Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
VZTAH MEZI TĚLESNOU SPOKOJENOSTÍ A KVALITOU ŽIVOTA ČESKÝCH ADOLESCENTŮ Relationship Between Body Satisfaction and Quality of Life of the Czech Adolescents František David Krch Psychiatrická klinika VFN, Praha
SOUHRN Studie 1238 studentů (návratnost 95,5 %, průměrný věk 16,4) náhodně vybraných středních a učňovských škol se zabývá problematikou vztahu mezi tělesnou spokojeností, sebevědomím a některými ukazateli psychického a tělesného zdraví. 34,3 % mužů a 57,4 % žen uvedlo, že nejsou spokojeni se svým tělem. Tělesná nespokojenost žen vzrůstala v závislosti na tělesné hmotnosti a pocitu nadváhy, nikoli však u mužů. Jak ženy, tak v menší míře muži nespokojení se svým tělem si signifikantně častěji přáli zhubnout, častěji drželi diety a cvičili. Byla zjištěna korelace mezi tělesnou nespokojeností, růstem skóre v EAT 26 a GHQ 28 a výsledky Self-Esteem Scale. S tělesnou nespokojeností klesala sebedůvěra, přibývalo pochyb o vlastní osobě, zdravotních obtíží, vzrůstaly anxieta, skóre deprese, sociální dysfunkce a některé zdravotní obtíže. U žen (nikoli u mužů) byl markantní vztah mezi tělesnou nespokojeností a zhoršující se kvalitou společenského života. Klíčová slova: tělesná nespokojenost, sebevědomí, poruchy příjmu potravy, kvalita života
SUMMARY Study of 1,238 students (response rate 95,5%, average age 16,4 years) of randomly selected secondary schools and vocational schools deals with the relation between body dissatisfaction, self-confidence and certain indicators of psychological and somatic health. 34,3 % of men and 57,4 % of women were dissatisfied with their bodies. Body dissatisfaction was increasing in relation with body weight and feeling of overweight in women, but not in men. Both women and men dissatisfied with their bodies (although men to a lesser degree) significantly more often wanted to lose weight, they more often dieted and exercised. A correlation was found between body dissatisfaction, increasing score in EAT 26 and GHQ 28, and results in Self-Esteem Scale. With increasing body dissatisfaction, self-confidence was decreasing, while anxiety, social dysfunction and certain health problems were increasing. In women (but not in men) there was a marked relation between body dissatisfaction and deteriorating quality of social life. Key words: body dissatisfaction, self-confidence, eating disorders, quality of life
Úvod V hranicích svého těla člověk vnímá, prožívá a uvědomuje si svoji existenci. Ve světě dominantní vizuální kultury pak roste význam toho, jak se vidí a jak naplňuje některá vnější obecně uznávaná kritéria tělesného vzhledu. Už výzkumy z 50. let (Secord a Jourard, 1953) poukazovaly na významný vztah mezi spokojeností s vlastní postavou a sebevědomím. Tato souvislost byla výraznější u žen než u mužů. Pozdější práce uváděly, že 20–70 % dospívajících dívek není spokojeno se svým tělem (Krch et al., 1999). Podle Plitnera et al. (1987) ženy hodnotí tělesný vzhled jako významnější osobní hodnotu než muži, i když současně mají oproti mužům v průměru nižší sebehodnocení na základě vzhledu. Nespokojenost se svým tělem posiluje výhrady k vlastní osobě a snadno se zobecní na další oblasti osobního života, tělesného a psychického zdraví. Na druhé straně jsou nejistí a nespokojení lidé méně spokojeni i se svým tělem. Stejně tak lze předpokládat, že tělesná nespokojenost bude spojena s takovými osobnostními rysy, jako jsou úzkostnost, pedanterie nebo depresivita, a s kvalitou tělesného zdraví. Podle mnoha autorů (Garfinkel a Garner, 1982; Ciliska 1990) jsou nespokojenost s tělem a nízké sebevědomí u žen spojeny především s tělesnou hmotností. Rostoucí nespokojenost s tělesnou hmotností dávala už H. Bruchová
(1973) do souvislosti se současnými společenskými a kulturními tlaky na dodržování štíhlosti. Evidentní je vztah nespokojenosti s tělem a tělesnou hmotností a poruch příjmu potravy. Jejich základní symptomy, diety, purgativní chování a nepřiměřená touha zhubnout jsou zpravidla důsledkem nerealistického ocenění tělesného vzhledu a nespokojenosti s postavou. Nespokojenost s tělem vede k většímu zaobírání se tělesnou hmotností a snaze po její účinnější, často nerealistické nebo nepřiměřené kontrole. Na druhé straně neschopnost subjektivně uspokojivé kontroly tělesné hmotnosti zpětně posiluje tělesnou nespokojenost. Výraznější nespokojenost s vlastním tělem je příznačná také pro muže a ženy, kteří nadměrně cvičí, a pro chronické dietáře. Navzájem se potencující negativní sebepojetí a tělesná nespokojenost mohou hrát významnou roli při vzniku a rozvoji různých psychických obtíží a poruch. Způsob, jakým člověk přemýšlí o svém těle, jak ho vnímá a prožívá, je v posledních letech předmětem zájmu rozsáhlého psychologického a sociologického výzkumu. Analyzovány jsou především důvody narušeného vnímání vlastního těla a tělesná nespokojenost a jejich dopad na chování a prožívání člověka. Mnoho studií (Grogan, 2000) dokládá, že tělesná nespokojenost u žen je v západním světě normativní už od osmi let věku, což má signifikantní dopad na kvalitu života stále většího množství žen. Zkoumání spokojenosti mužů s jejich tělem ale ukazuje, že v posledních letech dochází ke kulturnímu posunu, kdy se také muži dostávají pod sílící tlak, aby byli štíhlejší a svalnatější. Podle Chapmanové (1988) tato kultura legitimizuje zájem mužů o vlastní tělo a spotřební přístup k němu. Tělesný vzhled se stává dominantní hodnotou a péče o něj prvořadým zájmem zejména pro adolescenty, kteří procházejí fyzickými a psychickými změnami dospívání. Jejich sebevědomí je zásadním způsobem určováno tím, jak vnímají svoji postavu. Tělesná nespokojenost tak může signifikantně ovlivňovat jejich prožívání a chování, a to i v případě, že není symptomem poruchy příjmu potravy. Podle našich zkušeností (Krch a kol., 1999) se u mnoha mladých žen mohou vyskytovat symptomy deprese (pocity viny, ztráta sebedůvěry, vyhýbání se společnosti, pocity beznaděje a podobně), které přímo souvisí s tělesnou nespokojeností. S jejich subjektivní představou tělesného vzhledu jsou spojeny i četné úzkostné prožitky. Příčinný vztah tělesné nespokojenosti a psychických obtíží však bývá mnoha pacienty, ale i některými odborníky považován za příliš banální a jsou hledána složitější „psychologická“ zdůvodnění. Z těchto důvodů bychom chtěli odborné veřejnosti připomenout, jaký význam hraje tělesný vzhled (respektive tělesná nespokojenost) v životě dospívajících českých chlapců a dívek. Cílem práce je zhodnotit otázku vztahu představy, jakou má člověk o vlastním těle, jeho sebevědomí a některých dalších ukazatelů psychického a tělesného zdraví.
Vzorek a metoda Dotazníkové šetření mezi studenty pražských a českobudějovických středních škol bylo zaměřeno na životní styl českých adolescentů. Vždy v jedné třídě každého ročníku náhodně vybraných gymnázií, středních a učňovských škol bylo distribuováno celkem 1296 dotazníků. Zastoupení jednotlivých škol v Praze a Českých Budějovicích odpovídalo počtu adolescentů studujících na těchto typech škol podle Českého statistického úřadu z 31. 12. 1995. 22,3 % respondentů studovalo gymnázium, 34,2 % střední školu (SŠ) a 43,5 % střední odborné učiliště (SOU). 67,8 % respondentů studovalo v Praze, 32,2 % v Českých Budějovicích. Průměrný věk sledovaného souboru byl 16,4 roku v intervalu 14–20 let. Muži a ženy se statisticky významně nelišili ve svém věku, místě bydliště ani typu vzdělání. Pro tuto studii bylo zpracováno 1238 dotazníků; návratnost dotazníků byla 95,5 %. Podle odpovědi na otázku „Jste spokojen/a se svým tělem (s tím, jak vypadáte?)“ byli respondenti rozděleni do dvou skupin. 54 % respondentů uvedlo, že jsou spokojeni (body satisfaction, BS) a 46 %, že nejsou spokojeni se svým tělem (body dissatisfaction, BD). Tabulka 1: Základní charakteristiky sledovaného souboru
Při hodnocení tělesného a psychického zdraví a kvality sociálního života jsme vycházeli z odpovědí respondentů na některé cílené otázky a z výsledků Dotazníku obecného zdraví (General Health Questionaire, GHQ 28; Goldberg a Hillier, 1979). Osmadvacetipoložková verze GHQ obsahuje čtyři základní škály zaměřené na somatické příznaky, úzkostnost a nespavost, sociální dysfunkci a známky deprese. K posouzení rizika poruch příjmu potravy byla použita šestadvacetipoložková verze Garnerova Testu jídelních postojů (Eating Attitude Test, EAT-26, Garfinkel a Garner, 1982), který vypovídá o míře narušení jídelních postojů, jídelního chování a vztahu ke svému tělu. Kromě celkového skóru lze jídelní postoje hodnotit i v rámci dílčích škál diety (sklon k dietám), bulimie a orální kontrola (vědomá kontrola příjmu potravy). Obecnou úroveň sebevědomí jsme hodnotili na základě desetipoložkové Rosenbergovy Self-Esteem Scale (1965), která umožňuje postihnout jak pozitivní, tak negativní sebehodnocení respondentů. Vzhledem k tomu, že tělo a tělesné proporce hrají jinou roli v životě mužů i žen, bylo při interpretaci výsledků zohledněno pohlaví respondentů. K posouzení rozdílu mezi skupinami respondentů bylo použito párového t testu a Pearsonova chí kvadrát testu. Muži (65,7 %) byli signifikantně (p = 0,001) častěji než ženy (42,6 %) spokojeni se svým tělem. Ženy nespokojené se svým tělem (BD) měly v průměru statisticky významně vyšší tělesnou hmotnost než ženy spokojené se svým tělem. Přestože ženy spokojené se svým tělem byly štíhlejší, přály si (BMI ideál) bez ohledu na tuto skutečnost být ještě štíhlejší. Tyto výsledky ukazují, že ženy si přejí být štíhlejší i v případě, že jsou štíhlé a „spokojené“ se svým tělem. U mužů nehrála ve spokojenosti s tělem tělesná hmotnost významnou roli. Ženy z Českých Budějovic a ženy s nižším stupněm vzdělání byly v průměru méně spokojeny se svým tělem než ženy v Praze a ženy studující gymnázium, což současně korespondovalo s jejich vyšší tělesnou hmotností (ženy z Prahy a studující gymnázium byly štíhlejší). U mužů se tento trend neprojevil. Ženy nespokojené se svým tělem významně častěji (29,5 % × 20 %) uváděly, že jejich matka trpí nadváhou. Nadváhu matky uváděli častěji i muži nespokojení se svým tělem (26 % × 17,5 %).
Výsledky V tabulce 2 je uvedena četnost výskytu (frekvence několikrát za měsíc až denně) některých rizikových způsobů kontroly tělesné hmotnosti v posledních třech měsících. V kategorii vegetariánská kuchyně je zahrnuta i makrobiotická kuchyně. Tabulka 2: Vztah mezi tělesnou nespokojeností (BD) a kontrolou tělesné hmotnosti (výsledky v %)
Tabulka 3: Vztah mezi tělesnou nespokojeností a výsledky v Testu jídelních postojů (EAT-26)
U mužů i u žen pozitivně korelovala nespokojenost s tělem s přáním zhubnout, s dietním chováním, s častým cvičením a s rostoucí frekvencí přejídání. Toto zjištění potvrzuje předpoklad, že tělesná nespokojenost úzce souvisí s narušenými jídelními postoji a může mít nebezpečné behaviorální konotace. Dietní trendy byly u mužů zřetelně méně časté (šestkrát více žen než mužů uvádělo, že drží nějakou dietu). V EAT-26 vykazovali muži nespokojení se svým tělem signifikantně vyšší sklon k dietám a celkově narušené jídelní postoje a chování ve smyslu poruch příjmu potravy než muži spokojení se svým tělem. Ještě mnohem výraznější byla tato tendence u žen nespokojených se svým tělem, které navíc uváděly i výraznější sklon k bulimii.
Tabulka 4: Vztah mezi tělesnou sebevědomím (Self-Esteem Scale)
nespokojeností
a
Tabulka 5: Vztah mezi tělesnou nespokojeností a kvalitou sociálního života (výsledky v %)
Jak u mužů, tak u žen se shodně projevil významný vztah mezi tělesnou spokojeností nebo nespokojeností a celkovým hodnocením vlastní osoby. V Rosenbergově Self-Esteem Scale vykazovali respondenti (muži i ženy) spokojení se svým tělem (BS) vyšší sebedůvěru (vyšší pozitivní sebekoncept) a současně i méně pochyb o vlastní osobě (nižší negativní sebekoncept). Tabulka 6: Vztah mezi tělesnou nespokojeností a hodnocením zdravotního a psychického stavu (GHQ-28)
Tabulka 7: Vztah mezi tělesnou nespokojeností a hodnocením zdravotního stavu (výsledky v %)
Ženy nespokojené se svým tělem uváděly v průměru méně často, že mají partnera, sexuální zkušenost a zejména pak signifikantně častěji než ženy spokojené se svým tělem uváděly nedostatek přátel (negativní odpověď na otázku: „Myslíte si, že máte dostatek přátel mimo svoji rodinu a partnera?“). U mužů se tato tendence takto výrazně neprojevila, i když i muži nespokojení se svým tělem uváděli v průměru méně často sexuální zkušenost (nebo muži, kteří neměli sexuální zkušenost, byli méně spokojeni se svým tělem?). Na základě těchto výsledků lze předpokládat, že ženy jsou tělesnou nespokojeností více sociálně handicapovány než muži, případně že sociální problémy žen se snadno odrazí i v tělesné nespokojenosti. Můžeme také předpokládat, že ženské tělo je předmětem většího sociálního zájmu a významnějším aspektem sebereflexe (Já × ostatní) než mužské tělo. Jak u mužů, tak u žen nespokojenost s tělem statisticky významně korelovala se zhoršujícími se ukazateli somatického i psychického zdraví. V GHQ-28 respondenti nespokojení se vzhledem svého těla uváděli signifikantně více somatických obtíží, měli vyšší skóre úzkosti, sociální dysfunkce a deprese než respondenti spokojení se svým tělem. V tomto směru lze ale namítnout, že zvýšená úzkostnost, depresivní pocity, sociální dysfunkce, ale i zdravotní obtíže se snadno projeví také v negativním hodnocení tělesného vzhledu. Spokojenost s tělem u mužů i u žen korelovala s pozitivním hodnocením celkového zdravotního stavu. Skutečnost, že tato tendence byla výraznější u mužů, naznačuje, že spokojenost s tělem je u mužů významněji spojena s tělesným zdravím a že tělesná nespokojenost souvisí více se zdravotními obtížemi než u žen. Ženy i muži nespokojení s vlastním tělem uváděli častější návštěvy lékaře v posledním roce, u žen byla tato skutečnost výraznější.
Diskuze, závěr Výsledky dotazníkového šetření mezi pražskými a českobudějovickými středoškoláky prokázaly, že tělesný vzhled je významnou hodnotou v životě dospívajících žen i mužů a že míra jejich tělesné spokojenosti signifikantním způsobem determinuje jejich sebehodnocení a prožívání. Markantní byly i některé behaviorální ukazatele tělesné nespokojenosti, jako jsou časté držení diet a tělesné cvičení. Nespokojeno se svým tělem bylo 34,3 % mužů a 57,4 % žen. Tyto výsledky korespondují s výsledky zahraničních studií (Grogan, 2000), které uvádějí, že v průměru asi jedna třetina mužů a kolem 60 % žen není spokojeno se svým tělem. Tělesná nespokojenost dotazovaných žen signifikantně vzrůstala v souvislosti s rostoucí tělesnou hmotností. Dívky nespokojené se svým tělem studovaly častěji v Českých Budějovicích než v Praze, studovaly SOU nebo SŠ a častěji uváděly, že jejich matka má sklon k nadváze. Všechny tyto faktory (místo bydliště, typ vzdělání, nadváha matky) současně pozitivně korelovaly s vyšší tělesnou hmotností. Jak ženy, tak v menší míře muži nespokojení se svým tělem si častěji přáli zhubnout, drželi diety a cvičili. Měli nižší sebevědomí, více výhrad a pochybností o sobě, byli depresivnější, úzkostnější, uváděli více různých zdravotních obtíží a méně uspokojivé sociální vztahy. Je zřejmé, že negativní postoj k tělu významně souvisí s dalšími negativními postoji a výhradami k vlastní osobě, s nimiž se navzájem potencuje. Na základě uvedených výsledků můžeme předpokládat, že nespokojenost s tělem, patrná u více než poloviny sledovaných žen, je spojena zejména s tělesným vzhledem, a to především s vyšší tělesnou hmotností nebo často jen s pocitem nadváhy. Tělesná nespokojenost mužů pravděpodobně souvisela více s celkovou nespokojeností, somatickými obtížemi a s nízkým sebevědomím. Při určitém zjednodušení lze předpokládat, že zatímco u žen je nespokojenost s tělem a tělesnou hmotností významným důvodem k celkové nespokojenosti a zhoršení kvality života, jsou u mužů prvotní spíše celková nespokojenost nebo somatické obtíže, které potencují i nespokojenost s vlastním tělem. Podle Furnhama a Greavesové (1994) je tělesné sebehodnocení mladých žen a ve stále větší míře i mužů výrazně ovlivňováno mediálními vzory. Zdrojem nespokojenosti s vlastním tělem je diskrepance mezi vnímaným a ideálním obrazem těla. Neschopnost vyrovnat se ideálu vede k sebekritice, pocitům viny a oslabení sebevědomí. Tělesná nespokojenost a její důsledky jsou výraznější u žen (Grogan, 2000), protože ty jsou vystaveny rozsáhlejšímu vlivu a předkládané idealizované vzory jsou jednoznačnější a zdánlivě snáze dostupné („stačí zhubnout“). Zatímco pro ženskou ideální postavu je příznačná vyhublá štíhlost, pro ideální mužskou postavu je významná spíše svalnatost a výkon. Proto se muži nespokojení se svou postavou snaží spíše
cvičit, zatímco ženy dávají přednost držení diet, což mimo jiné vysvětluje jejich zvýšené ohrožení poruchami příjmu potravy. Výsledky Testu jídelních postojů (EAT-26) potvrdily vztah mezi tělesnou nespokojeností a narušenými jídelními postoji. Většina (85,2 %) žen nespokojených se svým tělem si přála zhubnout a vykazovala nevhodné nebo narušené jídelní postoje a chování ve smyslu nadměrné kontroly svého těla a příjmu potravy, nebo naopak bulimie. Behaviorální důsledky tělesné nespokojenosti (diety, nepravidelný jídelní režim a nadměrné cvičení) jsou evidentní a ukazují na její význam v rámci etiologie a symptomatologie poruch příjmu potravy. Na druhé straně šetření rovněž potvrdilo skutečnost, že i ženy spokojené se svým tělem a štíhlé si často přejí ještě zhubnout. U sledovaných mužů a žen se shodně projevila pozitivní korelace mezi tělesnou spokojeností a sebevědomím. Studie potvrdila význam tělesné spokojenosti (zejména u žen) při formování celkového postoje a vztahu k vlastní osobě. Postoj k tělu determinuje nejenom sebepoznání a emocionální prvky sebepojetí (sebecit, sebeúcta), ale i způsob sebeurčení (cíle, reálnost ambicí) a sebeuplatnění (konkrétní aktivity, míra sebekontroly). Je zřejmé, že negativní sebepojetí a tělesná nespokojenost se navzájem potencují a že existuje úzký vztah mezi tělesnou nespokojeností a některými dalšími psychickými a tělesnými obtížemi. Tělesná nespokojenost se podle výsledků Dotazníku obecného zdraví (GHQ 28) navzájem potencuje s anxietou, depresivitou, pocitem sociální dysfunkce a některými somatickými příznaky. Signifikantně nižší sebevědomí respondentů nespokojených se svým tělem koresponduje jednak s předpokladem, že tělesná nespokojenost a hubnutí u žen a body building u mužů souvisí s výchozím nízkým sebevědomím, jednak se zjištěními, že zvyšující se zájem o tělo a s ním spojené aktivity sebevědomí dále spíše oslabují, než posilují. Potvrzují to například studie mezi kulturisty (Grogan, 2000), kteří často, když začnou cvičit, se o to více srovnávají s ostatními svalnatými muži a sledují výsledky svého úsilí, což většinou posiluje pocity nedostačivosti. O co více se snaží, o to méně jsou spokojeni. Podobný cyklus vzájemně se potencujících pocitů neschopnosti (nízké sebevědomí), přehnané pozornosti věnované postavě a behaviorálních důsledků těchto pocitů a postojů (diety, přejídání a zvracení) je známý u bulimie (Krch a kol., 1999) nebo jako udržující mechanizmus „jo-jo“ efektu u chronických dietářů. U sledovaných žen byl markantní vztah mezi tělesnou spokojeností a kvalitou sociálního života, která se s rostoucí tělesnou nespokojeností zhoršovala. Ženy nespokojené se svým tělem signifikantně častěji uváděly, že mají nedostatek přátel a že se cítí být svým tělem sociálně handicapovány. Potvrdila se tak vysoká sociální hodnota ženského těla. Vnímání a prožívání těla je na jedné straně determinováno různými sociálními faktory, na druhé straně zřejmě významně ovlivňuje sociální chování a zkušenost zejména ženské populace. Podobně výsledky některých studií mezi obézními (Krch a Rathner, 1998; Ciliska, 1990) poukazují na skutečnost, že s tělesnou nespokojeností u žen přibývá společenských obtíží a pocitů sociální nedostačivosti, zatímco muži se necítí být případnou nadváhou sociálně handicapováni. Myslíme si, že výsledky studie potvrdily předpoklad, že způsob vnímání a prožívání těla (respektive tělesná nespokojenost) je významným psychologickým fenoménem, který hraje důležitou roli v životě mladých žen a pravděpodobně ve stále větší míře i mužů. Představa, jakou má člověk o vlastním těle, je velmi sociálně citlivá. Pod vlivem určitých kulturních trendů, sociálních vlivů a osobní zkušenosti se normální lidské tělo může snadno stát významným osobním i společenským problémem, zdrojem nerealistického sebehodnocení a negativního sebepojetí. Z výsledku studie je zřejmé, že tělesná nespokojenost může hrát významnou roli v obraze a při rozvoji i jiných duševních obtíží než jenom poruch příjmu potravy.
Literatura Bruch H. Eating Disorders: Obesity, Anorexia Nervosa and the Person Within. New York: Basic Books, 1973. Ciliska D. Beyond Dieting. New York: Brunner/Mazel, 1990. Furnham A, Greaves N. Gender and locus of control correlates of body image dissatisfaction. Europ Personality 1994;8:829–837. Garfinkel PE, Garner DM. Anorexia Nervosa: A Multidimensional Perspective. New York: Brunner/Mazel, 1982. Goldberg DP, Hillier VF. A scaled version of the General Health Questionnaire. Psychol Med 1979;9:139–145. Grogan S. Body image: Psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha: Grada, 2000. Chapman R. The great pretender: variations on the new man theme. In: Chapman R, Rutherford J. Male Order: Unwrapping Masculinity. London: Lawrence and Wishart, 1988. Krch FD a kol. Poruchy příjmu potravy. Praha: Grada, 1999. Krch FD, Rathner G. The relationnship between overweight and psychological problema in adult czech population. Sbor lék, 1998;99:303–309. Pliner P, Chaiken S, Flett GL. Concern with body weight and physical appearance over lifespan. Nepublikovaná práce 1987. Citace podle Ciliska D. Beyond Dieting, New York: Brunner/Mazel, 1990.
Rosenberg M. Conceiving the Self. New York: Basic Books, 1979. Secord PF, Jourard SM. The appraisal of body-cathexis: Body cathexis and the self. J Consult Psychology 1953;17:343–347. PhDr. František David Krch Psychiatrická klinika VFN Ke Karlovu 11, 128 21 Praha 2 E-mail:
[email protected] Do redakce došlo dne: 21. 7. 2000 Přijato k publikaci dne: 8. 10. 2000 Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
