Vzestupy a pády živočišných populací

��

�

Když se dospělý člověk dneska dokáže nadchnout pro takovou zbytečnou věc, jako je entomologie, je to přece už důkaz jistého duševního úpadku. Také u dětí, které projevují mimořádný zájem o sbírání hmyzu, lze prý důvodně předpokládat oidipovský komplex. Takové děti jako kompenzaci nesplněných tužeb rády a pilně vpichují špendlíky do mrtvolek hmyzu, u nichž se naprosto nemusí obávat útěku. A jestliže někoho tyto sklony nepřejdou ani v dospělém věku, je to naprosto zřejmý příznak, že se choroba zahnízdila. Není rozhodně náhoda, že sběratelé hmyzu často mají silný majetnický pud, jsou samotáři a bývají mezi nimi kleptomani i homosexuálové. Od toho potom už je jen krůček k sebevraždě z omrzelosti životem. Vždyť prý mezi lidmi propadlými hmyzí mánii bývají i takoví, které více než samo sbírání uchvacuje cyankáli ve sběrné lahvi a nemohou se této své vášně zbavit... Kôbô Abe, Písečná žena, z japonského originálu Suna no onna, Tokio 1962, přeložil Miroslav Novák, Praha 1965

�

Populace všech organizmů v přírodě kolísají, někdy méně, někdy více. Kolísání ale nikdy není náhodné, to by i ty nejpočetnější druhy brzy vymřely. Populační početnost jednotlivých druhů bývá regulována v určitých mezích populačním růstem závislým na populační hustotě. Každý druh má tendenci množit se exponenciálně, dokud je ho málo, ale jak hustota roste, začne hrát roli konkurence o zdroje (nebo se třeba namnoží predátoři) a porodnost se začne snižovat, zatímco úmrtnost se zvyšuje. Při překročení nosné kapacity prostředí (stavu, kdy je porodnost s úmrtností vyrovnaná) převáží úmrtnost a populační hustota začne opět klesat (a naopak). Otázkou ovšem je, jaký je přesně vztah mezi počtem jedinců v populaci a jejím růstem. Ekologové

��

Vzestupy a pády živočišných populací

��

��

Sbírání a shromažďování předmětů, které neposkytují bezprostřední užitek, patří k oblíbeným kratochvilným aktivitám. Většina lidí alespoň jednou v životě něco sbírala. Sběratelství kvete v každém věku a ve všech společnostech – moderních i primitivních. Bylo dokonce pozorováno u řady dalších živočišných druhů. Je pravděpodobné, že toto hluboce zakořeněné puzení přináší evoluční výhodu. V každém případě může pud k sbírání a uchovávání potravy zachránit život v dobách nouze. U některých jedinců však tato činnost přerůstá ve vášeň překračující rozumné meze. Jistě si každý z nás vybaví nějakého pološíleného sběratele s bytem narvaným až k prasknutí kdovíjakými krámy ze smetiště. Navzdory všeobecnosti sběratelského chování je toho poměrně málo známo o jeho neurologických příčinách. Tuto mezeru se pokusili zaplnit Steven Anderson s manželi Antoniem a Hanou Damasiovými, kteří přišli s hypotézou, že patologické sběratelství může souviset s narušenou funkcí určitých struktur mozku. Shromáždili 63 lidí s různým poškozením mozku a hledali mezi nimi vášnivé sběratele, kteří by splňovali pět následujících kritérií: rozsah jejich sbírky byl výjimečný v porovnání s běžným chováním i individuálními okolnostmi, sbírané předměty měly malou nebo žádnou hodnotu, sběratelská činnost negativně ovlivňovala běžné denní aktivity (buď kvůli množství sbíraných předmětů, nebo kvůli samotnému aktu sbírání), sběratelské chování propuklo až po lokalizovaném poškození mozku, sběratelské chování přetrvává alespoň rok od počátku onemocnění (navzdory snahám po omezení). Všem kritériím vyhovovalo devět lidí, z nichž pět navíc vykazovalo rysy abnormálního shromažďování a příjmu potravy. Ukázalo se, že všech devět patologických sběratelů

má mozek poškozený zhruba uprostřed přední části kůry čelního laloku, kdežto „nesběratelé“ měli čelní lalok poškozený spíše vzadu. Zdá se být zřejmé, že kromě takových schopností, jako jsou rozhodování, plánování či předjímání důsledků chování, je se správnou funkcí čelních laloků nějak svázána schopnost svobody vůle. Jakkoli mnohé vzorce chování mohou být automaticky probouzeny a spouštěny podkorovými a okrajovými strukturami mozku, čelní (frontální a prefrontální) oblasti mají schopnost je obměňovat, či dokonce brzdit. Modulační systém předních částí čelních laloků usměrňuje sběratelské puzení k aktivitě, která je sociálně pozitivně přijímána a není spojena s přílišnými negativními následky. Jen díky poměrně zdravým čelním lalokům jsem schopen čas od času pročistit svou knihovnu a nenechat se zavalit svazky prachem pokrytých nečtených a stále nově kupovaných knih. (Brain 128, 201–212, 2005) Marek Petrů

��

INZERCE 414

Mají vášniví sběratelé poškozený mozek?

pod vedením Richarda Siblyho z univerzity v Readingu analyzovali 1780 průběhů kolísání populačních početností u 674 druhů savců, ptáků, ryb a hmyzu. Zjistili, že u většiny druhů tento vztah není lineární. Rychlost populačního růstu vztažená na jedince je při nízkých populačních hustotách hodně vysoká, ale pak rychle klesá a další zvýšení populačních hustot nevede k jejímu výraznému snížení. Jinými slovy, zatímco populace pod úrovní nosné kapacity prostředí mají tendenci rychle se namnožit, ale populační přírůstek je pak rychle zbržděn, populace přemnožené nad nosnou kapacitu tak silnou tendenci vrátit se do rovnováhy rozhodně nemají. Autoři z toho usuzují, že se většina populací může z dlouhodobého hlediska nacházet nad nosnou kapacitou prostředí, a mohou tedy po většinu času strádat. To je ovšem extrémní interpretace. Ve skutečnosti může jít o to, že přebytek zdrojů opravdu vede k rychlému namnožení, zatímco jejich nedostatek

http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, říjen 2005

569

O čem psal před lety Dýchání na vysokých horách. Obtíže při dýchání na vysokých horách připsány byly doposud všeobecně nedostatku kyslíku ve vzduchu výšin horských. Řada pokusů konaných v nově zařízené laboratoři na Monte Rosa ukázala bezpodstatnost této domněnky. Zjištěno, že směs kyslíku a dusíku, když napjetí prvnějšího na obyčejných poměrech se udržuje, při nízkém tlaku vzduchu pro člověka skorem nedýchatelnou jest. Zkoumání krve ukázalo pak, že příčina obtíží při dýchání na vysokých horách spočívá asi ve sníženém obsahu vzduchu na kyselinu uhličitou následkem nízkého tlaku vzduchu, což také dalšími pokusy potvrzeno bylo. Vesmír 1. listopadu 1904, s. 24 Horská nemoc. Italský badatel Mosse se zabýval studiem fysiologického účinku velkých výšek a dokazuje, že není správnou domněnka, dle které horská nemoc má příčinu ve zmenšení tlaku kyslíku ve vzduchu obsaženého. Mosso ukázal, že sníží-li se barometrický tlak směsi kyslíku a dusíku na 1/2 tlaku atmosférického (jakž tomu právě na vrcholech horských jest), a zvětší-li se při tom poměr kyslíku tak, až dosáhne téhož tlaku jako za obyčejných poměrů, nastane u lidí podrobených takovým pokusům, velká nevolnost a abnormální respirace a puls. Na vrcholku hory Monte Rosa zkoušeno čeliti těmto zjevům občasným dýcháním čistého kyslíku, ale bez úspěchu. Za to analysy krve vzaté v těch výškách, objevily zmenšení poměru kysličníku uhličitého k ostatním součástem, způsobené nízkým tlakem barometrickým, což dle Mossova mínění je příčinou zjevu horské nemoci. Tento náhled jest podporován faktem, že směs kyslíku a kysličníku uhličitého v poměru 5:1, dýchaná v nízko položených krajinách způsobuje různé afekty, kdežto při pokusech na Monte Rosa způsobila velké ulevení a příjemné pocity. Vesmír 1. března 1905, s. 119

570

nevede k opravdovému fyziologickému strádání, ale pouze zpomaluje rozmnožování. Populační hustota tedy sice začne klesat v důsledku přirozené úmrtnosti, ale tento nezbytný pokles se projeví po mnohem delší době než počáteční rychlé namnožení. Nejzajímavější je, že se nepotvrdila stará teorie, podle níž měly být popsaným způsobem regulovány jen populace malých krátkověkých organizmů (jež mají schopnost rychle se namnožit až přemnožit). Populace velkých dlouhověkých tvorů měly být regulovány opačně – na snížení populační hustoty reagovat nárůstem vcelku vlažně, kdežto při překročení nosné kapacity prostředí rychle poklesnout nazpátek. Tak tomu ale není. Ani hmotnost, ani taxonomická příslušnost nesouvisí s tím, jak vypadá vztah mezi velikostí populace a jejím dalším růstem. (Science 309, 607–610, 1999) David Storch

Starý enzym a nové naděje Kináza glykogensyntázy-3 (GSK-3) byla objevena před dvaceti lety jako enzym, který je schopný zbavit glykogensyntázu aktivity, a tak ovlivňovat syntézu glykogenu. V posledních dvou letech se znovu stala středem pozornosti v souvislosti se svou schopností ovlivňovat různé buněčné pochody. To znamená, že by se možná mohla uplatnit v léčbě různých metabolických i neurologických poruch, např. diabetu 2. typu, mozkové mrtvice, infarktu myokardu nebo Alzheimerovy nemoci. Vědce tato kináza fascinuje zvláštními vlastnostmi, způsobem regulace a mnohočetností svých substrátů. V buňkách se vyskytují dvě její formy (alfa a beta), které jsou sice produkty dvou odlišných genů, ale mají podobné biologické účinky. Aktivita kinázy je zajišťována fosforylací tyrozinu a dává přednost těm substrátům, které jsou už připraveny předběžnou fosforylací jinými kinázami. Je možné, že je tato podivná kináza regulována právě inhibicí (po podnětu vyvolaném inzulinem, růstovými a neurotrofními faktory). Zatím jen víme, že funguje jako klíčový regulátor signální dráhy, která je významná při embryonálním vývoji, organizaci cytoskeletu, neurogenezi, regulaci buněčné smrti aj. Významnou roli má také v přenosu účinku inzulinu, nervových růstových faktorů, ženských pohlavních hormonů a glukokortikoidů. Poznatky o regulaci aktivity kinázy glykogensyntázy-3 přineslo zej-

Vesmír 84, říjen 2005 | http://www.vesmir.cz

ména studium mechanizmu terapeutického působení lithia, které ji významně zbavuje aktivity. Jestliže se to děje v průběhu embryonálního vývoje pulců drápatky (Xenopus laevis), vyvolává významné změny, které mohou v krajním případě vyústit ve vznik pulce se dvěma hlavami. Spojení s neurogenezí, buněčnou smrtí neuronů a aktivací signálního systému však učinilo z této kinázy atraktivní látku. Mnoho farmaceutických firem hledá další její inhibitory, které by neměly toxické ani jinak nežádoucí účinky. Jisté obavy vzbuzuje, že by inhibice kinázy glykogensyntázy-3 a aktivace signálního systému mohly vyvolat růst nádorů. Na druhé straně se ani po padesátileté zkušenosti s klinickým používáním lithia v psychiatrii žádný typ rakoviny u pacientů neprojevil ve zvýšené míře. Obavy může vzbuzovat i to, že by inhibitory kinázy glykogensyntázy-3 mohly snižovat hladinu glukózy. Podle dosavadních výsledků laboratorního výzkumu je užití zmíněných inhibitorů klinicky testovatelnou hypotézou. Zdá se, že odhalování funkcí kinázy glykogensyntázy-3 by mohlo přinést jak odpověď na mechanizmus terapeutického působení lithia, tak naději na léčení dalších onemocnění. Jde o nemoci, které představují pro současnou civilizaci vážnou hrozbu. (Neuropsychopharmacology 2005, 1– 15) Anna Strunecká

Chuť umami aneb Kolik chutí máme? Smysly jsou nástroje, kterými jsme informováni o okolním světě. Člověk se rodí s pěti smysly – zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem. Smyslem, který poskytuje většině lidí největší slast, je chuť, úzce spojená s vůní. Přibližně 80 % vjemů, které označujeme jako chuť, jsou ve skutečnosti vůně. Člověk je schopen rozlišit asi 20 000 různých vůní a pachů, každý minimálně v deseti intenzitách. Pocit vůně nastává tehdy, jestliže molekuly chemické látky odpovědné za příslušný vjem zasáhnou receptory v nosní dutině současně s receptory v zadní části úst. Vlastní chuť je pak přijímána prostřednictvím asi 10 000 chuťových receptorů, které jsou rozmístěny na jazyku (vzadu, po stranách a na špičce), na patře a v hrdle. Jestliže jsou receptory uvnitř chuťových buněk stimulovány chemickými látkami, mohou rozeznat pět různých chutí. To, co označujeme jako „chuť“ potraviny, je ve skutečnosti „aroma“, které je

výsledkem vzájemné interakce vjemů chutě a vůně. Schopnost rozlišovat chutě se vyvíjí v raném věku (viz Archives of Pediatrics Adolescent Medicine 12, 579, 2005) a umožňuje nám vnímat chuť sladkou, kyselou, hořkou a slanou, jejich různé kombinace a různé intenzity. K čtyřem základním chutím byla nedávno přiřazena chuť „umami“ (viz Vesmír 72, 57, 1993/1), což je japonské slovo pro glutamát sodný, který propůjčuje chuť řadě potravin, např. masu nebo sýrům. Receptory chuti jsou spřaženy se signálním systémem G-proteinů. Protože chuť umami není vnímána tak výrazně jako ostatní čtyři chuti, spekulovalo se mnoho let o tom, že není chutí, ale jen pocitem na jazyku, jako je například pálivost nebo osvěžení. Skupina vědců z univerzity v Miami však prokázala, že za chuť umami je odpovědný glutamátový receptor mGluR4 a klíčovými molekulami pro předání signálu jsou dva specifické proteiny α-gustducin a α-transducin (Journal of Neuroscience 24, 7674, 2004). Neurofyziologové nedávno zjistili, že mnoho lidí má receptory pro chuť umami dědičně defektní a ani o tom nevědí (J. Dent. Res. 83, 448, 2004). Takto postižení vnímají čínská jídla, kde umami je chutí klíčovou, jen jako jednotvárně slaná a nechápou, proč všem ostatním tak chutnají. Jiří Patočka

jejichž emisní maximum je v zjištěné spektrální oblasti okolo 490 nm. Po téměř dvou letech nepozorovali v této části katakomb vznik žádných nových biofilmů. Zabránit vzniku nových kolonií je zatím jediná cesta vedoucí k úspěchu. Odstranit již existující kolonie a nepoškodit při tom fresky by bylo velmi obtížné. (Photonics Spectra 39, 33, 2005/4; [email protected]) Zdeněk Šesták

Sinicím v katakombách nesvědčí světlo nočních klubů

Xenopus

V známých několikapatrových římských katakombách sv. Callista, kde je mj. pohřbena sv. Cecilie, se zalíbilo sinicím. Vlhký vzduch, v němž četní návštěvníci udržují obsah vodních par svým dechem, a umělé osvětlení chodeb růst těchto fotosyntetizujících mikroorganizmů podporují. Slizové biofilmy, jež sinice vytvářejí, pak ničí vzácné antické fresky na stěnách. Najít způsob, jak by se dalo vzniku biofilmů zabránit, se snažil v letech 2001–2003 kolektiv Patricie B. Albertano, profesorky římské univerzity Tor Vergata. Pomocí přenosného spektroradiometru GER 1500, který měří odrazová spektra v rozmezí 350–1050 nm, vědci zjistili, jakou spektrální oblast nejméně přijímají a využívají fotosyntetické pigmenty zmíněných sinic. Potom v jedné části katakomb vyměnili svítidla vydávající obvyklé „bílé světlo“ za lampy oblíbené v nočních klubech,

Chrání pivo proti rakovině? Zatímco nestřídmá konzumace piva bezesporu zdraví neprospívá, o možných kladných dopadech umírněné konzumace tohoto nápoje se již dlouhou dobu vedou diskuse. Vedle vody a alkoholu (obvykle do 5 %, v nízkoalkoholických pivech okolo 1 %) obsahuje totiž řadu užitečných látek, jako jsou vitaminy, oligosacharidy, aminokyseliny a pozoruhodný komplex fenolických sloučenin, jimž bývají připisovány nejrůznější kladné účinky. Nedávno uveřejněná studie japonských autorů sledovala vliv sušiny piva plzeňského typu na vnímavost laboratorních potkanů vůči modelové karcinogenní látce PhIP (2-Amino-1-methyl-6-fenylimidazo[4,5-b] pyridin). Samice potkanů vystavené tomuto karcinogenu,

které dostávaly potravu obohacenou o 2 a 4 % sušiny piva, měly ve srovnání s kontrolami menší výskyt nádorů prsní žlázy a také menší výskyt aduktů karcinogenu s DNA. Jako pravděpodobný mechanizmus ochranného účinku látek z piva uvádějí autoři studie ovlivnění izoenzymu cytochromu p450 CYP1A2, který se účastní metabolické aktivace tohoto karcinogenu. (Cancer Letters 2005, v tisku) Oldřich Lapčík

Vyhýbanie sa inbrídingu po kopulácii

Samice svrčkov Gryllus bimaculatus sú promiskuitné a pária sa prakticky so všetkými samcami v blízkosti vrátane geneticky príbuzných jedincov. Toto správanie možno vysvetliť: l V prírode sa samičky stretávajú so svojimi súrodencami zriedkavo, preto je pravdepodobnosť inbrídingu nízka. l Kopulácia s bratom je vždy výhodnejšia ako žiadna, incest je akousi poistkou proti zníženému reprodukčnému úspechu. l Pre samičku je jednoduchšie spáriť sa s bratom ako vynakladať energiu na jeho odháňanie (male harassment).

Přednáškový cyklus

od 17 hodin v konferenčním sále Akademie v ulici Na Florenci 3, budova C, 2. patro, Praha 1

• Pořádá Vesmír • Pravidelně každý druhý čtvrtek v měsíci • Zveme všechny, kteří se chtějí setkat s autory Vesmíru a diskutovat s nimi

10. listopadu 2005

Petr Vysoký

POZOR, ZMĚNA MÍSTA KONÁNÍ PŘEDNÁŠKY

Únava řidiče Silniční doprava je v současné době faktorem, který ovlivňuje naše zdraví a život mnohem více než většina infekčních nemocí. Více než 30 % dopravních nehod je způsobeno ztrátou pozornosti vyvolanou především únavou řidiče. Přednáška se bude zabývat tím, jak únava vzniká, jak se projevuje, jak ji můžeme „měřit“ a zda můžeme včas varovat řidiče před kritickým projevem únavy – mikrospánkem.


571

JAZYKOVÝ KOUTEK

Plynové světlo Do lamp v naší ulici plynul plyn léta. Za soumraku přicházela lampářka, přízračná postava v kabátě s kapucí, provázená černým psem. Dlouhou tyč zakončenou hákem zaklesla do drátěného očka pod stínidlem, zatáhla, rozsvítila, a jak postupovala dál, plynulo za ní teplé žluté světlo. V roce 1975 lampy vykopali a nahradili je výbojkami, jejichž světlo už neplynulo, nýbrž bilo do očí. Teprve v roce 1990 si někdo nostalgicky vzpomněl na plynové osvětlení a patrně na jeho památku instaloval v ulici repliky starých lamp, z nichž světlo neplyne, ale elektrizovaně proudí. Slovo plyn budí i negativní asociace – od hrůzných plynových komor přes svítiplynové sporáky sebevrahů, důlní plyny ohrožující horníky, bojové plyny ochromující vojáky, zemní plyn vybuchující v rodinných domcích až po vcelku neškodné, leč nelibé plyny střevní. To slovo ale za nic nemůže, ba ani plyn sám o sobě (ostatně elektrické křeslo nezní o nic povzbudivěji). Značná část národa plynem topí a málokomu by se dnes chtělo chodit s uhlákem do sklepa. Topit se začalo svítiplynem, jímž se zpočátku jen svítilo, jak vyplývá z názvu. Člověk však dlouhá slova nemá rád, a tak si svítiplyn zkrátil na plyn už v době, kdy měl ještě delší název opodstatnění (odpovídající slovo „topiplyn“ se nikdo ani nepokusil vytvořit). Plyn má samozřejmě i mnohem obecnější význam – látka v plynném skupenství. Proto je podivné, že se k nám toto slovo dostalo skutečně až v době, kdy se jedním z plynů začínalo svítit. Do češtiny ho zavedl J. S. Presl, který se inspiroval polským slovem plyn – kapalina, tekutina. Ještě J. Jungmann roku 1837 ve svém slovníku uvádí, že plyn jest věc plynutá, mokrá, a zmiňuje plynné části těla, gako krew, ale zároveň cituje Presla (plyny = azota, Gase, gsau těla w způsobu powětřj plynutá, pohyblivosti částek neywětšj) a nechybí ani informace, že Angličan Gordon nalezl kahany plynowé. Do té doby neměla čeština pro látku v plynném skupenství název, nepočítáme-li dým, páru a povětří, porůznu v daném významu uplatňované. Dokonce i vzduch přejal z ruštiny až Jungmann. V době, kdy bylo slovo plyn v rozpuku, mělo spoustu potomků, z nichž někteří brzy upadli v zapomnění. Plinník jako rezervoár plynu se neujal, zvítězil plynojem. Plynoměrec či plynoměrák obsluhoval plynoměr (ne ten, který máme doma v předsíni, ale zařízení v plynárenské plynoměrně ). Plynomistr tomu zřejmě šéfoval a plynovodec (Installateur, jak jej do „němčiny“ překládá F. Š. Kott) údržbařil na plynovodu. Plynopud byla káď, do níž se očištěný plyn ze sudu vápního po troubě přeháněl, a v jakém vztahu k němu byla jeho gramatická partnerka plynopudnice (pneumatische Wanne), to asi zůstane jejím tajemstvím. O něco později porodila čeština plynohyb (plynový motor), ale dnes už je i on mezi slovními nebožtíky. Jakkoli je české slovo plyn mladé, jeho mateřské sloveso pamatuje počátky slovanských jazyků. Plynout se vyvinulo z hypotetického pluti (plout), které mělo společný prazáklad s řeckým pleo (pluji), latinským pluit (prší), anglickým flood (proud) či německým Flut (téhož významu). A tu nám na hladinu české slovní zásoby začnou vyplouvat slova s obnaženými souvislostmi, např. plynulý (nepřetržitě plynoucí), splývat (plynutím se spojovat), vliv, původně vplyv (nenásilná změna vplynutím), plýtvat (nechávat plynout marně), plytký (plynoucí po povrchu), vyplývající z něčeho (vynášený plynutím na břeh). Plyn dal člověku světlo, dnes mu dává teplo. Kdo ví, čím jednou budeme svítit nebo topit a jak to budeme nazývat. Omnia transibunt more fluentis aquae (všechno pomíjí tak jako plynoucí proud). Pavla Loucká

572

Vesmír 84, říjen 2005 | http://www.vesmir.cz

l Samice nie sú schopné diskriminovať svojich bratov, nerozpoznajú ich od geneticky nepríbuzných jedincov, potrebujú na to bližší kontakt, napr. po kopulácii. Autori práce zistili, že ak sa samička párila s dvomi geneticky príbuznými samcami, počet vyliahnutých mláďat bol nižší, ako keď sa párila s dvomi nepríbuznými samcami. Pri zmiešaných kopuláciách (príbuzný, potom nepríbuzný samec a naopak) bolo otcovstvo nepríbuzných samcov vyššie vtedy, ak kopulovali ako prvé. Prečo majú túto výhodu, ešte nie je celkom objasnené, počet vyliahnutých mláďat s nepríbuznými samcami však jasne poukazuje na to, že inbredné zväzky sú pre svrčky nevýhodné. (Proc. Roy. Soc. Lond., Ser. B. 271, 159–164, 2004) Pavol Prokop

Fylogeneze virů na obzoru? Donedávna jsme vnímali svět virů jako změť jejich jednotlivých typů, poněkud nadsazeně pojmenovaných jako čeledi, mezi nimž se nehledaly bližší příbuzenské vztahy. Není to zase tak nepochopitelné. Viry jsou vlastně splašené geny, které se rozhodly jít svou vlastní cestou. Je tedy poněkud problematické odpovědět na otázku, zda jsou „živé“ nebo ne. Zjevně příliš nepasují ani do jedné kategorie. Jak ukazuje studie R. M. Burnetta a jeho kolegů z Wistar Institute ve Filadelfii, mohou být mezi jednotlivými skupinami virů dosud netušené prastaré fylogenetické vztahy. Evoluce virů se studuje velmi špatně. Viry jsou vlastně jen sekvence nukleové kyseliny a obal – a to ještě ne vždy. Navíc nijak zvlášť nectí vlastnická práva hostitelů a bezostyšně vykrádají jejich genomy. Jako parazitické entity také podléhají extrémně rychlé evoluci, která dokáže většinu stop po jakékoliv fylogenezi úspěšně smazat. Jakžtakž použitelným souborem znaků je obal virových částic, pokud zrovna nejde o viry bezobalné. Burnett s kolegy studoval strukturní modely obalů různých virů a našel překvapující strukturní podobnosti mezi obaly viru PRD1, který infikuje bakterie, a obaly lidských adenovirů, které způsobují různá onemocnění, převážně dýchacích cest. Nakonec se ukázalo, že zmíněné strukturní podobnosti lze nalézt u virů infikujících příslušníky všech tří říší živých organizmů – bakterií, archeí a eukaryí.

1. Virus tabákové mozaiky, 2. virus Ebola, 3. Inovirus napadá bakterie rodu Thermus, 4. Rotavirus z čeledi Rheoviridae, způsobuje gastroenteritidy u obratlovců včetně člověka, 5. virus z čeledi Myoviridae napadá bakterii Bacillus subtilis, 6. virus chřipky, 7. lidský herpesvirus, původce planých neštovic. Všechny snímky © International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV).

Je otázkou, zda strukturní podobnosti ve stavbě obalu různých virů nutně vypovídají o jejich společném původu, anebo zda náhodou nejde o nějaké prosté evoluční omezení na molekulární úrovni, které viry sdílejí jen díky svému životnímu stylu. Představa prastarých fylogenetických linií virů příliš neodpovídá jejich povaze. Na druhou stranu výzkum obalových struktur virů rozhodně není k zahození. Přináší totiž cenné poznatky pro vývoj protivirových léků. (Molecular Cell 16, 5, 673– 685, 2005) Stanislav Mihulka

1

Blízké vymření delfínovce čínského Delfínovec čínský (Lipotes vexillifer) je úchvatný sladkovodní delfín z čínské řeky Jang-c’-ťiang, který se od padesátých let 20. století řadí k vážně ohroženým savcům světa. Delfínovec čínský neboli paj-ťi se vyznačuje řadou morfologických či jiných zvláštností, a navíc v posledních letech ukázala molekulární biologie, že baiji sám představuje jednu z hlavních linií kytovců. Bohužel nám v poslední době mizí před očima a zdá se, že jeho vymření je neodvratné. Od roku 1950 klesly jeho počty zhruba z 5000 jedinců na odhadovaných 300 v r. 1986. Poslední odhady však hovoří maximálně o 13 jedincích, což je číslo, které vyráží dech s přihlédnutím ke skutečnosti, že zdroje ohrožení zdaleka nepolevují (např. znečištění řeky, hustota říční dopravy s ohlušujícím hlukem, úhyny v sítích na ryby či při lovu ryb elektrickým proudem). Mám před sebou článek o pozorování několika jedinců z let 1997–1999. Je to obzvláště skličující čtení, jestliže si uvědomíme, že jde možná o jeden z posledních záznamů chování tohoto jedinečného kytovce. Paj-ťi sice překročil pro ohrožené druhy mediálně uplatňovaný rok 2000, ale v dohledné době pravděpodobně svoji životní pouť skončí. Byl bych rád, kdyby se ukázalo, že je tato zpráva mylná… (Aquatic Conserv: Mar. Freshw. Ecosyst. 13, 51–64, 2003 a http: //news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/ 4367135.stm) Jan Robovský

4 5

2 3 6

7


573

Vzestupy a pády živočišných populací

Recommend Documents