Z OBSAHU NA MUŠCE. Ministryně mezi žáky. Jako od maminky. Jaké bylo cvičení MOUNTAIN II? Nový sklad pohonných hmot pro NATO

Z OBSAHU

NA MUŠCE Resort Ministerstva obrany má příliš mnoho občanských zaměstnanců a málo vojáků, které by mohl poslat do bojových misí. To je neoddiskutovatelný fakt. Počet občanských zaměstnanců by se každoročně měl snižovat o dvanáct set, dokud se nedostaneme ke konečnému číslu osm tisíc osm set. Také nic nového pod sluncem. S výrazným snižováním občanských zaměstnanců počítala již reforma v roce 2003. V modré šanci ODS se dokonce hovořilo o tom, že armádě postačí pět tisíc občanských zaměstnanců. Jak už to ale v životě bývá, nic není jenom černé a bílé. Existují také různé odstíny šedivé. Občanští zaměstnanci, to nejsou jen asistentky a představitelé byrokratického aparátu. Jejich zástupce bychom mohli najít například ve Společném operačním centru, zastihli bychom je, jak obsluhují výcviková zařízení ve Vyškově, před nedávnem několik civilních odborníků na biologické zbraně školilo u nás specialisty armád NATO. A tak bychom mohli pokračovat. To všechno jsou určitě lidé, kteří výrazně přispívají k bojové hodnotě naší armády. Na druhou stranu můžeme naopak najít vojáky v takových institucích, jako je Volareza, Dukla či Vojenský historický ústav. Většina z nich používá osobní zbraň jen sporadicky a do misí s největší pravděpodobností nikdy neodcestuje. Občanský zaměstnanec je přitom výrazně finančně méně náročný než voják. Nedostává totiž hodnostní příplatek, příspěvek na bydlení ani žádný z několika desítek benefitů náležejících důstojnickému a praporčickému sboru. A to už vůbec nehovoříme o tom, že po svém odchodu z resortu na rozdíl od bývalých vojáků nezatěžuje rozpočet ministerstva výsluhovými náležitostmi. Ostatně před několika lety se právě s touto argumentací převáděla řada vojenských tabulkových míst na místa občanských zaměstnanců. Asi by neškodilo mít při nadcházející propouštěcí kampani všechno tohle na zřeteli. Vladimír MAREK

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Michal Zdobinský, radar na atolu Kwajalein

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 26. 9. 2007

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 15. 10. 2007

Ministryně mezi žáky

4 Jako od maminky

10 Jaké bylo cvičení MOUNTAIN II?

14 Nový sklad pohonných hmot pro NATO

20 Výjimečná instituce s unikátními úkoly

26 Tentokrát naopak

30 Od holubů po datové přenosy

42

Î VOJENSKÁ POLICIE

VOJENSKÁ POLICIE Í

MISTŘI jedné stopy Motorkáři Vojenské policie nechybějí prakticky u žádné významné zahraniční návštěvy Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv Vojenské policie

širšího týmu vojenských policistů a musejí mít dovednosti i z jiných oborů. Například v zimním období, kdy počasí nepřeje jízdě na jednostopých vozidlech, doprovázejí příslušníci skupiny moto VIP kolony v automobilech. Odměnou za jejich schopnosti je pak vedle prestiže vyplývající z plněných úkolů také možnost používat nejmodernější techniku a vybavení. „Pokud jde o naši výstroj, disponujeme tím nejlepším, co je v současnosti na trhu,“ prohlašuje náčelník skupiny. Základ tvoří zcela nové kombinézy stejného typu, jaké používá Policie České republiky. Oproti těm předchozím mají výrazně více reflexních prvků a poskytují tak jezdcům větší bezpečnost. Na špičkové úrovni jsou prý i motocyklové boty, rukavice či značková přilba s vestavěným interkomem. Vše doplňuje opasek se zbraní, radiostanicí a teleskopickým obuškem. Hlavní „výzbroj“ skupiny představují motocykly BMW 1150RT o výkonu 95 koní a s maximální rychlostí přes 200 km/h. Jde o moderní

Možná už jste je někde viděli. Někdy se přiřítí do křižovatky, kde okamžitě zastaví provoz, jindy jedou pomalu, důstojně, v čele kolony přepravující významné osoby. Příslušníci skupiny doprovodů moto z oddělení ochrany osob Hlavního velitelství Vojenské policie plní velmi zodpovědné, ale také prestižní úkoly.

Doprovody nejrůznějších zahraničních delegací a vozidel přepravujících takzvané VIP osoby tvoří hlavní náplň skupiny moto Vojenské policie. Tvoří ji několik motorkářů, pro něž je však práce splněním jejich klukovských snů – jezdit na silném motocyklu. Dostat se mezi tuto úzkou skupinu lidí však není nic jednoduchého. Už samotné výběrové řízení je velmi přísné. „Pokud hledáme nového příslušníka, podrobíme jej nejprve sami několika zkouškám a teprve poté projde standardním výběrem k Vojenské policii. Vedle fyzické zdatnosti prověřujeme zejména jeho schopnosti v řízení motocyklu,“ vysvětluje praporčík Lukáš Kvapil, náčelník skupiny. Jeho kolega praporčík Jiří Kopal k tomu dodává: „Naše

2

práce je hodně specifická. Musíme s těžkým motocyklem zvládat například velmi pomalou jízdu nebo řídit dopravu v hustém provozu a přitom dělat řadu dalších úkonů. A v takové situaci je samozřejmostí dokonalé ovládání stroje.“ Bohužel není v silách malé jednotky cvičit jezdce od samého začátku. Naštěstí to prý ale není ani potřeba. „Máme zde i bývalé příslušníky republikové či městské policie nebo Hradní stráže, kteří již mají potřebnou praxi. Navíc komunita motorkářů se navzájem zná,

takže si můžeme vybírat mezi těmi nejlepšími,“ dodává praporčík Kvapil, který sám na motorce jezdí od svých patnácti let. Ani sebevíc zkušený jezdec se však po příchodu k jednotce dalšímu výcviku nevyhne. Ten zahrnuje vedle základů vojenské a policejní práce, jako je například fyzická a střelecká příprava, také detailní seznámení s technikou a další zvyšování řidičských schopností. To se týká nejen motorek, ale i osobních automobilů. Motorkáři jsou totiž součástí mnohem

stroje, které jsou navíc již z výroby upravené speciálně pro policejní účely. Motorka poskytuje veškeré výhody civilní cestovní verze, jako je například polohovatelné sedadlo, vyhřívané rukojeti nebo velký čelní štítek, díky čemuž mají jezdci větší pohodlí a nejsou tak nadměrně unavení ani při celodenním nasazení. Z policejního vybavení je vedle výstražných světel a sirény důležitá také integrovaná radiostanice, která umožňuje komunikaci se všemi složkami, jež se na zabezpečení kolon podílejí.

„Na rozdíl od Hradní stráže máme výhodu v druhé radiostanici, kterou máme neustále u sebe, a tak můžeme komunikovat mezi sebou i v případě, že motocykl opustíme například z důvodu řízení dopravy,“ doplňuje praporčík Kopal. Kromě silničních strojů mají vojenští policisté k dispozici ještě motocykly BMW F 650GS spadající do kategorie enduro, jichž využívají například k doprovodům vojenských vozidel. Pokud jde o spolehlivost, hodnotí ji příslušníci jednotky velmi dobře.

Nepotřebují prý ani žádného mechanika. Běžnou údržbu a doplňování provozních kapalin zvládnou sami, a pokud k nějaké závadě přece jen dojde, existuje zde autorizovaný servis výrobce. A jak takový doprovod VIP kolony probíhá? Vojenští motorkáři o své taktice příliš hovořit nechtějí. Omezují se jen na obecné informace týkající se přípravy na každý úkol. V rámci plánování konkrétní trasy si vždy předem určují riziková místa. „Základním úkolem je zajištění bezpečného a plynulého průjezdu kolony po celé trase. Naše práce spočívá většinou v tom, že přijedeme jako první do křižovatky, kde zastavíme provoz nebo vytváříme prostor pro průjezd například při dopravních zácpách,“ říká praporčík Lukáš Kvapil. Podle jeho slov má naštěstí motorka s majákem a v barvách Vojenské policie mezi řidiči stále značný respekt, a tak naprostá většina řidičů jejich pokyny dodržuje. Občas se však stává, že zejména řidičky nevědí, jak se mají v danou chvíli chovat. Buď nepředpokládají, že by za motocyklem mohla jet další vozidla nebo například zatvrzele stojí před křižovatkou na červenou, ačkoliv dostávají jasné pokyny k jejímu projetí. Někdy tak nezbývá jiná možnost, než z motorky slézt a zmateným řidičům domluvit takřka z očí do očí. O svým způsobem vypjaté situace tak při práci skupiny moto není nouze. Přesto ji všichni její příslušníci vykonávají s velkým nadšením. Jsou dokonalým příkladem toho, kdy je práce zároveň i životním koníčkem.

3

Î VETERÁNI A STONOŽKA

UDÁLOST Í Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek se svým zástupcem, ředitelem společného operačního centra generálmajorem Josefem Prokšem, a dalšími vojenskými odborníky navštívil ve dnech 22. až 24. září Afghánistán.

Ministryně mezi žáky Oficiální zahájení projektu na podporu veteránských tradic na plzeňské „stonožkové“ škole

Text: Mira TŘEBICKÁ, komunikační manažerka náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Foto: kpt. Jan FEDOSEJEV

Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

V pátek 21. září 2007 navštívila ministryně obrany Vlasta Parkanová 15. základní školu v Plzni, aby zde zahájila společný projekt Ministerstva obrany ČR a mezinárodního dětského humanitárního hnutí „Na vlastních nohou“ – Stonožka, jehož cílem je prohloubení vlastenecké výchovy a výuky historie na školách za osobního přispění válečných veteránů druhé světové války. Plzeňská 15. základní škola byla k uvedení nového projektu „Propagace a uchovávání odkazu tradic válečných veteránů 2. světové války na základních školách“ vybrána záměrně.

4

Od svého vzniku, v roce 1997, se totiž jako jedna z prvních škol aktivně zapojila do humanitárního hnutí Stonožka, které intenzivně pomáhá při obnově školní a zdravotní infrastruktury a při urgentní humanitární pomoci především v oblastech nasazení jednotek Armády České republiky v zahraničních misích. „Náš školní vzdělávací program je rozšířen o výuku výtvarné výchovy. Žáci mají tudíž blízko k malování vánočních pohledů, které prodáváme jak rodičům, tak přátelům školy. Získané peníze jdou do humanitárních projektů Stonožky. Důležité je, že přesně víme, kam a na co byly finanční prostředky vynaloženy. Při letošní únorové sbírce jsme za dětské výtvarné práce získali 1077 eur. Výtěžek putoval do sirotčince v afghánském Fajzabádu,“ dodává zástupkyně ředitelky školy Hana Hrubá. Na její slova navazuje prezidentka hnutí Stonožka Běla Jensen: „Nejsou to obyčejné dětské obrázky. To jsou doslova umělecká díla – originály. A nejdůležitější ze všeho je, že děti vědí, proč je malují. Pomáhají jiným dětem, které nemají takové štěstí, aby žily v míru. Jde o nesmírně cennou aktivitu. Dnešní návštěva paní ministryně nepochybně podnítí ještě vyšší angažovanost žáků ve společných projektech armády a hnutí Stonožka.“ Pro plzeňskou 15. základní školu je sedmdesátiminutová návštěva ministryně

obrany významnou událostí. „Jsme moc potěšeni, že si našla na naši školu čas a přijela k nám. Je to pro nás veliký svátek,“ konstatují členové pedagogického sboru. Od přivítání až po závěrečnou autogramiádu to také všichni dávají V. Parkanové viditelně najevo. Květiny, CD se skladbami tamních dětských pěveckých sborů, drobné dárečky, mezi nimiž nechybí keramická kočka, aplaus na každém kroku. Doslova frenetický potlesk ji vítá v tělocvičně, kde čeká na ministryni beseda s žáky a „odstartování“ výjimečného literárního soutěžení na podporu veteránských tradic. Prologem se stává úvaha na téma, co je to hrdinství. Za nemocného autora, žáka 9. třídy Viktora Chejlavu, ji předčítá spolužačka Lucie Baumruková. Poté se ujímá slova ministryně obrany. „Chceme s vámi spolupracovat na novém projektu, který považujeme za velmi důležitý. Určitě podnítí zájem žáků o dění kolem druhé světové války. Budete mít rovněž příležitost se s druhoválečnými veterány osobně setkat. Získáte pravdivé informace o jejich osudech i historických souvislostech té doby. Ministerstvo obrany České republiky a dětské hnutí Stonožka k vám přicházejí s tímto nápadem, který já osobně považuji za velmi dobrý. Už se těším, jak si přečtu některé vaše literární práce. Ty nejlepší budou publikovány v knize, jež vyjde v příštím roce,“ říká V. Parkanová.

Generál Vlastimil Picek v Afghánistánu Cílem cesty bylo nejen navštívit stávající české jednotky operující v zahraniční misi na území Afghánistánu, ale také načerpat další poznatky pro uskutečnění záměru České republiky ke zřízení a vedení samostatného provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar na jihu Afghánistánu. První den návštěvy se generálporučík Vlastimil Picek setkal v Kábulu na letišti KAIA s velitelem 2. kontingentu polní nemocnice a chemické jednotky plukovníkem Igorem Krivosudským, který mu dokladoval plnění operačního úkolu. Zároveň vysvětlil generálu Pickovi, s čím se příslušníci kontingentu potýkají a co ztěžuje jejich práci: „Dostáváme se totiž do situace, kdy nám například přestane fungovat rentgen či kyslíkárna, a my se musíme snažit vlastními silami je uvést do chodu, což není, vzhledem k našemu medicínskému vzdělání, to nejšťastnější řešení,“ posteskl si plukovník Krivosudský. V neděli 23. září se česká delegace setkala na dopoledním briefingu s pracovníky polní nemocnice a chemické jednotky. „Povězte mi, co vás trápí a v čem vám mohu pomoci, již jsem o některých problémech hovořil s vaším

velitelem,“ řekl hned v úvodu generál Picek sestřičkám, lékařům a dalším odborným pracovníkům těchto jednotek. Dozvěděl se pak, v čem vidí odborný personál slabiny, a slíbil co nejrychlejší a nejúčinnější řešení. Vojákyně a vojáci si poté pochvalovali komunikační vybavení základny, které jim umožňuje být kdykoli v kontaktu s domovem a se svými blízkými. V odpoledních hodinách téhož dne se generál Picek setkal s velitelem kontingentu útvaru speciálních operací Vojenské policie, který působí na jihu Afghánistánu v provincii Helmand, a na velitelství mnohonárodních sil ISAF v Kábulu poté jednal se zástupcem

velitele generálmajorem Richardem Robinsonem (GB). Oba generálové se v otázce budoucnosti PRT Lógaru shodli na nutnosti aktualizace rozvojového plánu celé provincie. Ve večerních hodinách téhož dne se pak česká delegace setkala na americké základně Bagram se zástupcem velitele regionálního velitelství Východ (RC EAST) generálem Rodneym O. Andersonem. Americká strana uspořádala pro české představitele briefing o funkčnosti a možnostech této americké základny. V pondělí 24. září česká delegace navštívila americkou základnu Shank u Pol-e Alam, která má být budoucím působištěm našich vojáků v plánovaném provinčním rekonstrukčním týmu. Náčelníka Generálního štábu zajímalo, v jakém prostředí budou naši vojáci působit a v jakém termínu bude základna plně funkční. Generála Picka zaujalo vystoupení guvernéra provincie Lógar Wardaka, který v neformální diskusi prohlásil: „Bezpečnostní situace u nás v provincii se den ode dne zlepšuje. To umožňuje naprosto přesně určit, kam pomoc z vaší strany směřovat.“ Od guvernéra Wardaka se dozvěděl, že by provincie potřebovala především architekty, kteří by navrhli urbanistickou část obnovy, ale i mnoho dalších odborníků na infrastrukturu, zemědělství a vzdělávání.

5

O ČEM SE MLUVÍ Í

RADAR ZMĚŘEN! Tým českých expertů testoval na atolu Kwajalein americký radar. Byli jsme u toho... Text a foto: Michal ZDOBINSKÝ

6

Americkou radarovou stanici, o jejímž případném přemístění do vojenského prostoru v Brdech se uvažuje, měřil začátkem října tým českých armádních i civilních odborníků přímo na jejím současném stanovišti na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech. Stalo se tak proto, aby se při operačních režimech radaru prakticky a jednoznačně ověřily teoretické výpočty úrovně elektromagnetického záření v jeho okolí, které resort obrany vypracoval na základě technických parametrů poskytnutých americkou stranou. Zmíněné výsledky v srpnu letošního roku přinesla studie „Předběžné posouzení vlivu radiolokační stanice EBR (European Based Radar) na zdravotní stav populace v okolí Vojenského újezdu Brdy,“ která je kromě jiného v plném znění k dispozici i na webové stránce Ministerstva obrany ČR. Přestože se naměřené hodnoty ještě musejí zpracovat a zformovat do oficiální zprávy, první výsledky podle armádních expertů jednoznačně potvrdily, že provoz radarové stanice s velkou rezervou splní všechny příslušné české hygienické limity a nemůže ohrozit zdraví obyvatelstva v jeho okolí. Hodnoty úrovně vyzařování v blízkosti radaru na Kwajaleinu byly dokonce podstatně nižší, než uváděla zmíněná studie. Rozdíl mezi vypočtenými a konkrétně zjištěnými hodnotami vysvětluje MUDr. Peter Bednarčík z vojenské zdravotní služby: „Při teoretických výpočtech jsme pro jistotu zvolili bezpečnostní hlediska tak, aby při stanovování hranic ochranných zón vznikla ještě dostatečná rezerva.“ Dobrým příkladem je často zmiňovaná intenzita vyzařování tzv. postranních laloků. „Jeho úroveň je taková, že již ve vzdálenosti 100 metrů od radaru je splněna naše norma pro civilní obyvatelstvo,“ uvedl Ing. Zdeněk Komárek z Ústředního vojenského zdravotního ústavu Praha, který obsluhoval špičkový americký měřicí přístroj Narda. Navíc se stoupající vzdáleností se intenzita snižuje v celých řádech, takže předběžnou studií zvažovaná případná 800m ochranná zóna pro obyvatelstvo má mnohonásobnou rezervu. V případě, že by Česká republika s přemístěním radarové stanice souhlasila, tak by nedávno provedené testy na Kwajaleinu nebyly poslední. Po rozebrání, nutné modernizaci, transportu a opětovném sestavení radaru ve Vojenském újezdu Brdy by přišla ke slovu další fáze posuzování zdravotních hledisek zahrnující nepochybně i novou sérii měření. „Splnění všech příslušných českých hygienických norem představuje základní podmínku

pro možné uvedení radaru do plného provozu v České republice,“ potvrdil A reportu přímo na atolu hlavní hygienik ČR a náměstek ministra zdravotnictví Michael Vít. Hlavní hygienik AČR plukovník MUDr. Petr Navrátil navíc doplňuje, že i po spuštění by provoz radarové stanice zůstal pod preventivním dozorem vojenské hygienicko-protiepidemické služby. Skupina českých expertů na Kwajaleinu měla reprezentativní zastoupení i široké spektrum. Z Ministerstva obrany tam kromě již zmíněného hlavního hygienika AČR Petra Navrátila a Zdeňka Komárka z Ústředního vojenského zdravotního ústavu Praha byl také MUDr. Peter Bednarčík, CSc., z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany a specialista na radarovou techniku Ing. Luboš Marek. Ministerstvo zdravotnictví zastupoval Michael Vít, který si jako experta přizval doc. RNDr. Luďka Pekárka, DrSc., z Národní referenční laboratoře pro neionizující záření. Na základě pozvání Ministerstva zahraničních věcí ČR se všech měření i následných jednání účastnila i dvojice nezávislých civilních vědeckých pracovníků – MUDr. Michal Hofer, CSc., z Biofyzikálního ústavu Akademie věd ČR a MUDr. Jiří Škopek, Ph. D., vedoucí katedry preklinických oborů Zdravotně-sociální fakulty Jihočeské univerzity. Program pobytu na Kwajaleinu obsahoval nejen vlastní měření, ale samozřejmě i prohlídku celé radarové stanice. První překvapení přišlo při návštěvě řídicího centra. Žádný rozlehlý sál, nýbrž místnost o rozměrech asi 4 × 7 m se čtyřmi počítačovými konzolami a za skleněnou stěnou ještě jednou takový prostor s počítači. Následovala malá dílna pro údržbu, hned vedle ní větší místnost pro klimatizaci a vzduchotechniku, která mírným přetlakem neustále nafukuje radom a udržuje tak jeho kulový tvar. V další místnosti je malý dieselagregát pro výrobu elektrické energie pro případ výpadku energie z běžné sítě. V této souvislosti je nutné poznamenat, že se radar na Kwajaleinu používá pro zkoušky, takže výpadek veřejné sítě by až takové problémy nepřinesl – maximálně přerušení testu. U nás by byl radar již součástí operačního systému protiraketové obrany, takže by musel mít určitě několik větších dieselagregátů pro zajištění plného provozu při výpadku primárního zdroje. Ovšem úvahy o ohromných zařízeních nebo dokonce malé jaderné elektrárně patří skutečně jen do říše fantazie. Vždyť veškerou spotřebu elektrické energie celého atolu s více než 2500 obyvateli,

stovkami plně klimatizovaných domů, malým přístavem, dalšími radary, obchody atd. zajišťuje místní elektrárna s halou velikosti malého skladu, ve které je asi sedm alternátorů poháněných vznětovými motory. Po projití komory na vyrovnání tlaku následuje dlouho očekávaný „zlatý hřeb programu“ – prohlídka vnitřku radomu. Respekt budí ocelová konstrukce nesoucí vlastní plošnou anténu. Pomocí ocelových kol a kolejnice po obvodu ji lze natáčet v požadovaném odměru. Díky kolébkovému uložení lze měnit i náměr antény. A právě tato záležitost se stala předmětem velkého zájmu našich odborníků. Znovu se zde přesvědčili, že radar nemůže vysílat hlavní paprsek pod úhlem menším než dva stupně. Obsluze to v prvé řadě neumožňují bezpečnostní prvky programového vybavení řídicího a ovládacího systému. „Ale i kdybychom porušili veškeré provozní zásady a nějakým způsobem se nám podařilo obejít bezpečnostní program, anténu bychom vzhledem k mechanickým zarážkám na její konstrukci stejně níž nedostali,“ vysvětluje nám vedoucí programu zdejší stanice Bill Wilson. Mohutné ocelové dorazy (viz foto na str. 6 uprostřed) jeho slova skutečně potvrzují. Nepochybně fascinující pohled skýtá nerotační anténa o ploše 105 m². Ta podle údajů americké strany obsahuje celkem 16 896 vysílacích/přijímacích modulů a nikoli 40 000 či dokonce 80 000 modulů, jak se někdy při různých diskusích nebo v některých sdělovacích prostředcích v Česku uvádí. V této souvislosti Bill Wilson A reportu jednoznačně potvrdil, že v případě přemístění radarové stanice nedojde k žádnému zvětšování antény či jiným podobným změnám v její konstrukci, ale modernizace radaru by se týkala především počítačů a programového vybavení. Protože se měření našich specialistů na atolu týkala především posouzení možného vlivu radiolokační stanice na zdravotní stav populace v jejím okolí, zahrnoval další bod návštěvy i tuto problematiku. Hlavní republikový hygienik i jeho armádní protějšek se spolu s oběma nezávislými experty sešli s šéflékařem místní kliniky Ericem Lindborgem, který zde žije již téměř 25 let a o zdejší populaci má dokonalý přehled. Informoval je, že od uvedení radaru do provozu v roce 1999 nebyl zaznamenán ani jeden případ onemocnění nebo zdravotních potíží souvisejících s jeho provozem. V písemné formě pak bude toto memorandum zasláno na příslušná místa do ČR.

7

Î MISE

MISE Í

Služba na bráně Delta na spojenecké základně u Basry se 13. září letošního roku vymykala ostatním dnům, kdy se řeší jen běžné každodenní záležitosti. Krátce před půl devátou ráno totiž psovodi hlásili veliteli čety, že při kontrole černé toyoty psi „značí“, což znamená podezření na nález výbušniny nebo zbraní v autě. Po reakci prvního psa došlo k ověřovací kontrole druhým a posléze i třetím, britským psem – i ti nezávisle na prvním také zaznamenali podezřelý nález.

Čeští vojáci v jihoirácké Basře si rozhodně nemohou stěžovat na nudu. Hlavním úkolem mechanizovaných čet je střežení vstupních bran do spojenecké základny u města Basry, kdy se příslušníci dvou čet obden střídají ve 24hodinových směnách, vojáci však nezahálejí ani ve svém dni „volna“ – zbraně vymění dočasně za lopaty a společně se štábem pracují na stavebních úpravách českého kempu. Jakmile jde totiž o bezpečnost základny, odpočinek musí jít stranou. Text a foto: por. Mariana TÍKALOVÁ, tisková a informační důstojnice 3. kontingentu MNF-I

ZAVÁHÁNÍ může mít fatální důsledky Text a foto: por. Mariana TÍKALOVÁ, tisková a informační důstojnice 3. kontingentu MNF-I

Velitel čety začal situaci řešit bez nejmenšího zaváhání. Následoval rychlý sled rozkazů a opatření obvyklých v těchto situacích. Čeští vojáci informovali britskou stranu, došlo k vyklizení daného prostoru, stažení lidí do bezpečí a uzavření brány Delta. Řidič vozidla byl okamžitě zadržen a předán příslušníkům britské vojenské policie. Brzy dorazil na místo tým britských pyrotechniků, specialistů na likvidaci nástražně-výbušných systémů. Po prověření vozidla se ukázalo, že v něm byly předměty obsahující chemicky podobné látky jako součásti některých typů výbušnin a složek na povrchovou úpravu zbraní. Tyto

8

předměty se nacházely v zadní části auta, kde psi značili místo nálezu. Jejich reakce byla tedy naprosto správná a adekvátní, i když tentokrát zřejmě nešlo ani o zlý úmysl, ani o provokaci. Po zhodnocení situace došlo po dvou hodinách od prvotního signálu k otevření brány a kolona čekajících vozidel začala postupovat vpřed. Vojáci se vrátili ke své běžné práci na jednotlivých stanovištích, na věžích či v kójích. Velitel kontingentu pochválil vojáky za to, jak reagovali. Velký dík a uznání patří samozřejmě především psovodům a psům. Samotní vojáci ocenili, že velitel čety i v této napjaté chvíli věřil v jejich profesionalitu,

zareagoval promyšleně, rozhodně a dokázal jednat s chladnou hlavou. I když byl nakonec incident vyhodnocen jako planý, závěr je jasný – raději mnohokrát vyhlásit poplach naostro, byť se nakonec ukáže jako neopodstatněný, než jednou přehlédnout varovný signál a špatně vyhodnotit situaci nebo ji podcenit. Každé zaváhání s sebou totiž může nést fatální důsledky pro značné množství lidí. Přestože se bezpečnostní situace v Iráku pomalu zlepšuje, stále zde panuje napětí a dochází k násilným aktům a útokům. Je proto zásadní být neustále ostražitý a připravený na potenciální nebezpečí.

Bezpečnost především Je pátek a v tomto týdnu nastává mimořádná pracovní směna už potřetí. Přivezli defenzní valy, a to je signál, že se může začít pracovat. Pod pojmem defenzní val si představte pevný drátěný krychlový koš po stranách obložený hrubou pytlovinou. Tato kostka o objemu jednoho metru krychlového však není na odpadky, ale na písek. Tedy na materiál s příznivě tlumivými účinky proti střelám a střepinám. Valy jsou na místě a naplno se rozbíhají stavební a opevňovací práce. V polovině září už odpolední teploty klesly ze srpnových 55 stupňů na příjemnější teplotu kolem 43 °C, přesto jsou sluneční paprsky v jižním Iráku stále spalující. Po několika okamžicích tělesné námahy na sluníčku z každého pot jen leje, o domácím chlazeném pivu si však můžete nechat jenom zdát. Oblaka písečného prachu se vznášejí po celém dvorku v prostoru mezi jednotlivými korimeky, prach je všudypřítomný a v místních podmínkách před ním není úniku. Prostoje jsou minimální, práce je dobře zorganizována a pravidelné doplňování tekutin samozřejmostí. Po takovéto práci se po deseti minutách těšíte do sprchy tak jako nikdy dříve, a to i přesto, že vodou se tady musí šetřit. Pytle plné písku nejsou zrovna lehké a mnozí až večer zjišťují následky pracovního odpoledne – puchýře, křeče, namožená záda a ruce.

Ti, kteří se dnes chystali do posilovny, určitě dají přednost poklidnému zbytku večera. Není jim třeba připomínat, že na ranní službu musejí být v rámci možností odpočatí. Co by ale člověk neudělal pro zvýšení své bezpečnosti. Čtyři korimeky, tedy jakési buňky, ve kterých vojáci přespávají, jsou za dvě hodiny pytlování opancéřované valy do výšky stojícího člověka. Snad každého potěší prospěšná

práce, která má smysl a jejíž výsledky jsou hned vidět. Dneškem počínaje se unaveným vojákům v bezpečnějších korimecích bude spát mnohem klidněji. Možná usnou bezesným spánkem tělesně unavených lidí, možná se jim budou zdát sny o domově a o jejich blízkých doma, tisíce kilometrů daleko. Nedivila bych se ale ani tomu, kdyby se některým dnes zdálo o písku.

9

Î KFOR

KFOR Í

JAKO OD MAMINKY Zlidovělé pořekadlo praví, že hladový voják je špatný voják. V českém, ale ani ve slovenském kontingentu KFOR hladového vojáka nenajdete... Text a foto: kpt. Pavla POLÁKOVÁ, tiskový a informační důstojník 11. kontingentu AČR v silách KFOR

O téměř pět set žaludků pečuje patnáctka kuchařů. Jedno devítičlenné družstvo Čechů pod velením praporčíka Michala Roudenského a dvě čtyřčlenné směny kuchařů vyučených v oboru. Doplňují je vždy po třech slovenští vojáci, kteří jsou vyčleněni jako pomocní kuchaři. S úklidem pomáhají místní zaměstnanci. Vařit pro pět set hladových krků není žádná legrace. A kdo si myslí, že to znamená jen dát do hrnce všeho víc, je na omylu. Nakrájet ručně pět tisíc masových kostek na guláš nebo rozkrájet na plátky více než sto kilo pečeného masa je docela dřina. Vaří se v kotlích o obsahu šedesát až osmdesát litrů. Jen dochutit takové množství polévky nebo omáčky je

10

kumšt. I přesto je vidět, že naše kuchaře práce baví a snaží se nám pobyt v Kosovu co nejvíc zpříjemnit a doslova nám občas dělají pomyšlení. Tak třeba když v neděli ráno už při vstupu do jídelny voní krupicová kaše až ke dveřím. Taky se divíte, jak se tahle pohádka mládí, tady s nadsázkou přezdívaná jako „baby guláš“ v takovém množství připravuje? „Do šedesáti litrů teplého mléka vmícháte téměř deset kilo krupice a je to,“ vysvětluje záhadu hedvábně hladké krupicové kaše bez jediného žmolečku starší kuchař rotmistr Michal Tomeš, a když vidí můj udivený výraz, s úsměvem dodává: „Jasně že to tam nemůžete nasypat rovnou

z pytlíku, jako když vaříte doma dvě porce. Musí se to nejdřív vedle v troše mléka rozmíchat a pak pomalu nalévat.“ Šichta v kuchyni začíná každý den brzy ráno, kdy většina vojáků ještě spí. Ale Radkovi, Pepovi, Honzovi a čtyřem Michalům, kteří nastupují ranní směnu, zvonil budík už v půl páté. Po páté hodině je v kuchyni už živo. A není to žádný pomalý rozjezd. Rovnýma nohama do vysokého pracovního tempa. Dnes je k snídani frankfurtská polévka (šedesát litrů), takže je potřeba rychle nakrájet cibuli a párky, zavařit základ, očistit a nakrájet brambory… Mezitím další kuchař krájí na plátky tvrdý sýr, šunku, salám, anglickou slaninu… ale i rajčata a papriky.

Velitel družstva, stejně jako každé ráno, kontroluje obsah ledniček v jídelně, aby tam náhodou nezůstaly potraviny s prošlou trvanlivostí. Další z kluků připravuje šedesát litrů čaje, jiný dosypává do gastronádob v jídelně müsli a piškoty a dolévá přesnídávku. Krátce po šesté hodině přijíždí pekař z Prištiny a přiváží pečivo. Celkem kolem tří tisíc kusů – bílou veku, rohlíky, grahamové bulky, světlé a tmavé bagety. Také malé croissanty plněné nutelou. V pondělí a v sobotu vozí marmeládové koblihy. V neděli bývá sladká snídaně, kdy je kromě již zmiňované krupicové kaše velký výběr sladkého pečiva z listového těsta, puding a teplý domácí perník, který kuchaři po ránu upečou. Podobným způsobem se připravuje jídlo i na ostatních vojenských základnách. Česká vojenská kuchyně se od ostatních liší tím, že nemá zavedený bufetový způsob stravování, který sice představuje větší výběr, ale každý den de facto tentýž. U českého kontingentu je sestavován klasický jídelníček, kde se náčelník proviantní služby poručík Aleš Cvrček snaží držet pestrost připravovaných jídel tak, aby uspokojil chuťové buňky co největšího počtu lidí a aby se vyhnul stereotypům ve stravování. Mimo snídani, oběd a večeři mohou vojáci do jídelny kdykoli a vzít si, cokoli je v lednici. Hlady netrpí skutečně nikdo. Ale vraťme se ke kuchařům. Ve tři čtvrtě na sedm, kdy se do jídelny začínají trousit první strávníci, je pro kuchaře snídaně minulostí. V tu dobu již zavařují základ na omáčku a polévku, restují maso, začínají připravovat saláty. Někdo vaří rýži, jiný čaj. Ve vysokém tempu, každý ví přesně, co a kdy má dělat. Chvílemi připomínají přesně jdoucí, do sebe zapadající soukolí hodinového strojku. Vše se počítá na desítky kilogramů či na litry. Dnes je na jídelníčku hovězí vývar s těstovinami

a cikánská hovězí pečeně s rýží. Vše doplňuje ovoce, zeleninové saláty a kompot. Kuchaři se ani na chvilku nezastaví. Kolem půl dvanácté je hotovo. Ještě naladit úsměv a jít vydávat. V jednu končí ranní směna. Ale ne na dlouho. Nastupuje zase zítra po obědě. To pro Milana, Radka, Pepu, Marka, Mariana, Pavla a jejich „šéfkuchaře“ Zdeňka směna teprve začíná. Mají před sebou přípravu dnešní večeře, zítřejší snídaně a oběda. I oni naskakují rovnýma nohama do rozjetého vlaku. Začínají vařit. Do kotle sypou padesát kilo čočky a připravují kolem sta kila uzené krkovice. A znova ovoce, zeleninu, saláty. Do toho nakládají maso na zítřejší segedínský guláš a starší kuchař, vedoucí směny rotmistr Zdeněk Šmíd, válí kynuté knedlíky. „Běžně zaděláváme ze šedesáti kilo mouky. To je asi sto padesát šišek,“ říká Zdeněk. Zároveň prozrazuje, že podle normy se z každé šišky nakrájí nejméně patnáct plátků. Násobím a vychází mi neuvěřitelné

číslo. Přemýšlím, jak dlouho bych těch více než dva tisíce knedlíků vařila doma. Ze zamyšlení mne vytrhuje věta: „Tak, kluci, jdeme na to!“ Je tři čtvrtě na pět a do jídelny přicházejí první hladovci. O tom, že je spokojených strávníků víc než dost, svědčí i následující slova: „Kluci, za vaší kuchyní jsem plakal…,“ pronesl s neskrývanou upřímností náčelník ošetřovny doktor Martin Müller, který se vrátil po více než týdenním působení mimo základnu, kde byl „v péči“ zahraničních kuchařů. Ženy-vojákyně u večeře potvrzují, že i jim chutná. S úsměvem dodávají, že ve věci je ještě jeden, ryze ženský element – tudíž to, že pokud nemusejí samy vařit, chutná jim vždycky. Rušný den v kuchyni se chýlí ke konci. Z jídelny vycházejí spokojení, nasycení vojáci. Vždyť jako každý den byla večeře teplá, chutná, připravená s láskou a podávaná s úsměvem. Jako od maminky…

11

Î KFOR „Nema ništa...“ Tato dvě srbská slova pronesla se slzami v očích jednaosmdesátiletá Stanislava Čolič, když vycházela ze dveří domu, kde se narodila a prožila většinu svého života. Byla jednou ze srbských uprchlic, které opustily Podujevo během války v roce 1999. Před několika dny využila nabídky dánské nevládní organizace Danish Refugee Council, která několikrát do roka organizuje akci s názvem „Go and see visit“ (Přijďte se podívat), a přijela se znovu po letech podívat na dům, jenž před lety opustila. Na těchto organizovaných návštěvách, kromě již zmiňované dánské organizace, spolupracuje i několik organizací pod hlavičkou OSN, místní správa a styčný monitorovací tým 11. kontingentu AČR (Liaison Monitoring Team – LMT). Na městském úřadě ve čtyřicetitisícovém Podujevu jsou pro práci s uprchlíky vyčleněni dva pracovníci. Cílem „Go and see visit“ je umožnit utečencům podívat se do míst, kde žili a která museli před lety opustit. Tentokrát ze Srbska přijelo jedenáct lidí. Nejstarší byla paní Čolič, nejmladšímu muži bylo čtyřicet šest let. Každý z nich chtěl vidět svůj dům nebo byt. V mnohých z nich už bydlí nové rodiny Albánců. Někteří utečenci ale už jen fotili ruiny toho, co celý život budovali. Pro tyto návštěvy platí základní pravidlo – ti, kteří se do opuštěných bytů nastěhovali,

12

PUBLIKACE Í

O regionálních hrozbách „Nema ništa…“ Text a foto: kpt. Pavla POLÁKOVÁ, tiskový a informační důstojník 11. kontingentu AČR v silách KFOR

musejí dřívějším majitelům umožnit prohlídku nemovitosti. Jedenáct uprchlíků bylo rozděleno do tří skupin podle lokality bývalého bydliště a postupně s doprovodem navštěvovali své někdejší domovy. Úkol českých vojáků spočívá hlavně v monitorování situace a v dohledu nad průběhem návštěv. Zároveň před samotnou „Go and see visit“, protože Podujevo je v českém prostoru odpovědnosti, tým pyrotechniků prohledal místa, kam měli zájemci jít, včetně dvou hřbitovů, které si přáli navštívit. Po prohlídce přenechali dohled nad místem příslušníkům roty Delta, kteří ho hlídali až do příchodu skupin. Návrat uprchlíků, byť jen na několik desítek minut, do míst, kde jejich rodiny žily už odnepaměti, kde vyrostli a později vychovali své děti, pohled na dvorky, kde sedávali a popíjeli kávu, byl smutný a plný emocí. Setkání s nynějšími

obyvateli bytů a domů proběhla klidně, ve vzájemné shodě, bez výčitek. „Není to prý nic neobvyklého,“ potvrdil tlumočník Beqir, který se podobného setkání zúčastnil už poněkolikáté. Osmasedmdesátileté Janice Smigič vhrkly slzy do očí, jen co vstoupila na dvůr svého domu. „Podívala jsem se na schody, které vedou do domu. Sedávala na nich moje maminka a houpala na kolenou moje děti. To už se nevrátí.“ Slova „nema ništa“ se dají přeložit jako „Nezbylo nic“. Paní Čolič se poté, co je pronesla, zahleděla do koruny velkého ořechu. Pak se sehnula, sebrala jeden vlašský ořech, políbila ho a dala do kapsy. Na památku… „Žili jsme tady celá léta pohromadě. Bez rozdílu – Srbové i Albánci. Sedávali jsme spolu, naše děti si spolu hrály, chodily do školy,“ vzpomíná paní Čolič. Její slova potvrzuje souhlasným přikyvováním Janica Smigič: „Pak přišla válka, a my jsme se tady už necítili bezpečně. Proto jsme odešli do Srbska. Ale náš domov je tady.“ Na závěr se skupina jedenácti uprchlíků na podujevské radnici setkala s představiteli města a pracovníky, které pověřila Organizace spojených národů. Přítomni byli i vojáci z českého styčného monitorovacího týmu. Starosta Agim Kikaj na úvod poděkoval všem, kteří se na přípravě celé návštěvy podíleli. „Těším se na chvíle, až se vrátíte zpátky. Jste stále občany tohoto města, nikoliv cizinci,“ prohlásil starosta Kikaj a zdůraznil, že bezpečnostní situace v oblasti Podujeva je dobrá, za poslední dva roky nebyly zaznamenány žádné národnostní incidenty.

Vyšla nová publikace přehledně podávající informace o současných hlavních lokálních konfliktech na třech kontinentech Text: Jaroslav PAJER Foto: Jiří HOKŮV

Jugoslávií, Kavkazskem, Izraelem a Palestinou, Irákem, Afghánistánem, Srí Lankou a dalšími třinácti rizikovými oblastmi v Evropě, Asii a Africe se ve své nové knize „Ohniska napětí ve světě“ srozumitelně zabývá geograf Mojmír Šlachta.

Novou knihu z produkce nakladatelství Kartografie Praha prezentovalo v Informačním

centru OSN v Praze 25. září Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V tematické diskusi kromě autora publikace vystoupilo i několik dalších odborníků. O roli OSN při prevenci a řešení konfliktů ve světě hovořil vedoucí pražského Informačního střediska OSN Michal Broža. Na téma ohniska napětí jako regionální i globální hrozby promluvil vedoucí Střediska bezpečnostní politiky CESES FSV UK Miloš Balabán. O české účasti v zahraničních vojenských misích informoval auditorium

generálmajor Josef Prokš, zástupce náčelníka Generálního štábu-ředitel SOC MO. Major Karel Kout, účastník čtyř zahraničních vojenských misí, se rozhovořil o svých čerstvých zkušenostech z pozorovatelské mise v Kongu a reportér České televize Karel Rožánek stručně objasnil roli médií v konfliktních a postkonfliktních oblastech. Ale vraťme se k prezentované publikaci. „Kniha by měla posloužit k hlubšímu vhledu do kořenů, průběhu i vyhlídek vývoje v jednotlivých postižených regionech,“ píše v úvodu Mojmír Šlachta. Proto je také určena na pomoc výuce zeměpisu, občanské výchovy i dějepisu nejnovější doby. Jejích patnáct kapitol je obdobně strukturováno. Začínají geografickým popisem země či regionu, následují informace o hospodářství, politickém zřízení a demografickém složení obyvatelstva. A je zde samozřejmě rozebráno i historické pozadí konfliktní situace. Text dokreslují mapky, grafy a tabulky s doplňujícími a shrnujícími údaji. Závěr každé kapitoly pak tvoří heslovitý přehled o zemích účastnících se konfliktu, počínaje obrázkem státní vlajky a znaku a konče radami pro případné návštěvníky a důležitými odkazy na internetové informační zdroje. Kniha má 186 stran a stojí 149 korun.

13

Z VÝCVIKU Í

Jaké bylo cvičení MOUNTAIN II? Text: mjr. Mgr. Ladislav NAGY Foto: prap. Emil PONIKELSKÝ a rtm. Martin ČÍŽEK

Jednotky, které se připravují na boj v horském terénu, musejí být vycvičeny zvládat úskalí, která přináší horský terén v zimě i v létě. Při přípravě příslušníků AČR se proto velmi často spolupracuje se zahraničními armádami, které mají pro takovou specifickou přípravu lepší klimatické a geografické podmínky.

Příslušníci 4. brn v systému přípravy na boj v horách už zimní část výcviku měli za sebou v podobě cvičení MOUNTAIN I v Horské škole Slovinské armády, když na ně čekala letní část cvičení MOUNTAIN II v Turecku. V jeho průběhu absolvovalo 26 příslušníků brigády čtrnáctidenní náročný výcvik v Mountain and Commando School v Egirdiru nacházejícím se na jihu Turecka. Skupinu tvořil jeden příslušník 41. mpr Žatec, pět příslušníků 42. mpr Tábor a devatenáct vojáků 43. vmpr Chrudim. Velitelem skupiny byl mjr. Ladislav Nagy. Nominaci na cvičení jsme podmínili vynikající fyzickou zdatností, zvládnutím základů vojenského lezení, taktickou vycvičeností a psychickou odolností proti extrémnímu zatížení. Vstupní předpoklady byly dány tureckou stranou jednoznačně: 50 kliků a 80 sedů lehů do dvou minut, 12 shybů na hrazdě, běh na 1500 m v maximálním časovém limitu 7:30 minut a 200 m plazení do 9:20 minut.

14

Samotné cvičení bylo rozděleno na dvě hlavní části. V první probíhal výcvik na překážkové dráze a víceúčelové věži metodicky a beze zbraní. Ve druhé jsme pak zužitkovali znalosti v komplexních zaměstnáních. V areálu školy byly na každém volném prostranství zbudovány různé typy překážek a k dispozici jsme měli také cvičiště pro výcvik tělesné, střelecké a taktické přípravy. Hlavní prostory k výcviku se nacházely nedaleko od základny. Šlo o 128 překážek na 5,5 km dlouhé dráze podél jezera s převýšením 140 m. Překážky měly čtyři části: pozemní, vodní, horolezeckou a komando. Musíme přiznat, že právě tyto překážky mimořádně prověřily naši fyzickou i psychickou zdatnost. Byly totiž velmi rozlišné: vysoké, hluboké, a také klaustrofobní. Některé měly výšku až 15 metrů, přičemž jejich překonávání se provádělo bez jištění. Turecký instruktor nás před zahájením činnosti upozornil na skutečnost, že pokud se nebudeme cítit na některou

z překážek, můžeme ji obejít a pokračovat dál. Ale v momentě, kdy se jí dotkneme, už je to jen a jen naše záležitost – toť vše o bezpečnostních opatřeních. I když jsme cvičili v mírném tempu, přesto nás jednotlivé části dokonale prověřily. Cvičení bylo náročnější i z hlediska odlišných klimatických podmínek, které jsou zde podobné jako například v Afghánistánu nebo v Iráku. Každý den mimo neděle jsme začínali v půl sedmé ráno rozcvičením. Jeho skladba byla stejná po celou dobu cvičení: strečinkové cviky, běh na 4 km, posilování s vlastním tělem. Pak následovala skromná snídaně. Musím zdůraznit, že celou dobu bylo jídlo skutečně velmi skromné, na naše poměry netradiční a vlastně tvořilo součást výcviku. Tři čtvrtiny příslušníků skupiny měly žaludeční problémy a horečky trvající jeden až dva dny. První až třetí den jsme cvičili na pozemních překážkách. Čtvrtý nás čekala víceúčelová, 78 metrů vysoká věž sloužící k horolezeckému a výsadkovému výcviku. Tvořilo jej lezení po netradičních chytech a stupech, slaňování z ramene ve výšce 78 metrů, slaňování do vody, práce s lanem a taktická příprava při zdolávání překážek horolezeckou technikou. Pátý den jsme konečně měli možnost vyzkoušet si vodní část překážkové dráhy. Velmi zajímavé a náročné i pro zdatné plavce byly překážky, které jsme překonávali ve vodě, pod vodou, v blátě, ve špinavé vodě s uhynulými krysami, podplaváním hořící konstrukce, plazením v blátivém prostoru nebo skoky z výšky devíti metrů. Šestý den nás čekal výcvik na víceúčelovém horolezeckém trenažéru. U 4. brn výcviku ve vojenském lezení věnujeme dostatečnou pozornost, a to se také projevilo při tomto zaměstnání. Naši instruktoři vojenského lezení si zde vyměnili zkušenosti z výcviku s tureckými instruktory, kteří ocenili vysokou znalost dané problematiky praporčíka Emila Ponikelského ze 43. vmpr Chrudim. Po seznámení s výcvikovými možnostmi školy následoval blok komplexních zaměstnání, ve kterém jsme zkušenosti nabyté v prvním týdnu měli zužitkovat v praxi. Celou neděli jsme dostali časový prostor k naplánování malé úderné operace, jejímž úkolem bylo zničení generátoru vodní nádrže na nepřátelském území. Velitel české jednotky po přiřazení tureckých vojáků měl za úkol zplánovat operaci do posledního detailu. Jednotku tvořily tři týmy – úderný, zabezpečující a podpůrný. Každý měl jasně dané úkoly, které na sebe

navazovaly tak, aby úkol operace byl splněn přesně, včas a utajeně. Večer po setmění pro nás přijelo civilní vozidlo s civilním řidičem a každému blesklo hlavou, že to snad ani není cvičení, ale ostrá akce. Úkol zněl: vozidlem dojet na místo vysednutí, pěším přesunem dosáhnout nejvyšší vrchol, z něj slanit do místa shromaždiště, v určený čas zničit generátor a rychle opustit prostor. V členitém náročném terénu jsme zužitkovali předchozí zkušenosti z některých překážek. V tu chvíli si každý uvědomil úlohu každodenního výcviku. Celá operace měla reálný podtext a o to byl náš přístup zodpovědnější. Dalším pozitivem byla dobrá komunikace mezi českými a tureckými vojáky při plnění společného úkolu. V misích běžná záležitost. Naše jednotka prokazovala velmi dobré charakteristiky připravenosti, a proto se turecká strana rozhodla spojit dva náročné výcviky v jeden celek. Přiznali nám, že nečekali tak kvalitně připravené jednotlivce a jednotku. Z tohoto důvodu byl pěší přesun kaňonem Yaka a výstup na 3125 m n. m. vysokou horu spojen v jednu část. Po briefingu, na němž nám byl vydán taktický záměr operace, následovalo její zplánování, výdej materiálu, stravy a zbraní. Po setmění jsme zahájili přesun vozidlem na místo vysazení a odtud už následoval pětihodinový pěší přesun vodou na místo odpočinku. Před odpočinkem byly vydány pokyny k hlídkování a činnosti v případě přepadení. I přes upozornění na jedovaté hady a štíry si každý rozložil karimatku, přikryl se pončem a ulehl, aby nabral síly. Asi ve tři hodiny ráno nás všechny probudila střelba v okolí, což byl jasný signál k rychlému opuštění prostoru a k pokračování v přesunu na vrchol. Ten jsme dosáhli po šestihodinovém výstupu s plnou zátěží. Vzhledem k tomu, že jsme nestihli vrtulníky, následoval po hodinovém odpočinku pěší návrat do údolí. Po čtyřech hodinách nekonečného sestupu na nás čekala vozidla a tím byla celá operace ukončena. Každý si sáhnul hodně hluboko pro své zásoby sil, ale o to byl hřejivější pocit z úspěšného splnění úkolu. Cvičení MOUNTAIN II v Turecku každý z nás hodnotil velmi vysoce. Výcvik byl zajímavý, náročný, reálný a v neposlední řadě i potřebný. Výcvik tohoto typu totiž představuje kvalitní přípravu nutnou pro specializaci 4. brigády rychlého nasazení, což je boj v zastavěných oblastech, boj v členitém terénu a operace „find and destroy“ – „najdi a znič“.

15

ROZHOVOR Í

Výcvikové a vzdělávací kapacity Ředitelství výcviku a doktrín jsou v současné době až trojnásobně překračovány

Efektivní model Plukovník gšt. Jaromír Zůna absolvoval řadu zahraničních kurzů a škol především v USA a Kanadě. V letech 2001 až 2002 pracoval jako starší styčný důstojník na velitelství TRADOC v USA. Po návratu do vlasti vykonával funkci náčelníka štábu velitelství a poté Ředitelství pro výcvik a doktríny. Později dělal zástupce náčelníka štábu sil podpory a výcviku. Počátkem července letošního roku převzal funkci ředitele Ředitelství výcviku a doktrín. Pro odpovědi na následující otázky mu tedy nebylo poskytnuto ani tradičních sto dnů hájení.

Text a foto: Vladimír MAREK

16

„ Na Ředitelství výcviku a doktrín jste působil od samotného začátku. Předtím jste sloužil u obdobné složky v USA. Jak hodnotíte to, co se vám podařilo vybudovat, podobá se to zařízení, které již léta funguje v USA? Když byl připravován koncept našeho velitelství a později ředitelství, studovali jsme obdobné složky a zkušenosti celé řady zemí. Šlo nám o nalezení řešení, které by odpovídalo podmínkám AČR a našim vojenským a kulturním tradicím. Podstatou těchto organizací je spojení výkonnosti štábních struktur s potenciálem vzdělávacích a výcvikových institucí. Myslím si, že se v současné době nemáme za co stydět. Náš model je vymyšlený velmi racionálně a je také velice efektivní. Podmínky pro přípravu profesionálů v posádce Vyškov se soustavně zlepšují, a to jak z hlediska učebně-výcvikové základny, tak i kvality života. „ Přesto, existuje nějaký rozdíl mezi americkým velitelstvím TRADOC (Training and Doctrine Command) a vaší institucí? Každá země má své národní zájmy, potřeby a zvyklosti. O zkušenosti našich partnerů jsme samozřejmě měli zájem a navázali jsme řadu pracovních kontaktů. Nesnažili jsme se nic kopírovat, protože to ani nebylo a není možné. Rozdíl mezi námi a US TRADOC je dán především velikostí armád, ale i jiným systémem přípravy příslušníků ozbrojených sil. V našem případě jsou vzdělávací a výcvikové instituce mnohem více integrovány

z hlediska organizovaných forem příprav. Jako příklad bych mohl uvést Vojenskou akademii ve Vyškově, ve které probíhá příprava důstojníků a praporčíků specializací pozemních i vzdušných sil. V zahraničních armádách k plnění uvedených úkolů zpravidla existuje několik škol a institucí. Podobných příkladů by bylo možné uvést celou řadu. Z hlediska poslání a plněných úkolů je Ředitelství výcviku a doktrín ve Vyškově blízké velitelství TRADOC. Jeho struktura však odpovídá potřebám AČR. „ Je skutečně taková instituce, jakou Ředitelství výcviku a doktrín je, v současné moderní armádě nezbytná? Spojení výkonnosti štábních struktur s potenciálem vojenských škol, výcvikových zařízení a koncepčních pracovišť je trendem, který se v zahraničních armádách prosazuje od poloviny sedmdesátých let minulého století. Je to důsledek nejen profesionalizace, ale i standardizace přípravy, její kvality, efektivnosti struktur, snižování nákladů, snižování počtů ozbrojených sil, provázanosti přípravy s praxí u vojsk, koncepčním a doktrinálním rozvojem v ozbrojených silách. V roce 2003 vzniklo Velitelství pro výcvik a tvorbu doktrín nejen v ČR, ale i v ozbrojených silách Itálie a Řecka. V zahraničních armádách jsou do těchto struktur postupně včleňovány i instituce, které zajišťují

vysokoškolské formy přípravy a tato velitelství rovněž plní úkoly rekrutace. Dosavadní zkušenosti z průběhu plnění reformy našich ozbrojených sil potvrzují správnost přijatých řešení. „ V červenci jste převzal funkci ředitele Ředitelství výcviku a doktrín. Na co hodláte zaměřit svou pozornost, kterou oblast bude potřeba posunout dopředu? Od roku 2002 byl vývoj ve znamení řady organizačních změn a soustřeďování výcviku do posádky Vyškov. S profesionalizací naší armády převzala vzdělávací a výcviková zařízení nové úkoly a zásadním způsobem změnila obsah své činnosti a strukturu. Tento proces bude v roce 2007 ukončen převedením výcviku specializací vzdušných sil ze střediska v Přerově do posádky Vyškov. V dalším období se naše pozornost zaměří především na dosahování kvalitativních ukazatelů činností ředitelství, a to ve všech oblastech. Rozhodující je zajištění kontinuity činností a úkolů. Budeme usilovat i o větší stabilizaci personálu, aby bylo možné naplnit dlouhodobá opatření zvyšování úrovně připravenosti všech pracovníků ředitelství, především učitelů a instruktorů výcviku. „ Vyškovská posádka je budována rovněž jako jedno z center mezinárodní spolupráce. Jak se vám daří naplňovat tento úkol? Ředitelství a posádka Vyškov se skutečně může pochlubit nemalým rozměrem zahraniční spolupráce. A nejde jen o kontakty s institucemi a partnery v zahraničí. Při ředitelství pracuje téměř padesát zahraničních specialistů. Další působí v posádce Vyškov v Centru ochrany proti zbraním hromadného ničení (NATO JCBRN Defence COE). Několik set zahraničních

17

Î ROZHOVOR studentů projde každým rokem nejrůznějšími kurzy, které jsou ve Vyškově organizovány. Výrazný je i podíl mezinárodní spolupráce v oblasti výcviku. Za další úspěch a uznání kvality, podmínek a potenciálu pro přípravu personálu, které jsou v posádce Vyškov trvale rozvíjeny, lze považovat i získání certifikace kurzu pro přípravu civilních zaměstnanců NATO před vysláním do zahraničních misí. Z uvedeného výčtu, který ani zdaleka není úplný, je zřejmý rozměr a význam zahraničních aktivit ředitelství. Jde o výsledek dlouhodobého úsilí a postupného naplňování ambicí České republiky, ze kterých ale rovněž vyplývá řada závazků, jimž musíme dostát. „ Vaše hlavní úkoly směřují i do doktrinální oblasti. Jak je na tom v tomto směru naše armáda, nechybí nám stále ještě důležité doktrinální dokumenty a předpisy? Je to běh na dlouhou trať. Pro svou složitost se problematika rozvoje doktrinální soustavy nedá obsáhnout v několika větách. Jde o širokou oblast, na které se podílí řada složek resortu. Nejde jen o tvorbu předpisů, doktrín, vojenských publikací, programů výcviku a dalších dokumentů, řadí se sem i takové činnosti, jako je rozvoj vojenské terminologie, implementace doktrín NATO a koncepcí EU, správa informačních databází, tvorba elektronických produktů k podpoře výcviku a vzdělávání či získávání poznatků a zkušeností z působení našich jednotek v zahraničí. Správa doktrín zaměřuje svou činnost do patnácti funkčních oblastí, které přímo souvisejí s bojovým a operačním použitím vojsk a výcvikem. Od počátku jsme si uvědomovali, co by bylo potřebné udělat. Za nesporný klad považuji tu skutečnost, že v této oblasti byl zaveden centrálně řízený systém, vytvořena hierarchie dokumentů a je zde prokazatelný vzestupný trend. Správa doktrín je z hlediska kvality i množství produkce velice dobré a kvalifikované pracoviště. Bude však trvat několik let, než se podaří uvést stav v doktrinální oblasti do souladu s potřebami Armády České republiky. „ Mezi lidmi, kteří vstoupili do naší armády v souvislosti s profesionalizací, byla i řada takových, jež spíše než zájem o službu přivedla možnost zajímavého výdělku. Snažíte se základní výcvik připravit tak, aby představoval určité síto, aby laťka, kterou musejí překonat zájemci o službu v armádě, byla nastavena výš? To nejdůležitější, co profesionální armáda má, je lidský potenciál. Pro doplňování

18

NEPOTŘEBNÝ MAJETEK Í profesionálních ozbrojených sil sehrává rekrutační proces zásadní roli. Armáda musí přesně vědět, koho a s jakými kvalitami by měla na danou funkci hledat. Především ale musí umět takového člověka získat. Pokud hovoříme o nějaké selekci, tak ta začíná již v této fázi. Motivace lidí pro vstup do armády je různá. Praxe ukazuje, že mnozí si teprve během základního výcviku ujasňují svůj vztah ke službě. V průběhu tohoto výcviku má armáda za povinnost budoucího vojáka důkladně připravit a zároveň všestranně prověřit jeho způsobilost ke službě. Na druhé straně má základní výcvik rekrutům umožnit ověření jejich schopností a získání dostatečné představy o podstatě a náročnosti vojenské služby tak, aby se mohli rozhodnout. Základní výcvik je takto nastaven. Je v něm rovněž zakomponována řada kontrolních mechanismů, které zajišťují splnění předepsaných standardů. Tyto požadavky ale nejsou přehnané, jsou nastaveny rozumně. „ Máte v současné době pro potřeby naší armády dostatečné vzdělávací a výcvikové kapacity? Kapacity vzdělávacích a výcvikových zařízení jsou přesně takové, jaké byly v roce 2003 pro potřeby naší armády kalkulovány. Od té doby však došlo ke změnám v případě celé řady prvotních zadání a výchozích dat. Dnes jsou tyto kapacity dvojnásobně až trojnásobně překračovány. K této skutečnosti přispívá řada faktorů. Za subjektivní lze například označit neuspokojivou úroveň plánování a nerovnoměrné doplňování armády. Na druhé straně je zde objektivně vysoký stupeň aktuálních požadavků

a potřeb ozbrojených sil. Také v našich jednotkách se začínají projevovat charakteristické rysy profesionálních armád. Například škála funkcí a činností, které mohou vykonávat příslušníci praporčického a rotmistrovského sboru, je dnes mnohem širší, než tomu bylo v případě konskripční armády. Častěji než v minulosti dochází u vojáků z povolání ke změnám ve funkcích. Nesmíme rovněž opomenout skutečnost, že AČR stále působí v prostředí intenzivních strukturálních a systémových změn. To vše zvyšuje požadavky na systém, který zabezpečuje přípravu personálu. „ Občas zazní názor, že vojáci pracující ve vzdělávacích a výcvikových institucích jsou na svých funkcích již dlouho a trpí určitým odtržením od praxe… To bych na základě konkrétních čísel rád vyvrátil. Téměř osmdesát procent všech pracovníků Ředitelství výcviku a doktrín slouží ve vyškovské posádce méně než pět let. Na druhé straně si ale nemyslím, že tento údaj svědčí příliš v náš prospěch. Mohu ale uvést i jiná čísla, která jednoznačně hovoří o kvalitách personálu. V současné době u nás působí téměř pět set vojáků, kteří prošli zahraničními misemi, strukturami NATO či působili ve vojenské diplomacii. Dalších sto osmdesát pět vojáků a občanských zaměstnanců ředitelství absolvovalo studium na zahraničních školách a kurzech. Stejný počet osob rovněž absolvoval krátkodobé formy odborné přípravy v zahraničí. A takto bych mohl pokračovat. Myslím si, že disponujeme kvalitním personálem s dostatkem praktických zkušeností. To vytváří dobrý základ do budoucna.

Svým souhlasem s odpovědí na americkou nótu otevřela vláda ČR v posledním červencovém týdnu cestu k uskutečnění jednoho zajímavého projektu. Jedná se o finanční spoluúčast Spojených států na likvidaci části postupně vyřazených přenosných protiletadlových kompletů S-2M české armády. Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Jiří HOKŮV

S touto nabídkou přišel přidělenec obrany amerického velvyslanectví v ČR v červnu loňského roku. Po vyjasnění všech otázek, návštěvě expertního týmu USA v České republice a po již zmíněném souhlasu vlády podepsalo 31. července Ministerstvo obrany se zastupitelským úřadem Spojených států příslušnou dohodu, která přesně stanoví podmínky realizace projektu. V jeho rámci Američané přispějí částkou 600 000 USD na likvidaci 1400 kusů vlastních řízených střel 9M32M a 234 kusů vícenásobně použitelných spouštěcích ústrojí 9P58. Dalších 424 spušťadel 9P58 bylo v roce 2006 zlikvidováno ještě před podpisem zmíněné dohody. Zbraňový komplet S-2M (SA-7B) s řízenou střelou 9M32M byl do výzbroje armády dodáván od počátku 80. let, a to v masovém měřítku. Celkem se jednalo o množství v řádech tisíců kusů. Životnost těchto zbraní je sedm let a po vypršení této lhůty je možné ji na základě komplexních zkoušek prodlužovat o další tři roky. Pokud zbraňový systém technickými zkouškami neprojde, je vyřazen a následně zlikvidován. A to je i případ zmíněných 1400 řízených střel. Jejich ničení provádí státní podnik VOP-026 Šternberk – konkrétně jeho divize VTÚVM Slavičín na certifikovaném pracovišti podle vlastních technologických postupů. Tuhá pohonná hmota raketového motoru se spaluje v nově vybudovaném speciálním zařízení, které splodiny z hoření vyčistí pod úroveň povolenou normami ČR. Bojová část se ničí trháním ve zvláštních prostorech, ostatní

Přispějí na likvidaci raket pyročásti se likvidují v tzv. výbuchových komorách opatřených zařízením na čistění povýbuchových splodin. Při delaboraci se provádí kontrola a evidence každého kusu, kontrolu likvidace raket provádí zástupce Ministerstva obrany podle podmínek stanovených úřadem Státního ověřování jakosti, likvidaci bojových hlavic ještě osobně ověřují zástupci amerického velvyslanectví. Přenosný protiletadlový systém S-2M se začal používat po roce 1970. Oproti základní verzi 9M32 Strela-2 má zdokonalenou infračervenou naváděcí soustavu, výkonnější motor a účinnější bojovou část. Má celkovou hmotnost 15 kg, z čehož 9,9 kg připadá na vlastní řízenou střelu s 1,8kg bojovou částí. Ve válcové, 1,49 m dlouhé raketnici je vložena řízená střela 9M32M o průměru 72 mm, která se po odpálení autonomně navádí na zdroj vyzařovaného tepla – nejčastěji motoru letadla. Komplet má maximální dálkový dosah 4200 m a maximální výškový dosah 2300 m. Po ekologické likvidaci zmíněných 1400 řízených střel zůstane české

armádě ještě téměř 2000 kusů. Z výzbroje se mají postupně vyřazovat tak, jak bude končit jejich technická životnost. Poslední komplety by mohly zůstat ve výzbroji přibližně do roku 2012.

19

Î INVESTICE

INVESTICE Í palivo s výdejním místem. „Jejich celková kapacita je dvakrát pět tisíc kubických metrů,“ popisuje Rastislav Cimerman, zástupce ředitele programu CP 2A0022. „Obě speciálně konstruované nádrže jsou zodolněné podle bezpečnostních norem NATO a zakryté zeminou.“ Součástí zařízení je moderní, počítačem ovládaná přečerpávací stanice, která umožňuje výdej i příjem pohonných hmot do a z automobilních nebo železničních cisteren. Oba obří podzemní tanky jsou potrubím propojené také s ostatními „civilními“ nádržemi v areálu. Mimo jiné proto, že se ve stávající technologické části z běžného komerčního leteckého petroleje JET A-1 pomocí až tří aditiv míchá speciální vojenské letecké palivo F-34, které splňuje standardy NATO. „Tento druh pohonných hmot nemá dlouhou dobu skladovatelnosti, musí se spotřebovat do roka, a tak ho zde připravujeme podle potřeb armády až těsně před vyskladněním,“ objasňuje ředitel zdejšího areálu Ivo Peloušek.

Nový sklad pohonných hmot pro NATO Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a archiv oddělení řízení programů NSIP

Je známo, že se naše republika po vstupu do Severoatlantické aliance podílí na plnění určitých úkolů ve prospěch všech členských států. Jedná se kupříkladu o zapojení českých vzdušných sil do systému protivzdušné obrany NATINADS anebo o účast vojáků v zahraničních misích pod aliančním velením. Patří sem ale také budování logistických zařízení pro zajištění členských jednotek v případě, že by musely operovat na našem území.

LETECKÝ PETROLEJ PRO NATO

20

spojeneckých ozbrojených sil na teritoriu jednotlivých členských států. To proto, že dostupná infrastruktura nevyhovuje vojenským potřebám vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě SACEUR (Supreme Allied Commander

Jinými slovy to znamená, že v normálních podmínkách budou obě nové nádrže využívány ve prospěch státu a až v případě potřeby, kdy by u nás musely z nějakých příčin zasahovat jednotky NATO, bude jejich kapacita vyčleněna jim. „Současně je smluvně dohodnuta možnost kontrol jakosti a kvality uloženého paliva jak ze strany naší armády, tak i orgánů NATO, čímž máme zabezpečenou připravenost k výdeji leteckých pohonných hmot v daných termínech v případě nějakého bojového či válečného nebezpečí,“ potvrzuje Rastislav Cimerman.

DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU

Europe), který za rozvoj schopností a připravenost vojsk NATO na našem kontinentě při obraně teritoria odpovídá. V České republice se v rámci NSIP realizuje pět samostatných programů Capability Package – CP. Jejich realizaci dostal na starost resort obrany, konkrétně oddělení řízení programů NSIP ze sekce vyzbrojování MO ČR. Jedním z těchto programů je „Zabezpečení infrastruktury pro přijetí reakčních sil NATO“ označený kódem CP 2A0022. Za touto značkou se skrývá na třicet dílčích projektů zaměřených jednak na zajištění dopravy a skladovací kapacity leteckých pohonných hmot a jednak na dostavbu leteckých základen v Čáslavi a Náměšti nad Oslavou.

NATO Security Investment Programme (NSIP), tak se označuje program bezpečnostních investic Aliance, kterým se postupně zajišťuje výstavba společné infrastruktury potřebné pro výcvik i k eventuálnímu nasazení

„Česká republika je odpovědná nejen za výstavbu potřebné skladové kapacity, ale následně bude odpovědná i za její provoz a údržbu,“ doplňuje vedoucí oddělení řízení programů NSIP Eduard Vild. „Na to však už Aliance nepřispívá. Tak jsme hledali cesty, jak ve prospěch resortu tyto náklady co nejvíce snížit. A povedlo se. Byla uzavřena dohoda se Správou státních hmotných rezerv, že tento sklad po dobudování převezme a bude ho využívat v souladu se zákonem o nouzových zásobách ropy. Tím jí zároveň pomůžeme se splněním povinnosti mít v rezervě zásoby devadesátidenní průměrné spotřeby pohonných hmot v republice.“

Posledním právě dokončeným projektem je sklad pohonných hmot určených k zásobování jednotek Severoatlantické aliance, který vyrostl během dvou let v areálu Správy státních hmotných rezerv u Heřmanova Městce. Jedná se o dvě zbrusu nové obří nádrže na letecké

Jistě každého napadá otázka, kolik to armádu stálo? Vzhledem k tomu, že finanční nároky přesahují možnosti států, na jejichž území se podobné kapacity budují, jsou ze značné části tyto projekty hrazeny z prostředků NATO vyčleněných na bezpečnostní investice. V případě skladu leteckých pohonných hmot u Heřmanova Městce pokryla Aliance z celkových 180 milionů korun 140 milionů. Zbytek šel na vrub rozpočtu Ministerstva obrany.

CELKEM ŠEST PROJEKTŮ PHM Sklad PHM v Heřmanově Městci však není jediný, který za přispění Severoatlantické aliance na našem území budujeme. „V této lokalitě nyní probíhá rovněž výstavba další obdobné kapacity, tedy nádrže o objemu deseti tisíc metrů krychlových, a to pro zásobování palivem letecké základny v Náměšti nad Oslavou,“ dodává ředitel programu CP 2A0022 podplukovník Radek Ernest. „Zároveň se zpracovává studie na produktovodní propojení Heřmanova Městce se základnou v Čáslavi.“ Současně se realizují další tři projekty zaměřené na oblast zabezpečení zásob a dopravy leteckých pohonných hmot u Roudnice nad Labem i v jiných lokalitách.

21

Î PŘEDSTAVUJEME

PŘEDSTAVUJEME Í

ZMĚNY jsou nutné Během dvacetileté vojenské služby změnil nadpraporčík Miroslav Švadlena posádku i funkci několikrát. Avšak nikdy to nebyla změna natolik zásadní jako ta poslední, ke které došlo na konci dubna tohoto roku. Z vrchního praporčíka strakonické brigády se stal hlavním praporčíkem Armády České republiky se sídlem v Praze na Generálním štábu.

„Co nejdříve musíme dokončit legislativní normy upravující působnost vrchních a vedoucích praporčíků,“ říká nprap. Miroslav Švadlena Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a archiv nprap. Miroslava ŠVADLENY

Pro člověka, který prošel útvary v Žatci, Českých Budějovicích nebo ve Strakonicích, je postup na Generální štáb skokem do neznámého prostředí, ale nadpraporčík Švadlena se s tím rychle vyrovnal. Výměna stráží v čele praporčického a rotmistrovského sboru byla navíc rychlejší, než mohl kdokoliv očekávat. Štábní praporčík Luděk Kolesa měl sloužit ve funkci hlavního praporčíka Armády České republiky ještě několik let, ale jeho úspěch ve výběrovém řízení na post vrchního praporčíka na Velitelství NATO pro transformaci v americkém Norfolku nakonec způsobil, že se všechno nakonec urychlilo. Nového hlavního praporčíka jmenoval náčelník Generálního štábu genpor. Vlastimil Picek na návrh komise vrchních praporčíků, která o vhodných kandidátech poprvé

22

jednala na svém shromáždění v únoru letošního roku a na další poradě se praporčíci shodli na jméně jediného kandidáta. Luděk Kolesa tehdy v rozhovoru pro náš časopis připustil, že vybíral svého nástupce už mnohem dříve, dokonce ještě předtím, než se přihlásil do konkurzu na pozici vrchního praporčíka v Norfolku. „Už více než rok jsem měl vytypováno několik lidí, o nichž jsem věděl, že jsou skvělí a mnozí z nich jednou nastoupí do vrcholných funkcí v armádě. Miroslav Švadlena patřil mezi ně,“ prozradil tehdy Luděk Kolesa. „O tom, že jsem jeden z kandidátů na funkci hlavního praporčíka, jsem se od Luďka Kolesy dozvěděl až na konci roku 2006,“ říká nprap. Miroslav Švadlena, který až do té doby neměl ponětí o tom, že je jedním z těch, které si jeho předchůdce vychovává jako své potenciální

nástupce. „Opravdu jsem to netušil. Cítil jsem jen to, že Luděk Kolesa má na mě vyšší nároky, ale vůbec jsem nevěděl, proč,“ pokračuje. Jednou z priorit nového hlavního praporčíka je dokončení legislativních norem upravujících působnost vrchních a vedoucích praporčíků, které kromě šprap. Luďka Kolesy připravovali i vrchní praporčíci operačních velitelství ve Staré Boleslavi a v Olomouci prap. Dušan Rovenský a prap. Marcel Fiury. „Funkce vrchních a vedoucích praporčíků už existují déle než tři roky, ale tito lidé stále nemají v armádě jednotně stanovené funkční povinnosti. Můj předchůdce udělal obrovský kus práce, který nyní zbývá dotáhnout do konce,“ tvrdí nprap. Švadlena a podotýká, že působnost vrchních praporčíků není zatím stanovena v žádném dokumentu. Pouze v předpisu Zákl-2 se hovoří o tom, že vrchní praporčík (praporečník) při nástupu pochoduje v čele jako velitel bojového praporu. Další změny by mohla přinést novela zákona o vojácích z povolání, kterou ale ještě čeká dlouhý schvalovací proces. „Je to běh na dlouhou trať, a my nechceme jen čekat. Hledáme proto další možnosti, třeba jak více odlišit vrchní praporčíky,“ představuje svoje vize nprap. Švadlena. Jednou z možných cest, jak odlišit vrchní praporčíky od řidičů, písařů a dalších vojenských funkcí, je zavedení nových

šňůr do výstroje podle vzoru německého Bundeswehru. „Spolupracujeme na tom s pracovníky Vojenského historického ústavu, ale nechci se k tomu podrobněji vyjadřovat, protože návrhy ještě nejsou hotové,“ odmítá zatím prozradit podrobnosti Miroslav Švadlena. Zvažované šňůry by se nosily na rameni nejen na slavnostních uniformách, ale i na maskáčích během výcviku. „Praporčík Daniel Indra byl v misi ve funkci vrchního praporčíka, a jelikož tam sloužili i Němci, tak mu slavnostně tyto šňůry předali. Máme tak poznatky z praxe a víme, že tato novinka vojákům vůbec nebrání v pohybu,“ popisuje zamýšlenou výstrojní součástku hlavní praporčík. Podobně jako v zahraničních armádách, tak by i u nás měly postupně vznikat praporčické kluby. První z nich byl nedávno otevřen ve Vyškově. „O vznik klubu v budově jídelny se zasloužil především vrchní praporčík Ředitelství výcviku a doktrín nprap. Libor Pliešovský, který měl podporu brigádního generála Františka Maleninského. Klub vznikl nedávno a neustále se ještě vyvíjí. Je dobře, že zařízení tohoto typu je ve Vyškově, protože právě tato posádka je kolébkou výcviku budoucího praporčického a rotmistrovského sboru,“ dodává nprap. Švadlena. Připravovaný normativní akt upravující působnost vrchních a vedoucích praporčíků bude obsahovat například doporučenou délku jejich setrvání ve funkcích. Podle Miroslava Švadleny by funkční období hlavního praporčíka mělo být stejné jako náčelníka Generálního štábu. „Čtyři roky jsou u této funkce optimální. U vrchních praporčíků a vedoucích praporčíků předpokládáme, že by měli ve svých funkcích působit maximálně šest až osm let,“

Během červnového cvičení Grim Campaigner na Libavé se nprap. Miroslav Švadlena setkal s britským RSM (Regimental Sergeant Major) Robem Mathewsem, který je „vrchním praporčíkem“ v BMATT CEE ve Vyškově.

představuje další podrobnosti z dokončovaného dokumentu nprap. Švadlena. Možná by se mohl změnit i samotný výběr hlavního praporčíka. Kandidáta by sice i nadále navrhovala komise vrchních praporčíků, ale každý z kandidátů by předkládal vizi, na co se chce ve své funkci zaměřit. „Dnes hlasování probíhá tak, že každý člen komise se vyjádří, kdo by měl být hlavním praporčíkem a proč,“ říká hlavní praporčík. Miroslav Švadlena se chce zaměřit na další zlepšování neakreditovaného vzdělávání praporčického a rotmistrovského sboru. „Podařilo se nám od dubna změnit základní výcvik rekrutů. Přibylo více praktických

činností orientovaných na nasazení jednotek v zahraničních misích,“ dodává hlavní praporčík. Dále by se měla rozvíjet spolupráce se zahraničními partnery. Tradičně je výtečná součinnost s poddůstojníky Ozbrojených sil Slovenské republiky, ale nprap. Švadlena by rád přilákal k účasti v kurzech další zahraniční účastníky. Velmi by to prý prospělo i jazykové přípravě. „Jazykové znalosti praporčíků se ale neustále zvyšují. Třeba nyní mám na rok 2008 už čtyři vhodné kandidáty na studium U. S. Army Sergeant Major Academy ve Spojených státech amerických, z nichž mohou odjet pouze dva,“ uvádí hlavní praporčík nprap. Miroslav Švadlena.

A fakta Miroslav Švadlena se narodil v roce 1969 v Mladé Boleslavi. Po absolvování mladoboleslavského gymnázia v roce 1987 zahájil studium Vysoké vojenské technické školy v Liptovském Mikuláši, ale po roce odešel k útvaru. V letech 1996 – 1997 si doplňoval elektrotechnické vzdělání na Střední integrované škole elektrotechnické v Hluboké nad Vltavou. Je také absolventem štábního praporčického kurzu ve Vyškově (2003), United States Army Sergeants Major Academy v texaském Fort Bliss (2004 – 2005) a Command Sergeants Major Course také ve Fort Bliss (2005). V letech 1988 až 1990 byl technikem letištní roty, následující dva roky správcem skladu a do roku 2000 působil ve funkci náčelníka dílny. V roce 2000 se stal starším pracovníkem štábu bojové přípravy 43. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích. Od roku 2003 byl vrchním praporčíkem strakonické 25. protiletadlové raketové brigády. Náčelník Generálního štábu jej k 1. květnu tohoto roku jmenoval hlavním praporčíkem Armády České republiky. Slavnostní akt předání funkce, spojený s předáním meče, který je symbolem hlavního praporčíka, se uskutečnil 25. dubna na Generálním štábu.

23

Î PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 18/2007

Otec polního zdravotnictví Plukovník Mojmír Mrva se věnuje nejen chirurgii, ale také před čtyřmi lety přivedl 7. polní nemocnici do Iráku Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv Mojmíra MRVY

Plukovník Mojmír Mrva se narodil 29. června 1954 v Novém Městě na Moravě. Když dnes přemýšlí nad tím, co ho vlastně přimělo ke studiu všeobecného lékařství na Vojenském lékařském, výzkumném a doškolovacím ústavu (VLVDÚ) v Hradci Králové, říká, že to byl jak zájem o medicínu, tak i o vojenství. Z jeho maturitního ročníku se totiž dvacet sedm lidí hlásilo na některou z lékařských fakult. Navíc někteří jeho známí již na VLVDÚ studovali a doporučovali mu právě tuto vojenskou školu. Nástup do Hradce Králové pro něho tedy nebyl krokem do neznáma. Ani vojenský režim mu nedělal žádné problémy. Uniformu vídal v rodině od dětství, protože otec byl lesník a ten ho také vedl k pořádku a disciplíně. Po promoci a po skončení dvanáctiměsíčního „kolečka“ po všech odděleních Vojenské nemocnice v Brně nastoupil na místo náčelníka zdravotnické služby protiletadlového raketového pluku v Mariánských Lázních. Ani tato práce nebyla nezajímavá. Dala mu mnohé do jeho dalšího života. Útvar se účastnil ostrých bojových střeleb v zahraničí, a tak měl doktor Mrva možnost vyzkoušet si, jak funguje vojenské zdravotnictví v polních podmínkách. Po čtyřech letech se přece jen ale vrátil zpátky do Brna. Nastoupil na místo staršího lékaře chirurgického oddělení ve Vojenské nemocnici v Brně. „Chirurgie mě lákala odjakživa,“ vysvětluje plukovník Mrva svůj zájem právě o tuto oblast. „Byla to královna vojenského zdravotnictví. Obor pro lidi manuálně zručné a s prostorovou představivostí.“

24

Počátkem devadesátých let minulého století se naše armáda účastnila prvních misí na Balkáně. A nechyběli v nich samozřejmě ani vojenští zdravotníci. Pro Mojmíra Mrvu to představuje další výrazný mezník v jeho profesním životě. Přihlásil se totiž do mise UNPROFOR. Šest měsíců strávil jako lékař třetí roty našeho praporu a dalších šest pak jako náčelník zdravotní služby sektoru Jih. „Byla to pro mě obrovská zkušenost z mezinárodního vojenského zdravotnického prostředí. Dívali jsme se, jak to dělají jinde, porovnávali a zjišťovali jsme, že se nemáme za co stydět,“ vysvětluje plukovník Mrva. V té době byl prakticky bez náhrady zrušen dosavadní systém polních mobilních nemocnic. A tak se hledala cesta jak dál. První vlaštovkou v tomto směru bylo vytvoření polního chirurgického týmu (FST), který byl nasazen v misi UNPROFOR v Knínu, v bývalé republice Srbská Krajina. „Tato skupina zdravotníků mi byla podřízena. FST– tedy Field Surgical Team, vznikal tak, že jsme vypracovali určitý projekt, který byl předložen ke schválení OSN. Organizace spojených národů pak také činnost chirurgického týmu financovala,“ vysvětluje plukovník Mrva a zároveň připomíná, že prvním velitelem týmu byl podplukovník MUDr. Matoušek z pražské Ústřední vojenské nemocnice. Začátkem roku 1996 byla mise UNPROFOR ukončena. Nahradila ji mise UNCRO a později UNTAES. Na práci našeho polního chirurgického týmu to ale příliš velký vliv nemělo. Pouze

se rozrostl z původních jednadvaceti zdravotníků na jednačtyřicet. Postupně se přemístil do Záhřebu a později do Klisy ve Východní Slavonii. V té době již velitel FST plukovník Mrva zastával funkci FMEDO, tedy náčelníka zdravotní služby sil mírové mise UNTAES. „Misi velel belgický generál Schulz, po odborné stránce jsme byli podřízeni Zdravotnímu radovi z oddělení pro mírové operace v New Yorku (MSU-DPKO). Přesto všechno bez problému fungovalo,“ vzpomíná plukovník Mrva. Po návratu z mise se stal polní chirurgický tým v podstatě rámcovým útvarem. Jeho materiál byl uskladněn v Kralupech nad Vltavou. K aktivaci docházelo pouze v případě plnění úkolů v zahraničních misích. Lékaři se rekrutovali prakticky ze všech vojenských nemocnic a zdravotní sestry dokonce i z civilu. V roce 1999 pak vznikla 6. polní nemocnice, která využila ke své činnosti materiál chirurgického týmu. Zúčastnila se misí v Albánii, Turecku a v Afghánistánu. Veleli jí plukovník Jindřich Sitta a plukovník Marek Obrtel. O dva roky později vznikl v Hradci Králové 7. zdravotnický prapor a plk. Mrva se stal jeho velitelem. Hned následující rok byl na bázi tohoto útvaru vytvořen speciální zdravotnický odřad, který byl začleněn do sestavy 9. roty chemické a biologické ochrany. A tak plukovník Mrva odjíždí s dalšími příslušníky zdravotnické služby a s libereckými chemiky do mise Enduring Freedom v Kuvajtu. „Kromě toho, že jsme museli zvládnout naši zdravotnickou profesi, nezbývalo nám nic jiného, než se snažit

co nejvíce proniknout i do té chemické,“ vzpomíná po letech na úkoly, které museli v Perském zálivu plnit. Po návratu do vlasti na podzim roku 2002 si ale příliš neodpočinul. Byl postaven před úkol vyjet jako velitel kontingentu se 7. polní nemocnicí a ostatními jednotkami do další mise. Počítalo se s jejich nasazením na území Iráku. „Všechno bylo v té době velice hektické. V únoru roku 2003 se vracela 6. polní nemocnice z Afghánistánu a my jsme prakticky za chodu prováděli opravy, revize a repase zdravotnického materiálu, který byl téměř okamžitě odesílán do Kuvajtu a odtud do Iráku. „Také situace v Iráku nebyla příliš přehledná. Do Kuvajtu a odtud do iráckého Bagdádu jsme odlétali v polovině dubna. V té době tam byl ještě válečný stav. Všichni mí podřízení se připravovali na to, že jdou do války. Obdivoval jsem se jejich odvaze a odhodlání,“ vzpomíná Mojmír Mrva. Nemocnice dislokovaná v jihoirácké Basře byla schopna ošetřit až tři sta pacientů denně. Měla k dispozici padesát lůžek a čtyři místa na jednotce intenzivní péče. Plukovníka Mrvu nejvíce ze všeho překvapily velice přátelské kontakty s místním obyvatelstvem. Když Iráčané zjistili, že se jedná o české vojáky, byli velice vstřícní. K postupné změně nálad docházelo až později v souvislosti s pronikáním islámských fundamentalistů z území Íránu. Po skončení této mise se plukovník Mrva stal začátkem roku 2004 velitelem nově vzniklé nemocniční základny. Jeho úkolem bylo dobudování 6. a 7. polní nemocnice a Odsunové sběrny raněných. To se mu také podařilo. 6. polní nemocnice a Odsunová sběrna raněných dosáhla plných operačních schopností v loňském roce, 7. polní nemocnice pak v roce letošním. Na nějaké koníčky mu prý příliš mnoho času nezbývá. Kdysi plaval a rád si zahrál volejbal, případně zabrnkal na kytaru. Ale to už je dávno pryč. A tak v současnosti je jeho nejlepším přítelem jen dobrá kniha.

KDO UHODL? Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce: Zdeněk Šťastný, Kamila Trmačová a Jiří Sopoušek Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

25

Î VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Í s antraxem ve Spojených státech ukázaly, jak jsou biologické zbraně záludné a nebezpečné. Problematika biologické ochrany AČR, respektive vybudování jejího funkčního systému se rázem stalo nejvyšší prioritou. Pro ÚVZÚ to představovalo zcela zásadní změnu, která se ústavu dotkla ve všech směrech. Ještě téhož roku byl vytvořen speciální mobilní biologický tým a vybudována infekční jednotka intenzivní péče pro pacienty se zvláště nebezpečnými infekcemi.

Půlstoletí neobyčejné činnosti Ústředního vojenského zdravotního ústavu

Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

Výjimečná instituce s unikátními úkoly Padesátka, to je pro člověka kouzelný věk. Lehkovážné mládí pryč, do starobního důchodu daleko. Jubileum, které stojí za to náležitě oslavit. V případě instituce by tomu mělo být jakbysmet. Ústřední vojenský zdravotní ústav (ÚVZÚ) se „dožívá“ abrahamovin v tomto roce. O časech předešlých i nynějších jsme si povídali s jeho ředitelem, podplukovníkem MUDr. Františkem Bílkem, Ph. D.

Manipulace s biologickými vzorky v izolačním boxu

„ Pane řediteli, připomenete nám historii Ústředního vojenského zdravotního ústavu? Velmi rád. Historie ÚVZÚ se datuje od roku 1957, kdy z tehdejší Ústřední zdravotnické laboratoře ÚVN vznikl Vojenský ústav hygieny, epidemiologie a mikrobiologie (VÚHEM). Kromě toho, že byl resortním výzkumným ústavem, plnil i diagnostické úkoly pro Ústřední vojenskou nemocnici Praha. Od roku 1972 se začala jeho činnost orientovat výhradně na armádu. Ústav zpracovával nejrůznější metodiky pro praxi hygienicko-epidemiologické služby, dále pro diagnostiku infekčních chorob nebo hygienické posuzování vyvíjené vojenské techniky. Při reorganizaci Armády ČR, v roce 1992, byla instituce přejmenována na Ústřední vojenský zdravotní ústav Praha. ÚVZÚ se stal specializovaným zdravotnickým zařízením s celoarmádní působností, jež plní úkoly spojené s výkonem státní správy v ochraně veřejného zdraví, včetně výkonu státního zdravotního dozoru v resortu obrany. „ Výjimečné úkoly, které Ústřední vojenský zdravotní ústav již roky plní, jsou stále stejné nebo se časem pozměňují? Zásadním způsobem se změnily v roce 2001. Teroristické útoky a obálky

26

„ S nadsázkou řečeno, kdyby nebylo 11. září 2001, ÚVZÚ by vytrvale posuzoval zdravotní nezávadnost pokrmů v jídelnách nebo vody z plaveckých bazénů či saun ve vojenských objektech? To je běžná představa laické veřejnosti o rozsahu činnosti hygienické služby. Do naší působnosti patří komplexní hygienicko-protiepidemické zabezpečení vojsk na území ČR i jednotek AČR nasazovaných mimo území státu. Ze široké škály úkolů v hygienickém zabezpečení jste zmínili pouze některé. K tomu přičtěte například výkon státního dozoru při využívání zdrojů ionizujícího a neionizujícího záření, expertizy vojenské techniky zaváděné do AČR z hlediska ochrany zdraví, posuzování projektových dokumentací a kolaudace dokončených objektů vojenských staveb z hlediska zdravotní nezávadnosti, provoz Sérové banky AČR, Vakcinačního centra AČR, informačního systému epidemiologie drogových závislostí AČR. Chcete pokračovat? „ Není třeba. Vraťme se k vaší prioritě, a to k systému biologické ochrany Armády ČR. To bylo pro ústav tak snadné rázem přehodit výhybku na bioterorismus? Určité zkušenosti jsme již měli. Problematika biologické ochrany však dostala patřičnou vážnost. Podařil se dát dohromady kolektiv kvalitních odborníků, ústav obdržel nemalé finanční prostředky. Během krátké doby byla pořízena technika a přístrojové vybavení určené k ochraně před bioterorismem. Zároveň se postavily další mobilní prvky, a to mobilní průzkumný biologický tým nebo mobilní polní mikrobiologická laboratoř. Současně se budovalo specializované zdravotnické zařízení, které by umožnilo bezpečnou hospitalizaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a vysoce infekčními chorobami v Těchoníně. „ Hovoříte o těchonínském Centru biologické ochrany (CBO),

jehož dostavba se neustále protahuje? Bohužel, taková je realita. V současné době se v hospitalizační jednotce CBO Těchonín dokončuje zkušební provoz. Byli bychom rádi, kdyby se nám podařilo dobudovat celý areál včetně specializovaných laboratoří pro diagnostiku vybraných biologických agens. O spolupráci na tomto výzkumu mají enormní zájem naši alianční partneři. Pravdou je, že vzhledem k redukci finančních prostředků došlo k posunu plánovaných investičních akcí. Dostavba objektů CBO je rozložena do roků 2010 až 2011.

vakcinační schémata. Provádíme očkování i u vrcholných představitelů státu. „ Pane řediteli, v čem spatřujete unikum Ústředního vojenského zdravotního ústavu Praha? Především v tom, že jsme jediným odborným zařízením v AČR pro oblast preventivní medicíny a biologické ochrany. Je to právě ÚVZÚ, který realizuje zákony č. 258/2000, o ochraně veřejného zdraví, a č. 18/1997, takzvaný atomový zákon, v podmínkách Ministerstva obrany. Především v problematice biologické ochrany jsme pro resort

Záběr z laboratoře oddělení biologické ochrany ÚVZÚ Praha

„ Ústřední vojenský zdravotní ústav provozuje také Sérovou banku AČR a Vakcinační centrum AČR. Můžete přiblížit jejich činnost? Sérová banka AČR, dislokovaná v Českých Budějovicích, vznikla před devíti roky. Jejím posláním je dlouhodobě uchovávat z forenzních důvodů krevní sérum vojáků odebrané bezprostředně před jejich odjezdem do zahraničních misí a po návratu do České republiky. V současné době je zde uloženo několik desítek tisíc vzorků. Vakcinační centrum AČR provádí zvláštní a mimořádná očkování příslušníků resortu obrany nejen v tuzemsku, ale i jednotlivců a jednotek vysílaných mimo území ČR. Pro každou misi jsou totiž definována zdravotnická a hygienicko-epidemiologická rizika, na jejichž podkladě se navrhují

nenahraditelní. Tuto specializovanou činnost nelze zabezpečit nákupem z civilního sektoru ani silami a prostředky ostatních útvarů a zařízení AČR. Vytvořili jsme funkční systém, o němž se v NATO hovoří s uznáním. „ Doposud jsme nehovořili o podobě ÚVZÚ Praha. Můžete nám ústav krátce představit? Do organizační struktury Ústředního vojenského zdravotního ústavu patří ředitelství se třemi odbory (odbor biologické ochrany, odbor hygieny, odbor ochrany před zářením a hygieny práce) a čtyři střediska dislokována v Českých Budějovicích, Plzni, Brně a Těchoníně. Celkově pracuje v ÚVZÚ přibližně 250 zaměstnanců, z nichž je zhruba čtvrtina vojáků z povolání. Od roku 2005 je ústav převeden do podřízenosti Ředitelství logistické a zdravotnické podpory.

27

Î VÝSTROJ

VÝSTROJ Í

Jak se nosí vojenské odznaky a jmenovka? Text: Ing. Radek ROZKOŠNÝ, Vladimír HOLEK a Jaroslav PAJER Foto: Vladimír HOLEK a Jaroslav PAJER, ilustrace podle Všeob-P-47

V minulém čísle jsme si přiblížili pravidla nošení státních vyznamenání, vojenských resortních vyznamenání a čestných pamětních odznaků vycházející z ustanovení Stejnokrojového předpisu Všeob-P-47 a jeho příloh. Dnes si připomeneme zásady umisťování vojenských odznaků a jmenovek na uniformách, které jsou popsány v hlavách 2 a 3 zmíněného předpisu.

Blůza 97

Vojenské odznaky označují zejména odbornou kvalifikaci, úroveň tělesné zdatnosti, funkci ve významných orgánech nebo účast na různých vojenských akcích. Jsou udělovány služebními orgány podle pravidel a zásad, které jsou stanoveny zvláštními interními normativními akty, popřípadě jsou udělovány vojenskými nebo civilními orgány spojeneckých států. Na stejnokroji je možno nosit tyto vojenské odznaky: a) odznak 93 pro absolventy vysokých škol nebo odznak se znakem České a Slovenské Federativní Republiky vydávaný do konce roku 1993,

b) odznak 93 pro absolventy vysokých škol „miniatura“, c) odznaky pro absolventy zahraničních vysokých škol a kurzů, o jejichž absolvování byl nositeli udělen certifikát, d) zlatový odznak pro výsadkáře AČR, e) stříbřitý odznak pro výsadkáře AČR, f) odznak Vojenská tělovýchovná třída, g) odznaky specialistů vzdušných sil, h) odznaky specialistů druhů vojsk a služeb, i) odznaky pro instruktory výcviku, j) odznak Vojenské policie s identifikačním číslem, k) odznaky vojenských nebo civilních orgánů spojeneckých států.

Blůza 97 pro ženy

Blůza 95, blůza 95 s mezinárodními znaky a blůza se zeleným a béžovým potiskem

Střed ramenního švu

Levá strana: odznak 93 pro absolventy vysokých škol Pravá strana (shora): odznak (výkonnostní třída); kovová nebo stříbřitá jmenovka; kovový znak útvaru

28

Levá strana: odznak 93 pro absolventy vysokých škol „miniatura“ Pravá strana (shora): odznak (výkonnostní třída); kovová nebo stříbřitá jmenovka; kovový znak útvaru

Levá strana: odznak pro instruktora Pravá strana (shora): hodnostní označení; jmenovka; odznak (specialista)

Vojenští policisté nosí na pravé straně prsou pod hodnostním označením černou textilní jmenovku bez jména a příjmení s natištěným identifikačním číslem.

Vojenské odznaky s výjimkou odznaku Vojenské policie nosí jejich držitel podle vlastního uvážení. Je přitom povinen dodržovat následujících pět zásad: – nosit se může pouze jeden odznak absolventa československé nebo české vysoké školy, – z vojenských odznaků stejného druhu, ale různých výkonnostních tříd se nosí pouze odznak nejvyšší výkonnostní třídy, – ze zahraničních vojenských odznaků se nosí maximálně dva, – vojenské odznaky udělené u příležitosti vojenských cvičení nebo jiných vojenských akcí se nosí zejména během jejich konání, nejdéle však do jednoho roku po ukončení akce, – vojenské odznaky se nosí na blůzách stejnokrojů bez jakýchkoli podložek.

ODZNAKY NA LEVÉ STRANĚ Odznaky pro absolventy vysokých škol a odznaky pro instruktory se umisťují na blůze 97, letní blůze 2005 a služební bundě 97 pro muže z pohledu nositele ve středu levé náprsní kapsy. Na blůze 97 pro ženy a letní blůze 2005 pro ženy na levé straně prsou. Vojákyně přitom mohou na těchto blůzách nosit podle vlastního uvážení odznak 93 pro absolventy vysokých škol nebo odznak 93 „miniatura“. Na blůze večerního stejnokroje 97 pro muže i ženy se nosí na levé straně prsou pouze odznak 93 pro absolventy vysokých škol „miniatura“. Pokud je voják také absolventem zahraniční školy, umisťuje se absolventský odznak této školy pod odznakem 93 pro absolventy vysokých škol ve svislé ose kapsy. Rovněž příslušníci Vojenské policie nosí odznak 93 pro absolventy vysokých škol na blůze 97 a na letní blůze 2005 stejně jako ostatní vojáci. Ovšem na služební bundě 97 pro vojenské policisty, na bílé košili a bundokošili pro vojenské policisty, na košilích a bundokošilích 97 nosí na levé straně prsou odznak Vojenské policie s identifikačním číslem. Na těchto součástkách se odznak 93 pro absolventy škol nenosí. Vojenské odznaky se na blůzách polních stejnokrojů nosí pouze za branné pohotovosti

státu anebo v případech, kdy to povolí příslušný nadřízený. Výjimkou je odznak pro instruktory, který se nosí i v míru a umisťuje se nad střed kapsy na levé straně blůzy 95 či letní blůzy 95 se zeleným, respektive béžovým potiskem.

NA PRAVÉ STRANĚ JE TOHO VÍC Ostatní vojenské odznaky uvedené v seznamu pod písmeny d) až h) a k) se nosí na pravé straně stejnokrojů. U blůzy 95 ve středu pravé náprsní kapsy, na blůze 97, letní blůze 2005 a služební bundě 97 nad pravou náprsní kapsou a nad jmenovkou. Na blůze 97 pro ženy a letní blůze 2005 pro ženy se tyto odznaky nosí na pravé straně prsou nad jmenovkou. Pokud má voják těchto odznaků víc, může je podle vyjádření výstrojních odborníků nosit v řadě vedle sebe, nejvýše však v počtu tří kusů. S touto variantou ale tvůrci předpisu nepočítali, takže v něm není uvedena a může vést k nedorozuměním. Na pravé straně uniforem je také umístěna jmenovka. Patří mezi tzv. drobné stejnokrojové doplňky a zásady jejich nošení jsou uvedeny v hlavě 2 předpisu Všeob-P-47. Podle druhu stejnokroje voják používá jmenovku kovovou, stříbřitou anebo textilní. Kovová jmenovka a stříbřitá jmenovka jsou z hlediska použití rovnocenné. Nosí se na příklopce pravé náprsní kapsy blůzy 97, služební bundy 97, košile 97, bundokošile 97, letní košile 2005, halenky 97, letní halenky 97, letní halenky 2005 a šatů. Na blůze 97 pro ženy, letní blůze 2005 pro ženy, letní vestě 2005 pro ženy a svetru 97 se nosí na pravé straně prsou. Nálepka jmenovky má černý podklad a bílé písmo, kterým je vytištěno jméno a příjmení vojáka. Je-li příjmení dlouhé, zkracuje se křestní jméno. Textilní jmenovka se nosí na pravé straně prsou blůzy 95, kabátu 95 včetně blůzy a kabátu s mezinárodními znaky, svetru 95, černého svetru 95 pro vojenské policisty, letní blůzy 95 se zeleným či béžovým potiskem, letního kabátu 95 s béžovým potiskem, zimní bundy 2000 a polní košile 2000 se zeleným

Vojenští policisté nosí na levé straně bundokošil, košil a služební bundy 97 odznak Vojenské policie s identifikačním číslem.

anebo béžovým potiskem. Na zimní bundu 2000 se používá černá jmenovka s bílými písmeny, na blůzu 95 s béžovým potiskem, kabát 95 s béžovým potiskem a na košili 2000 s béžovým potiskem se používá béžová jmenovka. Na ostatní součástky pak jmenovka khaki. Na textilní jmenovku se tiskne jméno a příjmení vojáka černou barvou. I zde platí, že je-li příjmení dlouhé, zkracuje se křestní jméno. Vojenští policisté na pravé straně prsou nosí černou textilní jmenovku bez jména a příjmení s natištěným identifikačním číslem. Forma jmenovek pro činnost v zahraničí se upravuje podle mezinárodních pravidel stanovených pro dané působiště. Na pravé straně prsou se rovněž může nosit kovový znak útvaru. I on patří do kategorie drobných stejnokrojových doplňků. Kovový znak útvaru současně s rukávovým znakem označuje příslušnost k určitému organizačnímu celku resortu Ministerstva obrany. Vojáci z povolání ho nosí na pravé kapse blůzy 97, letní blůzy 2005, služební bundy 97, košil a bundokošil všech druhů. Stejně ho mohou nosit i vojáci v záloze, respektive v aktivní záloze, pokud se jedná o bývalé vojáky z povolání a mají povoleno nošení těchto stejnokrojových součástek. Vojákyně z povolání nosí kovový znak bez podložky připevněný spínací jehlou na pravé straně prsou blůzy 97, letní blůzy 2005 pro ženy, všech druhů halenek a šatů 97. Příště si popíšeme, jaké stejnokrojové doplňky se mohou nosit na rukávech.

Dvě ukázky lidové tvořivosti: na levou kapsu polního stejnokroje nepatří žádný znak ani odznak.

29

Î PERSONALISTIKA

PERSONALISTIKA Í

Důvěrné informace z personálního oddělení čáslavské základny taktického letectva Text: Pavel LANG Ilustrační foto: autor a npor. Magdalena DVOŘÁKOVÁ

Tentokrát naopak

Tentokrát naopak

Vědí o člověku diskrétní údaje, a přitom nejsou ošetřujícími lékaři. Starají se o naše vzdělání a kariérní růst, nicméně pedagogika není jejich zaměstnáním. „Šíbují“ s námi po vojenských útvarech a zařízeních, ale k „modré“ armádě nepatří. Kdo? Personalisté. Protentokrát však obrátíme postavení. Pod drobnohledem budou oni.

Budova štábu, přízemí vpravo – tam najdete personalisty 21. základny taktického letectva. Není jich sice mnoho, avšak jejich konání patří ke klíčovým činnostem u vojenského útvaru. Svými doporučeními ovlivňují nejen život jednotlivců, nýbrž i chod celé letecké základny. „Já bych tu naši důležitost až tolik nepřeceňoval. Klíčovou postavou je vždy velitel, my představujeme jenom poradní orgán. Předkládáme mu návrhy, nebo naopak realizujeme jeho představy,“ říká kapitán Michal Prejzek, náčelník personálního oddělení.

Nemálo zaměstnanců letecké základny to však vidí jinak. „Velitel sice rozhoduje, avšak na základě předložených návrhů od personalistů,“ oponují jednotně. „Pravdou je, že nás lidé s tím či oním rozhodnutím velitele automaticky spojují. Především když se jedná o verdikt pro ně nepříjemný. Vždyť to znáte, práce s lidmi je vždycky těžká a svým způsobem i nevděčná,“ konstatuje M. Prejzek. Jeho podřízený, odborný personalista Vlastimil Němec, k tomu dodává: „Na základně Čáslav převažuje létající a technický personál, tudíž se dá odtušit jejich vztah k takzvané papírové práci. Většinou nás berou jako úředníky ze štábu. Jejich častá představa, že oni tvrdě makají na ploše, kdežto my jsme zalezlí v klimatizované kanceláři, však neodpovídá realitě. Upřímně řečeno, práce tady není vůbec málo. Když je třeba, a to je čím dál častěji, děláme přesčasy. Před námi jsou konkrétní úkoly, přitom s pevnými termíny, jež musíme splnit. Žádné úlevy od nadřízených nemáme. Na rozdíl od jiných profesí není náš výsledek okamžitě vidět.“

Jednu polovinu představují vojáci z povolání, druhou civilní zaměstnanci. Vedoucí funkce zastávají VZP. Organizačně jsou rozděleni do personální skupiny, dále do skupiny profesní přípravy a pracoviště evidence (od 1. října). Většinou jde o znalé odborníky, kteří mají za sebou dlouholeté působení na nižších armádních stupních. „Každá dřívější zkušenost z personální práce se samozřejmě hodí. Velice důležitá je i znalost místního prostředí a jeho specifika,“ konstatuje V. Němec a dodává: „Na stupni letecká základna se však personální politika nevyrábí. Od toho jsou nadřízené složky. Tady se výhradně realizuje. My máme zákony, resortní předpisy a nařízení, podle kterých se jede. Pracovní mantinely jsou jasně dány, a tudíž musejí být i striktně dodržovány. Sebemenší opomenutí týkající se například kariérního růstu nebo kvalifikačních požadavků zaměstnanců může mít neblahé následky a v konečném důsledku i vliv na průběh jejich služby v resortu obrany.“ Interní chod personálního oddělení má svoje pevná pravidla. Patří do nich jak týdenní porady operativního charakteru, tak odborná shromáždění na olomouckém Velitelství společných sil. Mezi nimi je spousta mravenčí práce v působnosti útvaru. „Situace v AČR, a tím pádem i na letecké základně, se postupem času vyvíjí. Personalisté na to musejí adekvátně reagovat. Pravdou je, že permanentní transformaci armády výrazně pociťujeme i my. Ptáte se jak? Nárůstem práce,“ konstatuje náčelník personálního oddělení.

Nezasvěcený čtenář může namítnout – méně lidí na starost, méně práce pro úředníky. Nad tímto prohlášením se však čáslavští personalisté usmívají. „Jsem toho názoru, že rozsah personální práce rok od roku roste. Ani informační systém o službě a personálu ISSP nám, obrazně řečeno, definitivně nevytrhnul trn z paty. Vše děláme jako dříve, a nyní to navíc zadáváme do počítače. Dvojí práce. Škoda, že si někteří funkcionáři nahoře nedokážou představit, jaký dopad má jejich příkaz na podřízených stupních. Občas to totiž vyvolá takzvaný dominový efekt,“ hořekuje jeden z personalistů. Ostatní mu dávají za pravdu.

JEDEN NA STO TŘICET Jednoduchými počty lze zjistit, že na letecké základně v Čáslavi připadá na jednoho personalistu sto třicet zaměstnanců. Zdali je to hodně nebo málo, nechť posoudí každý z vás. Jednoznačná norma v tomto směru údajně neexistuje. Polemizuje se o počtu do dvou set lidí. To však může být jak 50, tak i 190 osob. „Vytvořením velkých organizačních armádních celků se částečně změnil i náš způsob práce. Jednotliví personalisté se zaměřují spíše na profesní oblasti života než na zaměstnance základny jako celek. Jinými slovy, jeden z nás se specializuje na vzdělávání, druhý například na tabulky počtů,“ upřesňuje V. Němec. Bez ohledu na dílčí „orientaci“ personalistů, nynější stav na základně je dobrý. S určitostí se dá konstatovat, že personální situace u 21. zTL je stabilizovaná. Co si pod tím blíže

představit? „Personální situace garantuje plnění úkolů, jež má základna zadané,“ vysvětluje kpt. Prejzek. Nic však není definitivní. V armádě to platí taktéž. Na každém nebi, i tom čáslavském, se čas od času objeví černá mračna. Přinášejí například snižování tabulkových míst zaměstnanců. „Samozřejmě že se to dotkne i Čáslavi. Otázkou je kdy a v jakých počtech. Zámyslů je celá řada, avšak jaká bude realita, nevíme. Na personálním oddělení nyní řešíme několikeré tabulky pro blízkou i vzdálenou budoucnost. Konkrétně na léta 2009 a 2012 a výhledově 2018. Uvidíme, co bude dál,“ zamýšlí se náčelník personálního oddělení. Pro lepší představu je třeba říci, že současná naplněnost letecké základny dosahuje pětadevadesáti procent. V praporčickém a rotmistrovském sboru je pouze pár volných míst, a to u technického personálu. Důstojníci mají šanci při obsazování postů velitelů čet nebo velitelů rojů. Pozitivní skutečností je, že zájem veřejnosti pracovat na tamní základně taktického letectva neopadá. O čáslavském útvaru se stále hovoří jako o perspektivním. „Profesionálové z jiných útvarů, kde dochází ke snižování počtů, nám stále volají, zdali nemáme nějaké volné místo. Za každou cenu se snaží v armádě udržet. Obdobná situace je i u civilních pracovníků. Kdyby to šlo, rádi bychom zájemce přijali. Bohužel i my budeme muset sáhnout do svých řad. Není to nic příjemného, ale jiná cesta není,“ říká na závěr šéf čáslavských personalistů.

JASNĚ POSTAVENÉ MANTINELY Přestáváme pitvat image a nahlížíme čáslavským personalistům pod pokličku. Snad není utajovanou skutečností, že jich v současné době pracuje na oddělení dvanáct.

30

31

SOCIÁLNÍ POLITIKA Í

Kompenzace za službu

dávek nemocenské péče je ochranou vojáka a kompenzací za výkon služby, která je spojena s vyšší mírou rizikovosti (zejména náročný výcvik po fyzické i psychické stránce ve složitých přírodních a povětrnostních podmínkách, ale i skutečné bojové nasazení v zahraničních misích). Je-li důvodem neschopnosti ke službě služební úraz, poskytuje se náhrada až po dobu 12 měsíců od počátku neschopnosti. Náhrada ve výši platu se poskytuje rovněž po dobu, kdy voják nemůže konat službu pro karanténu nařízenou podle předpisů o boji proti přenosným nemocem nebo je-li vojákovi nařízena izolace.

PREVENTIVNÍ REHABILITACE

REKREACE

Preventivní rehabilitace je specifické plnění (nároková věcná dávka) spojené výlučně se službou v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech. Smyslem jejího zabezpečování je preventivní působení a upevnění zdravotního stavu vojáka. Má podobnou funkci jako dodatková dovolená, ale při preventivní rehabilitaci se jedná o ozdravnou činnost, kterou organizují a nařizují služební orgány. Voják je tak preventivní rehabilitaci povinen vykonat. Nárok na preventivní rehabilitaci vzniká vojákovi, jestliže: jeho služební poměr trval alespoň 10 let, a to bez ohledu

Jako nenárokovou věcnou dávku umožňuje zákon o vojácích z povolání poskytovat vojákovi společnou rekreaci s rodinou. Nejedná se o bezplatné poskytování rekreační péče, ale ministerstvo vytváří vhodné podmínky k zabezpečování rekreací pro celou rodinu prostřednictvím příspěvkové organizace Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Výši poplatku stanoví resortní předpis (Rozkaz ministra obrany č. 45/1999 Věstníku MO), který také určuje způsob zabezpečování rekreací.

REKVALIFIKACE Před zánikem služebního poměru lze vojákovi na jeho žádost umožnit na náklady státu rekvalifikaci. Zákonnou podmínkou pro umožnění rekvalifikace je trvání služebního poměru po dobu nejméně pěti let a při poskytování této nenárokové věcné dávky se přihlíží k dosud získané kvalifikaci vojáka a tím k jeho možnostem uplatnění se na trhu práce. Provádí se formou krátkodobých rekvalifikačních kurzů v trvání do třech měsíců. Na závěr lze konstatovat, že veškeré uváděné dávky mají oporu v zákoně o vojácích z povolání, s výjimkou úhrady doplatků léků a preventivní zdravotní péče za vojáky, kterou řeší zákon o veřejném zdravotním pojištění.

Pod drobnohledem sedm „dávek“, jež přispívají k sociálnímu zabezpečení vojáků V A reportu 11/2007 jsme vás podrobně seznámili se stěžejním prvkem sociálního zabezpečení armádních profesionálů, a to výsluhovými náležitostmi. Článek vyvolal značný ohlas a vy nás žádáte o pokračování v této tematice. Rádi tak činíme, a proto jsou následující řádky věnovány dalším peněžitým i nepeněžitým dávkám.

Text: Z podkladů Josefa VAVREKA (sekce personální MO) připravil: Pavel LANG Ilustrační foto: Jiří HOKŮV

32

V podmínkách profesionální armády, vyžadujících časté změny v místech výkonu služby, se zabezpečování bydlení formou poskytování bytu stalo nereálné a nefunkční. V té souvislosti se Ministerstvo obrany bytového fondu postupně zbavuje a přídavek na bydlení se stává hlavním nástrojem politiky bydlení vojáků. Má na něj nárok voják, který nebydlí ve služebním bytě v obci jeho výkonu služby nebo v obci, ze které je možné denně dojíždět do místa pravidelného výkonu služby. Nárok na přídavek voják nemá po dobu, kdy je služebně zařazen jako čekatel, dále ve zkušební době, při přerušení služebního poměru nebo pokud je mu ministerstvem hrazeno nájemné za byt v místě pravidelného výkonu služby v zahraničí. Nárok také zaniká po přidělení služebního bytu ve výše uvedené obci a při odmítnutí přiděleného služebního bytu bez vážných důvodů. Výše přídavku se určuje podle místa výkonu služby a vláda ji stanovuje koeficientem v rozmezí od 0,8 do 1,7 násobku minimální mzdy. Současně platné nařízení vlády č. 613 ze dne 20. prosince 2006 stanoví koeficient 1,27 násobku minimální mzdy pro Prahu a 1,26 násobku pro všechny ostatní obce, což při stávající výši minimální mzdy 8000 Kč činí

10 200 Kč v Praze a 10 100 Kč v ostatních místech republiky.

JEDNORÁZOVÁ PENĚŽNÍ VÝPOMOC Jedná se o nenárokovou dávku, tzv. nenávratnou peněžní výpomoc, kterou lze poskytnout v případě, že se voják bez svého zavinění dostal do tíživé sociální situace (např. při záplavách, požáru, nemoci). Může ji přiznat výlučně ministr obrany na základě žádosti vojáka. Dosud byla dávka poskytnuta právě v souvislosti s živelními pohromami v letech 2002 a 2005. Výše nenávratné peněžní výpomoci se odvozuje od minimální mzdy a může činit až dvacetinásobek této minimální mzdy. V současné době to znamená, že nejvyšší částka, kterou lze poskytnout, činí 160 000 Kč.

NÁHRADA PLATU PO DOBU NESCHOPNOSTI KE SLUŽBĚ Vojákovi z povolání se po dobu prvního měsíce dočasné neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz poskytuje náhrada ve výši platu, který mu náležel před vznikem neschopnosti. Poskytování této náhrady namísto

DOPLATEK ZDRAVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ (podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů) V rámci zabezpečování komplexní zdravotní péče vojákům z povolání hradí Ministerstvo obrany ze svého rozpočtu prostřednictvím Vojenské zdravotní pojišťovny (VoZP) rozdíl mezi výší úhrady zdravotní péče poskytnuté či předepsané lékařem nebo zdravotnickým zařízením, která je částečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění podle uvedeného zákona, a výší úhrady poskytnuté VoZP (tzv. úhrada doplatků léků) a dále preventivní péči poskytnutou nad rámec preventivní péče hrazené ze zdravotního pojištění. Vojáci tak, na rozdíl od ostatních pojištěnců, neplatí doplatky léků a nad rámec pojištění jim je zabezpečovaná preventivní zdravotní péče.

na dosažený věk, nebo je starší 35 let, a to bez ohledu na dobu trvání služebního poměru, nebo to doporučil ošetřující lékař, a to i před dosažením 35 let věku, nebo vykonává službu ve stanoveném okruhu služebního zařazení, které musí trvat alespoň jeden rok. Okruh tohoto služebního zařazení je vymezen vyhláškou MO č. 281/1999 Sb. Preventivní rehabilitace se poskytuje po dobu 14 kalendářních dnů. Organizuje se rehabilitace s kardiovaskulárním, všeobecně rekondičním, tělovýchovným nebo jiným speciálním programem. Na základě doporučení lékaře má voják nárok na preventivní rehabilitaci formou lázeňského léčení. Trvá-li toto léčení déle než 14 kalendářních dnů, čerpá se tato delší doba z řádné dovolené vojáka. Podrobnosti k poskytování preventivních rehabilitací upravuje resortní předpis (Rozkaz ministra obrany č. 46/1999 Věstníku MO).

33

Î KRAJSKÁ VOJENSKÁ VELITELSTVÍ

KRAJSKÁ VOJENSKÁ VELITELSTVÍ Í

Pouhá kancelář by nestačila Text: Jaroslav PAJER Foto: autor, Miroslav ŠINDELÁŘ a archiv KVV Ústí nad Labem

„Od prvního srpna nám přibyl závažný úkol, ve kterém vidí paní ministryně jednu z priorit resortu. Jedná se o zavedení systému péče o druhoválečné veterány,“ říká plukovník Zbyněk Krystin, ředitel Krajského vojenského velitelství Ústí nad Labem. O co jde? Počátkem srpna byli při krajském vojenském velitelství (KVV) zřízeni terénní pracovníci, kteří se stávají pro veterány styčnými osobami s armádními složkami. „U našeho velitelství je takových pracovníků pět,“ říká plk. Krystin. „Jsou to bývalí tak zvaní regionální pracovníci, kteří v rámci kraje měli na starost vojenské důchodce a rehabilitované vojáky. K nim jsme navíc přijali z řad novodobých veteránů další zástupce.“ Jejich prvotním úkolem je zmapovat na svém teritoriu, kde a v jakých podmínkách druhováleční veteráni žijí a kolik jich skutečně je. „Zatím je to pole neorané, protože seznam, který máme k dispozici z odboru meziresortní spolupráce, není stoprocentní. Řada lidí ze seznamu už nežije, jiní v něm zase nejsou podchyceni,“ pokračuje ředitel KVV. „Terénní pracovníci nyní musejí tyto lidi kontaktovat, objet je či obtelefonovat. Na každého vychází asi stovka veteránů.“

POMOCNÁ RUKA POTŘEBNÝM Současně s tím jde ruku v ruce druhý úkol terénních pracovníků. A to spolupráce při poskytování sociální a zdravotní výpomoci potřebným osobám. Ta může mít několik

34

forem. Například zprostředkování přijetí do některého ze dvou domů veteránů, jež armáda provozuje v Praze a Karlových Varech. Avšak těmto osobám lze také z armádních zdrojů poskytnout příspěvek až do výše dvanáct tisíc korun měsíčně na zajištění jejich pobytu

v jiném domově důchodců. Další možnost spočívá v navázání kontaktů s příslušnými úřady a institucemi v místě a případnou sociální a zdravotnickou pomoc veteránovi „vyběhat“. „Myslím, že práce terénních pracovníků bude především zpočátku značně časově

náročná,“ podotýká Zbyněk Krystin. „Uvidíme, jak ji v těch dvaceti hodinách týdně, které jim platíme, budou zvládat.“ Nutno podotknout, že kromě této nové oblasti stále na spolupracovnících KVV, ale i velitelstvích samých, zůstává již zmíněná péče o vojenské důchodce a rehabilitované vojáky, vůči kterým má vojenská správa ze zákona též celou řadu povinností.

KONTAKT S CIVILEM „Krajské velitelství je především vojenským správním úřadem prvního stupně, který v našem případě vykonává v určitých oblastech státní správu v rámci teritoria Ústeckého kraje,“ pokračuje ředitel KVV. Zjednodušeně řečeno to znamená, že má na „svém“ území starost o mobilizační úkoly a pracuje s vojáky v záloze, ať už se jedná o příslušníky aktivní zálohy anebo v povinné záloze. „Určité procento naší práce zabírá také řešení krizových situací. Při tom spolupracujeme s krajským úřadem, samosprávami v regionu a samozřejmě s prvky integrovaného záchranného systému, jako jsou hasiči, policie nebo zdravotnická záchranná služba.“ Podle jeho slov nejde pouze o cvičení a přípravu krizových plánů, ale o skutečné řešení mimořádných situací. „I když nedosahují už takových rozměrů jako třeba povodně v roce 2002,“ vzpomíná

Ovšem i její příslušníci se potýkají s obdobnými problémy jako jiní záložníci: s nepochopením některých zaměstnavatelů při jejich uvolňování na cvičení AZ. „Osobně mám trochu obavy, že naplněnost těchto jednotek půjde dolů, že zájem o tuto službu není takový, jak jsme předpokládali,“ glosuje plukovník Zbyněk Krystin. Ale na „své“ záložáky nedá dopustit. „Víte, po dlouhých letech, která jsem prožil s vojáky základní služby, je pro mě velení aktivním záložníkům jako balzám na duši. Protože to jsou vojáci, které nemusím do ničeho nutit a tlačit.“ A jedním dechem dodává: „Jakýmsi zadostiučiněním pro záložníky i pro nás, příslušníky velitelství, je prapor od hejtmana, který rota obdržela letos v květnu.

NÁBORY Už více než rok plní krajská velitelství další úlohu. Nábory do armády. „Provádíme celý proces příjmu zájemců o službu v armádě,“ objasňuje tisková mluvčí velitelství a pracovnice oddělení náboru poručice Blanka Benešová. „Spolupracujeme kupříkladu s úřady práce, kde se naši pracovníci scházejí s pozvanými zájemci. Obdobně jako profesní poradci navštěvujeme školy. V plnění tak zvaného náborového cíle si stojíme poměrně dobře.“ Přesto přiznává problém, že armáda dnes z velké části hledá specialisty, jako například řidiče, kterých je i v civilu nedostatek. „Bohužel odborníci těchto nedostatkových profesí dávají přednost lukrativnějším nabídkám z civilního sektoru,“ poznamenává. „Problém vidím také v tom, že celý proces od projevení zájmu až po skutečné přijetí na funkci je

zdlouhavý,“ navazuje její ředitel. „Je mi jasné, že adept musí absolvovat zdravotní a psychologické testy a zdolat nezbytnou administrativu, ale přesto se mi zdá, že to všechno není tak rychlé a pružné, jak by mohlo být.“ Nelze popsat veškerou agendu, jíž se kolektiv příslušníků krajského vojenského velitelství zabývá. Spadá sem například řešení pohledávek vůči bývalým zaměstnancům či vojákům. Ústí jich má několik tisíc v hodnotě zhruba 30 milionů korun! Řadí se k tomu přeshraniční spolupráce, kterou zdejší KVV rozvíjí zejména se svým vojenským protějškem na německé straně, Zemským velitelstvím v Drážďanech.

VE „VOJENSKÉM NEBI“ Plukovník Zbyněk Krystin, který se v říjnu chystá do důchodu, zastává nejvyšší post na krajském velitelství přes pět let. „Ještě když jsem sloužil v útvaru v Terezíně, mluvilo se o podobných úřadech jako o vojenském nebi. V roce 1995 jsem nastoupil na někdejší Vyšší doplňovací velitelství Ústí nad Labem a záhy jsem poznal, že o žádné nebe nejde. Všechno má své problémy a těžkosti,“ tvrdí. Navíc i tyto úřady procházely nesčetnými změnami a reorganizacemi. „Nebýt povodní v roce 2002, tak už tady krajská velitelství, tehdy měla přídomek územní obrany, možná nebyla. Povodně však ukázaly, že je určitá součinnost civilních orgánů s vojenskými institucemi potřebná. A to přetrvává dodnes. I nyní, kdy se snižují armádní finance, považuji za potřebné, aby KVV zůstala, ať už v současných anebo jen o něco menších počtech než nyní. Myslím, že by se to nemělo pojmout tak, jak jsem v minulosti několikrát slyšel, že krajské vojenské velitelství by mohla zastat nějaká ,vojenská‘ kancelář u hejtmana v počtu pár lidí. Dnes vím, že by naše úkoly nezvládla.“

Zbyněk Krystin, „dochází v kraji ke krizovým událostem prakticky každoročně.“

AKTIVNÍ ZÁLOHA Jedním z prvků, který se na případný zásah při mimořádné situaci v kraji anebo při vyhlášení vyššího pohotovostního stavu armády připravuje, je pěší rota 151. strážního praporu aktivní zálohy (AZ). Rota, jíž velí zkušený podplukovník v záloze Ladislav Novák, vznikla před třemi roky a dodnes patří k nejpočetnějším. Je „obsazena“ ze dvou třetin.

35

Î INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM

POCHOD Í

SLAK – slintavka a kulhavka – je akutní horečnaté, nakažlivé onemocnění sudokopytníků – krav, prasat, ovcí, koz, v jehož průběhu se na sliznicích trávicího ústrojí, na kůži končetin a neosrstěných místech těla tvoří puchýřky a afty. Původcem jsou viry rodu Aphtovirus. Ničí je vyšší teplota.

Rok se s rokem sešel a téměř na den přesně jako loni se v pátek 7. září otevřela brána 153. záchranného praporu v Jindřichově Hradci pro účastníky II. ročníku dálkového turistického pochodu „Českou Kanadou v kanadách“.

Text a foto: Jaroslav PAJER

Text a foto: Petr POKOVBA

Ničili ložisko SLAK Nejčastějším zdrojem slintavky a kulhavky jsou nakažená zvířata a produkty z nich, maso a mléko. Z jedné kapky slin nemocné krávy se může infikovat až 500 tisíc dalších kusů. Viry mohou přenášet také živočichové, jež nemoc nenapadá – drůbež, lichokopytníci, psi, kočky, zvěř, ptactvo, ale i člověk. Nebezpečí SLAK spočívá ve značných hospodářských škodách, kdy dochází k poklesu dojivosti a hmotnostních přírůstků. Není tedy divu, že výskyt slintavky a kulhavky provázejí rozsáhlá opatření. Uzavření okolí místa nákazy až do vzdálenosti tří kilometrů a vytvoření pásma dozoru v okruhu deseti kilometrů. A samozřejmě fyzickou likvidaci napadeného dobytka.

36

Právě výskyt SLAK se stal námětem cvičení složek IZS Libereckého kraje, které se konalo 18. a 19. září u Českého Dubu. Jedním z cílů bylo ověřit postup při pálení těl skotu na speciálních hranicích a zjištění doby nutné k jejich dokonalé likvidaci. Do akce se zapojili profesionální i dobrovolní hasiči, policisté, veterináři, hygienici a také vojáci. S prvním „armádním“ sledem se účastníci setkali na příjezdových komunikacích. Byli to příslušníci pěší roty 141. strážního praporu aktivní zálohy při KVV Liberec. „Je nás tady dvacet šest a máme na starost uzávěry na šesti místech kolem ohrožené lokality,“ prozrazuje velitel jednotky kpt. Miroslav Peša. „Dvoučlenné směny se budou střídat po čtyřech hodinách. Zbytek se může najíst a ohřát v odpočinkovém stanu, který je k dispozici všem cvičícím.“ Druhou armádní složku tvořilo patnáct vojáků z 311. praporu radiační, biologické a chemické ochrany Liberec. „Stavíme linku na dekontaminaci techniky,“ popisuje por. Jakub Paul, velitel 9. roty chemické ochrany. „Skládá se ze dvou rámů. Postřikovým se nanáší dekontaminační směs a druhým se vozidlo oplachuje. K očistě osob, přesněji jejich obuvi, slouží vanička se speciálním roztokem.“ Chemici se na místě přesvědčili, že jedna věc je plán a druhá skutečnost. Určité problémy jim totiž nastaly v prostoru vyhrazeném na jejich činnost. „Naše automobily

ACHR-90M a další tatry potřebují trochu víc místa k ,životu‘,“ uvedl velitel skupiny. Další obtíž nastala v souvislosti s tím, že spodní rozvody kapalin stojící na asfaltové vozovce byly příliš vysoké pro osobní auta. Ale i proto se tato cvičení organizují. Aby se na podobné „maličkosti“ přišlo předem. Nejužší kontakt s „nakaženým“ dobytkem měli příslušníci 152. záchranného praporu Kutná Hora. Přijelo jich devět. „Máme s sebou nakladač UNC, který je určen ke snadnější manipulaci s uhynulými krávami. Nakonec jsme ho ale nepotřebovali, dalo se to zvládnout lidskou silou,“ říká por. Daniel Ošťádal, velitel vojenských záchranářů. „Kusy dobytka jsme nakládali autojeřábem AD-160 na sklápěcí Tatru 815. Přivezli jsme ještě bagr UDS-124, který bude pomáhat při údržbě ohniště. Posloužil by také k zahrabání zbytků, ale to dělat nebudeme, protože ostatky se odvezou k ekologické likvidaci.“ Nutno dodat, že liberecké cvičení bylo první, kdy zúčastněné složky pracovaly se skutečnými zvířecími těly. „Byť přeprava břemen a zemní práce tvoří základní rámec běžných ženijních odborností, jakýkoli kontakt s infikovaným dobytkem je nepříjemný a představuje hygienické riziko,“ doplňuje tiskový mluvčí kutnohorských záchranářů Daniel Štrobl. „Naši vojáci však s tímto typem úkolu mají reálné zkušenosti. Už v roce 2001 prováděli likvidaci skotu nakaženého nemocí BSE v Dušejově na Jihlavsku.“

Českou Kanadou podruhé Po nezbytné prezentaci, ubytování a přivítání velitelem útvaru následovalo seznámení účastníků s trasou pochodu a jeho organizací. Na základě připomínek z loňského roku byly letos připraveny dvě trasy. První, dlouhá 15 kilometrů, pro ty, kteří si chtěli vychutnat krásnou přírodu jižních Čech, a druhá, dlouhá 42 km, pro ty, kteří si kromě přírodních krás chtěli vychutnat také pocit vítězství ducha (vůle) nad hmotou (vlastního unaveného těla). Zatímco organizátoři večer dolaďovali poslední detaily, aby následující den všechno klaplo podle plánu, a s obavami pozorovali dešťové mraky plující nad útvarem, účastníci se věnovali zábavě v jídelně, kde si mimo jiné vyměňovali zkušenosti, čím se ráno namazat zvenku (i zevnitř), kolikery ponožky s sebou vzít, jak ošetřit puchýře, případně co dělat, aby vůbec nevznikly. V sobotu ráno se po vydatné snídani pochodníci přesunuli autobusy na start v obci Jindřiš. Nejprve se tu sešlo 120 mužů a žen, aby úderem osmé hodiny začali ukrajovat první kilometry z delší trasy. O něco později se k nim přidalo dalších 30 turistů, jež čekala pouť třetinová. Oproti loňským třem desítkám účastníků z pěti útvarů se letošní akce rozrostla pětinásobně a na startu stáli reprezentanti 27 útvarů a zařízení Armády České republiky. Nejstaršímu turistovi bylo 59 let, nejmladšímu necelé dva roky. Přestože účastníkům druhého ročníku pochodu počasí vůbec nepřálo, celý den bylo

deštivo a chladno, většina si uchovala dobrou náladu až do cíle. Organizátoři startujícím připravili malé překvapení v podobě předposlední kontroly na stanici úzkokolejky v lesích nedaleko obce Kaproun. V tomto místě byl totiž z vlaku na své cestě z Vídně do Prahy vyhozen známý český myslitel, cestovatel a vynálezce Jára Cimrman. Na památku tak významné události zde příznivci tohoto velikána vztyčili kamennou mohylu, na kterou pravověrní turisté přikládají své kameny. Ze zastávky pak vedla

cesta zpět do vesnice, kde na unavené pochodníky čekala odměna – odznak a pamětní list. O tom, že se akce líbila, svědčily kromě slov uznání vyřčených v průběhu pochodu i zápisy v „Knize přání a stížností“. Vzhledem k tomu, že většina účastníků i přes čerstvé šrámy projevila přání projít Českou Kanadu i v příštím roce, a navzdory nejistotě, jež u útvaru v souvislosti s transformací Armády České republiky vládne, organizátoři udělají vše pro to, aby se mohl i III. ročník tohoto pochodu konat.

37

Î INZERCE

INZERCE Í VELITEL ÚTVARU SPECIÁLNÍCH OPERACÍ VOJENSKÉ POLICIE VYHLAŠUJE

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ NA OBSAZENÍ SYSTEMIZOVANÝCH MÍST STARŠÍCH INSPEKTORŮ – OSOBNÍ OCHRANA VIP

TERMÍN ODEVZDÁNÍ STRUKTUROVANÝCH PROFESNÍCH ŽIVOTOPISŮ

VÝZVA K ÚÈASTI Ústav strategických studií, Univerzita obrany, Brno ve spolupráci se Sekcí rozvoje druhù sil - operaèní sekcí MO, Sekcí komunikaèních a informaèních systémù MO, Sekcí obranné politiky a strategie MO, Spoleèným operaèním centrem MO poøádají pod záštitou náèelníka Generálního štábu Armády ÈR generálporuèíka Ing. Vlastimila Picka a místopøedsedy výboru Poslanecké snìmovny pro obranu Ing. Antonína Sedi, CSc.

4. mezinárodní konferenci

Nejpozději do 10. 12. na e-mailovou adresu: [email protected] (k životopisu připište i číslo nejlépe mobilního telefonu)

TERMÍNY A PRŮBĚH DALŠÍCH KOL VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ – po posouzení zaslaných životopisů budou vybraní účastnící výběrového řízení kontaktováni telefonicky ve dnech 11. 12. – 14. 12. 2007 a bude s nimi dohodnut termín osobního pohovoru – osobní pohovory proběhnou ve dnech 16. 1. – 18. 1. 2008 (na toto období doporučujeme s předstihem zajistit volno) – po posouzení výsledků pohovorů budou vybraní účastníci výběrového řízení pozváni k účasti v intenzivní testovací části, která proběhne ve dnech 21. 1. – 25. 1. 2008 (na toto období doporučujeme s předstihem zajistit volno)

VELENÍ A ØÍZENÍ V PROSTØEDÍ NEC - IV POŽADUJEME

Termín konání konference: 29. a 30. listopadu 2007 Místo konání konference: Novomìstská radnice Adresa: Karlovo nám. 23, Praha 2 Odborný garant konference: plukovník gšt. Ing. Jan Kaše øeditel Sekce komunikaèních a informaèních systémù MO - náèelník spojovacího vojska AÈR

TEMATICKÉ OKRUHY Vojensko-politický význam NEC, Realizace strategie NEC v AÈR, Výmìna zkušeností o souèasném stavu a potøebách rozvoje NEC a informaèní podpory ve prospìch operaèního pouití sil a øídících a zabezpeèovacích èinností (rozvoje) resortu obrany, Meziresortní spolupráce a rozvoj NEC pro potøeby krizového øízení, Vìda, výzkum a vzdìlávání v oblasti NEC.

Více informací naleznete na webových stránkách: http://www.defenceandstrategy.eu www.unob.cz

38

– – – – – – – – –

5 let praxe u ozbrojených sil nebo sborů výborný zdravotní stav, psychickou a fyzickou odolnost středoškolské vzdělání s maturitou nadprůměrné řidičské schopnosti a zkušenosti dobrou znalost Prahy a ČR všeobecný rozhled a kultivovaný projev nadprůměrné výsledky ve střelbě, v bojových uměních, anglický jazyk a zahraniční mise výhodou vysokou motivovanost a samostatnost stejně jako schopnost pracovat v týmu ochotu k pravidelné a dlouhodobé odloučenosti

NABÍZÍME – – – – –

získání profesně unikátní kvalifikace zodpovědnou a prestižní práci neustálé zdokonalování v relevantních odbornostech možnost nasazení v zahraničí možnost kariérních přestávek a návratu na původní místo pro činnost v profesně relevantních oblastech mimo resort MO – dobré platové podmínky (9. platová třída, příplatky, příspěvek na bydlení)

39

Î KALEIDOSKOP

KALEIDOSKOP Í Chemici oslavili 55 let působení v Liberci V pátek 7. září se v Kasárnách 6. října v Liberci uskutečnil nástup u příležitosti oslav 55. výročí založení chemických vojsk, 45. výročí vzniku 105. pluku chemické ochrany a 30. výročí založení 102. brigády chemické ochrany a 103. praporu chemické ochrany v Liberci. Akci pořádalo velitelství 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany ve spolupráci s VTJ Ještěd pod patronací Ministerstva obrany ČR. Oslav se zúčastnili jak bývalí, tak i současní příslušníci vojenských jednotek v Liberci včetně předchozích velitelů základny. Při slavnostním nástupu udělil velitel brigády plukovník Miroslav Knopp pamětní odznak 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany příslušníkům, kteří se nejvíce zasloužili o její rozvoj. Zároveň byla otevřena další část muzea chemického vojska, která mapuje vývoj ochranných masek. Sbírka jich obsahuje celkem 34 kusy; část pochází z Vojenského historického ústavu v Praze, část byla pořízena ze soukromé sbírky. Nejstarší exponát je z roku 1916 – jedná se o první ochrannou masku na světě z výzbroje francouzské armády. Výstava zahrnuje kromě jednoho vzoru všechny typy ochranných masek československé a české armády. V rámci oslav se uskutečnil rovněž chemický pětiboj, kdy družstva vojáků v protichemických oblecích soutěžila například v přenášení raněného, v hodu granátem, v běhu se zátěží či v kompletaci přístrojů pro identifikaci chemických látek. Text a foto: npor. Karolina ZEMANOVÁ

Vrtulníky Bundeswehru v Praze Navigační trénink v cizím vzdušném prostoru zavedl dva vrtulníky Bo-105 spojovací a průzkumné letky 100 vojskového letectva Bundeswehru z Celle s jejich posádkami do České republiky. Na cestě z Německa přistály oba vrtulníky 19. září na 24. základně dopravního letectva v Praze, aby odtud následující den odstartovaly k navigačnímu tréninkovému letu. Ten vedl v okruhu z Prahy přes Liberec paralelně ke Krkonošům až na Moravu, kde se kvůli natankování uskutečnilo na 23. základně vrtulníkového letectva v Přerově mezipřistání. Poté let pokračoval přes historická bitevní pole u Slavkova do Brna a také do jihočeské části republiky, než se oba vrtulníky otočily zpět na sever směrem do Prahy. O dva dny později se vrtulníky vrátily do Německa na svou domovskou základnu v Celle. Vrtulník Bo-105P PAH-1 byl vyráběn v letech 1981 a 1982 a nejprve byl s odpovídajícím zbrojním vybavením nasazován jako protitankový vrtulník (PAH). V rámci přezbrojovacího programu bylo 100 kusů vrtulníků Bo-105P PAH-1 přestavěno na Bo-105P-1M VBH, které nyní slouží jako spojovací a průzkumné vrtulníky u vojskového letectva Bundeswehru. Text a foto: Carsten VENNEMANN, Velvyslanectví Spolkové republiky Německo

Patrola 2007 – závod družstev Čestných stráží

Na Doupově cvičili slovenští vojáci

Berlín, Lublaň, Praha a Varšava, to jsou metropole hostujících států, ze kterých se ve dnech 12. až 14. září sjela na Logistickou výcvikovou základnu Posádkového velitelství Budapešť družstva Čestných stráží, aby poměřila své síly a dovednosti v soutěži Patrola 2007. Tato soutěž je jednou z aktivit, jež se už několik let pořádají v rámci spolupráce posádek hlavních měst středoevropského regionu. Vojenští reprezentanti našeho hlavního města se tohoto klání účastnili již potřetí. Na sedmičlenná družstva čekalo několik disciplín: orientace v terénu, střelba z ručních zbraní, hod ručním granátem na cíl, transport zraněného. K nejnáročnějším patřilo překonávání minového pole, kdy vojáci vypícháváním hledali miny imitované rozbuškami. Však také ne všichni „nebezpečným“ prostorem prošli. Přesto v konkurenci čtyř týmů z posádkových velitelství a čtyř skupin reprezentujících maďarské celníky, pohraniční stráž, civilní ochranu a policii obsadilo družstvo Posádkového velitelství Praha pod vedením praporčíka Milana Magerčiaka 3. místo. Text a foto: npor. Jaroslav POLÁČEK

Do Vojenského újezdu Hradiště se v polovině září vypravilo 240 příslušníků Ozbrojených sil Slovenské republiky se svojí technikou, aby se zde zúčastnili cvičení „Safe Sky 2007“. Ostré bojové střelby byly prováděny z protiletadlových raketových kompletů 9K38 Igla, Strela 2M a Strela 10M. Úkolem jejich posádek byla likvidace nízkoletících a pozemních cílů na vzdálenost dvou a půl až čtyř kilometrů a ve výšce 3000 metrů. Velitel cvičení plukovník Ján Dreveňák uvedl, že výsledky střeleb jsou nad očekávání dobré. Cvičení trochu komplikovalo nepříznivé počasí, protože se cíle často nacházely v nízkých dešťových mracích. Řada slovenských vojáků střílela především z protiletadlových kompletů 9K38 Igla a Strela 2M poprvé. Mezi střelci se svými výkony mohly pochlubit i tři dámy, které zasáhly cíle se stoprocentní přesností. Zástupce náčelníka generálního štábu OS SR generál Peter Gajdoš v závěru cvičení poděkoval zúčastněným jednotkám za maximální úsilí, příslušníkům Střediska obsluhy výcvikového zařízení Hradiště a velení AČR za nadstandardní spolupráci, na kterou rádi navážou při nejbližším cvičení na území České republiky. Na rok 2009 pak slovenští profesionálové plánují mimo jiné i střelby z protiletadlových raketových kompletů Strela 10M3 (9A 333). Text a foto: Stanislav STEBILA

Výcvik zdravotníků Ve dnech 11. až 13. září zorganizovala Posádková ošetřovna Přáslavice v prostoru vodního cvičiště Barnov ve VVP Libavá soustředěný odborný výcvik pro střední zdravotnický personál. Výcviku se zúčastnili příslušníci posádkových ošetřoven dislokovaných na Moravě, praporních obvazišť 7. mechanizované brigády a průzkumných praporů z Prostějova. Během tří dnů se zde vystřídalo na 70 cvičících a asi 20 zabezpečujících osob. Hlavním organizátorem akce byl náčelník POŠ Přáslavice podplukovník Jaromír Samuel a vedoucí oddělení organizace a řízení provozu Lubomír Zaoral. Soustředěný výcvik připravil náčelník dopravní a záchranné skupiny prap. Michal Rizman se zdravotní sestrou pprap. Petrou Zemanovou za pomoci příslušníků Posádkové ošetřovny Přáslavice, přáslavického 72. mechanizovaného a 73. tankového praporu i základny vrtulníkového letectva v Přerově. Přes nepřízeň počasí, kdy v průběhu celého týdne pršelo, výcvik splnil svůj cíl. Kromě ukázky si každý ze zúčastněných mohl vyzkoušet, jaké to je vyprošťovat bezvládného člověka ze stísněného prostoru tanku T-72 a z bojového vozidla BVP-2, následně si procvičit základní úkony v péči o raněného a poskytnutí mu první pomoci i přípravu a odsun raněného pozemní i vzdušnou cestou. Při praktických činnostech se simulovala různá zranění. Text: Ing. Lubomír ZAORAL a Ing. Jaroslav JAROLÍM, foto: pplk. MUDr. Jaromír SAMUEL

40

POLICE GUARDIAN 2007 V pořadí druhé odborně-taktické cvičení roty Vojenské policie s názvem „POLICE GUARDIAN 2007“ se uskutečnilo ve dnech 17. – 20. září ve VVP Boletice a navázalo na odbornou přípravu velitelů, štábu a cvičících. Hlavním cílem cvičení bylo zkvalitnění činnosti roty při plnění úkolů policejní ochrany v polních podmínkách ve dne i v noci. Znalosti a schopnosti příslušníků jednotky prověřily vytvářené modelové situace maximálně se přibližující reálnému prostředí a okolnostem, které mohou nastat při plnění úkolů v zahraničních misích. Mezi náměty se objevily policejní doprovod, ochrana VIP a kolony vozidel, policejní ochrana objektů, regulace dopravy, střežení hlavního místa velení, činnost na kontrolních propouštěcích místech, zabezpečení nepřetržitého spojení a další činnosti. Příslušníci Vojenské policie byli nuceni zasahovat např. proti „neznámému ozbrojenému pachateli“, který napadl policejní doprovod chráněné osoby. Výjezdová skupina řešila tři případy simulovaných dopravních nehod vojenských vozidel, přičemž viníky nehod byli řidiči civilních nebo vojenských vozidel. Všechny „nehody“ vznikly při přepravě chráněné osoby. Řídící zaměstnání plk. Petr Rendl při vyhodnocení cvičení zdůraznil jeho význam v souvislosti s možným nasazením jednotky v rámci brigádních úkolových uskupení AČR v zahraničních misích. Text: por. Mgr. Šárka BRÁZDILÍKOVÁ, foto: mjr. Ing. Jaroslav LÁTAL

41

Î HISTORIE

HISTORIE Í

OD HOLUBŮ po datové přenosy kasárnách v Praze na Smíchově. Kromě něho byly vojenské útvary vybaveny mobilními holubníky. Ve třicátých letech minulého století jich naše armáda měla k dispozici více než sedmdesát. Samostatné telegrafní dílny, vytvořené Ministerstvem národní obrany v roce 1923, dodaly armádě o dva roky později dva tisíce světelných signalizačních přístrojů. Jejich využívání představovalo další druh poměrně spolehlivého spojení, samozřejmě na kratší vzdálenosti. Za 2. světové války byly spojovací a telegrafní jednotky součástí československého zahraničního vojska jak na západní, tak i na východní frontě. První čs. jednotkou telegrafního vojska ve Francii se stala 1. telegrafní rota zřízená 6. ledna 1940. Ta byla později po vytvoření naší pěší divize rozšířena na Telegrafní prapor 1. U praporů v severní Africe a v SSSR zajišťovaly spojení spojovací čety. Dynamický rozvoj spojovacího vojska nastal po druhé světové válce. Ministerstvo národní obrany a velitelství jednotlivých oblastí mělo k dispozici spojovací pluky. Na štábech divizí a sborů tyto úkoly zajišťovaly od září 1945 spojovací čety. Na Hlavním velitelství naší armády vzniklo velitelství spojovacího vojska.

Před osmdesáti lety vzniklo československé spojovací vojsko Podle publikace „Historie spojovacího vojska“ připravil: Vladimír MAREK Foto: Marie KŘÍŽOVÁ, VHA a VHÚ

Za den zrodu československého spojovacího vojska je považován 30. říjen 1917. Tehdy byla rozkazem náčelníka štábu Nejvyššího velitele ruských vojsk zřízena Československá telegrafní rota. Tato jednotka měla sto třicet vojáků. Později vznikla ještě radiotelegrafní rota. Jejich úkolem bylo zabezpečovat spojení mezi jednotlivými pluky československých vojsk na Rusi. Po obsazení transsibiřské magistrály československými legionáři zajišťovaly nejen spojení na této důležité dopravní tepně, ale i kontakt s domovem a odposlech zahraničního vysílání z Paříže, Lyonu a Říma. S pomocí stanic v Cařihradu a Archangelsku se udržovalo spojení s Prahou. Paralelně s těmito jednotkami vznikalo telegrafní vojsko doma v Československu (to v té době plnilo obdobné úkoly jako později

42

spojovací vojko). Základem se stal josefovský náhradní prapor, který byl v březnu 1919 přemístěn do Mladé Boleslavi. Na jeho bázi se postupně vytvořil telegrafní pluk se třemi prapory a dvanácti rotami. Po návratu Československé telegrafní roty a radiotelegrafní roty do vlasti a unifikaci naší armády v roce 1920 došlo k jejich sloučení právě s tímto útvarem. Kromě telegrafního spojení se v té době poměrně výrazným způsobem využívalo i spojení prostřednictvím poštovních holubů. Armáda zřídila mateřský holubník ve Štefánikových

Jeho součástí byly Vojenské telegrafní dílny, Vojenské radioelektrické ústředí a spojovací sklady 1 a 2. V červenci 1945 došlo také k přejmenování telegrafního vojska na spojovací vojsko. Dynamicky se rozvíjející druh zbraně si vyžádal i své vzdělávací a školicí zázemí. Spojovací učiliště 1. čs. armádního sboru bylo po válce dislokováno v Novém Mestě nad Váhom. V září 1945 se stalo součástí nově vzniklého Spojovacího učiliště v Turnově. Právě Spojovací učiliště a následně i Vojenská střední odborná škola spojovací v Novém Mestě nad Váhom připravovala po několik desetiletí praporčické a důstojnické kádry spojovacího vojska. Po vzniku Vysoké vojenské školy elektrotechnické a radiolokační počátkem 70. let minulého století v Liptovském Mikuláši získávali důstojníci spojovacího vojska vysokoškolské odborné vzdělání zde. Výrazným změnám v organizaci, charakteru a vybavení naší armády po únoru 1948 se nemohlo vyhnout ani spojovací vojsko. Převážně kořistní vybavení našich spojařů bylo v první polovině padesátých let minulého století nahrazeno radiostanicemi domácí konstrukce. Konkrétně se jednalo o RM-31, KV rdst. RO-21 „Libeň“, přijímač R-3, malou směrovou stanici „Ženíšek“ RDM-61 a polní telefon TP-25. Ale již v následujícím desetiletí tuto techniku především na operačním stupni nahrazuje spojovací materiál sovětské provenience. Základem rádiového spojení na operačním stupni se staly sovětské KV rádiové stanice R-110, R-102, R-118. VKV rádiové spojení zabezpečovaly sovětské rádiové stanice R-105, R-108, R-109. Taktický stupeň byl kromě československých rádiových stanic RM-31Ma, RM-31A, RM-33-Z vybaven sovětskou vysílačkou R-112. V sedmdesátých letech se tento trend ještě umocnil.

To je také doba, kdy se v našich ozbrojených silách objevily první informační technologie. Na Generálním štábu vzniklo v roce 1969 samostatné oddělení mechanizace a automatizace GŠ. Od roku 1970 byly do armády zaváděny počítače EPOS-2 vyráběné i v mobilní podobě na několika nákladních automobilech se speciální nástavbou a určením pro práci štábu v polních podmínkách. Význam strojového zpracování dat v mírových potřebách armády byl stále patrnější, a to především v mobilizačních, organizačních, plánovacích, personálních a finančních agendách. Do armády se postupně zaváděly modernější počítače typu MINSK-22 a MINSK-32. Ve velení a řízení Československé lidové armády v mírových podmínkách a na teritoriu státu se stal základním typem výpočetního systému počítač středního výkonu (tzv. tříapůlté generace). Jednalo se o sovětský typ EC-1030 (33), který zabezpečoval především zpracování informací na vrcholové úrovni, avšak brzy byl obměněn počítači EC-1045 (46). V druhé polovině 80. let se začaly používat 8bitové mikropočítače, které zásadně změnily dosavadní přístup ke zpracování dat. Postupně se přecházelo od dávkového způsobu k decentralizovanému zpracování a bezprostřednímu využití výpočetní techniky uživateli. Tento proces byl podpořen výstavbou lokálních terminálových sítí středních počítačů JSEP a minipočítačů ADT a SMEP a rovněž začínajícím procesem dálkového zpracování dat a jejich přenosu. Ke skutečně dynamickému rozvoji informačních technologií došlo ale až po celospolečenských změnách v Československu po roce 1989. To je ale již jiná kapitola. Pokud vás zajímá podrobnější minulost a současnost spojovacího vojska, Agentura vojenských informací a služeb v těchto dnech vydává publikaci „Historie spojovacího vojska“.

43

NOVÉ PŘÍRŮSTKY

ZNÁTE SVÉ

v Ústřední odborné knihovně MO ČR LEGENDA: • Pokud je signatura (uvedena na prvním řádku záznamu) zakončena písmenem P, je kniha určena pouze k prezenčnímu studiu ve studovně. • Pro zájemce o tyto materiály uvádíme kontakt, kde je možné je studovat nebo zapůjčit: Agentura vojenských informací a služeb (AVIS) Ústřední odborná knihovna MO ČR Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Tel.: 973 215 546, fax: 973 215 917

KNIŽNÍ TIPY Í

Î OSOBNOST ČÍSLA

Î INFORMUJEME

E 6532 P ANNUAL REVIEW OF GLOBAL PEACE OPERATIONS 2007. A Project of the Center on International Cooperation. (Globální mírové operace 2007. Ročenka.) London, Lynne Rienner Publishers, Inc. 2007. 391 s. D4P JANE’S ARMOUR AND ARTILLERY 2007 – 2008. (Jane’s – obrněná vozidla a dělostřelecké zbraně 2007 – 2008.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2007. 24 + 1075 s. D 44 P JANE’S MILITARY VEHICLES AND LOGISTICS 2007 – 2008. (Ženijní a týlová technika, vojenská vozidla a logistika 2007 – 2008. Ročenka Jane’s.) Coulsdon, Jane’s Information Group Ltd. 2007. 21 + 1073 s. D 160 P JANE’S C4I SYSTEMS 2007 – 2008. (Systémy C4I 2007 – 2008. Ročenka Jane’s.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2007. 21 + 536 s.

F 20 692 P STRIKING FIRST. Preemptive and Preventive Attack in U. S. National Security Policy. (První úder. Preemptivní a preventivní útok v americké bezpečnostní politice. Studie RAND.) Santa Monica, CA, RAND Corporation 2006. 311 s. F 20 689 JOHNSON, David E. LEARNING LARGE LESSONS. The Evolving Roles of Ground Power and Air Power in the Post-Cold War World Era. (Velké poučení: vývoj významu pozemních a vzdušných sil po skončení studené války. Studie RAND.) Santa Monica, CA, RAND 2007. 232 s. F 20 684 P EDUCATION OF OFFICERS IN SELECTED NATO ARMIES. (Vzdělávání důstojníků ve významných zemích NATO. Sborník.) Wrocław, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego 2006. 153 s.

D7P JANE’S INFANTRY WEAPONS 2007 – 2008. (Pěchotní zbraně 2007 – 2008. Ročenka Jane’s.) Coulsdon, Jane’s Information Group Ltd. 2007. 923 s.

F 20 642 P DOMBROWSKI, Peter – GHOLZ, Eugene BUYING MILITARY TRANSFORMATION. Technological Innovation and the Defense Industry. (Technologická inovace a obranný průmysl.) New York, Columbia University Press 2006. 189 s.

F 20 641 P KASHMERI, Sarwar A. AMERICA AND EUROPE AFTER 9/11 AND IRAQ. The Great Divide. (Amerika a Evropa po 11. 9. a Iráku. Velký předěl.) Westport, Connecticut, Praeger Security International 2007. 128 s.

F 20 691 P GILLESPIE, Paul G. WEAPONS OF CHOICE. The Development of Precision Guaded Munitions. (Prvotřídní zbraně. Vývoj přesně naváděné munice.) Tuscaloosa, Alabama, The University of Alabama Press 2006. 218 s.

velitele, náčelníky a nadřízené?

Nakladatelství Metafora U Krbu 35, 100 00 Praha 10 [email protected] www.metafora.cz

V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

OSOBNOST ČÍSLA Za osobností čísla se tentokrát skrývá armádní generál, který letos v září oslavil osmdesátku. Po válce chtěl původně studovat na lékařské fakultě, nakonec se ale rozhodl pro Vojenskou akademii v Hranicích. Postupně prošel funkcemi na operačních odděleních nejrůznějších velitelských stupňů. V roce 1970 byl za svůj odpor proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území vyhozen z Generálního štábu a propuštěn z armády. Nejdříve pracoval jako hlídač, později se ve Výzkumném ústavu spojů věnoval počítačům. Do armády se vrátil až po roce 1989. V devadesátých letech minulého století působil nějakou dobu na Generálním štábu Armády České republiky, a to v nejvyšší funkci. Později pracoval jako poradce prezidenta České republiky Václava Havla.

Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďto e-mailem na adresu: [email protected], faxem na číslo: 215 933 anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6

U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

Joel Levy TAJNÉ DĚJINY Snad každý z nás více či méně tuší, že to, co ovlivňuje a utváří chod lidských dějin, se neodehrává zdaleka jenom na povrchu, jednoduše a viditelně. Skutečný běh historie odjakživa kypí hluboko dole, utajený a opředený mýty, spekulacemi a pověstmi. Co je na nich pravdy? Nejlépe to zřejmě pochopíme, necháme-li se do tohoto spletitého světa doprovodit a podíváme se na něj zblízka. Začneme u mystických kultů starověkého světa a postoupíme k nejrůznějším pokoutním spolkům revoluční Evropy. Pak se přes zárodky tajných služeb v 17. století vydáme do rozsáhlé špionážní říše studené války. Od osamělého génia Archimedova se necháme zavést třeba do obrovského vojenskoprůmyslového komplexu projektu Manhattan. Dozvíme se rovněž, kdo stál jako příslovečná šedá eminence v pozadí trůnů, jak to bylo s atentátem na JFK nebo co soudí konspirační teorie o náhlé smrti papeže Jana Pavla I. Cestou se samozřejmě vynoří množství otázek: Je americká demokracie skutečně tak demokratická? Existují ilumináti? Kdo jsou a na čem pracují svobodní zednáři? Co vlastně ve skutečnosti hýbe světem? Definitivní odpovědi na tyto otázky patrně najdou až budoucí historici. Dějiny však jsou každopádně tím, co by nám mělo už teď pomáhat pochopit současnost a připravit se na budoucnost. Čtěte v nich dobře! -JL-

Uzávěrka tohoto kola soutěže je 12. 11. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce).

45

Î SPORT

SPORT Í

Legenda českých oštěpařů Dana Zátopková oslavila 19. září své 85. narozeniny, ve shodný den by se stejného životního jubilea dožil i její manžel Emil Zátopek

V úterý 18. září přijala Danu Zátopkovou ministryně obrany Vlasta Parkanová, která ocenila její dosažené úspěchy a předala jí cenný dar. Ministryně obrany na oplátku dostala od legendární oštěpařky dres Dukly se svým jménem a číslovkou jedna.

Narozeninové oslavy olympijské vítězky, která před pětapadesáti lety na olympiádě v Helsinkách triumfovala hodem dlouhým 50,47 metru, odpovídaly věhlasu, kterému se Dana Zátopková dodnes těší. Právě ona svými sportovními výkony začala psát naši veleúspěšnou oštěpařskou historii a stala se vzorem pro své nástupce, třeba pro Jana Železného, Nikolu Brejchovou nebo čerstvou mistryni světa Barborou Špotákovou. Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a archiv

46

Dana Zátopková oslavila svoje pětaosmdesátiny na Julisce 18. září mezi svými „dukláky“. Závodila totiž za armádní oddíl Ústředního domu armády, který byl předchůdcem dnešního Armádního sportovního centra Dukla, a v tomto oddíle působila jako civilní zaměstnankyně. Vojenské prostředí ji ale provázelo celý život. Manžel Emil, o kterém dodnes Dana Zátopková mluví jako o „Ťopkovi“, odešel do zálohy jako plukovník a stejné hodnosti dosáhl i její otec Antonín Ingr. S exilovým ministrem obrany Sergejem Ingrem jej pojilo pouze shodné jméno, za což si otec Dany Zátopkové vytrpěl své. Byl terčem perzekucí za Němců a později i za komunistů. Od útlého mládí byla Dana Ingrová vedena ke sportu. V kasárnách v Uherském Hradišti jí otec, který zde velel pěšímu pluku, nechal vybudovat tenisové kurty. Později Dana chodila do Sokola, a když byl během války zrušen, začala se věnovat házené. Jako členka házenkářského klubu se dokonce stala mistryní republiky. K hodu oštěpem se dostala až v roce 1946, a to díky náhodě. Danina kamarádka Vlasta potřebovala k zápočtu z vrhačských disciplín alespoň jednu soupeřku. Přemluvila proto Danu Ingrovou, která tehdy hned v prvním hodu oštěpem dosáhla hranice 34 metrů, což byl na tu dobu fantastický výsledek. O týden později vyhrála i mistrovství republiky, když hodila více než 32 metry. S Emilem Zátopkem se Dana poprvé setkala na atletickém mítinku ve Zlíně v roce 1948. Během závodu poprvé posunula hranici československého rekordu, když hodila 38,07 metru. V pozdějších letech se díky Zátopkové přepisovaly tabulky nejlepších

národních výkonů ještě šestnáctkrát. K jejímu vítězství ve Zlíně jí tehdy přišel gratulovat i Zátopek, který ve stejný den vytvořil rekord v běhu na tři kilometry. Oba atleti se do sebe zahleděli až o několik měsíců později. Sblížil je prý moment, když zjistili, že se narodili ve stejný den – 19. září 1922. Dana spatřila světlo světa v Karviné a Emil v Kopřivnici. Po návratu z olympiády v Londýně v roce 1948 se v Uherském Hradišti vzali a společně šli životem až do listopadu 2000, kdy Emil Zátopek zemřel. Danu Zátopkovou občas trochu mrzelo, že žila ve stínu Emila Zátopka, přestože i výčet jejích úspěchů je úctyhodný. Na olympiádě v Helsinkách získala zlatou medaili, o osm let později na olympiádě v Římě to bylo stříbro a k tomu je třeba připočíst dvě vítězství na mistrovství Evropy v roce 1954 a 1958 a překonání světového rekordu v roce 1958. Ostatně její světový rekord 55,73 metru už vlastně nikdo nepřepíše, protože byl posledním, vytvořeným dřevěným oštěpem. V roce 1962 přestala Dana Zátopková závodit a začala trénovat oštěpařský dorost. Na házení oštěpem nezanevřela a hodila si s ním ještě ve svých osmdesáti letech. Po skončení závodní éry spolupracovala s Mezinárodní atletickou federací a dodnes je aktivní členkou Českého klubu olympioniků. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch jí v roce 1988 udělil za prezentování olympijských myšlenek nejvyšší možné vyznamenání – Olympijský řád. Na setkání s dukláky si Dana Zátopková přinesla i dřevěný oštěp, kterým v Helsinkách vylepšila tehdejší olympijský rekord. Dnes byste jej asi jen těžko poznali. „Když se nám doma zlomil smeták, tak mi z něho Emil udělal novou násadu,“ vysvětlovala Dana Zátopková osud vítězného olympijského oštěpu značky Karhu. Také ostatní oštěpy měly podobný úděl a později sloužily v domácnosti, třeba jako držák na mokré hadry nebo násada na hrábě. „Ze začátku mě to trochu rozčilovalo, ale pak jsem si řekla, že jsou alespoň dál užitečné,“ přiznává Dana Zátopková, která měla doma přes třicet oštěpů. V době jejího závodění totiž tato disciplína procházela bouřlivým vývojem, měnil se materiál oštěpu, zkracovala se délka špičky a různila se třeba i jejich tloušťka. Příběh o smetáku měl ale své pokračování: „Asi před patnácti lety nás doma navštívil takový fousatý pán a říkal, že je ten Fin, který mi podával oštěp po změření olympijského hodu v Helsinkách. Chtěl ho ještě jednou vidět. V tu chvíli na mě šly mdloby. Říkala jsem si,

co se asi stane, až místo oštěpu uvidí omšelý smeták. Naštěstí jsem v garáži našla ještě jiný, který jsem mu ukázala s tím, že je to právě ten oštěp z Helsinek,“ prozrazuje pětaosmdesátiletá oštěpařka. Své olympijské medaile má Dana Zátopková uložené ve státním archivu. V její sbírce chybí jen zlatá ze stockholmského mistrovství Evropy, kterou její muž někomu věnoval. Prý byl takový vtipálek. Rozdal dokonce i dvě ze svých olympijských medailí. Jednu z nich například daroval australskému běžci Ronu Clarkovi, který na olympiádě medaili nikdy nezískal. Emil mu ji věnoval za to, že přijel do Prahy na závody. Paní Dana Zátopková slavila své životní jubileum hned několikrát. Pochopitelně zajela i na Moravu, kde ji čekal týden doslova nabitý různými událostmi a oslavami. První zastávkou bylo ostravské Sportovní gymnázium Dany a Emila Zátopkových, které absolvovali třeba Jaroslav Bába, Kateřina Baďurová nebo

Denisa Ščerbová. „Otevřeli jsme tam nové hřiště, což mě velmi potěšilo, protože si myslím, že si ho mládež určitě zaslouží,“ poznamenala Zátopková, která zavítala i do obdobné sportovní školy v Třinci. Navštívila také Kopřivnici, kde místní lidé právě oslavovali sto let od založení tělovýchovy, a pochopitelně se zastavila i v Rožnově pod Radhoštěm, kde je pochován Emil Zátopek a Ludvík Daněk. Návštěva na Moravě byla především naplněna setkáními s přáteli. „Neustále jsme popíjeli výbornou slivovici a vínko. Jedli jsme moravské uzené, takže jsme si užili všechno, co je na Moravě tak dobré,“ dodala Zátopková. Oslavy vyvrcholily na pražské Julisce, kam jí přišel popřát třeba Jan Železný nebo Bára Špotáková. „Mám velkou radost z toho, jak výborně pokračuje v oštěpařské tradici,“ poznamenala na adresu mistryně světa Dana Zátopková, která na Dukle spolu s mnoha dary převzala i dres vyvedený v tradičních barvách armádního oddílu se svým jménem a číslem 85.

47

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Různé

Volná místa

»

Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volná místa pro vojáky z povolání: Starší pracovník štábu • ČVO 115, PH 53 (nadpraporčík), platová třída 09 • bezpečnostní prověrka pro stupeň „D“ • jazykové znalosti – AJ Stanag 1111 Předpokladem přijetí je znalost administrativní a spisové služby, OUI a znalost práce na PC (MS OFFICE). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: Ing. Jan Doksanský (alc. 217 169) Starší pracovník štábu • ČVO 115, PH 53 (nadpraporčík), platová třída 09 • bezpečnostní prověrka pro stupeň „D“ • jazykové znalosti – AJ Stanag 1111 Předpokladem přijetí je praktická znalost štábní práce a znalosti práce na PC na pokročilé úrovni (MS OFFICE a EXCEL, MS SERVER 2003). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: pplk. Ing. Jiří Petráš (alc. 217 186) » Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volné místo pro vojáka z povolání: • „VSD-S“ – ČVO 115, PH 72 (podplukovník), platová třída 13, bezpečnostní prověrka pro stupeň „T“, jazykové znalosti

– AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí je znalost systému v oblasti rozvoje (programové financování) a znalost práce na PC (MS OFFICE). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: Ing. Jan Doksanský (alc. 217 169) pro občanského zaměstnance: • „správní rada“, platová třída 12, bezpečnostní prověrka pro stupeň „D“, jazykové znalosti – AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí je znalost systému v oblasti střednědobého plánování a znalost práce na PC (MS OFFICE). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: kpt. Ing. Miroslav Havelka (alc. 217 163) » Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volné systemizované místo pro VZP se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR: • velitel roty – SH 64, KvPř – Bc., ČVO 107, PT 10, BP „D“, STANAG 1, výška 180 až 186 cm, štíhlá vzhledná postava Bližší informace: alc. 204 719, 204 720 » Ředitel ÚVZÚ Praha nabízí SM pro občanského zaměstnance na dobu neurčitou – účetní evidenčního a účtového pracoviště. Funkční zařazení 1.2.3 – účetní, PT 07. Požadujeme znalost účtování v ISL. Pracoviště Praha 6-Střešovice.

Písemné nabídky se strukturovaným životopisem zasílejte na adresu: ÚVZÚ, P. O. Box 53, 169 02 Praha 69, tel.: 973 208 210 » Hradní stáž nabízí SM pro občanského zaměstnance • odborný pracovník štábu, PT 08, maturitní vysvědčení podmínkou Zájemci se mohou hlásit na alc. 209 319 » Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa vedoucí skupiny geografie katedry vojenské geografie a meteorologie. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru geodezie a kartografie, vojenská geodezie a kartografie nebo vojenská geografie a meteorologie, absolvent kurzu vyšších důstojníků, absolvent doktorského studia Ph. D. nebo CSc., pedagogický titul profesor nebo docent v příslušném oboru nebo předpoklady pro jeho získání, zkušenosti z řídící a odborné práce nejméně 5 let, minimálně 5 let pedagogické praxe, schopnost samostatně vědecky pracovat, AJ 2222 a BP „T“. Termín obsazení místa 1. února 2008. Uchazeči předloží přihlášky do 3. listopadu 2007 na adresu

Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 12. listopadu 2007. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska. » LOM PRAHA, s. p., hledá pro pracoviště Praha 9-Kbely, Toužimská 583 pracovníka na místo: letecký mechanik • Náplní vaší práce budou montáže, demontáže, opravy, přezkoušení a seřízení letadlových celků a systémů podle výkresové dokumentace. Požadujeme vyučení v oboru (příp. příbuzném – možnost zaučení), předpokládáme schopnost orientace ve výkresové dokumentaci, znalost zámečnických prací, spolehlivost, odpovědnost a přesnost. mechanik letadlových přístrojů • Náplní vaší práce budou montáže, demontáže, opravy, přezkoušení a seřízení letadlových přístrojů, agregátů, elektro a radiovybavení podle výkresové dokumentace. Požadujeme vyučení v oboru (příp. příbuzném – možnost zaučení), předpokládáme spolehlivost, odpovědnost a přesnost. Zaměstnancům poskytujeme pět týdnů dovolené, stravenky a bohatý sociální program. Nástup možný ihned. Kontakt: Jaroslava Beránková tel.: 296 505 218

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na funkci starší ženista. Tel.: 775 944 820 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837, řidič skupina „B“, zdrav. kval. schopen jako výsadkář. Tel.: 731 574 453 po 17 hod. » Hledám za sebe náhradu k VÚ 8595 Praha na funkci starší střelec, PT 06 , BP,,D“ , výška 178 – 188 cm. Nejlépe z posádky

Strakonice. E-mail: [email protected] nebo tel.: 604 830 911 – pouze SMS. » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1825 Tábor na místo střelec ČVO 101, PT 06, nejlépe na Moravu. Tel.: 777 809 517 » Samostatné odbory vysloužilců (SOV) založily k informování zaměstnanců podle § 276 odst. 5 zákoníku práce webovou stránku www.sov.webovka.eu

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na funkci řidič skupiny „C“. Kontakt: 775 952 305 » Prodám pistoli ČZ ráže 7,65 mm vzor 50, zachovalá, a 120 nábojů. Kontakt: Antonín Mach, 731 953 937 » Prodám malý tlumok pro průzkumníky – objem 30 litrů. Cena 1200,- Kč. Kontakt: 721 566 285

» Koupím do sbírky různé odznaky a vyznamenání, nášivky, domovenky, kapsové odznaky, modely a řezy zbraní, bodáky a přilby, příručky, předpisy, doklady a literaturu k uvedeným věcem. Vše současné i staré. Kontakt: 777 074 592, alc. 442 964 nebo [email protected]