Z obsahu: Z kazatelny: Ducha neuhašujte (Jan Lukáš) Liturgické okénko: Sanctus (Elen Plzáková) Čtvrtstoletí bez Jana Lukáše Románový farář (Radoslav Kvapil) Vzpomínka na Jana Lukáše (Hana Dietrichová) Moje vzpomínky na Jendu Lukáše (Marie Jiřičková Růže od Jendy (Jiřina Šiklová) Vzpomínka na Jendu Lukáše (Jiří Nečas) O Janu Lukášovi (Regula Gesslerová) 16. – 31. 7. 1982 Altenkirchen (Dagmar Pudlovská) Filmový klub: Christian de Chergé A to je ta krásná země... (Josef Úlehla)
3 5 7 9 10 12 15 16 17 18 23 24
ÚVODNÍ SLOVO Milí bratři čtenáři a sestry čtenářky, právě držíte v rukou číslo Kočky, která by ráda zavzpomínala. Připomeneme si, že to je dvacet pět let, co zemřel farář tohoto sboru Jan Lukáš. Vzpomínka na něj bude pro mnohé z vás zároveň vzpomínkou na to, jak to bylo dřív, že „takoví jsme byli“. A přidejme k tomu ještě jedno zároveň: kromě Jana Lukáše se na fotografiích i ve vzpomínkách setkáváme s dalšími, kteří tu byli a už tu nejsou. Takové vzpomínání s sebou nese trochu smutku. Bylo by dobré, kdyby to s sebou neslo ještě víc vděčnosti. Osobně jsem Jana Lukáše neznala, ale vděčnost za něj pro mě konkrétně znamená vděčnost za tento sbor. Ta vysoká míra tolerance, kterou sbor prokazuje, je – po mém soudu – právě dědictví faráře Jana Lukáše. Nezdá se mi, že by evangelické sbory dokázaly být tolerantní tak nějak plošně a samozřejmě k nejrůznějším druhům podivností, jimiž se jejich jednotliví členové či návštěvníci vyznačují, a tím víc si těch jarovských projevů tolerance vážím. Nemyslím nějaké dílčí rozepře – to až v království Božím se přestaneme škorpit kvůli podružnostem. Ale nikdy se tu nestalo, že by byl někdo odmítnut. Velice dobře všichni víme, jak to lidská společenství dokáží, uzavřít se a jednotlivce jakoby vystrčit ven. Na Jarově bylo vždycky společenství otevřené a doufám, že nám to zůstane. Přeji vám co nejvíce radostné a vděčné vzpomínání. Za sebe doufám, že „takoví jsme byli“ neznamená současně „už to není, co to bývalo“, ale spíš „bylo nám tu dobře a pořád je, i když už jsou věci jinak“. Elen Plzáková
Připomenutí Jak jste se mohli dočíst v poslední loňské Kočce, náš sbor má nový účet. Byl zřízen u FIO Banky a má číslo: 2700333534, kód banky 2010 (Fio Banka). Upozorňujeme, že účet u České spořitelny bude k 31. 5. 2013 zrušen, a prosíme všechny, aby na starý účet již žádné peníze nepoukazovali. Ještě jednou též prosíme všechny, aby důsledně vyplňovali zprávu pro příjemce. Jako variabilní symbol používejte datum svého narození. 2
Z KAZATELNY
Ducha neuhašujte (1 Te 5,19)
Není snad třeba shledávat doklady pro rozpaky, s nimiž dnes mnozí stojí nad svědectvím svatodušních svátků. Ale je to skutečnost, kolem níž nemůžeme jen tak přejít. Už proto, že valná většina těchto rozpaků tkví právě v „učení“ o Duchu svatém. Není pro nás právě nejlepším vysvědčením, že si ulehčujeme myšlenkovou práci tím, že se spokojujeme se starověkými nebo středověkými formulacemi, které řeknou něco ještě tak filosofovi nebo teologovi, ale už nic dnešnímu člověku. Krkolomné formulace Heidelberského katechismu, že jediná božská podstata se zjevuje ve třech rozdílných osobách, v Otci, Synu a Duchu svatém, není možné porozumět bez znalosti toho, co kdysi vyjadřovaly filosofické pojmy substance a akcidencií. Dnes je nám proto daleko bližší stará formulace apoštolova, který říká: „Pán je Duch ten“ (2 K 3,17). Ztotožňuje Ducha svatého s Ježíšem Kristem. Je to živý, přítomný Kristus, který i dnes vylévá to, co vidíme a slyšíme, a tak se zjevuje ve svých svědcích. Tato vázanost projevů Ducha na lidské svědky nám často uniká, přestože nám to obzvláště připomínají „dary Ducha“ (charismata). Jsou to v podstatě projevy Boží moci a jeho vedení v docela všedních skutečnostech křesťanova života. Tedy nic nadpřirozeného, jak ostatně potvrzuje i apoštol: „Naše dary jsou rozmanité podle milosti, která nám je dána; jeden má proroctví, ať ho tedy užívá ve shodě s vírou, jiný má dar služby – ať se věnuje službě; jiný jest učitelem – ať se věnuje učitelství; kdo má dar napomínání, ať se věnuje napomínání; kdo dává, ať dává upřímně, kdo stojí v čele, ať je horlivý; kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně (Ř 12,6–8). Ve smyslu těchto slov můžeme říci, že všechno to nové a dobré v nás, s čím do sboru přicházíme a co slouží našemu společenství a jeho službě, jsou dary Ducha. Jsou tak různé, jak rozdílní lidé se shromažďují. Ale každý z nás má to „své“, to, v čem je nezastupitelný, co jemu bylo svěřeno. Stojí za povšimnutí, jaký důraz právě na to klade apoštol: aby každý byl sám svůj. Ale tato vnitřní otevřenost prvokřesťanských sborů začala v jisté době ustupovat požadavku spořádanosti a jednoty. Rodila se instituce církve. Její počátky se dají vystopovat už v Novém zákoně. Například v tom, že vnitřní život sborů dostává určitější řád a obsah. Charismatická volnost a svoboda je podvazována. A právě v tom vidí apoštol velké nebezpečí. Přesto, že zná i stíny a problematiku některých charismatických darů (mluvení jazyky), varuje Tesalonické: Ducha neuhašujte. 3
Dnes už nedovedeme přesně říci, co všechno stálo v pozadí tohoto napomenutí. Ale snad právě ta věčně živá snaha některých vedoucích činitelů sboru vyvarovat se všech rušivých a rozčilujících momentů, všeho toho nevyzkoušeného, ještě neosvědčeného a nového, toho, co vyvolává diskuse, co vzrušuje hladinu veřejného mínění, co ten rozjetý sborový život tak či onak vykolejuje a co právě působí bolení hlavy všem, kdo jsou za sborový „provoz“ odpovědni. Proto se právě oni snažili všecko usměrnit, zvládnout a udržet v řádu a kázni. Proti tomu apoštol protestuje: Ducha neuhašujte. Celé toto v podstatě pochopitelné snažení má své meze. Ve sboru nejde jen o nás, o naše pořádky a řády, ale na prvém místě o to Boží dílo s námi a naším prostřednictvím. Tomu se nemáme uzavírat. Za to máme být vděční, i když nás to bude vyrušovat a provokovat v naší zaběhlosti. Je to svatá, Boží provokace. Konkrétně to znamená, že ve sboru má být vždy dostatečný prostor pro ty, kteří jsou „jiní“ než my, pro nové myšlenky a nové způsoby práce, pro rozhovor i pro experiment. Právě v křesťanském sboru by se nemělo nic lacino odmítat, zvláště ne proto, že „to tu ještě nebylo“. To by znamenalo stavět se v cestu Boží svobodě, vymezovat mu prostor a prostředky a v podstatě uhašovat Ducha. Jan Lukáš, květen 1970
PŘESTAVBA SBOROVÉ KANCELÁŘE V dubnu proběhla dlouho očekávaná přestavba naší sborové kanceláře. Jejím smyslem bylo vytvořit v kanceláři vlídné prostředí pro rodiče s malými dětmi, kteří mohou během nedělního kázání v nově upravené místnosti poslouchat kázání z reproduktoru a současně umožnit hraní svým dětem. Malá modlitebna bude během kázání sloužit nedělní biblické škole větších dětí. Přestavba kanceláře zahrnovala vymalování místnosti, položení nového kvalitního PVC a pečlivou truhlářskou práci při vytvoření nových skříněk a polic. Následovat bude položení koberce v zadní části místnosti, umístění nové pohovky k zadní stěně a závěrečné nastěhování všech potřebných věcí zpět do místnosti. Za práci při přestavbě kanceláře děkujeme zejména manželům Píchovým, Šárce Grauové, Jiřímu Pytlovi, Zdeňku Pavelkovi, Arnoštu Balcarovi, Danovi Pudlovskému a v neposlední řadě i truhlářskému mistru, panu Johnovi. –jaš– 4
LITURGICKÉ OKÉNKO: SANCTUS
ELEN PLZÁKOVÁ
Bezprostředně před vysluhováním večeře Páně je delší úsek mluveného textu, který sestává z více částí. Obvykle se mu říká eucharistická modlitba: řecké slovo eucharistia znamená „dík, díkčinění“, později se začalo používat jako označení večeře Páně. Na jiné části této modlitby se můžeme podrobněji podívat jindy, dnes se soustředím na tu, které se říká Sanctus. Jak je Sanctus starý, o tom mám jen neověřené informace: nalézá se v liturgických textech biskupa Serapiona z Thmuis v severní Africe, který zemřel roku 360. Pravděpodobně však byl součástí liturgie křesťanských církví ještě dříve. Název této liturgické části je převzat z latinského textu: Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth. Pleni sunt caeli et terra gloria tua. Hosanna in excelsis. Benedictus qui venit in nomine Domini. Hosanna in excelsis. A toto je jeho český překlad: Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. (Iz 6,3) Hosanna na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosanna na výsostech. (Mt 21,9) V závorkách jsou uvedeny odkazy na biblická místa, odkud jsou citované verše. Izajášovský citát pochází z pasáže, kdy má prorok vidění nebeské bohoslužby, a tato slova volají serafové, nebeské bytosti, vznášející se nad Božím trůnem. Společná recitace tohoto verše má místo i v bohoslužbě synagogální. Druhá část přejímá volání zástupů z Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Prostřední z těchto tří veršů, který zní „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu“, najdeme také v žalmu 118. Už z výběru citací je zřetelné, že církevní tradice při vytváření tohoto liturgického kusu měla na paměti spojení pozemských a nebeských hlasů ke chvále Boží. „Jím se společenství účastníků 5
stolu Páně zasazuje do vesmírných souvislostí a vyznává, že večeře Páně má dosah pro všechno stvoření.“(Agenda ČCE, Praha 1983) „Je to … odkaz k ‚nebeské bohoslužbě‘, s níž se pozemská církev spojuje.“ (Pavel Filipi: Pozvání k oslavě. Praha: Kalich 2011) V několika minulých shromážděních s večeří Páně jsem zařadila tuto část ve formě společného zpěvu sedmé sloky písně 159, jak navrhuje Agenda ČCE, nebo též první sloky písně 641. Modlitba před večeří Páně má být společná: nikoli jen společně poslouchaná, ale společně – v některých místech – vyslovovaná. Zatím stále ještě hledám způsob, jak to udělat, aby liturgie modlitby mohla být variabilní například podle církevního roku a zároveň, aby její účastníci mohli snadno a přehledně říkat či zpívat některé části spolu. Toto je jeden ze způsobů. Všichni máme v ruce zpěvníky a text tedy není problém, dokonce by zpívaná oslava Páně mohla být ještě krásnější než mluvená – když se to ovšem podaří. Myslím, že by k tomuto zpěvu měl být jenom velmi jednoduchý doprovod bez předehry, jenom housle či jenom varhany, aby byl vstup do mluveného slova přímý a bylo jasné, že zpěv je součástí celé modlitby. Vstupy celého shromáždění do modlitby mají ještě jeden velmi praktický význam: pokud člověk slyší dlouhý proud mluveného slova, může být text sice rozdělen na určité části, ale přece to při poslechu nejde snadno odlišit a nakonec se nutně musí stát, že se posluchač „ocitne mimo“. Tento praktický význam velmi souvisí s tím prvním, duchovním – modlíme se všichni a jsme na to všichni soustředěni. Používané sloky písní 159 či 641 mají však také nevýhodu. Oba texty se liší od podoby, kterou církevní tradice za staletí vybrousila a přijala a vzhledem k jeho obsahu (kombinace nebeské a zemské chvály) je možné ho považovat za nepřekonaný, alespoň pokud jde právě o text těch dvou slok. Možných řešení je víc – budete všichni vědět, že modlitebním zpěvem Sanctus se spojujeme s těmi, kdo chválili kdysi Boha na zemi, i s těmi, kdo ho chválí v nebi, že to je překročení jakési lidské omezenosti. Nebo se naučíme Sanctus společně recitovat. Nebo najdu hudební zpracování plného textu Sanctus ve formě, kterou uzpíváme. Každý váš názor či pomoc v hledání uvítám. Elen Plzáková 6
ČTVRTSTOLETÍ BEZ JANA LUKÁŠE (11. ZÁŘÍ 1928 – 18. ČERVNA 1988)
„Rád mluvím o otevřené budoucnosti. To znamená, že nic z toho, co nás v životě potká, ani to, v čem jsme, není věčné. Všechno může být jiné – třeba už zítra – i lidé. Měníme se právě tak, jako naše životy. Když s tím budeme počítat, nikdy se s nikým nemůžeme vnitřně definitivně rozejít. Vždycky od něho budeme čekat něco nového a docela jiného. S tím musíme počítat a podle toho ho také přijímat. To nám brání zlomit nad někým hůl, definitivně s ním skoncovat nebo jej soudit, uvažovat o něm jen vzhledem k jeho minulosti. Má před sebou stále všechny možnosti a až smrtí je hotov.“ Můj teologický profil (předneseno na schůzi třicátníků v květnu 1980) „Ježíš Kristus ví, že má-li naše rozhodnutí následovat ho za něco stát, musí vyjít z nás samých, musí to být skutečně naše rozhodnutí. Nebere nám svobodu, nechce nás znásilnit, zlomit. Nestojí o člověka, který by byl beztvarou hmotou, která se dá formovat, jak se komu líbí. Svým „Pojď za mnou“ volá po člověku, který vládne sám sobě, který se dovede rozhodnout a za svým rozhodnutím stojí. My však z jeho 7
pozvání ke svobodě děláme přikázání a z evangelia zákon. Proto se tak mnohým stalo křesťanství jen sbírkou příkazů a zákazů, kterých se rychle snaží zbavit, aby se cítili svobodni. Křesťanská svoboda je darem milosti Boží. Není to privilegium člověka, které bychom mohli zařadit mezi „Lidská práva“. Nikdo na ni nemá nárok. Je to něco jiného než občanská a politická svoboda. Ještě nejsem svobodný tam, kde jsem svobodný, protože křesťanská svoboda je na prvním místě osvobozením člověka od něho samého a od života soustředěného na sebe.“ Křesťanská svoboda (předneseno na kurzu mládeže ve Vrbně v roce 1980)
Významné motivy v myšlení Jana Lukáše
Jan Čapek
Jsou lidé, kteří jenom parafrázují jiné, tlumočí názory druhých, reprodukují závisle, říkají „naprosto s tebou souhlasím“ anebo každou chvíli přitakají druhému otřesným a dnes okřídleným výrokem „přesně tak“. Jan Lukáš takový nebyl. Myslel po svém, promýšlel věci, probojovával je, jedním slovem měl motivy, myšlenkové motivy, a proto byl svůj, zvláštní, neodvozený. Měl své učitele, vzdělával se, ale byl svůj. *** Jan Lukáš říká: „Přiznám se, že to byl a je můj původní záměr, učinit ze sboru to, co kdysi prof. J. B. Souček v Evangelickém kalendáři 1959 nazval společným domovem. Byl jsem tehdy mladý farář a velmi ochotně jsem se u něho učil. Napsal tehdy, že misijní síla prvokřesťanských sborů spočívala v neposlední řadě v tom, že byly živými pospolitostmi, v nichž nikdo nebyl ponechán bez tepla a bratrské lásky, bez povzbuzení, napomenutí, rady i ochotné pomoci v každé těžkosti. Je to velký úkol skutečně živého, vskutku křesťanského sboru: být pro své údy takovým pravým, teplým, spolehlivým domovem. To je však i velká obžaloba pro nás pro všechny. Vždyť lidé mimo naše kruhy snad nic tak málo od setkání s církví nečekají jako to, že by se v ní setkali s lidským porozuměním, zájmem, solidaritou, skutečnou obětavou pomocí. Předpokládají, že narazí jen na jiný, obzvláště těžko snesitelný druh úředního přístupu, na tvrdé zákonictví a odsuzování, na laciné odbývání svých starostí a bolestí. A v pozadí toho že bude snaha „dostat“ je k tomu, aby nějak sloužili potřebám nebo vlivu církevní instituce a mašinerie.“ *** 8
Evangelium otvíralo Janu Lukášovi oči pro bezpředsudečné pochopení druhého člověka. Nekladl žádné a priori, jak by druhý člověk měl smýšlet a vypadat. Byl tak otevřen pro druhého a rád s ním vedl pastorační rozhovor plný pochopení, ale zahrnující i napomenutí. Věděl, že naděje spolulidství, založená na Boží otevřenosti pro člověka, je odpovědí na Boží přiblížení k člověku. Jako Bůh miloval nás, tak my máme druhé milovat. Toto neodcizené, nestudené, ale naopak osobní, zaujaté a vroucí spolulidství v lásce je příslibem společenství ve sboru, ale i přátelství s lidmi mimo sbor. *** Hovořil jsem s Janem Lukášem v době jeho nemoci. Věděl o povaze své nemoci, přemýšlel o svém životě a o své práci. V kázání mluvil eschatologicky: „Job i ve svém utrpení od Boha pořád ještě něco čeká… Bůh je jeho silou a nadějí i v těch přetěžkých chvílích.“ A 14. února 1988 říká: „…všecko, co nás potkává a čím procházíme, není posledním slovem za naším životem. To poslední slovo má Boží milost v Ježíši Kristu“. Bohoslovec milosti má motiv, i pokud jde o smrt, motiv naděje založené v Boží milosti zjevené v Kristu. Naděje proti smrti patří k významným motivům v myšlení Jana Lukáše. (vybráno z přednášky přednesené na shromáždění v jarovském sboru v červnu 1989)
Románový farář
Radoslav Kvapil
Bylo to asi v roce 1957. Nastoupil jsem v Kroměříži jako novopečený profesor konzervatoře (tehdy se to jmenovalo Vyšší hudební škola) a záhy jsem objevil, že v blízkém sousedství je fara ČCE. Zazvonil jsem. Honza mi přišel otevřít – a tak začalo naše přátelství s Honzou i Věrou. Z Kroměříže jsem asi po třech letech odešel, Lukášovi později také. Potom jsme se opět setkali v Praze. Honza byl až románovým příkladem faráře. Vlastně se do románu i dostal. Jednou se mne Milan Kundera zeptal, zda bych mu mohl zprostředkovat kontakt na evangelickou církev – psal tehdy román, jehož jméno jsem už zapomněl, kde vystupoval evangelický farář. Doporučil jsem mu Honzu Lukáše. Se9
tkání na něho velmi zapůsobilo… a tak se Honza dostal inkognito do románu. Ani nevím, zda jsme o tom později s Honzou a Věrou mluvili. Život jde dál, ale Honza v mých vzpomínkách stále zůstává. Je krásné, že v naší církvi působili a působí takoví lidé.
Vzpomínka na Jana Lukáše
Hana Dietrichová
Na konci roku 1967 zemřel jarovský farář Vilém Jan Foltýn. Jarovský sbor zůstal bez pastýře. Bylo nutné najít a zvolit nového faráře. Situace ve sboru nebyla příliš optimistická. Aktivita mládeže téměř žádná, biblické hodiny se nekonaly, dětí v nedělní škole bylo minimum, náboženství se ve školách vzhledem k tlakům komunistického režimu neučilo. Konaly se pouze bohoslužby, kterých se účastnili vesměs starší lidé a několik málo sester středního věku. Od nového faráře se očekávalo, že probudí sbor a obnoví veškerou sborovou činnost. Měl to být farář zkušený, aktivní, s charismatickým obdarováním, plný elánu a odvahy zdolávat nejrůznější úskalí. Staršovstvo, které kupodivu fungovalo, oslovilo faráře Jana Lukáše z Kroměříže, který byl dne 23. června 1968 sborem zvolen za jarovského faráře. Při zpětném pohledu je zřejmé, že očekávání sboru naplnil stoprocentně a jeho plodná působnost byla pro sbor požehnáním. Lukášovi – se dvěma syny – se přistěhovali 21. srpna 1968, v den okupace Československa vojsky spřátelených armád. S radostí jsme manžele Lukášovy uvítali na Jarově a těšili se z toho, že máme konečně pastýře. Věra Lukášová doprovázela na varhany náš zpěv a vedla i nedělní školu. Jan Lukáš se na pastoračních návštěvách setkával i s lidmi střední generace, kteří byli na Jarově konfirmováni a účastnili se před léty schůzek mládeže. V tento čas už to byli rodiči a měli děti školního věku. Tak mohla začít výuka náboženství na faře. Pro třicátníky připravil Jan Lukáš program, zpočátku byly schůzky jednou měsíčně a on zajišťoval přednášky z teologie, psychologie, sociologie, herectví, lékařství apod. Třicátníci se též sami podíleli na programech a vzájemná oblíbenost vzrůstala natolik, že se schůzky konaly každý týden. Všichni jsme si tykali a začala se navazovat osobní přátelství. Několik z nás omladilo staršovstvo. Začaly biblické hodiny, scházeli se i „pamětníci“, mládež a konfirmandi. Díky Janu Lukášovi začínal sbor normálně fungovat. Lukáš byl velice iniciativní, pro sblížení všech jmenovaných skupin organizoval sborové výlety, pro něž zajistil autobus. Později, když Věra Lukášová dostala 10
ze Švýcar auto, jeli jsme osmi auty na dva a půl dne do jižních Čech. České Budějovice, Český Krumlov, Vyšší Brod, Cukenštejn, Trhové Sviny, Dobrá Voda, Nové Hrady. V pátek jsme přespali v noclehárně v Českých Budějovicích, v sobotu v Trhových Svinech. Kdo měl v autě místo, vzal toho, kdo nebyl motorizován. I tímto způsobem se lidé poznávali. Výjezdů bylo hodně, jen namátkou: Kroměříž, Strážnice, Tábor, Kozí Hrádek, zřícenina hradu Choustník, Bechyně, Židova Strouha, též mnohokrát do zahraničí (NDR – pobyty na Rujáně), pobyty ve Hvozdnici, kterou Jan Lukáš administroval. Jedny vánoce, kdy tam kázal, jsme tam přivezli i jarovské děti, aby předvedly vánoční hru. Vánoční prázdniny jsme v roce 1974 trávili v Křížlicích a od té doby se tam jezdí dodnes. Od roku 1979 se jezdí do Chotěboře. Lidé ve sboru – děti, mládež, třicátníci, pamětníci – se při všech těchto akcích poznávali, sbližovali, vznikala nová přátelství, ostatní se utužovala a sbor srůstal v jednu velkou rodinu Božího lidu otevřenou pro každého. Z pravidelného scházení třicátníků vznikl z podnětu manželů Lukášových pěvecký kroužek, zpívali jsme písně vánoční, velikonoční a dětem ke konfirmaci jsme nacvičili píseň Studně nepřevážená. S většími dětmi jsme chodili jednou týdně plavat do bazénů v Podolí. Obvykle večer, což bylo krásné ve venkovním bazénu, kdy nad námi svítily hvězdičky, případně z nebe poletoval sníh. Z nápadu Jana Lukáše vznikla též tradice adventních obědů. K jarovskému sboru patřila kazatelská stanice Malešice, kam Jan Lukáš chodil kázat a Věra hrát na harmonium. V roce 1974 přišly demoliční výměry s rozhodnutím zbourat na Jarově několik bloků domů včetně našeho sborového. Sbor stál před úkolem zajistit nový důstojný stánek pro bohoslužby. Po mnoha peripetiích nám národní výbor nabídl dům zralý na zbourání. Dříve hospoda, nyní školka v dezolátním stavu. Dům v zahradě, blízko MHD, ale potřeboval přestavbu. Otec Jana Lukáše vypracoval projekt a prováděl stavební dozor. Následovala řada náročných jednání na úřadech, různé zásobovací těžkosti, nedostatek materiálu a ostatní svízele, které Jan Lukáš zdolával s obrovským osobním nasazením. Stavba pokračovala až do šťastného konce. Lukášova činnost na Jarově byla intenzivní a mnohostranná. Vykonal velké dílo, vychoval si spolupracovníky. Ve své rodině měl spolehlivé zázemí. Horlivým působením udělal mnoho pro rozkvět jarovského sboru a Pán Bůh stál svým požehnáním při něm. Ve svých kázáních Jan Lukáš zdůrazňoval, že Boží láska a milost jsou vždy s námi. Nekáral, nesvolával hromy blesky na hříšníky ani nehrozil peklem, ale přinášel poselství radosti a naděje. To byl Jan Lukáš. 11
Moje vzpomínky na Jendu Lukáše
Marie Jiřičková
Úvodem bych chtěla vysvětlit, proč jsem použila a v dalším budu používat pro pana faráře Jana Lukáše pojmenování „Jenda“. Když jsme se stali s manželem členy jarovského sboru a tehdejších třicátníků (to už je pěkně dávno!), bratr farář Lukáš nám řekl: „Budeme si samozřejmě tykat a já jsem Jenda.“ A tak si dovoluji používat „Jenda“ v celém tomto textu. Za všechno vlastně může Věra Kulíšková, i když já na náhodu nevěřím. S Věrkou jsme se znaly od dětství. Jednou, když jsme se těsně před narozením Filipa, nejmladšího z našich tří dětí, potkaly, pozvala mě na večerní setkání třicátníků v ateliéru u výtvarníka Toníka Hachleho. Tam jsem viděla Jendu poprvé. Den nato se Filip narodil. Pak si třicátníci dělali legraci, že jsem „z třicátníků porodila“. Později jsme se opět s Věrkou potkaly na procházce s kočárky, ona měla malou Petru a já Filipa. Říkala mi, že se celý jejich sborový dům bude bourat, že budují novou modlitebnu U Kněžské louky a že ve staršovstvu bude probíhat výběrové řízení na předložené návrhy interiéru modlitebny. A abych tedy zkusila předložit vlastní návrh. To byl začátek mých četných setkání s Jendou. Protože jsem měla tři malé děti, stále jsem o interiéru přemýšlela, dělala si náčrty a kresby, ale definitivní výkresy hotové neměla. Až mi Věrka Kulíšková sdělila, že to výběrové řízení na staršovstvu bude už za týden. Rychle jsem tedy návrhy dohotovila a v danou hodinu spěchala na staršovstvo. Musela jsem předtím nakrmit (nejmenšího nakojit) a uložit děti. Spěchala jsem, schody do suterénu nebyly dostatečně osvětlené (starší členové sboru to ještě pamatují). Když Jenda uslyšel dusavé zvuky na schodech, vyšel mi vstříc. Přehlédla jsem poslední schod a přistála mu k nohám. Všechny výkresy se mi z desek vysypaly na zem. Před staršovstvo jsem po pádu předstoupila rozcuchaná, s oběma punčochami roztrženými, zcela vystresovaná. Členové staršovstva pocítili úlevu, že Jendovi při té hlučné ráně nikdo neublížil. Potěšilo mě, že nakonec byl můj návrh vybrán. Splňoval Jendovy požadavky: sezení ze tří stran, jako v tolerančních kostelech stůl Páně jen mírně vyvýšený (ne kazatelna odděleně nahoře) použití starých židlí (tzv. tonetek). 12
Jendovi se v mém návrhu líbilo také to, že stůl Páně vytváří s osvětlením kazatelny kříž, který je přerušen nasvícenou Biblí. Tento kříž koresponduje se zadním dřevěným reliéfem. Také obě výtvarná díla (tapiserii Podobenství o deseti pannách a keramický reliéf Poslední večeře v malé modlitebně) jsem s ním vymýšlela. Zvláště mu záleželo na citátu u deseti panen. Chtěl, aby byl ve spodní části podobenství uveden, a trval na tom, že tam musí být kralické znění: „Aj král tvůj béře se tobě“ (část verše Mt 21,5). Říkal: „To je pro mne evangelium.“ A zdůrazňoval, že pro něho je nesmírně důležité právě to kralické znění „béře se tobě“, nikoliv znění
„přichází k tobě“. Ta předložka „k“ v novém překladu (uváděná, jak říkal, i v německém znění a jinde) mu vadila, že to není tak vystihující. A to tehdy netušil, že o řadu let později vznikne po odstranění neopravitelných starých varhan na protější stěně zobrazení Krále přijíždějícího na oslátku… Stavební projekt přestavby jarovského sboru zhotovil Jendův tatínek, znamenitý vsetínský stavitel, a často ze Vsetína dojížděl jako stavební dozor. Také s ním jsem vše konzultovala. Realizace jarovské modlitebny nebyla v té době (konec sedmdesátých let minulého století) vůbec jednoduchá. Byl to tehdy zázrak budovat kostel. Často nebyl k dispozici vhodný materiál, a tak jsme vše sháněli, kde se dalo. Ale Jenda byl nesmírně schopný a obratný v jednání s lidmi. Když ještě navíc řekl, že je evangelický farář a že nedostatkový materiál potřebuje pro přestavbu kostela, většinou jsme po menším a někdy větším úsilí vše potřebné sehnali (truhláře z Jendova rodného Valašska – z Valašských Klobúk, lak na dřevěný reliéf z Krnova atd.). Vzpomínám, jak později Jenda na chodbě sboru jedné návštěvě vyprávěl o přestavbě a ukazoval na stěně visící fotografie původní staré budovy a sboru po adaptaci a komentoval to slovy: „Pro mne je jedním z důkazů Boží existence, že v této době, kdy režim kostelům nepřeje, financovalo ministerstvo vnitra tuto přestavbu.“ (Pro ty mladší uvádím, že budovu původního sboru zabralo ministerstvo vnitra, zbouralo ji a na jejím místě vybudovalo své nové objekty. Jako náhradu pak poskytlo nynější budovu, tehdy ve velmi špatném stavu.) Někdy jsme si museli vypomoci náhradním řešením. A tak místo tehdy nedostupné vhodné dlažby podlahové (dnes by bylo množství různých možností) jsme použili červené fasádní pásky (také jsme je těžce sháněli) apod. V té době se realizace účastnil celý sbor. Ředěnou kyselinou solnou se natírala podlaha a pak se z ní lněným olejem odstraňovaly zbytky cementové malty, brousily se a natíraly židle, šily se záclony atd. 13
V té době jsme byli členy žižkovského sboru Církve bratrské. Když jsem při realizaci postupně poznávala chod a život celého jarovského sboru a občas i s manželem poslouchala Jendova úžasná kázání a zažívala třicátníky, začali jsme ponenáhlu do tohoto sboru vrůstat a posléze jsme se i s mojí maminkou a pak i s našimi dětmi stali jeho členy. Našeho Jeníka a Lucinku Jenda konfirmoval, nejmladší Filip zažil celou Jendovu konfirmační přípravu, ale pro nás všechny, žel, tisíckrát žel, byl Jenda právě den před Filipovou konfirmací povolán k Pánu. S vděčností vzpomínám, co Jenda znamenal pro nás i pro naše děti a celý sbor. Lyžovali jsme společně s ním v Křížlicích, hráli volejbal v Chotěboři, hráli s ním tenis v Praze. Někdy se jezdilo několika auty na víkendové výlety. Jenda se svou manželkou Věrou organizoval letní společné pobyty na Rujáně u Baltského moře a společné návštěvy filmových a divadelních představení. Na pravidelná setkání třicátníků zval často zajímavé hosty z oboru psychologie, medicíny, historie, hudby, teologie atd. atd. Byl vlastně členem každé z rodin našeho sboru. Věděl o svých ovečkách všechno. (Přitom on sám jako náš pastýř přirovnání o ovcích neměl v oblibě. Říkal, že „ovce jsou hloupé a smrdí“.) A kde bylo potřeba, pomáhal radou, pomocí s dopravou atd. Co se mu nelíbilo, to řekl. Například: „Jiřičková, ty máš zpovykané děti i psa…“ Nebo když mě později zavezl do kostela v Uhříněvsi a já jsem neměla moc času na projektování a váhala, jestli mám návrh interiéru tamního kostela provést, řekl mi: „Jiřičková, jestli ten návrh neuděláš, tak ti už v životě neřeknu jinak než ty stará čarodějnice“. A tak jsem se do návrhu raději pustila. Musím ještě uvést, že sborový život, jak jsem se o něm zmiňovala, pomáhala vydatně vytvářet i jeho paní Věra, která byla vždy jeho velikou oporou. Byla vždy ochotná i při svém náročném civilním zaměstnání přijmout při sborových posezeních lidi do svého soukromí, za což jsem ji velice obdivovala. Při bohoslužbách pravidelně hrála na varhany. Byli jsme ve sboru jako jedna velká rodina. A toto společenství, jak všichni víme, trvá díky Pánu dodnes. I když ti „naši“ tehdejší třicátníci se stali sedmdesátníky a osmdesátníky a někteří, k naší lítosti, již se s námi dnešních dnů nedožili. A sbor přečkal i údobí velkého napětí, kdy jím otřásala nejistota při řešení restitučního sporu o sborový dům. Děkuji našemu Pánu, že můžeme i s manželem sborový život na Jarově prožívat a společně se všemi sdílet. 14
Růže od Jendy
Jiřina Šiklová
Kdy jsem poznala faráře Jana Lukáše? Někdy potom, co se upálil Jan Palach, se objevil u mne v bytě v Klimentské a požádal mne, zda bych přijela do Vrbna pod Pradědem, kde bude setkání farářů. A abych tam mluvila o studentovi Janu Palachovi a že tam bude na tento námět mluvit taky Jakub Trojan, kterého jsem znala z přednášek na evangelické fakultě v Jirchářích a v Černé ulici. Samozřejmě, že jsem svoji účast přislíbila a ráda tam přijela. Tím mne Jan Lukáš „vtáhl“ do společenství, které mne potom přijalo mezi sebe a které mne ovlivnilo i v mé víře. Nedemonstrovaná zbožnost, otevřenost, hluboká víra, podstatně jiná, než jakou jsem poznala v dětství v církvi katolické. Asi jsem potřebovala nejen toto společenství, ale i tento poněkud jiný vztah k víře. Jan Lukáš tehdy vedl sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 3, na Jarově. Věděl, že jsem musela odejít z filozofické fakulty a určitě tušil, že se mně i stýská po možnosti přednášet. Tehdy tam založil setkávání třicátníků, což byla, myslím, v církvi trochu novinka. Věděl, že jsem předtím napsala knížku o sociologii mládeže a o studentském hnutí, a tak mě opakovaně zval, abych o tomto tématu mluvila. Ne z hlediska náboženského, ale prostě jen z hlediska sociologického, tedy neutrálně. Pamatuji se, že se členové sboru scházeli v takové nehostinné místnosti, která vypadala jako velká garáž. A přesto tam bylo útulno. Jak pokračovala normalizace a režim se politicky „utahoval“, rozšiřoval se tento sbor, stručně nazývaný „na Jarově“, postupně o další lidi, kteří tam přijížděli i z jiných částí Prahy. Přitahovala je osobnost faráře Jana Lukáše a taky to, že se nebál uvádět témata i s jinou než církevní tematikou. Riskoval tím, že bude obviněn, že překračuje kompetence církve a třeba i zbaven státního souhlasu. Nedbal ale na to. O jeho otevřenosti a statečnosti jsem se přesvědčila – tedy spíše dodatečně jsem to pochopila –, když jsem byla ve vězení v Ruzyni. Tehdy mne opakovaně volali bachaři, abych vyšla mimo celu na chodbu pro balík, a v něm byly různé dobroty dodané mojí dcerou – a bylo to skoro ještě teplé. Nedovedla jsem si představit, že moje dcera Lucie tak rychle dojela z centra Prahy až do Ruzyně, ale s potěšením jsem to vždy snědla. Pak, po propuštění, mně vysvětlila, že to byl právě farář Jan Lukáš, který když dostala povolenku k balíku, přijel pro ni až do Klimentské a obratem ji dovezl před vrata do Ruzyně. Moc hezká představa, potěšení nejen materiální, ale dodatečně i z lidské solidarity a pomoci. I nějaké šaty, bleděmodrou halenku, tehdy mým dětem Jan Lukáš dovezl a daroval. 15
Pak, za pár let, nastal čas komplikovaný jeho nemocí. Věděla jsem o jeho diagnóze, věděla jsem, jak tím stavem bezmoci vůči nemoci trpí nejen on sám, ale i jeho žena Věra, která se o něho vzorně starala. Jednou, někdy na začátku června jsem za ním přišla na návštěvu. Jenda ležel na zádech, bylo vidět, že má bolesti. Velké bolesti. Volal Věru, aby mu něco podala, asi nešla dost rychle, tak ji zrovna nepochválil. Viděla jsem, že trpí oba dva. Řekla jsem Janovi, že Věra již víc dělat nemůže, že by jí měl spíše dát kytičku než se zlobit, že přinesla misku pozdě. „Jak jí mohu koupit kytku, když již nevstanu z postele,“ odpověděl mně a já mu slíbila, že příště, až přijdu, přinesu mu pro jeho Věru tři růže. Udělala jsem to, ale přišla jsem tam v den, kdy Jan Lukáš byl již po smrti. Tak jsem jeho věrné ženě vysvětlila dodatečně, že ty růže nejsou ode mne, ale že jsem je koupila pro Jendu, aby jí je mohl dát, a tak že je dodatečně předávám jí, ale jsou vlastně od něho. No, emoce na obou stranách popisovat nebudu. Jen se snažím každoročně jí právě kolem výročí Jendovy smrti ty růže od něho donést. Někdy to časově nevyjde, ale jsou to růže od Jana, ona to ví, tak mu to malé zpoždění odpustí. Vzpomínka na Jendu Lukáše
Jiří Nečas
Do jarovského sboru jsme s Evou přišli koncem sedmdesátých let. V té době jsme se jako rodiče malých dětí v návštěvě bohoslužeb střídali, a tak jsme toužili slýchat kázání, která by nás opravdu oslovila a z nichž bychom mohli po dva týdny čerpat. Kázání Jendy Lukáše v radostném prostředí jarovského sboru těmto našim přáním plně odpovídala. A uvědomili jsme si, že brzy oceníme i nedělní školu, probíhající paralelně s kázáním a otevřenou i výrazně předškolním dětem. Jenda Lukáš opravdu kázal evangelium. V jeho kázáních jsem si uvědomil hloubku Lutherova důrazu na spasení pouhou milostí, bez našich zásluh. My nemusíme dělat to či ono, abychom byli spaseni. Vše za nás udělal Ježíš. A tím nás osvobozuje od břemene vin a starostí. Přirozenou a samozřejmou odezvou je vděčnost. Máme za co být vděčni. Dostáváme prostor dobře žít a jednat, prostor sloužit druhým. A to Jenda svou úžasnou obětavostí spontánně potvrzoval. Jenda Lukáš uměl využít onen výrazně omezený prostor, který tu za komunistického režimu církvi zbýval. Na setkání „třicátníků“ zval různé zajímavé hosty, rozhovory s nimiž umožňovaly lépe se orientovat ve složitém světě. Velice oceňuji, že se nenechával svázat nejen nařízeními státní správy, ale ani předpisy naší církve. Za jarovské považoval ty, kdo do sboru chodili, nezávisle na tom, zda jsou formálně členy jarovského sboru či nikoli. A tak nějakou dobu jsme i ve staršovstvu byli dva, kteří jsme z určité rodinné tradice zůstávali členy jiných sborů (třeba i mimo ČCE). Sám jsem se členem jarovského sboru stal, až když jsem kandidoval na funkci kurátora.
16
Když Jenda administroval škvorecký sbor, pověřoval mě někdy vedením bohoslužeb a kázáním, ať už na Jarově nebo ve Škvorci. Formálně to byla „čtená kázání“, a ona skutečně čtená byla – četl jsem je ovšem tak, jak jsem si je sám připravil a napsal. Velice jsem si možnosti kázat vážil; příprava kázání pro mne byla (a dosud je) vzácnou příležitostí promýšlet biblické poselství. Když jsem pak po několika letech po vykonání předepsané zkoušky přijal pověření ke službě výpomocného kazatele a po čase i presbyterskou ordinaci, vděčně jsem vzpomínal, jak mě Jenda vybral a posílal do kazatelské služby. Dnes již nejsem řádným členem staršovstva. Synodní rada vyslovila souhlas s mou další ordinovanou službou. Možnosti takto sloužit, zejména kázat, si velice vážím. Při tom si vděčně uvědomuji, že u jejího zrodu byl Jenda Lukáš, i když oficiálního pověření se mi dostalo až v době, kdy on zde mezi námi již nebyl.
O Janu Lukášovi
Regula Gesslerová
Na začátku mého příběhu stál Jan Milíč Lochman, tenkrát rektor basilejské univerzity. Právě v jeho knihách jsem se poprvé setkala s Českobratrskou církví evangelickou, a když jsem se pak osobně seznámila i s jeho rodinou, přistoupilo k tomu ještě vyprávění a osobní vzpomínky jeho nejbližších. Velice mne to zaujalo. V Basileji jsem nebyla doma v žádném sboru a tady – ve vzdáleném Švýcarsku – jsem se setkala s přesvědčivostí a důvěryhodností, které na mne udělaly veliký dojem. Brzy nato se mi naskytla příležitost jet do Prahy. Vzala mne s sebou Marlis Schlosserová, která v Praze už předtím byla a jarovský sbor i manžele Lukášovy znala. V roce 1981 jsem získala stipendium a odjela do Československa. Jarov se na půl roku stal mým duchovním domovem. Ocitla jsem se ve sboru, který žil jako jedna velká rodina. V bohatém Švýcarsku jsem něco takového nikdy nezažila. Centrem tohoto duchovního obecenství byl Jan Lukáš, vynikající teolog, který duchovnímu životu sboru vtiskl pečeť své charismatické osobnosti. V pozadí stála Věra, která neúnavně obohacovala činnost sboru bohatými znalostmi historie i svým přístupem k lidem. Členové sboru přicházeli hojně na bohoslužby i jiná sborová shromáždění a bylo zřetelné, že se zde cítí doma. Skutečnou příčinou tohoto zájmu ovšem nebyla jen Jendova teologická kompetence, nýbrž sama podstata jeho osobnosti, která z něho vyzařovala. Ale lidé se scházeli nejen ke sborovým shromážděním. Jenda po bohoslužbách často ohlašoval: odpoledne 17
jedeme tam nebo onam, kdo chce jet také, je vítán. Majitelé aut nabídli volná místa a Jenda zorganizoval, kdo s kým pojede. Vždycky se našlo místo pro všechny. Ráda vzpomínám na cesty na Slapskou přehradu, kde jsme si užívali sluníčka a vody. Některé cesty měly i vzdálenější cíle, a to se pak muselo zorganizovat v předstihu. K takovým plánům patřila opakovaná společná dovolená na Rujáně, ale to já jsem, bohužel, osobně nezažila. Nesmí se ale zapomenout, že někteří členové sboru museli aktivní účast na sborovém životě zaplatit různými nepříjemnostmi i omezeními v povolání a ve společnosti. Ale ani to je neodradilo a nosné sborové obecenství jim bylo odměnou. Jenda byl vůči režimu velmi kritický. Mnoho o tom nemluvil, ale věděla jsem, že chtěl-li ve sboru pracovat podle svých představ a nepřijít o státní souhlas, byl to občas „tanec na laně“. Ke společnému životu patřilo i to, že ti, kdo měli zahrádku, přinášeli do sboru svou úrodu a dělili se s těmi, kteří zahrádku neměli. V době, kdy obchody čerstvým ovocem a zeleninou neoplývaly, to bylo velké obohacení. Tak se z jarovského sboru stal ostrov, kde bylo postaráno o ducha i o tělo. Byla to Jendova a Věřina zásluha, že i členové sboru vydávali ze sebe to nejlepší ve prospěch všech. V Basileji jsem díky teologické práci a kontaktu s rodinou Jana Milíče Lochmana zdálky poznala Českobratrskou církev evangelickou, v Praze jsem v jarovském sboru prožila její přesvědčující konkrétní podobu.
16. – 31. 7. 1982 Altenkirchen
Dagmar Pudlovská
16. července hodně brzy ráno vyjela od jarovské fary tři osobní auta plně naložená lidmi a veškerou výbavou pro kempování. V šest hodin jsme v nemocnici Na Bulovce přibrali Libušku Taxovou a našeho Dana, končila jim noční služba, a pokračovali jsme přes Drážďany na Rujánu. Několik členů naší party jelo vlakem do Sasnice, odtud jsme je přivezli auty do kempu u Altenkirchenu, kde už ostatní stavěli stany. Původně jsme bydleli tam, kde zrovna bylo místo, během pobytu jsme se sestěhovávali, abychom byli co nejblíž u sebe. Kemp byl od moře chráněn dunou, ochranu před přílišným sluncem poskytovaly borovice. Byli jsme překvapeni čistotou a dobrým zásobováním základními věcmi, které u nás často nebyly k dostání. Na pláži byl krásný písek i velké kameny. Téměř nepřetržitě foukal studený vítr, voda byla chladná, ale přesto jsme se koupali. Znamenalo to ovšem hned se převléknout do suchého a teplého oblečení. Několik odvážlivců chodilo i na „nahotky“ (FKK pláž), což bylo mnohem příjemnější, protože je nic nestudilo. 18
Dopoledne vždy vyráželo jedno auto na nákup do sousední vesnice. Pro hospodyňky to byl zážitek: dostatek sezónní zeleniny a ovoce, které u nás v obchodech nebylo (rybíz, angrešt…) nebo bylo v mizerné kvalitě (salát, rajčata, okurky…). To vše od soukromníků! Báječné ovocné koláče a chleba od pekaře, krásné maso – a kolik kdo chtěl, aniž by nám k němu nutili ještě bůček jako doma! Odpoledne jsme se koupali nebo chodili na výlety po pláži, někdy až na mys Arcona, kde byl maják a roztomilá kaplička s doškovou střechou. Bílé útesy na pobřeží byly divoké, příroda nenarušená. Občas jsme našli věci, které vyplavilo moře, například bedny z Dánska (proč tam nemůžeme, když je to tak blízko?!), jindy jsme pozorovali v Sasnici trajekt do Treleborgu ve Švédsku – a zase se nám hlavou honily tytéž otázky. Sbírali (spíše sbíraly) jsme zajímavé kameny, oblíbené byly „lochštajny“, kamínky s dírkou. Někdo našel i jantar. Večer se každý den konaly výstavy nalezeného, i s hodnocením. Hodně jsme hráli kanastu, ještě po desáté hodině večer na to bylo venku vidět. Jeden celý den jsme prožili ve Stralsundu, prohlíželi kostely, vyhlídkové věže, lodě, samotné město. Líbilo se nám tam. Těsně před setměním se objevily na obzoru hlídající válečné lodi armády NDR, aby zabránily občanům NDR v útěku do Švédska. Prý se pokusili přeplavit i v nafukovacích člunech nebo na matracích. Nebyl na ty lodi hezký pohled. Dny u moře krásně plynuly, bylo nám spolu moc dobře. Táborový rozhlas oznámil, že už 45 let nebylo tolik dnů slunečno, teplo a bez deště. Měli jsme zkrátka štěstí. V Altenkirchenu jsme navštěvovali varhanní koncerty při svíčkách v místním kostele. Bylo to romantické a povznášející. Kostelík je zbudován z červených cihel, pochází z doby, kdy Waldemar Dánský pokřesťanšťoval místní obyvatele ohněm a mečem. Jako místní zajímavost nám pan farář ukázal kámen s podobou boha Svantovíta zazděný v sakristii naležato na znamení porážky pohanů. Kdo všechno tehdy byl na Rujáně? Věra a Jan Lukášovi, Jana a Iva Jindrovy, Marunka Hájková, Marie Lindnerová, Jiřina Pytlová, Libuška Taxová (od té doby zvané „tetičky“, protože první dvě měly s sebou neteře Jindru a Radku Bílkovy a Libuška jim vydatně pomáhala s dohledem) a Pavel, Dagmar, Dan a Vítek Pudlovští. Prožili jsme jednu z mnoha krásných společných dovolených, které pro nás (samozřejmě s Věřinou podporou) zorganizoval nezapomenutelný Jan Lukáš. Sám zůstával v pozadí, měl pro sebe malý stan, kde spal, četl, odpočíval a všechno naše konání zpovzdálí s chápajícím úsměvem i s případným komentářem pozoroval. A tak, přestože u nás doma zuřil socialismus, byl díky Lukášovým náš sbor a dění v něm ostrovem svobody, pohody, porozumění, vzájemné úcty a lásky. Dodnes na to vděčně vzpomínáme. 19
ZE SBOROVÉ KRONIKY
JAN ŠULC
V úterý 23. dubna navštívili naši biblickou hodinu čtyři katolíci z farnosti při kostelu svatého Prokopa na Sladkovského náměstí na Žižkově. Tři ženy a jeden muž, kteří spolu s námi četli pašijové scény z Janova evangelia, jsou členy širšího modlitebního společenství, které se na žižkovské faře v Čajkovského ulici schází každé úterý v 19 hodin. Rozhodli se poznat i žižkovské evangelíky, husity a členy dalších křesťanských církví působících v Praze 3, navázat s nimi kontakt a přizvat je do širšího, ekumenicky pojatého společenství žižkovských křesťanů. Zajímavé pro nás bylo zjištění, že žižkovští katolíci mají každý čtvrtek v 19.15 též svou pravidelnou biblickou hodinu, jíž se účastní pravidelně kolem třiceti (!) farníků, včetně jedné ženy čtoucí Bibli pouze v angličtině a jedné ženy čtoucí v ruštině. Farář Miloš Szabo, mimo jiné autor rozsáhlého čtyřdílného průvodce Olšanskými hřbitovy, který dal životu žižkovské farnosti výrazný impuls, pořádá vedle pečlivě vedených biblických hodin (během posledních tří let přečetli žižkovští katolíci společně dvakrát celou Bibli) i přednášky, například o biblické květeně či zvířeně. Společná biblická hodina v našem sboru byla myslím přínosem pro obě strany – srovnání důrazů různých křesťanských tradic, konfrontace pohledů na Janovo evangelium, poznání jiného typu zbožnosti, to vše bylo inspirující a obohacující. Nevšední biblickou hodinu jsme zakončili společnou modlitbou Páně.
JAROVSKÝM KOŤATŮM Víte, co se stalo o letnicích? Deset dní po Ježíšově nanebevstoupení nastaly letnice, jeden z největších svátků roku, kdy Hebrejci přicházeli do Jeruzaléma ze všech zemí, do nichž se odstěhovali. Město bylo plné cizinců: byli to všechno Židé, ale zdálo se, že to jsou cizinci, protože se oblékali tak jako lidé různých národů, s nimiž žili a jejichž jazyky mluvili. Když nastaly letnice, byli všichni shro20
mážděni na jednom místě. Tu se strhl hukot, jako když se žene prudký vítr. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit různými řečmi. V Jeruzalémě byli Židé ze všech národů na světě; když slyšeli hukot, sešli se a žasli, protože každý z nich slyšel apoštoly mluvit svou mateřštinou. Divili se: „Což nejsou z Galileje? Jak to, že je slyšíme mluvit o velikých skutcích Božích svou rodnou řečí: Parthové a Médové, obyvatelé Mezopotámie i Judeje, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové?!“ Žasli a dohadovali se, co to má znamenat. Ale jiní se posmívali: „Jsou opilí!“ Ještě nedávno byli apoštolové naplněni strachem a skrývali se, nyní se cítili silní, odvážní a plní radosti. Okamžitě vyšli ven a zástupu, který byl zvědavý, co znamenal ten vichr a hluk, začali zvěstovat o Ježíšovi a zvali všechny, aby se stali jeho následovníky. Zázrak nad zázraky: posluchači, pocházející z různých zemí, mluvili různými jazyky, a přesto každý z nich slyšel apoštoly mluvit svou řečí!
Cesta bludištěm Milé děti, projít spletitým bludištěm a dojít až k pokladu, který se skrývá v dálce na konci změti uzoučkých chodbiček, to není žádná legrace. Chce to dobře ořezanou tužku, pomalý pohyb ruky a hlavně – velkou trpělivost, abyste se tužkou nedotýkali stěn, ale drželi se uprostřed chodby. Když to tak uděláte, dojdete až k pokladu, který na vás čeká. Dobrou zábavu a hodně radosti na konci vaší pouti bludištěm! Honza Šulc 21
ZPRÁVY ZE STARŠOVSTVA Staršovstvo se na své březnové schůzi zabývalo 25. výročím úmrtí Jana Lukáše. Připomínáme si je svatodušním číslem Kočky a sborovým dnem v neděli 23. června. Staršovstvo se též zabývalo možnostmi tisku Kočky v případě, že ho nebude moci zajišťovat Jiří Urbánek jako doposud. Diskutovalo se o možnostech výroby, o reálné ceně černobílého i barevného tisku a o optimálním počtu výtisků. Byl schválen nový grafický návrh sborových webových stránek, na němž spolupracovali Šárka Grauová a Stanislav Sojka.
Na své dubnové schůzi projednalo staršovstvo výběr sedacích souprav do sborové kanceláře i do sklepní místnosti mládeže. Elen informovala o návštěvě Oty Pfana, bylo by dobré, kdyby se za ním členové sboru mohli vypravit častěji. Proběhlo odpojení malého plynoměru ve sklepě a provedení úprav plynovodního potrubí tak, že veškerá spotřeba plynu bude nadále měřena jen velkým plynoměrem. Vyloučení existence majetku ve vlastnictví sboru dle soupisů z katastru nemovitostí z roku 1948 zatím nebylo uzavřeno. V Křížlicích se chystá kácení velkého ořechu u stodoly. Přestavba dvou WC ve sborové budově, uspořádání a vybavení kuchyně a propojení malé a velké modlitebny se již delší dobu diskutuje nejen ve staršovstvu, ale i v celém sboru. K tomuto problému promlouvá skupina zhruba 5–7 členů sboru, kteří přicházejí se svými návrhy a zkušenostmi. Výsledný kompromisní návrh bude předložen Marii Jiřičkové k odsouhlasení a úpravám. Původně zamýšlený termín dokončení přípravných diskusí a návrhů k 15. dubnu 2013 dodržen nebude. 22
FILMOVÝ KLUB V pátek 3. května jsme se sešli k promítání filmu francouzského režiséra Xaviera Beauvoise O bozích a lidech. V závěru tohoto působivého filmu o tom, co znamená následovat Krista, se čte „závěť“ Christiana de Chergé stojícího v čele komunity trapistických mnichů, kteří se rozhodovali, zda zůstanou věrni lidem, kterým v Alžírsku pomáhali, nebo odejdou do bezpečné Francie. Rozhodli se vytrvat, byli islámskými teroristy uneseni a zabiti.
„Jestliže se mi jednou stane – a může to být i dnes – že se stanu obětí terorismu, který zřejmě ohrožuje všechny cizince žijící v Alžírsku, rád bych, aby mé společenství, má církev i má rodina si vzpomněla, že svůj život jsem vydal Bohu a této zemi. Ať si uvědomí, že jedinému Mistru celého života nebyl takový brutální přístup cizí. Ať se za mne modlí: jak bych mohl být hoden takové oběti? Ať připojí tuto smrt k tolika dalším násilnostem, které zůstaly zasuty v lhostejnosti anonymity. Můj život nemá větší cenu než život kohokoli jiného, nemá však ani cenu menší. V každém případě již není ve stavu nevinnosti dětství. Žil jsem dostatečně dlouho, abych si uvědomil, že jsem se bohužel stal spoluvinným za zlo, které nabývá převahy ve světě, a které se mne dokonce i pokouší zaslepit. Chtěl bych, aby ve chvíli, která přijde, mi byl dopřán jasný okamžik, který by mi dovolil se přimluvit za odpuštění Boží a rovněž za odpuštění mých lidských bratří. Stejně bych chtěl z celého svého srdce odpustit tomu, kdo by se stal příčinou mé smrti. Nepřál bych si násilnou smrt. Považuji za důležité, abych to vyznal. Skutečně nevím, jak bych se mohl radovat z toho, že tento lid, který miluji, byl vyzván, abych se i já stal jednou z obětí vraždy. Je příliš drahé zaplatit to, čemu se zřejmě říká „milost mučednictví", za úkol uložený nějakému Alžířanovi, který tvrdí, že jedná věrný svému přesvědčení, o kterém říká, že je islám. Znám opovržení, které mohlo zasáhnout většinu Alžířanů. Znám i znetvořeninu islámu, kterou podporují určité kruhy muslimů. Je příliš snadné smířit své svědomí s tím, že budeme identifikovat tento náboženský směr s integrismem a jeho extremisty. Alžírsko a islám představují pro mne jednu duši a jedno tělo. Věřím, že jsem o tom dost mluvil, před očima těch, k nimž jsem nalezl přístup. Tak často jsem při tom nalezl tu pravou vůdčí linku Evangelia, kterou jsem poznal na kolenou 23
u své matky, v mé první církvi, přesněji řečeno v Alžírsku, a v respektu muslimských věřících. Má smrt bude zajisté dávat za pravdu těm, kdo mne označili za naivku nebo idealistu: „Ať teď řekne, co si o tom myslí!" Ale tito lidé by měli vědět, že budu konečně osvobozen z mé staré zvědavosti. Konečně budu moci, pokud bude Bůh chtít, spojit svůj pohled s pohledem Otce, abych spolu s ním rozjímal o jeho islámských dětech tak, jak je on vidí, zcela ozářené Kristovou slávou, plody jeho utrpení, obdařené dary Ducha, jehož skrytou radostí bude stále vytvářet jednotu a zdůrazňovat podobnosti, překonávaje rozdílnosti. Za tento ztracený život, zcela můj a zcela jejich, vzdávám díky Bohu, který jak se zdá, jej přes všechno bude chtít celý, pro tuto RADOST na druhé straně. Do DÍKU, v němž je řečeno vše o mém životě, zahrnuji rovněž Vás, dřívější i dnešní přátelé i Vás, přátelé po boku mé matky i otce, mých sester i bratří i všech dalších, a to stonásobně, jak nám přislíbil Pán! A i ty, příteli mého posledního okamžiku, který nebudeš vědět, co jsi učinil, ano, i tobě chci říci toto DÍKY a „NA SHLEDANOU U BOHA", i tebe mám na mysli. A ať je nám dáno se opět shledat v ráji, šťastný lotře, pokud se to bude líbit Bohu, našemu společnému Otci. Amen: Inš’Alláh! (Díky Bohu) Christian v Tibhirine, 1. ledna 1994
A to je ta krásná země…
Josef Úlehla
Máme to v hymně a možná to pomalu přestává být pravda. Máme to i ve starých pověstech – a možná té kráse nevěnujeme dost pozornosti. Chtěl bych vám povědět něco o venkově. O Valči. Valeč je obec. Vyhýbám se označení vesnice. Slyším a dočítám se, že v minulosti byla Valeč úředně městys, a dodnes povaha zástavby vyvolává spíše dojem městečka než vesnice. Ale něco přes dvě stě padesát obyvatel řadí Valeč do škatulky nejmenších sídel s méně než pěti stovkami obyvatel. Statistický úřad uvádí, že v takhle malých obcích žije skoro každý desátý obyvatel České republiky. Z valečské zkušenosti mohu odhadovat, že toto číslo je podhodnoceno vzhledem k značnému počtu lidí, kteří ve Valči bydlí jen částečně a jako trvalé bydliště uvádějí nějaké větší město. Podle statistického úřadu žije více než polovina obyvatel České republiky v obcích, které mají méně než dvacet tisíc obyvatel. Většina lidí České republiky tedy žije jinde než v Praze a velkých městech a jejich světy a životy vypadají dost jinak než světy a životy obyvatel velkých měst. 24
V České republice máme dvě Valče, jedna je na Moravě, u Hrotovic a Třebíče, ta moje je v Čechách, na úpatí Doupovských hor, čtyřicet kilometrů od Karlových Varů a osmdesát od Prahy. Valče jsou partnerky. Na ceduli před českou Valčí je mezi partnerskými městy uvedena i Valeč moravská. Ještě je tam německý Neckargemünd, kam dorazila skupina odsunutých Valečanů, a rovněž německý Drebach. Proč je partnerským městem právě on, nevím. (Mimochodem: pro rozvinutí spolupráce s Němci bych potřeboval němčináře dobrovolníka.) Co se partnerských styků mezi českou a moravskou Valčí týče, zaslechl jsem jen o ostudě, kterou spáchali opilí čeští účastníci zájezdu do moravské Valče, o účasti moravských fotbalistů na turnaji v české Valči a o kulturním rozdílu spočívajícím v tom, že v moravské Valči měli svůj polštářek v kostele i komunističtí činovníci. V české Valči byly po konci komunismu opraveny dva velké kostely. Na katolickou sobotní mši chodí zhruba pět žen. Občas jim také zajdu pomoci. Jsme v Sudetech. Ve Valči je pár rodin, které tvrdí, že zde mají předválečné kořeny. Jádro trvale bydlících ovšem tvoří dosídlenci. Ti také – v čele s komunistickým starostou – drží politickou moc. A my ostatní si někdy připadáme jako vetřelci toužící po kusu koláče, který právoplatně patří jim. Po válce ve Valči fungoval i sbor Českobratrské církve evangelické. Fara s modlitebnou a prý cenným historickým vybavením byla majetkem církve až donedávna. Evangelické bohoslužby se pokoušíme konat jednou měsíčně v sále hospodářské budovy místního zámku. Pro místní památky máme různá úřední jména: „kulturní památka zámek Valeč“, „Městská památková zóna Valeč“, „Krajinná památková zóna Valečsko“ – jen osobní zážitek z nich však umožní nechat na sebe zapůsobit kouzlo Valče. Valeč může návštěvníkům leccos nabídnout a návštěvníci jsou pro Valeč přínosem. Nezáleží na tom, jestli přijedou na den, na déle, jestli se vracejí pravidelně, nebo se dokonce stanou místními chalupáři. Já lákám k třeba jen nepatrnému zapojení. Například tím, že občas někdy někomu předám valečské poselství: Je tam krásně a dějí se tam věci. Je to místo, které stojí za to navštívit, které stojí za to znát. K takovému malému, nebo třeba i k většímu zapojení lákám s cílem léčit chorobu, kterou vnímám bezprostředně ve Valči, ale kterou pozoruji na celém českém venkově, v celé české společnosti jako chorobu, řekněme, evropské civilizace. Tou chorobou se mi zdá být zmen25
šení nebo až vymizení ochoty (a snad i schopnosti) k dobrovolné součinnosti vzájemně si rovných lidí; součinnosti, která může vytvářet společný prostor, společné hodnoty, společné představy o žádoucí budoucnosti. Dívám-li se do minulosti Valče, vidím obydlenou krajinu přizpůsobenou lidské činnosti a lidskému pobývání. Cesty jsou průchozí a chodí se po nich převážně pěšky, sady jsou udržované, obec je v podstatě soběstačná, potraviny dokonce vyváží a z výdělku přispívá na panský dům ve velkoměstě nebo studia synů, kteří nebyli prvorození, takže nezdědili hospodářství. Ale nejen to. Valeč je jedinečně dochovaným příkladem barokní krajinotvorby, které se pomocí staveb, parkových úprav a krajinných prvků cíleně dařilo činit naši zemi ještě krásnější. Nevěřím, že by se to našim předchůdcům mohlo tak krásně dařit, kdyby vyznávali přístup, že to nejlepší, co pro společnost může člověk udělat, je, že se bude starat jen a jen o sebe a svůj vlastní prospěch. V současné Valči vidím velkostatkáře, kteří vlastní rozsáhlá území, která sice leží v těsném sousedství obce, ale s jejím životem jsou spojena pramálo. Dokonce už i v úředním názvosloví došlo k oddělení zemědělství a venkova. Na jedné straně je zemědělská výroba, což je sám o sobě pojem hodný pozornosti, na druhé straně tam zbyli nějací lidé, kteří tam mají dělat – co vlastně? To je venkov. Slyším, že zemědělství dostává desetkrát více dotací než venkov. Vedle zaznamenání tohoto nepoměru zůstává samotný jev dotací – jak to, že dříve to šlo bez nich? Velkostatkáři jsou propojeni s další mocenskou skupinou – s myslivci. Oběma skupinám, zdá se, vyhovuje vytlačování lidí z krajiny. Podle myslivců je česká krajina určena především pro lov zvěře. Lidi zatím není dovoleno střílet, proto nejsou pro myslivce užiteční. Další skupinou jsou vlastníci domů. Něco zabrali Němcům, něco zdědili, možná i v lepších dobách koupili, a teď to užívají k bydlení. Jejich obživa často nemá s hospodářstvím obce nic společného. Dojíždějí do zaměstnání, pobírají důchod nebo získali některé z toho mála zaměstnání v obci, na které jsou peníze – starosta, učitelky, obecní zaměstnanci. Když vlastníci domů dojdou k tomu, že začnou své domy užívat jen občas, začnou se prolínat se skupinou chalupářů, kteří užívají hodnot venkova, ale většinou se nijak nezapojují do života obce. Ovšem patří jim dík za záchranu mnohých staveb, které by bez jejich přičinění přibyly na dlouhý seznam zaniklých budov. Socialismus přidal do barokního městečka paneláky, které jsou bydlištěm 26
skupiny sociálně slabých, vyloučených, kteří na venkově zbyli, nebo jsou do nich vytlačováni z větších měst a jejich přítomnost zde je do značné míry nahodilá. Nejsou spojeni s krajinou ani smysluplně zapojeni do života obce. A pak je ve Valči ještě skupina lidí, kteří se o něco smysluplného snaží. Pár lidí se pokouší hospodařit, pěstují a chovají hlavně pro vlastní spotřebu a pro prodej v okruhu známých nebo pro odběratele, kteří chtějí ekologické potraviny. Rozhodně pro ně není cílem vyrábět pro velkoobchodní řetězce. Pár lidí si vydělává přes internet nebo se živí způsobem, který jim dovoluje bydlet ve Valči. Ve Valči jsou proto, že tam chtějí být, ne proto, že tam vlastní barák, který nejde moc dobře prodat. Z toho všeho přede mnou vystupuje cíl, k jehož dosažení by se mohli spojit nejen venkované, ale i lidé městští. Tím cílem by bylo, aby česká země byla krásná. Pojďme na chvíli zapomenout na hospodářské ukazatele, na starost o potravu a přístřeší a představme si, že krása krajiny je něco, o co se všichni dohromady můžeme smysluplně snažit. Možná by takový cíl mohl uvést do pohybu součinnost, která by přímo nebo nepřímo pomohla řešit i ony pozemštější starosti.
KOČKA NA VTIPNÉ KAŠI: Co můžete dělat, když vás nudí kázání Ověřte si pokusem, jestli je zívání opravdu nakažlivé. Vymýšlejte různé způsoby, jak se dostat na kruchtu, aniž použijete schody. Sledujte, kdy kazatel řekne slovo začínající na A, potom na B a tak dále, až projdete celou abecedu. Sedněte si do poslední lavice a pošlete pod lavicemi dopředu hrst kuliček. Po skončení bohoslužeb si připište 10 bodů za každou kuličku, která dojela až dopředu. Použijte letáčky, popřípadě církevní časopisy, a udělejte, vyzkoušejte a vylepšete sbírku vlaštovek. Začněte vzadu a snažte se proplížit pod lavicemi dopředu, aniž si toho někdo všimne. Přihlaste se a požádejte, zda můžete jít na záchod. Vyndejte si kapesník a začněte smrkat. Použijte svůj nos jako trumpetu a zanotujte svůj oblíbený chvalozpěv. Noste s sebou žvýkačku. Po deseti minutách začněte žvýkat, pokud kázání trvá déle než 15 minut, začněte dělat bubliny. 27
Nenápadně si zasuňte ruce do rukávů a obraťte si tričko předkem dozadu. Zatímco lidé hledají naznačenou píseň, stoupněte si do uličky a začněte mávat rukama, jako byste dirigovali. Snažte se zjistit, kolik tvrdých bonbónů se vám podaří nacpat do pusy, než si toho všimne váš soused. Začněte kašlat, kašlete pořád hlasitěji a hlasitěji, až nakonec s omluvou vyjděte ven. Vstaňte a začněte ukazovat rukama, že máte technickou poznámku. (Ze stránek evangelického sboru v Nejdku)
BRIGÁDA V KŘÍŽLICÍCH Ve dnech 11. a 12. května se konala první letošní brigáda v Křížlicích. Celkem sedm dospělých a dvě děti z našeho sboru (Standa Sojka, Jirka Pytel, Václav Vokatý, Vláďa Černý, Bonďa Blažková, Arnošt Balcar a Petr Černý s Natálkou a Lukášem) mělo za pomoci Jirky Prajze bohatý program: sekat trávu, opravovat plot poškozený při kácení starého ořešáku u stodoly, čištění okapu.
PŘEHLED NEJBLIŽŠÍCH MIMOŘÁDNÝCH AKCÍ V NAŠEM SBORU A ČCE 30. 5. – 2. 6. 2. 6. 7. 6. 23. 6. 26. 6.
Synod ČCE Bohoslužby s vysluhováním večeře Páně Filmový klub: Poslední pokušení Ježíše Krista (19.00) Vzpomínka na bratra faráře Jana Lukáše Bohoslužby s kázáním Jakuba S. Trojana Zahradní slavnost spojená s oslavou 40. a 50. narozenin několika členů sboru
Kočka, čtvrtletník jarovského sboru ČCE Redakční rada: Šárka Grauová, Věra Lukášová, Elen Plzáková, Jiří Pytel, Jan Šulc, Barbora Úlehlová. Grafická úprava Šárka Grauová. Kresba na obálce Marie Jiřičková. Korektor Jan Šulc. Výroba Jiří Urbánek a Bonďa Blažková. Uzávěrka tohoto čísla 29. dubna 2013. Uzávěrka příštího čísla 7. října. Příspěvky do časopisu prosím posílejte na adresu:
[email protected]
28
