Z HISTORIE NÁRODNÍHO DIVADLA V BRNĚ

Z historie Národního divadla v Brně

strana 1 z 10

Z HISTORIE NÁRODNÍHO DIVADLA V BRNĚ Počátky českého divadla v Brně. Národní divadlo v Brně v letech 1884-1945 Národní divadlo v Brně zahájilo svoji činnost 6. prosince 1884 v divadle na Veveří ulici: slavnostní představení Magelony Josefa Jiřího Kolára v nastudování Pištěkovy divadelní společnosti uzavřelo dlouhé období snah o zřízení samostatné a stálé české divadelní scény v Brně. Ačkoli panoval obecný názor, že „jest Brno osudem k tomu zrovna ustanoveno, aby mělo po Praze druhé české divadlo“, byly podmínky pro jeho zřízení komplikovanější než v jiných městech. Brněnská německá radnice podporovala Stadttheater Brünn a stavbu reprezentativní budovy pro německé divadlo, české divadlo muselo nejen od německých úřadů získat stálou koncesi, ale také svépomocí řešit provozní a ekonomické podmínky existence. Až do roku 1884 v Brně stálé české divadlo neexistovalo, česká představení zajišťovaly cestující divadelní společnosti a ochotníci, kteří zprvu hráli v sálech hostinců – u Mondscheinů v Malé Pekařské (Kopečné) ulici, U mexikánského císaře, U modré štiky, v zájezdním hostinci U bílého beránka na Cejlu a dalších. Řádným působištěm česky hrajících divadelních společností se v Brně posléze stal Besední dům, vystavěný podle návrhu architekta Theofila Hansena v letech 1871-73 a spravovaný Akciovou společností Besedního domu: první samostatná česká divadelní sezona byla zahájena 1. října 1874 společností Elišky Zöllnerové. Podmínky českého divadla v Brně však byly stále provizorní a bez trvalé divadelní koncese. Po požáru Okružního divadla ve Vídni byly v celém Rakousku-Uhersku zpřísněny předpisy pro bezpečnost divadelního provozu a nevyhovující stav Besedního domu byl pro německou radnici vhodnou záminkou pro zákaz českých představení. Nutno říci, že naléhavá potřeba stálého českého divadla v Brně vedla již na počátku roku 1881 ke vzniku Družstva českého Národního divadla v Brně. V září 1881 získalo Družstvo divadelní koncesi a o dva roky později zakoupilo od manželů Krinnerových restauraci U Marovských s tančírnou Orfeum na rohu někdejšího Radvitova náměstí a Veveří ulice, již vlastním nákladem adaptovalo pro divadelní účely. Prvním ředitelem Národního divadla v Brně se stal Jan Pištěk. „Dnešním dnem odevzdali jsme artistické řiditelství v divadle Družstva českého Národního divadla v ruce pana Jana Pištěka, divadelního ředitele z Prahy, kterýž dnešního dne hry divadelní v domě našem na Radvitově náměstí otevře“, píše se v dopisu ze dne 6. prosince 1884, podepsaném Janem Pištěkem a zástupci Družstva, adresovaném „slavnému c.k. policejnímu řiditelství“. Slavnostního představení Kolárovy Magelony, v němž v titulní roli pohostinsky vystoupila Otýlie Sklenářová-Malá, se zúčastnili zástupci českých uměleckých a politických kruhů, pozvání přijal i František Rieger. Pištěkova společnost působila v divadle na Veveří jednu sezonu, pro léta 1885-86 a 1886-91 převzali umělecké vedení divadla František Pokorný a Pavel Švanda ze Semčic starší. Někteří z členů původního ansámblu zůstali i po odchodu ředitele v Brně a stali se členy dalších společností, do

zdroj: www.ndbrno.cz


strana 2 z 10

Pištěkova souboru se pak vrátili v roce 1893, kdy se Pištěk (po dalších ředitelích Ladislavu Chmelenském a Václavu Hübnerovi v sezoně 1891-92 a Vendelínu Budilovi 1892-93) jako ředitel do Brna vrátil. V sezoně 1896-97 svěřilo Družstvo umělecké vedení divadla Pavlu Švandovi ze Semčic mladšímu, 1897-98 znovu Janu Pištěkovi a od podzimu 1898 Františku Lacinovi, který (s přetržkami v letech 1903-04, 1905-09 a 1913-15, kdy divadlo postupně řídili Alois Staněk-Doubravský, Antoš J. Frýda-Friedl a Antonín Fencl) vedl až do roku 1917. Existence Družstva a samostatného českého divadla byla po mnoho let spojena se snahami o vybudování původní, stálé, samostatné a reprezentativní budovy. Finanční situace Družstva, které stávající budovu divadla na Veveří sezonně pronajímalo hereckým společnostem a samo se staralo o její udržování, však byla špatná a nezlepšila se ani po roce 1891, když se Družstvo rozhodlo vést divadlo ve vlastní režii a když byla ustavena Společnost Národního divadla v Brně. Prostředky na stavbu nové divadelní budovy byly shromažďovány formou sbírek, prostřednictvím bazarů i věcných loterií, v roce 1904 vydala Národní banka kolek ve prospěch stavby Národního divadla v Brně a v roce 1905 byl založen Stavební fond Družstva. Družstvo dalo podnět k několika architektonickým anketám (první dvě již v roce 1903) a v letech 1910 a 1913 se uskutečnily soutěže o architektonický návrh nového brněnského divadla. První světová válka stavbu znemožnila a zastavila i přípravné práce, sbírky na doplnění Stavebního fondu pokračovaly až v roce 1918. Po vzniku samostatného Československa přidělilo město Brno českému divadlu budovu dosavadního německého divadla Na hradbách. Vedle nepřetržitého provozu na Veveří tak české Národní divadlo zajišťovalo 5 hracích dnů Na hradbách a 2 dny v Redutě. Ekonomické těžkosti Družstva vyústily počátkem 20. let 20. století v jednání o provizorní pozemštění divadla: 1. července 1922 převzalo povinnosti spojené s provozováním divadla dočasně Kuratorium, složené ze zástupců státu, země, města Brna a Družstva. 1. ledna 1931 pak přešlo provozování divadla do rukou země Moravskoslezské a jeho název byl změněn na Zemské divadlo v Brně. Snahy o vybudování nového divadla nabyly znovu konkrétních rozměrů ve druhé polovině 30. let. V roce 1936 Družstvo vypsalo veřejnou architektonickou soutěž, jejíž účastníci měli vedle samotné divadelní budovy řešit také prostor Žerotínova náměstí, okupace a 2. světová válka však stavbu opět znemožnily. V roce 1939 v okupovaném Československu bylo české divadlo vykázáno z budovy Na hradbách a divadlo na Veveří, od svých počátků považované za provizorní, se opět stalo jeho základnou. K dalším působištím pak patřil sokolský Stadion, Besední dům a sál Typosu, v Redutě a Na hradbách bylo později českému divadlu vyčleněno jen několik hracích dnů v měsíci. S platností od 12. listopadu 1941 bylo příkazem gestapa Zemské divadlo násilně uzavřeno a v roce 1942 zrušeno Družstvo českého Národního divadla v Brně. 15. března 1943 v rámci akce Národní odborové ústředny zaměstnanecké Radost a práce dostalo české divadlo povolení k další činnosti. Zemské divadlo však otevřeno nebylo, řada jeho zaměstnanců se uchýlila do nově ustaveného Českého lidového divadla ředitele Antonína Fencla.



strana 3 z 10

Nařízením ze dne 30. srpna 1944 byla i tomuto divadlu zastavena činnost a jeho zaměstnanci převedeni na nucené práce.

Umělecká tvorba (I) 21. ledna 1904 měla v divadle na Veveří původní premiéru Její pastorkyňa Leoše Janáčka. Janáčkův žák Cyril Metoděj Hrazdira a režisér Josef Malý byli první, kdo velké dílo uvedli na jeviště. Roli Jenůfky nastudovaly Marie Kabeláčová a Růžena Kašparová, Kostelničku zpívala Leopoldina Svobodová-Hanusová, Lacu Alois Staněk-Doubravský, Števu Bohdan Procházka. Premiéra se stala velkou společenskou a kulturní událostí. 23. listopadu 1921 byla poprvé provedena další Janáčkova opera – Káťa Kabanová. Orchestr řídil František Neumann, vynikající dirigent a oddaný interpret Janáčkova díla. V brněnském divadle se představil nastudováním Její pastorkyně v srpnu roku 1919; v původní premiéře nastudoval Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky (1924), Šárka (1925), Výlet pana Broučka do Měsíce (1926) a Věc Makropulos (1926). Již v roce 1919 – jmenován uměleckým šéfem opery – angažoval nové členy orchestru (např. Josefa Burgeta, Josefa Karase, Václava Becha, Josefa Boka, Matěje Vágnera, Stanislava Krtičku, Františka Jánského, Aloise Zoubka, Jaroslava Kulhánka, Jaroslava Ušáka, Viléma Fibingera, Františka Kudláčka a Josefa Křenka), mezi sólisty se objevili Božena Snopková, Marie Veselá, Vlasta Kubíková, Ludmila Kvapilová, Marie Hladíková, Hana Pírková, Valentin Šindler, Karel Zavřel, Pavel Jeral, Bedřich Zavadil, Mirko Bukovský, Štěpán Chodounský, Pavel Ježek, Jaroslav Čihák, Rudolf Kaulfus a další. Režisérem opery v roce 1920 jmenoval Ferdinanda Pujmana, po něm Otu Zítka, dirigenty opery se stali Jan Janota, Antonín Kincl, od roku 1922 Břetislav Bakala a 1926 Zdeněk Chalabala, později také Antonín Balatka a Milan Sachs. Ve 20. letech minulého století pořádal Neumann pravidelné symfonické koncerty divadelního orchestru, na nichž mimo jiné zazněly všechny symfonie Ludwiga van Beethovena a část díla Gustava Mahlera. Vysokou úrovní a náročným repertoárem zaujaly koncerty i jevištní díla nejen brněnské obecenstvo: po dobu Neumannova působení se Brno stalo jedním z center hudební kultury ve střední Evropě. V tradici symfonických koncertů později pokračoval dirigent Milan Sachs (v letech 1932-38 umělecký šéf opery). Od sezony 1925-26 se po Václavu Jiřikovském, který divadlo řídil v sezoně 1918-19, a Václavu Štechovi (1919-25) stal František Neumann čtrnáctým ředitelem Národního divadla v Brně. S jeho odchodem (zemřel v únoru 1929) ztratilo brněnské divadlo jednu z nejvýznamnějších osobností, vynikajícího dirigenta, organizátora i hudebního skladatele. Původní premiéra Janáčkovy opery Z mrtvého domu se v režii Oty Zítka, pod taktovkou Břetislava Bakaly, v hlavních rolích s Vlastimilem Šímou (Gorjančikov), Emilem Olšovským (Luka Kuzmič), Gézou Fischerem (Šiškov), Antonínem Pelzem (Skuratov), Boženou Žlábkovou (Aljeja) a Leonidem Pribytkovem (Placmajor) uskutečnila až 12. dubna 1930. Po Františku Neumannovi nastoupil na místo ředitele brněnského divadla na dvě sezony Ota Zítek a v roce 1931 znovu režisér, herec a dramaturg Václav Jiřikovský. Organizačně schopný muž se prosadil již před příchodem do Brna jako správce společnosti svého tchána Františka Laciny a ředitel zdroj: www.ndbrno.cz


strana 4 z 10

divadel v Ostravě a Bratislavě. Vedle zajištění ekonomické stability svěřených scén se podílel i na jejich uměleckém provozu. Jako dramaturg kladl důraz na uvádění společensky angažovaných her; požadavek vysoké umělecké úrovně a původnosti repertoáru, stejně tak kázně a odpovědnosti divadelních tvůrců pro něj byl samozřejmostí. Že sám těmto požadavkům dostál, o tom svědčí nejen jeho tvorba a práce umělecká a ředitelská, ale i osobní postoje. Byl ředitelem, který se nevzdal odpovědnosti a neopustil divadlo ani v době vážného nebezpečí, když jej nacisté stíhali za progresivní skladbu repertoáru a angažování umělců židovského původu. Na základě udání, že se pod jeho vedením brněnské divadlo stalo „rejdištěm říši nepřátelských živlů“, zatklo Jiřikovského (spolu s hercem Josefem Skřivanem a sólistou opery Gézou Fischerem) 3. listopadu 1941 gestapo. V květnu 1942 byl ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětim umučen; nevrátil se ani Skřivan. Blízkým přítelem a rádcem Václava Jiřikovského byl Jiří Mahen, dramatik a v letech 1919-22 dramaturg činohry. Jeho Janošíka v původní premiéře uvedlo brněnské divadlo již v roce 1910 (v režii Františka Laciny a výpravě oblíbeného charakterního a komického herce, výtvarníka a režiséra Jaroslava Auerswalda). Ve funkci dramaturga Mahen setrval pouze 3 roky – jeho vysoké nároky na podobu repertoáru a jevištní realizaci byly v rozporu s komerčními zájmy ředitele Václava Štecha. Brněnské divadelnictví však jako kulturní publicista ovlivňoval a inspiroval i nadále. V roce 1945 tehdejší ředitel Emil František Burian (když operu nazval Janáčkovou) Mahenovým jménem nazval činohru. Zahájilo-li divadlo na Veveří svůj provoz 6. prosince 1884 činohrou, 7. prosince se uskutečnilo slavnostní operní představení – Smetanova Prodaná nevěsta a již 9. prosince byla uvedena opereta Franze von Suppé Gaskoněc. Opereta, dlouho považovaná především za ekonomicky důležitou část repertoáru, měla řadu příznivců a sólisté se stali oblíbenými hvězdami. Chodilo se na Karla Brože, Jana Zelenku, Věru Skalskou, Magdu Škrdlíkovou, Bedřicha Zavadila, Josefa Malého, Josefa Holíka, Jana Purkrábka a další. V letech 1923-35 byl šéfrežisérem operety Oldřich Nový. Pozornost, kterou věnoval původním novinkám brněnských autorů, přinesla úspěch hned první z nich – revuí Z Brna do Brna, uvedenou v divadle Na hradbách v září 1926. Postavy stréčka Matěje Křópala z Břochovan v podání operního pěvce Valentina Šindlera a později Jozéfka Melhoby, kterého ztvárnil rovněž sólista opery, bratr Valentina Šindlera Václav, bavily obecenstvo po šest let a revue dosáhla více jak sta repríz. V září 1934 byla další z původních premiér děl, na nichž se Oldřich Nový autorsky podílel (tentokrát ve spolupráci s dirigentem a skladatelem Rudolfem Kvasnicou) – opereta Další, prosím…!. Největšího úspěchu však dosáhla autorská trojice Jaromír Weinberger, Bohumír Polách a Jiří Žalman, jejichž díla Na růžích ustláno (1933), Apropó, co dělá Andula? (1934) a Císař pán na třešních (1936) patřila k vrcholům zábavného divadla meziválečného období. K dalším výrazným osobnostem, jež do uměleckého vývoje brněnského divadla v první polovině 20. století zasáhly, patřil – vedle Jindřicha Honzla a Emila Františka Buriana, představitelů české divadelní avantgardy, působících v brněnském divadle koncem dvacátých a počátkem třicátých



strana 5 z 10

let – herec a režisér Rudolf Walter, iniciátor vzniku druhé stálé české činoherní scény v Brně, propagátor komorního divadla, všestranný umělec, jehož organizační a tvůrčí schopnosti zejména ve 20. letech přinesly činohře, ale i opeře řadu vynikajících inscenací. Oblíbenými členy činohry byli v té době manželé Ema a Ladislav Pechovi, Marie Waltrová, Zdeňka Gräfová, Antonie Košnerová, Helena Krtičková, Jarmila Urbánková, Anděla Novotná, Marie Pavlíková, Josef Bezdíček, Jaroslav Auerswald, František Klika, pozdější režisér, umělecký šéf činohry a ředitel divadla Aleš Podhorský, operu reprezentovali Marta Dobruská, Marie Hloušková, Alexandra Čvanová, Helena Hrdličková, Jelena Ježičová, Emil Olšovský, Ferdinand Pour, Bedřich Zavadil, Karel Zavřel, Antonín Pelz, Vladimír Jedenáctík, Leonid Pribytkov. Zpočátku nebyl soubor Národního divadla v Brně rozdělen, umělci podle svých dispozic vystupovali v činohrách, operách, operetách i baletech. Nejmladším samostatným souborem ve svazku divadla je balet. S jeho počátky je spojeno jméno choreografky a tanečnice Hany Vojáčkové, později Berty Knittlové, již společně s manželem, tenoristou Zdeňkem Knittlem, angažoval v roce 1915 ředitel František Lacina, a Marie Dobromilové, žačky tanečníka a choreografa italského původu Achille Viscusiho, který v brněnském divadle působil jako baletní mistr v letech 1918-19. Jsa zastáncem klasického baletu zdůrazňoval technickou preciznost, ale také umělecký výraz. V roce 1918 nastudoval Costova Lehkovážného Pierota a Délibesovu Coppélii (v hlavních rolích vystoupili Viscusi a Dobromilová), na podzim téhož roku Bergův balet Královna loutek a v únoru 1919 Čajkovského Labutí jezero. V roce 1919 angažoval František Neumann choreografa Jaroslava Hladíka. Žák profesora Augustina Bergra uvedl v Brně – mimo jiná – díla Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky (1920), Pohádka o Honzovi (1921), Princezna Hyacinta (1923), v původní premiéře balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější (1925). Jako dramaturg a choreograf přivedl na scénu klasický i soudobý baletní repertoár, dbal na technickou úroveň tanečníků, jejichž výchově věnoval velkou pozornost jak v divadle tak na brněnské konzervatoři, kde vyučoval od roku 1921. Hladíkovo umělecké působení položilo základy samostatného baletního souboru a baletnímu umění získalo diváckou oblibu. V sezoně 1926-27 pozval Hladík do Brna tanečníka Ivana Psotu. Po jeho odchodu do Prahy (v únoru 1928) jmenoval ředitel František Neumann právě Psotu (jemuž navrhl umělecké jméno Ivo Váňa) uměleckým šéfem baletu. Tři období nového uměleckého šéfa měla pro rozvoj baletu zásadní význam. Působení v Original Ballets Russes de Monte Carlo (v letech 1932-36) dalo tanečníkovi a choreografovi nahlédnout do tvorby světových tanečníků a poskytlo mu dostatek příležitostí pro vlastní umělecký růst. Angažován jako člen sboru, odcházel po čtyřech letech jako premier danseur, při druhém působení v tomto souboru (1942-47) se stal Maître de ballet. Jeho úspěchy v Evropě, Jižní Americe i Austrálii byly mimořádné. Uznáním bylo mimo jiné ocenění nejvyšší cenou v soutěži o původní brazilský národní balet, pro niž (s básníkem Guilhermem de Almeidem, skladatelem Franciscem Mignonem a malířem Candidem Portinarim) vytvořil balet na motivy brazilské báje o bohyni vody – Yara.



strana 6 z 10

Mnohé ze zkušeností nabytých v zahraničí uplatnil Psota po svém návratu v Brně. V pohnutých dobách hrozícího fašismu nastudoval Dvořákovy Slovanské tance (1938), již v emigraci v roce 1941 pod názvem Slavonica dílo s úspěchem uvedl také v Metropolitní opeře v New Yorku. Hlavní role v newyorské premiéře tančili Váňa Psota a Irina Baronova, v Brně byla Psotovou partnerkou Mira Figarová. Dalším z jeho tvůrčích činů byla původní premiéra baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie (1938). Julii tančila Zora Šemberová, Romea Psota, v dalším – již poválečném – nastudování z roku 1947 tančili hlavní role Růžena Elingerová a Dmitrij Barský. Z mnoha vynikajících inscenací, jež Psota v brněnském divadle v obdobích 1928-1932, 1936-41 a 1947-52 nastudoval, nelze pominout původní premiéru Divadla za branou Bohuslava Martinů (1936), Novákovu Signorinu Gioventù (1937), Rossiniho Vzpouru hraček (1937), Janáčkova Rákose Rákoczyho (1938), Z pohádky do pohádky (1939) a Hloupého Honzu (1940) Oskara Nedbala, Stravinského Petrušku (1940), Straussův Ples kadetů (1948), Symfonii života na hudbu Petra Iljiče Čajkovského (1949) či Krále Ječmínka Karla Horkého (1951). Světově uznaný balet Yara – ač z jeho provedení v Sao Paolu přivezl část dekorací – však uvést nesměl. Po roce 1948 se komunistickému režimu stal nepohodlným. Závist, izolace a nekončící útoky proti jeho osobě vyvrcholily v roce 1952; uprostřed zkoušek Spící krasavice byl stižen náhlým záchvatem mrtvice a 15. února zemřel. Pod jeho vedením vyrostlo v Brně mnoho velkých osobností, mezi nimi Mira Figarová, Věra Vágnerová, Jiřina Šlezingerová, Olga Skálová, Dana Ledecká, Růžena Elingerová, Zora Doskočilová, Kateřina Gratzerová, Míla Mikulová, Miroslav Kůra, Jiří Němeček, Viktor Malcev, Mojmír Miler, Vlastimil Jílek, Jiří Nermut, Rudolf Karhánek, Bohumil Čegan, Jozef Zajko.

Národní divadlo v Brně po roce 1945 Po skončení druhé světové války se na krátkou dobu podnikatelem divadla stalo Družstvo divadla Práce (sdružovalo D 46, Velkou operetu v Karlíně a NDB) a ředitelem Emil František Burian. Divadlo se vrátilo k původnímu názvu Národní a vedle svého trvalého působiště na Veveří ulici (Mahenova činohra) získalo do stálého užívání budovu někdejšího německého divadla Na hradbách (Janáčkova opera) a Redutu. E. F. Burian však Brno brzy opustil a již počátkem roku 1946 bylo divadlo převedeno pod správu Zemského národního výboru a v březnu podruhé jmenován ředitelem Ota Zítek (1946-48); 20. 7. 1948 bylo rozhodnuto o zestátnění brněnského divadla – od sezony 194849 užívalo název Státní divadlo v Brně. V letech 1949-50 vedl divadlo Aleš Podhorský, 1950-55 Zdeněk Míka, 1955-66 Miroslav Zejda, později Miroslav Barvík (1966-71), Karel Šeda (1971-83), Jiří Majer (1983-89), Zdeněk Nevrla (1989-91), Milan Sedláček (1991), Ludvík Kavín (1991-92), Ivan Drahola (1992-95), Mojmír Weimann (1996-2002) a Zdeněk Prokeš (2002-07). Při náletech na podzim 1944 a na jaře 1945 byla zasažena budova na Veveří. Ztráty na majetku a vybavení byly veliké a poválečné opravy domů na Veveří, ale i Na hradbách a Reduty si vyžádaly značné investice. Přes opravy se na počátku 50. let na Veveří začaly objevovat nové



strana 7 z 10

praskliny, způsobené porušenou statikou objektu. S platností od 12. června 1952 byla představení na Veveří zakázána – posledním představením byla hra Na jih od 38. rovnoběžky Tchan Djan-Čuna 11. června 1952. Část budovy byla stržena bezprostředně poté, celá pak odstraněna v listopadu 1973. Myšlenka postavit novou divadelní budovu nabyla ve druhé polovině 20. století znovu na naléhavosti. V roce 1956 byla vypsána nová architektonická soutěž, z níž vítězně vzešel návrh kolektivu architektů Jana Víška, Viléma Zavřela a Libuše Žáčkové-Pokorové. Návrh zvítězil i ve druhém kole soutěže a uspěl i na vnitropodnikové soutěži Stavoprojektu v roce 1958. O dva roky později – po téměř 80 letech příprav – započala stavba nového českého divadla v Brně v prostoru parku na Kolišti. Budova, nazvaná jménem Janáčkovým, se po svém otevření v roce 1965 stala působištěm opery a baletu, do někdejšího divadla Na hradbách, nyní Mahenova, se z Lidické ulice – kde od roku 1954 provizorně působila v adaptovaném kině Morava – přestěhovala činohra. Opereta působila v Redutě již od roku 1945. Provoz v těchto budovách trval do roku 1993 – 26. června se uskutečnilo poslední představení v Redutě (Koncert melodií Johanna Strausse) před rozsáhlou rekonstrukcí. Až do roku 2005 hrály soubory Národního divadla v Brně (k názvu Národní se divadlo vrátilo v roce 1992) pouze v Janáčkově a Mahenově divadle, v říjnu 2005 byla zrekonstruovaná Reduta slavnostně uvedena do provozu společným projektem všech souborů NDB Příběh vojáka – Noci Dnem.

Umělecká tvorba (II) 30. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka v roce 1958 si brněnská opera připomněla festivalem, v jehož rámci byly provedeny všechny skladatelovy opery. Festival zahájila 12. října Její pastorkyňa, řízená dirigentem Františkem Jílkem, v režii Oskara Linharta. František Jílek, absolvent kompozičního a dirigentského oddělení brněnské konzervatoře a znamenitý klavírista, nastoupil do brněnského divadla již v roce 1936 a vyjma válečných a těsně poválečných let v něm působil až do roku 1978. V letech 1952-78 umělecký šéf opery a po Františku Neumannovi uznávaný interpret Janáčkových oper uváděl rovněž jevištní díla Bohuslava Martinů a moderních světových autorů, především Sergeje Prokofjeva a Modesta Petroviče Musorgského. Období jeho působení v brněnské opeře je srovnatelné s érou Neumannovou a Sachsovou. Dramaturgem byl dirigent Václav Nosek, tvůrce Miniopery, zaměřené na uvádění experimentálních hudebních děl; k vrcholům Noskovy dirigentské činnosti patřilo mimo jiné nastudování opery Albana Berga Lulu (1972), jeho dramaturgické působení (dramaturgem opery byl až do roku 1995) by si zasloužilo samostatnou kapitolu. Z režisérů byli častými Jílkovými spolupracovníky Miloš Wasserbauer, vynikající režisér zejména Janáčkových oper, Oskar Linhart a Václav Věžník, jehož nastudování Verdiho Nabucca z roku 1985 se na repertoáru udrželo 15 let a dosáhlo více jak dvou set repríz. Sbormistry byli Vilibald Rubínek, Benedikt Volauf, Jiří Kubica, Oldřich Bohuňovský a od roku 1964 Josef Pančík, dirigenty Bohumír Liška, Jiří Pinkas, od roku 1964 Jan Štych a později Jan Zbavitel. K předním sólistům opery ve druhé polovině minulého století patřili Rudolf Asmus, Emilie Zachardová, Libuše Domanínská, zdroj: www.ndbrno.cz


strana 8 z 10

Cecilie Strádalová, Kveta Belanová, Marie Steinerová, Libuše Lesmanová, Jarmila Palivcová, Géza Fischer, Vlastimil Šíma, Antonín Jurečka, Boris Čechovský, Zdeněk Soušek, Jaroslav Ulrych, Imrich Jakubek, Eduard Hrubeš, Zdeněk Kroupa, Jiří Doubek, Václav Halíř, René Tuček, Jaroslava Janská, Anna Barová, Hana Janků, Vilém Přibyl, Richard Novák, Jiří Olejníček, Jaroslav Souček, Josef Klán, Jan Hladík, Jiří Přichystal, Magdalena Blahušiaková, Jindra Pokorná, Milada Šafránková a další. V původní premiéře byla uvedena Veronika Rafaela Kubelíka (1947; v letech 1939-41 byl Kubelík uměleckým šéfem brněnské opery), Chlubnovy Freje pána z Heslova (1950), Horkého Jan Hus (1950) a Hejtman Šarovec (1953), v rámci zmíněného festivalu v roce 1958 byla poprvé provedena Janáčkova opera Osud. Často a úspěšně byla uváděna také díla Bohuslava Martinů – Řecké pašije (1962, 1979, 2000), Julietta (1966), Slzy nože (1969), Trojí přání (1971), Veselohra na mostě (1989), Hry o Marii (1990), k vynikajícím inscenacím patřilo Jílkovo a Wasserbaerovo nastudování Janáčkova Mrtvého domu (1958, 1968), Výletů páně Broučka (1967), Musorgského Borise Godunova (1963), Prokofjevova Ohnivého anděla (1963), Šostakovičovy Kateřiny Ismajlovy (1964); Smetanova Prodaná nevěsta (1967), Myslivečkův Tamerlán (1967), Borodinův Kníže Igor (1973), Prokofjevova Vojna a mír (1975) či Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila, jež v roce 1987 nastudoval dirigent Jiří Pinkas. Z inscenací novějšího období nelze opomenout nová nastudování Janáčkových oper Příhody lišky Bystroušky (1996), Z mrtvého domu (1998), Věc Makropulos (2001), Šárka (koncertní provedení 2002), Káťa Kabanová (2003), Její pastorkyňa (2004 – v koprodukci se Státní operou ve Vídni, 2006) či Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (2000, 2005 – v koprodukci s Royal Opera House, Covent Garden London a Bregenzer Festspiele). Uměleckým šéfem a dramaturgem činohry se v roce 1946 stal Karel Novák, reprezentující společně s režisérem Milanem Páskem nastupující divadelní generaci. V důsledku politických událostí roku 1948 byl však činohře (a nejen jí) určen nový směr, a to jak v dramaturgické tak v interpretační oblasti. Nastalo období stagnace, v němž mimořádné tvůrčí počiny byly jen ojedinělé. Na konci padesátých let byl však ředitelem Zejdou na místo uměleckého šéfa činohry angažován režisér Miloš Hynšt a jeho nejbližšími spolupracovníky se stali dramaturg Bořivoj Srba a režisér Evžen Sokolovský. Odklon od iluzivního realistického herectví a inspirace Brechtem, Mejercholdem, Honzlem, Frejkou a zejména Burianem přinesly program politického antiiluzivního divadla, využívajícího epických postupů, divadla zaměřeného na „události veřejné, takové události, ve kterých se střetávají třídní síly a ve kterých se uskutečňují velké dějinné procesy“. Vedle inscenací děl Bertolta Brechta – např. Zadržitelný vzestup Arthura Uie (1959), Kavkazský křídový kruh (1961), Kulatolebí a špičatolebí (1963), Matka Kuráž a její děti (1964) – či Antonina Artauda – Pravdivý příběh o smrti Giacoma i Beatrice a Lukrecie Cenciových (1967) – se mezi nezapomenutelné inscenace zařadila především Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista v režii Evžena Sokolovského, v hlavních rolích s Ladislavem Lakomým-Persona Ježíš a Vlastou Fialovou-Marie (původní premiéra 28. listopadu 1965).



strana 9 z 10

V inscenacích Miloše Hynšta – První jízdní (1961), Oresteia (1962), Vlci (1963), Optimistická tragédie (1964), Les (1966), Play Strindberg (1969) – Aloise Hajdy – Jinřich IV. (1964), Král Lear (1969), Proces Muromských (1965), Oldřich a Božena (1968), Ševci z Nummi (1969) – a Zdeňka Kaloče – Trójanky (1968), Nosorožec (1969), Boris Godunov (1970), Platonov (1970), Vojna a mír (1970), Idiot (1971) – vynikli Jarmila Urbánková, Zdeňka Gräfová, Anděla Novotná, Karel Hospodský, Stanislav Hejný, Rudolf Krátký, Miroslava Jandeková, Rudolf Chromek, Otakar Dadák, Arnošt Navrátil, Stanislava Strobachová, Rudolf Jurda, Boleslav Roček, Zlatomír Vacek, Oldřich Vykypěl, Karel Meister, Karel Kabíček, Josef Husník, Milan Vágner, Miroslav Částek, Helena Kružíková, Josef Štefl, Blažena Rýznarová, Oldřich Celerýn, Oldřich Slavík, Leopold Franc, Zdeněk Kampf, Jaroslav Dufek, Josef Karlík, Jana Hlaváčková, Libuše Geprtová, Zdena Herfortová, Drahomíra Hofmanová, Ludmila Slancová, Sylvie Nitrová a další. K vynikajícím režisérům, kteří s činohrou v 70. a 80. letech spolupracovali, patřil také Evald Schorm: Alžběta Anglická (1972), Dvanáct rozhněvaných (1972), Lucerna (1974) ad. Pod vedením dramaturgů Václava Cejpka a Miroslava Plešáka se činoherní repertoár začal obracet více směrem k duchovním otázkám a hledání řádu a životních jistot. V této dramaturgické linii vynikly Kaločovy inscenace Dostojevského Běsů (1992), Bratrů Karamazových (1995), Zločinu a trestu (1997), Claudelova Zvěstování Panně Marii (1991) a Saténového střevíčku (1993), či inscenace Goethova Fausta (1997), Anouilhova Tomáše Becketa (1994), Roku na vsi (1997) a Maryši (2001) bratří Mrštíků Zbyňka Srby. Ve zpěvohře od roku 1959 působil dramaturg Ivo Osolsobě, uměleckým šéfem byl pozdější ředitel Karel Šeda. Dobu klasických operet a revuí, již představovali dirigenti Rudolf Kvasnica, Vilibald Scheiber, Vilém Tauský, režiséři Karel Smažík, Jan Purkrábek, František Paul a sólisté Máňa Maratová, Juraj Hančevič, Mary Bártů, Karel Kosina, Karel Šeplavý, Jan Purkrábek, Jindřich Loukota, Arnošt Vašíček, vystřídal čas přející muzikálům. Spolupracovníky nalezl Osolsobě v režisérech Rudolfu Lampovi, Rudolfu Kulhánkovi, ale především ve Stanislavu Fišerovi, novým dirigentem se po Miloši Machkovi a Emanueli Punčochářovi v polovině 60. let stali Jiří Karásek a Arnošt Moulík. Řadu muzikálů a později původních zpěvoher zahájil již v roce 1959 Když je v Říme neděle, následoval Ohňostroj (1961), Gordický uzel (1963), Černá kočka přes cestu (1964), Kiss me Kate (1964), My Fair Lady (1965), Dáma na kolejích (1966), Šeherezáda (1967), Gentlemani (1968), Angličan na rožni (1968), Šumař na střeše (1968), Filozofská historie (1968), Ano! Ano! (1974), Holky na ocet (1976), Kabaret (1977), Šediny páně Casanovy (1981) a další. Oblíbenými sólisty byli např. Alena Bílková, Veronika Butorová, Inka Slavíková, Jarmila Krátká, Vilma Nováčková, Marie Tomšů, Olga Haasová, Antonín Julínek, Miloš Slavík, Miloslav Milštajn, Jiří Brož, Jiří Přichystal, Arnošt Škoda, Jiří Jurka, Miroslav Výlet. Muzikálového repertoáru v programu zpěvohry postupně ubývalo a zejména 90. léta byla ve znamení klasické operety: Netopýr (1991), Paganini (1992), Vídeňská krev (1993), Cikánský baron (1993), Veselá vdova (1993), Orfeus v podsvětí (1994), Giuditta (1995), Bandité (1996), Rose Marie (1997), Cikánská láska (1999) ad. Znovu se muzikál v širší míře na repertoár vrátil po roce 2000: Zorba (2001), Zpívání v dešti (2001), Muž z kraje La



strana 10 z 10

Mancha (2002), Kristián (2002), Divotvorný hrnec (2003). Do nového tisíciletí však vstupoval soubor zpěvohry s vážnou otázkou své budoucí existence: historické ani ekonomické zřetele neudržely již zpěvoherní soubor součástí Národního divadla v Brně a k 1. 1. 2004 byl rozhodnutím zřizovatele obou divadel převeden do Městského divadla Brno. Po smrti Váni Psoty se v roce 1953 uměleckým šéfem baletu stal Rudolf Karhánek (podruhé v letech 1966-68), od roku 1955 balet vedli Jiří Nermut (1955-61), Luboš Ogoun (1961-65, 1968-69 a 1990), Miroslav Kůra (1965-66 a 1970-73), Jiří Němeček (1974-77), Olga Skálová (1977-89), Zdeněk Prokeš (1991-2004) a od roku 2005 Karel Littera. Ač byly změny na místě uměleckého šéfa souboru časté, každé z období přineslo řadu vynikajících inscenací. Mimo jiné k nim patří Asafjevova Bachčisarajská fontána v choreografii Rudolfa Karhánka (1953), Brittenův Princ ze země pagod v choreografii Jiřího Nermuta (1959), inscenace Luboše Ogouna Balada o námořníku (1962), Svědomí (1963 – pod názvem Hirošima, 1983), Leningradská symfonie (1962), Svěcení jara (1963, 1982), Sen noci svatojánské (1984), Kůrovo nastudování Romea a Julie (1965), Labutího jezera (1966), Giselle (1968) či Špalíčku Bohuslava Martinů (1973), Chačaturjanův Spartakus (1975) a Labutí jezero (1976) v choreografii Jiřího Němečka, Melikovova Legenda o lásce v choreografii Zdeňka Prokeše (1988) a v neposlední řadě inscenace, jež choreograficky nastudovali Daniel Wiesner a Libor Vaculík. Mezi sólisty vedle tanečníků Psotovy éry vynikli Arnošt Stejskal, Josef Kubálek, Ludvík Kotzian, Karel Janečka, Ondřej Bohdanský, později Renata Poláčková, Marta Cvejnová, Petra Vévodová, Jano Šprlák-Puk, Marta Synáčková, Karel Fux, Miroslav Strejček, Zdeněk Hanzlovský, Jarmila Bařinková, Pavel Foret, Marie Šlezingrová, Vlasta Benešová, Juraj Dubovec, Hana a Jiřina Machatovy, Jarmila Matějová, Lenka Jarošíková, Zdeněk Kárný, Julie Kubaláková, Jiří Kyselák, Ludmila OgounováLedecká, Igor Vejsada, Soňa Zejdová, Simona Fišerová, Ivo Lepold, Jana Přibylová, Hana Litterová, Martin Žák a mnoho dalších. Od roku 1991, kdy se uměleckým šéfem baletu stal Zdeněk Prokeš, zaměřovala se dramaturgie vedle uvádění klasického baletního repertoáru – Don Quijote (1996), Romeo a Julie (1996), Marná opatrnost (1998), Labutí jezero (1999), Louskáček (2001), Bajadéra (2003), Korzár (2005) – častěji na uvádění původní, především domácí tvorby. Přímo pro baletní soubor NDB byly vytvořeny nebo adaptovány původní české balety Natalie aneb Švýcarská mlékařka (1993), Příběh o Tristanovi a Isoldě (1995), Batalion (1997), Čaroděj ze země Oz (1999), Edith, vrabčák z předměstí (2004) a balety zahraničních skladatelů (historické fresky), reprezentované především choreografiemi Libora Vaculíka: Notre-Dame de Paris (1993), Jana z Arku na hranici (1995), Marie Stuartovna (1999), Oedipus Rex (2000), Ivan Hrozný (2002), Svěcení jara (2006) a komornější Úplné zatmění (2005). Celovečerní balety doplňovala dramaturgie kratšími díly, uváděnými v rámci kombinovaných večerů, které daly příležitost nastupující choreografické generaci. -jn-


Z HISTORIE NÁRODNÍHO DIVADLA V BRNĚ

Recommend Documents