Protozea
© 2015
WINDENT 1.: Budiž planeta W1001.42.1: Wetapungská sluneční soustava neboli Wetasvět, jednoduchý binární systém, kde pouze jedna výstřední planeta Weta obíhá kolem své mateřské hvězdy Wun třídy K. Když říkám obíhá, tak mám ve skutečnosti na mysli tanec, kolébavý tanec způsobený periodicky se měnícím sklonem osy planety, pravděpodobně jako pozůstatek dávné srážky Wety s planetkou. Bez měsíce, bez hvězdné oblohy, Weta je osamocený tulák pohybující se v chladném temném oceánu, kde mlhovinovým kabátem nepronikne svit ani jedné jediné hvězdičky. Jak by pak mohlo vůbec někdy Wetapungské srdce toužit nebo jen pomyslet na opuštění své domoviny a vydat se prozkoumávat vesmírné dálavy? Dokázali by přijmout naši existenci? Úryvek z týdeníku MZ, Dr. Ryan Heisenberg, rok 2209 Začalo svítat a všichni Wetapungové se pomalinku stahovali z širých planin zpět do bezpečí džungle chránící je před ostrými paprsky solaringu. Z výšky by se mohlo zdát, že tvoří jedno velké synchronizované stádo jdoucí za společným cílem, ale ve skutečnosti byli rozbití do malých navzájem nezávislých pluqunů, jenž se čirou náhodou nacházely na dohled. Nebylo to déle než sto, dvě stě solaroků, kdy jeden pluqun Wetapungů nepotkal druhý třeba i několik soldenů. Pravděpodobně si ani sami Wetapungové neuvědomovali, jak se jejich společenství za tak krátkou dobu výrazně proměnilo. Každý pluqun tvořilo ne více než pět Wetapungů. Výjimečně vznikaly pluquny i o více členech, ale takový pluqun neměl nikdy dlouhého setrvání. Často to skončilo vnitřními souboji a následném rozpadnutím se na menší celky, pokud zůstalo dostatek přeživších. Srdcem každého pluqunu byl werman a dalo by se říci, že i mozkem. Kam šel on, šel i zbytek skupinky. Hledal potravu, ostatní hledali s ním. Zamířil si ulehnout do nory, pluqun jej následoval. 6
Výjimečnost wermana tkví i v jiném směru. Na rozdíl od werlaní a dalitů má schopnost takzvaného vnuknutí. Werman je schopný provést vnuknutí pouze s dality. Vnuknutí se werlaněmi je velmi výjimečný jev již jen z důvodu, že k fyzickému kontaktu většinou dochází jen při přenosu najád malých Wetapungů. Nejdříve musí werman nalézt kompatibilního dalita. Při nevhodném výběru by mohlo dalita postihnout krátkodobé pomatení smyslů a v afektu tak mohl těžce poranit nebo dokonce zabít wermana. Nejobtížnější situaci má osamocený werman bez dalitů, který se musí spolehnout pouze sám na sebe. Samotné vnuknutí je vykonáváno přiložením dlaní wermana přes dlaně dalita. Je-li dalit otevřen duši wermana, pak ji přijme jako novou součást svého těla. Wermana typicky obklopují dva až tři dalité, jejíchž jediným smyslem života je chránit wermana i za cenu vlastního života. Posledním členem pluqunu bývá werlaň pohybující se na jeho periferii a snažíc se dostat k wermanovy. Werlaň je při každém pokusu odháněna dality do bezpečné vzdálenosti od wermana, dokud není připraven k přenosu. Je-li ve svém snažení až příliš horlivá, pak ji dalité mnohou fyzicky napadnout a bez milosti i usmrtit. Wermani nejsou jedinou werlaní starostí. Mezi pluquny se pohybuje mnoho nezařazených werlaní snažících si ukořistit vlastní pluqun. Oblíbenou taktikou některých werlaní je vyčkat až jiná nezařazená werlaň se pokusí dobít pluqun a využít tak nestřežený okamžik k jeho ukořistění bez jakékoliv námahy. Není výjimkou, že pluqun ani nečeká na samotný konec souboje a odejde pryč bez werlaně. Jedna z nezařazených werlaní byla ta, která se označovala jako Já. Já se před několika soldeny pokusila dobýt pluqun, ale při souboji byla vážně poraněna na předním pravém běhounu. Do dnešního rána se zdálo, že zranění je na dobré cestě k zahojení. Jenže Já cítila, jak ji ubývají síly a začíná zaostávat za ostatními. Já se na chvíli zastavila, aby nabrala sil, přičemž položila své chytáky dlaněmi na zem a pomyslela si: Já tady, Ty tam. Já bolest. Cítila, jak se jí paprsky solaringu začínají opírat o záda. 7
Zavřela oči, aby předešla jejím poškození. Ubohé tělíčko Já se začínalo ohřívat a původně infekce zpomalená podchlazením těla se opět probouzela k životu. Já věděla, že již nebude schopná doběhnout do bezpečí džungle a tak se rozhodla vyhrabat noru, kde by se mohla ukrýt. Dlaně přikládala na různá místa na zemi a snažila se najít nejvhodnější místo pro vyhrabání nory. K vytipovanému místu si stoupla zadní částí těla, kterou lehce nazdvihla. Těžiště svého těla tak přemístila na přední pár běhounů a chytáků semknutých v pěstičky. Zadními běhouny opatřenými vydutým kopýtkem připomínající malou lopatku začala hbitě hrabat svoji noru. Avšak oslabené Já se podlamoval zraněný běhoun a čím dal častěji ztrácela rovnováhu. Já se nevzdávala a snažila se hrabat dál. Do nory se již vlezla z půlky, když v tom narazila na skálu. Otočila se a dlaněmi se snažila zjistit, kam až skála vede. Cítila, že se jedná o velký blok skály, se kterým nedokáže pohnout. Já ztratila rovnováhu a padla na pravý bok. Snažila se postavit, ale poraněný běhoun byl příliš bolestivý. Dýchala velice plytce. Sebrala poslední zbytky sil a znovu se pokusila postavit. Pronikavě vykřikla bolestí a upadlo do bezvědomí. Výkřik byl slyšet až do samotné džungle vzdálené několik kilosalírů. Všichni Wetapungové, kteří ji zaslechli, vykřikli ještě zoufaleji než Já. Výkřik poté uslyšeli další Wetapungové v hlubších částech džungle a opět jej zopakovali. Výkřik se tak lavinovitě šířil celou džunglí jako ozvěna tam a zpět po téměř celý solden až se západem solaringu úplně utichl . Po několika hodinách Já probudila prudká bolest. Já byla smrtelně vyčerpaná a nedokázala ani vstát. Nasměrovala tak pouze své chytáky k zadním běhounům, ve kterých ještě před chvíli cítila tu ohromně palčivou bolest. Svými dlaněmi rozpoznala cizí pulzující objekt, jenž ji svíral zadní běhoun. Netrvalo ji dlouho a pochopila, že se stala obětí Utíkalky obecné ani ne půl metru vysoké živostlinky. Tato živostlinka je schopná se pohybovat až kolem deseti centimetrů za minutu, což z ní dělá jednu z nejrychlejších živostlinek na planetě. Během doby, kdy Já bezvládně ležela na půl těla zalezlá v noře, se Utíkalka svými svalovými kořeny omotala kolem jednoho z 8
jejích běháku a pumpovala ji do těla jed způsobující postupnou paralyzaci. Já cítila, že se blíží její konec. Sebrala poslední zbytky svých sil a začal se prudce odstrkovat předními běháky ven z nory. Utíkalka zareagovala silnějším sevřením a pumpováním dalšího jedu do jejího oběhového systému. Já se podařilo dostat z nory tak, aby měla hlavu natočenou přímo k zapadajícímu solaringu. Otevřela oči a intenzivně do něj hleděla. Přestala vnímat všechnu bolest svého fyzického těla. Nejdříve viděla malé téměř nepostřehnutelné záblesky, které se stávaly čím dál častější a intenzivnější. Záblesky již hrály všemi možnými i nemožnými barvami a Já ani nepostřehla, že již oslepla. Svaly Já se uvolnily. Utíkalka rozpoznala toto mrtvolné uvolnění, povolila své sevření a přesunula se k výživnější hrudní části, kde se zakořenila. Během několika následujících soldenů napouštěla tělo Já enzymy rozkládající ji pro Utíkalku využitelných živin. Pach rozkládajícího se tělo přilákal nejenom další Utíkalky, ale i jiné druhy živostlinek. Tělo Já se tak po mnoho soldenů přeměnilo v obrovský rozkvetlý květináč, oázu života a školku s malými živostlinkami.
9
