Z OBSAHU NA MUŠCE. Protitotalitní bojovníci očima dětí. První v České republice. Arctic Tiger Ve Švédsku naostro

Z OBSAHU

NA MUŠCE Nikdy jsem si nemyslel, že se i z redaktorů v resortním časopise stanou investigativní novináři. Tedy takoví, kteří až detektivním způsobem budou muset pátrat po souvislostech a informacích ke zvolenému tématu. V poslední době se s tím setkávám. Domníval jsem se, že jedno z hlavních poslání A reportu – seznamovat čtenáře se zajímavými lidmi z resortu, s jejich názory a výsledky práce jich samých a jejich kolektivů – nebude dělat žádné extra problémy. Přece profesionálové ve své odbornosti se rádi pochlubí tím, co znají a co dělají. Mýlil jsem se. Pravda, nikdo mě zatím přímo neodmítnul, ale čím dál častěji se setkávám s vytáčkami typu: „Na setkání teď nemám čas... Materiál k tomu se teprve schvaluje... Počkejte, až se vrátí náčelník z jazykového kurzu... Na to je brzy, ozvěte se v listopadu...“ Těžko soudit, zda jde o skutečně objektivní důvody. Až příliš z toho čiší snaha na sebe a svou práci moc neupozorňovat nebo obava vyslovit vlastní názor. Že by se tak projevovala současná nejistá doba transformace?

Protitotalitní bojovníci očima dětí

5 První v České republice

10 Arctic Tiger 2007

Jaroslav PAJER

12 Ve Švédsku naostro

18 Summit kaplanů Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jan Kouba

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 10. 10. 2007

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 29. 10. 2007

20 Tři sta hodin ve vzduchu

32 Větší komfort i možnosti

34

Î PRETILETADLOVÉ VOJSKO Centrální polygon polských vzdušných sil Ustka na pobřeží Baltu se letos už posedmé stal místem, kde si vojáci z 25. protiletadlové raketové brigády ze Strakonic ověřují efektivnost svého předchozího výcviku s protiletadlovým raketovým kompletem KUB (v kódu NATO označovaným SA-6 GAINFUL). Až v Polsku totiž mají příležitost vypálit ostré rakety. Letos k tomu došlo ve středu 3. října. Pobyt tří desítek strakonických příslušníků 251. protiletadlového raketového oddílu na mořském pobřeží zahrnoval několik etap, během nichž plnili řadu dílčích úkolů. Patřila sem kupříkladu kontrola raket na polské technologické lince, při níž se do jejich bezmála šestimetrového těla montuje zařízení pro autodestrukci. Bylo to též důkladné školení v bezpečnostních pravidlech při provádění

PROTILETADLOVÉ VOJSKO Í střeleb. To proto, že letoun Su-22, který odpaluje cíl – dvouapůlmetrovou raketu SRCP-WR, musí před ostrou palbou KUB opustit hranice ohroženého prostoru. A náležel sem také nácvik vedení bojové činnosti v podmínkách pasivního rušení. Až potom nadešel den „D“.

DVOJNÁSOBNÁ PREMIÉRA Letošní střelby byly premiérové. A to hned dvakrát. Strakoničtí si sem poprvé přivezli šest raket typu 3M9M3E, které mají výkonnější motor a citlivější hlavice, takže jejich schopnost zaznamenat blížící se terč je vyšší než u starší verze. „Bez jakýchkoliv problémů zachytávaly cíl na dálkách, kdy by staré rakety ještě nereagovaly,“ pochvaloval si velitel 25. protiletadlové raketové brigády plukovník gšt. Josef Slavík. Druhou a zásadnější novinku představoval modernizovaný řídicí a naváděcí radiolokátor SURN CZ. Právě proto dostaly střelby označení „zkušební“. V reálu tu totiž pod dohledem komise probíhaly vojskové zkoušky tohoto digitalizovaného systému.

Obsluze lokátoru a tím i efektivnosti palby, neboť z tohoto vozidla se dálkově startují rakety umístěné na odpalovacích zařízeních, přináší mnohá vylepšení. Umožňuje kupříkladu připojení k automatizovanému systému velení a řízení RACCOS a činnost v tzv. „tichém“ režimu využívajícím externí data o vzdušné situaci. Nižší výkon vysílače při zachování původního dálkového dosahu snižuje pravděpodobnost detekce lokátoru protivníkem. O zhruba 60 procent poklesla energetická náročnost zařízení. Výrazně se změnilo vybavení pracoviště operátora a palebného důstojníka, mimo jiné nyní vidí komplexní zobrazení vzdušné situace na barevném displeji. Rozšířily se též možnosti výcviku osádky radiolokátoru a místa bojového velení na zabudovaném simulátoru. Zařízení je rovněž schopné zaznamenat průběh činnosti obsluhy a tím umožnit zpětné vyhodnocení její reakce. A konečně SURN CZ obsluhují pouze tři osoby, zatímco jeho předchůdce SURN-I zvládala jen osádka čtyřčlenná. „Starý rolls royce dostal nový vnitřek,“ charakterizoval radiolokátor plukovník Slavík a přidal i výhled do budoucna: „V další etapě je možné využít možnosti otevřené architektury

jeho konstrukce a přetvořit nynější jednokanálový systém na vícekanálový. To by pak představovalo alternativu vůči nákupu jiného systému a úsporu finančních prostředků.“

NEJPRVE VELKÉ NERVY Střelby v Ustce mívají už léta obdobný scénář. Jejich průběh je rozdělen na dvě „střelecká okna“, mezi kterými je plánována dvouhodinová přestávka. V té době se s polskou stranou odstraňují případné technické či jiné zádrhele a zároveň se vyměňují střílející směny. Letošní „okna“ trvala pouhých patnáct minut. V první pětiminutovce se měly odehrát tzv. zápočtové střelby, při nichž nosič sice odpálí cíl, radiolokátory ho zachytávají, v éteru probíhá veškerá komunikace jako před skutečnou palbou, ale k vlastní střelbě nedochází. Cíl po samodestrukci končí v moři. Je-li všechno v pořádku, v pětiminutovém odstupu následuje postupné odpálení dalších dvou terčů, na které už začíná ostrá střelba, v tomto případě celkově třemi raketami. To stejné se mělo uskutečnit i po pauze.

Jenže člověk míní a bůh mění. Nechtěné technicko-organizační problémy způsobily, že Strakoničtí mohli z bezpečnostních důvodů vystřelit všechny své rakety až ve druhém „okně“. Jeden cíl pak ničil palebný důstojník praporčík František Hammerbauer z radiolokátoru SURN-I a druhý zlikvidoval poručík Ladislav Lukavský ze SURN CZ. Po téměř dvouapůlhodinovém čekání bylo za pět minut hotovo. „Střeleb jsem se zúčastnil už posedmé. Je to neobvyklé, ale pokaždé nastane jiný problém,“ svěřil se těsně po ukončení zaměstnání zástupce velitele 251. protiletadlového raketového oddílu major Petr Prskavec, který velel střílejícím osádkám. „Projevila se tam nervozita, ale dobře to dopadlo. Odpálili jsme všech šest raket a cíle jsme zničili na výtečnou.“ „První dojmy ze střeleb? Nádherné. To, co se udělalo, jsme nyní ověřili v praxi a jsme maximálně spokojeni. Funguje to,“ řekl o několik okamžiků později plukovník Josef Slavík. „Dnes jsme začínali s tím, že nosič vyletěl a ztratil rádiové spojení. Takže se celý cyklus posunul. Museli jsme improvizovat.

Prováděli jsme střelbu z obou dvou kompletů a přecházeli z jednoho na druhý. Nacvičovali jsme zde to, co jsme v životě nedělali. A vyšlo to. Je vidět, že obsluhy jsou připraveny a jsou schopny zareagovat. Doufám, že za dva roky sem už přijedeme s celým systémem velení a řízení a budeme moci ukázat, že to, co jsme teď zavedli u 25. brigády, je plně funkční a my jsme schopni ochránit vzdušný prostor.“

O TŘICET LET DOPŘEDU Výsledky zkušebních střeleb příznivě hodnotili i přítomní vysocí armádní funkcionáři. „Dnes jste zhruba za hodinu střeleb posunuli rafičku dějin 25. brigády o třicet let dopředu a z analogového věku jste vstoupili do digitálního,“ prohlásil v závěru velitel společných sil generálmajor Jiří Halaška. „Obdrželi jste plně bojeschopný digitalizovaný komplet s celou řadou nových funkcí a s podstatně vyššími bojovými parametry. Dnešní ukázka vašeho mistrovství je zárukou toho, že se po jeho implementaci stanete moderní, digitální a dobře vycvičenou brigádou.

U Baltského moře proběhly zkušební střelby ze zmodernizovaného protiletadlového raketového kompletu 2K12 KUB Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a Jan KOUBA

Starý rolls royce s novým vnitřkem 2

3

Î HISTORIE

UDÁLOST Í

„Je to bez nadsázky poslední příležitost, jak můžeme propojit nejmladší generaci s tou nejstarší,“ říká Vlasta Parkanová

Let do nebes Zemřel jeden z našich posledních pilotů, kteří prošli celou druhou světovou válkou

Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

Text: Vladimír MAREK Foto: Jiří HOKŮV a VÚA

Všichni, kdo se ve čtvrtek 4. října 2007 ve strašnickém krematoriu loučili s legendárním pilotem RAF brigádním generálem Otto Špačkem, se shodovali v jednom, že odešel neposedný rošťák s ohromným smyslem pro humor. Icík, jak mu přezdívali ostatní piloti, nezkazil žádnou legraci. Vždycky dokázal bavit celou společnost. Mimořádný byl i obrovskou láskou ke své druhé ženě Růženě, na kterou čekal víc než pět desetiletí. Zakoukali se do sebe ještě před válkou. Růžena se svým otcem pomáhala jemu a jeho kamarádům v devětatřicátém roce dostat se přes hranice. Odcházel bojovat do Francie a Velké Británie a slíbili si, že na sebe počkají. Když se však Otto Špaček po válce vrátil do vlasti, byla již vdaná. Nevydržela pronásledování a obrovský nátlak během okupace za svou odbojovou činnost. Po roce 1948

4

emigroval Špaček ještě jednou, a to do Kanady, kde provozoval čerpací stanici a stavěl lodě. V roce 1993 se vrátil jako vdovec zpět do vlasti a zjistil, že i jeho Růžena ovdověla. Pochopil, že stará láska nerezaví, a tak se ve svých 78 letech oženil podruhé. Generál Špaček se narodil 7. března 1918 v Brzici u Náchoda v rodině řídícího učitele. Absolvoval Školu leteckého dorostu v Prostějově, sloužil na piešťanském letišti. Přes Polsko se v roce 1939 dostal do Francie. Zde po vypuknutí války nalétal 66 operačních hodin. Při jednom z letů narazil na skupinu německých bombardérů a jeho stroj byl zasažen. Zachránil se na poslední chvíli díky padáku. Během války zažil celkově šestkrát situaci, kdy jeho letoun havaroval a život mu visel doslova na vlásku. Na svém kontě měl dva sestřely. Již během bojů ve Francii zasáhl nepřátelskou stíhačku Messerschmit 109. Později sundal ještě bombardér Dornier 17. Do každého boje šel naplno. Traduje se o něm, že se často vracel z bitvy nejen s prostřílenou stíhačkou, ale stalo se mu také, že měl kolem trupu namotané telegrafní

dráty. Při jednom z cvičení v roce 1942 sváděl s jedním ze svých kamarádů vzdušný souboj tak nízko nad zemí, že pilot Blažej Konvalina již nestačil svého spitfira zvednout nahoru a zahynul. Aby britské velení zamezilo obdobným případům, rozhodlo se velitele roje Špačka exemplárně potrestat. Degradovali ho na vojína, na čtyři měsíce měl zákaz létání. Namísto toho hlídal letecké depo. Po nedobrovolné odmlce se ale vrátil s plnou vervou zpět do boje. Zúčastnil se mimo jiné invaze Spojenců ve Francii. Po válce se zdálo, že ho čeká skvělá kariéra vojáka z povolání. Nejdříve létal ve Kbelích, později dělal zkušebního pilota v Letňanech. Dostal hodnost štábního kapitána. V roce 1949 byl ale postaven mimo službu a záhy i propuštěn z armády. Vše nasvědčovalo tomu, že podobně jako jeho kamarády i jeho čeká vězení. A tak s manželkou prodali automobil, aby mohli zaplatit převaděčům, a emigrovali do Kanady. Do vlasti se vrátil až po listopadu 1989. Čekala ho zde plná rehabilitace. Postupně byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

V úterý 9. října podepsala ministryně obrany Vlasta Parkanová společně s představiteli Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Sdružení válečných veteránů ČR, Nadačního fondu československých legií, Svazu pomocných technických praporů – vojenských táborů nucených prací, Českého rozhlasu a České televize smlouvu o vzájemné podpoře projektu „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“.

Protitotalitní bojovníci očima dětí „Chceme, aby se na zločiny jak nacistického, tak komunistického režimu nezapomnělo a aby byly varováním pro budoucí generace. Věřím, že projekt, který dnešním dnem rozjíždíme, bude v tomto směru velmi úspěšný,“ uvedla u příležitosti slavnostního podpisu dohody všech signatářů V. Parkanová. Cílem projektu je seznámit žáky sedmých až devátých tříd základních škol a studenty nižších ročníků gymnázií s nejkrutějším obdobím totalitního režimu prostřednictvím těch, kteří na vlastní kůži prožili útrapy komunistických žalářů a pracovních táborů. Významnou skupinou mezi oběťmi pronásledování byli i veteráni z různých bojišť 2. světové války. I jim je věnován tento projekt. Žáci se díky projektu „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“ stanou reportéry a dokumentaristy, jejichž úkolem bude co nejzajímavějším způsobem přiblížit

osudy válečných veteránů, politických vězňů a příslušníků PTP, a to formou rozhlasového nebo televizního dokumentu, který vlastnoručně zpracují. Jejich reportáž musí splňovat technické požadavky pro uveřejnění v rozhlase nebo v televizi. Každá škola může do soutěže zaslat dvě práce, konkrétně jeden video a jeden audio dokument. „Naším cílem je, aby se do projektu zapojila alespoň jedna škola z každého kraje. Mohu ale říci, že už dnes máme zájem asi od třiceti škol a předpokládáme, že konečný počet by mohl dosáhnout až padesáti škol,“ řekla ministryně obrany ČR. Žáci mohou svoje díla odevzdávat do konce dubna příštího roku. V průběhu května 2008 komise vyhodnotí nejlepší práce a začátkem června bude vyhlášen vítěz projektu. Slavnostní vyhlášení výsledků pak proběhne v Památníku Vojna u Příbrami, kde

ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století byli vězněni takzvaní nepřátelé komunistického režimu. Tímto však úsilí organizátorů nekončí. Česká televize a Český rozhlas natočí o soutěži, která je na toto téma vyhlášena, samostatný pořad a nejlepší dokumenty odvysílají. Dětské práce se využijí také v rámci putovních výstav po České republice a u příležitosti projektu bude vydaná kniha. „Já osobně i moji kamarádi, z nichž se bohužel někteří již tohoto dne nedožili, z celého srdce vítáme tuto iniciativu paní ministryně a všech zúčastněných subjektů. Zámysl ukázat našim potomkům hrůzu a bezpráví, které jsme v době totality prožili, je chvályhodný,“ dodává brigádní generál ve výslužbě Josef Hercz. Další informace o projektu „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“ získáte na adrese: www.bojovniciprotitotalite.cz

5

Î VÝCVIK

Společně s Brity Ve Vojenském újezdu Hradiště se v první polovině října uskutečnilo vyvedení jednotek 4. brigády rychlého nasazení

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

6

VÝCVIK Í

Jednoho z letošních největších cvičení žatecké brigády rychlého nasazení se zúčastnilo přes 940 příslušníků 41. a 42. mechanizovaného praporu a 43. výsadkového mechanizovaného praporu. Podporu při plnění náročných úkolů jim zajišťovali vojáci z roty radiační, chemické a biologické ochrany a základny vrtulníkového letectva.

V průběhu letošního roku se příslušníci 4. brigády rychlého nasazení vystřídali v několika zahraničních operacích. Misí se účastní části jednotek, které doplňují potřební specialisté od jiných útvarů, a proto se po splnění úkolů musejí vojáci opět secvičit a je třeba upevnit kolektiv jednotek. To byl také cíl říjnového cvičení. „Nezaměřujeme se jen na stmelení 42. mechanizovaného praporu a 43. výsadkového mechanizovaného praporu po jejich návratu z mise KFOR a ISAF, ale také na ujednocení základních taktických činností jednotek u celé brigády,“ říká kapitán Jiří Wagner z velitelství žatecké brigády. „Důležité je také předávání zkušeností z misí, aby i ostatní příslušníci jednotek, kteří se mise neúčastnili, byli vycvičeni a připraveni na případné nasazení.“ Vojáci si během čtrnácti dní natrénovali činnosti při nastřelení jednotky, útoku nebo například práci s výbušninami. Součástí vyvedení jednotek 4. brigády rychlého nasazení bylo také cvičení „PATHFINDER 2007“, kterého se účastnil 43. výsadkový mechanizovaný prapor společně s příslušníky 4. výsadkové brigády ozbrojených

sil Velké Británie. Dvanáct britských vojáků bylo začleněno do české 1. výsadkové roty, se kterou plnili náročné úkoly. Jedním z nich byl třeba seskok s českým padákem z vrtulníku Mi-17 z výšky 600 – 1000 metrů do stanoveného prostoru. Britové tuto epizodu zvládli bezchybně. „Vaše padáky se nám opravdu líbí. Jsou totiž lépe řiditelné než ty naše,“ pochvaloval si po úspěšném seskoku britský sergeant major (vrchní praporčík) Alistair Stewart. Spolupráce 4. brigády rychlého nasazení s britskými partnery má hluboké kořeny, takže ani tentokrát k žádným problémům při společném cvičení nedošlo. Z důvodu vysokého nasazení britských ozbrojených sil v zahraničních operacích ale musel být snížen počet britských vojáků na tomto cvičení. V příštím roce by se Britové chtěli opět zúčastnit Pathfinderu v mnohem silnější sestavě. Cílem tohoto setkání byla výměna zkušeností z výcviku se zaměřením na využití malých jednotek. „Britská strana má totiž větší zkušenosti z nasazení svých příslušníků v zahraničních operacích. Cvičení Pathfinder, což znamená Cesta bojovníka, je vlastně

o malé jednotce, která je schopna plnit úkoly nezávisle na jiné skupině,“ vysvětluje kapitán Wagner s tím, že se vojáci zaměřují především na trénování drilů, vedení taktické činnosti nebo na cvičení výsadků do neznámého terénu. „Naše zkušenosti ze zahraničních misí, hlavně z Afghánistánu a Iráku, ukazují, že v budoucnosti budou mít přednost právě malé mobilní jednotky maximálně velikosti čety a tomu musíme podřídit i výcvik v následujícím období,“ dodává kapitán Wagner.

7

Î CVIČENÍ

CVIČENÍ Í štábů, kdy má každá etapa svoje zvláštnosti a specifika.

Sedmička je PŘIPRAVENA

„ Cvičení Strong Campaigner je největším, kterým sedmá mechanizovaná brigáda prošla... Naše brigáda vznikla v roce 1995 a od té doby prošla několika velkými cvičeními, jenže měla jinou organizační strukturu a byla předurčena k plnění odlišných úkolů. V její novodobé historii, píšící se od roku 2003, jde o největší cvičení, kterého se účastníme. Specifikum je v tom, že zde necvičí jenom naše kmenové jednotky, ale také útvary, které jsou zařazeny do 7. brigádního úkolového uskupení. Jsou zde vojáci skutečně z celé republiky – třeba prapor oprav z Klatov, dělostřelci z Jinců, jednotky z liberecké brigády radiační, chemické a biologické ochrany, od vzdušných sil, spojovacího praporu, vojenští policisté...

O 7. brigádním úkolovém uskupení a cvičení STRONG CAMPAIGNER 2007 jsme hovořili s plukovníkem gšt. Štefanem Kaletou Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Letošní rok byl pro 7. mechanizovanou brigádu obdobím intenzivního výcviku, který byl spojen především s přípravou brigádního úkolového uskupení, vytvořeného na základě této brigády. V lednu se z misí vrátili poslední příslušníci hranické brigády, vybrali si dovolenou a od poloviny února začali cvičit. Jejich příprava vyvrcholila velitelsko-štábním cvičením s částečným vyvedením vojsk, na jehož závěru nám velitel brigády plk. gšt. Štefan Kaleta poskytl rozhovor.

„ Čím musela vaše brigáda za uplynulých osm měsíců projít? Za tuto dobu jsme splnili úkoly roku intenzivního výcviku, což obnášelo připravení brigády, jejích štábů a jednotek na působení v zahraničních mírových misích. Jednotky prošly výcvikem nejdříve na úrovni družstev a čet. Pak jsme provedli rotní taktická cvičení s bojovými střelbami, v červnu a červenci se uskutečnila praporní cvičení s bojovou střelbou každého ze tří našich praporů a v září jsme se začali připravovat na vyvrcholení výcviku, kterým je toto velitelsko-štábní cvičení. Paralelně s jednotkami se připravovaly i štáby, které stejně jako jednotky procházely různými etapami výcviku – štábními nácviky, cvičením v trenažérovém centru ve Vyškově a v září komplexním štábním nácvikem na Libavé. „ Hovořil jste o několika úrovních cvičení, která z nich byla nejnáročnější? Každá z etap měla svoje specifika. Vzhledem k tomu, že těsně před zahájením výcviku jsme se po misích zreorganizovali a naplnili počty vojáků, byla složitá etapa přípravy družstev, která jsou nejdůležitější pro další výcvik jednotek. Pokud se podaří příprava na úrovni družstva a čety, tak jsou vytvořené předpoklady pro to, aby vojáci zvládli také vyšší úrovně. Voják dělá stejné úkony, ať už cvičí družstvo, četa nebo rota. Jiné je to ale v případě

8

„ Toto cvičení je zaměřené především na přípravu na zahraniční mise. Můžete nám ve stručnosti přiblížit, na které konkrétní situace se soustředíte? Když jsme plánovali výcvik na letošní rok, tak jsme přemýšleli o tom, jestli máme pro každé cvičení zvolit jiný námět a odlišnou situaci. Po zvážení všech pro a proti jsme vytvořili jednotný taktický námět pro celý rok, pro jednotky i štáby. Zplánovali jsme kompletní mírovou operaci, nazvanou Iron Elephant, skládající se z operace na vynucení míru a operace na udržení míru. Vojáci skutečně prošli celou škálou činností. Bojové činnosti jsme plnili i při praporních cvičeních a na tomto velitelsko-štábním cvičení se zaměřujeme na udržení míru. Vojáci si tak během přípravy procvičili útok, obranu, hlídkování, vynucování míru, rozhánění davu, patrolování, kontrolování vozidel nebo doprovody konvojů. „ Je některá z těchto činností pro vás nová nebo unikátní svým rozsahem? Někteří vojáci se zde poprvé dostali do styku s demonstrujícím davem nebo museli spolupracovat i s jinými druhy vojsk. Toto cvičení přispělo ke sladění kolektivů a zlepšení vztahů mezi jednotlivými složkami armády. Cvičení mělo dvě specifika. Poprvé v novodobé historii brigády byly v takové míře použity simulátory střelby MILES a poprvé jsme prověřili součinnost s leteckými návodčími, kteří byli na úrovni jednotek u velitelů rot. Poprvé jsme prováděli spolupráci v takovém rozsahu. Přineslo nám to řadu problémů, ale také spoustu nových podnětů.

Závěrečné epizody cvičení STRONG CAMPAIGNER 2007 zhlédl náčelník Generálního štábu AČR genpor. Vlastimil Picek. Novinářům zdůraznil, že splnilo svůj účel i přesto, že řada věcí se dělala na simulátorech. Cvičení totiž bylo zvláštní tím, že na něm neprobíhaly ostré střelby, ale byl maximálně využit elektronický systém MILES, tedy systém laserů a receptorů, s jehož pomocí vojáci simulují střelbu. V takovém rozsahu byl MILES použit poprvé a armáda tím ušetřila asi dvacet milionů korun z původně plánovaných čtyřiceti tří.

„ Na začátku roku se hovořilo i o tom, že cvičení bude muset být kvůli úsporným opatřením skromnější, ale na první pohled zde nejsou žádná omezení znát. Nakonec se tedy peníze na cvičení našly? Ke škrtům došlo, ale naší snahou bylo, aby se to neodrazilo na kvalitě výcviku. Co jsme si naplánovali, tak jsme také v plném rozsahu provedli. Ušetřili jsme na tom, že zde nejsou všechny útvary v plném počtu, protože je to velitelsko-štábní cvičení s částečným vyvedením vojsk. V případě některých útvarů cvičí pouze štáby. Ušetřilo se především v nákladech na munici, neboť při cvičení se využívala jen simulační technika. „ Pokud bychom srovnávali přípravu čtvrtého a sedmého brigádního uskupení, tak rozdíl je třeba v tom, že kromě mechanizovaných praporů se v loňském roce cvičení účastnil 43. výsadkový mechanizovaný prapor a letos je zde 73. tankový prapor. Jak se přítomnost tankistů promítla do námětu cvičení a do spektra plněných úkolů? Jsme těžká brigáda. Tankisté se tohoto cvičení účastnili jen na velitelsko-štábní úrovni s jednou tankovou četou. Máme vcelku zvládnutou činnost tanků v bojových operacích, ale nyní jsme hledali místo pro tanky v mírových operacích, protože jsme nevěděli, jak naplno využít jejich přednosti. Je to pro nás poučení a dnes víme, že se tanky dají použít i v mírových operacích.

„ Jak? Jako ochrana osádek. Tanky jsou vyzbrojeny novou moderní technologií, ať už je to termovize nebo systém řízení palby, které umožňují sledovat prostor před tankem nejenom ve dne, ale i v noci. Lze tak rozkrývat činnost a pohyb v tomto prostoru. Bojová vozidla pěchoty to v takovém rozsahu neumožňují. „ Dnes toto cvičení vrcholí. Co cítíte po osmi měsících výcviku? Bráníme se předčasnému kladnému hodnocení, protože musíme udržet aktivitu cvičících vojáků až do jeho závěru. Myslím si, že vynaložené úsilí během letošního i loňského roku nepřišlo vniveč a u všech velitelů převládají dobré pocity. Vojska jsou schopna plnit úkoly v mírových misích.

9

Î ROZHOVOR

ROZHOVOR Í

Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení ve Vyškově se stalo mezinárodní vojenskou organizací NATO

Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv Radomíra MIKEŠE

První v České republice Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení ve Vyškově existuje již čtyři roky. Teprve v posledních měsících však jeho rozvoj nabral skutečně dynamické obrátky. Nejenže se oddělilo od Vojenské akademie a získalo právní subjektivitu, ale stalo se rovněž mezinárodní vojenskou organizací NATO. Z tohoto důvodu jsme požádali o rozhovor jeho ředitele plukovníka Radomíra Mikeše. „ Počátkem srpna letošního roku jste získali certifikaci mezinárodní vojenské organizace… To není úplně přesné. K 31. červenci 2007 v sedmnáct třicet jsme byli aktivováni jako mezinárodní vojenská organizace NATO. Což znamená, že v tomto okamžiku jsme první mezinárodní vojenskou organizací na území České republiky.

10

„ Co to pro vás představuje? Podle Pařížského protokolu máme právní a procesní subjektivitu, tj. jsme právnickým subjektem, který vznikl na základě mezinárodní smlouvy. Lze tedy říci, že jsme postaveni na úroveň vrchních velitelství NATO. „ Jaké konkrétní úkoly byste měli začít plnit? V květnu jsme měli zasedání řídícího výboru JCBRN Defence COE, což je hlavní orgán zřízený přispívajícími státy za účelem řízení, dohledu a rozhodování o všech záležitostech týkajících se řízení a správy JCBRN Defence COE. Veškerá usnesení, jež provede tento řídící výbor, jsou závazná. Na rok 2008 jsme dostali osmnáct úkolů. Naše centrum by mělo přispívat do tvorby cvičení především s ohledem na mnohonárodní prapor NATO a dále by mělo zaštiťovat otázky interoperability. V příštím roce budeme muset připravit jednu z konferencí týkající se právě této oblasti. V oblasti OPZHN bychom měly podporovat kontakty jednotlivých organizací. Naším úkolem bude rovněž poskytování časově omezených informací strategickému veliteli. Staneme se tak další z alternujících složek, disponující obdobnými

schopnostmi. Měli bychom také uspořádat konferenci velitelů v oblasti OPZHN, jejímž cílem bude především prohloubení spolupráce. Požaduje se po nás neustále aktivnější přístup a zapojení do činnosti jednotlivých pracovních skupin NATO. Ať již se jedná o výcvikovou skupinu, o skupinu zabývající se operačními problémy anebo o skupinu, jež řeší otázky vyzbrojování v oblasti OPZHN. „ Můžete říci, co konkrétně budete poskytovat v oblasti výcviku? Naším úkolem bude připravovat kurzy především pro státy NATO a dále pak pro státy PfP (Partnerství pro mír) a pro země Středomořského dialogu. „ Hovoří se o tom, že pro vás není zrovna jednoduché obsadit předepsaná tabulková místa zahraničními odborníky. Jak jste na tom v současné době? Z patnácti tabulkových míst učených pro zahraniční vojáky Aliance jich máme v současné době obsazených devět. Tři odborníky jsme dostali z Bundeswehru, po jednom poskytla řecká, italská a slovenská armáda. V září

nastupuje rumunský specialista a do konce roku pak Brit a Slovinec. Nezapírám ale, že šest stále ještě neobsazených míst, s ohledem na velikost centra, představuje jistý problém. Česká republika bude muset vstoupit do řady bilaterálních jednání s členskými zeměmi NATO a snažit se je přesvědčit, aby k nám vyslaly své zástupce. „ Nemáme problémy se splněním požadavků, které mají tito zahraniční odborníci? Zatím se nám daří naplňovat všechny požadavky zabezpečení mezinárodního personálu, a to s výjimkou jediného. A tím je osvobození od daní a daňové povinnosti na vybavení a materiál příslušníků mezinárodního štábu. Což je samozřejmě v kompetencích vlády. Na to bude potřeba ještě vypracovat speciální smlouvu mezi naší republikou a JCBRN Defence COE. „ Máte již vytypované konkrétní státy, o jejichž odborníky byste měli zájem? Samozřejmě. Jedná se o Kanadu, Maďarsko, Portugalsko, Španělsko a USA.

aktivace, coby mezinárodní vojenské organizace, přinese centru a vlastně celé České republice.

„ Oddělili jste se od Vojenské akademie Vyškov, získali jste právní subjektivitu. Co konkrétně to pro vás znamená? V současné době se připravuje materiál do vlády ohledně důsledků, které tato

„ Stěhujete se do nového objektu. Je něčím výjimečný, disponuje speciálními zařízeními? Celé jedno patro budovy centra bude plně certifikováno na stupeň tajné. A to je

zatím v Armádě České republiky naprosto ojedinělé. „ V NATO nejste jediným centrem tohoto typu. Nevidíte trochu problém v tom, že poněkud vázne koordinace mezi těmito složkami? Koordinaci by mělo mít na starost Vrchní velitelství NATO pro transformaci. Vzhledem k tomu, že toto velitelství vzniklo před čtyřmi lety v podstatě na zelené louce, stále ještě hledá, ostatně jako my, svoji tvář. Také my budeme muset být v budoucnu mnohem aktivnější při spolupráci s těmi aliančními prvky, které mají obdobné poslání jako my. „ A co spolupráce na společných projektech s českými zařízeními zabývajícími se OPZHN? Nemáte při organizování zaměstnání pro zahraniční účastníky problém se získáváním odborníků například z Univerzity obrany či z ústavu OPZHN? Ne, v těchto případech problémy nemáme. Zřízení centra nemělo za cíl zrušení všech organizací s obdobným zaměřením, případně jejich podřízení pod nás. Letos v květnu jsme ve spolupráci s Fakultou vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové, Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Praha, Státním úřadem pro jadernou, chemickou a biologickou ochranu v Příbrami a Ústředním vojenským zdravotním ústavem v Praze organizovali kurz odběru biologických látek. Touto cestou bych chtěl vedením těchto organizací poděkovat za to, že nám vyšla maximálně vstříc.

11

Î VOJENSKÉ LETECTVO

VOJENSKÉ LETECTVO Í Hned na úvod je nutné konstatovat, že česká účast na cvičení Arctic Tiger 2007 byla vážně poznamenána úsporami v armádním rozpočtu. Původně se totiž počítalo s vysláním čtveřice bitevních vrtulníků Mi-24V a několika dalších transportních Mi-17. Nakonec však zbyly prostředky jen na dva stroje a patnáct příslušníků 231. letky bitevních vrtulníků. I ti se ale museli během cvičení podstatně omezit. Bylo nutné zvolit nejlevnější možné ubytování v obytných buňkách na okraji letecké základny a na rozdíl od ostatních cvičících jednotek neměli Češi v Norsku k dispozici ani vlastní vozidlo. I přes ztížené podmínky nakonec podali přerovští vrtulníkáři špičkové výkony. Ještě hůře ale dopadlo cvičení Bold Avenger 2007, které se v Orlandu uskutečnilo jen tři týdny před Arctic Tigerem. Kromě vrtulníků se do něho mělo zapojit také taktické letectvo s letouny L-159, ale nakonec byla zrušena celá česká účast, ačkoliv šlo o největší letecké cvičení Aliance v letošním roce.

České bitevní vrtulníky poprvé přistávaly v nadmořských výškách kolem 2500 metrů

LET NA SEVER

2007

I když cvičení jako takové začínalo až 24. září, dvojice vrtulníků vyrazila z Přerova již 18. září, jelikož se piloti rozhodli přijmout nabídku norského letectva k využití zdejšího terénu k dalšímu výcviku. První mezipřistání provedli v Praze-Kbelích, kde byly stroje dotankovány a proběhlo také celní a pasové odbavení. Vzhledem k nepříznivému počasí se odlet asi o hodinu opozdil a také přelet státní hranice byl o něco náročnější, neboť panovala dohlednost jen okolo 2 km.

Nad územím Německa však již šlo vše podle plánu, a tak oba vrtulníky v odpoledních hodinách dorazily na leteckou základnu Schleswig-Jagel, kde jejich piloti přenocovali do druhého dne. Krátký pobyt využili k setkání s příslušníky zdejší jednotky AG-51, která je také členem Asociace tygřích letek. Několik jejích proudových letounů Tornado je v současnosti nasazeno v Afghánistánu, a tak se přerovští letci zajímali především o zkušenosti z této mise. Druhý den pokračoval přelet přes Dánsko na švédskou základnu Ronneby a odtud do norského Osla. Zde opět piloty zdrželo špatné počasí a bylo nutné zvažovat, zda je možné přelet uskutečnit. Osádky se rozhodly pro let a počasí se nakonec ukázalo přece jen jako vyhovující. Dvojice Mi-24V dorazila do Orlandu v podvečer. Zde na ně již čekalo devět příslušníků pozemního technického personálu a další dva piloti, které sem dopravil letoun An-26. Piloti tak byli po celou dobu dvoudenního přeletu odkázáni sami na sebe. Podle slov velitele 231. lbvr podplukovníka Ivana Pospíchala ale na tom není nic divného. Vrtulníky jsou prý spolehlivé a navíc je technici před cestou důkladně zkontrolovali.

NAD MOŘEM I NAD HORAMI Následující dva dny věnovali vrtulníkáři zejména létání v horském terénu. Ještě předtím byli seznámeni se všemi specifiky zdejšího létání. První věta na briefingu zněla: „Vzdušný prostor v Norsku vám poskytuje mnoho svobody, ale zároveň vyžaduje mnohem větší zodpovědnost.“ Jinými slovy, není zde zvykem, aby byl každý pohyb letadla neustále

řízen ze země. Vše začíná již na letišti. Zatímco u nás musí osádka letadla žádat řídicí věž o povolení i pro spuštění motorů, na norské letecké základně stačí ohlásit až připravenost k pojíždění nebo rovnou ke vzletu v případě vrtulníků. Konkrétních odlišností od středoevropského terénu je zde celá řada. Tou nejviditelnější jsou neustálé a nečekané změny počasí. Bylo to vidět i v samotném Orlandu. Mohlo být pěkné počasí, velká dohlednost a třeba i svítit slunce, ale než člověk došel z jídelny na stojánku letadel, zastihla jej silná průtrž mračen. Prudký a neustále se měnící vítr však byl samozřejmostí téměř každý den. „Pro osádky vrtulníků to znamená zejména pečlivě plánovat spotřebu paliva právě s ohledem na vítr. Normálně počítáte s tím, že jednu část trati poletíte proti větru a druhou naopak s větrem v zádech. Pokud se ale jeho směr změní, výrazně vzroste spotřeba paliva, které by pak nemuselo stačit pro bezpečný návrat,“

Jedinečnou příležitost k výcviku pilotům vrtulníků přerovské základny poskytlo mezinárodní cvičení v norském Orlandu konané od 24. září do 1. října letošního roku. V závěru tradičního setkání takzvaných tygřích letek známého také jako NATO Tiger Meet pak čeští letci získali několik cenných trofejí.

Text a foto: Tomáš SOUŠEK

12

13

Î VOJENSKÉ LETECTVO

VOJENSKÉ LETECTVO Í cvičných přistáních jsme zjistili, že výkon motorů našich vrtulníků je dostatečný i v těchto podmínkách,“ řekl krátce po přistání z prvního letu kapitán Čepelka. Stroje Mi-24V z posledních dodávek v rámci splácení ruského dluhu již mají lépe nastavenou regulaci motorů, která je optimalizována i pro vysokohorské podmínky, než u starších verzí.

VE VZDUCHU OD RÁNA DO VEČERA

vysvětluje kapitán Petr Čepelka, jeden z pilotů Mi-24V. Rozsáhlé neobydlené oblasti přímo svádějí k nízkému létání, což byl ostatně také jeden z úkolů našich letců. Nicméně o to větší pozornost museli věnovat sledování terénu a nejrůznějších překážek. Nad zdejšími fjordy a údolími jsou často natažené silné dráty, které jsou většinou vidět až na poslední chvíli. Hlavní elektrické rozvody jsou sice zakreslené v leteckých mapách, ale piloti byli varováni, že existuje velké množství takzvaných „soukromých kabelů“, kterými jsou napájeny různé privátní objekty. Proto se doporučovalo létat spíše při břehu fjordů nebo při stěně údolí, kde je možnost zpozorovat alespoň sloupy. A jelikož všichni létají při stěnách, platí zde

14

pravidlo, že se létá vždy vpravo, čímž je omezena možnost kolize mezi letadly. Pokud jde o horské prostředí, určitým problémem může být i obyčejný sníh, který pokrývá vrcholky kopců. Při nižší oblačnosti totiž může bílý horizont snadno splynout s oblohou a pilot se tak musí spolehnout jen na přístroje. Optický klam dokáže vyvolat i místní vegetace. Zakrslé stromky ze vzduchu vypadají jako vzrostlé stromy, a tak se člověku může zdát, že je mnohem výš než ve skutečnosti. Rozhodujícím faktorem ovlivňujícím létání našich vrtulníků v horách byl řidší vzduch a silný vítr. „Pilotáž je v takových podmínkách náročnější a vyžaduje větší cit. Původně jsme měli z kopců, jejichž výška dosahuje téměř 2500 metrů, trochu obavy, ale po několika

Cvičení Arctic Tiger 2007 bylo oficiálně zahájeno v pondělí 24. září. Do Orlandu se postupně slétlo celkem třináct jednotek z devíti zemí, konkrétně z Belgie, České republiky, Francie, Řecka, Španělska, Švýcarska, Turecka, Velké Británie a pochopitelně i domácího Norska. Slavnostní nástup se neobešel bez tradičního provolávání „Tiger, Tiger, Tiger“ a následného rituálu, při němž si všichni příslušníci tygřích letek lehají na záda a představují „mrtvého brouka“. Na rozdíl od loňského ročníku Tiger Meetu, který se konal ve španělském Albacete, bylo znát, že Norové mají s organizováním velkých cvičení bohaté zkušenosti. Základna Orland totiž hostí zahraniční jednotky několikrát do roka. A ačkoliv byli její příslušníci již poměrně vyčerpáni právě skončeným Bold Avengerem, vše fungovalo téměř bez závad. „Ocenili jsme zejména způsob, jakým se zde plánují konkrétní bojové mise. Vše se řídí přesně podle standardních aliančních postupů, a tak nám i tato fáze cvičení přinesla mnoho zkušeností,“ dodává další z přerovských pilotů, kapitán Jiří Chrobák.

Dalším rozdílem oproti loňsku byl fakt, že se do norského cvičení zapojilo mnohem více vrtulníků. Vedle našich Mi-24V to byly dva stroje Super Puma britského letectva, jeden Merlin britského námořnictva a šest norských vrtulníků Bell-412. Díky tomu bylo možné vytvořit větší vrtulníkové formace a cvičit zejména operace na záchranu osádek letadel Combat SAR a transporty raněných v rámci misí MEDEVAC. I tak zde ale byla jistá omezení, neboť organizátoři cvičení počítali s větším počtem českých strojů, který byl původně přislíben na několika plánovacích konferencích. O naše „čtyřiadvacítky“ měly zájem také norské speciální jednotky, které si několikrát vyzkoušely výsadky z bitevních vrtulníků. Podle slov norských vojáků by podobnou spolupráci uvítali mnohem častěji. Češi létali v rámci cvičení opravdu intenzivně. Každý z dvojice strojů nalétal v průměru pět hodin denně. Dopoledne zpravidla odlétaly na společné mise s dalšími vrtulníky, při nichž většinou doplňovaly palivo na předsunutém stanovišti, takzvaném FARPu. Odpoledne pak piloti stihli ještě kratší lety v bližším okolí základny. Přestože počasí bylo naprosto nevyzpytatelné, jen jednou se kvůli němu mise zrušila. To však kladlo nemalé nároky na osádky, zejména pak na palubní techniky. Pilotů totiž bylo více, tudíž se mohli alespoň prostřídat. Z důvodu úspor však na cvičení letěli jen dva palubní technici, a tak se museli účastnit každého letu. O náročnosti jejich účasti na cvičení svědčí i to, že během letového týdne snad ani jednou nestihli oběd v místní jídelně.

TYGŘÍ BARVY NA KAŽDÉM KROKU Přestože společné létání tvoří hlavní náplň každého Tiger Meetu, není jeho jedinou součástí. Organizátoři mysleli i na příznivce letectví z řad civilní veřejnosti a na závěr uspořádali malý den otevřených dveří. Letové ukázky zahajoval společným průletem se dvěma místními stíhacími letouny F-16 český vrtulník Mi-24V, který se pak představil v dynamické letové ukázce. Svou premiéru si zde odbyl kapitán Radek Mičulek, čerstvě vycvičený předváděcí pilot. Každoroční cvičení má také svůj pevně daný program společenských akcí, jejichž smyslem je především prohlubování vztahů a vzájemné spolupráce jednotek sdružených v NATO Tiger Association. Do programu tak pokaždé patří například takzvaný mezinárodní večer, slavnostní večeře nebo hraní drobných divadelních scének. Jednotky se navíc navzájem sledují a hodnotí hned v několika oblastech, neboť cvičení má také formu soutěže. Hodnotí se například takzvaný „tygří duch“ nebo nejoriginálnější oblečení. Hlavní cenou je pak „Stříbrný tygr“, jímž se odměňuje celkově nejlepší jednotka. V letošním roce jej získala belgická 31. letka. Ani Češi však neodešli s prázdnou. Přestože jejich černomodrý vrtulník Mi-24V (7353) létá v této kamufláži již přes dva roky, stále se ostatním „tygrům“ líbí. Také proto obsadil třetí místo v soutěži o nejlépe zbarvený stroj. Třetí místo obsadila 231. letka bitevních vrtulníků také v takzvaných tygřích hrách. Jde o několik netradičních a velmi náročných sportovních

disciplín. Do soutěže se zapojili jak piloti, tak i technici a společným úsilím prokázali, že jsou na tom po stránce fyzické připravenosti velmi dobře. Nejcennější trofejí se stalo druhé místo v kategorii nejlepší létání. Zde byla hodnocena profesionalita při plnění bojových misí. Získat tuto příčku bylo o to těžší, že naprostou většinu účastníků cvičení představovaly stíhací jednotky a jejich příslušníci toho o práci vrtulníkářů přece jen tolik nevědí. Přesto se však prosadili. Podle všeho neměli naši letci daleko ani k prvním místům, včetně celkového hodnocení. Bohužel i zde se projevily zmiňované úspory. Jestliže Belgičanů bylo na cvičení více než sto, těžko je může předčít patnáct lidí se dvěma stroji. Na Tiger Meetech je totiž důležité také být viděn. V opačném případě se jen těžko dokazují vlastní schopnosti. I tak jsou příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků z Přerova připraveni v příštím roce bojovat o post nejvyšší.

15

Î PSYCHOLOGICKÁ SLUŽBA

PSYCHOLOGICKÁ SLUŽBA Í Ještě před pár roky nad tím někteří velitelé české armády nevěřícně kroutili hlavou. Dril a šikana je však rozdíl. Kvalitní profesionál, to není dílo planého filozofování, nýbrž pracné přípravy. Z logiky věci tedy vyplývá, že všichni uchazeči o vojenské řemeslo musejí procházet náročným výběrovým řízením, které napoví, nakolik je dotyčný schopen nejen zdravotně, ale i psychicky sloužit v ozbrojených silách.

ŠIKANĚ zatím NEODZVONILO

„ Nabízí se jediná a legitimní otázka, a to, děje se tomu tak v Armádě České republiky? Získat do resortu obrany opravdu nadmíru kvalitního člověka je těžké. Ale to není problém armády jako takové. Čím se ekonomika státu více rozvíjí, tím se armáda stává finančně méně zajímavou. Špičkoví odborníci vědí, že za stejnou práci budou lépe zaplaceni v civilním sektoru. Tím pádem jde kvalita uchazečů o vojenské povolání dolů. Jestli však dovolíte, vrátil bych se k některým psychologickým aspektům, které souvisejí s existencí šikany v armádě.

Text: Pavel LANG Foto: archiv Daniela ŠTROBLA

Šikaně v armádě neodzvonilo. Optimistické úvahy o tom, že s odchodem posledních vojáků základní služby se tato trestná činnost samovolně vytratí, vzaly za své. Nepatrný rozdíl tady přece jen je, a to, že v roce 2004 prověřovala Vojenská policie desítky případů, kdežto v podmínkách plně profesionální armády se vyskytuje jen sporadicky. Osobitý názor na tento nešvar zastává vojskový psycholog kutnohorského záchranného praporu Daniel Štrobl.

„Jde o nešvar, ke kterému dochází, byť jen sporadicky, i v profesionálních armádách,“ říká psycholog Daniel Štrobl „ Není tomu tak dávno, co velitelé předvídali, že profesionalizace armády znamená konec šikany. Realita je však jiná. Proč? Ať se nám to líbí, či nikoli, šikana v armádě byla, je a bohužel i dál bude. To není poraženecký výrok, ale fakt. Smělé úvahy o jejím konci byly od samého začátku iluzí, která se neopírala ani o znalost problému, ani o zkušenosti jiných profesionálních armád světa. „ Chcete tím říct, že co se šikany týče, přešlapuje česká armáda stále na místě? Tak bych to asi neřekl, nicméně odchod vojáků základní služby přinesl jistý pokles případů podezření ze spáchání trestného činu porušování práv a chráněných zájmů. Tím chci naznačit, že v profesionální armádě dochází k šikaně daleko méně, ale vůbec to neznamená její definitivní konec. „ Proč se tomuto nešvaru tak daří právě ve vojenském prostředí? Nejde výhradně o vojenské prostředí. S problémy v chování, jež má podobu šikany,

16

se v současné době můžete setkat ve školách, ve velkých firmách i v domovech důchodců. Zkrátka všude tam, kde je silná hierarchická struktura, neboli tam, kde je zřetelně dáno, kdo je šéf a kdo podřízený. Takovéto prostředí vytváří podmínky ke zneužívání moci. A bohužel se zde najdou lidé, kteří svoje postavení zneužijí. „ Neodpověděl jste nám na otázku. Proč je šikana tolik spojena s armádou? Armáda je naprosto specifická organizace, v níž významnou roli ve vzájemných vztazích mezi jejími příslušníky sehrává moc. A vojáci, zvlášť na nejnižších funkcích, jsou permanentně vystaveni tomu, že jim obrazně řečeno velí každý. To je pro mnohé z nich velice stresující stav. Obzvlášť pro člověka, který přichází z civilního prostředí. Během tříměsíčního základního kurzu by se s tím měl vyrovnat. Sami si dokážete představit, nakolik je tento zásah do jeho dosavadního života těžký. Profesionál však nesmí mít s autoritou problém. Jinými slovy, kdo chce velet, musí umět poslouchat. Armáda je de facto s šikanou spojena. A nejen česká.

„ Co tím naznačujete? Myslíte si, že v jiných armádách, jako je například americká nebo britská, nemají problémy s chováním, které má již podobu šikany? Věřte, že mají. Kromě toho je zde i rozdílný úhel pohledu na tento problém. Jaký? Co my v tuzemských poměrech můžeme nazývat šikanou, je tam zcela standardní součástí základního výcviku. Čeští armádní profesionálové, kteří prošli prestižními aliančními kurzy a školami, dobře vědí, o čem mluvím. „ Nemáme zkušenosti z výcviku u protiteroristické jednotky U. S. Navy SEAL 6 ani jsme neabsolvovali speciální výcvik cizinecké legie pro boj v rovníkové džungli ve Francouzské Guyaně. O čem tedy mluvíte? O způsobech výcviku, jež praktikují například američtí nebo britští armádní instruktoři. Jejich styl je neskutečně drsný, ale velice účinný. Plazíte se a oni vás přišlápnou do louže, křičí na vás a nedají vám spát. Všechno však probíhá za jasně stanovených pravidel. Není to o jejich zvůli, ale o platných předpisech. Se šikanou to nemá nic společného.

„ Prosím… Zda bude, či nebude některý jedinec v budoucnu šikanovat, nelze zcela jednoznačně předem diagnostikovat. Byť jsou odborná vyšetření na velmi dobré úrovni, i psychologie má svoje omezené možnosti. Pravdou je, že lidé mající sklony k nevhodnému chování by se neměli do armády vůbec dostat. Avšak vzhledem k požadavkům na vstup do AČR to je složité. Svým dílem k tomu přispívá

i nedostatečná kontinuita personální a psychologické práce. „ Můžete být konkrétní? Resortní psychologové a personalisté by měli v tomto směru postupovat mnohem koordinovaněji. Před každou personální změnou jednotlivce by měl vstoupit do děje psycholog. Ten vyhodnotí, zdali je dotyčný člověk na danou funkci vhodný, jestli má pro ni odpovídající předpoklady, nebo naopak časem může selhat. On napoví, jaké jsou osobnostní předpoklady

uchazeče na konkrétní post. To, že byl někdo výborný v jedné funkci, automaticky neznamená úspěch na další pozici. V české armádě se bohužel často postupuje jaksi nárokově. Úzká a plošná spolupráce obou zmíněných složek je v tomto směru nadmíru žádoucí. Součinnost při práci s lidským potenciálem je i určitou prevencí proti nežádoucím jevům. „ Nakolik je šikana v armádě nebezpečná? Hodně. Jde o velmi nebezpečný jev. Musíme si uvědomit, že lidé sloužící v armádě mají přístup ke zbraním i k munici. Tady nelze nic podcenit. Na každou podobu šikany se musí rozhodně reagovat. Jak? Jednoduše řečeno, nenechat si ji líbit. Moje zkušenosti říkají, že agresor nebude nikdy šikanovat agresora. „ Říkáte, že k armádě už šikana jaksi patří. Znamená to, že zápas s ní je bojem s větrnými mlýny? V žádném případě. Tady nejde o zbytečný boj. I když nevyhrajeme, nemůžeme to nikdy vzdát. Je to podobné jako s drogovou problematikou. Každý, byť sebemenší pozitivní krůček je velikým úspěchem. Je to běh na dlouhou trať. Šikanu zcela neodstraníme, ale můžeme ji minimalizovat. „ Zažil jste šikanu na vlastní kůži? V armádě pracuji sedm roků a tváří v tvář jsem se s ní nesetkal. Jen jednou se mnou chtěl bývalý nadřízený manipulovat. Moje znalost vojenských předpisů však jeho choutky rychle zhatila.

17

VÝCVIK V ZAHRANIČÍ Í navádění, nýbrž princip navádění po obtížně rušitelném laserovém paprsku. Vojáci ve Švédsku stříleli raketami verze Mk1, jež jsou méně výkonné, ale výrazně levnější. Armáda má ale také ve výzbroji rakety nejnovější generace Mk3 nazvané BOLIDE. Tento typ má oproti Mk1 jiný letový motor, nejnovější počítače, elektronické vybavení, nový zapalovač a mnohá další zlepšení, která zdokonalují jeho výkony a operační schopnosti. Především má prodloužený maximální dálkový dosah na 8000 m, výškový až na 5000 m a žádný jiný známý komplet této kategorie zmíněné parametry nemá. Tzv. adaptabilní bezkontaktní zapalovač s několika funkčními režimy zvyšuje účinnost jak proti cílům velmi malým (například bezpilotním průzkumným prostředkům nebo některým typům letecké protizemní munice), tak hodně rychlým.

Ve Švédsku naostro Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Jan KOUBA

Příslušníci strakonické protiletadlové raketové brigády absolvovali první ostré střelby z nových zbraňových systémů RBS-70 Proces přezbrojování 25. protiletadlové raketové brigády přenosným protiletadlovým raketovým kompletem RBS-70 úspěšně pokračuje. V druhé polovině září absolvovali příslušníci 252. protiletadlového raketového oddílu na švédském polygonu Mästocka první zkušební ostré střelby z této moderní zbraně.

Celé akci předcházela rok a půl trvající příprava. Protože součástí nákupu 16 kompletů RBS-70 byla také dodávka dvou učebnových simulátorů, mohly obsluhy začít s výcvikem ve Strakonicích hned od počátku roku 2006. Tříčlenné týmy nejprve prošly přeškolovacím kurzem rozděleným

18

na teoretickou část, praktický výcvik na simulátoru a praktický výcvik se skutečným kompletem v terénu. Kromě toho musely obsluhy kompletů projít ještě zdokonalovacím výcvikem, a pokud si uvědomíme, že se počítá s obsazením každého odpalovacího zařízení třemi obsluhami (aby se v případě bojového

nasazení mohly střídat v osmihodinových směnách), nebyla by příprava takového množství vojáků a v tak krátkém čase možná bez moderního simulátoru. Jen v rámci základního přeškolovacího kurzu na něm každý operátor provedl více než 1200 zachycení cílů a navedení raket.

Jak se výcvik povede, vždy ukážou až ostré střelby. Ty úplně první se od 16. do 22. září uskutečnily v rámci cvičení „Nobel Star 2007“ na zmíněné švédské střelnici Mästocka. Úkolem protiletadlovců bylo bránit vlastní jednotku úkolového uskupení proti vzdušným útokům protivníka. Cíl představoval rukáv oranžové barvy o rozměrech 0,9 × 8 m, který byl na 3200m laně vlečen za letounem. Pohyboval se ve výšce 250 až 300 m rychlostí 90 m/s a obsluhy měly ve vymezeném sektoru pouze pár sekund na jeho zachycení a postřelování. První cíl zjistil 19. září krátce po desáté hodině podpraporčík Tomáš Hanáček. Byl to právě on, kdo po identifikaci jako první stiskl spoušť a zaměřovačem naváděcí jednotky začal sledovat letící cíl. Po přibližně šesti sekundách jej raketa zasáhla a zničila. „Na simulátoru to bylo těžší než v praxi,“ stručně okomentoval svůj úspěšný výkon. „Prakticky jediný rozdíl spočíval v tom, že jsem po odpálení rakety viděl v zaměřovači trochu dýmu, který se ale v zápětí rozplynul,“ přibližuje Tomáš Hanáček hlavní pozorovatelný rozdíl mezi odpalem na simulátoru a skutečnou ostrou střelbou. Premiéra tedy vyšla na 100 % i přesto, že polygon průběžně skrápěl vydatný déšť doprovázený prudkým větrem. V nastoupeném trendu pokračovaly i další obsluhy. V průběhu cvičení odpálily dalších pět ostrých raket. Pokaždé cíl zasáhly, a to dvakrát přímo a čtyřikrát kontaktně (bojová hlavice vybuchla v jeho bezprostřední blízkosti), takže ve všech případech došlo k jeho zničení. „Přestože na střelnici panovaly extrémní klimatické podmínky, všechny úkoly jsme splnili se ctí,“ hodnotí

vystoupení svých obsluh velitel úkolového uskupení pplk. Jozef Vejdělek a upozorňuje, že při přípravné konferenci byla se švédskou stranou původně domluvena tzv. základní střelba. „Nakonec jsme ale stříleli úlohy v tzv. režimu Level 3, které švédské obsluhy absolvují asi až po třech ostrých střelbách,“ doplňuje pplk. Vejdělek. Zkušební ostré střelby ve Švédsku potvrdily nejen úspěšně zvládnutý výcvik vojáků ze Strakonic, ale potvrdily i špičkové vlastnosti přenosného kompletu RBS-70, který dnes využívají ozbrojené síly téměř 20 zemí. Tento zbraňový komplet jako jeden z mála ve své kategorii nevyužívá infračervené proporciální

Nezanedbatelné je i to, že raketa po dobu celých 15 let své technické životnosti (lze ji prodloužit na dvojnásobek) nevyžaduje žádnou údržbu. Systém RBS-70 podstatným způsobem zlepšuje schopnosti a možnosti protiletadlového raketového vojska při zabezpečení protivzdušné obrany brigádních úkolových uskupení. To současné na bázi 4. brigády rychlého nasazení již zahrnuje posílenou baterii RBS-70 a také následné brigádní úkolové uskupení vytvářené na základě 7. mechanizované brigády bude mít ve své sestavě baterii těchto kompletů posílenou o čtyři samohybné komplety krátkého dosahu S-10MD/IFF.

19

Î DUCHOVNÍ SLUŽBA AČR

DUCHOVNÍ SLUŽBA AČR Í

Summit kaplanů V Pastoračním centru v Lulči u Vyškova se uskutečnila prestižní 16. mezinárodní konference vojenských kaplanů

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Dvacet vojenských duchovních z osmnácti zemí se zúčastnilo mezinárodní konference, která, spolu s pravidelným únorovým setkáním hlavních kaplanů, patří k základním prvkům spolupráce aliančních duchovních služeb. Tentokrát byly na pořadu jednání otázky týkající se možnosti zapojení kaplanů do etické výchovy vojáků a dalšího prohloubení vzájemné spolupráce jejich služeb.

Mezinárodní konferenci vždy hostí některý z aliančních států. V České republice se toto prestižní setkání koná již podruhé, v roce 2003 se uskutečnilo v Hradci Králové. „Opětovné pořádání konference je výjimečnou záležitostí, protože stále je ještě poměrně velký počet zemí, které ji nehostilo,“ potvrzuje význam tohoto okamžiku hlavní kaplan AČR pplk. Jan Kozler. „Chtěli jsme tím zviditelnit Armádu České republiky před aliančními

20

partnery, protože organizování této akce přináší hostitelské zemi značné renomé.“ Třídenní konference v prostorách nového Pastoračního centra Duchovní služby AČR v Lulči nedaleko Vyškova začala v úterý 18. září. Na programu měla několik přednáškových bloků a diskusí. První den se kaplani věnovali rozkrývání parametrů jednotlivých duchovních služeb, protože každá z nich působí na základě trochu jiného modelu. Do každé

z aliančních armád je tato složka jinak začleněna, disponuje rozdílnými kompetencemi a liší se i svým rozsahem. V přednáškách a workshopech se proto hledaly společné prvky, o které by se bylo možné opřít při rozvoji další spolupráce. „Hovořili jsme třeba o tom, jak jednotlivé armády podporují a vnímají svoje duchovní služby. Jestli je jenom trpí, nebo zda jsou pro ně naopak důležitým prvkem,“ říká

o obsahu prvního z diskutovaných témat pplk. Jan Kozler s tím, že velké rozdíly mezi službami pochopitelně panují i v oblasti jejich financování. „Nemohu srovnávat třeba sebe s americkým kolegou, který má v tomto ohledu zcela jiné možnosti,“ dodal hlavní kaplan Armády České republiky. Podplukovník Kozler považuje za stěžejní část konference její čtvrteční program, věnovaný vlastní součinnosti duchovních služeb Atlantické aliance. „Jednali jsme o spolupráci, nebo spíše o kooperaci, protože anglický termín lépe vystihuje, že se jedná o operační záležitosti. Jde totiž o to, jak kaplani z různých armád vedle sebe fungují v zahraniční misi,“ popisuje hlavní kaplan Armády České republiky obsah třetí části konference. „Pro kaplany je to trochu bolestné téma, protože jestliže v Alianci spolu jednotlivé armády úzce spolupracují v zahraničních misích a mezinárodních štábech v místech nasazení, tak duchovní služby v tomto ohledu za nimi trochu pokulhávají. Není stanoven žádný pevný rámec toho, jak by kaplani měli mezi sebou spolupracovat a na tuto záležitost dokonce nejsou ani ujednocené pohledy. Bohužel zjišťujeme, že by to mohlo být i v neprospěch samotných vojáků,“ stěžuje si. Důvodů špatné komunikace mezi duchovními službami Atlantické aliance je více. Jedním z nich by mohla být skutečnost, že v nich působí různé křesťanské konfese – například katolická, protestantská a další. „Pro naši armádu to problém není. Duchovní služba Armády České republiky je totiž skutečně velmi nakloněna spolupráci, protože ji vnímáme jako potřebnou a nutnou záležitost,“ pokračuje

podplukovník Kozler, který se domnívá, že by právě naše duchovní služba mohla jít těm ostatním příkladem svojí otevřeností a ochotou kaplanů o těchto problémech diskutovat. Podle jeho slov je to dáno i tím, že v naší armádě působí vojenští kaplani teprve deset let. „Právě mladost a energie je v tomto směru výhodou. Některé duchovní služby mohou trpět i tím, že už jsou dlouho etablované a chybí v nich oživení zaběhnutého stereotypu.“ Jeden z příkladů nedostatečné kooperace mezi kaplany z různých zemí může být třeba to, že když v zahraniční misi onemocní zahraniční kaplan a není schopen navštívit své vojáky na vzdálenější základně, je v současnosti nemyslitelné, že by jej někdo cizí zastoupil. Přestože by tam mohl přijet třeba český kaplan, který to má na tuto základnu blíž. „Nezavolá mu telefonem a neřekne mu třeba, jsem nemocný, zastav se prosím u mých vojáků, podrav je, pomodli se s nimi a zeptej se jich, jestli něco nepotřebují. To je modelový příklad a to jaksi nefunguje. Ne že by tam existovala nějaká bariéra, ale chybí k tomu potřebné impulzy,“ tvrdí pplk. Jan Kozler. Jedním z možných řešení této neutěšené situace by mohlo být přijetí nějakého předpisu, který by upravoval vztahy mezi jednotlivými duchovními službami. V dané situaci nehraje velkou roli skutečnost, zda v dané armádě působí jediná církev nebo hned několik, jako je to v případě naší armády. „V tom problém není. Je to spíše problém ostychu nebo dokonce určitého strachu, abych se nevydal všanc kaplanovi jiné armády. Je to určitá obrana svých privilegií,“ dodává.

Daná situace je ale způsobena také tím, že duchovní službu je zatím možné vykonávat jenom na bázi mateřského jazyka. „Jestliže se dostáváme do situací, kdy před sebou máme mužstvo, které dostatečně neovládá angličtinu, tak jsme potom omezeni pouze na péči o své vlastní vojáky,“ vysvětluje pplk. Jan Kozler. Posledním tématem probíraným na konferenci byla otázka, zda má být kaplan pouze pasivním prvkem připraveným pomáhat věřícím v armádě nebo by se měl soustředit i na další rámce služby vojáků. V tomto případě se jednalo třeba o možnosti začlenění kaplanů do etické výchovy vojenských profesionálů. V úvodu ale nejprve zazněl podrobný přehled situace v této oblasti u jednotlivých armád, které se 16. mezinárodní konference vojenských kaplanů zúčastnily. Význam etické výchovy vojáků narůstá zejména při nasazení jednotek do misí. „Nejde jen o zlepšování etických hodnot vojáků, ale jde i o praktickou ochranu jednotky jako takové. Jsme svědky toho, že každý skandál, který v místě nasazení proběhne v rovině etického selhání aliančního vojáka, má vždy vliv na chování místních lidí, na jejichž území jednotky působí. Nakonec to může přerůst až ve vlnu nenávisti, která se otočí třeba i proti samotným jednotkám. Výsledkem může být nejen zvýšení nebezpečí, ale i konflikty na vyšší úrovni než jen mezi vojáky a místními obyvateli,“ hovoří podplukovník Jan Kozler o jednom z dalších úkolů, na němž se podílejí nejen vojenští kaplani, ale také vrchní praporčíci a psychologové.

21

DUCHOVNÍ SLUŽBA AČR Í

Místo stvořené pro setkání V Lulči u Vyškova se nachází Pastorační centrum Duchovní služby Armády České republiky Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Dominantou obce Luleč, ležící na pomezí Drahanské vrchoviny, je kostel svatého Martina, který je vidět už z dálky. Na faře u druhého lulečského kostela zasvěceného sv. Isidorovi našla Duchovní služba AČR vhodné prostory pro vybudování svého Pastoračního centra. To bylo slavnostně otevřeno v červenci letošního roku, ale vojenští kaplani sem přijížděli již o mnoho let dříve.

Malebná jihomoravská vesnička Luleč má pouze tři sta domů, ve kterých natrvalo žije přes sedm set obyvatel. První stopy o zdejší přítomnosti člověka jsou staré 45 000 let a osídlení je doloženo už z doby před 8000 lety. V době římské tudy vedla významná obchodní cesta, která byla střežena z dobře opevněného hradiště, jehož zbytky jsou dodnes patrné. Jméno obce je poprvé zmíněno v dokumentu z roku 1349. Vhodný objekt, dobrá dostupnost a především blízkost vyškovské i brněnské posádky s významnými vojenskými útvary

22

zaměřenými na vzdělávání vojenských profesionálů předurčily Luleč k vybudování Pastoračního centra. Jeho slavnostního otevření se v červenci letošního roku zúčastnili vedle náčelníka Generálního štábu AČR genpor. Vlastimila Picka také kardinál Miloslav Vlk a předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý, kteří tomuto centru společně také požehnali. Budova fary je dnes místem, kde se spolu nesetkávají pouze příslušníci české vojenské duchovní služby, ale konají se zde i významné mezinárodní konference. Hlavní kaplan Armády České republiky

podplukovník Jan Kozler uvádí, že se zde ročně uskuteční až 180 různých akcí. Fara postavená v klasicistním stylu na počátku 19. století sloužila až do 60. let minulého století jako zázemí farnímu kostelu sv. Isidora. Poté komunistický režim budovu zabavil ve prospěch místního JZD. Po roce 1989 se jako první o záchranu zdevastovaného objektu zasloužil Američan českého původu plukovník Šupa, který byl kaplanem v americké armádě. „Po sametové revoluci začal podporovat nově vznikající duchovní služby ve střední Evropě. V rámci duchovní

služby americké armády se mu podařilo získat několik milionů korun, které použil na opravu pustnoucího objektu v Lulči,“ přibližuje podplukovník Kozler počátky obnovy areálu dnešního Pastoračního centra. Peníze od amerického mecenáše nestačily, a tak se do záchrany areálu zapojily ještě další instituce. Už od roku 2001 se v Lulči uskutečňovala převážně víkendová setkání kaplanů s vojáky. Šlo o neformální schůzky, protože stav budovy pořádání větších akcí nedovoloval. „Vojenští kaplani vždycky chtěli mít nějaké místo, kde by se mohli ničím nerušeni setkávat. Znali jsme to ze zahraničních armád, kde tato centra běžně existují a mnohá z nich tam fungují již déle než padesát let,“ pokračuje pplk. Kozler. V roce 2005 nemalými finančními prostředky, dosahujícími desítek milionů korun, přispěly také duchovní služby německé a nizozemské armády a začalo se blýskat na lepší časy. „Po vlastním Pastoračním centru jsme toužili již delší dobu. Jedním z cílů Duchovní služby Armády České republiky je totiž poskytovat vojákům prostor k tomu, aby dokázali přemýšlet o svojí službě v armádě, třeba i v soukromé rovině. Jde to o poznání hůř v místech, která mají vojáci zafixovaná s tím, že tam pracují a cvičí. V diskusích proto nejsou tolik otevření jako v prostředí, jež není alespoň na první pohled s armádním životem tolik spjato,“ vysvětluje hlavní kaplan důvody, proč Pastorační centrum nevzniklo třeba přímo ve vyškovské posádce. Od roku 2005 se v Lulči nepořádají jen neformální a volnočasová setkání, ale začaly se zde konat i semináře o etice vojenského profesionála. Po zahájení činnosti Pastoračního centra s vlastním logistickým statusem se paleta možností využití centra ještě více rozšířila. Konají se zde různé konference,

víkendové pobyty a pozornost je v poslední době zaměřena také na setkání rodin vojáků před odjezdem a po návratu z misí. Stejně tak je Pastorační centrum možné využít k setkání příslušníků jednotlivých kontingentů za účelem řízených debriefingů či jen prostého popovídání, jak jsou zážitky z mise vnímány s odstupem času. Největší akce společenského rozsahu se zde pravidelně koná 5. července, kdy se na zahradní slavnosti setkávají vojáci s významnými představiteli regionu a pozvanými hosty. Jednou z hlavních aktivit pořádaných v Pastoračním centru jsou semináře vojenské etiky určené zejména pro nové vojenské profesionály. Na přípravě těchto seminářů, které jsou pevnou součástí základního výcviku, se spolu s vojenskými kaplany podílejí také vrchní praporčíci a vojenští psychologové. Za více než deset let, co areál fary u kostela sv. Isidora procházel postupnou rekonstrukcí,

se mu vrátila původní tvář a navíc se rozšířily možnosti jeho využití. Ačkoliv sem vojenští kaplani s vojáky přijíždějí už hezkou řádku let, až donedávna jim zde chyběla především dostatečná ubytovací kapacita. Omezené možnosti hlavní budovy fary tak rozšířily podkrovní místnosti postavené nad přiléhajícím, původně hospodářským, křídlem. Dnes zde může ve skromně zařízených pokojích pohodlně přespat až dvacet lidí. V případě jednodenních akcí je areál schopen pojmout dokonce až pětatřicet hostů. Ti mohou jednat ve velkém sále nebo ve dvou menších místnostech, případně využít i zastřešené sezení na nádvoří fary. Menší skupinky mohou diskutovat i na poměrně rozlehlých chodbách. Velký sál slouží zároveň jako jídelna a kaple. V případě menších akcí se vaří v nevelké, ale dobře vybavené kuchyni. Pro případ velkých akcí, jako byla například prestižní 16. mezinárodní konference vojenských kaplanů letos v září, je možné využít kapacit Vojenského klubu ve Vyškově. Hlavní budova fary a boční přístavky vytvářejí areál ve tvaru „U“, který je uzavřen branou. Nádvoří tak slouží jako zabezpečené parkoviště, ale další možnosti již nenabízí. Proto je logisticky autonomní Pastorační centrum v některých oblastech přece jen odkázáno na zázemí vyškovské posádky. Hosté centra například jezdí na bohoslužby do kaple v areálu základny a využívají i tamní sportoviště. Navzdory tomu, že Pastorační centrum je plně funkčním střediskem, na duchovní službu zde čeká ještě řada vylepšování. Jednou z nejpalčivějších záležitostí je stále ještě nízká ubytovací kapacita, která je limitující pro pořádání větších akcí.

23

Î PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 19/2007

Policista se vztahem k Francii Ředitelem sekce rozvoje druhů sil-operační sekce Ministerstva obrany ČR je brigádní generál Josef Bečvář Text: Vladimír MAREK Foto: autor a Marie KŘÍŽOVÁ

Ředitel sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO Josef Bečvář se narodil 11. srpna 1958 v Plzni. Líbily se mu uniformy, zajímal se o vojenskou techniku, a tak se po skončení základní devítileté školy přihlásil na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova do Moravské Třebové. „Nepřipadlo mi, že by došlo k nějaké zásadní změně v mém životě, neměl jsme problémy vyrovnat se s disciplínou a vojenským režimem života,“ vzpomíná generál Bečvář. Po dalších čtyřech letech strávených na vysoké vojenské škole v Martině a ve Vyškově se z něho stává dělostřelec. Nastupuje k dělostřelecké brigádě do Rokycan, je postupně velitelem čety, zástupcem velitele baterie a velitelem baterie. „Byla to tvrdá, ale zajímavá práce. Ve výcvikovém prostoru jsme trávili skutečně hodně času.“ Svou dělostřeleckou kariéru završil jako starší důstojník štábu dělostřelectva tankové divize ve Slaném. V roce 1991 nastupuje k právě založené Vojenské policii na místo vedoucího staršího důstojníka. Začíná jeho druhá kariéra. Nejspíš ještě netuší, že na dlouhých třináct let spojí svůj život s Vojenskou policií. „Abych řekl pravdu, tak jsem příliš jiných možností neměl. Bylo to období rozsáhlých reorganizací. Dělostřelecké útvary se rušily

24

jeden za druhým, a mně byla nabídnuta právě tato funkce,“ říká Josef Bečvář. Nová armádní složka se začíná budovat doslova na zelené louce. Bylo potřeba ji vybavit novým materiálem, učit se nejen od Policie České republiky, ale i v zahraničí. A právě to je prostor pro schopné, iniciativní lidi. Brigádní generál Josef Bečvář se jede podívat, jak to dělají ve Francii. Absolvuje informační kurz francouzského četnictva v Melunu. V devadesátém třetím roce se již stává zástupcem velitele Velitelství Vojenské policie v Praze a o rok později ředitelem Úřadu Vojenské policie. Mezitím ještě stačí studovat na Právnické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1997 je ustanoven do funkce náčelníka Vojenské policie. „Z této nové armádní složky se postupně podařilo vybudovat opravdu kvalitní, profesionální službu. Patří za to dík nejen vojenským policistům, kteří se na tom bezprostředně podíleli, ale i všem ostatním složkám resortu Ministerstva obrany,“ hodnotí po letech toto období Josef Bečvář. V této době také využívá možnosti a studuje na Vševojskové škole obrany v Paříži. V roce 2004 předává generál Bečvář velení Vojenské policie svému nástupci Oldřichu Kubátovi. Bečvářova dlouholetá orientace na Francii se završuje tím, že další

tři roky vykonává funkci přidělence obrany České republiky ve Francii. „Srovnávat naši a francouzskou armádu v podstatě nejde. Jsou to ozbrojené síly zcela jiné velikosti. Navíc v okamžiku, kdy jsem přišel do Paříže, byla francouzská armáda již profesionální. Francouzské ministerstvo obrany začalo pracovat na tomto úkolu o mnoho let dříve než my, již někdy v roce 1996,“ vysvětluje generál Bečvář. „Ze všeho nejvíce se mi líbil vztah Francouzů ke své zemi a ke své armádě. Jsou hrdí na státní symboly a své ozbrojené síly. Pro každého vojáka, který slouží v armádě, je to poslání. To jsou věci, které bychom se od nich mohli učit.“ Josef Bečvář se po letech strávených ve Francii vrátil letos na jaře do České republiky. Čekala ho zde náročná funkce ředitele sekce rozvoje druhů sil-operační sekce Ministerstva obrany ČR. „Nevím, zda si to všichni zde uvědomují, ale naše armáda za tu dobu ušla obrovský kus cesty. Došlo k celé řadě pozitivních změn. Právě díky tomu, že jsem strávil tři roky v zahraničí, to mohu posoudit,“ říká. Práce v nové funkci je prý velice zajímavá, vyžaduje ale plné nasazení. Mezi záliby Josefa Bečváře patří chalupaření na Šumavě, rád si přečte dobrou knížku především z oblasti vojenské historie. Od dětství se zajímá o vše, co se děje kolem koní. Ve Francii se naučil hrát golf.

KDO UHODL? Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce: Vojtěch Procházka, Blanka Tišťanová a Pavel Kubec. Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

25

Î VETERÁNI

VETERÁNI Í Jsme očitými svědky toho, že se počet veteránů 2. světové války rapidně snižuje. Čím méně jich je mezi námi, tím větší úctu a péči si zasluhují. Ministerstvo obrany ČR sehrává v oblasti péče o účastníky národního boje za osvobození a válečné veterány důstojnou roli. Péče o válečné veterány se stala jednou z priorit resortu obrany. Během krátké doby byla v této souvislosti přijata řada nových opatření. Nejen o nich jsme hovořili s Miroslavou Kosáčkovou, ředitelkou odboru mimoresortní spolupráce-zmocněnkyní ministryně obrany pro válečné veterány a občanská sdružení.

„ Další úkol pro sedmdesát terénních pracovníků u čtrnácti krajských vojenských velitelství. Nemáte pocit, že jejich povinnosti měsíc od měsíce narůstají? Ne, nemám. Kvůli adresné a konkrétní pomoci a péči byla síť terénních pracovníků od 1. srpna 2007 spuštěna. Naše cílená pomoc musí kopírovat reálný stav a požadavky válečných veteránů.

aktuálnosti musíme preferovat veterány 2. světové války. Otázka proč je nabíledni. V drtivé většině se jedná o seniory starší osmdesáti let. Každý rok umírá přes dvě stě z nich. Chceme-li pro ně ještě něco udělat, musíme tak učinit okamžitě. Pravdou je, že novodobých veteránů máme podstatně víc. Jejich představy o péči jsou samozřejmě jiné než u účastníků národního boje za osvobození. Existují však mechanismy, které je podporují a pomáhají jim. Navíc jde převážně o vojáky v činné službě, na jejich sociální a zdravotní zabezpečení je kladen v resortu obrany veliký důraz.

„ Spíše chceme naznačit, zdali současná péče o druhoválečné veterány nebyla

„ Finančních prostředků není nikde nazbyt a Ministerstvo obrany ČR není výjimkou.

z válečných veteránů asistenční monitorovací zařízení potřebuje. Hodláme vyjít vstříc každému žadateli.

„ Jste zároveň ředitelkou odboru i zmocněnkyní ministryně obrany. Prozradíte nám, co to obnáší „sedět“ na dvou židlích? (Smích). Jak vidíte, sedím na jedné židli. Ale vážně. Obě funkce zastávám od 1. července 2007. Svoje počáteční úsilí jsem zaměřila především na zefektivnění chodu a činnosti odboru. Nejprve bylo třeba účelně zkoordinovat naše interní postupy a navenek i spolupráci s občanskými sdruženími. Některá přijatá opatření se již projevují v praxi. Působnost odboru mimoresortní spolupráce je velice široká a v případě válečných veteránů jde o problematiku, která je v popředí zájmu veřejnosti. Na péči o ně jsme zaměřili veškeré naše úsilí a pozornost.

PÉČE, která pozmění život „Konkrétní a adresnou péčí přispějeme k pokojnému a důstojnému stáří druhoválečných veteránů,“ říká ředitelka OMS SP MO Miroslava Kosáčková Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a autor

„ Paní ředitelko, je pravdou, že se připravuje novela zákona č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech? Ano. Právě v těchto dnech byl návrh novely zákona o válečných veteránech předložen na odbor legislativní a právní Ministerstva obrany ČR. Následně projde standardním připomínkovým a schvalovacím procesem. V příštím roce by měla novelu posoudit Legislativní rada vlády. „ Můžete nám přiblížit, co konkrétního norma upravuje? Nezlobte se, ale nechci zacházet do přílišných podrobností. Může se stát, že během legislativního procesu dozná předkládaná verze určitých změn.

26

„ Když nechcete hovořit o všech navrhovaných změnách, řeknete nám alespoň něco o jedné novince? Vím, kam směřujete. Novinka se týká jmenování válečných veteránů do vyšších vojenských hodností. Cituji návrh: „Válečný veterán, kterému zanikla branná povinnost z důvodu dosažení stanoveného věku nebo na základě pravomocného rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení, že se stal neschopným vykonávat vojenskou činnou službu, může být jmenován do vyšší vojenské hodnosti. Do vyšší vojenské hodnosti, která je hodností čestnou, lze jmenovat jen jednou, a to i posmrtně. Do generálských hodností jmenuje válečné veterány prezident republiky na návrh vlády a do

ostatních vojenských hodností ministr obrany na návrh náčelníka Generálního štábu AČR.“ „ Novela „stosedmdesátky“ je hudbou budoucnosti, tudíž raději přejděme do dnešních dnů. Můžete uvést novoty v péči o válečné veterány? Vycházejí ze schváleného stručného koncepčního materiálu „Zlepšení kvality života válečných veteránů“ a úkolového listu MO č. 297/2007 pro zlepšení kvality života pro nositele osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. a zákona č. 170/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O řadě projektů již A report zevrubně informoval. Protentokrát se zmíním o novince, která nebyla dosud v médiích publikována. Jde o asistenční monitorovací zařízení, jehož posláním je dozírat na zdravotní stav válečného veterána v domácnosti. Do prosince letošního roku chceme znát, jaký skutečný zájem by o monitorovací zařízení veteráni měli. V případě pozitivních ohlasů požádáme na základě ÚL MO č. 297/2007 a konkrétních požadavků kompetentní složky resortu o jeho zakoupení. „ Jak zjistíte, zda druhováleční veteráni o tuto technickou vymoženost opravdu stojí? Již jsme se obrátili na terénní pracovníky. Oni na svém vymezeném teritoriu zjistí, kdo

Nemusejí se váleční veteráni obávat, že bude péče o ně redukována? Obavy nejsou na místě. Platí Rozkaz ministra obrany č. 9 z 8. května 2007, na jehož základě jsou druhoválečným veteránům poskytovány příspěvky na lázeňskou péči a rekreační pobyty v České republice i v zahraničí. Peněžní podpora, to je však jenom část péče Ministerstva obrany ČR o účastníky národního boje za osvobození. Nelze se nezmínit o domovech péče o válečné veterány nebo o resortní dotační politice k zajištění nadstandardní péče o druhoválečné veterány. Dotace uděluje MO poskytovatelům sociálních služeb provozujícím zařízení sociálních služeb. Pro zajímavost, v loňském roce byly poskytnuty dotace třinácti zařízením v celkové výši zhruba tři miliony korun na pobyt jednadvaceti veteránů. Nadstandardní péče o tuto specifickou kategorii bude i nadále zajištěna.

položena výhradně na bedra terénních pracovníků? Nesouhlasím s tímto názorem. Terénní pracovníci vedou přehled o válečných veteránech, zjišťují jejich konkrétní potřeby, hovoří s nimi o výhodách a benefitech, které jim MO poskytuje v rámci nadstandardní péče. Pravdou je, jsou to právě oni, kdo stojí na samém začátku té široké škály pomoci neboli poskytování příspěvků, dotací a programů. Další je však už dílem ostatních organizačních součástí MO. O jejich profesionalitě není třeba pochybovat. „ Pojmenování druhoválečný veterán lze na odboru mimoresortní spolupráce zaslechnout velice často, avšak o těch novodobých se hovoří jaksi sporadicky. Proč? Problematika novodobých veteránů není v žádném případě opomíjena. Avšak z hlediska

27

Î VÝSTROJ

VÝSTROJ Í

Co se smí nosit na rukávech stejnokrojů? Text: Jaroslav PAJER, Vladimír HOLEK a Radek ROZKOŠNÝ Foto: archiv Jaroslava PAJERA, ilustrace z Všeob-P-47

Mezi drobné stejnokrojové doplňky patří rozlišovací znaky druhů vojsk, odznaky na čepici, kovové znaky útvarů (těmi jsme se zabývali v minulém čísle), domovenky, podbradníky a šňůry ke kloboukům, lemovky,

lampasy, výšivky, stejnokrojové knoflíky, jmenovky (i ty jsme probrali v minulém čísle), šňůry, rukávové znaky, rukávové pásky a šátky. Nyní se budeme zabývat těmi doplňky, které vojáci mají umístěny na rukávech.

Kabát 95, kabát 95 s mezinárodními znaky a letní kabát 95 s béžovým potiskem ramenní šev

DOMOVENKY Jedním ze stejnokrojových doplňků jsou domovenky. Označují příslušnost k jednotkám ozbrojených sil České republiky, které působí v zahraničí, k aktivní záloze, k Čestné stráži Armády České republiky, Vojenské hudbě Ministerstva obrany ČR, posádkovým hudbám a k Hradní stráži. Domovenky se nosí na rukávech blůz, kabátů, košil, bundokošil, halenek, letních halenek, šatů, plášťů, bund 2000 a svetrů 95 kromě večerních blůz a blůz do nepříznivých klimatických podmínek. Hradní stráž a reprezentační součásti Armády České republiky nosí domovenky s nápisem „ČESKÁ

140

V minulých dvou číslech jsme si přiblížili pravidla nošení státních i vojenských vyznamenání, čestných pamětních a vojenských odznaků vycházející z ustanovení Stejnokrojového předpisu Všeob-P-47 a jeho příloh. Dnes si připomeneme zásady umisťování stejnokrojových doplňků, jež se nosí na rukávech uniforem. Závaznou normu lze najít v hlavě 2 uvedeného předpisu.

Pravý rukáv: rukávový znak označující příslušnost k organizačnímu celku resortu

REPUBLIKA“ na obou rukávech. Podrobnosti jsou uvedeny v přílohách 2 a 3 předpisu Všeob-P-47. V dalším textu se budeme zabývat nošením stejnokrojových doplňků, které se týkají příslušníků ostatních složek armády. Vojáci, kteří působí v zahraničí, nosí domovenku „CZECH REPUBLIC“ na levém rukávu stejně jako příslušníci v aktivní záloze nápis „AKTIVNÍ ZÁLOHA“. Starší domovenky „AKTIVNÍ ZÁLOHA DOBROVOLNÁ“, respektive „AKTIVNÍ ZÁLOHY“ povoleny nejsou. Dalším doplňkem jsou rukávové znaky, jež označují příslušnost k ozbrojeným silám České republiky, ke konkrétním zahraničním misím, k Vojenské policii, k určitým organizačním celkům resortu Ministerstva obrany a k Duchovní službě AČR.

LEVÝ RUKÁV Na levém rukávu blůz, bund, služebních, vycházkových i polních kabátů a plášťů, košil a bundokošil, halenek a letních halenek, šatů, svetrů 95 a svetrů 97 se nosí rukávový znak 95-státní vlajka. Tento znak se nenosí na večerních blůzách 97, bílých košilích 97, smokingových košilích 97, bílých a večerních halenkách 97, na blůzách maskovacího oděvu do nepříznivého počasí ani na blůzách pracovních obleků. Pod znakem státní vlajky nosí účastníci zahraničních operací či misí rukávové znaky těchto zahraničních akcí, a to v podobě odpovídající požadavkům zřizovatele. Po ukončení mise se už ani domovenka „CZECH REPUBLIC“, ani rukávový znak mise nenosí. Na stejném místě blůz, bund, kabátů, černého svetru 95 pro vojenské policisty, košil

UKÁZKY LIDOVÉ TVOŘIVOSTI Domovenka „AKTIVNÍ ZÁLOHA“ na levém rukávu nemá správnou formu a pod znakem 95-státní vlajka již nemá být žádný rukávový znak. Ten patří na pravý rukáv. Na levém rukávu lze pod rukávovým znakem 95-státní vlajka nosit pouze znak zahraniční mise

28

Levý rukáv služební blůzy 97 příslušníka Vojenské policie

Levý rukáv polní blůzy 95 příslušníka v aktivní záloze

Ukázka pravého rukávu s rukávovým znakem organizačního celku resortu, v tomto případě Generálního štábu

Ukázka pravého rukávu s rukávovými znaky Hradní stráže

Pravý rukáv stejnokroje vojenského kaplana s rukávovým znakem duchovní služby

Pravý rukáv polní blůzy 95 příslušníka v aktivní záloze

Na pravém rukávu se tento typ domovenek neumisťuje. Navíc nápis „AKTIVNÍ ZÁLOHY“ je zastaralý. Rukávový znak pěší roty je v pořádku.

Domovenka „CZECH REPUBLIC“ na levém rukávu náleží jen k zahraničním misím, státní znak (patrně vystřižený z rukávového znaku Čestné stráže) pod znak Domovenka na levém rukávu je správná. Znak 95-státní vlajka už vůbec krajského vojenského velitelství pod státní nepatří. vlajkou se však nosí na pravém rukávu.

a bundokošil pro vojenské policisty a šatů 97 se též nosí rukávový znak Vojenské policie. Jiné znaky se na levém rukávu nenosí.

PRAVÝ RUKÁV Na pravém rukávu blůz, bund, kabátů a plášťů se nosí rukávový znak, který určuje příslušnost k určitému organizačnímu celku resortu Ministerstva obrany, jako například ke Generálnímu štábu AČR, k velitelství brigády, k útvaru apod. Tyto znaky se však nenosí na rukávech večerních blůz 97, maskovacích blůz do nepříznivého počasí a všech druhů košil, bundokošil, halenek a šatů 97 a vycházkových plášťů 97. Příslušníci v aktivní záloze nosí na pravém rukávu polní blůzy 95 textilní rukávový znak příslušnosti k útvaru, tedy buď ke KVV, respektive „mateřskému“ útvaru, anebo k rotě AZ. Kvůli jednotnosti stejnokrojů by o jeho druhu měl rozhodnout odpovědný velitel. Vojenští kaplani nosí ve středu klopy pravé rukávové kapsy na blůze 95, na kabátu 95 nad rukávovým znakem značícím příslušnost k útvaru a na svetru 95 rukávový znak duchovní služby.

RUKÁVOVÉ PÁSKY

Levý rukáv polního stejnokroje příslušníka v misi: domovenka „CZECH REPUBLIC“, rukávový znak 95-státní vlajka a znak zahraniční operace

Rozlišovací znak vojenské odbornosti v kovovém provedení se na polních uniformách neumisťuje.

Abychom byli v popisu nošení tohoto typu doplňků komplexní, nesmíme zapomenout na rukávové pásky. Ty se používají pouze příležitostně krátkou dobu a obvykle nejsou s oděvem pevně spojeny. Předpis rozlišuje pásky dvojího druhu: rukávové pásky pro dozorčí orgány a smuteční černé pásky. Páska pro dozorčí orgán má v souvislosti s vykonávanou službou žlutou, bílou anebo červenou barvu.

Je 8 cm široká a nosí se na levém rukávu blůz, kabátů, košil 2000, černého svetru 95 pro vojenské policisty, svetru 95 a nátělníku s krátkými nebo dlouhými rukávy. U blůz a kabátů může být nahrazena služebními šňůrami. Rukávová páska smuteční o šířce 4,5 cm se nosí při smutečních obřadech s vojenskými poctami či jiných pietních aktech rovněž na levém rukávu blůzy, kabátu anebo pláště. Obdobná pravidla nošení platí i pro nově zaváděné (a ve Stejnokrojovém předpisu ještě neuvedené) rukávové pásky určené pro Vojenskou policii a zdravotnickou službu. Vzhled a tvar těchto pásek je stanoven v dokumentaci „Zavedení vojenského materiálu do užívání u organizačních celků MO“, kterou mají příslušné složky k dispozici. A na závěr ještě jedna poznámka. I přes poměrnou složitost pravidel nošení vyznamenání, odznaků, znaků a dalších výstrojních doplňků na současných vojenských stejnokrojích by se neměla tato oblast stát doménou lidové tvořivosti, jak je patrné z obrázkové galerie připojené k tomuto článku. Pokud není voják sám schopen se seznámit s potřebnými pravidly, ač ho k tomu předpis Všeob-P-47 zavazuje, tak je povinností jeho nadřízeného vyžadovat od něj, aby pravidla pro nošení stejnokrojů dodržoval. Nadřízený má také povinnost organizovat a uskutečňovat kontroly dodržování těchto norem a v případě, že zjistí závady, nařídit jejich odstranění anebo dokonce přikázat pořízení nové vojenské výstroje. I to se praví v článku 4 Stejnokrojového předpisu. Uniformy přece nejsou dveře od ledničky, kam každý podle potřeby lepí vzkazy pro ostatní, jak do redakce A reportu před časem napsal Petr Zgarba, který nás ke zpracování tohoto cyklu článků inspiroval.

29

KFOR Í například letecké i dopravní nehody nebo úniky nebezpečných látek. Tři hasičská družstva po čtyřech členech se pravidelně po čtyřiadvaceti hodinách střídají ve třech různých pohotovostech. První směna drží takzvanou dvouminutovou hotovost. To znamená, že musí být schopna do dvou minut opustit služebnu a vyjet k zásahu. Druhá směna v té době má záložní hotovost – výjezd do deseti minut. A třetí směna v tu dobu odpočívá po službě. Ale mnohdy je to klid pouze zdánlivý, protože v případě, že „jednička“ musí vyjet, nastupuje okamžitě „dvojka“ na její místo a „trojka“ zaujímá „desetiminutovku“. Podle statistiky, kterou si příslušníci jednotky vedou, asistovali od května při činnosti vrtulníkářů více než pětsetšedesátkrát. V devatenácti případech poskytli takzvanou

Pětsetšedesátkrát v akci Jako podpora vrtulníkové jednotky byla v květnu letošního roku poprvé v historii KFOR do sestavy kontingentu Armády České republiky začleněna vojenská hasičská jednotka. Tým patnácti odborníků v oblasti protipožární ochrany, který byl sestaven z příslušníků letištních hasičských jednotek a záchranných praporů z celé České republiky, je vlastně nejdéle sloužící jednotkou 11. kontingentu. Svůj operační úkol začali totiž plnit již 21. května, tehdy ještě v rámci působení 10. kontingentu. V červenci letošního roku plynule „vpluli“ do jedenáctky. Text a foto: kpt. Pavla POLÁKOVÁ, tisková mluvčí 11. kontingentu AČR v silách KFOR

30

„V květnu jsme přijeli na Šajkovac, a protože jsme byli prvními hasiči na základně vůbec, čekala nás tady spousta práce,“ vzpomíná velitel jednotky kapitán Peter Istenčin. Bylo potřeba jednak vybudovat nové pracovní prostory, ubytovací zázemí, požární nádrže a další zařízení, jednak dát dohromady veškerou dokumentaci, která je k činnosti hasičské jednotky potřeba. A nebyl žádný čas na „rozkoukání“. Všichni se hned od prvního dne zapojili do práce a přitom současně drželi hotovosti, jak jim určuje operační úkol. „Máme tady vlastně dva operační úkoly,“ vysvětluje kapitán Istenčin: „V první řadě musíme zabezpečit letecký provoz našich vrtulníků, tedy jejich bezpečné vzlety a přistání, a druhým úkolem je zasáhnout v případě požáru na základně Šajkovac či v prostoru odpovědnosti našeho kontingentu.“ Dále jsou také vojáci z této jednotky neustále připraveni působit v případě mimořádných událostí, jakými mohou být

technickou pomoc. To třeba když pomáhali při odstraňování škod, které na základně v červnu způsobila větrná bouře a prudký déšť, nebo když z místní vodárny začala unikat neznámá chemikálie. Co se týče vodárny, kolem níž je základna českého kontingentu rozložena, je tu stále jedno potenciální nebezpečí, které představují nádrže se zásobami chlóru. „I na tuto situaci jsme připraveni,“ říká Peter Istenčin a dodává: „Chlór, který při vdechnutí způsobuje silné poleptání sliznice, je v plynném stavu dvaapůlkrát těžší než vzduch. To znamená, že se drží při zemi. Několikrát jsme nacvičovali

zásah při této nehodě. Rozptýlili bychom jej roztříštěným vodním proudem.“ Během téměř pětiměsíčního působení zasahovali u dvanácti požárů. Jejich příčinou byla většinou lehkovážnost, s jakou zde místní pálí odpadky či vypalují trávu. Letos nastalo abnormálně suché léto, takže se oheň velmi rychle šířil. A vzhledem k tomu, že je zde zvykem v přízemí domů skladovat seno pro dobytek, byly požáry domů na denním pořádku. Největší z nich vypukl 23. července poblíž srbské obce Medregovac. Tehdy byl kolem druhé hodiny odpolední vyhlášen poplach

– místní obyvatelé nahlásili lesní požár, který silný vítr hnal k vesnici. V době, kdy dorazilo hasičské auto s posádkou na místo, bylo zasaženo již sedm budov. Oheň ničil vše na ploše o rozloze dva krát tři kilometry a stále se šířil. Vojáci evakuovali lidi z okolních domů a začali hasit. Vše komplikoval silný vítr, který se neustále otáčel. Celých pět hodin bránili Češi s jednou automobilovou cisternou vesnici proti ohni, jenž se k vesnici blížil ze všech stran. Teprve pak přijeli na pomoc místní hasiči. Podařilo se zachránit dvanáct rodinných domů. „Jsem rád, že od poloviny srpna máme posilu. Se dvěma vozy se nám bude pracovat lépe,“ přiznává Peter Istenčin. V pátek 17. srpna totiž na základnu Šajkovac dorazil dlouho očekávaný letištní speciál, nový kombinovaný hasičský vůz KHA 32 – Mercedes Benz ACTROS 3355 A 45 6 × 6 s obsahem devět a půl tisíce litrů vody, jedenáct set padesát litrů hasicí pěny a dvakrát sto padesát dvě kila hasicího prášku. Mimo aktivních zásahů a hotovostí vojáci také pravidelně cvičí. Absolvovali osm cvičných poplachů, ve spolupráci s posádkami trénují postupy při případné nehodě vrtulníku, zdokonalují se ve vyprošťovacích technikách, ale také zásazích v případě úniku chemikálií. Každé tři měsíce se účastní výcviku s dýchací technikou. Aktivně spolupracují s hasičskými jednotkami ostatních kontingentů mnohonárodního úkolového uskupení Střed. Vojenská hasičská jednotka pod velením kapitána Petera Istenčina bude na základně Šajkovac působit do prosince letošního roku.

31

Î KFOR

LOGISTIKA Í

Tři sta hodin ve vzduchu Od začátku dubna letošního roku plní dva vrtulníky z přerovské vrtulníkové základny úkoly ve prospěch velitele sil KFOR. Od 2. července 2007 převzala plnění operačního úkolu 2. vrtulníková jednotka. Text a foto: kpt. Pavla POLÁKOVÁ, tisková mluvčí 11. kontingentu AČR v silách KFOR

„Mateřskou“ základnu má tato jednotka, která na území Kosova působí pod velením majora Roberta Papše, na základně Šajkovac. Podléhá přímo veliteli KFOR a z toho plynou její hlavní úkoly. Jedná se hlavně o přepravu osob a materiálu. Za dobu svého zatím téměř tříměsíčního působení odlétali členové

32

tří osádek více než šest set letů, což je dohromady více než tři sta hodin ve vzduchu. „Hlavně pro mladší členy jednotky, kteří nemají zkušenosti z misí SFOR v Bosně a Hercegovině, je zde hodně nového,“ říká major Papš a dodává: „Především členitost terénu a nadmořská výška, v níž létáme.

A pochopitelně vysoké teploty vzduchu.“ Pro představu – základna Šajkovac je ve výšce 720 metrů nad mořem, okolní hory dosahují výšky kolem dvou tisíc metrů a ty nejvyšší se tyčí až do úctyhodných dvou a půl kilometru. Vytížení létajícího a zabezpečujícího personálu je vyšší než v České republice. Asi polovinu letů tvoří operační nasazení, zbytek jsou výcvikové a tréninkové lety. „Cvičíme mimo jiné také lety a přistání v pro nás náročném a v naší republice nedostupném terénu,“ vysvětluje Robert Papš. Vypráví, jak se chystali k přistání na jednom z nejvyšších vrcholů Kosova – Ljubotenu (2498 m n. m.). K jejich smůle ovšem nahoře stáli dva turisté, kteří se právě po náročném výstupu kochali pohledem po krajině. Osádka vrtulníku se jim snažila posuňky dát najevo, aby opustili místo k přistání, ale oni si jejich gesta vysvětlili jako přátelské mávání a gesta opětovali. „Protože by přistání na velmi malém vrcholku hory mohlo ohrozit bezpečnost přítomných turistů, museli jsme odletět bez plánovaného přistání,“ usmívá se velitel jednotky. Další odlišnost, s kterou se při létání v letním Kosovu musí počítat, je vysoká teplota vzduchu. S narůstající teplotou a nadmořskou výškou řídne vzduch, a proto je před startem nutno všechno dobře propočítat. „Už se také stalo, že teplota na ploše došplhala k 45 stupňům Celsia a my jsme nebyli schopni odstartovat. To se pak musí snížit hmotnost. Polovina lidí musela ven, pak jsme se pro ně vrátili,“ vzpomíná major Papš. Kromě úkolů ve prospěch KFOR je naše jednotka také součástí vzdálených záloh pro posílení EUFOR. Proto se mezi 10. a 13. červencem účastnila operace „Velvet Glove“ k zabezpečení pietního aktu ve Srebrenici. Dalším velkým cvičením, do kterého byla v rámci EUFOR začleněna, byla v srpnu operace „Althor“, kdy šlo o nácvik přesunu rezerv pro posílení jednotek spadajících pod Evropskou unii v případě, že by v oblasti eskalovalo napětí. Na české vrtulníkáře je spolehnutí. Jejich „služeb“ využívají všechny armády působící na území Kosova. Prostřednictvím operačního střediska Heli OPS na velitelství KFOR se na ně obracejí s žádostmi jak o přepravu významných osob či státních návštěv, tak i o zasazení vojáků přímo do vojenských operací. „Jsme tady, abychom umožnili vojákům přepravu i do nejnáročnějšího terénu, v případech, kde hrozí nebezpečí z prodlení, jsme připraveni zasáhnout při evakuaci nebo ohrožení života,“ říká major Papš.

Příslušníci 141. zásobovacího praporu 14. brigády logistické podpory absolvovali v Německu cvičení NOBLE LIGHT II Text a foto: kpt. Ivan ŠMÍD a mjr. Pavel JELÍNEK

Trénovali konvoje

Ve dnech 13. až 28. září se v německém Vojenském výcvikovém prostoru Bergen uskutečnilo mezinárodní cvičení NOBLE LIGHT II (NL II), do kterého se zapojila i dopravní rota 141. zásobovacího praporu z Pardubic pod velením majora Pavla Jelínka vyčleněná do sil NRF-10. Česká dopravní rota je součástí mnohonárodního dopravního praporu (Multinational Transportation Batalion – MnTptBn), který

dále tvoří dvě německé dopravní roty a jedna dopravní četa z Dánska. Štáb praporu je složen převážně z příslušníků holandské armády a doplněn částečně o příslušníky německé armády. Při výcviku se kladl důraz na to, aby v konvojích byly vždy zastoupeny jednotky všech národností a aby ve vozidle byli dva řidiči. Přípravná část cvičení sestávala z představení jednotlivých prvků a jednotek MnTptBn. Prezentace se týkala nejen přepravní kapacity, ale i dopravních, spojovacích a opravárenských prostředků. Český nakladač kontejnerů T-815 MLF byl při manipulaci s kontejnerem zdaleka nejrychlejší. Dalším krokem bylo sladění jednotlivých činností při zajišťování mnohonárodních

konvojů. Výcvik byl zaměřen na teoretickou i praktickou přípravu řidičů a osádek při vzniku nepředvídaných událostí. Jednalo se například o napadení konvoje, zátaras na silnici, demonstrace, zničení komunikace, atd. Samotné cvičení začalo 21. září v 07.00 hodin. Úkolem MnTptBn bylo zabezpečení přepravy materiálu mezi dvěma zásobovacími místy. Každý den se vypravovaly zásobovací konvoje na trase Celle – Luebtheen a zpět a na trase Celle – Luebtheen – Altengrabow a zpět. Při těchto přesunech najezdil každý z řidičů přibližně 2000 kilometrů. Během přesunů byly simulovány nejrůznější situace, které komplikovaly činnost cvičících jednotek. Mezi nejdůležitější patřila reakce na zničení mostu přes řeku Labe, kdy konvoje musely využít k překonání řeky trajekt. Řidiči si tak procvičili činnost při nalodění a vylodění na trajekt. Při používání trajektu jako náhradního způsobu dopravy docházelo ke značnému časovému posunu konvojů a osádky byly nuceny zůstávat přes noc v jednotlivých zásobovacích místech. Cvičení v místě nasazení ukončil slavnostní nástup všech příslušníků MnTptBn. Předáním praporu do rukou velitele MnTptBn byla potvrzena mezinárodní certifikace všech zúčastněných jednotek. Prověřením činnosti dopravní roty příslušníci 141. zásobovacího praporu 14. brigády logistické podpory prokázali schopnosti komunikace a reakce na povely v mezinárodním prostředí. Cvičení ukázalo, že úroveň připravenosti 141. zásobovacího praporu je srovnatelná s aliančními jednotkami.

33

Î VOJENSKÁ GEOGRAFIE

Větší komfort i možnosti

Kontejnery MOSIN a MOZIN jsou vybaveny 16kW elektrocentrálou

Geografická služba používá nové mobilní prostředky

Rozvinutá mobilní souprava geografické podpory operačního stupně

Součástí soupravy jsou i prostředky pro satelitní spojení.

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a GeoSl AČR

V poli jako v kanceláři. Tak by se velmi zjednodušeně dalo popsat zázemí, které nejen v zahraničních misích, ale třeba i na našem území poskytuje geografům nová kontejnerová sestava. Od loňského roku ji využívá centrum geografického zabezpečení, které je součástí olomouckého 104. zabezpečovacího praporu. Mobilní soupravu geografického zabezpečení operačního stupně tvoří pět kontejnerů, které mohou být použity podle aktuální potřeby buď samostatně nebo jako celá souprava. Až osmičlenná osádka může díky výbavě mobilní soupravy získávat, skladovat a poskytovat jednotlivým druhům vojsk veškerá dostupná vojenskogeografická data, informace a podklady o zájmovém prostoru, a to v analogové či digitální podobě.

Vybavení modulu geografických analýz

34

Počítač v modulu geografických analýz, na kterém lze prostřednictvím speciálních brýlí prohlížet trojrozměrné snímky.

Součástí výbavy je kromě terénního vozidla Land Rover a skladového kontejneru také stanový propojovací díl (TPE 6004), kterým se mohou jednotlivé části spojit v jeden celek. Zastřešené prostranství mezi kontejnery lze využívat třeba jako briefingovou místnost pro obsluhu soupravy. Vezmeme-li to popořadě, tak základem či spíše mozkem mobilní soupravy je modul geografických analýz (MOGAN). Jak již jeho

název napovídá, zde jsou zpracovávána a analyzována získaná data. Jde například o průchodnost terénem, viditelnost, pokrytí signálem nebo vyhodnocování velikosti zamořeného prostoru. Výsledky je možné dál distribuovat v digitální nebo analogové podobě. Tento modul je proto předurčen k tomu, aby byl řídicím prvkem celé soupravy. V MOGANu jsou čtyři počítače určené pro analýzu terénu, zpracování snímků a jiných podkladů a každý z nich obsahuje i geografický software. Geografům je zde k dispozici barevná laserová tiskárna, skener do formátu A3 a ploter, na kterém lze tisknout mapy až do formátu A0. Druhým důležitým prvkem soupravy je modul sběru informací (MOSIN). Vzhledem k tomu, že slouží ke sběru, třídění a vyhodnocování informací, jež jsou později analyzovány v MOGANu, patří do jeho výbavy vedle stolního počítače, notebooku a barevné laserové tiskárny také totální stanice (Trimble S6 servo), digitální fotoaparát, videokamera a dva přijímače GPS (Trimble GeoXT).

Součástí modulu je i lehký terénní automobil Land Rover, který má výjezdová skupina k dispozici pro přesuny na místa, kde je třeba něco zaměřit, vyfotit nebo natočit. Nechybí pochopitelně ani rádiové spojení mezi modulem MOGAN a výjezdovou skupinou v landroveru prostřednictvím stanice RF 1325, díky níž lze ještě z místa zaměřování poslat získaná elektronická data vojákům v modulu. V modulu reprografického zabezpečení (MOREP) se zpracovávají získané geografické informace, data a podklady daného zájmového prostoru. Je v něm také pracoviště pro tvorbu digitálních tiskařských předloh. Díky technickému vybavení kontejneru je zde možné provádět reprografické kopírování a dokonce i jednoduché knihařské práce, jako je laminování, řezání, šití drátem nebo tvorba kroužkové vazby. Ve výbavě nechybí ani skener do formátu A3, barevná tiskárna A3 a velkoformátová tiskárna A1+. Do sestavy patří ještě modul zásobování informacemi (MOZIN), který zajišťuje distribuci geografických informací a podkladů o zájmovému prostoru, a to v analogové i digitální formě. V modulu je sice místo pro skladování potřebných map, ale spíše se počítá s tím, že by do místa nasazení vyjížděl jen s nejnutnějšími zásobami a vše by se tisklo podle aktuální potřeby. Některé mapy se povezou třeba jen v jednom výtisku a později se namnoží. Z tohoto důvodu je součástí výbavy modulu velkoformátový skener a ploter nebo barevná tiskárna A3. Nezbytností je také velké diskové pole, na které se ještě před výjezdem ukládají mapová data a geografické informace pro pozdější použití. Jeho kapacita 3,2 TB je pro tyto účely dostatečná.

Velkoformátový skener v modulu zásobování informacemi

Všechny moduly mobilní soupravy geografického zabezpečení je možné propojit optickým kabelem do vnitřní počítačové sítě, takže pracoviště mohou spolu sdílet data a předávat je dalším uživatelům. Nezbytným prvkem soupravy je satelit napojený na modul MOGAN, který umožňuje prostřednictvím družice napojení do celoarmádní datové sítě (CADS). Satelitní anténa je samonaváděcí, proto ji stačí nasměrovat jižním směrem a sama by se měla zorientovat na správnou družici. Díky satelitnímu spojení nejsou pracovníci mobilní soupravy odkázáni pouze na data, která si přivezou do místa nasazení, ale mohou se napojit i na databázi svého mateřského útvaru nebo Vojenského geografického a hydrometeorologické ústavu v Dobrušce. Každý z modulů je vybaven klimatizací, nezávislým teplovzdušným topením a komfortní podmínky pro práci zde vytváří i podlahové vytápění. Samozřejmostí je také filtrační a ventilační zařízení (FVZ-98), které ochrání osádky modulu v případě, že by bylo místo nasazení zamořeno plynem. Filtrační zařízení funguje v kontaminovaném prostoru 48 hodin, poté je třeba filtry vyměnit.

Energetickou nezávislost mobilní soupravu geografického zabezpečení zajišťují dvě elektrocentrály o výkonu 16 kW, kterými jsou vybaveny moduly MOSIN a MOZIN. Elektrocentrála zajistí dostatek energie i pro druhý kontejner. Před jejím použitím je nutné ji nejdříve vytáhnout ze zadní části kontejneru a umístit na požadovaném místě. Na první pohled vypadá zařízení masivně, ale je vyzkoušeno, že tuto manipulaci zvládne bez problémů i osádka soupravy, kterou z poloviny tvoří ženy. Kromě technického vybavení, nutného k plnění geografických úkolů, poskytuje každý z modulů vojákům také alespoň základní zázemí. V miniaturní, skromně zařízené kuchyňce je jim k dispozici lednice, rychlovarná konvice a mikrovlnná trouba. Uživatelé mobilní soupravy geografického zabezpečení operačního stupně na ní cvičí od listopadu minulého roku, aby byli schopni s tímto prostředkem v případě potřeby vyjet do mise. Činnost zařízení již byla otestována v zimních podmínkách, jeho dílčí části byly využívány už na dvou cvičeních a letos v říjnu se zúčastnilo i cvičení Grim Campaigner na Libavé.

35

Î TRANSFORMACE

PŘÍRUČKA Í

ZMĚNY na obzoru Jak dál v oblasti stavebního zabezpečení resortu obrany?

Obrazy z českých dějin 1914 – 2004

Text: Vlastislav ŠEBESTA Ilustrační foto: Jiří HOKŮV Text: genmjr. v z. Stanislav CHROMEC a Zdeněk CHUDA Ilustrace: titulní stránka uživatelské příručky Problematika provozování nemovitého majetku, jeho rozvoje, hospodaření a nakládání s ním, a ubytovacího zabezpečení patří do základních oblastí, které řeší stavební zabezpečení resortu obrany. Tyto specifické oblasti činnosti resortu obrany se stanou v dohledné budoucnosti předmětem výrazných změn. Jedná se o transformaci současné Správy vojenského bytového fondu, p. o. Praha, na servisní organizaci zabezpečující vybrané činnosti správy a provozu nemovité infrastruktury resortu obrany a vytvoření centrálního akvizičního pracoviště pro oblast nemovité infrastruktury a s tím spojenou reorganizaci vojenských ubytovacích a stavebních správ. Na základě podrobného vyhodnocení celé oblasti stavebního zabezpečení a souvisejících akvizičních procesů bylo přistoupeno k provedení plošných změn s cílem především snížit stávající náklady na provozování části nemovité infrastruktury a také snížit počty personálu vojenských ubytovacích a stavebních správ. Servisní resortní organizace bude zabezpečovat na celém území České republiky správu a provoz vojenských ubytoven (mimo ubytoven v posádce Praha), správu a provoz technologických zařízení (tepelná a vodohospodářská zařízení), správu a provoz bytových domů, bytů ve vojenských újezdech a bytů v jiných

36

vojenských objektech. Tento majetek bude převážně převeden do příslušnosti Správy vojenského bytového fondu, p. o. Praha, ke dni 1. ledna 2008. Uvedená transformace je optimálním řešením za situace, kdy lze i v dalším období předpokládat snižování počtů pracovníků civilněsprávní části MO, a za situace dalšího omezování finančních zdrojů pro práce a služby v oblasti nemovité infrastruktury. Pro uživatele je třeba zdůraznit, že způsob využívání převáděného majetku se nemění. U majetku, který nebude možno k 1. 1. 2008 převést Správě vojenského bytového fondu, p. o. Praha, (např. stavby doposud nezanesené v katastru nemovitostí), bude činnost zabezpečena na základě příkazních smluv. V nastaveném systému budou současně pro potřeby a zájmy MO zachována u příslušných funkcionářů všechna zásadní rozhodovací práva k tomuto majetku, jako např. dispoziční právo k určení obsazenosti lůžek vojenských ubytoven, určení osob za nájemce služebního bytu, stanovení potřeb dodávek tepla a teplé užitkové vody v čase, množství a určené kvalitě, apod. Poplatky za ubytování na vojenských ubytovnách budou i nadále stanovovány odbornými orgány sekce podpory MO. Finanční prostředky získané z komerčního využití vojenských ubytoven bude Správa vojenského

bytového fondu, p. o. Praha, refundovat zpět do rozvoje služebních bytů, resp. vojenských ubytoven tak, aby se postupně zlepšovaly podmínky pro ubytování vojáků z povolání a zaměstnanců vojenské správy. Vytvořením centrálního akvizičního pracoviště se celkově zefektivní akviziční činnost v oblasti nemovité infrastruktury. Zejména se posílí její kontrola a sníží se možnost vzniku korupčního prostředí. Centrální akviziční pracoviště vznikne ve struktuře Hlavního úřadu ubytovací a stavební služby MO. Zabezpečovat bude realizaci veškerých investičních akcí nemovité infrastruktury programového financování (ISPROFIN), tj. investičních akcí charakteru technického zhodnocení nemovitého majetku a s ním souvisejícího movitého majetku (mimo akce odboru infrastruktury sekce vyzbrojování MO). Dále bude zabezpečovat nákupy služeb ve prospěch nemovité infrastruktury a nákupy energií. Samotná realizace uzavřených smluvních vztahů bude i nadále prováděna jednotlivými vojenskými ubytovacími a stavebními správami v rámci jejich teritoriální působnosti. Uvedené systémové změny se uskuteční tak, aby nedošlo k narušení nebo omezení činností zabezpečovaných složek MO a vojenských útvarů a zařízení Armády České republiky.

„Dej pokaždé žáku do rukou nástroje, aby si byl vždy vědom, že musí pracovat, a aby si nic nepředstavoval jako věc vzdálenou, nepřístupnou, obtížnou; brzy v něm probudíš zájem, čilost a chuť.“ J. A. Komenský, „Tvořivá škola“.

Téměř dva roky připravoval klub multimediálních aplikací při Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky učební pomůcku – dvě DVD s názvem „Obrazy z českých dějin 1914 – 2004“. Tento titul je výstupem neziskového vzdělávacího grantového projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem ČR a rozpočtem hlavního města Prahy. Má sloužit při výuce dějepisu a výchově k občanství na pražských a některých středočeských základních, středních a vyšších odborných školách. Projekt byl řešen ve spolupráci s Asociací učitelů dějepisu, Ústavem českých dějin a Ústavem světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Ministerstvem obrany ČR, konkrétně s odborem komunikačních strategií a Vojenským historickým ústavem AČR. Na realizaci projektu se dále podílelo více než padesát historiků, projektantů, školitelů, programátorů a administrativních pracovníků. Veškeré informační zdroje byly pořízeny ve smluvní spolupráci s Českou televizí, Českým rozhlasem, Krátkým filmem, Národním filmovým archivem a Národním muzeem. Multimediální učební pomůcka zahrnuje období devadesáti let: od vypuknutí první světové války až po vstup České republiky

do Evropské unie. Tato historická etapa je rozdělena do deseti období: 1914 – 1918 První světová válka a česká společnost. Vznik Československa; 1918 – 1929 Česká společnost v prvním desetiletí demokratického Československa; 1929 – 1939 Česká společnost v dramatickém druhém desetiletí Československa; 1939 – 1945 Druhá světová válka a česká společnost. Zápas o nové Československo; 1945 – 1948 Proměny české společnosti v obnoveném Československu; 1948 – 1960 Československo a česká společnost v totalitním komunistickém režimu; 1960 – 1968 Československo a česká společnost na cestě k „pražskému jaru“; 1968 – 1980 Československo a česká společnost za totalitní normalizace; 1980 – 1989 Československo a česká společnost v krizovém čase komunistických režimů; 1989 – 2004 Rozdělení Československa. Vřazování České republiky do sjednocované Evropy. Jednotlivé události obsažené na obou DVD jsou dokresleny celkem patnácti hodinami video- a dokumentárních filmů, pěti hodinami zvukových materiálů, dvěma sty stranami textů a listin, stovkami

medailonů osobností, desítkami map a čtyřmi tisíci fotografií. Značné množství dat si vynutilo umístění na dvou DVD ROM. Z tohoto důvodu je pro jejich kvalitní využití na počítači nutno splnit doporučené systémové požadavky: Windows XP, Vista Intel Pentium IV 2 GHz nebo ekvivalentní, 10 MB grafická karta (pixel shader 2.0), 10 GB místa na pevném disku, zvukovou kartu a DVD ROM. Dvojici DVD spolu s uživatelskou příručkou je možno po dohovoru zapůjčit na studijních odděleních všech vojenských škol, popřípadě v Domě armády Tábor na kontaktním telefonním čísle (973) 303 931.

37

Î KALEIDOSKOP

KALEIDOSKOP Í Geologický průzkum kóty 718 V úterý 9. října začal ve Vojenském újezdu Brdy, v lokalitě vymezené pro možnou výstavbu radarové stanice protiraketové obrany USA, geologický průzkum, který navazuje na předchozí aktivity tohoto druhu. Po dobu několika příštích týdnů budou na kótě 718,8 probíhat vrty, na jejichž základě bude zpracována analýza geologického podloží a detailní rozbor složení půdy. Průzkum provádějí pracovníci specializované společnosti z Brna. Činnost ve Vojenském újezdu Brdy vychází z mandátu, který dala vláda ČR Ministerstvu obrany v únoru 2004 k pokračování technických konzultací mezi USA a Českou republikou, a je v souladu s obsahem odpovědi České republiky na diplomatickou nótu USA, kterou na svém zasedání dne 28. března 2007 projednala vláda ČR. Na základě těchto dokumentů mohou za přesně daných podmínek probíhat na území vojenského újezdu přípravné a průzkumné práce. Text: TSMO, ilustrační foto: Ladislav LENK

Imatrikulace studentů Univerzity obrany Ceremoniál nazývaný imatrikulace je slavnostním aktem, který se odehrává začátkem akademického roku na vysokých školách. Jde o složení slavnostního slibu, po němž se studenti nastupující do prvního ročníku stávají členy akademické obce se všemi právy a povinnostmi k tomu náležejícími. Nejmladší studenti Univerzity obrany v Brně, kteří tento akt absolvovali v prvním říjnovém týdnu, již poznali v praktické podobě, co obnáší vojna. Před nástupem na vysokou vojenskou školu totiž museli absolvovat dvouměsíční základní výcvik u Výcvikové základny ve Vyškově. Ti, kteří se i přes toto poznání pro vojenské povolání rozhodli, stvrdili své rozhodnutí na znamení slibu dotykem fakultního meče. Imatrikulační slib složilo dvě stě padesát studentů Fakulty ekonomiky a managementu a Fakulty vojenských technologií, kteří byli jmenováni do hodnosti podpraporčíka se služebním zařazením čekatel-důstojník. Imatrikulační listy dále převzalo padesát sedm vojenských a civilních studentů bakalářských a navazujících magisterských studijních programů. Text: Pavel PAZDERA, foto: npor. Alois BRÁZDA

All-rounder – Všestranný člověk Ústav tělesné výchovy a sportu Akademie ozbrojených sil v Liptovském Mikuláši připravil na dny 26. – 27. září letošního roku sportovní soutěž, nazvanou „All-rounder“, což v překladu znamená „Všestranný člověk“. Jde o mezinárodní soutěž šestičlenných družstev, která podle slov vedoucího ústavu Jána Pápaye dokonale prověří tělesnou zdatnost a úroveň pohybových dovedností každého účastníka. Dvoudenní závod obsahoval překonání překážkové dráhy, štafetu v bazénu (50 m v polním oděvu), hod granátem na cíl na vzdálenost 30 m, střelbu ze vzduchovky na vzdálenost 10 m, sjezd divoké vody v raftu a přespolní běh na 6 km. Českou republiku reprezentovalo družstvo Vojenského oboru UK FTVS ve složení prap. Daniel Šorm, prap. Václav Čáp, prap. Jiří Pospíšil, pprap. Radek Vodička, pprap. Jaroslav Heřmánek a pprap. Jakub Strnad. Budoucí armádní tělocvikáři získali s velkým bodovým náskokem první místo, když se v šesti absolvovaných disciplínách umístili na prvním místě hned čtyřikrát. Text a foto: npor. Ing. Mgr. Kateřina DĚDÁKOVÁ

38

Podepsali dohodu o spolupráci Dne 26. září byla v rámci odborného shromáždění pracovníků Úřadu státního odborného dozoru Ministerstva obrany (ÚřSOD MO), které se konalo ve Vojenské zotavovně Ovčárna, podepsána dohoda o spolupráci mezi Státním úřadem inspekce práce ČR zastoupeným Rudolfem Hahnem, generálním inspektorem SÚIP, a Ministerstvem obrany ČR, jež zastupoval Radek Tolar, ředitel ÚřSOD MO. Účelem dohody je koordinace činnosti jednotlivých orgánů, sjednocení metodického postupu kontroly, vyloučení duplicitních činností a předcházení kompetenčním sporům při plnění povinností vyplývajících z právních předpisů směřujících k zajištění bezpečnosti práce a také právních předpisů věnujících se bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a provozu vyhrazených technických zařízení. Hlavní náplní uvedeného odborného shromáždění pak byla pravidelná školení týkající se odborné činnosti celého úřadu, jež jsou prováděna nejen vlastními pracovníky úřadu ale i pozvanými hosty. Na shromáždění přijali pozvání mj. pracovníci z Kanceláře Ministerstva obrany, odboru vnitřní správy, oddělení bezpečnosti informací a technologické podpory, Vojenské policie či Vojenského požárního dozoru. Náročný odborný program byl druhý den zpestřen velice zajímavou exkurzí v přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně, která byla v roce 2005 zvolena čtenáři serveru iDNES za největší div České republiky. Text: Ing. Lenka MALINKOVIČOVÁ, foto: archiv ÚřSOD MO

Vzpomínka na škpt. Josefa Kholla V obci Plavsko u Stráže nad Nežárkou se 22. září uskutečnil vzpomínkový akt k uctění památky Josefa Kholla, štábního kapitána pěchoty povýšeného in memoriam na generálmajora. Předválečný důstojník československé armády Josef Kholl se po okupaci zbytku Čech, Moravy a Slezska v roce 1939 zapojil do ilegální činnosti v řadách vojenské odbojové organizace Obrana národa. Když mu v roce 1940 hrozilo zatčení gestapem, rozhodl se opustit území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Po strastiplné cestě se dostal do Palestiny, kde se stal příslušníkem čs. pěšího praporu 11 – Východního, se kterým bojoval v Africe. V roce 1943 byl na základě vlastní žádosti převelen do Sovětského svazu k nově formované 1. čs. samostatné brigádě, s níž se zapojil do bojů na Ukrajině. Po reorganizaci brigády na 1. čs. armádní sbor se jako velitel 1. polního praporu zúčastnil karpatsko-dukelské operace. Dne 22. září 1944 v průběhu přesunu na velitelské stanoviště padl. Pietního aktu organizovaného Československou obcí legionářskou – Jednotou Jihočeského kraje ve spolupráci s obcí Plavsko a 153. záchranným praporem z Jindřichova Hradce se kromě občanů Khollovy rodné obce zúčastnili i veteráni 2. světové války, příslušník 2. paradesatní brigády 1. čs. armádního sboru v SSSR František Knobloch z Jindřichova Hradce a Ján Bačík, jeden z posledních žijících příslušníků zvláštní skupiny D ve Velké Británii. Text: Petr POKOVBA, foto: Bohumír PLACHÝ

Střelecká soutěž Krajského vojenského velitelství Zlín Na střelnici Hvězda v Kroměříži se ve čtvrtek 20. září uskutečnila střelecká soutěž Krajského vojenského velitelství Zlín, jehož novým ředitelem je plukovník gšt. Radek Henner. Soutěže se zúčastnili všichni příslušníci krajského vojenského velitelství, kteří mezi sebou poměřili pevnost ruky a přesnost oka ve dvou disciplínách – střelbě z pistole a samopalu. S pistolí si nejlépe rozuměli občanští zaměstnanci Jaroslav Svárovský, Lubomír Štébl a praporčice Anna Procházková. Ze samopalu nejpřesněji zamířili nadpraporčík Martin Hejsek, major Ivo Hlísnikovský a major Robert Vychytal. Mimo soutěž si zastříleli i čestní hosté akce, pracovníci odboru krizového řízení Krajského úřadu Zlín a starosta Kroměříže Miloš Malý. Ten navíc v závěru soutěže předal diplomy vítězům i ostatním účastníkům. Přitom vyslovil poděkování za vynikající spolupráci mezi Městským úřadem Kroměříž a Krajským vojenským velitelstvím Zlín. Text a foto: prap. Lenka KUBALOVÁ

39

Î OSOBNOST ČÍSLA

ZNÁTE SVÉ velitele, náčelníky a nadřízené? V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

OSOBNOST ČÍSLA Za osobností čísla tentokrát hledejte brigádního generála, který ukončil Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově v roce 1978. Sloužil u průzkumných a motostřeleckých jednotek. V roce 1994 absolvoval kurz při Vojenské akademii Bundeswehru v německém Hamburku. Později velel brigádě rychlého nasazení a mechanizované divizi. V srpnu 2004 se stal národním vojenským představitelem České republiky v SHAPE v belgickém Monsu. V současné době působí na jedné z nejvýznamnějších funkcí Velitelství společných sil. K jeho zálibám patří tenis, rekreační běh, střelba, myslivost a cestování.

Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďto e-mailem na adresu: [email protected], faxem na číslo: 215 933 anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6

U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

Uzávěrka tohoto kola soutěže je 26. 11. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce).

40

SPORT Í

Z REDAKČNÍ POŠTYÍ

AD) POSÁDKA S NĚKOLIKA NEJ

Vážená redakce A reportu. Poslední rok až rok a půl jsem pravidelným čtenářem tohoto armádního časopisu. Od dubna jsem příslušníkem AČR a patřím mezi ty „první“, jak o nás čítám, kteří prošli novým výcvikem, o němž bylo mnoho napsáno, ale realita byla tak trochu jinde, než jak jsem většinou četl. Tak nějak chápu, že armádní časopis nebude nikterak přehnaně kritizující, ale občas si říkám, čeho je moc, toho je příliš. V článku „Posádka s několika nej“ je vyškovská posádka líčena v těch nejlepších barvách. Například MILES. Co k tomu dodat? 200 ks tohoto systému zní pro laika jako pořádný počet. Ale ve skutečnosti to při praporních cvičeních zas až tak ohromné číslo není. Hlavní problém je však s jeho využitím. Proč u nás v útvarech nemůže být vyškolená obsluha, jako je v armádě USA? Takto při použití musí vyjet extra obsluha, což značně omezuje výcvik. Útvary musejí měsíce dopředu plánovat a doslova prosit o jeho zapůjčení k výcviku. Dál v článku píšete o kulometu jako psychologickém efektu (prvku – pozn. redakce). Pokud tam vybudovali to, o čem nám vyprávěli instruktoři, tak je to k smíchu a výcvik při použití tohoto prostředku bude jen střílením do vzduchu. Střílení ostrou municí nad hlavami vojáků ve výškách 30 až 200 m (v článku je uvedeno „nad hlavami lidí v bezpečné vzdálenosti“ – pozn. redakce) má nabudit dojem boje. Ale dotyčný si např. při nočním výcviku může prakticky s ledovým klidem lehnout na záda a koukat se na krásnou noční oblohu narušovanou světelnými náboji. Bezpečná vzdálenost je v tomhle případě opravdu více jak přehnaná. Proč například nebylo už před rokem vybudováno zařízení, které navrhovali instruktoři a mělo veškerou certifikaci a plnou podporu tehdejšího velitele (ředitele Ředitelství výcviku a doktrín – pozn. redakce) gen. Maleninského? Na to hledejte odpověď na Generálním štábu! Na otázku, jestli bychom mohli poslední týden našeho základního výcviku použít paintballové hřiště, je podle slov našich instruktorů (toto sportoviště) určeno takříkajíc pro ty vyšší z Vyškova a ani oni sami po několika dotazech nikdy nedostali povolení tam jít. No a na závěr středisko naturálního odívání. Plnohodnotně opravdu nefunguje. Jaksi jste zapomněli zmínit, že toto středisko je určeno především k vystrojování nových vojáků a k dovystrojování vojáků před zahraniční misí, což znamená, že tak 1/2 až 2/3 roku je středisko zavřené. Když už jsem u psaní tohoto článku, možná by stálo za to se zeptat zdejších instruktorů, proč se jich 3/4 snaží dostat k jinému útvaru, než je například Výcviková základna. Realita je bohužel jiná, než jak často čtu ve vašem časopise. Proto by možná bylo vhodné čas od času upozorňovat i na to horší, jelikož v tak mocné a stále byrokratické armádě se ty horší věci radši rychle zametou pod koberec. S pozdravem rtn. Jaroslav Melichar (Text je částečně jazykově upraven.)

Historický úspěch pětibojařů Text a foto: npor. Ing. Mgr. Kateřina DĚDÁKOVÁ

Ve dnech 17. – 23. září se v italském Lecce konal Evropský pohár ve vojenském pětiboji. České reprezentační družstvo mužů ve složení prap. Jaroslav Matoušek, npor. Přemysl Janů, prap. Michal Škobrtal a rtn. Ivo Vrba na něm vybojovalo krásné třetí místo a poprvé v historii českého vojenského pětiboje tak získalo medaile a pohár v tomto sportovním odvětví.

Disciplíny vojenského pětiboje tvoří střelba z velkorážní pušky na vzdálenost 200 m (přesná střelba a rychlopalba), překážková dráha, plavání s překážkami, hod granátem na přesnost a do dálky a přespolní běh (8 km muži, 4 km ženy). V soutěži družstev se tým skládá ze šesti mužů nebo čtyř žen. Pro celkové hodnocení se sčítají výsledky čtyř nejlepších mužů nebo tří nejlepších žen dosažené v soutěži jednotlivců. České družstvo se poprvé zúčastnilo zahraničních závodů ve vojenském pětiboji v roce 1992, od roku 1996 je naše účast na závodech pravidelná. V roce 1997 bylo založeno také družstvo žen. Centrem přípravy českých reprezentačních družstev je Vojenský obor Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Do italského Lecce dorazil český tým mužů a žen v pondělí ráno po dlouhé, dvacet šest hodin trvající cestě. Po vyřízení formalit, ubytování a obědě vyrazily oba týmy na prohlídku sportovního areálu a na běžecký trénink. Na druhý den, v úterý, byly plánovány oficiální tréninky na určených sportovištích. Vlastní závod začal ve středu ráno střelbou z velkorážní pušky. Nejlépe si vedl prap. Michal Škobrtal, který v rychlopalbě dosáhl 99 bodů a celkově získal 193 body. Z družstva žen si vystřílely stejný počet bodů npor. Zdeňka Doležalová a prap. Iva Krutská (182 b.). Pro Ivu Krutskou byl navíc tento závod prvním v její závodní kariéře ve vojenském pětiboji.

Ve velkému horku pak závod pokračoval překážkovou dráhou, druhý den čekalo na závodníky plavání s překážkami. Zde dosáhl z mužů nejlepšího výsledku npor. Přemysl Janů, který trať překonal za 27,2 s. Následoval hod granátem a poslední závodní den, pátek, byl vyplněn závěrečnou disciplínou vojenského pětiboje, kterou je vždy přespolní běh. Start probíhá většinou handicapovou metodou, tzn. že závodník, který v předchozích disciplínách získal nejvíc bodů, vybíhá první, za ním v adekvátních odstupech závodníci, kteří dosáhli nižší bodové ohodnocení. Nejlepšího času z týmu mužů v běhu dosáhl prap. Jaroslav Matoušek, který v namáhavém horku proběhl trať dlouhou 8 km v čase 28:14 min. Reprezentační družstvo mužů během celé soutěže velmi tvrdě bojovalo s týmem Běloruska, který naše závodníky dokonce po některých disciplínách ze stupňů vítězů vytlačil, ale výsledky přespolního běhu rozhodly, že bronzové medaile právem patří českému týmu. Se stejným osudem se potýkalo i české reprezentační družstvo žen ve složení npor. Zdeňka Doležalová, npor. Jitka Opravilová, npor. Kateřina Dědáková a prap. Iva Krutská, jež se „rvalo“ o třetí místo rovněž s běloruským ženským týmem. Bohužel tento souboj naše ženy prohrály o pouhých 150 bodů.

41

po c˘echách vojenských Text: Josef GAJDA Foto: Jiří HOKŮV, Jan KOUBA, Marián BUJAČEK a Jaroslav PAJER

X. díl

Nejstarší dějiny Hlučína jsou spjaty s historií hradu Landek, z něhož zbyl pouze kus zarostlého, téměř neviditelného opevnění. Zdivo dřepí v nízkém výběžku stejnojmenného vrchu na hraně prudkého skalnatého srázu padajícího k soutoku Ostravice s Odrou. Okolní prohloubeniny a terénní nerovnosti leccos napovídají o dávné existenci staveb a objektů, ale ve skutečnosti, kde nic, tu nic. A přece – opodál stojí dvoupatrová dřevěná konstrukce rozhledny. Vystoupáte nahoru, chystáte se obhlédnout hradní areál tušený pod nohama, Hlučín, Ostravu a Beskydy před očima, ale dokonalému výhledu brání hustá vegetace a větve vzrostlých stromů. Jako by se tato krajina, zmítaná dějinami, bránila všem zjednodušeným prvoplánovým pohledům a popisům.

MĚSTO HULIZIN alias Hulshyn, Hulczin, Hultschin a Hlučín

42

Kamenný a prostorný Landek byl s velkou pravděpodobností založen v roce 1253 Přemyslem Otakarem II. proto, aby bránil zájmy českého království při pohraničních sporech s opolským knížectvím a společně s jinými (například hradem v dnešní Slezské Ostravě) střežil tzv. Moravskou bránu, kterou vedly prastaré obchodní cesty od Baltu ke Středozemnímu moři. Nepochybně měl vladař na paměti i neblahé zkušenosti s drtivými tatarskými nájezdy a dobová svědectví, podle nichž krvelační Tataři trhali maso psů i lidí. Obráncům lehnického hradu ukazovali prý Batúovi bojovníci uťatou

hlavu Jindřicha Pobožného naraženou na kopí, zabitým protivníkům utínali uši, naplnili jimi devět kožených měchů a poté je, coby důkaz vlastní statečnosti, poslali vládci svému nejvyššímu. Václav I. sice zaznamenal nad nevelkou tatarskou jízdou malé vítězství, ale zastavit je nedokázal. V roce 1241 vydrancovaly tatarské hordy Opavu a vpadly na Moravu. Od té doby uplynula příliš krátká doba na to, aby mohli být Tataři zapomenuti. K přijatým obranným opatřením nepochybně patřil nejen Landek, ale vzápětí také jemu „podřízený“ Hlučín.

Předpokládá se, že zakládací listinu města vydal Přemysl Otakar II. v roce 1256, kdy se v Opavě zúčastnil obecního sněmu, na němž se kromě jiného řešily výše zmíněné letité spory mezi Moravou a knížectvím opolským o rozsáhlé pohraniční lesy a vesnice. Dvouměsíční králův pobyt v červnu a červenci roku 1256 byl dost dlouhý na přijetí promyšlených opatření, bohužel se zakládací listina města nedochovala. První písemná zmínka o Hlučíně (v latinských textech zvaného Hulizin, Hulshyn či Hulczin, v německých Hultschin) pochází až z 28. ledna 1303. Landecký „… pán našeho města Siegfrid (Žibřid) Baruch“ v ní prokazuje, že má Hlučín svého fojta, své řemeslníky i pastviny při řece Opavici, které již dříve král Přemysl Otakar II. městu daroval. Určitým tajemstvím je obestřen i městský znak. Utajeno je nejen datum, kdy ho město dostalo, nejasný je ale i původ písmene „P“ v jeho levé části (označujeme-li strany z pohledu štítonoše). Heraldici si luštěním zvláštního „kryptogramu“ přicházejí na své. Podle některých odborníků jde o připomínku zakladatele města krále Přemysla Otakara II. Pravá polovina s antonínským křížem připomíná erb Jana Bělíka z Kornic (1486 – 1490), který nosil podobný kříž na červeném poli. Ale

43

po c˘echách vojenských Hlučína, opavská knížata Václav a Přemek, povolují majitelům příměstského dvora Petrovi a Kunešovi z Varty, aby darovali šest kop grošů na postavení bočního oltáře v kostele – „corpotis Christi“. V běhu dalších staletí byly pak k dominantnímu, vznosnému chrámu s gotickým presbytářem završeným hvězdicovou klenbou přistavěny díky donátorům další čtyři kaple zasvěcené svatým. Do středověké historie města se však zřejmě nejvýznamněji zapsal především rod pánů ze Zvole a zejména jistý Bernard, který nejenže zkvalitnil vzpomínaná opevnění, ale v roce 1525 se pustil i do stavby svého druhu ojedinělého barokního zámku s netypickým trojkřídlým půdorysem. Předpokládá se, že jeho jižní část stojí na základech pozdně gotické tvrze, jejíž existenci dokládá listina z roku 1439. Dnes je zámek součástí Městského kulturního centra. V následující epoše se Hlučínsko nejednou stalo obětí válčících vojsk, ale také poválečných politických smluv a doher. V roce 1742 potvrdil tzv. vratislavský mír porážku Rakouska ve válce s Pruskem o tzv. dědictví rakouské. Horní a Dolní Slezsko (bez Opavska a Těšínska) i hrabství kladské získal Fridrich II. Krajina o rozloze 316 km2 s největším sídlem

proč tedy město užívá štít zelený? ptají se pravověrní znalci. Lilie ve znaku souvisí nejspíše s erbem pánů z Vrbna. Od poslední čtvrtiny 18. století zpestřuje štít pět hvězdiček, ale kde je důkaz těch, kteří tvrdí, že představují pět generací rodu posledních majitelů města Gašínů, kteří měli město v držení? Kdoví, jestli se kdy dočkáme definitivních soudů. Na leteckém snímku Hlučína snadno zaznamenáte pravidelný, bezmála čtvercový půdorys jeho historického jádra. Slezské město, obehnané hradbami zřejmě už v době svého zrodu, zpevnilo svou obranu o necelých tři sta let později ještě stavbou třinácti bašt, tří městských bran a dalšími úpravami. Dnes patří zbytky tohoto opevnění a monumentální stavba farního kostela svatého Jana Křtitele v jihozápadní části města k jeho nejstarším pamětihodnostem. Stejný punc má také listina z 16. srpna 1378, v níž majitelé

44

X. díl Hlučínem (a s převahou tzv. Moravců) se na téměř sto osmdesát let stala součástí pruského státu (od roku 1845 patřilo hlučínské panství Rotschildům). Ve volných chvílích si kdysi sousedé obývající tyto končiny zpívali lidové písničky německé, polské i české a nijak se nad tím nepozastavovali. Odchylný, specifický společenský a ekonomický rozvoj Hlučínska dával životním osudům, kultuře a myšlení místního obyvatelstva jiné rozměry a odstíny, než tomu bylo v sousedních zemích, není proto divu, že historie tomuto kraji mnohé dluží. Podpisem versailleské dohody v roce 1920 se sice Hlučínsko stalo součástí Československa, ovšem ne nadlouho. O 18 let později se situace opakovala. Na základě mnichovského diktátu bylo jako tzv. Altreich (Stará říše) znovu vytrženo z výsostného československého teritoria (zbytek Slezska byl zařazen do Sudetengau). Nejtíživějším důsledkem této skutečnosti byla branná povinnost, tedy povolávání místních mužů do wehrmachtu, a s tím související válečná utrpení, strádání a stovky obětí. Slezské město leží na úpatí pahorkatiny nesoucí jeho jméno, při západním okraji Ostravy. Svého času bylo považováno za její satelitní část. Dnes už vedou mezi Hlučínem a severomoravskou metropolí historické hranice oddělující Slezsko od Moravy. Zajímavými částmi města jsou kdysi samostatné obce Bobrovníky a Darkovičky. Obec Bobrovníky, o jejíž název se prý zasloužili dávní chovatelé bobrů na řece Opavici, má na svém teritoriu i kopec Hřib. Z památného místa na něm, zvaného Parizol, obhlížela prý vzpurná, pětadvacetiletá Marie Terezie se slzou v oku tu nádhernou krajinu, kterou v prusko-rakouské válce ztratila. V sedmdesátých letech minulého století se obec s více než tisícovkou obyvatel stala jižní součástí Hlučína, zatímco Darkovičky od roku 1960 jeho částí severní. S patnácti tisíci obyvateli se Hlučín řadí ke středně velkým obcím s rozšířenou působností. Jeho správní obvod zahrnuje 15 obcí. Dokončení celoplošné plynofikace města, vybudování čistíren odpadních vod, stavební rekonstrukce v hlučínském zámku, na náměstí nebo autobusovém nádraží, sportoviště v Bobrovníkách, alej mezi Hlučínem a Malánkami, kamerový systém napomáhající střežit veřejný pořádek, to všechno svědčí o tom, že jsou v Hlučíně lidé pracovití. Navíc, ačkoliv není větším průmyslovým střediskem, dává jeho obyvatelům poloha mezi Opavou a Ostravou určitou šanci nalézt uplatnění v těchto centrech. Blízkost Polska i Slovenska jim pak

umožňuje rozvíjet se zahraničními přáteli četné kulturní, společenské, turistické a sportovně-rekreační aktivity k oboustrannému prospěchu. V polovině srpna letošního roku jste se tak mohli ve velkém sále Kulturního domu zúčastnit například tzv. minitrhů, v nichž prezentovaly své výrobky firmy z Hlučínska i z polského Namyslowa, o týden později zde absolvovat dvoudenní kurz v pečení hlučínských koláčů. Jako příspěvková organizace vzniklo ve městě sloučením několika subjektů Kulturní centrum Hlučín (sdružuje kulturní dům, městskou knihovnu, kino Mír, evangelický kostel a zámek). Spojených sil využívá ke zkvalitňování kulturního a společenského života ve městě i jeho okolí a při pořádání rozsáhlých akcí, na nichž se podílejí další městské organizace.

leckého pluku 108, uvědomili si občané skutečný vojenský význam svého města až poté, co se v nedalekých Darkovičkách začalo budovat opevnění lemující hranice státu. V roce 1935 se do města přemístilo Ženijní skupinové velitelství II, které mělo výstavbu železobetonových bunkrů v úseku Bohumín – Háj na starost, a v následujícím roce i jednotky, které rozestavěné objekty střežily. Důstojníci byli ubytováni v místním klášteře, mužstvo na zámku. Kasárny, jež slouží vojenským profesionálům dodnes, byly postaveny v roce 1937. V polovině srpna se do nich nastěhovalo velitelství nově vzniklého hraničářského pluku 4, jeho II. prapor, pomocná rota a rota velkých protiletadlových kulometů. Ostatní prapory byly rozmístěny v Koblově, Hrabyni, Opavě a Smolkově. V čele pluku připravovaného na vedení boje

Při setkání a seznamování s městem, jeho obyvateli a okolní krajinou dýchne na vás pohostinnost a přátelská atmosféra. Hlučínští se oprávněně těší ze zachovalé okolní přírody, z množství dochovaných historických a kulturních památek a v neposlední řadě také z možností, které jim poskytuje rekreační areál kolem rozlehlého jezera. Okolí jejich města láká turistické nátury k tomu, aby vyrazily po značených stezkách k zajímavým místům v blízkém okolí. Krajina je protkána sítí cyklostezek, které vás dovedou „přes hranice všedních dnů“ až k zahraničním sousedům. Přestože se ve městě už v roce 1920, kdy bylo připojeno k Československé republice, krátkodobě usídlilo velitelství dělostře-

45

po c˘echách vojenských

X. díl pamětní deska věnovaná jeho veliteli z roku 1938 Jaroslavu Švarcovi, parašutistovi padlému po atentátu na Heydricha v boji s nacisty v Praze. Železobetonové stěny a strop pěchotního srubu Orel dosahují tloušťky tří a půl metru. Do podzemí z něj vede šachta hluboká více jak šestadvacet metrů. Srub, poničený později nacisty, se měl napojovat na podzemní systém plánované, avšak nikdy už nerealizované dělostřelecké tvrze. Jedinečná a moderně pojatá inscenace celého areálu prezentuje demokratické tradice naší armády, dělá ovšem také čest vojenskotechnickému muzejnictví. Každý rok v něm Slezské muzeum v Opavě ve spolupráci s Armádou České republiky a městem Hlučínem vítá návštěvníky pestrým, přitažlivým programem, ukázkami vojenské techniky, navíc

z hraničního opevnění stál zkušený plukovník pěchoty Jan Satorie. Žel, příslušníkům pluku nebylo dopřáno dostát slovům přísahy a splnit svou vojenskou povinnost. Dne 10. září 1938 mu sice za velkých oslav městské zastupitelstvo předalo bojový prapor, na nějž jedenáct místních spolků uvázalo své stuhy, o měsíc později byl však pluk nejprve převelen do jiných posádek a 15. prosince defnitivně zrušen. Na mnichovské dohodě sotva oschly podpisy zástupců jednotlivých mocností, když kasárny převzala německá armáda. Areál vojenského opevnění v městské části Darkovičky je významným svědectvím o přípravě Československé republiky a její armády na obranu země v letech 1935 až 1938. Mezi podobnými zahraničními fortifikačními systémy představuje dodnes pozoruhodné dílo. Jeho rekonstrukce a vybavení jednotlivých objektů probíhaly od roku 1984 podle originálních plánů, za pomoci vojenských institucí i amatérských nadšenců. Podle mnoha vojenských odborníků byla kvalita a efektivnost československého opevnění na vyšší technické úrovni než nacistický Atlantský val nebo francouzská Maginotova linie zejména díky jeho dokonalému, „designerskému“ včlenění do terénu a kvalitní práci ženijních odborníků. Pěchotní sruby MO-S18 Obora, MO-S19 Alej, MO-S20 Orel a lehký objekt vz. 37A, které se liší svou odolností i palebně-taktickým určením, jsou zejména od roku 1992, kdy se stal areál součástí Slezského zemského muzea, obdivovány návštěvníky všech generací, domácími i zahraničními odborníky.

46

Ani v následujících letech zde ruch tanků a automobilů neutichal. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl v kasárnách dislokován tankový prapor 87. motostřeleckého pluku, v druhé polovině šedesátých let přijíždějí vojáci automobilního praporu, poté cisternového praporu a velitelství automobilní brigády. Od roku 1966 jsou v Hlučíně vojenští veterináři. Nejprve coby příslušníci Ústředního veterinárního oddílu, poté 2., resp. 21., nakonec 52. veterinárního oddílu. V roce 1997 zde vznikl Ústřední vojenský veterinární ústav, který se úspěšně vyrovnal s několika vnitřními reorganizacemi a dnes je jediným armádním odborným zařízením, jež zabezpečuje komplexní veterinární péči zvířatům vojenské správy. Diagnostikuje nezávadnost potravin, krmiv

bleskově dokázali záchranáři vyprostit člověka z havarovaného auta, přepravit zraněného pomocí lan na speciálních nosítkách z výšky na zem – seznámil se s technikou a výstrojí vojenských hasičů, chemiků a potápěčů, veterináři se zase pochlubili vybavením mobilních pracovišť. V nevyhlášené soutěži o hostovu přízeň zvítězili veterináři nakonec tím, že prezidentovi umožnili, aby se vlastnoručně seznámil s funkcí narkotizační pušky a vlastním dechem s využitím foukačky. Nepochybně se vrchní velitel mezi oběma skupinami svých podřízených cítil dobře. Bohužel, jeho dodatečné povzdechnutí – kéž by oba útvary využívaly svých prostředků a schopností v budoucnu co nejméně – mu jejich příslušníci sotva mohou splnit. Nezávisí to na nich. Jen dva dny před prezidentovým

příjezdem totiž pomáhaly dvě desítky profesionálů se třemi nákladními tatrovkami pytlovat písek a stavět stopadesátimetrový protipovodňový val kolem Odry, vzápětí vojáci budovali podobnou hráz v Ostravě-Staré Bělé. Letos „oslavili“ roční výročí březnové návštěvy tím, že pomáhali hasit mladý borový porost v Neplachovicích na Opavsku, nedlouho poté odstraňovali následky sněhové kalamity na teritoriu Moravskoslezského kraje. V letošním roce se v polovině června zúčastnili součinnostního cvičení „Boleslavská hradba 2007“, které proběhlo na území celé republiky a mělo několik částí. Názvy jednotlivých epizod byly více než výmluvné – „Nákaza“, „Požár“ a „Hradba“. V případě „Nákazy 2007“ si záchranáři společně s pracovníky Státní veterinární správy vyzkoušeli postup při vyhodnocování zdroje nebezpečné nákazy u hospodářských zvířat – například slintavky, ptačí chřipky či antraxu – a způsob izolace závadného ohniska. Historie slezského Hlučína a jeho posádky jako by ve všem všudy „kráčela s dobou“. Nejdříve jenom hrad a hradby, potom stále větší fortifikační důkladnost, války draze vykoupené oběťmi, strastiplný život obyvatel tří národností, pak opuštěné betonové bunkry a nakonec i kasárny, v nichž slouží po válce nejdříve dělostřelci, tankisté, nyní záchranáři a veterináři připraveni neutralizovat třeba epidemii, která může „překročit kontinety“ a dotknout se každého z nás. Autor děkuje za pomoc svým kolegům a historiku dr. Pavlu Minaříkovi, CSc. Zdroj: internetové stránky města (Ing. Jiří Guřan, Ing. Jarmila Harazinová)

Hlavní objekt, srub Alej, který má podobu odpovídající roku 1938, podobně jako jeho tři blízcí „sousedé“, patřil k moravsko-ostravskému úseku linie těžkých opevnění. Osazený třemi mohutnými pancéřovými věžemi nabízí k vidění v dokonale vybavené střelecké místnosti špičkový pevnostní kanon vz. 36, dnes jediný dochovaný exemplář svého druhu, dvojici spřažených těžkých kulometů vz. 37 a lehký kulomet vz. 26, všechny tři v originální lafetaci, s původní vynikající optikou. Skutečnost, že se při projektování bunkru myslelo na všechno, dokumentuje i expoziční místnost, telefonní ústředna, filtroventilace, studna hluboká více než pětačtyřicet metrů, strojovna, ubikace, klozet a řada dalších místností. Ve vstupní chodbě srubu Obora je instalována

je areál místem vzdělávacích a vzpomínkových akcí za účasti pamětníků a k jeho popularitě nepochybně přispívá i nová naučná stezka. Ale vraťme se ještě k historii. V prvních letech po válce se v hlučínských kasárnách vstupní brána „netrhla“. Jedna za druhou se tu usídlovaly, redislokovaly, rušily a zakládaly různé vojenské součásti. V druhé polovině čtyřicátých let minulého století se zde nejprve střídaly rozličné dělostřelecké jednotky. V roce 1947 dostaly kasárny jméno po slezském bardovi, básníku Petru Bezručovi, od roku 1951 se v nich na sedm let zabydlel 7. tankosamohybný pluk. Okresní vojenské velitelství, respektive okresní vojenská správa, zde působilo devět let až do roku 1960, kdy Hlučín přestal být okresním městem.

a vody a uskutečňuje preventivní veterinárně-hygienický dozor ve všech vojenských proviantních skladech i u armádních dodavatelů. V roce 2000 se „hlučínským“ útvarem stal odloučený záchranný prapor 75. záchranné a výcvikové základny Olomouc. Dnem 1. července 2004 z něj vznikl samostatný 157. záchranný prapor, jehož příslušníci tvoří nejpočetnější vojenskou součást ve městě. Jeho krédem – podobně jako ostatních praporů 15. ženijní brigády – je motto: „Sloužíme, abychom pomáhali.“ V březnu 2006 navštívil prapor a Ústřední veterinární základnu prezident České republiky Václav Klaus doprovázený náčelníkem Generálního štábu, krajským hejtmanem a starostou města. Vrchní velitel ozbrojených sil ocenil, jak

47

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.). Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Volná místa

» Prodám zrekonstruovaný byt v osobním vlastnictví 3 + 1 (75 m2) v Jincích. Kontakt: 774 317 729

» Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volné místo pro vojáka z povolání: • VSD-S“ – ČVO 115, PH 72 (podplukovník), platová třída 13, bezpečnostní prověrka pro stupeň „T“, jazykové znalosti – AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí je znalost systému v oblasti rozvoje (programové financování) a znalost práce na PC (MS OFFICE). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: Ing. Jan Doksanský (alc. 217 169) pro občanského zaměstnance: • „správní rada“, platová třída 12, bezpečnostní prověrka pro stupeň „D“, jazykové znalosti – AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí je znalost systému v oblasti střednědobého plánování a znalost práce na PC (MS OFFICE) Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: kpt. Ing. Miroslav Havelka (alc. 217 163) » Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volné systemizované místo pro VZP se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR: • velitel roty – SH 64, KvPř – Bc., ČVO 107, PT 10, BP „D“, STANAG 1, výška 180 až 186 cm, štíhlá vzhledná postava Bližší informace: alc. 204 719, 204 720 » Bezpečnostní agentura přijme na HPP nebo VPP bývalé vojáky z povolání všech věkových

kategorií, pracoviště Praha. Bližší informace 606 673 567, Ing. Pavel Novák » Velitel VÚ 5153 Přáslavice nabízí volné systemizované místo pro VZP s nástupem od 1. 1. 2008: • velitel mechanizované čety SH 62, PT 09, KvPo 05, ČVO 101, BZ „T“, Stanag AJ 1111. V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis do 30. 11. 2007. Informace: alc. 407 608, fax 407 650 » Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volná systemizovaná místa pro občanské zaměstnance na pozici: • řidič-automechanik – PT 06, BP „V“, řidičské oprávnění sk. B, C, a D podmínkou. Vojenský řidičský průkaz, znalost cizího jazyka vítána Bližší informace: alc. 204 720, 204 719 » Ředitel Centra ochrany proti ZHN Vyškov nabízí volné systemizované místo s možností nástupu od 1. 2. 2008 pro vojáka z povolání: • Náčelník skupiny ochrany informací odboru vnitřní správy v hodnosti major (PT 11). Požadavky: ČVO 043, STANAG AJ 3333, BP „PT“, vysokoškolské vzdělání (magisterské), praporní velitelský kurz. Kontakt: plk. Ing. Radomír Mikeš, alc. 452 801, o. z. Ing. Antonín Kolísek, alc. 452 886 » Děkan Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení

na obsazení místa odborný asistent skupiny vojenského zpravodajství a elektronického boje katedry vojenského managementu a taktiky. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání, absolvent kurzu vyšších důstojníků, vědecká hodnost doktor (kandidát věd) nebo předpoklady pro její získání, znalost problematiky zpravodajské činnosti a managementu, pedagogické schopnosti a předpoklady pro publikační činnost a vědeckou práci v oblasti zpravodajství a informačního managementu, AJ 2222 a BP „D“. Termín obsazení místa – 1. 1. 2008. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 28. 11. 2007 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 6. 12. 2007. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska. » Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa asistent skupiny ženijních konstrukcí katedry ženijních technologií. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti kapitán. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru mechanizace

budování speciálních staveb, důstojnický kurz, absolvent doktorského studia Ph. D. nebo CSc. nebo studující, AJ 2222, BP „D“. Termín obsazení místa – 1. 1. 2008. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 30. 11. 2007 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 10. 12. 2007. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska. » Velitel VÚ 7935 Jince nabízí volné systemizované místo – náčelník skupiny evidence pro VZP v hodnosti kapitána, PT 11. Požadavky: vysokoškolské magisterské vzdělání, důstojnický kurz, bezpečnostní prověrka „T“, STANAG AJ 1111. Nástup možný ihned. Kontaktní osoba: mjr. Ing. Miroslav Čechura, tel. 225 210 » Velitel VÚ 3255 Praha nabízí volné systemizované místa pro VZP s nástupem od 1. 1. 2008 – technik oddělení údržby komunikačních systémů (pracoviště Hradec Králové). Požadavky: hodnost pprap., vzděl. USO s mat., prap. kurz, ČVO 42 (643), BP „T“, vyhl. 50/79 Sb., §6 ,VŘP sk. B, PT 09 Kontakt: npor. Tobolíková, alc. 201 013 nebo 606 617 358

Různé

Byty

»

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na funkci starší ženista. Tel.: 775 944 820 » Samostatné odbory vysloužilců (SOV) založily k informování zaměstnanců podle § 276 odst. 5 zákoníku práce webovou stránku www.sov.webovka.eu » Hledám za sebe náhradu k VÚ 8595 Praha na funkci starší střelec , PT 06 , BP,,D“ , výška 178 – 188 cm. Nejlépe z posádky Strakonice. E-mail: [email protected] nebo tel.: 604 830 911, 721 130 172 – pouze SMS

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na funkci starší řidič-vel. družstva. Informace na tel.: 776 131 181 » Prodám revolver zn.TAURUS vzor 66 ráže 357 Magnum v chromu, dřevěná rukojeť + pouzdro a náboje. Málo používaný, jako nový. Pouze držiteli zbrojního průkazu. Cena 10 000 Kč. Kontakt: 604 792 045 Valašské Meziříčí » Hledám za sebe náhradu k VÚ 2483 Kutná Hora na pozici starší řidič, ČVO 173 u velitelské čety. Info: 777 340 286, alc. 233 286, zn. Spěchá!

» Z rodinných důvodů hledám volné praporčické místo v Praze. Aktuálně jsem nprap., 15 let praxe, zkušenosti z různých zařazení, anglický jazyk STANAG 2 (2222), bezpečnostní prověrka „T“, bezpečnostní prověrka NATO SECRET, štábní praporčický kurz, služba v zahraniční misi, studium u US Army, závazek do roku 2011. Snížení hodnosti možné. Předpokládaný nástup červenec 2008. V případě Vašeho zájmu pište prosím na [email protected].

» Oznámení: Oddělení vydávání osvědčení odboru mimoresortní spolupráce MO od 15. října 2007 sídlí na adrese: Ministerstvo obrany, náměstí Svobody 471, 160 01 Praha 6. Pro telefonický styk je možné použít následující čísla: vedoucí oddělení Bc. Bohuslava Kočvarová 973 212 358, informační linka pro veřejnost 973 205 311. Další tel. čísla pracovníků oddělení: 973/212 354, 212 355, 212 357, 212 605, 214 563 fax: 973 212 359, e-mail: [email protected]