VZPOMÍNÁNÍ NA SVÍTÁNÍ JOLKA TOMINAROVÁ

VZPOMÍNÁNÍ NA SVÍTÁNÍ

JOLKA TOMINAROVÁ

1

VELEBÍ DUŠE MÁ HOSPODINA A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU, MÉM SPASITELI, NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI. OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ. JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ K TĚM, CO SE HO BOJÍ…

Maria, maminko moje, též moje duše velebí Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli. Maria, i mně učinil veliké věci ten, který je mocný. A to přesto, že já jsem nebyla jeho pokornou služebnicí jako ty. S láskou shlédl na mne a učinil mne bohatou – zcela nezaslouženě. maminko, děkuji ti, že i tvůj milující pohled spočinul na mně a že jsi mi vyprosila všechny milosti, o kterých chci vydat svědectví. Panno Maria, matko Kristova i moje, tobě věnuji a do tvých rukou vkládám celé toto dílo, naplněna vděčností k tomu, který naplnil mou duši nebeskou blažeností a zapálil mé srdce. Maria, maminko, vypros mi Ducha Svatého, a´t je toto svědectví o velkých věcech, které mi učinil ten, který je mocný, pravdivé. Ať 2

tato výpověď pomůže mnoha lidem pochopit, co je to obrácení a důvěrný život s Bohem. Spolu s tebou, maminko, chci neustále volat: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…“ Děkuji ti, drahá maminko, že jsi mne přivedla k Ježíši a k církvi.

PODÁVÁM VÁM RUKU A PŘEDSTAVUJI SE VÁM. Letos (2002) mi je 43 let. Narodila jsem se na samém konci padesátých let. Mým rodným krajem je nádherné prostředí středního Pováží, nevelká, ale malebná vesnička u Pardova – Husice. celý ten překrásný kraj byl poznamenán budovatelskou činností tehdy vládnoucí KSČ: Trať mládeže Bratislava – Košice, Přehrada Mládeže Nosice, Lázně Nimnica, továrna na výrobu pneumatik Gumárny 1. máje, Považské strojírny… tak se z chudého kraje stal bohatý. Moji rodiče museli být zaměstnaní a na mne a mladšího bratra měli málo času, hlavně v mém raném dětství. Naštěstí jsme měli babičku, kterou jsem vroucně milovala a vždy jsem ji pokládala za vtěleného anděla – i v dobách, kdy jsem v Boha nevěřila. Babička byla věřící a často jsem ji viděla modlit se růženec. My děti jsme byly vychovávány v duchu doby, tedy bez Boha. Jako dítě jsem jakous-takous víru měla. Sama jsem se modlila, sama jsem chodila do kostela, a to nejen v neděli. Nikdo mi nepřikazoval modlit se či navštěvovat svatostánek v Pardově. A najednou jako když utne – konec modliteb, konec chození do kostela, naráz jsem sama od sebe začala nacházet důvody a důkazy Boží neexistence. To mi bylo snad devět či deset let. Až po mnoha a mnoha letech, po mém obrácení, po několikaletém životě intenzivní modlitby; v čase, kdy jsem se poctivě

3

a důkladně připravovala na zpověď po dvaceti pěti letech, uvolnila se mi v mysli nejhlouběji zakopaná vzpomínka, jak jsem se v kostele, coby malé děvče, počůrala. Tak hrozně jsem se kvůli tomu styděla, že jsem začala odmítat úplně všechno, co souviselo s kostelem a vírou v Boha. Samotnou vzpomínku na to jsem pohřbila v té nejhlubší a nejtmavší propasti podvědomí s takovou důkladností, že to jednoduše přestalo existovat – jakoby se to nikdy nestalo. Nedivte se, i dnes se za to stydím. Neměla jsem nikoho, komu bych se s tak ošklivou věcí mohla svěřit, nikoho, kdo by mi to vysvětlil a povzbudil mne, že to žádná tragédie nebyla. Tak nastoupilo dokonalé odmítání Boha. Takhle se ze mne stal zarytý ateista – z mé vlastní vůle. Ateizmus mi nikdo nevnucoval. Moji rodiče byli sice věřící, ale jenom tak pro sebe. Dnes se o takové „víře“ s hrdostí říká: „Věřím, ale nepraktikuji…“ Takových lidí je mi líto, protože přijali víru jen jako ideologii, ale se živým a milujícím Bohem se nestkali. Takovou víru je velice jednoduché a snadné ztratit. Rodiče nežili v životě z víry a ani nás děti k víře nevedli, i když jsme byli pokřtěné, první svaté přijímání jsme také absolvovaly a já dokonce jsem v deseti letech přijala svátost biřmování. Všechno to byla jen formalita. Jako rodina jsme se nikdy nemodlily, kromě „Otčenáše“ před štědrovečerní hostinou. Není divu, že později, v době tzv. normalizace, oba moji rodiče vstoupili do KSČ. Snad to bylo víceméně na naléhání husických komunistů a chlebodárců v továrnách, nevím. Stali jsme se aktivní komunistickou rodinou. Roznášeli jsme pozvánky na schůze a letáky, účastnili jsme se všech brigád i společenských akcí, každý z nás byl někde organizován – maminka ve Svazu žen, já s bratrem v SSM (Socialistický svaz mládeže), táta byl ve Svazarmu i u dobrovolných hasičů. Takový život se mi líbil – všechno bylo jasné, všechno se dalo vysvětlit. Obyvatelé Husic byli jako jedna rodina, i ochotnické divadlo hráli a měli široko daleko jako herci skvělou pověst. Já, coby 18-ti letá dívka jsem chodila s chlapcem, který o sobě tvrdil, že je věřící a že dokonce dělá panu faráři kostelníka. On se mně snažil přesvědčit o reálné existenci Boha a já jeho naopak – o Boží neexistenci. Díky této zkušenosti vím, že slovy není možné

4

někoho na víru obrátit. Bez milosti Boží jsou všechno jen prázdná slova bez obsahu. S tím klukem jsem se rychle rozešla – o víře sice mluvil, ale jako věřící nežil. Svědectví jeho života nebylo věrohodné. Při zpětném pohledu vidím, že mi na něm nejvíc vadilo, že hříšné skutky byly i pro něho „normální“. V té době bylo mé srdce od Boha a jeho lásky vzdáleno ještě pěkných pár světelných let. Základní školu jsem ukončila v roce 1974 a nastoupila jsem do učení v Gumárnách. Učební obor jsem si vůbec nevybírala. Mým přáním bylo pouze to, abych byla každý den s maminkou – pracovala na vrátnici v internátě pro učně. Maminku jsem nesmírně a nekriticky milovala. Otce jsem naopak nenáviděla. Nejen proto, že si rád vypil, ale hlavně z toho důvodu, že mámu často shazoval a ponižoval nejen doma, nýbrž i ve společnosti. Velmi významným byl pro mne rok 1979. V tomto roce jsem 7. června úspěšně složila maturitní zkoušky a hned na to – asi za pouhý týden – jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání ve fabrice. Následovala totální deziluze – poměry a vztahy na pracovišti byly hrozné. Nic nebylo tak, jak to do nás hustili ve škole. Po mnoha zklamáních v osobním životě (kluci o mně nestáli), jsem se rozhodla, že chci žít sama, že o sňatek nestojím. A hle – ihned na to, 1.7.1979 jsem se setkala se svým budoucím manželem. V ten den došlo k mnoha „náhodám“, jakoby sám osud mne chtěl dostrkat na místo setkání s ním. Pak to šlo ráz naráz a už 27. října téhož roku jsme slavili svatbu. Následujícího roku (1980) jsme dostali svůj první byt v Povážské Bystrici a narodil se nám 7. září náš první syn Jeník. Druhý syn Pavlík na svět spěchal a narodil se o deset měsíců později. Život se s námi nemazlil. Přinuceni okolnostmi jsme se k 1. dubnu 1983 přestěhovali do manželova rodiště na Moravské Slovácko do pohraničí. První tři měsíce jsme bydleli u jeho rodičů, pak jsme dostali nový, čtyřpokojový byt, kde bydlíme dosud. Dcerka Darinka se narodila až v prosinci 1987. Stále jsem žila jako pohan, neznaboh, ateista. Ani jedno z mých dětí nebylo pokřtěno, manželský svazek pouze civilní. Bůh stále zasahoval do mého života, já jsem to však přehlížela, byla jsem

5

fakticky slepá. Po svém obrácení jsem najednou viděla svůj život v úplně jiném světle, ale o tom až později.

REVOLUCE A CO NÁSLEDOVALO. Přišel rok 1989. byly to vskutku krásné časy… Zdálo se mi to až neuvěřitelné. Něco takového jsem až do té doby považovala za nemožné. Všechny nás zachvátilo nadšení a euforie. Lidé byli k sobě zvláštním způsobem laskaví a tolerantní. Byl to nádherný, i když krátký čas, bod zvratu našich národů a vlasti. Mým bodem zvratu byla návštěva papeže Jana Pavla II. v dubnu 1990. Atmosféra sametové revoluce mi otevřela srdce, neboť když jsem sledovala v televizi mši svatou řízenou svatým otcem, najednou jsem jakoby rozuměla lidem, kteří se jí účastnili. Měla jsem pocit, že mají něco, co já nemám. Viděla jsem, že ti lidé nejsou hlupáci. Až do této chvíle jsem vlastně byla pyšná na svoji pokrokovost a racionalizmus a vůbec jsem nechápala, jak může někdo v dnešní době věřit v Boha a chodit do kostela. V době letů do vesmíru a vyspělé techniky… Teď už vím, co oni měli a já ne: VÍRU. Nahlas jsem řekla: „Teď už chápu, jak může někdo věřit…“ Na to reagoval můj manžel tak, jako bych řekla něco vulgárního a zlého, co by ode mne rozhodně nečekal. Byla to jenom dvě slova: „Teda Majko?!...“ Vyslovená ovšem tak, že jsem měla pocit studu, nějakého prohřešku. Právě tento okamžik se stal podnětem pro intenzivní hledání a pátrání. Krátce po revoluci začal vycházet časopis „Nová dimenze“. Bylo to poprvé, co jsem mohla číst o paranormálních jevech – geopatogenní zóny, jasnovidectví, léčitelství, různé záhady, UFO. Časopis po několika číslech zanikl, ale díky tomu jsem uvěřila, že existují věci sice neviditelné,, přesto reálné. Prstýnek uvázaný na tenkém provázku mne poslouchal a pohyboval se tak, jak jsem mu to poručila – a stačilo poručit pouhou myšlenkou.

6

Pak se mi dostal do rukou časopis hnutí Hare Kršna „Návrat k Bohu“. Následovala jehovistická „Strážná věž“ a další a další časopisy a knihy o józe, sektách, náboženstvích a jiných duchovních směrech. Od manžela jsem dostala krásný dárek: opravdovou Bibli! Duchovně jsem byla tak vyhladovělá, že jsem se nemohla nasytit a hltala jsem úplně všechno, co vybočovalo z materializmu. Nedokázala jsem rozlišit, piju-li z čisté studánky anebo ze špinavé louže. Bibli jsem nerozuměla a z toho ostatního jsem měla v hlavě hrozný guláš. To byl důvod, že jsem všechno odložila, myslíce si, že je to všechno nesmysl a nemá žádnou cenu se tím zabývat. Když jsem dospěla k tomuto rozhodnutí, nastal další zvrat v mém – teď už to mohu říci – duchovním životě: Nevím jak, ani kdy se to stalo, ale najednou jsem zjistila, že věřím!!! Bylo to obrovské překvapení, nedokázala jsem si to vysvětlit. S logikou a racionalitou jsem byla v koncích. Navzdory tomu to byl fakt. Byla jsem nesmírně šťastná, tak úžasnou, všeprostupující radost jsem do té doby nepoznala. Měla jsem pocit, že se vznáším, že chodím po obláčcích a zcela spontánně jsem se nodlila: „Bože, to je tak nádherné, že Ty jsi! Už nechci žádné důkazy Tvé existence. Věřím, že jsi, dobrý Bože…“ Najednou mi bylo jasné samo sebou, že Bůh je jen jeden; lhostejno, zda mu říkáme Hospodin, Bůh, Alláh, či jakkoliv jinak. Bylo mi zcela jasné, že Bůh nedělá zlo, ani ho neschvaluje, ale že zlo konají lidé, hlavně ti, kteří žádného Boha nevěří a nemají žádné morální zábrany ani zásady. Milostí Boží jsem poznala, že máme darem svobodnou vůli a že Bůh absolutně respektuje svobodnou volbu člověka ke konání zlých skutků. Poznala jsem, že můžeme svobodně Boha přijmout anebo odmítnout a On se nevnucuje. Bůh respektuje svobodnou vůli nám danou, Bůh odpouští – ale lidé druhé lidi nerespektují a odpouštět nechtějí nebo neumějí. Tohle bylo moje první setkání s Duchem Svatým, pochopila jsem to později po mnoha dalších zkušenostech s Ním. Vždyť už jenom pouhé pochopení, že i v dnešní době může být člověk věřící a přitom nemusí být „na hlavu“, bylo darem Ducha Svatého. Jak

7

zvláštní a krásné – poprvé v životě jsem si užívala duchovních radostí, radost z Boží přítomnosti a Lásky. Někdy v tomto období byl v městském kině promítán film „Ježíš“, natočený podle Lukášova evangelia. O Ježíši jsem věděla velice málo, téměř nic. Film mne nadchl, prožívala jsem hluboké dojetí. To nejdůležitější, co jsem si odnesla po shlédnutí filmu byla závěrečná modlitba: „PANE JEŽÍŠI, POTŘEBUJI TĚ. DĚKUJI TI ZA TO, ŽE JSI ZEMŘEL NA KŘÍŽI ZA MÉ HŘÍCHY. OTVÍRÁM TI DVEŘE SVÉHO ŽIVOTA A PŘIJÍMÁM TĚ JAKO SVÉHO SPASITELE A PÁNA. DĚKUJI TI ZA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ. UJMI SE VEDENÍ MÉHO ŽIVOTA A ZMĚŇ MNE, ABYCH BYLA TAKOVÁ, JAKOU MNE CHCEŠ MÍT.“ Ještě v kině, spolu s ostatními jsem se tuto modlitbu spontánně a upřímně pomodlila. Pak jsem se ji modlila často, zvláště však před spaním. Tímto způsobem jsem se zasvětila Pánu Ježíši a on mne už nikdy neopustil, což se o mně říci nedá. I teď, když píšu tato slova, je se mnou. Je nádherné mít tak mocného, dobrého a věrného přítele. Miluji Tě, Pane Ježíši Kriste a děkuji Ti. Nežádala jsem už žádné důkazy a přece – Pán ve své dobrotě mi „důkazů dal. Slovo „důkaz“ dávám do uvozovek, protože to byl naprosto přesvědčivý důkaz pro mne, ale ve světě racionálního myšlení by neobstál. Stalo se to takhle: Byla jsem na krátké návštěvě u rodičů. Přišla za mnou i má dobrá přítelkyně z dětství Milka. Máma měla novou obrázkovou Bibli pro děti. Nechala jsem mámu s Milkou, ať si povídají v kuchyni a já s novou knihou jsem odešla do obýváku s přáním pozorně a v klidu si knihu prohlédnout. Sedla jsem si na gauč a prohlížela stránku po stránce. Zastavila jsem se u jednoho obrázku, který se mi zdál obzvláště vydařený. Byl na něm Ježíš jako celá postava tváří k čitateli. Jak jsem se naklonila, abych si to lépe prohlédla, najednou něco z toho obrázku „vyskočilo“ rovnou mně do srdce! Byl to nějaký druh silné energie. Naráz jsem ležela na polštářích a byla jsem z toho

8

úplně „paf“. Energie se mi ze srdce rozlila po celém těle jako teplo a bylo to nepředstavitelně a nepopsatelně krásné… Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se vzpamatovala. Vrátila jsem se zpět do kuchyně. Přesto, že jsem tento zážitek měla ještě silně vepsán ve tváři, mému vyprávění nevěřila ani jedna, ani druhá. Pán Ježíš mou modlitbu vyslyšel doslova a do písmene. Na podzim roku 1990 jsem znovu prožila něco krásného. Už jsem se učila chodit s Bohem, žít v důvěře a lásce. Jela jsem do Žiliny něco nakupovat. S Boží pomocí to bylo rychle vyřízeno. Byl čas návratu a mě něco táhlo do kostela nad schody. Do té doby jsem necítila potřebu jít do kostela. V chrámu bylo přítmí, uvnitř jen několik lidí. Neměla jsem tušení, jak se v kostele chovat. Sedla jsem si do poslední lavice. Tajemná velebnost toho místa mne zaplavila. Plakala jsem a nevěděla proč. Bylo mi tak zvláštně krásně. Mé nitro zaplavila blažená něžnost. Vím, že zážitek, když se Bůh sám dotýká duše, není možné popsat tak, aby lidé porozuměli. Žádná slova nedokážou vystihnout to, co se vlastně stalo. Kdybych se byla na sebe podívala očima nestranného pozorovatele, asi bych sama řekla: „Copak se té chudince stalo?“ Nebo: „Bláznivá ženská, proč asi řve?“ Přitom se dělo tak strašně moc ale nedá se to vysvětlit, nedá se to popsat. Po obrácení a po zjištění, že věřím, jsem najednou viděla svůj život v úplně jiném světle – doslova jsem „viděla“, jak Pán vždy při mně stál a vždy mi pomáhal. Náhoda prostě není, nebyla a nebude. Skutečně jsem měla skoro až fyzický pocit, že jsem do té doby byla slepá. Nesmírně jsem Bohu vděčná za jeho něžnou, vytrvalou Lásku, trpělivost a milosrdenství; za to, že se mne nevzdal. Jenomže! Tento můj nový, duchovně bohatý život v úzkém spojení s Pánem měl i svoje stinné stránky. Všude jsem narážela. Moji blízcí nechápali, co se mi to stalo a všichni mne považovali za blázna. Nejednou došlo až k otevřenému konfliktu. Například na návštěvě u manželových rodičů – všichni se na mne vrhli jako vosy. Manžel, tchýně, tchán, švagr… Studená sprcha mému nadšení pro Boha. Oni nechápali, jak jsem se mohla téměř přes noc stát ze zaryté materialistky hluboce věřící osobou. Já ale byla Jeho Láskou a neustálou pozorností tak nadšená, že jsem prostě vůbec

9

nedokázala mluvit o něčem jiném. Stala jsem se děťátkem v náručí Boha – Otce a naplno jsem si to užívala. Vždyť to znáte – čeho je srdce plné, tím ústa přetékají… Zjistila jsem, že o duchovních věcech si nemůžu povídat s každým, že to lidé nechápou. Od té doby jsem se měla na pozoru a hlídala si, o čem a s kým mluvím. Vůbec jsem se tomu nedivila. Logiku a způsob myšlení ateistů jsem měla v krvi také. V časech před obrácením bych se na to dívala úplně stejně. Pro manželovy rodiče jsem možná byla i nastaveným zrcadlem jejich povrchní víry. Netušila jsem, že jsou věřící, dokud jsem se sama neobrátila. Měli sice dar víry, ale s Pánem se nesetkali – jako většina věřících lidí, kteří víru pouze zdědili, ale nežili. Víra, kde vnitřní prožívání úplně nebo částečně chybí, se stává pouze směrnicí pro dobrý život, je to život bez vnitřního niterného štěstí, bez duchovní radosti. Mé obrácení se stalo pro všechny velkou provokací – stala jsem se bláznem v očích lidí. „AŤ NIKDO NELŽE SÁM SOBĚ! JESTLI SI NĚKDO Z VÁS MYSLÍ, ŽE JE V TOMHLE VĚKU MOUDRÝ, AŤ SE STANE BLÁZNEM, ABY BAL MOUDRÝ. NEBOŤ MOUDROST TOHOTO SVĚTA JE PŘED BOHEM BLÁZNOVTSVÍM.“ 1.Kor.3,18-19

JÓGA, LÉČITELSTVÍ, MYSTIKA, NEW AGE… A PANNA MARIA Velmi jsem se snažila o důvěrný život s Bohem a stále jsem se nemohla nasytit – hlad po duchovních věcech, po plnějším pochopení duchovního života byl obrovský. Přečetla jsem všechno „duchovní, co mi přišlo pod ruku, bez ladu a skladu. Cvičila jsem Weinfurterovu mystiku (Weinfurter byl prvorepublikový mystik, ale spíše okultista), pak asparša jógu podle Eduarda Tomáše, různé druhy východních meditací, učila jsem se léčit rukama, diagnostikovat na dálku, začala jsem praktikovat Silvovu metodu kontroly mysli, atd. Bloudila jsem cestou-necestou, všechno jsem chtěla vyzkoušet a 10

téměř všechno opravdu fungovalo. Spolu s tímto příliš přesoleným a kořeněným gulášem jsem přijala za své i některé křesťanské pravdy. V záplavě bludů se však ztrácely. Přesto jsem se pravidelně modlila, nejraději večer, k tomu jedinému a pravému Bohu, který vždy při mně stál. Křesťanské modlitby jsem se musela znovu naučit. Moje znalosti byly vskutku ubohé. Neznala jsem znění základních modliteb a zapomněla jsem dokonce i to, proč slavíme Vánoce a co si připomínáme o Velikonocích. Od Ježíše jsem se velmi vzdálila, Ježíš se stal jedním z avatárů, jedním z mnoha guru. Věřila jsem v Boha upřímně a opravdu jsem Pána milovala, ale Pravdu jsem ještě neznala. Ježíš mne obdařil velkými a výjimečnými milostmi, přesto v mém srdci zůstal stát na vedlejší koleji. Ke katolické církvi jsem pociťovala skoro až nepřátelství. Byla jsem přesvědčena, že kněží jsou v dnešní době to, co v Ježíšově době byli zákoníci a farizeové. Věřila jsem v reinkarnaci a pilně jsem se snažila dopátrat toho, čím jsem byla v minulém životě a kolika životy už jsem prošla. Tvrzení církve, že život máme jen jeden, se mi zdálo směšné. Velkou pozornost jsem věnovala zjevením Panny Marie. Četla jsem i knížku, myslím že se jmenovala „Andělé v hvězdných lodích“, nebo tak nějak. Panna Maria se v tomto díle představovala jako členka vysoce rozvinuté mimozemské civilizace, která chce pozemské lidstvo zachránit před blízkou katastrofou. Až jendou se mi dostal do rukou časopis „Zjevení Matky Boží v Medžugorje“. Uchvátilo mne to a přečetla jsem to několikrát po sobě. Duch Svatý silně působil, opět jsem prožívala nádherný zázrak obrácení, tentokrát jsem přijala Pannu Marii jako matku a zasvětila se jí. Všechno se opakovalo – začala jsem hladově číst všechno o zjeveních a pátrat po pravdě o ní. Můj duchovní život dostal nový rozměr. Duše byla i nadále infikována smrtelnými viry různých bludů. Panna Maria jako dobrá maminka začala s uzdravováním. Ještě jsem zároveň věřila všem nesmyslům šířených hnutím New Age. Zároveň jsem věřila tomu, co nám Panna Maria říkala skrze vizionáře. Byl v tom velký rozpor, ale já byla docela klidná. Věděla jsem, že skutečnou Pravdu se jednou dovím a poznám.

11

ROK 1991 – ZEMŘEL MI OTEC. V roce 1991 jsem byla zaměstnána jako prodavačka v novinovém stánku vedle našeho domu. Zpráva o odchodu mého otce mne zastihla právě tam, telefon do bytu jsme ještě neměli. Byla jsem překvapena svou vlastní bezprostřednou reakcí na tuto zprávu. Bolest, hrůza, pocit ztráty, zoufalý pláč… Vždy jsem byla přesvědčena, že až táta zemře, neuroním ani slzičku. Smrt vždy překvapí. Můj otec zemřel 27. dubna jako relativně mladý člověk ve svých 56-ti letech. Zemřel sám, opuštěný v nemocnici a já věřím, že po velkém utrpení. Jsem však pevně přesvědčena i o tom, že nekonečné Boží Milosrdenství mu darovalo před smrtí obrácení. S manželem jsme přijeli do Nosic až v den pohřbu. S otcem jsem se mohla rozloučit v kapličce na hřbitově. Pohřeb byl velký, přišlo nezvykle mnoho lidí. Noc po pohřbu byla velmi zvláštní. Manžel ráno tvrdil, že nemohl spát a když přece jen usnul, spal špatně, neboť měl pořád pocit, že otec chodil po dvoře a zahradě a nahlížel do oken. Já se za otce neustále modlila: „Bože, odpusť mu všechno, čím se na nás provinil, tak jako mu i já odpouštím. Přijmi ho do svého království…“ Ve své nevědomosti a naivitě jsem si myslela, že musím Bohu nabídnout nějakou velkou oběť, aby mne vyslyšel. Proto jsem Bohu slíbila, že přestanu kouřit – jen aby byl otec v nebi. Nevím, kdy jsem usnula, má modlitba plynule pokračovala i ve spánku. Najednou jsem si uvědomila, že spím, že tohle se mi jenom zdá: vedle mne na posteli ležela mrtvolka dítěte. Modlila jsem se stále dokola jednu a tu samou modlitbu a prosila Pána, aby mi dal znamení, že mne vyslyšel. Jako znamení jsem si vyprošovala, aby mrtvé tělíčko opět ožilo. Chtěla jsem to bezduché děťátko pohladit a hle – mrtvolka se mi zakousla do ruky!!! Bolelo to, chtěla jsem to setřást, ale ať jsem dělala co dělala, mrtvé dítě mou ruku nepustilo. V tom jsem se vzbudila hrůzou, zalitá studeným potem. Neskutečně živý sen! Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, že se mi to opravdu jenom zdálo. 12

Tento sen byl velice důležitým poselstvím pro můj další život, jakož i pro život mé rodiny, kterému jsem však nebyla schopna porozumět. Nikdo, komu jsem svůj noční zážitek vyprávěla, mi neuměl vidění vysvětlit. Sen jsem pochopila až po deseti letech, když se všechno to, co znamenal a předpovídal, vyplnilo. O tatínkovi se mi pak zdávalo často a každý den jsem se za něj modlila. Jednou, 5-6 měsíců po jeho smrti, modlila jsem se v posteli před usnutím, jak už bylo mým zvykem: „Bože, odpusť mu všechno…“ Tu jsem zcela zřetelně slyšela hlas: „On tobě musí odpustit!“ V ložnici jsem byla úplně sama, ale ten hlas jsem slyšela zřetelně a jasně. Zároveň jsem v jediném okamžiku, v jediném zlomku sekundy „uviděla“ celou bídu mého vlastního provinění, obludnost mého hříchu vůči němu. Vždyť jsem pro něho měla ve svém srdci jen nenávist, nelásku, opovržení… Nikdy jsem ho neměla ráda a nikdy jsem si ho nevážila. Proto byl takový jaký byl. Celý život zoufale hledal lásku a nikdy ji nenašel – ani u rodičů, ani v manželství, ani u přátel a známých, ba ani u svých vlastních dětí. Na jeho místě bych já byla stokrát horší! A on mne miloval, byla jsem jeho pýchou a hrdostí, jeho chválou… Jak je možné, že jsem byla tak slepá?! Proč mi nikdo neukázal na přikázání „cti otce svého i matku svou“…? Poznání, že jsem byla krutá a nespravedlivá k vlastnímu tatínkovi mne bolelo a styděla jsem se. Moje modlitba se změnila: „Prosím tě, můj Bože, odpusť mi, čím jsem se na svém otci provinila. Prosím Tě, milosrdný Bože, ať mi i můj táta odpustí. Je mi to moc líto…“

BOJ S KOUŘENÍM A LITMANOVÁ. Od tátova pohřbu jsem začala zápasit s kouřením. Byla jsem vášnivý kuřák, kouření se mi líbilo i velice chutnalo. Bez cigarety jsem nevydržela víc než 2-3 hodiny. Stále jsem prohrávala. Pořád jsem sama sebe přesvědčovala: skončit s kouřením musím, slíbila jsem to Bohu, je to přece škodlivé, stojí to moc peněz, pokud s tím neskoncuji, nebudu moci jít duchovní cestou… Vše bylo marné! Pořád dokola jsem si říkala: „Od pondělí nekouřím… Od prvního nekouřím… 13

Od zítřka nekouřím…Tohle je moje poslední cigareta…“ Těch posledních cigaret bylo možná stovky. Byla jsem slabá, pořád jsem padala. Styděla jsem se za sebe i za svou slabost a považovala jsem to za velký hřích – vždyť jsem Bohu slíbila, že kouřit nebudu. Sliby se musí plnit. Pocit viny a hanby mne dusil téměř při každé cigaretě, ale nedokázala jsem vlastní silou přestat. Po nějakém čase marného boje jsem se úplně přestala modlit. Styděla jsem se před Bohem za plané sliby a slabou vůli. Nic horšího jsem udělat nemohla! Bloudila jsem ještě víc, ztratila jsem blízkost milujícího Boha. Po nějaké době – trvalo to možná šest měsíců anebo i celý rok – jsem se k modlitbě opět vrátila. Modlitba mi opravdu chyběla. Bez modlitby není možné žít duchovním životem. Tak utíkala léta. Můj duchovní život – to bylo něco jako ten dort, co upekli pejsek s kočičkou: skutečná všehochuť. Plavala jsem v moři polopravd, bludů, herezí a lží. Občas jsem zahlédla paprsek Pravdy, ale v bouřlivých vodách různých náboženských systémů a teorií se hned ztratilo. V takovémto duchovním zmatku jsem žila i v roce 1994, kdy jsem navštívila obec Litmanová. V této podhorské vesničce na Východním Slovensku blízko polských hranic se údajně dvěma děvčatům zjevovala Panna Maria. Mnoho zajímavého jsem o tom místě i zjeveních slyšela a četla. Do Limanové jsem byla hnána zvědavostí a touhou po Pravdě. V koutku srdce jsem doufala, že mi Panna Maria pomůže s kouřením. Ke zjevením docházelo každý měsíc pouze jednou – vždy v neděli po prvním pátku na hoře Zvir. Růženec jsem se už jakžtakž dovedla modlit. Nebylo to pro mne lehké. Tuto modlitbu jsem se modlila sama podle staré modlitební knížky. Poprvé jsem se tuto údajně jednoduchou modlitbu modlila 27. dubna 1992, na výročí úmrtí otce a za něho. Snažila jsem se modlit na kolenou. Nešlo mi ani jedno ani druhé: ani modlení, ani klečení. Vím ale bezpečně, že nekonečně milosrdný a dobrý Pán ocenil mou snahu a tátovi to bylo k užitku. Naučit se růženec je určitě lehké s někým, kdo to umí; já jsem byla sama a neměla jsem ani prostor pro modlitbu. Strach z výsměchu mně zavíral do koupelny, někdy jsem se mohla modlit v ložnici. Svůj vnitřní svět, myšlenkový i emocionální, duchovní život a

14

modlitební řád jsem se za každou cenu snažila skrývat. Uzavírala jsem se do sebe stále víc. Pán mne neopouštěl a dal mi dvě přítelkyně, se kterými jsem mohla o duchovním životě i božích věcech mluvit, ale růženec se neuměla modlit ani jedna. Jedna, stejně jako já, věřila každé herezi a bludu a jako první začala s léčitelstvím. Druhá se přidala k Apoštolské církvi a Pána Ježíše přijala za svého Pána a Spasitele. Já zatím ještě ne. Stále jsem nechápala, z jakého důvodu lidé v kostele klečí, proč se má při modlitbě klečet. Vždyť Bůh je laskavý a milující Otec, proč tedy to „ponižování“? Také toto mne odrazovalo od katolické církve. O katolících jsem si myslela, že jsou netolerantní a že církev katolická nemá pravdu. Kromě klečení mi vadila i dogmata. Nechápala jsem smysl zpovědi – načpak se zpovídat knězi, vždyť Bůh nás miluje a když svých hříchů a provinění litujeme, tak nám i odpouští. Takovýto byl stav mé duše v čase pouti do Litmanové. jeli jsme autem z Nosic tři: já, moje teta a bratr jako řidič. Cestu jsme nastoupili v noci ze soboty na neděli. Byl začátek května, počasí hezké a teplé… Podcenila jsem to a oblékla se nedostatečně, ani svetr jsem si nevzala. Na začátku cesty jsme se zasvětili Panně Marii a cestou jsme se modlili nebo bavili rozhovorem. Obdivovali jsme srpek měsíce, který nás provázel celou noc a říkali jsme si, že ten měsíček je znamením a symbolem Matky Boží, která ve skutečnosti jede s námi. Svěřili jsme se její ochraně. Velice jsem se těšila na východ slunce. Jenomže když slunce vycházelo, projížděli jsme hustou mlhou a nic nebylo vidět. Konečně jsme z té mlhy vyjeli. Slunce už bylo dost vysoko. Na horizontu jsme uviděli úžasné znamení: velké červené slunce stálo nad kostelem vesničky pod námi a kříž na věži toho kostela se promítl do středu slunce. Všichni tři jsme chápali, že to není jen tak, že je to skutečně znamení, milost, dar, či jak to správně nazvat. Celou cestu mi bylo zima a v Limanové, která je v horách, to bylo ještě horší. Klepala jsem se zimou až do poledne. Snášela jsem to lehce a s radostí, protože jsem tuto nepříjemnost nabídla Bohu

15

jako oběť za obrácení nevěřících. V samotné Limanové jsem žádný zázrak nezažila, kromě těch, které se odehrávaly v mé duši. Například důvěrné chvíle v úzkém spojení s Bohem a Pannou Marií ve světničce, ve které docházelo ke zjevením. Ani nevím jak, najednou jsem byla na kolenou a bylo to krásné, vůbec ne ponižující! V hluboké modlitbě jsem úplně zapomněla na svět a čas. Zkušenost úchvatná a tajemná zároveň: nic zvláštního jsem neviděla a neslyšela a přece – tělem jsem byla na zemi, ale duší v nebi. Normálně není na takovou modlitbu čas, protože na toto místo posvěcené přítomností Matky Boží přicházelo v den zjevení obrovské množství poutníků a „mejdanem“ mohli lidé jenom projít. My jsme s Boží pomocí dorazili brzy ráno, návalu jsme se vyhnuli. Na Zviru se složily dvě mše svaté. Jedna v řeckořímském ritu před zjevením a druhá byla katolická po zjevení. Před každou mší i po ní se lidé společně modlili růženec. Techniku růžence jsem konečně zvládla i já, v podstatě samouk. Nevysvětlitelně jsem začala toužit po zpovědi. Na hoře zpovídali kněží katoličtí i řeckořímští. Odvahu k tomuto kroku jsem nenašla, nebyla jsem ještě na tak velkou milost připravena. V čase zjevení lidé mlčeli a klečeli, po zjevení jedna z vizionářek nám odevzdala poselství Panny Marie. Znění poselství si nepamatuji, ale vím, že vizionářka byla zvláštním způsobem dojata, mluvení bylo pro ni problémem. Později jsem i já byla po jednom hlubokém a zcela mimořádném duchovním zážitku jakoby duchem nepřítomná a mluvení bylo nejtěžší věcí na světě. Domů do Nosic jsme se vrátili až k večeru. Celý den jsem skutečně vydržela bez cigarety. Děkovala jsem za to Matce Boží. Večer jsme se ale s bratrem strašlivě pohádali. Věřte mi, dalo mi velkou práci vzpomnět si, proč vlastně. Byla to hloupost a banalita. S bratrem jsem vždy dobře vycházela, milovala jsem ho od malinka a snažila jsem se pomáhat mu jak jsem jen mohla. A teď tohle! Myslím – ale můžu se mýlit – že nám Zloduch záviděl milosti, které jsme obdrželi a vyprovokoval zbytečnou hádku, abychom je zase ztratili. Znovu jsem sáhla po cigaretě a jela v tom znovu. Mojí nejhlubší touhou bylo žít podle Mariiných poselství, ale stále jsem narážela. Překážky byly i ve mně samé. Když například

16

Panna Maria říkala, že nemáme Boha hledat někde vysoko v oblacích, ale ve svém srdci, bylo to pro mne potvrzením, že meditace do středu srdce (Weinfurter) jsou správné, což byl samozřejmě nesmysl. Potýkala jsem se i s vnějšími překážkami. Několikrát jsem šla do kostela – nebavilo mně to tam, bylo tam „studeno“, věřící mne nepřijali, dívali se na mně podezřívavě. Alespoň se mi to tak jevilo. Hledala jsem pomoc i u kněze. Opět zbytečně. Nejenom že neměl na mně čas, ale ani nejmenší chuti věnovat se mi. Katolíci to u mne prohrávali na celé čáře. Nebýt Panny Marie, už bych zakotvila u „konkurence“. Kamarádka mne lanařila do Apoštolské církve a byly i jiné možnosti: Jehovisté, Adventisté, Hare Krišna… Zdálo se, že v jiných církvích a náboženských společnostech měli lidé krásné vztahy a novému příchozímu dávali okatě najevo, jek jim na něm záleží a jak je pro ně důležitý. Opojná záležitost, imponuje každému. Dnes už vím, že šlo o tak zvaný „lovebombing“, tedy bombardování láskou. Díky Bohu k vstupu do některé z těchto církví jsem měla vysloveně nechuť. Věřila jsem Panně Marii, ale prakticky bylo nemožné podle toho žít. Modlila jsem se podle přání Matky Boží, přesto můj duchovní život byl jen chaos a zmatek, vždyť zároveň s modlitbou jsem dále praktikovala ve své podstatě okultní věci. Moje maminka, která se obrátila až po mně, mi poradila, abych se modlila za Pravdu. Měla jsem prosit a žádat Boha o poznání Pravdy, což jsem plná nadšení začala vytrvale a intenzivně praktikovat. V jedné jogínské knize jsem se dočetla, že je možné se do Boha opravdově zamilovat. Nejdřív má člověk zamilovanost hrát jako dobrý herec a později zjistí, že „hra“ je skutečností, že Boha opravdu miluje. Samozřejmě jsem se do toho s nadšením pustila. jaké to je, když je člověk zamilovaný? Stále na milovaného myslí, stále touží po tom být s ním. Takhle jsem to i já dělala a s radostí jsem se do Boha zamilovala. Další věc, která mne tehdy nesla, bylo hledání duchovního učitele. Ve své naivitě jsem si ho představovala jako nějakého guru. Hlavní břemeno hledání opět leželo na prosebné modlitbě k jedinému a pravému Bohu. Žila jsem sice v duchovním zmatku, přesto jsem se učila milovat Boha, mluvit s ním, prosit ho, chodit s ním, uléhat i

17

vstávat s ním. Neúnavně jsem prosila o poznání Pravdy, která může být jen jedna a o duchovního učitele. Dny ubíhaly jeden za druhým a nic se nedělo. Den „D“ přišel tichounce a nepozorovaně: 27. červenec 1995. V tento den jsem vykouřila svou opravdu poslední cigaretu. Nebylo ráno, nebylo pondělí, nebylo prvního. O té skutečně poslední cigaretě jsem si ani neřekla, že je poslední. Byl čtvrtek a svou poslední cigaretu jsem típla ve dvě hodiny odpoledne. Večer jsem měla radost, že jsem tak dlouho vydržela nekouřit a že jsem na zbytek dne na cigára úplně zapomněla. Nezapálila jsem si ani následující den a stále mne obklopovala jakási zvláštní radost. Vůbec jsem nebojovala, vůbec jsem nezápasila, prostě nic, jen radost. Tak to šlo 14 dnů. Žádná chuť na cigaretu, žádné abstinenční příznaky, jen úžasná radost. Skutečně až po dvou týdnech nekouření jsem dostala chuť zapálit si – to už mne ta zvláštní radost začala opouštět. S pomocí Boží jsem pokušení odolala, nepodlehla jsem a tak mám od kouření navždy pokoj. Jsem Pánu Ježíši nesmírně vděčná, že mne z nikotinového otroctví vysvobodil. Vím: je to nezasloužené a zázračné uzdravení. Skláním se před Tebou, Pane a děkuji…

ZAKLETÉ ROKY. Teď několik slov o mém životě ve světě, mezi lidmi. Byla jsem zaměstnaná v PNS stánku vedle našeho domu. Měla jsem velice blízko do práce, i pracovní doba byla mimořádně výhodná: ráno pouze do desáté hodiny a pár hodin odpoledne. Moje malá dcerka, tehdy tříletá, nemusela do školky. Manžel pracoval na směny v nepřetržitém provozu. Jen málokdy se stalo, že ten krásný andílek musel být se mnou ve stánku. Pak, někdy na podzim 1991 jsem o zaměstnání přišla, stánek šel do privatizace. Dražby jsem se zúčastnila i s manželem, ale nepodařilo se nám prodejnu koupit. Koupěchtivých nás bylo více. Stánek byl prodán za příliš vysokou cenu, jakou jsem já v žádném případě dát nemohla. Nic se nedalo dělat – rozšířila jsem nedobrovolně řady nezaměstnaných. Trvalo to deset měsíců – těžké 18

období nedostatku a trápení. Podpora minimální, v obchodech cenový chaos, ceny stoupaly příliš rychle. Vzpomínám na to nerada. Někdy začátkem dubna 1992 mne navštívila paní V. z PNS. Přišla se mne zeptat, jestli bych nechtěla stánek koupit. Majitel, který prodejnu vydražil se jí chce zbavit a prodává ji. Tak začalo další martyrium. Pracovat jsem chtěla, ale peníze na takovou koupi nebyly. Bylo potřeba zařídit tolik věcí! Živnostenský list, výpis z trestního registru, půjčka. Vyřízení půjčky představovalo další a další překážky, úřady, vyřizování, byrokracie… Zdálo se mi, že to nebere konce. Tolik protivenství se mi stavělo do cesty, že se dnes opravdu divím, jak jsem mohla být tak slepá a nevidět, že tohle není v souladu s Boží vůlí. Příliš pozdě jsem pochopila, že nejsem tam, kde mne chce Pán mít. Prodejna novin a tisku se stala mým vlastnictvím 11.7. 1992. Moje podnikání začalo neslavně: první dva dny mi dodavatelská firma nedodala zboží – žádné noviny, žádné časopisy. Ze začátku se mi jakž-takž dařilo. Půjčku jsem mohla splatit bez problémů. Těšila jsem se, že konečně začnu vydělávat, ale chyba lávky: o nějakých sto metrů dál začal fungovat nový a moderní stánek, vzhledem k městské dopravě výhodněji postavený. Tržby okamžitě spadly na polovinu a už se to nikdy nezlepšilo. Podnikání nebylo požehnané. Každé zlo se na prodejnu přilepilo, i falešnou tisícikorunu jsem zinkasovala. Pravidelně se mi do stánku nabourávali výrostci ve věku 14 – 15 let. Pokaždé udělali škodu za několik tisíc, ale nikdy se mi nic nevrátilo. Pokud ano, zboží bylo nepoužitelné. Rodiče hráli hru na mrtvé brouky a děti nebyly trestně odpovědné. Začala jsem se propadat do dluhů. Často se mi stávalo, že mi někdo ukradl celý balík časopisů hned ráno, škoda byla vždy kolem 800 korun. Začala jsem vstávat už ve čtyři hodiny ráno, chtěla jsem si v půl páté převzít zboží osobně. Stalo se také, že během polední přestávky někdo vytlačil přední okénko a co bylo v dosahu nenechavých rukou, ukradl. Přišla jsem nejen o cigarety a zapalovače, ale i o kalkulačku. Musela jsem stánek zajišťovat přední mříží i o polední přestávce. Stávalo se, že slušně vypadající zákazník si poručil několik drahých časopisů a utekl bez placení. Musela jsem být k cizím

19

lidem opatrná, přesto se mi to ne vždy vyplatilo. Uhlídat se to prostě nedalo. Lidé jsou opravdu vynalézaví, když jde o to někoho okrást nebo poškodit. Jindy jsem nemohla sundat přední mříž – v zámku byla zalomena sirka. Pak se mi někdo vloupal do stánku za bílého dne jenom proto, že zánovní zámek měl materiálovou vadu: zamčeno bylo, ale stačilo prudce trhnout a zamykající mechanismus se ulomil. Další neuvěřitelná věc – v čase polední přestávky se strhla prudká bouře. Přívalový déšť skrze přední, tehdy ještě neutěsněné okénko zaplavil pult i všechno pod ním. Známky a kolky za několik tisíc jsem mohla vyhodit. Pojištění se vztahovalo na všechno možné, jenom na vodu ne. Dluhy stále narůstaly. Dělala jsem co mohla – prodloužením pracovní doby, rozšířením sortimentu na hračky, dárky a papír. Všechno bylo marné. Bez Božího požehnání, marné naše namáhání. Manžel mi vydatně pomáhal, ale i tak šlo všechno od devíti k pěti. Stánek se mi podařilo prodat až v prosinci 1998. Nová majitelka, přesto, že o sobě tvrdila, že je věřící, neštítila se okrást mne a oškubat jako husu. Neuměla jsem se bránit, jenom jsem brečela. Nejhorší a nejkritičtější byly roky 1994 a 1995. To jsem se o velké ztráty přičinila vlastní hloupostí a zaslepeností. Myslela jsem, že musím podnikat i v něčem jiném, abych se z bláta dostala. Nadchla jsem se pro 3D obrázky. Byly to počítačem vytvořené obrázky, na první pohled vypadaly jako drobný vzorek na látku, ale určitým způsobem nahlížení se najednou objevil obraz. Tento měl všechny rozměry, i hloubku a zvláštní jas. Když se ukrytý obrázek objevil pozorovateli před očima, bylo to jako zázrak! Prohlížení těchto obrázků mělo mít údajně i léčivé a relaxační vlastnosti. Rozhodla jsem se, že budu vydávat a prodávat pohlednice s motivy 3D obrázků. Měla jsem v plánu celé sběratelské série. Mnoho jsem do toho investovala a vypadalo to slibně. Programátora schopného vytvořit 3D obrázky jsem našla snadno. Nic nebylo problémem, všechno šlo jako po másle. Ale až bylo prvních pět tisíc kusů pohlednic hotových a vytištěných, zjistila jsem, že je to všechno zmetek. Skrytým obrázkem byly hodiny, obyčejný budík.

20

Najednou – až bylo všechno hotovo – hodiny vypadaly jako vejce a měly dva páry ručiček. Tolikrát jsem se předtím na to dívala – v počítači, na papíře, v tiskárně, v různých barevných variacích… Vždy to byly docela obyčejné a normální hodiny! Nemohla jsem to vůbec pochopit. Co se vlastně stalo? S vědomím, že prodávám zmetek, jsem nedokázala prodat ani jednu jedinou pohlednici. Byla to katastrofa nejen finanční. Ještě něco velmi důležité, co jsem měla napsat už dříve. Večer 29.12.1993 jsem šla s Darinkou, tehdy pětiletou, na návštěvu k přítelkyni Ance. Obloha byla bez mráčku, měsíc v úplňku, nebe poseto hvězdami. Světelné paprsky kolem měsíce vytvářely však veliký světelný kříž! Luna byla jenom jako drahokam v průsečníku vertikálního a horizontálního ramene kříže. Vypadalo to takhle:

Užasla jsem, vždyť jsem hleděla na zázrak. Darinka to viděla také. Řekla jsem o tom Ance. Ani já, ani ona jsme to nedovedly vysvětlit. Přijala jsem to jako znamení, ale vztahovala jsem to na svět a lidstvo. Po mnoha letech, vlastně až v roce 2001 mi jedna stará paní potvrdila, že znamení světelného kříže na obloze viděla také. Paní T. mívá různá vidění a ze začátku si je zapisovala. Tímto způsobem se mi 21

po mnoha letech potvrdilo, že to nebyl sen. Teď už mi je jasné, že to byla předzvěst roků plných neúspěchů a trápení. Utrpení se na mne valilo ze všech stran – v práci, doma, v celém životě. Kluci rostli a po ukončení základní školy nastoupili do učení v Mikulově na obor kuchař – číšník. Bylo to pro nás velmi finančně náročné: každému jsme museli pořídit kompletní oblečení kuchařské i číšnické, včetně obutí. K tomu učebnice, pomůcky a další a další věci. Peněz nebylo dostatek ani na živobytí. Bylo to hrozné a trpívala jsem úpornými migrénami a těžkými depresemi. Stánek nevynášel a z manželova platu se toho nedalo moc pořídit. Přežívali jsme díky sociální podpoře, ale tohle byl příliš velký nápor na naše nedostatečné finance. Když rodina nemá z čeho žít, to je opravdu velké utrpení. Může to pochopit jen ten, kdo to sám zažil – sytý hladovému nevěří: staré, známé a stále pravdivé pořekadlo. S manželem jsme si byli stále cizejší. Mne do hloubi srdce zraňovalo jeho stále častější flámování. Nejednu noc jsem probděla ve strachu a v pláči. Obvykle se vracíval až ráno. Stávalo se, že nepřišel z práce domů a 24 hodin jsem o něm nic nevěděla. Prožívala jsem v takových dnech peklo na zemi. On mi zase nemohl odpustit mé obrácení. Pro něj to bylo stejně zlé, jako bych se dopustila nevěry a zradilo ho. Do této situace došel jeden osudový dopis. Moje maminka, která v té době už žila s druhým manželem v daleké cizině psala mému muži, že při její poslední návštěvě u nás si jí stěžoval, že já si přeji církevní sňatek. Tehdy mu prý neuměla odpovědět, ale že o tom hodně přemýšlela a dospěla k tomu, že by mi mohl vyhovět, vždyť na tom není nic zlého. Manžela to hrozně rozzuřilo, strašně mi vynadal. Jako nikdy dosud. Nenávistí k církvi, nepochopením a zaslepeností rozdupal mé srdce na prach. To se stalo 23. února 1995. Tak strašnou bolest jsem do té doby nepoznala. Přišlo to jako blesk z jasného nebe, zcela bez výstrahy. Věřila jsem, že bude mít radost, že stojím o soužití s ním, po tom všem, co jsme prožili, po všech ublíženích, kterých se na mně dopustil. On se ale choval jako slon v porcelánu.Celé dva týdny jsem se z toho nemohla vzpamatovat, strašně to bolelo. Toužila jsem nebýt a nežít,

22

jenom moje tři děti mne držely při životě. Jako topící, který se i slámky chytá, tak jsem se upnula na naději, že až kluci skončí školu a postaví se na vlastní nohy, já s Darinkou se vrátím domů na Slovensko. Tohle byl jediný světlý paprsek v temnotě oněch dnů Teď jsem si vzpomněla, že už v květnu, nebo nejpozději v červnu roku 1988 jsem v Půchově navštívila věštkyni, kartářku. Udělala jsem to z čisté zvědavosti, vždyť jsem v té době byla ateistka jako poleno. Paní kartářka mi věštit nechtěla, protože mne neznala – tehdy to byla velmi nebezpečná činnost. Přítelkyně Milka ji přemluvila a zaručila se za mne, že ji určitě neudám úřadům. Paní nakonec souhlasila. Mezi mnoha hloupostmi bylo i toto: Prý mám sice krásné manželství, ale nebude to tak stále, protože můj manžel dostane dopis od nějaké vdovy z okruhu blízkých příbuzných a že tento dopis mé manželství rozbije. To „viděla“ v kartách a z vlastní představivosti doplnila – někdo mi bude závidět, obviní mne z nevěry a muž tomu uvěří. Přesně toto se stalo přesto, že o nevěru ani o závist nešlo. Nakonec jsem si řekla: stalo se, co se stát mělo. Ale jak to půjde dál, záleží jen na mně. Rozbíjet a ničit je snadné, budovat a vytvářet je těžké. Vybrala jsem si těžší cestu, jak dál v životě. nevěděla jsem, jak těžké je stavět na troskách ještě žijícího, trpícího srdce. Byla jsem přesvědčena, že dobrý Bůh by nechtěl, abych muže opustila a nechala po sobě jen trosky. Věřila jsem, že Bůh lidi spojuje, ale ďábel dělá všechno proto, aby každý lidský vztah zničil. Chtěla jsem sloužit Bohu, ne ďáblu. Přece mne nějaká stará věštba nezlomí! Dva týdny jsme se na sebe ani nepodívali, ani jsme spolu nemluvili. Pak jsem se rozhodla odpustit – navzdory osudu a nejen kvůli dětem. Bylo to velmi těžké. Dá se vůbec něco vybudovat na bolesti? Vždyť jsem do našeho vztahu mohla vložit jenom nedůvěru, strach a bolest. Byla jsem přesvědčena, že už nikdy nebudu šťastná, že jsem svůj život prohrála. Uzavřela jsem se ještě víc do sebe a úzkostlivě si chránila svůj vnitřní život. Smířili jsme se, přesto jsme žili spolu stále jako dva cizinci a stále více jsme se od sebe vzdalovali. Ani duchovně jsem nemohla nikde zakotvit. Velmi jsem toužila žít podle poselství Panny Marie, ani to nešlo. Díky zjevením

23

Matky Boží jsem nenápadně začala toužit po společenství katolické církve. Smysl svátostí jsem sice vůbec nechápala, ale chtěla jsem být poslušná Bohu a Boží Matce. Jenomže katolická církev o mně nestála. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Pán Ježíš by neváhal opustit 99 oveček, aby našel tu jednu ztracenou. Já jako ztracená ovečka, která se sama chce vrátit do rodného ovčince, nacházela jsem jen zavřené dveře a zavřená srdce. Únikem z této bezvýchodné situace byly různé druhy východních meditací, obzvlášť intenzivně jsem praktikovala asparša jógu podle E. Tomáše, pak také Silvovu metodu kontroly mysli, pozitivní myšlení a tvůrčí představivost. Hltala jsem poselství mimozemšťanů, všechno o léčitelství a parapsychologii. Dokonce jsem absolvovala kurz 1. stupně reiki. Na našem sídlišti vznikla pak skupina reiki rodiny a pravidelně jsme se scházeli jednou měsíčně. Bylo nás asi 10-12 lidí. Na nástěnce v místnosti našich pravidelných schůzek byly obrazy Nejsvatějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Mariina. Stále jsem silně toužila po Pravdě. Najít Pravdu v té záplavě duchovních nesmyslů se mi nedařilo. Všude jen zmatek – v životě i v duši.

MEDŽUGORJE 1996 – TÝDEN ZÁZRAKŮ. Na jednom setkání reiki rodiny přišla řeč i na křesťanství. Já jsem všem začala vysvětlovat, že ukřižování Pána Ježíše byla sprostá vražda. Tehdy jsem ještě vůbec nechápala svatá tajemství Ježíšova života a Jeho oběti, ale myslela jsem si, že vím všechno lépe než druzí. Odvěká lidská pýcha mne činila slepou, hluchou a malomocnou. Jedna paní docházející z vedlejšího městečka vykládala, že má souseda, vojáka z povolání. Byl to komunista a ateista jako vystřižený z Rudého Práva. Stala se však neuvěřitelná věc: tento člověk, podle nás duchovně mrtvý, navštívil Medžugorje. Po návratu se tak radikálně změnil, až se všichni diví – je to vůbec možné? Opustil 24

armádu i komunistické učení, nevynechá žádnou mši svatou a je šťastný. Jak ta paní vyprávěla příběh vojákova obrácení, pocítila jsem v srdci velikou touhu navštívit toto svaté a požehnané místo. Rozum mne zrazoval – je to šílenství v naší finanční situaci, tak drahý výlet. Touha rostla a rostla, nedala uspat, až jsem se konečně přihlásila na pouť. Pas jsem neměla, jenomže všechno vyřizování šlo jaksi obdivuhodně hladce, jakoby samo od sebe. Cestovní doklad jsem obdržela úplně bez problémů, bez dlouhých front a čekacích lhůt na úřadě. Největším problémem byl můj muž. Bála jsem se ho jako čert kříže – jak mu to jen říct? Věděla jsem, že nemáme na takové výlety peníze, přesto jsem se nechtěla vzdát. Věděla jsem přesně, co mi na to manžel řekne, což se pak i stalo. Mne už však nemohlo nic zadržet. Od dubna 1993 jsem si pečlivě zapisovala svoje sny a vyhodnocovala je. Domnívala jsem se, že takhle budu spolupracovat se svým podvědomí a tím tedy se svou duší a tak budu rychleji duchovně růst a dělat pokroky na duchovní cestě. Rozum s intuicí a touhou pořád zápasily. Stále jsem váhala: jít, anebo podlehnout strachu z manžela a kapitulovat? Jednou, těsně před tím, než jsem usnula, položila jsem svému podvědomí přímou otázku s prosbou o jasnou odpověď. Jako odpověď mi přišel tento sen (16.5.1996): Ve snu jsem se octla v nějakém obchodě s textilem. Pozorně jsem si prohlížela na regálech vystavené zboží. Obzvláště mne zaujala jedna tepláková souprava, ale nekoupila jsem ji a vrátila na místo. Hned po mně si tu soupravu prohlíželi nějací manželé, ale oni si ji vzali a položili do košíku. Při placení pokladní tu soupravu vzala a vybrala z ní poukázku na 50 tisíc korun. Tak ti manželé dostali zboží zadarmo a k tomu pěknou hromádku peněz. Po probuzení mi bylo ihned jasné, že když do Medžugorje nepojedu, nic se nestane, pojedu-li, nesmírně mne to obohatí. Symbolem Medžugorje byla tepláková souprava ukrývající úžasné bohatství. Musím podotknout, že 50 tisíc je pro mne opravdu obrovská a pohádková suma. Nikdy jsem tolik peněz ještě neměla, ani na vlstní oči neviděla. Padesát tisíc je pro mne stejné bohatství jako padesát milionů – stejně nedostupné. Od tohoto dne jsem pak už jenom sbírala odvahu, abych to řekla manželovi. Věděla jsem jistě: ani kdyby mne vyhnal z domu,

25

ani kdyby traktory z nebe padaly, už mne nic nemůže zastavit. Měsíc před plánovanou cestou jsem zvláštním způsobem onemocněla. Domů z práce jsem přišla naprosto zdravá. během pěti minut jsem měla horečku skoro 39˚C. Bylo to zvláštní a prudké. Cítila jsem, jakoby mne svou zlobou napadl zlý duch. Zdálo se mi, že hořím a jsem uzavřena v ohnivém válci. Vrcholně nepříjemná záležitost, měla jsem obavy, zda do rána neumřu. Telefonovala jsem mamince do Francie, aby se za mne modlila. Stále jsem volala Ježíše a Marii o pomoc. Říkala jsem si, že se to stalo proto, že nejsem zakotvena v Ježíši. Prožila jsem krušnou noc duchovního zápasu spojeného s nepříjemným tělesným stavem. Ráno jsem vstala úplně v pořádku. Žádná horečka, žádná slabost, prostě nic. tři dny na to mne zklátil silný zánět průdušek, který nechtěl ustoupit. Do Medžugorje jsem jela s antibiotiky. Tato pouť mne vytrhla z drápů zlého ducha, je samozřejmé, že zuřil. Možná se mýlím, možná šlo o zcela normální onemocnění, jen se zvláštním průběhem. Není se co divit, do práce jsem nepřestala chodit, proto antibiotika nezabírala. Na tu dalekou cestu za Matkou Boží jsem nastoupila nemocná nejen tělesně, ale i duchovně. Na čtení jsem si s sebou vzala knížku „Borupské poselství“, která představovala Pána Ježíše jakoby byl mimozemšťanem. Radost, zvědavost pocit osvobození od strachu, starostí a problémů mne ovládl ihned, jak jsem odešla z domu. Druhého dne dopoledne jsme byli na místě. Cestou mne až k slzám dojímaly stopy po hrůzné vojně v bývalé Jugoslávii – rozstřílené a vypálené domy, celé vesnice opuštěné, dlouhé úseky zaminované… Skutečně: bylo to jiné v televizi, tváří v tvář skutečnosti jsem nemohla zůstat lhostejná. Medžugorje mne přivítalo velkým problémem: zdálo se, že pro mne a pro několik dalších lidí nebylo zajištěno ubytování. Majitel domu, ve kterém jsme měli přespávat, už neměl volné místo. Zavedl nás na půdu, zaprášenou a špinavou. Místo nevhodné, nezařízené, ani lůžka, ani lehátka, jen zaprášená betonová podlaha, hygiena žádná. Ti smělejší to odmítli. Najednou jsem spolu s nimi stála bezradná na dvorku. Podlehnout zoufalství jsem nechtěla, raději jsem

26

v duchu úpěnlivě prosila o pomoc tu, která mne na toto místo pozvala. Prosila jsem naši nebeskou Maminku, aby mi dala postel s ohledem na moje nemocné průdušky. Ihned ke mně přistoupila neznámá žena, jestli bych si nevzala její lůžko, protože ji pozvali nějací známí do jiného domu. Úžasné, jak rychle to Panna Maria zařídila! Další překvapení mne čekalo na pokoji – měla jsem postel vedle paní z našeho města, se kterou jsem se seznámila cestou. Matka Boží i moje se opravdu o mne celý týden příkladně starala, jako skutečná maminka. Velmi mne trápíval kašel, hlavně v noci. Večer před spaním stačilo Maminku poprosit, abych v noci nekašlala a nerušila ostatní – bylo nás na pokoji šestbžen. Skutečně jsem byla pokaždé od kašlání osvobozena. Panna Maria byla tak neuvěřitelně přítomná, měla jsem pocit, že mne vede za ruku. Nádherná jistota a realita – Matka Boží i naše je zde a pečuje o každého z nás. První den mého pobytu – byl pátek 21. června – jsem se nejdřív zúčastnila mše svaté v kostele. Tato pouť byla u příležitosti 15. výročí zjevení a do Medžugorje se sjelo z celého světa obrovské množství poutníků. Kostele byly slouženy mše jedna za druhou, vyžadovalo to velkou disciplínu. Odpoledne jsme měli v lesíku za školou setkání s otcem Zovkem. Otec Jozo Zovko byl farářem v Medžugorje když zjevení začala a byla mu udělena ta výjimečná milost Pannu Marii také vidět. Každý poutník dostal od něho dárek – obrázek svaté Panny. Dojetím jsem nemohla ani mluvit. Je to člověk skutečně výjimečný, plný Ducha Svatého, který viděl i do našich srdcí. Pobývala zde na návštěvě i paní Hilary Clintonová, manželka tehdejšího prezidenta USA. Kromě ní byl zde přítomen chorvatský prezident a mnoho dalších známých lidí. Večer se konal koncert, na kterém vystoupil světoznámý José Careras. Vstupné bylo pro mne nedostupné. Druhý den, v sobotu dopoledne pršelo. Setkávali jsme se v lesíku u školy, kde jsme se dověděli program na celý den. Dr. Mráček nám vyprávěl o historii zjevení. jak to začalo, pokračovalo, jaké je to teď, co asi bude dál a o pravosti zjevení. tady jsme se všichni čeští poutníci společně modlili růženec. Všechno bylo nadmíru

27

zajímavé, přesto, že historii zjevení jsem znala z knih a časopisů pana Mráčka téměř nazpaměť. V sobotu bylo v plánu setkání s vizionářkou Vickou, na to jsem se velmi těšila. Medžugorje bylo zcela přeplněno poutníky, skupina za skupinou se střídaly na dvoře Vicčina domku. Museli jsme čekat snad dvě hodiny, než jsme se i my dostali na řadu a zůstali stát kolem Vicky. Vizionářka stála na schodech domu, všichni jsme ji mohli dobře vidět. Obdivovala jsem ji – jednoduchou, skromnou a pokornou ženu, její vytrvalost a vlídnost ke každému člověku. Určitě ji musely ty nekonečné davy zvědavců zmáhat. Úsměv z její tváře a laskavost z jejího srdce se neztratily. Bez mimořádných Milostí Božích by to asi nešlo, každý takzvaně „normální“ člověk by to už dávno vzdal, ale ona ne! Musela už padat únavou, ale i tak se na každého usmívala, každého přijímala s vlídnou dobrotou, se srdcem dokořán. Do mé duše skrze její obětavou službu padaly Milosti jako déšť. Cestou zpět do místa ubytování to na mne tak dolehlo, že jsem vnitřní tlak Božích obdarování nemohla vydržet bez slz. nahlas jsem brečela a bylo mi jedno, že se lidé za mnou ohlížejí: „Bože, smiluj se nade mnou! Osvoboď mne z otroctví hříchu. Ježíši, rozbij pouta, která svazují moji duši…“ Nekonečně milosrdný Pán se mne ujal. První paprsek světla pronikl do mé duše už v roce 1990, ale po obrácení prakticky až do této chvíle jsem chodila v šeru, ne ve světle. Stav duše byl ani světlo, ani tma. Opravdové svítání začalo až teď. Chvála Tobě, Pane! Večer další překvapení: mimořádné zjevení pro vizionáře Ivana na Podvedu, místě prvního zjevení, v deset hodin večer. Téměř jsem zabloudila, ale Maminka mi pomohla dostat se na místo včas. Ivana jsem ani nezahlédla, byla už tma a lidí – no hlava na hlavě. Někteří lidé tvrdili, že na začátku zjevení viděli záblesk světla. Věřím tomu, ale já jsem neviděla nic, to světlo mi připadalo jako blesk z fotoaparátu a byla jsem příliš unavena, takže mi to bylo jedno. V čase, kdy Ivan rozmlouval s Pannou Marií bylo naprosté ticho. Pak Královna Míru odešla do nebe. Její poselství bylo překládáno do jednotlivých národních jazyků. Byla jsem opět dojata, když jsem uslyšela, že Maminka nám všem přítomným požehnala a přijala nás do

28

svého srdce i s našimi rodinami. Ani nevím, jak jsem se z Podbrda dostala zpět: byla už noc, lidí kolem jak mravenců a všichni – až na mne – měli baterky. Lidé byli laskaví a tolerantní, jeden druhému si pomáhali. Z Podbrda jsem v podstatě byla „snesena“ lidmi kolem mne… Zde byl opravdu člověk člověku člověkem a zapomínat na sebe bylo snadné. V neděli jsme měli mši svatou v kruhovém presbytáři za kostelem. Program poutě pokračoval v lesíku za školou svědectvím uzdravených narkomanů, přednáška dr. Mráčka, modlitby růžence, diskuse. V pondělí 24. června byl v plánu výstup na Križevac. Tohle byl vlastně výroční den zjevení, ale slaví se až den následující, kdy Matka Boží poprvé k dětem promluvila. O svátku svatého Jana ji děti jenom viděly. Obávala jsem se, že až na vrchol nedokážu vyjít. Přece jsem to chtěla alespoň zkusit. Vzdát se předem bylo nesmyslné. Cestou nahoru jsme se modlili křížovou cestu u jednotlivých zastavení. Modlitby vedl kněz. Byla to moje úplně první pobožnost křížové cesty. Nevycházela jsem z údivu, ustavičně jsem žasla nad tím, co se kolem děje. Viděla jsem jednu starou paní na vozíčku, jak ji čtyři muži vynášejí nahoru. Viděla jsem mnoho poutníků, kteří stoupali vzhůru bosí po cestě plné ostrých kamenů. Viděla jsem mladou, krásnou Japonku, jak jde o dvou berlích. Šlo jí to pomalu a těžko. Kdoví, kolik nesnází a bolestí musela překonat. Na výraz její tváře do smrti nezapomenu: směs lásky a odhodlání. Nevím, zda to dokázala, jisté je, že já v její situaci bych se vůbec neodvážila do něčeho tak těžkého pustit. Na vrcholu jsem se nejdřív čelem, pak celým tělem přitiskla k betonovému kříži. Opět mne uchvátilo nebe. Zapomněla jsem na čas a prostor. Zažila jsem to už vícekrát a protože to neumím nijak popsat, říkám, že Bůh se ke mně sklonil, vzal mne do náruče a já jsem jako dítě odpočívala na Jeho srdci. Moje přítelkyně zažívá občas něco podobného. Popisuje to jako koupel Boží Lásky, prostě – „koupat se v Boží Lásce“. Kdyby jenom lidé věděli, jak je Boží Láska nádherná… Můj Bože, vroucně Ti děkuji, že jsi mi to dal poznat.

29

Z vrcholu hory Križevac byl nádherný výhled široko daleko. Po krátkém občerstvení jsme se vydali na cestu dolů. Vzala jsem si s sebou málo vody a koupit jsem si ji nemohla. Byla jsem chudá jako kostelní myš. Neměla jsem dostatek ani oblečení, ani peněz. Sestup byl mnohem těžší než výstup. Pro mě o to víc, že jsem trpěla velkou žízní. Cestou ke kostelu jsem se už jenom vlekla z nohy na nohu, totálně vyřízená. Myslela jsem, že už ani nedojdu. Ale došla jsem. Nabrala jsem si vodu z pramene před kostelem a asi půl hodinky poseděla na lavičce. Síly se mi zázračně vrátily, jako po několikahodinovém spánku. V Medžugorje prostě můžete prožít zázrak na každém kroku. Večer byla mezinárodní mše svatá a od 22.30 hod. do půlnoci se konala adorace vedená otcem Slavkem Barbaričem. O chvalozpěvy se postarali členové komunity Cenacolo. Cítila jsem se jako vyschlá houba, kterou někdo položil do misky s vodou. Nasávala jsem Milosti Boží tak lehce jako plíce vzduch při dýchání, jako vyprahlá poušť déšť. Po adoraci se o velký rozruch postarala jedna mladá Chorvatka, posedlá zlým duchem. Vulgárně klela, proklínala Boha, popírala Pannu Marii i Medžugorje. Otec Slavko vzal monstranci s Pánem Ježíšem ve svátosti a šel k ní. My ostatní jsme se spontánně modlili za její vysvobození. Stála jsem příliš daleko, vůbec jsem nemohla vidět, co se pak stalo, ale zlořečení ustalo. Říkalo se pak, že ta žena upadla do něčeho jako bezvědomí. Otec Slavko nedovolil nikomu, aby se jí dotýkal, prý až se probere, nebude o ničem vědět. Bylo-li to opravdu tak, nevím. V úterý 25. června byl hlavní den oslav. Nejdůležitější ze všech oslav byla mezinárodní mše svatá, které se zúčastnily nespočitatelné davy lidí. Každá mše svatá na tomto požehnaném místě trvá nejméně tři hodiny. Přesto nikdo nespěchá a nikdo neodchází dřív. Před každou mší je společná modlitba růžence, pak vlastní bohoslužby, po mši svaté se modlí vizionáři tzv. „medžugorský růženec“. Následuje další pětidesátkový růženec. Právě zde člověk může nejrychleji pochopit, co to vlastně je modlitba, co to znamená modlit se srdcem. Zde se nikdo nikomu nesměje. Vidět klečící a

30

modlící se lidi vedle cesty je zcela normální. Fronty před zpovědnicemi jsou od rána do večera dlouhé. Medžugorje je nebe na zemi. Úžasný klid, pokoj, síla, odpuštění a skutečné bratrství mezi lidmi. Já jsem ale nebyla na tom zrovna nejlépe. Přistupovat ke svátostem jsem nemohla. Cítila jsem se méněcenná a opovrženíhodná. Stále intenzivněji jsem toužila po svátostném životě. Svaté oběti ve mši jsem nerozuměla, ale byla jsem s Bohem, který mne naplňoval radostí. Při pozdvihování se na obloze ukázal zázrak – slunce začalo rotovat a měnit barvy. Neobyčejný jev vidělo mnoho lidí, ale je zajímavé, že ne všichni. Na první pohled jsem ani já nic neviděla. Až když jsem se podívala podruhé. Do slunce jsme se mohli dívat očima, bez slunečných brýlí, slunce neoslepovalo. Sluníčko takhle radostně tančilo až do konce mše. Po mši jsme před kostelem potkaly pana Mráčka a řekly jsme mu o tom podivuhodném slunečním tanci. Pan Mráček řekl, že to neviděl, ale že je to velká Milost Boží. Dnes bych už tanec slunce pravděpodobně ani já neviděla. Jednoduše proto, že bych byla ponořená do tajemství odehrávající se na oltáři… Ono ani ten samotný sluneční tanec nebyl tak důležitý, jako milosti, které z toho úkazu plynuly. Rotaci slunce jsem pak mohla sledovat ještě další dva dny, ale už bez těch velkých milostí a bez vnitřního prožívání. Cestou domů se něco v hloubi celé mé bytosti dělo, nevím co. Cítila jsem se velice rožněžnělá, vděčná a dojatá. Atmosféra v autobusu byla celkově úplně jiná než cestou tam. Růženec jsme se nemodlili z povinnosti, ale s vroucností a celým srdcem. Konečně jsem mohla říct, že se umím modlit celý růženec – radostný, bolestný i slavný. Domů jsme se vrátili druhý den ráno. Moje maminka byla na pár měsíců z ciziny doma aten týden, co jsem byla mimo domov, trávila u nás. Těšila jsem se na to, jak manžela obejmu a všechno mu povykládám. Ale jak už to bývá – zase mne zradila moje vlastní pýcha a ublíženost. Místo manželovi, hodila jsem se kolem krku mamince… A tak jsem znovu všechno prohrála. On se zatvrdil ještě víc. Tentokrát to byla jen moje vina. Na omluvu můžu říci jen to, že jsem se bála výsměchu a odmítnutí. Toho se mi taky vrchovatou měrou dostalo.

31

Možná, kdybych udělala, k čemu mne nabádala Panna Maria, mohlo všechno dopadnout jinak. Přesto je Medžugorje pro mne mezníkem – stala jsem se úplně jiným člověkem. Bylo mi jasné, že dále nemůžu žít jako dosud. Jak tedy žít? Hrozně mne to táhlo do kostela, ale nechtěla jsem chodit do našeho. Tam jsem zažila jen zklamání. Rozhodla jsem se chodit do kostela v sousední farnosti – je to blízko, problémy s dopravou žádné. Než tak učiním, chtěla jsem ještě naposledy zajít do našeho kostelíčka – sentimentálně se rozloučit.

NOVÝ ŽIVOT S KRISTEM. S vědomím, že do místního kostela jdu naposled, šla jsem v nejbližší neděli na mši svatou. Hned za branou mne čekalo překvapení: z kostela vycházel jiný kněz, kterého jsem neznala, mladý a sympatický. Zdál se mi být mnohem, mnohem mladší, než ve skutečnosti byl, takže jsem na chvilinku uvažovala i o tom, zdali to není jen starší ministrant. Byl to skutečně kněz. Mše měla zvláštní kouzlo. Proto jsem do našeho krásného kostela zašla i v týdnu. Náš nový pan farář měl krásné kázání – jakoby mi mluvil z duše. V homilii vysvětloval, jak by měl vypadat život ve farnosti, že každá farnost by měla být jako jedna rodina a měli bychom se tak k sobě chovat. Prosil nás, abychom si všímali jeden druhého, abychom mezi sebou budovali pěkné vztahy, pomáhali a zdravili se. Máme být společenstvím věřících, které žije a neumírá. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Pochopila jsem, že tenhle kněz je mimořádným darem Matky Boží nejen mně, ale celé farnosti. Znovu jsem jen němě žasla nad tím, jak Pán skrze svou Matku koná. Odteď bylo naprostou samozřejmostí chodit do našeho kostelíčka nejen v neděli, ale i v týdnu, vždy, když jsem mohla. Světla v mé duši valem přibývalo. Nebránilo mi to však, abych i nadále chodila na setkání reiki 32

rodiny. Zajišťovala jsem se heslem: „JEŽÍŠ JE CESTA, PRAVDA I ŽIVOT.“ Tělesně jsem byla na schůzce reiki rodiny přítomná, ale srdcem jsem byla u Ježíše. Čekala jsem na vhodnou příležitost, abych všem ukázala na Krista. To se i povedlo, ale nepředbíhejme… Přešlo léto a prázdniny. Někdy v září 1996 mi přítelkyně Anka oznámila, že na faře vzniká společenství rodičů a pozvala mne. Nadchlo mne to – no konečně! Opravdu jsem velmi záviděla Apoštolské církvi, že se scházejí v rodinách ke společné modlitbě, pomáhají si, žijí úplně jinak než katolíci a mají mezi sebou krásné vztahy. Jenomže když jsem po mši měla jít s Ankou na faru, polekala jsem se: Vždyť já nejsem plnohodnotný člověk! Nejsem ani plnohodnotný křesťan! Tak velkou milost si nezasloužím! Anka trvala na svém a nedala se odbýt. Pořád jenom pojď, pojď, pojď, vždyť jsi se tak těšila…. Přesvědčila mne slibem, že když se mi to nebude líbit, víckrát mne nebude nutit chodit do společenství, jen abych teď alespoň na hodinu na faře byla s ní. Co jsem měla dělat, šla jsem. Seděli jsme kolem velkého stolu a pan farář nám vysvětlil svou představu o společenství, co bychom měli dělat, jak by to mělo fungovat. Všichni přítomní, kromě Anky, mi byli neznámí. Pak jsme se měli jeden po druhém představit a něco o sobě říct. Když přišla řada na mne, řekla jsem, co mne nejvíc bolelo – jako konvertitka žiji v manželství jen civilním a děti mám nepokřtěné. Čekala jsem, že pan farář ukáže na dveře se slovy, že v tom případě tam tedy nemám co dělat. Nestalo se dle mého předpokladu, což mne překvapilo. Do společenství jsem pak chodila pravidelně každý pátek. Dlouhé svítání v mé duši rychle přecházelo do plného světla pěkného slunečního dne. Jak přibývalo světla v mé duši,hereze a bludy se samy od sebe ztrácely. Kde je světlo, nemůže být tma. Hle, jak nádherným způsobem laskavý Bůh vyslyšel mé prosby: dal mi poznat Pravdu a dal mi učitele, duchovního vůdce. Už jsem nemusela hledat Pravdu. Místo namáhavého hledání nastoupilo radostné poznávání Pravdy. V duchovním životě se mi začalo mimořádně dařit. Ne tak v osobním a pracovním životě. V manželství, rodině, práci – nic nebylo v pořádku. Zvláště moje manželství bylo stále rozbitější… tyto bolesti jsem celkově dobře snášela – moje duše zakoušela nebeské radosti

33

útěchy. Všechnu svoji naději jsem vložila v Pána a moje duše jen v němém úžasu hleděla na Jeho krásu. Byla bych spokojená na ledu i na smetišti – Pán a Jeho Láska byli se mnou všude. Ve skupině reiki rodiny se stalo tohle: Paní, která byla se mnou v Medžugorje, ale bydlela v sousedním městě, přinesla do skupiny dvě magnetofonové kazety. Obsahovaly nahrávku svědectví dvou mužů, bývalých okultistů. Svědectví o jejich osobním setkání s Milosrdným Kristem a o škodlivosti okultních praktik. Jóga, léčitelství a ni magie jim nebyly cizí. Jejich vyprávění bylo velmi přesvědčivé a přesně načasované pro nás. Kdybychom to poslouchali třeba jen o jeden měsíc dříve, nemělo by to na nás takový účinek. Po vyslechnutí těch kazet se mne zmocnil Duch Svatý a mluvil mými ústy – já ani pořádně nevěděla, co mluvím – byla jsem úplně v Jeho moci! Druhého dne jsem si vzpomněla jen na několik vět: „…Ježíš je to, co hledáte! V celém nekonečném vesmíru není nikdo větší než Ježíš… On nás miluje…“ Tohle se stalo v úterý a ještě v pátek ve společenství na faře jsem byla plná radosti a síly. Z přítomných lidí, bylo nás dvanáct, se v krátkém čase obrátili téměř všichni. Pouze jeden muž a jedna žena zůstali heretiky. Velký jsi, Bože, že si používáš tak nepatrné nástroje! Děkuji. Bylo to poslední setkání naší reiki rodiny. Být členem Boží rodiny je mnohem lepší a sladší. Stála jsem v plném světle Boží Pravdy a neustále jsem žasla nad krásou toho, co jsem objevovala. Velmi mi pomáhal náš pan farář – bez jeho vedení a pomoci bych se nemohla dostat tak rychle do plného denního jasu Pravdy.

V ZAJETÍ SNŮ A TOUHA PO DOKONALOSTI. Sny jsem si zapisovala a rozebírala od dubna 1993 do konce roku 1999 s malými přestávkami v roce 96 a 97. Domnívala jsem se, že tak půjdu rychleji po duchovní cestě. Chápala jsem to jako spolupráci se svým podvědomím, se svou duší. Po několika letech a po opětovném přečtení všech zápisků jsem uviděla, že všechno je jinak. 34

Musím přiznat, že 90% všech snů se odehrávalo v Nosicích či blízkém okolí. Snila jsem téměř vždy barevně, sny oplývaly hojností symbolů. Problémem však bylo jejich správné rozluštění. Příliš často se mi zdávalo o kostelech, kněžích, bohoslužbách. o sv. přijímání. Teď už s jistotou vím, že tyto dva druhy snů vyjadřovaly moje nejhlubší a nejskrytější touhy – Nosice jako můj jediný pozemský domov zrcadlil touhu po opravdovém domově a pokoji. Kostel se vším, co s tím souvisí odrážel přání poznat Pravdu a podle Pravdy žít. Velmi často a opakovaně se mi zdálo, že jsem uklízela půdu, nebo jsem si na půdě chystala nebo stavěla bydlení. Většinou se jednalo o půdu rodičovského domu. Vždy jsem věděla, že tento typ snů mne vybízí uklidit myšlenky v hlavě – prostě, že o něčem nesmýšlím správně, že se v něčem důležitém mýlím. Častým snovým obrazem byla moje slepota. Zdávalo se mi v různých obměnách o tom, že nemůžu otevřít oči a ty mne velmi bolely. Ve snu jsem jasně cítila tu bolest. Jednou se mi sen zdál v této verzi: Byla jsem v novinovém stánku – moje tehdejší pracoviště a balvan – rovnala jsem noviny na pultu. Najednou začalo slunce intenzivně svítit, až mne oslepilo. Opět slepota, opět bolest. Oči jsem nemohla otevřít. Podvědomí jasně osvítilo největší problém mého života – moji práci, ale stejně jsem s tím nedokázala nic udělat. Kalich utrpení jsem si vypila až do dna. Kdybych ale uposlechla poselství snů, mohla jsem se z otroctví vymanit o několi let dříve. Co se dá ale dělat – opravdu jsem byla slepá, v duchovním, rodinném i pracovním životě. Další velký balík tvořily sny o škole, zkouškách a učitelích, následovaly sny o překonávání různých nemožných překážek. Mnohokrát se mi zdálo o vodě. Voda bývala většinou špinavá a kalná, až do návštěvy Medžugorje v roce 1996. Po návratu z pouti se voda v mých snech změnila. Nejenom že jsem viděla vodu krásně čistou, ale já jsem se v ní i koupala. Voda vždy znamená duchovní život. Pokud jsem se topila v bludech s věřila nesmyslům, bývala voda špinavá, kalná, ba i černá. Když jsem konečně s plným vědomím přijala Krista a jeho církev, voda byla naráz čistá. Dodnes je sen o vodě barometrem mého duchovního života. Zdá-li se mi, že plavu ve vodě hluboké stěží po kolena nebo špinavé, vím, že můj duchovní život

35

není v pořádku – zanedbávání modlitby, svátostí, skutků milosrdenství a podobně. Nápravu začínám modlitbou: Dobrý Bože, pomoz mi, ať jsou vody mého duchovního života opět hluboké a čisté… Velmi často se mi zdálo o dětech. Nevím proč, ale symbol dítěte nebo dětí vždy znamená problémy a starosti. Někdy, řešíce zvláštní problém, poprosila jsem své podvědomí o pomoc, ba přímo o odpověď pomocí snu. Odpověď mi byla dána vždy, nejen v případě Medžugorje. Využívala jsem to však minimálně. Některé sny mi byly z Boží Milosti jasné hned. Například tenhle: Byla jsem na školení. V učebně nás bylo vícero mladých lidí. Nebyly tam lavice a tabule jak tomu bývá v klasické škole. Seděli jsme kolem velkého oválného stolu. Lidé, kteří byli se mnou, jsem neznala. Do učebny vešla mladá, krásná učitelka. Ptala se nás, jak se nám daří práce v esperantském hnutí. Všichni jeden po druhém říkali, že se to nehýbe z místa, práce vázne a nedaří se. Ne tak já – začala jsem se chválit, jak se mi všechno daří, že vedu kurz, který navštěvuje mnoho lidí, propagace je účinná a dobrá… Učitelka ihned vstala a osešla říkajíc: „Se lháři nepracuji!“ Školení bylo symbolem mého života. Učitelka moje duše (či podvědomí). Sen mi jasně a jednoznačně ukázal, že klamu sebe samu i druhé. Nerada o tom mluvím, ale zdálo se mi několik snů, které nepocházely ani z podvědomí, ani od Boha. Využil je Satan, aby mne zmátl. Vzpamatovala jsem se, až mne dostal tam, kam chtěl. V Zloducha jsem v podstatě věřila od samého začátku duchovního hledání a snažení, ale vůči jeho působení jsem byla slepá. Při práci se sny je nutná velká pokora a odevzdanost do Vůle Boží. O pokoru usiluji stále, sny už nesleduji. Svým snům už trošku rozumím, ale neberu to už tak vážně, mají jen poradní hlas. Myslím, že nejdůležitější na světě je hledat a plnit Boží Vůli a sny jsou důležité jenom potud, pokud mi v tomto směru pomáhají. Nic víc. Několik snů zcela jasně poukazovalo na fakt, že křesťanství je Pravda, kterou hledám. Například se mi zdálo, že jsem byla v nádherném zeleném údolí, uprostřed protékal potok. Na obou březích byly ploty a husté křoví. Za potokem byl bílý domeček vyzařující pokoj a pohodu. Chtěla jsem se dostat do domku

36

představujícího to, co jsem hledala. Nešlo to ale jinak, jedině přes potok. Někdo byl u mne, někdo dobrý a neviditelný. Nabádal mne přeskočit potok a ukazoval mi nejschůdnější místo. Posmělena neviditelným pomocníkem jsem se k tomu zdánlivě těžkému kroku odhodlala a skočila. Nevím jak – všechny překážky i potok jsem ve snu zdolala neuvěřitelně snadno, až jsem se divila, že to bylo tak snadné. Vše, co bylo na druhém břehu, bylo symbolem křesťanství. Když překonám všechny překážky, budu „za vodou“, doma, v Pravdě… Neviditelný průvodce a pomocník je můj anděl strážný. Vícekrát se mi zdálo, že mi pomáhá při zdolávání překážek. Snů, které mne nabádaly přijmout Ježíše Krista a křesťanství bylo více. Vybírám ještě jeden: Stála jsem na břehu Váhu v Nosicích. Blízko u břehu plavala veliká, nádherná ryba. Můj neviditelný průvodce mne nabádal skočit do vody a chytit rybu holýma rukama. Bála jsem se však, kromě toho jsem byla líná skákat do vody. Naráz – kde se vzal, tu se vzal – stál na břehu mladý muž v černých kalhotách a bílé košili. Vůbec neváhal, do vody skočil i v tom pěkném oblečení a opravdu tu krásnou rybu chytil. Už je to jistě jasné i vám: ryba byla od samého začátku křesťanství symbolem Ježíše Krista a voda samozřejmě představuje duchovní život. Stále víc jsem toužila po Pravdě a svátostném životě. Zdálo se mi však, že je to zhola nemožné. Strach z manžela (odsuzoval všechno, co jsem dělala), nedůvěra ke katolické církvi a k věřícím, neochota vzdát se vlastních názorů na víru a Pravdu – všechno subjektivní potíže, přesto pro mne téměř nepřekročitelné. Bez přímé Boží pomoci bych jistě stále byla tam, kde tehdy. Už v roce 1995 jsem se pokusila získat rozhřešení a přijetí do katolické církve. Byla jsem v Půchově u své tety. Pevně jsem si umínila, že se následující den – měla být neděle, pokusím vyzpovídat v naději, že mne kněz pochopí. Prostě jsem doufala v zázrak. K ránu se mi zdál tento sen: Stála jsem na nějaké terase. Na obloze se objevil vrtulník, ale byl zvláštní. Malý jakoby jen pro jednu osobu, sněhobílé barvy, tvarem připomínal holubici. Najednou vrtulník vybuchl a mrtvý pilot dopadl blízko terasy, na které jsem stála a všechno sledovala. Mrtvý byl krásný muž, košili měl od krve. K místu neštěstí se seběhli lidé.

37

Všichni konstatovali, že je konec, není pomoci – pilot je mrtvý a není možné jej zachránit. Po chvíli se lidé rozešli, ale mrtvý pilot najednou obživl, vstal a přišel až ke mně pod terasu. Upřeně se mi díval do očí, v jeho očích byla naléhavá prosba. Byl to fascinující sen – alegorie zmrtvýchvstalého Krista. Pilot symbolizoval Ježíše. Na jeho pohled nemůžu zapomenout. Tehdy jsem si myslela, že mne pohledem volá ke zpovědi. Teprve po uzdravení z velké bolesti, která následovala po obrovském zklamání a blamáži se zpovědí jsem pochopila, že mi říkal něco jako: „Proč mi nechceš porozumět?“ Moje bolest byla i Jeho bolestí, On nemohl být k tomu lhostejný. Ve svých snech jsem několikrát zápasila se Satanem, a to v zjevné i skryté podobě. O našem novém knězi a o společenství, které pak kolem něho vzniklo, se mi zdálo už tři čtvrtě roku předem, ale snu jsem vůbec nerozuměla. Zdávalo se mi též o zjeveních Panny Marie. Sen z konce srpna 1996: Byla jsem v Medžugorje. S jednou přítelkyní jsme si prohlížely růžence. Byly krásné, z bílých a světlounce zelených korálků. Najednou jsem si uvědomila, že se mi to jenom zdá a ve snu říkám: „Mně se zdá o růžencích, to jsou velké nepříjemnosti, utíkejme pryč!“ Utekly jsme. Na druhý den byla neděle a v rodné vesničce mého manžela byly slavné letní hody. Musela jsem jít, ale celý den jsem čekala nějakou katastrofu. Nedorozumění za nedorozuměním si od rána podávaly ruce. Obklopovala mne zvláštní, nepřátelská atmosféra. Věděla jsem, že mne muž u jeho rodiny zle pomlouvá, připisovala jsem to tomuto faktu, ale šlo o víc. Byla jsem přešťastná, když jsem se mohla vrátit domů a žádná katastrofa se nekonala. Jela jsem dříve než manžel, s ohledem na malou dcerku mi to bylo dovoleno. Jenomže jsem křičela „hop!“ dříve než jsem přeskočila. Manžel se vrátil domů o několik hodin později. Strašně na mne křičel – všechno, co jsem řekla a udělala bylo překrouceno, nepochopeno, zničeno. Jeho neurvalost mne do hloubi duše zranila. Na druhý den jsem se vystěhovala z ložnice a přespávala v dětském pokojíčku. Víc než rok jsme byli s manželem na sebe jako kočka a pes, ani jsme spolu pořádně nemluvili. Samozřejmě že to bylo veliké zlo, neměla jsem se urazit a už vůbec ne stěhovat se do jiného pokoje.

38

Bolestná záležitost nejen pro mne, ale i pro mého chotě. Na jedné straně mi to umožnilo chodit pravidelně každý pátek na mši svatou a do společenství. Nemusela jsem brát ohled na to, co si on o tom myslí. Na druhé straně se on silně zatvrdil proti církvi a dosud se „neodtvrdil“. Nebýt této tak bolestné události, kdoví, zda bych dokázala překonat respekt před názory manžela a strach před jeho odsuzováním a výsměchem. Kvůli upevnění se v Pravdě a další zdravý rozvoj duchovního života bylo společenství absolutně nutné: katecheze, společné modlitby vlastními slovy i modlitby růžence, přátelství s věřícími, časté účasti na bohoslužbách. Tohle je totiž jediná cesta, jak může duše jít vpřed po duchovní cestě. Duchovní růst znamená, že se duše učí důvěrnému a intimnímu životu s Bohem – být mu blíž, hledat a plnit Boží vůli. Reiki, jóga, různé směry New Age jsou všechno pouhý klam. Nejenom já, ale jak pozoruji, my všichni jsme zvláštním způsobem slepí, hluší, chromí a malomocní. Jediná opravdu užitečná duchovní cesta je ta, kterou nabízí církev katolická, totiž zcela se odevzdat Ježíši, všechny hříchy, slabosti, svou slepotu, hluchotu, malomocenství. Skrze svátosti, odpuštění a poslušnost vůči knězi. Zpověď je veliká a zatím nedoceněná svátost, ale opravdovou pomocí je až tehdy, když věříme svému zpovědníkovi, protože on je vůdcem duše a posloucháme ho. Kněz má totiž mimořádné dary a světlo Kristovo pro vedení duší. Dnes je velice rozšířen nešvar kněze kritizovat a pomlouvat, ale ne poslouchat. Jednou jsem slyšela, že v blízké farnosti je největším problémem kněz. Trochu jsem dotyčného znala, i poměry ve farnosti. Skutečným problémem nebyl kněz, ale neposlušnost věřících. Jenom Ježíš nám může dát světlo, abychom sami sebe viděli pravdivě a sílu abychom to unesli. Jenom Ježíš může naši duši očišťovat, prosvětlovat a zdokonalovat a dělá to skrze své služebníky kněze. Když mu to dovolíme. Proti naší svobodné vůli Ježíš neudělá nic. Po návratu z Medžugorje jsem se ve skupince reiki rodiny podělila o své zážitky z pouti. Jeden z přítomných tvrdil, že to všechno se dá zažít v meditacích. Věřte mi, nejde to! Nedá se to srovnávat. V žádné meditaci se nedá zažít to, co Ježíš uděluje duši

39

když se jí dává. Praktikovala jsem různé meditace celá léta, můžu srovnávat. Při meditaci se člověk snaží sám zvednout z prachu a hledá cestu k Bohu, spojení s Ním. Stvoření to nepotřebuje, vždyť Bůh sám přichází k člověku, do jeho starostí. On, Stvořitel sám hledá své stvoření a prosí a nabízí Lásku a Spásu. Člověče, vždyť stačí jenom říct Bohu „ANO“, jako Panna Maria, přijmout Krista a nechat se jím proměnit. Jak jednoduché a zároveň jak těžké… Nakonec ještě jeden sen, který nemám zapsaný v žádném sešitě, je však nesmazatelně zapsán v mém srdci. Znali jste léčitele Erbena? Tento člověk žil skandálně – měl například dvě ženy. Získal obrovský majetek tzv. léčením. Často o něm psal bulvár. Nechci ho posmrtně pomlouvat. Neměla jsem ho ráda, byl mi úplně protivný a myslela jsem si o něm, že slouží ďáblu. Jednou ráno jsem se v novinách dočetla, že známý léčitel Erben umřel. Následující noc jsem ho viděla ve snu. Vypadal stejně tak, jak jsem ho znala z bulvárního tisku. A přece jen byl jiný – byl totiž POKORNÝ. Stál v pozadí nějaké jednoduché místnosti bez nábytku. Jenom vepředu byla pohovka a na ní spal obrovský pes s černočernou lesklou srstí. Přistoupila jsem blíže a chtěla psisko pohladit, vtom se pes vzbudil a cenil na mně hrozné zuby. Pes mi neublížil – jakoby mne neviděl. Polekala jsem se a vzbudila. Procitla jsem už s vědomím a věděním, co ten sen znamená. Okamžitě jsem vstala bez ohledu na čas a odešla do koupelny, kde jsem zaklekla a vroucně se modlila Korunku Božího Milosrdenství za záchranu toho nešťastného člověka, vlastně jeho duše. Vím, že nekonečně dobrý a milosrdný Bůh pana Erbena zachránil před peklem. Možná je v tom nejstrašnějším očistci, ale už ne v pekle, které mu hrozilo a činilo si na něj nárok. Ano, Satan a peklo je realita a není jedno, jaký život člověk žije. Vím, že ho Bůh skrze moji vroucí noční modlitbu zachránil, ale nečiním si nárok na uznání, tímto chci chválit a velebit Pána za tu milost, že si mne vybral jako prostředníka milosti potřebné k záchraně duše toho člověka. Bez Pánovi Milosti bych nedokázala uprostřed noci vstát, padnout na kolena a modlit se za člověka, který mi byl tak protivný. Celkové hodnocení této etapy duchovního života, kdy jsem se snažila spolupracovat s podvědomím, není ani kladné, ani

40

záporné. Možná by to byla užitečná věc, kdybych dokázala být k sobě pravdivá. Není to cesta k Bohu, ale může pomoci k sebepoznání z psychologického, ne z duchovního hlediska. Je to cesta k vlastní duši. Je dobré, že teď už trošičku rozumím poselstvím svých snů. Mohla by to být i dobrá terapie, ale pouze v případě, kdybych měla vedení. Někoho, kdo by tomu nejen rozuměl, ale uměl člověka i vést a koho bych mohla poslouchat. Avšak z hlediska svátostné zpovědi a vedení duše knězem je takováto terapie a touha po vlastním zdokonalení pouhou iluzí. Nic, opravdu nic se nevyrovná svátostnému životu. Jsem o tom pevně přesvědčena a stále se v této základní pravdě víry utvrzuji. Nesmírně si cením a jsem Bohu nekonečně vděčná za tak úžasné dary jako je služba církve skrze svátosti.

MEDŽUGORJE 1997 – MODLITEBNÍ FESTIVAL MLÁDEŽE. Společenství věřících pravidelně se scházející na faře kolem kněze bylo pro mne opravdovým požehnáním. Konečně jsem někam patřila, konečně jsem našla stejně smýšlející lidi a konečně jsem mohla poznávat Pravdu: Krista a církev. Doma mi nerozuměli, byla jsem jen hloupou pomatenou ženskou, která všechno zkazí. Mysleli si, že jsem propadla nějaké sektě okrádající lidi o svobodu. Katolická církev však dává nejvíc svobody. Moji blízcí nechtěli tolerovat, že nepatřím jen jim, ale i Bohu, že nemám jen tělesný, ale i duševní a duchovní život. Hluboká propast mezi mnou a manželem byla stále větší. Nejednou jsem ho prosila o církevní splatnění manželského svazku, ale nechtěl ani slyšet, a to ani v případě, že by ho to nestálo víc než jeden podpis do matriky, kvůli kterému by ani z domu vyjít nemusel. Všechno bylo marné. Moje práce byla pro mne jen vězením, ale s Pánem Ježíšem Kristem jsem to snášela vcelku dobře. Zákazníků bylo zoufale málo, vydělat se nedalo, ale měla jsem čas na modlitbu, duchovní cvičení a rozjímání. Synové se mi odcizili, manželova rodina mne odsuzovala. Ať jsem udělala či neudělala cokoliv, vždy bylo 41

všechno špatně. Pouze dva lidé mě měli rádi a přijali mne takovou, jaká jsem: moje malá dcerka a maminka žijící dva a půl tisíce kilometrů v cizině. Rodinný život a zaměstnání – pořád jen krok od naprostého zoufalství. No i kdyby mne chtěli zabít, nevzdala bych se Krista a důvěrného života s Ním. Jednou mi pan farář řekl, že jsem zodpovědná i za duchovní život svých dětí a do kostela bych měla vodit alespoň Darinku, protože s kluky už nic nezmůžu. Věřila jsem a chápala jsem to, ale byl to zdroj dalšího těžkého utrpení: manžel byl rozhodně proti tomu, abych svým šílenstvím nakazila i to nevinné dítě. Jak jsem měla vyhovět požadavku kněze i manžela? Koho poslechnout – kněze anebo muže? Bylo to tak těžké! Cítila jsem se jako zrníčko mezi dvěma mlýnskými kameny. Strašně jsem se svého muže bála. Každou neděli jsem musela zápasit se strachem a zoufalstvím. Odsuzoval všechno, co jsem dělala a nenáviděl vše, co jsem milovala. Já ale nemohla jinak! Kdybych poslechla muže, postupně bych ztratila víru, tím bych přišla o podíl na životě Božích dětí. Nejen v neděli, ale i v pátek jsem překonávala hory strachu – proti společenství se zatvrdil ještě více než proti nedělní bohoslužbě. Podle něho a jeho stejně smýšlejících příbuzných byl náš kněz fanatik a společenství nebezpečnou sektou. Porozumění mezi námi v té době vůbec nebylo možné. Chápala jsem je, na jejich místě bych smýšlela stejně – i já byla přece ateistkou. Zároveň jsem jasně viděla tu propast mezi mnou a jimi, propast mezi životem jen tělesným a životem s podílem na nebeských radostech. Zároveň jsem si byla vědoma toho, že vysvětlit někomu jaké to je žít s Bohem, je prostě nemožné. Jako když člověk spí – nejí, nepije, neslyší, nevidí. Spícímu budete marně popisovat nádhernou barevnost duhy. Neslyší a nerozumí. Tak i člověku, ve kterém duše spí, nevysvětlíte nádheru neviditelného světa, realitu duchovní sféry. Toužila jsem, abych mohla manžela poslouchat, abych se ho nemusela bát a abych nemusela stále bojovat – se svým strachem, se sebou, s manželem, s hříchy, s hmotným nedostatkem… Horoucně jsem toužila po svátostném životě, touhou, která byla každým dnem silnější, ale ani to nebylo možné. Ať jsem se otočila na kteroukoliv

42

stranu, všude zeď… A aby toho nebylo málo, trpěla jsem častými migrénami. Touha po ještě užším spojení se Spasitelem mne vehnala až do zpovědnice (v Půchově). Rozhřešení jsem samozřejmě dostat nemohla, pokud nebudu mít církevně platné manželství. jak z toho kolotoče ven? Mám se vzdát víry a podlehnout manželovi? Daru víry si cením více než daru života, to nejde. Když jsem se nezbláznila tehdy,m už se nezblázním nikdy.. Sílu unést ten přetěžký kříž jsem dostával v kostele na kolenou a ve společenství na faře. Dnes jsem ráda, že jsem to všechno vytrpěla a že jsem nepodlehla ani vlastnímu strachu, ani naléhání manžela. Protože pokoj v rodině bych stejně nezískala. Naopak, byla bych zklamána a nešťastná. S Boží pomocí je to všechno za mnou. V roce 1997 jsem opět jela do Medžugorje. Co všechno jsem kvůli té pouti musela vytrpět, nebudu popisovat. Jak úplně jiná to byla cesta, než před rokem: nejela jsem sama, ale s důvěrnými přítelkyněmi ze společenství. Věděla jsem, co mne čeká. Při první návštěvě jsem dostala dar modlitby, proto jsem se uměla obstojně modlit, byla jsem uzdravena ze svých bludů. První cestu charakterizovala zvědavost a nejistota; druhou radost a nedočkavé očekávání. Skutečně: nebyla jsem zklamána, dostala jsem víc než jsem čekala a doufala. Jak se člověk cítí v Medžugorje se nedá popsat, to se musí zažít. Atmosféra modlitebního festivalu byla prostě úžasná. Svornost, bratrská láska, ohleduplnost jednoho vůči druhému byla všudypřítomná a téměř hmatatelná na každém kroku. Vzácné místo, kde se nebe spojuje se zemí. Žádný strach, starosti ani problémy nekazily mé štěstí. Panna Maria pečovala s láskou a jemnou pozorností i o ty nejmenší záležitosti. Jednou jsem šly všechny společně na místo prvních zjevení, na Podbrdo. Příjemná procházka. Na místě jsme trochu poodešly stranou a modlily jsme se růženec. Už jsme modlitbu končily, tu jsem byla zvláštní silou přitahována ke kříži s Ukřižovaným. U kříže stála nějaká paní, hlavu skloněnou v hlubokém rozjímání, jednou rukou se dotýkala nohou ukřižovaného Pána. Řekla jsem si, že hned, jak ta paní odejde, obejmu kříž a budu se modlit. Najednou jsem cítila, že nemůžu čekat: jako když silný magnet

43

přitáhne špendlík, tak jsem se i já přilepila ke kříži. Klečela jsem pod pravicí Krista a objímala kříž. Pán se ke mně sklonil, objal mne a řekl: „STÁLA JSI MI ZA TO…“ Nedá se popsat slovy lidskými ani andělskými, co jsem prožívala. Pánova slova jsem neslyšela ušima, ale srdcem. Mou duši zaplavila řeka nebeské blaženosti. Obrovský přetlak štěstí nešlo jinak unést, nežli pláčem. Brečela jsem jako nikdy v životě a nemohla jsem se od kříže odlepit. Nic tak krásného jsem neslyšela ano do té doby, ani od té doby… Šla jsem životem přesvědčena, že za nic nestojím, že všechno jenom pokazím a rozbiji, že čeho se dotknu, to se mi pod rukama rozpadne. A najednou slyším: „STÁLA JSI MI ZA TO!“ Co všechno musel Ježíš vytrpět – kolik to bylo bolestí duševních i tělesných, kolik utrpení , hanby, nevděku! Člověk nikdy nedosáhne na dno tohoto obrovského a hlubokého tajemství, nikdy ho úplně nepochopí. On ale říká: „STÁLA JSI MI ZA TO!“ Nevím, jak dlouho to trvalo. Čas a prostor zanikly. Moje přítelkyně to všechno viděly, ale nevěděly, co se děje. Neptala jsem se jich, co vlastně viděly a jak jsem vypadala. Jen M. mi řekla: „Už jsme myslely, že tě budeme muset odnést dolu i s křížem.“ Na kolenou jsem neměla vůbec žádné otlačeniny od kamenů na kterých jsem klečela. Celý zbytek dne jsem byla z toho jaksi „vyjevená“, v duši to stále pracovalo a Ježíš se dotýkal všech zranění a uzdravoval každou bolest. Možná jsem sem-tam řekla něco „z cesty“. Dlouho jsem byla úplně pohroužena do Jeho uzdravující Lásky. Ještě stále čerpám z tohoto setkání s Ježíšem – ráda k němu přicházím se všemi bolestmi a těžkostmi, ale i s radostmi. Neustále mám na paměti Jeho „Stála si mi za to.“ Moje srdce je plné vděčnosti a lásky. Vím, že Ježíš právě toto říká každému člověku, sklání se s láskou ke každé lidské bytosti. Čím to jen je, že jsme vůči Jeho Lásce natolik slepí? Moje touha po svátostném životě a hlavně po přijímání Pána Ježíše v Eucharistii velice vzrostla a pociťovala jsem to jako křivdu, že tolik lidí si této svátosti neváží a Tělo Pána Ježíše přijímá nehodně a bez úcty a lásky – a já abych umřela touhou. A přece – i tuto věc si Pán vzal za svou.

44

Noční adorace v prostoru za kostelem vedené otcem Slavko Barbaričem bývaly krásné a nezapomenutelné. Během poslední adorace v čase našeho pobytu řekl otec Slavko, že ponese Pána Ježíše všemi řadami a že když Pán v nejsvětější svátosti půjde kolem nás, máme mu odevzdat náš největší problém; to, co nás nejvíce trápí. Problémů a starostí jsem měla tolik, že jsem nevěděla, co vlastně mám Pánu Ježíši dát, za co prosit. Z tohoto důvodu jsem nejdříve prosila Pannu Marii, ať mi ona sama vnukne. za co je potřeba se modlit. Když pak Pán Ježíš v nejsvětější svátosti procházel kolem mne, zcela spontánně jsem se modlila: „Drahý Ježíši, prosím Tě, uzdrav moje manželství!“ Opravdu Boží vedení – vždyť touhou mého srdce bylo spíše osvobodit se z toho nešťastného a zraňujícího svazku. Ráda vzpomínám i na noční bdění na Križevaci. Bylo tam příliš mnoho lidí, prostě hlava na hlavě, takže si nebylo kam sednout, natož lehnout. Pán nás posiloval, bez Jeho pomoci nebylo možné vydržet celou noc stát na nohou v stísněném prostoru stovek poutníků. Svatá liturgie na vrcholku hory začala s prvním slunečním paprskem. Touto mší svatou skončil můj zatím poslední pobyt na tomto svatém místě, na místě mimořádných milostí Božích jakým Medžugorje bezesporu je. Věřím, že se tam ještě vrátím, a to v čase denních zjevení. Matka Boží se zjevuje ještě třem vizionářům již plných 21 let. Po návratu jsem měla pocit, že se nic nezměnilo. Modlitba se mi stala dýcháním duše, bez modlitby jsem nemohla být ani hodinu. Manžela jsem nechtěla provokovat a „modlitebnou“ se mi stala koupelna. Zde jsem se mohla zamknout a pračka je tak nízká, že k ní mohu pohodlně zakleknout. Hlad po modlitbě a úzkém spojení s Pánem skrze modlitbu měly i ostatní moje přítelkyně. K společenství rodičů na faře přibyly další: scházely jsme se v bytě u paní A. protože jsme se zapojily do hnutí „Modlitby matek“ a založily jsme večeřadlo s Pannou Marií. Další večeřadlo bylo opět na faře. V mém srdci zářilo stále jasnější světlo, ale doma vládla naprostá temnota. Ani náznak zlepšení.

45

DARINKA A ZLODUCH. Velikým povzbuzením a radostí bývaly pro mne návštěvy u bratra v Nosicích. Pokaždé jsem pociťovala velkou úlevu, vždyť jsem mohla být alespoň na chvíli, na pár dnů, sama sebou. Po jedné takové návštěvě jsem si přinesla slovenské učebnice náboženství – rozhodla jsem se učit Darinku. Mohly jsme tak činit pouze tajně, když muž nebyl doma. Stále jsem se ho bála. Hned při první hodině se Darinka najednou podivně zarazila, upřeně civěla na jedno místo na zdi za mnou. Polekala jsem se: „Co je? Co se ti stalo?“ Odpověděla mi, že viděla nějakého netvora, snad čerta. Nebrala jsem její sdělení vážně – něco takového přece vůbec není možné! Odbyla jsem ji vysvětlením, že se jí to jenom zdálo, že jde o výplod bujné fantazie a budeme muset omezit televizi. Při tom zůstalo. Počáteční nadšení pro výuku náboženství velmi brzy opadlo. Pro svou nedůslednost, zbabělost a lenost vyučování zůstalo stát na mrtvém bodě. Po několika měsících jsem zjistila, že se s Darinkou něco děje. Bývala vystrašená, vyjevená, někdy nepochopitelně zlá a neposlušná, nechtěla spávat, bála se ve svém pokojíku. Dověděla jsem se neuvěřitelnou věc: Marince se zjevuje Zlý duch a trápí ji!!! Zpočátku jsem tomu vůbec nemohla uvěřit. Avšak odpovědi na otázky mne přiváděly v úžas. Přikázala jsem jí, ať mi nakreslí, co vlastně vidí. Nakreslila toto:

46

Ptám se jí: „Co to je? Vždyť to nemá tvář!“ Darinka do té doby velmi pěkně kreslila a myslela jsem, že má výtvarný talent. Její odpověď: „Ono to žádnou tvář nemá.“ „Co je tohle?“ „To jsou oči.“ „A tohle je co?“ – já myslela, že nakreslila nějaké hory. Darinka odpovídá: „To je oheň.“ Umíte si představit, jak jsem z toho byla úplně vedle? Pak jsem se ještě dověděla, že tu obludu vidí všude kolem sebe – nad sebou, pod sebou, před i za sebou, dokonce i když má zavřené oči. Hrůzou mi naskočila husí kůže…. Musela jsem jí uvěřit. Dítě jejího věku jsi prostě něco takového není schopno vymyslet. Každé dítě nakreslí tvář tak, jak ji vidí u jiných lidí. Byla jsem zoufalá a nevěděla jsem, co dělat. Jen jsem se vroucně modlila o Boží pomoc a radu. Situace se zhoršovala. byly chvíle, kdy Darinka byla velice zlá a nevěděla jsem si s ní rady. Až když záchvat vzdoru a zloby přešel, pochopila jsem z jejích slov, že ji Zloduch vybízí ke zlému konání a trápí ji. Nutí ji například ublížit spolužačce, neposlouchat, něco rozbít, do něčeho kopnout. Myslela jsem, že se to všechno děje proto, že Darinka není pokřtěná a proto si Zlý na ni dělá nárok. Napadlo mne, že se musím poradit s knězem a nechat dcerku urychleně pokřtít. Dodala jsem si odvahy (při mé příslovečné zbabělosti to věru nebyla snadná věc) a zašla jsem za našim panem farářem. Duchovní správce mne pozorně vyslechl, ale s křestem vůbec nespěchal. Řekl, že je to veliká milost – něco podobného jako vidět Pannu Marii, i když nám se to tak nejeví. Poradil nám bránit se mocí Ježíše Krista a svěcenou vodou. Darinka se měla naučit větu: „Ve jménu Ježíše odejdi!“ Já byla zklamána z toho, že dívenka nemůže být pokřtěna. Pustily jsme se přesto s velikou vervou do nerovného boje. Celý náš byt jsem vykropila nejdříce vodou z Medžugorje, pak svěcenou vodou a celý byt jsem prohlásila za Ježíšovo království. Pozvala jsem do našeho domova

47

Ježíše a poprosila ho, aby zlé duchy vyhnal. Tam, kde je Ježíšovo, nemůže být Stanovo. Ježíš je vítěz! Marince to nějakou chvíli trvalo, než se naučila přemoci hrůzu z děsivého vidění a používat tu jednoduchou větu. Bojovaly jsme i s růžencem a zasvětily jsme se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Nebylo to hned, ale po nějakém krátkém čase Zloduch přestal dcerku trápit. A co na to můj manžel? Nuže, jak jinak – vysmál se nám. Samozřejmě tomu nevěřil tvrdíce, že jako dítě taky všelicos „viděl“ díky své bujné fantazii. A pokud opravdu něco vidí, tak patří do blázince. Darinka se přece jenom křtu dočkala. Po několika měsících přípravy přijala svátost křtu 29.8.1999.

ZPOVĚĎ. Po druhém návratu z Medžugorje mou duši spalovala velká horečka touhy po svátostném Kristu a beznadějnost ohledně naplnění toužebného přání. S manželem jsme žili ani ne jako bratr a setra, ale spíše jako dva cizinci – každý na úplně jiné planetě. Svátosti byly pro mne nedostupné. Kdybych se byla rozvedla, cesta ke svátostem by byla otevřená. Není to paradox? Pán ale viděl moji touhu a sám mi připravoval cestu k sobě. Neměla jsem odvahu jít se svým problémem za knězem, ale on si mne už delší dobu všímal a sám mne pozval k rozhovoru. On také myslel, že bych měla ke svátostem přistupovat. Pan farář pochopil mou situaci a uvěřil mi. Velmi si cením, že po mně nechtěl rozvod ano papírové zplatnění manželství – vždyť manžel by mi stejně tvrdohlavě odmítl dát souhlas. Začala jsem chodit na přípravu. Jak jinak – opět tajně, můj muž by nikdy nepochopil, že chodím na faru sama jen kvůli nauce a ničemu jinému, že náš kněz je opravdu čistý člověk. Manžela jsem se bála stále víc a věděla jsem přesně, co by na to řekl. Na přípravu jsem chodila jednu až dvě hodiny týdně, ale intenzivně jsem se připravovala i v soukromí. Mnoho jsem se modlila za milost dobré zpovědi a za světlo. Probírala jsem svůj život ze 48

všech stran. Postupně se začaly vynořovat vzpomínky na dávno zapomenuté hříchy. Byly chvíle, kdy jsem se strašně styděla a byla jsem zoufalá z toho, co všechno zlého jsem udělala. Mívala jsem pocit, že si musím rozbít hlavu o zeď. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem dobrý člověk, dokonce lepší než druzí. Duch Svatý mne usvědčoval z hříchu. Když jsem sama sebe začala vidět ve světle Pravdy, byla jsem sama ze sebe zhnusena. A pak: ta představa, že všechnu tu ošklivost musím říci našemu panu faráři… Den mé zpovědi po dvaceti osmi letech stanovil kněz na 8. dubna 1998. Byla škaredá středa. Velmi jsem se na to těšila a zároveň obávala. Dříve, než jsem odešla z domu, abych tuto obrovskou svátost, milost a odpuštění přijala, poprosila jsem svého manžela o odpuštění všeho, čím jsem se na něm provinila a čím jsem mu ublížila. Stálo mne to hodně přemáhání – překročit hory svého věčného strachu a studu nebylo jen tak. On tím byl zcela vyveden z míry, ale ochotu odpustit neměl. Nevzdala jsem se. Až po otázce vyslovené se zoufalstvím v hlase: „Opravdu mi nemůžeš odpustit?“ hněvivě odsekl: „Dobře tedy, jak chceš!“ Přece jen jsem měla podporu – všechno prožívala se mnou přítelkyně ze společenství, paní A. Duchovně i lidsky mne povzbuzovala, před zpovědí mi požehnala. Svátost smíření jsem přijala na faře, ne v kostele ve zpovědnici. I toto jsem pociťovala jako zvláštní dar dobrého Pána. Všechny obavy byly zbytečné. Král Milosrdenství mne zahrnul svojí Láskou a Odpuštěním. Skutečně byl přítomen – v těchto věcech je srdce lepší poznávací orgán nežli hlava. Dostalo se mi rozhřešení nejen předepsanou formulkou, ale i vložením rukou. Byla jsem jako znovuzrozená, cítila jsem se taková jaksi lehká a celá jakoby „nová“… Na zelený čtvrtek, 9. dubna 1998 jsem konečně mohla přijmout eucharistického Krista. Moje vyhladovělá duše konečně začala přijímat adekvátní stravu. Pán ve skrytu však pracoval dále. Všechno se začalo zlepšovat a k dobrému obracet. Nejenže se vztahy v rodině krůček po krůčku začaly zlepšovat. Pán mne na konci roku osvobodil z otroctví novinového stánku a On sám mi dal novou práci – od 1. ledna 1999 jsem nastoupila jako uklizečka na městském úřadě.

49

Pracovní doba byla jenom čtyři hodiny denně. Práci jsem si nehledala, můj Pán se o to postaral sám. najednou jsem měla tolik volného času! Konečně jsem se cítila šťastná. Navzdory tomu, že můj muž stále častěji flámoval. Nesmírně mne to bolelo, i když jsme si byli v podstatě cizí. Ach, kolik nocí jsem proplakala v modlitbě, ví jenom Pán sám. Stále jsem ho milovala a přirozeně jsem prožívala strach, když jsem nevěděla, kde je. Bylo normální, že se v hospodě zapomněl na deset, dvanáct hodin, několikrát za měsíc, později téměř každý týden. A to jsme měli tak malinko peněz na živobytí…

JEŽÍŠ - LÉK I LÉKAŘ. Jednou dobou to bylo již natolik zlé, že jsem vážně uvažovala o odchodu z domova. Opravdu jsem byla odhodlána opustit muže, syny a všechno, co mám. Hledala jsem si již v Půchově práci a protože jsem věděla, že u bratra bych bydlet nemohla, tak jsem si hledala i bydlení. Zamýšlela jsem odejít tichounce: jenom s Darinkou, našimi svršky, několika knížkami a fotografiemi. Prošla jsem všechna naše alba a vybrala jsem si fotky, které jsem si chtěla s sebou vzít do nového života. Darinka tomu ještě nerozuměla, na bydlení na Slovensku se těšila, v Půchově a v Nosicích měla lepší kamarádky a je tam krásnější příroda. Doopravdy jsem byla přesvědčena, že mám jen dvě možnosti – anebo uteču, anebo se zblázním a skončím v ústavu. Jen děvčata ze společenství věděla alespoň přibližně, jak mi je, před nimi jsem se nestyděla brečet. Načisto jsem už byla přesvědčena, že modlit se za manžela a uzdravení manželství nemá žádnou cenu, že všechno mé snažení je zbytečné. Spolu s několika dalšími věřícími ze společenství rodičů jsem často jezdívala do Brna. Konávala se tam 50

pravidelně na první pátek v měsíci duchovní obnova s komunitou Emmanuel. Je to něco úžasně krásného, síla Ducha Svatého je nepopsatelná. Tam jsem poprvé slyšela zpěv v jazycích. Adorace kolem Pána Ježíše ve svátosti má vždy velkou sílu a kouzlo. Právě při této adoraci někteří členové komunity Emmanuel, kteří mají jeden z darů Ducha Svatého – dar slova – říkali to, co Pán chtěl. Vlastně Pán mluvil jejich ústy. Například: „…Je zde jeden mladý muž, který nese těžký kříž, ale ten kříž není od Pána. Kříž strachu z budoucnosti, kříž strachu z nemoci a ze smrti. Pán říká: Poklekni u kříže a svoje strachy slož k mým nohám. Modli se a budeš osvobozen….“ Nikdy jsem nepochybovala, že někdo takový tam opravdu je, že Pán ústy svých služebníků mluví ke konkrétním lidem. Umíte si představit moje překvapení, když Pán tímto způsobem promluvil i ke mně? Pán říkal: „ Je zde žena, která se velmi trápí pro rozhárané poměry v rodině. Manžel, děti, příbuzní. Pán říká: Odvahu! Všechno bude brzy dobré. Už jenom chvilku a přijde uzdravení…“ Věděla jsem s jistotou, že tato slova patří mně. Členové komunity mne neznali, ani moje problémy. Byla jsem Pánovi nesmírně vděčná za ten příslib a z duchovní obnovy jsem se vracela naplněna velikou nadějí a radostí. Utrpení se zmírnilo, vždyť moje naděje byla posílena z nebeského zdroje. Toto se stalo asi tři čtvrtě roku před tím, než se to uskutečnilo. Zatím doma – hluboká temnota a třeskutý mráz, nikde žádné světýlko, ba ani náznak blížícího se zlepšení, svítání v nedohlednu. To jsem ještě prodávala v trafice. Když se konečně novinové otroctví stalo minulostí, moje postavení v rodině se stalo viditelnější: byla jsem 51

pátým kolem u vozu, někým, či spíše něčím nepotřebným. Jenom Darinka mne potřebovala. Chytila jsem se myšlenky a pevně se jí držela, že kdybych byla taková jako manželova maminka (zemřela v roce 1997 na rakovinu), manžel by si mne alespoň trošičku vážil. Toužila jsem alespoň po troše úcty. Bojovat o lásku nemělo smysl – ta buď je, nebo není. A u mého manžela nebyla… Převzala jsem rodinnou kasu a rodinný rozpočet a začala hospodařit. Do té doby jsme hospodařili společně, ale nebylo to dobré, stále jsme byli bez peněz. Moc jsem si přála být jako tchýně. Ta uměla hospodařit! Manželova maminka byla v rodině generál, všechno se řídilo její vůlí. Peníze držela pevně v rukou, ani haléř nevydala zbytečně. Obdivovala jsem ji, chtěla ji napodobovat, ale nedokázala jsem být generálem a všechny dirigovat. Finance nám stačily horko-těžko na tři týdny. Tři, čtyři dny před výplatou jsme už neměli ani na chleba. manžel zuřil. Chtěla jsem být vůči němu velkorysá, ale opět padla kosa na kámen: neměla jsem tušení (a dodnes nemám) kolik potřebuje na cigarety, celonoční flámy, pivo a hazard. Trvala jsem ale na tom, že půjčovat si nebudeme. To bychom nastoupili do kolotoče, ze kterého je těžké vystoupit a stačil mi dluh ze stánku. V březnu, právě v tom kritickém čase před výplatou jsem večer přišla z práce a doma mne čekalo překvapení: různé konzervy, čokoláda, práškové kapučíno… Lekla jsem se, že si manžel na to půjčil, vždyť se tvářil tak vítězoslavně… Nepamatuji si, co přesně jsem mu řekla. Jisté je, že se rozhněval a začal nadávat. Cosi pro život důležité, ukryté v nejhlubší hloubi mé bytosti se zlomilo. Říkala jsem mu, že kdyby se to stalo jemu, trpělivě bych to s ním snášela a všechno vydržela, ale že on se ke mně chová hnusně. 52

Byla to tak strašlivá a sžíravá bolest, že se to nedá popsat. Nikdy před tím bych nevěřila, že je možné prolít tolik slzí… Proplakala jsem celou noc, už jsem nemohla ani ležet. Jakž-takž snesitelně mi bylo jenom v poloze na kolenou schoulená do klubíčka jako zvířátko. Nakonec jsem už nemohla ani plakat, jen jsem vyla jako pes… Nesnesitelná bolest, můj osobní konec světa. Moje dušička se rozbila na tisíc kousků a každý kousíček bolel jako celá duše. Ráno jsem pohleděla do zrcadla – zhrozila jsem se sama sebe. To jsem nebyla já – ta zoufalá bytost s oteklou tváří, šedivými vlasy a krvavýma očima… Viděla jsem, že není možné dát se rychle do takového pořádku, abych mohla jít odpoledne na čtyři hodiny do práce. Jediná možnost – lékař. Nerada chodím po doktorech, snažím se návštěvu lékaře donekonečna odkládat, ale teď to nešlo. Chceš-nechceš, musela jsem svou obvodní lékařku navštívit i v tomto zuboženém stavu. Napsala mi jakési léky na uklidnění a vypsala neschopenku na 14 dnů přesto, že jsem ji nedokázala říci, co se mi vlastně stalo, co mi je – jen jsem plakala. Prášky jsem měla užívat po jedné tabletce ráno a večer. Ale já už nechtěla žít. Všechny růžence, co jsem doma měla, jsem si omotala kolem rukou: Bože, všechno mi vezmi, jenom víru mi nechej! Léky jsem pak brala pokaždé, když jsem se probrala, tři ba i čtyřikrát za den 3-4 tabletky. Chtěla jsem se prospat ke smrti. V této agonii jsem byla tři dny. Nic jsem celý čas nejedla a pila jenom malý doušek vody na polknutí prášků. Chvíle bdělého stavu byly řídké a krátké a přemýšlela jsem jen, jak dlouho to trvá, než člověk bez jídla umře. Prosila jsem vroucně Pána, aby si mne už vzal k sobě. Prosila jsem za syny a dceru, aby je můj odchod nezlomil a za 53

Darinku, aby neztratila víru. Jiné touhy a přání jsem neměla. Všechno umřelo. Tak to šlo, jak už jsem řekla, tři dny. Po těchto kritických třech dnech přišla večer moje přítelkyně A. Ona je velice intuitivní, vlastní velké a něžné srdce a nechává se vést Duchem Svatým – toho jsem byla svědkem mnohokrát předtím. Ta mne s neústupnou laskavostí přinutila vypít trošku čaje. Byla jsem už, podle jejího mínění, dehydratovaná. Tvrdila mi, že můj muž je zoufalý, že měl slzy v očích, že si neví se mnou rady. Mně už bylo všechno jedno. Nedobrovolně jsem se začala do života vracet a když mi Darinka přinesla hrníček čaje, neodmítla jsem. S Darinkou jsme měly jít do Brna do divadla, ale z pochopitelných důvodů jsem jít nemohla. Účast na zájezdu jsem odvolala. Vzápětí mi telefonovala dcera té paní, která zájezd s dětmi organizovala. Pozvala mne na třídenní duchovní cvičení na Velehrad. Zdráhala jsem se. Finančně jsem si to nemohla dovolit a ani chuť žít jsem ještě neměla. Ale ona naléhala a nabídla mi, že celý pobyt uhradí, že to pro ni není žádný problém. Starat se o finanční stránku mi přísně zakázala. Nechala jsem se přemluvit a jela jsem. Hle, jak nádherně jsem ukončila svou čtrnáctidenní pracovní neschopnost: v laskavé náruči naší nebeské Maminky a na Ježíšově Srdci. Byl to pravý balzám na moji rozbolavělou duši. Milosrdenství Boží s milosrdenstvím lidským si podaly ruce. Z nejhoršího jsem byla venku, ale utrpení ještě neskončilo. Exercicií jsem se měla zúčastnit poprvé v životě a nevěděla jsem, jak to chodí. Myslela jsem, že se před tím musím vyzpovídat- O tuto velkou službu jsem poprosila našeho kněze. Na Velehrad jsem pak jela s čistou duší, ale 54

srdce stále bolelo. Utišující léky jsem brala pořád a když jsem si prášek zapomněla vzít, krutá bolest se ozvala znova. Můj manžel se začal ke mně jaksi jinak chovat, ale mně to už bylo jedno. Proto muselo dojít k tomu, čeho jsem se nejvíc bála – chtěl mně jako chce muž ženu a já jsem prostě nemohla. V mém vidění světa by to bylo smilstvo. Situace se otočila: teď jsem mu tím nejkrutějším způsobem ublížila zase já. Nemohla jsem jinak, Bůh ví, že ne. Sama jsem z toho byla zoufalá a nešťastná. Pak mi manžel navrhl rozvod. Nesouhlasila jsem. Prosila jsem ho, zdali by mi přece jen nepodepsal církevní splatnění manželství. Nechtěl, nenávist k církvi ho stále neopustila. Tak jsem ho prosila, zda by několik týdnů nepočkal, protože tohle se dá zařídit i bez jeho souhlasu. Na to konečně přistoupil. Celý následující týden jsem sbírala odvahu, abych s touto věcí za našim panem farářem zašla. Strašně jsem se styděla a nenáviděla jsem sama sebe. Pan farář měl ale plné pochopení, choval se laskavě a vlídně. Žádost na biskupství poslal okamžitě, ale chtěl, abych alespoň do té doby než přijde z Brna schválení, chodila na přípravu. Moje manželství pak bylo splatněno za pouhé dva týdny, a to se zpětnou platností. To znamená, že bylo uznáno jako svátostný svazek od samého začátku. Tak jsme konečně s manželem začali žít jako manželé. Pán mi daroval nejen uzdravení manželství, ale i uzdravení mého od dětství zraněného ženství. Kdyby se mi to nestalo, asi bych tomu neuvěřila. Vždyť já jsem byla nejdřív matkou a až pak ženou… Moje manželství bylo přece jako Lazar: tři dny v hrobě a už páchlo. Ale Pán ho svojí Láskou vyvedl z hrobu a vzkřísil z mrtvých naši vzájemnou lásku.

55

To, co jsem si prožila před uzdravením manželství bylo strašně těžké utrpení, ale zároveň úžasně krásné, ba skoro blažené. Skutečně to nedokážu vysvětlit. Uvědomila jsem si to, až všechno skončilo. Byla jsem zvláštním způsobem smutná, pociťovala jsem stesk po těch chvílích umírání. Jaký to paradox: smutek ve štěstí a štěstí v utrpení. Často jsem přemýšlela, jeli to vůbec možné, nejsem-li blázen. Myslím, že je to možné. Utrpení, které k nám přichází pro naše slabosti a hříchy, nebo skrze slabosti a hříchy druhých lidí je nutné trpělivě snášet a obětovat za druhé. Ale utrpení, které dává Pán – v mém případě kvůli uzdravení vztahu, je úplně jiné, zvláštním způsobem sladké. Tehdy je duše v náručí milovaného a milujícího Pána. Bůh mne vedl za ruku jako malé dítě a tak i můj tělesný život a manželský stav přešel z temnoty noci do krásného slunečního dne. Velký jsi, můj Bože. Jak úžasná a velká je Tvá Láska k nám, ubohým tvorům! Dal jsi mi tisíckrát víc než jsem žádala. Chválím Tě a velebím Tě, můj drahý Bože, můj Spasiteli. Když Ty jsi se mnou, kdo proti mně?

A CO DÁL? Jak jsem už řekla, pracovala jsem jako uklizečka na městském úřadě. Do práce jsem chodívala o dvacet nebo třicet minut dříve, protože jsem navštěvovala Pána Ježíše ve svatostánku v novém kostele na náměstí, hned vedle radnice, kde jsem pracovala. V práci se mi ze začátku líbilo, ale úřednice mě neměly rády. Od útlého dětství jsem zakřiknutá, těžko navazuji přátelství a bojím se lidí. Srdce jsem měla plné lásky, pochopení a vstřícnosti. Co mi to ale bylo platné, když ústa zůstala němá. Proto mne považovaly za zlou,

56

podmračenou a línou osobu. Já jsem pracovala pro Ježíše a s Ježíšem a proto s plným nasazením. byly jsme tam tři uklizečky – na každé poschodí jedna. S mladou, dvacetiletou Dagmarou jsem si výborně rozuměla. Měla všechno, co mě chybělo: byla veselá, přátelská, společenská, s každým dobře vycházela. Další uklizečka byla paní v důchodu. Pro tuto ženu byla Dagmarka trnem v oku, nevynechala žádnou příležitost pořádně ji seřvat, doslova se po ní vozila. Této ženy jsem se opravdu bála. Celý rok jsem s ní však neměla žádný konflikt. V tomto zaměstnání se celá moje bytost – tělo, duše i duch rekreovala. Odpočinek a relaxaci jsem po tolika letech strádání a nedostatku opravdu potřebovala. Při práci jsem si zpívala žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Vyhřívala jsem se na výsluní Boží Lásky. V náručí nebeského Otce jsem usínala i vstávala do nového dne. Všechno se pomalu, ale vytrvale zlepšovalo, hlavně to nejdůležitější: vztahy v rodině. Pán mi tento rok daroval k úplnému zotavení se ze všech předchozích trápení. Jen finanční situace mé rodiny nebyla ideální, ale ani katastrofální. Byla jsem nadšena tím, že vůbec žádné peníze nepotřebuji. Když jsem něco potřebovala, můj muž mi to koupil, anebo mi na to dal penízky. Výplatu jsem mu odevzdávala celou a za stravenky jsem nakupovala potraviny pro celou rodinu. Idylka skončila příchodem roku 2000. Dagmarka odešla o několik měsíců dříve pracovat do Velké Británie jako au pair. V práci se mi přestalo dařit, smůla se opět začala lepit na paty. Už jsem nechodila do práce s takovým nadšením. Musela jsem se vyrovnávat s nejednou nespravedlností a strachem ze staré paní. Nakonec jsem si řekla, že se to už nedá vydržet a dala jsem výpověď. Pak nastalo dlouhé období, kdy jsem byla nezaměstnaná. Opět nastoupil nedostatek a strádání. Podpora byla neskutečně nízká, chlapci na vojně. Snažila jsem se třeba na rajčatové brigádě nějakou korunku vydělat, nebo na tržnici u Vietnamců. Jenom jsme živořili. Pomáhali nám jak mohli někteří členové našeho farního společenství rodičů. Na jedné straně to bylo velmi ponižující přijímat almužny, na druhé straně můj manžel mohl poznat sílu společenství věřících, protože pomoci se nám dostalo výhradně jen od věřících katolíků. Příbuzným a

57

ostatní rodině to bylo jedno, snad ani nevěděli, že nemáme z čeho žít. V nouzi poznáš přítele, říká se. Ale obětovat peníze dokáže málokdo. Naše těžká rodinná situace prověřila naše společenství i po této stránce. Společenství věřících obstálo, rodina ne. Někdy v září 2000 jsem potkala známou paní, bydlící téměř v sousedství, budu jí říkat Jana. Ta mi nabídla práci na nádraží v bufetu. Bylo tam zrovna volné místo. Nechtělo se mi do toho. Všechny okolnosti mne k tomu ale nutily. Byla jsem se podívat. Jana mi všechno ukázala a vysvětlila. Práce mne začala lákat, ale byl tu problém – pracovní doba. Dělalo se 12 hodin denně, dva dny práce se střídaly se dvěma dny volna. Jen v neděli byla pracovní doba kratší – ne od 7.00 hod, ale až od 12.00 hod. Měla jsem obavy, že to nezvládnu. Manžel mi poradil, abych tu práci zkusila jeden měsíc jako brigádu a pak uvidím. Stalo se. S překvapením jsem zjistila, že mne tato práce baví. Ale – jak jinak, že? – byl tu háček: náš pan farář mi řekl, abych si to s tím zaměstnáním rozmyslela. Prý není pro mne vhodné, právě pro ty dvanáctihodinovky a nedělní práci. Řekl mi, že to nebude požehnané, že se mi rozklíží vztahy v rodině, že nebudu mít čas na dceru. A já jsem až příliš dobře věděla, co je to nepožehnaná práce! Hrůza mnou projela jako blesk. Ať jsem se snažila jak chtěla, žádnou jinou práci jsem v mém věku najít nemohla a tak jsem byla doduněna tuto práci přijmout. Duchovně jsem začala upadat. Jak snadné je duchovně žít, když člověk může být každý den přítomen svaté oběti ve mši a přijmout drahého Ježíše ve svátosti. Jak je ale těžké duchovně žít a rozvíjet se na nepřátelském území! Vedla jsem boj – boj o víru, o modlitbu, o smysl mé práce a snažení. Jednou jsem byla velice sklíčena svou situací. Seděla jsem v bufetu, mou duši ovíjela beznaděj. Jak vyhovět lidem i Bohu? Tu se Bůh Otec ke mně sklonil a vzal mne do náruče. Koupala jsem se v Boží Lásce. Byl to tak silný příval nebeské blaženosti a vytržení, že se to skoro nedalo vydržet. Brečela jsem pro nesmírné štěstí a nahlas křičela: „Bože, já Tě miluji! Děkuji Ti, drahý Bože!“ Bůh mne ve své náruči držel snad tři dny, nevím, čas dostal jinou dimenzi. Hned po práci jsem spěchala na mši

58

svatou, ale nebyla jsem schopna pořádně a důstojně přečíst Boží slovo (jsem lektorkou). Koktala jsem, stále jsem byla užaslá a vyjevená z nesmírnosti Boží Lásky. Nedokázala jsem se soustředit na písmenka. Ani doma to nebylo lepší, všechno mi padalo z rukou. Tohle bylo ještě silnější a intenzivnější než v Medžugorje, když mne objal Ježíš. Já myslela, že nic většího nezažiji. Bůh ale umí překvapovat. Zážitek nekonečné Boží Lásky vyprchával pozvolna. Už se nebojím mít radost z práce, už nerozjímám nad tím, proč právě zde mám pracovat a je-li to Vůle Boží. Nepokrytě se raduji ze svého zaměstnání a důvěřuji Bohu, i když tomu nerozumím. Bůh pro mne už dávno není otázkou víry. Bůh je pro mne samozřejmý realita. Otázkou víry je to, co nám Bůh o sobě zjevil. Skutečnosti, které si nedokážeme logicky a racionálně vysvětlit, dogmata a svátosti. Už dvakrát jsem prošla těžkou krizí víry, navzdory mimořádným milostem a vyznamenáním nebeského Otce. Myslím, - ale mohu se mýlit – že překonáváním krizí se naše víra posiluje. S radostí hledím do budoucnosti, vždyť se o mne stará tak mocný Otec! Bez Jeho dopuštění mi ani vlas z hlavy nespadne. Bez obav mohu doufat. Posledním z darů Pánových je tento: RADOST ZE ŽIVOTA. Opravdu, vždycky jsem inklinovala spíše k sebevraždě. Dříve jsem byla přesvědčena, že se ten život musí nějak přežít, ale to, co zažívám teď je něco, co bych nikdy neřekla, že bych to mohla mít. Opravdová a úžasná radost ze života! Raduji se z každého dne, dokonce jsem opět začala zpívat a tančit! Samozřejmě jen tehdy, když mám jistotu, že mne nikdo nevidí a neslyší. Raduji se ze života, ze všeho, co mi Bůh dává a jsem nesmírně šťastná a vděčná. Právě teď, když jsem začala prožívat skutečnou a velkou radost ze života, vzpomněla jsem si na sen, který se mi zdál v noci po otcově pohřbu: mrtvé dítě se zakouslo do mé ruky a nebylo možné ho setřást. Probudila jsem se naplněná hrůzou a zalitá studeným potem. Teď mi bylo nad slunce jasnější, co ten sen znamenal. Dítě jako zdroj velkých starostí a utrpení. Dítě ze snu bylo symbolem novinového stánku a že bylo mrtvé bylo proto, že v čase, kdy se mi sen zdál, jsem neměla tušení, že tu trafiku koupím. Mrtvé dítě navíc poukazovalo na to, že tu starost nebudu moci jen tak setřást, že se mně ta bída bude

59

držet pevně a dlouho. Můj zemřevší tatínek mne chtěl varovat, abych to nedělala, že ty starosti a trápení se do mne zahryznou a nebudu se jich moci zbavit. Jenomže já jsem tomu nerozuměla! Všechnu tu bídu nesprávného životního kroku jsem si musela „vychutnat“ až do dna. V období mé druhé nezaměstnanosti jsem se úpěnlivě modlila za takovou práci, která by mi umožnila učit na faře děti katolické náboženství. Bůh mi takovou práci dal. Jeho Jméno budiž pochváleno. Při práci v bufetu jsem si mohla udělat katechetický kurz. Kolegyně Jana mi vždy ráda pomůže, vymění směnu, nebo mne na těch pár hodin zastoupí. Šéfa máme velmi hodného člověka, i on mi výuku v podstatě umožňuje, když toleruje naše různé rošády se směnami. Jsem opravdu šťastná, mám radost ze života a konečně jsem našla i způsob, jak duchovně žít a rozvíjet se i na nepřátelském území, na kterém nesporně – z duchovního hlediska – jsem. Děkuji Ti, drahý Otče, že Ti patřím a že Ti smím sloužit. Děkuji Ti za všechny dary, kterými jsi mne tak štědře zahrnul. Miluji Tě, můj Bože a potřebuji Tě. Jsi mou skálou, na Tebe se můžu vždycky spolehnout. Pomoz mi, Bože, a učiň si ze mne skálu, na kterou se můžeš spolehnout Ty. Amen.

MÍSTO ZÁVĚRU. Drahý příteli, ty, který jsi dočetl můj příběh až sem. Jsi mým přítelem, mou přítelkyní, protože jsem ti otevřela svou duši tak, že se cítím být před tebou téměř nahá. Proto jsem sáhla po pseudonymu, abych alespoň trošku zahalila své nitro. Věřím, že to pochopíš. Toto mé psaní bylo zcela výjimečné. Nejsem spisovatelka, ba nai čeština není mým rodným jazykem. V poslušnosti Boží Vůli jsem začala se psaním a byla jsem překvapena. Nebylo to jen tak nějaké psaní – bylo to skutečně znovuprožívání všeho, o čem jsem psala. Když jsem psala o věcech hezkých a příjemných, opět jsem ani usnout nemohla, jak úžasnou energií mne to naplnilo. Když jsem psala o věcech bolavých a těžkých, opět to na mne dolehlo, 60

znovu jsem musela svou bolest vybrečet. Psaní o snech bylo rovněž zvláštní – Pán Ježíš mne nepustil dál, pokud jsem to období znovu nepřehodnotila a nepochopila. Jedině tuto kapitolu jsem psala natřikrát. Jinak všechny ostatní kapitoly jsem psala úplně lehce, jakoby to všechno jen spontánně vytrysklo z mé duše. Žijeme v době, která nepřeje duchovnímu životu. Drtivá většina lidí je úplně nevěřících. Velkou skupinu tvoří jinak věřící lidé. V katolické církvi o nich mluvíme jako o odloučených bratřích. Naproti tomu jiné církve často považují katolíky za služebníky satanovy. Jak to, že právě katolická církev je ta pravá? Z vnějšku se to nedá poznat, naše církev vypadá velmi nevěrohodně. Ano, chápu každého, kdo nevěří, že příslib „…a brány pekelné ji nepřemohou…“ je určen církvi katolické. Proto bych chtěla říci několik slov k tomuto tématu. Protože i pro mne byla kdysi církev katolická nevěrohodná. V některém ze svých mnohačetných zjevení v poslední době Panna Maria řekla, že církev napodobuje život Kristův a musí projít vším, čím prošel Pán, když žil mezi námi na zemi. Církev byla počata – když pozemské kopí proniklo Božským Srdcem Ježíšovým na kříži. Narodila se o Letnicích ve večeřadle v Jeruzalémě. Církev rostla a zrála a má za sebou i období, kdy všichni šli za ní. Teď se nacházíme v období, kdy církev (stejně jako kdysi Ježíš), kráčí na Golgotu nesouce těžký kříž. Představte si, že jste tam, v Jeruzalémě a proti vám jde exekuční průvod. Podívejte se na Ježíše, na toho nejkrásnějšího z lidských synů: zbičován, umazán krví, potem a prachem; s trnovou korunou na hlavě, vleče se z nohy na nohu a padá… Nijak libě nevoní, krev, pot a pach krve není zrovna žádoucí parfém. Toto ubohé stvoření že je Kristus? Toto má být Bůh? Kdo z lidí byl schopen v tpmto zničeném člověku vedeném na potupnou popravu vidět Spasitele? Vždyť i apoštolové utekli a skryli se ze strachu před Židy. Kdo v této zbité, zraněné církvi, vlekoucí se s těžkým křížem k popravišti může poznat jedinou pravou církev Boží? Bez Boží milosti to opravdu nejde. Církev stojí před ukřižováním, bolestným umíráním a pak zmrtvýchvstáním. „Budou hledět na toho, koho probodli.“ Církev bude úplně stejná a přece tak úplně jiná – po smrti a zmrtvýchvstání – jako to bylo u Ježíše. Proto bude církev ještě nějakou dobu

61

nevěrohodná. Musí – jako Kristus – umřít. Bůh ale svou církev neopustí. Pak nás čeká sláva vzkříšení! Nás, protože každý věřící je něco jako buňkou tvořící mystické Tělo Kristovo. Jsem hrdá na to, že patřím do této církve, ale plně chápu každého, kdo není schopen pravost této církve rozpoznat. Pod Ježíšovým křížem stálo spolu s Jeho Matkou jen několik učedníků. Spaseni byli však všichni, kdo v Něho uvěřili, i apoštolové, kteří se ze strachu ukrývali. Pro mne je dalším důkazem pravosti naší církve neustálé pronásledování věřících. Myslíte, že dnes se to už neděje? Ne, není to minulost, nejde jen o předhazování věřících lvům v cirku, nejde o bývalé mučedníky. Děje se tak dnes a denně, ale skrytě. Když jsem se věnovala různým praktikám, které byly jenom zaoděny náboženským hávem, odvěký nepřítel Boha i lidí mi dával pokoj a působil skrytě – pomaloučku rozkližoval vztahy a tak. Ale když jsem přijala Krista i v Jeho církvi, pak bylo zle. Poznala jsem útoky Zlého doslova na vlastní kůži. Za pronásledování křesťanů považuji i zotročování lidských duší televizí, luxusem, pohodlím a blahobytem, alkoholem, různými drogami, vším tím, čím žije naše „svobodná“ společnost. Nejhorší je, že lidé nejen nevěří v Boha, ale nevěří ani v Zlého a tak ten má volné pole působnosti. na toto téma by se dala napsat celá kniha, ale to není mým úkolem. Uvítám však každý dotaz, každou tvoji připomínku. Pronásledování křesťanů se děje také výsměchem. Kdo se obrátí ke Kristu, je posmíván a považován za blázna. Drahý příteli, drahá přítelkyně, já svou práci končím. Doufám, že ti čtení tohoto svědectví přineslo mnoho užitku a přeji ti hodně radosti v životě s Bohem. S láskou Jolka Tominarová

(Osobní jména jsou změněna)

62

63