Washington

onStop: Kolín/Washington Ozvalo se lupnutí a něco začalo zlověstně syčet. Dva muže sedící v autě to ale nijak nevzrušovalo – aspoň tak se jevili všem kolemjdoucím, kteří zůstali zkoprněle stát a zírat na ten výjev. „Tohle nebyla moje vina,“ promluvil menší z mužů a dle způsobu, jakým se jeho ústa nafukovala, zjevně kontroloval jazykem, jestli má všechny zuby. „Jistěže ne,“ odvětil ten vyšší se vším sarkasmem, který si šetřil na horší časy, „to ta veverka.“ „Víš co, chytráku?“ naježil se snědý mužík a s námahou otevřel pokroucené dveře. Znovu pohlédl na parťáka, jehož obočí se tázavě a pobaveně třepotalo vysoko nad jeho hlavou, a s rezignovaným výdechem mávl rukou a vyskočil z auta. Ozvalo se žbluňknutí a šťavnaté zaklení. Vyšší muž se škodolibě zachichotal, připomínaje tak psychicky labilního trolla, otevřel vlastní dveře a pořádně obhlédl terén dole, aby se podobné nepříjemnosti vyhnul. Semir Gerkhan bezradně hleděl na své dílo a koutkem oka zahlédl, jak k němu kráčí pochechtávající se parťák. Znovu upřel pohled s trucovitě sešpulenými rty na místo nehody a ostentativně ignoroval, jak se parťák vedle něj plácá do kolen, lámaje se v pase hýkavým smíchem. „No,“ zakuckal se Tom Kranich, nepřestávaje se smát, „myslím, že s tímhle tě jen tak někdo nepřetrumfne.“ „Je to jen obyčejná nehoda,“ bránil se malý policista s dotčeným mračením. Koutkem oka zahlédl, jak si japonský turista napřed fotí jeho auto a pak i jeho, jelikož měl po kolena mokré nohavice. Tom nebyl schopný odpovědi a jen ukázal na auto, aby si ho Semir ještě jednou laskavě prohlédl. Semir tak učinil, místo očí jen hrozivé tmavé štěrbiny. Jeho milované stříbrné BMW teď stálo umístěné na obdélníkovém ostrůvku v kruhovité fontáně, přední část efektivně napasovaná do kamenné pseudoantické sochy tak umě, že téměř vypadala jako vytesaná mořská panna na přídi staré válečné lodě. Ne, stále nic vtipného. „Víš,“ napřímil se Tom a utřel si slzy, „kdybys to napasoval aspoň do kamenné ženské… Počkej, jak se bude Hartmut tvářit, až bude lovit kamenný penis v motoru.“ Semir se začal pomalu pochechtávat, až nakonec propukl ve smích. Nevěděl, co Toma rozesmálo před tím, ale jeho rozhodně pobavila představa zrzkova výrazu, až zjistí, že před muzeem v Kolíně nad Rýnem teď nestojí kamenný Herakles, ale lehce otlučený eunuch. Chechtali se s Tomem ještě chvilku, než jejich smích úplně odezněl. Zírali teď na Semirovo dílo s podivnými pocity a docela úplně bezradně. „Šéfová nás zabije,“ usoudil Semir. „Zabije tebe a možná tu veverku, ale já jsem v tom nevinně,“ bránil se Tom. „Ty hade,“ vydechl Semir, „a co se stalo s tím ‚Budu při tobě, Semire!‘ a s tím ‚Nasadím pro tebe život, když bude potřeba, parťáku!‘?“ „Šéfová je výjimka, ona a zákon schválnosti jsou jediné dvě věci na světě, které nejdou obejít,“ hájil Tom svou zbabělou kůži. „Kobro 11, hlaste se! Jste v pořádku?“ ozval se ženský hlas z chrchlající vysílačky. „No, my o šéfové…“ zahuhlal Semir tak potichu, aby ho slyšel jen Tom; i vysílačky mají uši. „Vidíš, to je ten zákon schválnosti,“ poznamenal Tom a se svýma rukama na jeho ramenou ho poposunul trochu vpřed. „Odvahu, Semire. Jsem s tebou.“ Semir se prudce otočil a jak vydrážděná kočkovitá šelma skočil po překvapeně se bránícím parťákovi, sedaje mu na břicho a obtáčeje rychlé prsty okolo jeho hrdla. Jen trošičku stisknout – „Semire?“ Tom raději sundal ruce z jeho ramen. „No tak, to byla sranda… Proč… se na mě tak koukáš?“ „Nic, nic…“ zakroutil hlavou Turek, podivně se usmívaje. „Jen jsem nalezl duševní klid, svou mantru,“ dodal a kráčel k autu. Tom se chvíli nechápavě mračil a špulil pusu, než z náhlého popudu vytáhl mobil a vyfotil výjev před sebou, pečlivě obrázek ukládaje do malého černého výsledku technického vývoje. Doma si ho pověsí na zrcadlo v koupelně, aby se každé ráno od srdce zasmál a měl fajn den. *** Dvě mužské postavy, jedna vyšší a druhá nižší, se pomalu blížily chodbou k nejpočetněji obývané místnosti na celé policejní stanici. Našlapovali tiše a obezřetně, záda shrbená, jakoby každou chvíli očekávali prásknutí biče. Sotva vstrčili své mužné nosy do dveří, všechny pohledy se na ně upřely. „Gerkhan! Kranich!“

Prásk! Semir a Tom si vyměnili pohledy, jakoby se loučili. Polkli, napřímili se a hrdě předstoupili před svou krotitel-totiž, před svou nadřízenou. „Šéfová, já za to nemůžu, to ta veverka – “ spustil Semir okamžitě, ignoruje Tomovu radu, aby mlčel a jen požadoval kněze. „Mlčte, Gerkhane!“ zahřměla šéfová. „Do kanceláře, oba! A nechci nic slyšet, Kranichu, seděl jste v tom autě taky.“ Tom vydechl a povolil ruku, kterou se chystal přihlásit. Svěsil ramena a následoval Semira, který mu nezapomněl ukázat, jak moc mu to přeje, než si znovu uvědomil, že jde na smrt. Anna za nimi zavřela dveře kanceláře a pozatahovala žaluzie, zakládajíc ruce v pase a hledíc na dva provinilce před sebou napřed nabroušeně, pak nešťastně a nakonec tak nějak normálně. „Co mám s vámi dělat? Nařezat vám nemůžu…“ povzdechla si spíš pro sebe konverzačním tónem a přešla ke svému stolu, pohodlně se usazujíc. „Šéfová, je nám to líto. Už jsme Grubnera skoro měli, ale ta zatracená veverka – “ „Sice nemám ponětí, jakou veverkou se mě tu snažíte utlouct, Gerkhane, ale to teď není podstatné. Podstatné je, že i kdybyste Grubnera chytili, museli bychom ho propustit. Udal své přátele a výměnou za to dostal volnost. Obvinění proti němu byla stažena a bylo mu povoleno odletět ze země. Přišlo mi to chvilku potom, co jste odjeli a nemohla jsem se s vámi spojit,“ vysvětlila šéfová a ukázala jim fax od policejního ředitele. „To snad nemyslí vážně! Vždyť ten chlap je vrah!“ Semir nadskočil metr vysoko a vztekle zmuchlal papír do maličkaté kuličky. Šéfová měla chvíli obavy, ten papír vztekem sní. „Ale proč? Nemůžou přece jen tak pustit – “ přidal se i Tom, který i na to konzumování papíru vztekem vypadal, jen kdyby mu někdo nějaký do rukou dal, a tváře mu zrudly, když ho šéfová přerušila. „Uklidněte se, oba,“ zpražila je vážně, „ta situace není úplně bez východiska. Prezidiu se to nelíbilo o nic víc, než vám a učinilo několik opatření. Jste schopní mě poslouchat, nebo potřebujete chvilku, abyste se uklidnili?“ zamračila se, když zjistila, že oba páni mají samým vztekem problém se soustředit. „Jistě, šéfová,“ zahuhlal Semir. „Samozřejmě, šéfová,“ nezůstal pozadu Tom. „Jak víte, Grubner žil nějakou dobu ve Spojených státech. Co jsme ale nevěděli je, že tam je obviněn z vraždy. Zabil svého kumpána, se kterým přišli ke slušným penězům, ale z Ameriky utekl bez těch peněz.“ „Takže se tam vrátí!“ zvolal Semir. „No jo,“ zahloubal se Tom, „ale co je nám to platné? Nemáme tam pravomoc.“ „Teď přijde ta zábavná část,“ poznamenala Anna s lehkým úsměvem, „jeho kumpán byl příslušník Námořnictva, tudíž jeho případ spadá pod – “ „Ne!“ Semir se chytil za hlavu. „Ano, NCIS,“ přitakala Anna. „Šéfová, řekněte, že to nevyšetřoval Gibbs. To chlapa zase ne…“ skuhral Turek dál. „Nemohl to vyšetřovat Gibbs,“ zakroutil hlavou rozhodně Tom, „ten chlap byl jak tank. Grubner by mu neutekl.“ „No, zjevně mu utekl. A my mu přihráli případ zpátky do rukou,“ odpověděla Anna. „To má být ta sranda, šéfová?“ protáhl obličej Semir. „Ne, ta legrace je v tom, že jeden z kumpánů, které Grubner udal, neměl s případem nic společného. Tím pádem Grubner porušil dohodu s naší vládou a ta ho zase stíhá.“ „A kdy se stalo zase tohle?“ rozhodil rukama Tom. Začínal se v tom dost motat. „Chvíli před tím, než jste dorazili,“ odvětila Anna. „A zajímá nás to proto, že případ by měl být teoreticky zase náš, takže – “ „Nemíříte, kam si myslím, že míříte, že ne, šéfová?“ zeptal se zkoprněle Semir. „Nevím, kam si myslíte, že mířím, Gerkhane, ale vím, kam míříme my tři a ještě další člověk, kterého musím vybrat,“ odvětila Anna a nebyla si jistá, jestli Semirovo podezření potvrzuje, nebo vyvrací. „Letíme do Washingtonu DC.“ Za dveřmi začaly tryskat gejzíry udivených citoslovcí. Anna protočila oči; je v tomhle baráku vůbec nějaká šance na soukromí? *** „Šéfová, tohle je ode mě za to, jak jste ke mně byla laskavá, když jsem vám minulý týden polil ty papíry kafem,“ prohlásil Hotte, natahuje k Anně ruku s rozkošným pugétem, a zrudl na líčkách. „Šéfová, myslel jsem, že byste si mohla osladit život, když vás Semir neustále tak vytáčí,“ nezůstal pozadu Bonrath a poctil šéfovou lákavě se jevící bonboniérou. „Šéfová, dáte si kávu? Tak akorát cukru a smetany? Koupila jsem vám medové sušenky, aby vám lépe chutnalo,“ lákala ji Darja.

Anna si povzdechla, dívajíc se na mladou rusovlásku, a pak pohlédla na oba uniformované policisty. Nadechla se, aby něco řekla, ale ze zadu se ozvali další policisté, každý jí něco podstrkuje, nebo se chlubě tím, že samozřejmě naprosto nezištně udělal něco navíc. Anna se zhluboka nadechla, zakládajíc ruce v bok. „Kdo mě chce jen uplatit, abych ho vzala do Ameriky, ať se okamžitě vrátí k práci.“ Za vteřinu před ní stál jen Hotte a stále jí nabízel kytku. Anna se na něj pousmála, vzala si pugét a poděkovala mu, míříc s kytkou do své kanceláře. Ve dveřích se ještě zastavila, otočila se a vrátila k Bonrathovu stolu. „Kde máte tu bonboniéru, Bonrathe?“ zeptala se trochu nejistého čahouna. „Tady, šéfová,“ poslušně vytáhl ze šuplíku krabičku. „Dobrý vkus, děkuji,“ ocenila ho Anna, schovala sladkou kořist pod paži a znovu se vracela ke své kanceláři, pak jí to ale přece jen znovu nedalo. „A Darjo? Tu kávu si dám. Hodně smetany, prosím!“ zavolala přes rameno a pak se spokojeným úsměvem zmizela ve své kanceláři. Sotva za šéfovou zapadly dveře, na služebnu se znovu vplížili Gerkhan s Kranichem a rychle přeběhli kolem kritické zóny do své kanceláře. Semir si v duchu pochvaloval, že si nechali zavazadla v autě, takže proklouzli skoro nepozorovaně. „Myslíš, že šéfová má už toho posledního?“ zeptal se Semir a sundávaje si bundu, pohled mu padl na nevyplněné hlášení z dneška. „Nemyslím,“ usoudil Tom vzhledem k tomu napětí, které na služebně cítil. Všiml si Semirova pohledu a výrazu. „Hele, myslím, že vím, jak si s těmi hlášeními poradit,“ řekl pak. „Taky mě něco napadlo,“ přitakal Semir, „ale když si něco vymyslíme, šéfová náš přerazí.“ „To jsem nemyslel,“ odpověděl Tom a strčil před Semira svůj mobil, „když tam nalepíme tohle, nikdo nemůže říct, že jsme nějaký fakt opomenuli.“ Tomovi cukl koutek, když ho Semir poctil zničujícím pohledem a odskočil od stolu, maře tak Turkův pokus zmocnit se telefonu. „A ty veverky pod to můžeš dopsat.“ Semir se proti němu prudce rozběhl, Tom uskočil a dostal se přímo naproti němu; naštvanému Turkovi stály v cestě oba stoly a nehodlaly se hnout z místa. Znovu se rozběhl, ale Tom jeho směr předpokládal a tak si pouze vyměnili místa. „Pánové?“ Anna stála ve dveřích a nevěřila svým očím. „Jé, šéfová!“ vyhrkl Tom a schoval mobil do kapsy. „Šéfová…!“ začal Semir, ale ‚To je ale překvapení!‘, jež chtěl dodat, si radši nechal od cesty. „Už máte toho čtvrtého?“ změnil raději téma. „Ne, ještě ne, ačkoliv – “ „Semire! Tome!“ Hartmut tak tak zabrzdil přede dveřmi, když zjistil, že jeho dvěma nejčastějším zákazníkům dělá společnost i velitelka stanice. Polkl a rychle schoval ruku za záda. „Ale, Hartmute, už jste dal dohromady to jejich auto?“ založila Anna ruce na prsou, svou pozornost upínajíc na zadýchaného zrzka. „No,“ začal Hartmut nejistě, „no, tak trochu.“ „A dáte mi prosím ten chybějící kousek té sochy, kvůli kterému jsem měla asi deset telefonátů z různých míst?“ „Ale já jsem tam nic – “ Zarazil se, když zjistil, jak se na něj Anna dívá. „Totiž, něco jsem tam našel, ale nechtěl bych vás uvést do rozpaků.“ „Hm,“ uculila se Anna, „takže raději uvedete do rozpaků sebe.“ Hartmutovi zrudly uši. Anna natáhla ruku, takže zrzek musel s šutrem ven. Podal Anně poněkud choulostivý kousek uměleckého díla, jež žmoulal v dlani zabalený do důkazního sáčku, a uhnul očima. Anna s ním pohodila v ruce, absolutně ignorujíc puberťácké reakce všech okolo, a povzdechla si. „To je vám dvěma podobné,“ pokárala Kobru 11. „Bonrathe!“ zavolala na policistu a jakmile muž dorazil, vrazila mu Hartmutův nález do ruky. „Darja vám řekne, kam to máte doručit.“ Tím pro ni byla věc skončená a ona pohledem změřila jak stále ještě rudého Hartmuta, tak ani nedutající moderní obdoby starověkých Barbarů. „Myslím, že mám výherce,“ řekla pak, „pojede s námi pan Freund. Je naše jediná šance, pokud něco zdemolujete i tam.“ Významně na ně pohlédla, otočila se na patě a konečně definitivně odešla do své kanceláře trochu si odpočinout, než bude muset sednout do letadla. Hartmut se zmateně podíval na překvapené policisty. „Pojedu s vámi kam?“ *** „Už usnul?“ zašeptal Semir.

„Jo,“ potvrdil Tom. „To brzo, dvě hodiny před přistáním,“ řekl znovu Semir. „Hlavně ho nevzbuďte,“ přidala se šéfová. „Je neuvěřitelné, jak někdo dokáže pět hodin mlet o tom, že vždycky chtěl do Ameriky,“ řekl Semir po chvíli a jemně se odsunul od zavalitého muže po své levici. „A ještě neuvěřitelnější, jak dalších pět hodin potom vkuse fňukat, že se bojí létat,“ dodal Tom šeptem a pohnul se jen opatrně, jelikož Hartmut spal s hlavou na jeho rameni. Musel se při hovoru nahnout dopředu, aby viděl na Semira, protože šéfová hned na začátku letu udělala nesmírně chytrý tah a posadila se mezi Semira a Toma, aby je nemusela poslouchat – kdoví proč se neustále hádali a předmětem jejich hádek byly veverky. Ani jeden z hrdinných policistů si nedovolil pokřikovat na toho druhého přes ni, takže měla relativní klid. Až na toho Hartmuta. „Jedno ale nechápu,“ promluvil Semir tentokrát k Anně, „jestli NCIS zahájila sledovačku, co tam budeme dělat my?“ „No… Jsem si jistá, že se něco najde,“ řekla váhavě šéfová. „Mám takový pocit, že to někdo trochu lakoval, když přesvědčoval vrchnost, že bychom měli jet,“ nadhodil Tom. Anna pokrčila rameny. „Myslela jsem si, že bychom všichni ocenili pěknou dovolenou,“ nechala se slyšet na vysvětlenou. Semir a Tom propukli ve smích, když si uvědomili, jak jejich šéfová intrikuje, a smáli se tak hlasitě, až se na ně několik lidí otočilo. A vzbudili Hartmuta. „Co? Už jsme tam?“ vyhrkl zmateně. „Sakra, Tome, co děláš?!“ sykl Semir. „Já?!“ bránil se komisař. Anna se schoulila do svého sedadla. Jestli je nenacpe do nákladového prostoru, než letadlo přistane, měla by být prohlášena za svatou. *** Tim McGee nejistě přešlapoval z místa na místo. Vysvětlí mu někdo, proč se zase nechal Tonym ukecat? Ne, nikdo to nestihne, protože Gibbs ho popraví za to, že neudělal, co mu bylo řečeno. Rychle zkontroloval hodinky a pak zapátral očima v proudu lidí, který po přistání letadla, na které čekal, zaplnil příletovou halu. Po chvilce se mu podařilo zahlédnout skupinku, kterou čekal. Pohledem je zhodnotil; paní Engelhardt se mu zdála přísnější, než si ji pamatoval, Gerkhan menší a Kranich vyšší – i když to možná bylo jen tím, že šli vedle sebe. Toho zrzka, jež se tvářil spíš jako Dorothy v zemi Oz, dokonce ani neznal. Zvedl ruku a mávl na ně. Engelhardt ho zahlédla a spěchala k němu, jakoby snad chtěla zbytku uniknout. Její doprovod ji následoval. „Zvláštní agent McGee,“ pozdravila ho. „Paní Engelhardt,“ odvětil McGee a potřásl jí rukou, podávaje pak pravici i dvěma komisařům a vyměňuje si s nimi zdvořilostní fráze. „Toto je Hartmut Freund, technik. Stará se o všechny naše technické důkazy.“ „Těší mě,“ nechal se slyšet McGee naprosto upřímně a zapumpoval zrzkovi pravicí. Hartmut jen kývl, stále ještě zpracovávaje nové vjemy. „Hele,“ šeptl Tom k Semirovi, „za chvilku si ucvrkne.“ Anna protočila oči, když se Semir zachechtal, a vyšla, aby McGeemu naznačila, že tu nehodlá dál postávat. McGee se zařadil vedle ní. „Kde je agent Gibbs?“ zeptala se Anna. „Uh…“ McGee se poškrábal na hlavě. „Je na místě činu.“ „To je ale překvapení, že nás nepřišel přivítat,“ ozval se zezadu Semir. „Na místě činu?“ zakabonila se Anna. „Dnes ráno jsme našli mrtvé tělo; manželka velitele Dawsona, Grubnerova komplice.“ „Souvisí to nějak s naším případem?“ „Ona byla ta, kterou jsme sledovali. Měla poměr s Grubnerem a pravděpodobně ona mu schovávala kořist, když byl v Německu,“ informoval ji McGee a otevřel jí dveře na straně spolujezdce, jelikož mezitím došli k autu. Anna se na něj děkovně usmála a nasedla, pohledem varujíc oba komisaře, aby se na volant raději ani nedívali. Ti se tedy uraženě nacpali do zadu auta, svírajíce mezi sebou chudáka zmatené Hartmuta, a McGee vyjel z parkoviště. „Takže je možné, že Grubner už má kořist?“

„Gibbs je přesvědčený, že ne a až uvidíte místo činu a tělo, pochopíte proč,“ odvětil McGee, zařazuje se na dálnici do rychlejšího pruhu. „Jede, jak kdyby vezl svou babičku,“ zahudral Semir tiše pro sebe; zaslechl to ale Hartmut, který se na něj vzápětí otočil s pohledem, který značil, že faux-pas se šéfovou mu stále bliká v hlavě a dohání ho k šílenství jako epileptika internetová reklama. „Aspoň mu nikdo neloví kontroverzní suvenýry z motoru,“ odpověděl na to a Semir se jen zašklebil. „Mimochodem, jak je možné, že se Grubner dostal přes Gibbse?“ zeptal se Tom a předklonil se trochu vpřed. Ta otázka mu strašila v hlavě už od toho, co se o tom celém dozvěděl. Ten dotaz – zdálo se – McGeeho přivedl do úzkých. Svíral volant a díval se na vozovku, jako by mlčky uvažoval, co smí a co nesmí říct. Dopředu se nahnul i Semir, jelikož tohle ho začalo zajímat. „Agente McGee?“ popohnala ho Anna, když se hodnou chvíli nic nedělo. McGee pohnul rty, jako by přivolával na svůj obranu všechny andělíčky, co jich jen v nebi bylo, a zajel raději ke krajnici, nechávaje motor běžet. Otočil se do auta. „Pravda je taková, že nikdo kromě Gibbse a Grubnera neví, co se stalo. Gibbs ho chytil těsně, než Grubner nastoupil do letadla, jenže Grubner mu něco řekl, Gibbs složil zbraň a nechal ho odletět. Na bezpečnostních kamerách není zvuk a Grubnerovi není vidět na pusu. Už jsme zkoušeli všechno, abychom to zjistili. Zkusili bychom tu kazetu i zaříkávat, kdyby nám ji Gibbs nezabavil.“ McGee vydechl, pohledem je přejel a pak znovu vyjel na dálnici, sešlapuje plynový pedál tentokrát trochu víc. „Nenapadlo vás prostě se ho zeptat?“ nadhodila Anna. McGee na ni vykulil oči. „Ne,“ odpověděl pak s naprostou samozřejmostí, „rozhodli jsme se ještě nějaký čas žít.“ „No, možná – “ začala Anna, ale McGee ji nenechal dokončit. „Doporučuji vám tohle před ním nevytahovat. Od té doby, co se to stalo… Jemně řečeno není ve své kůži.“ „V čí kůži teda je?“ zavtipkoval Semir, v hlavě myšlenku, že Gibbs pravděpodobně vzhledem k normálním lidskému chování nebyl ve své kůži už od svého vlastního narození. „V kůži každého, kdo udělá něco, co se mu nelíbí,“ odpověděl McGee. „A to je poslední dobou naprosto všechno.“ „Tohle bude sranda,“ zamumlal Semir a opřel se do sedadla. Anna jeho názor moc nesdílela, jí se to naopak přestávalo líbit. Gibbs, co si pamatovala, byl už sám o sobě nepřekonatelnou osinou v zadku. Jak to bude vypadat teď, když má ke svému chování patrně i důvod? *** McGee zaparkoval za velkou dodávkou, která mu signalizovala, že Ducky už dorazil. Cesta mu trvala déle, než si myslel; nevěděl, jestli proto, že se mu zpátky nechtělo, nebo proto, že ho neustále při řízení znervózňovaly poznámky obou dálničních policistů, kteří buď naráželi na rychlost jízdy, na styl řízení, nebo na provoz. Vystoupili před malým domkem; byly v něm sotva dva pokoje, jak policisté zvenčí odhadli, ale byl upravený. Následovali McGeeho, který je, natahuje si za chůze latexové rukavice a podávaje několik párů jim, vedl malou chodbou do malého obýváku a posuvnými průhlednými dveřmi na zahradu. Rozhlíželi se se sevřenými hrdly na místnosti okolo. Na krémovém koberci v obývacím pokoji bylo patrné, kde oběť dostala první ránu. Stopy krve byly po zdech i po parketách; sklo na dveřích bylo naprosto zamazané. Všude naprostá spoušť, jako by tu někdo něco naléhavě hledal. A na zahradě, jež byla pravděpodobně větší, než sám domek, leželo na plachtě tělo. Hartmut se odvrátil; jen ze zběžného pohledu mu v hlavě utkvěla hlava bez obličeje a nehodlal se dívat podruhé, aby se ujistil, že viděl dobře. „No do háje,“ zahuhlal Semir sklesle. Anna cítila přesně to samé, ačkoliv její mysl teď zaplavila jiná starost; nezdálo se, že by si jich kdokoliv nějak víc všímal a Gibbse nikde neviděla. Založila ruce v bok a chystala se muže vyvolat, když se vynořil sám. Jen pohled na něj jí věstil, že tohle nebude žádný veselý výlet a přestože se málo čeho zalekla, jeho ostré oči, pronikavější, než si je pamatovala, a pevně sevřené rty ji donutily zatoužit, aby byla zase v Německu. Všiml si jí hned a jeho oči trochu povolily, byl to však tak bleskový zákmit lidskosti, že si ani nebyla jistá, jestli si ho jen nevymyslela ve snaze si celý úkol ulehčit. Aniž by si to uvědomila, její postoj se z dominantních rukou v bok změnil na paže obranně založené na prsou. Gibbs zůstal stát před nimi a každého vteřinku měřil očima, jako kdyby vyvolával z paměti pocity a vzpomínky spojené s nimi. Nakonec chvíli hleděl na Harmuta, kterého neznal; nutno podotknout, že zrzatý technik se tvářil spíš, jako by ani Gibbse poznat nechtěl. „Gibbsi?“ přerušila Anna jeho civění. „Anno?“ reagoval Gibbs stejným tónem; Anna cítila, jak to přichází – ta ohromující chuť narvat mu odjištěný granát do krku a donutit ho polknout.

„Cesta byla dobrá, děkuji za optání,“ odsekla. Gibbs se ušklíbl – nebo se možná usmál – neměla dost praxi, aby to poznala. Nezabývala se tím a pokynula rukou k Hartmutovi, aby učinila zadost zdvořilosti. „Hartmut Freund, náš technik.“ Gibbs si zrzka znovu důkladně prohlédl a zjevně se bavil jeho roztřeseným pohybem, když mu mladík podal ruku; zvláštní agent, drže se své zásady, že zdvořilost je přežitek, stejně pevně jako všech ostatních, nechal mladíkovu ruku trčet ve vzduchu netknutou a otáčeje se k nim zády, pokynul zřejmě Anně kývajícím se ukazováčkem, jako by byla nějaký z jeho nebohých podřízených. Zjevně očekával, že půjde za ním. Anně vylétlo obočí vzhůru, čímž trochu upustila páru, ale neudělala nic víc; rozhodla se pro imaginární seznam jeho prohřešků v hlavě, aby se pak měla na co odvolávat, až to jednou nevydrží a něco velice ošklivého mu provede. Následovala Gibbse tedy k tělu, ruce z hrudníku spouštějíc, když k ní energicky napřáhl ruku patolog; Gibbs jí sice naprosto zkazil touhu se s kýmkoliv přátelit, ale nemohla Duckyho ruku odmítnout, když si kvůli ní sundal zakrvavené latexové rukavice. „Vrchní komisařka Anna Engelhardt,“ představil je kupodivu Gibbs, „doktor Donald Mallard, náš patolog.“ „Ale my se přece známe,“ reagoval Ducky, než to stačila říct Anna, „ale musím říct, že takhle naživo jste mnohem více okouzlující, paní vrchní komisařko.“ Anna se nadechla, aby poděkovala, ale Ducky zjevně její odpověď nepotřeboval. Očima měřil Gibbse. „Doufám, že cesta se dala snést?“ Až když promluvil, podíval se na ni. „Kdyby se mí podřízení nepředháněli v tom, komu víc uvěřím, že právě oslavil pět let, neměla by chybu. Děkuji, doktore,“ odpověděla Anna. Ducky se právě zařadil mezi šťastné známosti v jejím životě; zjevně se Gibbsovi nebál šlápnout na nohu. „Oh, říkejte mi Ducky… A ohledně toho,“ Ducky zalétl očima k oběma komisařům, kteří do sebe šťouchali lokty, „jako by se to šířilo po celém světě,“ dokončil a hlavou pokynul k agentce Todd a agentu DiNozzovi, jež se kromě zvuků hádky, které vydávali, skoro mlátili důkazními sáčky po hlavě. Anna v tu chvíli pochopila, že Gibbs se netváří, jako by měl na sobě o dvě čísla menší spodky kvůli její přítomnosti, ale kvůli chování svého týmu. Možná, že tu vraždu odloží. „Ducky,“ hlesl Gibbs, aby zabránil dalším průtahům, a trochu netrpělivě doktora upozornil, že tu stojí hlavně kvůli jeho poznatkům. „Ach, jistě…“ Ducky jim pokynul, aby dřepl, když to sám udělal. „Příčinou smrti naší drahé známé je skutečně rána do hlavy, jak jsem se domníval. Byla praštěna několikrát, než útočník prorazil lebku…“ Ducky, jakoby se na chvilku zamyslel, než pokračoval. „Náš muž měl zřejmě opravdu vztek, smrtelná rána přišla ze zadu a to zranění obličeje… to zranění obličeje bylo pravděpodobně způsobeno až posmrtně.“ „A ty bodné rány?“ zeptala se Anna, když se Ducky zjevně zase ztratil v myšlenkách, a prst jí poletoval nad středně hlubokou ránou na paži a na boku ženina těla. „Tím ji pravděpodobně vyhnal na zahradu,“ odpověděl Ducky. „Nejspíš ji chtěl napřed ubodat,“ navázal Gibbs a vstal, „nůž jsme našli u dveří na zahradu a vražednou zbraň už taky máme.“ Máchnutím ruky ukázal Anně za sebe na zbytky zničené lampy a zkrvavený trup kdysi funkčního bytového doplňku rozložené na plachtě. Anna nemusela dvakrát přemýšlet, aby si v hlavě promítla, jaká to byla jatka. Najednou chápala Gibbsovu absenci nálady. Pro jednou. Gibbs od ní kus popošel a pro něco se sklonil do kufru s výbavou, ale než stačila cokoliv říct, agentka Todd cosi zaječela na DiNozza; Anna tomu řádně nerozuměla, ale Gibbse to donutilo otočit se. „Nechtějte, abych tam za vámi šel!“ zařval na ty dva. „Promiň, Gibbsi!“ odvětila Kate rychle. „Už mlčím, šéfe!“ DiNozzo nezůstal pozadu. Gibbs se znovu začal hrabat v tašce a Annino cvičené ucho zaslechlo, jak se ti dva začali znovu šeptem hádat. Druhým uchem zaznamenala, že se o něco přít začali i Gerkhan s Kranichem. Ducky měl pravdu; ta nákaza blbosti se šíří po celém světě. Gibbs agresivně zavrčel; Anna si nebyla jistá, jestli proto, že DiNozzovi a Todd jejich slíbené ticho vydrželo asi půl minuty, nebo kvůli jejímu doprovodu, či nemohl něco najít. Pak pochopila, že to bylo kvůli faktu, co v té tašce našel. Anně cukl koutek; zaslechla, jak Kranich s Gerkhanem, jež sice stáli opodál, ale na Gibbse viděli, ztichli a čekali, co teď bude. Gibbs se chvíli díval na rozjedený a rozpatlaný hamburger ve své ruce, než se plynule otočil a mrskl ho po DiNozzovi ve chvíli, kdy se nadechl a otevřel pusu, aby své kolegyni řekl něco od plic. Pár dní stará houska nasáklá majonézou o konzistenci piškotu spadlého do mléka se mladšímu agentovi roztříštila o obličej, přičemž její kousky mu vlétly do otevřené pusy, úspěšně se ho pokoušejíce zavraždit. Tony začal kuckat. Kate přemohla své veselí a starostlivě ho několikrát až příliš silně praštila do zad, neschopná skrýt sadistické potěšení nad hbitým chopením se příležitosti, které předvedla. „V pořádku, Tony?“ ptala se pobaveně. DiNozzo kývl, ukázal na Gibbse zdvižený palec, jakože to ustál, ačkoliv staršího muže to zjevně pramálo zajímalo, a stále kuckaje se snažil slzavým pohledem zabít jak Kate, tak McGeeho.

Gibbs jim dávno nevěnoval pozornost; shodil rukavice od majonézy a odhodil je do nejbližšího pytle na odpadky. Zahleděl se někam do dáli a pousmál se, ale Anna, následujíc jeho pohled, nic neviděla. Začínala si myslet, že ten chlap opravdu zešílel. „Pojďte se mnou, Anno,“ vyzval ji a sám vykročil k místu, kam se předtím díval. Následovala ho tedy, ale až když se ujistila, že je tu dost lidí, kteří by jí pomohli, kdyby křičela o pomoc. Ovšem když mizela z centra dění, před očima velké žluté NCIS na zádech agentovy větrovky, zaznamenala, že se aspoň něco povedlo – přitroublé dohadování ustalo na obou stranách. Pousmála se. Možná, že Gibbsův styl má něco do sebe. Semir sledoval Gibbse a šéfovou odcházet, koutkem oka zachycuje, že jeho parťák ještě nezavřel pusu. Oba se ale probrali, když jim na rameno zašátraly dvě rozklepané ruce a byli nuceni se otočit na bledého technika. „Hoši,“ polkl, „nenecháte mě s tím psychopatem nikdy o samotě, že ne?“ Semir a Tom si napřed vyměnili pobavené a ďábelské pohledy, pak se ale rozhodli zrzka nedráždit. „Ne, Hartmute, nenecháme,“ ujistil ho Semir. „Máš naše slovo, Hartmute,“ přidal se Tom. „To jste mě teda uklidnili,“ ušklíbl se na to zrzek zcela upřímně, čímž si u obou mužů docela naběhl. „Hej, Tony, jsi trochu rudý!“ zavolal Tom na DiNozza, který stále ještě trochu kuckal a přemlouval McGeeho, aby mu odevzdal svou minerálku. „Yeah, ale ber to z té lepší stránky!“ odvětil ochraptěle zvláštní agent. „Gibbs se vyřádil na mně, takže vy tu aspoň půl dne přežijete,“ vracel jim s nesmírným požitkem na jejich neverbální výzvu, „a já našel svůj oběd z úterka.“ „Bože, Tony, ty jsi čuně,“ odtušila Kate, mrskla po Tonym balíček kapesníčků, který mu laskavě držela, když si pokoušel očistit obličej a bundu, a věnovala se dál své práci. Tony se zakřenil, protože o znechucení partnerky mu šlo nejspíš v první řadě, a pak znovu mávl na společnost z Německa. „Doporučuji tam jen nestát a neokounět. Pár rukou na balení důkazů se vždycky hodí… pokud jsou v latexu,“ dodal dvojsmyslně. Todd, která se kus od něj pro něco skláněla, si otráveně povzdechla a na chvilku zavřela oči, než odpověděla. „To měl být jeden z tvých balících dvojsmyslů, Tony, nebo ne? A pokud ano, tak se snažíš zapůsobit na mě, nebo na komisaře Kranicha? Proč mu rovnou neřekneš o rande?“ „Trhni si, Kate,“ odsekl Tony a spokojeně zachrochtal, „ale opatrně, ať si ještě nezvětšíš tu díru na zadku.“ „Ha, ha, ha,“ odsekla Kate a dala mu jasně pohledem najevo, že nechce nic slyšet, když se nadechoval. Z druhé strany se ozval McGee. „Vážně máš díru na zadku, Kate.“ „Sklapni, McGee, vážně vás dva mám přečtené,“ odsekla Kate nevděčně. „Takže dneska nemáte červené kalhotky, agentko Todd?“ přidal se Tom a narozdíl od Semira s Hartmutem se nepokoušel decentně ukrýt cukající koutek; místo toho se otevřeně křenil. Kate se pohoršeně nadechla a rukama si začala ohmatávat zadek; náhle se zarazila a zrudla, což bylo doprovázeno hurónským smíchem všech nosičů testosteronu okolo. „Ty to máš u mě, McGee,“ zasyčela Kate, „to mám za to, jak jsem tě u Gibbse kryla?“ „Já ti chtěl něco říct, ale Gibbs to zakázal,“ bránil se McGee. Kate zalapala po dechu a pak jen ladně zvedla nohu a dupla patou v bagančeti chechtajícímu se a chrchlajícímu – těžko říct, co víc – Tonymu na palec. Tonyho obličej během vteřiny vypadal jako Rudolphův nos a jen nesměle kuckl, odcházeje si chvilku sednout. Neodvažoval se řvát, dokud byl Gibbs za rohem.

Gibbs Annu vedl až za dům, kde stál strom, jehož koruna byla vidět i z ulice. Co ale nebylo vidět, byl malý dřevěný domek mezi dvěma silnými větvemi. V otvoru nad schůdky sedělo asi desetileté děvče s tmavými vlasy a pozornýma šedýma očima, lokty mělo opřené o odřená kolena a buclaté tváře v dlaních. „Hej, Eriko. Vedu ti kamarádku, je z Německa,“ zavolal Gibbs německy na děvče. Ta zvedla hlavu z dlaní a pozorně si prohlédla Annu, houpajíc nohama vysoko nad zemí. „Už jsem ti říkala, abys nemluvil německy, nedá se to poslouchat,“ promluvila na Gibbse. „Taky jsem mu to říkala,“ odvětila Anna a postoupila blíž ke stromu. „Ahoj, Eriko. Jsem Anna.“ „Odkud jsi?“ reagovalo děvče. „Z Kolína nad Rýnem.“ Anna jí dala odpověď a natáhla k ní ruku. „Nechceš jít dolů?“ „Ani ne.“ Znovu zahoupala nohama. „Myslela jsem si to. Já bydlím kousek odtud. V Cáchách, v děcáku,“ vyjádřila se k Annině předchozí odpovědi. „A jak ses dostala sem?“

„Teta Mel si mě sem přivezla… Teda ona mi poslala letenku, ona a máma byly sestřenice.“ „Teta Mel?“ Anna se pátravě otočila na Gibbse, který stál opodál. „Melissa Dawson, naše oběť,“ odpověděl Gibbs. „Takže ty jsi znala Petera Grubnera?“ zeptala se Anna. „Jasně, že jsem znala strejdu Petera, ale nikdy se mi nelíbil. Byl slizkej, jestli víte, jak to myslím.“ Erika se přidržela rukama zábradlí a nohama sestoupila o dva schůdky níž, naklánějíc se nad Annou a i Gibbsem, který se teď postavil vedle vrchní komisařky. „Eriko… Ty jsi viděla, co se stalo?“ „Tak trochu. Radši jsem se nedívala.“ Erika se pustila; Gibbs prudce pohnul hlavou a o krok ustoupil, chytaje děvče do náruče. Erika ho chytila okolo krku, zamrkala a pak se na něj zakřenila. „Prošel jsi.“ „Cože jsem?“ Gibbs zamrkal, zíraje překvapeně na mimořádně drzé a svéhlavé lidské mládě ve své náruči. „Věřím ti, cos řekl o Peterovi, Gibbsi. Prošel jsi. Teď mě můžeš pustit.“ Gibbs ji pustil a Anna s potěšením sledovala, že se tváří, jakoby se o něj pokoušel infarkt. Chvíli se díval dolů a měřil dítě pohledem, než se pousmál. „Znám někoho, s kým si budeš velice rozumět.“ „Fakt? Ale já nechci zůstat v Americe.“ Erika založila ruce v bok. „Gibbs samozřejmě myslel, dokud nevyřešíme tento případ,“ vložila se do toho Anna, pohledem zalétávajíc ke Gibbsovi, který to kývnutím hlavy potvrdil, „pak se s námi vrátíš do Německa.“ „To beru,“ řekla Erika po krátké úvaze, patrně si myslíc, že má na vybranou. „Počkej… s vámi? Vás je tu víc?“ zeptala se nejistě. „Já a moji podřízení,“ odpověděla Anna pobaveně. „Doufám, že to jsou menší trubky, než Bubík, Dulík a slečna Kulík,“ protočila Erika provokatérsky panenky a po očku sledovala Gibbsovu reakci; byla zklamaná, Gibbs se od srdce zasmál. „Sni dál,“ poznamenal, po očku teď sleduje Anninu reakci. Anna si nad tím povzdechla. „Ducky měl pravdu,“ zamumlala si pro sebe iritovaně, vycházejíc napřed před slečnou Desetiletou, která se tvářila přechytrale, a panem Přechytralým, který se evidentně dle chování cítil nejméně od pětatřicet let mladší. „Cože?“ houkl za ní Gibbs. „Nic,“ odsekla Anna přes rameno, „vůbec nic.“ *** „Kde zůstala Erika?“ zeptala se Anna, když s Gibbsem vstupovali do laboratoře Abby. „Ducky si ji nechal nahoře v kanceláři, zběžně ji prohlédne,“ odpověděl. „A pak?“ pozvedla obočí Anna. „S Abby si bude rozumět,“ ujistil ji s lehkým úsměvem Gibbs. Anna už na to nereagovala, rozhlížela se po Abbyině království. Její laboratoř byla naživo ještě působivější, než si ji pamatovala z toho poněkud rozmazaného přenosu; zvláštní kombinace života, jeho mrtvých fragmentů a ryzí techniky v ní vyvolávala zvláštní pocit. „Anna Engelhardt, Abby Sciuto,“ představil je rychle Gibbs. „Ráda vás poznávám,“ potřásla Anna energicky rukou ženě v bílém plášti. V tuto chvíli byla ráda, že Abby nevidí poprvé, byla by asi trapně zaskočená. „Já taky, šéfová,“ zakřenila se Abby, oslovujíc ji německy, jako o ní mluvili Tom se Semirem, pustila Anninu ruku a energicky odcupitala ke svému počítači. Roztáhla ruce jako dirigent, který žádá ticho, a spustila. „Zkompletovala jsem vaše a naše informace, abychom si to mohli shrnout.“ Promítla na velkou plazmu na zdi naproti svému stolu pasovou fotografii Grubnera. „Náš hledaný je Peter Grubner, narozený v Mnichově. V patnácti se přestěhoval s rodiči sem, tedy do Států, a tady žil až do doby, co jsme se s ním setkali, tedy s občasnými návštěvami Německa. Živil se jako automechanik a s Dawsonovými se znal hodně přes deset let.“ Obrazovka se během Abbyiny přednášky rozšířila o další dvě fotografie; legitimační snímek Melissy Dawson a uniformovanou fotku ze záznamu námořního velitele Nicka Dawsona. „Dawsona, který pracoval v Pentagonu s financemi Námořnictva, přesvědčil k převedení celkově pěti milionů dolarů na jiné konto, které následně po částech vybral a Dawsona se zbavil.“ Abby pro ilustraci zařadila mezi fotografie obrázek ležícího kapitána Dawsona v zářivě bílé nažehlené uniformě, jež na prsou zdobila rudá skvrna s temným středem po kulce. „Podařilo se nám ho usvědčit, ale jemu zase frknout do Německa.“

Abby se uculila na dálniční policisty a jejich technika – kterého její pohled poněkud uvedl do rozpaků – jako by jim chtěla naznačit, že teď přijdou na scénu. „Tady o něm přes tři měsíce nikdo neslyšel, než byl usvědčen jako capo gangu překupníků aut. Na útěku před vámi,“ ukázala rozmáchlým a poněkud neurčitým gestem na Semira s Tomem, „se mu podařilo uzavřít dohodu s policejním prezidiem a ačkoliv ji porušil, získal tak čas vrátit se do Států.“ Abby prudce vydechla a žíznivě se napila svého extra velkého Caff-Pow!, koulejíc přitom očima. McGee se nadechl, aby jí s výkladem pomohl, ale ona ho zarazila propnutou dlaní, polkla tekutinu a pokračovala. „Melissa Dawson, kterou Gibbs a spol. aktivně sledovali od Grubnerova odjezdu pro podezření z ukrývání peněz pro svého milence, nás hned dvakrát obehrála. Poprvé, když se jí přes prostředníka podařilo pronajmout si dům a přivést si sem dceru své sestřenice, Eriku, a podruhé, když jim zmizela – a zrovna, když byli na sledovačce Tony a McGee. Náhoda?“ pozvedla tázavě ukazováček, jakoby pokládala důležitou filosofickou otázku. „Nech toho, Abs, já za nic nemůžu,“ ohradil se Tony uraženě. „Jen za to, že se ti ztratila v nulovým provozu,“ ušklíbl se McGee. „Neměl jsi mi kecat do řízení,“ zavrčel Tony varovně. „Abby!“ zařval Gibbs demonstrativně. „Nicméně tahle vychytralost se stala Dawson osudnou,“ navázala rychle Abby, sotva Gibbs zavřel pusu, „Grubner o tom místě věděl – je dokonce pravděpodobné, že to měla pronajaté pro něj – a vytočil se, když tam nenašel svoje peníze.“ Abby přidala na plazmu poslední fotku mrtvého těla Melissy Dawson. Zůstala zmenšená, nikomu ten pohled nebyl zrovna příjemný. „Zatím nemám pozitivní identifikaci, která by potvrdila očité svěd – “ Plazma a počítačová obrazovka vedle té, u které stála Abby, se rozsvítily pozitivním nálezem otisků v databázi. Znovu se objevila Grubnerova fotka. „Už máš,“ poznamenal Gibbs suše. „To bylo rychlé,“ reagovala Abby, „a shodují se otisky jak z nože, tak z lampy.“ „Takže máme důkazy, ale nemáme pachatele,“ shrnul Semir. „Víme aspoň, kde může být?“ navázala Anna. „Začali jsme s Tonym prověřovat veškerý majetek Grubnerových mrtvých rodičů a majetek Dawsonových spolu s místy nějak s nimi spojenými, takže – “ začal vysvětlovat nesměle McGee. „Proč jste pořád tady?“ přerušil jej Gibbs podrážděně. Tony a McGee si vyměnili pohled a pak se rychle, ale opatrně jeden po druhém protáhli kolem Gibbse směrem k výtahům, po cestě se opět dohadujíce, kdo zvrzal minulou akci. „Abby zpracovala volaná čísla Melissy Dawson a našla adresy; ocenila bych někoho, kdo by mi pomohl s výslechy, Gibbsi,“ ozvala se Kate. Gibbs výmluvně pohlédl na Annu. „Tom vám pomůže,“ odpověděla Anna s protočením očí. „Ale jak víme, že je nepřevedla na jiné konto?“ zeptal se Semir. „Zjevně vás měla na háku,“ nedokázal nedodat. „To se samozřejmě mohlo stát,“ odvětil Gibbs, „ale pokud to dělala, tak to dělala přes prostředníka, jako všechno, co nám uteklo. Až ho najedeme, budeme vědět.“ „Semire, vy běžte pomoct DiNozzovi a McGeemu,“ řekla Anna, když se Semir nadechoval dalšímu britsky laděnému a inteligentně suchému komentáři. Malý komisař zklamaně zavřel pusu a následoval Kate a Toma, neochotně opouštěje centrum dění, a celou cestu k výtahu dělal obličeje jako reakci na téma a tón rozhovoru svého parťáka a americké agentky. „A co – “ chtěl se Hartmut přihlásit o práci ve snaze být užitečný při vyšetřování mezinárodního případu, ale Gibbs ho opět zcela ignoroval. „Co víme o Erice, Abby?“ „Erika Thaler, dcera Melissiny sestřenice provdané do Německa. Její rodiče před dvěma lety zemřeli při autonehodě. Její nejbližší rodina byla právě Melissa a její manžel, teď žije v Dětském domově v Cáchách a před měsícem ji pozvala Dawson, od té doby je ve Státech,“ vypověděla Abby, co se jí podařilo zjistit. „Mimochodem, můžu si ho nechat? Prosím? Budu ho krmit i venčit. Je prostě tak sladký, Gibbsi!“ ukázala na Hartmuta se zcela nadšeným a nevinným výrazem. Gibbs se uculil. „Thaler, Thaler…“ mumlal si pod nos Hartmut, který je evidentně nevnímal, ztracen ve vlastních myšlenkách. „Co to?“ zamračila se Abby. Hartmut se probral, odkašlal si a napřímil se. „Myslím, že si na to pamatuji.“ „Dva roky zpátky?“ podivila se upřímně Anna. „Ano, přivezli nám to auto na KTU. Bylo ohořelé, z těch lidí uvnitř zbyly jen zbytky… Ale pamatuji si to proto, že ve zbytku sedadla řidiče jsme našli kulku, došlo se k závěru, že to nebyla nehoda.“

„Kdo to udělal?“ zeptal se Gibbs. „Odložili to, pátrání nepřineslo žádné výsledky. Proto si to pamatuji, víte, prostě mi to zůstalo ležet v hlavě a – “ „Záznamy z té nehody, fotky těl, ta kulka… Je možné to nějak získat?“ skočil mu Gibbs do řeči. „Proč, proboha? Myslíte si, že Dawson mohl zabíjet už…“ odmlčela se Anna, nechávajíc si tu myšlenku projít hlavou. „Umlátil lampou svoji milenku naprosto bez skrupulí. Ano, myslím,“ odvětil na to Gibbs. „Ale proč?“ Anna založila ruce v bok. Gibbs místo odpovědi pohlédl na Hartmuta, který mu dlužil rozhřešení předchozí otázky. „Mělo by to být v databází KTU a hmotné důkazy na Zemském, v odložených – “ „Dostaneš se k tomu?“ otočil se Gibbs na Abby. „To svedu i já!“ ozval se Hartmut podrážděně vehemencí, o kterém sám nevěděl, kde se v něm vzala. Zamrkal, zíraje na Gibbse, a už se viděl jako terč dalšího hamburgeru, ale Gibbs se místo toho jen usmál. „Do toho,“ odpověděl v očekávání. „Díky.“ Hartmut se rozzářil jako sluníčko a Anna pozvedla obočí, dělajíc podivnou grimasu, když se pokusila skrýt úsměv. Gibbs byl jako starý kocour – neochotný prokázat dobrou vůli, ale když dostane pod pracku myš, musí ji pozlobit i přes to, že je líný ji sežrat. Abby se připlížila ke Gibbsovi a třela dlaněmi o sebe jako dítě, co škemrá o bonbón. „Můžu si ho tu nechat? Budu na něj dávat pozor,“ zeptala se znovu tiše. Hartmut, který neslyšel Abbyin první proslov týkající se jeho osoby, teď vypadal zmateně a rudly mu uši; Anna se kousla do rtu, aby se nezačala jeho výrazu smát. Gibbs se naklonil k Abbyinu uchu. „Můžeš,“ šeptl tam a lehce ji políbil na tvář. „Dobrá práce, Abs.“ „Dík za uznání, můj stříbrovlasý lišáku.“ Gibbs nad ní jen pobaveně zakroutil hlavou a vyprovázen Abbyiným spokojeným úsměvem, rázně vykráčel z její kanceláře. „Anno, jdete?“ zavolal přes rameno. „Mám na vybranou?“ povzdechla si Anna tlumeně a vydala se za ním o dost méně energicky. Začínala být slušně unavená. *** „Na tom děvčeti je něco, co mi nesedí,“ prohodila Anna ve výtahu. „Na Erice?“ podivil se Gibbs. „Že by byla vrah?“ Anna protočila oči. „Na tohle jsem moc unavená, Gibbsi,“ poznamenala. „Ne, myslím… Podle toho, co Abby říkala, Melissa nezažádala o její opatrovnictví, ačkoliv to podle jejího stěhování musela mít v plánu. Neudělala to, dokud její manžel žil, přestože by to zvyšovalo její šanci na dítě, a i pak to držela v tajnosti.“ „Napadlo mě něco podobného,“ prohlásil Gibbs a přesunul pohled na ni, když se nabažil šedé výtahové zdi, „ale spíš v tom smyslu, že Dawson a Grubner se znali okolo jedenácti let, oficiálně. Erice bude za měsíc deset.“ „Chcete říct – “ „Nevěřím na náhody.“ „Manžel by musel o jejím těhotenství vědět,“ namítla Anna. „A kdyby mu řekla, že je to jeho, asi by dítě nenechal podstrčit někomu v Německu.“ „Melissa Dawson údajně nikdy nerodila; na prvorodičkách je těhotenství vždycky méně vidět. Mohla klidně zůstat do pátého měsíce, pak odjet na prázdniny a do půl roku se vrátit. Dawson byl hodně zaměstnaný muž,“ argumentoval Gibbs. „Takže potřebujeme vědět, jestli Melissa Dawson odjela do Německa a to asi deset let zpátky.“ Anna založila ruce na prsou a unaveně zavřela oči. „Hračka.“ Gibbs neodpověděl, ale slyšela, jak šustí oblečení a pak tlumený Abbyin hlas. Protočila nad tím oči a pak na zlomek vteřiny zapřemýšlela, jestli by byla vůbec překvapená, kdyby Abby tu informaci skutečně vyšťourala. Automaticky následovala Gibbse ven z výtahu do kanceláře jeho týmu, mlčky počítajíc chvíle, kde si aspoň na chvíli bude moct zdřímnout. Jakmile se připojili k ostatním, Gerkhan jí vmáčkl do ruky kelímek s kafem s vědoucným výrazem a ona ho s tichými díky přijala. „Napadlo nás, že pokud se všechno dělo přes prostředníka, tak ho Erika mohla znát. Prošli jsme získané fotografie okruhu přátel Dawson a máme hned dva, které Erika poznala,“ oznamovala právě Kate a Tom držel v jedné ruce obě vytisknuté fotografie, zatímco v druhé sako, nohu na pomyslné startovní čáře. „Co vy?“ otočil se Gibbs k McGeemu, Semirovi a Tonymu. „Pracujeme tak rychle, jak to jde, Gibbsi,“ zavrčel Semir. „Zatím nic slibného.“

„Tak pokračujte i dál,“ prohlásila Anna, na tváři záblesk úsměvu, když se Gibbs stačil jen nadechnout. Zašla ještě dál a vzala Tomovi z prstů nejen jeho trofeje. „Zajedeme tam my,“ oznámila mu klidně a v jedné ruce kafe, ve druhé papíry, zamířila z kanceláře. V té nastalo ticho, jak každý evidentně bolestně každičkou buňkou svého těla toužil pobrat Gibbsovu reakci všemi smysly a ze všech úhlů. Gibbsovi ale jen cukl koutek. „Odveďte Eriku k Abby a pak pro jistotu projděte ten zbytek. A rozšiřte hledání na dobu o deset let zpátky.“ „Ale – “ nadechla se zaraženě Kate, Tom byl ovšem o chlup impulzivnější. „To je hrozně dlouhá doma!“ namítl rozhořčeně. „Tak to byste měli začít hned,“ zavolal Gibbs přes rameno, ještě zrychluje krok, aby dohnal Annu, než mu odjede s výtahem. Semir za Tonyho stolem věnoval Tomovi okouzlující úsměv, neschopen si odpustit vyjádřit svou škodolibou radost, že je Tom po velké radosti opět nucen složit zadek na židli a kochat se leda tak počítačovou obrazovkou, telefonem a tunami zaprášených papírů místo příznačných krás hlavního města Spojených států amerických.

Dole pod budovou si Anna pro sebe mlčky zasteskla, že svůj triumf nemohla dokončit sednutím za volant, jelikož Gibbsova pěst strážila klíčky od vozu stejně pevně, jako umírající rytíř svírá svůj meč. Nebyla ale od přírody příliš ctižádostivá a plně ji uspokojil fakt, že zabodovala – jen, kdyby se Gibbs tvářil trošičku víc dotčeně a méně pobaveně. „K tomu bližšímu jsou to dvě hodiny cesty. Zdřímněte si… Pokud to v autě nebude moc nepohodlné,“ vybídl ji Gibbs, když startoval. „Nejsem z cukru, Gibbsi,“ ujistila ho Anna automaticky a vyhodila kelímek od kafe po cestě do odpadkového koše, než nasedla na sedadlo spolujezdce. „Bude se mi spát jako děťátku,“ dodala, přijímajíc jeho nabídku víc, než nadšeně, a uvelebila se hned, jak připnula pás. Gibbsovi cukl koutek. „Tak krásné sny, Anno.“ Plynový pedál téměř narazil do podlahy vozu a auto se prudce vymrštilo, maříc komisařčin sen o klidné jízdě a troše spánku. Byla si jistá, že teď nenáviděla Gibbse stejně silně, jako všechny jeho tři ex-manželky dohromady. *** „Takže ty jsi… technik?“ začala Abby konverzaci a doufala, že tentokráte se někam pohnou; pokaždé, když nutila zrzka mluvit, věnoval jí dvě jednoslovné odpovědi a pak se ztratil někde mezi členy její armády, zkoumaje jejich činnost. „Uh – hm,“ vyrazil ze sebe Hartmut něco, co se dalo nazývat souhlasem a evidentně to nehodlal rozvést; Abby protočila oči. Nechtěla se bavit s náčelníkem opičí bandy, chtěla se bavit s Hartym. „A co to přesně obnáší? Znamená to jen, že dáváš dohromady auta?“ „Někdy taky počítače – lovím informace ze zničených disků a tak. A dostanu se i ke sbírání důkazů, zajišťování stop… ale to hlavně, pokud jsou… technického rázu,“ odpověděl Hartmut neobvykle dlouze. Abby hvízdla. „Co je?“ zarděl se technik, který si její hvízdnutí evidentně vyložil jako obdiv k jeho práci. „Já jen… Je ohromující vědět, že umíš použít víc, než tři slova v odpovědi,“ zakřenila se. „Ah… No, líbí se mi tvoje vybavení. Musel jsem si ho prohlédnout,“ přiznal se. „Tak klidně pokračuj dál, pane z Germánie,“ vyzvala ho Abby, znovu se otáčejíc k monitoru. „Jen mě zkus vnímat, vážně bych si chtěla povídat… Neděje se totiž tak často, že by se tu namanul někdo, kdo aspoň trochu rozumí tomu, co říkám.“ „Myslím, že téhle frustraci plně rozumím,“ povzdechl si Hartmut. „To je vždycky – Přeskoč detaily, ano, Hartmute? – Nezajímá nás, co přesně jsme zlikvidovali, jen to oprav do pěti minut! – Hned, jak se nadlábneme, tak chceme znát výsledek a je nám jedno, že máš spoustu jiné práce! – nikdy neřeknou nic jinýho, víš?“ odfrkl si. „Jo, tomu taky rozumím. McGee a Tony čtou v mých výsledcích prakticky jenom tak, aby potěšili Gibbse, Kate se snaží, ale poznáš na ní, že spíš přemýšlí o tom, co si udělá na večeři a Gibbs? To je hned – Přeskoč tohle, Abs, pointa! – Anglicky prosím, Abs! – Abby, dávám ti pět minut. – ale pak je to zase – Skvělá práce, Abs! – Vedla sis skvěle, Abby! – Jeden extra velký CaffPow! pro tebe, Abby. – ale to dělá jen Gibbs. Tedy… zkouší to i Tony, ale to není ono.“ „Tebe aspoň někdo upřímně a pořádně ocení. Ne tě poplácá po rameni a než vyběhne ze dveří, neví, že tys mu strčila eso do rukávu,“ reagoval Hartmut. „Vy dva jste se hledali, až jste se našli,“ poznamenala Erika a seskočila z točité židle, odkud poslouchala jejich nářky. „Co to tam vůbec hledáte?“ „Něco pro Gibbse,“ odvětila Abby a překryla adresář jiným oknem, když se k ní Erika přiblížila. „Ale evidentně to nikam nevede…“ Abby se odmlčela, zjevně převracejíc v hlavě nějakou novou myšlenku. „Teď jsem si na něco vzpomněla – Ducky říkal, že ti chtěl odebrat krev, aby se ujistil, že jsi úplně v pořádku.“ „Je to nutný?“ protáhla obličej Erika.

„Cokoliv, co řekne Ducky, je nutné,“ poznamenala Abby. „Harty, můžeš ji tam vzít? Nezabloudíš, na výtahovém panelu je tlačítko ‚pitevna‘.“ Hartmut přikývl, zatím se sotva v myšlenkách přibližuje ke skutečné podstatě toho, co měla Abby v plánu, a nechal se Erikou dovést k výtahu a zavést dolů, zoufale se lámaje zrzavou hlavičku. Jakmile se za nimi zavřely dveře výtahu, Abby metala do své kanceláře a rychle vytočila pitevnu, spouštějíc okamžitě, jak slyšela Duckyho hlas. „Ducky, řekla jsem Erice, že jí potřebuješ odebrat krev na nějaká vyšetření. Ať mi ji Jimmy potom nějak nenápadně doručí… Jen pro potvrzení Gibbsovy teorie.“ *** „Pozor! Pozor! Něco mám!“ zavolal Semir a rychle prstem ukazoval na monitor notebooku, na kterém pracoval. Už před hodinou nechal hledání nemovitostí na Tonym a McGeem a s domluvou s ostatními na návrh Kate, které absence rozumného směru pátrání začala vadit, začal porovnávat nové majitele nemovitostí a známé Melissy Dawson. Konečně po dvou hodinách stopa. „Co?“ vykřikla Kate, zatímco McGee vylétl ze svého místa vzdáleného od nich a Tony s Tomem se nahnuli přes stoly; Tom přes ten Kate a Tony přes ten svůj. „Virginia, staré rodinné sídlo za městem. Grubnerova rodina ho kdysi vlastnila, když se Grubnerovi prarodiče odstěhovali do Německa, tak ho pronajímali, ale Grubnerovi rodiče ho museli z finančních důvodů prodat. Koupili ho manželé Wyattovi – “ „Tara Wyatt, kamarádka Dawson, chodily spolu jednou týdně plavat,“ skočila mu do řeči Kate. „Jedna z těch, co ji Erika poznala.“ „Koupili si ho dva měsíce po Dawsonově smrti,“ hlesl Tom, který už hleděl parťákovi přes rameno. „A nebydlí tam,“ dodal Semir, „pronajímají to a teď je to prázdné.“ „Náhody neexistují,“ poznamenal Tony, když oba němečtí parťáci zůstali přemýšlivě zírat na monitor. Po jeho slovech nechápavě a překvapeně vzhlédli. „Gibbsovo učení, strana… no, chvíli před tím, než dostaneš první pohlavek,“ uculil se na ně. „Proč pak dostaneš první pohlavek?“ zamračil se Tom. „Zeptáš se ‚Proč?‘.“ odpověděl jednoduše McGee. „Vlastní zkušenost?“ pozvedl obočí Semir. McGee s Tonym vážně a současně kývli. Tom a Semir se otočili na Kate, ale ta na ně chvíli nechápavě civěla a pak se ošila. „Co je? Já se prostě nezeptala ‚Proč?‘. To je taky pěkná blbost, ptát se na tohle Gibbse, že, hoši?“ usmála se sladce na oba kolegy, stále jim vyčítajíc to ranní kalhotkové faux-pas. Tony se na ni ušklíbl a McGee jen zahudral něco o ‚mělas říct‘ a ‚dřív‘, co znělo nebezpečně jako výčitka. Semir nad nimi zatřepal hlavou a pohlédl na Tonyho. „Zajedeme tam?“ „Proč s ním?“ ohradil se Tom. Semir se na něj udiveně podíval, hlavou se mu honě cosi o žárlivosti, a pak na Toma skepticky pohlédl. „A ty znáš cestu?“ Tom se zdál zaskočený, než se znovu zamračil. „A proč musíš jet ty?“ „Protože jsem na to přišel a protože jsem služebně starší,“ odsekl Semir. „Tohle bylo nízký, Semire,“ vyčetl mu dotčeně Tom a šel se uklidit za stůl Kate. „No tak, Tome, já to tak… Tečou mi jen nervy, sedíme tu na zadku a nic se neděje, no… To nebylo fér.“ „Ne, nebylo. Ale jen si tam jdi, mně se stejně nikam nechce…“ odsekl Kranich uraženě. „Ale Tome – “ „Whoa, whoa,“ přerušil je Tony, zavíraje mobil. „Nemůžu se dovolat Gibbsovi, takže si tam klidně jeďte oba, já radši počkám.“ „Ale na co?“ nechápal Semir. „Až se mu dovolám.“ „To nikam nejdete bez dovolení?“ „Neřekl bych tomu dovolení,“ ušklíbl se Tony, „Gibbs sice má rád, když myslíme a reagujeme sami, přímo to vyžaduje, ale taky potřebuje pořád vědět, kde jsme. A tím potřebuje myslím, že je mnohokrát lepší, když mu to řekneš, než když neřekneš,“ vysvětlil. „Mnohokrát?“ zeptal se se zájmem Tom. „Asi tak bilionkrát,“ upřesnil Tony. „Pod pantoflem,“ zahuhlal Semir s iritovaným povzdechem. Tony se naježil.

„Cože?“ „Že jsi jak pod pantoflem,“ odsekl Semir, než se začal pitvořit. „Nemůžu na pivo, musím se zeptat manželky.“ „Tos přehnal,“ houkl Tony naštvaně, seškubl z opěradla židle své sako a vyšel jako první, drže v pěsti klíčky od auta. „Počkej!“ zavolal Semir. „Já to tak nemyslel,“ pokračoval, když se Tony zastavil, „mohl bych... Mohl bych řídit?“ Zkusil na amerického agenta psí oči – třeba zaberou i na chlapa. „Klidně, aspoň budu moct dělat, žes mě unesl,“ zakřenil se na něj Tony a dal mu klíčky. „Jo a ještě počkej,“ houkl znovu Semir, „musím na malou,“ řekl, vzal si bundu, aby se nemusel vracet, a utíkal na pány. „Hej, Tony,“ sykl na agenta v chodbě přes přepážku u stolu Kate Tom a pokynul mu ukazováčkem, aby mu přišel blíž. „Být tebou, Semira bych řídit nenechal.“ „Proč?“ zeptal se nejistě Tony. „Protože…“ odmlčel se Tom, vytáhl na mobil a ukázal Tonymu jistou skandální fotografii. Tonyho oči se rozšířily zděšením, když si uvědomil, v čí dlani teď dlí klíčky od jeho auta. „To udělal on?“ vyhrkl. Tom vážně kývl a ucítil přítomnost Kate, která si stoupla na špičky, aby viděla, přímo za sebou. Začala se chechtat, stejně jako McGee, který si to nemohl nechat ujít. „Ale klid, Tony, přivezli si technika Hartmuta, ten ti třeba potom auto vyklepe,“ poznamenal McGee a Kate vyprskla smíchem. „Tohle musí být montáž,“ poznamenal Tony, vztekle ignoruje chechtající se kolegy. „Ne, není. Věř mi, ta socha to ví nejlíp. Přišla o,“ diskrétně se k němu nahnul, „penis.“ „Ale jak se to stalo?“ nechápal Tony. „To ty veverky,“ povzdechl si Tom utrápeně a naznačil protáčející se kolečka v hlavě. „Můžeme?“ ozval se Semir z chodby a zarazil se, když si všiml, že Tom a Tony stojí prkenně u sebe a dívají se na něj a Tom má ruce za zády. McGee a Kate stáli o podál a celá situace, o které neměl Semir přehled, jim vháněla do očí slzy smíchu. „Tak tobě auto rozhodně nepůjčím, dej ty klíčky sem!“ zvolal Tony. „Tys mu to ukázal!“ vykřikl Semir. „Tome, to bylo níz – oh, dobře, rozumím. Zasloužil jsem si to.“ „Trošku,“ odpověděl Tom. „Takže všechno dobrý?“ ujistil se Semir. „Všechno dobrý,“ přitakal Tom s úsměvem. „Ty klíčky?!“ natáhl Tony k Semirovi ruku. „Bože ty naděláš! Je to jen fotka,“ bránil se Semir. „Ve skutečnosti to nebylo tak zlý a já řídit umím.“ „Cokoliv,“ zahučel Tony jako umíněné dítě, „nejsem fanda moderního umění, dej mi ty klíčky.“ Semir si povzdechl, vytáhl z kapsy klíče a dal je jejich majiteli, než protočil oči a mašíroval k výtahům. „Řekni Gibbsovi, že jsem se mu snažil dovolat,“ houkl ještě Tony úzkostlivě na Kate a pak metal za Semirem. Tom se s chechotem otočil na zbývající dva členy Gibbsova týmu a udělal obličej. „Není fanda moderního umění?“ „Tony není fanda žádného umění, pokud nemá déčkové košíčky a na zadku vytetované ‚dívka měsíce května‘,“ odpověděla Kate a znovu se posadila ke svému počítači. „Co je na tom za umění?“ nerozuměl Tom. „Tedy ne, že by to nevypadalo moc pěkně, ale… asi se nechytám.“ „Zapomeňte na to,“ pokrčila rameny Kate a vrátila se k práci, stejně jako McGee. Tom chvíli přemýšlel. „Půjdu se podívat za Hartmutem a Erikou,“ řekl nakonec. „Zjistit, jestli Abby něco nemá.“ „Vezmi jí Caff-Pow!“ doporučil mu McGee od svého stolu, znovu oči na monitoru, a pak už si Toma nikdo víc nevšímal. *** „Donna Parker?“ Jakmile menší brunetka otevřela, Gibbs jí strčil do obličeje svůj odznak a průkaz. „Ano, to jsem já,“ přikývla žena váhavě s očima navrch hlavy; mohlo jí být asi kolem čtyřiceti, tipoval Gibbs, ale obličej měla jak děvčátko – aspoň, když tak kulila oči. „Vrchní komisařka Engelhardt, německá dálniční policie,“ představil i Annu, než stačila otevřít pusu. „Jsme tu kvůli vašim kontaktům s Melissou Dawson.“ „Ah, je to kvůli tomu děcku, že?“ zeptala se Donna, nepouštějíc je dovnitř. „Já Mel říkala, že to bude průšvih, že má hned požádat o opatrovnictví.“ „Takže vy víte o Erice Thaler?“ zeptala se Anna.

„Jednou, dvakrát jsem ji pohlídala. Když byla Tara mimo město,“ přitakala Donna. „Tara?“ zeptal se Gibbs. „Tara Wyatt… Ona tu malou sem pro Melissu přivezla a pomáhala jí taky s tím domem pro ně… Podívejte, já nic nevím. Mel mě akorát párkrát poprosila, abych tu holku pohlídala, věděla, že tohle neschvaluji. Jestli potřebujete něco vědět, jděte za Tarou.“ „Znáte Petera Grubnera?“ pokračoval Gibbs. „To je… To je ten chlap, co zabil Nicka?“ zeptala se nejistě a zakroutila hlavou. „Viděla jsem jen jeho fotku ve zprávách, jinak… proč? On je… na útěku?“ „Už dlouho nebude,“ ujistila ji Anna s lehkým a uklidňujícím úsměvem. „Děkujeme za váš čas, paní Parker.“ Donna kývla a zavřela dveře co nejrychleji. „Někoho schovává?“ zeptala se Anna tlumeně, když s Gibbsem odcházeli po příjezdové cestě k autu. „Nemyslím, je jenom vyplašená,“ odpověděl Gibbs. „Měli jsme to udělat naopak, jet napřed k té Wyatt.“ „Takhle to bylo praktičtější,“ odsekla Anna. „To jistě bylo,“ ušklíbl se Gibbs. „A zvonil vám mobil, když jsme byli na benzínce,“ vzpomněla si Anna a nechala Gibbse, hrabajícího se v kapse od kalhot, chvíli za sebou. Gibbs našel nepřijatý hovor od Tonyho a automaticky vytočil jeho číslo zpátky. Telefon chvíli zvonil a pak se ozval tón, který značil, že Tony jeho hovor odmítl. Gibbs se zamračil a vytočil číslo znovu, tentokrát mu však operátor sdělil, že volané číslo je nedostupné. „Co to sakra – “ zahuhlal Gibbs a nasedl do auta, jednou rukou se pásaje a druhou vytáčeje číslo Kate. „Zvláštní agentka To – “ „Kate, kde je DiNozzo?“ přerušil ji Gibbs. „"ašli jsme spojení mezi jednou starou nemovitostí Grubnerových a Tarou Wyatt, jeli ten dům prověřit. Volal ti, Gibbs, nebral jsi to,“ dodala rychle Kate. „Jo, já vím, teď to ale nebere.“ „Jel s komisařem Gerkhanem, možná – “ „Anno, zkuste se dovolat Gerkhanovi,“ otočil se Gibbs na spolujezdkyni, která s trochou obav sledovala jeho jízdu s mobilem u ucha. Vytáhla svůj mobil a vytočila Semirovo číslo, ale sotva přiložila mobil k uchu, zamračila se na Gibbse. „Je nedostupný,“ odpověděla. „Kate, slyš – “ „Oh můj bože,“ hlesla Kate, nenechávajíc teď Gibbse domluvit. „Vezmeme si krytí a jedeme tam,“ vzpamatovala se hned. „Dobře, my jedeme za Wyatt, jak rychle to půjde,“ přitakal Gibbs. „A Kate?“ „Budeme opatrní, Gibbsi,“ odpověděla Kate laskavě a trochu polichoceně. „Já chtěl říct, abyste dali pozor na případné důkazy,“ odpověděl Gibbs s lehkým cuknutím koutku. „Samozřejmě,“ zahučela Kate a on si byl jistý, že protočila oči, načež mu to položila. Gibbs hodil mobil na palubní desku a k Annině úlevě chytil volant oběma rukama. „Našli spojení mezi Tarou Wyatt a Grubnerovou rodinou, starý dům – jeli tam,“ sdělil v kostce Anně. Anna tiše zaklela a zavřela oči. „A jsou nedostupní. Měli jsme jen napřed k Wyattovým.“ „Já vím,“ poznamenal Gibbs a zbytek cesty mlčeli. *** „Tam něco je!“ Tom vyskočil z auta, ještě ani nezastavilo. Kate ho následovala, takže McGeemu nezbylo, než zabrzdit a vydat se za nimi. Komisař Kranich právě kličkoval mezi vzorem pneumatik na příjezdové cestě k něčemu na zemi, co zaujalo jeho pozornost, Kate se držela za ním a doběhla právě, když se sklonil. Stáli nad hromadou šrotu, co dle kousků byly pravděpodobně mobilní telefony po střetu s něčí botou. V hromádce byla zapíchnutý Semirův průkaz a Tomův odznak. „Ten parchant,“ ulevil si Tom. „Bože,“ zahuhlal McGee sípavě, když je dohnal. Kate polkla s obličejem poznamenaným starostmi a ustupujíc opatrně stranou, vytáhla mobil, mačkajíc rychlou volbu a přikládajíc ho k uchu. Druhu rukou dala signál čtyřem dalším agentům, aby pro jistotu opatrně prohledali dům. Chvíli bylo na místě naprosté ticho, než Kate promluvila. „Gibbsi, Grubner má Tonyho a Gerkhana.“

*** „Kde jsou?!“ zařval Gibbs a praštil do stolu ve výslechové místnosti. „Já nevím!“ odsekla Tara Wyatt, trochu skrčená na židli za stolem, a roztřesenou rukou si prohrábla vlasy. „Tak ještě jednou, paní Wyatt,“ povzdechla si Anna a odstrkujíc podrážděně Gibbse, sedla si naproti vyslýchané ženě. „Na pozemku vašeho domu, který máte už nějaký čas koupený, ale ještě jste ho ani nepronajali, zmizí dva policisté a vy netušíte, kde jsou. Navíc jste důvodně podezřelá z pomoci hledanému Peterovi Grubnerovi. Vážně mi nemáte co říct?“ „Já a manžel… Potřebovali jsme peníze. Melissa nám nabídla celou částku za dům a ty poplatky, když ten dům pro ni koupíme… Stejně, jako mi je dala za přivezení a schování Eriky. Já… Nikdy jsem se neptala, na co to měla. Byla to její věc, já jen potřebovala hotovost,“ vypověděla. „Víte, kde se Grubner zdržuje?“ zeptal se Gibbs. „Nemám tušení, nechodíme do toho domu. Proč se nezeptáte Melissy?“ nechápala. „Melissu Dawson jsme dnes ráno našli mrtvou v domě, který jste jí a Erice pronajala. Erika byla očitý svědek toho, že ji Grubner ubil k smrti lampou.“ „Oh můj bože!“ Tara si roztřesenýma rukama překryla pusu. „Já… Tohle jsem nevěděla…“ „Evidentně,“ poznamenal Gibbs. „Udělal to proto, že nenašel peníze, které mu měla pohlídat potom, co zabil Dawsona. Jeli v tom spolu. Nemáte ponětí, kde ty peníze jsou? Neschovala si k vám něco? Nebo k někomu jinému?“ „Patrně… Něco z nich budu mít já… Kde jinak by vzala takovou částku? Na ten dům a tak… Erika pro ni dost znamenala, myslím, že ty peníze chtěla pro ni. Totiž… ona Erika…“ „Je dcera Dawson a Grubnera,“ doplnil za ni Gibbs. „Ano, jak to víte?“ zamrkala Tara. Na Gibbse se upřely Anniny velice hněvivé oči, že věděl a neřekl jí to. Gibbs na tu otázku neodpověděl. „Dawson ty peníze schovala pro ni a zemřela pro to; opravdu nemáte ponětí, kde by mohly být?“ naléhal znovu Gibbs. „Ne, nevím. Je mi líto vašich lidí.“ Gibbs protočil oči a opustil výslechovou místnost. „Děkujeme za pomoc, paní Wyatt,“ pokývla Anna zdvořile hlavou a metala za Gibbsem. „Proč jste mi sakra neřekl, že Abby už má výsledky DNA?“ štěkla na něj. „Nemá je, jen jsem to zkusil. Teď už to víme i bez nich,“ odpověděl prostě Gibbs. „Dobře,“ Anna si prohrábla vlasy, „předpokládejme, že ty peníze – nebo to, co z nich zbylo – jsou někde uložené pro Eriku. Hledáme kartu, klíč ke schránce v bance, číslo konta… Co?“ „Na to se musíme zeptat Eriky,“ odpověděl Gibbs. „Pokud je to to, co Grubner bude za ty dva chtít, doufám, že Erika o tom ví,“ povzdechla si Anna. „Co jiného by chtěl?“ nechápal Gibbs. „Možná to má něco společného s těmi tajemnými slovy, které vás donutily sklonit zbraň,“ nadhodila Anna. „Ne, to ne,“ odsekl ostře Gibbs a od té chvíle se na ni pořádně nepodíval. Jakmile došli do kanceláře, kde je dohnali Tom s Kate, kteří pozorovali za polopropustným sklem, když Gibbs a Anna vyslýchali Wyatt, pokračoval rychle v chůzi pryč, zatímco Anna se zastavila s Tomem. „Šéfová?“ „Ano?“ „O Semirovi nebo Tonym pořád nic… Co když nezavolá? Nebylo by lepší…“ „Kdyby je chtěl zabít,“ vložila se do toho racionálně Kate, „udělá to na místě. Potřebuje je jako měnu. Nebojte se, zavolá,“ ujistila Toma. „Kate má pravdu, Tome,“ přikývla Anna, „jen mám trochu obavy, abychom se to dozvěděli.“ „Oh, bude volat Gibbsovi,“ usoudil Tom stejně, jako ona. „Gibbs je možná hodně věcí, ale ne idiot,“ namítla Kate, „pokud mu Grubner zavolá, my se to dozvíme. Nikdy by neriskoval život někoho dalšího jen pro svou hrdost. Nikdy,“ prohlásila vážně. „Dobře, dobře… Co budeme dělat teď? Potřebujeme najít ty peníze,“ nevzdával se Tom. „S tím musíme za Erikou,“ zopakovala jednoduše Anna, co už Gibbs řekl, a demonstrativně hned vyšla. Jakmile vešli do Abbyiny ztemnělé laboratoře a přítmí pohladilo její oči, Anna si znovu uvědomila, jak je unavená. Byla překvapená, když u Abby našli Gibbse, jak se s mladou specialistkou nad něčím sklání.

Za posuvnými prosklenými dveřmi, kudy bylo vidět na Abbyin stůl, spatřila Eriku s Duckym, jak se o něčem přou. Hartmut a McGee postávali bokem. „Mám novinku!“ zvolala Abby, když zjistila, že došel i zbytek. „O Erice?“ pozvedla Anna obočí. „Nenávidím, když mi tohle děláte. Cítím se pak tak zbytečná!“ postěžovala si Abby. „Abby, ty kulky,“ poznamenal Hartmut, než to stihl říct Gibbs, a dál si okusoval nehty. Gibbs se pousmál a vyzval Abby pohledem; černovláska se musela podřídit a znovu sklonila oči nad mikroskop, kde porovnávala rýhy na dvou kulách. „Co to je?“ zeptala se Anna. „To první je kulka z velitele Dawsona,“ odpověděl pohotově McGee. „A to druhé kulka z nehody Thalerů,“ doplnil Hartmut. „Jak se ti to podařilo dostat?“ vydechl Tom a překvapeně se díval na Harmuta. „Muselo to být v archivu a v Německu a – “ „Výrobní tajemství, Tome, výrobní tajemství,“ pokrčil Hartmut rameny a odmávl ho, jakoby posílal pryč špatně vycvičené páže. Anna se pousmála Tomovu výrazu, ale pak trochu vykulila oči, když je znovu otočila k Abbyinu postupu promítnutému na velké plazmě. „Shoda!“ vykřikla Abby. „Vypadá to, že Grubner je ještě větší záporák, než jsme si mysleli. Což mi připomíná…“ Abby se kousla do spodního rtu a úzkostlivě pohlédla na Gibbse. Ten ji poplácal po rameni, ale k jejímu strachu se nevyjádřil. „Takže Grubner zabil Thalery, pravděpodobně, aby Melisse Dawson připravil půdu pro opatrovnictví. To by ale znamenalo – “ „Že plánoval Dawsona zabít od začátku,“ přerušila Tomovo dumání Kate, „měl to celé sakra dlouho naplánované.“ „A zdá se, že umí plánovat dost rychle,“ poznamenala Anna, aby jim připomněla jejich situaci. „Erika ví?“ „Ne, neví… Myslím, že není úplně nezbytné říkat jí všechno,“ odpověděl Gibbs a natahuje se k ní, podal jí kafe. Anna ho přijala s lehkým úsměvem na znamení díků a nenáviděla sama sebe za to, že je na ní únava tolik poznat. „Předpokládáme, že až Grubner zavolá, bude chtít své peníze, ale bude chtít i Eriku,“ řekla Kate. „Ale Eriku nechal na místě činu,“ namítl Tom. „Když už má příležitost dostat za Tonyho a Semira cokoliv, bude chtít i Eriku. Vždyť zabil její rodiče proto, aby ji mohl mít zpátky,“ reagovala Kate. „Kate má pravdu,“ řekl nakonec Gibbs a otočil se, aby se skrz dveře podíval na Eriku. „Nehledě na to, že Grubner už volal.“ „Už volal?“ vyhrkla Anna. „Když jsem byl na cestě sem,“ přiznal Gibbs. „Máme místo předání a dvě hodiny na to, abychom našli peníze. Eriku s penězi za DiNozzu a Gerkhana.“ Anna si povzdechla a chvíli potichu přemýšlejíc, přešla pomalu na místo vedle Gibbse. „Předáme ji?“ „Zatím nemáme jinou možnost,“ přiznal Gibbs ponuře, „ale něco najdeme. Grubner nesmí utéct s penězi a už vůbec ne s ní.“ „Já vím,“ řekla Anna spíš jen konverzačně, „musíme s ní promluvit. Hned.“ „Až po vás, Anno,“ pokynul jí Gibbs ke dveřím. Anna lehce kývla a chvíli postála, než se skutečně rozešla. Cítila Gibbse za sebou. *** „Eriko, musíš dělat přesně to, co se ti řekne, ano? Pamatuješ si ty signály?“ ujišťovala se Anna v autě. „Jasně, nejsem blbá,“ sdělila jí dívka moudře a otočila se na Gibbse. „Pojď, jdeme je zachránit.“ Gibbs si povzdechl, vyměnili si s Annou pohledy a pak on a Erika vystoupili z auta, které odjelo z dohledu. Společně pomalu kráčeli po nábřeží mezi dopravními kontejnery. „Eriko, tohle není hra. Neber to na lehkou váhu,“ připomněl jí Gibbs. „Vážně jsem blbá, Gibbsi. Věřím ti,“ připomněla mu. „Dobře,“ přitakal Gibbs. Jejich kroky se v plechových uličkách rozléhaly a Gibbse rozčilovalo, že to byly jediné zvuky, které slyšeli. Nějakou dobu; cvaknutí pojistky zbraně, které pak slyšel, bylo až moc zřetelné. V jedné z uliček stál Grubner; před ním klečeli na zemi Semir s Tonym, ruce k sobě připoutané policejními želízky. Ve chvíli, kdy jim byli s Erikou na dohled, Tony se otočil na Semira s jiskřícíma očima. „Já ti říkal, že Gibbs přijde. Vždycky přijde,“ šeptl. Semir se na to jen pousmál. „Sklapni,“ doporučil Tonymu Grubner a praštil ho. Tony hlasitě zaprotestoval, ale neřekl dál ani slovo; vyčítavě koukal na Gibbse, že dovolil, aby k tomu došlo.

„Eriku máš. Peníze?“ křikl Grubner na Gibbse. Gibbs ukázal klíč od bezpečnostní schránky v dlani. „Kde sakra byl?!“ prohodil Grubner konverzačně. „V mé hrací skřínce. Nemáš být slepej!“ křikla Erika. Gibbs protočil oči v sloup a vyčítavě děvče sjel pohledem; ta jen pokrčila rameny. „Promiň, Gibbsi, nemohla jsem si pomoct,“ bránila se. „Dobře, Gibbsi. Uděláme to, ale musíš být fakt hodnej, protože nějakou dobu uvidím jen záda těhle dvou,“ šťouchl demonstrativně hlavní do Tonyho hlavy, „a když uslyším nebo zahlédnu něco podezřelého, budu střílet.“ „O tom nepochybuji,“ poznamenal Gibbs a podal Erice klíč. Chvíli se na ni díval, pevně jí svíraje rameno, ale ona se na něj jen usmála. „Neboj,“ šeptla a pomalu vyšla. Tony a Semir se na druhé straně zvedli a srovnali s Erikou tempo. Gibbs čekal. Musí něco vymyslet, musí. Erika si tohle nezaslouží. Fakt, že má na celé situaci u kamer doku nasazeného McGeeho s Abbyinou asistencí, kterou poskytovala ze své laboratoře, ho moc neuklidňoval, stejně jako fakt, že Kranich s Hartmutem se teď pravděpodobně hrabou v motoru Grubnerova auta a pracují na tom, aby získali čas na dostání Eriky zpět. Celý ten plán byl příliš riskantní; Gibbs nenáviděl sám sebe za to, že to dovolil, že nebyl schopný přijít s ničím lepším. Poslední naděje vkládal do Kate a Anny, které byly někde kolem nich a kryly jim záda. Měly by sundat Grubnera po cestě k autu. Ve správné chvíli. Třeskl výstřel. Grubner se chytil za ruku, sprostě zaklel. Jeho zbraň spadla na zem. „Eriko!“ vykřikl Gibbs; děvče rychle poslechlo a v mžiku bylo za jeho zády. Gibbs ji zatlačil za kontejner a prudce hmátl po Tonyho paži, aby je popohnal. Grubner sáhl po zbrani druhou rukou a jeho cílem byla Semirova záda; malý komisař se klidně mohl namalovat na červeno. Gibbs sáhl za svá záda na zbraň za opaskem, o které si myslel, že ji nebude mít šanci použít. Zbraň se zaleskla v posledních paprscích toho dne, když ji tasil, dávaje Tonymu varování. Tony prudce popadl Semira za klopy kožené bundy a stáhl ho k zemi; o vteřinu později jim nad hlavou zasvištěla Gibbsova ruka a svaly v agentově cvičené pravačce se napjaly, když dvakrát po sobě stiskl spoušť. Oba dva výstřely zasáhly svůj cíl, zatímco střela od Grubnera neškodně minula všechny čtyři lidi. Grubner padl nazad a sípavě vydechoval, než sebou jeho tělo trhavě zaškubalo a pak už jen tiše krvácel na beton. „Kdo to střílel poprvé?“ zeptal se Tony, vzhlížeje ze země ke Gibbsovi. Gibbs chtěl říct, že si není tak přesně jistý, když se na opačné straně uličky objevila komisařka Engelhardt ve svém černém kostýmku a zkontrolovala přiložením prstu na hrdlo, jestli je muž úplně mrtvý. Pak, schovávajíc svoji zbraň do pouzdra za opasek, pomalu mířila k nim. Z druhé strany doběhli Kate, Tom a Hartmut. „No šéfová,“ poznamenal Semir obdivně a Tom hvízdl. „Správný plán B, agente Gibbsi?“ zeptala se Anna po cestě. „Jsem ohromen,“ prohlásil Gibbs beze známky výsměchu, nebo ironie. „Pak to splnilo svůj účel,“ usmála se Anna. „Počkat, šéfová – já myslel, že hlavní účel bylo zachránit mě!“ ohradil se Semir. „Nebuďte tak sebestředný, Gerkhane,“ poškádlila ho Anna. „Jak tebe, co já?“ prskl Tony. „Tys zachránit nepotřeboval,“ odsekl Semir, „vedl sis perfektně s těmi všemi citacemi z filmů. Bože, mám v hlavě díru, jak jsi do mě hučel.“ Kate a Gibbs se začali upřímně pochechtávat, Anna překvapeně a pobaveně pozvedla obočí a Tom s Hartmutem se culili do pěsti, snažíce se působit co nejnápadněji. „No nepřeháněj, aspoň ses nenudil,“ utřel ho Tony. „Ne, to fakt ne, zabavil jsem se vnitřním bojem, jestli si přehryzat tepny, nebo si radši rozbít hlavu o zeď,“ odsekl Semir. „Můžeš s tím hryzáním ruky klidně pokračovat, protože pokud si vzpomínám, ten magor odhodil klíčky od pout,“ oslnil ho úsměvem Tony. „Ahoj Tome, hrozně rád tě vidím,“ otočil se Semir na parťáka. „Mohl bys pro mě něco udělat, parťáku? Zkus prohledat tam toho chlápka, jestli náhodou nemá – “ „Taky tě rád vidím, parťáku,“ poplácal ho Tom upřímně po rameni, „ale vlastně mě hrozně zajímá, co ti Tony povídal.“ „Oh, hrozně rád ti to zopakuji,“ nabídl se Tony, „to bylo totiž tak…“ Semir zaúpěl, když ho Tony, který držel krok s Tomem, táhl dál a znovu tak tím pobavil skupinku. „Měla bych jim říct, že mám klíčky?“ zeptala se Kate.

„Ne, ještě klidně vydrž,“ ozval se McGee, který právě došel a slyšel její poslední slova. „Za chvilku to Semir začne Tonymu vracet.“ „Vážně?“ reagovala pobaveně Kate. „Jasně, a pak vydrž ještě co nejdéle,“ zakřenil se McGee. „Jsi zákeřný, McGee,“ poznamenala Kate a spolu s Hartmutem vyšli pomalu za prvními třemi, aby informovali zbytek lidí, že je potřeba něco uklidit. „Jdi s nimi, Eriko,“ pobídl ji Gibbs; Erika protočila oči a šourala se za nimi. Nakonec se připojila k Hartmutovi a ten vypadal rád, že si může s někým popovídat v němčině. „Víte, nemusel jste ho zabíjet. Střelit ho do ramene by stačilo,“ poznamenala lehce Anna, následujíc Gibbsův pohled na tělo mrtvého zločince. „Jistota je jistota, byl to nezmar,“ ohradil se Gibbs. „Jistota – mrtví nemluví, že?“ poznamenala Anna pozorně, dívajíc se Gibbsovi do tváře. Oplatil jí její pohled; ledově modré oči se opřely do čokoládově hnědých. „To je jejich hlavní výhoda,“ řekl pak Gibbs. „Myslela jsem si to,“ odvětila Anna, chvíli se mu zůstala dívat do očí, které jí zůstaly stejně ostře neprostupné, jako byly vždycky, a pak se založenýma rukama na prsou pomalu vyšla. Kus od něj se zastavila, nedalo jí to, aby se ještě neotočila. „Dozví se to někdo někdy?“ „Je to jen mezi jím a mnou,“ pohodil Gibbs hlavou v muži v kaluži krve, „už není co řešit.“ Anna kývla a s povzdechem následovala své roztroušené podřízené, lehce při cestě kroutíc hlavou. Když se pak ohlédla, Gibbs už na svém místě nestál. *** „Hej, Eriko, ta spodní byla moje!“ ohradil se Semir, když mu Erika, sedící vedle něj, opět zcela omylem šlápla na nohu. „Jejda,“ nechala se slyšet Erika. „Proč si hraješ s mým mobilem? Ani ses nezeptala!“ ozval se z druhé strany Tom, když – jakmile si prohmatal náprsní kapsy – pochopil, že mobil v Eričině ruce není tomu jeho jen podobný. „Pravidlo číslo osmnáct – je jednodušší žádat odpuštění, než povolení.“ „Jaký pravidlo?“ čertil se Tom. „Gibbsovo,“ ozval se přes uličku Hartmut. „A no jo,“ zahučel Semir a protočil oči. „Vlastně to není tak špatný nápad,“ ozvala se Anna, jež seděla vedle Hartmuta, „Gibbsův přístup má něco do sebe.“ Semir s Tomem se napřímili jako pravítka a vyděšeně na ni hleděli. „Šéfová,“ polkl Semir, „nemyslíte to vážně, že ne?“ „Šéfová, my vás ctíme a respektujeme i tak,“ přidal se Tom. Anna mezitím zavřela oči, nechávajíc své podřízené v nejistotě dlouhou dobu, protože téměř okamžitě usnula. A ze spánku se usmívala.