Z L E CH O V Sídliště ze závěru doby římské a počáteční fáze stěhování národů a jeho postavení v rámci pozdního svébského osídlení Moravy

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Doktorský studijní program: P7105 Historické vědy, studijní obor: Archeologie

Tomáš Zeman

Z L E CH O V Sídliště ze závěru doby římské a počáteční fáze stěhování národů a jeho postavení v rámci pozdního svébského osídlení Moravy (disertační práce)

I. díl Text

Školitel: doc. PhDr. Jaroslav Tejral, DrSc.

2008

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem tuto disertační práci vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury.

V Brně dne 2.9. 2008

.............................................................................

Obsah

I. díl 1. Úvod

6

2. Zhodnocení současného stavu poznání problematiky závěru doby římské a počátků stěhování národů ve středním Podunají

8

2.1. Přehled názorů na postavení zlechovského sídliště

21

3. Přírodní prostředí

24

4. Historie, metodika a dosavadní zpracování archeologického výzkumu ve

30

Zlechově 4.1. Podmínky a průběh terénního výzkumu

30

4.2. Výsledky terénního výzkumu

34

4.3. Průběžné zveřejňování výsledků výzkumu a dílčí studie

34

4.4. Pokusy o komplexní zpracování

37

5. Postupy současného zpracování dokumentace a nálezového fondu ze Zlechova

40

6. Prostorová dispozice sídliště

41

6.1. Poloha sídliště

41

6.2. Rozloha sídliště

41

6.3. Struktura vnitřní zástavby

43

6.4. Charakteristika sídlištních objektů

47

6.4.1. Nadzemní stavby

47

6.4.2. Zahloubené chaty

50

6.4.3. Pece

55

6.4.4. Venkovní ohniště a krby

56

2

6.4.5. Výrobní a hospodářské objekty

56

6.4.6. Zásobní a odpadní jámy

61

6.4.7. Hliníky

63

6.4.8. Ohrady, ploty a volné kůlové jamky

64

7. Archeologická analýza nálezového fondu sídliště

67

7.1. Římskoprovinciální keramika

67

7.1.1. Glazovaná keramika

68

7.1.1.1. Mortaria

68

7.1.1.2. Ostatní tvary

71

7.1.2. Drsná šedá keramika

74

7.1.3. Jemná šedá keramika

75

7.1.4. Žlutooranžová keramika

75

7.1.5. Ostatní

75

7.2. Germánská keramika

76

7.2.1. Na kruhu točená keramika

76

7.2.2. Hrubá v ruce dělaná keramika

82

7.2.3. Drobné keramické a hliněné předměty

100

7.2.4. Závaží

101

7.3. Kovové předměty

101

7.3.1. Depot zemědělského a řemeslného nářadí

101

7.3.2. Zlomek bronzové nádoby nebo kování dřevěného vědra

102

7.3.3. Spony

103

7.3.4. Jehlice

106

7.3.5. Náramek

106

7.3.6. Opaskové přezky

107

7.3.7. Špachtle

109

7.3.8. Závěsek/zvoneček

109

7.3.9. Šipka

111

7.3.10. Nože

112

7.3.11. Hroty

113

7.3.12. Ostatní

113

7.3.13. Polotovary

115

3

7.3.14. Bronzové slitky

116

7.3.15. Železná struska

116

7.4. Mince

116

7.5. Skleněné předměty

119

7.5.1. Korálky

119

7.5.2. Zlomky skleněných nádob

121

7.5.3. Slitky

121

7.6. Kostěná a parohová industrie

121

7.6.1. Hřebeny

121

7.6.2. Závěsky

122

7.6.3. Jehly, příp. jehlice

125

7.6.4. Ostatní

126

7.6.5. Polotovary a surovina

129

7.7. Kamenné předměty

135

7.7.1. Žernovy

135

7.7.2. Brousky

137

7.7.3. Štípaná industrie

138

7.7.4. Ostatní

139

7.8. Mazanice

140

8. Přírodovědné a chemicko-technologické metody a analýzy

161

8.1. Enviromentální analýzy

161

8.1.1. Malakozoologická analýza

161

8.1.2. Osteologická analýza

164

8.1.3. Xylotomární analýza

198

8.1.4. Archeobotanická makrozbytková (karpologická) analýza

207

8.2. Mikropetrografické rozbory germánské a časně slovanské keramiky 211 pražského typu ze Zlechova 8.3. Petrografický výzkum kamenných surovin ze Zlechova

220

8.4. Metalografická, chemická a fázová mikroanalýza železářských strusek

226

8.5. 14C-data ze zvířecích kostí ze sídlištních objektů

239

8.6. Geofyzikální průzkum lokality

243

4

9. Ekonomika zlechovského sídliště

252

10. Časně slovanské sídliště s keramikou pražského typu

264

11. Závěry

272

12. Literatura

289

13. Seznam vyobrazení v textu a obrazových příloh

320

II. díl 14. Katalog

1

15. Obrazové přílohy (Tab. 1 – 136)

140

5

1. Úvod Když téměř před 40 lety ukončil Vilém Hrubý (1912–1985) terénní práce svého šestiletého systematického výzkumu ve Zlechově, netušil že zpracování a vyhodnocení této již ve své době ceněné a důležité lokality se stane „noční můrou“ několika generací archeologů. Vzhledem k zastoupení různorodých složek materiální kultury v kontextech do té doby nepříliš obvyklých to nebyl úkol jednoduchý. Po počátečních, dnes pochopitelných interpretačních nesouladech, neměl sám autor později již dostatek síly a času celý výzkum souborně zpracovat a přehodnotit s ohledem na množící se podobné archeologicky zkoumané lokality koncem 70. a počátkem 80. let 20. století. I přes značnou dobu, která uplynula od jejího objevení a přes některé nedokonalé metody terénního výzkumu a dokumentace ani v současnosti neztratily výsledky jejího výzkumu na aktuálnosti a zlechovské sídliště zůstává základním východiskových bodem pro studium vývoje pozdní doby římské a počátků stěhování národů ve středním Podunají. Také já jsem se potýkal při komplexním zpracování s mnoha problémy a těžkostmi, které přináší obsáhnutí tak rozsáhlého materiálního fondu, analogií a informací sledovatelných po celém prostoru západní, střední a východní Evropy. Velkou vzpruhou byla v tomto směru možnost řešit dané téma v rámci juniorského grantového projektu Grantové agentury Akademie věd ČR, reg. č. KJB804270501 s názvem „Sídliště z pozdní doby římské a počáteční fáze stěhování národů ve Zlechově“, který byl úspěšně realizován v letech 20052007. Díky přidělené finanční dotaci tak bylo možno provést řadu speciálních přírodovědných i chemicko-technologických analýz nálezového fondu a pro objektivní vyhodnocení všech složek života obyvatel zlechovské osady tak vytvořit širší odborný kolektiv, jehož výsledky jsou shrnuty do této souborné práce. V první řadě bych chtěl poděkovat doc. PhDr. Luďku Galuškovi, CSc. z Moravského zemského muzea v Brně, který mi nejen poskytl celý nálezový soubor s potřebnou dokumentací k vlastnímu zpracování, ale ujal se rovněž odborného zhodnocení časně slovanské fáze sídliště. Za ochotu a obětavost při zpřístupnění archeologického materiálu ze Zlechova z celého srdce děkuji PhDr. Aleně Humpolové a pracovnicím laboratoře Moravského zemského muzea v Brně K. Poláškové, Ch. Příhodové a D. Ševčíkové. Za velmi cenné metodické a odborné poznámky bych chtěl poděkovat doc. PhDr. Jaroslavu Tejralovi, DrSc. z Archeologického ústavu AV ČR v Brně a PhDr. Titusovi Kolníkovi z Archeologického ústavu SAV v Nitře. Významnými radami mi pomohli rovněž další

6

kolegové, z nichž bych chtěl jmenovitě zmínit D. Vachůtovou, K. Pietu, J. Rajtára, V. Varsíka, K. Elscheka a A. Stuppnera. Zavázán jsem také ukrajinským kolegům, kteří nás provázeli během naší studijní cesty do Kyjeva a ochotně nám zpřístupnili důležitý archeologický materiál z oblastí černjachovské kultury (R. Terpilovskij, B. Magomedov, V. Baran, O. Petrauskas, N. Abašina, A. Skyba aj.). Trpělivost při kresbách archeologického materiálu prokázala L. Dvořáková z ARÚ AV ČR v Brně, ostatní materiál jsem vzhledem k jeho množství nafotil digitálním fotoaparátem a setřídil do tabulek. Při finálních úpravách, kresbách materiálu, stejně jako při jeho inventarizaci mi obětavým způsobem pomáhala moje partnerka Lucie Melišová, které bych chtěl tímto v neposlední řadě rovněž poděkovat.

7

2. Zhodnocení současného stavu poznání problematiky závěru doby římské a počátků stěhování národů ve středním Podunají Po horizontu před a po markomanských válkách přestavuje časový mezník závěru doby římské nejvýraznější a nejpočetnější vrstvu sídlištních nálezů na Moravě (Tejral 1998a, 187, Abb. 4). Dlouhou dobu neměl tento horizont jasné chronologické kontury a nebyla příliš známa jeho archeologická výbava. Teprve zásluhou podrobného dlouholetého studia J. Tejrala v 70. a 80. letech 20. století bylo období od konce 3. století do počátku 5. století detailněji definováno a rozděleno do chronologických stupňů C2 a C3/D1 doby římské. Podkladem k tomuto členění byl rozbor moravských hrobových nálezů, který nastínil vývoj a konec pohřbívání na germánských žárových pohřebištích (Tejral 1975). V následné práci o základech doby stěhování národů na Moravě se J. Tejral (1976, 6) pouze okrajově dotknul pozdně římských sídlišť a otázky jejich přežívání dále do 5. století. Soudí, že stejně jako na Slovensku můžeme uvažovat podle výskytu cizích elementů v materiální náplni o určitém přežívání těchto původních sídlišť v některých okrajových oblastech (periferiích) v průběhu 1. pol. 5. století. Pod sílícím hunským tlakem ve 20. a 30. letech 5. stol. předpokládá odchod velké části domácího obyvatelstva na západ a zároveň průnik cizích barbarských skupin, dosud usazených podél toku Dunaje severním směrem. Více tuto problematiku prozatím nerozvinul a zabýval se zejména kostrovými hroby stěhování národů a mladším (předlangobardským) horizontem na Moravě. Uceleně (tedy včetně sídlištního materiálu) se J. Tejral (1982) pokusil zpracovat dosavadní stav výzkumu o pozdní době římské v úvodních kapitolách své monografie „Morava na sklonku antiky“, která je jinak věnována především doposud nezpracované starší etapě stěhování národů. Podrobněji se k sídlištnímu materiálu pozdní doby římské vrátil o 3 roky později a jeho studie dodnes představuje východisko bádání o tomto problému, který byl konfrontován s vývojem římských provincií v Podunají a východoevropských oblastí majících zásadní vliv na události ve středoevropském barbariku (Tejral 1985a). O další tři roky později potom vyšla mírně přepracovaná německá verze této komparativní studie (Tejral 1988). Následně J. Tejral (1989) nazval sídlištní horizont přelomu doby římské a stěhování národů na Moravě podle největší archeologicky prozkoumané lokality tzv. zlechovským typem. Charakterizoval jej jako svébytný kulturní substrát domácí svébské složky s výraznými cizími materiálními prvky převážně východoevropského původu (Tejral 1988, 228; 1989, 82-84). Koncovou sídlištní vrstvu ve středním Podunají přirovnává k „postčernjachovskému“

8

Obr. 1. Sídlištní situace koncem 4. stol. ve středním Podunají (podle Tejral 1999, Abb. 29). Lokalita č. 23 – Zlechov. horizontu a právě tyto cizí východní prvky v materiální kultuře (jako např. přezky se ztluštělým rámečkem, hřebeny s omegovitou rukojetí, pyramidové závěsky nebo postranice udidel) považuje za vůdčí chronologické kritérium, které ji odlišuje od předcházejícího vývoje (Tejral 1992a, 241). V průběhu 90. let potom tuto problematiku dále prohluboval a doplňoval o nové objevy uskutečněné v souvislosti s rostoucí porevoluční stavební aktivitou (Tejral 1990, 1998a, 1999) – obr. 1. Ostatní tuzemští badatelé se období pozdní doby římské věnovali pouze v souvislosti se zpracováním svých nebo starších terénních výzkumů (např. Trňáčková 1960; 1985; Zeman 1961; Hrubý 1967; Staňa 1970; Čižmář 1997) nebo při rozboru vybraných problémů (Peškař 1988, 110-130). Podle výše nastíněného přehledu je v současné době pozdní doba římská pojímána v širokém časovém rozpětí. Toto je dobře patrné nejednotností v odborné literatuře. Veškeré

9

nálezy datovatelné do 4. století jsou automaticky přiřazeny do pozdní doby římské (zejména pokud se v nálezovém kontextu objeví šedá na kruhu točená tzv. jiříkovická keramika). Přitom pozdní doba římská je reprezentována specifickou skupinou sídlišť tzv. zlechovského horizontu, tedy stupněm C3/D1 (v absolutních datech mezi léty 330 – 400/410), zatímco tzv. jiříkovická keramika se objevuje již od konce 3. století, tedy od stupně C2, resp. někde již od stupně C1b. Problémem je skutečnost, že doposud není obsahově vymezen chronologický stupeň C2, jakožto mladší úsek mladší doby stejně jako zatím není možné vypracovat detailnější chronologii germánské na kruhu točené keramiky. Určité pokusy identifikace stupně C2 proběhly v poslední době např. na JZ Slovensku, kde byly některé nálezové celky datovány do konce 3. století na základě přítomnosti římských mincí (např. Elschek 2005; Varsik 2005). Keramická náplň těchto objektů je přitom natolik průběžná, že bez jejich přítomnosti by byla jejich chronologie delší. Část keramického nádobí totiž byla vyrobena již ve stupni C1 a nejmladší kusy se tvarově shodují s inventářem sídlišť zlechovského horizontu. Vzhledem k tomu, že tyto exempláře ještě nedosahují svojí úpravou takové hrubosti jako v pozdně římských celcích a římské ražby a drobná kovová industrie (převážně spony) mají těžiště výskytu do poloviny 4. století, můžeme takové nálezové celky klást ještě do mladší fáze mladší doby římské, tedy do „nejasného“ stupně C2. Ve většině případů však takové štěstí nemáme, protože nálezové celky mladší a pozdní doby římské jsou natolik chudě vybaveny, že obsahují pouze keramiku. Z toho potom vyplývá nejednoznačnost datování. Obecné chronologické a typologické základy vývoje pozdní doby římské a počáteční fáze stěhování národů ve středním Podunají založené na studiu pohřebišť položil svými pracemi rovněž K. Godłowski (1970, 85-89, 98-100, 108-112; 1992, 39-43, 49). Širším prostorem středního Podunají (SV Maďarsko, Burgenland, Dolní Rakousko, JZ Slovensko a Morava) se podrobně ve své disertační práci zabývala také německá badatelka A. Kaltofen (1984). Obsáhla časové rozmezí od konce 4. století do počátku 6. století, sídlištního vývoje na přelomu doby římské a stěhování národů se však dotkla pouze okrajově, neboť v jejím zorném úhlu byly především hrobové nálezy sledovaného území staršího stupně stěhování národů. Slovenskou část středodunajského prostoru v závěru doby římské dlouhodobě sledoval a její vývoj systematizoval především T. Kolník. Základy položil již svými terénními záchrannými výzkumy mnoha pohřebišť a sídlišť od 50. let 20. století, ať se již jedná o Očkov (Kolník 1956), Bešeňov (Kolník 1961), Abrahám (Kolník 1973) nebo Čierny Brod (Kolník 1975a) a sídliště v Branči (Kolník-Varsik-Vladár 2007), Pobedimi, Ondrochove-Lipovej Cíferu-Páci (Kolník 1972; 1975b) nebo Štúrově (Beljak 2007). V prvních přehledech o době 10

římské se jejího přelomu do doby stěhování národů jen letmo dotknul s poukazem na nedostatek průkazných chronologických opor (Kolník 1971, 524, 535). Spokojil se tedy s rámcovým vymezením staršího stupně stěhování národů podle nekropolí typu Abrahám a Čierny Brod a menší kolekce sídlištních nálezů např. z Pobedimi a mladšího stupně v rámci 5. stol. s nálezy keramiky s vlešťovanou výzdobou (Kolník 1971, 537-538). Teprve v 80. letech k této problematice zaujal zřetelnější stanovisko. Úpadek a konec mnoha svébských sídlišť a pohřebišť ve středním Podunají na přelomu 4. a 5. století spatřoval v první kvádské migrační vlně, kdy se tyto kmeny připojili k vandalsko-alanskému tažení na západ roku 406/407, přičemž zároveň jiná část Kvádů odešla do SZ Pannonie, kde vytvořili samostatnou říši (Kolník 1987, 71). Tím jejich počet ve středním Podunají zřetelně klesl. Současně předpokládal, že Kvádové žijící v předpolí severopannonského limitu se podobně jako Markomani již v průběhu 4. století staly ve vztahu k Římské říši foederáty. Na přelomu let 405/406 se podunajští Kvádové nepochybně připojili k mohutnému tažení Ostrogótů pod vedením Radegaise do Raetie a Pannonie Valerie. V Pannonii je identifikace Kvádů podle archeologického materiálu téměř nemožná, protože na římské půdě podlehli procesu akulturalizace

a

asimilace.

Na

základě

nepřítomnosti

nesvébské

komponenty

v archeologickém materiálu dospěl rovněž k názoru, že část Svébů si ve svých původních sídlech severního Podunají (zejména v povodí Hronu, Nitry, Váhu a Moravy) uhájila svá území před tlakem kmenů z jihovýchodu. Předpokládá tedy, že pauperizovaná část Svébů mohla v severní části jižního Slovenska a na střední Moravě přežít až do 2. pol. 5. stol., příp. na počátek 6. stol. (i když zdůrazňuje, že chronologicky citlivé archeologické důkazy pro to chybí) a hypoteticky počítá s tím, že tyto zbytky posvébského osídlení se dožily příchodu nejstarších Slovanů a byly asimilovány (Kolník 1987, 72-73). V prostoru středního, severního a východního Slovenska byla zásluhou K. Piety během posledních 20 let definována specifická pozdně římská severokarpatská skupina mající kontakty na pozdní przeworskou kulturu, která na středním a severním Slovensku vyrůstá z kořenů púchovské kultury, zatímco na východním Slovensku (kde nahradila starší označení prešovský typ) se projevují dácké a černjachovské prvky (Pieta 1987, 386-391; 1991; 1999, 178-185). Stejný autor se podílel také na výzkumu pozdně římského sídlištního prostředí v okolí Nitry (např. Pieta-Ruttkay 1997). V současné době se na objasňování postavení JZ Slovenska na přelomu doby římské a stěhování národů podílejí zejména K. Elschek a V. Varsik svými terénnímu výzkumy v okolí Bratislavy a jejich následným zpracováním (Elschek 2004; Varsik 2003; 2004b). Dolnorakouskou část středního Podunají v průběhu celé doby římské jako celek souborně katalogově zpracovala M. Pollaková (1980). Vlastní podrobnější studie zabývající 11

se koncem doby římské a počátky stěhování národů jsou však spjaty teprve s výšinnou lokalitou Oberleiserberg (Pollak 1997; 1999a, b; Stuppner 2002a, b), která je dlouhodobě systematicky zkoumána vídeňskou univerzitou. Pozdně římská sídlištní struktura se v této oblasti v posledních letech dosti zhustila, publikovaného materiálu je však poskrovnu. Nejlépe zdokumentované jsou tak jen výšinné polohy jako Heidenstatt u Limberga (Trnka-Tuzar 1984) nebo Schiltern (Trnka 1981). Ještě málo známější je situace germánského osídlení na konci doby římské a v počátcích stěhování národů v SZ Maďarsku. Teprve v poslední době bylo v této oblasti prozkoumáno několik sídlišť (např. Kulcsár 2004), které je možno připisovat Svébům, zveřejňování výsledků je však nedostatečné. V zorném úhlu maďarských badatelů je spíše římskoprovinciální problematika nebo sarmatské osídlení. Germánská nálezová složka je přitom postižitelná také v pozdně římských vrstvách mnoha pannonských kastelů. Přehled současného stavu poznání pozdně římských sídlišť v jednotlivých regionech JIŽNÍ A VÝCHODNÍ MORAVA Drslavice Této významné lokalitě, rozkládající se podél levého toku říčky Olšavy v pásu širokém cca 40 m a dlouhém zhruba 150 m, byla s různou intenzitou věnována pozornost od 30. do 80. let 20. století. Nejprve zde byl v roce 1933 odkryt kostrový hrob z doby stěhování národů (D1), v roce 1950 potom Jan Pavelčík ve snaze najít zbytek pohřebiště prozkoumal část sídliště z přelomu doby římské a stěhování národů se 13 sídlištními objekty a 3 mělkými ohništi mezi nimi, minimálně 5 jich však náleží do neolitu. Typologicky nejvýraznější je zahloubená chata se zaoblenými rohy bez kůlové konstrukce o rozměrech 4,7 x 2,2 m a hloubce 65 cm. Celkově chudý a zlomkovitý charakter arch. nálezů z tohoto sídliště, mnohdy promíšený nálezy starších období (zejména z neolitu) byl zmnožen teprve v následujících desetiletích zásluhou povrchových sběrů souvisejících s orbou nebo regulací břehu řeky Olšavy. Díky nim se podařilo odkrýt ještě několik jednotlivých sídlištních objektů – v roce 1958 dvoukomorovou hrnčířskou pec bez roštů, v letech 1960 a 1973 dvě blíže nepopsané jámy a v roce 1974 rozměrný zahloubený objekt s bohatým keramickým inventářem a parohovým hřebenem s omegovitou rukojetí (Pavelčík 1950a; Peškař 1988, 110-112; Tejral 1975b; 1985a, 330-335, obr. 7:4, 9, 12-13, 11:1-2, 12:1-8; 1990, 65, Abb. 5:1, 9, 11, 13, 6:2, 5-6, 12:1-13; 1999, 247248, Abb. 36-37).

12

Vlčnov-Dolní Němčí Systematickým výzkumem Katedry archeologie FF UJEP (dnes MU) v Brně byla v letech 1972-1980 zásluhou R.M. Pernička prozkoumána na západním břehu drobné vodoteče v trati „Dřínky“ mladořímská osadu s dvorcovým uspořádáním objektů. Jedna hrnčířská pec na vypalování tzv. jiříkovické keramiky (P 3) nacházející se v jeho areálu přitom náleží již do pozdní doby římské. Na protějším východním břehu, ve vzdálenosti asi 100 m od tohoto sídliště se na ploše cca 350 m2 nacházela skupinka šesti zahloubených hospodářských jam s typickým materiálem pozdní doby římské. Četné nálezy z pozdní doby římské pocházejí také z kulturních vrstev a intenzivních povrchových sběrů na této straně potoka (Pernička 1980; Zeman 2003-2004). Mušov „u sv. Jána“ Na tomto polykulturním sídlišti objeveném při výstavbě vodního díla Nové Mlýny bylo v letech 1977 a 1980 prozkoumáno germánské sídliště založené již ve 2. stol., na němž je výrazně zastoupena pozdně římská fáze (okolo roku 400) a starší fáze stěhování národů (1. pol. 5. stol.). Tomuto horizontu můžeme připsat jednak klasickou šestikůlovou chatu 10/1977 s depotem železných štítových puklic, bronzovou nádobou a železnou pečící pánví, ale také minimálně 8 dalších zahloubených chat (5 s kůly v rozích a 3 se třemi kůly na kratších stranách) se sporým keramickým inventářem reprezentovaným zejména hrubou v ruce dělanou keramikou, příp. železnou sponou (Trňáčková 1985; Tejral 1990, 28-29, Abb. 13:1-8, 14:1-9; 1999, 243-245, Abb. 33-34; 2002, 355-358, 365-366). Mušov „Na Pískách“ Při záchranném archeologickém výzkumu I. Peškaře v roce 1958 bylo prozkoumáno rozsáhlé germánské sídliště na ploše 2 ha s celkem 73 objekty, datovatelné převážně do počátku mladší doby římské (C 1). Minimálně 8 sídlištních jam (obj. 25, 26, 30, 32, 38, 56, 66 a 68) se podle nálezů charakteristické v ruce dělané keramiky, příp. železné spony dožívá pozdní doby římské. Jsou přitom rozmístěny mezi ostatními objekty, pozdně římská fáze sídliště se nijak prostorově nevyděluje (Droberjar 1997, 19, 171, Abb. 8; Tejral 1989, 79). Brno-Ivanovice Při budování infrastruktury pro novou ulici rodinných domků byl v letech 2003-2004 odkryt výsek silně rozptýleného germánského sídliště ze 4. století, nacházejícího se ve vzdálenosti 100 až 200 m od toku bezejmenného potoka. Celkem bylo prozkoumáno 25 sídlištních 13

objektů, z nichž nejvýznamnější je pravoúhlá chata s klasickou šestikůlovou konstrukcí (k. 505) s nálezy domácí hrubé keramiky i pozdní provinciální keramiky. Zajímavostí je skutečnost, že níže po svahu se v rámci sídliště nachází převážně rozsáhlé nepravidelné hliníky s minimem nálezů (Parma 2004; Přichystal 2005). Jiříkovice Nejprve amatérský a posléze i profesionální archeologický průzkum na tomto významném sídlišti probíhal v letech 1923, 1925, 1927, 1933-1934, 1957 a 1987, vždy na menších odkrytých plochách. Jeho výsledkem bylo objevení 9 sídlištních jam a 5 dvoukomorových vertikálních pecí na vypalování šedé na kruhu točené keramiky (2 pece vcelku zachované a 3 rozorané). O vnitřní dispozici tohoto sídliště téměř nic nevíme. Bohatství nalezeného na kruhu točeného keramického materiálu z něj však dělá regionální výrobní centrum. Hrubá v ruce dělaná keramika nebo drobné nálezy jsou v menšině, jde jen o zhruba několik desítek příkladů oproti stovkám až tisícům střepů na kruhu točeného zboží (Peškař 1988, 112-130). Uherský Brod „U Bajovského mlýna“ Při výstavbě obchvatu města byla v roce 2000 záchranným archeologickým výzkumem ÚAPP Brno odkryta na ploše cca 1,2 ha polykulturní lokalita s částí mlado- až pozdně římské osady, která čítala 14 sídlištních objektů (7 zahloubených chat s typickou šestikůlovou konstrukcí, 2 hliníky a 5 zásobních nebo odpadních jam) – objekty 004–005, 021–027, 029-032 a 035. Více než polovina objektů přetrvává až do druhé poloviny 4. stol., jak nasvědčují fragmenty hrubých v ruce dělaných hrncovitých tvarů zdobených na okrajích prstovými důlky, zlomky misek s límcovitě vytaženými okraji, na kruhu točená jiříkovická keramika nebo mortarium se světle hnědou glazurou (Geisler-Kohoutek 2000, 106, 109-111; Zeman 2007b, 515-516). Sudoměřice Při stavbě obchvatu Sudoměřic v letech 2003-2004 vykopáno 6 sídlištních objektů v několika různých plochách vytvářející typ rozptýlené osady z pozdní doby římské. Určitým vývojovým momentem na tomto sídlišti jsou typy zastoupených chat od klasické varianty se šestikůlovým schématem přes obydlí bez kůlové konstrukce až po chatu se třemi kůlovými jamkami na kratších stranách. Na základě nálezů keramiky s vlešťovanou výzdobou a exemplářů vyrobených z drsného písčitého materiálu je možné předpokládat, že toto sídliště přežívá až do poloviny 5. století (Vlach 2007; Zeman 2007b, 517-518).

14

STŘEDNÍ MORAVA Olomouc-Slavonín Velkoplošným předstihovým výzkumem AC Olomouc před stavbou obchodního a společenského centra bylo v poloze „Horní lán“ v roce 2001 objeveno největší germánské sídliště na střední Moravě. Jeho tři nejvýraznější sídelní etapy představují starořímská fáze ze 2. století se 37 objekty, malá osada z doby stěhování národů (1. pol. 5. stol) se 17 objekty a především pozdně římské sídliště ze 4. stol, které sestává ze 180 objektů na ploše 1,8 ha (5 zahloubených chat převážně se šesti rozmístěnými kůly po obvodu, 4 dlouhé nadzemní stavby, hliníky, ohniště, zásobní a odpadní jámy). Podle předběžné interpretace se zdá, že v trati „Horní lán“ leží obytná část sídliště, zatímco hospodářské zázemí se nachází na protilehlém svahu potoka Nemilanky, v trati „Pod Vlachovým“. Zde bylo intenzivním archeologickým výzkumem (AC Olomouc, ÚAPP Brno) před stavbou zábavního parku Haná v letech 2001 a 2004-2005 prozkoumány stovky sídlištních objektů rozmístěné na ploše asi 10 ha. Velkou většinu z nich tvoří hospodářské a výrobní objekty jako hrnčířské pece, hliníky a zásobní či odpadní jámy (Kalábek–Tajer–Prečanová 2002; Hašek–Kalábek–Peška 2004, 4851; Parma 2005; Vránová 2006; Šmíd 2006; Kalábek 2006, 438-440; Kalábek-Šrámek 2006). Olomouc-Neředín Na SZ okraji Olomouce v trati „Mýlina“ bylo pravidelnými záchrannými výzkumy při stavbě rodinných domků, inženýrských sítí a komunikací v letech 1990 a 1998-2005 prozkoumáno rozsáhlé polykulturní sídliště na ploše 10 ha. Do doby římské je datován římský polní pochodový tábor spolu s malým sídlištěm z období markomanských válek. Další významnou etapu osídlení lokality představuje sídliště z pozdní doby římské s desítkami sídlištních objektů všech obytných a hospodářských typů včetně hrnčířských pecí na výrobu jiříkovické keramiky. Důležitým zjištěním je rovněž přítomnost dvou hrobů na sídlišti (kostrového a žárového) z přelomu doby římské a stěhování národů (Peška-Šrámek 2002; 2004; Kalábek 2005; Kalábek 2006, 439, 441-442). Kostelec na Hané Předstihovými záchrannými výzkumy ÚAPP Brno před stavbou kolonie rodinných domků, spojovacích komunikací a inženýrských sítí byla v poloze „Kozí brada“ odkryta v letech 1997-2004 významná polykulturní lokalita z období neolitu, eneolitu, doby bronzové, římské a hradištní. Ze 138 prozkoumaných objektů na celkové ploše kolem 6 500 m2 patří do mladší až pozdní doby římské celkem 60 objektů (7 zahloubených chat – s klasickým šestikůlovým 15

schématem i se 3 kůly na kratších stranách, 1 nadzemní stavba, 1 pec a 48 zásobních a odpadních jam). V půdorysu sídliště není možné vypozorovat nějaké pravidelné uspořádání zástavby, v určitých případech však objekty vytvářejí vertikální řady. Germánské sídliště se přitom nachází jen 1,5 km JV od známého pohřebiště v trati „Prostřední pololány“ (Vachůtová 2007). JZ SLOVENSKO Veľký Meder Lokalita leží na vyvýšené duně nad jedním ze slepých ramen Dunaje. Velký záchranný výzkum vyvolaný stavbou závlahového systému zde byl proveden v letech 1988-1992 a byla odkryta plocha 0,7 ha. V letech 1997-2003 potom následovala systematická povrchová prospekce s drobným přírodovědně zaměřeným odkryvem v roce 2003 (Varsik 2005, 301). Celková plocha sídliště je odhadována na 6-8 ha. Nalezeno bylo pravěké a časně historické polykulturní sídliště. Germánskému sídlišti ze 2. až 4. stol. náleží 73 zahloubených objektů a 2 nadzemní stavby, přičemž z toho souboru je 46 chat. Do pozdně římského horizontu patří jen 29 objektů - 1 nadzemní stavba, 21 zahloubených chat, 2 hliníky a 5 jam (Varsik 1998, 17-19, obr. 12, 14, 16-17, 43; 2003, 153-155, Abb. 1:2, 6; 2004, 257-258, Abb. 1:2, 9; 2005). Bratislava-Dúbravka Při systematickém výzkumu římské stavby v Bratislave-Dúbravke bylo v letech 1982-1993 prozkoumáno germánské sídliště z 1. – 4. stol na ploše 1,5 ha. Jeho celková odhadovaná plošná výměra se blíží 5-6 ha. Odkryto bylo celkem 50 sídlištních objektů, z nichž do pozdní doby římské lze zařadit pravděpodobně 27 objektů (12 chat a 15 hospodářských jam), které jsou seskupeny minimálně do dvou rozptýlených dvorců. Zachycena byla také část třetího dvorcového uspořádání (Elschek 1993; Elschek 2004, 239-240, Abb. 1:3). Nitra-Párovské Háje Po obou stranách Cabajského potoka se rozkládá polykulturní sídliště, které bylo při budování plynovodu s přestávkami archeologicky zkoumáno v letech 1972-1995 (odkryta byla plocha zhruba 4 000 m2). Celková rozloha sídliště je odhadována na 6,5 ha. Na lokalitě je možné sledovat sídlištní kontinuitu od počátku 3. stol. do poloviny 5. stol. (ze 171 prozkoumaných objektů jich 26 náleží osadě ze starší fáze doby stěhování národů – D2). Ze sídlištních objektů je zastoupeno 53 zahloubených chat, 4 nadzemní kůlové stavby, hrnčířské pece, množství

16

zásobních a odpadních jam a studna z pozdní doby římské (obj. 9/72), která byla prokopána jen do hloubky 6 m (Pieta-Ruttkay 1986; 1997; Ruttkay 1997). Beckov Nově zjištěné a prozkoumané polykulturní sídliště v Pováží (v roce 2004 zde proběhl záchranný archeologický výzkum při stavbě skladového distribučního centra). Prokopáno bylo 8 522 m2, přičemž rozsah celého sídliště je odhadován zhruba na 1 ha. Relativně malému rodinnému či velkorodinnému germánskému sídlišti náleží 199 objektů ze dvou časových fází (starořímská fáze ze 2. stol. a pozdně římská fáze z konce 3. stol. až počátku 5. stol.). Pozdně římské fázi náleží zhruba 50 objektů (5 zahloubených chat - s klasickou šestikůlovou konstrukci, s jedním kůlem ve středu kratších stran, nepravidelnou kůlovou konstrukci nebo naprosto bez kůlů). Na sídlišti se rovněž vyskytuje velký počet zásobních jam, několik volně stojících pecí (včetně železářských) a množství kůlových jam indikujících nadzemní stavby (Varsik-Hanuliak-Kovár 2006). Bratislava-Trnávka „Zadné“ Při stavbě dálnice D-61 bylo na východním okraji Bratislavy objeveno několik germánských sídlišť. Nejvýznamnější z nich se nachází v poloze „Zadné“ v Bratislavě-Trnávce, kde byla v letech 1996-1998 archeologicky prozkoumána plocha 0,3 ha s germánským sídlištěm 2. až 4. století a jedním objektem pražského typu ze 7. stol. Do doby římské náleží celkem 12 zahloubených objektů, zbytky 2 nadzemních staveb, 2 studny, 8 volně stojících pecí a několik zásobních a odpadních jam a kůlových jamek. Z nich je možno do pozdně římské fáze zařadit 3 zahloubené chaty s klasickým šestikůlovým schématem, 6 jam a 2 rozsáhlé hliníky (Varsik 2003, 156-157, Abb. 7:2; Varsik 2005a, 275, obr. 1:2). Chotín Při intenzivní těžbě písku JRD Chotín proběhl na ploše 8 000 m2 v letech 1977-1979 záchranný archeologický výzkum, který odhalil významnou polykulturní lokalitu. Její celková rozloha je po ověření povrchovou prospekcí odhadována na 1 ha. Většina z prozkoumaných objektů náleží germánskému sídlišti ze 2. – 4. stol., tj. kolem 120 objektů. Zastoupeny jsou zahloubené chaty se šestikůlovou konstrukcí, nadzemní stavby, hliníky, zásobní jámy a žlaby se vchody, vymezující jakýsi sídlištní dvorec (Romsauer 1978; 1979; 1980). Branč 17

Pří stavbě velkého zemědělského střediska se v letech 1961-1962 uskutečnil záchranný archeologický výzkum pod vedením J. Vladára a T. Kolníka, který na říční terase nad původním korytem řeky Nitry odkryl polykulturní sídliště na ploše 1,3 ha (Varsik 1998, 13; Kolník-Varsik-Vladár 2007, 9, 13). Germánskému sídlišti patří 142 objektů (40 chat, 25 jam, 10 ohnišť a pecí a 29 hliníků). Do pozdní doby římské však lze zařadit pouze 8 objektů - 2 chaty, 5 hliníků a jednu jámu (Varsik 1998, 15-17; Kolník-Varsik-Vladár 2007, 35, obr. 17). Štúrovo Záchranný archeologický výzkum na tomto sídlišti ze 2. – 5. stol. ležícím téměř na dunajském limitu (4-5 km od kastelu Solva) se uskutečnil v letech 1956-1957 pod vedením T. Kolníka. Prostor germánské osady je narušen velkým avarsko-slovanským pohřebištěm s 280 hroby a novodobými vojenskými cvičnými zákopy. Celkem bylo prozkoumáno 66 sídlištních objektů z doby římské (12 chat a 44 jam), které byly uspořádány do jakýchsi dvorců ohrazených ploty. Pozdní doby římské a počátků stěhování národů se na tomto sídlišti dožívá více než třetina všech prozkoumaných objektů, tj. 23 objektů - 5 chat s kůlovou konstrukcí (2 x klasická šestikůlová, 3 x kůly v rozích), 2 nadzemní stavby, 1 hliník a 15 sídlištních jam, které jsou volně rozmístěné mezi ostatními objekty bez náznaku uspořádání (Kolník 1962, 357362; Beljak 2007; Beljak-Kolník 2007). Cífer-Pác Tuto lokalitu nacházející se na mírné terénní vlně JZ od obce systematicky prozkoumal T. Kolník v letech 1969-1980. Byla zjištěna mimořádná nálezová situace – germánské knížecí sídlo vilového charakteru postaveného na římský způsob, které vzniklo ve 3. - 4. století. Odkryty byly jednak kamenné základy staveb s maltovými podlahami a dlouhé dřevěné nadzemní čtyřúhelné stavby s množstvím římského cihlového stavebního materiálu, ale také výrobní okrsek v SV části. K tomuto panskému sídlu přiléhá prosté germánské sídlišti s několika desítkami prozkoumaných objektů (polozemnice s klasickou šestikůlovou dispozicí, pece a sídlištní jámy). Menší ověřovací výzkumy se zde uskutečnily také v letech 1999 a 2005, které přinesly objev dalších destrukcí kamenných staveb, tentokrát z přelomu 2. a 3. století a 4 zahloubených chat a kulturní vrstvy z pozdní doby římské. Povrchovými sběry bylo prokázáno, že germánské sídliště dále pokračuje minimálně v kilometrové délce severním směrem (Kolník 1972; 1975b; 1986, 415-420; Kolník-Rajtár-Tirpák 2000; Rajtár-Varsik 2007).

18

DOLNÍ RAKOUSKO Oberleiserberg Výzkumy zde probíhaly v letech 1925-1931, 1976-1990 a 1996-1998 (A. Stuppner). Jedná se znovu osídlené pravěké hradisko z doby bronzové a halštatské. Jeho počátky jsou datovány do období markomanských válek a zejména do pozdní doby římské až stěhování národů (od poloviny 3. stol. do 2. poloviny 5. stol.). Do tohoto období náleží 2 velké kamenné stavby, četné kamenné ohradní zdi, dřevěné hrázděné stavby, nadzemní kůlové domy a několik jam s množstvím římských cihel a jiných proviniciálních předmětů – jde pravděpodobně o pozdně římské civilní osídlení, přestavěné později Germány na knížecí dvorec nebo panské sídlo. Germánské nálezy pocházejí převážně z těchto staveb a z kulturních vrstev, odkryta byla zatím jen jedna zahloubená chata se třemi kůly na kratších stranách datovatelná do 1. pol. 5. stol. nebo k jeho středu (Polllak 1980, 85-90; 1997; 1999a, b; Stuppner 1997, 13-16; 2002a, b). Michelstetten V Michelstettenu bylo dlouhodobým záchranným výzkumem v letech 1994-1999 odkryto velké polykulturní sídliště z různých období pravěku. Na celkové ploše 9 000 m2 se nacházelo 1643 objektů, z nichž germánskému sídlišti náleželo 19 objektů (9 objektů z 1. stol. a 10 pozdně římských). Struktura pozdně římských objektů je následující: chata V 10 se 2 kůlovými jamkami (po jedné ve středu kratších stran), chata V 1277 se 3 kůly na kratších stranách, dvoukanálová hrnčířská pec s roštem (V 1454) a 7 zásobních či odpadních jam (Lauermann 1996, 300; 1999, 471; 2000, 344-345). Klein Meiseldorf Jedno z nejstarších germánských sídlišť severní části Dolního Rakouska bylo nalezeno díky hluboké orbě a prozkoumáno v letech 1953-1954. Odkryto bylo celkem 12 sídlištních objektů, z nichž polovina neobsahovala žádný archeologický materiál. Zbylých 6 objektů (2 zahloubené chaty a zbytek rozorané třetí + 3 rozorané jámy) představuje část sídliště z pozdní doby římské (Mitscha-Märheim 1965; Pollak 1980, 54-56). Zaingrub Další sídliště bylo objeveno v Zaingrubu zásluhou drobného výzkumu Archeologického institutu vídeňské univerzity v letech 1982-1985. Zjištěno bylo germánské sídliště z 2. až 4. století, přičemž pozdně římskému horizontu náleží chata s klasickým šestikůlovým 19

schématem a na povrchu se rýsující objekty 57 a 58 s bohatým keramickým materiálem a bronzovou sponou se širokou obdélníkovitou fasetovanou nožkou (Daim 1984, 306; 1985/1986, 305). Poysdorf Na západním okraji obce se nachází celkem 5 poloh, na nichž je povrchovými sběry a drobnými záchrannými akcemi doloženo osídlení z doby římské. Do mladší až pozdní doby římské se hlásí 2 sídlištní jámy z polohy 1 a nálezy z polohy 5 získané v letech 1979-1981 při zemních pracích (z tmavě se rýsující skvrny v podloží označené za studnu (?)). Jedná se převážně o zlomky v ruce dělané a na kruhu točené keramiky, glazované římskoprovinciální keramiky, zlomky hřebenů a bronzovou sponu s obdélníkovitou nožkou (Pollak 1984, 147148, 151-155, Taf. 1:5, 2:1-2, 4:10, 5:16, 8:1-4, 12:13-16 ad.). Straning, Maiersch, Drösing, Ringelsdorf, Bernhardsthal, Kleinhöflein, Grafensulz, Seebarn Nejvýznamnější germánská sídliště s osídlením z pozdní doby římské dlouhodobě sledovaná povrchovou prospekcí v posledních dvaceti letech (viz jednotlivé ročníky FÖ). Získáno z nich bylo dostatečné množství archeologického materiálu, vlastní sídlištní objekty však byly zkoumány výjimečně (převážně jde o části rozoraných nebo jinak narušených zásobních nebo odpadních jam). MAĎARSKO Vác - Csörögi-rét Největší germánské sídliště bylo odkryto v severním Maďarsku blízko obce Vác, kde v letech 1994-1996 probíhal záchranný archeologický výzkum při stavbě dálnice 2/a. Lokalita leží na pomezí germánského a sarmatského území, blízko římského limitu naproti kastelu Cirpy (Dunabogdány); všechny tyto tři složky se projevují v jeho materiální náplni. Odkryto bylo celkem 178 objektů (18 chat se čtyř- nebo šestikůlovou konstrukcí, 5-6 pecí a množství zásobních a odpadních jam) ze 2. – 4. století (Kulcsár 2004). Ózd Při stavbě sportovního stadiónu v Ózdu byla v roce 1951 prozkoumána rozsáhlá polykulturní lokalita. V jejím rámci se nacházelo poměrně velké germánské sídliště z pozdní doby římské s 98 objekty (21 zahloubených chat, 2 pece, 11 ohnišť a 64 zásobních a odpadních jam) a početným nálezovým fondem (Párducz-Korek 1959; Vargha 1959). 20

2.1. Přehled názorů na postavení zlechovského sídliště Sídliště ve Zlechově poutalo velkou pozornost badatelů již od prvních výzkumných sezón. Výsledky každoročních terénních odkryvů byly s určitými přestávkami prezentovány ve formě krátkých zpráv na stránkách Vlastivědného věstníku moravského (Michna 1966, 131; 1967, 297; 1970, 243). Sám autor výzkumu podrobněji zhodnotil jen první tři výzkumné sezóny v přednášce na konferenci čs. archeologů v Liblicích v březnu 1967, která později vyšla jako studie v Archeologických rozhledech (Hrubý 1967). Tato práce se na dlouhou dobu stala jediným informačním pramenem o zkoumaném sídlišti a jako taková je používána a citována dodnes. V. Hrubý v ní správně vyčlenil některé východoevropské a pozdní przeworské vlivy v materiální náplni sídliště, zatímco v germánské keramice spatřoval 2 paralelní linie dalšího vývoje - předstupeň pražského typu (jeho počátky kladl do pozdního 4. stol. !) a základy hradištní keramiky. Tento keramický vývoj dále konkretizoval ve svém referátu s názvem „Projevy slovanské kultury na sídlišti z pozdní doby římské ve Zlechově“, který přednesl na mezinárodní konferenci „Slovanská kultura v 5. - 7. století“ konané ve dnech 25.-30.9. 1967 v Liblicích u Mělníka (Filip 1968). Bohužel jeho referát nebyl publikován a rukopis se mi v archivu Archeologického oddělení MZM v Brně nepodařilo nalézt. Východoevropské vlivy V. Hrubý specifikoval ve svém referátu na III. mezinárodním kongresu slovanské archeologie v Bratislavě v roce 1975 (Hrubý 1980). Pro většinu exemplářů ze Zlechova našel analogie jak na území černjachovské kultury, tak zejména na její severní hranici, kde se mísila s časně slovanskou zarubiněckou kulturou. Na základě těchto indicií prohlásil zlechovské sídliště za doklad časného pronikání „genetických předchůdců“ Slovanů vlivem hunské expanze (ibid. 152-153). V tomto ohledu mu dávali za pravdu i někteří ruští badatelé, např. P. N. Treťjakov (1972). Podle publikovaných reakcí ostatních účastníků konference na jeho referát (zejména K. Godłowského), však byly tyto teze brány spíše jako obecné a předběžné, resp. jako východisko pozdějšího podrobného zpracování celého sídlištního fondu (ibid., 154). Stejné názory V. Hrubý ještě několikrát zopakoval, průnik zemědělského protoslovanského obyvatelstva však předpokládal již od 3. století (Hrubý 1982, 126-128). Převážná část domácí i zahraniční archeologické obce však zaujala k názorům V. Hrubého rezervovaný postoj. Například J. Dekan (1971, 562-564) viděl sice možnost trvání sídliště ve Zlechově i v průběhu celého 5. století, zároveň ale upozornil na jeho pravděpodobné vícefázové osídlení. V hrubé keramice spatřoval doklady geneze keramiky 21

pražského typu, o průniku časných Slovanů však nehodlal spekulovat do doby než bude celý výzkum komplexně zpracován. Také I. P. Rusanovová (1976, 126) nesouhlasí v případě Zlechova s časným výskyt keramiky pražského typu, ale hovoří o dvou sídelních fázích sídliště – pozdně římské a časně slovanské. Hrubého interpretaci zlechovských nálezů považuje za spornou také M. Parczewski (1993, 61). Klíčový postoj v táboře oponentů V. Hrubého zaujal až v průběhu 80. let 20. století J. Tejral (1985a, 338-339; 1989), který vrstvu pozdně římských nálezů spojil s průnikem východogermánských skupin vypuzených z Přičernomoří Huny a jejich míšení se svébským živlem. Ve shodě se stavem výzkumu se jen mírně posunula jeho původní datace. Ve svých raných pracích o době stěhování národů na Moravě se o Zlechově a podobných pozdně římských sídlištích v periferních sídelních oblastech, na nichž se mísí přežívající domácí elementy se silnými cizími vlivy, zmiňuje pouze okrajově a obecně jejich přežívání datuje do 1. pol. 5. století (Tejral 1975, 101, 103; 1976, 6), zatímco v následných rozsáhlých studiích vidí jejich existenci spíše ve 2. pol. 4. stol. a kolem roku 400 (Tejral 1985, 325, 343; 1989, 81; 1990, 25-28; 1999, 220). Od jeho analýzy diskuse o zlechovském typu ustala a pozdější badatelé se o něm vyjadřují ve shodně s J. Tejralem - nejnověji např. E. Droberjar (2002, 383384). Spojování zlechovského sídliště s nejstaršími slovanskými památkami již z počátku 5. století přičítá nejen podobnosti hrubé germánské keramiky s keramikou pražského typu, ale také intenzivní snaze ovlivněné politickým klimatem doby jeho interpretace najít čím dál tím starší doklady slovanského osídlení našich zemí (Droberjar 2005, 55). Proti slavinitě mluví písemné prameny a diskontinuita vývoje (minimálně až za 100 let se objevuje pražský typ). Shodný názor zastává také K. Pieta (2002a, 17), který při hodnocení postavení severokarpatské skupiny na středním a východním Slovensku zdůraznil nejednoznačnost etnické příslušnosti těchto pozdně římských skupin jako je zlechovský typ, předpokládá však jejich vystoupení v historickém rámci počátku 5. stol. Nepřímo se nálezů zlechovského typu dotkl také T. Kolník (1971, 527, 530), který při analýze podobných památek na východním Slovensku (tzv. prešovský typ) vyslovil názor, že je jen na základě podobnosti keramických tvarů nelze spojovat s nejstaršími, bezpečně slovanskými nálezy. Spíše vidí jejich podobnost se sedmihradskými žárovými hroby 2. pol. 4. stol. a posuny černjachovské kultury z východu. Tato výše popsaná stanoviska byla všeobecně přijata také na straně badatelů zabývající se slovanským obdobím ve střední Evropě. J. Macháček (1994, 32, pozn. 6) dává sice za pravdu J. Tejralovi, ale mimo to upozorňuje na hrubou keramiku zdobenou hřebenovými vzory, která se nápadně podobá keramice hradištní – v jejím případě nevylučuje možnou mladší intruzi. Z. Měřínský (2002, 58) konstatuje, že uváděný časný doklad soužití Germánů 22

a Slovanů v Březně nebo ve Zlechově nebyl nikdy bezpečně prokázán a slavinity zlechovských nálezů v podobě interpretované V. Hrubým se zříká. Nejdůrazněji z archeologů zabývajících se slovanským obdobím se proti slavinitě památek zlechovského typu postavil G. Fusek (1994, 117-118). Svoje tvrzení podpořil výpovědí písemných pramenů, diskontinuitou následného vývoje a zejména faktem, „že (výše zmíněné památky) se nikdy nenašli v kontextu vlastním pro časně slovanské období (obydlí čtyřúhelníkového půdorysu s otopným zařízením v rohu, žárové pohřebiště). Ojedinělé neforemné nádoby nalezené spolu s jednoznačně časně slovanskými památkami není možno interpretovat jako doklad kontaktů s přežívajícím svébským obyvatelstvem a používat je jako datovací prostředek.“ (ibid., 117). Podle něj nemohou být ukazatelem etnicity a datování atypické tvary doprovodné keramiky; argumentace časného příchodu Slovanů v průběhu 5. stol. je tak za současného stavu poznání jen hypotetická (ibid., 118). Další skupinka autorů se sama nepouštěla do názorové konfrontace, ale pouze konstatovala existenci protichůdných pohledů na zlechovskou problematiku (BeranováSmetánka-Staňa 1975, 217; Klanica 1986, 35-36). Jiní autoři, vědomi si nejednoznačnosti problematiky, raději zlechovskou otázku při charakteristice časně slovanského osídlení střední Evropy ani nezmiňují (Zeman 1976; Jelínková 1990).

23

3. Přírodní prostředí Zlechovské sídliště se nachází na SV okraji obce na jihozápadně skloněném svahu nad bezejmenným potůčkem (v nadmořské výšce 215-218 m.n.m.), který se kdysi po 1,3 km vléval do Zlechovského potoka. Ten následně zhruba po 2,5 km toku ústí do řeky Moravy; vzdušnou čarou tedy leží sídliště asi 4 km od toku Moravy na jeho pravém boku. Z hlediska fyzicko-geografického je širší oblast středního Pomoraví charakterizována rovinatým terénem s mírnými pahorkatinami, která je vymezena dvěmi přírodními útvary: na východě masivem Bílých Karpat a na západě Chřiby. Geologicky náleží zkoumané území k vnějším západním Karpatům, struktury vzniklé v mladém alpínském vrásnění, jehož nejvýraznější součástí je magurské flyšové pásmo (tedy útvar, v němž se mnohonásobně střídají vrstvy pískovců a břidlic). Svým severním okrajem sem zasahuje také neogenní Vídeňská pánev označovaná jako Hradišťský přikop, v němž leží i údolí řeky Moravy, které rozděluje flyšové území na menší západní část - Chřiby a část Kyjovské pahorkatiny a větší východní část - Vizovické vrchy a Bílé Karpaty (Ivan-Havlíček 1992, 9). Z hlediska půdních podmínek je široká údolní niva řeky Moravy tvořena písčitými štěrky překrytými povodňovými hlínami a jíly dosahujícími mocnosti 1-6 m (Ivan-Havlíček 1992, 14). Kvartérně-geologický průzkum P. Havlíčka, provedený v létě 2006 formou ručně zarážených sond přímo na místě zlechovského sídliště (viz. Příloha) ukázal, že vrstva ornice na lokalitě je mizivá. Prvních 40 cm od povrchu představuje světle hnědá slídnatá sprašová hlína, pod ní následuje 30 cm mocná světle hnědá až žlutohnědá jílovitá spraš s eluviem podložních tercierních sedimentů. Ta zhruba v hloubce 90 cm přechází v silně písčité, slídnaté a jílovité podloží. Co se týče nerostných surovin patří stření Pomoraví k chudým oblastem. Menší ložiska železné rudy jsou v prostoru Strážovic až Věteřova na Hodonínsku nebo Bojkovic na Uherskobrodsku, cihlářské suroviny (spraše, jíly a slíny) se těží na Zlínsku a v okolí Kunovic; v okolí Buchlovic se potom dobývá pískovec (Kruťa 1992, 26; Vůjta-Krist-Girgel 1995, 31). Hydrologický režim oblasti určuje řeka Morava s poměrně stálým průtokem a silným kolísáním hladiny spodní vody. Obecně však oblast flyšových sedimentů v povodí řeky Moravy patří k rajónům s nejnižšími zdroji podzemní vody (Květ-Hofírková-Hrádek 1990, 38). Z hlediska klimatického patří doba římská do staršího subatlantika (600 př.n.l. - 600 n.l.), který přináší vlhčí, avšak také chladnější podnebí. Po několika výrazných sušších a vlhčích výkyvech pozvolna nabylo podnebí dnešní ráz (Krippel 1990, 35). V nížinách podél

24

mrtvých ramen a v terénních depresích s výše položenou hladinou spodní vody se značně rozšířily lužní lesy olšin a vrbin a opět se rozšířily smíšené lesostepní porosty. Půdy lesostepních porostů byly převážně velmi úrodné a rovinné, proto je Germáni nejčastěji vypalovali a klučili a zakládali na nich pole a také je využívali jako výborné pastviny pro ovce a dobytek, stejně jako horské oblasti (Krippel 1984, 146-147). V rámci grantového projektu jsme se na základě analýz uhlíků a zuhelnatělých makrozbytků získaných při archeologickém výzkumu pokusili rekonstruovat přirozené prostředí v zázemí zlechovského sídliště v době jeho existence (analýzy provedl ZIP o.p.s. Plzeň – viz. kap. 8.1.3. a 8.1.4.). Provedené archeobotanické analýzy zuhelnatělých rostlinných zbytků potvrzují přítomnost dubohabřin a fragmentu lužních lesních společenstev v zázemí zkoumané lokality. Keřové patro je poměrně nevýrazné (doložené jen ojedinělými uhlíky lísky, svídy nebo dřínu), což je dáno metodou odběru uhlíků při archeologickém výzkumu, v jehož rámci nebyly drobné fragmenty uhlíků keřů odebírány. Masivní nástup dubohabřin je vždy podmíněn antropicky, neboť vznikají jako pastevní lesy nebo pařeziny a probíhá až v pozdějším období. Z výsledků xylotomární analýzy tak vyplývá značné antropické ovlivnění místních lesů člověkem. Indikátorem je hojná přítomnost břízy, lísky, borovice a zejména habru, jejichž zastoupení v lesních porostech ovlivněných člověkem roste v důsledku uvolnění konkurence ze strany listnatých stromů hlavního stromového patra (v našem případě dubu). Potvrzením lesnatého a vlhkého prostředí v okolí lokality jsou rovněž závěry osteologické analýzy zvířecích kostí ze sídliště, zejména převažující nálezy prasete domácího nad taxonem ovce/koza, vysoký podíl jeleních kostí (11% bez započítání parohů!), ale i výskyt veverky, medvěda nebo káněte. Naopak nízký počet kostí zajíce polního a prasete divokého ukazuje na malé rozšíření stepi a polootevřené krajiny. Přítomnost rybích nálezů, nálezů labutě, husy a bobra pak indikuje nedalekou stojatou až mírně tekoucí vodu. Příloha Kvartérně-geologický výzkum lokalit z pozdní doby římské na Uherskohradišťsku Pavel Havlíček Česká geologická služba Praha Předběžný kvartérně-geologický průzkum vybraných lokalit z pozdní doby římské ve středním Pomoraví byl proveden ve dnech 21. - 22. srpna 2006 metodou ručních zarážených sond do hloubky 90 - 100 cm a na základě předběžných geologických pochůzek.

25

ZLECHOV „Padělky“ (Geologická mapa ČR Uherské Hradiště 25-33) 1.Zarážená sonda (N 49 04´33,9´´, EO17 23´47.6´´) pole 0,00 - 0,40 m: světle hnědá, slídnatá, s úlomky cihel sprašová hlína - 0,70 m: světle žlutohnědá, slídnatá, slabě jílovitá spraš - 0,90 m: světle hnědá, slídnatá, silně písčitá spraš, patrně s příměsí podložních eluvií z tercierních sedimentů, s černými Mn vysráženinami (přechod do podloží) 2. Zarážená sonda (N 49 04´34.7´´, EO17 23´49.9´´) pole 0,00 - 0,40 m: světle hnědá, slídnatá, slabě humózní spraš - 0,70 m: přechod spraše do podložních eluvií tercierních hornin - 0,90 m: žluté, šedě skvrnité, s černými skvrnami a šmouhami Mn a Fe oxydů a hydroxydů, slídnatý plastický jíl (terciér)

3. Zarážená sonda (N 49 04´37.1´´, EO17 23´52.7´´) pole 0,00 - 0,40 m: hnědá, slídnatá, slabě humózní, písčito - jílovitá spraš - 0,60 m: světle hnědá smíšená spraš s eluviem podložních tercierních sedimentů přechod do podloží - 0,90 m: žlutozelený, s černými Fe a Mn vysráženinami, skvrnitý, slídnatý, slabě

26

písčitý jíl (terciér) 4. Zarážená sonda (N 49 04´41.2´´, EO17 23´50.0´´) pole 0,00 - 0,40 m: světle hnědá, přeplavená sprašová hlína (splach) - 0,60 m: směs hlíny, uhlíků a červené mazanice - antropogenní uloženina- zásyp(?) 5. Zarážená sonda (N 49 04´41.9´´, EO17 23´51.8´´) pole 0,00 - 0,40 m: světle hnědá, slídnatá sprašová hlína - 0,60 m: směs sprašové hlíny a písků, přemístěných po svahu (svahový sediment) - 0,90 m: žlutohnědý, slídnatý, velmi jemnozrnný písek (fluviální?, přeplavené eluvium?) DRSLAVICE „Nivky pod Oborou“ (Geologická mapa Uherské Hradiště 25-33) niva Olšavy

1. Zarážená sonda (N 49 02´31.6´´, EO17 36´04.7´´) pole v nivě Olšavy, která je do ní zahloubená více než 3 m 0,00 - 0,90 m: světle hnědé, slídnaté, slabě písčité fluviální (povodňové) hlíny, patrně s příměsí přeplaveného eolického materiálu; patrně jde o směs přeplavené 27

spraše a jílovitých eluvií s flyšových, paleogenních sedimentů Pozn. V nedalekém nárazovém břehu Olšavy je jasná mocnost popsaných sedimentů min.3 m. 2. Zarážená sonda (N 49 02´31.3´´, EO17 36´10.8´´) pole v nivě Olšavy, která je do ní zahloubená více než 3 m 0,00 - 0,90 m: světle hnědé, slídnaté, slabě písčité fluviální (povodňové) hlíny, patrně s příměsí přeplaveného eolického materiálu; patrně jde o směs přeplavené spraše a jílovitých eluvií s flyšových, paleogenních sedimentů, ojediněle i s navětralými pískovcovými úlomky Pozn. V nedalekém nárazovém břehu Olšavy je evidentní mocnost popsaných sedimentů min.3 m.- ty jsou při okraji nivy patrně překryty svahovými sedimenty ze svahu nad státní silnicí I/50. VLČNOV - DOLNÍ NĚMČÍ „Dřínky“ (Geologická mapa ČR Veselí nad Moravou) 1. Zarážená sonda (N 48 58´34.5´´, EO17 33´38.7´´) pole nad křížkem a u potoka 0,00 - 0,50 m: sytě černá, humózní, s drobnými kousky červené mazanice, silně jílovitá hlína - 0,90 m: světle hnědé písčité eluvium pískovců, s úlomky pískovců (bez mazanice, pískovce flyš, paleogén - terciér)

2. Zarážená sonda (N 48 58´35.2´´, EO17 33´40.6´´)

28

pole nad křížkem a u potoka 0,00 - 0,80 m: tmavě černohnědá, slabě ulehlá, s vypálenými pískovci, červenou mazanicí kulturní vrstva = jílovitá hlína - 0,90 m: sytě žlutohnědé, se silně zvětralými úlomky pískovců, eluvium flyšových sedimentů (paleogén, terciér) 3. Zarážená sonda (N 48 58´34.7´´, EO17 33´36.3´´) pole nad křížkem a u potoka - v nivě 0,00 - 0,90 m: tmavě černohnědý, humózní, ulehlý povodňový (svahový?) jíl; humus je ze zvětralých výše položených sedimentů; holocén, kvartér

29

4. Historie, metodika a dosavadní zpracování archeologického výzkumu ve Zlechově 4.1. Podmínky a průběh terénního výzkumu Systematický výzkum ve Zlechově byl umožněn příznivými finančními podmínkami v souvislosti s rychlým rozkvětem slovanské archeologie po 2. světové válce, který přinesl objevy velkomoravské kamenné architektury. V návaznosti na tyto úspěchy bylo podporováno také řešení problémů počátků slovanského osídlení. Vlastní lokalita na mírném návrší nad bezejmenným potůčkem v trati „Padělky (Močidla)“ na SV okraji obce Zlechov byla objevena J. Cigošem v roce 1956 při zakládání meruňkového sadu. Při kopání jam pro výsadbu stromů narazil na jámy vyplněné popelovými vrstvami a střepy keramiky připomínající keramiku pražského typu. Na tuto skutečnost upozornil V. Hrubého z Moravského zemského muzea v Brně, který v té době prováděl intenzivní výzkumy v nedalekém Starém Městě. Jeho povrchový průzkum existenci nového naleziště potvrdil, ale vzhledem k tomu, že sídlišti nehrozilo další ničení a V. Hrubý byl příliš zaneprázdněn pokračujícím výzkumem ve Starém Městě, byl systematický výzkum prozatím odložen. Teprve v roce 1963 bylo provedeno několik zjišťovacích sond a 1.6. 1964 byl zahájen vlastní systematický výzkum. Ten byl zahrnut do státního plánu výzkumu č. 301-1 „Dějiny ČSSR v době prehistorické a protohistorické“, dílčí úkol č. 301-1-1: „Nová koncepce slovanského období v našich zemích“, který měl za úkol zmapovat oblast Staroměstska (kromě nově přiřazeného Zlechova do něj již delší dobu náležely archeologické výzkumy ve Starém Městě „Špitálkách“ a Uherském Hradišti – Sadech). Již od počátku tak byl archeologický výzkum ve Zlechově koncipován a motivován poznáním a datací počátků slovanského osídlení ve středním Pomoraví. Vedení výzkumu se ujal V. Hrubý, v prvních sezónách na něm participovala také V. Hochmanová-Vávrová a později K. Marešová. Pro první výzkumnou sezónu byla zvolena plocha s nejhustší koncentrací nálezů a jak je vidět z celkového plánu sídliště jednalo se o centrální část osady. Výzkum probíhal standardními metodickými postupy, přičemž veškeré práce již od skrývky probíhaly ručně (teprve zahrnutí vykopaných ploch a uvedení pozemků do původního stavu bylo provedeno mechanizací JZD Tupesy). Plocha byla nejprve zbavena ornice, jejíž mocnost dosahovala průměrně 30 cm a poté rozměřena a rozdělena v základní čtvercové síti 5 x 5 m. Plošně byla rozlišena nevýrazná hlinitopísčitá kulturní vrstva porušená orbou a splachovou činností, z níž máme jen minimum nálezů a objekty zahloubené do podloží. V zásypu objektů se sice V. Hrubý snažil rozlišit

30

Obr. 2. Zlechov. Plán jednotlivých výzkumných sezón sídliště. jednotlivé vrstvy, podařilo se mu to však v minimu případů, neboť výplň tvořila převážně homogenní celek promísený splachy. Jednou z mála výjimek byla zásobní jáma 95/64, v níž byla pro ukázku zachycena následující vertikální stratigrafie zásypu (shora dolů): 20-26 cm silná vrstva mazanice, 2-8 cm silná vrstva šedého popela, 5-10 cm silná vrstva mazanice, 5-6

31

cm silná vrstva černého mouru, tvrdé hnědočerně ožehlé podloží. Nálezy byly přitom zachyceny pouze v nejvyšší hlinité vrstvě podbrázdí. Většina sídlištních objektů byla horizontálně i vertikálně dokumentována fotograficky a kresebně v měřítku 1:20 nebo 1:50. Nedostatkem fotografické dokumentace je fakt, že některé významné objekty jsou vyfoceny mnohokrát, z nejrůznějších úhlů a fází odkryvu, zatímco jiné objekty nejsou nafoceny vůbec nebo pouze na jednom celkovém záběru vykopaného úseku zkoumané plochy, na nichž nejsou příliš zřetelné. Tato situace je dána tím, že autor výzkumu neměl k dispozici fotografa přímo na lokalitě, ale ten přijížděl nepravidelně podle stavu prozkoumané plochy. Souběžně s obrazovou dokumentací byly pořizovány přehledné plány jednotlivých výzkumných sezón a vedena deskriptivní evidence archeologických situací. Z výplně některých významnějších objektů byly odebrány vzorky hlíny pro enviromentální rozbory a také kusy zuhelnatělého dřeva i drobné uhlíky. Po skončení terénních prací byla vykopaná plocha zpátky zavezena a upravena do původního stavu. Již od prvního roku výzkumu se současně systematicky pátralo po odpovídajícím pohřebišti. Finanční rozpočet na celý Rok výzkumu

Práce v terénu

Vykopaná plocha

vládní výzkum V. Hrubého v daném roce (2-3 výzkumy) plánováno / přiděleno / vyčerpáno

2

1964

1.6. – 30.9.

900 m

95 000 / 67 000 / 67 000 Kčs

1965

10.5. – 30.9.

3 125 m2

100 000 / 65 950 / 65 950 Kčs

1 800 m2 + 1966

10.5. – 31.8.

2 020 m2 sond

100 000 / 65 950 / 61 327 Kčs

1967

10.5. – 30.9.

6 643 m2

100 000 / 65 970 / 61 900 Kčs

1968

1.5. – 30.9.

3 052 m2

80 000 / 61 900 / 57 962 Kčs

1969

1.5. – 30.9.

1 585 m2

65 000 / 65 260 / 62 277 Kčs

2

celkem

-

17 105 m

(+ 2 020 m2)

540 000 / 392 030 / 376 416 Kčs

Tabulka 1. Přehled výzkumných sezón na sídlišti ve Zlechově. Výsledky první sezóny byly natolik závažné, že bylo autorovi výzkumu doporučeno prozkoumat lokalitu celou (oponenty výzkumných prací byli J. Poulík a F. Kalousek). V roce 1965 tak byla odkryta čtyřnásobně větší plocha navazující na předchozí západním směrem 32

s ohledem na chystanou exkurzi účastníků III. Mezinárodního kongresu prehistorických věd v roce 1966. Navíc při sledování orby na přilehlých pozemcích bylo v říjnu 1965 objeveno zemědělské sídliště z 9. stol. (v zápiscích a plánech však není uvedena jeho přesná poloha). V roce 1966 byl výzkum středové části sídliště završen plošným odkryvem jeho východní části. Zároveň pokračovala snaha nalézt k sídlišti odpovídající pohřebiště, proto bylo východním směrem vzhůru po svahu vyhloubeno několik podélných sond o šířce 2 m (jejich délka byla 80 a 160 m). Zamýšleného cíle však dosaženo nebylo, v sondách se podařilo zachytit pouze 2 žárové hroby kultury zvoncovitých pohárů. Vzhledem k tomu, že pohřebiště KZP nezapadalo do vytčeného výzkumného programu státního plánu nebylo dále zkoumáno. V letech 1967 – 1969 se navázalo na zkoumanou plochu z roku 1966 a pokračovalo se od ní severním směrem proti proudu potůčku. Jednotlivé objekty byly odkryty také na jižní straně sídliště, v prostoru meruňkového sadu i za ním. Pozorováním konfigurace terénu, povrchovými sběry nebo sondami pokračovalo i nadále intenzivní pátrání po pohřebišti. V letech 1966 – 1969 tak bylo na ploše asi 1 km2 položeno několik kilometrů průběžných sond a vyhloubeno tisíce hloubkových sond. V roce 1968 zevrubný terénní průzkum okolí sídliště (do vzdálenosti asi 500 m) přinesl objev dalších archeologických objektů, u nichž není vyjasněn jejich vztah ke germánskému sídlišti (na protilehlém svahu za rybníčkem byla objevena pec bez nálezů, kterou V. Hrubý klade do pozdní doby římské a východně od sídliště v nejvyšších polohách tamní terénní vlny 1 pozdně římská zásobní jáma). V poloze Slíny (u kravína JZD), cca 1,2 km vzdušnou čarou od lokality potom V. Hrubý objevil další sídliště, které je možno podle keramického materiálu získaného ze sběru datovat do pozdní doby římské. Současně na něm odkryl 2 slovanské zahloubené objekty (pražský typ a 9. stol.). Až rok 1969 konečně přinesl úspěch dlouholetého úsilí o nalezení pohřebiště; asi 200 m SV od okraje sídliště bylo objeveno kostrové pohřebiště a ihned byly informativně prozkoumány 2 hroby. Rokem 1969 tak byl ukončen výzkum sídliště a následující 3 roky bylo soustředěno úsilí na prozkoumání pohřebiště, přestože v plánu na rok 1970 zamýšlel V. Hrubý prozkoumat ještě i okrajová pásma sídliště, kde očekával výskyt jednotlivých odtržených objektů nebo pozůstatky ohrazení. V letech 1970 – 1972 bylo odkryto celé pohřebiště čítající 31 hrobů, avšak jak se později ukázalo až z velkomoravského období. Mezi hroby byly ojediněle rozmístěny také 2 sídlištní objekty, 3 kůlové jamky a 2 žárové hroby kultury zvoncovitých pohárů. Vzhledem k tomu, že výzkum sídliště považoval V. Hrubý za ukončený, soustředil se i nadále pouze na hledání pohřebiště ze stejného časového období. V roce 1973 využil k prospekci až do vzdálenosti 300 m kolem sídliště také detektor a v následujícím roce do toho úkolu zapojil i n.p. Geofyzika Brno v rámci jejího vlastního 33

státního plánu. Již dříve byl k nedestruktivnímu průzkumu použit na lokalitě indukční přístroj (Tab. 1:4). Poslední terénní aktivitou ve Zlechově byl záchranný výzkum při hloubení vodovodu v roce 1975, kdy na protějším svahu od lokality (v trati „Díly“) byly odkryty 3 velkomoravské kostrové hroby s velmi chudou výbavou. Další 3 hroby bez nálezů, ale radiokarbonovou analýzou lidských kostí datované do velkomoravského až mladohradištního období poté zachránil R. Snášil (Snášil 1978). Ve svahu na stejné polní trati přitom již v roce 1971 získal V. Hrubý a K. Marešová střepy kultury s moravskou malovanou keramikou a několik střepů z doby hradištní. Veškeré další úsilí V. Hrubého se poté přesunulo do Starého Města a Uherského Hradiště, zatímco zlechovský materiál byl připravován ke komplexnímu zhodnocení. 4.2. Výsledky terénního výzkumu Výsledkem šestiletého úsilí V. Hrubého bylo prokopání celkové plochy 19 135 m2 a prozkoumání téměř kompletního sídliště minimálně ze 2 časových fází na ploše 17 105 m2. Převedeme-li tato data do řeči čísel, bylo odkryto 432 objektů (32 chat, 5 pecí, 144 hospodářských sídlištních jam, 4 hliníky a 247 kůlových jamek), pořízeny stovky listů verbální a plánové terénní dokumentace formátu A 5 až A 0, tisíce fotografií a diapozitivů a získáno množství předmětů hmotné kultury (kolem 25 000 inventárních položek), z nichž plných 75% tvoří keramika. Po ukončení terénního výzkumu došlo pouze k nezbytnému základnímu laboratornímu ošetření nálezů, jejich konzervaci a zanesení do 1. stupně muzejní evidence (každý předmět nese číslo sídlištního objektu, z něhož pochází a veškeré nálezy z jednoho objektu jsou zapsány pod jedním přírůstkovým číslem). Terénní dokumentace zůstala v původním stavu (půdorysy a profily jednotlivých sídlištních objektů na milimetrových papírech a překreslené přehledné plány jednotlivých sezón). Vyhotoven byl jen celkový plán sídliště a pořízena fotodokumentace některých nálezů. Ucelená nálezová zpráva nebyla nikdy vypracována. 4.3. Průběžné zveřejňování výsledků výzkumu a dílčí studie Seznámit se s průběhem výzkumu, jeho výsledky, příp. s archeologickým materiálem měla odborná i laická veřejnost možnost pouze v omezené míře. V průběhu vlastního terénního výzkumu o něm V. Hrubý poměrně pravidelně zveřejňoval informace formou výkladů a odborných komisí na nalezišti, nejrůznějšími přednáškami nebo na stránkách denního tisku (obr. 3-4). Nálezů ze Zlechova bylo použito v expozici Moravského zemského

34

Obr. 3. Přehled novinových článků o výzkumu ve Zlechově. 1 Mladá fronta, příloha Víkend na sobotu 15.8. 1981, str. 3; 2 Rovnost 20.10. 1967, str. 5; 3 Rovnost 17.8. 1967; 4 Rudé právo, září 1969. 35

Obr. 4. Přehled novinových článků o výzkumu ve Zlechově. 1 Lidová demokracie 9.8. 1965, str. 1; 2 Lidová demokracie květen 1966; 3 Rudé právo 9.8. 1965; 4 Práce 17.8. 1967; 5 Svobodné slovo 9.8. 1967; 6 Rovnost 9.8. 1967; 7 Lidová demokracie 9.8. 1967. 36

muzea při instalaci stálé výstavy „Pravěk Moravy“ a byly rovněž zapůjčovány na různé archeologické výstavy mimo Brno. Nejucelenějším a nejreprezentativnějším počinem byla krátkodobá výstava pro širokou veřejnost s názvem „Za stopami prvních Slovanů na sídlišti ve Zlechově“, která se konala v ZŠ ve Zlechově v roce 1970 (obr. 5). Sídliště ve Zlechově poutalo velkou pozornost badatelů již od prvních výzkumných sezón. Výsledky každoročních terénních odkryvů byly s určitými přestávkami prezentovány ve formě krátkých zpráv na stránkách Vlastivědného věstníku moravského (Michna 1966, 131; 1967, 297; 1970, 243). Sám autor výzkumu podrobněji zpracoval jen první tři výzkumné sezóny v přednášce na konferenci čs. archeologů v Liblicích v březnu 1967, která později vyšla jako studie v Archeologických rozhledech (Hrubý 1967). Tato práce se na dlouhou dobu stala jediným informačním pramenem o zkoumaném sídlišti a jako taková je používána a citována dodnes (i přes některé své nepřesné úvahy dané stavem tehdejšího poznání). Ještě téhož roku se pokusil V. Hrubý konkretizovat keramický vývoj na sídlišti ve svém referátu s názvem „Projevy slovanské kultury na sídlišti z pozdní doby římské ve Zlechově“, který přednesl na mezinárodní konferenci „Slovanská kultura v 5. - 7. století“ konané ve dnech 25.30. 9. 1967 v Liblicích u Mělníka (Filip 1968). Bohužel jeho referát nebyl publikován a rukopis se mi v archivu Archeologického oddělení MZM v Brně nepodařilo nalézt. Východoevropské vlivy v materiální náplni sídliště byly tématem jeho dalšího referátu na III. mezinárodním kongresu slovanské archeologie v Bratislavě v roce 1975 (Hrubý 1980). Závěry těchto dílčích studií potom V. Hrubý použil také v některých souborných pracích (Hrubý 1982, 126-128). V průběhu výzkumu také do Zlechova každoročně mířily exkurze archeologů při příležitosti všech významných konferencí a kongresů (např. Filip 1967, 12; 1968, 573). 4.4. Pokusy o komplexní zpracování V letech 1971–1975 byl výzkum ve Zlechově a jeho zpracování zahrnut do programu hlavního úkolu státního plánu základního výzkumu č. VIII-3-2 „Slované a první státní útvary na území Československa“, dílčí úkol č. VIII-3-2/5 „Vznik a rozvoj velkomoravského státu – Střední Pomoraví ve staroslovanském období“, který obsahoval 3 etapy: 1. Zlechov: sídliště z pozdní doby římské s nejranější staroslovanskou keramikou kultury zarubiněcké, 2. Uherské Hradiště-Sady I: metropolitní výšina a 3. Uherské Hradiště-Sady II: dolní Poolšaví v době předvelkomoravské a velkomoravské. V rámci tohoto úkolu začalo od roku 1973 analýzou keramiky teoretické zhodnocení výzkumu, které mělo být ukončeno formou rukopisu pro publikaci v roce 1976 (jako oponenty navrhoval V. Hrubý pro pozdní dobu římskou B. 37

Obr. 5. Výstava „Za stopami prvních Slovanů na sídlišti ve Zlechově“ v Základní škole ve Zlechově v roce 1970.

38

Svobodu a pro slovanské období F. Kalouska nebo R. Turka). Pro hledání analogií podnikl V. Hrubý již v roce 1965 studijní cestu do Igołomie u Krakova a po polských muzeích. V roce 1966 poté následovala cesta po ukrajinských muzeích po trase Užgorod-Lvov-TernopolŽitomir-Kijev-Vinica-Kameněc-Podolsk-Černovice; v roce 1974 zase cesta po muzeích SSSR. Nad archeologickým materiálem diskutoval V. Hrubý s mnoha odborníky také při sezónních komisích přímo na lokalitě, při symposiích a kongresech i při osobních návštěvách badatelů v Brně (např. P.N. Treťjakov, J. Werner aj.). Původní termín odevzdání však nebyl dodržen, naopak zpracování zlechovského sídliště bylo rozvrženo do delšího časového horizontu a jeho dokončení bylo „pro složitost obsahové náplně sídlištní lokality“ posunuto až na rok 1982. V dalším pětiletém plánu (1976-1980) tak byl Zlechov zahrnut do etapy „Význam středního Pomoraví pro vznik a rozvoj Velké Moravy“ spolu se zpracováním lokality Uherské Hradiště-Sady II („Dolní Kotvice“) s cílem zpracování a zhodnocení typů sídlištních objektů a nálezového materiálu. Ani tento projekt však nedospěl ke konečnému cíli a snaha o publikaci zlechovského sídliště byla definitivně ukončena smrtí V. Hrubého v roce 1985. Na práci V. Hrubého navázal svými kritickými studiemi J. Tejral, který poopravil dosavadní interpretační nesoulad a zlechovské sídliště včlenil do širšího středoevropského kontextu jako vůdčí fenomén doznívajícího germánského osídlení (viz kap. 2).

39

5. Metodické postupy a cíle současného zpracování nálezového fondu ze Zlechova Vzhledem k závažnosti a významu nálezového fondu ze Zlechova pro období konce doby římské ve středním Podunají a s přihlédnutím k současným možnostem terénní archeologie, kdy rozsáhlejší výzkumy jsou limitovány územními požadavky investora při jehož stavební činnosti se realizují, bylo komplexní zhodnocení zlechovského sídliště finančně podpořeno Grantovou agenturou Akademie věd ČR. Grantový projekt reg. č. KJB804270501 s názvem „Sídliště z pozdní doby římské a počáteční fáze stěhování národů ve Zlechově“ si vytkl za cíl analýzu lokality po stránce vnitřní struktury, typologie, konstrukce a funkce zahloubených objektů, úrovně hospodářské a zemědělské výroby, obchodních kontaktů, zjištění podílu domácích a cizorodých složek v materiální náplni sídliště a rozlišení eventuálních sídlištních fází. Z hlediska muzejního bylo dokončeno laboratorní a evidenční ošetření archeologického a osteologického materiálu, který bude zároveň zanesen do formalizované databáze vytvořené v prostředí MS Access. Vybrané nálezové soubory byly kresebně a fotograficky zdokumentovány. Terénní plánová dokumentace byla převedena do digitalizované podoby v prostředí MicroStation 95 včetně vytvoření nového celkového plánu. K získání uceleného obrazu života na sídlišti byly provedeny odborné přírodovědné (archeobotanický rozbor rostlinných makrozbytků a uhlíků, osteologická a malakozoologická analýza zvířecích kostí a schránek, petrografický rozbor kamenné industrie, pedologický rozbor půdního prostředí) a chemicko-technologické

analýzy

(metalografický

rozbor

železné

strusky,

mikropetrografickému rozboru keramiky pomocí výbrusů, typologická analýza mazanice, získání

14

C dat pomocí AMS analýzy ze 3 vybraných zvířecích kostí z dobře archeologicky

datovatelných objektů) dochovaných archeologických pramenů. Všechny tyto poznatky byly sumarizovány a použity pro komparativní studium ostatních významných pozdně římských sídlišť z území Moravy, JZ Slovenska a Dolního Rakouska (např. Drslavice, OlomoucSlavonín, Beckov, Branč, Veľký Meder, Cífer-Pác, Bratislava-Dúbravka, Nitra-Párovské Háje, Oberleiserberg). S archeologickým materiálem z většiny těchto lokalit se autor seznámil v rámci několika studijních cest, zároveň byly srovnávány cizí východní prvky zlechovského sídliště s hmotnou kulturou sídlišť a mohylníků černjachovské kultury v rámci dvoutýdenního pobytu v Kyjevě. Bylo tak potvrzeno dominantní postavení Zlechova pro poznání pozdně antického vývoje středodunajského barbarika.

40

6. Prostorová dispozice sídliště ve Zlechově 6.1. Poloha sídliště Zlechov se nachází v oblasti středního Pomoraví, územně správně náleží do okresu Uherské Hradiště (leží cca 2 km SZ od Starého Města). Zkoumané sídliště se rozkládá na mírném k jihozápadu skloněném svahu nad drobnou, dnes již vyschlou bezejmennou vodotečí na severovýchodní okraji obce v trati „Padělky (Močidla)“ – obr. 6. Sídlištní objekty jsou rozmístěny podél potůčku přímo od hrany jeho břehu směrem do svahu, tj. v nadmořské výšce 215-218 m.n.m. Dnes stejně jako v době výzkumu se jedná o zemědělsky obdělávanou půdu. 6.2. Rozloha sídliště Systematickým výzkumem Viléma Hrubého, při němž byla odkryta celková plocha 19 135 m2 došlo k prozkoumání téměř kompletního sídliště minimálně dvou časových fází (germánské a časně slovanské) na ploše 17 105 m2. Skutečně prokopaná plocha však bude daleko větší, protože v celkovém plánu sídliště nejsou zakresleny všechny prováděné sondy (zaneseny v plánech byly pouze sondy hloubkové z roku 1966, zatímco sondy zjišťovací z let 1967 a 1968 chybí). Pro odhad velikosti sídliště musíme rovněž připočítat i jeho okrajové části, které nebyly z nejrůznějších důvodů sledovány (např. kvůli existenci meruňkového sadu, příp. zahrad za rodinnými domy nebo z časových důvodů vzhledem k souběžnému archeologickému výzkumu ve Starém Městě). Tato skutečnost byla potvrzena provedením geofyzikálního průzkumu na okrajových plochách severním a jižním směrem mimo zkoumanou plochu výzkumu V. Hrubého (viz kap. 8.6.). Zatímco severním směrem sídliště již nepokračuje, jižním až jihovýchodním směrem bylo zjištěno, že osada pokračuje minimálně 100 m dál směrem k obci (identifikováno bylo celkem 25 sídlištních objektů). Vzhledem k tomu, že tyto identifikované sídlištní objekty zasahují až na okraj proměřené plochy, dá se předpokládat, že se osada se táhne ještě dál. To však bude potvrzeno teprve dalším geofyzikálním měřením, příp. ověřovacími sondami. V současnosti je tedy zdokumentován pás objektů o délce cca 500 m a šířce 50-80 m. S ohledem na všechna tato kritéria můžeme velikost zlechovského sídliště odhadnout minimálně na 3,5-4 ha, z níž jsou archeologicky prozkoumány 2/3 plochy.

41

Obr. 6. Zlechov. Poloha lokality v ZM ČR 1:10 000, listy 25-33-16, 25-33-17. Velikost germánských sídlišť v průběhu starší a mladší doby římské je udávána mezi 1,5-3 ha (Šedo 1991, 22). Podobné velikosti dosahují sídliště z pozdní doby římské ve středním Podunají. Problémem je to, že archeologickým výzkumem je zachycen vždy jen určitý výsek sídlišť. Lokalitu srovnatelnou se Zlechovem reprezentuje Olomouc-Slavonín, která je však osada potokem rozdělena na dvě části. V poloze „Horní lán“ sestává obytná pozdně římská fáze osídlení ze 180 objektů na ploše 1,8 ha (Kalábek 2006, 438), zatímco hospodářské zázemí představují stovky sídlištních objektů rozmístěné na ploše asi 10 ha na protilehlém svahu v trati „Pod Vlachovým“ (Kalábek-Šrámek 2006, 208). V Beckově bylo nedávno odkryto malé germánské sídliště rodinného nebo velkorodinného typu s rozlohou asi 42

1 ha, které trvalo od 1. pol. 2. stol. do počátku 5. stol. (Varsik-Hanuliak-Kovár 2006, 207). Ve Veľkém Mederu mohla dosahovat rozloha germánského sídliště úctyhodných 6-8 ha (odkryta byla plocha kolem 0,7 ha), také zde se však jedná o vícefázové osídlení od 2. pol. 2. stol. do pol. 4. stol. (Varsik 2004, 257). Dlouhotrvající germánské sídliště známe také z Branče, kde však pozdně římskému horizontu náleženo pouze 8 objektů, které byly rozmístěny na celkové odkryté ploše 15 000 m2 (Kolník-Varsik-Vladár 2007, 13, 35). Zdaleka nejmenší pozdně římskou osadou by bylo sídliště v Drslavicích, vzdálené od Zlechova vzdušnou čarou asi 18 km jihovýchodním směrem. Rozkládá se v pásu podél levého břehu Olšavy na ploše asi 0,7 ha, přičemž archeologicky prozkoumána byla plocha jen okolo 700 m2 (Zeman 2007b, 517, obr. 5:2). 6.3. Struktura vnitřní zástavby Jak je patrno z celkového plánu (obr. 7), nemá zlechovské sídliště žádný pravidelný půdorys, ale dispozičně sleduje údolní nivu ve směru SV-JZ v délce minimálně 400 m a objekty vytváří pás tvaru prohnutého oblouku široký 50-90 m. Logicky nejhustší koncentrace sídlištních objektů je v centrální části osady, kde jsou jednotlivě rozmístěny i objekty pražského typu, zatímco v severní a částečně i v jižní části nabývá sídliště rozptýlenější podoby a objekty jsou více vzdáleny od sebe. Ve své předběžné zprávě o prvních třech letech výzkumu se pokusil V. Hrubý (1967, 653) nastínit některá terénní pozorování týkající se dispozičního uspořádání sídlištních objektů. Uměle rozdělit středovou část osady na třetiny a vycházela mu tak nápadná koncentrace nadzemních srubových objektů v západní části, ve střední části kombinace nadzemních staveb se zemnicemi a chatami s kůlovou konstrukcí a ve východní třetině pouze zahloubená obydlí s kůly. Toto schéma pozbylo platnosti již během následujících dvou výzkumných sezón, přesto i nadále v literatuře figuruje jako obecně uznávaný fakt (naposledy např. Droberjar 2005, 55). Jednak zahloubené stavby s kůly byly odkryty také v západní části pomyslně rozdělené osady a jednak byly do tohoto hodnocení zahrnuty také časně slovanské objekty, v té době ještě nerozpoznané (pomineme-li samotný fakt, že po dokopání zbytku osady se naprosto změnil charakter půdorysu sídliště). Z celkového plánu se na první pohled rýsují dvě nápadné koncentrace sídlištních objektů oddělené od sebe prázdným, zhruba 25 m širokým pásem (severní až severovýchodní část a středová část s několika objekty na jižním okraji plochy). Středová část osady (příp. hlavní sídliště) sdružuje všechny typy chat a hospodářských objektů ve více či méně volném skupinovém rámci. Navíc je propletena množstvím neuspořádaných kůlových jamek, které by mohly představovat zbytky starších opuštěných staveb v rámci germánského sídliště nebo 43

Obr. 7. Zlechov. Celkový plán sídliště (červeně časně slovanské objekty).

44

určitá ohrazení skupinek obytných, hospodářských a výrobních objektů. Zahloubené chaty se nachází rozptýleny po celé ploše vždy dál od sebe; výjimku představují chaty 53/65 a 54/65 stejného konstrukčního typu ležící jednou z kratších stěn těsně vedle sebe nebo jediný stavební doklad přestavby chaty (obj. 11/66 a 18/66). Poněkud stranou leží na východní straně dlouhý výrobní objekt 11/68 spojený s kovovýrobou a hrnčířstvím a na jižní straně mírně zahloubená devítikůlová chata nebo spíše nadzemní sýpka (obj. 9/69). Vyjma těchto příkladů postrádáme ve Zlechově doklady rozmístění výrobních objektů po okraji sídliště nebo dílenské okrsky jako např. v Olomouci-Slavoníně – zde se hospodářská část sídliště nacházela na protilehlé straně potoka (Hašek-Kalábek-Peška 2004, 49; Kalábek 2006, 438). Severovýchodní skupina objektů vykazuje náznaky jakéhosi rozptýleného dvorcového uspořádání. Jako první by se rýsoval dvorec sdružující chaty 20/67 a 41/67 s kůlovou konstrukcí, hliník a zároveň výrobní objekt 42/67, pec 32/67, ohniště 33/67 s depotem, zásobní sklípek 26/67, jámy 1/67, 5/67, 22/67 – 25/67, 26/67 – 29/67, 34/67, 35/67, 43/67, 44/67 a 6/68 a několik kůlových jamek (obr. 8 - fialově). Druhým dvorcem by snad bylo možno nazvat seskupení chat 46/67 a 47/67 a chat s hřebenářskými dílnami 3/69 a 4/69 – všechny bez kůlové konstrukce spolu s pecí 50/67 a různými hospodářskými jámami 45/67, 48/67, 49/67, 51/67 – 58/67, 1/68 – 5/68, 8/68, 1/69, 2/69 a 5/69 (obr. 8 - žlutě). Nelze sice s určitostí tvrdit, že se jedná o dvorce, je to však vysoce pravděpodobné. Germánské vesnické usedlosti neboli dvorce známe na našem území již od 3. století – např. Vlčnov-Dolní Němčí (Droberjar 1997, 17, 21, Abb.10), Jenišův Újezd (Ernée 1997, 43-44, Abb. 5) nebo Turnov (Droberjar-Prostředník 2004, 89, obr. 15). Podobné dvorce, v nichž krátkodobě žila menší skupina obyvatel známe také z německých a polských oblastí barbarika (podrobně o nich v poslední době pojednal např. Droberjar-Prostředník 2004, 88-94). Menší rozptýlené nebo osamocené dvorce jsou rovněž příznačné pro osady staršího stupně stěhování národů (Tejral 1982, 44; 1985a, 345). V půdorysném plánu germánského sídliště ve Zlechově se odráží dvě sídelní jádra. Pravděpodobně hlavní sídliště bylo založeno ve střední části lokality a postupným ubýváním jeho obyvatel došlo ke změně charakteru osídlení a jeho posunu dál SV směrem (podle archeologických nálezů to však není možné sledovat, chronologicky citlivé předměty jsou rozmístěny po celé ploše). Na tomto faktu by nebylo nic neobvyklého, podobné posuny známe i z jiných lokalit (byť v těchto případech jde o přesun pozdně římského sídliště vůči původní osadě ze starší, event. mladší doby římské), např. z Vlčnova-Dolního Němčí (Zeman 2003-2004, 191, 211, obr. 1), z Mikulčic (Zeman 1999, 75, obr. 10), ze Sedlece (BřicháčekBraun-Košnar 1991, 127) nebo z Turnova (Droberjar-Prostředník 2004, 88, obr. 4). Někdy 45

Obr. 8. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením předpokládaných dvorců.

46

byly takové posuny osídlení vyvolány potřebou zemědělské praxe (Motyková 1981, 519), jindy klimatickými změnami (Kolník-Varsik-Vladár 2007, 35). V případě Zlechova však nejsme schopni přesněji chronologicky tento posun zachytit na základě archeologického materiálu, neboť objekty v obou sídelních polohách obsahují přibližně identický keramický i nekeramický inventář. Druhé možné vysvětlení této půdorysné dispozice zlechovského sídliště najdeme ve struktuře objektů v jeho jednotlivých částech. V severovýchodní, méně početnější skupince objektů výrazně dominují výrobní a hospodářské objekty nad obytnými. Nabízí se tedy myšlenka, zda se v tomto případě nejedná spíše o současnou, určitým způsobem oddělenou dílenskou a hospodářskou část osady než o následný sídelní posun. 6.4. Charakteristika sídlištních objektů Šestiletým systematickým výzkumem se podařilo V. Hrubému odkrýt celkem 392 sídlištních objektů. Počet očíslovaných objektů přitom dosahuje sumy 430. Tato disproporce je dána poněkud zmatečným přidělováním čísel jednotlivým sídlištním podstrukturám jako jsou např. kůlové jamky v rámci uzavřené jednotky. U některých chat s kůlovou konstrukcí tak bylo jednotlivým kůlovým jamkám uvnitř obydlí přiděleno samostatné číslo objektu (např. chata 53/65 má 4 kůlové jamky v rozích očíslovány jako obj. 56/65, 57/65, 58/65 a 63/65; podobně tak chatě 23/66 se 3 kůly na kratších stranách náleží i čísla objektů 24/66-29/66 a navíc zásobnicová jáma pod podlahou chaty nese číslo 30/66), čímž došlo k nárůstu počtu prozkoumaných objektů. U jiných chat byly zase jejich nosné kůlové jamky označeny pouze písmeny a–h nebo čísly 1-6 (např. obj. 9/69 nebo 89/64) a tudíž nebyly správně počítány jako samostatné objekty. Skutečně tedy bylo ve Zlechově prozkoumáno 392 sídlištních objektů a 2 hroby kultury zvoncovitých pohárů. Sídliště však vykazovalo minimálně dvoufázové osídlení: 372 objektů náleží germánské osadě z pozdní doby římské a počátku stěhování národů a 20 objektů časně slovanskému osídlení s keramikou pražského typu (viz. kap. 10). Reálný počet germánských objektů je však 370, neboť jako samostatný objekt 15/68 byla označena propálená skvrna podloží a jako objekt 11/69 nezahloubená kulturní vrstva, které tak de facto můžeme z výčtu vyloučit. V následujících kapitolách se pokusím podat podrobnou charakteristiku jednotlivých typů germánských sídlištních objektů vyčleněných podle jejich funkce. 6.4.1. Nadzemní stavby 47

Velmi zřídka v porovnání se zahloubenými objekty se v prostoru středního Podunají podaří na germánských sídlištích zachytit nadzemní kůlové stavby. Na Moravě se tak podařilo výlučně na mlado- až pozdněřímských sídlištích. Minimálně 4 velké obdélné stavby vytvářející samostatný areál mimo ostatní zástavbu byly identifikovány na sídlišti ve Vyškově (Šedo 1991, 28, obr. 8; Geisler-Šedo 1993, 66-67; Droberjar 1997a, 26, 28). Dvě nadzemní obdélné až lichoběžníkovité devítikůlové sýpky se nacházely na sídlišti ve Vlčnově-Dolním Němčí (Pernička 1981, 77; Droberjar 1997a, 26; Zeman 1999, 84-85, obr. 15). Mohutná halová stavba s děleným vnitřním prostorem na 3 části o rozměrech 36 x 10 m sloužící snad k ustájení dobytka byla odkryta na sídlišti ve Slatinicích u Olomouce (Šmíd 2003, 243-244, obr. 2; Mikulková 2006, 65). O něco menší trojprostorová stavba se našla také na rozlehlém sídlišti v Olomouci-Slavoníně (Kalábek 2006, 438). Dlouhá kůlová stavba o rozměrech cca 30 x 10 m s děleným vnitřním prostorem na minimálně 3 části byla dokonce nalezena i na pohřebišti z doby římské a stěhování národů v Šaraticích (Staňa 1956, 28, obr. 6). Několik nadzemních staveb bylo rozpoznáno také na mladořímském sídlišti v Pasohlávkách (nepublikovaný výzkum B. Komoróczyho z roku 2006). Stejně tak na JZ Slovensku již bylo objeveno několik nadzemních kůlových staveb. Čtyři velké halové stavby byly prozkoumány na sídlišti v Nitře-Párovských Hájích (Pieta-Ruttkay 1997, 146, Abb. 4). Kromě dlouhé šestikůlové sýpky je však jejich interpretace nejasná. Další 2 nadzemní šestikůlové sýpky se našly na sídlišti ve Velkém Mederu, přičemž obě náleží až závěrečné pozdněřímské fázi osady (Varsik 2004, 258). Na východním Slovensku najdeme 2 šestikůlové sýpky a dlouhé halové domy hospodářského významu na sídlišti v Nižné Myšli, poloha Alamenev (BérešLamiová-Schmiedlová-Olexa 1991, 171, obr. 11, 15; Lamiová-Olexa 1997, 62; Pieta 1999, 186, Abb. 12) nebo nadzemní objekt vymezený spletí kůlových jam na sídlišti v Ostrovanech (Lamiová-Schmiedlová-Tomášová 1999, 88, 91, obr. 17). Ve Zlechově je možno k nadzemním stavbám zařadit 2 objekty. V prvním případě se jedná o objekt 12/67 - čtyřkůlovou sýpku (Vierpfostenspeicher) téměř čtvercového půdorysu o maximálních rozměrech 285 x 270 cm, která byla orientována delší osou ve směru SSV-JJZ (Tab. 12:3). Z její konstrukce se zachovaly pouze 4 rohové kůlové jamky válcovitého tvaru s rovným dnem, které byly hluboké od 20 do 45 cm. V jejich výplni byly kromě jednoho drobného střípku keramiky nalezeny zejména zlomky mazanice, kterou byly kůly v jámách utěsněny. Nadzemní kůlové sýpky jsou charakteristické pro západní a severní oblasti středoevropského barbarika, nejnovější příklad lze uvést ze sídliště Berlin-Marzahn (Seyer 2002, 249-250, Abb. 2) nebo Herzsprung (Leube 1992, 138, Abb. 6). Interpretace takových staveb se však může lišit podle konkrétních nálezových situací, jak ukazuje např. nález 48

z Cíferu-Páce, kde podobná konstrukce plnila funkci dřevěné střechy nad venkovním krbem (Kolník 1998, 145, Abb. 13:2). Druhým případem je objekt 14/67 o maximálních rozměrech 290 x 196 cm s delší osou ve směru V-Z, z něhož se na úrovni podloží zachoval pouze zbytek podlahy obdélníkovitého tvaru s válcovitou kůlovou jamkou přibližně u SV rohu (Tab. 26:1). Jeho výplň se v ornici jevila jako kulturní vrstva promíšená střepy keramiky, kusy mazanice a pískovcovými kameny.

Obr. 9. Zlechov. Možné příklady nadzemních staveb. Je možné, že pozůstatkem čtyřkůlové nadzemní sýpky jsou také volné kůlové jamky 81/65, 85/65, 87/65 a 88/65, jejichž pomyslným spojením vznikne pravidelný čtyřhranný půdorys (obr. 9:1). Stejně tak spojení 9 kůlových jamek (66/65, 72/65-75/65, 82/65, 90/65 a

49

94/65-95/65) by dalo vzniknout obvodu nadzemní stavby, která navíc respektuje okolní zástavbu (obr. 9:2). Velká nadzemní halová stavba může být zase indikována kůlovými jamkami 8/65, 11/65, 45/65, 30/65, 31/65, 44/65, 32/65, 19/65 a 13/65, v níž by vnitřní kůlové jamky 12/65 a 27/65 mohly naznačovat její příčné rozdělení (obr. 9:3). Je však potřeba poznamenat, že takovým dodatečným spojováním kůlových jamek v celkovém plánu může vzniknout daleko víc „nadzemních objektů“. Bez nezastupitelné znalosti konkrétní terénní situace během vlastního výzkumu (tuto možnost autor pochopitelně neměl) jde ale vždy jen o hypotézy. 6.4.2. Zahloubené chaty Germánskému sídlišti ve Zlechově náleží 22 zahloubených chat (obr. 10, tabulka 2). Skutečnosti, že se jedná o nově založenou lokalitu v pozdní době římské odpovídají také veškeré konstrukční typy zahloubených obydlí. Nenajdeme zde ani jeden půdorys chaty klasického šestikůlového schématu, tak typické po celou dobu římskou. Právě naopak, všechny typy zlechovských chat se plně uplatňují až v nadcházející době stěhování národů. Co do počtu jsou převažujícím typem stavení zahloubené chaty se 4 kůlovými jamkami umístěnými v rozích (Tab. 9:2-4, 10:1-3), které se v období kolem roku 400 vyvíjejí z klasických germánských chat šestikůlového schématu (Tejral 1998a, 202-203). Ve Zlechově jich bylo odkryto celkem sedm. Jejich průměrná užitná plocha činí 16,2 m2. Mají rovnou podlahu bez dalších vnitřních kůlových jamek zapuštěnou do podloží v hloubce od 3 do 46 cm. Ve 4 z těchto 7 chat uvádí V. Hrubý zbytky ohnišť nebo pecí v různém stavu dochovalosti (53/65 - větší, vesměs propálené kameny rozptýlené po celé ploše východní poloviny chaty a několik ojedinělých kamenů rozptýlených také v SZ části chaty; 54/65 – nepravidelná destrukce mazanice o rozměrech cca 114 x 75 cm při SV rohu chaty, po jejím rozebrání zde vznikla prohlubeň jazykovitého tvaru o rozměrech 230 x 195 cm; 69/66 zbytky červenočerně ožehlého hlinitého výmazu na podlaze chaty poblíž západního a jižního rohu; 16/68 - ohniště kruhového tvaru o průměru asi 90 cm s většími shluky popela a uhlíků, pískovcovými kameny a zlomky mazanice v SZ rohu chaty). Chata 69/66 měla navíc určitým způsobem zpevněnou obvodovou kůlovou konstrukci umístěním dvojitého kůlu zhruba ve středu jedné z delších stěn a u SZ rohu. Uvnitř dvou chat byly do podlahy zahloubeny zásobní jámy. Bezprostředním dokladem krátkodobé sídelní kontinuity lokality je přestavba chaty 11/66, která byla jižním směrem nahrazena stejným typem obydlí (obj. 18/66), takže se oba objekty z větší části překrývají (Tab. 10:1). Veškeré nálezy této struktury pocházejí z tmavošedé kompaktní výplně s velmi malým množstvím mazanice, kopírující původní 50

Obr. 10. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením zahloubených chat.

51

půdorys chaty 11/66, zatímco přesahující část půdorysu chaty 18/66 se jevila pouze slabou světle šedou kulturní vrstvou bez nálezů. Druhým nejpočetnějším typem obytných staveb (5 půdorysů) jsou ve Zlechově chaty se 3 kůlovými jamkami na kratších stranách (v rozích a uprostřed stěny), které jsou rovněž příznačné pro sídliště doby stěhování národů (Tab. 8:1-4, 9:1). Kůlové jamky se přitom nachází nejen z vnitřní strany, ale i po vnějším obvodu stěn obydlí (jako v případě obj. 41/67). Oproti předchozímu typu jsou hlubší (5-60 cm) a mají větší průměrnou užitnou plochu (20,9 m2) beze stop po vnitřním ohništi nebo peci. Chata 89/64 ale měla z vnější strany při SV rohu zahloubenou kuchyňskou pec (obj. 92/64). Také tento typ chat má často uvnitř pod podlahou zahloubenou zásobní jámu (obj. 23/66 – při západní stěně, obj. 41/67 – při jižní stěně). Vchod mívají tyto chaty uprostřed jedné z delších stran (Tejral 1999, 245, Abb. 34:1). Druhým a posledním dokladem superpozice na zlechovském sídliští, kdy se navzájem porušují dva germánské objekty je zahloubení chronologicky mladší zásobnicové jámy 7/67 přes JZ roh chaty 6/67. Tato jáma však nebyla příliš hluboká, takže v jejím dně zůstal zachován zbytek rohové zdvojené kůlové jamky chaty 6/67. Chaty tohoto typu se začínají objevovat koncem 4. stol. a posléze dominují sídlištím s keramikou typu Murga (Bálek– Geisler– Šedo 1993, 6768; Kalábek 2004), sídlištím s polabskými prvky z poslední třetiny 5. stol. (Lovčičky, Holubice – Tejral 1998, 203, Abb. 19:1-2) i zatím málo prozkoumaným langobardským sídlištím 1. pol. 6. stol. (Čižmář 1997b, 634, obr. 1). Nový nález z germánského sídliště v Pasohlávkách však nabádá k jisté opatrnosti, zda by se tento typ chat nemohl objevit již dříve. Jedna chata se 3 kůly na kratších stranách obsahující typický materiál stupně C 1 se totiž našla při záchranném archeologickém výzkumu v trati „U vodárny“ v roce 2006 (nepublikovaný výzkum B. Komoróczyho). Jakousi zdokonalenou variantou předchozího typu obydlí by byla chata 9/69 čtvercového půdorysu, která měla nosnou konstrukci zpevněnou kůlem uprostřed všech stěn (Tab. 12:2). Osm kůlových jamek rozmístěných pravidelně po jejím obvodu (devátá nebyla možná zachycena) silně připomíná devítikůlové nadzemní sýpky (Neunpfostenspeicher) známé z řady hlavně západoevropských germánských sídlišť. Proti této interpretaci stojí zejména zahloubení chaty do podloží (7-32 cm) s popelovitou výplní a přítomnost zlomků železných předmětů, hliněných závaží nebo velkého kusu železné strusky v jejím zásypu. Plnila tedy spíše obytnou funkci s příležitostnou řemeslnou výrobou. Podobná čtvercová chata avšak polovičních rozměrů se našla na sídlišti ve Štúrově – obj. XI; měla ale jen klasický počet 3 kůlových jamek na protilehlých stranách (Kolník 1998, 145, Abb. 1:11). Další stavba

52

stejné konstrukce, ale obdélného půdorysu se našla na dáckém pozdně římském sídlišti Csengersima v dolním Potisí (Istvánovits 2004, 219, Fig. 2). Srubové stavby se 2 kůlovými jamkami (ve středu kratších stran) jsou zastoupeny 2 příklady středních rozměrů (užitná plocha 14,3 m2) – Tab. 11:1-2. Jsou poněkud hlubší (20-56 cm) a mají doložené prosté ohniště v jednom z rohů. Objekt 3/69 obsahoval doklady intenzívní výrobní činnosti a vzhledem k nálezům polotovarů i různě zpracované suroviny jej můžeme s jistotou označit za hřebenářskou dílnu. Chaty tohoto laténského konstrukčního schématu najdeme na některých časně římských sídlištích (Kolník 1962, 368, obr. 110:1; 1998, 145-146, Abb. 1:4-5) a potom až na sídlištích z přelomu doby římské a stěhování národů (Mitscha-Märheim 1965, 211, Abb. 8; Jelínková 1983, 73; Varsik-Hanuliak-Kovár 2006, 205). Objevují se ještě v polovině 5. století na sídlištích s keramikou typu Murga (Tejral 1998, 206, Abb. 21:2-4). Rozmanitost obytných objektů ve Zlechově podtrhují zahloubené chaty s jednou kůlovou jamkou v rohu (Tab. 11:3-4). Ve Zlechově se našly 2 takovéto objekty (obj. 48/65 a 10/68). Jejich užitná plocha je 15 m2, zahloubené jsou až půl metru do podloží. Ohniště zjištěno nebylo. Jedna kůlová jamka v rohu je patrně zbytkem nedochované kůlové konstrukce. Je možné, že v obj. 10/68 vyúsťuje zahloubení dna ve vchodové zahloubení na jižní straně. Chata s nepravidelným kůlovým schématem (obj. 9/68) poměrně velkých rozměrů (610 x 530 cm) se vzdáleně podobá objektu 8 z Mušova „u sv. Jana“ (Tejral 1998a, 205, Abb. 22:2). Její vnitřní kůlová konstrukce, která je poněkud vzdálená od stěn směrem ke středu chaty, byla posílena 7 půlkruhovými podpěrami střechy umístěnými na vnějším obvodu (Tab. 12:1). Ty byly jen mělce zahloubeny do podloží (6-21 cm). V SV rohu chaty, na mírně vyvýšeném místě se nacházely zbytky kamenného ohniště přibližně čtvercového tvaru o rozměrech80 x 80 cm. Těsně pod ohništěm se nacházela oválná popelovitou jámu o rozměrech 182 x 115 cm a hloubce 70 cm. Zvláštností je, že tmavě černý zásyp objektu obsahoval velké množství pískovcových kamenů (celkem 596 ks). Častým typem obydlí ve Zlechově jsou rovněž chaty bez kůlové konstrukce (Tab. 13:1-4). Jsou zdaleka nejhlubšími staveními (průměrně kolem 39 cm, ale dosahují i 85 cm), avšak s nejmenší užitnou plochou (11 m2). Ve 2 ze 4 těchto chat bylo možno identifikovat negativní zbytky ohniště či pece ve formě propáleného podloží kruhového tvaru s popelovitou vrstvou (obj. 2/64 a 4/69). V objektu 47/67 zůstala dokonce zachována polovina zhroucené hliněné pece nebo ohniště půlkruhovitého tvaru z červeně propálených kamenů vně severní stěny chaty. Pravděpodobně spálená nadzemní konstrukce se u chaty 2/64 projevila souvislou 53

Typ

Počet

Rozměry (cm)

Hloubka (cm)

Orientace

Chaty s kůly v rozích

7

435x335, 470x435, 490x304, 495x285, 513x290, 516x346, 528x320

3-15, 10-42, 11-16, 11-46, 12, 17-35, 25-32

SV-JZ, JV-SZ, SZ-JV (2x), SVV-JZZ (2x), SSV-JJZ

Chaty se 3 kůlovými jamkami na kratších stranách

5

430x290, 510x390, 550x520, 560x380, 560x400

5-13, 5-23, 8-9, 22-60, 50

SSV-JJZ, SZZ-JVV, SVV-JZZ, JJV-SSZ, SV-JZ

2

380x315, 447x372

20, 52-56

V-Z, JVV-SZZ

Chaty s jednou kůlovou jamkou v rohu

2

415x390, 430x325

10-50, 20-30

S-J, SZ-JV

Chata s nepravidelným rozmístěním kůlů

1

610x530

18-50

SV-JZ

Chata s kůly pravidelně po obvodu

1

545x545

7-32

-

Chaty bez kůlové konstrukce

4

350x260, 383x202, 420x325, 435x312

7-22, 16-30, 24-40, 85

SZZ-JVV (2x), SZ-JV, SSZ-JJV,

Chaty se 2 kůly (po jednom ve středu kratších stran)

Tabulka 2. Zlechov. Tabelární přehled zahloubených chat.

54

Půdorys

vrstvou šedočerně propálené mazanice o síle 15-18 cm, která překrývala celý objekt a zasahovala až do ornice. U těchto chat se přitom nedá rozhodnout, zda se jedná o výrobní objekty s příležitostnou obytnou funkcí (Kolník 1998, 145) nebo zemnice k bydlení. Nejspíš půjde o sezónně využívané objekty jak naznačuje hřebenářská dílna umístěná v chatě 4/69. 6.4.3. Pece Výrazným dokladem výrobní aktivity Germánů bývají pece, zejména hrnčířské (Peškař 1988; Kalábek-Šrámek 2006). Ve Zlechově jsou pece naopak nevýrazné s mnohdy nejednoznačnou identifikací. Za celou dobu systematického výzkumu V. Hrubého nebyla okryta ani jedna hrnčířská pec. Jako pece můžeme označit 3 zahloubené objekty bez roštů. Objekt 92/64 představuje mělkou okrouhlou jámu o průměru 130 cm s šedočerveně propáleným dnem, na kterou jihovýchodním směrem navazuje předpecní popelovitá jáma ledvinovitého tvaru o rozměrech 165 x 180 cm s mísovitým dnem (Tab. 14:1). Tento objekt těsně přiléhal k severovýchodnímu nároží chaty 89/64 a můžeme jej tedy interpretovat jako venkovní kuchyňskou pec. Zbylé 2 pece (obj. 32/67 a 50/67) mají shodnou konstrukci. Jsou to nevelké jednoprostorové obdélné až čtvercové mělce zahloubené jámy (12-13 cm) orámované silnou do červena propálenou stěnou (Tab. 14:2-3). Také jejich dno je pokryto silným propáleným výmazem. V obj. 50/67 navíc na dně spočívalo několik prohořelých dřev o průměru 7-10 cm. Popelovitá výplň těchto pecí byla promíšena množstvím uhlíků, kousků mazanice a pískovcových kamenů. Koncentrace takových objektů čtvercového půdorysu se vyskytovala po obvodu sídliště v Branči (Kolník 1998, 153, Abb. 7:8-9, 10; Varsik 1998, 17, obr. 10) a v Pobedimi – zde bylo po obou stranách potoka rozmístěno celkem 11 objektů (Kolník-Róth 1985, 130, obr. 44). Jejich stěny byly rovněž přepálené, obsahovaly dokonce několik vrstev přepálených oblázků a souvislou vrstvu uhlíků spolu se zlomky železné strusky v zásypu. Stejné objekty se našly v Ondrochově-Lipové (Kolník 1962, 357, obr. 107 – objekt 90/58), ve Veľkém Mederu (Varsik 1998, 19, obr. 16) – zde ovšem bez strusky v zásypech a zejména na východoslovenských sídlištích z mladší a pozdní doby římské, např. v Medzanech (LamiováSchmiedlová 1987, 28-29, Fig. 2-3) nebo v Ostrovanech (ústní sdělení PhDr. B. Tomášové), v obou případech s kamennou destrukcí a nálezy železné strusky. V souvislosti s těmito nálezy se mluví o užití těchto objektů k primárnímu mechanickému zpracování železorudných hornin pomocí vody, tzv. primitivní sazečky (Kolník-Róth 1985, 130). Obecně se však jejich interpretace různí, někdy jsou označovány jako ohniště, jindy jako hrnčířské nebo koželužské pece, dílny na výrobu šperků, nářadí aj. (Kolník 1998, 153). Pece tohoto typu najdeme také na 55

slezských sídlištích doby stěhování národů – např. Miechowice Oławskie (Bednarek 2002, 515-516, Ryc. 3). Poměrně často se vyskytují na sídlištích ve východní Germánii, kde bývají interpretovány jako milíře (Leube 1992, 132-135, Abb. 2). Specifickou funkci pecí ze Zlechova není možno blíže stanovit, protože neobsahovaly k tomuto určení žádných podstatných nálezů. Všechny popsané pece měly nejspíše nad povrchem hliněnou kopuli, jejíž zbytky nacházíme v jejich zásypu v podobě silné vrstvy mazanice a pískovcových kamenů. 6.4.4. Venkovní ohniště a krby Mezi množstvím nejrůznějších sídlištních jam je možné rozlišit také několik pozůstatků venkovních ohnišť bez jakékoliv nadzemní konstrukce (obj. 76/64, 18/67, 19/67, 33/67, 15/68, 20/68, 8/69) – Tab. 28:2, která se nacházejí poměrně daleko od obytných staveb (výjimkou je zbytek ohniště 31/66 zjištěné již v ornici z vnější strany JV rohu chaty 23/66). V germánských chatách se ohniště nevyskytují, jsou přítomna pouze ve výrobních objektech. Ohniště na volné ploše jsou prosté zahloubené jámy oválného tvaru o průměrných rozměrech 137 x 113 cm, jejichž původní účel prozrazuje silně popelovitá výplň a do červena propálené podloží. Ve Zlechově byly zachyceny buď přímo v podorniční vrstvě se dnem na úrovni podloží nebo mělce zahloubené do podloží (do 35 cm). Zahloubená ohniště byla pravděpodobně ohrazena pískovcovými kameny. Většina ohnišť neobsahovala žádné nálezy. Výjimkou byl objekt 33/67 (Tab. 28:1), který byl tvořen dvěmi nad sebou položenými ohništi, přičemž na dně spodního ohniště se nacházel depot železných zemědělských a řemeslných nástrojů (viz. kap. 7.3.4.1.). Kromě ohnišť se mezi sídlištním objekty objevují také venkovní krby (obj. 10/66 a 13/66) – obr. 11, Tab. 24:3. Mají stejnou prostorovou dispozici jako ohniště. Na rozdíl od nich jsou však uzavřeny nadzemní hliněnou kopulí, jejichž zřícené pozůstatky nacházíme v zásypu krbů jako větší souvislý přepálený blok mazanice překrývající vrstvy popela. Právě rozbor mazanice potvrdil jejich možná i výrobní funkci (viz kap. 7.8). 6.4.5. Výrobní a hospodářské objekty Výrazné terénní doklady specializovaných dílenských objektů ve Zlechově nenajdeme. Nijak nápadně se ani prostorově nevyčleňují v plánu osady, jsou rozmístěny po celé její ploše bez zřetelných indicií samostatných výrobních okrsků (obr. 12). Ve většině případů se jednalo o prosté sezónní, mírně zahloubené objekty beze stěn, které byly pouze překryty jednoduchou

56

a

b Obr. 11. Zlechov. Celkový pohled na uskupení pecí v okolí hliníku 65/66 (a) a detail těsné kumulace venkovních krbů či pecí 10/66, 12/66 a 13/66 (b).

57

stříškou podpíranou několika nosnými kůly. Zpracování kovů se pravděpodobně odehrávalo v objektu 11/68 (Tab. 16:2), který má tvar nepravidelného obdélníku s protáhlými výběžky na každém konci a dosahuje úctyhodných rozměrů (920 x 275 cm). Tuto výrobní činnost dokládá nejen kruhovitá prohlubeň uprostřed objektu (pokud se tedy jedná o pozůstatek ohniště), ale také nálezy zlomků železného a bronzového plechu a bronzové slitky v zásypu objektu. Souvislý pás přepálené mazanice pokrývající severní a východní část objektu představuje pravděpodobně požárem zřícenou stěnu, což by ukazovalo buď na dvouprostorový objekt nebo na dva samostatné objekty blízko sebe. Vysvětlovalo by to částečně polyfunkčnost tohoto výrobního zařízení, neboť množství velkých přepálených keramických střepů v jeho zásypu hovoří i o provozované hrnčířské výrobě. V tomto směru se mi zdá jako správný předpoklad, že sídlištní objekty mohly měnit svoji funkci podle okamžité potřeby majitele (Pernička 1981, 75). Další takový příklad najdeme u hřebenářských dílen. Podle množství parohové suroviny, polotovarů i hotových kusů bylo toto řemeslo provozováno v obytných chatách 89/64, 53/65, 20/67, 3/69 a 4/69. Odpad z výrobního procesu parohových předmětů byl ukládán také do jam 70/64 a 42/67. Nálezy železné strusky a bronzových slitků zase dokládají příležitostnou dílenskou kovovýrobu v chatě 54/65 nebo v hliníku 35/64 (o následné výrobní činnosti v hlinících viz kap. 6.4.7.). Také textilní výroba nebyla provozována v samostatně tomu vyhrazených prostorách, ale odbývala se převážně v obydlích (dokumentovaná nálezy hliněných závaží). Snad můžeme k výrobním objektům počítat také oválnou sídlištní jámu 68/66 o maximálních rozměrech 390 x 240 cm (Tab. 17:2). V podstatě se nijak neodlišuje od desítek hospodářských jam na sídlišti s tím rozdílem, že byl v jejím zásypu nalezen polotovar železné jednodílné spony s obdélníkovou nožkou naznačující jejich místní výrobu. Určitý proces zpracovávání kovů se uskutečňoval i v obj. 2/69 o rozměrech 300 x 290 cm a dnem až 90 cm hluboko, v jehož zásypu se našly slitky bronzu a zlomky železných plechů. V jeho severním rohu se navíc mohlo nacházet ohniště, indikované zahloubením vyplněným hromádkou mazanice a do červena propálených pískovcových kamenů. V obj. 79/65 můžeme zase předpokládat železářskou výrobu díky nálezu masivního polotovaru surového železa. Objekt sám je tvořen dvěmi oválnými prohlubněmi vyplněnými silnými popelovitými vrstvami a bloky propálené mazanice bez nějaké zřetelné nadzemní konstrukce (Tab. 18:4). Železnou strusku, několik nástrojů, skleněný korálek a opracované parohy obsahoval obj. 19/68 (Tab. 17:4). Jedná se o jámu lichoběžníkovitého tvaru se zaoblenými rohy patrně srubové konstrukce (2 kůlové jamky byly umístěny na podélné ose vně objektu). V SZ části dílny bylo umístěno kruhové ohniště o průměru 128 x 150 cm, jehož dno kryla vrstva silně popelovité 58

hlíny s přepálenými pískovcových kameny a zlomky mazanice. Pouze na základě obecných formálních znaků (velikost a půdorys objektu, silné popelovité vrstvy, množství přepálených kamenů, mazanicové destrukce, zlomky želez) lze k výrobním zařízením počítat také objekt 107/65 (Tab. 16:3). Mezi objekty hospodářského účelu vynikají zejména jakési zahloubené sklípky nebo spižírny. Jedná se o jámy s náznakem vchodu na jedné straně, které se svými rozměry vyrovnají chatám, nemají však pravidelný tvar ani viditelnou nadzemní konstrukci. Do této kategorie by patřil např. objekt 89/65 se stupňovitě zahloubeným dnem od východu k západu. V jeho nejnižší části se při okraji dochoval zbytek asi dřevěného bednění v podobě černých humózních vrstev v délce 142 cm a max. šířce 24 cm (Tab. 17:1). Shluky větších uhlíků na dně a na jižní stěně přitom naznačují, že i dno objektu mohlo být vyloženo dřevem a stěna obložena. Podobnou terénní dispozici měl také obj. 3/67 s výrazným vchodovým výběžkem na jižní straně a souvislým pásem dočervena propálených kamenů podél poloviny jižní a východní stěny (Tab. 17:3). Odlišnou konstrukci představuje sklípek 26/67 (Tab. 19:2). Má tvar protáhlého oválu až obdélníku s centrálním nepravidelným kruhovým zásobním prostorem, do něhož vede z JZ strany pozvolný sestupný vstup. Prostor zásobnice se přitom šikmo zahlubuje pod druhou polovinu objektu. Zajímavostí je, že ze zásypu tohoto sklípku byl kromě zvířecích kostí vyzvednut také drobný zlomek lidské kosti z horní končetiny dospělého jedince (radius). Patrně se ale nejednalo o pohřeb, ale spíše o amputovanou končetinu. Známe přitom již dostatek příkladů nerituálních pohřbů na svébských sídlištích jak z Moravy (Šedo 1997, 360-365), tak z Čech (Peške 1994, 306) i JZ Slovenska (Kolník 1962, 363, 392; Turčan 1995, 4-5; Beljak 2007, 29; Kolník-Varsik-Vladár 2007, 21). Jako sklípek s centrální zásobnicí hruškovitého tvaru, hlubokou 1,5 m mohl dobře sloužit také objekt 60/64 (Tab. 19:1). Podobné podlouhlé spižírny s centrální zásobní jámou a kůlovou konstrukcí po obvodu se našly v Olomouci-Slavoníně (Hašek-Kalábek-Peška 2004, 49, 51). Možný dvouprostorový sklípek představují nepravidelně kruhovité objekty 24/67 a 25/67, neboť jsou navzájem spojeny 75 cm širokým průchodem (Tab. 18:3). Souvislá vrstva mazanice a přepálených pískovcových kamenů v zásypu svědčí o jejich nadzemním zastřešení. Ke sklípkům můžeme snad počítat také objekty 72/64, 55/67 a 5/68 s vyhloubenou zásobnicovou jámou ve dně (Tab. 19:3, 20:4, 26:6). Obecně k hospodářským objektům lze zařadit také několik dalších ne příliš hlubokých sídlištních jam obdélného, oválného nebo nepravidelného půdorysu, obsahujících množství přepálené mazanice, kamenů nebo uhlíků (Tab. 18:1-2, 19:4, 20:1-3, 56, 21-23, 24:1-2, 4, 25, 26:2-5, 7-8, 27). Jámy 86/66, 15/64 a 53/64 je možno podle

59

Obr. 12. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením hliníků (žlutě) a výrobních objektů (hřebenářské dílny světle modře, ostatní šedě).

60

nálezových okolností a rozboru mazanice dokonce označit za jakési objekty k sušení (sušárny) – viz kap. 7.8. 6.4.6. Zásobní a odpadní jámy Tak jako na jiných germánských sídlištích představují nejrůznější jámy kruhového nebo oválného půdorysu nejpočetnější typ zahloubených objektů (Tab. 29-31). Hlubší z nich byly nejspíše využívány jako zásobnice (Hrubý 1967, 644), mělčí plnily spíše odpadní funkci. Tato formální hlediska splňuje na zlechovském sídlišti celkem 66 jam. Vyskytují se většinou samostatně, dvě z nich však byly zahloubeny přímo v obytných chatách pod jejich podlahu (v chatě 23/66 a 69/66). Zásobní jámy v chatách se objevují již na sídlištích ze starší doby římské (Kolník-Varsik-Vladár 2007, 19). Tvar zásobních a odpadních jam je většinou kotlovitý, vakovitý, hruškovitý, vejčitý nebo kónický (obr. 13). Rozměry jejich ústí se pohybují od průměru 75 cm po 290 x 310 cm (průměrné ústí měří 139 x 162 cm) a dosahují hloubky od 18 cm po 225 cm. Většina jam dosahuje hloubky do 50 cm (většinou 40-50 cm), vedle nich se objevují velmi hluboké zásobnice (103/65 – 80 cm, 8/66 – 85 cm, 73/66 – 105 cm, 62/66 – 107 cm, 15/67 – 108 cm, 100/65 – 117 cm, 109/66 – 140 cm, 93/65 – 157 cm, 8/68 – 165 cm, zásobnice pod podlahou chaty 69/66 – 190 cm a 96/64 – 225 cm). Potvrzením jejich funkce jako skladů obilí může být přítomnost velkých zlomků žernovů v soujámí 93/65 a 103/65 nebo v jámě 73/66 (Tab. 29:2-4), případně identifikace 9 ks semen a obilek žita a jiných obilovin ve vzorku hlíny odebrané ze zásypu obj. 15/67. V případě jámy 73/66 je možné na základě rozboru mazanice z její výplně uvažovat také o její sekundární funkci jako „pece“ či jiného obdobného zařízení (viz kap. 7.8). Na druhou stranu ne všechny obilní jámy musely být tak hluboké. Dokladem je oválná jáma 95/64, jejíž hloubka kolísala od 45 do 60 cm. V nejspodnější vrstvě jejího zásypu byl totiž makrozbytkovou analýzou zjištěn hromadný nález zuhelnatělých obilek béru vlašského (Setaria italica) – celkem 113 ks. Jde o plodinu, která byla pěstována jako jař, přičemž z našeho území jde o nejstarší doklad pěstování (podrobněji viz. kap. 8.1.4.). Stejný druh byl na JZ Slovensku doložen v Očkově, Iži a na Děvíně (Hajnalová 1975; 1989; 1993). Další formou identifikace obilních či zásobních jam v kombinaci s jejich tvarem a hloubkou může být přítomnost celých keramických nádob na dně objektů, které byly pravděpodobně původně naplněné tekutinami, obilninami či jinými zemědělskými plodinami (jako v případě objektu 100/65 – Tab. 30:2). Analogická situace se vyskytla na nedalekém pozdně římském sídlišti v Buchlovicích, kde bylo v obj. 1 na dně naskládáno 5 keramických nádob (Snášil 1972, 82). Dalším druhem zásobních jam jsou

61

Obr. 13. Zlechov. Profily zásobních jam.

62

sklady masa (spižírny). Podle terénního pozorování a nálezů v nich k nim autor výzkumu počítá obj. 15/67 a 8/68. V poměrně hluboké jámě 15/67 ležela na dně na vrstvě písku v anatomické poloze kostra celého zvířete (Tab. 28:3) a v ještě hlubším objektu 8/68 ležela na dně hrudní část zvířecí kostry rovněž v anatomické poloze spolu s hlemýždími ulitami a železným nožem (Tab. 28:4). Jak však ukázal osteologický rozbor náleží kostra z obj. 15/67 zdechlině 13-16 měsíčního jelena bez jakýchkoliv známek porcování na kostech a v obj. 8/68 byly uloženy kosti tura domácího a jelena rovněž bez „kuchyňských zásahů“ (viz. kap. 8.1.2.). Analogickou situaci najdeme např. v obj. 86/58 z Lipové-Ondrochova, kde byl v jámě pohřben celý srnec (Kolník 1998, 153, Abb. 7:1, 9:2). T. Kolník (ibid.) označuje takové objekty jako jámy se „zvířecími pohřby“. Zásobní jámy s pohřby zvířat najdeme také na sídlišti v Chotíně (Romsauer 1979, 234). Sklady masa na sídlišti nepochybně existovaly, podle terénních poznatků však nejsme schopni je rozpoznat. Můžeme je pouze předpokládat na základě podrobného studia řezných a sečných zásahů na zvířecích kostech (ve Zlechově se vyskytují na cca 2,5 % ze všech fragmentů), protože většinou nejsou v těchto objektech doprovázeny i archeologickými nálezy používanými k porcování. Zásobní jámy byly určitě zastřešeny lehkou nadzemní konstrukcí. Názorný doklad tohoto tvrzení poskytuje nejhlubší jáma na sídlišti – obj. 96/64, která má z obou stran těsně vedle ústí zahloubeny dvě kůlové jamky (Tab. 30:1) nebo mělčí jáma 97/64 se stejnou terénní situací (Tab. 30:6). Přístřešky nad zahloubenými zásobnicemi a skladišti jsou doloženy také na sídlišti v Olomouci-Slavoníně (Kalábek–Tajer–Prečanová 2002, 241). Podle V. Hrubého musely mít některé zásobnice bedněné stěny. Jako příklad mu posloužil obj. 93/64, na jehož východní straně našel stopy dvou svislých trámů nebo kůlů vzdálených od sebe 37 cm, mezi nimiž ležely zbytky horizontálního trámu. Podobně na SZ straně této jámy nalezl zbytky zlomených nebo šikmo ležících dřevěných trámů, jakož i na dně spolu s velkými kameny (ty podle něj pochází z dřevěného víka uzavírajícího zásobnici a zatíženého kameny). Byly pozorovány také doklady vypálení stěn zásobních jam proti vlhkosti nebo dna vymazané slínem (Hrubý 1967, 644). Stěny vymazané jemnou hlínou a potom vypálené se vyskytly také v zásobních jamách na sídlišti v Beckově (Varsik-Hanuliak-Kovár 2006, 206). 6.4.7. Hliníky Jednotlivě rozmístěných mezi ostatními sídlištními objekty se ve Zlechově nachází 5 rozměrných hliníků (Tab. 15:1-3, 16:1). Tři z nich jsou na okraji sídliště, zatímco zbyté dva přímo uprostřed osídlené plochy (obr. 12). Největší z nich měl max. rozměry 13,7 x 10,9 m. Svým nepravidelným zahloubením daným různou intenzitou těžby hlíny vytváří hliníky 63

složitou soustavu mísovitě zahloubených prostorů, z nichž nejhlubší dosahuje až do hloubky 105 cm do podloží. Kromě početného archeologického materiálu se v jejich zásypu vyskytují také stovky červeně propálených pískovcových kamenů, destrukce mazanice a početné uhlíky. Většina těchto exploatačních jam, vzniklých z potřeby získaní hlíny na konstrukci stěn domů, hospodářských jam a kopulí ohnišť byla později druhotně využita jako odpadní jámy. Primárně snad můžeme spojit vyhloubení obj. 35/64 s výstavbou chat 53/65 a 54/65 a hliník 65/66 s budováním chat 11/66, 18/66 a 23/66, neboť se nachází vždy v jejich bezprostřední blízkosti. Je možné, že součástí hliníku 65/66 může být nepravidelně zahloubený objekt 80/66 osmičkovitého tvaru, který velmi těsně přiléhal k západnímu okraji hliníku. Ve dvou případech můžeme hovořit o intenzívní výrobní činnosti v prostoru bývalých hliníků. Severní obdélníková část hliníku 35/64 byla dokonce jakousi kůlovou konstrukcí přestavěna na dílnu, o čemž svědčí linie 3 velkých kůlových jamek (Tab. 14:3). Vlastní výrobní proces se nejspíše odehrával v otevřené jižní části lichoběžníkovitého tvaru. V jeho JV rohu se totiž nacházelo destruované kamenné ohniště nebo pec ledvinovitého tvaru o rozměrech 130 x 60 cm a hloubce 75 cm, před nímž se nacházela o něco větší předpecní popelovitá jáma. V objektu se pravděpodobně nacházela železářská, kovolitecká a hřebenářská dílna, což dokládají nálezy železné strusky (17 ks střední velikosti a cca 60 ks drobných kousků), bronzových slitků a zlomků bronzového plechu a parohové suroviny a polotovarů hřebenů. Dalším dílenským objektem by byl samostatně stojící hliník 42/67 na východním okraji sídliště (nejbližší objekt je od něho vzdálen 7,5 m). Tento nepravidelně oválný objekt má doložené 2 ohniště - zhruba uprostřed východní poloviny oválné ohniště o rozměrech 88 x 72 cm se silně červeně propáleným podložím v síle 4-5 cm a podobné druhé o rozměrech 80 x 54 cm s červenočerně propáleným dnem do hloubky 2-3 cm v JV rohu západní poloviny. Navíc se v jeho výplni vyskytovalo množství opracovaných parohů a odpadu parohoviny, takže se pravděpodobně jedná o další hřebenářskou dílnu. 6.4.8. Ohrady, ploty a volné kůlové jamky Množstvím neuspořádaných kůlových jamek je propletena zejména středová část osady, která je zároveň i nejhustěji osídlena. Tyto představují zbytky starších opuštěných staveb v rámci germánského sídliště, nadzemní stavby nebo určité ohrady či ploty, uzavírající skupiny obytných, hospodářských a výrobních objektů do menších dvorců. Do jisté míry je potvrzením této skutečnosti i fakt, že v okrajových částech sídliště se samostatné kůlové jamky téměř nevyskytují. Vzhledem k nenahraditelnosti přímého terénního pozorování během 64

samotného archeologického výzkumu, nezbývá než se spolehnout na některé závěry autora výzkumu V. Hrubého. Ten jako samostatný objekt 13/67 označil systém 11 volných kůlových jamek seskupených do podkovovitého tvaru a interpretoval jej jako ohradu obepínající sklípek 3/67 a okrouhlé zásobní jámy 4/67 a 10/67 (obr. 14). Podle plánové dokumentace se jako mohutné ohrazení jakéhosi centrálního dvorce uprostřed osady se jeví soustava 25 kůlových jamek (některé i zdvojené), které sdružují chatu 2/64, sklípek 60/64 a hospodářské a odpadní jámy 3/64, 5/64, 14/64, 15/64, 21/64, 29/64, 53/64, 63/64, 67/64, 68/64, 70/64, 73/64, 87/64, 96/64 a 17/65 (obr. 14:ohrazení I). V jeho rámci jsou některé objekty ještě odděleny drobnými vnitřními ploty. Pozůstatek určitého ohrazení najdeme také u některých dalších objektů (např. kolem přestavované chaty 11/66 a přimykajících se hospodářských jam 1/66, 33/66, 10/66, 12/66, 13/66, 80/66 a hliníku 65/66) – obr. 14:ohrazení II, nejsou však příliš zřetelná. Půdorysy těchto navržených plotových konstrukcí je však nutno brát s určitou rezervou, neboť se jedná o moji subjektivní interpretaci plánové dokumentace bez možnosti pozitivního ověření v terénu.

Obr. 14. Zlechov. Výřez z celkového plánu sídliště s vyznačením předpokládaných nadzemních ohrad. 65

Pokud statisticky zhodnotíme charakter volných kůlových jamek, dospějeme k těmto závěrům. Celkem bylo na zlechovském sídlišti prozkoumáno kolem 180 volných kůlových jamek. Najdeme zde všechny typy kůlových jamek (kotlovité, válcovité, kónické, mísovité atd.), jejichž průměr se pohybuje od 20 do 74 cm a dosahují hloubky v rozmezí od 10 do 56 cm (Tab. 32-33). Výhradně se jedná o hloubené kůlové jamky, do nichž byl vsazen dřevěný kůl a utěsněn hlínou nebo kameny. Pouze v jednom případě (obj. 57/64) se autor výzkumu zmiňuje, že se jedná o raženou kůlovou jamku.

66

7. Archeologická analýza nálezového fondu sídliště Naprosto dominující složkou nálezového fondu sídliště ve Zlechově je keramika. Nepočítáme-li nálezy zvířecích kostí a mazanice, potom představuje téměř 90 % všech nálezů. Soubor keramiky z výzkumu V. Hrubého tedy čítá celkem 19 825 keramických kusů (včetně celých nebo zrekonstruovaných nádob). Do pozdní doby římské lze zařadit 18 639 ks zlomků keramiky (94,0 %), časně slovanskému sídlišti náleží 1 129 keramických fragmentů (5,7 %), zbylých 57 ks představuje pravěkou nebo středověkou intruzi – 0,3 % (počítáno bez přeslenů, drobných keramických výrobků a žárových hrobů kultury zvoncovitých pohárů). Keramiku z pozdně římského sídliště lze rozdělit na keramiku v ruce dělanou (17 729 ks, tj. 95,12 %) a na kruhu točenou keramiku (910 ks, tj. 4,88 %). Na kruhu vytáčená keramika se dále dělí na římskoprovinciální (0,68 %) a domácí jemnou šedou keramiku, tzv. jiříkovickou (4,2 %).

7.1. Římskoprovinciální keramika Římskoprovinciální keramika představuje důležitou nálezovou složku každého germánského sídliště. Zatímco na sídlištích ze starší a mladší doby římské dosahují jejich nálezy maximálního počtu, v pozdní době římské je situace jiná v důsledku úpadku produkce hrnčířských dílen v Pannonii a římského obchodu obecně. Relativní dostatek provinciální keramiky mají i nadále hlavně sídliště blízko římského limitu, např. na JZ Slovensku (Bratislava-Dúbravka, Branč, Veľký Meder). Tato obecná schémata potvrzuje také nálezový soubor ze Zlechova, v němž římskoprovinciální keramika zaujímá pouze 0,68 % ze všech nálezů keramiky pozdní doby římské (celkem 127 ks). Rozdíl můžeme pozorovat také ve

Žlutooranžová 12%

Jemná šedá 11%

Ostatní 1%

Glazovaná 42%

Drsná šedá 33%

Obr. 15. Zlechov. Podíl nálezů jednotlivých složek římskoprovinciální keramiky.

67

struktuře provinciálního keramického zboží (obr. 17). Na starších sídlištích jednoznačně dominují nálezy jemné šedé a žlutooranžové keramiky (Droberjar 1989, 108; Krekovič 1981, 367-368; Stuppner 1997, 293-294). Ve Zlechově je jasně doložitelný odklon ke glazované (téměř polovina nálezů) a drsné šedé keramice (třetina zlomků) - obr. 15. Poměr jednotlivých složek římskoprovinciální keramiky ve Zlechově tak vypadá následovně: glazovaná keramika – 1 celý exemplář a 54 fragmentů, drsná šedá - 42 ks, žlutooranžová - 15 ks, jemná šedá keramika - 14 ks a červená lesklá keramika – 1 kus. 7.1.1. Glazovaná keramika Římskoprovinciální glazovaná keramika představuje výrazný fenomén pozdně římského vývoje Podunají. Je specialitou pannonských hrnčířských dílen, z nichž byla řada již archeologicky prozkoumána – mezi nejvýznamnější patří Gorsium (Tác), Savaria (Szombathelyi) a Castra ad Herculem (Pilismarót) na maďarském území, Emona (Ljubljana) ve Slovinsku nebo Sirmium (Sremska Mitrovica), Mursa (Osijek) a Cibalae (Vinkovci) v dnešním Chorvatsku (Bónis 1990, 29-33, 37-38). Oproti starší glazované keramice z 1. stol. má pozdně římská glazovaná keramika horší kvalitu glazury, která špatně drží na nádobách a většinou se ochotně odlupuje (Krekovič 1981, 344), což platí také pro některé zlechovské nálezy. 7.1.1.1. Mortaria Charakteristickým

tvarem

pozdně

římské

provinciální

glazované

keramiky

představující zároveň výborné datovací kritérium jsou třecí misky, tzv. mortaria. Na sídlišti ve Zlechově se našlo celkem 38 zlomků mortarií a 1 zrekonstruovaná nádoba. Z tohoto počtu je zastoupeno 22 ks okrajů, 8 zlomků den a 8 fragmentů výdutí (obr. 17:1-3, Tab. 38:1, 4, 40:11-12, 47:1, 49:1-2, 56:11, 59:6, 61:4-5, 66:2-6, 77:1, 81:2, 83:3, 85:1-2, 88:1, 98:2, 99:7, 106:1, 110:9, 128:1, 129:1). Počet jedinců je samozřejmě nižší. Jediné zrekonstruované mortarium o průměru okraje 24,5 cm s olivově zelenou glazurou pochází z chaty 89/64 (obr. 17:1, Tab. 49:1). V obj. 89/65 se zase nacházely 2 třecí misky rozbité na 7 neslepitelných fragmentů (Tab. 66:2-6). V hliníku 35/64 se našly 2 okrajové střepy z jedné misky (Tab. 40:11-12), jiné 2 velké fragmenty z různých objektů 7/69 a 9/69 jdou také slepit k sobě, pochází tedy rovněž z jedné nádoby (Tab. 128:1, 129:1). Stejný jev můžeme pozorovat i u výše zmíněného obj. 89/65, kde se k většímu kusu okraje podařilo přilepit stejný exemplář z obj. 9/68 (Tab. 66:4).

68

69

Ve Zlechově se rovněž potvrzuje jev pozorovaný i na dalších sídlištích (Varsik 1998, 85; 2004, 262; Elschek 2004, 241), tedy že převážná většina zlomků mortarií pochází z chat nebo hliníků, což jistě souvisí s jejich specifickou kuchyňskou funkcí. Jeden fragment dna mortaria byl jako intruze obsažen ve výplni časně slovanské zásobní jámy 17/68 (Tab. 132:4). Typologicky patří všechna zlechovská mortaria k běžným tvarům s jazykovitě ven vytaženým okrajem a plastickou lištou na jeho horní hraně zevnitř. Jejich vnitřní glazura je převážně žlutozelená až olivově zelená, v menšině potom červenohnědá (poměr zelené a hnědé glazury je 20:6). Ač se tak původně soudilo, nemá barva glazury vliv na datování (Droberjar 1989, 73). Na okrajích některých exemplářů můžeme pozorovat plastické výlevky (Tab. 42:1, 54:5, 59:5). Doklady reparací drátem (viz např. Varsik 2004, 262, Abb. 6:1) nebo smůlou či kovovou plombou jako z hrobu 26 z Abrahámu (Kolník 1973, 386, obr. 29:4c) se na mortariích ze Zlechova nevyskytují. Glazovaná mortaria známe z většiny pozdně římských sídlišť středního Podunají, např. z chaty VII z Mikulčic, Drslavic, Mušova, Drnovic, Pasohlávek aj. (Tejral 1985a, 332; 1990, Abb. 9:8; 2002, 355; Droberjar 1989, 69, tab. 16:9, 48:1-3, Zeman 2007b, 513, obr. 4:1-2, 15), z Vlčnova-Dolního Němčí (Zeman 2003-2004, 205, obr. 9:14, 16), z OlomouceSlavonína (Kalábek 2006, 438, obr. 8:25), z Klein Meiseldorfu (Mitscha-Märheim 1965, 208, Taf. 1:4), z Bernhardsthalu (Adler 1994, 554, Abb. 613), z Ringelsdorfu (Allerbauer-Jedlicka 2000, 660, Abb. 788), z Maiersch a dalších dolnorakouských sídlišť (Pollak 1980, 66, Taf. 44:4, 59:8; souborně Stuppner 1997, 225-240, Abb. 36:3-20, 37-38); na sídlištích JZ Slovenska se vyskytly např. v Pobedimi (Kolník 1959, 185, Taf. 1:4), ve Veľkém Mederu (Varsik 1998, 50, tab. 3:9, 42:5), v Branči (Kolník-Varsik-Vladár 2007, tab. 24:12, 68:6, 145:3-4), v Bratislavě-Dúbravce (Elschek 2004, 241, Abb. 2: 7, 5:8-9, 8:8-9) nebo ve Štúrově a Šarovcích (Beljak-Kolník 2007, 139, obr. 7:9). Na sídlišti v Nitře-Párovských Hájích se glazovaná mortaria objevují jak v objektech z pozdní doby římské (Pieta-Ruttkay 1997, 147, Abb. 8:12, 10:17, 19), tak také v objektech z prvního horizontu stěhování národů z 1. pol. 5. století (Pieta-Ruttkay 1997, 148, Abb. 9:1-2). Stejná situace je také u hradišť využívaných počátkem doby stěhování národů (Staňa 1970, 540, obr. 6:1, 5-7, 8:8-12; Stuppner 2002a, 304, 307, Taf. 4:1-3, 5:5-6). Běžně se mortaria vyskytují rovněž na pozdních germánských žárových i kostrových pohřebištích – Velké Hostěrádky (Peškař-Ludikovský 1978, 70-71, obr. 18, 19: 6, 8, 10-16), Pohořelice (Čižmář 1997, 26, Abb. 7:13), Šitbořice (DroberjarKazdová 1993, 141, Taf. 15:1-3, 12), Abrahám (Kolník 1973, 386, obr. 29:4a-c) nebo Očkov (Kolník 1956, 257, obr. 6:6). Kromě nálezů z podunajských limitních kastelů se mortaria

70

objevují také ve vrstvách závěrečného horizontu římských stanic v barbariku, např. na Děvíně (Plachá-Pieta 1986, 354, Abb. 7:10; Pieta-Plachá 1989, 78, Abb. 3:4-5, 10:4). Glazovaná mortaria se začala v pannonských podunajských dílnách masově vyrábět kolem poloviny 4. stol. a hned vzápětí byla dovážena do barbarika, kde si okamžitě získala obrovské obliby (Grünewald 1979, 68; Bónis 1990, 36-38; Ottományi 1999, 362-363; GrohSedlmayer 2002, 303). V době poklesu římského importu tak patří k vůdčím obchodním artiklům. Tuto skutečnost vysvětluje E. Krekovič (1981, 357) ztrátou zájmu Germánů o kvalitní římskoprovinciální keramiku poté, co začali vyrábět vlastní na kruhu točené zboží. Výjimku představovala právě mortaria díky svojí specializované kuchyňské funkci - kromě dříve uvažovaných hmoždířů na drcení zrna, ovoce nebo soli a misek či pro přípravu moučných jídel, mlékárenských produktů a lékárenských přípravků (Kolník 1973, 386; Krekovič 1973, 99-100) se dnes o mortariích uvažuje spíše jako o nádobách pro výrobu pikantní bylinné omáčky zvané moretum (Droberjar 2005, 67). Někteří autoři častý výskyt mortarií u Germánů spojují se záměrným kulturním vlivem Římské říše na barbarské kmeny (Krekovič 1981, 356), ba dokonce jako doklad postupné romanizace Germánů v rámci vývoje federátních vztahů vůči Římu v pozdní době římské (Kolník 1994, 250). Na germánských sídlištích středního Podunají jsou tedy glazovaná mortaria převážně datována do 2. poloviny 4. století až 1. pol. 5. stol. (Krekovič 1973, 102; Tejral 1985b, 122; 1999, 229; Droberjar 1989, 67; Stuppner 1997, 240, 296; Varsik 1998, 50, 85; 2004, 262), v Pannonii jsou nejmladší glazované výrobky známy z dílny v Szombathely z poloviny 5. stol. (Ottományi 1999, 338). 7.1.1.2. Ostatní tvary Misky nebo dvojuché nádoby zdobené svislým rýhováním. Toto efektní stolní zboží náleží spolu s mortarii a džbány mezi nejvýraznější představitele pozdní provinciální glazované keramiky. Na sídlišti ve Zlechově je doloženo 5 jedinci. Dva kyjovité zlomky okrajů z obj. 41/67 a 14/68 mají žlutooranžovou barvu s olivově zelenou glazurou (obr. 17:4-5, Tab. 98:1, 132:1), zatímco tři fragmenty výdutí pocházející z obj. 35/64, 98/66 a 25/67 nesou glazuru tónovanou do odstínu okrově hnědého až červenohnědého (obr. 17:6, Tab. 40:13, 94:1, 132:2). Všechny střepy jsou pokryty typickou výzdobou krátkých svislých klínovitých vrypů seřazených do horizontálních řad. Zajímavé je, že dva z pěti zlechovských dokladů byly nalezeny jako starší intruze v časně slovanských zásobních jamách. Na Moravě se s těmito exempláři setkáme na pozdně římských sídlištích v Pasohlávkách, Drnovicích, Šlapanicích

71

72

(Tejral 1999, 229, Abb. 25) a na nově objevené lokalitě v Hrubé Vrbce (Zeman 2007b, 513, 526, obr. 4:13-14) stejně jako v pozdních germánských hrobech ve Velkých Hostěrádkách (Peškař-Ludikovský 1978, 71, obr. 19:1, tab. 12:1, 4) a Pohořelicích (Čižmář 1997, 26, Abb. 6:8, 7:4-5). Na JZ Slovensku se 4 zlomky našly na sídlišti v Bratislave-Dúbravce (Elschek 2004, 241, Abb. 2:6, 9:6), v Dolním Rakousku po jednom exempláři na sídlištích z pozdní doby římské v Maiersch, na Oberleiserbergu (Stuppner 1997, 225, Abb. 36:1-2) a v Kleinhöfleinu (Kren 2005, 532, Abb. 224). V podunajských provinciích se jedná o velmi oblíbené tvary římské hrnčířské výroby (Thomas 1955, 121, Taf. XLIX:1-8, 10; Fitz-LányiBánki 1976, 138, tábl. XVI:6-7; Burger 1979, 56, Taf. 23, 34:1; Grünewald 1979, 68, Tab. 64:2-3; Friesinger-Kerchler 1981, 264, Abb. 7:1; Bónis 1991, 105, 107, Abb. 10:5, 11:6-7; Bánki 1992, 42-43, Abb. 6). Z římských vojenských stanic v barbariku jmenujme alespoň nález z Cífera-Páce (Kolník 1972, 67, tab. V:11). Všeobecná shoda panuje v názorech na datování tohoto keramického zboží do 2. pol. 4. stol., případně do poslední třetiny 4. stol (Tejral 1985b, 122). Konvice (Henkelkanne) nebo hrnec s uchem. Fragment okraje s profilovaným uchem potažený světle zelenou glazurou vně i uvnitř z konvice (Henkelkanne) nebo velkého hrnce se našel v chatě 9/68 (obr. 17:7, Tab. 110:6). Analogický protějšek pochází z pozdně římské pevnosti v Tokodu (Bónis 1991, 98-99, Abb. 6:1). Pravděpodobně také z hrnce pochází ven vyhnutý kyjovitý okraj s tmavě zelenou glazurou uvnitř z obj. 9/69 (Tab. 129:7). Pokličky. V časně slovanské jámě 4/64 se našla horní část pokličky s knoflíkovitým držadlem a olivově zelenou glazurou (Hrubý 1967, 628, obr. 206:11; obr. 17:8, Tab. 132:3). Tvarově stejný zlomek s identickou glazurou pochází také z chaty 9/69 (obr. 17:9, Tab. 129:5). Glazované pokličky najdeme na řadě stanic pozdně římského limitu (Bónis 1991, 100, Abb. 6:7), a to nejen v glazované úpravě, ale zejména v provedení tvrdě vypálené drsné šedé keramiky nebo v ruce dělané (Maróti-Topál 1980, 105, 6 tábla:7; Ottományi 1999, 358-359, 362, Pl. XII:7-8, XIII:10-11). Ostatní. Dva tenkostěnné fragmenty výdutí s nádherně lesklou temně hnědou glazurou z chaty 89/64 by mohly pocházet z nějaké větší vázovité nebo džbánovité nádoby (obr. 17:10, Tab. 49:3). Spíše z menších hrncovitých nebo mísovitých nádob jsou pravděpodobně dvě drobná ucha oválného průřezu se světle hnědou glazurou z chat 89/64 a 41/67 (Tab. 49:4). Zbylé nálezy glazované keramiky s olivově zelenou glazurou představují drobné zlomky těžko rekonstruovatelných tvarů (1 dno z chaty 89/64 a 2 ks výdutí z hliníků 35/64 a 42/67 – Tab. 99:6).

73

7.1.2. Drsná šedá keramika Tvrdě vypálené keramika s hrubě upraveným povrchem s vystupujícími kamínky (tzv. krupičkovitým povrchem) tmavě šedých až černých odstínů představuje na sídlišti ve Zlechově druhou nejpočetnější složku římskoprovinciální keramiky. Někdy svým provedením připomíná vrcholně středověkou keramiku. Jejím typickým zástupcem jsou zlomky džbánů s charakteristicky utvářeným odsazením okraje i s plastickou výlevkou, na které nasedá páskové prožlabené ucho (většinou osmičkovitého průřezu). Dá se říci, že téměř všechny nálezy drsné šedé keramiky ze sídlištních objektů náleží právě džbánům (a to včetně výdutí). Jde tedy o 11 okrajových fragmentů, 4 dna (z toho 3 celá), 7 páskových uch a 19 střepů z výdutí (obr. 17:11-14, Tab. 35:11, 47:4, 55:1, 56:12-14, 61:6, 65:5, 73:2, 77:6-7, 90:5-6, 92:1, 110:7, 10-11, 23, 113:13, 116:3, 127:3, 130:9). Džbány v provedení drsné šedé keramiky tedy na pozdně římských sídlištích přebírají štafetu po džbánech žlutooranžové keramiky, které dominovaly na sídlištích 2.-3. století. Analogie ke zlechovským exemplářům bez problémů najdeme na všech pozdně římských civilních i vojenských stanicích i na pozdních pohřebištích v Pannonii. Nejlépe dochovaným kusem je zlomek okraje džbánu nebo možná hrnce s uchem (Henkeltopf) z obj. 6/69 (obr. 17:12, Tab. 127:3), jehož analogie najdeme na Děvíně (Plachá-Pieta 1986, 353, Abb. 7:11-12) a téměř celý okrajový zlomek s podhrdlím a kořenem ucha z chaty 9/68 (obr. 17:11, Tab. 110:7), který má protějšek např. v hrobě 133 z Keszthely, datovaným do 4. stol. (Sági 1981, 88, 114-115, Abb. 67:3). Je však pravděpodobné, že některé z těchto drsných šedých džbánů bylo vyrobeny přímo ve Zlechově jak odhalil mikropetrografický rozbor jejich keramického těsta. Platí to právě o popsaném exempláři z obj. 9/68, ale také o celém kusu dna se spodkem a vnitřními oběžnými žlábky z chaty 11/66 (Tab. 73:2), na jejichž výrobu byla použita místní sprašová hlína drsněná pískovcem, křemenem a břidlicí a surovinově se tedy příliš neliší od domácí germánské v ruce dělané keramiky (viz. kap. 8.2). Dalším tvarem, který se ve Zlechově objevil je hrnec, zastoupený zlomkem s ven vyhnutým okrajem z kůlové jamky 6c chaty 6/67 (Tab. 86:6). Další skupinu představují zásobnice s okružím, jejichž minimálně 3 jedinci se rovněž ve Zlechově našly. Vzhledem k tomu, že dosud není dořešena otázka jejich původu, zda jde o výrobek římskoprovinciální nebo germánský (Varsik 1998, 52) ponechávám je zařazené v kategorii germánské na kruhu točené keramiky. Na jejich germánský původ ve Zlechově ukazuje navíc provedený mikropetrografický rozbor vzorku z hliníku 84/64, který sice odhalil jiné složení hlín v jeho keramickém těstě než se vyskytuje ve Zlechově a okolí, ale jako místo vzniku této nádoby

74

stanovil Olomoucko nebo Přerovsko, tedy nedaleké regiony na Hané ještě vzdálenější od římského limitu než samotný Zlechov. 7.1.3. Jemná šedá keramika Poměrně nevýraznou, spíše dožívající složku pozdního provinciálního importu je jemná šedá keramika (obr. 17:15-16, 18). V pozdní době římské byla nepochybně nahrazena domácí šedou na kruhu točenou keramikou tzv. jiříkovickou. Podobně jako u drsné šedé keramiky jsou také v jemnějším provedení nejvýznamnějším tvarem džbány s dokonale vyleštěným povrchem tmavě šedých odstínů s černými pásy nebo fleky a tyčinkovitým uchem, který představují běžnou formu provinciálního zboží 4. stol. (Stuppner 1997, 202; Groh-Sedlmayer 2002, 243). Pěkný okrajový zlomek se našel v chatě 89/64 (Tab. 49:6). Nejpočetnějším tvarem jsou však různé formy misek se zataženým (obr. 17:18, Tab. 98:6) nebo mírně ven vytaženým okrajem, jejichž povrch je rovněž důkladně leštěný nebo jemně vyhlazený, příp. upravený jemnými oběžnými horizontálními rýhami (Tab. 69:3). Z hliníku 70/65 a z obj. 97/65 a 99/65 pochází ztluštělé masivní zatažené okraje misek s kovově šedým leštěným povrchem, který silně připomíná klasické prstencové misky (obr. 17:16, Tab. 61:7, 69:1, 130:17). Je možné, že některé formy tak mohly přežívat až do pozdní doby římské. 7.1.4. Žlutooranžová keramika Skladbu římskoprovinciálního keramického zboží doplňuje 15 ks drobných fragmentů žlutooranžové keramiky (4 ven vyhnuté nebo zesílené okraje, odsazené dno a 10 zlomků nezdobených výdutí) – obr. 17:19-20, Tab. 47:2, 133:15. Typologicky se k těmto střepům nelze vyjádřit, snad pouze okrajový fragment z chaty 54/65 může pocházet ze džbánu (Tab. 59:7). Hlavní doba rozšíření tohoto druhu římského importu spadá do 2.pol. 2. stol. až 1. pol. 3. století (Krekovič 1981, 363; Droberjar 1989, 109; Stuppner 1997, 113-114). Jejich výskyt ve Zlechově není neobvyklý, neboť se objevily také v inventáři pozdně římské chaty VII z Mikulčic. 7.1.5. Ostatní Poměrně ojedinělým exemplářem v moravském prostředí je zlomek okraje nádoby lesklého tmavě červeného povrchu z obj. 1/66 (obr. 17:17, Tab. 72:1). Podle našeho malého fragmentu není možné jeho bližší určení. Obecně připadají v úvahu dva druhy honosných římskoprovinciálních keramických stolních souprav. Zlechovský fragment může patřit buď velkému plochému talíři s bohatou figurální výzdobou (Garbsch–Overbeck 1989, 131, Abb. 75

75, 137, Abb. 85, 159, Abb. 180, 176, Abb. 209-210) nebo velkému tácu s odsazeným rovným okrajem a převážně rostlinnou nebo zvířecí ornamentikou (Garbsch–Overbeck 1989, 164, Abb. 189-190, 187, Abb. 237-239, 188, Abb. 245-247). Oba tyto druhy jsou v provinciálním prostředí oblíbené až v pozdní době římské (4. stol. až počátek 5. stol.) a svůj původ mají v severní Africe.

7.2. Germánská keramika Germánská keramika představuje hlavní objem nálezového fondu - 18 512 ks (po odečtení nálezů římskoprovinciální keramiky). Můžeme u ní rozdělit dvě hlavní složky: v ruce dělanou keramiku (17 729 ks, tj. 95,77 %) a na kruhu točenou keramiku, tzv. jiříkovické zboží (783 ks, tj. 4,23 %). 7.2.1. Na kruhu točená keramika Na kruhu točená keramika domácího původu (tzv. jiříkovická) představuje specifické jemné tenkostěnné stolní nádobí, které je oproti hrubému v ruce dělanému kuchyňskému zboží v pochopitelné menšině. Je to jednak dáno faktem, že kuchyňské nádoby byly vystaveny většímu opotřebení a namáhání než stolní náčiní a tudíž ho muselo být na sídlišti daleko více. Dalším vysvětlením malého počtu nálezů na kruhu točené keramiky ve Zlechově je to, že na celém sídlišti nebyla odkryta ani jedna hrnčířská pec na vypalování tohoto keramického zboží. V této souvislosti platí pro germánská sídliště v barbariku přímá úměra – na sídlištích s objeveným výrobním zařízením jdou počty na kruhu točených exemplářů do tisíců jedinců (např. Jiříkovice, Olomouc-Slavonín, Vávrovice, Cífer-Pác), zatímco v opačném případě jsou jejich nálezy spíše sporadické (Sudoměřice, Lanžhot, Buchlovice). Pro přímé srovnání se Zlechovem může posloužit sídliště v Kostelci na Hané, kde na kruhu točená keramika dosahovala oproti Zlechovu dvojnásobného počtu, představovala zde 8,5 % veškeré keramiky (Vachůtová 2007, 402). Zlechovská na kruhu točená keramika byla vyráběna z místní jemně plavené jílovité hlíny s minimálním výskytem kamínků a vyznačuje se poměrně kvalitním tvrdým výpalem šedavých odstínů od leskle světlých po tmavě matné. Někdy jsou střepy přepáleny až do cihlově oranžové barvy. Vnější povrch nádob je jemně vyhlazený až leštěný, u větších tvarů (např. džbánů) jen hrubě přihlazený krupičkovité struktury. Rámcovou statistickou analýzou germánské na kruhu točené keramiky ze Zlechově potvrzeno několik obecně platných tezí. Z typologicky určitelných kusů převažují mísovité tvary, které představují 2/3 všech tvarů nad hrncovitými nádobami a džbány (zhruba desetina nálezů). Přibližně na čtvrtině nálezů na 76

kruhu točené keramiky se objevuje nějaký druh výzdoby (většinou rytá nebo plastická). Pokud se podíváme na stav zachovalosti na kruhu točené keramiky ze Zlechova musíme konstatovat, že převážnou většinu reprezentují střepy menších rozměrů (kategorie velikosti od nejmenších střípků po 5 x 5 cm). Je to dáno jednak její větší křehkostí, neboť se většinou rozbije na množství menších střepů, jednak postdepozičními procesy na lokalitě. Výjimkou jsou dna nádob, která jsou pevnější a zachová se z nich průměrně třetina až polovina původní velikosti. Průměrná tloušťka na kruhu točených nádob se pohybuje v rozmezí 4–6 cm, u okrajů spíše klesá, zatímco u den nádob stoupá. Typologická variabilita na kruhu točené germánské keramiky není ve Zlechově příliš pestrá, spíše působí uniformním dojmem (obr. 18). Tak jako v nejvýznamnějším moravském výrobním centru v Jiříkovicích (Peškař 1988, 113-130, obr. 6-12) nebo na žárovém pohřebišti ve Velkých Hostěrádkách (Peškař-Ludikovský 1978, obr. 16:1-5) převažují nejrůznější mísovité tvary, ať se již jedná o nízké misky na prstencové nožce (obr. 18:2, Tab. 38:5, 56:2223, 59:11, 61:10, 64:3, 70:7, 79:3, 81:12, 99:9, 102:2, 106:2, 116:4, 6, 120:12, 130:20, 131:12), hlubší misky se zataženým okrajem (obr. 18:8, Tab. 36:11, 47:5, 80:1, 110:18, 117:4, 120:11, 122:5, 132:5), drobné tenkostěnné profilované misky (obr. 18:10-11, Tab. 49:9, 55:3, 61:12, 64:2, 4, 66:8, 80:5, 92:3, 103:2-3, 107:11, 110:14, 113:11, 14-15, 117:3, 6, 130:16) nebo větší mísovité urny (obr. 18:1, 17, Tab. 53:17, 61:11, 63:15, 79:2, 90:4, 7, 102:3, 105:1, 110:13, 17, 19, 128:4). V menšině jsou potom hrncovité tvary (obr. 18:4, Tab. 46:4, 49:11, 56:15-16, 59:10, 12, 66:9, 77:8-9, 82:1-1, 84:5, 90:8, 105:2, 127:9-10, 128:3). Pro mísu z obj. 54/67 (obr. 18:1, Tab. 105:1) přitom najdeme identický protějšek v hrobě 18 z Velkého Cetína (Cheben-Ruttkayová-Ruttkay 1994, 200, obr. 24:8) nebo v hrobě 30 z Očkova (Kolník 1956, 270, tab. III:5). Zlomek hrncovité urny z chaty 53/65 (Tab. 56:15) je natolik podobný fragmentu z obj. 17/65 (Tab. 54:2), že by mohlo jít o části jedné nádoby. Zajímavým příkladem jemné šedé keramiky je polovina malé polokulovité misky se žlábkem odsazeným okrajem z objektu 11/68 (obr. 18:5, Tab. 113:9). Patně díky požáru objektu získal tento kus světle oranžový povrch. Je možné, že by se mohlo jednat o poměrně rozšířenou formu misek imitujícím sigillátové misky Drag. 37 (Grünewald 1979, 28, Taf. 13:17; Krekovič 1981, 366; Varsik 1998, 86, obr. 38:7). Ty byly ve 4. století masově vyráběny také v Pannonii, např. v Carnuntu. Větší mísovité urny jsou ve Zlechově spíše výjimkou – viz např. pravděpodobně celý exemplář v několika kusech v chatě 9/68 (obr. 18:17, Tab. 110:13, 15-17, 19-25). Co do estetického provedení je jejich tělo profilováno plastickými lištami, oběžnými žlábky nebo souběžným horizontálním rýhováním bez další výzdoby podobně jako u baňatějších hrncovitých uren (Tab. 56:15, 98:5, 54:2). Z bohatě profilované urny nepochybně pochází 77

Obr. 18. Zlechov. Přehled germánské na kruhu točené jiříkovické keramiky ze sídliště.

78

také zlomek výdutě z hliníku 70/65 (Tab. 61:9). Takové urny byly oblíbené nejen na Moravě, soudě podle pestré škály výrobků z hrnčířských pecí z Jiříkovic, ale také v przeworské nebo wielbarské kultuře (Machajewski 2007, 90, Tabl. II:9). Na druhou stranu je však možné, že tento fragment pochází ne z výdutě, ale z hrdla. Potom by se jednalo spíše o tvar štíhlé vázovité nádoby, jaké známe v počtu desítek kusů z hrnčířských pecí v Jiříkovicích (Peškař 1988, obr. 8,11:7-50,12:4-25,13:4,8-9) nebo na Oberleiserbergu (Pollak 1997, Abb. 1, 2:1-2). Zatím málo obvyklým tvarem na moravských pozdně římských sídlištích je baňatá urna s oble klenutým tělem a dovnitř zataženým okrajem, který je profilován čtveřicí masivních horizontálních plastických lišt. Horní polovina takové nádoby pochází z obj. 104/65 (Tab. 130:8). Dva podobné kusy byly nalezeny také na pohřebišti v Plotišti nad Labem, na kruhu točená urna v hrobě 446 (Rybová 1979, 481, Abb. 68:22) a její v ruce dělaná imitace v hrobě 260 (Rybová 1979, 481, Abb. 68:21). Autorka výzkumu je klade do mladšího stupně IV. fáze pohřebiště a datuje do počátku 5. stol. (Rybová 1980, 214). Zajímavé přitom je, že na pohřebišti v Plotišti nad Labem tento tvar považuje za import z moravsko-slovenské oblasti (Rybová 1980, 137). Zde se sice podobné tvary objevují, zejména na pozdně římských pohřebištích, identický exemplář se zlechovským však nenajdeme. Jiným tradičním na kruhu točeným výrobkem jsou jednouché džbány s profilovaným hrdlem a někdy i s výlevkou (obr. 18:7, Tab. 34:4, 38:2, 40:15-17, 47:6, 49:7-8, 61:8, 63:14, 66:7, 10-11, 77:2-3, 86:13, 110:12, 113:12, 126:5), mnohdy zastoupené pouze zlomkem páskového ucha (Tab. 36:10, 47:7, 130:13, 132:9), v jednom případě celým spodkem nádoby (Tab. 104:1). V minimální míře jsou ve Zlechově zastoupeny zlomky velkých zásobnic s okružím (Tab. 103:4), zatímco třeba na sídlišti v Olomouci-Slavoníně se vyskytují téměř v každém druhém objektu. Pěkný příklad máme také z obj. 84/64 (obr. 18:14, Tab. 47:3), který podle mikropetrografického rozboru pochází z barbarika a byl vyroben někde na Olomoucku. Poměrně netypický je zlomek širokého zesíleného dovnitř zataženého okraje zásobnice s rovnou a hladkou horní hranou z obj. 80/65 (Tab. 65:2). Takové typy okrajů zásobnic najdeme například na lokalitách černjachovské kultury ze 2. pol. 4. stol. (Teodorescu–Lichiardopol–Peneş–Sandu

1983,

402-404,

Fig.

12:3,

13:9,

14:20).

Pravděpodobně celá zásobnice se zesíleným kyjovitým okrajem a zdobená na výduti hřebenovými vlnicemi rozbitá na několik kusů se našla ve výrobním objektu 11/68 (obr. 18:15, Tab. 115:1-8). Zajímavostí je, že byla naprosto přepálená, takže její keramické těsto mělo struskovitou podobu. Kromě ní bylo v tomto objektu také několik dalších přepálených fragmentů z jiných zásobnic. U převážné většiny těchto nálezů nelze rozhodnout, zda se jedná o import nebo o germánský výrobek, neboť tyto typy nádob začali od 4. století Germáni sami 79

vyrábět jak potvrzují např. nálezy z Cífera-Páce (Varsik 1998, 52). Naprosto výjimečně se v sortimentu na kruhu točeného zboží objevují pokličky. Fragment jedné z nich s plochým knoflíkovitým držadlem se ve Zlechově podařilo nalézt v jámě 1/66 (Tab. 72:3). Klasická výzdoba vícenásobnou hřebenovou vlnicí se ve Zlechově vyskytuje spíše na větších keramických tvarech (Tab. 34:5-6, 47:9, 56:20-21, 61:14-15, 71:10-11, 77:9, 83:4-6, 86:15, 98:4, 110:20, 126:3-4, 129:8, 130:11-12, 132:8). Na menších nádobách je výzdoba násobnou vlnicí provedena většinou v několika pásech mezi žebry nebo žlábky na výduti (obr. 18:16, 18-19, Tab. 49:15-18, 54:8, 55:4, 61:12-13, 64:6, 66:12, 71:3, 75:17-18, 77:5, 82:3-5, 85:4, 86:12, 16-17, 92:3, 98:3, 112:3, 113:17, 116:2, 120:14, 122:6, 126:1-2, 130:15, 132:1011). V poměru k počtu na kruhu točených keramických zlomků je dobře zastoupena vhlazovaná výzdoba v podobě klikatky nebo jednoduché vlnice mezi žebry nádob na výduti (obr. 18:6, 9, 12-13, Tab. 34:3, 47:8, 49:13, 56:19, 65:3, 105:4-7). Tento v pozdní době římské územně velmi rozšířený a oblíbený typ výzdoby najdeme na mnoha sídlištích po celé střední i východní Evropě. Jako analogie ke zlechovským nálezům můžeme namátkově jmenovat např. několik dokladů z povrchového sběru na sídlišti v Bořitově (Peškař 1973, 146, Tab. 38:1; Tejral 1985a, 333, obr. 10:4), ze sídlištních objektů 2002, 2242, 2372 nebo 3851 v Olomouci-Slavoníně, kde se vhlazovaná klikatka objevila celkem na 10 nádobách většinou mezi plastickými lištami na výduti (Kalábek-Šrámek 2006, 228, obr. 9:03/2001-5382-130), dále potom na sídlišti v Olomouci-Neředíně (ibid. 238, obr. 17:05/2001-1333-6) nebo v chatě 522/97 v Kostelci na Hané (Vachůtová 2007, 402, obr. 8:3) či v sídlištní jámě se dvěmi dětskými kostrami z hradiště v Brně-Obřanech (Tejral 1999, 256, Abb. 44:1). Dále na sever tuto výzdobu najdeme na dobrodzieńských sídlištích v Moravské bráně – např. v PříbořePrchalově (Diviš-Kolbinger 2000, 31, Tab. III:7) a na exemplářích z hrnčířských pecích v moravské části Dolního Slezska v Holasovicích (Šikulová 1978, 52), ve Vávrovicích (Zezulová-Šedo 2002, 244) a Kravařích (Stuchlík 2005, 89, obr. 17:6) nebo na polské straně např. na sídlišti v Ujeźdie (Pohorska 1978, 250, Ryc. 4:4). Vlešťovanou klikatku nebo vlnici najdeme také na keramických nádobách tzv. blažického typu na východním Slovensku, např. na sídlišti v Seni (Lamiová-Schmiedlová 1963, 64, Tab. VI:5-7), Šebastovcích (ibid. 67, Tab. IX:2, 10, 12), Prešově (Budinský-Krička 1963, 27, Tab. 3:13), Trsteném pri Hornádě (Jurečko 1981b, 126, obr. 62:1) nebo v Ostrovanech (Lamiová-Schmiedlová-Tomášová 1999, 94, Tab. VI:1, VII:8). Na kruhu točené zboží zdobené vhlazovanou klikatkou najdeme také na římskoprovinciálních pohřebištích – např. ve Vindoboně (Kronberger 2005, 324). Na mísách se objevuje vlešťovaná klikatka i v oblastech černjachovské kultury, např. na mohylnících Krinički (Symonovič 1960b, 245, Ris. 4:5, 7, 9), Malaešti (Fedorov 1960, 301, Ris. 31:6), 80

Kosanovo (Petrauskas 2003, Abb. 43a:5, 64:6), Perejaslav-Chmelnickij (MagomedovAbašina-Soltis 2003, 59, Ris. 10:39) nebo na sídlišti Nikolskovo (Brajčevskaja 1960, 184185, 1:8), dále potom na pohřebištích kultury Sîntana de Mureş v Rumunsku a Moldavsku (Mitrea-Preda 1966, Fig. 84:3, 223:3; hrob 21 z Hăneşti - Zaharia-Zaharia-Şovan 1993, 152, Fig. 9:A/1; hrob 501 z Bîrlad–Valea Seacă - Palade 1986, R88b:18) či na sídlištích v Cireşanu (Teodorescu–Lichiardopol–Peneş–Sandu 1983, 400-401, Fig. 9:25-26, 10:22) a v AraduGrădişti (Dörner 1970, 446, 448, Fig. 2:1, 6:4). Zvláštním typem výzdoby (pokud ovšem šlo o výzdobu a ne nešikovnost hrnčíře) je dvojice drobných prstových důlků na vnitřní straně okraje misky z chaty 69/66 (Tab. 80:1). Datování germánské na kruhu točené keramiky je již dlouhá léta neměnné a stále se jej nedaří zpřesnit. Na Moravě se začíná vyrábět někdy od konce 3. století (v pokročilé fázi stupně C2) a bez větších inovací přetrvala do počátku 5. století (Tejral 1985b, 112-116; Peškař 1988, 130), zatímco v oblastech blíže bývalého římského limitu možná ještě do 2. třetiny 5. stol. (Pollak 1997, 167). Zlechovské sídliště bylo založeno nejdříve někdy ve 2. pol. 3. stol. a osídlení zde trvalo nejméně do 20. let 5. století. Zlomky šedé na kruhu točené keramiky najdeme v sídlištních objektech z celé doby existence osady (obr. 57). V jednotlivých nálezových celcích se vyskytují spolu se železnými sponami s podvázanou nožkou, sponami s obdélníkovitou nožkou, s oválnými opaskovými přezkami se zesíleným rámečkem, s hřebeny s omegovitou rukojetí i s glazovanými mortarii. Po zániku germánského sídliště se dostaly také do zahloubených časně slovanských objektů s keramikou pražského typu, jejichž osada na stejném místě vyrostla o necelé dvě století později. Zvláštní postavení mezi nálezy na kruhu točené keramiky ze Zlechova má lištami horizontálně bohatě profilovaná vázovitá nádoba s největší výdutí v dolní třetině těla s prstencovitě odsazeným dnem z chaty 89/64 (obr. 22:1, Tab. 49:5), která se vymyká svébskému nálezovému prostředí středního Podunají. Její četné paralely lze nalézt především v oblasti pozdní przeworské kultury - na žárových pohřebištích dobrodzieńské skupiny (Szydlowski 1974, Tabl. CXVI:b-c, CXVII:c), v kostrových hrobech v Horním Slezsku – např. Żerniki Wielkie (Zotz 1935, Taf. XIV:1). Nižší a baňatější exemplář pochází také z chaty 3 na pozdně przeworském sídlišti Opatów, která se svým inventářem hlásí do stupně D1 (Tempelmann-Maczyńska 1982, 190, Ryc. 7:b). Analogické kusy najdeme i na pozdně římských sídlištích se silnými przeworskými vlivy na východním Slovensku – Prešov, Seňa (Jurečko 1981a, 198, obr. 5:1-2) nebo Tstená pri Hornádě (Jurečko 1982, 138, obr. 83:7). Občas se těmito tvary můžeme setkat také na území černjachovské kultury, zde však mají spíše soudkovitý než vázovitý tvar (Petrov 1964a, 97, ris. 7:19-20; 1964b, 128, ris. 3:12; 81

Symonovič 1964, 350, ris. 28:6). Vzhledem k nastíněnému přehledu bych si dovolil hledat původ těchto vázovitých profilovaných nádob na území pozdní przeworské kultury, v níž jsou charakteristické zejména pro počáteční stupeň stěhování národů, fázi D (Dobrzańska 1980, 119-120, 138, Ryc. 12:g-h). O cizím původu této nádoby na zlechovském sídlišti ostatně vypovídá také provedený mikropetrografický rozbor (viz kap. 8.2). 7.2.2. Hrubá v ruce dělaná keramika Základní a nejpočetnější složku archeologického materiálu zlechovského sídliště tvoří v ruce dělaná keramika, která plynule navazuje na předchozí keramický vývoj středodunajského barbarika. Dominantní v tomto souboru je hrubě upravovaná keramika prostým zběžným ohlazením (někdy se stopami přihlazování slámou) nebo s krupičkovitým povrchem, tedy s mírně ven vystupujícími kamínky z keramického těsta, která převážně postrádá výzdobu. To je základní rozdíl oproti sídlištím mladší doby římské, na nichž má převahu keramika standardní (tj. s jemně vyhlazeným až vyleštěným povrchem nádob, někdy i se svrchním tenkým potahem). Tak jako na každém pravěkém nebo protohistorickém sídlišti, tak také ve Zlechově můžeme najít střepy z jedné nádoby v různých zahloubených objektech (např. okraj hrnce z obj. 29/64 bylo možno slepit s okrajem z obj. 53/64, výduť z obj. 2/64 se dnem z obj. 3/64 nebo okraj misky z chaty 9/68 s okrajovým zlomkem z chaty 10/68). Zvláštností je, že i tato hrubá užitková keramika stála jejím uživatelům za to, že ji v případě poškození raději opravili než vyhodili a vyrobili si novou, na což

poukazují

nalezené reparační otvory (Tab. 74:12, 125:8). Podobné doklady reparací hrubých hrnců nacházíme také v pozdně římské vrstvě na hradišti Závist (Jansová 1971, 151, obr. 13:3a) nebo na Děvíně (Pieta-Plachá 1989, 72-73, Abb. 3:1) i na langobardském sídlišti z 1. pol. 6. stol. v Březně (Pleinerová 2007, 214, Taf. 24:2). Typologická škála keramických tvarů není ve Zlechově ani obecně na pozdně římských sídlištích příliš pestrá. Nejvíce zastoupeno je kuchyňské nádobí s různými typy hrnců, zatímco v naprosté menšině je jemná v ruce dělaná stolní keramika. Oproti předchozímu období byla v pozdní době římské nahrazena jemnou šedou na kruhu točenou keramikou, reprezentovanou nejrůznějšími druhy misek, pohárů, džbánů nebo talířů. Řada z těchto tvarů se vyskytuje také vytáčených ve volné ruce. Poměr v ruce dělaných hrnců a misek je ve Zlechově zhruba 5:1, což v době úpadku kvalitní keramické produkce znamená výrazný nárůst podílu užitkového zboží nad stolním oproti starším obdobím (např. na mladořímském sídlišti ve Vlčnově-Dolním Němčí je poměr hrnců a misek 2:1 – Zeman 1999, 133). 82

Tvary nádob Hrnce esovité profilace Základní složkou germánské keramické produkce od počátku doby římské jsou esovitě profilované hrnce různých velikostí. Tato situace se nemění ani na sklonku doby římské; v sídlištních objektech ve Zlechově byl právě tento tvar zastoupen nejpočetněji. Pouze úprava jejich povrchu znatelně zhrubla a zmizela výzdoba (vyjma prstových důlků a šikmých zářezů na okraji). Jde o poměrně velké keramické nádoby s ven vyhnutým okrajem a maximální výdutí v horní části nebo v polovině těla (obr. 19:1-4, 6-7, 13, Tab. 34:11, 15-17, 35:1, 3-4, 14-18, 36:1, 3-6, 8, 14-16, 37:2-3, 6, 12, 38:6-8, 40:18-20, 41:1-12, 42:1-6, 44:2-12, 46:5, 710, 47:13-14, 16, 48:1-7, 50:1-4, 6-11, 53:3-10, 54:1, 3, 9, 55:7, 57:1, 58:2-11, 59:14-15, 1719, 60:1-5, 8-10, 62:1-5, 63:1-5, 18-20, 64:8-11, 67:3-5, 7-9, 68:2-4, 69:5-7, 70:8-12, 71:1316, 72:3-8, 10-11, 73:3, 5-6, 11-14, 74:1-9, 75:9-16, 76:2-5, 77:13-16, 78:7-16, 79:4, 8-11, 14-17, 80:6-12, 16-18, 81:4, 7, 82:9, 83:8, 84:7, 85:5-15, 87:1-8, 88:6, 8-11, 89:1-7, 9-13, 92:4-10, 12, 93:3, 5-6, 94:3-4, 7-10, 95:3-4, 96:1, 4, 13, 97:1-3, 98:8-11, 99:10, 13-14, 100:16, 102:6, 12-13, 103:5-6, 8-9, 104:3-5, 105:8, 10, 106:3-5, 8, 107:12, 14, 108:3-6, 109:3-10, 110:27, 111:1-9, 112:4-8, 113:20-23, 116:7-10, 117:9-17, 118:3, 119:4, 6-9, 120:1, 121:1-4, 7-8, 122:7, 9, 12, 125:8-12, 15, 18, 21, 127:5-7, 12-14, 128:5-8, 129:10-12, 14-15, 131:3-6, 134:1-13). Průměr jejich okraje se pohybuje většinou kolem 20 cm a výška nádob v rozmezí 20 – 28 cm. Takové exempláře musely být využívány nejen k vaření, ale také k uchovávání potravin (pravděpodobně suplovaly roli zásobnic, kterých bylo na sídlišti nedostatek). Několik málo kusů ze Zlechova mělo ještě černě leštěný povrch a silně odsazený okraj přecházející v baňatou výduť (Tab. 74:11, 88:7) nebo kyjovitý okraj s rovnou horní hranou (Tab. 34:8-9, 42:16, 51:4), tedy varianty jemnější keramiky, které dožívají z mladořímského období. Představují tak nejstarší horizont keramických nálezů ve Zlechově. Zvláštností je exemplář esovitého hrnce se šikmo seříznutým okrajem a maximální výdutí v horní třetině, která je zdobena svazky pravidelných, jemně rytých horizontálních linií z obj. 97/64 (Tab. 53:1). Zlomek výdutě s identickou výzdobou se našel také v nedalekých obj. 18/68 a 106/64 (Tab. 118:11, 131:13). Tyto hrnce byly vyrobeny ve volné ruce a ve finální fázi byly obtáčeny na kruhu. Jsou převážně tmavě hnědých odstínů a vzdáleně připomínají vrcholně středověkou keramiku. Analogické kusy najdeme na sídlišti przeworské kultury v Ujeźdie (Pohorska 1978, 252, Ryc. 3:1, 4:2) nebo na pannonském pohřebišti v Keszthely, v časně římském hrobě 116 z 2. pol. 1. stol. až 1. pol. 2. stol. (Sági 1981, 81, 91, Abb. 63:116/1a).

83

Obr. 19. Zlechov. Hrncovité tvary germánské v ruce dělané keramiky.

84

Druhým typem esovitě profilovaných hrnců jsou štíhlejší formy s maximální výdutí převážně v horní třetině těla nádoby. Do této kategorie patří poměrně vysoké nálezy z chat 89/64 (obr. 19:3, Tab. 50:3), 11/66 (obr. 19:1, Tab. 73:5-6) a 20/67 (obr. 21:3, Tab. 88:12) a ze zásobní jámy 100/65 s kruhovými kolky na výduti a jemnými zářezy na okraji (Tab. 68:6) včetně několika okrajových fragmentů z dalších sídlištních objektů (Tab. 58:1, 67:1, 6, 80:7, 9, 12-13, 100:7, 112:7, 125:10-13). Třetí skupinou esovitě profilovaných hrnců jsou nižší tvary s oble ven vyhnutým nebo ostře odsazeným okrajem a baňatou stlačenou výdutí (obr. 21:9, 11, 15, Tab. 35:2, 36:13, 38:11, 41:13, 49:23, 74:10, 76:1, 77:11, 82:7-8, 97:5, 111:10, 16, 122:13, 123:4). Také tyto formy jsou také někdy stranově a výškově nestejnoměrné. Různě modifikované štíhlé a baňaté esovité hrnce s hrubou úpravou povrchu najdeme na všech pozdně římských lokalitách středoevropského barbarika jako jejich společný ukazatel (Tejral 1985a, 334-337, obr. 8:1-4, 6, 9:7, 10:7-8, 11:2-3, 12:3-7, 14:1, 3, 7-8, 10; 1990, 18-21, Abb. 4:1, 4-6, 7:10, 14-15, 10:7-10, 12:5-8, 10, 13:1-3; 1999, 220, Abb. 14:2-3, 8, 10-11, 16:2-4, 32:7, 9-11; Pieta-Ruttkay 1997, 147, Abb. 5:17-20, 21, 24, 6:6-7, 9, 10:24, 29, 33; Pollak 1999, 212, Taf. 2; Varsik 2003, 171, Abb. 19:27-30; Zeman 2003-2004, 197, 202, obr. 3:2-5, 7-9, 5:1, 3-8, 10-14, 7:5-12; Elschek 2004, 241, Abb. 4:16-22, 5:17-24, 6:816; Vachůtová 2007, 401, obr. 8:4, 11, 14-16, 9:5, 10:1-3, 12:25, 13:8, 16, 14:4, 10, 16, 15:12, 16:1, 3, 18:1, 4-6, 12-16, 19:1, 12, 20:3, 12-13). Dvojkónické hrnce Dvojkónické hrnce představují v pozdně římském období novum oproti předchozím obdobím a patří k dalším typickým projevům keramické produkce 4. století. Je možné, že příklon k dvojkóničnosti nádob v pozdní době římské souvisí se šířícími se východními vlivy. Zlechovské nálezy patří ke skupině nejhruběji zpracované keramiky, často nesymetrického pojetí. Na některých exemplářích jsou zachovány široké svislé pásy, provedené prsty hrnčíře (obr. 21:1, 8, Tab. 47:11, 65:7). Ostrý lom, který dává tělu nádoby dvojkóničnost najdeme v její horní třetině nebo na maximální výduti. Jde o poměrně velké a objemné kusy, ale objevily se také menší, kvalitněji vypálené příklady. Kromě několika rekonstruovaných nádob (obr. 21:4, Tab. 47:11, 65:7, 94:5, 130:19) se dvojkónické hrnce zachovaly převážně ve fragmentární podobě (Tab. 42:8-9, 46:6, 47:12, 55:6, 8, 65:8, 67:2, 73:4, 89:8, 94:6, 102:8, 129:13, 131:11). Ve Zlechově se neobjevil tvar uváděný např. z Branče, tedy s lomem ve spodní části nádoby (Varsik 1998, 93, obr. 40:8-9; Kolník-Varsik-Vladár 2007, 30, obr. 14:18, 20-21). 85

Soudkovité nádoby Několik málo zástupců mezi v ruce dělaným nádobím patří velkým a širokým soudkovitým tvarům, které nepochybně musely sloužit k uchovávání zásob. Složitější je jejich identifikace podle okrajových fragmentů ve střepovém materiálu, avšak jeden celý exemplář se podařilo zrekonstruovat z obj. 29/64 (obr. 21:6, Tab. 38:10). Má krátký, silně odsazený okraj a souměrné baňaté tělo (na podhrdlí se přitom zachovaly protlačované svislé pásy po jeho tvarování). Soudkovité a vakovité hrnce jsou charakteristické zejména pro materiální náplň staršího stupně doby stěhování národů (1. pol. 5. stol.). Hrncovité nebo mísovité urny Vyčlenění těchto keramických typů je více méně subjektivní záležitostí, problémem je stanovení přesné definice. Jako urny jsem se pokusil klasifikovat baňatější hrncovité nebo mísovité nádoby se široce rozevřeným okrajem. Co do celkového charakteru keramické složky zlechovského sídliště patří k typologicky nejstarším tvarům černá hlazená mísovitá urna s dvojitými podkovovitými žlábky na výduti z nestratifikované povrchové kulturní vrstvy (obr. 19:17, Tab. 133:21). Stejnou výzdobu najdeme na urnách z pozdních žárových pohřebišť na jižní Moravě – Velké Hostěrádky (Peškař-Ludikovský 1978, 48-49, obr. 10:4-5, Tab. 6:3, 5), Šaratice (Trňáčková 1960, 594, obr. 9:8, 11:6) a na JZ Slovensku – Očkov (Kolník 1956, 239-240, tab. VII:17), Čierny Brod (Kolník 1975, 364, obr. 7:25, 9:22, 10:11). Jednoduchý podkovovitý žlábek se nachází také na hrncovité nádobě z jámy 1 na sídlišti v Klein Meiseldorfu (Mitscha-Märheim 1965, 207, Taf. I:1) nebo v kombinaci s oválným důlkem zdobil hrncovitou urnu, nalezenou v chatě 15/89 na sídlišti v Bratislavě-Dúbravce (Elschek 2004, 246, Abb. 2:14). Tato výzdoba má svůj původ někde v oblasti Polabí, oblíbená je rovněž na českých lokalitách (Tejral 1982, 30) a nepochybně patří ke staršímu horizontu zlechovského sídliště z období 1. pol. 4. stol. Z kulturní vrstvy pochází také velká široká mísovitá urna mírně nesymetrického tvaru (obr. 19:16, Tab. 133:20). Jiná, menší široce rozevřená mísovitá urna, jejíž povrch nese výrazné stopy přihlazování slámou se našla v obj. 2/69 (obr. 19:10, Tab. 120:15). Netypickým tvarem jsou hrubší hrncovité urny s vysokým štíhlým tělem a širokým ústím z obj. 21/64 (Tab. 36:12) a 53/64 (obr. 21:2, Tab. 44:1), jejichž analogie najdeme např. v hrobě 48 na pohřebišti kultury Sîntana de Mureş v Hăneşti (ZahariaZaharia-Şovan 1993, 163, Fig. 19:B/1).

86

Zbylé příklady představují nízké a baňaté formy hrncovitých uren hrubého povrchu s odsazeným dnem (obr. 19:8, 14, Tab. 40:21, 79:5-6, 95:1, 96:2). Jejich bližší datace není možná, zapadají do celkového rámce keramického obsahu sídliště pozdní doby římské. Nádoby s uchem Zlomky několika tyčinkovitých a páskových uch naznačují, že určitou část keramické výbavy obyvatel zlechovského sídliště tvořily nádoby s uchem (Tab. 51:6, 60:7, 63:7, 72:4, 114:13). Jde patrně o menší tvary jako hrnky nebo šálky, těžiště jejichž výskytu je obecně ve stupních B2-C1 (Droberjar 1997a, 62, 108, 148). K nejlépe zachovaným patří dvojuché keramické vědro z obj. 40/64 a miska s odlomeným uchem z obj. 28/67, které představují cizí kulturní vlivy mezi domácí germánskou keramikou (viz. níže). Zajímavý je rovněž okrajový zlomek velké mísy s masivním tyčinkovitým, mírně prožlabeným uchem z chaty 20/67 (Tab. 90:13). Hluboké misky se zataženým okrajem Spíše kuchyňským než stolním nádobím jsou hlubší misky se zataženým okrajem, které typologicky plynule navazují na formy předchozích období. Jsou nejpočetnějším druhem misek na zlechovském sídlišti. Většinou mají mírně odsazená dna, nepřekvapí ani naprostá absence výzdoby jejich stěn nebo okrajů či nepřítomnost plastických výlevek. Variabilní jsou především svojí velikostí a objemem. Mezi nejmenší exempláře patří misky s plasticky tvarovanými stěnami či spodkem svislými tahy prstů z obj. 4/68 (obr. 20:10, Tab. 108:1) a chaty 3/69 (obr. 20:9, Tab. 122:14) nebo kusy bez výzdoby z chat 69/66 (Tab. 80:19) a 41/67 (Tab. 98:7) s průměrem okrajů kolem 10-11 cm. Střední kategorii zastupují misky s průměrem okrajů kolem 17-21 cm - z celých nádob např. z chat 20/67 (Tab. 88:2), 9/68 (Tab. 110:26) a 4/69 (Tab. 125:22), z obj. 3/64 (obr. 20:7, Tab. 35:13), 79/65 (Tab. 64:13), 97/65 (Tab. 69:3) nebo 19/68 (obr. 20:5, Tab. 119:5). Největší příklady, které dosahují průměru okraje od 25 do 33 cm lze rozdělit na nižší, plytší misky (Tab. 88:3) a vyšší, poměrně hluboké mísy, které najdeme v chatě 20/67 (obr. 20:3, Tab. 88:5) a ve dvojici v chatě 53/65 (obr. 20:1, Tab. 57:2-3). Všichni tito zástupci reprezentují kónický tvar misek se zataženým okrajem. Jejich početné zastoupení ve Zlechově dokládá množství jedinců ve střepovém materiálu (Tab. 35:5-8, 42:11, 14, 44:13-15, 51:2-3, 54:6, 57:7, 59:21-22, 62:15, 64:12, 14-15, 65:13-16, 67:12, 69:10, 70:14, 74:13, 78:1-4, 80:20-21, 81:8-9, 15-16, 86:4-5, 87:9, 11, 90:13, 16, 92:13, 94:14, 98:12, 103:11, 104:8-9, 11-12, 105:9, 106:12, 14, 108:7, 109:13, 116:15, 19, 118:7, 119:10-13, 123:9, 127:16, 131:14, 135:3, 5, 8). Druhou důležitou 87

skupinou jsou baňaté polokulovité misky se zataženým okrajem (Tab. 37:1, 9-10, 16, 48:10, 49:22, 57:8-9, 58:13, 59:13, 20, 62:6-12, 69:11, 71:17, 72:12-14, 73:7-8, 75:20-21, 78:5, 83:7, 93:13, 94:15, 96:6, 8, 100:9-11, 104:7, 105:11, 16-17, 106:6-7, 11, 13 107:6, 13, 109:16-17, 114:10, 117:7, 120:3, 121:10, 123:3, 5, 127:15, 128:14, 129:16-18, 135:4, 6-7, 9-12), které rozměrově patří k těm největším na sídlišti. Kónické misky Zatímco hluboké misky se zataženým okrajem představují ve 4. století dožívající prvek předchozího vývoje, zvýšený výskyt nízkých kónických misek patří k unifikujícímu znaku hmotné náplně pozdně římských sídlišť. Ve Zlechově tyto formy najdeme téměř v každém sídlištním objektu (Tab. 34:10, 36:2, 7, 38:9, 40:22, 42:10, 12, 15, 48:8, 20-21, 49:21, 55:15-17, 62:14, 67:10, 70:15-16, 73:9-10, 75:19, 79:13, 86:1-3, 87:10, 88:4, 98:15, 103:10, 104:6, 10-12, 111:12, 14-15, 116:12, 14-19, 117:8, 121:9, 11, 125:16, 19). Mají většinou rovný nebo mírně dovnitř zatažený okraj a nepatrně odsazené dno. Nejmenší kusy mají průměr okraje jen 9,5 cm – např. exemplář z obj. 89/65 (obr. 20:2, Tab. 67:11), největší dosahují průměru okraje 23,5 cm (obr. 20:3, Tab. 130:21). Průměrná výška kónických misek je 7 cm. Občas mají podobně jako hrnce okraj zdobený plasticky vymodelovanými prstovými důlky jako exempláře z chat 89/64 (obr. 20:12, Tab. 49:20) a 48/65 (Tab. 55:10) či hliníku 35/64 (Tab. 42:13), pro něž přesnou analogii najdeme v chatě 207 v Branči (Kolník-VarsikVladár 2007, 320, Tab. 168:8). Misky s límcovitě ven vytaženým okrajem Velmi zajímavým druhem keramického zboží jsou misky s límcovitě ven vytaženými okraji, které bývají mnohdy mírně prožlabené pro umístění pokličky (obr. 20:14-15, Tab. 62:13, 71:8, 80:6, 111:17, 116:11, 122:8, 125:23, 132:20). Analogické exempláře najdeme na všech pozdně římských sídlištích, např. ve Vlčnově-Dolním Němčí (Zeman 2003-2004, 198, 202, obr. 4:1, 3, 8:9-12), v Lanžhotě (Tejral 1985a, 341, obr. 18:1, 4, 6), v Bořitově (Tejral 1985a, 333, obr. 10:6), v Drslavicích (Tejral 1990, 20, Abb. 6:5), v Mušově (Tejral 1985a, 331, obr. 8:5), v Hrubé Vrbce (Zeman 2007b, 526, obr. 4:11, 18-19), ve Vícemilicích, Velkých Němčicích aj. (Zeman 2008, obr. 9:5, 13:3-4, 14:6-10, v Bratislavě-Dúbravce (Elschek 2004, 246, Abb. 2:12-13, 3:15, 5:18-20, 6:8-9, 7:17, 8:16, 9:19), v BratislavěTrnávce (Varsik 2003, 195, Abb. 19:23-25) nebo v Branči (Kolník-Varsik-Vladár 2007, Tab. 71:1-2, 6, 75:7, 142:7-11, 17, 147:12-15). Výjimečně se objeví také v pozdních žárových

88

Obr. 20. Zlechov. Mísovité a ostatní tvary germánské v ruce dělané keramiky a hlavní typy výzdoby.

89

hrobech – např. v hrobě 26 z Abrahámu (Kolník 1973, 385, 389, obr. 29:2-3). Jejich vznik a výroba byla nepochybně ovlivněna tvarem pannonských glazovaných mortarií (Tejral 1985a, 335; 1990, 20), z nichž mnohé mají okraje plasticky zvlněny protlačovanými prstovými důlky – např. nález z legionářského tábora ve Vindoboně (Bauer-Süss 1996, 547, Abb. 811) a z maďarského kastelu Dunabogdány (Ottományi 1999, 337, Pl. I:9-10, II:1) nebo hlubokými vrypy – příklad z dolnorakouského sídliště ve Straningu (Stuppner 1997, 239, Abb. 38:13), tedy výzdobou tak typickou pro germánskou v ruce dělanou keramiku pozdní doby římské. Misky s límcovitě ven vytaženým okrajem se na sídlištích starší ani mladší doby římské neobjevují, začínají se vyrábět právě až v pozdně římském období; představují tedy výborné datovací kritérium tzv. zlechovského horizontu. Určitým předchůdcem misek s límcovitě vytaženým okrajem mohou být nižší, masivnější tvary s mírně ven vyhnutým okrajem, které mají silné prožlabení pro pokličku. Tyto nádoby jsou vyvedeny ještě s černě hlazeným až leštěným povrchem. Dva příklady máme i ze Zlechova, z hliníku 42/67 (Tab. 99:12) a z obj. 18/68 (Tab. 118:4). Cedníky Mísovité nádoby s perforovaným dnem nebo stěnami označované jako cedníky máme doloženy také ve Zlechově (celkem 7 ks, z toho 3 rekonstruovatelné celé tvary). Jedná se o prosté užitkové tvary k výrobě sýra (obr. 20:16, Tab. 34:13-15, 57:4), které se běžně objevují na sídlištích od starší doby římské. Odlišuje se od nich jen typ cedníku válcovitého tvaru bez dna pocházející z chaty 4/69 (Tab. 125:17). Podobné kusy avšak hruškovitého tvaru můžeme najít v sídlištních objektech ze všech časových horizontů existence osady v Branči (KolníkVarsik-Vladár 2007, 25, Tab. 6:12, 12:9-10, 27:13, 85:19, 136:5, 162:10) nebo v obj. O1 ve Vlčnově-Dolním Němčí (Zeman 2003-2004, 199, obr. 3:10). Tento typ cedníků využíval horkého vzduchu buď k ohřívání jako vykuřovadla nebo ke zpracování rostlinných a mléčných produktů (ibid. 25). Pokličky Nálezy pokliček nejsou v barbarském prostředí příliš zpracovány, což znesnadňuje jejich identifikaci mezi fragmentárním keramickým materiálem. Ve Zlechově se podařilo rekonstruovat jednu celou hrubou polokulovitou pokličku s knoflíkovitým držadlem, nalezenou v obj. 11/68 (obr. 20:17, Tab. 114:1). V žádném případě se nemůže jednat o misku na nožce, protože horní hrana držadla není rovná, ale oblá a případnou misku by tak na něj 90

nebylo možno postavit. Další fragmenty s rovně seříznutým okrajem pochází z obj. 22/67 (Tab. 92:14) a 2/69 (Tab. 121:13). Jeden malý kyjovitý okrajový zlomek pokličky germánské keramiky byl nalezen také v časně slovanském objektu 4/64 (Tab. 132:24). Podobný kus pochází z pozdně římské kulturní vrstvy na sídlišti ve Vlčnově-Dolním Němčí (Zeman 20032004, 202, obr. 9:6). Miniaturní nádobky Miniaturní nádobky se vyskytují po celou dobu římskou. Ze Zlechova máme 3 takové příklady – baňatou nádobku s užším hrdlem zdobenou rytou klikatkou z chaty 89/64 (obr. 20:18, Tab. 49:19), baňatou spodní část s odsazeným dnem z obj. 84/64 (obr. 20:19, Tab. 47:10) a malý kónický pohárek z chaty 23/66. Analogické kusy můžeme jmenovat např. z Vlčnova-Dolního

Němčí

(Zeman

2003-2004,

205,

obr.

8:5),

z českých

sídlišť

v Tuchlovicích (Pleiner 1959, 177, obr. 7:2) a Přešťovicích (Michálek 1999, 56, obr. 17:1), z Bratislavy-Dúbravky (Elschek 2004, 251, Abb. 7:12) nebo z Oberleiserbergu. Jejich interpretace není příliš identifikovatelná, mohly sloužit jako součást stolních souprav nebo jako hračky. Pokud mají charakteristický polokulovitý tvar jsou obvykle interpretovány jako tyglíky (Pieta-Ruttkay 1997, 149, Abb. 10:8-11). Výzdobné motivy v ruce dělané keramiky Vzhledem k tomu, že v pozdní době římské se výzdoba na hrubé germánské keramice již téměř nevyskytuje, přineslo zlechovské sídliště ne sice početnou, ale zato rozmanitou kolekci zdobeného zboží. Počítáme-li výzdobu mimo okrajů, potom se vyskytuje na 0,55 % nálezů v ruce dělané keramiky. Na sídlišti v Kostelci na Hané toto číslo dosáhlo 2 % (Vachůtová 2007, 402). Nejvíce výzdoby zaznamenáváme na okrajích hrncovitých, ale i mísovitých nádob. Ta je však determinována převážně na plasticky zdobené okraje protlačovanými většími či menšími prstovými důlky, které jsou natěsnány na sebe nebo ve větších rozestupech, šikmými rýhami, nehtovými vrypy nebo jemnými zářezy ostrým předmětem (Tab. 36:5, 15-16, 37:7, 38:7, 12, 40:20, 41:10-11, 42:13, 44:2, 4-5, 7, 10, 46:810, 48:4-7, 49:20, 50:6, 53:3-7, 55:9, 58:5, 8-11, 14, 60:4, 10, 62:4-5, 63:1, 17, 20, 64:8-9, 67:8-9, 68:5-6, 73:6, 13-14, 74:2, 75:12-13, 16, 77:15, 78:12, 14-16, 79:9, 11-14, 17, 80:6, 8, 81:7, 13, 83:12-14, 85:6-8, 11-12, 87:4, 7, 88:8, 92:7, 93:5-6, 8-9, 94:10, 13, 96:1, 7, 97:2-3, 98:10, 99:11, 14, 100:2, 102:8, 105:13, 15, 109:6, 11, 14-15, 111:1, 4, 7, 114:2, 116:7-8, 117:15, 119:7, 9, 122:7, 10, 123:8, 125:14, 127:14, 129:10, 14, 131:3, 132:17-18, 134:3, 6, 15, 17). 91

Z vlastních výzdobných technik je nutno na prvním místě zmínit keramiku kolkovanou (Zeman 2004a). Z dochovaných fragmentů nelze sice rozpoznat původní výzdobné motivy, můžeme však hodnotit jednotlivé typy kolků. Pozornost zaslouží zejména ojedinělá, ne však vzácná kolkovaná keramika z chaty 4/69. Na 4 střepech pocházejících pravděpodobně z jedné hrncovité nádoby hnědě hlazeného povrchu jsou v několika vertikálních a horizontálních řadách hustě nad sebou uspořádány kruhové kolky s mřížkovitým vzorem uvnitř (obr. 20:20, Tab. 126:6-9). Dá se předpokládat, že kolkovaný ornament pokrýval pouze horní polovinu nádoby. V oblasti severně od středního Dunaje se poprvé tento typ výzdoby objevil na střepu z chaty Z-5 z Komořan, která svým inventářem náleží do stupně B2/C1 starší doby římské (Droberjar 1997, 185). Druhým příkladem je fragment mísovité urny z hrobu 99 z Bešeňova se zdobenou výdutí ve formě plastických vypnulin s vkolkovanými mřížkovanými a půlměsícovitými vzory (Kolník 1961, 261, tab. XIV:99a). Tento hrob řadí T. Kolník (1961, 263) k nejmladším žárovým pohřbům na nekropoli a datuje jej hluboko do 4. stol. Z jihozápadního Slovenska známe ještě jeden příklad výzdoby kruhovým síťovaným kolkem na střepu z Andovců (Točík 1980, obr. 140:12). Současné se zlechovskými nálezy jsou mřížkovité kolky na nádobách ze sídlišť v Liběšovicích (Jiřík 2007, 543, obr. 18:3), v Nitře-Párovských Hájích (Ruttkay 1997, 281, obr. 122:22) a v jámě 1 z Kleinmeiseldorfu v Dolním Rakousku (Pollak 1980, 54, Taf. 29:3). V širším geografickém prostoru se v pozdní době římské s tímto typem kolků setkáme na šedé keramice vytáčené na kruhu v prostředí černjachovské kultury (Vinokur 1969, 49, ris. 1), v římských provinciích - v oblasti horního Potisí (Gudea-Filip 1997, Abb. 19:14-16, Taf. LX:2, LXXI:96-99), na keramice tzv. blažického typu na východním Slovensku (LamiováSchmiedlová 1969, 468-474) a ojediněle i v hrobech dobrodzienské skupiny (Szydlowski 1974, Tabl. CV) a na sídlištích pozdní przeworské kultury (Madyda-Legutko 1996, 83, Tabl. XXIV:2). Kruhové, obdélníkovité, trojúhelníkovité i kosočtverečné mřížkované kolky najdeme také na keramice skupiny Dębczyno v západním Pomořansku, kde se také považují za chronologický prvek pozdní doby římské a stěhování národů (Machajewski 2001, 361-362, Abb. 2:7, 3:4, 5:2, 8, 10-11). V době stěhování národů a mnohde až do pozdního 7. století se výzdoba mřížkovanými kolky ujala v celé západní Evropě od Francie přes Německo až po Anglii, kde se vystřídaly barbarské říše Durynků, Sasů, Anglosasů, Franků, Alamanů, Burgundů a Bajuvarů (Schuldt 1955, 46, Abb. 211; Nowothnig 1964, 63, Taf 1:11a, b; Böhme 1974, 148, Taf. 49:1; Briscoe 1983, Fig. 1:A3a, 2:C2a, 3:D2d, 4:F2a; Möller 1987, Taf. 32:9-12, 49:11, 93:9-10, 14, 126:1, 5, 127:1; Grünewald 1988, 182-183, Taf. 30-G138:1, 6-C35:3, 16-71:8, 92

22-B101:1, 50-B234:4 ad.; Janssen 1993, Taf. 10:6a, 104:9a, 113:23a). Velmi rozšířený je mřížkovaný dekor v kruhovém, kosočtverečném, obdélníkovém, erbovitém nebo čtvercovém poli v gepidské sídelní oblasti ve 2. pol. 5. stol. až pol. 6. stol. (Csallány 1961, Taf. XLVII:12, CI:2-3, CIII:2, 8, CLX:2, CLXXXV:4, CLXXXVIII:4, CLXXXIX:9,11, 14, CXCIII:13, 16, CCXX:6, CCXXIV:36, CCXLVII:2, CCLII). Síťované kolky nejsou vázány na určitý druh nádob, objevují se jak na širokých baňatých urnách a džbánech s uchem, tak na vázovitých nádobách nebo štíhlejších hrncích. Ve středoevropském a jihoevropském prostoru se tato výzdoba v době stěhování národů uplatňuje zejména na langobardské keramice, tvar kolků je však spíše kosočtverečný a obdélníkovitý (Werner 1962, Taf. 18:1-3; Tejral 1975c, 397-399, obr. 9:2; Stare 1980, 99, T 125:13; Menis 1990, Fig. I.13, 22, 24, 27-28, 30, 34, 50, IV.113-115, 117-123). Dlouholetá výzdobná tradice mřížkovaných kolků našla své vyústění i na časně slovanské keramice pražského typu (Vencl 1973, obr. 3-5; Zeman 1976, 194; Fusek 1994, 62-63, tab. XXIII:2). Dalším typem kolku na germánské keramice ze Zlechova je kruhový kolek s rostlinným motivem tvaru listu na fragmentu výdutě v ruce dělané keramiky, pocházející z vrchní kulturní vrstvy sídliště ze sběru v roce 1966 (obr. 20:22, Tab. 133:18). Tento druh kolku má přesnou analogii na sídlišti v Klein Meiseldorfu (Mitscha-Märheim 1965, 212, Taf. IV:1, 1a). V moravském prostředí najdeme oválné listovité kolky na germánské keramice dělané v ruce ze sídlištních celků datovaných do fáze C1 mladší doby římské. Ze zásypu chaty II na sídlišti v Mušově pochází střep s listovitými kolky doplněnými rozetkovitým kolkem (Droberjar 1997, 196, Taf. 136:23) a v obj. 44 na sídlišti v Brně-Starém Lískovci se našla miska s dvojitým listovitým kolkem (Víchová 2002, 285, obr. 14:1). Předlohami pro tuto výzdobu byla Germánům nepochybně pannonská kolkovaná keramika, kterou napodobovali již od starší doby římské. V pozdní době římské a v době stěhování národů najdeme listovité kolky na malá hliněné hrkačce z Dvorů nad Žitavou (Kolník 1984, obr. 169), na střepu z hrobu 260 z Přešťovic (Svoboda 1965, obr. 12:1), na nádobě na nožce ze sídliště 6. stol. z Běsna u Loun (Svoboda 1965, Tab. XXXVII:5) i v pozdní przeworské (Godlowski 1977, Tabl. LXIV:11) nebo wielbarské kultuře (Jaskanis 1996, 43, Taf. XXXVI:17, CV:2). Listovité kolky najdeme také na nádobě z germánsko-sarmatského sídliště ve Váci - Csörögi-rét v severním Maďarsku, které se nachází naproti kastelu Cirpi (Dunabogdány) a je datováno do 2.–4. století (Kulcsár 2004, 229, Fig. 1:3). Pod přímým vlivem provinciálních dílen byly od konce 3. stol. otiskovány listovité kolky obdélníkovitého tvaru na nádoby vytáčené na kruhu na území SZ Dákie (Matei 1997, 369, Taf. XV:90, XV:95)

93

a černjachovské kultury (Fedorov 1960, ris. 26:4, 29:9; Symonovič 1964, 359, ris. 33:1a; Vinokur 1969, 53, ris. 1,3). Třetím typem kolkované výzdoby na germánské keramice ze zlechovského sídliště jsou duté kruhové kolky. Našli se celkem na pěti v ruce dělaných exemplářích – na dvou střepech ze spodku pravděpodobně jedné nádoby z hospodářské jámy 79/65 (obr. 20:21, Tab. 64:16-17), na výduti nádoby z kůlové jamky 93/64, na spodku se dnem z povrchového sběru v roce 1966 (Tab. 133:19) a na štíhlém hrnci s výdutí v horní třetině těla a okrajem zdobeným šikmými zářezy ze zásobnicové jámy 100/65 (Tab. 68:6). Průměr jednotlivých kolkovaných kroužků se pohybuje od 1,0 do 1,5 cm. Většinou se na germánské keramice z Moravy objevují větší kroužky – kolem 1,5 cm (Droberjar 1993, 45). Bývají uspořádány v několika horizontálních řadách nad sebou a mnohdy pokrývají celý povrch nádoby. Nejde přitom o žádný chronologický prvek, neboť stejné kolky se objevují na starořímské keramice (Pernička 1966, 81, Taf. LII:8-10,13; Pollak 1980, Taf. 23:28; Droberjar 1997, Taf. 1:15, 5:5, 25:7, 114:19, 132:6), na sídlištích a pohřebištích mladší a pozdní doby římské (Kolník 1956, tab. VII:20,22; Mitscha-Märheim 1965, Taf. III:6) i v kostrových hrobech doby stěhování národů a na zdobených nádobách pražského typu (Fusek 1994, 62-63; Vencl 1973, 378-379). Podrobný popis kolkované výzdoby dutými kroužky podal naposledy E. Droberjar (1993, 4546), stačí tedy jen připomenout, že jde o nadregionální a nadčasový výzdobný styl hrnčířů. Razidla používaná na kolkování nádob se ne vždy podaří spolehlivě rozpoznat v archeologických pramenech, zdaleka však nejsou takovou vzácností. Pro listovité kolky máme doložené hliněné razidlo tvaru nožky z Vyškova (Geisler-Šedo 1993, 66) a ze Šali (Kolník 1984, 73, obr. 176), zatímco pro jednoduché kroužky se nepochybně používala dutá kost nebo kovová trubička. Mřížkované kolky mohly být vytvářeny také kostěným razidlem s vyřezávanou mřížkou na jednom konci, jaké známe např. z jihosaského pohřebiště z přelomu 4. a 5. stol. v Bliedersdorfu (Träger 1985, 177, Abb. 8:2). Je však možné si představit také možnost, že hrnčíř někdy použil to, co měl v danou chvíli po ruce. Mřížkované kolky tak mohly vzniknou třeba obtisknutím vzorovaných kostěných korálků do mokré hlíny jaké najdeme třeba na náhrdelníku z Bardejova (Budinský-Krička 1957, 358, obr. 2). Analýza kolkované keramiky ze sídlištních objektů ze Zlechova ukazuje na možnost, že mřížkované kolky by mohly být chronologickým indikátor výzdoby pozdní doby římské, zatímco listovité kolky se objevují v moravském prostředí převážně v mladší době římské a duté kroužky po celou dobu římskou a stěhování národů. V menší míře se na nádobách ze Zlechova ještě udržuje rytá výzdoba jako jsou různé horizontální a vertikální linie (Tab. 85:16), překřížené rýhy, klikatka (Tab. 49:19, 78:18, 94

113:19) nebo širší či užší nepravidelné vlnice (obr. 20:28-29, Tab. 34:7, 56:25, 27, 63:6, 78:13, 19, 123:8, 132:13) a vlnice vytvořené hřebenovitým nástrojem (Tab. 56:26, 118:11). Rozpadlá nebo vícenásobná nepravidelná vlnice na výdutích v ruce dělaných hrubých nádob je běžná v řadě barbarských kultur pozdní doby římské, např. v kultuře Černjachov-Sîntana de Mureş (Dörner 1970, 446, Fig. 2:1; Teodorescu–Lichiardopol–Peneş–Sandu 1983, 402404, Fig. 12:11, 13:24-25, 27, 14:26). Starší reziduum představují v chatě 20/67 dva fragmenty z výdutě černě leštěné nádoby zdobené pásem ryté mřížky, která tak vytvořila drobné bradavkovité výčnělky (Tab. 90:11-12). Plastické bradavkovité výčnělky jsou charakteristické převážně pro horizont markomanských válek a počátek mladší doby římské. V našem případě jde spíše o rytou výzdobu než plastickou, kterou by bylo možno spojovat spíše s obdobím doznívání bohaté výzdoby na germánských nádobách, tedy s polovinou až koncem 3. století (se stupněm C1b nebo C2). Vhloubená výzdoba je kromě několika svislých širokých žlábků na výdutích (obr. 19:17, 20:27, Tab. 42:18, 78:17, 90:10, 112:9, 133:21) realizována zejména na okrajích nádob (viz. výše). Na podhrdlí nebo výdutích se objevuje zřídka. Jediný příklad výzdoby prstovými důlky s nehtovými vrypy mimo okraje vidíme na fragmentu horní poloviny menšího hrnce z hliníku 65/66 (obr. 20:23, Tab. 78:12). Běžnější v mladší a pozdní době římské jsou kruhové nebo oválné důlky na maximální výduti (obr. 20:26, Tab. 42:19, 70:17, 111:18). Najdeme je např. na urně ze žárového hrobu 12 z Mikulova nebo na sídlištích v Kostelci na Hané (Vachůtová 2007, obr. 13:9), v Sudoměřicích (Vlach 2007, obr. 10:6), v Bořitově (Tejral 1999, Abb. 14:4), v Bratislavě-Trnávce (Varsik 2003, Abb. 19:28; 2005, obr. 6:2, 4-5, 7-8), v Bratislavě-Dúbravce (Elschek 2004, Abb. 4:16) a v Branči (Kolník-Varsik-Vladár 2007, Tab. 69:18-19, 20-21, 24, 75:4, 11, 88:1, 142:13, 144:19) či na Děvíně (Pieta-Plachá 1989, 83, Abb. 10:7). Někdy bývají uspořádány v trojici do jakéhosi trojúhelníku (Trňáčková 1960, obr. 5:5-6; Zeman 1961, obr. 66:Cb; Kraskovská 1965, tab. 3:3). Vhloubená výzdoba v podobě podkovy se podobně jako na urně z kulturní vrstvy objevila i na střepu z hliníku 65/66 (Tab. 78:21). Naprosto výjimečně se ve Zlechově setkáme s plastickou výzdobou. Netypickým příkladem je bochánkovitý výčnělek nalepený pod okrajem misky z obj. 27/67 (Tab. 96:9) a na výduti misky z obj. 49/67 (Tab. 102:10). Naopak častěji se v době římské objeví menší nalepené bochánkovité výčnělky na lomu maximální výduti jako na zlomku z hliníku 65/66 (obr. 20:25, Tab. 78:20). Podobné výčnělky najdeme také např. na urnách ze žárového hrobu 1 z Hodonína (Peškař 1972b, 110, obr. 2:1) a z hrobů 1 a 5 v Očkově (Kolník 1956, 237-238, tab. I:3, 6) nebo na střepu z objektu 82 z Branče (Kolník-Varsik-Vladár 2007, 240, Tab. 95

88:10). V obj. 107/65 se zase na zlomu výduti větší nádoby objevil plastický výčnělek v podobě podkovy (obr. 20:24, Tab. 70:18). Protáhlý plastický výčnělek, který mohl sloužit i jako ucho se našel také na fragmentu nádoby z hliníku 35/64 (Tab. 42:16). Cizí keramické tvary na sídlišti Nápadnou a početnou skupinu v ruce dělané keramiky přestavuje ve Zlechové velmi hrubá nesymetrická keramika někdy až hybridních tvarů (některé kusy se velmi výrazně odklání od svislé osy nebo co do výšky jsou stranově nestejnoměrné). Jedná se převážně o hrncovité tvary, které jsou v mnohých případech jen zběžně ohlazeny, u některých kusů není povrch vůbec upravován a vyčnívají tak na povrch drobné i větší kamínky (obr. 21). Také stěny nádob jsou mnohdy tak nedbale vymodelovány, že jsou různě zprohýbané, rýhované nebo hrbolaté, příp. pokryty nezahlazenými důlky po prstech hrnčíře. U některých nádob se nedostatečným výpalem dokonce odlupuje svrchní povrchová vrstva na vnější straně. Do této kategorie náleží především soudkovité hrnce a urny (Tab. 38:10, 40:18-19, 44:1, 50:1-2, 57:1, 59:15, 77:11, 79:6, 80:9, 82:7-8, 88:12, 104:2, 94:5) a dvojkónické hrnce (Tab. 47:11, 65:8, 130:19). Již ve svých prvních analýzách materiálního fondu zlechovského sídliště označil V. Hrubý (1967, 655-656) tuto skupinu keramiky za černjachovský prvek v našem nálezovém prostředí. Ve svých předběžných studiích jsem na základě podobnosti s publikovaným materiálem černjachovských sídlišť a pohřebišť tuto myšlenku rovněž podporoval (Zeman 2006; 2007a), objektivnější pohled však bude daleko složitější. Na základě publikovaného materiálu je přítomnost neforemného zboží postižitelná nejen na sídlištích a pohřebištích 2. pol. 4. století v Munténii (Diaconu 1965, Pl. CXLI:5, CXLII:2-4, CXLIII:3, CXLV:1, CXLVI:3; Mitrea-Preda 1966, Fig. 33:4, 70:3, 79:13, 89:6, 99:2,6, 106:6-7, 135:1, 140:7, 146:5, 179:2, 194:4-5, 234:2-4, 237:4-6 ad.) nebo v Dolním Podněpří (Symonovič 1960, 209, ris. 17), ale podél celého toku Dunaje od SZ Maďarska po Dolní Rakousko (MitschaMärheim 1965, Taf. III:9; Kolník 1971, 523, obr. 24:5,12; Tejral 1985a, 327, obr. 5:2; PietaPlachá 1989, Abb. 10:5; Štefanovičová a kol. 1993, obr. 161:8; Pollak 1999, Abb. 2:2-3). Po osobním pečlivém seznámení se s keramikou černjachovské kultury v rámci dvoutýdenní cesty do Kyjeva (ve fondech Archeologického ústavu Národní akademie věd, Katedry archeologie a muzeologie Historické fakulty univerzity T.G. Ševčenka, Pedagogického Institutu, Národního archeologického muzea ad.) jsem nucen konstatovat, že určité podobné formální znaky s neforemnou v ruce dělanou keramikou ze Zlechova sice najdeme, ale jako celek působí spíše odlišně. Černjachovská v ruce dělaná keramika je spíše ještě hrubší a nekvalitněji vypálená oproti zlechovské, na povrch často vystupují velké kamínky a plevy 96

Obr. 21. Zlechov. Hybridní tvary germánské v ruce dělané keramiky.

97

ostřiva a někdy již nabývá charakteru sušené lepené keramiky pražské kultury 5.-7. století. Navíc v rámci černjachovské kultury představuje naprosto okrajovou složku (dlouho dobu byla naprosto neznámá, což vedlo ke zkreslenému schématu, že v ruce dělaná keramika se v černjachovské kultuře nevyskytuje). Typickou keramickou výbavu této kultury zastupuje totiž velmi kvalitní na kruhu točené zboží s rozmanitou výzdobou, zatímco v ruce dělaná keramika je připisována etnokulturním tradicím původního wielbarského nebo przeworského substrátu kultury (Nikitina 1966; Magomedov 2001, 45). Navíc se vlivem velkého geografického rozšíření černjachovské kultury liší v ruce dělaná keramika i regionálně – např. v Přičernomoří má spíše skýtsko-sarmatský charakter (Magomedov 1987, 44-61). Zlechovský soubor neforemné hrubé keramiky tak nemá ani charakter domácí svébské keramiky, ani černjachovské v ruce dělané keramiky, jde spíše o určitý smíšený konglomerát kulturních vlivů, tj. místně vyráběnou keramiku za silných cizích (východních) vlivů. Také na základě drobnotvaré industrie je patrné, že do života zlechovské osady musela být koncem 4. století včleněna určitá skupina nového obyvatelstva, která přinesla do její materiální kultury východogermánské vlivy (pokud samozřejmě nešlo jen o kulturní ovlivnění). Není tedy vyloučeno, že to byli nositelé černjachovské kultury prchající na západ před hunskou invazí. Mezi zvláštní tvary hrubé keramiky, které by mohly sloužit třeba jako pokladničky je možno přiřadit spodní část hrubé lahvovité nádoby z objektu 48/65 (obr. 21:13, Tab. 55:6). Analogie pro ni najdeme např. v hrobě 363 na mohylníku Dančeny (Rafalovič 1986, 105, Tabl. LIII:3). V prostoru střední Evropy je rovněž neobvyklým tvarem nezdobené keramické vědérko se dvěma uchy vytaženými nad okraj z obj. 40/64 (obr. 22:4, Tab. 130:18), jehož přesné analogie najdeme na sídlištích dobrodzieńské skupiny v Leśnici (Szydłowski 1976, 204, Abb. 5:3; 1977, 121-122, Abb. 16c) a Łęgonicích (Liana 2004-2005, 274-275, Tabl. X:23), zlomky uch potom na pohřebišti Dobrodzień-Rędzina (Szydłowski 1976, 202, Abb. 5:5-8). Stejné tvary najdeme i v prostředí černjachovské kultury, např. v jámě 4 na sídlišti Ivankovci (Brajčevskij 1953, 49, Ris. 14:1) nebo na lokalitě Osokorivka (Simonovič 1983, 32, Ris. 4:16). Jeden okrajový zlomek s uchem pochází také ze sídliště kultury Sîntana de Mureş ze Sfîntu Gheorghe „Eprestető“ (Székely 1969, 47, Pl. XXI:5) a z hrobu 65 na pohřebišti v Miorcani (Ioniţă 2005, 163-170, Abb. 1:4a, b). Tyto tvary napodobují dřevěná vědra. Z kvádské sídelní oblasti jsou doposud známy 4 doklady. Dva zlomky uch pocházejí ze sídliště ve Veľkém Mederu - z objektů 32 a 154 (Varsik 1998, tab. 5:7, 52:20), jinak se na této lokalitě objevují převážně cedníky s vertikálními uchy – např. exemplář z objektu 82 na stejném sídlišti (Varsik 1998, obr. 40:5). Jeden zlomek byl povrchovým sběrem nalezen na sídlišti v Drasenhofenu (Adler-Lederer 1980, 517, Abb. 631), které je datováno do konce 2. 98

století až poloviny 3. století. Poslední příklad můžeme jmenovat z velkomoravského hradiska v Mikulčicích, odkud pochází početná kolekce drobných kovových i keramických nálezů datovatelných do doby římské včetně ucha keramického vědérka (Droberjar 1997b, 283, Abb. 6:5). Nízká keramická vědra s jedním nebo dvěma uchy vytaženými nad okraj nejsou neznáma ani v sarmatském prostředí, kde se objevují nejdříve koncem 4. stol. a na počátku 5. stol. (Vaday 1989, 176, Taf. 123- 394:10; Makkay 1989, 240, 261-262, 350, 44 tábla:2-3, 6).

Obr. 22. Zlechov. Cizí elementy v materiální náplni sídliště. 1-4 z pozdní przeworské kultury (dobrodzieńská skupina), 5-12 z kultury Černjachov-Sîntana de Mureş. Dalším tvarem, který má svůj původ spíše v pozdní przeworské kultuře hrubý hrnek s odlomeným uchem z objektu 28/67 (obr. 22:3, Tab. 97:4). Šálky a hrnky s uchy jsou v této oblasti masově zastoupeny již od počátku doby římské, v jejím závěru se potom jejich vývoj ubírá směrem k posunu uch do střední nebo spodní části těla nádoby (Wielowiejski 1981, 73, 99

Ryc. 9:11; Kaszewska 1971, 81, Ryc. 2:2). Analogický, avšak dvojuchý exemplář ke zlechovskému najdeme na východoslovenské sídlišti ve Stredě nad Bodrogem (Polla 1969, obr. 5:4, 8:7), v náplni wielbarské kultury – např. nález z mohylníku ze 3.-4. stol. v Ditiniči na Ukrajině (Ivanovskij 2001, 148, Rys. 2:16) nebo na pohřebištích kultury Černjachov-Sîntana de Mureş v Tîrgşoru (Diaconu 1965, Pl. CXLI:1) a Spantově (Mitrea-Preda 1966, Fig. 19:2). Podobné hrnky, ovšem s rohatými uchy nalezneme v pozdní době římské ve wielbarské kultuře v Polsku (Wołągiewicz 1993, 18, Tabl. 32:3, 76:3) i v Bělorusku na pohřebišti BrestTrišin (Kucharenko 1980, 63, Tabl. VI:4:6).

7.2.3. Drobné keramické a hliněné předměty Přesleny. Charakteristickými sídlištními nálezy jsou keramické přesleny usnadňující rotační pohyb vřeten při spřádání vláken (ve Zlechově bylo nalezeno celkem 38 ks). Více než třetina přeslenů pochází ze zahloubených chat. Textilní výrobu v chatě 3/69 tak výborně dokládá sada 5 nalezených přeslenů (Tab. 123:13-17), v obj. 70/65 zase kolekce 4 přeslenů (Tab. 63:811). Ve Zlechově jsou zastoupeny téměř všechny typy přeslenů, ať bochánkovité, diskovité, dvojkónické nebo kónické (Tab. 46:15, 52:1-2, 55:19, 60:12, 64:18, 67:13-14, 68:11, 70:19, 78:22, 84:8, 86:10, 90:16, 97:8, 100:12-14, 114:15-16, 131:19). Zvláštním tvarem je pouze diskovitý přeslen s plasticky členěnými stěnami po obvodu z chaty 54/65 (Tab. 60:11). Hliněné válečky. V inventáři hliníku 65/66 se našly 3 válcovité hliněné válečky hrubého neupravovaného povrchu (Tab. 78:23-25). Jsou dlouhé zhruba 5 cm a jejich povrch nese stopy zmáčknutí od lidských prstů. Může jít o polotovar při výrobě keramiky – válečky z hrubé hlíny, které byly lepeny na sebe a postupně vymodelovány do podoby výsledné v ruce dělané nádoby. Představují tedy pravděpodobně přebytečné keramické těsto, které hrnčíř jako nepotřebný odpad vyhodil na smetiště, vzniklé z bývalého hliníku. Jiný účel měl naproti tomu předmět ve tvaru drobného jemně hlazeného zašpičatělého válečku šedé barvy z obj. 42/67. Hliněný kotouček. Drobný hliněný kotouček s provrtem neznámého účelu pochází z obj. 79/65 (Tab. 64:19). Hliněná kulička. V obj. 18/68 byla nalezena malá nepravidelně kulatá hliněná kulička o průměru 3 cm (Tab. 118:2). Její účel není patrný. Mohla sloužit např. jako dětská hračka nebo jako střela do praku.

100

7.2.4. Závaží Hliněná závaží sloužící pro napínání svislých vláken tkalcovského stavu přestavují typický sídlištní nález. Jde o prosté užitkové předměty, ale někdy jsou též „umělecky“ zpracovány – např. výzdoba nehtovými vrypy na exempláři z kulturní vrstvy z VlčnovaDolního Němčí (Zeman 1999, 146, Tab. 82:14). Ve Zlechově se nám jich zachovalo 28 kusů nebo jejich fragmentů (Tab. 35:9, 43:1-2, 48:11, 60:21, 114:17, 135:15). Ze zahloubených chat pochází 18 kusů, z hliníků 5, z hospodářských jam 4 exempláře a jeden je z povrchového sběru. Mají převážně válcovitý, kuželovitý, kulovitý nebo jehlancovitý tvar s otvorem k zavěšení v horní nebo střední části. Provrtané jsou buď vertikálně nebo horizontálně. Nález 10 celých závaží nebo jejich zlomků v chatě 89/64 (Tab. 51:7-14) můžeme chápat jako doklad existence tkalcovské dílny v tomto objektu (viz. kap. 9). 7.3. Kovové předměty 7.3.1. Depot zemědělského a řemeslného nářadí Výskyt depotů v době římské (s výjimkou mincovních) je velmi řídký jev. Z pozdní doby římské známe na Moravě v podstatě jediný doklad a tím je hromadný nález tří štítových puklic, železné pečící pánve a bronzového vědra v chatě 10/1977 na sídlišti v Mušově „u sv. Jána“ (Trňáčková 1985). Z tohoto pohledu je proto zajímavým nálezem depot železných zemědělských a řemeslnických nástrojů v sídlištním objektu s ohništěm (33/67) ze Zlechova, který obsahoval 2 srpy, 2 oboustranné hroty a nůž (obr. 24:23, 26-27, Tab. 97:12-16). Zlechovské exempláře patří k typu obloukovitých srpů se širokou čepelí a rukojetí se střenkou. Dlouhé štíhlé srpy se zpětným háčkem na konci rukojeti jsou přitom dobrým datovacím prvkem, protože se vyskytují zejména v pozdní době římské. Analogické exempláře známe z barbarika např. z dolnorakouských sídlišť v Maiersch (Pollak 1980, Taf. 60:2) a v Bernhardstalu (Pohanka 1986, 145, Taf. 30:113) nebo z depotu na hradisku severokarpatské skupiny ve Vyšném Kubíně (Pieta-Hanuliak 1988, 165, Obr. 31:1, 3). Nejnovějším objevem je nález ze sídliště v Beckově, odkud pochází celkem 6 podobných srpů nebo kos, z nichž jedna byla ve výplni chaty 404 a ostatních pět bylo uloženo jako depot v rohu polozemnice 161 (Varsik-Hanuliak-Kovár 2006, 207, obr. 126:2). Jiný podobný depot pochází z jámy 6 na sídlišti kultury Sîntana de Mureş v Bratei, který sestával z 5 kos, kovářských kleští a dvou železných objímek (Zaharia 1962, 626, Fig. 7:1). Toto sídliště je datováno do 2. pol. 4. stol. až počátku 5. stol. V širším evropském prostoru se setkáváme se srpy se zpětným háčkem na konci rukojeti také v pozdní przeworské kultuře (Wielowiejski 101

1981, 75, Ryc. 144:3), v oblastech černjachovské kultury (Magomedov 1987, 63, Rys. 27:1), u romanizovaného osídlení provincie Dácie - transsylvánský mohylník ze 4. stol. v Bratei (Vakulenko 2004, 205, Ris. 14:6), v pozdně římských mohylnících na Krymu - např. Čatyrdag (Voznesenskaja-Levada 1999, 262, Rys. 8:1-2). V provinciálním prostředí se analogické exempláře našly např. v dílně v domě 4 v civilním městě v Carnuntu (Pohanka 1986, 135-136, Taf. 28:106), jenž je datován do 3.–4. století. Další nástroje stejného typu pochází z římské venkovské vily na lokalitě Gölbesäckern u Eisenstadtu, který je datován do 3. století (Pohanka 1986, 136-137, Taf. 29:109) a z neznámé polohy v Eisenstadtu bez bližšího chronologického zařazení (Pohanka 1986, 137, Taf. 29:110). Podobné typy srpů bez zpětných háčků najdeme také ve Slovinsku na pozdně římském hradisku Jurišna vas – Ančnikovo gradišče (Strmčnik 1997, 275, t. 3:2-3). Ze staršího období známe také několik depotů s přítomností zemědělského nářadí. Na prvním místě je třeba jmenovat depot uložený v bronzovém vědru östlandského typu v obj. 1 na sídlišti v Blučině, který obsahoval kromě srpu se zpětným háčkem také naběračku, nůž, nůžky, zlomek hrotu kopí, a neurčitelné železné předměty (Droberjar 1994, 186, Abb. 5). Objekt je keramikou datován do stupně B2/C1 a představuje doklad neklidných poměrů válečných let markomanských válek (ibid., 186). Jiný depot železných nástrojů se našel v chatě 2 na dolnorakouském sídlišti v Hanfthalu. Bylo v něm uloženo celkem 31 předmětů: zlomky 4 srpů s pravoúhlým háčkem, 2 kladiva, 2 nože, rádlo, lžícovitý vrták, kování koňských postrojů a části vozů, klíč, 5 zlomků věder, pant dřevěné skříňky a neurčitelné kusy. Soubor je datován do konce 2. stol. a počátku 3. stol. (Sauer 1994, 270-271, Abb. 1-7). Podobného složení i datování je nově nalezený depot na germánském sídlišti v Čataji (Bazovský 2007). 7.3.2. Zlomek bronzové nádoby nebo kování dřevěného vědra V chatě 3/69 s hřebenářskou dílnou se našel drobný plechový zlomek okraje nějaké nádoby. Jedná se o cca 2,5 cm dlouhý oboustranně přehnutý plochý bronzový plíšek bez náznaku nýtů nebo výzdoby (Tab. 122:1). Mohlo by se jednat o zlomek okraje blíže těžko určitelné bronzové nádoby. Nabízí se také možnost, že by mohlo jít o okrajové kování dřevěného vědérka. Množství podobných plochých nebo profilovaných kování obrouček dřevěných věder se našlo na sídlištích a zejména na pohřebištích dobrodzieńské skupiny (Szydłowski 1977, 106-107, Abb. 6-7). Tyto kovové součásti mohou být jak bronzové, tak železné. V předchozích obdobích jsou tyto nálezy spíše ojedinělou záležitostí a koncentrují se právě na lokalitách ze závěru doby římské, ze stupně C3/D1. Jejich původ přitom J. 102

Szydłowski (1977, 109-110) vidí v Přičernomoří nebo v dolním a středním Podunají. Početné doklady dřevěných vědérek známe od mladší doby římské až po kostrové hroby stěhování národů z území celého Německa a severní Evropy, zatímco ve střední Evropě ve větším měřítku až u Slovanů v 9. stol. (Zeman 1956, 90-98). Co se týče jejich funkce, uvažuje o nich J. Zeman (1956, 99) vzhledem k jejich malým rozměrům spíše jako o stolním náčiní vyšších společenských vrstev než o nádobách na čerpání vody. Vzhledem ke fragmentárnosti nálezu ze Zlechova je však jakákoliv funkční a tvarová interpretace původního předmětu pouhou spekulací. 7.3.3. Spony Ze sídlištních objektů ze Zlechova pochází celkem 14 ks germánských spon (celých exemplářů nebo jejich zlomků). Veškeré spony jsou domácího původu, ani jeden zástupce nepatří mezi římskoprovinciální spony (obr. 23). Typickým tvarem mladší a pozdní doby římské jsou spony s podvázanou nožkou. V objektu 55/67 byla nalezena železná varianta s úzkou podvázanou nožkou typu A 158 (obr. 23:6, Tab. 102:11), která je totožná s desítkami exemplářů z pohřebiště v Kostelci na Hané (Peškař 1972a, Taf. 23-29). Další železná spona s podvázanou nožkou rozpadlá na 4 kusy pochází z inventáře objektu 18/68 (obr. 23:5, Tab. 118:1). Tyto spony jsou rozšířeny po celém barbariku a udržují se v oblibě poměrně dlouhou dobu, od časného 3. století do počátečních fází doby stěhování národů (Peškař 1972a, 111-112; Tejral 1998b, 394). Nejpočetněji jsou ve Zlechově zastoupeny jednodílné spony s obdélníkovou nožkou (7 ks). Starší typ představují 2 drobné bronzové spony s poměrně úzkou nožkou z chat 53/65 a 9/68 (obr. 23:8-9, Tab. 56:2, 110:2), jejichž analogie opět najdeme především na žárových pohřebištích jako je Kostelec na Hané (Peškař 1972a, Taf. 38-39) a Očkov (Kolník 1965, 214214, obr. 15:2-3, 5-7, 13) nebo ze sídlišť v Uherském Brodě (Peškař 1972a, 49, Taf. 40:5), Bratislavě-Dúbravce (Elschek 2004, Abb. 2:3, 5:3, 7:2) a Drösingu (Allerbauer-Jedlicka 1999, 840, Abb. 510). Nejpěknějším příkladem této skupiny spínadel je stříbrná plechová spona opět z chaty 9/68, která má páskový lučík zdobený skupinkami příčných rýžek a zachycovač z boční strany jemnou rytou klikatkou (obr. 23:1, Tab. 110:1). Naprosto identické spony ale v železném provedení pochází ze sídliště v Olomouci-Neředíně (Kalábek 2006, 441, obr. 9:8) a z hrobu 358 z Kostelce na Hané (Peškař 1972a, 29, Taf. 37:7); stejnou rytou klikatku na boční straně zachycovače má spona z hrobu 206 na témže pohřebišti (Peškař 1972a, 24, Taf. 36:8) nebo z germánského panského dvorce ze 4. stol. z Cíferu-Páce (Kolník 1975b, 20, obr. 8:7). Z JZ Slovenska můžeme jmenovat analogické příklady ze dvou hrobových nálezů, 103

v nichž se vyskytl vždy pár takových konstrukčně i výzdobně identických spon. V obou případech jde o bronzové exempláře z inventáře bohatých ženských kostrových hrobů – hrob I/87 v předpolí římského kastelu v Iži (Pieta 1999, 175, Abb. 2:18, 22) a hrob ze Sladkovičova II (Kolník 1980, 163, Taf. CLXV:A:a-b). Takovéto exempláře představují doklad přežívání spon s obdélníkovou nožkou i do přechodného časového období kolem roku 400 (Tejral 1990, 23), na rozdíl od všeobecného datování celé skupiny v rozmezí od konce 3. století do časné druhé poloviny 4. stol. (Peškař 1972a, 124; Kolník 1965, 216; Schulze 1977, 28). Pozdější variantu spon s obdélníkovou nožkou, která je rovněž charakteristická až pro stupeň D1, přestavuje zlomek velkého železného exempláře s pevným zachycovačem z obj. 54/65 (obr. 23:4, Tab. 59:2). Stejné kusy známe ze sídlišť z Mikulčic a Mušova (Tejral 1990, Abb. 9:1, 10:1), z hradiska Oberleiserberg (Pollak 1980, 88-89, Taf. 79:25, 80:1,3; Stuppner 2002a, 303, Taf. 5:4), Heidenstatt-Limberg (Pollak 1980, 62, Taf. 36:9-10) nebo z Děvína (Plachá-Pieta 1986, Abb. 5:9,15). Ke sponám s obdélníkovou nožkou bych si dovolil s jistou dávkou nepřesnosti přiřadit také 3 zlomky – fragment oblouku lučíku železné spony z obj. 3/67 (Tab. 83:1), polovinu železné jehly s vinutím z obj. 6/68 (Tab. 107:10) a celou

Obr. 23. Zlechov. Nálezy spon ze sídliště.

104

bronzovou jehlu s vinutím z chaty 20/67 (Tab. 90:1). Spony s obdélníkovou nožkou se přímo ve Zlechově pravděpodobně také vyráběly. Jedinečným dokladem jejich výroby na lokalitě je nález polotovaru nebo spíše nedokončeného výrobku z objektu 68/66, který ještě nemá zaštípnutou a ohnutou jehlu do konečné polohy a vypracované vinutí (obr. 23:7, Tab. 79:1). Další skupinu spínadel reprezentují dvojdílné železné spony samostřílové konstrukce s obdélníkovitou nožkou. Nález z chaty 53/65 má lichoběžníkovitý až střechovitý profil lučíku (obr. 23:10, Tab. 59:1). Jeho bronzové analogie najdeme v obj. 70/94 z NitryPárovských Hájů (Pieta-Ruttkay 1997, 147, Abb. 5:1), na pohřebišti černjachovské kultury v Tîrgşoru (Diaconu 1965, 263, Pl. CXIII:2) a v mohylníku v Černjachově (Petrov 1964a, 106-107, Ris. 11:8, 11), na pohřebišti wielbarské kultury v Cecele (Jaskanis 1996, 75, Taf. LXXV:Grab 553/1-2) nebo v areálu římských táborů – např. Lauriacum (Jobst 1975, 85, Taf. 28:206-207). Druhý zlechovský zástupce z hliníku 70/65 se od předchozího liší zejména spodním vinutím (obr. 23:2, Tab. 61:1). Není však vyloučeno, že původně pravděpodobně jednodílná spona získala svoji dvojdílnou konstrukci až dodatečně při opravě a zpevnění ulomené spirály na železné ose (Peškař 1972a, 125-126). Její přesné analogie najdeme např. na východním Slovensku na sídlišti v Nižné Myšľi (Pieta 1999, 187, Abb. 13:2) a na dolnorakouském sídlišti v Drösingu (Nebehay 1982, 283-284, Abb. 801; Jedlicka 1999, 841, Abb. 529) nebo v kostrových hrobech přelomu doby římské a stěhování národů na JZ Slovensku – hrob 52/84 z Nitry-Mikova Dvora (Pieta 1999, 171, Abb. 1:1-2) nebo hrob 8 z Levic (ibid. 177, Abb. 5:2) a pohřebištích kultury Sîntana de Mureş – např. hrob 16 z Hăneşti (Zaharia-Zaharia-Şovan 1993, 152, Fig. 7:C/1); v podunajských provinciích jak na pohřebištích (Fülep 1977, 52, Pl. 43:R/281:1) tak i v pozdněřímských vicusech (GrohSedlmayer 2006, 1161, Taf. 288:635/1) nebo na sarmatském pohřebišti v Tiszadobu (Istvánovits 1993, 100-101, Abb. 8:4). Na pohřebišti dobrodzieńské skupiny v Olsztyņě se dokonce vyskytla její stříbrná varianta (Szydłowski 1974, 144, Tabl. CLXXIV:n). Datování tohoto typu spon je poměrně jednotné, objevují se až v pozdní době římské a v počáteční fázi stěhování národů, tedy od 2. pol. 3. stol. po počátek 5. stol. W. Jobst (1975, 85-86) klade těžiště jejich výskytu do 1. poloviny 4. stol., zatímco J. Tejral (1986, 207) hodnotí tyto nově se objevující varianty spon jako cizorodé formy přechodného horizontu C3/D1. Je možné, že mají vztah k dvojdílným samostřílovým sponám s podvázanou nožkou se spodním vinutím, které se vyvinuly v jihoruských stepích a staly se typickým znakem pozdní černjachovské kultury (Peškař 1972a, 115; Tejral 1986, 189-192; Magomedov 2001, 67-68). Ojediněle se totiž typ samostřílové spony s pevným zachycovačem objeví i na pohřebištích kultury

105

Černjachov-Sîntana de Mureş v Rumunsku – např. Fîntînele (Marinescu-Gaiu 1975, 139, Abb. 4:B/1-2). Z těchto východních oblastí pak mohly být přineseny také do Zlechova. Do výčtu zlechovských spon je nutno ještě přidat dva železné fragmenty, tenký páskový lučík blíže neurčitelného typu spony z obj. 109/65 (Tab. 71:1) a zlomek spodního vinutí s částí jehly z povrchového sběru (Tab. 133:1). 7.3.4. Jehlice Běžným typem germánského šperku jsou kovové jehlice s různě zdobenými hlavicemi (Beckmann 1966). V drtivé většině se jedná o malé tenké jehličky s ohnutým horním koncem (Hackennadel). Ohnutí jehlic je praktickou záležitostí, protože díky této úpravě lépe drží v látce. Dvě takové jehlice pochází také ze Zlechova – železná z chaty 89/64 (obr. 24:9, Tab. 52:5) a bronzová z obj. 89/65 (obr. 24:10, Tab. 66:1). Odpovídají IX Beckmannově skupině, pravděpodobně typu 129-130, jejichž největší výskyt je zaznamenán v mladší době římské (Beckmann 1966, 44, 52, Taf. 4). Podobné bronzové jehličky se zahnutou hlavičkou se našly na sídlišti v Uherském Brodě a v chatě VII z Mikulčic (Zeman 1999, 153, Tab. 113:3-6), na sídlišti ve Vlčnově-Dolním Němčí (Zeman 1999, 154, Tab. 91:3), v chatě 529 z Havřic (Geisler-Kohoutek 1997, 117) nebo v chatě 39 z Veľkého Mederu (Varsik 1998, Tab. 9:5). Časté jsou také v inventáři žárových hrobů, např. nález z hrobu 9 z Abrahámu (Kolník 1973, 366, tab. VI:7) nebo z hrobu 193 z Kostelce na Hané (Zeman 1961, 261, obr. 41 B/a). J. Zeman (ibid. 261) je klasifikuje jako typický znak ženských hrobů. Kromě nich pochází ze Zlechova ještě další 2 jehlice, bronzová z obj. 5/68 (Tab. 109:1) a železná z povrchové vrstvy z roku 1966 (Tab. 133:9), které není možné blíže zařadit, protože mají odlomenou hlavičku. 7.3.5. Náramek Poměrně ojedinělým sídlištním nálezem je rozlomený železný kruhový náramek z jednoduchého tyčinkovitého drátu s přesahujícími ovinutými konci z obj. 2/69 (obr. 24:13, Tab. 120:5). Stejné náramky pocházejí ze sídlišť pozdní doby římské v Maiersch (Pollak 1980, Taf. 59:33), Prešova (Budinský-Krička 1963, 32, obr. 7, tab. 7:12), Michalovců-Hrádku (Budinský-Krička 1963, 32, obr. 24:1) a Nitry-Párovských Hájů (Pieta-Ruttkay 1986, 191192, obr. 80:1) anebo je najdeme v pozdních germánských žárových hrobech 203 a 388 z Kostelce na Hané (Zeman 1961, obr. 46A/c, 72C/a), v hrobě 1 z Velkých Hostěrádek (Peškař-Ludikovský 1978, obr. 4:6), v hrobě 6 z Abrahámu (Kolník 1973, 380, obr. 27:29, tab. V:5) a v kostrovém hrobě z počáteční fáze doby stěhování národů ve Vícemilicích 106

(Červinka 1936, 122, obr. 25:4). Početně hojně zastoupeny jsou náramky tohoto typu na pozdních provinciálních pohřebištích ze 4. století – např. Lauriacum (Kloiber 1962, Taf. XII:Grab 3:1, XVIII:Grab 34:2-3), Ságvár (Burger 1966, 127, Fig. 116:275/2b), Somogyszil (Burger 1979, 107, Taf. 23:133/3) a Intercisa (Vágó-Bóna 1976, 222, Taf. 12:962/2) a v sídelních vrstvách podunajských kastelů – např. Carnuntum, kde je tento náramek datován do 2. stol. – 1. pol. 3. stol. (Adler-Schmelzenbarth 1991, 296, Abb. 771). O oblibě náramků s ovinutými konci v provinciálním prostředí svědčí i jejich přítomnost v hromadných pokladech šperků v Pannonii, ukrytých v neklidných válečných letech 2. pol. 2. století (Facsády 1994, Fig. 2-5). Stejné náramky však můžeme najít také na pohřebištích černjachovské kultury (Marinescu-Gaiu 1975, 140, Abb. 2:7, 9; Bogdanova-Guščina-Loboda 1976, 144, Ris. 6:51, 55, 7:30, 8:20, 10:41), v sarmatských hrobech doby římské (Vaday 1989, Taf. 118:350/11, 157:424/2-3) nebo v hrobech z dáckého prostředí (Petolescu-Onea 1973, Fig. 4:1-2, 9:5). I přes skutečnost, že se tento typ kovového šperku objevuje často na lokalitách z mladší a pozdní doby římské, musíme konstatovat, že není příliš chronologicky citlivý. Téměř v nezměněné podobě se tyto náramky vyskytují od pozdní doby laténské po stěhování národů. 7.3.6. Opaskové přezky V inventáři chaty 4/69 bez kůlové konstrukce, která sloužila i jako hřebenářská dílna se našly 2 opaskové přezky se ztluštělým rámečkem a obdélníkovitými úchytnými destičkami se čtyřmi nýty. První z nich je bronzová, má kruhový tvar rámečku a masivní dlouhý zahnutý, přes rámeček přesahující jazýček (obr. 22:5, Tab. 125:1). Tyto exempláře shrnula R. MadydaLegutko (1986, 67, Taf. 20) do své skupiny H, typ 27 a řadí je spíše k součástem mužského oděvu, přičemž některé jednotlivé nálezy této řady plnily funkci spínadel obuvi (ibid. 75, 89). Nejbližší sídlištní analogii ke zlechovskému kusu najdeme na hradisku Oberleiserberg (Tejral 1990, 72, Abb. 19:3), dále potom v závěrečném sídelním horizontu římského kastelu Intercissa (Alföldi et al 1957, 462, Abb. 104:2) nebo dokonce až v Podněpří – na nížinném sídlišti Kapulivka, na němž se mísí substrát pozdní černjachovské kultury se stepní alanskou kulturou Severního Kavkazu (Rutkivska 1970, 200-201, Ris. 5:3-4) nebo na sídlišti Chochlovo (Kropotkin-Oblomskij 1991, 83, Ris. 4:2-3). Častěji bývají tyto přezky obsahem hrobů na mohylnících a pohřebištích kultury Černjachov-Sîntana de Mureş (Berezovec-Petrov 1960, Ris. 11:2-3; Symonovič 1960a, Tabl. XIV:5, 9; Petrov 1964, Ris. 12:20-27; MitreaPreda 1966, Fig. 104:3; Ioniţa 1966, Fig. 35:16; Kravčenko 1967, Tabl. X:4; Rikman 1967a, Ris. 38:2, 7-8, Ajbabin 1984, Ris. 5:9, 12, 17; Palade 1986, R76b:18-19), dobrodzieńské 107

skupiny (Szczedrzyk - Szydłowski 1974, Tabl. VII:c; Dobrodzień-Rędzina - Szydłowski 1974, Tabl. XCIX:q, r, t) nebo wielbarské kultury – hroby 285 a 502A v Cecele (Jaskanis 1996, Taf. XXXVI:Grab 285/1, LXII:3, CIII:2). Běžně se objevují také na provinciálních kostrových pohřebištích 4. století (Salamon-Barkóczi 1971, Abb. 7:12; Istvánovits 1993, Abb. 7:2, 12:2). Najdeme je však i v sarmatských hrobech přelomu 4. a 5. století (Vaday 1989, 6869, Taf. 118:350/2, 156:424/3). Železný exemplář má hráněný oválný rámeček trojúhelníkovitého průřezu s krátkým jazýčkem nepřesahujícím přes rámeček (obr. 22:6, Tab. 125:2). Stejně jako předchozí varianta náleží do skupiny H, typ 13 dle R. Madyda-Legutko (1986, 64-65, Taf. 19). Podobné přezky najdeme např. v kostrových hrobech z Brna-Horních Heršpic (Tejral 1999, 209, Abb. 4:6) a Olomouce-Neředína (Kalábek 2005, 213, obr. 3:11), v žárovém hrobě 378 z Kostelce na Hané (Zeman 1961, 256, obr. 70 A/d) nebo na hradisku v Brně-Obřanech (Tejral 1999, 256, Abb. 44:2). Charakteristické jsou zejména pro pohřebiště dobrodzieńské skupiny – např. Żabieniec (Tejral 1986, Abb. 10:3), Dobrodzień-Rędzina (Szydłowski 1974, Tabl. XCVII:r, CLXXII:w, CLXXIII:e) a pro mohylníky černjachovské kultury (Rikman 1967a, 98, Ris. 11:2; Levinskij 1999, 161, Ris. 39:2; Magomedov 2001, 69, Ris. 72:2-3, 7; Petrauskas 2003, Abb. 43b:3, 72:8-10, 75:14; Magomedov-Abašina-Soltis 2003, 64, Ris. 11:6-8). Ojediněle se objeví i na pozdně římských sídlištích v przeworské kultuře - např. Opatów (Tejral 1986, Abb. 10:4) nebo v černjachovské kultuře – např. Kolosovka (Kropotkin-Oblomskij 1991, 83, Ris. 4:4). Setkat se s nimi rovněž můžeme na podunajských provinciálních pohřebištích (Kloiber 1957, Taf. XLVIII:6 a-b, LXXX:5 a-b; Burger 1966, 211, Fig. 104:151/4). Obě popsané opaskové přezky představují jeden z opěrných chronologických bodů horizontu D1 časné etapy stěhování národů nejen ve středním Podunají, ale prakticky v celé střední a východní Evropě (Madyda-Legutko 1986, 72, 89; Tejral 1987, 12; 1988, 230; 1990, 24; 1999, 208). V przeworské kultuře se také objevují až v její pozdní fázi a datují se od konce 4. stol. a do 1. pol. 5. století (Madyda 1977, 378-379, 392). Naopak v černjachovské kultuře se tyto přezky objevují již dříve, od konce 3. století nebo od 2. třetiny 4. století a přetrvávají až na počátek 5. století (Magomedov 2001, 69) nebo dokonce až do poloviny 5. století (Kropotkin-Oblomskij 1991, 83). Není vyloučeno, že zahnuté železné zlomky z obj. 107/65 a 8/68 (Tab. 70:2, 130:2) pocházejí z rámečků opaskových přezek pravděpodobně obdélníkového tvaru.

108

7.3.7. Špachtle V obj. 35/64 byla nalezena drobná bronzová jednostranná špachtle půlkruhovitého průřezu s obdélným tvarem lopatky (obr. 24:8, Tab. 40:1). Stejná špachtle, ovšem čtvercového průřezu s mírně zašpičatělým koncem byla nalezena na germánském sídlišti v Drösingu (Stuppner 1991, 282, Abb. 671). Jde o předmět, který má původ v římskoprovinciálním prostředí. V převážné míře bývají takové nástroje oboustranné, ale máme již dostatek dokladů jednostranných exemplářů. Tvar lopatky bývá většinou protáhle oválný až lžičkovitý, zatímco druhý konec je zaoblený, výjimečně zahrocený (Finogenova 1967, 152, Ris. 2:1-32; Gregl 1982, 190-192, Tabl. 10; Künzl 1984, 171, Taf. 19-21; Riha 1986, 77-78, Taf. 54-55). Téměř identickou analogii k našemu exempláři tak na území římských provincií najdeme v Sýrii, v údolí Eufratu (Künzl 1983, 122-123, Abb. 97:6). Dvě podobné špachtle pocházejí i z porýnských kastelů v Augstu a Kaiseraugstu (Riha 1986, 78, Taf. 55:608, 617). Obecně byly tyto špachtle nebo drobné lopatky (lat. spathomela) používány v antickém lékařství, lékárenství a kosmetice k roztírání nejrůznějších přípravků (Künzl 1983, 26; Riha 1986, 80). Stejně tak mohly být součástí osobních toaletních souprav k líčení dam vyšších společenských vrstev nebo malířských souprav k přípravě a míchání barev (Gregl 1982, 183; Künzl 1984, 171). Jejich bližší datování není možné, byly používány v průběhu celé doby římské, zejména v období císařství. Někteří autoři se sice pokoušejí tyto nástroje chronologicky řadit do 1. – 3. století, zároveň však připouštějí, že mohly být používány i později (Finogenova 1967, 161). 7.3.8. Závěsek/zvoneček V chatě 12/68 byl nalezen zlomek bronzového drátu, na němž byl zavěšen drobný polokulovitý předmět vyrobený z bronzového plechu (Tab. 116:1). Zachovala se nám z něj pouze dutá horní část (průměr 1,1 cm) s ouškem. Interpretace jeho funkce je obtížná, neboť se jedná o naprosto ojedinělý kus nemající ve středoevropském barbariku analogii. Je možné, že se jedná o fragment nějakého závěsku. Další možností by bylo označení tohoto předmětu za zbytek zvonečku nebo rolničky (v tom případě nám však chybí srdce zvonečku), které zdobily ženský oděv či opasek nebo koňský postroj (Nowakowski 1988, 133-134). V mnoha případech se jedná o římské výrobky, které získaly oblibu také u barbarů. Jmenovat můžeme např. bronzový zvoneček z hrobu 17 ve Veľkém Cetíně (Cheben-Ruttkayová-Ruttkay 1994, 200, obr. 23:6). Náš exemplář se však více podobá polokulovitým bronzovým zvonečkům, které známe z oblastí černjachovské kultury (Nowakowski 1988, 101, Abb. 20:1-5) nebo 109

dáckého prostředí (ibid., Abb. 20:7). Jejich časové rozpětí se zde pohybuje od 3. stol. do počátku 5. stol. Drobné bronzové zvonečky jsou příznačné také pro sarmatské hroby 2. – 3. století (Vaday 1989, 59-60, Taf. 64:4, 94:4, 102:4, 113:4, 127:3-4). Najdeme je také na pozdních provinciálních pohřebištích ze 4. stol. v Pannonii – např. v hrobě 30 z Majsu

Obr. 24. Zlechov. Přehled drobných předmětů a nástrojů ze sídliště (2-5 sklo, 6, 11, 1516 kost, 7, 9, 12-13,19-27 železo, 8, 10 bronz, 14 zvířecí zub, 17-18 paroh).

110

(Burger 1972, 71, 29. kép.:30/12-13), v hrobě 15 ze Szentendre (Maróti-Topál 1980, 104, 6 tábla:3-4) nebo na pohřebišti v Keszthely (Sági 1981, 40, 44, Abb. 24:2, 27:2), kde i přesto, že mají zvonkovitý tvar jsou interpretovány jako závěsky nebo náušnice. 7.3.9. Šipka Jediný doklad výzbroje představuje ve Zlechově plochá železná listovitá šipka ze zásypu chaty 46/67 (obr. 24:7, Tab. 103:1). Podle rozměrů (délka kolem 5 cm) a železného trnu pro nasazení na ratiště se nepochybně jedná o hrot šípu. S výjimkou mečů nebo hrotů kopí

jsou

nálezy

zbraní

na

germánských

lokalitách

ojedinělou

záležitostí.

Geograficky nejbližšími příklady jsou nálezy z povrchových sběrů na dolnorakouských lokalitách. Tři exempláře shodného typu železných šipek pochází z barbarika, z germánských sídlišť. Jedna se našla na sídlišti v Bernhardsthalu (Adler-Nebehay 1989, 218, Abb. 844), které je datováno od 2. stol. do konce 4. století. Další dvě šipky pochází ze sídliště z pozdní doby římské v Ringelsdorfu (Stuppner 1989, 261, Abb. 1443; 1992, 524, Abb. 944), které jsou autorem dávány již do souvislosti s ostatními kovovými nálezy 5. století na této lokalitě. Jiné 2 příklady listovitých šipek známe také z římské strany dolnorakouského toku Dunaje, z Purgstallu (Rausch 1990, 247, Abb. 1114) a z Petzelsdorfu (Rausch 1993, 753, Abb. 765). Ojediněle se s železnými listovitými šipkami můžeme setkat také na pozdně římských sídlištích černjachovské kultury v Podněpří – příkladem může být sídliště NovoAleksandrovka (Symonovič 1975, 211, Ris. 7:18) nebo v Moldávii – např. v chatě 2 v Delakeu (Rikman 1967b, 172, Ris. 8:5). Jiné analogie potom najdeme v kostrových hrobech doby stěhování národů. Listovitý hrot šípu se našel ve výbavě hrobu 13 na pohřebišti v Grafenwörthu (Lippert 1968, 39, Taf. II:7), spolu s oválnou železnou přezkou se ztluštělým rámečkem hřebenem s omegovitou rukojetí typu Thomas III. Tyto nálezy datují hrobový celek do období kolem roku 400 a krátce po něm (Lippert 1968, 45). Také v bohatém velmožském hrobě z poloviny 5. století z Blučiny se kromě čtyř trojbřitých šipek nacházely i 4 železné listovité šipky s řapem, které byly uloženy pohromadě v nějakém koženém váčku (Tihelka 1963, 488, obr. 10:11-14; Tejral 1982, 152-153, obr. 56:2, 7, 13). S prostými listovitými šipkami s trnem se setkáme i v kostrových hrobech Gepidů v Maďarsku ze 2. poloviny 4. století až první poloviny 5. století – např. hrob 57 v Szentes-Kökényzus, který obsahoval 6 trojbřitých a 5 listovitých šipek (Csallány 1961, Taf. XII:8-9, 11) nebo hrob 5 z Marosveresmartu (Csallány 1961, Taf. CCXXXV:7-9).

111

Hroty šípů jsou dále dobře sledovatelné také na římských vojenských kastelech na limitu. Šipky římské armády jsou však převážně trojboké (Zanier 1988), ploché listovité šipky jsou v menšině. Zlechovský exemplář se nejvíce blíží typu SA B I 2 třídění šipek podle N. Gudei (1994, 85, Abb. 5) na základě nálezů z kastelů západodáckého limitu (provincie Dacia Porollissensis). Podle chronologie zbraní z kastelu Buciumi datuje tento typ listovitých šipek do jeho závěrečné fáze, do let 250-275 (Gudea 1994, 86-87, Abb.7). Obecně lze tedy konstatovat, že listovitý typ šipek s trnem se v archeologických situacích objevuje ve větší míře až od mladší doby římské, přičemž jejich původ je možné hledat někde ve stepích centrální Asie (Šlajsna 2005, 83). Tyto šipky patřily jak do výzbroje Germánů, tak římské armády. Jednalo se spíše o menšinový typ zbraně, častěji se používaly šipky trojboké. Na přelomu doby římské a doby stěhování národů se luk u Germánů postupně uplatnil jako zbraň vojenská než lovecká a lučištníci tvořili v této době nepostradatelnou složku v gótském vojsku (Šlajsna 2005, 44-45). Interpretace výskytu šipky v zásypu chaty ze Zlechova není jednoduchá. Nález jednotlivé šipky ještě nemusí být konkrétním dokladem boje, neboť se stejně dobře mohlo jednat o zapomenutou část výzbroje místního germánského bojovníka. Z hlediska chronologického jsou tyto předměty málo citlivé, většinou jsou datovány v souladu s dalším inventářem konkrétního archeologického kontextu. 7.3.10. Nože Ze zlechovského sídliště pochází celkem 25 ks železných nožů nebo jejich zlomků. Téměř výhradně se jedná o jednoduché jednostranné řezné nástroje s trnem pro zaražení do dřevěné nebo parohové rukojeti (obr. 24:20, Tab. 52:3, 61:2, 90:2, 97:16, 110:4, 117:2, 119:23, 129:3-4, 130:4-7, 133:2-5). Délka jejich čepele se pohybuje od 6,5 cm do 12 cm. Menší rozdíly mezi jednotlivými exempláři lze pozorovat u odsazení čepele od trnu, které je většinou šikmé, méně často kolmé nebo zaoblené. Kromě dlouhodobého působení koroze lze viditelné poškození pozorovat na noži z obj. 117/65, který byl ohnutý do tvaru písmene L (Tab. 130:5). Od ostatních se zřetelně odlišuje zlomek nože z chaty 2/64 (Tab. 34:1). Tento nůž má krátkou odsazenou čepel a rovnou širokou železnou rukojeť, která byla pravděpodobně původně obložena ozdobnou střenkou. Obdobný celý exemplář se našel např. v Carnuntu (Farka-Winter 1980, 498, Abb. 505). Třídění germánských nožů do skupin podle tvaru rukojeti vypracované např. A. von Müllerem (1957, 45-48) dnes již pozbývá své smysluplnosti. Jak se s rostoucím nálezovým

112

fondem ukazuje, jednotlivé typy nožů jsou zcela průběžným tvarem bez chronologické citlivosti. 7.3.11. Hroty Po nožích tvoří nejpočetnější typ železných nástrojů ve Zlechově různé tvary hrotů, kterých se našlo celkem 9 kusů. Chronologicky výrazným zástupcem je tyčinkovitý zahrocený předmět se široce roztepaným týlem a očkem k zavěšení z obj. 112/65, jehož délka činí 17,4 cm (obr. 22:2, Tab. 63:13) a je povětšinou interpretován buď jako rydlo nebo jako pilník. Nejčastější výskyt těchto předmětů zaznamenáváme v pozdní przeworské kultuře – na pohřebištích dobrodzieńské skupiny, na jejímž území by mohly mít svůj původ (Szydłowski 1974, 133, Tabl. CLI:a; 1977, 103, Abb. 2:a-c, e; Zotz 1935, 12, Abb. 7:3). Delší exemplář se štíhlejším týlem se našel i v hrobě 169 v Kostelci na Hané (Zeman 1961, obr. 34:B/b). Ojediněle se vyskytnou i na sídlišti, např. v obj. 180/95 v Nitře-Párovských Hájích (PietaRuttkay 1997, 147, Abb. 6:1, 4) nebo na Oberleiserbergu (Szydłowski 1977, 103). Nálezy těchto železných nástrojů jsou datovány do doby okolo roku 400 (Tejral 1975, 66; 1982, 21). Další jednostranné tyčinkovité železné hroty pochází z obj. 35/64 (Tab. 40:9), 42/67 (Tab. 99:4), 11/68 (Tab. 113:3) a z povrchového sběru. Posledně jmenovaný je poněkud masivnější s čtvercovým průřezem (Tab. 133:9). Zbylé železné hroty ze Zlechova jsou prosté oboustranné exempláře, které pocházejí z obj. 11/66, 33/67 a 6/69 (obr. 24:22-23, Tab. 73:1, 97:14-15, 127:1). Jednoduchý oboustranný hrot se našel také v inventáři pozdně římské chaty VII v Mikulčicích (Zeman 1999, 161, Tab. 113:10). Jeden z hrotů z depotu 33/67 je ve středové části profilovaný horizontálními rýžkami. Jeden z konců těchto nástrojů přitom sloužil svému pracovnímu účelu, zatímco na druhém ostrém konci byla pravděpodobně nasazena kostěná, parohová nebo dřevěná rukojeť. 7.3.12. Ostatní Pilník. Železný tyčinkovitý nástroj s žebrovanou pracovní částí a dlouhým trnem pro nasazení parohové nebo dřevěné rukojeti z obj. 7/69 byl nejspíše používán jako pilník (obr. 24:21, Tab. 128:1). Jeho délka je 8,3 cm, průřez půlkruhovitý. Naprosto stejný kus můžeme najít v depotu z Lozny z doby laténské (2. – 1. stol. př. Kr.), který se nachází v geto-dáckém prostředí a který měl prohnutou parohovou rukojeť zdobenou několika koncentrickými kroužky (Teodor 1980, 137, Abb. 9:2). Obecně je datování těchto předmětů problematické, odpovídá celkovému pozdně římskému inventáři objektu.

113

Poříz. V obj. 6/68 byl kromě jiných železných nástrojů nalezen také plochý listovitý plát s otvory na každém konci, v nichž byly nejspíše zasazeny rukojeti (obr. 24:19, Tab. 107:8). Tento nástroj můžeme s největší pravděpodobností označit za poříz. Analogický exemplář pochází z povrchového sběru na sídlišti z mladší až pozdní doby římské ve Vlčnově-Dolním Němčí. Tento nožovitý nástroj byl oble prohnutý s odsazenými okraji a zeslabenou střední částí (Zeman 1999, 161, Tab. 82:8). Hák. K doposud málo popsaným náčiním z germánských sídlišť náleží železný předmět z obj. 87/64. Jde o hák se dvěmi rameny z tyčinkovitého drátu, jejichž překroucením vzniklo uprostřed velké ucho k zavěšení (obr. 24:25, Tab. 48:16). Je možné pouze spekulovat, zda se jedná např. o hák k zavěšení a sušení masa nebo o nějaký pomocný řemeslný nástroj. Kovadlinka. Malá železná kovadlinka se našla v inventáři výrobního objektu 11/68. Na jednom konci má zahrocený trn, kterým byla nejspíše zaražena do dřevěného špalíku (Tab. 113:2). Vzhledem k jejím rozměrům na ní mohly být upravovány drobné bronzové výrobky s důrazem na detailní zpracování. Tuto funkční interpretaci podporuje celkový výrobní charakter objektu s doklady kovolitectví. Ocílka (?). V inventáři chaty 9/68 byl nalezen zlomek masivního železného zahnutého očka nepravidelně oválného průřezu (obr. 24:12, Tab. 110:3), který by bylo možno interpretovat jako ocílku. Podle třídění ocílek przeworské kultury A. Kokowského, které vychází jednak z tvaru očka a jednak z tvaru zakončení tyčinky ocílky, by bylo možno náš exemplář zařadit pouze obecně k typu IA1 nebo IA3 (Kokowski 1985, 109, 114, Stich 1). Tyto tyčinkovité ocílky s asymetricky nebo symetricky tvarovaným očkem jsou autorem typologie datovány v rozmezí od stupňů B2/C1 až po C2, přičemž těžiště jejich výskytu náleží do stupně C1 mladší doby římské (Kokowski 1985, 114, 116-117, 119-120). Také H. Machajewski (2007, 91, Tabl. III:11) datuje tento typ ocílek do mladší až pozdní doby římské, do fáze C1b-C2. Naproti tomu M. Jonakowski (1996, 96-97) je přesvědčen o jejich chronologickém zařazení mezi stupni B1b – C1a. V návaznosti na K. Godłowského mluví o zániku tradice křesání ohně pomocí tyčinkovitých ocílek nejpozději na přelomu 3. a 4. století, neboť na pohřebištích dobrodzieńského typu a v časném středověku vystupují již ocílky kąbłakowe (Jonakowski 1996, 100). Ocílky byly nošeny na poutku na opasku a používány buď řemeslníky pro zažehnutí ohně pracovní pece nebo patřily k základní výbavě bojovníků k rozdělání ohně na válečných taženích (Kokowski 1985, 125). Stejné ocílky je možno nalézt nejen v Polsku, ale také ve východoslovenské skupině pozdní przeworské kultury – např. v Nižné Myšľi (BérešLamiová-Schmiedlová-Olexa 1991, 172-173, Tab. I:7) nebo třeba v oblastech kultury Sîntana de Mureş, jak na pohřebištích, např. Băiceni, Mătăsaru a Tîrgşor (Ioniţa 1966, 218, Fig. 21:4114

6) nebo v hrobě 15 z Mogoşani (Diaconu 1969, 369, Abb. 4:3), tak na sídlištích – např. v chatě 2 v Delakeu (Rikman 1967b, 175, Ris. 8:3,6); všechny jsou datovány do 4. století. Běžné jsou také na provinciálních pohřebištích ze 4. století v Pannonii (Burger 1972, 27. kép.:24/8, 28. kép.:26/4, 33. kép.:47/4, 45. kép.:8-9; Sági 1981, Abb. 2:5, 8, 6:7-8, 7:11, 33:2, 13). Vzhledem ke skutečnosti, že železný předmět z obj. 9/68 nemáme zachován kompletní není jeho interpretace jako ocílky stoprocentní. Stejně zahnutým masivním očkem byly vybaveny také například vinařské nože (Pohanka 1986, 214-216, Taf. 40) nebo specializované nože určené k ořezávání a osekávání větví listnatých stromů pro krmení dobytka (Futterschneidemesser), které se vyskytují převážně v podunajských provinciích Noricum a Pannonie a jejich nálezy jsou datovány výhradně do pozdní doby římské (Pohanka 1986, 264267, Taf. 50). Jako ocílka nebo břitva (?) by mohl být interpretován předmět střechovitého tvaru ze železného plechu z obj. 11/68 (Tab. 113:1). Čepelka. Z nějakého drobného nástroje pochází štíhlá listovitá čepelka s ostřím na obou stranách a očkem z obj. 72/64 (Tab. 46:1). Násadka. Drobná železná trubička z obj. 3/64 (Tab. 35:10) mohla tvořit jakousi násadku nebo obložení rukojeti z organického materiálu nebo by se mohlo jednat o tulejku šipky. Hřebíky. Železné hřebíky se střechovitou hlavičkou z chaty 89/64 (Tab. 52:6) a obj. 6/68 (obr. 24:24, Tab. 107:9) a hřebík s plochou hlavičkou z hliníku 42/67 (Tab. 99:3) představují spojovacími prvky nějaké stavební konstrukce. Jiným typem bude malý bronzový hřebík se širokou hlavicí z chaty 16/68 (Tab. 117:1), který by mohl dobře sloužit spíše jako ozdobný nýt opasku či jiného řemení. Kulička. Malá rozprasklá železná kulička o průměru 1,5 cm pochází z obj. 23/67. Jen stěží lze určit k jakému sloužila účelu. Neurčitelné zlomky. Zbylé železné předměty ze sídliště ve Zlechově nelze funkčně zařadit. Jedná se o 31 ks různých tyčinkovitých zlomků nebo kruhových a obdélných fragmentů železného plechu a 15 ks zlomků bronzového plechu bez vypovídací hodnoty (Tab. 40:8, 56:3-4, 59:3-4, 70:3-4, 99:1-2, 5, 113:4-5, 8, 120:6-10, 125:3-6, 129:1-4, 130:2, 133:6-7, 1012). 7.3.13. Polotovary Kromě již zmíněného polotovaru spony s obdélníkovou nožkou z finální fáze výrobního procesu z objektu 68/66 (viz. kap. 7.3.3.) je výroba kovových předmětů na sídlišti 115

ve Zlechově doložena dalšími čtyřmi exempláři polotovarů. Připravená bronzová surovina ve tvaru masivního válečku byla nalezena v inventáři hliníku 35/64 (Tab 40:7). Z chat 89/64 a 53/65 zase pochází zpracovaná železná hmota upravená do podoby klínků (Tab. 52:4, 56:5). Výsledkem další fáze výrobního procesu železných nástrojů je polotovar ve formě masivní obloukovité tyčinky z obj. 79/65 (Tab. 64:1), která je již připravena pro kovářské zpracování a vykování do konečné podoby předmětu. 7.3.14. Bronzové slitky Kovolitecká výroba je ve Zlechově dokumentována několika nevýraznými zlomky bronzových slitků (celkem 4 ks). Tyto drobné nepravidelně formované hrudky bronzoviny pocházejí po jednom z obj. 72/64 (Tab. 46:2) a 2/69; 2 kusy se našly v polyfunkčním výrobním objektu 11/68 (Tab. 113:6-7), v němž je kromě kovolitectví doložena také hrnčířská výroba. 7.3.15. Železná struska Ze Zlechova pochází celkem cca 82 ks železné strusky (přesné číslo není možné stanovit, protože některé kusy jsou natolik rozdrolené, že není jasný jejich původní počet). Jejich velikost se pohybuje od drobných úlomků po velké kusy o rozměrech až 20x20 cm (Tab. 127:2). Byly obsaženy jak ve výplni chat, tak výrobních objektů, v odpadních jamách i hlinících; několik exemplářů pochází také z povrchové vrstvy sídliště. Na základě provedené metalografické, chemické a fázové analýzy vybraného souboru železných strusek (viz. kap. 8.4.) byla zjištěna vysoká chemická heterogenita strusek ze Zlechova s minimálním obsahem síry, zato s vysokým obsahem oxidu fosforečného. Vyplývá z toho, že strusky pocházejí ze zpracování železa v pecích vytápěných dřevěným uhlím, neobsahujícím síru. Přímá výroba železa byla uskutečňována ze železných rud s vysokým obsahem fosforu. Nalezená železné strusky pocházejí jak z procesu přímé výroby železa z rud, tak z redukčního pochodu a z odpadu po zkujňování surového železa a jeho kovářském zpracování. Podobné výsledky byly dosaženy archeometalurgickým rozborem nálezů železné strusky z východoslovenského sídliště v Nižné Myšľe, kde se železo rovněž vyrábělo redukcí bahněné železné rudy dřevěným uhlím v malých šachtových pecích (Mihok 1991, 195). 7.4. Mince (J. Militký) K hmotnému inventáři germánské osady ve Zlechově patří také dvě římské mince, které byly objeveny ve výplních zahloubených hospodářských objektů 107/65 (č. 1) a 80/65

116

(č. 2). Pouze první z nich byla doposud stručně zmíněna v literatuře (Hrubý 1967, 654; Droberjar 2002, 383). Objekt 107/65 (i.č. 202 704): Řím-císařství, Hadrianus (117–138), mincovna: „Roma“, AE stříbrem plátovaný denár (suberát), „125–128“ Av.: [HADRIA]NVS-AVG[VSTVS], ověnčená hlava Hadriana doprava Rv.: [COS-III], orel na blesku s roztaženými křídly čelně s hlavou doleva Lit.: RIC 2, 361, č. 191(c); BMC RE 3, 294, jako č. 442, jako Pl. 55:6. 1. 2,445 g; 19,0/18,1 mm; 6 h; místy prosvítá AE jádro

Objekt 80/65 (i.č. 202 418): Neurčený panovník (asi 4. století ?), AE mince, blíže neurčitelná Av.: opis i obraz nečitelný Rv.: opis i obraz nečitelný 2. 0,405 g; 15,1/15,5 mm

Mince č. 1 (obr. 24:1, Tab. 70:1) je dosti otřelá, přesto se ji však podařilo přesně určit, resp. podařilo se identifikovat její předlohu raženou ve stříbře. Nálezový exemplář má „bronzové“ 1 jádro plátované stříbrem - jde o tzv. suberát 2, tedy ve své podstatě falešnou minci, určenou k oklamání příjemce. Stříbrné předlohy denáru tohoto typu byly raženy v Římě, kde však byl ražen nálezový suberát není jasné. Otázka původu suberátních mincí obecně je značně složitá. Kromě pokoutních falzátorských dílen totiž mohly být tyto ražby vyráběny i přímo v římské mincovně. Zde se mohlo jednat rovněž o paralelní falzátorskou činnost jednotlivců za pomoci oficiálních razidel, ale také o „oficiální“ ražbu pro specifické účely. Výtečný styl a provedení řady suberátů naznačuje, že alespoň část jejich produkce může pocházet skutečně přímo z mincovny v Římě. 3 Jedním z důvodů jejich „oficiální“ ražby mohla být snaha o záměrné klamání odběratelů těchto mincí v barbariku, kde se dala předpokládat menší schopnost jejich odlišení od kvalitních stříbrných emisí. Pro české země zatím podrobnější zmapování četnosti výskytu suberátů a jejich úlohy postrádáme. Zajímavá 1

Přesné složení kovu zatím nebylo analyzováno. Výroba suberátů je početně dokumentována již v mincovnictví antického Řecka. Značného rozšíření dosáhla ve střední Evropě u Keltů, kteří vyráběli plátované zlaté i stříbrné mince. V římském mincovnictví jsou suberáty známy již z období republiky, značné rozšíření však dosáhly ve 2. polovině 1. až 2. století, setkáváme se s nimi však i na denárech z průběhu 1. třetiny 3. století. 3 Je zřejmé, že suberáty je nutné posuzovat individuálně, neboť prostředí jejich vzniku mohlo být paralelně různorodé. V případě exempláře ze Zlechova, vzhledem k jeho špatné zachovalosti, nelze se již k prostředí jeho vzniku nelze vyjádřit. 2

117

je však jejich koncentrace na sídlišti Jakuszowice v Malopolsku, kde byly mezi 109 objevenými ražbami zastoupeny 26 exempláři (Bursche 1997). Právě příklad tohoto sídliště by mohl být náznakem jednoho z možných vysvětlení důvodů jejich produkce. Suberáty máme doloženy také na sídlišti v Nitře-Párovských Hájích, kde se v pozdně římském objektu 70/94 našly 3 bronzové exempláře císařů Traiana a Antonia Pia (Pieta-Ruttkay 1997, 147, Abb. 5). Suberátní denár ze Zlechova je značně otřelý, stříbrné plátování na značné části povrchu chybí a lze tedy předpokládat, že mince byla dlouho v oběhu. Tuto skutečnost potvrzuje také místo jejího nálezu ve výplni objektu 107/65, datovaném archeologicky do průběhu 4. století. Můžeme tedy předpokládat, že ražba mohla být ztracena někdy v průběhu 4. století. Jde tedy o jeden z dalších z dokladů velmi dlouhého oběhu římských mincí. Bronzová mince č. 2 (Tab. 65:1) je zachována velice špatně a je tedy prakticky neurčitelná. 4 Pouze podle materiálu a průměru lze hypoteticky uvažovat její dataci do 4. století, avšak bez větší záruky. Pokud je tento předpoklad správný, ražba by byla chronologicky

daleko

blíže

době

existence

prozkoumaného

sídliště.

Teoretickou

numismatickou dataci nepřímo potvrzuje nálezové prostředí - nálezy z výplně objektu lze datovat do 4. století. Kromě zde prezentovaných mincí je z obce Zlechov znám ještě jeden další starší nález římské mince. Šlo o malý bronz Constantina I. (306–337) objevený před rokem 1890 „U Velehradu“ 5 (Pochitonov 1955, 278, č. 1250). Je zajímavé, že i tato mince souvisí s horizontem 4. století, není však jasné, jestli i ona byla nalezena v areálu případného dalšího soudobého sídliště. Závěrem je nutné konstatovat, že za současného stavu poznání nelze stanovit, jak intenzivně jsou římské mince ve skutečnosti zastoupeny na zlechovském sídlišti. V době provádění výzkumu ještě nebyly k dispozici detektory kovů a tak skutečný počet mincí a také dalších kovových předmětů teoreticky zastoupených na zkoumané ploše mohl být výrazně vyšší. V budoucnu by jistě bylo velmi vhodné i tuto lokalitu povrchově zkoumat pomocí detektorů kovů a pokusit se tak získat nové nálezy, které by mj. detailněji objasnily intenzitu a úlohu importu římských mincí na této osadě.

4

Mince značně utrpěla necitlivou konzervací. Trať „U Velehradu“ nelze jednoznačně lokalizovat. Obec Velehrad leží asi 5 km severovýchodně od Zlechova a zkoumané sídliště v trati „Padělky (Močidla)“ leží právě v tomto směru, takže nelze teoreticky vyloučit, že mince mohla být nalezena i přímo v areálu lokality - nelze to však již prokázat. 5

118

7.5. Skleněné předměty 7.5.1. Korálky Oblíbeným druhem šperku u Germánů jsou skleněné korálky. Ve Zlechově se našlo celkem 5 exemplářů. Z hlediska geografického můžeme soudit, že byly vyrobeny v panonských sklářských dílnách (Venclová 2005, 53). Charakteristickým tvarem na pozdně římských lokalitách je modrý polyedrický korálek typu Tempelmann-Maczyńska 126 z kůlové jamky 65/65, která se nacházela v SZ rohu chaty 54/65 (obr. 24:4, Tab. 59:5). Jeho analogie najdeme na sídlištích ve Vlčnově-Dolním Němčí (Zeman 1999, 52, Tab. 33:9), v Olomouci-Slavoníně (obj. 3853 – nepublikovaný výzkum M. Kalábka), v Pobedimi (Kolník 1959, 185, Tab. I:10), v Drösingu (Adler-Jedlicka 1988, 309, Abb. 626; Stuppner 1990a, 237, Abb. 959; 1991, 281, Abb. 646) či v Ringelsdorfu (Stuppner 1990b, 249, Abb. 1155; Allerbauer-Jedlicka 2000, 661, Abb. 787) nebo na hradiscích na Oberleiserbergu (Stuppner 2002a, 307-308, Abb. 8:2-3) a v Heidenstattu u Limberga, odkud pochází dokonce celý náhrdelník složený ze 43 ks polyedrických perel (Pollak 1980, 62, Taf. 36:17), ale i v prostředí římských kastelů (Kuzmová-Kolník-Rajtár 1981, 161, obr. 89:14-15). Dokladem dlouhé obliby tohoto typu perel je přítomnost polyedrického korálku v chatě II v Křepicích, která je datována do stupně B2 (Droberjar 1997, Taf. 47:2) nebo sada 10 korálků v bohatém kostrovém hrobě z Čáčova z přechodného stupně B2/C1 (Pieta 2002b, 346, Abb.1:19-28). Častěji jsou polyedrické korálky zastoupeny na pozdních germánských pohřebištích, najdeme je např. v Kostelci na Hané (Zeman 1961, 250, obr. 30 B/b, 56 A/a, 74 C/c, 78 C/b-c), v bohatém hrobě 13 v Pohořelicích-Nové Vsi (Čižmář 1997, 28, Abb. 3:11), v hrobech 4 a 9 z Abrahámu (Kolník 1973, 379, Tab. IV:3-6; ibid. 383, Tab. VI:6) i v ženském kostrovém hrobě II ze Sládkovičova (Kolník 1980, 328, Taf. CLXV:e). Najít je můžeme ještě i v kostrových hrobech z doby stěhování národů, a to jak staršího horizontu z 2. pol. 5. století – např. v hrobě 32 ze Smolína (Tejral 1982, 137, obr. 48:4), v hrobě 1 z Laa an der Thaya (Tejral 1982, 91, obr. 29:4), nebo hrobě 17 z Vyškova (Tejral 1982, obr. 104:18) tak i mladšího (langobardského) stupně z 1. pol. 6. stol. – např. hrob 6/48 ze Šaratic nebo rozrušené hroby z Velkých Pavlovic (Tejral 1976, 68-69; 1982, 137). Zmíněný přehled tak poněkud rozšiřuje chronologický rámec výskytu polyedrických korálků v barbariku, jenž se podle M. Tempelmann-Maczyńské začíná ve stupni C1a s vrcholem výskytu ve stupni C2 a přežíváním do stupně D (Tempelmann-Maczyńska 1985, 37-38). Častým typem jsou rovněž prosté kruhové korálky typu Tempelmann-Maczyńska 46, často až miniaturních rozměrů stejně jako příklad z tmavě modrého skla z obj. 3/67 (obr. 24:2, 119

Tab. 83:2). Podobné korálky se našly např. na sídlištích v Havřicích a Bojkovicích (Zeman 1999, 52, Tab. 33:14-15) nebo v obj. 132 na sídlišti ve Veľkém Mederu (Varsik 1998, Tab. 48:4-5). Také tyto perly se převážně vyskytují v inventáři žárových hrobů, např. na pohřebištích ve Velkých Hostěrádkách (Peškař-Ludikovský 1978, 23-24, obr. 9:3, 10:7, tab. 3:12, 17), v Kostelci na Hané (Zeman 1961, 249, obr. 37 C/b, 40 B/e, 83 A/b), v Pohořelicích (Čižmář 1997, Abb. 3:18), v Hodoníně (Peškař 1972b, 112, obr. 2:2) nebo v Abrahámu (Kolník 1973, Tab. IV:7-13, V:14, VI:5). Tento typ perel se objevuje již od stupně B2, resp. B2/C1 a většinou přetrvává až do stupně D (Tempelmann-Maczyńska 1985, 31). Přesné datování není možné, protože jednotlivě se objeví i v kostrových hrobech z 2. pol. 5. stol., např. v Černíně nebo ve Znojmě-Oblekovicích (Kovárník 1997, 45-46, Abb. 1:1, 4:4-9). Pro zelený korálek se žlutými oky (tzv. Augenperlen) typu Tempelmann-Maczyńska 208b z obj. 24/67 (obr. 24:3, Tab. 93:1) se mi nepodařilo nalézt ve středním Podunají analogii. Obecně se korálky s jednoduchými oky vyskytují především v hrobových komplexech mladší a pozdní doby římské ze stupňů C2-C3 (Tempelmann-Maczyńska 1985, 48-49). Tmavě hnědočerný spirálovitý korálek válcovitého tvaru z obj. 19/68 (obr. 24:5, Tab. 119:1) patří k typu Tempelmann-Maczyńska 143-144. Tyto nepravidelně odřezané perly s výraznými stopami po vinutí, jež je někdy vyplněno bílou pastou bývají datovány na konec pozdní doby římské (Tempelmann-Maczyńska 1985, 39). Analogický korálek fialové barvy najdeme v bohatém kostrovém hrobě 13 na pohřebišti v Pohořelicích (Čižmář 1997, 28, Abb. 3:15), v tmavomodrém provedení potom na pohřebišti dobrodzieńské skupiny v Olsztyņě (Szydłowski 1974, Tabl. CLXXX:d´). Setkat se s tímto typem perel můžeme nejen ve střední Evropě, ale také daleko na východě, v Rumunsku na pohřebišti v Mogoşani (Diaconu 1969, 389, Abb. 17:4-5), v Moldávii na sídlišti v Budešti (Rikman 1967a, 134, Ris. 47:4), v hrobě 67 na mohylníku Dančeny (Rafalovič 1986, 41, Tabl. XXI:5) a v hrobě 37 na mohylníku Lazo (Levinskij 1999, 150, Ris. 30:5), na Ukrajině v hrobě 37 na mohylníku Gavrilovka (Symonovič 1960a, 216, Tabl. XV:12) nebo až v Podoní, jak ukazuje příklad ze sídliště Zamjatino 8 (Oblomskij 2004, 211, Ris. 26:9), které je datováno v rozmezí od konce 4. stol. až do 1. pol. 5. století. Posledním zlechovským příkladem je drobný zašpičatělý zlomek z černého skla blíže neurčitelného typu korálku z chaty 16/68.

120

7.5.2. Zlomky skleněných nádob Poměrně výjimečně se v sídlištních celcích objevují skleněné nádoby. Stejně tak je tomu i ve Zlechově, kde je jejich přítomnost doložena pouze třemi malými zlomky (Tab. 40:10, 54:7, 61:3). Dva kousky přitom pocházejí z hliníků (obj. 35/64 a 70/65) a jeden je z chaty bez kůlové konstrukce (obj. 33/65). Jedná se o nezdobené fragmenty z výdutí blíže neurčitelných nádob. Sklo je čiré, příp. mírně bíle zamlžené s lehkým nádechem do světle zeleného odstínu. Jednotlivě se zlomky čirého skla našly také na pozdně římském sídlišti v Olomouci-Slavoníně, např. v obj. 2002 (nepublikovaný výzkum M. Kalábka). 7.5.3. Slitky Zajímavým zjištěním je přítomnost slitků skla v sídlištních objektech ze Zlechova. V chatě 4/69 s doloženou hřebenářskou výrobou se našly 4 drobné kousky (Tab. 125:7) a jeden větší pochází z jámy 21/64 (Tab. 36:9). Stejně jako v případě zlomků skleněných nádob je sklo převážně čiré nebo mírně bíle zamlžené, místy s hnědými a černými skvrnami. Uvnitř sklovité hmoty se nachází vzduchové bublinky. Že se v případě zlechovských nálezů nejedná o náhodu, potvrzuje doklad slitku skla v obj. 2422 z Olomouce-Slavonína (nepublikovaný výzkum M. Kalábka). Vzhledem ke skutečnosti, že Germáni sklo nevyráběli (Venclová 2005, 52-53), můžeme zlechovské nálezy slitků interpretovat dvěmi způsoby. Buď se jedná o pokus výroby skla (soudě podle mizivého počtu nálezů i jiných indicií málo pravděpodobný) nebo došlo intenzivním působením ohně k přepálení a deformování některých skleněných předmětů, které se tak dochovaly ve formě slitků. 7.6. Kostěná a parohová industrie 7.6.1. Hřebeny Na sídlišti ve Zlechově je několika dílnami doložena přímá výroba hřebenů. Jedná se výhradně o třídílné hřebeny s omegovitě tvarovanou rukojetí typu Thomas III. Shodu má rovněž v třídění černjachovských hřebenů (Nikitina 1969, 148), podle něhož náleží k typu Nikitina III, který se vyskytuje výhradně v hrobových komplexech 4. století (ibid. 159). J. Tejral (1988, 230) je přímo klasifikuje jako hřebeny černjachovské formy. Vlastních hotových výrobků máme ve Zlechově jen velmi málo. Kompletní hřeben se nedochoval ani jeden. Nejreprezentativnějším dokladem jsou zlomky obou krycích destiček držadla jednoho hřebene zdobené prostými i koncentrickými kroužky se středovou tečkou z chaty 53/65 (obr. 22:7-8, 121

Tab. 56:6-7). Výzdoba ve dvou řadách kopíruje obvod držadla a na rovném středovém pásu je doplněna o motiv dvou velkých a dvou malých kroužků vedle sebe a nad sebou. Analogické hřebeny co do tvaru i charakteru výzdoby najdeme např. v objektu 1 z roku 1974 na pozdně římském sídlišti v Drslavicích (Tejral 1990, 24-25, Abb. 12:1; 1999, 247, Abb. 36:1), na polykulturních sídlištích v Modré (Vaškových 2006, 165, obr. 4) nebo v Dobrčicích (Schenk 2005, 269, obr. 2), na hradisku Oberleiserberg (Pollak 1999, 212, Taf. 3:1), na germánském sídlišti v Pannonii v Ózdu (Párducz-Korek 1959, 163-164, Taf. 3:6) nebo na mohylnících v Černjachově (Petrov 1964a, 110, Ris. 13:5) a Kosanovu (Petrauskas 2003, 334, Abb. 65a:3). Obdobné typy hřebenů najdeme také v římských provinciích - v Pannonii např. v Brigetiu (Bíró 2002, 50, Fig. 102, 136) a v Tokodu (Bíró 2002, 55, Fig. 133) nebo v Horní Moesii na lokalitě Trajanov most (Pontes) – Petković 1995, 65, T. IX:4. V Horní Moesii jde o typ Petković VII, var. 2, který je zde datován do poslední čtvrtiny 4. stol. a do 1. pol. 5. stol. (Petković 1995, 27, 110, tab. 13b). Zbylé doklady hřebenů ze Zlechova představují pouze fragmenty středových destiček s částmi vyřezaných zubů, které se rozlomily většinou v místě prvního nebo druhého nýtu. Dva zlomky pocházejí z chaty 53/65 (Tab. 56:8-9), tedy ze stejného objektu jako zdobené držadlo; další byly nalezeny v chatě 89/64 (Tab. 52:11), v hliníku 35/64 (Tab. 43:6) a v jámě 11/69 (obr. 24:18, Tab. 127:8) – na tomto kusu se dokonce zachovala dvojice železných nýtů. Několik drobných zlomků se našlo také mezi polotovary z dílny 70/64, a to okrajový zlomek středové části držadla s provrtem, 2 zesílené koncové zuby hřebene a 2 zuby ze středové části (Tab. 45:15-20, 29). Pravděpodobně i všechny tyto zlomky pocházejí ze jednotného typu hřebenů na lokalitě, tedy z exemplářů s omegovitou rukojetí. Parohové hřebeny s omegovitou rukojetí, ornamentované rytými kroužky se středovou tečkou představují výrazný fenomén přechodného horizontu kolem roku 400 (Tejral 1982, 26; Zeman 2001, 119-120, obr. 6:16:25). Do středního Podunají byly přineseny východogótským migračním proudem z jižního Ruska a Přičernomoří přes pannonské provincie (Thomas 1960, 113-114; Bíró 2002, 49-50, 55). Jejich výskyt po Evropě zatím není příliš hojný, v průběhu 5. století však pronikly daleko na západ do Akvitánie a severním směrem až do Skandinávie (Kazanski-Lapart 1995). 7.6.2. Závěsky Pyramidové závěsky. Poměrně charakteristickou ozdobou v pozdní době římské jsou parohové pyramidové závěsky zdobené různým počtem koncentrických kroužků. Ve 122

Zlechově se našly dva takové amulety. První pochází z obj. 60/64 (obr. 22:11, Tab. 37:4). Je vyrobený z jeleního parohu ve tvaru čtyřbokého jehlanu s téměř čtvercovou základnou. Jeho hrany jsou zbroušeny, povrch ploch je ohlazený a ve špičce jehlanu je vysoustružený otvor k zavěšení. Na každém ze čtyř boků je nad sebou řada tří ozdobných kružnic o průměru přibližně 5,57 mm s drobným kroužkem ve středu této kružnice. Druhý závěsek pochází z hřebenářské dílny 3/69 (obr. 22:12, Tab. 122:2). Je rovněž vyroben z parohu jelena evropského. Na rozdíl od předešlého je však upraven zhruba do tvaru komolého čtyřbokého jehlanu; paroh je příčně odseknut na bazálním i apikálním konci, v podélném směru je pak seříznut ze čtyř stran. Jeho hrany jsou zbroušeny, povrch je ohlazen užíváním. Na každé ze čtyř bočních stran se nachází podélná řada 5-6 ozdobných prvků – soustředných kružnic (poloměr jednoho ozdobného prvku je 4,4 mm). V užší části jehlanu je vyvrtaná díra na protažení šňůrky. Analogickou situaci jako ve Zlechově najdeme na hradisku Oberleiserberg, kde se podařilo najít také 2 prismatické závěsky (Stuppner 2002b, 377-378, Abb. 1:1). Jeden exemplář pochází také ze sídliště kultury Sîntana de Mureş v Mãnãstirei (Ştefan 1925, 399, Fig. 12:10), další dva nezdobené pyramidové závěsky se našly při výzkumu sídliště v Cireşanu (Teodorescu–Lichiardopol–Peneş–Sandu 1983, 395, Fig. 5:4, 6). Výčet podobných sídlištních nálezů není velký, v převážné míře jde totiž spíše o typický hrobový přídavek. V podunajských provinciích se tyto závěsky objevují na náhrdelnících se skleněnými nebo karneolovými perlami zavěšené na bronzovém kroužku uprostřed – např. nález z hrobu 58 z Csákváru (Salamon-Barkóczi 1971, 46, Abb. 10:4, Taf. XIX:11). V Horní Moesii jsou tyto parohové pyramidové závěsky místo koncentrických kroužků zdobeny různými rytými vzory jako jsou mřížky nebo klikatky (Petković 1995, 41, T. XXVII:8-9). Pyramidové závěsky nebyly vyráběny pouze z parohoviny, ale také z drahých kovů. Na pohřebišti ve Vindoboně se našly závěsky bronzové a zlaté (Kronberger 2005, 136-137, Abb. 326), zlatý závěsek se nacházel také v hrobě 25 na pohřebišti v Majsu (Burger 1972, 71, 27 kép.:25/9, 40. kép.:3-4), z tábora v Carnuntu zase pochází stříbrný pyramidový závěsek (Farka-Jungwirth 1989, 231, Abb. 1076). Ochranné amulety tohoto typu se patrně šíří ze sarmatských oblastí černjachovské kultury na Ukrajině a Přičernomoří – např. mohylník Černjachov (Petrov 1964a, 112, Ris. 14:11), Kosanovo (Kravčenko 1967, 113, Tabl. XIV:34), Novo-Aleksandrovka – hrob 4 (Brajčevskaja 1960, 169, Ris. 18), Gavrilovka - hrob 65 (Symonovič 1960a, 209, Tabl. XV:70), Chovnino – hrob 25 (Rutkovskaja 1979, 324, Ris. 8:56), Kamjanka-Ančekrak – hrob 4 a 32 (Magomedov 2004, 132, 155, Ris. 3:3, 24:2) nebo Velika Bugajivka – hrob 132 (Petrauskas 2004, 175, Ris. 5:11), kde je jejich výrazné centrum 123

ve 4. stol. přes Moldavsko - např. mohylník Dančeny (Rafalovič 1986, 199, Tabl. LI:2, LV:67), Mihãlãşeni (Şovan 1987, 229, Fig. 1:4) nebo Lazo (Levinskij 1999, 141, 150, Ris. 23:3, 30:4) a Rumunsko - např. pohřebiště Tîrgşor (Diaconu 1962, 443, Fig. 1:1-4), Spanţov (Mitrea-Preda 1966, Fig. 76:4, 82:2) nebo Bogdãneşti-Fãlciu (Palade 1973, 179, Fig. 13:4-5) dále do středního Podunají a západní Evropy. Někteří autoři přímo spojují výskyt těchto amuletů se sarmatským komponentem čenjachovské kultury (Bobrovskaja 1999, 92). Najdeme je ale i v hrobech Gepidů (Csallány 1961, Taf. CXXXVI:9). V podstatě se vyskytují na území celé Evropy v období od 4. do 7. století (Werner 1964, 176, Abb. 1-9; 1972, Abb. 23). Zdobené pyramidové závěsky zůstaly v oblibě také v době stěhování národů, jak dokládá výbava hrobu 25 na pohřebišti v Tesárskych Mlyňanoch (Ruttkay 2003, 112, obr. 73:11) nebo nález z pohřebiště v Lužci nad Vltavou (Droberjar 2002, 164; 2005, 58). Pyramidové závěsky ze Zlechova byly již jednou podrobně zpracovány J. Wernerem (1972). Ten potvrdil jeho datování do 4. až časného 5. stol. a konstatoval, že jeho tvar v podobě Herkulova kyje je možno spojit s kultem germánského boha Donara, jenž je ztotožňován s římským vegetativním bohem Deus Herculus (Werner 1964, 181-184; 1972, 133-134, 138). Podle jejich téměř výhradní přítomnosti v ženských a dětských hrobech jsou považovány za ochranné amulety proti zlým silám, stejně jako symboly plodnosti a úrody (ibid.). Jiní autoři si zase všímají ryté výzdoby těchto amuletů a jednoduché nebo koncentrické kroužky na jejich stěnách považují za solární znaky, tj. spodobnění slunečního božstva (Vinokur 1969, 59). Pyramidové závěsky nebyly přitom nošeny jenom na náhrdelníku na krku, ale také zavěšené na dlouhé šňůře, která obepínala pas (Bobrovskaja 1999, 90, Ris. 1:i). Závěsek z medvědího zubu. Rozmanitý a zajímavý inventář hřebenářské dílny 3/69 obsahoval také závěsek vyrobený z části zubu, pravděpodobně horního řezáku medvěda hnědého. Jeho povrch je ohlazený a blízko kořene má provrtanou díru k zavěšení (obr. 24:14, Tab. 122:3). Závěsky tohoto typu nejsou zatím ve středodunajském prostoru příliš častou záležitostí. Z publikovaných výzkumů lze jmenovat pouze exemplář z hrobu 3 z Abrahámu (Kolník 1973, 384, obr. 27:25, tab. III:24) a nález z hrobu 40 z Lipové-Ondrochova (Kolník 1973, 384). Provrtaný medvědí zub upravený do formy amuletu pochází také z římské vojenské stanice v Bratislavě-Rusovcích (Kraskovská 1992, 79, obr. 8:5). V pozdní době římské se vyskytují po celé Evropě včetně Skandinávie, v západní Evropě je najdeme např. v hrobech 554, 1317, 1356 a 1521 na pohřebišti v Pritzieru (Schuldt 1955, 93, Abb. 506-507), z prostoru východní Evropy můžeme vzpomenout např. nález v hrobě 22 na černjachovském 124

mohylníku Kosanovo (Kravčenko 1967, 113, Tabl. XIV:9; Magomedov 2001, 73). Jako závěsek sloužil také provrtaný medvědí dráp, nalezený v pozdně římském žárovém hrobě 12 ve Velkém Cetíně (Cheben-Ruttkayová-Ruttkay 1994, 200, obr. 22:14). Závěsky ze špičáků šelem však najdeme také na jiných pohřebištích kultury Černjachov-Sîntana de Mureş, např. v hrobě 1/1963 z Kosanova (Petrauskas 2003, 332-333, Abb. 62:5, Taf. 7:7), v hrobě 57 z Budešti (Rikman 1967a, 64, Ris. 18:10), na mohylníku nebo sídlišti v Didivščině (Petrauskas 2001, 118, Ris. 1:2) nebo v hrobě 10 z Hăneşti (Zaharia-Zaharia-Şovan 1993, 152, Fig. 4:B/1), ale také v gepidských hrobech 32 a 279 z Kiszomboru (Csallány 1961, Taf. CXI:19, CXXXVI:3). Nejtypičtější z této skupiny ochranných amuletů jsou však závěsky z provrtaných kančích klů. Nejbližšími doklady jsou nálezy ze sídliště v Brně-Starém Lískovci (Víchová 2002, 289, obr. 8:2, 11:3) a na pozdních provinciálních pohřebištích v Tokodu (Lányi 1981, Abb. 2:5, 44) a Ságváru (Burger 1966, 132, Fig. 120:314/3b) nebo v podunajských táborech a kastelech – např. Rusovce – poloha Bergl (Kraskovská 1992, 79, obr. 8:5), Carnuntum (Farka-Schmelzenbarth 1989, 233, Abb. 1168), Viminacium, Campsa nebo Diana (Petković 1995, 88-89, T. 26:5-8) či Gorsium (Biró 1987, Fig. 8:39, 19:166-168, 37:413, 416). Závěsky z kančích klů ale nejsou charakteristické pro kultury střední Evropy. Představují typický inventář mohylníků a sídlišť kultury Černjachov-Sîntana de Mureş (Diaconu 1965, 106, tab. XCVIII:12; Rutkivska 1970, 208, Ris. 5:15; Rafalovič 1986, 107, Tabl. LV:8; Petrauskas 1998, 194, Ris. 17:5; Levinskij 1999, 130, Ris. 9:4; Magomedov 2001, 72-73) a masłomęcké skupiny (Kokowski 1997, 662, Abb. 8:Grab 7/h). Jsou připisovány sarmatské tradici, přičemž ideu nošení těchto amuletů je možno interpretovat jako doklad kulturních kontaktů mezi Germány a Sarmaty (Kokowski 1994, 30-31; 1997, 720, 821). Neplatí to zřejmě ve všech případech, neboť např. ve vojenském ležení v BratislavěRusovcích si tyto amulety vyřezávali sami vojáci (Kraskovská 1992, 79-80). Závěsky ze zubů medvěda či jiných šelem byly zavěšeny buď samostatně na krku či uprostřed mezi ostatními součástmi náhrdelníku nebo připevněné na opasek. Nejčastěji jsou interpretovány jako lovecké trofeje ve formě ochranných amuletů, jejichž magická funkce pramení z fyzické síly uloveného zvířete, která se přenáší na svého majitele a chrání jej tak v boji před zraněními (Kokowski 1994, 28; Petković 1995, 40-41). 7.6.3. Jehly, příp. jehlice Mezi nejběžnější formy kostěných nástrojů patří jehly a šídla, určené k děrování a šití kůží a tkanin. Ze Zlechova pochází 3 takové exempláře. Celá jehla s ouškem vyrobená z lýtkové kosti dospělého jedince prasete domácího se našla v hřebenářské dílně 3/69. Na 125

širším konci je kost šikmo odseknutá a povrch kosti je zbroušen a ohlazen (obr. 24:11, Tab. 122:4). Naprosto stejné jehly najdeme také na jiných pozdně římských sídlištích, např. v obj. 1998 z Olomouce-Slavonína (nepublikovaný výzkum M. Kalábka), v obj. 39 z Veľkého Mederu (Varsik 1998, Tab. 9:7) nebo na sídlištích ve Straningu (Pollak 1980, 142, Taf. 150:89) a Unterlanzendorfu (Stadler 1981, 145, Abb. 14:3). Setkáme se s nimi i na mladších sídlištích z 5. století, jako např. v Rajhradicích (Přichystal-Vachůtová 2006, 512, obr. 7:4). Zlomek obdobného typu jehly s ouškem pochází také z chaty 89/64 (Tab. 52:9). Byl vyřezán z lýtkové kosti subadultního až adultního jedince prasete domácího. Směrem od distálního k proximálnímu konci je seříznutím a zbroušením vypracován dlouhý hrot; distální část tak slouží jako týl nástroje. Část týlu nástroje je odlomena, přesto je patrné, že v týle byl provrtán menší otvor. Povrch kosti je ohlazen užíváním. Posledním příkladem je zlomek spodní části jehly nebo jehlice s dlouhým ostrým hrotem z chaty 9/68 (Tab. 110:5). Stejně jako předchozí pocházejí zřejmě z lýtkové kosti subadultního prasete domácího. Také její povrch je ohlazen užíváním. 7.6.4. Ostatní Astragaly. Pestrost kostěné a parohové industrie ze Zlechova podtrhují 2 nálezy astragal. První byl vyzvednut ze zásypu chaty 53/65. Od kuchyňského souboru zvířecích kostí se odlišoval kloub (Carpale radiale) dospělého tura domácího, který má v medio-laterálním směru skrz kost vyvrtán otvor (obr. 24:16, Tab. 56:10). Právě tento otvor stejně jako ohlazení povrchu kosti svědčí o jeho užívání a můžeme jej tedy označit za artefakt, konkrétně za astragal. Další, tentokrát neprovrtaný astragal byl nalezen v jámě 4/67 (obr. 24:15, Tab. 84:1). Jedná se o drobnou zápěstní kůstku (metapodium) prasete domácího. Ve středodunajském barbariku působí jeho přítomnost spíše jako cizí prvek, neboť dosud představují podobné nálezy spíše výjimečnou záležitost. Jedinou publikovanou analogii známe ze sídliště v Kostelci na Hané (poloha Kozí Brada), kde byly v objektu 534/97 nalezeny 2 prstní články tura domácího s provrtanými otvory na koncích (Vachůtová 2007, 421, obr. 10:24-25; Dreslerová 2007, 434). V rámci širšího evropského prostoru však zdaleka nejde o předmět neznámý. Množství astragal se nachází nejen v antických oblastech Přičernomoří, ale několik příkladů známe i z podunajských provincíí – např. z legionářského tábora ve Vindoboně (Süss-Bauer 1997, 876, Abb. 884) nebo z Gorsia (Biró 1987, Fig. 25:204). Typické jsou astragaly také v barbarských kulturách mladší a pozdní doby římské. Ve svobodné Germánii je v tomto časovém horizontu najdeme v žárových hrobech v Německu (Lehmkuhl 1984, Abb.1:-b, 2:a-h), dále v Polsku v hrobech pozdní przeworské 126

kultury (Zotz 1935, 62, Abb. 4:5; Rogatko 1994, 343-344, Ryc. 1-2), ale i masłomęcké skupiny (Rogatko 1993; Kokowski 1997, 675, Abb. 21:Grab 200/2). Časté jsou rovněž v sarmatském prostředí a na mohylnících černjachovské kultury, např. v hrobě 3 z Krinički (Symonovič 1960b, 252, Ris. 9:9) nebo v hrobech 28 a 37 z Malaešti (Fedorov 1960, 286, Ris. 16:3-4) – všechny tyto exempláře byly vyrobeny z kloubů berana. Z kloubu tura domácího byl zase vyroben neprovrtaný astragal nalezený na sídlišti kultury Sîntana de Mureş ze 2. pol. 4. století ve Smîrdanu (Haimovici 1966, 402, Fig. 1:2). S určitou dávkou spekulace bychom k astragalům mohly přiřadit také sídlištní nález z Čech ze 6. stol. Z jámy A na sídlišti v Siřemi pochází opracovaný a provrtaný prstní článek jelena, který byl původně označen jako píšťalka (Jančo 2001, 485, 501, obr. 2:7). Interpretace užití astragalů je dvojí a záleží na nálezových okolnostech. Pokud se tyto předměty najdou v hrobech jsou chápány jako závěsky nebo amulety, zatímco sídlištní nálezy jsou vysvětlovány jako hrací kameny (Lehmkuhl 1984, 248-250). U hrobových nálezů se přitom jako závěsky interpretují jen nálezy z ženských hrobů vzhledem k tomu, že hry byly výhradně mužskou záležitostí. Součástí her tak byly nejen hrubé neopracované, ale také provrtané astragaly, které byly zavěšeny na krku hráče, aby je nepoztrácel. Hry byly patrně vrhací na způsob vrchcábů nebo s posunováním hracích kamenů na desce typu duodecim scripta. (Rogatko 1993, 89-90; 1994, 344). Náramek/zavěsek. V obj. 107/65 byl nalezen drobný fragment náramku nebo závěsku, vyrobený z parohu jelena evropského (obr. 24:17, Tab. 70:5). Předmět je zbroušen do tvaru nepravidelné destičky, jehož obě plochy jsou ohlazeny a v tenčím okraji destičky jsou vyvrtány tři drobné otvory. Na obou plochách se rovněž nacházejí drobnější zářezy mírně obloukovitého průběhu (na jedné ploše jich je minimálně 6, na druhé 2). Výrobu těchto náramků/závěsků na lokalitě dokládá nález odřezané růžice jeleního parohu z chaty 4/69, která nepochybně představuje výchozí polotovar (Tab. 126:10). Analogické předměty s otvory po obvodu najdeme na pohřebišti v Plotišti nad Labem (Rybová 1979, Abb. 41:17, 46:4, 61:20-21) a v hrobě 57 z Bešeňova (Kolník 1962, 251, Tab. VIII:57f). Další takový kus se našel v hrobě 52 v Kostelci na Hané, ten však vypadá spíše jako polotovar, nebo jde jen o částečně opracovanou růžici jeleního parohu (Zeman 1961, 269, obr. 9 B/c). Vzhledem k masivnímu rozšíření takových náramků v Polabí uvažují výše zmínění autoři o kulturních stycích s touto oblastí. Na druhou stranu je zaznamenán výrazný výskyt ozdob tohoto typu také v pozdně římských kulturách střední a východní Evropy. Setkáme se s nimi na pohřebištích dobrodzieńské skupiny – např. hrob 31 z Izbicka (Szydłowski 1963, 138, Ryc. 9:h) i masłomęcké skupiny – např. hrob 200 z Masłomęcze 127

(Kokowski 1997, 675, Abb. 21:Grab 200/15) a zejména na nekropolích kultury ČernjachovSîntana de Mureş - hrob 224 z Dančeny (Rafalovič 1986, 77, Tabl. XXXIX:3), hrob 5 z Tîrgşoru (Diaconu 1965, 223, tabl. LXXIII:4; Magomedov 2001, 74, Ris. 75:13), hrob 5 z Leţcani (Bloşiu 1975, 234, Fig. 9:2), hrob 546 z Bîrlad – Valea Seacă (Palade 1986, R92a:3) nebo v kulturní vrstvě na pohřebišti v Pietroasele (Diaconu 1975, 411, Fig. 1:3). Důležitým sídlištním dokladem místní výroby těchto ozdob je hřebenářská dílna z Bîrlad-Valea Seacă, kde náramky vznikaly jako vedlejší produkt výroby hřebenů z odpadových růžic parohů (Palade 1966; 1969; Kokowski 1994, 29). Další sídlištní příklad můžeme jmenovat z kulturní vrstvy na černjachovské osadě Demjaniv II na horním toku Dněstru, které existovalo od počátku 3. stol. do počátku 5. stol. (Baran-Gopkalo 2006, 41, 73, Ris. 15:9, Tabl. 26:36). Je tak možné, že tyto náramky či amulety byly přineseny do střední Evropy nevelkými migrujícími gótskými skupinami v pozdní době římské (Kokowski 1994, 29). Častým nálezem jsou kruhové parohové náramky (včetně polotovarů) také na římských kastelech z vrstev datovaných mnohdy již do 2. století, např. v Carnuntu (Grünewald 1981, 23, Taf. 16:9-10). Kruhové parohové ozdoby jsou popisovány někdy jako náramky, jindy spíše jako amulety upevněné na opascích nebo našívané na oděv (Rogatko 1994, 346). J. Tejral (1982, 22) o nich uvažuje jako o symbolických závěscích související s magicko-kultovní sférou. Jehelníčky. Jako jehelníčky můžeme označit 2 předměty z dlouhých zvířecích kostí. Fragment z chaty 89/64 pochází z diafýzy dlouhé kosti, zřejmě kosti holenní dospělého jedince ovce/kozy. Na jednom konci je kost hladce odříznuta a zbroušena; na druhém konci je artefakt odlomen. Povrch artefaktu je zbroušen a ohlazen a je vyzdoben 9 příčnými rovnoběžnými zářezy běžících podél celého obvodu kosti (obr. 24:6, Tab. 52:10). Druhý nezdobený exemplář byl nalezen v obj. 94/64 (Tab. 130:1). Pochází z diafýzy tibiotarsu dospělého jedince (pravděpodobně z husy). Na jednom konci je kost příčně odseknutá, přičemž hrany odseknutí jsou zbroušené. Na více místech kosti se vyskytují drobné příčné zářezy - minimálně 10 zářezů. Jehelníčky se shodnou výzdobou jako v obj. 89/64 se našly v žárových hrobech ve Znojmě-Hradišti (Tejral 1985, 324, obr. 4:7-8), na germánském sídlišti v Ringelsdorfu (Stuppner 1989, 261, Abb. 1442) nebo ve stavbě 6 v římském táboře Intercissa (Alföldi et al 1957, 483, Taf. LXXXIV:13). Jehelníčky, na nichž se rýhované plošky střídají s nezdobenými poli dokonce J. Tejral (1982, 22) považuje za typický znak pozdní doby římské v Podunají a Přičernomoří, předznamenávají nové kulturní proudy na počátku stěhování národů.

128

Nezdobené jehelníčky z dutých kostí známe z mnoha žárových pohřebišť z průběhu celé doby římské z Čech, Moravy i JZ Slovenska jako typický inventář ženských hrobů (Zeman 2001, 125, obr. 10:1-14). Podobně hojně zastoupené jsou také např. na mohylnících a pohřebištích kultury Černjachov-Sîntana de Mureş - Černjachov (Petrov 1964a, 116, Ris. 15:11), Kaborga (Magomedov 2001, 83, Ris. 77:6), Lazo (Levinskij 1999, 130, Ris. 9:3), Tîrgşor (Diaconu 1965, Pl. LXXV:9), Hăneşti (Zaharia-Zaharia-Şovan 1993, 152, Fig. 5:C/9), Independenţa (Mitrea-Preda 1966, Fig. 117:9, 138), Izvorul (ibid., Fig. 176:3, 183:6), Bîrlad – Valea Seacă (Palade 1986, R76b:14, R85:8), Dančeny (Rafalovič 1986, 66, 77, Tabl. XXXII:6, XXXIX:6) nebo Budešti (Rikman 1967a, Ris. 14:14, 21:9, 28:17) a v hrobech pozdního provinciálního prostředí v Panonii (Istvánovits 1993, Abb. 13:2, 17:13). Dlouhé zvířecí kosti, jejichž spodní otvor byl ucpán asi organickým materiálem, sloužily jako pouzdra na kovové či kostěné jehly a jehlice. Potvrzením této funkce je společný výskyt bronzové jehly s kostěným jehelníčkem v ženském kostrovém hrobě ze Sládkovičova II (Kolník 1980, 163, Taf. CLXV:A:c,d). Někdy jsou takové předměty interpretovány i jako píšťalky nebo rukojeti kovových nástrojů. „Brusle“. Jednoduché předměty vyrobené z dlouhých kostí z končetin hovězího dobytka a koní (metatarsy a metakarpy) označujeme jako „brusle“, i přesto, že sloužily k úplně jinému účelu. Ve Zlechově lze takto označit 4 exempláře z výplně sídlištních objektů 69/66 (Tab. 80:22), 34/67, 1/69 a 7/69. Nálezy tohoto typu nechybí snad na žádném germánském sídlišti doby římské (Zeman 2001, 132-133, obr. 12:6-11). Pracovní stopy a ohlazení jejich čelní strany je klasifikují jako nástroje k povrchové úpravě některých materiálů, zejména textilu a kůže (Kavánová-Kaván 1993, 22-23). 7.6.5. Polotovary a surovina Jak již bylo zmíněno, pracovalo na germánském sídlišti ve Zlechově několik dílen na výrobu parohových předmětů. Jako surovina sloužily jelení a srnčí parohy, které většinou pocházely ze sběru shozených parohů (typickým dokladem je fragment parohu s růžicí), v některých případech jde naopak o záležitost lovu (pokud se nalezne paroh ještě přirostlý k lebce). Osteologická analýza zvířecích kostí ukázala ve Zlechově velmi vysoké zastoupení jelena evropského (19,5 % všech určitelných zvířecích zlomků), zatímco nálezy srnce představovaly necelé procento. Potvrdily to také analyzované „kuchyňské“ zásahy na zvířecím materiálu, přičemž se jednalo zejména o sečné zásahy související s porcováním zvířecích těl a s výrobou artefaktů, případně se specifickými úkony probíhajícími během těchto úkonů jako je oddělování parohů. Ze 482 zjištěných dokladů byla více než polovina 129

zásahů nalezena na pozůstatcích jelena, hlavně parohů (262 fragmentů). Jelení parohy tedy v této době rozhodně nepatřily k nedostatkové surovině. Na rozdíl od finálních výrobků se nám dochovalo relativně velké množství polotovarů a odpadu z různých fází výrobního procesu. Z největší hřebenářské dílny 3/69 pocházejí 3 polotovary držadel hřebenů s omegovitou rukojetí. Dva z nich již mají konečný tvar obložení hřebene, mají odřezány parohovou kůru, jsou jemně ohlazeny a připraveny na provrtání pro nýty a případné zdobení (obr. 22:10, Tab. 124:1-2). Třetí kus je opracován jen do hrubých rysů držadla a nemá ještě odřezanou parohovou kůru (Tab. 124:3). Podobné dva hrubé polotovary držadel hřebenů pocházejí z hliníku 35/64 a chaty 20/67. Exemplář z obj. 35/64 byl příčně odřezán zřejmě z oblasti rozsochy dvou výsad jelena, seříznut je rovněž v podélném směru, přičemž má drobnějšími odseknutími upraven i povrch (obr. 22:9, Tab. 43:5). Nález z chaty 20/67 byl vyříznut z povrchové vrstvy parohu (na jedné ploše destičky se nachází nezbroušený povrch parohu, na druhé je destička hladce odříznuta v mírně obloukovitém směru od zbytku parohu). Hrany odříznutí jsou ostré a nezbroušené a také povrch parohu není vyhlazen (Tab. 90:3). Mezi polotovary držadel hřebenů s omegovitou rukojetí nejspíš náleží také nepodařený polotovar z obj. 70/64, který byl sice ohlazen, ale již v prvotní fázi zůstal nedořezán a navíc spodní báze destičky se odlomila (Tab. 45:22). Zamýšleným polotovarem omegovitého držadla hřebenu byl určitě také kus odřezaného parohu s výrůstkem charakteristického tvaru z chaty 20/67 (Tab. 91:2). Dalším typem polotovarů ze sídlištních objektů ze Zlechova jsou příčně rozřezané nebo odsekané a ohlazené tenké destičky z podélných stran jeleního parohu, které se používaly pro středové části hřebenů. Ty byly při výrobním procesu seskládány k sobě a posléze byly do nich vyřezány zuby. Najdeme je v hřebenářských dílnách 3/69, 4/69, 70/64, 29/64 a 35/64 (Tab. 39:15, 43:9, 11-12, 15, 45:7-12, 23-24, 124:7-15, 126:19). Nejlépe máme ve Zlechově zdokumentovanou přípravnou fázi výroby parohových předmětů. Celkem ze 32 objektů (chat i prostých jam) pochází kolem 200 kusů prvotně opracovaných parohů, resp. výrobního odpadu. Jedná se o různě velké nařezané špalíčky nebo jejich půlky, ohlazené špičky paroží, parohy s ořezanými hroty do hranolů (z nich byly vyráběny pyramidové závěsky) a zbylé kusy parohových bází a růžic po odříznutí parohů (Tab. 39:1-23, 43:7-11, 14, 16-27, 45:13-14, 21, 23-28, 30-36, 52:12-23, 60:13-20, 76:7-19, 79:18-19, 91:3-5, 7-9, 97:9-11, 101:1-16, 119:15-17, 19, 124:15-21, 126:16-18). V některých objektech se dochovala i surovina, tedy vlastní paroží se zřetelnými doklady odřezání od báze (Tab. 43:28, 45:37, 52:24-25, 73:15, 91:6, 101:17-19, 119:18, 124:22-23, 126:11-15). V jámě 19/68 se výsada paroží našla i s částí lebky (Tab. 119:18). Mnoho parohových polotovarů a odpadu 130

neslo stopy opálení či dokonce přepálení, což by nasvědčovalo likvidaci nepotřebného parohového materiálu ohněm. Tabulka 3. Tabelární přehled opracovaného parohového materiálu ze Zlechova. Objekt

Druh

Počet kostí

Lidský zásah

Důvod zásahu

Počet zásahů

29/64

Capreolus capreolus

1

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

29/64

Cervus elaphus

1

příčně odseklá výsada, hrot seřízlý ze dvou stran + 5 záseků

porcování rohů/parohů

2+2+5

29/64

Cervus elaphus

17

všechny příčně odřízlé (30+), na 2 zářezy (6+), 3 ořezané i podélně (5+)

porcování rohů/parohů

30+6+5

29/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé ze dvou stran

porcování rohů/parohů

2

29/64

Cervus elaphus

1

příčně odseklá výsada

porcování rohů/parohů

1

29/64

Cervus elaphus

1

příčně odseklá výsada, u báze část podélně odštíplá

porcování rohů/parohů

2+1

29/64

Cervus elaphus

1

příčné zářezy na bázi parohu (7+)

porcování rohů/parohů

7+

porcování rohů/parohů

20+10

35/64

Cervus elaphus

16

všechny alespoň 1x odseklé (20+), na 5 zářezy (10+)

35/64

Cervus elaphus

6

všechny příčně odseklé

porcování rohů/parohů

6+

35/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

35/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran, odštípnutí kousků

porcování rohů/parohů

2+2

35/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

35/64

Cervus elaphus

1

příčně odseklé

porcování rohů/parohů

1

35/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé, podélně odseklé

porcování rohů/parohů

1+1

35/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran, na apik. seřízlé do hran

výroba artefaktu

2+4

35/64

Cervus elaphus

1

polotovar hřeben - zbroušené

výroba artefaktu

1

35/64

Cervus elaphus

1

šikmo odseklé přes pe + zásek

odd. kostí v kloubu

1+1

70/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + podélně odštíplé

porcování rohů/parohů

1+2

70/64

Cervus elaphus

21

více zásahů - odseknutí, ořezání, záseky apod.

porcování rohů/parohů

21+

70/64

Cervus elaphus

3

podélně i příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

5+

porcování rohů/parohů

3

70/64

Cervus elaphus

1

příčně odseklá rozsocha na všech 3 stranách

70/64

Cervus elaphus

1

ořezané na povrchu + šikmo odřízlé

porcování rohů/parohů

1

70/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + podélně odseklé

porcování rohů/parohů

1

70/64

Cervus elaphus

12

destičky - osekané - asi odpad

výroba artefaktu

30+

70/64

Cervus elaphus

4

destičky - osekané a vyhlazené, v každé vyvrtaná díra

výroba artefaktu

10+4

70/64

Large Ungulate

1

příčně odseklé z obou stran

porcování

2

72/64

Cervus elaphus

2

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

72/64

Large Ungulate

2

příčně odseklé

porcování

2

84/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlá výsada (4-5)

porcování rohů/parohů

4-5

86/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

89/64

Cervus elaphus

1

šikmo odřízlá špička výsady

porcování rohů/parohů

1

131

89/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé na obou stranách

porcování rohů/parohů

2

89/64

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

89/64

Cervus elaphus

1

podélně odřízlé na 3 stranách

porcování rohů/parohů

3

89/64

Cervus elaphus

4

nakrájené tenké plátky

výroba artefaktu

8+

53/65

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé (3-4)

porcování rohů/parohů

3-4

54/65

Cervus elaphus

1

příčně odseklý

porcování rohů/parohů

1

54/65

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

54/65

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

70/65

Cervus elaphus

1

odřízlé z obou stran příčně i podélně

porcování rohů/parohů

4

70/65

Cervus elaphus

1

ořezané z 5 stran

porcování rohů/parohů

5

70/65

Cervus elaphus

1

odřízlé šikmo na 3 místech

porcování rohů/parohů

3

70/65

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

70/65

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

79/65

Cervus elaphus

1

3 šikmé zářezy na pe

odd. kostí v kloubu

3

porcování rohů/parohů

1+11

11/66

Cervus elaphus

1

podélně rozseklé + mnoho příčných záseků (11+)

23/66

Cervus elaphus

1

příčně odřízlá výsada + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

23/66

Cervus elaphus

1

příčně odřízlá výsada

porcování rohů/parohů

1

62/66

Cervus elaphus

1

ořezané + zářezy pilou na několika místech - 12x

porcování rohů/parohů

3+12

65/66

Cervus elaphus

1

podélně ořezáno na obou koncích

porcování rohů/parohů

10+

výroba artefaktu

2+1+10

65/66

Cervus elaphus

1

příčná odseknutí na obou stranách, záseky, odštípnutí (10+)

65/66

Cervus elaphus

1

na pe vyvrtaná díra

získání morku

1

68/66

Cervus elaphus

1

směrem ke špičce 2x odseklé

porcování rohů/parohů

2

68/66

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

6/67

Cervus elaphus

1

3 šikmé záseky na proc.

odd. kostí v kloubu

3

6/67

Cervus elaphus

1

pod pe proražené 2 díry

získání morku

2

7/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

20/67

Capreolus capreolus

1

u báze 3x odseklé

porcování rohů/parohů

3

20/67

Cervus elaphus

2

příčně odřízlé - (1 z obou stran)

porcování rohů/parohů

3

20/67

Cervus elaphus

3

všechny odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

6

20/67

Cervus elaphus

1

na špičce trochu odřízlé

porcování rohů/parohů

1

25/67

Cervus elaphus

1

odřízlé na 5 místech

porcování rohů/parohů

5

25/67

Cervus elaphus

1

podélně odseklé na 2 místech

porcování rohů/parohů

2

28/67

Cervus elaphus

2

1 šikmo odřízlé, 1 příčně odseklé

porcování rohů/parohů

1+1

28/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

28/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

28/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran, podélně odřízlé na 3x

porcování rohů/parohů

5

28/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

132

28/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé, seříznutý povrch, drobnější podélné úštěpy na špičce

porcování rohů/parohů

1+1+3

35/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

42/67

Capreolus capreolus

1

2 šikmé zářezy

porcování rohů/parohů

2

42/67

Cervus elaphus

1

seřízlé na špičče ze 4 stran

porcování rohů/parohů

4

42/67

Cervus elaphus

3

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

3

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

42/67

Cervus elaphus

2

příčně odřízlé + seříznutý povrch

porcování rohů/parohů

2+2

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé na dvou výsadách, u báze příčný zářez

porcování rohů/parohů

2+1

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé, na špičce seřízlé ze 4 stran

porcování rohů/parohů

1+4

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé ze dvou stran

porcování rohů/parohů

2

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

42/67

Cervus elaphus

2

příčně odřízlé + seřízlý povrch

porcování rohů/parohů

2+2

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé, na špičce seřízlé ze dvou stran, příčné zářezy (6+)

porcování rohů/parohů

1+2+6

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + na špičce seřízlé na jedné straně

porcování rohů/parohů

1+1

42/67

Cervus elaphus

1

šikmo odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

42/67

Cervus elaphus

1

šikmo odřízlé + na špičce seřízlé ze 4 stran

porcování rohů/parohů

1+4

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran + podélně seřízlé po celé délce

porcování rohů/parohů

2+1

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé, na špičče seřízlé ze 4 stran, příčný zářez

porcování rohů/parohů

1+4+1

42/67

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

šikmo odřízlé + na špičce seřízlé ze 4 stran

výroba artefaktu

1+4

42/67

Cervus elaphus

1

4/68

Cervus elaphus

1

část diafýzy podélně odseklá

odd. kostí v kloubu

1

porcování rohů/parohů

2

9/68

Cervus elaphus

1

šikmo odřízlé a podélně seřízlé na povrchu

9/68

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé a na povrchu ořezané (5+)

porcování rohů/parohů

1+5

11/68

Cervus elaphus

2

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

19/68

Cervus elaphus

3

3 výsady příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

3

19/68

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

19/68

Cervus elaphus

1

i s částí lebky, příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

2/69

Cervus elaphus

1

příčně odseklé

porcování rohů/parohů

2+

3/69

Cervus elaphus

3

všechny příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

3+

3/69

Cervus elaphus

2

oba příčně odseklé (odřízlé)

porcování rohů/parohů

4+

3/69

Cervus elaphus

1

příčně odseklé, seřízlý hrot

porcování rohů/parohů

2+1

3/69

Cervus elaphus

1

seřízlé

porcování rohů/parohů

1

133

3/69

Cervus elaphus

1

seřízlé na povrchu, odřízlé příčně

porcování rohů/parohů

1+1

3/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2+

3/69

Cervus elaphus

9

všechny odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

18

3/69

Cervus elaphus

6

odřízlé příčně (1 z obou stran)

porcování rohů/parohů

7

porcování rohů/parohů

6+5

porcování rohů/parohů

2

3/69

Cervus elaphus

3

3/69

Cervus elaphus

2

odřízlé příčně z obou stran, podélně odsekané (5+) příčně odřízlé

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně na dvou výsadách

porcování rohů/parohů

2

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé 3x

porcování rohů/parohů

3

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně z jedné a šikmo z druhé strany

porcování rohů/parohů

2

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé 3-4x

porcování rohů/parohů

3-4

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé na 3 místech, zářez

porcování rohů/parohů

3+1

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé 3x příčně

porcování rohů/parohů

3

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

2

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

2

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně na jedné, šikmo na druhé straně a podélně min. na 3 místech

porcování rohů/parohů

5+

3/69

Cervus elaphus

7

nařezané destičky z parohu

výroba artefaktu

42

3/69

Cervus elaphus

3

drobné hranolky - asi odpad

výroba artefaktu

18

3/69

Cervus elaphus

2

polotovar hřebene - zbroušené

výroba artefaktu

2

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně z obou stran, ořezaná špička

výroba artefaktu

2+4

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně z obou stran, ořezaná špička

výroba artefaktu

2+4

3/69

Cervus elaphus

1

odřízlé příčně z obou stran, ořezaná špička

výroba artefaktu

2+4

3/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé + druhá strana zbroušená

výroba artefaktu

1+1

3/69

Cervus elaphus

1

výroba artefaktu

1

3/69

Cervus elaphus

1

polotovar hřebene ozdobený hranolek s provrtanou dírou závěsek

výroba artefaktu

1

4/69

Cervus elaphus

4

příčně odřízlé (1 z obou stran)

porcování rohů/parohů

5

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

2

oba příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odseklé

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

1

odseklé příčně i podélně

porcování rohů/parohů

2-3

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé, spousta příčných záseků na růžici (30+)

porcování rohů/parohů

1+30

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé na 2 výsadách

porcování rohů/parohů

2

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé na 2 výsadách + na jedné seříznuto na špičce ze 4 stran

porcování rohů/parohů

2+4

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

1

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

1

podélně seříznuté

porcování rohů/parohů

1

4/69

Cervus elaphus

1

příčně seříznuté z obou stran a podélně seříznuté ze 4 stran

porcování rohů/parohů

2+4

134

4/69

Cervus elaphus

1

4/69

Cervus elaphus

1

4/69

Cervus elaphus

1

4/69

Cervus elaphus

1

4/69

Cervus elaphus

1

7/69

Cervus elaphus

1

příčně (2x) i podélně (4x) seřízlé do destičky příčně seřízlé z jedné strany, na druhé 4 šikmé odseknutí

porcování rohů/parohů

6

porcování rohů/parohů

1+4

příčně odřízlé z obou stran + podélně seřízlé ze tří stran

porcování rohů/parohů

5

příčně odřízlé z obou stran + podélně seřízlé ze dvou stran

porcování rohů/parohů

4

výroba artefaktu

5+

porcování rohů/parohů

1

podélně seříznuté směrem ke špičce z několika stran (5+) příčně odřízlý

7.7. Kamenné předměty 7.7.1. Žernovy Málo známým výrobním zařízením na germánských sídlištích středního Podunají jsou žernovy. Z celé JV Moravy je z doby římské známo jen 8 žernovů (Zeman 1999, 168), ze sídliště v Bratislave-Trnávce pochází 5 kusů (podle informace V. Varsika), 2 neúplné exempláře se našly na sídlišti v Kostelci na Hané (Vachůtová 2007, 406-407, obr. 10:15, 19:11) a pouze jednotlivé kusy jsou k dispozici z Veľkého Mederu a z Branče (KolníkVarsik-Vladár 2007, 29). Ve starší literatuře jsou zmiňovány také jednotlivé nálezy z Příkaz, Nejdku nebo Pavlova, jejichž datování do doby římské je však nejasné (Černohorský 1957, 502). Na rozsáhlém nově zkoumaném sídlišti v Olomouci-Slavoníně nebyl nalezen dokonce ani jeden žernov (podle sdělení M. Kalábka). Pozdější příklad využití žernovů poskytlo pohřebiště z doby stěhování národů v Šaraticích (2. pol. 5. stol.), kde v hrobě 15 byla nad hrudí zemřelého postavena jakási kamenná schránka ze 3 žernovů (Staňa 1956, 29). Naopak ve vzdálenějších oblastech středoevropského barbarika je sídlištních nálezů žernovů poměrně dost – např. v przeworské kultuře ve Slezsku a Malopolsku (Wielowiejski 1981, 369-371) nebo na východním Slovensku (Lamiová-Schmiedlová 1969, 485). Zde je bezesporu nejvýznamnější lokalitou Trstené pri Hornádě, odkud pochází 4 celé žernovy a 33 fragmentů a navíc je zde doložena dílna na jejich výrobu (Jurečko 1983, 297-298, obr. 56). Z tohoto souhrnu vyplývá, že zlechovské sídliště je ve středním Podunají unikátní, neboť z výplně sídlištních objektů pochází celkem 80 zlomků žernovů. Většina nálezů přitom byla vyzvednuta ze 3 zásobních jam (73/66 – 35 ks,103/65 – 19 ks a 72/64 – 17 ks) – Tab. 136. Poloha žernovů v objektech není jednotná, většinou se nacházely různě v zásypu objektů, pouze v zásobní jámě 103/65 byla v hloubce 60 cm pohromadě skupinka velkých fragmentů žernovů a další ojedinělé zlomky byly rozmístěny i po dně jámy v hloubce 80 cm (Tab. 29:2). Nálezy z této jámy nesly červené zbarvení, jejich zvýšená magnetická susceptibilita

135

naznačuje, že vzniklo až druhotně přepálením v ohništi. Žádný exemplář se nedochoval v celistvosti, přesto máme pro rekonstrukci jejich podoby k dispozici několik polovičních fragmentů ležáků i běhounů. Obě části žernovů měli převážně kruhový tvar, někdy plochý, jindy bochníkovitý. Jejich velikost se pohybovala kolem 25-40 cm v průměru. V jednom případě z obj. 73/66 to vypadá, že běhoun měl obdélníkovitý tvar se zaoblenými rohy (Tab. 136:8). U běhounů měl středový provrt výhradně kruhovitý průřez, čtvercovitý nebo obdélný provrt nebyl ve Zlechově pozorován (Tab. 48:13, 136:1-7). Pravě žernovy s hranatým středovým otvorem bývají v literatuře popisovány jako typické pro dobu římskou (Beranová 1963, 189-190). Velký kamenolom na těžbu granitu a následnou výrobu žernovů s hranatým středovým otvorem byl na přelomu doby římské a stěhování národů provozován ve Slezsku, na lokalitě Ślęża (Domański 1997, 145-150, Ryc. 2, 5). Jak však ukazují nálezy ze Zlechova nejsou tato chronologická schémata platná. Na zlechovském sídlišti se vyskytují výhradně exempláře s kruhovým středovým otvorem, který byl dosud připisován spíše slovanskému období a středověku, zatímco jejich výskyt v době laténské a římské byl považován za řídký

Obr. 25. Rekonstrukce germánského žernovu (podle Krüger 1987, 76, Abb. 62).

136

jev (Beranová 1963, 191-192). Naprosto stejné žernovy jako ve Zlechově najdeme na východoslovenských sídlištích v Prešově (Budinský-Krička 1963, 31, obr. 19:7-8) a Ostrovanech (Lamiová-Schmiedlová-Tomášová 1999, 104, obr. 29). Velmi zajímavým ukazatelem je spektrum kamenných surovin použitých k výrobě zlechovských žernovů (Tabulka 4). Převažují sice pískovce a slepence a křemenné slepence místního původu, výrazná část žernovů však byla vyrobena také z hornin sopečného původu, tedy ze silně porézních ryolitů narůžovělé barvy, černošedého bazaltu nebo bazaltové lávy. Tyto horniny byly přitom importované z velké dálky, protože nejbližší výskyty takových vulkanitů jsou zaznamenány až na středním Slovensku (v oblasti Žiaru nad Hronom) nebo v SV Maďarsku. Z výzkumů na jihomoravských raně středověkých hradiscích jako je Pohansko u Břeclavi, Staré Město nebo Mikulčice víme, že ryolity byly tehdy oblíbenou surovinou na žernovy a dokonce se často jednalo o podobné silně porézní narůžovělé typy, přičemž v 9. století fungovala dobře organizovaná distribuční síť (Přichystal 2008, 203, 208). Zlechovské doklady však potvrzují, že se s touto surovinou muselo čile obchodovat již v době římské a představují tak zároveň vzácný doklad mezibarbarských kontaktů v oblastech severně od Dunaje. Objekt

Ryolit

35/64

1

72/64

15

84/64

1

Bazalt

Láva

Pískovec

Křemenný slepenec

Pískovec až slepenec

2 1

103/65

19

73/66

4

31

23

31

4

42/67 1

46/67 3/69

1

celkem

18

2

1

5

Tabulka 4. Spektrum použitých kamenných surovin na výrobu žernovů (podle určení A. Přichystala). 7.7.2. Brousky Z objektů ze Zlechova pochází celkem 32 kamenných exemplářů, které můžeme jednoznačně označit jako brousky (Tab. 38:14, 43:3-4, 46:16, 48:14-15, 52:7-8, 55:20, 58:1516, 60:22, 65:17, 71:9, 81:1, 91:1, 100:15, 118:14, 123:10-11). Typický je pro ně tvar

137

protáhlého hranolu obdélníkovitého průřezu s ohlazenými plochami; rýhy nebo zářezy jsou na nich ojedinělé. V mnoha případech zůstaly zachovány jen zlomky původních celých předmětů. Jde o jednoduché užitkové předměty bez chronologické citlivosti. Podle petrografické analýzy A. Přichystala (viz kap. 8.3) byla převážná část brousků vyrobena z terciérních flyšových křemenných pískovců, které byly zřejmě získávány jen na některých vybraných nezvětralých výchozech v okolí lokality. V objektu 1/68 byly nalezeny dva brousky z temně šedého kulmského prachovce, tedy z horniny mající původ ve východním okraji Českého masivu. Z obj. 3/69 zase pochází brousek tvaru protáhlého valounu ze slídnatého prachovce. Brousek z obj. 84/64 byl potom vyroben pravděpodobně z nazelenale šedého silicifikovaného jílovce s bělavými vrstvičkami (Tab. 48:15). Jak vyplývá z rozboru, byla výroba brousků ve Zlechově uskutečňována přímo na lokalitě ze surovin přinesených buď z nejbližšího okolí nebo získaných ze vzdálených zdrojů patrně obchodem. 7.7.3. Štípaná industrie Ve výplni germánských objektů ze Zlechova se našlo také 11 ks pravěké kamenné štípané industrie (Tab. 45:6, 48:12, 63:12, 123:12). Kromě fragmentů suroviny se stopami štípání se jedná také o předměty – úštěp, retuš nebo srpovou čepelku. Většinou se vyskytovaly ojediněle, pouze z hliníku 70/65 byly vyzvednuty 2 ks štípané industrie. Petrografický rozbor těchto nálezů provedl A. Přichystal (viz. kap. 8.3), který konstatoval jejich evidentní neolitický původ. Štípané artefakty byly převážně zhotoveny ze silicitů z glacigenních sedimentů (SGS), které musely být na lokalitu doneseny ze severní Moravy či Slezska, objevují se i rohovce s černým valounovým povrchem (typ Krumlovský les), ale pocházející z vídeňské pánve, čili ze širšího okolí studované lokality. Dvakrát se nepodařilo rozhodnout mezi SGS a silicity krakovsko-čenstochovské jury, které byly rovněž v pravěku na území Moravy importovány. Ve všech případech jde tedy o suroviny běžně až dominantně v moravském neolitu používané. Příloha Štípaná industrie ze Zlechova L. Kaňáková-Hladíková (ÚAM FF MU v Brně) Obj. 67/64: příčná retuš s bifaciálně a bilatelárně vypracovaným krčkem pro snazší uchopení. Vyrobena na úštěpu bez kůry, ze suroviny silicit glacigenních sedimentů, jemné kvality. 138

Morfotypologicky lze vznik artefaktu datovat do starší doby bronzové, podobné se ale příležitostně vyskytují i o něco dříve. Obj. 70/64: patinované úštěpové jádro na surovině silicit glacigenních sedimentů, jemné kvality. Reutilizováno značně později (až po patinaci) drobnou těžbou úštěpů a čepelí (viz. dva čepelové negativy na boku jádra) z více směrů (Tab. 45:6). Nová těžba se nejeví příliš organizovaná a zaměřená na výrobu nástrojů, resp. jejich suportů). K této nové těžbě mohlo dojít až v době římské, ovšem nikoli z výrobních, ale symbolických důvodů. Obj. 84/64: opotřebený fragment patinovaného kusu silicitu glacigenních sedimentů, jemné kvality (Tab. 48:12). Později (po patinaci) reutilizován obitím boků a opotřebením hrany (opět beze stop rzi, o křesadlo tedy nejde). Ani zde nejde o cílenou organizovanou těžbu použitelných suportů, ale spíše o akt štípání se symbolickou funkcí. Obj. 70/65: srpovka s bifaciální laterální srpovou retuší s lekem vlevo (při orientaci bulbem dolů) a opozitní otupující bifaciální laterální retuší vpravo (Tab. 63:12). Vyrobena z úštěpu bez kůry na surovině rohovec typu Krumlovský les II, jemné kvality. Morfotypologicky lze vznik artefaktu datovat do starší doby bronzové. Obj. 9/68: zbytek starého patinovaného jádra na surovině silicit glacigenních sedimentů, jemné kvality. Pozdější reutilizace intenzivním odrcením a zalámáním hrany (bez stop rzi, nejde o křesadlo). Souhrnem, pokud byla nálezovými okolnostmi vyloučena náhodná intruze, jedná se o soubor

artefaktů

získaných

sběrem

na

podstatně

starší

lokalitě

(lokalitách),

nejpravděpodobněji ze starší doby bronzové. Některé artefakty byly pouze translokovány do nového kontextu, jiné byly nově upraveny. Žádná z novějších úprav se nejeví funkční v běžném pracovním nebo užitném smyslu (uzpůsobení na nástroj, případně křesadlo). Je samozřejmě možné předpokládat jen bezcílné ničení nebo otloukání, to je však nepravděpodobné, už vzhledem k záměrnému donesení na novou lokaci. Symbolické štípání kamenných surovin je často spojováno s populacemi užívajícími žehu, jako způsobu odebrání se k předkům. Předpokládá se jednak vazba štípání kamene jako činnost dávných pokolení a jednak silicit jako kámen sloužící k rozdělání ohně (více Piotrovská nebo Mogielnická, ale pro LPP). 7.7.4. Ostatní Skladbu kamenných artefaktů ze zlechovského sídliště doplňuje poměrně zachovalý zlomek neolitického kopytovitého klínu vyrobený ze zelené břidlice, který byl vyzdvednut ze zásypu hliníku 35/64. A. Přichystal předběžně uvažuje o jeho provenienci z nedávno objevené 139

neolitické těžební oblasti na jižním okraji Jizerských hor (Přichystal 2002), jednoznačně nejsou vyloučeny ani další zdroje (Malé Karpaty na západním Slovensku, okolí Šoproně v Maďarsku, Hrubý Jeseník), které nejsou zatím tolik charakterizovány. Z kulturní vrstvy z roku 1965 zase pochází kamenné drtidlo z narůžovělého pískovce (Tab. 135:18). Několik valounů se našlo také v hliníku 70/65, po jednom potom v obj. 29/64, 1/66, 42/67, 11/68 nebo 3/69. Ve všech případech se jedná o jemno- nebo hrubozrnný pískovec. 7.8. Mazanice Soubor nálezů mazanice pocházející ze sídliště ve Zlechově je poměrně rozsáhlý. Jeho vyhodnocení provedl v rámci řešení grantového projektu Z. Hájek (ÚAM FF MU Brno). Kolekce získané mazanice čítala 1383 ks pocházejících ze 107 objektů, dvou sond a nepatrný materiál pocházející ze sběrů v letech 1965 a 1966. Z tohoto souhrnu byla vyčleněna kolekce 325 ks mazanice, na nichž se dochovaly otisky původní stavební konstrukce, ať už ve smyslu omazu či výmazu jednotlivých stavebních prvků. Dle některých získaných artefaktů se dá uvažovat, že původní objekty plnili funkci výrobní, tedy jednalo se o jistý druh pece. Nápadná je přitom skutečnost, že z některých menších objektů je kolekce mazanice poměrně vysoká - jako příklad lze uvést i nálezy pocházející z jednotlivých kůlových jamek. Na druhé straně rozlehlé objekty (chaty, hospodářské objekty) postrádají větší množství mazanice. Tato skutečnost způsobuje, že hodnocení celého souboru nemůže být zcela korektní, jedná se však o starší výzkum, který je odrazem metodiky terénního výzkumu své doby. I dnes mazanice povětšinou stojí na okraji zájmu badatelů. Dozajista nemá vypovídací hodnotu jako jiné artefakty pocházející ze zkoumaných sídlišť, nicméně její důkladná analýza právě spolu s těmito artefakty by měla přispět k objektivnějšímu poznání lokalit. Ať už v rámci výrobních zařízení (pecí) nebo pro bližší poznání techniky konstrukce obydlí či jiných staveb, jež byli nedílnou součástí tehdejšího života. Je také nutné mít na paměti, že mazanice převážně vzniká v důsledku zániku původních konstrukcích. Po podrobném zhodnocení celého nálezové soboru lze dospět alespoň k dílčím závěrům, které doplní informace o této významné lokalitě. Co se týká bližšího dělení a popisu mazanice, vychází tato analýza částečně ze zpracování, které provedl P. Vařeka (1995). Záměrně byl pominut alfabetický a alfanumerický kód a bylo ponecháno dělení jednotlivých tříd slovním pojmenováním, které působí přehlednějším dojmem.

140

objekt sonda I sonda II 2 3 21 29 34 35 53 68 72 89 95 102 povrchový sběr 1 7 9 10 11 12 13 17 18 20 23 29 33 34 39 40 44 45 48 53 54 70 71 72 79 85 89 92 93 94 95 97 107 108 110 115

rok 1963 1963 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965

počet ks 7 1 72 18 7 14 3 42 28 7 5 19 7 2 5 5 6 2 3 3 6 6 7 6 3 1 1 5 4 3 3 3 3 4 29 35 61 4 3 156 12 7 11 5 1 4 1 23 3 2 1

141

druh objektu sonda sonda chata sídlištní jáma sídlištní jáma sídlištní jáma kůlová jamka hliník hospodářský objekt kůlová jamka sídlištní jáma chata sídlištní jáma kůlová jamka sběr sídlištní jáma sídlištní jáma kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka sídlištní jáma sídlištní jáma kůlová jamka kůlová jamka sídlištní jáma chata kůlová jamka sídlištní jáma sídlištní jáma kůlová jamka kůlová jamka chata chata chata hliník kůlová jamka kůlová jamka sídlištní jáma kůlová jamka sídlištní jáma kůlová jamka sídlištní jáma kůlová jamka kůlová jamka sídlištní jáma hospodářský objekt sídlištní jáma sídlištní jáma sídlištní jáma

116 118 povrchový sběr 1 10 11 12 13 48 51 52 56 57 58 60 62 63 64 65 73 83 86 108 109 3 6 7 9 12 b,c 20 22 24 25 26 27 36 42 45 47 53 57 1 2 8 9 11 12 13 16 18 19 1

1965 1965 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1969

3 2 1 16 19 6 3 215 9 1 3 7 6 5 10 1 12 23 2 25 6 15 4 6 6 11 13 5 5 25 2 8 1 10 4 1 7 2 2 1 7 8 3 10 4 93 13 14 2 11 2 11

142

sídlištní jáma kůlová jamka sběr sídlištní jáma pec chata pec pec sídlištní jáma kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka kůlová jamka sídlištní jáma kůlová jamka sídlištní jáma hliník pec sídlištní jáma sušárna kůlová jamka sídlištní jáma hospodářský objekt chata sídlištní jáma sídlištní jáma nadzemní sýpka chata hospodářský objekt sídlištní jáma hospodářský objekt sídlištní jáma hospodářský objekt sídlištní jáma hliník sídlištní jáma chata sídlištní jáma sídlištní jáma sídlištní jáma sídlištní jáma sídlištní jáma chata hospodářský objekt chata sídlištní jáma chata hospodářský objekt sídlištní jáma sídlištní jáma

2 3 4 5 7 9 9a 9g celkem

1969 1969 1969 1969 1969 1969 1969 1969 -

14 1 1 5 5 4 2 1 1 383 ks

hospodářský objekt chata chata sídlištní jáma sídlištní jáma sýpka (?) kůlová jamka kůlová jamka -

Tabulka 5. Tabelární přehled zastoupení mazanice v objektech. 7.8.1. Druh materiálu (kompaktnost) Na základě kompaktnosti materiálu byly vytříděny tři skupiny. Nutno však podotknout, že některé kusy byly na pomezí jednotlivých skupin, a byly zařazeny na základě převažujících charakteristických znaků. Pro málo kompaktní skupinu mazanice je typická větší příměs organik, ať už v podobě plev, různých druhů trav a jiných drobných příměsí. Ve větší míře se málo kompaktní materiál drolí a výpal dosahuje maximálně středního stupně. Do skupiny středně kompaktní se dá zahrnout mazanice, která obsahuje menší množství plev a organických materiálu, hůře se láme, téměř se nedrolí a nejčastěji se u ní objevuje střední výpal, v málo případech silný až extrémně silný. Poslední skupina - velmi kompaktní, se vyznačuje slinutostí materiálu, téměř žádnými otisky a láme se za značného úsilí. Materiál většinou prošel silným žárem. V malém množství se objevuje výpal střední, povětšinou však silný nebo extremně silný. Nejpočetněji zastoupeným druhem materiálu byl středně kompaktní 1128 ks (81,6%), následován velmi kompaktním 129 ks (9,3%). Málo kompaktní matriál byl pozorován u 126 ks (9,1%). objekt/rok sonda I/1963 sonda II/1963 2/1964 3/1964 21/1964 29/1964 34/1964 35/1964 53/1964 68/1964 72/1964 89/1964 95/1964 102/1964 sběr 1965

málo 18 6 3 4 -

středně 6 1 54 12 7 11 3 38 28 7 5 18 7 2 5

velmi 1 1 -

objekt/rok 11/1966 12/1966 13/1966 48/1966 51/1966 52/1966 56/1966 57/1966 58/1968 60/1966 62/1966 63/1966 64/1966 65/1966 73/1966

143

málo 34 1 6 15 -

středně 6 3 171 9 1 3 7 5 4 10 6 8 2 23

velmi 10 1 1 2

1/1965 7/1965 9/1965 10/1965

-

5 5 2 3

1 -

11/1965

-

3

-

12/1965 13/1965 17/1965 18/1965 20/1965 23/1965 29/1965 33/1965 34/1965 39/1965 40/1965 44/1965 45/1965 48/1965 53/1965 54/1965 70/1965 71/1965 72/1965 79/1965 85/1965 89/1965 92/1965 93/1965 94/1965 95/1965 97/1965 107/1965 108/1965 110/1965 115/1965 116/1965 118/1965 sběr 1966 1/1966 10/1966

2 1 3 12 5 2 2 1

6 6 7 4 3 1 5 4 3 3 3 3 7 22 43 4 3 138 12 6 6 5 1 4 1 18 3 2 1 1 2 1 14 18

1 4 22 12 15 6 1 5 -

83/1966 86/1966 108/1966 109/1966 3/1967 6/1967 7/1967 9/1967 12b,c/1967 20/1967 22/1967 24/1967 25/1967 26/1967 27/1967 36/1967 42/1967 45/1967 47/1967 53/1967 57/1967 1/1968 2/1968 8/1968 9/1968 11/1968 12/1968 13/1968 16/1968 18/1968 19/1968 1/1969 2/1969 3/1969 4/1969 5/1969 7/1969 9/1969 9a/1969 9g/1969

10 1 -

6 15 2 6 6 11 10 5 3 24 2 8 1 10 3 3 2 2 1 6 8 2 4 79 11 10 2 9 2 6 12 1 1 4 5 3 2 1

2 3 2 1 1 1 4 1 1 14 2 4 2 5 2 1 -

Tabulka 6. Tabelární přehled zastoupení mazanice podle druhu materiálu. 7.8.2. Druh výpalu U výpalu mazanice lze vyčlenit čtyři skupiny: 1. slabý, nekvalitní, který se snadno láme a drolí; 2. střední, obecně bývá pevnější, hůře se láme; 3. silný, materiál prošel poměrně vysokou teplotou, hmota se nedrolí a v některých případech bývá slinutá; 4. extrémně silný výpal, hmota je porézní, objevují se natavené kamínky, které vystouply na povrch v průběhu silného žáru, v některých případech je mazanice dokonce podobná strusce. 144

Na zlechovském sídlišti byly zastoupeny všechny čtyři skupiny výpalu (Tabulka 7). Nejvíce zastoupen byl výpal střední s 923 ks (66,7%), silný se 374 ks (27%), extrémně silný se 46 ks (3,3%) a slabý se 40 ks (2,9%). Opět je nutné podotknout, že některé typy byly na rozhraní vyčleněných skupin a to zejména u výpalu středního a silného. V některých případech byl naopak pozorován výpal extrémně silný na vnitřní straně a maximálně střední na straně vnější. Tyto případy by mohly naznačovat skutečnost, že se jednalo o objekty výrobní činnosti, kde opakovaně docházelo k vysokých teplotám, které se posléze promítnuly do vzhledu a zachovalosti jednotlivých kusů mazanice. Bohužel v těchto případech jsou jednotlivé kusy znehodnoceny, respektive z jejich značně narušeného stavu nelze zjistit o jakou konstrukci se mohlo jednat. V některých případech se zase mohlo jednat o destrukci větších staveb (snad chat), při níž vzniká nerovnoměrná teplota. U těchto případů se však spíše jedná o výpaly maximálně silné. U jednoznačně extrémních výpalů se nedá říci, že by pocházely přímo z výrobních konstrukcí, jelikož pocházejí z objektů, jejichž kolekce je početná, ale výpal u ostatních kusů mazanice je odlišný. Musíme počítat také se skutečností, že ze sídlištních objektů mohly být odebrány pouze vzorky, což by pak měnilo ráz jednotlivých objektů. Může se také jednat o kontaminaci z jiných objektů. objekt/rok slabý střední silný extrém. silný objekt/rok slabý střední silný extrém. silný sonda 6 1 11/1966 2 4 I/1963 sonda 1 12/1966 3 II/1963 2/1964 65 6 1 13/1966 16 132 35 32 3/1964 16 2 48/1966 9 21/1964 7 51/1966 1 29/1964 11 3 52/1966 2 1 34/1964 3 56/1966 5 2 35/1964 1 28 13 57/1966 5 1 53/1964 25 2 1 58/1966 2 3 68/1964 7 60/1966 6 4 72/1964 4 1 62/1966 1 89/1964 10 9 63/1966 2 8 2 95/1964 1 6 64/1966 10 13 102/1964 2 65/1966 2 sběr 1965 4 1 73/1966 14 11 1/1965 3 2 83/1966 6 7/1965 5 1 86/1966 2 13 9/1965 2 108/1966 4 10/1965 1 2 109/1966 6 11/1965 3 3/1967 6 6/1967 10 1 12/1965 5 1 13/1965 6 7/1967 13 17/1965 1 6 9/1967 3 2 -

145

18/1965 20/1965 23/1965 29/1965 33/1965 34/1965 39/1965 40/1965 44/1965 45/1965 48/1965 53/1965 54/1965 70/1965 71/1965 72/1965 79/1965 85/1965 89/1965 92/1965 93/1965 94/1965 95/1965 97/1965 107/1965 108/1965 110/1965 115/1965 116/1965 118/1965 sběr 1966 1/1966 10/1966

2 2 1 -

4 3 1 5 4 3 3 3 3 2 29 51 2 1 141 12 7 11 2 1 4 14 3 1 1 3 2 14 19

1 4 27 6 9 2 13 3 1 9 1 1 1 -

1 1 1 -

12b,c/1967 20/1967 22/1967 24/1967 25/1967 26/1967 27/1967 36/1967 42/1967 45/1967 47/1967 53/1967 57/1967 1/1968 2/1968 8/1968 9/1968 11/1968 12/1968 13/1968 16/1968 18/1968 19/1968 1/1969 2/1969 3/1969 4/1969 5/1969 7/1969 9/1969 9a/1969 9g/1969

3 1 -

11 2 1 8 2 3 1 6 5 2 10 4 39 5 6 1 5 2 7 11 1 2 3 -

5 14 1 6 2 2 1 4 1 1 1 3 1 50 7 8 1 6 4 3 1 1 4 2 1

1 1 1 4 -

Tabulka 7. Druhy výpalu mazanice. 7.8.3. Fragmentálnost mazanice Mazanice byla rozdělena také na základě velikosti do deseti skupin (Tabulka 8). U první skupiny se jedná o velikost max. do 20 x 20 mm, každá následující skupina má rozměry o 20 x 20 mm větší. Výjimku tvoří poslední skupina 10, jejíž velikost je minimálně 180 x 180 mm a větší. Nejvíce zastoupenou skupinou byla mazanice o velikosti 3 (tedy 60 x 60 mm), její celkový počet dosáhl 382 ks (27,6%), následována skupinou 4 s 338 ks (24,4 %), skupinou 2 s 285 ks (20,6 %), poměrně velké zastoupení měla ještě skupina 5 se 193 ks (14 %). V případě skupiny 6 se jednalo o 81 ks (5,9 %), skupina 1 čítala 54 ks (3,9 %), skupina 7 27 ks (2 %) a skupina 8 13 ks (0,9 %). Nejméně pak byla zastoupena skupina 9 se 4 ks (0,3 %) a skupina 10 se 2 ks (0,1 %). U posledních zmíněných skupin, je také malé procentuální

146

zastoupení způsobené pravděpodobně neochotou odebírat a uchovávat tak rozměrné kusy mazanice během terénního výzkumu. objekt/rok 1 sonda I/1963 sonda II/1963 2/1964 3/1964 21/1964 29/1964 34/1964 35/1964 53/1964 68/1964 72/1964 89/1964 2 95/1964 102/1964 1 sběr 1965 2 1/1965 1 7/1965 9/1965 10/1965 11/1965 12/1965 13/1965 17/1965 18/1965 1 20/1965 23/1965 29/1965 33/1965 34/1965 39/1965 1 40/1965 44/1965 45/1965 48/1965 53/1965 3 54/1965 70/1965 4 71/1965 72/1965 79/1965 1 85/1965 10 89/1965 92/1965 5 93/1965 94/1965 95/1967 2

2 5 2 1 9 1 1 1 9 3 1 1 4 2 2 1 2 3 1 1 2 1 4 2 3 3 1 18 14 16 3 1 6 2 5 5 1 1 2

3 6 17 2 1 16 7 3 1 3 2 3 2 2 2 3 1 1 1 3 2 6 14 33 1 1 70 2 1 3 -

velikost 4 5 6 1 - 4 - 22 20 2 3 6 1 2 1 11 1 1 2 12 5 14 6 - 1 3 - 4 1 2 1 - - - - - - 1 - - - 2 - 1 - - 1 3 1 3 1 1 - - - - - - - 1 - - - - - 3 - - - - - 1 - 2 - 5 2 6 2 - - 1 - 51 22 3 - - - - - - 1 - - - - - -

7 3 5 1 1 -

8 3 3 1 2 -

9 1 -

objekt/rok 10 1 2 11/1966 - 12/1966 - 2 13/1966 1 5 48/1966 - 9 51/1966 - 1 52/1966 1 1 56/1966 - 5 57/1966 - 2 58/1966 1 2 60/1966 - 62/1966 - 63/1966 - 1 64/1966 6 5 65/1966 - 1 73/1966 - 83/1966 - 2 86/1966 1 1 108/1966 1 2 109/1966 - 3 3/1967 - 2 6/1967 - 3 7/1967 - 7 9/1967 - 4 - 12b,c/1967 - 4 20/1967 1 12 22/1967 - 24/1967 - 25/1967 - 26/1967 - 5 27/1967 - 3 36/1967 - 42/1967 - 1 45/1967 1 1 47/1967 - 53/1967 - 1 57/1967 - 1 1/1968 - 2/1968 - 2 8/1968 1 2 9/1968 1 3 11/1968 - 7 12/1968 - 6 13/1968 - 16/1968 - 1 18/1968 - 5 19/1968 - 2

147

3 3 1 33 1 1 3 1 5 1 1 4 9 4 4 1 2 1 5 6 1 7 1 4 1 2 1 4 3 1 6 3 7 6 1 6 -

4 2 65 1 1 1 2 7 4 10 5 1 2 2 1 3 1 2 1 4 1 2 4 1 32 5 -

velikost 5 6 1 - 65 30 - - - - - - 3 - - 3 3 1 1 3 1 - 2 2 - - - 1 1 - - - 1 1 - 1 5 - 1 - 1 - - - - - - - 1 - - - 25 19 - 1 2 - - - -

7 10 1 5 -

8 2 2 -

9 3 -

10 1 1 -

97/1965 107/1965 108/1965 110/1965 115/1965 116/1965 118/1965 sběr 1966 1/1966 10/1966

- 4 8 - 3 - 2 - - - - 1 1 3 - 11

5 1 1 1 7 4

1 1 2 3

- - - - - 4 1 1 - - - - - - - - - - - - - - - - - 1 1 - - - - - - - - - - - - - 2 1 - - - 1 - - - - -

1/1969 2/1969 3/1969 4/1969 5/1969 7/1969 9/1969 9a/1969 9g/1969

-

1 1 1 1 1 1 -

8 4 2 2 1 -

6 1 1 2 1 1

2 2 -

2 1 1 1 -

-

-

-

-

Tabulka 8. Dochovaná velikost kusů mazanice. 1 – velikost max. 20x20 mm 4 – velikost max. 80x 80 mm 7 – velikost max. 140x140 mm 10 – velikost nad. 180x 180 mm

2 – velikost max. 40x40 mm 5 – velikost max. 100x100 mm 8 – velikost max. 160x160 mm

3 – velikost max. 60x60 mm 6 – velikost max. 120x120 mm 9 – velikost max. 180x180 mm

7.8.4. Úprava povrchu Základním kritériem dělení mazanice podle úpravy povrchu bylo to, jak jsou jednotlivé artefakty hlazené, příp. zda nejsou bez jakékoliv úpravy. Pro detailnější členění byl zvolen postup rozlišování vnitřní a vnější strany. Vnitřní stranou se rozumí ta, jež byla tvořena vlastní konstrukcí, tedy že na ni jsou dokumentovány jednotlivé otisky po stavebních prvcích. Vnější stranou se rozumí ta, která je bez jakýchkoliv otisků po konstrukčních prvcích. Nicméně v několika případech se objevili jedinci, jejichž obě strany nesly stopy stavebních prvků. Dále bylo vyčleněno hlazení dokonalé, které nese známky kvalitnější úpravy povrchu, tzn. jedná se dokonalejší variantu hlazení. Neobjevují se velké nerovnosti, jsou vytvořeny větší vyhlazené plochy. Někdy se dá usuzovat i jakým předmětem mohly být hlazeny. Nedokonalým hlazením se rozumí povrch, jež nese známky drobné úpravy, nikoli však kvalitní. Povrch bývá nerovný a hrubší. V obou případech se jeví několik variant hlazení, deskou popřípadě prknem, senem či snad slámou, v některých případech by se snad dalo dokumentovat hlazení rukou. Tato segmentace však nebyla provedena v důsledku nemožnosti přesného určení u většího množství mazanice. Nehlazená mazanice má hrubý povrch, bývá jednoduše nahozená na původní konstrukci bez jakýchkoliv dalších úprav. Dokonalé hlazení bylo celkem zaznamenáno na 345 ks (24,9%). Z toho v sedmi případech na vnitřní straně (0,5%), 289 ks (20,9%) mazanice bylo dokonale hlazeno na vnější straně a 49 jedinců (3,5%) oboustranně. Nedokonalé hlazení se objevilo na 561 ks (40,6%). U 26 jedinců (1,9%) na vnitřní straně, 498 ks (36%) na vnější straně a 38 jedinců (2,7%) oboustranně. Z celkového počtu 1383 ks byla více jak 1/3 nehlazená, celkem 476 jedinců (34,4%).

148

objekt/rok

sonda I/1963 sonda II/1963 2/1964 3/1964 21/1964 29/1964 34/1964 35/1964 53/1964 68/1964 72/1964 89/1964 95/1964 102/1964 sběr 1965 1/1965 7/1965 9/1965 10/1965

hlazení objekt/rok hlazení vnitřní vnější oboustranné nehl. vnitřní vnější oboustranné nehl. dok. ned. dok. ned. dok. ned. dok. ned. dok. ned. dok. ned. -

1

-

4

-

-

2

11/1966

-

-

2

2

-

-

2

-

-

-

-

-

-

1

12/1966

-

-

3

-

-

-

-

-

-

-

-

40 4 4 4 2 22 19 3 1 17 4 1 2 2 3

17 11 1 2 6 1 1 4 2 4 -

2 2 1 8 1 3 4 -

3 -

10 1 1 11 4 3 2 1 1 5 3 2 -

11/1965

-

-

3

-

-

-

-

12/1965 13/1965 17/1965 18/1965 20/1965 23/1965 29/1965 33/1965 34/1965 39/1965 40/1965 44/1965 45/1965 48/1965 53/1965 54/1965 70/1965 71/1965 72/1965 79/1965 85/1965 89/1965 92/1965 93/1965 94/1965 95/1965 97/1965

-

2 -

6 4 1 1 3 4 2 3 3 2 9 10 11 -

4 2 1 7 19 35 2 2 97 4 5 1 5 1 -

1 1 2 -

1 7 -

2 1 5 2 1 1 1 3 4 17 7 15 2 1 38 8 2 10 4 1

13/1966 48/1966 51/1966 52/1966 56/1966 57/1966 58/1966 60/1966 62/1966 63/1966 64/1966 65/1966 73/1966 83/1966 86/1966 108/1966 109/1966 3/1967 6/1967 7/1967 9/1967 12b,c/1967 20/1967 22/1967 24/1967 25/1967 26/1967 27/1967 36/1967 42/1967 45/1967 47/1967 53/1967 57/1967 1/1968 2/1968 8/1968 9/1968 11/1968 12/1968 13/1968 16/1968 18/1968 19/1968 1/1969

4 -

16 1 -

22 1 1 1 5 1 3 9 3 3 3 4 2 1 1 5 1 1 10 5 2 2 1

68 2 2 2 2 1 7 4 1 7 1 5 1 2 2 4 2 4 4 11 2 6 1 3 2 2 7 2 2 35 1 7 7 1 3

10 1 1 1 1 2 2 2 2 -

7 1 5 2 2 9 -

88 9 3 4 4 2 2 3 16 1 4 5 7 3 4 4 8 1 1 9 2 3 1 2 2 1 1 1 10 1 35 7 5 2 2 1 7

-

149

107/1965 108/1965 110/1965 115/1965 116/1965 118/1965 sběr 1966 1/1966 10/1966

3 -

3 1 2 -

1 2

1 1 13 16

1 1

1 -

16 3 1 2 2 -

2/1969 3/1969 4/1969 5/1969 7/1969 9/1969 9a/1969 9g/1969

-

-

1 1 1 1

8 1 1 2 2 -

-

-

Tabulka 9. Zastoupení typů hlazené a neupravené mazanice. 7.8.5. Otisky po stavebních (konstrukčních) prvcích Doklady po stavebních prvcích byly zjištěny na 325 ks mazanice pocházejících z 62 objektů. Dále byly rozpoznány čtyři skupiny a vyděleno osm typů konstrukčních prvků, resp. sedm - v případě rýžek není funkce zcela jasná: a) deska/ prkno – šířka < 25 mm

e)

rýžky

b) kuláč – ø > 20 mm

f)

štíp – radiální, distální

c) půlkuláč - ø > 20 mm

g)

trámek – šířka > 25 mm

d) prut – ø < 20 mm

h)

vsuvka

První skupinu tvoří tesané i otesané stavební prvky, kam lze zařadit desku/prkno, trámek a štíp. Pro rozlišení těchto dvou konstrukčních prvků bylo použito kritérium, že za desku/prkno jsou považovány tvary jejichž šířka nepřesáhne 25 mm. V případech, kdy tuto hodnotu překročí jedná se o trámek. Štípy se vyskytly jen minimálně, lze je považovat jako druhotně upravené tesané prvky. Celkově lze mezi tesané prvky zařadit 96 ks (29,5%), z nichž 67 ks jsou desky, 26 ks tvoří trámky a 3 ks štípy. Další skupinu reprezentují kuláče a půlkuláče. Pro stanovení tohoto termínu musí být splněna podmínka, že ø > 20 mm, jestliže tomu tak není, jedná se o prut (Vařeka 1995, 62). Celkově bylo doloženo 28 ks (8,6%), z nichž 11 ks lze přiřadit ke kuláčům a 17 ks mezi půlkuláče. Nejpočetněji zastoupenou skupinu tvoří pruty 165 ks (50,8%). V mnoha případech se vyskytly ve větším počtu na jednotlivých maznicích a jsou nejčetnější skupinou v kombinaci s ostatními konstrukčními prvky. Poslední samostatnou skupinu tvoří vsuvky. Termín vsuvka označuje tu část mazanice jež tvoří výplň mezi kuláči či půlkulači, které na sebe bezprostředně nedoléhají. Tvarově odpovídají dvěma písmenům U, které jsou vůči sobě obrácené. Do této skupiny lze přiřadit 17 ks (5,2%).

150

6 3 6 1 1 -

objekt/rok sonda I/1963 sonda II/1963 2/1964 3/1964 29/1964 34/1964 35/1964 53/1964 68/1964 72/1964 89/1964 95/1964 102/1964 1/1965 12/1965 13/1965 17/1965 18/1965 20/1965 33/1965 53/1965 54/1965 70/1965 71/1965 79/1965 89/1965 93/1965 107/1965 108/1965 116/1965 sběr 1966 1/1966 11/1966 12/1966 13/1966 58/1966 62/1966 63/1966 64/1966 73/1966 83/1966 86/1966 108/1966 3/1967 6/1967 7/1967 9/1967 20/1967 22/1967 24/1967

deska 1 1 1 2 3 1 7 1 1 36 1 1 3 1 1 -

kuláč 2 2 1 2 1 3 -

prut 1 31 4 1 6 12 1 2 1 1 1 1 2 1 1 2 1 1 1 5 1 1 1 3 1 1 1 31 1 4 3 1 1 1 1 1 1 1 2 4

půlkuláč 2 2 1 1 1 1 1 1 5 -

151

rýžky 2 -

štíp 1 1 -

-

1 -

trámek 5 2 1 1 1 1 1 9 1 1 -

vsuvka 2 2

25/1967 47/1967 57/1967 1/1968 11/1968 13/1968 18/1968 1/1969 2/1969 5/1969 7/1969 9/1969

1 3 1 1 -

-

1 2 18 1 1 2 1 1 1

1 1 -

-

-

3 -

1 5 4 2 1 -

Tabulka 10. Otisky konstrukčních prvků na mazanici. V případě rýžek nelze s určitostí říci jakému účelu sloužily, a zda se jedná o samostatnou skupinu. Byly zachyceny pouze ve dvou exemplářích (0,6%). Jedná se o téměř pravidelně se opakující záseky ve velikosti do 20 mm. Mohlo se jednat o doprovodný jev výše jmenovaných konstrukčních prvků, nicméně prozatím nelze stanovit v jaké souvislosti. Na 17 ks mazanice (5,2%) byla zjištěna kombinace různých konstrukčních prvků, jimž jasně dominovaly varianty v kombinaci s deskami a pruty (Tabulka 11-12). Co do významu, má největší zastoupení dobře rozeznatelných stavebních prvků objekt 13/66, z něhož pochází 95 ks mazanice, na níž se dochovaly jednotlivé otisky, z nichž 9 jedinců je tvořeno kombinací více konstrukčních prvků. objekt/rok deska+pruty deska+pruty+trámek deska+trámek 2/1964 1 35/1964 1 54/1965 79/1965 1 107/1965 12/1966 13/1966 3 1 -

deska+kuláč 3

deska+půlkuláč 1

Tabulka 11. Kombinace konstrukčních prvků. objekt/rok 2/1964 35/1964 54/1965 79/1965 107/1965 12/1966 13/1966

prut+půlkuláč 1 1 -

prut+kuláč 1

Tabulka 12. Kombinace konstrukčních prvků.

152

prut+trámek 1 -

půlkuláč+kuláč 1 1 -

Obr. 26. Zlechov. Otisky konstrukčních prvků na mazanici (1-4 pruty, 5-6 půlkuláče, 7 kuláč; 1, 3, 7 obj. 2/64; 2 obj. 13/66; 4 obj. 89/64; 5 obj. 12/66; 6 obj. 57/67).

153

Obr. 27. Zlechov. Otisky konstrukčních prvků na mazanici (1 trámek, 2-4, 7 desky, 5 půlkůláč + deska, 6 rohová část výmazu, 8 vsuvka s otiskem trámku; 9-10 vsuvka mezi dvěmi deskami, 11 vsuvka, 12 nátěr stěny směsí kaolínu a neznámé látky; 1, 4-5 obj. 13/66; 2 obj. 2/64; 3 obj. 11/68; 6 obj. 53/65; 7-8 obj. 107/65; 9 obj. 24/67; 10 obj. 89/65; 11 obj. 7/65; 12 obj. 35/64). 154

7.8.6. Vyhodnocení Při vyhodnocení bylo postupováno systematicky a byly sledovány všechny postihnutelné věci s výjimkou rostlinných makrozbytků. Při sestavování jednotlivých skupin a typů, zejména u konstrukčních prvků bylo upuštěno od deskriptivních systémů (Vařeka 1995, 61–64; Varsik 2004, 16-18). Pro zpřehlednění situace jsou jednotlivé skupiny a typy pojmenovány a vysvětleny pouze slovně. Celkový soubor tedy čítal 1383 ks pocházejících ze 107 objektů, dvou sond a povrchových sběrů ze dvou různých let výzkumu. Získaná kolekce mazanice pochází z 15 chat, 42 sídlištních objektů, 14 hospodářských (výrobních) objektů, 4 hliníků, 2 sýpek, 28 kůlových jamek a u dvou objektů nebyla funkce blíže specifikována. V případě obj. 10/66, 12/66 a 13/66 se nejedná o běžné sídlištní objekty, k nimž byly původně zařazeny, nýbrž o objekty výrobní funkce, stejně je tomu i u obj. 86/66 (sušárna). Stejnou funkci mohly plnit i obj. 15/64 a 53/64. Strukturou se velice podobají zmíněnému obj. 86/66. 7.8.6.1. Výrobní okrsky Z objektu 13/66 pochází největší kolekce dochované mazanice - 215 ks. Má zde značné zastoupení silný i extrémně silný výpal. Nicméně stále převažující je výpal střední. Jedná se o objekt téměř kruhového tvaru o průměru 200 x 190 cm s delší osou ve směru V-Z. Již při začištění bylo patrné, že se jde o téměř ucelenou mazanicovou destrukci. Celý objekt měl být vyplněn téměř výhradně mazanicí, po jejímž odebrání se vyrýsovala jáma mísovitého tvaru s hloubkou 32 cm s max. zahloubením v JV části na 46 cm. Zcela jistě se nejedná o běžný sídlištní objekt, ale o zahloubenou pec s kupolí nebo o objekt podobné funkce a odlišného uspořádání. Tomu by napovídalo také spektrum dochovaných otisků po stavebních prvcích na mazanici. Jak již bylo zmíněno, bylo v tomto objektu nalezeno 95 ks mazanice, což je nejvíce z celé lokality, na niž byly patrné otisky po konstrukčních prvcích. V případě otisků desek, trámů a jejich kombinací není interpretace zcela jasná. Mohlo se jednat o konstrukci, která by tvořila spodní část výrobního zařízení. Zajímavé je, že objekt má kruhový tvar, přestože na těchto konstrukčních článcích nebyly pozorované prvky, které by poukazovaly na kruhový tvar základny, nýbrž na čtvercový popřípadě obdélný. V případě otisků prutů již byly rozpoznány části, na nichž je zcela jistě patrné obloukové uspořádání, které by potvrzovalo skutečnost existence původní kupole. Severozápadním směrem v těsné blízkosti předchozího se nacházel objekt 10/66. I v tomto případě se nejedná o běžný sídlištní objekt, ale o pec, respektive o menší variantu 155

objektu 13/66. Jáma mísovitého tvaru o průměru 80 cm s osou ve směru JV-SZ, s hloubkou 25 cm. Na dně se nacházela propálená vrstva o mocnosti 8 cm. Co se týče nálezů, pochází z tohoto objektu pouze tři kameny. Propálená vrstva představuje zcela jistě dno pece, které bylo vyloženo oněmi třemi kameny. Na tomto objektu je právě jasně patrné, že některé kusy mazanice byly odebrány a jiné ne, což v konečném důsledku způsobuje značnou nesourodost a nekompaktnost jednotlivých celků. V některých případech může tato skutečnost vést až k nerozpoznání původních účelů jednotlivých jam. Objekt 12/66 se nacházel téměř v superpozici s objektem 13/66 v JZ směru. Tato jáma tvořila nápadnou kumulaci s již výše jmenovanými objekty. S největší pravděpodobností se jednalo také o pec, respektive o menší pícku. Půdorysně jde o oválnou jámu 125 cm dlouhá a 76 cm širokou s delší osou ve směru JV-SZ, na řezu vanovitého tvaru. Dno bylo v hloubce 28 cm. V JV rohu se nacházela kumulace mazanice, drobné uhlíky a opálené kameny, což by opět nasvědčovalo na dno pece, která byla méně zachována, nebo neodborně zkoumána. Celá tato situace spolu s blízkým hliníkem (obj. 65/66) jasně ukazuje na menší výrobní část v rámci celé osady, kde hliník plnil funkci zdroje hlíny na pravděpodobnou výrobu keramiky. Tomu by napovídal i skutečnost, že v obj. 12/66 ležela větší část celé nádoby. Další zajímavé seskupení tvořily objekty 73/66 a 86/66. Objekt 73/66 představuje oválnou jámu o rozměrech 115 x 105 cm s osou ve směru JJV–SSZ. Uprostřed se měla nacházet v hloubce 9 cm destrukce z opálených pískovců, podkovovitého tvaru o stranách 50 cm a šíře 20 až 28 cm. Po vyjmutí této destrukce se objevilo dno v hloubce 65 cm. Vlastní dno jámy se nacházelo až v hloubce 105 cm. Jáma asi původně plnila funkci zásobnice a až druhotně byla využita jako ,,pec“, jejíž obvod byl vymezen již zmíněnými pískovci. Bohužel přesné nálezové okolnosti nejsou známé, proto nelze s určitostí říci, zda se jednalo o pec nebo o objekt obdobného charakteru, ale jiného stavebného provedení. Verze zásobní jámy, jejíž stěny byly vypáleny v důsledku lepšího uskladnění potravin, se jeví jako málo pravděpodobná, zejména s ohledem na otisky konstrukčních prvků. V případě že ano, byl by to zcela odlišný typ, než v případě obj. 10/66, 1266 a 13/66. Mohlo se také jednat pouze o ohniště, které bylo obloženo kameny. Objekt 86/66 reprezentuje jáma, která byla od povrchu patrná jako mazanicová destrukce vyplněná popelem o rozměrech 180 x 155 cm. Stěny byly v některých místech vypáleny až do mocnosti 8 až 15 cm. V její výplni se objevily drobné přepálené pískovce. Dno bylo místy vypálené a mělo mocnost 9 cm, v té stejné hloubce se pravděpodobně nacházelo i finální dno objektu. Tato skutečnost není známá v důsledku absence bližší dokumentace. Zajímavým zjištěním je, že zhruba uprostřed nebyly žádné viditelné propálené vrstvy ani jiné doklady po žáru, tento čtvercový prostor o stranách 50 a 60 156

cm nebyl tedy pravděpodobně žádným žárem ovlivněn. V tomto případě je interpretace pouze hypotetická, mohlo se jednat o objekt určený k sušení (sušárnu). Jeho střed tak mohl být obložen kameny, a okolo pak byl rozdělán oheň jež měl zabránit styku se ,,sušenými věcmi“. Na druhé straně by bylo logické, že by se dochovaly další artefakty, které by tuto skutečnost potvrzovaly. 7.8.6.2. Chaty Jedním z nejlepších pramenů pro poznání původních konstrukcí by měly dozajista být obytné stavby. Na kterých se dá přepokládat použití odlišných stavebních postupů. Obytné stavby by také měly poskytovat poměrně velké množství těchto otisků vzhledem k mnohem větším plochám (stěny) ze kterých se dají získat otisky po konstrukčních prvcích, než je tomu u ostatních sídlištních objektů. Soubor mazanice pocházející z 15 chat čítá 229 ks (16,6%) z celkového počtu nalezené mazanice na sídlišti ve Zlechově. Jak však ukazuje tabulka 13, větší počty mazanice byly získány pouze z objektů 2/64, 53/65 a 54/1965. Přitom jediný použitelný soubor pochází právě z obj. 2/64, kde otisky po konstrukčních prvcích měla více jak polovina získaných artefaktů. Tento soubor má poměrně dobrou vypovídací hodnotu. Nejpočetněji jsou zastoupeny otisky prutů v různém uspořádání. Nejvíce zastoupeny jsou pruty v uspořádání rovnoběžném hustě vedle sebe. Objevuje i uspořádání, kde jsou relativně dosti vzdálené od sebe (30 mm). Ve většině těchto případů, kde byly pruty poměrně hustě řazeny vedle sebe se na vnější straně artefaktů objevuje relativně dobře hlazená mazanice. Dálo by se proto usuzovat, že se jednalo o vnější (tenčí) vrstvu mazanice. Objevila se varianta tzv. Flechtwerk, kdy jsou jednotlivé pruty uspořádány navzájem v ostrých úhlech. Tyto typy jsou známé i ze sídliště v Bratislavě-Trnávce (Varsik 2004, 16). V jednom případě, se objevila kombinace prut a deska v uspořádání, které by mohlo svědčit o koncové části jedné ze stěn, popř. o část, kde končily jednotlivé výplety a bylo nutno zde plynule navázat další. Ve dvou případech se objevily otisky po kuláčích a půlkuláčích. Bohužel nebyly v kombinaci s jinými konstrukčními prvky, lze se pouze domnívat, že se jednalo o rohové výztuhy, popř. výztuhy méně zpevněných částí zdí. Vzhledem k jejich relativně malému průměru se v žádném případě nemohlo jednat o vzpěrné kůly. V počtu pěti kusů se dochovaly otisky po trámech, opět bez jakékoliv kombinace. I v tomto případě se lze pouze domnívat, že by se mohlo jednat o zpevnění některé z původních zdí. I zde se jednalo o nepříliš rozměrné stavební prvky. U zbývajících chat se jednalo o velmi malé množství dochovaných otisků po konstrukčních prvcích. Za zmínku stojí otisk trámku z obj. 11/66 a vsuvka z obj. 47/67. Ve všech zbývajících případech se jedná pouze o pruty. 157

Přesnější stanovení původu jednotlivých artefaktů není možné provést vzhledem k nekompaktnosti celých souborů pocházejících z objektů. Např. nelze doložit výmazy podlah, které jsou pozorovány na jiných germánských sídlištích, např. ve Veľkém Mederu. objekt/rok 2/1964 89/1964 33/1965 48/1965 53/1965 54/1965 11/1966 6/1967

počet ks 72 19 5 4 29 35 6 11

otisky 42 2 2 1 3 1 1

objekt/rok 20/1967 47/1967 9/1968 12/1968 16/1968 3/1969 4/1969

počet ks 25 2 4 13 2 1 1

otisky 1 2 -

Tabulka 13. Zastoupení mazanice v chatách. 7.8.6.3. Kůlové jamky Kůlové jamky mají všeobecně velmi malou vypovídací hodnotu, pokud v terénu netvoří jasné kumulace, který by potvrzovaly existenci nadzemních kůlových staveb. Z celkového počtu 28 kůlových jamek v niž byla doložena mazanice, pochází 131 ks (9,5%). Zde je právě ukázkově patrné, že z některých kůlových jam pochází mnohem větší množství dochované mazanice než z objektů, interpretovaných jako chaty. Proto může výrazně dojít ke zkreslení celého souboru mazanice pocházejícího ze sídliště ve Zlechově. Tento problém byl již několikrát zmíněn, nicméně je patrné jak se markantně promítá do zjištěných poznatků. objekt/rok 34/1964 68/1964 102/1964 9/1965 10/1965 11/1965 12/1965

počet ks 3 7 2 2 3 3 6

objekt/rok 13/1965 20/1965 23/1965 34/1965 44/1965 45/1965 71/1965

počet ks 6 3 1 4 3 3 4

objekt/rok 72/1965 85/1965 92/1965 94/1965 95/1965 118/1965 51/1966

počet ks 3 12 11 1 4 2 1

objekt/rok 52/1966 56/1966 58/1966 60/1966 63/1966 108/1966 57/1967

počet ks 3 7 5 10 12 4 6

Tabulka 14. Zastoupení mazanice v kůlových jamkách. 7.8.6.4. Ostatní sídlištní objekty Mezi sídlištní objekty bylo zahrnuto 42 objektů, z nichž bylo vyzvednuto 426 ks mazanice (30,8%). Většinou se jedná o malé soubory jejichž vypovídací hodnota není příliš vysoká. Nálezy pocházející z těchto objektů jen málo objasňují původní funkci těchto staveb. Vesměs se jedná o doklady po vlastní destrukci jednotlivých sídlištních objektů. Jen

158

výjimečně by se dala stanovit původní konstrukce. K bližší analýze se hodil pouze objekt 79/65. Jedná se o obdélnou jámu s rozměry 328 x 440 cm s delší osou ve směru JJZ – SSV. Její podlaha se nacházela v hloubce 17–30 cm. V severní části objektu byly pozorovány popelovité vrstvy se zlomky propálené mazanice. Po vyjmutí této destrukce zde vznikla okrouhlá prohlubeň mísovitého tvaru o délce 290 x 255 cm, jejíž stěny šikmo směřovaly k rovnému dnu o rozměrech 255 x 220 cm v hloubce 75 cm. Ve středu tohoto mísovitého zahloubení se nacházel blok mazanice (170 x 50 cm), včetně červeně opálených nepravidelných pískovcových kamenů. O původním účelu této stavby se dá jen polemizovat, nenese přímé rysy, které by napovídaly o druhu objektu. S velkou pravděpodobností se však dá předpokládat, že se jednalo spíše o výrobní objekt, než o běžný sídlištní. objekt/rok počet ks 3/1964 18 21/1964 7 29/1964 14 72/1964 5 95/1964 7 1/1965 5 7/1965 6 17/1965 7 18/1965 6 29/1965 1 39/1965 3 40/1965 3 79/1965 156 89/1965 7

otisky 6 7 1 2 1 2 2 15 2

objekt/rok počet ks 93/1965 5 97/1965 1 108/1965 3 110/1965 2 115/1965 1 116/1965 3 1/1966 16 48/1966 9 62/1966 1 64/1966 23 83/1966 6 109/1966 6 7/1967 13 9/1967 5

otisky 1 1 3 1 1 4 1 1

objekt/rok počet ks 24/1967 8 26/1967 10 36/1967 1 45/1967 2 53/1967 1 57/1967 7 1/1968 8 2/1968 3 8/1968 10 13/1968 14 19/1968 2 1/1969 11 5/1969 5 7/1969 5

otisky 6 1 2 2 4 3 1

Tabulka 15. Zastoupení mazanice v ostatních sídlištních objektech. 7.8.6.5. Hospodářské objekty Jako hospodářské, v některých případech spíše jako výrobní, lze považovat 14 objektů, z nich pochází kolekce mazanice o počtu 459 ks (33,2%). Bližší popis objektů interpretovaných jako pece a sušárny je v kapitole 7.8.6.1. U zbývajících objektů zařazených do kategorie hospodářských objektů je bližší interpretace zbytečná, jelikož jsou lépe poznatelné z ostatních nálezových souborů z výplně jednotlivých objektů. Navíc soubory z hlediska mazanice a její vypovídací hodnoty jsou málo hodnotné.

objekt/rok 53/1964

počet ks 28

otisky 13

bližší interpretace sušárna

objekt/rok 3/1967

159

počet ks 6

otisky

bližší interpretace

1

hospodářský objekt

107/1965 10/1966 12/1966 13/1966 73/1966 86/1966

23 19 3 215 25 15

6 2 95 5 2

hospodářský objekt pec pec pec pec sušárna

22/1967 25/1967 27/1967 11/1968 18/1968 2/1969

2 1 4 93 11 14

2 1 29 1 5

hospodářský objekt hospodářský objekt hospodářský objekt hospodářský objekt hospodářský objekt hospodářský objekt

Tabulka 16. Zastoupení mazanice v hospodářských objektech. 7.8.6.6. Hliníky Do kategorie hliníků s nálezy mazanice patří čtyři objekty. Soubor mazanice obsahuje 112 ks (8,1%). Jedná se sice o početné soubory (s výjimkou obj. 42/67), bylo v nich však zachyceno jen malé množství otisků po konstrukčních prvcích což znemožňuje další interpretace. objekt/rok 35/1964 70/1965 65/1966 42/1967

počet ks 42 61 2 7

otisky 12 1 -

Tabulka 17. Zastoupení mazanice v hlinících. 7.8.6.7. Sýpky S určitými výhradami k nim lze přiřadit jen dva objekty, což představuje 9 ks mazanice (0,7%). Bližší charakteristika není opět nutná vzhledem k početně velmi malému a málo průkaznému souboru. objekt/rok 12 b,c/1967 9/1969

počet ks 5 4

otisky 1

Tabulka 18. Zastoupení mazanice v sýpkách. 7.8.7. Závěry Celkově je soubor mazanice ze sídliště ve Zlechově velmi početný, ale jen v málo případech se dají rekonstruovat původní stavební konstrukce nebo stanovovat přesnější interpretace k jednotlivým objektům. Současné jediné, málo však využitelné je srovnání s lokalitou Bratislava–Trnávka, poloha „Zadné“ (Varsik 2004), kde bylo analyzováno 131 ks mazanice. Tento soubor je nesrovnatelně menší než ve Zlechově, odkud pochází 1383 ks mazanice. V případě Veľkého Mederu, odkud pochází soubor mazanice o 28 ks je srovnání téměř nemožné 160

8. Přírodovědné a chemicko-technologické metody a analýzy 8. 1. Environmentální analýzy (Z. Sůvová–R. Kočárová–P. Kočár, ZIP o.p.s. Plzeň) Analyzovaný materiál pochází ze staršího výzkumu - odběr environmentálních vzorků a ekofaktů samozřejmě neproběhl podle dnes platných zásad vzorkování, ale zpracování i takto odebraných vzorků je důležité, zvláště pokud daná lokalita byla datována do doby římské, která patří z hlediska environmentálních analýz k nejméně poznaným obdobím. Pokud se v rámci archeologického výzkumu spokojíme s odběrem pouze makroskopicky patrných koncentrací rostlinných zbytků dochází k určité selekci pramenné základny. Odběr pouhým okem patrných uhlíků např. zvýhodňuje dřeviny s méně rozpadovými uhlíky (např. dub) oproti rozpadavým druhům (např. borovice); v případě zvířecích kostí dochází ke ztrátě informace o celých skupinách drobných obratlovců (ryby, většina ptáků apod.). Přesto se zdá, že environmentální analýzy z těchto starších výzkumů mají smysl při zachování některých zásad. Zejména musíme mít k dispozici rozsáhlejší soubory odebraných ekofaktů, což zvyšuje pravděpodobnost zachycení podhodnocených skupin taxonů. Při interpretaci je třeba se zaměřit na pouhým okem patrné typy ekofaktů (uhlíky, kosti zvířat), naproti tomu je třeba počítat se zcela nereprezentativním zastoupením drobných typů ekofaktů, jako jsou semena a plody rostlin, drobní měkkýši nebo drobné kosti obratlovců. Analýza těchto problematických skupin pak ovšem přináší jen doplňkové výsledky. 8.1.1. Malakozoologická analýza Malakozoologické analýzy jsou jedna z možností, jak pomocí poměrně dostupného materiálu rekonstruovat minulé životní prostředí. Analýza tohoto materiálu je vhodná a výhodná hned z několika důvodů, mezi které patří (viz Ložek 1998): 1) vysoký stupeň poznání ekologie a rozšíření malakofauny v evropském prostoru; 2) relativně malý počet druhů, které ovšem tvoří společenstva charakterizující nejrůznější typy suchozemských i vodních stanovišť; 3) bohatý výskyt ve většině typů vápnitých sedimentů; 4) jednoduchý způsob sběru. Malakofauna tak může přinést údaje např. o stavu vegetace v blízkosti sídliště, o celkovém charakteru místního klimatu, o dynamice sedimentace, o půdních poměrech, o biostratigrafickém datování (Horáček-Ložek 1988). Malakozoologické analýzy je pak nejvhodnější provádět v propojení s jinými biologickými rozbory (obratlovci, rostliny apod.).

161

Metodika Malakozoologické pozůstatky byly determinovány pomocí příslušných určovacích klíčů (Ložek 1948; 1956; Buchar-Ducháč-Hůrka-Lellák 1995). Hmotnost fragmentů byla zjišťována pomocí digitálních předvážek. Pro výpočty byly použity počty fragmentů i MNI (minimální počet jedinců). MNI byl určován jako součet počtu celých ulit s počtem opakujících se determinovaných částí ulit. Výsledky Druhové složení Analyzováno bylo celkem 119 ulit a jejich fragmentů o celkové hmotnosti 287,9 g. Ulity pocházely minimálně ze 108 jedinců náležejících 4 druhům plžů. Materiál byl většinou dobře zachovaný – často byly nacházeny celé nebo skoro celé ulity. Je zřejmé, že byly vybírány pouze makroskopicky patrné nálezy (druhy patří mezi větší až velké) – kvůli absenci plavení environmentálních vzorků chybí drobné druhy a výpovědní hodnota souboru je tak poměrně omezená. Seznam malakologických nálezů je shrnut v tabulce 19. Objekt 89/64 8/68 69/66 8/68 8/68 72/64 69/66 69/66 69/66 8/68 8/68 8/68 3/69

Species Fruticicola fruticum Fruticicola fruticum Cepaea nemoralis Cepaea nemoralis Euomphalia strigella Helix pomatia Helix pomatia Helix pomatia Helix pomatia Helix pomatia Helix pomatia Helix pomatia Helix pomatia

p.f. 1 1 1 12 5 5 6 3 4 57 13 7 4

Hmotnost (g) 0,9 0,7 0,7 8 0,7 55,7 19,5 2,1 2,3 169,3 13,2 2,8 12

Poznámka celé celé skoro celé skoro celé skoro celé drť pěti šneků obalených hlínou celé tak půl fragmenty celé tak půl fragmenty celé

Tabulka 19. Seznam malakozoologických nálezů. Zaznamenány byly následující taxony: keřovka plavá (Fruticicola fruticum), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), páskovka (Cepaea sp.), páskovka keřová (C. hortensis), hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Druhové složení je zachyceno v tabulce 20 (počet fragmentů, MNI, hmotnost fragmentů). V souboru převažovaly nálezy hlemýždě zahradního (99 fragmentů, 83%) o hmotnosti 276,9 g pocházející minimálně z 88 jedinců. Relativně hojné byly i nálezy páskovek – zaznamenáno bylo 13 ulit (12%) páskovky hajní. Ulity pak pocházely ze 13 jedinců a vážily 8,7 g. 5 ulit (4,6%) pocházelo z keřnatky vrásčité (5 162

jedinců) a vážilo 0,7 g; další 2 ulity (1,9%) byly determinovány jako keřovka plavá – náležely rovněž 2 jedincům a vážily 1,6 g. Species Druh Počet ks % Fruticicola fruticum keřovka plavá 2 1,68 Euomphalia strigella keřnatka vrásčitá 5 4,20 Cepaea nemoralis páskovka hajní 13 10,92 Helix pomatia hlemýžď zahradní 99 83,20 summ celkem 119 100

Hmotnost (g) 1,6 0,7 8,7 276,9 287,9

% MNI % 0,56 1,85 2 0,24 4,63 5 3,02 13 12,04 96,18 88 81,48 100 108 100

Tabulka 20. Přehled malakozoologických nálezů (početní, hmotnostní podíl a MNI). Ekologické nároky jednotlivých druhů Keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella, Hygromiidae, Gastropoda) patří mezi eurytermní teplomilné druhy (Ložek 2000) obývající lesostepní prostředí jako xerotermní křoviny nebo skalní stepi; oblast výskytu je východoevropsko-středoevropská (Ložek 1956). Keřovka plavá (Fruticicola (Bradybaena) fruticum, Bradybaenidae, Gastropoda) je eurytermní teplomilný druh xerických lesů – obývá většinou háje a křoviny, úpatí lesních skal, s oblibou rovněž vlhké nížinné luhy; oblastí výskytu je evropská. Hlemýžď zahradní (Helix pomatia, Helicidae, Gastropoda) je teplomilný druh xerických lesů – objevuje se tak v lesích a křovinách nižších poloh, na teplejších stanovištích s dostatkem vápníku; hojný je i na člověkem ovlivněných stanovištích; oblast výskytu je středoevropskobalkánská. Páskovka hajní (Cepaea nemoralis, Helicidae, Gastropoda) je podobně jako předchozí druh zařazena do společenstva teplomilných druhů mesických lesů – obývá tak vlhčí listnaté a smíšené lesy, křoviny i ruderální a kulturní stanoviště; oblast výskytu je středoevropskozápadovropská. Interpretace malakofauny Všechny nalezené druhy náleží mezi teplomilné druhy víceméně lesních společenstev – ukazují tak na stanoviště vlhčího otevřeného lesa, příp. křovinného porostu na okraji lesa, nacházejícího se v nižších polohách, který může být ovlivněn činností člověka. Pokud se podíváme na ulity jednotlivých druhů, největší z nich jsou nálezy hlemýždě zahradního – kumulace (minimálně 88 jedinců) tohoto druhu ve fázi pozdně římské doby naznačuje, že hlemýžď byl tamními obyvateli konzumován; kromě konzumace je však možné, že tento hromadný nález vznikl na zimovišti tohoto plže. Ostatní tři druhy plžů mají barevně

163

vykreslené ulity – plži mohli být proto sbíráni kvůli své ozdobné funkci; pravděpodobné je ovšem i to, že se do archeologických kontextů dostali z okolního prostředí. 8.1.2. Osteologická analýza Informace o životě v pozdní době římské na našem území jsou stále pouze útržkovité – pomoci se zaplňováním takových mezer mohou i analýzy osteologického materiálu, které vypovídají nejen o skladbě potravy, ale např. i o výživném stavu chovaných zvířat, o způsobu zápřahu, o ústupu divokých druhů nebo o importu či šíření nových druhů. Důležité je rovněž studium velikosti zvířat, a to nejenom u druhů domácích, ale i u divokých ve vztahu ke změnám životního prostředí. Životní prostředí prodělává vlivem člověka podstatné změny, a tak můžeme na skladbě divokých zvířat pozorovat např. postup odlesňování nebo šíření dříve méně početných druhů (jako je zajíc nebo srnec), které expandují zejména díky vybíjení přirozených nepřátel, tzn. šelem (Kratochvíl 1985). Ve středoevropském prostoru se osteologickým analýzám souborů doby římské věnovalo jen málo autorů. Dosud největší objem dat u nás zpracoval L. Peške (1994), lokalita Mlékojedy však byla datována do starší doby římské. Rozsáhlý materiál pochází dále z Maďarska (Bökönyi 1984). Ostatní soubory byly spíše nepočetné (Peške 1990) nebo okrajově pojaté (Nývltová-Fišáková-Šedo 2003). Pozdní doba římská tak z hlediska osteologických nálezů patří k obdobím téměř nestudovaným. Vzhledem k návaznosti dalších období se předpokládá převaha domácích druhů, podíl divokých druhů je obecně vyšší než ve středověku (s lokálními odchylkami), z domácích ptáků je znám jedině kur, přítomnost a rozlišení domestikované husy jsou stále nejasné. Metodika Seznam kontextů s osteologickými nálezy je zaznamenán v tabulce 21. Determinace kostí probíhala pomocí příslušné literatury (Anděra-Horáček 1982; Červený-Komárek-Štěrba 1999; Schmid 1972) a srovnávací sbírky Archeologického ústavu AV ČR v Praze. Použitelné rozměry byly měřeny pomocí digitálního posuvného měřítka (zaznamenáno v mm), pro měření byly použity rozměry navržené v publikaci A. von den Drieschové (1976). Hmotnost fragmentů byla zjišťována pomocí digitálních předvážek (zaznamenána v g). Získané údaje o druhové, věkové a anatomické příslušnosti, jakož i rozměry, hmotnost fragmentů a další informace byly zaneseny do databáze, se kterou bylo dále pracováno. Pro výpočty byly použity počty fragmentů i MNI. MNI (minimální počet jedinců) byl určen na základě opakujících se kosterních elementů jednotlivých živočišných druhů a orientace těchto 164

elementů, jakož i na základě jejich věkové a velikostní příslušnosti, příp. na základě obrusu zubů (do MNI nebyly započítány fragmenty parohů; kvantifikační metody viz Kyselý 2004). Rok 1963 1963 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1964 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965

Objekt sonda I sonda II sonda I/D 1 2 3 5 15 24 27 29 35 51 53 60 64 67 70 72 83 84 86 87 89 92 94 96 97 102 106 108 1 7 10 17 29 33 34 48 52 53 54 59 70 78 79 80 89 90 93 97 98 99

bt 4 7 7

ssd

oc

1 2

2

34 3 2 2 1

25 4 2

15 159 4 16 1 2 7 5 5 52 2 6 89 5 5 3 7 1

4 4

oa ca

ce

1

1 5

cfa

ec

cc

1

1 7 70 1 10

1 6 41

1

24 68

2 5

1

1 1

4

1

1 2

1

1 1 1 4 30 2 33 3 3 2 6

12 1 23 1

1

5

55 7 1 2 1

1

38

1

1 4

1 1

15

1

zl 3 3 14

ostatní

116 9 7 10 4 5 46 546

1 kur, 1 divočák

12 49 39 6 65 47 12 115 1 14 427 22 10 14 115

3 křeček, 4 kur, 1 zajíc 1 kur 1 žába, 1 kur

1 kur 1 kur 5 křeček 1 zajíc 3 křeček 1 husa? 1 káně, 1 divočák

3

1 8

2

4

17 1 1

1 1

1

1 26 1

45 39 28 100 7 37 23 34 1 19 6 1

4 9 2 31 13 1 49 19 6 24 2 6 1

2

1

1

2

1

1 2

14 4

9 8

24 1 6 8 8

12

11

2 3 3

1

1

3

2 1

1

1

5

21 1 4 28 49 6 87 49 205 12 85 48 100 15 25 13

165

1 divočák

2 kur, 1 zajíc

3 divočák 12 křeček 1 bobr, 1 labuť, 3 křeček 1 kur

1965 1965 1965 1965 1965 1965 1965 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1966 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967

100 104 107 109 110 112 117 povrch 1a 8a 11 11a 13 21a 22 23 24 25 26 27 30 47 62 64 65 68 69 70 73 80 83 85 86 87 90 92 93 96 104 109 povrch 3 4 5 6 6e 7 10 15 20 21 22 23 24 25 26 27 28 33

4 3 6 2 3 3 2 11 35 18 13 1 12 1 2 2 1 3 3 1 89 14 29 2 1 3 10 5 1 1 1 5 2 2 1 6 10 3 12 2 12 2 2 81 9 3 13 18 5 8 65

2 1 11

1 1

1

7 45 8

4 4 9 1 5

5 1

4 2 1 2

5

5

3

1 3 1 1 54 3 11 2

2 2

2

4 11 21 6 13

1

11 3

3

1

1 1

4 2

4 6

3

4 3

2

2 2

1 2

1 3 9 6 5 7

2 7 2

1 1

41

22 1 4

9 1 5 21 1

2

1

3

2

3

1

1

1

1

11 1 1 2

185 22

1 10 2 1

2

7

18

166

39 102 54 3 13 1 112 2 3 5 12 4 11 1 229 49 136 1 2 36 33 5 15 13 4 29 3 2 2 17 33 14 23 51

1 12

10

4 1

1

20 4 26 3 5 28 15 1

1

37 6 19 210 19 7 22 51 21 78 80

1 kurovití 3 křeček, 1 kur, 1 veverka

2 křeček 1 křeček

1 žába, 3 křeček, 2 kur, 1 hlodavec, 2 divočák 1 kur

1 ropucha, 2 zajíc

1 divočák 1 kur

1 kur 1 kur 3 kur 1 kur 1 zajíc

1 člověk 1 kurovití 1 bobr, 2 divočák

1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1967 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1968 1969 1969 1969 1969 1969 1969 1969 1969

34 35 36 37 41 41b 42 45 46 49 51 52 53 54 57 58 1 2 4 5 8 9 9a 9b 9g 10 11 12 12c 12d 12f 13 16 18 19 1 2 3 4 6 7 9 11

3 6 4 9 39 13 1

6 6 3 2 1 6 4 7

2 1

2 1 1

2 1

45 4 1 4

2 1 1 18 4 3 1 6 4 8 78

11 3

11 1

3 1 1

4 3 9

1

71 1

22 2 1

4 1 45 15

1

1 bobr, 1 křeček

1 1

1

2

7 11 4 6 19 1 40 7 8 6

2

1

35 5 2 1 15 12 20 87 189

1 křeček, 1 medvěd

1 kur 2 kur

2 křeček

3

1 11 19 48 1 1 1 3 12 7 22 6 8 33 21 1 20 9 11

2 30

1 12 15 2 11 1 7 25 19 15 6 6 2

1 1 5

1

1

2

1

2

6 1 2

1 2

5 8

1

2

1

7 1 4 61 35

1 3 1

2 3

1

1 1

15 95 64 1 3 8 31 18 39 7 10 80 23 5 19 19 13

1 bobr

1 bobr, 1 divočák, 1 medvěd? 1 divočák

Legenda: bt – tur, ssd - prase domácí, oc - ovce/koza, oa – ovce, ca – koza, ce - jelen, cfa – pes, ec – kůň, cc – srnec, zl - neurčené.

Tabulka 21. Seznam sídlištních objektů s počty zvířecích kostí. Absolutní stáří bylo určováno na základě stavu chrupu (u nedospělých jedinců na základě prorážení jednotlivých elementů mléčného i trvalého chrupu, u dospělých na základě obrusu zubů - Červený-Komárek-Štěrba 1999; Lochman 1978); relativní stáří zejména podle stavu srůstu epifýz a diafýz dlouhých kostí (Schmid 1972). Rozlišení příbuzných taxonů probíhalo zejména na základě publikovaných dat (ovce/koza – např. Prummel-Frisch 1986,

167

prase divoké/domácí – Payne-Bull 1988, zajíc/králík – Callou 1997). Přestože se některé kosti ovce/kozy podařilo určit do druhů, jsou v analýze hodnoceny (pokud není řečeno jinak) dle zvyklostí jako celek. Kohoutková výška byla odhadovaná na základě maximálních délek kostí končetin přepočtem podle publikovaných údajů (souhrn viz Driesch-Boessneck 1974). Pohlavní dimorfismus byl rozlišován podle různého habitatu kostí: u tura na metapodiích, u prasete na špičácích, u kura na tarsometatarsech. Výsledky Zpracováno bylo 9316 fragmentů kostí (a jiného zoologického materiálu, např. parohů; u některých fragmentů se ukázalo, že byly původně součástí jedné kosti – tím se mohl hodnocený počet fragmentů snížit oproti původně zaznamenanému) o celkové hmotnosti 138 181 g (průměrný fragment tak dosahoval 14,83 g). Determinováno bylo celkem 4193 fragmentů, které pocházely minimálně ze 151 jedinců náležejících 21 živočišným druhům. Druhové složení Zaznamenány byly následující taxony: ryby (Pisces), žáby (Anura), ropucha (Bufo sp.), ptáci (Aves), káně lesní (Buteo buteo), husa (Anser anser f. ?), labuť (Cygnus sp.), kurovití (Galliformes), kur domácí (Gallus domesticus), savci (Mammalia), hlodavci (Rodentia), bobr evropský (Castor fiber), veverka obecná (Sciurus vulgaris), křeček polní (Cricetus cricetus), zajíc polní (Lepus europaeus), člověk rozumný (Homo sapiens), medvěd hnědý (Ursus arctos), pes domácí (Canis familiaris), kůň domácí (Equus caballus), prase divoké (Sus scrofa), prase domácí (Sus domesticus), jelen evropský (Cervus elaphus), srnec obecný (Capreolus capreolus), ovce/koza (Ovis/Capra), koza domácí (Capra aegagrus f. hircus), ovce domácí (Ovis aries), tur domácí (Bos taurus). Fragmenty savců, které se nepodařilo determinovat do druhů, byly zařazeny alespoň na základě velikostních kritérií do kategorií středně velký savec, Medium mammal (může se jednat o kosti ovce/kozy, prasete nebo psa, ale i srnce nebo zajíce), příp. velký kopytník, Large ungulate (pravděpodobně se jedná o pozůstatky tura, může ale jít i o kosti koně nebo jelena). Další fragmenty, které se nepodařilo zařadit ani do velikostní kategorie, byly shrnuty pod termínem neurčený savec (Mammalia indet.). Druhové složení je shrnuto v tabulce 22 (počet fragmentů, hmotnost fragmentů, MNI) a grafu I.

168

Species Anura Bufo sp. Buteo buteo Anser anser Cygnus sp. Galliformes Gallus domesticus Rodentia Castor fiber Sciurus vulgaris Cricetus cricetus Lepus europaeus Homo sapiens Ursus arctos Canis familiaris Equus caballus Sus scrofa Sus domesticus Cervus elaphus Capreolus capreolus Ovis/Capra + Capra hircus + Ovis aries Bos taurus Pisces indet. Aves indet. Large ungulate Medium mammal Mammalia indet. determ. summ indet. summ summ

Druh žáby ropucha káně lesní husa labuť kurovití kur domácí hlodavci bobr evropský veverka obecná křeček polní zajíc polní člověk rozumný medvěd hnědý pes domácí kůň domácí prase divoké prase domácí jelen evropský srnec obecný ovce/koza + koza domácí + ovce domácí tur domácí neurč. ryby neurč. ptáci velký kopytník střední savec neurč. savci určené celkem neurč. celkem celkem

n 2 1 1 1cf. 1 3 25 1 5 1 38 + 1cf. 6 + 1cf. 1 1 + 1cf. 13 47 13 974 + 10cf. 822 + 3cf. 39 366 + 1cf. 9 27 1774 + 5cf. 14 12 1161 667 3269 4193 5123 9316

% g % MNI % 0,05 0,0 0,00 2 1,32 0,02 0,0 0,00 0,02 2,3 0,00 1 0,66 0,02 2,5 0,00 1 0,66 0,02 11,7 0,01 1 0,66 0,07 2,5 0,00 0,60 40,3 0,04 4 2,65 0,02 1,3 0,00 0,12 78,4 0,07 2 1,32 0,02 1,5 0,00 1 0,66 0,93 30,8 0,03 6 3,97 0,17 16,4 0,02 3 1,99 0,02 7,8 0,01 1 0,66 0,05 99,7 0,09 1 0,66 0,31 111,9 0,10 3 1,99 1,12 2784,9 2,58 8 5,30 0,31 685,3 0,64 2 1,32 23,47 14715,5 13,64 40 26,49 19,68 23158,2 21,46 15 9,93 0,93 732,6 0,68 2 1,32 8,75 2928,8 2,71 14 9,27 0,21 150,7 0,14 2 1,32 0,64 705,4 0,65 5 3,31 42,43 61646,6 57,13 36 23,84 1,9 1 0,66 12,3 16380,9 2554,3 11316,5 107915,1 30265,9 138181,0 151

Tabulka 22. Přehled osteologických nálezů (počet a hmotnost fragmentů, MNI). Mezi určenými kostmi dominovaly nálezy domácích druhů. Nejvíce fragmentů náleželo turovi domácímu – zaznamenáno bylo celkem 1774 (+ 5cf.) fragmentů (42% z určených fragmentů 1) tohoto druhu, které pocházely minimálně ze 36 jedinců. V počtu fragmentů následovaly nálezy prasete domácího (974 + 10cf., 23%), které dokonce v minimálním počtu jedinců tura předběhly (40 jedinců). Třetí místo co do početnosti mezi hospodářskými savci tradičně náleží směsnému taxonu ovce/koza – rozlišeno bylo 9 fragmentů kozy domácí a 27 fragmentů ovce domácí, dalších 366 fragmentů (+ 1cf.) se nepodařilo druhově zařadit a zůstalo tak pod označením ovce/koza (celkem 10%). Kosti pak náležely celkem 21 jedincům (2 koza, 5 ovce, 14 ovce/koza). Podle Bökönyiho (1984) z průměrného jedince tura domácího získáme množství masa odpovídající 7 jedincům

1

U taxonů, kde relativní zastoupení bylo nižší než 0,5%, nebylo toto zastoupení v textu uváděno.

169

ovce/kozy a průměrné prase domácí odpovídá množství masa získaného z 1,5 ovce/kozy. Jednoduchým výpočtem tak zjistíme, že na dané lokalitě mezi hospodářskými savci kryl tur spotřebu masa (tj. živočišných bílkovin) asi ze 76%, prase z 18% a ovce/koza z 6%.

Graf I: Doba římská - relativní zastoupení jednotlivých taxonů (počet fragmentů, MNI, hmotnost) - bez parohů. 70 60 50 n

MNI

g

%

40 30 20 10 0 tur

prase

ovce/koza

jelen

ost. domácí ost. lovní

ptáci

ostatní

Z dalších domácích savců byly nalezeny kosti koně a psa. Celkem bylo zaznamenáno 47 fragmentů (1%) koně domácího náležejících 8 jedincům a 13 fragmentů psa domácího náležejících minimálně 3 jedincům. Hojné byly nálezy lovných savců (22%). Nejčastější byly fragmenty jelena evropského – nalezeno bylo celkem 822 (+ 3cf.) fragmentů tohoto druhu (20%), 391 z nich ovšem byly parohy (bez parohů 11%). Nálezy jelena pocházely minimálně z 15 jedinců. Nalezeny byly i pozůstatky srnce obecného (39 fragmentů, z toho 31 parohů, 1%) pocházející ze 2 jedinců. Vzhledem k vysokému počtu kostí jelena je zarážející nízký podíl nálezů prasete divokého – determinováno bylo 13 fragmentů náležejících 2 jedincům. Zaznamenány byly i fragmenty zajíce polního (6 + 1cf.), které pocházely ze 3 jedinců; bobra evropského (5 fragmentů) ze 2 jedinců, medvěda hnědého (1 + 1cf.) z 1 jedince a veverky obecné (1 fragment).

170

Z ostatních savců byly relativně hojné kosti křečka (38 + 1 cf., 1%) náležející minimálně 6 jedincům – i další fragment blíže neurčeného hlodavce zřejmě rovněž náleží křečkovi. Kromě toho byla zaznamenána 1 lidská kost (pocházela z horní končetiny – nemusela se do vrstvy dostat z mrtvoly, ale z amputované končetiny). Dále bylo 1161 neurčených fragmentů zařazeno do kategorie velký kopytník a 667 fragmentů do kategorie středně velký savec. Zbylých 3269 (většinou drobných) fragmentů bylo ponecháno pod označením neurčený savec. Kromě savců bylo zaznamenáno i několik ptačích nálezů. 25 fragmentů (1%) bylo determinováno jako kur domácí; další 3 fragmenty náležely juvenilním kurovitým ptákům a zřejmě rovněž pocházely z kura – nálezy tak celkem pocházely minimálně ze 4 jedinců. 1 fragment pravděpodobně pocházel z husy; po jednom nálezu bylo zaznamenáno rovněž od labutě a káně lesní. Dalších 12 drobných fragmentů bylo označeno jako neurčený pták. Zaznamenány byly i nálezy žab – 2 fragmenty náležely blíže neurčené žábě, 1 fragment pocházel z ropuchy. Kosti žab náležely minimálně 2 jedincům. Kromě toho bylo nalezeno 14 rybích fragmentů, které se nepodařilo přesněji determinovat. Tafonomie Na kostech byly sledovány tafonomické změny způsobené člověkem, zvířaty i způsobem uložení. Kosti jsou charakteristicky fragmentovány, takže často nemůžeme zodpovědně prohlásit, zda poškození bylo způsobeno lidským zásahem, či jinými faktory – jistotu můžeme mít většinou pouze v případech různých odseknutí a s nimi souvisejících záseků a zářezů a podobných zásahů do celistvosti kostí. „Kuchyňské“ zásahy byly nalezeny celkem na 493 fragmentech (5%), jejich přehled se nachází v tabulce 23. Jednalo se zejména o sečné zásahy související s porcováním zvířecích těl a s výrobou artefaktů, případně se specifickými úkony probíhajícími během těchto úkonů jako je oddělování parohů, oddělování hlavy, spodní čelisti nebo kostí končetin v kloubu. Nejvíce zásahů bylo nalezeno na pozůstatcích jelena (269 fragmentů, hlavně parohů), následovaly kosti tura (78) a velkého kopytníka (77), zaznamenány byly i zásahy na kostech středně velkého savce (38), prasete domácího (12), neurčeného savce (6), ovce/kozy (4), srnce (3) a po jednom nálezu i na kostech husy, neurčeného ptáka, koně, ovce, prasete divokého a medvěda. Co se anatomické příslušnosti týče, nejvíce zásahů tedy bylo zaznamenáno na parozích (265), výrazně byla porcováním poznamenána i žebra (106); další anatomické skupiny byly zastoupeny méně: obratle (24), dlouhé kosti končetin (24), pletence končetin (21), krátké

171

kosti končetin (17), neurčené zlomky (16), lebka včetně čelistí a zubů (14) a rohy (6). Kostěné artefakty jsou popsány ve zvláštní kapitole níže.

rok

obj. cf.

species

anatomie

strana

počet relativní kostí stáří 1 A

kuchyňský zásah

důvod zásahu

1964

2

Aves indet.

indet.

1964

2

Bos taurus

mandibula

d

1

A

5 zářezů

odd. spodní čelisti

5

1964

2

Bos taurus

phalanx I

s

1

A

proražená díra v dist.

získání morku

1

1964

2

Bos taurus

scapula

1

A

1 šikmý zářez

porcování

1

1964

2

Bos taurus

v. lumbalis

ax

2

A

příčně odseklá + 2 zářezy

porcování

2+2

ax

příčně odseklé

porcování

Počet zásahů 1

1964

2

Bos taurus

vertebra

2

A

obě odseklé + zářez

porcování

2+2

1964

2

Large Ungulate

costa

1

A

šikmo odseklý

porcování

1

1964

2

Medium Mammal

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1964

3

Bos taurus

corn

1

A

u báze šikmo odseklé

porcování rohů/parohů

1

1964

3

Large Ungulate

indet.

1

A

tři šikmé zářezy

porcování

3

1964

5

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1964

29

tibia

1

A

šikmý zásek

porcování

1

1964

29

Bos taurus Capreolus capreolus

antler

1

A

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

příčně odseklá výsada, hrot seřízlý ze dvou stran + 5 záseků všechny příčně odřízlé (30+), na 2 zářezy (6+), 3 ořezané i podélně (5+)

porcování rohů/parohů

2+2+5

d

1964

29

Cervus elaphus

antler

1

A

1964

29

Cervus elaphus

antler

17

A

1964

29

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé ze dvou stran

porcování rohů/parohů

2

1964

29

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odseklá výsada

porcování rohů/parohů

1

1

A

příčně odseklá výsada, u báze část podélně odštíplá

porcování rohů/parohů

2+1

1

A

příčné zářezy na bázi parohu (7+)

porcování rohů/parohů

7+

šikmý zářez

porcování

1

porcování rohů/parohů 30+6+5

1964

29

Cervus elaphus

antler

1964

29

Cervus elaphus

cranium

1964

29

Large Ungulate

indet.

1964

29

Sus domesticus

humerus

s

1

A

5 záseků

porcování

5

1964

35

Bos taurus

calcaneus

s

1

A

min. 6 šikmých záseků v dist. části

odd. kostí v kloubu

6+

ax

1

1964

35

Bos taurus

mandibula

d

1

A

pod pp příčný zásek

odd. spodní čelisti

1

1964

35

Bos taurus

scapula

d

1

A

2 příčné záseky

porcování

2

1964

35

Bos taurus

vertebra

ax

1

sa

příčně odseklé

porcování

1

1964

35

Bos taurus

vertebra

ax

1

sa

příčně rozseknut

oddělování hlavy

1

1964

35

Cervus elaphus

antler

16

A

všechny alespoň 1x odseklé (20+), na 5 zářezy (10+)

porcování rohů/parohů

20+10

1964

35

Cervus elaphus

antler

6

A

všechny příčně odseklé

porcování rohů/parohů

6+

1964

35

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

příčně odřízlé z obou stran, odštípnutí kousků

porcování rohů/parohů

2+2 1

1964

35

Cervus elaphus

antler

1

A

1964

35

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1964

35

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odseklé

porcování rohů/parohů

1

1964

35

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé, podélně odseklé

porcování rohů/parohů

1+1

1964

35

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé z obou stran, na apik. seřízlé do hran

výroba artefaktu

2+4

1964

35

Cervus elaphus

antler

1964

35

Cervus elaphus

humerus

1964

35

Large Ungulate

1964

35

Large Ungulate

1964

35

1964

1

A

postranice udidla? - zbroušené

výroba artefaktu

1

1

A

šikmo odseklé přes pe + zásek

odd. kostí v kloubu

1+1

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

Large Ungulate

indet.

1

odseklé na 2 místech

porcování

2

35

Mammalia indet.

indet.

1

odseklé

porcování

1

1964

35

Medium Mammal

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1964

35

Sus domesticus

radius

1

S

šikmý zásek

porcování

1

1964

60

Large Ungulate

costa

1

A

šikmo odseklé

porcování

1

1964

60

Medium Mammal

costa

1

sa

příčně odseklý

porcování

1

1964

60

Ovis/Capra

pelvis

1

A

šikmý zásek

porcování

1

1964

64

Medium Mammal

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1964

70

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé + podélně odštíplé

porcování rohů/parohů

1+2

d

d

d

172

více zásahů - odseknutí, ořezání, záseky apod.

porcování rohů/parohů

21+

A

podélně i příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

5+

A

příčně odseklá rozsocha na všech 3 stranách

porcování rohů/parohů

3

1

A

ořezané na povrchu + šikmo odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1

A

příčně odřízlé + podélně odseklé

porcování rohů/parohů

1

antler

12

A

destičky - osekané - asi odpad

výroba artefaktu

30+

antler

4

A

destičky - osekané a vyhlazené, v každé vyvrtaná díra

výroba artefaktu

10+4

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé z obou stran

porcování

2

Cervus elaphus

antler

2

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

Large Ungulate

costa

2

A

příčně odseklé

porcování

2

Medium Mammal

costa

1

A

šikmo odseklé

porcování

1

1

sa

část pp podélně odseklá

odd. spodní čelisti

1

antler

1

A

příčně odřízlá výsada (4-5)

porcování rohů/parohů

4-5

Large Ungulate

costa

3

A

všechna příčně odseklá (1 z obou stran)

porcování

4

84

Large Ungulate

costa

2

A

1 příčně odseklý, 1 příčné zářezy (5+)

porcování

1+5

84

Sus domesticus

ilium

1

S

3 příčné zářezy

porcování

3

u báze množství příčných záseků (10+)

porcování rohů/parohů

10+

1964

70

Cervus elaphus

antler

21

A

1964

70

Cervus elaphus

antler

3

1964

70

Cervus elaphus

antler

1

1964

70

Cervus elaphus

antler

1964

70

Cervus elaphus

antler

1964

70

Cervus elaphus

1964

70

Cervus elaphus

1964

70

1964

72

1964

72

1964

83

1964

84

Bos taurus

mandibula

1964

84

Cervus elaphus

1964

84

1964 1964 1964

86

Bos taurus

s

s

corn

d

1

A

s

1

A

příčně odseklé

oddělení od pubis

1

1

A

příčně odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

1964

86

Bos taurus

pubis

1964

86

Cervus elaphus

antler

1964

87

Bos taurus

v. thoracica

ax

1

A

šikmo odseklé na ps

porcování

1

1964

89

Bos taurus

phalanx I

d

1

A

příčný zářez na dist.

odd. kostí v kloubu

1 1

1964

89

Bos taurus

radius

s

1

A

příčně odřízlé pod pe

porcování

1964

89

Bos taurus

scapula

d

1

A

podélně rozseklé

porcování

1

1964

89

Bos taurus

scapula

s

1

A

podélně odseklé + zásek

porcování

1+1

1964

89

Bos taurus

v. lumbalis

ax

1

A

šikmý zářez

porcování

1

1964

89

Bos taurus

vertebra

ax

1

A

šikmo odseknut

porcování

1

1964

89

Cervus elaphus

antler

1

A

šikmo odřízlá špička výsady

porcování rohů/parohů

1

1964

89

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé na obou stranách

porcování rohů/parohů

2

1964

89

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1964

89

Cervus elaphus

antler

1

A

podélně odřízlé na 3 stranách

porcování rohů/parohů

3

1964

89

Cervus elaphus

antler

4

A

nakrájené tenké plátky

výroba artefaktu

8+

1964

89

Large Ungulate

costa

1

A

dva šikmé zářezy

porcování

2

A

1 příčně odseklý, 1 šikmo odseklý z obou stran 5 příčně odseklých, 1 šikmo odseklý + zářez

porcování

3

porcování

6+1 3

1964

89

Large Ungulate

costa

2

1964

89

Medium Mammal

costa

6

1964

89

Medium Mammal

costa

1964

89

Sus domesticus

vertebra

1964

92

Large Ungulate

costa

1964

92

Ovis/Capra

axis

1964

92

Sus domesticus

femur

1964

94

Anser anser f.?

1964

97

1965

1

1965

7

Bos taurus

cranium

1965

7

Bos taurus

femur

1965

7

Medium Mammal

costa

1

1965

17

Large Ungulate

costa

2

1965

48

Medium Mammal

costa

1

1965

53

Bos taurus

atlas

ax

1965

53

Bos taurus

femur

s

cf.

1

sa

tři šikmé zářezy

porcování

1

sa

odseklé ze 3 stran

porcování

3

1

A

příčně odseklé + zářez

porcování

1+1

ax

1

A

šikmo rozseklé

oddělování hlavy

1

s

1

js

příčně odseklé v 1/3

porcování

1

tibiotarsus

1

A

příčně odseklé, píštalka?

porcování

1

Medium Mammal

costa

1

šikmo odseklé

porcování

1

Medium Mammal

costa

1

S

šikmo odseklé

porcování

1

ax

1

A

odseklé

porcování

1

d

1

A

šikmo rozseklé přes pe

odd. kostí v kloubu

1

A

šikmo odseklé

porcování

1

A

příčně odseklé

porcování

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1

S

podélně rozseklé

oddělování hlavy

1

1

A

příčný zářez na pe

odd. kostí v kloubu

1

ax

1965

53

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé (3-4)

porcování rohů/parohů

3-4

1965

53

Large Ungulate

costa

3

A

2 příčně, 1 šikmo odseklé

porcování

3

1965

53

Medium Mammal

costa

1

S

příčně odseklé

porcování

1

1965

54

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odseklý

porcování rohů/parohů

1

1965

54

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

173

1965

54

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

1965

70

Bos taurus

axis

porcování rohů/parohů

ax

1

A

příčně odseklé

oddělování hlavy

1965

70

Bos taurus

2 1

corn

s

1

A

nad bází příčně odseklé

porcování

1

d

1965

70

Bos taurus

mandibula

1

A

šikmý zásek na diastémě z later. str.

oddělování jazyka

1

1965

70

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé z obou stran příčně i podélně

porcování rohů/parohů

4

1965

70

Cervus elaphus

antler

1

A

ořezané z 5 stran

porcování rohů/parohů

5

1965

70

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé šikmo na 3 místech

porcování rohů/parohů

3

1965

70

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

1965

70

Cervus elaphus

antler

2

1965

79

Bos taurus

mandibula

1965

79

Bos taurus

nasale

d

1

A

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

1

A

odseklé na 2 místech

odd. spodní čelisti

2

1

A

šikmý zářez

porcování

1 2

1965

79

Bos taurus

pelvis

d

1

A

2 šikmé záseky

porcování

1965

79

Bos taurus

phalanx I

s

1

A

2 příčné zářezy v polovině

odřezávání masa/šlach

2

1965

79

Cervus elaphus

metatarsus

d

1

A

3 šikmé zářezy na pe

odd. kostí v kloubu

3

1965

79

Large Ungulate

costa

1

A

příčný zásek

porcování

1

1965

80

Bos taurus

calcaneus

d

1

A

šikmý zásek

odd. kostí v kloubu

1

1965

89

Bos taurus

corn

s

1

A

na lebce na 2 místech odseklé

porcování rohů/parohů

2

1965

89

Bos taurus

scapula

1

A

šikmo odseklé

porcování

1

1965

89

Bos taurus

scapula

1

A

příčně odseklé + zásek

porcování

1+1

1965

89

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1965

89

Medium Mammal

costa

1

A

příčný zásek

porcování

1

1965

97

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

Bos taurus

v. lumbalis

1

A

příčně odseklé u báze pt

porcování

1

porcování rohů/parohů

1+11

1965 107

s

ax

1966

11

Cervus elaphus

antler

1

A

podélně rozseklé + mnoho příčných záseků (11+)

1966

22

Bos taurus

pelvis

1

sa

5 záseků na více místech

porcování

5

1966

23

Bos taurus

talus

1

A

5-6 drobných příčných zářezů

odřezávání masa/šlach

5-6

1966

23

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlá výsada + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

1966

23

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlá výsada

porcování rohů/parohů

1

1966

23

Large Ungulate

costa

4

A

příčně odseklá (1 z obou stran)

porcování

5

1966

23

Medium Mammal

costa

1

A

příčně odseklé + zářez

porcování

1+1

1966

27

Medium Mammal

costa

1

A

šikmý zásek

porcování

1

1966

62

Cervus elaphus

antler

1

A

ořezané + zářezy pilou na několika místech - 12x 2 šikmé záseky pod pp z mediální strany

porcování rohů/parohů

3+12

odd. spodní čelisti

2

pubis šikmo odseklá (2x)

oddělení od pubis

2

d

1966

65

Bos taurus

mandibula

s

1

S

1966

65

Bos taurus

pelvis

s

1

A

1966

65

Cervus elaphus

antler

1

A

1966

65

Cervus elaphus

antler

1 d

podélně ořezáno na obou koncích

porcování rohů/parohů

10+

příčná odseknutí na obou stranách, záseky, odštípnutí (10+)

výroba artefaktu

2+1+10

1966

65

Cervus elaphus

metatarsus

1

A

na pe vyvrtaná díra

získání morku

1

1966

65

Large Ungulate

costa

2

A

1 příčně odskelé, 1 šikmo odseklé + zářez

porcování

2+1

1966

65

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklý

porcování

1

1966

65

Medium Mammal

costa

1

sa

příčně odseklé + zářez

porcování

1+1

1966

68

Cervus elaphus

antler

1

A

směrem ke špičce 2x odseklé

porcování rohů/parohů

2

1966

68

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1966

69

Bos taurus

phalanx I

s

1

A

v dist. 3-4 příčné zářezy

stahování kůže

3-4

1966

69

Equus caballus

metatarsus

d

1

A

vyhlazená plocha - brusle

výroba artefaktu

1

porcování

5

1966

69

Large Ungulate

costa

2

A

na 1 příčný zásek, na jiném 4 šikmé záseky

1966

80

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1966

83

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1966

86

Medium Mammal

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1966

86

Ovis/Capra

scapula

1

sa

šikmo odseklé

porcování

1

1966

93

Large Ungulate

costa

2

A

příčně odseklé

porcování

2

1966 11a

Bos taurus

ishium

d

1

A

šikmé zářezy

porcování

1

1966 11a

Bos taurus

phalanx I

d

1

A

v půlce příčné zářezy (3)

odd. kostí v kloubu

3

1966 11a

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1966 21a

Bos taurus

humerus

1

A

odseklé na 2 místech + zásek

odd. kostí v kloubu

2+1

s

174

1966 21a

Bos taurus

vertebra

ax

1966 21a

Mammalia indet.

indet.

1966

8a

Mammalia indet.

indet.

1966

8a

Sus domesticus

tibia

d

1

1967

3

Bos taurus

atlas

ax

1967

5

Large Ungulate

indet.

1967

6

Cervus elaphus

calcaneus

d

1967

6

Cervus elaphus

phalanx I

s

1967

7

Cervus elaphus

antler

1

1967

7

Large Ungulate

indet.

1967

7

Medium Mammal

costa

1967

20

Bos taurus

femur

1

1967

20

Bos taurus

mandibula

1967

20

Bos taurus

metatarsus

s

1

sa

sacrum subad. šikmo odseklé

porcování

1

1

odseklý

porcování

1

1

odseklý

porcování

1

A

šikmý zásek

porcování

1

1

A

šikmo odseklé

oddělování hlavy

1

1

js

příčně odřízlé pilkou

porcování

1

1

A

3 šikmé záseky na proc.

odd. kostí v kloubu

3

1

A

pod pe proražené 2 díry

získání morku

2

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1

odseklé šikmo na dvou místech

porcování

2

1

příčně odseklé

porcování

1

A

příčně odseklé na 2 místech

odd. kostí v kloubu

2

1

A

2 šikmé záseky na vnitřní straně

odd. spodní čelisti

2

1

J

šikmý zásek

porcování

1

1967

20

Bos taurus

pelvis

1

A

příčně odseklé na pubis + 3 záseky

oddělení od pubis

1+3

1967

20

Bos taurus

scapula

1

A

příčný zářez

porcování

1

1967

20

Bos taurus

talus

1

A

šikmo odseklé

odd. kostí v kloubu

1

1967

20

tibia

1

A

2 šikmé zářezy

porcování

2

1967

20

antler

1

A

u báze 3x odseklé

porcování rohů/parohů

3

1967

20

Bos taurus Capreolus capreolus Cervus elaphus

antler

2

A

příčně odřízlé - (1 z obou stran)

porcování rohů/parohů

3

1967

20

Cervus elaphus

antler

3

A

všechny odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

6

1967

20

Cervus elaphus

antler

1

A

na špičce trochu odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1967

20

Large Ungulate

costa

1

A

odseklé

porcování

1

1967

20

Large Ungulate

costa

2

A

příčně odseklé (1 z obou stran)

porcování

3

1967

20

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1967

20

Large Ungulate

indet.

1

1 hluboký zásek

porcování

1

1967

20

Medium Mammal

costa

4

příčně odseklá

porcování

4

1967

20

Medium Mammal

2

A

obě příčně odseklá

porcování

2

1967

20

Sus domesticus

costa v. cervicalis

1

A

šikmo odseklé přes corpus

oddělování hlavy

1

s

ax

1967

23

Bos taurus

corn

s

1

A

u báze na 3 místech odseklé a 3 záseky

porcování rohů/parohů

3+3

1967

24

Bos taurus

vertebra

ax

1

J

šikmo odseklý

porcování

1

1967

24

Large Ungulate

costa

1

js

šikmo odseklé

porcování

1

1967

25

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé na 5 místech

porcování rohů/parohů

5

1967

25

Cervus elaphus

antler

1967

28

Bos taurus

phalanx I

1967

28

Bos taurus

scapula

1967

28

Bos taurus

v. lumbalis

1967

28

Cervus elaphus

1967

28

1967

28

1967 1967

1

A

podélně odseklé na 2 místech

porcování rohů/parohů

2

1

A

v dist. provrtaná díra

výroba artefaktu

1

1

A

odseklý příčně z obou stran

porcování

2

1

A

příčně odseklé

porcování

1

antler

2

A

1 šikmo odřízlé, 1 příčně odseklé

porcování rohů/parohů

1+1

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

28

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé z obou stran, podélně odřízlé na 3x

porcování rohů/parohů

5

28

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

příčně odřízlé, seříznutý povrch, drobnější podélné úštěpy na špičce 3 šikmo odseklá (2 z obou stran), 1 příčně odseklé z obou stran

porcování rohů/parohů

1+1+3

porcování

6

s ax

1967

28

Cervus elaphus

antler

1

A

1967

28

Large Ungulate

costa

4

A

1967

28

Large Ungulate

costa

2

A

příčně odseklé

porcování

2

1967

28

Large Ungulate

costa

2

A

1 odseklé z obou stran, 1 dva zářezy

porcování

2+2

1967

28

Large Ungulate

costa

1

A

odseklé příčně z obou stran

porcování

2

1967

28

Sus scrofa

mandibula

1

A

za ii 5 podélných záseků

oddělování jazyka

5+

ax

1967

35

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1967

36

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1967

42

Bos taurus

phalanx I

d

1

A

4 záseky

porcování

4

1967

42

phalanx I

d

1

A

příčný zářez asi uprostřed

odd. kostí v kloubu

1

1967

42

Bos taurus Capreolus capreolus

1

A

2 šikmé zářezy

porcování rohů/parohů

2

antler

175

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

seřízlé na špičče ze 4 stran

porcování rohů/parohů

4

1967

42

Cervus elaphus

antler

3

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

3

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1967

42

Cervus elaphus

antler

2

A

příčně odřízlé + seříznutý povrch

porcování rohů/parohů

2+2

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

porcování rohů/parohů

2+1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé na dvou výsadách, u báze příčný zářez příčně odřízlé, na špičce seřízlé ze 4 stran

porcování rohů/parohů

1+4

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé ze dvou stran

porcování rohů/parohů

2

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1967

42

Cervus elaphus

antler

2

A

příčně odřízlé + seřízlý povrch

porcování rohů/parohů

2+2

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

porcování rohů/parohů

1+2+6

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé, na špičce seřízlé ze dvou stran, příčné zářezy (6+) příčně odřízlé + na špičce seřízlé na jedné straně

porcování rohů/parohů

1+1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

šikmo odřízlé + zářez

porcování rohů/parohů

1+1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

šikmo odřízlé + na špičce seřízlé ze 4 stran příčně odřízlé z obou stran + podélně seřízlé po celé délce příčně odřízlé, na špičče seřízlé ze 4 stran, příčný zářez

porcování rohů/parohů

1+4

porcování rohů/parohů

2+1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

porcování rohů/parohů

1+4+1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1967

42

Cervus elaphus

antler

1

A

šikmo odřízlé + na špičce seřízlé ze 4 stran

výroba artefaktu

1+4

1967

42

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1967

49

Mammalia indet.

indet.

1

příčně odřízlý pilkou

porcování

1

1967

54

Bos taurus

v. lumbalis

1967

54

Large Ungulate

costa

1967

57

Sus domesticus

scapula

1968

3

Large Ungulate

costa

1968

3

Mammalia indet.

indet.

1968

4

Cervus elaphus

phalanx I

s

1968

9

Bos taurus

cranium

ax

1968

9

Bos taurus

scapula

1968

9

Bos taurus

scapula

1968

9

Bos taurus

talus

ax d

1

sa

s příčným zásekem na těle

porcování

1

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1

A

2 šikmé záseky

porcování

2

1

S

šikmo odseklé + zásek

porcování

1+1

šikmo odseklé + zásek

porcování

1+1

1

A

část diafýzy podélně odseklá

odd. kostí v kloubu

1

1

A

příčně odseklé

získání mozku

1

1

A

1 šikmý zásek + šikmo odseklé

porcování

1+1

1

A

příčně odseklé z obou stran + zásek

porcování

2+1

1

A

příčný zásek

odd. kostí v kloubu

1

šikmo odřízlé a podélně seřízlé na povrchu příčně odřízlé a na povrchu ořezané (5+) 1 šikmo odseklé, 3 příčně odseklé + 3 záseky

porcování rohů/parohů

2

porcování rohů/parohů

1+5

porcování

4+3

1

d

1968

9

Cervus elaphus

antler

1

A

1968

9

Cervus elaphus

antler

1

A

1968

9

Large Ungulate

costa

4

A

1968

9

Large Ungulate

costa

2

A

příčně odseklé

porcování

2

1968

9

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1968

9

Large Ungulate

costa

1

A

5 příčných zářezů

porcování

5

1968

9

indet.

1

S

6 zářezů

porcování

6

1968

9

corn

s

1

A

u báze šikmo odseklé

porcování rohů/parohů

1

1968

11

Large Ungulate Ovis ammon f. aries Bos taurus

humerus

d

1

A

na de 2 šikmé zářezy

odd. kostí v kloubu

2

1968

12

Medium Mammal

costa

1

příčně odseklé

porcování

1

1968

16

Bos taurus

mandibula

1

A

šikmý zářez

odd. spodní čelisti

1

1968

19

Bos taurus

radius

1

A

na pe 2 podélné záseky

porcování

2

1968

19

Cervus elaphus

antler

3

A

3 výsady příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

3

1968

19

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1968

19

Cervus elaphus

antler

1

A

i s částí lebky, příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1968

19

Large Ungulate

costa

1

sa

dva šikmé zářezy

porcování

2

1969

2

Bos taurus

atlas

1

A

šikmo odseklé, příčný zářez

oddělování hlavy

1+1

1969

2

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odseklé

porcování rohů/parohů

2+

1969

3

Cervus elaphus

antler

3

A

všechny příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

3+

s

ax

176

1969

3

Cervus elaphus

antler

2

A

oba příčně odseklé (odřízlé)

porcování rohů/parohů

4+

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odseklé, seřízlý hrot

porcování rohů/parohů

2+1

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

seřízlé

porcování rohů/parohů

1

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

seřízlé na povrchu, odřízlé příčně

porcování rohů/parohů

1+1

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé z obou stran

porcování rohů/parohů

2+

1969

3

Cervus elaphus

antler

9

A

všechny odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

18

1969

3

Cervus elaphus

antler

6

A

odřízlé příčně (1 z obou stran)

porcování rohů/parohů

7

1969

3

Cervus elaphus

antler

3

A

odřízlé příčně z obou stran, podélně odsekané (5+)

porcování rohů/parohů

6+5

1969

3

Cervus elaphus

antler

2

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé příčně na dvou výsadách

porcování rohů/parohů

2

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé 3x

porcování rohů/parohů

3

odřízlé příčně z jedné a šikmo z druhé strany

porcování rohů/parohů

2

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé 3-4x

porcování rohů/parohů

3-4

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé na 3 místech, zářez

porcování rohů/parohů

3+1

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé 3x příčně

porcování rohů/parohů

3

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

2

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

odřízlé příčně z obou stran

porcování rohů/parohů

2

odřízlé příčně na jedné, šikmo na druhé straně a podélně min. na 3 místech

porcování rohů/parohů

5+

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

3

Cervus elaphus

antler

7

A

nařezané destičky z parohu

výroba artefaktu

42

1969

3

Cervus elaphus

antler

3

A

drobné hranolky - asi odpad

výroba artefaktu

18

1969

3

Cervus elaphus

antler

2

A

postranice udidla? - zbroušené

výroba artefaktu

2

odřízlé příčně z obou stran, ořezaná špička odřízlé příčně z obou stran, ořezaná špička odřízlé příčně z obou stran, ořezaná špička příčně odřízlé + druhá strana zbroušená

výroba artefaktu

2+4

výroba artefaktu

2+4

výroba artefaktu

2+4

výroba artefaktu

1+1

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

polotovar postranice udidla?

výroba artefaktu

1

1969

3

Cervus elaphus

antler

1

A

ozdobený hranolek s provrtanou dírou - závěsek

výroba artefaktu

1

1969

3

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklé

porcování

1

1969

3

Large Ungulate

indet.

2

šikmo odseklé

porcování

2

1969

3

Mammalia indet.

indet.

1

A

vyřezaná destička

výroba artefaktu

6

1969

3

Medium Mammal

costa

2

sa

příčně odseklé

porcování

2

1969

3

Medium Mammal

1

A

příčně odseklé + 2 zářezy

porcování

1+2

1969

3

1

A

přívěsek s provrtanou dírou

výroba artefaktu

1

1969

4

Bos taurus

1

A

šikmo odseklé

oddělování hlavy

1

1969

4

Cervus elaphus

costa caninus sup. v. cervicalis antler

4

A

příčně odřízlé (1 z obou stran)

porcování rohů/parohů

5

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1969

4

Cervus elaphus

antler

2

A

oba příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odseklé

porcování rohů/parohů

1

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

odseklé příčně i podélně

porcování rohů/parohů

2-3

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

cf.

Ursus arctos

ax

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé, spousta příčných záseků na růžici (30+)

porcování rohů/parohů

1+30

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé na 2 výsadách

porcování rohů/parohů

2

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé na 2 výsadách + na jedné seříznuto na špičce ze 4 stran

porcování rohů/parohů

2+4

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

1

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

podélně seříznuté

porcování rohů/parohů

1

příčně seříznuté z obou stran a podélně seříznuté ze 4 stran příčně (2x) i podélně (4x) seřízlé do destičky příčně seřízlé z jedné strany, na druhé 4 šikmé odseknutí

porcování rohů/parohů

2+4

porcování rohů/parohů

6

porcování rohů/parohů

1+4

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

177

příčně odřízlé z obou stran + podélně seřízlé ze tří stran příčně odřízlé z obou stran + podélně seřízlé ze dvou stran podélně seříznuté směrem ke špičce z několika stran (5+) 1 šikmo odseklé, 1 se 2 šikmými zářezy

porcování rohů/parohů

5

porcování rohů/parohů

4

výroba artefaktu

5+

porcování

1+2

A

obě šikmo odseklé

porcování

2

A

šikmo odseklé

porcování

1

1

sa

šikmo rozseklé

porcování

1

1

A

záseky v dist. části

odd. kostí v kloubu

10+

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

4

Cervus elaphus

antler

1

A

1969

4

Medium Mammal

costa

2

A

1969

4

Medium Mammal

costa

2

1969

6

Medium Mammal

costa

1

1969

6

Sus domesticus

v. lumbalis

ax

1969

7

Bos taurus

metatarsus

d

1969

7

Bos taurus

tibia

s

1

A

4 šikmé zářezy

porcování

4

1969

7

Bos taurus

vertebra

ax

1

A

sacrum podélně rozseklé

podélné půlení těla

1 1

1969

7

Cervus elaphus

antler

1

A

příčně odřízlý

porcování rohů/parohů

1969

7

Large Ungulate

costa

1

A

příčně odseklý

porcování

1

1969

11

Cervus elaphus

antler

2

A

příčně odřízlé

porcování rohů/parohů

2

1969

11

Sus domesticus

scapula

1

A

šikmo odseklé

porcování

1

d

Tabulka 23. Přehled nálezů s „kuchyňskými“ zásahy. Poměrně dost fragmentů neslo stopy opálení, nacházelo se zde celkem 715 opálených fragmentů (8%). Vzhledem k destrukční činnosti ohně byly známky opálení zaznamenány zejména na blíže neurčených fragmentech savců (436); hojné byly i na kostech tura (90), velkého kopytníka (79) a jelena (65), nalezeny byly i na kostech středně velkého savce (16), prasete domácího (12), koně (8), ovce/kozy (6) a po jednom případě na kostech blíže neurčeného ptáka, kozy a zajíce. Plameny působící na kostěný materiál měly různou intenzitu – nalezeny byly fragmenty opálené pouze z části (231 fragmentů, včetně opálení špičky zubu) nebo opálené pouze na povrchu dočerna (142), což by svědčilo o nízké intenzitě ohně jen na omezenou dobu. Další fragmenty byly spáleny s různou intenzitou dočerna (24), došeda (20) nebo až doběla (111) – kromě toho 142 fragmentů obsahovalo kombinaci těchto spálení. Vyskytovaly se zde i fragmenty, které byly na povrchu opáleny různým způsobem (44), 1 fragment byl vypálen „docihlova“. Opálené konce kostí mohou naznačovat přípravu masa nad běžným táborovým ohněm (ten dosahuje asi 400-500°C – viz Lyman 1994); naproti tomu např. kosti spálené doběla se získají až při dlouhodobějším působení ohně o intenzitě přesahující 700°C a mohou tak svědčit o likvidaci kostěného odpadu spálením, příp. o požáru. Na kostech byly také sledovány otisky zubů zvířat. Okus byl zaznamenán na 589 fragmentech (6%). Většinou se jednalo o okus kostí a parohů na jejich koncích nebo zlomových okrajích – toto poškození bylo zřejmě způsobeno psy; kromě toho se ovšem na 26 kostech (a parozích) objevovaly i stopy hlodavých zubů (některé pocházely od hlodavců, některé od zajíce). Okus byl zaznamenán zejména na větších kostech – převažoval tedy na nálezech tura (234) a prasete domácího (135); objeven byl i na kostech středně velkého savce (61), velkého kopytníka (52), ovce/kozy (43), neurčeného savce (26), jelena (24); v menším

178

množství se vyskytoval i na kostech koně (5), ovce (4), prasete divokého (2) a po jednom nálezu u kozy, srnce a neurčeného ptáka. Pokud se podíváme na erozní změny na kostech, zjistíme, že kosti jsou poměrně málo erodované – v opačném případě se nejčastěji vyskytují kosti odvápněné, k tomu často přistupují i fragmenty rozpadavé a s odlupující se lamelární kompaktou nebo kosti s povrchem narušeným zřejmě kyselinou (např. během procesu trávení); objeveny byly i kosti s popraskaným povrchem nebo fragmenty se silnou erozí. Na jedné kosti (obj. 28/1967) byl zaznamenán zelený flek, který byl způsobený dlouhodobým kontaktem s předmětem obsahujícím měď. Artefakty Z množství fragmentů jeleních (i srnčích) parohů je zřejmé, že v době římské na dané lokalitě existovala dílna na zpracování této suroviny. Většina tohoto materiálu zřejmě pocházela ze sběru shozených parohů (jisté v případech, kdy byl nalezen fragment parohu s růžicí; naopak pokud se nalezne paroh ještě přirostlý k lebce, půjde zřejmě o uloveného jedince). Podstatná část parohů je pouze hrubě opracována – příčně rozřezané nebo odsekané fragmenty výsad, záseky, různé hrubé úpravy; další část je sice jemněji opracovaná (tenké destičky, ořezané hroty výsad do hranolů), ale všechny tyto fragmenty postrádají ohlazení, zbroušení nebo jemné škrábance (způsobené užíváním) typické pro funkční nástroje. Z toho plyne, že drtivá většina těchto nálezů bude pravděpodobně pouze odpadem po výrobě jiných artefaktů (příp. polotovarem). Jelení parohy tedy v této době rozhodně nepatřily k nedostatkové surovině. Při popisu artefaktů byla použita terminologie navržená K. Sklenářem (2000). Objekt 35/64 Drobný fragment parohu jelena evropského. Fragment je seříznut a vybroušen do tvaru tenčí téměř obdélníkové destičky, na jedné z kratších stran jsou zářezy a zbroušením vypracovány zuby (patrno je 7 zubů). Na jednom z boků je ve střední části fragmentu vydlabán otvor (Tab. 43:6). Jedná se o část trojdílného jednostranného hřebenu. Fragment je odvápněn a rozpadavého charakteru, odpadlé zuby se nepodařilo přilepit k nástroji. Maximální rozměry fragmentu bez zubů jsou 30,05 x 14,34 x 3,94 mm; hmotnost 2,0 g. Objekt 35/64 Fragment parohu jelena evropského, zřejmě z oblasti rozsochy dvou výsad. Fragment je příčně odříznut na bazální i apikální straně, seříznut je rovněž v podélném směru. Z parohu je pak odříznuta poměrně tenká destička, která je opracována drobnějšími odseknutími do 179

protáhlého tvaru s výběžkem uprostřed (Tab. 43:5). Artefakt by mohl být interpretován jako postranice udidla (destičkovitá se středovým výčnělkem), která ovšem nebyla dokončena (nejsou vyvrtány otvory, nevyskytuje se ohlazení ani jemnější opracování – nic nesvědčí o tom, že artefakt byl používán); jiná funkce artefaktu také není vyloučena. Artefakt byl slepen ze dvou fragmentů. Maximální rozměry artefaktu jsou 98,32 x 61,77 x 8,06 mm; hmotnost 20,7 g. Objekt 60/64 Malý fragment jeleního parohu. Fragment je upravený do tvaru čtyřbokého jehlanu s téměř čtvercovou základnou. Hrany jsou zbroušeny, povrch ploch je ohlazený, ve špičce jehlanu se nachází vysoustružený otvor. Na každém ze čtyř boků je nad sebou řada tří ozdobných prvků – jeden takový prvek se skládá z vyražené kružnice o průměru přibližně 5,57 mm a drobného kruhu ve středu této kružnice (Tab. 37:4). Charakter artefaktu odpovídá definici ozdobného závěsku – podobný artefakt byl nalezen i v objektu 3/1969. Maximální rozměry artefaktu jsou 50,33 x 15,14 x 14,95 mm; hmotnost 7,4 g. Objekt 89/64 Drobný fragment parohu jelena evropského. Fragment je seříznut a zbroušen do tvaru tenčí téměř obdélníkové destičky, na jedné z kratších stran je zářezy a zbroušením vypracováno 8 dlouhých zubů. Na jednom boku je vyvrtán otvor (Tab. 52:11). Fragment odpovídá popisu trojdílného jednostranného hřebenu. Maximální rozměry fragmentu jsou 28,89 x 14,22 x 2,95 mm; hmotnost 1,5 g. Objekt 89/64 Fragment kosti lýtkové subadultního až adultního jedince prasete domácího. Směrem od distálního k proximálnímu konci je seříznutím a zbroušením vypracován dlouhý hrot; distální část tak slouží jako týl nástroje (Tab. 52:9). Část týlu nástroje je odlomena, přesto je patrné, že v týle byl provrtán menší otvor. Povrch kosti je ohlazen užíváním. Jedná se o část jehly, příp. jehlice. Maximální rozměry fragmentu jsou 76,36 x 5,86 x 3,37 mm; hmotnost 1,4 g. Objekt 89/64 Fragment diafýzy dlouhé kosti, zřejmě kosti holenní dospělého jedince ovce/kozy. Na jednom konci je kost hladce odříznuta a zbroušena; na druhém konci je artefakt odlomen, ale dá se předpokládat, že opracování bylo obdobné. Povrch artefaktu je zbroušen a ohlazen. Na artefaktu se nachází 9 příčných rovnoběžných zářezů běžících podél celého obvodu kosti (další zářezy mohly být umístěny na chybějící části artefaktu). Zářezy jsou navzájem umístěny v různých vzdálenostech a jsou různě hluboké, mají jasně ozdobnou funkci (Tab.

180

52:10). Fragment ve tvaru delší rourky je částí rovné válcovité zděře. Maximální rozměry fragmentu jsou 42,28 x 15,21 x 13,96 mm; hmotnost 7,8 g. Objekt 94/64 Část diafýzy tibiotarsu dospělého jedince (pravděpodobně z husy), slepená ze dvou fragmentů (Tab. 130:1). Na jednom konci je kost příčně odseknutá – hrany odseknutí jsou zbroušené; kromě toho se na více místech kosti vyskytují drobné příčné zářezy (minimálně 10 zářezů). Může se jednat o část píšťalky, příp. jehelníčku. Maximální rozměry fragmentu jsou 56,92 x 9,3 x 8,31 mm, hmotnost 2,5 g. Objekt 53/65 Carpale radiale dospělého tura domácího. V medio-laterálním směru je skrz kost vyvrtán otvor. Ohlazení povrchu kosti svědčí o jejím užívání (Tab. 56:10). Artefakt mohl sloužit jako závěsek. Maximální rozměry artefaktu 39,19 x 27,17 x 22,35 mm; hmotnost 14,6 g. Objekt 53/65 Dva drobné fragmenty parohů jelena evropského. Fragmenty jsou seříznuté a zbroušené do obdélníkových destiček. V obou případech je na jedné z kratších stran vybroušeno 7 delších zubů. Delší z fragmentů obsahuje uprostřed horní části vysoustružený otvor; druhý z fragmentů je má tuto část odlomenu, ale i zde se patrně vyskytoval otvor (Tab. 56:8-9). Jako v předchozích případech se jedná o části trojdílných jednostranných hřebenů. Maximální rozměry delšího fragmentu jsou 53,07 x 12,54 x 4,65 mm; hmotnost 3,8 g. Maximální rozměry menšího fragmentu jsou 37,97 x 14,08 x 4,95 mm; hmotnost 2,3 g. Objekt 53/65 Dva malé fragmenty parohu jelena evropského. Oba fragmenty jsou upraveny do relativně tenkých destiček nepravidelného tvaru, které jsou na kratších stranách příčně odseknuté. Všechny původní hrany jsou zbroušené, u delších stran do ostrého úhlu. Plochy destiček jsou ohlazené. Na lícových plochách se nacházejí ozdobné prvky – podél delších stran jsou vedeny rýhy, dále se zde nachází větší množství vyražených kružnic s vypíchnutým středem; na větší z destiček se objevují prvky i se dvěma soustřednými kružnicemi. Kromě toho jsou skrz destičky proražené otvory (zřejmě k upevnění). Dále jsou na jedné straně destiček patrné menší zářezy vedené z obou boků (k upevnění provázku?). Destičky jsou součástí jednoho artefaktu, jsou vyrobeny vůči sobě zrcadlově (Tab. 56:6-7). Jedná se o destičkové obložení nějakého artefaktu – v úvahu přichází střenka nože nebo trojdílný hřeben. Maximální rozměry většího fragmentu 62,08 x 26,75 x 3,63 mm, hmotnost 5,2 g; menšího fragmentu 38,76 x 21,28 x 3,04 mm, hmotnost 2,2 g.

181

Objekt 107/65 Drobný fragment parohu jelena evropského. Fragment je zbroušen do tvaru nepravidelné destičky – obě plochy destičky jsou ohlazeny. V tenčím okraji destičky jsou vyvrtány tři drobné otvory (Tab. 70:5). Na obou plochách se rovněž nacházejí drobnější zářezy mírně obloukovitého průběhu (na jedné ploše jich je minimálně 6, na druhé 2). Může se jednat o fragment destičky, příp. destičkovitého obložení hřebene nebo nože. Maximální rozměry fragmentu jsou 30,71 x 22,79 x 5,69 mm; hmotnost 2,8 g. Objekt 69/66 Pravý metatarsus dospělého jedince koně domácího – jedinec byl malý (jeho kohoutková výška byla odhadnuta na 126 cm). Anteriorní strana je seříznuta do plochy a ohlazena užíváním – artefakt tak odpovídá definici prosté brusle (Tab. 80:22). Maximální rozměry artefaktu jsou 242,88 x 46,57 x 22,97 mm, hmotnost 203,4 g. Objekt 20/67 Fragment parohu jelena evropského. Jedná se o destičku vyříznutou z povrchové vrstvy parohu – na jedné ploše destičky se nachází nezbroušený povrch parohu, na druhé je destička hladce odříznuta v mírně obloukovitém směru od zbytku parohu. Odseknutími je fragment upraven do tvaru podlouhlé destičky se středovým výčnělkem – tato odseknutí jsou pouze hrubě vedena, jejich hrany jsou ostré a nezbroušené; rovněž povrch parohu není vyhlazen, pravděpodobně se proto jedná pouze o polotovar koncového výrobku (Tab. 90:3). Artefakt má podobný tvar jako nálezy z objektů 35/64 a 3/69; může se jednat o polotovar postranice udidla, o polotovar rukojeti typu omega jednostranného trojdílného hřebenu, příp. o jiný artefakt v používaném slovníku nezaznamenaný. Maximální rozměry artefaktu jsou 68,52 x 42,67 x 7,02 mm; hmotnost 15,4 g. Objekt 9/68 Fragment pocházející zřejmě z kosti lýtkové subadultního prasete domácího. Na konci nástroje je zbroušením vypracován dlouhý ostrý hrot, který je odlomen od zbytku artefaktu (Tab. 110:5). Může jít o hrot jehly, jehlice či pisátka. Povrch artefaktu je ohlazen užíváním. Maximální rozměry artefaktu jsou 39,81 x 4,13 x 2,43 mm; hmotnost 0,3 g. Objekt 3/69 Malý fragment parohu jelena evropského. Fragment je upraven zhruba do tvaru komolého čtyřbokého jehlanu: paroh je příčně odseknut na bazálním i apikálním konci, v podélném směru je pak seříznut ze čtyř stran. Hrany jsou zbroušeny, povrch je ohlazen užíváním. Na každé ze čtyř bočních stran se nachází podélná řada 5-6 ozdobných prvků – vysoustruženy jsou zde drobné kruhy a k nim soustředné kružnice (poloměr jednoho ozdobného prvku je 4,4 182

mm). V užší části jehlanu je vyvrtaná díra na protažení šňůrky (Tab. 122:2). Artefakt by se dal popsat pojmem závěsek (ozdobná funkce), příp. hrací kostka. Maximální rozměry artefaktu jsou 40,45 x 14,48 x 13,68 mm, hmotnost 6,9 g. Objekt 3/69 Část zubu, pravděpodobně horního řezáku medvěda hnědého. Fragment má ohlazený povrch, blízko kořene je provrtaná díra (Tab. 122:3). Jedná se o zubový závěsek. Maximální rozměry fragmentu jsou 57,15 x 22,22 x 9,93 mm, hmotnost 14,3 g. Objekt 3/69 Fragment zřejmě z kosti lýtkové dospělého jedince prasete domácího. Na širším konci je kost šikmo odseknutá, pod tímto odseknutím je provrtaná díra; na druhém konci je vytvořen poměrně ostrý hrot (Tab. 122:4). Povrch kosti je zbroušen a ohlazen. Artefakt odpovídá popisu šicí jehly. Maximální rozměry nástroje jsou 75,03 x 6,72 x 3,77 mm, hmotnost 1,2 g. Objekt 3/69 3 fragmenty parohu jelena evropského, opracované do podobného tvaru jako jeden z artefaktů v objektu 35/64 (Tab. 124:1-3). Dva z těchto fragmentů jsou opracovány ještě jemněji než v předchozím případě; u třetího postoupilo opracování jen do hrubých rysů a jedná se tedy o polotovar daného artefaktu. Opět může jít o postranice udidla bez otvorů, patrně však půjde o jiný artefakt v použité terminologii zatím nepopsaný. Maximální rozměry artefaktu 1: 88,2 x 40,43 x 3,69, hmotnost 11,7 g; artefaktu 2: 93,16 x 47,24 x 4,1 mm, hmotnost 12,7 g; polotovaru 61,21 x 53,84 x 12,35 mm, hmotnost 16,6 g. Objekt 11/69 Drobný fragment parohu jelena evropského. Fragment je seříznut a zbroušen do tvaru obdélníkové destičky; na jedné z kratších stran jsou zářezy a zbroušením vypracovány delší zuby (rozlišeno 8 zubů, zachováno 5). Oproti předchozím případům se nejedná o stejnocenné zuby – zub na okraji je plošší a širší než ostatní. Na horním okraji jsou vyvrtány 4 drobné otvory; ve dvou otvorech jsou dosud zachovány kovové nýtky (kolem otvorů je fragment zbarven do zelena, takže kov obsahuje měď – Tab. 127:8). Fragment opět odpovídá charakteristice trojdílného jednostranného hřebenu. Maximální rozměry fragmentu jsou 32,01 x 14,85 x 4,51 mm; hmotnost 2,1 g. Jednotlivé druhy zvířat V souboru převažovala domácí zvířata (78% počtu fragmentů, 76% jedinců), mezi nálezy byly nejpočetnější kosti tura, následovány kostmi prasete a jelena.

183

Tur domácí (Bos taurus) Nejpočetnější byly nálezy tura – nalezeno bylo celkem 1774 fragmentů (+ 5cf., 42% určených fragmentů), které vážily celkem 61 646,6 g a pocházely minimálně z 36 jedinců. Zastoupení tura v jednotlivých věkových kategoriích je shrnuto v tabulce 30. Zhruba třetina jedinců patřila mezi nedospělé – větší část jedinců tedy byla zabíjena až v dospělém věku (starší než 4 roky). Mezi těmito dospělými jedinci kupodivu převažovali samci 2 – byly nalezeny pozůstatky minimálně 8 samců, 4 pravděpodobných samců, 2 samic a 1 pravděpodobné samice. Velikostně tur patřil k průměrně velkým plemenům – na základě maximální délky 15 dlouhých kostí (např. z objektu 54/1965) mohla být odhadnuta kohoutková výška některých jedinců, která se pohybovala od 105 do 124 cm, s průměrnou hodnotou 115 cm (viz tabulka 29). Základní rozměry kostí tura jsou shrnuty v tabulce 24. Prase domácí (Sus domesticus) V objektech pozdně římské fáze bylo nalezeno celkem 974 (+ 10cf., 23%) kostí prasete domácího, které vážily 14 715,5 g a pocházely minimálně ze 40 jedinců. Zastoupení jedinců ve věkových třídách je shrnuto v tabulce 30 – zhruba polovina jedinců náležela k dospělým jedincům. U nedospělých jedinců nacházíme podle předpokladů 2 věková období, ve kterých byla zvířata nejčastěji zabíjena – a to ve stáří kolem 12 a kolem 24 měsíců. Mezi juvenilními jedinci byl zaznamenán minimálně 1 samec, mezi subadultními to bylo 5 samců a 2 samice, mezi adultními bylo nalezeno 10 samců a 8 samic. Opět tak mezi dospělými jedinci byli více zastoupeni samci – tento rozdíl však nebyl tak výrazný jako u tura. V devíti případech se podařilo odhadnout kohoutkovou výšku adultních (i subadultních) jedinců – pohybovala se od 65 cm do 79 cm (tato hodnota kupodivu patřila subadultnímu jedinci) s průměrnou hodnotou 70 cm. Základní rozměry kostí prasete jsou shrnuty v tabulce 25. rok

obj.

anatomie

GL

1964

35

Calcaneus

145,21

1964

35

Calcaneus

128,62

1967

20

Calcaneus

117,88

1965

17

1966

Bd

Dd

Humerus

73,40

73,29

93

Humerus

77,77

74,53

1968

9

Humerus

1968

12

Humerus

65,80

60,34

1969

1

Humerus

89,03

76,41

69,20

70,25

55,44

30,62

1969

11

Humerus

1964

35

Metacarpus

1964

35

Metacarpus

1964

84

Metacarpus

1965

48

Metacarpus

1965

53

Metacarpus

Ll

Lm

Bp

Dp

SD

28,13

52,44 179,20

35,31 35,00

Ld

MBS

BPC

SDO

DPA

SLC

GLP

LG

BG

62,35

30,30

34,40 56,29

182,54

32,57

DLS

31,50 33,63 30,73

2

To odporuje obecnému předpokladu, že samci byli zabíjeni spíše v subadultním věku kvůli masu, kdežto samice byli chovány pro mléko a další chov, takže byly zabíjeny až po splnění své funkce v dospělém věku.

184

Dl

Dm

1965

70

Metacarpus

1967

6

Metacarpus

1967

20

1967

20

1967

28

Metacarpus

1967

28

Metacarpus

1967

35

Metacarpus

183,72

62,62

34,53

Metacarpus

45,66

26,90

Metacarpus

44,58

25,02

58,77

31,35

190,60

60,18

36,10

32,25

42,22

30,48

25,28

57,74

35,00

32,57

56,09

33,50

30,87

47,85

1968

9

Metacarpus

1968

12

Metacarpus

187,26

55,79

1968

18

Metacarpus

187,34

64,09

1969

7

Metacarpus

1964

35

Metatarsus

1964

89

Metatarsus

1964

92

Metatarsus

1965

48

Metatarsus

1965

48

Metatarsus

41,99

42,87

44,83

40,70

1965

70

Metatarsus

1965

70

Metatarsus

1965

79

Metatarsus

1965

79

Metatarsus

1965

80

Metatarsus

1965

104

Metatarsus

1966

11

Metatarsus

1966

65

Metatarsus

1966

8a

Metatarsus

206,08

35,90

47,38

45,70

48,08

46,81

56,52

29,40

31,56

59,99

31,08

37,31

68,80

33,89

62,37

32,63

48,03

33,42

26,38

55,72

30,48

24,41

46,86

26,99

27,54

202,78

213,58

45,70

43,20

47,98

46,10

24,16

39,96

42,58

23,03

46,38

43,28

28,16

60,99

33,49

49,83

27,82

50,52

27,02

49,84

26,87

46,01

29,40

30,56

1967

20

Metatarsus

51,83

29,41

1967

46

Metatarsus

204,54

40,39

38,29

22,99

46,46

26,41

1967

54

Metatarsus

200,02

41,65

39,41

22,17

47,36

27,32

1968

12

Metatarsus

45,44

41,06

23,95

1968

12

Metatarsus

38,17

35,13

22,89

45,43

23,32

1968

19

Metatarsus

42,61

37,93

21,52

1969

4

Metatarsus

44,23

24,48

1969

4

Metatarsus

47,11

44,83

1969

7

Metatarsus

48,09

45,97

1969

7

Metatarsus

25,54

50,98

28,09

1969

7

Metatarsus

217,32

1969

11

Metatarsus

1964

2

Phalanx I

1964

2

1964

194,42

25,69

48,36

45,21

28,96

54,83

199,54

41,46

38,59

23,02

45,73

26,05

55,48

27,61

32,19

23,56

26,68

19,90

Phalanx I

53,71

26,97

30,37

24,84

24,68

19,49

2

Phalanx I

58,68

31,04

33,80

25,32

29,68

22,69

1964

29

Phalanx I

63,23

32,15

37,13

29,45

1964

35

Phalanx I

63,87

29,78

37,66

24,86

30,17

24,29

1964

35

Phalanx I

64,25

29,73

36,38

26,83

31,36

21,75

1964

35

Phalanx I

64,24

34,06

34,73

26,85

30,02

23,09

1964

35

Phalanx I

53,69

26,68

28,61

22,27

25,41

19,04

1964

35

Phalanx I

65,87

31,41

34,72

24,41

30,67

22,06

1964

35

Phalanx I

66,17

33,54

41,52

29,13

33,41

1964

35

Phalanx I

58,33

25,26

29,37

19,83

24,06

20,03

1964

35

Phalanx I

50,41

27,46

30,48

22,30

26,67

19,47

1964

35

Phalanx I

59,48

29,89

32,27

27,28

28,56

23,05

1964

35

Phalanx I

56,84

29,46

32,87

25,71

26,94

22,61

1964

35

Phalanx I

65,01

30,42

35,61

24,87

28,65

22,85

1964

53

Phalanx I

65,82

29,74

35,22

26,04

28,51

21,12

1964

60

Phalanx I

54,58

29,42

30,60

26,56

27,88

20,67

1964

84

Phalanx I

62,71

26,87

33,71

24,62

26,93

21,46

1964

84

Phalanx I

52,54

25,52

28,39

21,54

23,81

18,09

1964

89

Phalanx I

60,14

30,51

32,81

24,58

29,91

21,94

1964

89

Phalanx I

56,16

30,45

32,43

24,79

28,84

21,79

1964

89

Phalanx I

53,26

29,04

31,93

26,54

26,92

1965

17

Phalanx I

30,16

35,53

1965

48

Phalanx I

59,24

27,78

32,00

21,20

24,38

20,87

1965

48

Phalanx I

56,81

27,69

31,12

24,84

28,82

19,88

1965

48

Phalanx I

58,84

25,70

31,69

21,40

25,84

20,55

1965

48

Phalanx I

58,23

28,48

32,01

25,24

29,52

20,39

185

1965

54

Phalanx I

54,35

24,80

29,93

22,19

25,74

18,56

1965

70

Phalanx I

53,54

27,08

30,27

22,32

24,08

19,45

1965

70

Phalanx I

56,34

25,47

29,24

21,79

23,83

17,91

1965

78

Phalanx I

50,94

25,55

26,90

21,07

23,29

1965

79

Phalanx I

54,70

27,35

31,19

24,13

29,52

18,73

1965

80

Phalanx I

59,36

28,07

33,23

25,87

27,89

21,95

1965

89

Phalanx I

57,77

34,18

34,31

28,72

36,01

23,02

1965

93

Phalanx I

58,14

28,07

31,33

23,04

26,30

19,09

1966

11

Phalanx I

54,08

25,45

30,19

23,08

25,40

18,35

1966

25

Phalanx I

71,00

36,96

40,07

31,30

37,12

27,79

1966

65

Phalanx I

57,95

30,67

33,98

24,50

28,85

19,55

1966

65

Phalanx I

64,27

34,75

25,12

29,98

22,47

1966

65

Phalanx I

59,88

28,52

33,67

25,33

28,46

20,00

1966

65

Phalanx I

59,44

29,55

35,29

1966

65

Phalanx I

55,76

24,78

28,91

21,50

23,49

17,39

1966

65

Phalanx I

60,33

30,80

36,26

27,14

33,21

1966

65

Phalanx I

58,42

31,72

34,72

23,87

29,44

1966

68

Phalanx I

71,16

36,33

41,77

32,00

35,21

26,33

1966

11a

Phalanx I

52,31

25,40

27,97

21,92

24,34

17,92

1967

7

Phalanx I

57,51

30,43

34,81

25,85

27,72

21,97

1967

7

Phalanx I

56,22

30,59

34,08

25,14

28,54

20,92

1967

20

Phalanx I

58,25

26,53

31,28

22,29

28,20

20,10

1967

24

Phalanx I

56,67

29,89

35,44

27,49

20,73

1967

28

Phalanx I

50,69

26,79

29,94

23,70

1967

41

Phalanx I

64,97

30,88

35,60

25,43

28,93

22,29

1967

42

Phalanx I

55,60

32,06

23,33

25,38

19,34

1967

42

Phalanx I

65,25

36,86

26,89

30,38

23,04

1967

42

Phalanx I

61,26

1967

46

Phalanx I

56,34

23,81

28,91

20,67

23,54

1968

2

Phalanx I

49,41

22,21

27,39

18,18

23,18

27,07

32,18

28,71

1968

2

Phalanx I

49,39

21,20

1968

9

Phalanx I

59,58

31,13

1968

9

Phalanx I

56,49

33,28

1968

9

Phalanx I

62,42

33,22

1968

9

Phalanx I

57,23

1968

12

Phalanx I

59,89

20,69

21,81 17,72

17,42

22,43

26,16

28,18

34,27

28,48

31,70

20,18

37,96

28,45

32,20

22,76

32,12

37,60

28,22

30,51

21,19

30,11

34,12

25,37

29,54

20,85

1968

13

Phalanx I

57,62

31,40

35,07

27,26

28,92

1968

16

Phalanx I

54,23

26,02

29,82

23,78

25,52

19,11

1968

16

Phalanx I

57,63

23,94

32,92

23,43

25,66

18,70

1968

19

Phalanx I

53,57

1968

19

Phalanx I

55,86

22,02

24,89

18,54

1968

12d

Phalanx I

1969

3

Phalanx I

1969

7

Phalanx I

1964

2

1964

25,46

29,94

28,59

30,49

63,39

32,73

39,54

27,71

32,60

22,30

50,27

24,02

28,77

20,48

23,11

17,88

Phalanx II

35,00

25,20

25,56

18,06

19,33

22,15

2

Phalanx II

35,14

30,24

32,68

24,17

26,63

30,97

1964

35

Phalanx II

42,70

33,01

32,53

24,65

27,00

32,03

1964

35

Phalanx II

34,71

27,96

19,56

20,92

27,86

1964

35

Phalanx II

34,57

29,03

29,03

22,99

23,01

27,86

1964

84

Phalanx II

39,04

30,47

31,85

24,91

25,01

27,54

1965

53

Phalanx II

42,94

31,52

34,62

23,82

25,73

33,57

1965

70

Phalanx II

30,47

30,49

1965

70

Phalanx II

35,08

24,52

26,20

20,02

19,42

23,05

1965

89

Phalanx II

36,78

29,65

32,71

24,31

27,47

33,35

1965

89

Phalanx II

38,56

30,97

33,52

24,16

32,01

26,89

1965

98

Phalanx II

38,94

27,51

30,11

22,66

23,14

25,83

1966

65

Phalanx II

40,72

28,94

31,78

23,25

23,83

27,70

1966

65

Phalanx II

41,42

29,70

32,13

25,31

25,14

28,53

1966

65

Phalanx II

37,64

27,63

31,35

21,96

25,05

27,51

1966

93

Phalanx II

37,72

26,51

27,52

21,30

21,65

26,92

1967

20

Phalanx II

41,06

29,59

31,51

24,36

26,87

31,96

1967

28

Phalanx II

35,94

29,28

29,01

22,88

22,80

29,15

1967

28

Phalanx II

35,87

28,00

30,22

21,57

22,83

26,12

1967

28

Phalanx II

36,70

30,53

33,75

22,85

25,14

33,51

186

1967

28

Phalanx II

35,91

28,26

28,87

21,17

23,10

1968

9

Phalanx II

37,35

25,09

30,46

21,28

22,64

1968

9

Phalanx II

43,33

31,66

30,93

26,10

28,27

1968

9

Phalanx II

40,17

28,17

31,75

23,09

22,66

28,64

1968

19

Phalanx II

35,06

30,48

30,91

23,98

26,13

29,13

1968

19

Phalanx II

34,94

23,80

26,65

17,88

19,21

21,47

1968

19

Phalanx II

35,16

28,05

27,96

22,61

23,57

27,29

1968

19

Phalanx II

31,32

25,40

25,84

18,88

20,83

24,19

1969

7

Phalanx II

35,98

27,58

28,62

21,85

22,92

27,09

1969

11

Phalanx II

32,60

24,51

24,10

18,83

21,17

24,28

1964

35

Phalanx III

81,97

60,66

26,08

1964

89

Phalanx III

70,59

54,09

25,61

1964

89

Phalanx III

75,93

55,67

26,00

1964

94

Phalanx III

81,56

59,68

25,49

1965

48

Phalanx III

70,15

50,75

22,20

1965

89

Phalanx III

66,07

56,91

24,14

1966

65

Phalanx III

80,99

59,58

26,34

1966

69

Phalanx III

74,10

57,10

24,37

1967

24

Phalanx III

62,25

47,03

18,11

1967

28

Phalanx III

79,79

58,14

25,66

1967

28

Phalanx III

71,12

55,05

24,36

1967

54

Phalanx III

63,09

50,17

20,25

1964

35

Radius

1964

89

Radius

1965

70

Radius

1965

80

Radius

1965

89

Radius

63,23

1965

98

Radius

78,49

1966

11

Radius

1966

26

Radius

59,89

31,87

1967

3

Radius

74,59

36,90

1967

20

Radius

78,03

42,67

1967

35

Radius

83,03

43,00

1968

9

Radius

1968

12

Radius

71,74

37,43

1968

18

Radius

79,02

39,75

1968

19

1968

249,76

73,15

36,98

35,54

77,38

40,16

40,67

68,44

34,51

33,66

25,95 33,28

56,65

37,91

59,52

36,32

75,13

53,30

58,38

38,29

Radius

72,87

54,84

19

Radius

70,15

1969

3

Radius

78,65

43,91

1969

3

Radius

66,45

34,90

1969

3

Radius

79,38

41,87

1965

98

Radius + ulna

74,85

40,95

1964

35

Scapula

48,40

56,89

48,08

40,22

1964

84

Scapula

56,79

76,06

62,59

55,83

1964

89

Scapula

52,41

63,23

50,76

43,18

1964

89

Scapula

50,69

65,18

54,80

50,03

1964

96

Scapula

53,35

1966

11

Scapula

46,53

57,10

49,30

41,46

1966

83

Scapula

61,08

51,41

37,11

1967

7

Scapula

54,98

68,18

57,38

48,97

1967

20

Scapula

50,22

61,74

54,05

44,09

1967

58

Scapula

52,28

69,94

57,00

43,41

1969

9

Scapula

68,66

59,10

44,80

1964

2

Talus

55,70

50,85

38,19

24,57

32,35

31,10

1964

2

Talus

65,21

58,66

46,47

44,84

36,88

38,21

1964

35

Talus

60,69

56,60

42,65

38,46

34,88

36,32

1964

35

Talus

59,72

54,76

39,64

37,81

33,40

34,41

1964

35

Talus

65,71

58,92

47,35

42,81

36,44

35,53

1964

35

Talus

57,32

54,29

42,44

39,04

33,24

34,36

1964

89

Talus

54,44

50,14

36,29

35,91

28,68

31,27

1964

89

Talus

57,28

52,64

37,59

37,32

32,25

31,39

1964

89

Talus

55,27

49,96

38,25

35,35

32,11

30,17

1964

92

Talus

62,05

55,97

39,27

37,65

35,91

35,36

1965

48

Talus

65,53

59,55

44,88

45,24

38,98

37,06

35,71

35,24

33,86 42,62

40,82

187

55,72

67,22

46,63

1965

54

Talus

62,65

58,66

42,31

38,22

35,61

35,35

1965

70

Talus

60,27

56,65

41,44

36,68

36,52

36,62

1965

70

Talus

59,40

55,29

41,62

41,15

34,86

37,89

1965

70

Talus

1965

79

Talus

59,91

54,39

40,93

37,21

34,00

34,96

1965

80

Talus

61,63

56,73

41,64

38,65

33,47

33,57

1965

80

Talus

56,36

51,48

35,86

35,52

30,36

32,05

1965

89

Talus

54,82

49,87

37,38

34,30

32,61

30,82

1965

100

Talus

58,38

33,73

33,86

1966

23

Talus

62,82

34,84

34,48

1966

65

Talus

42,42

35,96

33,62

1966

65

Talus

45,62

38,77

1966

65

Talus

57,36

52,17

39,92

35,41

32,11

31,61

1966

65

Talus

58,85

53,79

40,98

36,57

33,12

33,70

1966

69

Talus

63,50

57,18

42,21

38,45

36,56

34,81

1967

7

Talus

1967

20

Talus

1967

20

Talus

1967

20

Talus

1967

28

Talus

52,23

33,40

40,36 58,41

42,57

38,17

45,49

36,88

53,09 56,86

34,39 31,38

52,14

38,76

56,99

41,03

33,39

32,75

31,08

55,34

51,47

33,93

33,24

30,10

30,83

34,97

1967

35

Talus

37,88

35,30

34,81

1967

46

Talus

55,11

51,84

39,37

35,25

33,31

33,06

1967

46

Talus

58,02

53,98

37,04

33,81

33,91

33,48

1967

46

Talus

51,80

39,82

30,79

31,11

1967

46

Talus

54,58

1968

9

Talus

56,09

51,02

39,19

36,41

32,80

32,16

1968

9

Talus

59,81

54,63

41,07

36,02

32,87

33,39

1968

19

Talus

63,65

58,76

45,30

1969

3

Talus

57,19

52,65

36,86

1969

3

Talus

1964

2

Tibia

1964

2

Tibia

1964

3

Tibia

1964

29

Tibia

1964

35

Tibia

1964

35

Tibia

1965

48

Tibia

1965

54

Tibia

1965

70

Tibia

1966

65

Tibia

1966

65

Tibia

1967

20

Tibia

1967

34

Tibia

1967

35

Tibia

1967

54

Tibia

1968

11

Tibia

1968

12

Tibia

1968

13

Tibia

1969

3

Tibia

1964

89

Ulna

47,18

1964

89

Ulna

39,83

1965

53

Ulna

30,81

1965

70

Ulna

42,85

53,15

1966

65

Ulna

49,44

61,96

1967

20

Ulna

38,70

1967

35

Ulna

50,19

1968

18

Ulna

43,54

1969

3

Ulna

41,31

1969

3

Ulna

40,19

41,79

37,80

33,41

50,20

33,24 77,71

86,56

58,28

45,58

57,31

39,14

65,64

47,11

57,57

42,71

34,09 34,54

35,05

56,58

39,00

50,96

38,52

34,29

58,81

44,33

38,40

61,07

45,21

37,84

60,47

47,15

53,47

38,02

36,18

58,92

45,43

36,96

60,40

44,44

51,81

38,69

32,86

54,15

40,44

35,59

55,56

38,45

57,71

41,07

34,05

57,86

45,34

55,09

38,08 53,19

60,58 54,07

47,52

52,12

Tabulka 24. Tur domácí – vybrané rozměry (podle Driesch 1976, v mm).

188

39,41

33,76

32,86

31,99

28,94

30,60

rok

obj.

anatomie

GL

Ll

Lm

Bp

Dp

SD

Bd

Dd

1969

3

Calcaneus

78,05

1965

104

Femur

1969

7

Femur

1964

35

Humerus

37,31 37,97

1964

89

Humerus

16,48 38,91 39,73

1965

48

Humerus

17,67 40,39 41,10

1965

53

Humerus

15,77 43,85 40,65

1965

54

Humerus

14,74 35,18 37,56

1965

89

Humerus

42,92 41,19

1965

97

Humerus

16,67 37,32 36,21

1966

80

Humerus

13,94 36,48 36,22

1967

6

Humerus

36,05 36,57

1967

7

Humerus

38,30

1967

28

Humerus

16,97 41,80 42,42

1967

35

Humerus

36,83 36,13

1967

54

Humerus

18,40 40,37 40,29

1967

41b

Humerus

17,44 36,71 39,06

1968

2

Humerus

15,87 35,85 35,19

1968

9

Humerus

16,16 36,03 36,08

1968

9

Humerus

37,75 35,90

1968

12

Humerus

35,45 37,97

1968

12

Humerus

19,09 38,46 38,64

1968

19

Humerus

35,49 33,61

1968

19

Humerus

39,70 38,45

1969

3

Humerus

17,15 36,62 39,71

1964

2

Phalanx I

38,11

15,40

17,01

11,81 15,33 10,02

1964

89

Phalanx I

36,31

16,76

18,26

15,06 16,58 11,45

1965

53

Phalanx I

32,26

15,59

16,13

12,14 13,67

1965

70

Phalanx I

38,74

17,45

18,59

13,57 15,52 11,11

1965

89

Phalanx I

36,38

15,45

16,47

13,22 14,31 10,14

1969

6

Phalanx I

37,67

15,59

16,32

12,05 14,88 10,11

1964

35

Phalanx II

25,15

16,99

17,32

14,22 13,83 15,02

1969

3

Phalanx II

28,45

23,27

21,04

18,56 20,92 21,33

1967

20

Phalanx III

DLS

Ld

MBS

28,80

27,34

11,82

BPC

SDO

DPA

SLC

GLP

LG

BG

Dl

Dm

54,34 21,04 46,14 52,23

9,80

1964

3

Radius

29,73

16,57

18,30

1964

35

Radius

26,85

19,13

15,85

1964

60

Radius

25,85

16,70

16,45

1965

89

Radius

28,52

21,45

17,83

1967

45

Radius

27,50

18,56

17,64

1968

9

Radius

28,11

19,03

16,76

1968

19

Radius

27,61

17,73

1969

6

Radius

28,62

19,55

1964

35

Scapula

21,69 33,19 27,42 24,55

1964

35

Scapula

24,68 34,16 28,59

1964

89

Scapula

1965

29

Scapula

24,45 36,38

1968

12

Scapula

25,27 35,41 31,67 24,12

1968

16

Scapula

1964

89

Talus

38,11

36,01 21,03

25,00

20,39 22,97

1965

53

Talus

36,30

33,01 18,31

21,73

20,96 20,56

1965

70

Talus

38,79

34,75 20,36

1965

107

Talus

36,19

33,96 19,49

23,50

20,25 21,09

1967

37

Talus

37,06

34,20 20,79

23,60

1969

3

Talus

40,99

37,30 20,42

1969

6

Talus

40,68

36,88 22,46

18,86

37,79 31,61 24,98 26,85

24,41 34,43 30,12 24,18

20,39 22,73 20,46 23,65 23,58 25,19

20,77 21,68 22,87 24,22

189

1964

35

Tibia

20,33 28,44 25,73

1964

89

Tibia

27,96 24,74

1965

54

Tibia

19,55 30,88 24,96

1965

70

Tibia

29,59 25,32

1965

70

Tibia

30,17 24,24

1965

70

Tibia

19,55 28,62 24,00

1965

70

Tibia

31,96 24,15

1966

65

Tibia

20,33 28,90 23,55

1966

65

Tibia

27,45 23,52

1966

65

Tibia

18,53 29,89 24,58

1966

8a

Tibia

19,84 28,96 24,51

1968

9

Tibia

23,56 30,84 28,78

1968

12

Tibia

19,23 27,67 23,43

1968

13

Tibia

1968

19

Tibia

1969

3

Tibia

1969

6

Tibia

1964

2

Ulna

19,53

1964

84

Ulna

21,28 29,80 39,98

1965

70

Ulna

21,44 32,73 40,47

1965

89

Ulna

21,71 30,32 37,07

1967

3

Ulna

22,10 31,70 37,66

1967

22

Ulna

20,45 30,66 37,65

1967

28

Ulna

23,49 34,76 39,76

1967

35

Ulna

20,39 29,10 33,93

1968

9

Ulna

19,88 28,08 33,88

1968

9

Ulna

20,55 26,02 34,92

1969

3

Ulna

20,90 31,63 35,42

21,65 30,86 25,65

202,08

49,31

53,66

47,04

52,39

50,19

21,05 29,19 26,71

Tabulka 25. Prase domácí – vybrané rozměry (podle Driesch 1976, v mm). Ovce/koza (Ovis/Capra) Třetím nejpočetnějším taxonem hospodářských zvířat byla ovce/koza. Nalezeno bylo 366 (+ 1cf.) fragmentů (9%) označených jako nerozlišená ovce/koza, dalších 27 kostí (1%) bylo determinováno jako ovce domácí a 9 jako koza domácí. Kosti těchto zvířat vážily v případě ovce/kozy 2928,8 g, u ovce 705,4 g a u kozy 150,7 g. Počet jedinců byl 14 u ovce/kozy, dalších 5 jedinců bylo rozlišeno u ovce a 2 u kozy. Pokud se zaměříme na poměr mezi nalezenými pozůstatky ovce a kozy, můžeme konstatovat, že převládala ovce a to v poměru 34:1. Zařazení jedinců do jednotlivých věkových tříd je shrnuto v tabulce 30 – vidíme, že celkem třetina jedinců byla nedospělá. Co se kohoutkové výšky týče, u ovce byla odhadnuta na základě 6 celých kostí a pohybovala se od 58 do 71 cm s průměrnou hodnotou 66 cm; u kozy byla vypočítána podle délky 3 kostí – s hodnotami od 66 do 82 cm s průměrem 74 cm. Ovce tedy patřily ke středně velkým plemenům, koza k větším až velkým. Základní rozměry

rok

obj.

species

anatomie

GL

1964

84

Ca pra hir cus

kostí ovce/kozy jsou shrnuty v tabulce 26.

Metacarpus

115,41

Ll

Lm

Bp

Dp

SD

Bd

Dd

23,31

18,26

14,62

26,35

15,10

190

BPC

SDO

DPA

SLC

GLP

LG

BG

Dl

Dm

1964

70

Metatarsus

139,85

19,51

19,33

11,50

23,37

15,53

1967

28

Metatarsus

153,73

21,10

21,62

13,38

24,80

17,59

1967

52

Phalanx I

40,71

14,04

15,84

10,38

12,61

10,95

1967

20

Radius

32,87

17,69

18,37

3

Tibia

1968

12

Tibia

16,85

1969

3

Tibia

15,46

1964

2

Humerus

34,86

29,30

1967

28

Humerus

31,27

26,96

1964

89

Metacarpus

119,58

23,13

16,75

13,66

1965

48

Metatarsus

150,05

21,72

21,88

12,65

1967

52

Metatarsus

156,16

23,35

23,19

13,92

26,65

1967

53

Phalanx I

40,80

14,54

16,39

11,16

12,97

10,96

1964

89

Radius

33,73

26,87

1967

20

Radius

1969

4

Radius

1967

20

1964

60

1964 1964

Ovis aries

1967

160,20

29,26

15,39

31,25

16,83

17,13

29,90

21,59

29,10

22,69

27,91

26,33

15,67 17,66 17,74

30,24

Scapula

21,16

Talus

27,88

26,86

19,14

89

Talus

31,02

29,73

20,77

89

Tibia

15,49

30,15

22,09

1964

89

Tibia

16,61

28,54

22,70

1965

89

Tibia

14,28

24,32

20,28

1966

69

Tibia

13,98

25,92

19,68

1967

58

Tibia

14,70

27,80

21,07

1967

20

Tibia

14,46

24,88

18,46

1968

12

Tibia

15,66

27,35

1964

35

Femur

43,23

51,31

1965

79

Humerus

30,31

25,09

29,88

25,66

30,75

22,44

31,53

23,91

34,11

27,92

23,55

17,93 20,31

1966

65

Humerus

1964

35

Metacarpus

26,81

19,42

14,62 15,72

1965

80

Metacarpus

25,23

18,54

15,52

1965

80

Metacarpus

25,00

20,02

15,32

1967

3

Metacarpus

24,65

18,40

14,64

17,32

2

Metatarsus

21,88

20,52

13,20

1965

80

Metatarsus

22,33

21,58

13,40

1969

7

Metatarsus

21,73

21,56

13,53

1964

35

Radius

33,03

17,23

1964

89

1964

89

31,42

16,61

15,88

1967

20

Radius

1967

28

Radius

32,57

16,47

18,38

1967

3

Scapula

21,52

33,25

26,00

23,48

1968

19

Scapula

17,18

28,22

23,59

17,91

1964

89

Tibia

Ovis/Capra

1964

Radius Radius

16,76 17,11

15,12

26,44

21,09

27,54

20,43

13,57

25,53

20,07

1964

89

Tibia

1967

22

Tibia

1964

35

Ulna

18,44

24,87

1965

80

Ulna

18,91

23,74

26,85

1968

9

Ulna

21,22

24,98

29,26

28,09

Tabulka 26. Ovce/koza – vybrané rozměry (podle Driesch 1976, v mm). Kůň domácí (Equus caballus) Nalezeno bylo 47 fragmentů (1%) o hmotnosti 2784,9 g, které náležely minimálně 8 jedincům. 1 jedinec byl subadultní (do 3,5 roku), ostatní byli adultní – viz tabulka 30. Na základě laterální délky jedné kosti (ze které byla vyrobena „brusle“) byla odhadnuta kohoutková výška daného jedince na 126 cm. Rozměry koně a dalších méně početných druhů jsou shrnuty v tabulce 27.

191

18,38

rok

obj.

species

anatomie

GL

1964

97

Buteo buteo

Tarsometatarsus

79,86

14,00 26,26

19,35

15,91

41,04

11,84

15,54

8,48

10,64 10,03

26,59

15,77 30,77

46,63

1967

52

Capreolus capreolus

Metacarpus

1966

80

Capreolus capreolus

Phalanx I

1964

35

Capreolus capreolus

Radius

1969

3

Castor fiber

Ulna

1966

69

Equus caballus

Metatarsus

Ll

Lm

Bp

Dp

SD

Bd

6,47

14,06

Dd

BPC

SDO

DPA

SLC

GLP

LG

BG

68,32

84,65 57,25 45,02

Dl

13,21 14,66 18,02 236,28

48,65

1964

60

Equus caballus

Phalanx I

47,12

32,52

33,01

1964

96

Equus caballus

Radius

77,91

79,63

48,67

39,20

1965

70

Equus caballus

Radius

76,89

46,47

1967

24

Equus caballus

Radius

78,20

46,59

1969

2

Equus caballus

Radius

1965

48

Equus caballus

Scapula

1967

3

Equus caballus

Scapula

1969

2

Equus caballus

Talus

1965

70

Equus caballus

Tibia

1967

20

Equus caballus

Tibia

1969

2

Equus caballus

Tibia

1965

70

Equus caballus

Ulna

43,39 46,11 54,77

1967

24

Equus caballus

Ulna

47,76 49,16 59,00

1967

3

Equus caballus

Ulna

1965

107

Gallus domesticus

Carpometacarpus

37,10

1968

1

Gallus domesticus

Coracoideum

53,22

1964

35

Gallus domesticus

Femur

1967

6

Gallus domesticus

Humerus

69,32

1967

20

Gallus domesticus

Tarsometatarsus

68,27

1967

7

Gallus domesticus

Tarsometatarsus

79,44

1965

48

Gallus domesticus

Tibiotarsus

1966

65

Gallus domesticus

Tibiotarsus

110,28

1965

48

Gallus domesticus

Ulna

70,28

1967

15

Gallus domesticus

Ulna

1966

80

Lepus europaeus

Humerus

1966

80

Lepus europaeus

Ulna

1967

28

Sus scrofa

Talus

1969

3

Sus scrofa

Tibia

23,41

36,98 31,48

1967

54

Ursus arctos

Radius

30,40

57,23 41,21

37,22

47,78 54,22 44,20

52,47

50,88 49,21

57,20 68,94 43,83 69,32 42,52 37,16

65,19 40,11

47,98 61,91 69,12 50,72

12,71 7,16 18,75 12,65

14,77 13,55

6,90

14,34

6,35

11,74

13,86

6,94

13,94

14,22

6,63

11,26 11,07

6,31

12,98 10,62

10,08 10,17 12,35 9,31 9,85 52,89

47,35 27,88

34,34

Tabulka 27. Ostatní druhy – vybrané rozměry (podle Driesch 1976, v mm). Pes domácí (Canis familiaris) V pozdně římské fázi bylo zaznamenáno 13 kostí psa o hmotnosti 111,9 g – tyto kosti náležely minimálně 3 jedincům, z nichž jeden byl dospělý (nad 2 roky) a 2 juvenilní; jeden z nich zemřel ve stáří 2-4 měsíce, druhý ve stáří 4-5 měsíců. Jelen evropský (Cervus elaphus) Nejhojnějším lovným zvířetem byl jelen – v pozdní době římské bylo zaznamenáno celkem 822 (+ 3cf.) fragmentů (20%), čímž početností předčil i taxon ovce/koza. Nutno ovšem poznamenat, že do tohoto počtu byly zahrnuty i početné zlomky parohů, kterých bylo nalezeno 399 (bez parohů dosahovaly fragmenty jelena 11%). Celkem pozůstatky jelena 192

29,06

vážily 23 158,2 g a pocházely minimálně z 15 jedinců, z nichž 12 bylo adultních a 3 subadultní (1 ve stáří 13-16 měsíců, další ve stáří 30-31 měsíců). Kohoutková výška byla odhadnuta v 5 případech – pohybovala se od 124 do 130 cm s průměrem 127 cm (viz tabulka 29). V těchto pěti údajích jsou však zahrnuty čtyři, které pocházejí z jediného jedince subadultního samce. Tento samec pocházel z objektu 15/67 – nalezena zde byla téměř kompletní kostra. Na základě vývoje chrupu byl odhadnut jeho věk na 13-16 měsíců, rovněž stav jeho parohů vypovídal o tom, že jde o loňského samce. Tato kostra je zajímavá hned z několika důvodů – jednak metrické údaje jeho končetin svědčí o tom, že jedna z jeho zadních noh byla asi o 3 cm kratší než druhá (jeho kohoutková výška byla odhadnuta na 129 cm). Kromě toho na jeho kostech nebyly objeveny žádné známky po porcování. To vypovídá o tom, že kostra tohoto jedince byla uložena v anatomické poloze – zda se jedná o pohřeb v domácnosti drženého zvířete nebo o pohození nepotřebné mršiny, není možno z poskytnutých dat odhadnout. Základní rozměry jelena jsou shrnuty v tabulce 28.

rok

obj.

anatomie

1964

35

Calcaneus 117,76

1966

65

Calcaneus 119,71

1966 11a

Calcaneus 127,07

1966 21a

Calcaneus 137,68

1967

6

Calcaneus 115,51

1967

6

Calcaneus 129,84

1967

25

Calcaneus 124,63

1967

GL

Lm

Bp

Dp

SD

Bd

Dd

Calcaneus 131,63

1968

12

Calcaneus 115,58

1968

12

Calcaneus 129,93

1969

3

Calcaneus 124,12

1966

73

1966 21a 1967

Ll

25

1967

Femur Femur

78,81 97,92 100,12

Humerus

59,65 59,99

Humerus

26,74 65,52 65,86 29,18 60,04 59,92

1968

13

Humerus

1964

29

Metacarpus

1965

89

Metacarpus

43,57 29,74 24,96

1967

5

Metacarpus

41,35 28,97

1967

15

Metacarpus 277,76

48,24 36,10 24,50 48,48 31,41 24,20

48,01 34,63 25,81

1967

15

Metacarpus 278,12

1967

20

Metacarpus

1967

28

Metacarpus

41,16 29,46

1967

49

Metacarpus

39,88 31,80

1967

54

Metacarpus 271,84

43,55 30,77 23,78 42,01 28,18

1969

3

Metacarpus

42,72 31,58 25,58

1964

2

Metatarsus

1964

35

Metatarsus

1964

35

Metatarsus

41,12 27,32

1964

35

Metatarsus

41,86 28,44

43,66 27,47 40,07 27,02

24,21 47,78 30,38 45,36 47,18

193

DLS

Ld

MBS BPC DPA SLC GLP

LG

BG

Dl

Dm

1964

35

Metatarsus

1966

65

Metatarsus

36,65 39,32 22,72

39,44 28,57

1966

85

Metatarsus

36,82 38,71 22,03

1967

15

Metatarsus 306,88

41,75 46,40 23,79

1967

15

Metatarsus 299,40

41,69 43,70 24,11

1967

36

Metatarsus

47,36 32,30

1967

42

Metatarsus

47,87 32,23

1968

12

Metatarsus

1964

35

Phalanx I

1964

35

Phalanx I

1964

35

Phalanx I

1964

89

Phalanx I

62,04

24,50 27,49 19,82 23,50 18,57

1964

97

Phalanx I

57,73

20,34 27,34 16,29 18,49 16,66

1967

6

Phalanx I

60,49

20,08 25,19 16,97 19,19 17,01

1967

20

Phalanx I

59,90

21,83 26,93 17,31 20,29 17,52

1967

20

Phalanx I

58,05

19,78 25,33 15,37 18,76 16,48

1967

25

Phalanx I

61,62

22,07 28,61 17,77 21,84 17,39

1967

26

Phalanx I

63,53

22,59 28,54 19,11 20,85

1967

46

Phalanx I

60,55

22,12 28,39 19,01 21,00 17,40

1967

46

36,69 38,65 22,59 21,88 26,02 18,01 21,27 66,98

24,41 31,96 20,26 23,57 19,98 23,76 19,41

Phalanx I

59,38

21,52 27,77 18,37 20,45 17,06

1967

Phalanx I

66,46

23,28 31,26 19,52 23,18 20,06

1967

Phalanx I

64,17

22,42 29,10 18,55 22,80 19,77

1967

Phalanx I

63,64

23,01 29,67 17,85 22,37 20,02

1967

Phalanx I

66,71

23,17 31,32 19,55 23,47 19,93

1967

Phalanx I

66,75

22,84 31,30 18,58 23,36 19,88

1967

Phalanx I

67,26

23,18 32,13 19,02 23,47 19,80

1967

Phalanx I

64,30

22,80 29,49 18,32 22,38 19,68

1968

4

Phalanx I

63,85

23,98 30,15 19,17 22,09 18,79

1968

9

Phalanx I

65,28

24,36 30,57 20,16 21,35 19,33

1964

72

Phalanx II

42,03

19,10 24,42 14,47 16,10 21,74

1967

20

Phalanx II

41,76

19,50 25,58 13,97 16,98 25,13

1967

Phalanx II

46,74

22,65 29,97 17,43 19,36 28,12

1967

Phalanx II

46,95

23,72 29,91 16,75 19,98 28,67

1967

Phalanx II

45,45

23,49 28,90 17,06 18,83 29,29

1967

Phalanx II

45,81

23,54 28,54 16,91 18,58 28,73

1967

Phalanx II

45,70

23,16 28,99 17,08 19,15 27,99

1967

Phalanx II

48,77

22,87 30,20 17,18 19,32 28,52

44,11

23,03 27,58 15,85 20,35 28,85

1968

12

Phalanx II

1965

89

Phalanx III

58,69 52,81 16,21

1967

20

Phalanx III

50,79 46,15 14,58

1967

Phalanx III

49,85 44,64 12,79

1967

Phalanx III

52,59 47,11 13,93 57,10 49,88 15,72

1968

9

Phalanx III

1964

35

Radius

64,88 36,93

1964

89

Radius

58,05 36,47

1964

97

Radius

1966

65

Radius

31,46

1966

68

Radius

55,96 32,84

1967

6

Radius

57,07 30,61

1967

15

Radius

63,79 38,23 33,09

1969

4

Radius

55,85 32,06

1967

20

Scapula

36,67 57,48 44,01 36,98

1967

25

Scapula

46,76 55,14

50,46 40,13

194

43,52

1967

Scapula

35,57 62,18 49,13 42,44

1967

Scapula

36,45 62,65 49,89 43,35

1968

9

Scapula

1964

35

Talus

55,11 52,92

34,45

32,91

33,73 30,93

1967

6

Talus

52,98 49,04

33,79

32,71

29,21 30,33

1967

6

Talus

55,05 50,19

35,83

34,42

32,28 31,65

Talus

65,88 60,40

42,30

40,89

37,11 37,83

Talus

66,59 60,39

42,29

41,13

35,92 37,43

1967 1967

59,82

1964

35

Tibia

31,42 54,82 39,04

1964

35

Tibia

49,90 38,70

1964

89

Tibia

50,17 36,76

1964

97

Tibia

47,30 36,11

1965

70

Tibia

55,35 43,82

1966

65

Tibia

52,78 37,15

1967

25

Tibia

58,18 41,40

1967

28

Tibia

47,13 37,40

1968

12

Tibia

49,28 37,34

1968

19

Ulna

41,95

30,97 57,78

Tabulka 28. Jelen evropský – vybrané rozměry (podle Driesch 1976, v mm). Ostatní lovní savci Z dalších lovných přežvýkavců byl kromě jelena zaznamenán i srnec obecný – objeveno zde bylo 39 fragmentů (1%, z toho 31 ovšem tvořily parohy) o hmotnosti 732,6 g – tyto fragmenty pocházely minimálně ze dvou dospělých jedinců. Dále byly nalezeny kosti prasete divokého – celkem zde bylo zaznamenáno 13 fragmentů, které vážily 685,3 g a náležely minimálně 2 dospělým jedincům, z nichž 1 byl samec a 1 samice. U jednoho jedince se pak podařila vypočítat kohoutková výška, která byla 95 cm. Překvapivě nízké bylo zastoupení kostí zajíce polního, který obecně v archeozoologii patří k nejpočetnějším loveným druhům. Nalezeno bylo 6 (+ 1cf.) kostí, které vážily 16,4 g a pocházely minimálně ze 3 jedinců. Zaznamenáni pak byli 2 dospělí jedinci a 1 juvenilní. Z divokých šelem byl nalezen 1 fragment dospělého medvěda hnědého (+ 1 fragment pravděpodobný, ze kterého byl vyroben závěsek) o celkové hmotnosti 99,7 g. Kromě toho bylo objeveno 5 kostí bobra evropského, které vážily celkem 78,4 g a pocházely ze 2 dospělých jedinců. Z dalších potencionálně lovených hlodavců byla zaznamenána veverka obecná – nalezena byla 1 kost tohoto druhu o hmotnosti 1,5 g pocházející z dospělého jedince. druh tur prase ovce n 15 9 6 min 104,99 64,78 58,47 max 123,6 79,22 70,90 mean 115,01 70,23 65,91

koza jelen kůň divočák 3 5 1 1 66,36 123,69 x x 82,06 129,88 x x 74,38 127,46 125,94 94,67

Tabulka 29. Přehled kohoutkových výšek jednotlivých druhů (v cm). 195

Kur domácí (Gallus domesticus) Nejpočetnější mezi ptačími nálezy byly kosti kura. V pozdně římské fázi bylo nalezeno 25 fragmentů (1%) tohoto druhu, další tři kosti náležely juvenilním kurovitým ptákům a patří pravděpodobně také kurovi. Kosti dosahovaly hmotnosti celkem 42,8 g a pocházely minimálně ze 4 jedinců, z nichž 3 byli adultní (z toho minimálně 1 samec a 1 samice) a 1 juvenilní. Ostatní ptáci Kromě kura byly zaznamenány i jiné druhy ptáků. Jedna kost pocházela z káně lesní, vážila 2,3 g a náležela dospělému jedinci, pravděpodobně samici. Nalezena byla i kost blíže neurčeného druhu labutě o hmotnosti 11,7 g pocházející z dospělého jedince. Další fragment pocházel pravděpodobně z husy, vážil 2,5 g a náležel adultnímu jedinci. Ostatní V objektech doby římské bylo nalezeno i 14 blíže neurčených rybích fragmentů, což dokládá rybolov, příp. obchod s rybami. Kromě toho byly zaznamenány nálezy křečka a žab, resp. ropuch. Podstatná část našich druhů žab zimuje zahrabaná v zemi (viz Baruš-Oliva et al. 1992) – v případě nálezů žabích kostí v archeologických kontextech tedy často nemůžeme vyloučit kontaminaci materiálem mladších období. Spolehlivě původní nálezy existují pouze v určitých konkrétních případech, např. pokud prokážeme, že se žáby nemohly do dané vrstvy samy prohrabat (případ obezděných jímek a podobných nálezových situací), nebo pokud prokážeme nějakou spojitost s činností člověka (opálení kostí či „kuchyňské“ zásahy na kostech; přítomnost žabích nálezů v místech, kde se přirozeně nemohou vyskytovat) – kromě takto definovaných případů je jedinou další možností datace osteologického materiálu pomocí chemických metod. Podobným problémem jsou i kosti hlodavců – většina původních populací zemních druhů totiž alespoň v určitém období svého života (např. při zimování) obývá podzemní nory (Anděra-Horáček 1982). Tudíž i v případě nálezů hlodavčích kostí se často může jednat o kontaminaci mladším materiálem. Tur domácí

Prase domácí

věk

MNI

věk

MNI

5-6 měsíců

3

neonatus

1

6-15 měsíců 15-18 měsíců 24-28

1

4-6 měsíců

1

3

do 8 měsíců

2

3

8-13 měsíců

5

Ovce/koza věk do 3 měsíců 3-6 měsíců do 18 měsíců 18-24

196

ca oa

1

Kůň domácí oc

celkem

MNI

1 2

věk do 3,5 roku 7-8 let

1 2 1 2

1 3

8-9 let 9-10 let

1 1

1 1

měsíců

měsíců

3,5-4 roku

1

4-6 let

1

6-8 let

1

8-10 let

3

10-12 let

1

12-16 měsíců 17-18 měsíců 17-22 měsíců 22-28 měsíců 3,5+ let

14-18 let

1

celkem

4+ let

18

celkem

36

1 1

3,5+ let

2

4

8

14

10-11 let

1

celkem

2

5

14

21

11-12 let

1

14-15 let

1

16-17 let

1

celkem

8

4 4 21 40

Tabulka 30. Zastoupení věkových kategorií jednotlivých druhů. Srovnání s jinými lokalitami Pro srovnání pozdně římské fáze se nabízí zejména středočeská lokalita Mlékojedy (Peške 1994), která je ovšem o něco starší (starší doba římská) než sledovaný soubor. V první řadě sledujeme rozdíly v podílu divokých zvířat – na lokalitě Zlechov (22% počtu určených fragmentů, 25% MNI) je o něco výraznější než v Mlékojedech (3% a 14%). Musíme si uvědomit, že v případě počtu fragmentů je tento údaj ovlivněn tím, že ve Zlechově se vyskytoval relativně vysoký počet parohů – i po jejich odečtení (13%) je ovšem rozdíl mezi oběma lokalitami výrazný. V obou souborech dominují v počtu nálezů kosti tura (Zlechov 42%, Mlékojedy 44%), obdobný je i jejich podíl na základě MNI (24%, 22%). Podobné je na obou lokalitách i zastoupení prasete domácího (počet fragmentů – Zlechov 23%, Mlékojedy 21%, MNI – obojí 26%). Rozdíly tedy nacházíme zejména v podílu kostí taxonu ovce/koza (Zlechov 10%, 14%, Mlékojedy 23%, 28%) – na lokalitě Zlechov se tedy chovalo méně drobných přežvýkavců a naopak více lovila divoká zvířata. Co se dalších zvířat týče, na lokalitě Mlékojedy zaznamenáváme o něco vyšší podíl koně; kdežto podíl psa a kura je v podstatě stejný na obou lokalitách; rovněž na obou lokalitách bylo nalezeno překvapivě málo nálezů prasete divokého. Přestože je v souboru z Mlékojed nižší podíl lovných druhů, jejich nálezy jsou druhově bohatší – z druhů, které nebyly nalezeny na lokalitě Zlechov, za zmínku stojí především výskyt pratura a některých šelem (jezevec, liška). Pokud se zaměříme na velikost zvířat, zjistíme, že hospodářští savci byli obecně větší na lokalitě Zlechov: průměrná kohoutková výška tura z Mlékojed byla 109 cm, ve Zlechově 115 cm; u ovce 59 cm a 66 cm – srovnání dalších druhů by vzhledem k malém počtu pozorování na jedné z lokalit nebylo objektivní. Dále, podobně jako ve Zlechově, byla na lokalitě Mlékojedy nalezena

197

„brusle“ vyrobená z koňské kosti, rovněž se zde nacházely opracované jelení parohy (třetina z nich). Za zmínku také stojí nález kosti dospělého psa se záseky na lokalitě Mlékojedy. Další velký soubor dat pochází z lokality Tác-Gorsium v Maďarsku (Bökönyi 1984). Podobně jako v Mlékojedech zde nacházíme převahu domácích druhů v pořadí tur, ovce/koza a prase (ve Zlechově tur, prase, ovce/koza); a podobně jako v Mlékojedech se z divokých savců vyskytují hlavně jelen, zajíc a pratur (ve Zlechově zajíc málo a pratur chybí úplně). Průměrná velikost zvířat dosahuje vyšších hodnot než na obou tuzemských lokalitách – průměrná kohoutková výška tura je 126,5 cm a ovce 70 cm 3. Bökönyi dochází k několika zajímavým závěrům – pro nás je podstatné jeho prohlášení, že v lesnatých a vlhkých oblastech převažuje prase nad taxonem ovce/koza (a naopak). Tomuto zjištění odpovídá i situace na lokalitě Zlechov – pro lesnaté prostředí hovoří také vysoký podíl jeleních kostí (11% bez započítání parohů!), ale i výskyt veverky, medvěda nebo káně; naopak nízký počet kostí zajíce a prasete divokého ukazuje na malé rozšíření stepi a polootevřené krajiny. Přítomnost rybích nálezů, nálezů labutě, husy a bobra pak indikuje nedalekou stojatou až mírně tekoucí vodu 4. 8.1.3. Xylotomární analýza Metodika Uhlíky pro xylotomární analýzu byly vybrány přímo během exkavace. Uhlíky byly analyzovány pod stereoskopickým mikroskopem. Po provedení čerstvých lomných ploch (transversální, radiální a tangenciální zlom) byly uhlíky prohlíženy pod světelným mikroskopem, který je uzpůsoben pro prohlížení v dopadajícím světle při zvětšení 50x, 100x a 200x. Poté byly zaznamenány počty zlomků uhlíků a jejich hmotnost ve zpracovávaných vzorcích. Pro její stanovení byly použity standardní laboratorní váhy s přesností vážení na 0,0001g, pro další determinaci uhlíků byla dále použita literatura k určování dřeva a uhlíků (Schweingruber 1978) a internetové klíče k určování dřeva a uhlíků středoevropských dřevin (Schoch-Heller-Schweingruber-Kienast 2004; Schweingruber et al. 2005). Výsledky 3

To by mohlo znamenat severojižní gradient růstu velikosti živočichů, což by ovšem odporovalo Bergmannovu pravidlu, které říká, že v chladnějších oblastech dosahují jedinci téhož druhu větších velikostí než v oblastech teplých. V tomto případě možná bude velikost ovlivněná podmínkami chovu spíše než podnebím. Pro vyvození dalších závěrů by ovšem bylo třeba prozkoumat více srovnatelných lokalit. 4 V průběhu času se však stav na lokalitě zřejmě změnil – nálezy křečka (které jsou pravděpodobně mladší intruzí) ukazují na stepní prostředí – konkrétně zde byl asi přeměněn les na pole.

198

Podařilo se získat poměrně bohatý soubor 13 druhů dřevin. Analyzováno bylo 3 696 fragmentů uhlíků (759,7 g) – tabulka 31-32. Tento soubor se zdá být poměrně reprezentativní a dobře odrážející soudobý porost dřevin. Sledujeme-li počty a hmotnost fragmentů uhlíků ve vzorcích, zjistíme, že v souboru výrazně dominuje dub (Quercus) (86,5% početní zastoupení a 89,8 % hmotnostní zastoupení). Následuje s mnohem menším zastoupením borovice (Pinus) (4% počet. zastoupení a 1,3% hmot. zastoupení). Jako další výraznější taxony lze uvést habr (Carpinus) (2,5% počet. zastoupení a 2,8% hmot. zastoupení) a břízu (Betula) (2,5% počet. zastoupení a 2,3 hmot. zastoupení). Ostatní druhy nepřekročily hranici 2%: buk (Fagus), jilm (Ulmus), jasan (Fraxinus), olše? (cf. Alnus), javor (Acer), bříza/olše (Betula/Alnus), topol (Populus), lípa (Tilia), dřín (Cornus) a líska? (cf. Corylus) - graf 2.

x

Acer

cf. Alnus

Betula

Betula/Alnus

Carpinus

Cornus

cf. Corylus

Fagus

Fraxinus

Pinus

Populus

Quercus

Ulmus

Tilia

x

Objekt

Javor

Olše?

Bříza

Bříza/olše

Habr

Dřín

Líska

Buk

Jasan

Borovice

Topol

Dub

Jilm

Lípa

celkem

1/64

2

3

5

47

50

49

50

21/64

27

27

24/64

2

2

2/64 5/64

35/64 52/64

3 1

3

1

1

17

2

24

2

3

53/64

33

33

53/64

50

50

60/64

50

50

70/64

3

3

72/64

1

48

50

74/64

2

50

50

75/64

23

23

83/64

44

44

84/64

50

50

86/64

5

5

87/64

45

50

89/64

50

50

92/64

35

35

94/64

50

50

96/64

5

1

2

3

11

25

98/64

11

11

102/64

13

13

103/64

17

97/64

14

107/64

50

17 50

108/64

17

17

14/65

26

26

15/65

4

4

17/65

15

38

29/65

23

17

17

30/65

8

8

199

31/65 34/65 35/65

2

51/65 53/65

2

24

25

25

49

51

16

16

47

50

54/65

7

7

56/65

5

5

62/65

9

9

30

31

65/65

1

24

1

66/65

2

2

67/65

15

15

70/65 70/65

1

3

46

4

79/65

21 1

50 21

46

49

50

89/65

50

50

90/65

2

2

93/65

50

50

100/65

6

102/65 103/65

9

107/65

44

50

18

18

41

50

11

11

107/65

17

17

116/65

50

50

117/65

30

30

13

13

118/65 sonda 1966 1a/66

49 2

49 42

44

8/66

12

12

11/66

49

49

25/66

3

3

30/66

8

8

54/66

6

6

56/66

22

22

57/66

13

62/66

8

8

44

50

64/66

50

50

65/66

20

20

67/66

14

14

62/66

2

69/66

3

73/66

1

4

1

74/66 80/66

39

13

46

50

31

32

4

4

37

2

78

84/66

6

6

85/66

28

28

86/66

38

43

23

27

93/66

16

16

96/66

24

24

97/66

16

16

109/66

13

13

3/67

60

60

91/66

1

2

1

1

4

200

4/67

9

5/67 6b67

21

1

6c/67 7/67

7

15/67

3

3

6

28

7

7

15

17

15/67 subs. 1 15/67 subs. 2 15/67 subs. 3

9

22

30

3

50

25 3 8

1

5

25 2

6

9

22

20/67

1

19

20

22/67

6

44

50

23/67

1

24/67 25/67

6

26/67

5

1 1

27/67

10

11

50

50

43

50

44

50

6

6

49

50

34/67

50

50

36/67

13

13

40/67

10

10

34

50

28/67

1

42/67

6

45/67

1

9

1

17

18

46/67

31

31

54/67

50

50

58/67

5

5

1/68

8

8

35

40

3/68

5

4/68

8

5/68

1

1

39

2

50

49

50

6/68

21

21

8/68

14

14

9/68

24

24

10/68

50

50

45

50

11/68

5

12/68 uhlí 1 ks

50

50

12/68

13

13

4 /68 objekt v řepě

50

50

1/69 2/69

1

3/69

6

4/69 6/69

10

9a/69 9b/69

9

9

13

14

44

50

7

7

40

50

50

50

10

celkem

11

25

91

7

94

1

3

57

25

149

5

3196

10 27

5

3696

Tabulka 31. Zastoupení jednotlivých uhlíků v objektech a jejich druhové určení.

x

Acer

cf. Alnus

Betula

Betula/Alnus

Carpinus

Cornus

cf. Corylus

Fagus

Fraxinus

Pinus

Populus

Quercus

Ulmus

Tilia

x

Objekt

javor

olše?

bříza

bříza/olše

habr

dřín

líska?

buk

jasan

borovice

topol

dub

jilm

lípa

celkem

1/64

0,013

0,1922

201

0,2052

2/64 5/64

0,9081

17,1044

11,1942

11,3463

21/64

3,6667

3,6667

24/64

0,0926

0,0926

35/64

0,1521

16,1963

1,2246

52/64

0,6516

7,2469

0,1504

2,6491

11,7722

0,0683

0,2187

53/64

2,1753

2,1753

53/64

17,7098

17,7098

60/64

13,6663

13,6663

70/64

0,4321

0,4321

16,5394

17,4839

74/64

1,6184

1,6184

75/64

1,4239

1,4239

83/64

3,9223

3,9223

84/64

11,0583

11,0583

86/64

0,3052

0,3052

6,6757

7,4494

89/64

33,6641

33,6641

92/64

7,2374

7,2374

94/64

20,1485

20,1485

1,6273

2,2394

3,1172

3,4018

72/64

0,9445

87/64

0,7737

96/64

0,6121

97/64

0,2846

98/64

0,405

0,405

102/64

0,1004

0,1004

0,4084

0,4084

103/64 107/64

0,3882

0,3882

108/64

0,5104

0,5104

14/65

0,7428

0,7428

15/65

0,0354

0,0354

0,1753

0,4142

29/65

0,1822

0,1822

30/65

0,134

0,134

31/65

2,2667

2,2667

17/65

0,2389

34/65 35/65

0,7525

51/65 53/65

1,3047

0,1265

0,6806

0,6806

12,0702

12,8227

1,2302

1,2302

5,6252

7,0564

54/65

1,955

1,955

56/65

0,0738

0,0738

62/65

0,1864

0,1864

65/65

2,2088

2,3375

66/65

0,1287

0,0852

0,0852

67/65

0,6767

0,6767

70/65 70/65 79/65

0,8044

1,1208

14,0012

0,8829

5,8284

7,6228

12,2122

12,3712

89/65

15,0185

15,0185

90/65

0,0107

0,0107

93/65

8,0624

8,0624

100/65

0,159

15,9264 0,9115

0,7617

102/65 103/65

0,1544

202

4,2787

5,0404

0,3984

0,3984

2,981

3,1354

107/65

0,4558

0,4558

107/65

5,2435

5,2435

116/65

4,2758

4,2758

117/65

2,2312

2,2312

118/65

0,371

sonda 1966 1a/66

0,371

5,0002 0,9909

5,0002 9,822

10,8129

8/66

3,2895

3,2895

11/66

14,2399

14,2399

25/66

0,4612

0,4612

30/66

0,9225

0,9225

54/66

0,1482

0,1482

56/66

0,3207

0,3207

57/66

2,9785

62/66

0,3649

0,3649

3,4312

3,5317

64/66

83,8521

83,8521

65/66

1,7912

1,7912

67/66

0,3617

0,3617

10,5304

11,0293

62/66

0,0578

69/66

0,3365

73/66

0,0245

0,0427

0,1624

74/66 80/66

5,5434

2,9785

2,1133

2,1378

0,4497

0,4497

9,0742

1,0782

15,6958

84/66

0,2477

85/66

4,2511

4,2511

6,2156

7,1135

86/66

0,3886

0,3257

91/66

0,0074

0,1762

0,0861

0,2477

0,7863

0,8724

93/66

3,5711

3,5711

96/66

0,5323

0,5323 0,4794

97/66

0,4794

109/66

0,8941

0,8941

3/67

0,4795

0,4795

4/67

0,0643

5/67 6b67 6c/67

1,7201

0,0283

7/67 15/67 15/67 subs. 1 15/67 subs. 2 15/67 subs. 3

3,8553 1,2245

12,8576

12,8576

0,3215

2,0699

6,7702 5,1604

6,7702

5,5622

0,5039

5,0602 0,1554 5,0264

0,1693

1,9321

20/67 22/67

0,3307

23/67

0,0564

24/67 25/67

0,9975

26/67

1,9651

27/67

0,4135

0,1218 0,2519

28/67 34/67

3,791 1,2245

4,0992

6,0472

0,5269

11,2265 5,0602

2,1289

2,4536

2,8941

9,8526

8,1715

8,1715

1,9772

2,3079

2,9845

3,0409

1,3443

1,3443

1,4286

2,4261

6,3307

8,4176

14,7341

15,3995

0,7881

0,7881

15,3247

25,998

36/67

5,6235

5,6235

40/67

1,6793

1,6793

203

42/67

0,4381

4,6666

5,1047

45/67

0,78

0,78

46/67

14,0752

14,0752

3,2718

3,4227

54/67

0,1509

58/67

0,2258

0,2258

1/68

0,5524

0,5524

3/68 4/68

1,8334

5/68

0,1739

0,3202

6,1941

0,0634

21,4485

6,5143 0,1513

23,4966

5,1924

5,3663

6/68

1,5427

1,5427

8/68

2,3212

2,3212

9/68

4,3875

4,3875

10/68

9,2981

9,2981

15,438

16,5974

12/68 uhlí 1 ks

8,8591

8,8591

12/68

0,8671

0,8671

11/68

1,1594

4 /68 objekt v řepě

4,5367

4,5367

1/69

1,7136

2/69

0,5949

3/69

4,2535

4/69 6/69

0,9608

1,7136

2,4794

3,0743

14,3087

18,5622

4,672

4,672

10,998

11,9588

9a/69

2,754

2,754

9b/69

1,3784

1,3784

x

3,6391

10,1868

17,6165

2,2578

20,9012

0,1624

0,1554

3,4803

0,7404

9,9251

0,7737

682,3934

5,8408

1,5821

759,655

Tabulka 32. Hmotnost uhlíků v jednotlivých objektech.

Zlechov výsledky xylotomární analýzy

100 86,5 89,8

90 80 70 60

počet (ks)

% 50 40 30 20 10 0

hmotnost (g)

0,3 0,5

Acer

2,5 0,7 1,3 2,3

1,5 2,5 2,8 0,03 0,5 0,2 0,3 0,02 0,1 0,02

Betula/Alnus

cf. Corylus

0,7 0,1

4,0

1,3 0,1 0,1

Pinus

0,7 0,8

0,1

0,2

Ulmus

Graf 2. Poměr zastoupení jednotlivých dřevin v objektech. Vzhledem ke křehkosti a rozpadu studovaného materiálu se jako méně přesné ukázalo hodnocení kvantitativní založené na počtu nalezených uhlíků. Naopak frekvence jednotlivých

204

dřevin ve zkoumaných objektech reprezentativněji odráží soudobou skutečnost (graf 3). Zvýšil se nejen význam dubu (přítomen v 94,7% vzorků), ale i břízy, která byla přítomna ve 21,4% vzorků. Následuje habr s 9,9% vzorků a buk se 6,1% vzorků. Ostatní druhy nepřekročily hranici 4%: javor 3,8% vzorků, jilm 3,1%, borovice 2,3%, jasan, lípa, olše?, bříza/olše 1,5%, topol, dřín a líska? (0,8%).

Zlechov výsledky xylotomární analýzy 94,7

100 90 80 70 60 % 50 40 30 20 10 0

21,4 3,8 Acer

9,9 1,5

1,5 Betula

0,8 Carpinus

0,8

6,1

cf. Corylus

1,5 Fraxinus

2,3

0,8

3,1

Populus

Ulmus

1,5

Graf 3. Frekvence jednotlivých dřevin v objektech. Na základě současných znalostí předpokládají geobotanici v zázemí zkoumané lokality existenci prvosenkové dubohabřiny (Neuhäuslová et al. 1998). V tomto společenstvu dominuje dub a habr, charakteristické je druhově pestré keřové patro. Naše výsledky se však poněkud liší. Téměř chybí jakékoli keře. Ty jsou v našem souboru zastoupeny pouze 3 uhlíky lísky a 1 uhlíkem svídy či dřínu. Domníváme se, že tento fakt je dán metodou odběru uhlíků, kdy byly drobné fragmenty uhlíků keřů podhodnoceny. Dalším rozdílem od rekonstrukční mapy je odlišné zastoupení charakteristických druhů. Pomineme-li dominanci dubu, zjistíme, že jako druhý nejvýraznější druh není dle očekávání habr, ale bříza. Překvapivě nízké je i zastoupení lípy a jasanu. Zjištěny byly poměrně vysoké hodnoty zastoupení borovice. V souboru je tedy patrný zvýšený podíl světlomilných krátkověkých dřevin indikujících antropický tlak na lesní společenstva zejména Betula, Corylus a Pinus. Borovice, bříza a líska patří mezi taxony konkurenčně slabé, v přirozených porostech jsou proto vytlačeny na extrémní pedologicky podmíněná stanoviště. V lesních porostech ovlivněných člověkem však její zastoupení roste v důsledku uvolnění konkurence ze strany listnatých stromů hlavního stromového patra (v našem případě dubu). Poměrně hojná přítomnost habru 205

Obr. 28. Transversální řezy vybraných druhů dřevin ze Zlechova (1 dub – obj. 64/66, 2 borovice – obj. 107/65, 3 olše – obj. 15/67, 4 habr – obj. 35/64, 5 bříza – obj. 42/67, 6 javor – obj. 5/64, 7 buk – obj. 2/64, 8 jilm – obj. 35/64, 9 jasan – obj. 107/65).

206

naznačuje také již značně pokročilé ovlivnění lesních porostů. Tato dřevina citlivě reaguje na antropické ovlivnění lesních společenstev. Nástup habru v nižších polohách České republiky je datován do období mladšího atlantika až subboreálu. Masivní nástup je vždy podmíněn antropicky, dubohabřiny vznikají jako pastevní lesy nebo pařeziny a probíhá až v pozdějším období (viz. např. Küster 1998). V souboru uhlíků z údolí Lužického potoka (patrně jeden z mála reprezentativních zpracovaných souborů uhlíků z Čech) bylo zaznamenáno vyšší zastoupení této dřeviny ve vzorcích ze starší doby římské (Kyncl 1987). 8.1.4. Archeobotanická makrozbytková (karpologická) analýza Metodika Pro archeobotanickou makrozbytkovou analýzu bylo vzorkováno pouhých 5 výplní zahloubených objektů: 2/1964, 35/1964, 89/1964, 95/1964 a 15/1967. Vzorkované archeologické situace zahrnovaly objekty zahloubené do podloží. Byl použit standardní postup separace rostlinných zbytků ze suchých situací (Jones 1991; Van der Veen 1984). Velikost odebraných vzorků se pohyboval okolo cca 250 ml. Celkem bylo proplaveno 5 l sedimentu. Flotační metoda separace a koncentrace makrozbytků rostlin použitá při výzkumu je běžně užívána na většině pravěkých lokalit v rámci střední Evropy s výjimkou zvodnělých archeologických situací. Vzorek byl namočen do většího množství vody. Poté byly veškeré na hladině plovoucí a ve vodním sloupci vzlínající rostlinné zbytky za intenzivního míchání proplaveny přes soustavu sít o průměru ok 0,4 mm. Postup byl několikrát opakován, až byl vodní sloupec a hladina čirá (nebyly patrné žádné plovoucí ani vzlínající částice). Zbytky rostlin byly vybrány a tříděny pod stereoskopickým mikroskopem. Vzorky byly přebrány v celém odebraném objemu. Paleobotanický materiál byl determinován za použití srovnávací sbírky diaspor rostlin společnosti ZIP o.p.s. Plzeň. Pro determinaci byla dále použita základní literatura k určování rostlinných makrozbytků (Anderberg 1991; Berggren 1969; 1981; Bertsch 1941; Katz-Katz–Kipiani 1965; Beijerinck 1947). Výsledky Z odebraných vzorků půdy bylo vyplaveno 188 ks rostlinných semen a plodů (tabulka 33). Náležející cca 10 rostlinným taxonům z toho 5 užitkovým. Zatím co vzorky 15/1967, 2/1964 obsahovaly jen jednotlivé rostlinné makrozbytky, ve vzorku 95/1964 byl nalezen hromadný nález 174 ks rostlinných zbytků (graf 4).

207

2 1 1

2

13

6

13

4

27

Indeterminata

Triticum cf. spelta

Setaria viridis/verticillata

Setaria pumila

Setaria italica

Secale cereale

4

3 24

Poaceae

Panicum miliaceum

1 5

Echinochloa crus-galli

Chenopodium sp.

Chenopodium album

Cerealia

Avena sp. 2/64 95/64 15/67 celkem

Celkem

1 3 3

4 4

113

9

4

113

9

4

1 1

1

5 174 9 188

Tabulka 33. Výsledky archeobotanické makrozbytkové analýzy Z výsledků makrozbytkové analýzy si lze udělat jen kusou představu o rostlinné složce potravy soudobých obyvatel. Zjištěny byly makrozbytky pěti druhů obilnin - prosa, béru vlašského, pšenice špaldy (?), žita a ovsa. Vzhledem k nereprezentativnímu počtu vzorků nebylo možno stanovit poměry jednotlivých pěstovaných obilnin. Za unikátní je možno označit hromadný nález béru vlašského (Setaria italica) - obr. 29. Až dosud bylo publikováno jen nevelké množství nálezů tohoto druhu. Nálezy této plodiny jsou u nás ojedinělé. Druh byl zjištěn např. na raně středověkém hradišti Chotěbuz Podbaba u Českého Těšína, kde byly

Zlechov - objekt 1964/95 výsledky archeobotanické analýzy (n=174) 70

64,94

60

40 30 20

13,79 7,47

10

2,87

1,15

5,17

2,30

Graf 4. Přehled zastoupených rostlin v obj. 95/64.

208

m ila vi rid is /v er tic illa ta

Se ta ria

Se ta ria

pu

lic a ita Se ta ria

il ia ce um m

Pa ni cu m

cr us -g al li

sp . od iu m he no p

C

Ec hi no ch lo a

C

he no p

od iu m

al bu

m

sp .

0 Av en a

%

50

2,30

Obr. 29. Obilka béru vlašského (Setaria italica). doloženy shluky zbytků zásob této plodiny (Opravil 1987). Z 9. století je druh udáván ze Šlapanic (Kühn 1975; 1981). Pěstování béru pak pokračovalo s menší intenzitou až do novověku (Mathioli 1596). Námi zkoumaný hromadný nález zuhelnatělých obilek tak patří k nejstarším dokladům pěstování tohoto druhu na našem území. V rámci střední Evropy se však bér začal pěstovat již v závěru doby bronzové, jak dokládají nálezy druhu na hradišti Stillfried v Rakousku (Kohler-Schneider 2001). Na Slovensku byl druh doložen obdobně jako

209

u nás zejména na lokalitách z doby římské a raného středověku: Bratislava Devín – 4.- 6. století, Iža – Leányvár – 3.- 4. století, Očkov - 3. století, Zemplín 9.-10. století (Hajnalová 1975; 1989; 1993; Tempír 1969). Větší množství béru bylo však nalezeno pouze na lokalitě Zemplín. Vzhledem k poměrně hojné přítomnosti plevelných druhů se dokonce můžeme pokusit o některé agrotechnické postřehy. Bér byl pěstován jako jař, což dokládá hojná přítomnost plevelů jaří (Avena sp., Chenopodium album, Setaria ssp. a Echinochloa sp.) i vtroušeného prosa. V souboru zcela chybí druhy plevelů plodící nízko nad zemí, můžeme tedy vyslovit domněnku, že druh byl sklízen odsekáváním horní části stébel s klasem. Poměrně výrazné zaplevelení čítající cca 21% naznačuje poměrně extenzivní způsob kultivace, bez intenzivního okopávání či pletí. Absence vlhkomilných druhů snad naznačuje běžnou kultivaci bez závlah. K otázce hnojení se na základě nalezených druhů nelze přesněji vyjádřit. Závěry enviromentálních analýz Hodnoceno bylo celkem 119 fragmentů ulit pocházejících ze 4 druhů plžů. Malakozoologický materiál pocházel z ručního výběru vrstev, plavení prováděno nebylo. V době římské byla nalezena akumulace nálezů hlemýždě zahradního, pravděpodobně pozůstatků po konzumaci tohoto druhu. Kromě toho byly determinovány 3 druhy sbírané asi kvůli ozdobné funkci ulit. Pro vyvození obecnějších závěrů by byl třeba reprezentativnější soubor, zahrnující zejména plavené environmentální vzorky. Analyzován byl rovněž osteologický soubor 9316 fragmentů datovaných do pozdní doby římské. Dominovaly zde nálezy domestikovaných zvířat, z nichž byli nejpočetněji zastoupeni tur a prase; hojné však byly i fragmenty lovné fauny (22%), především jelena (kromě kostí bylo nalezeno množství parohů, podstatná část z nich byla opracována), objeveny však byly i pozůstatky srnce, divočáka, zajíce, bobra, medvěda a veverky. Z jiných domácích savců byli nalezeni ovce/koza, kůň a pes, domácí ptáci byli zastoupeni kurem, byl doložen i rybolov. Druhové složení ukazuje na lesní prostředí v blízkosti mírně tekoucí vody. Na 5% fragmentů byly nalezeny „kuchyňské“ zásahy, 8% kostí bylo okousáno (psem i hlodavci), 6% opáleno. Objeveno bylo rovněž 23 artefaktů (hřebeny, destičkové obložení, brusle, jehly, závěsky). Množství opracovaných parohů dokládá přítomnost dílny na zpracování této suroviny. Provedené archeobotanické analýzy zuhelnatělých rostlinných zbytků potvrzují přítomnost dubohabřin a fragmentu lužních lesních společenstev v zázemí zkoumané lokality. Z výsledků xylotomární analýzy vyplývá zejména značné antropické ovlivnění místních lesů 210

člověkem (hojná přítomnost břízy, přítomnost lísky, borovice a poměrně hojná přítomnost habru). Z metodického hlediska je zásadní zjištění, že i analýzou environmentálního materiálu z tzv. starých výzkumů, získaného z dnešního pohledu nevyhovující metodikou vzorkování, můžeme získat některé zásadní informace o místním životním prostředí a ekonomice zkoumaných lokalit. Jak ukazuje i studovaný materiál ze Zlechova nelze vyloučit i unikátní nález – v našem případě nejstarší hromadný nález béru vlašského (Setaria italica) z našeho území. 8.2. Mikropetrografické rozbory germánské a časně slovanské keramiky pražského typu ze Zlechova (M. Hložek, ÚAM FF MU Brno) Sídliště ve Zlechově poskytuje jedinečnou možnost studovat germánskou sídlištní keramiku a časně slovanskou keramiku pražského typu na poměrně malém prostoru, kde lze předpokládat těžbu keramických surovin ze stejných zdrojů a dovoluje tak charakterizovat shody a rozdíly v technologii výroby keramiky obou období. Mikropetrografické analýze bylo podrobeno 26 kusů sídlištní keramiky ze Zlechova. Převážnou část souboru tvořily celé nádoby, další část souboru představovaly fragmenty nádob a střepy, které datujeme do pozdní doby římské a časně slovanského období. Mikropetrografické rozbory měly za cíl potvrdit, či vyvrátit shodu nebo rozdíl ve složení suroviny, zda se keramika shoduje nebo odlišuje podle charakteru ostřiva, dále zda byla pálena za různých nebo stejných podmínek ap. Analýzy měly zejména potvrdit nebo vyvrátit možné rozdíly ve složení keramiky obou sledovaných období.

Metodika Uplatnění mineralogicko-petrografických metod studia je při výzkumu keramiky velmi významné. Žádná jiná metoda nám nedovoluje současně posoudit charakter výchozích surovin, zhodnotit povahu

meziproduktů a výsledné produkty. Výsledky studia nám

poskytují základní přehled o vyspělosti keramických technologií na určitém vývojovém či historickém stupni. Přírodní suroviny jsou stavební terminologií označovány jako zeminy (Lach 1991). Jde o cihlářské jíly, cihlářské hlíny, vápnité jíly, spraše a sprašové hlíny. Zeminy představují

211

plastické suroviny (pelitické až aleuritické, nejčastěji nezpevněné, případně slabě zpevněné klastické sedimenty). Termín hlína je používán pro soudržné zeminy složené z psamitových, pelitových a aleuritových zrn (max. velikost zrna nemá přesahovat 2,0 mm). Podle převažující složky se mezi nimi rozlišují prachové, jílové nebo písčité hlíny. Termínem sprašové hlíny bývají častěji označovány nevápnité, obvykle hruběji

zrnité, zeminy než spraše (určitý podíl

mikritového karbonátu se i v nich ale běžně objevuje). Plastické keramické suroviny jsou součástí zemin, které jsou označovány jako tzv. jemnozemě. Základním kriteriem třídění zemin je jejich granulometrické složení. Podle velikosti částic se třídí na: − jíloviny (pelity) - částice d < 0,002 mm − prachoviny (aleurity) - d = 0,002 - 0,05 mm − pískoviny (psamity) d = 0,05 - 2,0 mm.

Graf 5. Klasifikační diagram používaný pro třídění zemin. Podle procentuálního zastoupení jednotlivých frakcí se dělí na: − jíly - zeminy s obsahem 50 - 100 % jíloviny, 0- 50 % prachoviny, 0- 50 % pískoviny

212

− hlíny - zeminy s obsahem 20 - 50 % jíloviny, 0 - 80 % prachoviny, 0 - 80 % pískoviny − prachy - zeminy s obsahem 0 - 20 % jíloviny, 35 - 100 % prachoviny a 35 - 45 % pískoviny − písky - zeminy s obsahem 0 - 20 % jíloviny, 35 - 60 % prachoviny a 40 - 100 % pískoviny (viz graf 5). Zjednodušeně si keramický střep můžeme představit jako termicky přeměnou aleuritickou nebo pelitickou sedimentární horninu. Výchozí surovina má obvykle charakter smíšený: aleuriticko-pelitický. Skládá se z úlomků minerálů a hornin, které jsou v jílovité matrix. Mezi keramické proměnné jsou řazeny: pojiva, ostřiva, taviva a teplota. Pojiva tj. plastické keramické suroviny musí splňovat řadu podmínek. Po přídavku vody (cca 20 hmotn. %) musí poskytovat tvarovatelné keramické těsto. Podmínkou plastičnosti je proto dostatečný obsah jílových minerálů (kaolinit, illit, montmorillonit) v běžných výrobcích a ve speciální keramice pak např. mastek, pyrofylit a halloysit. Plastické suroviny musí obsahovat vysoce disperzní částice a musí mít schopnost iontové výměny na svém povrchu (HanykýřKutzendörfer 2002). Ostřiva jsou látky, které ovlivňují vlastnosti střepu např. při vytváření a usnadňují sušení. Při pálení jsou zrna ostřiva určitým způsobem natavována a postupně budují stabilní skelet keramického výrobku. Ostřivo v žáru drží tvar a jen velmi omezeně (stejně tak jako tavivo) vstupuje do tvorby skloviny. Hlavním ostřivem je křemen a klasty křemenných hornin. Výpal je základním procesem v technologii keramiky – těleso vytvarované ze směsi disperzních ve vodě nerozpustných anorganických látek získává výpalem požadované vlastnosti. Důležitou podmínkou výpalu je zachování tvaru keramického výrobku a vznik nové mikrostruktury odlišné od mikrostruktury meziproduktu. Praktické využití mineralogicko-petrografických metod při výzkumu keramiky Makroskopické popisy jsou orientovány na posouzení tloušťky střepu, sledujeme drsnost povrchu, zdobení, technologické chyby, ozvy, zrnitost, homogenitu střepu (látkovou, výpalu, technologického zpracování), barvu (vnější povrch, jádro, vnitřní povrch, engobování, leštění, apod.)

213

Zrnitost posuzujeme podle velikosti úlomků minerálů a hornin v keramické hmotě. Pro posouzení zrnitosti keramických výrobků doporučila M. Gregerová (1996) používat upravenou zrnitostní škálu (podle velikosti ostřiva) v následujícím pojetí: − velmi hrubě zrnitá keramika: více než 50 % úlomků ostřiva má velikost >2,5 mm − hrubě zrnitá: více než 50 % úlomků ostřiva má velikost mezi 1,5-2,5 mm − středně zrnitá: více než 50 % úlomků ostřiva dosahuje velikosti 1,5-0,5 mm − jemně zrnitá: více než 50 % úlomků ostřiva o velikosti 0,1-0,5 mm − celistvá: více než 50 % úlomků ostřiva má velikost menší než 0,1 mm. Barva může být dobrým vodítkem při zjišťování oxidačního nebo redukčního výpalu. Střep pálený za oxidačních podmínek je okrový až červený, hnědočervený až hnědý, pro redukční výpal je charakteristické šedé, šedočerné až černé zbarvení. Barevné odstíny v rámci jednoho střepu mohou být rozdílné, proto se uvádí barva vnějšího a vnitřního povrchu a barva příčného průřezu - střední zóny. Keramika se liší také leskem, povrchovou úpravou (engoba, tuhování), výzdobou atd. Příprava vzorku pro mikropetrografické rozbory probíhá následujícím způsobem: z keramického střepu, případně nádoby je vyříznut tenký plátek, který je pomocí epoxidových pryskyřic fixován na podložní sklo a vybroušen na tloušťku 0,03-0,05 mm. Tento je dále upraven pro zvolené metody studia. Může být zakryt krycím sklíčkem a studován pod polarizačním mikroskopem, nebo můžeme povrch tenkého plátku naleštit a využít jej např. pro katodovou luminiscenci nebo pro elektronovou mikroskopii. Ve výbrusových preparátech jsme schopni postihnout porozitu, minerály a horniny (modální složení), u kterých sledujeme velikost, tvar, prostorovou orientaci, stupeň přeměny apod. Dále lze charakterizovat vzájemné vztahy mezi pojivem a ostřivem, velikost, tvar a množství pórů ve střepu, podle absolutní velikosti úlomků minerálů a hornin zrnitost střepu (Gregerová 1996). V případě charakteristiky pojiva rozlišujeme pojiva homogenní u nichž nelze rozlišit jednotlivé částice a heterogenní. Heterogenní pojivo může být submikrokrystalické (částice pojiva jsou rozlišitelné pouze při zvětšení více než 50x) nebo mikrokrystalické (částice jsou rozlišitelné při zvětšení 10x). V rámci mikrostruktur páleného střepu rozpoznáváme mikrostruktury všesměrně zrnité (není patrná žádná přednostní orientace pojiva ani ostřiva), paralelní (v polarizačním mikroskopu je patrné plošně paralelní uspořádání slídových minerálů souhlasné obvykle s povrchem výrobku), lentikulární – lístkovité (tence lupenité, tence tabulkovité, šupinkaté) minerály doškovitě překrývají „oka“ ostřiva“, retikulární – síťovitě uspořádané lupenité

214

minerály v mikrostruktuře pojiva, fluidální (v polarizačním mikroskopu jsou patrné barevné inhomogenity pojiva, uspořádané paralelně s povrchem keramického střepu), zpodobňující plastičnost („tekutost“) keramického těsta, glomerofyrické (v polarizačním mikroskopu jsou patrné shluky s proměnlivým minerálním složením) a mikrostruktury reliktní (jsou zachovány neporušené, nebo téměř neporušené minerály výchozí surovinové směsi nebo mikrostruktura výchozí suroviny). Při posuzování porozity považuje za vysoce pórovitý takový střep, který má více než 10 % pórů, 8-10 % pórů má tzv. porézní střep, 5-8 % pak nízce porézní střep a <5 % střep velmi nízce porézní. Na základě změn fyzikálních vlastností a přeměn vybraných minerálů jsme schopni orientačně určit teplotu výpalu i charakter výchozí suroviny ( jíl, spraš, hlína …). Téměř u každé keramiky lze identifikovat charakter vypalovacího prostředí (oxidační, redukční) nebo zda byl keramický střep vystaven vícenásobnému žáru. Mikropetrografické rozbory keramiky Na základě mikropetrografických rozborů sídlištní keramiky ze Zlechova byly vyčleněny následující skupiny keramiky: I. skupina: Zlechov 12, 16, 19, 24 Úlomky minerálů: Křemen pochází z jemně zrnitých slepenců nebo hrubě zrnitých pískovců, karbonáty jsou zcela disociované v místech akumulací CaO došlo při styku s vodou ke vzniku hydroxidu vápenatého a vzniku trhlin s následnou krystalizací sekundárního mikritu. Úlomky hornin: Úlomky pískovce, křemence Výchozí surovina: Jíl s úmyslně dodávaným ostřivem (křemen a křemenné horniny), drcené hrubě zrnitý pískovec nebo říční štěrk, úlomky zaoblené nebo ostrohranné. Teplota výpalu 700 - 900°C v redukčních podmínkách.

215

II. skupina: Zlechov 17, 18, velmi podobná 4 Úlomky minerálů: křemen, alkalické živce, amfibol. Úlomky hornin: pískovce, silicity, křemence, krystalické břidlice. Výchozí surovina: cihlářská hlína. Teplota výpalu kolem 700 - 900°C.

III. skupina: Zlechov 22, 9, 26, velmi podobný 2 Úlomky minerálů: křemen, alkalické živce, zelený amfibol, hnědočervený amfibol, muskovit, biotit, zirkon, plagioklas. Úlomky hornin: krystalické břidlice, pískovce, křemence, kataklazity Výchozí surovina: cihlářský jíl. Teplota výpalu více než 900°C.

IV. skupina: Zlechov 3, 15, 23, 13, 5, velmi podobný 14 Úlomky minerálů: křemen, alkalický živec (mikroklin), amfibol, vzácně muskovit. Úlomky hornin: pískovce (ojedinělé úlomky dalších hornin). Výchozí surovina: jíly až hlíny. Teplota výpalu 700 - 900°C.

216

V. skupina: Zlechov 11, 20 Úlomky minerálů: sericitizované plagioklasy převažují nad křemenem, křemen, baueritizovaný biotit, Úlomky hornin: pískovce, křemence, krystalické břidlice Výchozí surovina: sprašová hlína. Teplota výpalu 700 - 900°C.

VI. skupina: Zlechov 1, 2, 3, 4, 5, 6, 13, 14 - ostatní keramika (odlišná od ostatních vzorků i mezi sebou, ale místního původu)

217

VII. skupina: Zlechov 8, 21, 25 - importy

Závěr Germánskou a časně slovanskou sídlištní keramiku ze Zlechova jsme hodnotili na základě technologických vlastností použitých surovin, ostřiva v keramickém střepu a teploty výpalu keramiky. Z provedených analýz vyplývá, že obyvatelé sídliště těžili keramické suroviny v blízkém a možná i vzdálenějším okolí osady. Tomuto předpokladu odpovídá jak zjištěná variabilita použitých plastických surovin, tak i rozdílná skladba ostřiva. Pro výrobu keramiky pravděpodobně nebyly otevřeny stálé hliníky, ale surovina byla těžena a shromažďována z nejrůznějších zdrojů – při stavebních aktivitách, sběrem splavených hlín po deštích a povodních apod. Z technologických úprav surovin lze mikroskopickými analýzami rozpoznat suroviny s přirozenou součástí ostřiva i keramiku s úmyslně dodávaným ostřivem. Keramické suroviny používané ve Zlechově jsou různorodé. Převažují cihlářské hlíny a cihlářské jíly, méně jsou zastoupeny sprašové hlíny, jíly, vápnité jíly. Ve skupině I. byl v ostřivu identifikován ostrohranný až poloostrohranný křemen. Tvar úlomků by rovněž mohl dokládat úmyslné drcení ostřiva.

218

Porovnáním studovaných skupin keramiky docházíme k závěru, že keramika skupin I. – VI. je místního původu i přesto, že byla zaznamenána variabilita složení. Variabilita složení je patrně vyvolána úmyslným dodáváním ostřiv do vytvářecích hmot, které obsahovaly vlastní úlomky hornin. Keramika skupiny VII. zahrnuje importovanou keramiku, která se složením od souborů I. –VI. výrazně liší. Vzorek Zlechov 21. obsahuje úlomky minerálů a hornin typické pro Olomoucko (granáty, křemence, pískovce, slídnaté břidlice, metakvarcity, ruly, zelené břidlice, svory, prachové břidlice). Hojné zastoupení granátu ve vzorku Zlechov 8. rovněž dokládá cizí původ keramiky. Naprosto odlišného složení je i jeden vzorek časně slovanské keramiky (Zlechov 25), který obsahuje diority, granodiority a jemnozrnné pískovce. Přítomnost organických látek ve střepu byla ve sledovaných souborech pozorována spíše vzácně (vzorky 2, 19, 24). Ve vzorcích germánské i časně slovanské keramiky byly přítomny zuhelnatělé organické látky rostlinného původu (plevy, drcená sláma, piliny nebo listí). Mikroskopickým rozborem lze stanovit kvantitativní obsah organických látek ve střepu a podchytit stupeň jejich oxidace (nebo redukce) vlivem výpalu (zuhelnatění, vyhoření). Při dokonalém rozložení těchto látek, ale nelze zcela jednoznačně stanovit, o kterou část rostlin se jedná. Mikroskopické rozbory lze využít i pro posouzení

atmosféry a teploty výpalu

keramiky. Ze znalosti změn optických nebo fyzikálních vlastností minerálů, které jsou ovlivňovány teplotou, pak můžeme soudit i na teploty v peci během pálení. Studovaný soubor keramických artefaktů dokládá, že znalost technologie výpalu byla na dobrém stupni. Ve všech keramických skupinách pozorujeme oxidační i redukční a poloredukční typ výpalu. Při redukčních výpalech se teploty výpalu pohybovaly kolem 700°C. Pokud byla keramika pálena oxidačně bylo dosaženo teplot až 900 – 950°C. V tomto případě bylo dosaženo nadprůměrných teplot při vypalování keramiky. Na základě mikropetrografických analýz se v sídlištním materiálu keramiky ze Zlechova podařilo vytřídit několik skupin. Používané plastické suroviny vzájemně prolínají a nebylo vypozorováno výhradní preferování žádné z používaných surovin v mladší době římské nebo časně slovanském období.

219

8.3. Petrografický výzkum kamenných surovin ze Zlechova (A. Přichystal, Ústav geologických věd PřF MU Brno) Geologická charakteristika lokality a jejího blízkého okolí Zlechov a jeho severovýchodní okolí s archeologickou lokalitou (sídlištěm z pozdní doby římské) leží v prostoru vídeňské pánve, jejíž výplň v okolí obce tvoří jíly a písky panonského stáří. Ty jsou zde z větší části překryty pleistocenními sprašemi a sprašovými hlinami (většina vesnice, její západní okolí až po Boršice), směrem na východ od obce až ke Starému Městu vystupují na více místech k povrchu - viz Geologická mapa ČR 1: 50 000, list 25-33 Uherské Hradiště (Havlíček–Novák–Krejčí 1994). Na nich leží písčité štěrky výplavových kuželů řazené do rissu, které zasahují až do prostoru Starého Města. Nejbližší výchozy pevných hornin jsou zhruba 3 km na Z a JZ (Boršice, Buchlovice, Břestek), kde vystupují pískovce račanské jednotky magurské flyšové skupiny. Všechny pevné horniny musely být tedy na sídliště doneseny z větší či menší vzdálenosti. Charakteristika zjištěných horninových skupin Ve studovaném souboru se evidentně objevují neolitické artefakty – část kopytovitého klínu ze zelené břidlice s nízkou magnetickou suceptibilitou MS = 0,38 x 10-3 v objektu 35/64 a téměř určitě i naprostá většina štípané industrie. U kopytovitého klínu by se dalo předběžně uvažovat o provenienci z nedávno objevené neolitické těžební oblasti takových hornin na jižním okraji Jizerských hor (např. Přichystal 2002), právě díky nízké magnetické susceptibilitě můžeme vyloučit mnohem bližší zdroj v Želešicích u Brna. Další zdroje (Malé Karpaty na z. Slovensku, okolí Šoproně v Maďarsku, Hrubý Jeseník) nejsou zatím natolik charakterizovány, abychom je mohli jednoznačně vyloučit. Štípané artefakty jsou převážně zhotoveny převážně ze silicitů z glacigenních sedimentů (SGS), které musely být na lokalitu doneseny ze severní Moravy či Slezska, objevují se i rohovce s černým valounovým povrchem (typ Krumlovský les), ale pocházející z vídeňské pánve, čili ze širšího okolí studované lokality. Dvakrát se nepodařilo rozhodnout mezi SGS a silicity krakovskočenstochovské jury, které byly rovněž v pravěku na území Moravy importovány. Ve všech případech jde tedy o suroviny běžně až dominantně v moravském neolitu používané. Ostatní kamenné suroviny lze rozdělit do několika skupin: a) Třetihorní pískovce a slepence Jde o celou škálu různě zrnitých klastických hornin, obvykle nazelenale či nažloutle šedých, převážně nevápnitých, často je v hornině přítomen nazelenalý minerál glaukonit nebo na 220

vrstevních plochách lupínky muskovitu. Někdy jsou na těchto horninách zachovány relikty valounových ploch, byly tedy sbírány i v sekundárním uložení v říčních štěrcích. Svými znaky odpovídají třetihorním horninám a pocházejí velmi pravděpodobně z prostoru nedalekého magurského flyše. Často jsou přítomny pouze jako úlomky hornin nebo valounů bez zřetelného opracování. Výjimku představuje značná část brousků, které jsou rovněž z terciérních flyšových křemenných pískovců – ty ale byly zřejmě získávány jen na některých vybraných nezvětralých výchozech. b) Načervenalé křemenné slepence a pískovce Devatenáct úlomků takové horniny bylo např. v objektu 103/65, zde si s proveniencí nejsem jist, problémem je, zda červené zbarvení je původní nebo vzniklo až přepálením v ohništi, což se podle zvýšené magnetické susceptibility zdá být pravděpodobnější. Pokud jde o sekundární zbarvení, je možné, že takové polohy existují opět v rámci flyšového pásma. c) Ryolity, bazalty Jednoznačně nejzajímavější horniny, importované z velké dálky a používané na žernovy. Nejbližší výskyty takových vulkanitů jsou až na středním Slovensku nebo sv. Maďarsku. Z výzkumů na raně středověkých jihomoravských hradiskách jako je Pohansko u Břeclavi nebo Mikulčice víme, že ryolity byly tehdy oblíbenou surovinou na žernovy a dokonce se často jednalo o podobné silně porézní narůžovělé typy. d) Leukokrátní ortorula, svor Obě horniny se vyskytly jen po jednom kuse (obj. 4/64 – pražský typ a obj. 27/67 – germánský objekt), také je známe z raně středověkých hradisek jako surovinu žernovů, svory tehdy dokonce představovaly nejpoužívanější surovinu. Jejich původ musíme hledat opačným směrem, to je na západ, na východním okraji Českého masivu. Katalog určených surovin (řazeno podle objektů a inventárních čísel; časně slovanské objekty červeně): 1964 2/64 – 200080 až 200094: úštěpy nazelenale žlutošedých flyšových pískovců až slepenců s MS=0,01-0,02 - 200085: načervenalý pískovec v důsledku vypálení s MS=6,35 4/64 – 200205: žernov - leukokrátní ortorula, dutinky po vyvětralých pyritech, stopy po drcení grafitu?, MS=0,07 29/64 – 200317: brousek - glaukonitický křemenný pískovec ohlazené plochy mají MS=1,16221

1,95, kdežto neohlazené jen 0,74-0,90 - 200318: brousek - část přepáleného valounu pískovce, MS=6,1-6,5 - 200316: zlomek valounu nahnědlého pískovce, MS=0,31 35/64 – 201675: zlomek žernovu - silně porézní narůžovělý ryolit, MS=2,24 (první strana) nebo 0,87 (druhá) - 200674: ŠI - oboustranně retušovaná úzká čepel zakončená vrtákem (neolit?), SGS - 200670: brousek - nevápnitý glaukonitický křemenný pískovec - 200673: část neolitického kopytovitého klínu, zelená břidlice MS=0,38 - 200668-69, 200671-72: 4 zlomky načervenalého středně až hrubě zrnitého křemenného pískovce, velmi kolísavá MS=0,04 – 2,43 – 6,96 – 0,13 67/64 - 200782: nahnědlý pískovec 70/64 – 200798: kus suroviny, typický silicit z glacigenních sedimentů 72/64 – 200828: brousek - nazelenale šedý nevápnitý mírně slídnatý glaukonitický pískovec, jemnozrnný - 200830-200846: 15 drobných úlomků žernovu - narůžovělý silně porézní velmi jemnozrnný až afanitický biotitický ryolit + 2 úlomky žernovu: černošedý porézní bazalt MS 4,4-5,08 76/64 –200849: brousek - bělavě šedý vápnitý prachovitý slínovec - 200850: brousek - tmavě šedý nevápnitý prachovec se stopami po řezání 84/64 – 200883: nažloutle šedý jemnozrnný pískovec - 200884: nádherný brousek, zvrásněný nazelenale šedý silicifikovaný jílovec (?), mikrofosílie (?), s bělavými vrstvičkami o síle kolem několika mm (petrogr.výbrus) - 200885: načervenalý středně zrnitý slídnatý pískovec, MS=1,65 - 200886: zlomek silně porézního ryolitu, MS až 2,47 - 200887: ŠI, podle povrchové patiny pravděpodobně SGS? 89/64 – 201286: nažloutlý velmi jemnozrnný čistě křemenný pískovec - 201287: nazelenale šedý velmi jemnozrnný glaukonitický pískovec - 201290: 3 úštěpy nazelenale šedého hrubozrnného pískovce + zlomek valounku šedého jemnozrnného pískovce - 203 112: úlomek pravděpodobně zvětralého a odvápněného jemnozrnného pískovce Sonda S IIIc – úštěp: SGS ? (nelze zcela vyloučit SKČJ) 1965 7/65 – 201449: brousek - šedozelená jílovitá břidlice 222

46/65 –201593: brousek - nazelenale až nahnědle šedý jemnozrnný nevápnitý pískovec 48/65 – 201719: část drobného valounu načervenalého pískovce 53/65 – 201907: glaukonitický pískovec - 201908: muskovitický pískovec 54/65 – 202025: plochý valoun pískovce 70/65 – 202224: ŠI silicitová šipka, temně hnědošedý spongolit, asi vrstevnatý - 202225: ŠI část valounu rohovce s černým povrchem, lokální typ KL z vídeňské pánve - 202226: část brousku: tmavý arkózový pískovec, perm (?) - 202228: plochý valoun jemnozrnného pískovce část valounu hrubozrnného pískovce část valounu křemenného pískovce se žilkami kalcitu 79/65 - 202373: část brousku: glaukonitický pískovec, terciér - 202374: ŠI - část rohovce typu KL z vídeňské pánve 80/65 – 202419: část brousku - nažloutle šedý jemnozrnný glaukonitický pískovec 100/65 – 2002617: rozpadavý světle cihlově červený hrubozrnný pískovec, místy s valounky křemene, MS=0,02 103/65 – 202627-202645: 19 x načervenalé jemnozrnné křemenné slepence s velikostí valounků do 0,5 cm a různým stupněm zaoblení, ojediněle ostrohranný úlomek břidlice, bez zřetelné vrstevnatosti či deformace, MS=0,27-0,87 109/65 – 202727 část brousku: načervenalý pískovec, MS=1,1 111/65 – 202740: načervenalý (v centru nazelenale šedý) slepenec s valounky křemene do 0,5 cm, MS=7,49 zlomek černého lyditového valounku Povrch – plochý valoun glaukonitového pískovce - úlomek jemnozrnného glaukonitický pískovce - úlomek načervenalého hrubozrnného pískovce Kulturní vrstva – drtidlo z valounu narůžovělého silicifkovaného pískovce 1966 1/66 – 202835: načervenalý hrubozrnný pískovec část valounku: jemnozrnný glaukonitický pískovec 8/66 – 202852: ŠI - moravský jurský rohovec 10/66 - 202856: plochý valoun limonitického pískovce 223

23/66 – 203048: křemenec typu sluňák (v paleolitu a neolitu surovina ŠI, na exempláři jsou na jedné straně stopy po štípání) 73/66 – 203655-203689: 35 žernovů 5x asi části žernovů: nedermovaný načervenalý hrubozrnný křemenný pískovec až jemnozrnný slepenec, téměř výhradně valounky křemene a lyditu, ojediněle drobné úlomky svoru, základní hmota cihlově červená s obsahem muskovitu, MS 0,56-2,07 - 4 ks asi části žernovu: analogické jemnozrnné slepence s valouky křemene, MS1,32,24 80/66 – 203737: brousek - nazelenale šedý středně zrnitý pískovec (bez glaukonitu) 1967 2/67 – 203924: ŠI - rohovec typu KL z vídeňské pánve 2h/67 – 203926: kámen - načervenalý silně přepálený původně bělošedý kvarcit, deformovaný, s většími valounky křemene do 1 cm, s vyvětralými dutinkami po pyritu, výrazně plošně paralelní stavbou, MS=1,26 3/67 – 204039: část brousku - zlomek jemnozrnného křemenného pískovce - 204041: 4 nepravidelné kameny: křemenný slepenec 4/67 – 204054: zlomek hrubozrnného pískovce 9/67 – 204209: nádherný brousek - jemnozrnný glaukonitický pískovec, díky vypálení načervenalý MS=0,16 20/67 – 204474: brousek - načervenalý jemnozrnný křemenný pískovec, MS=7,14 - 204475: brousek - nažloutle šedý středně zrnitý glaukonitický křemenný pískovec 27/67 – 204743: destička načervenalého prachovce - 204744: zlomek stříbřitě lesklého svoru bez viditelných akcesorií, MS=0,06 28/67 – 204792: nazelenale žlutošedý jemnozrnný glaukonitický pískovec, MS=0,10 34/67 – 204816: brousek - valoun nažloutle šedého hrubozrnného křemenného pískovce 42/67 – část valounku jemnozrnného limonitického pískovce - kamenný úštěp: nazelenalý hrubozrnný muskovitický křemenný pískovec - nepravidelný zlomek: načervenalý pískovec - nepravidelný zlomek: tmavý hrubozrnný pískovec - brousek s hojnými rýhami: jemnozrnný muskovitický glaukonitický pískovec - brousek: načervenalý velmi jemnozrnný pískovec až prachovec, část valounku, MS=0,8-1,01 - brousek: nažloutle šedý jemnozrnný pískovec, bez glaukonitu, MS=0,01 224

45/67 - 205067: 14 ks úštěpů hrubozrnného pískovce až jemnozrnného slepence s valouny křemene do 0,5 cm, barva nažloutle šedá až hnědě šedá, vrstevnatost naznačena světlými okrovými pásky, 2 pískovce jsou temně rudošedé, všechny mají MS 0,010,07 (vzorek) 46/67 – 205098: část žernovu - silně porézní bazaltová láva, MS=3,89 55/67 - 205221: 2x jemnozrnný křemenný pískovec s muskovitem, načervenalý, provenience: flyš 57/67 – 205232: brousek - jemnozrnný glaukonitický křemenný pískovec Povrch – brousek: slabě nahnědlý až načervenalý slídnatý pískovec 1968 3/68: 205289: část valounku křemenného pískovce 4/68 – 205322: zlomek narůžovělého hrubozrnného pískovce 5/68 – 205392: 4 nepravidelné zlomky pískovce (3x hrubozrnný, 1x jemnozrnný) 9/68 – ŠI: SGS - zlomek tmavého pískovce - brousek: jemnozrnný nazelenale žlutošedý glaukonitický pískovec, MS=0,06 - brousek: jemnozrnný nazelenale žlutošedý glaukonitický pískovec, MS=0,07 - brousek: načervenalý (jasně přepálený) jemnozrnný glaukonitický pískovec, MS=1,7 11/68 – část pískovcové desky: temně rudohnědý muskovitický arkózový pískovec, MS=0,32 - brousek: glaukonitický pískovec s muskovitem, terciér - brousek: hrubozrnný křemenný pískovec, terciér - část křemenného valounu 12/68 – ŠI: SGS - načervenalý hrubozrnný nevápnitý křemenný pískovec 13/68 – brousek: načervenale žlutošedý jemnozrnný pískovec - zlomek načervenalého arkózového pískovce 14/68 – plochý křemenný valoun - brousek: nazelenale šedý mírně slídnatý glaukonitický jemnozrnný pískovec 16/68 – brousek: nevápnitý jemnozrnný nazelenale žlutošedý glaukonitický pískovec, MS=0,07-0,10 17/68 – plochý valoun nazelenale šedého slídnatého pískovce - plochý valoun nahnědle šedého jemnozrnného pískovce 18/68 – nazelenale šedý jemnozrnný glaukonitický pískovec, MS=0,06 225

19/68 – kus slabě načervenalého pískovce, MS=0,21 21/68 – surovina: černý vrstevnatý rohovec, provenience flyš (?) 1969 3/69 – část žernovu: zlomek silně porézního narůžovělého ryolitu, MS=0,58-0,60 - zlomek valounu flyšového pískovce - část valounu bílého křemene - brousek: protáhlý valoun tmavě šedého slídnatého prachovce s množstvím krátkých zářezů - plochý úlomek nažloutle šedého křemenného pískovce s tmavým jádrem (oxidy Mn a Fe) - ŠI: oboustranně retušovaná čepelka z SKČJ 4/69 – nazelenale žlutošedý jemnozrnný glaukonitický pískovec - 2x načervenalý jemnozrnný pískovec - světle šedý jemnozrnný pískovec se zbytky černého povlaku, MS=0,10 - plochý valoun křemenného pískovce až křemence - část valounu temně rudohnědého kvarcitu, MS=0,23-0,34 8.4. Metalografická, chemická a fázová mikroanalýza železářských strusek (K. Stránský, Klub české společnosti pro nové materiály a technologie při VUT Brno-M. Ptáčková, Ústav materiálového inženýrství, odbor nauky o materiálu, FSI VUT Brno) Základní metalografické, chemické a fázové analýze byl podroben soubor železářských strusek z vybraných sídlištních objektů ze sídliště pozdní doby římské ve Zlechově. Jejich základní charakteristika je podána v tabulce 34. Metodika analýz Mikroanalýzy železářských strusek byly provedeny jednak na metalografických výbrusech, jednak na práškových vzorcích. Metalografické výbrusy byly připraveny z dostatečně velkých (rozměrných vzorků) strusek běžným způsobem, tj. broušením na metalografických brusných papírech za mokra – pod vodou, s doleštěním na diamantových pastách až do zrnitosti pod 1 μm. Práškové vzorky byly připraveny rozdrcením strusek na velikost hrachu až čočky a následným rozemletím ve vibračním achátovém kulovém mlýnku do zrnitosti 1 až 10μm. 226

Lokalita

Rok

Zlechov

1964

Zlechov

Označení strusky

Poznámka 1

Poznámka 2

35/64

5 35/64

4 35/64

1965

58/65

54/65

70/65

Zlechov

1966

13/66

není metalografický výbrus

fázová analýza

Zlechov

1967

42/67

Zlechov

1968

19/68

Zlechov

1969

9/69

3/69 – není metalograf. výbrus

fázová analýza

(číslem objektu)

Tabulka 34. Základní charakteristika železářských strusek. Metalografické a chemické analýzy proběhly na analytickém komplexu PHILIPSEDAX, sestávajícím z rastrovacího elektronového mikroskopu PHILIPS a energiově disperzního mikroanalyzátoru EDAX za následujících podmínek: - urychlovací napětí 20 kV, doba expozice (načítání impulsů primárního rtg. záření) 30 s s aplikací korekčního systému ZAF, zahrnujícího korekce na atomové číslo – Z, absorpci rtg. záření – A a fluorescenční zesílení – F. Fázové analýzy strusek, jejíž výsledky charakterizují jejich průměrné mineralogické složení proběhly na rentgenovém difraktometru PHILIPS-X´Pert. Za tím účelem by prášek připravený rozdrcením a rozemletím strusek vsypán do plexisklového držáku o průměru cca 30 mm a výšce 3 mm a digitální formou z něho bylo sejmuto rentgenové difrakční spektrum v rozsahu úhlu 2 theta 10 až 140 stupňů. Difrakční spektrum bylo poté testováno na základě chemického

složení

s digitálními

difrakčními

spektry

standardů

v databázi

ICDD

(International Centre for Diffraction Data), která je součástí použitého difraktometru. Poznamenáváme, že citovaná databáze obsahuje více než 80 tisíc standardů. Výsledky analýz jsou seřazeny tak, že respektují základní členění vzorků železářských strusek charakterizované v tabulce 34 (tj. podle roků archeologického výzkumu). V záhlaví tabulek udávajících chemické složení strusek je vždy uvedena příslušná oxidická složka strusky, jejíž stechiometrický vzorec byl stanoven podle zkušenosti a operačních možností analytického komplexu. Označení pl.anal. značí plošnou analýzu vzorku strusky při rastrujícím elektronovém paprsku při malém zvětšení, symbolem místo je označen výsledek bodové

analýzy

na

snímku

strusky

pořízeném

v odražených

elektronech

(BSE)

z metalografického výbrusu, jehož oblast byla analyzována. Plošná analýza přitom charakterizuje složení průměrné, bodová analýza složení lokální.

227

Výsledky fázové (metalografické) analýzy strusek jsou uvedeny též v tabulkách, avšak charakterizují pouze průměrné, makroskopické složení jednotlivých železářských strusek. Metalografické snímky jsou seřazeny též podle roků archeologického výzkumu a respektují schéma uvedené v tabulce 34. Výsledky analýz Železářské strusky z výzkumné sezóny 1964 – analýze byl podroben vzorek z objektu 35/64 o vysoké heterogenitě jehož chemické složení v hm.% je uvedeno v tabulce 35. Snímky struktury strusky v jednotlivých analyzovaných oblastech jsou pořízeny v zobrazení odražených elektronů (BSE) a jsou uspořádány odděleně na obr. 14. Výsledky fázové analýzy průměrného složení práškového vzorku téže strusky jsou uspořádány v tabulce 35a. Složka

Na2O MgO Al2O3

SiO2

P2O5

S

K2O

CaO

TiO2 MnO Fe2O3

0,0

1,36

6,81

30,47

1,26

0,0

3,31

1,67

0,0

0,0

5,11

0.75

1.55

7.86

33.59

0.0

0.0

4.43

1.36

0.0

0.0

50.46

0.0

0.0

1.84

6.07

0.0

0.0

0.52

0.95

0.73

0.0

89.89

místo 2

0.0

2.40

0.0

28.06

0.0

0.0

0.0

1.30

0.0

0.0

68.24

místo 3

0.0

0.0

24.70

53.25

0.0

0.0 20.16

0.0

0.0

0.0

1.85

místo 4

0.0

0.0

1.44

17.49

3.20

0.0

0.0

0.89

0.0

0.0

76.99

obr. 43582

1,50

1,12

10,17

50,80

0,0

0,0

4,66

4,09

0,0

0,0

27,66

0,0

0,0

9,46

47,05

0,0

0,0

5,15

5,38

0,0

0,0

32,96

0.0

0.0

23.07

56.30

0.0

0.0 16.22

0.0

0.0

0.0

4.42

místo 2

1.49

1.55

7.16

43.64

0.0

0.0

3.27

3.20

0.0

0.0

39.68

místo 3

0.0

0.0

9.72

50.93

0.0

0.0

3.84

13.46

0.0

0.0

22.05

Vz. - 35/64 obr. 43579 pl.anal. obr. 43579 místo 1 obr.43581 místo 1

pl.anal. obr. 43583 pl.anal. obr.43584 místo 1

Tabulka 35. Chemické analýzy železářských strusek z výzkumné sezóny 1964 (hm.%).

228

Struska č.

Počet fází

Standard*)

Minerál

Stechiometrický vzorec

35/64

4

76-0512

Fayalite

Fe2SiO4

75-1609

Magnetite

Fe3O4

46-1045

Quartz

SiO2

06-0615

Wustite

FeO

Tabulka 35a. Výsledky fázových (mineralogických) analýz strusek. Poznámka: *) Databáze ICDD – PDF zahrnuje RTG. difrakční spektra velkého počtu standardů anorganických materiálů (více než 80 tisíc) a slouží k rychlému vyhledávání fází existujících v analyzovaném vzorku známe-li jeho chemické složení (International Centre for Diffraction Data, 12 Campus Boulevard, Newton Square, PA 19073-3273, USA). Železářské strusky z výzkumné sezóny 1965 - mají chemické složení v hm.% uvedené v tabulce 36. Chemické složení bylo stanoveno u vzorků z objektů 53/65, 54/65 a 70/65. Snímky struktury strusky vzorků v jednotlivých analyzovaných oblastech jsou pořízené v zobrazení odražených elektronů (BSE) a jsou uspořádány odděleně na obr. 15. Výsledky fázové analýzy průměrného složení práškového vzorku 53/65 a 54/64 jsou uspořádány v tabulce 36a. Složka

Na2O MgO Al2O3

SiO2

P2O5

S

K2O

CaO

1,95

2,03

6,94

41,15

4,96

0,0

3,06

9,48

0,0

0,0

30,43

1.28

1.83

5.24

38.86

2.79

0.0

2.51

3.54

0.0

0.0

43.96

místo 2

0.0

3.54

1.68

46.56

0.0

0.0

0.57

13.45

0.0

0.0

33.19

obr.43997

2.11

1.54

6.29

26.76 24.11 0.0

2.67

25.00

0.0

0.0

11.53

místo 2

0.0

0.0

2.28

5.68

0.0

0.0

1.04

1.43

1.63

0.0

87.95

Vz. 54/65

0,8

0,0

4,33

20,59

1,35

0,0

1,83

2,80

0,0

0,0

68,43

1.93

0.0

1.13

4.04

40.80 0.0

1.10

40.99

0.0

0.0

10.20

0.86

0.0

11.94

37.07

3.23

7.80

10.77

0.0

0.0

28.33

Vz. 53/65

TiO2 MnO Fe2O3

obr.43994 pl.anal. obr.43996 místo 1

místo 1

obr.43984 pl.anal. obr.43985 místo 1 obr.43986 místo 1

229

0.0

místo 2

0.0

1.56

0.0

28.58

0.0

0.0

0.0

3.33

0.0

0.0

66.53

místo 3

0.0

0.0

0.0

6.52

3.,66

0.0

0.0

50.75

0.0

0.0

4.07

Vz. 70/65

0,0

0,0

4,22

16,84

1,16

0,0

0,96

1,95

0,0

0,0

74,84

0.0

0.0

0.0

11.17 27.83 0.0

0.0

42.78

0.0

0.0

18.23

obr.44006 pl.anal. obr.44008 místo 1

Tabulka 36. Chemické analýzy železářských strusek z výzkumné sezóny 1965 (hm.%). Struska č.

Počet fází

Standard.

Minerál

Stechiometrický vzorec

53/65

3

76-0512

Fayalite

Fe2SiO4

75-1609

Magnetite

Fe3O4

33-1161

Quartz

SiO2

71-1400

Fayalite

Fe2SO4

71-1087

Hortonolite

Mg75Fe1.10Mn15SiO4

06-0615

Wustite

FeO

83-2465

Quartz

SiO2

38-1423

Leucite

AlSi2O6

71-1399

Fayalite

Fe2SiO4

06-0615

Wustite

FeO

83-2465

Quartz

SiO2

75-0449

Magnetite

Fe3O4

03-0467

Leucite

Al(SiO3)2

54/65

70/65

5

5

Tabulka 36a. Výsledky fázových (mineralogických) analýz strusky. Poznámka: *) Databáze ICDD – PDF zahrnuje RTG. difrakční spektra velkého počtu standardů anorganických materiálů (více než 80 tisíc) a slouží k rychlému vyhledávání fází existujících v analyzovaném vzorku známe-li jeho chemické složení (International Centre for Diffraction Data, 12 Campus Boulevard, Newton Square, PA 19073-3273, USA). Železářské strusky z výzkumné sezóny 1966 – analýze byl podroben vzorek z objektu 13/66 o vysoké heterogenitě z něhož nebyl zhotoven metalografický výbrus a nebylo stanoveno chemické složení. Fázová analýza vzorku je uvedena v tabulce 37a. (Tabulka 37 není tudíž zařazena).

230

Obr. 30. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1964 (obj. 35/64). Struska č.

Počet fází

Standard*)

Minerál

Stechiometrický vzorec

13/66

4

85-0797

Quartz

SiO2

71-1155

Albite

NaAlSi3O8

76-1907

Potassium Sodium

K2NaFeO3

Ironoxide 19-0180

Braunite

(CaMgMn)(FeMn)SiO12

Tabulka 37a. Výsledky fázových (mineralogických) analýz strusky.

231

Poznámka: *) Databáze ICDD – PDF zahrnuje RTG. difrakční spektra velkého počtu standardů anorganických materiálů (více než 80 tisíc) a slouží k rychlému vyhledávání fází

Obr. 31. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1965 (1-3 obj. 53/65, 4-6 obj. 54/65, 7-8 obj. 70/65). 232

existujících v analyzovaném vzorku známe-li jeho chemické složení (International Centre for Diffraction Data, 12 Campus Boulevard, Newton Square, PA 19073-3273, USA). Železářské strusky z výzkumné sezóny 1967 – analýze byly podrobeny vzorky z objektů 13/67 a 42/67 o vysoké chemické heterogenitě, jejichž chemické složení je uvedeno v tabulce 38. Snímky struktury strusky analyzovaných vzorků v jednotlivých analyzovaných oblastech jsou pořízené v zobrazení odražených elektronů (BSE) a jsou uspořádány odděleně na obr. 16. Výsledky fázové analýzy průměrného složení práškových vzorků 13/67 a 42/67

jsou

uspořádány v tabulce 38a. Složka

Na2O MgO Al2O3

SiO2

P2O5

S

K2O

CaO

TiO2 MnO Fe2O3

0,0

0,0

4,22

16,84

1,16

0,0

0,96

1,95

0,0

0,0

74,84

0.0

1.43

6.06

1.66

0.0

0.0

0.0

0.0

1.76

0.0

89.09

místo 2

0.0

15.06

0.0

31.24

0.0

0.0

0.0

1.00

0.0

1.18

51.53

místo 3

1.0

1.10

14.50

46.99

0.0

0.35

1.88

7.90

0.0

0.68

25.59

obr.44002

0.0

43.81

0.0

39.66

0.0

0.0

0.0

4.59

0.0

0.0

11.94

místo 2

0.0

0.94

13.58

63.19

0.0

0.0

0.79

8.15

0.0

0.0

13.35

Vz. - 42/67

1,1

1,52

7,81

24,69

2,13

1,98

0,36

10,15

0,0

0,0

49,85

0.0

0.0

8.53

0.0

0.0

0.0

0.0

0.0

0.83

0.0

90.64

0.0

0.0

0.0

1.36

0.0

0.0

0.0

0.0

0.0

0.0

98.64

místo 2

0.0

3.43

0.0

28.30

0.0

0.0

0.0

4.28

0.0

0.0

63.99

místo 3

0.0

0.64

0.0

26.56

1.46

0.0

0.0

20.85

0.0

0.0

47.49

Vz. - 13/67 obr.44006 pl.anal. obr.44003 místo 1

místo 1

obr.43578 pl.anal. obr.43578 místo 1 obr.43577 místo 1

Tabulka 38. Chemické analýzy železářských strusek z výzkumné sezóny 1967 (hm.%).

233

Obr. 32. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1967 (1-3 obj. 13/67, 4-6 obj. 42/67). Struska č.

Počet fází

Standard*)

Minerál

Stechiometrický vzorec

42/67

3

78-1252

Quartz

SiO2

71-1399

Fayalite

Fe2SiO4

77-2369

Magnesium

(MgO)0.239(FeO)0.761

Iron Oxide

234

3

13/67

80-1861

Clinopyroxene

(Ca.91Na.05Fe.03Mg.01)(Mg.90Fe)

86-1630

Quartz

SiO2

03-0227

Tridymite

SiO2

Tabulka 38a. Výsledky fázových (mineralogických) analýz strusky. Poznámka: *) Databáze ICDD – PDF zahrnuje RTG. difrakční spektra velkého počtu standardů anorganických materiálů (více než 80 tisíc) a slouží k rychlému vyhledávání fází existujících v analyzovaném vzorku známe-li jeho chemické složení (International Centre for Diffraction Data, 12 Campus Boulevard, Newton Square, PA 19073-3273, USA). Železářské strusky z výzkumné sezóny 1968 – analýze byl podroben vzorek strusky z objektu 19/68 o vysoké chemické heterogenitě, jehož chemické složení je uvedeno v tabulce 39. Snímky struktury strusky analyzovaného vzorku v jednotlivých analyzovaných oblastech jsou pořízeny v zobrazení odražených elektronů (BSE) a jsou uspořádány odděleně na obr. 17. Výsledky fázové analýzy průměrného složení práškového vzorku 19/68 jsou uspořádány v tabulce 39a. Složka

Na2O MgO Al2O3

SiO2

P2O5

S

K2O

CaO

TiO2 MnO Fe2O3

0,0

0,0

5,17

24,24

1,53

0,0

2,93

0, 31

0,0

0,0

62,82

9.10

0.0

1.07

8.27

35.43 0.0

7.33

30.74

0.0

0.0

8.06

místo 2

0.86

0.0

31.49

0.0

1.14

0.0

2.56

14.89

0.0

0.0

47.21

místo 3

0.0

0.0

13.25

28.64

0.76

0.0

7.36

1.35

1.65

0.0

46.99

místo 4

10.89

0.0

0.0

7.56

35.57 0.0

6.73

28.73

0.0

0.0

10.51

místo 5

0.0

0.0

23.98

52.95

0.0

0.0

0.0

5.19

Vz.-19/68 obr.43993 pl.anal. obr.43990 místo 1

0.0

0.0 17.88

Tabulka 39. Chemické analýzy železářských strusek z výzkumné sezóny 1968 (hm.%). Struska č.

Počet fází

Standard.

Minerál

Stechiometrický vzorec

19/68

4

71-1399

Fayalite

Fe2SiO4

71-1086

Hortonolite

Mg.75Fe 1.10Mn.15SiO4

06-0615

Wustite

FeO

79-1667

Siderophylite

K.99(Fe1.92 Al 1.08)(Al 1.05 Si2.7)

Tabulka 39a. Výsledky fázových (mineralogických) analýz strusky.

235

Poznámka: *) Databáze ICDD – PDF zahrnuje RTG. difrakční spektra velkého počtu standardů anorganických materiálů (více než 80 tisíc) a slouží k rychlému vyhledávání fází existujících v analyzovaném vzorku známe-li jeho chemické složení (International Centre for Diffraction Data, 12 Campus Boulevard, Newton Square, PA 19073-3273, USA).

Obr. 33. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1968 (obj. 19/68). Železářské strusky z výzkumné sezóny 1969 – analýze byl podroben vzorek strusky z objektu 9/69 o vysoké chemické heterogenitě, jehož chemické složení je uvedeno v tabulce 40. Snímky struktury strusky analyzovaného vzorku v jednotlivých analyzovaných oblastech jsou pořízeny v zobrazení odražených elektronů (BSE) a jsou uspořádány odděleně na obr. 18. Výsledky fázové analýzy průměrného složení práškového vzorku 9/69 jsou uspořádány v tabulce 40a. Složka Vz. - 9/69

Na2O MgO Al2O3

SiO2

P2O5

S

K2O

CaO

TiO2 MnO Fe2O3

1,6

2,29

11,58

43,26

1,28

0,0

2,56

15,07

0,90

0,0

21,72

0.87

0.76

22.72

8.59

27.58 0.0

0.24

3.80

1.58

0.0

33.86

2.12

2.80

12.34

48.55

0.96

3.26

12.91

0.87

0.0

16.19

obr.43573 pl.anal. obr.43573 místo 1 místo 2

0.0

Tabulka 40. Chemické analýzy železářských strusek z výzkumné sezóny 1969 (hm.%). Struska č.

Počet fází

Standard*)

Minerál

Stechiometrický vzorec

9/69

8

05-0490

Quartz

SiO2

236

3/69

2

33-1161

Quartz

SiO2

76-0938

Cristobalite

SiO2

48-0758

Silver Germanium Oxide

Ag5GeO4

85-0730

Chromium Oxide

Cr2O3

24-1074

Calcium Zirconium Oxide

CaO.15ZrO.85O

75-1609

Magnetite

Fe3O4

77-2398

Vanadium Titanium Arsenide

VO.9Ti;0.1 AS

78-1888

Sulphur

S8

81-0462

Goethite

FeO(OH)

Tabulka 40a. Výsledky fázových (mineralogických) analýz strusky. Poznámky: *) Databáze ICDD – PDF zahrnuje RTG. difrakční spektra velkého počtu standardů anorganických materiálů (více než 80 tisíc) a slouží k rychlému vyhledávání fází existujících v analyzovaném vzorku známe-li jeho chemické složení (International Centre for Diffraction Data, 12 Campus Boulevard, Newton Square, PA 19073-3273, USA). Ze vzorku 3/69 bylo stanoveno pouze fázové složení (nikoli chemické složení).

Obr. 34. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1969 (obj. 9/69).

Zhodnocení výsledků analýz Z tabulek výsledků chemického složení strusek (tabulky 35 až 40) byly vyjmuty výsledky plošných analýz a podrobeny matematicko-statistickému hodnocení. Přehled o výsledcích průměrného složení strusek ze Zlechova podává tabulka 41.

237

Rok

Složka

Na2O MgO Al2O3 SiO2 P2O5

S

K2O CaO TiO2 MnO Fe2O3

1964 Vzorek:35/64 0,50

0,83

8,81

42,77 0,42 0,00 4,37 3,71

0,00

0,00

21,91

1965 Vzorek:53/65 1,95

2,03

6,94

41,15 4,96 0,00 3,06 9,48

0,00

0,00

30,43

0,8

0,00

4,33

20,59 1,35 0,00 1,83

2,8

0,00

0,00

68,43

Vzorek:70/65 0,00

0,00

4,22

16,84 1,16 0,00 0,96 1,95

0,00

0,00

74,84

1967 Vzorek:42/67 1,10

1,52

7,81

24,69 2,13 1,98 0,36 10,15 0,00

0,00

49,85

1968 Vzorek:19/68 0,00

0,00

5,17

24,24 1,53 0,00 2,93 0, 31 0,00

0,00

62,82

1969 Vzorek: 9/69 1,60

2,29

11,58 43,26 1,28 0,00 2,56 15,07 0,90

0,00

21,72

-

Průměr x

0,85

0,95

6,98

30,51 1,83 0,28 2,30 7,19

0,13

0,00

47,14

-

Odchylka s x

0,75

1,00

2,68

11,44 1,47 0,75 1,36 5,19

0,34

0,00

22,49

-

sx / x

0,88

1,05

0,38

0,37

2,62

-

0,48

Vzorek.54/65

0,80 2,68 0,59 0,72

Tabulka 41. Výsledky plošných analýz souboru železářských strusek ze Zlechova (hm.%). Z tabulky 41 plyne poměrně vysoká chemická heterogenita analyzovaného souboru strusek. Extrémně vysoká heterogenita je zvláště v obsahu síry, kde vzorek z objektu 42/67 představuje obsahem 1,98 hm.% S mimořádnou odchylku. Rovněž obsah TiO2 ve vzorku z objektu 9/69 představuje mimořádnou odchylku. V obou případech je možno pokládat zjištěné obsahy síry a oxidu titaničitého za extrémy způsobené náhodným výběrem míst k analýze. U zbývajících analyzovaných složek strusky je jejich heterogenita, hodnocená poměrem s x / x , tj. směrodatné odchylky k aritmetickému průměru (jde o tzv. variační koeficient), více či méně navzájem srovnatelná. V úhrnu nasvědčuje poměrně vysoká heterogenita analyzovaných strusek o proměnlivé, nestandardní technologii hutnického a kovářského řemesla, které bylo na sídlišti ve Zlechově provozováno. Tato proměnlivost používané výrobní technologie je podporována též výsledky jednotlivých bodových analýz, které jsou uvedeny v tabulkách 2, 3, 5 až 7, vždy pod

označením

příslušného

místa

označeného

číslem

(porovnej

příslušné

místo

s metalografickým snímkem dokládajícím číslem polohu analyzovaného místa ve strusce na sérii obrázků doplňujících příslušné tabulky). Analýzy průměrného složení strusek vykazují poměrně vysoký obsah oxidu fosforečného – 1,83 ± 1,47 hm.% P2O5. Podle našich vlastních analýz strusek z 15 lokalit Českomoravské vrchoviny, kde pracovaly do 19. století hamry s kujnicími výhněmi, se uvedený obsah oxidu fosforečného nachází v intervalu oxidu fosforečného – 2,55 ± 2,34

238

hm.% P2O5, který byl charakteristický spolu s obsahem oxidů železa – 59,08 ± 10,54 hm.% a obsahem oxidy křemičitého – 25,91 ± 7,73 hm.% pro složení strusek, které tvořily železářský odpad hamrů s kujnicími výhněmi (Stránský-Ustohal-Rek-Stránský 2003). Také hodnoty oxidů železa a oxidu křemičitého ve struskách ze sídliště ve Zlechově – 47,14 ± 22,49 hm.% oxidů železa a – 30,51 ± 11,44 hm.% SiO2 se nacházejí v intervalu hodnot týchž složek strusky v železářském odpadu hamrů s kujnicími výhněmi. V této souvislosti je zapotřebí též zdůraznit, že v areálech hamrů s kujnicími výhněmi pracovaly též kovárny produkující jako odpad strusky s všeobecně nižšími obsahy oxidu fosforečného. Kromě toho přímá výroba železa z železných rud obsahujících vysoké obsahy fosforu vede k železářskému odpadu (ke struskám) se zvýšenými obsahy oxidu fosforečného, navzdory tomu, že v takovém případě strusky pocházejí z redukčního pochodu. V každém případě však lze konstatovat, že strusky pocházejí ze zpracování železa v pecích vytápěných dřevěným uhlím, které neobsahuje síru. Rentgenovou fázovou difrakční analýzou byl téměř ve všech práškových vzorcích nalezen jako dominantní minerál fayalit, jehož stechiometrický vzorec je Fe2SiO4 a který je charakteristický jak pro strusky pocházející z přímé výroby železa z rud, tak pro strusky pocházející z odpadu po zkujňování surového železa a jeho kovářského zpracování. 8.5. 14C-data ze zvířecích kostí ze sídlištních objektů (P. Stadler, Institut für Ur- und Frühgeschichte, Historisch-Kulturwissenschaftliche Fakultät der Universität Wien) Ze sídlištních objektů ze Zlechova byly poskytnuty k datování tři vzorky. Měření probíhala v laboratoři VERA ve Vídni. V tabulce 42 jsou uvedeny veškeré informace o vzorcích. Všechna vyhodnocení jsou provedena s pomocí programu Oxcal 3.10. Název

Datum

Inv. č.

Typ

Nálezový

odebrání

nálezu

vzorku

celek

201.913

zvířecí kosti

chata

205 681

zvířecí kosti

chata

zvířecí kosti

chata

Laboratoř

Číslo

BP

σ

BP ger.

σ ger.

δ13C

σ δ13C

vzorku

Komplex

VERA

4146

1692

38

1690

40

-19,26

0,36

Zlechov 01

53/65

07. - 08. 1965

VERA

4122

1701

37

1700

35

-23,16

0,69

Zlechov 02

9/68

07. - 08. 1968

VERA

4123

1653

36

1655

35

-24,48

0,70

Zlechov 03

4/69

07. - 08. 1969

206.529

Tabulka 42. Popis analyzovaných vzorků. V následujících třech grafech jsou uvedeny kalibrace jednotlivých vzorků.

239

Atmospheric data from Reimer et al (2004);OxCal v3.10 BronkRamsey (2005); cub r:5 sd:12 prob usp[chron]

Radiocarbon determination

2000BP

VERA-4122 : 1700±35BP 68.2% probability 260AD (13.7%) 290AD 320AD (54.5%) 400AD 95.4% probability 250AD (95.4%) 420AD

1900BP 1800BP 1700BP 1600BP 1500BP 1400BP 1300BP

CalBC/CalAD

200CalAD

400CalAD

600CalAD

Calibrated date

Graf 6. Vzorek Zlechov 01.

Radiocarbon determination

Atmospheric data from Reimer et al (2004);OxCal v3.10 BronkRamsey (2005); cub r:5 sd:12 prob usp[chron]

1900BP

VERA-4123 : 1655±35BP 68.2% probability 340AD (68.2%) 430AD 95.4% probability 250AD ( 6.5%) 300AD 320AD (79.7%) 470AD 480AD ( 9.2%) 540AD

1800BP 1700BP 1600BP 1500BP 1400BP 1300BP

CalBC/CalAD

200CalAD

400CalAD

600CalAD

Calibrated date

Graf 7. Vzorek Zlechov 02.

240

Atmospheric data from Reimer et al (2004);OxCal v3.10 BronkRamsey (2005); cub r:5 sd:12 prob usp[chron]

Radiocarbon determination

2000BP

VERA-4146 : 1692±38BP 68.2% probability 260AD (10.1%) 280AD 320AD (58.1%) 410AD 95.4% probability 250AD (95.4%) 430AD

1900BP 1800BP 1700BP 1600BP 1500BP 1400BP 1300BP

CalBC/CalAD

200CalAD

400CalAD

600CalAD

Calibrated date

Graf 8. Vzorek Zlechov 03. Výsledkem jsou tři samostatná data na úrovni 1 σ, pohybující se v rozmezí let 260430 n. l. Můžeme se tedy pokusit o skupinovou resp. souhrnnou kalibraci uvedených tří dat. Výsledek je znázorněn na grafu 9. Atmospheric data from Reimer et al (2004);OxCal v3.10 BronkRamsey (2005); cub r:5 sd:12 prob usp[chron]

Sum Zlechov, 3 Proben

Relative probability

68.2% probability 260AD ( 6.5%) 280AD 330AD (61.7%) 420AD 95.4% probability 240AD (94.2%) 440AD 490AD ( 1.2%) 510AD 0.8 0.6 0.4 0.2 0.0

100BC BC/AD 100AD 200AD 300AD 400AD 500AD 600AD 700AD Calendar date

Graf 9. Souhrnná kalibrace tří měření ze Zlechova.

241

Obraz získaný při samostatných měřeních se takto stává ještě zřetelnějším. Nejpravděpodobnější interval na úrovni 1 σ reprezentuje rozmezí let 330-420. To znamená datování převážně do 4. století a pouze částečně do první poloviny 5. století. Při následujícím postupu se pokusíme o kombinační kalibraci. Při ní se provádí také test, který ve výsledku ukáže, zda všechny uvedené vzorky mohou pocházet z jedné společné časové souvislosti. Test skutečně prokázal, že všechny tři analyzované vzorky se mohou vázat prakticky k jedné a té samé události, což by mohlo nasvědčovat relativně krátké době používání zmíněných tří sídlištních jam. Tato kombinace je znázorněna na grafu 10.

Atmospheric data from Reimer et al (2004);OxCal v3.10 Bronk Ramsey (2005); cub r:5 sd:12 prob usp[chron]

Radiocarbon determination

1900BP

R_Combine Zlechov, 3 Proben : 1682±21BP 68.2% probability 340AD (68.2%) 405AD 95.4% probability 260AD ( 8.0%) 290AD 320AD (87.4%) 420AD X2-Test: df=2 T=0.9(5% 6.0)

1800BP 1700BP 1600BP 1500BP

100CalAD 200CalAD 300CalAD 400CalAD 500CalAD 600CalAD 700CalAD Calibrated date

Graf 10. Kombinační kalibrace tří samostatných měření. Test χ2 byl splněn, takže všechny tři zkoumané sídlištní jámy mohou být skutečně současné. Uvedenou kombinací se chyba měření redukuje prostřednictvím vypočteného váženého průměru na ± 21 let, přičemž průměrná hodnota se blíží 1682 BP. Kalibrace na úrovni 1-σ poskytuje datační interval v rozmezí let 340-405. Tím se možnost datování do 5. století omezila jen na velmi krátký časový úsek. Podobné výsledky byly získány při radiokarbonovém datování vlešťované keramiky z rakouského Unterlanzendorfu. Zatímco tento typ keramiky byl doposud všeobecně datován do poslední třetiny 4. století a do první poloviny 5. století, v současnosti se na základě analýz

242

14

C začíná jevit jako pravděpodobné dřívější datování, možná jen do poslední třetiny 4.

století. Zdá se, že správnost označení „foederátní keramika“ pro tento typ keramiky v Unterlanzendorfu a také Zlechově (?) tím pádem díky zúžení intervalu datovaní nabývá na pravděpodobnosti. 8.6. Geofyzikální průzkum lokality (P. Milo, ÚAM FF MU Brno) Charakteristika náleziska, fixovanie lokality Prospektovaná lokalita sa nachádza bezprostredne severovýchodne od intravilánu obce, na východnom svahu nad nemenovanou, v čase meraní vysušenou vodotečou. Pre geofyzikálny prieskum vytýčené plochy ležali na poľnohospodársky využívanej pôde. Vytýčenie plôch uskutočnili pracovníci ÚAM FF MU Brno. Prospektované plochy sa nachádzali v bezprostrednej blízkosti v minulosti archeologicky skúmanej plochy.

obec

Zlechov

okres

typ objektu

Uherské Hradiště

sídliskový areál

poloha

mapa

SV okraj obce- extravilán

ZM 1:10 000, 25-33-16

doba rímska/doba sťahovania národov

druh měření

přístroj

změřená plocha

magnetometria

cesiový magnetometer Navmag SM–5 (Scintrex)

12 425 m²

datum měření

počasí

25. 8. 2007 a 30. 11. 2007

polojasno, vlhko

poľnohospodárska pôda, zasiate pole

datování

půdní a vegetační pokryv

geodetické zaměření plochy

geofyzikální měření

ÚAM FF MU Brno

Petr Dresler, Peter Milo

Geofyzikálny prieskum

Okolnosti a cieľ prieskumu Cieľom geofyzikálneho prieskumu bolo identifikovať podpovrchové archeologické štruktúry – zahĺbené sídliskové objekty. K prospekčnej činnosti boli vybrané dve plochy. Dňa 25.8. 2007 bola preskúmaná plocha o rozlohe 7575 m2. Plocha bola situovaná cca 50 m juhozápadne od hlavnej plochy archeologického výskumu. Dňa 30.11. 2007 bola preskúmaná plocha o rozlohe 4850 m2. Plocha bola situovaná cca. 50 m severovýchodne od hlavnej plochy archeologického výskumu. Prieskum sa konal v rámci terénnej praxe študentov predmetu Geofyzikální metody v archeologii (Ústav archeologie a muzeologie, FF MU Brno). 243

Skúmané polia boli v čase prospekcie zasiate. Povrch bol mokrý, počas novembrových meraní v ranných hodinách zamrznutý. Celkovo boli geofyzikálne prieskúmaných 6 rôzne veľkých sektorov. Sektor 01, 02, 05 o rozmeroch 50 x 50 m, sektor 03 o rozmeroch 50 x 30 m, sektor 04 o rozmeroch 43 x 25 m, sektor 06 o rozmeroch 47 x 50 m. Celkovo bola preskúmaná plocha o rozlohe 12 425 m².

Obr. 35. Poloha sektorov vytýčených pre magnetickú prospekciu ZL01-ZL06 a plocha archeologického výskumu s vyobrazením preskúmaných objektov.

Metóda a organizácia prieskumu Magnetometria patrí vzhľadom k rýchlosti, vysokej produktivite a ekonomičnosti prác k nejčastejšie

používaným

metodám

pri

plošnom

i

detailnom

nedestruktívnom

archeologickom prieskume. Podstatou metódy je sledovanie regionálnych alebo lokálnych porúch normálneho geomagnetického pola (magnetických anomálií), spôsobených rôznym zastúpením feromagnetických minerálov v sledovaných objektoch a štruktúrach. Konfigurácia anomálií je ovplyvnená parametrami nehomogenít: ich tvarom, rozmrmi, polohou, hĺbkou uloženia, petrografickou povahou apod. (Mareš et al. 1990). Zdroje anomálií pri archeomagnetickom meraní bývajú (podľa Hašek-Měřínský 1990): 244

-

ohniská, pece, prepálené vrstvy, štrepniská, Fe-predmety a iné tzv. pamiatky, ktorých magnetizácia sa vytvorila pôsobením geomagnetického pola v podmienkach značných teplotných zmien. Jedná se o termoremanentnú magnetizáciu, vzniknutú pri silnom zahriatí hlín a ílov

-

zahĺbeniny, sekundárne vyplnené tmavšími hlinami s organickými zbytkami, magnetickými predmetmi atď. (priekopy, sídliskové objekty, hrobové jamy atd.)

-

kamenné prvky múrov z magneticky aktívnych hornín (granodiorit, diorit, gabro, nepálené tehly atď.) Rozsah magnetickej susceptibility (n . 10 –4 SI)

Objekt výskumu Otevrené sídliská - murivo z tehál - shorené domy s pôvodnou hlinito-drvenou alebo kamennou konstrukciou

67 – 73 26 – 265

- polozemnice, zemnice, zásobné jamy, hliníky *)

6,9 – 18,7

- kolové jamy, obvodové žlaby

2,2 – 7,5

Opevnenia - drevohlinité valy, prepálené - priekopy *)

51 – 108 6 –13 4 – 10

Pohrebiská - hrobové jamy 3,5 – 8,3 Výrobné objekty - ohniská, niekedy vyplnené odpadom z vypálenej hliny - pece železiárske + predpecná (struska, výmaz)

35 – 640

- pece hrnčiarske a pod.

5,6 – 8,9 *) výplň objektov môžu tvoriť splachy z okolia, spolu s deštrukciou stien; sekundárne prostedie zaplnené popolom, mazanicou, odpadom z pecí, keramikou a pod.

Tabulka 43. Magnetická susceptibilita vybraných archeologických objektov (Hašek-Měřínský 1990). Vlastné meranie bolo prevádzané vo štvorcoch po profiloch. Rozostup profilov je obvykle závislý na type a cieli meraní. U plošného prieskumu, zameraného na dohladanie jednotlivých objektov, alebo ich skupín, výrobných areálov, liniových útvarov, pohrebísk atď., činí táto vzdialenosť spravidla 1 m, pri detailnom a komplexnom prieskume menších štruktúr nejčastejšie 0,5 m. Pri meraní na danej lokalite sme zvolili profily so vzdialenosťou 1 m. Počet meraní na jednom profile je odvislý od rýchlosti chôdze, pričom automatické

245

kontinuálne snímánie dát prebieha s frekvenciou 10 záznamov za sekundu. Výsledkom je teda sieť nameraných bodov o hustote až 1 × 0,1 m.

Spracovanie nameraných dát Všetky namerané dáta su zaznamenané a uložené, v budúcnosti tak môžu byť získané údaje opätovne spracované, prípadne upravené. Výstupným formátom z aparatury Csmagnetometra SM-5 Navmag je textový súbor, obsahujúcí vedľa hlavičky (názov akcie, meno merača, dátum, atď.) tiež stĺpce v teréne získaných dát (číslo profilu, stanovisko na profile, hodnoty prvného a druhého senzoru). Tieto údaje sú nejskôr očistené o všetky nežiadúce riadky a bunky (hlavička, markery začiatkov a koncov profilov, atď.). Hodnoty stĺpcov y (vzdialenosť na profile) sú potom rozinterpolovené medzi pevnými koncovými hodnotami jednotlivých profilov. K tomu je využíváný program QCTool (Petroseikon, inc.). V tabulkovom čítacom programe je vypočítáná hodnota gradientu nT (rozdiel hodnôt spodného a vrchného senzoru H2 - H1). Stĺpec gradientu sa musí potom upraviť korekciou o medián, a to každý profil zvlášť, čím je eliminovaný vplyv striedania párnych a nepárnych profilov. Výsledná konturová mapa izolinií nT je skonštruovaná v programe Surfer (Golden software, inc.).

Výsledky Počas dvoch dní geofyzikálnych prác bola v Zlechove pomocou Cs-magnetometra Smartmag SM-4g (Scintrex, Canada) celkovo preskúmaná plocha o výmere 12 425 m². Pre prieskum bola zvolená varianta meraní so vzdialenosťou profilových línií 1 m. Z hladiska vegetačného pokryvu bola skúmaná plocha pre účel magnetometrického merania vhodná. Klimatické podmienky boli tak isto optimálne, bez zásadných poveternostných výkyvov. Celé meranie prebehlo bez výraznejšieho ovplyvnenia rušivými recentnými zdrojmi. Nasledovné závery sa týkajú len autormi NS prospektovanej plochy, bez komentára k celkovému charakteru lokality. Obmedzená veľkosť preskúmanej plochy neumožňuje vyjadriť k výsledkom hlbšie závery. Dosiahnuté výsledky geofyzikálnych meraní musia byť hodnotené v kontexte predošlých archeologických výskumov. Našou snahou bolo predovšetkým pokúsiť sa zodpovedať otázku veľkosti sídliska z doby rímskej, detektovať možné archeologické objekty, lokalizovať možné koncentrácie objektov a pokiaľ možno určiť ich charakter. Na mape analytického signálu zo severovýchodnej plochy možno sledovať iba pomerne homogénne pozadie. Mierne narúšané je iba hlbšími brázdami a pásmi s magneticky 246

vyššími hodnotami, ktoré sú zrejme vytvárané splachmi a usádzaním sa pobrchového materiálu v nižších segmentoch svahu. Za rušivé možno pokladať aj drobné magnetické dipóly (silné pozitívno-negatívne anomálie), spôsobené prítomnosťou Fe-predmetov. Rozptýlené sú po celej prospektovanej ploche. Ich najväčšia koncentrácia sa nachádza v severovýchodnej a juhovćhodnej časti magnetogramu. Možno predpokladať že sa jedná hlavne o recentné predmety, časť z nich môže byť ale aj archeologického rázu.

Obr. 36. Celkový plán archeogeofyzikálnych meraní. Dynamika nameraných hodnôt -3/+3 nT v 256 stupňoch šedej škály (čierna/biela).

247

Obr. 37. Magnetogram severovýchodnej plochy. Dynamika nameraných hodnôt -3/+3 nT v 256 stupňoch šedej škály (čierna/biela). Magnetické anomálie indikujúce archeologické objekty na prospektovanej ploche detektované neboli. Môže to byť výsledok príliš malých rozdielov medzi magnetickými hodnotami výplní možných objektov a ich nenarušeným okolím. Viac pravdepodobná je však možnosť, považovať skúmaný sektor za sterilný. Sídliskové objekty sa tu nenachádzajú.

248

Možno tu predpokladať iba drobné objekty, ktoré sa v dátach magnetických meraní jasne neukazujú. Hranicu severovýchodného rozšírenia sídliska tak možno považovať za preukázanú.

Obr. 38. Magnetogram juhozápadnej plochy. Dynamika nameraných hodnôt -3/+3 nT v 256 stupňoch šedej škály (čierna/biela).

249

Na magnetograme z juhozápadného sektoru sú podobne ako na magnetograme zo severovýchodu jasne sledovatelné hlavne brázdy po hlbokej orbe. Na plochách ZL03 a ZL04 je navyše veľmi rušivým elementom drobné zrnenie, ktoré by mohlo byť dôsledkom nevhodnej obuvy alebo oblečenia pri chodení s magnetometrom. Počet drobných dipólov – kovov, je celkovo na magnetometre z juvhozápadnej plochy menší, ich väčšia koncentrácia sa javí iba v severnej časti plochy. V juhozápadnom sektore sa podarilo zachytiť viaceré magnetické anomálie, ktoré možno dať do súvisu s archeologickými objektmi a sídliskom samotným. Rozptýlené sú takmer po celej skúmanej ploche, absentujú oba v juhozápadnej štvrtine magnetogramu. V interpretácii na obr. 5 sú jednotlivé magnetické anomálie zobrazujúc archeologické objekty vyznačené zelenou značkou. Jedná sa pravdepodobne o zahĺbené sídliskové objekty – jamy bez bližšieho určenia ich funkčnosti a charakteru. Rozmerovo sa pohybujú medzi cca. 2 až 12 m2. Skupinka pozdĺžnych anomálií zo severozápadnej časti magnetogramu vytvára plochu o rozmeroch cca. 7 x 15 m. Mohlo by sa jednať o pozostatok väčšej stavby – domu. Slabý kontrast archeologických objektov, dosahujúcich na lokalite cca. 2 nT/m však neumožňuje vyvodzovať jasné závery. Celkovo možno predpokladať pokračovanie archeologicky skúmaného sídliska juhozápadným smerom. Dôkazom toho sú magnetické anomálie dokladajúce tu osídlenie v podobnej hustote, ako na vykopanej ploche. Záverečné zhodnotenie Celkové poznatky z archeogeofyzikálnej magnetometrickej prospekcie pomocou césiového magnetometru Navmag SM–5 (Scintrex) možno zhrnúť do nasledovných hlavných bodov: a) Z geofyzikálneho hladiska boli vytýčené plochy k realizácii magnetického merania vhodné. V menšej miere pôsobia ako rušivé elementy iba drobné Fe-predmety a hlboké brázdy. b) Na severovýchodnej ploche neboli detektované žiadne archeologické objekty. Je pravdepodobné, že sídlisko sem nezasahuje. c) Na juhozápadnej ploche sa dali sledovať viaceré lokálne anomálie, poukazujúce na prítomnosť podpovrchových antropogénnych objektov. Jedná sa o plošne obmedzené anomálie dokladajúce prítomnosť zahĺbených objektov – zrejme sídliskových jám. Presné definovanie charakteru daných objektov je možné až po ich overení sondážnymi alebo plošnými výkopovými prácami. Archeologicky skúmané sídlisko pokračuje ďalej južným smerom, zrejme aj na ploche mimo magnetometricky skúmaného sektoru. 250

Obr. 39. Magnetogram juhozápadnej plochy a jeho interpretácia. Potencionálne sídliskové objekty vyznačené zelenou farbou.

251

9. Ekonomika zlechovského sídliště Přímých dokladů výrobní a zemědělské činnosti obyvatel zlechovského sídliště sice není mnoho, ale i tak můžeme sestavit rámcový obraz ekonomického chodu osady. Pomohou nám k tomu nejen archeologické nálezy, ale zejména provedené chemické, přírodovědné, enviromentální a technologické analýzy materiálního fondu. Hřebenářské dílny a výroba parohových předmětů Co se týče množství a reprezentativnosti archeologických dokladů je dominujícím výrobním odvětvím na sídlišti ve Zlechově hřebenářství a výroba parohových předmětů a ozdob obecně. Řemeslných dílen zpracovávající parohovou surovinu zde pracovalo hned několik najednou. Nejlépe zdokumentovanou dílnou je ta, pracující v chatě 3/69 (Tab. 122124). V jejím JV rohu zůstalo zachováno ohniště a na dně se nacházelo množství parohových polotovarů (největší koncentrace byla ve středu severní části chaty). Celkem bylo z její výplně vyzvednuto 65 ks opracovaných parohů od růžic a výsad, přes rozpůlené válečky (některé zbavené kůry) po již nařezané destičky hřebenů, středové a okrajové zuby a tři polotovary omegovitých držadel hřebenů typu Thomas III. Chyběl pouze hotový exemplář. Navíc chata obsahovala hotový provrtaný pyramidový závěsek zdobený koncentrickými kroužky. Nejde o ojedinělý doklad společné výroby hřebenů a pyramidových závěsků. Kromě pískovcových brousků se v dílně 3/69 nenašly žádné železné pracovní nástroje. Z konců již neupotřebitelných výsad paroží pro výrobu hřebenů byly pyramidové závěsky vyráběny také na sídliště černjachovské kultury Velikaja Snitinka ve středním Podněpří, kde bylo v činnosti minimálně 5 hřebenářských dílen (Magomedov 2001, 101-102, Ris. 82). Podobný obsah jako v chatě 3/69, tedy od parohových surovin a odpadu přes ořezané parohové špalíčky a půlválečky mnohdy až po polotovary držadel hřebenů byl vyzvednut také z chat 89/64, 54/65, 20/67, 4/69, z hliníků 35/64, 65/66 a 42/67 nebo z jam 29/64, 70/64, 62/66, 28/67 a 19/68. Řada parohových polotovarů byla přitom nejen ořezána, ale také opálena i přepálena, což by svědčilo pro likvidaci nepotřebného parohového odpadu ohněm. Všechny tyto objekty můžeme označit beze sporu za dílny, sídlištní jámy snad potom za skládky odpadu z těchto dílen. Jediné hotové exempláře vnějšího obložení držadel hřebenů včetně finální výzdoby pocházejí z chaty 53/65 (Tab. 56:6-7). Dílny na výrobu parohových hřebenů nejsou sice neznámou v prostoru středoevropského barbarika, rozsah výroby jako ve Zlechově je však výjimečný. Nejbližší

252

Obr. 40. Obrazové schéma výrobního procesu hřebenů s omegovitým držadlem. hřebenářská dílna byla odkryta na sídlišti z mladší doby římské v Pobedimi, kde byly v obj. 15 nalezeny suroviny i polotovary trojdílných hřebenů s obloukovitou rukojetí typu Thomas I (nepublikovaný výzkum T. Kolníka). Stejná dílna pochází také z oblasti przeworské kultury z Przemyśla - objekt 13 s doklady všech stupňů výrobního procesu od suroviny, přes různě ořezané klínky a polotovary bez kůry až po fragmenty hotových hřebenů včetně železných nástrojů na jejich výrobu (Koperski 1986, 105-106, Tabl. 1:4-5, 2-6). Další dílny vyrábějící stejný typ hřebenů známe ze středního Německa. Jedna se nacházela na sídlišti Großjena (Schmidt 1967, 43, Taf. 7) a druhá na sídlišti Gröbitz (Schmidt 1967, 44-45, Abb. 1-2); jsou od sebe vzdálena pouhých 15 km a keramikou datována do 3. – 4. století. Nejintenzivnější 253

Obr. 41. Detailní schéma výrobního postupu parohových hřebenů ve Zlechově (podle Brzeziński 1980 upravil autor). výrobní činnost vyvíjely hřebenářské dílny v geto-dáckém prostředí v Moldávii na sídlišti Bîrlad-Valea Seacă (Harhoiu 2005, 162, Abb. 9 A,B). V chatách 1 a 2 se kromě různě ořezané suroviny jeleních parohů, růžic, destiček a polotovarů obloukových držadel našel také

254

jeden celý exemplář spolu se samostřílovou sponou s podvázanou nožkou, jimiž jsou tyto objekty datovány do 4. století (Palade 1966, 265-275, Fig. 5-15). V letech 1967-1968 zde objeveny další 3 chaty zpracovávající parohovou surovinu a vyrábějící hřebeny s obloukovitou rukojetí - obsahovaly 3 celé kusy (Palade 1969). Stejná dílna pracovala také na dalším moldavském sídlišti ve Fedeşti-Şuletea, odkud však neznáme hotové kusy, ale pouze množství suroviny, nařezaných parohů a ohlazených destiček (Palade 1971). Kromě dílen z Velikoj Snitinky zatím nejsou z území černjachovské kultury známy objekty zabývající se výrobu mladšího typu hřebenů. Ty se však našly východně od ní, v oblasti smíšených černjachovských a kyjevských památek. Na sídlišti Zamjatino 8 bylo prozkoumáno několik hřebenářských dílen, z nichž ta v jámě 8 vyráběla stejný typ hřebenů jako ve Zlechově, tedy hřebeny s omegovitou rukojetí typu Thomas III (Oblomskij 2004, 7076, 213-214, Ris. 28-29). Dílen na výrobu těchto hřebenů zde bylo stejně jako ve Zlechově víc, avšak ne ve všech se zachovaly i zlomky hotových exemplářů, ale pouze ořezané a opracované parohy a polotovary. Další dílna stejného typu jako ve Zlechově byla nalezena na sídlišti przeworské kultury v Regówě. Jednalo se o nadzemní kůlovou stavbu o rozměrech 3,5 x 4 m, kolem níž byly rozesety různé parohové zbytky, destičky a odřezky po výrobě hřebenů typu Thomas III včetně jednoho celého kusu (Brzeziński 1980, 28-33, 36, Ryc. 2-6). Identickou hřebenářskou dílnu známe také z provinciálního prostředí, z tábora v Intercise. Nacházela se ve stavbě 3 v areálu tzv. lázní a je dokumentována nálezy nařezaných a ohlazených tenkých destiček parohů, růžicemi a různě ohlazenými kusy výsad paroží (Salamon 1976, 51, Taf. 27:3-13, 28, 29:1-5) spolu se dvěmi destičkami držadla s rytou výzdobou (Salamon 1976, 52, Taf. 30:3-4). Stejný celý exemplář hřebene pochází také z pohřebiště v Intercise. Hrnčířství Jak prokázaly mikropetrografické rozbory zlechovské keramiky byla většina nádobí vyráběna přímo na sídlišti, ačkoliv přímé doklady hrnčířství nemáme k dispozici téměř žádné. Terénním výzkumem nebyla odkryta jediná hrnčířská pec. Určitým nepřímým dokladem tak zůstává pouze hojný výskyt přepálených velkých a středních fragmentů zdobených zásobnic a hrnců v obj. 11/68 (žár musel být neobyčejně veliký, protože střepy jsou zcela vylehčené). Jde o poměrně rozsáhlý objekt, v němž se nacházelo ohniště a bylo provozováno zpracování kovů. Na druhou stranu je možné, že výskyt přepáleného hrnčířského zboží nemusí být odpadem a tudíž dokladem řemeslné činnosti, ale důsledkem požáru objektu, který poznamenal veškerý jeho inventář. Také v některých dalších sídlištních jamách byly objeveny 255

jednotlivé přepálené střepy keramiky. Výsledkem výše zmíněných mikropetrografických rozborů bylo zjištění, že obyvatelé zlechovského sídliště těžili keramické suroviny v blízkém a možná i vzdálenějším okolí osady, přičemž pro výrobu keramiky pravděpodobně nebyly otevřeny stálé hliníky, ale surovina byla těžena a shromažďována z nejrůznějších zdrojů – při stavebních aktivitách, sběrem splavených hlín po deštích a povodních apod. Znalost technologie výpalu zlechovských hrnčířů byla na dobré úrovni. Používali oxidační i redukční a poloredukční typ výpalu. Při redukčních výpalech se teploty výpalu pohybovaly kolem 700°C, při oxidačních bylo dosaženo teplot až 900 – 950°C. Technologické postupy byly tedy standardní, horší to už je s estetickým a funkčním zpracováním hrnčířského zboží. Mnohdy hrubá a nedbalá úprava povrchu a nesymetričnost tvarů v ruce dělané keramiky, stejně jako většinová absence její výzdoby a minimum na kruhu točené stolní keramiky svědčí o určitém úpadku hrnčířského řemesla v pozdní době římské. Celkově keramická produkce zlechovského sídliště odráží jakýsi neklid a nejistotu společenských poměrů této doby. Zpracování kovů Pouze na základě nepatrných indicií můžeme na sídlišti ve Zlechově charakterizovat kovovýrobu. Zpracování barevných kovů a kovolitectví je doloženo pouze nálezy slitků bronzoviny ve výrobních a hospodářských objektech 11/68 a 2/69 a v jámě 72/64, válečkovitým polotovarem bronzoviny nebo mosazi v hliníku 35/64 nebo jednotlivými zlomky bronzového plechu. O trošku lépe máme zdokumentovanou železářskou výrobu. Snad jako primitivní sazečky k primárnímu zpracování železné rudy sloužily dvě mělké pece čtvercového půdorysu (obj. 32/67 a 50/67). Vlastní výrobní postup zpracování železa lze vyčíst na základě metalografických analýz poměrně slušné kolekce železářských strusek ze sídlištních objektů. Železářství bylo uskutečňováno v pecích vytápěných dřevěným uhlím, které neobsahuje síru, a to buď přímou výrobou železa ze železných rud obsahujících vysoké podíly fosforu nebo zkujňováním surového železa a jeho kovářským zpracováním. Mezistupněm mezi počátečním zpracováním železné rudy a konečným předmětem byly polotovary surového železa ve formě podlouhlých obloukovitých nebo klínovitých plochých tyčinek, jaké byly nalezeny v obj. 79/65 a 54/65. Intenzivní železářská výroba patrně probíhala v obj. 35/64, v jehož zásypu bylo nalezeno na 70 ks železné strusky. Z konkrétních předmětů byly ve Zlechově pravděpodobně vyráběny jednodílné spony s obdélníkovou nožkou jak dokládá jejich nedohotovený kus v obj. 68/66. Pěkným příkladem železářské produkce na lokalitě je rovněž malý depot zemědělského a řemeslného nářadí, schovaný pod dvojitým ohništěm v jámě 33/67. Srovnání úrovně a intenzity kovovýroby ve Zlechově např. 256

se slovenským územím (šperkařsko-kovotepecké dílny, drobné kovářské práce na sídlištích v Nitře-Párovských Hájích, v Nitrě-Chrenové III a Vyčapech-Opatovcích nebo metalurgická centra na hradiscích severokarpatské skupiny – Pieta 2002c, 65-69) vede k domněnce, že zdejší řemeslníci nebyly příliš zruční nebo nemáme dostatečné archeologické doklady jejich umu. Textilní výroba Podomácká textilní výroba je ve Zlechově doložena pouze nepřímo množstvím nálezů přeslenů a hliněných závaží. Při vynesení nálezů obou typů předmětů v celkovém plánu se sice neukázala jejich koncentrace v určité části sídliště, ale pouze se potvrdilo, že se objevují nejvíce přímo v zahloubených chatách nebo v hlinících (obr. 42). Jasně to tedy ukazuje na přidružený a příležitostný charakter tohoto výrobního odvětví, odbývající se přímo v obydlích. Závaží jsou přitom nalézána nejvíce přímo v zahloubených chatách. Nejlepším příkladem textilní dílny s doklady vertikálního tkalcovského stavu je situace v chatě 89/64, v jejímž zásypu zejména podél západní stěny bylo nalezeno 10 hliněných závaží kuželovitého a jehlancovitého tvaru (vypálená i nevypálená) – Tab. 51:7-14. Podobné dvě velké textilní dílny na tkaní vláken byly nalezeny v Cíferu-Páci – polozemnice 58 o rozměrech 11 x 14 m s neuspořádaným kůlovým schématem (nalezeno v ní bylo okolo 200 kusů) a chata 60 o rozměrech 9 x 6 m s klasickým šestikůlovým schématem (v níž se našlo celkem 150 celých kusů a zlomků). Řemeslnou textilní výrobu na krosnách v ní dokládá nejen masový výskyt hliněných závaží a jejich seskupení, ale také množství drobnějších kůlových jamek v podlaze (Kolník 1975b, 7, obr. 4; 1975c, 59, obr. 39-40). Jiným dokladem textilní výroby je nález na východoslovenském sídlišti z pozdní doby římské v Ostrovanech, kde byla v kulturní vrstvě na ploše mezi chatami a jámami zjištěna skupinka 15 kusů hliněných závaží a jeden celý kus pyramidového tvaru se našel v zásypu nedaleké jámy 121/88 (Lamiová-Schmiedlová 2002, 325, Abb. 2-3). Obdobná situace byla zjištěna také ve Slavkově u Brna, kde se v popelovité výplni rozsáhlého mělkého objektu 107, datovatelného keramikou do pozdní doby římské, našlo v původním uložení 15 ks vedle sebe poskládaných hliněných závaží (Horálková 1994; Zeman 2008, 199). Starším dokladem tkalcovského stavu je nález ze zahloubené chaty 2 ve Štúrově, kde se při severní stěně nacházelo 8 kuželovitých a ve středu chaty jedno další závaží. Jedno z nich bylo vypálené a 8 sušených (Beljak 2007, 78, Tab. 20-21). Tato chata je datována do období markomanských válek, do stupně B1b – B2/C1 (Beljak 2007, 154, obr. 65). Podobným příkladem je nález 8 hliněných závaží v chatě XVII z Křepic, která je

257

258

datována také do stupně B2/C1 (Droberjar 1997, 153, Taf. 109:1-6). Doklad tkalcovského stavu známe i z mladořímské chaty O 10 z Vlčnova-Dolního Němčí, v níž se nacházelo celkem 14 ks převážně kuželovitých hliněných závaží a která je datována do stupně C1 (Zeman 1999, 146, Tab. 51:9-10). Ostatní výrobní odvětví Po ostatních hospodářských činnostech obyvatel zlechovského sídliště se nám dochovaly pouze nástroje nezbytné k jejich provozování. Pro práci s kůží a látkami se nepochybně používaly kostěné „brusle“, železné nože, železné a kostěné hroty, šídla a jehly; ke zpracování dřeva se kromě nožů hodily také pořízy, pilníky a hřebíky. K výrobním odvětvím pracující s ohněm byly zapotřebí ocílky, k ostření nejrůznějších železných nástrojů kamenné brousky. Jediným dokladem výzbroje je železná šipka z chaty 46/67 (Tab. 103:1). Chov domácích zvířat a lov Tuto složku života zlechovských obyvatel nám odhaluje osteologický rozbor početného souboru nalezených zvířecích kostí (9 316 ks) – viz kap. 8.1.2. Mezi domácími hospodářskými zvířaty dominoval tur (42%), dále prase domácí (23%) a ovce nebo kozy (10%), pouze 1% kostí náleželo kuru domácímu a doložena je také přítomnost ryb. Pokud nejde o zimoviště plžů, je možné, že obyvatelé zlechovského sídliště konzumovali také hlemýždě zahradního. Převedeme-li tyto počty na výtěžnost masa, potom tur domácí kryl ¾ spotřeby masa na sídlišti. Co se týče velikosti zvířat, dosahovala hospodářská zvířata ve Zlechově na základě dostupných rozborů střední kohoutkové výšky (byla obecně vyšší než na sídlišti ze starší doby římské v Mlékojedech, ale nižší než v pannonském Gorsiu). Terénními archeologickými doklady chovu domácích zvířat na zlechovském sídlišti by snad mohla být spleť volných neuspořádaných kůlových jamek jako pozůstatků po různých ohradách nebo nadzemních chlévů. Poměrně důležitou úlohu v životě sídliště hrál lov. Více než pětina zvířecích kostí včetně parohů totiž náleží loveným druhům zvěře jako je jelen, srnec, zajíc nebo prase divoké. Tato skutečnost nepochybně souvisí s intenzivní činností hřebenářských a jiných dílen na zpracování parohu v rámci sídliště. To potvrzuje i vynesení nálezů parohů a zvířecích kostí lovné zvěře v celkovém plánu osady, které jsou sice rovnoměrně rozptýleny po celém sídlišti, ale početně se nejvíce koncentrují právě v dílnách a jejich okolí (obr. 43). Na 5% zvířecích kostí byly nalezeny „kuchyňské“ zásahy související s porcováním zvířat a výrobou artefaktů. Přes 8% zvířecích kostí neslo stopy opálení, naznačující přípravu masa nad běžným táborovým ohněm. K zavěšení masa pro sušení mohl sloužit železný hák nalezený 259

260

v obj. 87/64. Podle zaznamenaných okusů na zvířecích kostech můžeme soudit, že zbytky jídla nebo části ulovené zvěře byly házeny psům, kteří na lokalitě žili (náleží jim 0,3 % zvířecích kostí). Zemědělství Úroveň přílohového zemědělství Germánů usazených ve Zlechově můžeme posoudit jednak na základě archeologických nálezů, jednak díky výsledkům archeobotanické makrozbytkové

analýzy

odebraných

vzorků

hlíny

při

archeologickém

výzkumu.

Archeologické nálezy zemědělské povahy (žernovy, kosy) vynesené v celkovém plánu sídliště nám nic zásadního neodhalují (obr. 44.). V případě žernovů to spíše vypadá, že se na místo jejich dnešního nálezu dostaly až po skončení svojí funkce jako rozbité nebo opotřebované nástroje (hliníky nebo odpadní jámy), zatímco v případě kos jde o obětní nebo tezaurační záležitost. Vlastních vyplavených vzorků semen a obilek není mnoho vzhledem k množství odebrané půdy z výplní objektů. I z toho mála, co mám k dispozici ale vyplývá, že byly pěstovány obiloviny jako pšenice, žito, oves, proso a dokonce i bér vlašský, zjištěno bylo také několik polních plevelů. Na základě hromadného nálezu béru v obj. 95/64 lze odhadnout i některé agrotechnické postupy. Bér byl pěstován jako jař s extenzivním způsobem kultivace bez závlah a intenzivního okopávání či pletí. Sklízen byl odsekáváním horní části stébel s klasem. Hnojení sice nebylo zjištěno, ale dá se předpokládat. Zemědělské plodiny byly sklízeny železnými kosami jaké byly nalezeny v obj. 33/67. Uskladněny byly v nadzemních kůlových sýpkách (např. obj. 12/67) a v hlubokých zásobnicových jamách ošetřených proti vlhkosti vypálenými nebo bedněnými stěnami a dnem vymazaným slínem, které byly zastřešeny lehkou nadzemní konstrukcí. Zrno bylo dále zpracováváno na mouku mletím na dvojdílných kamenných žernovech, jichž bylo na sídlišti nalezeno 80 kusů. Vaření pokrmů se uskutečňovalo na venkovních ohništích, pečení potom v kuchyňských pecích v blízkosti chat (jako v případě chaty 89/64 s přiléhající venkovní pecí 92/64). Obchodní styky Středním

Pomoravím

křižovalo

mnoho

různých

obchodních

cest,

z nichž

nejvýznamnější byla jantarová stezka, vycházející z Akvileje, přes Emonu, Savarii a Carnuntum pokračující po levém břehu řeky Moravy dále do Horního Slezska a proti proudu Odry a Visly až k břehům Baltského moře. Druhou důležitou komunikační tepnou byla poolšavská cesta, která vycházela z Brigetia, přes Ižu pokračovala Povážím nebo Ponitřím k Trenčínu, odtud se skrze Vlárský průsmyk a podél Olšavy dostala až k řece Moravě po níž 261

262

už se dále pokračovalo po trase jantarové stezky. Vlastními doklady obchodních styků obyvatel zlechovského sídliště s okolními regiony je např. přítomnost římskoprovinciální keramiky. Její příliv oproti předcházejícím obdobím směrem dál do barbarika sice slábne, mění se však struktura keramického zboží. Patrný je odklon od žlutooranžové a jemné šedé keramiky směrem ke glazovaným a drsným šedým výrobkům. Specifickým případem obchodní směny je výskyt římských mincí na germánských sídlištích. Ve Zlechově se našly 2 mince, jedna značně otřelá a druhá reprezentuje falzum (suberát) denáru císaře Hadriána (117138). To je zajímavé zjištění, protože suberáty byly mnohdy raženy v oficiálních římských mincovnách s cílem záměrné klamání odběratelů v barbariku, u nichž se dala předpokládat menší schopnost jejich odlišení od kvalitních stříbrných emisí. Jiným příkladem importů z velké dálky je surovina pro výrobu žernovů – ryolit. Nejbližší výskyty takových vulkanitů jsou až na středním Slovensku nebo sv. Maďarsku. V době římské tak musel existovat mezi jednotlivými germánskými kmeny dálkový obchod s touto komoditou stejně jako u Slovanů v časném středověku. V případě dalších cizorodých předmětů z materiálního fondu sídliště nelze jednoznačně rozhodnout, které z nich byly předmětem obchodu, kulturního ovlivnění nebo náležely k majetku nově příchozí skupiny obyvatel. Mám na mysli zejména artefakty běžné v pozdní przeworské kultuře ve Slezsku a Malopolsku nebo v černjachovské kultuře ve východní Evropě (keramická na kruhu točená váza, závěsné vědro nebo hroty s rozšířeným týlem a očkem, ztluštělé oválné opaskové přezky apod.).

263

10. Časně slovanské sídliště s keramikou pražského typu Od dob prvních zveřejněných výsledků archeologického výzkumu ve Zlechově bylo toto sídliště spojováno nejen s pozdní dobou římskou, ale určitým způsobem také s časně slovanským obdobím. Jednotlivé komponenty však nebyly přesně specifikovány a rozlišeny, přesto byly dávány za příklad následného vývoje germánského a slovanského osídlení na jedné lokalitě (Hrubý 1967, 656), podobně jak se o tom uvažovalo i na sídlišti v Březně. V Březně byla tato skutečnost nedávno skutečně potvrzena (Pleinerová 2007, 101-103, 116118). Srovnání obou lokalit ovšem není relevantní, protože v Březně chybí germánské osídlení vinařického stupně, tedy po celé 5. století a vlastní germánská osada je připisována až Langobardům a datována do 1. pol. 6. století. Proto na tomto místě opravdu mohlo docházet ke kontaktům Germánů a Slovanů, zatímco ve Zlechově nikoliv, protože zde germánské sídliště končí svůj vývoj již počátkem 5. století (v případě dlouhé chronologie v 1. pol. 5. stol.) a nejstarší slovanské památky jsou datovatelné teprve do 2. pol. 6. stol. Při souborném zpracování zlechovského sídliště se mi na základě odlišnosti keramiky od germánského materiálu podařilo vyčlenit 20 zahloubených sídlištních objektů, které je možno připsat časně slovanskému osídlení. Skutečnost, že se ve Zlechově jedná o dvě sídelní fáze sídliště – pozdně římskou a časně slovanskou, předvídala již před více než 30 lety I. P. Rusanovová (1976, 126). V terénu přitom nedošlo k žádným superpozicím slovanských a germánských objektů, naopak sídlištní objekty se navzájem respektují. Analýzy časně slovanského osídlení ve Zlechově se v rámci řešení grantového projektu Grantové agentury AV ČR ujal L. Galuška z Moravského zemského muzea v Brně. Následný souhrn je stručným výtahem jeho zhodnocení, které bude v dohledné době zveřejněno v samostatné publikaci (Galuška-Zeman 2008). Časně slovanské objekty se rozprostírají v nejexponovanější střední a jižní části sídliště a vytvářejí sídlištní útvar mající podobu protáhlého srpku, jehož oba konce leží blíže k potoku (obr. 45). Nelze zároveň nepostřehnout dvě menší tzv. obytná uskupení vždy o dvou obydlích a to na severovýchodním (objekty 2/67 a 75/66) a jihozápadním okraji sídliště (objekty 41/65 a 46/65), zatímco zbývající obytný objekt 4/64 se nacházel mezi nimi, jakoby uprostřed pomyslného půloblouku. Sídliště tak do jisté míry splňuje podmínky k začlenění k tzv. návesnímu typu časně slovanské osady, pro který byl charakteristický více méně volný kruhový prostor, kolem něhož, či alespoň zčásti kolem, byly uspořádány sídlištní objekty.

264

265

Obr. 46. Zlechov. Časně slovanské objekty. 1 chata 2/67, 2 obj. 41/65, 3 obj. 46/65, 4 obj. 82/65 a 83/65, 5 obj. 75/66, 6 obj. 32/66, 7 obj. 37/65, 8 obj. 10/69, 9 obj. 14/68 a 17/68.

266

Stejná situace je např. v Mutěnicích, nebo v Březně u Loun (Klanica 1986, 147; Pleinerová 1975, 24-25). Základním typem zahloubených objektů je nadzemní obydlí (celkem 5 objektů), které bylo jen nepatrně zahloubeno do podloží s rovným dnem, místy i dřevěným deštěním podlahy a ohništěm poblíž středu (obr. 46:1-3, 5). Výrazněji se odlišuje jen chata 2/67, která má téměř pravidelný čtvercovitý půdorys o délce stran 320 cm s kůlovými jamkami v rozích a speciálním ohništěm v podobě kopulovité pece v SV rohu vystupujícím směrem vně objektu (obr. 46:1). Analogický příklad najdeme např. na časně slovanském sídlišti v Mušově (Jelínková 1980, 413-433). Další výraznou skupinu slovanských objektů představují obilní zásobnicové jámy typického hruškovitého (4 objekty) nebo kotlovitého (1 objekt) tvaru a dvojkónické zásobnice s rovným dnem (1 objekt) – obr. 46:6, 7, 9. Kromě obydlí a obilnic se ve Zlechově vyskytly ještě jámy kruhového půdorysu o průměru okolo 50 cm a hloubce 30-40 cm s rovnými stěnami i dnem. V jejich případě nelze vyloučit jistou funkci výrobního charakteru a funkci jam po kůlech nějakých nadzemních konstrukcí. Převážná většina nálezů byla získána ze sídlištních objektů, několik málo střepů slovanské keramiky pochází také z kulturní povrchové vrstvy sídliště ze sběrů a sond. Z typologického hlediska pochází převážná část keramických zlomků z nádob vejčitého či vázovitého tvaru, s více či méně esovitě prohnutým hrdlem ukončeným nevýrazným, většinou zaobleným, někdy seřezaným nízkým okrajem (obr. 48:1-8, 10. Nalezena byla také okrajová část pražnice, tedy větší vanovité nádoby zhotovené z hrubé hlíny s příměsí plev (obr. 48:9). Nádoby byly hotoveny ve volné ruce metodou nálepu válečků, stopy po obtáčení jejich horních částí se objevily jen na některých exemplářích. Keramický materiál tvoří hlína s poměrně vysokým obsahem jemného písku, ale i větších zrn a kamínků. Vypálení není většinou kvalitní, jak naznačují barevné odstíny černohnědé až hnědé barvy, místy žíhané, na povrchu nádob. Dna jsou vesměs masivní rovná, někdy z vnější strany u baze se mírně rozšiřující, znatelná je na některých podsýpka pískem. Výzdobné prvky se objevily jen v jednotlivostech, přičemž mají charakter velmi neuměle hřebenem ryté, vícenásobné vlnice v kombinaci s hřebenovitou obvodovou rýhou (obr. 49:1-2, 6-17). Zajímavým zjištěním byl nález dvou malých otisků tkaniny plátnové vazby na vnější straně střepu z obj. 41/65. Výše uvedená charakteristika plně odpovídá popisům nádob keramiky pražského typu, jak byly tyto publikovány nejen z území Moravy, nýbrž i z Čech a Slovenska (např. Fusek 1994, Dostál 1985, Jelínková 1990, Galuška 1990, Pleinerová 1975, Kuna, Profantová a kol. 2005). Jako intruze se v časně slovanských objektech objevují nálezy z pozdní doby římské (zejména germánská a římskoprovinciální keramika – Tab. 132). Naopak jednotlivé střepy časně 267

268

slovanské keramiky najdeme také ve výplni germánských objektů – jedná se o 34 objektů (obr. 47), v nichž podíl slovanské keramiky tvoří průměrně 3,5 %, tzn. že to jsou zhruba 1-3 fragmenty průměrné velikosti 4 x 4 cm. V případě chaty 23/66 (jejíž kůlová konstrukce plně odpovídá zvyklostech v pozdní době římské a v době stěhování národů) jde nejspíše o následné využití objektu Slovany, přestože podíl časně slovanských střepů v tomto objektu dosahuje jen 12%, jedná se ale o velké kusy (Tab. 75:1-8). Časně slovanský nálezový soubor ze Zlechova doplňuje ještě několik nálezů pískovcových brousků, neurčitelných zlomků železných předmětů, zlomek kostěné brusle a keramický přeslen. Z osteologického rozborů zvířecích kostí z časně slovanských objektů vyplývá jasná dominance kosti chovaného zvířectva nad kostmi divoce žijících zvířat. V rámci domácího zvířectva pak pozůstatky tura domácího výrazně převyšují nálezy prasete domácího, jakož i ovce a kozy. Tyto poznatky jsou plně v souladu s dosud převažujícím druhovým zastoupením na časně slovanských sídlištích, byť se na některých lokalitách ukazuje poněkud výraznější zastoupení prasete domácího (Roztoky u Prahy). Xylotomární analýza 468 ks uhlíků z časně slovanských objektů ukázala výrazné zastoupení dubu (96%) před břízou (2%). Na základě rozboru obytných staveb (povrchové stavby jsou na rozdíl od zemnic někdy považované již za stálá obydlí, což by naznačovalo spíše mladší než starší chronologické začlenění v rámci časně slovanského období) a keramiky, která vykazuje jak mladší prvky (výzdoba), tak ovšem i poměrně staré prvky (profilace okrajových částí), se zdá, že nálezy ze Zlechova je možné začlenit někam do období druhé poloviny 6. až první poloviny 7. století, tedy do období časně slovanské kultury s keramikou pražského typu. Šlo pravděpodobně o poměrně malou sídlení jednotku, obývanou ne více než třiceti jedinci. Na katastru Zlechova se nejedná o jediný doklad slovanského osídlení. Asi 200 SV od okraje germánského sídliště prozkoumal V. Hrubý v letech 1970-1972 velkomoravské kostrové pohřebiště s 31 hroby (dosud nepublikováno) a na protějším svahu v trati Díly bylo zásluhou V. Hrubého a R. Snášila odkryto celkem 6 velkomoravských až mladohradištních kostrových hrobů s velmi chudou výbavou (Snášil 1978). Další sídliště objevil V. Hrubý u kravína JZD v poloze Slíny (tj. cca 1,2 km vzdušnou čarou od sídliště v trati Padělky) a v roce 1968 na něm odkryl 2 hluboké obilní jámy (obj. 1/68 – časně slovanské období s keramikou pražského typu a obj. 2/68 – doba hradištní). V okruhu 15 km od Zlechova se potom nacházejí další časně slovanské lokality jako např. Staré Město, Uherské Hradiště-Sady „Dolní Kotvice“, Ostrožská Nová Ves nebo Polešovice.

269

Obr. 48. Zlechov. Časně slovanská keramika. 1 obj. 32/66, 2, 6, 8 obj. 2/67, 3, 5 obj. 46/65, 4 obj. 98/66, 7 obj. 41/65, 9 obj. 55/65, 10 obj. 75/66. Měřítko: 1 a 4 - 1:3; 2-3 a 5-10 - 1:2.

270

Obr. 49. Zlechov. Časně slovanská keramika z objektů pražského typu (1 obj. 10/69, 2 obj. 17/68, 3, 12 obj. 14/68, 4, 11 obj. 4/64, 5 obj. 8/64, 6-9 obj. 2/67, 10 obj. 37/65), z germánských objektů (13 obj. 65/66, 14 obj. 35/64, 15 obj. 78/65, 16 obj. 7/65) a z povrchové kulturní vrstvy (17).

271

11. Závěry Systematický výzkum V. Hrubého v letech 1964-1969 přinesl odkrytí zhruba dvou třetin významného archeologického sídliště, které se rozkládalo na ploše 3,5 – 4 ha (nově provedený geofyzikální průzkum naznačil pokračování sídliště jižním až jihozápadním směrem téměř ve stejné intenzitě osídlení jako ve středové části). Po nezbytném základním dokumentačním a evidenčním ošetření terénních plánů a archeologického nálezového fondu byla provedena zejména jeho podrobná kritická archeologická analýza doplněná poznatky přírodovědných a chemicko-technologických rozborů. Na jejím základě je možno formulovat následující závěry. Archeologickým výzkumem bylo zjištěno 392 sídlištních objektů a 2 eneolitické hroby (kultura zvoncovitých pohárů). Na základě odlišnosti inventáře objektů bylo možno rozlišit 2 sídelní fáze osady: 372 objektů náleželo germánské osadě z pozdní doby římské a počáteční fáze stěhování národů a 20 objektů patřilo malému časně slovanskému sídlišti z 2. pol. 6. stol. až 1. pol. 7. století. Obě tyto hlavní sídelní komponenty nebyly dosud zřetelně specifikovány ani v předběžných zprávách o průběhu výzkumu od V. Hrubého (1967; 1980), ani v kritických studiích J. Tejrala (1985a; 1989; 1990; 1999), což vedlo k mnohým nejasnostem. Přírodní podmínky zlechovské lokality byly příznivé. Mírný svah nad drobným potůčkem, chráněný od severu a východu, s písčitým až jílovitým podložím se sprašovou hlínou a částečně odlesněným prostorem na okraji vlhčího lesa s dominancí dubohabřinového porostu s dostatkem zvěře vytvářel vhodnou sídelní polohu. Germánské sídliště zaujalo tvar nepravidelného pásu objektů podél vodoteče s nejhustší koncentrací ve svém středu. V jeho severovýchodní části můžeme předpokládat existenci dvou dvorců s rozptýlenou sídlištní zástavbou nebo výrobně-hospodářský okrsek oddělený volnou plochou od hlavního jádra osady. Struktura sídlištní zástavby byla různorodá – minimálně 2 nadzemní kůlové stavby, 22 zahloubených chat, 3 pece, několik venkovních ohnišť a krbů, 5 hliníků, 14 výrobních dílen, několik hospodářských objektů jako spižíren, sklepů nebo sušáren a množství zásobních a odpadních jam i volných kůlových jamek jako pozůstatků po plotech a ohradách. Chronologicky významným zjištěním jsou nové konstrukční typy zahloubených chat (s kůly v rozích, se třemi kůly na kratších stranách nebo s jedním kůlem ve středu kratších stran), které nacházejí uplatnění teprve v nadcházející době stěhování národů (nenašla se ani jedna chata s klasickým šestikůlovým schématem). Podle analýzy mazanice a otisků na nich byly nejčastějšími stavebně-konstrukčními prvky sídlištních objektů kůly, pruty a desky.

272

Ekonomika germánského sídliště byla založena na podomácké řemeslné výrobě, zemědělství a chovu domácích zvířat. Z výrobních odvětví je nejvýrazněji zastoupena výroba parohových předmětů (hlavně hřebenů), s čímž souvisí i vysoký podíl jeleních a srnčích kostí a parohů v osteologickém materiálu. Kovovýroba je reprezentována železářstvím a kovolitectvím. Hrnčířství a textilní výroba se odehrávaly jednotlivě v domácnostech, žádná řemeslná výroba keramiky není ve Zlechově doložena. Rostlinná výroba je vyjma nálezů železných kos dokumentována nezvykle vysokým zastoupením kamenných žernovů. Několik málo archeobotanických vzorků přineslo nové zjištění - pěstovanou plodinou v naší oblasti v době římské byl také bér vlašský (hromadný nález v obj. 95/64). V chovu domácích zvířat měl dominantní postavení tur domácí a prase domácí. Nálezový fond germánského sídliště není na první pohled příliš pestrý. Z chronologicky významných předmětů (tedy bez zvířecích kostí, uhlíků a mazanice) představuje přes 90 % keramika, zbytek tvoří drobné kovové a nekovové předměty. Z tohoto počtu na domácí v ruce dělanou keramiku připadá 94 % nálezů (jde o opakující se převážně nezdobené tvary esovitě profilovaných nebo dvojkónických hrnců, kónických misek nebo misek se zataženým okrajem a uren se širokým ústím), na kruhu točená tzv. jiříkovická keramika dosahuje 4 % (profilované misky a džbány zdobené hřebenovými vlnicemi) a necelým jedním procentem je zastoupena keramika římskoprovinciální (zejména oblíbené glazované zboží – mortaria, kantaroidní nádoby a drsná šedá keramika – džbány). Kovové předměty reprezentují hlavně železné a bronzové spony, jehlice, mince, hroty, přezky nebo různé typy nářadí, skleněné výrobky se omezují na několik korálků a kostěné a parohové předměty jsou zastoupeny hlavně hřebeny a jejich polotovary, závěsky a drobnými ozdobami. Kamenné artefakty vyjma jmenovaných žernovů přináší jen brousky a druhotně sbíranou pravěkou štípanou industrii. Z hlediska sídelně-chronologického nebylo možné na základě dostupných dokladů stanovit přesnou dobu vzniku a zániku zlechovského sídliště. Je to dáno zejména tím, že většina určujících typů archeologických nálezů má širokou životnost. S jistotou lze konstatovat, že v materiální náplni zlechovské osady se neobjevují žádné předměty, které by bylo možno datovat do starší doby římské ani do období těsně po markomanských válkách, tedy do stupně C1. Pro dobu možného založení lokality již ve 2. polovině 3. století máme pouze chabé chronologické opory. Stěžejní z nich jsou v převážné míře ojedinělé nálezy střepů starší černě leštěné keramiky. Pocházejí z výplně 8 sídlištních objektů rozmístěných po celé ploše sídliště (obr. 50) a v celkovém objemu představují naprosto mizivé procento keramických nálezů (cca 0,2 % veškeré keramiky). Jedná se o nezdobené nižší esovité hrnce 273

274

se stlačenou výdutí, hrnce s vyšším štíhlejším hrdlem se zesíleným ven vyhnutým okrajem s rovnou horní hranou, urny zdobené podkovovitými žlábky nebo fragmenty výdutí zdobené rytou mřížkou vytvářející dojem barbotina či svislými širokými žlábky (obr. 51). Tyto tvary a výzdobné techniky se sice objevují na mladořímských lokalitách již od stupně C1b, ale na žárových pohřebištích ještě běžně dožívají v průběhu 4. století. Podobně jsou na tom také spony s podvázanou nožkou, které rovněž začínají svůj vývoj již ve 3. století, ale jejich obliba přetrvává až do počátku 5. stol. V tomto ohledu nám rovněž nepomohly ani 2 římské mince, nalezené v zásypu sídlištních objektů. Určený kus sice představuje denár císaře Hadriána (117-138), který by mohl být v oběhu dlouhou dobu a mohl tak být ztracena kdykoliv; na druhou stranu se ale jedná se o suberát, tedy záměrně raženou falešnou minci pro barbary (klidně i ve 4. století). Nejkonkrétnější datum, které by se tak dalo vztáhnout k počátkům zlechovského sídliště nám poskytla AMS analýza zvířecí kosti z chaty 9/68. Jen pro připomenutí se jedná o chatu s nepravidelnou kůlovou konstrukcí s nálezy stříbrné a bronzové spony s obdélníkovitou nožkou, glazované římskoprovinciální keramiky (mortarium, hrnec nebo džbán s uchem) a domácí na kruhu točené jiříkovické keramiky (Tab. 110-111). Absolutní stáří tohoto vzorku bylo stanoveno na 1700 B.P. ± 35 let, tj. na rok 306 ± 35 let. V nejkrajnějším případě bychom se tak dostali k datu 271 n.l. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o jediný vzorek, bylo by potřeba tuto skutečnost ještě ověřit. Keramická produkce zlechovského sídliště i typy drobné industrie, tak jak byla podrobně rozebrána v jednotlivých kapitolách, vykazuje shodné znaky s materiální náplní lokalit 4. století. Na základě obecných předpokladů lze s určitostí najít dobu založení zlechovského sídliště ve 4. století; vzhledem k výše popsaným skutečnostem potom spíše v jeho první třetině. Tomuto faktu nahrává také celkové neklidné historické poměry ve středním Podunají. Od poloviny 3. stol. dochází k pohybům a přesunům germánských kmenů v rámci barbarika a k vojenským vpádům do Pannonie (Germány musí odrážet císařové Gallienus, Aurelianus, Carinus nebo Diocletianus, který Kvády zpacifikoval teprve výpravou ke střednímu Dunaji v letech 293-296). Po tomto půl století bojů nastává v 1. pol. 4. století relativní zklidnění poměrů, kdy Římská říše mění vůči Germánům strategii. Spojeneckými smlouvami si je zavazuje jako spojence a řadu z nich dokonce usazuje podél Dunaje na území provincií k obraně limitu. Právě v období 2. pol. 3. stol. až 1. třetiny 4. stol. dochází v barbariku k zániku řady dlouhodobých sídlišť a naopak jsou zakládány osady zcela nové, což je také případ Zlechova. Nejde však o následný proces, ale o kontinuální vývoj, kdy zánik starých osad a vznik nových může probíhat současně i nezávisle na sobě. Zlechovské sídliště tudíž mohla založit skupina obyvatelstva, která se sem posunula z jiné, bližší či vzdálenější 275

Obr. 51. Zlechov. Nejstarší germánská keramika na sídlišti. 1-2, 8-9, 14-16 obj. 20/67; 3, 6-7, 12 obj. 2/64; 4, 17-20 obj. 89/64; 5 povrchová kulturní vrstva, 10 obj. 21/64; 11 obj. 4/67; 13 obj. 49/67.

276

oblasti nebo mohlo jít o komunitu vrátivší se z vojenské výpravy, která si místo vypálené původní vesnice postavila osadu novou. Z nějakého blíže neznámého důvodu však její budovatelé nenavázali na dřívější stavební konstrukce (domy se šestikůlovým uspořádáním nosných sloupů), ale stavěli naprosto nové typy příbytků (s kůly v rozích nebo se 3 kůly na kratších stranách). Germánské sídliště ve Zlechově určitě existovalo po celé 4. století. Jeho materiální náplň se shoduje s nálezovým fondem ostatních pozdně římských sídlišť stejně jako s výbavou pozdních žárových hrobů sklonku 4. stol. Oproti předcházejícím mladořímským sídlištím na něm dominuje v ruce dělaná keramika opravdu hrubé úpravy s nedbale uhlazeným povrchem (často s vystupujícími kamínky) s minimem výzdoby. V mladší době římské spíše převažuje v ruce dělaná keramika s jemně hlazeným až leštěným povrchem (tzv. standardní). Novými keramickými tvary, které se objevují právě až na sídlištích pozdní doby římské jsou misky s límcovitě ven vytaženým okrajem a dvojkónické hrnce a z výzdobných motivů především plasticky protlačované okraje nádob a některé typů kolků (mřížkovité). Také germánské spony s podvázanou nožkou nebo s obdélníkovitou nožkou ze Zlechova náleží až k mladším železným variantám, příznačným pro 4. stol. Obecně pro datování do 4. století svědčí i nálezy glazované a drsné šedé římskoprovinciální keramiky (zejména mortaria, dvojuché nádoby se svislou radélkovou výzdobou a džbány), železné kosy se zpětným háčkem nebo některých typů skleněných korálků (polyedrický nebo spirálovitý). V rámci vývoje Moravy zaujímá sídliště ve Zlechově naprosto dominantní postavení nejen svojí archeologicky prozkoumanou plochou, ale také jednofázovostí osídlení (následná časně slovanská osada jej nenarušuje) a spektrem nálezového fondu. To ale na druhou stranu přináší problémy, neboť jej nelze relevantně srovnat s ostatními lokalitami v bližším i vzdálenějším okolí, protože rozsáhleji zkoumaná sídliště jako Olomouc-Slavonín, Mušov nebo Beckov nejsou dosud komplexně publikována. Srovnat jej tak můžeme vždy jen s útržky pozdně římských sídlišť nebo s částmi pozdně římského osídlení v rámci déle trvajících osad (např. Veľký Meder, Bratislava-Dúbravka). V regionu středního Pomoraví nezůstalo zlechovské sídliště zdaleka osamoceno, ale leží ve středu poměrně hustě osídlené oblasti. V jeho nejbližším okolí se nachází minimálně 4 časově současná sídliště, z nichž

však

pochází pouze útržkovité doklady germánského osídlení (obr. 53). Na katastru Zlechova v trati „Slíny“ bylo povrchovým sběrem doloženo sídliště z pozdní doby římské několika zlomky keramiky, zatímco v Buchlovicích (asi 2,8 km západně od Zlechova) byly při melioračních pracích prozkoumány 4 sídlištní objekty s charakteristickou keramikou (Snášil 1972; Tejral 1985a, 334, 338, obr. 11:3-4, 15:3). Jeden sídlištní objekt z pozdní doby římské 277

278

byl identifikován na slovanském sídlišti v Uherském Hradišti-Sadech, poloha „Dolní Kotvice“ (Zeman 2007b, 517, obr. 10). Nejvýznamnějším objevem poslední doby bylo prozkoumání dvou sídlištních objektů ze 4. stol. při záchranném výzkumu při stavbě archeoskanzenu v Modré u Velehradu (asi 5 km SV od Zlechova) – Zeman 2004b. Jeden z nich přitom kromě velkých fragmentů v ruce dělané keramiky a celých keramických kusů obsahoval i parohový hřeben s omegovitou rukojetí (Vaškových 2006), druhý celý exemplář se našel v roce 2007 v povrchové vrstvě. Zajímavým aspektem těchto pozdně římských sídlišť je jejich umístění v terénu, nachází se vždy na takovém místě, které je díky konfiguraci krajiny skryto pozornosti, lokality tak navzájem nejsou v dohledu (obr. 54). V rámci pozdně římského osídlení Moravy leží Zlechov v srdci regionu středního Pomoraví a Poolšaví. Nejvýznamnějšími lokalitami jsou sídliště v Drslavicích, Vlčnově-Dolním Němčí, Havřicích a v Uherském Brodu. Jejich materiální kultura je srovnatelná se zlechovským sídlištěm, problémem jsou pouze nálezové okolnosti, neboť z nich byla archeologicky prozkoumána vždy jen malá část. Celkově má charakter germánského osídlení Moravy koncem doby římské podobu rozptýlené sítě s menšími koncentracemi lokalit na Olomoucku, Prostějovsku, Brněnsku (včetně železářských sídlišť v oblasti Moravského krasu) a Břeclavsku; směrem na Znojemsko a do kopcovitých

Obr. 53. Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově a nejbližším okolí (autor: P. Dresler). 279

oblastí Českomoravské vysočiny osídlení postupně vyznívá (obr. 52). Malá skupina lokalit na Opavsku přináleží k pozdní przeworské kultuře na polské straně Dolního Slezska. Vyjma několika výšinných obranných poloh se jedná o prostá nížinná zemědělská sídliště kolem vodních toků do nadmořské výšky 300 m.n.m. Jižním směrem osídlení bez geografických překážek plynule přechází do Dolního Rakouska, kde bylo v posledních letech identifikováno množství pozdně římských lokalit (ta však dosud zůstávají převážně nepublikovaná). Podobná sídelní struktura jako na Moravě se nachází i na slovenské straně Malých Karpat a na JZ Slovensku (kontakty mezi oběma regionu byly nepochybně uskutečňovány přes malokarpatské průsmyky), jehož osídlení vzhledem k větší blízkosti k podunajskému limitu je hustší a rovněž materiální kultura je bohatší na předměty římskoprovinciálního původu. Na JZ Slovensku však germánské osídlení přežívá déle do 5. století, na řadě sídlišť je doloženo pokračování osídlení také během 1. pol. 5. stol. a těsně po jeho středu (např. Nitra-Párovské Háje, Děvín, Štúrovo aj.), stejně tak na Brněnsku a Břeclavsku (např. Brno-Obřany, BrnoLíšeň, Mušov, Velké Němčice), na Hané (Olomouc-Slavonín) nebo v Dolním Rakousku (Oberleiserberg).

Obr. 54. Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově a nejbližším okolí – viditelnost v terénu (autor: P. Dresler).

280

K určité změně muselo na zlechovském sídlišti dojít někdy v poslední čtvrtině 4. stol. Jak vypovídá svědectví archeologických pramenů (zejména objevení se omegovitých hřebenů, zesílených oválných opaskových přezek, pyramidových závěsků nebo neforemných a nesymetrických keramických tvarů), muselo dojít k přílivu nového lidu z oblasti východní Evropy a k jeho promíšení s původním svébským živlem nebo k určitému kulturnímu kontaktu s konglomerátem východogótských kmenů, sídlícím dosud v kulturním komplexu Černjachov-Sîntana de Mureş v Podněstří, Přičernomoří, Rumunsku a v Moldávii. Tyto jednotlivé skupinky obyvatelstva se postupně přesunovaly podél Dunaje směrem dál na západ v reakci na vpád Hunů a zničení jejich dosavadní říše v roce 375 a právě s jejich vlnami přichází do středního Podunají některé typy dosud neznámých artefaktů. Není vyloučeno, že tato vlna strhla s sebou také nějakou skupinku genetických předchůdců Slovanů jak o nich v určité smyslu uvažoval již V. Hrubý (rozhodně však ne ve vztahu k časně slovanskému osídlení ve Zlechově; spíše lze teoreticky uvažovat o skutečnosti, že prapředkové Slovanů naším územím již mohli projít v této době, prozatím se zde však neusadili), archeologicky je to však nedoložitelné (pokusy o přiřazení jednotlivých komponent materiální kultury pozdní doby římské konkrétním etnikům zatím nejsou úspěšné). V menší míře bylo zlechovské sídliště poznamenáno také posuny nositelů pozdní przeworské kultury k jihu, což se odráží nejen v keramice (plastickými lištami zdobená váza, hrnky s uchem), ale také v kovové industrii (hrot s rozšířeným týlem a očkem). Na fungování osady to navenek nemělo negativní vliv; spíše to vypadá, že byly tito noví osadníci či kulturní impulsy organicky začleněny do jejího chodu. V této souvislosti se nabízí úvaha, že pokud došlo k bezkonfliktnímu přílivu nového lidu na zlechovské sídliště, jednalo se patrně o skupinku prostého zemědělského obyvatelstva, jenž hledalo ve střední Evropě útočiště před hunskou expanzí, která je vypudila z jejich původních sídel. Na druhou stranu se tito lidé mohli na sídliště dostat obchodem jako otroci (kterých bylo jistě v této válečné době dostatek) nebo to mohli být zajatci získaní úspěšným vojenským výbojem obyvatel zlechovské osady. I přes použití nejrůznějších speciálních analýz a statistických metod se nám nepodařilo ve Zlechově stanovit horizontální stratigrafii v rámci germánského sídliště. Pro rozlišení jednotlivých vývojových fází germánského sídliště nemáme dostatek relevantních podkladů, proto se i nadále jeví jako jednofázové. Objekty s chronologicky citlivými předměty cizího původu nebo domácí drobnotvarou industrií se nachází po celé ploše sídliště (obr. 55), nelze tedy hovořit o určitém posunu osídlení v čase. Stejný výsledek je také v případě sledování

281

282

283

výskytu glazované římskoprovinciální keramiky nebo domácí na kruhu točené jiříkovické keramiky v sídlištních objektech (obr. 56-57). Inventář všech zahloubených objektů je navenek jednotný a uniformní a jejich datování je až na výjimky založeno převážně na keramice. Všechny objekty pravděpodobně nefungovaly současně, ale vzhledem k procesu zanášení sídlištních objektů, v nichž máme vždy obsažen až materiál z doby jejich zániku, nejme schopni za těchto okolností říci, který objekt je starší nebo mladší vůči jinému. Příliš nám nepomohou ani ojedinělé doklady terénních superpozicí několika objektů. Nejvýraznější z nich je přestavba chaty 11/66 se čtyřmi kůly v rozích, která byla jižním směrem převrstvena konstrukčně stejným typem obydlí (obj. 18/66) – Tab. 10:1. Inventář chaty 11/66 obsahoval až na jeden železný oboustranný hrot pouze keramiku (Tab. 73), zatímco z inventáře chaty 18/66 nebyl podle nálezových popisů vyzvednut žádný archeologický materiál. Pokud bychom za inventář chaty 18/66 považovaly nálezy z vrstvy „a“ chaty 11/66 (tmavě šedá kompaktní svrchní vrstva výplně pod ornicí s minimem mazanice), tak ani to nám nepomůže, neboť obsahuje stejnou hrubou keramiku jako nálezy z chaty 11/66 (Tab. 74). Stejně tak dopadneme, pokud analyzujeme obsah chaty 6/67 a jámy 7/67, která narušuje její JZ roh (Tab. 8:2). Jáma 7/67 nebude o mnoho mladší než chata 6/67, protože kromě většího množství střepů jiříkovické keramiky obsahuje jen shodnou hrubou v ruce dělanou keramiku jako chata 6/67 (Tab. 85-87). Ostatní objekty se půdorysně respektují nebo jen dotýkají hranami, příp. jde o soujámí a rovněž přítomnosti střepů germánské keramiky v časně slovanských objektech nelze připisovat chronologickou váhu, ale jde spíš o přirozený proces zanikání a zanášení archeologických kontextů. Otázky spojené s koncem existence germánského sídliště ve Zlechově jsou ještě nejasnější než jeho počátky. Vlastní dobu trvání osady můžeme odhadnout zhruba na 100-120 let, tedy 5-6 generací obyvatel. Podle indicií v drobné nekeramické industrii se sídliště dožívá maximálně 20. let 5. století, tedy v rámci současného chronologického vymezení stupně C3/D1, příp. D1 doby římské (380-410/420). Hlavními datovacími oporami jsou právě výše popsané prvky východního původu jako hřebeny s omegovitou rukojetí typu Thomas III, opaskové přezky se ztluštělým rámečkem a pyramidové závěsky, z předmětů domácí provenience potom stříbrná spona z obj. 9/68 a velké železné spony s obdélníkovitou nožkou (Tejral 1990, 23-25; 1999, 225-227). Tyto předměty totiž najdeme nejen na pozdně římských sídlištích a pozdních žárových pohřebištích, ale také v ranných kostrových hrobech doby stěhování národů. V kombinaci s výpovědí písemných pramenů (Nováková-Pečírka 1961, 602) se jako nejpravděpodobnější datum zániku zlechovského sídliště nabízí rok 406, kdy se Svébové připojili k velkému tažení Vandalů, Alanů a Gótů na západ, překročili Rýn a přes 284

285

Galii se dostali do Hispánie, kde založili samostatnou říši (Tejral 1990, 27-28). Tezi mohutného vylidnění prostoru nad středním tokem Dunaje potvrzuje také situace na JZ Slovensku nebo v Dolním Rakousku, kde v tomto období také dochází k nápadnému úbytku sídelní struktury. V případě středního Pomoraví jde o závěrečný horizont germánského osídlení, kdy žádné sídliště nevykazuje známky pokračování existence ve stupni D2 (nejmladším kontextem je ženský kostrový hrob s deformovanou lebkou nejstarší fáze untersiebenbrunnského horizontu na sídlišti v Drslavicích). Přes dostatek vhodných poloh zatím v tomto regionu nenajdeme ani strategický moment známý z Brněnské kotliny, Znojemska nebo Dolního Rakouska, a to posun sídel do výšinných poloh jako útočišť před nájezdy kočovníků (Staňa 1970; Pollak 1980, 144-145, Taf. 151:15-20; Trnka 1981; ČižmářGeisler-Rakovský-Svoboda 1983; Trnka-Tuzar 1984; Klíma 1989; Droberjar 2002, 185; Stuppner 2002a; Zeman 2008, 200, obr. 11). Výrazný sídelní horizont kolem třetiny až poloviny 5. stol. se sídlišti s keramikou typu Murga se vyskytuje pouze na Brněnsku, v Podyjí nebo na Hané. Ani kostrové hroby z mladších fází doby stěhování národů až do středního Pomoraví nezasahují. Od konce germánského osídlení až do příchodu Slovanů zde s výjimkou ojedinělých nálezů mincí nemáme žádné doklady osídlení. Z tohoto pohledu by tedy vše hovořilo o náhlém opuštění zlechovské osady a ve shodě s písemnými prameny o jejich odchodu směrem na západ. Tomuto geografickému posunu nahrávají také nově objevená sídliště z pozdní doby římské v jižních Čechách, která vykazují výrazně shodné prvky s moravskými sídlišti tzv. zlechovského horizontu v kombinaci s typickým materiálem jihovýchodního Bavorska (tzv. typ Přešťovice-Friedenhain) jako např. Zliv (Zavřel 1985; 1989), Sedlec (Břicháček-Braun-Košnar 1991) nebo Zbudov (Zavřel 2001). Cesta Svébů dál do Porýní a Hispánie je podle některých autorů dobře sledovatelná v archeologickém materiálu na základě nálezů spon jednodílné konstrukce s tyčinkovitým lučíkem a horní tětivou o čtyřech závitech a úzkou nožkou s pevným zachycovačem z francouzských a španělských sídlištních lokalit 1. poloviny 5. století (Schulze-Dörrlamm 1986, 693-694). Také příčina zániku zlechovského sídliště není z terénního pozorování patrná. Objekty nevykazují stopy požárových horizontů jako důsledek násilného zničení (výsledkem takové nečekané jednorázové destrukce by bylo jistě zachování většího množství drobných předmětů osobní potřeby v sídlištním objektu než je tomu ve Zlechově; některé stopy působení ohně v objektech spíše souvisí s běžným životem na sídlišti) a až na jednu železnou šipku se na sídlišti nenašly žádné zbraně, zdá se tedy, že sídliště zaniklo buď výše zmíněným náhlým opuštěním nebo pozvolným procesem. Určité odpovědi na otázky konce germánského osídlení by mohly přinést závěry enviromentálních výzkumů pozdně římských sídlišť. Ty 286

však dosud v oblasti středního Podunají nebyly prováděny a analyzovaný soubor ze Zlechova byl příliš málo početný na širší hypotézy. Na Ukrajině však na základě takovýchto rozborů byla v poslední době formulována teze, že na zánik černjachovské kultury počátkem 5. století měla stejný vliv jako nápor Hunů také krize zemědělství zapříčiněná změnou klimatických podmínek (Šiškin 1996). Je možné, že náhlé klimatické změny se odehrály také ve střední Evropě. Archeologické a písemné prameny i analogická situace v ostatních regionech jednoznačně svědčí o konci existence germánského sídliště ve Zlechově počátkem 5. století. Na druhé straně předpoklad dlouhodobějšího a postupného zánikového vývoje lidských sídel nás nutí uvažovat i o možnostech přežívání zbytků svébské populace i hlouběji do 5. století. A to především vzhledem k obecně chudé materiální kultuře sídlišť 1. poloviny 5. stol. Je proto celkem dobře možné, že menší skupina osadníků mohla zůstat dále na původním místě, ať to byli lidé staří a nemocní, kteří nebyli schopni absolvovat dlouhou cestu do nových sídel nebo jinak věkově strukturované rodinné svazky z jakéhokoli jiného důvodu, které postupně vymřely. Je možné, že podobně jako v nedalekých Drslavicích se tato skupina dostala do područí východních kočovníků, kteří ji mocensky ovládly a plnila funkci jejich ekonomické základny (Tejral 1982, 44, 57-58; 1999, 244-245). Anebo naopak byla poloha zlechovského sídliště natolik skrytá, že unikla pozornosti kočujících skupin a osídlení zde postupně dožilo. Z hlediska geografického se dá vypozorovat, že oblast středního Pomoraví se v souvislosti s upadajícím provozem na Jantarové stezce dostává na určitou periferii a sídlištní vývoj je zde tak pozvolnější než na lokalitách v exponovaných oblastech Dyjskosvrateckého úvalu, Dolního Rakouska a JZ Slovenska, které byly více ovlivňovány pohybem kolem dunajské hranice a v jejím předpolí a sídlištní přeryvy jsou zde podstatně výraznější. Jde sice o interpretaci spíše teoretickou, která nemá dostatečnou oporu v archeologických pramenech jako teorie náhlého opuštění, avšak nemůžeme ji zcela vyloučit. Dožívání tak chudé a jednotvárné materiální náplně sídlišť pozdní doby římské a počátku stěhování národů je v podstatě nemožné přesněji chronologicky ohraničit. Zvláště patrné je to u keramiky, která představuje přes 80 % všech nálezů. Spektrum hrubé v ruce dělané keramiky hrncovitých tvarů se až na několik výjimek téměř po celou dobu stěhování národů nemění. Pokud tedy jednotlivé skupinky Svébů ze Zlechova neodešly a používaly stále stejné keramické nádobí jako koncem doby římské (doklady reparací hrubých v ruce dělaných nádob jsou doloženy nejen ve Zlechově, ale třeba také na Závisti) a nepodlehly dalším migračním vlnám, které však na východní Moravě zatím nemáme doloženy, potom nejsme schopni je podle archeologického materiálu blíže identifikovat. Jestli přežily jednu nebo dvě generace 287

můžeme jen hádat, pravděpodobně však sídliště nejpozději do poloviny 5. století definitivně zaniklo. Jedinou jistotou tak může být fakt, že první Slované přicházejí nejdříve někdy ve 2. pol. 6. stol. do již neobydlené oblasti (Galuška 2000) a o jakýchkoli jejich stycích se zbytky Germánů na tomto území nemůže být řeč. Teprve po období určitého sídelního hiátu (kolem 150 let) došlo přímo na místě bývalého svébského sídliště k založení menší časně slovanské osady s keramikou pražského typu, což mohlo být motivováno čistě praktickými důvody (šlo o kulturní odlesněnou krajinu, odpadala tedy práce s mýcením nového místa a bylo možno využít stará obdělávaná pole, která ještě nebyla zarostlá příliš vzrostlými stromy). Pozůstatky germánské osady musely být v terénu ještě viditelné, protože nedošlo k žádným superpozicím slovanských a germánských zahloubených objektů. Naopak některé germánské objekty byly Slovany po letech znovu používány (např. chata 23/66 – Tab. 75 nebo zásobní jámy 32/66 a 98/66, příp. hliníky). Vyčlenění časně slovanské složky od germánského materiálu bylo provedeno výhradně na základě keramiky, která se odlišuje jak barvou výpalu, tak charakteristickými krátkými ven vyhnutými okraji a výzdobou. Časně slovanskou sídliště můžeme charakterizovat jako osadu návesního typu s povrchovými obydlími, která vzhledem k výskytu zdobené keramiky mohla trvat do poloviny 7. století. Situace, kdy na místech opuštěných germánských sídlišť byly vybudovány časně slovanské osady známe nejen z nejbližšího okolí Zlechova – z Ostrožské Nové Vsi (Galuška 1990), z Uherského HradištěSadů, poloha „Dolní Kotvice“ (Marešová 1985, 17; Zeman 2007b, 517), ale také ze střední Moravy – Olomouc-Slavonín (Čechová 2006, 245-247) nebo z JZ Slovenska - BratislavaDúbravka (Hromada-Kolník 1991), Čeladice (Ruttkayová-Ruttkay 2004, 162-163) a Beckov (Varsik-Hanuliak-Kovár 2006, 207-208).

288

12. Literatura Adler, H. 1994: Bernhardsthal, MG Bernhardsthal, VB Mistelbach, FÖ 33, 554. Adler, H. – Jedlicka, F. 1988: KG Drösing, MG Drösing, VB Gänserndorf, FÖ 27, 309. Adler, H. − Lederer, H. 1980: Drasenhofen. Gem Drasenhofen, BH Mistelbach, FÖ 19, 517518. Adler, H. – Nebehay, S. 1989: KG Bernhardsthal, MG Bernhardsthal, VB Mistelbach, FÖ 28, 218-219. Adler, H. – Schmelzenbarth, F. 1991: KG Petronell, MG Petronell-Carnuntum, VB Bruck an der Leitha, FÖ 30, 296. Ajbabin, A. I. 1984: Problemy chronologii mogilnikov Kryma pozdnerimskogo perioda, Sovětskaja archeologija 1, 104-122. Alföldi et al 1957: Intercissa II (Dunapentele). Geschichte der Stadt in der Römerzeit, Budapest. Allerbauer, S. – Jedlicka, F. 1999: KG Drösing, MG Drösing, VB Gänserndorf, FÖ 38, 839841. Allerbauer, S. – Jedlicka, F. 2000: KG Ringelsdorf, MG Ringelsdorf-Niederabsdorf, VB Gänserndorf, FÖ 39, Wien, 660-661. Anderberg, A.-L. 1991: Atlas of seeds and small fruits of Northwest-Europaean plant species with morphological descriptions. Part 4 – Resedaceae – Umbelliferae, Swedish Museum of Natural History, Stockholm. Anděra, M. - Horáček, I. 1982: Poznáváme naše savce, Praha. Bálek, M. – Geisler, M. – Šedo, O. 1993: Siedlung aus der völkerwanderungszeit in Rajhradice (Bez. Brno-venkov), PV 1991, Brno, 67-68. Bánki, Z. 1992: Beiträge zum pannonischen spätrömischen glasierten Siedlungsmaterial, In: Glasierte Keramik in Pannonien, Székesfehérvár, 36-44. Baran, V. D. – Gopkalo, O. V. 2006: Černjachivski poselennja basejnu Gniloi Lipi, Kiiv. Baruš, V. - Oliva, O. et al. 1992: Obojživelníci (Amphibia). Fauna ČSFR, Praha. Bauer, W. – Süss, K. 1996: Wien 1 – Tuchlauben, FÖ 35, 546-548. Bazovský, I. 2007: Depot železných predmetov z germánského sídliska v Čataji (okr. Senec, juhozápadné Slovensko), In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006,

289

Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek I, České Budějovice, 249-260. Beckmann, B. 1966: Studien über die Metallnadeln der römischen Kaiserzeit im freien Germanien, Saalburg Jahrbuch XXIII, 5-100. Bednarek, M. 2002: Osada z okresu wędrówek ludów w Miechowicach Oławskich, pow. Strzelin, Śląskie sprawozdania archeologiczne XLIV, 513-517. Beijerinck, W. 1947: Zadenatlas der Nederlandsche Flora ten behoeve ean de Botanie, Paleontologie, Bodemcultuur en Warenkennis, Wageningen. Beljak, J. 2007: Východná enkláva Kvádov (Osada v Štúrove v kontexte germánskeho osídlenia na Pohroní a Poiplí), rkp. dizertační práce, ARÚ SAV Nitra, Nitra. Beljak, J. – Kolník, T. 2007: Rímskoprovinciálna keramika z germánskej osady v Štúrove, In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek I, České Budějovice, 135-157. Benadíková, L. – Hajnalová, M. 2003: Rastlinné makrozvyšky a mazanica (1996–2000), In: G. Březinová a kol.: Nitra-Chrenová. Archeologické výzkumy na plochách stavenísk Shell a Baumax, Nitra, 73 -84. Bender Jørgensen, L. 1986: Forhistoriske textiler i Skandinavien. Prehistoric Scandinavian Textiles. Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab. Nordiske Fortidsminder, Købehavn. Beranová, M. 1963: Pravěké žernovy v Československu, Vznik a počátky Slovanů IV, 181219. Beranová, M. – Smetánka, Z. – Staňa, Č. 1975: Archeologičeskije isledovanija slavjanskoj epochi v Čechii i v Moravii v 1966-1974 gg., PA LXVI/1, 153-247. Béreš, J. – Lamiová-Schmiedlová, M. – Olexa, L. 1991: Záchranný výskum na polykultúrnom sídlisku v Nižnej Myšli, poloha Alamenev, okr. Košice, Východoslovenský pravek III, 166190. Berezovec, D. T. – Petrov, V. P. 1960: Lochvickij mogilnik, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 82, 84-99. Berggren, G. 1969: Atlas of seeds and small fruits of Northwest-Europaean plant species with morphological descriptions. Part 2 – Cyperaceae, Swedish Natural Science Research Council, Stockholm. Berggren, G. 1981: Atlas of seeds and small fruits of Northwest-Europaean plant species with morphological descriptions. Part 3 – Salicaceae – Cruciferae, Swedish Museum of Natural History, Stockholm. 290

Bertsch, K. 1941: Handbücher der praktischen Vorgeschichtsforschubg: Früchte und Samen. Ein Bestimmungsbuch zur Pflanzenkunde der vorgeschichtlichen Zeit, Stuttgart. Bíró, M. T. 1987: Gorsium bone carvings, Alba regia XXIII, 25-63. Bíró, M. T. 2002: Combs- and comb-making in Roman Pannonia: ethnical and historical aspects, In: Probleme der frühen Merowingerzeit im Mitteldonauraum, Brno, 31-71. Bloşiu, C. 1975: Necropola din secolul al IV-lea e.n. de la Letcani (jud. Iaşi), Arh. Moldovei VIII, 203-285. Bobrovska, O. V. 1999: Žinoči pojasni amuleti černjachovskoj kulturi, Archeologija 4, 89127. Bogdanova, N. A. – Guščina, I. I. – Loboda, I. I. 1976: Mogilnik Skalistoje III v jugozapadnom Krymu (I. – III. vv.), Sovětskaja archeologija 4, 121-152. Bónis, É. B. 1990: A mázas kerámia Pannoniában. Die glasierte Keramik in Pannonien, Archeologiai Értesítő 117, 24-38. Bónis, É. B. 1991: Glasierte Keramik der spätrömerzeit aus Tokod, Acta Arch. Hung. 43, 87150. Böhme, W. 1974: Germanische Grabfunde des 4.-5. Jh. zwischen unteren Elbe und Loire, München. Bökönyi, S. 1984: Animal Husbandry and Hunting in Tác-Gorsium. The Vertebrate Fauna of a Roman Town in Pannonia, Studia archeologica VIII, Budapest. Brajčevskaja, A. T. 1960: Černjachovskie pamjatniki Nadporožja (po materialam raskopok i razvedok I. M. Feščenko, A. V. Bodjanskogo i avtora), Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 82, 148-191. Brajčevskij, M. J. 1953: Drevneslavjanskoje svjatilišče v sele Ivankovcy na Dnestre, Kratkie soobščenija o dokladach i polevych issledovanijach instituta istorii materialnoj kultury 52, 4353. Briscoe, T. 1983: A classification of Anglo-Saxon pot stamp motifs and proposed terminology, Studien zur Sachsenforschung 4, 57-71. Brzeziński, W. 1980: Przyczynek do badań nad rogownictwem na ziemiach polskich u schyłku starożytności (IV – V w. n.e.), Kwartalnik historii kultury materialnej XXVIII/1, 2739. Břicháček, P. – Braun, P. – Košnar, L. 1991: Sedlec, district of České Budějovice – A Settlement of the late Roman Period, Archaeology in Bohemia 1986-1990, Praha, 126-129.

291

Budinský-Krička, V. 1957: Hroby z doby rímskej a sťahovania národov v Kapušanoch (okr. Prešov), SlA V, 356-362. Budinský-Krička, V. 1963: Sídlisko z doby rímskej a zo začiatkov sťahovania národov v Prešove, SlA XI/1, 5-58. Buchar, J. - Ducháč, V. - Hůrka, K. - Lellák, K. 1995: Klíč k určování bezobratlých, Praha. Bureš, M., Profantová, N. 2005: Raně středověké sídliště v Praze-Liboci, In: M. Metlička (ed.): Archeologie doby hradištní v Čechách, Plzeň, 44-73. Burger, A. Sz. 1966: The Late Roman Cemetery at Ságvár, Acta Arch. Acad. Scien. Hungaricae 18, 99-234. Burger, A. Sz. 1972: Rómaikori temető Majson, Archeologiai Értesítő 99, 64-100. Burger, A. Sz. 1979: Das spätrömische Gräberfeld von Somogyszil, Budapest. Bursche, A. 1997: Roman coinage from Jakuszowice settlement in North Małopolska, Notae Numismaticae/Zapiski Numismaticzne 2, 119–157. Callou, C. 1997: Fiches d′ostéologie animale pour l′archéologie B8: Diagnose différentielle des principaux éléments squelettiques du lapin (genre Oryctolagus) et du liévre (genre Lepus) en Europe occidentale, Centre de Recherches Archéologiques du CNRS. Csallány, D. 1961: Archäologische Denkmäler der Gepiden im Mitteldonaubecken (454-568 u. Z.), Budapest. Čechová, E. 2006: Objekty s keramikou pražského typu vo Věrovanoch a OlomouciSlavoníně, In: Ročenka 2005, Archeologické centrum Olomouc, Olomouc, 244-247. Černohorský, K. 1957: Žernovy v hospodářsko–společenském vývoji časného středověku, PA XLVIII, 495-550. Červený, Č. - Komárek, V. - Štěrba, O. 1999: Koldův atlas veterinární anatomie, Praha. Červinka, I. L. 1936: Germáni na Moravě. Archeologický přehled k otázce o původu deformovaných lebek ve střední Evropě, Antropologie XIV, 107-146. Čižmář, M. 1997a: Das Gräberfeld der Völkerwanderungszeit in Pohořelice (Bez. Břeclav), In: Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum, Brno, 23-30. Čižmář, M. 1997b: Langobardský sídlištní objekt z Podolí, okr. Brno-venkov. K problematice langobardských sídlišť na Moravě, AR XLIX/4, 634-642. Čižmář, M. – Geisler, M. – Rakovský, I. – Svoboda, J. 1983: Rettungsgrabung auf Hradisko in Brno-Obřany, PV za rok 1981, 40-41. Daim, F. 1984: Zaingrub, OG Rosenburg-Mold, VB Horn, FÖ 23, 305-306. Daim, F. 1985/1986: Zaingrub, OG Rosenburg-Mold, VB Horn, FÖ 24/25, 305.

292

Dekan, J. 1971: Vývoj a stav archeologického výskumu doby predvelkomoravskej, SlA XIX/2, 559-580. Diaconu, Gh. 1962: Despre pandativele prismatice de os din necropola de la Tîrgşor, Studii şi cercetări de Istorie Veche şi arheologie XIII/2, 439-445. Diaconu, Gh. 1965: Tîrgşor. Necropola din secolele III-IV e.n., Bucureşti. Diaconu, Gh. 1969: Das Gräberfeld von Mogoşani (Kreis Dîmboviţa), Dacia XIII, 367-402. Diaconu, Gh. 1975: O brăţară din corn de cerb de la Pietroasele-Buzău, Studii şi cercetări de Istorie Veche şi arheologie XXVI/3, 411-414. Diviš, J. – Kolbinger, D. 2000: Sídliště z pozdní doby římské a stěhování národů v PříbořePrchalově, Informační zpravodaj ČAS, pobočka pro severní Moravu a Slezsko, 23-47. Dobrzańska, H. 1980: Zagadnienie datowania ceramiki toczonej w kulturze przeworskiej, Archeologia Polski t. XXIV, z. 1, 87-152. Domański,

G.

1997:

Wyniki

prac

wykopaliskowych

na

terenie

kamieniołomów

pradziejowych i wczesnośredniowiecznych na Ślęży w 1996 roku, Śląskie sprawozdania archeologiczne XXXIX, 143-152. Dörner E. 1970: Cercetări şi săpături archeologice în Judeţul Arad, Materiale şi cercetări archeologice IX, 444-465. Dostál, B. 1985: Břeclav-Pohansko III. Časně slovanské osídlení, Brno. Dreslerová, G. 2007: Zvířecí kosti z lokality Kostelec na Hané – Kozí Brada, In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek II, České Budějovice, 433-440. Driesch, A. von den 1976: A guide to the measurement of animal bones from archaelogical sites, Peabody Museum Bulletin 1, Harvard University. Driesch,

A.

von

den

-

Boessneck,

J.

1974:

Kritische

Anmerkungen

zur

Widerristhöhenberechnung aus Längenmaßen vor- und frühgeschichtlicher Tierknochen, BLV – Verlagsgesellschaft München. 40, 22 (4), 325-348. Droberjar, E. 1989: Římská importovaná keramika na sídlištích 1.-4. stol. na Moravě I.-II., rkp. diplomové práce, ÚAM FF MU Brno. Droberjar, E. 1993: Germánský sídlištní objekt s římskou emailovou sponou typu Exner I 39 z Horních Věstonic, PV za rok 1990, Brno, 39-54. Droberjar, E. 1994: Der Niederschlag der Markomannenkriege auf den kaiserzeitlichen Siedlungen in Südmähren und die Frage der Übergangsstufe B2/C1, In: H. Friesinger – J.

293

Tejral – A. Stuppner (Hrsg.): Markomannenkriege – Ursachen und Wirkungen, Brno, 179201. Droberjar, E. 1997a: Studien zu den germanischen Siedlungen. Der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren, FAP 21, Praha. Droberjar, E. 1997b: Römische Kaiserzeit und Völkerwanderungszeit, In: Studien zum Burgwall von Mikulčice II, Brno, 277-309. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě, Praha. Droberjar, E. 2005: Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie, Praha. Droberjar, E. – Kazdová, E. 1993: Das Brandgräberfeld aus der römischen Kaiserzeit von Šitbořice in Mähren, ČMM LXXVIII, 97-149. Droberjar, E. – Prostředník, J. 2004: Turnov-Maškovy zahrady – germánský dvorec ze 3. století, PA XCV, 31-106. Elschek, K. 1993: Jedenásta výskumná sezóna v Bratislave-Dúbravke, AVANS v roku 1992, Nitra, 32-34. Elschek, K. 2004: Siedlungslandschaft des 4. Jhs. n. Chr. nördlich von Carnuntum im Lichte von systematischer Prospektion und Grabung, ŠZ 36, Nitra, 239-255. Elschek, K. 2005: Bratislava-Devínska Nová Ves, objekt 3/1996 a Láb (okr. Malacky), objekty 1-2/1997, Zborník Slovenského národného múzea XCIX, Archeológia 15, 255-274. Ernée, M. 1997: Bemerkungen zu germanischen Siedlungstrukturen in Nordwestböhmen des Lomský-Baches. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen (6. Treffen. Hluboká nad Vltavou, 1996), Espelkamp, 39-47. Facsády, A. R. 1994: Trésors de Pannonie du 2e siècle, In: Akten der 10. Internationalen Tagung über antike Bronzen, Freiburg, 18.-22. Juli 1988, Stuttgart, 141-146. Farka, Ch. – Jungwirth, J. 1989: KG Petronell, MG Petronell-Carnuntum, VB Bruck an der Leitha, FÖ 28, 231. Farka, Ch. – Schmelzenbarth, F. 1989: KG Petronell, MG Petronell-Carnuntum, VB Bruck an der Leitha, FÖ 28, 233. Farka, Ch. – Winter, H. 1989: Bad Deutsch Altenburg, Gem. Bad Deutsch Altenburg, BH Bruck an der Leitha, FÖ 19, 498-499. Fedorov, G. B. 1960: Malaeštskij mogilnik (Pamjatnik černjachovskoj kultury v basejně reki Prut), Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 82, 253-302.

294

Filip, J. 1967: VII. mezinárodní kongres věd prehistorických v Praze v r. 1966, AR XIX/1, 330. Filip, J. 1968: Slovanská kultura v 5. – 7. století, AR XX/4, 573-575. Finogenova, S. I. 1967: Antičnyje medicinskije instrumenty, Sovětskaja archeologija No. 1, 147-161. Fitz, J. – Lányi, V. – Bánki, Z. 1976: Kutatások Gorsiumban 1974 – ben, Alba regia XV, 121174. Friesinger, H. – Kerchler, H. 1981: Töpferöfen der Völkerwanderungszeit in Niederösterreich. Ein Betrag zur völkerwanderungszeitlichen Keramik (2. Hälfte 4.-6. Jahrhundert n. Ch.) in Niederösterreich, Oberösterreich und dem Burgenland, ArchA LXV, 193-266. Fülep, F. 1977: Roman cemeteries on the territory of Pécs (Sopianae), Budapest. Fusek, G. 1994: Slovensko vo včasnoslovanskom období, Nitra. Galuška, L. 1990: Časně slovanské sídliště u Ostrožské Nové Vsi (okr. Uh. Hradiště) a otázka osídlení středního Pomoraví prvními Slovany, AR XLII/5, 564-586. Galuška, L. 2000: K problematice nejstaršího slovanského osídlení východní Moravy, Pravěk NŘ 10, 119-132. Galuška, L. – Zeman, T. 2008: ZLECHOV – časně slovanské sídliště a nejstarší Slované na Uherskohradišťsku, Brno (v tisku). Garbsch, J. – Overbeck, B. 1989: Spätantike zwischen Heidentum und Christentum, München. Geisler, M. - Kohoutek, J. 1997: Havřice (okr. Uherské Hradiště), PV za rok 1993-1994, Brno, 117-118. Geisler, M. – Kohoutek, J. 2000: Předběžná zpráva o výzkumu pravěkého sídliště a pohřebiště na katastru Uherského Brodu v poloze U Bajovského mlýna, Slovácko XLII, 103-113. Geisler, M. - Šedo, O. 1993: Třetí (závěrečná) sezóna záchranného výzkumu na trase dálnice v poloze Žleby u Vyškova (okr. Vyškov), PV 1991, Brno, 66-67. Godłowski, K. 1970: The Chronology of the Late Roman and Early Migration Periods in Central Europe, Kraków. Godlowski, K. 1977: Materialy do poznania kultury przeworskiej na Górnym Śląsku, Materiały Starożytne i Wczesnośredniowieczne, t. 4, 7-237. Godłowski, K. 1992: Die Chronologie der jüngeren und späten Kaiserzeit in den Gebieten südlich der Sudeten und Karpaten, In: Probleme der relativen und absoluten Chronologie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter, Kraków, 23-54.

295

Gregl, Z. 1982: Rimski medicinski instrumenti iz Hrvatske I., Vjesnik Arheološkog muzeja u Zagrebu, 3. serija – sv. XV, 175-210. Gregerová, M. 1996: Mikroskopie technických hmot, Brno. Groh, S. – Sedlmayer, H. 2002: Forschungen im Kastell Mautern-Favians. Die Grabungen der Jahre 1996 und 1997, Der RliÖ 42, Wien. Groh, S. – Sedlmayer, H. 2006: Forschungen im Vicus Ost von Mautern-Favians. Die Grabungen der Jahre 1997-1999, Der RliÖ 44/1-2, Wien. Grünewald, Ch. 1988: Das alamannisches Gräberfeld von Unterthürheim, BayerischSchwaben, Bayerische Landesamt für Denkmalpflege Band 59, München. Grünewald, M. 1979: Die Gefässkeramik des Legionslagers von Carnuntum (Grabungen 1968-1974), RLÖ 29, Wien. Grünewald, M. 1981: Die Kleinfunde des Legionslagers von Carnuntum mit Ausnahme der Gefäßkeramik, Der RLiÖ XXXI, Wien. Gudea, N. 1994: Römische Waffen aus den Kastellen des westlichen Limes von Dacia Porolissensis, In: C. Carnap-Bornheim (Hrsg): Beiträge zu römischen und barbarischer Bewaffnung in den ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten. Akten des 2. Internationalen Kolloquiums in Marburg a. d. Lahn, 20. bis 24. Februar 1994, Lublin/Marburg, 79-89. Gudea, N. – Filip, C. 1997: Die gestempelten Gefässe von Porolissum II, Acta Musei Porolissensis XXI, 9-219. Haimovici, S. 1966: Studiul preliminar al resturilor de faună de la Smîrdanu, Studii şi cercetări de Istorie Veche şi arheologie XVII/2, 401-404. Hajnalová, E. 1975: Archeologické nálezykultúrnych rastlín a burín na Slovensku, SlA XXIII, 227-254. Hajnalová, E. 1989: Evidence of the Carbonized Loaf of Bread and Cereals from Bratislava – Devín, SlA XXXVII, 89-104. Hajnalová, E. 1993: Obilie v archeologických nálezoch na Slovensku, Nitra. Hanykýř, V. – Kutzendörfer, J. 2002: Technologie keramiky, Hradec Králové. Harhoiu, R. 2005: Die untere Donau während der späten Kaiserzeit und der Völkerwanderungszeit, In: Wasserwege: Lebensadern – Trennungslinien, 15. Internationales Symposium Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im mittleren Donauraum, Schleswig 30. November – 4. Dezember 2002, Neumünster, 157-191. Hašek, V. – Kalábek, M. – Peška, J. 2004: Bisherige Ergebnisse der geophysikalischen Prospektion und der archäologischen Forschung in der Lokalität Horní Lán in OlmützSlavonín, Acta Archaeologica Carpathica XXXIX, 25-57. 296

Hašek V. - Měřínský Z. 1991: Geofyzikální metody v archeologii na Moravě, Muzejní a vlastivědná společnost Brno. Havlíček, P. – Novák, Z. – Krejčí, O. 1994: Geologická mapa ČR 1: 50 000, list 25-33 Uherské Hradiště, Český geologický ústav Praha. Horáček, I. - Ložek, V. 1988: Paleozoology and the Mid-European Quaternary past: scope of the approach and selected results, Rozpravy ČSAV, Tř. mat.-přírodověd. 98, Praha. Horálková, P. 1994: Slavkov-Cutisin, rkp. nálezové zprávy č.j. 63/94, uložené na ÚAPP Brno. Hromada, J. – Kolník, T. 1991: Sídliskové objekty s keramikou pražského typu v BratislaveDúbravke, SlA XXXIX, 257-276. Hrubý, V. 1967: Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově, AR XIX/4, 643-658, 669. Hrubý, V. 1980: Zarubincy-Denkmäler in der vorburgwallzeitlichen Kultur Mährens, In: Rapports du IIIe Congrés International d`Archeologie Slave, Tome 2, Bratislava, 149-153. Hrubý, V. 1982: Nejstarší dějiny středního Pomoraví, In: Uherskohradišťsko, Vlastivěda moravská, Brno, 83-167. Cheben, I. – Ruttkayová, J. – Ruttkay, M. 1994: Výskumy na trase ropovodu vo Veľkom Cetíne, ŠZ 30, 177-241. Ioniţă, I. 1966: Contribuţii cu privire la cultura Sîntana de Mureş-Cerneahov pe teritoriul Republicii Socialiste România, Arh. Moldovei IV, 189-259. Ioniţă, I. 2005: Ein gehenkelter Toneimer der Sântana-de-Mureş-Kultur aus Miorcani, In: Europa barbarica, Monumenta Studia Gothica IV, Lublin 2004, 163-171. Istvánovits, E. 1993: Das Gräberfeld aus dem 4.-5. Jahrhundert von Tiszadob-Sziget, Acta Arch. Acad. Scien. Hungaricae XLV, 91-146. Istvánovits, E. 2004: Settlements of the Imperial Age in the Upper Tisza Region, ŠZ 36, 219228. Ivan, A. - Havlíček, P. 1992: Geologické poměry, In: Uherskohradištsko, Vlastivěda moravská, Brno, 9-17. Ivanovskij, V. 2001: Lipna keramika Ditinickovo mogilnika, In: Etnogenez ta rannja istorija Slovjan: novi naukovi koncepcii na zlami tisjačolet, Lviv, 141-148. Jančo, M. 2001: Osada z obdobia sťahovania národov v Siřemi, okr. Louny, Archeologie ve středních Čechách 5, 485-508. Jansová, L. 1971: Hradiště nad Závistí v období pozdně římském a v době stěhování národů, PA LXII/1, 135-178. Janssen, W. 1993: Das frankische Reihengräberfeld von Rödingen, Kr. Düren, Stuttgart. Jaskanis, J. 1996: Cecele. Ein Gräberfeld der Wielbark-Kultur in Ostpolen, Kraków. 297

Jedlicka, F. 1999: KG Drösing, MG Drösing, VB Gänserndorf, FÖ 38, 841. Jelínková, D. 1980: Obytné objekty s keramikou pražského typu z Mušova, AR XXXII, 413433. Jelínková, D. 1983: Zachraňovací výzkum na katastru obce Pasohlávky, PV za rok 1981, Brno, 73. Jelínková, D. 1990: K chronologii sídlištních nálezů s keramikou pražského typu na Moravě, In: Pravěké a slovanské osídlení Moravy. Sborník k 80. narozeninám Josefa Poulíka, Brno, 251-281. Jiřík, J. 2007: Vybrané sídlištní situace mladší doby římské až časné fáze doby stěhování národů v severozápadních Čechách, In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek II, České Budějovice, 535-564. Jobst, W. 1975: Die römischen Fibeln aus Lauriacum, Forsch. in Lauriacum 10, Linz. Jonakowski, M. 1996: Komplet narzędzi do krzesania ognia w kulturze przeworskiej ze szczególnym uwzględnieniem krzesiw sztabkowatych, In: Concordia. Studia ofiarowane Jerzemu Okuliczowi-Kozarynowi w sześćdziesiątą piątą rocznicę urodzin, Warszawa, 93-104. Jones, M. K. 1991: Sampling in Palaeoethnobotany, In: W.van Zeist et al. (edd.): Progress in Old World Palaeoethnobotany, Rotterdam, 53–63. Jurečko, P. 1981a: Problematika tzv. sivej keramiky v dobe rímskej so zreteľom na výsledky výskumu na východnom Slovensku, Historica Carpatica XII, 169-209. Jurečko, P. 1981b: Výsledky prvej etapy výskumu v Trstenom pri Hornáde, AVANS v roku 1980, Nitra, 126-128. Jurečko, P. 1982: Výskum v Trstenom pri Hornáde, AVANS v roku 1981, Nitra, 138-140. Jurečko, P. 1983: Príspevok k riešeniu problematiky osídlenia východného Slovenska v dobe rímskej, Historica Carpatica 14, 277-384. Kalábek, M. 2004: Nálezy ze sídliště z období stěhování národů v Olomouci-Slavoníně, In: M. Bém – J. Peška (eds): Ročenka 2003, Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace, Olomouc, 137-150. Kalábek, M. 2005: Germánské hroby na sídlišti v Olomouci-Neředíně, In: M. Bém – J. Peška (eds): Ročenka 2004, Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace, Olomouc, 206-216. Kalábek, M. 2006: Germánské osídlení Olomouce, In: Archeologie barbarů 2005, Praha, 431450. 298

Kalábek, M. – Šrámek, F. 2006: Germánské hrnčířské pece v Olomouci-Neředíně a Olomouci-Slavoníně, In: M. Bém – J. Peška (eds): Ročenka 2005, Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace, Olomouc, 206-243. Kalábek, M. – Tajer, A. – Prečanová, V. 2002: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 43, Brno, 241-242. Kaltofen, A. 1984: Studien zur Chronologie der Völkerwanderungszeit im südöstlichen Mitteleuropa, BAR Int. Ser. 191, Oxford. Kaszewska, E. 1971: Niektóre problemy kultury przeworskiej we wschodniej Słowacji, Východoslovenský pravek 2, 73-87. Katz, N. J. - Katz, S. V. – Kipiani, M. G. 1965: Atlas and keys of fruits and seeds occuring in the quaternary deposit sof the USSR, Moscow. Kavánová, B. - Kaván, J. 1993: Výroba tzv. bruslí na hradišti v Mikulčicích, In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Archeologia technica 8, Brno, 22-34. Kazanski, M. – Lapart, J. 1995: Quelques documents du Ve siècle a J. – attribuales aux Wisigoths découverts en Aquitaine, Aquitaine 13, 1995, 193-202. Klanica, Z. 1986: Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha. Klíma, B. 1989: Nový výzkum na Hradišti ve Znojmě (okr. Znojmo), PV za rok 1986, 53-54. Kloiber, E. 1957: Die Gräberfeld von Lauriacum Ziegelfeld, Forsch. Lauriacum 4/5. Kloiber, E. 1962: Die Gräberfeld von Lauriacum Espelmayrfeld, Forsch. Lauriacum 8. Kohler-Schneider, M. 2001: Verkohlte Kultur- und Wildpflanzenreste aus Stillfried an der March, Wien. Kokowki, A. 1985: Die Feuerstahlwerkzeuge der Przeworsk-Kultur, In: A. Kokowski (red.): Memoires archeologiques, Lublin, 109-127. Kokowki, A. 1994: Przyczynek do historii kontaktów Germanów i Sarmatów w świetle badań archeologicznych, In: A. Kokowski (red.): Sarmaci i Germanie, Lublin, 11-69. Kokowki, A. 1997: Masłomęcz-Gruppe. Ihre Chronologie und Beziehungen innerhalb des gotischen Kulturkreises. Ein Beispiel für den kulturellen Wandel der Goten im Verlauf ihrer Wanderungen, Bericht RGK 78, 641-833. Kolník, T. 1956: Popolnicové pohrebisko z mladšej doby rímskej a počiatku doby sťahovania národov v Očkove pri Piešťanoch, SlA IV/2, 233-289. Kolník, T. 1957: Výskum rímskej stanice v Milanovciach pri Šuranoch v roku 1956, AR IX, 800, 816-827, 833-836.

299

Kolník, T. 1958: Die pannonische Keramik mit stempelverzierung und ihre Einflüsse in der Slowakei, Epitymbion Roman Haken, Praha, 61-70. Kolník, T. 1959: Rímsko-barbarské nálezy na „Dolnom poli“ v Pobedime, ŠZ 3, 183-186. Kolník, T. 1961: Pohrebisko v Bešeňove, SlA IX/1-2, 219-300. Kolník, T. 1962: Nové sídliskové nálezy z doby rímskej na Slovensku, AR XIV, 344-368, 371-380, 385-397. Kolník, T. 1971: Prahľad a stav bádania o době rímskej a sťahovaní národov, SlA XIX/2, 499-548. Kolník, T. 1972: Neskororímska vojenská stanica v Páci pri Trnave, AR XXIV/1, 59-72, 111116. Kolník, T. 1973: Pohrebisko z doby sťahovania národov v Abraháme, SlA XXI/2, 359-399. Kolník, T. 1975a: Žiarové pohrebisko z neskorej doby rímskej a zo začiatku sťahovania národov v Čiernom Brode, SlA XXIII/2, 341-378. Kolník, T. 1975b: Cífer-Pác. Stanica z mladšej doby rímskej, In: III. Mezinárodný kongres slovanskej archeológie Bratislava, 7.-14. September 1975, Nitra, 1-24. Kolník, T. 1975c: Výskum v Cíferi-Páci v roku 1974, AVANS v roku 1974, Nitra, 58-61. Kolník, T. 1980: Römerzeitliche Gräberfelder in der Slowakei, Tom 1, Bratislava. Kolník, T. 1984: Rímske a germánske umenie na Slovensku, Bratislava. Kolník, T. 1986: Römische Stationen im slowakischen Abschnitt des nordpannonischen Limesvorlandes, AR XXXVIII/4, 411-434. Kolník, T. 1987: Die Donausweben in der spätrömischen Kaiserzeit und in der Völkerwanderungszeit. Zum Ende der swebischen Besiedlung im mittleren Donauraum, Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums und Berichte aus dem Forschungsinstitut für Realienkunde, Nürnberg, 69-76. Kolník, T. 1994: Zur Verbreitung und Beliebheit der Reibschalen und deren Nachahmungen bei den swebischen Germanen (Quaden), Alba Regia XXV, 249-252. Kolník, T. 1998: Haus und Hof im quadischen Limesvorland, In: Haus und Hof im östlichen Germanien, Tagung Berlin vom 4. bis 8. Oktober 1994, Bonn, 144-159. Kolník, T. – Rajtár, J. – Tirpák, J. 2000: Nové poznatky k rozsahu rímsko-germánskej usadlosti Cífer-Pác, AVANS v roku 1999, Nitra, 58-64. Kolník, T. – Varsik, V. – Vladár, J. 2007: Branč. Germánska osada z 2. až 4. storočia, Nitra. Koperski, A. 1986: Osada z okresu wpływów rzymskich z elementami kultury czerniachowskiej w Przemyślu przy ul. Rycerskiej, In: J. Gurba (red.): Zachodnia strefa osadnictwa kultury czerniachowskiej, Lublin, 91-110. 300

Korený, R. – Kytlicová, O. 2007: Dvě pohřebiště z doby stěhování národů v Lužci nad Vltavou, okr. Mělník, Archeologie ve středních Čechách 11/1, 387-444. Kovárník, J. 1997: Gräber der Völkerwanderungzeit im Gebiet von Znojmo, In: Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum, Brno, 45-55. Kraskovská, Ľ. 1965: Popolnicové pohrebisko v Ivanke pri Dunaji, SlA XIII/1, 163-182. Kraskovská, Ľ. 1992: Drobné predmety z polohy Bergl v Bratislave – Rusovciach, Zborník SNM LXXXVI, Archeológia 2, 67-82. Kratochvíl, Z. 1985: Tierknochenfunde aus Olomouc und Ivančice (I), Acta Sc. Nat. Brno, 19 (8), 1-40. Kravčenko, N. M. 1967: Kosanovskij mogilnik (po materialam raskopok V. P. Petrova i N. M. Kravčenko v 1961-1964 gg), In: Istorija i archeologija Jugo-zapadnych oblastěj SSSR načala našej ery, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 139, 77-135. Krekovič, E. 1973: Zur Frage der Reibschüsseln, Zborník FF UK XXIV, Musaica XIII, 99107. Krekovič, E. 1981: Rímska importovaná keramika na Slovensku, SlA XXIX/2, 341-376. Kren, H. 2005: KG Kleinhöflein, SG Retz. VB Hollabrunn, FÖ 44, Wien, 531-532. Krippel, E. 1984: Vegetácia juhozápadného Slovenska v rímskom a slovanskom období, In: Zborník prác Ľudmile Kraskovskej (k životnému jubileu), Bratislava, 137-150. Krippel, E. 1990: Vývoj životného prostredia človeka v poľadovej dobe (na základe peľových a uhlíkových analýz), ŠZ 26/1, 31-38. Kronberger, M. 2005: Siedlungschronologische Forschungen zu den canabae legionis von Vindobona. Die Gräberfelder, Wien. Kropotkin, A. V. – Oblomskij, A. M. 1991: Pro etnokulturnu situaciju u rajoni vododilu Dnipra ta Donu v III – V st. n. e., Archeologija 1, 75-89. Kruťa, T. 1992: Mineralogické poměry a nerostné suroviny, In: Uherskohradištsko, Vlastivěda moravská, Brno, 19-33. Krüger,

B.

1987:

Waltersdorf.

Eine

germanische

Siedlung

der

Kaiser-

und

Völkerwanderunszeit im Dahme-Spree-Gebiet, Schriften zur Ur- und Frühgeschichte 43, Berlin. Kucharenko, J. V. 1980: Mogilnik Brest-Trišin, Moskva. Kulcsár, V. 2004: Germanic settlement of Imperial Age near Vác, ŠZ 36, Nitra, 229-237. Kuna, M. – Profantová, D. a kol. 2005: Počátky raného středověku v Čechách, Praha. Kuzmová, K. – Kolník, T. – Rajtár, J. 1981: Tretia sezóna revízneho výskumu rímského kastela v Iži – akcia Dunaj, AVANS v roku 1980, Nitra, 155-167. 301

Kühn, F. 1975: Rostlinné zbytky z velkomoravské sídlištní vrstvy ve Šlapanicích. Přehled výzkumů za rok 1974, Brno, 50-52. Kühn, F. 1981: Crops and weeds in Šlapanice near Brno from early bronz age to now, Zeitschrift für Archeologie, 15, 191-198. Künzl, E. 1983: Medizinische Instrumente aus Sepulkralfunden der römischen Kaiserzeit, Bonn. Künzl, E. 1984: Medizinische Instrumente der Römerzeit aus Trier und Umgebung im Rheinischen Landesmuseum Trier, Trierer Zeitschrift 47, 153-237. Küster, H. 1998: Geschichte des Waldes, München. Květ, R. - Hofírková, S. - Hrádek, M. 1990: Fyzickogeografická syntéza jihomoravského kraje, Brno. Kyncl, J. 1987: Vztah vegetace a osídlení v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku, AR XXXIX, 622-628. Kyselý, R. 2004: Kvantifikační metody v archeozoologii. AR LVI, 279-296. Lach, V. 1991: Keramika, Brno. Lamiová, M. – Olexa, L. 1997: Nižná Myšľa I. Poloha – Alamenev, In: Archeológia na trase plynovodu (1993-1995), Bratislava, 61-68. Lamiová-Schmiedlová, M. 1963: Dve sídliská z doby rímskej na východnom Slovensku, SlA XI/1, 59-86. Lamiová-Schmiedlová, M. 1969: Römerzeitliche Siedlungskeramik in der Südostslowakei, SlA XVII/2, 403-501. Lamiová-Schmiedlová, M. 1987: Evidence of Iron-working during the Roman Period in Medzany, SlA XXXV/1, 27-40. Lamiová-Schmiedlová, M. 2002: Fund eines Webstuhls aus der römischen Kaiserzeit in Ostrovany, Bez. Sabinov, In: K. Kuzmová – K. Pieta – J. Rajtár (Hrsg.): Zwischen Rom und dem Barbaricum. Festschrift für Titus Kolník zum 70. Geburtstag, Nitra, 325-328. Lamiová-Schmiedlová, M. – Tomášová, B. 1999: Nálezový horizont z prelomu doby rímskej a doby sťahovania národov na viacvrstvovom sídlisku v Ostrovanoch, SlA XLVII/2, 75-132. Lányi, V. 1981: Das spätrömische Gräberfeld, In: Mocsy, A. (Hrsg.): Die spätrömische Festung von Tokod, Budapest, 169-221. Lauermann, E. 1996: Erster Vorbericht über die Rettungsgrabungen des Niederösterreichischen Landesmuseums in Michelstetten in den Jahren 1994 und 1995, FÖ 35, 293-307.

302

Lauermann, E. 1999: Vierter Vorbericht über die Rettungsgrabungen des Niederösterreichischen Landesmuseums in Michelstetten im Jahr 1998, FÖ 38, 467-473. Lauermann, E. 2000: Fünfter und abschließender Vorbericht über die Rettungsgrabungen des Niederösterreichischen Landesmuseums in Michelstetten im Jahr 1999, FÖ 39, 339-346. Lehmkuhl, U. 1984: Archäozoologische Betrachtung über Astragalusfunde aus Brandgräbern der römischen Kaiserzeit in Mecklenburg und ihr Brauchtum, Bodendenkmalpflege in Mecklenburg, Jahrb. 32, 241-251. Levinskij, A. N. 1999: Lazo – mogilnik finalnoj fazy černjachovskoj kultury v Moldove, Stratum plus 4, Sankt-Petersburg, 121-166. Liana, T. 2004-2005: Osada z młodszego okresu rzymskiego w Łęgonicach, pow. Grójecki, Wiadomości Archeologiczne LVII, 241-295. Lippert, A. 1968: Ein Gräberfeld der Völkerwanderungszeit bei Grafenwörth, p. B. Tulln, NÖ, MAGW XCVIII, 35-46. Lochman, J. et al. 1978: Posuzování věku živé a ulovené zvěře užitkové, Praha. Ložek, V. 1948: Prodromus českých měkkýšů, Praha. Ložek, V. 1956: Klíč československých měkkýšů, Bratislava. Ložek, V. 1998: Pozůstatky fauny v archeologických výkopech a jejich výpověď. Část I – základní údaje a měkkýši. AR L, 436-451. Ložek, V. 2000: Palaeoecology of Quaternary Mollusca, Sborník geologických věd, Antropozoikum 24, 35-59. Lyman, R. L. 1994: Vertebrate Taphonomy, Cambridge. Madyda, R. 1977: Sprzączki i okucia pasa na ziemiach polskich w okresie rzymskim, Materiały starożytne i wczesnośredniowieczne IV, 351-411. Madyda-Legutko R. 1986: Die Gürtelschnallen der Römischen Kaiserzeit und der frühen Völkerwanderungszeit im mitteleuropäischen Barbaricum, BAR International Series 360, Oxford. Madyda-Legutko R. 1996: Zróżnicowanie kulturowe polskiej strefy beskidzkiej w okresie lateńskim i rzymskim, Kraków. Magomedov, B. V. 1987: Černjachovskaja kultura Severozapadnovo Pričernomorja, Kyjev. Magomedov, B. V. 2001: Černjachovskaja kultura. Problema etnosa, Monumenta studia Gothica Tom 1, Lublin. Magomedov, B. V. 2004: Mogilnik černjachovskoi kultury Kamjanka-Ančekrak, In: Archeologija davnich slovjan. Doslidžennja i materiali, Kiiv, 131-164.

303

Magomedov, B. V. – Abašina, N. S. – Soltis, O. B. 2003: Pamjatki černjachivskoj kultury v Kiivskij oblasti. Archeologična karta, Kiiv. Macháček, J. 1994: Podunajský typ aneb keramika středodunajské kulturní tradice, rkp. diplomové práce, ÚAM FF MU v Brně, Brno. Machajewski, H. 2001: Die stempelverzierte Keramik in Westpommern, In: „… Trans Albim Fluvium“. Forschungen zur vorrömischen, kaiserzeitlichen und mittelalterichen Archäologie. Festschrift für Achim Leube zum 65. Geburtstag, Rahden/Westf., 359-371. Machajewski, H. 2007: Wielkopolska północna w późnym okresie rzymskim i we wczesnej fazie wędrowek ludów, Fontes Archaeologici Posnanienses 43, 77-97. Makkay, J. 1989: Békés Megye Régészeti Topográfiája a Szarvasi Járás IV/2, Magyarországi régészeti topográfiája 8, Budapest. Mareš S. et al. 1990: Úvod do užité geofyziky, Praha. Marešová, K. 1985: Uherské Hradiště-Sady. Staroslovanské sídliště na Dolních Kotvicích, Uherské Hradiště. Marinescu, G. – Gaiu, C. 1975: Die Nekropole bei Fîntînele „Rît“, Gem. Matei, Jud. BistriţaNãsãud aus dem 4. Jahrhundert u. Z., Dacia XXXIII, 125-143. Maróti, E. T. – Topál, J. 1980: Szentendre római kori temetője, Studia Comitatensia 9, 95177. Matei, A. V. 1997: Die Töpferöfen für graue, stempelverzierte Keramik aus Zalau, Acta Musei Porolissensis XXI, 367-455. Mathioli, P. O. (D. Adam edit.) 1596: Herbář aneb bylinář, Praha. Mattingly, H. 1936: Coins of the Roman Empire in the British Museum. Volume III. Nerva to Hadrian, London. Mattingly, H. – Sydenham, E. A. 1926: The Roman Imperial Coinage. Volume II. Vespasian to Hadrian, London. Menis, G. C. (ed.) 1990: Il Longobardi, Milano. Mihok, Ľ. 1991: Archeometalurgický výskum trosky z výroby železa z Nižnej Myšle – Alameneva – popis nálezov, Východoslovenský pravek III, 193-195. Michálek, J. 1999: Sídliště ze starší až mladší doby římské u Přešťovic, okr. Strakonice (nepublikovaná dokumentace k výzkumům B. Dubského a J. Böhma v letech 1932-1934), Archeologické výzkumy v jižních Čechách 12, 33-60. Michna, P. 1966: Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1965, VVM XVIII, 127-132.

304

Michna, P. 1967: Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1966, VVM XIX, 289297. Michna, P. 1970: Přehled archeologických výzkumů na Moravě za roky 1968/1969, VVM XXII, 236-243. Michna, P. 1971: Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1970, VVM XXIII, 251-264. Mikulková, B. 2006: Doba římská a doba stěhování národů, In: M. Čižmář – K. Geislerová (ed.): Výzkumy – Ausgrabungen 1999-2004, Brno, 63-68. Mikyška, R. 1968: Vegetace ČSSR. Geobotanická mapa ČSSR, Praha. Mikyška, R. 1972: Geobotanická mapa – České země, list Gottwaldov, Žilina, ČSAV Praha. Militký, J. - Zeman, T. 2007: Nálezy římských mincí na sídlišti ze sklonku doby římské a počátku doby stěhování národů ve Zlechově (okr. Uherské Hradiště), Numismatický sborník 22, 183-187. Mitrea, B. – Preda, C. 1966: Necropole din secolul al IV

lea

e. n. în Muntenia, Biblioteca de

arheologie X, Bucureşti. Mitscha-Märheim, H. 1965: Eine frühgeschichtliche Weilersiedlung in Klein-Meiseldorf, MAGW XCV, 207-215. Mitscha-Märheim, H. – Pittioni, R. 1934: Zur Besiedlungsgeschichte des unteren Grantales, MAGW LXIV, 147-173. Motyková, K. 1981: Osídlení ze starší doby římské u Dolních Břežan, AR XXXIII/5, 504533. Möller, J. 1987: Katalog der Grabfunde aus völkerwanderungs- und merowingerzeit in Südmainischen Hessen (Starkenburg), Stuttgart. Müller, v. A. 1957: Formenkreise der älteren römischen Kaiserzeit im Raum zwischen Havelseeplatte und Ostsee, Berlin. Nebehay, S. 1982: KG Drösing, MG Drösing, VB Gänserndorf, FÖ 21, 283-284. Neuhäuslová, Z. et al. 1998: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, Praha. Nikitina, G. F. 1969: Grebni černjachovskoj kultury, Sovětskaja archeologija 1, 147-159. Nowakowski, W. 1988: Metallglocken aus der römischen Kaiserzeit im europäischen Barbaricum, Archaeologia Polona XXVII, 69-146. Nowothnig, W. 1964: Brandgräber der Völkerwanderungszeit im südlichen Niedersachsen, Neumünster. Nývltová Fišáková, M. - Šedo, O. 2003: Kostra kočky domácí v sídlištním objektu z doby římské v trati Žleby u Vyškova na Moravě, AR LV, 517-538. 305

Oblomskij, A. M. (ed.) 2004: Ostraja luka Dona v drevnosti. Zamjatinskij archeologičeskij kompleks gunnskovo vremeni, Moskva. Opravil, E. 1987: Rostlinné zbytky z archeologického výzkumu hradiska Chotěbuz-Podbaba. In: Těšínsko, Český Těšín, 3-6. Ottományi, K. 1999: Late Roman Pottery in the Dunabogdány camp, Antaeus Communucationes ex Instituto archaeologico Academiae Scientierum Hungaricae 24/19971998, Budapest, 333-373. Palade, V. 1966: Atelierele pentru lucrat piepteni din os din secolul al IV-lea e.n. de la BîrladValea Seacã, Arh. Moldovei IV, 169-189. Palade, V. 1969: Noi atelierele de lucrat piepteni din corn de cerb în secolul al IV-lea e.n. de la Valea Seacã-Bîrlad, Carpica II, 233-252. Palade, V. 1971: Un nou centre de prelucrare a cornului de cerb în secolul al IV-lea e.n. de la Fedeşti, com. Şuletea (jud. Vaslui), Carpica IV, 207-214. Palade, V. 1973: Sãpãturile arheologice de la Bogdãneşti-Fãlciu, jud. Vaslui (1967-1968), Materiale şi cercetari arheologice X, 125-146. Palade, V. 1986: Nécropole du IVe et commencement du Ve siècle de n. è. á Bîrlad – Valea Seacă, Inventaria Archaeologica 12, Bukarest. Parczewski, M. 1993: Die Anfänge der frühslawischen Kultur in Polen, Wien. Párducz, M. – Korek, J. 1959: Eine Siedlung aus der Kaiserzeit in Ózd, Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae X, 159-194. Parma, D. 2004: Brno (k.ú. Ivanovice, okr. Brno-město), PV 45 (2003), Brno, 183. Parma, D. 2005: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 46 (2004), Brno, 272. Payne, S. - Bull, G. 1988: Components of variation in measurements of pig bones and teeth, and the use of measurements to distinguish wild from domestic pig remains, Archaeozoologica, Vol. II/1, 2, 27-66. Petolescu, C. C. – Onea, O. 1973: Cercetãri în necropola Sucidavei, jud. Olt (1968), Materiale şi cercetari arheologice X, 125-146. Pernička, R. M. 1966: Die Keramik der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren, Brno. Pernička, R. M. 1980: Výzkum archeologické lokality mezi Hlukem a Dolním Němčí v letech 1972-1979, Slovácko XXII, 41-59. Pernička, R. M. 1981: Sídlištní objekty z doby římské v Hluku-Dolním Němčí, In: Současné úkoly československé archeologie, Valtice 1978, Praha, 74-79. Pešanov, V. F. – Symonovič, E. A. 1964: Nižnědneprovskoje poselenije černjachovskoj kultury u s. Osokorovka, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 116, 168-172. 306

Peška, J. – Šrámek, F. 2002: Olomouc (k.ú. Neředín, okr. Olomouc), PV 43, Brno, 239-241. Peška, J. – Šrámek, F. 2004: Olomouc (k.ú. Neředín, okr. Olomouc), PV 45, Brno, 185-187. Peškař, I. 1972a: Fibeln aus der römischen Kaiserzeit in Mähren, Praha. Peškař, I. 1972b: K nálezům žárových hrobů z doby římské v hodonínském okresu, ČMM vědy společenské LVII, 105-114. Peškař, I. 1973: Nálezy keramiky z pozdní doby římské v Bořitově (okr. Blansko), PV za rok 1972, Brno, 50. Peškař, I. 1988: Hrnčířské pece z doby římské na Moravě, PA LXXIX/1, 106-169. Peškař, I. – Ludikovský, K. 1978: Žárové pohřebiště z doby římské ve Velkých Hostěrádkách, SAÚB VI/1, Praha. Peške, L. 1990: Osteologický materiál ze sídliště starší doby římské v Kolíně – Radovesicích. AR XLII, 282-283. Peške, L. 1994: Osteologické nálezy z Mlékojed, okr. Mělník, ze starší doby římské, AR XLVI/2, 306-318. Petković, S. 1995: Rimski predmeti od kosti i roga sa teritorije Gornje Mezije, Beograd. Petrauskas, O. V. 1998: Mogilnik černjachovskoj kulturi v g. Kaneve – ul. Puškina, In: A. Kokowski (red.): Studia Gothica 2, Lublin, 189-220. Petrauskas, O. V. 2001: Mogilnik ta poselenija černjachivskoj kulturi bilja s. Didivščina, Archeologija 2, 111-121. Petrauskas, O. V. 2003: Die Grägerfelder der Černjachov-Kultur von Kosanovo und Gavrilovka – eine vergleichende Studie zu Chronologie, Bestattungssitten und ethnokulturellen Besonderhiten, Bericht der RGK 84, 223-351. Petrauskas, O. V. 2004: Pochovannja bagatoi divčinki na mogilniku černajachovskoi kuľturi Velika Bugajivka, In: Archeologija davnich slovjan. Doslidžennja i materiali, Kiiv, 165-188. Petrov, V. P. 1964a: Černjachovskij mogilnik (po materialam raskopok V.V. Chvojky v 19001901 gg.), Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 116, 53-117. Petrov, V. P. 1964b: Maslovskij mogilnik na r. Tovmač, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 116, 118-167. Píč, J. L. 1905: Starožitnosti země české. Díl 2, svazek 3: Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů, Praha. Pieta, K. 1987: Die Slowakei im 5. Jahrhundert, In: Germanen, Hunnen und Awaren, Nürnberg. Pieta, K. 1991: The North Carpathians at the beginning of the Migration Period, Antiquity 65/247, 376-387. 307

Pieta, K. 1999: Anfänge der Völkerwanderungszeit in der Slowakei (Fragestellungen der zeitgenössischen Forschung), In: J. Tejral – Ch. Pilet – M. Kazanski (Hrsg.): Ľ Occident romain et ľ Europe au début de ľépoque des Grandes Migrations, Brno, 171-189. Pieta, K. 2002a: Osídlenia Slovenska v dobe sťahovania národov, In: A. Ruttkay – M. Ruttkay – P. Šalkovský (editori): Slovensko vo včasnom stredoveku, Nitra, 11- 22. Pieta, K. 2002b: Neues zum Grab von Čáčov, Westslowakei, In: K. Kuzmová – K. Pieta – J. Rajtár (Hrsg.): Zwischen Rom und dem Barbaricum. Festschrift für Titus Kolník zum 70. Geburtstag, Nitra, 343-354. Pieta, K. 2002c: Kováčstvo v dobe rímskej a v dobe sťahovania národov na Slovensku, ŠZ 35, 61-76. Pieta, K. – Hanuliak, V. 1988: Sklady železných predmetov z konca doby rímskej vo Vyšnom Kubíne, AVANS v roku 1987, Nitra, 108-109, 165. Pieta, K. – Plachá, V. 1989: Getreide- und Brotfunde aus der Völkerwanderungszeit in Děvín, SlA XXXVII/1, 69-88. Pieta, K. – Ruttkay, M. 1986: Výskum v Nitre-Párovských Hájoch, AVANS v roku 1985, Nitra, 191-193. Pieta, K. – Ruttkay, M. 1997: Germanische Siedlung aus dem 4. und 5. Jh. in Nitra-Párovské Háje und Probleme der Siedlungskontinuität, In: Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum, Brno, 145-163. Plachá, V. – Pieta, K. 1986: Römerzeitliche Besiedlung von Bratislava-Děvín, AR XXXVIII, 339-357, 457-458. Pleiner, R. 1959: Osada s železárnami z mladší doby římské v Tuchlovicích, PA L/1, 158196. Pleinerová. I. 1975: Březno, Praha. Pleinerová.

I.

2007:

Březno

und

germanische

Siedlungen.

Der

jüngeren

Völkerwanderungszeit in Böhmen, Praha. Pohanka, R. 1986: Die eisernen Agrargeräte der römischen Kaiserzeit in Österreich. Studien zur römischen Agrartechnologie in Rätien, Noricum und Pannonien, BAR Int. Ser. 298, Oxford. Pohorska, E. 1978: Późnorzymska osada w Ujeźdie, woj. Krosno. Badania 1975 r., Acta Arch. Carpathica XVIII, 247-260. Pochitonov, E. 1955: Nálezy antických mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. In: E. Nohejlová-Prátová: Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I/2. díl, Praha, 87–314. Nováková, J. – Pečírka, J. ( red.) 1961: Antika v dokumentech II. Řím, Praha. 308

Polla, B. 1969: Nálezy z doby rímskej a sťahovania národov v Strede nad Bodrogom, Zborník SNM LXII, História 9, 183-206. Pollak, M. 1980: Die germanischen Bodenfunde des 1.-4. Jahrhunderts n. Chr. im nördlichen Niederösterreich, Wien. Pollak, M. 1984: Eine Gehöftgruppe der Römischen Kaiserzeit bei Poysdorf, VB Mistelbach, NÖ, FÖ 23, 143-167. Pollak, M. 1997: Die germanische Drehscheibenkeramik vom Oberleiserberg, In: Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum, Brno, 165-170. Pollak, M. 1999a: Die germanischen Funde vom Oberleiserberg (Niederösterreich), In: Germanen beiderseits des spätantiken Limes, Köln-Brno, 207-214. Pollak, M. 1999b: Späte Sueben beiderseits der mittleren Donau in der Spätkaiser- und Völkerwanderungszeit, In: J. Tejral – Ch. Pilet – M. Kazanski (Hrsg): Ľ Occident romain et ľ Europe au début de ľépoque des Grandes Migrations, Brno, 191-204. Prummel, W. - Frisch, H.-J. 1986: A guide for the Distinction of Species, Sex and Body Size in Bones of Sheep and Goat, Journal of Archaeological Science, 1986 (13), 567-577. Přichystal, A. 2002: Objev neolitické těžby zelených břidlic na jižním okraji Jizerských hor (severní Čechy), 8. Kvartér 2002, PřF MU v Brně, 12-14. Přichystal, A. 2008: Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy, Praha (v tisku). Přichystal, M. 2005: Brno (k.ú. Ivanovice, okr. Brno-město), PV 46 (2004), 268. Přichystal, M. – Vachůtová, D. 2006: Nález hrnčířské pece z doby stěhování národů v Rajhradicích (okr. Brno-venkov), In: Archeologie barbarů 2005, 499-514. Rafalovič, I. A. 1986: Dančeny. Mogilnik černjachovskoj kultury III-IV vv. n. e., Kišiněv. Rajtár, J. – Varsik, V. 2007: Overovací výskum v Cíferi-Páci, AVANS v roku 2005, Nitra, 156-158. Rausch, A. 1990: KG Purgstall, MG Purgstall an der Erlauf, VB Scheibbs, FÖ 29, 247. Rausch, A. 1993: KG Purgstall, MG Purgstall an der Erlauf, VB Scheibbs, FÖ 32, 753. Riha, E. 1986: Toilettgerät und medizinische Instrumente aus Augst und Kaiseraugst, Augst. Rikman, E. A. 1967a: Pamjatnik epochi velikovo preselenija narodov. Po raskopkam poselenija i mogilnika černjachovskoj kultury u sela Budešty, Kišiněv. Rikman, E. A. 1967b: Černjachovskoje selšče Delakeu (Moldavija), In: Istorija i archeologija Jugo-zapadnych oblastěj SSSR načala našej ery, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 139, 165-196.

309

Rogatko, J. 1993: Astragale z grobów grupy masłomęckiej, Materiały i Sprawozdania Rzeszowskiego Ośrodka Archeologicznego za lata 1991-1992, 85-94. Rogatko, J. 1994: O niektórych kategoriach wyrobów kościanych i rogowych w obrębie kultury przeworskiej, In: Kultrura przewotska, Tom I, Lublin, 343-361. Romsauer, P. 1978: Výsledky záchranného výskumu v Chotíne, AVANS v roku 1977, Nitra, 207-209. Romsauer, P. 1979: Druhý rok výskumu v Chotíne, AVANS v roku 1978, Nitra, 234-238. Romsauer, P. 1980: Záverečná etapa výskumu v Chotíne, AVANS v roku 1979, Nitra, 183185. Rusanova, I. P. 1976: Slavjanskije drevnosti VI-VII vv. Kultura pražskogo tipa, Moskva. Rutkivska, L. M. 1970: Poselenija IV-V st. n. e. v s. Kapulivka na nižnomu Dnipri, Archeologija XXIV, 194-216. Rutkovskaja, L. M. 1979: Archeologičeskie pamjatniki IV-VI vv. v rajone Kremenčugskovo morja (Ukraina), SlA XXVII/2, 317-364. Ruttkay, M. 1997: Ukončenie záchranného výskumu v Nitre-Párovských Hájoch, AVANS v roku 1995, Nitra, 158-161. Ruttkay, M. 2003: Pohrebisko z doby sťahovania národov v Tesárskych Mlyňanoch, AVANS v roku 2002, Nitra, 112-113. Ruttkayová, J. – Ruttkay, M. 2004: Záchranný výskum v Čeľadiciach a Dolných Obdokovciach, AVANS v roku 2003, Nitra, 161-163, 302-304. Rybová, A. 1979: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus dem 2.-5. Jahrhundert U.Z., I. Teil, PA LXX/2, 353-489. Rybová, A. 1980: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus dem 2.-5. Jahrhundert U.Z., II. Teil, PA LXXI/1, 93-224. Sági, K. 1981: Das römiche Gräberfeld von Keszthely-Dobogó, Budapest. Salamon, Á. 1969: Spätrömische Gestempelte Gefässe aus Intercisa, Folia archaeologica XX, 53-62. Salamon, Á. 1976: Archäologische Angaben zur spätrömischen Geschichte des pannonischen Limes – Geweihmanufaktur in Intercissa, Mitteilungen des Archäologischen Instituts der Ungarischen Akademie der Wissenschaften 6, 47-54. Salamon, Á – Barkóczi, L. 1971: Bestattungen von Csákvár aus dem Ende des 4. und dem Anfang des 5. Jahrhunderts, Alba Regia 11, 35-76.

310

Sauer, F. 1994: Eine germanische Siedlung mit Depotfund in der KG Hanfthal, Niederösterreich, In: H. Friesinger – J. Tejral – A. Stuppner (Hrsg.): Markomannenkriege – Ursachen und Wirkungen, Brno, 263-283. Seyer, H. 2002: Die spätgermanische Siedlung von Berlin-Marzahn, EAZ 43, 245-274. Schenk, Z. 2005: Dobrčice (okr. Přerov), PV 46 (2004), Brno, 269. Schmelzenbarth, F. 1985-1986: KG Ringelsdorf, OG Ringelsdorf-Niederabsdorf, VB Gänserndorf, FÖ 24/25, 300. Schmid, E. 1972: Atlas of Animal Bones for Prehistorians, Archaeologists and Quaternary Geologists, Amsterdam. Schmidt, B. 1967: Kammacherwerkstätten der spätrömischen Kaiserzeit, Ausgrabungen und Funde 12, 43-46. Schuldt, E. 1955: Pritzier. Ein Urnenfriedhof der späten römischen Kaiserzeit in Mecklenburg, Berlin. Schulze, M. 1977: Die spätkaiserzeitlichen Armbrustfibeln mit festen Nadelhalter, Antiquitas 19, Bonn. Schulze-Dörrlamm, M. 1986: Romanisch oder germanisch? Untersuchungen zu den Armbrust- und Bügelknopffibeln des 5. und 6. Jahrhunderts n. Chr. aus den Gebieten westlich des Rheins und südlich der Donau, Jahrbuch des RGZM 33/2, 593-720 Schweingruber, F. H. 1978: Mikroskopische Holzanatomie, Zug. Simonovič, E. O. 1983: Černjachivska keramika Podniprovja, Archeologija (Kijev) 43, 26-42. Sklenář, K. 2000: Archeologický slovník – část 4: kostěné artefakty, Praha. Snášil, R. 1972: Sídlištní objekty z pozdní doby římské u Buchlovic (okr. Uherské Hradiště), PV za rok 1971, Brno, 81-83. Snášil, R. 1978: Velkomoravské kostrové pohřebiště u Zlechova, PV za rok 1976, Brno, 72. Stadler, P. 1981: Völkerwanderungszeitliche Funde: eine Siedlung bei Unterlanzendorf und ein Gräberfeld bei Rannersdorf, Niederösterreich, ArchA LXV, 139-185. Staňa, Č. 1956: Nové nálezy na pohřebišti z doby stěhování národů v Šaraticích na Moravě, AR 8, 20-32, 65-66. Staňa, Č. 1970: Poznámky k počátkům doby stěhování národů na Moravě, PA LXI/2, 536556. Stare, V. 1980: Kranj nekropola iz časa preseljevanja ljudstev, Ljubljana. Stránský, K. – Ustohal, V. – Rek, A. – Stránský, L. 2003: Železné hamry a hutě Českomoravské a Drahanské vrchoviny, Brno.

311

Strmčnik, M. 1997: Mariborsko-bistriško območje v poznorimski dobi, Arheološki vestnik 48, 269-288. Stuchlík, S. 2005: Pravěké a časně historické osídlení českého Slezska, In: Wspólne korzenie, wspólna Europa, Kietrz, 73-127. Stuppner, A. 1989: KG Ringelsdorf, MG Ringelsdorf-Niederabsdorf, VB Gänserndorf, FÖ 28, 261. Stuppner, A. 1990a: KG Drösing, MG Drösing, VB Gänserndorf, FÖ 29, 237-238. Stuppner, A. 1990b: KG Ringelsdorf, MG Ringelsdorf-Niederabsdorf, VB Gänserndorf, FÖ 29, 248-249. Stuppner, A. 1991: KG Drösing, MG Drösing, VB Gänserndorf, FÖ 30, 281-282. Stuppner, A. 1992: KG Ringelsdorf, MG Ringelsdorf-Niederabsdorf, VB Gänserndorf, FÖ 31, 524. Stuppner, A. 1997: Römische Keramik im nördlichen Niederösterreich anhand ausgewählter Fundplätze I-II, rukopis disertační práce, Geistenwissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien. Stuppner, A. 2002a: Der Oberleiserberg bei Ernstbrunn, NÖ, in der frühen Merowingerzeit, In: Probleme der frühen Merowingerzeit im Mitteldonauraum, Brno, 297-311. Stuppner, A. 2002b: Amulette und Anhänger vom Oberleiserberg bei Ernstbrunn, NÖ, In: Zwischen Rom und dem Barbaricum. Festschrift für T. Kolník zum 70. Geburtstag, Nitra, 377-384. Süss, K. – Bauer, W. 1997: Wien 1 – Freyung, FÖ 36, 870-876. Svoboda, B. 1965: Čechy v době stěhování národů, Praha. Symonovič, E. A. 1960a: Razkopki mogilnika u ovčarni sovchoza pridneprovskogo na nižnem Dnepre, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 82, 192-238. Symonovič, E. A. 1960b: Pamjatniki černjachovskoj kultury v s. Krinički (po materialam S. Gamčenko i raskopkam 1957-1958 gg.), Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 82, 239-252. Symonovič, E. A. 1964: Ornamentacija černjachovskoj keramiky, Materialy i isledovanija po archeologii SSSR 116, 270-361. Symonovič, E. A. 1975: Černjachivskie materialy iz s. Novo-Aleksandrovki na Nižněm Dněpre, Sovětskaja archeologija 1, 203-212. Székely, Z. 1969: Materiale ale culturii Sîntana de Mureş din sud-estul Transilvaniei, Aluta I, 7-114.

312

Szydlowski, J. 1963: Cmentarzysko póżnorzymskie w Izbicku, pow. Strzelce Opolskie, Silesia Antiqua V, 106-142. Szydlowski, J. 1974: Trzy cmentarzyska typu dobrodzieńskiego, Rocznik Muzeum Górnośląskiego 11, Bytom. Szydlowski, J. 1976: Zum Problem der Toneimergefäße der späten Przeworsk-Kultur, Arch.A., Beiheft 14, Festschrift für Richard Pittioni zum siebzigsten Geburtstag, Bd. 2, 198213. Szydlowski, J. 1977: Zur Frage der fremden Komponenten in der Dobrodzień Gruppe, Przeglad Archeologiczny 25, 97-134. Şovan, O. L. 1987: Un mormînt cu medalioane romane de sticlã din necropola de la Mihãlãşeni (jud. Botoşani), Arh. Moldovei XI, 227-234. Ştefan, Gh. 1925: Fouilles de Mãnãstirea, Dacia II, 385-399. Šedo, O. 1991: Příspěvek k poznání germánských sídlišť doby římské na Moravě, In: J. Peška a kol.: Královská hrobka z Mušova, Mikulov, 22-28. Šedo, O. 1997: Pohřeb v sídlištním objektu 21/92 z doby římské ve Vážanech nad Litavou, okr. Vyškov, Pravěk N.Ř. 7, 359-371. Šikulová, V. 1978: Hrnčířská pec z mladší doby římské v Holasovicích (okr. Opava), PV za rok 1976, Brno, 51-52. Šiškin, R. G. 1996: Gospodarstvo ta ekologia naselenija Serednogo Podniprovja kincja 1.-5. st. n.e., rkp. kandidátské dizertační práce, Kijev. Šlajsna, J. 2005: Luk v době římské v oblasti středního Podunají, rkp. magisterské diplomové práce, ÚAM FF MU v Brně, Brno. Šmíd, M. 2003: Slatinice (okr. Olomouc), PV 44 (2002), Brno, 243-244. Šmíd, M. 2006: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 47 (2005), Brno, 166-167. Štefanovičová, T. a kol. 1993: Najstaršie dejiny Bratislavy, Bratislava. Tejral, J. 1967: Nové sběry střepového materiálu na sídlišti u Lužic (okr. Hodonín), PV za rok 1966, Brno, 40. Tejral, J. 1975a: Die Probleme der späten römischen Kaiserzeit in Mähren, Studie AÚB III/2, Praha. Tejral, J. 1975b: Siedlungsobjekt aus der Völkerwanderungszeit in Drslavice, (okr. Uherské Hradiště), PV za rok 1974, 41-42. Tejral, J. 1975c: K langobardskému odkazu v archeologických pramenech na území Československa, SlA XXIII/2, 379-446. Tejral, J. 1976: Grundzüge der Völkerwanderungszeit in Mähren, Studie AÚB IV/2, Praha. 313

Tejral, J. 1982: Morava na sklonku antiky, Praha. Tejral, J. 1985a: Naše země a římské Podunají na počátku doby stěhování národů, PA LXXVI/2, 308-397. Tejral, J. 1985b: Spätrömische und völkerwanderungszeitliche Drehscheibenkeramik in Mähren, ArchA 69, 105-145. Tejral, J. 1986: Fremde Einflüsse und kulturelle Veränderungen nördlich der mittleren Donau zu Beginn der Völkerwanderungszeit, Arch. Baltica, Tom VII „Peregrinatio Gothica“, Łódź, 175-238. Tejral, J. 1987: Zur Chronologie und Deutung der südöstlichen Kulturelemente in der frühen Völkerwanderungszeit Mitteleuropas, Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums und Berichte aus dem Forschungsinstitut für Realienkunde, Nürnberg, 11-46. Tejral, J. 1988: Zur Chronologie der frühen Völkerwanderungszeit im mittleren Donauraum, ArchA 72, 223-304. Tejral, J. 1989: K otázce pozdně římských sídlišť „zlechovského typu“, ČMM LXXIV, 77-88. Tejral, J. 1990: Archäologischer Beitrag zur Erkenntnis der völkerwanderungszeitlichen Ethnostrukturen nördlich der mittleren Donau, In: H. Friesinger – F. Daim: Typen der Ethnogenese unter besonderer Berücksichtigung der Bayern, Teil 2, Wien, 9-87. Tejral, J. 1992a: Einige Bemerkungen zur Chronologie der späten römischen Kaiserzeit in Mitteleuropa, In: Probleme der relativen und absoluten Chronologie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter, Kraków, 227-248. Tejral, J. 1992b: Die Probleme der römisch-germanischen Beziehungen unter Berücksichtigung der neuen Forschungsergebnisse im niederösterreichisch-südmährischen Thayaflussgebiet, Bericht der RGK 73, 377-468. Tejral, J. 1997: The Amber Route and the Roman Military Campaigns north of the middle Danube Area during the first two centurie A.D. In: J. Čižmářová – Z. Měchurová (eds.): Peregrinatio Gothica. Jantarová stezka, Supplementum ad Acta Musei Moraviae 82, 111–136. Tejral, J. 1998a: Die Besonderheiten der germanischen Siedlungsentwicklung während der Kaiserzeit und der frühen Völkerwanderungszeit in Mähren und ihr Niederschlag im archäologischen Befund, In: Haus und Hof im östlichen Germanien, Tagung Berlin vom 4. bis 8. Oktober 1994, Bonn, 181-207. Tejral, J. 1998b: Die Grundprobleme der kaiserzeitlichen Fibelforschung im norddanubischen Raum, Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 5, Wünsdorf, 387-398. Tejral, J. 1999: Archäologisch-kulturelle Entwicklung im norddanubischen Raum am Ende der Spätkaiserzeit und am Anfang der Völkerwanderungszeit, In: J. Tejral – Ch. Pilet – M. 314

Kazanski (Hrsg): Ľ Occident romain et ľ Europe au début de ľépoque des Grandes Migrations, Brno, 205-271. Tejral, J. 2002: Region pod Pavlovskými vrchy v době stěhování národů, In: S. Stuchlík (ed.): Oblast vodního díla Nové Mlýny od pravěku do středověku, Brno, 355-369. Tempelmann-Maczyńska, M. 1982: Badania osady z okresu rzymskiego w Opatowie, stan. 6, woj. Częstochowa, w latach 1971-1980, Sprawozdania Archeologiczne XXXIV, 183-199. Tempelmann-Maczyńska, M. 1985: Die Perlen der römischen Kaiserzeit und der frühen Phase der Völkerwanderungszeit im mitteleuropäischen Barbaricum, Mainz. Tempír, Z. 1969: Archeologické nálezy zemědělských rostlin a plevelů na Slovensku. Agrikultúra 8, 7-66. Teodor, S. 1980: Das Werkzeugsdepot von Lozna (Kr. Botoşani), Dacia XXIV, 133-150. Teodorescu V. – Lichiardopol D. – Peneş M. – Sandu V. 1983: Aşezarea daco-romană din sec. IV-V e. n. de la Cireşanu, jud. Prahova, Materiale şi cercetări archeologice XVII-A (Partea a II-a), 389-416. Thomas, E. B. 1955: Die römerzeitliche villa von Tác-Fövenypuszta, Arch. Acad. Scien. Hungaricae VI, 79-152. Thomas, S. 1960: Studien zu den germanischen Kämmen der römischen Kaiserzeit, Arbeitsund Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 8, Leipzig, 54-215. Tihelka, K. 1963: Knížecí hrob z doby stěhování národů u Blučiny, okr. Brno-venkov, PA LIV/2, 467-498. Točík, A. 1980: Záchranný výskum na lokalite Tomášove v Komjaticiach, AVANS v roku 1979, Nitra, 229-232. Träger, A. 1985: Die Verbreitung der Stempelverzierung auf der Keramik des 5.-8. Jh. Zwischen Oder/Neisse und Wesser, Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 29, 159-225. Tretjakov, P. N. 1972: O vostočnoevropejskich elementach v kulture zlechovskovo selišča, ČMM LVII, 141-145. Trnka, G. 1981: Spätrömische Funde des 4. und 5. Jahrhunderts vom Burgstall von Schiltern im Waldviertel, Niederösterreich, Archeologia Austriaca 65, 119-138. Trnka, G. – Tuzar, J. 1984: Spätrömische/völkerwanderungszeitliche Siedlungsfunde von der Heidenstatt bei Limberg, Maissau, Niederösterreich, Archeologia Austriaca 68, 111-125. Trňáčková, Z. 1960: Žárové pohřebiště z pozdní doby římské v Šaraticích, PA LI/2, 561-609. Trňáčková, Z. 1985: Ein Hortfund von Metallgegenständen aus der späten Kaiserzeit und frühen Völkerwanderungszeit aus Mušov, PA LXXVI/2, 279-284. 315

Turčan, V. 1995: Most pri Bratislave, okres Bratislava-vidiek, In: M. Ruttkay (ed.): Archeológia a ropa, Nitra, 4-6. Vaday, A. H. 1989: Die sarmatischen Denkmäler des Komitats Szolnok. Ein Beitrag zur Archäologie und Geschichte des sarmatischen Barbaricums, Antaeus Communucationes ex instituto Archaeologico Academiae Scientierum Hungaricae 17-18, Budapest. Vágó, E. B. – Bóna, I. 1976: Die Gräberfelder von Intercisa I. Der spätrömische Südostfriedhof, Budapest. Vachůtová, D. 2007: Sídliště z pozdní doby římské v Kostelci na Hané – Kozí Bradě, In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek II, České Budějovice, 395-432. Vakulenko, L. V. 2004: Zemlerobstvo jak ekonomična osnova gospodarstva prikarpatskovo naselenija v III-IV st. n. e., In: Archeologija davnich slovjan. Doslidženija i materiali, Kiiv, 189-214. Van der Veen, M. M. 1984: Sampling for Seeds, In: W. van Zeist et W. A. Caspaire: Plants and Ancient Man. Balkema, Rotterdam, 193–199. Vargha, L. 1959: Untersuchung der Gebäude der kaiserzeitlichen Wohnsiedlung von Ózd, Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae X, 195-207. Varsik, V. 1998: Štruktúra germánských sídlisk z 2.-3. storočia na juhozápadnom Slovensku (Branč a Veľký Meder), ungedruckt Manuskript der Doktorarbeit, Nitra. Varsik, V. 2003: Veľký Meder und Bratislava-Trnávka: zwei germanische Sieldlungen im Vorfeld des pannonischen Limes (Befunde und Chronologie: eine Übersicht), In: Stadt und Landschaft in der Antike. Anodos – Supplementum 3, 153-196. Varsik, V. 2004a: Mazanica a troska zo sídliska z doby rímskej v Bratislave-Trnávke, ŠZ 36, 15-24. Varsik, V. 2004b: Zur Entwicklung der quadischen Siedlung von Veľký Meder (SWSlowakei), ŠZ 36, Nitra, 257-275. Varsik, V. 2005a: Bratislava-Trnávka, „Zadné“, objekt 44, Zborník Slovenského národného múzea XCIX, Archeológia 15, 275-292. Varsik, V. 2005b: Veľký Meder, objekt 301/03, Zborník Slovenského národného múzea XCIX, Archeológia 15, 301-312. Varsik, V. – Hanuliak, M. – Kovár, B. 2006: Záchranný výskum v Beckove, AVANS v roku 2004, Nitra, 204-211.

316

Vařeka, P. 1992: Mazanice – středověký stavební materiál v archeologických pramenech a problematika jeho interpretace, In: T. Durdil (ed.): Sborník společnosti přátel starožitností 3, Praha, 105–110. Vařeka, P. 1995: Nálezy mazanice v archeologických strukturách – deskriptivní systém a databáze mazanice, Archeologické fórum 4, 59–64. Vaškových, M. 2006: Modrá (okr. Uherské Hradiště), PV 47 (2005), Brno, 165. Vencl, S. 1973: Časně slovanské osídlení v Běchovicích, o. Praha-východ, PA LXIV/2, 340392. Vencl, S. 1991: Fragments of clay daub as a source of information on prehistoric Architecture, PA LXXXII/2, 406-411. Venclová, N. 2005: Sklářství doby římské a doby stěhování národů a jeho produkty v českých zemích, In: O. Drahotová a kol.: Historie sklářské výroby v českých zemích, I. Díl, Praha, 5255. Víchová, D. 2000: Vývoj osídlení v okolí Brna v době římské, rkp. nepublikované diplomové práce, ÚAM FF MU Brno. Víchová, D. 2002: Sídliště z mladší doby římské v Brně – Starém Lískovci, Pravěk NŘ 12, 271-318. Vinokur, I. S. 1969: Někotorije voprosy duchovnoj kultury černjachovskich plemen, Sověstskaja archeologija No 1, 48-61. Vlach, M. 2007: Nové sídlištní nálezy z mladší a pozdní doby římské ze Sudoměřic, In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek II, České Budějovice, 449-471. Voznesenskaja, G. – Levada, M. 1999: Kuzněčnyje izdelija iz mogilnika Čatyrdar: popytka tipologičeskovo analiza i technologija proizvodstva, In: Sto let černjachovskoj kultury, Kyjev, 252-276. Vránová, V. 2006: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 47 (2005), Brno, 166. Vůjta, M. - Krist, J. - Girgel, M. 1995: Geologie, In: Zlínsko, Vlastivěda moravská, BrnoZlín, 9-54. Werner, J. 1962: Die Langobarden in Pannonien, München. Werner, J. 1964: Herkuleskeule und Donar-Amulett, Jahrbuch des RGZK 11, 176-197. Werner, J. 1972: Zwei prismatische Knochenanhänger („Donar-Amulette“) von Zlechov, ČMM LVII, 133-140.

317

Wielowiejski, J. 1981: Prahistoria ziem polskich. Tom V: Późny okres lateński i okres rzymski, Wroclaw-Warszawa-Kraków-Gdańsk. Wołągiewicz, R. 1993: Ceramika kultury wielbarskiej między Bałtykiem a Morzem Czarnym, Szczecin. Zaharia, E. 1962: Sondajele de la Bratei din 1959 (r. Mediaş), Materiale şi Cercetári Arheologice VIII, 623-631. Zaharia, E. – Zaharia, N. – Şovan, O. L. 1993: Necropola din secolul al IV-lea d. Chr. de la Hăneşti (Judeţul Botoşani), Arh. Moldovei XVI, 151-189. Zanier, W. 1988: Römische dreiflügelige Pfeilspitzen, Saalburg Jahrbuch 44, 5-27. Zavřel, P. 1986: Výzkum sídliště z doby římské ve Zlivi v roce 1983, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 3, 7-16. Zavřel, P. 1989: Výzkum sídliště z doby římské ve Zlivi (okr. České Budějovice) v roce 1986, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 6, 59-78. Zavřel, P. 2001: Výzkum sídliště z doby římské a z doby stěhování národů ve Zbudově (okr. České Budějovice) v letech 1983 - 1989, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 14, 205229. Zeman, J. 1956: Dřevěná vědérka doby římské a otázka jejich dalšího vývoje, PA XLVII, 86104. Zeman, J. 1961: Severní Morava v mladší době římské. Problémy osídlení ve světle rozboru pohřebiště z Kostelce na Hané, Praha. Zeman, J. 1976: Nejstarší slovanské osídlení Čech, PA LXVII/1, 115-235. Zeman. T. 1999: Jihovýchodní Morava v době římské I-II., rkp diplomové práce, ulož. na ÚAM FF MU v Brně. Zeman, T. 2001: Germánská kostěná a parohová industrie doby římské ve středoevropském barbariku, SPFFBU M 6, Brno, 107-147. Zeman, T. 2003-2004: Pozdně římské osídlení germánské osady ve Vlčnově-Dolním Němčí, SPFFBU M 8-9, Brno, 191-213. Zeman, T. 2004a: Germanische Keramik mit Stempelverzierung aus Zlechov, ČMM (Acta Musei Moraviae), Scientiae Sociales LXXXIX, 207-217. Zeman, T. 2004b: Izolovaný germánský objekt na polykulturním sídlišti v Modré, Slovácko XLVI, 183-191. Zeman, T. 2006: Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově. Stav zpracování, východiska a cíle projektu, In: Archeologie barbarů 2005, 451-469.

318

Zeman, T. 2007a: Vorläufiger Bericht über die spätkaiserzeitliche Siedlung in Zlechov, In: J. Tejral (Hrsg): Barbaren im Wandel. Beiträge zur Kultur- und Identitätsumbildung in der Völkerwanderungszeit, Brno, 277-305. Zeman, T. 2007b: Východomoravská periferie na prahu stěhování národů, In: E. Droberjar – O. Chvojka (edd.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, svazek II, České Budějovice, 513-534. Zeman, T. 2007c: Zur Chronologie der Siedlung Zlechov, PV 48, Brno, 105-118. Zeman, T. 2008: Nové sídlištní nálezy tzv. zlechovského horizontu na jižní Moravě, In: J. Krejsová – Z. Měřínský (eds.): Dissertationes Archaeologicae Brunenses/Pragensesque. Supplemetum I. Moravskoslezská škola doktorských studií. Seminář 1, Brno, 157-177 (v tisku). Zezulová, M. – Šedo, O. 2002: Vávrovice (okr. Opava), PV 43 (2001), Brno, 243-245. Zotz, L. 1935: Die spätgermanische Kultur Schlesiens im Gräberfeld von Gross Sürding, Leipzig. Elektronické zdroje Schoch, W. - Heller, I. - Schweingruber, F. H. - Kienast, F. 2004: Wood anatomy of central European

Species

[webová

stránka],

c2004

[cit.

20.08.

2007],

dostupné

z

www.woodanatomy.ch Schweingruber, F. H. et al. 2005.: Wood identification [webová stránka]. c2005 [cit. 20.08. 2007], dostupné z http://homepage.uibk.ac.at/homepage/c717/c717189/eng/wood_eng.html.

319

13. Seznam vyobrazení v textu a seznam obrazových příloh I. díl (Text) Obr. 1. Sídlištní situace koncem 4. stol. ve středním Podunají (podle Tejral 1999, Abb. 29). Lokalita č. 23 – Zlechov. Obr. 2. Zlechov. Plán jednotlivých výzkumných sezón sídliště. Obr. 3. Přehled novinových článků o výzkumu ve Zlechově. 1 Mladá fronta, příloha Víkend na sobotu 15.8. 1981, str. 3; 2 Rovnost 20.10. 1967, str. 5; 3 Rovnost 17.8.1967; 4 Rudé právo, září 1969. Obr. 4. Přehled novinových článků o výzkumu ve Zlechově. 1 Lidová demokracie 9.8. 1965, str. 1; 2 Lidová demokracie květen 1966; 3 Rudé právo 9.8. 1965; 4 Práce 17.8. 1967; 5 Svobodné slovo 9.8. 1967; 6 Rovnost 9.8. 1967; 7 Lidová demokracie 9.8. 1967. Obr. 5. Výstava „Za stopami prvních Slovanů na sídlišti ve Zlechově“ v Základní škole ve Zlechově v roce 1970. Obr. 6. Zlechov. Poloha lokality v ZM ČR 1:10 000, listy 25-33-16, 25-33-17. Obr. 7. Zlechov. Celkový plán sídliště (červeně časně slovanské objekty). Obr. 8. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením předpokládaných dvorců. Obr. 9. Zlechov. Možné příklady nadzemních staveb. Obr. 10. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením zahloubených chat. Obr. 11. Zlechov. Celkový pohled na uskupení pecí v okolí hliníku 65/66 (a) a detail těsné kumulace venkovních krbů či pecí 10/66, 12/66 a 13/66 (b). Obr. 12. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením hliníků (žlutě) a výrobních objektů (hřebenářské dílny světle modře, ostatní šedě). Obr. 13. Zlechov. Profily zásobních jam. Obr. 14. Zlechov. Výřez z celkového plánu sídliště s vyznačením předpokládaných nadzemních ohrad. Obr. 15. Zlechov. Podíl nálezů jednotlivých složek římskoprovinciální keramiky. Obr. 16. Zlechov. Rozmístění nálezů římskoprovinciální keramiky na sídlišti. Obr. 17. Zlechov. Přehled římskoprovinciální keramiky na sídlišti. 1-10 glazovaná, 11-14, 18 drsná šedá, 17 tmavě červená, 19-20 žluto-oranžová. Obr. 18. Zlechov. Přehled germánské na kruhu točené jiříkovické keramiky ze sídliště. Obr. 19. Zlechov. Hrncovité tvary germánské v ruce dělané keramiky.

320

Obr. 20. Zlechov. Mísovité a ostatní tvary germánské v ruce dělané keramiky a hlavní typy výzdoby. Obr. 21. Zlechov. Hybridní tvary germánské v ruce dělané keramiky. Obr. 22. Zlechov. Cizí elementy v materiální náplni sídliště. 1-4 z pozdní przeworské kultury (dobrodzieńská skupina), 5-12 z kultury Černjachov-Sîntana de Mureş. Obr. 23. Zlechov. Nálezy spon ze sídliště. Obr. 24. Zlechov. Přehled drobných předmětů a nástrojů ze sídliště (2-5 sklo, 6, 11, 15-16 kost, 7, 9, 12-13,19-27 železo, 8, 10 bronz, 14 zvířecí zub, 17-18 paroh). Obr. 25. Rekonstrukce germánského žernovu (podle Krüger 1987, 76, Abb. 62). Obr. 26. Zlechov. Otisky konstrukčních prvků na mazanici (1-4 pruty, 5-6 půlkuláče, 7 kuláč; 1, 3, 7 obj. 2/64; 2 obj. 13/66; 4 obj. 89/64; 5 obj. 12/66; 6 obj. 57/67). Obr. 27. Zlechov. Otisky konstrukčních prvků na mazanici (1 trámek, 2-4, 7 desky, 5 půlkůláč + deska, 6 rohová část výmazu, 8 vsuvka s otiskem trámku; 9-10 vsuvka mezi dvěmi deskami, 11 vsuvka, 12 nátěr stěny směsí kaolínu a neznámé látky; 1, 4-5 obj. 13/66; 2 obj. 2/64; 3 obj. 11/68; 6 obj. 53/65; 7-8 obj. 107/65; 9 obj. 24/67; 10 obj. 89/65; 11 obj. 7/65; 12 obj. 35/64). Obr. 28. Transversální řezy vybraných druhů dřevin ze Zlechova (1 dub – obj. 64/66, 2 borovice – obj. 107/65, 3 olše – obj. 15/67, 4 habr – obj. 35/64, 5 bříza – obj. 42/67, 6 javor – obj. 5/64, 7 buk – obj. 2/64, 8 jilm – obj. 35/64, 9 jasan – obj. 107/65). Obr. 29. Obilka béru vlašského (Setaria italica). Obr. 30. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1964 (obj. 35/64). Obr. 31. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1965 (1-3 obj. 53/65, 4-6 obj. 54/65, 7-8 obj. 70/65). Obr. 32. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1967 (1-3 obj. 13/67, 4-6 obj. 42/67). Obr. 33. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1968 (obj. 19/68). Obr. 34. Zlechov. Snímky struktury železářských strusek z roku 1969 (obj. 9/69). Obr. 35. Poloha sektorov vytýčených pre magnetickú prospekciu ZL01-ZL06 a plocha archeologického výskumu s vyobrazením preskúmaných objektov. Obr. 36. Celkový plán archeogeofyzikálnych meraní. Dynamika nameraných hodnôt -3/+3 nT v 256 stupňoch šedej škály (čierna/biela). Obr. 37. Magnetogram severovýchodnej plochy. Dynamika nameraných hodnôt -3/+3 nT v 256 stupňoch šedej škály (čierna/biela).

321

Obr. 38. Magnetogram juhozápadnej plochy. Dynamika nameraných hodnôt -3/+3 nT v 256 stupňoch šedej škály (čierna/biela). Obr. 39. Magnetogram juhozápadnej plochy a jeho interpretácia. Potencionálne sídliskové objekty vyznačené zelenou farbou. Obr. 40. Obrazové schéma výrobního procesu hřebenů s omegovitým držadlem. Obr. 41. Detailní schéma výrobního postupu parohových hřebenů ve Zlechově (podle Brzeziński 1980 upravil autor). Obr. 42. Zlechov. Rozmístění dokladů textilní výroby po ploše sídliště (červeně přesleny, žlutě hliněná závaží). Obr. 43. Zlechov. Rozmístění kostí lovné zvěře po ploše sídliště (jelen a srnec 3 a více ks – červeně, 1-2 ks oranžově, ostatní druhy – žlutě). Obr. 44. Zlechov. Rozmístění dokladů zemědělství po ploše sídliště (modře – kosy, červeně – žernovy, žlutě – semena rostlin a obilky). Obr. 45. Zlechov. Celkový plán sídliště s vyznačením časně slovanských objektů (červeně). Ve výřezu plánek časně slovanské osady. Obr. 46. Zlechov. Časně slovanské objekty. 1 chata 2/67, 2 obj. 41/65, 3 obj. 46/65, 4 obj. 82/65 a 83/65, 5 obj. 75/66, 6 obj. 32/66, 7 obj. 37/65, 8 obj. 10/69, 9 obj. 14/68 a 17/68. Obr. 47. Zlechov. Nálezy časně slovanské keramiky v germánských objektech (červeně časně slovanské objekty). Obr. 48. Zlechov. Časně slovanská keramika. 1 obj. 32/66, 2, 6, 8 obj. 2/67, 3, 5 obj. 46/65, 4 obj. 98/66, 7 obj. 41/65, 9 obj. 55/65, 10 obj. 75/66. Měřítko: 1 a 4 - 1:3; 2-3 a 5-10 - 1:2. Obr. 49. Zlechov. Časně slovanská keramika z objektů pražského typu (1 obj. 10/69, 2 obj. 17/68, 3, 12 obj. 14/68, 4, 11 obj. 4/64, 5 obj. 8/64, 6-9 obj. 2/67, 10 obj. 37/65), z germánských objektů (13 obj. 65/66, 14 obj. 35/64, 15 obj. 78/65, 16 obj. 7/65) a z povrchové kulturní vrstvy (17). Obr. 50. Zlechov. Rozmístění nálezů nejstarší typů keramiky (černě leštěná keramika) na ploše sídliště. Obr. 51. Zlechov. Nejstarší germánská keramika na sídlišti. 1-2, 8-9, 14-16 obj. 20/67; 3, 6-7, 12 obj. 2/64; 4, 17-20 obj. 89/64; 5 povrchová kulturní vrstva, 10 obj. 21/64; 11 obj. 4/67; 13 obj. 49/67. Obr. 52. Osídlení Moravy v pozdní době římské – stupeň C3/D1 (Z = Zlechov). Obr. 53. Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově a nejbližším okolí (autor: P. Dresler). Obr. 54. Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově a nejbližším okolí – viditelnost v terénu (autor: P. Dresler). 322

Obr. 55. Zlechov. Celkový plán germánského sídliště s vyznačením nálezů chronologicky citlivých nekeramických předmětů. Obr. 56. Zlechov. Nálezy glazovaných mortarií (červeně) a jiných tvarů glazované římskoprovinciální keramiky (žlutě) v sídlištních objektech. Obr. 57. Zlechov. Nálezy domácí na kruhu točené jiříkovické keramiky v sídlištních objektech.

II. díl (Katalog a obrazové přílohy) Tab. 1. Zlechov. Metodika archeologického výzkumu 1964-1969. Tab. 2. Zlechov. Metodika archeologického výzkumu 1964-1969. Tab. 3. Zlechov. Metodika archeologického výzkumu 1964-1969. Tab. 4. Zlechov. Výzkumná sezóna 1964. Tab. 5. Zlechov. Výzkumná sezóna 1965. Tab. 6. Zlechov. Výzkumná sezóna 1966. Tab. 7. Zlechov. Výzkumná sezóna 1967 (1-6) a 1968 (7-8). Tab. 8. Zlechov. Zahloubené chaty s kůlovou konstrukcí. 1 obj. 23/66, 2 obj. 6/67 narušený jámou 7/67, 3 obj. 89/64, 4 obj. 12/68. Tab. 9. Zlechov. Zahloubené chaty s kůlovou konstrukcí. 1 obj. 41/67, 2 obj. 53/65, 3 obj. 54/65, 4 obj. 16/68. Tab. 10. Zlechov. Zahloubené chaty s kůlovou konstrukcí. 1 superpozice obj. 11/66 a 18/66, 2 obj. 20/67, 3 obj. 69/66. Tab. 11. Zlechov. Zahloubené chaty s kůlovou konstrukcí. 1 obj. 3/69, 2 obj. 33/65, 3 obj. 48/65, 4 obj. 10/68. Tab. 12. Zlechov. Obytné a hospodářské objekty. 1 chata s nepravidelnou kůlovou konstrukcí (obj. 9/68). 2-3 nadzemní sýpky (?) - 2 obj. 9/69, 3 obj. 12/67. Tab. 13. Zlechov. Zahloubené chaty bez kůlové konstrukce. 1 obj. 2/64, 2 obj. 46/67, 3 obj. 47/67, 4 obj. 4/69. Tab. 14. Zlechov. Pece. 1 obj. 92/64, 2 obj. 32/67, 3 obj. 50/67. Tab. 15. Zlechov. Hliníky. 1 obj. 35/64, 2 obj. 65/66, 3 obj. 42/67. Tab. 16. Zlechov. Hliník a výrobní objekty. 1 obj. 84/64, 2 obj. 11/68, 3 obj. 107/65. Tab. 17. Zlechov. Hospodářské objekty. 1 obj. 89/65, 2 obj. 68/66, 3 obj. 3/67, 4 obj. 19/68. Tab. 18. Zlechov. Hospodářské objekty. 1 obj. 64/66, 2 obj. 86/66, 3 obj. 24/67 a 25/67, 4 obj. 79/65. 323

Tab. 19. Zlechov. Hospodářské objekty. 1 obj. 60/64, 2 obj. 26/67, 3 obj. 55/67, 4 obj. 80/65. Tab. 20. Zlechov. Hospodářské objekty. 1 obj. 17/65, 2 obj. 22/67, 3 obj. 53/64, 4 obj. 72/64, 5 obj. 40/65, 6 obj. 6/69. Tab. 21. Zlechov. Hospodářské objekty. 1 obj. 87/64, 2 obj. 7/65, 3 obj. 12/66, 4 obj. 28/67. Tab. 22. Zlechov. Mísovité hospodářské objekty. 1 obj. 3/64, 2 obj. 29/64, 3 obj. 85/66, 4 obj. 52/67. Tab. 23. Zlechov. Mísovité hospodářské objekty. 1 obj. 45/67, 2 obj. 57/67, 3 obj. 58/67, 4 obj. 18/68. Tab. 24. Zlechov. Mísovité hospodářské objekty. 1 obj. 1/66, 2 obj. 8/66, 3 obj. 13/66, 4 obj. 80/66. Tab. 25. Zlechov. Mísovité hospodářské objekty. 1 obj. 1/67, 2 obj. 49/67, 3 obj. 23/67, 4 obj. 13/68. Tab. 26. Zlechov. Zbytek nadzemní chaty a mísovité hospodářské objekty. 1 obj. 14/67, 2 obj. 6/68, 3 obj. 4/68, 4 obj. 1/69, 5 obj. 5/69, 6 obj. 5/68, 7 obj. 15/64, 8 obj. 108/65. Tab. 27. Zlechov. Mísovité hospodářské objekty. 1 obj. 5/64, 2 obj. 1/68, 3 obj. 27/67, 4 obj. 83/66, 5 obj. 93/66, 6 obj. 56/67, 7 obj. 51/67, 8 obj. 104/66, 9 obj. 92/66, 10 obj. 88/66, 11 obj. 35/67. Tab. 28. Zlechov. Ohniště a jámy se zvířecími "pohřby". 1 obj. 33/67, 2 obj. 18/67, 4 obj. 15/67, 4 obj. 8/68. Tab. 29. Zlechov. Zásobní jámy. 1 obj. 96/64, 2 obj.103/65, 3 obj. 93/65, 4 obj. 73/66. Tab. 30. Zlechov. Zásobní a odpadní sídlištní jámy. 1 obj. 62/66, 2 obj. 100/65, 3 obj. 70/66, 4 obj. 4/67 a 10/67, 5 obj. 99/65 a 97/65, 6 obj. 97/64, 7 obj. 91/66, 8 obj. 83/64, 9 obj. 54/67, 10 obj. 29/67, 11 obj. 34/67. Tab. 31. Zlechov. Ostatní sídlištní jámy a soujámí. 1 obj. 1/65 a 2/65, 2 obj. 9/67 a 11/67, 3 obj. 78/65, 4 obj. 2/68. Tab. 32. Zlechov. Volné kůlové jamky. 1 soustava kůlových jamek 9/64-13/64, 2 obj. 10/64, 3 obj. 59/65, 4 obj. 60/65, 5 obj. 61/65, 6 obj. 60/66, 7 obj. 63/66. Tab. 33. Zlechov. Kůlové jamky. 1 obj. 15/66, 2 obj. 24/66, 3 obj. 3/66, 4 obj. 4/66, 5 obj. 5/66, 6 obj. 6/66, 7 obj. 7/66, 8 obj. 34/66, 9 obj. 36/66, 10 obj. 37/66, 11 obj. 49/66, 12 obj. 39/66, 13 obj. 40/66, 14 obj. 38/66, 15 obj. 100/66. Tab. 34. Zlechov. Objekt 2/64. Tab. 35. Zlechov. Objekty 2/64 a 3/64. Tab. 36. Zlechov. Objekty 5/64 a 21/64. Tab. 37. Zlechov. Objekty 15/64, 60/64 a 83/64. 324

Tab. 38. Zlechov. Objekt 29/64. Tab. 39. Zlechov. Objekt 29/64. Tab. 40. Zlechov. Objekt 35/64. Tab. 41. Zlechov. Objekt 35/64. Tab. 42. Zlechov. Objekt 35/64. Tab. 43. Zlechov. Objekt 35/64. Tab. 44. Zlechov. Objekt 53/64. Tab. 45. Zlechov. Objekt 70/64. Tab. 46. Zlechov. Objekt 72/64. Tab. 47. Zlechov. Objekt 84/64. Tab. 48. Zlechov. Objekty 84/64 a 87/64. Tab. 49. Zlechov. Objekt 89/64. Tab. 50. Zlechov. Objekt 89/64. Tab. 51. Zlechov. Objekt 89/64. Tab. 52. Zlechov. Objekt 89/64. Tab. 53. Zlechov. Objekt 97/64. Tab. 54. Zlechov. Objekty 1/65, 17/65 a 33/65. Tab. 55. Zlechov. Objekt 48/65. Tab. 56. Zlechov. Objekt 53/65. Tab. 57. Zlechov. Objekt 53/65. Tab. 58. Zlechov. Objekt 53/65. Tab. 59. Zlechov. Objekt 54/65. Tab. 60. Zlechov. Objekt 54/65. Tab. 61. Zlechov. Objekt 70/65. Tab. 62. Zlechov. Objekt 70/65. Tab. 63. Zlechov. Objekty 70/65 a 112/65. Tab. 64. Zlechov. Objekt 79/65. Tab. 65. Zlechov. Objekt 80/65. Tab. 66. Zlechov. Objekt 89/65. Tab. 67. Zlechov. Objekt 89/65. Tab. 68. Zlechov. Objekty 90/65, 98/65 a 100/65. Tab. 69. Zlechov. Objekt 97/65. Tab. 70. Zlechov. Objekt 107/65. Tab. 71. Zlechov. Objekty 109/65 a 113/65. 325

Tab. 72. Zlechov. Objekt 1/66. Tab. 73. Zlechov. Objekt 11/66. Tab. 74. Zlechov. Objekt 11a/66. Tab. 75. Zlechov. Objekt 23/66. Tab. 76. Zlechov. Objekt 62/66. Tab. 77. Zlechov. Objekt 65/66. Tab. 78. Zlechov. Objekt 65/66. Tab. 79. Zlechov. Objekt 68/66. Tab. 80. Zlechov. Objekt 69/66. Tab. 81. Zlechov. Objekty 80/66 a 83/66. Tab. 82. Zlechov. Objekty 88/66 a 92/66. Tab. 83. Zlechov. Objekt 3/67. Tab. 84. Zlechov. Objekty 4/67 a 5/67. Tab. 85. Zlechov. Objekt 6/67. Tab. 86. Zlechov. Objekty 6/67 a 7/67. Tab. 87. Zlechov. Objekt 7/67. Tab. 88. Zlechov. Objekt 20/67. Tab. 89. Zlechov. Objekt 20/67. Tab. 90. Zlechov. Objekt 20/67. Tab. 91. Zlechov. Objekt 20/67. Tab. 92. Zlechov. Objekt 22/67. Tab. 93. Zlechov. Objekt 24/67. Tab. 94. Zlechov. Objekt 25/67. Tab. 95. Zlechov. Objekt 26/67. Tab. 96. Zlechov. Objekt 27/67. Tab. 97. Zlechov. Objekty 28/67 a 33/67. Tab. 98. Zlechov. Objekt 41/67. Tab. 99. Zlechov. Objekt 42/67. Tab. 100. Zlechov. Objekt 42/67. Tab. 101. Zlechov. Objekt 42/67. Tab. 102. Zlechov. Objekty 45/67, 49/67 a 55/67. Tab. 103. Zlechov. Objekt 46/67. Tab. 104. Zlechov. Objekt 47/67. Tab. 105. Zlechov. Objekt 54/67. 326

Tab. 106. Zlechov. Objekty 58/67 a 2/68. Tab. 107. Zlechov. Objekt 3/68 a 6/68. Tab. 108. Zlechov. Objekt 4/68. Tab. 109. Zlechov. Objekt 5/68. Tab. 110. Zlechov. Objekt 9/68. Tab. 111. Zlechov. Objekt 9/68. Tab. 112. Zlechov. Objekt 10/68. Tab. 113. Zlechov. Objekt 11/68. Tab. 114. Zlechov. Objekt 11/68. Tab. 115. Zlechov. Objekt 11/68. Tab. 116. Zlechov. Objekt 12/68. Tab. 117. Zlechov. Objekt 16/68. Tab. 118. Zlechov. Objekt 18/68. Tab. 119. Zlechov. Objekt 19/68. Tab. 120. Zlechov. Objekty 1/69 a 2/69. Tab. 121. Zlechov. Objekt 2/69. Tab. 122. Zlechov. Objekt 3/69. Tab. 123. Zlechov. Objekt 3/69. Tab. 124. Zlechov. Objekt 3/69. Tab. 125. Zlechov. Objekt 4/69. Tab. 126. Zlechov. Objekt 4/69. Tab. 127. Zlechov. Objekty 6/69 a 11/69. Tab. 128. Zlechov. Objekt 7/69. Tab. 129. Zlechov. Objekt 9/69. Tab. 130. Zlechov. Nálezy z ostatních sídlištních objektů. Tab. 131. Zlechov. Nálezy z ostatních sídlištních objektů. Tab. 132. Zlechov. Římskoprovinciální a germánská keramika z výplně slovanských objektů. Tab. 133. Zlechov. Nálezy z povrchové kulturní vrstvy. Tab. 134. Zlechov. Nálezy z povrchové kulturní vrstvy. Tab. 135. Zlechov. Nálezy z povrchové kulturní vrstvy. Tab. 136. Zlechov. Žernovy.

327