Wilfred Cantwell Smith: The Meaning and End of Religion, First Fortress Press Edition 1991 Ukázka pracovního překladu Kateřiny Vodičkové Kapitola první ÚVOD Co je náboženství? Co je náboženská víra? I. Tato otázka, položená buď vně nebo uvnitř, musí být v dnešní době zasazena do širokého kontextu, a to raději do kontextu náročného. Současný student může náboženství považovat za něco, co dělají ostatní lidé, nebo ho může vidět a cítit jako něco, do čeho je on sám začleněn. V obou případech přistupuje k jakékoliv snaze pochopit ho vědomý si nejen mnoha tradičních problémů, ale také nově vzniklých komplikací. Citliví lidé vždy věděli, že zde mají co dočinění s mystériem. Někteří moderní badatelé se pokoušeli tomuto jevu odejmout veškeré stopy transcendence a vysvětlovat ho jeho ospravedlňováním/omlouváním. Nyní se jejich vysvětlení, jakkoliv přesvědčivá by se mohla na první pohled zdát, ukázala jako vzájemně neslučitelná. Opustili citlivý pohled na stále ještě otevřený element/živel, neznámý a neovládnutý, ale který je nyní obklopen ohromným množstvím nových dat, které nás jen uvrhují do matoucích podrobností. Proto musí být při jakékoliv analýze vzato v úvahu mnoho ohledů, aby byl seriózní moderní tazatel uspokojen. Z těch nejzávažnějších můžeme vyjmenovat čtyři nebo pět. Nejprve samozřejmě uvádíme vědu. Ta zahrnuje nejen obecné, ale i několik zvláštních směrů. V jejím nejširším rozsahu je důležité, že má význam rostoucího komplexu vědění o empirickém světě a všem, co do něj patří( ve významu co zahrnuje, co se schová do jeho máchnutí); dále znamená metodu a náladu dosahování tohoto vědění; a také značí praktickou kontrolu, kterou tím lidem propůjčuje. Je také důležité říci konkrétněji, že takové zvláštní vědy jako psychologie, sociologie, ekonomická historie, a také věda ad hoc religionistika (Religionswissenschaft) se zdály, že osvětlí lidské zdánlivě náboženské chování. Věda radikálně utváří životy všech lidí intelektuálně a prakticky, včetně těch kteří by ho (pozn. překl.:navzdory ní) žili morálně a spirituálně; stejně tak jako modifikuje vědcovo porozumění životním procesům. Za druhé je nutno brát ohled na mnohost náboženských tradic. Vedle myriády menších skupin není na světě jen jedna hlavní náboženská komunita, ale alespoň čtyři nebo pět a každá
hlásá víru s dlouhou a úchvatnou, dokonce oslnivou, minulostí a s přetrvávající tvořivou služebností mocných civilizací. Toto známe z teorie; vědomosti jsou dnes ve skutečnosti doplněny o osobní kontakt a rozšířenou společenskou promíšenost. Jakákoliv adekvátní interpretace křesťanovy víry, například, musí ponechat prostor skutečnosti, že jiní inteligentní, zbožní a morální lidé, možná včetně jeho vlastních přátel, jsou buddhisté, Hindové nebo muslimové. Poněkud příbuzná s touto úvahou je další skutečnost, totiž vnitřní diverzita každé tradice. Každá víra se objevuje v mnoha podobách. Z opačného úhlu pohledu to lze považovat za problém autority: rozmanitost různých vedení, kterým moderní člověk čelí nábožensky, a které se mohou blížit k absenci autority. Už není dále jednoduché, ba dokonce možné uchovat si náboženskou víru, aniž bychom si vybrali jednu z jejích podob. Dále může být zmíněn holý fakt změny. Svět je v neustálé proměně a my to víme. Tak jako jiné aspekty lidského života, i aspekt náboženský je vnímán jako historický, vyvíjející se, v neustálém dění. Jakékoliv současné úsilí objasnit, co je náboženství, musí nyní obsahovat také otázku, co bylo náboženství na různých stupních svého vývoje. A jestliže si netroufáme na nějaké spekulace o jeho budoucí podobě, můžeme alespoň předpokládat, že náboženství, stejně jako všechno známé na Zemi, se bude měnit i nadále. Na závěr se zmíníme o vitalitě víry. Problémy znesnadňující uspokojivé porozumění náboženství jsou stále více evidentní. Náboženství samo o sobě pokračuje a v mnoha částech světa možná znovu ožívá. Po nějakou dobu se vyskytovala myšlenka, že nápor vědy, srovnávací religionistiky, nejistoty a toho zbytku – tím je míněn nápor modernity – znamená, či by mohl znamenat postupný úpadek a zmizení náboženské tradice. Dnes to už nevypadá moc jistě. Student, který se nehlásí k náboženské víře musí ve své snaze věci vysvětlit počítat s faktem, že navzdory odstranění veškerého pozlátka člověk nalézá v náboženství něco, co převáží nad všemi kritickými výčty. Ze strany nábožensky zaujaté, věřící člověk se musí namáhat, aby dosáhl nějakého výkladu takové víry, která obhájí hodnoty, jež jsou pro něj přijatelné i v moderním světě. I když je tato pokračující nebo oživená vitalita všeobecným jevem, je také zvláštností. Jestliže je něčí interpretace náboženství použitelná jen na jednu jeho formu, tak ten dotyčný náboženství nepochopil. Na druhou stranu, ani ten, jehož interpretace obhajuje pouze jakousi abstrakci všeobecné náboženskosti, ale už ne skutečnost, že pro většinu věřících lidí loajalita a zájem nejsou žádnou takovou abstrakcí, ale vcelku specifické a možná dokonce výlučné vlastnosti pro jejich vlastní jedinečnou tradici – nebo pro jednu její část, náboženství nepochopil. Na křesťana a muslima musí být pohlíženo jako na ty, co žijí ve světě, kde jiní
lidé jsou Hindové, buddhisté a židé. Mezináboženské a dokonce intra-náboženské potyčky, pohrdání a jistě také rozdíly , stejně jako věci všem společné, které mohou být nalezeny, jsou závažné a mohou být rozhodující. Neexistuje žádný a priori důvod trvat na názoru, že prvky jedinečné mohou být méně významné a pravdivé než ty společné. Student musí být opatrný, aby se snad předem úlisně nerozhodl, že rozdíly mezi různými komunitami bude považovat za více nebo méně důležitější než podobnosti – čímž by zaujal postoj snadným a možná že nevědomým způsobem k jedné z nejhlubších náboženských otázek. V tomto, stejně jako v jiných bodech žádná analýza náboženství není užitečná dokonce ani pro účely diskuse, jestliže je očividně podřízena jedné z těch velkých otázek, kterými by se měla zabývat. Při těchto a jiných výsledcích, bylo pro studie náboženské kvality lidského života a náboženských aspektů jeho historie snadné minout se přiměřeností. Filosof náboženství formuloval takové interpretace, které občas pronikají (k podstatě) a mohou být skvěle přijaty; k nim ale historik náboženství nashromáždí specifické a úplně protikladné výjimky. Historik náboženství nabídl popisy, které mohou být přepečlivě přesné v detailech; ale v těch věřící člověk nepozná podstatu toho, v co věří. Věřící předložil představy, které jsou ctnostné svou hloubkou a opravdovostí; ale ty jsou věrohodné nebo pochopitelné pouze příslušníkům té jeho tradice. Psycholog nebo sociolog prošetřil podružnosti nebo jemu scestně se jevící postoje víry; ale při tom pominul srdce celé záležitosti, které živilo ony podružnosti, nebo normy, od kterých se to abnormální, možná trochu snadno, odchyluje. Zasvěcenec ví o něčem ušlechtilém uvnitř materiálů, které používá, ale nemůže si kvůli tomu přizpůsobovat jejich vnější skutečnosti, které pozorovatel pečlivě vyšetřil a může je přesvědčivě zdokumentovat. Bohaté panorama lidského náboženského života během staletí prezentuje pozorovatel s ohromující rozdílností fenoménů a studie tohoto panoramatu prezentují v kakofonii interpretací. Ti, kdo by porozuměli a ti, kdo by se rozumně zapojili jsou konfrontováni s úkolem nikoli bezvýznamných rozměrů. II. Samozřejmě, dalo by se namítnout, že celý takovýto podnik je v podstatě nemožný a nelegitimní. Jakákoliv snaha udělat racionální či vědeckou studii náboženství, a některé skutečně vznikly, je předem odsouzen k nezdaru. Ale já nepovažuji tyto argumenty za přesvědčivé, jinak bych tuto knihu nepsal. Dejme tomu, že ti, kteří si dávají tu práci ji číst nebo alespoň do ní nahlédnou nejsou zavázáni k přijetí takovéto negativní pozice. Přesto, ačkoliv bychom nakonec neshledali takové názory jako přesvědčivé, nemohli bychom je považovat ani za absurdní. Musíme toho hodně říci, abychom k tomu, co někteří, nedbalou
rétorikou, nazvali „studijní pole“, nepřistupovali pouze s obezřetností, ale ani s obavami nebo dokonce hrůznou představou. V tomto případě může být totiž analogie „pole“ zavádějící. Nezáleží na tom, jak je rozsáhlé, jak je obtížné jej obsáhnout – pole nám leží u nohou, aby bylo prozkoumáno a nakonec ovládnuto. Na druhou stranu, předmět našeho studia není tak bídný nebo pasivní, ne tak, aby po něm případný „geometr“ jen tak přecházel. Je nutné říci, že zde musí člověk našlapovat jemně, protože šlape po lidských snech. Krom toho, když přemýšlíme o náboženství člověka, to, co vidíme, neleží jen pod námi rozprostírající se dál a dál bez hranic, ale také okolo nás, v nás i nad námi. A neleží to jen pasivně; je v tom něco aktivního, závažného, s vlastní iniciativou. Existují tři hlavní skupiny těch, kteří jsou proti vědeckému zkoumání náboženství. Nejprve jsou to ti, kteří by pohrdli srovnávací a empirickou studií na základě toho, že výzkumu náboženských názorů a povahy náboženství, a vhledu do jeho fungování a procesů, je nutno dosáhnout pouze s pomocí znalostí křesťanství – nebo islámu či jakékoli jejich jiné víry – jakožto náboženství nejvyššího nebo jediného pravého. Takoví lidé by trvali na tom, že brát ohledy také na jiná náboženství znamená je zkreslit a překroutit spíše než obohatit své rozumění; ( odsud str. 6)že člověk získává na šíři poznání obětováním obojího – hloubky i pravdy; že porozumění růžím není pozvednuto studiem rozet. Jako kritika nevěřících toto není irelevantní. Dokonce ti, kteří nesdílí takové přesvědčení si musí počínat s respektem. Všichni by měli uznat, že člověk, který nezahlédl pointu jakéhokoliv náboženství, není v nejlepší pozici, aby generalizoval význam všech. Naše odpověď k tomuto se bude vyvíjet postupně ve směru naší diskuse. Jedna z částí odpovědi je, že člověk nemusí akceptovat dichotomii buď/nebo těch, kteří tvrdí, že je třeba studovat křesťanství (nebo islám, atd.) raději než náboženství všeobecně. Člověk by měl, a mohl, studovat nejen křesťanské, ale i muslimské a další individuální tradice, takže by se nakonec taková interpretace nemusela věnovat jen vhledu, síle nebo hodnotě jedné víry, ale v jeden moment všem těmto skutečnostem. Může být také namítnuto, že porozumět křesťanství nemohou než ti, kteří v něj věří, že jen muslim může porozumět islámu a podobně. Tato námitka musí být brána vážně. Opakuji, že naše odpověď se zase objeví, když budeme pokračovat. Bude se částečně pohybovat v rovině předpokladu, že sporný bod může být zformulován jinak a to tak, že nejen přiostří problém, ale i umožní řešení. Za druhé, studium života světových náboženství ve své obsažné různorodosti může být napadeno i z trochu jiného úhlu: ne, že je to pod něčí důstojnost, ale že je to nad jeho schopnosti. Tento argument lze dokázat tím, že na určitém stupni se všechna náboženství (a
ne jen to jeho) zabývají tím, co je svaté, transcendentní, nekonečné; a že z toho důvodu snaha podrobit je racionální analýze, empirickému zkoumání, porovnávání a lidské interpretaci není jen rouháním, ale je také zbytečná. Obviňování z neúcty moderního člověka, obzvláště exaktního člověka, příliš nezastraší: bude podrobně prozkoumávat vše, co je před ním, posvátné nebo ne. Ale před druhou polovinou tohoto úkolu se musí, pokud je poctivý, zastavit: jeho detailní průzkum svatých věcí je narušen inherentní nepatřičností metody ve vztahu k věci. (odsud str. 7)Věřící ji pak viní z toho, že objektivní studium náboženství ponechává stranou onu hlubokou část náboženství, kterou oni do něj započítávají; analyzuje podřadné záležitosti, ale ztrácí podstatu věci, když studuje pouze aspekty náboženské historie, které jsou přístupné studiu – jmenovitě, světské manifestace – ale opomíjí, nebo nerozumí, nebo v každém případě se tím není schopno efektivně zabývat, tu jedinou část, která má v podstatě význam. Student musí být varován před studiem symbolů pro případ, že by došel, třeba s horlivou brilancí, k závěrům, které jsou pravdivé, ale, dokud se zabývá odkazy těchto symbolů, irelevantní; nebo jestliže zaměňuje symboly s tím, co je symbolizováno, pak jsou jeho závěry absurdní. Neuctivé, dokonce necitlivé, studie jistých badatelů udělaly jen málo, aby toto vyvrátily. Takoví badatelé mohou být nemilosrdně přirovnáni k mouchám lezoucím po akváriu zlaté rybky, chtějíce udělat přesné a kompletní pozorování rybky uvnitř, přepečlivě utvářejí svá měřítka a samozřejmě přispívají k poznání daného předmětu, ale nikdy se sami sebe netáží a nikdy neodhalují, jaké to je, být tou zlatou rybkou.
