Wagneriáni a průkopníci české moderní architektury

Zrození moderní architektury v zemích koruny české

121

Wag ner i áni a pr ůko pn íci č es ké m od er n í a rchitek tury Většina našich průkopníků prošla secesí a modernou, někteří z nich byli autory světového unikátu českého kubismu a hledali pak další specifickou cestu v národním dekorativismu. Většinou se též spojili s úsilím naší avantgardy, i když až v letech 1927–1928. Čeští umělci a vědci studovali a působili v 19. století na vysokých školách a akademiích ve Vídni, Mnichově, Paříži, Drážďanech, případně i v Královci, stejně jako slovenští v Budapešti. Byly to prostě tehdejší metropole kultury a kdo mohl, snažil se v nich získat nejvyšší kvalifikaci. Pro vznik naší architektonické moderny měla rozhodující význam vídeňská Akademie výtvarných umění se speciální školou architektury. Už v 19. století zde studovali Josef Zítek (u Eduarda van der Nülla a Augusta Siccarda von Siccardsburg), Václav Roštlapil – autor Strakovy studentské akademie, dnes sídla vlády ČR (u Theophila von Hansena), později Kamil Hilbert a jeden rok i Bohumil Hypšman (u profesora V. Luntze). Rozhodující úlohu ale sehrálo osm studentů školy Otto Wagnera, který se zde stal profesorem v roce 1894. Studovali u něj postupně Jan Kotěra, František Krásný, Josip Plečnik, František Roith po předchozí výuce u Josefa Zítka v Praze, dále Bohumil Hypšman, který se tu stal spolupracovníkem slavného Friedricha Ohmanna, Antonín Engel po studiu u Josefa Schulze a Josefa Zítka v Praze, Josef Chochol a konečně Pavel Janák po nedokončeném studiu u Schulze a Zítka. Těchto osm architektů nejsilněji ovlivnilo celý další vývoj české meziválečné architektury. Nikdy ale nevytvořili žádnou skupinu stejně smýšlejících „wagneriánů“ a častěji se názorově střetávali, nežli shodovali. Svého učitele pochopili totiž každý po svém. Jedinými skutečnými přáteli mezi nimi se stali spolužáci Jan Kotěra a Josip Plečnik, který bydlel v Praze u Kotěrovy matky. Nebyly mezi nimi

122

Otakar Nový: Česká architektonická avantgarda

žádné generační rozdíly; nejstarší Kotěra byl jen o jedenáct let starší než nejmladší Janák. Ten absolvoval Wagnerovu školu jako poslední a opustil Vídeň až v roce 1908. S výjimkou nejstaršího Kotěry se ani jeden z Wagnerových žáků neprojevil jako mistr secesní architektury. Někteří zůstali u starších klasicistních wagnerovských koncepcí (Roith, Hypšman, Engel a Krásný). Plečnik vytvořil jedinečné dílo obnovy Pražského hradu a byl tvůrcem osobitého projevu evropské umělecké moderny ve svých četných veřejných stavbách. Janák a Chochol spojili své osudy při ojedinělém světovém experimentu architektonického kubismu a nakonec oba posílili frontu avantgardy. Čtyři z wagneriánů se stali profesory UMPRUM, AVU či ČVUT (Kotěra, Plečnik, Janák a Engel), což mělo velký vliv na výchovu českých architektů. Při nástupu moderny u nás sehrál rozhodující úlohu Spolek výtvarných umělců Mánes vedle starší a zprvu pasivnější Umělecké besedy (založené už roku 1863). Mánes se stal obdobným iniciátorem snah moderny jako o dvacet let později Devětsil v případě avantgardy. Byl založen mladými výtvarníky v restauraci U Ježíška ve Spálené ulici 27. dubna 1887 a jako vzor stanov mu posloužil statut mnichovského spolku českých výtvarníků Škréta, ve kterém působili mimo jiné Joža Uprka a Alfons Mucha. Demonstrativně vybrali za svého předsedu oficiálně nejméně oceněného člena generace Národního divadla Mikoláše Aleše, který po delším zdráhání volbu přijal. V roce 1897 začaly v pravou chvíli vycházet Volné směry, měsíčník SVU Mánes, které sehrály rozhodující úlohu při zápasech o moderní české umění před první světovou válkou i za první republiky. Mezi hlavní síly, které pomohly rozvoji české moderny, náleží Státní uměleckoprůmyslová škola (UMPRUM), Akademie výtvarných umění v Praze a jejich vynikající profesoři a žáci. Tyto osobnosti, spolky a školy sehrály hlavní úlohu v historii naší moderny. První významná secesní díla v Praze byla však realizována bez zmíněných teorií, spolků a škol v době, kdy ještě naši wagneriáni studovali ve Vídni.


123

Souvisí to s jiskřivou osobností vídeňského architekta polského původu Friedricha Ohmanna (1858–1927), rovněž absolventa vídeňské Akademie výtvarných umění, který byl povolán už roku 1889 jako profesor na novou uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde působil celé desetiletí až do roku 1898, kdy se vrátil do Vídně, čímž uvolnil své místo mladému, sedmadvacetiletému nástupci Janu Kotěrovi. Ohmann byl mistr variací na historické téma. Předvedl je v Praze v dokonalých ukázkách. V roce 1891 vybudoval ve Voršilské ulici půvabný neobarokní Valterův jednopatrový palác, který si dodnes pletou studenti architektury s autentickým pražským pozdním barokem. Poté provedl v roce 1897 dvě historizující stavby – neogotický Štorchův dům na

Friedrich Ohmann, Česká průmyslová banka v ulici Na Příkopě v Praze, 1897–1898

124


Alois Dryák a Bedřich Bendelmayer, hotel Arcivévoda Štěpán (později Šroubek, dnes Evropa) na Václavském náměstí v Praze, 1903–1904


125

Staroměstském náměstí a pseudorenesanční dům U Černé orlice na Ovocném trhu. V letech 1896–1898 realizoval přestavbu a nové interiéry pražského Varieté v Karlíně a roku 1895 dokončil s Osvaldem Polívkou monumentální neobarokní palác Assicurazioni Generali na Václavském náměstí. Tečku za pražskými historizujícími návrhy učinil vybudováním neobarokní vily Karla Kramáře v ulici Na Baště sv. Jiří v roce 1909. Všechny tyto stavby jsou dnes památkově chráněnými objekty. Ohmann se stal roku 1904 ve Vídni profesorem na akademii a provedl zde velkorysou obnovu souboru vídeňského Hofburgu. Hlavním a převratným Ohmannovým přínosem Praze bylo jeho virtuózní převyprávění vídeňské secese novostavbou České průmyslové banky a Café Corso v ulici Na Příkopě v letech 1897 až 1898 (bohužel vyhořela a také ji v roce 1930 přestavěl Bendelmayer), se známou skleněnou markýzou pod renesanční atikou v úrovni hlavní římsy. Roku 1898 ještě stačil navrhnout uliční průčelí hotelu Central v Hybernské ulici, který však realizovali až jeho vynikající žáci Bedřich Bendelmayer a Alois Dryák. Kromě těchto architektů vychoval ještě řadu dalších, jako například Jiřího Stibrala nebo Josefa Škorpila; spolupracoval i s Františkem Vahalou (žákem Kotěry) a Jiřím Justichem, kteří rovněž pokračovali v rozvíjení jeho secesních impulzů. Dryák a Bendelmayer dosáhli po hotelu Central svého největšího úspěchu stavbou dnešního hotelu Evropa na Václavském náměstí (1903–1904), jehož neogotickým pandánem se stal znamenitý hotel Jana Vejrycha Paříž za Obecním domem, dokončený v roce 1904. Secese však proudila do Prahy a dalších českých měst po Ohmannově ouvertuře z daleko četnějších pramenů, než představovaly rýsovací stoly jeho žáků. Byl tu bývalý asistent Josefa Zítka Osvald Polívka a další silná tvůrčí osobnost architekta Antonína Balšánka, oba nepříliš věkově vzdálení od Jana Kotěry. Působil zde velký pražský architekt německého původu Josef Zasche, který byl spolužákem Josipa Plečnika stejně jako Bendelmayer.

126


Karl Schlimper, nádraží Praha-Těšnov, 1875 (zbouráno v roce 1985)

Na české secesní architektonické tvorbě se významně podíleli mimo Jana Kotěry a uvedených architektů i starší profesoři České techniky: částečně Jan Koula – absolvent této školy i vídeňské Akademie výtvarných umění – a dále svým ojedinělým souborným dílem i výtvarník, architekt a urbanista Karel Vítězslav Mašek, profesor dekorativní malby na UMPRUM. Ostatní wagneriáni včetně nejmladšího Pavla Janáka a téměř všech Kotěrových vynikajících žáků se secesi vyhnuli, s výjimkou svých kreseb a studií. České architektonické moderně vtiskli velice svébytný výraz a zaměření. Návrhy i realizované práce posunuly některé z nich do první kategorie soudobých evropských umělců.


127

O s ob nos t Jan a Kotěry a j eho Žá ci – č es k á secese Můžeme zde opět pracně srovnávat letopočty a pořádat závody všech našich vynikajících secesních architektů s Janem Kotěrou (1871–1923). Skutečností zůstává, že vstoupil do architektonického obrazu hlavního města Prahy veleúspěšně až rok po Café Corso Peterkovým víceúčelovým domem na Václavském náměstí z let 1898–1899, který zůstává spolu s nájemnými domy architekta a stavitele Václava Havla čp. 2000 a čp. 2001 na Rašínově nábřeží v Praze nejmistrnější ukázkou naší secesní architektury ve vyšší (tj. pětipatrové) řadové zástavbě. Další své vynikající secesní stavby realizoval v roce 1902 Okresním domem (dnes hotelem) v Hradci Králové a v roce 1905 Národním domem v Prostějově. V letech 1909–1912 pak následovalo vrcholné dílo jeho pojetí moderny – muzeum v Hradci Králové. Tyto architektury představují spolu s vídeňským Lembergerovým palácem (1913–1914) a vynikající rekonstrukcí a dostavbou zámku v Radboři (1911–1915) vrcholy jeho umělecké tvorby. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že Jan Kotěra dovedl převyprávět vídeňskou secesi svou češtinou snad méně elegantně, ale ryzeji než jeho přítel, geniální Joseph M. Olbrich a předchůdce Ohmann. Vytvořil díla výrazná a objevitelská a svou tvorbou, především vilovými stavbami, poznamenal tvář četných měst Čech a Moravy i Vídně. Zdaleka však nebyl jediným velkým architektem české secese, jejíž reprezentativní díla v Praze vytvořili také zmínění starší mistři architektury. Dryák a Bendelmayer se vyznamenali svými hotely. Osvald Polívka (1859–1931) se prosadil novostavbami tří významných bank v ulici Na Příkopě (Investiční, Živnostenské a Zemské, 1894–1912), strohou a nepůvabnou kamennou budovou Nové pražské radnice na Mariánském náměstí (1905–1908), ale také kouzelnou pojišťovnou Praha s Topičovým nakladatelstvím na Národní třídě (1903–1908) a ocelovým obchodním domem U Nováků (1901–1904) s Preislerovým keramickým průčelím ve Vodičkově ulici.

128


Jan Kotěra, Peterkův dům na Václavském náměstí v Praze, 1898–1899


129

Osvald Polívka, Zemská banka v ulici Na Příkopě v Praze (levá část 1894–1896, most přes Nekázanku a pravá část 1911–1912)

Dalším mistrem české secese se stal autoritativní architekt Antonín Balšánek (1865–1921). Byl spoluautorem znamenitého mostu Legií v Praze, pro Plzeň navrhl Divadlo Josefa Kajetána Tyla se secesním hlavním průčelím a interiéry (1896–1902), jež bylo volnou replikou Národního divadla, a vytvořil desítky dalších staveb vysoké architektonické kultury. Své největší dílo však realizoval v letech 1903 až 1911 spolu s Polívkou – pražský Obecní dům se Smetanovou síní, výstavními sály a sérií salonů, s restaurací, kavárnou a formankou. Dnes musíme autory ocenit za důmyslné zvládnutí složitého stavebního a společenského programu tohoto souboru, stoprocentně využívajícího danou parcelu. Obecní dům, spojený krytým přemostěním s Prašnou bránou, vyvolal po svém dokončení přímo zuřivé reakce pražské pokrokové i konzervativní veřejnosti; daleko

130


Jan Kotěra, Muzeum v Hradci Králové, 1906–1912

ostřejší než při stavbě Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově v roce 1933. Autory to nemile překvapilo, protože sami patřili ke konzervativním kruhům s dobrým vztahem k historickým památkám. Zdeněk Wirth našel pro tuto situaci velice spolehlivý recept: „Lidé si zvyknou – pokud se ovšem jedná o umělecké architektonické dílo.“ Jan Kotěra měl v Praze další velké příležitosti realizovat své projekty vzdor nevraživému a velice kritickému postoji těchto svých starších konkurentů. Tyto kritiky vždy ochotně prezentoval časopis oficiálního Spolku architektů a inženýrů Architektonický obzor (jehož redaktorem byl ostatně Balšánek). Na obranu Kotěry odpovídali ve Volných směrech jeho teoretičtí patroni a příznivci: hlavně F. X. Šalda a znamenitý teoretik Karel Boromejský Mádl.


131

Další Kotěrovy stavby v Praze z postsecesní periody představovaly víceméně bezozdobné tektonické stavby moderny s klasicistním rastrem průčelí. Později byly teoretiky naší avantgardy vyzdvihovány a oceňovány jako jeho nejlepší, mistrovská díla. S výjimkou Kotěrovy vlastní vily v Hradešínské ulici na Vinohradech (1909) a velice osobitého monumentálního Urbánkova domu v Jungmannově ulici (1912– –1913) byly tyto soudy velice přehnané, ba neoprávněné, protože vycházely zcela formalisticky z jediného kritéria: z ocenění co nejmenšího množství dekorativních prvků na průčelích a v interiérech těchto Kotěrových děl. Téměř až do čela Kotěrovy tvorby tak byla posunuta též jeho vodárenská věž ve Vršovicích z roku 1907, ačkoli velice podobné věže před ním realizoval Peter Behrens a po něm Otakar Novotný ve Kbelích. Stejně tak vysoce byla ceněna bezozdobná, žulou obložená budova starého Všeobecného penzijního ústavu na dnešním Rašínově nábřeží v Praze z roku 1913, kterou realizoval spolu s architektem Josefem Zaschem, nebo Laichterův dům na Vinohradech (1908–1909). Nejrozsáhlejší Kotěrův monument, dva univerzitní soubo ry na staroměstském předmostí mostu Svatopluka Čecha, navržené roku 1914, byl realizován pouze z poloviny a po četných peripetiích až po osvobození a Kotěrově smrti architektem Ladislavem Machoněm v letech 1928–1929 jako sídlo Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Tato budova zdaleka nepředstavuje největší architektonickou slávu Jana Kotěry. Dodnes tu silně působí velká centrální hala. Dostala do vínku prostor a vznešenou monumentalitu, typickou pro svého tvůrce, a secesní princip zasklených halových prostorů bloku. Známe ovšem některé moderní a občas i krásnější budovy z téže doby od dlouho přehlížených autorů. Můžeme připomenout například vynikající díla architekta Emila Králíka – mladoboleslavské divadlo z roku 1912 nebo překrásnou palácovou vilu v Prostějově z roku 1905. Pokud se jedná o skutečně průkopnická díla pražské architektury, musíme dnes vyzdvihnout dvě vynikající díla

132


moderny ze začátku 20. století: prvním je palác Lucerna ve Vodičkově ulici, vybudovaný v letech 1907 až 1912 podle návrhu stavitele Václava Havla (1861–1921) s první železobetonovou konstrukcí inženýra Stanislava Bechyněho (1887–1973). Je to první pražský velkoměstský palác s výraznou prostorovou i architektonickou řečí a s univerzální náplní. Dalším mimořádným dílem je nárožní dominanta paláce Koruna, vybudovaná v letech 1911–1919 podle vítězného soutěžního návrhu architekta Antonína Pfeiffera (1870–1938). Byly to první dva dokonale zvládnuté a velkoryse pojaté paláce s krytými pasážemi a s polyfunkčním určením v Praze. Soutěže vypsané na stavbu paláce Koruna se zúčastnili také Jan Kotěra a Otakar Novotný. Budiž po právu řečeno, že Pfeifferův návrh byl lepší. Jeho konkurenti shodně podřízli monumentální kamenné průčelí celoskleněným soklem parteru; porota tuto kompoziční chybu autorům neprominula. Do třetice je nutno uvést dvě monumentální díla pražského německého architekta Josefa Zascheho (1871–1957), staršího absolventa vídeňské Akademie výtvarných umění. Byl autorem velkolepého mramorového paláce Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě v Praze, brilantního díla klasicistní moderny z roku 1908. Dále jako urbanistický mistr zvládl uzavření nedokončeného Senovážného náměstí kamenným klasicistním Cukrovarnickým palácem (1912–1915), napojeným na Jindřišskou věž. Z velkých architektů české secese ale zůstává nejvýznamnějším průkopníkem moderní architektury Jan Kotěra. Další průkopníci, wagneriáni Josef Chochol a Pavel Janák, se secesních návrhů jen dotkli a realizacím se prakticky vyhnuli, stejně jako většina významných Kotěrových žáků v Praze. Ještě o nich budeme hovořit.

Jan Kotěra, Urbánkův obchodní dům (zvaný Mozarteum) v Jungmannově ulici v Praze, 1912–1913


133

Wagneriáni a průkopníci české moderní architektury

Recommend Documents