Vznik křesťanského náboţenství 1. Palestinská scéna v hellénistické době Po rozpadu Makedonské říše se Palestina stala nejprve součástí Říše Ptolemaiovců, ale r. 198 př. Kr. ji dobyla Říše Seleukovců. Seleukovci začali provádět násilnou kulturní hellenizaci Ţidů (šlo jim o kulturní sjednocení říše na obranu proti Římanům). Dokonce zakázali projevy judaistické víry a jeruzalémský Chrám zasvětili Diovi. Proto vypuklo r. 167 ţidovské povstání, jehoţ vůdcové pocházeli z kněţské rodiny Hasmoneovců: nejvýznamnějším z nich se stal Juda řečený Makkabejský (zřejmě podle hebrejského slova makkébet = kladivo). Povstání bylo úspěšné. Ţidé si dokonce vydobyli samostatnost, Chrám v r. 164 vysvěcením navrátili Hospodinu (coţ dodnes připomíná významný judaistický svátek Chanuka) a plně obnovili svůj náboţenský ţivot. Ke svému Judskému království, v němţ vládla hasmoneovská dynastie, také připojili Izrael (severní Palestinu), Edom (zemi Ezauových potomků), a dokonce některá zajordánská území (na východ od Jordánu). V dobytých krajích násilím obnovili judaismus. 2. Rozčlenění judaistické společnosti Ve 2. století př. Kr. se ţidovské náboţenství i politika rozdělily do 3 směrů: 1. Saduceové (podle někdejšího velekněze Sádoka; hebr. sádok = spravedlivý): Významní kněţí s velkým vlivem na politiku, v náboţenských záleţitostech se řídili jen doslovně chápaným textem starozákonních Knih Mojţíšových (tedy psanou Tórou; hebr. torah = návod). Ve svých proměnlivých postojích k hellénismu sledovali bezprostřední prospěch. Ve veřejnosti nebyli oblíbeni, početní odpůrci jim vyčítali obojakost a odtrţenost od moderního pojetí náboţenství. 2. Farizeové (oddělení; pravděpodobně byli takto nazýváni svými odpůrci, sami se označovali jako haberím = druzi): Vzdělaní laici, odpůrci hellénismu i hasmoneovské vlády. Byli přesvědčeni, ţe spásný příchod Mesiáše a Boţí Poslední soud se uskuteční jen tehdy, jestliţe všichni Hospodinovi vyznavači budou ţít důsledně podle Tóry. Znamenalo to především, ţe také laici přijmou za své i náročné předpisy, určené původně pouze pro kněze. K tomu napomáhala ústní Tóra: ústně tradované výklady, které vysvětlovaly, jak kaţdý judaista můţe v současné době dodrţovat – ovšem v aktualizované podobě – všechny zásady Boţího zákona. Farizeové dovedli do důsledků chápání Posledního soudu jako konečného vítězství dobra nad zlem: jelikoţ největším zlem je smrt, musí být součástí Posledního soudu i zmrtvýchvstání zemřelých. Ti budou potom také souzeni, ale bude to pro ně především příleţitost, aby podle svých předchozích skutků před Bohem obstáli. 3. Esejci (zbožní: takto je nazývalo jejich okolí, sami svá společenství označovali slovem jachad = jednota): Měli leccos společného s farizeji. Stejně jako oni ţádali co nejdůslednější dodrţování Boţího zákona i laickou obcí a také věřili ve zmrtvýchvstání. Lišili se však zejména přísnějším pojetím etických (mravních) norem. Ţili v asketických komunitách (odříkavých společenstvích) na odlehlých místech. Měli společný majetek, zavrhovali otroctví a válku, omezovali svůj sexuální ţivot (k pobytům v komunitě odcházeli bez svých ţen), očišťovali se rituální koupelí, studovali Tóru. Pravidelně působili v obydlených oblastech: rozdávali almuţny, léčili nemocné a svými nabádavými kázáními se snaţili získávat následovníky. Z esejských komunit je nám nejznámější ta, která ţila v dnešním Chirbet Kumranu u Mrtvého moře. V r. 1947 byl v tamějších jeskyních objeven její archiv (na pergamenových a papyrových svitcích) z 2. století př. Kr. – 1. století po Kr. Obsahuje mj. nejstarší známé rukopisy starozákonních textů a dokazuje, ţe nebyly v průběhu pozdějších věků zkresleny. Tento pohled na tehdejší judaistickou společnost můţeme vyuţít také k obecnějšímu zjištění: prakticky v kaţdém společenském (politickém, náboţenském, kulturním) hnutí nalezneme 3 hlavní proudy: umírněnce, střed a horlivce: často se hovoří o konzervativcích (lat. conservare =
zachovat, uchránit), liberálech (lat. liberalis = svobodomyslný, snášenlivý) a radikálech (lat. radicalis = měnící od kořene, od základu). V moderní politice mají tyto proudy své poměrně přesné vymezení, ale my k nim napříště sáhneme i v souvislosti se vzdálenější historií. Myšlenkové proudy v judaismu hasmoneovské doby: Saduceové: Farizeové: Esejci: Kněží Laici Laici Přímý vliv na společnost Asketické komunity Pro náboženský život je nejdůležitější: Tóra psaná a ústní Praktická mravnost Víra v konec dějin: Poslední soud nad živými a také zmrtvýchvstání zemřelých
3. Judsko a římští triumvirové V r. 64 př. Kr. římský vojevůdce Pompeius rozbil Říši Seleukovců a Sýrii v judském sousedství přičlenil k Římské říši. Ţidé poţádali Pompeia, aby rozhodl právě probíhající nástupnický spor v dynastii Hasmoneovců. Pompeius přitáhl r. 63 do Judska, dobyl Jeruzalém, uklidnil situaci na judském trůně, ale zároveň oddělil od Judska zajordánská města, která sice ponechal mimo Římskou říši, ale podřídil je římskému vlivu. Do role svého neoficiálního důvěrníka v Judsku si vybral edomitského náčelníka Antipatra. Během 2. občanské války v Římské říši Antipatros pruţně přešel od Pompeia k Caesarovi, kterého pak podpořil v jeho egyptském dobrodruţství. Caesar vzápětí Antipatrovi udělil pro Judsko titul správce (judskému králi zůstaly jen velekněţské pravomoci) a Ţidy jako celek v mnoha směrech podporoval. V r. 43 byl však Antipatros otráven a Hasmoneovci vyhnali jeho syna Héróda. Ten se uchýlil do Říma a tam si vymohl od senátu své jmenování do hodnosti judského krále. Héródés se vrátil do Judska, a aby – jako vlastně edomitský cizinec – více splynul s ţidovským prostředím, oţenil se s mladou Hasmoneovnou Mariamné, V r. 37 pak s římskou vojenskou pomocí svrhl Hasmoneovce a nastoupil na judský královský trůn. Héródés I. Shrnutí: Ve 2. století se ţidovská Palestina úspěšným povstáním proti Seleukovcům zcela osamostatnila: vzniklo Judské království pod vládou dynastie Hasmoneovců. Ţidovská společnost se rozdělila na konzervativní saduceje, liberální farizeje a radikální esejce. V průběhu pronikání římského vlivu na Blízký východ (zásluhou Pompeiovou a Caesarovou) byla hasmoneovská dynastie svrţena i vystřídána dynastií Herodovců. Otázky a úlohy: 1. Která slavná umělecká díla zpracovávají tematiku Posledního soudu? Seznamte s nimi spoluţáky (podrobnější informace zjistěte v literatuře nebo na internetu). 2. Zkuste najít – v historii kterékoli země či epochy – nějaké příklady konzervativního, liberálního a radikálního přístupu (vůbec se nemusí jednat o výlučně politickou záleţitost). Výběr z odborné literatury: Zenon Kosidowski: Na počátku bylo slovo. Praha 1992. Stanislav Segert: Starověké dějiny Ţidů. Praha 1995. Roger Scruton: Slovník politického myšlení. Brno 1999.
4. Héródés I. Veliký Héródovu vládu nad Judskem charakterizují dvě protikladné tendence. Héródés se zaslouţil o velký hospodářský rozkvět Judského království, jeţ stále zahrnovalo i severně poloţený Izrael a nově některá další, menší území. S nadhledem si udrţoval římskou přízeň: kdyţ rozšířil královský hrad v Jeruzalémě, nazval jej Antonia (podle Marca A.), z úpadku vzkřísil Samaří (viz IV.B.15.), ovšem pod jménem Sebasté (latinsky Augusta), další město přeměnil v největší judský přístav, samozřejmě nazvaný Kaisareia (tedy Caesarea), atd. Venkovu přidal pevnosti, ale vrcholem jeho budovatelského úsilí bylo zahájení velkolepé rozšiřující přestavby jeruzalémského Chrámu. Héródés však suţoval zemi svou chorobnou podezřívavostí, pro niţ dal zabít řadu svých politických odpůrců včetně leckterých příslušníků svého početného příbuzenstva (měl 10 manţelek; dal popravit dokonce i krásnou Mariamné a dva ze svých synů). Model Jeruzaléma na přelomu letopočtu (vpravo vzadu Chrám). 5. Ježíš Nazaretský a vznik křesťanství a) Úvod V Judsku kolem přelomu letopočtu vzniklo nové náboţenství – křesťanství. Dnes, na počátku 21. století je nejrozšířenějším náboţenstvím na světě, hlásí se k němu více neţ 2 miliardy lidí (tedy asi třetina světového obyvatelstva) a je nejpočetnějším náboţenstvím ve všech světadílech kromě Afriky a Asie. Jeho počátky jsou spojeny s ţivotem a veřejným působením Jeţíše Nazaretského (posléze nazývaného také Kristus). O Jeţíšovi pojednává několik historických pramenů, ale všechny vznikly s cílem zachytit především Jeţíšovy názory (jeho učení), nikoli ţivotopis. Proto o Jeţíšově ţivotě nevíme vše a zůstává tu prostor pro úvahy a diskusi. Jeţíši Nazaretskému a počátkům křesťanství se věnuje druhá, mladší část Bible: Nový zákon. Tímto názvem se myslí, ţe po judaistickém Starém zákonu neboli Staré smlouvě mezi Bohem a lidmi (viz IV.B.10.) přináší křesťanství podobnou Novou smlouvu, která na Starou smlouvu navazuje a hlouběji ji rozvíjí. Nový zákon vznikl v 1. století po Kr. Byl napsán řecky, coţ je dokladem vlivu hellénistické kultury. Spisy o Jeţíšovi a jeho učení se nazývají evangelia (řec. euangélion = dobré poselství). Vznikly na základě ústní tradice a existuje jich řada. Ve 2. – 4. století po Kr. křesťané vytvořili kánon (závazný soupis) spisů Nového zákona. Nový zákon se skládá ze 27 spisů, roztříděných do 2 částí: 1. Evangelijní část: obsahuje 4 evangelia, která byla shledána nejvěrohodnějšími. Ostatní evangelia se označují jako apokryfy (nepravé spisy) a do Nového zákona nebyla zařazena. Čtyři kanonická evangelia byla sepsána mimo Palestinu, jsou anonymní, ale nazývají se podle předpokládaných (domnělých) autorů. Můţeme je rozdělit takto: a) Synoptická (souhledná) evangelia: jsou si podobná strukturou i obsahem, takţe je lze dobře porovnávat (evangelium Matoušovo, Markovo a Lukášovo); b) Janovo evangelium: je nejmladší, jeho autor byl výrazně ovlivněn nejen judaistickým, ale také řeckým filozofickým myšlením. Chronologické pořadí evangelií je pravděpodobně toto: Mk (vznik v období let 60 – 75), L (70 – 80), Mt (80 – 90), J (kolem r. 100). 2. Apoštolská část: týká se apoštolů (řec. apóstolos = vyslanec), tedy prvních stoupenců i šiřitelů Jeţíšova učení. Obsahuje:
a) Knihu Skutky apoštolské, jejímţ autorem je evangelista Lukáš; b) 21 epištol (nabádavých listů), které někteří významní apoštolové (zejména Pavel z Tarsu) posílali křesťanským skupinám, jejichţ vznik předtím sami podnítili (kromě kanonických epištol ovšem existují – podobně jako u evangelií – také epištoly apokryfní); c) Zjevení Janovo (Apokalypsu): obrazný, jinotajný spis o budoucím konci dějin (tedy o Posledním soudu a o jeho okolnostech). b) Ježíš jako historická postava Na počátku křesťanství stojí Ješua (hebr. Hospodin je spása; počeštěně přes řečtinu a latinu Jeţíš), který se narodil v Judském království velmi pravděpodobně mezi léty 7 a 4 př. Kr. Původně předpokládaný rok Jeţíšova narození byl v 6. století po Kr. určen zpětně jako počátek křesťanského letopočtu, který je pouţíván dodnes. Teprve později se zjistilo, ţe doba Jeţíšova narození byla propočtena chybně: Jeţíš se narodil na sklonku vlády Héróda Velikého, jenţ ovšem zemřel jiţ v r. 4 př. Kr. Evangelia vyprávějí, ţe Jeţíš se narodil v rodině tesaře Josefa a jeho ţeny Marie: byli vzdálenými potomky někdejšího slavného krále Davida (viz IV.B.13.d.). Jako Jeţíšovo rodiště se nejčastěji udává judský Betlém (odkud téţ pocházel David), rodina však trvale ţila v Nazaretu v nejsevernějším izraelském kraji Galilea. Jeţíš se zřejmě vyučil otcovu řemeslu. V jiţní, judské části státu měl o málo staršího vzdáleného bratrance Jana, syna kněze Zachariáše a jeho ţeny Alţběty. Héródés I. ve své závěti pamatoval na ty své syny, kteří přeţili jeho otcovskou péči: třem z nich rozdělil Judské království do správy. Obyvatelé se však opakovaně proti nim bouřili. Toho vyuţil Augustus a v r. 6 po Kr. Římané začlenili území Judského království přímo do své říše jako provincii Iudaea. Pro řízení římské správy na judském území byl ustanoven úřad římského místodrţitele (prefekta) se sídlem v Kaisareii. Jako odveta za římskou anexi vypuklo hned v r. 6 po Kr. povstání Judy Galilejského: bylo však potlačeno a Juda zabit. Jeho přeţivší stoupenci vytvořili tajnou skupinu bojovníků zélótů (řec. horlivců). Jeţíšův příbuzný Jan se sblíţil s esejci. Pak však začal sám působit na veřejnosti. U řeky Jordánu, kam za ním přicházeli jeho posluchači, upozorňoval, ţe Poslední soud je blízko a ţe před jeho začátkem dojde k příchodu Mesiáše, Bohem vyslaného – a jiţ ve Starém zákoně očekávaného – duchovního vůdce Hospodinova lidu (viz IV.B.16.). Jan vyzýval, aby se lidé ještě včas odhodlali k zásadní změně ţivota ve smyslu Boţího zákona. Ty, kteří uposlechli, Jan křtil v Jordánu: poléval je vodou, aby tak vnějškově znázornil jejich vnitřní přerod. Takto pokřtil i Jeţíše. Shrnutí: Po smrti Héróda I. Velikého Římané anektovali Judsko. O náboţenském vývoji v části ţidovské společnosti v atmosféře následujících politicky neklidných let nás informuje biblický Nový zákon: vypráví o veřejném působení Jana Křitele a Jeţíše Nazaretského, kteří podněcovali veřejnost k zásadní osobní změně ţivota směrem k Bohu. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte z dostupných statistických údajů, jaká část českého obyvatelstva se hlásí ke křesťanství. Můţete tuto informaci porovnat se situací v některých jiných státech. 2. Kaţdý ze 4 evangelistů bývá zobrazován (především v chrámech) s určitým atributem (charakteristickým symbolickým znakem). Které atributy to jsou? 3. Co všechno v dnešní běţné češtině můţe znamenat (i v ustálených spojeních) slovo křest? Výběr z odborné literatury: Ursula Struppe – Walter Kirschläger: Jak porozumět Bibli. Praha 2000. Wolfgang Trilling: Hledání historického Jeţíše. Praha 1993.
c) Ježíšovo veřejné působení V letech 26 – 36 byl římským místodrţitelem v Judsku Pontius Pilatus, ctiţádostivý úředník bez citu pro míru v jednání s porobeným obyvatelstvem. Provokativně nechal římské vojsko pochodovat Jeruzalémem s obrazy císaře, a peníze z jeruzalémského chrámového pokladu pouţil na stavbu vodovodu. Ţidé si na Piláta stěţovali aţ u císaře Tiberia a ten jim dal částečně za pravdu. Leonardo da Vinci (1452 – 1519): obraz Křest Kristův. Pod Pilátovým dohledem působili někdejší judští údělní králové – Héródovi synové – především jako správci náboţenského ţivota. Jeden z nich, Héródés Antipas, však dal popravit Jana Křtitele (podle evangelií byl bezprostředním důvodem fakt, ţe Jan veřejně kritizoval Héróda za to, ţe se oţenil se svou vzdálenou příbuznou Herodiadou, která byla původně provdána za jeho bratra Héróda Boetha, od něhoţ však odešla, protoţe získal po otci jen malé dědictví). Někteří Janovi stoupenci pak posílili skupinu příznivců Jeţíše Nazaretského, který začal vystupovat na veřejnosti krátce předtím. Východištěm své činnosti učinil město Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera v Galileji. Shromáţdil kolem sebe skupinu učedníků i pomocníků, jejímţ jádrem bylo 12 mladých muţů, označovaných nejprve prostým pojmem Dvanáct, později téţ výrazem apoštolové. Byli to: bratři Šimon (Jeţíšem nazván aramejsky Kéfas = řec. Pétros, tedy Kámen, Skála) a Ondřej, bratři Jakub a Jan Zebedeovi, Matouš, Filip, Bartoloměj, Tomáš, Jakub Alfeův, Juda Tadeáš, Šimon zvaný Zélótés a Jidáš Iškariotský. Jeţíš dospěl k hlubokému přesvědčení, ţe se sám těší mimořádně blízkému vztahu k Bohu a ţe má za úkol přivést k tomuto vztahu všechny ostatní. Vytvořil soustavu názorů, jeţ se současníkům jevily především jako odváţná reforma judaismu, ale ve skutečnosti zakládaly nový náboţenský systém. Jeţíš převzal z judaismu zásady obsaţené v Desateru (viz IV.B.13.b.) a doplnil je o učení, které v evangeliích najdeme výslovně vyjádřené zejména v Kázání na hoře (a v jeho obdobách). Základním principem Jeţíšova učení je vztah k jedinému, všemohoucímu Bohu jako k Otci všech lidí. Bůh Otec chová k lidem otcovskou lásku, jejímţ stěţejním projevem je odpouštění hříchů (tedy vědomého jednání proti Boţímu řádu světa). Aby však člověk mohl očekávat Boţí otcovskou odpouštějící lásku, musí nejprve sám jednat s druhými lidmi jako s milovanými bratry a sestrami. Vztah člověka k Bohu se tedy uskutečňuje prostřednictvím vztahu k druhým lidem; jde o zásadní přínosnou změnu v celých dějinách náboţenského vývoje (odráţí se tu zvýšený respekt k osobnosti jednotlivce uvnitř pozdně starověké společnosti). Jeţíš tyto názory shrnuje do dnes všeobecně známých výzev: Miluj svého bližního jako sám sebe! Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Milujte své nepřátele. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mk 12,28-34; Mt 5,38-48; L 6,27-36.) Jakmile se v souţití jakékoli skupiny lidí takový způsob myšlení, jednání i chování stane obvyklým, toto společenství se ocitne ve stavu, který Jeţíš pojmenovává jako Boţí království, jeţ představuje cíl dějin. Jeţíš otevřeně prohlašoval, ţe k tomuto cíli mohou nejsnáze směřovat lidé, kteří nejsou zatíţeni hromaděním či udrţováním velkého majetku nebo společenských privilegií (Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království. Mt 19,24.). Viditelně přijímal mezi své společníky
také lidi z okraje společnosti a jeho působení mělo mj. ráz sociálního protestu (proti nespravedlnosti společenských rozdílů). Včasnou a účinnou pomoc bliţnímu nadřazoval okázalému dodrţování bohosluţebných předpisů. Jeţíš přijal a dále prohloubil učení o Posledním soudu. Vedle Boha Otce bude při tomto soudu stát také mesiášský Syn člověka (tímto termínem Jeţíš označoval sám sebe). Podle evangelií bude z Boţího pověření Syn člověka sám soudit, nebo se bude u soudícího Boha Otce za lidi přimlouvat. Měřítkem pro posouzení kaţdého jednotlivce budou samozřejmě jeho předchozí skutky vůči druhým lidem. Obstojí jen ten, kdo jiţ za svého ţivota ţil jako Boţí syn či dcera, tedy v lásce ke svým bliţním. Jeţíš hlásá také vzkříšení mrtvých o Posledním soudu, ale chápe je jako přechod do Boţí blízkosti, nikoli jako návrat do našeho světa. Hlavním výsledkem Posledního soudu bude ovšem skutečnost, ţe v jeho době nastane Boţí království po celém světě a potrvá zde uţ navěky; dějinný vývoj světa bude završen. Jan Zrzavý (1890 – 1977): obraz Kázání na hoře. Jeţíš zaujal i svými osobními vlastnostmi. Zanícený výklad svého učení spojoval s rozváţným postupem v debatách s odpůrci. Často vyprávěl podobenství: obrazné příběhy z běţného ţivota, jejichţ překvapivé rozuzlení ilustrovalo nové pohledy na vztah člověk – Bůh. Jeţíš dokládal sílu svých názorů i nezištným uzdravováním váţně nemocných (evangelia dokonce hovoří o jeho schopnosti křísit mrtvé). Všechny ústřední zásady svého učení vtělil Jeţíš do jediné modlitby, kterou své učedníky naučil: Otče náš. Shrnutí: Jeţíš Nazaretský šířil – za pomoci svých učedníků-apoštolů – v severopalestinském kraji Galilea své učení, z něhoţ vyrostlo nové náboţenství, křesťanství. Judaistická Stará smlouva byla tedy doplněna Novou smlouvou, zaloţenou na synovském vztahu lidí k Bohu, coţ vyţadovalo láskyplné jednání mezi lidmi a přinášelo naději na Boţí odpuštění hříchů při Posledním soudu i na brzké nastolení dokonalého a věčného Boţího království na zemi. Otázky a úlohy: 1. Která známá umělecká díla zobrazují Jeţíše s dvanácti apoštoly? Zjistěte o nich podrobnosti a představte je spoluţákům. 2. Zjistěte obsah některého z novozákonních podobenství, převyprávějte je a pokuste se odhalit jeho smysl. 3. Kde ve světě kolem nás můţeme najít uplatňování křesťanského přístupu k člověku? Výběr z odborné literatury: Tomáš Halík: Oslovit Zachea. Praha 2003. Traugott Holtz: Jeţíš z Nazareta. Praha 1991. Milan Machovec: Jeţíš pro moderního člověka. Praha 2003. Vittorio Messori: Hypotézy o Jeţíšovi. Praha 1994. Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha 1993. Výběr z uměleckých zpracování: Malířství: Cyklus 9 deskových maleb Vyšebrodský oltář (kolem 1350). Petr Brandl: obraz Klanění tří králů (1727). Hudba: Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční (1796). Literatura: Lewis Wallace: román Ben Hur (1880; zfilmováno 1959: režie William Wyler, v titulní roli Charlton Heston, rekordních 11 Oscarů).
d) Velikonoční týden Jeţíš získal v oblastech, kde působil, řadu stoupenců, ovšem z celojudského (natoţ celořímského) hlediska byla jeho činnost pouze lokální. Jeţíšovi příznivci sice začali Jeţíše povaţovat za Mesiáše, avšak pro něj to znamenalo i riziko. Mnozí judaisté v něm viděli nepravého Spasitele, protoţe svými názory stál mimo tradiční podobu ţidovské víry; Římané mohli spatřovat v jeho označování za ţidovského krále útok na základy své moci nad Judskem; a konečně skutečnost, ţe Jeţíš chápal své úsilí zcela jinak neţ jako všeobecně očekávaný politický zápas, činila nevypočitatelnou i přízeň, kterou mu část ţidovské veřejnosti původně projevovala. Po zhruba tříletém veřejném působení přišel Jeţíš – velmi pravděpodobně v r. 30 – s apoštoly do Jeruzaléma. Jiţ dříve je vyzval k pokračování v započatém díle a nabádal je k tomu, aby křtili vodou všechny, kdo se předtím rozhodnou pro ţivot směřující k Boţímu království. Za příštího apoštolského vůdce Jeţíš potvrdil Petra. Evangelia líčí Jeţíšův vjezd do Jeruzaléma na oslu a nadšené vítání ze strany stoupenců; odtud pochází křesťanský svátek Květná neděle, jímţ začíná Velikonoční týden, povaţovaný za vrchol křesťanského roku. V Jeruzalémě tehdy právě začínaly oslavy výročního jarního judaistického svátku pesach (viz IV.B.13.b.). Po několika událostech, z nichţ nejznámější se odehrála v Chrámu, odkud Jeţíš vyhnal obchodníky, kteří tam svou ţivností znesvěcovali chrámový prostor, sešli se apoštolové se svým Mistrem naposledy (Poslední večeře o Zeleném čtvrtku). V noci o pár hodin později dali judaističtí velekněţí (zejména Kaifáš) Jeţíše zajmout (se zrádným přispěním apoštola Jidáše). Druhý den (na Velký pátek) byl Jeţíš předveden k soudu před Pontia Pilata (a krátce snad také před Héróda): Pilát odsoudil Jeţíše k smrti ukřiţováním. Motivace rozsudku není dodnes jasná; je moţné, ţe Pilát uplatnil Tiberiův zákon o stíhání za uráţku císaře (viz IV.D.7.b.). Bible: Nový zákon: Evangelium podle Marka (Mk 11,15-18): Přišli do Jeruzaléma. Kdyţ vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Coţ není psáno: ,Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy´? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“ Velekněţí a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiţ, protoţe všechen lid byl nadšen jeho učením. Římané popravili Jeţíše na kříţi vztyčeném na pahorku Golgota vně městských hradeb. Jeden z Jeţíšových tajných stoupenců Josef z Arimatie (člen judaistického poradního sboru sanhedrinu) Jeţíšovo tělo pohřbil. Apoštolové a někteří další Jeţíšovi stoupenci však v následujících dnech zaţívali působivé pocity z opětného setkání s Jeţíšem a dospěli k přesvědčení, ţe Jeţíš, kterého označovali za Syna Boţího, byl Bohem Otcem vzkříšen z mrtvých, aby tak byla zřetelně a nepochybně dokázána Boţí síla zvítězit nad zlem i smrtí. Do této atmosféry přispěli také evangelisté tvrzením, ţe v neděli po Jeţíšově ukřiţování (o Velikonoční neděli po Bílé sobotě) apoštolové nebo někteří jiní Jeţíšovi stoupenci nalezli Jeţíšův hrob prázdný. Ukřižování ze Svaté Barbory (český deskový obraz 1375 – 1380). Zvěstí o Jeţíšově zmrtvýchvstání do Boţí blízkosti se rozumělo, ţe stejná budoucnost čeká i jiné lidi. Jeţíš, chápaný jako zároveň člověk i Boţí syn, tedy vykoupil lidstvo z hrozby nevyhnutelného definitivního konce jejich existence podobně, jako bývali otroci vykupováni na svobodu. Odtud Jeţíšovo přízvisko Vykupitel, byť mnohem častější se stalo pojmenování Kristus (řec Christos = Pomazaný, tedy Mesiáš).
e) Křesťanství po Ježíšově ukřižování Apoštolové se pokusili pokračovat v Jeţíšově díle. Přitom proţívali vědomí Boţí posilující pomoci, coţ vyjádřili slovy, ţe byli naplněni Duchem svatým. Nový zákon také vypráví, ţe s nimi aţ do své smrti pobývala i Jeţíšova matka Maria. Skupina apoštolů si udrţela symbolický počet 12 členů: za zrádce Jidáše, který po vyinkasování odměny třiceti stříbrných mincí zemřel (patrně sebevraţdou), si vybrali muţe jménem Matěj. Apoštolové šířili Jeţíšovo učení a jeho stoupence křtili. Počet pokřtěných prudce vzrůstal: můţeme je jiţ nazývat křesťany – vyznavači nového, křesťanského náboţenství. Docházelo však také ke konfliktům: výmluvný křesťanský řečník Štěpán byl dokonce z rozhodnutí sanhedrinu veřejně za hradbami Jeruzaléma ukamenován k smrti. Štěpán se tak stal prvním křesťanským mučedníkem (zemřel pro svou věrnost křesťanské víře). Apoštol Petr vedl křesťanskou obec v Jeruzalémě a podílel se na dohodě křesťanů přicházejících z judaistického i řeckého prostředí. Byl však uvězněn novým judským králem Héródem Agrippou, a kdyţ se mu podařilo uprchnout, dostal se aţ do Říma, kde řadu let vedl tamější křesťanské společenství. Mezi prvními křesťany také vynikl Ţid (s římským občanstvím) Pavel z maloasijského Tarsu. Původně podporoval pronásledování křesťanů, ale v Jeruzalémě se spřátelil s Petrem a svůj další ţivot naplnil 3 velkými misijními cestami po východním Středomoří, na nichţ účinně hlásal i šířil křesťanství. Zakládal křesťanská společenství a po svém odjezdu s nimi udrţoval kontakt prostřednictvím epištol. 14 pavlovských listů je obsaţeno v Novém zákoně, ale sám Pavel z nich napsal jen polovinu (První list Tesalonickým asi z r. 51 je vůbec nejstarším novozákonním spisem), druhá je patrně dílem jeho ţáků. Pavel výrazně rozšířil a prohloubil Jeţíšovo učení (proto i on bývá nazýván apoštol): mezi jeho hlavní součásti zařadil víru v Jeţíšovo zmrtvýchvstání. Nakonec se také ocitl v Římě. Kdyţ tam však v 60. letech vypuklo velké pronásledování početně rostoucích křesťanů, byli oba, Petr i Pavel, popraveni. Tím skončilo první, počáteční období křesťanských dějin. Předěl v dalším vývoji znamenaly dramatické události v Palestině, jeţ jsou označovány jako Ţidovská válka (66 – 70). Shrnutí: Římané popravili Jeţíše ukřiţováním, protoţe svým učením o Boţím království narušoval ustálené římské i ţidovské představy o efektivním uspořádání společnosti. Jeţíšovi apoštolové (Petr) i jiní stoupenci (Pavel z Tarsu) ovšem rozšířili Jeţíšovy názory a víru v jeho spasitelské zmrtvýchvstání za hranice Palestiny, dokonce aţ do Říma. Také tam však vypuklo pronásledování křesťanů. Otázky a úlohy: 1. Kde v blízkosti svého bydliště nebo školy najdete umělecká díla vztahující se k Jeţíšovu velikonočnímu příběhu? Představte je spoluţákům. 2. Co všechno můţe znamenat výraz křížová cesta? 3. Najděte a charakterizujte příklady historických či politických osobností, které v průběhu svého ţivota také změnily názory tak razantně jako Pavel z Tarsu. Výběr z odborné literatury: August Franzen: Malé církevní dějiny. Praha 1992. Výběr z uměleckých zpracování: Malířství: Leonardo da Vinci: freska Poslední večeře (1498). Sochařství: Michelangelo Buonarroti: sousoší Pieta (asi 1499). Hudba: Georg Friedrich Händel: oratorium Mesiáš (1741). Literatura: Pär Lagerkvist: román Barabáš (1950), Henryk Sienkiewicz: román Quo vadis (1896). Mika Waltari: román v dopisech Jeho království (1959). Divadlo: Andrew Lloyd Webber – Tim Rice: rocková opera Jesus Christ Superstar (1969; zfilmováno 1973: režie Norman Jewison, v titulní roli Ted Neeley).
