ŠEDÁ PLANETA. Veronika Ježíková

ŠEDÁ PLANETA Veronika Ježíková

1. Žiji v malém světě. V tom svém, vlastním. Hlavou se mi denně prožene milion příběhů o tom, co by mohlo být, ale co také nikdy nebude, alespoň dokud se bude žít podle stále stejných pravidel. Jenže pravidla jsou na nic. Každého jenom svazují a nedávají mu možnost se volně nadechnout. Nikdo nemá rád v hloubi duše pravidla, ale každý se navenek tváří, že je miluje. Tahle přetvářka udržuje všechny v mém okolí při životě. A o co jiného jde, než o život? I já se přetvařuji, neříkám, že ráda, ale co jiného můžu dělat? Nehodlám skončit zavřená někde ve vězení a čekat na rozsudek smrti. Ale počkat, kdo by se obtěžoval s tím, mít výdaje za nějakou ubohou holku ve vězení. Oni by mě rovnou odpráskli. Bez sebemenší známky lítosti. Bum, tak snadné by to bylo. Proč se obtěžovat s nějakým soudem, když je pro někoho tak lehké oddělat člověka. Pravděpodobně si říkáte, co je to za svět, ve kterém žiji. Není to žádný med, ale přežít se to dá. Když se člověk naučí chovat tím „správným způsobem‟. Dostanete něco, čemu by se dalo říkat střecha nad hlavou a ani hlady vás umřít nenechají, to byste si je museli hodně znepřátelit. Člověk si po nějaké době zvykne žít v tomto zmatku. Zmatek ale taky není to správné slovo, které by se mělo používat při představě mého světa. Vlastně tady má skoro všechno docela pevný řád. Asi mám z toho všeho stereotypu jenom zmatek v hlavně já, nic víc. Je hrozně unavující dělat téměř každý den tu samou činnost a nemoci vybočit. Sem tam z toho někdo už zešílel. Ale to jsem slyšela jenom z vyprávění. Možná mě chtěl někdo jenom postrašit, tady se věří ledasčemu a lidi si často rádi přikrášlují všelijaké historky. Sama občas nevím, co je pravda a co naprostý blábol. Zrovna mám volno a tak se potloukám po rádoby tělocvičně, kde se lidé snaží nabrat na svoje hubené tělo alespoň trochu svalů. Normálně bych se zde nezdržovala, procházela bych se venku, ale nechce se mi domů. Bratr bude

2

mít dvacáté narozeniny a to nikdy nevěstí nic dobrého. Místo smíchu a radosti se spíše díváte do smutných tváří. Nechci to pozorovat. Nemůžu se tomu ale vyhnout, jednou se domu budu muset vrátit. Přesněji řečeno asi za hodinu, kdy začne zákaz vycházení. Bylo by opravdu hloupé, kdybych to do osmi nestihla. Pravděpodobně by se tam vrátil už jenom můj duch. Sama jsem tedy nikdy neviděla, že by někoho zabili během zákazu vycházení, ale řeči tu kolují různé. Navíc, bůh ví, co všechno stihlo zmutovat během Šednutí. Začínají mě přepadat opravdu podivné myšlenky a tak radši zamířím domů o něco dřív. Budu se sice muset dívat do těch obličejů, ale mrtvá taky nechci skončit.

••• „Luno! Tady jsi!‟ Kde bych asi tak jinde mohla být, pomyslím si trpce a pozoruji falešný úsměv na tváři mojí matky. Pravděpodobně by se měla přihlásit do soutěže o nejlepší přetvářku, vsadím svoje boty, že by vyhrála. A to s naprostým přehledem. „Slavíme snad něco?‟ Porozhlédnu se po obýváku a po všech těch lidech, co tam jsou. Je to divné, ale u nás doma jsem ještě tolik lidí pohromadě neviděla. Vím, že je ta moje poznámka o oslavě naprosto mimo mísu, ale nemohla jsem si pomoct. Samozřejmě, že to není žádná oslava, kterou pořádají bohatí. Mohla bych to nazvat spíš smuteční hostinou. Přesně za tři dny oslaví můj bratr Drew dvacáté narozeniny a bude muset odejít z domu. Pravděpodobně už se nikdy nevrátí. Ještě se z nich nikdo nikdy nevrátil. Proto ti nahoře tak zoufale prahnou po tom, abychom už měli své vlastní děti. Aby nás bylo co nejvíc, co nejvíc loutek v té jejich nesmyslné válce. Nesnáším je za to, ale najevo se to snažím dávat co nejméně - prakticky vůbec. Každý je přeci nesmírně šťastný, že se najde někdo, kdo tam venku všechny brání. Co vím, tak za tu dobu, co žiji na tomhle světě, se vrátili jen dva. Jenže ti za nějakých podivných událostí zmizeli všem z dohledu. Kdo ví, kde je jim konec. Matka dělá, že mou drzou poznámku vůbec neslyšela a porozhlíží se po ostatních hostech, jestli předstírají, že také nic neslyšeli. Je vidět, že všechno klape naprosto perfektně.

3

„Jestli to nebude vadit, tak vás opustím, musím si trochu odpočinout, jsem po celém dni hodně unavená.‟ Pro větší důvěryhodnost ještě zazívám a promnu si oči. Ke svému vlastnímu údivu zjišťuji, že jsem opravdu unavená a nečekajíc na odpověď opouštím tuto ponurou místnost a vrhám se do hlubin svého pokojíku. Nemám to tu kdovíjak útulné, ale je tu vše, co ke svému životu potřebuji. Pod oknem mám psací stůl, u kterého ráda sedávám a kreslím si uhlem. Hned vedle dveří je rozvrzaná postel a jako poslední kousek mého nábytku je tu šatník, který je naproti posteli. Vůbec nechápu, proč ho vlastně mám. Oblečení mám směšně málo, takže si tam schovávám spíše nějaké to harampádí, které nacházím při svých procházkách. Zítra je sobota, v překladu to znamená volný den plný zábavy. Tu zábavu neberte zas až tak vážně. V mém okolí není prakticky nic, co bych mohla využít pro své pobavení a zahnání špatné nálady. Proto se většinou jenom procházím po okolí a sbírám všelijaké prkotiny do své soukromé sbírky. Vždycky si představuji, jak se za několik let stane moje sbírka nesmírně slavnou a já se stanu nesmírně bohatou. Jaká naivní představa. Ve svém pokoji se cítím dobře. Ležím na posteli a představuji si všechny možné scénáře mého budoucího života. Přemýšlím o různých věcech, ale nejvíce mě zajímá, jestli se někdo vrátí, až Drew odejde, většinou se to moc často nestává, ale doufám. Doufám, že se vrátí. Nedovedu si představit, že by se neměl vrátit. Stejně jako pak Drew. Válka neničí jenom životy lidí, ale i jejich psychiku. Kdyby se jen dříve lidé lépe starali o svoje životní prostředí a dění kolem sebe, nemuselo by to dnes být takové. Planeta už dávno není, co bývala. Všude je jen prach a špína. Když někdo náhodou vysloví „Modrá planeta‟ považuje se to za hodně špatný vtip. Války všechno ničí. Nejde mi do hlavy, kde se tu bere vzduch, i když je těžký a v jistých místech štiplavý. V mém okolí nejsou žádné stromy, tráva, keře. Nic. Fotosyntéza by tu neměla přeci probíhat. Tak proč pořád žiji? Tato myšlenka se mi honí hlavou snad každý den od té doby, co jsem začala pořádně přemýšlet o věcech kolem sebe. To bylo asi před osmi lety, když mi bylo deset. Byla jsem taková malá naivní holčička s copánky, co se pořád motala mámě pod sukní. Ale to už nejsem, je mi osmnáct let a připadám si naprosto zoufalá. Nechci, aby můj bratr odešel, a zároveň doufám, že se

4

vrátí Bren. Bren je, nebo spíše byl, jeden z mých kamarádů. Trávili jsme spolu docela dost času, abych se do něj jako malá holka stihla zamilovat. Nevím, jestli k němu cítím to samé jako před lety, ale rozhodně nechci, aby se nevrátil. Válka člověka změní, proto se zároveň bojím toho okamžiku, kdy přiletí letadlo s vojáky. Nebo spíše s tím, co z nich zbylo. Bude na rodinách, aby identifikovali těla a rozloučili se se svými nejbližšími. To jsou vždy ty nejhorší okamžiky. „Přestaň, Luno,‟ napomenu se polohlasně. Zrovna když se chci obrátit na druhý bok, někdo potichu zaklepe na dveře. Nemám zrovna náladu se s někým vybavovat, ale nemůžu věčně předstírat, že jsem neviditelná. Pomalu se tedy zvednu a na škvírku otevřu dveře od svého pokoje. Na chodbě stojí můj bratr Drew. „Můžu s tebou mluvit?‟ zeptá se. Jen pokrčím rameny a pustím ho do svého pokoje. „Netvař se tak povadle Luno, možná se vrátím,‟ podívá se na mě a všimnu si, jak se mu zvedají koutky v nesmělý úsměv. „Jak to můžeš vědět s takovou jistotou? Sám víš, kolik se jich vrací v celku a kolik jen na části. Nesmím ale zapomenout, že jsou po smrti, nikdo z nich to nikdy nepřežije.‟ Nesnáším, když jsem tak morbidní, ale je to pravda. „Musíš to dělat ještě horší?‟ „Nemusím, ono už to hrozné je! Copak to nevidíš, berou si mladé kluky, kteří mají celý život před sebou a chladnokrevně je zabijí, jen tak, jako když luskne prstem.‟ Začínám být opravdu velmi rozčílená, divím se, že mi nestoupá pára od uší. Pomalu se hroutím zpět na svou postel a zabořím si hlavu do dlaní. Nebrečím, jen velmi hlasitě oddechuji. Život v tomto světě mě pomalu, ale jistě odnaučuje brečet a vylévat si své city. „Luno, no tak,‟ posadí se vedle mě. Nechci, aby mě utěšoval. Já bych měla utěšovat jeho, on přeci odchází na jistou smrt. Jde pro boha do války! Co si bez něj počnu? Obejme mě a pomalu kolíbá sem a tam. Zjišťuji, že se uklidňuji a mohu zase normálně dýchat. Trochu se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí. „Ty to přežiješ, já tomu věřím.‟ V tomto jsem naprosto upřímná. On je silný. Jenže já mohu bohužel jen věřit, nic jiného mi nezbývá. Víra je to, co mě pohání.

5

„Myslet pozitivně, to u tebe vidím poprvé.‟ Políbí mě na čelo a pohladí po zádech. Bude mi vážně chybět. Podívám se, ale on už je přichystaný k odchodu, chce si ještě užít svoje poslední dny svobody, než ho vybaví samopalem a vojenským oblekem. Zavřu raději oči a položím se znovu na postel. Chci vypnout, všechno. Myšlenky, pocity, emoce, prostě všechno. Uvítala bych být prázdnou skořápkou, která se nemusí ničím zabývat. Ničím stresovat. Ničeho si nevšímat, prostě jenom existovat a nic nevnímat.

6

2. Zemřu. Vím to s naprostou jistotou. Nejsem si ale zcela jistý, jestli jsem se s tím již dokázal smířit. Na smrti je nejhorší to, že si jí nemůžete předem vyzkoušet, naplánovat. Jaké to asi je, jestli to bolí, a pak se zase vrátit mezi živé. Nejistota dokáže člověkem hodně otřást. Asi tak jako se mnou. Už je sobota a v pondělí uvidím svoji rodinu naposledy. Mohl bych si dělat falešné naděje, že přežiju a vrátím se domů, šťastně se opět se všemi shledám, není mi ale pět let. Nevysnívám si věci, jak by co mohlo být, vím, že svému osudu neuteču. Není to ale ani tak osud, jako přání těch nahoře, co kontrolují naše životy. Říkají tomu povinnost vlasti, těm kecům ale nevěřím. Co je to za povinnost zemřít? Je to spíše trest. Nejhorší na tom je, že nás posílají tento rok žalostně málo, každý si tedy asi dovede spočítat, že se domů pravděpodobně nikdy nevrátím. Slíbil jsem ale své sestře, že se pokusím přežít a vrátím se za dva roky. Nemám tušení, jak to tam venku vypadá a proti čemu budeme vlastně bojovat. Mám jenom svůj samopal, který mi bude v té divočině nelepším přítelem. Na nikoho jiného se spoléhat nebudu, ani na kamarády. Každý by přeci raději utekl smrti, než by pomohl příteli z kaše. Dalo by se říci, že dnešní den je jen můj. Že mohu jít kamkoli se mi bude chtít a o ničem nepřemýšlet. Nemohu ale vystát ty pohledy, které mě doprovází poslední dobou na každém kroku. Jako by každý, koho potkám, měl v očích nějakou nevyřčenou starost. Všichni vědí, že zemřeme, ale nikdo se nepokouší s tím něco udělat. Kdo by se vzpíral systému, když dostává pravidelně najíst a má kde bydlet. Jistě, není to zadarmo a každý si musí odpracovat svůj díl. Musím pořád přemýšlet o tom, že kdybych se narodil o rok dříve nebo o rok později, tak by se na mě nedostalo. Jde se vždy jednou za dva roky. Takže kdyby mi bylo devatenáct a tenhle rok odjížděli jiní, tak by se na mě ve dvaceti nedostalo. Vždy tam jsou dva roky. Až by se tedy vrátili, bylo by mi jednadvacet a už bych nejel. Jaká ironie osudu.

7

••• „Nazdar Drew! Tak jak se držíš?‟ Připadá vám to také jako naprosto hloupá otázka? Mně tedy ano, nejhorší je, že bych na ní pravděpodobně měl odpovědět co nejpozitivněji. „Snažím se ze všech sil,‟ „Tak to rád slyším, chlape, však ty se nám vrátíš.‟ Ve slovech toho muže ale zaznívají jasné pochybnosti. Nikdo v nás nevěří, ani tenhle Tod. Toda jsem nikdy neměl rád a myslím, že ho nemá rád vůbec nikdo. Poflakuje se všude, kde se dá a poslouchá různé řeči, které kolují v naší komunitě. Pak vesele jde a všechno to vyžvaní těm nahoře. To už jen sledujete, jak odvádějí jednoho po druhém do vězení. Člověk si opravdu nesmí dovolit myslet proti řádu. Nemám náladu se s ním bavit o mé pravděpodobné smrti a tak raději pokračuji v chůzi. Nevím přesně, kam mám namířeno, ale rozhodně daleko od všech lidí. Na mysli mi přijde jediné vhodné místo, kam bych v této pochmurné náladě mohl jít. Je to tady sice plné všelijakých skládek a bordelu, doslova na každém kroku. Ovšem vím o jedné, kterou navštěvuje snad jen jediná osoba z celého města, moje sestra Luna. Nepřekvapuje mě, když jí tam dnes nepotkám. Než jsem odcházel, slyšel jsem, jak hovoří s matkou o nějakých přípravách na neděli, takže má pravděpodobně ruce plné práce. Posadím se na nejbližší zrezlou věc a zadívám se na nebe. Dnes je ještě šedivější než obvykle. Zavzpomínám na to, jak nás dříve učili o historii naší země. Nikdy jsem si nedokázal pořádně představit, jak byla planeta dříve plná trávy a stromů. Hýřila všemi barvami, zatímco dnes, dnes je omezena jen na sto různých odstínů šedé. Šednutí začalo asi před sto (a kousek) lety. Dřívější lidé si prý vůbec své země nevážili, všichni je teď nazývají barbary. Vypouštěli do vesmíru všelijaký bordel, který neměli kam jinam uskladnit. A že ho bylo. Každý musí nést nějaké následky svého chování a proto se proti nim v jednom období matička Země a přilehlé okolí její gravitace vzbouřilo a zasypalo všechno odpadem. Představuji si, jak lidé běhají všude s deštníky a snaží se odrazit smetí, které jim padá na hlavy. Může se to zdát komické, ale miliony lidí při tom incidentu zemřeli. Abych byl upřímný, tak si to zasloužili. To já a ostatní

8

tu teď musíme žít mezi skládkami a dýchat jedovatý vzduch. Věřte mi, že to není vůbec příjemné. Člověk se ale dokáže přizpůsobit a předchozí generace se v tom naučily žít. Ohlédnu se po okolí a spatřím svojí sestru, jak se ke mně brodí hromadou odpadu. Pohybuje se zde jako profesionál, ne tak neohrabaně, jako já. „Ahoj Drew,‟ usměje se na mě. Ani nedokážu slovy pořádně vyjádřit, jak se mi bude po téhle malé osůbce stýskat. Přiznávám, že je v jistých okamžicích otravná, ale to už tak u mladších sester je. Máme mezi sebou své rozpory a hádky, ale jinak jsme si velmi blízcí. Svěřujeme se vzájemně se svými starostmi a strachy. Nikdo jiný by mi asi nedokázal dělat tak dobrou vrbu, jakou je Luna. „Nazdar maličká,‟ při tom oslovení po mně hodí naštvaný obličej, ale já vím, že to tak nemyslí. „Vyrazila sis na procházku? Nebo jsi mě šla jen zkontrolovat, jestli se náhodou nepokouším spáchat sebevraždu?‟ Ani nevím, proč mě napadlo říct zrovna takovou věc, ale Luna se netváří zrovna pobaveně, kdežto mně hraje na tváři trochu pobavený úsměv. „To není vtipné, Drew! Proč takhle mluvíš? Nechci se s tebou pohádat v pravděpodobně poslední dny, co tě vidím.‟ Au, ani tohle od ní nebylo zrovna taktní. Snažím se tvářit, že se mě to vůbec nedotklo. „No tak, Luno, budu pryč jenom dva roky a pak se zase můžeme vesele hádat dál.‟ Snažím se být nad věcí a nepřipouštět si, že se možná (určitě) nevrátím. Úspěšně ignoruje mojí poslední větu a začíná se brodit dál touto odpornou skládkou. Přemýšlím, jestli mám jít za ní, nebo má zase jeden ze svých extrémně nebezpečných přemýšlecích dnů. Nejsem zrovna hodný, to si uvědomuji, ale chci to všechno brát s humorem a nestrachovat se. Zrovna včera jsem na cvičišti viděl ty vyděšené kluky, které posílají se mnou. Nedokázal jsem se dívat do jejich očí, které byly plné strachu z toho, co se chystá. Popravdě, neměl jsem na to žaludek. Nechci ani vědět, jak jsem se tvářil já sám. Všichni máme v očích strach. Bojíme se odjet pryč a nevědět do čeho vlastně jdeme. Nedokážu si to ani pořádně představit v hlavě. Prostředí, ve kterém nás vysadí, nepřítele, prostě všechno. Jediné reálné je pro mě v tuto chvíli kousek plechu, který si žmoulám v ruce, zatímco pomalu opouštím skládku.

9

Upřímně, nemám vůbec tušení, kam mám namířeno. Jen šlapu starou známou cestou a kopu si před sebou kamínky. Kus plechu jsem už dávno vyhodil. Nechci naše město zaneřádit ještě víc, než je. Nejlepší, když všechen plech a bordel zůstane na skládkách. Než si stačím uvědomit, kam mě nohy táhnou, ocitnu se na malém náměstí, které vévodí uprostřed města. Je to asi osud, že mě moje zamyšlení dostalo až sem. Na místo, kde se to v pondělí všechno stane. Kde navždy opustím svojí rodinu a pár přátel.

10

3. Jeden by si pomyslel, že když je sobota, tak vás nechají v klidu odpočívat. Dnešní den je ale opak pravdou. Odpočívat mohou jen ti, co se chystají na misi. Uvažuji o tom, že se na náměstí prostě neukážu, nechci ale potom vidět ten trest, který by mě čekal. Máma by tak přišla hned o dvě děti najednou. O její jediné dvě děti, pokud mám být přesná. Po setkání s Drewem se necítím zrovna v pohodě a tak se plahočím tak pomalu, jak jen to jde. Menší zpoždění snad nikomu vadit nebude. Ani se nenaději a jsem na náměstí. Překvapuje mě, že jsem zde zatím jen já a pár dalších v mém věku. Většinu z nich poznávám, ale nenazývám je zrovna přáteli. Nezbývá mi nic jiného, než jen tu jen tak postávat a čekat, co se bude dít. Nečekám ale vůbec dlouho a vidím přicházet starší, velmi dobře oblečené lidi. To je snad poprvé, co vidím někoho z vedení. Většinou není jejich zvykem promenádovat se chudými ulicemi. Kdo by také snesl ten pohled na nás. Dnes ale musí, přímo z nich cítím tu radost, že budou opět moci zabít někoho z našich řad. Říkají tomu válka, nyní jsem si to přejmenovala na chladnokrevné vraždy. „Luno.‟ Ozve se znenadání dívčí hlas za mými zády. „Ahoj Ir,‟ otočím se na dívku. Je o něco menší, než jsem já, ale věkem jsme na tom úplně stejně. I ona tu dnes musí pomáhat s přípravami na velké pondělní ráno. Jenže Ir se nebude loučit s někým, koho zná celý život. Nemá žádné sourozence, to je možná to její štěstí. Tváří se ale stejně smutně, jako všichni ostatní. Zná mého bratra velmi dobře, možná proto je ještě skleslejší, než všichni ostatní. Před dvěma lety se o Drewa začala zajímat, až se do něj po uši zamilovala, i on se zamiloval do ní. Drew ale věděl, že ho válka nemine a musel to s Ir ukončit. Nebylo to lehké ani pro jednoho z nich. Drew ji stále miluje. Záleží mu na jejím štěstí, a proto nechce, aby po jeho smrti tolik brečela a raději si našla někoho, koho nepotká stejný osud jako jeho. „Tak za chvíli je to tady.‟

11

„Hm,‟ nevím, co jiného bych na to měla říct. „Teď je to ještě tak nějak v pohodě, v pondělí to bude mnohem horší, pomalu na sobě začínám pociťovat, že se tam na místě zhroutím.‟ „No tak, Ir, bude to dobré,‟ snažím se jí ukonejšit a přivést na jiné myšlenky. „Chápeš vůbec, že ho pořád miluji?‟ Než jí ale stihnu odpovědět, ozve se hlas z megafonu. „Dobré odpoledne, mládeži, nebudeme to protahovat. Utvořte skupinky po pěti lidech a pak si sem přijďte pro pokyny. Na seskupení máte dvě minuty, nechceme tu být déle, než je zbytečně nutné.‟ Tolik k povzbuzujícím proslovům.

••• Pracujeme na náměstí už něco přes tři hodiny a nikdo zatím ještě nepřišel, aby řekl, že můžeme jít domů. „Luno? Myslíš, že se z nich někdo v pondělí vrátí?“ Zaslechnu v té otázce něco víc. Moc dobře vím, že má na mysli Brena. Jenže co jí mám na takovou otázku odpovědět? „Nemám tušení, někde hluboko doufám, ale sama víš, jak to dopadá každé dva roky.“ „On se určitě vrátí.“ Teď už se nesnaží nic skrývat. Nemám ráda takové povídání okolo. Není na to čas, jsem ráda, když jdou lidi rovnou na věc. „Myslíš?“ „Sama víš, jaký je, nebo jaký byl, než odjel.“ „To máš pravdu, byl snad ještě silnější, než je teď Drew.“ Dodnes nedokážu zapomenout na výraz v jeho tváři, když nastupoval před dvěma lety do toho vojenského letadla. Bylo v něm tolik odhodlání, naděje, víry. „Drew se ale vrátí.“ Slyším v jejím hlase ale jisté pochybnosti. Nevěří tomu na plno. Sama dobře ví, kolik se jich vrací. Byl by to zázrak, kdyby se vrátil zrovna můj bratr. Ale i já se tomu alespoň snažím věřit. V této skupině jsem neviděla snad nikoho silnějšího. Stačí jen vyčkávat další dva roky. „Já vím.“ „Mohla bys pro mě něco udělat, než odjede?“ Pořádně si ji prohlédnu a zjišťuji, že se začíná červenat. Nelhala, když říkala, že mého bratra skutečně miluje.

12

„Určitě.“ Nemám v úmyslu zničit její naděje a nemám zájem na tom, abych jí viděla v příštích letech zdrcenou a bez života. Vytáhne z kapsy kalhot malý složený papír a vtiskne mi ho do rukou. „Dej mu to prosím v neděli večer, až si bude balit.“ Po tváři jí začínají stékat slzy. Nevím, co mám dělat, jak jí utěšit. Jen jí neohrabaně stisknu ruku a podívám se jí do očí. „Ještě to není ztracené.“ Touto větou se snažím přesvědčit i sebe sama. Proč bych se přeci měla snažit někoho o něčem přesvědčovat, kdybych tomu sama nevěřila. To by nemělo žádný smysl. „Díky Luno.“ Irin papírek si schovám do kapsy kalhot a v duchu se modlím, abych ho nezapomněla bratrovi zítra večer dát. Zklamala bych tím nejen Ir. Nemám v plánu číst si její psaní. Nikdy jsem nebyla nějak extrémně vlezlá a teď by se to už vůbec nehodilo. Možná jsem trochu zvědavá, ale ten papírek patří jen Drewovi a Ir, nikomu jinému na světě. To co mezi sebou mají, je jen jejich. „Jak bych to pro tebe mohla neudělat?“ snažím se na ní trochu usmát a rychle pokračuji v práci. Ir pracuje se mnou, ještě s dalšími třemi dětmi přibližně našeho věku.

••• Konečně jsem doma. Od práce na náměstí mě bolí celé tělo. Jsem ráda, když se posadím v kuchyni na židli a pozoruji matku, jak připravuje večeři. Možná bych mohla být dnes o něco víc komunikativní. V pondělí přijde o syna a já nechci, aby si myslela, že přichází i o dceru. Otočí se na mě a usměje se. „Jak to tam vypadá?“ Je mi jasné, že mluví o náměstí. „Rozhodně lépe, než moje ruce.“ Vystrčím a ukážu jí svoje špinavé dlaně. Musím se tomu zasmát. Rychle si je odběhnu umýt a pak se znovu posadím na židli. „Bylo toho hodně na odklízení?“ Vždycky si vzpomenu na to, že moje matka také jednou dělala tuto práci. Měla ale štěstí. Tátovi bylo devatenáct, když odlétala nová skupina. „Celkem dost, dalo se to zvládnout, ale zítra pravděpodobně nevstanu.“ „Jsem ráda, že se spolu zase bavíme.“ Vážně se na mě zadívá. Má pravdu, poslední dobou jsem nebyla zrovna

13

ukázkou dokonalého dítěte. Byla jsem naštvaná, že nemohla s bratrovým porodem počkat aspoň tři hodiny. Bohužel se narodil přesně v den, kdy všichni odlétají. Nikdo z vyšších tudíž neměl důvod k tomu, aby ho ušetřil. Jen kdyby to vydržela ještě pár hodin. „Jsem prostě mimo.“ „Všechno bude v pořádku, zlatíčko.“ „Proč musíte všichni tohle pořád říkat?“ „Co?“ zatváří se nechápavě. „Že všechno bude v pořádku, sama už to také začínám říkat, i když ani pořádně nevím, jestli tomu věřím.“ Začínají se mi do očí tlačit slzy. Nemám chuť rozbrečet se tu před svojí matkou. „Promiň.“ To je poslední, co mi řekne a jde dodělat večeři. Musím uznat, že dnes se opravdu překonává. Nechápu, kde sehnala dvě kuřata a tolik výborných brambor. Miluju kuře, ještě ke všemu, když se podává s dušenou mrkví. Nemáme většinou taková jídla často, ale dnes si opravdu pochutnávám. Pak se ale zadívám na výraz svého otce a tak náhle jako mě přepadla, mě chuť k jídlu zase přejde. „Kde jsi dnes byl?“ Zeptá se otec mého bratra. Nemůžu se stále zbavit pocitu, že místo svého syna vidí jen mrtvolu. „Všude možně.“ Odpoví Drew neurčitě. „A to je kde?“ Možná by si toho normální člověk nevšiml, ale já vidím ty blesky, které kolem nich lítají. „Venku, v tělocvičně, kolem náměstí.“ Začne Drew vyjmenovávat místa, kde všude se dnes potloukal. Přestávám jejich rozepře poslouchat a začínám se znovu věnovat svému opuštěnému kuřeti. I když v ústech cítím spíš pachuť, snažím se pořádně najíst. Zítra to určitě budou opět jen různé náhražky chutného jídla. Těkám očima z jedné osoby v místnosti na druhou a představuji si, jaké by to bylo, kdybych se narodila v jiné rodině.

14

4. Rozhodla jsem se celou neděli prolenošit ve svém pokoji. Po včerejším úklidu a přípravě náměstí se cítím úplně mrtvá. Bolí mě celé tělo. Byla to otrocká práce. Odklízení laviček, odpadkových košů. Odstraňování všemožného bordelu, který by měl spíše patřit někam na skládku. Vždycky se ale najde nějaký člověk, který to raději vytrousí, než aby se s tím někam tahal. Až takhle dokáže někdo zlenivět. Koho by to ale zajímalo a tížilo na srdci, když se pak najde skupinka dětí, které to za ně uklidí. Lísteček pro mého bratra od Ir jsem si uložila pod polštář. Dám mu ho dnes večer, jak jsem slíbila. Je mi Ir nesmírně líto. Vím, že takový osud potkává v tyto dny mnoho lidí, i mě to potkalo před dvěma lety. Nebylo mi v tu dobu také zrovna dvakrát do smíchu. Ploužila jsem se jako tělo bez duše a nevnímala okolí. V té době jsem objevila mnoho míst, kam nikdo jen tak nezavítá a trávila tam téměř všechen svůj volný čas. Na povrchu se možná můžu občas někomu zdát tvrdá, holka, kterou skoro nic nepřekvapí. Našly se ale chvíle, kdy jsem se odebrala do náruče tichých míst a brečela jsem. Brečela jsem nejen pro Brena, ale i pro svého bratra. Už v tu dobu jsem věděla, že jeho osud vojáka čeká také. Nemohla jsem s tím vůbec nic dělat, nešlo to. A zítra přijdu o dalšího člověka ve svém životě. Někdy se přistihnu při myšlence, jaké by to bylo, kdybych se raději vůbec nenarodila. Jsem přesně o dva roky mladší než můj bratr. Matka tedy musela vědět, že dalším těhotenstvím riskuje ztrátu dalšího dítěte. Být kluk, za dva roky by byla řada na mně. Zvednu se z postele a posadím se ke svému psacímu stolu. Malování mě většinou dokáže uklidnit a tak vytáhnu kus papíru a černý uhel. Pozoruji svojí ruku, jak dělá různé tahy. Kreslí strom. Je to zvláštní, nikdy jsem žádný strom tam venku neviděla. Mohu si je jen prohlížet v nějakých starých knihách, které se dochovaly. Není jich mnoho, ale čirou náhodou vlastní jednu takovou i moje rodina. Prý je to staré rodinné dědictví. Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem si tu knihu prohlížela.

15

Nacházela jsem tam tvory, kteří teď už nejsou snad nikde k vidění. Už předtím to byly ohrožené druhy, teď už ale žijí jen na stránkách knih.

••• Vím přesně, kam mám namířeno. Čeká mě už jen několik málo hodin. Pak se budu muset vrátit do domu a začít si balit těch několik pár věcí, které na misi můžeme mít. Irin dům už mám na dohled. Už se nebojím, jestli mě uvidí její rodiče, jak když jsme spolu byli poprvé. Mohu si přece dovolit jeden den s ní, rozloučit se. Pak už mě nikdo z nich nikdy neuvidí. „Drew?“ Otočím se za tím hlasem a spatřím ji. Nikdy za svůj život jsem neviděl krásnější děvče, než je Ir. Tahle drobná dívenka se záplavou zlatých vlasů by dokázala učarovat každému mladému muži. Jen já mám ale to „štěstí“, že ke mně chová své city. I já si schovávám svoje pro ni. „Ir.“ Nezmůžu se na nic jiného, než se na ni dívat. „Přišel si za mnou?“ Je mi jasné, že odpověď na tuto otázku už dávno zná, ale i přesto přikývnu a dojdu k ní. Stojíme těsně u sebe. Dokážu vnímat teplo, které sálá z jejího těla. Kvůli této dívce bych dokázal i zemřít. Hned na místě, stačilo by, aby řekla jediné slovo. „Chceš, chceš někam jít?“ Přemáhá se, aby se přede mnou nerozplakala. Nevadilo by mi to. Rád bych ochutnal její slané slzy, které by smáčely její překrásný obličej. Odstranil bych je jednu po druhé a pak vzal její obličej do svých rukou. „Rád.“ Vezme mě za ruku a vyrazíme. Nemáme žádný konkrétní cíl. Snažíme se jen užívat si ten pocit, že máme jeden druhého. Nemusel bych ani mluvit, stačilo by mi jen se na ní neustále dívat a vdechovat její vůni. Ir jako první prolomí ticho, „Posadíme se tady?“ nevšiml jsem si, že jsme došli až k malým lavičkám na kraji náměstí. Včera je sem odklidili, aby tam pak mohlo přistát letadlo. „Ir, víš, já,“ Než stihnu cokoliv říct, přiloží své rty na mé a začne mě opatrně líbat. Vím, že bych to neměl dělat. Nedávat jí falešné naděje na nějakou lásku, nebo dokonce na rodinu. Ale nejde jí odolat. Jejím naléhavým polibkům, které přibírají na

16

intenzitě. Připadám si jako v ráji, kde jsme jen já a ona. Poručím si přestat přemýšlet o všech následcích a vášnivě jí polibek oplatím. Cítím všude pod svýma rukama její horké tělo, dotýkám se jí na každičkém kousku její jemné kůže. Tiše zasténá a zaboří své ruce do mých vlasů. Nikdy bych se jí pořádně nenabažil. Dostává se mi do celého těla, do mého srdce, které bude vždy tlouct jen pro ni. Nic krásnějšího jsem ve svém životě asi ještě nezažil. Něžně se od ní odtáhnu a uchopím její obličej do svých rukou. Oči má stále ještě zavřené a maličko pootevřené rty. „Miluji tě.“ Zašeptám a zabořím jí hlavu do vlasů. „I já tebe.“

••• Slyším svého bratra přicházet domů. Zvednu se od svých kreseb a zpod polštáře vytáhnu malý papírek od Ir. Když zaslechnu, jak se zavřely dveře do jeho pokoje, vyjdu na chodbu. Přitisknu ucho k jeho pokoji a slyším, jak si zuřivě balí své věci. Se vším hází a mně je jasné, že na tom není zrovna nejlépe. Zaťukám a nečekám, jestli mě pozve dál, pozvu se sama. „Něco pro tebe mám.“ Vyklopím ze sebe dřív, než mě stihne poslat pryč. „Hm?“ Pravděpodobně mě neslyšel, nebo jen předstírá, že mě neslyší. Na to já ale nehraju. Slíbila jsem Ir, že její vzkaz předám, ten slib také hodlám dodržet. Natáhnu ruku s papírkem ke svému bratrovi, „To je od Ir,“ sleduji, jak si vzkaz bere do svých rukou. „Proč mi to posílá?“ Upře na mě svůj pohled. „To já nevím, dala mi to včera, chtěla, ať ti to předám v neděli večer, tak jsem tak udělala.“ Zhluboka se nadechne, jako by ho něco trápilo. Teď ale nemám na mysli zítřejší den, i když z části možná ano. „Dnes jsem za ní byl. Řekl jsem, že ji miluji.“ „Drew!“ Nemohu uvěřit, že to udělal. Co může, to prostě zkazí. I když se tak snažil, aby byla šťastná. „Já vím,“ tváří se opravdu smutně. „Proč jsi to udělal? Moc dobře víš, co to s ní udělá.“ „Zkazil jsem to, zkazil jsem to, já vím!“ Téměř na mě to poslední slovo zakřičí.

17

„Jenže jsem nemohl odjet, aniž by věděla, co k ní cítím.“ Je opravdu velmi zmožený. Nevím, jakým způsobem bych to teď měla utěšit. „Ir je silná holka, dostane se z toho.“ „Nechci vidět, jak na mě bude za dva roky čekat a dočká se jenom mého mrtvého těla!“ Vztek se mu mísí se slzami. Nevím, co na to říct a tak raději opustím jeho pokoj. Musí se s tím vypořádat. Sám si musel uvědomit, že tímto vyznáním lásky jí zničil všechno štěstí. Bylo už zničeno příliš mnoho zamilovaných mladých párů, než aby tenhle jeden mohl přežít. Všichni to vědí, jen to nikdo nechce moc dávat najevo. Dojdu do svého pokoje a položím se na postel. Poslední dobou tu trávím opravdu hodně času, až se divím, že z toho nemám nějaké otlačeniny. Nejraději bych se vrátila zpět do pokoje svého bratra a utěšila ho. Jenže jsem prostě nemohla. Sám si musí uvědomit (a já si myslím, že také uvědomil) jak moc to všechno podělal. Nechci radši ani myslet na to, jestli se zítra Ir objeví na náměstí a ještě hůř, jestli se tam dostane Drew. Po nějaké době snažení raději upadnu do neklidného spánku, kde mě pronásledují noční můry. Raději se vyrovnám s nimi, než se smrtí svého bratra a zničením další lásky.

18