Z obsahu:
Z kazatelny: Spolehni se (E. Plzáková)........................................................ Návrhy na úpravu sborového domu (E. Plzáková).................................... Spolupráce a architektkou Klárou Doležalovou (J. Pytel)......................... Liturgické okénko: Proč zpíváme při večeři Páne (T. Landová)............... Kočka na táčkách: tentokrát J. Šulc s M. Lindnerovou a J. Pytlovou........... Ohlédnutí za velikonocemi (J. Nečas).......................................................... Pamětníci (V. Lukášová)............................................................................... Jarovské pátky (M. Řeháček)........................................................................ Jarovská koťata na bohoslužbách (T. Landová)........................................... Mládež KoČCE (M. Šulc)................................................................................ Na biblické: Co s Janem (Š. Grauová)........................................................... Pro děti − Příhody Jakuba Poctivy (I. Herzánová)...................................... Kočičí doplňovačka Dana Pudlovského....................................................... Dvakrát o dokonalosti..................................................................................
3 5 8 9 11 15 16 17 18 19 21 22 25 26
Úvodní slovo Milí bratři a sestry, na své cestě k druhému číslu dostala Kočka první úkol, který si neuložila sama: stát se jedním z míst, kde se bude diskutovat o přestavbě či dostavbě sborového domu. Protože věci se mají dělat po pořádku, přinášíme výchozí rozvahu naší farářky o tom, jak se nám v našich stávajících prostorách žije, jakož i o tom, co bychom potřebovali, aby se nám žilo lépe. Všechno se uskutečnit nedá, ale můžeme si udělat představu, co by k životu potřebovali druzí: vesměs děti a mládež – ti, v nichž je budoucnost sboru. Článkem o stávající situaci doplňuje příspěvek Elen Plzákové Jiří Pytel. Z druhého čísla pomalu začínají být vidět rubriky, které jsme si předsevzali naplňovat. V rubrice Z kazatelny tentokrát uvádíme kázání Elen Plzákové na oblíbený žalm 23. Za minulými velikonocemi se ohlíží Jiří Nečas. V Liturgickém okénku Tabita Landová pojednává tentokrát o tom, proč zpíváme při večeři Páně. Pamětníci s Věrou Lukášovou probírají, co to znamená, že Ježíš vstal z mrtvých. Na biblické si lámeme hlavu s evangeliem podle Jana – je to těžká četba, ale baví nás. Mládež byla nedávno na výletě v Novém Městě pod Smrkem a KoČCE o tom napsal Matěj Šulc. Děti mají tentokrát rubrik hned několik: Tabita Landová se jich na nedělce zeptala, jak rády chodí do kostela. Karolína Urbánková nakreslila moc pěknou holubici a k té se váže také naše dnešní otázka pro děti. A Irena Herzánová se s námi (a také s dětmi!) podělila o oblíbenou knížku své maminky z roku 1895. Trhákem tohoto čísla je ale nejspíš rozhovor Jana Šulce s Marií Lindnerovou a Jiřinou Pytlovou o životě malešické kazatelské stanice – minulost se nám někdy ztrácí z očí rychleji, než bychom si měli přát. K rubrikám z minulého čísla jsme tentokrát přidali ještě Kroniku: bylo o čem ji psát. Pokud budete mít nápady na rubriky další, pokusíme se v rámci svých možností zařazovat i je. Občas si klademe otázku, jestli Kočka nezajde na úbytě. Číslo, které držíte v rukou, tomu zatím nenasvědčuje: oproti minulému jsme museli přidat čtyři strany. Jsme vděčni za to, že jsou lidé, kteří píší, a jsme vděčni i za to, že jsou jiní, kteří čtou. Bez jedněch ani druhých by to nešlo. A přáli bychom si, aby Kočka přispívala k tomu, že toho o sobě navzájem budeme vědět víc. Jan nám ve svém listu přece říká: „Když někdo nemiluje bratra, kterého viděl, jak může milovat Boha, kterého neviděl?“ A Kočka by dodala: „Jak může někdo milovat svého bratra, když o něm nic neví?“ Dobré počtení za redakční radu přeje
2
Šárka Grauová
Z kazatelny
Spolehni se (Ž 23)
„Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku.“ Žalm mluví jakoby z pozice ovce. U tohoto žalmu je zvlášť nutné, aby ho posluchač přijal do svých cest, představ, názorů a zkušeností, aby vzal optiku žalmu za svou. Rabi Josi bar Chanina řekl: „Shledáváš, že na světě není podřadnějšího řemesla, než je pastýř, jenž po všechny dny chodí s holí a mošnou – a David přesto nazval Svatého, budiž požehnán, pastýřem!“ K povolání pastýře už přezíravý postoj nemáme, ale jeho roli velmi dobře rozumíme. Rabíni tento verš dokonce spojují s Písní Šalomounovou: pastýřova starost není nějaký obchodní závazek, aby stádo prospívalo a byl z něho zisk, ale láskyplný vztah. Světe, div se, ten pastýř to dělá jenom proto, aby se jeho svěřenec měl dobře. V knize Rady zkušeného ďábla od C. S. Lewise se ďábel v jednu chvíli rozzuří a říká: „On ty lidi snad opravdu miluje!“ Je to tak, a to je zásadní úhel pohledu. „Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.“ Kraličtí to vidí tak, že „na místech travnatých způsobuje mi odpočívadla, abych měl, kde před horkem, zimou i nebezpečenstvím se ukryji“. Já tam vidím především krásu. Právě zelenou pastvu potřebujeme k životu, nutná je i voda, a musí to být právě voda tichá a klidná, aby se z ní dalo pít, aby to byla voda, která podporuje život. „Duši mou očerstvuje,“ doslova „duši mou vrací“ nebo „vrací mé duši čerstvost“. Rabíni poznamenají, že se tím myslí občerstvení Tórou, zákonem Hospodinovým, podle verše žalmu 19,8 „Zákon Hospodinův jest dokonalý, očerstvující duši“. Asi je na místě nejprve myslet na slovo Hospodina, Boha našeho. To je na tom krásné i těžké, že to, co máme, je slovo. Zdává se nám to málo. Mnohokrát poznáváme, že to je nejvíc, co jsme mohli dostat. Vezměte si z možností překladu tu, která je vám bližší. Mně je sympatické to vrácení duše jakoby na správné místo, když někde lítala, něčeho se vyděsila a utekla, nebo je prostě rozviklaná, nestálá a potřebuje zase upevnit... Pro někoho to bude spíš občerstvení, ať už si představujete zvadlou kytku nebo unavené tělo. I duše potřebuje občerstvovat, a je k tomu obecně málo nástrojů i příležitostí. Hospodin, dobrý pastýř, to umí. „Vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své.“ Rabínský komentář tu zní velice reformačně: Hospodin mne vodí po stezkách spravedlnosti nikoli proto, že bych měl nějaké zásluhy, nýbrž kvůli svému Jménu. Kvůli tomu, jaký je. Sám je spravedlivý a spravedlnost člověku přidává. Pastva, voda a občerstvení jsou pro život nutné. Stejně tak je ale nutná 3
spravedlnost: aby člověk došel spravedlnosti a aby byl také sám spravedlivý. Je to stejně nutné jako výživa těla a duše. „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.“ Na biblické hodině Věra Lukášová říkala, že v Izraeli je údolí velmi hluboce zaříznuté do skal − vádí Kelt. Právě odtud je možná podobenství o milosrdném Samařanu – to je ta nebezpečná cesta, na které poutníka přepadli zloději. Nejen že tam je tma, ale ještě vás tam přepadnou. Nikdy tam nesvítí slunce. Jedna současná kapela, která tento žalm zhudebnila, zpívá o údolí stínů mezi vysokými domy v Los Angeles. To mi pro naši představu připadá ještě mnohem výmluvnější než vádí Kelt či − podle rabínů – nejzazší končiny pouště. Stíny smrti jsou spíše uprostřed města, tak to známe, i s tím nebezpečím přepadení. Je překvapivé, že i v souvislosti žalmu děkovného a spoléhajícího na Boha se objeví takový ponurý tón, stíny smrti. K tomu se těžce probojováváme, i když to víme, že vírou v Boha není nikdo uchráněn před neštěstím a tragickými událostmi. K tomu je opět dobře přijmout žalmistovu optiku – ani potom se nebojím, vždyť ty, Bože - a my dodáváme: ty, Kriste - jsi se mnou. Prut a hůl jsou nástroje obranné, pastýř jimi zahání nebezpečí. Pěkně to dotahuje zase text jiné písně, která říká: jsi mistr karate. To je pevná víra, že Bůh může člověku pomoci v nejhorším nebezpečí, že Boží hůl stačí na toho zlého a že ho zažene. „Strojíš stůl před oblíčejem mým naproti mým nepřátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá.“ Ježíš často používá obraz hostiny pro přicházející království Boží. I zde hostitel nejen že připravil pro hosty dobré jídlo, ale také po dobu hostiny ručil za jejich bezpečnost, byli v jeho ochraně. Pomazání olejem je velká pocta, oplývajícímu kalichu vína zase rozumím jako dokladu o dostatku radosti pro Hospodinovy hosty. Radostná oslava v bezpečí s poctami pro příchozí, kde je všeho dost: jako by to byl popis právě království Božího. „Nadto i dobrota a milosrdenství následovati mne budou po všecky dny života mého, a přebývati budu v domě Hospodinově za dlouhé časy.“ O dobrotě a milosrdenství se doslova praví, že budou člověka pronásledovat. To nezní úplně slučitelně. Ale je tím naznačena intenzita: nebudou někde vzadu, ale budou stále, neúnavně přítomny v mém životě. A jak jinak by měl ten žalm skončit, než tím, že se člověk usadí co nejblíž Bohu a zůstane tam, dokud bude. Jak jsem říkala, tento žalm došel již mnoha hudebních zpracování. Také bych jeden nápad měla. Kdyby se dělala nějaká vícehlasá skladba na žalm 23, jedna linka, nejlépe basová, by po celou dobu zpívala – „spolehni se na mě, praví Hospodin“. Ostatní hlasy by zpívaly text žalmu a jeden by to protahoval jednoduchou linií – /:spolehni se:/. To slyším jako základní sdělení a důležitý podnět pro naši vlastní optiku. Amen 4
TÉMA: PŘESTAVBA SBOROVÉHO DOMU NÁVRHY NA ÚPRAVY SBOROVÉHO DOMU
ELEN PLZÁKOVÁ
(Popis se úmyslně vyhýbá jakýmkoli návrhům, chce jen označit problémy a to, co navrhuje, je jen způsob, kam by měla úprava směřovat.) STÁVAJÍCÍ STAV Bohoslužebný prostor (velká modlitebna) V neděli jsou zde bohoslužby, průměrně je přítomno asi 50 lidí (v létě 20, kolem vánoc 90), prostor je dostatečně velký, akustika přímo závisí na množství lidí: čím je jich víc, tím lépe je slyšet. Při větším množství lidí ale zase bývá špatný vzduch. To lze regulovat teplotou a větráním. Velká modlitebna není během týdne téměř nijak využita. Při adventní sborové slavnosti se tam nastěhují stoly ze sklepa pro společný oběd pro přibližně 70 lidí, čímž dojde k nevhodnému zmenšení prostoru: stoly musí být po dobu bohoslužby i odpoledního divadla, divadlo se pak odehrává na dvou schodech před stolem Páně, který nelze odsunout. Pevně zabudovaný bohoslužebný stůl a ostré hrany a rohy dvou schodů vyvýšeného místa kolem stolu jsou jediné dvě provozní nevýhody této místnosti. Jejich řešení ale není priorita. Menší místnost (malá modlitebna) Neděle: během bohoslužby tam odejdou děti na nedělku. Bývá jich průměrně pět, k tomu aspoň jedna maminka s batoletem. Nemohou jinak než sedět u stolu. Pro malé děti jsou židle nešikovné, padají z nich. Ani moc nejde pohybovat se bezpečně po té místnosti, což vylučuje většinu pohybových aktivit vhodných při vykládání biblického příběhu. Někdy jsou tam nachystané buchty ke kávě, učitel nedělky pak musí také zajistit, aby děti neuždibovaly. Batole narušuje průběh a někdy je učitel nedělky nervózní z přítomného rodiče batolete, i když je to zbytečné, komplikuje to učiteli život. 5
Skončí bohoslužby a do místnosti se nahrnou dospělí, ať je nedělka ukončená nebo není. Už se nedá dělat nic než rychle sklízet ze stolu (pastelky, zpěvníky, rozmalované obrázky...). Když je dost lidí, je v malé modlitebně hrozný hluk, nelze nikam projít -− všude jsou stoly, a to se samozřejmě stupňuje s počtem přítomných a navíc kombinuje se vzduchem jako v prádelně. Když je hezky, přesunuje se část tohoto dění ven. Venku se děje všechno při zahradní slavnosti, to se zase podávají židle a věci z kuchyně oknem nebo se vše musí nosit kolem. Při sborových slavnostech se malá modlitebna využívá ještě jako přípravna jídla, kuchyň je malá. To už je kombinace nad únosnou míru. V týdnu se malá modlitebna používá pro setkání pamětníků, staršovstva a pro biblické hodiny, jde přibližně o 10 lidí, takže pro tyto typy setkání je to místnost celkem vyhovující. Pro schůzky mládeže (asi tak 5 účastníků) to také jde, ale kdyby modlitebna vypadala jinak nebo se dalo sedět ještě jinak než na židlích u stolu, nebo by dokonce mládež měla svůj vlastní prostor, bylo by to mnohem lepší. Děti v týdnu (asi 3 až 10 dětí) potřebují totéž co nedělka: stoly jsou to poslední, co bychom potřebovali. V hezkém počasí jdou potom běhat na zahradu. V zimě do velké modlitebny, což je docela nebezpečné. Maminky s dětmi se tu sice setkávaly, ale už to zcela padlo, protože úprava prostoru je tak náročná, že se setkání nedají dělat. (Například jsem tahala ze sklepa velký koberec.) Dále se příležitostně konají ve sboru nějaké schůzky, např. pastorační rozhovory nebo schůze různých církevních výborů, setkání farářů seniorátu apod. Není to často, menší skupina proběhne bez problémů, při větší skupině se musí stěhovat stoly, buď z malé modlitebny, nebo ještě hůř, ze sklepa. Kuchyň: Je malá, i tak se tam vyrobí oběd pro 70 lidí, ale i když jde jen o mytí nádobí po bohoslužbách, je to protivná činnost, není tam prostor. Vybavení je velmi provizorní. Kancelář: Slouží jako úložna, alespoň dvě třetiny věcí by se klidně mohly uložit jinam. Chodba: Slouží jako šatna, v neděli se zcela ucpe postávajícími lidmi. WC: Jsou dvě a vypadají hrozně. CO BY BYLO LEPŠÍ Bezbariérový přístup do domu. Odstranění překážek na celé ploše sborových prostor, aby se tam člověk na vozíku mohl pohybovat sám. I jiné pražské sbory vyřešily tuto otázku a měly výchozí situaci ještě mnohem složitější. Např. 6
na Vinohradech mají kombinaci výtahu, šikmé plochy místo schodů a tzv. schodolezu. WC: Rekonstrukce do nějaké současnější podoby, tzn. teplá voda. Buď jedno WC navíc, nebo i kdyby zůstala jen dvě, alespoň jedno by mělo být bezbariérové. Mělo by tam být teplo a takové prostředí, aby se dalo např. přebalit dítě. To je požadavek spíše na čistotu a prostor než nutně na přebalovací stůl. Kuchyň by bylo třeba rozšířit a lépe vybavit. Pro děti bychom měli mít na neděli jiný prostor, než kam se nahrnou dospělí po bohoslužbě. Nižší sezení, nejlépe možnost koberce, může být ukrytý ve skříňce a snadno rozložitelný. Neměl by to být prostor, kde by se muselo zouvat, tedy raději koberec, který se dá snadno uklízet. Stůl na kreslení a svačinku ano, ale nikoli jako hlavní výplň prostoru. Nejlépe jeden malý s menšími sedátky a jeden v normální výšce (např. pro holčičku na vozíku je potřeba normální stůl). Úložné prostory na pastelky, hračky a knihy. Pro týdenní setkávání dětí platí totéž. Ještě víc je potřeba prostor, odpoledne potřebují pohyb a mohli bychom snadněji něco hrát. Malé děti s maminkami by měly mít kousek klidného místa, uzavřeného, čistého, určitě koberec. Měla by být možnost někam bezpečně položit kojence a vypustit batole, nakojit dítě. Tam by měl být vyveden reproduktor z kostela, aby tam mohli být rodiče během bohoslužeb, něco z toho měli a dítě by nerušilo ostatní lidi v kostele. Pro mládež by bylo lepší, kdyby mohla sedět na zemi nebo na něčem tak, aby od sebe jednotlivé účastníky neodděloval stůl, aby se tam dal pustit film a nemuseli jsme kvůli umístění dataprojektoru stěhovat nábytek a sundávat obrazy. Kdyby měli kus sborového domu, který by mohli považovat za svůj, jistě by to přispělo k jejich kladnému vztahu ke sboru. (To jediné je již v procesu, pracujeme na úpravě sklepní místnosti pro mládež.) Kancelář může být i menší. Šikovné místo bych obětovala. Když budou všichni vědět, kde je a bude dobře přístupná, nevadilo by, že se bude muset dojít kousek dál. Hlavní je dobré vybavení, stůl, police a skříňky v míře nutné pro věci, které tam mají být, tzn. výše uvedené dvě třetiny dát jinam. Místo, kam vzít sborové návštěvy (úřední či k osobnímu rozhovoru) - příjemné, raději ne příliš velké, sezení není nutné u stolu. Pro žádný typ návštěv není vhodná sborová kancelář, a to z estetických i bezpečnostních důvodů (jsou tam peníze, razítko atd.). 7
Pro případ větších akcí, jako jsou sborové slavnosti s obědem, by bylo třeba aby byl prostor snadno propojitelný aby nebylo složité posadit více lidí ke stolu bylo klidné místo, kde na chvíli spočinout bylo místo, kde by se odehrával současně program pro děti, když mají dospělí program ve velké modlitebně. Částečně se to týká i prostého setkání u kávy téměř každou neděli. Sečteno: chybí prostory hlavně pro děti a mládež, ale i pro klidnější rozhovor. Stávající sociální zařízení i kuchyň nevyhovují co do velikosti i vybavení. Malá modlitebna je přetížená, nevhodně vybavená skoro pro všechno a velmi tmavá. Nejlepší by bylo, kdyby se mohly prostory snadno propojovat a oddělovat, přizpůsobovat tomu, co se právě odehrává.
SPOLUPRÁCE S ARCHITEKTKOU KLÁROU DOLEŽALOVOU
JIŘÍ PYTEL
V prvních týdnech roku 2012 pracovala pro náš sbor architektka Klára Doležalová z firmy GEMARC. Začala zpracovávat studii stavebních úprav našeho sborového domu, začátkem března jsme obdrželi varianty č. 1 a 2 půdorysného řešení malé a velké místnosti a WC x kuchyně včetně propojení malé místnosti se zahradou. Nad těmito návrhy proběhla následně ve sboru diskuse a k těmto variantám vznikla řada protinávrhů a připomínek (J. Šulc, J. Pícha, J. Urbánek, D. Pudlovský, J. Pudlovská, Nečasovi, M. Jiřičková a další). Dne 21. 3. 2012 s paní architektkou proběhla u nás schůzka, na které jsme jí sdělili své názory a připomínky k jejím návrhům. Naše sestava byla poněkud přesilová, a to v poměru 7:1. Do týdne po této schůzce se zástupci staršovstva rozhodli spolupráci s paní architektkou ukončit s tím, že bude provedeno vyúčtování a z naší strany úhrada dosud provedených prací a vynaložených nákladů. Paní architektka Doležalová ještě před ukončením spolupráce předložila variantu č. 3: řešení, v němž byly zohledněny připomínky z jednání a nově vypracován další návrh uspořádání WC a kuchyně s místností pro pokladníka. Začátkem dubna 2012 jsem byl požádán Marií Jiřičkovou o podklady (půdorysy přízemí sborového domu) se zákresem stávajících stoupaček vodovodu, kanalizace, topení a plynu. Tři varianty půdorysného řešení paní architektky Doležalové jsou k nahlédnutí v kanceláři.
8
LITURGICKÉ OKÉNKO
TABITA LANDOVÁ
Proč zpíváme při večeři Páně? V našem sboru se při večeři Páně obvykle zpívá. Mám na mysli tu část večeře Páně, kdy se v kruhu rozděluje chléb a víno. S touto praxí se můžeme setkat také v mnoha jiných sborech naší církve. Hned na začátku podotkněme, že to není jediná možnost. Také by mohlo být ticho, přerušované jen slovy vysluhujícího: „Tělo Kristovo, za tebe vydané“, „Krev Kristova, za tebe vylitá.“ Tak tomu často bývá v luterských církvích. Pak bychom se nejspíše více soustředili na přijímaný chléb a víno, tedy na akt jejich jedení a pití. Anebo by mohla znít slova biblického textu (J 13,1nn), jak to roku 1535 zavedl v curyšském sboru Huldrych Zwingli. Tímto způsobem se pozornost přijímajících naopak směruje k události Ježíšovy poslední večeře s jeho učedníky. V neposlední řadě by mohla znít jen instrumentální hudba, která by vhodně doplňovala atmosféru probíhajícího vysluhování. V ČCE převládá praxe společného zpívání. A to i navzdory tomu, že někdy bývá zpěv při večeři Páně výrazně slabší než v případě jiných písní. Jaký smysl má tento zvyk? Proč se ho vůbec držíme? Je to jen naše setrvačnost, neochota zkusit něco nového, anebo cítíme, že tato praxe má své opodstatnění? Nechci v tomto směru nikterak omezovat názorovou pluralitu a nebráním se vyzkoušet jiné formy. Avšak současně bych ráda poukázala na prastarý původ této tradice a její význam. Již ve staré církvi se při vysluhování zpívaly žalmy. Dokládá to Pátá mystagógická katecheze od Cyrila Jeruzalémského ze čtvrtého století po Kristu. Zpěv zajišťovala schóla, snad střídavě s celým sborem. Za rozvoj zpěvu celého shromáždění pak vděčíme především reformaci. Reformátoři objevují zpěv jako příležitost, jak společně - jazykem srozumitelným lidu – vzdát Bohu chválu a úctu. Luther ve své Formula Missae z roku 1526 doporučoval při vysluhování zpěv hymnu Agnus Dei (Beránku Boží), Kalvín v ženevském formuláři z roku 1542 zpěv žalmů. 9
Jak tomu bylo v reformaci české? V táborské mši se před přijímáním běžně zpíval Otče náš (EZ 583), vyznání víry „Věřme v Boha jednoho“ (EZ Dodatek 603) a další písně k večeři Páně, po přijímání pak písně děkovné. Na to plodně navázala Jednota bratrská. Společným zpěvem písní nahrazovala některé tradiční části eucharistické liturgie. Například po úvodních modlitbách s prosbami o Ducha svatého zařadila píseň vyjadřující důvěru ve vyslyšení proseb („Amen tebe prosíme, tvým slibům i věříme“), po slovech ustanovení večeře Páně píseň děkovnou („Ó všickni věrní nyní čiňmež dobrořečení“) anebo píseň připomínající Kristovo dílo spásy („Dajž nám svou smrt pamatovati“). Společně se v Jednotě zpívalo také při samotném vysluhování. A zřejmě při tom vůbec nepanovala pochmurná atmosféra. Naopak. Bratrská konfese z roku 1561 popisuje přijímání jako radostné hodování: „Lidé pak věrní s díkčiněním a s chválami (najobyčejněji klečíce), přijímají, písničky duchovní chvalitebné a smrt Páně zvěstující i všecka dobrodiní jeho připomínající spolu radostně zpívají etc.“ Nakonec se zastavme u otázky po smyslu této tradice. Společný zpěv při přijímání rozhodně nemá funkci jen jakési hudební vložky či výplně ticha, nýbrž funkci modlitby. Zpěvem vyjadřujeme svou vděčnost Pánu Bohu a radost nad tím, že také za nás Kristus vydal své tělo a prolil svou krev, že i pro nás platí Boží odpuštění, že již nyní můžeme zakoušet něco z Božího království a těšit se na ně. Nezpíváme však jen Pánu Bohu, ale také sobě navzájem. Zpěvem vhodných písní si připomínáme ten podstatný děj, kvůli němuž stojíme kolem stolu Páně: příběh Ježíše Krista, jeho utrpení, smrt a vzkříšení. Společný zpěv nadto silně podtrhává koinónický rozměr večeře Páně. Upozorňuje nás na okolnost, že Boží dary nepřijímáme jen jako jednotlivci, nýbrž se svými bratry a sestrami v Kristu. S nimi tvoříme jedno tělo Kristovo, společně zpívající. Až opět uslyšíme pozvání ke stolu Páně a budeme otvírat zpěvník, vzpomeňme si na to, že naše zpívání při vysluhování může a má být radostné. Máme k tomu důvod. 10
Kočka na táčkách: tentokrát J. Šulc s M. Lindnerovou a J. Pytlovou Kočka byla tentokrát na táčkách u Marie Lindnerové a Jiřiny Pytlové, které prožily mnoho let v kazatelské stanici naší církve v Malešicích. Oblast Hrdlořez a Malešic, pro niž byla tato kazatelská stanice zřízena, byla od konce 19. století velmi dynamickou oblastí života pražských evangelíků. Malešická dřevěná „besídka“ sloužila po celá třicátá a čtyřicátá léta bohatému sborovému životu: pro naši dobu tak jako by svědčila o tom, že pro život víry není tím hlavním nákladně vybudovaná modlitebna, ale touha křesťanů být spolu a společně žít svůj život v Kristu. Jan Šulc (Kočka): Vzpomínáte si na svůj první zážitek v našem sboru? Marie Lindnerová: My jsme v jarovském sboru nevyrůstaly a po dlouhá léta jsme se jeho činnosti ani neúčastnily. Obě jsme patřily ke kazatelské stanici v Malešicích, kterou tam místním ve dvacátých letech pomáhal vybudovat žižkovský farář Kristián Pavel Lanštják. Malešická kazatelská stanice byla ustavena v roce 1922, bohatou činnost tam ovšem hrdlořezští a malešičtí evangelíci vyvíjeli už od konce 19. století. Jiřina Pytlová: V Malešicích byla v roce 1930 postavena dřevěná besídka, v níž jsme se ve třicátých a čtyřicátých letech scházeli. Od roku 1933, kdy se osamostatnil jarovský sbor v ulici Na Chmelnici, spadala naše kazatelská stanice pod něj. JŠ: Kdy jste byli v malešické besídce poprvé? Kolik se vás tam pak scházelo?
11
ML: Já jsem přišla do kazatelské stanice Hrdlořezy−Malešice se svými rodiči v roce 1926 z libeňského sboru. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě s dědečkem Janem Dobiášem občas chodila pěšky na bohoslužby do Libně. Do malešické besídky jsem chodila hned poté, co ji postavili. Nedělní školu jsme tehdy měli v rodině Vodrážkově. Vzpomínám si, jak jsem tam sedávala v kuchyni na žehlicím prkně. Náboženství nás učila sestra Pavlíková ze žižkovského sboru v Prokopově ulici. Jeden rok nás učil i Miloš Bič – tehdy coby student teologie. Konfirmována jsem byla
v patnácti letech, tedy v roce 1936. Bylo nás tehdy šestnáct konfirmandů a konfirmoval nás již zmíněný žižkovský farář Kristián Pavel Lanštják. Můj tatínek byl v malešické kazatelské stanici dlouhá léta pokladníkem. Předsedou kazatelské stanice byl Václav Chuchel. JP: Já jsem v malešické kazatelské stanici vyrůstala od dětství. Scházelo se nás po léta v besídce na nedělní bohoslužby vždycky tak kolem třiceti, i když členů měla stanice mnohem víc. Hned vedle besídky byla zahrada, na níž se hrál volejbal, hráli u nás i sdruženci z jiných sborů. Pořádala se mnohá sborová odpoledne, slavily se svatby... ML: Sdružení mládeže se scházelo každý pátek. JŠ: Konaly se v kazatelské stanici také biblické hodiny pro dospělé? JP: Ne, ty se tam nekonaly. Z Jarova k nám docházel kázat diakon František Franzl (po roce 1945 přijal jméno František Jarovský). Všechno ostatní obstarávali, řídili a organizovali místní. V roce 1937 odešel diakon Franzl do důchodu a na jeho místo nastoupil jarovský vikář Miloslav Klapuš, který se později stal farářem. Klapuš k nám chodil po celou dobu války a byl to také on, kdo začal připravovat stavbu nové, zděné modlitebny na místě naší dřevěné besídky. ML: Tu práci pak dokončil jarovský farář V. J. Foltin, který k nám chodil až do konce roku 1967, kdy v předvečer Štědrého dne na Jarově náhle zemřel. Na Štědrý den 1967 měla být konfirmována moje dcera, ale pan farář Foltin už ji konfirmovat nemohl, místo něj kázal a děti konfirmoval Miloš Bič. 12
Milíčova modlitebna byla otevřena 18. května 1952. V době, kdy ji stavěli, jsme se scházeli na zámečku v Hrdlořezích, který patřil tamní zahradnické škole. JP: Pan farář Foltin k nám chodil kázat už jako student, on se na nás učil. Měl někdy také dvouhodinové kázání. ML: To snad ne, ale hodinové určitě! Když farář Foltin mluvil už moc dlouho, bratr Baur při kázání vstal, nahlas řekl „Amen!“ a z místnosti odešel. JP: Farář Foltin měl též problémy s výslovností, chodil na hodiny logopedie, pod jazyk si při kázání dával plochý kamínek. JŠ: V padesátých letech vás bylo stále tolik jako dříve? JP: Za faráře Foltina nás postupně ubývalo. V první polovině padesátých let nás bylo zhruba patnáct, v roce 1967 už nás zbývala jen hrstka. Od září 1968 k nám začal jezdit kázat pan farář Lukáš. Po nedělních bohoslužbách v Malešicích nás občas naložil do auta a odvezl nás na setkání s jarovskými – tak jsme se dostali do užšího kontaktu s lidmi z jarovského sboru. Účastnili jsme se schůzek střední generace, které tehdy bratr Lukáš založil. Přitáhl k práci ve sboru ty, kteří za faráře Foltina postupně odpadávali. Scházeli jsme se u Lukášů v bytě nebo v malé modlitebně ve starém jarovském sborovém domě v ulici Na Chmelnici. Marie byla členkou staršovstva jarovského sboru za naši kazatelskou stanici. ML: Optimisté si mysleli, že nově postavené malešické sídliště bude zdrojem velkého přílivu nových členů do naší kazatelské stanice. Ukázalo se však, že to byla úplná iluze – z nového sídliště k nám nepřišel ani jeden nový člen! Jen tu a tam k nám na nedělní bohoslužbu zavítal někdo z nedalekého nově postaveného malešického domova důchodců. JŠ: Kdy jste pak nakonec úplně přešly do jarovského sboru? JP: Pan farář Lukáš k nám jezdil kázat ještě po celou první polovinu sedmdesátých let, ale nakonec nás už bylo tak málo, že když nás po bohoslužbách vozil na Jarov, řekli jsme si, že nás tam může vozit rovnou na bohuslužby. A tak jsme nakonec už těsně před rokem 1977, kdy byla otevřena nová sborová modlitebna v ulici Na Kněžské louce – předtím to byla hospoda, úplná ruina –, chodily na bohoslužby už jen do jarovského sboru. Malešická Milíčova modlitebna ztichla. JŠ: Na co z malešické kazatelské stanice vzpomínáte nejraději? JP: Já určitě na to, co jsme dělali v dřevěné besídce. Tam to bylo úžasné. Stále se něco organizovalo, lidé byli spolu, sportovalo se, ve stanici bylo vždycky kolem dvaceti členů mládeže. V Milíčově modlitebně už to takové nebylo. 13
ML: Já ráda vzpomínám na hosty, kteří k nám do Malešic chodili z druhého žižkovského sboru na besedy a přednášky nebo kteří u nás kázali. Na Honzu Macka a Vlastu Litochlebovou – ti u nás měli páteční programy ještě za války, vždycky jsme je pak pozdě v noci vyprovázeli na tramvaj. Z Malešic se šlo na konečnou tramvaje na Spojovací přes louky, tam nebyl les jako dneska. Nebo vzpomínám na Otu Berounského, ordinovaného presbytera hodně oblíbeného u mládeže, – ten u nás později v Milíčově modlitebně často hezky kázal.
KRONIKA V sobotu 21. dubna se v našem sboru uskutečnil dlouho očekávaný koncert pěveckého sboru Vox humana, doprovázeného vlastními hudebníky (housle, viola, violoncello, fagot, cemballo ad.). Členkou sboru Vox humana je Bonďa Blažková, která se však bohužel pro nemoc nemohla koncertu zúčastnit. Naše zcela zaplněná modlitebna se stala svědkem krásné hudební, ale i duchovní události. Početný smíšený sbor Vox humana zpíval skladby s křesťanskou tematikou (mj. di Lassovo Kyrie, píseň s Lutherovým textem „Pán cestou smrti kráčel“, Bourgeoisovo „Světlo tvé milosti“), které dokázaly dokonale spojit hudebníky s posluchači v celek, který jako by byl v tu chvíli navštíven přímo Duchem svatým. Zvláště působivá byla Monteverdiho skladba Beatus vir na slova žalmu 112, a ovšem kantáty Johanna Sebastiana Bacha, které představovaly vrchol koncertu: „Kristus byl spoután smrtí“, „Kristus byl vzkříšen“, „Zůstaň s námi“. Hudební výkony všech zpěvaček, zpěváků i hudebníků byly skvělé, za zvláštní zmínku stojí sólový zpěv Kateřiny Zelenkové. Spokojenost s koncertem byla všeobecná. Lze jen doufat, že jsme u nás sbor Vox humana nehostili naposledy. -jaš14
OHLÉDNUTÍ ZA VELIKONOCEMI
JIŘÍ NEČAS
Při každodenním čtení Písma používám čtvrtletník Mana, vydávaný Biblickou jednotou (Scripture Union). Letos v předvelikonoční a velikonoční době jsem tak byl provázen závěrečnými kapitolami Markova evangelia. Na velikonoční neděli jsem si slavné poselství o Ježíšově vzkříšení připomněl četbou prvních osmi veršů poslední Markovy kapitoly, na velikonoční pondělí pak připadly verše 9 až 20, které (nikoli v Maně) bývají problematizovány jako pozdější přídavek k evangeliu. Biblické texty, které jsou základem jednotlivých zamyšlení, čítám v různých překladech. Marka jsem četl ve dvou poměrně nových ekumenických překladech, v italském a španělském. V obou je čtenář upozorněn, že verše 9 až 20 v některých rukopisech chybějí, nadto však zmiňují, že v některých dalších starých textech je místo nich uveden jiný závěr evangelia: „Ženy stručně pověděly Petrovi a jeho druhům vše, co jim anděl řekl. Potom Ježíš sám, prostřednictvím učedníků, nechal šířit po celém světě, od východu na západ, svaté a trvalé svědectví o věčném spasení. Amen.“ Pro zajímavost jsem si otevřel Český studijní překlad Bible, který vydala KMS roku 2009. Poslední Markova kapitola tam má plných 20 veršů, jen na konci 8. verše je textová poznámka: „I když v nejstarších rukopisech (Sínajském a Vatikánském ze 4. st. po Kr.) končí toto evangelium osmým veršem, uznává církev i verše 9 až 20 za inspirované.“ Vzpomínám si na přelom první a druhé čtvrtiny svého dosavadního života, kdy jsem v mladistvém křesťanském nadšení podléhal biblickému fundamentalismu a jakákoli poznámka o neautentičnosti biblických textů mě pobuřovala. Tehdy by mi asi býval (ještě neexistující) komentář studijního překladu hodně pomohl. Vždyť přece nejde o to, zda celá biblická kniha je od téhož autora! Důležité je, zda svědčí o Kristu. Pokud Marek ukončil svůj text 8. veršem, napsal sice cenné líčení Ježíšova života a jeho působení, to však z literárního i věcného hlediska postrádalo zakončení. Je možné, že on sám se už k jeho napsání nedostal či neodhodlal a mohl je vytvořit někdo jiný, ba třeba i nezávisle na sobě dva (nebo i více) autorů. Takovým zakončením jsou jak verše 9 až 20, které patří do biblického kánonu (s poněkud nejasnými a někdy nevhodně vykládanými verši 17 a 18), tak i ono kratší, výše citované podle moderních překladů. Úplná zpráva o Ježíši Nazaretském nekončí velikonocemi (ani Velkým Pátkem, ale ani Vzkříšením). Patří k ní i poslání zvěstovat vzkříšeného Krista všemu stvoření, jak o tom svědčí i zvěst svatodušních svátků. Boží láska zahrnuje celý svět a je na nás všech, kdo o ní víme a ji poznáváme, abychom ji nesli dál a šířili kolem sebe.
15
PAMĚTNÍCI: „Ježíš z Nazareta vstal z mrtvých“
VĚRA LUKÁŠOVÁ
Této jediné větě věnoval německý teolog Willi Marxen šestiměsíční seminář a 198 stran stejnojmenné knihy a my si ji na pamětnických schůzkách společně čteme. Willi Marxen je mistr v kladení otázek: Jak této větě rozumíme? Je to pro nás informace o tom, co se stalo kdysi dávno? Je to vyznání, že se nás to dnes a osobně týká? Jak se to stalo a od koho to víme? Odpovědi je možno hledat jen ve starých textech. Apoštolské vyznání víry je z nich nejmladší, vzniklo ve 4. století na východě římské říše. V Apoštolském vyznání víry je zmrtvýchvstání ta zastávka na Ježíšově cestě, která spojuje minulost „ukřižován, zemřel a byl pohřben“ s přítomností „sedí na pravici Boha Otce“ a budoucností „přijde soudit…“ Evangelia nejsou reportáž. Evangelisté vydávají svědectví o své víře a vyprávějí o ní, aby stejnou víru vzbudili i u čtenářů. O vzkříšení vyprávějí všichni čtyři, ale ne jednotným hlasem. Vycházejí zřejmě z různých zdrojů a různých tradic. U všech jsou u hrobu ženy. Ale nenajdeme stejná jména. Jedny nesou masti k pomazání, druhé mají starost, kdo jim odvalí kámen. Jedny mají o zmrtvýchvstání mluvit, ale ony to neudělají, bojí se. Jiné mluví, ale učedníci to pokládají za blábol. Dohodu rady židovské s Pilátem o hlídání Ježíšova hrobu zná jenom Matouš. O cestě učedníků do Emauz zase ví jen Lukáš. Ti dva poznali Ježíše, až když jim on sám otevřel Písma a dal se poznat. Tehdy uvěřili. Jiní viděli prázdný hrob, ale ne všichni z nich proto uvěřili. Uvěřili ti, kdo Ježíše viděli. Ale ani ti, kdo se se vzkříšeným Ježíšem setkali, ho nepoznali, oči jim musí otevřít on sám. I přes různost a nejednotnost těchto výpovědí můžeme přece jen slyšet jednotné poselství: Ježíš v hrobě nezůstal, vstal z mrtvých (jak se to stalo, pisatele zřejmě příliš nezajímalo), je to on, jeho dílo, učednictví, pokračuje i dnes. Učedníci slyší „Byla mi dána veškerá moc na zemi i na nebi“ a „Jsem s vámi až do skonání světa“. „Jděte, kažte mezi všemi národy pokání na odpuštění hříchů, učte, křtěte a buďte mi svědky.“ Přitom Lukáš mluví - „obrazně“ už u prázdného hrobu − o tom, že „byl Ježíš nesen do nebe“ a spojuje tak už velikonoce se svatodušními svátky. To je překvapivé, protože právě Lukáš podrobně píše o seslání Ducha, ale až ve Skutcích. I po Velkém pátku tedy Ježíšovo dílo pokračuje, věříme, že on nadále působí, i když na tom, jak se to děje, se shodnout nemusí-
16
me. A protože Ježíš není mrtev, protože žije, určují jeho tehdejší řeči a činy naši víru dnes. Dalším svědkem zmrtvýchvstání je apoštol Pavel – „nedochůdče“, kterému se Ježíš zjevil jako poslednímu. Tomu, jak vidí a jak rozumí zmrtvýchvstání on, se budeme věnovat ještě řadu pondělků. Jsme teprve na začátku, a tak zprávu o tom, kam jsme s Willi Marxenem a jeho otázkami došly, napíšeme do příštího čísla.
JAROVSKÉ PÁTKY
MARTIN ŘEHÁČEK
Naši židovští soukmenovci každý rok na podzim slaví svátek Sukot, tedy stánky. Postaví si malou chatrč nebo stan, který musí poskytovat dostatečný stín, a zároveň mít ve střeše otvor, aby umožňoval pohled na nebe. V těchto chýších mají týden rozjímat. Proč jim k rozjímání nestačí domácnost nebo běžný bohoslužebný prostor, je zřejmé. Pobyt v „chatrné“ chýši umožňuje prožitek Božího opatrování a lidské závislosti na něm, který sebelepší vzdělávání a každopáteční opakování příběhu vyjití z Egypta nemůže dát. Jeden pátek jsem v podobných chýších nalezl i své děti na biblické hodině. Právě byly spolu s Izraelity na poušti. Byly tam s ovcemi, Mojžíšem, Áronem i zlatým teletem. A byly tam, protože je tam zavedla Elen. Viděl jsem pak celou tu izraelskou pospolitost na stěně, kam ji děti vyskládaly. A to je významná deviza jarovských biblických hodin pro děti, při nichž není jako ve škole důležité si zapamatovat odvyprávěnou látku, ale zažít biblický příběh na vlastní kůži v mnoha podobách. A nejen biblický příběh, nýbrž i lidskou i Boží láskyplnou péči. Vzpomínám na jeden pátek, kdy jsme si přišli vyzvednout naše ratolesti. Všechny děti byly v rohu místnosti na zemi obloženy polštářky, kam je Elen uložila, a hrály hru se šneky. Důvodem byla naše Rútinka, která vypadala velmi zvadle. Mateřsky opečovaná byla uprostřed peřinek spokojená navzdory teplotě téměř čtyřicet stupňů. Děti milují hry, a tak se pro hru se na biblických hodinách najde prostor vždycky a všude – v místnosti, v modlitebně, v kanceláři, ve sklepě i na zahradě. Téměř pokaždé musíme naše děti tahat a přemlouvat, aby vůbec odešly, protože je jim tady tak dobře. Jednou jsem svým dětem ráno řekl: „Dneska půjdeme na biblickou“ a ony se začaly vymlouvat, že se jim nechce. Až po chvilce vyjasňování jsme se pochopili. Ony myslely biblickou u nás ve sboru ve 17
Strašnicích, kterou mimochodem vede jejich otec. Jakmile jsem řekl, že je to biblická u Elen, tak začaly divoce poskakovat a radovat se. A to je důvod, proč moje dcery chodí každý pátek na Jarov.
JAROVSKÁ KOŤATA NA BOHOSLUŽBÁCH
TABITA LANDOVÁ
Chození na bohoslužby není jenom záležitost pro dospělé. Spolu s rodiči na ně chodí i naše děti všeho věku. Zeptali jsme se některých z nich: (1) proč vlastně na bohoslužby přicházejí (2) co je na nich baví a (3) co nebaví. Tady jsou jejich názory. Natálka, 8 let, 2. třída ZŠ (1) Na bohoslužby chodím, protože se mi na nich líbí. Mám tam kamarády a můžu tam zpívat písničky. (2) Baví mě to, protože zpíváme písničky. Já vůbec ráda zpívám, chodím i do hudebky. (3) Nic mě nenapadá. Kačka, 11 let, 5. třída ZŠ (1) Chodím na bohoslužby, protože na ně chodí rodiče. (2) Baví mě koukat se na ostatní. Při nedělce mě nejvíc baví kreslení. (3) Nebaví mě, když nerozumím tomu, co se říká. Pak to ani moc neposlouchám. Karolína, 11 let, 5. třída ZŠ (1) Chodím na bohoslužby ze stejného důvodu jako Kačka – s rodiči. (2) Baví mě písně a ohlášky a při nedělce vyprávění, když je to takové jednoduché vysvětlení. (3) Nebaví mě čtení, protože při něm musíme stát a je moc složité. Háta, 6 let, školka Lesníček a Řásnovka (1) Chodím na bohoslužby, protože to tam mám ráda. (2) Baví mě všechno. (3) Není nic, co mě nebaví. Viktorka, 8 let 2. třída ZŠ (1) Chodím na bohoslužby s tátou a mámou. 18
(2) Baví mě nedělka. (3) Nebaví mě, když se dlouho čte. Ráchel, 6 let, školka Lesníček a ještě druhá (sbor Strašnice) (1) Chodím na bohoslužby, abych se hodně naučila o Pánu Ježíši a abych byla hodná. (2) Baví mě, když si hrajeme s papírovými postavičkami, a nedělka. Učíme se tam o Pánu Ježíši a zpíváme písničky. (3) Nebaví mě, když musím dlouho stát. Rut, 4 a půl roku, školka Lesníček (sbor Strašnice) (1) Otázka: Chodíš na bohoslužby s maminkou a tatínkem? Odpověď: Asi jo. (2) Baví mě nedělka. (3) Nebaví mě čekat. Theodor, 2 roky, doma s mámou (1) V neděli ráno mě rodiče prostě popadnou a jde se. (Prý je to dobrý vklad do života.) (2) Baví mě, když můžu jíst sušenky Bebe nebo banán. (3) Nebaví mě, když je to dlouhé.
MLÁDEŽ KOČCE: Lutherův hrad
MATĚJ ŠULC
Další výlet mládeže z jarovského sboru se konal do Nového Města pod Smrkem. Pod vedením Jirky Pytla jsme se vydali do Lutherova hradu, což je evangelický sbor, v němž je farář Adam Balcar. V pátek 13. dubna odpoledne jsme se shromáždili na Černém Mostě, odkud jsme žlutým autobusem Student Agency vyrazili do Liberce. Do města, které je známé například chovem bílých tygrů, jsme dorazili s pouze minutovým zpožděním, což ovšem stačilo na to, aby nám ujel jediný autobus, kterým jsme do Nového Města pod Smrkem mohli jet. Nakonec jsme našli vlakový spoj a do města pod horou Smrk jsme přece jen dorazili. Ten den jsme byli všichni tak unavení, že jsme se navečeřeli a šli spát. V sobotu dopoledne jsme pomáhali s jarním úklidem farní zahrady. Dělali jsme užitečné práce jako například štípání dřeva, odvážení listů nebo zašlapávání krtinců. Po práci nás Adam Balcar pozval na oběd. Odpoledne jsme se vydali na Smrk. Je to nejvyšší hora Jizerských hor, měří 19
1124 metrů. Cestou jsme ochutnali místní kyselku, vyvěrající z úbočí Smrku. Byla celkem dobrá, jediná vada byla její nadměrná hořkost. Poté, co jsme se všichni občerstvili, stoupali jsme po krásné cestě směrem na Smrk. Na některých místech byl sníh, a tak jsme toho využili a navzájem se do něho shazovali. Během cesty jsme často potkávali cyklisty, protože bylo velmi pěkné počasí a lidé z širokého okolí toho museli využít. Na Smrk jsme bohužel nedorazili, protože nám již nezbýval čas, a tak jsme se na jednom pěkném místě vydali jinou cestou zpět. Cesta byla velmi prudká. Zjistili jsme, že cestou nahoru jsme překonali nemalé převýšení. Když jsme sešli z úbočí Smrku, zastavili jsme se na velmi zajímavém fotbalovém utkání mezi Novým Městem pod Smrkem a Bílým Potokem pod Smrkem. I přesto, že šlo pouze o utkání divize, soupeři byli velmi vyhecovaní a do utkání „vložili srdíčko“. Nakonec vyhrálo velkým rozdílem Nové Město pod Smrkem. Po zápase jsme šli na faru, kde jsme se najedli a hráli hry, které pro nás připravil Adam Balcar.
V neděli ráno jsme šli do kostela na bohoslužby. Kostel přiléhá k faře a je právě v rekonstrukci. Po bohoslužbách jsme se rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. Tentokrát nám již žádný dopravní prostředek neujel, a tak jsme se po velmi krásném výletu vrátili domů podle očekávání. 20
NA BIBLICKÉ: Co s Janem?
ŠÁRKA GRAUOVÁ
Nevím, zda jste si někdy všimli, že Janovo evangelium zachycuje svět trochu zvláštně. Vezměte třeba jen rozhovory. Na první pohled se zdá, že se nám Jan snaží přiblížit, jak spolu před dvěma tisíci let mluvili nedoslýchaví. Na otázku „Už nemají víno“ se tu odpovídá „Co to ode mne žádáš!“, ačkoli tu nikdo o nic nežádal. Nepřekvapí, že rozhovor pokračuje větou „Udělejte, cokoli vám nařídí“. Jinde se zase na otázku „Chceš být zdráv?“ odpovídá větou „Pane, nemám nikoho, kdo by mne donesl do rybníka“ a o kousek dál je uveden rozhovor, v němž se na otázku „Mistře, kdy ses sem dostal?“ odpovídá „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili se“. My, kteří obvykle trávíme úterní večery na biblické, zřejmě nejsme sami, komu leží tento způsob vyprávění v hlavě. Někteří vykladači (např. R. Bultmann) dokonce nabyli dojmu, že Jan psaní moc nerozuměl, a protože my dnes všemu rozumíme mnohem lépe, musíme ho různě opravovat, aby jeho evangelium vůbec bylo ke čtení. Kdybychom prý dali to, co je na začátku, doprostřed, to, co je veprostřed, na konec a konec rozstrkali porůznu, teprve pak by to byla pořádná kniha. I my jsme zkoušeli různé způsoby, jak se Janovi dostat pod kůži (ačkoli přehazování jsme hned na začátku zavrhli). Momentálně se snažíme Jana číst na základě používaných obrazů – trochu jako báseň. Má to svou logiku: Jan básní začíná a možná nám tím nabízí určitý návod. Třeba nás to dovede k tomu, že začneme jako báseň chápat život. A třeba to bude lepší než chápat život jako návrh rozpočtu nebo jako reklamní leták. Poslední měsíc jsme se zabývali šestou kapitolou. Nejdéle jsme prodlévali u toho, že máme jíst Ježíšovo tělo a pít Ježíšovu krev, protože jeho tělo je pravý pokrm a jeho krev pravý nápoj. Jan si dává zvlášť záležet na tom, aby to bylo líčení realistické – a navozuje až představu „krmení“ a „sycení“. Je těžké to nějak prožít, nechceme-li upadnout do kanibalských představ na jedné straně a do představ o nezávazných symbolech na straně druhé. Znamení chleba a vína jsou pro nás natolik důležitá, že kalich mnohdy 21
míváme i na znaku, na kostele nebo na hrobě. Když odmyslíme od všech třenic a sporů, které se kolem nich odehrály, možná je právě tahle metafora chleba a vína nejúčinnějším způsobem, jak si uvědomit, že se máme dát prostoupit Kristem tak, jako naším tělem prostupuje chléb a víno. Živiny, které jsou v nich obsaženy, se nakonec krevním oběhem dostanou do celého našeho těla, takže můžeme říct spolu s apoštolem Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ A stejně tak se to děje se všemi, kteří stojí v kruhu večeře Páně na Jarově, v Praze, v České republice, na celém světě. Všem nám v žilách koluje týž Kristus, všem nám dává to nejdůležitější, co k životu potřebujeme. To jsme vyčetli z Jana. Kdybychom nepřišli už na nic jiného, i tak by se mi to zdálo dost.
PRO DĚTI: Na obrázku Karolíny Urbánkové vidíte vznášející se holubici. Víte, co se tímto symbolem ztvárňuje ve výtvarném umění? Pokud ne, tak vám napovím: V neděli 27. května si připomínání seslání Ducha svatého na Ježíšovy učedníky. A pokud ani teď nevíte, zkuste se zeptat rodičů.
PŘÍHODY JAKUBA POCTIVY
IRENA HERZÁNOVÁ
Když jsem před lety uspořádávala rodinnou knihovnu, přišla mi do ruky i maminčina oblíbená četba: byla to útlá knížka o Jakubu Poctivovi dle románu kapitána Marryata, kterou mládeži vypravovala Klára Reichnerova. Vydalo ji nakla22
datelství I. L. Kober v Praze roku 1895. Zamyslela jsem se nad současným děním i nad hlasy občanů, kdy v jednom televizním pořadu zazněla slova: „Děti kvůli zhlédnutým pořadům vyrůstají v přesvědčení, že na světě a v životě existuje jen zlo a násilí. Být poctivý se nevyplácí, naopak, je to vyřazení ze společnosti, protože člověk není in.“ Jsem přesvědčena, že „našich dětí“ na Jarově se to díky výchově jejich evangelických rodičů netýká, ale přesto mám pocit, že Jakub Poctiva, který v naší rodině pozitivně působil po čtyři generace, je pro dnešní dobu už moc archaický. Nebo není? Z úryvku posuďte sami. Celá kniha Příhody Jakuba Poctivy bude naskenována a našim dětem bude vytištěná k dispozici v kanceláři sboru od konce září. Kapitola dvacátá druhá: Jakub ochrancem života Kapitán Turnbull použil již několikráte Jakuba za převozníka a svou známostí a doporučením zjednal mu pěkný výdělek, začež Jakub velmi mu byl vděčen. Když plavba po Temži přestala, protože řeka trvajícími mrazy byla pokryta ledem, Jakub často navštěvoval svého laskavého příznivce, jenž vždy nové zábavné příhody ze svých bývalých cest a dobrodružství uměl vykládati. Jednoho dne vydali se spolu na delší procházku, aby se podívali na velikou národní slavnost, jež uspořádána na zamrzlé Temži. Byla to veselá podívaná. Na ledě postaveno množství bud, všude vlály prapory, a řeka byla všecka pokryta lidmi. Největší pozornost budil veliký oheň, nad nímž se pekl celý vůl. Bavili se chvíli tímto pěkným divadlem, neboť slunce zářilo čistě a jasně. Pobavivše se pak na ledě asi tři hodiny, ubírali se domů dle přání pana Turnbulla. Cestou náhlý vítr vzal panu Turnbullovi klobouk. Oba běželi za ním, nemohli ho však dohoniti, což budilo u diváků veliký smích. Při této divoké honbě kapitán dostal se na nebezpečné místo, nedbaje výstražné desky, jíž Jakub též dříve nepozoroval, než zaslechl praskot ledu a spatřil, jak pan Turnbull se prolomil a zmizel. Jakub nerozmýšlel se ani okamžik, přivázal si k rameni konec provazu, janž položen byl přes nebezpečné místo, a vrhl se za přítelem do otvoru v ledě. Plul pod ledem s proudem a za několik sekund cítil, že se ho chopil ten, jehož hledal. Zároveň tažen byl provaz nazpět, a oba tonoucí, kteří se ho ještě poslední silou drželi, objevili se v otvoru. Položen naň řebřík, a několik mužů je vytáhlo, položili omdlelé na řebřík a pošinuli jej na pevný led. V nedalekém hostinci, kam dopraveni, ponenáhlu se vzpamatovali, tak že druhého dne ve voze mohli se vrátiti do domu páně Turnbullova. Mladý, silný Jakub zotavil se brzy z té nehody, kdežto u kapitána dostavila se horečka, jež ho několik dní poutala na lůžko. Ježto mrazy neustávaly, Jakub mohl vyplniti jeho přání a zůstati u něho, i stal se v nemoci věrným opatrovníkem jeho. Když kapitán se pozdravil, a Jakub chtěl odejíti, chopil ho stařec za ruku a pravil dojat: 23
„Jakube, milý synu, jsem ti povinen za svůj život! Co bych mohl učiniti, abych tento dluh poněkud splatil?“ „Nic − vždyť to nestojí za řeč,“ odvětil Jakub s úsměvem. „Mám vás rád, kapitáne, a konal jsem jen svou povinnost. Pro vás skočil bych hned zase do vody! Kdyby však ten Hogson dostal se pod led −“ „Vykonal bys zajisté šlechetnou pomstu a pomohl bys mu též, jak bys mohl,“ přerušil kapitán Turnbull jeho řeč. Jakub potřásal hlavou. „Nemyslím! Domnívám se, že bych ho klidně nechal plavati.“ „Nikoli, Jakube, to mám o tobě lepší mínění,“ zvolal kapitán. „Nepřátelům máme odpouštěti a za zlé dobrým odpláceti!“ „Jakube,“ pravil dále, „miluji tě jako syna. Ve své nemoci jsem to opravdu cítil a o tom přemýšlel, jak osamělé bude mé stáří bez tebe. Zůstaň u mne, Jakube! Dítek nemám, kdo by mi v tom překážel, abych tě ustanovil svým synem a dědicem?“ Jakub opětoval srdečně stisknutí ruky dobrého kapitána, nemohl se však odhodlati, aby přijal jeho velikomyslnou nabídku.
24
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22.
1. Pohádkový nenasyta 2. Pekelník 3. Rytířova zbraň 4. Kamarád Dlouhého a Širokého 5. Ozdoba královské hlavy 6. Pohádkový kolový dopravní prostředek 7. Jezdec na liščím ocasu 8. Rumcajsův synek 9. Kořist dobré hospodyňky skákající přes plot 10. Královské dítě rodu ženského 11. Sežraná vlkem 12. Víla 13. Bratr v lese ztracené Mařenky 14. Kamarád zlatoparohých jelenů 15. Divadelní figurka na šňůrkách 16. Královské křeslo 17. Vochomůrkův přítel 18. Příšera polykající princezny 19. Tři zlaté části děda Vševěda 20. Králův komediant 21. Majitelka šatů z oříšku 22. Část těla princezny, o niž žádá princ
25
DVAKRÁT O DOKONALOSTI Dokonalá farářka Dokonalá farářka káže přesně deset minut. Bez obalu pranýřuje hřích, ale nikdy se nedotkne ničích citů. Pracuje od osmi ráno do půlnoci a působí též jako kostelnice. Dokonalá farářka vydělává 15 tisíc měsíčně, pěkně a se vkusem se obléká, jezdí dobrým vozem, kupuje hodnotné knihy a 12 tisíc měsíčně dává na salár. Je jí devětadvacet a se svou prací má čtyřicetiletou zkušenost. Především je pohledná, ovšem tak, že každé člence sboru při styku s ní stoupne sebevědomí. Dokonalou farářku spaluje touha pracovat s mládeží a většinu času tráví se seniory. Má neustále úsměv na tváři, v níž se sval nepohne, protože její smysl pro humor ji vede k vážnosti a oddanosti církvi. Každý den absolvuje patnáct pastoračních návštěv a je v kanceláři vždycky, když ji někdo potřebuje. Dokonalá farářka má vždycky čas na církevní a sborová setkání na všech úrovních a nikdy nepropase schůzi žádné církevní instituce. Neustále se zabývá též evangelizací lidí mimo církev. Dokonalá farářka je vždycky zrovna za rohem! Pokud vaše farářka neodpovídá tomuto popisu, dejte to vědět šesti dalším sborům, které už jsou svých farářů také přesyceny. Pak svou farářku zabalte a pošlete ji do sboru, který na vašem seznamu figuruje jako první. Pokud to nikdo nepokazí, během jediného týdne obdržíte celkem 1 643 farářů. Jeden z nich bude zcela jistě dokonalý. Věřte, že tento dopis funguje. Jeden sbor řetěz porušil, a netrvalo ani tři měsíce a jeho původní farářka se vrátila zpět. Z angličtiny přeložila šg
26
Rukověť dokonalého člena sboru (dále jen „člena“) § 1 Povolání člena (předpokládá se, že člen je vždy připraven použít své specializace pro potřeby sboru) a) lékař jakékoli specializace s kontakty na jiné lékaře všech ostatních specializací b) právník c) daňový poradce d) účetní e) farmaceut f) zahradník g) elektrikář h) zedník i) topenář j) instalatér k) kuchař l) kadeřník m) vizážista n) masér Nevládne-li člen sboru ani jednou z těchto profesí, má dostatek známých, kteří mohou potřebnou osobu dodat. Nemá-li známé, je hotov kdykoliv vykonávat jakékoliv nekvalifikované práce a ve volném čase se pro potřeby sboru přiučuje novým dovednostem. § 2 Sborové akce Jakmile se koná brigáda, člen má vždycky čas a aktivně se jí účastní po celou dobu trvání. Nestane se, že by odešel před dokončením úkolu (např. protože mu přijde návštěva apod.) Všech sborových akcí se účastní s celou rodinou. Jedná-li se o akce, při nichž je třeba vybrat vstupné, přivede vyšší počet známých. § 3 Vzhled člena Dokonalý sbor sestává z členů takových vzhledových vlastností, že je na ně z kazatelny milo pohledět. Dávají si však bedlivý pozor, aby nebyli krásnější než farář/ka. § 4 Dochvilnost člena Nechodí nikdy pozdě a v případě, že přijde pozdě farář/ka, vítá ho/ji vtipným pozdravem „bez vás bychom nezačali“. § 5 Hodnocení kázání Je-li kázání nesrozumitelné, hodnotí ho slovy „Dnes tam bylo mnoho hlubokých myšlenek“. 27
Je-li kázání jednoduché, a to i tak, že vlastně o ničem nebylo, hodnotí je slovy „Dnes jsem tomu rozuměl/a i já“. § 6 Sbírky Člen přispívá na všechny sbírky, zvláště celocírkevní a seniorátní, aby jeho sbor v tabulce sborů v seniorátu figuroval na nejvyšších příčkách. § 7 Aktivita člena viz § 1 a § 2. Člen má na každý problém alespoň dvě varianty řešení, ty však nesměle navrhuje a v žádném případě neprosazuje. Přijde-li s řešením farář/ka, člen to vítá s nadšením a aktivně přispívá k uskutečnění. Pokud se mu takový nápad zdá naprosto nemožný, pochválí ho a potichu počká, až se na tento nápad zapomene. Je-li člen osloven, aby kandidoval do staršovstva či vykonával jakoukoliv jinou činnost pro sbor, považuje toto za čest a vždy přijímá. Vypracovala –EPKočka, čtvrtletník jarovského sboru ČCE Redakční rada: Šárka Grauová, Tabita Landová, Věra Lukášová, Elen Plzáková, Jiří Pytel, Jan Šulc. Grafická úprava Šárka Grauová. Korektoři Věra Lukášová a Jan Šulc. Fotografie Šárka Grauová, Tabita Landová, Pavel Pudlovský a Matěj Šulc. Výroba Jiří Urbánek. Uzávěrka tohoto čísla 10. května 2012. Uzávěrka příštího čísla 16. září. Příspěvky do časopisu prosím posílejte na adresu:
[email protected]. Příspěvky na časopis jsou dobrovolné. Četba časopisu je rovněž dobrovolná.
28
