Orlické hory Podorlicko 5
268
víme, zda se přece podařilo paní Rozyně Skalické. dosouditise dědictví z dvora, který její praděd dostal za služby králi Jiříkovi. To bylo ovšem v době, kdy vládli Rychnovem ještě páni Rychnovští a kdy nedaleko od Třebešova vznikla drobná ves Lhotka, postavená Jednotou bratrskou ...
t JOSEF
DOSTÁL
Poznámka redakce: Vybráno z rukopisné pozůstalosti uložené ve Stát. ústředním archívu v Praze. Materiál pro tento článek poskytl spis sign, Nová manipulace C 111/2 ve Státním ústředním archívu v Praze. Další materiál je uložen ve Státním archívu v Zámrsku, Rodinný archív Kolovratů Č. 1162 (žádost Rozyny Skalické o náhradu, podaná r. 1678 Františku Karlu Liebsteinskému z Kolovrat, novému majiteli černíko vického panství).
Bohumil Pavel
Vzpomínka na dva vamberecké rodáky, mající zásluhu na zachování věrného popisu města na sklonku 19. a počátku20. století 'lBývá snad pravidlem, že záslužná činnost kronikářská, byla vykonávána se sebevětší láskou a pramenila z ušlechtilého nesobeckého zájmu o uchování lokální historie, nedoznává za života pisatelů náležitého pochopení a ocenění. Vždyť má to psaní rád a nemohl by bez něho ani žít prohlašují přesvědčivě a někdy i se znatelným příměskem ironie jedni, a to tak, jako by jeho činnost blahovolně tolerovali, nehledě ani k druhým, kteří ji jako zbytečnou
byť
přezírají.
sedí, neváží mnohé hodiny, přemýšlí a píše, se mu často zdá, že ta jeho mravenčí práce je stejně hlasem volajícího na poušti. Povětšině nenáročné a za minimální odměnu si ničí zrak, pálí elektrický proud a uhlí, zatím co jiní proměňují svou energii a svůj volný čas na slušné movité hodnoty. Ale je šťastnější, spokojenější a duševně vyrovnanější než oni, poněvadž ví, že dělá dobrou práci pro společnost, práci, která přežije staletí a které si dříve nebo později přece snad někdo povšimne a po zásluze ji ocení." Tak uvažoval jeden z optimistů, vamberecký městský dů chodní a kronikář A
kronikář
třebaže
Bohumíl '
JOSEF HAJNIŠ (*20. 7. 1878 t12. 2. 1958),
Pavel' který za svého života nashromáždil takové množství vše':" stranných a podrobných zápisů, že jeho práce nemá, až na malé výjimky, v okolí obdoby. Narodil se co jeden z pěti dětí truhlářské rodiny Jana a Anny Hajnišových,' vlastnících stavení čp. 114 v části města zvané "Na hradě". Pro stísněné hmotné poměry nemohli rodiče splnit chlapcův sen o studiu na gymnasiu. Po návštěvě obecné školy v místě poslali jej do nejbližší měšťanské školy v Kostelci nad Orlicí, a pak jej otec vyučil truhlařině. Jako dělník pracoval dočasně v Králíkách, kde navštěvoval při ře mesle odborný kurs na zpracování dřeva. Z tříleté vojenské služby u 18. pěšího pluku v Hradci Králové se navrátil domů v hodnosti desátníka - účet ního poddůstojníka, ale otcovu živnost zastihl v takové zadluženosti, že nebylo ani pomyšlení na její převzetí. Domek byl prodán majetnému průmyslníku Janu Zemanovi, ten jej v roce 1905 nechal zbořit a na jeho místě byla založena okrasná zahrada při nově vystavěné vile. On sám nastoupil místo provozního truhláře u textilní firmy Antonína Bednáře synové a poněvadž se osvědčil, zastával později v technické kanceláři závodu výpomocné úřednické místo. V roce 1904 byl na podkladě konkursu přijat městem. za strážníka. Vždy vypravoval, že celou administrativu obce prováděl tajemník Kubias, a on mu v kanceláři vypomáhal. Pak povýšil na nadstrážníka. Veškeré na něm navíc požadované písemné finanční a kontrolní úkony vykonával rád a jak se zmiňoval, nikdy při nich nepřišel do konfliktu s občanstvem. Zastával v zastoupení i funkci městského tajemníka a po dlouhá léta byl městským důchodním. Dne 1. ledna 1933 odešel do výslužby. Na žádost obce přijal funkci městského kronikáře. Bylo to pro Vamberk rozhodnutí velmi šťastné. Kdo jiný znal tak dobře život města, jeho historii, měst ské zřízení, život průmyslových závodů a jeho obyvatel, s nimiž přicházel za svého dřívějšího úřadování v častý osobní styk. Svědomitě a důsledně zaznamenával měsíční a roční výkyvy počasí a jejich vliv na hospodářské výsledky v zemědělství (vodní srážky, tlak a teploty vzduchu), živelní katastrofy (vichřice, mrazy, sucha), psal o kulturních podnicích (divadlech, výstavách, oslavách, koncertech) a jejich kritiky, popisoval charakteristiky zemřelých občanů, prostě zachoval městu svými zápisy jeho dokonalý
'"
,
•
•
_
','.,
w
••
:
'.
w'
:
,"
-,
"
','
"..
•••••
:-.
:-.
•
..
»,
269
Orlické hory Podorlicko 5
270
obraz dění v době, kdy na radnici působil a v němž dožíval svůj plodný věk. Kromě kroniky napsal přes 200 různých statí,iejetonů a vzpomínek, z nichž některé byly otištěny v Poslu z podhoří, Orlických proudech, Osvětě lidu, Hlídce, Českém slově a Národní politice. Skládal slavnostní projevy k různým příležitostem, psal oslavné básně, sloužil oddaně veřejnosti. Teprve těžká a stále se stupňující oční choroba, spojená s nevalně úspěšnou operací pravého oka, mu vyrazila pero z ruky a znemožnila jeho další záslužnou činnost. Poslední víceméně soukromé a už neurovnané záznamy se datují rokem 1947 a jsou plny stesku a nespokojenosti ve smyslu úvodu nadepsaného článku. A nelze se divit. Byl nepříznivým Osudem připraven o svou poslední zálibu a tím jeho život fakticky končil. Zemřel v požehnaném věku 79 let. Živou, ale nepsanou kronikou rodného města byl také vrstevník Josefa Hajniše BEDŘICH HAJNIŠ
(*26. 2. 1877 t21. ll. 1963)
Ač jmenovec, nebyl s ním vázán příbuzenským poutem. Shodné měli jen to, že i on byl zaměstnán krátký čas jako městský tajemník ve Vamberku. Jeho rodiče měli živnost klempířskou a kromě toho hrač kářství a obchod sklem na náměstí. Matka pocházela z mlynářské Duškovy rodiny z "Horního mlýna". Z rodu Hajnišů pocházel i František: humoristický spisovatel a vrstevník Rubešův. Bedřišek navštěvoval zprvu obecnou školu ve svém rodišti, primu na rychnovském gymnasiu, od sekundy už studoval v Praze a bydlel u své tety, matčiny sestry, paní Suchánkové. Ta mu poskytla všechno pohodlí a potřebný klid k učení. Do kvarty navštěvoval gymnasium v Žitné uHci,kde byl jeho učitelem spisovatel Alois Jirásek, který zanechal v duši studentově blahodárné stopy své profesorské čin nosti. Dostudoval a maturoval na gymnasiu v Hálkově (nynější Londýnské) ulici na Vinohradech. Pak přešel na právnickou fakultu, ale po dech létech musel pro neutéšené hmotné poměry rodičů studia zanechat. Přišla první světová válka, která zavála Bedřicha na růz né fronty a mezi jinými i do Dolomit v jižních Alpách. Sem za ním došel i balíček s asprovizací z Vamberka.
Orlické hory Podorlicko 5
270
obraz dění v době, kdy na radnici působil a v němž dožíval svůj plodný věk. Kromě kroniky napsal přes 200 různých statí,iejetonů a vzpomínek, z nichž některé byly otištěny v Poslu z podhoří, Orlických proudech, Osvětě lidu, Hlídce, Českém slově a Národní politice. Skládal slavnostní projevy k různým příležitostem, psal oslavné básně, sloužil oddaně veřejnosti. Teprve těžká a stále se stupňující oční choroba, spojená s nevalně úspěšnou operací pravého oka, mu vyrazila pero z ruky a znemožnila jeho další záslužnou činnost. Poslední víceméně soukromé a už neurovnané záznamy se datují rokem 1947 a jsou plny stesku a nespokojenosti ve smyslu úvodu nadepsaného článku. A nelze se divit. Byl nepříznivým Osudem připraven o svou poslední zálibu a tím jeho život fakticky končil. Zemřel v požehnaném věku 79 let. Živou, ale nepsanou kronikou rodného města byl také vrstevník Josefa Hajniše BEDŘICH HAJNIŠ
(*26. 2. 1877 t21. ll. 1963)
Ač jmenovec, nebyl s ním vázán příbuzenským poutem. Shodné měli jen to, že i on byl zaměstnán krátký čas jako městský tajemník ve Vamberku. Jeho rodiče měli živnost klempířskou a kromě toho hrač kářství a obchod sklem na náměstí. Matka pocházela z mlynářské Duškovy rodiny z "Horního mlýna". Z rodu Hajnišů pocházel i František: humoristický spisovatel a vrstevník Rubešův. Bedřišek navštěvoval zprvu obecnou školu ve svém rodišti, primu na rychnovském gymnasiu, od sekundy už studoval v Praze a bydlel u své tety, matčiny sestry, paní Suchánkové. Ta mu poskytla všechno pohodlí a potřebný klid k učení. Do kvarty navštěvoval gymnasium v Žitné uHci,kde byl jeho učitelem spisovatel Alois Jirásek, který zanechal v duši studentově blahodárné stopy své profesorské čin nosti. Dostudoval a maturoval na gymnasiu v Hálkově (nynější Londýnské) ulici na Vinohradech. Pak přešel na právnickou fakultu, ale po dech létech musel pro neutéšené hmotné poměry rodičů studia zanechat. Přišla první světová válka, která zavála Bedřicha na růz né fronty a mezi jinými i do Dolomit v jižních Alpách. Sem za ním došel i balíček s asprovizací z Vamberka.
Zásilku mu předával vojenský kuchař, Ital, a když se podíval na místo odeslání překvapeně vykřikl: "Jé, pane obrlajtnant - Vamberk - Helgoland - tancovat!" Kdyby tehdy vedle něj uhodilo, nepodivil by se snad tolik, jako že je svět při své rozlehlosti tak malý. Ital totiž pracoval jako tunelář na výstavbě lokální trati Doudleby-sRokytnice v Orlických horách. Po návratu z první světové války zastával krátce místo městského tajemníka ve Vamberku, od roku 1920 působil ve funkci vrchního berního tajemníka v Hlohovci, pak v Kysúckém Novém Městě a nakonec jako ředitel berní správy v Nové Bani na Slovensku. Jeho podřízení na něj ještě dnes vděčně vzpomínají. V roce 1937 se navrátil na zasloužený odpočinek do svého rodiště a odtud rok co rok navštěvoval Prahu, aby se sešel se svými spolužáky ze studií, kteří se vesměs domohli slušných existencí (např. Dr. Václav Vacek, primátor hlavního města). Vidím živě před sebou pomenšího starce přímé ještě postavy, ramenatého, v tmavých šatech a s neodmyslitelnou černou kovovou hůlčičkou, zdravě červených tváři a bystrých očí, kterak pomalým a opatrným krokem přechází se džbánkem na mléko náměstí, obstarává si potřebný nákup nebo nastupuje na svou obvyklou denní vycházku po obvodu města. Bydlel v zánovní vilce s pěknou a úpravnou zahradou v Pekelské ulicí.' Jsa vdovcem, úklid v domácnosti si prováděl sám. Jako voják bývalé rakouskouherské armády si osvojil přesný denní řád, který důsledně dodržoval. V kuchyni jste nenalezli žádný nepořádek, všude čisto, ani prášku na stole, ani na zemi a i v tom stlaní lůžka zachovával vnější úpravu. Jen na praní prádla si jednal. Byl náruživým čtenářem, a proto i pravidelným návštěv níkem městské knihovny. Miloval výtvarné umění a PYšnil se několika skvělými obrazy svého příbuzného, zná-mého akademického malíře Oldřicha Hlavsy. Měl do nejpozdnějšího stáří úžasnou paměť a dovedl zajímavě vyprávět o minulosti Vamberka a rozvíjet v obrazotvornosti posluchačově jeho topografický obraz z konce minulého století. Jeho zájem o městské památky a starožitnosti jej několi krát přivedl do muzea, které jsem tehdá spravoval, a tak došlo k našemu sblížení. Býval pak u mne častým hostem, i v bytě, a na mé přání vyprávěl svým sonorním hlasem různé příběhy o rozkvě tu a zániku předních městských rodů, věděl přesně, kdy který dům na rynku byl vystavěn nebo rozbořen, jak vy-
Bohumil Pavel
271
Orlické hory, , Podorlicko' 5·
272
hlížely kdysi městské ulice, jak kvetla a zanikala městská sláva starých formanů a formanek, jaká byla láce či drahota živobytí, jaké pohromy a kdy postihly město, jak rostl v místě průmysl a jak se zvedala kulturní úroveň obyvatelstva. Dozvěděl jsem se tak i o mnohýeh jiných věcech. Měl vše v hlavě, ale s neúspěchem jsem se setkával při žádosti, aby to písemně zpracoval. Vždy mi řfkal: '"Nemám k tornu potřebné trpělivosti. Stáří doléhá. U psaní nevydržím a přemýšlení mě velmi unavuje. Ptejte' se, já Vám budu odpovídat, dělejte si při tom poznámky a zpracujte si, to potom po svém." A tak na podkladě záznamů jeho, mých a jiných pamětí, jakož i některých zápisů p. Josefa Hajniše vznikly v minulém desetiletí moje dvě souborné práce: Starý Vamberk devadesátých let minulého století a Dvanáct povídek z Krajkářova.: řemesla;
Z toho všeho je patrno, jak je důležitá kronikářská práce a záznamy' o vyprávění starých pamětníků. Dobrá věc nezapadne. Dříve či později se' jí někdo ujme a odborně a stylisticky zpracuje v přijatelnou formu pro tisk a veřejnost.
Ne každý je dobrým kronikářem. Musí mít lásku k rodišti, pravdivý poměr a úctu k jeho historii, vrozenou inteligenci a velkou trpělivost a obětavost. Oba uvedení vamberečtí rodáci všechny tyto vlastnosti měli, a proto jejich práce nebude zapomenuta. BOHUMIL PAVEL
Narodila se 14. 2. 1891 DVĚ SETKÁNÍ S BÁSNÍŘKOU v Malé Čermné, zemřela
17. 5. 1971 v Olešnici v Orlických horách. Bylo to v roce 1957. Přišla do nemocnice na operaci. Skromná, tichá, nenáročná, nevyžadovala" pro sebe žádné ohledy ani výjimky, její známí a přátelé neintervenovali. Byla za vše vděčná, z každé samozřejmé pozornosti nebo úsluhy se dětinsky radovala." Zprvu' jsme ani nevěděli,
