Z obsahu:
Z kazatelny: Být přítelem (E. Plzáková).................................................... Zpod kazatelny: Být přítelem Elitě............................................................ Kočka na táčkách: tentokrát V. Lukášová a J. Šulc................................... Liturgické okénko: Apoštolské vyznání víry (E. Plzáková)...................... Příspěvek k tématu: pamětníci (V. Lukášová).......................................... Sborové hospodaření 2011 (P. Štulc)......................................................... „Dům rekreace“ našeho sboru (J. Pytel).................................................... Přestavba sborového domu (E. Plzáková)................................................. Jarovským koťatům (T. Landová)............................................................... Velká soutěž pro všechny děti.................................................................... Mládež Kočce: Pardubický víkend (M. Šulc).............................................. Kočičí doplňovačka Dana Pudlovského...................................................... Na biblické: O samařské ženě (Š. Grauová).................................................
3 5 6 8 11 12 14 16 17 18 19 20 22
Úvodní slovo Milí bratři a sestry, s Kočkou už to vypadalo na vymření druhu, a vida, zase ji tu máme. Péčí Šárky Grauové a Jana Šulce došlo ke znovuzrození našeho sborového časopisu, který nadále bude vycházet čtyřikrát ročně. V postu, o svatodušních svátcích, kolem díkčinění za úrodu a o adventu. Rádi bychom měli sborový časopis, kde najdete informace ze sborového života. V tomto čísle věnujte, prosím, pozornost zvláště informacím, které se týkají sborového shromáždění. To bude 18. března. Abychom o sobě navzájem víc věděli, budou se zde objevovat zprávy o skupinách, které ve sboru pracují, nebo rozhovory s jednotlivci. Také bychom chtěli zařazovat rubriky pro děti a mládež. Pokaždé, když jsme se pokoušeli obnovit vycházení Kočky, směrovala jsem k vám prosbu, abyste do časopisu psali, že to může být dobrý způsob, jak spolu mluvit. Ne že byste mě nějak masivně vyslyšeli. Opakuji však tuto prosbu znovu, je to opravdu dobrý způsob vzájemné komunikace. Přece jen je nyní jistý rozdíl, když vzali do ruky časopis dva profesionální redaktoři, už nemám pocit marného volání do prázdna. Spoléhám na pevnost profesionální ruky. KoČCE přeji ke znovuzrození stálý přísun dobrého materiálu, totéž redakční radě, aby měla nadbytek příspěvků a při každém čísle řešila, co se tam tentokrát vejde, a ne jak to zaplnit, a nám všem, aby nás Kočka bavila. K užitečnosti vzájemné komunikace vizte příběhy o uzdravení němých, např. Mk 9,25: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ To se dá vyložit jako přání, aby nám Kočka vydržela. Elen Plzáková
2
Z kazatelny
Být přítelem (Mk 2,1−12)
Chtěli byste mít takové přátele, kteří by pro vás udělali všechno? Když jsem pracovala v sociální poradně, opakovaně mě překvapovalo, že přicházeli lidé s nějakým problémem a při prohledávání jejich vlastní sociální sítě stále znovu opakovali, že není vůbec nikdo, kdo by jim mohl jakkoli pomoci. Žádný rodinný příslušník, žádný přítel, ba ani žádný spolehlivý soused. Nemohla jsem pochopit, jak může člověk žít v takovém vzduchoprázdnu. Ovšemže to byla v některých případech jakási výmluva, připustit, že člověk má někoho, na koho by se mohl obrátit, znamenalo menší šanci donutit instituci, aby se postarala. Nebo – vzhledem k nekonečné variabilitě lidských příběhů – to možné je, prostě se může stát, že se člověk ocitne mimo struktury přirozené sítě lidí, která by ho zachytila a aspoň zmírnila pád. Možná jsem nemohla pochopit, že takové příběhy mohou být, protože se od začátku života pohybuji v širší rodině a v církvi, což je dar ještě širší rodiny. Ono to však velmi souvisí s otázkou další – chtěli byste být takovými přáteli, kteří pro někoho udělají všechno, aby mu pomohli? Na tuto otázku bych také mohla předpokládat široce kladnou odpověď, ovšem jenom do okamžiku, kdy dojde na lámání chleba. Přestože najdete varianty tohoto příběhu i v dalších evangeliích, u Marka je nejvíc vidět, že si u toho člověk zašpiní ruce, neboť Marek má nálepku evangelisty syrového, ba zemitého, tady je ta zemitost názorná, protože na střeše palestinského domu bylo cosi jako hlína. Být přítelem, který udělá něco pro druhého, není pohodlné. Být přítelem dokonce hned v zárodku myšlenky „něco pro něj udělám“ vylučuje otázku „co z toho budu mít“. Tak přítel nepřemýšlí. Prostě to udělá, neboť ten, jehož si považuje jako svého přítele, zrovna něco potřebuje. Ti čtyři jsou specifičtí v tom, že jejich jednání je projevem víry. Všechna ta námaha je proto, aby donesli svého přítele před Ježíše, protože důvěřují tomu, co o něm slyšeli, důvěřují jemu, důvěřují. Na základě jejich víry Ježíš toho člověka zbavuje trápení. To bychom si měli dnes odnést, že na základě něčí víry může být někdo jiný zachráněn. Marek jejich víru ještě podtrhuje podrobným popisem akce, kterou podnikli. Pro nás zásadním sdělením zůstává: Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému...
3
O čtyřech přátelích už se dál nedovíme nic. Není třeba, neboť každý, kdo bude chtít vědět, co dělali a co si mysleli, nechť si vzpomene na sebe, co dělal a myslel si po tom, když sám udělal pro někoho něco. Pravděpodobně si už nevzpomene. Tak to má být. Ježíš říká tomu ochrnutému – Synu, odpouštějí se ti hříchy. Podivně v češtině znějící pasivní vazba „odpouštějí se“ znamená jediné: Ježíš vyřizuje člověku Boží odpuštění. Slovo pro odpuštění znamená zároveň „odeslat“, tedy bychom to mohli chápat jako: jsou od tebe odeslány hříchy, jsou z tebe poslány pryč. Při tomto ochrnutém člověku se to velmi hodí. Jeho případ totiž dobře dokresluje význam toho slova. Nemohl se hýbat, jako by byl něčím svázaný. Ježíš nejdříve léčí příčinu svázanosti a zvěstuje mu odpuštění hříchů. Nemusíme ani psychologizovat, hledat, co bylo asi tak hlavní příčinou jeho fyzické nemoci, jaká tíha vin. Myslím, že není pochyb o tom, že největší bída člověka spočívá ve svázanosti hříchem a největší uzdravení je v odpuštění. Pro dnešek si všimněte pořadí, v jakém se věci dějí. Je to trochu podobné jako v příběhu o utišení bouře, když Ježíš nejdřív snímá z učedníků strach a až potom tiší bouři. Tady také nejdřív řeší hlavní příčinu neštěstí člověka a až potom ho ještě uzdraví, skoro to vypadá jako bonus: on je zachráněn tím odpuštěním, ale spíš jako potvrzení pro všechny ty přihlížející ho Ježíš ještě uzdraví z jeho nemoci těla. Díky tomu pořadí dostáváme ujištění, že pomoc Boží přichází přesně v takové formě, jaká je třeba, a nikoli tak, jak bychom si my mysleli. Na Ježíšovu otázku, co je snadnější, by skoro každý asi měl sklon odpovědět, že snadnější je odpustit hříchy, protože to není ověřitelné. Kdyby ale taková otázka byla položena z našeho pohledu, totiž zda je pro nás snadnější někomu odpustit, nebo se postarat o nemocného, zajistit mu lékařskou péči, převazovat rány, zkrátka mít podle svých sil podíl na jeho uzdravení fyzickém? Jistěže neříkám, že starat se o nemocného je snadné. Ale když si položíte vedle toho případy, kdy bylo na vás někomu odpustit a šlo o vážnou věc, nevybrali byste si radši službu u lůžka než léta se trápit s odpouštěním? Možná že to Bůh má stejně. Taky to pro něj není jen tak, jako by to měl už tak nějak v povaze, když už je jednou Bůh, tak holt odpouští. Třeba to i Boha stojí úsilí. Ale jaké třeba a možná, vždyť příběh Ježíšův to dokumentuje víc než jasně. Celá historie utrpení Páně, to zmučené tělo visící na kříži, ten zvláštní pocit Velkého pátku a bílé soboty, že Bůh umírá za mne, to je příběh o tom, že snadnější, mnohem snadnější je říct - vstaň, vezmi své lože a jdi domů, než trpět za viny člověka a tak mu zařídit odpuštění, tedy odehnat z něj jeho hříchy. A tady bych ráda znovu připomněla, co to všechno pro člověka znamená, když má přátele. Ježíš se někdy označuje za našeho přítele. O něm také a nejvíc platí, že se namáhal pro nás a že mu ani na mysl nepřišlo, co z toho bude mít. Je potřeba, abychom to vnímali v přítomném čase. On se namáhá pro nás. Elen Plzáková 4
Zpod kazatelny
Být přítelem Elitě
Téhož 19. února, kdy Elen kázala na text o čtyřech přátelích, nás na Jarově navštívila Věra Roubalová Kostlánová. Přišla nás požádat o finanční pomoc Elitě − ochrnuté mladé ženě z Čečenska. Cituji z jejího dopisu: Na začátku roku 2011 jsem se seznámila s Elitou, velice sympatickou, chytrou a milou mladou ženou, které je teď 32 let. Za války, ve svých 16 letech, měla na starosti děti. Při bombardování se jí podařilo ve velkém spěchu a stresu děti ukrýt do sklepa, ale sama utrpěla zranění. Půl roku poté přestala chodit a od té doby je na vozíčku. V nohách má cit, ale chodit nemůže. Podle vyjádření lékařů jí může pomoci intenzivní léčba v rehabilitačním centru v Grozném. Když jsem se v květnu 2011 z Grozného vrátila, sehnaly jsme s pomocí báječné Věry Lukášové v Německu nadaci, která dala polovinu peněz na Elitinu léčbu. Když jsem Elitu v prosinci 2011 navštívila doma v Grozném, byla nervově v koncích. Velmi přibrala a stále plakala. Její maminka, která se o ni stará, byla po těžké operaci. Žijí velmi chudě, topí jen v jedné místnosti. Elita dává svůj malý invalidní důchod na maminčino léčení. V Čečensku si lidé veškeré léky a léčení musí platit sami. Lékař, k němuž Elita dochází, ji byl ochoten ihned přijmout v odborném, dobře vybaveném centru v Grozném. Zdůraznil, že cenu má jen půlroční nepřerušovaná léčba. Byl ochoten počkat na druhou část peněz do dubna. Rozhodli jsme se tedy, že Elita nastoupí na léčení okamžitě a my se pokusíme druhou polovinu peněz opatřit. Celkově bude léčba stát 450 000 rublů, což je asi 10 000 euro. A my doufáme, že zbytek peněz vybereme. Zatím se nám podařilo vybrat v Čechách již 1 500 euro. Prosím, pokud můžete, přispějte na Elitino léčení. Podle lékaře je naděje, že Elita bude chodit. Jakoukoliv částku prosím zasílejte na můj účet 493 736 023/0800 s označením Elita a vaším jménem. Pokud ještě nevíte, nač v postu odkládat stranou peníze, zde je námět. Staňme se Elitinými přáteli.
5
Kočka na táčkách: tentokrát Věra Lukášová a Jan Šulc Věra Lukášová (Kočka): Dominik Duka ve své řeči označil Václava Havla za muže slova. Torst vydal Havlovo souborné dílo. Co to prakticky, konkrétně, znamená vydat něčí souborné dílo? Jan Šulc: Aby člověk mohl vydat něčí souborné dílo, musí zajistit tři věci. Zaprvé mít na takové vydání dost peněz – to v tomto případě zajistil z devadesáti procent sám autor. Zadruhé najít odborníky, kteří jsou takovou práci schopni dobře udělat – nám se podařilo vytvořit tým deseti lidí, kteří Spisy Václava Havla po čtyřech letech dovedli k vydání. Zatřetí shromáždit všechny texty – to bylo to nejtěžší. Po řadě Havlových rukopisů z padesátých a šedesátých let jsme museli pátrat doslova detektivním způsobem. O tom, kde se nalézají, většinou nevěděl ani sám autor. Neznámých básní, typogramů, esejů a článků jsme nakonec nalezli hodně, určitě ale ne všechny – od vydání spisů v roce 1999 se podařilo objevit několik dalších, které jsme my k dispozici neměli. VL: Vašima rukama prošlo každé slovo jeho souborného díla. „Pravda a láska musí zvítězit...“ je něco jako Havlova pečeť. Jakou tvář má v jeho díle, a to nejen literárním? V jaké podobě je v něm přítomna? JŠ: Václav Havel byl nepochybně muž slova, současně byl ale i muž činu, jeho životní dílo nebylo ani zdaleka jen literární. Pokud jde o „pravdu“, nalézám ji v jeho díle v tom, že za každé své napsané či veřejně vyřčené slovo ručil svou osobností. A svá slova – jak je vidět právě z jeho spisů – již od útlého mládí velice pečlivě vážil. Pokud jde o „lásku“, ta z něj vyzařovala. Byl to člověk hodný a laskavý. Když jej na sklonku sedmdesátých let na jeho chalupě v Hrádečku u Trutnova den co den hlídali policisté, bylo mu líto, že v zimě mrznou, a pozval je na horký čaj, aby se trochu zahřáli. VL: Jak bylo „Pravda a láska musí zvítězit...“ přítomné a poznatelné v osobním setkávání s ním? JŠ: Byl to člověk neobyčejně citlivý a přemýšlivý, velice rád naslouchal jiným lidem. Často byl nejistý, ptal se lidí, s nimiž hovořil, na jejich názor. Došel-li nakonec na základě rozvažování ke svému vlastnímu stanovisku, dokázal pak zaujmout naprosto pevný postoj a za svým názorem si stát třeba až do vězení.
6
Pokud jde o jeho heslo o pravdě a lásce: jednou se nám při přípravě spisů svěřil s rozpaky, které cítí, když je to heslo stále znovu připomínáno – použil jej v jednom ze svých proslovů ve vzrušených podzimních dnech roku 1989 ještě předtím, než se stal prezidentem. V těch chvílích bylo tehdy přítomno mnoho vznícených citů, a právě do této společně sdílené citově rozjitřené atmosféry – sám též citově pohnut – adresoval tato slova. Nebyl to žádný politický program či promyšlený koncept. Bylo to především jeho vroucné přání, vyslovené s patřičnou dávkou upřímnosti a patosu, pro tu chvíli neodmyslitelného. To heslo pak začalo žít svým vlastním životem, až jím Václav Havel nakonec – v laskavě ironické podobě – uzavřel předposlední scénu svého filmu Odcházení. Já osobně bych byl moc rád, kdyby se jeho myšlenkový odkaz nescvrkl na toto jediné heslo. Stejně tak si myslím, že z díla T. G. Masaryka bychom měli znát více než jen hesla „Ježíš, ne Caesar“ či „Nebát se a nekrást“ – oba dva tito muži přímo vyzývají k tomu, aby byli znovu čteni a aby jejich literární dílo bylo důkladně promýšleno v celé své šíři. VL: Myslím na celistvost člověka Václava Havla, synchroničnost, na pozemskost a to něco, co člověka přesahuje. JŠ: Václav Havel byl nepochybně člověk věřící, o tom jsem pevně přesvědčen. Vývoji jeho vztahu k náboženství věnoval dvě podnětné knihy literární historik Martin C. Putna. Ukázal, že Havel byl po celý svůj život člověk duchovní, nikoli však církevní. Tomáš Halík jeho zbožnost považoval za typickou ukázku české „plaché zbožnosti“. Havel čerpal z řady náboženských a filosofických směrů, nejvíce se duchovními otázkami zabýval ve svých Dopisech Olze, napsaných ve vězení v letech 1979–83. V nich hovořil o absolutním horizontu lidského bytí. Věřící člověk pod pojmem „absolutní horizont“ jistě dokáže vytušit Boha – nic jiného než Bůh absolutní není. Z Havlova vřelého vztahu ke křesťanům, ať už katolickým (Zdeněk Neubauer, Daniel Kroupa, Václav Malý, Jan Pavel II. – toho opakovaně označil za svého přítele) či evangelickým (Ladislav Hejdánek, Miloš Rejchrt, Sváťa Karásek), je patrné, že křesťanství pro něj bylo velmi důležité, ostatně v dětství byl pokřtěn. Stejně tak dobře a hluboce si ovšem rozuměl i s tibetským dalajlámou. Za velmi cenné považuji svědectví řádové sestry boromejky Veritas Holíkové, která byla u lůžka Václava Havla ve chvíli, kdy umíral. Ta svými upřímnými, prožitými slovy vypověděla o Havlově víře více než kdo jiný. 7
Liturgické okénko
Apoštolské vyznání víry
Ve sborové zásilce ze 30. 3. 2009 jsme dostali doporučení teologické komise Ekumenické rady církví, podpořené doporučením synodního seniora a synodu, na zavedení jednotné ekumenické podoby dvou základních textů (celý dopis můžete najít na http://www.e-cirkev.cz/clanek/427-Sborova-zasilka-42009/index.htm). V uvedeném dopise se doporučuje i změna v textu modlitby Páně. Záměnu „který jsi v nebesích“ za „jenž jsi na nebesích“ nepovažuji za tak závažnou ani ve společenství více lidí, kteří by říkali tento malý úsek odlišně. Proto bych nechala text modlitby Páně tak, jak ho říkáme. Změny v Apoštolském vyznání (AV) jsou větší. Srovnejme si text v té podobě, v jaké ho říkáme, a text s navrženými změnami (jsou vyznačené podtržením). 1.
2.
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista,
I v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel a pohřben jest,
sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.
Uvažovat nad tím má smysl ze dvou důvodů – setkáte-li se na bohoslužbách 8
s katolíky či některými křesťany jiných vyznání, bylo by lepší, kdybychom společnou víru v jediného Boha byli schopni vyjádřit i společným vyznáním, které zní stejně. Jenom na okraj: v Církvi bratrské mají jenom jednu změnu, a to společenství svatých, podobně i církev husitská (ale ti mají ještě jiné drobné odchylky: místo „jenž“ je „který“, místo „umřel“ je „zemřel“). Bližším podnětem, proč se textem AV zabývám, je svatých obcování. Evangelické církve vždycky trvaly na srozumitelnosti toho, co se v kostele říká. Při obcování svatých je jednoznačně se srozumitelností potíž, zvláště kvůli obcování. Najděte svůj názor na následující stupnici: Rozumím tomu. Asi tomu v zásadě rozumím. Tolikrát jsem to opakoval/a, že jako bych tomu rozuměl/a. Kdysi to jistěže někdo vykládal, možná jsem tomu tehdy celkem rozuměl/a, ale pro závan staroby jazyka se to nedá udržet v hlavě přesně. Kdyby po vás někdo chtěl, abyste určili slovní druh, rod, číslo a pád, došlo by možná k mnoha variacím. Jak to tedy má být: Obcování: podstatné jméno, rod střední, číslo jednotné, pád čtvrtý (věřím v koho co). Svatých: podstatné jméno, rody všechny, číslo množné, pád druhý (obcování koho čeho). Po mluvnickém rozboru nahlédněme do slovníku, už to prostě tak je, že si potřebujeme osvěžit, jak to naši otcové ve víře vlastně mysleli. Obcování souvisí se slovem „obec“, dříve „obce“. Nejdříve Malý staročeský slovník: obcovánie, -ie n. (koho s kým) obcování, stýkání se, styk; důvěrné styky; (kde) přebývání, žití, působení; život, způsob života, chování; účast na něčem; podíl na něčem; (těla, krve) účast na svátosti přijímání (nábož.) Tato škála už nám naznačuje, že jde o cosi jako živou vzájemnost. Nechala jsem tam i další význam, účast na svátosti přijímání, což je pro náš případ vlastně trochu zavádějící, protože v AV by to nedávalo smysl. Jinak je ovšem užitečné vědět, že slovem obcování označovali i účast na večeři Páně. Není vám to slovo sympatičtější, když víme, jaký náboj života a pohybu v sobě má? Pojďme dále, do Staročeského slovníku. Tam už to je rovnou jako celý výraz: svatých obcovánie (relig.): společenství svatých, duchovní spojení všech křesťanů živých i mrtvých skrze Krista, záležející v účasti všech na zásluhách Kristových. 9
Už jsem u formulace, která se dostala do staronové úpravy AV. Společenství svatých. Ovšem i další slovníkové vysvětlení je velmi trefné, přesně pro naše potřeby. Je tak srozumitelné, že není třeba nic dodávat. Když vyznáváme víru ve společenství svatých, máme před sebou a za sebou množství těch, kteří žili svůj život ve víře, a také myslíme i na ty, kteří přijdou po nás. Tedy je to cosi, co nás přesahuje a jsme toho součástí. V tom se také vyjasňuje, že svatost může mít dva významy: buď je to něco od tohoto světa odděleného (řečeno o Bohu, který je jiný a nezachytitelný); druhý význam slova svatý najdeme třeba v citátu z 1 Petrovy 1,16 „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ Naše svatost je vždycky překvapením. Není to dokonalost, jak by se mohlo zdát. Naše svatost se děje ve víře, je to důvěra v Boha, a tak i když na sobě shledáváme denně mnoho slabostí a nedokonalostí, přece patříme či smíme patřit do společenství svatých. Tak stejně to měli i všichni ti, kteří nás předešli a také patří do toho společenství, jako příklad uvedu praotce Jákoba, u toho bylo slabosti dost, a přece tam nepochybně patří. Nyní otázky pro vás: 1. Je vám staročeské „svatých obcování“ dost srozumitelné a přitom vzácné, takže byste chtěli vyznávat víru i dál s tímto slovním spojením? 2. Byli byste raději, kdybychom přijali novou variantu navrhovanou synodem, se všemi změnami, abychom vyznávali víru pro všechny srozumitelněji a měli možnost používat stejná slova i v případech ekumenických shromáždění? Jestliže se rozhodneme pro změnu, napsala bych nové znění na lístky a vlepila je do zpěvníků, aby si to každý mohl kontrolovat očima. Tyto malé změnu jsou totiž velmi obtížné, jestliže máme text nějak zažitý, není snadné pamatovat si úpravy a velmi by to pletlo. Proto bychom AV raději četli. 3. Chcete udělat jen tu jednu malou změnu ze „svatých obcování“ na „společenství svatých“? Je to zřejmě nejhorší varianta, protože bychom se v ekumeně shodli jen s CB, takže by to nemělo větší význam. I v tomto případě bych dala přednost tištěným lístkům s AV ve zpěvnících před prostým spolehnutím na paměť. Budu vám vděčná, když se k tomu vyjádříte. V rozhovorech či písemně v příští Kočce. Elen Plzáková
10
Příspěvek k tématu: pamětníci Vyznáváme, že věříme ve „svatých obcování“. Ale co to obcování svatých je, kde a jak se projevuje? To byla otázka, na kterou jsme my babky pamětnice společně hledaly odpověď. Naštěstí je, kam se podívat. „Není zcela jasné, s jakým záměrem byl formulován tento výrok, jehož místo v Apoštolském vyznání víry bylo sporné ještě koncem 4. století... Do vyznání se dostal zřejmě jako výraz společenství církve, které přesahuje hranice generací a překonává bariéru smrti.“ Tolik Petr Pokorný. Milič Lochman podtrhuje, že „jde o společenství i s těmi, kdo už zemřeli, o nosné pouto mezi církví bojující a církví zvítězilou“. Myslí přitom i na ty, kdo nás předešli, na ty zapomínané, na ty, kdo cestou zapadli jako oběti dějin vítězů. A jako příklad vzpomíná na retušované fotografie, ze kterých museli zmizet ti, kdo byli režimu nepohodlní. Do toho obcování patří solidární společenství, otázka po údělu „nepatrných bratří a sester Kristových. Dar a šance obecenství svatých se příkladným způsobem projevuje ve večeři Páně.“ Ale kdo jsou ti svatí a jak vypadají nebo jak by vypadat měli...? V listu Titovi pod nadpisem „pořádek v církvi“ je odpověď: „Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína.“ To napomenutí bylo vskutku adresné, aktuální a patřičné: jako opožděný dárek k narozeninám nám totiž Zdenička přinesla a nabídla láhev červeného vína. Věra Lukášová
Knihomolova poznámka Číslo Českého bratra věnované obcování svatých lze nalézt na
http://ceskybratr.evangnet.cz/index.php?act=detail&menuid=2&podmenuid=124&idTXT=1302.
11
Sborové hospodaření 2011 Stručné shrnutí sborového hospodaření v loňském roce je následující: výsledek běžného sborového hospodaření je o 42 tisíc Kč horší, než jsme plánovali. Naopak jsme dostali proplacenou dotaci na výměnu oken a zateplení sborového domu ve výši 1 154 tisíc Kč. Výsledek běžného hospodaření Souhrnné výsledky loňského roku jsou v Tabulce č. 1 (viz s. 13). V následujících odstavcích probereme hlavní části. Saláry (viz Obr. 1). Největší zdroj našich příjmů a zároveň náš největší problém. Klesl od loňského roku o 15 tisíc Kč a proti plánu dokonce o 40 tisíc Kč (dali jsme si cíl příjmy ze salárů alespoň o několik procent zvýšit). Na grafu je zobrazen vývoj v posledních pěti letech: v roce 2008 saláry vzrostly pod dojmem naší tíživé finanční situace o 71 tisíc Kč (+42 %). Od té doby se ale růst zastavil a nepokrývá ani inflaci. Je to především proto, že počet salárníků postupně klesá z 67 v roce 2007 na 55 vloni (tj. o 18 %!). Naléhavě proto prosíme VŠECHNY členy sboru, aby přispěli svým dílem na finanční potřeby sboru! (Obr. 1: Vývoj salárů) 275 241
250
252 236
237
tis Kč
225 200 175 170 150 125 100 2007
2008
2009
2010
2011
Ostatní příjmy. Ostatní příjmy jsou víceméně podle očekávání. Jedinou výjimkou jsou Křížlice, kde jsou vybrané prostředky o 30 tisíc Kč nižší, než jsme čekali. To je ale kompenzováno nižšími náklady, takže Křížlice v minulém roce měly vyrovnané hospodaření a sbor je nemusel „dotovat“. Běžné provozní náklady. Úspora na energiích proti plánu není díky zateplení (s efektem zateplení jsme již počítali), ale díky Křížlicím – účty za elektřinu a uhlí byly podstatně nižší. Na ostatních provozních nákladech jsme se udrželi na 12
zcela minimalistických hodnotách roku 2010, tj. bez jakýchkoliv oprav či jiných výdajů, což ale dlouhodobě není udržitelné. Dary a odvody. Odvody ve výši 98 tisíc Kč jsou mandatorní a nemůžeme je ovlivnit. Vzhledem k tomu, že se jedná o náš největší jednotlivý výdaj, měli bychom se v budoucnosti více zajímat o to, jestli tyto prostředky jsou efektivně využívané. Za zmínku stojí dary, které jsou téměř třikrát větší, než jsme plánovali! Je to především díky pomoci ve výši 50 tisíc Kč poslané do sboru ve Škvorci. Druhá část vysvětlení je dar, který jsme poskytli naší farářce Elen Plzákové. Ten je ale plně pokryt sbírkou a dary, které členové sboru pro tento konkrétní účel poskytli.
Tabulka 1 Výsledky hospodaření v r.2011 a srovnání s r.2010 a s rozpočtem na r.2011 r.2011 tis Kč Příjmy 541 Salary 237 Sbirky 54 Dary 35 Úroky 1 Ubytování 189 Křižlice 27 Náklady 1911 Běžné provozní náklady 272 Energie 156 Telefon 21 Ostatní provozní 94 Dary a odvody 190 Celocirkevni odvody 98 Dary 93 Prispevek na Jeden svet 0 Mimořádné položky a účetní úpravy 1449 Mimořádné příjmy - dotace* 1154 Odpisy 295 Zisk před ú.úpravami a mimořádnými položkami 79 Zisk před účetními opravami -1074 Účetní zisk -1370
r.2010 tis Kč rozdíl tis Kč -96 638 252 -15 42 12 48 -13 44 -43 197 -8 56 -30 637 1274 -121 393 281 -125 14 8 98 -3 72 118 98 0 11 81 9 -9 686 763 468 686 295 0 127 -48 -341 -734 -734 -636
rozdíl % -15% -6% 28% -27% -98% -4% -53% 50% -31% -45% 55% -3% 61% 0% 717% -100% 90% 147% 0% -37% 215% 115%
rozpočet 2011 tis Kč rozdíl tis Kč rozdíl % 607 -66 -11% 277 -40 -14% 42 12 28% 48 -13 -28% 0 1 185 4 2% 56 -30 -53% 782 1129 144% 341 -69 -20% 188 -33 -17% 14 7 52% 138 -44 -32% 145 45 31% 100 -2 -2% 37 56 154% 9 -9 -100% 295 1154 391% 0 1154 295 0 0% 121 -42 -34% 121 -1195 -987% -174 -1195 686%
* Mimořádný náklad byla v r.2010 výměna oken
Shrnutí. Naše hospodaření se v loňském roce podstatně zhoršilo díky tomu, že jsme na straně příjmů vybrali méně, ale zároveň jsme poskytovali dary ve větší míře,než jsme plánovali (zejména dary nekryté příjmy, jako tomu bylo v případě Škvorce). Od ještě horšího výsledku nás uchránilo to, že jsme (neopakovatelně!) měli nižší výdaje. V tomto smyslu je výsledek loňského roku varující. Petr Štulc
13
Zaslouží si naše farářka za svou práci odměnu i v letošním roce? Tímto článkem navazujeme na loňský rok, kdy jsme poprvé navrhli poskytnout naší farářce odměnu za veškerou práci, úsilí a péči, kterou nám věnuje. Vzhledem k omezeným finančním možnostem sboru i proto, že výše zmíněné nelze objektivně změřit, vložili jsme rozhodnutí o tom, jak velká tato odměna bude, do rukou všech členů sboru. Ve sbírce k tomuto účelu určené i prostřednictvím konkrétních darů jsme v loňském roce shromáždili (a předali) celkem 25 100 Kč. Protože jste tuto myšlenku zjevně podpořili, rozhodlo se staršovstvo navrhnout odměnit Elen Plzákovou i v tomto roce podobným způsobem. Prostředky můžete poskytnout v rámci sbírky nebo je poslat na sborový bankovní účet (s označením „dar Elen“). Pro tento účel jsme se rozhodli věnovat sbírku 18. 3. při výročním sborovém shromáždění. Nakonec bych rád zdůraznil, že lásku a péči, kterou nám Elen věnuje nemůžeme a ani nechceme splácet penězi. Tu můžeme jenom opětovat anebo posílat dál tam, kde je nejvíce třeba. Petr Štulc
„Dům rekreace“ našeho sboru – fara v Křížlicích č. p. 77 v roce 2011 Pro připomenutí uvedu, že náš sbor má objekt fary s přilehlou zahradou v nájmu na základě nájemní smlouvy z roku 1988 od sboru naší církve v Křížlicích. Neplatíme nájemné, ale máme za Konfirmandi v Křížlicích povinnost se o objekt a zahradu řádně starat a přiměřeně je udržovat. V minulosti členové sboru vynaložili značné úsilí na citlivé přebudování fary tak, aby mohla být využívána jako místo setkávání a rekreace. Většinou šlo o svépomocné práce, některé odborné práce se zadávaly dodavatelsky (například rekon14
strukce ústředního topení, vytápění přízemí akumulačními kamny, rekonstrukce spodní úrovně střechy). Samozřejmě že i pro svépomocné práce bylo nutno zajistit z finančních prostředků sboru i potřebný materiál. Průběžně je nutno zajišťovat funkční nářadí všeho možného druhu včetně spotřebního materiálu. V posledních několika letech jsme toto zajišťovali během pěti víkendových brigád v kalendářním roce. V roce 2011 jsme po letech uspořádali týdenní brigádu v posledním červencovém týdnu. Vystřídalo se nás tam celkem třináct a zvládli jsme docela dost práce (např.přivedení potrubí vodovodní přípojky do objektu včetně zaizolování a zazdění otvoru v kamenném zdivu tl. 1250 mm – hlavní zásluha Arnošt, úklid stodoly, nařezání a posekání značného množství dřeva na zátop – Helena + Slávek + Ondřej Černí, obnova nátěrů dřevěných rámů oken – Vláďa Černý aj.). A společné vaření skvělým způsobem po celý týden zajišťovala Bonďa. V posledních třech letech při červnových brigádách probíhá obnova nátěru plechové střechy, chybí ještě nátěry severní strany (obvyklé složení natěračské skupiny − bratři Rohani + Vláďa Černý). V půli prosince loňského roku se podařilo za organizační pomoci Jirky Prajze s instalatérskou firmou, která má smlouvu s obcí, osadit vodoměr a připojit vnitřní rozvody vody na veřejný obecní vodovod. Završila se tak tím snaha a úsilí, které začaly projektováním a stavbou septiku a zemního filtru na čištění odpadních vod. Za vodu budeme platit 20 Kč/1m3 bez DPH. Křížlický kostel Teď, kdy je na horách 15 až 20 stupňů mrazu, nezbývá než doufat, že nic nepomrzne a nic se nepoškodí. V blízké budoucnosti plánujeme provést úpravy v kuchyni a potřebná bude i rekonstrukce WC a staré koupelny. Všem, kdo Křížlice neznají a měli by zájem tam strávit třeba jen víkend, rádi předáme základní pokyny (Jiří Pytel, Standa Sojka a Arnošt Balcar). Stejně jsou vítáni i případní zájemci o účast na brigádách. Jiří Pytel
15
Přestavba sborového domu Před několika lety jsme na sborovém shromáždění odhlasovali, že se pokusíme vyřešit nedostatek místa v přízemí našeho domu přístavbou. Marie Jiřičková ji navrhla, a to i s rozšířením bytu v prvním patře. Jenomže je jasné, že náklady na přístavbu by přesáhly naše úspory a museli bychom mezi sebou vybírat nebo shánět další peníze jinde. Proto se staršovstvo rozhodlo, že se pokusíme upravit stávající prostory tak, aby vyhovovaly současnému životu sboru, bez přístavby. Požádali jsme architektonické studio Gemarc, aby vypracovalo návrh na tyto úpravy. Paní architektka Klára Doleželová měla k dispozici seznam našich požadavků na změny. Bylo jasné, že všechno udělat nepůjde, návrh, který jsme dostali v lednu, se snažil zpracovat co nejvíc. Další poznámky k návrhu měl architekt a teolog Jan Kirschner. Další kreslené návrhy vytvořili tři členové našeho sboru a řada dalších zpracovala komentáře ke stávajícím návrhům a svoje podněty. Ani jeden z návrhů není bez potíží a na žádném se všichni neshodneme. V pondělí 20. února jsme měli první schůzku, na níž jsme se pokusili udělat nějaký výstup z dodaných připomínek. Nad plány se sešli: Eva Nečasová, Jana Pudlovská, Elen Plzáková, Jiří Pytel, Petr Štulc a Dan Pudlovský. Marie Jiřičková nemohla přijít, ale brali jsme její připomínky v úvahu. Shoda panuje v těchto bodech: rekonstrukce WC, jedno by mělo být bezbariérové; kvůli lepšímu propojení prostor prorazit další vchod z velké modlitebny přímo do malé, zbytek velké modlitebny zůstane bez zásahu; z malé modlitebny udělat vchod přímo na zahradu, garáž strhnout a místo ní udělat východ na terasu, případně zastřešenou; potřeba bezbariérového přístupu; ve sklepě s menšími náklady upravit jednu z místností pro mládež (za její spolupráce), vzhledem k obtížnějšímu přístupu by ji jinak mohli využít spíš větší děti nebo ještě střední generace, ale především by měla vypadat tak, aby vyhovovala mládežníkům. Pokud byste se chtěli účastnit debaty o úpravách, berte v úvahu tyto věci: 1. Mysleme na jiné skupiny ve sboru, než do které patříme. Možná to, co by vyhovovalo nebo se líbilo nám, nemusí vyhovovat těm ostatním.
16
2. Peníze použitelné na přestavbu (jde o 1 300 000 − výtěžek z prodeje malešického kostela, který se nám vrátil v dotaci na zateplení ze Státního fondu životního prostředí), jsou na termínovaném vkladu, k dispozici budou na konci října 2012. Ani tak není moudré všechny tyto peníze prostavět, možná je budeme potřebovat a možná bude příležitost někomu s nimi pomoci, např. jinému sboru. 3. Kvůli obdržené dotaci nesmíme zasahovat do fasády domu po dobu pěti let od dokončení zateplení, to znamená že např. dveře do zahrady můžeme udělat nejdříve v roce 2015. 4. Debata o úpravách bude trvat dlouho, kolega Petr Hudec, farář v Dejvicích pravil, že podle jeho zkušenosti je rok vhodná doba k takové diskuzi. Tedy diskutujte o úpravách co nejvíce, ale prosím vás, abyste konkrétní připomínky zpracovávali písemně. Když to napíšete (nebo nakreslíte), lépe si sami ujasníte, co je reálné. Pro ty, kteří se tím budou zabývat, aby vytvořili podklad pro projekt, bude vaše připomínky možné zapracovat, jen když budou jasně formulovány. Svoje připomínky posílejte emailem na sborovou adresu (nebo adresu farářky) nebo je dejte komukoli ze členů staršovstva. Podrobnější informace o konkrétních možnostech přestavby dostanete při sborovém shromáždění, nepočítám s tím, že bychom o něčem z toho měli hlasovat, bude to jeden z kroků debaty. Na hlasování dojde, až bude jasný rozpočet, k tomu je ještě daleká cesta. Elen Plzáková Jarovským koťatům Milé děti, vítám vás na stránce určené právě vám. Vídáme se při bohoslužbách a nedělní škole. Poznáte mě podle toho, že kolem mě pobíhá malý kudrnatý klučík, jménem Theodor. I když ještě neumí moc mluvit, myslím, že se mu tam líbí. Rád vidí jiné lidi, staré, mladé i děti. Rád poslouchá, když se zpívají písně s doprovodem varhan a houslí. Dokonce někdy vydrží tiše sedět přes celé kázání, kterému sice nerozumí, ale které si zas ráda poslechne jeho maminka. Až bude Theodor větší a samostatnější, začne chodit do nedělní školy. To jsou vlastně takové bohoslužby pro děti. Při nedělce zpíváme dětské písničky, posloucháme biblické příběhy, malujeme, povídáme si, trochu se vyblbneme. Vede ji vždy někdo z dospělých: Arnošt, Barbora, Honza, Jana, Milena, Mirka, Tereza nebo Tabita. Je jich oproti loňskému roku o něco víc. A když přijde víc vás, dětí, bude to ještě lepší Tak přijďte. Těšíme se na vás! Tabita Landová 17
Pozor! Velká soutěž pro všechny děti!!! Milé děti! Terezka Černá pro vás namalovala krásný obrázek se spoustou kočiček. Kdo z vás je všechny, ale opravdu všechny spočítá, může dát papírek se jménem a počtem napočítaných kočiček někomu v nedělce nebo rovnou Elen. Ze správných odpovědí pak vylosujeme výherce! Už se na vaše odpovědi těšíme. A kdo bude chtít, může ostatním taky něco namalovat. Obrázek uveřejníme v příští Kočce.
18
Mládež KoČCE
Pardubický víkend
V listopadu se naše mládež v čele se sestrou Grauovou vydala na celovíkendový výlet do pardubického sboru ČCE. Ve sboru jsme mohli jak přespat, tak hrát i různé hry a myslím, že když jsme se vraceli, všichni byli nadmíru spokojení. V pátek odpoledne jsme se všichni sešli na Hlavním nádraží a vyjeli směrem do východních Čech. Poté, co jsme dorazili do slavného hokejového města, museli jsme najít místní sbor. Po nevelké chvilce jsme ho skutečně našli. Hned po příjezdu jsme se zúčastnili setkání mládeže, které vedl pan farář Daniel Ženatý. Dorazil doopravdy velký počet pardubických mládežníků, a to prý ještě nebyli všichni. Po skončení jsme hráli společně s místní mládeží hry až do pozdního večera. Přespat jsme mohli v prostorech fary, která je zcela zrekonstruována, což naši pražskou faru teprve čeká. Druhý den měli v pardubickém sboru brigádu, a tak jsme se rozhodli, že také přiložíme ruku k dílu, protože každá ruka pomáhá. Pracovali jsme celé dopoledne ve sklepě, kde jsme uklízeli a vynášeli staré nepotřebné věci, a také na zahradě, kde se muselo shrabat listí. Pak jsme se přemístili do kostela, který se nachází nedaleko. Tam jsme myli lavice a vstupní dveře. Někteří dokonce luxovali varhany. Po této velké dřině nás čekal oběd, který byl vcelku dobrý. Odpoledne jsme šli na procházku po Pardubicích, které jsou opravdu velmi krásné, zvláště pak Zelená brána a k ní přilehlé Pernštýnské náměstí. Procházku jsme zakončili v útulné cukrárně. Když jsme se vrátili, šli jsme si skoro všichni zahrát fotbal na malé hřiště, které se nachází na sborové zahradě. K večeři jsme měli toasty, které si každý kuchtil sám podle své chuti. Někdo si dělal toasty naslano, někdo zase s nutelou a banánem. Ty děsně páchly. Někteří si místo toastů koupili chipsy. Pak jsme si promítali dokumentární film Katka od Heleny Třeštíkové. Je to film, který mapuje čtrnáct let života mladé narkomanky, která začala brát drogy, protože se chtěla lišit od ostatních.
19
V neděli jsme se zúčastnili bohoslužby ve zcela vyčištěném kostele. Po bohoslužbě jsme dostali jako díky za pomoc plnou tašku pardubických perníků. V následující hodině jsme si zabalili a vydali se na zpáteční cestu do Prahy. Výletu se zúčastnili v podstatě všichni členové naší jarovské mládeže. Podle toho jak se tvářili a mluvili ostatní, líbil se tento výlet všem a jistě by nebyli proti tomu, kdyby se podobné akce konaly častěji. Matěj Šulc Kočka na vtipné kaši
Kočičí doplňovačka Dana Pudlovského 1. Aeroplán. − 2. Nejvyšší hora republiky. − 3. Jan z Trocnova. − 4. Nejlepší časopis vydávaný na Jarově. − 5. Okno do duše. − 6. Část Prahy, kde sídlí náš sbor. − 7. Oblíbený pěnivý nápoj psaný s hrubou chybou. − 8. Luxusní bydlo aneb pojistka dveří. − 9. Technický výkres aneb kočkovitá šelma. − 10. Omáčka aneb volání v nouzi. − 11. Kainův bratr. − 12. Pramáti aneb obrácený latinský pozdrav. − 13. Polské slovo „samochód“ česky. − 14. Surovina do guláše aneb spouštěč breku. − 15. Davidův soupeř. − 16. Otcův vnuk. − 17. Perfektně střižený porost farské zahrady. − 18. Černý kovový kolem farské zahrady. − 19. Číslo popisné naší fary (římsky). − 20. Biblický dopis. − 21. Křestní jméno bývalého jarovského kazatele. − 22. Brzké. − 23. Nejlepší kuchař. − 24. Zkratka Klubu obdivovatelů jarovské Kočky. − 25. Město u CHKO Labské pískovce. − 26. Obyvatel velrybího žaludku. − 27. Kur s hřebínkem aneb instalatérská součástka. − 28. Venkovní visutá část bytu. − 29. Rajská malvice. − 30. Mořeplavec z archy. − 31. Opak dne. − 32. Náboj do vzduchovky aneb psí jméno. − 33. Řeka protékající Vranovem nad Dyjí.
20
21
Na biblické
O samařské ženě
Když jsem kdysi se zájmem nakukovala do Bible kralické, kterou jsem našla v pozůstalosti po babičce, zvlášť silně mne oslovovalo Evangelium podle Jana. V ostatních knihách jsem každou chvíli něčemu nerozuměla, Jan ke mně – jak si vzpomínám − tehdy promlouval ostře a jasně. A když jsem pak po čase přišla k Bibli v angličtině, to už jsem vůbec měla pocit, že všemu rozumím. Dnes si myslím, že to bylo proto, že Jan nejvíc ze všech evangelistů používá řeč symbolů, které si každý může převést do své zkušenosti tak trochu po svém: světlo, temnota, voda, chléb... A právě Jana jsme začátkem adventu začali číst. Některým z nás se totiž zdálo, že ho málo známe a že se na něj málo káže. Od té doby jsme stihli zjistit, že je to četba překvapivě obtížná. Na rozdíl od knihy Genesis, kterou jsme četli loni, přečteme někdy jen pár veršů – a ještě máme pocit, že jsem zůstali na prahu. Někdy spolu navzájem sdílíme hlavně pochybnosti. A někdy náhle zahlédneme něco, co ještě dlouho vděčně nosíme s sebou jako krabičku poslední záchrany. Někdy ale taky po příchodu z biblické hledáme doma v pramenech. Jestli by se nám něco z toho, čemu jsme nerozuměli, přece jen nějak neotevřelo. Tak vznikla i následující e-mailová korespondence o Samařance z Jana 4. V J 4,28 se píše: „Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat...“ Na biblické jsme v úterý večer zjistili, že některé komentáře se zvlášť soustředí na ten džbán. Co to v Janově evangeliu, které nic nezmiňuje bez důvodu, znamená, že ho tam ta žena nechala? Že tam nechala svůj dosavadní život? Že tam nechala starost o hmotnou existenci? Co se s tou ženou vlastně potom stalo? Řekla svému pátému muži: „Tak podívej, chlapče, buď si mě vezmeš za ženu doopravdy, nebo běž o dům dál?“ Druhý den jsem se mezi prací snažila něco o tom zjistit. A zjistila jsem! Tak vznikl následující e-mail: Milí přátelé, o Samařance jsem zjistila následující (pravoslavný midraš): Jmenovala se Fotina (od řeckého fós, světlo) a má přízvisko "rovná apoštolům". Po Vzkříšení byla pokřtěna. Měla 2 syny (Viktora a Jóšijáše) a 5 dcer (podle některých 22
pramenů jsou to sestry; Anatolii, Fótu, Fótidu, Paraskevu a Kyriaké). Všichni se stali mučedníky jako ona. Kázala na mnoha místech včetně Kartága a Smyrny. Zemřela mučednickou smrtí za císaře Nerona (37-68). Jako ta, která spatřila světlo pravdy u studny, byla vhozena do studny. Předtím ale ještě přivedla k víře Neronovu dceru Domninu. Její svátek pravoslavní drží 28. 2. To je úžasné, co si všechno lidi nevymyslí. Hlavně nezůstat v nejistotě. Věra Lukášová obratem odpovídá: To je úžasné, co dokáží skuteční vědci vyzkoumat. Mně ale přece jenom chybí odborná informace o tom, co se stalo s tím džbánem. Našel se? Našel se v té studni? Nebo někde na smetišti? Dokázali archeologové určit stáří? Podle vzoru na střepech zjistili původ? Snad až i dílnu, ve které ho vytočili? Proč o tom ten midraš nemluví − ta nejistota je skličující. Dovedu si představit, že se džbán rozbil, střep se dostal až do pevninského Řecka, tam ho někdo použil při ostrakizaci, a protože řecká písmenka číst umíme, mohli bychom se dozvědět, kdo se takto stal „dědicem“ té Samařanky. To byly opravdu přelomové podněty pro mé další přemýšlení. Myslela jsem na to, kudy jsem chodila. Pochopila jsem, že v takové situaci se lze utéci jedině k fantazii. Za dva dny jsem se propracovala k následujícímu e-mailu: Milá paní Lukášová, vzala jsem si Vaše podněty k srdci a včera při hluchých místech fakultní schůze jsem se nad tím zamyslela. Zdá se mi pravděpodobné, že džbán se stal předmětem uctívání jako nádoba, z níž osobně pil, respektive nepil Ježíš (to bohužel z textu Jana 4 nelze zjistit). Podle starobylé legendy z počátku 2. století po Kr. se zdá, že džbán v době, kdy Samařím procházel vzdoromesiáš Šimon Magus a svedl mnohé, sám promluvil, řka: „Šimone, Šimone, víš-li pak, kolik vlasů máš na hlavě a kolik ti od včerejší noci vypadalo? Nevíš. A to si říkáš Mesiáš?" Načež se sám stal mučedníkem. Teprve tehdy začala pouť střepů civilizovaným světem. Některé z nich lze dodnes nalézt v relikviářích v Evropě i na Blízkém východě. Náročná archeologická, resp. epigrafická práce, již zmiňujete, však podle dostupných pramenů zatím vykonána nebyla. Bylo vidět, že i Věře Lukášové případ zapomenutého džbánu vrtá stále ještě – dobrých pět dní po biblické − hlavou. O tom svědčí její další e-mail: Díky za rozšíření obzorů. Při promýšlení mi svitla mi ještě jedna cesta: ten džbán putoval nejen do relikviářů a archeologických nalezišť. Nemůže to být právě tento džbán, tak důkladně a precizně dokumentovaný dokonce v Písmu, který vešel do pokladu jazyka: Tak dlouho se chodí se džbánem...? Lidová moudrost pak v průběhu časů to konkrétní 23
umístění „u studny" zobecnila výrazem „pro vodu", a jsme doma.Ta Samařanka ani netušila, co způsobí, když utíkala do města a nechala džbán stát na studni... Ucho se zákonitě utrhlo... V sobotu, kdy jsem si mail přečetla, nastal v našich výzkumech, nyní obohacených rovněž o národopisnou složku, nový zásadní obrat: Vidíte, tak jsme se konečně společnými silami oklikou dobraly zvěstného jádra příběhu: Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až člověk jednou potká Pána Ježíše. Ta představa se mi moc líbí. Na shledanou zítra. O čem tato korespondence svědčí? Jednak o tom, že nás biblické baví. Jednak o tom, že utužují vztahy mezi generačně vzdálenými členy sboru. Ale především o tom, že i přes různě klikaté a legrační cestičky nakonec dospíváme stejně k Pánu Bohu. Vždyť co jiného naše nové přísloví „Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až člověk potká Pána Ježíše“ znamená, než to, že tam, kde bychom čekali utržené ucho, nalézáme Pána Ježíše. Tedy že jsme všichni ospravedlnění hříšníci. Šárka Grauová (s vydatnou pomocí Věry Lukášové) Kočka, čtvrtletník jarovského sboru ČCE Redakční rada: Šárka Grauová, Tabita Landová, Věra Lukášová, Elen Plzáková, Jan Šulc, Mirka Tupá. Grafická úprava Šárka Grauová. Korektor Jan Šulc. Výroba Jiří Urbánek. Uzávěrka tohoto čísla 19. února 2012. Uzávěrka příštího čísla 15. května. Příspěvky do časopisu prosím posílejte na adresu:
[email protected]. Příspěvky na časopis jsou dobrovolné. Četba časopisu je rovněž dobrovolná.
24
