Věra Vostřebalopá
Z RYCHNOVSKÉHO RODOPISU ROD VOSTŘEBALŮ Tento starý rychnovský rod má své počátky na Vamberecku. Nejstarší rodu,' kterou lze najít v listinách, je HMandalena, stará Vostře .balka", žijícl r. 1650 ve vsi Lupeníci, V té době je zřejmě už vdovou, 1."0-, dínně hospodářství vede její syn Matěj VostřebaI s manželkou Annou Jména všech tří nacházíme v charakteristickém dobovém dokumentu" v prctireřormační akci; která sepisovala katolíky a nekatolíky. U katolíků. se zaznamenávalo, zda byli II zpovědi, vrchností nařízené, u nekatolíků se vedla rubrika, zda je vyhlídka, že budou obráceni. Polovina Lupenic-. kých ke zpovědi nešla, ale Mandalena, Matěj a Anna se zpovídali a byli zaregistrováni jako katolící.") V samém městě Vamberku, úplně už pokato-. Iíčtěněrn, žili v té době ještě dva Vostřebalové, jejichž příbuzenskou souvislost s lupenickým Matějem neznáme. Byl to "služebník Václav Vostřebal z domu pana hejtmana", který jediný z panského personálu se opovážil kezpovědi nejít. A "soused Jiří Vostřebal" s manželkou Annou, jichž jména se vyskytují r. 1664 ve sporu, který vedli s místním varhaníkem. Matěj Vostřebal z Lupenice mě! tři děti (vzhledem k věkovému rozdílu pocházely snad z dvojího manželství): Jana, Alžbětu a Jiříka. Jan Vostřebal, narozený 1628, je patrně zakladatelem vostřebalovskě linie rychnovské.') Roku 1650 si zadal o občanství v Rychnově nad Kněž nou a předložil na radnici tzv. výhost od své bývalé vrchnosti. Existuje> o tom zápis; v němž "poctivý mládenec Jan" je výslovně jmenován synem. Matěje Vostřebala z Lupenice. O rok později, když i v Rychnově se sepisovalo obyvatelstvo podle náboženského vyznání, je už v seznamu uve-. deno: Jan VostřebaI, stav městský, povolání perníkář, věk 23 let, katolík; jeho žena Kateřina, věk 17 let, katolička." Alžběta Vostřebalová, narozená r. 1650, se r. 1671 provdala za rolníka Pavla Čižinského, koupili si grunt ě. 1 v Lupenici a stali se prarodíčí roz-· větveného rodu Čižinských. Alžběta zemřela r. 1722. -.Jiřík Vostřebal narozený roku 1652, je patrně totožný s Jiřím Vostř eba-. lem, který r. 1693 je uváděn jako vamberecký primas. členkou
e,
127"'
Rychnovštf Vostřebalové byli, zdá se, nemajetní - aspoň v tereziánském katastru z r. 1714 není žádný uveden jako majitel domu. Až roku 1731 nacházíme listinný doklad o Karlu Vostřebalovi, který byl městským radním a o jeho synu Janu Václavu Vostřebalovi. Obec rychnovská vydává tento dokument: "Dostavil se .Ip., Václav Vostřebal, manželský syn Karla Vostřebala a žádá o potvrzení, že je svým rodem svobodný. Starosta a rada města Rychnova potvrzují, že tento mladík, ušlechtflý a ctnostný, je z řád ného lože, jeho otec Karel Vostřebal je městským radním a proto se mu potvrzuje, že je svobodným občanem města Rychnova". Zdá se, že tito Karel a Jan Václav představují druhou a třetí generaci rychnovských Vostřebalů. K čtvrté generaCi patří snad tři bratři: František, Václav a Vojtěch Vostřebalové, kteří pod vlivem tereziánské a josefinské germanisace [sou psáni německým pravopisem Wostržebal. O existenci Františka víme jen proto, že zanechal odkazy záduší, klášteru a špitálu; Václav či Wenzeslaus byl rychnovským kaplanem;") a Vojtěch Vostřebal, městský radní, se stal prvním zámožným členem rodu. Vojtěch Vostřebal se narodil 22. IX. 1738, vyučil se soukenictví a provozaval při tom i živnost kupeckou a hostinskou. V josefinském katastru je uveden jako majitel domu č. 62, C0Ž byl hostinec "U slunce" na náměstí, domu Č. 425 a mnoha polností. Rolí měl 21.498 čtvero sáhů a luk 5.780 čtvero sáhů. Roku 1788 byl zvolen náměstkem starosty. Víme z jeho .soukroměho života jen to, že měl tři děti: Annu, Karla a Vincence. O Anně 'se žádná zpráva nezachovala, Karel a Vincenc se stali praotci dvou větví rychnovských Vostřebalů. Teprve v této generaci se z dohadů a neurčí tostí dostáváme na pevnější'rodopisnou půdu. Vojtěch Vostřebal i jeho dva synové byli vyučenými soukeníky. Toto řemeslo znamenalo rychnovskou specialitu. Místní soukenický cech byl jedním z nejstarších v Čechách - jeho řád pocházel z r. 1378 - ale teprve v 18. století konjunktura, dodávky pro armádu, přinesly do městečka" nazývaného Rychnov soukenický, netušený rozvoj. Roku 1794 tu bylo 254 vyučených soukeníků,") nehledě k příslušníkům pomocných řemesel: barvířům, valchařům a postříhačům. Každý. druhý občan .rychnovský měl co -dělat se soukenictvím. V městské radě byla polovina soukeníků. Sláva soukenického řemesla pohasla kolem r. 1840 vlivem tovární výroby, které rukodělná práce nernohla konkurovat. Vojtěch Vostřebal odkázal svůj majetek synům. Karel, narozený 1775 dostal dům č. 62 s hostincem "U slunce", Vincenc, narozený 1785, se stal majitelem domu ě. 425, v němž byla zřízena barvírna suken. Karel Vostřebal, člen městské rady, generační vrstevník Jungmannův, Hněvkovského a ostatních prvních buditelů, byl uvědomělý Čech a vlastenec. Kupoval českou literaturu (např. F. B. Tomsa ho r. 1826 uvádí mezi předplatiteli svého "Poutníka slovanského") a sál svého hostince ;,U slun-ce" propůjčoval rychnovským českým ochotníkům- až do r. 1840.. Hrávaly 1.28
se tu hry Thamovy, Štěpánkovy a Klícperovy. Mezi ochotníky hrály i jeho dospělé děti - víme o dvou synech: Ferdinandovi (nar. 1809) a Adolfovi (nar. 1814), kteří byli soukeníky a o dceři Karolíně, která hrávala role hrdinské a milovnické. Z druhého manželství měl Karel Vos třeba I pět dcer: Annu (1819), Moniku (1821), Anežku (1822), Barboru (1827) a Matyldu (1832). Roku 1838 se rozhodl vzdát se živnosti a jít na odpočinek do Prahy, po jejímž kulturním ruchu patrně toužil. V archivu města Prahy je zachován jeho bytový arch, z něhož se dovídáme, že se ubytoval Na Morání v č. 319 a že s sebou měl manželku Annu, rodilou z Opočna a těchto pět mladých dcer. O synu Ferdinandu nemárne zpráv. Syn Adolf Vostřebal (1814-1858) byl ženat s Julií Kropáčkovou (1825-1852) a měl s ní tři děti: Antonína (1841), Adolfa (1843) a Vilemínu (1847), provdanou Slezákovou. Zajímavý je život Antonínův, o němž literatura i rodinná tradice zachovaly některé podrobnosti. Antonín Vostřebal se stal učitelem v Benátkách u Litomyšle. Byla to malá vesnice asi o osmdesáti domcích a 400 obyvatelích, přifařená k Litomyšli, ale mající vlastní školu. Tam Antonín Vostřebal založil r. 1867 divadlo, po vzoru svého děda Karla si vycvičil družinu ochotníků a statečně propagoval české hry v těsném sousedství poněmčené Litomyšle. Byl za to milován a nenáviděn, Pomáhali mu vlastenečtí studenti, proti sobě měl úřednictvo a kněžstvo. Když r. 1870 ve svých 22 letech zemřel na souchotiny, přátelé ho pochovali na litomyšlském hřbitově a na pomníček mu dali vytesat epitaf výstižně charakterisující poměry: Nestejně
v žití byl jsi milován, smrti tvé však všichni lkali: radostí jedni, že jsi pochován, a druzí žalem zaplakali. .U těchto vzrostly slzy v kámen, u oněch vzrostou v .lásky plamen. při
Divadelní sdružení nazvali na jeho památku: "ochotnickým spolkem a hráli dál, při každém výročí vzpomínajíce pietně na zakladatele. Spolek existoval ještě r. 1927, o svém šedesátém výročí, později splynul s jiným sdružením,") Zatím Karlův bratr Vincenc Vostřebal prožil pohnutý, dramatický a tragický život. Tragika byla v jeho povaze. Byl to nešťastný člověk, neklidný, těkavý, nespokojený, bez smyslu pro praktický život. Soukenictví se mu nelíbilo, chtěl být kupcem a hostinským. Zadal si o hostinskou koncesi, ale nedostal ji. Zděděnou barvírnu suken prodal r. 1816 za 10.555 zlatých a koupil si od obce bouračku na rohu náměstí a Panské ulice za 2.561 zlatých.") Obec si stanovila podmínku, že při novostavbě polovinu pozemku odstoupí na rozšíření Panské ulice. Tím se stalo, že nový dům ě. 25, Vostřebal"
129
9
I
který postavil,. byl úzký a dlouhý. V průčelí, hledícím do náměstí, měl jen dvě okna, do ulice jich měl šest. Byl to pěkný dům, patrový, kamenný, na rozdíl od ostatních, vesměs dřevěných. Byl postaven v :dobovém biedermaieru, s širokou podslní vůči náměstí a s ozdobným vysokým štítem, který byl stržen a nahrazen dnešní plochou, střízlivou střechou. Vincenc, narozený 10. II. 1785, byl od 19. VIII. 1811 ženat s Annou Šlechtovou, dcerou z hořické úřednické honorace,") Sám byl dosti zámožný a nevěsta mu přinesla pěknou výbavu. Je zachován její soupis, který si dal opatrný otec od zetě potvrdit a který zní :0) Inventarium precios, prádla a domácího zařízení, které moje manželka Anna, rozená Šlechtová, přinesla domanželstvL 4 šňůry pravých perel velkých a 8 šňůr malých - 4 šňůry velkých českých granátů na plocho broušených a 12 šňůr malých - 3 prsteny ze zlata stříbrné náčiní ve váze 3 liber - cínové nádobí ve váze 100.liber - jedna porcelánová kávová souprava pro 14 osob a jedna pro šest osob - 5 kusů měděných pánví - 1 mosazný hmoždíř a 3 žehličky - 9 prachových peřin a 14 podušek - na všechny peřiny povlaky z bílého plátna - mimo to 38 cích kanafasových, pruhovaných - 13 prostěradel - 10 ubrusů po 3 loktech a 6 kávových ubrusů barevných - 70 ubrousků, 12 ručníků - 20 loket červeně květovaného kartounu - 80 loket jemného bílého plátna - 1 nový prádelník, 1 dubová truhla a 2 kufry. Vše mírným odhadem oceněno částkou 9.185 zlatých v bankocetlích. Vincenc měl tedy dům, ženu, tři děti - ale spokojen nebyl. Fáma praví, že ho posedla romantická představa o pokladu, který čeká na svého nálezce. V rodině se totiž po celé generace udržovala tradice, že předkové rodu před dávnými časy sídlili v Polsku, museli emigrovat a na útěku zakopali poklad. Z generace na generaci přecházela malá knížka, ručně psaná, v níž byla popsána jakási cesta - prý k pokladu. Bylo třeba jít do Haliče, řídit se tokem potoků a hranicemi hvozdů, počítat vzdálenosti na kroky, od lesa ke skalám, k rokli, atd. Vybledlé nákresy dávaly jakousi neurčitou mapu,") . Vincenc Vostřebal se vypravil do Haliče. Když se domníval, že našel pří slušné místo, najal dělníky a kopal. Po marném úsilí se vrátil s jměním značně ztenčeným. Po čase se vypravil znovu a pak prý, ještě několikrát. Zadlužil své nemovitosti tak, že věřitelé si vymohli exekuci. Dokument o dražbě pře dluženého majetku existuje. Je to tlustý spis s datem 27. června 1825, na kterém vedle jmen dlužníků a věřitelů, jichž bylo 12, figuruje jako úřední osoba Jan Rettig, manžel známé Magdaleny Dobromily, který v Rychnově od předešlého roku byl městským právníkem. Vrchnostenská sirotčí pokladna v Opočně, od které si Vincenc rovněž vypůjčil peníze, byla zastoupena vrchnostenským účetním Rudolfem Nitschern, který také řídil celou exekuci. Dům č, 25 v licitaci koupil za 6.J26 zlatých vídeň ské měny Josef Troqner, dvě nemovitosti (č. 1726-5 a 1727) koupil za
130
1.320 zlatých vídeňské měny Jan Vašíček. Majetek byl tak předlužen, že dražba nekryla věřitelské pohledávky, zejména když ani daně, ani úroky z hypoték nebyly dávno placeny. Vincenc Vostřebal se stal úplným žebrákem. Opustil rodinu - měl syna Josefa Mikuláše a dvě dcery Annu a Vincencii a odebral se do Haliče hledat novou existenci. Kolikrát se tam vydal a na jak dlouho, není známo. Jsa úplně bez prostředků, cestoval pěšky. Jak žila rodina, nevíme, později manželka bydlela u dcery Anny, provdané Melicharové a syn Josef Mikuláš, vyuěív se kupectví, vypravil se, jak tehdy bylo zvykem, na vandr, na zkušenou. Jediný dokument o Vincencově situaci v té době je jeho poslední dopis manželce, datovaný 5. června 1841 v Hlubočku u Tarnopole.. Tento dopis, rodinou uchovaný, je psán švabachem, chatrnou němčinou a místy je už nečitelný. Reprodukujeme z něj hlavní část v překladu: "Velectěná manželko, moje milé dítky, zeti a vnoučata, zdravím a líbám Vás srdečně S' veškerými city manžela, otce, tchána a dědečka a doufám, že se při úplném zdraví vynacházíte. Já jsem na tom se zdravím bídně, nohy mi neslouží a také pořád silně kašlu a vyplivuji. Na vědomost Vám dávám, jak se mi vedlo a jak se mi daří teď. Až do Kamionky jsem měl štěstí, tam jsem 14 dní dělal a těžce si uspořil 36 dvacetníků. Ale za Kamionkou přišlo neštěstí. Mezi Dobotvarem a Farkačem jsou strašné lesy a tu na mne vyskočí tři chlapi a ať jim dám peníze. Co dělat? Dal jsem se do běhu a utíkal jsem dobrou hodinu a tu ten nejmladší mě dostihl a podržel, až přišli ostatní. Řekl jsem, aby mi nechali život a pas a ostatní aby si vzali. Tak mi vzali 36 dvacetníků a 8 krejcarů a kapesník, ostatní mi ponechali. Druhy den jsem došel do kláštera v Sokalu, ale už jsem nemohl na nohy a zůstal jsem tam 27 dní. Každý den mi klášter dával oběd, měl jsem dost co jíst a chodil ke mě obden doktor. Pak jsem šel na Brody a na Tarnopol k. tomu kupci, co jsem mu r. 1834 poslal své guberniální povolení. Slyšel jsem, že vyrábí na mou licenci, ale není v Tarnopoli, nýbrž v Zločově. Kdybych ho byl zastihl, byl by mi to musel zaplatit. Z Brodů jsem šel na Podkamieň a na Zbaraž a Tarnopol. Vypůjčte si mapu Haliče a uvidíte, jak jsem šel. Chtěl jsem 13. října jít k páteru Ignáci, je rodák z. Rychnova. Ale tu přišel člověk, je cvočkář z Olomouce a povídá, že na míli od Tarnopole je továrna na cikorku. Šel jsem tam a řekl, ·že jim dobře poradím, když mi zaplatí. Jak jsem přišel k panu rytíři Jurovskěmu, hned jsem od milostivé paní dostal snídani. Musel jsem do továrny k pánovi a k židovskému obchodníku, co dělají cikorku. Viděli, že mám pravdu a chtěli, abych se tam ubytoval a že mi dobře zaplatí, když tam zůstanu do konce června 1842, aby cikorka se pěstovala na český způsob a že pán mě pak svým koněm doveze do Lvova a zaplatí dál cestu rychlíkem.") Tak jsem tu zůstal. S milostpánem jsme ujednali, že dostanu 2 ruble týdně - 1 rubl stojí 4 zlaté vídeňské měny, čili 8 zlatých týdně 131
a k tomu stravu a
oď
každého centu
ještě
6 krejcarů vídeňské měny.
Denně se udělá až 5 centů, ale milostpán by chtěl 8 centů.
Posílám Vám 10 rublů, abyste si v nouzi vypomohli a ještě jednou Vám ten malý obnos pošlu. Milostpán je hodný pán a milostpaní také moc hodná a mají jen jedno dítě, devítiletou slečinku. Milá manželko, buď tak hodná a zajdi ke kancelistovi Hladíkovi, aby mi ihned poslal opis mého guberniálního povolení na cikorku, on Ví, v které je to knize." Dál je list těžko čitelný, na konec udána adresa: Vincenc Wostržebal, výrobce cikorky u vrchnosti pana rytíře Jurakovského, v Hlubočku u Tarnopole. Pisateli bylo v té době 56 let, zdraví měl otřesené, zdá se, že trpěl souchotinami. Skutečně také brzo na to, 5. května 1842 v Haliči zemřel. Podrobnosti o jeho smrti známe z druhého dochovaného dopisu, který syn Josef Mikuláš dostal od své matky. Dopis je německý, adresovaný synovi do Mezilesí u Nového Města nad Metují, datovaný v Rychnově 25. září 1842 a zní: "Milý synu, doufám, že JSi šťastně a zdráv došel domů, též my jsme všichni bohudík zdrávi, ale Tvůj milý otec 5. května v Pánu zesnul. V sobotu došlo na radnici oznámení z Tarnopole, že tam zemřel ve špitále a tarnopolský magistrát zeptal se vedoucího továrny, kde byl, zda nezanechal jmění a svou pečetí potvrzuje, že tam žádné jmění neměl. Bohu poručeno, nemáme již otce. Je to bolestné, že musel umřít v cizích rukách. My jsme ho dost varovali, on pravi1, že tam ještě jednou musí, že se spokojí s málem, našel ale smrt. Všichni Tě pozdravujeme a utěšujeme, tak jako se sami musíme utěšit a Boha mít před očima. Tvá upřímná matka." Josef Miku'áš Vostřebal narozený 6. XII. 1820 byl nyní 21 let stár. Vychodil tři třídy městské školy, z r. 1832 je zachováno pochvalné uznání za dobré chování a pilnost, s tištěným heslem: "Ehre dem, wem Ehre gebi.ihrt". Jedenáctiletý byl zapsán na rychnovském gymnasiu, kde vychodil 3 třídy. Zachovalo se jeho vysvědčení z 1. semestru 1836, z třetí třídy, na němž jsou známky: náboženství 1, latina ad ern., matematika 1, dějepis a zeměpis ad em., řečtina 1, chování 1. Pak patnáctiletý vstoupil (nevíme ke komu) a po vyučení se vypravil na vandr. Pobyl jako kupecký mládenec na třech místech: u Jana Jelínka, kupce v Kostelci n. _Orlicí, u p. Volkmera v Mezilesí a v neznámém obchodě v Nise v Pruském Slezsku. Z těch časů se zachovaly dva doklady: potvrzení o členství ve spolku obchodních zaměstnanců v Nise a kresbička, patrně vlastnoruční, Volkme- rova domu, v němž strávil pět let.") Josef Mikuláš Vostřebal po otcově smrti nespěchal domů, věda že domov vlastně nerná, Sloužil v Nise a hleděl si něco zahospodařit k započetí samostatné existence. Vrátil se do Rychnova až začátkem roku 1848, 132
Vostřebalúv
dam čp. 25 n. Kn, z r, 1820. Foto Pranttšek Smika. D Rychnově
[ose] Mikuláš Vostřebal s manželkou Alžbětou,
27 letý. Maje stále na mysli ztroskotání otcovo, uložil si kázeň a vytrvalost a vyvinul se v pravého selfmademana. Nejdřív si najal malý krámek v domě ě. 66, který patřil Janu Vorlovi, justiciáru rychnovského panství. Zařídil si kupecký obchůdek a když se mu dařilo, pojal smělou myšlenku vykoupit zpět ztracený rodinný majetek. Přičinlivý hezký mladík býval zván do různých rodin, zejména k Habltovým - mladý Hablt byl jeho kamarád. U Habltů se scházela mládež, tančilo se, zpívalo při kytaře, cvičily se deklamace pro vlastenecké besedy. Bývaly zvány i čtyři dcery justicíára Vorla. O prázdninách přicházeli na návštěvu studenti až z Prahy. Mezi nimi byl Vojta Náprstek, který se s Rychnovem tak spřátelil, ŽP. i pomoc tam hledal, když po svatodušních bouřích 1848 byl stíhán zatykačem. Josef Mikoláš Vostřebal se 12. VIII. 1851 oženil s nejstarší justiciárovou dcerou Alžbětou Vorlovou, druhou dceru si vzal Hablt, třetí Pohl, čtvrtá v mladém věku zemřela na souchotiny,") yosef Mikuláš Vostřebal byl pravý opak svého otce: spořádaný, přičín livý, šetrný. Alžběta mu byla spolehlivou ženou a starý Vorel účinlivým tchánem. Oba mu pomáhali v jeho vzestupu. Vostřebalovi se skutečně podařilo koupit zpět rodinný dům č. 25, který v té době patřil židu Janíschovi, žijícímu ve Vídni. Bohužel Janisch dům pronajal místnímu soudu a soud odmítl se vystěhovat. V patře byly úřadovny, v přízemí věznice. Přede dveřmi stála strážní budka, všechna přízemní okna byla zabedněna dřevěnými truhlíky, jimiž jen povrchem pronikalo trochu vzduchu a světla a jimiž se do ulice rozléhal nářek provinilců, bitých lískovkou. Když všechno jednání se soudem vyznělo naprázdno, energická novomanželka se rozjela do Vídně. Starý justiciár ji doprovázel. Obešli všechny úřady, dovolávajíce se svého práva. V rodině se tradovalo, že byli i v kabinetní kanceláři císařově. Výsledek se dostavil, obec rychnovská dostala příkaz, aby soud umístila jinde. Manželé se konečně mohli nastěhovat do svého. Z vězeňských cel nadělali krámky. Širokou podsíň do náměstí 'zazdili a přenesli tam vlastní kupecký obchod. V patře ve velkém průčelním pokoji se usídlila rodina, která vzrostla na 10 dětí. Tehdejší epidemie, hlavně záškrt, jich zkosily 7. Péči o děti a domácnost sdílela s Alžbětou neprovdaná švagrová Vincencie, zvaná teta "Vinci", která v bratrově rodině našla doživotní útulek (1. XI. 1814 - 10. V. 1880). Josef Mikuláš Vostřebal zemřel 78 letý, 3. IX. 1898, přeživ o 12 let svoji choť která zemřela 30. I. 1886. Jsou pochováni v rodinné hrobce v Rychnově.
Josef Mikuláš Vostřebal byl uvědomělý Čech. V jeho rodině se nikdy Nakladatel Jan Laichter ve svých pamětech vzpomíná, jak mu napsal české vysvědčení, když se v Rychnově vyučil kupcem. Pro svou rozšafnost nabyl Vostřebal v městě vážnosti, stal se městským radním a posléze i purkmistrem. V té funkci vykonal mnoho užitečného. neněmčílo.
134
V Občanské záložně byl starostou, v Besedě zasedal ve výboru, ochotnické jednotě "Tyl" byl protektorem, neboť divadlo měl velmi rád. Usiloval o povýšení místního nižšího gymnasia na vyšší a jeho jméno nacházíme jak ve spolku k tomu účelu zřízeném, tak v tříčlenné deputaci, která jela do Prahy intervenovat u místodržitele a u provinciála piaristického řádu.") Vyšší gymnasium bylo povoleno r. 1862, takže nejstarší Vostřebalúv syn mohl se už těšit z této výhody. Synové byli tři: Jan (1. VI. 1858 - 8. VII. 1927) se stal doktorem práv a advokátem v Novém Městě nad Met.; Karel (11. XI. 1864 -13. IX. 1935) byl magistrem farmacie a lékárníkem v Praze; Rudolf (30. VI. 1867 - 20~ III. 1932» byl určen za otcova nástupce v rychnovském obchodě. Všichni tři v mládí hráli divadlo a Rudolf, náruživý divadelník, byl celý život vynikajícím hercem a režisérem rychnovského "Tyla". Divadelní krev v rodě Vostřebalů se projevila nejen v rychnovské linii, ale i v linii vamberecké, kde kolem r. 1880 hrával ve vánočních a pašijových hrách čepičkář Vostřebal; a v létech čtyřicátých jiný Vostřebal, podle svědectví spisovatele Františka Zákrejse, byl prý rozený dramatický umělec zvaný k pohostinským hrám i do Poličky a okolních měst. Koncem 18. století se několik Vostřebalů vystěhovalo z Rychnova do Pardubic. Víme o jednom z nich, mlynáři a o jeho dvou synech, kteří se zabývali veršováním. Zprávu o nich zachoval českoněmecký spisovatel Alfred Waldau (vlastním jménem Josef Jarosch) ve své studii "B6hmische Naturdichter" z r. 1860,. která česky vyšla pod názvem "Samoukové české poesie". Z těchto bratří Jan Vostřebal se narodil 1803 a byl povoláním soukeník. Psal verše příležitostné, s oblibou satirické. V "Obrazech života" z r. 1859 je otištěna ukázka "Direktor a rychtář", v níž karikuje úplatkářství panských úředníků. Josef Vostřebal, narozený r. 1813, psal amatérské verše lyrické. Ale jeho syn Jan Václav Vostřebal, snad pražský student, byl už skutečným básníkem. Patřil k družině Jana Nerudy, který jeho verše otiskoval. Je to něžná lyrika, někdy milostná, někdy sociálně zabarvená, která nezapře Nerudův vliv. Jan Bernard psal též pro almanach "Růži" a pro chrudimský "Vínek". Do "Pražských novin" posílal kulturní zprávy ze svého kraje. Jan Bernard Vostřebal se přátelil s Jaroslavem Němcern, nejmladším synem Boženy Němcové, adeptem malířství. V jeho korespondenci s matkou je o Vostřebalovi několikrát zmínka jako o "pardubickém" poetovi. Snad odtud pochází u Boženy Němcové znalost jména Vostřebal. V pře kladu německé veselohry Charlotty Birch-Pfeifferové "Die Gri1le", kterou Němcová spolu s J. V. Fričem upravovala do českého prostředí, pod názvem "Šotek z hor", se objevuje postava "staré Vostřebalky", kořenářky ze Žernova. . Jan Bernard Vostřebal nerozvil své nadání, smrt přervala jeho život. ve 23 letech. Nekrolog v "Čase" z r. 1860 je z péra Jana Nerudy:
135
\
'\
..Jan Bernard Vostřebal, znám co soudruh našich lyriků českých, dokonal po dlouhé a trapné nemoci 9. prosince v noci ve svém rodišti Pardubicích na souchotiny. Jeho prosté a milé básničky vzbuzovaly značné naděje - po krátkém působení však zanikl, jak už nám mnoho zaniklo těch, na něž jsme s očekáváním hleděli."
x Starý rychnovský rod Vostřebalů vymřel v mužském sledu dvěma syny JUDra Jana Vostřebala: JUe Bohuslavem Vostřebalem, který se stal obě d první světové války a zemřel v Udine 22. X. 1918, a PhMr. dr. Jaroslavem Vostřebalem, který zemřel v Praze 8. III. 1955.
POZNÁMKY 1) Cituje J. F. Král: Paměti města Vamberka, 1927 2) V dřívějších listinách, ani v urbáři města Rychnova
se totiž ještě žádný VostřebaJ nevyskytuje. 8) Zjistil R. Zrůbek v Muzeu Orlických hor v Rychnově n. Kn. ') Kouřil-Svoboda: Dějiny Rychnova n. Kněžnou, 1923. '6) Spolek ..Vostřebal" uvádí Jan Ladecký: Příspěvky k dějinám čes. divadla" 1895. ~) Kouřil-Svoboda: Dějiny Rychnova n. Kněžnou 1923. '7) Anna Šlechtová se nar. 1783 jako dcera Petr~ Šlechty, hospodářského úředníka v Hořicích. Petr Šlechta pocházel z Prahy. Byl zaměstnán u hořické vrchnosti a jeden čas měl v nájmu vrchnostenský statek Biisko. Dcera Anna, byla zdá se, vychována po ně mecku, manžel s ní korespondoval a patrně i hovořil německy. Zemřela r. 1850. &) Citované dokumenty jsou z rodinného archivu, který shromáždili Rudolf Vostřebal a dr. Jaroslav Vostřebal. P) Knížku, velmi již nečitelnou, viděl ještě Vincencův vnuk Rudolf Vostřebal ve svém mládí. 10) Je míněn rychlý poštovní dostavník. 11) P. Volkmer byl strýcem Josefa Mikuláše, manželem matčiny sestry. 12) Jan Vorel pocházel ze Strakonic, jeho rodiče byli Matěj Vorel, řezník a Dorota· roz Merglová. Jan Vorel byl justiciárem nejprve v Blatné (kde se 19. XI. 1829 narodila Alžběta), pak v Rychnově. Za ženu měl Josefu Winterovou z Broumova, dceru Františka Wintera a Aloisie roz. Lutzové, Měli 4 dcery a ;) syny. Jeden syn, celní úředník v Praze byl vězněn v r. 1848, druhý byl koželuhem v České Skalici, třetí skončil r, 1866 v rychnovském chudobinci. Jan Vcrel bydlel v rychnovském zámku až do r. 1848, kdy vrchnostenská justice byla nahražena státními soudy. Pak se přestěhoval do vlastního domu č. 66. Zemřel 9. X. 1857. lS) Dr. Karel Březina: . Dějiny rychnovského gymnasia, 1924. Poznámka redakce: Autorka
.136
článku
paní
Věra Vostřebalová zemřela
8.
září
1970 v Praze .
