JIŽAN
WEBOVÝ OBČASNÍK T.O. SATAN www.jizan.wbs.cz
Jižan č.45 Únor 2015
JIŽAN Webový občasník T.O. Satan www.jozinsatan.wbs.cz www.jizan.wbs.cz č.45 Únor 2015 V únoru většinou mrzne až praští, ale v lese je ticho a klid. Zima mastňákům tolik nepřeje a snad právě proto lze v přírodě zažít mnoho vzácný samoty a na chvíli je pokoj i od věčnýho zápolení trampů s paďourama. Ani jsme se nanadáli a je tu druhej měsíc v roce. Měsíc, považovanej za dobu truchlivou a zasmušilou, ačkoliv v něm dokonává období masopustní a podle pranostiky už v něm má vrzat i skřivánek. Když přestane svištět ten protivnej zimní vítr, už nás to táhne někam nadejchat se čerstvý vůně dřeva a jehličí. Přírodě ale pořád vládne zima a o to víc už bysme uvítali jaro, protože sluníčko skoro nevídáme a takový počasí může vyvolávat deprese a chmury. Ale co s tím naděláme? Můžeme se jen přizpůsobit. Anebo natáhnout na nohy boty s teplým chlupem, zapomenout na nadměrný množství sněhu (no, jak kde) i případný fujavice, případně si představovat Aljašku, místo, který v každým trampovi vyvolá zájem zúčastnit se putování krajem kamkoliv, ale hlavně za romantikou. Do míst, kde nejsme nikomu trnem v oku a kam nedosáhnou chapadla nelaskavejch ochránců přírody, který tak spolehlivě nahradili esenbáky. Někdo už by v říjnu nejraději zalezl do peřin a vylezl až v dubnu, ne tak ovšem trampové, těšící se z každýho vandru s cejchem psanců. Únorový víkendy jsou ovšem spíš věnovaný chatám a boudám, venku vidíte spíš jen krákoravý havrany, ale i to je přece jemnej dotek přírody. Únor je měsíc vegetačního klidu a čekání na jaro a prej i měsícem hladu.No, jak pro koho. Život není žádná sranda, ale bez srandy by přece nebyl život. A tak už se zase těšíme na ty odrhovačky vod táboráků, když si říkáme, že tý zimy už bylo opravdu dost a jaro by sebou mělo hodit, ale dobře víte, že i když už nám klepe na poklopec, má přece jen ještě měsíc času. Ale pozor! Sněhuláky můžete kolikrát stavět ještě v březnu. Ale přece jen… Pokud už se za oknama objevuje sluníčko, můžeme na konci února na zimu pomalu zapomínat. Sníh se drží už jen spíš ve stínu nebo u vody a pod ním už číhají něžný kvítka sedmikrásek a sněženek. Řeky se pomalu začínají plnit kalnou vodou a s ní
2
Jižan č.45 Únor 2015 stoupá i očekávání jak zase budou reagovat protipovodňový hráze. Na stromech, i když jsou ještě bez listí, už si můžeme povšimnout připravenejch pupenů a v jejich korunách sem tam zatípe i kos, což nás přivede do dobrý nálady, protože zpěv ptáků naznačuje i ten příchod jara. No a v duši už je zase ten divnej neklid, ten, „co nás žene z místa na místo a nedovolí nám usadit se a žít tak, jak si to jiný představujou, „ ten neklid co ho trampové tak dobře znají. Tak už pojďte! Cesta nás povede, skály a les nás přivítají, mlha ukryje a sníh smaže stopy a až vás obejme noc, poradí vám kudy dál. Až uslyšíte řeku, uvidíte zář ohně a tam najdete ty, co jsou stejný jako vy. Ty, kteří stejně jako vy podlehli volání… Redakce
NOC KRÁLOVNY KRISTÝNY Den si lehá do hrobu večera. Po cestě tančí čerstvej sníh bičovanej poryvama sílícího severního větru, kterej skučí z nedalekýho lesa a sfoukává sněhovej poprašek ze strmejch skal tyčících se mezi stromama. Hrozivý mraky na západě už zase tvoří neproniknutelnou hradbu šedi věštící sníh. Krajina je zatím tichá, jen občas praskne přetížená větev, či severák rozvíří napadanej sníh. Tu a tam mi nad hlavou přeletí havran a jeho velký černý křídla s pleskotem prorážejí studenej vzduch. Jinak okolní svět ztichnul. Zimní krajina je zabalená do sněhovejch čepic, ledový krápníky vodopádů na potocích i zamrzlý zrcátka louží… tahle zima je mimořádně bohatá i na sníh. Takový závěje a tolik polámanejch stromů už jsem léta neviděl. A pak to začalo. Vítr začal kousat, zaskučel a citelně zesílil. Mraky ještě víc zhoustly a ztemněly a pak… Nejdřív vzduchem zavíří jen několik osamělejch vloček, pak vítr zaduje ještě víc a jakoby někdo čepelí rozpáral břicho těžkejm mrakům, tak se z nich jako z protrženýho polštáře vyvalí hustá vánice. Našla novou sílu. Vítr mi žene do tváře mrazivej sníh a na fousech se s každým výdechem usazuje led. Těžký vločky přistávají i na tváři, kde roztávají do ledovejch stružek, ze kterejch se tvoří krápníky, který toho bíbra, nesoucího už šediny středního věku, ještě víc zmrazí. Brodím se sněhem a jeho zatím neposkvrněnej škraloup narušujou otisky mejch bot. Osudem trampů je bejt na cestě. V dešti, vedru, ale třeba i v takovýmhle mrazu. I já chci nasát něco z povětří, v němž prej lítají ty divný ptáci. Kam se ale teď schovat? Les mě spolkne a kvílení větru a praskot rozhněvanejch větví je najednou tišší. Proluky mezi balvanama vyplňuje sníh a led, ale v závětří se mi daří najít skrytej dolík. Studenejma kostnatejma prstama po mě sahá zima a otírá se mi o košili. Jsem ztuhlej na 3
Jižan č.45 Únor 2015 kost a úplně cejtím, jak teplota padá pod bod mrazu. Shazuju na zem usárnu a dupu ve snaze přinutit krev, aby mi proudila i do konečků prstů u nohou. Rychle čistím kousek půdy od něhu a teď ještě vykouzlit ohýnek. Ten nezbytně potřebuju. Dává teplo a navíc na odlehlejch místech, jako je tohle, krásně uklidńuje. Váha v uplynulejch dnech napadanýho sněhu polámala spoustu větví. Stačí je posbírat a přitáhnout k ohni na tábořiště. Pakliže jsou dny chladný, noci jsou pak vysloveně krutý a tak dřevem nešetřím. Přisouvám pár šutrů na zaklínění ešusu, protože – a to mi věřte – v zimě přijde v lese vhod i uvařenej grog. Na sporáku ze dřeva a kamení se dá udělat ledacos. A tak za chvíli už na klacku prská i kus špeku. Než začalo sněžit profukoval pořádnej severák, ale teď už je vzduch nehybnej a nad krajinou leží nádherný ticho. S mokrou celtou na zádech a horkým hrnkem v ruce pozoruju okolí. Jsou chvíle, kdy slova nestačí a pocity nezůstanou hluboko v nás, ale derou se na povrch. Tak je tomu i teď. Zima je na vrcholu a noc oplývá studenou a strašidelnou krásou. Bílý vločky lehce tančí ve vzduchu, pak se snáší k zemi a plášť královny Kristýny přikrejvá všechno kolem. Jen kouř se rozlejvá vzduchem jako inkoust na vodě. V zasněžený noci je veliká krása a plní duši klidem. Les mne spolknul jako jeden z měsíčních stínů. Mihotavý plameny ohně vrhají oranžový stíny, vlasy mám plný sněhu a načichlý kouřem. Políbila mne noc a z teplýho spacáku pak už jen pozoruju jak oheň hoří níž a níž, až zbejvají jen drobný plamínky nad uhlíkama a i ty po nějakým čase přikreje sněhová duchna. Usínám a jsem šťastnej…. Jožin
TVŮRCE FILMU ZNÁTE Z TRAMPŮ S jihočeskými Vodňany je spjata celá řada jmen nejen aktivních trampů, ale také význačných osobností včetně literátů a výtvarníků. A právě k oné druhé skupině patří malíř JAN ZRZAVÝ, který spojil jednu svojí životní etapu s tímto vlídným a kulturně založeným městečkem. Oněch šestnáct let, strávených na pohostinném jihu, považoval
4
Jižan č.45 Únor 2015 sám Zrzavý za své relativně šťastné období, třebaže se jednalo o válečné a poválečné roky. Koncem loňského roku se Vodňany mohly pochlubit mimořádně přitažlivou výstavou o Janu Zrzavém, kde byly vystaveny nejen práce, ale také různé dokumenty a fotografie ze života tohoto nezapomenutelného tvůrce jedinečných náladových maleb. Zejména jihočeská krajina kolem jeho bydliště mu učarovala, stejně jako mnohým z nás. Letos pak byla ve Vodňanech odhalena i jeho busta, kterou zhotovil Richard Rudovský a v kulturním domě byl premiérově uveden filmový snímek věnované této slavné postavě českého malířství. Film s názvem PUTOVÁNÍ JANA ZRZAVÉHO PO ZAROSTLÝCH CHODNÍČCÍCH OSUDU Z RODNÉ OKROUHLICE DO TEYEROVÝCH VODŇAN je navzdory předlouhému titulu pouze dvanáctiminutový a animovaný. Zato ale velice zajímavý a svou formou nevšední. Námět ke zmíněnému specielnímu videosnímku poskytla kurátorka Martina Havlínová a tvůrci jsou z Protivína – Jaroslav Mašinda (řečený Čáryfuk, kterého znáte především z Country Cihelny) a Štěpán Mikuláš Mareš, jehož si mnozí pamatují z jeho aktivních trampských let. Práce na filmu nebyla podle slov tvůrčí protivínské dvojice rozhodně jednoduchá a znamenala zhruba tříměsíční nepřetržité nasazení. „Na scénáři jsme se se Štěpánem podíleli oba a představovalo to mimo jiné i dlouhé a těžké hledání správného směru. Použity byly Štěpánovy kresby a texty, animace a ostatní záležitosti byly zase mým dílem. Snímek byl původně vytvořený pro širší okruh podobně založených přátel, nikoliv jako komerční dílo, jehož hodnotu lze vyjádřit penězi a doufám jen, že se povedl, „ říká Čáryfuk k nevšední novince. Tu měli možnost divácky posoudit od srpnové předpremiéry již kromě poměrně početné řady českých zájemců například také Němci, Švýcaři, Skotové či Američané. Ale tím prezentace tohoto unikátního filmečku rozhodně nekončí. Zatím tedy jej lze zhlédnout alespoň při návštěvě některého z obou tvůrců v zázemí jejich soukromí, ale podle ohlasu soudím, že časem se vynoří i další vhodné příležitosti pro jeho veřejné uvedení. Vždyť trampské cestičky vedou i nečekanými směry…… H.H.
TRAMPSKÝ BÁGLY – TELE „Předesílám, že telata používaly různé armády a já se trochu vyznám jen v těch německých z II. světové války. Ty jsou také v našich krajích nejběžnější a prakticky jediná na vandrech potkatelná“…. Píše Honza. Ptáte se kde: Zde to pokračuije a je to fakt zajímavé: http://www.ontheroads.net/front.clanky.tramping/tbtele
5
Jižan č.45 Únor 2015
KTO s Harleyem a cikánkou S plnou náručí muziky přijeli pražští KTO (Kamarádi táborových ohňů) ba pohostinnou chalupu kamaráda Šamana z písecké osady KOUŘ, která byla zároveň i oficiálním hostitelem tohoto setkání. Zhruba tři desítky trampíků z Písecka a z menšiny i Českobudějovicka tak měly možnost si nejen poslechnout špičkovou country a staré trampské v podání legendární kapely, ale také si s nimi bok po boku zazpívat. Ovšem při sólových písních Dany Hackerové s jedinečným hlasem se přidat neodvážil nikdo. Pobavený zájem vzbudilo provedení písničky Harley od Franty Procházky (Smolaři) ve speciálním podání Franty Hackera, stejně jako cikánské věštění Dany Vackové v parádním kostýmu, kterým nečekaně překvapila všechny přítomné.. A kytary, banja a písničky zněly pak ještě dlouho do noci i po odjezdu KTO, tentokrát pro změnu v rukou místních – a vůbec ne špatně… Hanka
CHOSPÍL
Když západočeští kamarádi vyrazili na vandr po stopách domažlického trampingu, navštívili rovněž tuláky na kempu CHOSPÍL. Toto tábořiště je doménou kamarádů z Postřekova a je fonetickým přepisem bývalého německého názvu
6
Jižan č.45 Únor 2015 starého lomu. Pohoštěni zde byli pečenými křepelkami a samozřejmě se i pocourali po
okolí, kam v mladších časech jezdili a přesvědčili se, že srub, i vše co na kempu stojí, je v dobrých rukou. Večer pak ještě následovala Mikulášská zpívaná T.O. Netopýři, po níž a po konzumaci Mikulášské 15, napadají jednoho tak báječné veršíky jako:
„Šmátraje ve váčku našel jsem pár lahváčků. Plechovka však zvítězila… Po prvním doušku měla 0,385 kila! ŠEFF / T.O. WESTEND
RE: NAŠE STARÁ PACIFICKÁ… Kyž jsme v 36. a poté v 39. čísle Jižana propírali známou čundráckou cestu ocelovýho oře z Budějic do Volar a následně i do Novýho Údolí, slibovali jsme, že se sem ještě krátce vrátíme s vyprávěním o důležitým železničním uzlu v Černým Kříži. A jelikož sliby se mají plnit – a nejen o vánocích – nabízíme pár historickejch skutečností o nádražíčku skoro ztraceným v zelenejch lesích. Tenhle kout v srdci Šumavy nese snad ten nejpochmurnější název jakej by si snad jen zbloudilej poutník dokázal vymyslet – 7
Jižan č.45 Únor 2015 ČERNÝ KŘÍŽ. Místo nedaleko Mrtvýho luhu, který jakoby po celý staletí vůbec neexistovalo. Zdejšíma stezkama snad procházeli jen dřevaři, hajní, lovci a pak možná pašeráci . Život jakoby se sem bál vstoupit. I železnice od severu došla jen do Želnavy (1892) a pak do Volar (1899). Kraji kolem Studený Vltavy dál vládla stará Šumava se svýma sotva prostupnýma hvozdama a pověrama, jimž třeba právě v těchto místech nebylo nesnadný uvěřit. Ještě v r. 1910 tu stále jen hájenka, kterou obhospodařovala rodina rodina Paleczků (že by předobraz hajnýho Palečka – hlavního „padoucha“ z Krále Šumavy?). Teprve ve počátečních letech 20. století ožil tenhle zapadlej lesní kout ruchem stavby. Dosud bezejmenný místo se stalo styčnou stanicí prodloužený Budějovicko – Želnavský trati do Pasova, která byla braná jako trať hlavní. Do provozu byla zdejší stanice uvedená 12.6. 1910 a už 15. října došlo došlo k povznesení celýho kraje tím, že bylo zahájený pravidelný spojení přes Nový Údolí a Borský Mlýn do Haidmuhle. Výchozí nádraží však dosud nemělo žádný jméno (tak dokonale bylo ztracený v lesním hvozdu) a v jeho blízkosti se nenacházela ani žádná osada. A tak nová stanice dostala jméno podle 6m vysokýho černýho kříže, kterej stával nedaleko poblíž brodu u bejvalýho mostu. O jeho vzniku se dochovalo hned několik legend. Jedna hovoří o bratrovraždě kvůli lásce k jedné ženě, další o památce na hajnýho zastřelenýho pytlákem. Dopřejeme-li ale sluchu hlasům nesoucím se sem od Mrtvýho luhu, uslyšíme možná ještě jiný. Inu tak to bejvá. Postavením Černýho Kříže pozbyla želnavská stanice na významu coby východisko na Plechý. Bylo tu sice jen pouhý nádraží s opodál se nacházejícím hostincem s česko – německou obsluhou, nabízejícím ubytování ve dvou čtyřlůžkových pokojích, ale útulný a živý. Těžko říct jestli tu bylo krásněji v zimě nebo v létě. Přesto všechno tu byla nepřetržitá služba zavedená až v r. 1936. Po zabrání Sudet Německem a za protektorátu zdejší okolní šumavský tratě paradoxně ožily, neboť všechny nádraží a nádražíčka byly obsazený dopravníma zaměstnancema včetně výpravčích a dokonce osazený návěstidly, což dopravu značně urychlilo. V tehdejších dobách tu projížděly dokonce i rychlíky. Ostatně – jeden rychlík z Prahy sem jezdí dokonce ještě i dnes. Spoj z miliónovýho města do osady s šesti stálými obyvateli, to je fakt unikum. Konec války pak byl Černý Kříž ve znamení příchodu americký armády. Vzápětí sem byl vypravenej i zvláštní vlak – legendární Modtrej šíp s komisí státních
8
Jižan č.45 Únor 2015 drah, která našla zdejší nádraží dokonale ucpaný transportem devatenácti vozů s uprachlíkama z Maďarska, kteří se stále ještě snažili dostat na území bejvalý Třetí říše. Správce zdejší stanic ale odmítal vypravit vlak ke hranici a u americký sopávy argumentoval tím, že v rozhodnej den - 5.5. 1945 – byly vagóny na československým území, patří teda ČSD a nesmí stát opustit. Vyjednávání se vleklo a šance Maďarů po jejich strastiplný anabázi Evropou rychle klesaly. A to jim k cíli zbejvalo už jen pouhejch 8 km, pouhá čtvrthodina jízdy. Jistě i vám vrtá hlavopu otázka proč to vlastně nedošli pěšky? A protože se k ničemu neměli, správce stanice je využil alespoň ke komerčímu sběru borůvek, kterejch pak byly repatriantům do Českýho Krumlova poslaný 4 metráky. No a celej ten transport se nakonec stejně musel vrátit zpátky do Volar. Teprve v r. 1947 byl do stanice zavedenej vodovod. Do tý doby se voda brala buď z hájovny nebo přímo z řeky. 5.5. 1948 spadla železná opona a bylo tu zřízený pohraniční pásmo, čímž byl celej zdejší život utlumenej. Úvahy o udržení spojení s Bavorskem vzaly za svý, i když teprve o čtvrt století později bylo za hranicí snesenejch 13 km tratě do Podlesí (Jandelsbrunn). No a když současný číslo Jižana vychází v mrazivým únoru, snad by se hodila i nějaká mrazivá vzpomínka. Třeba ta, že v r. 1952 tu napadlo tolik sněhu, že jeho vyvážení jen ze dvou dopravních kolejí, za pomoci vojska zvláštního odklízecího vlaku, trvalo tři dny! Trať do stanice odříznutý od světa klestil tehdá sněhovej pluh taženej dvěma lokomotivama. Sněhu však bylo tolik, že stroj v něm nebyl vůbec vidět a brigádníc,i odklízející u Černýho Kříže sníh, nemohli před blížící se hradbou hrnutýho sněhu pro závěje nikam utéct a byli jím (naštěstí bez zranění) docela zasypaný. Jó, takový zimy už nejsou… Starej původní dřevěnej kříž tu vydržel do 60. let. Novej byl vztyčenej v r. 1997 a v r. 2006 obnovenej do podoby známý ze starejch fotek. I dneska stojí v půvabným zákoutí na pravým břehu Studený Vltavy. Nádražíčko v Černým Kříži tak dodnes zůstává pohádkovým místem. Pohádkovým, nikoliv však pustým. Protože právě lokálky zbavily tohle kdysi pochmurný místo pustoty a odlehlosti a proměnily je ve staničku z nejromantičtějších. Z internetovejch pramenů sestavil Jožin *************************************************************************** … a na závěr teda třeba ještě pár slov i o tý 50 km dlouhý železniční trati na bavorský straně Šumavy. I ta zahájila svůj provoz v 90. letech 19. století. První zprovozněnej úsek vedl z Pasova do Rohrbachu později byl prodlouženej až do Freyungu. I tady se uvažovalo o trati až do Grafenau a později až na Zwiesel. K čemu však skutečně došlo, to bylo vybudování přeshraničního úseku z Waldkirchenu do Volar. Všechny tratě se propojily, jak už víme, v r. 1910. Po komunistickým puči pak bohužel provoz končil ve Stožci. Koleje ke státní hranici byly odstraněný a hraniční osada Nové Údolí byla v r.
9
Jižan č.45 Únor 2015 1953 srovnaná se zemí. Německý dráhy ještě nějakej čas do svý stanice Haidmuhle jezdily, ale osobní dopravě odzvonilo v květnu 1963 a nákladní v r. 1975. A od tý doby i tahle trať chátrala a byla nakonec odstraněná. V r. 1994 byl snesenej i celej traťovej úsek a dnes po jeho bejvalým tělese vede cyklostezka….
KDYŽ PŘILÍTLI ČERTI …tak
při svý pouti za hříšníkama nemohli minout ani osadu Račí údolí.
Usárny vystřídaly rozměrný pytle a pekelný rej započal… Trampskej potěr poblednul a kajícně zpytoval svědomí a sliboval nápravu.
V pravý čas pak zasáhnul svatej Mikuláš s hodným andělem a nakonec tedy všechno skončilo O.K. Tahle akce se už v krajině pod Kletí stala tradicí a všichni se na ní celý rok těší. Jak trampulata, tak jejich rodičovstvo i zvědaví kamarádi. Čerti teda nakonec vyšli zkrátka, ale nevadí. Za rok se uvidí jak to kdo s tím polepšením myslel vážně…. foto Bery
10
Jižan č.45 Únor 2015
****************************************************************************
11
Jižan č.45 Únor 2015
NAPSALI O NÁS….
Jihočeští trampové nekecají a dělají. A
dokonce velmi záslužné věci pro historii trampingu – a nejen jihočeského. Díky spolupráci s Jihočeským muzeem vydali sličnou publikaci PO STOPÁCH TRAMPSKÝCH LEGEND (13 osobností trampingu na Českobudějovicku). Zvadlo na křest i obálku publikace (viz minulé číslo – pozn. red.) navrhl a vytvořil Pete Heřman z T.O. Zlatý klíč, redaktorem knížky je renomovaný historik mgr. Leoš Niklmajer z Jihočeského muzea. Třináctku legendárních trampů tvoří Buhumil Hanuš – Dědek, Frantošek Hobizal – Kukůskůs, Leopold Hofman – Hofík, Karel Jakeš – Kajman, Jan Jirků – Mekky, Robert Lošek – Berta, František Neužil – Frank Pazour, František Procházka, Leopold Sekera – Vlk samotář, František Straka – Cody Bill, Josef Šindelář – Johny, Zdeněk Valut – Mogul a Stanislav Zíka – Cája. Medailonky trampských osobností napsali a fotografiemi ze svých archivů doplnili jihočeští trampové Rosťa Černý (T.O. Měsíčního svitu, poté T.O. Hvězda jihu, dnes T.O. Blanice), Petr Heřman – Pete (T.O. Zlatý klíč), Hanka Hosnedlová (T.O. Zlatá kotva), Pavel Petrách – ferry (T.O. Hvězda jihu), Milan Soukup – Chicklets (šerif T.O. Hvězda Šumavy), Martina Sudová a Petr Veselý – Jožin (T.O. Satan). Na E-shopu publikací jihočeského muzea by měla být od 6.1. 2015, jinak už k dostání tamtéž. Petr Náhlík – Vokoun Říká se, že ten o kom lidé tvrdí že už patří mezi nebožtíky bude dlouho živ. V minulém čísle jsme mezi ně, ač v jiné souvislosti zařadili Harry Sedláka z T.O. Jižní tornádo. Omlouváme se mua doufáme, že toto přehlédnutí, které se stává „maximálně jednou za deset let“ velkoryse přehlédne. Vždyť díky tomu by tu měl být ještě hezky dlouho….
JAK TO VIDĚL JOHNNY REB…. … aneb JIŽANSKÝ VOKÝNKO Jako vždy se scházíme na stránkách věnovanejch historii občanský války v USA, konkrétně vždy u událostí odehrávajících se právě před 150 lety, viděných očima fiktivního jižanskýho vojáky Johnnyho Reba. Takže co přinesl na bojištích přelom let 1864 / 65? Novoročním překvapením měl bejt pro jižany plán unionistickýho generála Buttlera na prokopání kanálu v ohybu řeky James a vytvoření tak zkratky, která měla za úkol obejít obranný postavení rebelů. Černým kopáčům už se téměř podařilo propojit dvě ramena řeky a zbytek měl bejt odstraněnej výbuchem sřelnýho prachu. Federálové ale odpálili příliš velkou dávku a většina do vzduchu vyhozený zeminy dopadla zpátky a celý dílo zasypala. Tím jejich snaha skončila. 7. ledna pak byl Buttler na Grantovo popud odvolanej. O pár dní později se federální jednotky naloďujou k dalšímu gen. BUTTLER
12
Jižan č.45 Únor 2015 pokusu o dobytí pevnosti Fort Fisher. Většinu pěchoty opět poskytne druhá divize XXIV. sboru, posílená třetí divizí sboru XV. a dvěma brigádama černejch vojáků. Útok pro tentokrát pro Unii probíhá mnohem příznivěji. Opět probíhá dělostřelecká přestřelka a Fort Fisher teď i s posilama brání na 1 500 jižanů. V nedalekým
Wilmingtonu je se svejma jednotkama přítomnej Braxton Bragg, ale nevypadá to na to, že by chtěl přijít těžce zkoušený pevnosti na pomoc. Přesto se možnost, že budou unionisti napadený zezadu, nedá vyloučit. Ostřelování pevnosti probíhá i 14. ledna. Mnoho děl v pevnosti je už palbou monitorů zničenejch a i mezi dělostřelcema jsou velký ztráty. Velitel pevnosti, plk. William Lang a velitel oblasti gmjr. Whiting telegraficky žádají Bragga o pomoc, ale opět marně, i když by mohl zaútočit třeba v noci, kdy není modrokabátnická pěchota podporovaná palbou z válečnejch lodí. 15. ledna odpoledne zahajuje federální armáda na pevnost kombinovanej úder. Generál Terry nechává v zákopech 5 000 mužů a 3 000 posílá k nástupu ze západní strany. Ve stejným čase se z flotily vyloďuje na břeh asi 1 200 námořníků a ty, krytý 400 námořních pěšáků, zahajujou vyzbrojený jen revolverama a šavlema podpůrnej útok. Terén se pro něj ale vůbec nehodí. Vždyť kdo by taky chtěl útočit otevřeným terénem. Ještě okamžik a dělostřelci pevnosti už je mají v mířidlech. A pak přiletí první kartáč. Útočníci se dostávají do těžký palby a zteč, která nebyla předem připravená ani podrobněji projednaná, končí zase neúspěchem. Když mariňáci ustupujou, zem je pokrytá 300 padlejch. Do těžký situace se tak na západě dostává i Terryho pěchota, která svádí tvrdej boj muž proti muži. Jejím obrovským štěstím je to, že dělostřelecká palba přerušila elektrický dráty vedoucí k minovejm polím před pevností. Rebelům se taky daří na západní předpolí přesunout tři děla a tak je první vlna při překonávání valů doslova smetená. Do práce se opět musí dát federální flotila a teprve díky týhle podpoře se po několikahodinovým houževnatým odporu útok hýbe vpřed. Dělostřelci pevnosti bojujou o každou pozici a
13
Jižan č.45 Únor 2015 posádka podniká i několik odvážnejch protiútoků, ale po šesti hodinách boje z blízka se Terryho pěchotě, postupující jako neustále se navracející vlna dorážející na pláž, podaří probít obranejma pozicema. Pevnost je konečně poražená a jižani se vzdávají. Pár jich ještě vytrvává v pevnůstce Fort Buchanan a vzdávají se až po setmění. Ztráty útočníků jsou vyčíslený na 1 341 mužů, jižani udávají 500 mrtvejch a raněnejch a 2 000 jich padlo do zajetí. Mnoho z nich bylo zajatejch u baterií, který už po pádu pevnosti nebylo možný udržet. Zajatej je i raněnej velitel pevnosti Whiting, kterej pak 10.3. umírá v New Yorku. Brána do posledního přístupnýho přístavu konfederace Wilmingtonu je tak definitivně uzavřená. Tečku za úspěchem federálů u Fort Fisher udělá o den později mohutná exploze. Dva opilí vojáci vstoupí do muničního skladu se zapálenýma svíčkama a skoro 6 tun střelnýho prachu letí do luftu. Je při tom zabitejch dalších 38 vojáků a 66 raněnejch, včetně těch, který spali venku nedaleko skladu. Inu svítit si na střelnej prach svíčkou se prostě nevyplácí. Zajímavý ovšem je, že ani tahle exploze nepohne Braxtona Bragga k tomu, aby se pokusil o protiútok a pevnost znovu obsadil. Argumentuje tím, že i tak je na tomhle důležitým postu zakopanejch víc nepřátelskejch vojáků, než by on mohl nasadit. Slabou náplastí je to, že 11.1. v Beverly v západní Virginii 300 mužů jižanský kavalerie, pod velením Thomase L. Rosera, díky překvapení v hustým sněžení porážejí federální jednotku a berou do zajetí na 600 unionistů. Ještě jednou se projevujoui větší zkušenosti jižanskýho jezdectva a Yankové jsou poražený. To už je ale jen labutí píseň toho, co bejvalo dřív. Gen. BRAGG Před polovinou ledna konečně i Chethamovo sbor, kterej až doposud kryl zadní voj ustupující armády Tennesse doráží po dlouhým a únavným pochodu do Tupela v Mississippi, kde se utáboří. Vyčerpaný jižanský vojáci během svýho zimního ústupu hodně vytrpěli, ale zároveň jsou zoufale potřebný k obraně obou Karolín před Shermanem. Po odvolaným Hoodovi se velení dočasně ujímá generál Beauregard a krátce na to se stává velitelem pro oblast Karolíny, Georgie a Floridy a Joe Johnsson opět přebírá armádu Tennesse. Na naléhání senátu Robert Lee nepříliš nadšeně přejímá funkci vrchního velitele sil Konfederace a zároveň si ponechává velení armády Severní Virginie. V týhle chvíli je ale i pro takovýho stratéga, jakým Lee bezesporu je, příliš pozdě na jakýkoliv plány vojenský záchrany Konfederace. A co se po Novým roce děje u Shermanovo armády? Ten už má svý vojáky odpočatý a může vyrazit na další pochod. Naskýtá se mu několik možností. Jednou z nich je táhnout po pobřeží kde je Charleston a
J
i
s
t
ě
n
e
n
í
o
d
14
v
právě i Wilmington a kde stále ještě přistávají jižanský prorážeče blokády s kon trab andem v podobě p u š ek , s t ř el n ýh o p r a c h u , p o k r ý v e k a p o d . ě c i s i v
Jižan č.45 Únor 2015 tuto chvíli připomenout, že blokádu vyhlásil president Lincoln a tímto svým nevhodným prohlášením mimoděk uznal konfederační vládu, protože podle námořního zákona je blokáda nástroj, který používá jedna vláda proti druhé. Ale zpět k tématu. Anebo může Sherman táhnout na hlavní město Jižní Karolíny Columbii a přes Goldsboro už by to měl jen skok do Virginie. Trasa, kterou prošel a ještě projde, byla opravdu jedna z největších a dá se tvrdit, že právě ona vyhrála válku. Těmito pochody se proslavil natolik, že pak po něm byla pojmenována i první lokomotiva společnosti Union Pacific. No, vlastně asi ani dlouho uvažovat nemusel. Tuhle válečnou loterii „vyhrála“ Columbie a to hned z několika důvodů. Modří vojáci pociťovali k Jižní Karolíně, jakožto prvnímu státu Secese velkou nenávist. Tady všechno začala dobytím Fort Summteru občanská válka a jeho vojáci už se těší na příležitost pomstít roky strádání a bojů. Snad měl zrochu obavy z toho, že by se Karolíňané, jakožto obyvatelé prvního odpadlickýho státu mohli bít daleko víc odhodlaněji než třeba obyvatelé Georgie a že jeho ztráty by mohly bejt daleko větší než doposud, ale rozhodnul se to risknout. A co nakonec rozhodlo byly i vojenský důvody. Cestou po pobřeží by jeho armáda musela překonat ústí několika velkejch a širokejch řek, kde by mu i podstatně slabší nepřítel byl s to působit velký problémy a konec konců pochod vnitrozemím byl co se týče přímýho neobsazení Wilmingtonu a Charlestonu stejně účinnej, protože by obsadil vnitrozemský železnice a materiál vyloděnej v přístavech by se stejně nedostal na místo určení. 21.1. 1865 teda Sherman opouští Savannah. Zimní počasí mu zatím bohužel nijak nepřeje. Rozvodněná Savannah se vylila ze břehů a pro neustálý deště dokonce nemůže Slocumovo sbor vůbec vytáhnout. Federálové musí čekat až voda klesne, jinde se vojáci musí brodit bahnem či ve studenejch vodách sahajícím až po ramena. Velký problémy mu taky dělají speciální jednotky jižanský armády, složený z ozbrojenejch otroků, který kopou zákopy, strhávají mosty a boří železnice. A i když ozbrojený černoši vyvolávají v jižanský společnosti velký polemiky, v podstatě jižanský armádě hodně pomáhají. Už 25. ledna se Shermanovo předsunutý jednotky dostávají do potyček u řeky Salkehatchie. Jejich cílem je Golsborough v Severní Karolíně, ale některý svý vojáky posílá Sherman i na Charleston, aby nepřítele zmátnul. Lee ale může guvernérovi Jižní Karolíny, kterej prosí aby jižanská armáda dobytí města zabránila jen napsat „…i kdyby celé naše pobřeží padlo do rukou nepřítele, bude-li náš lid pevný a sjednocený, válka může pokračovat a našeho cíle může být dosaženo. Pokud jsou naše armády neporaženy a podporovány, je Konfederace v bezpečí.“ Jenže armády Konfederace už moc podpory nemají. Lee si opět stěžuje, že ubohá kvalita zásob, který jeho vojáci dostávají, je hlavním důvodem rostoucí míry dezercí. Sherman je na tom jen o fousek líp, ale byl-li jeho pochod k moři piknikem, cesta ke Columbii je pak utrpením. I jižani musí o Shermanovejch vojácích mluvit s velkým uznáním a Joseph Johnsson dokonce prohlašuje, že takový armády nebylo od dob Julia Caesara. Celý to putování se ale na federální armádě pochopitelně dost nepříznivě podepsalo.
15
Jižan č.45 Únor 2015 Vojáci ztratili dobrou náladu, byli podrážděný a nebezpečný. Kudy protáhli, tam lidi děkovali Bohu, že jim nechali aspoň střechu nad hlavou. Jinde, jako třeba v Robertsville, Brahmsville, McPhersonsville a v desítkách dalších, zůstali stát před spálenýma barákama s prázdnýma rukama. Sherman sice vydal zákaz napadání a ničení obytnejch domů, ale ty jsou pro vojáky Unie přece jen velkým lákadlem. Generál Wheeler, velitel jižanský jízdy, si velení unionistů stěžuje, ale pochopitelně, že marně. Jako by to vše bylo předobrazem blížícího se tragickýho osudu samotný Columbie. Jediný jednotky dostatečně silný, který se jižani pokouší soustředit, aby zabránili v Shermanovo postupu, jsou posádky kasáren v Charlestonu a Hardeeho vojáci u Savannah. Izolovaně ale nepředstavujou pro čtyři seveřanský sbory žádný nebezpečí. Ty postupujou dál a za nima se táhnou zástupy černošskejch rodin, kterým generál Unie slíbil půdu na dobytejch územích. 40 akrů prej má připadnout na každou z nich. Sebeřanský tažení konečně začíná nabírat otáčky. Pravý křídlo pokračuje ve falešným manévru na Charleston, zatímco levý ohrožuje Augustu v Georgii. Jízda Konfederace napadá okraje těchto kolon, ale v podstatě nestačí na víc, než aby jen částečně zpomalovala jejich postup a příležitostně odřízla menší jednotky od hlavní kolony. Shermanovo armáda už dokonce přerušila železnici mezi Augustou a Georgií a tím izolovala jednotky Konfederace, který by se snad proti nim mohly zažít shromažďovat. Generál Beauregard naléhá na stáhnutí se, aby se zabránilo obklíčení jedný z posledních jižanskejch armád. Moc času už mu nezbývá. Sherman už překročil řeku Congaree, k potyčkám dochází u North Edista, Bates Ferry a u Red Bank Creeku, střety jsou hlášený i od Two League Cross Roads. Skoro obklíčenou Columbii, ostřelovanou dokonce už i polními děly, opouští Beauregardovo vojáci až na poslední chvíli 16. února. Následující den první Shermanovo vojáci vstupujou do města a pro všechny jižany nastává černej den. Nepřítel dorazil brzy z rána a vypuklo peklo. V poledne už značná část města hořela. Okupanti vbíhali do domů a kradli co kde ještě zbylo. Nebylo toho mnoho. Něco pobrali prchající majitelé, něco odnesli Wheelerovo jezdci. Joseph Wheeler, po Stuartovo smrti nejslavnější kavalerista Konfederace, nechal v předvečer vyklizení města svoje muže řádit nevídaným způsobem. I richmondský noviny pro to měly jen slova odsouzení: „Část Wheelerovy jízdy i v přítomnosti důstojníků vrthla do města a systematicky, jakoby k tomu byla stvořená, pronikala do obchodů a loupila jejich obsah.“ Než však taky stačíte tohle
16
Jižan č.45 Únor 2015 chování odsoudit, uvědomte si, že by to ale na druhej den stejně všechno vybrakovali Yankeeové a jižanská armáda zásoby zoufale potřebovala. V podstatě celý město lehlo popelem a jižanama je to celý dávaný za vinu Shermanovi osobně. Ten později popřel, že by k zapálení města dal rozkaz, nicméně nedokázal udělat nic pro to, aby k řádění zdivočelejch a opilejch vojáků nedošlo. A pro jeho pozdější odmítnutí vyjádřit nad celou věcí politování jej většina jižanů upřímně nenáviděla. Někteří zdůstojníků Unie v tom měli jasno. Snad i proto aby otřásli důvěrou, kterou měl u svejch rebelů, paradoxně z požáru obviňujou zadní voj Hamptonovo kavalerie, jejíž vojáci pálili před odchodem z města žoky bavlny. Ten se zase bránil tím, že je jasný, že po tom, jak postupovali jinde, to jde na vrub unionistům. Dodnes se na tom historici neshodli. No ano, bavlna. Na ulicích se jí tyčily celý hory. Původně měla bejt odvezená mimo město a spálená, aby se nedostala seveřanům do rukou, ale do poslední chvíle se o balíky nikdo nepostaral. A to se pak stalo předmětem těžkejch sporů. Kdo teda vlastně bavlnu zapálil? Protože od ní pak chytly další domy a následně shořelo celý město. Někteří svědkové z toho vinili osvobozený černochy. Od rána vítali modrokabátníky a přinesli si k tomu to nejlepší co našli v domech bejvalejch pánů – obrovský demožiny žitný, lahve francouzskýho vína, koňak i pálenku. A ve městě byli i zběhové a taky několik stovek unionistickejch zajatců, který měli všechny důvody obyvatele města nenávidět. A hlt whisky v ústech vyhladovělýho člověka mohl vnuknout i ty nejšílenější nápady. Ostatně někteří z nich byli opravdu viděni jak polévají balíky bavlny méně kvalitníma lihovinama. Plukovník Stone, nejvyšší z důstojníků přítomnejch tou dobou ve městě, si uvědomil rostoucí nebezpečí. Shromáždil střízlivý příslušníky svejch jednotek a nařídil jim rozbít všchny flašky na který přijdou. I na tenhle přísnej rozkaz a ostrý zásahy polního četnictva už ale bylo pozdě. Uliciema se potácely stovky ožralejch a zde je asi třeba taky hledat žháře. Už i proto, že za oběť požáru padla i luxusní část města, kde žádná bavlna nebyla. Nedostatku discipliny a opilství tak padla za oběť i překrásná rezidence Wade Hamptona, jeho vzácná knihovna s cennýma rukopisama a prvotiskama. Podobně jako při požáru Moskvy v r. 1812 nebude osobní zodpovědnost za tento požár přiřčená nikomu. Nelítostnej Sherman se ve zničeném městě nehodlá dlouho zdržovat. Poté co destrukční čety, přesně podle pravidel totální války zbořily a zničily i nádraží a důkladně zdemolovaly železniční křižovatku i továrny, zkrátka všechno z čeho by mohl mít nepřítel užitek, se 19.2. vydal na další pochod. Už delší dobu naléhá president Konfederace Jefferson Davis na Hardeeho, aby udržel Charleston do posledního možnýho okamžiku. Nyní už je jasný, že ta neblahá chvíle na sebe nenechá dlouho čekat. Město se ocitlo v nebezpečí obklíčení a už není naděje na jeho obranu. Rebelové ho začli vyklízet zároveň s pádem Columbie. S Hardeeho jednotkama opouštějícíma svý pozice evakuuje kpt.
17
Jižan č.45 Únor 2015 Thomas A. Huguenin také pevnost Fort Summter, kde všechno začalo. Kapitán odchází poslední, když předtím ještě jednou projde naposled kasematy. Čtyři roky neúprosnýho vzdorování přesile těžkejch děl jsou pryč. A po dlouhejch měsících každodenního těžkýho ostřelování se 18.2. město, který už opustily všechny jednotky, vzdává gen. Schimmelfennigovi. Dalším je na řadě Wilmington v Severní Karolíně, kterej už ohrožuje gen. John M. Schofield se svým XXIII. sborem. 19. února už federální jednotky pod velením Jacoba D. Coxe, strůjce vítězství unionistů u Franklinu, pochodujou 15 mil kolem jižanskejch linií u Wilmingtonu. Obránci města tenhle obchvatnej manévr zastavujou, což vede ke střetnutí u Town Creeku. Během noci ale jižani ustoupí na východní břeh řeky Cape Fear, ale Coxovo jednotky i tady podniknou jejich obchvat a stále víc se blíží k městu kde federální válečný lodě už ostřelujou jeho obranný pozice. 21.2. už si obránci uvědomujou neodvratnost porážky a stahujou se, když předtím ještě spálí vojenský zásoby, který s sebou nemůžou pobrat. Jednotkám Unie už pak ve vstupu do města nikdo nebrání a je pak jen dalším důležitým opěrným bodem kterej jižani ztrácejí. A samozřejmě, že ani u samotnýho Petersburgu nejni situace nijak růžová. Spíš naopak. Všechno tu spěje od deseti k pěti. Johnny Reb dobře vidí jak vojáci houfně opouštějí svý jednotky (snad i proto, že všude je nedostatek peněz na výplatu služnýho, přestože konfederační měny je všude plno – tu ale nikdo nechce). Ani se tomu moc nediví. Vždyť taky kdo nedokáže ocenit čím vojáci procházejí, nemůže po nich žádat, aby za něj bojovali a umírali. Problém je v tom, že svojí krev nikdy neprolévají ti co se přou – politikové. Místo toho posílají cizí syny aby ji prolévali za ně. I provoz Richmondský dráhy, tak důležitý pro zásobování, se téměř zastavil. Lokomotivy jsou opotřebovaný častým používáním, stavy vagónů klesly na minimum, nejsou náhradní díly. Zbylý vlaky se řadí tak, že přijíždějí naprosto nahodile a stejně tak je tomu s jejich obsahem.kdo čekal fazole a slaninu dostal košile a boty, kdo črekal zbraně, ten našel suchary. A to vše jen v tom nejlepším případě. Šíří se i pověsti o tom, že by vzhledem k potřebě zásobování armády municí bylo vhodný, aby zbylý továrny na její výrobu jely i v neděli, ale že k tomu bohužel „zatím“ nedošlo, protože k tomu nejni dobrá vůle. Ještě že aspoň on se svejma kamarádama objevili trochu místní whisky. Začali s ní experimentovat a brzy zjistili, že jde docela dobře dohromady s vodou a že to nejni tak špatný pití. Dává jim zapomenout na noční můry a děs, kterej se Johnnyho zmocňuje za dlouhejch zimních nocí, že muži, proti kterým nyní bojuje, jsou
18
Jižan č.45 Únor 2015 vlastně taky chlapci s nimiž generačně vyrůstal. V zákopech už tu tráví řadu měsíců a je mu zle při představě modrejch mas, který se na něj zase povalí. Dlouhá zima v okopech srazila Severovirginskou armáda na kolena. Příděly tvoří jen pinta ovesný kaše denně a hlad a nemoci (jak už jsme si řekli) dohání spoustu vojáků k dezercím. Za posledních 5 tejdnů jich zmizelo na 3 000. A Leeovo snaha zabezpečit z Richmondu víc zásob se míjí účinkem. Šedá liška si stěžuje svýmu synovi, že členové kongresu jsou zřejmě spokojený s tím, že můžou žvejkat tabák a louskat buráky, zatímco jeho armáda hladoví. Navíc ho příšerně dožírá, že mu richmondský noviny přezdívají „Král polních lopatek.“ Považuje to za skvrnu na vlastní cti a nejraději by nepřítele vylákal někam do volný krajiny, kde by se s ním střetl tváří v tvář, ale federálové mu na špek neskočí. Velitel kdysi hrdý armády musí vzít rozum do hrsti. Jistě. Jeden z nejrespektovanějších jižanskejch velitelů se dopustil i nemalejch chyb, ale i když je teď pod tlakem řady faktorů, který zmenšujou jeho schopnosti soustředit se, je pořád schopným velitelem a v situaci se prientuje tak dobře jak jen to jde a lidi kolem něj mají stále dojem, že je pořád tím správným mužem na svým místě, že je tu někdo, kdo má věci pod kontrolou a ví co dělá. Je sice moralista jako všichni gentlemani, ale přitom respektuje drobný a neškodný nešvary a nectnosti a stále má důvěru svejch mužů. Traduje se, že prej když jednou generál Lee usnul únavou a kolem pochodovala jeho armáda, všech 15 000 mužů kráčelo po špičkách, aby ho nevzbudili. Vojáci si nedovolí ho ze svejch neúspěchů vinit. Starej pán je prostě nedotknutelnej. Ani teď svý plány moc nemění, ale co potřebuje, to je vítězství. A k tomu by potřeboval čerstvý a odpočatý válečníky, aby případná dlouhá polní bitva proti přesile neskončila katastrofou. Většinou si svý bojiště vybíral, ale tady, u Petersburgu je lokalita výsledkem shody náhod. Události se hnou vpřed 5.2., kdy III. A V. sbor Unie obsazujou silnici do Boydton Planku. Při protiútoku na tyhle jednotky je zabitej gen. Pegram a Yeenkeové se stejně udržejí. Grant přesouvá i další armády a to tak, že ohrožuje přímo Richmond. Jeho armáda má v poli 125 000 mužů proti 57 000 konfederovanejch. Podniká další a další drobný vpády proti obranejm liniím města, ale zatím neprorazil. Tisknout nepřítele neustálým tlakem tak, aby mu nezbylo než kapitulovat a uznat jednotu Unie, to je jedinej jeho plán. Lee se pokouší o poslední ofenzívu, ale taky neuspěje. Grant pak navíc rozšířil linie obléhání do takovýho rozsahu, že už jižani prostě nemají dostatek mužů k účinný obraně. Porážka konfederovanejch u Five Forks, jenom 17 mil od města Leeovi taky nepřidá a čím dál víc ho utvrzuje v tom, že má-li si Konfederace udržet naději na další odpor, bude třeba vyklidit nejen Petersburg, ale i samotnej Richmond a ani tak nebude výsledek zaručenej. Moc nepomůže ani amnestie nabídnutá dezertérům pokud se do 30 dnů vrátí ke svejm útvarům.
19
Jižan č.45 Únor 2015 Mezitím generál Wesley Merrit vede 10 000 kavaleristů Sheridanovo armády do údolí Sheandoah s jediným rozkazem: zničit virginskou centrální železnici a spojovací kanál řeky James. Sheridan již nedůvěřuje Torbertovo velení nad kavalerií protože má pocit, že postrádá iniciativu a schopnost samostatnýho velení. Naproti tomu má Jubal Early ve Stauntonu k dispozici jen dvě početně slabý brigády. Zbytek jeho pěchoty, s vyjímkou Echolovo brigády, která se nachází v jihozápadní Virgínii ustoupil, aby doplnil prořídlý řady Leeovo armády u Petersburgu. Dvě jízdní brigády Fitze Leea byly taky vyslaný na východ takže Earlymu zůstaly jen menší jízdní oddíly pod velením Rossera a Lomaxe. Některý vojáci dokonce dostali povolení odejít domů, protože armáda už pro ně nemá dostatek zásob. 28. února překročí Merritovo Gen CUSTER kolona v hustým dešti řeku Sheandoah. Yeenkové mají zásoby jen na 15 dní a v celým širým okolí už nejni co zabavit. Zprávy o postupu federálů se šíří rychle. Rosser dá dohromady asi 600 kavaleristů a začíná pálit mosty, Early povolává Echolovo brigádu a svojí malou armádu soutřeďuje ve Waynesborough, kam po bahnitejch stezkách, zablácený od hlavy až k patě, rychle směřuje i 5 000 Custerovejch kavaleristů. Mají proti sobě jen 2 000 vojáků s posledními 11 děly. 2. března dává nechvalně známej Custer jedný svý brigádě rozkaz sesednout z koní a provést obchvat jižanskejch pozic, zatímco další dvě brigády ( s 8. New Yorským a 1. Connentieutským plukem) útočí přímo. Přesile a obklíčení se nedá vzdorovat. Rebelové jsou brzo přemožený, rozprášený a většina Earlyho vojáků padne do zajetí. Velící generál s několika důstojníkama a vojákama ale uniká. Byli to ale poslední vojáci Konfederace v údolí a vojenská přítomnost rebelů zde je u konce. A na závěr si jako vždycky povíme něco o tom, jak si v týhle době před 150 lety vedla jižanská marína. I tady jeden problém stíhal druhej. V Bordeaux vyrobený dva obrněný křižníky pro Konfederaci byly zabavený francouzskou vládou a začátkem roku 1865 prodaný Dánsku a Prusku. I tyhle státy se ale brzo pustily do sebe. Dánsko prohrálo a po skončení války už si nemohlo dovolit příliš velkou flotilu a tak francouzskej výrobce jeden křižník zase tajně odkupouje zpátky, aby jej vzápětí obratem ruky prodal původnímu kupci. Plavidlo o výtlaku 1 560 tun, nazvaný po jižanským generálovi Stonewall, vyplouvá z Kodaně do Quiberonu. Na palubu pak konečně dorazí i skupina důstojníků a námořníků Konfederace a Stonewall se pak u Belle Isle ve francouzskejch vodách setkává se svou zásobovací lodí a připravuje se na přeplutí Atlantiku, když se předtím ještě krátce zastavuje ve Ferrolu ve Španělsku. Další útočná loď Konfederace Sheandoah doplňuje zásoby v australským Melbourne a
20
Jižan č.45 Únor 2015 vyráží operovat do severního Pacifiku. Činí se i jižanský prorážeče blokád, schopný rychlýho vyplutí z přístavů a stejně rychlýho návratu do nich, vyvážející bavlnu a dovážející potřebný zásoby. Tyhle plavidla byly důležitou součástí jižanskýho vedení války. Zpočátku nebyl problém zakoupit nebo pronajmout obchodní plavidla, ale s pokračující úspěšnou blokádou 4 800 km dlouhýho jižanskýho pobřeží rostla potřeba speciálně konstruovanejch plavidel. Musely bejt štíhlý, lehký a s nízkým ponorem, aby v kritickejch chvílích při proplouvání blokády mohly vyvinout co největší rychlost. I když tyhle lodě neměly přepravní kapacitu větší než asi na 850 žoků bavlny, přinášely obrovský zisky, především pak z dovozu luxusního zboží. Kapitáni těchto lodí dostávali obrovský odměny – až 5000 dolarů za jednu zpáteční cestu… a cenu lodi pak bylo možný splatit za dvě či tři plavby. Vláda konfederace nakonec zasáhla a usilovala o to, aby tyhle plavidla přepravovaly jenom skutečně důležitý zboží, jako léky a vojenský vybavení. Dokonce zorganizovala vlastní flotilu, která pod velením Johna Wilkinsona podnikla 20 úspěšnejch cest. Složitý to měli ti, co válčili na palubách obrněnců na vnitrozemskejch řekách. 23. ledna se např. obrněný lodě Konfederace Virginia, Richmond a Fredericksburg, dělovej člun Drewry a tři parníky pokouší prorazit přes překážky, kterýma federální ženisti zatarasili u Trents Reach řeku James. Jelikož většina federální flotily tou dobou ještě dobejvala Fort Fisher, jediným člunem, kterej může na útok odpovědět je monitor Onondaga. Překážky, vybudovaný právě pro takovejhle případ způsobí, že všechny tři jižanský pancéřáky naráží na dno a ráno se stávají terčem dělostřelecký palby z pevnosti Fort Parsons. Onodaga se přiblíží k Virginii a zahájí palbu. Vlajková loď Konfederace je zasažená asi 150x ze sto a dvouset liberních děl pevnosti a 150 liberních děl o ráži 381mm z monitoru. S trupem proraženým na dvou místech nakonec Virginia prchá, ale Drewry je zničenej. Velení nad celou jižanskou flotilou na řece James pak začátkem února přejímá velitel jiný slavný 21
Jižan č.45 Únor 2015 korzárský lodi rebelů Alabama Semmens, kterej se po jejím potopení právě vrátil z Anglie. Jižani ale stále mají sílu k tomu, aby si věřili. Jenomže přestože mají lepší bojovníky a schopnější velitele, seveřani zase mají prostě víc vojáků a fabrik. A to rozhoduje. Nepřítel je početně silnější, líp vyzbrojenej a pase po střetnutí. Před první bitvou u ANTIETAMU BYL JOHNNY REB JEŠTĚ SKORO DÍTĚ. BULL RUN, FREDERICKSBOURG, GETTYSBURG, DIVOČINA, COLD HARBER, PETERSBURG… KDYŽ SE OHLÍDNUL ZPÁTKY DIVIL SE, ŽE JE JEŠTĚ NAŽIVU. DÁVNO UŽ SE SMÍŘIL S FAKTEM, ŽE UŽ MĚL BEJT MRTVEJ. TEN MALEJ, VYKULENEJ KLUK, KTEREJ ODEŠEL Z DOMOVA ABY VIDĚL VÁLKU, MU PŘIPADAL VELICE VZDÁLENEJ. NAUČIL SE VĚŘIT SVEJM INSTINKTŮM A NEBLAHÝ TUŠENÍ, ŽE TO NA JAŘE NEDOPADNE VŮBEC DOBŘE, UŽ HO NEOPOUŠTÍ. PŘED 150 LETY SE UŽ STARÁ DOBRÁ DIXIE ZMÍTALA V PŘEDSMRTNEJCH KŘEČÍCH. A O JEJÍM KONCI SI POVÍME PŘÍŠTĚ… JOŽIN
TRAMSPKÉ VÁNOCE TÁBORSKÝCH OSAD …a
jejich kamarádů…
...střílené od boku rychlopalným ….objektivem kamaráda Špelce.
Jako vždy hospůdka Lužničanka…. …. křepčí duchem chlapské zábavy….
22
Jižan č.45 Únor 2015
***************************************************************************
a
není
tábor
jako
tábor…. Na lesnatém návrší Burkovák na Bechyňsku u Chrášťan se v létě 1416 sešlo na 40 000 vyznavačů kalicha, vyslechli kázání a podle Husova učení přijali i krev Páně. Šlo o jednu z prvních poutí na Hory a vlastně prvopočátek husitského hnutí. Po 400 letech povýšili Češi husitství na nejslavnější dobu svých dějin. Od r. 1870 vypukla doba nadšení a oslav, odhalování pomníků a svěcení praporů na Horách a náměstích. Básníci skládali bojovné verše, profesoři dějepisu směle překrucovali českou historii a řečníci vyvolávali hrdost nad božími bojovníky. A posluchačů přibývalo. Jen v Táboře se na odhalení Žižkova pomníku sešlo na 10 000 lidí. A historik Jaroslav Goll navrhl, aby se všem těmto shromážděním začalo říkat „tábory“, na památku husitského města. Později se ten název rozšířil na shromáždění stranická i spolková, kde vlály prapory, řečnilo se, lid volal fuj nebo sláva, kde teklo pivo a voněly buřty. Dokonce i spolky hnízdící přes léto v přírodě tak nazvaly svá dočasná „tábořiště.“ A už jsme u toho! Záhy to proniklo i do literatury. Tábory měli skauti, trampové, indiáni i lovci mamutů. V táborech táborníci tábořili. Ale málokdo ví, že se všechna ta slova zrodila z názvu města nad Lužnicí! Proto také žádný jiný jazyk nemá pro táboření či tábor slovní ekvivalent, který by český název připomínal. Snad jen Slováci, ale ti ho přijali z vlastenecké češtiny. V některých jazycích sice slovo tábor existuje, má však jiný význam. Je to druh opevnění s dělovými baštami, vysunutými daleko vpřed. A kde takové opevnění poprvé cizinci viděli? Hádáte dobře. V Táboře… všude jinde se používá název dodnes známý a příhodnější – ležení. Jako kuriozita vycucnuto z knihy Zdeňka Šmída – Lužnice, putování s řekou
23
Jižan č.45 Únor 2015
SNĚNÍ U KRBU Když oheň v krbu plane a tiše praská s vůní jehličí vypráví báje nevídané. Obrazy střídá před očima praská a občas zasyčí. Oči lpí na plamenech tak dlouho až se klíží víčka a ocitáš se ve snech. Na stole uhasíná svíčka jen tikot hodin na zdi vedle žene čas, jak jezdec v sedle koníka prachem schváceného. Jen natáhneš se k sklence čaje a country tichounce ti hraje… Zas mhouříš oči blízko plamene a vzpomeneš na sny své vzálené…
Oheň v krbu vzplál po stěnách stíny vrhá to by se jeden nenadál co ten oheň s námi dělá. Bukové dřevo sílu teplu dává a když přihodí se borovice vůně její chatou rozlévá se vůní kořeněné pryskyřice. Když posadíš se ke krbu a do ohně se zadíváš na lidskou zapomeneš zlobu a jen ten oheň s vůní vnímáš. Orlice
osada OREGON Most Inu už to tak bude. Tisíce let se už lidi setkávají s ohněm a vztahujou ruce k hřejivejm plamenům. Jejich magii podléháme od dob, kdy byl plápolající oheń významnou podmínkou k přežití. Oheň je od počátku lidský kultury spjatej s životem člověka. Prapůvodní touha zdržovat se v blízkosti ohně je hluboko v nás zakořeněná až do dnešních dnů. Doprovází nás od začátků lidstva a sednout si k němu je i dneska báječnej relax. Dodává nám pocit bezpečí, sounáležitosti a nejni nic příjemnějšího, než se za zimních večerů zklidňovat jeho plameny. I vy cítíte to kouzlo, který vás dokáže odtrhnout od civilizačního shonu a chaosu. Rozděláte oheň a během krátký chvíle se kolem něj vytvoří báječná atmosféra, která dokáže zklidnit a zároveň probouzet ty nejhezčí sny. Sténaje hučí vítr začouzeným komínem, ale praskání hořícího dřeva a nezaměnitelná vůně kouře má svý nezpochybnitelný kouzlo. Člověk, zahleděnej do sugestivní hry plamenů, je okouzlenej a ztracenej a i když je třeba obklopenej lidskou společností, může bejt jen sám se sebou. Plameny hoří náhodně a nikdy se neopakujou. Jejich tanec navozuje příjemný pocity tepla, bezpečí a přízně lidí, který milujeme. Dlouhý a romantický můžou bejt zimní večery u krbů, který jsou realizovaným přáním člověka mít oheň ke svý potěše i uvnitř obydlí. Vědci měřili krevní tlak lidem koukajícím do ohně a zjistili, že na lidskou psychiku působí pozitivně. Topná sezóna je v plným proudu, tak jen ty ohně krmte, hřejte se a hýčkejte si je tak, jako ony nás….. Jožin
24
Jižan č.45 Únor 2015
ODEŠEL JIHOČESKÝ COUNTRYMEN S NEZAPOMENUTELNÝM HLASEM Jen pár dní před vánočními svátky odešel ve věku 57 let do countryového nebe Standa Schwarz, řečený DROBEK, countrymen a co asi každý neví, také tramp. Pocházel z českobudějovického předměstí, kde také vyrůstal, ale jeho první veřejné hudební kroky ve stopách country jsou spojeny s Plzní. Tam byl totiž v učení pro českobudějovickou Škodovku a tam také založil svou první kapelu HEZOUNI. Zřejmě inspirovanou už tehdy populárními Fešáky. První a hned úspěšné Drobkovo vystoupení před větším publikem se odehrálo už v roce, kdy dovršil šestnáct roků. K jeho stručnému životopisu však neodlučně patří i aktivní trampská léta. Byl mezi kamarády velice oblíbený nejen díky neúnavné kytaře a zpěvu, ale také pro svou upřímnou a bezelstnou povahu, pro svou otevřenost a široké srdce. Traduje se, že přezdívka Drobek vznikla díky jeho neuvěřitelnému apetitu, kdy do sebe dokázal bez problémů nasoukat čtyřicet hnedlíků. Později pak byla trvalým vtípkem v opozitu k jeho víc než stokilové postavě. Postupem času si vytvořil osobitou image, navíc nahrávající i dostatečné podobnosti s countryovou legendou Michalem Tučným, s nímž měl podobný hlas a styl hudebního projevu a kterého si také nesmírně vážil. Po návratu do rodného města postavil pak kapelu SOUKOLÍ a později, jako třiadvacetiletý, založil s partou stejných nadšenců divadlo MARINGOTKA. Na jeho základě se zrodila i populární stejnojmenná skupina, jejímž byl samozřejmým lídrem. Repertoár, většinou v duchu country, ale obohacený i jeho vlastními skladbami, pak sklízel úspěchy v klubových pořadech, na countrybálech i pódiových vystoupeních. Dokonce se zúčastnili i několika Port a v letech 1982 – 85 si odtud opakovaně odnášeli Cenu diváka. Samotného Drobka portovní porota v r. 1984 ohodnotila cenou za nejlepší vokální projev, čehož si v souvislosti s tehdejší přítomnou zpěváckou konkurencí velice cenil. K polistopadové době pak patřil v r. 1991 vznik DROBKOVA BANDU, zaměřeného už více na moderní country. Začal rovněž pěvecky hostovat v další kapele z této líhně – v BRYČCE a postupem času se stal i jejím členem. Nucenou přestávku ve slibném Drobkovu rozjezdu však v r. 1995 podmínilo závažné onemocnění se slinivkou. Nicméně se počase zase vrací na scénu a v r. 1998 díky nabídce hudebního vydavatelství Aplaus nazpíval řadu písniček Michala Tučného na albu s příznačným názvem Dvojník. V přelomovém roce 2000 vyšlo Drobkovo sólové album nazvané Zelená řeka s písničkami stavěnými přímo
25
Jižan č.45 Únor 2015 pro něj. Mimo jiné obsahovalo i duet s Naďou Urbánkovou. A do Drobkových projektů přibyla i zásadní spoluúčast na velkých country zpěvnících. Nejen v soukromí, ale i po stránce hudební prezentace pomáhala Drobkovi jeho energická žena věra, která s ním později i vystupovala. A určitou měrou se do různých projektů zapojovaly i jeho tři dcery. Možná, že právě kvůli nim se přestěhoval s celou rodinou do blízkého Ostrolovského Újezda. V součinnosti s domovskou agenturou Doremi vzniklo v r. 2004 CD Drobek a Maringotka aneb Na veselou notu, tentokrát s lidovou country a o něco později opět sólové album Když a dovolenkově uvolněné Na maltě. A Drobkovy žánrové nůžky se v dalších letech otevírají stále do větší šíře, hlavně pak zaměřením na malé posluchače, což dokumentuje dětský zpěvník Já písnička a další stále se rozšiřující zajímavé projekty pro děti. Jako nevšední dárek k padesátinám lze vnímat DVD s písničkami Michala Tučného v Drobkově podání, kde nechybí ani koření dobré recese. K tomuto žánru se vrací o dva roky později v hudebním programu Poslední kovboj, věnovanému výroční vzpomínce na Michala Tučného a to opět pod vydavatelstvím Aplaus – Česká muzika, s ním průběžně spolupracoval. Spektrum dětských pořadů na různá témata pak prezentoval po celé republice, stejně jako písničkové pořady pro dospělé v různých žánrových laděních. Ale nezapomínal ani na svou milovanou country. Když listuji zpátky v knize vzpomínek na Drobka, vybavuji si třeba, jak přišel se ženou do redakce přát mi ke kulatinám s obrovskou kyticí slunečnic, jak báječného Mikuláše s andělem a čertem vytvořil pro má vnoučata, jak jsme diskutovali o jeho propojení s Michalem Tučným, jak jsme probírali jeho hudební tvorbu a spolupráci s různými textaři, co všechno plánoval v hudební osnově… A najednou mi dochází, že už nikdy za těmito vzpomínkami neudělá osobní tečku, a je mi to o to víc líto…. Hanka Hosnedlová
POSLEDNÍ POTLESK PRO DROBKA Pro vyjímečné lidi můžeme žádat i vyjímečné věci – zaznělo dva dny před Štědrým dnem u rakve Standy Drobka Schwarze v českobudějovickém krematoriu. Tím vyjímečným a zcela nezvyklým přáním byl poslední potlesk pro Drobka, který zazněl zcela naplněným sálem jako salva na rozloučenou. Mezi smutečními hosty byla i početná řada trampů, kteří tak svou přítomností potvrdili Drobkovu příslušnost k tomuto zelenému hejnu. Stejně jako osedlaný živý kůň s kovbojským doprovodem před dveřmi obřadní síně. Přestože se začátek obřadu protáhl zhruba o dvacet minut, protože rodina Schwarzových uvízla v dopravní zácpě, nikdo neodešel. A nikdo také pak neskrýval dojetí při čtení posledních poselství manželky a dcer, z nichž jedna našla tu sílu přečíst svá slova na rozloučenou s tatínkem sama. A když k tomu přičtete Drobkův hlas zpívající o setkání u nebeských bran, asi není už co dodat…
Hanka +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
26
Jižan č.45 Únor 2015
HVĚZDA JIHU ZÁŘILA VÁNOČNĚ Pro osadu Hvězda jihu a užší okruh kamarádů okolo ní patří k předvánoční atmosféře i tradiční slezina v malé předměstské hospůdce. Ačkoliv zastoupení pořádající osady tentokrát díky nemoci a různým neodkladným záležitostem bylo minimální, na celovečerní písničkvou smršť to rozhodně vliv nemělo. Tahouny Felixe a Taliho občas podpořil s kytarou i Koleno, ale především hlasy Trosečnic – Evy a Marči, které zpěvavá nálada dokonale uchvátila. Radovaly se (a nejen ony) zejména ze starých vykopávek, které pomalu upadají do zapomění a které tahle chvíle vzkřísila ze šuplíčků paměti. Dokonce i pravidelný účastník těchto setkání – Chiclets se nechal přemluvit k menšímu bloku svých písniček, které si s chutí zazpívali opravdu všichni. Bohužel, všechno má svůj konec a tak postupné odcházení bylo provázeno nejen zalomeným palcem, ale především upřímným přáním, abychom se i v roce s pětkou na konci setkávali ve zdraví a v pohodě na trampských stezkách i mimo ně… HANKA ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Jak jen ty roky letí… Tak na tuhle náramnou fotku jsem náhodou narazil na FB a nedalo mi to a hned jsem jí ukradl, protože si myslím, že by byla škoda se o ní nepodělit. Neuhádli byste kdože je na ní vyobrazen. No nebudu vás dlouho napínat. Na fotce z r. 1952, jejíž šťastným majitelem je Ota Sklenička (Původem z Kladna, dnes Lysá nad Labem) je v horní řadě označen mladej Pedrák a dole pak, zcela vpravo, jeden ze zakladatelů moderních trampských písniček, jejichž poezie nás vede životem. A nemusí znít zrovna jen u táboráků. Hádáte správně. Je to Miki Ryvola. Tehdy mu bylo deset let a do založení T.O. Zlatý klíč zbývaly už jen čtyři roky. Už brzy jeho písničky obletí trampský svět….
27
Jižan č.45 Únor 2015
SMUTNĚJŠÍ NEŽ NOC PAVEL PETRÁCH – FERRY *25.8.1946 - + 30.12.2014 T.O. Hvězda jihu, Spojené osady České Budějovice V předposledním dnu v roce došel nečekaně na konec své cesty…
JÁ TO VÍM
… a nám zbyla v duši bolest a smutek, ale také náruč sluncem prozářených vzpomínek a jistota, že nikdy nezapomeneme na jeho skromný úsměv a nezištnou obětavost, na písničky, které skládal pro úzký okruh kamarádů, na jeho žízeň po trampských toulkách, nocích ozářených plameny ohně, prozpívaných večerech a prošlapaných zelených stezkách… A všude tam bude už navždy s námi – v našich myslích a srdcích… Spojené osady České Budějovice
Já to vím. Já to dobře vím, že ten den jednou přijde a já na všechno krásné vzpomenu si naposled . Pak navždy budu se už toulat někde jinde a možná seshora se dívat na tenhleten svět. Nač ale smutnit víc, než normálně se sluší teď přece ještě můžem zpívat si a hrát . Až potom na poslední vandr půjdu s mírem v duši, tak s těma co šli dřív se zase sejdu rád … ferry ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
A TUHLE ZNÁTE….? Knížka se jmenuje OSADNÍ TOULKY – NOHEJBAL NA TRAMPSKÝCH OSADÁCH V OKOLÍ PRAHY, napsal jí Martin Maršálek a věnovaná je vztahu dvou českých fenoménů: trampingu a nohejbalu. Zabývá se expanzí tohoto sportu z Prahy do trampských a chatových osad v jejím okolí – v povodí Vltavy a Berounky. Naleznete zde popis každé osady i s její vlajkou, popis vzniku osady a vývoje nohejbalu v ní, historické i současné fotografie a rozhovory s pamětníky. A taky mapy s označením a umístěním osad v příslušné oblasti a její stručný popis. Osady jsou tu řazeny dle příslušnosti k jednotlivému povodí a je jich tu uvbedeno dobře přes stovku. Publikace není ani tak historicko – sportovní, je spíše
28
Jižan č.45 Únor 2015 koncipována jako bedeker pro ty, kteří se o tramping a nohejbal zajímají a chtěli by vyznačená místa navštívit. A svým způsobem by se dalo říci, že tak trochu i navazuje na Hurikánovy Dějiny trampingu. V nakladatelství Mladá fronta jí seženete za 172,- Kč….. ***************************************************************************
Ještě pár vánočních odkazů
29
Jižan č.45 Únor 2015 Kromě Péefek a zdravic do Nového roku nám přišly i různé odkazy na shlédnutí akcí, které při této příležitosti ta která osada či kamarádi uspořádali. Jejich prezentace zde by zabrala hodně místa a tak snad bude nejlepší, když si případní zájemci naklikají požadované informace na přiložených stránkách….. http://upirkm.rajce.idnes.cz/Vanocni_slezina_T.O.Drsnych_dedku-Chudoba20.12.2014/ http://midarnairub.rajce.idnes.cz/Trampske_vanoce_T.O._SEN_a_Drsnejch_Dedku._O chota_20-21.12._2014 http://www.youtube.com/watch?v=3d5JoRhcSFc http://www.youtube.com/watch?v=v2NrGAJ9XhI http://muhl.rajce.idnes.cz/VANOCE_NA_T.O.KONDOR_2014 http://muhl.rajce.idnes.cz/VANOCNI_BARDSKA_SLEZINA_19.12.2014/ http://tolonestar.rajce.idnes.cz/48._ROCNIK_ZIMNI_BRDSKE_ARMADY_prosinec_2014
HNEDLE JAK NA ALJAŠCE V sobotu hned po vánocích uspořádali kamarádi Blonďák z Nové Hospody a Franta Pazdera z vejprnické T.O. Skalní orel další trampský pochod povodím Úterského potoka.
Na rozdíl od loňské trasy (Konstantinovy Lázně – Cebiv) se letos jednalo o hvězdicový pochod se startovními místy Pňovany, Blahousty, Trpísty a Konstantinovy Lázně. Pouze cíl byl stejný, tj. pohostinství v Cebivi. Sešlo se přes 60 účastníků z Plzně a blízkého okolí, ale také Klatov, Rejštejna, Blížejova, Chebu a Venca Pcháč dorazil dokonce až z jihočeského Písku! Počasí bylo mrazivé, ale díky tomu jsme také mohli přejít několik lánů bez zabahněných kanadek. Zaplápolal i malý ohýnek, ale přebytečná „vánoční“ kila nikdo
30
Jižan č.45 Únor 2015 neshodil, neboť vypocené decilitry jsme rychle doplnili pěnivým mokem v cebivském hostinci. Rozezněly se kytary, mandolína a foukačka a pouze to, že
poslední vláček jel v 18.30 nás donutilo opustit nabitý lokál. Když jsem si celý tramp přehrával večer v posteli, vybavila se ami asociace na šedesátá léta. Stejně tak bývala hospoda plná když se tu pořádaly trampské potlachy. Také si vzpomínám,
že jsme tu na černobílé televizi sledovali (asi v r. 1968) přímý přenos z Porty! No a zase jsme po letech jeli všichni na tramp i zpátky v posledním vagonu. Ne, že bychom se navraceli zpět ke vžitému trampskému rituálu, ale ono to jinak ani nešlo. Náš motoráček měl (světe a manažeři ČD divte se!) vagón pouze jeden, pro nás tedy ten ortodoxní poslední! Čára
A celou akci můžete shlédnout třeba i zde… 31
Jižan č.45 Únor 2015 http://www.youtube.com/watch?v=u61DfFXcb2c ***************************************************************************
***************************************************************************
***************************************************************************
SMUTEK ČERNÝ JAKO TÉR… Černé smutné zprávě o nečekaném odchodu ferryho (Pavla Petrácha), která přišla těsně v závěru loňského roku, nemohl nikdo ze širokého trampského společenství uvěřit. Byla bolestným a překvapivým šokem pro jeho domovskou osadu Hvězdu jihu, pro kamarády ze Spojených osad České Budějovice, s nimiž se pravidelně stýkal, i pro všechny ostatní, kteří ho znali – a měli ho bez výhrad rádi… Samosebou nejvíc pro jeho rodinu, zejména pro dceru Markétu a vnuka Honzíka.
32
Jižan č.45 Únor 2015 K zelenému trampskému hejnu patřil ferry od začátku svých učňovských let v Plzni a tomuto erbu s vůní jehličí a cest za obzor zůstal věrný až do své smrti. A to nejen v rovině sdílení nepsané filosofie volnosti, romantiky a kamarádství, ale i stále jako aktivní tramp s neuhasitelnou žízní po trampských toulkách, prošlapaných zelených stezkách, nocích ozářených plameny ohně a prozpívaných večerech. Po nenadále smrti jeho ženy Anušky před více než pěti lety se ještě intenzivněji upnul na tramping a kytaru. Utíkal se do široce rozevřené náruče přírody s kamarády i v sólových výpravách, radost a uspokojení mu přinášela také zpěvavá posezení s kytarou, ať už na pravidelných muzikantských dýchankách U Toncarů, na slezinách Spojených osad České Budějovice, osadních setkáních a jiných akcích, nebo pod hvězdnou oblohou u trampských ohňů. Svou kytarou podtrhoval pověst své osady Hvězda jihu, plné muzikantských hvězd. Mohla za to jeho typická skromnost, že se však mezi širší veřejnost nedostaly zdařilé a zpěvné písničky, které skládal pro okruh přátel a pro vlastní potřebu obléci své emoce a trampská vyznání do slov a tónů. Je pravděpodobné, že bohužel i tyto písničky odejdou s ním, pokud se nenajde nahrávka se záznamem alespoň některých z nich. Škoda, že je nearchivoval tak systematicky a pečlivě, jako vedl osadní kroniku. A nesmíme zapomenout ani na fakt, že se od samého začátku svědomitě podílel i na sbírkové činnosti pro připravovanou trampskou expozici v Jihočeském muzeu. Široký úsměv, s nímž nešetřil, nenápadnost, velkorysost a pro ferryho samozřejmá nezištná obětavost jsou dalšími výraznými barvami na jeho obrazu, který má každý z přátel navždy zatavený v paměti. Společně s celou řekou pestrých a hřejivých vzpomínek. A právě to je onou nezlomnou jistotou, že bude i nadále všude s námi – v našich myslích a srdcích, dokud tady bude ten poslední z nás… Hanka Hosnedlová A my si ještě za redakci dovolíme dodat, že uvedení ferryho jména s malým“f“ není hrubou chybou, ale důsledným dodržením toho, jak se sám všude podepisoval Říkal: “Všichni se podepisují velkými písmeny a já se chci odlišit…“ Kdo by se pak chtěl blíže seznámit s ferryho dílem – texty, básněmi, fotografiemi atd, jsou tu i nadále k dispozici jeho webové stránky http://tramping-ferryho.mypage.cz/ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Po Bobrůvce k prameni Poslední letošní vandr, na který počasí vyšlo nejlépe jak jen mohlo. 25.12. jsme se ještě s bráchou cachtali v Novém Městě na koupališti, bylo nad nulou a všude bláto. 29.12. už by byla ke koupání třeba sekyra a všude byla čistá bílá peřina. Projít si Bobrůvku jsem měl už v plánu pěkně dlouho, ale různé okolnosti tento plán vždycky odsunuly na vedlejší kolej. Tentokrát už ale padl datum 26.12. a i když se počasí do poslední chvíle nechtělo nechat od paní Zimy povozit na saních, tak to Děda Mráz nakonec rozseknul.
33
Jižan č.45 Únor 2015 Když ale Wicka skolil na poslední chvíli „morybunduskašlavkadejkapesník“, rak jsem frčel do Tišnova sám. Pár lidiček se rozptýlilo ve tmě a já zůstal na zmrzlém perónu, v klidu povánoční noci, kdy se z nočního nebe začaly sypat první vločky sněhu, stát sám. Hic úplně nebyl a tak bylo třeba hejbat se. Do foťáku jsme si nechal nakreslit pár vánočních fotek a pak už po značce pryč z civilizace. Bobrůvka je na soutoku se Svratkou už docela pěkná říčka. Je krásně ticho, čelovka mi proudem světla vytahuje značky ze tmy a bezpečně mě vede nocí. Projdu pod železničním viaduktem s dunícím vlakem a první noc spím na louce kousek od šumící řeky. Spacák je peřinou, karimatka postelí… skoro jak doma. Budí mne sluníčko. K snídani čaj z termosky a zmrzlý rohlík se sýrem a nádherný den začíná. Pomalu postupuju proti proudu a kochám se. Sněhu jen pár vloček, ale vše krásně zmrzlé. Kolem Bobrůvky jsou všude chaty. Jak je někde volný flek, už je na něm chata. V tento čas jsou ale opuštěné, se zavřenými okenicemi a studenými komíny. První živáčky jsem potkal až kolem Trenckovy rokle. To je moc pěkné místo a když je víc vody, tak i ty vodopády jsou mnohem parádnější. Jablko, kterým jsem se snažil zahnat kručení v žaludku vydrželo jen nedlouho a je na čase někde si ukuchtit něco teplého do bříška. U chajdy vedle cesty, zastrčené za stromama takže tam moc nefouká, je pěkné místečko. Nechce se mi rozdělávat oheň a tak jsem vybalil plyňáček a dal ohřívat vodu. V bombě toho moc není, nízká teplota toho taky moc nepřidala a tak ten lump nechce hořet ani při domlouvání. A najednou návštěva. Starý pán v zeleném přišel za mnou, zalomil palec a povídá Ahoj. Na trampa narazíš všude. Chvíli plkáme a pak přemisťuju ešus s vodou nad rozdělanej oheň, aby přece jen byl teplý oběd. A pak se jde dál. Kolem řeky je pořád krásně. Sem tam nějaká samota nebo víska.. a pak se začlo smrákat a je na čase poohlédnout se po nějakém fleku na spaní. Sešel jsem ze značky a v závěsu za prchajícími srnami se dostal až na parádní loučku na pokraji lesa. Za houstnoucího šera ještě nasbírat dřevo a už to plápolá. Kolem osmé se už ale soukám do spacáku. V noci chumelilo, obloha zatažená, oheň studenej. Ráno kus konzervy a jde se. Les s říčkou mě vyplivnul i liduprázdného Šiklova mlýna. A podél říčky dál a dál. V Bobrové mě chytlo nutkání dát si v hospodě polívku a kafe. Neděle kolem oběda, zavříno. A Bobrůvka mě vede pryč z vísky, do luk a lesů. Do toho proběhl zrychlovák po silnici do Radešínské Svratky. A pak už zase jen po lukách a lesích, sledovačka stále se ztenčujícího toku říčky, která je myslím v těchto místech nejkouzelnější. Nekonečnými menadry se proplétá po lukách schovaná mezi věkovitými vrbami a olšemi. U Jelínkova mlýna, malý kousek před Novým Městem, pak vody říčky
34
Jižan č.45 Únor 2015 spoutá umělý náhon, čímž jí vytrhne z původního koryta. Tím pak protéká voda jen při vyšším stavu. A to už jsem u chalupy na soutoku s Bezděčkou, která k síle Bobrůvky přidává dobrou třetinu vod. Dnešní večer bude v opravdových peřinách. Večer ještě krátká procházka na Kalvárii. Mínus deset a ostrý vítr testují můj foťák opravdu důkladně, tak hurá do vyhřátý chalupy. A je pondělí ráno. Venku po nočním mrazu tuhne až praští, ale obloha se zatáhne a začíná se sypat sníh. Po Bobrůvce spoutané v Novém Městě do několika rybníků se konečně dostávám zase do lesa, kde je říčka opět svobodná a bublá si svůj veselý nekonečný zpěv. Bažinami podél toku se stále víc blížím k jejímu prameni. Sem tam se do tenčící stružky přižene tu zleva, tu zprava malý potůček nebo je pramínek… A už jsem blízko cíle. Stružka mizí mezi houštinami a stromy, vydávám se tedy okolo mlází a nacházím co jsem hledal. Poslední blýsknutí hladiny stříbrné čisté vody a pramen samotný se pak nachází v oploceném a uzamčeném vodárenském ochranném pásmu. A je to. Putování je u konce. Mezi poletujícími vločkami se přes husté mraky snaží vykouknout slunce a hází paprsky po běloskvoucím se šatu krajiny. A je po čundru, jak by řekl Benísek. Takže AHOJ krásná Bobrůvko a sbohem krásné tři dny v zimní přírodě. MIMAJ T.O. Kondor Ta Bobrůvka je fakt úžasná a můžete to brát třeba jako tip na vandr. V létě jí dělá kde kdo, ale takhle v zimě….
SMUTNĚNÍ DO TŘETICE…. ….kamarád Dušín z táborské osady SVOBODNÁ STEZKA…
35
Jižan č.45 Únor 2015
PRVNÍ STOPOU 2015 Když jsme před šesti lety zdolali v malé skupince bez kyslíkových přístrojů nejvyšší vrchol Blanského lesa – Kleť, netušili jsme, že je tím zaděláno na novou tradici a co všechno vzejde z prosté idey jen si tak vyrazit a po všech těch svátečních mumrajích si vyčistit palice. Od té doby jsme tak činili už po několikráte a i letos byla podobnému pochodu věnovaná první sobota v roce. Necelá padesátka kamarádů ( to není ani moc, ani málo) a čtyři psi se narvalo do vláčku ČD, kteréžto – byť se na jedné straně ohánějí tím co všechno pro cestujícího NEDĚLAJÍ (doslova), neuznaly ani za vhodné připojit nějaký další vagon, ač byla naše squadra dopředu avizována, jak vyžadují nové drážní předpisy. Nu což, naštěstí nejedeme daleko, jen kousek za Budějky. Z Radostic do trocnovského areálu s památníkem Žanka Žižkůj (jak by řekli brńáci) to není přes les daleko… možná by ale bylo lepší na cestu nazout brusle. Krátké čekání na opozdilce, vysvětlení další trasy a programu akce a šlapeme dál, tentokrát rozbahněnými polními cestami do Ostrolovského Újezda s nově rekonstruovaným zámečkem, bohužel veřejnosti nepřístupným. Náš cíl je stejně jiný. Nedaleko odtud už je údolí Stropnice, opět jedna z lokalit vonících trampskou historií a proto netrvá dlouho a vandrovníci už táhnou proti jejímu proudu. Rožnění buřtů a vaření voňavého čundreje nesmí na takovéto akci chybět. Mnozí se těší především na to. A proto je důležitá i delší pauza vyplněná nejen těmito rituály, ale i muzikou, klábosením a naháněním zbloudilých jednotlivců k hlavnímu stádu. Kdo chce může navštívit i okolní jezírka a zasypané štoly, vzniklé zde po těžbě křemeliny. Je ovšem leden a to značí krátké zimní dny. Je třeba završit druhou část pochodu, kdy nás říčka doprovodí až do těsné blízkosti Borovan, kde je pak u nádraží v hospůdce Na Sýmalce závěrečná zpívaná. Muzikanti jsou „každej pes jiná ves“, ale docela jim to šlape a panuje družná zábava. Fujavice s metelicí nás pak vyprovodí na vlak a můžeme se jen těšit na to, kam vyrazíme příští rok. A co se týče spokojenosti, to si musí každý uvážit sám. Ale myslíme si, že odezva byla dobrá a kamarádi byli spokojeni… Pořádající osada 36
Jižan č.45 Únor 2015
Výročí v notové osnově Začátkem roku, hned třináctého ledna by byl býval oslavil ze všech stran kulatou devadesátku českobudějovický muzikant, autor, výtvarník a tramp FRANTIŠEK PROCHÁZKA. Bohužel se svého jubilea nedožil, ale jeho rodina a přátelé si toto výročí připomněli příjemným pohodovým setkáním U Váňů a čtenáři Jižana tak mohou učinit nyní, společně s těmito řádkami. František byl zakládajícím členem populární trampské kapely Smolaři, která se může pochlubit zatím nepřekonaným prvenstvím mezi hudebními tělesy tohoto ražení. Vydržela totiž na veřejné scéně dvaapadesát let. A to nepočítám pak už nahodilá hraní pro kamarády či pravidelné úterní sleziny ve Františkově bytě, v nichž pak zbytek kapely pokračoval i po jeho smrti, díky vstřícnosti Františkovy ženy Marie. Smolaři byli mimo jiné také první kapelou, kterou bylo slyšet na rozhlasových vlnách nově vzniklého českobudějovického studia Československého rozhlasu z budovy radnice. Z původní čtyřčlenné formace postavené na vokálech a kytarové hře dnes již není naživu nikdo, ale smolařské písničky žijí dál – mezi trampy, na pódiích, na rozhlasových vlnách… František byl totiž rovněž velice plodným a úspěšným autorem a z jeho tvůrčí dílny vyšla řada písniček, které v nejslavnější etapě Smolařů obletěly celou republiku. Některé z nich zlidověly natolik, že dnes, ačkoliv se mnohde hrají a zpívají, téměř nikdo nezná jejich původce.
37
Jižan č.45 Únor 2015 Pódiová vystoupení a nahrávání střídalo hraní u ohňů a v trampských hospůdkách, ktreré patřilo vždy k programu smolařských aktivit. Po kratší odmlce v 70. letech vrátil Smolaře na prkna v polovině 80. let Karel Kayman Jakeš a pravidelné smolařské večery se stalky vyhledávanými rozinkami jihočeských posluchačů. Z té doby pocházejí také kazetové nahrávky ze smolařské produkce, kterou nejšířeji ale dokumentuje vydané průřezové CD. Škoda jen, že neexistují videozáznamy jejich živých koncertů, ale i tak zůstávají písničky z Františkovy tvůrčí dílny v naší paměti dodnes… Hanka Hosnedlová
BUDE DALŠÍ TRAMPSKÁ VÝSTAVA ? Docela stojí za vyslechnutí…. http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3286418 *************************************************************************
STALO SE NA OSADÁCH…. i jinde….. 6.12. Mikulášský oheň nejen pro nejmenší kamarády zahořel na T.O. Račí údolí… Mikulášskou slezinu v budějovický hospůdce U Švejka uspořádalo i STOB. Jen s tím rozdílem, že místo Mikuláše a čertů dorazil neočekávaně soudce Roy Bean s Červenou Karkulkou, ale protože kamarádi jako vždy skvěle rozehráli ty svý sladký dřeva, bavili se všichni… 8.12. Známé i méně známé písničky zazněly na vánočním Saloonu Fešáků v ČB… 10.12. To pro změnu zněly kytary na vánoční slezině jiného budějického uskupení – SOČB – a to v „Bedně“ na sadech… 11.12. Dorazil do Budějic i pražský KOZ (vandrácké uskupení Klub Ochrany Zvířat, jinak přezdívané i Vrabčáci) a na Trampském večeru U Váňů rozjeli s místní Blanicí předvánoční repertoár. Světě div se, přišel i kouzelník a po závěrečné Purpuře se nikomu nechtělo domů…. http://jozinsatan.rajce.idnes.cz/Vrabcaci_u_Vanu/ A ač jsme to večer ještě netušili, ve stejný den vyrazil na své poslední muzikantské turné Standa Schwarz – Drobek. Už to ladí někde úplně jinde… 12.12. Proběhly i bluegrassové vánoce se skupinou Sem Tam a hostující Beyond Belief… 13.12. Si vánočního sessionu mj. užívali i pražáci a to při sváteční setkání Na Barče, kde své nástroje rozezněly KTO, Duo Červánek revival, Helena Maršálková a Tony Linhart a taky Kupa… Na Čunčí hubě a v Hatích se sešli kamarádi při 48. Zimní brdské armádě, organizované T.O. Pozvolná smrt… http://tolonestar.rajce.idnes.cz/48._ROCNIK_ZIMNI_BRDSKE_ARMADY_prosinec_2014/ 15.12. Dorazili na Návštěvu k Nezmarům Petr Rimský a trio Přelet M.S. Všichni patří k nejvýraznějším tuzemským písničkářům. Rimský se do svých skladeb nebojí zařadit ani prvky šansonu či jazzu, čímž je velmi osobitý. No a Přelet tvoří tři sympatické ženy ze západočeských Blovic. Jen co se daly v r. 2005 dohromady, začaly sbírat první
38
Jižan č.45 Únor 2015 úspěchy, např trofeje z Mohelnického dostavníku i z Porty. Jsou stálicemi folkových festivalů a vystupují i v zahraničí…. 17.12. To už pro změnu Nezmaři vystupovali na vánočním koncertu s Jihočeskou filharmonií… 18.12. Písně zmrzlého dřevorubce zazněly opět v podání Honzy Bicana a jeho Sešlých přátel v kabaretu U Váňů, kde tentokrát hostoval i Slávek Janoušek… 19.12. Přiletěl pozdrav od ostravských kamarádů z vánoční sleziny v Panoramce… 20.12. Těch předvánočních setkání už bylo moc. Za všechny vyjmenujeme např. tradiční výstup na Kamýk v Protivínských horách a závěrečné hraní na protivínské Zastávce… http://jozinsatan.rajce.idnes.cz/Kamyk_2014/ … dále pak tradiční Trampské vánoce v boršovské Arše http://berydana.rajce.idnes.cz/T.O.Jizni_reka_Vanoce_v_Borsove_20.12.2014/ …a na své si přišli i vodáci. Někteří zabořili svá pádla do vln na plavbě od Krhanického jezu na Sázavě, jiní pak pokoušeli Čochtana na vánoční Lužnici z Klikova na Pilař. 22.12. Jsme na poslední cestě doprovodili Drobka… 26.12. Tradiční Štěpánský výstup na Pustevny a Radhošť podnikli ostravští trampové… Na povánoční vandr na svůj kemp u Strmilova vyrazili kamarádi z T.O. Kanadský vlk … Poslední možnost sjet si Lužnici, než se zamkne i na druhý západ využili vodáci ze Suchdola… A ty budějovický vodomilové, smutný z toho, že všude už jsou řeky pozamykaný, si spluli alespoň Mlýnskou stoku přímo v krajským City. Tuhle zajímavou plavbu podniklo cca 20 lodí a nejzajímavějším byl jako vždy podzemní úsek pod Senovážným náměstím… Vánoce i Silvestra na své osadě slavila i jihlavská T.O. Kondor , odkud poslal Pavlušák zajímavé dokumenty http://muhl.rajce.idnes.cz/VANOCE_NA_T.O.KONDOR_2014/ http://muhl.rajce.idnes.cz/SILVESTR_NA_KONDORECH_2014-2015/ Vánočních svátků si užíval i náš dopisovatel kamarád Kubrt Samorost http://kubrt-samorost.dobrodruh.net/rubriky/2014/vanocni-sazava-23-12-2014 http://kubrt-samorost.dobrodruh.net/rubriky/2014/brezinka-v-mezidobi-28-29-12 Na novoroční šlapku vyrazili západočeši z Domažlic, Plzně…. http://ivatygr.rajce.idnes.cz/Novorocni_slapka_2015 … a další a další kamarádi co jsou s námi po celý rok v kontaktu. Všem děkujeme i za zaslané PF a přání k Novému roku (k zhlédnutí na osadních stránkách). Pro ně i další jsme pak jako osada uspořádali 3.1. 2015 již 6. První stopu, o niž se zmiňuje krátká reportáž na předchozích stránkách. Kdo se ještě nedostal k fotkám z této akce má možnost ke stažení zde: http://ondrej25.rajce.idnes.cz/Sapota_2014 http://spelina.rajce.idnes.cz/6._Prvni_stopa_T.O._Satan http://tosatan.rajce.idnes.cz/Prvni_stopa_2015/ http://berydana.rajce.idnes.cz/Prvni_stopa_T.O.Satan_3.1.2015/ http://zdendababca.rajce.idnes.cz/Stopa_2015/ http://citecka.rajce.idnes.cz/6._PRVNI_STOPA/ Ve stejný den pořádala osadní volby T.O. Spící hvězda a kdo čekal, že se snad něco změní, dočkal se jen toho, že zástupcem se stal opět Blonďák a „zlatýho slavíka“ – šerifskou hvězdu si Keňa z košile nesundá. Blahopřejeme! Souběžně s tímto datumem proběhl i výstup na horu Kleť a následná hraná a zpívaná U Kuchařů v Krásetíně s kapelou Rejdaři…
39
Jižan č.45 Únor 2015 6.1. Jsme na jeho nejdelší stezku vyprovodili kamaráda ferryho z T.O. Hvězda jihu, který nás nečekaně opustil dva dny před koncem roku. V obřadní síni mu KSŘ Wimpy a Baron zahráli Míval jsem kamaráda a Bílé skály, zazněly i písničky Jitky Vrbové a Wabiho Ryvoly (V modravých tmách, Dlouhá neznámá… a taky Oheň je oltář trempů) a se smutkem v duši jsme se rozcházeli, šokováni další trudnou novinou, se kterou přijeli kamarádi z táborské Svobodné stezky, totiž tou, že právě zemřel i kamarád Dušín – Mirek Štenger. Tím se bohužel opět vyplnilo pořekadlo černé trojky. V odpoledních hodinách jsme se pak sešli v staré známé Besedě a se všemi se rozloučili jak se na trampy sluší – písničkami a vzpomínkami na s nimi prožité zážitky…. 9.-11.1. již 18. ročník oslavského Rampušáka proběhl na campu T.O. Jiskra u Naloučan. Žádná bouda ani chata tu není k dispozici a tak bylo žádoucí zimní vybavení… i když.. pro leden tohoto typu… Ani orkán ale nezabránil toulkám kolem řeky, odpoledním soutěžím (třeba zrovna té o nejdrsnějšího rampušáka) a kdo měl tekuté deky, tomu bylo hej…. STOB uspořádala takovou malou místní slezinu – „První pivo“ Druhý lednový víkend se uskutečnily i tradiční trampské pochody na Dolní Sázavě, přes Brdy ale i Milešovku, podél Úterskýho potoka i na Kačáku a v neposlední řadě i oblíbený Tříkrálový pochod Stopařů… 13.-18.1. probíhala na brněnském výstavišti výstava Region tour, jejíž součástí bylo opět Fredovo mobilní trampské muzeum. Pár zajímavých řádek z této akci si můžete přešít zde: http://www.musicopen.cz/index.php/tramping/3628-cesky-a-slovensky-trampingjako-veletrzni-exponat 14.1. První letošní slezina a setkání s trampskou písničkou (již 48. v pořadí) SOČB 15.1. K Sešlým přátelů a jejich Písním zmrzlého dřevorubce se U Váňů přidala i hudební rodina Sýkorů… 17.1. Někdy jsou ty mobily i užitečný. Ze svého výstupu na Lysou horu v Beskydech poslali zdravici ostravští tuláci… Zároveň probíhala i Šipkiáda TOH na Ranči přátelství v Kostelci n. Orlicí… 19.1. Na návštěvu k Nezmarům dorazil tentokrát Ivo Jahelka, známý zpívající právník, zhudebňující vybrané soudní případy a žertovné příhody ze života… 21.1. A že jsou Váňů v neustálé permanenci jste se mohli přesvědčit i tento den, kdy na Trampské večeru Dua Blanice hostovalo Duo Tornádo (Iveta + Marcela)… 23.-25.1. To se trempíři mohli sejít třeba na chajdě Jirky Krapítka ze Svobodný stezky a u zimní Lužnice si vyzkoušet své dovednosti při netradičních soutěžích (dojdou-li budou snad fotky v příštím čísle)… …nebo si s SOMB vyrazit na zimní pochod Drábskými světničkami. V každém případě tu důležitou roli sehrála restaurace Na olšině…. 30.1. – 1.2. Závěr měsíce pak byl ve znamení Novoroční sleziny na kempu T.O. Krásná divoška v Dolním Bousově. Akce bykla sice míněna jako osadní, kdo se však přichomýtl nebyl vykopnut a mohl společně s nimi podniknout i krátký výšlap Českým rájem…
A KAM SE MŮŽETE TŘEBA VYDAT….? 21.2. Trampská zabijačka na Ranči přátelství u Thompsonových vlků….. Džigitův country bál ve Lhotě – teda aspoň ti, co si čas, zapykali vstupenky. Bo plac není veliký
40
Jižan č.45 Únor 2015 28.2. Vzpomínkový Houlův oheň na Brdech. V prosinci už to bylo 25 let co se vydal na
cestu bez návratu…. ++++++++++++++++++++++++++++++
41