Vztahy Hanse von Bülowa k Praze*

331

Vztahy Hanse von Bülowa k Praze

Vztahy Hanse von Bülowa k Praze* Zdenûk Nouza

Dlouholeté vztahy Hanse von Bülowa k Praze přinesly tomuto mimořádnému umělci – dirigentu a klavíristovi – nejen mnoho radosti, ale později také (v německém prostředí) mnoho nesnází. Hned jeho první vystoupení v Praze (12. března 1859 na Žofíně) bylo jedinečným, skvělým úspěchem. Byl to Koncert mediků ve prospěch fondu pro podporování nemajetných rigorosantů.1 Studenti medicíny se totiž již rok předtím (1858) rozhodli – z podnětu Heinricha Porgese, tehdy studenta práv, zdatného klavíristy – místo každoročního plesu, jehož výtěžek byl určen na dobročinné účely, uspořádat koncert, a pozvali dokonce Franze Liszta, aby tu řídil svá orchestrální díla (mj. Dantovskou symfonii).2 V roce 1859 se pořadatelé obrátili na Liszta znovu; ten však – jak uvádí deník Prager Zeitung z 13. března 1859 – „tentokrát zdvořile odmítl, a proto byl požádán sympatický zeť tohoto velkého reformátora hudby, královský pruský dvorní pianista Hans von Bülow,“ který ochotně vyhověl. Bülow se pak v této souvislosti obrátil (dopisem z Berlína 5. února 1859) na Richarda Wagnera: „Ich bin soeben eingeladen, ein Zukunftskonzert in Prag […] zu dirigieren. […] Da ich das Programm gleichfalls zu organisieren habe – so wünschte ich auch etwas Unbekannteres von Dir aufzuführen. Die Prager verdienten eine solche Auszeichnung! Möchtes Du das Vorspiel zum Tristan dazu hergeben – nämlich nachdem Du einen Abschluß dazu komponiert, was Dir bei etwas gutem Willen vielleicht nicht unmöglich sein würde. Das wäre höchst anständig für die Prager und für Deinen vielgeplagten, vielzerkratzten Verehrer gehandelt. Kommt Dir diese überraschende Bettelei als höherer Blödsinn vor, so ignoriere sie und schmähe mich nicht darüber.“3

* Rozšířená podoba referátu na Kolokviu ke 100. výročí Bülowova úmrtí, Meiningen 6.–7. 5. 1994 (otištěn in: Beiträge zum Kolloquium Hans von Bülow – Leben, Wirken und Vermächtnis, Südthüringer Forschungen 28, red. Herta Müller, Verona Gerasch, s. 58–68, vyd. Staatliche Museen Meiningen, s. a.). – Běžně dostupné německé deníky jsou citovány většinou jen v českém překladu autora; obtížněji dostupné texty jsou citovány v německém originálu s připojeným překladem. – NB: V prosinci 1994 byla založena Mezinárodní společnost Hanse von Bülowa (Internationale Hans-von-Bülow-Gesellschaft) se sídlem v Meiningen. 1 Dalibor II/1859, s. 54, 68, 70; Bohemia 13. 3. 1859; Prager Zeitung 13. 3. 1859, Beilage zu Nr. 62. 2 Srov. PROCHÁZKA, Rudolph Freiherr: Das romantische Musik-Prag, Saatz i. B. (Žatec) 1914, s. 39. – V této knize je otištěno (za s. 48) také faksimile Bülowova dopisu z 29. 10. 1853 pražskému dirigentu Ant. Aptovi; Bülow mu poslal z pověření R. Wagnera partituru orchestrálních partií z opery Lohengrin (srov. k tomu pražský německý deník Bohemia z 20. a 22. 11. 1853). Autograf tohoto Bülowova dopisu přešel potom s Aptovou pozůstalostí do archivu pražské konzervatoře. 3 Hans von Bülow – Neue Briefe, hrsg. und eingeleitet von Richard Graf Du Moulin Eckart, München (1927), S. 433. Překlad (Z. N.): „Právě jsem dostal pozvání, abych v Praze dirigoval koncert hudby budoucnosti… Protože mám rovněž připravit program, přál bych si provést od Tebe něco méně známého. Pražané by si zasloužili takové vyznamenání! Chtěl bys mi k tomu dát předehru k Tristanovi – totiž až bys k ní zkomponoval závěr, což by pro Tebe při troše dobré vůle snad nebylo nemožné. To by bylo nanejvýš slušné jednání vůči Pražanům i vůči Tvému utrápenému a usmýkanému ctiteli. Pokud by Ti toto překvapivé žadonění připadalo jako vyšší stupeň blbosti, pak to ignoruj a neplísni mě za to.“ © Academia, Praha 2002

Hudební věda 2002, ročník XXXIX, číslo 4

332

Zdenûk Nouza

Hans von Bülow (8. ledna 1830 Drážďany – 12. února 1894 Káhira)


333

Wagner Bülowovu přání vyhověl,4 a tak na programu koncertu (s orchestrem Stavovského divadla) byla tato díla: Lisztovy symfonické básně Festklänge a Mazeppa, Wagnerova Faustovská předehra a úvod k I. jednání Tristana a Isoldy, Berliozova předehra Benvenuto Cellini, Schubertova fantasie Poutník (v Lisztově zpracování) a Lisztova 12. Uherská rapsodie; mezi tím – podle tehdejšího zvyku – několik písní (Schubert, Schumann, Robert Franz). Deník Prager Zeitung (13. 3. 1859, Beilage) o Bülowovi píše: „Jeho taktování […] nám připomnělo jeho učitele Liszta. Tomu dělal i jako klavírista všechnu čest. Oslnivý v technice, je v pojetí stejně poetický. […] Ačkoliv nesl celý koncert na svých bedrech, nedopřál si oddechu ani v písních a sám je na klavíru doprovázel – a jak je doprovázel! Člověk by nevěřil, že někdo, kdo je zvyklý jenom dominovat, […] se tak podřídí zpěvnímu hlasu a přimkne se k němu. […] Je třeba poznamenat, že Hans von Bülow prokázal jedinečnou paměť: dirigoval, hrál i doprovázel všechna čísla programu zpaměti.“

V časopise Dalibor (roč. II/1859, z 20. 3. 1859, s. 68–69) vyšla při této příležitosti o Bülowovi dobře informující životopisná skica. Liszt a Wagner se tehdy v Praze těšili již vysokému uznání – v takové míře, že Clara Schumannová, která v Praze koncertovala několik dní po Bülowovi (23. a 28. března 1859), píše Brahmsovi 31. března 1859 z Drážďan nazlobeně: „In Prag fehlte es nicht an Enthusiasmus, aber die Zukunftsmusik fängt leider an, Wurzel dort zu schlagen, und Liszt hat dort, wie überall, eine Schar, die schürt und schürt. […] In Prag erzählte man mir von der Musik zu Tristan und Isolde – das soll womöglich noch schrecklicher sein als alles Frühere.“5

Později se už nikdy nehrálo v Praze tolik Liszta jako tehdy. Mimořádný úspěch prvního Bülowova koncertu v Praze vedl k tomu, že umělec byl pozván do Prahy znovu hned v příštím roce. Nejprve hrál s orchestrem konzervatoře (pod taktovkou ředitele ústavu J. B. Kittla) 29. března 1860 ve Stavovském divadle Beethovenův Klavírní koncert Es dur (a kromě toho ještě sólové klavírní skladby).6 Již po čtyřech týdnech vystoupil Bülow v Praze znovu. Tentokrát dirigoval na Žofíně 30. dubna 1860 orchestrální koncert, uspořádaný opět ve prospěch rigorosantů lékařské fakulty. Kromě jedné vlastní skladby Bülowovy (předehra k Shakespearově tragedii Julius Caesar) bylo všech dalších sedm skladeb od Liszta (především Klavírní koncert Es dur a symfonické básně Prometheus a Les Préludes).7 V pražském německém deníku Bohemia (2. 5. 1860, s. 956) po4 Úvod k I. jednání Tristana dirigoval v Praze o čtyři roky později sám Wagner na koncertě ze svých skladeb (8. 2. 1863 na Žofíně) – viz Dalibor VI/1863, s. 32, 40; Bohemia 9. 2. 1863, s. 354. 5 LITZMANN, Berthold, hrsg.: Clara Schumann – Johannes Brahms. Briefe aus den Jahren 1853–1896. Leipzig 1927, Bd. I, S. 255. Překlad (Z. N.): „V Praze nechybělo nadšení, ale ‚hudba budoucnosti‘ tam bohužel začíná zapouštět kořeny, a Liszt tam má, jako všude, svou kliku, která rozdmýchává a rozdmýchává… V Praze mi vyprávěli o hudbě k Tristanovi a Isoldě – to prý je pokud možno ještě strašnější než všechno předchozí.“ 6 Dalibor III/1860, 1. 4. 1860, s. 78–79; Bohemia 29. 3., 31. 3. 1860; Prager Zeitung 1. 4. 1860; BRANBERGER, Jan: Konservatoř hudby v Praze, Praha 1911, s. 209. – Orchestr konzervatoře měl vysokou úroveň, především proto, že měl možnost věnovat nastudování děl dostatek času. V různých letech s ním jako sólisté vystoupili mnozí domácí i zahraniční umělci (Clara Schumannová, Ferdinand Laub, Joseph Joachim, Alexander Dreyschock, Sophie Menterová, Eugen d’Albert aj.). 7 Dalibor III/1860, 10. 5. 1860, s. 110–111; Prager Zeitung 3. 5. 1860; Bohemia 2. a 3. 5. 1860, s. 956, 964.

334

Zdenûk Nouza

znamenává Franz B. Ulm (šifra V.), že Bülow je stejně obdivuhodný v delikátním způsobu často jen jakoby jemně nadýchnutých klavírních doprovodů písní, jako ve virtuosních sólových klavírních skladbách. Hned pozítří po tomto koncertu uspořádal Bülow 2. května 1860 v Konviktském sále klavírní večer, a jak vyzdvihuje deník Prager Zeitung (4. 5. 1860), hrál zcela sám, bez jakékoliv spoluúčasti (zpěvu nebo jiného nástroje), což bylo tehdy velmi neobvyklé. Na programu byl Bach, Beethoven, Mozart, Chopin a Liszt8 – a bouře potlesku nebrala konce. Teď už byl Bülow v Praze tak slavný, že jeho koncerty byly vždy vyprodané. Jednota pro zvelebení hudebního umění v Čechách (Verein zur Beförderung der Tonkunst in Böhmen – společnost složená většinou z příslušníků místní šlechty), která roku 1811 založila pražskou konzervatoř, jmenovala nyní (teprve třicetiletého) Bülowa svým čestným členem.9 Přes ohromné nadšení, s nímž byl Bülow v Praze vždy vítán, tu však v dalších letech nevystupoval tak často, jak by se dalo očekávat. Teprve 16. dubna 1872 hrál v Praze znovu (v sále Konviktu). Jeho veliké umění mělo však obecenstvo stále ještě v dobré paměti. Franz Ulm píše: „Bez jakékoliv reklamy, o hodině pokládané k tomu za velmi nepříznivou [v 5 hod. odpoledne], shromáždilo se publikum distingované i početné a sledovalo plné dvě a půl hodiny mimořádné výkony s nepolevujícím napětím. A dokonce se vzrůstajícím zájmem, ačkoliv pan v. Bülow hrál nesmírně náročný program sám, bez jakékoliv spoluúčasti jiného nástroje.“10 „Výkony, jimiž bral Bülow v úterý obecenstvu dech, by sotva mohl někdo jiný v současné době překonat.“11

„Koncertní sezona letošní co nejskvěleji zahájena slovutným umělcem p. dr. Hanušem z Bülowů“ – tak vítají Hudební listy12 příjezd Hanse v. Bülowa do Prahy ke třem klavírním večerům (22., 25. a 27. října 1872 v sále Konviktu). Jestliže dřívější Bülowovy koncerty v Praze byly věnovány především dílům Fr. Liszta, nyní jsou jeho programy rozmanitější. Na prvém z těchto večerů hrál Bülow poprvé v Praze také skladby Johannesa Brahmse (Baladu z op. 10, Scherzo es moll op. 4, Variace na Händelovo téma), dále Bachovu Chromatickou fantazii a fugu a Anglickou suitu F dur, Beethovena (op. 110), Mozarta aj. Druhý večer byl věnován Chopinovi a třetí Bachovi, Beethovenovi, Schumannovi a Joachimu Raffovi. A samozřejmě opět se skvělým úspěchem. Nadšený referát o prvním z těchto koncertů v Národních listech (24. 10. 1872) začíná známá osobnost pražského hudebního života – dirigent, kritik i skladatel Ludevít Procházka slovy: „Již dávno jsme neviděli putovati takové zástupy lidu do sálu konviktského jako dne 22. t.m. ku koncertu slovutného pianisty. […] Jak známo, nosí p. Bülow obrovské programy svých koncertů zcela na svých vlastních bedrách, nepřibíraje žádných jiných umělcův k spoluúčinkování, čímž arci dociluje jinak obyčejně postrádané umělecké jednoty a ryzosti programu. Obava, která by snad vzniknouti

8 9 10 11 12

Viz též Dalibor III/1860, 10. 5. 1860, s. 111; Bohemia 4. 5. 1860, s. 970. Dalibor III/1860, 20. 6. 1860, s. 144. ULM, Franz (V.) in: Bohemia 17. 4. 1872, příloha; český překlad Z. N. Týž, in: Bohemia 18. 4. 1872; český překlad Z. N. Hudební listy III/1872, č. 44, z 31. 10. 1872, s. 363; dále s. 371, 375 (redaktor Ludevít Procházka).


335

mohla při pohledu na jeho programy, úplně mizí před geniální jeho individualitou, odrážející se v mistrovské jeho hře. […]“13

Podobně jako Ludevít Procházka oceňuje i Franz Ulm v německém deníku Bohemia (24. října 1872) provedení u nás dosud málo známých skladeb Brahmsových: „Da Brahms bei uns, mirabile dictu, die Grenzen des häuslichen Cultus beinahe noch gar nicht überschritten hat, so bot die Vorführung dieser Compositionen besonderes Interesse.“14

Volných večerů mezi svými koncerty využil tehdy Bülow k návštěvě dvou operních představení v Národním divadle (23. 10. Verdiho Maškarní ples, 26. 10. Smetanova Prodaná nevěsta, jíž – podle časopisu Hudební listy15 – „vzdával chválu neobmezenou“). V téže koncertní sezoně mělo pražské obecenstvo příležitost poznat i Bülowovo vlastní orchestrální dílo – byla to orchestrální fantazie Nirvana. Bedřich Smetana si jako kapelník Prozatímního divadla vybral toto dílo16 na program jím řízeného Třetího filharmonického koncertu (spojených orchestrů českého a německého divadla) 27. dubna 1873 na Žofíně. Kromě Weberova Vyzvání k tanci (v Berliozově orchestrálním zpracování) byla vyvrcholením programu předehra a závěr Wagnerovy opery Tristan a Isolda (Isoldina smrt z lásky). „Potlesk nadšený nebral konce,“ referuje časopis Dalibor (I/1873, s. 151). A opět uplynula řada let, než mohla Praha Bülowa znovu uvítat. Až v r. 1881 tu vystoupil dvakrát. Nejprve měl 25. února v Konviktě klavírní večer17 z Mozartových a Beethovenových děl (Beethovenovy Sonáty op. 27/2 a op. 110, Variace op. 34 a 35); krátce nato – 9. dubna – vystoupil jako sólista na koncertě orchestru konzervatoře (pod taktovkou ředitele ústavu Antonína Bennewitze) ve Stavovském divadle,18 kde hrál jednak s orchestrem – Lisztův Klavírní koncert Es dur a téhož autora Fantazii na uherské lidové melodie (na tištěném programu s poznámkou: „komponováno pro Hanse v. Bülowa“), jednak přednesl několik klavírních skladeb – svou vlastní skladbu Lacerta (= ještěrka), Brahmsovo Scherzo es moll op. 4, Schubertovo Impromptu op. 90/3, Chopinovu Berceuse op. 57 a Valčík op. 42. Koncert byl zahájen Schumannovou I. symfonií a v jeho průběhu zaznělo ještě několik písní a první árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny. „Bülow hrál s virtuositou, jíž není rovno,“ napsal hudební kritik (a rovněž skladatel) Emanuel Chvála v německém deníku Politik (16. 4. 1881, šifra -la). Chvála ovšem dodává, že „přesto Bülowa slyšíme raději hrát Beethovena než Liszta.“ V těchto letech přijíždí Bülow do Prahy zase už trochu častěji. V únoru 1882 měl během jednoho týdne dva klavírní večery, jejichž program byl tehdy dosti neobvyklý právě svou náročností pro posluchače. V prvém večeru (19. 2. 1882 v Kon13 Otištěno rovněž ve výboru Slavná doba české hudby – Ludevít Procházka, uspořádal Miloslav Nedbal, SNKLHU, Praha 1958, s. 259. 14 Překlad (Z. N.): „Protože Brahms u nás – a je podivné, že to musíme říci – skoro vůbec ještě nepřekročil hranice domácího pěstování, vzbudilo provedení těchto děl obzvláštní zájem.“ 15 Hudební listy III/1872, s. 364. 16 Bülow se o tom zmiňuje v dopise Dr.jur. Karlu Kliebertovi z 9. 4. 1873 – dává v něm Smetanu pozdravovat (Briefe, hrsg. von Marie v. Bülow, Bd. V, Leipzig 1904, S. 69). Jinou korespondenci v souvislosti s provedením tohoto díla se nepodařilo najít. 17 Dalibor III/1881, s. 53. 18 Dalibor III/1881, s. 93; BRANBERGER, Jan: Konservatoř hudby v Praze, Praha 1911, s. 223.

336

Zdenûk Nouza

viktě) hrál čtyři poslední Beethovenovy sonáty, v druhém (22. 2. 1882 na Žofíně) před pauzou Brahmse, po pauze Liszta. Emanuel Chvála píše v německém deníku Politik (1. 3. 1882): „Bülow je muž, který ctí umění, ať už pochází z kteréhokoliv tábora. Dokáže být v plné míře práv umělecké osobitosti obou skladatelů, která je téměř diametrálně protikladná. […] Tak byla interpretace Brahmsovy Balady z op. 10, Capriccia a Intermezza z op. 76 mistrovským výkonem jemně citlivého provedení, interpretace Lisztovy Rhapsodie italienne a Valse-Impromptu mistrovským výkonem virtuosní, strhující bravurní hry.“19

Brahmsovo Intermezzo musel Bülow „po bouřlivém potlesku dojatého publika opakovat“ (Dalibor IV/1882, 10. 3. 1882, s. 60–61). Z Brahmsovy tvorby hrál Bülow ještě Sonátu fis moll, Variace na uherskou píseň op. 21/2 a Rapsodii g moll op. 79/2. V Daliboru se v této souvislosti připomíná, že tuto Rapsodii provedl na svém (jediném) koncertním vystoupení v Praze sám skladatel20 (byl to společný koncert Brahmse a houslisty Josepha Joachima) 11. února 1880. K tomuto Bülowovu pobytu v Praze se vztahuje Dvořákův dopis nakladateli Simrockovi z 25. února 1882: „Ich bin also heute von Dresden zurück. Herr Brahms21 reiste mit mir über Prag. Mit Bülow, der einige Tage in Prag [geblieben ist], habe ich viele angenehme Stunden erlebt. Er war auch mit mir im Theater, wo er sich die neue Ouvertüre angehört hat. Die hat ihm ganz ausnehmend gefallen, auf die instrumentierten „Legenden“ und die Sinfonie freut er sich sehr.“22

V citovaném čísle časopisu Dalibor (IV/1882, 10. 3. 1882, s. 60–61) se objevila zpráva, že nakladatel (a vydavatel tohoto hudebního časopisu a rovněž pořadatel koncertů) F. A. Urbánek již horlivě vyjednává s Bülowem o pozvání Meiningenské dvorní kapely23 do Prahy – Bülow „s tímto sice nevelkým, ale mistrovsky připraveným orchestrem dělá pravé divy.“ Meiningenská kapela přijela pak do Prahy v rámci svého evropského turné ke dvěma koncertům 3. a 4. prosince 1884. Původním záměrem Bülowovým bylo provést na obou koncertech jenom díla Beethovenova. Urbánek jej však po19

Z Lisztovy tvorby byly na programu ještě Rhapsodie espagnole, Rhapsodie hongroise Nr. 8 a dvě koncertní etudy. 20 Tištěný program (na jedné straně listu česky, na druhé německy) se zachoval v archivu pražské konzervatoře. Faksimile jeho německé strany je otištěno v souvislosti s referátem: NOUZA, Zdeněk: Beobachtungen zu Brahms’ Stellung im tschechischen Musikleben seiner Zeit, in: Brahms-Kongress Wien 1983, Kongressbericht, Tutzing 1988, S. 423. 21 Dne 22. 2. 1882 hrál Brahms v Drážďanech jako sólista svůj II. klavírní koncert a dirigoval Nänii. Dne 24. 2. 1882 dirigoval č. 1 z Motet op. 74 a Serenadu op. 16. Dne 25. 2. se vracel do Vídně. Viz HOFMANN, Renate und Kurt: Johannes Brahms – Zeittafel zu Leben und Werk, Tutzing 1983, S. 166. 22 Překlad (Z. N.): „Dnes už jsem tedy z Drážďan zpátky. Pan Brahms se mnou cestoval přes Prahu. S Bülowem, který zůstal několik dní v Praze, jsem prožil mnohou příjemnou chvíli. Byl se mnou také v divadle, kde si poslechl tu novou ouverturu. Ta se mu mimořádně líbila a moc se těší na instrumentované Legendy a na symfonii.“ [Jedná se o Dvořákovu předehru Můj domov a o symfonii D dur.] In: Antonín Dvořák – Korespondence a dokumenty, sv. I, Korespondence odeslaná 1871–1882, Editio Supraphon, Praha 1987, s. 292. 23 „Die Meininger Hofkapelle“ (Bülow byl v letech 1880–1885 jejím intendantem) se překládalo zprvu častěji jako „Meininkská“ (což souviselo s německým tvarem Meininger i s českým překladem jména města: Meininky), pak spíše jako Meiningenská (podle městečka a vévodského sídla Meiningen).


337

žádal, zda by mohl zařadit také některou skladbu českou. Bülow odpověděl z Bamberku 29. října 1884 dopisem,24 jehož překlad vyšel v Daliboru (VI/1884, s. 415–416): „Velectěný pane! Pan Wolff [berlínský pořadatel koncertů Hermann Wolff] Vám snad již sdělil – mně samému nebylo to pro nedostatek času možno – že specialitou meininkské dvorní kapely, stojící pod mým vedením, jest co možná nejpečlivější provádění děl Beethovenových (a oněch klasiků, kteří psali jeho způsobem). Pouze tímto omezením stalo se to vůbec možným, že odhodlati jsme se mohli na „umělecké cesty“ a tak (chcete-li třeba agresivně) v boj vcházeti s nejslavnějšími orchestry. Studium romantiků muselo dosud pro nedostatek času býti odloženo (dvorní kapela meininkská zahájila po půlletní dovolené zase 1. října své zkoušky). S radostí chci při příští své druhé návštěvě Prahy svůj nejuctivější obdiv pro domácí mistry Smetanu a Dvořáka zdařilým provedením jejich skladeb najevo dáti. Tentokrát však non possumus. Mimo to nedostává se našim hudebníkům přes všechnu jejich zručnost onen chic, bez něhož ani přibližně nemůžeme se skvělými výkony orchestru českého Národního divadla konkurovati. Dále nedostává se nám k provádění symfonických básní Smetanových velice důležitého činitele, totiž hráče harfy a m. j. Žádá-li však Vaše Blahorodí „kategoricky“ zařadění aspoň jednoho národního díla v naše programy, uvoluji se k provedení Dvořákovy ouvertury „Můj domov“,25 kterou jsem v posledních dnech v Meininkách zkoušel a na cestě snad ještě vypilovati budu moci, ač bych nerad orchestr na cestách ještě zkouškami obtěžoval. V hluboké úctě, zároveň s prosbou o omluvu mého spěchu Vám oddaný H. Bülow.“26

O získání Bülowa do čela Meiningenské dvorní kapely se zasloužila především manželka vévody (Georg II. von Sachsen-Meiningen), původně herečka Ellen [Helene] Franz, provdaná za vévodu jako jeho třetí manželka Freifrau Helene von Heldburg;27 byla kdysi v klavíru žačkou Hanse v. Bülowa a přítelkyní Lisztovy dcery Cosimy, pozdější manželky Bülowovy. V roce 1880, kdy se Bülow stal intendantem Meiningenské kapely, byla ovšem Cosima již ženou Richarda Wagnera, a Bülow se právě v Meiningen oženil s mladičkou herečkou Marií Schanzer, která se – ještě před svatbou – stala na Bülowovo doporučení členkou proslulého Meiningenského divadla. 24 Německý autograf tohoto Bülowova dopisu, který byl v majetku Urbánkova nakladatelství, se nepodařilo najít. (Není otištěn ani in: Hans v. Bülow – Briefe, hrsg. von M. v. Bülow, Bd. VI.). 25 Již 1. listopadu 1884, těsně před tím, než se Meiningenská kapela vydala na dlouhé turné, píše Bülow Hermannu Wolffovi do Berlína, že Urbánkovi vyhověl a že tedy bude dávat Dvořákovu předehru Můj domov (viz: Hans v. Bülow – Briefe, hrsg. von Marie v. Bülow, Bd. VI, S. 313). 26 Redakce Dalibora k tomu poznamenala: „Slušnost toho vyžadovala nežádati pro tentokráte na p. z Bülowů, jehož dobrá vůle je nade vše zřejmá, by umělce své na cestách zkouškami unavoval, zato však vyslovujeme tu nejoprávněnější přání, aby pro příště bylo o to postaráno, by na pražském programu meininkské kapely česká naše hudba důstojně a náležitě byla zastoupena a respektována.“ 27 Toto jméno jí udělil vévoda Georg II. podle hradu Heldburg na svém panství. Viz Freifrau von Heldburg – Fünfzig Jahre Glück und Leid (Ein Leben in Briefen aus den Jahren 1873–1923), Leipzig 1926, Verlag Köhler & Amelang [po její smrti uspořádala a vydala „její přítelkyně“, pod úvodem podepsán Prof. Dr. Johannes Werner]. Prostřednictvím Bülowa se s vévodským párem spřátelil Johannes Brahms, který vévodově manželce psával často i humorným způsobem, což by si byl k rodilé šlechtičně sotva asi dovolil – viz např. Brahmsův dopis z Ischlu 25. července 1891, in: Johannes Brahms im Briefwechsel mit Herzog Georg II. von Sachsen-Meiningen und Helene Freifrau von Heldburg, hrsg. von Herta Müller und Renate Hofmann, Tutzing 1991, S. 113–115.

338

Zdenûk Nouza

Původně předpokládaný program koncertu Meiningenské dvorní kapely v Praze 4. prosince 1884 (na druhé straně listu je text německý)


339

Změněný program koncertu Meiningenské dvorní kapely v Praze 4. prosince 1884 – přelepeno na české i německé straně listu

340

Zdenûk Nouza

Meiningenská kapela byla sice poměrně malá (kolem 50 hráčů), byl to však orchestr symfonický, nikoliv divadelní, a Bülow měl poměrně volnou ruku jak při tvorbě repertoáru, tak zejména mohl velmi intenzivně zkoušet (trval především na dělených zkouškách, po jednotlivých nástrojových skupinách). Z úsporných důvodů byla však značná část hráčů angažována jenom jako sezonní síly,28 které si během léta hledaly obživu, kde se dalo (na to naráží Bülow v citovaném dopise Urbánkovi: mohl začít zkoušet až v říjnu, nedlouho před velkým turné). Tištěné programy (na jedné straně listu česky, na druhé německy) k oběma pražským koncertům (3. a 4. prosince 1884 na Žofíně) se zachovaly v archivu pražské konzervatoře – byly zaslány ředitelství ústavu předem jako pozvánka. Na programu prvního koncertu, který zůstal beze změny, byla jenom díla Beethovenova (I. a V. symfonie, předehra Koriolán, Rondino pro osm dechových nástrojů, Velká fuga op. 133 v provedení smyčcové skupiny orchestru). I na pořadu druhého koncertu byl původně jenom Beethoven (předehry Zasvěcení domu, Egmont, Leonora I. a III., VIII. symfonie a Klavírní koncert G dur s Bülowem u klavíru, odkud podle potřeby řídil i orchestr, dobře připravený). Když se Bülow rozhodl vyhovět Urbánkovi a dát na závěr druhého koncertu Dvořákovu předehru Můj domov, změnil zároveň také téměř všechna ostatní čísla programu:29 zůstal pouze Beethovenův Klavírní koncert G dur, před ním zazněla Berliozova předehra Korzár, potom Weberova předehra k opeře Čarostřelec a před Dvořákem Brahmsova III. symfonie. Tištěné programy druhého koncertu se zachovaly v obou podobách, v původní i změněné; pro změněný program se však netiskl celý list znovu, nýbrž jenom na malý lístek nové zařazení skladeb, a tímto lístkem byl přelepen původní jejich výběr. Posluchači tedy dostali do rukou už definitivní znění programu. Na tomto koncertě zazněla poprvé v Praze Brahmsova III. symfonie, kterou krátce předtím (30. 11. 1884) zahráli Meiningenští v rámci tohoto turné v Brně;30 toto dílo provedla Meiningenská kapela za Brahmsova řízení před brněnským koncertem také ve Vídni 25. listopadu (Brahms tam dirigoval také svůj I. klavírní koncert, sólový part hrál Bülow). Na původně neplánovaný koncert zajeli – s dodatečným vévodovým souhlasem – Meiningenští do Vídně ještě 2. prosince (Brahms hrál klavírní part svého II. klavírního koncertu). Dne 3. prosince odpoledne přijeli Meiningenští z Vídně do Prahy – a večer už měli první koncert. O jejich příjezdu referuje Dalibor (VI/1884, s. 447–448). Na nádraží byli slavnostně uvítáni nejen pražskými umělci, ale byla tam i Bülowova manželka, která přijela z Drážďan (kde bylo právě v těch dnech meiningenské dvorní divadlo na zájezdu) – a jak Dalibor vyzdvihuje, „jinak s námi Čechy nemluvila než ‚po polsku‘ “.31 28 Srov. MÜLLER, Herta: Die Meininger Hofkapelle des Herzogs Georg II., Sonderdruck aus den „Coburger Geschichtsblättern“ der Historischen Gesellschaft Coburg, Nr. 2, 1994 (zejména s. 58); Südthüringer Forschungen, Bd. 25: Beiträge zur Musikgeschichte Meiningens (red. Rudolf Funk, Herta Müller), Staatliche Museen Meiningen, 1991. 29 O změně programu druhého koncertu píše Prager Tagblatt 1. prosince 1884, s. 4 (souhlas a definitivní znění celého programu právě přišlo od Bülowa telegraficky z Vídně); na přelepování tištěných programů byl tedy čas. 30 Faksimile tištěného (německého) programu Meiningenské dvorní kapely v Brně – in: KYAS, Vojtěch: Slavné hudební osobnosti v Brně (1859–1914), Knižnice Opus musicum, Brno 1995 (na s. 55) – předehra Joachima Raffa Eine feste Burg, Brahmsův I. klavírní koncert (klavír Bülow), Brahmsova III. symfonie a Beethovenova V. symfonie. 31 Sama sice vyrůstala ve Vídni, ale její matka byla rodilá Polka, která se po smrti svého manžela přestěhovala do Krakova. Životopis Bülowovy manželky (přednáška – nekrolog: SCHEMANN, Bertha: Zum Ge-


341

„Jak se dalo očekávati, byl úspěch I. koncertu meiningenské kapely, uspořádaného řízením Bülowa, ohromný. Veškeré prostory sálu byly přeplněny vybraným obecenstvem, jež sledovalo číslo za číslem s největším napětím,“ píše hned po prvním koncertu v Národních listech Josef Bohuslav Foerster (4. 12. 1884, šifra -ter). A Emanuel Chvála (v německém deníku Politik, 4. 12. 1884): „So viel Rühmliches, begeisterte Berichte haben wir gehört, die glänzendsten Zeugnisse gelesen über diese fliegende Musterkapelle, welche der musikalische Feuergeist Bülow dirigiert, und schließlich – ihre Leistung doch noch größer gefunden, als ihren Ruf.“32 Referent deníku Prager Tagblatt (5. 12. 1884) poznamenává, že Bülow „právě na nejobtížnějších místech ostentativně odloží taktovku a samolibě hledí do divokého proudu tónů. Pouhý jeho pohled dokonce i při fugových nástupech plně postačí. Koncerty Meiningenských přinášejí nejvybranější požitky…“ Velkou pozornost budila dokonalá souhra orchestru při doprovodu Beethovenova Klavírního koncertu G dur – bez dirigenta, protože Bülow seděl u klavíru. To ovšem dělával často. Tu a tam se sice v kritikách33 objeví určité pochybnosti, zda Bülowovo pojetí není příliš subjektivní, svévolné – asi v tom smyslu, jak si jednou (v září 1877) napsala o Bülowovi do svého deníku Clara Schumannová:34 „…so ist Alles auf die Spitze getrieben, alle Stringendos zu viel, alle Ritardandos zu viel!“ – Jinak však vládne všeobecný obdiv k výkonům slavného orchestru s jeho geniálním dirigentem. Jak informuje Dalibor (VI/1884, s. 447–448), Meiningenská dvorní kapela měla zkoušku dopoledne 4. prosince, před druhým koncertem. Ouverturu Můj domov zkoušel sám Dvořák. „Sotva dozněl poslední takt, zvedl se celý orchestr a počal tlučením smyčci o pulty vzdávat pochvalu. Pan z Bülowů předstoupil k orchestru a pravil: ‚Mluvím Vám, pánové, ze srdce, když zvu tímto pana skladatele, aby dílo své při dnešním koncertě sám řídil.‘ Potlesk celého orchestru byl odpovědí a Dvořák byl chycen – zvláště když pan z Bülowů slíbil, že béře odpovědnost vůči obecenstvu na sebe.“

Bülow se svou manželkou si po zkoušce prohlédli Národní divadlo a navštívili i hudební závod Urbánkův, kde se Bülow podepsal do pamětní knihy: „Hans v. Bülow, Musikant“.35 Večer před posledním číslem programu Bülow oznámil – jak píše Josef Bohuslav Foerster v Národních listech (9. 12. 1884) – „obecenstvu v české řeči, že na jeho žádost skladatel sám bude říditi svoji skladbu; na to uvedl Dvořáka, jenž byl přijat dächtnis von Marie von Bülow, Berlin, Hochschule für Musik, 28. Dez. 1941) se o této skutečnosti nezmiňuje, vyšel za války. Dočteme se však o tom například v Bülowově dopise dceři Daniele (Breslau 22. 10. 1888): „Meine Frau hat mich hierher begleitet, um gleich weiter – nach Krakau – zu ihrer sehr kranken Mutter zu reisen.“ [Moje manželka mě sem /tj. do Vratislavi – Breslau/ doprovázela, aby hned jela dále – do Krakova – ke své velmi nemocné matce.] In: Hans von Bülow – Neue Briefe, hrsg. v. Richard Graf Du Moulin Eckart, München (1927), S. 664. 32 Překlad (Z. N.): „Co jen jsme slyšeli chvály a nadšených zvěstí a co jsme četli skvělých svědectví o této toulavé vzorové kapele, kterou řídí hudební ďábel Bülow – nakonec shledáváme, že její výkony jsou ještě větší než její pověst.“ 33 Například Prager Zeitung 6. 12. 1884, anebo jindy J. B. Foerster v Národních listech 15. 10. 1886 aj. 34 LITZMANN, Berthold: Clara Schumann. Ein Künstlerleben. Nach Tagebüchern und Briefen. Leipzig 1909, Bd. III, S. 364 – překlad (Z. N.): „A tak je všechno vystupňováno až do krajnosti, každé stringendo je příliš, každé ritardando příliš.“ 35 Dalibor VI/1884, s. 448. Zmiňuje se o tom i nekrolog v Daliboru XVI/1894, s. 113.

342

Zdenûk Nouza

s jásotem, ku pultu.“ Toto sdělení však přečetl Bülow z papíru pouze česky. Foerster ve svých memoárech Poutník (Praha 1942, s. 361) o tom píše (zřejmě však z velkého časového odstupu, a proto značně nepřesně), že dopoledne při zkoušce požádal Bülow jeho a Chválu, aby přeložili do češtiny jeho sdělení, týkající se provedení Dvořákovy předehry. Chtěl, aby to pak večer na pódiu přečetla jeho manželka, on sám že to řekne německy. „Přiznávám“, píše Foerster, „že se nám, stejně jako choti umělcově, zdálo nevhodné, aby se obtěžovala na pódium; vždyť tuto úlohu mohl převzít kdokoliv. Bülow však byl neústupný…“ Večer však nevystoupila Bülowova manželka, ale Bülow sám, napřed prý ten lístek hledal po všech kapsách a pak v rozrušení přečetl tuto informaci pouze česky. Detaily si už Foerster dobře nepamatoval; nebyla hrána Dvořákova Husitská,36 nýbrž Můj domov, a tuto skladbu nedirigoval Bülow, ale Dvořák. Obecenstvo také nepotřebovalo být informováno o změně programu (tu měli na přelepených tištěných programech), nýbrž jenom o tom, že dirigovat bude – na Bülowovo pozvání – své dílo Dvořák sám. Nápad, že by to česky měla přečíst Bülowova manželka, nepřekvapuje, protože víme, že mluvila polsky. I skutečnost, že programy bývaly tištěny česky a německy, mohla přispět k záměru, aby se informace sdělila obecenstvu rovněž v obou jazycích. Že však tuto informaci přeložili do češtiny Foerster a Chvála, to si Foerster pamatoval jistě dobře – týkalo se to přece jeho. Bülowova manželka si tuto příhodu pamatuje takto: „Am Nachmittag des Konzerttages kam Bülow auf den Gedanken, daß es Dvořák freuen würde, dies Werk selbst vorzuführen. ‚Aber das muß dem Publikum mitgeteilt werden, und zwar – böhmisch!‘ rief er lachend und ließ sich genau die Worte: ‚ich habe die Ehre Ihnen mitzuteilen, daß Meister Dvořák seine Ouvertüre selbst dirigieren wird‘ von einem zufällig anwesenden böhmischen Herrn aufschreiben. Man kennt Bülows Interesse für Sprachen; die Schwierigkeit, die paar fremden Laute richtig auszusprechen und auswendig zu behalten, reizte, amüsierte ihn, und es gab viel Spaß dabei…“37

I komentář k této příhodě psala však Bülowova manželka po letech, ze vzpomínky. Zdá se, že nejpřesnější informaci nám poskytují pražské noviny,38 protože události jsou v nich popisovány hned, bezprostředně. Skutečnost, že Bülow pro36

Dvořákovu předehru Husitská Bülow sice dirigoval několikrát, ne však v Praze – viz např. článek Ludevíta Procházky Dvořákova Husitská v Hamburku (Dalibor VIII/1886, ze 14. 11. 1886, s. 418; otištěno rovněž ve výboru Slavná doba české hudby – Ludevít Procházka, uspoř. Miloslav Nedbal, Praha 1958, s. 139). Dvořákovu předehru Můj domov dal Bülow také na program svého koncertu v Hamburku 4. 2. 1891 (Dalibor XIII/1891, s. 71; Signale für die musikalische Welt, 1891, s. 371). 37 Hans von Bülow – Briefe, hrsg. von Marie v. Bülow, Bd. VI, Leipzig 1907, S. 329 – překlad (Z. N.): „Odpoledne v den koncertu přišel Bülow na myšlenku, že by Dvořáka potěšilo, kdyby své dílo provedl sám. ‚Ale to se musí publiku sdělit, a sice – česky!‘ zvolal se smíchem a dal si slova ‚Mám čest oznámit Vám, že Mistr Dvořák bude svou ouverturu dirigovat sám‘ napsat od kteréhosi náhodně přítomného českého pána. Známe Bülowův zájem o řeči; obtížnost těch několik cizích hlásek správně vyslovit a podržet je v paměti ho lákala, bavila ho, bylo při tom mnoho legrace…“ Bülowova manželka ještě dodává: „V daném okamžiku sice bez zřetelných následků, se však tato drobná příhoda stala začátkem později propukající masové demonstrace, která měla charakter skutečného spiknutí, a zdá se, že jejím cílem nebylo nic menšího než zničení Bülowovy existence.“ (Plné potvrzení jejích slov najdeme např. v rozhořčeném článku v pražském německém deníku Bohemia 2. 12. 1886, s. 6.) 38 Národní listy 9. 12. 1884, s. 3 (J. B. Foerster); Dalibor VI/1884, s. 447–448, 457; Prager Tagblatt 6. 12. 1884, příl. k č. 338, s. 7 (rovněž 4. a 5. 12. 1884); Prager Zeitung 6. 12. 1884; Bohemia 6. 12. 1884, příloha k č. 338; Politik 9. 12. 1884.


343

Hans von Bülow. Deutscher Volkskapellmeister und Volkspianist (otištěno in: H. v. Bülow – Briefe und Schriften, hrsg. von Marie v. Bülow, Briefe Bd. VII, Leipzig 1908)

344

Zdenûk Nouza

mluvil česky, a dokonce jenom česky, mnohé Němce tehdy značně pobouřila a měla pro Bülowa dalekosáhlé následky. Zprávu o této příhodě dostal hned (pravděpodobně od rakouských úřadů) meiningenský vévoda, který již dne 6. prosince 1884 píše (adresátem dopisu je intendant meiningenského dvorního divadla Ludwig Chronegk): „Heute kehrt die Kapelle hierher zurück. Alles wäre wunderschön gegangen, wenn nicht B. sein Maul aufgethan u. Skandal gemacht hätte. Er ist ein wahres enfant terrible. In Prag hat er in Tschechisch dem Publikum gesagt, auf seinen Wunsch werde Dvořák die nächste Ouvertüre selbst dirigieren. Damit hat er den Tschechen hoffiert, im Gegensatz zu den Deutschen; was ganz überflüssig und deplaciert war. Er hält es aber mit den Ersteren, wer weiß, was er gestern in Dresden anstellte!“39

Během Bülowova pětiletého působení v čele Meiningenské dvorní kapely (1880–1885) docházelo mezi ním a vévodou nejednou k napjatým situacím. Bülow byl osobnost zřejmě poněkud kontroverzní, neurotická, navíc dost chatrného zdraví.40 Byl to ovšem také umělec právem sebevědomý, který nebyl ochoten pokládat se jen za dvorského služebníka. Do této situace dává nahlédnout například dopis vévodovy manželky z 2. prosince 1884, tedy den před prvním koncertem Meiningenské kapely v Praze: „Zwischen Bülow und dem Herzog wird es kaum mehr lange gut thun – sie sind wohl gegenseitig jetzt gereizt und empfindlich, und der Herzog wenigstens, fest entschlossen, sich nichts mehr von B. gefallen zu lassen.“41

Nedobrý vztah měla Helene von Heldburg zejména k Bülowově manželce Marii Schanzer (jako herečka používala dál své dívčí jméno). A tak se hledaly i různé záminky. Počátkem roku 1885 měl jet Bülow do Ruska jako klavírista a dirigent – a vévodský pár věděl, že jeho manželka by ráda jela s ním. Byli rozhodnuti jí dovolenou v divadle nedat. „Vielleicht geht sie dann – leider glaube ich nicht recht daran“,42 píše vévodova manželka v témž dopise. Příležitost – spíše záminka – na sebe v takovéto situaci nedala dlouho čekat, naskytla se právě v souvislosti s pražskými koncerty Meiningenské kapely. V těch dnech byla Bülowova manželka s Meiningenským divadlem na zájezdu v Drážďanech, a protože – sólistka – měla ve zbývajících představeních už jen roli statistky, vrátila se po koncertě Meiningenské kapely v Praze a v Drážďanech společně s manželem již domů, když předtím požádala o dovolenou. 39

Südthüringer Forschungen, Bd. 25, S. 42; v této publikaci jsou poprvé uveřejněny aspoň části korespondence H. v. Bülowa s vévodským párem (jednání, a nejen úřední, se často uskutečňovalo písemně). – Překlad (Z. N.): „Dneska se kapela vrací zpátky. Všechno by bylo bývalo šlo překrásně, kdyby byl Bülow nechal svou hubu zavřenou a neztropil skandál. On je skutečné enfant terrible. V Praze řekl publiku česky, že na jeho přání bude následující ouverturu dirigovat Dvořák sám. Tím se dvořil Čechům, v protikladu k Němcům, což bylo úplně zbytečné a nemístné. Ale on drží s těmi prvými, kdo ví, co včera způsobil v Drážďanech!“ Když Marie v. Bülow po smrti svého manžela zpracovávala a vydávala Bülowovu korespondenci (Hans von Bülow – Briefe und Schriften, Breikopf & Härtel, Leipzig, osm svazků, poslední vyšel 1908), její žádosti o poskytnutí Bülowovy korespondence s vévodským párem nebylo vyhověno. 40 Srov. též VETTER, Isolde: Hans von Bülows Irrfahrt durch die Medizin, in: Beiträge zum Kolloquium Hans v. Bülow – Leben, Wirken und Vermächtnis (Südthüringer Forschungen, Bd. 28), Staatliche Museen Meiningen [1995]. 41 Citované Südthüringer Forschungen, Bd. 25, S. 42. – Překlad (Z. N.): „Mezi Bülowem a vévodou to už sotva bude dělat dlouho dobrotu – jsou teď proti sobě podráždění a nedůtkliví, a aspoň vévoda je rozhodnut, nic už si od Bülowa nenechat líbit.“ 42 Překlad (Z. N.): „Potom snad odejde – ale tomu bohužel moc nevěřím.“


345

Ta jí ovšem nebyla poskytnuta, situace se vyhrotila, a Bülow na protest požádal jménem manželky o její uvolnění ze svazku divadla. Zřejmě to bral jen jako pohrůžku, protože o uvolnění ze své funkce nežádal. Výpověď jeho manželky však byla vévodou okamžitě přijata, a teprve tehdy dal výpověď i Bülow sám. Vévoda si však asi uvědomil, že by Bülowa přece jen nerad ztratil, a tak mu odpovídá: „Sie wissen, daß ich Ihnen die verlangte Entlassung gar nicht verweigern kann. Wenn Sie am 1. April also noch auf Ihrem jetzigen Sinne beharren, so muß ich Sie wohl ziehen lassen, so schwer mir das auch werden würde. Bis dahin überlegen Sie sich’s aber doch erst noch. Ich denke, es kommen auch wieder Stunden, in denen Sie sich sagen: Trotz aller Differenzen meinen es doch wenige Menschen besser mit mir … als Ihr tr. Georg.“43

Ovšem také Bülow by byl nerad ztratil Meiningenskou kapelu. Záležitost však zůstávala na mrtvém bodě, a to k uklidnění vztahů příliš nepřispívalo. Bülow tedy zůstával v čele kapely i v roce 1885. V polovině října toho roku přijel do Meiningen Brahms a přivezl s sebou svou novou (IV.) symfonii. Měla tam za autorova řízení světovou premiéru s Vévodskou Meiningenskou dvorní kapelou 25. října 1885. Kapela se pak vydala opět na turné, Brahmsova symfonie měla všude úspěch a Brahms byl nadšen. Uvolil se dirigovat ji i s místním orchestrem ve Frankfurtu n. M. – jenomže tam ji chtěl provést s Meiningenskou kapelou Bülow. Ten se – hluboce dotčen – okamžitě vrátil do Meiningen a ze svého místa v čele kapely odstoupil (30. 11. 1885).44 Bülowovy vztahy k Praze tím samozřejmě nekončily. Jestliže však při druhém koncertu Meiningenské kapely v Praze 4. 12. 1884 vyvolalo jeho krátké české oznámení u mnohých Němců rozladění, pak před a po jeho koncertech v říjnu 1886 ve prospěch Fondu populárních koncertů, které pořádala Umělecká beseda, docházelo v některých německých městech proti Bülowovi k opravdovým štvanicím – zejména v jeho rodných Drážďanech. Pražský německý deník Bohemia45 o těchto příkořích referuje se zjevnou škodolibostí (např. 18. 11. 1886, s. 7; 17. 11. 1886, s. 5): část obecenstva přišla na Bülowův koncert jenom se záměrem tropit výtržnosti – dupali a pískali, aby mu v nastalé vřavě znemožnili hrát. Jiné číslo deníku Bohemia (2. 12. 1886, s. 6) se zase honosí, že o Bülowových pražských koncertech ve prospěch Fondu populárních koncertů Umělecké besedy záměrně nepřinesli ani zmínku. Ani Prager Tagblatt se o Bülowových koncertech v říjnu 1886 (ve prospěch Fondu populárních koncertů Umělecké besedy) vůbec nezmiňuje, třebaže Bülowův klavírní večer 13. 10. 1886 byl věnován výlučně dílům Beethovenovým. Najednou vadí, že podle tehdejšího zvyku se křestní jména umělců převáděla do češtiny (Hans – Hanuš), ačkoliv před několika lety to byla samozřejmost.46 (Maďaři tehdy psali např. van Beethoven Lájos.) 43 Citované Südthüringer Forschungen, 25, S. 42. Překlad (Z. N.): „Vy víte, že Vám žádané propuštění vůbec nemohu odpírat. Budete-li 1. dubna ještě trvat na svém nynějším úmyslu, pak Vás musím nechat jít, jakkoliv by mi to přišlo zatěžko. Až do té doby však o tom ještě uvažujte. Myslím, že zase přijdou chvíle, kdy si řeknete: Přes všechny neshody to se mnou myslí málo lidí lépe – než Váš věrný Georg.“ – Bülowova žádost o propuštění otištěna in: H. v. Bülow – Briefe, hrsg. von M. v. Bülow, Bd. VI, s. 332–333. 44 Srov. GAL, Hans: Drei Meister – drei Welten: Brahms / Wagner / Verdi, S. Fischer Verlag, Frankfurt a. M. 1975, S. 60–61; GRASBERGER, Franz: Johannes Brahms, Wien 1952, S. 181–182; Briefe, Bd. VII, hrsg. von Marie v. Bülow, Leipzig 1908, S. 73 (dopis Bülowův manželce z 21. 1. 1887). 45 Srov. též Dalibor VIII/1886, 21. 11. 1886, s. 429–430. – Vzdělaný a objektivní Franz B. Ulm, který míval v Bohemii na starosti hudební rubriku, v té době již nežil. 46 Ojediněle tehdy najdeme i upravené příjmení, např. v Daliboru (III/1881, s. 93) je jméno Bennewitz psáno v českém textu Benevic.

346

Zdenûk Nouza

V dopise Augustu Steylovi z 24. 9. 1886 Bülow mj. píše: „Den Pragern, die so nobel waren, mich meines Versprechens zu entbinden, falls dessen Erfüllung mir moralische und materielle Nachtheile zuziehen sollte, habe ich heute telegraphiert, daß mich wohl die Unwahrheiten der Presse momentan verstimmen können, mich aber nimmer verhindern würden, mein Künstlerwort zu halten.“47

A z jednoho slíbeného koncertu byly dva, oba na podporu Fondu populárních koncertů. V prvním z nich (10. 10. 1886 v Rudolfinu) hrál Bülow se zesíleným orchestrem Národního divadla za řízení kapelníka Adolfa Čecha dva Beethovenovy Klavírní koncerty, G dur a Es dur, které dával na program svých vystoupení – a nejen v Praze – velmi rád (kromě toho orchestr provedl Fibichovu předehru Noc na Karlštejně, Smetanův Vyšehrad a Dvořákovu II. Slovanskou rapsodii). V Národních listech (12. 10. 1886, s. 3) píše J. B. Foerster, že „koncert se skutečně stal, čím býti sliboval, elitní produkcí v každém ohledu. […] Ve svérázné interpretaci Bülowově jest cosi mocného, nevyslovitelného a dojímajícího, v tom spočívá kouzlo, jež při každém setkání s tímto umělcem překvapuje a uchvacuje.“ Časopis Dalibor (VIII/1886, s. 375) zase informuje o průběhu zkoušky: „Velmi příjemně tu dojímal delikátní způsob, kterým Bülow četné své poznámky činil, ukazuje při tom též báječnou paměť a nejhlubší studium děl tím, že činil své výtky neb pronášel přání i jednotlivých nástrojů se týkající úplně zpaměti. […] Že při vstupu svém na podium od orchestru tušem přivítán a od kapelníka p. Čecha mu orchestr představen byl, rozumí se samo sebou.“ Na druhém koncertu, klavírním večeru 13. října 1886 na Žofíně, hrál Bülow jenom díla Beethovenova (sonáty op. 2/2, op. 10/2, op. 13, op. 14/1, 2, op. 28, variace op. 34) – program byl oznámen například v německém deníku Politik 12. 10. 1886, s. 4 (hudební rubriku vedl Emanuel Chvála). Bülowovi bylo v Praze prokazováno mnoho poct. Na jeho přání dalo Národní divadlo na program 12. října Dvořákovu operu Dimitrij. Emanuel Chvála sděluje v pražském německém deníku Politik (11. 10. 1886, s. 3), že téhož dne uspořádá Umělecká beseda v besedních místnostech slavnostní večer na Bülowovu počest. Na valné hromadě Umělecké besedy 13. 12. 1886 byl potom (na návrh dr. Jana Buchala) Hans von Bülow zvolen čestným členem Umělecké besedy; 48 do konce 19. století se pouze tři zahraniční hudební umělci stali čestnými členy Umělecké besedy: 1883 Liszt, 1886 Bülow, 1891 Čajkovskij. Na nepřátelský postoj německých kruhů (zejména pražských) vůči Bülowovi reaguje Emanuel Chvála v německém deníku Politik, jehož byl hudebním referentem (12. 10. 1886, s. 5 – překlad Z. N.): 47

Briefe, hrsg. von Marie v. Bülow, Bd. VII, S. 54. – Překlad (Z. N.): „Pražanům, kteří byli tak šlechetní, že byli ochotni zbavit mě mého slibu, jestliže by mi jeho splnění přineslo morální i materiální újmu, jsem dnes telegrafoval, že mě nepravdy tisku momentálně mohou rozladit, nikdy mi však nezabrání, abych dodržel své slovo umělce.“ Dopis už reaguje na jednání s Uměleckou besedou, o němž se zmiňuje Dalibor (VIII/1886, ze 7. 5. 1886, s. 168–169): „Umělecká beseda požádala prostřednictvím p. Velebína Urbánka mistra Bülowa, aby v jednom z jejích koncertů příští sezony [tj. 1886–1887] spoluúčinkoval, což mistr také velmi ochotně přislíbil… Koncert bude pořádán bezpochyby 10. října.“ 48 Oznámení schůze UB – datum a program, in: Národní listy 13. 12. 1886, s. 3; Zpráva o výsledku schůze a o Bülowově zvolení čestným členem, in: Národní listy 15. 12. 1886, s. 2; Národní politika 14. 12. 1886, s. 2; Politik 15. 12. 1886, s. 5. (Dalibor VIII/1886, 21. 12. 1886, s. 469 uvádí omylem datum zvolení 7. 12. 1886.)


347

„Protože Bülow nemohl nevidět blahodárné působení populárních koncertů – jejichž smyslem je popularizovat dobrou hudbu, v prvé řadě klasická mistrovská díla – na naše hudební poměry, pak jej, německého umělce, nemohla odradit okolnost, že to byl náhodou český spolek, který tuto instituci populárních koncertů založil. Máme příliš málo porozumění pro politizování v umění, než abychom mohli zaujmout takové stanovisko, z něhož by mělo být správné nejen se izolovat od každého jevu v hudebním světě, který nenese barvy vlastního národního tábora, ale dokonce jej všemi prostředky potírat. […] Je nám vzdálené, abychom chtěli Bülowa bránit proti novinovým útokům; před šlechetností jeho smýšlení jako člověka i umělce se každé tupení stane nicotné a každá obrana zbytečná. Nemohli jsme však přecházet mlčením smutné pomníky národní nesnášenlivosti i na onom posvátném poli umění, kde by lidé měli myslet i cítit zajedno.“49

V tomtéž smyslu obhajuje Bülowa Emanuel Chvála i v malém spisku Hans von Bülow – Ein Wort der Wahrheit für Kunstfreunde,50 který vydal nakladatel F. A. Urbánek 1887, avšak anonymně, a dokonce předstíral nakladatele v Lipsku; později, například u příležitosti Bülowova úmrtí, uvádí časopis Dalibor (XVI/1894, s. 123), vydávaný rovněž F. A. Urbánkem, už správně jako autora Emanuela Chválu. Bülow ovšem věděl, že autorem brožury je Chvála, jak vyplývá i z jeho telegramu, který Chválovi poslal (Breslau 22. 11. 1886): „Pro domo nie geschrieben, werde es auch jetzt nicht thun. Ihrer gütig versprochenen Broschüre freudig entgegensehend, nehme ich die zugedachte Ehre in dankbarer Hochachtung gleichfalls an.“51

49

Projevy takovéto národnostní rozjitřenosti najdeme tehdy v českém i německém prostředí nejednou. Například v souvislosti s Nikischovým provedením Sukovy Serenády Es dur pro smyčcový orchestr v Lipsku 16. 12. 1897 – Signale für die musikalische Welt (1897, s. 1010, E. Bernsdorf), kritik Sukovu skladbu i provedení velmi chválí, poznamenává, že Nikisch dílo nastudoval se zjevnou láskou, ale neodpustí si dodat: Serenáda byla i obecenstvem přijata příznivě, „ačkoliv její autor je Čech a patří tedy tomu národu, jemuž projevovat náklonnost my Němci opravdu nemáme žádný důvod.“ S obdobným postojem se ovšem nejednou setkáme i na české straně. Ve stručné zprávě o koncertu vynikající italské pěvkyně Alice Barbi v pražském Rudolfinu 30. 1. 1890 (Händel, Gluck, Schubert, Schumann, Brahms aj.) v časopise Dalibor (XII/1890, s. 55) najdeme (nepodepsaný) dovětek kritikův: „Cizota zeje až běda ze všech čísel; naše slovanské mistry, koncertujíc v Praze, patrně nezná.“ Po koncertě této pěvkyně 10. 12. 1893 čteme v Národních listech (15. 12. 1893, s. 5) sice nadšenou kritiku, ale s dodatkem: „Program sestával ze samých vynikajících skladeb literatury klasické i moderní, italské, francouzské a německé. Barbi zpívá každou píseň řečí originálu, a tím se stalo, že program nabyl příliš německého zabarvení. Je to vinou pořadatelstva, že nepoučilo umělkyni o pravých poměrech pražského obecenstva, a vytýkáme mu to co nejostřeji. Na samém umění pěvkyně nemění to sice ničeho, a pro nás je to a zůstane – disonancí. Barbi odstupuje [kvůli sňatku] ze slavné své umělecké dráhy a s ní mizí hvězda první velikosti.“ Velice opožděný projev podobného vlastenčení najdeme – u prof. Zdeňka Nejedlého. V souvislosti se svými útoky proti Sukovi píše v časopisu Smetana (IX/1919, č. 5–6, s. 78–79) v článku „Můj“ případ (K patologii české společnosti v republice): „Nebyl jsem ani aktivním důstojníkem, týrajícím české vojáky, ani německým úředníkem (vždyť já, ó hrůzo, vůbec neumím německy)…“ Univerzitní profesor hudební vědy, který vůbec neumí německy, to by byl jistě případ velmi kuriózní, zvlášť když se Nejedlý zabýval i Wagnerem – kdo mu překládal Wagnerova libreta i jeho spisy, atd. Škoda že se Nejedlý nesvěřil, jak vůbec mohl na gymnasiu v rakouskouherské monarchii úspěšně složit maturitu, když, ó hrůzo, vůbec neuměl německy. (Celý tento Nejedlého článek vyšel i jako samostatná brožura: Zdeněk NEJEDLÝ, „Můj“ případ, Praha 1919, Hudební knihovna časopisu Smetana XXIX, s. 44.) 50 V Národní knihovně v Praze (Klementinum) pod sign. 11 K 140. 51 Z Chválovy pozůstalosti, uložené v Českém muzeu hudby v Praze, sign. G 6049. – Překlad (Z. N.): „Sám ve své záležitosti jsem nikdy nepsal a nebudu to dělat ani teď. Vámi laskavě přislíbenou brožuru očekávám s radostí a zamýšlenou poctu zároveň přijímám s vděčnou úctou.“

348

Zdenûk Nouza

Dopis Hanse v. Bülowa z Vídně (hotel Impérial) Emanuelu Chválovi (2. února 1887)


349

Přes všechny uvedené nesnáze, jež Bülowovi přinesly zejména jeho poslední pražské koncerty, zůstal jeho vztah k českým umělcům nezkalen, jak to dokládá například Bülowův dopis z Vídně (2. února 1887) Emanuelu Chválovi: „Am 7. d. [= dieses Monats] ist mein letztes östr. Concert, am 8. reise ich wieder nach Hamburg. Ich treffe an diesem Tage 9 Uhr Abends in Prag ein, wo ich eine Stunde Aufenthalt zu genießen habe. Es würde mich außerordentlich freuen, wenn ich die Ehre haben könnte, diese 60 Minuten mit Ihnen u. anderen Mitgliedern der U. B. – à Votre choix – zu verplaudern.“52 (Faksimile na s. 348)

O tomto Bülowově krátkém zastavení v Praze referuje Dalibor (IX/1887, 12. 2. 1887, s. 55): Bülow slíbil, „že bude ještě jednou hráti ve prospěch populárních koncertů – bezpochyby napřesrok, a to zároveň s Františkem Ondříčkem, jejž vyzval k pořádání koncertu společného za tím účelem.“ Osud však rozhodl jinak. Bülowův zdravotní stav se stále zhoršoval, což jeho koncertní činnost značně ztěžovalo. A tak zůstal koncert 13. října 1886 již jeho posledním vystoupením v Praze.53 Velmi blízký vztah měl Bülow z české hudby zejména k Dvořákovým dílům, která se na jeho koncertech objevovala dosti často. V dopise Hermannu Wolffovi z Hamburku 27. listopadu 1887 Bülow píše: „Was ich vertrete, vertrete ich. Dvořák ist für mich nächst Brahms der bedeutendste Musikant.“54

V dopise z 23. listopadu 1887 se Dvořák Bülowa ptá, zda by mu mohl dedikovat svou Symfonii F dur, která se právě připravovala k vydání u Simrocka.55 Bülow odpověděl hned 25. listopadu krásným, nadšeným dopisem, který byl několikrát otištěn (v publikacích Otakara Šourka) jako faksimile:56 „Eine Widmung von Ihnen – dem nächst Brahms gottbegnadetsten Tondichter der Gegenwart – das ist eine höhere Auszeichnung als irgend welches Großkreuz seitens irgend welches Fürsten. Mit meinem herzlichsten Danke nehme ich diese Ehre an. Ihr in aufrichtigster Hochachtung ergebener Bewunderer Hans v. Bülow.“57 52 Z pozůstalosti Emanuela Chvály v Českém muzeu hudby, sign. G 6052. – Překlad (Z. N.): „Dne 7. t.m. je můj poslední rakouský koncert, osmého jedu zpátky do Hamburku. Toho dne přijedu v 9 hod. večer do Prahy, kde mám strávit jednu hodinu. Mimořádně by mě těšilo, kdybych mohl mít čest, těchto 60 minut si popovídat s Vámi a dalšími členy U. B. [Umělecké besedy] podle Vašeho výběru.“ O těchto Bülowových koncertech ve Vídni srov. Signale für die musikalische Welt, 1887, s. 295. 53 Umělecká beseda pak byla samozřejmě zastoupena i při Bülowově pohřbu v Hamburku – členem hudebního odboru UB Jos. B. Foersterem, který tehdy působil v Hamburku (jeho manželka Berta Foersterová-Lautererová byla v té době sólistkou hamburské opery); srov. Dalibor XVI/1894, ze 17. 3. 1894, s. 154 (Bülow zemřel 12. 2. 1894, právě v den 37. narozenin své manželky.) O Bülowovi píše Foerster i ve svých vzpomínkách Poutník v cizině (Praha 1947, s. 34). 54 Briefe, hrsg. von Marie v. Bülow, Bd.VII, Leipzig 1908, s. 167. – Překlad (Z. N.): „Co zastávám, to zastávám. Dvořák je pro mne vedle Brahmse nejvýznamnější muzikant.“ 55 In: Antonín Dvořák – Korespondence a dokumenty, kritické vydání, sv. 2: Korespondence odeslaná, Editio Supraphon, Praha 1988, s. 284–285. 56 Např.: ŠOUREK, Otakar: Dvořákovy symfonie, HMUB, Praha 1948 (3. vyd., za s. 112); týž: Antonín Dvořák, HMUB, Praha 1941 (v roce 100. výročí narození), 3. vyd. 1947, na s. 232 přepis, faksimile jako příloha IV; Antonín Dvořák in Briefen und Erinnerungen, hrsg. von Otakar Šourek, Artia, Prag 1954 (za s. 120); ŠOUREK, Otakar: Antonín Dvořák – sein Leben und sein Werk, deutsch von P. Eisner, Artia, Prag 1953 (za s. 128). 57 Překlad (Z. N.): „Věnování od Vás – vedle Brahmse Bohem nejpožehnanějšího skladatele přítomnosti – to je větší vyznamenání než jakýkoliv velkokříž od jakéhokoliv knížete. S nejsrdečnějším díkem přijímám tuto poctu. Váš v nejupřímnější úctě oddaný obdivovatel Hans v. Bülow.“

350

Zdenûk Nouza

Dne 22. dubna 1885 řídil Dvořák v Londýně světovou premiéru své VII. symfonie d moll. Bülow dirigoval tuto symfonii v Berlíně ve dnech 27. a 28. října 1889;58 Dvořák, který byl tomuto provedení přítomen, byl tak nadšen, že na titulní list autografu partitury nalepil (z novin vystřižený) Bülowův portrét a připsal: „Sláva! Tys toto dílo přivedl k životu!“59 A tak snad můžeme věřit, že Bülowovi jeho vztahy k Praze přinesly přece jen víc, mnohem víc radosti než trpkostí a žalu. Address: PhDr. Zdeněk Nouza, Antala Staška 29, 140 00 Praha 4

Hans von Bülows Beziehungen zu Prag Zdeněk Nouza Dieser Artikel ist eine erweiterte Fassung des Beitrags zum Kolloquium anlässlich des 100. Todestages Hans von Bülows in Meiningen (6.–7. 5. 1994, veröffentlicht in: Südthüringer Forschungen Bd. 28, hrsg. von den Staatlichen Museen Meiningen).

Seit seines ersten Konzertes in Prag am 12. 3. 1859 hatte Bülow – sowohl als Pianist, als auch als Dirigent – in dieser Stadt immer glänzende Erfolge. Zu seinen bemerkenswertesten künstlerischen Leistungen gehörten zwei Konzerte mit der Meininger Hofkapelle am 3. und 4. Dezember 1884. Bülow war seit 1880 Intendant der Kapelle Herzogs Georg I. von Sachsen-Meiningen und brachte dieses verhältnismäßig kleine Orchester zu virtuosen, überall bewunderten Leistungen. Nachdem Bülow Dvořáks Ouvertüre Mein Heim nachträglich ins Programm des zweiten Konzertes der Meininger Kapelle in Prag aufgenommen hatte, wollte er – wie vorher in der Orchesterprobe verabredet – den Komponisten am Abend im Konzertsaal vom Podium herab einladen, sein Werk selbst zu dirigieren. Diese Einladung las jedoch Bülow von einem Blatt nur tschechisch vor, was von einem Teil der deutschen Konzertbesucher scharf verurteilt wurde. Als dann Bülow im Oktober 1886 in zwei Konzerten spielte, die die tschechische Künstlervereinigung Umělecká beseda gab – zugunsten ihres Fonds zur Unterstützung der von ihr veranstalteten sog. Populären Konzerte – erhob sich gegen Bülow (den „Tschechenfreund“) seitens des deutschen Publikums in Prag, aber auch in manchen Städten Deutschlands (besonders in seiner Vaterstadt Dresden) erbitterte Hetzerei. Trotzdem brachten ihm die unzähligen blendenden Erfolge in Prag sowie die aufrichtige Bewunderung von den tschechischen Künstlern und die Freundschaft mit Dvořák (dem laut Bülow „nächst Brahms gottbegnadetsten Tondichter der Gegenwart“) wohl viel Freude und Befriedigung. Deutsch vom Verfasser

58

Dvořák na titulním listě autografu mylně napsal datum 29. října – psal to po návratu do Prahy (až po několika dnech) a v datu se zmýlil. (Viz též Dalibor XI/1889, 9. 11. 1889, s. 326, 333; Signale für die musikalische Welt, 1889, s. 999.) – Krátce před tímto koncertem psal Bülow 15. 9. 1889 pořadateli koncertů Hermannu Wolffovi do Berlína: „D-moll-Sinfonie von Dvořák wieder percursirt. Gefällt mir viel besser als früher und kann mit gutem Gewissen Vorführung in Ihren Concerten verantworten. Wird auch gut klingen.“ (Briefe, Bd. VII, S. 263.) – Překlad (Z. N.): „Symfonii d moll od Dvořáka jsem znovu prošel. Líbí se mi mnohem víc než dříve a její provedení ve Vašich koncertech si mohu vzít s dobrým svědomím na zodpovědnost. Bude také dobře znít.“ 59 Faksimile in: ŠOUREK, Otakar: Antonín Dvořák, HMUB, Praha 1941, obr. č. 40.

Vztahy Hanse von Bülowa k Praze*

Recommend Documents