takže to cítili jako mou morální kapitulaci. Nevěřili mně.“ Stačilo několik měsíců, aby Komárková pochopila, že režim lidi, jako je ona, jen zneužívá. „Systém nás chtěl trpět, dokud poslušně vykonáváme jeho rozkazy, z našich hřiven jsme do něho nemohli vkládat nic.“ Dokud to šlo, tak přesto učila svou historii a filozofii: nejdříve na klasickém gymnáziu a po přeložení po únoru 1948 na chlapecké škole. Množství žáků, kteří se k ní také mimo školu hlásili, ji přesvědčovalo o smyslu její práce – a zdaleka mezi nimi nebyli jen evangelíci; pozoruhodnou vzpomínku na působení své profesorky napsal v jednom pozdějším studentském almanachu například spisovatel Milan Kundera. V roce 1951 ji ze školy odeslali do knihovny, pak ji i odtamtud propustili. Pochopila, že akademická dráha ve společenských vědách, o níž snila, nebude možná. Využila tedy své invali-

Božena Komárková (1903–1997) Historička, filozofka. Na Masarykově univerzitě v Brně vystudovala filozofii, historii a zeměpis. Do roku 1950 působila jako gymnaziální profesorka, později jako křesťanská (evangelická) esejistka. Po podpisu Charty 77 jedna z nejvýznamnějších brněnských disidentek.

jako pravda, krása a dobro. V době, kdy Komárková učila, však už docházelo v pedagogickém procesu k úžasnému zvěcnění. „Cílem školství dnes není vychovat člověka jako etickou bytost, ale připravit jej s největší možnou ekonomií k provozu určité technické funkce. Jinými slovy cílem výchovy je učit vyrábět.“ Jenže takový člověk se sám stane věcí svého druhu, nesmyslnou, pokud nenaplňuje určitý účel. Přitom člověk býval dříve nad každý účel povýšen, byl víc – záhadou, tajemstvím a samozřejmě i bezbřehou nadějí, která se ovšem po uvedené věcné redukci rozplynula. Zbavili ji možnosti pedagogicky působit, zrušili jí Akademickou YMKU, ale nedokázali zrušit neformální kroužky křesťanské mládeže, které na ruinách YMKY přetrvaly – například ve formě lesních brigád křesťanské mládeže v Zadním Aloisově v Jeseníkách i jinde. Podařilo se je udržet přes pětadvacet let, vždycky se zhruba stejným každodenním průběhem: přes den se manuálně pracovalo a večer u táboráku se konaly přednášky a besedy. Komárková na nich objevila své nové působiště. Vykládala studentům Bibli i Marxe, tlumočila teology Dietri-

cha Bonhoeffera a Karla Bartha. Navštěvovala také proslulé „jirchářské čtvrtky“, ekumenické přednášky pro křesťanské studenty v Husově bohosloveckém semináři v ulici V Jirchářích v Praze na Novém Městě. Především však určila za „prostor setkávání“ svůj byt v brněnské Pekařské ulici. V šedesátých letech už ji její „žáci“ ze všech těchto prostředí považovali za jednu z našich nejpřesvědčivějších hlasatelek ekumenického křesťanství.

Co je záviděníhodné Teologické a filozofické eseje, které psala nejčastěji v reakci na otázky, jež dostávala od mladých lidí na letních táborech, se dodnes čtou v okruhu mnohem širším, než byl ten evangelický (kde pak byly přepisovány a šířeny jako samizdat). Dohromady netvoří souvisle komponované dílo, ale o to lépe ve své praktické konkrétnosti dodnes fungují. Komárková měla širší myšlenkový záběr, než jaký bývá očekáván od teologů, a nevytvořila systém, což se zase často předpokládá u lidí, jimž se má říkat „filozof“. V teoretickém a metafyzickém bádání ani ona sama nespatřovala smysl svého života. Označovala se spíše za socioložku, čímž zřejmě v návaznosti na Masaryka chtěla říci, že rozhodující je pro ni účinek jejího myšlení v praxi. Okolí jí také v  tomto rozumělo. Farář Jan Šimsa, který si ve své rodině i v církevní praxi sotva mohl stěžovat na nedostatek mravních vzorů, napsal: „Pro mne i pro mnoho mých přátel se stala základní orientační postavou.“ Že se také pro jiné stávala „strhujícím životním příkladem“, však později, za normalizace, zároveň znamenalo, že se začala vzdalovat oficiálním církevním strukturám. V roce 1985 to napsala jasně: „Zvláště čeští evangelíci zaměnili oddanost Božímu slovu za loajalitu ke své malé institucionalizované církvi. Místo aby hájili Boží při ve světě svědectvím o živém Kristu, propadli klamu, že v těžkých dobách je jejich úkolem starat se o zachování početního stavu svých sborů v prostorách hermeticky uzavřených před nepřátelským světem a v úředně povoleném ghettu se mezi sebou těšit jistotou vlastního spasení.“ „Paní profesorka“, které dovolili legálně učit pouhých sedm let v životě, a která přesto vychovala stovky žáků, v prosinci 1976 mezi prvními podepsala Chartu a v následujících letech se stala jednou z nejvýznamnějších osobností disidentského Brna. Považovala za „záviděníhodný“ osud Jana Patočky, který svou hrdinnou smrtí potvrdil platnost své teze „života v pravdě“. Její život však byl záviděníhodný úplně stejně, byť se dožila listopadu 1989 a po něm dokonce jakési satisfakce. Q

Ke čtení: Božena Komárková a její hosté (sborník), Heršpice 1991 Božena Komárková: Tolerance jako podmínka života, Heršpice 1999 Božena Komárková: Ve světě a ne ze světa, Heršpice 1998 Příště Stanislav Budín

57

civilizace / trendy ISLÁM

str. 58

TECHNOLOGIE

str. 61

ESEJE

str. 63

VE HVĚZDÁCH

Minarety a Evropa

Tučná kořist v bance

Na čáře zlomu

Bunga, bunga!

VÁCLAV CÍLEK

PETR KOČÍ

YANICK LAHENSOVÁ

MAREK UHLÍŘ

Čas, kdy by měly v Evropě houfně vyrůstat minarety, ještě nenastal.

Bojíte se platit kartou? Oprávněně. Internetové lupičství je čím dál rychlejší, snadnější a rafinovanější.

Navzdory chudobě, malosti a politické nestabilitě není Haiti periferií. Síla jeho dějin z něj činí centrum.

str. 64

Před 100 lety vtipálkové ze skupiny Bloomsbury dokázali svým happeningem nachytat britské námořnictvo.

Minarety a Evropa Patří do evropských měst mešity? Muslimové a křesťané by si na sebe měli ještě nějakou dobu zvykat, obě náboženství nyní zápasí s vážnými problémy. Čas, kdy v evropských městech budou moci houfně vyrůstat minarety, aniž by to vyvolalo vážné spory, zatím nenastal. václav cílek

58

Několik dní před mým odjezdem do Damašku se mě lidé ptali, zda by se v evropských městech měly stavět islámské mešity. Patří vůbec jejich štíhlé věže, minarety, do naší městské krajiny? Pokusím se ukázat, jak se v současnosti potkává a střetává evropské duchovní vyprázdnění se skrytým zoufalstvím islámu. Nynější neklidné období bych nejraději nazval dobou druhého tolerančního patentu. Tím prvním bylo oficiální uznání evangelických církví koncem 18. století. Trvalo tehdy celá desetiletí, než protestantské kostely mohly vyrůstat i v centrech měst a směly mít věže a vchody z ulice. Rovněž s věžemi synagog se ve větší míře setkáváme až koncem 19. století. Podobný problém, jaký česká společnost kdysi řešila s evangelíky a židy, přichází o století později s islámem.

Sloup světla Za Prorokových dob se muži při modlitbě scházeli v mužské části domu, ale jak přibývalo jeho stoupenců, místem modlitby se stále častěji stávala ohrada, z níž pak vzniklo nádvoří mešity. A protože lidé v té době nenosili hodinky, museli se k modlitbě nějak svolávat. V archaických dobách se někdy používaly bubny a později zvony, ale Prorok chtěl ukázat, že přináší novou náboženskou zvěst, a tak pověřil černého otroka, který měl silný hlas, aby věřící svolával pravděpodobně z vyvýšeného místa Prorokova domu. Zde je základ pozdějších minaretů. Minaret doslova znamená „sloup světla či ohně“, výraz původně označoval antický maják, který lodím ukazoval cestu do přístavu. Dalo by se říci, že do tradičního evropského města nepatří televizní věže, stožáry mobilních telefonů, výškové budovy, a tím pádem pochopitelně ani minarety, ale že jsme si na ně už

zvykli, podobně jako jsme si zvykli na petřínskou rozhlednu. Má to jeden háček – „petřínská rozhledna“ nikdy neoblehla Vídeň a nehrozila křesťanskému světu zničením. Pojďme se věnovat těm z evropského pohledu méně příjemným aspektům islámu, které se obvykle v politicky korektních diskusích ztrácejí. Samotné slovo „islám“ znamená podřízení a  rozumí se jím podřízení vlastního života RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

Ma’lúlá, v níž se dodnes mluví aramejsky, tedy jazykem, který používal Kristus. Po druhé světové válce zde žilo několik muslimů, v 60. letech již kolem tří set a dnes možná převládají. Uprostřed jednoho z několika posledních center syrského křesťanství vyrostla mešita s úzkým, neúměrně vysokým minaretem, u kterého jasně cítíte, že se nejedná o žádný „sloup světla“, ale o pokus dobýt i tuto vesnici pro islám.

a tři dny pobíjeli jinověrce. Několik set lidí zahynulo v plamenech zapáleného kostela. Nahé křesťanské ženy byly hnány ulicemi a za pár šilinků prodávány na trhu beduínům. Stín této a dalších podobných tragédií dodnes visí nad městem jako možnost, která se může opakovat. Historie islámu začíná obrovskou expanzí a násilným dobytím nových území. Islámská říše v dobách svého největšího rozmachu sahala od západní Číny přes Persii, Blízký východ do severní Afriky a jižního Španělska. Něco z této touhy po velikosti a expanzi v islámu zůstalo dodnes. Nedaleko Damašku leží stará křesťanská vesnice

Duchovní pouštní ekosystém

f ot o p r o f i m e d ia . c z

Bohu. Slovo má však více významů jako třeba sklonění se či kapitulace, a to nejen v duchovním smyslu. V  minulosti setkání s  islámem často znamenalo nutnost sklonit se před jeho politickou mocí. Při diskusích o islámu neustále narážíme na historické reminiscence. Dobrým příkladem je současný irácký střet mezi sunnity a šíity. Před třinácti stoletími došlo k boji o nástupnictví po Prorokovi. Konflikt měl z našeho pohledu charakter občanské války a navždy muslimy rozdělil. Když mluvíte se šíity, setkáte se s takovým rozhořčením, jako by k válce došlo teprve před

několika lety. Podobně nejsou a dlouho nebudou zapomenuty věrolomnosti a krutosti křižáckých výprav nebo britská a francouzská kolonizace arabských zemí. Ne všichni, ale mnoho muslimských skupin se živí dávnými křivdami. Schopnost zapomínat a odpouštět nepatří mezi silné stránky tohoto náboženství. Paměť islámu je však selektivní. V roce 1860 vtrhli muslimové do křesťanské čtvrti v Damašku RESPEKT. CZ

Patří, nebo nepatří do evropské krajiny? (Ve Francii, která je v Evropě zemí s jednou

z nejsilnějších muslimských komunit, má v příštích letech vyrůst na dvě stě muslimských modliteben. Již nyní je jich kolem dvou tisíc. Na snímku je vizualizace mešity v Marseille.)

Přirozeným zázemím islámu je poušť se svojí jednoduchou velikostí, ale rovněž krutostí, která zde není jen vlastností lidí, ale celého ekosystému. Tvrdost země má dvojí dopad. Lidé si více pomáhají a drží při sobě. Jsou k sobě slušní a pohostinní, jak se sluší na jednu velkou rodinu, která se potřebuje. Na druhou stanu bývají nepoddajní a nesmiřitelní vůči cizincům. Smrt je na poušti častým hostem a místní to akceptují. V rozpálené krajině trpí rostliny i zvířata, tak proč by neměli lidé? Evropští cestovatelé si mnohokrát povšimli, jak se islám hodí k poušti. I já sám mívám pocit, že se v těchto zemích měním na třicetiprocentního muslima, jako by islám byl jenom duchovním pokračováním přírodního ekosystému. Něco podobného platí i pro ortodoxní církve a nelze putovat do tibetského kláštera a nebýt alespoň kouskem bytosti buddhistou. Myslím, že to je přirozené a že to tak má být. Problém je ovšem jinde – když přeneseme jeden, například pouštní duchovní ekosystém do krajiny středního klimatického pásma, samovolně dojde k nějakému konfliktu postojů a hodnot. Nejedná se přitom jen o šátky či zahalování žen, ale o zásadnější nedorozumění. Evropané předpokládají, že přistěhovalci by se měli chovat jako hosté a ctít pravidla dané země. Muslimové však často přicházejí ve víře, že jako nositelé vyššího náboženství se nemohou snížit k místním poměrům a dělat náboženské kompromisy. Evropané navíc věří, že když budeme o věci diskutovat, dojdeme k nějakému rozumnému kompromisu, zatímco muslimy může urážet už jen to, že slova jako Alláh či Prorok používají bezvěrci. Pro silně věřícího muslima má rozhovor o náboženských otázkách vedený s nevěřícím charakter znesvěcení. Evropská koncepce dialogu zde většinou selhává, ale ona ani katolická církev v Čechách nechtěla ještě v první polovině 19. století vést dialog s husitskými církvemi, protože k čemu by bylo dobré hovořit s kacíři? Je pravda, že radikální postoje ve skutečnosti zaujímá jen několik procent muslimů. Kolegyně žijící roky v Káhiře ráda vypráví, jak koncem 60. let vozila do Československa minisukně, které v té době byly v Egyptě častěji k vidění než u nás. Dnes se sice egyptská společnost vrátila k tradičnějším oděvům, ale přesto se na úplně zahalené ženy a jejich radikalizující se manžely dívá běžný muslim s určitou nedůvěrou. Podobně i v Evropě vznikají místní odrůdy islámu, ve kterých muslima poznáme teprve tak, že se zeptáme na jeho víru. Tito lidé se sžívají s evropskou kulturou a zvyky, vyrůstají v nich, přijímají je za své. Radikálové tvoří jen několik procent, jsou to však obvykle ty nej- →

59

žádná věda

Teroristou Otisky čtyř prstů pravé ruky. Palec. Čtyři prsty levé ruky. Druhý palec. Brýle dolů. Foto. Účel cesty – vědecká konference. Razítko a vítejte v USA. To je po 11. září 2001 moje standardní imigrační procedura ve Spojených státech. Během lednové cesty do Kalifornie mě však z mechanického snímání otisků prstů, prováděného v polospánku po patnáctihodinové cestě, vytrhl znepokojený hlas imigračního úředníka. Něco není v pořádku – vaše otisky nesedí, následujte mě. Načež jsem se ocitl v přeplněné místnosti spolu s asi třicítkou dalších problémových cestujících. Evropané jsme byli jen dva, zbytek tvořili návštěvníci z Latinské Ameriky. Nedobrovolně jsem se tak stal svědkem zostřené imigrační kontroly, prováděné směsicí angličtiny a španělštiny. Jakmile se člověk stane podezřelým individuem, zmizí americkým úředníkům úsměv ze rtů. Vše probíhá korektně, ale ostře. Žádné telefonování a na záchod jen s ozbrojeným doprovodem. Hlavní problém ale je, že na losangeleském letišti mají zjevně podstav, takže nás trablmejkry řeší pouze dva pasoví úředníci. A ti jsou také jenom lidé, kteří mají své tempo a nárok na pauzu na oběd, čímž se vše hrozně protahuje. Nervozita pak nutně stoupá, zejména u lidí, kteří mají větší důvod k obavám než já. Mexičanky hystericky pláčou a i jejich manželé v sombrerech vypadají nešťastně, když jsou odváděni kamsi dozadu k dalšímu proklepávání. Po dvou hodinách, když jsem se konečně dostal na řadu, jsem byl odvelen k jiné čtečce otisků prstů, která shledala kresby na bříšcích mých prstů uspokojivými, a já byl vpuštěn na území Spojených států. Nečekal jsem omluvu, alespoň jsem se však zeptal, v čem byl problém. Z bezpečnostních důvodů nemáte na odpověď nárok, sdělil mi stroze imigrační úředník, byť zjevně šlo pouze o technickou závadu na první čtečce, která mě nedokázala správně přiřadit v databázi. Vzpomínám si, jak při mé první cestě do USA v roce 1994 stačila k identifikaci ošoupaná pasová fotografie. Tu ovšem pasový úředník doplnil zdánlivě nezávazným, ale inteligentně vedeným rozhovorem, kterým se ujistil, že já jsem skutečně já. Od té doby se svět změnil a jak v Americe, tak u nás stále více spoléháme na techniku, která se ovšem také může mýlit, a stále méně na lidský úsudek. Ani při stále sofistikovanějších bezpečnostních prověrkách by se nemělo zapomínat na zdravý rozum. Pavel Jungwirth příští týden píše Petra Procházková

60

→ hlasitější a nejviditelnější skupiny, se kterými

mívají potíže i islámské země.

Úzkost islámu a nejistota Evropy Když Alois Musil koncem 19. století objevil raně islámský zámeček Amra, jel na velbloudu po boku svého přítele, beduínského šejka, a v ruce držel pušku. Prožil dny plné úkladů, střelby a útoků nepřátelského kmene. Dnes jsme zklamáni, když zjistíme, že Amra leží kousek od jordánského hlavního města Ammánu a jezdí se do ní hromadně skoro jako na Karlštejn. Na příkladu Amry si uvědomíme, že ve většině arabských zemí panovaly v roce 1920 – a někdy ještě v roce 1950 – podobné poměry jako za Prorokových dob. Zatímco křesťanství mělo někdy od nástupu osvícenství zhruba kolem roku 1750 dost času na pozvolnou proměnu, islám ji teprve prožívá během pěti šesti posledních desetiletí, která jsou i pro Evropany příliš rychlá. Naše obavy z islámu vycházejí i z jiných než historických příčin. Máme pocit, že Evropa je stále ještě kulturní velmocí, ale duchovně a nábožensky se vyprazdňuje. Jako by zde vznikl duchovní podtlak, který je vyplňován všemi možnými kulty, naukami a náboženstvími, jež přicházejí zvenčí a Evropa je nedokáže přetavit a absorbovat. Na jednu stranu tak pociťujeme slabost Evropy, na druhou stranu sílu islámu. Myslím, že obojí je do určité míry iluzí. Duchovní síla Evropy je možná málo vidět, protože žije v  nenápadných společenstvích a rozptýlených klášterních komunitách, jako je u nás Želiv, Břevnov či Nové Dvory, které kolem sebe sdružují spíše tiché introverty. Zároveň jako by v médiích platila tichá dohoda, že o křesťanech se píše jen, když chtějí vrátit katedrálu, a o muslimech jen, když něco provedou. Podobně se velice často hovoří o dalajlamovi a málokdy o tibetském buddhismu. Jako by psaní o jakýchkoli náboženských hodnotách bylo nežádoucí či neslušné, protože každé náboženství se snaží nějak omezovat nadměrnou spotřebu a jednoduché formy materialismu. S problémy se však potýká také islám. Jeho úzkost pramení z velkých globálních změn posledních desetiletí. V roce 1990 měla Sýrie kolem 12 milionů obyvatel a dnes jich má zhruba 21 milionů. Prakticky všechna velká muslimská města severní Afriky a Blízkého východu proměnila obrovská migrace z venkova, která roz-

vrací tradiční městské komunity. Je to podobná situace jako růst českých měst po roce 1860, který vedl k rozpadu společnosti, nahrazování víry politikou a odborovým hnutím. V historických centrech muslimských měst, třeba Káhiry, umírají mešity, které už nikdo nenavštěvuje. Na předměstích však vznikají nové, v nichž náboženské otázky ustupují sociálním a politickým problémům. Podobný obraz jsem viděl i v Sýrii, Egyptě, Turecku a jinde. Z mešit proudí zástup mužů středního a vyššího věku, kteří ještě pamatují jiné doby. Obyvatelstvo Sýrie nebo Egypta tvoří z poloviny mladí lidé, přesto bych počet mužů v tamních mešitách, jimž je méně než třicet let, odhadl tak na deset procent. Islám zdánlivě expanduje, ale to je dáno spíše silou tradice, velkou porodností a  neschopností založit politické strany, které by dokázaly přinést naději. Co jiného zbývá vykořeněnému člověku, který neztratil kontakt s jistotou tradice, než víra předků? V současné islámské společnosti jsem viděl více nejistoty a úzkosti než v syté Evropě. Většina islámských teroristů pochází z lepších rodin, které si situaci islámu uvědomují ostřeji než ostatní a snaží se změny zbrzdit. V jejich nebezpečném chování je možná více oprávněného strachu než skutečné síly. (Musím ale opakovat: většina muslimů jsou příjemní lidé. Například Syřané se k sobě chovají lépe než Češi.) Vraťme se však k původní otázce – patří do evropského města štíhlá věž minaretu? Města se novým dominantám časem asi nevyhnou, ale teď pro tak zásadní symbolický krok není vhodná doba. Muslimové i křesťané jsou rozechvěni svými vlastními nejistotami, které snadno mohou přerůst ve skrytou a více či méně tajenou dlouhodobou nenávist, jaké jsou města jako Káhira, Jeruzalém či Damašek i po staletích stále ještě plná. Musíme si na sebe nějakou dobu zvykat. Možná pak jednou vznikne islám českého typu, který se bude lišit od moravského islámu. Evangelíkům to také nějakou dobu trvalo, než si místo modlitebny typu „stodola“ začali stavět pořádné kostely s věžemi. Jenže evangelíci si na ně museli ze svých chudých platů našetřit, zatímco Evropanům hrozí, že bohatý saúdskoarabský mecenáš dá peníze na stavbu hodně velké mešity s pořádným minaretem, který společnost více rozdělí, než semkne. Q

místo, kde se padá na tvář Mešita je doslova „místo, kde se padá na tvář“. Její plán je odvozen z domku, ve kterém bydlel prorok Muhammad v Medině. Jde o běžný půdorys venkovského stavení, jaký dodnes vídáme na Blízkém východě. Mešity můžeme dělit zhruba do tří kategorií. Tou první jsou místní mešity, které slouží ke každodenní modlitbě. V prvním tisíciletí islámu bývaly v každé druhé třetí ulici třeba jen 30–50 metrů od sebe. V poměrně malé damašské čtvrti jsem jich napočítal na sedmdesát. Tyto malé mešity často nemají minaret, jen tři čtyři metry vysokou věžičku přilepenou

ke stěně mešity. Na předměstí Káhiry se poměrně často setkáváme s mešitami, které vypadají jako školní družina, jako několik bytů s vybouranými příčkami. Toto nejprostší řešení pro společnou modlitbu a setkávání stačí. Druhou kategorií jsou páteční mešity, které jsou větší a kde se na hlavní bohoslužbu celého týdne scházejí věřící z celé čtvrti. Musejí mít alespoň jeden minaret. Poslední kategorií jsou velké kongregační mešity ve významných či poutních místech, které mají analogickou funkci dominanty jako křesťanské katedrály a bez minaretů si je vůbec nelze představit.

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

technologie

Tučná kořist v bance Internetoví zločinci jsou čím dál lepší, rychlejší a hlavně rafinovanější petr kočí

M

áte strach platit kartou? Nevěříte bankám a obchodníkům, že je to bezpečné? Bojíte se oprávněně, říká Rastislav Turek, známější pod hackerskou přezdívkou Synopsi. „Internetoví zločinci jsou extrémně dobří a extrémně rychlí. Karta, která byla v 15.50 okopírovaná v italském hotelu, je v 15.54 vybíraná v Thajsku,“ vysvětluje. Organizované skupiny tak podle něj vybírají denně tisíce karet. Zaručená ochrana neexistuje, pokud se nechcete pohodlí platební karty úplně vzdát. Slabou útěchou může být, že bratislavský expert má strašení tak trochu v popisu práce. Živí se zkoumáním a utěsňováním bezpečnostních skulin v počítačových sítích. A banky mohou být lukrativními klienty. Předloni si Synopsi koupil v  internetové aukci vysloužilý bankomat, přišel prý na půl milionu. Na starém stroji si teď může zkoušet, jak snadné je pro vynalézavého hackera systém oblafnout. Takzvaní skimmeři připevňují na bankomaty nenápadná zařízení, která tomu, kdo si jde vyRESPEKT. CZ

Pro vynalézavého hackera je snadné bankomat oblafnout. brat peníze v nesprávnou chvíli, kartu zkopírují. Data pak odešlou na přenosný počítač zloděje čekajícího opodál. Vzápětí se lupiči dozvědí i PIN kód. Zjistí jej díky falešné klávesnici bankomatu přimontované nenápadně přes tu původní. „Taková zařízení se vyrábějí v Číně jako na běžícím pásu v mnoha jazykových verzích. Dají se bez problémů objednat přes internet, stojí pár tisíc dolarů,“ říká Synopsi. Zlodějům se často ani nevyplatí podstupovat další riziko a po šesti hodinách, když čtečce dojde baterie, ji na bankomatu prostě nechají. Už si na sebe vydělala. Existují však i mnohem rafinovanější způsoby krádeží. Organizují je lidé, proti nimž jsou skimmeři pouhými amatéry.

Jak odemknout trezor Podle Synopsiho vyrábí na celém světě bankomaty jen sedmnáct firem a jednotlivé modely jsou si velmi podobné. Mají stejné klávesnice a podobný software (devět z deseti bankomatů používá operační systém Windows). Hackerovi pak stačí odhalit jedinou bezpečnostní slabinu a otevře se před ním ohromné pole působnosti. Nedávno se objevil škodlivý software (malware), který se mezi bankomaty šířil jako virus. Do stroje na výdej peněz se nahrával z upravené platební karty. Systém pak na displeji nabídl zloději úplně jiné menu: zobrazit historii předchozích transakcí, odemknout trezor, vymazat záznam z bezpečnostní kamery… „Podle některých odhadů bylo v Evropě nakaženo až patnáct procent bankomatů,“ říká Synopsi, který nedávno nabídl zasvěcenou exkurzi do světa internetové mafie účastníkům počítačové konference BarCamp ve Vsetíně (záznam jeho vystoupení je na http://www.vimeo. com/8869477). →

61

→

filip škoda

62

Miniaturní čtečky platebních karet používají – častěji v zahraničí než u nás – také podvodní číšníci či pokladní benzinových pump. Internetový podnikatel Petr Mára zaplatil loni kreditní kartou za večeři v Německu. Za několik dnů mu volali z banky, zda opravdu nakupuje v New Yorku počítače za několik tisíc dolarů. Podvodnou transakci se tentokrát podařilo zastavit. Účinnější metodou, jak se dostat k většímu množství údajů o platebních kartách, je nabourat se přímo do systému internetového obchodníka. Na počátku ledna tak musely i české banky zablokovat desítky karet poté, co hackeři vykradli databázi britského internetového obchodu sendit.com. Banky o tom nemluví moc rády, ale i z jejich opatrných vyjádření pro média lze vyčíst, že podobných pokusů neustále přibývá. Nejtučnější, ale také nejlépe střeženou kořist ukrývají počítačové systémy zpracovatelů karetních transakcí. Když se jim podaří přelstít jejich hlídače, mohou se hackeři naráz dostat k desítkám milionů čísel platebních karet. Další údaje nutné k tomu, aby s nimi šlo zaplatit za zboží či služby na internetu, pak mohou dohledat v různých veřejných databázích, případně koupit pod rukou, například od zkorumpovaného policisty. Kolem kšeftů s kradenými čísly kreditních karet vznikla celosvětová síť obchodníků, která má hierarchii a strukturu podobnou mafii. Čísla kreditních karet a související osobní data se na podloudných internetových fórech prodávají po tisících; cena za údaje o jedné kartě se podle jejich kvality, úplnosti a výše zůstatku pohybuje od několika centů do pěti set dolarů. Zisky často končí v  daňových rájích či v  nedobytných institucích, jako je Ruská národní banka. Pěšáky v armádě zločinců dělají často šestnáctiletí kluci – najdou se mezi hackery, phishery (ti rozesílají podvodné e-maily ve snaze vylákat z naivních příjemců hesla k účtům), překupníky i mezi těmi, kdo se pokoušejí s kradenými kartami nakupovat zboží a vybírat peníze.

zultantské firmy Verizon Business. „Kradou se celé bloky zašifrovaných PIN kódů a zkoušejí se mimořádně složité postupy, jak je dekódovat.“ Na nový problém upozornil odbornou veřejnost soud s jedenácti hackery, kteří ve Spojených státech v roce 2008 ukradli z databází několika obchodních řetězců údaje o 40 milionech platebních karet a pokusili se (naštěstí jen s částečným úspěchem) rozšifrovat odpovídající PIN kódy. Pro poškozené je to nepříjemná situace. Pokud totiž hacker s jejich kartou jen nakoupí v internetovém obchodě, škoda jde na vrub banky či obchodníka. Je-li však transakce potvrzena platným PIN kódem, musí klient dokázat, že to nebyl on, kdo jej zadal. Loni v listopadu obvinily americké úřady několik ruských hackerů z možná nejpromyšlenějšího a nejlépe zorganizovaného počítačového zločinu všech dob. Podle vyšetřovatelů se nabourali do systému zpracovatele platebních transakcí RBS WorldPay se sídlem v Atlantě. Ukradli z něj údaje o stovce platebních karet a také čísla sociálního pojištění (obdoba rodného čísla) více než milionu osob. Pak se jim podařilo dešifrovat příslušné PIN kódy a zvýšit s jejich pomocí limity pro jednorázový výběr hotovosti pomocí těchto karet až na půl milionu dolarů. Osmého listopadu 2008 pak odstartovali útok malé armády spolupracovníků, kteří se pokusili z těchto karet naráz vybrat peníze. Během dvanácti hodin

PIN kód lze rozšifrovat

vyzkoušeli více než dva tisíce bankomatů po celém světě, a získali tak necelých deset milionů dolarů. Hackeři byli po celou dobu napíchnutí na síť banky, takže viděli, kolik se komu podařilo vybrat. Pěšáci si pak ponechali 30 až 50 procent z vyzvednuté částky, zbytek odeslali prostřednictvím služeb Western Union a ruské Web Money na účty organizátorů. Virtuální peníze se přelévají z jednoho konce světa na druhý tak snadno, rychle a v takovém množství jako nikdy dříve. Tresty za podvody s platebními kartami jsou přísné: ruským hackerům hrozí dvacet let žaláře za zločinné spolčení, k čemuž ještě soudci mohou přičíst pět až deset let za každý jednotlivý prokázaný případ proniknutí do cizí počítačové sítě. „Pokud se ptáte, proč by to někdo riskoval, tady je odpověď,“ říká Rastislav Turek alias Synopsi a ukazuje výpis z účtu jistého hackera, kterému ovšem bylo při dopadení šestnáct let, takže mu hrozí podstatně mírnější trest: na obtížně dohledatelném účtu u společnosti E-Gold měl mladík 791 tisíc dolarů ve zlatě. Nejde tu však jen o peníze, ve hře je také omamný pocit moci nad ostatními. Hackování e-lupiče prostě baví. Q Autor je spolupracovníkem Respektu.

Mnohé nedostatky dnešních bankovních počítačových systémů vyplývají z jejich dlouhé historie. Například magnetický pásek na platebních kartách se v podstatě nezměnil od poloviny šedesátých let, kdy se začal používat. Přečíst či zkopírovat data, která obsahuje, je dnes hračka. Čip, který jej v posledních letech doplňuje, není podle Synopsiho o mnoho bezpečnější. Británie sice hlásí po povinném zavedení čipů čtvrtinový úbytek podvodů s platebními kartami, v Německu ovšem zase letos na Nový rok přestalo fungovat 45 milionů karet, jejichž čipy si neporadily s novým letopočtem. Obchodníci, banky, centra pro zpracování virtuálních plateb a další instituce potřebují ověřovat karty klientů, aniž by stále nahlíželi do databází konkurence. K tomu slouží promyšlené počítačové algoritmy. Tak třeba PIN kód, který vám banka pošle s novou kartou, není náhodné číslo. Je vypočítán z čísla karty. Přijít na příslušný vzoreček je téměř nemožné, přesto se o to hackeři pokoušejí. „Setkáváme se s úplně novými druhy útoků, o nichž jsme si ještě před rokem mysleli, že jsou možné jen teoreticky,“ informoval loni Bryan Sartin, bezpečnostní ředitel kon-

Tresty za podvody s platebními kartami jsou přísné. Třeba ruským hackerům hrozí až dvacetiletý žalář.

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

eseje

Teď už známe i to nejhorší f ot o e g p

Haiti je metaforou pro všechny výzvy, jimž dnes musí čelit moderní lidstvo Yanick Lahensová

(1953) je spisovatelka. Narodila se v Port-au-Prince na Haiti, vystudovala literární vědu na pařížské Sorbonně. Dnes přednáší na univerzitě v Haiti a píše pro rozhlas a noviny. Její první román Tanec předků vyšel i v Evropě a USA.

Dvanáctého ledna 2010 v 16.52 se Haiti propadlo do noční můry. Zemětřesení trvalo necelou minutu, zdi se třásly a podlaha se vám rozpadávala pod nohama – minuta trvá dlouho, velmi dlouho. V následujících okamžicích se nad chudinskou čtvrtí i nad komfortními činžáky zvedl – jako kdyby vycházel z jediného břicha – pronikavý řev tisíců hlasů strachu a bolesti, sevřel mi hrdlo a  škrtil až téměř k  zadušení. Vyrazila jsem domovní dveře a vstoupila do hrůzy. Tam, hned na konci mojí ulice. Na zemi rozdrcená těla, tváře pokryté prachem, sesuté zdi. A k tomu jistota, že dál ve městě bude všechno ještě horší. Hnali jsme se okamžitě pomáhat obětem – na pláč nebyl čas. V tom tropickém soumraku, který vždycky tak rychle pohltí noc, jsem se nedokázala vyhnout otázce, která ve mně od té doby hlodá: Proč my, Haiťané? Už zase my, pokaždé my? Jako kdybychom byli na světě jen proto, abychom měřili nejkrajnější meze lidského, meze chudoby a utrpení; proto, abychom v těch zkouškách obstáli a proměnili je na životní sílu, na zachraňující tvořivost. Tuto první odpověď na své otázky jsem našla v písních, které v tu noc nezmlkly. Jako kdyby se hlasy, jež se tam zvedaly do tmy, rezolutně odvracely od neštěstí, od zoufalství.

odvratných případů rabování, na které se zahraniční tisk tak nenasytně vrhá: jakou váhu mají proti takovému sebepotvrzení života a důstojnosti? Později jsem si vzpomněla na jeden citát z Alberta Camuse, který mi kdysi poslal přítel

Haiti není periferií. Jeho dějiny z něj dělají centrum. spisovatel, a našla jsem v něm cosi jako shrnutí této lekce: „Teď už známe i to nejhorší. To nám pomůže dále bojovat.“ Tato tvrdohlavost mi vůbec nepřipadá jako plod nějakého příšerného osudu (tento způsob čtení přenecháme těm, kterým se nechce přemýšlet, a tak se obluzují stereotypní představou o  navěky proklatém Haiti); je to spíše důsledek řetězení náhod, které nás dnes dostaly do obklíčení všech možných rizik, jež v sobě skrývá moderní život. Abychom se naučili novým lekcím o lidských možnostech.

Konec světa

Naše revoluce

Druhý den ráno jsem spěchala chaosem města, ulicemi plnými mrtvol, některé už byly přikryty bílými plachtami anebo nouzově kartony, mrtvé děti, těla nahromaděná před školami, kolem nichž už kroužily mouchy, zranění, zmatení starci, bloky činžáků a domů v troskách. Chyběly už jen trouby andělů apokalypsy, jež by ohlásily konec světa – kdyby nebylo odvahy, solidarity a neuvěřitelné trpělivosti jednotlivců, kteří nás spojovali s tím nejpodstatnějším: s principem společné lidskosti, jenž je tak důvěrně známý chudým lidem. Anebo jinými slovy: se silou života. Tento živý život v mrtvém městě. To utrpení, snášené až do nejkrajnější meze. Těch pár ne-

Geologická náhoda, která nás umístila na dantovskou čáru zlomu zemětřesení; zeměpisná náhoda, pro niž je náš ostrov kamenem, o který klopýtají hurikány, a tím nás – a svět – vyzývá, abychom znovu přemýšleli o těch nejhlubších příčinách chudoby. Historická náhoda, která nás přiměla počátkem 19. století uskutečnit „nemyslitelné“ a revolucí setřást otroctví a kolonialismus. Naše revoluce ovšem také předvedla jiným, jež jí předcházely – francouzské a americké –, jejich rozporuplnost a hranice, které se ukázaly být zároveň hranicemi rýsujícího se projektu moderny: totiž neschopnost uznat černochy za lidi a země, v nichž žijí, za plnohodnotné státy.

RESPEKT. CZ

Proti systému, který nás bezuzdně utlačoval, jsme postavili bezuzdnost revoluce. Abychom mohli existovat. Existovat – i za cenu vražedných odškodnění, které se platily Francii, za cenu opovržení národů.

Mimořádné síly To nás nezbavilo povinnosti aktivní solidarity se všemi, kteří – jako Simón Bolívar v Latinské Americe – bojovali počátkem 19. století za svoji svobodu. Tehdy jsme jim otevřeli svou zemi; a  na tom je postaveno staré poznání, které teď, když Haiti postihla katastrofa, opět získává horkou aktuálnost: poznání solidarity, která by dnes měla směřovat i na nás a jejíž principy by se v tomto okamžiku mohly na celém světě nanovo vymezit či dokonce vystavět. Právě mimořádné síly, které jsou momentálně v pohybu, by pro to mohly vytvořit šanci. Francouzská i americká revoluce – na rozdíl od naší – vytvořily i nový základ občanství. My jsme nedokázali mít výdrž ani představivost potřebnou na zkonstruování občanského vědomí, které by lidi v naší zemi mohlo uchránit před bídným, nedůstojným životem. Takže i útěk do sterilní glorifikace vlastní minulosti má své hranice. Ale navzdory všem těmto hranicím – navzdory chudobě, malosti a politické nestabilitě – není Haiti periferií. Jeho dějiny z něj dělají centrum. Vždy jsem svou zemi takto prožívala. Jako metaforu pro všechny ty výzvy, kterým dnes musí lidstvo čelit, a všechny ty přísliby, které moderna nakonec nedodržela. Silou svých dějin je Haiti oprávněno vést dialog se zbytkem světa jako rovný s rovnými. Je tady a teď, katastrofou, kterou utrpělo, oprávněno klást základní otázky – otázky o vztahu severu a jihu, ale i neméně relevantní otázku vztahu jihu a jihu – a dožadovat se konkrétních odpovědí na fundamentální, naléhavé problémy. I  vládnoucí elity Haiti by více než kdykoli jindy měly být volány k odpovědnosti. Bude je třeba přinutit k radikální změně způsobu jejich vládní praxe. Jsou události, kterým se nedá čelit jinak než se vztyčenou hlavou. Dávno zrezivělé státní symboly se zhroutily, obyvatelstvo stojí na okraji propasti, město je v troskách. Na této tabula rasa musíme postavit stát, který bude (alespoň do jisté míry) usmířen se svými občany. Kromě toho se však na Haiti projevuje ještě jeden, úplně podstatný rys světa – tvořivost. Sílu odporovat zlům, která nás postihla, jsme si ukovali díky schopnosti neustále proměňovat bolest v tvořivost. Je to to, co René Char nazval „zdravím neštěstím“. Nepochybuji, že my, lidé z Haiti, budeme dále dodávat světu mimořádné koření. Q

63

ve hvězdách

Bunga, bunga!

1910

aneb Jak intelektuálové ze skupiny Bloomsbury nachytali britské námořnictvo MAREK UHLÍŘ

Povedená repríza Habešský císař s doprovodem po uvítání vystoupili na velitelský můstek, prohlédli si řídicí prvky lodi, nejmodernější systémy řízení, navštívili dělovou věž, marodku s operačním sálem i lodní pekárnu. Výklad, který jim kapitán s prvním důstojníkem podávali, překládal jeden z členů panovníkova doprovodu. Habešský císař se při tom tvářil blazeovaně, jen občas vyjádřil uspokojení s velkolepou podívanou pochvalným: „Bunga, bunga!“ Když se pak on i jeho suita rozloučili s posádkou, odjeli speciálním vagonem poskytnutým britskými drahami zpátky do Londýna. To už občas císařovu průvodci z ministerstva zahraničí cukaly koutky úst. Ve skutečnosti se jmenoval Horace De Vere Cole a jak sám habešský císař, tak suita černochů z jeho doprovodu nebyl nikdo jiný než parta kamarádů z intelektuální skupiny Bloomsbury, s obličeji natřenými krémem na boty a oblečených do divadelních kostýmů. Roli císaře na sebe vzal Anthony Buxton, do svahilštiny překládal jeho kamarád Adrian Stephen, přičemž jeho svahilštinu představovalo breptání zčásti vymyšlené a zčásti složené z citací Homéra a Vergilia. A dalším z členů doprovodu byla Adrianova sestra, spisovatelka

64

f ot o w iki m e d ia

V

starší dáma, která kdysi v Zanzibaru pobývala a chtěla si se sultánem pohovořit jeho rodným jazykem. Situaci zachránila Coleova duchapřítomnost – prohlásil, že není slušné, aby sultána oslovila žena, která není z jeho harému.

Vtipálek Cole

Habešskou vlajku neměli... f ot o w iki m e d ia

yrovnané řady námořníků lemovaly paluby bitevní lodi, na přístavním molu stáli v pozoru důstojníci a  poddůstojníci spolu s  lodní kapelou. Dohromady sedm set mužů pýchy britského impéria – nejrychlejší válečné lodi světa, HMS Dreadnought (Neohrožený). Psal se 7. únor 1910 a  kapitán bitevníku s prvním důstojníkem vítali na palubě habešského císaře. V kapitánovi při tom téměř zamrzl dech: od chvíle, kdy dorazil telegram se zprávou o císařské návštěvě, uplynulo jen několik málo hodin a nikde se nepodařilo sehnat habešskou vlajku ani noty k habešské hymně. K nebi tak vyletěla vlajka britská a zanzibarská, kapela spustila zanzibarskou hymnu a po ní God Save The King. Císař ani nikdo z jeho doprovodu se ale kupodivu netvářili pohoršeně, všechnu pozornost věnovali ohromujícímu zástupu vojska a sedmnácti tisícům tunám oceli pohupujícím se majestátně u mola na hladině. Kapitánovi spadl kámen ze srdce. Netušil přitom, že záměna vlajky a hymny byla jen pověstnou třešničkou na dortu velkolepé blamáže, kvůli které se mu za pár dní mělo smát celé království.

...ale císaře to kupodivu nepohoršilo. (Bloomsbury)

Maškarádu se podařilo do táhnout do konce i přesto, že se císařovi ve vlaku odlepil vous. Virginia Woolfová. Maškarádu se podařilo dohrát do slavného konce i přesto, že se císaři ve vlaku po mocném kýchnutí odlepila polovina falešného vousu. Pro Horace byla ovšem povedená taškařice jen reprízou, i  když na mnohem větší scéně. Premiéru s tímto kouskem předvedl poprvé už v roce 1905 v kulisách města Cambridge: tehdy Stephen hrál zanzibarského sultána a De Vere Cole jeho tlumočníka. Poslali telegram na cambridgeskou radnici, ve kterém starostu informovali o plánované sultánově návštěvě v jeho městě. Když pak vystoupili z londýnského rychlíku na peron v Cambridge, dostalo se jim oficiálního uvítání – velkolepé hostiny a prohlídky univerzity, kde je nikdo nepoznal, ačkoli tam oba studovali. Vše šlo k potěšení taškářů hladce až do okamžiku, kdy se v blízkosti návštěvy objevila

V případě bitevníku Dreadnought mířili vtipálci z Bloomsbury už podstatně výše – loď byla střeženým tajemstvím s pečlivě vybranou posádkou, první lodí moderní třídy bitevníků, kterým se podle ní říkalo „dreadnoughts“ (neohrožení). Když vyšlo najevo, jak málo stačí k tomu, aby si člověk vymohl výlet zvláštním luxusním vlakem na prohlídku nejstřeženější lodi britského impéria, mělo Královské námořnictvo z ostudy kabát. V jediném dni se tak zhroutil respekt, kterého Royal Navy – nejmodernější a nejmocnější organizace tehdejšího světa – požívalo. Námořníci na ulici běsnili, když na ně lidé volali: „Bunga, bunga!“, a noviny, které si na aféře s gustem smlsly, posměšně navrhly přejmenovat HMS Dreadnought (Neohrožený) na HMS Abyssinian (Habešan). Stephen, jeho sestra Virginia i všichni další členové skupiny Bloomsbury si časem našli vážené profese a  společnost provokovali spíše svými intelektuálními výzvami. Jen Cole se nikdy nezměnil. Udivující množství svědectví nám dnes přibližuje chvíle, kdy se bavil na účet ostatních: Jednou například vyzval na běžecký závod poslance Olivera Locker-Lampsona, ale když se politik rozběhl, začal Cole křičet: „Zloděj, chyťte ho!“ A poslanec pak skončil ve vazbě. Jindy chodil Cole po ulici s kravskou oháňkou přišpendlenou pod šosy fraku, a když se kolem něj shromáždilo větší množství diváků, s překvapeným výrazem si ji ustřihl nůžkami. Několikrát byl vyslýchán poté, co nastoupil do taxíku s nafukovací pannou, aby na rušných náměstích otevřel dveře auta a strkal ji ven s výkřikem: „Couro nevděčná!“ A žertík si neodpustil ani na svatební cestě v Benátkách, kdy se v noci přeplavil na pevninu a vrátil se s pytlem koňských koblih, které poházel na náměstí svatého Marka, čímž v tomto „městě bez koní“ vytvořil dlouho diskutovanou záhadu. Na blamáž na bitevní lodi se ani časem nezapomnělo, jen se její hrany trochu otupily. V archivu britské admirality je uložen blahopřejný telegram, který v roce 1915 dostal kapitán lodi poté, co se mu podařilo potopit německou ponorku – stojí v něm jen dvě obdivná slova: „Bunga, bunga!“ Q Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

f ot o ar c h iv au t o ra

jeden den v životě

mimochodem

Šok ze sebe

Řezník dnem i nocí...

V

  šest hodin ráno mi práce v  dílně začíná společným pitím čaje. To už mám za sebou to neskutečné brzoranní kolokvium a cestu do práce po zapadané silnici. Je nás tu v té morně se mnou a mým parťákem celkem šest řezníků. Já jsem ještě čerstvý, ale ostatní už mají dvě hodiny práce za sebou (uff!!). Do osmi vyrobíme zbytek chybějícího zboží, většinou jsou to debrecínské a vídeňské párky, čertovské a šunkové klobásy a taliány. Nejpozději v devět hodin musím vyrazit na rozvážku. Do té doby dělám, co je potřeba. Umyji použité nádoby, vkládám hotové výrobky do přepravek a  pomůžu s  expedicí. Potom naložím zboží a dělám řidiče a k tomu všechno, co patří k obchodu. Dnes vyrážím s plnou dodávkou už před devátou. Mrzne, sníh na silnici je uježděný a sem tam je i posypáno hrubou drtí. Tady, na naší Českomoravské krabatině je jízda autem v zimě opravdový požitek. A koho nepotkám hned za lesem – bílý pick-up a za volantem Sylvička-dámička. Žije sama se dvěma dětmi a má se co ohánět. Zdraví mě kynutím ruky a úsměvem. Jednou jsem nadhodil, že bych si s ní vypil kafe, ale ona ho nepije – tedy právě to kafe, které rozváží. Tak to já své klobásy jím, i když už zdaleka ne tolik co dříve. Začali jsme totiž s výrobou domácích uzenin asi před čtvrt stoletím v garáži a vypracovali jsme se za tu dobu na docela slušnou firmu – tedy aspoň to o nás pár lidí povídá. Předávání zboží na prodejnách probíhá docela rychle, trochu úsměvů a něco vtipného na paní šéfovou, jen ne dvojsmysly, to umí každý. Inkasuji peníze a jedu dál. Tady v prodejně na náměstí prý našel zákazník v  klobáse chrupavky – poděkuji za toto upozornění (to jsem se naučil už dávno) a po zbytek cesty přemýšlím, jak na to, aby se to už neopakovalo. Pravda, moc jsem toho nevymyslel. Odpoledne jsem s rozvozem u konce. Ještě mi zbývá zajet do malých jatek u rakouských hranic a nakoupit tam masíčko na další výrobu. Je to takový menší výlet z Vysočiny do České Kanady. Všechno klaplo vcelku rychle. RESPEKT. CZ

Peníze, které jsem dostal za zboží, jsem nechal na jatkách za maso. Cestou domů přemýšlím o ekonomice. No, něco mi zbylo, tak je to dobrý.

Hasiči, myslivci a my ostatní Sto dvacet kilometrů ve sněhu, dnes bez problémů. Vracím se přes spřátelenou hospodu, kde vyložím v kuchyni něco, co už se jen tak nevidí, natož v hospodě: hovězí morkové kosti z jatek, nařezané na kousky. Dávám si polévku, která není z kostky ve staniolu. Kuchařky se mnou pošpásují, že by šly ke mně pracovat a že u nás jsou samí chlapi. Slibuji se smíchem, že si na ně nechám dát reference od jejich šéfa a že uvidím. Jo, a ty chlapy vám sem večer pošlu, ale pozor, jsou to starší páni. Vracím se do dílny. Rychle se převleču, umyji přepravky, auto, potom si dám sprchu, krátkou řeč s kolegou o tom, co bylo dnes a co bude zítra. Po poslechu zpráv z rádia následuje lehké zavtipkování na adresu těch, které jsme si demokraticky zvolili. Za šera konečně jedu domů. Dnes se dařilo, tak cestou kouřím vítězné viržinko. Chutná stejně dobře jako vloni v květnu po regatě v Šibeniku, kdy jsme sice s naší jachtou skončili osmí ze dvanácti, ale pro nás to byla výhra. Zítra je sobota, tak nikam nejedu a večer můžu zajít na pár piv. U nás ve vesničce není klasická hospoda, ale bývalá škola s domácím výčepem. O všechno se tu staráme sami. Tedy hlavně hasiči, myslivci a my ostatní. Kdyby tu byli ještě zahrádkáři, to by měl Jakeš radost. Ale tak to prostě je. Dnes večer je tu docela zima, a než se místnost ohřeje, tak si na kamnech připravíme svařák. Od Silvestra tu zbylo červené odněkud z Moravy. Po desáté se dostávám do postele a jsem úplně v klidu. Spíme tu v domku ze dřeva všichni – já, žena, fena Dita, kočka Vesta a kocour Kachel. Venku přestalo sněžit. Q MVDr. František Bělík Zajímá nás vaše profese. NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

V pražské MHD jsou již nějakou dobu k vidění plakátky s panáčky, které mají přimět cestující zábavnou formou ke slušnosti. Staršímu, že je lépe uvolnit místo, spolucestující, že není radno zatěžovat hlukem, otravným zavazadlem nebo nezvladatelným psem. Obrázky postaviček jsou humorné, vychovávat nenásilnou formou je dnes ostatně trendy. Zarazí jediné. Proč jsou tu za nehodné výhradně mladí muži, zatímco oběťmi jsou téměř vždy penzisté či ženy? Jsou to přece často také dívky a ženy, kdo otravuje vagon hudbou ze sluchátek nebo rozjíveným psem bez náhubku, a chytnout se v tramvaji kvůli něčemu s důchodcem je podle mě snad to vůbec nejběžnější. Jenže zažilo se to jinak a obrázky, které nás mají vychovávat, zároveň recyklují stereotypy podobně jako leporelo o rodině, kde máma stojí pořád u plotny, zatímco táta jako by se jen dokola holil, četl noviny nebo čutal mičudu. Je toho plno, na co by si jeden dal rád pozor. Rasismus, ageismus, sexismus a další. Ale na povrch často vyplouvají i stereotypy, na které některý ze známých „ismů“ tak snadno napasovat nejde. Kdo kdy viděl například muže, který odmítá spravit auto nebo televizi, protože se to od něj z podstaty jeho mužské role očekává a on už má těch genderových stereotypů po krk a tak trucuje? Málokdo. Žen, které z podobných důvodů odmítají přípravu teplé večeře, je nepoměrně víc. Hořekování na ženský úděl zkrátka chybí genderový protějšek podobně, jako chybí mužský ke slovu sekretářka. Je to proto, že klukům se odmalinka říká, že chlapečci nebulí, a tak se stydí si i postěžovat? Nebo že by neměli na co? To těžko. Být například v ženském kolektivu vždy jaksi defaultně přes techniku může být pěkné peklo, zvlášť když přes ni onen muž jinak vůbec není. To je snad dokonce lepší vláčet ty mytické tašky s nákupem. Předstírám tu zatím celkem obstojně tykadla na stereotypy, ale čas od času dostanou i mě. To například, když mi před pár měsíci přišla e-mailem nabídka z jakési ústecké kulturní revue, zda bych pro ně nenapsala text. Ústí nad Labem, mumlám si nafoukaně před monitorem, konec světa. To bude jistě nějaký lokální plátek nevalné úrovně, myslím si, chuť přispět veškerou žádnou. Když mi po čase přišel do schránky hotový výtisk revue Pandora, byla jsem v šoku. Tak krásně vypravenou knihu jsem už dlouho neviděla a zdaleka tím nemyslím jen tu fosforeskující obálku. Nakonec mě ze všech „ismů“ uhnal „pragocentr“. Ti, kdo mají Pražáky za náfuky, moc dobře vědí, o čem mluvím. A to jsem si až donedávna myslela, že předsudky trpí oni, ne já. PETRA HŮLOVÁ Příští týden píše Markéta Pilátová

65

minulý týden

Polevily mrazy a  znovu padal sníh. Hlavní zemský hygienik Michael Vít dostal prasečí chřipku. Skupina českých hydrometeorologů odletěla měřit ozon do Antarktidy. Ve snaze vyhnout se neustálým krádežím nehlídaného zařízení a ušetřit v časech krize zkrátily České dráhy otevírací dobu vyhřátých čekáren pro cestující na svých nádražích. Jedenáct krav uhořelo při požáru hospodářství v Horních Bludovicích u Karviné. Pojišťovny oznámily, že loňský rok byl rekordní v počtu pojistných podvodů. Pochopte – tohle je veřejná soutěž, ty já si nekupuji a neumím si představit, jak by to pro nás někdo mohl ušít, prohlásil do novinářského mikrofonu podnikatel a svého času proslulý tvůrce nesplaceného sedmimiliardového dluhu u IPB Antonín Charouz poté, co jeho firma dovážející fordy vyhrála tendr na dodávku aut pro Českou poštu; úředně stanovenou podmínkou vítězství bylo dodat vůz o minimální nosnosti 1600 kilogramů, kterou má na tuzemském trhu pouze a jedině Ford. Z důvodu totální havarijní rekonstrukce byla v Praze na rok uzavřena Zlatá ulička. Množství gratulací a vy-

v zatýkání lidí svlečených do spodního prádla a v uřezávání hlav slepicím zavřeným v kleci; díky advokátovi několika desítek údajných černých odběratelů proudu se veřejnost dozvěděla, že jeden z těchto provinilců spáchal během návštěvy komanda ČEZ ve svém domě sebevraždu, kterou si vymahači natočili na video. Zastav a  zacvič si! poručí prý usínajícímu řidiči inteligentní opěrka hlavy, v jejímž vývoji se spojila automobilka Škoda s katedrou informatiky na Západočeské univerzitě. Noviny informovaly, že Švýcarsko vykročilo k  referendu, které má rozhodnout o tom, zda domácí zvířata mají právo, aby je v  případě týrání nebo mučení či smrti zastupovali u soudu právníci. Mistrem světa v cyklokrosu se stal Zdeněk Štybar. Vatikán opět odmítl vybrat náhradu za odstoupivšího pražského arcibiskupa Miloslava Vlka a prosákly informace, že za váháním svatého stolce mohou být rozpačité dojmy, které si papež Benedikt XVI. odvezl ze své návštěvy Česka na podzim loňského roku. Kdybych věděl, že můžu zemřít, kdykoli budu chtít, tak pro mne bude najednou

znání obdivu doprovodilo skutečnost, že na Hromnice 2. února oslavil osmdesáté narozeniny Zbyněk Hejda. V Brně zahájila činnost dobrovolná síť restaurací, které odpoledne odevzdávají své neprodané porce obědů humanitárním organizacím, jež je pak rozdávají lidem bez domova. Uplynulo dvacet let od rozpuštění StB. To už je přece dávno a tento člověk dlouhodobou prací přispívá k  zajišťování pořádku a bezpečnosti našich občanů, vysvětlili krajští politici z Ústí nad Labem reportérům MF Dnes, proč je vůbec nezajímá skutečnost, že současný kancléř ústeckého krajského úřadu Aleš Konopásek pracoval před listopadem 1989 jako důstojník StB a  měl v  pražské centrále na starost lidi uprchlé z politických důvodů do zahraničí. Ptákem roku 2010 byla na zasedání České společnosti ornitologické zvolena vymírající kukačka. Ve svém pařížském bytě přijal Milan Kundera od brněnského primátora titul „čestný občan Brna“. Vyšlo najevo, že skupiny zaměstnanců ČEZ vymáhajících dluhy za elektřinu se v rámci přípravného tréninku cvičily v útocích na lidské cíle s pistolí v ruce,

každý den drahý jako milion liber; kdybych věděl, že bych mohl zemřít, tak bych žil, citoval český tisk slova, jimiž slavný britský spisovatel Terry Prachett – který před časem onemocněl Alzheimerovou chorobou – přesvědčoval účastníky proslulé britské přednášky Dimbleby Lecture o výhodách eutanazie čili milosrdné smrti na přání trpících. Na Šumavě u Plešného jezera byl nalezen umrzlý muž se sněžnicemi. Prvních sto dobrovolníků se v Hustopečích přihlásilo na brigádu k záchraně tuzemské rarity: půlstoletí starého mandloňového sadu, který nad městem kdysi pro vlastní zásoby vysadila čokoládovna Zora a který pak zpustl, když se mandle začaly skoro zdarma dovážet z Kalifornie. Na prvním místě mezi nejlépe placenými manažery Česka se umístil předseda představenstva těžařské společnosti New World Resources Miklos Salamon s ročním příjmem 210 milionů korun. Světovými servery proskočila zpráva, že 62 let ode dne smrti byla nad mořem u Jihoafrické republiky rozprášena část popela Mahátmy Gándhího. Q [email protected]

ženou v jemenu

Jak se žije dvěma různým emancipovaným ženám v nejchudší a nejautentičtější arabské zemi.

66

f ot o kate ř i n a m a l á

f ot o m at ě j str á n s k ý

připravujeme Šediváčkův long

Už 14 let pokračuje pozoruhodné prolínání psích a lidských příběhů, sportovních i hospodských výkonů: Šediváčkův long, jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v Evropě.

RESPEKT 6 | 8 . – 1 4 . ú n o r 2 0 10

Užívejte si

naplno:

Aktuální číslo vždy v pondělí ráno ve Vaší schránce Přístup do elektronického archivu zdarma Pravidelné informace o dalších aktivitách Respektu (nové tituly Respekt Edice, akce Respekt Institutu) Účast v připravovaných předplatitelských soutěžích Vyberte si svůj dárek! Každý nový předplatitel dostane DVD Roman Polanski: Pravdivý příběh jako dárek! * Platí do vyčerpání zásob. Nabídka platí pro nové předplatitele, kteří do 15. 2. 2010 objednají a uhradí řádné roční předplatné týdeníku Respekt. Akce se nevztahuje na studentské předplatné se slevou 49%.

ČASOPISY S PRODANÝM NÁKLADEM OD 25 000 DO 50 000 KS

adresa objednavatele

adresa pro doručování (pokud se liší)

název organizace:

název organizace:

jméno a příjmení:

jméno a příjmení:

HVĚZDA ROKU 2008

IČO, DIČ: IČO, DIČ: ulice, č.p.:

ulice, č.p.:

obec, PSČ:

obec, PSČ:

telefon:

telefon:

e-mail:

e-mail:

Způsob platby:

faktura

platební karta

složenka

Vyplněný kupon zašlete na adresu: Economia, a. s., úsek distribuce, Dobrovského 25, 170 55, Praha 7 Vyplněním kuponu souhlasím bezplatně s tím, aby údaje, poskytnuté v rozsahu tohoto kuponu, byly po dobu 10 let zpracovány v souladu se zákonem č.101/2000 sb. v platném znění, o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů, společností Economia, a. s., se sídlem Praha 7, 170 55, Dobrovského 25, jako správcem k nabízení výrobků a služeb správce, k průzkumu trhu, analýzám, organizování dalších akcí, zasílání informací prostřednictvím SMS zpráv, e-mailů, jakož i dalších elektronických prostředků. Tento souhlas je udělován dobrovolně a může být kdykoliv odvolán na adrese správce. Souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickou poštou

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ RESPEKT. CZ

ano

ne

800 110 022 67