Z OBSAHU NA MUŠCE. Vytrvalost, píle a pokora. Vysoce otevřený způsob komunikace. Audit: pomocník, nikoliv strašák. Letos je rok sedmičky

Z OBSAHU

NA MUŠCE

Nedávno jsem se v jedné pražské restauraci setkal s bývalým izraelským pilotem. Na svém kontě má šest sestřelů, ale prý nejde o nic mimořádného. Jeho kamarádi mají i přes dvacet. Když pak začal vyprávět své zážitky z několika válečných konfliktů, napadlo mě, zda by z nich nemohli něco vytěžit i naši vojáci. Vždyť Izrael prakticky nepřetržitě bojuje o svoji existenci a jeho armáda tak patří k nejvyspělejším na světě. Přitom po druhé světové válce to bylo právě Československo, které nemalou měrou přispělo ke vzniku samostatného státu Izrael, když mu poskytlo vojenskou techniku a výcvik jeho vojáků. Myslím si, že Izraelci by nám rádi tuto pomoc oplatili. Nemuselo by jít ani o nějaká velká společná cvičení, ale určitě by nebyl velký problém pozvat pár zkušených instruktorů, kteří by své znalosti předali českým vojákům nejen na akademické půdě, ale i přímo u jednotlivých útvarů. Naše armáda by tak mohla získat řadu mimořádně cenných bojových zkušeností, které bude jen těžko hledat někde jinde.

Vytrvalost, píle a pokora

6 Vysoce otevřený způsob komunikace

7 Audit: pomocník, nikoliv strašák

Tomáš SOUŠEK

12 Letos je rok sedmičky

14 Airbus je jen začátek Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 14. 3. 2007

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 2. 4. 2007

20 Z lékaře diplomatem

30 Obrana modrého Dunaje

46

Î REPORTÁŽ

REPORTÁŽ Í Počasí na začátku letošního března bylo spíše aprílové. Časté dešťové přeháňky živily vodou již tak značně nasáklou půdu. Většina cest ve Vojenském újezdu Libavá se změnila v hluboká koryta plná bahna a vody, s jejichž zdoláním měli potíže i ti nejzkušenější řidiči terénních vozidel. Právě v takových podmínkách se konalo čtrnáctidenní cvičení příslušníků dvou mechanizovaných a jednoho tankového praporu hranické brigády.

Co nejblíže realitě Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Na Libavé začala příprava 7. brigádního úkolového uskupení

Tento rok je pro 7. mechanizovanou brigádu obdobím náročné přípravy, která vyvrcholí v říjnu závěrečným velitelsko-štábním cvičením s částečným vyvedením vojsk. Vloni plnili její příslušníci náročné úkoly v zahraničních misích, z nichž se poslední vojáci vrátili letos v lednu. Brigáda tak mohla v únoru zahájit intenzivní přípravu svých jednotek.

NEJPRVE NA POČÍTAČÍCH Brněnské Centrum simulačních a trenažérových technologií v únoru hostilo cvičení CAX (Computer Assisted Exercise), kterého se zúčastnilo velitelství brigády s podřízenými útvary a vyčleněnými podpůrnými prvky. Jeho cílem bylo prohloubení znalostí a zkušeností v oblasti systému velení a řízení brigádního úkolového uskupení. Členové operační skupiny si mohli ověřit svoje schopnosti při řízení operací, a to za pomoci moderní počítačové techniky, která dokáže navodit podmínky blížící se skutečné situaci. Námětem bylo vedení bojové činnosti brigádního úkolového uskupení v rámci operace na vynucení míru. Březnové čtrnáctidenní cvičení ve vojenském výcvikovém prostoru pak bylo jednou z prvních letošních příležitostí pro náročný výcvik vojáků v terénu. Příslušníci 71. a 72. mechanizovaného praporu a 73. tankového praporu trénovali bojové úkoly ve dne i v noci. Kromě střelby z ručních i lafetovaných zbraní, zdokonalování se v řízení vozidel nebo zaujímání bojových postavení patřilo k námětům přípravy také budování polních táborů a jejich obrana či ostraha.

kteří mají za sebou více jak jednu misi. Dalších třicet vojáků vloni sloužilo v misi EUFOR v Bosně, kde plnili především strážní úkoly. Zbylých čtyřicet vojáků jsou téměř úplní nováčci, kteří k nám přišli z Výcvikové základny ve Vyškově,“ popisuje situaci por. Zahradníček. Jeho četa se začala formovat už v roce 2004 a od té doby k ní v pravidelných cyklech nastupovali nováčci. „Protože k nám vojáci přicházejí postupně, tak vlastně neustále začínáme ve výcviku od začátku a věnujeme se v podstatě stejným tématům,“ říká poručík a pokračuje: „Stmelování jednotky probíhá rychle. Ani tentokrát nebyly žádné problémy. Kluci, kteří jsou tady delší dobu, mají většinou zájem na tom, aby jednotka fungovala, takže si vzali

neformálně nad nováčky patronát. Snaží se jim předávat svoje zkušenosti.“ Mechanizovaná četa na tréninkovém polygonu právě cvičí útok. Vojáci to využijí už následující den při ostrých střelbách na Velké Střelné. Vzhledem ke specifice tohoto cvičiště se provádí pouze fáze, při níž jsou již bojová vozidla pěchoty rozvinuta v linii a dostávají se na čáru sesednutí. Pak vojáci sesednou a hledají výhodná palebná postavení pro boj s pěchotou protivníka. Na Velké Střelné je čekají celkem dvě zteče. Po prvním zničení protivníka opět nasednou do BVP-2 a po ujetí 500 metrů se opět utkají s pěchotou. V poslední fázi bude mít osádka vozidel za úkol zničit nepřátelské cíle pouze lafetovanými zbraněmi.

STMELENÍ JEDNOTEK Na jedné z libavských střelnic se setkáváme s příslušníky 1. mechanizované roty 71. mechanizovaného praporu, kteří zde trénují střelbu z těžkých kulometů a lafetovaných zbraní. Velká část příslušníků této jednotky působila v loňském roce v misi KFOR, z níž se vojáci vrátili teprve před nedávnem, a tak si část z nich vybírala dovolenou ještě na začátku tohoto cvičení. „Během našeho působení v zahraničí se tato jednotka doplnila, cvičila s jinou jednotkou, takže se teď v podstatě secvičujeme,“ vysvětluje nám velitel roty kapitán Dalibor Spáčil. Zhruba polovina jeho vojáků už má alespoň jednu zkušenost ze zahraniční mise a zbytek jsou nováčci. Četě s poměrně velkým počtem nových vojáků velí také poručík Pavel Zahradníček. „U nás v jednotce slouží asi pět veteránů,

3

Î REPORTÁŽ

REPORTÁŽ Í

Druhý den po zahájení cvičení absolvovala i mechanizovaná rota 71. mpr průpravné cvičení střeleb na posádkové střelnici Daskabát a její příslušníky jsme zastihli v okamžiku, kdy na Kostelním vrchu dokončovali svůj tábor. Vojáci zde jsou ubytováni ve třech stanech vzor 87 a dvou stanech staršího vzoru 65. Každá četa má svůj stan a velitel má k dispozici jeden jako velitelské stanoviště. Součástí výstavby stanového tábora bylo také vybudování jeho obrany. „Do prostoru jsme vyjeli včera a strávíme zde čtrnáct dní. Námětem výcviku je kromě taktické nebo střelecké přípravy rozmístění roty mimo boj,“ uvádí zástupce velitele roty nadporučík Petr Hofírek. Vyvrcholením cvičení budou pro jeho jednotku bojové střelby mechanizovaných družstev.

NOČNÍ AKCE „Přesně v sedm večer se sejdeme u ubytovny Berounská v Městě Libavá. Po krátkém briefingu vyrazíme do terénu, kde budou cvičit naši vojáci,“ dává nám pokyny velitel velitelské roty 73. tankového praporu nadporučík Tomáš Kroutil. Na místě srazu jsme přesně. Velitel nás informuje, že přibližně za hodinu vyrazí jeho vojáci do prostoru severovýchodně od města, kde až do jedné v noci budou plnit různé úkoly. Příslušníci roty jsou rozděleni do pěti skupin, které se vydají na pět odlišných tras, na nichž je čekají různé úkoly a nástrahy. Během noci urazí zhruba 12 až 13 kilometrů za předpokladu, že nebudou bloudit. „První skupina se vydá na pěší patrolu, aby demonstrovala sílu jednotky. Půjde po hlavní

4

komunikaci až ke kostelu Stará Voda a pak se vrátí cestou kolem vodárny. Druhá skupina půjde opačným směrem, na trase narazí na autonehodu a zraněné osádce vozu musí poskytnout první pomoc,“ popisuje úkoly prvních dvou skupin nadporučík Kroutil. Dále nám prozrazuje, že další skupiny na svých trasách čekají zátarasy s nastraženými minami a vojáci budou muset zvolit správný postup pro takovou situaci. Jejich úkolem bude také vytváření mobilních kontrolně-propouštěcích míst, na nichž budou kontrolovat vozidla s figuranty, zda nepřevážejí zbraně. Cílem je prověřit, zda vojáci dokážou přesně určit svoje souřadnice, pracovat s vysílačkou, poskytnout první pomoc nebo reagovat na různé situace, kterým by museli na patrolách v misích čelit. „Poslední skupina má o něco složitější úkol, neboť musí v tichosti najít jiný útvar s bojovou technikou a improvizovanými prostředky ji zneškodnit. Pokud je objeví strážní jednotka, úkol pro ně končí. Jestli jej splní, tak velitel roty později vyhodnotí, zda postupovali správně a zda se jim skutečně podařilo nepřátelskou techniku zničit,“ říká poručík Kroutil. Využíváme možnost a v jeho terénním vozidle se vydáváme za cvičícími vojáky.

POZOR, ZBRAŇ! U poutního kostela Stará Voda nás zastavují vojáci na kontrolně-propouštěcím místě. Dostali echo, že se v prostoru pohybují vozidla převážející zbraně. Jako diváci sledujeme prohlídku vozidla a pasažérů. Na začátku zazněla otázka: „Vezete nějaké zbraně?“ Vojákům se dostává

neurčité odpovědi. „Ano, nebo ne?“ vyžaduje voják jasnou odpověď. „Ne!“ odvětí mu šofér. Řidič v doprovodu dvou vojáků otevírá všechny úložné prostory ve vozidle, zatímco druhý pasažér se podrobuje důkladné prohlídce. „Zbraň!“ přeruší do té doby poklidnou kontrolu výkřik jednoho z vojáků, když objevil u člena osádky vozu nebezpečný předmět. „Ruce! Chci vidět ruce! Veliteli, nůž!“ volají vojáci. „Podrobnou prohlídku!“ vydává pokyn velitel. Vzápětí je ve vozidle objeven ještě samopal a u druhého z pasažérů další nůž. Kontrola končí v okamžiku, kdy všichni zahlásí splnění úkolu. I když vojáci postupovali správně a s potřebnou razancí, kterou odstartoval nález nebezpečného předmětu, ne vše bylo dokonalé. Figuranti po skončení prohlídky odhalili zásadní nedostatky. Hlídka totiž nenalezla všechny schované zbraně! Pokud by k tomu došlo ve skutečnosti, mohlo by je to stát život. Nyní to bylo poučení, kvůli kterému se toto cvičení vlastně konalo. O kilometr dál čeká na jinou patrolu nástraha v podobě zaminovaného zátarasu. Z vysílačky slyšíme, že hlídka zvolila správný postup. Přesnou polohu překážky nahlásila nadřízeným, dobře ji označila a obchází ji velkým obloukem. Krátce nato přímo na místě zjišťujeme, že vojáci postupovali sice správně, ale i přesto se dopustili několika chyb, které s nimi velitelé po skončení akce proberou. Vojáci totiž umístili barevnou pásku sloužící jako označení překážky moc daleko od zátarasu a navíc těsně nad zemí, takže by mohla být snadno přehlédnuta.

PAINTBALL NEJEN JAKO ZPESTŘENÍ Druhý den se účastníme výcviku boje o osadu. Pětadvacet vojáků má za úkol dobýt tři polorozbořené budovy, které chrání pět protivníků z konkurenční jednotky – to aby se zvýšila rivalita. Vojáci jsou vyzbrojeni paintballovými puškami a střílejí po sobě barevnými kuličkami. „Nemůžeme zde použít simulační technologii MILES, protože má bezpečnostní vzdálenost 50 metrů a v případě boje o budovu se často střílí i na vzdálenost pouhých tří metrů. MILES je proto ideální pro střelbu na větší vzdálenosti, ale tady jej rozhodně nelze použít,“ vysvětluje nám instruktor výcviku důvody pro využití paintballu při tomto výcviku. Každý z vojáků má v zásobníku své zbraně 50 kuliček, které se po zásahu rozprsknou na těle protivníka. Barevná skvrna je tak nepřehlédnutelnou známkou zásahu. Kvůli vysoké rychlosti nábojů si vojáci chrání obličej speciálními přilbami. Sledujeme rychlé souboje vojáků, kteří při útocích používají různé taktiky stejně jako jejich protivníci. Jeden z velitelů mechanizovaného roje udělal při postupu chybu a přehlédl protivníka zamaskovaného pod haldou klestí. Ten využívá momentu překvapení a úspěšně zaútočí. Velitel je vyřazen z boje. Ještě několik minut po skončení tohoto střetu svoji prohru prožívá a neustále se snaží zjistit, proč k ní došlo. Nechápe, jak je možné, že si úkrytu nepřítele nikdo z jednotky nevšiml. Šlo sice jen o „hru“, ale nasazení vojáků bylo skutečné. Iluze je prostě dokonalá.

5

Î PŘIJETÍ

UDÁLOST Í

Vytrvalost, PÍLE a pokora Text a foto: Věra ČERNÁ „Možná že víte o obraně a politice tolik jako já o sportu. Ale něco společného máme. A to je vytrvalost, píle a pokora. Velmi vám blahopřeji a skutečně vám děkuji za skvělou reprezentaci. Řadím se k těm, kteří vás obdivují, i když nejsem zrovna sportovní fanoušek. Jste prostě fenomén,“ uvítala běžkyni na lyžích ministryně Vlasta Parkanová. Poté předala úspěšné sportovkyni kytici, Pamětní plaketu ministryně obrany, děkovný certifikát a další dary. Kateřina Neumannová překvapila svou hostitelku neobvyklým dárkem – z mistrovství světa

v Japonsku jí přivezla startovní číslo, ve kterém si doběhla pro zlatou medaili v posledním velkém závodě své kariéry. „Jsem velmi ráda, že mě paní ministryně pozvala, protože si jí vážím jako ženy a také si vážím toho, jakou podporu jsem od Armády České republiky dostávala. Vytvořila mi vynikající podmínky k tomu, abych všechny ty medaile mohla vyhrávat,“ uvedla Kateřina Neumannová. Na závěr setkání ministryně Parkanová uvedla: „Jsem ráda, že jsem se tu dnes

Ve středu 7. března přijala ministryně obrany Vlasta Parkanová nejlepší českou sportovkyni a příslušnici Armádního sportovního centra Dukla Kateřinu Neumannovou s Katkou Neumannovou mohla potkat a že se mi dostalo té cti jí poděkovat za skvělou reprezentaci naší republiky. Dokázala, že když má člověk velkou vůli a vytrvalost, tak dokáže neskutečné věci. Kateřina Neumannová je toho vynikajícím příkladem. A co se mi líbí ještě víc, je to, že se jí povedlo sport skloubit s mateřstvím, které ji ovlivnilo tak, že se stala ještě lepší sportovkyní. To mi velmi imponuje. A že mě obdarovala startovním tričkem, které ji dovedlo ke zlatu, tak tím mě dostala ze všeho nejvíc,“ dodala ministryně.

Úspěšná běžkyně na lyžích je členkou Dukly Liberec od roku 1994. Během této doby dosáhla mimořádných sportovních úspěchů. Na svém kontě má řadu vítězství na nejdůležitějších světových soutěžích. Stala se dvojnásobnou mistryní světa a ve své olympijské sbírce má celkem šest medailí. V paměti zůstává její fenomenální výkon na loňských zimních olympijských hrách v italském Turíně, kde vybojovala zlatou a stříbrnou medaili. K nezapomenutelným momentům své sportovní kariéry přidala nedávný úspěch na mistrovství světa v japonském Sapporu. Získala zde zlatou a stříbrnou medaili a potvrdila tak světové prvenství. Za vynikající reprezentaci České republiky byla třiatřicetiletá závodnice v říjnu 2006 oceněna prezidentem republiky Václavem Klausem a převzala medaili Za zásluhy. V lednu 2007 dosáhla vítězství v anketě o nejlepšího českého sportovce roku 2006, které po dvaadvacet let vládli muži. Kateřina Neumannová se navždy zapsala mezi velikány světového sportu a společně s atletem Emilem Zátopkem se zařadila do galerie nejúspěšnějších sportovců Dukly.

6

VYSOCE OTEVŘENÝ způsob komunikace Připravili: Jan PROCHÁZKA a Michal ZDOBINSKÝ Foto: archiv Martina BARTÁKA

Poslední týdny byly z hlediska mezinárodněpolitických aktivit doslova prošpikovány setkáními nejvyšších představitelů desítek zemí světa. U jednacích stolů v Mnichově, Bruselu, Wiesbadenu a také ve Washingtonu se scházely nejen hlavy států, včetně představitelů světových velmocí, ale také ministři obrany, zahraničí, jejich náměstci a poradci. Tématem číslo jedna byla bezpečnostní situace ve světě, zvláště v některých krizových oblastech. Na pořadu debat a diskusí byla nejen bezpečnostní rizika plynoucí z teroristických aktivit, ale také připravovaný systém protiraketové obrany, jehož komponenty by měly být umístěny na území České republiky a Polska. Jednání byla tvrdá a náročná. Stačí připomenout konferenci o bezpečnostní politice v Mnichově, kde zazněl dramaticky kontroverzní projev ruského prezidenta Putina. Z pohledu České republiky se jarním vrcholem mezinárodních aktivit bezesporu stala pracovní cesta prezidenta České republiky Václava Klause do Spojených států amerických. Členem početné delegace byl také první náměstek ministryně obrany Martin Barták, který je pověřen problematikou protiraketové obrany, zodpovídá za koordinaci činnosti pracovních skupin a řídícího týmu a zúčastnil se i jednání s nejvyššími představiteli USA. „Program pracovní cesty po USA byl velice náročný. Navštívili jsme Texas, Houston, Alabamu, New Orleans a jednali samozřejmě

7

Î UDÁLOST

i ve Washingtonu. Český prezident poprvé v historii navštívil jih Spojených států. Na všech místech jsme hovořili s místními představiteli o možnostech prohloubení vzájemné spolupráce, setkali se s krajany a měli jsme možnost navštívit řadu zajímavých míst, včetně katastrofálními povodněmi postiženého New Orleansu,“ přiblížil v krátkosti obsah cesty náměstek Barták. Vyvrcholením týdenní cesty se stala jednání ve Washingtonu. V Pentagonu českou delegaci přijal ministr obrany USA Robert Gates, který má na Československo zvláštní vzpomínku: druhý den po jeho nástupu do funkce analytika CIA v srpnu roku 1968 došlo k obsazení tehdejšího Československa Sovětskou armádou. Tématem jednání se stala protiraketová obrana a zahraniční mise, jichž se česká armáda účastní. „Američané si vysoce váží naší angažovanosti jak v Afghánistánu, tak i v Iráku či na Balkáně. Čeští vojáci jsou americkou stranou opakovaně hodnoceni na výtečnou. Zvláště je oceňována jejich poměrně značná pružnost, interoperabilita a kompatibilita se spojeneckými vojsky,“ shrnul část jednání s ministrem Gatesem Martin Barták a dodal: „Opakovaně při jednáních zaznělo, že bezpečnostní situaci ve světě je nutné reflektovat

8

UDÁLOST Í

tak, jaká ve skutečnosti je. O to více je nutné si uvědomit, že NATO je vojenský pakt, ne debatní kroužek. Vzhledem k tomu, jak současné globální problémy vypadají, se od jednotlivých členů Aliance očekává plná angažovanost, plné zapojení a zodpovědnost.“ České delegaci bylo jasně řečeno, že budeme-li se více angažovat a budeme-li více bojovat v exponovaných oblastech, zvláště na jihu Afghánistánu, „bude pomoc ze strany Spojených států maximální a enormní“. Američané mají eminentní zájem o opětovné vyslání prostějovských „speciálů“ do mise ISAF. „Příslušníci 601. skupiny speciálních sil mají vysoký kredit a jsou řazeni mezi takzvaných ‚top five‘. V případě vyslání, což lze předpokládat nejdříve v roce 2008, jim bude poskytnuta co možná největší podpora,“ řekl na adresu prostějovských vojáků po jednání v USA náměstek Martin Barták. Případná pomoc by zahrnovala poskytnutí obrněných vozidel, satelitního spojení, komunikačních prostředků pro utajení a dalších prvků výzbroje. Americký ministr obrany USA podle vyjádření prvního náměstka Bartáka upozorňoval na to, že bez společného postupu lze jen těžko řešit jednotlivá ohniska napětí, zvláště vzhledem k celkové eskalaci nebezpečí. „V tomto

případě musí být použita vojenská síla. Bez eliminace tohoto napětí nelze budovat něco, co by přispělo k budování dalších vztahů. To se týká také toho, že Evropa není dostatečně krytá proti případnému útoku střelami s delší dráhou letu.“ Ministr Robert Gates se opakovaně zmínil o komunikaci se svým ruským protějškem. Jednání jsou velice intenzivní a častá a obě strany spolu hovoří o všech možných aspektech bezpečnostní situace ve světě. S Ruskem se také diskutuje otázka, jakým způsobem by mohlo být zapojeno do protiraketové obrany. Podle vyjádření nejvyšších představitelů Pentagonu podporují Američané systém protiraketové obrany také v Severoatlantické alianci. Budování systému protiraketové obrany a případné umístění radaru na území České republiky bylo tématem mnoha jednání ve Washingtonu. Čeští představitelé se sešli s viceprezidentem USA Richardem Cheneym, náměstkem ministra obrany Erikem Edelmanem a s vedoucími činiteli americké agentury protiraketové obrany MDA. „Americká strana na nás netlačí a respektuje, že jde o svrchované rozhodnutí České republiky,“ komentoval postoje amerických představitelů náměstek Barták. „Nicméně naši pozici v rámci celosvětového společenství by tento akt jistě posílil.“ Vedoucí zástupci MDA jednoznačně zdůrazňovali skutečnost, že případné umístění radaru v České republice a raket v Polsku bude chránit velkou část území aliančních partnerů v Evropě. „Argument, že by se nás ochrana netýkala, je nepravdivý,“ sdělil novinářům Martin Barták. „Mapa zveřejněná již také na internetu i s přihlédnutím ke geografickým ukazatelům jasně prokazuje, které území a jak bude chráněno. Skutečností je, že protirakety vypálené z Aljašky nebo z Kalifornie, kde jsou již umístěné, nemohou nad Evropu doletět a zneškodnit rakety dřív, než zasáhnou evropský cíl.“ Za vysoce otevřený způsob komunikace označil Martin Barták atmosféru při všech formálních i neformálních diskusích a jednáních. „Američané jsou připraveni a ochotni odpovídat na veškeré naše dotazy a precizně vyspecifikovat všechny technické i další aspekty, které s případnou výstavbou radaru souvisejí. Opakovaně bylo zdůrazňováno, že území, kde by byl radar umístěn, zůstává svrchovaným územím České republiky.“ Diskutovalo se také o ostraze prostoru, kterou by zajišťovali američtí vojáci vyzbrojení pouze běžnými pěchotními zbraněmi, tedy pistolemi a samopaly. „Každý, kdo bude mít potřebnou

bezpečnostní prověrku, ať již poslanec, senátor nebo pověřený pracovník resortu obrany, bude mít možnost do prostoru vstoupit a zařízení si prohlédnout,“ podtrhl náměstek ministryně obrany. V České republice často zaznívají obavy o škodlivosti zařízení pro lidský organismus i okolí radaru. Náměstek Barták nás ujistil, že ze strany Američanů panuje i v této oblasti absolutní otevřenost. „Jsou připraveni jednat a spolupracovat s hygieniky, zdravotními orgány i s Ministerstvem životního prostředí. Na jejich území, například na Marshallových ostrovech, kde radar funguje osm let, je paprsek radaru zaměřený nad asi tři kilometry vzdálenou základní a střední školu, bez jakýchkoli prokazatelných škodlivých efektů. Provoz radaru neohrožuje ani flóru, ani faunu, ani lidský organismus,“ shrnul získané poznatky náměstek Barták. Američané jsou připraveni přijmout naše odborníky a veškerá zařízení jim ukázat. Na duben se plánuje pracovní cesta poslanců, senátorů, zástupců českých regionů a předpokládá se také účast novinářů, kteří budou mít možnost navštívit základny na Aljašce i na Marshallových ostrovech. Přínosem pro českou armádu a pochopitelně pro celou Českou republiku je skutečnost, že armáda bude moci v případě vybudování stanice sdílet informace z radaru a protiraketového systému. „Budeme napojeni on-line a je pouze na nás, kam terminál,

kde budou zobrazeny aktuální informace, umístíme. Zda například na Společné operační centrum nebo na Generální štáb,“ uvedl Martin Barták.

Američané nám podle názoru českého náměstka ministryně obrany nabízejí určitou pomoc, a to nejen v oblasti vojenské, ale také obchodní, tedy ekonomické. Ve vztahu k armádě lze, podle sdělených informací, hovořit o případné modernizaci určitých prostředků protivzdušné obrany, což je pro nás technologicky složité a finančně náročné. V letech 2012 až 2015 bude dobíhat doba životnosti těch systémů KUB, které nebyly dosud modernizovány. V tomto kontextu se diskutovalo o případném možném využití systému AMRAAM. Tyto debaty, jak novinářům zdůraznil Martin Barták, však byly zatím vedeny na úrovni hypotetických úvah, protože jednání o případném umístění radaru jsou na samém začátku. Podle dostupných informací se předpokládá, že k odeslání nóty americké straně s vyjádřením k žádosti o povolení výstavby radaru na českém území by mělo dojít na přelomu března a dubna letošního roku. Poté budou zahájena další intenzivní jednání mezi zúčastněnými stranami, včetně rozhovorů o možné pomoci při modernizaci české armády, o podpoře v oblasti personální, ale také o možnostech spolupráce ve sféře vědy a výzkumu.

9

Î DO ŽHAVÉHO

ROZHOVOR Í

REFORMA bude pomalejší Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Prvního března se ujal funkce náčelníka Generálního štábu generálporučík Vlastimil Picek. Pomyslné žezlo převzal několik měsíců poté, kdy armáda dosažením počátečních operačních schopností završila první etapu svojí reformy. V tomto „poločase“ navíc dochází k hodnocení dosažených cílů a k verifikaci dalších připravených úkolů.

„Dosažení cílových operačních schopností se pravděpodobně nedočkám a armádu k nim dovede až můj nástupce,“ říká genpor. Vlastimil Picek 10

„ Jako náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky jste mohl armádu čtyři roky sledovat z jiného úhlu pohledu. Cítíte v tom nějakou přednost pro práci náčelníka Generálního štábu? Určitě je to výhoda. Práce náčelníka Vojenské kanceláře je především více civilnější, neboť Kancelář prezidenta republiky je spíše politický orgán, i když ne v plném smyslu slova. V prvé řadě jsem tam byl v roli poradce prezidenta republiky, který řeší vojensko-politické otázky a kromě toho má na starost další úkoly – například velí Hradní stráži. Velkou výhodu cítím právě v tom, že jsem po tuto dobu mohl nestranně sledovat dění v Armádě České republiky. Byly to velmi významné čtyři roky a generál Štefka měl opravdu nelehkou úlohu, aby se podařilo úspěšně splnit první část reformy – provedení organizačních změn, ukončení vojenské základní služby, zabezpečit

plnou profesionalizaci armády, zajistit stabilizaci ozbrojených sil a dosáhnout počátečních operačních schopností k 31. 12. 2006. Sledoval jsem také, jak se armáda potýkala s problémem zbavování se nepotřebné infrastruktury, bojové, dopravní a letecké techniky a velkého množství dalšího matriálu. „ Na Pražském hradě se používá trochu jiný styl práce než v armádě. Které prvky byste chtěl aplikovat do práce Generálního štábu? Práce na Hradě je o něco civilnější než na Generálním štábu. Ze začátku jsem tam měl s některými věcmi problémy, protože prezident i ostatní hlavní funkcionáři jeho kanceláře sice byli na vojně, ale přece jenom jsou to civilisté, takže i ten styl práce musel být trošku civilnější. Pocítil jsem to třeba ve chvílích, kdy jsem připravoval nějaké podklady. Nemohl jsem používat vojenskou terminologii, ale musel jsem to psát, jak oni říkali, více lidsky. „ Když jste přišel do Vojenské kanceláře prezidenta republiky, tak jste musel zapomenout na zažité vojenské postupy. Když jste se nyní vrátil na Generální štáb, budete se snažit pokračovat ve stylu práce, který máte zažitý z Hradu? Styl řízení zde nebudeme nějak zcivilňovat. Armáda je ozbrojený sbor, který pracuje podle určitých pravidel, jež se musejí dodržovat. Může tu samozřejmě být určitá benevolence, ale jen do určité míry. Svým nejbližším

podřízeným chci dát v jejich práci určitou volnost, ale musí to být přesně ohraničeno stanovenými mantinely. „ Budete s prezidentem Václavem Klausem častěji diskutovat některé svoje kroky nebo aktuální situaci v armádě? Na Ministerstvu obrany existuje určitá hierarchie a já jsem podřízen ministryni obrany, takže hlavní věci budu řešit především s ní. Pokud usoudí, že některé záležitosti je nutné konzultovat s prezidentem republiky, tak to musím dostat za úkol. „ Generál Štefka rád používal přirovnání, že už máme v rukou diamant, na němž nyní brousíme jednotlivé plošky. Jinak řečeno – hrubá práce je hotova a nyní jde především o dolaďování detailů. Vnímáte to také tak? Je to velice hezký příměr. Nyní nás čeká období, ve kterém by mělo být dosaženo cílových operačních schopností v roce 2012. Problém se snižováním rozpočtu Ministerstva obrany ovlivní i tento druhý krok reformy. V současné době Ministerstvo obrany připravuje společně s Generálním štábem detailní analýzu dalšího postupu. Jde o zhodnocení prvního kroku reformy i druhé části reformy – tedy toho, co by se mělo udělat v příštích letech. Tyto materiály budou připravené k předložení vládě do konce května tohoto roku. Samozřejmě že z toho vyplynou další úkoly, ale už nyní mohu říci, že co se týká finančních prostředků,

tak se nám určitě nepovede v roce 2012 dosáhnout cílových operačních schopností, takže se tohoto okamžiku v této funkci nedočkám a Armádu České republiky k nim dovede až můj nástupce. „ Hovoří se o posunu tohoto termínu asi o čtyři roky… Nechtěl bych předjímat, o kolik roků se to posune. Nyní odborníci pracují na tom, aby řekli, co si v jednotlivých letech můžeme dovolit a z toho nám teprve vyplyne datum dosažení cílových operačních schopností. Předpokládám, že by to mohlo být kolem roku 2015 nebo 2016. „ Hovořil jste o analýze, která by měla být vypracována do konce května. Můžete už nyní prozradit, alespoň obecně, v jakém stavu je podle této analýzy česká armáda? Bude hodnocena spíše pozitivně, nebo negativně? Z návrhů, které jsem měl možnost osobně číst, vyplývá, že trend byl nastartován správně a v prvním kroku reformy jsme splnili vytyčené úkoly. „ Co říkáte názoru, že do resortu plyne dostatek finančních prostředků, jen se s nimi špatně hospodaří? Takhle bych to neviděl. Resort si v reformě postavil určité cíle, které chce ve stanovených termínech splnit. Armáda České republiky má spoustu zastaralých zbraňových systémů, dalším z nich v následujících letech končí životnost, a tak je potřeba je obnovovat. Rezervy, které máte na mysli, souvisejí s tím, že určitý balíček finančních prostředků nám přepadává do rezervního fondu Ministerstva financí. Osobně si myslím, že v systému akvizičního pořizování majetku jsou určité nedostatky a ne všechno se nám daří naplňovat. Domnívám se ale, že armádou navrhovaná modernizace jednotlivých prvků zbraňových systémů a materiálu byla v minulém období správně připravena a zplánována. „ V této době by mělo být přehodnocováno rozhodnutí o tom, které posádky by armáda měla opouštět. Chystají se v případě dislokace vojsk nějaké změny? Nyní nechci hovořit o žádných změnách v organizační struktuře či v redislokaci. Všechno je to předmětem jednání na mnoha stupních, ale chci zdůraznit, že i tato otázka je opět závislá na vyhodnocení prvního kroku etapy. Teprve potom uvidíme, co bude dál.

11

Î AUDIT

AUDIT Í

AUDI T: pomocník, nikoliv strašák Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Ačkoliv reformu a modernizaci ústřední státní správy navrhla vláda České republiky již před třemi lety, nebyla do dnešní doby v plném rozsahu zahájena. Pouze Ministerstvo financí a později i Ministerstvo zahraničních věcí si nechalo nezávislou firmou provést svůj audit. K podobnému kroku se nyní chystá i Ministerstvo obrany. Vedoucím řídícího výboru se stal náměstek ministryně obrany-ředitel Kanceláře Ministerstva obrany Pavel Mašek.

„ Proč se k přípravě auditu Ministerstva obrany přistupuje až nyní? O provedení auditu se na Ministerstvu obrany dlouho diskutovalo, ale skutečně první konkrétní úkoly vydal až ministr Karel Kühnl v lednu 2006, když rozhodl o přípravě organizačního auditu MO. Jeho specifikaci chystal tehdejší 1. náměstek ministra obrany Pavel Štalmach. Já jsem měl za úkol vybrat dodavatele, což se mi také ve stanoveném termínu podařilo splnit. Po nástupu Jiřího Šedivého do funkce ministra obrany byla problematika organizačního auditu opět projednávána na kolegiu ministra obrany v říjnu roku 2006. Kolegium tehdy ministrovi doporučilo audit Ministerstva obrany provést. Vhledem k nutnosti dalšího zefektivnění a racionalizaci fungování resortu, dosahování strategických cílů a dodržení mezinárodních závazků kolegium

12

Ministerstvo obrany chce prostřednictvím komplexního auditu optimalizovat svoji organizační strukturu a procesy řízení současně navrhlo, aby nebyl proveden pouze dílčí organizační audit, ale komplexní audit. Ještě v říjnu roku 2006 se proto ministr Jiří Šedivý rozhodl zrušit vypsanou zakázku na dodavatele organizačního auditu a nově stanovil připravit komplexní audit – zahrnující procesní, organizační, funkční a informační audit integrovaného Ministerstva obrany, vybraných přímo podřízených organizačních útvarů a vybraných průřezových procesů. „ V některých sdělovacích prostředcích se ale objevily informace o tom, že připravovaný audit byl nyní zastaven. Vzápětí to Ministerstvo obrany dementovalo. K čemu tedy došlo? Není pravda, že by ministryně obrany Vlasta Parkanová tento proces zastavila. Naopak, hned po svém nástupu do funkce uvedla jako jednu ze svých priorit další posílení civilního řízení a kontrolu resortu obrany. Právě komplexní audit by měl mimo jiné posoudit, zda je na Ministerstvu obrany správně nastaven systém dělby práce mezi jeho civilní a vojenskou částí. Priorita ministryně vychází i z programového prohlášení současné vlády, ve kterém je kladen důraz na uskutečnění nezávislých procesních a organizačních auditů státní správy s cílem jejího zjednodušení a zprůhlednění. Není tedy pravdou, že by ministryně nějak pozastavila přípravnou fázi auditu resortu, jak se objevilo v tisku, ale chtěla jen připravované zadání obohatit o zkušenosti z ministerstev, která obdobné audity již uskutečnila. „ Co tedy přesně bude obsahem auditu tohoto resortu? Jak jsem již uvedl, komplexní audit je vymezen jako procesní, organizační, funkční

zpravodajství, bezpečnostního odboru MO a další odborní experti se zaměřením na znalost legislativy, procesního řízení a procesního modelu ministerstva. Rozhodující slovo při posuzování jednotlivých návrhů i celkového zaměření auditu má ministryně obrany. „ Jaké jsou termíny pro provedení auditu? Výběr dodavatele, s rezervou na případné odvolání některých firem, lze provést v období čtyř až šesti měsíců. Vlastní audit bude odhadem trvat půl roku a dalších přibližně

struktury, odstranit duplicity, optimalizovat procesy řízení. Výsledkem by mělo být celkově efektivnější fungování a tím i následná úspora finančních prostředků.

zavedení do resortu. Chceme také úzce spolupracovat s resortními odbory.

„ Jak se audit dotkne zaměstnanců resortu? S týmem auditorů bude spolupracovat z každého úseku ministerstva potřebný počet odborníků, budou mapovat procesy a zkoumat činnosti jednotlivých složek. Vedení resortu bude pravidelně informováno o průběhu auditu a o získaných poznatcích. Je nutné, aby celý

„ Až budete mít po skončení auditu na stole závěrečnou zprávu, nakolik budou její závěry závazné pro resort? Předpokládáme, že na výsledky auditu bude vrcholový management resortu reagovat i vzhledem k tomu, že do jeho provedení vloží finanční prostředky. Vedení resortu bude navíc na pravidelných poradách informováno o průběhu auditu a k výsledkům jednotlivých

resort pochopil, že pouze na základě aktivní spolupráce všech zaměstnanců s auditory budou výsledky auditorské firmy nejpřesnější. Bude to sice představovat více práce pro nás všechny, ale teprve potom získáme kvalitní výsledky, jež budou ku prospěchu všech. Cílem vedení resortu je pravidelně a otevřeně informovat všechny zaměstnance resortu o průběhu přípravy a provádění auditu, o jeho závěrech, výsledcích a návrzích na jejich

etap se uskuteční tzv. „akceptační řízení“, takže na konci tohoto procesu nebude možné říci, že s jeho výsledky nesouhlasí. Definovaný cíl – zefektivnění procesů řízení, zlepšení organizační struktury či pevně stanovený organizační řád – bude mít pozitivní dopad i na samotné zaměstnance. Struktura resortu po skončení auditu se totiž stane stabilní a nastavené vazby a procesy zjednoduší práci nás všech.

a informační audit integrovaného Ministerstva obrany, vybraných přímo podřízených útvarů a průřezových procesů. Ve stanoveném termínu byly projektovým týmem zpracovány podmínky pro zadávací řízení pro výběr dodavatele auditu. Ministryně obrany na konci ledna 2007 souhlasila s návrhem zadávací dokumentace na výběr auditora, ale uložila projektovému týmu vyhodnotit, zda připravovaný audit Ministerstva obrany je potřebné v celém rozsahu zajišťovat externí firmou nebo zda lze některé jeho části či celý provést stejně kvalitně vlastními silami. Dostali jsme také za úkol udělat tuto analýzu ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, ke kterému přešla působnost ke koordinaci zefektivnění státní správy od Úřadu vlády ČR, a dále s ministerstvy financí a zahraničních věcí, která již své audity uskutečnila. „ Je už jasné, kdo bude audit provádět? Všechny dostupné poznatky a zkušenosti získané od oslovených resortů jednoznačně upřednostňují provedení auditu zvenčí – tedy některou nezávislou externí firmou. „ Kdo má audit na Ministerstvu obrany na starost? K přípravě komplexního auditu Ministerstva obrany byla vytvořena dvoustupňová projektová struktura ve složení řídící výbor a projektový tým. Řídící výbor pracuje ve složení náměstci ministryně, náčelník Generálního štábu, ředitel Vojenského zpravodajství a bezpečnostní ředitel MO. Předsedou řídícího výboru jsem já. Projektový tým pracoval na počátku v širším složení, ale od ledna jsou jeho členy jednotliví zástupci od každého náměstka, náčelníka Generálního štábu, Vojenského

šest měsíců je zapotřebí k jeho vyhodnocení a na přípravu implementace. „ Co bude výsledkem auditu? Osobně jsem přesvědčen, že provedením komplexního auditu konečně dokončíme první etapu reformy ozbrojených sil ČR i na Ministerstvu obrany jako ústředním orgánu státní správy. S jeho pomocí chceme celkově zefektivnit činnost ministerstva, zjednodušit organizační

13

Î LOGISTIKA

LOGISTIKA Í výcvik v poli, že se dobře najedí. Podle něj je to otázka výběru lidí-kuchařů, kteří dostanou možnost naučit se ve stísněných a nekomfortních podmínkách polní kuchyně používat. Když se voják nají, měl by si mít kde odpočinout, vyspat se, umýt... I na to jsou jednotky vybaveny. Do stanů vz. 87 doplněných tepelnými vložkami s možností přitopit si v klasických kamnech anebo modernějšími teplovzdušnými fukary na naftu se vejde kolem dvaceti polních lůžek a vojáků s osobní výstrojí i výzbrojí. I s polními umývárnami a toaletami se dá přežít. „Musíme si uvědomit, že budu-li mít jinou možnost, třeba vařit v kamenné kuchyni, stravovat lidi v zařízené jídelně a ubytovat je v pevných domech, jako to bývá v současných misích, využiji to,“ uvádí šéf logistiky 7. BÚU. Zmíněné stany, polní kuchyně a ešusy jsou jen nejkrajnější, nejméně pohodlnou, ale možnou variantou. A na jejich používání musejí být naši vojáci během výcviku připravováni.

LETOS je rok sedmičky Nemají vybavení „nej“, přesto je úkolové uskupení na bázi 7. mechanizované brigády dostatečně logisticky zabezpečené

LECCOS JE TŘEBA DOPLNIT

Text: Jaroslav PAJER Foto: Jiří HOKŮV

„Armáda má dvě brigády, které vytvářejí brigádní úkolová uskupení. Mezi jejich vybavením jsou rozdíly. Jedna musí být první a tou je ,brnka‘. To neříkám proto, že bych si stěžoval. To je prostě fakt. Ale nebojím se, že bychom v logistice měli takové problémy, které by zamezily splnění úkolů 7. brigádního úkolového uskupení,“ říká pplk. Ctirad Gazda, náčelník odboru logistiky štábu velitelství 7. mechanizované brigády.

14

Brigádní úkolové uskupení (BÚU), ke kterému se naše vláda vůči spojencům zavázala a které, pochopitelně, realizuje česká armáda, může v maximální míře mít tři tisíce osob. Víme, že by do něj bylo zapojeno na dvacet útvarů a vojenských součástí, přičemž základ bojových jednotek by tvořily tankový a dva mechanizované prapory 7. mechanizované brigády, jejíž velitelství sídlí v Hranicích.

NA OCET NEZŮSTANE NIKDO „Každý náš prapor je logisticky samostatný,“ vysvětluje pplk. Gazda. „Má své oddělení logistiky a rotu logistiky, která řeší problematiku oprav, stravování, přepravy, skladové kapacity a podobně. Stejně je na tom i velitelství brigády, jež má ve své struktuře provozní četu. V úkolovém uskupení jsou i další logisticky samostatné součásti, jako například 132. smíšený dělostřelecký oddíl. Pak jsou v něm prvky, které jsou samostatné jen částečně. Kupříkladu polní nemocnice je soběstačná, co se týká léků, ale po několika dnech je nutné

ji zabezpečit z hlediska stravování. Největší starost však máme s logisticky nesamostatnými jednotkami, jako je rota Vojenské policie, skupina CIMIC, rota elektronického boje... Jejich zabezpečení by se řešilo ve spolupráci s praporem logistiky 14. brigády logistické podpory, který je pro nás vyčleněn, případně s dalšími součástmi, jež jsou logisticky samostatné. To by vždycky záviselo na úkolu a z něj plynoucí sestavy konkrétního úkolového uskupení.“

ZABEZPEČENÍ V POLI Asi nejviditelnější z logistického pokrytí potřeb vojáka v poli je stravování. To představuje dovoz proviantu a vaření v polních kuchyních. K dispozici jsou sice letité, ale fungující „kuchyně na kolech“ typu PK 60 a POKA 3/1. Pokrmy z nich prý vůbec nejsou špatné. „Pokud jsou schopní kuchaři, tak navaří chutně,“ tvrdí pplk. Jiří David, velitel 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic, a dodává, že se všichni v útvaru těší, až bude

Sedmá brigáda a potažmo i „její“ úkolové uskupení jsou vyzbrojeny těžkou technikou. „Máme nové tanky (modernizované T-72M4 CZ), které stály ohromné peníze. Máme modernizovaná ,bevka‘ (pásová bojová vozidla BVP-2) vybavená přístroji nočního vidění,“ pokračuje Ctirad Gazda. „Co nám trochu dělá těžkou hlavu, je oblast dopravní, přesněji naše přepravní kapacita.“

Když totiž před časem u brigády tvořili tzv. mikrostruktury útvarů a jejich bojových i logistických částí, tak samozřejmě kalkulovali, jaké potřebují zásoby a jakou technikou je budou přepravovat. A naplánovali k tomu těžké soupravy – 12tunové tatry s vleky. Část z nich útvary postupně dostávají ze základen logistiky, jsou to ale stará vozidla, z nichž některá volají po renovaci. Další část z potřebných automobilů byla, zatím na papíře, „vyměněna“ za střední tatry, které do armády mají teprve přijít. To by nevadilo, čas k vyhlášení

připravenosti 7. BÚU ještě nevypršel, ale jsou to pouze šestitunky. „Před námi tedy stojí problém vyřešit náš vozový park,“ říká pplk. Gazda. Patrně to bude muset být mix nutných oprav některých stávajících těžkých vozidel a obměna jiných za automobily nové. Hlavní logista rovněž přepokládá příděl nových dílenských prostředků, především pojízdných dílen do pole, ať už určených na kolovou nebo pásovou techniku, na výzbroj, spojovací prostředky, popřípadě na chemickou techniku. „Očekáváme také přepravní prostředky, které souvisejí s kontejnerizací,“ dodává. „Jedná se například o multilifty a přepravníky kontejnerů. Z výzbroje se zase hovoří o odstřelovacích puškách, z výstroje o prostředcích balistické ochrany, ze spojařské techniky pak o některých prvcích míst velení. Vše bude záviset na finančních prostředcích, které dostaneme k dispozici. Ale letos je rok sedmičky. Jak na tom budeme, bychom se měli dozvědět v nejbližších týdnech.“ Ale aby to teď nevypadalo, že brigáda stojí na místě a čeká. „To není stěžování, jak jsme na tom špatně. To bychom naříkali pořád, protože armáda nikdy nebude mít tolik peněz, aby byla se vším stále na špičce. I s tím vybavením, co máme nyní, úkoly splníme. Pomocí organizačních opatření, řídící práce, komunikace s lidmi i efektivního využití finančních prostředků uděláme všechno pro to, abychom dosáhli co nejlepších výsledků. A když dostaneme něco nového, jo, tak to budu rád,“ končí naše setkání náčelník logistiky 7. mechanizované brigády pplk. Ctirad Gazda.

15

Î ODBORY

ODBORY Í

Hodně důležitý dodatek Schválením 2. doplňku Kolektivní smlouvy 2006 – 2008 se podstatným způsobem mění také nároky zaměstnanců resortu Text a foto: Pavel LANG

Málokdo tuto událost zaregistroval. Dne 13. března 2007 byl mezi Ministerstvem obrany a předsednictvy Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády (ČMOSA) a Samostatného odborového sdružení zaměstnanců resortu MO ČR (SOS MO) podepsán další doplněk Kolektivní smlouvy 2006 – 2008. Jde o dokument, který podstatným způsobem upravuje nejen vztahy mezi zaměstnavatelem a odborovými organizacemi, ale i výrazně promlouvá do nároků všech pracovníků resortu.

16

„Je to pro nás naprosto klíčový dokument,“ říká o kolektivní smlouvě na roky 2006 – 2008 předsedkyně ČMOSA Jitka Šebková. Nezasvěceným připomeňme, že zmíněná kolektivní smlouva (KS) nabyla účinnosti dne 4. května 2006. Dokument nejenže upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, ale také pracovní podmínky a nároky zaměstnanců vyplývající z pracovního poměru. KS je rozpracována do sedmi tematických článků (úvodní ustanovení, vztahy mezi zaměstnavatelem a odborovými organizacemi, pracovní podmínky zaměstnanců, nároky zaměstnanců, zaměstnanost, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, závěrečná ustanovení) a je uzavřena na období do 31. prosince 2008. Její účinnost se prodlužuje vždy o jeden rok, nejdéle však do 31. prosince 2011. Po třech měsících od podpisu KS se smluvní strany (MO ČR, ČMOSA a SOS) usnášejí na prvním doplňku, kterým se mění Kolektivní smlouva 2006 – 2008. Privilegium směřuje do oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, konkrétně do povinnosti zaměstnavatele zabezpečit na všech určených pracovištích pitnou vodu a na pracovištích, na nichž nelze technicky odstranit tepelnou zátěž, poskytnout ochranné nápoje podle postupů a podmínek NV č. 178/2001 Sb. „Odbory musely reagovat na ztížené pracovní podmínky zaměstnanců resortu, jež nastaly

vlivem extrémně vysokých teplot,“ vzpomíná předsedkyně ČMOSA. Uplynulo sedm měsíců a světlo světa spatřuje další doplněk ke kolektivní smlouvě. „V souvislosti s nabytím účinnosti nového zákoníku práce vyvstala nutnost zpracovat druhý doplněk Kolektivní smlouvy 2006 – 2008,“ dodává předseda SOS MO Pavel Vohnický a pokračuje: „Úpravy se týkají především změn přizpůsobujících smlouvu novému zákoníku práce, popřípadě zpřesňujících stávající znění.“ K dosažení shody zástupců smluvních stran nad návrhem doplňku došlo koncem letošního února a dne 13. března 2007 byl 2. doplněk KS slavnostně podepsán. „Upřímně řečeno, ne všechny naše připomínky se podařily do návrhu zapracovat. Kolektivní vyjednávání je vždy o kompromisu,“ konstatuje P. Vohnický. V této souvislosti se nejeden čtenář pozastaví nad obsahovým zaměřením i četností navrhovaných doplňků ke kolektivní smlouvě. „Není to nikterak omezeno. Odbory přijdou s podnětem, který předloží zaměstnavateli, a začíná kolektivní vyjednávání. Vždy reagujeme na aktuální dění vyplývající z pracovního poměru. Připomínám, že se to týká všech zaměstnanců resortu MO, nikoliv pouze odborářů. Osobně předpokládám, že druhý doplněk ke kolektivní smlouvě není doplňkem posledním. Do konce roku 2008 nepochybně přijdeme s dalšími návrhy, jež souvisejí s liberalizací pracovněprávních vztahů. Schválení stávajícího doplňku mě samozřejmě těší. Jsem přesvědčena o tom, že jsme za současné situace dokázali vyjednat maximum možného,“ zdůrazňuje J. Šebková. K přípravě a schválení 2. doplňku Kolektivní smlouvy 2006 – 2008 ještě malá poznámka – všechny tři smluvní strany si jedním dechem pochvalují vzájemné korektní postoje. ČMOSA a SOS oceňují přístup náměstkyně ministryně obrany pro personalistiku Jaroslavy Přibylové, jež vedla kolektivní vyjednávání za Ministerstvo obrany, a NMO-P uznává vstřícnost předsednictev Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády a Samostatného odborového sdružení zaměstnanců resortu Ministerstva obrany České republiky. Popsat veškeré novinky, jež jsou zapracovány do 2. doplňku Kolektivní smlouvy 2006 – 2008, by vydalo na samostatnou publikaci. Pro tuto chvíli vzpomeňme pouze ty nejdůležitější změny, na nichž se smluvní strany po několika měsících vyjednávání dohodly. „Samozřejmě že odbory těžko zabrání organizačním změnám ve strukturách

Armády ČR. Nastanou-li však, trváme na tom, aby byl odchod občanského zaměstnance doprovázen optimální kompenzací. Změna v rozšíření kategorií pro přiznání odstupného o skupinu zaměstnanců, kteří pracovali v resortu obrany 30 a více let, na desetinásobek průměrného výdělku je nepochybně pozitivním krokem,“ říká předseda SOS MO Pavel Vohnický. Současný stav je tedy následující: Zaměstnanci, s nímž byl rozvázán pracovní poměr výpovědí z důvodů organizačních změn podle ustanovení § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, náleží odstupné včetně odstupného ve výši trojnásobku průměrného výdělku podle ustanovení § 67 zákoníku práce ve výši: pětinásobku průměrného výdělku, trval-li pracovní poměr pět let a více, šestinásobku od 10 let, sedminásobku od 15 let, osminásobku od 20 let, devítinásobku od 25 let a desetinásobku, byl-li pracovní poměr 30 a více roků. V nárocích zaměstnanců dochází ke změně také v oblasti odměňování za pracovní pohotovost. „Cílem tohoto opatření je srovnat výši této odměny s odměnou stanovenou pro vojáky z povolání,“ dodává předsedkyně ČMOSA J. Šebková. Realita? Za dobu pracovní pohotovosti (§ 140 zákoníku práce) zaměstnanci přísluší odměna ve výši 15 % a jde-li o den pracovního klidu, tak ve výši 25 % průměrného výdělku. K navýšení finančních prostředků rovněž dochází při odměňování zaměstnanců resortu obrany. Podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. a) zákoníku práce se poskytuje zaměstnanci odměna při příležitosti dovršení 50 let věku do výše 10 000 Kč. Odměna ve výši 20 000 Kč se poskytuje zaměstnanci při prvním skončení pracovního poměru po přiznání invalidního důchodu nebo po nabytí nároku na starobní důchod. Výše odměn může být v rámci usměrnění platového vývoje na příslušný rok snížena, avšak pouze v dohodě smluvních stran. Významným počinem je i to, že se součástí kolektivní smlouvy staly další přílohy mající úzkou spojitost s činností občanských zaměstnanců v resortu Ministerstva obrany. Jakákoliv změna jejich věcného obsahu podléhá souhlasu ze strany odborů. Konkrétně se jedná o odměňování zaměstnanců, dále zásady pro tvorbu a čerpání fondu kulturních a sociálních potřeb, oceňování pracovní výkonnosti a iniciativy, poskytování náhrad cestovních výdajů a usměrnění platového vývoje.

17

Î ASOCIACE VOJÁCI SPOLEČNĚ

VÍC ve prospěch vojáků Text: Jaroslav PAJER Foto: Jan KOUBA

Dvanáct samostatných svazů a sdružení, jež mají zaměřením své činnosti blízko k armádě a jejím současným i bývalým příslušníkům, již přes deset let zastřešuje Asociace Vojáci společně. Koncem loňského roku přijalo její prezidium, které je z většiny tvořeno předsedy organizací, několik hlavních cílů.

Jeden z těchto cílů zaměřuje pozornost členů asociace na aktivity vykonávané ve prospěch příslušníků v činné službě, občanských zaměstnanců i bývalých vojáků. Samozřejmě že se pod tímto bodem skrývá několik dílčích úkolů. Představitelé Asociace Vojáci společně (AVS) chtějí například lobbovat v některých sociálních oblastech. „Určitě sem patří otázka bytů,“ říká předseda asociace plk. v záloze Jan Kříž (na snímku dekoruje stuhou AVS bojový prapor Hradní stráže). „Velkou část někdejších ,vojenských‘ bytovek armáda už dříve převedla na obce, které je pak nájemníkům prodaly,“ pokračuje. „Zbývá ale ještě zhruba osm tisíc bytů, které zatím předány nebyly. Ovšem jejich ceny jdou radikálně nahoru. Když vezmu příklad Brna, tak tam dříve zaplatili za třípokojový byt asi sedmdesát tisíc, ale teď se za obdobný chce pět set tisíc! Kde na to důchodce může vzít?“ Jiným předsevzetím členů asociace je zintenzivnit spolupráci s veliteli posádek. Dílčí akcí v této oblasti je projekt „Armádní kluby“. S jeho návrhem přichází Unie armádních sportovních klubů ČR − člen Českého olympijského výboru i Asociace Vojáci společně,

18

která ve svých řadách sdružuje 5,5 tisíce členů ze šedesáti sportovních oddílů. Unie nabízí resortu za možnost bezúplatného užívání tělovýchovných, sportovních a nebytových prostor ve vytypovaných posádkách vytvořit širokou nabídku programů pro volnočasové aktivity jak současných vojenských profesionálů, tak i dalších zájemců. „Zjednodušeně řečeno, mělo by to být něco podobného jako domy armády,“ objasňuje plk. Kříž. „Aby se měla především vojenská veřejnost kde sejít a třeba sehrát šachový turnaj, udělat si mikulášský večer a podobně.“ V některých městech vhodné prostory samozřejmě existují, ovšem jsou také perspektivní posádky, kde by bylo nutné klub vybudovat. „Dnes máme mnoho profesionálů, kteří skončí ve čtyři hodiny a buď jedou domů anebo spí na svobodárně a večer stráví v hospodě,“

OCENĚNÍ Í pokračuje předseda AVS. „Naším cílem je tyto lidi víc zapojit do společenského života, možná je něčemu naučit a motivovat je, aby na sobě pracovali i ve volném čase. Jsme si vědomi, že to je běh na dlouhou trať. Uvidíme, jestli se to podaří. Zřejmě začneme sportem, protože ten asi bude mladým lidem nejbližší.“ Členové asociace také chtějí pomoci při zlepšení podmínek pro službu vojáků v aktivní záloze. „Někteří mají problémy se zaměstnavateli,“ uvádí k tomu Jan Kříž. „To se musí nějak zákonně ,dotřepat‘. Jestliže stát takové vojáky potřebuje kvůli bezpečnosti, tak je podnikatelé za to nemohou vyhazovat z práce. To je věc, která se normálnímu rozumu příčí, a myslím si, že se do ní musí šlápnout.“ Samozřejmě že to nejsou všechny konkrétní nápady a aktivity, kterými chtějí členové svazů a organizací sdružených v Asociaci Vojáci společně přispět ke zkvalitnění života vojáků v činné službě, v záloze, občanských zaměstnanců i těch nejstarších bývalých příslušníků našich ozbrojených sil. Na příslušných ministerstvech proto třeba usilují o prosazení zákona umožňující zdarma vydávat léky válečným veteránům starším osmdesáti let; ve spolupráci s Generálním štábem AČR chtějí pokračovat v pořádání besed svých členů − vojenských pamětníků s profesionály v útvarech, které mají mezi posluchači značný ohlas; podporují rovněž vybudování léčeben pro dlouhodobě nemocné z řad veteránů v prostorách Vojenské nemocnice Olomouc a v Ústřední vojenské nemocnici Praha.

DO LIBERCE putoval další titul Volejbalisté Dukly zvítězili 8. února v soutěži o Český pohár a rozšířili tak svoji bohatou sbírku trofejí Žádný jiný český volejbalový klub se nemůže pyšnit tolika úspěchy. Od vzniku klubu v roce 1948 nasbírali liberečtí volejbalisté sedmnáct titulů mistrů republiky, pětkrát zvítězili v soutěži o Český (Československý) pohár a jednou vyhráli i Pohár mistrů evropských zemí.

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a archiv

Dosažené výsledky v uplynulé sezoně ocenil i náměstek ministryně obrany Jaroslav Kopřiva, který se na začátku března s úspěšnými armádními volejbalisty setkal a předal jim věcné dary a děkovné dopisy. „Rád přicházím mezi lidi, kteří ve zvoleném oboru mnoho umějí a hodně toho dokázali. Vím, že v životě není nic zadarmo a v životě sportovce už vůbec ne. Jménem svým i jménem ministryně obrany vám děkuji za vzornou reprezentaci armády, za významný příspěvek k posílení dobrého jména státu a českého sportu,“ uvedl náměstek Jaroslav Kopřiva a jeho slova nepatřila jen hráčům Volejbalového klubu DUKLA Liberec, ale všem, kteří jim vytvářeli potřebné zázemí. „Vítězstvím ve finále druhé nejvýznamnější volejbalové národní soutěže jste se stali, už po páté ve své historii, vítězi Českého poháru. Je to vynikající úspěch, jehož ozvěnou bude jistě také start Dukly v evropských pohárových soutěžích. Znovu se tak potvrdilo, že podíl armádních sportovců na sportovním dění v naší republice je nepřehlédnutelný a dokazuje, že značka Dukla je i po více než půlstoletí

Vítězný tým Dukly v extralize v roce 2003

své existence cenným šperkem ve sbírce našeho sportovního rodinného stříbra,“ dodal náměstek ministryně obrany. Za všechny oceněné poděkoval náměstkovi Jaroslavu Kopřivovi ředitel volejbalového klubu Pavel Šimoníček. „Určitě budeme i nadále s hrdostí závodit s logem Dukly na prsou,“ uvedl. „Dovolte mi, abych vám nyní předal tu malou kulatou zbytečnou věc, kterou se snažíme umístit do čtverce devět krát devět metrů za sítí vysokou 2,43 metru. Děláme to ale nejlépe v republice a jsme na to hrdí,“ řekl Pavel Šimoníček, když předával náměstkovi míč a fotografii týmu s podpisy všech jeho členů. Šéf volejbalového klubu ocenil podmínky, které armáda vytváří svým volejbalistům. Jde především o tréninkové a lékařské zabezpečení, jež pomáhá přilákat skutečně ty nejlepší sportovce. V řadách klubu je v současnosti více než 90 volejbalistů a jsou mezi nimi i junioři, kadeti, starší žáci, žáci, kteří, pokud se jim podaří dostat se na úroveň mladšího dorostu, dorostu a juniorů, mohou využívat všech možností vytvářených Duklou. „O tom, že poskytujeme mládeži skutečně nejlepší zázemí, svědčí například to, že polovina volejbalistů v klubu jsou našimi odchovanci,“ upřesnil ředitel klubu. Díky tomu, že volejbalový klub je příspěvkovou organizací a může mít sponzory, bylo možné jeho řady poprvé v jeho historii rozšířit i o zahraniční posilu – Argentince Estebana R. Símara. „Pokud jsme chtěli udržet výkonnost, tak jsme museli situaci řešit tímto způsobem. Už pět let jsme totiž byli jediným týmem, ve kterém nehraje ani jeden cizinec,“ objasnil Pavel Šimoníček důvod hostování zahraničního hráče.

19

Î VZDUŠNÉ SÍLY

AIRBUS je jen začátek Základnu ve Kbelích čeká rozsáhlá modernizace a výstavba nových objektů Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a Jan KOUBA

Pokud se v poslední době mluvilo o vojenském dopravním letectvu, bylo to zejména v souvislosti s novým letounem Airbus. Jeho dodání je však jen prvním krokem k celkové modernizaci. Na další vývoj vojenské dopravky jsme se ptali velitele 24. základny dopravního letectva plukovníka Josefa Bejdáka.

20

VZDUŠNÉ SÍLY Í Patrně nejdiskutovanějším tématem týkajícím se vojenského dopravního letectva je v současnosti obnova letadlového parku. První nový Airbus A-319CJ přistál ve Kbelích 30. ledna a druhý by jej měl následovat koncem letošního roku. Tím však celý proces teprve začíná. Koncepce modernizace dopravního letectva byla už schválena i vládou České republiky, nicméně pořadí jednotlivých kroků se ještě může měnit v závislosti na finančních možnostech resortu obrany. „Bohužel nelze říci, který druh letecké techniky bychom chtěli obměnit jako první, protože nás trápí s výjimkou letounů L-410 všechny v současnosti provozované kategorie,“ říká velitel kbelské základny plukovník Josef Bejdák.

OBNOVA TÉMĚŘ OD ZÁKLADŮ Jaký je tedy aktuální stav? 24. zDL dnes provozuje letouny A-319CJ, Tu-154M, Jak-40, An-26, Cl-601, L-410 a vrtulníky W-3A, Mi-8 a Mi-17. Nejstarším typem jsou v současnosti vrtulníky Mi-8 a letouny Jak-40. Všechny tyto stroje jsou sice neustále udržovány v perfektním technickém stavu, nicméně jejich další provozování začíná být značně nákladné. V případě zájmu o prodloužení jejich životnosti

by musely projít již třetí generální opravou, která by stála další finanční prostředky, ale neodstranila by některé nevyhovující parametry. Staré ruské typy se totiž vyznačují výrazně vyšší spotřebou paliva a navíc dnes ani nevyhovují přísným leteckým předpisům, ať už jde o emisní a hlukové limity či moderní přístrojové vybavení. Obdobná situace nastává i v případě letounů An-26, jejichž technická životnost skončí postupně v letech 2012 – 2015. Tyto stroje sice plní velkou část přepravních úkolů ve prospěch celé armády, nicméně z hlediska taktických možností se jiným aliančním typům nemohou rovnat. Mezi relativně bezproblémové typy lze naopak zařadit vrtulníky W-3A Sokol a letouny L-410. Čtyřistadesítky dnes slouží převážně k výcviku mladých pilotů a také k přepravě pro potřeby AČR a vzhledem k tomu, že se podařilo zachovat funkční výrobní závod v Kunovicích, bude snadné udržet je v provozu i v budoucnosti. Pokud vše půjde podle plánu, měl by být dalším krokem výběr malého dopravního letounu pro přepravu osob. „Ještě letos by se měla vypsat soutěž tak, aby dva stroje mohly být dodány na přelomu let 2008 a 2009. Počítáme s tím, že půjde o dvoumotorové proudové stroje s kapacitou zhruba 15 – 30 cestujících.

Od nových letounů očekáváme zejména výrazně větší dolet a nižší provozní náklady oproti stávajícím jakům a antonovům,“ doplňuje plukovník Bejdák. Někteří odborníci se k rozhodnutí o pořízení malých letounů vyjadřovali kriticky s odůvodněním, že takzvaná vícetypovost bude nadále komplikovat a prodražovat letecký provoz. Podle slov velitele kbelské základny však lze snadno spočítat, že tomu tak není. „Tento názor jsem také slyšel a dokonce jsme v jednu chvíli zvažovali místo dvou velkých a dvou malých letounů pořídit třeba tři letouny stejného typu. V úvahu připadal například nejmenší Airbus A-318. Jeho maximální vzletová hmotnost, od níž se odvíjejí veškeré další náklady, je však stále poměrně vysoká,“ vysvětluje plk. Josef Bejdák. Má tím na mysli zejména řadu poplatků, ať už za letecké navigační služby či za přistání a další služby na kterémkoliv civilním letišti, jež se vypočítávají právě na základě maximální vzletové hmotnosti každého stroje. U Airbusu A-319CJ činí tato hodnota 75,5 tuny, zatímco u chystaného malého letounu by se pohybovala řádově okolo 20 tun. Podobné je to i se spotřebou paliva, která je u A-319CJ zhruba 2,5 tuny na jednu hodinu letu, ale u malého stroje by dosahovala maximálně jedné tuny na hodinu. Další typ s výrazně menšími provozními náklady tak má v českém letectvu své jasné opodstatnění. Jak už bylo zmíněno, letecká technika dopravního letectva se musí obměnit ve všech kategoriích. Někdy se poněkud nepřesně mluví o tom, že například airbus nahradí tupolevy, malý dopravní letoun jakovlevy a nákladní stroj antonovy. To je však pravda jen částečně. Airbus sice uveze větší hmotnost, ovšem jeho nákladový prostor je oproti Tu-154M menší, a tudíž hůře využitelný. Proto je nutný nákladní letoun s dostatečnou kapacitou. Jednoduše řečeno, teprve s kompletně obměněným letadlovým parkem bude 24. zDL schopna plnit neustále se zvětšující spektrum a množství úkolů, které jsou na její příslušníky kladeny.

RUZYNĚ BUDE OPUŠTĚNA Je-li řeč o příslušnících základny, nelze nezmínit celkovou personální situaci. Jak říká velitel, ta se za poslední roky poměrně stabilizovala. „Poslední velká vlna přijímání pilotů k Českým aeroliniím skončila zhruba před třemi lety. Na druhou stranu se musíme smířit s tím, že prakticky žádná armáda nedokáže nabídnout svým pilotům takové finanční podmínky jako civilní provozovatelé. S určitou odchodovostí létajícího personálu se potýká i mnoho letectev Severoatlantické aliance, a tak se jí nevyhneme zřejmě ani v budoucnosti. Musíme ji však udržet v přijatelných mezích, aby už nenastala situace, v jaké jsme se ocitli zhruba před pěti roky, kdy jsme měli skutečně problémy sestavovat osádky na některé lety. Myslím si, že zavedení nové moderní techniky je výrazným impulzem, který bude naše příslušníky motivovat k další práci pro armádu,“ komentuje plukovník Bejdák. V letošním roce čeká 24. základnu dopravního letectva ještě zásadní reorganizace. K 1. říjnu 2007 dojde ke sloučení letek tak, že u každé budou společně sloužit piloti i technici. Hlavními stavebními kameny kbelské základny se stane dopravní letka s takzvanými bílými letadly, transportní a speciální

21

Î VZDUŠNÉ SÍLY letka, která bude provozovat nákladní stroje, a třetí letka vrtulníková. Další jednotky v nové struktuře pak představují letka letecko-technického zabezpečení, letka oprav a prapor zabezpečení. Tento model samozřejmě není nic nového a podobně jsou dnes organizovány i letecké základny v Čáslavi či Přerově. Plukovník Josef Bejdák však vidí i některé zápory, které s sebou reorganizace přinese: „Musíme počítat s tím, že slučování letek připraví některé lidi o funkce a některé i o hodnosti. Bude hodně záležet na personální práci, abychom všem dotčeným i do budoucnosti zajistili smysluplnou práci. Podle mého reorganizace minimálně v počátečním období bude komplikovat práci zejména velitelům. Lidé i nadále zůstanou ve stávajících objektech, a tak s nimi stejně nebudou moci být v neustálém kontaktu.“ Zásadní změna se promítne i do práce velitele leteckého křídla. Až dosud měl ve své podřízenosti pouze létající personál, zatímco od října bude velet zhruba osmdesáti procentům výkonných prvků základny. Ve Kbelích se na reorganizaci připravují již dnes, a tak už byli vybráni velitelé nově vzniklých letek, kteří spolupracují s těmi stávajícími a také již provedli pohovory se všemi svými příslušníky. Asi nejviditelnějším krokem reorganizace bude přesun odloučené části z Ruzyně do Kbel. Ještě během léta a podzimu budou muset někteří zaměstnanci základny cestovat mezi oběma letišti, neboť například technici mají typové zkoušky jak pro airbus, tak i pro tupolevy. Jako první se do Kbel přemístí letoun

22

Cl-601 Challenger s veškerým svým technickým zázemím. Ve Kbelích se již podařilo zrekonstruovat dva původní hangáry, které poskytnou prostor pro techniku i ruzyňský personál. Jakmile bude dodán i druhý Airbus A-319CJ, měl by se přesun dokončit, aby mohla armáda stávající prostory na Ruzyni opustit do konce letošního roku. Podle slov plk. Bejdáka se tak děje takřka za pět minut dvanáct. Velký rozmach civilního leteckého provozu totiž výrazně zvyšuje ceny pronájmů na Ruzyni, ani armáda by zřejmě tomuto trendu neunikla a za hangár pronajatý od ČSA a parkovací plochy pronajaté od Letiště Praha by pravděpodobně velice brzy musela platit několikanásobně vyšší částku. Plk. Bejdák však chce ruzyňské letiště v omezené míře využívat i nadále: „Zůstane nám budova s odletovou halou, která je v majetku armády. Zdejší salonky a hala mohou posloužit například při přijímání zahraničních delegací. Počítáme s tím, že dokud nebude provedena generální oprava dráhy ve Kbelích, budeme na ruzyňském letišti odbavovat i rotace vojsk a cestující Volarezy.“ V budově ze třicátých let zůstane několik lidí, kteří se budou starat o její údržbu, a volné prostory budou nabídnuty k využití jiným složkám armády.

NEJVĚTŠÍ STAROSTI S DRÁHOU S přesunem všech částí základny do Kbel vyvstává také nutnost zásadní modernizace zdejšího letiště. Již koncem loňského roku byla vybrána firma, jež nyní zpracovává projekt takzvaného generelu základny. Dokončen by měl být letos v létě a pak bude jen otázkou finančních možností, kdy dojde k jeho realizaci. Podle velitele 24. zDL je však nezbytné některé kroky provést co nejdříve. „Jako naprosto klíčovou vidím generální opravu vzletové a přistávací dráhy. Poslední byla provedena v roce 1969 a od té doby se dráha v podstatě jen záplatuje,“ říká plukovník Josef Bejdák. Po opravě dráhy a zvýšení její únosnosti by se ve Kbelích chtěli věnovat objektům určeným pro příslušníky základny. Do budoucnosti se počítá s opuštěním kasáren naproti letišti přes Mladoboleslavskou ulici. Tím vznikne potřeba výstavby zcela nové multifunkční budovy určené zčásti létajícímu personálu a zčásti logistice. Nový bude muset být i jídelní blok, který dnes stojí v kasárnách mimo letiště a jehož oprava by se tak už nevyplatila. Dalším krokem by se měla stát výstavba nového velkého hangáru, v němž by své místo našla letka oprav a který by poskytl i dostatečnou

skladovou kapacitu. Čeho se však ve Kbelích nedočkáme, jsou objekty jednotlivých letek, které dnes stojí například v Čáslavi, kde pozemní i létající personál letky sdílí jednu budovu. Podle plukovníka Bejdáka dopravní letectvo funguje jinak než taktické, a tak má i jiné potřeby. Není prý nutné sestěhovat lidi na jedno místo, ale naopak je výhodnější, když třeba technici budou co nejblíže ke svým letadlům. V další fázi modernizace základny dojde i k opravám ostatních objektů, jako je například hasičská stanice či autopark. Na závěr by se pak úsilí mělo soustředit opět k provozním plochám, konkrétně na pojezdové dráhy a stojánky letecké techniky. Cílem je splnění aliančních standardů i standardů civilního leteckého provozu. Na letišti by měla být instalována třeba myčka letadel či odmrazovací můstky, které jsou dnes jinde již běžnou záležitostí. Kbely slouží i jako záložní plocha pro letouny čáslavské základny, proto by zde měla vyrůst jedna bojová stojánka, na níž by bylo možné odbavit kterýkoliv bojový letoun, včetně vybíjení a nabíjení zbraní. V konečném stavu bude celá základna fungovat mnohem efektivněji a její příslušníci získají pro svou práci lepší podmínky. Jednotlivé součásti, které musejí spolu neustále komunikovat, se soustředí na jedno místo. Součástí generelu budou pochopitelně i některé bezpečnostní prvky. Jak říká plukovník Bejdák, Kbely mají oproti jiným základnám určitý náskok. Letiště je již dnes prakticky celé oplocené a jsou zde instalovány některé elektronické zabezpečovací systémy. Investice do této oblasti proto nebudou tak vysoké, jako kdyby se celé zabezpečení stavělo od základu. Důležitým faktorem, jenž ovlivní veškerou novou výstavbu, je historická hodnota stávajících budov. Přednedávnem se podařilo provést opravu historického majáku a vodojemu, který tvoří významnou dominantu Kbel jako takových. Zachováno zůstane i původní jádro letiště s pěti hangáry a několika dalšími objekty, jako jsou například takzvané vily. Podle velitele 24. základny dopravního letectva je tato část letiště vybudována velice promyšleně a kvalitně, a proto není důvod zde něco měnit. Letiště už posuzovali i architekti a každá další výstavba by měla respektovat původní pojetí celého prostoru. Ne snad že by se nové budovy stavěly v historickém stylu, ale mezi ty staré musejí zapadnout. Jedině tak se naplní snaha prvních budovatelů našeho letectva, kteří již v roce 1923 požadovali esteticky hodnotné a výrazné letiště Praha-Kbely.

O pohár OSVOBOZENÍ Už po třiatřicáté se letos koná mezinárodní střelecká soutěž družstev a jednotlivců O pohár osvobození, kterou pod záštitou ministryně obrany pořádá Svaz vojáků z povolání Armády České republiky – Asociace záložních brigád ve spolupráci s Ředitelstvím výcviku a doktrín Vyškov, Svazem vojáků v záloze České republiky a Vojenskou policií.

Turnaj je určen pro čtyřčlenné týmy složené z vojáků v aktivní záloze, vojáků v povinné záloze, příslušníků ozbrojených složek a pozvaných hostů, mezi nimiž jsou také rezervisté ozbrojených sil členských států NATO a PfP. Soutěží se ve čtyřech disciplínách – ve střelbě z pistole na přesnost, v bojové střelbě z pistole na čas, ve střelbě ze samopalu vz. 58 a v hodu granátem na cíl, přičemž zbraně dodá pořadatel. Příspěvek účastníka, ve kterém jsou zahrnuty náklady na stravu, ubytování a startovné, činí 500 Kč (20 eur). Soutěž se koná ve dnech 11. až 13. května 2007 ve Vojenském výcvikovém prostoru Březina u Vyškova. Termín přijetí přihlášek je nejpozději do 15. dubna. Bližší informace (včetně tiskopisu přihlášky) lze získat u kpt. v záloze Ing. Arnošta Líbezného na adrese SVP AČR – Asociace záložních brigád, Stránského 28, 616 00 Brno, tel. 543 235 262, fax 543 235 271, e-mail [email protected] nebo na www.svz.cz

23

Î PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 4/2007

PŘIVEDL HO zájem o létání Představujeme ředitele Inspekce ministra obrany brigádního generála Čestmíra Tesaříka Text: Vladimír MAREK Foto: archiv generála Čestmíra TESAŘÍKA

Generál Tesařík se narodil 18. června 1959 v Jeseníku. Základní školu navštěvoval v Javorníku. Na Vojenské gymnázium v Opavě ho přivedl především zájem o létání.

Většina posluchačů vojenských gymnázií však v té době byla předurčena pokračovat ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. A tak měl vlastně víc štěstí než rozumu, když se v roce 1978 dostal na Vysokou vojenskou leteckou školu SNP v Košicích. „Situace mi tehdy přála, a to minimálně v tom, že v Košicích se prvním rokem otevíral vrtulníkový pilotní směr coby vysokoškolské studium,“ komentuje to po letech generál. Samozřejmě že původně chtěl asi jako každý kluk létat na nadzvukových letounech, postupně ale přišel na chuť i létání na vrtulnících. Má to údajně nesporné přednosti. Postupně prošel funkcemi pilota a staršího pilota vrtulníku, kapitána vrtulníku, letovoda a velitele roje. Později zastával funkce zástupce velitele a velitele vrtulníkové letky a zástupce velitele 51. vrtulníkového pluku v Prostějově. Po přechodu vrtulníkových jednotek do Přerova se stal velitelem letecké skupiny, zástupcem velitele 33. základny vrtulníkového letectva a poté i velitelem základny. V současné době má generál Tesařík odlétáno více než tři a půl tisíce hodin,

a to na vrtulnících Mi-2, Mi-4, Mi-17, Mi-24, Mi-35 a W-3A Sokol. Nejvíce ho oslovilo létání s vrtulníky Mi-24. A to nejen proto, že u nich strávil nejvíce času. Byly to dobré stroje. Zajímavé pro něho bylo ale i létání s vrtulníky W-3A Sokol. Za nejlepší léta své vojenské kariéry považuje dobu, kdy velel letce a později i vrtulníkové základně. Vždy ctil zásadu, že po podřízených nemůže chtít nic, co by sám nedokázal, co by sám nezvládl. Prostě jim musí jít příkladem. A to jak v práci, tak i v chování. Vzdělání si doplňoval průběžně i po skončení školy. Na Vojenské akademii v Brně absolvoval v letech 1994 až 1996 Vyšší akademický kurz Generálního štábu na téma operační a bojové použití letectva. V letech 2000 až 2001 absolvoval ještě operační velitelský kurz Generálního štábu v oboru vojenské strategie a operačního umění – řízení obrany státu. Věnoval se také studiu anglického jazyka. Krizí měl během své vojenské kariéry hned několik. Buď ho naštvali podřízení nebo nadřízení. To je ale prý normální. Člověk nemůže být pořád v pohodě a mít dobrou náladu. Už při

studiu vojenského gymnázia chtěl několikrát odejít. Rodiče mu ale vždy řekli, sám sis to vybral, tak to také dodělej. V roce 2002 nastoupil do funkce zástupce inspektora Armády České republiky. O dva roky později se stal ředitelem Inspekce ministra obrany. V říjnu 2004 byl jmenován do hodnosti brigádního generála. Ani funkce úředníka na Ministerstvu obrany ve srovnání s funkcí pilota nemusí být tak nudná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Navíc prý od létání tak úplně neodešel. Stále ještě plní letové hodiny na vrtulníku Mi-24, respektive Mi-35. Navíc na jeho úřadě pracuje komise, která se zabývá mimořádnými událostmi v letectvu a občasnými problémy mezi vojenským a civilním letectvem. A tak trvá na tom, aby technici a piloti v ní zařazení si i nadále udržovali svou odbornost. Mezi jeho koníčky patří zájem o přírodu, ze sportů je to především cyklistika a tenis, rád také fotografuje. Největším jeho koníčkem je ale rodina. Má dvě dcery a na obě je patřičně pyšný. Starší Veronika studuje v Brně pedagogiku, mladší Jana v Olomouci medicínu.

KDO UHODL? Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce: V. Juránková, R. Sporysz a J. Šimek. Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

24

25

Î VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ

DO ŽHAVÉHO Í

Generál Bulík přednášel v kurzu GŠ Text a foto: Pavel PAZDERA

„Jedním z hlavních úkolů našich ozbrojených sil v letošním roce je dosažení počátečních operačních schopností k 31. prosinci 2007,“ uvedl na přednášce pro posluchače kurzu Generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil Slovenské republiky generál Ľubomír Bulík. Jeho přednáška v kurzu Generálního štábu, jehož garantem je Ústav operačně-taktických studií UO, se uskutečnila v pondělí 12. března. Na půdě brněnské vojenské vysoké školy nejvyššího armádního činitele ze sousedního Slovenska přivítali náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Vlastimil Picek a rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Rudolf Urban.

26

Po krátkém setkání se svým českým protějškem a představiteli Univerzity obrany generál Ľubomír Bulík zavítal mezi posluchače kurzu Generálního štábu. Tématem jeho přednášky a následné diskuse s důstojníky tohoto nejvyššího kariérového kurzu byl současný stav reformy Ozbrojených sil Slovenské republiky. Generálo Bulík posluchačům nejprve připomněl významné události od vstupu Slovenské republiky do NATO a EU a zhodnotil dosažené výsledky při plnění úkolů výstavby Ozbrojených sil SR. Podle jeho názoru nově budované slovenské ozbrojené síly mají mít expediční charakter a k dosažení tohoto cíle nyní směřují všechny aktivity jak v přípravě a výcviku vojáků a jednotek, tak i v modernizaci techniky a v procesech velení a řízení. V současné době probíhá proces optimalizace velitelských struktur. „Zvažujeme, zda zachováme tři operační velitelství nebo budeme mít jen dvě,“ řekl generál. Dále seznámil posluchače kurzu Generálního štábu, ve kterém mimo českých důstojníků

studuje příslušník německého Bundeswehru a plukovník slovenské armády, s organizační strukturou Ministerstva obrany SR a Ozbrojených sil SR, s výsledky plné profesionalizace a s vytvořením poddůstojnického sboru Ozbrojených sil SR. „Naše ozbrojené síly jsou od 1. ledna 2006 plně profesionální a této důležité změny jsme dosáhli o jeden rok dříve. Na rozdíl od české armády jsme zavedli poddůstojnický sbor, který má stále významnější vliv. S tím souvisí i vytvořená pozice hlavního poddůstojníka OS SR,“ uvedl generál Bulík. Podle nejvyššího armádního velitele slovenské ozbrojené síly realizovaly v letech 2001 až 2005 transformaci hodnostní struktury, např. z původních 519 plukovníků mají dnes jen 155 důstojníků v této vyšší hodnosti, místo 1527 podplukovníků jich mají 442 a místo 2009 kapitánů slouží nyní 997 důstojníků v dané hodnosti. Jak ve vystoupení náčelníka Generálního štábu OS SR, tak i v následné diskusi se hovořilo o systému výcviku jednotlivce a jednotek, o modernizaci techniky a automatizovaných systémů velení a řízení, o stabilizaci personálu, fungování logistiky, účasti v mezinárodních mírových operacích a misích, vyčleňování jednotek do aliančních sil rychlé reakce (NRF) a také o vytvoření společné česko-slovenské jednotky a polsko-německo-slovenské jednotky v rámci Evropské unie (EU BG). Zdůraznil, že Europe Battle Groups by měly představovat bojové skupiny k odvrácení regionálních konfliktů a že v zahraničních mírových misích a ve strukturách NATO a EU působí 675 příslušníků OS SR. Současná koncepce výcviku v Ozbrojených silách SR je postavena na projektu jednotného výcviku na dvouleté období. Při tom je stále větší důraz kladen na využívání moderních simulačních technologií. V září 2007 se ve Vojenském výcvikovém prostoru Lešť uskuteční první větší vojenské cvičení s použitím simulačních technologií.

3. SETKÁNÍ MODRÝCH BARETŮ

pořádá jihočeská organizace SVVČR ve spolupráci s PČR, VZ Boletice, ÚÚVÚ Boletice a ČSOL

KDY 14. 4. 2007

KDE 2. nádvoří zámku Český Krumlov (u kanonů)

PROGRAM:

10.00 – 10.50 registrace a organizační záležitosti 11.00 – 11.20 slavnostní nástup Modrých baretů, pozdravy a udělení ocenění 11.30 – 12.30 neformální setkání účastníků mírových misí (restaurace Máselnice) 11.30 – 13.30 zápis do kroniky – zámecká věž 12.30 – 13.30 návštěva vinného archivu Modrých baretů – 5. zámecké nádvoří Odpolední část – střelnice a cvičiště Vyšné (za kasárnami) 15.00 slavnostní zahájení odpolední části 15.00 – 17.00 střelecká soutěž (18.00 vyhlášení výsledků) 15.00 – 19.00 promítání filmů a obrazové dokumentace z misí a z výcviku na ně, soustředění video, foto a textové dokumentace pro archiv Modrých baretů a pro připravovanou publikaci 16.00 – 22.00 neformální posezení účastníků akce u táboráku

Změna programu vyhrazena, detaily budou upřesňovány na www.jihocesky.legionar.org.

Předpokládaný účastnický poplatek: Členové SVVČR JčK 100 Kč Členové SVVČR ostatních krajů a držitelé osvědčení VV 150 Kč Nečlenové 200 Kč Mládež do 18 let, členové ČSOL – úč. 2. svv bez poplatků

27

Î KALEIDOSKOP

MODERNIZACE Í Mezinárodní kongres ke krizovému řízení Ve dnech 7. a 8. března se v brněnském interhotelu Voroněž uskutečnil mezinárodní kongres INTEROP-SOFT, jehož odborným garantem byla Univerzita obrany v Brně. Kongres byl určen pro odborníky působící v bezpečnostních, obranných, hasičských, záchranářských, zdravotnických, humanitárních a vzdělávacích složkách a institucích všech resortů ve prospěch spolehlivosti, efektivity a interoperability bezpečnostních a obranných systémů, technologií a procesů v ČR a EU. Pracovního setkání se zúčastnilo na 120 odborníků z Polska, Slovenska, Belgie, Velké Británie, Nizozemska, Rumunska a České republiky. Vlastní odborný program zahájil prezident Evropské asociace pro bezpečnost Leszek Korzeniowski z Polska. Ve svém příspěvku představil stav, rozvoj a budoucnost bezpečnostní vědy v Evropě. Rektor Univerzity obrany v Brně brigádní generál Rudolf Urban poté hovořil o potřebnosti integrace vysokoškolsky vzdělávaných odborníků pro jednotlivé oblasti bezpečnostního systému českého státu. Současně nastínil možný přístup jak tohoto cíle dosáhnout, a to cestou vytvoření společného studijního minima v rámci vysokoškolských studijních programů. Hlavní pozornost referujících byla věnována takovým tématům, jako jsou uživatelské výhody informačních systémů a technologií v krizovém řízení, zavádění nových kybernetických systémů a technologií, výkon veřejné správy a služby v krizových situacích, zlepšování efektivity operačních schopností a součinnosti složek integrovaného záchranného systému či ochrana životů, zdraví a humanitární pomoc obyvatelstvu v krizových situacích. Text: Pavel PAZDERA, foto: npor. Alois BRÁZDA

Generál propůjčil studentům své jméno

Dvoumístný L-159T1 zalétnut

Počátkem března zavítal na Univerzitu obrany v Brně brigádní generál v. v. Zdeněk Škarvada, válečný pilot s pohnutými osudy. Během své návštěvy se setkal se studenty – budoucími piloty. Besedy se zúčastnil také starosta generálova rodného města Zdeněk Peša a předseda brněnské odbočky Svazu letců ČR plukovník v. v. Oldřich Rampula. „Jsem překvapen a dojat,“ řekl generál, když se dozvěděl o záměru propůjčit končící studijní skupině pilotů jeho jméno a životní heslo: „Skupina generála Škarvady – Keep Floating“. Tímto heslem, volně přeložitelným jako „Nikdy to nevzdávej“, se vždy také řídil. Na besedě se začínajícími piloty se podělil o své bohaté životní zkušenosti. Zdeněk Škarvada se narodil v roce 1917 v Olešnici nedaleko Blanska. Vždy měl blízko k letadlům a létání a není proto divu, že se v roce 1939 ocitl jako polní pilot u 4. pluku v Pardubicích. Po okupaci vlasti odešel do Polska, odkud se dostal přes Rumunsko, Sovětský svaz, Egypt, Indii a následně lodí kolem Afriky do Velké Británie, kde vstoupil v roce 1940 do RAF. Jeho bojové působení u 310. čs. stíhací perutě skončilo v roce 1942 selháním motoru a seskokem do kanálu La Manche, odkud se dostal do německého zajetí. Do května 1945 prošel několika zajateckými tábory. Po skončení války působil i nadále v letectvu československé armády. Později byl ale z politických důvodů propuštěn a nucen zastávat jen podřadné práce. Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Text a foto: npor. Alois BRÁZDA

Přebor velitele společných sil v sálové kopané Poslední tři únorové dny se ve stochovské sportovní hale v režii 154. záchranného praporu Rakovník konal už tradiční Přebor společných sil v sálové kopané. Sportovního klání se účastnilo celkem 125 fotbalistů, kteří ve třinácti družstvech reprezentovali jednotlivé brigády a útvary společných sil. Týmy byly rozděleny do čtyř skupin, z nichž se přes čtvrtfinále a semifinále nominovala dvě nejúspěšnější mužstva – 15. ženijní záchranná brigáda Bechyně a 23. základna vrtulníkového letectva Přerov – do bojů o „zlato“. O třetí místo se pak utkaly kolektivy z 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Liberec a 13. dělostřelecké brigády Jince. Přeborníkem společných sil v sálové kopané se pro letošní rok nakonec stalo přerovské družstvo (na snímku), druhou příčku obsadili Bechyňští a „bronz“ získali Liberečtí. Nejlepším brankářem turnaje byl rtm. Roman Bernkopf z 15. žzb, jako nejlepšího hráče vyhodnotili rtm. Martina Málka z 23. zVrL a trofej nejlepšího střelce si odnesl nrtm. Michal Budek z téhož útvaru. Text: npor. Tomáš MIK, prap. Alena HRDLIČKOVÁ, foto: Tomáš MIK

28

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Aero Vodochody

První dvoumístný cvičný letoun L-159T1 pro české letectvo vzlétl 8. března z továrního letiště vodochodského Aera. Podle zkušebních pilotů Rostislava Stroina a Vladimíra Kvardy proběhl 63minutový let bez jakýchkoli závad. Tím začala další etapa projektu, v jehož rámci jsou ve Vodochodech přestavovány čtyři armádní nevyužívané jednomístné bojové L-159A na stejný počet strojů dvoumístného cvičného provedení.

Prakticky ihned po záletu začínají letové i pozemní zkoušky, které znovu detailně ověří veškeré režimy a funkce tohoto prvního sériově vyrobeného letounu, který pro účely zmíněných zkoušek zároveň plní úlohu tzv. prototypu. Po vývojových zkouškách bude následovat certifikace na odboru vojenského letectví MO ČR a následně přijde na řadu přeškolení instruktorů i pozemního personálu. Podle Josefa Neumana, který má na sekci vyzbrojování MO tento program na starost, by zkrácené vojskové zkoušky měly proběhnout v září a do konce letošního roku budou všechny letouny předány letecké základně v Čáslavi. Kromě prvního a již létajícího stroje se zbylé tři kusy nacházejí v různých etapách rozpracovanosti. Důvody, proč bylo zvoleno řešení přestavět čtyři jednomístné bojové stroje na stejný počet strojů cvičného provedení, spočívají v tom, že se v dané situaci jedná o ekonomicky nejvýhodnější a také nejrychlejší řešení, při kterém se využije maximální podíl komponentů z nadbytečných strojů. Z nové výroby pochází skořepina trupu sahající od přídě prakticky až po její zadní část s ocasními plochami. Vše ostatní včetně křídla, motoru a dalších celků se použije z L-159A.

Protože L-159T1 není určen pro bojové nasazení, ale výcvik a přeškolování pilotů, nemá palubní radar, systém výmetnic klamných cílů nebo varovný radiolokační přijímač, chybí pancéřování pilotní kabiny či palubní vyvíječ dusíku OBIGGS. Změny jsou viditelné i v pilotní kabině. Na přístrojové desce předního pilotního prostoru L-159T1 byl demontován jeden ze dvou barevných multifunkčních displejů a také malá obrazovka včetně ovládacích panelů integrovaného systému vlastní ochrany. Pilot/instruktor v zadním pilotním prostoru má k dispozici na levé straně umístěný víceúčelový displej. Uprostřed horní části desky se nachází tzv. opakovač, což je barevná obrazovka, na které může instruktor sledovat zobrazení z průhledového displeje HUD v přední kabině. Stejný opakovač na pravé straně přístrojové desky pak zobrazuje informace z vícefunkčního displeje v přední kabině. Ve středu palubní desky se nachází sdružený elektronický záložní přístroj ESIS převzatý z L-159B, nahrazující záložní elektromechanické přístroje a ukazatele (umělý horizont, ukazatel horizontální situace, barometrický výškoměr, rychloměr a vario), které se v tomto prostoru nacházejí u L-159A a jsou použity na přední přístrojové desce L-159T1.

29

Î ZAHRANIČÍ

ZAHRANIČÍ Í takže jsem se zdejší jazyk naučil na úroveň STANAG 2. Sebevědomě jsem si myslel, že to bude stačit. Ukázalo se ale, že je to jen jakési existenční minimum a je potřeba na sobě ještě velmi tvrdě pracovat.

Z LÉKAŘE diplomatem

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

„ Z nabízených možností jste zvolil profesi, která je od lékařství asi nejvíc vzdálená. Dostanete se jako diplomat ještě k medicíně? Lékařskou praxi teď provozovat nemohu, ale s medicínou jsem určitě neskončil. Věnovat se dočasně něčemu jinému bylo však velkou výzvou a ani teď se nedá říci, že bych úplně ztratil kontakt s medicínou nebo nevyužil toho, co jsem se naučil v předchozích funkcích. Někdy se ukazuje, že je velmi užitečné mít nějakou profesní historii, neboť to zvyšuje respekt. Řada civilních diplomatů jsou bývalí významní vědci, umělci nebo vojáci a je to pro jejich práci výhodou.

„Do Itálie jsem přijížděl s pocitem, že tato země už mě ničím nemůže překvapit. Mýlil jsem se,“ tvrdí plukovník Miroslav Bartoš

Už od dávných dob patří Řecko a Itálie k významným středomořským zemím. Ačkoliv má jejich historie hluboké kořeny, jsou oba státy hodně rozdílné, a to i ve vojenské oblasti. Od roku 2004 má Itálii i Řecko na starost český přidělenec obrany sídlící v Římě. O rok později do této funkce nastoupil plukovník doc. MUDr. Miroslav Bartoš, CSc.

„ Dlouhou dobu jste vykonával lékařskou praxi a kontakt s klinickou medicínou jste udržoval i během devítiletého řízení Ústřední vojenské nemocnice. Jak se z lékaře stane diplomat? Po devíti letech ve funkci ředitele nemocnice jsem se dostal na určité rozcestí. S armádou jsem měl podepsaný kontrakt ještě na několik let, ale vrátit se k mému oboru nebylo dost dobře možné. Jednak nebylo volné místo ortopeda a navíc by bylo složité se vracet na nějaké subalterní místo v podniku, kterému jsem dlouhou dobu šéfoval. Bylo mi jasné, že případné nabídky půjdou dál od medicíny. V minulosti jsem se věnoval pedagogické i manažerské činnosti a v úvahu přicházelo také vyslání do zahraničí. Umím anglicky, německy, rusky, ale podle zákonů vojenské logiky bylo rozhodnuto, že půjdu do Říma s tím, že se musím rychle naučit italsky. Studoval jsem sice kdysi v NATO Defense College v Římě, kde však veškerá výuka a konverzace probíhá v angličtině. Itálie je velkou sebevědomou zemí a bez velmi dobré znalosti italštiny se tady nedá žít, natož pracovat.

„ Přidělenec obrany je laickou i odbornou veřejností považován především za člověka, k jehož hlavním pracovním úkolům patří posílat do republiky zprávy o tom, co kde slyšel nebo četl. Co je ale ve skutečnosti podstatou vaší práce? Když jsem do této funkce nastupoval, tak jsem také přesně nevěděl, co všechno obnáší. Přiznám se, že jsem měl trošku obavy z toho, jestli nepůjde jen o nudné vyplňování formulářů a potřásání rukou na recepcích, ale musím říci, že se za touto funkcí skrývá velmi široké spektrum činností. Kromě jasně formalizovaných administrativních činností, zodpovídáme třeba za organizaci přeletů všech

českých vojenských letadel atd., máme mnoho dalších úkolů. Jde také o práci s informacemi, podobně jako tomu je u civilních diplomatů, ale ten záběr je mnohem širší. Na ambasádě je hlavou úřadu velvyslanec, který má především reprezentační a koordinační povinnosti, ale k ruce má také tým diplomatů, specializovaných na určité činnosti – například politiku, kulturu nebo obchod – a samozřejmě i zabezpečovací technický personál. Vojenský přidělenec je zcela autonomní a vše, včetně hospodářského managementu, si musí zařídit sám. Je to někdy velmi náročné, ale zase to dává člověku svobodu v rozhodování a práci činí zajímavější. Zabývám se třeba obchodními záležitostmi, kulturou, historií, sociální problematikou, imigrací a dalšími oblastmi ve vztahu k vojenské a bezpečnostní problematice. Je toho opravdu dost. „ Na ambasádě je přidělenec obrany samostatným prvkem. Nebylo by jednodušší být součástí týmu ambasadora, ve kterém byste řešil úkoly související s armádou a využíval přitom veškeré zabezpečení? Umím si představit i tento model, ale možná existují historické důvody pro to, že to dnes funguje jinak. Nejsme zde vnímáni jako cizorodé těleso, ale jako součást týmu, který reprezentuje Českou republiku. Souvisí s tím také to, že se podílím na některých činnostech velvyslanectví, přičemž někdy jde o neformální pomoc – třeba když se organizují oslavy státního svátku, tak na tom pracuje celá ambasáda. V organizační struktuře je to tak,

„ Jak jste jazykový handicap vyřešil? Od rozhodnutí k samotnému odjezdu uplynul skoro rok, během kterého jsem se velmi intenzivně učil italsky. V rámci přípravy jsem byl v Itálii i na tříměsíčním jazykovém kurzu,

30

31

Î ZAHRANIČÍ že velvyslanec je formálně šéfem mise, ale já mám své velitele v Praze. „ Získávání informací je důležitou součástí vaší práce. Můžete nám blíže specifikovat jejich podstatu? Jsme diplomaté, takže pracujeme s otevřenými zdroji a s otevřenými informacemi. Můžete namítnout, že bychom mohli noviny číst i v Praze, ale tím, že jsme tady, tak víme, kde jsou tyto informace dostupné. Někdy člověk získá i otevřené informace velmi rychle neformálním způsobem, třeba v rozhovoru se svými kolegy. Vidím, jaký je rozdíl získávat informace v Itálii, kde sídlím a mám dennodenní kontakty, než v Řecku, kam jenom dojíždím. „ A to spektrum informací? Jak už jsem se zmínil, je velmi široké. Například když se někde v novinách objeví informace

ZAHRANIČÍ Í o nějaké technické novince, tak dostaneme úkol zjistit, jestli ji mají i v Itálii, nebo nás zajímá místní názor na nějaký problém atd… „ Jste přidělenci jiných států žádán o informace o Armádě České republiky? Tak to většinou nebývá a málokdo z nás podává vojenské informace o své zemi. Když se mě někdo zeptá, tak ho většinou odkážu na oficiální zdroje. Někdy se takové případy vyskytnou, ale ostatní přidělenci vědí, že jim zpravidla odpovím tímto způsobem, stejně jako by mi odpověděli oni. „ Ve své působnosti máte i Řecko, které je od Itálie poměrně vzdáleno. Jak často tuto zemi navštěvujete? Na ambasádě v Řecku mám „opuštěnou“ kancelář a jezdím tam podle potřeby, zhruba jednou dvakrát měsíčně.

„ Máte tedy možnost porovnávat Řecko a Itálii. Popište nám stručně armády těchto států? Člověk by řekl, že to jsou země podobného charakteru, ale jejich ambice jsou rozdílné. Itálie je velkou zemí, která se počítá k lídrům Středomoří i Evropy a statistická čísla jí v tom sebevědomí dávají za pravdu. Řecko je země velká jako ta naše, a tak nás Řekové vnímají trošku jinak – víc partnersky.

za stejné situace bylo těch havárií paradoxně mnohem víc, neboť Italové jsou zvyklí být připraveni kdykoliv zareagovat a zastavit. Nemohou totiž počítat s tím, že druhý řidič bude respektovat pravidla. Běžně dochází třeba k tomu, že ve třech pruzích stojí pět řad, což je dáno i počtem aut jezdících v Římě, kterých je tu největší koncentrace na světě. Takže už samotná cesta do práce je vždy obrovským stresem.

„ Jaké vlastnosti nebo schopnosti italské a řecké armády by se daly aplikovat na naši armádu? S Řeky jsme již spolupracovali a dodnes jako úžasnou záležitost vnímají účast našich chemiků na zajištění olympijských her. Připomíná se to při každé příležitosti a je mi trošku líto, že v započaté spolupráci dále nepokračujeme dost intenzivně. Nezáleží to však jen na nás, z naší strany určitě snahy jsou, ale Řekové jsou velmi opatrní a spíše stojí o technologie a know-how a věci si raději zařídí sami. Musím ale říci, že už určitý pokrok nastal, protože v souvislosti s budováním našeho Centre of Excellence ve Vyškově se úzká spolupráce s Řeky předpokládá a do tohoto střediska by mohli přinést své zkušenosti přímořského státu. V případě Itálie je to trošku složitější. Je to poměrně sebevědomá země, která se snaží hledat partnery především mezi mocnostmi a platí to i ve vojenství. Jdou spíše cestou kontaktů v průmyslu a pak teprve obranné spolupráce, když například před pár měsíci bylo dohodnuto, že Aero Vodochody by mělo být subdodavatelem dílů pro jejich vojenské letadlo C-27 J Spartan.

„ Odlišnosti jistě nejsou jen v dopravě... Budova velvyslanectví je malým Českem. Když přijdete do práce, tak se tu topí a topení je zde předimenzované, což je v Římě výjimkou. Bydlel jsem třeba v domě, ve kterém byla okna s jednoduchými skly, kde erár topil jen osm hodin denně. Protože Itálie nemá energetické zdroje, tak je rozdělena na zóny, a třeba v Římě je stanoveno, že se v zimě bude topit osm hodin denně. Nevěřil byste, jak rychle klesá teplota v bytě a špatně se žije, když je venku pět stupňů a stoprocentní vlhkost. Lidé začnou i v bytech chodit v kabátech. Přitom v Itálii už přes osmdesát let platí pravidlo, že se domy musejí stavět energeticky úsporné. Když jsem se před nedávnem stěhoval, tak už jsem věděl, že v oknech musím mít dvojitá skla a v domě autonomní topení. Je zde ale celá řada dalších drobných detailů, na které Středoevropan není zvyklý a ztrpčují mu život. Člověk si na to po čase zvykne a pak už se mu odsud nechce. Buď to tady milujete, nebo nenávidíte, nic mezi tím není. Mám za sebou řadu zahraničních působení a myslel jsem si, že mě už nic nemůže překvapit, ale Itálie mě totálně překvapila a uvědomil jsem si, jaký je mezi námi obrovský rozdíl.

„ Jak se pracuje v takové metropoli, jako je Řím? Je rozdíl sem přijet jako turista na pár dní nebo pracovat a žít tady trvale. Řím je úžasné, nádherné město, ale život tu není jednoduchý. Třeba jen během jedné cesty autem do práce zažijete takové situace, se kterými byste se v Čechách nesetkali celý život. Jde o situace, které neskončí průšvihem jenom díky tomu, že Italové jsou velmi pozorní řidiči. Některé věci pochopíte až tehdy, když vám je italský kamarád vysvětlí, protože sám byste na ně nepřišel. Až do předloňska se zde na motorkách nízkých kubatur mohlo jezdit od 15 let bez řidičského průkazu. Vedlo to k tomu, že každý Ital nejdříve jezdil a pak si teprve dělal řidičák. Výsledkem je, že zdejší řidiči nemají v podvědomí zafixovaná pravidla silničního provozu. Avšak u nás by

32

„ Je to dáno italskou mentalitou? Ano, ale nelze to říci obecně, protože zde jsou obrovské rozdíly i uvnitř Itálie. Obyvatelé severních částí jsou nám mentalitou velmi blízcí, ale dál na jih se tento rozdíl stupňuje. Mnozí Italové stále podvědomě chápou Řím jako střed světa, tyto sentimenty jdou až do starověku. Nezapomeňte, že co je za Alpami a na sever od Dunaje, byla „barbarie“. Ze zemí bývalé Varšavské smlouvy respektují Polsko, nejen kvůli velikosti, ale i proto, že z něho pocházel předchozí papež. Je však zarážející, jak málo toho běžný Ital ví o střední a východní Evropě. Vzniká tak široké pole působnosti pro naše diplomaty při budování povědomí o České republice. Alpy jsou kulturní bariéra, kterou člověk nechápe, dokud tu nežije.

33

po c˘echách vojenských

Text: Josef GAJDA Foto: Jiří HOKŮV a archiv UO Brno

Všichni víme, že zvlášť „štatlaři“ z brněnské „plotny“, kteří si bahní v místním argotu, jsou nepřekonatelní patrioti. Když je krkovička suchá, neglgají vasr, ale betálné škopek a Čížkům neboli Cajzlům se nepřestávají lochčit, že z Bílý Hory zbaběle fókli, zatímco moravští žoldnéři statečně bojovali, že všichni velcí Prágli só vlastně původem z Moravy atd. Převeliká je úcta Brňanů ke zlaté, stověžaté Praze, ale na svou moravskou metropoli nedají dopustit. Všichni víme, jak fandí marketingovému hitu, podle něhož se prafotr Morava se svó grupó vyhópl na Špilas a hlásil, že právě tam hodí sicnu. Brňáci si hýčkají svůj úsměvný „hantec“ čerpající z vídeňského argotu, novotvarů mládeže i slangu někdejší galerky, ale především milují své město, výjimečné a nesrovnatelné s jiným.

MĚSTO VÝJIMEČNÉ a nepodobné jiným

34

VI. díl V tomto ohlédnutí se dotkneme jenom několika období, objektů a osobností, kterými se naše druhé největší město proslavilo, protože ať tak či onak, nemůžeme na pár stránkách zvládnout víc než degustaci – pro hlavní menu musíme na internet, do historických objektů, archivů anebo do obchodu k panu Ženíškovi, majiteli prvního soukromého knihkupectví, které vzniklo po listopadu osmadevadesátého roku právě v moravské metropoli. Ale ani tam nenajdeme všechno. Například nejstarší brněnský hrad. Archeologové ani historici se dosud neshodli, kde přesně stál. Anebo název města. V některých publikacích se dočteme, že vznikl z keltského Eburodunom nebo germánského brunno (studně). Správná odpověď zní, že skutečným základem názvu je slovo brnie (kal, špína) a že tedy slovo brnno znamená totéž co blátivé místo. O brněnských symbolech víme víc. Památného krokodýla prý daroval městu král Matyáš a kolo, které visí v průjezdu radnice, je údajně dílem hbitého lednického koláře Birka, který se vsadil, že ho vyrobí z poraženého stromu v jednom dni, a sázku vyhrál. Dříve než slunce zapadlo, dokutálel svůj „majstrštyk“ brněnskému purkmistrovi k nohám. Území současné moravské metropole se dvěma populárními dominantami – skalnatým petrským vrcholem na jihovýchodě a špilberským kopcem na západě – má své „kořeny“ v místech, kde se Svitava vlévá do Svratky. O tom, že ho naši předchůdci obývali už před půl milionem let, svědčí pozůstatky kamenných nástrojů nalezené v jeskyňce na Stránské skále východně od historického centra města. Novodobější slovanská sídliště

se tu objevovala od 5. století. K významným archeologickým lokalitám (s nálezy dokonce z mladší doby kamenné nebo Velkomoravské říše) patří také Staré Zámky v líšeňském katastru. Karel Absolon, onen věhlasný antropolog a přírodovědec, který nalezl Věstonickou Venuši, dobře věděl, proč dal přednost tomuto kraji před vědeckou kariérou v Jižní Americe. Počátkem 11. století vyrostl na vrchu Petrov sídelní hrad přemyslovského údělného knížete Břetislava I. V jeho podhradí, v místech dnešního Zelného trhu a Josefské ulice, vznikla nedlouho poté česká osada. O dvě století později vstoupili do výhodně položených míst zkušení němečtí, flanderští a valonští kolonisté a vytvořili v prostoru kolem dnešního náměstí Svobody osídlení nazývané „burgus Brunnensis“. Nedaleko od nich, přibližně ve spodní části současné Masarykovy ulice, založili svou obec v obchodování zdatní Židé. O tom, že si byli Přemyslovci vědomi duchovní a kulturní výlučnosti Moravy, není zřízením Moravského markrabství (v roce 1182) žádných pochyb. Soluňští bratři Cyril a Metoděj nechali prostě za sebou dílo, které ovlivnilo historii této voňavé země navždy. V letech 1231 až 1237 se osady spojily v jeden celek a spolu s hradním územím na Petrově daly vzniknout městu, které se mělo k světu. Brno se obehnalo hradbami, získalo od českého krále Václava I. tzv. větší a menší privilegium – první městská práva, ve 14. století se stalo sídlem moravského markraběte. (Zhruba v době stavby břetislavského hradu vznikla za hradbami, u brodu přes řeku

35

po c˘echách vojenských

Svratku, mezi dnešním starobrněnským kostelem a Křížovou ulicí, jiná samostatná obec, které se začalo říkat Staré Brno – Antiqua Brunna. Pod střechu moravské metropole ale „vstoupila“ až v roce 1850.)

36

Legendární královský Špilberk založil v první polovině 13. století na stejnojmenném kopci Přemysl Otakar II. Gotický hrad získalo město do svého vlastnictví až v roce 1570. Koncem šestnáctého století měl už renesanční podobu, v průběhu třicetileté války z něj pak tuhý límec bastionových fortifkací učinil nedobytnou barokní pevnost. V roce 1621 se stal trestnicí, částečně kasárnami a půl století nato proslulým vězením, v jehož chladných kamenných kasematech se ocitali vzpurní revolucionáři a političtí nebo vojenští odpůrci rakouské monarchie. (Pandur baron Trenck, odsouzený pro zpronevěry, který tu strávil zbytek života a jehož mumifikované ostatky je možné spatřit v podzemí kapucínského kláštera, by mohl vyprávět!) Dvakrát se do hradeb „Zikmundova města“ marně zakusovali husité, dvakrát si na brněnském opevnění vylámali zuby Švédové za třicetileté války. V roce 1645 už jako hlavní město Moravy (od roku 1641) čelilo tříměsíčnímu obléhání vojsk maršála Lennarta Torstensona,

VI. díl podporovaného silami sedmihradského vévody Jiřího Rákocziho. Ubránilo se díky Radouitovi de Souches a jednotě obyvatelstva. Rakousko mohlo zformovat síly, švédský tlak zastavit a vyjádřit Brnu své díky novými privilegii a povýšením městského znaku. K dalšímu rozvoji ale sbíralo město síly jen pozvolna. Za třicetileté války klesl počet jeho obyvatel k necelým pěti tisícům. V roce 1655 se stalo pevnostním městem. Sotva se vzpamatovalo, kráčelo vstříc dalším těžkým zkouškám. V rámci bojů o dědictví habsburské úspěšně odolalo dvouměsíčnímu dobývání prusko-saských vojsk. V 18. století se už moravská metropole měnila v průmyslové město. V textilních manufakturách a nově vznikajících podnicích strojírenské výroby nacházely uplatnění nejnovější, moderní technologie. V roce 1814 se právě v Brně, poprvé na teritoriu rakouského mocnářství, rozběhl parní stroj, ve Šlapanicích vyrůstala „na zelené louce“ První brněnská strojírna. Vzhledem k početným textilním továrnám se o Brnu mluvilo jako o „rakouském“ či „moravském Manchesteru“. V červenci roku 1850, po dlouhém úředním dohadování, „zasnubují se“ s Brnem četné příměstské obce donedávna přiléhající k teď už neexistujícím hradbám. Město obývá od této chvíle šestačtyřicet tisíc obyvatel, v jeho náruči se ocitá dvaatřicet obcí. Už jedenáct let pendluje mezi ním a Vídní pravidelné vlakové spojení, už čtyři roky funguje městská plynárna, tři roky telegraf a právě rok ozařuje některé brněnské ulice plynové osvětlení. Kdo všechno se pod svítícími lampami prochází? Například šestý opat augustiniánského kláštera ve Starém Brně Johann Gregor Mendel. Víc než deset let podnikal na políčku sedm metrů širokém a pětatřicet metrů dlouhém pokusy se čtyřiatřiceti odrůdami hrachu, několika druhy fazolí, kukuřice a nocenky. Trpělivý přívětivý muž s „lenonkami“ na nose analyzoval droboučké květy více než sedmadvaceti tisíc rostlin. Bez ohledu na vleklou oční chorobu objevil nakonec pod okulárem mikroskopu základní zákonitosti dědičnosti. V únoru roku 1865 s nimi předstoupil před členy brněnského Přírodovědného spolku, o rok později rozeslal svou práci sto dvaceti vědeckým institucím na celém světě. Hluboce zbožný muž, který ve svém příbytku vítal F. Palackého, J. E. Purkyněho, J. Dobrovského i nadané studenty místní reálky, se bohužel dočkal jen zdvořilého uznání. Uplynou desítky let, než bude titánské úsilí tvrdohlavého preláta oceněno a „jeho obor“ dostane název

– genetika. A uplynou další desítky let (bylo to v únoru roku 2007), kdy na ostrově Jamese Roose poblíž břehů Antarktidy slavnostně zahájí svou činnost polární stanice J. G. Mendela spravovaná pracovníky brněnské Masarykovy univerzity. Rekviem, hudební část zádušní mše, kterou se brněnská veřejnost s J. G. Mendelem loučila, dirigoval v lednu roku 1884 ještě ne třicetiletý Leoš Janáček. Už od svých jedenácti let byl fundatistou augustiniánského kláštera. Současník Leoncavalla, Pucciniho a Mahlera, autor „Její pastorkyně“ nebo „Káti Kabanovové“ složil v posledních deseti letech svého života neslavnější díla. Mezi nimi i „Příhody Lišky Bystroušky“ podle povídky jiného v Brně působícího muže – Rudolfa Těsnohlídka. Jméno redaktora Lidových novin, který v předvánočním čase objevil na procházce lesem opuštěné nemluvně, založil tradici vánočních stromů republiky a sbírek pro sociální účely, v čítankách nenajdeme. Ale jde o téhož autora, který má zásluhu na popularizaci moravského dobrodruha a cestovatele, polárníka Jana Welzla, svérázného chlapíka toužícího vynalézt perpetuum mobile a pohřbeného v dalekém Dawson City, jemuž se zájmem naslouchali bratři Čapkové i prezident Masaryk. Krátce po vzniku Československé republiky se Brno rozrostlo o dalších více než dvacet okolních obcí. V dubnu roku 1919 mělo hlavní město Moravskoslezské země, druhé největší město mladého státu, bezmála 221 tisíc obyvatel. Na počest 10. výročí vzniku Československé republiky bylo Výstavou soudobé kultury slavnostně otevřeno i všeobecně známé brněnské výstaviště. O rok později se jede na brněnském Masarykově okruhu

sestaveném z běžných silnic první automobilový závod. Ještě po mnoha letech se bude říkat: „Jedeš jako širón“ a leckdo už ani nebude vědět, že dotyčný Louis Chiron kraloval kdysi s „bugatkou“ právě tady. Druhá světová válka přinesla Brňanům nezměrná lidská utrpení, vyžádala si značné oběti na životech a obrovské materiální škody. Fakta o věznění, mučení a vraždění obyvatel města na Špilberku, v Kounicových a Sušilových kolejích nebo v koncentračním táboře Pod Kaštany jsou navždy součástí historické paměti všech občanů České republiky. Po únoru roku 1948 došlo ke zrušení zemského zřízení Československa, a tedy i ztrátě statutárního postavení Brna jako hlavního města Moravskoslezské země. Na začátku roku 1957 bylo k městu připojeno rekreační území Kníničské přehrady včetně jejího okolí, rok nato zahájilo provoz letiště v Brně-Tuřanech, v roce 1959 se zrodila tradice mezinárodních strojírenských veletrhů. Dne 20. prosince 1968 se Brno díky nově přijatému zákonu ocitlo v podobném postavení jako Praha a Bratislava. Po třech letech bylo ale znovu degradováno na okresní úroveň a podřízeno krajskému národnímu výboru. Jenom titul „Národní výbor města Brna“ se nezměnil. V rámci všeobecné úpravy kompetencí i názvů správních orgánů – po společenských změnách zahájených v roce 1989 – byl národní výbor nahrazen magistrátem a město rozděleno na 29 částí. Od roku 1993 je moravská metropole sídelním místem Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího státního zastupitelství ČR.

37

po c˘echách vojenských Říká se, že je Brno největším z maloměst a nejmenším ze všech velkoměst. Exprezident Václav Havel má příjemný dojem, že se v něm všichni lidé znají, návštěvníci z jiných končin se shodují v tom, že Brno milují především kvůli lidem, kteří v něm žijí. Každý z nás zná řadu slavných Brňanů. Například konstruktéra Viktora Kaplana, architekta Dušana Jurkoviče, spisovatele Milana Kunderu, básníky Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, motocyklového závodníka Františka Šťastného, muzikanta Gustava Broma, herce a herečky průkopnického Divadla na provázku, fotbalisty, hokejisty, skvělé basketbalistky. Velkých osobností spjatých s Brnem a tedy i s historií a současností naší země byl by zkrátka bezpočet a všichni se nám do A reportu nevejdou. K historii velkých měst patří i historie jejich vojenské posádky. Brno mělo na Špilberku jednu z prvních stálých posádek už v době třicetileté války. V roce 1712 se v pevnosti trvale usídlilo Generální vojenské velitelství pro Moravu, jehož odpovědnost byla o necelých třicet let později rozšířena i na rakouské Slezsko. Tzv. měšťanskou milici působící „v podhradí“ nahradila v roce 1746 stálá vojenská posádka. Od roku 1801 do roku 1849 (a poté v letech 1866 až 1914) plnilo v Brně své povinnosti IV. divizní velitelství rakouské, respektive rakousko-uherské armády. Vojáci brněnské posádky obývali adaptované objekty na „Špiláku“ (některé z nich jsou sídlem městského muzea) a radní města založili v té době

38

v jejich okolí úhledné sady, které místo krášlí dodnes. V průběhu napoleonských válek dvakrát okupovala Brno francouzská vojska a před svým odchodem pobořila část městského opevnění, které už potom nikdy nebylo obnoveno. Generální vojenské velitelství pro Moravu a Slezsko v průběhu dalších let svůj název několikrát obměňovalo a jako 10. sborové velitelství zaniklo nakonec v roce 1889.

VI. díl

Po vytvoření stálých doplňovacích okresních velitelství v roce 1858 přibyly do brněnské posádky tři nové útvary – 8. moravský pěší pluk arcivévody kontradmirála Karla Štěpána, 14. zeměbranecký pěší pluk a 6. moravský dragounský pluk prince Albrechta Pruského. Osm let (od roku 1898 do roku 1906) sídlilo ve městě velitelství 8. jezdecké brigády. Vznikem samostatné Československé republiky vojenský význam města znovu vzrostl. Počátkem listopadu 1918 zahájilo v Brně svou činnost Zemské vojenské velitelství pro Moravu a Slezsko. V témže roce byly ve městě dislokovány – a působily tu až do německé okupace – tři pluky. Pěší pluk 10 Jana Sladkého Koziny, pěší pluk 43, dragounský pluk 6 a s nimi také velitelství 6. pěší divize. V dalších letech posílila brněnskou posádku například 2. těžká dělostřelecká brigáda (1921 až 1933), 2. jezdecká brigáda (1921 až 1937), od roku 1931 letecký pluk 5, pět let nato letecký pluk 6 a rok po něm velitelství 2. rychlé divize. V roce 1936, pod vlivem zhoršujících se mezinárodních vztahů, ustavil Hlavní štáb v posádce velitelství III. sboru, které bylo nadřízené všem vojskům dislokovaným na jižní Moravě. Po obsazení země nacistickými vojsky a rozpuštění československé armády sídlil v Brně Inspektorát III vládního vojska. Nedlouho po osvobození města se ujalo svých povinností velitelství 3. oblasti. Bylo mu podřízeno také velitelství V. sboru, které řídilo útvary nově formované v posádkách na jižní Moravě.

Kompetence oblastního velitelství, zrušeného v roce 1950, přebralo velitelství 4. sboru, které pak svou funkci plnilo dalších sedm let. Po válce se do Brna vracejí také další svazky a útvary. Opětovně je zde dislokováno velitelství 6. pěší divize (1945 až 1958), nově pak 83. protiletadlová divize (1951 až 1969), 76. protiletadlová brigáda (1957 až 1999) a štáby tří leteckých svazků – 3. letecké divize (1946 až 1950), 34. bitevní letecké divize (1950 až 1958) a 22. stíhací letecké divize (1958 až 1961). Poslední z nich nahradilo velitelství 2. divize protivzdušné obrany státu (1961 až 1994), kterému mimo jiné podléhal 8. stíhací letecký pluk dislokovaný v letech 1985 až 1991 na letišti Brno-Tuřany. V šedesátých letech patřil k brněnské posádce také 24. vrtulníkový pluk. Kromě těchto bojových útvarů byla v moravské metropoli dislokována řada dalších útvarů a zařízení, zejména logistického a zdravotnického zaměření. Zapomenout však nesmíme na jednu z nejvýznamnějších vojenských vzdělávacích institucí své doby – Vojenskou technickou akademii. U její kolébky stálo nejen předsevzetí vyřešit vysokoškolské odborné vzdělávání techniků různých druhů vojsk, ale především politické zadání vycházející ze začlenění země do sovětského bloku po únoru 1948 a zostření mezinárodněpolitické situace. Akademie vznikla v roce 1951 „dobrovolně-povinnou“ transformací Vysoké školy technické dr. E. Beneše. Rozeseta do několika budov a objektů, doplněna neuniformovanými odborníky a na základě dobových kádrových kritérií také méně kvalifikovanými vojenskými pedagogy měla dlouho rysy hybridního typu mezi vojenskou a civilní školou. Vzhledem k tomu, že zmíněná „přestavba“ přerušila tradici civilního učení technického v Brně a mnohé instituce přišly v rámci této „společenské objednávky“ o své objekty, ztratila armáda hodně z poválečných sympatií. Všechny křivdy zahladil definitivně a s konečnou platností až vznik Univerzity obrany roku 2004, instituce, v níž se vzdělávají a k plnění svých povinností připravují

příslušníci novodobé profesionální Armády České republiky. Ale to už jsme v období, kterému jsou vyhrazeny pravidelné rubriky našeho časopisu. Brno neposkytuje fotografům – podobně jako jiná česká a moravská města – tolik příležitostí k panoramatickým a romanticky laděným snímkům, na nichž se historické jádro velebně snoubí s novou výstavbou. Velká láska se však nerodí z letmého pohledu, ale z velkého poznání. Dramatik Milan Uhde o svém měs-

tě trefně říká: „Je tady něco tajemného, co mě magicky přitahuje a já kolem toho chodím jako pes kolem horké kaše a doufám, že si alespoň trochu líznu.“

Literatura: Dějiny Vojenské akademie v Brně (AVIS, 2001) Autor děkuje za pomoc svým kolegům a historiku dr. Pavlu Minaříkovi, CSc.

39

KRÁSA vojenského řemesla Vojenský historický ústav opět zpřístupnil své exponáty veřejnosti na Pražském hradě

„Spolupráce se Správou Pražského hradu trvá již čtyři roky a je poměrně úspěšná. Jsem rád, že i tuto naši společnou výstavu se nám podařilo takto připravit,“ komentoval otevření nové expozice 16. února 2007 ředitel Vojenského historického ústavu plukovník Aleš Knížek. Výstava tentokrát není chronologicky spojena. Vytváří jednotlivé tematické celky, které výjimečnost exponátů ještě umocňují. „Přízemí je věnováno hlavně sbírkám našeho výtvarného umění a prezentaci knihovny Vojenského historického ústavu. Ta má v současné době zhruba sto padesát tisíc svazků. Z toho je šest tisíc starých tisků a právě mezi nimi jsme vybírali některé vhodné předměty,“ zdůraznil u této části expozice autor výstavy Jan Šach z Vojenského historického ústavu. První patro Tereziánského křídla je pak věnováno trojrozměrným sbírkovým předmětům, především sbírkám zbraní, které po více než osmdesát let existence Vojenského historického ústavu tvoří základ jeho fondů. Jednotlivé vitríny jsou věnovány například vzácné zbroji, loveckým zbraním, zbraním amerického Západu, zbraním Orientu, řádům a vyznamenáním, arcivévodovi Františku Ferdinandu d’Este a československým legiím. Podle tvůrců výstavy patří k nejcennějším a nejzajímavějším exponátům například lovecká puška následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Tento vyhlášený lovec ji dostal již v devíti letech. Je zde k vidění ale i ruská šavle „šaška“ z majetku generála Milana Rastislava Štefánika či puška Winchester 1873 „One of One Thousand“.

Jedná se o mimořádný výrobek, který uspěl již v továrně při střeleckých testech. Označení „jedna z tisíce“ si vysloužilo pouze 133 pušek tohoto typu. Do současné doby se jich přitom dochovalo pouze padesát jedna. Jan Šach připomenul, že fond Vojenského historického ústavu má zhruba sto padesát tisíc předmětů, počínaje těmi nejstaršími od druhého století před naším letopočtem až po nejmodernější bojovou techniku současnosti. „O to složitější bylo vybrat ty nejvhodnější předměty. Volili jsme je s ohledem na tyto historické prostory, takže výstava je časově vymezena do dvacátých let dvacátého století. Nejméně staré předměty jsou tedy spojené s historií našich legií.“ V důsledku toho není v expozici zastoupena například unikátní sbírka československých moderních palných zbraní. Jan Šach v souvislosti s výstavou upozornil i na rozsáhlou akviziční činnost Vojenského historického ústavu. Jen za posledních šest let si ústav připsal na základě nákupu, převodu, výměn a darů více než třicet tisíc sbírkových předmětů. Jedná se například o exponáty, kterých se dotýkaly významné osobnosti obou světových válek, ale také třeba o součásti výstroje našich soudobých jednotek nasazených v zahraničních misích. Výstava, jejíž úplný název je „Krása vojenského řemesla aneb to nejlepší ze sbírek Vojenského historického ústavu Praha“, je otevřena denně od desíti do osmnácti hodin do 24. června 2007. Plné vstupné je sto korun, snížené padesát a rodinné vstupné pak sto padesát korun.

Text: Vladimír MAREK Foto: autor a Správa Pražského hradu

Na to, že Vojenský historický ústav Praha pravidelně vystavuje své sbírkové předměty na Pražském hradě, jsme si již zvykli. V případě expozice nazvané výstižně „Krása vojenského řemesla“ přesto došlo k významnému posunu. Nekoná se totiž tradičně ve věži Mihulka, ale v Tereziánském křídle Starého královského paláce.

40

41

Î

ÎÎÎ DO ŽHAVÉHO Î Î

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Í

Í

Í

Í

Í

VELKÉ LETNÍ KLÁNÍ O VĚCNÉ CENY V A reportu č. 2 jsme zahájili pro čtenáře soutěž, jež má za cíl osvěžit i ověřit znalosti profesionálů, ale také příznivců české armády, a to jednak z oblasti techniky, jednak ze základních vojenských příprav, jako je právo, taktika, střelecká, ženijní, OPZHN, spojovací, topografická, zdravotnická atp.

Zájemce o účast v soutěži může odeslat své odpovědi (doplněné o číslo A reportu, ve kterém byly otázky otištěny, a také o jméno, příjmení a adresu bydliště) internetem na e-mail: [email protected] anebo na faxové číslo: (973) 215 933 či písemně na adresu: Redakce A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6. a to do 15. června letošního roku. To znamená, že do tohoto data může posílat odpovědi i na otázky ze starších A reportů.

Všechny správné odpovědi budou zařazeny do závěrečného slosování, které proběhne v redakci krátce po tomto datu tak, aby kontrolní odpovědi a seznam 20 šťastných výherců mohly být vytištěny ve dvojčísle 14-15/2007 (uzávěrka 20. června, vychází 9. července).

Î OSOBNOST ČÍSLA

ZNÁTE SVÉ velitele, náčelníky a nadřízené?

KNIŽNÍ TIPYÍ Nakladatelství Alpress, s. r. o. Na Příkopě 3243, 738 01 Frýdek-Místek [email protected] www.alpress.cz edice Klokan

V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

NA KOHO SE USMĚJE ŠTĚSTÍ, MŮŽE SE TĚŠIT NA VĚCNÉ CENY.

OTÁZKY ŠESTÉHO KOLA: 1. Na snímku je moderní bitevní vrtulník. O jaký typ se jedná? 2. Určete zemi, ve které byl vyvinut a vyráběn?

3. Jaké jsou nevýhody rádiového spojení? Poslední otázka čerpá z „Příručky vojáka AČR“, kterou vydal kolektiv autorů ze správy doktrín Ředitelství výcviku a doktrín ve Vyškově. Takže kdo si vezme tuto publikaci k ruce, bude mít snadnější práci.

Odpovědi zašlete jedním z výše uvedených způsobů, abychom je v redakci měli k dispozici nejpozději do letošního 15. června!

OSOBNOST ČÍSLA Tentokrát se jedná o dvouhvězdičkového generála, který má na svém kontě více než čtrnáct set nalétaných hodin a padesát osm seskoků padákem. Narodil se v roce 1954 ve Šternberku. Že se jednou stane vojenským pilotem, se v jeho případě bralo tak nějak automaticky. Také jeho otec byl totiž příslušníkem vojenského letectva. Většinu své vojenské kariéry strávil na pardubickém letišti. Již několik let ale působí na Velitelství společných sil v Olomouci. Sám o sobě říká, že kdyby se nestal pilotem, asi by zůstal u hokeje. Právě ten totiž hrál závodně. Kamarádi a známí mu přezdívají Miňa.

Roman Warszewski NEOHLÁŠENÁ SMRT Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďto e-mailem na adresu: [email protected], faxem na číslo: 215 933 anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

Připravili: Jaroslav PAJER a Michal ZDOBINSKÝ

42

Uzávěrka tohoto kola soutěže je 28. 4. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce).

Další z pozoruhodných prací známého polského spisovatele, který se uvedl především jako autor skvělých reportáží, se týká zrodu terorismu a jeho vlivu na svět. Warszewského civilní styl, opřený o sevřenost až lakoničnost sdělení, poskytuje čtenáři široký prostor, aby si mohl vytvořit vlastní názor. Teroristé mají zabíjet všechny, kteří umějí číst a psát, všechny, kteří jsou jiní než oni, všechny bez výjimky, každého, kdo se liší vyznáním a vírou. Autor s nebývalou otevřeností líčí temné zdroje lidské krutosti a zaslepení. Jeho text je břitký, nepotrpí si na zamlžování, zcela nepokrytě odhaluje brutalitu a bezmezné násilí, když se zabývá kořeny a zdroji terorismu. Kniha představuje terorismus v čisté, krystalické formě, takřka v laboratorních podmínkách. Dokonale vysvětluje, jak se rodí lidé bin Ládinova typu a kde se berou dobrovolníci, kteří bez váhání obětují i svůj život, jen aby rozeseli smrt. -JL-

43

Î SPORT

STÍHAČ plachtařem Zatímco v práci létá s nejmodernějším stíhacím letounem, doma přesedá do kokpitu bezmotorového letounu Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a archiv kapitána Jaroslava TOMANI

Už více než jeden rok se na ochraně vzdušného prostoru České republiky podílí kapitán Jaroslav Tomaňa. Byl dokonce v první dvojici pilotů, která zahajovala provoz nových stíhacích letounů JAS-39C Gripen v hotovostním systému NATINADS. Přestože si na nedostatek nalétaných hodin rozhodně stěžovat nemůže, tráví ve vzduchu i spoustu svého volného času. Kromě gripenu totiž mistrně ovládá i sportovní větroně.

44

SPORT Í Existuje mnoho vojenských pilotů, kteří se k létání dostali cestou různých aeroklubů a kteří své první hodiny ve vzduchu strávili v kokpitech bezmotorových letadel. Naprostá většina z nich na takovéto začátky vzpomíná jen v dobrém. Všichni se zřejmě shodnou i na tom, že plachtařská průprava se může hodit každému, ať už později létá se stíhacím nebo dopravním strojem. Jen málokdo však nakonec u plachtění zůstane. Inspektor techniky pilotáže letounu JAS-39C Gripen 21. základny taktického letectva v Čáslavi je ale jiný případ. Ani přes náročnost svého povolání létání na větroních neopustil a naopak v něm začal dosahovat mistrovských výsledků. „K létání mě přivedl můj otec i starší bratr, kteří se v aeroklubu Kunovice věnovali zejména parašutismu. Začal jsem tam také docházet a od svých patnácti let se věnoval bezmotorovému létání. Po střední škole jsem již věděl, že se chci létání věnovat naplno, a tak jsem zvažoval možnost studia na civilní vysoké škole. Nakonec jsem dal ale přednost armádě a dnes jsem opravdu rád, že jsem se tak rozhodl,“ říká kapitán Tomaňa. První léta ještě příliš nenaznačovala, že se rodí další talent. Všichni mladí piloti létali se stejnou intenzitou a v aeroklubu se dokonce navzájem hlídali, aby náhodou některý z nich neměl více letů než ostatní. Rozdíly v nadání i v samotném přístupu se začaly projevovat až později, kdy přišly na řadu dálkové přelety. Moderní větroně dnes dokážou překonat vzdálenosti v řádu mnoha set kilometrů a ve vzduchu vydržet třeba i osm hodin. Některým pilotům stačilo létat „pouze“ pro radost, zatímco jiní se mnohem více snažili překonávat své vlastní výkony, a pokud se jim to dařilo, dostali se i na různé letecké soutěže. Jaroslav Tomaňa se na prvních závodech ocitnul v roce 1994. Do té doby však musel pilně trénovat a jak to v aeroklubech už bývá, strávit zde i většinu svého volného času, a to nejen létáním, ale i spoustou brigádnických hodin. „Naprostou samozřejmostí bylo, že jsem většinu víkendů trávil na kunovickém letišti. Vzpomínám na ta léta velmi rád, protože tam vždy byla skvělá parta lidí,“ doplňuje plachtař a stíhač v jedné osobě. Podle kapitána Tomani je v případě plachtění, podobně jako v každém jiném sportu, jedním z nejdůležitějších předpokladů chuť a vůle se létání věnovat. Jedině díky vůli se mohl v roce 1995 dostat na mistrovství republiky juniorů a umístit se v první desítce. Tím si pak zasloužil své místo v národní reprezentaci, která mu otevřela cestu na mezi-

národní soutěže. První velkou zkušenost získal mladý pilot v roce 1997 na mistrovství Evropy juniorů v německém Musbachu, kde s větroněm ASW-15 obsadil jedenácté místo. Následovalo čtrnácté místo na mistrovství světa v Nizozemsku v roce 1999 a pak si již Jaroslav Tomaňa začal hledat své místo mezi závodníky v mužské kategorii. Zpočátku se ale umisťoval až v poslední třetině startovního pole. „Bylo to dáno mnohem silnější konkurencí a také samotným typem větroně, který mi byl jakožto začínajícímu reprezentantovi přidělen. Nešlo ale o žádný problém, protože každý chápal, že je potřeba nejdříve sbírat zkušenosti,“ vysvětluje počáteční neúspěchy kapitán Tomaňa. Toto období však netrvalo příliš dlouho. Aby se člověk udržel v národním plachtařském reprezentačním týmu, musí se pohybovat mezi osmi nejlepšími v republice. To se Jaroslavu Tomaňovi dařilo a na republikovém mistrovství v roce 2003 skončil na druhém místě. Také v mezinárodním žebříčku začal obsazovat vyšší pozice – jeho nejlepšími výsledky je čtvrtá příčka na mistrovství Evropy v Nitře v roce 2005 a deváté místo na mistrovství světa, kterého dosáhl v roce 2006 ve Francii. Jakožto příslušník české armády se vedle civilních mistrovství začal zúčastňovat také vojenských soutěží. Už první mistrovství Evropy v roce 2002 mu vyneslo zlatou medaili. Poté přišla mistrovství světa vojenských plachtařů v letech 2003 a 2004, kde český reprezentant obsadil nejprve druhé a poté opět první místo. V roce 2005 se Jaroslav Tomaňa soutěže nezúčastnil, protože se v té době přeškoloval na stíhací gripen, avšak v roce následujícím přivezl další stříbro, tentokrát z mezinárodního mistrovství Francie. Pochopitelně nic není zadarmo a ví to i mistr v plachtařském sportu. „Bohužel plachtění není zahrnuto v žádném z balíčků sportů pod vojenskou Duklou, proto jsou možnosti armády jak mě podpořit jen minimální. Na civilní soutěže si tak musím vybírat dovolenou, a tak jsem většinou rád, že mi zbude pár volných dnů na vánoční svátky. Mezinárodní mistrovství totiž může trvat třeba i tři týdny,“ posteskne se kapitán Tomaňa. Svůj volný čas věnuje létání stejně jako před lety v aeroklubu. Jak ale vzápětí dodává, velkou oporou mu je jeho partnerka, taktéž příslušnice čáslavské základny, která nejenže má pro vrcholový sport pochopení, ale doprovází jej i na všech závodech. Přestože už nyní dosáhl Jaroslav Tomaňa skvělých úspěchů, jeho cíle jsou ještě vyšší.

„Snažím se neustále zlepšovat své výsledky v nejrůznějších směrech. Popravdě se musím přiznat, že takové to běžné létání pro radost už mě tolik nenaplňuje. Ve Francii jsem si například vytvořil svůj osobní výškový rekord, když jsem s větroněm vystoupal téměř do 7000 metrů. Nejdelší proletěná trať pak měřila 768 kilometrů. Mým současným cílem je první místo na mistrovství světa. Zní to možná neskromně, ale myslím si, že každý, kdo se pohybuje v první desítce, má šanci této mety dosáhnout. Leckdy je totiž potřeba jen trochu toho leteckého štěstí.“ A v čem tedy tkví tajemství úspěchu v plachtařském sportu? „To, že pilot dokáže dokonale ovládat svůj větroň, je tak nějak samozřejmé. V případě soutěží ale musí umět také dobře taktizovat. Někdy se vyplatí například odstartovat o něco později a dohánět ostatní závodníky, kteří již před vámi najdou ty nejlepší vzdušné proudy a usnadní vám tak situaci. Jindy je ale vhodné vydat se na trať co nejdříve, protože třeba blížící se bouřka by mohla celý let zmařit. Do vrcholového plachtění navíc v poslední době proniká i výpočetní technika, která dokáže pilotům hodně pomoci jak při samotném letu, tak i při jeho následném rozboru. Samozřejmostí jsou dnes navigační přístroje GPS se záznamovým zařízením, díky němuž lze na běžném počítači vymodelovat trojrozměrný profil letu a analyzovat všechny jeho parametry,“ říká čáslavský pilot. Člověka samozřejmě napadne otázka, které létání je pro pilota zajímavější, zda to nadzvukové, nebo naopak bezhlučné bezmotorové. Kapitán Jaroslav Tomaňa říká, že ani jedno: „Tohle se opravdu nedá srovnávat. Plachtění je můj koníček, zatímco gripen, to je práce. Nelze říci, co je zábavnější. Pokud je člověk stíhacím pilotem, stává se v podstatě věčným studentem a na gripenech je toho k učení opravdu hodně. Také proto bych chtěl zůstat u vojenského létání co nejdéle a být tak co nejvíce platný základně i české armádě.“

45

Î HISTORIE

HISTORIE Í

ZLATÉ ČASY NÁMOŘNICTVA

OBRANA modrého Dunaje Až do roku 1959 byly součástí naší armády i jednotky říčního námořnictva Text: Vladimír MAREK Foto: Vojenský historický archiv

Ač se to může na první pohled zdát zvláštní, také Československo, jako suchozemský stát, mělo své vlastní vojenské lodě. Kořeny našeho námořnictva sahají do doby Rakouska-Uherska, kdy řada vojáků českého původu, často z důvodu technické vyspělosti, sloužila nejen na lodích, ale dokonce i na ponorkách.

46

Námořníci vracející se z války sehráli významnou roli během revolučního kvasu nejen v Praze a dalších českých městech, ale především v době bojů o Slovensko. Za zlatá léta našeho říčního námořnictva je možné označit roky 1919 až 1920. V té době vznikl v Litoměřicích Oddíl válečného loďstva pro Labe a v Bratislavě Oddíl válečného loďstva pro Dunaj. Do Litoměřic byl rovněž přeložen v květnu 1919 námořní doplňovací kádr, vzniká zde i škola pro říční plavbu. U doplňovacího kádru bylo záhy evidováno na pět set námořníků, což bylo na vznikající ozbrojené síly nového státu samozřejmě příliš mnoho. A tak byl zahájen proces jejich redukce, většinou formou přeložení k útvarům pozemního vojska. V roce 1920 se čs. válečné loďstvo skládá kromě již zmíněných dvou oddílů ještě z 34. lodního oddělení Ministerstva národní obrany. První československý námořní oddíl byl však zformován ještě před vznikem republiky. Námořní oddíl čs. legií působil ve Vladivostoku od května 1918. Parníky Smělčak a Naděžnyj byly používány především pro dopravní účely. Počátkem roku 1920 byl tento námořní park rozšířen o další dopravní loď Dobrovolec a o ledoborec Streljok, který sloužil jako minolovka. Zatímco zhruba stovka příslušníků námořního oddílu se vrátila do vlasti, jejich plavidla byla vrácena Rusku nebo prodána Japoncům. Českoslovenští legionáři využili lodí rovněž během bojů na některých velkých ruských řekách a na jezeře Bajkal. Zde v létě roku 1918

při obsazování přístavů získali parníky Sibirjak a Fedosia. Vyzbrojili je houfnicemi ráže 12 cm a použili při výsadku, který se měl dostat do týla nepřátelských jednotek. Během této operace došlo dokonce k boji na vodě.

POD ŽENIJNÍM PRAPOREM Koncem roku 1921 je ale čs. válečné námořnictvo jako samostatná zbraň zrušeno. Labský oddíl válečného loďstva je začleněn do ženijního vojska. Na Dunaji nahrazuje dosavadní oddíl samostatný vodní prapor, jenž je o dva roky později přejmenován na mostní prapor. Jeho organizační struktura a především schopnosti operací na velké řece však zůstávají zachovány. V roce 1932 dostávají naši říční námořníci největší hlídkovou loď „Prezident Masaryk“. Dosahovala délky padesáti metrů a její výzbroj tvořila čtyři děla ráže 66 mm, čtyři těžké kulomety vz. Š 7/24 a deset min. Další dvě obdobné lodě se ale již dostavět nepodaří. Během mobilizací v roce 1938 se s aktivními operacemi našeho říčního námořnictva příliš nepočítá. Vede k tomu i skutečnost, že bylo rozhodnuto vést na Dunaji pouze obranné boje. V důsledku toho dochází k zaminování řeky. „Prezident Masaryk“ je nucen po celou dobu kotvit v přístavu a plnit pouze dělostřeleckou roli. Slovenský stát si za války nevybuduje svou vlastní říční jednotku, a tak jsou všechna větší plavidla předána Německu. A to včetně lodi „Prezident Masaryk“. Ta v době druhé světové války slouží v německé dunajské flotile pod jménem Bechelaren. Loď prochází výraznou rekonstrukcí. Turbíny jsou nahrazeny dieselovými motory od firmy MWM o výkonu devět set koní. Proto dochází k odstranění kotlů a komínů, prodloužení zádě o půl

metru a nahrazení jednoho kormidla dvěma. Výrazně je také posílena protiletadlová výzbroj. V únoru roku 1945 jsou dělové věže ráže 66 milimetrů nahrazeny výkonnějšími děly ráže 88 milimetrů. Koncem roku 1947 je tato loď, již bez výzbroje, vrácena americkou okupační správou Československu. Do naší armády ale již nebyla nikdy zařazena. Až do roku 1978 je používána v komárenské loděnici jako pracovní a skladový ponton. A to je také její definitivní konec. Hlídková loď „Prezident Masaryk“ je nakonec sešrotována. V roce 1946 dochází k obnovení naší říční jednotky. Součástí samostatného 14. ženijního praporu je i lodní a minová rota. Prapor však má k dispozici pouhých šest menších plavidel.

O čtyři roky později se navíc stává součástí 52. pontonového pluku. V jeho organizační struktuře je i poměrně autonomní rota s četou bojových plavidel a četou říčního minování. Kromě minových, hlídkových a zvědných člunů jsou vyzbrojeny minovými pracovními prámy a především dělovým člunem DČ-1 opatřeným kanonem ráže 75 mm. Během modernizace československé armády v roce 1957 je tato jednotka přejmenována na rotu říčního zatarasování, navíc je posílena četou obojživelných vozidel. Československé říční námořnictvo nakonec doplatilo na vznik Varšavské smlouvy. Na jejím zasedání v roce 1958 bylo rozhodnuto o zrušení roty říčního zatarasování. Obrana Dunaje byla svěřena sovětské Dunajské flotile.

47

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu:

redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Volná místa

Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» VLRZ Praha, provozovna VZ Ovčárna pod Pradědem, Karlova Studánka, nabízí volné systemizované místo s termínem nástupu k 1. 5. 2007 – vedoucí ekonomického úseku. Požadavky: VŠ ekonomického směru, praxe, PT 10, plný pracovní úvazek Pracoviště: VZ Ovčárna pod Pradědem Bližší informace poskytne pí Jarmila Seifertová, tel. 483 405.

» Sekce vyzbrojování MO nabízí volné systemizované místo: správní rada-referent státní správy a samosprávy, PT 12 Požadavky: VŠ, BP „D“, znalost AJ STANAG 1, uživatelská znalost práce s PC, tvůrčí analytické a organizační schopnosti, samostatnost, komunikativnost, flexibilita, pečlivost, pozitivní přístup k práci.

Hlavní plněné úkoly: • provádění komplexní marketingové činnosti v oblasti zbraňových systémů a techniky pozemních sil, • zabezpečení a provádění analýz ve vztahu k životnímu cyklu uvedených komodit, • zpracování výstupů a variantních návrhů k rozhodovací činnosti vrcholového managementu resortu MO za oblast působnosti,

• organizování odborných jednání a zabezpečování výměny informací v rámci resortu MO i v rámci spolupráce se specializovanými organizacemi NATO a EU za oblast působnosti. Nástup možný ihned. Písemné přihlášky se strukturovaným životopisem zasílejte na e-mail: [email protected], tel.: 973 216 374

Různé

»

» Kurz přístrojového potápění. Klub sportovních potápěčů C - 21 v Hradci Králové, jehož členy jsou převážně aktivní a bývalí VZP, pořádá kurz potápění s přístrojem P* CMAS s celosvětovou platností. Zahájení kurzu 3. 4. 2007 v klubovně klubu v HK. Pro VZP výhodná cena. Bližší informace na tel. 606 748 722 nebo na http://potapecihk.wo.cz. Sportu zdar! nprap. Jiří Tóth (FVZ UO) » Koupím platné výstrojní body – přenosné, za rozumnou cenu. Prozvoňte tel. č. 777 312 181 – zavolám zpět. » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně, na místo ridič, VŘP „C“, u mostní roty. Super místo. Kontakt: 774 250 112 » Hledám za sebe náhradu: velitel spoj. čety, ČVO 601, BP „T“, PT 09, VÚ 5834 Strakonice. Kontakt: 777 007 754 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně, na pozici zdravotnický záchranář, instruktor.

Nutné středoškolské zdravotnické vzdělání. ČVO 860. Od 1. října 2007. Kontakt: 774 446 674 » Koupím do sbírky různá vojenská resortní vyznamenání, medaile a odznaky, současné i staré. Tel.: 605 745 922 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na 1. ŽMR, funkce ženista, 6. platová třída, hodnost rotný. Tel.: 774 984 466 » Oznámení: Nová služba pro zájemce o návštěvu dělostřelecké tvrze Bouda. Od 24. března připravila Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s., novou službu všem zájemcům o návštěvu dělostřelecké tvrze Bouda. V rámci údržby objektu tvrze a přípravy na zahájení turistické sezony jsou už nyní možné návštěvy pevnosti. Návštěvu lze dohodnout pro skupinky čítající nejméně čtyři dospělé osoby i ve všední dny, a to na telefonním čísle 724 025 353 a elektronické adrese [email protected].

O víkendech 24. – 25. března, 31. března a 1. dubna, dále v dubnu 7. – 9. (Velikonoční pondělí), 14. – 15., 21.– 22. a 28. – 29. jsou připraveny vstupy do podzemí tvrze v 9, 11, 13 a 15 hodin. Pokud dorazíte v jiný čas, zeptejte se přítomných pracovníků, pokusí se vám vyhovět. Ke vchodovému objektu tvrze Bouda vede většinou udržovaná lyžařská stopa od Suchého vrchu a Červenovodského sedla, dále se nabízí krásná trasa z Těchonína (jen pro pěší, zde se stopa neudržuje), Mladkova, Lichkova nebo Jablonného nad Orlicí. Tyto obce jsou také východištěm turistických pěších tras, až zima definitivně odejde. Plány vždy mohou doznat změn, s ohledem na vývoj počasí. Proto doporučujeme aktuálnost ověřit na internetových stránkách www.boudamuseum.com, na výše uvedeném telefonním čísle a e-mailové adrese. V případě, že se dovoláte

do záznamové schránky, zanechte vzkaz. Komunikovat s pracovníky Muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda lze také prostřednictvím SMS. Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s. » Hledám za sebe náhradu na funkci: velitel družstva, popř. možnost zařazení i na jiné vhodné systemizované místo k VÚ 1824 Žatec. Kontakt: 608 379 119. Spěchá! » Koupím výstrojní body. Kontakt: [email protected] » Hledám náhradu k VÚ 2395 Pardubice na funkci kuchař z VÚ Liberec, Hradec Králové, Kutná Hora. Možná výměna za funkce kuchař, strážný. Tel.: 724 340 682 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3771 Prostějov (102. průzkumný prapor) na logistickou funkci optoelektromechanik, potřebné pouze elektro vzdělání nebo kurz. PT 06. Kontakt: 777 934 932