Z materiálu které mám v soukromém archivu jsem se pokusil sestavit střípky o životě a díle Josefa Bajáka. Použité materiály 01 Josef Baják – náčrt ze života a díla – autor Anna Pavelková - 1965 ……….03 02 Josef Baják - výstava 05 -06 1978 ……………………………………………. 38 03 Josef Baják – katalog pro výstavu 1957 ……………………………………….54 04 Ece Homo katalog k výstavě u příležitosti 100 výročí narození sochaře Josefa Bajáka…… 93 05 soukromé materiály v archivu Jiřího Rosmuse …………………………….. 133
Upozornění Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za pomocí kamarádů ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý pro vlastní potřebu a další nevidomé zajímající se o tuto oblast. Proto prosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku, záměnu písmen jako z na s a chyb u některých jmen , originál byl v jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky na číslo stránky neodpovídá skutečnosti. Kontrolu neskenovaného textu provádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači . Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do této podoby. Zněna formátu atd. Jiří Rosmus www.rosmus.cz
Vlastivědný ústav v Přerově – Přerov 1965 Anna Pavelková
JOSEF BAJÁK — NÁČRT ŽIVOTA A DÍLA katalog výstavy k 60. narozeninám Vydal Městský národní výbor v Přerově a Vlastivědný ústav v Přerově. Redigoval Gustav Vožda, prom. historik. Grafická úprava Josef Ječminek. Náklad 700 kusů. — Vytiskl TISK, knižní výroba, n. p., Brno, provoz 4, Přerov, v listopadu 1965. Cena Kčs 5, T-08*50810
JOSEF BAJÁK vstoupil na uměleckou dráhu v polovině třicátých let po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze. Nyní u příležitosti šedesátých narozenin je naší povinností zhodnotit celých třicet let jeho tvůrčí umělecké práce. Není to snadný úkol, protože umělec ve své tvorbě ještě neřekl poslední slovo a nemůžeme proto vyslovit definitivní charakteristiku díla. Vždyť tvůrčí proces pokračuje dále, před umělcem vyvstávají nové a nové úkoly. Josef Baják se narodil v Přerově 20. února 1906. Již jako hoch rád kreslil. Tato záliba jej přivedla do dílny přerovského sochaře Františka Mádla a později také na čas do ateliéru Julia Pelikána a některých sochařských dílen v Čechách a na Moravě, kde získal první odborné znalosti. Odtud jej vedla cesta za uměním jako mnoho našich sochařů na státní sochařskou a kamenickou školu do Hořic. V této škole pod vedením prof. J. V. Suchomela a prof. A. Máry poznal technickou stránku sochařského řemesla a získal tak základy pro svou další práci. Od roku 1931 do roku 1934 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v oddělení prof. Otakara Španiela, od kterého si odnesl znalosti v řešení sochařských problémů — trojrozměrnosti a tvarovosti. Otakar Španiel vychoval ve svých žácích nejlepší sochaře portrétisty a celá řada portrétních soch Josefa Bajáka, jak uvidíme později, je svědectvím o získaných schopnostech v této škole. Studia na Akademii v Bajakovi vypěstovala odpovědnost a svědomitost, které dodnes uplatňuje v tvůrčím přístupu. Získal také zkušenosti a cit pro vytváření medailí, které jsou důležitým odvětvím jeho práce, je to jeden z žánrů, v němž dosahuje pozoruhodných úspěchů. Ještě na Akademii vytvořil portrét své matky v šátku, který je portrétem prostým a přirozeným. Již v tomto raném díle vidíme pravý sochařův záměr; pojímat všechny ztvárňující předměty v podstatě realisticky. V roce 1934 se Baják vrací tvořit do svého rodného města Přerova. Jeho první práce se ještě vyznačovaly realismem, vypěstovaným školským vedením. Ve svém díle vychází od klasických forem přejatých od svých učitelů k novému projevu s dobovým zaměřením. Nové problémy pro něj znamenaly do jisté míry rozchod se starým názorově zanikajícím myšlením. Odvracel se od své tvorby a snažil se postupem doby vnikat hlouběji do tvůrčích problémů moderního tvarosloví. Pro poučení navštívil Berlín, Paříž, Remeš, Chartres a v poslední době Londýn. Na těchto cestách se seznámil se sochařstvím antiky, vrcholné gotiky i s moderními pracemi. Návštěva akademií, výstav, galerií a přímý styk s umělci v ateliérech, měla velký vliv na jeho dosavadní tvorbu, ve které se snažil dosáhnout harmonického vyvážení myšlenky a tvaru. Mnoho podnětů dal Bajákovi soudobý vývoj světového sochařství. Usilovně studoval dílo Rodinovo, Maiollovo a Despieuovo. Není třeba zdůrazňovat význam revoluce, kterou v sochařství znamenalo vystoupení těchto umělců. Dali monumentální tvar novým citům člověka, vybudovali sochu na principech, z jejichž novostí pak těžily celé generace mladších autorů. Baják také navázal svým osobitým způsobem na odkaz těchto mistrů, kteří mu byli vzorem, které však nekopíroval. Ve třicátých letech ještě dominovalo dílo Rodinovo, Maiollovo a Despieuovo svými čistými původními úmysly. Svérázným způsobem pochopili tento odkaz právě čeští umělci. Také pro Bajáka bylo toto dílo zdrojem poučení. Rozpoznal jak a čím Rodin obohatil možnosti sochařského výrazu. Světlo a stín, nové kompoziční zákony, modelace povrchu, to jsou objevy, které mají pro moderní sochaře stálou platnost. Před vystaveným souborem plastik, které tvoří přehlídku dosavadního Bajákova díla, vidíme celý umělecký vývoj sochaře. Retrospektivní uspořádání výstavy nám dokumentuje jak se propracovával z realistického období po absolvování akademie až k dílům vyznačujícím se čistě sochařským charakterem, jim/ nechyběl zejména pravý smysl pro plastické hodnoty. Podstatná část spočívá v umění portrétním. Vidíme, že se Baják nespokojuje jen vnějším zpodobením svých modelů, nýbrž jde mu především o jejich produševnění. V jeho portrétech, které jsou konstruktivně pevně stavěny, existuje duch a jiskra života, která oživuje tuto -1-
hmotu. Vyznačují se touhou po přehledném, jednoduchém a úsporném pojetí, které má maximální výrazovou potenci, touhu po tvaru a snahu po názornosti. V podobizně je úkol o to těžší, že musí počítat s individuálními zvláštnostmi zobrazované tváře jakož i s nutným vyjádřením psychiky. „Portrétovat znamenalo hledat věčnost na určitém obličeji, onen kus věčnosti, v níž byl účasten běh věcí nesmrtelných. Než začal někoho portrétovat, pozdvihl jej nejprve poněkud z prostoru jeho kotvení a promítl si jej do budoucnosti. Asi tak, jako držíme věc proti nebi, abychom lépe porozuměli jejím očistným, zjednodušeným tvarům. To není to, co nazýváme zkrášlováním, a ani charakterizování není proto vhodným výrazem. Je to více, znamená to oddělit věčné od pomíjejícího, soudit a být spravedlivý." (R. M. Rilke o Rodinovi.) Těmito myšlenkami vyjádřené umělecké krédo prohlubuje Bajákův vrozený sklon k realismu. V portrétech prostých občanů a kulturních osobností našich i cizích vytvořil velkou galerii „hlav známých i neznámých". Podivuhodná je šíře jeho zájmů, ale i proniknutí do nejrůznějších charakterů a duchovních světů je hluboké. V jeho galerii jsou vědci, básníci, spisovatelé, malíři, dělníci. Z Bajákových uměleckých zásad vyplýval i jeho tvůrčí přístup. Např. fotografie měla pro něho při portrétování druhotný význam. Za nejdůležitější považoval především pochopení vnitřního napětí zobrazovaného člověka. Snad málokdo tak pročítal Březinu jako Baják v té době, když se chystal modelovat jeho hlavu. Březinovo dílo inspirovalo sochaře, pomáhalo mu pochopit a postihnout do nejmenších podrobností jeho tvář. Podobně přesvědčivý a podmanivý je i portrét E. A. Poea, jeho oblíbeného básníka a spisovatele. Zpodobňuje výraznou tvář, v níž se zračí tvůrčí erudice, symbolika a přemýšlivá vášnivost spojená s bezměrnou fantazií básníka známého Havrana. Je třeba ocenit tuto tvůrčí metodu, někdy zdlouhavou, ale vždy poctivě propracovanou. Jedině proto se mu podařilo postihnout pevné znaky a rysy tváří dávno zapomenutých v minulosti. Podobně tomu bylo i při tvorbě podobizen Přemysla Otakara II., Jana Blahoslava a Karla Staršího ze Žerotína, v nichž silou své intuice a na základě podrobného studia života a duchovního světa těchto mužů zachytil podstatu jejich osobnosti. Neklamně to vyjadřuje charakteristický přízvuk v psychice těchto tváří. Pod jeho dovednýma rukama vznikly dále podoby Paganiniho, houslového virtuosa J. Slavíka, spisovatelky Amálie Vrbové - Jiří Sumín, archeologa Maska, komeniologa Krumpholce, skladatele V. Trojana a dalších. Josef Baják v těchto dílech bere na sebe úkol moderního sochařství — vytváření soudobé řeči forem. Bajákovo pojetí se odklání od literárnosti, plané malířskosti a symboličnosti, které hrozily zničit samu podstatu sochařského umění. V duchu těchto snah tvoření vyznačují se hlavně jeho portrétní hlavy. Baják na nich hledá formu pro jedinečný a neopakovatelný život zobrazovaných. Na podobiznách z posledního období, mezi které patří básník Aleš Balcárek, spisovatel Anatole France, Villiam Shakespeare a Paul Cézanne, jsou vidět výsledky všech dosavadních snah. Ukázalo se, že základ, který si do umění přinesl, jej vede neomylně k vyjádření lidského nitra člověka moderními sochařskými prostředky. Za příklad stačí uvést portrét Boženy Němcové. Zobrazuje ženu vítězící silou ducha a charakteru nad malostí a přízemností své doby. Oči této ženy jsou zahleděny jakoby do sebe. Detailně propracovaná tvář, čelo mírně vyklenuté, zdůrazněné lícní kosti, úzké semknuté rty a vlasy hladce sčesané dozadu, zpola zakryté rouškou. Tak si představuje umělec tuto obrozeneckou spisovatelku. Již od počátku své tvorby se umělec zabývá také krásou ženského těla. Námětem známého díla „Leda s labutí" se zabýval řadu let. Vytvořil kompozičně skloubenou kouli, tvořenou tělem Ledy a labutě láskou navzájem k sobě připoutaných. Vytvořil také mnoho ženských a dívčích torz a postav. Jeho „Dívčí torso" je velmi jednoduchým, ale působivým znázorněním dívčího těla v měkké modelaci linií a tvaru. V těchto dívčích aktech a portrétech vychází z realistického až impresivně zabarveného -2–
sochařského projevu a vyjadřuje ve svém díle citově a duchovně obohacený obraz viděné skutečnosti. Pozorujeme to u aktů „Dívka a pramen“, „Dívka s draperií“, „Toaleta“. Poeticky působí také měkce modelovaná dívčí hlavička „Jaro“ s věneč¬kem květů ve vlasech a portrét „Lény“ s rukou podpírající si tvář. Také jeho „Mateřství“ z posledního období se vy¬značuje neobyčejným kouzlem v podání. Sedící mat¬ka drží v klíně děcko. Socha nemá detailů a tím právě podtrhuje onu myšlenku díla, lásku ženy-matky k dítěti, jemuž dala život. Sochař Baják se také zabýval studiem prehistoric¬kého umění. Inspirován jeho zvláštním kouzlem vy¬tvořil malou plastiku „Předmostská Venuše“. Jde v podstatě o rekapitulaci díla tohoto námětu tech¬nickými prostředky, jež neměl pravěký člověk k dispozici. Z posledního období je známé dílko „Lotova žena“, které je vytvořeno pod dojmem zkázy Hirošimy. Zobrazuje ženu, která se proměňuje v solný sloup, když se před jejími zraky odehrává úděsné divadlo zániku a zkázy města. Podobný námět řeší i jeho plastika „Okupace 1939—1945“. Postava ženy s ru¬kou založenou za hlavou znázorňuje tragické po¬stavení naší vlasti trýzněné můrou fašismu. Je dů¬kazem sochařova vášnivého boje za mír. Protějškem k ní je plastika „Na obranu“. Umělec tu vytvořil jednoduchým expresivním podáním ženu bojovně vztyčenou a kráčející k boji za mír a svobodu. Při svém tvůrčím procesu se Baják neuzavírá expe¬rimentům, jak ostatně pozorujeme na rozličném přístupu k jednotlivým námětům. Je umělcem, kte¬rý nelpí na určitém způsobu vyjádření ve hmotě, ale zpracovává ji podle povahy modelovaného před¬mětu. Vidíme to na dvojím pojetí hudebních ná¬mětů „Dívka s kytarou“ a „Hráč na čelo“. Zatímco první je vedeno měkkou linií, druhé svými výraz¬nými tahy působí vášnivě až expresivně. Jeho dílo má vždy pevné plastické formy modelované jednoduchými výrazovými prostředky. Každá část jeho díla je však pečlivě promyšlena, jak říká Charles Despieu „…i ta nejmenší část povrchu sochy musí mít svůj vlastní život. Jednou muselo spočinout oko sochaře na ní, jednou muselo odhalit její skutečnou formu, jednou se musela jeho ruka zabývat jen jí samotnou. Na dobré plastice je každý čtverečný mi¬limetr výrazem vůle: myslím umělecké vůle.“ Nemůžeme opomenout ani medailérskou část tvorby |. Bajáka. Dosahuje v ní zvláště velkých úspěchů. Pochází ze školy prof. Otakara Španiela, kterému patří vedoucí místo v moderním evropském medailérství. V roce 1958 vzniká bronzová medaile J. A. Komen¬ského ražená v Kremnici. Na aversu je portrét J. A. Komenského. Na reversu je pohled na Přerov z roku 1593 podle rytiny, objevené Floriánem Zapletalem v Paprockého Dějinách Moravy. Tato malá rytina o velikosti pouhých 2,5x4 cm byla pomůckou při tvorbě medaile a také při převádění z plochy do reliéfní trojrozměrnosti na plaketu Starého Přero¬va. Plaketa, umístěná na hradbách náměstí Na Mar¬ku byla odhalena v roce 1960. Připomíná místo, kde stávala českobratrská škola, v níž učil Komenský. V roce 1964 vytvořil Baják pro MěstNV v Přerově bronzovou medaili se dvěma náměty. Avers před¬stavuje přerovské povstání 1945 a 20. výročí osvo¬bození ČSSR. Znázorňuje muže, jdoucího do boje za svobodu své vlasti. Na reversu je pohled na sou¬časný Přerov, v jeho popředí slévač symbolizující průmysl města. Toto město není pojato panorama¬ticky, nýbrž v umělecké zkratce, z jednotícího ab¬straktního pohledu. Postava slévače rozděluje město na dvě části. Levá strana znázorňuje historický Přerov se zámkem, pravá strana průmyslové závody se školami. Obdivuhodně je vyjádřen prostor, je vlastně vidět trojrozměrnost budov a rozdíly v umístění v jednotlivých plánech, i když tyto rozdíly tvoří desetiny milimetru. Touto jemnou odstupňovaností dosáhl sochař velkou prostorovou hloubku. Překvapuje také měkká modelace i když jde o geometrické tvary. Motiv povstání stejně jako kompozice budovaného města svědčí o zralém mistrovství v tomto oboru. -3-
Celá Bajákova tvorba je svou podstatou organická. Vychází ze života, je realistická, ale nikoliv staticky popisná. Obráží skutečnost obohacenou o životní pocit tvůrce a duchovní napětí své doby. V posledních letech byl přinucen okolnostmi podstoupit zápas s mnohými, ne právě uměleckými nesnázemi. Avšak přes prožité potíže je dnes možno říci, že svými nejlepšími díly se Josef Baják čestně zařadil v dobový obraz českého moderního sochařství. Vy lidé nedovedete o ničem mluvit, aniž byste nerozhodovali: to je Sílené, to je rozumné, to ]e dobré, to je špatné. A proč? Zkoumali jste již až do detailu motivy nějakého činu? Vité, co jej způsobilo a proč byl nevyhnutelný? Kdybyste to věděli, nesoudili byste tak rychle a někdy křivě. J. W. Goethe. Tento filosof z Výmaru roku 1786 při prohlídce numismatické sbírky prince Torremuza v Palermu poznamenal: „Jediná přihrádka s medailemi je věčné jaro, kvítek a ovoce umění Co je vlastně medaile? Otázka by se mohla zdát zbytečnou, kdyby dnes v této hodině, která neplyne mechanicky, nýbrž přináší pro každého naléhavé svědectví přítomnosti, se nám medaile nepředstavovala jako nositelka něčeho odlišného. Svou odlišností chce nám říci něco, co převyšuje známé představy a probouzí nové rezonance ve variaci skutečnosti. Medaile — toť jistě tradice. Ale tradice bez života je předmětem, pouhou formulí. Pro umělecký svět, kde medaile je doma, platí zákon, že v umění je někdy to co není tradicí, plagiátem. Medaile, která zahájila svou pouť se skvělou vitalitou, ztratila tento zdroj tradice a tím mnohdy a mnohde upadla do formálního suchopáru. Jestliže dnes nás medaile znovu zajímá a vyžaduje si našeho širšího zájmu, je to tím, že umělec nepodléhá tak často připomínkám objednavatele, obvykle komerčním, ale tvoří vlastními vyjadřovacími prostředky, citem a osobním názorem. Dnes je medaile uměleckým dílem. To znamená především tu skutečnost, že na žebříčku hodnot prvků medailí vlastních, zaujímá nejvyšší místo prvek estetický. Dokazují to právě Bajákovy medaile. Jak se medaile Mistra Josefa Bajáka vtělují do dnešního umění, jak obnovuje touhy, které ji oživují v dobách jejího největšího lesku, jak je přenáší na měřítko dnešní citlivosti, to můžeme vidět výmluvně na výstavě. Toto osobité pojetí umělcovo harmonizuje na jedné straně se svým konkrétním cílem, na straně druhé rozšiřuje její výrazové možnosti. Uvedenou skutečnost v jeho tvorbě můžeme velmi kladně posoudit nejen v Přerově, ale i ve sbírkách zahraničních. Bajákovy medaile jsou uloženy v Ermitáži v Leningradě, ve Vídeňské Bundessamlung der Medaillen. Setkal jsem se s nimi i v italské Mantově a viděl je dokonce ve Španělsku, v muzeu v Barceloně a ve sbírkách v Leridě. To vše jsou nadmíru potěšitelná fakta, která činí z Josefa Bajáka pokračovatele vysoké úrovně československého medailérství. Dr. Otto Herber.
-4-
PŘEHLED VÝSTAV DĚL JOSEFA BAJÁKA Souborná výstava ve Valašském Meziříčí 1935 Souborná výstava v Přerově 1936 a 1940 Souborná výstava v Náměšti na Hané 1940 Výstava děl ze stavby socialismu Olomouckého kraje — Olomouc 1952 Mezinárodní výstava medailí v Paříži 1952 Výtvarná úroda Praha 1950 Výstava přerovských výtvarníků 1953 Výstava moravských krajských středisek SČSVU Ostrava 1954 Souborná výstava v krajské galerii Olomouc 1957 Souborná výstava v muzeu v Prostějově 1957 Výstava Česká soudobá medaile a plaketa 1958—1959 Praha 15 let výtvarného umění 1960 Olomouc Obeslal všechny členské výstavy SVUM v Hodoníně, několik Zlínských salonů, výstavy Bloku moravských výtvarníků v Brně, všechny členské výstavy krajského střediska Svazu čs. výtvarných umělců v Olomouci a výstavy moravských středisek v Brně a Ostravě. Jeho díla patřila mezi exponáty výstavy výtvarného umění ve všech moravských městech. DÍLA VYTVOŘENÁ PRO RODNÉ MĚSTO PŘEROV 1. Pamětní deska hud. skladatele J. Čapky Drahlovského, bronz 1936, Jateční ulice, Přerov. 2. Pamětní deska dr. V. Skaláka, bronz, 1947, Riegrova ulice, Přerov. 3. Pamětní deska komeniologa J. Krumpholce, bronz, 1950, ZDŠ Za mlýnem, Přerov. 4. Pamětní deska Fr. Slaměníka, bronz, 1957, ZDŠ Palackého ulice, Přerov. 5. Pamětní deska prof. Petřivalského, bronz, 1946, Vinary. 6. Plaketa starého Přerova, bronz, 1960, Na Marku, Přerov. 7. Putovní cena Sportovního klubu Přerov, Okřídlené vítězství, bronz, 1944. 8. Reliéf „Práce a věda", kámen, 1955, délka 5 m, Výzkumný ústav Meopty, Přerov. 9. Pomník umučeným zaměstnancům Meopty, 1946, hlavní budova Meopty. 10. Pamětní deska obětem nacismu, 1949, SVVŠ Komenského ulice, Přerov. 11. Pamětní deska a volná bronzová plastika obětem nacismu, Elektrárna, Přerov. 12. Reliéf „Vlast učí svou mládež", kámen, ZDŠ Jeremenkova ulice, Přerov. 13. Socha rudoarmejce, 1956, Jeremenkova ulice, Přerov. 14. Deset domovních znamení s náměty zvířat, sídliště Meopty, Přerov. 15. Dva reliéfy „Zedník" a „Tesař", na budově býv. Moravostavu, Přerov. 16. Hlava presidenta Kl. Gottwalda na budově Klubu dopravy a spojů (býv. Spolkový dům), Přerov. 17. Julius Fučík, kámen, 1951, Palackého ulice, Přerov. 18. Pamětní deska ppl. A. Kokojana, bronz, 1948, Kazeto, Přerov. 19. Putovní cena pro brance, bronzový štít, 1935. 20. Odznak pro oslavy branců, 1935. 21. Znak města Přerova pro Městský dům, pál. hlína, 1941. 22. Bedřich Smetana, reliéf, bronz, pro MNV Přerov. -5-
23. 24. 25. 26. 27. 28.
Hornická tragédie, sádra, pro MNV Přerov. J. Fučík, reliéf, bronz, SZTŠ Přerov. Znak města Přerova, kámen, 1955, ZDŠ Jeremenkova ulice, Přerov. Medaile J. A. Komenského, oboustranná, ražená v Kremnici. Plaketa „Přerovské strojírny", ražená v Kremnici. Medaile 20. let přerovského povstání, oboustranná plaketa, bronz, ražená v Kremnici. 29. Odznak budovatele Přerova, pro MNV, bronzový, stříbrný, zlatý.
PRÁCE V MUZEU J. A. KOMENSKÉHO Poprsí Fr. Slaměníka, patinovaná sádra Poprsí komeniologa Krumpholce, pál. hlína Poprsí entomologa L. Hudečka, pál. hlína Hlava archeologa J. Teličky, pál. hlína Poprsí archeologa J. K. Maska, pat. sádra Poprsí Přemysla Otakara II., pat. sádra Poprsí Viléma z Pernštejna, pat. sádra Poprsí J. A. Komenského, pat. sádra Poprsí J. Blahoslava, pat. sádra Poprsí Karla st. ze Žerotína, pat. sádra Medaile KPU, Vítězství, bronz, 1945 Maryčka Magdonova, pat. sádra Studie B. Němcové, pat. sádra Česající se žena, pat. sádra Horníci, pat. Sádra
DÍLA NA PŘEROVSKÉM HŘBITOVĚ Hlava matky, mramor Život uniká, kámen, náhrobek rodiny dr. J. L. Hlava V. M., reliéf, bronz Náhrobní plaketa, bronz Konec cesty, drobná plastika, bronz Huká muže držíc! trnovou korunu, bronz Ruce, bronz
-6-
SOUPIS PRACÍ JOSEFA BAJÁKA Z LET 1934 — 1965 1934 1. Akt ženy v životni velikosti, sádra 2. Akt muže, v 1 m, sádra 3. Portrét K., sádra 4. Třináctiletá, živ. vel., sádra 5. Hlava matky, mramor 1935 1. Portrét A. B., sádra 2. Portrét V. M., reliéf, bronz 1938 1. Česající se dívka, 50 cm, pál. hlína 2. Běžec u startu, v 35 cm, sádra 3. Portrét A. B., sádra 4. Urna s bronzovým reliéfem pro M. T. 5. Leda s labutí, reliéf, sádra 6. Portrét M. T., pál. hlína 7. Portrét A. P., pál. hlína 8. Portrét J. Š., pál. hlína 9. Portrét Z. L., pál. hlína 10. Pamětní deska J. Č. Drahlovského, bronz a mramor 11. Portrét F. Ch., mramor 12. Oltářní dvířka pro monstranci, zlacený bronz 13. Reliéf „Rozhlas", sádra 1937 1. Putovní cena pro brance, bronzový štít 2. Odznak pro oslavy branců, bronz a stříbro 3. Jan Gayer, reliéf, pál. hlína 4. Leda s labutí, mramor 5. Dívka s drapérií, mramor 6. Portrét pí. J., mramor
1938 1. Hornická tragédie, pál. hlína 2. Odpočinek dělníka, sádra 3. Mateřství, sádra 4. Hlava Ch. M., pál. hlína 1939 1. Karel st. ze Zerotína, sádra 2. Ludvík van Beethoven, hlava, sádra 3. Michelangelo, hlava, sádra 4. Portrét pí. S., pál. hlína 5. Portrét sestry A. B., pál. hlína 6. Horník, 40 cm, sádra 7. Portrét J. Krumpholce, pál. hlína 8. Hlava Fr. Slaměníka, sádra 9. Hrnčíři, reliéf, pál. hlína 10. Portrét H. L., pál. Hlína
-7-
1940 1. Portrét J. K., pál. hlína 2. Portrét pí. A. K., pál. hlína 3. Portrét J. B., pál. hlína 4. Raněný kůň, pál. hlína 5. Mateřství, reliéf, sádra 6. Portrét dr. J. L., pál. hlína 7. Portrét komeniologa Jos. Krumpholce, pál. hlína 8. Portrét malíře A. Kubáta, pál. hlína 9. Kladení do hrobu, reliéf, sádra 10. Portrét K. Z., pál. hlína 11. Ležící dívčí akt, pál. hlína 12. Po koupeli, mramor 1941 1. Reliéf P. Marie (U kapličky), kámen 2. Portrét K. L., pál. hlína 3. Portrét entomologa L. Hudečka, pál. hlína 4. Portrét pí. M. S. 5. Portrét H. K., pál. hlína 6. Portrét K. J., pál. hlína 7. Amor s lukem, živ. velikost, kámen 8. Okřídlené Vítězství (Velká cena města Přerova), bronz 9. Znak města Přerova pro Městský dům, pál. hlína 10. Prométheus — reliéf, pál. hlína 1042 1. Soud Paridův, zničeno 2. Hlava archeologa J. Teličky, pál. hlína 3. Plastika koně ve čtvrt, velikosti, sádra 4. Pí. Kociánová, mramor 5. Dělník (náhrobek), kámen 6. Mladý faun, kámen 7. Hlava sv. Václava, sádra 8. Hlava sochaře A. Rodina 1943 1. Sv. Antonín, nadživ. velikost, kámen 2. Portrét O. H., pál. hlína 3. Hlava Huberta Sekery, pál. hlína 4. Hlava Josefa Beni, pál. hlína 5. Hlava básníka S. Mallarmea, sádra 1944 1. Dante Alighieri, bronz 2. Poezie, sádra 3. Portrét V. K., sádra 4. L. van Beethoven, hlava, sádra 1945 1. Poprsí knížete Václava, sádra 2. B. Smetana, reliéf, bronz 3. Portrét J. B., sádra 4. Portrét F. P., sádra -8-
5. Medaile KPU (Vítězství 1945) 6. Památník války 1939—45, bronzové reliéfy, Rokytnice 1946 1. Hlava dívky, sádra 2. Náhrobek obětem fašismu přerovské Meopty 3. Portrét I. a L. S., reliéf, bronz 4. Portrét T. a M., reliéf, sádra 5. Pamětní deska prof. dr. J. Petřivalského, bronz 6. Portrét malíře Rich. Uherka, sádra 7. Poprsí umučeného ppi. Hynka Kokojana, bronz 8. Portrét básníka Otakara Březiny, bronz (maj. M. Praha) 9. Hlava básníka P. Verlaina 10. Památník umučeným 1939—45 elektrárny v Přerově 11. Horníci, sádra 12. Vladimír Mazal, reliéf, bronz 1947 1. Pamětní deska dr. Václava Skaláka, bronz 2. Hlava matky, vosk 3. Sedící pelikán, glasovaná hlína 4. Maryčka Magdonova, zničeno 5. Portrét dr. L. P., sádra 6. Portrét F. L., sádra 7. Božena Němcová, malá studie, sádra 1948 1. Přemysl Otakar II., poprsí, sádra 2. Vilém z Pernštejna, poprsí, sádra 3. J. A. Komenský, poprsí, sádra 4. Jan Blahoslav, poprsí, sádra 5. Sv. Václav v nadživotní velikosti, kámen 6. Sv. Ludmila v nadživotní velikosti, kámen 7. Památník u Kazeta, bronz (sochařská výzdoba, bronz) na památníku v Kazetě 8. Hlava básníka S. Jesenina, sádra 9. E. A. Poe, hlava, sádra 10. Hlava archeologa K. J. Maska, sádra 11. Kaunicovy koleje, sádra 1949 1. Pamětní deska obětem fašismu v SVVŠ 2. Portrét malíře A. Mervarta, sádra 3. Frederic Chopin, medaile, bronz 4. Republika, hlava, bronz 5. Návrh na pomník Osvobození, sádra 3,20 m 1950 1. Pamětní deska dr. B. Šmerala na rodném domě v Třebíči, bronz 2. Portrét O. S., sádra 3. Portrét malíře J. Zamazala, sádra 4. Portrét hud. skladatele V. Trojana, sádra 5. Plonýrka 6. Jan Hus, hlava, sádra -9-
7. Torso svářeče 8. Portrét otce 9. Pamětní deska J. Krumpholce, bronz 10. Básník Vladislav Vančura, poprsí, sádra 1951 1. Svářeč, torso, sádra 2. Portrét V. K., sádra 3. Portrét malíře Hilara Václavka, mramor 4. Portrét M. K., skica, sádra 5. Portrét M. C, sádra 6. Hlava houslového virtuosa J. Kubelíka, sádra 7. Camil Corot — hlava, sádra 8. Medaile K. H. Máchy 9. Medaile B. Němcová 10. Medaile J. A. Komenského, bronz, ražená v Kremnici 11. J. Fučík, poprsí, kámen 12. Portrét J. K., reliéf, bronz 1952 1. Pět hlav pracujících hranické cementárny 2. Poprsí Z. V...... 3. Poprsí G. Verdiho, drobná plastika, sádra 4. Ecce Homo, plaketa 5. Poprsí Jaroslava Haška 6. Nicolo Paganini, hlava, sádra 7. Josef Slavík, poprsí, bronz 8. Jiří Sumín, hlava, bronz 9. Goya, drobná plastika, sádra 10. V. van Gogh, poprsí, pál. hlína 1953 1. Sedící žena, plaketa 2. W. Shakespeare, hlava, sádra 3. Tizian, hlava, sádra 4. Torso dívky, sádra 1954 1. Portrét dirigenta PSMU prof. J. Šoupala, sádra 2. Ležící koníček, sádra 3. Portrét J. K., sádra 1955 1. Agronomka, v. 80 cm, sádra 2. 10 let osvobození Šumperska, medaile ražená v Kremnici 3. Práce a věda, reliéf pro budovu Výzkumného ústavu Meopty (kámen) 4. Zedník a Tesař, dva reliéfy pro budovu Moravostavu 5. Znak Přerova, kámen, umístěno na SVVŠ v Přerově 1958 1. Pegas, reliéf pro náhrobek 2. Valašská rodina, návrh na pomník, sádra 3. Portrét V. H., sádra 4. Žena s paletou, návrh na náhrobek, sádra 5. Pocta malíři J. Smítalovi, kámen, náhrobek 6. Reliéf pionýrů, ZDS Jeremenkova ulice - 10 -
7. Hlava Alberta Einsteina, sádra 8. Rudoarmejec, pomník před ZDŠ Jeremenkova ulice 9. Portrét paní V. K., sádra 10. Portrét pí. M. B., sádra 1957 1. Mateřství, sádra 2. Plaketa „Přerovské strojírny", ražená v Kremnici, bronz 3. Svantovít, drobná plastika, sádra 4. Pamětní deska Fr. Slaměníka, ZDŠ Palackého ulice 5. Opřená dívka, výška 70 cm, sádra 6. Božena Němcová, poprsí, sádra 7. Studie podobizny Fr. Rasche, sádra 8. Poprsí námořníka Fr. Rasche, Památník osvobození, Praha 9. Domovní znamení, 10 reliéfů v sídlišti Meopty 1958 1. J. A. Komenský, kámen, 4 metry vysoký, Mohelnice 2. J. A. Komenský, Bohuňovice 3. J, A. Komenský, celá postava, majetek autora 4. Hlava starce I. K., sádra 5. Portrét B. B., sádra 6. Portrét L. T., sádra 7. Pomník pres. K. Gottwalda, velikost 6 metrů, Šumperk 8. Josef Mánes, celá postava, sádra 9. Lotova žena proměňující se v solný sloup, sádra 10. Věčný Idol, sádra 1959 1. Plaketa starého Přerova ze 16. století, bronz, náměstí Na Marku 2. Návrh na odznak B. P. 3. Rozloučení krasojezdkyně, sádra 4. Předmostská Venuše, sádra 5. Spartakus 6. Schoulená dívka, sádra, pro ZDŠ v Hor. Moštěnici 7. Portrét J. R., sádra 8. Adam a Eva, sádra 9. Paul Cézanne, sádra 10. Jan Zižka z Trocnova, drobná plastika, sádra 11. Portrét pí. C. M., sádra 12. Dante Alighieri, drobná plastika, sádra 13. Sochař E. A. Bourdelle, hlava, sádra 14. Hlava děvčátka v šátku 1960 1. Šelma, plastika, sádra 2. Umírající lev, sádra « 3. Medvídek, plastika pro Jesle u Meopty 4. Labuť, plastika pro jesle u Meopty 5. Portrét dr. B. C, sádra 6. Soutěž muzea AI. Jiráska 1961 1. Studie návrhu na reliéf pro obřadní síň přerovského hřbitova, sádra 2. Pamětní deska přes. K. Gottwalda na KDS, Trávník, Přerov, žula a bronz 3. Návrhy na výzdobu náměstí v Přerově, sádra - 11 -
4. Fr. Ondříček — medaile 5. Reliéf na hudební námět pro kavárnu v Přerově, nereal., sádra 6. Náhrobek M. B. 7. L. van Beethoven, reliéf, sádra 8. Mořská panna, sádra 9. Poprsí básníka Aleše Balcárka, sádra 1962 1. Hráč na cello, sádra 2. Země, sádra 3. Hlava P. Gauguina, sádra 4. Mateřství, sádra 5. Portrét historika Floriana Zapletala 1963 1. Portrét dr. Jindřicha Šámala z Prahy, sádra 2. Ležící žena, reliéf, sádra 3. Námořník a žena s vějířem, sádra 1964 1. Dvacet let přerovského povstání, medaile ražená v Kremnici, bronz, avers 2. Soudobý Přerov, medaile ražená v Kremnici, bronz, revers 3. Spící pes, sádra 4. Jaro, dívčí postava, v. 85 cm, sádra 5. Dívčí torso, v. 75 cm, sádra 6. In memoriam M. T., reliéf pro náhrobek, sádra 7. Portrét dr. Karla Vrby 8. Okupace 1939—1945, v. 90 cm, sádra 9. Děvčátko s kytarou, v. 65 cm, sádra 10. Šelma požírající ptáka, sádra 11. Zasněná hlava, sádra 12. Dělník při práci, v. 90 cm, sádra 1965 1. Maryčka Magdonova, sádra 2. Hlava ženy, v. 50 cm, sádra 3. Portrét B. B., sádra 4. Zena s drapérií, v. 1 m, sádra 5. Hlava muže 1965 6. Mateřství, sádra 7. Pegas — medaile Mimo naše hranice jsou ve veřejném i soukromém majetku díla Josefa Bajáka v těchto státech: Polsko, Bulharsko, Maďarsko, NDR, NSR, Anglie, Irsko, Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, SSSR, Čína, Ghana, Indonésie, Kuba, Argentina, Korea.
- 12 -
Foto příloha 01 Božena Němcová 02 Básník Aleš Balcárek 03 Spisovatel Anatole Feance 04 W. Shakespeare 05 Dívka s kytarou 06 Hráč na cello 07 Hlava básníka 08 Okupace 1939 – 45 09 Na obranu 10 Předmostenská Venuše 11 Lenla 12 Spící pes 13 Mateřství 14 Torso dívky 15 Dívčí hlava 16 Torso 17 Adam a Eva 18 Lotova žena 19 malíř P Cezane
Retrospektivní výstava bývá příležitostí nejen k hodnocení dosavadního díla autorova, ale zároveň i k zamyšlení nad jeho zařazením v současném uměleckém dění. Josef Baják vystavuje výběr svých prací nejen z posledních deseti let, ale také průřez celým svým sochařským dílem. Je to dílo přes zdánlivou různorodost podivuhodně ucelené, mající svou logiku vývoje a vnitřní napětí v dialektice reality a jejího přepisu v nové skutečnosti umění. Josef Baják se narodil 20. 2. 1906 v Přerově. Záliba v kreslení jej přivedla do dílny sochaře Fr, Mádla a později do atelieru J. Pelikána. Odtud jej vedla cesta za uměním jako mnoho našich sochařů na sochařskou a kamenickou školu do Hořic, kde získal základy pro další práci. V letech 1931—1934 studoval na Akademii výtv. umění v Praze u prof. Otakara Španiela, který ze svých žáků vychoval nejlepší sochaře portrétisty. Celá řada portrétních soch Josefa Bajáka je svědectvím o získaných schopnostech v této škole. Studia na Akademii v Bajákovi vypěstovala odpovědnost a svědomitost, kterou dodnes uplatňuje v tvůrčím přístupu. Získal také zkušenosti a cit pro vytváření medailí, které jsou důležitým odvětvím jeho práce. Od roku 1934, kdy se vrátil ze studií do Přerova, zde žije a tvoří. V současné době je jediným sochařem v Přerově. Pro své rodné město vytvořil desítky plastik, plaket a medailí, které jsou buď realizovány ve městě samotném, na přerovském hřbitově, nebo uloženy ve sbírkách Muzea J. A. Komenského. Podstatnou část tvorby Josefa Bajáka tvoří portréty, ve kterých hledá absolutní formu pro jedinečný a neopakovatelný život zobrazovaných osobností. Stanul na hranici možností zobecňujícího tvaru a sochařské abstrakce a dařilo se mu vymodelovat hlavy, v nichž jedinečnost portrétovaného je převedena na prapůvodní syntetický tvar. Při hodnocení díla nelze opomenout medailerskou část tvorby v níž dosahuje velkých úspěchů. Je žákem Otakara Španiela, kterému patří vedoucí místo v evropském medailérství. K nejlepším z medailí patří beze sporu medaile J. A. Komenského a medaile, jejíž avers představuje Přerovské povstání 1945 a revers je věnován 20. výročí osvobození ČSSR. Na reversu je zobrazeno město Přerov z abstraktního pohledu na starou a novou část města se závody a sídlišti. Obdivuhodně je vyjádřen prostor, je vidět trojrozměrnost budov a rozdíly v umístění v jednotlivých plánech, i když tyto rozdíly tvoří desetiny milimetru. Touto jemnou odstupňovaností dosáhl sochař velkou prostorovou hloubku. Motiv povstání, stejně jako kompozice budovaného města, svědčí o zralém mistrovství v tomto oboru. Tvorba Josefa Bajáka je na jedné straně svědectvím jeho umělecké zralosti, na druhé straně však neztrácí ze svého tvořivého napětí, pramenícího z hledání nových jistot, z neustálého neklidu moderního člověka, který vědomě opouští dobytá území tvorby, aby nacházel možnosti nových objevů. Na závěr je tedy možno říci, že se svými nejlepšími díly Josef Baják čestně zařadil v dobový obraz českého moderního sochařství.
Anna Pavelková, prom. historická umění
DÍLA VYTVOŘENÁ PRO RODNÉ MĚSTO PŘEROV Pamětní deska hud. skladatele J, Čapky Drahlovského, bronz, 1936, Jateční ul. Přerov Pamětní deska dr. V. Skaláka, bronz, 1947, Riegrova ul. Přerov Pamětní deska komeniologa J. Krumpholce, bronz, 1950, ZDŠ Za mlýnem, Přerov Pamětní deska Fr. Slaměníka, bronz, 1957, ZDŠ Palackého ul., Přerov Pamětní deska prof. Petřivalského, bronz, 1946, Vinary Plaketa Starého Přerova, bronz, 1960, Na Marku, Přerov Putovní cena Sportovního klubu Přerov, Okřídlené vítězství Reliéf „Práce a věda", kámen, 1955, délka 5 m, Výzkumný ústav Meopta Přerov Pomník umučeným zaměstnancům Meopty, 1946, hlavní budova Meopty Pamětní deska obětem nacismu, 1946, SVVŠ Komenského ul. Přerov Pamětní deska a volná bronzová plastika obětem nacismu, Elektrárna Přerov Reliéf „Vlast učí svou mládež", kámen, ZDŠ Jeremenkova ul. Přerov Socha rudoarmejce, 1956, Jeremenkova ul. Přerov Deset domovních znamení s náměty zvířat, sídliště Meopty Přerov Dva reliéfy „Zedník" a „Tesař", na budově býv. Moravostavu Přerov Hlava prezidenta Klementa Gottwalda na budově Klubu železničářů Přerov Julius Fučík, kámen, 1951, Palackého ul. Přerov Pamětní deska pplk. A. Kokojana, bronz, 1948, Kazeto Přerov Putovní cena pro brance, bronzový štít, 1935 Odznak pro oslavy branců, 1935 Znak města Přerova, Městský dům, pálená hlína, 1941 Reliéf Bedřich Smetana, bronz, MěstNV Přerov Hornická tragedie, sádra, MěstNV Přerov Julius Fučík, bronz, SZTŠ Přerov Znak města Přerova, kámen, 1955, ZDŠ Jeremenkova ul. Přerov Medaile J. A. Komenského, oboustranná, ražená v Kremnici Plaketa „Přerovské strojírny", ražená v Kremnici Medaile 20. let přerovského povstání, oboustranná plaketa, bronz Odznak budovatele Přerova, pro MěstNV, bronzový, stříbrný, zlatý Reliéf v obřadní síni MěstNV Přerov, Horní nám.
PRÁCE V MUZEU J. A. KOMENSKÉHO Poprsí Fr. Slaměníka, patinovaná sádra Poprsí komeniologa Krumpholce, pálená hlína Poprsí entomologa L. Hudečka, pálená hlína Hlava archeologa J. Teličky, pálená hlína Poprsí archeologa J. K. Maska, patinovaná sádra Poprsí Přemysla Otakara II., patinovaná sádra Poprsí Viléma z Pernštejna, patinovaná sádra Poprsí J. A. Komenského, patinovaná sádra Poprsí J. Blahoslava, patinovaná sádra Poprsí Karla st. ze Žerotína, patinovaná sádra Medaile KPU, Vítězství, bronz 1945 Maryčka Magdonova, patinovaná sádra Studie B. Němcové, patinovaná sádra Česající se žena, patinovaná sádra Horníci, patinovaná sádra
DÍLA NA PŘEROVSKÉM HŘBITOVĚ Hlava matky, mramor Život uniká, kámen, náhrobek rodiny dr. J. L. Hlava V. M., reliéf, bronz Náhrobní plaketa, bronz Konec cesty, drobná plastika, bronz Ruka muže držící trnovou korunu, bronz Ruce, bronz Západ slunce, reliéf, obřadní síň Díla Josefa Bajáka jsou ve veřejném i soukromém majetku v těchto státech: Polsko, Bulharsko, Maďarsko, NDR, NSR, Anglie, Irsko, Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, SSSR, Čína, Ghana, Indonézie, Kuba, Argentina, Korea.
PŘEHLED VÝSTAV DĚL JOSEFA BAJÁKA 1935 — Souborná výstava Valašské Meziříčí 1936 a 1940 — Souborná výstava Přerov 1940 — Souborná výstava Náměšť na Hané 1952 — Výstava děl ze stavby socialismu Olomouckého kraje — Olomouc 1952 — Mezinárodní výstava medailí Paříž 1950 — Výtvarná úroda Praha 1953 — Výstava přerovských výtvarníků Přerov 1954 — Výstava moravských krajských středisek SCSVU Ostrava 1957 — Souborná výstava — krajská galerie Olomouc 1957 — Souborná výstava — muzeum Prostějov 1958—1959 — Výstava Česká soudobá medaile a plaketa — Praha 1960 — 15 let výtvarného umění Olomouc 1965 — Souborná výstava — muzeum J. A. Komenského Přerov 1970 — Výstava přerovských výtvarníků — Pasáž Přerov 1976 - Výstava Česká drobná plastika, medaile a kresby — Schwerin a Bad Elster 1977 — Výstava medailí — Wroclaw 1978 - Výstava medailí - Kroměříž 1978 — Výstava k 30. výročí Vítězného února — Ostrava a Olomouc 1978 - Přehlídka současného čsl. výtvarného umění k 30. výročí Vítězného února „Umění vítězného lidu" — Praha 1978 — Výstava medailí — Brno 1978 — Souborná výstava — galerie Dílo Přerov
." Vydal Vlastivědný ústav v Přerově Text Anna Pavelková, prom. historická umění Odpovědný redaktor PhDr. Gustav Vožda Grafická úprava Karel Jansa, prom. pedagog Fotografie Jan Kučera Vytiskl Tisk, n. p. Brno, závod 04, Přerov Titulní strana — Reliéf v obřadní síni MěstNV, Horní náměstí, Přerov, 1967
KATALOG PRO VÝSTAVU AKAD. SOCHAŘE J. BAJAKA 1957
KATALOG PRO VÝSTAVU AKAD. SOCHAŘE J. BAJAKA vydal Krajský sekretariát Českého fondu výtvarných umění v Olomouci roku 1957. Vytiskly Středomoravské tiskárny, n. p., provoz. 03 v Přerově. R 006927.
JOSEF
BAJÁK
ÚVODNÍ SLOVO NAPSAL ALOIS REČKA
V PŘEROVĚ 1957
ZROZENI SOCHAŘE To už byl Přerov městem, kde se křižovaly vlaky na svých cestách k severu a jihu, k východu i západu země moravské, to už bylo město, v němž tovární komíny dávaly tušit jeho příští průmyslový profil, když se v rodině železničáře Bajáka narodil chlapec, jemuž dali jméno Josef. To byl čas, kdy dvacáté století právě šlo do školy nové doby, znamenané bojem za osvobozeného člověka a za zcela nové vztahy mezi lidmi. Víte, v těch šesti letech našeho století, to už se objevily první záblesky revolty proti starým, uchvatitelským řádům — a i když to byly záblesky krutě udušené a hašené krví, přece jen se blýskalo na časy. A do této doby se narodil Josef Baják. Sotva trošku povyrostl a vyměnil ve škole kamínek za pero, třeskly sarajevské výstřely, jejichž ozvěna se nesla na evropské bojiště první světové války a po čtyři léta je doprovázel pláč i steny. Až do Přerova je bylo slyšet, i tudy se sunuly přesmutné transporty z front, krutá žeň vojny. Snad pro mnohého jiného chlapce by byla lákavá skutečnost ruchu železničního uzlu, snad by ho lákaly stroje a prostor, který se jimi dá zdeptat, získat, přiblížit. Nu a vidíte, Baják se tehdy, už v ranním úsvitu svého mládí zamiloval do něčeho úplně jiného. Chtěl se naučit zachycovat skutečnost, život, člověka. V prvních chvílích to byla jen tak vnitřní touha, něco, co se nám těžko vyslovuje, ale je to — je to jako vůně z neznámého zdroje, která nás neopouští ani ve snu a pomalu se formuje, zhmotňuje, kapalní, až spadne jako rosa na naše srdce. A tam vyklíčí v pevné předsevzetí a úmysl. Za ním pak následuje čin. Snad tak nějak to bylo u chlapce, jemuž dali na křtu Josef. Nelze hovořit o Bajákovi jako o zázračném dítěti*1, které by na svůj věk nadměrně projevovalo výtvarné schopnosti. Ano, lépe kreslil než ostatní děti ve škole, avšak — a to je nejdůležitější — měl výtvarný cit a smysl pro tvar, v němž je jádro uměleckého díla. To přivedlo Josefa Bajáka do proslavené sochařské a kamenické školy v Hořicích, téměř na úpatí krkonošských hvozdů a velikánů, tam, kde se nám zrodilo tolik výtvarných umělců, tam, kde se talent měnil v pevný tvůrčí řád, kde se sny stávaly tvůrčím procesem a cílem. Tam získal Josef Baják základy sochařského řemesla, po¬svěceného jeho skutečným výtvarným nadáním. Třicátýprvý rok byl jeho vstupem na akademii. Je pravda, že vynikající učitelé dovedou vtisknout svým žákům charakter jejich příští tvorby, že jim dají do vínku kus svých vlastních zkušeností, metody a někdy i stylu. A nebylo by divu, kdyby právě Otakar Španiel, který byl Bajákovým učitelčin, měl na mladého umělce takový vliv. Je pravda, že si Baják mnohé osvojil od velkého mistra, skvělého medailéra, avšak v době zrání dovedl najít svůj vlastní výraz, který odpovídal jeho tvůrčím možnostem, jeho uměleckému a životnímu názoru, jeho přesvědčení. Dovedl získat od Otakara Španiela hodně, mnohému se pod jeho vede¬ním naučil, nejedné zbytečné kličce hledání se vyhnul — a když mistr poznal jeho tvůrčí schopnosti, dával mu již ve škole významné tvůrčí úkoly. Jak se později ukázalo, získal hodně také v medailérské praxi. Vždyť tam dosáhl úspěchu i v mezinárodním měřítku. Už za svého studia byl pilný, jak o tom ostatně svědčí první tak trochu ještě studentská výstava v Praze, v tehdejším Clamm-Gallasově paláci. Tento debut, ne ještě zcela oficielní, byl náznakem Bajákova výtvarného významu, jak jej vidíme a cítíme dnes.
NÁZOR A DÍLO Hovořit s Josefem Bajákem o jeho minulé, současné i budoucí tvorbě, to je v souzvuku s vášnivou, dramaticky stavěnou větou houslového koncertu. Bajákovy oči, skryté, avšak neskrývané za vzdutou hladinou skel, se občas přivírají — bystré pronikavé oči. Přivírají se ve chvílích, kdy chce upřesnit své myšlenky, konkretisovat své představy a dát sílu střely svým tužbám. To už tak bývá, že tvůrčí člověk si zvykne na charakteristický akcent svých myšlenek. Není tak docela snadné zachytit sled jeho názorů, postřehů i útržků hovoru, které mají posloužit k vytvoření jeho uměleckého profilu. Neboť sochař Josef Baják je dynamický
člověk, útočí na myšlenku podobně jako útočí na kámen, na stavební materiál svých děl. Není omylem, zdá-li se, že tak jak tesá sochu, tak vykřesává z bohatého materiálu svých duševních fondů představu i tvar uměleckého názoru a snah. Baják nespekuluje, Baják hluboce a živě přemýšlí, hledá, domýšlí a tvoří. Viděl jsem v jeho ateliéru řadu prací, vzniklých před lety i v době nedávné — a také současné. Baják byl, je a bude realistický sochař. Ve svém tvůrčím rozletu se však ne-uzavíral experimentům, kterými si ještě přesněji*vymezil svou realistickou dráhu. O tom není sporu. Vždyť ani jedna z jeho prací není projevem neuvážené a chtěné schválnosti, není vy¬tvořena proto, aby polechtala, jak se kdysi stávalo neblahým zvykem u některých neodpovědných výtvarníků — znavené a znuděné nervy »konsumentů« výtvarného díla. Baják má za sebou dlouhou cestu sochaře-portretisty, měl proto mnoho příležitostí ověřit si a prověřit vlastní tvůrčí metodu, která se nemohla vyhnout realistickému pojetí modelu. Je samozřejmé, že taková praxe portretisty nese v sobě zárodečné nebezpečí pouhého kopírování skutečnosti, nebo idealisování některých znaků portrétovaného člověka. Někdy vedla tato praxe do slepé uličky neblahého "-fotografického realismu*, který neměl samozřejmě se skutečným uměním nic společného, a stal se můrou, trápící nejen poctivé umělce, ale také všechny lidi, kteří umění milují, Baják odmítl Najády snadnosti, lákající ho do vod na oko líbivého projevu a dal se odhodlaně na svou vlastní cestu odpovědného výtvarníka, který dovede v životě nacházet typické, který se věnuje práci, jež má smysl a společenské poslání. Dokladem toho je mnoho portrétů a hlav lidí, majících významný historický profil, lidí, kterým se zračí ve tváři jejich tvůrčí velikost. Takové jsou hlavy geniálního francouzského sochaře Rodina, básníka Verlaina, hudebního skladatele Verdiho, Boženy Němcové, našeho Jaroslava Haška i jeho portréty současných lidí, jako je na příklad Zdena Václavíková z hranické stavby socialismu. Pod jeho špachtlí a dlátem vznikala také poprsí slavného českého houslisty Josefa Slavíka, spisovatelky Amalie Vrbové-Jiřího Sumína, Jana Blahoslava, komeniologa J. Krumpholce, skladatele J. Čapky Drahlovského i dirigenta Jana Šoupala. Také hudební skladatel Václav Trojan, Otakar Březina, Sergej Jesenin, E. A. Poe, malíři Mervart a Uherek našli v něm svého portretistu. Josef Baják obeslal mnohé výstavy výtvarného umění. Od svého prvního vstupu na veřejnost, přes první soubornou výstavu, uskutečněnou v Přerově, před necelým čtvrt stoletím, členské výstavy Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, jehož je členem, brněnského Bloku i výstav krajského střediska Svazu čs. výtvarných umělců v Olomouci. Jeho práce se hojně objevovaly také v tradičních ^Zlínských salonech-". Bajákův zájem o vývoj výtvarného umění ve světě se projevil jeho studijními cestami do Německa a Francie. Zvláště zdravé kořeny francouzského sochařství i prostředí města světel na Seině, a nejen Paříže, také Remeše i ostatních půvabných měst, pomohly kultivovat Bajákův projev. Francouzské putování a styk, bezprostřední styk s díly minulých i současných francouzských sochařů, to všechno obohatilo jeho umělecký názor a tvorbu. Není náhodou, že láska k Augustu Rodinovi, jednomu z největších moderních výtvarných umělců, sochaři geniálního typu, že tato láska vedla Bajákovu ruku při vytváření portrétu milovaného umělce a dala jí také jistotu v ostatní tvorbě. Ne proto, aby Baják mechanicky těžil z Rodinova odkazu, aby se stavěl do perspektivy epigona, on dovedl tvůrčím momentem načerpat z Rodinova díla poučení pro dílo své. Avšak nejen Rodin, také další francouzský sochař Carpo, či italský Rosso patří do plejády umělců, jejichž dílo zní v tónině sympatické Bajákovi tak, že nejednou čerpá právě z těchto zdrojů. Hodnotí, přehodnocuje, dovede se poučit. V tom je jeho síla. Přemýšlivost sochaře se zračí také v jiné hladině. Je to hladina jeho neustálého zájmu — i když je představován jen studiem reprodukcí — o vývoj a stav současného umění. Bohatá knihovna, soustavné studium pramenů, útok na vrcholy odbornosti. S tím souvisí také zájem o jiné druhy uměleckého, tvůrčího projevu, nikoliv jen o výtvarné umění. Jako protiváha konkrétního sochařského kumštu, pracujícího s tak hmotným materiálem jako je kámen a modelovací hlína, či sádra — zdravě mu slouží poesie. Až rozdychtěná láska ho poutá s
mnoha současnými našimi básníky, avšak srdcem přilnul k E. A. Poeovi, Paulu Verlainovi, jejichž výtvarné obličeje převedl na oplátku za jejich dary slova, do své vlastní výtvarné mluvy.
ZAMYŠLENÍ Zdá se, že Baják bez vášnivé až lásky se nepouštěl do tvorby. Ze musel milovat, seznámit se do nejdůvěrnějších podrobností s modelem a teprve pak jej převedl do prostoru, kde je domovem člověkem přenesený »přetvořený« tvar. Ať už to byli zmí¬nění básníci, hudebníci, vědci, umělci jiných směrů nebo lidé jinak typičtí, lidé tvořiví, jimž sochař věnoval svou pozornost a zaměstnával jimi svou špachtli, či dláto, ať to byli koně, které s oblibou modeluje, všechno svědčí o niterném vztahu. Jsou v životě a tvorbě umělce věci principielního zájmu, věci, které prostě zaujímají plnou pozornost výtvarníkovu. A jsou naopak věci spíše okrajového charakteru, momenty, ke kterým se člověk jen tak »připlete« — a protože má náhodnou chuť nebo příležitost, využije jí k jejich zachycení. Je samozřejmé, že ta první alternativa mluví za sebe, že tam je možno pronik¬nout k jádru, že jen tak vážným a poctivým postupem lze dosáhnout přesvědčivého účinku díla a jeho hodnoty. Tohle je vi¬dět na většině Bajákových děl. Avšak i tehdy, kdy se stal tak trochu náhodným divákem, nezavřel své oči sochaře před ná¬měty, které se mu nabízely. Tak třeba zrovna ta jeho záliba modelovat koně. Jeho půvabně zachycené hříbě v přirozeném — až podivuhodně přirozeném projevu — se vší hravostí a roztomilostí ušlechtilého zvířete? To je vskutku výtvarná »momentka« podivuhodně komponovaná, svěží, bezprostřední a pravdivá. Míru a vkus osvědčí výtvarník zejména v námětech erotického typu. Třeba u aktů. Ještě více však u takových námětů jako je na příklad legendární Leda s labutí. Baják ji vytvořil v sevřené komposici, organickém spojení protichůdných stvoření, které spojuje touha. Náruč Ledy, objímaná a sevřená křídly labutě zkameněla. Kontinenty paží, křídel, ladné labutí šíje — globus nelogické, avšak silné vášně.
LIDÉ ITALSKÉ RENESANCE Není divu, že také velké postavy italské renesance poutaly so¬chařovu pozornost a provokovaly jeho tvůrci schopnosti. Vždyť Josef Baják se nespokojuje jednostranným zájmem. A tak se objevují mezi portréty tak velké postavy, jako je Michelangelo Buonarotti, onen velký tvůrčí duch Itálie, geniální sochař a po¬divuhodný básník. Věrná podoba, avšak také s ní související bouře Michelangelovy tvorby sochařské i básnické. Jaký zdroj pro sochaře, který promyslil a procítil Michelangelovo dědictví, jak skvělá příležitost změřit si své síly na takovém díle. A Ba¬ják se bil o správné pochopení Michelangela, člověka i umělce. Nikoliv hezká tvář, ale tvář se stopami těžkého života, se sto¬pami vášnivého zápasu s hmotou, sebou samým a svými od¬půrci. Michelangelo genius — Michelangelo člověk. Také velký básník patnáctého věku, autor »Božské komedie* a >>Nového života*, člověk a básník hledající smysl života i ne¬utuchající lásku Dante Alighieri našel v Bajákovi svého portretistu. Avšak také negativní postava italské renesance, skřehotavý, asketický mnich Savonarola zaujal Bajáka-sochaře. Asketická, protáhlá tvář, tvář bez radosti, tvář fanatika. Jaký je to úkol! Protiklady těchto lidí, působivé a vyhraněné typy — toť škola života — škola umění.
E. A. Poe — G. Verdi — Van Gogh Horečné oči, klenuté čelo, lebka svědčící o neutuchající tvůrčí energii, to je básník Edgar A. Poe, autor slavného »Havrana-«, či románu ^Dobrodružství Gordona A. Pyma«. Dříve než — a snad právě proto, že se začítal do jeho díla, mohl sochař po¬chopit a ztvárnit podobu onoho velkého básníka a spisovatele. Prohlížel jeho fotografie, četl povídky i verše, přemýšlel a tvo¬řil. Tak vznikl portrét básníka, u něhož jakoby dominoval mo¬zek, horečné oči a tvůrčí zápas, jemuž nic nestojí v cestě. Podobně i nesmrtelný malíř Vincent van Gogh, zamyšlený, po¬někud ve zkratce vyjádřený, přece však bohatý ve výrazu, patří do galerie postav, sochařem vytvořených. Jeho třetí tvůrčí záměr patří hudebníkovi. Giusseppe Verdi, skvělý komponista oper, ve věku vyzrálém, snad resignovaný poněkud. Tak přešel z představy a dokumentárního materiálu do Bajákova díla. Sochař si nikterak nezjednodušil svůj úkol. Naopak. Modeluje Verdiho v cilindru — a to je výtvarný pro¬blém nemalý. Přece však úspěšně zvládnutý, nevšední, jedno z Bajákových vítězství, blížící se klasickému pojetí. Trojice tak rozdílných umělců, trojice pozoruhodných výtvarných děl.
PAUL VERLAINE Ze slunce zbylo jenom na červánek, lekníny bledé pohoupával vánek; jak velké slzy bledé lekníny svítily v řadách tiché hladiny. Samolen, sám, jen bolest stačila mi, bloudil jsem kolem vody pod vrbami. . . I v tomto teskném zpěvu jednoho »z prokletých básníků" Paula Verlaina se snažil najít sochař ozvučnici pro svou tvorbu. — A nejen v těchto verších, které jsou mikroskopickým torsem Verlainova odkazu, také v dalších, někdy šalebně lákavých verších hledal Josef Baják podstatu Verlainova charakteru, kte¬rý chtěl výtvarně postihnout. A tak vznikla Verlainova hlava, tryskající z kruhovitého podstavce jako lávová vyvřelina, nebo tisíciletí rostoucí krápník bizardního tvaru. Věřte, nic akade¬mického, studeného, strojeného, není v tomto kvantitavně ne¬velkém, ale hluboce procítěném portrétu. Verlaine je poněkud starší, než jak ho známe z Fantin-Latouerova obrazu »Roh stolu," kde sedí s dalšími ^prokletými básníky* a přáteli, je však pevnější ve výrazu, než jak napovídá jeho portrét malo¬vaný Eugenem Carrierem a rozhodně ne tak melancholický, jak nám Verlaina představuje fotografie pořízená v Café Fran¬cois v roce 1892. U Bajáka je to Verlaine zamyšlený, vysoké čelo, formované charakteristickou vráskou, básník okouzlený proměnami skutečnosti ve sny, spřádající podivuhodné souvis¬losti několika myšlenkových hladin do veršů mnohdy až narkotisujících. Takový je portrét básníka Paula Verlaina z dílny Josefa Bajáka.
Žena V Bajákově díle zaujímá významné místo žena. Portrétoval jich desítky. Každá z nich má svou svébytnost. Aniž by opakoval prvky, k nimž se u některého portrétu pracně dobral, vždycky vyjíždí k novým nájezdům na nejtypičtější vlastnosti portrétů. I za cenu hledání, i za cenu tvrdého boje s předlohou a s mate¬riálem. Ani u aktů, kde jen těžko se lze ubránit stereotypům, ani to si nezjednodušuje. Dívka, malující si rty — vzpřímeně, ale přirozeně sedící v pokleku na zemi, či klasický akt, i Eva, dívka vzpínající ruce nad hlavu, všude je cítit poctivý zápas o realistické, přesvědčivé zvládnutí motivu. "-Ženský svět* u Bajáka však nezačíná, ani nekončí aktem. Spíše jen spojuje — a docela organicky spojuje — ostatní náměty. Sličná tvář Boženy Němcové, provanula kouzlem její duše, její lidskosti i jejího talentu, tvář s téměř dětským až pohledem, trošinku starostlivou vlnou pod líbezným čelem —
taková je Bajákova Božena Němcová. Nebo spisovatelka A. Vrbová, která psala pod pseudonymem Jiří Sumín. Tu je opět docela odlišný typ ženy. Obličej orámovaný přehustými vlasy, pevná ústa, vy¬rovnaný pohled. A což Bajákova matka! Portrét mnohokrát promyšlený, s láskou vytvářený. Pečlivě proteploval i citlivou rukou, vedenou láskou k ženě, která mu dala život, každý tah její tváře, jen aby ji v modelovacím materiálu co nejpřesvědči¬věji zobrazil. Zena — matka — milenka, žena tvůrkyně, k těm všem obrací Baják své citlivé oko, jim všem naslouchá, aby je pochopil v jejich životě a dal jim to pravé místo ve svém díle.
Protipóly Ne, v umění nelze být jednostranný. Je třeba brát a zachyco¬vat život v celé jeho šíři, beze zbytku. A proto se mezi jeho portréty objevují postavy tak protikladné, jako je básník Mallarmee, do jehož poesie se zaposlouchával, nebo autor »Dobré-ho vojáka Svejka« Jaroslav Hašek, kterého také miluje. Shakespeare a Einstein, Corot a Mácha, Březina a Tizian. A opět to bylo pečlivé studium jejich díla, opět to bylo hluboké zamyšlení nad jejich životem, charakterem. Vždyť jen tak mohl Baják dal pravý výraz autoru Hamleta, či milovanému básníku českého obrození, vědci i proslulým malířům. Kolik životů bylo mu třeba prožít, aby dal živoucí tvar hmotě, jež je, kultivována rukou umělce — představuje.
A KRUH SE UZAVÍRÁ Rodin Zamyslet se nad geniálním sochařem Rodinem který je znám svým okouzlením jižní Moravou, to je vnikat k samé podstatě tvorby. Vždyť právě Rodin objevil pro moderní sochařství nový výraz, dal mu průraznou platnost estetickou i společenskou. Odvážit se portrétovat Auguste Rodina je velká věc. Baják se jí odvážil. Je to těžké proto, že Rodin je opředen téměř legendárními zkazkami, že osvětlit jeho dílo, přiblížit jeho život, o to se snažilo mnoho publicistů a historiků. Jeden z největších his¬toriků umění Antonín Matějček ve své studii o Rodinovi pro¬hlašuje, že »-mluvit o Rodinově umění, znamená pro historika umění kroužiti myšlenkou a slovem okolo díla drahou oběžnice, bez naděje, přiblížiti se k němu na dohled dovolující dokonalé poznání*. A podobně jako u díla, je tomu i s podobou Rodinovou. S životem Rodinovým. Vždyť tento autor ^Kovového věku«, »-Muže s přeraženým nosem«, Balzaca, kouzelného sym¬bolu milenecké lásky »Věčný idol«, geniálního zpodobení ^Evy*, tento umělec a člověk není námětem jen na dosah ruky. Titan a přece člověk-dělník, milující vášnivě svou práci — jak o něm píše Antonín Matějček — tu práci, jež byla dlouho anonymní, poté po léta beznadějná, než zvítězila nad nepochopením, zlou vůlí a malicherností lidskou. Rodin bojoval. A i kdyby někdy zdálo se, že se stmívá nad jeho životem, zvítězil. Pilná práce a vášnivá touha zmocnit se života, zachytit jeho tryskající prameny. To byl Rodin. A tak to také chápe Josef Baják. Snad si při vytváření jeho podoby připomínal i svůj lidský a umělecký — aniž bychom chtěli stavět tyto pojmy proti sobě — díl tohoto života. Snad útočil na jeho výraz podobně jak se útočí na strmé štíty hor. Těžký a nebezpečný zápas. Avšak po jejich zdolání nastává období úchvatného vzruchu, vítězného spočinutí na vrcholu, z něhož je sladko pohlížet na místa, kudy vedla cesta. Bajákův Rodin je vítězstvím, na které nelze nebýt hrdý. A tak se kruh uzavírá. Kruh tvorby sochaře, který je na prahu zralého období svého života a tvorby. Je to kruh, který jsme obhlíželi touto studií, nikoliv uzavřený kruh jeho současného a budoucího díla. Vždyť toto dílo je ještě před ním, a že bude plodné, že bude platné, o tom svědčí práce, kterou se již může vykázat. Kruh se tedy uzavírá, ale tvůrčí cesta jde dál.
PŘEHLED VYSTAV DEL JOSEFA BAJÁKA Souborná výstava ve Valašském Meziříčí 1935. Souborná výstava v Přerově 193G a 1940. Souborná výstava v Náměšti na Hané 1940. Obeslal všechny členské výstavy SVUM v Hodoníně, několik Zlínských salonů a výstavy Bloku moravských výtvarníků v Brně. Obeslal také všechny členské výstavy krajského střediska Svazu čs. výtvarných umělců v Olomouci, výstavy moravských středisk v Brně a Ostravě, pražské Úrody a jeho díla patřila mezi exponáty výstav výtvarného umění ve všech moravských městech. Výstava děl ze stavby socialismu Olomouckého kraje — Olomouc 1952. Mezinárodní výstava medailí v Paříži 1952.
DÍLA VE VEŘEJNÉM MAJETKU Pamětní deska hudebního skladatele Josefa Čapky-Drahlovského (bronz) je majetkem města Přerova - 1936. Pamětní deska prof. Dra Petřivaldského (bronz) - 1946. Pamětní deska Dra Václava Skaláka (bronz) - 1947. Pamětní deska komeniologa Josefa Krumpholce - 1950. Putovní cena S. K. Přerov - 1941. Práce umístěné v okresním museu v Přerově Přemysl Otakar II, Vilém z Pernštejna, J. A. Komenský, Karel starší ze Žerotína, Jan Blahoslav, archeolog Karel Jaroslav Maska, spisovatel F. Slaměník, komeniolog Josef Krumpholc, architekt Telička, entomolog Hudeček. MNV Přerov vlastní B. Němcová, Česající se žena, Hornická tragedie, Maryčka Magdonova, Madonna. Krajské museum v Olomouci má ve svých sbírkách Úderník J. Zdráhal, Zdena Václavíková (portréty ze stavby socialismu). Krajský pionýrský dům v Olomouci Pionýrka, reliéf »Vlast učí svou mládež*. Památník osvobození v Praze Spisovatel Jaroslav Hašek. Ministerstvo školství a kultury Básník Otakar Březina (bronz), Dívčí torso, Mateřství. Krajská galerie v Olomouci Portrét hudebního skladatele a houslisty Josefa Slavíka (bronz), spisovatel Jiří Sumín (bronz), malíř Hilar Václavek (mramor), úderník F. Martinčák (pat. sádra). Krajská galerie v Ostravě Busta dirigenta PSMU prof. Jana Šoupala. Komenského museum v Přerově J. A. Komenský (medaile). Komenského museum v Uherském Brodě J. A. Komenský (medaile).
Josef Baják vytvořil dále medaili pro město Šumperk, Pomník popravených vlastenců pro Rokytnici u Přerova, Pamětní desku umučeným studentům a profesorům přerovského gymnasia, Pamětní desku zaměstnancům ROL v Přerově, zahynulým za okupace. Z náhrobních plastik nutno jmenovati: náhrobek své matce v kamenu, V. Müllerové v bronzu, F. Sumovi v bronzu, rodině Lacinové v kamenu - v Přerově, pí Kociánové v České Skalici, malíři Janu Smítalovi v Olomouci, p. J. Zejdovi v Dolní Loučce.
Obrazová část
Slovo úvodem... V letošním roce uplynulo 100 let od narození přerovského rodáka, akademického sochaJosefa Bajáka. U této příležitosti uspořádalo Muzeum Komenského v Přerově, p. o. retroaktivní výstavu, mapující téměř padesát let jeho sochařské činnosti. Podstatnou část výstavy tvoří díla z majetku muzea, doplněna o práce ze soukromého vlastnictví Ing. Lubora Sobotky z Přerova, blízkého přítele Josefa Bajáka. Muzeum Komenského v Přerově, p. o. ; vlastní největší sbírku Bajákových prací v republice. Jedná se především o sádrové studie jak volně plastiky, tak plaket a medailí. V menší míře jsou zastoupeny práce vytvořené v paletě hlíně a v bronzu, a také čtyři grafické listy. Celkem muzeum vlastní více než 270 kusů Bajákových prací. Převážná většina jich byla zakoupena v letech 1982 a 1983 z majetku sochařovy manželky Boženy. Zajímavé jsou zejména jeho skici k nerealizovaným zakázkám : varianty studií sochařských děl, vytvářené velmi uvolněným rukopisem. Bajákova písemná pozůstalost se nachází v majetku Okresního archivu v Přerově. Obsahuje nejen životopisná data, ale jsou zde zdokumentovány i sochařovy názory, myšlenky, reflexe soudobé společnosti a rovněž také poznámky týkající se některých konkrétních děl. Těchto pramenů bylo využito nejen při přípravě katalogu, ale rovněž i v rámci realizace výstavy. (SOkA Přerov, Pozůstalost Josefa Bajáka, kari. 1-26.) Josef Baják se svými exteriérovými pracemi intenzivně podílel na výtvarné podobě města Přerova. Z tohoto důvodu byla jeho vzpomínce „zasvěcena" pamětní síň, kde je jednak představen úzký výběr sochařovy tvorby, jednak díla Bajákova blízkého přítele, o generaci staršího malíře Augustina Mervarta. Místnost nese název „Pamětní síň Augustina Mervarta a Josefa Bajáka" a nachází se v přízemí pravého křídla přerovského zámku. V souvislosti s touto výstavou a souběžně připomínaným výročím 750 let od povýšení Přerova na město Přemyslem Otakarem II. realizovalo Muzeum Komenského v Přerově, p. o. odlití čtyř Bajákových plastik do bronzu. Jednalo se o dvě drobné busty J. A. Komenského, bustu Přemysla Otakara II a plastiku s názvem Hlava muže 1965. Zejména posledně jmenované práce si autor velice vážil a v průřezu jeho tvorbou ji lze považovat za jednu z přelomových.
Sochař Josef Baják se narodil 20. února 1906 v Přerově jako předposlední z pěti dětí v rodině železničního zřízence a později strojvůdce Josefa Bajáka. Rodina se často stěhovala, nejprve v rámci Přerova , a později, v roce 1910, do Čejce. Místo si Bajákův otec vybral nejen z touhy založit si menší hospodářství, ale zejména pro lepší dostupnost do svých rodných Násedlovic, kde žila většina jeho příbuzenstva. V roce 1915 se rodina stěhovala zpět do Přerova, což bylo vyvoláno otcovým přeložením, jak Baják uvádí, pro jeho levicové smýšlení a tím zůsobené neshody s nadřízenými. Ačkoli byli oba Josefovi rodiče vychováni v katolické víře, tak otec postupným příklonem k myšlenkám socialismu opouštěl katolickou víru a dopracoval se až k naprostému antiklerikalismu. Josef Baják starší byl do roku 1921 členem sociálnědemokratické strany a od roku 1921 členem a spoluzakladatelem komunistické strany v Přerově. Otcův příklad, vlastní hloubavá, citlivá a přesto racionalisticky založená povaha a zejména osobní zážitky z hodin náboženství jak v Čejči, tak v Přerově, přivedly rovněž mladého Josefa Bajáka zcela do opozice vůči katolické církvi. Vnitřní polemika s katolickými dogmaty, kázání morálky a její následné porušování samotnými kněžími v něm probudila téměř odpor k čemukoli církevnímu. Vedle otce, kterého měl ve veliké úctě, se na ovlivňování jeho názoru podílel bratr Jan. „Největší vliv na chápání přírody, na obohacování a tvoření mých názorů měl bezesporu jedině můj bratr Jenda. Co příběhů a různých příhod jsme prožili s tímto o dva roky starším bratrem, který mne stále poučoval a vedl vždy k lepšímu, dokonalejšímu způsobu života. "Výchova v rodině mu předala hluboké mravní zásady, jejichž porušování velice nelibě nesl, ale jež i jemu samotnému přivodily značná duševní muka vycházející z vědomí, že není schopen dosáhnout ideálu, který si sám určil. Základní kritéria, jimiž posuzoval vše kolem sebe byly základní principy humanity a zejména spravedlnost a touha po rovné společnosti. Později převáděl tato hodnotící kritéria i do profesního života, kdy se neubránil podle charakteru umělce posuzovat, ne vždy objektivně, kvality jeho díla. První sochařské školení získal Josef Baják jako pomocník v dílnách Františka Mádleho, kde pracoval v letech 1920 - 1928. V roce 1929 nastoupil na Průmyslovou školu sochařsko kamenickou v Hořicích. Zde jej modelování a kreslení vyučovali sochaři Václav Suchomel, Antonín Mářa a Jaroslav Plichta. Školu v té době řídil Ing. Václav Weinzettl. Zejména na Václava Suchomela Baják vzpomínal s velkou úctou. Léta strávená na hořické škole považoval Baják za přípravku na studium na pražské Akademii výtvarných umění. U přijímacího řízení uspěl, ale byl, stejně jako ostatní studenti, přijat nejprve na půl roku na zkoušku. O prázdninách před nástupem na Akademii pracoval v ateliéru olomouckého sochaře Julia Pelikána. Na tuto dobu vzpomíná: „Práce byla velmi namáhavá a také zodpovědná. Prováděl jsem v hoňckém pískovci památník do nějakého moravského venkovského města. Tento památník představoval stojící venkovskou ženu se sepjatýma rukama, u jejichž nohou leželo dítě před křižem s vojenskou helmou. Socha měřila asi 240 cm. "Jednalo se pravděpodobné o Pomník padlým v Pňovicích. Studia na pražské Akademii započal v roce 1931 v ateliéru Otakara Španiela na oboru sochař a medailér. Španielovým školením získal Baják vklad pro svou vlastní sochařskou dráhu, který neopouštěl ani v pozdních letech. Po vzoru svého učitele důsledně dbal na dodržování jednoho ze základních principů sochařství, a to trojrozměrnosti. Ačkoli si Španiela po umělecké stránce velmi vážil, značné výhrady měl k jeho způsobu výuky. Neustálé studium jediného modelu, zpravidla portrétu, bez systematičtější korekce vedlo ke značné nespokojenosti studentů, jak vyplynulo z Bajákovy vzpomínky: „Jisto je jen, že Španiel nebyl velkým nadšencem pro modelování u a postav, tak jak to hodně a skoro výhradně stále modelovali žáci u prof. Kafky. To v jim skutečně záviděli, a také ke konci roku jsme měli možnost pozorovat kolik u Kafky žáci již mají odlitých prací pro výstavu a většinou samé velké v životní velikosti akty, tím co u nás bylo ulito jen několik hlav. Stále se nám zdálo,
že Kavková školu je lépe vedena že Kafka se více a také přátelštěji chová k svým žákům a tyto že více naučí než náš profesor". Přestože soustavné dlouhodobé modelování hlav v době studií měl Baják •- /načne neoblibě, schopnosti získané na škole mnohokrát zúročil ve své vlasti tvorbě, kdy vytvořil desítky sochařských portrétů známých osobností a svých přátel. Při modelování si vždy pomáhal nejen fotografickým materiálem, ale důkladnou studií dané osobnosti, čímž se vyhnul otrockému akademickému překreslení pouhé podobizny, ale snažil se dostat i pod povrch k jádru portrétovaného. První Bajákova veřejná prezentace proběhla u příležitosti školní výroční výstava v červnu 1934 v Clam - Gallasově paláci. V tomtéž roce získal na doporučení vedoucího profesora Otakara Španiela čestné uznání a ve stejném roce požádal stipendium umožňující studijní pobyt ve Franci. Toto stipendium, které pódii jak Otakar Španiel, tak Oldřich Stefan i rektor Akademie Max Švabinský tak nebylo Bajákovi přiděleno, údajně pro osobní spory prof. Španiela s čelními představiteli Akademie. Do Francie odjel až v roce 1937 a v pozdějších letech hodnotil tuto dobu jako nejšťastnější období ve svém životě. 'Kdyby mne doma nečekala má hodná nemocná sestřička, tak jsem nikdy již domů nepřijel. " Po ukončení vysokoškolských studií se vrátil do Přerova a setrval zde až do své smrti v roce 1980. Zařídil si v Přerově ateliér, kde modeloval portréty svých přátel a drobnou plastiku. Na živobytí si vydělával náhrobními sochařskými pracemi pro přerovský hřbitov. Svou první výstavu v Přerově uspořádal v roce 1936 společně s přítelem malířem Richardem Uherkem. O rok později se, poprvé ve svém rodném městě, představil veřejnou zakázkou -vytvořením pamětní desky Josefa Čapky Drahlovského. Původní Bajákova koncepce desky- hlava Čapky Drahlovského uzpůsobená jako volná bronzová plastika na bronzové desce se z finančních důvodů nerealizovala. Proto se Baják nakonec rozhodl pro nízký reliéf na žulové desce. Koncepci volné plastiky s deskou uplatnil poprvé až v roce 1961 na pamětní desce Klementa Gottwalda, umístěné na přerovském Spolkovém domě u příležitosti 40. výročí založení KSČ v Přerově. Již na Bajákových raných dílech je patrný cíl jeho výtvarného směřování. Vždy pracoval s reálnými tvary. Využívání viděné skutečnosti a její přetváření ve svébytné umělecké dílo bylo alfou a omegou sochařina uměleckého názoru. Počáteční ovlivnění civilismem a sociální tématikou umocněnou jeho levicovými názory se projevuje nejen ve formální stránce ale i námětově (Portrét matky - 1933, Portrét sestry Anny - 1935, Hornická tragédie - 1938 a další i. I když se ve své tvorbě nebránil tvarovému zjednodušení -jako v případě Ledy s labutí z roku 1936 - vždy v práci zachovával určité reálné prvky, které pomáhaly k čitelnosti a snazšímu pochopení díla konzumentem. Tyto tendence mu byly vlastní již od raného dětství, což ilustruje Bajákova vzpomínka na svého otce. který mu skládal z papírových čtvrtek koníky. „Při práci jak koně dělal, přemýšlel jsem o účelu tohoto papírového koně. Byl na hraní, ale přesto, že ještě nebyl udělán, připadal mi jako bych si měl hrát s předmětem, který nemůže vzrušit můj zájem a byl mi lhostejný. Co s ním ? Toužil jsem po dřevěném koni, jakého jsem viděl u sousedova chlapce. Houpací kůň byl touhou veliké většiny chlapců a tím větší radost vzbuzoval, čím více splňoval svým tvarem skutečnost (...) Papírový kůň mne neuspokojoval, nedovedl ve mne vyvolat představu skutečnosti. Tento papírový kůň byl koněm jen podle jména, jinak s koněm neměl nic společného. Papírový kůň nemohl ve mne vyvolat nadšení, představy ovládání silného tvora, krásného tvora. Když jsem se díval na papírového koně vznikaly ve mně otázky při pohledu na hlavu, tělo, nohy apod. Co toto má společného s koněm ?" Láska ke koním zůstala Bajákovi po celou dobu jeho umělecké dráhy, jak dokládají jejich četné volné studie v nižných pozicích vytvářené nejen jako volné plastiky. ale později převedené také do grafických technik. V roce 1935 byl přijat za člena Sdružení výtvarných unit u moravských v Hodoníně, což mu umožnilo prezentovat se na každoročních výstavách sdružení. V rámci Středomoravské výstavy, uspořádané v Přerově v roce 1936. byly svými díly zastoupeny i všechny moravské
umělecké spolky. Mimo vlastních prací, prezentovaných na této výstavě, se zde Baják podílel i jinak - ] lidovou stranu vytvořil alegorický vůz. Základní názor legitimizující fyzickou existenci uměleckého díla si vzal z filozofie antického Řecka. Cílem uměleckého díla je pro něj jeho působení na člověka a následné spolupodílení se na vytvoření dokonalé lidské bytosti -Moje největší touha byla zobrazit člověka tak, jakým skutečně je a byl jak ho ještě nikdy nepoznal zobrazeného." Hlavním kritériem pro něj principů humanity. Díky svému racionalistickému založení zcela odmítal existenci posmrtného života a jakýchkoli nadpřirozených úkazu. Vždy hledal vysvětlení na základě rozumového chápání a hmatatelných jevu. Z toho důvodu se v jeho tvorbě téměř nevyskytuje církevní plastika. Výjimku představuje pouze kamenná socha sv. Antonína pro hraběte Podstatského z Veselíčka vytvořená v roce1943. Pískovcový reliéf Panny Mane pro kapličku pod přerovskou nemocnicí z roku 1941, dnes obě zničené vandaly, a několik dalších drobných prací. V období hrůz druhé světové války, umocněné navíc smrtí mladší sestry Anny i. začal poprvé pociťovat ztrátu smyslu života. S traumatem této války se vyrovnával po celý život. V letech 1946 a 1947, vystavoval Josef Baják na dvou výstavách Svazu moravských výtvarníku se sídlem v Brně, tzv. Bloku. Po roce 1948 se stal členem nově založeného Svazu československých výtvarných umělců s ústředím v Praze. Svými díly obesílal všechny členské výstavy krajského střediska v Olomouci a výstavy moravských středisek v Brně a Ostravě. V rozmezí let 1949 -1950 vytvořil na přání přerovského Sokola nadživotní sochu prezidenta T. G. Masaryka. Z politických důvodů však nedošlo k realizaci v materiálu, nicméně sádrový model nebyl zničen, ale rozřezán a uložen do beden. Díky přerovským občanům Karlu Rosmusovi , Stanislavu Uvírovi a Miroslavu Hužvíkovi se uschoval nejprve v prostorách přerovského muzea, přerovské staré radnice a později v budově jedné z přerovských mateřských škol. Po revoluci v roce 1989 byl model nalezen a umístěna v prostorách Muzea Komenského. Ztrátu iluzí o existenci lidské mravnosti a humanity, způsobené válkou si Baják kompenzoval silnou vírou v socialismus a s ním spojovanou možností vytvořit spravedlivou společnost. Pečlivým studiem Lenina a filozofických spisů Karla Marxe a Bedřicha Englse se utvrzoval v přesvědčení, že je možné tyto ideály uskutečnit. Nejen levicové smýšlení, ale zejména výtvarný názor, jehož formální stránka vždy opírala o realitu, jej předurčily k tomu být jedním z mnoha nositelů estetiky socialistického realismu, ačkoli s jeho radikální formou od počátku polemizoval. Bajákovy tradicionalisticky zaměřené, nekonfliktní a pro širší veřejnost přijatelné práce v podstatě nevybočovaly z běžného regionálního standartu. Otázkou však je, jakým směrem by se jeho tvorba ubírala, kdyby zůstal v roce 1937 ve Francii. Pravděpodobně, vzhledem k Bajákovu naturelu, by však jeho uměleckému názoru k prudším zvratům nedošlo. Prvotní nadšení pro kolektivní budování kulturní společnosti, jejímiž pilíři měl být „dělník, vědec a umělec" (Maxim Gorkij) brzy vystřídal pesimismus plynoucí z poznání pravé podstaty kolektivizované společnosti a marnosti kolektivní práce. Na toto období Baják později vzpomíná: „Velké možnosti poznání charakterových vlastností, o jakých se mi nikdy nesnilo, u výtvarníků, jsem měl ne zrovna radostné při tak zvaných skupinových pracích. Sám jsem byl požádán pracovat na společném díle, a to třikrát, a třikrát jsem byl podveden tím nejhorším způsobem. Na všechny tyto skupinové práce jsem velmi těžce finančně doplácel. Přátelé, ke kterým jsem měl bezvýhradnou důvěru, mne tak šeredně zklamali, že jsem byl naprosto vyléčen z touhy po další skupinové práci." Zde se jednalo zejména o pomník Klementa Gottwalda v Šumperku, na kterém dělal v roce 1954 se sochařem Janem Urbanem. Je zajímavé sledovat vývoj myšlenkových a názorových postojů Josefa Bajáka v rozmezí od počátku 50. do konce 60. let. Zde je nejvíce patrný posun od utopistických ideálů a víry v
nové společenské zřízení, které nejlépe dokumentuje Bajákův dopis manželce Boženě ze politického školení na zámku Dobřichově v únoru 1952. Na čtyřech stranách dopisu se nadšeně zmiňuje > programu školení a lituje, že tento kurz, jehož je všem zapotřebí, trvá pouze tři týdny. Dopis končí slovy: „Tak zatím srdečný pozdrav Práci cest a Pětiletce zdar. " J průběhu dalších let jeho víra, že nové zřízení utvoří mravně dokonalého člověka a s ním lepší společnost postupně opadala. Jak si poznamenal do deníku roce 1958: „V tomto roce (1949, pozn.aut.) se počalo naprosto nekompromisně odsuzovat všechno umění nesocialistické a začal se předepisovat socialistický realismus. Přes všechny schůze, přednášky a školení tomu jen velmi málo umělců rozumělo a také ve všech časopisech výtvarnických se psalo všemi „kunsthistoriky", kritiky a různými pisálky jak vlastně má toto nové umění vypadat, ale nakonec se poznalo, že li kunsthistorikové, kritici a pisálci tomu nejméně rozuměli. (...) Také do Olomouce přijížděli malíři, kteří mi připadali jako Betlémská hvězda, která jde oznamovat Spasitele. Byli to hlavně z Prahy tito naši hlasatelé, a poslouchal je bylo skutečným utrpením. Po 20. sjezdu strany v Sovětském vazu byli tito naši hlasatelé nového umění většinou zesměšněni a odsouzeni. Bylo jim vytýkáno, že vedli umění na scestí. " Z uvedeného je patrné, že zde dochází u Bajáka ) pokus distancovat se i ve svých soukromých zápisech, sloužících mu až do 70. let jako nástroj vnitřní očisty, od tohoto „sejíti na scestí". Výběr témat, jež by se dnes dala považovat za ideová a tendenční, vycházela : Bajákova upřímného přesvědčení a jejich zpravidla nižší výtvarná kvalita byla .působena snahou vyhovět přání zadavatele. Po listopadu 1989 byla většina z nich : ideových důvodů odstraněna, ačkoli po výtvarné stránce se nejednalo o podřadné práce. V Přerově tak zůstala socha Rudoarmějce, jež patří k Bajákovým horším dílům, zatímco portrét Julia Fučíka, ač řemeslně velmi kvalitní, byl : původního místa na Palackého ulici odstraněn. Tento portrét modeloval pod-e kresby Maxe Švabinského, jež tím v podstatě vytvořil ikonografický typ mladé-IO nadšeného revolucionáře. Stejný záměr sledoval ve své koncepci i Baják. V průběhu jeho tvorby se často opakoval motiv ženy jako matky a nositelky života. V tomto Baják spatřoval hlavní úlohu ženy ve společnosti a neuznával ženský přínos na poli intelektuální činnosti. Nenacházel žádnou souvislost s ženou jako dárkyní života a ženou vzdělanou a usilující o jiné postavení ve společnosti, jak dokládá jedna z jeho úvah na toto téma: „Zatímco u muže můžeme pozorovat hluboké rozdíly v inteligenci vytvořené vzděláním, prostředím apod., u ženy pozorujeme, že její duševní schopnosti mají stále své meze a ve všech společenských třídách zůstává stejná. Dáma, pradlena, děvka, milostpaní duševně tvoří beztřídní společnost. "Zde lze také hledat vysvětlení, proč se v jeho tvorbě téměř nevyskytuje portrét emancipované ženy. Výjimku tvoří pouze busta Boženy Němcové'vytvořená pro obec Žeravice, spisovatelky Amálie Vrbové (alias Jiří Sumín), nebo Maryčky Magdonovy. Ve všech těch-;o případech se jednalo o objednané práce a Baják přesto, že si zejména Boženy Měničové nesmírně vážil a uznával její odkaz českému národu, ji vytvořil spíše jako zženštilého mladíka než jako krásnou oduševnělou ženu. Žena se v jeho tvorbě objevuje hlavně jako esteticky dokonalý artefakt s důrazem na reprodukční úlohou a sexuální přitažlivost. Tyto práce také patří, zřejmě díky jeho skutečně upřímnému a z nitra pramenícímu pocitu, v oblasti volné plastiky k nejlepším. Podobný příklad představují sochařské portréty osob jemu skutečně blízkých. Vedle portrétů, ženských aktů a prací s motivem mateřství se v jeho tvorbě nachází několik příkladů volné plastiky s motivem zvířat, zejména koní. Antomii koní Baják studoval nejen v reálu, ale i na dílech velikánů dějin umění, a to jak malířských, tak sochařských. V roce 1957 byla v Přerově vypsána soutěž na pomník Františka Raše. V této soutěži se Josef Baják utkal s olomouckým sochařem Vladimírem Navrátilem. Navrátilův idealizovaný portrét námořníka nakonec zvítězil nad Bajákovým skutečným portrétem Františka Raše v autentické uniformě námořního důstojníka. Tato zakázka stála u zrodu nepřátelství mezi Josefem
Bajákem a Vladimírem Navrátilem, což se odrazilo v dalších Bajákových vztazích směrem k olomoucké pobočce SČSVU. O Bajákovu bustu Františka Raše nakonec projevil zájem Památník Osvobození v Praze. Pomník Františka Raše nebyl jedinou prací, na které se chtěl Baják podílet a která se nakonec z různých důvodů nerealizovala. Mimo jiné lze uvést Lišku z pomníku Leoše Janáčka na Hukvaldech (1959), sochu Dělníka s Niké Samothráckou před Dům kultury Petra Bezruce v Ostravě (1960), sochu Dělníka s praporem pro Žerotínovo náměstí v Přerově (1961), bustu Karla staršího ze Žerotína tamtéž (1968), Schoulenou" pro školu v Horní Moštěnici (1963) a další. Způsoby zadávání veřejných zakázek, znemožňování soukromého prodeje vlastních děl a samotná existence schvalovacích komisí Bajáka zcela vyléčila z iluzí o dokonalém společenském zřízení. Nekritizoval však socialismus, ale současného člověka, který jej tvoří. „Nechceme jako tvůrci socialismu pracovat a zlepšovat poměry jen několika jednotlivcům, nebol! to v kapitalistickém státě dělají také a my socialisté považujeme za nespravedlivé, aby mohli žít slušné lidsky jen ti jednotlivci. Pokud budou rozdíly v hospodářských poměrech a jedni placeni lépe a druzí mizerněji, nemůžeme mluvit o odstranění třídní společnosti a také ne socialismu, tím méně komunismu. " Ve vývoji soudobé socialistické společnosti velice záhy spatřoval paraelu s jím tak opovrhovaným bigotním katolicismem. Manipulování s masami se mu z podstaty jeho povahy příčilo a vždy upřednostňoval vlastní úsudek a rozumové zhodnocení situace. S patřičnou důsledností až do konce svého života studoval díla Kanta, Nietszeho, Marxe, Englse, Darwina a dalších, v nichž hledal odpovědi na otázky o smyslu lidského bytí. Soustavná polemika s jedním, druhým a všemi dohromady vedla u něj k myšlenkovým zvratům a soustavnému popírání sebe sama. Za tím vší sledoval jediný cíl nalézt uspokojivou odpověď na otázku o smyslu vlastní existence, možnostech osobního, mravního a tím i uměleckého růstu a s tím spojeného působení prostředí na jednotlivce. Jestliže v roce 1961 tvrdil: "Kdyby člověk si mohl vytvořit lakový život, aby mohl uplatnit a realizovat své duševní projevy, které slouží lidstvu JI /clu) duševní pozvednuli a zdokonalení, přičemž by ovšem mohl dál konat své povolání, tak by skutečně se mohlo říci, že, život má skutečně jakýsi individuální smysl. Píši individuální proto, že každý člověk má svůj vlastní vytvořený život odlišný od druhého tak jako odlišná je podoba práce od druhého. Jestliže chce někdo vnutit svůj názor druhému s odůvodněním, že jeho názor je nejlepší, lidstvu nejprospěšnější, ihned si uvědomíme, že máme před sebou zrůdu přírody, která jsou –li podmínky příznivé, získává postupem moc nad svým okolím, která se může stále rozšiřovati a tato zrůda stává se pak neštěstím a utrpením pro lidstvo, které ovšem se jinak nemůže zbavil. ", v roce 1964 si poznamenal: „Já sám jsem kdysi skutečně jako syn dělníka věřil, že to ti rozsévači socialismu a kandidáti komunismu myslí vážně. Můj otec tomu také věřil. ", v roce 1965 pak došel k závěru, že: „Lenin byl naivním snílkem a vždy až dlouho po realizaci svých rozumových výplodů si ujasnil, že se snaží o realizaci nesmyslů. ", tak po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se své víry v možnost spravedlivé socialistické společnosti zbavil nadobro, když prohlásil: „Lež a podvod je životním obsahem marxismu. " Pocit beznaděje a totální nesvobody jej popouzel nejen ve vlastní tvůrčí práci, ale i v běžném životě. Toto se ještě více vystupňovalo, když se v roce 1963, díky svému švagrovi pracujícím na anglickém velvyslanectví, dostal na měsíční studijní cestu do Londýna. Je pozoruhodné, že tyto duševní pochody se nijak zvlášť neprojevily v jeho tvorbě. Bajákovo sochařské dílo je jak ve výběru námětů, tak v umělecké formě v podstatě celistvé, bez větších zlomových momentů. Nikdy neopustil své umělecké idoly. Vedle velkých antických a renesančních sochařů, jejichž tvorbu považoval za nepřekonatelnou, si nesmírně cenil prací Augusta Rodina nebo Aristida Maiolla, z českých pak Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursy a svého vysokoškolského profesora Otakara Španiela. Na konci 60. let dokázal najít kvality i v díle jím dříve opovrhovaného Otto Guttfreunda. Dá se ledy říct, že ideové jádro, ze kterého
čerpal hlavní východiska pro své tvůrčí i názorové postoje historicky spočívá, mimo nedostižný ideál antického světa, v 19. a na počátku 20. století. Díky přesvědčení, že umění dosáhlo svého vrcholu již před 2000 lety, necítil potřebu tvůrčího experimentu, ale vždy sledoval především účel, pro který danou věc tvořil. Nic není nahodilé a vše je podřízeno, pokud nejde o potřebu dostát požadavkům objednavatelovým, racionální úvaze. „Ve své tvorbě jsem se nejčastěji obracel na takové motivy, které mi byly blízké, sympatické a na kterých jsem mohl řešit určité duševní znaky, projevy, vlastnosti a charakteristické rysy. To ovšem neznamená, že mi bylo toto za každých podmínek ve své tvorbě umožněno. V každém případě ale jsem vždy přistupoval ke každému dílu se vší zodpovědností a svědomitostí. Díla, která podléhala v době tvoření mnoha porotám, a to často lak odlišným od sebe, nepřinášela vždy mé uspokojení z tohoto tvoření." Dá se říci, že si lak vytvářel vlastní dokonalý imaginární prostor a práci považoval za bezpečné útočiště před okolním světem. Odklon oficiální umělecké kritiky od socialistického realismu vedl v 60. letech k odmítání realistických tendencí ve výtvarné tvorbě a odsouval Bajáka mimo zájem oficiálního umění. Demonstrativní distanc od stalinského kultu osobnosti vedl k preferování nového „moderního", tedy abstrahujícího umění. Baják byl sochařem klasických forem před rokem 1949 a zůstal jim i po pádu vlády socialistického realismu, přesto oficiálním požadavkům kladeným na „pokrokovou" tvorbu nevyhovoval. Nebyl odpůrcem abstraktních tendencí v sochařství a znal podoby soudobého světového sochařství, přesto se s tímto výtvarným názorem neztotožňoval. „Nikdy za žádných okolností se nenechám ovlivňovat všemi destruktivními názory ve výtvarném umění a budu se řídit vždy jedině jednou cestou a to cestou humanismu. "V abstraktním projevu nenacházel smysl a pátral po účelu, k němuž taková práce směřovala. Oceňoval původnost a originalitu díla, ale zásadně odmítal sochaře, u nichž se zvraty v tvorbě projevovaly vždy s oficiální poptávkou. Jestliže se u Bajáka projevovaly částečné odklony od jeho výtvarného názoru směrem k abstrakci byly v jeho tvorbě způsobeny opět stejnými vnějšími tlaky, jakými byl v 50. letech diktát socialistického realismu. V době tvůrčí práce na těchto plastikách si vždy poznamenával, že používá „abstraktní formu", čímž v podstatě dával najevo své vnitřní neztotožnění se soudobými proudy. Přesto lze tyto práce považoval za ukázku jeho vrcholné sochařské dovednosti. V těchto případech více než kdy jindy si musel dát záležet na precizním budování kompozice díla. Nikdy se však nepokoušel pracovat s jinými než klasickými materiály a odsuzoval jakékoli experimenty jako téměř „znesvěcení" sochařské práce. Trnem v oku mu byli zvláště dadaisté, jejichž výtvarný názor považoval za projev duševní zaostalosti a méněcennosti. Neúnosné podmínky a protivenství, které pociťoval ze strany olomoucké pobočky SČSVU znechucovaly Bajákovi tvůrčí prostředí natolik, že v roce 1963 nastoupil do civilního zaměstnání jako archivář Okresního archivu v Přerově. V roce 1964 mu bylo současně nabídnuto místo učitele výtvarné výchovy na přerovské Lidové škole umění. Baják obě místa přijal a vykonával je současně. Po krátkém čase s archivem ale rozvázal pracovní poměr a věnoval se pouze sochařské tvorbě a učitelování na „lidušce", a to až do nástupu do penze v roce 1969. Z období jeho pedagogické činnosti pocházejí rovněž jeho grafické listy, zpravidla linoryty a suché jehly, většinou se zvířecími motivy. I v grafických technikách nepopřel svůj výtvarný názor. V linorytech Ráj zeber nebo Před útokem využívá principů op-artu aniž by se však zbavoval předmětnosti. V celkovém pohledu na Bajákovu sochařskou produkci působí jeho tvorba, díky touze vyrovnat se klasickým antickým sochařům, poněkud svázaným dojmem. Absence lehkosti a nadhledu však vychází přímo z podstaty Bajákovy povahy. Jedinou svobodu, kterou si v práci dopřával, je možnost řešit určité téma za použití výtvarných metod svých velkých sochařských vzorů. Baják se bránil tomu být epigonem, přesto je inspirační zdroj u řady děl zcela evidentní. Po této stránce nelze v průřezu jeho tvorby najít přímou vývojovou linii, protože Baják se k těmto principům vracel zcela vědomě a s rozmyslem. Zejména jeho
plastiky s námětem ženy nebo mateřství se vyznačují řadou stylů. Baják se bránil vlastní sochařské „manýře" a chtěl, aby varianty jednoho námětu působily jako práce několika nikou. Přesto vlastní rukopis neztratil. Určitý zlom v jeho tvorbě nastal před polovinou 60. let a vyvrcholil Hlavou muže 1965. Tehdy, opět zcela promyšleně, začal ustupovat od dřívějších koncepcí sochy jako monolitu a prosazovat do sochařského díla ještě čtvrtý rozměr. Dá se říci, že výdobytky moderního sochařství se v Bajákově tvorbě projevují se zpožděním několika desetiletí. Zde se plně do jeho tvorby promítla nejen vlastní konzervativní povaha, ale i stejně konzervativní prostředí, ve kterém po celý život žil. Zatímco ve volné plastice se Baják s námelem vyrovnával r;\ použili nižných stylů, v medailérské práci, která představuje svébytnou část jeho tvorby, zachovával ve způsobu provedení zcela klasický přístup. Virtuózní techniku převzal studiem děl Otakara Španiela. Ačkoli je dnes Baják ceněn zejména pro své medailérské schopnosti, k tvorbě plaket a medailí se na Akademii dostal jen zřídka, jak naznačil v jedné ze svých vzpomínek: ..Začal jsem jedno odpoledne modelovat nízkou plaketu asi 60 cm vysokou a 50 cm širokou s námětem Běžec se vrhá do cíle. Když jsem asi třetí nebo čtvrtý den modeloval tuto plaketu, chodili se někteří žáci dívat do našeho ateliéru jako vždy, a také se zastavili u mého nízkého reliéfu. Několik žáků z posledního ročníku mi radilo, abych to bud' nedělal, a nebo jestli to chci dokončit, určitě neukazoval Španielovi. Bylo mi řečeno, že ten kraval jsem ještě neslyšela to jeho řádění, až to uvidí. To ovšem byly řeči, kterým jsem nemohl rozuměl. V žádném případě to ovšem nebylo žádné povzbuzení. Odpověděl jsem jim, že jsem si plně vědom, že lato plaketa nemůže být tak dokonalá jako kdyby ji modeloval Španiel, ale každý že musí začít, a kdybych tuto plaketu uměl dokonale vymodelovat, pak bych nepotřeboval studovat u Španiela, abych se to naučil. Poněvadž moji spolužáci, i ti nejstarší co zde končili poslední rok poznali, že mi to nevymluví a já to určitě Španielovi předložím, nechali mne na pokoji. Nyní jsem přece jen ale začal uvažoval, a co mi bylo velmi nápadné a podezřelé, že jsem nikdy za celou dobu neviděl modelovat medaili anebo plaketu. Na práci jsem si dal velmi záležel a plakety jsem modeloval již v Hořicích a také doma. Měl jsem již určité zkušenosti o stavbě nízkého reliéfu. Představoval jsem si, že mi Španiel vytkne určité chyby a nedostatky o kterých nevím, a poradí mi, jak mám, dále pokračovat. Španiel přišel a jak zahlédl mou plaketu, začal řval jako pominutý a zesměšňoval mne i práci, a abych celou záležitost neprotahoval, seřízl jsem plaketu a vhodil do bedny. Dostal jsem ponaučení a také až do konce studií na Akademii jsem již medaili anebo plaketu nemodeloval. " Přesto je z Bajákovy tvorby patrné, že byl pozorným žákem. Bajákovy medaile se vyznačují precizností a měkkostí v provádění nízkého reliéfu. Ačkoli jej na Akademii modelování hlav značně obtěžovalo, zvyk vymodelovat si nejprve hlavu před převáděním portrétu do podoby plakety nebo medaile zůstal Bajákovi, po Španielově vzoru, po celou dobu jeho umělecké dráhy. Vždy se snažil, aby i medaile měla třetí rozměr a nestala se pouze rytým dvojrozměrným obrazem. Podle Španielova příkladu říkal těmto medailím „placky." Zvláště na sklonku života odsuzoval soudobou medailérskou produkci pro její placatost a malou schopnost práce v nízkém reliéfu. První medailí, kterou Baják dělal na zakázku byla medaile k příležitosti 20. výročí popravy Slavomíra Kratochvíla v roce 1934. Baják vytvořil návrh na oboustrannou medaili, kde avers měl tvořit Kratochvílův portrét a revers Smrt Ikara. Tato medaile se však z finančních důvodů nerealizovala. Lépe již dopadla medaile pro přerovský Klub přátel umění. V roce 1945 pro tento spolek Baják vytvořil medaili s názvem Vítězství. Medaile představující Vlast vkládající meč do pochvy a v druhé ruce držící vavřínovou ratolest byla ražena v počtu 150 kusu bronzových, 20 stříbrných a jedné zlaté. Pro Přerov vytvořil v roce 1959 medaili Starý Přerov a soudobý Přerov z roku 1965. Na aversu je připomenuto 20. výročí přerovského povstání, kterého si jako historického momentu Baják nesmírně cenil a na tuto medaili i prosadil. Revers nese vyobrazení soudobého Přerova,
jehož novou a starou část odděluje postava slévače uprostřed. Zde jsou zvláště precizně provedeny charakteristické dominanty města, jejichž poskládáním se Bajákovi podařilo dosáhnout značné prostorovosti. Mezi Bajákovy nejlepší medaile bezesporu patří bronzová medaile Frederica Chopina/, roku 1949, medaile Jana Amose Komenského/, roku 1951 s motivem nejstaršího vyobrazení města od Jana Willenbergera, medaile Danta Alighieriho z roku 1965 a další. Bajákovy plakety a medaile se nacházejí ve sbírkách galerií po celé Evropě. Svou medailérskou tvorbou se stal důstojným pokračovatelem Španielovy medailérské úrovně. Mimo svou výtvarnou činnost Josef Baják spolupracoval i na rozvoji kultury v Přerově, a to zejména s Klubem přátel umění. Několikrát vystoupil se svými příspěvky o výtvarném umění. Přednášky byly doprovázeny diapozitivy, které mu zhotovoval jeho přítel Matěj Teichmann. V posledních patnácti letech života pracoval na teoretickém díle s názvem „Proměna aneb o počátku a vývoji člověka", ve kterém se opíral o výsledky svého studia děl významných filosofů a přírodovědců. Rukopis však pravděpodobně nedokončil. V roce 1963 se snažil zachránit sochařské práce svého prvního učitele Františka Mádleho, a to z bývalého kamenosochařského závodu Urban - Polášek. Uvažoval také o uspořádání Mádleho výstavy v přerovském muzeu. Tuto myšlenku se mu však nepodařilo pro malou podporu vedení muzea a nezájem Klubu přátel umění i přerovské kulturní veřejnosti uskutečnit. Mádleho sochařské náčiní však používal až do konce své sochařské činnosti. V roce 1965 ve Vlastivědném ústavu v Přerově proběhla souborná výstava Bajákových prací. Prezentoval se zde volnou plastikou z posledních desíti let. Výstavu Baják chápal jako ukončení své sochařské prezentace na veřejnosti. Nicméně v roce 1978, dva roky před Bajákovou smrtí, se uskutečnila ještě jedna jeho výstava - poslední, která retrospektivně představila jeho tvorbu. V roce 1971 se museli manželé Bajákovi z důvodu nové bytové zástavby vystěhovat z domu, v němž Josef Baják žil od roku 1915. Toto stěhování znamenalo ztrátu ateliéru, a tím i možnost dále pracovat. Ačkoli byl Bajákovi přidělen atelier nový, naprosto nevyhovoval pro potřeby sochařské práce. Z tohoto důvodu Baják mnohá díla provedená v sádře zničil a větší část svého sochařského vybavení prodal kolegům sochařům z Olomouce. I když se ještě věnoval drobnějším pracím, stěhování v podstatě znamenalo konec jeho umělci ke kariéry.
SEZNAM PRACÍ JOSEFA BAJÁKA 1933 Hlava matky - MKP (sádra) Sedící žena (životní velikost, vytvořeno na Akademii) Třináctiletá (životní velikost) Vlastní portrét - MKP (sádra) Portrét sestry Lidy Akt ženy (sádra) Akt ženy (sádra) 1934 Hříbátko (bronz) 1935 Píseň, Duše, Modlitba - tři návrhy náhrobních reliéfů, výška 70 cm, zničeny Česající se dívka - MKP (sádra) Běžec na startu - prodáno na výstavě v Náměšti na Hané v roce 1940 (sádra) Portrét sestry Anny - MKP (sádra) Urna dcery Matěje Teichmana Matěj Teichman (pálená hlína) Portrét A. Pleuse (sádra) Pamětní deskaj. Čapky Drahlovskeho -Jateční ul. Přerov, odstraněno, dnes MKP (žula, bronz) 1936 Portrét B. Smetany - MKP (sádra) Portrét Z. Lančíka (pálená hlína) Portrét J. Š. (pálená hlína) Portrét F. Chýlka (mramor) Oltářní dvířka pro monstranci (zlacený bronz) Reliéf Rozhlas (sádra) 1937 Odznak pro oslavy branců (kov) Putovní cena pro brance (bronzový štít) Reliéf Jan Gayer (pálená hlína) Plaketa Plavení koní Leda s labutí (mramor) Leda s labutí - MKP (sádrový návrh) Torso dívky - pro Klub přátel umění Přerov Beethoven - modelováno v Paříži, soukr. maj. Dívčí hlava - modelováno v Paříži, soukr. maj. Portrét paní Jurčíkové (mramor) 1938 Hornická tragédie - MKP (sádra) Charlotta Masarykova (pálená hlína) Odpočinek dělníka Loučení s mrtvým - MKP (sádra) Busta Karla st. ze Žerotína (bronz, sádra)
1939 Michelangelo Portrét sestry Anny - MKP (sádra) Raněný kůň Válející se hříbátko Portrét F. Slaměníka - MKP (sádra) Hrnčíři Knockout Iři Grácie Ryjící dělník Eva Studie k Čechii 1940 Vytahující si trn - ztraceno na výstavě Portrét Fr. Chýlka - zničeno nacisty 1942 (sádra a mramor) Portrét Jarky (pálená hlína) Portrét Josefa Krumpholce - MKP (pálená hlína) Reliéf mateřství (sádra) Portrét J. B. (pálená hlína) Raněný kůň (pálená hlína) Portrét Dr. Laciny (pálená hlína) Portrét malíře A. Kubáta (pálená hlína) Portrét Karla Zejdy (pálená hlína) Po koupeli (mramor) Po koupeli - MKP (sádra) 1941 Reliéf Panny Marie - zničeno vandaly v roce 1950 (pískovec) Reliéf Panny Marie - studie - MKP (sádra ) Portrét dr. Laciny (pálená hlína) Portrét paní Lacinové Ležící dívka - soukr. maj. Dívčí akt Portrét L. Hudečka - MKP (pálená hlína) Amor s lukem (kámen) Znak města Přerova pro Městský dům Přerov (pálená hlína) Model náhrobku pro K Zejdu - zcizeno autorovi Okřídlené Vítězství - putovní cena SK Přerov Reliéf Prométheus - (pálená hlína) 1942 Reliéf Paridův soud - zničeno Portrét archeologa Teličky - MKP (pálená hlína) Kůň (sádra) Dělník - náhrobek (kámen) Portrét p. Kociánové (hřbitov v České Skalici) Mladý faun - soukromý majetek (kámen) Torzo muže Portrét sochaře Auguste Rodina
1943 Postava sv. Antonína - Veselíčko, v roce 1960 zničeno (kámen) Básník Mallarme - zničeno (sádra) Sv. František s orlem Portrét O. H. (pálená hlína) Portrét Huberta Sekery (pálená hlína) Portrét Josefa Beni (pálená hlína) 1944 Dante Alighieri (bronz) Dante Alighieri (sádra) Poezie - dar SVUM v Hodoníně, věnováno do Sovětského Svazu (sádra) Portrét L. Van Beethovena- Muzeum umění Olomouc (sádra) Sv. František v kápi - MKP (sádra) Portrét Sylvy Komínkové (sádra) Portrét Pavlíny Šilhavé (sádra) Reliéf Spící Venuše (sádra) 1945 Kníže Václav (kostel sv. Jiří v Přerově) Kníže Václav - MKP (sádrový model) Medaile Vítězství, KPU Přerov-MKP (bronz) Klesající republika - Rokytnice u Přerova (bronz) Příchod Rudé armád v - Rokytnice u Přerova (bronz) 1946 Hlava dívky - MKP (sádra) Sražená Republika - areál Meopty Přerov (kámen) Odpočívající kovář - pro náhrobek v Dolní Loučce (kámen) Hlava sochaře Rodina Reliéfní portrét I. a L. S. (bronz) Reliéfní portrét T. a M. (bronz) Horníci - MKP (sádra) Pamětní deska prof. J. Petřivaldského (bronz) Portrét Richarda Uherka (sádra) Postava Leonarda da Vinci (sádra) Portrét Paula Verlaina (sádra) Památník umučeným 1939 - 45 elektrárny v Přerově Portrét Hynka Kokojana - MKP (sádra) Portrét Hynka Kokojana - KAZETO Přerov (bronz) Portrét Otokara Březiny - Ministerstvo kultury ČR (bronz) Portrét Otokara Březiny - MKP (sádra) Paul Verlain (sádra) Medaile Vladimír Mazal (bronz) Medaile Vladimír Mazal - MKP (sádra) 1947 Pamětní deska dr. Václava Skaláka - Skalákova ul., Přerov (bronz) Portrét matky - soukr. maj. (vosk) Sedící pelikán - MKP (pálená hlína) Savonarola - MKP (sádra) Maryčka Magdonova - MKP (sádra) Portrét dr. Pokludy (sádra) Básník E. A. Poe - MKP (sádra)
Portrét Františka Ludvy (sádra) 1948 Busta Přemysla Otakara II. - MKP (sádra) Busta Vratislava z Pernštejna - MKP (sádra) Busta Viléma z Pernštejna - MKP (sádra) Busta Jana Amose Komenského - MKP (sádra) Busta Jana Blahoslava - MKP (sádra) Sv. Václav - nové schodiště u hřbitova v Dlouhé Loučce (pískovec) Sv. Ludmila - nové schodiště u hřbitova v Dlouhé Loučce (pískovec) Portrét Sergeje Jesenina - MKP (sádra) Portrét K. J. Masky - MKP (sádra) Kaunicovy koleje (sádra) 1949 Pamětní deska obětem fašismu - interiér gymnázia Přerov Republika (bronz) Pomník T. G. Masaryka - MKP (sádra) T. G. Masaryk - pro Odry, zničeno (pískovec) T. G. Masaryk - torzo - MKP (sádra) Portrét Augustina Mervarta - MKP (sádra) Portrét Julia Fučíka (sádra) Poprsí Julia Fučíka - Palackého ulice v Přerově, odstraněno (kámen) Medaile Frederic Chopin - MKP (bronz) 1950 Pionýrka (sádra) Portrét otce - MKP (sádra) Portrét O. S. (sádra) Portrét Bedřicha Smetany - MKP (sádra) Portrét Bohumíra Šmerala - MKP (sádra) Dívčí hlava s copy - Olina - MKP (sádra) Portrét [osela Zamazala (sádra) Portrét Václava Trojana (sádra) Svářeč - MK Přerov (návrh, sádra) Pamětní deska Josefa Krumpholce - ul. Za mlýnem, Přerov (bronz) Busta Vladislava Vančury (sádra) 1951 Svářeč - MKP (sádra) Svářeč -1 m, návrh pro SČSVU (sádra) Portrét Jana Kubelíka (sádra) Portrét Jana Husa (sádra) Portrét Camille Corota Portrét Hilaria Václavka (mramor, Muzeum umění Olomouc) Portrét Hilaria Václavka - MKP (sádra) Plaketa K. H. Mácha (pálena hlína, průměr 22 cm) Medaile ]. A. Komenský (bronz) Pomník Julia Fučíka (Bronz, Palackého ulice, Přerov) Reliéf Josef Krátký - hřbitov Přerov - Předmostí (bronz)
1952 Čtyři hlavy úderníků a údernice hranické cementárny Portrét Giuseppe Verdiho v cylindru - drobná plastika (sádra) Jaroslav Hašek Vojenské muzeum v Praze (sádra) Jaroslav Hašek - MKP (sádra) Portrét Nicoly Paganiniho (sádra) Busta Josefa Slavíka (bronz) Busta Josefa Slavíka- MKP (sádra) Portrét Jiřího Sumína - alias Amálie Vrbové studie - MKP (sádra) Portrét Jiřího Sumína - alias Amálie Vrbové - MKP (sádra) Portrét Jiřího Sumína - alias Amálie Vrbové - park Michalov v Přerově (bronz) Busta Vincenta van Gogha - MKP (pálená hlína) Reliéf Julius Fučík- Hospodářská škola Přerov, odstraněno (bronz) Goya - drobná plastika (sádra) Plaketa Ecce Homo 1953 Portrét Williama Shakespeara- MKP Plaketa Sedící žena Portrét malíře Tiziana (sádra) Torzo dívkv (sádra) 1954 Pomník Klementa Gottwalda (sádra) Portrét Jana Šoupala (sádra) Ležící koníček - MKP (sádra) Medaile Kůň - MKP (sádra ) Portrét J. K. (sádra) 1955 Agronomka - MKP (sádra) Medaile Osvobození Šumperska (bronz) Medaile Božena Němcová Reliéf Zedník a tesař - pro Moravostav Přerov (kámen) Reliéf Zedník a tesař - MKP (sádra) Reliéf Práce a věda - Výzkumný ústav Meopta Přerov (kámen) Rudoarmějec - Želátovská ul. Přerov (bronz) Rudoarmějec - MKP (sádra) Znak Přerova - gymnázium Přerov (kámen) Reliéf Žena s dítětem - MKP (sádra) 1956 Reliéf Pegas - návrh na náhrobek malíře Jana Smítala (sádra) Valašská rodina - návrh na pomník - MKP (sádra) Bohunka - dívčí portrét (sádra) Portrét paní M. B. (sádra) Portrét V. H. (sádra) Žena s paletou, studie k náhrobku J. Smítala - MKP (sádra) Pocta Smítalovi - náhrobek pro olomoucký hřbitov (kámen) Busta Alberta Einsteina - MKP (sádra) Reliéf Pionýři - ZDS Želátovská ul. Přerov Plaketa Tělovýchovné slavnosti - MKP (sádra)
1957 Mateřství - MKP (sádra) Plaketa Strojírny Přerov (bronz) Pamětní deska Františka Slaměníka - Palackého ul. Přerov (bronz) Busta Boženy Němcové - MKP (sádra) Busta Františka Raše - Památník osvobození Praha (sádra) Busta Františka Raše - MKP (sádra) Busta Františka Raše - varianta - MKP (sádra) Busta Františka Raše - varianta - MKP (sádra) Busta Františka Raše - varianta - MKP (sádra) 10 domovních znamení - domy Optikotechny Přerov Opírající se dívka - MKP (sádra) 1958 Mateřství - Muzeum umění Olomouc (sádra) J. A. Komenský- Mohelnice (kámen) J. A. Komenský - Bohuňovice (kámen) f. A. Komenský (sádra) Portrét Imanuela Ktnta (sádra) Portrét Bouhouše (sádra) Portrét L. T. (sádra) Klement Gottwald - Šumperk, odstraněno (bronz) Josef Mánes - MKP (sádra) Reliéf Starý Přerov (sádra) Lenka - abstraktní plastika - MKP (sádra) Vzpomínka na kubismus - MKP (sádra) Torzo - MKP (sádra) Lotova žena - MKP (sádra) Věčný idol - MKP (sádra) 1959 Oboustranná medaile Jan Amos Komenský - MKP (bronz) Plaketa Starý Přerov - Na Marku Přerov (bronz) Rozloučení krasojezdkyně - MKP (sádra) Hlava Spartaka - MKP (bronz) Předmostská Venuše - MKP (sádra) Schoulená dívka - návrh pro ZDŠ v Horní Moštěnici - MKP (sádra) Portrét J. R. (sádra) Plaketa Charles Darwin (sádra) Adam a Eva - MKP (sádra) Paul Cezanne (sádra) Jan Žižka - drobná plastika - MKP (sádra) Portrét Jana Žižky - MKP (sádra) Portrét paní Crhonkové (sádra) Portrét Emilie Bourdelle (sádra) Hlava děvčátka v šátku - MKP (sádra) Spící Múza - MKP (sádra) 1960 Dělník s Niké Samothráckou - návrh pro DKPB v Ostravě - MKP (sádra) Muž v tóze - MKP (sádra) Jezdkyně na koni (sádra) Tygr (sádra) Želva - návrh pro Jesle u Meopty Přerov (sádra)
Lev- MKP (sádra) Stojící lev- MKP (sádra) Umírající lev - MKP (sádra) Medvídek - návrh pro Jesle u Meopty Přerov - MKP (sádra) I abuť návrh pro Jesle u Meopty Přerov (sádra) Plaketa Alois Jirásek (sádra) Portrét Boženy Němcové - Žeravice (kámen) Portrét Boženy Němcové - MKP (sádra) Portrét dr. B.C. (sádra) 1961 Sedící akt s knihou - MKP (sádra) Akrobatka - MKP (sádra) Hlava úderníka - MKP (sádra) Reliéfní luneta pro přerovskou obřadní síň - odstraněno (sádra) Dělník s praporem - návrh pro Žerotínovo náměstí v Přerově - MKP (sádra) Pamětní deska Klementa Gottwalda - pro budovu Komuny Přerov, odstraněno (žula, bronz) Medaile František Ondříček (sádra) Stojící kůň hryzající si zadní nohu - MKP (sádra) Návrh Reliéfu s hudebním motivem pro přerovskou kavárnu (sádra) Reliéfy pro přerovské Jesle - návrhy (sádra) Reliéf Ludwig van Beethoven (sádra) Spící Siréna (sádra) Aleše Balcárka - MKP (sádra) Náhrobek Matěje Bajáka ve Vizovicích 1962 Sousoší s glóbem - MKP (sádra) Schoulená - studie pro sochu před ZDŠ v Horní Moštěnici - MKP (sádra) Odznak Budovatel Přerova - pro MNV Přerov (kov) Tetovaná žena - soukr. maj. (sádra) Labuť - MKP (sádra) Hráč na cello - MKP (sádra) Země - MKP (sádra) Portrét Paula Gauginna - MKP (sádra) Portrét Floriana Zapletala - MKP (sádra) Hříbátko - MKP (sádra) První krůčky - MKP (sádra) Valašská rodina, návrh na pomník - MKP (sádra) Reliéf Podávání pokrmu - návrh na domovní znamení na sídlišti u Meopty Přerov- MKP (sádra) 1963 Labuť a medvídek pro Jesle u Meopty Přerov (realizace) Portrét Dr. Jindřicha Šámala (sádra) Námořníkův sen - MKP (sádra) Ležící žena - MKP (sádra) Holub - MKP (sádra) Holub - skica - MKP (sádra) Medaile Soudobý Přerov - MKP (bronz)
1964 Schoulený spící psíček - MKP (sádra) Jaro - dívčí akt - pro Módní závody Praha (sádra) Reliéf In memoriam Matěj Teichman (sádra) Portrét MUDr. Karla Voby (sádra) Okupace 1939 - 1945 - MKP (sádra) Děvčátko s kytarou - MKP (sádra) Zasněná hlava - MKP (sádra) Šelma požírající ptáka - MKP (sádra) Dělník-MKP (sádra) Zoufalství - MKP (sádra) 1965 Oboustranná medaile 20 let přerovského povstání - MKP (bronz) Portrét Boženy Bajákové - MKP (sádra) Stojící dívka s drapérií - MKP (sádra) Hlava muže 1965 - MKP (sádra) Hlava muže 1965- MKP (bronz) Hlava ženy- MKP (sádra) Nový život - MKP (sádra) Medaile Pegas-MKP (sádra) Mateřství- MKP (sádra) Dělník utahující šroub - MKP (sádra) Maryčka Magdonova- MKP (sádra) Dívčí poprsí MKP (sádra) Reliéf Ikarův pád MKP (sádra) 1966 Sova (sádra) Vůně - ženský akt (sádra) Vlast klade vlajku na rakev svého syna - pro přerovské krematorium, odstraněno (sádra) Ráj zeber (linoryt) Petrarca (suchá jehla) 1967 Portrét spisovatele F. J. Karase (sádra) Hlava Medusy (sádra) Dobývání kosmu (sádra) Studie k portrétu Magdy (sádra) Busta Jakuba Škody (sádra) Znak města Přerova - pro přerovskou svatební síň (sádra) Reliéf Žal - pro krematorium v Potštáte (sádra) Medaile Leoš Janáček - raženo pro lázně Luhačovice - MKP (bronz) Před útokem (linoryt) 1968 Brána smrti v Terezíně (sádra) Příchod jara (sádra) Reliéf Energetika - pro rekreační středisko Viaslaje (sádra) Portrét Borise Pasternaka - MKP (sádra)
1969 Portrét Augustina Mervarta - park Michalov v Přerově (bronz) Karel starší ze Žerotína - MKP (sádra) Karel starší ze Žerotína - MKP (bronz) Venuše s náhrdelníkem - pro Módní závody Praha (sádra) Dívčí akt - MKP (sádra) Medaile Jiří Mahen - MKP (sádra) Medaile Léna (sádra) Reliéf Bakchantka (sádra) Shledání - sousoší - MKP (sádra) Mateřství - MKP (sádra) Portrét F. Chopina - MKP (sádra) Opilá žena - MK Přerov (sádra) Medaile Za zásluhy - MKP (bronz) Sv. František z Assisi - MKP (sádra) Koníček (suchá jehla) 1970 Hlava se sluncem - MKP (sádra) Reliéf Slavomír Kratochvil (bronz, 100 x 60 cm, Budova Sokola Přerov) Reliéf Operace - MKP (sádra) Umírající Pegas (sádra) Žena ležící na skále - MKP (sádra) Medaile Karel starší ze Žerotína - MKP (bronz) Oboustranná ražená medaile Slavomír Kratochvil (bronz) Poesie - MKP (sádra) Hlva dívky - MKP (sádra) Plaketa ČAJF - MKP (sádra) Busta A. Mervarta - park Michalov v Přerově (bronz) Obouvající se - MKP (bronz) 1971 Reliéf Stávka-Přerovské Strojírny (bronz) Reliéf Julius Volek Choráz - MKP (sádra) Medaile Dante-MKP (sádra) Plaketa Marcel Krasický - MKP (sádra) Plaketa Jiří Mahen - MKP (sádra) Pamětní deska Jiřího Mahena a Marcela Krasického - Horní náměstí v Přerove (žula, bronz) Reliéf Maryčka Magdonova - MKP (sádra) Sokrates- MRP (sádra) 1972 Hlava české madony - MKP (sádra) Madona (sádra) Medaile Anatole France - MKP (sádra) Medaile Romain Rolland - MKP (sádra) Plaketa Lidová milice - MKP (sádra) Portrét Vincenta van Gogha - MKP (sádra) 1973 Medaile Max Švabinský (sádra) Medaile Kuželkáři - MKP (kov) Medaile Domy módního odívání Praha (kov) Medaile Domy módního odívání Praha - MKP (sádra) Zvěstování - MKP (sádra) Torso dívky - MKP (sádra)
Portrét Immanuela Kanta - MKP (sádra) Portrét Eugena Delacroixe (sádra) Vejce - mateřství - MKP (sádra) Plaketa ČAJF - MKP (sádra) Sedící dívka na skále - MKP (sádra) 1974 Plaketa Vzorný pracovník podniku DMO - MKP (sádra) 1975 Reliéf Plukovník N. V. Ždanova - MKP (sádra)
NEDATOVANA DÍLA J. BAJAKA, VEDENÁ VE FONDU MUZEA KOMENSKÉHO V PŘEROVĚ 40. - 50. léta (?) Hlava kojence (pálená hlína) Republika (sádra) Poprsí mladé dívky (sádra) Plaketa ČST (sádra) Koncentrační tábor (sádra) Max Švabinský (sádra) Sportovkyně (sádra) Sousoší - studie k pomníku (?) (sádra) Busta Marie Příleské (sádra) Portrét Josefa Randýska (sádra) Hlava chlapce (sádra) Hlava dívky (sádra) Ležící pes (sádra) Portrét Charlese Darwina (sádra) Hlava ženy (sádra) 50. - 60. léta (?) Plaketa Optičká Plaketa Tělesná výchova (sádra) Svantovít (sádra) Sergej Jesenin (sádra) kolombína s mandolínou (sádra) Stojící dívčí akt (sádra) Akt - torzo (bronz) Velký akt (sádra) Matka s dětmi (sádra) Hlava muže (pálená hlína) Hlava dívky (sádra) Medvěd požírající rybu (sádra) Kráva (sádra) Mladá Amalie Vrbová (sádra) Muž se lví hlavou (sádra)
Herodes (sádra) Áres (sádra) Dívčí akt (sádra) 60. - 70. léta (?) Dívčí poprsí (sádra) Hlava dívky (sádra) Hlava ženy (sádra) Hlava dívky (sádra) William Shakespeare (sádra) Muž s plnovousem (sádra) Sedící (bronz) Ležící akt (bronz) Obouvající se (bronz) Stojící (bronz) Stojící akt (bronz) Zármutek (bronz) Schoulená bronz) Zamyšlená (bronz) Stojící akt s drapérií (bronz) Sedící akt (bronz) Seznam prací byl vytvořen komparací Bajákových osobních poznámek z fondu SOkA v Přerově, dostupné literatury a evidenčních karet fondu Výtvarné umění, zařazeného pod Oddělení regionální historie Muzea Komenského v Přerově. Výčet prací a jejich časové zařazení v žádném případě není konečný (pozn. autorky) .
PŘEHLED VÝSTAV JOSEFA BAJÁKA 1934- Výroční výstava Akademie v Clam - Gallasově paláci v Praze 1935 - Souborná výstava Valašské Meziříčí 1936 a 1940 - Souborná výstava Náměšť na Hané 1950 - Výtvarná úroda Praha 1952 - Výstava děl ze stavby socialismu Olomouckého kraje - Olomouc 1952 - Mezinárodní výstava Paříž 1953 - Výstava přerovských výtvarníků Přerov 1954 - Výstava moravských krajských středisek SCSVU Ostrava 1957 - Souborná výstava - Krajská galerie Olomouc 1957 - Souborná výstava - Muzeum Prostějov 1958 - Výstava česká soudobá medaile a plaketa Praha 1960 - 15 let výtvarného umění Olomouc 1965 - Souborná výstava - Muzeum Komenského Přerov 1970 - Výstava přerovských výtvarníků - Pasáž Přerov 1976 - Česká drobná plastika, medaile a kresby - Schwerin a Bad Elster 1977 - Výstava medailí - Wroclaw 1978 - Výstava medailí - Kroměříž 1978 - Přehlídka současného čsl. výtvarného umění k 30. výročí Vítězného února „Umění vítězného lidu" - Praha 978 - Výstava medailí - Brno 978 - Souborná výstava - Galerie dílo Přerov 1991 - Josef Baják „Medaile a plakety"- Muzeum Komenského Přerov
LITERATURA: Katalog výstavy obrazů a plastik Richarda Uherka a Josefa Bajáka, kat. k výst. Přerov 1936. Středomoravshá výstava v Přerově. Výstava moravských výtvarníků, kat. k výst. Přerov 1936. Jubilejní výstava SVUM Hodonín. 30 let SVUM, kat. k výst. Hodonín 1937. II. Zlínský salón, kat. k výst. Zlín 1937. III. Zlínský salón, kat. k výst. Zlín 1938. 72. Členská výstava SVUM v Domě umění v Hodoníně, kat. kvýst. Hodonín 1938. Vánoční výstavka v Domě umělců v Hodoníně, kat. k výst. Hodonín 1938. IV. Zlínský salón, kat. k výst. Zlín 1939. J. Baják - V. Kozák, kat. k výst. Přerov 1939. 77. členská výstava SVUM Olomouc, kat. k výst. Olomouc 1940. 79. členská výstava SVUM v Hodoníně, kat. k výst. Hodonín 1940. V. Kozák aj. Baják, kat. k výst. Přerov 1940. Umělci národu. Výstavy soudobého umění pod záštitou pana ministra lidové osvěty Emanuela Moravce, kat. kvýst. Brno 1942. 88. členská výstava SVUM v Hodoníně, kat. k výst. Hodonín 1942. 91. členská výstava SVUM v Hodoníně, kat. k výst. Hodonín 1943. XFV. Jarní salón z originálů, plastik a grafiky, kat. k výst.. Olomouc 1944. Výstava prací členů SVUM v Domě umělců v Hodoníně, kat k výst. Hodonín 1944. 94. výstava prací členů SVUM v Domě umělců v Hodoníně, kat. k výst. Hodonín 1944. Výstava SVUM v Přerově. Klub přátel umění v Přerově, kat. k výst. Přerov 1946. Blok 1946, kat. k výst. Brno 1946. Výstava přerovských výtvarníků. Žerotínský zámek Přerov, kat. k výst. Přerov 1946. SVUM -Jubilejní výstava k otevření obnoveného domu a k oslavě čtyřicetiletí sdružení, kat. k výst. Hodonín 1947. Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců A-K, kat. heslo Baják Josef Praha 1947, s. 31. Výstava členů Bloku moravskoslezských výtvarníků, Zerotínský zámek Přerov, kat. kvýst. Hodonín 1947. SVUM v Hodoníně. Členská výstava, kat. k výst. Hodonín 1948. SVUM v Hodoníně. Členská výstava, kat. k výst. Hodonín 1949. SČSVU- Výtvarná úroda 1950. Dům výtvarného umění Praha, kat, k výst. Praha 1950. SČSVU Výtvarná úroda 1951. Dům výtvarného umění Praha kat.k výst. Praha 1951 Výstava prací přerovských umělců 1951- 1952 katlog k výst. Přerov 1951 Čtvrtá členská výstava SČSVU Olomouc, kat. k výst. Olomouc 1953. Výstava obrazů a plastik moravských krajských středisek SČSVU. Dům umění Ostrava, kat. k výst. Ostrava 1954. SVUM v Hodoníně v jubilejním roce 1955, kat. k výst. Hodonín 1955. Aljo Beran, Josef Baják - výbor z díla, kat. k výst. Olomouc 1957. Josef Baják, kat. kvýst. Přerov 1957. Česká soudobá medaile a plaketa 1945 - 1958, kat. k výst. Praha 1958. Otto Herber, Josef Baják - Václav Adolf Kovanic in: Estrato da Italia Numismatica, 9,l0)/1964,s.3-5. Anna Pavelková, Josef Baják, kat. k výst., Vlastivědný ústav v Přerově. Přerov 1965. Josef Baják - Plastiky a medaile, kat. k výst., Vlastivědný ústav v Přerově. Přerov 1978. Josef Baják - Medaile a plakety, kat. k výst., Muzeum Komenského v Přerově. Přerov 1991. Stanislav Uvíra, K historii jednoho Muzejního exponátu, in: Minulost Přerovska - Sborník z dějin prací přerovského regionu. Muzeum Komenského v Přerově 1993, s. 179- 182. Kristina Glacová, Mládí a studijní léta Josefa Bajáka, rkp., archiv autorky, 2006, 25 s. Kristina Glacová, Přerovské putování Bajákova Masaryka, rkp., archiv autorky, 2006, 8 s. Kristina Glacová, Realismus a abstrakce v díle Josefa Bajáka, rkp., archiv autorky, 2006, 23 s.
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ČAJF - Československý amatérsky jazzový festival ČST - Československá televize DKPB - Dům kultury Petra Bezruce DMO - Domy módního odívání kat. k výst. - katalog k výstavě KPU - Klub přátel umění KSČ - Komunistická strana Československa MKP - fond Muzea Komenského v Přerově prům. - průměr rkp. - rukopis s. - strana SČSVU - Svaz československých výtvarných umělců SOkA - Státní okresní archiv soukr. maj. - soukromý majetek SVUM - Spolek výtvarných umělců moravských v. - výška
ECCE HOMO Katalog výstavy ke 100. výročí narození sochaře Josefa Bajáka Koncepce a redakce publikace: Kristina Glacová Text: Kristina Glacová Foto: Jitka Hanáková Tisk: ELÁN spol. s r. o., Dluhonská 96, Přerov Vydalo Muzeum Komenského v Přerově p. o., Horní náměstí 7, Přerov, IČO: 00097969 © Muzeum Komenského v Přerově p. o. v roce 2006
FOTOPŘÍLOHA
ECCE HOMO
Katalog k výstavě 100. výročí narození Sochaře Josefa Bajáka
Archiv J Rosmuse -Různé články a foto
Šedesátiny akademického sochaře Josefa Bajáka Už v ranním úsvitu svého mladí se chtěl naučit zachycovat skutečnost, život, člověka. v prvních chvílích to byla jen tak vnitřní touha, něco, co se nám těžko vyslovuje, ale je to — je to vůně z neznámého zdroje, které nás neopouští ani ve snu a pomalu se formuje, zhmotňuje, kapalní, až spadne jako rosa na naše srdce. A tam vyklíčí v pevné předsevzetí a úmysl. Za ním pak následuje čin. Tak mladý Josef Baják, který j měl výtvarný pocit a smysl pro tvar, v němž je jádro uměleckého díla. absolvoval proslavenou sochařskou a kamenickou školou v Hořovicích. Tvorba sochaře — portretisty — byla přebohatá, jen od r. 1934 do roku 1945 zhotovil více jak sto portrétů, kdy mu lidé seděli modelem. Mezi jeho tvorbou jsou také hlavy význačných světových o-osobností jako Einstein, sochař Rodin, Hašek, Jesenin, E. A. Pol a mnoho dalších.
Portréty po druhé světové válce sice v množství oslábly, ale za to se odtahuji detaily a podřizují se celku, který je takto jednolitý. Tvůrčí síla se daleko lépe vyjadřuje komplexně. Mezi hlavami je i studie Rašeho. podle skutečných dokumentů, fotografií a z pohovorů lidi, kteří jej znali. Je to něco víc, než jen hlava.
Na snímku Jaroslava Sabadáše je záběr :. předání dopisu rady MěstNV Přerov — předsedou Karlem Rosmusem a Slavomírem Doleželem, předsedou městského výboru strany — sochaři Josefu Bajákovi (vpravo).
K 70. AKADEMICKÉHO SOCHAŘE JOSEFA BAJÁKA Přerovský akademický sochař Josef Baják se dožívá 20. února svých sedmdesátin. Základy sochařského umění získal v letech 1929—1931 na slavné sochařské a kamenické škole v Hořicích. Na Akademii studoval u profesora Otakara Španiela v letech 1931—1934, kde vytvořil životní portrét své obětavé matky, který zdobí její hrob na přerovském hřbitově, ztvárňující jeho umělecký program: být vždy svůj, být prostý, přirozený, pravdivý. Podstatu jeho díla tvoří portréty, které prohlubovaly jeho vrozený sklon k realismu a to portréty prostých občanů i velkých kulturních osobností našich i cizích, svědčící o podivuhodném rozpětí jeho zájmu a tvůrčím nepokoji. Jan Amos Komenský byl velkým tématem Josefa Bajáka. V průběhu několika let zpodobnil jej vícekrát. Poslední biskup Jednoty českobratrské, politický vůdce naší pobělohorské emigrace, humanista a pedagog. Josef Baják se snažil o výzdobu rodného města. V muzeu Komenského jsou poprsí Františka Slaměníka, komeniologa Josefa Krumpholce, entomologa Ladislava Hudečka, archeologa J. Teličky. Dávné děje připomínají poprsí Přemysla Otakara II., Viléma z Pernštejna, Jana Blahoslava, J. A. Komenského, Karla st. ze Žerotína. Pamětní desky připomínají kulturní pracovníky, na pobyt Klementa Gottwalda v Přerově, na oběti nacismu a v Jeremenkově ulici připomíná příchod Sovětské armády socha Rudoarmějce. Jeho nesmrtelnou práci připomínají medaile J. A. Komenského, Jiřího Mahena, Marcela Krasického, Delacroixe, Ondříčka, Janáčka, Beethovena, Danta, Maillola, Maryčky Magdonovy a pamětní medaile zhotovené pro Městský národní výbor v Přerově k ocenění záslužné, veřejně prospěšné, kulturně výchovné a budovatelské práce. Za tuto nesmrtelnou uměleckou tvůrčí práci, zájem o veřejný život a osobní vztah k rodnému městu přejeme Josefu Bajákovi k tomuto životnímu jubileu mnoho zdraví, duševní pohody a klidného rodinného života potřebných pro jeho další tvůrčí uměleckou činnost.
Umělecká výzdoba města Přerova Městský národní výbor v Přerově podle dlouhodobého programu upravuje a rekonstruuje stavební a umělecké památky v městě a provádí novou uměleckou výzdobu města. V rámci tohoto programu bylo zadáno akademickému sochaři Josefu Bajáko-vi provedení busty Karla staršího z Žerotína. Na snímku je mistr Baják s hotovým dílem při předání k provedení odlitku, který bude postaven na Žerotínově náměstí v Přerově před budovou okresní knihovny. -ls-
Před rokem 15. srpna 1968 ukončila se životní pouť akademického malíře Augustina Mervarta, čestného občana města Přerova. Vděčný Přerov nezapomíná na zasloužilého umělce a občana. Pamětní síň Augustina Mervarta v Žerotínově zámku na Horním náměstí, v níž jsou instalovány jeho obrazy z jednotlivých období životní tvorby, se teši trvale dobrému zájmu. Za prvý rok jejího trvání ji navštívilo téměř' 20.000 návštěvníků. Město Přerov postaví také svému čestnému občanu Augustinu Mervartovi pomník v městském sadě Michalově. Na snímku Františka Totha je vpravo akademický sochař Josef Baják, tvůrce busty A. Mervarta, spolu s předsedou MěstNV Karlem Rosmusem při závěrečné prohlídce díla před odesláním k provedení odlitku. Oba byli dobrými přáteli zesnulého, proto ty šťastné úsměvy na jejich tvářích při zdařilém díle, které v sadě Michalově bude trvale připomínat všem ušlechtilého a zasloužilého umělce, jemuž město Přerov bylo hřejivým domovem -ls-
Dopis akademického sochaře J. Bajáka Karlu Rosmusovi o Neptunově kašně
Přepis předchozího dopis Josef Baják, akademický sochař, Přerov. Naše město v posledních letech postavilo velký počet nových obytných budov a prošilo také mnoho stavebních změn a úprav. V dnešní době jsme svědky úpravy plochy po zbořeném domu na Třídě čsl. armády přímo naproti Jiráskovy ulice, Úprava tohoto prostoru mezi budovami zde vytvořila skutečně příjemné prostředí. Terén sám si vyžádal řešení vytvoření malé terasy se schodištěm,které vyrovnává rozdíly této půdy. Vhodná úprava dlažby tohoto prostředí ještě zvyšuje těžiště tohoto malebného zákoutí ve svém prostoru těchto ulic. Citlivá ruku architekta zde na malém prostoru vyřešila klidné zákoutí obklopené zelení v níž jsou umístěny lavičky pro odpočinek na velmi živém místě uprostřed středu města. Celému prostředí vévodí vkusně umístěná stará barokní socha na členitém podstavci tak,že je ze všech stran dobře viditelná. Tato socha je současně zároveň situovaná na osu ulice Jiráskovy ze které vstupem do ulice čsl, armády se otvírá pěkný pohled s požádám zeleně ze které vzadu vystupuje masiv Žerotínova zámku s jeho věží a s druhé strany se objevuje starobylý kostelík sv.Jiří na Hor,náměstí„ Před sochou je upravena a umístěna malá fontána, která se váže také na význam této sochy představující v římské mytologii boha moře,vod a závlah Neptuna, Tato barokní socha zažila již několik umístění a to na nádvoří Zerotínova zámku a později na hlavní aleji v sadě Michalově, Zde našla skutečně své místo a uplatnění, které ji právem náleží jak svým měřítkem tak i ststpa svou starobylostí což musíme přiznat, že Přerov v tomto podnikání dosud mnoho štěstí neměl. Proto můžeme směle říci,že toto zákoutí patří svou úpravou mezi nejlepší,která v našem městě máme. Sochy Neptunů se ponejvíce tvořily s velkou oblibou v době baroka k ozdobě kašen a fontán v parcích,sadech a náměstích. Neptun byl vždy uctíván jako dárce zavlažování. Itálie a Francie je velmi bohatá na sochy Neptunů vysoké umělecké ceny a známá Neptunova kašna ve Florencii a Bologni zrovna tak jako ve Versailles jsou toho dokladem. Také v Praze jsme měli několik těchto soch z nichž dvě se dnes nachází v Národním muzeu ve Stockholmu. Není bez zajímavosti,že Neptunův trojzubec, kterým měl moc rozbouřit moře až do strašného vlnobití ale také zkrotit i ty nejbouřlivější vlny si vzal jeden moravský podnik do svého znaku.,
Článek z Kultury Přerova
František Raš
Rodný dům Josefa Bajáka roh ulice Trávník a Malá Trávnická / cesta do Kozlovské a k Rybníku /
Foto z archivu Jiřího Rosmuse
III. ročník ČAJF Přerov
Autor Josef Baják 1968 sádra v majetku Jiřího Rosmuse
