VYZÝVATEL aneb
TANKOVÝ PLUK pod velením vnuka Josefa Švejka
NAPSAL František Janč
[email protected] © MHL39
DÍL PRVNÍ
KLAUNI NEPŘEJÍ LÁSCE
1
Motto prvního dílu a první části
Studenti civilních vysokých škol procházeli v 70. a 80 letech dvacátého století vojenskými katedrami. Mnozí z nich poté prošli peklem i rájem bojových útvarŧ Varšavské smlouvy na západních hranicích Československa. Všichni jim tam tehdy říkali špagáti. Byl jsem jeden rok také špagátem. Slouţil jsem u útvaru, který měl být nejvzornější ze všech, přestoţe –, náčelníkem štábu a jedním z mých přímých nadřízených byl vnuk Jaroslava H. a Josefa Švejka v jedné osobě - major ČSLA Richard Pašek. Ne, nevymýšlím si! S odstupem času věřím i tomu, ţe kdosi chtěl napravit reputaci ČSLA právě tím, ţe udělá skutečného vzorného vojáka nejen z vnuka Josefa Švejka, ale také ze všech vojákŧ, kteří s ním slouţili u jednoho útvaru -, kdyţ uţ se stalo, ţe jeho dědeček byl tím, kým byl, tj. bohémem a "dobrým vojákem". Události tohoto příběhu se staly. Činy byly skutečně vykonány, ale nikoli dovršeny a skončeny – vím jistě, ţe nejenom proto jednou musí povinná základní vojenská sluţba skončit… Jan Rosa srpen 1993
Všechna skutečná jména a většina míst tohoto příběhu byla změněna. Jakákoliv shoda jmen je náhodná (včetně tabulky v 96. části).
2
1. ČÁST ZDIVOČELÝ TANK Silnice E-12 nedaleko Boru - 21. srpna 1982, 18:02 (41 PŘED)
Jan Rosa řídil pomalu jedoucí Š-120 a líbal Ivanu Janatovou. Kolem projíţděla auta, jejich řidiči nervózně troubili, ale Jan Rosa jim věnoval stejně málo pozornosti jako řízení svého vozu. Pojednou zpozorněl, ve zpětném zrcátku sledoval s překvapenou tváří - tank. „Někde se stala monstrózní chyba,“ řekl, „Ivano, podívej se dozadu!“ Ivana Janatová dosedla na sedadlo spolujezdce, ohlédla se, téměř vzápětí vyděšeně vykřikla: „Uhni mu na krajnici! Rychle! Musí v něm sedět nějakej "šílenej" blázen." Jan Rosa zajel na krajnici silnice I. třídy, aţ do té chvíle na ní probíhal normální civilní provoz. V těsné blízkosti kolem auta projel na plný plyn tank ČSLA, měl dvěma kusy zelené fólie přelepená věţová čísla. „Tank na silnici?“ řekl Jan Rosa s obavou. „Ten jsem viděl poprvé jako kluk. Bylo to přesně před čtrnácti léty, v osmašedesátým - ... Ivano, vidíš, jak se korba tanku vlní a hlaveň je zafixována stále ve stejné poloze? Mají zapnutou automatiku řízení palby... O tanku vím skoro všechno, střeleckou a taktickou přípravu do mě na vojenský katedře hustili celý dva roky.“ Osamocený tank se řítil vpřed, po kolizi s ním skončily v příkopech další dva osobní vozy… --Obvodní oddělení VB - Bor - 21. srpna 1982, 18:07 (41 PŘED)
„Ke státní hranici jede bojová Té-sedmdesát dvojka,“ oznámil do telefonního sluchátka kapitán Jelínek, vyděšeně a rozrušeně vysvětloval: „Ano, ničí všechno, co mu stojí v cestě. Zatím pořád ještě jede! Soudruhu plukovníku, špatně vás slyším! Ptáte se -, kam jede? Jiţ projel Přimdou, směřuje na Rozvadov. Ne! Nevíme, kdo v něm sedí. Zatraceně, my... nemůţeme... zjistit, čí je... ten tank!“ Kapitán Jelínek se nutil ke klidu, ze sluchátka se ozýval nestvůrný a současně komický řev: „Nevíte! Nemůţete! Kolik toho ještě musí zničit, abyste pochopili svoji neschopnost?!“ „Soudruhu plukovníku, ale takovej tank jsme ještě neviděli a vy moţná taky ne, je rychlej jako osobák. Zatraceně snadno překonal dva naše zátarasy, přejel přes kapotu jiţ několika sluţebním vozům, zbyla z nich jenom kupa šrotu...“ „Kdybyste nekecal! Ztrácíme spoustu času! Jaká jste provedli opatření?“ „Všechny jednotky Veřejný bezpečnosti a pohraničníků v dosahu mají pohotovost! Prověřujeme moţné souvislosti! Rozvadov je neprodyšně uzavřen protitankovou bariérou, motostřelci připravují protitankový řízený střely...“ 3
„Chlapi,“ otočil se kapitán Jelínek do místnosti, poloţil sluchátko do vidlice, „nemáme uţ čas. Máte něco!?“ Příslušníci VB u čtyř telefonů kroutili záporně hlavami, hovořili překotně a rozčíleně: „Třikrát jsme uţ obvolali všechny útvary v okruhu padesáti kilometrů. Nikomu prý nikde nechybí ani šroubek, uţ vůbec ne jedinej voják, nebo dokonce tank. Víš, co jsem taky slyšel? Policajti prý nikdy nepoznali tank od pásáku.“ „Dělají si z nás srandu,“ utrousil nakvašeně kapitán, „a zatím - nám neznámý – jejich blbý ţelezo s pásama nerespektuje ţádný výzvy k zastavení.“ „Soudruhu kapitáne, motostřelci nemají ţádný rozkazy. Jejich velení mlčí, definitivní rozkaz ke zničení tanku prý máte vydat vy!“ ozval se opět hlas v zapnuté vysílačce. „Já -, proč právě já?“ podivil se kapitán. Z vysílačky se znovu a znovu valila změť slov: „Z Ministerstva národní obrany měly přijít přesný instrukce, ale zatím nikdo nechce rozhodnout. Prý před sebou máme jeden z nejmodernějších bojových tanků T-72 Československý lidový armády. Já ale důrazně upozorňuji, ţe ten stroj stále… jede, stále rychleji… jede - vpřed! Zbývá mu… uţ jenom pár kilometrů… a je na čáře. Potom uţ bude za čárou!“ „Poslouchejte dobře, dacani, krucinál!“ zaláteřil na sluţebně kapitán Jelínek. „Tank není pásák. Ke státní hranici nám jede nejmodernější bojovej tank T-72 Československý lidový armády! Něčím je určitě nacpanej k prasknutí. Chci vědět čím! Chci o něm vědět naprosto všechno! Masírujte znovu a znovu úplně kaţdýho! Jak je to moţný, ţe tak velký a nový tank nikde nikomu nechybí!?“ --Západní hranice Československé socialistické republiky - Nové Sedliště u Tachova - VÚ-2424, 21. srpna 1982, 18:12 (41 PŘED)
„My všichni jsme vzorní a jiţ brzy – aţ nám nahoře definitivně přiklepnou Výzvu - budeme exoticky vzorní,“ prohlásil se zvláštním potěšením a úsměvem major Richard Pašek, pohyboval se s málo obvyklou vojenskou grácií a samozřejmostí, zdál se být doposud dokonale vyrovnaným. Po čtyřminutovém projevu vydal vojákům základní sluţby rozkazy k rozchodu, jeho oči šibalsky zazářily na oválném, červeném a dobře prokrveném obličeji. Poté jiţ z masivní tribuny před centrálním nástupištěm bez emocí sledoval, jak vojáci chaoticky a neuspořádaně opouštěli centrální nástupiště tankového pluku. „Vím, ţe nejste vzorní, ale budete!“ řekl ještě. Vojín Roman Hrbatý projev majora Paška zkomentoval úšklebkem a výkřikem: „Paša z nás chce udělat vzorný exotický kokoty!“ --Nové Sedliště u Tachova - VÚ-2424, 21. srpna 1982, 18:24 (41 PŘED)
„Důstojníci a praporčíci! Vojáci z povolání!“ hřímal major Pašek na učebně v budově štábu. „S majorem Hrdým jsme přijali výzvu, ţe u našeho pluku vyhlásíme Výzvu.“
4
„Je tomu skutečně tak,“ navázal na náčelníka štábu velitel pluku major Čestmír Hrdý. Měl ještě o něco málo hrubší postavu neţ major Pašek a téměř laskavý výraz v očích, široké a hluboké čelo, oplýval řečnickým talentem, byl přemýšlivý a dosud poţíval váţnosti u svých nadřízených podobně jako major Pašek, ale to vše se mělo změnit. „Soudruzi z HPS (hlavní politické správy) konečně přihlédli k výtečným výsledkům, kterých jsme dosáhli v uplynulým výcvikovým roce,“ prohlásil major Hrdý. „Do 6. října tohoto roku bude náš tankový pluk administrativně a mediálně převeden na superelitní jednotku ČSLA s označením CELOARMÁDNÍ VYZÝVATEL. Všichni naši příslušníci se budou divit. Musíme být vzorní úplně ve všem, musíme do přípravy Výzvy zapojit kaţdýho našeho vojáka, coţ se v ČSLA ještě nikdy nikomu doopravdy nepodařilo.“ „Ani teď se nic takovýho nepodaří,“ pochybovačně a s krajním nepochopením zakroutil hlavou kapitán Igor Galandauer, přerušil majora Hrdého obvyklým tónem domýšlivosti a povýšenosti svého hlasu. Důstojníci a praporčíci v učebně soustředili pozornost na vysokého a dobře urostlého svalnatého kapitána. „Veliteli! Nebylo nám tady - i tak - dobře, i bez Výzvy? K čemu nám bude Výzva!?“ rozvinul svoji poznámku kapitán. „K čemu?“ zabručel podráţděně major Hrdý. „Na význam Výzvy se váţně ptá můj zástupce? Chci, abys měl jasno právě ty. Vysvětli, k čemu nám bude dobrá Výzva, Richarde?“ Major Pašek si poposedl na ţidli, zadíval se na kapitána Galandauera, poté na velitele pluku. Uvědomil si, ţe ho major Hrdý povaţuje za přítele, ale současně mu bylo nepříjemné, ţe se s otázkou – i v této chvílí - obracel právě na něho. „Protoţe jsme nejlepší, je třeba, abychom byli nejvzornější! Nic jinýho nám uţ stejně nezbývá. Soudruzi z HPS se jiţ dohodli a stejně tak se i rozhodli,“ prohlásil major Pašek bez nejmenšího zaváhání, poté se zadíval na otevírající se dveře učebny a překotně se přiřítivšího a uříceného nadporučíka Miloše Krátkého. „Soudruhu majore! Dovolte mně s vámi promluvit!“ prohlásil tělnatý nadporučík Krátký a zalapal po dechu, na prsou měl zavěšeny šňůry dozorčího útvaru, na hlavě krátkého jeţka, jeho obvyklé leţérní pohyby získávaly na prudkosti. Na sebemenší náznak povolení ani nečekal a chrlil ze sebe hlášení: „Soudruzi! Soudruhu veliteli, soudruzi majorové! Uţ po pátý k nám volají z Obvodního oddělení Veřejný bezpečnosti z Boru.“ „Co je -? Vyřiď agendu sám! Kdyţ zvládneš velení druhý rotě – tohleto pro tebe bude maličkost!“ „Ale..., kdyţ..., soudruhu majore..., oni shánějí tank,“ rozklepal se jako osika. „Řekni jim, ţe uţ ţádnej vyprošťovací tank bez souhlasu MNO nikomu nepůjčíme. Ať si jeho půjčení - s nimi - tam nahóóóře - domluví sami!“ „Soudruzi nechtějí nic půjčit... Mají tam o jeden stroj navíc... Mají před čárou... jednu... ukradenou... Té-sedmdesát dvojku a nevědí, čí je.“ „To je nějaká blbost, jak by někdo mohl ukrást tank - ? Odkud - - -? Proč volají nám?“ „Ale..., kdyţ..., soudruhu majore! Naše nejhlubší podzemní garáţ je asi úplně prázdná...! Aţ nyní jsem zjistil -, ţe ten tank... je... asi… náš zmodernizovanej 5
prototyp Té-sedmdesát... dvojky. Asi… určitě… přesně ten, do kterýho naše republika uţ vrazila těch čtyřiadvacet "melounů"... A teď jede! Je plnej ostrý munice… A právě teď jede na Rozvadov! Pakliţe je v něm kompletní osádka, tak můţe klidně rozstřílet i tři takový "neopevněný" hraniční přechody! Pro něj bude destrukce přechodu úplná hračka!“
2. ČÁST ZAVÁZALI MĚ, ŽE SPLNÍM ROZKAZ Motto druhé části Tyto své autentické vzpomínky adresuji a věnuji všem mužům, kteří prošli ZVS (povinnou základní vojenskou službou) a také všem ženám a dívkám, které měly, mají nebo budou mít své chlapy, chlapce a možná ještě děti v armádě, neboť každý voják potřebuje vnímat, cítit lásku a věřit v ní, aby se nestal pouhým zneužitelným nástrojem v rukou někoho jiného nebo dravcem, který je nebezpečný naprosto všem – i sám sobě. Něžná stvoření nechť prominou určitou míru vulgarismů v textu, ale přesně taková a ještě mnohem horší byla povinná ZVS u prvosledových tankových a motostřeleckých jednotek ČSLA - mimořádný Absurdistán nejelitnějšího vojenského pluku, který se honosil hrdým titulem CELOARMÁDNÍ VYZÝVATEL - nyní znovu ožívá v tomto příběhu… Jan Rosa - srpen 1993 --Nové Sedliště – učebna tankového pluku - VÚ-2424, 1. října 1982, 13:00 (ZA 365)
Jan Rosa seděl ve velké učebně tankového pluku společně s dalšími šedesáti absolventy Přírodovědecké a Právnické fakulty University Karlovy a ČVUT Praha, do místnosti vstoupil podporučík Roj a promluvil provokujícím hašteřivým hlasem: „Soudruzi! Opakujte zvesela "za mnou"! Za prvé -! Před čtyřmi hodinami jsme nastoupili k nejlepšímu bojovému útvaru Československé lidové armády!“ Noví absolventi se aţ do té chvíle bavili mezi sebou, nyní oněměli. Podporučík Zdeněk Roj přecházel zvláštní houpavou chůzí podél oprýskaných zdí místnosti, našlapoval na špičky svých hnědých polobotek, měl vyšší štíhlou postavu, úzké čelo, hrudník smáčknutý ze stran, nepatrně prohnutá záda, stále nechápavě kroutil hlavou, pohyby měl nejisté a provokující, potichu drmolil velmi jadrné nadávky, vyčkával… „Tak co je, vy tupý špagáti!“ zařval pojednou. „Opakujte po mně! Svoje rozkazy myslím – kurva – váţně! To je rozkaz! Kdo o tom pochybuje – ten dostane přes drţku! Opakujte po mně, co říkám! Nebo jste tady skončili!“ Padesát chlapů ze šedesáti s nechutí a sebezapřením bručelo: „Za prvé! Před čtyřmi hodinami jsme nastoupili k nejlepšímu bojovému útvaru Československé lidové armády, abychom splnili podle vojenských rozkazů a svého nejlepšího vědomí a svědomí základní vojenskou sluţbu - naši nejčestnější vlasteneckou povinnost. Za druhé! Nastoupili jsme na západní hranici celé Varšavské smlouvy, která brání mír a všechno nejlepší, co kdy lidská společnost vytvořila. Za třetí! Náš výcvik započal v období mezi II. a III. světovou válkou. Za čtvrté! Druhá světová válka ještě neskončila! Za páté! Třetí světová je “na spadnutí"! 6
Bylo dobře patrné, jak si podporučík Roj vychutnával záblesky zděšení v očích mnohých absolventů. Poté učeně vykládal: „Kdybych mohl, nechám vás – špagáty - narukovat na celý dva roky. Všichni záklaďáci slouţej celý dva roky, jenom vy jste tady na hovno - pouze na rok jeden! Mých rozsáhlých kvalit proto nedosáhne ţádnej z vás. Můţete si o nich nechat leda zdát. Studoval jsem jenom vojnu šest let a proţiju na ní celej svůj ţivot.“ „Fakt…? Tak to tě teda litujeme,“ přerušil podporučíka jedovatě pihovatý hnědovlasý absolvent Právnické fakulty UK Praha Ondřej Adamec, poslední věta ho probrala ze vzpomínek. Jan Rosa se usmál a okamţitě si vybavil Ondrovu výraznou kolébavou chůzi. Věděl o jeho způsobu protestu proti odvedení a proti celé základní vojenské sluţbě. Ondrovi nevadilo, ţe svými pohyby kaţdému připomínal kačera a provokoval. Přesto bylo pravdou, ţe Ondra měl ve druhém ročníku ošklivou autohavárii. Pravá noha mu po ní zůstala téměř o jeden centimetr kratší. Jan Rosa vzpomínal, jak na Okresní vojenské správě Praha 2 plukovník Pavlíček svého času vyřvával: „To je zanedbatelné, jen malý kousek, soudruhu! Jinak ti nechybí vůbec nic! Taková "maličkost" veliteli tankové čety nemůţe vadit, protoţe si po celou vojnu bude vozit prdel v tanku. Divili byste se!“ řval: „Některým našim soudruhům velitelům chybějí mnohem podstatnější věci neţ je jen zanedbatelný kousek dolní končetiny... A přesto nám někde velí! A vy všichni je brzy uvidíte!“ „Netřeba litovat, blbečku!“ obrátil podporučík Roj. „Pro armádu jsem se rozhodl uţ na základní škole - svobodně a dobrovolně a nyní vám budu velet v přijímači. Velitelem přijímače byl určenej rozkazem velitele pluku č. 257/82 nadporučík Jindřich Krákora, byl schválenej majorem Paškem, štábem pluku, celoútvarovou stranickou organizací a vůbec všemi nadřízenými a vyššími..., ale velet vám budu já. Mě neschválil nikdo, a proto si s vámi mohu dělat, co chci. Všechny věci a činy, který se mně tady příčej, za mě uděláte vy nebo výkonný praporčík desátník Petr Smrţ. Podívejte se zde na něho! Neţ si tohoto "šílence" prohlédnete, zdůrazňuji všem, ţe se kvůli nikomu z vás nechci dostat do zbytečnejch průserů nebo do kriminálu, a taky nemám tolik času jako vy nebo on. Jogín výkoňák se o vás bude starat non-stop, budete si s ním velice dobře rozumět, protoţe je ve vašem věku, rád vysvětluje nevysvětlitelné a stejně jako vy se po mnoho let - a nutno dodat, ţe úspěšně - vyhýbal základní vojenský sluţbě. To od něho nebylo pěkný, a jak vidíte, jiţ nám zde opět kmitá…!“ Jan Rosa si prohlíţel mlčícího, šlachovitého a pohublého desátníka. Petr Smrţ se při proslovu podporučíka Roje neustále projevoval všelikými trhavými pohyby, cukal hlavou, škubal rameny, byl nadmíru neklidný, nesoustředěný aţ vyšokovaný. Jeho oči po všem kolem sebe mlčky metaly nenávistné blesky. Podporučík Roj mluvil, mluvil a mluvil. Jan Rosa zavřel oči. Na vnitřní straně zavřených očních víček jeho obrazotvornost horečnatě a blouznivě modelovala Ivanu Janatovou a všechno, co na ní miloval, co spolu proţívali ještě včera - její oči, tvář, vlasy, řasy, erotické křivky jejího těla. Jan Rosa najednou téměř cítil i její vůni, vzrušující doteky, polibky, milování… Jeho myšlenky byly přeplněné ţivotem, Ivanou, láskou, touhami, civilem... Přestal vnímat vojnu a podporučíka, probouzel další a další vzpomínky na svoji lásku, vrýval si do paměti kaţdý detail 7
posledního setkání: „Ještě ráno! Ještě dnes ráno! Ivana Janatová a její modrá riflová sukně, zvýrazňující linii dokonale ţenských boků -, Ivana Janatová a její hnědé boty s úzkými řemínky, které namísto mých prstů šplhaly -, šplhaly ve spirálách vzhůru -, vzhůru po jejích štíhlých a letním Sluncem opálených nohou - téměř aţ nad kolena - tak blízko jejímu klínu. Ivana Janatová v bílé košili s tenkými modrými prouţky, které obepínaly a obíhaly její svůdná prsa tak těsně, ţe malé modré knoflíčky by jiţ nebylo moţné posunout ani o milimetr. Úplně všechno jí dnes ráno v jejím bytě a nakonec i v nádraţní hale v Pardubicích tak dokonale padlo a slušelo. Její slova a věty! Honzo! Miluji tě! Věřím ti. Počkám, aţ se vrátíš. Piš! Počkám. Budu ti psát. Počkám jenom na tebe. Miluji tě! Miluju – aţ na věky!“ --Nové Sedliště - nástupiště tankového pluku VÚ-2424, 2. října 1982, 08:05 (ZA 364)
„Soóóóudruzi!“ významně protáhl major Hrdý, zadíval se na nastoupené jednotky tankového pluku, mluvil stále hlasitěji: „S potěšením vám oznamuji Vaše závazky a Výzva celého našeho útvaru byly přijaty soudruhem ministrem národní obrany. Je před námi úchvatný a velkolepý úkol, který ocení teprve dějiny. Uvědomte si, soudruzi, ţe jiţ není cesty zpátky! Vy všichni jste se zavázali splnit rozkaz…!“ Jan Rosa stál na velké asfaltové ploše s desítkami nových absolventů a příslušníků útvaru. „Jsme v pěkným průšvihu!“ zaburácelo uvnitř jeho těla. „Aţ do této chvíle jsem si myslel, ţe rozkazy se v kaţdé normální armádě stoprocentně plní – i bez závazků." „Jste vzorní, budete vzornější a ještě vzornější,“ neslo se z tribuny a pronikalo do vzpírajícího se vědomí všech nastoupených příslušníků pluku. Kamery Československé televize a mikrofony magnetofonů dychtivě nasávaly kulisy vojenského přepychu, parádnosti a okázalého elitářství. „Budete nejvzornější v celé Československé lidové armádě…,“ přečetl slavnostně velitel pluku. „… a na celým širým světě,“ doplnil - s křečí v obličeji - vojín Hrbatý. „Ještě se z toho někdo dost dobře posere.“ Vojáci roty přestali poslouchat zkoncentrovaná slova hymnických projevů čelných představitelů velení, věta vojína Hrbatého byla oním pověstným posledním hřebíčkem. Slavnostně vyzdobená tribuna pro ně přestala existovat. „Drţte zobáky, volové! Poslouchejte…!“ ozval se nečekaně desátník Vratislav Taškář. „Od tebe takový slova tedy fakticky sedí, Vratislave!“ řekl vojín Hromada a zašklebil se na svého velitele tanku. „Uţ ses tím taky nakazil? Chceš bejt taky vzorná a ze všech nejvzornější kavka?“ „Kokotina! Ale poslouchejte tu děsnou hrůzu! Poprvé přesně uslyšíte, k čemu jste se "jednomyslně a dobrovolně“ přihlásili. Všichni jsme, vole, slabomyslný pitomci pitomý! Právě teď mně konečně došlo, jakej bič na nás ty gumy důstojnický zase vymyslely. V Římě tomu říkali "Chléb a hry", aby mohli vládnout. Tady tomu zase říkají "Výzva", aby nám vůbec ještě mohli velet, protoţe tenhle reţim uţ to nezvládá. Fakt drţte huby! Uslyšíte konečně v celý kráse, co jste 8
sami, vy volové, vlastně podepsali.“ „Tys jim nepodepsal vůbec nic, viď?“ zeptal se jízlivě vojín Hromada. „To víš, ţe jo. Všichni jsme jednomyslně podepsali desítky kokotin! Coţpak někdo mohl nepodepsat? Jiná moţnost nebyla. Nejsem přece takovej blbec, abych nepodepsal! Ty vole, nic nemusím nikomu vysvětlovat, ale nikomu z vás to ještě "nezapálilo"? Nechápete ten strašnej průser. Je to katastrofa - ve štábech si ty naše závazečky poskládali pěkně dohromady!“ Na tribuně se mezitím vystřídali zástupci útvarů spřátelených armád Varšavské smlouvy, úředníci státní správy a územních orgánů – četli z pomačkaných papírů, jak si mysleli, "výjimečné", pozitivní a oslavné projevy. Také Jan Rosa je vnímal okrajově a povaţoval je za teatrální a nevýznamné kulisy, kterých v minulosti slyšel desítky. „Pluku! Na můj povel! Pozor!“ velel důrazně zástupce pro věci politické pluku podplukovník Ladislav Bobulák, hlavu měl nízkou a širokou, coţ ještě mohutně zvýrazňovala dobře sedící vojenská brigadýrka. Podplukovník Bobulák – zvaný vojáky téţ Bobule - neuznával sebevětší samozřejmost civilního a zejména vojenského ţivota, která nebyla v souladu s ideologií dělnické třídy, svoje z marxistické literatury vyčtená stanoviska – však vţdy prosazoval neobyčejně bojovně… Kapitán Galandauer se na něho zadíval v nedočkavém očekávání. Zástupce velitele pluku pro věci politické zesílil účinek svých rozkazů zvednutím decibelů zvukové aparatury. „Vojská -!" Slova, zvuky i pohyby vojáků v jednotkách ustaly. „Všichni příslušníci pluku nyní stvrdí platnost svých přijatých závazků a veřejně vyjádří souhlas s Výzvou slavnostním pochodem. Kdo nesouhlasí - Vystupte!“ oznámil nekompromisním hlasem podplukovník, vítězoslavně se rozhlíţel nevystoupila ani noha ani ruka, nezvedl se ani náznak nevole či odporu. „Ţádám tedy kapitána Igora Galandauera, aby vydal potřebné rozkazy.“ Zástupce velitele pluku před objektivy kamer Československé televize a do mnoha mikrofonů přítomných reportérů a zpravodajů rázně zavelel: „Pluku! Na můj povel! Ke slavnostnímu pochodu!“ Početný vojenský dechový orchestr spustil první tóny písně „Ktoţ sú boţí bojovníci", stará husitská píseň byla "moderně" zrekonstruována v budovatelský, slavnostní a Vyzývatelský pochod. Jan Rosa, ostatní absolventi a vojáci, chlapci a chlapi se vytráceli. Vojenské rozkazy zástupce velitele pluku je "utápěly" hluboko v mlčících a sevřeně nastoupených vojenských jednotkách. Několik dalších sekund ticha nad "zavřenými" vojenskými jednotkami, slitými z desítek lidských těl. Poté se asfalt a vzduch rozduněl stovkami vyleštěných kanad. Jejich dunění doplňovalo zapomenutá slova staré husitské písně stejně sugestivně a děsivě, snad ještě děsivěji a hrozivěji neţ za dob Jana Ţiţky. Všechny rozklepané nováčky a absolventy, diváky, kameramany, reportéry…, ale i ty nejzatvrzelejší jednotlivce, kteří marně vzdorovali a marně se bránili, zcela uchopila atmosféra, pohltily je sebevědomé pochodující vojenské jednotky… Naprosto všechno bylo v rozsáhlých vnitřních prostorech kasáren vyplněno všudypřítomným, sebevědomým a zničujícím duněním vojenských kanad, které o 9
asfalt silnice mlátily jako o ţivot celými plochami svých podráţek. Dunění ubíjelo individuální vědomí vojáků, nohy jako by ani nepatřily k tělům... Dunící a hřmící podráţky hnědých vojenských kanad důstojníků a černých kanad vojáků a absolventů - místo vojáků základní sluţby - pečetily a stvrzovaly Výzvu – a bylo tak marné a nesmyslné se jim bránit. „Byl jsem přimíchán do podivného guláše,“ pomyslel si Jan Rosa. --Nové Sedliště - ložnice absolventů, 3. října 1982, 14:25 (ZA 363)
V denním tisku rozkvetla lavina celostránkových článků a palcových titulků:
Vojáci VYZÝVATELE na očích celé republice Nový Celoarmádní VYZÝVATEL ! Ministr národní obrany ČSSR přijal nového CELOARMÁDNÍHO VYZÝVATELE
Tankisté v čele aktivity a iniciativy
Slavnostní mítink u tankistů
VÝZVA Vyzýváme všechny útvary, školy a zařízení Československé lidové armády k dosaţení jen výtečných a dobrých výsledků při plnění rozkazu ministra národní obrany ČSSR pro přípravu vojsk ČSLA ve výcvikovém roce 1982 aţ 1983... Zavazujeme se – na počest sjezdu KSČ, v roce 40. výročí zaloţení našeho útvaru - splnit úkoly rozkazu ministra národní obrany ČSSR pro přípravu vojsk ČSLA ve výcvikovém roce 1982-1983 v hlavních druzích bojové a politické přípravy výtečně a v ostatních výtečně a dobře... My, příslušníci Buzuluckého, dukelského tankového a motostřeleckého útvaru hrdiny sovětského svazu majora Jana Veselého, vyznamenaného řádem rudé
10
hvězdy, pod vedením KSČ, společně s pracujícími ČSSR, úspěšně plníme úkoly vytyčené stranickými konferencemi a sjezdy KSČ pro budování a obranu naší socialistické vlasti... Jan Rosa odloţil Obranu lidu s textem Výzvy. Jeho vědomí se bouřilo: „Kdyby se dění kolem nedotýkalo bezprostředně mě, byla by všechno jenom sranda, taškařice, který snad vůbec nikdo nemůţe věřit. Ale ne, spíše si myslím, ţe platí jeden Murphyho zákon, který říká: Čím méně lidé o dané věci vědí, tím více věří novinovým článkům. Snad jenom proto mohlo být něco takového napsáno, otištěno, čteno – a poté tisíce lidí v celé ČSSR uvěří -? Uvěří - - -? Všichni vojáci z povolání se ohánějí osobními závazky, vzorností, pravdou, dobrovolností, elitářstvím všech muţů tohoto útvaru..., ale mě – ţádného z absolventů - se nikdo na nic ani nezeptal. Proč jsem se stal příslušníkem právě tohoto útvaru, který se zavázal splnit Výzvu? Proč jsem se vůbec musel stát příslušníkem armády, která je součástí Varšavské smlouvy? Proč se mám stát velitelem tankové čety? Proč ze mě chtějí udělat vojáka z povolání? Proč jsem se k tomu všemu zavazoval také já?“ Vědomí uvnitř Jana Rosy znovu a znovu řvalo: „Ne! Já sám jsem se nezavázal k ničemu! Slyší mě alespoň někdo – ? Vůbec k ničemu jsem se sám nezavázal, a přesto jsem se stal součástí jakýchsi megalomanských závazků tankového pluku...“ --Nové Sedliště – seřadiště před jídelnou vojáků základní služby - VÚ-2424, 4. října 1982, 12:30 (ZA 362)
„Špagáti! Vojáci Vyzývatele nastupují na oběd všichni společně a najednou nebo z vás nebudete ţrát nikdo! Nedělejte nám tady z toho holubník!“ řval na celý přijímač absolventů nadporučík Krátký, procházel se obvyklým leţérním způsobem na nejvyšším a jediném odpočívadle schodiště před přízemní útvarovou jídelnou, poté znovu zafuněl… „Výborně, soudruhu nadporučíku,“ pochválil zafunění dozorčího jídelny desátník Bros. „Kaţdej vidí, ţe kolem nás poletují ještě "neopeřený" holubi.“ Nadporučík Krátký se zatetelil spokojeností nad právě vyslovenou pochvalou a věty o holubech, řečené vysokoškolákům, rozzářily na tvářích mnoha vojáků v doslechu neopakovatelné šklebení a také úsměvy, kterým Jan Rosa vůbec nerozuměl, byly pro něho tak nepodstatné a zbytečné. Absolventi stáli před jídelnou, Jan Rosa srovnával svoji postavu se stejně mohutnou atletickou postavou desátníka Vladimíra Brose. Zdálo se mu, ţe z Brose vyzařuje pýcha, poručnictví, sobeckost..., ale také inteligence..., poté znovu zhrublost, nelítostná bezohlednost..., zvrácená cílevědomost... „S ním, se všemi jako je on, mně hrozí konflikt,“ uvědomil si pojednou s podivným znepokojením. „Na Brose si dávejte pozor!“ potvrdil mu jeho obavy desátník Smrţ. „Bros opovrhuje slabými, je rád obklopen lidmi, ale pouze těmi, kteří mu "tleskají". Kdo ho neposlouchá, kaţdýho smete. Neodpouští -!“ Na vchodových dveřích jídelny křičel nápis napsaný tlustým modrým fixem: 11
VOJÁCI! DODRŢUJTE ZVÝŠENOU HYGIENU! ZNOVU HROZÍ INFEKČNÍ ŢLOUTENKA! „Soudruzi! Byla nařízena pronikavá dezinfekce nás všech,“ prohlásil nadporučík Krátký. „My všichni se tudíţ dezinfikujeme. Ruce i s příborem si ponořte aţ po lokty do těchto hrnců s roztokem chloraminu, nad kaţdým barelem máte vylepen metodický postup dezinfekce jídelního náčiní...“ Desítky vojáků si před vstupem do jídelny vyhrnovaly rukávy, poté civěly na metodický návod správného mytí rukou ve dvojnásobném provedení a vnořovaly své ruce i s příbory do velkých chloraminových hrnců. Mokré ruce si všichni sušili prudkými trhavými pohyby a máváním, rozstřikovali kolem sebe jako kropící vozy celé spršky chloraminového roztoku, nechávali chloramin odkapávat na podlahu a stěny jídelny, otírali si ruce do ušmudlaných utěrek a o zaprášené maskáče... „Nohy si v tom hrnci mejt nemusím?“ zeptal se s provokativním úsměvem Ondřej Adamec.
3. ČÁST MASO ZELENINA Motto třetí části „Kritizovat špínu ţivota je snadný, dokud se od ní ty sám kaţdej den trochu nezasviníš!" nadporučík Miloš Krátký, říjen 1982 --Nové Sedliště – seřadiště před jídelnou vojáků základní služby - VÚ-2424, 4. října 1982, 12:37 (ZA 362)
„Pohyb! Pohyb! Řádně si v tom svinstvu opláchněte ruce i příbory!“ velel nadporučík Krátký. „Nohy si teď mejt nemusíte! A kdyby mezi vámi nebyla čuňata jako seš ty, ne-li něco horšího, ţádný hrnce by tu ani nemusely bejt.“ „Rozumíme vašemu vysvětlení, hygiena je důleţitá,“ řekl Jan Rosa s pochybovačným pochopením, jiţ dva metry za chloraminovými hrnci uviděl nadmíru upatlané plechové tácy, které byly dokonale prosypány zbytky jídel. „Soudruhu nadporučíku! Víte také vy o tom, ţe v těchto odpadcích se můţe výborně mnoţit úplně všechno, např. blechy, ţloutenka a jiný infekce, houby, bakterie, myši... Takový neomezený mnoţení velmi dobře znám, vystudoval jsem Přírodovědeckou fakultu University Karlovy - jsem biolog.“ „Takovou hodnost neznám,“ konstatoval podráţděně nadporučík Krátký a bojovně přistoupil aţ těsně před Jana Rosu. „Soudruhu! Tady seš především voják! Seš drzý vojín! Přesto se tě zeptám, ale pozóóór - ptám se kaţdýho vţdy pouze toliko jednou: Právě ty a před tolika svědky trváš váţně na tom, ţe tyto podnosy jsou špinavé,“ ukázal na hromadu rozházených špinavých táců, „kdyţ jáááá jsem dnes ve sluţbě?“ zařval. 12
„To je přece kaţdýmu jasný, vţdyť je to pravda,“ prohlásil Jan Rosa s naprostou bezelstnou samozřejmostí. „Pravda…? Velmi nebezpečná pravda, soudruhu!“ povytáhl se nadporučík. „Mlč! Ty přece ještě nemůţeš vědět, co je to doopravdická pravda.“ Poté hrozivě vyvalil oči, protoţe si nedokázal slova Jana Rosy zařadit vůbec nikam do svého obvyklého slovníku. Jan Rosa s předstíranou učeností vysvětloval: „Od narození -, soudruhu nadporučíku -, všichni hledáme pravdu. Určitá filosofie například tvrdí, ţe pravda je pouze realita, která můţe být doloţena důkazem, který zachytí naše smysly. Podle této filosofie je teď pravda, ţe na tomto tácu jsou zbytky nejméně pěti různých jídel. Klidně si všechny zřetelné kousky můţeme společně zkontrolovat,“ prohlásil Jan Rosa, zvedl tác před oči nadporučíka, ukazováčkem levé ruky ukazoval jako ukazovátkem: „Tak třeba tady! Zde! Také tuhle a tam! Toto je zrnko rýţe, kus brambory, kolínko...“ „Tak dost! Tady nejseš biolog, nejseš filosof, nejseš ani učitel - nejseš vůbec nic a ani "Ň"! Seš voják! Voják-voják!“ řval nadporučík, rozhlíţel se s nevolí, všechno slyšela přinejmenším stovka vojáků. „Soudruhu!“ zklidnil projevy nadporučík, „vidím na tobě, ţe seš přesvědčený také svým postřehem a věděním, a ne jenom slepou vírou. Vezmi si jinej tác! Ten vedle je skoro čistej. Všichni záklaďáci jsou pro mě bezejmenná zelená modelína, ale tebe si budu pamatovat - bi-bilo-logu,“ rozčiloval se a povytáhl si nahoru kalhoty. „Aţ se dostaneš do směny v kuchyni, všechno si sám umyješ. „Kritizovat špínu ţivota je snadný, dokud se od ní ty sám kaţdej den trochu nezasviníš!" Jan Rosa se ve frontě posunoval do nitra jídelny, myšlenky měl rozvířené poslední větou nadporučíka, chloraminem, hrozbou ţloutenky, "zelenou modelínou", vzpomínkami na civil... „Holubi - , další polívku!“ zařval desátník Bros za výdejním okénkem kuchyně. Dva vojáci se v tu ránu zuřivě vrhli na obrovitý ţelezný hrnec jako nebezpeční šílenci a přisunuli ho pod vypouštěcí kohout kotle. Jan Rosa zaslechl u vedlejšího stolu hlas neznámého vojína: „Také dnes si Láďa Bros připadá v útvarový kuchyni jako dráb na panským, všechny ostatní povaţuje za svý poddaný a chová se k nim hůř neţ k poddaným…“ „Dělejte, holubi! Ať vám nemusím přerazit ty vaše nemotorný křídla!“ popoháněl vojáky podráţděně desátník Bros. --„Polívka vůbec neteče,“ oznámil veliteli směny vzápětí neadresně vojín Truhlář, „nudle všecko ucpaly.“ „Nekecej, hromotluku! Nebo o tebe tu násadu od smetáku fakt přerazím! Proveďte bleskem odpich! Uchopte drát – jako jindy!“ „Jakej drát? Kde je?“ zeptal se plačtivým tónem vojín Štefánek, v blízkosti vojína Truhláře vypadal jako jeho stín. „Zvedněte tu mříţ, co na ní stojíš!“ Vojíni Štefánek a Truhlář nadzvedli mohutnou mříţ v podlaze kuchyně. Pod mříţí byl betonový odpadní kanálek ve tvaru písmene "U", tam leţel jako malíček 13
silný rezavý drát, byl obalen celými shluky ţluklých tuků. Vojín Štefánek cítil, jak se mu zvedá ţaludek i při pouhém pomyšlení, ţe by měl na něco pod mříţí kanálu třeba jen sáhnout. „Tímhle "bajonetem" ten špunt v kohoutu snadno prorazíte,“ prohlásil desátník Bros. „Baţanti, dělejte! Nebo vás zblejskne dozorčí jídelny a musel bych vás zasejc poslat do basy. Za tohle by byly tři ostrý.“ Vojíni Štefánek a Truhlář si nejprve, kalem a špínou drátu, ještě více umastili mastné zástěry, které překrývaly jejich zaprášené maskáče, od velmi časného rána v nich myli černé nádobí. Poté uchopili drát, vsunuli jej vypouštěcím kohoutem do útrob kotle a vrtali a šťourali v jeho vnitřnostech… Nudle s polévkou se pomalu protlačovaly kohoutem ven, polévka odmašťovala povrch drátu. Za tři minuty byl hrnec plný nudlové kaše. V kotli zůstala druhá polovina jeho obsahu - byla úplně bez nudlí. Nudlovou kaši z hrnce nabíral četař Serlabajev, rozléval ji všem vojákům a absolventům do jejich talířů. Také Jan Rosa obdrţel na svůj zatraceně špinavý plechový tác jeden vzorek podivné směsi a rozvařená kolínka s něčím, co mu jenom vzdáleně připomínalo guláš. Posadil se ke stolu v jídelně, oběd nejedl, ţaludek se mu "vlnil". Ptal se sám sebe: „Budu za měsíc jíst i tohle – ţrádlo pro vepře – stejně jako ostatní? Tomu říkají Výzva? Vţdyť nejméně polovina mastných skvrn na polévce je jistě z toho drátu. Naběraček mají plnou kuchyni, smetí na dně talíře se jen podobá koření, ale určitě obsahuje více rzi z toho drátu, který určitě znovu leţí aţ na dně pod mříţí kanálu – a moţná, ţe se po něm procházejí potkani a krysy…“ --Nové Sedliště – útvarová silnice č. 3 – VÚ-2424, 4. října 1982, 17:05 (ZA 362)
„Hej -! Soudruhu!“ zařval plukovník Gustav Nohavička před jídelnou, jeho řev se během několika sekund ukrutně vystupňoval: „Hej -! Vy, neznámý mně soudruhu! Kdo vám, k sakru, dal hodnost četaře? Jak se předpisově zdraví hodnostně vyšší? Jak je to moţný, ţe máte hodnost četaře? To přece není moţnýýý! Kde jste tu hodnost ukradl -? Četař Rosa se rozhlédl kolem sebe, zeptal se nejistě: „Mluvíte se mnou?“ „Proboha! Jak je to - soudruhu - moţný, ţe seš - soudruhu - četařem?" zaúpěl plukovník a s pootevřenými ústy, bradu zvedl k nebi... Jan Rosa mlčel a myslel si: „Pane -, soudruhu plukovníku! Dnes odpoledne ze mě udělali přímo četaře. Nerozumím vaší bradě zdviţené k nebi. Vybavuje se mně podobnost s vlkem vyjícím při úplňku nad kořistí…“ „Nu tak, soudruhu!“ doţadoval se plukovník neodbytně odpovědi. „Poslouchám vás, já chci teď a tady a od vás neprodleně slyšet, kdo vám dal hodnost četaře?“ „Nevím,“ odpověděl Jan Rosa, „mám zde býti velitelem.“ „Tak vy nevíte! Jakým velitelem? Kdo -? Vy. Vţdyť zatím nemáte vůbec ţádnou hodnost. Co vy ale vlastně jste, kdyţ nejste… četařem? Aţ s vámi tady skončím, hádejte, bez čeho vás nechám odejít?“ prohlásil plukovník a téměř si přičichl k nárameníkům Jana Rosy. „K čemu byste vůbec měl tak brzy hodnost četaře? Kdo vám ji dal? Proóóóč?“ zeptal se zařváním. 14
„Hodnost mně vyšla v rozkaze,“ oznámil lhostejně Jan Rosa, „ale kdyţ jsme předevčírem, po šestiletým odkladu základní vojenské sluţby, nastoupili k tomuto útvaru, měli jste pro nás jenom vytahaný uniformy se zelenými knoflíky a bez hodnostních označení, neboť – zde – na nás – nebyl vůbec nikdo připravenej a zhola nikdo nepočítal s tím, ţe doopravdy nastoupíme. Potom jsem zaslechl něco o nějaký výzvě, zavázal jsem se k něčemu, nevím dost dobře k čemu, dostal jsem rozkaz, nevím od koho, protoţe se nám nepředstavil a dnes jsem si musel na svý uniformě vlastnoručně přešit zelený knoflíky za zlatý. Připíchnul jsem si na nárameníky čtyři zlatý kolejničky a mezi ně dohromady šest zlatejch pecek. Jak si je mám přišít a připíchnout, to mně poradil desátník základní sluţby Petr Smrţ, výkonný praporčík prijímača absolventou, ale bolo z tého -!“ „Hovno!“ rozčílil se plukovník. „Lidičky, jaká nějaká Výzva! Vojáčku, víte, odkud já jsem? Já jsem z Hlavní politické správy ČSLA! Spolu s podplukovníkem Hřivnatým jsme zde z HPS dva! Mě z vás klepne, ale ještě před tím vás nakopnu do prdele! Výzva je největší událostí konce století v ČSLA, abyste věděl a byl informovanej! Takhle se odpovídá? Desátník Smrţ je taky podvodník? Desátník Smrţ si taky sám přešil svoji uniformu? Co mně to tady kecáte? Jak dlouho jste na vojně - ?“ „Uţ třetí den.“ Plukovník přímo svítil údivem, opakoval jako v šoku: „Proboha, uţ třetí den! Vidíte to sám, do jaký jsme se dostali šlamastyky, ale tohle by konečně mohla bejt i pravda. Zdá se, ţe vám taky něco "seţeru".“ Jan Rosa si pomyslel: „Bylo by dobře, kdyby mně plukovník "něco seţral" a přestal si mě všímat.“ Plukovník přesto pokračoval ve svém průzkumu a ve svých pochybách: „Poslyšte!? Přece není moţný, ţe nic nechápete! Nemůţete být četařem. O vojně zatím víte úplný prdlačky. Někde nám někdo, zdá se, "ujel", stal se nějakej hodně velikej omyl. Na vás se tedy velice rád přeptám na štábu pluku. Řekněte mně vaše jméno a hodnost!“ „Četař absolvent -,“ vyslovil Jan Rosa, ale byl ihned přerušen kvílivým zařváním plukovníka: „Hovno – četař, pravil jsem před chvílí! Pamatujte si uţ konečně, ţe nejste četařem! Kolikrát vám mám vysvětlovat, ţe něco takovýho není v ČSLA moţný? Nejste si ani schopnej zapamatovat, ţe nejste četařem?“ „Jsem.“ „Nejste!“ „Jsem!“ „Ne, nejste! A nehádejte se se mnou! Jste pro mě jenom chuligán převlečenej do uniformy za - podivnej přelud. Teď vás, zde na místě, vlastnoručně degraduju - pro jistotu a pro všechny další podobný případy, který se normálně nemůţou stát...“ Plukovník se nadechoval, zvedl dlaně aţ do výše ramen. Jan Rosa se přikrčil, vypálil na plukovníka svoji odpověď: „Trvám na tom, ţe jsem četař absolvent Jan Rosa, jsem z přijímače absolventů VÚ-2424! A stejných četařů, jako jsem já, tak těch nás tam je nejmíň ještě padesát.“ „A teď si jistě myslíte, jak jste chytrej a ţe bych se s vámi na ně měl jít rázem podívat a všechny si vás tam jako přepočítat?“ zeptal se plukovník, znejistěl, 15
připaţil a prohlásil: „Já ale moc dobře vím, ţe tam uţ ţádní jiní četaři nejsou a nikam nejdu, ale – neţ si vás osobně degraduju - já si to o vás všech všechno zjistím, já si vás zjistím, zajistím, odjistím - a potom vás všechny zavřu.“ --Nové Sedliště – budova 4. praporu a sklepy jídelny vojáků základní služby - VÚ-2424, 5. října 1982, 21:45 (ZA 361)
„Po plukovníkovi se slehla zem,“ pomyslel si Jan Rosa, „chtěl mě degradovat, ale asi zůstanu četařem.“ „Chlapi! Dévéťák chce někoho z absolventů na pohlídání směny v kuchyni,“ řekl Petr Smrţ. „Jsou v ní také dnes noví nabíječi, mají skleslou náladu, matné pohledy, strach... Pokaţdý, kdyţ je vidím, ptám se sám sebe: Vyzařuje přímo z nich tupost aţ blbost nebo se v nich něco jenom odráţí jako v zrcadle, uţ dnes se mně zdají býti naprosto vyčerpaní? Nešel bys tam mezi ně taky ty? Byl bys tam jenom nepatrnou chvíli, neţ se nabijáci mezi těma bramborama rozjedou,“ obrátil se na zamyšleného Jana Rosu s vojenskou prosbou: „Víš, i na vojně platí, ţe nejhorší je začít...“ „Petře, jestli opravdu někoho potřebuješ, půjdu.“ Petr Smrţ přivedl Jana Rosu do podzemního sálu vojenské kuchyně. Dvacet vojáků právě zde škrabalo brambory v tajemném pološeru jediné čtyřicetiwattové ţárovky. Vojáci seděli na nejrůznějších bedničkách od ovoce a od vyřazené munice, někteří z nich se zády opírali o dva mohutné elektrické roboty, upravené pouze a výhradně na škrabání brambor, svorně a neprofesionálně piţlali brambory kuchyňskými příborovými noţi a jednou kapesní rybičkou. Brambory se před nimi vršily na ohromných kupách, byly neuvěřitelně obalené bahnem. „Proč brambory neoškrabáte na robotech?“ zeptal Jan Rosa. „Brambory jsou elektrickou škrabkou škrabány nekvalitně,“ odpověděl vojín Patrik Nikola. Vědomí Jana Rosy pronikavě zakvílelo: „Z avizované chvíle budou hodiny!“ „Tak to je fakt,“ souhlasil světlovlasý vojín Martin Šimček. „Abyste věděli, proviantní náčelník Václav Mařík, nám jejich zapnutí zakázal tím, ţe mašinám odpojil přívod elektřiny. Jak říkal, tyhle stroje dělají zvláště v noci strašnej kravál a šíleně velkej odpad, kterej nám na štábu vadí ještě mnohem a mnohem víc normální kravál,“ řekl. Zima mu nebyla, ale tvář měl skoro bílou. „Blbost! Nemáš svůj rozum?“ odporoval mu dobře urostlý vojín Juraj Kirka. „Opakuješ jako papoušek věty, který nám vtloukal do hlavy Mařík. Pravda je taková, ţe Serlabajev a ostatní v kuchyni si pletou roboty se struhadlem. Zapnou je, potom báňaj ty svý Startky bez filtru čím dál tím dýl. Ať se potom nikdo nediví, ţe škrabky nadělají z velkejch brambor malý lískový oříšky.“ „Ale právě proto jsou teď roboty zakázány, je tomu tak právě proto,“ řekl znovu naprosto váţně vojín Šimček. „A proč si brambory nejdříve neumyjete?“ zeptal se Jan Rosa. „Paša by ti řekl,“ vysvětloval vojín Nikola, „ţe všechny inovace bez potřebných informací jsou na hovno a vysvětlil by ti, ţe je řadí k nespoutanejm ţivlům, působícím mimořádný katastrofy. Vojáci ze směny v kuchyni uţ sklepy v noci 16
pětkrát vytopili, dvakrát spálili elektromotory, jednou vodárnu a…“ „Voda v této místnosti stejně neteče,“ informoval Jana Rosu vojín Šimček, „zastavují ji kaţdou noc na rozkaz majora Paška. Všechno je nyní v kuchyni zamčený a odpojený, aby uţ nemohlo dojít k novýmu zatopení, k úrazu nebo k poţáru, či k nějaký jiný katastrofě, ale myslím si, ţe hlavním důvodem je, aby se ještě víc nerozkrádalo ţrádlo.“ Jana Rosu z podtónů hlasů a vět "mrazilo". Nedovedl pochopit, kde se v hlasech dvacetiletých chlapů vzala bezbřehá odevzdanost, proč z nich přímo ční obrovské kusy apatie a také aţ smrtelné únavy. Zpola mechanicky sáhl na blízký vodovodní kohoutek. Otočil jím, ale nevytekla ani kapka. Poté se usadil na ţidli u dveří a podřimoval, vzpomínal na Ivanu, na civil, s přicházejícími sny mu prostředí sklepa přestávalo připomínat středověk. Ve tři hodiny v noci se probudil, otevřel oči, ruce usínajících a dřímajících vojáků byly neskutečně obalené škrobem a hlínou z hliněných bramborových koulí. Zdálo se, ţe všichni vojáci spali a přesto jejich ruce dál škrabaly, jako by ani nepatřily k unaveným tělům. Kaţdá nejčerstvější brambora v hrnci - , přestoţe byla oškrabaná, vypadala mnohem hůře neţ před oškrabáním a bylo na ní nalepeno snad úplně všechno –, počínaje pískem, pavučinami, plísněmi, uhelným prachem a konče nejširším sortimentem špíny sklepní místnosti. Vojáky a kuchyňskými příborovými noţi oškrabané brambory byly naházené v hrncích a připomínaly hnědé, upatlané a dávno vyřazené tenisové míčky... --Nové Sedliště – jídelna vojáků základní služby - VÚ-2424, 6. října 1982 (ZA 361)
„Serjoţa Serlabajev a ostatní v kuchyni jsou větší a větší plácalové, tohle uţ fakticky přehnali! To nejsou kuchaři! To jsou vrazi mezi námi! Co je v těch zapičenejch bramborách? Nějakej blbej kokot musel nasypat do brambor písek! To se ale uţ fakt vůbec nedá ţrát!“ ozývaly se výkřiky po celé jídelně. Na černé tabuli s napsaným jídelníčkem zářily iniciály kuchaře Sergeje Serlabajeva v připsaném nápisu: TAKÉ ZA DNEŠNÍ ŢRÁDLO "PODĚKUJTE" SS Jan Rosa stál ve frontě na oběd. Společně s ostatními absolventy poslouchal zvláštní kvílení, skřípání, vrzání... Znovu sílilo, četař Serlabajev opět vybíral brambory v blízkosti dna kotlů. Převáţně nepozorný, koketní, ale neuctivý a vţdy přizpůsobivý vojín Adam Noha poslouchal výkřiky v kuchyni, přečetl si text napsaný křídou na černé tabuli s jídelníčkem a umazal jednu čárku a jedno jediné písmenko ve slově zelenina pod ním. Na tabuli nyní stálo: II. jídlo: KNEDLÍK, ZELÍ, MASO Z LENINA 17
Jan Rosa stál u výdejního okénka, hlasitě se smál, po tvářích mu tekly proudy slz smíchu. Poté se zadíval na svoji porci oběda a na četaře Serlabajeva stojícího na druhé straně výdejního okénka. Díval se pohledem plným podivné směsice překvapení, vzteku, smíření... Prohlásil: „Na Leninovi uţ asi více masa nebylo, ţe ano - kuchaři - ?“ „Špagáte -, něco se ti nelíbí?“ zeptal se provokativně Serlabajev. Tvářil se nepřátelsky, výbušně, explozivně… „Podle tebe je normální, ţe řízky trháš špinavejma rukama na čtyři kusy?“ zeptal se Jan Rosa. „Proč všem vojákům dáváš na talíře jen čtvrtiny?“ „Neser mě, baţante! Chceš-li něco ţrát, vem si řízek, kterej ti dávám. Je mojí rukou jenom trochu upravenej. A teď padej!“ Jan Rosa se tvářil nadmíru otráveně, ale stejně jako všichni absolventi před ním, si vzal bez dalšího výraznějšího vzdoru talíř, na kterém byly brambory s notnou dávkou písku a jenom jedna polovina poloviny řízku. „Neznáte uţ někdo toho kreténa?“ zeptal se hlasitě Serlabajev a rozhlíţel se kolem sebe. Jan Rosa zaváhal, zůstal stát poblíţ okénka. „Mám se tomu blbci představit?“ pomyslel si. „Co z toho budu mít?“ „Já jsem pro tebe taky kretén?“ obrátil se ke kuchaři četař absolvent Adamec. „Jistě, špagáte!“ odpověděl ihned bez zaváhání Serlabajev. „Vy všichni, "příteli", budete u tohoto útvaru celej rok jenom vyjebaní kreténi. A ty seš navíc ještě kačer.“ „A víš, co seš ty?“ vyletěl Ondřej Adamec. Zalapal po dechu, naráţky muţstva na styl své chůze notoricky nesnášel. „Seš jen zparchantělej zlodějskej kuchař, kterej okrádá vojáky.“ „Fakt? Tak to je velkej omyl! Nejsem kuchař. V civilu jsem číšníkem v interhotelu Sevastopol, ale neboj se. Vařím rád, rychle a dobře, v armádě jsem absolvoval měsíční kuchařskej kurz, pro vás tady stačí.“ „Fakt? Divím se, ţes dosud od nikoho nedostal přes drţku,“ opáčil udiveně četař Adamec. „Ne, špagáte! Teď seš na řadě ty, ale zatím nezájem, ty vole! V přijímači je vás ještě moc pohromadě. Já si počkám, aţ vás rozkazy rozeţenou po dvojicích na jednotky. Uvidíš -! I z tebe bude hodnej špagátskej beránek. Teď se uhni! Táhni! Povídám ti - zmiz odtud! Zdrţuješ! Kreténe!“ skončil a pokračoval ve výdeji směsice brambor, písku a mimořádně prťavých pidiřízečků. Poté svými myšlenkami a planými představami rozčílil sám sebe aţ na nejvyšší míru, vytáhl z bedny novou skleněnou láhev octa a prohlásil: „Co se s tím vším humusem tady budu pořád jenom tak jebat!“ Vztekle urazil hrdlo skleněné láhve s korkovým uzávěrem o hranu kovového pracovního stolu a aniţ by se sebeméně staral o rozlétané a roztříštěné úlomky skla, bez zaváhání lil ocet do hrnce se zeleninovým salátem, mumlal sám k sobě: „Celá vojna je akorát tak na kokot, ale makat v kuchyni je pořád ještě lepší neţ pořaďák, spaní pod šííírákem nebo někde ve zmrzlým tanku. Přece nebudu stejnej kokot jako všichni ti namrzlí špagátský kokoti…“ 18
„To se mně snad zdá!“ bylo ještě slyšet Ondřeje Adamce. „Neměli bychom si na něho někde stěţovat?“ Po obědě se Jan Rosa zeptal výkonného praporčíka: „Petře! Nevíš proč směna v kuchyni neumyla brambory a krmí vojáky pískem?“ „Na mytí brambor a vlastně na nic nemají kuchaři v sobotu čas,“ vysvětlil s přehledem Petr. „Dnes je ale úterý,“ kontroval Jan Rosa. Petr Smrţ se zatvářil překvapeně: „Fakt? Je moţný, ţe pro velkej úspěch uţ zavedli i úterky. Víš -, všichni v kuchyni si kaţdou sobotu od pěti do sedmi smaţí jen sami pro sebe několik kilogramů nejlepšího vepřovýho, vypékají si řízky a biftečky na všechny způsoby, jak si jenom vzpomeneš.“ „Uţ tomu rozumím. Nedivím se, ţe jim pak chybí maso a normální porce trhají na menší kusy - prasata.“ „Aţ do výdeje jsou uvnitř kuchyně všechny porce a řízky normální, ale nakonec se nakonec rozčtvrtí do čtyřech talířů.“ „Dosti dobrý způsob! Co čtvrcení porcí říká proviantní náčelník Václav Mařík? Četl jsem jeho jméno na diplomech v jídelně.“ „Nepřišels náhodou z civilu?“ zeptal se s hraným údivem desátník Smrţ. „Maříkovi je všechno "buřt", je absolutním pesimistou, je rád, ţe kuchyně jinak celej tejden funguje bez váţnějších problémů. Viděls uţ mnohé sám, vojenská kuchyně je královstvím nadporučíka Maříka. Jeho svatyně se pyšní mnohými čestnými uznáními velitele útvaru, diplomy a pochvalami, bronzovým odznakem brigády socialistické práce...“ --Nové Sedliště - kancelář náčelníka štábu 4. tankového praporu - VÚ-2424, 14. října 1982, 17:05 (ZA 352)
„Soudruhu četaři! pronesl nadporučík Krákora s mimořádnou a podivnou uctivostí svého hlasu. „Přijímač absolventů bude ukončen předčasně, Výzva vás jiţ potřebuje na jednotkách. Rád ti sděluji jako první, ţe já jsem si ze všech nových absolventů - přesto přesevšechno - vybral právě tebe a četaře absolventa Pilota. Oba jste bystří, nadaní, dostatečně fyzicky vybavení, vytrvalí a zodpovědní, vyzařuje z vás láska k nezávislosti a důstojnost inteligence, kterou stále více potřebujeme,“ řekl a neustále se pohyboval po místnosti. „Kdybys nekecal a řekl rovnou, co chceš!“ pomyslel si Jan Rosa, ale upovídaný nadporučík opět vysvětloval: „Ostatní – Roso - převelíme k jiným jednotkám a jiným útvarům. Ty a Pilot budete slouţit pod mojím velením. Mohli by z vás jednou býti dobří vojáci z povolání.“ „Já nechci být vojákem z povolání!“ „Jiní taky nechtěli, potom byli. Roso, divili byste se, nechtěli a nakonec z nich byli nejschopnější soudruzi důstojníci, jaký znám v celý armádě! Máme uţ svoje metody, máme jiţ určitý odhad, ale všechno má svůj čas. Vás dva jsme si prověřili opravdu důsledně, to mně můţeš věřit. Z vašich kádrových materiálů jsme si – o vás - zjistili úplně všechno.“ „Co všechno -?“ znejistěl Jan Rosa. 19
„Přesto přesevšechno… vůbec nic. Vaše materiály neobsahují ţádnej neţádoucí element. Nejen proto - ty první - v této chvíli dostáváš moji plnou důvěru. Do rána napíšeš čtyřstránkové pozitivní hodnocení celýho našeho přijímače, ale aby celá zpráva nebyla tak "cách", uveď na začátku nějaký negativa. Můţeš třeba napsat, ţe bylo málo času na naprosto bezchybné procvičení všech znalostí a dovedností nebo -, ţe máte dílčí nedostatky v pořadové přípravě a ve stlaní lůţek. Potom vyjádři - popiš - napiš - pravdu... Ale vyjádři ji vlastními slovy tak, aby z naší – aby z tvojí - zprávy kaţdej naráz pochopil, ţe všechny úkoly přijímače absolventů byly bezezbytku splněny. Napiš třeba, ţe výborně střílíte z pistole, samopalu, protiletadlovýho kulometu i tankovýho kanónu, ţe umíte nastartovat a řídit tank. Dále vyzdvihni, ţe dokonale znáte vojenskou přísahu, řády, svoje práva a povinnosti i povinnosti vojáků a velitelů. Připiš, ţe umíte velet, máte dostatečnou fyzickou i psychickou kondici, a nezapomeň napsat, ţe jste loajální armádě, straně a vůbec úplně celý společnosti. Ke zprávě přiloţíš abecední seznam vás všech. Je ti můj rozkaz – tak nějak komplexně - přesto přesevšechno - jasnej?“ „Ano! Je! Soudruhu nadporučíku, ale - - -!“ „Něco tady - přesto přesevšechno - není v pořádku?“ „Mám pocit - - -,“ řekl Jan Rosa. „Na pocity se vykašli!“ skočil mu do řeči nadporučík Krákora. „Ale -, i tak -, zpráva nebude pravdivá,“ konstatoval Jan Rosa. „Na takovou pravdu se klidně vykašli taky. Na ní tady nikdo není zvědavej. Kaţdýho politruka bude zajímat pouze zpráva. Kdyţ bude zpráva dobrá, bude mít on sám klid a my všichni potom budeme mít klid. Tvým úkolem tady není přemýšlet, kde je pravda, co je pravda, jaká je pravda, ale plnit rozkazy. Blbým kecáním tak akorát všechno rozvejříš. Teď je třeba napsat zprávu, takţe ty jenom napíšeš zprávu! Kdo tady moc přemejšlí, ten je napůl mrtvej uţ teď a po roce sluţby bych ho velice rád viděl, pokud bych ho tady ještě vůbec našel!?“ „Kam by se ztratil? Jak by mohl bejt mrtvej?“ zeptal se Jan Rosa s úzkostí a neklidem.
4. ČÁST JSEM “TO“ A “HO“ Motto čtvrté části „Odhalený ţeny – promiňte - soudruzi - věci jsou nádherný - a potěší opravdu kaţdého..." plukovník Gustav Nohavička, říjen 1982 --Nové Sedliště - kancelář náčelníka štábu 4. tankového praporu - VÚ-2424, 14. října 1982, 17:15 (ZA 352)
„Bude mrtvej - tak nějak fyzicky,“ řekl nadporučík. „Fyzicky?“ zopakoval s ještě větším znepokojením Jan Rosa. „Ano -, fyzicky, psychicky, ideologicky a jinak…“ zamyslel se a přesto řekl: „Radím ti, abys tady moc nepřemejšlel. Napiš prostě zprávu tak, jak jsem řekl,
20
abychom neměli uţ zejtra ráno potíţe. Třeba takový potíţe, jaký teď stále ještě má tvůj o půl roku starší spoluţák - četař absolvent Malý.“ „Jaký má potíţe?“ „Špatně velel, jeho tank má ohnutou hlaveň.“ „Ohnutou hlaveň -? Ona se můţe ohnout -?“ „Jistě, a velice lehce. Velitel řekne elevace , střelec "náhodou uslyší" deprese , můţe bejt i domluvenej s někým ze štábu a malér je na světě. Pro kaţdýho je výpověď velitele a střelce tvrzením proti tvrzení, coţ se nikdy v minulosti nijak zvláště nevyšetřovalo. Víš, jak se taková mimořádná událost obvykle řeší?“ „Ne,“ řekl Jan Rosa a kroutil výrazně hlavou, „nevím – !?“ „Podplukovník Bobulák ti poté oznámí: Způsobil jste škodu za více neţ 200 000 korun, ohrozil jste ţivoty vojáků vaší osádky, narušil bojeschopnost útvaru... A potom se zeptá: Jste ochoten tuto částku armádě a lidu této republiky uhradit nebo se raději stanete na deset let vojákem z povolání? Kdyţ nám podepíšete jenom takovej docela malinkatej papírek, uţ o ohnutý hlavni nebudeme mluvit.“ „To je strašný!“ vydechl Jan Rosa, ale zároveň ve slovech nadporučíka postřehl jakýsi nesouhlasný podtón, který ostře kontrastoval s obsahem jeho slov. „Bez obav, jsou mnohem horší otázky. Proto se tady na nic neptej, četaři, plň rozkazy! Zprávu mně předáš ráno. Dnes tě jmenovali do funkce velitele 3. čety 12. roty čtvrtýho tankovýho praporu!" --Nové Sedliště - plukovní nástupiště - VÚ-2424, 15. října 1982, 08:00 (ZA 351)
„Co TO má bejt?“ prohlásil se zvláštní grimasou vojín Hrbatý, který všechno kolem sebe buď nenáviděl, nebo miloval. Nic jiného mezi zaslepenou přízní a totální nenávistí neuznával a pokud nad sebou cítil autoritu, neprojevoval se jako zhrublý násilník, kterým jinak nepochybně byl v očích všech, kteří se jiţ bezprostředně setkali s jeho projevy násilí, vzdoru a tvrdošíjnosti. Jan Rosa si se znepokojením uvědomil, ţe ho vojín Hrbatý - svým slovem "TO" - zařadil k inventáři útvaru jiţ při prvním setkání a odmítl ho uznat svým velitelem čety. Navíc dobře postřehl, ţe s vojínem Hrbatým výrazně sympatizují desátník Taškář, vojín Hromada, Chvála, Cisárek, desátník Machalík a mnozí další v četě, četař si prohlíţel své nejnovější podřízené. Desátník Vratislav Taškář byl nepochybně rváč, u kterého by se jeho dosavadní činy zakončené destruktivní bořivostí a přesné plněním rozkazů daly vyjádřit poměrem devatenáct ku jedné. Vojín Karel Hromada neprojevoval praţádný zájem o nic, kromě desátníka Taškáře, coţ ve spojení s nedostatkem pozornosti a uctivosti dokázalo rozpálit i naprosté flegmatiky. Vojíni Oldřich Chvála a Jozef Cisárek jim u roty skvěle sekundovali necitelností, nepoctivostí, drzostí, lhaním… Desátník Tomáš Machalík se k nim v posledních dnech ve všem přidal, sám byl ţenatý, měl doma syna, miloval rodinu, šířil kolem sebe svoji vášnivou lásku a 21
smysl pro rodinný ţivot, pročeţ mu velitel roty s podporučíkem Rojem jiţ třikrát závistivě seškrtali VOP. Podporučík Roj se usmíval, tváříval se jako naštvaný nováček a nadával jako nejprotřelejší námořník. Dříve neţ se vzdálil, řekl: „Kurva, od týhle chvíle - aţ do odvolání - vám všem bude, krucinál, velet tadyten magor – špagát Rosa. Všude vás bude vodit, v jeho nepřítomnosti ho zastoupí špagi Pilot. Nyní si vás odvedou před budovu praporu, pokud to některej z těch pitomců zvládne.“ „Roto, na můj povel, v trojstup nastoupit!“ odříkal Jan Rosa mdle a nevýrazně vojenský rozkaz, zůstal stát čelem k vojákům. „Cha - chacha! To HO si upečeme k snídani,“ ozval se znovu vojín Hrbatý. „Chlapi, neblbněte! Dostal jsem rozkaz. Zdá se, ţe nemám jinou moţnost a budu vám muset velet. Přece si uţ od prvního společnýho dne nebudeme dělat vzájemně naschvály a potíţe. Nastupte! Stejně nakonec nastoupíte – aţ se k nám s řevem a sprostými nadávkami vrátí podporučík Roj nebo nějakej jinej - splašenec. Kdyţ budete plnit rozkazy, myslím, ţe si budeme rozumět...“ „To jako my! Rozumět si s tebou!?“ zeptal se vojín Hrbatý a téměř ohromením "omdléval". „Jistěţe! Proč ne?“ „On se doopravdy zeptal!“ vykřikl vojín Hromada a jeho neuvěřitelný úţas neznal mezí. „To snad ani není moţný! On se chlapi váţně ptá -, proč néééé! Proč ne! Podívejte se na něj! Všichni se na tu nádheru podívejte –, prej je to četař Magor Jan Rosa! Nic pitomějšího jsem tady na vojně v uniformě ještě neviděl. Vlasy má kratší neţ my, uniforma na něm plandá, tanky zná jen z obrázků. Vypadá přesně jako naši holubi. S tímhle špagátem tady tedy budeme mít porod!“ „Ty -!“ vmísil se do divení vojína Hromady desátník Taškář. „Ty -! Nemysli si, ty blbe, ţe tě budu poslouchat třeba já nebo tady Karel. Seš na vojně pár dní a chceš si na nás vyskakovat?“ „Nechci,“ řekl Jan Rosa, „ale nastoupit musíte! Chci jenom -!“ „Ne, takhle tedy ne! Všechno, co říkáš, to je špatně, špagáte! Ty teď poslouchej! Ty tady nemůţeš chtít vůbec nic! Ty můţeš jen zavřít zobák a chcípat, tak jako my!“ „Já ale budu muset velet a ty – vy všichni mě - asi - budete muset poslouchat!“ „Já budu muset poslouchat tebe -? Na mě nemáš číslo! A dost řečí, ty vole. Kdyţ nám budeš velet, dostaneš přes drţku a hotovo! Ty budeš dělat jenom to, co my ti dovolíme,“ zvýšil hlas desátník Taškář. „A víš proč? Třeba já tady ţivořím a chcípám celej rok. A kdes byl, ty vole, po celou tu dobu ty?“ „Studoval jsem…“ „Moţná studovals – moţná ne, ale taky měls ţenský a pivo, svobodu, volnost… Měls všechno, ty debile s diplomem. Celej rok ses někde v civilu flákal, válel si šunky s babama, ale my všichni tady jsme strašně trpěli, všichni tady u pluku s námi zametali jako se zelenejma hadrama – jenom zhebnout nám ještě nedovolili. Řeknu ti nikde nepsanou pravdu: Čím menší máš číslo - tím vyšší máš hodnost! A ty máš číslo zatím sakra malý! Pamatuj si, ţe tě nechci moc často vidět, ty špagátský prase!“ „Co jsem jim proboha udělal!?“ pomyslel si Jan Rosa. „Čím jen jsem si proti 22
sobě popudil právě desátníka Taškáře, vojína Hrbatého - úplně všechny? Snad tím, ţe jsem s nimi na vojně? Proč? Nevymyslel jsem vojnu, vojenskou správu ani branný zákon. Tak proč? Proč -?“ --Nové Sedliště - plukovní nástupiště VÚ-2424, 15. října 1982, 18:35 (ZA 351)
„Stůj špagáte!“ ozval se výkřik. „Musíme tě dohonit za kaţdou cenu.“ Vojenský útvar se utápěl ve stínech další noci. Mezi budovami kasáren se rozléhaly zřetelné výkřiky: „Bacha! Uţ jde!“ Vysoký, štíhlý a donedávna sebevědomý četař absolvent Malý se vracel z budovy štábu do svého ubytovacího bloku číslo 2. Podplukovník Bobulák mu před chvíli znovu vysvětloval: „Škodu 243 458, 65 Kčs na věţi bojového tanku T55A za vás zaplatí armáda pouze v případě, ţe se stanete vojákem z povolání a podepíšete nám tento svůj dobrovolný závazek na deset let. V opačným případě od vás budeme celou částku vymáhat a vy ji budete s celou rodinou splácet minimálně deset let, tak tomu bylo ve všech předcházejících případech.“ Četař absolvent Malý byl ze svých znepokojivých myšlenek vyrušen novými výkřiky vojáků: „Stůj, bonzáku! Nám neutečeš, hajzle, nemáš kam.“ Cestu mu zastoupila trojice vojáků. Četař všechny tři dobře znal, byli příslušníky jeho čety. Hovořil o nich a zastával se jich v posledních dnech aţ příliš často před velitelem roty a náčelníkem štábu 5. tankové roty, bránil je, hovořil o nich s různými politickými pracovníky, kteří se stále vyptávali... Trojice vojáků měla "nesmyslně" povolené opasky, na zádech přehnuté maskáče, napůl ustřiţené kravaty, zmuchlané vojenské lodičky rozplácnuté na hlavě jako hadr na podlaze, řemínky kanad zavázané do kříţe... „Chlapi, mám vás uţ docela rád, ale proč jste si zase oblékli "novej model" uniformy?“ "zavtipkoval" četař, trojice vojáků ho nenechala domluvit: „Hajzle! Práskači! Udavači! Bonzáku!“ „Chcete mě vyprovokovat? Tak to ani náhodou! Co chcete?“ Četař Malý mluvil klidně, potom jeho hlas zakolísal. „Běţte se radši vy-Y-spat!“ „Špagáte! Snad se nebojíš, ty vole?" Vojáci mluvili odhodlaně a rozhodně: „To sis měl rozmyslet dřív, co komu říkáš. Myslíš, ţe jenom my si kvůli těm tvejm blbejm kecům půjdeme sednou za katr nebo budeme "solit" - za všechny? Na takový řešení zapomeň! Na nás zapomeň! O nás vůbec nic nevíš! Mě taky šikanovali - a teď mně číslo dává právo, abych šikanoval sám. Víš, mně dali rozkaz lampasáci, abych tě neposlechl a poslal lauf proti tý skále! Nemohl jsem udělat nic jinýho - musel jsem tu hlaveň otočit, musel! Byl to rozkaz - a tys nás prásknul! Mě taky tvrdě šikanovali - kaţdýho z nás! To je na vojně normální, ale tys na to zapomněl!“ vykřikovali vojáci o překot. Poté vojín nečekaně chladnokrevně, prudce a tvrdě udeřil četaře a svého velitele tankové čety násadou od lopaty přímo přes obličej. Četař absolvent Malý se svalil na trávník a zůstal na něm bezvládně leţet. „Tomuhle stačila jenom jedna,“ řekl vojín s opovrţením a dvakrát surově nakopl
23
bezvládnou leţící postavu. Trojice vojáků se vytratila, četař absolvent Malý zůstal leţet na trávníku, byl v bezvědomí. --Nové Sedliště - sklad výkonného praporčíka 12. tankové roty – VÚ-2424, 17. října 1982, 21:30 (ZA 349)
„Co doopravdy víš o Výzvě? Co vědí vojáci naší roty o Výzvě?“ ptal se Jan Rosa. „Nic. Jen tolik, ţe bude. Vlastně uţ je!“ odpověděl Petr Smrţ. „Já jsem u útvaru nový. Začínám si pomalu a nerad zvykat, ţe jsem se stal součástí megalomanie, o které se mnou nikdo nikdy nemluvil, nedivím se.“ „Divení by ti stejně nebylo vůbec nic platný.“ „Vím, ţe ne, ale vy jste tady uţ celý rok. Vám přece někdo musel něco říct.“ „Pokud se pamatuji, nikdo nám opravdu neřekl nic,“ vzpomínal desátník Smrţ. „Nevíš zatím, jak věci a události v armádě chodí. Všechno kolem nás se má řídit pouze rozkazy, ale zatím jsou všechny rozkazy pouze zoufalými a zboţnými přáními někoho, kdo si umínil, ţe nejvyšší boţskou dokonalost stvoří lejstrem, protoţe Výzva je ve skutečnosti jenom ohromná hromada lejster pohromadě. Výzva je taková papírová skládanka malých papírků.“ „Jakých papírků?“ zeptal se Jan Rosa. „Honzo! Franta, tehdejší i současný náš velitel roty, nám řekl při PŠM, bylo to někdy - těsně po 21. srpnu, kdyţ říkal: Kaţdý voják pluku musí podepsat papír s několika závazky. Podepsání závazků měla být naprostá formalita na počest očekávaného patnáctého výročí "přátelské s souuušssské pomoci spriatělenýýých armád Varšavské smlouvy lidu týhle republiky". Franta nám za závazky slíbil opušťáky, nejméně jeden slíbil kaţdýmu v rotě, nasliboval nám "hory i doly".“ Petr Smrţ provedl několik svých obvyklých trhavých pohybů, mluvil vzrušeně: „Úplně všichni si závazky vymysleli, napsali je na papír, podepsali a odevzdali! Politruci celýho pluku je poskládali do úhledných červených desek… Dohromady někde leţí takový balík papírů, ţe se stal zajímavým i pro kolegium ministra národní obrany, samotnýho ministra, pro rozhlas, televizi…“ --Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové roty VÚ-2424, 18. října 1982, 14:12 (ZA 348)
„Jsme prostě dobrovolně povinnou součástí vojenskopolitickýho bordelu,“ prohlásil Petr Smrţ. „Proč hned bordelu?“ zeptal se Jan Rosa. „Proč – proč? Ještě nevíš, ţe kaţdej voják, kterýho tady u pluku potkáš, by ti řekl: Nepřišli jsme bojovat ani vyzývat, ale přeţít základní vojenskou sluţbu. Podívejte se sem! V Obraně lidu zveřejnili úplný text – prý naší - Výzvy. Něco tady čtu -, ale já vůbec nic z toho neznám. Zavázal jsem se k samým prkotinám. Všichni se zavázali k prkotinám, který měli splněný jiţ v okamţiku, ve kterým podepisovali archy se závazky. Teď tady v novinách najednou vidím, ţe někdo
24
nahoře si z našich neškodných závazečků uplácal ohromnýho mamuta. Uţ "cejtím", jak se po nás bude chtít, abychom ho za všech okolností obdivovali a nejspíš i rozhýbali, uctívali ho jako boţstvo, kdyţ uţ se neumíme pomodlit…“ Petr Smrţ se zahloubal do celostránkového textu v novinách. Smál se hlasitým, nekontrolovaným aţ křečovitým smíchem úplně všemu. „Chcete něco přečíst?“ zeptal se. „Napsali o nás opravdu šíleně krásný věci.“ „Dvanáctá rota nastoupí na PVS!“ zařval na chodbě dozorčí roty. Na PVS vstoupil pobledlý nadporučík Varga v doprovodu plukovníka Gustava Nohavičky. Plukovník Nohavička byl voják tělem i duší, často si pohrával s podřízenými jako kočka s myší, měl mimořádné úspěchy u ţen, ale ţádná s ním dlouho nevydrţela, neboť na prvním místě u něho vţdy byla armáda a velení. Zpravidla se objevoval na jednotkách nečekaně v tu nejnemoţnější denní a roční dobu – i od svátečních stolů, vášnivých a roztouţených milenek nakonec utíkal mezi vojáky. František Varga byl tělnatý, otvorem velitelského příklopu se v posledních letech protahoval s většími a většími obtíţemi. Jiţ několikrát mu byl odloţen jinak automatický lidově demokratický armádní sluţební postup, pročeţ zatrpkl, objevil zálibu v dobrém jídle a rodinném ţivotě, s vojenskou kariérou se téměř rozloučil, kolem úst měl bolestínské vrásky a v těle pramálo velitelské energie… Oznámil rozklepaným hlasem: „Soudruzi! Tady soudruh kolega plukovník si s vámi nyní společně upřesní vaše individuální závazky.“ Plukovník Nohavička třímal v levé ruce Obranu lidu s textem Výzvy, po oslovení kolega zvedl text nad hlavu a zavrtal se výstraţným pohledem do nadporučíka Vargy. „Nejsem ničí kolega!“ vykřikl nakonec. „Od vás se liším aţ příliš! Soudruzi, nyní si porovnáme vaše chaotické závazečky s tímto oficiálním a i na nejvyšších úrovních schváleným dokumentem.“ „Tak třeba vy, desátníku -!“ „Velitel 3. tanku 3. čety, desátník Taškář!“ „K čemu jste se sám iniciativně zavázal?“ zeptal se plukovník. „Ţeéé… jako… noóóó -, ţe – , kdyţ seţenu nějaký vhodný a potřebný obrázky, ţe udělám nástěnku.“ „Výborně!“ pochválil desátníka Taškáře plukovník. „Určuji vás do odpovědné funkce agitátora roty. Vaším prvním úkolem bude, ţe si prostudujete dokumenty KSČ. A aţ je budete mít prostudovaný, já si vás přezkouším a vy poté budete zvyšovat politickou bdělost všech tutěch vojáků - zatím mně připomínají ospalý tuleně. „Nikdy v ţivotě jsem nic opravdu do hloubky nestudoval,“ prohlásil desátník a pomyslel si: „Snad kromě ţenskejch…“ Někteří vojáci se rozesmáli. „Máte nejvyšší čas se studiem začít!“ přerušil jeho vzpomínky a smích ostatních plukovník. „Dávám vám tento rozkaz: 1. zajistíte u roty odpovědné plnění úkolů bojové pohotovosti a připravenosti, 2. srozumitelně všem odhalíte reakční podstatu a agresivní cíle politiky USA a všech jejich spojenců...“ „Nešlo by to nějak zařídit, ţe bych třeba -, no jako odhaloval Něco jinýho?“
25
bránil se desátník Taškář. „Nebo někoho jinýho,“ nadhodil vojín Hromada, „viď, Vratislave.“ „Soudruhu -!“ vykřikl jako výtku plukovník a opět gesty a odstrašující mimikou ztlumil sílící smích okolosedících vojáků. „S tím Výzva skutečně nepočítá, ledaţe byste při odhalování ţen vyuţíval revolučních a bojových tradic lidu, KSČ, ČSLA a útvaru, coţ se nyní od vás očekává, ale o tom dost silně pochybuju.“ Poté se plukovník odmlčel a po tváři se mu rozšířil úsměv, kdyţ si představil nahou fotomodelku Jitku Frankovou, jak drţí stráţ – oděná pouze samopalem - před síní tradic u bojové zástavy útvaru. „Já se snad zhroutím pod tíhou této "pravdy", zakroutil hlavou Petr Smrţ. „Ať mně v tomhle útvaru někdo ukáţe jedinýho chlapa, kterej tady něco doopravdy chápe. Nikdo uţ celý týdny nechápe vůbec nic. Politická odpovědnost -, co je to?“ „To je "bomba", vojáci!“ oţil plukovník, který se jen nerad zbavoval své představy spoře oděné Jitky, řekl: „Odhalený ţeny – promiňte - soudruzi - - - věci jsou nádherný - a potěší opravdu kaţdého. A přímo tady na soudruhovi z vaší roty nyní dobře vidíte, jak je zde potřebný přesně takovej agitátor, jakýho jsem vám jiţ popsal a upřesnil.“ „Blbost,“ prohlásil dopáleně a hlasitě Petr Smrţ, „střílet můţu i bez agitátora.“ „Střelba je povolena, všechno ostatní jsou kokotiny,“ prohlásil nečekaně a v polospánku sedící svobodník Deţo Bagi. Byl velitelem tanku, ale bál se úplně všeho, počínaje komáry, kteří byli, podle jeho názoru, a právě v okolí útvaru nejvíce infikováni AIDS, pokračujíc klíšťaty s lymeskou boreliózou, pavouky a zmijemi a konče tchýní, zbraněmi a úplně všemi vojáky útvaru, kteří rozšiřovali infekční ţloutenku, mononukleózu a mnohá jiná příšerná infekční onemocnění, pročeţ svobodník Bagi s kaţdým rád a rázem souhlasil. Od všech vojáků se štítivě vzdaloval, aby byl vţdy co nejdále od všech, s kaţdým chtěl být v minimálním kontaktu po minimální dobu. Vzhledem k tomuto jeho prvořadému zájmu mu vůbec nevadilo, ţe často souhlasil ve stejnou chvíli s naprosto opačnými názory. Jan Rosa měl vedle něho pokaţdé pocit, ţe sám cosi strašného skrývá. Také plukovník si svobodníka Bagiho chvíli prohlíţel, čekal aţ se zcela probere z polospánku a řekl: „Ano -, spoušť stisknout můţete, ale věřte mně, kdyţ říkám: Soudruzi, takový střílení my po vás v naší armádě vůbec nechceme! Ani na naší vojně není moţný jenom tak – prostě a nepromyšleně – dělat prásk-prásk! Není moţný po někom hned střílet a teprve potom se s ním domlouvat, kdyţ uţ bude tuhej!“
5. ČÁST V PLAMENECH VŠEPOHLCUJÍCÍHO ČASU Motto páté části „Na vojně se pořád jenom kecá, blbne a fasuje. Kaţdej lampasák si myslí, ţe i rozum se dá vyfasovat - a přitom by všichni tady měli cvičit jógu! Kdo nebude cvičit, ten Výzvu určitě nepřeţije!" desátník Petr Smrţ, říjen 1982
26
--Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové roty VÚ-2424, 18. října 1982, 14:48 (ZA 348)
„Je tomu takhle, soudruzi! My po vás chceme, abyste v průběhu svý základní vojenský sluţby především dosáhli výtečnýho hodnocení politické přípravy a potom si vţdy s vyuţitím znalostí marxisticko-leninské přípravy a politickýho školení muţstva a poddůstojníků ideologicky správně a komplexně zdůvodnili, proč spoušť tisknete,“ vysvětlil plukovník Nohavička. „Takţe -, neţ si naši střelbu správně zdůvodníme, nepřátelský voják nás odpráskne,“ řekl nahlas a téměř radostně vojín Antonín Kváček, který v mnohém připomínal Mr. Beana – svými pohyby i figurou, jeho pohyby byly nevyzpytatelné a nepředvídatelné, v jeho tváři se střídala a často i prolínala radost, vyplašenost, údiv a ihned poté neuvěřitelná nejšťastnější pohoda. „Soudruzi!“ zamračil se plukovník. „Já se vám kolosálně divím. Kaţdý den povinně sledujete televizní noviny, vojenský vzdělávací pořady a kursy. Kaţdý tejden máte nejméně čtyřhodinový politický školení muţstva a poddůstojníků, učíte se nazpaměť dějiny, citáty z Marxa, Engelsa a Lééénina, ale vaše poznámky a dotazy jsou pitomější, pitomý a ještě pitomější.“ „Domnívám se, ţe ne!“ ohradil se vůči slovům plukovníka s neobvykle silným důrazem - jinak nenápadný - svobodník Zbyněk Vácha, obvykle smířený se vším a aţ mimořádně uzavřený. „Proč třeba vy, soudruhu, se domníváte, ţe ne?“ vyvalil oči plukovník. „Soudruhu plukovníku,“ vysvětloval jako diktafon svobodník Vácha, „mám neobyčejně dobrou paměť. Pamatuju si, ţe Výzva nám ukládá ještě zkrátit šíleně zkrácený časový normy výcviku, příkladně plnit stráţní sluţbu, získat titul Vzorná jednotka…, dosáhnout výtečnýho hodnocení ve střelbách a řízení tanku, zasahovat cíle prvním výstřelem, jezdit úplně se vším úplně bez nehod, zajistit maximální hospodárnost ve všem, získat vyšší odbornost neţ ukládají normy třídních specialistů... Soudruhu plukovníku, opravdu si myslíte, ţe celou Výzvu lépe splníme a budeme lepšími a bojeschopnějšími vojáky, kdyţ si všecko ideologicky správně zdůvodníme?“ „Samozřejmě!“ souhlasil okamţitě, sebevědomě a důrazně plukovník, ale ve výrazu jeho tváře se mísily údiv a zděšení s šokem, kdyţ se díval na otrávené obličeje téměř všech vojáků. „Já v tom mám čurbes uţ teď,“ konstatoval vojín Cisárek. „Poslyšte! V čem? Soudruhu!“ snaţil se zachraňovat situaci plukovník. „Tady čtu,“ prohlásil vojín Cisárek a ukázal na odstavec v novinách, ţe jsem se přihlásil do všech těchto soutěţí: O nejlepší útvar v hospodaření s materiálem sluţby PHM v ČSLA, O nejefektivnější útvar ve stravování ZVO, O nejlepší výstrojní sklad... A potom, ţe jsem ještě vstoupil do Leninskýho krouţku, Krouţku revolučních a bojových tradic, Soutěţe za rudým praporem, ţe budu soutěţit v Pětiboji VYZÝVATELE 1982/83, čutat v Tankový lize... Ale to není vůbec moţný! To, toto, to nééé, já -, já jsem se vůbec nikam nepřihlásil. To je nějakej strašlivej omyl. Stejně bych to všechno ani nemohl pořádně stihnout.“ „Co není – bude, soudruhu, uvidíš na konci Výzvy,“ tvrdil s pevným 27
přesvědčením plukovník. „Všechno budeš muset stihnout levou zadní,“ pravil provokativně desátník Taškář, „protoţe podle textu Výzvy ještě převzals do socialistický péče celou budovu praporu, zodpovídáš za práci hlídek hospodárnosti a za ekonomickou propagandu... Máš toho, chlapče, na bedrech skutečně mnoho, ale jedno nevíš… I kdyţ úplně všechno zmákneš, tak ti z toho určitě šibne. Budeš totiţ tak dobrej, ţe po večerech ještě povedeš pionýry.“ „Pionýry –! To ne! To uţ vůúúúbec ne!“ vyletěl dotčeně plukovník a vysvětloval: „Takový paka, jako tuten soudruh - ti nám přece nemohou vésti naši mládeţ! Po jednotlivcích nikdo nic takovýho nechce a ani chtít nebude – všechno splní útvar – a útvar jsme my. Chcete se, soudruzi, ještě na něco zeptat…? Nechcete. Takţe, všechno vám je jasný, právě jsme si shrnuli závazky vaší roty.“ „Já bych se přece jenom zeptal,“ oznámil vojín Vendelín Čihák a natáhl směrem k plukovníkovi svůj dopředu vypouklý obličej zakončený maxinosem, který se hned tak nevidí. „To není moţný!“ „Co - není moţný?“ „Soudruhu plukovníku, já vím - uţ teď – a to zcela jistě, ţe překročím nebo nenaplním zveřejněný a přesně naplánovaný škody,“ odpověděl Vendelín, vyhledal v textu Výzvy přesné údaje, „… škody na výstroji ve skladech budou činit 100,Kčs a u uţivatelů vojenského materiálu 8,- Kčs na 1 uţivatele za 1 rok…, taky vím, ţe neuspořím 5 % elektrické energie nebo sám neodpracuju těch 2 tisíce hodin na zlepšení ţivotního prostředí nebóóó...“ „Tak dost!“ zařval plukovník. „Ţádný nebóóó! Vy, desátníku, vy vypadáte docela rozumně, čtěte!“ Citlivý a lenivě pomalý desátník Otakar Mayer nalistoval text Výzvy, vyhledal odstavec, na který ukazoval plukovníkův prst a předčítal tempem ţáka prvního stupně základní školy: „Bu-de-me u-pev-ňovat spolupráci s druţebním útvarem Sovětské armády, zejména rozvíjet výměnu zkušeností z výchovy a výcviku nejlepší armády světa a ve zvládnutí moderní bojové techniky. Získáme nejméně 8 vojáků základní sluţby do řad vojáků z povolání nebo pro studium na vojenských školách...“
Plukovník Nohavička nesoustředěně sledoval vojáky a poslouchal desátníka Mayera dvacet sedm minut. Vojákům se zdálo, ţe se neobyčejně podivoval nad rozsahem závazků a úkolů, ale v jeho mysli se mísily právě čtené závazky s detaily těla fotomodelky Jitky Frankové a se vzpomínkami: „Jak si jenom před rokem mohla vzít Franka, který tady velí pátý tankový rotě? Mohla zůstat se mnou – ještě ji miluju!“ Poté s neskrývaným údivem a překvapením ve tváři řekl: „Tak je tomu, soudruzi! Lidský touhy jsou nevyzpytatelný. Skutečně jste se k tomu všemu zavázali? To jste ale velcí borci! Tolik skvělých závazků bych právě od vás nečekal! Dejte si rozchod!“ Jan Rosa přešel do skladu výkonného praporčíka. Hledal Petra, ale musel vejít aţ hluboko do místnosti. Teprve potom uviděl za regálem s vojenským materiálem ţidli. Petr Smrţ seděl na ţidli se zavřenýma očima na zkříţených nohou. Ruce měl sepjaté nad hlavou, prsty podivně vyvracel k nebi, obličej plný sladkobolné touhy… Seděl úplně bez pohnutí. Jan Rosa se chtěl potichu opět vytratit a nerušit, ale Petr Smrţ otevřel oči. Díval
28
se skrze četaře kamsi daleko za něho, pohyboval se a reagoval pomalu a malátně, jako by se právě vracel ze strašné dálky. Poté otevřel široce oči, poloţil nohy na podlahu a "byl zpátky". „Ten nadměrně chytrej soudruh z HPS uţ odešel?“ zeptal se. Jan Rosa kývnul hlavou na znamení souhlasu. „Pojď! Sedni si! Uvařím ti kafe, můţe bejt třeba s rumem?“ pravil obvyklou vzrušenou řečí, z regálu vylovil ponorný vařič a tři plechové hrnečky. „Můţe,“ odpověděl Jan Rosa. „Tak bude!“ doplnil Petr Smrţ. „Ale nemusíš o mně nikomu vykládat, cos právě viděl. Promiň, zapomněl jsem se zamknout. Víš -, pomáhám si tady cvičením a jógou, abych se nestal cvokem, abych nebyl pořád jen vykolejenej, vytočenej a ve stresu – jak to tady o mně všichni říkají. Všichni by tady měli cvičit jógu. Byli by klidnější. Víš -, na vojně se pořád jenom kecá, blbne a fasuje. Kaţdej lampasák si myslí, ţe i rozum se dá vyfasovat,“ řekl a zašeptal: „Občas s nima vyběhnu, protoţe nevědí, ţe se ve mně pletou – a potom cvičím jógu. Měl bys jógu taky zkusit! Všichni by tady měli cvičit jógu! Kdo nebude cvičit, ten Výzvu určitě nepřeţije!“ --Nové Sedliště - nástupiště 4. tankového praporu, 20. října 1982, 17:00 (ZA 346)
„Denní rozkaz č. 321/82 velitele 12. tankové roty,“ četl na nástupišti praporu Petr Smrţ. „Chodba -! Svobodník František Novák.“ „Zde!“ ohlásil se málomluvný svobodník Novák, ale ihned přesměroval veřejně rozkaz k úklidu rajónů roty, neboť polohlasem vykřikl: „Kde je moje druhý já? No tak! Ozvěno!“ „Zde!“ vykřikl nabíječ tanku vojín Prokop Kukla. Vojín Kukla měl dobrácký výraz, na chlapa aţ příliš objemné boky, byl přátelský, zavalitý se sklonem k otylosti. „Umývárna a WC! Vojín Bohuš Lang,“ pokračoval ve čtení výkonný praporčík a pokradmu sledoval výraz velitele roty. „Zde!“ vykřikl vojín Lang. Následovalo přesměrování dalšího bodu denního rozkazu velitele roty na nabíječe: „Vojín Nikola!“ „Zde!“ zařval vojín Nikola. „Podivná – hra,“ řekl Jan Rosa. „Jirko! Všimnul sis, ţe kaţdej den od příchodu nováčků sílí výkřiky ostatních vojáků? Rozkazy velitele roty se stále rychleji ve skutečnosti proměňují v denní rozkaz mazáků.“ „Nejde si nevšimnout,“ prohlásil Jiří Pilot. „Všichni vidíme, ţe rozkazy plní a rajóny uklízejí pouze nováčci.“ --Nové Sedliště - sklad výkonného praporčíka 12. tankové roty - VÚ-2424, 22. října 1982, 20:10 (ZA 344)
„Honzo!“ vysvětloval Petr Smrţ. „Víš -, snaţím se i tady na vojně cvičit hathajógu. Cvičení jógy mně neuvěřitelně pomáhá.“ „Jóga ti na vojně pomáhá? Jak? V čem?“ podivoval se Jan Rosa.
29
„Jistě, její hlavní myšlenkové proudy jsou docela jednoduchý a srozumitelný pro kaţdýho. Poslouchej! Vysvětlím ti ásana –“ „Kdo? Co?“ „Ásana. Tedy ta ásana znamená v józe polohu těla. V tom nepřetrţitým zmatku tady se jenom tak opravdu uklidním. Filosofie jógy mně objasnila podstatu bytí. Uţ vím, ţe jsme, zde na Zemi, v kaţdým okamţiku v určité ţivotní pozici. Měníme se v prostoru a v čase a tančíme svůj kosmický tanec mezi plameny všepohlcujícího času.“ Jan Rosa dopíjel třetí hrnek grogu, s úsměvem si představoval, jak by to u pluku asi vypadalo, kdyby skutečně všichni cvičili v uniformách ČSLA jógu - a poté tančili v plamenech všepohlcujícího času...
6. ČÁST TAK PŘÍSAHÁME! – MIMO JINÉ Motto šesté části „Slavnostní přísaha mě DEGRADOVALA...“ desátník Tomáš Machalík, říjen 1982 --Nové Sedliště - sklad výkonného praporčíka 12. tankové roty - VÚ-2424, 22. října 1982, 20:15 (ZA 344)
Jan Rosa se zadíval na Petra Smrţe neobvyklým zkoumavým pohledem. Petr Smrţ přestal vysvětlovat, zeptal se: „Rozumíš tomu?“ „Ne, vůbec tomu nerozumím,“ přiznal Jan Rosa. „Ásana - pochopíš, umění jógy je přece tak jednoduchý. Ta moje chvilková poloha, kterou viděls ve skladu, mně dovoluje znehybnět uprostřed věčných pohybů přírody, světa, vesmíru... Víš, četl jsem jiţ sedm a půl krát příručku hathajógy. Mám ji rozečtenou i tady v nočním stolku. Přesně tak v ní autor popisuje ásana, přesně tak jógu cítím – i v morku svých kostí. Tím je mně dáno, ţe mohu i tady odtáhnout svoji mysl od neustálýho toku vojenskýho ţivota a klidně odpočívat i uprostřed neklidné činnosti smyslů,“ vysvětloval přerývaně Petr. „Názorně ti nejdůleţitější cviky předvedu, názor – spatřený na vlastní oči - je vţdy nejlepší,“ prohlásil, provedl několik svých trhavých pohybů, posadil se znovu na ţidli s rukama sepnutýma nad hlavou. „Dívej se! Přímo z nás vyzařuje zázračné a magické fluidum. Tohle je ardha padmásana, tohle jen padmásana, sidhásana...“ Jan Rosa seděl, poslouchal nadšený a vzrušený hlas Petra Smrţe, sledoval jeho obdivuhodné výkony a pohyby, které by sám nezvládl. „Víš, Honzo, kdyby třeba naši noví nabíječi cvičili jógu, bylo by jim všechno šuma-fuk,“ řekl Petr a přemístil si levou nohu do zátylí.
30
--Nové Sedliště - kancelář zástupce pro věci politické 4. tankového praporu - VÚ-2424, 25. října 1982, 20:15 (ZA 341)
„Vy nejste normální vojáci, vy jste soudruzi absolventi!“ oznámil přátelským tónem nadporučík Vlastimil Chmel a zadíval se do očí Jana Rosy - bylo v nich plno nezodpovězených otázek. Také v obličeji Jiřího Pilota bylo dobře vidět, ţe větu pochopil po svém. „Upřesním - nováčci budou přísahat před civilní veřejností, ale vy si to všechno odpřísáhnete právě teď - zde v kanceláři. Je to rozkaz zde přítomného zástupce pro věci politické velitele praporu,“ vysvětloval nadporučík Krákora. „Roso, ty seš první na řadě. Otevři vojenskou kníţku na předposlední straně!“ Absolventi 4. tankového praporu otevírali vojenské kníţky, nadporučík Chmel s úsměvem úlisného úředníka a beze slov plácal na jinak prázdné stránky kulatá razítka se zvláštním potěšením. Nepodepsal se ani jednou, pouze devětkrát nadšeně třísknul do devíti vojenských kníţek a oznámil: „Absolventi! Můj podpis a úder tohoto úředního a tajně vysvěceného razítka - hmmm. To byl jenom vtip - vám navţdy připomene slavnostní váţnost tohoto okamţiku. Právě jste přísahali věrnost KSČ, socialismu, míru a všemu pracujícímu lidu, který vás povolal do zbraně. Kaţdý uţ víte, co z toho pro vás vyplývá. Být vámi, pamatoval bych si především, ţe kaţdý z vás je, od této chvíle, mnohem více trestně odpovědným za všechno a ze všeho, co se tady stane!“ Jan Rosa si prohlíţel kulaté razítko s nápisem VÚ-2424 ve vojenské kníţce, dával si do souvislostí úder razítka s textem vojenské přísahy na velkém plakátu, který Petr Smrţ vyvěsil na zeď 3. PVS. Nováčci nabíječi se podle něho učili zpaměti text přísahy jako velcí zelení papoušci: „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou…, věrnost pracujícímu lidu, vedenému Komunistickou stranou Československa…, abych mohl na rozkaz…, poloţit i svůj ţivot za dosaţení vítězství. Tak přísahám! Tak přísaháme!" --Nové Sedliště - tribuna před plukovním nástupištěm VÚ-2424, 26. října 1982, 09:20 (ZA 340)
„Soudruhu majore, do boha, coţpak jste slepý, ţe nevidíte? Musím vás skutečně na všechno upozorňovat jako nějaký nemluvně?!“ zvýšil hlas náčelník politické správy Západního vojenského okruhu. „Který infantilní prevít vám tady organizuje přísahu?“ řekl, sňal brigadýrku a pošimral se prostředníčkem na temeni holé hlavy. Major Hrdý nevyslovil připravenou jednoslovnou odpověď: „JÁ“, ale strategicky vyčkával, sledoval holohlavého generálmajora Radima Břízu. „Odpovězte, soudruhu majore! Jakou scenérii vidíte přímo před námi?“ naléhal generálmajor. Majora Hrdého slovo scenérie opět zaskočilo. Ve spojení s velice obvyklým
31
vojenským spojením přímo před námi jej slyšel poprvé. Odpovídal pomalu: "Přímo před námi, soudruhu generálmajore, vidím vojáky, kteří nacvičují přísahu.“ „Nikolivěk, soudruhu!“ „Nikoli -, coóóó -? Opravuji -, kteří se pokoušejí nacvičovat přísahu.“ „Vy vidíte vojáky, soudruhu majore? Tomu se doopravdy podivuji. Já vidím pouze stromy, baráky, asfalt, asfalt a zase jenom asfalt – asfalt – asfalt!“ „Ten já vidím téţ, soudruhu generálmajore, ale kroooóómě toho, prosím, povšimněte si. Támhle na protilehlém okraji – přímo před námi - nastupují vojenské jednotky.“ Na asfaltovou plochu centrálního nástupiště pluku o velikosti větší neţ dvě fotbalová hřiště, která byla pokryta spartakiádními bílými značkami, se zpoza útvarové kuchyně potácivě nahrnulo dalších 15 vojáků, kteří doplnili jiţ nastoupené příslušníky pluku na přibliţně osmdesát muţů. Generálmajor Bříza se na tribuně podíval s úsměvem na majora Hrdého, povytáhl si kalhoty, řekl: „Chacha - che!“ Poté ukázal vysoko zvednutým ukazováčkem určeným směrem: „Těch několik rozevlátých siluet, které se producírují ve scenérii přímo před námi, mám váţně povaţovat za vojenské jednotky Vyzývatele připravené k přísaze?“ „Dovoluji si poznamenat, soudruhu generálmajore, ţe letos pluk více nováčků nemá,“ oznámil major Hrdý a s pohledem vysílajícím rentgenové záření sledoval generálmajora. „Jak -? Nemá!“ uţasl generálmajor. „Tak. Prostě! Nemá je, soudruhu generálmajore.“ „Jenţe -, soudruhu majore! To mě ale vůbec a naprosto - netankuje. Bude je mít, i kdyţ je nemá! Kurva, majore, řídil jsem jiţ pět přísah nováčků na Staroměstským náměstí v Praze. To vám bylo něco, tam vám bylo nováčků!“ „Tady jich ale nikde víc néééjni!“ „Tak jich bude, soudruhu! Radím ti dobře. Distancuj se od této své utkvělé představy a něco s tím neprodleně udělej! Povolej třeba zálohy! Najmi kompars! Co já vím, i civilní zaměstnance pluku můţeš převlíknout do uniforem… Nebo zmenši, tak nějak opticky, tu pitomě velkou asfaltovou plochu! Postav sem nějaký auta s kulisama nebo tak něco!“ „Soudruhu generálmajore, plochu jsme vybudovali pouze vlastními silami proto, abychom mohli nacvičovat Spartakiády a vojáci si zvykli na velký pláně. My tomu tady říkáme Malej Strahov.“ „Tomu bych rozuměl, ale ty, majore, ty to taky pochop! Tohle, co tady chceš zinscenovat, to je jenom paskvil přísahy, do boha! Na tak velkým nástupišti je nováčků opticky málo. Vydej svý obvyklý rozkazy! Kurva, ať se ta blbá plocha Malýho Strahova bez prodlení opticky zmenší a nebo si seţeň, kde chceš -, víc vojáků. Mnohem víc! Mnohem víc! A fofrem!“ Velitel pluku doběhl poklusem k nejbliţšímu telefonnímu přístroji: „Soudruhu nadporučíku! Zde major Hrdý. Nechte okamţitě nastoupit všechny vojáky na nácvik slavnostní přísahy.“ „Soudruhu majore, nechybí ani jeden nováček,“ přerušil dozorčí útvaru velitele pluku. „Osobně jsem nástup dvakrát prověřoval. Všichni nováčci jiţ nastoupili.“ 32
„Nemlaťte prázdnou slámu, soudruhu nadporučíku, neskákejte mně do řeči! Nemyslím nováčky -, myslím úplně všechny naše vojáky.“ „Jsou ještě v terénu, soudruhu majore! V kasárnách je jen třetí rota a čtvrtej prapor. Z těchto jednotek také někdo chybí?“ ozval se v telefonním sluchátku pronikavě nechápavý hlas. „Já někoho zabiju! Mluvím snad dost zřetelně! Nebo tomu tak néééjni?“ vztekal se u telefonu major Hrdý, očima sledoval zamračeného generálmajora Břízu a zařval: „V tu ránu chci mít na nácviku přísahy víc vojáků! Je mně úplně jedno, jací vojáci zde budou přísahat! A taky mně je jedno odkud budou. Konec.“ Dozorčí útvaru a velitel 10. tankové roty, nikdy sám neriskující a chorobně opatrný, nadporučík Libor Středa se rozklepal jako osika. Teprve po mírném zklidnění vytočil číslo majora Paška. „Soudruhu majore! Právě nyní nechám k nácviku slavnostní přísahy nastoupit všechny absolventy jako velitele čet a... s nimi... ze všech jednotek pluku... všechny vojáky..., kteří... nejsou právě ve sluţbě.“ „Prosím tě –, proč? Proč chceš udělat takovou kokotinu?“ ozval se ve sluchátku major Pašek. „Tu... tu nechci já, tu tu-tu-tu chce major Hrdý.“ „Splňte rozkaz, soudruhu nadporučíku!“ „Provedu,“ odpověděl nadporučík Středa. „Proveď!“ řekl major Pašek, kroutil nevěřícně a pochybovačně hlavou, do sluchátka oznámil: „Aţ major Hrdý přijde zase k sobě, řekni mu: Ať mě úplně klidně znovu osobně vytočí!“ „Všichni vojáci pluku a absolventi, kteří nejsou právě ve sluţbě, ihned nastoupí k nácviku slavnostní přísahy,“ řvaly reproduktory po celém pluku. „Všichni poddůstojníci si po dobu nácviku a průběhu slavnostní přísahy sundají hodnostní označení. Opakuji, ţe ţádnej – ani ten nejpitomější - voják nebude mít na nácviku slavnostní přísahy hodnostní označení. Všichni budou mít uniformy vojínů!“ „Kokoti, co to je? Co se to děéééjééé! Kdo zase vymyslel tuto mimořádnou blbost!“ řval vojín Cisárek, jakmile si uvědomil, ţe se rozkaz dozorčího útvaru týká také jeho. „Nikam nenastoupím, do boha! Tohle je přece další kravská blbost! Uţ jsem přísahal vloni, nemusím si i tady vyţrat i letos úplně všechno. Boha jeho, do piči, kterej vygumovanej mozek zase tohle vymyslel,“ řekl, několik sekund bezradně postával a poté se připravoval k nástupu. Sedmdesát dva vojáků, kteří dosud nacvičovali přísahu a ztráceli se na ohromné asfaltové ploše plukovního seřadiště, postupně doplňovaly další a další vojenské jednotky. Generálmajor Bříza s uspokojením počítal: „Jedno sto jedna, jedno sto dva, jedno sto tři..., sto padesát, dvě stě, dvě stě padesát, tři sta, čtyři sta, čtyři sta dvacet čtyři "nováčků",“ řekl, blaţeně vydechl, veliteli pluku rozechvěle, ale vítězoslavně, sděloval: „Vida, vida-vida, soudruhu, kolik jsme těch "nováčků" najednou spojenými silami vyšťourali.“ „Slavnostní přísaha mě degradovala,“ oznámil v té chvíli desátník Machalík. Také on měl – stejně jako všichni poddůstojníci – na náramenících díry po narychlo strhaných peckách a nastupoval ke slavnostní přísaze bez hodnostního označení jako mazák a poddůstojník ČSLA zdegenerovaný na "nováčka". „Všichni s hodnostmi poddůstojníků jsme byli, kvůli "slavnostní" přísaze, 33
dočasně degradováni na vojíny,“ doplnil jako naráţku velitel tanku desátník Vladimír Petrof. Měl ruské jméno, ale hlásil se k české národnosti jako málokdo, byl nejzkušenějším, nejschopnějším a nejuznávanějším velitelem celé roty, velice často strhával ostatní rozvahou, silou svých paţí i myšlenek a mimořádnou předvídavostí, ale měl své nálady. Vojáci pod jeho velením střídavě plnili – sabotovali – provolávali slávu – bouřili se – chválili – reptali – "rvali se" – štvali se - stávkovali – a poté se tvářili jako beránkové… --Nové Sedliště - chodby 4. tankového praporu VÚ-2424, 28. října 1982, 06:35 (ZA 338)
„Vaše skříně a noční stolky zůstanou odemčené! Visací zámky ukryjte tak, aby nebyly vidět!“ vydával v den přísahy rozkazy osobně velitel praporu. Nadporučík Ivo Messarosz byl střední postavy, jiţ na první pohled bojovný a ctiţádostivý, v osobních střetech vyuţíval své téměř ţivelné ţivotní energie, psychické a hodnostní převahy a síly. Nyní procházel vypulírovanými chodbami budovy 4. praporu, v ostře řezaném obličeji se mu střídaly roztodivné grimasy, kdyţ hlaholil: „Dnes je slavné výročí pro celou Československou republiku a mimořádně důleţitý den pro vás i pro všechny vaše rodinné příslušníky. Návštěvám ukáţeme, ţe se zde máte jako v bavlnce, soudruzi! Nechci například slyšet, aby někdo rozkecal, ţe Pavluchovi a Mařákovi z jedenáctý roty jiţ třikrát vykradli skříňky, protoţe -, tady u nás se nekrade! Dozorčí rot! Nechte vojáky nastoupit k provedení slavnostní přísahy!“ Vojáci nastupovali, vnitřní prostory tankového pluku byly 28. října 1982 vyzdobeny státními a rudými vlajkami a záplavou tradičních rudých transparentů se ţlutými písmeny: Ať ţije KSČ a naše VÝZVA! JSME PEVNOU HRÁZÍ SOCIALISMU A MÍRU! NAVAZUJEME NA HRDÉ BOJOVÉ TRADICE ČESKOSLOVENSKÝCH BOJOVÝCH JEDNOTEK! MIMO JINÉ Slova MIMO JINÉ na transparent někdo v noci připsal. Vojáci pluku nastupovali v mrazu, podle rozkazu velitele pluku byli oblečeni pouze v letním vycházkovém stejnokroji s bílou košilí, na hlavě měli brigadýrku a na rukou zelené bavlněné rukavice. Nástupištěm protahoval ostrý studený vítr, bylo pod nulou. Dva vojáci zatírali červenou barvou dvě zelená slova MIMO JINÉ a třásli se neskutečnou a neplánovanou zimou jako dvě osiky, které rostly opodál chrastícího "osikového lesa" všech příslušníků útvaru. Z okolních lip stále padalo barevné listí. Nemnoho vojáků v bílých košilích bylo vysláno rozkazem svých velitelů do korun stromů, ze kterých se nejvíce sypalo
34
lístečkové nadělení na "vymydlenou" plochu asfaltového nástupiště. Vojáci v bílých košilích, stojící v korunách, třepali větvemi vojensky neukázněných stromů. Jana Rosu napadlo: „Několik lidských veleopů klátí poslední lístečky pozdravů léta, které by svým padáním, mohly "váţně narušit" vojenskou přísahu Vyzývatele a tím také plnění Výzvy.“
7. ČÁST PROČ JSEM PŘÍSAHAL UŽ ČTYŘIKRÁT? Motto sedmé části „Zelenej vojenskej humus je třeba systematicky a vytrvale ničit – jinak zničí nás." vojín Pavel Lohniský, říjen 1982 --Nové Sedliště - centrální nástupiště tankového pluku - VÚ-2424, 28. října 1982, 09:35 (ZA 338)
Okolí nástupiště se zaplnilo civilními návštěvníky útvaru. „Tolik krásy, tolik erotických představ, ale o sexu si můţeme nechat jenom zdát...,“ napadalo nejen Jana Rosu, oči všech vojáků vysvlékaly jednu dívku a ţenu po druhé, nad nástupištěm se rozléhaly nestvůrně zkreslené a zesílené projevy vybraných zástupců velení pluku, členů Místního národního výboru v Novém Sedlišti, důstojníků armád spřátelených států Varšavské smlouvy... „Vojín Kukla omdlel,“ řekl naprosto klidně a nezúčastněně svobodník Novák. Všichni příslušníci 4. praporu zneklidněli, ale směšně kouleli a pohybovali pouze očima. Podle scénáře vojenské přísahy nesměli pohnout ani malíčkem. Očima hledali vojína Kuklu, ale bylo jisté, ţe dozadu neuvidí ţádný z nich. „Vy dva!“ pohnul očima výrazněji také podporučík Roj. „Novák! Starý! Někam ho – kurva – odneste!“ prohlásil podporučík, aniţ by se skutečně ohlédl. Svobodníci zvedli leţícího nabíječe své tankové osádky a odnesli ho z plukovního asfaltového nástupiště na stůl do útvarové jídelny. Tam ho bezvládného nechali leţet a odešli si zakouřit. Všichni ostatní příslušníci pluku nadále bezchybně dodrţovali program vojenské přísahy. Stáli bez hnutí, ţádný další voják neomdlel, ale mnozí další, obzvláště po odnesení vojína Kukly, se necítili právě nejlíp - a zvláště ne nijak dobře. „Celá přísaha je stejně jenom fraška na efekt – jako všecko tady,“ prohlásil lehkomyslně velitel tanku desátník Ilja Hatalov, „ale všichni ti lidé v civilu, stojící kolem nástupiště – ! Je to v pytli, jejich pohledy do mě pronikají jako radiace.“ „Vojská –! Pozor!“ zavelel kapitán Galandauer. „Ke slavnostnímu pochodu!“ Nad celým nástupištěm se opět rozléhaly tóny písně "Ktoţ sú boţí bojovníci". Vojenské jednotky defilovaly - ohromujícím duněním vojenských kanad - před zraky přítomné a nadmíru váţné veřejnosti a před objektivy neméně váţných kamer a fotoaparátů, aby po třech stovkách metrů a několika málo minutách zmizely v
35
nitru vojenské jídelny. Po obědě nastoupili vojáci 4. tankového praporu za kotelnou motostřelců. „Zde vyčkáme,“ řekl podporučík Roj. „Návštěvy ještě prolézají naše ubytovací prostory. Vţdycky nám nějaký imbecilové vlezou i do sprch, hajzlů a čumí i do WC splachovačů - jako kdyby je nikdy v ţivotě neviděli. Čekejte zde, do tepla se dostanete, další rozkazy vám s Frantou vydáme, aţ poslední civilní čumil vypadne a kasino se opět neprodyšně uzavře.“ --Nové Sedliště - patro 12 tankové roty - VÚ-2424, 28. října 1982, 18:20 (ZA 338)
„Budeš hlídat oţralý nováčky!“ prohlásil nekompromisně nadporučík Varga. „Já musím jít bezprostředně, to jest nyní, domů.“ „Proč?“ zeptal se Jan Rosa. „Protoţe to uţ chci,“ vysvětlil nadporučík. „Velení celý rotě je jenom na tobě, četař absolvent Pilot je taky na vycházce, přijela za ním manţelka se synem.“ „Tomu rozumím, ale proč já? Před čím mám hlídat nováčky? Před kým?“ „Roso! Nedělej ze sebe ještě většího blbce, neţ za jakýho tě povaţujeme! Půjdeš spát, ale teprve aţ se vrátí poslední voják z vycházky! Protoţe se určitě zase někdo z roty oţere, porve, něco rozfláká a všechno tady bude ráno k zblití - k ještě většímu zblití neţ jindy.“ „Provedu!“ odpověděl Jan Rosa a vstoupil na umývárnu. „Špagáte, ty nejseš na vycházce...?!“ podivil se vojín Pavel Lohniský. „Ale to je mně fuk, i tak mám strašnej vztek, nevšímej si mě!“ Jan Rosa se začal holit, vojín Lohniský na umývárně kvílel jako motor, kdyţ mu vypadne rychlost, plynový pedál je stlačený aţ na podlaze a řidič má na uších sluchátka. Oběma rukama křečovitě sevřel kliku dveří a kopal, jako od řetězu urvaný bašibozuk, do dveří umývárny. Vyrval z nich postupně kliku se štítkem, se šrouby, s celým zámkem… Teprve poté téměř předl sebeuspokojením z výsledku své činnosti, která Jana Rosu podráţdila. „Proč zničils dveře?“ zeptal se vojína dotčeně. „Myslíš, ţe je stále někde někdo se zlatým prasátkem, kdo zaplatí všechno, co ty tady rozmlátíš?“ „Ty seš ale váţně kretén,“ zakýval vojín Lohniský s nepochopením hlavou. „Proč? Nemu náhodou obráceně?“ „Obráceně – ? Ne, určitě ne! Jenom takoví kreténi, jako seš ty, mohou bránit vojenskej majetek.“ „Platí ho i tvoji rodiče. Nebo si myslíš, ţe neplatí?“ zeptal se Jan Rosa. „Mámu nemám a tátu neznám, ty zasranej kreténe!“ vyletěl vojín Lohniský a pokračoval: „Co je vojenské, všechno je pro mě nepřátelské, do píči! Kokot tomu rozumíš, ty debilní špagáte! Ještě nic nepochopils, ještě nic nevíš, zelenej vojenskej humus je třeba systematicky a vytrvale ničit – jinak zničí nás.“ „Proč ničit? Proč ho ničíš právě teď?“ zeptal se Jan Rosa. „Ty hajzle, seš jako oni!“ „Kdo? Koho máš na mysli? Nerozumím ti!“ „Boha jeho! Třeba ten zdegenerovanej generál, kvůli kterýmu jsem nacvičoval 36
přísahu a přísahal. Za tu dobu, co jsem na vojně, jsem přísahal, kdoví proč a na jakýho kokota, uţ po čtvrtý! Můţeš mně říct, proč je to tady tak vypíčený, ţe jsem jenom v tomhle roce musel "dobrovolně a slavnostně" přísahat uţ třikrát?! Nemůţeš – viď – tak drţ hubu!“ „Proč se do takových věcí pletu?“ vyčítal si Jan Rosa "zbytečný" konflikt. „Budu si všímat zbraní, výcviku, střeleb, taktiky - protoţe musím, ale mezi vojáky se plést nebudu – vojáci mně můţou bejt ukradený. Hlavní je výcvik – i kdyţ - jak můţe probíhat – bez vojáků -?“
8. ČÁST HESLO “VOSA!“ NENAJDEŠ V TRUBCE Motto osmé části „CHÁPU, pochopil jsem, snad tomu rozumím, a přesto - právě v této chvíli – POCHOPIT - ZNAMENÁ TAK ZOUFALE MÁLO!!!“ Jan Rosa, říjen 1982 --Nové Sedliště - tanková cesta, 29. října 1982, 09:35 (ZA 337)
Velitel 12. roty stál na louce před nastoupenými četami, tvářil se nadmíru znuděně, předčítal vojákům z jedné přípravy, kterou mu v popůlnočních hodinách napsali četaři absolventi Pilot a Rosa: „Vojáci! Tématem dnešní taktické přípravy je téma 17/3 – činnost tankové čety jako čelní pochodové záštity. Pojedete po ose zelený vrch před námi, lesík na horizontu a zpět. Ale – soudruzi, co to kecám, přesunovat se budete zase po svejch - jste JAKO osádky tanku v tanku bez tanku… zámyslem cvičení je – che…chacha-cheche – a…aaa… Major Pašek tomuto "intenzivnímu a úspornému" způsobu výcviku říká "per pedes". Očekávám tedy vás a vaše tanky T-55A – per pedes zde - za 85 minut. Počkám tu na vás na tomto závětrném místě,“ oznámil ledabyle nadporučík Varga, ušklíbl se a usadil na nedaleký pařez, znovu se zadíval na náramkové hodinky a zapálil si cigaretu. „Provedu!“ odpověděl Jan Rosa. „Chlapi, bazmeci, súdruhovia, nastartujte si nohy! Podle mapy -, přesun alespoň čtyři kiláky,“ vytruboval všem s nevolí vojín Hromada. „To vám řeknu - naše pěškotanky se dneska proběhnou,“ souhlasil desátník Taškář. V noci pršelo, všude bylo mokro, ţulové kostky povrchu tankové cesty klouzaly pod kanadami vojáků… Čety postupně a organizovaně zmizely v lesíku - před první četou kráčel desátník Hatalov, před druhou četou četař absolvent Pilot a před třetí Jan Rosa. Četař co chvíli otáčel hlavu dozadu, připadal si jako dřevěná kuţelka, kterou kdosi pohodil do prudkého proudu řeky před 11 jiných naprosto neovladatelných kuţelek a potom mu řekl: "Ty je musíš zvládnout!". Kaţdý voják přitom 37
"proplouval" vojnou po svém, neuznával vojenské hodnosti a nikdo v podstatě nevěděl proč a kam plave... Sestavy čet se na rozkaz absolventů i toho dne měnily v proudy pouze v zájmu "klidu" - řády předepsané tvary vojáci udrţovali jen na dohled od velitele roty a jiných vojáků z povolání. Uţ za prvním lesíkem sledoval Jan Rosa s velkým znepokojením desátníka Taškáře. Poslouchal jeho rozkazy - plnil je pouze jeden z nováčků - nabíječ tanku vojín Nikola, opakovaně uléhal do mokré trávy, na ţulové kostky, do bláta... „Jako tvůj velitel čety ti dobře poradím - nech toho!“ prohlásil Jan Rosa po chvíli. „Svoje "dobrý" rady si, špagáte, můţeš strčit někam… Víš kam, ne? Haha – ha!“ zašklebil se desátník. „Teď zasahuješ do mojí nedílné velitelské pravomoci – poser si oko!“ „Ty víš něco o velitelský pravomoci?“ zeptal se Jan Rosa. „Ne! Ale vím jistě, ţe svý osádce velím jenom já sám. Aspoň Roj mně říkal, ţe hierarchie velení je na vojně nejdůleţitějším zákonem a je jedno, jak vznikne – hlavně, ţe je. Vojín Nikola!“ „Zde!“ ohlásil se ihned Nikola. „K zemi!“ zavelel desátník. Nabíječ Nikola leţel v tu ránu na blátivé cestě jako placka. „Mě poslechne kaţdý,“ chvástal se znovu a znovu desátník. „Zkus vydat takový rozkaz ty! Vidíš -, mlčíš -, víš sám a dobře, ţe by ti ho nikdo z nás nesplnil, kdyţ tady s námi teď není ţádná guma. Vidíš, jak hloupě ţvaníš! Sleduj výsledky ţivelně vzniklé vojenské demokracie a opravdovskýho velení. Víš, poddůstojníci jsou – podle řádů - nadřízení všem vojínům, ale všude řády nestačí -. Potom musí nastoupit mazáckej, zelenej, rudej nebo i lampasáckej zákon. Neboj se, všechny je poznáš na vlastní kůţi!“ „Ty strašně rád vysvětluješ,“ řekl Jan Rosa, „ale právě tohle mně nevysvětlíš vůbec. Proč Nikolu týráš? Proč týráš právě a jen jeho? Přestaň!“ „Špagáte, na tebe z vysoka seru.“ Vojín Hromada ihned podpořil desátníka Taškáře: „Kdo s námi nesouhlasí, jde proti nám a dostane vylágoš! Kdo souhlasí s Vratislavem, zvedne ruku!“ „Naprostý nesmysl!“ uvědomil si Jan Rosa, díval se na zvednuté ruce všech vojáků prvního i druhého ročníku. Jeho vědomí opět řvalo: „Seš sám! Většina má vţdycky pravdu! Tomu tě v civilu učili! Tak se tím i teď řiď!“ Četař zmlkl, sledoval bezradně nabíječe, které poprvé viděl téměř "polomrtvé" ve sklepeních jídelny, kterak škrabali brambory. Martin Šimček se prodíral malými mokrými smrčky, Patrik Nikola překonával mohutný trs ostruţin prorostlý šípky a Juraj Kirka se plazil jako ještěrka přes rozsáhlé blátivé kaluţe. Stále bylo sychravé dopoledne, mlhavo, praménky vody vymílaly v okolním lese hlubší a hlubší rýhy… „V kanalizaci!“ vykřikl ve zvláštním opojení desátník Taškář. „Vojíne Nikolo, tam dole pod tankovou cestou mohou být miny! Naše pěškotanky T55 – per pedes přes ně neprojedou. Provedeš průzkum! Vlezeš tam dolů - pod silnici…“ Jan Rosa se podíval do hlubokého příkopu. Viděl betonové a částečně pobořené trubky, které převáděly vodu z jedné strany tankové cesty na druhou. Trubky byly 38
do čtvrtiny zaplněny vodou, větvičkami, listím, bahnem... „To je sajrajt,“ prohlásil Juraj Kirka, „já bych tam v tý zimě - asi - nevlezl ani za nic!“ „Myslel desátník Taškář svůj rozkaz opravdu váţně?“ ptal se Jan Rosa sám sebe. „Bylo by v této chvíli ještě moţné něčemu zlému zabránit? Vţdyť se Nikola do té trubky ani nevejde.“ Ale vojín Nikola se do trubky vešel. Ve chvilce zmizel všem z očí v zívající betonové čtyřstovce, rota vojáků se postavila k protilehlému ústí potrubí, čas se téměř zastavil, nikdo nepromluvil, oči všech se vpíjely do tmavého otvoru, který proti nim vydechoval, šplouchal, funěl... Vojín Nikola se objevil po "nekonečných" pěti minutách, vylezl z tmavého otvoru v hlubokém příkopu na druhé straně dvanáct metrů široké tankové cesty. Postavil se, shrnul si bláto z maskáče, z obličeje si setřel štípající špinavě černé pavučiny, vyfrkával z nosu smetí, křečovitě se nadechoval, v obličeji byl bledý jako Smrt... Jan Rosa sledoval nabíječe Nikolu, potom pohlédl vzhůru. Díval se na nebe, hlavou mu vířilo: „Ne, nejsem věřící. Přesto -, pokud jsi, Boţe! Děkuji ti, ţe se mu pod tou silnicí neudělalo špatně. Děkuji ti, ţe tam nezůstal, dě-ku-ji!“ „Soudruhu desátníku!“ postavil se vojín do pozoru. „Hlásím splnění rozkazu! Pod tankovou cestou dnes miny nejsou.“ „A nikdy tam ani ţádný nebyly,“ prohlásil ledabyle vojín Hromada. „Všechny reakce Patrika Nikoly jsou nepřiměřené a "ujeté",“ pomyslel si Jan Rosa, „nepostřehl jsem ţádnou známku vzteku ani vzdoru, jen zakousnuté odhodlání splnit rozkaz desátníka Taškáře. Proč ho všichni poslouchají – je to pitomec!“ „Heslo Vosa!“ zařval desátník Taškář. Nabíječi se bleskurychle a vylekaně zahleděli na svá břicha, utahovali si své vojenské opasky tak silně, ţe je nemohli přes slisovaná břicha téměř dopnout. „Chlapi! Srovnejte se!“ zavelel desátník Taškář. „Tady Rosa nás odvede zpátky.“ Velitel roty seděl na bukovém pařezu, nemrkl ani okem, přestoţe si prohlíţel neuvěřitelně mokré a špinavé nabíječe a vzorně suché a čisté mazáky. „Tím, jak vypadám, jsem se právě v očích velitele roty přidal na stranu mazáků,“ strašil sám sebe suchý a čistý Jan Rosa. „Vojáci druhého ročníku se nyní – za mé přítomnosti a neúčasti - stávají Mazáky s velkým "M". V posledních dnech je v nich mnohem více síly neţ ve vojácích z povolání, je v nich mnohem více ţivelnosti, jsou aţ nepříjemně blízko po celých 24 hodin, vyzařuje z nich tyranie, šíří se kolem nich strach...“ „Kirko! Co znamená heslo Vosa?“ zeptal se Jan Rosa po příchodu na rotu. „Nic!“ „Co má společnýho Vosa s vojenským opaskem?“ „Vůbec nic!“ „Něco společnýho mít musí! Chci vědět, proč jste byli tak vyděšení a prohlíţeli si břicha!“ „Honzo, řeknu ti to, ale ty nikomu nic neříkej! Nevydrţeli bychom s Taškářem 39
ani s Hromadou.“ „Bez obav.“ „Vidíš tu rysku na mým opasku?“ „Vidím, kdo ti ji tam udělal?“ „Uţ nevím, kaţdej novej voják má od mazáků na opasku rysku a na ní nový dírky. Kdyţ neposloucháme "toho svýho", musíme si vyvrtat nový dírky na nový rysce, utáhnout si ještě víc opasek… Celej den nám opasek připomíná mazáky, chodíme v tak utaţeným opasku, kterej nás aţ půlí. Celej den je nám zima, nemůţeme si vzít svetry – pod opasek se svetr nevejde, modlíme se, aby uţ byl večer, abychom si ho uţ mohli povolit. Celej den a potom hlavně v noci nás aţ nesnesitelně bolí ţaludek, střeva, játra, všechny vnitřnosti…“ Vojín Kirka se snaţil zhluboka nadechnout, poté přerývaně bolestivě vydechoval. „Povolit opasek... si... můţe... jenom... ten z nás, se kterým byli... mazáci... celej den úplně spokojení, ale opravdu povolený opasky mohou mít jenom oni, jenom oni, jenom oni, jenom oni… Napsali si tady takovej zákon! Rozumíš tomu?“ „Ne, ani za mák tomu nerozumím.“ „Přece - čím povolenější opasek voják má – tím větším je mazákem! Kaţdej nováček a někdy i lampasáci – i vy dva s Jirkou - takový vojáky potom obcházíte velkým obloukem.“ „Juro…, neobcházíme…, ale stejně děkuju. Pochopil jsem, co znamená Heslo Vosa!,“ řekl Jan Rosa zamyšleně, ale naráz ucítil, ţe v podobných případech v ţivotě nestačí věci pochopit. Cosi uvnitř jeho těla opět řvalo: „Chápu, pochopil jsem, snad tomu rozumím, a přesto - právě v této chvíli – pochopit – znamená tak zoufale málo!!!“
9. ČÁST MÁM TO UŽ JENOM ZA 677 Motto deváté části „Kdyţ usínám, uvědomuji si nejsilněji, ţe z nás všech láska, cit a lidskost vyvěrají stále rychleji v mohutných proudech, tryskají z nás jako voda z mohutných vodotryskŧ. Několik krátkých okamţikŧ je vše - kdysi dobré - vidět, ale poté se dobro v armádě s alarmujícím rachotem ztrácí - jako voda v písku bezedné pouště pasivity a lhostejnosti." Jan Rosa, říjen 1982 --Nové Sedliště - chodba 12. tankového roty VÚ-2424, 30. října 1982, 03:00 (ZA 336)
„Kreténe špagátskej!“ vykřikl s úlekem vojín Cisárek a odskočil od vnější strany dveří loţnice absolventů. „Proč teď v noci otvíráš - ty kokot - dveře?“ „Asi potřebuju vyjít ven, co si myslíš ty?“ Jan Rosa se podíval na vnější stranu dveří. Černým vojenským leštidlem na boty na ní byla nakreslena část šibenice. „Nech mě na pokoji!“ zaječel vojín Cisárek, jakmile k němu četař upřel pohled. „Kdyţ přestaneš patlat po dveřích krém na boty, nebudu si tě všímat zcela určitě.“ „To... toto... tohle jsem ale neudělal já,“ řekl vojín vzdorovitě a zadíval se na své
40
ruce, ve kterých drţel krabičku s černým vojenským leštidlem a mazáček obalený černidlem, „ale i kdybych takovou mazanici udělal třeba já, ty mně nebudeš říkat, co tady můţu a co nemůţu, vypí-ii-čenej špagáte!“
--„Čím tohle můţe skončit?“ uvaţoval po budíčku hlasitě četař. „Být tebou, nevšímám si Cisárka ani ţádnýho jinýho mazáka. Jde z nich strach,“ prohlásil Jiří Pilot. „Jirko! Víš, co se říká -? Psi, kteří jenom štěkají, nekoušou.“ „Myslíš, ţe to platí i na vojně -?“ „Nevím, slovník mazáků je příšerný, přeplněný nadměrnými dávkami sprostostí, vulgarismů, nadávek, podivnýho šílenství…“ „Uţ zase řve Cisárek - ," oznámil Jiří Pilot, oba absolventi se zaposlouchali do řvaní na chodbě. „Šílená mluva! Ale tak nemluví pouze on,“ řekl Jan Rosa. „I kdyţ, Jirko, právě vojín Cisárek je ve vulgarismech úplně dokonalej a negramotně supergramotnej. Poslouchej -! Řev jeho vojenského slovníku je propracovaný k nepochopitelné a idiotské dokonalosti.“ Na chodbě 12. tankové roty se ozývalo: „Kurva! Já se na to vykašlu. Všichni tady jsou jenom samí kreténi, debilové, kokoti zelení, pitomci, vygumovanci... Úplně všichni mě serete - jako henten bazmek, kterej si tady kurevsky vyskakoval. Zasran akýsi, hajzl, pičus, hovado... Je to nejhorší zelený pako, na který musíš mít správný číslo. Coţe -? Do píči! Na to ještě nemá číslo, ale -! Ke mně se uţ civil blíţí. Ne jako k nim, kterejm ještě neumřela ani Panna Pětistovka. Za kolik to - do piči - má, aby nám tady takhle kurvil vojnu? Veverka se prej řekne slovensky drevokocúr, ale mám ji na háku. Všechno je to tady - i s veverkama - na hovno. Jenom včely sou na med, ale med -, ten je taky na hovno! A mám ho taky na háku! Všechny kokoty jebu a mám je na háku. I tebe mám na háku, ale stejně naval vajgla, protoţe jsem stejnej zašívák jako seš ty a zejtra -, ty vole -, dostanu kilo a půl ţoldíku. Potom se -, ty kokot -, do piči oţeru a -, co chceš -? Uţ nemáš další cígo? Tak ti na něj seru!“ „Jirko!“ řekl Jan Rosa. „Jednou se mně bude zdát, ţe všechno byl absurdní nesmysl, ale kaţdé třetí "normální" vojenské slovo, které právě Cisárek vypustil z úst, jsem v civilu povaţoval za sprosté. „Máš pravdu - já taky,“ potvrdil Jiří Pilot, „ale tak tady mluví všichni, kaţdej den, kaţdou noc, dvacet čtyři hodin, neustále...“ „Poslouchejte, co domů píše vojín Nikola! To je kokoti kokot dopis na kokot!“ řval na chodbě stále vojín Cisárek, sáhl do kapsy své uniformy, předčítal nahlas Nikolův dopis:
41
Lipany, ó Lipany!!! Óóóó pardón, Nové Sedliště 28. října 1982 Milá rodino! Předem mýho dopisu si dovoluji všem oznámit, ţe mi z toho tady začíná harašit. Nic není jako v civilu. Všechno tady má dvojí tvář. Jednu známou a přátelskou, ale druhou cizí a nepřátelskou. Úvodem něco málo vojenské terminologie: Dozorčí útvaru je Dévéťák. Nástupiště útvaru je buzerák, lţíce je bagr, prostředky protichemické ochrany jednotlivce jsou IPCHOJ nebo atombordel. Dozorčí posádky je posáďák. My tankisté jsme kavky podle černých kombinéz, chemici jsou yperiti, parašutisté paragáni, pěchotě vojáci říkají bigoši polní vzduchem chlazení... Radisti jsou pípáci nebo marťani, dělostřelci dělobuši... Kásárna jsou kasino, blbec je bomogo, samopal je sapik, vysílačka zove sa erefka, PVS je politicko - výchovná světnice s televizorem, s několika otlučenými stoly, který maj čuňačinkami počmáraný desky a stojí u nich roztřískaný ţidle, PŠM je politické školení muţstva... Vojáci z povolání jsou zelený gumy nebo pasáci lampasáci. Generál má krycí označení tepláky. Celé vojně - stejně jako zbytečné práci - neřeknou vojáci jinak neţ pakárna. Laciné tekuté mýdlo je pro vojáky mazlák, překáţková dráha - k posílení fyzické kondice je opičí dráha nebo taky opičárna. Všichni nováčci jsou na tom stejně – kaţdej tady na nás kašle – jsme jenom hovna na posraný zelený louce. Moji noví kamarádi nabíječi se jmenují Šimček, Kukla, Kirka, Boukal, Deyl, Kolář, Polák a Počta. U naší roty je ještě nabíječem vojín Lukáš Suchý, ale ten tady s námi není. Toho si někam ulil podporučík Roj, šetří si ho a mazáci na něho nesmí ani sáhnout. Suchej dělá Rojovi pucfleka... Nebo jsou voba teplý! Kdybych pracoval celý dny v kamenolomu, cítil bych se pravděpodobně líp, ale abych nezapomněl: Mám to uţ jenom za
677. ---
Nové Sedliště - jídelna vojáků z povolání - VÚ-2424, 31. října 1982, 11:30 (ZA 335)
„Boha jeho! Zase kolínka! S nima si, do prdele, můţou tak akorát nastavit střevo!“ řval střelec Egon Kervín v jídelně, řval příšerně a hlasitě, vztekle kopnul do ţidle, chytil pod krkem nenápadného a uzavřeného vojína Stanislava Počtu, smýkal s ním mezi stoly jídelny, křenil se slaboduchostí a projevoval se tradičním způsobem jako sprostý a zhrublý surovec, coţ ovšem nikoho v dohledu jiţ dávno nevyvádělo z míry. „Kervín ví, ţe tady není dozorčí jídelny ani Dévéťák, ale má pravdu. Včera byla k večeři rovněţ kolínka,“ uvědomil si Jan Rosa. „Včera jsme měli kolínka k večeři i k snídani,“ ozval se také Jiří Pilot, všem jiţ kolénka "lezla krkem". „A dnes jsou zase rozvařený kolínka,“ potvrdil Petr Smrţ. „Chlapi! Vypočítal jsem si, ţe jen v tomto týdnu posádková kuchyně vyprodukovala - ze dvaceti
42
hlavních jídel - pouze - čtrnáctkrát kolínka. Podívejte se!“ vybídl desátník oba absolventy k nahlédnutí do ušmudlaného lejstra: „Tady to mám černý na bílým, ţe kuchyně kaţdej den "vypotí" jednou aţ třikrát kolínka. Podívejte se sem! Uvidíte jako já myriády kolínek, připravujících se nás zavalit - pokud nezačneme všichni cvičit jógu.“ Oba absolventi se zadívali na papír a poté na sebe, zakroutili s pochopením hlavami, ale současně měli obavy o duševní zdraví výkonného praporčíka. Na papíru před nimi bylo napsáno: Přesná statistika týdenní konzumace vojenských KOLÍNEK: Pondělí: oběd – studená kolínka s gulášem, mléko Úterý: oběd – studená kolínka s párkem a s hořčicí, kakao Středa: snídaně – studená kolínka a nudle polité jogurtem, kakao oběd – studená kolínka s tvarohem, čaj s brómem večeře - šunkafleky z párků, vajíček AAAááá... – POZOR ZMĚNA!!! TEPLÁ kolínka, čaj Čtvrtek: večeře - rizoto s kolínky (ale měla být rýţe!!!) Pátek: celej tejden mám chuť na rejţi, ale ZASE ŢERU studený rozvařený KOLÍNKA !!!!!!!!!!!!!!
„Ţivot je pes a my jsme jeho štěňata,“ řekl Petr Smrţ. Vojáci roty poté na PVS naslouchali odpolednímu projevu podporučíka Roje: „Na vycházky, opušťáky a dovolené se v listopadu – díky kecům výkoňáka nedostane ţádnej z vás - vy šmejdi!.“ „Jenom kvůli tomu?“ zeptal se Jan Rosa. „Proč?“ „Potřebuji vás tady k dosaţení bojové pohotovosti,“ sdělil vojákům se samolibým přejícím úsměvem podporučík. „Jakţe -?“ podivil se maximalisticky Jan Rosa: „Bojové pohotovosti dosud ještě nebylo dosaţeno?“ „Bylo,“ odvětil podporučík Roj, „ale po odchodu nejstarších a nejzkušenějších vojáků se rozesr -, jaksi - byla váţně narušena, protoţe jim nesaháte ani po kotníky – a neser mě zbytečnýma dotazama.“ „Narušeno bylo víc věcí,“ pomyslel si Jan Rosa . „Proč jen mně Ivana Janatová přestala psát? Myslel jsem si, ţe se s ní setkám na přísaze a všechno bude jako dřív, ale budu tady zavřenej ještě celej listopad, zatímco ona -? Má mě ještě ráda?“ Večer si před sebou Jan Rosa vyrovnal na vojenskou matraci dvanáct fotografií šesti různých dívek, začal psát dopisy. „Máš dobrej vkus,“ konstatoval přes jeho pravé rameno Petr Smrţ. „Miluju tuhle, ostatní jsou jen kamarádky – asi – najednou ti nevím,“ zapochyboval četař nad fotografiemi, „Víš, aţ tady na vojně, kde ţen a dívek vůbec není, vidím - kolik půvabu a krásy je skryto v kaţdé z nich? Nejdřív napíšu domů…“
43
Nové Sedliště, 1. listopadu 1982 Bdíme, spíme, snaţíme se ignorovat všechny a všechno... a konečně vzít na vědomí vojnu. Sílí v nás pocity nespravedlnosti, násilí, neústupnost... Jsme drzí, rozladění, neochotní, ale i krutí... Hrajeme si na hlupáky a flegmatiky... Nadáváme, protoţe je nám nadáváno – vlastně jsme nonstop příšerně sprostí. Víte, nadávky vojáků nemají vůbec ţádný smysl, ale mají cíl: ničit všechno civilní, hanobit kaţdého, vyhroţovat všem, poníţit nás všechny, zničit naši vůli a sebevědomí jednotlivce v zájmu splnění podivných vojenských rozkazů. Ne, není to jenom můj pocit. Jsou i celé hodiny, ve kterých poslouchám a hlavně vnímám pouze a jenom nadávky svých "podřízených" a nadřízených, jenom a jenom nesmyslné nadávky, zlé nadávky, zastrašování, vyhroţování, nekonečný proud nadávek..., kterým zatím tak málo rozumím, protoţe jsem jich nikdy v ţivotě tolik neslyšel. Od vojny a Výzvy utíkáme do snění, vzpomínek, snů, představ... Kaţdý se přeměňujeme v někoho úplně jiného neţ kým jsme byli - a mazáci nejrychleji. Ty jejich kanady s řemínky zapnutými do kříţe, co nejvíce povolené opasky, modré teplákové soupravy s nohavicemi ustřiţenými nad koleny, maskáče přehnuté a zaloţené na zádech do podoby mohutné svinuté plachty nebo pádla, vodou a sušením pomačkané a zdeformované vojenské čepice, bajonetem zkrácené kravaty..., jsou tím, co dohání všechny důstojníky k šílenému řvaní - a také tím, co na pár hodin zmizí a přesto přesevšechno se kaţdé ráno s neuvěřitelnou houţevnatostí objevuje opět, znovu a znovu. Dřívější - pro civilní prostředí nepředstavitelná - proţitá utrpení, teror loňských mazáků i vojáků z povolání a nyní příchod nováčků jsou pravděpodobně tím - co vojáky druhého ročníku "rozloţilo" a stále rychleji - "rozkládá je to jako hniloba". Všichni se předhánějí v nekázni, v neplnění rozkazů, ve vyhýbání se výcviku, v nedodrţování všech řádů armády, v metodách šikanování... Zvráceně "nejpozitivnější" jsou ti, kteří neplní vůbec nic a přesvědčí k plnění naprosto všeho ostatní. Stále zřetelněji vidím desítky vojáků, kteří neplní rozkazy, povely, naprosto všechny řády armády, ve které slouţí, neplní své sliby a závazky - a kteří tady nenávidí všechno - pravděpodobně i sebe. Kaţdým dnem kolem nás stále sílí šikanování nováčků, ale všichni mlčí. Je tak snadné a pohodlné mlčet a vůbec nic nedělat, ale mlčení a pasivita, které nás naučili v civilu, tady na vojně nikoho před ničím nechrání. Kdyţ usínám, uvědomuji si nejsilněji, ţe z nás všech láska, cit a lidskost vyvěrají stále rychleji v mohutných proudech, tryskají z nás jako voda z mohutných vodotrysků. Několik krátkých okamţiků je vše - kdysi dobré - vidět, ale poté se dobro v armádě s alarmujícím rachotem ztrácí - jako voda v písku bezedné pouště pasivity a lhostejnosti. Aţ se vrátím do civilu, nebudu tomu věřit, ale dnes je surovou pravdou, ţe splývám se všemi, kteří se tady smířili s vulgárností, s chaosem, se sílícím a neuvěřitelným šikanováním, protoţe tomu "nejsou schopní" vzdorovat. Mlčím a spoléhám se na náhodu, ţe se nic opravdu krutého a vraţedného nestane, protoţe té náhodě, ţe se nic nestane, tady věří bezvýhradně všichni. Ale -, nebojte se o mě 44
doma příliš. Sbírám informace, abych se mohl účinně bránit a "vylepšuji" si i fyzičku. Kdyţ ostatní při rozcvičkách, na hřišti, v terénu, i v tělocvičně stojí a kouří a flákají se, ţe víc ani nemohou - já cvičím a posiluji. Pět let atletiky na vysoké škole se tady mimořádně dobře hodí, ale cítím, ţe bych byl při skutečném "konfliktu" příliš slabým a tak - i kdyţ mě sedící, leţící, spící a znudění vojáci nechápou a nadávají mně, i kvůli tomu, ţe cvičím - posiluji a cvičím "jako blázen"... „Honzo! Dnes jsem poslouchal Krákoru a Mesra,“ oznámil Petr Smrţ. „Oba se hrabali v kádrových materiálech. Zarazila mě jedna skutečnost. Podle toho, co Krákora říkal, má za sebou jedenáct vojáků praporu kriminál. Pět z nich k nám nastoupilo přímo z basy a Pavel Lohniský byl odsouzený na dva roky ještě v civilu. Odsoudili ho k nepodmínečnýmu trestu, ale Pavel si půjde odsedět ty dva roky aţ po vojně. Soud v Táboře tak rozhodl.“ „Není přece moţný, aby byl odsouzen a svůj trest si "odpykával" na vojně!“ zapochyboval Jan Rosa. „Myslím si, ţe je. Tady je moţný úplně všechno. A víš, co ještě říkali? Ţe od tvý osádky není moţné očekávat vůbec nic pozitivního, kdyţ velitelem tanku je bez uráţky - jenom biolog, střelcem kriminálník, na místě řidiče maminčin mazánek a místo nabíječe nám sem Okresní vojenská správa z Turnova poslala nějakýho zatím ještě utajenýho pitomce.“ „Díky, fakticky mě stoprocentně uklidnils,“ prohlásil četař Rosa. „Víš, co ještě dělali?“ „Nevím.“ „Myslím si, ţe si dopředu hledali viníky, kdyby se jim náhodou Výzva vymkla z rukou.“
10. ČÁST A MILOVAT – A ÁááMEN Motto desáté části „Nám zůstanou uniformy ČSLA – aţ do smrti!" major Richard Pašek, listopad 1982 --Nové Sedliště – aktiv vojáků z povolání – jídelna VÚ-2424, 3. listopadu 1982, 16:45 (ZA 332)
„Všichni si velice brzy parádně rozbijeme hubu,“ oznámil major Pašek na aktivu v budově štábu. „Abyste tomu rozuměli, soudruzi, současný stav u pluku je naprosto nevyhovující, ale to nevadí -, jiţ jsme vydali dva balíčky obecně platných nápravných opatření. V prvním balíčku je uvedeno, co musí být při Výzvě neprodleně učiněno - ve druhým jsou pro nás všechny připravený doopravdy ošklivý tresty, protoţe - kurva - neplní se vůbec nic. Uţ zítra budou u všech jednotek zřízeny z vojínů základní sluţby bojové spojky se zvláštními pravomocemi. V případě potřeby budou kaţdýho z nás bez prodlení aktivovat, neboť byly zřízeny ad hók.“ 45
„Co jsou to ad hók spojky?“ zeptal se vyplašeně nadporučík Krátký. „Zní mně to dost podobně jako povely Ááá hoóóót! a Ááá čehýýý!, který jsem slyšel ještě jako kluk na Konopišti, kdyţ chtěl koňskej handlíř Vaňous, aby mu koně zahnuli na správnou stranu.“ „Nic takovýho. S koňma "ad hók" vůbec nesouvisí, jdeme hrdě vpřed - a hlavně přímo – uţ ţádný zatáčky. "Ad hoc" znamená - schválně a jen - výhradně - k tomuto účelu,“ ochotně sdělil major Pašek a vysvětloval dál: „Soudruzi, ale to není vůbec všechno. Vy všichni musíte být od dnešního dne stoprocentně dosaţitelní během celých dvaceti čtyř hodin. Kaţdý z vás musí - ještě před odchodem z kasáren – vědět, kde bude příštích dvacet čtyři hodin a vše zapsat do úředně evidovanýho sešitu. Kaţdý z vás bude do sešitu přesně zapisovat čas odchodu a právě tak dobu příchodu, ale taky přesný čas a místa, na kterých ho bude mít moţnost,“ usmál se, „ad-hoc-spojka, v případě vyhlášení bojovýho poplachu, účinně a rychle kontaktovat. Uvedu příklad - například: Kdo si napíšete, ţe budete ve vinárně U Dělobucha do dvaceti dvou nula-nula hodin, budete v ní před desátou - i kdyby vám umřela vaše nejmilejší babička. Ale ve 22,01 v ní uţ nebude ani noha. Co bude psáno - bude i dáno. Doufám, ţe moje nejnovější fakta jsou vám všem zcela pochopitelný,“ sdělil major Pašek shromáţděným vojákům z povolání a zcela nepochopitelně se tradičním způsobem usmíval. „Je mně z toho všeho pochopitelný jenom toliko, ţe jsme – pochopitelně - zase v řiti!“ prohlásil nadporučík Středa. Major Pašek se zadíval na nadporučíka. Dopředu odmítal svým přímým pohledem jakýkoliv komentář, ale podařilo se mu pouze ztišit jeho roztrpčený hlas, kterým všem přítomným vysvětloval: „Kdyţ splním rozkaz, prozradím všechny svoje milenky, tajemství, nešvary, neřesti… Co se mě týče, já si můţu vybrat mezi lhaním, prokurátorem nebo soukromou dívčí válkou… Ţádná další moţnost pro mě neexistuje!“ „Myslíte si, ţe opravdu jiná moţnost není?“ vyštěkl nečekaně nadporučík Krátký a pomalu dokončil: „Existuje - , byla by tu - ještě jedna.“ „Jaká?“ zeptal se zvědavě velitel pluku. „Sem s ní!“ „No -, jak bych to... jenom řekl... Navrhuji, abychom, co jsme nyní zde, všichni byli... celej rok... No... jako... vzorný.“ „S tím jako bych docela souhlasil, ale jinak nesouhlasím vůbec s ničím,“ zabručela kudrnatá blonďatá hlava nadporučíka Arnošta Franka. Nadporučík Krátký si vybavil svého krátkého jeţka. Znovu se nevraţivě zadíval na kudrnatou kštici nedaleko od sebe, potichu si drmolil: „Jeho hlava je podobná hodinám. Místo obličeje má Frank ohromnej číselník a vzadu za ním malej dementní strojek.“ Poté nahlas a nejistě pokračoval: „Nóóóó! Vůbec nééé jako. Doopravdy! Naprosto váţně, seriózně a odpovědně, teď a tady navrhuji, abychom byli celý rok doopravdy všichni vzorní, ale pozor - i v civilním ţivotě!“ „Tak třeba já, soudruzi!“ přidal se napůl posměšně nadporučík Středa. „Co se mě týče, já jsem byl vzorným vţdy a v podstatě chci být vzorným a jsem docela vzorným uţ teď, řeknu vám taky proč: Nekouřím, problémy v rotě nemám, do hospody nechodím, chlastám jenom občas, milenku jsem uţ půl roku neviděl, ale celý rok Výzvy – boha jeho! To v ţádným případě nevydrţím!“ 46
„Chlapi! Jděte s tím vším do prdele,“ prohlásil nadporučík Frank. „Uţ teď vůbec nic nestíhám.“ „Nedivím se ti,“ řekl nadporučík Krátký a vybavil si – stejně jako mnozí jiní – famózní manţelku nadporučíka Franka fotomodelku Jitku Frankovou, „podáváš určitě mnohem větší výkony, neţ na jaký ti doopravdy stačej síly.“ „Nestarej se! Sil mám aţ dost – i na tebe, ale -, to - toto tady můţeme rovnou změnit na klášter,“ reagoval naštvaně Frank, zatímco jeho pohled přejíţděl "zmraţené" tváře důstojníků v místnosti. „Svý mlčení přeci nemůţete myslet váţně! Kmitat by, kurva, měli vojáci základní sluţby – ne my! Nevím, jak vám, ale mně úplně stačí uniforma ČSLA. Oblékat si přes uniformu ještě "sutanu" -, s tím kategoricky nesouhlasím!“ „To je ale nadlidskej blbec,“ prohlásil nadporučík Krátký. „Soudruzi! Vy ostatní mýmu návrhu taky nerozumíte?“ řekl a rozhlíţel se po tvářích přítomných důstojníků, kteří podle jeho názoru nejevili pro jeho návrh patřičné nadšení. „Jak je to moţné, ţe tomuto mýmu - tak skvělýmu návrhu – nerozumíte? Všichni přece chceme být vzorný! Kde je vaše proklamovaná ideologická uvědomělost?“ hřímala pojednou jeţatá hlava. „Soudruzi! Navrhuji, abychom šli svým vojákům příkladem a byli také celý rok konečně uţ jednou totálně vzorní. Frankův problém si můţete kaţdý vyřešit individuálně. Komu to pomůţe, bude mít tu "jako sutanu" oblíknutou na uniformě a všem na očích. Všichni ostatní soudruzi, kteří se ke mně přidají, si ji budou moci oblíkat pod uniformu, aby nebyli tolik nápadný…“ „Kdepak sutana, tady není klášter, o čem nám to tady kecáte,“ odmítl rázně všechny návrhy major Pašek a dodal: „Nám zůstanou uniformy ČSLA – aţ do smrti! Bohuţel! “ „Samozřejmě, soudruhu majore, vzal jste mně právě slova z úst, přesně něco takovýho jsem chtěl nyní všem říct. Ale chtěl bych také říct, ţe ne kaţdej vzornej důstojník se ke svý vzornosti hlásí a ne kaţdej, kterej se k ní vášnivě hlásí, je vzornej, ale teď vím jedno - Výzva mě tomu uţ naučila! Být bez nejmenší chybičky, být pro civil, pro parlament i vládu mediálně vzorní a mít uzavřený jedinečně dokonalý závazky mohou mít úplně všichni bez rozdílu -, bez ohledu na skutečnej stav věcí, bez ohledu na svoji minulost, bez ohledu na svůj třídní původ, bez ohledu na svoje vzdělání a rozum, bez ohledu na svoji politickou příslušnost...“ „Tak dost!“ zarazil major Pašek nadporučíka Krátkého. „Do příští porady velení si vše promyslíme a případně to rozpracujeme, ale vy všichni a všichni vaši podřízení se - uţ od zítřka - budete zapisovat do evidovanýho sešitu, jehoţ listy vlastnoručně prošiju červenomodrobílou trikolórou a oba její konce k sobě připečetím pečetí tajný spisovny,“ oznámil major Pašek. „V zájmu zklidnění emocí ještě uvedu, ţe také velitel pluku a já se budeme zapisovat a budeme naprosto přesně uvádět, kde, co a u koho budeme celou noc dělat. Musíme vědět, kde a s kým se bude odpočívat, bdít, spát...“ „...a milovat,“ řekl slastně s příchutí patosu nadporučík Frank. Major Pašek zmlkl, všichni v místnosti zmlkli – a právě v tom okamţiku nadporučík Frank dodal: „A ÁááMEN.“
47
11. ČÁST KVŮLI HESLU NÁSTUP SPOJEK! - NEJSEM SCHOPEN SEXU! Motto jedenácté části „Bojové jednotky ČSLA nikdy v úplným pořádku nebyly a ve skutečnosti nebudou ani za sto let. Akorát teď je Výzva trochu přebarvuje na rŧţovo." nadporučík Arnošt Frank, listopad 1982 --Nové Sedliště - budova štábu VÚ-2424, SOBOTA - 6. listopadu 1982, 18:47 (ZA 329)
„Čekáme kontrolu, Arnošte! Zapiš se, podle rozkazu!“ křičel dozorčí útvaru. „Krucinál, Miloši, uţ zase! Nestraš mě i ty!“ zareagoval na slova nadporučíka Krátkého dosti podráţděně nadporučík Frank. „Kvůli tomu blbýmu sešitu stoprocentní dosaţitelnosti jednou stejně úplně vykrvácím. Kde bych tak asi mohl bejt? Budu doma. Stejně přijdu zase pozdě, Jitka mě zabije, ale patří mně to – jsem vůl. Dnes máme 1. výročí svatby, uţ tři hodiny jsem měl bejt doma.“ Nadporučík zmlkl, zapisoval poţadované údaje do sešitu, hlavou se mu honilo: „Miloš je fakt pablb, ale jsem na tom líp neţ on ve sluţbě. Všechno uţ vidím jako na dlani – nejdřív se s Jitkou příšerně pohádáme, potom usmiřování - večeře se svíčkami – oba skončíme v posteli přeplněný sexem – na tom Miloš nemůţe vůbec nic změnit…“ Nadporučík Frank zvedl hlavu od sešitu a odcházel se slovy: „Tááák, uţ můţeš bejt klidnej, zapsal jsem se, ale stejně - jsem vůl. Trčím tady, místo toho, abych si uţíval...“ „Ještě si toho uţiješ! Oba si uţijete!“ vykřikl za odcházejícím důstojníkem dozorčí útvaru. Také nadporučík Frank si okamţitě uvědomil, ţe výkřik byl jen zpola přátelský a téměř vlezle závistivý... --Nové Sedliště - VÚ-2424, SOBOTA - 6. listopadu 1982, 22:05 (ZA 329)
„Jdu a odcházím!“ oznámil svému zástupci – s hraným hecařským tónem svého hlasu – nadporučík Krátký. Četař Jančařík v budově štábu osiřel, aniţ by se dověděl, kam dozorčí útvaru odešel. Nadporučík několik desítek minut bloumal mezi budovami, postupně spolykal platíčko Alnagonu, bílé tabletky pomalu rozkousával, drtil je mezi zuby a do noci vykřikoval polohlasem závistivé věty: „Arnošt si uţívá s Jitkou! Spí si s Jituškou! Kaţdej všivej den ji má! Jen já –! Uţ nemůţu! Nemůţu se na něj uţ ani podívat, nemůţu usnout, nemůţu spát, nemůţu píchat - Jitušku... Nikoho! Úplně všechno se proti mně spiklo!“ Nadporučík Krátký vibroval nejen touhou, závistí a vztekem, postupně prolezl budovy všech tankových praporů, svá zjištění si stejně pečlivě - jako při svých jiných sluţbách - zapisoval do malého zápisníku:
48
Na 4. praporu svítí dvě loţnice tankových čet, je 23,16 hod. - dvojhlavé karty jsem jim zabavil Vojáci ze 4, 5. a 7. roty poslouchají zakázanou diskotéku rozhlasu NSR - tranzistor jsem jim zabavil. Na 10. rotě sledují TV (23,24 hod.), mají nepovolenou anténu, kterou nelze odmontovat. Útěkový bod č. 3. je opět volný, do kasáren se jím z hospody vrátili 2 podnapilí vojáci 10. roty – utekli mně, nepoznal jsem je. Vojáci 2. čety 11. roty poslouchali rádio, které měli připojené do poplachového BOPO světla, které tím vyřadili z provozu, čímţ byla VÁŢNĚ !!! narušena bojová pohotovost pluku…
Nadporučík Krátký se vrátil do kanceláře dozorčího útvaru, bledost z jeho obličeje nezmizela, bylo tomu spíše naopak, svaly se mu třásly jako při vysoké horečce, konečky prstů měl prochladlé a necitlivé. Bloček s poznámkami pomalu poloţil třesoucí se rukou před sebe a mechanicky v Alnagonovém transu přepínal páčky na centrále všech dráťáků do poloh - Vysílání. „Dozorčí všech rot! Vyhlašuji – nástup spojek!“ zanaříkaly reproduktory. „Nástup spojek! Nástup spojek!“ řvali nocí dozorčí rot jako mnohonásobné ozvěny křiku predátora v deštném pralese. „Spojky! S přihlédnutím k balíčkům majora Paška -,“ vysvětloval nadporučík Krátký, „vyhlásil jsem si cvičnou bojovou pohotovost – heslo Tamara!“ Spojky vyrazily od budovy štábu k hlavní bráně útvaru sprintem jako závodníci při finále Olympiády a zmizely ve tmě za hlavní bránou... --Nové Sedliště - VÚ-2424, NEDĚLE - 7. listopadu 1982, 00:36 (ZA 328)
„Miloši, co se děje?“ zeptal se nadmíru podráţděně a konfrontačně nadporučík Frank. „Vytáhls mě od Jitky a z příjemně teplý postele.“ Tělo nadporučíka Krátkého se rozvibrovalo, křečovitě se pousmál, stroze recitoval: „Zapisuji si. Nadporučík Frank, přivolaný bojovou spojkou, přichvátal jako šestý a neví nic o tom, ţe u našeho útvaru proběhne hloubková divizní prověrka.“ „O příjezdu kontroly víme uţ tejden,“ vyletěl Frank. „Odhaluješ nám – ty pitomče - uţ všem totálně známý veřejný tajemství. Ze štábu 24. divize jiţ pětkrát telefonovali, ţe přijedou na kontrolu pozejtří v devět ráno. To ví úplně kaţdej bulík. Fakt nás budíš jenom kvůli tomu?“ „Budím! Nebudím! Dost bylo průserů!“ rozkřičel se dozorčí útvaru jako nepříčetný, řval na více neţ polovinu důstojníků a vojáků z povolání tankového pluku: „Sám pluk nezvládnu. Do prdele, úplně ve všem "se topím", úplně všude je tu absolutní, naprostej, totální, neomezenej... bordééél.“ „Ty ses asi zcvoknul,“ vyletěl nadporučík Středa. „Kolik máš v sobě Alnagonů?" „To snad ani není moţný,“ zapochyboval nadporučík Frank. „Co je vám po tom! Co není moţný - ?“ ptal se omámeně nadporučík Krátký. „Ţe je tu na kaţdým kroku a na všech podobnejch místech naší republiky - bordel? To přece víte úplně všichni! Nechápu vaše rozhořčení! Nenechám se přece bezdůvodně zjebat kvůli vašim vojákům, kvůli tomu, ţe se chovají jako prasata. Jsou to neuvěřitelní dobytkové! Vůbec nechápou k čemu se zavázali! Nechápou, ţe
49
jsou součástí Vyzývatele!“ řval a přidal několik jadrných nadávek! „Povídám, dejte si, vy slepí macaráti, svý jednotky do pořádku! Potom se půjdete domů vyspat, ale aţ si JÁ - znovu zkontroluju, ţe jsou v kasárnách opět vojáci a ne bomoga, banditi a nad únosnou míru přerostlí dobytkové!“ „Nemůţu tady čekat do konce Výzvy,“ prohlásil nadporučík Frank, snaţil se "zlehčit" vznikající konflikt. „Stále ještě máš erekci - seš váţně celej ještě tolik ztvrdlej? Vám všem společně přece nemůţe trvat uklidňování pluku tak dlouho!“ vyjel proti němu nadporučík Krátký s odzbrojujícím úsměvem dítěte a vztekem sadisty – nad hlavou zuřivě zamával popsaným bločkem. „Ty přece víš sám velmi dobře, ţe bojové jednotky ČSLA nikdy v úplným pořádku nebyly a ve skutečnosti nebudou ani za sto let. Akorát teď je Výzva trochu přebarvuje na růţovo. Kromě tebe to uţ pochopil i kaţdej vůl,“ prohlásil nadporučík Frank. „Na takový demobilizující kecy kašlu. Zrovna tvoji vojáci poslouchali zakázanou diskotéku. Běţ jim ji vypnout! Pak budeš zase dobrej a hodnej! Bude to tady hned "Ou Kej" – aţ to bude hotový! Moţná přitom i splaskneš.“ Poté se rozklepaný nadporučík Krátký hystericky rozeřval: „Dáte si – vy ostatní - svý jednotky do úplnýho pořádku sami -? Nebo mám dát všechny svoje poznatky do exkluzivního hlášení pro HPS?“ „Proč zrovna ty nesrovnals vojáky "do latě"? Proč nedáš jednotky do pořádku sám, kdyţ seš ve sluţbě? Proč nás nenecháš vyspat? Proč sem bezdůvodně taháš nás všechny?“ zněly poslední otázky a pokusy o kontakt. Slovo "bezdůvodně" nadporučíka Krátkého rozhodilo ještě víc a úplně vyvedlo z míry, nekontrolovaně řval: „Jsem dnes ve sluţbě. Všichni dobytkové musejí můj rozkaz okamţitě splnit, ale sám je všechny nezvládnu, hovada! Ke všemu mají obludný gigantický připomínky! Podívejte se támhle!“ řekl a ukázal pod lampu, dvacet metrů vedle hlavní brány postávalo několik vojáků v maskáčích s maskami na ramenou. „Díváte se na spojky štábu pluku! Stačí, abych zvedl ruku, mávnul dolů – a máme je tady taky – celý velení pluku. Kvůli vojákům vašich jednotek uţ nemůţu chodit, leţet, jíst, pít… Nemůţu ani kouřit, ani spát…, ani souloţit! Jenom se bojím. Za všechno můţete vy a ty vaše nezvládnutelný rozdivočelý stáda! Průsery! Samý průsery!" řval nadporučík a při opakovaném předčítání svých poznámek si k nim iniciativně přidával mnoho ostřejších slov... „Na 10. rotě mají nepovolenou širokopásmovou anténu, přímo "ţerou" západoněmecký programy a jsou ideologicky úplně mimo, dva - přesně nezjištění vojáci 10. roty se vrátili do kasáren přes plot. Vulgárními slovy hanobili velení pluku, armády a hlavně mně, ve sluţbě dozorčího útvaru, 2. četa poslouchala rádio, které měla připojené do poplachového BOPO světla. Tím byla váţně narušena bojová pohotovost pluku, protoţe -, co kdyby nám vyhlásili bojovej poplach?“ „Jenom průsery, nic jinýho neţ průsery! Splňte můj rozkaz! Jinak, vy šílený průseráři, doopravdy všechno ohlásím.“ „Miloši! Připomínáš mně děcko, který se nemůţe dostat ke svojí oblíbený 50
hračce a nakonec se stejně spokojí s řehtačkou. Vykládáš nám o běţnejch prkotinách, dějou se tady kaţdej den,“ otevřeně vyzvonil letitou pravdu nadporučík Frank. „Chceš doufám říct, ţe se děly kaţdej den, protoţe teď plníme Výzvu. Nebudou se uţ dít, kdyţ budu ve sluţbě!“ oznámil nadporučík Krátký. Poté jiţ jen stroze oznámil: „Musím jít k telefonu.“ Odešel do své kanceláře a vytočil číslo. „Franková,“ ozval se rozespalý nenaplněný hlas. „Ahoj Jitko! Tady je Miloš. Promiň, ţe tě budím, ale Arnošt říkal, abych si s tebou právě teď povídal a vysvětlil ti, proč se tady zdrţí. Máš pro mě půl hodiny čas? Chci ti říct: Díky mně budeme konečně jedinečně a dokonale vzorní. Je to krása! Nádhera! Celej pluk uţ nastupuje – na můj rozkaz! Rozumíš tomu, co ti říkám – ? Ne – ? Uţ zítra – díky mně – u nás budou všichni vzorní…“
12. ČÁST INFEKCE, KTEROU NIKDO NELÉČÍ Motto dvanácté části „Velitel roty mně řekl, ţe vidím věci, které druzí nevidí vŧbec. Výjimečně s ním souhlasím. Nechápu, proč vojáci z povolání nechtějí vidět ani vědět, ţe v naší blízkosti oţívá nezvládnutelný – příboj, ţe někdo zaloţil neuhasitelný – poţár, ţe se probouzí – sopka nejhorších mezilidských vztahŧ, ţe se mezi námi šíří šikanování jako infekce..." Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - okraj tankové střelnice VÚ-2424 "BAHNA 01", 10. listopadu 1982, 14:35 (ZA 325)
„Vojín Šimček!“ zařval střelec tanku vojín Hromada. „Zde!“ „Budeš ţenská, která odpočívá v lese. Sedni si!“ Vojín Šimček se ihned otráveně zabořil do mechu a dřepěl v něm jako houba. Seděl úplně odevzdaně, nebylo na něm vidět sebemenších známek odporu. „Vojín Nikola!“ pokračoval v obvyklém úkolování nováčků vojín Hromada. „Zde!“ hlásil se ihned Nikola. „Budeš pan Ţivel Josef, který znásilní zde odpočívající Marilyn Monroe. A dejte si oba záleţet! Ať se obejdeme bez zkoušky a bez generální zkoušky! Ať ukázku sexuální přípravy v rámci plánované taktické přípravy oba zvládnete napoprvé! Jedná se o téma Sex lomeno sex. Dnes oba – aţ do naha!“ „Výborně! Aţ do naha!“ nadšeně a vzrušeně vykřikl desátník Taškář. Všichni vojáci skandovali: „Do naha! Do naha! Do naha! Bude sranda!“ „Tak dělejte!“ reţíroval nováčky vojín Hromada. „Šimček, dobře poslouchej! Budeš leţet a protahovat se na pasece jako ten všem známej sexyidol, budeš se mazlit svým tělem tak, abychom si mohli dobře představit její boky a kozy, zelený vojenský hadry si – pro větší efekt - vycpeš mechem... Hej, Nikola! Ty budeš alias pan Ţivel Josef, budeš se plíţit křovím a potom hupneš na Marilyn Monroe - ! Oba aţ do naha, musíte být tak dobrý a přesvědčivý jako předevčírem po tom splašeným nočním nástupu celýho pluku!“ 51
--Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové roty - VÚ-2424, 10. listopadu 1982, 21:35 (ZA 325)
„Nevěřil jsem, ţe všechno zajde tak daleko,“ řekl Jiří Pilot. „Nikola se dnes v lese vrhl na Šimčeka jako zvíře, serval z něho maskáč -, ze svýho těla taky, oba se nazí váleli po zemi... Nakonec to Nikola Šimčekovi opravdu rektálně udělal, takový hnusný prase - , a všechno to dělal v mojí přítomnosti. Honzo, všem mazákům se to teploušský divadlo na rozkaz líbilo. Přerůstají nám přes hlavu, kašlou na nás… na naše – a na všechny - rozkazy! Cisárek, Taškář, Hromada, Hrbatý, Machalík..., kaţdý den se dopouštějí většího násilí a páchají trestné činy. Hrozí, ţe i my s nimi budeme jednou obviněni, pokud budou mít někde nahoře tu sílu a zájem, aby se něco z takovýho svinstva zveřejnilo nebo budou hledat obětní beránky. Co si myslíš ty? Uvěřil by nám někdo v civilu? „NE,“ odpověděl okamţitě Jan Rosa, „myslím si, ţe tomuhle by nikdo nevěřil, nenašel by se jedinej svědek, všichni by ztratili paměť...“ „Vidíš, moţná i proto se cítím mizerně. Cosi uvnitř mě, doufám, ţe ještě zdravý rozum mně brání mluvit! Vidím na vlastní oči tolik absurdity a krutosti, ale bráním se uvěřit, ţe je to skutečné. Víš, ţe jsem v civilu právník - před vojnou bych nikdy nepochyboval a trestal. Vţdy jsem si myslel, ţe bych kaţdej trestnej čin nemilosrdně trestal. Proč tady mlčím a pochybuji koho potrestat? Proč? Zaslouţil by si odsouzení Hromada, já -, my oba, Taškář, mazáci nebo ještě víc naši velitelé ? Kdo? Do háje, kdo nejvíc?“ „Nevím, všichni jsme úředně normální,“ konstatoval Jan Rosa, „ale mnozí kolem nás by se myslím měli léčit, i kdyţ – moţná – oni… si myslí totéţ… o nás.“ „Honzo, proč na takovou rakovinu nejsme vůbec připravení? Proč nám o ní - aţ do této chvíle - nikdo vůbec nic neřekl? Proč nám neřekli, ţe to existuje –?" Nové Sedliště, 10. listopadu 1982 Dnes jsem mluvil mezi čtyřma očima s velitelem roty o šikanování nováčků. Nakonec jsem jím byl obviněn já sám. Řekl mně, ţe v jeho rotě byl, je a bude úplný pořádek. Řekl mně, ţe kaţdý, kdo tvrdí opak, bude označen za blázna. Takový cejch je prý pro civil mnohem přirozenější a pochopitelnější. Velitel roty mně řekl, ţe vidím věci, které druzí nevidí vůbec. Výjimečně s ním souhlasím. Nechápu, proč vojáci z povolání nechtějí vidět ani vědět, ţe v naší blízkosti oţívá nezvládnutelný – příboj, ţe někdo zaloţil neuhasitelný – poţár, ţe se probouzí – sopka nejhorších mezilidských vztahů, ţe se mezi námi šíří šikanování jako infekce... Před mýma očima probíhá závěrečná fáze záhadné, ţivelné, zrůdné mutace desítek lidí, kteří povaţují nejhorší mezilidské vztahy a zvrácené šikanování za nejvyšší zákon, kterému tady u Vyzývatele navíc říkají rozkaz. Řada vojáků druhého ročníku se mstí za nespravedlnost a bezpráví, které kdosi spáchal nebo ještě páchá na nich samotných, ale jsou mnozí, kteří si poté vymyslí ještě důmyslnější a odpornější způsoby týrání nováčků (kaţdý den je týrání zrůdnější a deformovanější), aby překonali praktiky všech svých mazáckých učitelů dohromady. Ano, modeluje nás především leţ, násilí, ţivelnost..., vůbec ne - všemi a všude 52
hlasitě proklamovaný nejvyšší řád a nejdokonalejší disciplína, kterou kdo kdy v armádě viděl. Myslíme si, ţe jsme poznali pravdu, která - stejně jako všechny ostatní pravdy - můţe mnoho znamenat. Ale víte, na co jsem přišel: Aby poznaná pravda opravdu něco znamenala, je třeba nejméně dvou lidí. Za prvé toho, kdo ji najde a vysloví, a za druhé jiného, který ji chce slyšet. Jsem bezradný a zoufalý! V kasárnách našeho útvaru takovou pravdu nechce slyšet vůbec nikdo! Kolem nás zuří propaganda, probíhají politická školení muţstva, veřejné členské schůze KSČ a ROH, hodnotící aktivy, semináře, kontroly... Všude ční názorná agitace "nejelitnějších" jednotek armády, pro mnohé "boţská dokonalost" Výzvy, jedinečnost a okázalost, která nezná mezí a mediálně nemůţe být větší, ale namísto toho – ve skutečnosti - mlha, kouř, dým… nic neţ dým!
13. ČÁST KLAMNÉ VÍTĚZSTVÍ NAD NĚČÍM Motto třinácté části „Přestoţe jsem sám zatím nic špatného neudělal, mé svědomí jiţ není čisté. Moje civilní myšlení drtí zdejší události, naši nováčci nabíječi jsou kaţdým dnem uštvanější, utahanější, hubenější, poniţovanější..." Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - ložnice 3. čety 12. roty 4. tankového praporu VÚ-2424, 11. listopadu 1982, 21:35 (ZA 324)
„Sedni si na zem! Budeš dřepět tady na chodbě!“ zavelel vojín Chvála. „Kdyţ uvidíš špagáta nebo náhodou Dévéťáka, bouchneš do dveří. Řekneš mu, ţe je ti blbě a musels jít na vzduch.“ Nabíječ Nikola klesl odevzdaně na podlahu chodby, opřel se zády o znovu zavřené dveře a zavřel oči. „Chlapi, mám tady deset láhváčů,“ řekl na loţnici desátník Taškář, „ale jenom pro pořádný chlapy! Vojín Kirka! Vojín Šimček! Sleťte dolů ze svýho bidla! POZOR! Rozdejte příděl!“ „Vojín Kukla!“ „Zde!“ „Prolez mříţí!“ „Nemůţu, mám širokou pánev po tátovi!“ „Neexistuje, ţenský s náma na vojně bejt nemůţou! Budeš tankistou i proti svý vůli! Jinak si z tebe ţenskou uděláme doopravdy. Pamatuj si, ţe voják neříká nemůţu nebo nejde, ale jde velmi těţce nebo provedu! Dělej!“ Vojín Kukla vsunul hlavu do otvoru v kovové mříţi čela šedě natřené vojenské palandy jako středověký odsouzenec na pranýři – dále prolézt nemohl ani náhodou. Desátník Taškář mu nakopl musculus gluteus maximus, palanda nadskočila a zavrzala, obratle vojína Kukly zapraskaly. „Nechápu soudruhy na OVS, jak mohli z takovýho tlustýho prasete udělat tankistu? Celej další tejden budeš jenom snídat. 53
Oběd a večeři nám budeš dobrovolně odevzdávat -, aţ do tý doby, neţ se zhubneš. Teprve potom se znovu naţereš. Kaţdá kavka musí prolézt dírou – mříţe vojenský palandy. Snaţ se splnit rozkaz – to je nejdůleţitější věc ve tvým "novým" ţivotě a tady od nepaměti nepsanej zákon! Kdyţ neprolezeš mříţí, neprolezeš na čas ani příklopem tanku – čuně!“ „Vojín Šimček! Vojín Kirka! Pozor "barva"!“ vykřikl vojín Hromada, poté se v místnosti ozval všem jiţ důvěrně známý zvuk. „Zde na světnici jsem právě cvičně vypustil nervově paralytické a jiné otravné látky,“ oznámil vojín Hromada. „To je zase neuvěřitelně neskutečnej smrad - pouţitelnej k výrobě bojových plynů,“ prohlásil desátník Taškář a zacpal si cípem vojenského pyţama obě nosní dírky, nabíječům "velel": „Vynosíte ten puch na chodbu v ešusech! A rychlostí blesku! Dělejte rychle! Pohyb! Jedu! Jedu-jedu-jedu, mlaďáci! Chci tady mít průvan od vašich pohybů a potom horskej ozón. Rychle! Naber si toho ještě víc nebo se fakt udusím! Dělej!“ „Pozdrav mě!“ řekl vojín Hromada a zastoupil cestu vracejícímu se nabíječi. Vojín Šimček byl zadýchaný, "nadměrným" úsilím aţ funěl, začínal se potit, v levé ruce drţel prázdný spodní díl ešusu a v pravé ruce ještě prázdnější vrchní díl ešusu, snaţil se, aby "nevylil" ani kapku, stále cítil smrad, který se téměř nepřetrţitě vznášel v okolí vojína Hromady jako jeho ochranná atmosféra. „Hni sebou, humusáku! Jedu - jedu!“ zařval znovu vojín Hromada. „Zapomněls pozdravit!“ „Dobrý večer, soudruhu mazáku!“ odpověděl vojín Šimček. „Jaké je dnes vaše přání?“ „Nakrémuješ a vyleštíš moje kanady svým kartáčkem na zuby!“ „Provedu!“ odvětil vojín Šimček, ale reagoval jen velmi nerad a pomalu. „Vojín Kirka!“ „Zde!“ „Vezmi si tuţku a papír! Zapíšeš si nové hlášení! Piš! Vzor kaţdodenního povinného večerního hlášení „soudruha“ nabíječe Vypínače a „soudruha“ nabíječe Zhášeče 3. čety: „Soudruhu vypínači, vojín Nikola. Dovolte mi promluvit.“ „Mluvte!“ „Dovolte mi přerušit kontakt mezi vámi a elektrickou ţárovkou.“ „Přerušte!“ „Provedu!“ (nebo „Vykonám!“, podle národnosti) ... cvak. „Vojín Šimček!“ zavelel desátník Taškář. „Zde!“ ozval se vojín Šimček a postavil se do pozoru. „Nech uţ ty kanady na pokoji. Přineseš mně okamţitě teplej řízek a další pííívo!“ „Kde to mám sehnat?“ hekl Šimček. „Nejsem nelida, poradím ti. Vzbudíš někoho ze směny v kuchyni nebo doběhneš do Ošelína. Přelezeš plot za šestou rotou, v Ošelíně mají v putyce ještě otevříno. U Dělobucha uţ zavřeli,“ odborně a znalecky vysvětloval desátník. Vybavilo se mu naprosto jasně, jak sám mnohokrát - ještě zcela nedávno - poslušně běţel nocí pro 54
řízek a pivo, coţ po něm poţadoval kaţdou třetí noc o rok starší vojín Laco Drţava. Poté se desátník zamračil. „Mě "školil" Drţák, budiţ mu civil lehkej!“ řekl a podíval se znovu na náramkové hodinky. „Vlastně ne -! Ani do Ošelínský hospody uţ nemůţeš. Nic na světě není dokonalý, ani ty hospody ne, jelikoţ mají zavírací hodiny.“ Vojáci na loţnici 3. čety se smáli. „Nikam nejdu!“ vzepřel se vojín. „Nechte mě vyspat! Nemám uţ vůbec ţádný peníze.“ „Nebudeš spát! Do hodiny tady budou tři řízky a deset piv!“ přitvrdil rozkaz desátník Taškář. „Nikam nejdu! Ţádný takový kraviny ve Výzvě nejsou!“ „Coţe! Ty se opovaţuješ nesplnit rozkaz! Odmítáš splnit rozkaz desátníkovi, svýmu vojenskýmu "tátovi", učiteli a veliteli?“ „Ty nejseš můj velitel!“ řekl vojín a hodil pohledem k desátníkovi Petrofovi, jeho obličej přetékal voláním o pomoc, ale desátník leţel, mlčel, usínal... „Nikam nejdu - nikam nejdu!“ zopakoval vojín. „Splň rozkaz!“ zvýšil hlas desátník, udeřil Šimčeka pěstí do obličeje. „Splníš rozkaz!“ Vojín se zkroutil, zůstal stát na místě, mluvil křečovitě: „Řekl... jsem, ţe... nikam... nejdu! Kaţdej den vymejšlíte další – vaše - svinský blbosti!“ Taškářova pěst zasáhla vojínovu bradu. Vojín Šimček klesl k zemi, snaţil se vstát, ale byl znovu sraţen surovým kopancem desátníka Taškáře. Opětovně vstával, zasahovaly ho údery osmi pěstí a kopance vojenských kanad vojínů Kervína, Cisárka, Hromady, desátníka Taškáře… Všichni se na něho vrhli jako smečka vlků. Vojín Šimček – leţící na zemi - si nestačil chránit břicho, záda, hlavu, obličej..., před přívalem ran vícenásobné přesily. „Vstaň! Slyšíš! Vztyk! Uţ se tě ani nedotkneme!“ řval na leţícího vojína desátník Taškář. Šimček vstával jen pomalu a ztěţka. Z nosu mu řinula krev, ve všech nejnovějších ránách procitala nezvládnutelná bolest. „Teď splníš můj rozkaz! Vojín musí splnit rozkaz poddůstojníka,“ prohlásil desátník Taškář. „Jinak si tady rovnou všichni můţeme hodit mašli.“ „Pro...ve...du,“ bolestivě procedil "zlomený" vojín skrze zuby a vypotácel se z loţnice. „Bude řízek i pivo - bude! Však i Šimček se nakonec poddá, my si nabijáky taky vycvičíme – jako si ti před námi vycvičili nás,“ řekl napruţeně desátník Taškář, otevřel dveře a postupně na chodbě odpálil tři svítící střely, vylomil je nedávno při ostrých střelbách z dvacetimilimetrových nábojů do vloţné hlavně tankového kanónu. S vojínem Hromadou s nimi "hráli fotbal" na dlaţdicích chodby, snaţili se přeřvat sršící jiskry střel: „Ohňostroj! Ohňostróóój!“
55
Nové Sedliště, 11. listopadu 1982 Přestoţe jsem sám nic špatného neudělal, mé svědomí jiţ není čisté. Moje civilní myšlení drtí zdejší události. Naši nabíječi jsou kaţdým dnem uštvanější, utahanější, hubenější, poniţovanější... Nadporučík Messarosz chce, abychom veleli. Zatím mohu velet také já - jenom deseti nabíječům. Mazákům nelze velet ani náhodou, a proto nevelím vůbec nevelím ani nabíječům… Naši nabíječi mají "velitelů" aţ přespříliš. Nadporučík Varga a podporučík Roj se tváří, ţe je všechno v naprostém pořádku. Oni nikdy nic neslyší, nic neříkají, nic nevidí – nenávidí! Podporučík Roj je navíc úţasně sprostej – doopravdy strašně! Pro vojáky druhého ročníku se, v několika posledních dnech a týdnech, vojenská základní sluţba změnila v nejdelší ţivotní dovolenou s perfektní obsluhou, zajišťovanou nabíječi naší roty. Nováček nabíječ je u naší roty sluţkou pro všechno, černou ovcí, obětním beránkem… v jedné osobě. V posledních dvou dnech jsem spal jenom pět hodin, ale nabíječi spali jenom dvě. Včera jsme se přesunovali čtyři kilometry pěšky, vraceli jsme se z tankové střelnice "Bahna 1" do kasáren. Pouze a jen deset našich nováčků nabíječů neslo horu materiálu, cvičných nábojů v bedničkách, varnice na jídlo, spacáky, pásy a schránky do kulometů, samopaly celé roty... Dvacet sedm mazáků neneslo vůbec nic. V kasárnách vojáci druhého ročníku jiţ trvale nedělají nic. Jen kouří a hulí cigaretu za cigaretou. Po celém patře a v jejich postelích se válí plno krabiček od sardinek s popelem jejich vajglů. Asi takoví nejsou všichni, ale dnes mně všichni se všemi splývají, nikdo nechce vybočit z řady mazáckého hulvátství. Nováčci čistí uniformy, kanady, polobotky... všem osádkám, lítají jako skuteční holubi po povelech: „Přines z kuchyně sůl! Přines z Army kofolu! Zaplatíš ji sám, protoţe mně peníze přijdou aţ příští týden. Podej! Udělej! Nalej! Padej! Cvič! Recituj! Zaplať! Zahraj nám opici! Sedni si na zem! Svlíkni se! Čemu se tlemíš!“ Nikdy dřív jsem si nemyslel, ţe mohou nováčci také v naší armádě trpět. Říkají tomu tady lampasáckej zákon, mazáckej zákon, zelenej zákon, rudej zákon, pakárna zelená, ale ve skutečnosti úplně všechno musejí vydrţet pouze nováčci, kteří nespí, téměř nejí, téměř nemluví, dřou... Kolem mě se pohybují dvacetiletí unavení a ospalí starci, kteří trpí 24 hodin denně. Nevím ještě přesně, je-li toto jejich utrpení u našeho útvaru jen výjimečné, běţné nebo naprosto normální. Nevím, je-li nutné a obvyklé naprosto všude, i u jiných rot a útvarů. Nevím, zdali právě tato zkušenost můţe z kluků udělat chlapy či bačkory! Jisté zatím je, ţe kaţdý nabíječ slouţí u našich rot jako víc neţ sluţka pro všechno svému veliteli tanku, řidiči i střelci. Ne, nikdy se vnitřně nesmířím se stavem, kdy se k sobě lidé chovají jako zvířata a Výzva, ta nabubřelá bublina, je mně jenom k smíchu. Včera jsem byl svědkem toho, jak mazáci z 5. roty, v čele s desátníkem Brosem, mlátili vojína Štefánka. Nic surovějšího jsem ve skutečnosti ještě neviděl. Štefánkovi před nimi nepomohly ani slzy, slova, neuvěřitelné poníţení, prosby..., krev mu stříkala z nosu jako voda z vodovodu... Sám mám často obavy z konfliktů s mazáky (mnohem více neţ z konfliktů s důstojníky), protoţe - místo skutečného velení, vojenské disciplíny a vojenských 56
hodností - kolem nás vládnou čísla. Nás všechny u pluku v těchto dnech formuje a modeluje podivná hierarchie čísel - začínající slovy: „Za kolik to máš?“ Vojáci celého pluku nás straší a mluví před námi o tom, jak desátník Bros (nebo vojín Marek) z 5. roty praštil četaře absolventa Malého násadou od lopaty do obličeje. Četař Malý se z té rány ještě nevzpamatoval, byl předčasně propuštěn do zálohy. Na vojnu přišel zdravý, do civilu se vracel – a koktal. Jestliţe říkají pravdu, nechápu, proč oba zůstali u pluku - nepotrestáni. Bojím se neznámého a skrytého zla, protoţe se proti neznámému neumím bránit. Nechci začít koktat - v pětadvaceti - kvůli tomu, ţe se někteří lidé tady schizofrenicky proměňují v bestie. Moje Ivana měla nakonec pravdu: K čemu je nám dobro, láska a cit v srdci i v duši, kdyţ potkáme skutečné zlo? Jsme potom, naplnění něhou, citem, láskou..., skutečně natolik slabí, ţe mu nemůţeme vzdorovat –? Nevíte -, proč mně Ivana Janatová přestala psát ? Brácho - prosím - dojeď do Pardubic a zjisti, co s ní je!?“ --Nové Sedliště - VÚ-2424, 11. listopadu 1982, 23:35 (ZA 324)
Vojín Šimček se před budovou 4. praporu zastavil. Několik minut stál bezradně. Poté vyrazil do tmy noci, potácel se mezi budovami útvaru, znovu se zastavil aţ před ošetřovnou. „Ani by si mě tam nevšimli! Poslali by mě obratem zpátky, poslali by mě zpátky k těm šílencům,“ pomyslel si. Otíral si slzy a krev, která mu odkapávala z rozbitého nosu. „Auúúú, já jim všem ukáţku,“ vykřikl a nečekaně se rozběhl na opačnou stranu od ošetřovny, tlumeně křičel: „Krev! Krev! Ještě více krve!“ Utíkal napříč vojenským útvarem do nejtmavšího, opuštěného a zapadlého kouta kasáren. Pravou i levou rukou se vklínil do štěrbin v kamenné zdi a s překvapující silou udeřil hlavou do vyčnívajícího kamene před sebou, kolena mu poklesla. Poté znovu a znovu mlátil hlavou do kamenné zdi. Celý obličej si rozdíral ještě více do krvava o vyčnívající kameny. Bylo na něm vidět, jak proţíval euforické pocity vítězství nad skutečným i smyšleným NĚČÍM. Potlačoval v sobě bolest, ţivil vztek, probouzel zuřivost, tlumeně mluvil: „Zkorumpovaní, zkurvení, hnusní hajzlové! Já jim ukáţu! Za tohle "budou viset" – úplně všichni!“ Sprintem se vracel k ošetřovně, krev z nosu a obličeje si otíral o rukávy a cípy konga, jako šílenec mlátil do vchodových dveří ošetřovny, udýchaný a příšerně zkrvavený se vpotácel dovnitř. Rozhlíţel se vytřeštěnýma očima, jakmile uviděl druhou postavu v bílém plášti, okamţitě se sesypal na podlahu a chroptěl: „Mazá…ci! Toh…le vševše…chno… mazáci! Málem mě zabili… mazáci!“
57
14. ČÁST HÓÓÓDNĚ SILNĚ POCHYBUJU Motto čtrnácté části „Zkopat a zmlátit nabíječe – SKORO HO ZABÍT - i kvŧli pivu a řízkŧm - bylo správný..." desátník Vratislav Taškář, listopad 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 11. listopadu 1982, 23:48 (ZA 324)
„Nemohli jste mě přivolat dřív?“ prohlásil nerudně dozorčí útvaru. „Soudruhu nadporučíku, volali jsme vás okamţitě!“ bránila se sluţba na ošetřovně. „No dobře, ale myslel jsem si, ţe jde - jako obvykle - o nějakej běţnej šrám, ţe s ním budu rychle hotovej.“ Prohlíţel si ze všech stran detailně vojína Šimčeka, rudl, bledl, koktal… „Nešlo by… musíte… ztratit jeho záznam… To je rozkaz… vypracovat úplně novej protokol… musí vypadat úplně jinak! Nešlo by…? nemohli byste?“ „Ne, nemohli!“ prohlásil vztekle četař absolvent Bukač. „Uţ jsme měli problémy s dokumentací četaře absolventa Malého, od konfliktu s ním musíme pouţívat pouze očíslovaný a evidovaný protokoly.“ „Hmmm… nemůţete. Je to nepříjemná důslednost – pro celej pluk! Opravdu je jeho stav natolik váţný, jak tady čtu?“ zeptal se dozorčí útvaru a pokračoval ve čtení protokolu: „Hmmmm, jak zlé, jak nepříjemné, jak nepřijatelné…! Šok, fyzické a psychické vyčerpání, krevní podlitiny na nejrůznějších částech těla, otřes mozku, zlomeniny nosu, ztráta krve... Zavolám si!“ Poté zvedl sluchátko a řekl: „Pomocníku, vyhlaš okamţitě nástup spojek!“ --Nové Sedliště - VÚ-2424, 12. listopadu 1982, 01:17 (ZA 323)
„Mám divnej pocit! Konečně si - v jednu po půlnoci - připadám jako na vojně,“ řekl desátník Smrţ. Výkonný praporčík na tom byl stejně jako ostatní příslušníci 4. praporu, zprudka oddychoval, funěl a kroutil s nevolí hlavou. „Jenom celýmu našemu praporu vyhlásili uprostřed noci "bojovej poplach", ale – pozor – "soudruzi" - berou ho váţně i vojáci z povolání - "konečně",“ zazubil se. „Vojenskej výcvik "na několik mlhavých okamţiků" nahradil ţvanění a schůze, ale takhle schvácenýho Frantu a uřícenýho Roje jsem ještě neviděl.“ „Desátníku! Ty seš vůl -, i teď o půl druhý v noci,“ prohlásil nedaleko postávající podporučík Roj. Velitel praporu se na něho zadíval, byl více neţ vzteklý, nevyspalý a utahaný, ale vyhroţoval a řval s nebývalou intenzitou. Právě jeho rozkazy znovu a znovu přeháněly tmavou nocí všechny vojáky i důstojníky praporu jako neklidné stádo, centrální nástupiště pluku ţilo i uprostřed noci...
58
„Moróóóni!“ řval nadporučík Messarosz. „V mým praporu se šikanovat nebude! V mým teda ne! Ano-ano-ano! Jsou mezi vámi hovada - debilové, kteří se oficiálně do sluţby v armádě nepřijímají. Nyní mně o sobě dali důrazně vědět! A to mně stačí! Uţ jsem to pochopil, ţe tady jsou! Všechny odhalím a potrestám! Pozavírám vás všechny! Doopravdy na vás platí jenom kriminál. Všichni si mě budete pamatovat! Do nejdelší smrti si mě bude kaţdá svině pamatovat!“ Nadporučík Messarosz s rozdivočelým a pomstychtivým výrazem obličeje přecházel podél sousoší vojáků praporu, díval se jim zpříma do očí a zastavil se přímo před Janem Rosou: „Co ty víš o šikanování?“ „Já – jsem – nešikanoval,“ odpověděl Jan Rosa s naivní, ospalou a smířlivou grimasou. „Na to ti seru!“ pronikavě a bolestivě zařičel nadporučík, zachvěl se jako při mimořádně bolestivém průstřelu. „Slyšíš! Seru ti na to! Sesu i na tebe! Jak je to moţné, ţe šikanu přiznáváš aţ teď?“ „Já nic nepřiznávám! Všeobecně dobře se o ní ví, i o tom - jaký je stav na jednotkách!“ řekl Jan Rosa ledabyle. „Kurva ví, četaři!? JÁ o ní nevím vůbec nic. Kurva, jak je to moţné, ţe nezajistils na rotě klid? Seru ti na to, ţe ty sám nešikanovals! Slyšíš! Kurva, chápeš to vůbec, četaři, šikanovalo se u tebe v četě! Já si tě podám, já si vás podám všechny, vy tupý šmejdi!“ zařval velitel praporu jiţ jen do vzduchu a poodstoupil od 12. roty. Jan Rosa uslyšel desátníka Taškáře: „Šimček - to hovado – všechny nás bonznul, jsme v pěkným průseru! Zase budou výslechy! Nikdo nikomu nic neřekne – jinak je tuhej!“ --Nové Sedliště – VÚ-2424, 12. listopadu 1982, 02:06 (ZA 323)
„Velitelé čet a technik 12. tankové roty poklusem do kanceláře velitele praporu. Ostatní pohov na místě! Moróni! Obejdu se i bez vaší pomoci! Sám si najdu ve svým praporu všechny zatím neodhalený kriminálníky,“ řval nadporučík Messarosz, zdál se být vztekem téměř bez sebe. „Co víš o fyzickém napadení vojína Šimčeka dnešní noci?“ zařval nadporučík Messarosz s nebývalou a přitom obvyklou intenzitou svého hlasu jiţ na prvního vyslýchaného vojáka. „Vůbec nic!“ prohlásil desátník Taškář. „Jak je to moţné?“ „Kdyţ Šimček upadl, díval jsem se právě na opačnou stranu.“ „Proč upadl?“ zeptal se velitel praporu. „Nevím, přišel jsem ze záchodu a on uţ tam… leţel. Krev z něho chca… Hodně krvácel...“ „Proč leţel? Proč krvácel? Kdo byl ještě vzhůru?“ „Úplně všichni uţ spali.“ „Proč?“ „Bylo hodně pozdě po večerce.“ 59
„Takţe -! Tys přišel na četu, všichni spali a Šimček leţel v krvi na podlaze. Tohle chceš, abych ti věřil?“ „Jo, přesně tak to bylo,“ potvrdil desátník Taškář. „Lţe - jako kdyţ tiskne! Byl na WC na opačným konci budovy a díval se na druhou stranu loţnice. Velitel praporu Taškářovi uvěřil?“ uvaţoval Jan Rosa. „Uţ se neprůstřelně domluvili, nevyšetří se vůbec nic, můţou si udělat nanejvýš vyšetřovací komisi, aby byl klid…“ „Všichni! Ve stejným pořadí! Znovu k veliteli praporu!“ velel nadporučík Krákora z okna kanceláře v prvním patře budovy a řídil pohyby vojáků dole na nástupišti, kde ostatní – právě nevyslýchaní – vojáci čekali na nový kolotoč výslechů. „V prvním kole tě všichni udali!“ zařval nadporučík Messarosz. „Všichni říkají, ţe šikanu začal a řídil vojín Noha. A vojín Noha seš ty?“ „Jak to - já? JÁ - to néééééé!“ protáhle, překvapeně a málo razantně zavzdoroval vojín Noha. „Ty nejseš vojín Noha?“ „Jsem Noha, ale já jsem vůbec nic vůbec nikomu neudělal.“ „To zprvu říkali všichni, ale nakonec jsme si vyslechli, ţe úplně nejvíc se na Šimčekovi podepsal vojín Noha! Seš vojín Noha -?“ „Jo!“ „Takţe jenom ty sám se dostaneš se před vojenskýho prokurátora,“ oznámil navztekaně nadporučík Chmel. „Půjdeš na dva roky sedět a odsedíš si trest za všechny! Teprve potom si, uţ s šedivejma vlasama, doslouţíš zbytek vojny. Nepustíme tě ani na minutu na ţádnou vycházku, na ţádnej opušťák, na vůbec - na nic – tě.. nikam... nepustíme! Aţ do konce vojny... se odtud nehneš! Staneš se mrtvým... armádním... inventářem, tak tady budeš dlouho – ty dobytku!“ „Vůbec vám nerozumím, soudruhu! K čemu by vám to bylo – trestat nevinnýho. Ničemu tady nerozumím,“ bránil se vojín Noha a tvářil se jako cirkusový klaun, „vůbec nic nechápu, nic jsem neudělal, nic nevím, nic jsem neviděl, rozkazy plním, potíţe se mnou nejsou. Nemůţu si na sebe brát odpovědnost za všechny, kteří si tady o mně pořád něco vymejšlej, co není vůbec ţádná pravda. Kdyţ tak přemýšlím – víte, ţe o vašich slovech silně, ale hoóódně silně, pochybuju…“ „Rodičům,“ zařval nadporučík Chmel, „tvé dívce, zaměstnavateli, do práce, na národní výbory v místě bydliště…, úplně všude do civilu, kde tě znají, všude rozešleme dopisy, ve kterých napíšeme, ţe seš surovec, rváč, násilník..., ţe seš nesnášenlivej, křivej, nezvládnutelnej, hrubej, surovej, drzej... hulvát, na kterýho není ani v nejmenším spolehnutí.“ Vojín Noha dělal ramena: „Na takový dopisy jsou u nás doma zvyklý, uţ od mých pěti let, kdyţ jsem do mateřský školky přinesl svůj první prak a potom s ním vysklil okno!“ „Tak dost! Všichni - ,“ vykřikl nadporučík Krákora, „si přečtou naše dopisy, ţe ses, podobně jako v tý mateřský školce, tady na vojně osobně podílel na páchání trestné činnosti, ţes byl vyšetřovanej vojenskou prokuraturou, ţes byl zavřenej a skoro černej. Ne my, ale ty jim všem budeš muset mnoho a mnohé vysvětlovat, aby si přestali myslet, ţe seš takovej doopravdy.“ 60
„Přiznej se, prevíte!“ „K čemu? K čemu se mám přiznat? Kdyţ budu přesně vědět, k čemu se mám přiznat, tak se třeba přiznám,“ informoval přítomné vojín. „Stejně jste na mě nějaký vysazený.“ „Kdyţ se přiznáš,“ oznámil nadporučík Messarosz a přitom volil opatrně slova, aby výslech přestal připomínat epizodu ze Švejka, „nepošleme tě k soudu ani před prokurátora. Odsedíš si jen svůj trest v posádkový věznici. Čas, který strávíš přemýšlením ve vězení, samozřejmě naslouţíš, ale nebudeš soudně trestán. Vyber si, ale nepřemýšlej nad naší poslední čestnou nabídkou moc dlouho. Lumpovi, jako seš ty, nic nenabízíme dvakrát!“ „Já nejsem -! Nic jsem neudělal,“ bránil se houţevnatě vojín, „ale jestli Šimček odmítl splnit rozkaz, jak říkal desátník Taškář a vojín Hromada, bylo to tak správný.“ „Co bylo správný, vojíne!“ „Zkopat a zmlátit nabíječe – skoro ho zabít – i kvůli pivu a řízkům - bylo správný, protoţe vojín neposlechl rozkaz svýho velitele tanku. A přesně tohle si myslí celá rota, protoţe – rozkazy se přece na vojně musejí na sto procent splnit, nebo ne – ?“ Nikdo z přítomných jiţ neřekl ani slovo. „Některé rozkazy mohou přímo ohroţovat náš ţivot? Ne - , přece tady nebudou zaměňovat vojenský rozkazy za zvěrstvo,“ zapochyboval Jan Rosa. „Kde by se v nich - ve všech – vzala taková zvrhlost? Kde by se v nás všech – najednou – mohla vzít taková krutá zvrhlost?“
15. ČÁST VY DVA! VY MUSÍTE FELET MIHÍÍÍSTO MHNĚÉÉÉ…! Motto patnácté části „Nenechám si líbit, aby se po mně vozil – kvŧli vám a vašemu bordelu a kvŧli nějakýmu pitomýmu vojínovi - kdejakej pitomej plukovník." velitel pluku - major Čestmír Hrdý - o náčelníkovi štábu divize, listopad 1982 --Nové Sedliště - nástupiště 4. tankového praporu, 12. listopadu 1982, 04:37 (ZA 323)
„Soudruzi vojáci, všechno nám je nyní jasné! Vojín Šimček nesplnil rozkaz,“ ukončil noční výslechy nadporučík Messarosz, nastoupeným vojákům sdělil: „Velitel tanku desátník Taškář a střelec tanku vojín Hromada pouţili nepřiměřeného násilí k prosazení rozkazu. Oběma uděluji trest vězením - a tím povaţujeme vše za skončené! Velitelé rot! Velte rozchod! Velitelé čet! Ke mně!“ „Vy se spánkem nepočítejte,“ obrátil se velitel praporu naštvaně absolventům 12. tankové roty. „Jen a jen kvůli vaší neschopnosti dnes nespal celej prapor. Tato 61
noc se nesmí opakovat! Do osmi hodin ráno chci mít hotový protokoly výslechů! Připravíte je k archivaci, vypracujete informativní dopisy rodinám podle zvláštní směrnice velitele pluku č. 35/1982, připravíte odstrašující dopisy na národní výbory, sestavíte podrobné záporné osobní charakteristiky desátníka Taškáře a vojína Hromady… A abych nezapomněl – čistě mezi námi - Taškář a Hromada svůj osobní přístup k velení přehnali, ale povaţuji je jiţ za dobrý chlapy a především za dobrý vojáky, kteří doopravdy velej – na rozdíl od vás dvou. Neměli být tak tvrdí, ale byli v právu. Šimček je ještě hnusný civilní "bahno", který neposlouchá vojenský rozkazy a vy dva -, vy se mu hodně podobáte! Tím ale vůbec nechci říct, ţe je správný, kdyţ Šimček skončil aţ na ošetřovně.“ --Nové Sedliště - ošetřovna VÚ-2424, 12. listopadu 1982, 18:37 (ZA 323)
Vojín Šimček leţel na pokoji posádkové ošetřovny. Měl hlad, ale ţádného jídla se neodvaţoval ani dotknout. Na pokoji číslo osm byly tři postele. Na jedné z nich leţel řidič tanku vojín Karas s angínou a na druhé podřimovala postava - v nohách postele visel uprostřed na ţelezné konstrukci štítek: střelec tanku T-72 voj. Rostislav MAREK INFEKČNÍ ŢLOUTENKA
„Večeře! Je tady ţrádlo. Připravte si ešusy! Večeře!“ řev se znovu a znovu rozléhal chodbou. Hladový vojín Šimček se zatvářil ztrápeně, zkroušeně, schlíple..., ţaludek se mu zkroutil v hladové křeči. Na pokoj vstoupil pomocník dozorčího ošetřovny svobodník Mareček. V pravé ruce drţel - jednu jedinou varnici. „Co máš dnes dobrýho?“ zeptal se s nejvyšším stupněm marně utajovaného zájmu vojín Marek. „Kašičku s pařenou šunkou. Dej mně ešus!“ „Na to nemáš číslo,“ prohlásil vojín Marek, odstrčil neurvalou silou svobodníka Marečka. „Neblbni! Ustup! Ještě někoho nakazíš!“ mírně se děsil a vzdoroval svobodník Mareček. „Kecy! Uţ mně skoro vůbec nic nejniííí. Stejně si spletli diagnózu. Jsem v nejlepší formě. Šunčička! Aááách, na marodce je pohoda! Šunčičku si dám líbit. Ukaţ!“ tetelil se vojín Marek nedočkavostí a sápal se po varnici. Pečlivě jazykem olízal svůj bagr a jako první ho zanořil do zelené hrachové kaše. Chvíli se v kaši uvnitř varnice přehraboval, zeptal se: „Kde máš, ty kokot, tu šunku?“ „Jen pořádně zalov! Šunčička se skrz kašičku propadla aţ na dno,“ informoval vojína svobodník Mareček. Vojín Marek svojí vlastní lţící celou varnici se zeleným obsahem dokonale prostudoval, lţíci znovu několikrát olízl a dlouze se přehraboval v kaši, poté se mu podařilo vylovit největší plátek šunky. „A teď vy!“ vybídl zbývající dva zbývající marody pomocník dozorčího ošetřovny.
62
„Já -, ještě nemám hlad,“ oznámil vojín Šimček, v břiše mu opakovaně hlasitě zakručelo na celou marodku, přesto mu v mozku mnohem výstraţněji blikala výstraha: „Vy chytráci, chcete se mě zbavit, najím se a hned potom rozkvetu ţloutenkou jako pampeliška.“ „Výborně!“ zajásal vojín Marek. Lţící vylovil druhý plátek šunky, zamručel spokojeností a vyslovil větu, která ještě více podráţdila hladový ţaludek vojína Šimčeka: „Taková krásná šunčička - to ani nemuselo bejt!“ --Nové Sedliště - ošetřovna VÚ-2424, 12. listopadu 1982, 23:47 (ZA 323)
Bylo těsně před půlnocí, kdyţ vojín Šimček vstal a jako pochodující strašidelná mumie vyšel z pokoje, opatrně prošel kolem spícího dozorčího ošetřovny a jeho pomocníka. Otevřeným oknem se dostal ven z ošetřovny a jiným oknem, které odpoledne při svém vyšetření pootevřel, vlezl do ordinace. Sedl si na zem vedle stolu, uchopil sluchátko telefonu, vytočil předčíslí, poté číslo. „Kdo mě to volá? K čertu! Nevíte, krucinál, kolik je hodin?“ ozval se podráţděný hlas. „Strýčka Radana! Prosím! Rychle!“ „U telefonu!“ „Martin! Strejdo! Tady je Martin Šimček! Volám ti z vojny, děkuju ti za ten tajnej pohotovostní kód horký linky, jinak bych se ti nedovolal…“ „Kde seš?“ „Na marodce, strejdo! Mazáci mě surově zmlátili. Strejdo, slouţím u Vyzývatele, ale je to tady strašný! Spát nemůţu, najíst se nemůţu, obličej mám rozbitej! Prosím! Slíbils mně, ţe mně pomůţeš, kdyţ to budu mít "horký" – a já to tady mám kaţdej boţí den děsně horký. Moc tě prosím! Prosím! Uţ... nevím, jak dál... Mám málo času. Nejsem děvka - děvka pro všechno… ani nějaký zvíře. Nechci si uţ od mazáků všechny ty jejich zvrhlý surovosti nechat líbit. Slyším nějaký kroky… Musím končit... Nechci, aby mě tady chytili... Ahoj... Prosím – pomoz, pomoz mně!“ ukončil vojín Šimček hovor nanejvýš vzrušeným a rozhozeným hlasem. Poté poloţil tiše sluchátko zpět do vidlice, zadíval se na telefonní přístroj a pomyslel si s úsměvem: „Pohoda! Vyšlo to, teď budou čumět na drát – vlastně na strejdu!“ --Nové Sedliště - ošetřovna VÚ-2424, 12. listopadu 1982, 23:47 (ZA 322)
„Výzvu nelze odvolat!“ zařval major Hrdý na všechny důstojníky a praporčíky. „Výzvu nelze nesplnit! Musí být splněna za kaţdou cenu. Vy všichni musíte být vzorní – a vy také vzorní budete! Všechno tady musí bejt vzorný! Nenechám si líbit, aby se po mně vozil, kvůli vám a vašemu bordelu a kvůli nějakýmu pitomýmu vojínovi, kdejakej pitomej plukovník. Všem nám jde o krk, soudruzi, obzvláště poté,“ významně se odmlčel, „kdyţ se mezi námi objevili naprosto nedostatečně uvědomělí soudruzi vojáci, kteří místo svýmu veliteli podávají telefonická hlášení
63
horkou linkou přímo na velitelství naší 24. divize. Ţe taková hlášení mohou podávat, povaţuji za totální neplnění povinností a naprostý selhání jejich velitelů, kteří tomu nedokázali zabránit. Soudruzi, takhle tedy ne! Ţe nic - nechápete - ? Povím vám tedy, co se stalo…Výsledkem záškodnické a sabotáţní činnosti jediného vojína základní sluţby je, ţe právě dnes provedla zvláštní vyšetřovací komise pod velením plukovníka Radka Brázdy bleskové komplexní šetření u našeho pluku. Závěry této komise se dotknou naprosto všech příslušníků útvaru. Odcituji pouze některé věty ze závěrečné zprávy: Jde o velmi váţné porušení kázně, pořádků a řádů ČSLA. Je zřejmé, ţe jde o úmyslný pokus rozvrátit příkladný morální stav vojáků a skutečně soudruţské vztahy mezi nimi. Jde o záměrnou provokaci jednotlivců, jde o snahy málo uvědomělých soudruhů, kteří chtějí ohrozit splnění Výzvy a destabilizovat samotnou podstatu našeho politického systému, celé armády, socialismu..., zdiskreditovat nás všechny v očích celé veřejnosti, nejvyššího velení, všech zahraničních pozorovatelů – celé Varšavské smlouvy… Soudruzi! Zamyslete se sami nad sebou a nad moţnými následky!“ ţádal major Hrdý a dodal: „Ale nejsem takový optimista, abych věřil tomu, ţe se doopravdy zamyslíte. Proto dnes budu opravdu velice potěšen, kdyţ budete alespoň tušit, jaké následky by další podobné excesy, výstřelky, a vaše holá neschopnost - jaké by mohly mít – pro nás - pro všechny.“ „Abychom předešli případným dalším katastrofám, oznamuji vám, ţe štáb pluku vypracoval zvláštní reţim výcviku,“ oznámil major Pašek, „zvláštní a trvale platné rozkazy jsme přidali do jiţ schválenýho balíčku opatření. Nyní tato rozšířená a schválená opatření rozdám v písemný formě kaţdýmu z vás. Zvláště vyzdvihnout bych chtěl zejména dvě skutečnosti: Za prvý: Aţ do odvolání budou z důstojníků a vojáků z povolání vyhlašováni Dozorčí praporů, jednotlivých budov a podpůrných jednotek. Rozkaz určuje, ţe na kaţdý budově se budou v celodenních sluţbách střídat vojáci z povolání. Za druhý: Strýček nabíječe Martina Šimčeka ze 12. tankové roty, t.č. na ošetřovně, je plukovník Radek Brázda - a stejný Brázda je náčelníkem štábu naší divize! A co z toho vyplývá - ? Odpovězte si sami - a dejte se, soudruzi, dohromady! Utáhněte všem podřízeným opratě, dříve neţ nám někdo další šeredně zavaří!“ --Nové Sedliště - kancelář velitele 12. tankové roty - VÚ-2424, 16. listopadu 1982, 22:35 (ZA 319)
„Krucinál, kde jenom mám to lejstro! Chci utáhnout opratě, strašně touţím aspoň jednoho syčáka v mojí rotě demonstrativně potrestat, aby byl zasejc klid!“ řval nadporučík Varga na absolventy, přehraboval se v kupě papírů na stole a vyhroţoval: „Netvařte se tak blbě! Moţná bude potrestanej i některej z vás! Teď vypadněte!“ Před kanceláří velitele roty se Jan Rosa srazil s výkonným praporčíkem. Petr Smrţ škubal levým okem a pravým ramenem, přešlapoval na místě, nevydrţel stát v klidu, uklidňoval se slovy: „Neuvěřitelná buzerace! Honzo, víš o tom, ţe všichni lampasáci praporu jsou v kasinu nepřetrţitě uţ čtvrtej den – víc neţ osmdesát hodin 64
nonstop a podle toho i vypadají. Jsou tady úplně všichni, protoţe se nejsou schopní dohodnout, kdo první začne Vyzývatelsky iniciativně slouţit Paškovy čtyřiadvacítky – naordinoval jim je Mesr. Všichni uţ jsou jako "mátohy" - nadmíru utahaní, zběsile vzteklí, dokonale "rozhození" fyzicky, fyziologicky, vojensky, psychicky... Krásně se na ně dívá! Fakticky - to je taková "krása"!“ „Absolventi k veliteli roty!“ vyřvával opakovaně dozorčí roty - od rána řval stejnou větu nepočítaně. „Chcete jen proflákat vojnu! Jenom se ulejváte!“ vykřikl velitel roty jako smyslů zbavený – sotvaţe uviděl Jana Rosu ve dveřích kanceláře, řvaním se snaţil probudit sám sebe z únavou vyvolané téměř mrtvolné letargie. Kvůli vám a kvůli vašemu bordelu jsem uţ čtyři dny nespal,“ prohlásil, natáhl dlouhatanánský šluk Clayky a upil z dvanáctého hrnku kávy, který na jeho stole kouřil v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Jan Rosa sledoval mohutné černohnědé kruhy pod očima nadporučíka, jeho maximální roztrpčení, ostře vnímal řvaní: „Stojíte si schovaní - jako nějaký dobře ukrytý zmetky - pěkně v klidu a v mým pozadí! Ulejváte se - ze všeho, ze všech - a všude – a nejvíc! Skrejváte se před velením, před odpovědností, před vojáky, před důstojníky - stále víc i přede mnou!“ zamračil se, zaklonil hlavu dozadu, čtyřikrát s ní zakroutil, aby se protáhl. „Vůbec mně nepomáháte! V ničem mně, vy šmejdi, nepomůţete!“ „Není přece moţný se tady celej rok jenom flákat,“ řekl Jiří Pilot. „Nebo něco takovýho moţný je?“ zahecoval si Jan Rosa. „Či snad před Výzvou bylo?“ Nadporučík Varga ponechal jeho provokující věty bez odpovědí, četař na půl úst oznámil: „My úkoly chceme plnit, ale -!“ „Roso, drţ hubu! Zatím neplníte nic a vaše činnost je pouze trapná!“ řval velitel roty, dlaněmi si protíral oči, roztrpčeně a naříkavě kvílel: „Neděláte vůbec nic, do prdele! Klidně si spinkáááte a odpočíííváááte,“ zíval, „chrápete si v mým stínu a ţerete moje nervy!“ „Pro nás, pro vojáky, a teď uţ ani pro vás, odpočinek u Vyzývatele neexistuje,“ prohlásil kategoricky Jiří Pilot. „Bludy jsou to – bludíky - bludičky,“ ospale se čílil nadporučík, snaţil se vstát, ale okamţitě se zapotácel a znovu dopadl na sedadlo dřevěné ţidle. „Já bych spal aţ bych brečel! Ať si před mou kancelář znovu stoupne pomocník dozorčího roty!“ zavelel. „Chvíli si tady na ţidli schrupnu,“ oznámil, rozvalil se na ţidli, opřel si hlavu o opěrku stolní lampičky, téměř vzápětí hovořil z polospánku: „Opřu si hlavu tady o ten periskop, zavřu oči, odmítám se uţ na vás dívat, odmítám se dívat na příčinu všeho zla – na vás dva! Odmítám tady být! Uţ strašně chci domů! Odmítám vás, odmítám všechny a všechno - odmítám poslouchat - i sebe samotnýho. Slyším pouze samý bludy, jsem zoufalej a sám,“ nadporučík stále hovořil z polospánku. „Já chci domůúúú - k manţelce! Já tam – do ní - strašně chci! A vy dva -, vy si odpočinete aţ v civilu, kdyţ začnete velet místo mě. Poslouchejte mě dobře! Umím bejt vděčnej, umím dobře vůbec nic nedělat a umím bejt za cizí práci vděčnej. Nechte mě spát! Zmizte! Musíte bejt mý nástroje proti všemu - proti všem! Musíte! To je rozkaz! Musíte –, slyšíte mě! Musíte velet! 65
Vy – vy dva – musíte felet, musíte felééét mihííísto mhněééé…“ „Proč právě my?“ zeptal se ve dveřích odcházející Jan Rosa. „Proč právě my? Proč –?“
16. ČÁST DALI JSME TI HODNOST A FUNKCI – TAK SE STAREJ! Motto šestnácté části „Proč právě já bych měl být v armádě tím strašným pitomcem, který bude nakonec nějakým mazákem fyzicky lynčován, protoţe JIM bude i v jejich "osobním volnu" doopravdy velet - - - ?" Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - kancelář velitele 4. tankového praporu - VÚ-2424, 17. listopadu 1982, 23:05 (ZA 318)
„Proč neplníte rozkazy!?“ zařval na absolventy velitel praporu. Trojice absolventů třetí čety strnula dva kroky za dveřmi. „Vydal jsem vám rozkaz? Nebo – , ţe bych vám ho dnes nevydal?“ vyptával se nadporučík, jeho hlas byl dalekosáhle nepříjemný, zoufale nevyspalý, bodavě útočný... „Ano, vydal jste ho, soudruhu nadporučíku!“ potvrdil Jan Rosa. „Vydáváte nám nějaký rozkazy neustále.“ „Tak proč se jen flákáte?!“ „Nerozumím vám -,“ diskutoval četař. „Cvičíme nejvíc ze všech. Honíme úplně všechny, terorizují nás úplně všichni, bojíme se, ţe nepřeţijeme –!“ „Moje trpělivost je u konce!“ „Naše taky –!“ „Co jsi to říkal, soudruhu četaři?“ najeţil se nadporučík Messarosz. „Nic!“ „Tak mě dobře poslouchejte! Ještě jeden malér u roty a okamţitě potrestám vás. Večerku budete mít ve dvacet tři nula-nula a budíček v pět třicet. Spát budete chodit poslední – aţ všichni v celý rotě usnou. Vstávat budete první - dokud se ještě nikdo neprobudí!“ „Šest a půl hodiny spánku?“ vypočítal si v duchu Jan Rosa. „Kde jsou práva vojáka?“ „Vy osobně mně budete ručit za celou rotu,“ chrlil ze sebe nadporučík, „zajistíte klid po večerce a hodinově přesnou činnost po budíčku, ručíte mně za kaţdýho vojáka. Kaţdej příslušník praporu se bude pod vaším velením dobře chovat, bude tak tichej, ţe bude aţ neviditelnej a musí stoprocentně plnit – a plnit se bude úplně všechno! A vojáci vám budou vykat, vykání si zajistěte sami a úplně nejdřív! Odchod!“ „Vojáci nevykají ani Frantovi. Proč by asi měli vykat nám? Za co tady v tom chlívu ručí Franta a Roj? Uţ jim toho mnoho nezbylo,“ rebeloval odcházející četař. „Rosa!“ zařval v tu ránu nadporučík. „Zpět! Sednout!“ 66
„Roso! Tys mě ještě nepochopil?! Ty osobně mě musíš pochopit! Ty musíš i teď pochopit všechno! Vsadil jsem si na tebe, uţ pět tisícovek jsem si vsadil proti Chmelovi! Chci, abyste mně - vy absolventi - v noci ručili za chod praporu. Vůbec ne Varga a Roj! Tebe a pouze tebe činíme zodpovědným za provalené šikanování nováčků! Víš o tom, ţe plukovník Brázda do protokolu uvedl tebe jako hlavního viníka. Jenom díky mojí přímluvě dobrým slovem seš "z kola venku" - zatím se nám podařilo tvoje jméno v protokolech začernit. Uvědom si, ţe záleţí jenom na mně, co s tebou dál bude. Mohl bych tě ihned předat vojenskýmu prokurátorovi a ten by tě poslal sedět?! Za mnohem menší provinění je při Výzvě arest. Šel bys okamţitě bručet - moţná i na několik let. Šikanování bylo odhaleno v četě, za kterou zodpovídáš ty – STRANĚ a celý Varšavský smlouvě! Chlape, pochop to, šikana byla odhalená v četě, který velíš ty!“ „Nevelím!“ „Jak to, ţe ne –?“ ustrnul na okamţik velitel praporu. „Velíš!“ „Nevelím!“ „Tak budeš velet!“ zařval velitel praporu. „Já nebudu velet!“ prohlásil Jan Rosa s mimořádným vzdorem. Vzápětí zjemňoval přílišný důraz právě vyslovené věty: „My absolventi u tohoto pluku nemůţeme velet!“ „Jak je to moţné, ţe právě ty nemůţeš, kdyţ ostatní mohli? Alespoň se tak tvářili. Seš na vojně jenom pár týdnů, uţ seš četařem. Připomenu ti, ţes byl přímo povýšen do nejvyšší poddůstojnické hodnosti.“ „Poddůstojníci v této armádě jiţ dávno nevelí, jsou jenom do počtu – tabulkových počtů,“ oznámil Jan Rosa a namísto potlačeného úsměvu se zašklebil. „Kdo tady podle tebe velí?“ zděsil se nadporučík. „Maximálně osm a půl hodiny někteří vojáci z povolání a 24 hodin mazáci!“ „Na čí straně seš ty - ? Ale to je stejně jedno. Ty musíš velet! Armáda a celá naše socialistická společnost má v tebe důvěru. Svěřila ti funkci velitele čety!“ zesílil hlas nadporučík. „Takţe jsem dostal od celý společnosti funkci, tak to je váţně dobrý, jsem z ní celý odvázaný. Co s ní mám dělat?“ „Nerozumím!?“ „Situace nás absolventů je primitivně jednoduchá - nemůţeme tady dělat vůbec nic. Mazáci si i před velitelem roty nejraději velí sami. Velitel roty a podporučík Roj září spokojeností, kdyţ jim velet nemusejí. Řekněte mně jediný důvod, proč právě já bych měl být v armádě tím strašným pitomcem, který bude nakonec nějakým mazákem fyzicky lynčován, protoţe jim bude i v jejich "osobním volnu" doopravdy velet?“ „Máš všechny myšlenky nějak posunutý, přeházený a na ruby. Ty jim tady u nás přece musíš velet! Seš na vojně! Seš na vojně ve velitelský funkci.“ „Co s ní mám, proboha, za této situace dělat? Zjistil jsem, ţe i v armádě jsou zřízený zbytečný a dobře placený funkce pro tisíce lidí, ale jediný skutek jim všem uţ dávno utekl.“ „Podivná konstrukce! Vymyslels ji celou sám nebo ještě s někým?“ „Nevymyslel jsem vůbec nic, popisuji svými slovy zatím poznanou pravdu.“ 67
„Pouze tvoji pravdu.“ „Myslíte si, ţe pouze moji?“ řekl Jan Rosa. „Ve skutečnosti jsou u praporu vojáci, kterým je, se souhlasem vás - vojáků z povolání, dovoleno aţ příliš mnoho. Jídlo jim aţ k posteli nosí nabíječi. Výcvik je pro ně uţ jenom nekonečná nuda, ale profíci to nejsou. Nás neposlouchají. Jsme pro ně vzduch. Jako "špagáti" nemáme na šikanování ţádnej vliv. Chci zůstat celej!“ „Kteří vojáci pronásledují nováčky? Šikanovali pouze Taškář a Hromada, ţe ano?“ zeptal se nadporučík Messarosz, ptal se velmi opatrně na jména dvou jiţ uvězněných vojáků. Jan Rosa zaváhal, ptal se sám sebe: „Mám vyuţít zlosti velitele praporu a usměrnit jeho úder na konkrétní vojáky?“ Poté kývl hlavou na znamení souhlasu a řekl: „Ano – oni, ale také Cisárek, Chvála, Hrbatý, Lohniský, Tóth, Noha...“ „Tys váţně řekl konkrétní jména?“ uţasl nadporučík. „Řekl,“ souhlasil četař. „To jsem nechtěl! Nečekal jsem, ţe budeš někoho jmenovat. Myslel jsem si, ţe se bojíš – jako ostatní,“ vydechl velitel praporu. „Co s tím asi - podle tebe - mám dělat?“ „Můţete udělat přesně stejný věci, jaký můţu udělat já se svojí velitelskou funkcí.“ Výraz velitele praporu pomalu, ale s neúprosnou plynulostí tuhl potlačeným smíchem a poté vztekem, řekl: „Dobře, za těchto okolností mně nezbývá nic jiného, neţ všechny tebou jmenované exemplárně potrestat a zařídit, aby tě důstojníci mýho praporu – včetně podporučíka Roje – dále nepodráţeli a podporovali, ale nepochopili jsme se, ţe ne? Myslím, ţe obsah našeho rozhovoru by tady vůbec nikdo nepochopil – a nemysli si, ani ty nebudeš mít v příštích dnech lehčí ţivot, bude tomu spíše naopak.“
17. ČÁST MŠICE LEZOUCÍ NEPŘEDPISOVĚ POMALU Motto sedmnácté části Kolem nás se rozrŧstá nesmyslná stavba - LAVINY HLOUPOSTI, nejvyšší pyramida naschválŧ, škodolibosti, nedorozumění a "bezmocného" všeškrtícího vzteku, kterou jsem v ţivotě poznal. Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 18. listopadu 1982, 17:50 (ZA 317)
„Levá-dva-levá-dva-Rosa-dva-Rosa-dva-Rosa...,“ nesl se kasárnami řev pořadově pochodujících vojenských jednotek. Téměř všichni vojáci pochodujících rot tankových praporů vyjadřovali svým řevem nesouhlas s tím, co Jan Rosa oznámil veliteli praporu.
68
Jana Rosu mrazilo v zádech, snaţil se pochopit, jakým způsobem se jeho jméno prosáklo během dvaceti čtyř hodin do všech jednotek a nejmenších koutů útvaru, nemohl neslyšet své jméno, příliš dobře a pronikavě zaznamenával nenávistné pohledy a výkřiky celých rot, čet, osádek, vojáků: „Udavači! Bonzáku špagátskej! Počkej aţ se nám dostaneš do rukou!“ „Vlastní máma tě, bonzáku, nepozná! Podáme si tě, kolaborante! Práskači!“ křičel také desátník Bros. „Čekej - a dočkáš se! V noci ti přijdeme přelomit nějakou tu kostičku.“ „Přestaňte šikanovat! Poslouchejte! Plňte rozkazy!“ marně vzdoroval Jan Rosa. „Jaký rozkazy? Čí rozkazy?“ ozývaly se překotné nesouhlasné výkřiky vojáků. Koho máme poslouchat? Snad ne vás špagáty a vaši špagátskou vojnu? Snad ne tebe, bonzáku! Drţ hubu, vole! Zalez do kouta! Nic neumíš, o skutečný vojně nic nevíš, ještě ti doma na zahradě kouří vajgl a chceš nám tady něco kázat? Jenom díky tobě, pitomče, si všichni myslí, ţe je jim najednou jasný úplně všechno, ţe mohou úplně všechno – dokonce nám i velet!“ --Nové Sedliště - VÚ-2424, 18. listopadu 1982, 21:53 (ZA 317)
„Bojový poplach! Bojový poplach!“ řvali dozorčí celého pluku. Pluk nastupoval, do kasáren dobíhali poslední vojáci z povolání. Byli přivoláni bojovými spojkami, které sice byly, podle rozkazů a podle slov majora Paška, zřízeny ad hoc - pouze k bojovým účelům, ale ve skutečnosti slouţily k účelům úplně jiným. Nové Sedliště, 19. listopadu 1982 Důstojníci všech praporů slouží čtyřiadvacetihodinové služby na každé budově – a nudí se. Pouze šestkrát v několika málo posledních hodinách jsme nastupovali před budovu praporu s plnou polní - z toho čtyřikrát v poslední noci. Stali jsme se nezbytnými živými rekvizitami soukromé války vojáků z povolání. Kolem nás všech se rozbíhá každým dnem několikanásobně umocňovaná řetězová reakce Oko za oko - zub za zub. V těchto dnech již nemůže být žádný voják z povolání našeho pluku ve větší pohotovosti. Důstojníci tráví v kasárnách desítky hodin "přesčasů", doma se nemohou vyspat, protože je nepřetržitě budí ad-hoc-spojky, a proto všichni a ze všech sil bojují proti všem veškerou svojí energií. Každý u Vyzývatele se snaží, aby pro sebe vybojoval maximum "místa na slunci" – na úkor kohokoliv. Kolem nás se rozrůstá nesmyslná stavba LAVINY HLOUPOSTI, nejvyšší pyramida naschválů, škodolibosti, nedorozumění a "bezmocného" všeškrtícího vzteku, kterou jsem v životě poznal. Vojáci z povolání ve službě loví s pomocí bojových spojek vojáky z povolání po službě. Stále častěji štvou dozorčí posádky, dozorčí autoparků, dévéťáci… bojové spojky proti všem ostatním důstojníkům Vyzývatele. Štvou je kvůli skutečným průšvihům a stále častěji i naschválům jiných vojáků. Stále častěji se ozývá rozkaz
69
"Nástup spojek!" A ihned poté - bojové spojky, vytvořené z našich nabíječů, "očichají" sešit opuštění útvaru, neomylně vyhledávají adresy a se značným lomozem budí, nepravidelně a vytrvale, celé spící byty a bytovky. Všichni důstojníci, kteří začnou mít osobní volno, usínají, odpočívají, baví se, milují... se stávají štvanou zvěří. Dévéťáci a také důstojníci štábu pluku aktivují spojky dopoledne, odpoledne, v sobotu i v neděli, v hluboké noci… Soukromí všech vojáků z povolání přestalo existovat. Každý drasticky probuzený důstojník nejprve utíká, co mu síly stačí, do kasáren, a když zjistí, že se přiřítil "na plný plyn" pouze kvůli přízemní pitomosti vojáků a Dévéťáků, každý den drastičtěji a drastičtěji probouzí všechny podřízené vojáky základní služby. S pomocí bojových ad-hoc-spojek tak získává každý Dévéťák nebo i jen jediný neukázněný voják šokující moc - neodbytně a vtíravě probouzet více než polovinu obyvatel Nového Sedliště a celé spící prapory vojáků.“ Je těsně před večerkou, dozorčí rot znovu řvou nocí jako cikády: „Bojový poplach! Bojový poplach! Nástup spojek!“ Také já musím nastoupit… --„Jirko! Spíš?“ zeptal se Jan Rosa po návratu z nočního nástupu a několikahodinového pořadového cvičení, ale na ztichlé loţnici jiţ všichni spali. Milosrdný spánek pomalu přicházel i k Janu Rosovi. Usínal a téměř okamţitě se mu zdál sen, ve kterém se vášnivě miloval s fotomodelkou Jitkou Frankovou ...obdivovali ji všichni muţi u Vyzývatele. Byla hluboká noc. Proti světlejšímu šeru okna zářila její nahá silueta... „Kaţdej chlap u útvaru po manţelce velitele 1. roty zběsile touţí a já ji svýma rukama objímám, laskám, hýčkám... celé její půvabné, ladné, sličné, krásné křivky... je teď jenom a jen moje...“ Kaţdý kousíček těla Jana Rosy se horečnatě proplétal, tulil a mazlil s Jitkou. Oba pili plnými doušky z téměř bezedné studnice něhy. Do všech buněk jejich těl intenzivně pronikaly příliš chtěné, vrcholně proţívané a očekávané okamţiky... sexu..., erotiky..., lásky..., vášně..., okamţiků zrození... OZ… VAL se zvonek u dveří – přímo nocí ŘVAL. „Do háje, kterej magor nám sem k nám leze - teď o půlnoci? Nikam nejdu!“ prohlásil ve snu Jan Rosa zprvu velmi odhodlaně, ale zvonek zvonil opakovaně, vytrvale, tvrdošíjně, důrazně - a bez ustání. Četař se podíval na Jitku vysvětlujícím omluvným pohledem, který nedokázal vysvětlit ani omluvit vůbec nic, otevřel v ţupanu dveře. Za dveřmi stál nabíječ tanku T-55A vojín Kirka: „Soudruhu četaři, spojka číslo deset! Máte se ihned dostavit do kasáren!“ „Proč?“ křičel Jan Rosa za odbíhajícím vojákem. Slyšel tlumenou odpověď: „Nevím! Všechno v kasárnách je na kokot, samej kokot na kokot, z toho uţ se nevyhrabeme!“ „Zase nějaká ptákovina,“ řekl Jan Rosa. Vrátil se do postele, ale z milování jiţ nebylo nic, v jeho mozku se hádaly dva hlasy. Jeden z nich říkal: „Nikam nechoď! Jitka je uţ i teď pěkně naštvaná. Otočila se k tobě zády. Čeká, co uděláš. Podívej se do široké, měkké, hřející… postele! Je v ní tolik důvodů zůstat. Jitka je všechno, co máš! Přesto – aţ odejdeš - jí znovu řekneš, ţe na prvním místě je armáda! Dívej se! Odejdeš -? Vzdáš se vzrušujícího milování s ní - kvůli televizi, která na rotě hrála hodinu po večerce? Vojín Hrbatý ji zapnul, uţ ji zase vypnul. Bude klid!“ Druhý hlas byl mnohem vtíravější, pronikavě a vlezle přeřval první: „Útvaru písknuli bojový poplach. 70
Kdyţ se včas nevrátíš k jednotce, hrozí ti prokurátor – prokurátor - VOJENSKÝ PROKURÁTOR! Zavřou tě!“
Jan Rosa se probudil celý zpocený a mokrý, Jitka se rozplynula. Na třech postelích poblíţ něho oddychovali Jiří Pilot, technik roty Marian Braniak a výkonný praporčík Petr Smrţ… --Nové Sedliště – velká učebna - VÚ-2424, 20. listopadu 1982, 17:35 (ZA 315)
„Zvláštní a nepřetrţité čtyřiadvaceti hodinové sluţby vojáků z povolání se na všech budovách pluku výtečně osvědčily,“ prohlásil na mimořádném mítinku s vojáky z povolání major Pašek. „Nový modelový systém je jiţ vyzkoušen a bude pokračovat aţ do odvolání, od budíčku aţ do večerky, na všech jednotkách a nonstop. Všude bude nadále přítomen jeden voják z povolání a jeden člen stranické organizace, aby zajišťovali dozor nad plněním Výzvy. Nemáme ţádné negativní poznatky!“ „Jak to, ţe ne - ? Proč ne - ? Je to vůbec pravda? Uţ teď jsem v kasárnách jako zmrzačenej. Jsem neschopnej se vzdálit z útvaru i ze Sedliště, jsem svázanej hůř neţ novorozenec s pupeční šňůrou kolem krku!“ vzpouzel se velitel 11. tankové roty nadporučík David Mašta, váhaje s dalšími opravdu hlasitými připomínkami. „Kaţdej voják našeho pluku musí mít trvale pocit, ţe je jako pod mikroskopem,“ pokračoval bez zaváhání náčelník štábu. „Plnit se bude, soudruzi, naprosto všechno. Kaţdýmu pohrozte tresty! Za sebemenší "prkotiny" budeme psát černý a ještě černější puntíky do všech vašich kádrovejch materiálů. Uděláme vám ty nejčernější záznamy bez zaváhání a bez milosti - budou odebírány prémie i hodnosti – vám všem. Kdo nebude řádně kontrolovat a hlídat vojáky ve svým osobním volnu, bude slouţit mimořádný sluţby v sobotu, v neděli, o svátcích… Všichni víte, ţe z armády, stejně jako z vojenskýho svazku Varšavský smlouvy, se můţeme dostat pouze přes hodně dlouhej kriminál. A aby bylo jasno, v kriminále skončí mnozí z nás, kdyţ nesplníme Výzvu!“ Na schůzi panovalo odevzdané ticho, které bylo přerušeno jen povzdechem nadporučíka Mašty: „Oni ten – nečekaně tvrdej důraz - myslí úplně váţně, ţe jo?“ „Na můj povel! Vztyk! Pozor! Soudruzi! Ať ţije Výzva! Ať ţije celoarmádní Vyzývatel!“ vykřikoval nadporučík Chmel – jen pomalu se přidávali mnozí ostatní, ale veřejně vzdorovat se neodváţil vůbec nikdo.... Nové Sedliště, 20. listopadu 1982 V útvaru rozpoutali smršť nejchaotičtějších náprav chaosu. Probíhá totální dezinfekce chování, provětrávání všech řádů, očista nepořádků, kterým říkají krycím heslem "Vojenský pořádek a skutečná disciplína", nastalo neuvěřitelné honění vojáků, nástupy v osobním volnu, zákazy vycházek, zákazy opušťáků, nekonečné kontroly všeho... Všichni jsou stresováni a pronásledováni téměř dvacet čtyři hodin denně.
71
Pravidelně i nepravidelně nastupují čety, roty, prapory, celý pluk… Nastupujeme několikrát každý den a mnohokrát každou noc. Vojáci nadávají na důstojníky. Důstojníci nadávají na vojáky. Všichni reptají a kritizují naprosto všechno a nikdo si nevšímá sám sebe. Tresty vězením je možné dostat i za mšici, která leze nepředpisově pomalu po vojenském maskáči. Vyšetřováni, vyslýcháni a strašeni jsou všichni kvůli všemu a všem a všichni kvůli každému. Pronikavě se zvýšila frekvence rozkazu “Nástup spojek!“ Pokračují nesmírné vzájemné naschvály vždy jednoho důstojníka proti úplně všem ostatním vojákům pluku. Kolem všech vojáků útvaru vládne stres, napětí, nervozita, vztek... Strašný vztek v nás všech stále narůstá, mají ho všichni muži na všechny vojáky a téměř každý na každého...
18. ČÁST ŘEMÍNKY KANAD DO KŘÍŽE – NĚKOHO DOSTANOU ZA MŘÍŽE Motto osmnácté části Nepovaţujeme sami sebe za hrdiny ani za zbabělce, a přesto se - za vzduchotěsnými zdmi kasáren – kaţdý den setkáváme s nevyčerpatelným násilím, nekončícími hrozbami, se všemi podobami zla, s nekončící lavinou smíchu – pramenícího z černého a nejčernějšího humoru – setkáváme se se vším, co nám mŧţe zničit ţivot. Vzpomínáme na všechno příjemné, co dnes jiţ líbá minulost. Ano, ţijeme v přítomnosti - a přesto nás zajímá tak málo. Těšíme se na budoucnost...
370
719
Upínáme svůj skutečný ţivot ke dnům, které přijdou aţ za 31, za 257, za , za ... Těšíme se -, neboť nám nic jiného nezbývá. Teprve potom všechno - co nás svírá – jednoho dne skončí... Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové roty - VÚ-2424, 21. listopadu 1982, 06:05 (ZA 314)
„Soudruhu četaři, vojín Kirka! Prokop se sloţil na chodbě, omdlel, skácel se jako vysoká, kdyţ ji zasáhnete na komoru.“ Jan Rosa vyběhl na chodbu. Nabíječ Kukla seděl na zemi, byl jiţ při vědomí, kolem očí měl hluboké vrásky, které ještě umocňovaly podivný vyţilý výraz jeho osmnáctiletého, strádáním vrásčitého, zasmušilého a ţlutobílého obličeje. „Odveďte ho na ošetřovnu!“ „Ne! Uţ se cítím dobře, jsem dobrej, fakt dobrej. Nikam nejdu!“ vzdoroval vojín Kukla. „Půjdeš! Osobně na tebe dohlídnu!“ oznámil Jan Rosa a za hodinu jiţ poslouchal výtky lékaře: „Poslyšte! Nevíte, proč se váš vojín tak strašně týrá? Na břiše má úplně vytlačenej modrej pruh od opasku. Má zvětšená játra a pohmoţděné orgány v dutině břišní. A víte od čeho - ? Od vojenskýho opasku, od toho jeho blbýho nesmyslně utaţenýho vojenskýho opasku. Soudruhu četaři, musíte na něho dávat větší pozor. Víte, ţe se na vojně zhubl uţ o více neţ deset kilo? Mám tady v kartě poznámku "Sklon k obezitě!", ale myslím si, ţe jsem se přepsal. Kdybych věřil záznamům, který jsem si sám zaloţil, váţí v této chvíli o 17 kilogramů méně neţ 72
při prvním nástupu. Nepamatujete se náhodou - nevíte, jak přesně ten soudruh vypadal, kdyţ před třemi měsíci narukoval?“ „Ne, neznal jsem ho před vojnou.“ „Závěry svého vyšetření budu muset ohlásit. Víte, co si budou všichni myslet?“ „Nerozumím vám, co by si měli myslet?!“ „Budou si myslet, ţe chce sám sebe sebepoškozovat a tak se vyhnout pokračování své základní vojenské sluţby. Řekněte mu, ţe kdyţ bude pokračovat v sebeničení, bude mít trvalý následky do konce ţivota. Mně nevěří, vysvětlete mu, ţe aţ do konce ţivota můţe mít váţné zdravotní problémy.“ --Nové Sedliště - ložnice 3. čety 12. tankové roty - VÚ-2424, 21. listopadu 1982, 17:35 (ZA 314)
„Chlapi! Neblbněte!“ vysvětloval Jan Rosa vojákům celé roty názor lékaře posádkové ošetřovny, v tónech jeho hlasu byly patrné obavy i strach. „Chcete všem nabíječům zničit ţaludky, játra, slinivku, střeva… Věřte mně, jsem biolog. Chcete jim opravdu zničit zdraví?“ „Špagáte, nedělej z nich skleníkový kytky, všechno vydrţej!“ prohlásil desátník Taškář. „My všichni jsme – "Heslo Vosa!" - vydrţeli taky a mnohem déle neţ oni.“ „Doktor mně řekl: Ještě pár dní a nabíječi budou mít od opasků znetvořený všechny vnitřní orgány.“ „Tak proč si je tak utahujou?“ zeptal se vojín Hromada. „Ţe jo, proč si je tak utahujou?“ ptal se teatrálně a kašpařil. „Bez komentáře,“ prohlásil Jan Rosa, „zdá se mi, a to je fakt, ţe seš rarita. Tolik pitomosti soustředěné v jedné hlavě a v jednom těle jsem ještě neviděl! Chlapi, nebuďte jako malý děti. Coţpak nikdo z vás neviděl, ţe Kukla v posledních dnech zatínal všechny zuby? Coţpak nikdo z vás neviděl, jak se hubnul? Zdá se vám normální jeho ţlutozelenej obličej? Játra má kvůli vám na hadry.“ „Mohl sis toho všimnou taky!“ řekl posměšně desátník Taškář. „Ty za nás přece odpovídáš politrukům, vládě a lidu celý Československý socialistický republiky.“ Jana Rosu zamrazilo. „Mají pravdu? Nakonec váţně ještě někoho napadne, ţe hlavním viníkem jsem já. Ostatní se ze všeho vylţou a pouze já uváznu v tomhle zeleným močálu jako obětní beránek.“ --Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. roty 4. tankového praporu, 21. listopadu 1982, 21:53 (ZA 314)
„Dobro se přece nakonec musí prosadit samo – kluci v četách se pochopí, špatnosti se utlučou,“ řekl Jan Rosa zamyšleně. „Myslíš?“ zapochyboval Jiří Pilot. „Nesdílím tvůj optimismus, ţe se tak stane, ale fandím mu. Víš, lampasáci pluku si aţ do Výzvy mysleli, pravděpodobně ještě do konfliktu se Šimčekem si mysleli, ţe všechno stále půjde samo, ţe Výzvu splní levou zadní, ţe útvar a jejich práce zůstanou téměř beze změn. Všichni uţ pochopili, ţe je po klidu. Cítím jejich nejistotu a obavy úplně všude, jsou jako v šoku – jejich nenormální svět nenormální moci se hroutí. Máme se na co těšit.
73
Výzva, její ďábelský denní Řád Neřád a plán výcviku Vyzývatele zanedlouho definitivně zničí důstojnickej ráj, ve kterým tady před Výzvou všechno fungovalo tak nějak bezkonfliktně, setrvačně a samo.“ Nové Sedliště, 22. listopadu 1982 Jirka dnes – mimo jiné - řekl: Náš denní řád je Řád Neřád. Kdybyste tady byli, souhlasili byste s ním okamţitě. Kaţdou hodinou a kaţdý den poznáváme z různých stran - ten plasticky se měnící Denní Řád denních Řádů Neřádů - tu nekonečnou všudypřítomnou studnici konfliktních situací. Kaţdý tady si jeho plnění vykládá po svém. Najednou ze zelené souvislé důstojnické kaše vystoupili důstojníci, kteří trvají úplně na všem, snaţí se nepochopitelně zviditelnit podlézavostí, puntičkářstvím, pedantstvím, které je namířeno především proti nám všem. Našim mazákům je jiţ několik dní zcela "nesrozumitelné", ţe se najednou musejí pokoušet plnit do posledního puntíku nesplnitelný denní řád. Musejí ho plnit pod naším velením a za trvalé přítomnosti vojáků z povolání – a nejen to je děsně štve. Kontrolováno je naprosto všechno, co se dříve přehlíţelo. Vyţadováno je naprosto všechno, na co se dříve nikdo tady neodvaţoval ani pomyslet – a uţ vůbec ne mazáci. Aţ příliš často kvůli nim stojíme v pozoru na nástupištích pluku, nastupujeme ve dne i v noci, opakovaně a zbytečně... Velení pluku extrémně a ze všech sil upevňuje kázeň vojáků i velení velitelů a celých štábů, coţ nadmíru zmáhá, obtěţuje, přetěţuje a hlavně ubíjí úplně kaţdého. I nejodolnější jedinci jsou rádi, kdyţ končí den. Také tento dopis dopíšu aţ skončí další - právě vyhlašovaný - nástup, protoţe naše spojky se znovu vracejí... --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 23. listopadu 1982, 06:47 (ZA 312)
„Zapni si knoflík u maskáče!“ zavelel Jan Rosa při ranní kontrole. „Chcípni, vole!“ zaúpěl kontrolovaný střelec Hromada – úpěl stejně dobře jako kaţdý předcházející den - , teprve poté si zapnul jediný úmyslně nezapnutý knoflík své uniformy. Oba dobře věděli, ţe při příštím nástupu bude jeho knoflík znovu rozepnutý - bude rozepnutý "na protest". „A ještě kanady! Zruš řemínky zavázané do kříţe! Dobře víš, ţe Mesr takhle zavázaný kanady nesnáší.“ Střelec se jiţ ani nepohnul. „Drţ uţ zobák! Jdeme! Ani dneska nemám praţádnou chuť bejt vzornej!“ oznámil nabručeně vojín Hromada. „NE, řekl jsem vám všem jasně, abyste si přešněrovali kanady! Jste na vojně a musíte vypadat jako vojáci. Mnohým z vás to ještě nedošlo. Uţ mám dost všech těch vašich sprostejch nadávek - a nadávek důstojníků taky.“ „Ani nás nehne, srabe!“ zadrnkal si na nervy Jana Rosy vojín Hromada, přidal oplzlé gesto dlaní pravé ruky směrem ke svému penisu, řekl: „Tady tě mám, tady tě jednou budu mít!“ Poté ukázal mezi půlky svého zadku a dodal: „A tady mně hniješ!“ 74
„Vojín Hromada je prase,“ uvědomil si Jan Rosa naplno, „s tím nic neudělám. Petr Smrţ Karla znal uţ v civilu, nedávno o něm říkal, ţe se choval i v civilu jako prase, a kdo se choval jako prase v civilu, nemůţe ani tady být neţ prasetem, nezmění-li se přímo v záludnýho divočáka.“ „Roto! Pozor! Kanady přešněrovat! Zrušit zapnutí do kříţe!“ Vojáci druhého ročníku na Rosu okamţitě podráţděně zahučeli – tohle nečekali. Všichni se tvářili nadmíru otráveně jako samorostlí mstitelé či pistolníci divokého Západu. Bylo nad Slunce jasnější, ţe z těchto vojáků závazky Výzvy, balíček opatření majora Paška, důstojníci velení pluku, trvalá přítomnost vojáků z povolání a plastický Řád Neřád… velice obtíţně vytvoří armádní superelitu, o které se špitalo po celé ČSSR. „Blbče! Práskači! Hovado! Bonzáku!“ ozývalo se v mnohonásobném vydání ze všech stran. „Dělejte! Bez všech keců – splňte rozkaz!“ Z budovy 4. praporu vyšel nadporučík Messarosz. Nadporučík Varga zrudl v obličeji, myslel si, ţe velitel praporu všechno viděl a slyšel. Nervózně sledoval jeho nespokojený pohled, chvatně zhášel cigaretu a popálil si o ní ukazováček, najednou měl nutkavý pocit, ţe musí zareagovat, pročeţ zařval: „Kdo neposlechne Rosu a ihned se neupraví, ten dostane basu!“ Náhodně zrýmovaná věta a neobvyklý řev velitele roty vyvolaly křečovitý smích vojáků, ale i nejobávanější a úředně i fakticky nepřizpůsobiví střelci poklekli a převazovali si řemínky kanad. Před velitelem praporu slábl jejich odpor, a přesto si Cisárek a Hrbatý řemínky kanad po rozepnutí kříţe opětně zapnuli – jak jinak neţ do kříţe. „Vás dva vidím, ale teď uţ na vás kašlu!“ oznámil na půl úst Jan Rosa. „Jestli, špagáte, čekáš, ţe za tohle tvý mlčení budu asi o jedno procento vzornější, tak se příšerně pleteš,“ odpálil okamţitě vojín Hrbatý.
19. ČÁST SEVŘENÉ TVARY – S EŠUSY NA STEHNECH LEVÝCH KONČETIN Motto devatenácté části Je téměř jisté, ţe i ve chvílích, ve kterých budete číst tyto věty, stále někde někdo vzdoruje vojenským stínŧm nad lidskostí, všemu nepochopení a hlouposti... Stejně jako tisíce jiných chlapcŧ a muţŧ v ČSLA jdeme dál a dál do ještě většího neznáma musíme dojít aţ na úplný konec naší vojenské základní sluţby. Kráčíme po "velkolepém" jevišti s názvem VOJNA, na kterém všichni hrajeme - pro veřejnost, pro sdělovací prostředky a také sami pro sebe - nebezpečné, hazardní, vulgární, tragické a komické hry - bez opravdového reálného smyslu a bez konce. Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - silnice č. 3 - VÚ-2424, 23. listopadu 1982, 07:04 (ZA 312)
75
„Roso! Přesuň nás ke kuchyni! Konečně a definitivně jsme upravení podle řádů -, takhle "solidní" jednotku tady ještě neviděli,“ vydechl vojín Lohniský, poklesl v kolenou a tvářil se, ţe ho "perfektnost a vzornost" kaţdou chvíli zadusí, neboť stejně jako všichni ostatní příslušníci roty jiţ třicet dva minut marně zápasil se svým tělem v uniformě, a také se svými kanadami, uniformou, vlasy, vousy… Vojáci roty pochodovali v sevřeném trojstupu tři kroky za Janem Rosou, pořadově dupali, stejně jako jiné jednotky za jinými absolventy. Věděli, ţe jenom tímto nařízeným "vzorným" způsobem mají šanci proniknout aţ do nitra útvarové jídelny k výdejnímu okénku se snídaní. „Soudruhu četaři! Zastavte rotu!“ křičel dozorčí útvaru. „Kam vedete – ten humus!“ „Zastavit stát!“ „Soudruhu -! Četaři, jak je to moţné, ţe nemáš vojáky podle předpisů? Vydej neprodleně rozkazy! Nech jednotku okamţitě upravit!“ Někteří vojáci roty se zapotáceli, z nastoupeného tvaru se ozval hlas: „Čeká nás další souboj s uniformou.“ Jan Rosa prošel kolem vojáků, poté pokrčil rameny a povzdechl si. „Vy nevíte, co je špatně? Tak úţasně jste blbej!“ pokračoval dozorčí útvaru vykáním, ale ihned přešel opět k tykání: „Zpět! Odveď si rotu! Vrať se s ní - aţ budou mít vojáci všechno v úplným pořádku! Celá rota – čelem vzad! Pochodem – v chod!“ Vojáci se pořadově vraceli zpět k budově 4. praporu. „Chlapi, váţně uţ nechápu, co zase nebylo podle Řádu Neřádu a podle Výzvy?“ prohlásil zemdleně a malátně vojín Lohniský. „Šli jsme málo pořadově,“ zněl znalecký a expertní závěr vojína Chvály. Vojín Cisárek se k němu přidal: „Pořádně dupejte, volové! Ať jim tady ty baráky třeba spadnou.“ Dvanáctá tanková rota pochodovala k jídelně nanovo, mašírovala jako na přehlídce, asfalt duněl pod podráţkami kanad, vojáky brněla chodidla a vibrace z nich se přenášely aţ – do šedé kůry mozkové. „Soudruhu četaři, zastavte jednotku!“ „Roto! Zastavit! Stát! Soudruhu nadporučíku, četař absolvent Rosa, velitel 3. čety 12. tankové roty. Zajímalo by nás, co je dnes špatně?“ „Soudruhu četaři!“ zařval dozorčí útvaru jako poslední výstrahu a výtku nejtvrdšího raţení. „Jak je to moţné, ţe ani vy neznáte doplněk nejnovějšího balíčku opatření štábu pluku a zvláštní rozkaz velitele pluku číslo 253/82? Je třeba odvést pozornost od váţné havárie centrálního vodovodu! Vojáci nedrţí ešus jednotně v levé ruce! Podle rozkazu musí být ešus víčkem otočený a přitisknutý ke stehnu dolní končetiny!“ Všichni příslušníci roty si - bez povelu - přemístili ešus do levé ruky, otočili jej do poţadované polohy a pevně přitiskli víčko ke stehnu levé nohy - byli v šoku, ale toho dne posnídali. --Nové Sedliště - silnice č. 3 - VÚ-2424, 24. listopadu 1982, 07:10 (ZA 311)
76
„Soudruhu četaři! Vaše éééšusy jsou dnes úţasně dokonalý, ale nechte svým vojákům upravit kanady,“ diktoval následující den dozorčí útvaru také dvanácté tankové rotě – a stejný rozkaz opakoval více neţ dvaceti dalším jednotkám tankového pluku. „Chlapi–chlapi, vaše "skleróza" je uţ trapná!“ kroutil Jan Rosa hlavou nad mazáckými znaky jemu rozkazem podřízených vojáků. „Ty sám seš trapnej!“ kontroval vojín Noha. „Moţná - , ale dobrá polovina z vás má dnes znovu řemínky kanad zavázaný do kříţe. Velmi rychle si je přešněrujte nebo i dnes někoho nadmíru naserete! Kaţdej den jste jako malí. Takhle nás Dévéťák do jídelny nepustí.“ „Zbytečný obavy, Roso! Pustí nás. Vţdycky nás nakonec pustil,“ trval na svém mazáckém zašněrování kanad svobodník Milan Tóth, který si po včerejším několikahodinovém absťáku mazáckých znaků jako první znovu zavázal řemínky do kříţe - a všichni ostatní vojáci druhého ročníku udělali totéţ. Svobodník Tóth měl hluboce poloţené oči, byl výborným pozorovatelem dění kolem sebe, svoji pozornost dovedl zkoncentrovat do mikrookamţiku – byl nejlepším elitním střelcem 12. roty a měl v rotě svůj vliv. Jan Rosa si s podivným nepochopením prohlíţel vojáky, na kterých plandaly uniformy, ţádný z nich nestál v pozoru, ale všichni usilovně a komicky přitlačovali levou rukou víčko ešusu ke stehnu levé nohy. „Tak jdeme,“ pomyslel si Jan Rosa. „Proč se s nima budu hádat já, kdyţ je stejně seřve dozorčí útvaru.“ „Soudruhu četaři!“ ozval se řev po necelých padesáti metrech chaotického pochodu s ešusy přitisknutými na stehna levých dolních končetin. „Soudruhu četaři! Zdá se, ţe jste slepej jako patrona! Ne, to bych vám křivdil! Všichni v rotě jste slepí provokatéři mně neznámých revolučních sil – a tady Rosa je váš náčelník! Vy! Vy! Vy a vy a také - vy!“ ukazoval dozorčí útvaru na vojáky roty. „Vystupte! Nečumte tak blbě a zašněrujte si kanady podle předpisu! Ale neţ začnete, budu muset - k vám všem - pronést projev: Vojáci! Všimnul jsem si, ţe řada z vás si neumí správně zavázat kanady.“ „Jak by něco takového bylo moţné?“ podivil se střelec Tóth, který měl - od příchodu nováčků na rotu - teprve po páté řemínky kanad zavázány rovně a ne do kříţe. „Vystupte!“ zavelel dozorčí a vysvětloval: „Tak třeba vy, vojíne! Divíte se jako exotická kavka, ale právě vy máte kanady zavázány pěkně blbě. Vojáci! Na tomto soudruhovi vojákovi si názorně předvedeme, jak snadno můţeme takovýho špatně zašněrovanýho soudruha přešněrovat, aby nám vyhovoval všem usnesením a řádům Vyzývatele. Jak právě vidíte,“ prohlásil veledůleţitě dozorčí útvaru, tvářil se jako specialista té nejvyšší úrovně a neomezené nejširší kvalifikace, prstem ukazoval na pravou kanadu svobodníka Tótha, „tkaničky kanad zde, tomuto soudruhovi, zalézají do dírek z vnějšku a poté vylézají z dírek uvnitř. A má tomu být -, hahaha , přesně obrááá-ce-ně, ţe ano? Vám všem musejí zalézat tkaničky do dírek kanad nejprve zevnitř, vylézat pak musejí vně, protoţe přesně tak mají mít vojáci naší socialistické lidově demokratické armády správně zašněrovaný kanady. A kdo je tak zašněrovaný nemá – ten je trouba.“ 77
„Chlapi, "to je fakt", kdyţ si konec tkaničky zastrčím do dírky zevnitř – tak vyleze ven vně!“ Desátník Hatalov se s lehkomyslným hraným údivem opičil po dozorčím útvaru, hypnotickým pohledem sledoval tkaničku jako jedovatého hada a protahoval ji první dírkou. „Jinak přece ani vylézt nemůţou! Hahaha -, to dá přece kaţdýmu rozum, ţe ano?“ „Kaţdýmu ne,“ podotkl rýpavě vojín Lang a zadíval se na dozorčího. „Kanady jsou jiţ v pořádku!“ sdělil vojákům zamračený dozorčí útvaru, na kterém bylo vidět, ţe ho dialog desátníka a vojína podnítil k dalším opatřením, prohlásil: „Vaše košile musejí mít všechny knoflíčky. Mají je, ţe ano? Maskáče rozepnout! Teď! Vy tři! Bez prodlení přišít ke košilím chybějící knoflíčky! Vy ostatní zvednout levou kanadu! Teď! Pravou zvednout! Teď!" Rota připomínala stádo koní, který kontrolují podkovy před veledůleţitým ţivotním závodem... „Vojáci, proč nemáte nakrémovaný podráţky - ? Mlčíte?! Nic o tom nevíte? Dobrá! V osobním volnu si prostudujete řády! Kanady bez nakrémovaných podráţek jsou jako kopyta bez podkov, soudruzi. Příbory v čistým plátěným sáčku ukázat! Teď!“ Příslušníci roty mlčky plnili rozkazy a poslouchali přehršli výtek dozorčího. „Soudruzi, poslyšte, myslíte si, ţe je správný, aby celej pluk čekal aţ si tři nedisciplinovaní soudruzi z vaší roty přišijí,“ začal počítat na prstech, „tři a dva a čtyři, to je dohromady –“ významně se odmlčel, „devět knoflíků - ?“ „Počítat umí, ţe ano – ?“ prohlásil desátník Hatalov. „Tóth a spol. stejně nic nešijí, převlékají se do úplně jinejch košil.“ „Hovada!“ zařval okamţitě nepříčetně dozorčí. „Jak je to moţný, soudruzi, ţe stále vůbec nic nechápete, kdyţ pouze a jen kvůli vašemu šikanování je celej útvar vzhůru nohama. Já se z toho všeho tady váţně podělám, ale – co to říkám – já ne – budou to někteří z vás co se zde úplně pos…“ Vojáci dvanácté tankové roty se několik minut tvářili, ţe jim je řev dozorčího pluku absolutně nepříjemný, totálně a naprosto jasný, bylo jim dovoleno, aby pochodovali tím nejvzornějším a nejpořadovějším krokem, který kdo kdy u útvaru viděl, ke vchodu do útvarové jídelny, pouze vojín Noha si sám pro sebe notoval: „Někdy příště, jo-jo, to aţ někdy příště!“ „Výbornej výkon!“ pochválil vojáky nadporučík Mařík těsně před vchodem do jídelny. „Jsem rád, ţe zde před jídelnou jiţ ustává obvyklej chaos, vojáci! Teprve aţ dnes mně připomínáte dokonale srovnanou a uzavřenou krabičku sardinek.“ „Ještě chvíli bude zavřená a udusím se v ní!“ vykřikl hlasitě vojín Kváček a klátil sebou na všechny strany. „Chybí mně tady veprostřed kyslík, ale třeba sevřený tvar přeţiju, protoţe se chci najíst.“ „Jasně,“ souhlasil vojín Noha. „Hlad je všude hladem a nejvíce na vojně.“
78
20. ČÁST „POD ZVĚTŠOVACÍM SKLEM A PRÁSKAJÍCÍM BIČEM“ NADŘÍZENÝCH A VYŠŠÍCH Motto dvacáté části Jsme nejočitější svědkové mnoha nejpřísněji utajovaných tragédií i komedií. Jsme všichni současně vojáky i klauny a hrajeme nebezpečné hry - s naprostým vyloučením veřejnosti - za dvojnásobnou ţeleznou oponou. Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - silnice č. 3 - VÚ-2424, 24. listopadu 1982, 07:10 (ZA 311)
„Soudruhu nadporučíku, dvanáctá tanková rota se dostavila k odběru stravy v počtu třiceti šesti muţů,“ Petr Smrţ podával před jídelnou pravidelná hlášení. „Velte pohov!“ velel dozorčí jídelny. „Pohov!“ „Příbory ukázat! Teď!“ zavelel nadporučík Mařík. „Určitě je máte zase špinavý jako hlína.“ Vojáci vytáhli ze zářivě bílých plátěných pytlíků kompletní příbory – všichni je v noci prali – dostali přímý rozkaz od velitele praporu, jediný vojín Lang měl pouze lţíci. „Vojíne, kde máte nůţ a vidličku? To je neuvěřitelnej bordel, Takhle - kvůli vašim chybějícím noţům a vidličkám – nesplníme Výzvu!“ řval dozorčí jídelny. „Výzva můţe jít do prdele, mně stačí bagr!“ zamručel vojín tiše, hlasitě odpovídal: „Soudruhu nadporučíku, nůţ a vidličku jsem si včéééra véééčer zapomněl na "Bahnech".“ „Vaše vysvětlení, soudruhu, mě vůbec neuspokojuje – neukojilo mě v ničem! Také soudruh generálmajor Holík z Ministerstva národní obrany by takto nebyl ukojen! Z téhoţ důvodu nemůţete být ukojen ani vy, soudruhu vojíne! Soudruhu četaři! Vykliďte prostor! Dnes váš oběd - pro vás všechny - vidím černě, budete bez teplýho jídla. Tady soudruh si doběhne na "Bahna" pro příbor.“ „To jistě! Trvalo by mně to nejmíň hodinu, neţ se vrátím, potom jiţ bude jídelna zavřená,“ prohlásil vojín. Z roty se ozvalo mnohohlasé zamručení. Bylo souhlasné s vojínem Langem a zprudka pranýřovalo nadporučíka Maříka. „Nezájem,“ prohlásil nerudně dozorčí kuchyně. Povely četaře Rosy vzdalovaly vojáky roty od dveří jídelny – po patnácté v posledních šesti dnech. Vojáci se jen neochotně vzdalovali od vstupních dveří jídelny a uvolňovala nástupiště před jídelnou pro další a další vojenské jednotky, které podobným způsobem nastupovaly k odběru stravy. Před budovami praporů a na všech přístupových trasách k jídelně probíhaly kaţdodenní exhibicionistické důstojnické kontroly všech jednotek. Kdo měl u útvaru ruce, nohy a hodnost vyšší četaře - ten kontroloval. Zlost vojáků 12. roty se obracela proti Langovi a narůstala se zvětšující se vzdáleností od vstupních dveří jídelny. Většina vojáků měla hlad a dávala Langovi 79
své rozladění před nadporučíkem Maříkem okatě najevo, aby se vetřela do jeho přízně: „Langu, ty seš opravdu vygumovanej blb! Dělej! Mazej si pro příbor!“ Lang odběhl, vypůjčil si příbor od dozorčího roty, vrátil se během tří minut. „Jiţ jste se vrátil zpět z Bahen? Jste váţně rychlej soudruh, soudruhu vojíne. Vypůjčil jste si někde tryskáč?“ zavtipkoval nadporučík Mařík a oznámil: „Od zítřka zde máme, soudruzi, jednu novinku. Budete vstupovat do jídelny v zástupu po osádkách jako do dopravního letounu Ruslan. Nyní si vše vyzkoušíte. Dvanáctá roto! Na můj povel! Po osádkách k odběru stravy! Směr jídelní vchod! Pochodem vchod!“ Vojáci procházeli kolem nadporučíka Maříka ve vzorném zástupu, provokativně se šklebili a usmívali, ale jejich přepjatá organizovanost se uvnitř kuchyně bleskurychle rozsypala. Svobodník Kervín se hnal k výdejnímu okénku jako šílenec s dopředu napřaţeným a do hrůzně vypadající špičky přebroušeným příborovým noţem v pravé a vidličkou v levé ruce. Řval z plných plic: „Urrááá! Urrááá!“ Petr Smrţ se tvářil chápavě: „Máš také pocit, ţe právě někdo zvítězil v bláznivé bojové operaci?“ „Ne,“ řekl Jan Rosa, „úplně všichni prohráváme.“ Jiří Pilot dodal: „Chápu Kervína, nerozumím Maříkovi, ale Egonek se raduje právem. Tolik zneklidňujících a šokujících nástrah se objevilo jenom proto, abychom se mohli vzorně Vyzývatelsky najíst – taková kolektivní šikana se hnedle jen tak nevidí.“ „Slova, rozkazy, kaţdodenní kontroly a soustavný tlak všech nadřízených a vyšších a dozorčích přece musejí zabrat i na mazáky,“ myslel si Jan Rosa. Od vedlejšího stolu bylo slyšet hlas vojína Cisárka: „Dévéťák jenom kecá, znám ho dobře, v ţádným případě uţ nebude mít - po druhý - tu výdrţ!“ Nové Sedliště 24. listopadu 1982 Kolem nás vzrůstá chaos, neboť zaběhnutý, zaţitý i oblíbený ráj vojáků z povolání a pořádek v nepořádku se nezadrţitelně hroutí a nový řád Výzvy není ještě propracován. Probíhá vytrvalé sledování a hlídání všeho a všech, hlídání kaţdého před kaţdým a všech před všemi. Důstojníci nás nutí stoprocentně plnit nesplnitelné, stále doháníme nesplněné části plastického denního Řádu Neřádu i rozvrhu výcviku, aby na konci týdne nebylo hotovo, provedeno a dokončeno prakticky vůbec nic. Snaţím se otupit nejkřiklavější výstřelky vojáků, aby – pro všechny - nebyly tolik iritující, hecující, popuzující, znervózňující, provokující..., ale sklízím pouze nové a nové nadávky. Kaţdý den potkávám vojáky, kteří mně vyhroţují dekou, fyzickým násilím, vědomou nekázní a nejšpinavějšími podrazy, vyvolávají nečekané a úmyslné konflikty přímo před mými nadřízenými... Nedovedu si ani představit, jak vypadal náš pluk před Výzvou. Podle slov Petra Smrţe byl náš pluk před Výzvou letadlem, řítícím se bez problémů, ale volným pádem neznámo kam. Nyní, po vyhlášení Výzvy a "přes noc", má být totéţ letadlo opětovně převedeno - desítkami aţ drastických opatření - na elegantní a vzornou akrobacii. Zdá se však, ţe "bezproblémový" volný pád trval příliš dlouho a mnozí
80
při něm v předcházejících létech zapomněli, jak má vzorná a fungující vojenská elegance vlastně vypadat. Strejda Jirka mně před mým nástupem na vojnu říkal – odcituji jeho větu doslovně: „Vojna se, Honzo, dala po válce vydrţet, protoţe my jsme tam na všechno srali!“ U Vyzývatele nemohu udělat totéţ – mnozí kolem mě nemohou udělati totéţ, ale i kdybych neslouţil u Vyzývatele – proč a k čemu tady vlastně jsme – k čemu? Trvají inspekce a mimořádné kontroly, které byly včera rozšířeny o následné dozírání a centrální štábní dohled velení pluku, které kontroluje činnost všech předcházejících kontrol - pokud to samé nečiní jim nadřízení a vyšší. Kontroly jsou nejméně trojstupňové, protoţe nikdo nevěří nikomu. Téměř kaţdý velitel a všechny štáby vymýšlejí stále nové a nové přístupy - rozvíjí se dál a více "tradice chaotických kontrol". Je neuvěřitelné, co všechno je moţné a nutné přezkoumávat, kdyţ nikdo doopravdy nechce odhalit ţádná negativa a v podstatě odmítá důsledně plnit rozkazy, kdyţ nikdo nevěří nikomu. Ráno probíhají kontroly počtů a ustrojenosti, délky vlasů a vousů, lesku kanad, délek tkaniček, čistoty zbraní... Poté kontroly nástupů k odběru stravy. Před jídelnou pak osobně vyšší důstojníci prověřují čistotu rukou a úplnost příborů, čistotu utěrek a plátěných pytlíků na příbory. Nakonec následují znovu prověrky úplnosti příborů a znovu kontroly bot, vlasů, kalhot, šití, knoflíků... A samozřejmě také další přezkoumávání zbraní, techniky, skladů, ubytovacích prostorů... Ţasnu nad znovu a znovu se hroutící snahou kontrolovat totálně všechno – všechno, zatím s výjimkou našich řití po opuštění WC. Přesto se úplně všichni (od vojínů počínaje přes nás absolventy a velitelem pluku konče) pohybujeme jako mravenečkové pod "zvětšovacím sklem a práskajícím bičem" svých nadřízených a vyšších – ale věřte mně, ţe opravdu důsledně zatím není zkontrolováno vůbec nic. Víte, to si myslím na rovinu a lidsky, tolik síly tady nakonec najednou vůbec nic a uţ vůbec nikdo mít ani nemůţe...
21. ČÁST MY SE FOTIT NECHCEME, PROTOŽE SVOBODNÍK NOVÁK BUDE POTŘEBOVAT PLASTICKOU OPERACI. Motto dvacáté první části Jednou – MOŢNÁ - přijde doba, ve které se jiţ nic podobného nestane a nebude moţné, aby se stalo. Ţivot, osud, víra nebo Bŧh nás všechny změní a moţná i ochrání, ale neţ se tak stane – Neuschne láska? Nezmizí víra? Neztratí tady NA VOJNĚ mnozí zábrany, svědomí, ţivot nebo dokonce i duši - ? Jan Rosa, listopad 1982 Někdo měl okno, nasadil si do toho rámu na chodbě klidně okno z úplně jinýho okna. Proč mám právě já teď všechna ta okna dávat do pořádku?" svobodník František Novák, listopad 1982
81
--Nové Sedliště - nástupiště 4. tankového praporu - VÚ-2424, 25. listopadu 1982, 08:05 (ZA 310)
„Osádky pro fotografování do "Obrany lidu" a na názornou agitaci - Vystupte!“ rázně zavelel nadporučík Messarosz. Všichni příslušníci 4. praporu zmlkli, ze sevřeně nastoupených tvarů 10., 11. a 12. tankové roty se neodlepil ani jeden voják. „Tak, co je to s vámi! Vojáci! Velitelé - !? Soudruzi, srandujete doopravdy se mnou –? Kurňa – vystupte!“ Rozkaz neměl praţádný účinek. Velitel praporu stál čelem ke třem svým tankovým rotám naplněným na 100 % přesně podle tabulkových počtů, obrátil se ke trojici nadporučíků: „Velitelé rot, kde mám svých pět fotogenických, vzorně ustrojených, upravených a vybavených tankových osádek?“ „Mě…li je vyBrrr…at velit…elé čet,“ oznámil rozklepaným hlasem nadporučík Varga, poté tiše zamumlal: „Já s tím nechci nic mít. Minule nás seřvali, ţe vojáci neměli dost socialistický parametry v ramenou ani v ksichtech.“ Nejen nadporučík Messarosz připomínku pochopil jako nadbytečnou a rozkladnou výmluvu. „Chci své muţe, chci své osádky! Teď hned je chci!“ „Chtít můţe, ţe jo?“ prohlásil s vyplašeně provokující tváří vojín Noha – a devět čet se rozvlnilo potlačovaným smíchem. „Klid! Pozor!“ zařval nadporučík a v jeho mladé tváři zaškubaly podivné křeče, poté prohlásil s nejvyšší rozhodností vzteklým hlasem: „Dobrá, vyberu si sám vzorné tankové osádky.“ „My se fotit nechceme! Nám je takhle líp!“ vykřikoval vojín Noha. „Ale budete SE - , soudruzi! A drţte uţ huby, nenuťte mě k sadismu. Umělecké fotografie jsou nutné,“ oznámil otráveným vojákům stroze a tvrdě velitel praporu. „Pochopte to, váš výcvik dostane nové netušené dimenze.“ Odpor všech vojáků byl tuhý. Mnozí ihned nasadili zcela nepublikovatelný škleb - tuhý, krutý, křečovitý a hororový kukuč. Velitel praporu chodil téměř bezradně mezi trojřady v pozoru stojících vojáků, většinu z nich uznal nezpůsobilými, aby jejich tváře zdobily plakáty názorné agitace. Nakonec měl sám velké potíţe, kdyţ si se vztekem z celého praporu osobně poskládal pouze jednu jedinou fotogenickou, vzorně oblečenou, oholenou a ostříhanou tankovou osádku, jejíţ čtyři příslušníci byli ochotni nezavírat oči a schválně nemrkat do objektivů reportérů. Jiţ následujícího dne se vybraní vojáci skvěli na titulní straně "Obrany lidu", všichni ostatní se chechtali dvěma fotografiím a lacině reklamním textům, začínajících titulkem: EXKLUZÍVNÍ rozhovory s PŘÍSLUŠNÍKY celoarmádního VYZÝVATELE
82
--Nové Sedliště - kancelář velitele 4. tankového praporu - VÚ-2424, 26. listopadu 1982, 07:00 (ZA 309)
„Ivoši! Uţ před týdnem měli tvoji vojáci opravit dveře a okna čtvrtýho praporu, opravenýho není nic,“ řekl s výčitkou v hlase týlový náčelník pluku kapitán Antonín Borovec. Nadporučík Messarosz se zadíval na nízkou a širokou hlavu kapitána Borovce, zdála s mu pojednou stejně nepřístupnou a nesympatickou jako široká hlava podplukovníka Bobuláka, pomyslel si: „Neznám většího pohodáře a salámistu, ale nedávno jsem mu skutečně v hospodě neuváţeně slíbil několik oprav…“ „Máš štěstí,“ pokračoval kapitán Borovec, „seš můj kamarád, nedávno jsme se spolu pěkně oţrali "U Dělobucha", ještě jsem na to nezapomněl. Máš váţně štěstí, jinak bych tě, soudruhu nadporučíku, strašně zmrd… seřval.“ „Tondo, vojáci praporu opravu zajistí!“ odpověděl nadporučík, po odchodu kapitána Borovce zařval na svobodníka Nováka: „Svobodníku! Já tě zavřu, protoţe nejseš truhlář! Řekni mně, co seš - - - ?“ „Proč, soudruhu nadporučíku?“ získával čas svobodník. Poté pomalu vyslovoval: „Jsem příslušníkem 4. tankového praporu Vyzývatele, jehoţ vy jste velitelem a společně splníme Výzvu.“ Nadporučík Messarosz kroutil záporně hlavou: „Teď ne! Jak můţeš vědět něco o čem já nevím vůbec nic? V civilu - !?“ „V civilu jsem truhlářem,“ chvatně přerušil hlas svobodníka slova velitele praporu. Svobodník vykoktával větu v rytmu startujícího motoru: „Te…da v ci…vi…lu jsem jííí- im byl neţ jsem jííí- im přestal být, protoţe jsem začal vykonávat svoji základní vlasteneckou povinnost.“ Nadporučík Messarosz stále kroutil záporně hlavou. „Ne, ne, soudruhu svobodníku, nene – ne! „Soudruhu nadporučíku, třeba dneska jsem dozorčím 12. tankové roty vašeho čtvrtýho tankovýho praporu a normálně… jsem asi řidičem tanku T-55A.“ „Ty to nevíš jistě? Máš to v hlavě nějak pomotaný, svobodníku - ty víš úplný kulový. Na nic z toho - cos mně odpověděl - jsem se tě neptal. Proč neplníš moje rozkazy - ? Proč nejde zavřít okno - ?“ „Nemám hoblík, soudruhu nadporučíku!“ „Nesranduj se mnou, svobodníku! Před několika dny ses mně sám nabídl, ţe okno opravíš. Já ti přece nebudu shánět hoblíky.“ „Ale já hoblík uvnitř kasáren taky nemůţu sehnat, svůj mám doma, na VOP jste mě tam – pro něj – nepustili.“ Nadporučík Messarosz se stále více mračil. „Ptal jsem se na správě budov,“ vysvětloval svobodník. „Kapitán Borovec mě vyhodil a řekl, ţe ho jedno okno našeho praporu absolutně nezajímá, vlastně byl na mě strašně sprostý. Na opravy prý nemá dost vojáků, času ani hoblíků. Bez hoblíku nebo kladiva a dláta - to okno, soudruhu nadporučíku, opravit nejde!“ „Myslíš váţně, co mně tady kecáš? Na hoblíky, kladiva a dláta ti ser–dlabu,“ prohlásil velitel praporu. „Kvůli všem těm tvým kecům nejde zavírat okno budovy 83
mýho praporu!? Pokud se dobře pamatuju, rozkaz jsem dal tobě, nedal jsem ho Borovcovi. Slyšíš! Za hodinu půjde okno zavírat! To je rozkaz!“ „Jak mám, proboha, dělat truhlařinu bez nářadí? Někdo měl okno, nasadil si do toho rámu na chodbě klidně okno z úplně jinýho okna. Proč mám právě já teď všecky ty okna dávat do pořádku?“ „Na nic se mě uţ neptej! Kdyţ nepůjde zavřít okno, půjdeš určitě zavřít ty - do basy!“ „Provedu!“ odvětil svobodník. Poté vytáhl vojenský bajonet, přiloţil ho na rám okna a namáhavě odřezával přebývající dřevo. Dřevěné třísky padaly na zem, okno se zmenšovalo, blíţila se chvíle, ve které se neandrtálsky odlabávané okno mělo vůbec poprvé od zazdění a nasazení - vejít do svého rámu. Přebýval jiţ jen nepatrný kousek dřeva, ale "útočící" bajonet narazil na suk. Svobodník Novák uchopil bajonet do obou rukou a zespodu se vztekem a mimořádnou razancí, jako by se jednalo o medvěda té největší velikosti, "zaútočil" na centimetrový suk. Dřevo najednou povolilo okamţitě, špička bajonetu zamířila k obličeji, svaly rukou nestačily zcela zbrzdit úder, ostří bajonetu prořízlo spodní víčko levého oka a jeho čepel se bolestivě zanořila do hlavy mezi nosem a oční koulí. V mţiku vytryskl mohutný pramen krve. Svobodník Novák odhodil bajonet mezi třísky, přiloţil si dlaň levé ruky na oko, sprintoval na ošetřovnu… Na celé rotě zavládl pojednou neklid a nakonec strach. Záklaďáci, absolventi i vojáci z povolání se obávali o oko svobodníka Nováka. Na patře 12. tankové roty leţela několik hodin - v ponurém osvětlení konce chodby - hromádka třísek a poblíţ ní bajonet s červenou špičkou. Místo všem aţ příliš připomínalo narychlo opuštěné středověké rituální obětiště. Všichni tu spoušť s podivnou úctou obcházeli a prohlíţeli si triumfující okno, které - stále nešlo zavřít! Na dlaţbě podlahy chodby a betonu chodníku byly dobře patrné červené kapky krve, které vyznačovaly pravidelně po třech metrech cestu svobodníka Nováka aţ na ošetřovnu. „Kvůli Výzvě ses nemusel nechat skoro vykrvácet! Neměli si tě tam raději nechat?“ vítal svobodníka Nováka pozdě odpoledne svým obvyklým způsobem vojín Kváček, aniţ by přestal malým kapesním šroubováčkem montovat malé tranzistorové rádio. „Čau, ty vole, zabalili ti hlavu do obvazů, jako bys měl lepru.“ „Rána není z nejhorších, oko budu mít v pořádku, všechny vás prý zase uvidím úplně jasně a ostře v celý kráse, akorát oční víčka budou později vyţadovat kosmetickou plastickou operaci,“ vysvětloval svobodník. „Takţe budeš mít úplně fungl-novej ksicht! Tak ten já bych mít doopravdy ani nechtěl,“ prohlásil vojín Kváček a sháněl se klátivými pohyby po šroubováčku, neboť mu zapadl mezi matrace a kovovou vzpěru dvojposchoďové vojenské palandy. „Kváček je pako,“ pomyslel si Jan Rosa, „ale svobodník Novák měl velký štěstí. Sám bych si nechtěl zvykat na nový výraz svého obličeje. Vím dobře, ţe by si na něj nezvykla ani moje Ivana. Ivana, Ivana -?! Co se asi doma stalo? Proč mně přestala psát? Proč - ?“
84
22. ČÁST
WC JE V SOCIALISTICKÉ PÉČI VOJÍNA KARLA HROMADY Motto dvacáté druhé části „Zjistil jsem, ţe zŧstat v armádě sám sebou bude mnohem a mnohem těţší neţ se stát hrdinou opěvovaným sdělovacími prostředky ČSSR, komikem, nebezpečným zbabělcem, absolutním lhářem či naprostým líným flegmatikem... Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště - tanková střelnice "BAHNA 1" - VÚ-2424, 27. listopadu 1982, 23:45 (ZA 308)
„Prapore! Na můj povel – pozor!“ velel nadporučík Messarosz s rozhodností, která bránila sebemenšímu odporu. „Soudruzi, vojáci! Právě tuto noc budou velitelé a střelci střílet ostré střelby z chodu - Cvičení 6C - vloţná hlaveň - noc infra.“ Na vojáky praporu zívalo několik kilometrů čtverečných cílové plochy tankové střelnice "Bahna 1". Jan Rosa nechápal vůbec nic, jeho mozek spontánně formuloval obranné věty: „Nikdy! Soudruzi! Soudruhu nadporučíku, ještě nikdy v ţivotě jsem nestřílel z jedoucího tanku! Nestřílel jsem ve dne - a uţ vůbec ne v noci! Neseděl jsem zatím v jedoucím tanku! Ano, myslel jsem si, ţe se na vojně budu učit střílet, ţe budu muset cvičit se zbraněmi, ale aţ do této chvíle jsem hlídal tkaničky bot, víčka ešusů na stehnech levý nohy, neumytý příbory, lavinu nepřišitých knoflíků, spousty vousů a vlasů, pozdní nástupy, pořadová cvičení... Ještě nikdy v ţivotě jsem nestřílel z jedoucího tanku! Vţdyť je tma a noc!“ Jan Rosa strašil sám sebe: „Je zřejmé, ţe nyní je třeba buď střílet nebo mít velké problémy - zranit se, shodit se, přiznat se před všemi vojáky, ţe na střelbu z tanku nestačím nebo i – zemřít – ?“ Ve dne jiţ známý terén tankové střelnice se v noci tvářil nepřátelsky. Noční stíny probouzely fantazii, zesilovaly strach a nadpřirozeně umocňovaly schopnosti všech lidských smyslů. Tma kdesi vpředu rachotila a burácela, zem se chvěla, ve tmě všude kolem řvaly tankové motory. Provozním tankům T-55A tlumeně svítila jen jejich orientační a kontrolní světla, ale naplno zářily neviditelným světlem tankové infrasvětlomety. Ve stráni před lesem probleskovala nocí poblikávající červená světla, vyznačující levý a pravý okraj palebného sektoru. Vzduch byl prosycen pachem nafty promíchané s prachem a s "vůní" promazaného ţeleza. Automaticky se stavěly osvětlené terče, aby se opět sklápěly pod rachotivými výstřely dvacetimilimetrových vloţných hlavní tankových kanónů a dlouhých kulometných salv červeně a oranţově svítících střel… „Smrt – pod rouškou noci – učí - nás ţivé - zabíjení,“ napadalo Jana Rosu. Jeho vědomí bylo otřeseno "základní" neznalostí o cvičení vložná hlaveň - noc infra… Provozní tanky se znovu vracely z cílové plochy, zastavily na místech startů a 85
současně i cílů, rozpálené motory přestaly řvát. Z otevřených tankových příklopů vyskákaly čtyři černé stíny a do tmy se vylilo vnitřní osvětlení, bylo mnohem pronikavěji cítit všudypřítomný prach, vazelínu, naftu, olej..., ţár a pot vlastního těla. Radiostanice praskaly a provolávaly svá svědectví: „Jedenáctá tanková rota skončila v 01,20 hodin, přesně podle časového plánu, ostré střelby vloţnou hlavní, bylo splněno Cvičení 6C - vložná hlaveň - noc infra!“ Svobodník Tóth mezitím organizoval ostré střelby celé 3. čety, sebevědomě hlásal: „Odstřílím tradičně výtečně za všechny střelce a velitele, ale za Rosu střílet nebudu. Ty budeš muset, špagátskej bonzáku, střílet sám. Na tebe kašlu, nafoukanej debile. Musel bys hodně přitlačit! Kdyţ střílím za velitele roty, dostávám od něho "kilo", dnes mně střelby hoděj celkem tři stovky, ale ty bys mně musel dávat aspoň dvě "kila" za jednu rundu, jinak na tebe z vysoka kašlu. Zaplatíš -?“ „Ne, nevěřím ti! Určitě bys střílel úmyslně špatně,“ řekl Jan Rosa, ale více neprotestoval, byl plně zaměstnán sám sebou. „Věţ! Zde velitel 2. tanku 3. čety,“ ohlásil se velitel 3. tanku 3. čety desátník Petrof namísto desátníka Machalíka. V ochranné tmě noci k tanku opakovaně nastupovala znovu a znovu stále stejná osádka, kterou hlášení radiostanic a tma noci postupně proměňovala ve všechny ostatní. Většina zbývajících vojáků roty se v průběhu střeleb klidně prospávala pod keři v okolí výdejny munice, vojíni a poddůstojníci se tvářili, jako by se jich střelba vůbec netýkala. Nakonec svobodník Tóth sesedl. „Můţeš nastoupit, bonzáku,“ obrátil se na pobledlého četaře absolventa. Jan Rosa otráveně a pomalu usedal na místo střelce. Přemýšlel, zda-li by nebylo lepší zaplatit – dvě "kila" za jednu rundu... „Řidič! Motor natočit!“ velel zaprášený desátník Petrof. Jan Rosa přivykal sporému vnitřnímu osvětlení uvnitř tanku, pohlédl za sebe vzhůru. Desátník Petrof mu seděl téměř na zádech a výraz jeho obličeje připomínal děsivé záběry z několika válečných filmu – kina a televize jich v civilu vysílaly desítky. „Jak jsem se dostal do druhý světový?“ pomyslel si četař. „Můj velitel tanku má tvář téměř černou, tmavou, zaprášenou, oči mu bíle svítí podivným nadšením. Já mám střílet!? Vţdyť ani nevím, kde je spoušť!“ „Četo – k boji!“ Padesát pět tun váţící stroje zafuněly, tankové pásy se rozběhly po ocelových kladkách, těla tankistů uvnitř shodně vibrovala jako čtyři oddíly jediného ţivého srdce jinak mrtvého ocelového netvora, všechno se hýbalo v podivném rytmu ještě podivnější melodie... „Kulomet vlevo!“ uslyšel Jan Rosa uvnitř své černé tankistické kukly, v zaměřovači infradalekohledu hledal terč kulometu, na svých ţebrech, hlavě, obličeji… cítil aţ pronikavě kaţdý náraz. „Ukáţu tomu špagátovi! Kdyţ si na nás bude v kasinu vyskakovat – netrefí ani stodolu!“ navztekaně vylétalo z úst černovlasého a kudrnatého svobodníka Martina Dučery, který měl – normálně - mimořádný cit pro stroje a pro jízdu terénem a byl jednoznačně nejlepším řidičem v rotě. Nyní za rajčáky naštvaně uvaţoval: „Rosa se na nás v kasinu kaţdej den povyšuje. Teď něco uvidí!“ Tank sebou v nočním terénu pojednou mlátil, řval v kaţdé jámě a kvílel jako zraněné a mučené zvíře. Oči Jana Rosy nebyly zvyklé na infrapřístroje a na noční 86
nitro tanku, jeho ruce, nohy i hlava se opíraly o všechno "oţivlé" zařízení uvnitř tanku. Přes optiku infradalekohledu viděl pouze bezbřehou tmu. Snaţil se marně uvidět víc, pral se se všemi vnitřnostmi jedoucího tanku, měl co dělat, aby se zubynehty ubránil té jedoucí hoře ţeleza a očnicí dalekohledu si nevypíchl oko. Jeho ruce nezaměřovaly, ale jen se opíraly o automatiku tankového zaměřovače. Desátník Petrof stiskl elektronickou spoušť kulometu i vloţné hlavně. Ohnivě červeně svítící střely letěly vysoko nad koruny smrků, desítky metrů nad terče. Jan Rosa stále drţel přístroj před sebou, i po výstřelech pánu bohu do oken a s prázdnými hlavněmi, nadále křečovitě svíral zaměřování tankového kanónu a kulometu, otáčel se k Petrofovi s vyplašenou s otázkou: „Proč střílels – namísto mě, kdyţ neviděls kam?“, ale slyšel jen tvrdý rozkaz: „Drţ hlaveň vpředu! Nebo si to od Mesra slízneš!“ „Jenţe, Petrofe! Připadám si jako v zamčený černý skříni! Nevidím vůbec nic, nevím - , kde je vpředu - !?“ řvalo cosi uvnitř Jana Rosy. „Kde je teď - v této rachotící ocelový obludě - vpředu? Krucinál! No tak, kde je předek? Kdyby mě zabili nebo tvrdili, ţe jedeme hlavou dolů, tak jim to budu věřit. Proč mám tak propletený ruce a nohy, zajíţdějí mně kamsi pod sedačku, podlaha tanku se otáčí...! Ještě chvíli a omdlím nebo chcípnu z toho smradu, rachotu, vibrací…“ Petrofovi stačil nepatrný pohyb. Vyrovnal hlaveň tanku T-55A a zavelel řidiči k návratu. Za půl hodiny hodnotil nadporučík Messarosz výsledky střeleb: „Všichni střelci a velitelé stříleli výtečně. Nevyhověl pouze četař absolvent Rosa – jeho střelba byla – otřesná! Tak takhle střílet nemůţete, soudruhu četaři!“ Jan Rosa stál před velitelem praporu schlíple a stále ještě jako v šoku, jeho slova téměř nevnímal, otřesené smysly a vědomí, nabourané "ďábelskou jízdou", se jenom pomalu vracely do normálu. Většina střelců a příslušníků 12. roty stála na nástupišti, ale aţ nyní se naplno probouzela ze spánku pod keři tankové střelnice – a někteří z nich se nečekaně příjemně usmívali. „Příště uţ nemusím mít štěstí na velitele tanku,“ pomyslel si Jan Rosa. „Bude asi lepší zaplatit – moţná dvě a nebo i tři "kila" – za jednu rundu. Příště – jaké to asi bude příště?“ --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 28. listopadu 1982, 21:22 (ZA 307)
„Co se vám to, kokoti, do boha, tady všem stalo? Uţ jste se váţně "nakazili" tou jejich zhoubnou vzorností?“ zeptal se na patře desátník Taškář, kroutil mimořádně usilovně a nechápavě hlavou. Odpoledne se vrátil na rotu z posádkového vězení a v té chvíli sledoval pouze vojína Hrbatého a desátníka Petrofa, jak si sami krémovali a potom leštili vojenským leštidlem svoje kanady. „Boha jeho – to je ale děsná onanie!“ ulevoval si. „Nástup! Nástup!“ řval do mikrofonu dozorčí útvaru. „Nástup na večerní kontrolu počtů!“ křičeli dozorčí. Vojáci se s mimořádnou nechutí převlékali do kompletních uniforem, obouvali si vyleštěné kanady, dozorčí roty budil usínajícího vojína Hromadu: „Karle, vstávej! Je půl desátý. Pojď na nástup! Slyšíš - všichni nastupujeme venku na 87
nástupišti! Je večerní kontrola počtů!“ „Pána boha!“ vyjel na dozorčího roty vojín Hromada. „Kvůli takový píčovině mě buděj!“ Poté uviděl vzorně oblečeného desátníka Taškáře. „Uţ i ty, Vratislave!“ řekl s příšerně otráveným výrazem. „Před sedmnácti dny naší basy by byl všechno strašnej nesmysl. Chvíli jsme tady nebyli a všechny "starý páky" jsou ouplně zdegenerovaný!“ „Vojíne!“ zvýšil hlas nadporučík Messarosz. Objevil se ve tmavém stínu chodby jako duch, zavelel: „Zítra budete mít rajóny - WC, neboť vzorná péče o WC je jedním z vašich závazků - , jiţ byly vylepeny štítky.“ Vojín Hromada přecházel velmi neochotně chodbou a bezradně se zastavil uţ po několika krocích před nápisem na dveřích WC, otřesený a ochromený si opakovaně četl jeho text: WC je v socialistické péči vojína Karla Hromady „Ty nevíš, co je to socialistická péče?“ rýpnul si desátník Smrţ s provokujícím úsměvem a ještě si popíchnul: „Proč ses k tomu teda zavazoval?“ „Sklapni, výkoňáku, sklapni!“ zamručel vojín. V příštích dvaceti čtyřech hodinách mazáci úmyslně ucpávali záchodové mísy celými stránkami povinně odebíraného denního tisku a protestovali tím proti jim přiděleným rajónům, také vojín Hromada je místo úklidu postupně napouštěl vodou a na dveře všech kabinek WC psal cedulky: NEPOUŢÍVAT! MIMO PROVOZ! Na poslední neucpanou a ještě pouţitelnou mísu se v podvečer usadil a četl si poslední stránky denního tisku. Místo sebe pouštěl výhradně jiné mazáky - změnil se ve vojenskou stráţ jedné jediné funkční mazácké záchodové mísy. V podvečer si s ním desátník Taškář na chvíli vyměnil místo - , protoţe potřeboval. Vojín Hromada si zemdleně prohlíţel zbývající čtyři záchodové mísy ucpané a přetékající, vstoupili dva nabíječi... „Vy dva! Ven! Ve všech kabinkách a mísách je plno! Vypadněte!“ zařval vojín. „Ale my uţ taky fakticky dost potřebujeme,“ prohlásil vojín Nikola za souhlasného přizvukování vojína Kukly, oba se dívali na nepříjemně hnusnou odpornost - hladina "sifonů" záchodových mís vţdy sahala aţ k prkénku a plavalo na ní úplně všechno. „Nemluvím dost jasně? Vidíte sami dobře, ţe dnes je všude jiţ přeplněno. Běţte ven do bezů! Teď na WC - podle čísla - nemáte nárok! Padejte!“ „To je ale prasácký čuně! Dobře ví, ţe si všechno zítra Mesr osobně zkontroluje. Nechá nás v noci se v těch hajzlech zase čvachtat, celou noc ten jeho humus budeme čistit, aby všechny mísy byly ráno na kontrolu čistý,“ odevzdaně a rozladěně na chodbě odříkával vojín Kukla. Oba nabíječi vyrazili poklusem před budovu praporu a poté do nedalekých bezů, které opět vyzývatelsky vzorně navoněli a ozdobili novinovým papírem. 88
Jan Rosa všechno slyšel, ale mlčel, sám nechtěl jít ven do bezů. Pomalu přešel na WC sousední budovy. Nestačil ani usednout, kdyţ se ozvalo zřetelné: „Ještě jednou nám sem ten špagát vleze a dostane deku.“ --Desátník Taškář vycházel z WC. Sledoval vojína Hromadu, jak opětovně - se zapnutými kalhotami a spokojeným výrazem ve tváři - iniciativně dosedl s posledním cárem Rudého práva na jedinou dobře střeţenou funkční mísu 12. tankové roty a převzal ji tak – podle svého názoru - do socialistické péče. Desátník Taškář se usmál, obrátil se z chodby zpět: „Karle, dobře nám to tady hlídej - , a nééé, abys nám taky tu poslední schválně ucpal tím politickým orgánem, kterej drţíš v ruce.“ „Klidně!!! Příště se posereš, vole, Tak přísahám - ! K ničemu jinýmu se ten papír stejně nehodí!“
23. ČÁST UŽ JSEM OPĚT ZDE – VY BLBCI! Motto dvacáté třetí části Téměř celou noc anihilujeme ČAS. Místo spánku kreslíme na jeden totálně prázdný zaţloutlý ach balicího papíru rámečky rozvrhu a podle "NEJVYŠŠÍCH" rozkazŧ je vybarvujeme pastelkami jako velikonoční vajíčka, aby do nich mohl Jirka krasopisně vpisovat názvy "zaměstnání": PONDĚLÍ
ROZVRH ZAMĚSTNÁNÍ 12. tankové roty
8:00 - 9:30
Taktická příprava
10:0 - 11:30
Topografická příprava
13:00 - 14:30
Střelecká příprava
15:00 - 16:30
Politické školení mužstva
Také na rozvrhu je červená – v posledním řádku…, ale kaţdé ráno nás znovu a znovu obklopí a pohltí ZELENÁ. S kaţdou další hodinou je to jiná ŢIVELNÁ ZELENÁ, kterou nikdo neplánoval... Jan Rosa, listopad 1982 --Nové Sedliště – patro 12. tankové roty - VÚ-2424, 30. listopadu 1982, 18:55 (ZA 305)
„Nástup k povinnému sledování televizních novin! Nástup!“ řvali dozorčí všech rot a jako cikády všichni opakovali aţ do zblbnutí. „Nástup! Všichni v kompletní vycházkový uniformě! Nástup!“ „Buzerace v sobotu! Střelby v neděli! Nikoho z nás ani nehne! Pakárna zelená! Běţ si na bednu čumět sám!“ ozývaly se vzdorující výkřiky. „Jirko, co myslíš, dnes uţ asi ţádná kontrola nepřijde, necháme je odpočívat?“ prohlásil Jan Rosa zpola jako otázku. Leţel na svém vojenském lůţku, díval se přes otevřené dveře loţnice do prázdné PVS na zapnutý televizor a začínající televizní
89
noviny. „Mně se dnes nahánět mazáky na pévéesku nechce,“ oznámil vleţe četař absolvent Pilot. „Tak... tobě..., sou – druhu-hu čet – aři, vám... se... nene... nechce?“ ozval se ve dveřích unavený hlas velitele roty. Nadporučík Varga se zadýchával, hlas mu silně zadrhával ve všech slovech, celý se silně třásl a chvílemi se potácel… „Jak se dostal na rotu takhle oţralý - ? Proč vůbec nic nehlásil dozorčí roty svobodník Novák seděl před pár minutami u stolku dozorčích, ţe by Frantu přehlédl - velitel roty je úplně na mol,“ uvědomoval si Jan Rosa. Nadporučík ztěţka dosedl na postel technika roty, i sedící zavrávoral, téměř přepadl na zem, zadíval se na Jana Rosu. „Ty seš ten můj kluk ţenatej, ţe ano?“ zeptal se. „Ne, to si myslím, ţe doopravdy nejsem,“ odpověděl Jan Rosa. „A vy! Ano. Jeéé…sli…pak ano?“ Četař absolvent Pilot se posadil, kývl hlavou, odpověděl: „Ano!“ „Aha! Mám tě!“ vyštěkl velitel roty, nepřiměřeně rychle vstal, chtěl se otočit čelem k četaři Pilotovi, ale setrvačností svého pohybu přes něho přejel pohledem aţ k otevřené skříni, které zostra zahrozil ukazováčkem: „Tak to určitě budete dédétééé!“ prohlásil s nečekanou razancí. Poté se znovu silně zakymácel, vyrovnával komickými pohyby svých rukou vzpřímený postoj – stejně jako slova: „Dé-dé-téé – proti obtíţnýmu hmyzu! Vy - vojáci - jste můj obtíţnej hmyz a já vás vyhubím – aááá – buúúú – DéééDéééTééé – jako hmyz! A – a – a – bu-de-te chtít jet o svátcích domů? Nepopo... Nenenenenééé... Nepopo... Nepojedete nikam! A zavřete hubu, soudruhu, kdyţ s vámi mluvím!“ řval do otevřené skříně. Skříň nevzdorovala, nadporučík pokračoval o poznání mírněji: „Nebo tě přes tu otevřenou drţku plesknu, to uvidíš. Rota neplní! Neplní nic! Co má plnit…? Je úúúhúúúplně prázdná a dutá!“ „Co se zase neplní?“ zeptal se Jan Rosa, přemáhal smích. Nadporučík Varga přestal civět tupým výrazem do skříně a otočil se do místnosti. Nepřítomným pohledem se díval na podlahu, ztěţklým jazykem se zeptal: „Co s tím udě –,“ polkl, „uděláme?“ Ţádné odpovědi se nedočkal. „Víte vy tři o tom, ţe budete strašně trpět!? Musíte trpět taky, kdyţ já taky... Vy tři, špagáti, tady totiţ být musíte – nonstop, ale já nemusím. Dosud jsem nikdy v ţivotě tady v kasárnách nic nemusel! Normálně! Nemusel bych, vy zmetci, frac – kové po pracovní době! A pokud tady musím být..., jenom kvůli vám… musím…, kvůli tomu musím, ţe jste… neschopní a na hovno!“ vyřvával nadporučík Varga stále silněji, byl úplně vykolejený. „Tak s kaţdým zatočím!“ Na loţnici vládlo několik tíţivých desítek sekund absolutní ticho. Veliteli roty poklesla hlava dolů. „Ještě dva fernety,“ prohlásil náhle a objednával si pití u četaře absolventa Pilota na loţnici absolventů. „Neţ mně to doneseš, počkám si tady u svýho stolu s kámošem,“ prohlásil unaveně, posadil se na postel technika roty Mariana Braniaka, opřel si zkříţené ruce o kovové čelo lůţka, poloţil na ně hlavu a všem se zdálo, ţe podřimoval. „Kdyby se šel radši vyspat,“ řekl Jan Rosa. „Hovado!“ zařval okamţitě nadporučík a otevřel vytřeštěné oči. Pravou rukou sevřel vlastní košili pod vlastním krkem a přitiskl ji na krkavice, jako by to byly 90
hrdelní mikrofony tankové vysílačky, vlastní rukou přidušený podával přiškrceným hlasem hlášení: „Da! Agóóóň! Da...! Panimáju! Ty moj drug. Da! Charašo Dadááá!“ prohlásil, poté ulehl do postele vedle technika roty a objal ho. Marian Braniak se aţ do této chvíle tvářil, ţe spí, nyní se horečně snaţil vylézt z lůţka a řádně dloubl nadporučíka loktem do ţeber. „Řidič! Zpomal!“ vykřikl nadporučík bolestivě, znovu vstával s velkými obtíţemi, chvíli mu trvalo, neţ si uvědomil, kde je. Jeho obličej s pootevřenými ústy přejíţděl z jednoho absolventa na druhého, nakonec všechnu zbývající energii vloţil do projevu: „Slyšíte mě! Uţ jsem opět zde – vy blbci! Uţ jsem tady - , uţ jsem tady byl třice..., čtyřice..., sto… krát, kvůli vám jsem tady byl, kvůli pa... pe… pi… po... podě-lala-ný televííízi – a vám – jsem tady furt pryč! Psssst… kdyby něco… nic jsem vám neřekl… pssssst. Někteří vojáci mně donášejí – stačí jim napsat opušťák… pssst… chacha! Vím taky o vás všechno! Chápete…? Já si myslím, ţe chápete - všichni před vámi to pochopili. Jsem strašně na – nasraný! Vojáci tady taky – jsou! Dovolím jim, aby vám beztrestně roztřííískali huby – třeba i násadou od lopaty! Dávejte si na ně pozor, dávejte si na mě pozor! Blbý spojky! Blbí nabíječi, blbí vojáci… Uţ jsem opět zde, vy blbci! Všichni jste hovada – po mojí pracovní době. Ne! Ano! Chci, aby nám tady bylo jako vloni - před tím – kdyţ jsem měl klid! Ppřed tím - !!!??? Uţ nevím před čím, ale před něčím to určitě bylo…“ --Nové Sedliště - kancelář náčelníka štábu - VÚ-2424, Nové Sedliště, 1. prosince 1982, 09:17 (ZA 304)
„Soudruhu četaři!“ řekl velitel praporu v kanceláři náčelníka štábu pluku, za stolem seděli major Pašek, podplukovník Bobulák, čtyři tajuplní plukovníci, jeden muţ v civilu a úplně v koutě se snaţil vystřízlivět nadporučík Varga. „Roso, dobře mě poslouchej! Chci po tobě, aby ses tady před námi všemi zaručil, ţe uţ - údajně šikanovaného - vojína Šimčeka uhlídáš!“ „Nejen jeho, soudruhu nadporučíku, nejen jeho,“ významně zvýšil hlas muţ v civilu. „Katastrofální důsledky dalšího selhání by se krutě vymstily nám všem, ale hlavně tobě!“ „Proč právě mně?“ zavzdoroval Jan Rosa. „Jak mám Šimčeka, proboha, uhlídat! Nedoporučuji, aby se Šimček vrátil do mojí čety!“ „Vrátit Šimčeka do Rosovy čety by fakt nebylo dobrý,“ podpořil Jana Rosu Jiří Pilot. Mezi přítomnými důstojníky zavládl neklid podobný zděšení – tohle nečekali. Pohledy všech přítomných zavířily místností, přelétly přes stále ještě opilého velitele 12. roty a spočinuly na veliteli praporu. „Návrat Šimčeka do roty dobrý moţná není, ale je po čertech potřebný,“ prohlásil energicky aţ bojovně nadporučík Messarosz. „Můţu vědět proč?“ četař absolvent Jan Rosa se rozhlédl po místnosti, věděl a současně viděl, ţe ţádnou odpověď nedostane. Jeho pohled zůstal provokativně viset na veliteli roty, který měl v té chvíli i sedící mimořádné potíţe sám se sebou. „Je to rozkaz velitele pluku nebo majora Paška,“ oznámil nadporučík Chmel. 91
„Ostatně major Pašek je zde osobně přítomen a můţe se k celé věci vyjádřit. Major Pašek si vzal slovo jen nerad, nechtěl, aby konečné rozhodnutí zůstalo na něm, vysvětloval: „Soudruzi, zde přítomní soudruzi - ze speciální vyšetřovací komise 24. divize – celýmu velení pluku "přátelsky" vysvětlili, ţe vydání takovýho rozkazu je pro nás naprosto nutný. Vojína Šimčeka uţ není moţné na ošetřovně déle zadrţovat. Roso, tvoji nadřízení a vyšší situaci jiţ pochopili. Pochop ji taky ty, četaři! Vojín Šimček se musí vrátit do svý čety - do tvý čety, protoţe jinak plukovník Brázda veřejně rozmázne celý případ v médiích a tebe předá vojenskýmu prokurátorovi a ten vojenskýmu soudu - soudruh plukovník označil právě tebe za hlavního viníka. Kdyţ se vojín Šimček vrátí do tvý čety a ty v ní uţ udrţíš kázeň, přesvědčíme celou veřejnost, ţe se mu vlastně nestalo zase nic tak mimořádnýho. Kdyţ Šimčeka uhlídáš, budeš za to moţná i povýšený a vyznamenaný, ţe ano, soudruzi,“ řekl major Pašek a pohlédl na cizí důstojníky, kteří usilovně souhlasně kývali hlavami a mručeli: „Jo! No jistěţe, jo, jojo – no jistě! To jistě!“ „Rozkaz je nám všem - kromě Rosy - naprosto jasný a srozumitelný, soudruhu majore!“ řekl nadporučík Messarosz. „A Rosa vzápětí pochopí, ţe jiná moţnost není!“ „Je to rozkaz! O rozkazech přece není moţný diskutovat,“ rozčílil se major Pašek a poté vysvětloval: „Moţná ale bude dobrý, soudruhu četaři, kdyţ alespoň tenhle jeden jediný rozkaz pochopíš! Věci se mají tak: Kdyţ Šimčeka na druhý pokus uhlídáš a on vydrţí v četě bez následků, budeme - všechny události s ním spojené - jednou moci úplně všem interpretovat jako nešťastnou náhodu a nebo jako souhru náhodných nepříznivých okolností, které mají tak malou pravděpodobnost, ţe se vlastně vůbec nemůţou stát.“ „Samozřejmě, soudruhu majore!“ souhlasil nadporučík Messarosz. „Všichni to jiţ naprosto dobře chápeme. Ručím vám za Rosu a Pilota, oba uzavřou závazek, ţe budou od této chvíle osobně, iniciativně a naprosto dobrovolně ručit za nedotknutelnost a zdraví vojína Šimčeka. S nimi a ani s vojáky jejich čet jiţ nebudou nejmenší problémy. Rosa i Pilot chápou, ţe Šimček tady zůstat musí, zatímco oni dva ne. Postarají se, aby byl klid – tam dole - a uţ natrvalo.“
24. ČÁST OPOVAŽTE SE MNĚ NA NĚHO NĚKDO SÁHNOUT! Motto dvacáté čtvrté části „Všichni naši nadřízení nám nepřetrţitě opakují, ţe jsme velitelé elitních tankových jednotek ČSLA, ale ve skutečnosti jsme jenom špagáti a připadáme si jako hračky pro mazáky… JSEM VELITELEM NEBO HRAČKOU PRO MAZÁKY?“ Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště - ložnice 3. čety 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 1. prosince 1982, 17:17 (ZA 304)
92
„Chlapi!“ řekl Jan Rosa vojákům své čety. „Zítra se sem k vám zkusí vrátit vojín Šimček z ošetřovny.“ „Návrat sem k nám si můţe zkusit – tak akorát - jenom jednou!“ odpověděl vojín Cisárek. „On sám si nic nezkusí. Šimček musí splnit rozkaz velitele pluku.“ „Nezájem, Česťa Hrdej s ním tady u nás na četě nebude, pročeţ se na oba můţeme klidně vysrat!“ reagoval desátník Taškář. „Myslet si můţeš všechno, ale za sebe vám chci říct, ţe absolventi a vojáci z povolání celýho pluku mají Šimčeka hlídat - mají ho hlídat před vámi. Všechno máme s Jirkou hlásit. Chci, abyste věděli, ţe já všechno ohlásím. Budu muset, kdyţ vás zase napadne nějaká blbost.“ „A přivodíš si těţkej úraz - třeba násadou od lopaty - jako ten bonzák špagát Malý! Dopadneš stejně blbě jako všichni, kteří bonzovali před tebou,“ skočil mu do řeči desátník Taškář. „Ale ty si přivodíš ještě větší úraz – a budeš prvním na řadě!“ „Nevyhroţuj! Bonzáci vţdycky nakonec dopadli špatně.“ „Nechci snad ani vědět, jak dopadli. Nemyslím si, ţe jsem pitomec. Okolnosti jsou takové. V civilu i tady platí zákony – i nepsané zákony dobra, přirozené spravedlnosti, slušnosti...“ „Chachacha! O těch jsem tedy ještě v ţivotě neslyšel,“ vysmíval se vojín Hromada. Desátník Taškář se přidal: „A ty seš zde na západních hranicích Varšavský smlouvy ten jedinej slušnej, čestnej a spravedlivej, ţe jo? Povídám, ţe seš debil. Ty pitomče, takový zákony přestaly pro všechny záklaďáky existovat uţ před mnoha a mnoha měsíci, jinak by to tady v tý dţungli nepřeţili. A ještě jedno ti řeknu: Pro mě začnou - třeba zákony týhle republiky - zase znovu platit aţ za dvě stě devadesát jedna, bude to aţ v civilu, moţná... Nejsem tak blbej a padlej na hlavu jako ty, abych dodrţoval zákony, kdyţ je beztrestně porušuje vláda, prezident, poslanci Federálního shromáţdění… „Proboha, odkud k nám sem spadnuls? Nevíš, co se děje venku na stranickejch sekretariátech? Tady je vojna. Jestli platěj venku nějaký tvý "lidský" zákony pochybuju, ale tady normální zákony neplatěj, osvědčil se tady a platí jenom zelenej a mazáckej zákon, ale toho sis přece uţ musel všimnout sám!?“ podpořil desátníka Taškáře také svobodník Kervín. „Vím, ţe tady platí přinejmenším – zvláštní pravidla, ale vám důrazně opakuji: Dobře si rozmyslete, co uděláte? Trestný čin je pro mě i na vojně stále trestným činem a kaţdý, kdo nějaký trestný čin spáchá, cítí se potom chvíli "na koni", a proto musí dostat co nejdříve přes prsty, aby se mu všechny ty lumpárny náhodou nezalíbily a nezačal si myslet, ţe můţe úplně všechno.“
93
--Nové Sedliště - nástupiště 4. tankového praporu – VÚ-2424, 2. prosince 1982, 17:00 (ZA 303)
„Desátník Taškář!“ „Zde!“ „Svobodník Kervín!“ „Zde!“ „Vojíni Hromada, Chvála, Cisárek!“ „Zde, zde, zde!“ „Vystupte!“ Pětice vojáků vystoupila před tři roty nastoupených vojáků 4. tankového praporu. „Mimořádný denní rozkaz č. 24 velitele pluku!“ přečetl z červeného sešitu nadporučík Messarosz. „Jmenovaní vojáci byli převeleni k VÚ-2550 do Strašic. Ihned se připraví k transportu. Vyfasují od výkonného praporčíka konzervovanou dávku potravin KDP-04 na 24 hodin, od našeho útvaru odjedou ještě dnes v noci ve dvacet nula-nula.“ „Jsou převeleni… přesto přesevšechno… pryč od útvaru,“ vysvětloval nadporučík Krákora, „příliš nám všem kazí Výzvu. Do deseti dnů budou místo nich přivelení noví prověření vojáci! Jiţ mám jejich hodnosti a jména – svobodník Marian Havlík, desátník Jiří Bubelka, svobodník Michal Černý, desátník Michal Lomann, vojín Oldřich Palička.“ Za hodinu po odchodu odvelených vojáků se na rotě objevil vojín Šimček. Házel sebevědomě a všem před očima své věci do ţelezné vojenské skříně… --Nové Sedliště – patro 12. tankové roty – VÚ-2424, 2. prosince 1982, 21:35 (ZA 303)
„Absolventi, pojďte oba se mnou!“ prohlásil nadporučík Varga, mlčky vtiskl Janu Rosovi do ruky pilku na ţelezo a tajuplně zašeptal: „Provedeme si komisionální otevření skříně vojína Šimčeka v jeho přítomnosti. Od svých informátorů v rotě jsem dostal zaručený informace, ţe vojín Šimček v ní má pěknej bordel a mohl by mu narůst "červenej" hřebínek...“ Vojín Šimček otevíral svoji skříň pomalu a s nechutí. Více neţ visací zámek své skříně sledoval pilku na ţelezo v rukou Jana Rosy. Obsah otevřené skříně vojína Šimčeka připomínal kupu pomačkaného špinavého prádla. Velitel roty se tvářil nadmíru zhnuseně. Pomalu vyhazoval věci vojína Šimčeka na zem se zjevným potěšením levou rukou, neboť v pravé měl kouřící cigaretu. Kolem se kupili vojáci praporu, slovní komentář nadporučíka Vargy nešlo přeslechnout, rozléhal se celou budovou: „To je ten hnus! Urovnat! To je ale to svinstvo! Vyházet! To je neskutečnej bordel! Uklidit!“ Nadporučík zmlkl, přestal šlukovat a zpozorněl. Celý okolostojící hlouček vojáků zahučel údivem a přejícným vztekem. „Ty vole, to čumíš, něco se sype?“ řekl neuváţeně vojín Noha, neboť stál těsně vedle nadporučíka Vargy. Velitel roty se na vojína Nohu podíval zkoumavým
94
pohledem, protoţe si jeho slova vztáhl na sebe, ale více se věnoval skříni vojína Šimčeka: „Kde jste vzal všechny ty léky?“ „Nejsou moje!“ prohlásil vojín Šimček o tabletkách, které se stále se šumivým syčením valily ze zadní části skříně proudem aţ na zem. „Všechno vybrat!“ prohlásil velitel roty. „Vojín Šimček a velitelé čet s tím vším do mojí kanceláře. Sepíšeme si s vámi, vojáčku, protokoleček.“ V kanceláři Jan Rosa a Jiří Pilot třídili slušnou hromadu tabletkové směsi. V přítomnosti nadporučíka Vargy diktoval Jan Rosa výsledek sčítání, Jiří Pilot zapisoval: „Bylo objeveno a zajištěno 323 kapslí tetracyklinu, 205 tabletek penicilínu, šest lahviček ajatinové tinktury, 24 rychloobvazů... Velitel roty prohlásil: „Připiš tam ještě, ţe úplně všechno bylo ukradeno vojínem Šimčekem na ošetřovně!“ „Bohapustá leţ,“ bránil se Šimček, „někdo mně to tam musel dát, kdyţ jsem byl na ošetřovně!“ „Vojáku, nekecejte! Drţ hubu, neřáde!“ řval nadporučík Varga. „Teď uţ to o tobě víme, ţe máš svý mocný styky, ale – i my je máme,“ prohlásil velitel roty tónem mocnáře vítězné mocnosti. „Vojíne Šimčeku!“ „Zde!“ zareagoval vojín Šimček. „Pozor! Kradeš! Seš taky jenom dobytek!“ zařval velitel roty. Podíval se na v pozoru stojícího Šimčeka. Pokračoval vykáním a rozčílený skončil u tykání: „Abys věděl, seš pro mě jako morová zimnice a navíc ještě malej hajzl, ale nikdo z nás se tě ani netkne, protoţe jsem dostal rozkaz tě chránit. Pamatuj si to, ty malej protekční škrčku! Chci, aby bylo mezi námi jasno. Vojíne, budu chránit vaše zdraví, ale v ţádným případě ne váš bordééél!“ Nadporučík Varga zafuněl, rukou si rozcuchal vlasy, odvrátil se od nabíječe a prudce vyrazil ze své kanceláře na chodbu. Před kanceláří postávalo dvanáct vojáků jeho roty. Vojíni Noha a Kváček měli kaţdý jedno ucho přitisknuto na dveře, tlumočili ostatním všechno, co se dělo uvnitř, nyní si uši po sráţce třeli, vojín Kváček odcupital svým obvyklým komickým způsobem jako Mr. Bean dál od dveří. Rozcuchaný velitel roty se vřítil mezi vojáky, vykřikl: „Doufám, ţe je na záchodě papír,“ a bez volní kontroly a s nepřehlédnutelně rozepnutým poklopcem nepříčetně vztekle zařval: „Opovaţte se mně na něho někdo sáhnout! Je pod přímou ochranou štábu naší divize.“
25. ČÁST A PŘECE – ZLO TAKÉ HOŘÍ Motto dvacáté páté části „Večer se mně vybavila epizoda z lesnického odborného učiliště, ve kterém zavřeli do malé společné voliéry jestřába, výra a jezevce. Nebyli agresivní, nepřekáţeli si, dokud byli v prŧběhu roku dobře a vydatně krmeni, ale o prázdninách na ně zapomněli a tvorové, kteří se ve volné přírodě i sytí v kleci vzájemně respektovali, byli najednou ve voliéře strašným hladem dohnáni k tomu, ţe nejdříve seţral výr jestřába, potom jezevec výra, aby nakonec jezevec stejně zešílel hladem, protrhl do té chvíle neproniknutelné pletivo a utekl. Proč jenom uvnitř zdí kasáren kolem sebe vidím téměř všude vyhladovělé jestřáby, výry a jezevce - ?“ Jan Rosa, prosinec 1982
95
--Nové Sedliště - chodba 12. tankové roty - VÚ-2424, 4. prosince 1982, 19:45 (ZA 301)
„Uklízej! Jedu-jedu!“ velel desátník Machalík, odkašlal si a odplivl přímo na jiţ umytou a vyleštěnou podlahu chodby. Klečící vojín Nikola ani okem nemrkl. Nemluvil, nezvedl hlavu, opakovaně znovu a znovu leštil místa, kam dopadaly nové a další nazelenalé sliny desátníka Machalíka. „Plním rozkazy velení! Na nic a na nikoho tady nesmím sáhnout - a já uţ na ţádnýho baţanta ani jednou rukou nesáhnu!“ okatě vykřikoval vojín Čihák a namaloval na podlaze podráţkou své pravé kanady dvě tlusté černé čáry. „Proč bych na ně měl vztahovat ruce!“ vykřikoval svobodník Vácha. „To je úplně zbytečný!“ Poté pozvedl pravou ruku zaťatou v pěst aţ před svůj obličej a zadíval se na vojína Kuklu, křečovitě se usmál, pomalu utopil ve vlastních slinách na PVC podlahy nedopalek právě dokouřené cigarety a mísil ho tam špičkou vojenské pantofle. Vojín Kukla si prohlíţel svobodníka Váchu dosti nešťastným pohledem, stejně tak novou narůstající špínu na chodbě, kterou právě doleštil. „Kdy -, říkals -, ţe máš jít na první vojenskou vycházku?“ zeptal se nabíječe svobodník Vácha. „Půjdu za půl hodiny - aţ si Roj zkontroluje rajóny. Proč?“ „Všechno ještě stihneš,“ tvrdil svobodník Novák a nakopl patou pravé nohy kbelík plný špinavé vody, voda zaplavila jako ničící povodeň podlahu pečlivě uklizené a setřené loţnice 2. čety. Jan Rosa leţel na své vojenské posteli. Byl zdrcen nejnovějšími skutečnostmi. Opět zaslechl za dveřmi na chodbě odkašlávání, zprudka otevřel dveře. Jeho pohled sklouzl na klečícího nabíječe Šimčeka. Nad ním stál jeden z nejlepších velitelů tanků 4. praporu desátník Hatalov. Opětovně si křečovitě odkašlával a plival na chodbě, plival všude kolem vojína Šimčeka a pokrýval podlahu i vojenský nábytek mazlavými chuchvalci svých hlenů... „Proč ze sebe děláš zrůdu?“ zeptal se Jan Rosa. „Co je, ty špagátskej buzerante!? Tohle je podle tebe taky šikana? Co chceš? Tohle není šikana. Šimčeka jsem se ani nedotkl, odplivnul bych si, i kdyby tady nebyl.“ „Blbosti! Nech toho!“ vztekle zareagoval četař. „Sám víš nejlíp, jak strašně kecáš. Která přemoudřelá hlava tohle vymyslela? Proč?“ „Špagáte! Moc se ptáš, člověče, tady seš na vojně! Chceš váţně vědět proč?“ „Chci!“ „Můţeš mně věřit, ţe my jsme ještě slušní,“ prohlásil desátník, „měl ses potkat s některým "šíleným" mazáckým nabijákem, který před tvým nástupem odešel do civilu. Třeba Laco Drţava, zvanej Drţák. Vůbec nikdy jsem neodhadnul, co udělá, stejně jako kočka - čtyřnohá - u Evy Markvartový u nás doma. Víš, to bylo tak: Eva si jednou přinesla domů v tašce odrostlý kotě. Přišla za mnou. Prý -, ţe jí řekli, ţe kotě je mírně neklidný, ať tašku s ním otevře aţ doma v obýváku, ţe kotě je zvyklý na rádio a televizi, ţe ho hudba a mluvený slovo uklidňují. Chtěla, abych s ním mluvil, chtěla pomoct s uklidňováním. Otevřeli jsme tašku, kotě vykouklo ven, tvářilo se, ţe neumí ani chodit, ale potom ho nestačils 96
sledovat. Lezlo po nábytku, po tapetách, skákalo po záclonách, strhlo garnyţ přesně na akvárium s rybičkama... Myslím, ţe chvíli se drápkama udrţelo i na stropě. Kdyţ zjistilo, ţe se neprotáhne ven ani klíčovou dírkou, začalo se k nám lísat. Přesně tak se choval Drţák v kasárnách, protoţe věděl, ţe doopravdy nemůţe ven a kaţdý večer nám svý přiblblý pokřivený pocity dával proklatě najevo. Byl nepřetrţitě oţralej, téměř vůbec nepotřeboval spát, byl nadrţenej, leţeli jsme pod ním jako koberce na podlaze - Roso - pokaţdý -, kdyţ si vzpomněl. Jenom o tom mluvím a ještě teď se mně chce zvracet a jestli budu blít – uhni se, protoţe určitě pobleju tuhle Šimčeka. Špagáte, líbí se ti tady? Určitě se ti tady taky nelíbí! A víš, kdo za všechno můţe? Víš -, komu za to všechno můţeš poděkovat?“ „Nevím! Komu?“ „Zase nabijákům – novejm nabijákům. Vidíš sám dobře, ţe je tady po desetiletí neléčenej svrab, zelený šílenství, kterým se uţ všichni nakazili. Vojna! Výzva, co z toho. Sám ale ještě nechci umřít. Mám šílenej vztek - na všechny nabijáky. Nic nevydrţej, hovada! My jsme museli vydrţet všechno, úplně všechno,“ vysvětloval desátník Hatalov, tvářil se a znovu vysvětloval jako nepříčetný: „Můţeš mně fakt věřit, ţe my jsme ještě slušní, ale někteří nabijáci, kteří odešli do civilu - třeba Laco Drţava – tak ti měli záporný IQ. Bylo by to vidět při pitvě jejich mozků, pokud bychom v jejich hlavách nějaký mozky vůbec našli...“ Jan Rosa si jen obtíţně představoval, co asi přimělo v civilu nadprůměrně inteligentního středoškoláka a maturanta, aby se nyní tvářil a choval mnohem hůř neţ největší pitomec s pěti nedokončenými třídami zvláštní školy.“ Nahlas řekl: „Sám se chováš jako hovado! Takhle nebudeme nikdy kamarádi.“ Odpověď, kterou od desátníka Hatalova uslyšel, se ho v té chvíli ostře dotkla: „S tebou já nechci být a nikdy nebudu kamarád. Seš jenom hajzl a bonzák - bonzáckej špagát zelenej! Uvidíš, jednou na všechno dojedeš!“ Nové Sedliště 5. prosince 1982 Téměř všichni vojáci druhého ročníku plivou nabíječům pod nohy, ale také na uniformy a dokonce i do obličejů a do balíčků, které jim posílají do kasáren jejich dívky a maminky. Plivance jsou pro mě nečekané a šokující. Jen v několika málo posledních hodinách se kolem nás přemnoţily šíleným tempem jako bakterie, proti kterým nejsou vyvíjeny léky s dostatečným předstihem - najednou jsou jich desítky a stovky. Šikanování v našem útvaru nezmizelo, "pouze se převtělilo" - pod tlakem nejnemoţnějších opatření Výzvy - do třetí, pečlivě skrývané, utajované…, nejhnusnější podoby. Poznávám, ţe fyzické tresty a násilí uvnitř rot pokračuje s neslábnoucí intenzitou, je jenom více zahaleno uklidňující rouškou tmy vojenských nocí, je pečlivě skrýváno přede všemi… Z vojáků druhého ročníku, s kaţdým dalším dnem po návratu vojína Šimčeka na rotu, stále více a více vyvěrá - z lhostejnosti, únavy, předráţděnosti, apatie, šikanování, nespravedlnosti, mazáctví... - nový pramen násilností. Více neţ kdy jindy také nás s Jirkou v těchto dnech ovládají pocity bezmoci, nicotnosti, předem 97
beznadějného vzdoru..., pocity smíření se se vším, co kolem nás panuje, klesáme aţ na dno do propasti, kterou pojmenovali "Celoarmádní Vyzývatel ČSLA". Cokoliv uděláme, cokoliv odhalíme, cokoliv řekneme – všechno je pouţito proti nám. Nadále se bojíme, ale přesto hledáme ono pověstné stéblo tonoucího. U praporu zůstává krutou pravdou, ţe někteří vojáci druhého ročníku jsou neumdlévajícími šelmami, terorizují nováčky v noci fyzicky a ve dne psychicky. Když tak o tom přemýšlím, psychický teror je snad ještě horší než fyzický. Nechápu, že nevidím nikoho, kdo by vzdoroval zlu a šikanování. Nováčci nabíječi se podrobují úplně všemu, snášejí i plivání do svých balíčků, na své uniformy, do svých obličejů…, bez vzdoru a bez odporu si nechávají líbit úplně všechno s naprostou chorobnou samozřejmostí, netečností, apatií… Ptám se sám sebe: „Jak silnému byli a jsou vytaveni tlaku, že se v nich všechno lidské dávno nevzbouřilo? I ti nejslabší a nejposlednější bažanti by se přece museli vzbouřit?“ Před speciální vyšetřovací komisí 24. tankové divize jsem se musel "dobrovolně" zavázat, že nováčky uhlídám, ale nevím, je-li možné uhlídat třeba Šimčeka. Před čím je mám bránit, když oni sami všechno mlčky snášejí? V rotě panuje "chorobné smíření se vším" – i s opasky znovu zaťatými až do živého masa těla nabíječů – i s opasky zhmožďujícími vnitřní orgány všech nabíječů. Nedokáži si ani představit, jak by náš pluk mohl za současného stavu plnit sebesnadnější bojové úkoly, když není schopen zajistit ani všechny úkoly "normálního" základního výcviku. Kdybych byl u pluku vojákem z povolání, musel bych se zbláznit! Chtěl jsem být také pasivní - nemohu. Budu muset něco udělat. Pochopil jsem, ţe NELZE dlouho stát v kouři dýmajícího a plápolajícího zla a potom nebýt silně cítit kouřem.
26. ČÁST „VĚŘIT V LÁSKU“ NENÍ TO SAMÉ JAKO „VĚŘIT VLÁSKU!“ Motto dvacáté šesté části Ano, "kanibalismus" nejen v armádě je hnusný, je krutý – A PŘESTO JE! Všichni jej odsuzujeme, ale odsoudíme-li kanibalismus, násilí, šikanu, týrání, mučení... pouze slovy, ještě jsme tímto svým soudem vůbec nic neudělali a také vůbec NIC nezměnili na skutečnosti, ve které je tomu nadále – navzdory našemu soudu - přesně tak. Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště - kancelář zástupce velitele 4. praporu pro věci politické – VÚ-2424, 5. prosince 1982, 18:45 (ZA 300)
„Soudruhu nadporučíku, četař absolvent Rosa. Dostavil jsem se na váš rozkaz!“ „Sedni si!“ řekl nadporučík Chmel na jeho zvyklosti příliš tvrdě – ale sednout si nebylo kam. Zástupce velitele pro věci politické 4. tankového praporu byl zamračený a rozčílený, kdyţ uviděl, ţe četař stále stojí, začal ze ţidlí ve své 98
kanceláři odrovnávat různé propagační a politické broţury. Jan Rosa si četl jejich titulky: „Závěry… Zasedání… ÚV KSČ… Závěry… sjezdu KSČ, ZÁVĚRY…“ „Posaď se, uţ máš kam,“ vydechl nadporučík, několikrát přejel dlaní jedné ruky přes druhou, aby z nich setřel prach přerovnávaných tiskovin a zeptal se: „Znáš všechny závěry vojenských řádů?“ „Závěry -? Které řády a závěry myslíte?“ zeptal se Jan Rosa, hlavou mu proletělo: „Závěry tankových kanónů asi na mysli nemá, coţ znamená, ţe také Chmelovi se vojenské řády a předpisy značně promíchávají se stranickými materiály.“ „Myslím ochranu státního tajemství,“ vybafl jako otázku nadporučík. „Nejsem si vědom, ţe bych vyzrazoval státní tajemství.“ „Tím hůř. Podívej se teď pozorně, co jsi napsal!“ vybídl nadporučík Chmel četaře, rukou zalovil mezi stranickými materiály na svém stole, vytáhl dvojlist papíru sešitý sešívačkou, podal ho Janu Rosovi, který v něm rozpoznal xerokopii svého posledního dopisu, bylo v ní červeně zaškrtnuto a zvýrazněno mnoho sousloví a vět. U věty - „Kdybych byl u pluku vojákem z povolání, musel bych se zbláznit!“ - byly připsány tři velké červené vykřičníky. „Zaškrtl jsem ti, co uţ příště nesmíš napsat – uţ nikdy nic podobnýho! Piš si úplně svobodně, co chceš, ale nikdy nic takovýho – to ti zakazuji! Za kaţdou tvoji větu by nás mohli zavřít – tebe by mohli zavřít! Pokud neznáš zákony, o čemţ pochybuji, chci ti sdělit,“ řekl nadporučík, plně se vţívaje do role rétorického řečníka, „ţe jakékoliv informace, které se týkají morálního stavu armády, důstojníků, vojáků, vztahů mezi nimi… jsou státním tajemstvím. Sdělování těchto informací, třeba i při souloţi a jen vlastní manţelce, je trestným činem,“ zdůraznil nadporučík s patřičným politickým důrazem a patosem - a pět minut svůj názor řádně opepřoval komentářem všech moţných vzájemných reálných a hlavně nereálných děsivých vztahů, nakonec zapalovačem nad popelníkem xerokopii dopisu zapálil. „Chytrej seš dost,“ prohlásil. „Pamatuj si, ţe věci, o kterých se neví – a tudíţ se nich nezačne kecat – pro armádu, pro veřejnost, pro svět a vůbec pro nikoho – neexistují! Neexistují – a to je dobře. Příště by mohl přijít trest – a na tvrdo - a od někoho jinýho. Doufám, ţe chápeš moji dobrou vůli, moje přátelský kolegiální upozornění… Nic jsem ti rozprávět nemusel, protoţe otevírání soukromých dopisů vojáků základní sluţby je také protizákonné, ale můj čin je mnohem a v mnohém méně protizákonný -, neţ je ten tvůj "jazyk utrţený od řetězu". Víš, já jsem dobrák od kosti, ale aţ ti tvůj dopis otevře generálmajor Holík -, ten je mnohem horší neţ jsem já, uvidíš! I pro tebe můţe být setkání s ním, tak nějak osudově, mnohem horší. Napiš něco podobnýho ještě jednou a seznámíš se s vojenským prokurátorem, teď můţeš jít!“ Jan Rosa odcházel, ale jen obtíţně se smiřoval s novým rozkazem a novou skutečností. Nové Sedliště 6. prosince 1982 Nadporučík Chmel věří tomu, ţe stačí o věcech přestat mluvit a uţ neexistují, ţe stačí vydat rozkaz, vydat zákaz o nich mluvit a uţ neexistují – je to podivná slepota. Nadporučík Chmel věří svým pochybným závěrům – já nevěřím! Skutečnosti, 99
existující skutečnosti, přece pro nás v útvaru nezaniknou jenom proto, ţe o nich přestaneme mluvit, ţe o nich nikdo nechce hovořit, ţe nás pod hrozbou trestů nabádají, abychom o nich nemluvili na veřejnosti. Ale o to Chmelovi nejde – jemu stačí, kdyţ si všichni lidé mimo útvar budou jenom myslet, ţe je to u nás – u pluku naprosto dokonalý. V posledních hodinách se ptám často sám sebe: Komu jenom – a proč, krucinál, vyhovuje, ţe se tutlá i zlo, špatnost, násilí, šikana…!? Mají to tam nahoře na štábech všechno pěkně vymyšlený. Všechno svinstvo kolem nás dole je státní tajemství chráněné zákonem. A kdo promluví – ten nebude blahořečen, ţe odhalil bezpráví, násilí a špatnost, ale naopak – jako jediný – tvrdě potrestán. Mám vztek. Koho chceme vyzývat k následování celého tohoto rozvířeného chaosu? Celá Výzva se aţ příliš začíná podobat megalomanskému podfuku a nepodařenému experimentu, který nadporučík Chmel a jemu podobní hrají s komparsem tisíců lidí a s miliardami korun. Mám strašný vztek, divadlo kolem nás je kaţdým dnem absurdnější a absurdnější – a všichni ho hrajeme podle předem připraveného scénáře – a všichni ho hrajeme, protoţe bez následků ţádnou vojenskou roli odmítnout nelze. Ano, také já v této hře na Výzvu hraju, vím, že tady u Vyzývatele jsem hercem a nepřetržitě hraju – hraju, i když právě nedělám vůbec nic. Vždy jsem si myslel, že lidé jsou výjimeční svou lidskostí, svým rozumem, svými reakcemi, svým chováním… Když si ale vzpomenu na "hrdinské" činy těch největších "mazáků" a "nejschopnějších" lampasáků, sílí ve mně pocity studu, hořkosti, hnusu… - jsou se svým zatajovaným kanibalismem horší než zvířata! Ano, "kanibalismus" nejen v armádě je hnusný, je krutý – a přesto je! Všichni jej odsuzujeme, ale odsoudíme-li násilí, šikanu a zlo pouze slovy, ještě jsme tímto svým soudem vůbec nic neudělali a také NIC nezměnili na skutečnosti, ve které je tomu nadále – navzdory našemu soudu - přesně tak. Kdybych měl vyjádřit několika větami své současné pocity, řekl bych, že: Jsem zhnusený vojáky, kterým mám velet! Jsem otrávený důstojníky, které mám poslouchat! Musím plnit rozkazy jako vojáci, ale nesmím se stát mazákem! MUSÍM vydávat rozkazy jako vojáci z povolání a nesmím být jako oni a také ani jedním z nich!
Nevím ještě úplně přesně – zda-li je to moţné, neudělám-li osudovou chybu, ale s kaţdou minutou ve mně sílí odhodlání – je čas! Musím se přenést přes sprostosti mazáků, přes strach ze záludností důstojníků, přes zlobu a nenávist téměř kaţdého proti kaţdému. Je třeba doopravdy velet, protoţe - pokud uţ na světě něco jednou je tak dlouho - třeba jako armáda - mělo by to fungovat. Všichni mně v civilu tvrdili, ţe vojna člověka změní v chlapa, ale já si právě v této chvíli zoufale přeji, aby mě nezměnila vůbec.
100
--Nové Sedliště - 3. PVS 4. tankového praporu - VÚ-2424, 6. prosince 1982, 20:15 (ZA 299)
PVS 12. tankové roty byla zaplněna vojáky.Všichni upřeně sledovali obrazovku televizoru, téměř očima hltali polonahou Ornellu Mutiovou v italském filmu s náznaky erotiky. Jan Rosa vstoupil z chodby do místnosti, sebevědomě přešel od dveří k televizoru, propletl se mezi ţidlemi a sedícími vojáky, vypnul televizor a odpojil ho ze sítě. „Konec sledování televize! Nástup na rajóny! Příprava na večerní kontrolu počtů.“ „Teď tam bude souloţ! Zapni tu televizi, kokote! Zapni ji po dobrým!“ ozývaly se na PVS výhruţné aţ zoufalé výkřiky vojáků: „Slyšíš, vole! Zapni ji!“ „Nezapnu! Donutili jste mě, abych vám doopravdy velel! Mám svý rozkazy od velitele roty i od velitele praporu.“ „Naposledy ti říkáme, kokote, zapni tu televizi, jinak přijdeš ke smrtelnýmu úrazu!“ „Naposledy vám říkám, ţe je příprava na rajóny.“ „Tohle uţ v ţádným případě nepřeţiješ,“ řekl vojín Lohniský a pěstí svojí pravačky třísknul do dlaně levačky. „Nech se vyšetřit a ještě dneska se vyfoť, aby ses zejtra poznal!“ „Já se moţná zítra nepoznám! Ale myslím si, ţe nestojím ani jednomu z vás za trest, kterej si za útok na mě potom určitě slíznete! Musíte mě zabít, aby se vám vaše úsilí vyplatilo. V opačným případě bude váš trest hodně vysokej a nepodmíněnej – moţná i doţivotí! Osobně se o vám o něj postarám!“ Vojín Lohniský si odkašlal a plivl na podlahu pévéesky pod nohy Jana Rosy. „Praseti televizi uţ vůbec nezapnu!“ řekl Jan Rosa nadmíru ostře a vztekle. „Rozchod! V denním řádu Výzvy není o televizi ani slovo.“ „Co sem taháš Výzvu a denní řád, ty blbečku!“ „Uráţíš poddůstojníka a velitele čety!“ oznámil Jan Rosa o poznání klidněji. „Víš dobře, ţe mám kaţdej den rozkaz vám velet a od sedmnácti zastupovat velitele roty!“ „Pro nás seš a pořád budeš jenom poděšenej špagátskej bonzák!“ „Je mně úplně jedno, co si o mně myslíte - dokud se k sobě budete chovat jako zvířata! Kvůli číslům jste se zapomněli podívat na moje nárameníky. Podívejte se teď!“ prohlásil četař a provokativně ukázal ukazováčkem pravé ruky na své rameno. „Jsem poddůstojníkem a jsem taky vaším velitelem! Kdo nebude plnit moje rozkazy, na toho kašlu a půjde sedět! Rozchod!“ „Pojďte! S blbcem se nedomluvíme,“ prohlásil vojín Lohniský. „Rosa je stejně zelenej jako lampasáci a moţná ještě víc. Něco vám řeknu: Jestli je tohle člověk, pak zůstanu radši zvířetem!“ Nové Sedliště 7. prosince 1982 Podle vojáků jsem se stal zvířetem jenom proto, že chci, aby v armádě plnili alespoň některé rozkazy a chovali se k sobě jako lidi nebo alespoň jako nadřízení a podřízení. Proč nic z toho nechápou? PROČ? Změnila nás všechny vojna, Výzva -? 101
Nebo události posledních dnů jenom obnažily a vysvlékly do syrové nahoty všechny naše dobou zdeformované vlastnosti? Jací jsme doopravdy -?
Kaţdý člověk je jiný! Je jako květy rostlin, je jako květy lip. Vzpomeň si! Vždyť - říkával ti táta: „Každému -, snaž se porozumět líp. A nejvíc - svým láskám - svým dětem, a jednou své ženě. I když – ČAS – – – stále vpřed tě žene a v tváři máš už možná první vrásku, musíš, právě TY MUSÍŠ
věřit v Lásku!“ Ano, najednou jsou mnozí z nás neschopní dobra i lásky a naopak schopní udělat druhému úplně a naprosto všechno nebo naopak neudělat vůbec nic - coţ je tady ale ještě horší. ANO, stokrát ano, na vojně se mezi zbraněmi ztrácejí lásky a mě na chvíli napadá, že Věřit na vojně V LÁSKU JE STEJNÉ jako věřit VLÁSKU.
27. ČÁST KUKUŘICI NELZE “OBDĚLÁVAT“ VÁLCOVAČKOU Motto dvacáté sedmé části „Dnes mě NA VOJNĚ znovu ostříhal desátník, který je v civilu kuchařem, snědl jsem oběd, který uvařil zámečník a od vojína, který je v civilu soustruţníkem, jsem si na ošetřovně vyzvedl zdravotnický materiál, protoţe civilní lékař odjel velet pěchotě a já – biolog – jsem musel celý den velet tankové rotě… A je velmi divné, ţe se mně nic z toho – tady na vojně – jiţ nezdá divné.“ Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště - nástupiště pluku - VÚ-2424, 8. prosince 1982, 18:00 (ZA 299)
„Pluku! Na můj povel, pozor! Osobně si vás všechny dnes zkontroluji sám, mám na to dostatek času. Jsem výjimečně ve sluţbě. Pohov!“ prohlásil kapitán Galandauer. Zástupce velitele pluku byl v odpoledních a večerních hodinách přítomen u útvaru ojediněle, nyní před nastoupenými vojáky pluku hřímal: „Soudruzi, vojáci! Víme o tom, ţe nadále opouštíte útvar bez propustky. Bylo mně hlášeno, ţe do kasáren stále donášíte alkohol, ţe vás výkonní praporčíci odepisují z
102
vycházek, přestoţe ještě chlastáte v některý zdejší putyce. Mám mnoho nových poznatků a vzhledem k tomu, ţe náš pluk neplní schválený Plán odměn a trestů v období Výzvy, potřebuju – a to strašně – právě dnes – dvacet z vás potrestat. Ale po tak nevydařeným nástupu bych vás musel do báně zavřít úplně všechny. Doposavad jsem viděl pouze neskutečnej bordel! Soudruzi, nyní vám dám rozchod. Za deset minut nastoupíte znovu a u koho zjistím sebemenší prohřešeček proti řádům – ten půjde za katr. Výkonní praporčíci a velitelé čet připraví přehled stavů vojáků na rotách. Pozor! Rozchod!“ Za hodinu se kapitán Galandauer procházel s dozorčím útvaru mezi nastoupenými rotami. Nadporučík Krátký se ve sluţbě dozorčího před zástupcem velitele pluku překonával v udílení trestů: „Vojíne!“ „Vojín Kváček, soudruhu nadporučíku!“ „Máte dva dny basy za blbě zašněrovaný kanady!“ „Desátníku!“ „Desátník Petrof!“ „Totéţ! Dva dny za pomačkanou kravatu a tuze špatný oholení.“ „A co vy jste za rotu?“ „Pátá tanková, soudruhu nadporučíku!“ „Moment! Vaší rotě to sečtu všechno dohromady. Tolik nedostatků jsem ještě neviděl!“ konstatoval nadporučík, chvíli cosi psal do svého pověstného bločku, zavtipkoval: „Súdruhovia! Máte spoločných sto tridcať dva hodín – a rozdeľte sa!“ --Nové Sedliště - kancelář velitele 4. tankového praporu - VÚ-2424, 10. prosince 1982, 20:45, (ZA 295)
„Proč jsou tři vojáci roty v base?“ zařval nadporučík Messarosz na Jana Rosu při téměř pravidelném podvečerním kádrování a "tahání rozumů" z velitelů tankových čet. „Byly to samý nespravedlivý tresty!“ řekl Jan Rosa otráveně a konfrontačně. „Roso! Právě ty se najednou vysmíváš trestům, právě ty, který bys -,“ řekl nadporučík, zahleděl se do kalendáře na stole před sebou, „ještě 17. listopadu tohoto roku nejraději zavřel úplně všechny.“ „Já -?“ „Ty! Mám to tady černý na bílým, vyjmenovals tehdy - v této kanceláři - skoro celou rotu!“ „Já -? Ne! To je, soudruhu nadporučíku, určitě nějaká mejlka a nesprávná interpretace. Trest měli dostat jenom ti, kteří skutečně něco zlýho provedli.“ „Mlč, četaři! My uţ dnes víme, ţe něco zlýho provedli úplně všichni. Kaţdý voják toho má mnoho na svědomí. Víme dobře, ţe jim chybí disciplína a rozkazy se plní jenom vlaţně, ale i ty můţeš za jejich trestání. Kaţdý by nejradši jenom leţel a čekal, aţ nám Výzvu odpískají, ale její konec je ještě někde v horoucích peklech - takhle to uţ dál nejde,“ řekl velitel praporu. „Roso, je mně z toho špatně, co mně kaţdý týden některý oţralý voják vykecá nebo někomu jinýmu a potom to dostanu na stůl písemně – vím všechno.“ „O tom snad ani nepochybuju. Proč se s tím nic nedělá?“ 103
„Dělá – nedělá! Tolik trestů a efekt ţádný, ale plán trestů a odměn se začíná plnit – a to je dobrý.“ „Soudruhu nadporučíku, to nechápu, čistě hypoteticky vzato, co je dobrého třeba na tom, ţe jeden voják druhého ročníku dostane od jednoho důstojníka dva dny za surový šikanování a druhý od jiného také dva dny, protoţe neměl dost dobře přišitý jeden jediný knoflík. Oba se navíc sejdou v jedné společné cele, kterou hlídají nováčci - , a ti musejí ostře nabitý samopaly předat "vězeňské samosprávě", kterou si pro pobavení v base vytvořili uvěznění mazáci…“ „To se doopravdy stalo?“ „Moţná, ale kaţdý zatím za šikanu uvězněný mazák si v posádkovým vězení výborně odpočinul, prospal se - a potom na rotě dál úkoloval utahaný a nevyspalý nabíječe. A co si mají myslet ti, kteří nešikanují -? Předevčírem šel do basy - kvůli nepřišitýmu knoflíku - nejlepší velitel tanku celý naší roty. Obávám se, aby v posádkovým vězení nezískal "utkvělou představu", ţe sám je taky strašně "knoflíkově zlej" a třeba nepřestal velet. „Roso, uţ tě nestačím sledovat. Nerozumím vůbec ničemu, co říkáš. Kdo za všechny ty tresty můţe – já snad!?“ „Myslím si, ţe já taky ne, ale v rotě vládne blbá nálada. Ţádnýmu z nás se uţ nelíběj zbytečný tresty.“ „Myslíš si snad, ţe mně se líběj?“ „Nevím, ale kdyţ jsem přišel na vojnu, naivně jsem si myslel, ţe budu plnit rozkazy, protoţe všichni v armádě zcela samozřejmě plní všechny rozkazy a také je nadále bez řečí a úlev plnit budou. Dnes vím, ţe existuje většina vojáků a důstojníků, kteří tady jen přeţívají a velmi zuřivě se snaţí neplnit nic. Jenţe - právě na ně zmatené, "sezónní" a naprosto neuspořádané trestání vůbec neplatí. Taky trestat se musí umět.“ „Nepoučuj mě, to chápu – nejsem vůl! Myslíš si, ţe důstojníci pluku neumějí trestat?“ „Ne! Trestat doopravdy neumíte. Taky nevím, koho napadlo navrhnout a uzavřít závazek s názvem Plán odměn a trestů vojáků základní sluţby a vojáků z povolání Vyzývatele v období Výzvy. Někdo vymyslel takovou blbost! Všichni vojáci z povolání i vojáci základní sluţby věděli, ţe je to blbost uţ před hlasováním a přesto něco takovýho schválili. Je to strašný, kdyţ se blbost stane odhlasovaným a všeobecně závazným předpisem, kterým by se měli všichni řídit. Soudruhu nadporučíku, nevím, co si vy myslíte, ale já si myslím, ţe uzavřít takový závazek je skutečně nehorázná pitomost, za kterou by se nemusela stydět většina poslanců našeho parlamentu. Něco takovýho není moţný splnit ani náhodou, kukuřici – soudruhu nadporučíku také nelze obdělávat válcovačkou.“ „Roso! Kdybych tě uţ neznal, tak tě okamţitě vyhodím z kanceláře. Ale nemysli si, taky uţ jsem poznal, ţe jen po zlým a jen s tresty se daleko nedostaneme.“ „Jenţe!“ zapochyboval Jan Rosa. „Není uţ skoro pozdě, kdyţ kaţdý rozkaz je pokřivený, zkreslený, překroucený…, kdyţ se do všeho tady přimíchalo násilí a odměna se vojákům jeví jako trest, trest se zaměňuje za odměnu, pravda je lţí a leţ je pravdou...“ 104
„Roso, dost! Nechtěl jsem to Vargovi věřit, kdyţ mně o tobě a o tvý rotě podával hlášení!“ „Tvý rotě - ? Mojí rotě - ?“ zopakoval Jan Rosa s překvapeným nehraným údivem. „Vidíte, soudruhu nadporučíku, ani vy sám nevíte, čí je vlastně 12. rota. Jak se potom mají v tom zmatku vyznat vojáci? Podporučík Roj nám celý dny nadává, nadporučík Varga mlčí, sám nevelí a v sedmnáct hodin, kdyţ jim oběma skončí pracovní doba a chtějí jít domů, nám absolventům předávají velení…, abychom opravili úplně všechno, co oni sami od rána zmr... - , co bylo od rána pokaţený…“ „Takţe je to pravda a nadporučík Varga mně říkal pravdu! Roso, ty si doopravdy myslíš, ţe tady kurvíme charaktery lidí!“ Jan Rosa si aţ do této chvíle nikdy nic takového nemyslel a nikdy podobnou větu nevyslovil, ale přesto souhlasil: „Kdyţ myslíte, soudruhu nadporučíku, moţná - , víte - , nechápu - , proč se tedy nesmírně sprosté nadávky staly běţnou řečí, nerozumím tomu - proč je většina vojáků naprosto dezorientovaných tím - jaké malichernosti nabývají na ceně a stávají se ţivotně důleţitými a věci pro normální ţivot důleţité kaţdým dnem ztrácejí svou cenu…“ „Roso! Co ty si asi tak představuješ pod pojmem NORMÁLNÍ ŽIVOT? Nechceš nám pomoct "srovnat" celej pluk?“ zeptal se náhle nadporučík. „Mám pro tebe váţnou a seriózní nabídku. Nechceš se stát vojákem z povolání –? Velice rádi tě přijmeme mezi sebe.“ „Proboha, ne!“ vyletělo spontánně z úst Jana Rosy. „Jak jste na to přišel? Kdo na to přišel? Jak… - ? Ne! Ani za nic!“ „Proč?“ „Soudruhu nadporučíku, byl bych špatnej voják z povolání.“ „Já vím, ţe právě ty bys nebyl. Mám víc zkušeností neţ ty,“ prohlásil nadporučík. „Přemýšlej o našem návrhu, máš na to skoro celej rok času, ale čím dřív se rozhodneš, tím líp to bude – úplně pro všechny. Bude se ti líp velet, kdyţ vojáci uvidí, ţe mezi nás patříš a tvoji nadřízení se přestanou bát, ţe někde řekneš, co by mělo zůstat tajemstvím. Mluvil jsem s Chmelem o tvých dopisech, takţe ani já dost dobře nevím, co si o tobě mám myslet. Proč se vůbec snaţíš být dobrým velitelem, kdyţ nechceš být vojákem z povolání -, tak to zase nechápu já? Myslím, ţe se nakonec dohodneme a ţe nám to podepíšeš. Teď běţ! Musím na schůzi k veliteli pluku.“ „Jirko, důstojníci praporu říkají... a myslí si..., ţe já... si myslím..., ţe oni a Výzva... kurví... charaktery vojáků... Rozumíš tomu?“ zeptal se rozčílený Jan Rosa, kdyţ vstoupil na loţnici absolventů. Jiří Pilot sáhl do nočního stolku: „Podívej se! Přečti si, co napsal při PŠM desátník Hatalov.“ Janu Rosovi se po vyslovení Hatalov okamţitě vybavilo jeho plivání kolem vojína Šimčeka. Od Jiřího Pilota si vzal do levé ruky papír, bylo na něm napsáno: Láska je rozkoš, Rozkoš je poţitek, Ţena je květina, 105
Voják je dobytek. A já jsem vojákem. PROČ – ?! Jan Rosa leţel na vojenském lůţku, hlavou se mu honilo: „Je tomu skutečně tak? Mnoha vojákům i důstojníkům se musí zdát, ţe v posledních dnech opravdu "ţeru vojnu"! Někoho mohlo lehce napadnout, ţe bych se proto rád stal vojákem z povolání, jenţe uvnitř jsem kaţdým dnem víc a víc proti vojně, proti všem zbraním a všemu zbytečnýmu násilí, ale právě tohle se nesmí nikdo z mých nadřízených dovědět a uţ vůbec ne nadporučík Messarosz. Chvílemi se - mezi čtyřma očima jenom tváří jako kamarád, ale jinak se kaţdým dnem stává obávanějším, ostřejším a k ostatním vojákům záludnějším velitelem,“ pomyslel si četař a těsně před usnutím mu hlavou prolétalo: Devět znám planet sluneční soustavy, a nejlépe tu třetí. a přesto pokaţdé, kdyţ právě tam, má duše letí - ! Vidím příliš násilí a poté bílých kostí, příliš lidské zloby a hlouposti, nechci, a přesto vidím temně, jako bych slyšel hlas středu Země:
LIDÉ!
„
Proč Zlobou... Tak Často Planete? Ještě Dlouho! Všichni! Spolu! Žít Musíte! Na Této! Jedné – JEDINÉ! Planetě.“ Jan Rosa usínal, v polospánku hovořil s Ivanou Janatovou a "psal" jí dopisy: Ivano! Byl jsem na vojně nešťastným z toho, ţe tě nevidím, ţe nemohu cítit tvoji blízkost, tvé polibky… Strašně mně chybělo naše milování, ale měl jsem tvé dopisy. Najednou nemám vůbec nic – pouze vzpomínky na chvíle, ve kterých nejen naše oči
106
vzájemně pronikaly aţ na nejhlubší - a jiným skrytá místa… Vím dobře, ţe jako já chceš – milovat. Milovat - kaţdou chvíli, kaţdý den, kaţdou noc, kaţdý sen… Milovat - vyzkoušet na vlastním těle a se svým tělem všechno lidské. Milovat - objevovat neznámé a zapovězené... Ivano, máš krásné oči. Vidím je před sebou kaţdý den..., kaţdou... chvíli..., kaţdou noc…kaţdý sen…
28. ČÁST AKZÁKU – EJ LENUT! TO SI JEŠTĚ UPŘESNÍME! Motto dvacáté osmé části Dnes jsme nacvičovali pěší přesun, měli jsme přejít přes most, ale stál na něm nějaký cizí plukovník a tvrdil, ţe tam most DNES není a my se musíme přebrodit. Vojáci roty chvíli vzdorovali řvaním: „MY MOST VIDÍME! MY MOST VIDÍME!“ Plukovník stál uprostřed mostu nad říčkou vytékající z Novomlýnského rybníka a byl to Protiřval - , řval: „NEMŦŢETE VIDĚT, CO TADY NENÍ!“ Nakonec jsme brodili, ale nikdo na praporu teď neví, kde do rána usušit tolik výstroje, uniforem a kanad… Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště - tanková střelnice se zvýšenou ostrahou "BAHNA 01", 12. prosince 1982, 08:00 , (ZA 293)
„Soudruzi, aţ ţije Vyzývatel! Ať ţije Výzva!“ prohlásil před příslušníky 12. roty zřetelně nervózní podplukovník. „Ještě se neznáme, ale my se poznáme! Upřesňuji! Jsem podplukovník Marek Hřivnatý. Moţná jiţ vám o mně vyţblebptali, ţe jsem mimořádně pracovitý, ale také svéhlavý a zmatkař – dokáţu vám, ţe je tomu právě naopak. Nazdar – soudruzi!“ „Zdar, soudruhu plukovníku!“ odpověděli sborem nastoupení vojáci. „Soudruzi, pod záštitou Ministerstva národní obrany zahajuji ostrý nácvik vaší – a samozřejmě také mojí - střelecké ukázky. Byl jsem pověřen velením právě vaší rotě, protoţe jsem pro velení pluku - na rozdíl od vašich velitelů - zárukou úspěchu, ale to si ještě upřesníme. Dostalo se nám nejvyšší pocty na poli cti a slávy! Bude vám – a samozřejmě i mně - dovoleno cvičit před zraky nejvyššího velení ČSLA a zástupců velení Varšavský smlouvy. Soudruzi, jsem potěšen, ţe vám mohu velet, protoţe řadu nejvyšších důstojníků a generálů armády jsem ani já-sám ještě osobně neviděl a také vy je uţ nikdy - v celým svým bídným pozemským ţivotě neuvidíte!“ Vojín Noha reagoval bezelstně, upřímně, bezprostředně a dětinsky spontánně: „Tak to by třeba mně zase – ani tak moc nevadilo!“ „Co jste to říkal, soudruhu? Upřesněte!“ houkl výstraţně podplukovník. „Nic! Já si jen myslím a čestně na rovinu prohlašuju, ţe by to byl fakt "šííílenej průser", kdybych nikoho z nich vůbec neviděl.“ „Drţte hubu, vojíne! Uvidíte je všichni, jste přece součástí nejelitnejších jednotek naší armády.“
107
Vojín Noha nezmlkl, svaly kolem úst a očí měl staţené usilovnou křečí, prohlásil: „Nic ve zlým, soudruhu podplukovníku, já je váţně - úplně všecky – vidět strááášně chci!“ „Kolik toho ten blbec zase spolykal?“ ozvalo se v rotě. „Zavřete huby, soudruzi!“ okřikl vojáky podplukovník. „Naše ukázka je pro celou armádu, Varšavskou smlouvu a celej svět aţ příliš důleţitá. Pokud to dovolují vaši velitelé - já vám nedovolím, abyste ji někdo zmrvil!“ řval podplukovník, ale viditelně se rozklepal a uklidňoval se hlasitým vysvětlováním: „Já mám a musím mít všechno pod kontrolou – musím mít ve všem a ve všech - úplný jasno, neboť zde velím místo nadporučíka Vargy, který nevelí vůbec. Já velím uţ od svých čtyř let, i kdyţ nemusím, nyní osobně zastupuji Náčelníka politické správy Západního vojenského okruhu generálmajora Radima Břízu, který momentálně zastupuje generálmajora Ludvíka Holíka na MNO. Všichni se budou divit! Osobně si s kaţdým všechno upřesním – a potom nám to klapne, ţe to uslyší aţ v Praze, ţe ano, soudruhu veliteli roty?“ Nadporučík Varga mlčky kývl nepatrně hlavou, podporučík Roj se snaţil splynout s ostatními vojáky základní sluţby. Také trojice absolventů včetně četaře Rosy v podobných chvílích splývala s rotou a stávala se její organickou součástí, neboť pozornost i těch největších mazáků byla zaměřena totálně jiným směrem… Podplukovník energicky a hlasitě vykládal: „Soudruzi, na nikoho uţ není spolehnutí, a proto já-sám – osobně a rád – jsem pro vaši ukázku zajistil všechen potřebnej materiál. Nejmodernější elektronické přístroje jsem si vypůjčil aţ z centrálního přísně střeţeného divizního velkoskladu CDV-24TT. Přípravy mně zabraly celý týden, ale nyní je naprosto vše dokonale připraveno – kromě vašich zasraných tanků! Soudruzi, ruku na srdce a styďte se! Já-sám jsem se - za vás a místo vás - marně styděl uţ včéééra véčééér, kdyţ jsem si je prohlíţel. Jsou doopravdy hnusně špinavý a je třeba je vyčistit! Soudruhu veliteli roty! Vydejte potřebné rozkazy!“ „Roto! Na můj povel!“ zařval rázně nadporučík Varga a rozhlédl se jako studentík touţebně očekávající nápovědu, neboť ani on nevěděl, co jsou v té chvíli potřebné rozkazy. „Sledujte! Franta uţ je zase s velením totálně v prdeli,“ prohlásil přejícně vojín Hrbatý – a měl pravdu. „Pod vele... lelením veli-tele-lůůúúú čet,“ vykoktával nadporučík Varga zmateně. „Kaţdá četa nastoupí k jednomu tanku! Uděláte dokonale a neodkladně úplně přesně úplně všechno! To co… nám řekl… tady náš soudruh… podplukovník, jenom jeho úplně všechno... a vůbec nic jinýho!“ Jan Rosa odvedl 3. četu k tanku. Dvanáct chlapů se usadilo na korbu jedné provozní rachotiny T-55A, takţe na ní nebylo k hnutí. „Tady je ale otrava,“ zabručel svobodník Marian Havlík, který se při své malé tělesné výšce stále tvářil jako špičkový profesionální střelec. „A jaká ještě bude,“ rozhořčeně s ním souhlasil řidič tanku svobodník Dučera. „Hřivnatej podplukovník sice všechno celej tejden dokonale připravoval, poslal nás vyčistit a umejt tanky, ale já jsem asi slepej jako vazelíňák. Nikde tady není ani kbelík, ani koště a uţ vůbec ne hadry na čištění.“ 108
„Voda na střelnici stejně neteče,“ oznámil Petr Smrţ a před přicházejícím podplukovníkem dodával váhu svým slovům tím, ţe pomalu vysvětloval: „Voda je zamčená, zavřená a vypuštěná, aby nezamrzly, nepopraskaly a nezničily se mrazem trubky…“ „Soudruhu desátníku, ale–ale–ale!“ spontánně vykřikoval podplukovník. „Ani mráz naši socialistickou armádu nezastaví. Co mají říkat soudruzi vojáci Sovětský armády na Síííbiři? Taky mrznou, ale bojují, myjí, uklízejí a - metou.“ „Tak si ometeme tanky košťátky, sváţeme si je z březovýho proutí,“ ţivelně navrhl vojín Hrbatý. „Břízek je tady všude dost – na rozdíl od kbelíků!“ „Vidíte, soudruzi, vţdy existuje nějaké řešení!“ vykřikl nadšeně podplukovník. „Občas se mezi vámi najdou i iniciativní vojáci, kterejm to pálí, kteří jiţ v této chvíli teoreticky metou, i kdyţ momentálně ve skutečnosti zatím nemají čím. Z takových - jako je tady tuten soudruh - si vemte příklad.“ „Uţ jsi někdy vázal košťátka?“ zeptal se Jan Rosa. „Ne! To nééé, ale–ale–ale,“ napodobil vojín Hrbatý hlas a gestikulaci podplukovníka Hřivnatého, „vázání metliček nemůţe být zase tak těţký, soudruzi! já-sám jsem v civilu jednou viděl jednoho dědu, jak je ve volnejch chvílích vázal,“ vysvětloval vojín, ale tvářil se dotčeně, neboť nebyl rád, kdyţ ho někdo, navíc opakovaně, nazýval soudruhem. „Toho dědu viděls fakt jenom jednou?“ zeptal se s kouzelně udiveným a zamyšleným obličejem Martin Dučera, ale oči mu jiţ opět jiskřily. „Jednou,“ potvrdil vojín Hrbatý. „Myslím si, ţe uţ je - asi - umím vázat taky, i kdyţ jsem toho dědu neviděl vůbec. Alespoň bude co dělat,“ prohlásil svobodník Dučera a mimořádně se nadchl pro vázání košťátek. Bez prodlení začal na levou ruku namotávat drátky protitankových řízených střel, které jako pavučiny pokrývaly plochu tankové střelnice. „Můj noţík a tyhle drátky, soudruzi, stačí k výrobě úplný spousty košťátek – od kapesních aţ po obří velikosti.“ --Nové Sedliště - tanková střelnice VÚ-2424 "BAHNA 01", 12. prosince 1982, 11:56 (ZA 293)
Podplukovník Hřivnatý obešel trojici provozních tanků, na kterých "procvičovali" zametání různě velkými březovými otýpkami vojáci 12. tankové roty, klopýtal a koulel očima, jenom s obtíţemi stál na jednom místě. Jazyk se mu pletl: „Elitní tanková jednotko! Jsem s vámi nespo-,“ oznámil vojákům. Poté polkl a doplnil: „- kojen jsem vámi! Tak, takto Nééé... E! Vojáci! Takhle si čisto-,“ řekl, opakovaně polkl, protoţe cítil, jak se mu vypitá vodka vracela aţ do krku a stejným směrem vyplavovala kousky uzeného masa naloţeného v ţaludeční šťávě, „-totu nepředstavuji. Čisto…
TOTA, vy je – LITA, vypadá úplně jinak!“
109
„Víme uţ, jak TOTA vypadá – je v ní čisto „aţ – aţ“, vlastně – je tady úplně všude – pořádnej svinčík,“ oznámil nakonec dopáleně a dvojsmyslně vojín Hrbatý, který se nejvíce nalopotil s březovými košťátky a potichu doplnil: „Teda zatím je tady čisto. Aţ se nám zde někdo,“ ukázal na podplukovníka, „pobleje, soudruzi, nechci vidět ten humus.“ „Soudruhu podplukovníku!“ zvolal Petr Smrţ a předešel tak řevu právě polykajícího podplukovníka. „Mám dotaz.“ „Prosím!?“ „Stále nemáme vodu, ani kbelíky, ani hadry... Jak ty tanky, prosím vás, máme čistit?“ Podplukovník se přímo rozčertil: „Snad nechcete, abych vám to sem všechno přitáhnul – já – sám - já-sám - osobně? Vojáci! Vy nejste elita, ale jste váţně jelita! Vzpamatujte se! Zeptejte se třeba tady Rosy, voják naší armády přece nikdy nikoho neprosí! Voják velí, poslouchá, ţádá, je. Přeţívá, bojuje! Kdyţ je toho třeba, není líný, porve se i s hadrama i s horrrrou hlíny, i s vodou, i s vodkou… Prrrrrrr – Kokoko – KokoTíííNy. Kašlu na ně, vojáci! Kašlu na všechno ostatní, soudruzi! Kašlu i na vás! Mě teď zaujímají jenom ty tři vaše upatlaný a zasviněný tanky! Neţ započnu nácvik! Soudruzi – mu-SE-JÍ!“ Podplukovník zmlkl, zakoulel očima – poté hlavou, pojednou byl sám překvapen a zaskočen vším tím, co z něho právě vypadlo. Rozhlíţel se kolem sebe a pomalu slabikoval opravu: „Mu-se-jí se, soudruzi, pochopte to přece, blýskat jako nové – ty naše tančíky - a blýskat se budou – i kdybych vás tady měl drţet celý tři dny a tři noci… A doopravdy vám sem nechat přitáhnout protiletadlový světlomety, abyste o půlnoci lépe viděli.“ Martin Dučera se po odchodu podplukovníka zeptal: „Kluci, víte, jak se řekne Ukázka je tunel! - naruby a pozpátku – přece Akzáku ej lenut!
29. ČÁST PODPLUKOVNÍKOVA KYSELINA „ DNA!“ DO
NEOBSAHUJE SMYSLUPLNÉ INFORMACE
Motto dvacáté osmé části „Soudruzi, rychlost střelby našeho nejpouţívanějšího a nejmodernějšího protiletadlového tankového kulometu PLTK-80 je úţasná, ohromující aţ omračující. I při vaší nejrychlejší střelbě mohou - v mezerách mezi vašimi jednotlivými střelami - úplně bez problémŧ prolétávat celé letky nadzvukových letadel NATO ?!!! Přesto, dokud vás netrefí jejich bombometčík nebo nějakej odstřelovač, vy střílejte o sto šest - a třebas se náhodou jednou strefíte - A TO STAČÍ...“ lektor střelecké přípravy, prosinec 1982 --Nové Sedliště - tanková střelnice "BAHNA 01" - VÚ-2424, 12. prosince 1982, 16:58 (ZA 293)
Učebnu tankové střelnice Bahna 1 sdíleli v téměř přátelském rozhovoru vojín Šimček a podplukovník Hřivnatý. Vojín Šimček byl rozkazem velitele 4.
110
tankového praporu pověřen posluhou všem účastníkům připravované ukázky "Vzorné střelecké přípravy Vyzývatele" – byl velmi rád, ţe nemusí být venku na mrazu a v bezprostřední blízkosti mazáků. Osobně od rána podplukovníkovi výborně sekundoval a doléval vodku tak dokonale, ţe se mu v podvečer podplukovník se vším svěřoval. „Nadporučík Varga a podporučík Roj, abys věděl,“ vysvětloval, „se mně vyhýbají – dobře vědí proč. Kdyţ piju – tak neškytám – ale jinak škytám. Musejí to pochopit! Tak zasraný stroje bych ani jim skutečně ukázat nemohl – natoţ všem – jim podobnejm – velitelům divizí a soudruhům z MNO! Půjdu – škyt – se na ně ven zase podívat,“ prohlásil, opustil vyhřátou učebnu a vyrazil ke stále více promrzajícím tankům, na kterých seděli – pod sporým osvětlením několika lesních "pouličních" lamp vojáci základní sluţby v maskáčích jako velké zelené bodláky – a o kus dál přešlapovali nadporučík Varga a podporučík Roj. „Soudruzi! Proč jste po těch našich mašinách rozmatlali všechno to bahno?“ zděsil se jiţ u prvního "ukázkového" tanku podplukovník a v jeho tváři se značně prohloubily všechny vrásky. „Proboha, vţdyť jsou ty tanky zasranější a zasranější! Kdo je přetřel tou hnědou kaší –? Tfujjj, taková sračka! Já-sám uţ tomu přestávám rozumět! Jste elitní nebo nejste? Na něčem jsme se přece ráno dohodli. Na čem -?“ „Na ničem,“ zabručel vojín Hrbatý a odporoval vrávorajícímu podplukovníkovi, neboť jiţ dobře věděl, ţe umýt tanky vodou v mrazu nejde – na rozdíl od podplukovníka. „Já vám dám - škyt, tak u toho - , ţe prej na ničem?“ zapochyboval podplukovník, ale okamţitě kroutil záporně hlavou. Vojína Hrbatého si přestal všímat, otočil se a přešel o tři kroky blíţe k zamyšlenému četaři Rosovi: „Prej na ničem, soudruhu! Vám jsem – škyt – myslím – jménem celýho velení – škyt – ráno předal velení. Rozumíte roz -,“ zeptal se a polkl, „- kazu. Rozumíte rozkazu, soudru-huhuhu-hepčí četaři?“ „Ano, rozumím!“ vydechl četař. „To jsem, krucinál – tak u toho - rád, ţe alespoň vy rozumíte,“ široce rozkládal rukama podplukovník a kýval se na špičkách. „Ty tanky budou ještě dneska jako vymydlený trojčata, i kdybych vám sem-škyt-sem měl doopravdy nechat přitáhnout protiletadlový světlomety a naplno tady s nima škyt-svítit aţ do blbýho bílýho škytrána.“ Jan Rosa viděl, ţe někteří vojáci roty stěţí potlačují smích – a viděl to i podplukovník, přesto se snaţil ještě přitvrdit: „Soudruzi – budedte dtaddy, i dybyste měli ty tři škyt-tanky rozebrat na kousíčky – na úplně ma-li-lin-ka-tý škytšroubečky – a potom je – škyt – zase sloţit,“ prohlásil a utekl zpět do vyhřáté učebny tankové střelnice Bahna 1. „Nejlepší čistící prostředek tankisty je nafta – a mně je zima. Jebu na všechny jeho škyt-povely a škyt-zákazy. Tfujjj, taková sračka!“ opičil se po podplukovníkovi svobodník Černý. Od svého nástupu na 4. prapor se všem zdál stále zamyšlený a aţ smrtelně váţný, nyní vytáhl z kapsy gumovou hadičku a se soustředěným výrazem začal uvolňovat zátku levé vnější tankové nádrţe – a potom se rozchechtal s šokující intenzitou, kterou Jan Rosa ani nikdo jiný v rotě dosud neviděl, a ke které se všichni ochotně přidávali kvůli naprostým miniaturním 111
ptákovinám. Jan Rosa si vzpomněl, jak byl se spoluţáky na střední škole v prvním ročníku na komedii s titulky. Marně vzpomínal na přesný název filmu, ale najednou před sebou viděl Martina Konopáska, který se smál stejně nakaţlivě, ale strašně pomalu četl. Kino tehdy zabouřilo hurónským smíchem, a teprve kdyţ smích ustal – Konopásek dočetl titulek, došel mu vtip a rozesmál se do jiţ ztichlého sálu svým nakaţlivým smíchem úplně sám – a to ve chvíli, kdy se jiţ naprosto nebylo smát čemu. Nakonec celé kino řvalo smíchy nepřetrţitě, i kdyţ na plátně právě praţádný vtip nebyl. Podobná situace nastala na tankové střelnici. Vojáci myli a "koupali" sebe i celé tanky v naftě a přitom řvali smíchy. Všechny prošpikoval nakaţlivý smích, který nebylo moţné zastavit – a ustal aţ v okamţiku, ve kterém ve vnějších tankových nádrţích došla nafta. Tma byla jiţ řádně hustá, kdyţ si podplukovník Hřivnatý při své další kontrolní obchůzce se zalíbením a s poťouchlým opileckým úsměvem prohlíţel svítící a blýskající se pancíře provozních tanků. Stále vrávoral, ale tvářil se, ţe právě ztratil čich, protoţe v té chvíli čpěl z tanků - z čerňáků všech vojáků, z půdy, ze zbytků suchého plevele, ze vzduchu… - téměř bezedný oceán nafty. „Soudruzi!“ prohlásil podplukovník tvrdě, ale najednou změkl: „Ty odpatlaný tanky se mně, kluci moji, tak moc líbej – tak strašně líběj! Ani zasraný uţ moc nejsou, ţe to ale byl škyt-dlou - hej-hej den. Nu coţ! Zejtra je taky den a my si všechno znovu upře-,“ zakašlal, „-sníme! To taky! My si to zkrátka všechno vyţereme a vypijeme – aţ do dna!.“ --Nové Sedliště - tanková střelnice "BAHNA 01" - VÚ-2424, 17. prosince 1982, 08:45 (ZA 288)
„Hřivnatej se uţ zase naparuje jako hřivnáč,“ řekl svobodník Tóth. „Celý týden upřesňuje, lítá tady s pásmem a se stopkama, krokuje vzdálenosti, pořád něco mění, měří, počítá milimetry – a chlastá. Já nevím - jak vy, ale mám v tom nácviku čím dál tím větší bordel.“ „Všichni jsme na tom stejně,“ řekl desátník Petrof. „Upřesněno není vůbec nic, "soudruzi" – pouze nám dramaticky přibývá vět To si ještě upřesníme!. Dělám si čárky, Hřivnatej řekl uţ osmačtyřicetkrát To si ještě upřesníme. – ale ani jednou nám doopravdy nic neupřesnil.“ Ozval se kvílivý kovový zvuk nepromazaných pantů hlavní brány tankové střelnice Bahna 1, všichni vojáci se tam zadívali. Na střelnici vcházeli první velitelé divizí a generálové ČSLA, aby zanedlouho zhlédli jiţ dlouhé týdny v médiích reklamovanou akci s názvem: UKÁZKA vzorné střelecké přípravy VYZÝVATELE Československé lidové armády „Soudruzi, zvu vás nejprve na malé pohoštění,“ prohlásil plukovník Drha. Slova neobvykle mohutně urostlého velitele tankové divize nasměrovala kroky všech přítomných vojáků z povolání přímo do vyhřáté učebny k prostřeným stolům. Jan Drha měl zkušeností jako málokdo. Vyzařovala z něho vojenská přísnost, přemýšlivost, strohost, opravdovost a tendence k mimořádné osobní pracovitosti, ale vzhledem ke své mohutné aţ obrovité postavě se do tanku T-55A na místo 112
velitele jiţ po celých pět let nevešel a všem bojovým operacím velel z terénních čtyřkolových vozidel. „Jedeme do finiše,“ prohlásil v té chvíli podplukovník Hřivnatý se strachem v očích. S obavami a zřetelně zeleným obličejem se obrátil k vojákům: „Soudruzi, nečumte na ně – ať se mně nepoplašíte. Nemusíte se vůbec ničeho obávat – vše je nacvičeno, a kdyţ si to celé ještě jednou upřesníme…“ „Za poslední týden jsme nenacvičili vůbec nic!“ prohlásil tlumeně desátník Petrof. „Chlapi, kdyby nám to Hřivnatej nestačil upřesnit, vyměňte se jako vţdycky a ukaţte jim při ukázce něco z toho, co uţ dávno umíte – ať je klid.“ Podplukovníka Petrofovy věty dorazily. Najednou počal prověřovat nepřehlédnutelné skutečnosti, na které si ovšem po celou dobu týdenního nácviku ani nevzpomněl: „Jak to stojíte!“ zařval a řval znovu a znovu. „A jéééé - No toto! Oj-oj-oj! To a – to téţ – to – toto snad ani není moţný! Krucinál, vojáci, kde je pořadovost? Kde jsou strojově přesný pohyby? Vy pitomci, kde je řád!? Funkce změnit!“ Čtveřice nastoupených tankových osádek se rozvlnily, pořadí vojáků v nich se postupně změnilo – a z nastoupených tankových osádek bylo stádo. Podplukovník zuřil, očima rozzuřeného býka se zadíval s mimořádnou nevraţivostí na vojína Adama Nohu a zeptal se: „Vojáku, proboha, řekl vám uţ někdo, ţe není moţné pochodovat levá ruka a současně s levou prackou levá noha?“ „To vadí?“ kontroval vojín. „Jistěţe! Vadí!“ vyletěl podplukovník. „Tak nějak - prostě a sprostě, abyste věděl, ţe vůbec nic nevíte, střídají končetiny koně – a taky jinej dobytek, ale nemohou tak chodit soudruzi vojáci. To tedy ne!“ zařval – aţ do zadunělo. „Nebo vás mám začlenit do nějakýho stáda, Vy -?“ Příslušníci 12. roty pochopili, ţe začal kabaret a všichni stojící v blízkosti osloveného řidiče 2. tanku 2. čety se provokativně přikrčili v očekávání dalšího zařvání a dalších nadávek. Podplukovník si s překvapením prohlédl přikrčené vojáky, zakroutil se vzteklým nepochopením hlavou, vykřikl: „Pozor! Máte stát v pozoru, není-liţ pravda?“ Podporučíka Roje se zeptal: „Vy jste velitelem tady toho – licho-sudokopytníka - ? Víte o tom, ţe se mu pletou nohy a ţe mu zase tak nějak nevyšla noha?“ Podporučík Roj byl snaţivým vojákem z povolání, ale velel teprve krátce – nyní mlčel a snaţil se jako chameleón splynout s vojáky základní sluţby. „Nevycházejí vám nohy, soudruzi!“ obrátil se podplukovník v vojákům. „Máte jich málo a nebo zase moc! Ne, takhle pochodovat nelze! S vámi pořaďák nejde! A hlavně vám, soudruhu, nevychází noha. Vojíne -!!!“ „Vojín Noha, soudruhu podplukovníku.“ Vojáci zařvali, podplukovník zkušeně vyčkal klidu, načeţ zahromoval: „To má být sranda? Teď? V den ukázky - sabotáááţ mojí ukázky! Teď, kdyţ uţ tady jsou za kaţdým keřem úplně všude velitelé divizí a generálové spřátelený armády…“ „Ne, soudruhu podplukovníku, tuten vojín se skutečně jmenuje příjmením Noha. Vím to naprosto přesně,“ vysvětloval jako omluvu podporučík Roj a doplnil: „JÁ jsem totiţ jeho velitel, cvičím ho jiţ celej rok.“ 113
„Ale dost marně, ţe ano?“ kontroval podplukovník a obrátil oči v sloup, poté pouţil smířlivější tón svého hlasu: „Nu tak dobrá, vojíne Noho! Klid! Uklidněte se! Proveďte samostatně obrat na místě a přesun! Vzpomeňte si, co a jak vás naučil tady váš soudruh podporučík. Vlevo v bok!“ Vojín Noha se natočil vpravo, vykročil, ale okamţitě se zastavil – stojící jako čáp pouze na pravé noze - uprostřed svých neskutečně zpomalených pohybů a zkroutil se v podivné křeči jako zaseknutá pruţina. Zřetelně bylo pojednou patrné, ţe nevěděl, kam si má a můţe stoupnout a kam ne. Podplukovník posunoval vojína jako loutku, téměř zapomněl na generály, na celou ukázku a na ostatní vojáky a neobyčejně soustředěně osobně a nevojensky velel jedinému vojínovi: „Vojíne Noho! Posuňte nohu!“ „Nemoţná švejkárna,“ prohlásil Jan Rosa v první řadě čtyřřadu. „Třem teplákům se z naší "dokonalosti" uţ za pár minut totálně zakalí zrak,“ řekl svobodník Havlík. „Sledujte!“ oznámil nadšeně svobodník Dučera. „Podplukovník v sobě hromadí energii jednoho dalšího buzeru, aby Adama přinutil udělat jeden pořadovej krok.“ „No - nóóó! No tak! Jedem!“ velel podplukovník. „Ještě jeden - krok! Jenom jeden jedinej úplně malinkatej pořadovej krůčíček,“ zaprosil, vysunul své ruce před tělo, zaklínil je do sebe a chvíli s nimi před sebou třásl jako při nejusilovnější modlitbě. Oči všech příslušníků roty očima posunovaly levou nohu vojína Nohy. Vojín Noha prováděl nadmíru zpomaleně jeden krok a dokonale si vychutnával chvíli, kdy byl na okamţik středem Všehomíra. Jakmile znovu došlápl, podplukovník Hřivnatý se počal tvářit podivně - oddechl si. Třicet pět minut před začátkem ukázky řekl s upoceným čelem: „Jste jako batole, soudruhu! Poslyšte, ty obraty si snad taky ještě někde nacvičíte!“ Poté zvedl oči, ustrnul v němém překvapení. „Kde máte rukavice?“ zařval naprosto nekontrolovaně na svobodníka Nováka. „Já je nemám, někdo mně je štípnul - tedy ukradl - uţ celý dva měsíce je nemám,“ oznámil zcela spokojený a klidný svobodník Novák. „To vidí kaţdej moula, ţe je nemáte, ale – kde je, kurva, máte? To je vlastně jedno, jste tele! Budete je mít – nejdéle za jednu minutu! Seţeňte si je - kde chcete a jak chcete!“ zněl kategorický rozkaz, přestoţe kaţdému – i podplukovníkovi – bylo jasné, ţe takový rozkaz nebylo moţné splnit. „A kde vy máte rukavice?“ „Já je neobleču, poněvadţ mám na palci obvaz,“ vysvětlil desátník Machalík, zvedl levou zafačovanou ruku aţ nad hlavu a všem ji teatrálně ukazoval. „Nu dobrá, všichni vidíme, ţe jste lazar a nemehlo! A vy -?“ „Nemám!“ pokrčil rameny podporučík Roj. „Proč?“ „Protoţe – JÁ jsem voják z povolání a já je, jako voják z povolání, mít nemusím.“ „Jak to, ţe ne?“ zarazil se podplukovník. „Myslíte si, ţe předpisy naší armády platěj pouze pro vojáky základní sluţby?“ „Nemusím je mít, to není nikde v předpisech,“ odsekl podporučík. „Jakţe -, Nej-nííí! Jak -, copak to -, ţe není -?“ čertil se podplukovník. „Já vám 114
– tak u toho - se mně zdá - ten předpis najdu, to se podivíte. Je zimní období a všichni mají -! Co musí mít? Ušanku, šálu…, doplňte sám! Vidíte, nic nevíte, přece pletené zelené ru-ka-vi-ce!“ Podporučík Roj zmlkl, podplukovník Hřivnatý ve své důstojnické brašně poslepu přehraboval pravou rukou vojenské předpisy v červených vazbách, očima nepřetrţitě sledoval vojáky. „Jak je to moţné, ţe nemáte masky na řemenech?“ zeptal se pojednou s novým návalem zuřivosti, kdyţ ve své brašně neobjevil odpovídající předpis o zimní výstroji vojáků z povolání - nyní nemohl podporučíka Roje "ukamenovat" tíhou paragrafů. „Nemáme řemeny!“ zaznělo z roty prosté vysvětlení. „Všechny naše masky jsou uţ starý opotřebovaný krámy.“ „Húúúúh!“ úpěl podplukovník. „Húúúúh! Kdo nemá řemeny – ?!“ „Ten je úplně bez řemenů!“ vykřikl vojín Noha devatenáct minut před zahájením ukázky. „Ticho, vy debilové! Ty řemeny - kvůli vám - právě zničily moji celý týdny tvrdě připravovanou a budovanou ukázku!“ zařval podplukovník a infarktově zpanikařil při představě krachu ukázky před celou a stále se zvětšující důstojnickou lavinou na učebně tankové střelnice "Bahna 1". „Ono se to neposere, tak budeme cvičit bez masek,“ navrhl podplukovníkovi vţdy přizpůsobivý a vynalézavý svobodník Jaromír Machačík. „Plyn! Postřik!“ zařval podplukovník.
30. ČÁST SPECIÁLNÍ GG KLÍČE MÁ AGENT BUBELKA Motto třicáté části „Přes obrovské problémy cítím, ţe všichni muţi u tohoto útvaru mají moc dohromady společně stvořit jediný ničící a katastrofický stroj - a na jeho stvoření všichni celé dny chaoticky pracujeme. Ale aţ bude hotový – budou naše síly někým pouţity, vyuţity nebo ZNEUŢITY !!!???“ Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště - tanková střelnice "BAHNA 01" - VÚ-2424, 17. prosince 1982, 09:45 (ZA 288)
Podplukovník Hřivnatý stál na tankové střelnici "Bahna 1" před nastoupenou 12. rotou. Všichni vojáci měli na obličejích ochrannou masku – a podplukovník téměř omdléval zděšením, kdyţ uviděl, ţe Machačík má archaickou masku s chobotem. Zavelel: „Konec chemického poplachu!“, pohlédl na svobodníka Machačíka vzteklým aţ krvelačným pohledem, poté rezignoval: „Dobrá, soudruzi, mnohem lepší neţ rozbitý masky bez řemenů a Jeden Chobot bude, kdyţ nebudete mít ţádný masky. Ale - co teď s těmi krámy -?“ pronesl nepřítomně a anonymně. „Tak je někam schováme – třeba za výdejnu munice!“ radil podplukovníkovi svobodník Starý, cpal svoji masku do torny a dodal: „Jindy to přece děláme také tak.“ „Váţně? Proč jste mně to neřekli dřív? Rychle, chlapci moji, poklusem za výdejnu munice! Tam masky vzorně odloţit do trojřadů a ihned nastoupit opět zde!
115
Ať si všechno stihneme ještě upřesnit – neţ začne vaše – a samozřejmě také moje – ukázka.“ V té chvíli pohlédl velitel 24. divize z okna učebny tankové střelnice. Jeho zamračený výraz, který znali všichni podřízení, vyjadřoval nejvyšší nespokojenost, bezprostředně vedle stojícího náčelníka štábu divize se zeptal: „Vidíš je, Radku?“ „Vidím, všechno jim to jednou spočítáme – ale aţ bude po všem – teď nemůţu, kdyţ je tam ten podplukovník přidělený nám z GŠ,“ odpověděl plukovník Brázda, který měl, v porovnání s plukovníkem Drhou, na vojáka aţ příliš harmonickou tvář, nápadně nevynikalo ani jeho čelo, ani nos, ani brada, ani... Téměř kaţdý v civilu ho povaţoval za muţský model nebo za herce vojenského komparsu, coţ mu v uniformě bylo nepříjemné. Všechno myslel poctivě a opravdově, nelíbilo se mu proto, kdyţ si druzí mysleli, ţe také on je pouze "stroj" a hraje roli jenom podle nejvyšších rozkazů. Reţii ukázky měl stále plně ve svých rukou podplukovník Hřivnatý. Velitel divize s náčelníkem štábu se ještě jednou podívali ven oknem a poté se svými těly jako dva rozpustilí školáci snaţili zakrýt výhled z okna místnosti. Všichni byli v učebně, která připomínala značně opotřebovanou třídu základní školy a byla "vyzdobena" několikerými nabarvenými řezy střelivem, zbraněmi a modely jejich součástí – mezi málo vyuţívanými pomůckami a obrazy rokovaly a hodovaly hloučky důstojníků s generály. Vojáci 12. tankové roty mezitím dvakrát překonali chaotickým úprkem vzdálenost 200 m tam a zpět k výdejně munice, naházeli ochranné masky jako zbytečné smetí do bezového křoví a nanovo nastoupili u prvního pracoviště. Zklidněný podplukovník Hřivnatý se obrátil na četaře Rosu: „A co vy -! Umíte ten rozkaz pro vydání útoku?“ Jeho pohled omylem zabloudil k opodál stojícímu veliteli 12. tankové roty, zeptal se: „Vysvětlil jste mu úplně všechno -? Tak vysvětlil nebo nevysvětlil?“ Nadporučík Varga vyslal směrem na podplukovníka několik bezradných pohledů – a kaţdý jeho bezradný kukuč v podplukovníkovi zaţehl novou zápalnou šňůru – exploze se blíţila. „U... UU... UUU… Upřesnil a vysvětlil vám to někdo –? Kdo -? Ně-kdo!“ vykoktával podplukovník tvrdohlavě. Obličej nadporučíka Vargy připomínal stále se zvětšující obrovský otazník. Nadporučík byl ohromen přímostí dotazu, překvapen jeho důrazem a zaskočen vlastní totální neznalostí – nevěděl ani pendrek. Navíc nebyl zvyklý, aby se ho pětkrát za čtyři dny někdo na něco ptal. Mlčel, jenom poplašeně kýval hlavou nejprve dolů a nahoru, poté doleva a doprava, mrkal a polykal...“ „Nevysvětlil mně vůbec nic,“ uvědomoval si Jan Rosa, ale pronášel velice přesvědčivým a sebevědomým hlasem: „Ano! Jistě, soudruhu podplukovníku! To uţ tady ví úplně kaţdej! Před námi na prvním horizontu je tanková rota NSR, která...“ „Tanková rota NSR !??“ zarazil se v tu ránu podplukovník, odvrátil se od velitele roty k četaři Rosovi, zčervenal, zrudl, zkoprněl, zkameněl. Pak vyprchaly poslední zbytky jeho předcházející chvilkové umírněnosti, socha podplukovníka opět obţivla. „Kurva, snad brigáda -? Nebo ne - ? Soudruzi -, já z vás umřu! Ne, to 116
ne – ještě mám čas! Víte vy -, co uděláme?! Na vašem pracovišti, soudruhu četaři, nebudeme provádět – nebudeme nic takového provádět! Upřesníme si to tak: Vy radši, do-prdele – a do-odvolání, nebudete říkat vůbec nic.“ „Rozumím.“ „Rozumíte leda nanejvejš tak prd, ale – budiţ!“ prohlásil podplukovník a poprvé od rána zavrávoral tak silně, ţe musel poodejít od nastoupené roty. Všichni vojáci dobře slyšeli jeho věty: „Klid..., chvíli klidu – a bude to..., jen maličkou chviličku...! A bude to - budiţ!“ Poté všem vojákům zmizel z dohledu, neboť se ukryl za zdí řídící věţe tankové střelnice. Desátník Petr Smrţ neočekávaně vystoupil před nastoupenou rotu a s hranou nejhlubší smuteční váţností se uklonil, s nečekanou rozhodností vojákům sděloval: „"Soudruzi", neţ se k nám opět vrátí náš velící a "velice schopný" soudruh podplukovník, který zastupuje naše neschopný -, upřesním dvěma slovy, co on nám jiţ mnohokráte upřesnil - Cirkus bude!" Po bujarém zařvání vojáků se hlava podplukovníka Hřivnatého okamţitě vynořila za rohem řídící věţe, jeho tělo nejprve nebylo vidět – na okamţik to byl podplukovník bez těla, vyrazil zpoza rohu jako býk při koridě, zaútočil dopáleně a přímočaře na nadporučíka Vargu a podporučíka Roje: „S buzeranty a s flegmatiky nemůţe moje ukázka dopadnout dobře! A proč je tomu tak, soudruzi -? Protoţe proti nim nezakročíte!“ „Soudruhu podplukovníku,“ prohlásil nadporučík Varga s potěšením, „nechceme zasahovat do vaší velitelské pravomoci. Zdá se mně to, nebo vy zde máte opravdu jasně nejvyšší hodnost, největší moc a slovo - rota je nyní pod vaším velením.“ „Soudruzi! A mně se zdá, ţe si z vojenských řádů vybíráte pouze ty, které se vám hodí - to nyní nehodlám řešit. Zmlkněte! Obrátíme pozornost ještě jednou ke druhému pracovišti a míření kanónem. Soudruhu nadporučíku! Soudruhu podporučíku!“ prohlásil zoufale podplukovník. „K tomu elektronickému zaměřovacímu přístroji jste mně uţ taky nemohli vybrat většího pitomce. Kdo, ţe jste říkali, ţe to je? Svobodník Bubelka? Hovno! Pitomec je to - pitomec Bubelka! Bubelka je jistě nejhorším a nejpomalejším velitelem z celé roty, ţe ano? Proč jste mně ho tam vybrali?“ „Vţdyť si ho vybral sám,“ připomenul desátník Petrof všeobecně známou pravdu. „Říkali jsme mu přece nejmíň pětkrát, ţe Jirka Bubelka je u pluku novej, ţe je aţ neskutečně pomalej, ale nedal si říct - líbil se mu.“ Podplukovník Hřivnatý se stále více hroutil, ale byl opravdu duší i tělem voják, všem útrapám - , které sám přitahoval, vzdoroval skutečně houţevnatě. V předinfarktovém stavu vysvětloval, čertil se a vyřvával: „Soudruhu veliteli roty, Víte vy co, co ten blb udělal? On rozjeééébal všechny ty, jak se to jenom jmenuje – integrovaný obvody na velmi drahém supra-optickém zaměřovacím zařízení – místo toho, aby na něm cvičil. Všechno jsem mu vlastnoručně a s vysokou odborností seřídil – a agent Bubelka to zkurvil. Zaměřovací zařízení normálně v tanku snáší i ty největší vibrace, které si dovedeme představit, ale jak jsem časně ráno - ještě s baterkou v ruce - dobře viděl, někdo z roty do toho jedinečného přístroje řádně drncnul a vůbec nic nefunguje. Nevím, kdo diviznímu velkoskladu 117
CDV-24TT zaplatí takový děsný škody? Navíc je ten váš velitel pracoviště tak super-inteligentní, ţe neumí ovládat ani obyčejný stopky.“ „Nadporučík Varga mlčel, sáhl hluboko do kapsy své uniformy a vytáhl hrst čehosi, co počal soustředěně ţvýkat, výřečnost podplukovníka se zaměřila na svobodníka, recitoval: „Svobodníku Bubelko, poslouchejte mě dobře! Dávám vám rozkaz, abyste se v průběhu ukázky tvářil učeně a všechny přesvědčil, ţe nejste intelektuálním impotentem, ţe to všechno umíte, ţe vám to tam uvnitř vašeho stroje normálně funguje! Slyšíte mě! Vy – , budete jako předstírat, ţe vám všechno v těle i na vašem pracovišti funguje naprosto normálně. Budete předstírat, ţe nejste tele! To je rozkaz! Doufejme, ţe ţádnej generál nebude chtít zaměřovat osobně místo vás, kdyţ teď v tý optice – není vidět ani hovno.“ Svobodník Bubelka se při projevu podplukovníka různě kroutil. Jeho pohledy bloudily úplně všude, ale ani jednou nezavadily přímo o oči velitele ukázky. Podplukovník Hřivnatý se jiţ neovládal: „Podívejte se uţ konečně na mě, vy debile! Slyšíte, svobodníku, konec srandy, podívejte se přesně – na mě!“ Svobodník Bubelka se náhle a vůbec poprvé zadíval přímo do očí podplukovníkovi, se kterým to aţ trhlo a na Bubelkův flegmatický pohled okamţitě zareagoval slovním atakem: „Teď konečně pěkně čumíte! Pozdě, viďte, abyste konečně věděl, ţe něco vidíte! Ale řeknu vám důvěrně: S tím vaším nabíječem je to úplně stejný, protoţe čumí taky tak pitomě jako vy, a je to rovněţ pěknej vůl. Já jsem si toho všimnul uţ včéééra. Tak, svobodníku! Je vám to všechno jasný?“ „Jasný, soudruhu podplukovníku!“ Z učebny tankové střelnice "Bahna 1" právě vycházeli první účastníci ukázky, kdyţ se podplukovník Hřivnatý zeptal svobodníka Tótha: „Vás jsem včera odpoledne udělal velitelem desátého pracoviště. Máte tam všechny potřebný klíče?“ „Nie, ţiaden! Ani jeden UŢ tam nemáme! Uţ sa nám všecky dagdě vytratili!“ odpověděl svobodník Tóth. „Zato tam máme kombináááč-čč-ky.“ „Vy, vy, vy - jste se zbláznil,“ zapolykal naprázdno podplukovník a zavrávoral. „Ale, ale, ale -,“ chlácholivě pronášel svobodník Tóth, „to ide, súdruh, dosť dobre – kombináááčkami – rozloţiť tieţ…“ „Dost! Dost! Povídám – dost!“ řval. „Já – jí – jé – já – přece nebudu ukazovat velitelům divizí a generálům obyčejný kombinačky. Kde jsou moje speciální v centrálním velkoskladu vypůjčený – gula-gola klíče? Ruším toto pracoviště a osobně v tomto okamţiku vytvářím nové. Ne! Poslyšte, to si uţ... k vaší škodě... nestihneme... soudruzi... upřesnit. Teď váţně, vojáci! Na všechno se můţu -, víte vy co, ale ty drahý vypůjčený Gééé-Gééé klíče musím do velkoskladu vrátit. Takţe, soudruzi, přiznejte se, pakliţe jste mně je někdo ukradl - - - ! Ne, na tohle skutečně nemám nervy – aţ se s vámi sere – kdo chce!“ Vojáci 12. tankové roty povyrostli, napnuli všechny skupiny svalů. Jejich "Pozor!" se v té chvíli jevil skutečně vzorným a dokonalým. Za podplukovníkem Hřivnatým, ve vzdálenosti necelých třiceti metrů, stál generálplukovník generálního štábu ČSLA, za ním přicházeli ostatní účastníci ukázky.
118
„Chlapi,“ ozval se desátník Petrof, „jak jsem řekl – ukaţte jim jenom to, co uţ dávno umíte!“ --Nové Sedliště - tanková střelnice VÚ-2424 "BAHNA 1", 17. prosince 1982, 10:26 (ZA 288)
Tanková střelnice Bahna 1 byla zaplněna vojáky 12. tankové roty a lavinou skupinek nejvyšších důstojníků z nejrůznějších útvarů armády, kteří přecházeli od jednoho pracoviště ke druhému - místo vzorné a elitní - probíhala "Obvyklá nejrutinnější ukázka střelecké přípravy". Podplukovník Hřivnatý, který měl ukázce velet, se v jejím průběhu "vytratil" - aniţ by komukoliv řekl jediné slovo rozloučení. Nadporučík Varga stál přibliţně 50 metrů od své roty, které úředně a oficiálně velel, odevzdaně civěl do korun smrků za vojenským plotem a tvářil se, ţe ţádného vojáka roty nezná - a podporučík Roj dostal šílený průjem, takţe ukázku proseděl na dřevěném poškrábaném prkénku s dírou. Vojáci 12. tankové roty cvičili zdánlivě pod velením absolventů a poddůstojníků, ale v podstatě kaţdý voják předvedl sám sebe a naprosto dokonale jedno jediné jemu známé a téměř kaţdý den opakované, ale naprosto "všední" cvičení své "mazácké specializace". Důstojníci cizích útvarů při sledování ukázky stále více připomínali hejna holubů, která poprvé vylétla z holubníků. Kaţdý z nich si alespoň jednou zakroutil hlavou a zatvářil se, ţe vidí věci, které ještě nikdy v ţivotě neviděl – a všichni byli spokojení. Přesto se velitel 12. tankové roty odhodlal k prvním vlastním povelům aţ dvacet minut po odchodu posledního nadřízeného a vyššího důstojníka. „Roso! Pilote! Poklusem – ke mně!“ Oba četaři vystoupili z hloučku vojáků a přiklusali k veliteli roty. „Absolventi, neţ odejdeme, bude to tady perfektně čistý – uklidíte i tankový cesty. Já nejsem ve svý kůţi a nemám sebemenší chuť se s vojáky hádat. Roso, klidně jim třeba řekni, ţe jsem utahanej, ţe mně není dobře, a proto – ať neprovokují, protoţe jinak nikoho z nich nepustím o svátcích domů – a dnes budou bez oběda nebo i bez večeře.“ „Chlapi, Franta je z ukázky celej unavenej, prej sotva leze. Ještě dřív neţ odejdeme zpátky do kasina, chce to tady mít perfektně uklizený – prej se odtud jinak nehneme,“ vysvětlil Jan Rosa vojákům po svém a bez obalu rozkaz velitele roty v rozporu se všemi řády, neboť dopředu věděl, ţe kdyby nyní doopravdy zavelel, připadal by si jako idiot. „Roso, je to šmejd, avšak - kdyţ se nehneme my – nehne se ani on, ale je na tom líp neţ my,“ konstatoval svobodník Dučera. „Sám je celej den zalezlej na učebně, motá se po střelnici jako bludnej balvan sem a tam, ţere si svačinky s domácí paštičkou, hulí… A je to papoušek - Papoušek Franta!“ „Proč papoušek?“ vyzvídal Jan Rosa. „Nevšiml sis?! Celej den zobal slunečnicový semínka a vyplivoval slupičky. Má semínek vţdycky plný kapsy, kdyţ je nervózní a neví si rady. Pochoduje "kilometry" od nás jako velkej zelenej papoušek a louská si. Hodil by se tak akorát do cirkusu.“ Jan Rosa se podíval na velitele roty. Nadporučík pravou rukou opět cosi lovil 119
uvnitř podomácku přešité maxikapsy svého důstojnického svrchníku, jeho ruka opakovaně zamířila k ústům. „Fakt, má plnou hrst slunečnicových semínek! Velitel roty je doopravdy louská v zubech jako papoušek, a právě nyní vyplivuje slupičky osemení.“ „Chlapi, pojďte, musíme to tady - i po něm - uklidit!“ řekl Jan Rosa vojákům, kteří nabručeně civěli na velitele roty. Poté četař uchopil jako první lopatu a - přes stále platný zákaz velitele praporu nadporučíka Messarosze konat společně s vojáky fyzickou práci - začal seškrabovat jako první sníh a bláto z betonových panelů tankové cesty, přestoţe je tam zanechaly pásy tanků Sovětské armády, které přes střelnici projíţděly před týdnem - tři "ukázkové a současně muzeální" stroje T-55A vyleštěné naftou se celý týden nehnuly z místa ani o píď.
31. ČÁST DŽINOVÉ, KTEŘÍ SPÍ NE
Motto třicáté první části VOJENSKÉ DESATERO 1. Ve všechny mazáky a v jednoho velitele věřit budeš 2. Kaţdou šarţi pozdravíš 3. Den ţoldu uctívati nepřestaneš 4. Cti otce, matku i milenku svou, neboť oni ti peníze na vojnu posílati budou 5. Nenastřílíš s prázdným zásobníkem 6. Neokradeš kamaráda, protoţe i tak vůbec nic nemá 7. Nepoţádáš kuchaře o nášup - ţádnej ti stejně nedá 9. Poslouchat budeš - jinak velmi zkusíš 10. Kaţdou basu nasluhovat musíš Vojenské desatero jsem si opsal, kdyţ jsem byl první týden na vojně. Jiţ tehdy se mně zdálo, ţe je cosi v nepořádku, kdyţ VOJENSKÉ DESATERO – leţící pod sklem na stole velitele roty - BYLO VLASTNĚ DEVATERO Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště – kancelář velitele 12. tankové roty, 18. prosince 1982, 22:23, (ZA 287)
Byla noc, ale uvnitř zdí tankového pluku se jako v jiných dnech pohybovalo mnoho Dţinů, kteří nespali - a nepřetrţitě tropili rotyku. Jan Rosa s Jiřím Pilotem seděli v kanceláři velitele roty, nebyli to Dţinové, nedělali nic, ale také oni (NE)spali – měli spánek zakázaný těmi nejvyššími rozkazy. Mezi budovami Vyzývatele skučel vítr, přinášel z civilu obrovské mokré sněhové vločky, které pleskaly na sklo okna, některé se rozmázly na několik menších a všechny pomalu sjíţděly v klikatých serpentinách po skle okna aţ dolů. Jan Rosa je pozoroval, jak vytrvale klepou na sklo a marně se doţadují vstupu do budovy, ze které on sám by nejraději utekl a ve které měl s Jirkou zakázáno spát dokud i poslední mazák neupadl do smířlivého bezvědomí spánku a budovu tankového praporu neovládlo milosrdné ticho. Aţ do té chvíle dozorčí útvaru a důstojníci praporu mnohokráte prověřovali, zda jsou vojenská lůţka "velících" absolventů prázdná – platilo heslo: „Kdyţ my nespíme – oni taky nebudou!“
120
Všichni vojáci základní sluţby měli večerku ve 22,00 hodin a budíček v šest nula-nula, ale mnozí nováčci nespali více neţ čtyři hodiny a absolventi 4. praporu usínali nejdříve ve 23,00 hodin a budíček měli v 5,30. Byla to anomálie, na kterou si oba velitelé tankových čet jen pomalu zvykali. Kaţdý večer se kroutili a podřimovali na ţidlích v kanceláři, občas spali s hlavami poloţenými na desce stolu nebo seděli na zemi v nejnemoţnějších polohách, ale nejčastěji bděli, sdělovali si záţitky, tuţby, pocity, vzpomínky... „Jirko, víš, neţ jsem odešel na vojnu - potkal jsem lásku – ţil jsem velkou lásku. S Ivanou jsme se tolik milovali. Neuběhly ještě ani tři měsíce a nevím o ní téměř nic. Kdyby mně o ní nepsala moje maminka a občas bratr - nevěděl bych vůbec nic. Moţná je to jen pocit, ale kaţdý den cítím, jak se láska ve mně najednou obtíţně brání a krčí – před vojnou. Nic z toho, co tady dělám, dělat nechci – ale teď uţ musím. Přitom bych chtěl tolik milovat – milovat Ivanu, blouzním po ní – a kdyţ si jen představím, ţe ji třeba právě teď má v náručí někdo jiný! Brrrrrrrr!“ otřásl se četař a vysvětloval: „Víš, Ivana mně přestala psát. Franta ani jednoho z nás za celý tři měsíce nepustil na vycházku - o opušťáku si můţeme nechat jenom zdát. A já v posledních týdnech obviňuji sám sebe, ţe mně Ivana nepíše, protoţe v mých dopisech ubylo lásky a přibylo vojny – najednou mně chybí slova. Chytám se tenkých vlásků – místo toho, abych věřil v lásku – v její lásku - v naši lásku.“ „Honzo, vţdy se před vojáky tváříš tak rozhodně – kde se v tobě najednou bere tolik zbytečných pochybností? Ale uklidním tě, to se občas stává i mně,“ prohodil četař absolvent Pilot. „Váţně? Jirko, Evě vojna ve tvých dopisech nevadí?“ „Nevím – asi nevadí – zatím…“ „Vidíš – a mně Ivana nepíše – nám vojna vadí...“ „Honzo, vojna se jenom podobá dnešní černé noci, není však zatím v naší moci přivolat svítání...“ „Jirko, ty máš také strach, ţe by nás někdo – třeba podobný podplukovníkovi Hřivnatému – váţně mohl poslat do Polska proti Solidaritě -? Mně přímo děsí představa, ţe by nás nějakej cvok poslal s tankama přes čáru, abychom jim tam s nimi – v Polsku "bratrsky pomáhali"…“ Jirka neodpověděl, do kanceláře vstoupil desátník Petrof, na prsou měl zavěšené šňůry dozorčího roty a v ruce drţel tři dopisy, řekl: „Honzo, tady máš svoje dopisy.“ „Co je to za dopisy?“ zeptal se Jan Rosa. „To jsou tvoje dopisy! Tohle jsem ti fakt uţ nemohl udělat! I kdyţ seš občas taky pěknej parchant – já uţ ti někdy rozumím. Takovej rozkaz nesplním!“ „Jakej rozkaz? Láďo, cos nemohl udělat?“ „Honzo, věřím ti, ţe mu to neřekneš……..?!“ „Komu? Co -?“ „Rojovi! Hrabal se - uţ zase - ve všech dopisech, co kluci dnes napsali, a potom mně dal rozkaz, abych ty tvoje roztrhal a spláchnul do hajzlu. Nevím přesně – proč tě nemá v lásce, ale dej si na něho pozor – od poslední ukázky o tobě mluví jenom ve zlým. Podrazí tě – aţ to nebudeš čekat - na to já mám nos. A svoje dopisy uţ
121
nedávej ţádnýmu dozorčímu roty, odnášej si je sám a přímo do podatelny – Rojovi zejtra řeknu, ţe jsem jeho rozkaz splnil.“
--Nové Sedliště - nástupiště tankového pluku, 19. prosince 1982, 10:23 (ZA 286)
Velitel tankového pluku stál na tribuně před centrálním nástupištěm a překonával rekord v délce, důrazu a emotivnosti všech svých dosavadních projevů, které drţel pravidelně jednou týdně před všemi nastoupenými vojáky. „… Soudruzi, jsme nepřehlédnutelným praporem armády, který musí vlát i v úplném bezvětří. Jsme světýlko, které musí svítit, i kdyţ mu vypnou přívod elektrické energie. A proč musíme svítit -!?? Protoţe se k nám, soudruzi, upínají zraky všech ostatních umdlévajících jednotek Československé lidové armády. My všichni tady… nejsme jen tak někdo – my jsme nejelitnější z elity – my jsme Vyzývatel! Kdybychom nebyli bdělí – nebyli bychom Vyzývatel! Ale my jsme bdělí – někdy aţ moc! Náš nepřítel na naši armádu míří 785 balistickými raketami – a my na něho taky míříme – a to 985 balistickými raketami… To jiţ nelze popřít! Svátky vánoční, štědrý den a Nový rok – ti všichni se přibpplíţili-li – aţ na dostřel! Vyplývá to i ze závěrů šetření speciální armádní "KOMISE pro zjišťování pravdivých a neměnných statistických dat". Tato komise pro nás vypracovala – na rozkaz štábu divize – mimořádně exkluzívní analýzu – a já jsem se přímo zděsil, soudruzi. Nepřítel by prý mohl nadcházejících svátků vánočních zneuţít k nečekanému úderu proti nám a našemu pracujícímu lidu,“ řekl major Hrdý a odmlčel se, pomyslel si: „Balamutím je! Proč -? Protoţe nahoře balamutěj nás, lţou nám, máme být připraveni na útok proti nám, ale ve skutečnosti jsme v pohotovosti… Bůh ví – kvůli čemu! Jednou jsou to přípravy naší invaze do Polska, po druhé demonstrace a nepokoje u nás… Ale na nás si nepřijdou. Velitel pluku si s uspokojujícím úsměvem vzpomněl na poradu velení pluku, na které náčelník štábu pluku major Pašek bojovně prohlásil: „Kdyţ oni nám sem poslali jednu komisi – my jsme si, soudruzi, zřídili dvě protikomise. Jsou to: "KOMISE pro mediální úpravu neměnných a neţádoucích pravdivých statistických údajů" a "KOMISE pro tvorbu nejvhodnějších protiopatření a protiformulací hlavních odhalených kritizovatelných skutečností" Major Hrdý si odkašlal, nabral dech a pokračoval: „Vojáci, rád konstatuji, ţe se předním politickým pracovníkům v těchto komisích podařilo exkluzívní analýzu armádní komise následně přehodnotit, odborně přeformulovat a vyvrátit některé její zkreslené závěry. Uţ nám například nehrozí zrušení vánoc, či tak něco, protoţe Ano – i takové návrhy jsme si vyslechli. My si myslíme, ţe stačí věřit hlavnímu konkrétnímu závěru, který zní: "U VYZÝVATELE existují vojáci, kteří mají velké rezervy." A to je pravda, soudruzi, protoţe těmi vojáky nejme my - těmi jste vy. Soudruzi, vojáci – přes svátky tady chci mít naprostej klid! Velitelé všech jednotek! Všichni vojáci, kteří jsou dočasně bez discipliny a mohli by narušit
122
pohodu vánoc – budou uvězněni v posádkovým vězení. A aţ se vězení naplní – zbytek bude odeslán domů a uvězněn aţ při návratu z VOP. A úplně všichni si vězení naslouţí! Vás ostatní s pevnými nervy ţádám o pochopení mimořádné situace. Soudruzi, vzhledem k nařízené bojové pohotovosti a plánovaných "VOP" jsem vydal rozkaz, ţe v nepřítomnosti řidiče bude – v případě vyhlášení očekávaného bojového poplachu – tank řídit velitel a v nepřítomnosti velitele i řidiče střelec. Nechci slyšet, ţe někdo z vás tank řídit neumí! My to zvládneme – nejsme jen tak někdo – my jsme Vyzývatel!“ Jan Rosa sledoval velitele pluku pozorně, ale poslední vědy by nejraději neslyšel, uvaţoval: „Co všechno tady po mně ještě nebudou chtít! Nechci skončit v kriminále, kterým velitel pluku všem nonstop hrozí, ale tank doopravdy řídit neumím! To uţ mně můţou posadit rovnou ke kormidlu atomový ponorky – škody by byly stejný! Fuj! Tfuj!!! Budu jen doufat, ţe taková situace nenastane…“ „Na závěr si nyní -,“ řekl major Hrdý, „jako výstrahu všem pro dny sváteční vyslechnete nejkřiklavější případy mimořádných událostí z poslední doby v podání mého zástupce pro věci politické podplukovníka Bobuláka. Z "exkluzívních" závěrů armádní komise totiţ také vyplývá, ţe nám nejsou ţádné mimořádné události povoleny – a proto jsem rozhodl a vydal zvláštní rozkaz. Mottem tohoto rozkazu je heslo: U Vyzývatele se s mimořádnými událostmi ţádný voják za ţádných okolnosti nesetká, a proto si o některých mimořádkách alespoň budeme společně pravidelně předčítat... To abyste všichni věděli, co všechno by se nám i vám mohlo stát, kdybychom neplnili Výzvu.“ Ţádám svého zástupce pro věci politické, aby se ujal slova a přečetl nám autorské čtení své "Svodky mimořádných událostí". Zdůrazňuji pro zde přítomného redaktora časopisu "Sokolovo", ţe se jedná o mimořádné události, které se staly v posledním týdnu u jiných útvarů naší Československé lidové armády.“ Podplukovník Bobulák – stojící u mikrofonu na velké tribuně před nástupištěm pluku – vše nadmíru proţíval, usilovně ve větru laboroval s balíkem papírů, díval se s vědomím značné převahy své hodnosti a hlavně politické funkce na nastoupené vojáky jako zaklínač hadů na milé a "neškodné" - kobry. Poté úplně všem nastoupeným vojákům celého pluku se zjevným potěšením procítěně předčítal nakřápnutým hlasem: „ZA PRVÉ: Soudruzi! U VÚ-2627 v Kostivalech utekl vojín základní sluţby J. K. na pivo. Při návratu neodborně přelézal obvodové oplocení kasáren, uklouzl a upadl na dlaţbu tak nešikovně, ţe mu střep z rozbité pivní láhve, kterou měl v kapse, přeřízl tepnu v třísle. Neukázněný zraněný J. K. vykrvácel - nikdo mu uţ nepomohl, neboť ve tři hodiny ráno jiţ nebyla – kromě něho - venku ani noha. ZA DRUHÉ: Soudruzi! U VÚ-3556 v Návalech u Berouna došlo právě včera při neodborném a hazardním zacházení s ostře nabitým odjištěným samopalem "Vzor 58" k nečekanému a nechtěnému výstřelu a současně také k těţkému zranění hrudníku desátníka a velitele stráţe J. A, který nedbale kontroloval příslušníky stráţe - aţ ztratil přehled o tom kolik má munice, zbraní, střeliva... a nakonec i muţů. ZA TŘETÍ: Soudruzi! Při neodborné manipulaci s plastickou trhavinou PT-S08EM došlo u VÚ-5354 k opravdu nečekaně silné detonaci… 123
Nastoupení příslušníci Vyzývatele byli rozkazy přinuceni poslouchat mnoho podobných, černých, podrobných i nejčernějších událostí, které je měly v průběhu nadcházejících svátků polekat, odradit od čehosi strašného nebo ještě strašnějšího, vyděsit a pravděpodobně i chránit. Ale mnozí příslušníci 12. tankové roty se při čtení svodky šklebili, smáli a zlehčovali úplně kaţdou přečtenou zprávu, jinak na tom nebyli vojáci v jiných jednotkách, svodce podplukovníka se otevřeně chechtali i mnozí vojáci z povolání – a skupinky nastoupených vojáků pluku se měnily v nevycválaná stádo. Také desátník Petrof filosofoval: „Je to zajímavý míchání barev, „soudruzi“! Kdyţ smícháte normální růţový lidi se zelenou barvou - tak vznikne - černá!" „Černá kronika v zeleným provedení,“ úţasem vydechl často ze všeho vyplašený vojín Noha, dodal: „Teď nás s ní bude "páter" Bobulák pravidelně buzerovat!“ – a měl pravdu. Podplukovník dočetl, major Hrdý mu poděkoval, ale nastoupeným vojákům mimořádně dopáleně sdělil: „Soudruzi, proč se smějete jako nějací blázniví buzeranti cizímu neštěstí!? To od vás doopravdy není vůbec hezký!“ --Nové Sedliště - nástupiště tankového pluku, 20. prosince 1982, 17:45 (ZA 285)
„Převezmi v kanceláři sluţbu!“ zabručel nadporučík Varga – sám zůstal stát před budovou štábu a od dohořívající předposlední si zapálil zatím poslední cigaretu značky "Clay". Kancelář dozorčích útvaru byla v přízemí budovy štábu pluku nedaleko od hlavní brány a připomínala často uţívanou čekárnu malého vlakového nádraţí. Její malé okénko, u kterého se všichni přicházející i odcházející vojáci hlásili, nesměřovalo do pokladny, ale do větší chodby se schodištěm, ústícím v prvním patře před sochou neznámého vojína, u které vedle bojové zástavy útvaru stála nepřetrţitě stráţ s ostře nabitým samopalem. Uvnitř kanceláře dozorčích útvaru osvětlené dvěma ţárovkami byla jediná skříň, mohutný trezor na dokumenty, výklenek s dobře za plentou zamaskovaným otomanem pro vojáky z povolání... Ale nejdůleţitější součástí místnosti byl dřevěný dřevotřískový pult s mnoha páčkami, hejblátky, tlačítky, gombíky, ţárovičkami a třemi telefony. Stolu se říkalo "Centrála všech dráťáků", neboť při pohledu na stůl zdola bylo vidět stovky drátků, které se sbíhaly a rozbíhaly a mizely ve zdi místnosti v desítkách malých otvorů. Jan Rosa vstoupil do kanceláře, ve které měl trčet následujících dvacet čtyři hodin. „Špagáte! To seš ty, bonzáckej parchante! Kde se flákáš!“ vykřikl desátník Vladimír Bros z páté tankové roty, sotvaţe uviděl Jana Rosu. „To kvůli tobě uţ hodinu přesluhuju! Dělej hajzle! To snad není moţný! Tady mně to podepiš! Támhle visí klíče od trezoru, od mýho nástupu ţádný změny, nic zvláštního se nestalo…“ Jan Rosa očima přeběhl celou kancelář a zavíral otevřený trezor, ve kterém byl balík obálek a na té úplně nahoře strašil nápis "OPERACE KRKONOŠE". Desátník Bros odcházel. „Tak čau, bonzáku! Nic "zlýho ti nepřeju", kromě toho, abys právě ty musel zdvihnout pluk a poslat ho do Polska. Aţ do konce ţivota by 124
z tebe nikdo ten škraloup nesmyl. Jak tě znám, ty by ses určitě zbláznil sám a pak si hodil mašli – nemusel bych ti ji jednou uvázat já osobně, protoţe tady - nás všechny - děsně sereš.“ „O čem to Bros mluví?“ uvaţoval Jan Rosa a díval se na záda odcházejícího desátníka. „Proč by nás měli hnát s tankama do Polska? Proč? Proč nás? Proč teď? Proč? Proč je ta blbá obálka s rozkazem v trezoru aţ úplně nahoře? Klid! Některé otázky zatím asi nemají rozumnou odpověď – a ani konečný řešení – jako Šedesátý Osmý a dočasně – uţ skoro 15 let – u nás rozmístění Rusáci…“ Do kanceláře vstoupil nadporučík Varga – a s ním přicházela pouze pronikavá vůně cigaretového kouře, přestoţe by si moc přál, aby s ním přišel i Zákon. Nadporučík několikrát přešel napříč kanceláří, sundal si koţenou velitelskou brašnu a plášť, zapnul vnitřní vysílačku centrály všech dráťáků, přepnul celou jednu řadu páček do polohy "vysílání", do mikrofonu zařval: „Dozorčí rot uchopí knihy vycházek - teď a oka-mţitě s nimi vyrazí k dozorčímu ÚúúTvaRuúúúÚÚúúúúúúú!“ Dozorčí všech rot přiklusali současně, nabíhali před budovu štábu a před nadporučíka Vargu v bezvadně ideálně vyrovnané řadě jako cirkusoví koně s dokonalou drezúrou, všichni došlapovali na asfalt silnice současně. I ti, kteří to měli pár kroků, schválně sípali, supěli, byli nezměřitelně udýchaní a tvářili se jako po uběhnutém marathónu. Po povelech nadporučíka „Zastavit! Stát!", před sebe velmi neradi a velmi působivě napřáhli pravou ruku s knihou vycházek ve stejném okamţiku a jako v kabaretu. Nadporučík Varga si knihy vycházek vybíral a mručel spokojeností: „S takovými ukázněnými soudruhy budu celou noc a celý den velice rád spolupracovat. Byl to skvělej výkon! Soudruzi dozorčí, dnes jste překonali nejeden "světovej" rekord – jste všichni v dokonalý bojový linii jako tanky při útoku. Jiţ jsem vás něco naučil,“ pochválil nadporučík sám sebe a dodal dvojsmyslné: „Tak se mně líbíte!“ „Zase na sebe čekali za kotelnou, aby doběhli společně a nikdo z nich nemohl být poslední,“ pomyslel si za záclonou kanceláře u okna stojící Jan Rosa. „Toho posledního potom Franta nikdy nemá rád, všichni tady uţ vědí, jak mu pokaţdé dává důrazně a okatě najevo svůj vztek - po celých dvacet čtyři hodin společné sluţby.“ Nadporučík Varga si mezitím vybral všechny knihy vycházek, propustil dozorčí, vrátil se do kanceláře, kde sdělil Janu Rosovi: „Vypiš mně přesně jména a příjmení všech vojáků, kteří jsou na vycházce nebo na opušťáku a mají dnes návrat. Kdyby nám to písknuli, ať víme, kde – ti zmetci – jsou! Nyní jdu rozpoutat vojenský dusno všem zlým dţinům, kteří – jako já – také nespí.“ Jan Rosa v kanceláři osiřel, všude bylo ticho, ale mohlo to být i ticho před bouří – a také často bylo. Hlavou četaře běţely překotně myšlenky: "Vojenský dusna" a "Noční hrátky Dévéťáků" jsou stále dravější. Také Franta odešel dělat "vojenský dusno" – Franta, který svý dvanáctý rotě ve dne nevelí vůbec. Pokud ho velitel praporu k velení nedonutí násilím, hází úplně všechno na mě a na Jirku, ale v noci a ve sluţbě Dévéťáka lomozí a duní jako Tankový Kanón. Pekelně se promění, protoţe také jeho přinutily okolnosti a bojové spojky k tomu, aby se stal součástí řetězové reakce - jiţ týdny ji není moţné zastavit. Kaţdý Dévéťák činí totéţ a ve sluţbě dozorčího útvaru – (NE)SPÍ! Stává nepochopitelně Démonickým Dţinem, 125
který provokuje, škodí, deptá, poniţuje, straší… vysává ostatní, aby sám měl dostatek síly a autority pro přeţití čtyřiadvacítky – během níţ má za dlouhých zimních nocí na povel celý pluk. A právě já dnes budu opět aţ do rána pomocníkem Démonického Dţina – nadporučíka Franty Vargy. A také mnoha dalších démonických Dţinů, které ještě neznám, protoţe se skrývají za tichem mlčení a noční tmy – a (NE)SPÍ! Raději bych se s nimi jiţ nikdy v ţivotě nesetkal, ale přesto začínám poznávat jejich jména: Smrtelný Úraz a Černá Kronika, Bojový Poplach a Kriminál Zblízka, Operace Krkonoše a Mezinárodní Odsouzení, Nebezpeční Mazáci a Děsivá Šikana, Všichni Dévéťáci a Nesmyslné Naschvály, Rok VOJNY Navíc a Podepsaná Vojna, Ţádný Opušťák a Umírající Lásky, Velitelé Jednotek a Bojové spojky… Střídají se, lomozí – a dělají rotyku. Co se stane – aţ tady v kanceláři jednou Franta nebude a v červeném telefonu se ozve: „Vyhlašte "Operaci Krkonoše!". Stane se ze mě vězeň, kdyţ nesplním rozkaz a vůbec nic nevyhlásím, nebo splním rozkaz – a co potom –? Nestanu se právě proto sám Démonem?"
32. ČÁST JÁ – SU PTÁK! SU TU NĚNI PTACI – IBA VOJACI! Motto třicáté druhé části Vybráno z autentických úvah vojína základní sluţby VYZÝVATELE VOJNA A FILM kuchař = Vrah mezi námi přijímač = Přežili jsme svou smrt budíček = Marné volání velitel = Byl jednou jeden král kasárna = Věznice Parmská vojáci = Hrdinové mlčí poplach = Hřmící stáda opušťák = Zázraky se dějí večeře = Vzpoura za dědinou štáb = Alibaba a 40 loupežníků vojín Noha, listopad 1982 --Nové Sedliště – VÚ-2424, 20. prosince 1982, 19:05 (ZA 285)
„Vojíne, hej! Kak Éééto vazmóţno!" houkl nadporučík Varga na vojáka, vcházejícího do útvaru hlavní bránou. „Pojďte, k sakru, na světlo, ať si vás můţu prohlídnout! Proč jste tak blbě ustrojen? Vojíne -!" „Vojín Machálek, soudruhu nadporučíku, pátá tanková! Hlásím návrat k útvaru z řádné dovolené." „Machálek - ? Aha – Machálek – uţ vím. Víte vy o tom, vojíne, ţe na mě v posledním týdnu váš velitel roty bezdůvodně poštval celkem třikrát bojový spojky?" „Ne, to mně není známo, neboť jsem zde nebyl přítomen," prohlásil vojín. 126
„Teď ale uţ přítomen jste a já chci vidět, Machálek, co všechno nesete v tý svý kabele." „Nic, co bych asi mohl nést?! Přiváţím si jenom pár drobností z dovolený." „Otevřít! Všechno z tašky ven!" Svobodník Machálek vyndával z tašky konzervy a balíčky s patřičným doprovodným komentářem, ve kterém pouţíval častých formulací nadporučíka Vargy – všichni uţ je důvěrně znali z předcházejících kontrol: „To jsou řízky, toto kompoty, buchtičky od tetičky. Toto zde je láhev, je plná, je skleněná, je uzavřena pouze korkovou zátkou a obsahuje "podezřelou" tekutinu…!" „To jste řekl vy, soudruhu," prohodil s potěšením nadporučík, postupně bral všechno do levé ruky, neboť v pravé drţel téměř nepřetrţitě hořící cigaretu, některé potraviny prověřil čichem, některé procítěně ochutnal. „Domácí ananasový kompot?" podivil se pojednou, kdyţ vzal do ruky plechovku, na které zářil bílý štítek s roztřesenými písmeny: DOMÁCÍ ANANASOVÝ KOMPOT. Poté s plechovkou zatřepal vedle ucha. „Ananasový domácí kompot – ! U nás ananasy nerostou, soudruhu. Taková pitomost můţe napadnout jenom vaši babičku. Konstatuji, ţe nám to v ní podezřele šplouchá, ţe Machálek. Plechovka zůstane zde a lahvička domácího vína také. Ale doufám, ţe v tom alkoholu není projímadlo. Jestli se, Machálek, poseru - jako minule – tak já si vás – Machálek – najdu. Odchod! Stát! Vy ne, Machálek, ale vy tam ano, desátníku!" zařval nadporučík Varga na dalšího vojáka. „Vylezte z toho stínu, desátníku ku-ku!" „Desátník Lučina, soudruhu nadporučíku! Hlásím z VOP návrat k útvaru!" „Z VOP – jo? A kde máte tašku?" „Hodil jsem ji stráţnému přes plot na 2. kontrolní stanoviště, abych se vyhnul kontrole!" prohlásil suverénně vojín. „Jdeme pro ni! Jestli tam nebude, zavřu vás, aţ zčernáte!" Nadporučík Varga odcházel s desátníkem pro skoro prázdnou tašku k nedalekému stanovišti stráţných, kteří byli vyzbrojeni samopaly Vz. 58 a měli zásobníky plné ostrých nábojů. Zcela volnou bránou mezitím tmavými kouty s dusotem proklusalo směrem do kasáren 16 jiných vojáků, z nichţ mnozí byli méně či více opilí, všichni měli nadité tašky a čekali na podobnou chvíli jiţ desítky minut v keřích před hlavní bránou. Všichni znali chorobnou zabavovací mánii velitele 12. roty, ale také věděli, ţe stačí poloţit nahoru do své tašky půl kila slunečnicových semínek a nadporučík ztratí o spodní vrstvy zavazadla zájem - nadporučík prostě byl velký zelený - Papoušek Franta. Po půlnoci se nadporučík vrátil na stanoviště dozorčího tankového pluku s vlastní naditou taškou, pečlivě ji ukryl pod postelí za plentou, přes rameno Jana Rosy si prohlédl částečně odškrtaný seznam a odhodlaně prohlásil: „Svůj návrat nám neohlásilo 24 vojáků, ţe ano? Jestli je nenajdu, vyhlásím největší "vojenský dusno" všech dob – a vyhlásím ho celýmu pluku! Uhni a pusť mě sednout!" Jan Rosa zůstal stát, nadporučík Varga se usadil na ţidli, poté se soustředěně zadíval na první neodškrtnuté jméno seznamu, přepnul páčku s nápisem "8. tanková rota" do polohy vysílání, zařval: „Dozorčí osmé roty!" 127
Z reproduktoru se ozývalo praskání, škytání, chrochtání, zívání, vrzání, hekání, vzdychání - nadporučík šlukoval, nedočkavě se tetelil na ţidli... Teprve po pěti minutách bylo slyšet udýchané hlášení: „Zde dozorčí 8. roty! Příjem!" „Dozorčí 8. roty, kde se flákáte a co to tam vyvádíte za čuňačiny? Ohlaste se mně jménem a hodností!" „Desátník Machovec." „Desátníku, vy jste spal jako křeček!" zařval nadporučík. „Ve sluţbě se přece spát nesmí, soudruhu! Byl jsem právě se vzkazem od velitele roty a s kádéčkama u dělostřelců." „Nemusíte mně vůbec nic vysvětlovat. Spal jste tam jako křeček a nedělejte ze mě blbce. Rozumím úplně všemu. Chci od vás vědět, kde se momentálně nachází vojín Supták? „Coţe -? Jo tááák – Ptááák! Jakej pták -?" „Ne-pták! Sup-ta-a-tááák!" „Coţe -? Tak, taký pták -," ozval se ohromený udivený hlas a bleskurychlá odpověď: „To tu súdruh nadporučík, nie-je. Su tu něni ptaci – iba vojaci!" „Dozorný, ja něpanimáááju, što ty ţbrbleš! Pták ne–pták! Su-pták!" Jan Rosa byl rád, ţe stojí a nadporučík mu nevidí do tváře. Smál se, oči mu přetékaly slzami smíchu a přesto drobné kapky slz stékající po jeho tvářích byly jen krůpějemi ţivelného křečovitého smíchu, který od sebe stále marněji odháněl… „Co jste to říkal…?" ozvalo se v reproduktoru hlasitě a pak tiše: „Kdo to říkal-?" Nadporučík zareagoval zařváním: „Kurva - , snad dost jasně - řekl jsem ti to já Jááá su pták!" „Joóóó tááák! Hahahaha! Suptáááák - to je taky pták! Tak takovej pták u nás je – ten tady je! To je jiná - ááá!" ozvala se nová opravená odpověď, ale také bylo dobře slyšet nové provokativní zívnutí. „Nechrápejte tam! Řekněte mně jasně, srozumitelně a co nejkratším způsobem, kde je ten voják právě teď? Dozorčí!" „Spí!" „Kde spí? S kým spí?" „S nikým. Spí tady na rotě." „Chlape, jak je to moţné!!!?" zlostil se nadporučík. „To nevím, ale on spí na jednotce. Je uţ po večerce! Co je na tom divnýho?" „Dozorčí osmé roty! Budu vás muset potrestat, protoţe nevíte, kde je váš vojín Supták. Spíte, máte okno jako výkladní skříň – a klametě ma! Supták nemůţe spát na vaší jednotce, protoţe je – dozorčí – na vycházce!" řval do mikrofonu vyčítavě nadporučík. „Ne! On spí na jednotce! Dokonce a výjimečně ve svý posteli, přijďte se na něj podívat," trval na svém dozorčí 8. roty. „Ne – ne - néééé! To nééé! Vy se přijdete podívat na mě - i se Suptákem." „Ale on, soudruhu nadporučíku, fakticky, uţ tři hodiny spí." „Jak to víte? Nemůţe spát! Ještě nepřišel! Nebyl se u mě hlásit -! Tak co-je, dozorčí!" „Sou-dru-hu nad-po-ru-čí-ku!" odslabikoval dozorčí roty a pokračoval: „On uţ tři hodiny spí, ale je děsně oţralý, takţe vůbec nemůţe normálně chodit ani nikam 128
přijít – naozaj!" ozvalo se z reproduktoru. „To je mně jedno! Chci ho vidět a spolu s ním – znovu – i vaši "Knihu vycházek"! Vzbuď pár vojáků. Přineste mně ho sem - třebas i s postelí. Pokud se nedostavíte, posílám spojky pro vašeho velitele roty i velitele praporu." Papoušek Franta vycítil, ţe v tomto duelu s přehledem zvítězil, pronesl povzneseně: „Čakám len, tj. iba –, do nula-jedna nula-nula hodííín – konec!“ Sedm minut před jednou hodinou v noci se na chodbě před kanceláří dozorčího pluku objevili čtyři vojáci – vlekli na ramenou zdravotnická nosítka s tělem zabaleným do dvou huňatých dek. Nadporučík se netvářil překvapeně. „Poloţte mně TO tady na zem!" zavelel. „Vybalit!" Čtveřice vojáků splnila rozkaz a podstoupila od nosítek, na kterých leţel chlap – byl oblečený pouze v růţově ţlutém vojenském pyţamu s hnědým límcem. „To má být on?" zeptal se dozorčí útvaru. Celá stojící čtveřice vojáků kývla komicky a souhlasně hlavou, ozvalo se: „Jo!". Nadporučík Varga s leţícím, vzdorujícím a mručícím chlapem několik minut lomcoval, poté se dopálil, neboť se musel několikrát ohnout téměř aţ k zemi a v jednu chvíli vedle chlapa v pyţamu klečel. Vzal v kanceláři dozorčího útvaru do pravé ruky vázičku se třemi povadlými karafiáty, levačkou je vytáhl a mírně zatuchlou aţ smrdutou vodu z vázičky vylil na hlavu a hruď leţícího chlapa. Chlap v promočeném pyţamu sebou zatřepal jako kapr v síti, aţ nyní otevřel oči plné směsice zděšení a překvapení a pomalu neohrabaně vstával. Kdyţ se postavil do oţralého, kymácivého a ospalého pozoru, všem se zdálo, ţe se znovu sloţí, přesto podával hlášení: „Soudruhu nadpo-ru-čí-ku, vojín Supták se právě vrátil z vycházky, kterou měl povolenou do dvaceti čtyř hodin." „A kolik je hodin, Supták? Jak to, ţe jste to nezvládl a vrátil se z vycházky v pyţamu? A proč máte mokrý vlasy?" zeptal se nadporučík. „Asi mě zase budili, nemohli mě probudit, mám strašně tvrdej spánek, soudruhu nadporučíku, ale tohle je jenom voda," zabručel s odporem vojín. „Voda?" podivil se nadporučík. „Nějak smrdí, ţe?" Vojín Supták se opilecky kymácel, prohlíţel si ze všech stran svoje růţověţluté vojenské pyţamo s hnědým límcem, přičichl si k němu a řekl s jedinečným neopakovatelným šklebením: „A to zase jo! To jóóó! Něco tady smrdí…! Čím jste mě to -? Kterej kokot mě, vy kokoti, polil!" „To jsem byl já!" oznámil nadporučík a zazubil se jako Dţin, který nikdy nespí… „Myslím," prohlásil okamţitě Supták, „ţe jsem se něčím polil sám u dělostřelců, kdyţ jsem tam byl s kádéčkama -?" „Dobře-dobře, výborně Supták, ale kádéčka teď nejsou předmětem našeho šetření. Tady v knize čtu, ţe nás oba a lid této republiky tvůj výkonný praporčík podvádí. Lţe jako kdyţ tiskne! Napsal, ţe jste se vrátil před půlnocí, Supták - ! A kolik je hodin?" zeptal se a ukázal na kulatý ciferník nástěnných hodin v chodbě budovy štábu. „Která ručička je velká?" zeptal se vojín. „Lituju, Supták, hahaha-ha –, je po jedný. Podal jste hlášení pozdě! Musím zápis opravit, protoţe jste "domů" nepřišel včas," prohlásil nadporučík. Okatě si 129
vychutnával chvíli, ve které prováděl zápis do knihy vycházek jiné roty neţ byla ta jeho. Všem přítomným hlasitě předříkával zapisovaný text: „Výkonný praporčík 8. tankové roty zapsal lež do knihy vycházek o včasném návratu vojína Suptáka z vycházky. Pravdu píšu já – dozorčí útvaru - nadporučík František Varga !!! A pravda je taková, ţe vojína Suptáka PŘINESLI z vycházky o jednu hodinu později."
33. ČÁST NAUČTE SVÉHO PSA SPORTOVAT A ZDRAVIT! NADŘÍZENÉ A VYŠŠÍ! Motto třicáté třetí části "Ten chlápek vpředu na tribuně si o nás myslí, ţe jsme jenom jeho psi - ? On je moţná Dobrý Voják a já teď musím být Jeho Psem –, ale mě – MĚ nenaučí ani cvičit ani zdravit – MĚ teda ne – TAK TO ANI NÁHODOU!" vojín - Bohuš Lang, prosinec 1982 --Nové Sedliště – VÚ-2424, ubytovací prostory 4. tankového praporu, 21. prosince 1982, 06:01 (ZA 284)
„Budíček! Nástup na rozcvičku!" řvali dozorčí všech rot jako pominutí. Jan Rosa vyběhl na chodbu, vstupoval na loţnice tankových čet, budil vojáky, snaţil se je marně a opakovaně vytahat z postelí. Dráťák naříkal, drmolil, ucpával se slovy, opakoval jako přeskakující jehla gramofonu znovu a znovu neobvyklý chraplavý rozkaz: „V še–chrrrr-ST – hodin a pět-chrrrr – minut nastoupí všichni křup-křup– opakuji– křup – kuj - všichni – prsk-prsk-křup-ojááá-Á-ci pluku na Schřřřřř-cvičku. Nikdo uţ nezůstane chrrrrrr – protoţe chrrrr dnes proběhne – prsk – prsk – chrrrrrrr – pišti pluku! Pouze v trenýrkách a v tílku!" Dozorčí rot pochopili nejnovější rozkaz po svém, řvaním napodobovali a v mnohém i překonávali porouchaný dráťák: „Ojáci! Nástup na schřřř-cvičku! Proběhne na chrrr-pišti! Nikdo uţ nebude chrrrrr...!" S přibývajícími minutami se všechna hlášení vyladila do srozumitelnějších tónů: „Nástup na ničení těla! Venku je plus pět stupňů. Spojky uţ běţely pro Mesra. Máte jen jednu poslední sprostou minutu! Dělejte, pitomci! Za chvíli tady bude šílet Mesr." Vojáci vybíhali před budovu a řadili se do trojstupu – na "šílení" nadporučíka Messarosze nebyl nikdo zvědavý, ale chyběl vojín Lang. Přiloudal se na nástup aţ v šest hodin a devět minut. Desátník Petrof ho přivítal slovy: „Líp ses uţ ustrojit nemohl, ţe ne?!" Vojín Lang byl oblečen do modré vojenské vytahané a zmuchlané teplákové soupravy s dírou na pravém stehně, obě nohavice měl nestydatě zubatě odříznuty pod koleny tupým kapesním noţem, v ruce drţel zapálenou Startku bez filtru, na hlavě měl naraţenou zmuchlanou vojenskou lodičku s vnitřním rubovým okrajem přehrnutým dolů - aţ přes uši, chvílemi vyplazoval jazyk a snaţil se s komickými křečemi v obličeji vyplivnout smítka tabáku, která mu ulpěla na jazyku. „To se mně snad zdá, další ustřiţený tepláky, který Mesr na mazácích nesnáší,
130
to snad ani nemůţe být pravda!" vysypal ze sebe četař. „Uţ zase neplníš rozkazy! Děláš si, co chceš! Nevadí ti, ţe všichni ostatní si to za tebe zbytečně slíznou?! Kurňa, Langu, sundej si alespoň tu lodičku nebo mazácký tepláky a típni to blbý cigáro!" „Roso, zavři zobák -, bonzáku! Já jsem v pohodě – já jsem v pohodičce! Skoro si lítám! Podívej! Lííítááám si jako ptáček." Vojín sbíhal schody vedoucí od budovy, mával rukama, napodoboval paţemi křídla ptáků, "sletěl" dolů, zadýchával se, vysvětloval: „Vzal jsem si svoje "kořeníčko", v noci jsem byl s kádéčkama u dělostřelců, ty ani nevíš, jak se mu tam líbilo!" Vojáci 12. tankové roty se smáli hurónským řevem jako šílenci – Jan Rosa nerozuměl řevu ani té Langově proměně, zatím nevěděl, co mají společného tankisté, kádéčka, koření a dělostřelci… „Jsem v pohodičce," zopakoval vojín. „Dnes nemám, "soudruzi", ani nejmenší chuť bejt vzornej. Je zimní období, a proto si klidně můţu jít na rozcvičku v teplácích." „To můţeš, ale jen někam za kotelnu jako jindy, kde tě nebude vidět. Jestli o tom ještě nevíš, máme nastoupit na nástupiště pluku." „Fakt? Tak jdeme! Nebo – ty tam s náma dnes nééé...E...chceš jít -?" komentoval vojín zájem četaře, naplnil plné plíce kouřem Startky a pak jako drak vydechoval kouř společně se slovy: „To je ale vůl, vy černý kavky, ţe jo? „Kašlu na něj – ať si dělá, co chce!" pomyslel si Jan Rosa, „Roto! Pozor! Vpravo v bok! Poklusem v klus! Vpravo zatočit!" Vojáci praporu jiţ byli v prosinci – jako jediní u pluku – smířeni s rozkazem nadporučíka Messarosze: Všichni budou nastupovat na rozcvičky! Vyběhli za Janem Rosou a z mezery mezi dvěma bloky budov směřovali poklusem v trojstupu na nástupiště, vojín Lang za nimi poskakoval, motal se jako právě padající listí a vyřvával: „Hleďte na mě, jak si krásně tančím?" Kolem tribuny centrálního nástupiště se chaoticky vršili vojáci ostatních jednotek. Dozorčí útvaru se je snaţil stavět jako figurky šachovnice na malé červené Spartakiádní značky. Vojáci reptali, kaţdá rozcvička pro ně byla utrpením a normálně v době cvičení a místo cvičení postávali v různých úkrytech za kotelnou, pod tribunou, v keřích lemujících hřiště - a kouřili - a kouřili – a kouřili Startky. Většinou cvičili výhradně absolventi a s nimi dva nebo tři další vojíni – a všichni ostatní je za to a kvůli tomu měli za naprosté kretény. --Deset vojáků nastoupených na rozcvičce mělo oblečené svetry, ostatní měli zelené trenýrky, bílá, naţloutlá a našedlá trička - občas s dírami a většina z nich také modré, vojenské, úţasně vytahané, tenoučké teplákové soupravy. Poměr tepláky : trenýrky byl naprosto jasně ve prospěch tepláků, ozvučení plochy bylo zapnuté, reproduktory mohutné zvukové aparatury šuměly, na hlavní tribuně stál neznámý kapitán. „Vojáci!" promluvil, reproduktory zahřměly, poté zahvízdaly, ozval se hlas: „Od dnešního rána aţ do odvolání se bude cvičit rozcvička se mnou – zde! Budete cvičit s hudbou přesně na značkách. Vaše rozcvičky se stanou vzornou Vyzývatelskou Spartakiádou. Jsem nový tělovýchovný náčelník pluku - jmenuji se 131
kapitán Kamil Hrbek. Dobře si mě prohlédněte! Jsem atlet tělem i duší," řekl a napnul všechny svaly v nepříliš mohutné v pěst zaťaté a pozvednuté pravé ruce, pak ukázal ukazováčkem pravé ruky na své boty a řekl: „Pohleďte na moje nohy! Svého času to byly nejrychlejší nohy v okrese Havlíčkův Brod. Vím o čem mluvím, soudruzi, většinou chodím v teplácích, ale trvám na tom, aby mě podřízení i v teplácích zdravili, stejně jako já zdravím všechny své nadřízené a vyšší. Pamatujte si prostě: Dobrý voják naučí i svého psa zdravit všechny nadřízené a vyšší! A já jsem dobrý voják, coţ se o vás zatím říct nedá! Vám to nejde a nejen TO a nejen to zdravení!" neslo se z tribuny. „Vy nejste dobří soudruzi vojáci! Vydal jsem – myslím, dosti přesný a jasný rozkaz, abyste ho pochopili a nastoupili mně sem v trenýrkách a v tílku. Dost na tom, ţe místo bílých je máte upatlaný a místo červených je máte zelený. Svlíkněte si ty tepláky! To je rozkaz!“ Teplákové soupravy padaly na černou vyasfaltovanou plochu nástupiště a přebarvovaly ji na modrou. Většina vojáků stála na ploše pouze v trenýrkách, neboť pod modrými vojenskými teplákovými bundami neměli tílko. Čeněk Douda z 5. tankové roty zůstal stát - byl jako jediný na celé ploše stále oblečen v modrých teplácích. Kapitán Hrbek zařval: „Vy modrej, tam uprostřed! Okamţitě ke mně!" Vojín Douda dorazil poklusem aţ na tribunu, postavil se v pozoru před kapitána, celý pluk slyšel ve zvukové aparatuře jeho hlášení a také slova kapitána: „Vás, soudruhu vojíne, zavřu jako prvního za neuposlechnutí rozkazu! Tepláky dolů!" Vojín Douda znejistěl, stál na tribuně před očima většiny vojáků pluku, stál pod mohutným oslavným heslem AŤ ŢIJE VÝZVA!, pomalu vysvlékal teplákovou bundu a ještě pomaleji tepláky - neboť pod nimi neměl trenýrky. Kapitán Hrbek ho nechal vysvléknout aţ do naha, pak do mikrofonu zařval: „Úplně všichni se na něho, do prdele, podívejte. Tak přesně takhle vypadají nahatí tupci bez tílka." Poté se zahleděl na vojína Doudu zcela jinak, vojín se pod jeho pohledem znepokojivě zavrtěl, reproduktory zasténaly: „Soudruzi, pakliţe zítra ještě někdo nastoupíte bez trenýrek, tak nás tady bude nahatých mnohem víc. Slyšíte! Zítra ráno budete na rozcvičku oblečení přesně podle mých rozkazů. Jinak si kaţdý - dost dobře v trenýrkách neoblečený soudruh - slízne takový trest, jaký na vojně ještě nedostal. Slyšel jsem, ţe si o nás myslíte, ţe neumíme trestat, ale právě já trestat dost dobře umím! Na to se spolehněte! Nyní stoj vzpatný! Paţe rozpaţit! Připaţit! Raz! Dva! Raz-dva-raz-dva! A vy, soudruhu, se uţ oblečte," bylo slyšet mezi tělovýchovnými rozkazy. „Nebo se vám zmenší ještě víc, zmodrá a potom vám upadne." Rozcvička končila. Kapitán Hrbek zařval do mikrofonů: „Rozchod!" Poté několik desetin sekundy očekával, ţe z nástupiště odejde přibliţně 200 vojáků ve spořádaných jednotkách, ale po jeho rozkazu se úplně kaţdý voják okamţitě otočil čelem ke své budově a vyrazil úprkem úplně sám – s úplně všemi ostatními – zpět do ubytovacích prostor. Kapitán při pohledu na barevnou změť pádících těl nervově nevydrţel, nad hlavami vojáků se éterem ozývalo: „Vojáci! Tak, tohle se mně ani za mák nelíbí! Zítra nastoupíte pouze v trenýrkách a v tílku! U-áááá – bude to přesně – Na značky! A budete cvičit pouze se mnou, i kdyţ bude dvacet pod nulou! Aáááá - pouze na značkách - Aáááá pouze s hudbou! Vojáci, těšte se na mě – a na značky – ááá na rozcvičky se mnou! Aááá -!" 132
„Na Bělehrad!" přeřval utíkající vojín Lang nejbliţší reproduktor a svým řevem strhl většinu ostatních, útvarem burácelo: „NA BĚLEHRÁD!“ - vojáci se hnali nezadrţitelně jako lavina do svých ubytovacích prostor. Jan Rosa se na budově praporu zadíval delším pohledem plným smíchu na vojína Langa. Vojín Lang naráz explodoval: „Ty se všeho tak bojíš, špagáte! Aţ je mně z tebe špatně!" „Proč? Špatně je ti určitě z něčeho úplně jinýho. Něco sis ráno musel vzít - jinak tě nechápu!" řekl Jan Rosa. „Nic jsem si nevzal – to je přece normální!" „Není!" „Seru na tebe, vole!" „Chceš, aby kvůli tobě měli průser úplně všichni?" „Mně je to jedno – stejně je tady bez přestávky buzerace největšího raţení - teď po mně ještě chtějí, abych cvičil na značkách nahatej!" „To přece nikdo nechce!" „Ne! A co ten tupec pitomej před chvílí na tribuně, který si o nás myslí, ţe jsme jenom jeho psi? On je moţná Dobrý Voják a já teď musím být jeho psem –, ale mě – mě nenaučí ani cvičit ani zdravit – mě teda ne – tak to ani náhodou!" „Snad nebudou ty jeho rozcvičky tak strašný!" „Ne? Tak se mu zítra postav vzorně na značky sám, ty blbečku - a potom jim to podepiš, špagáte!" zaznělo od vojína Langa znechuceně. „Seš mimořádně hnusnej! Podepiš jim uţ tu vojnu - ty tupej zelenej koni! I kdyby tě poslouchali všichni, i kdyby ses podělal, já tě..., ty... ty tytytyty... zmetku… zelenej... špagátskej..., zdegg-generovanej... buzerante... uţ nikdy poslouchat nebudu," vykřikoval Lang najednou se mu roztřásly všechny svaly, dech se mu zrychlil a byl od potu celý mokrý… Jan Rosa ho musel zachytit v podpaţí, aby se nezhroutil na podlahu.
34. ČÁST NEMOC VŠECH CHLAPŮ Motto třicáté čtvrté části Ty tomu pořád ještě věříš - ? NAIVKO! Stejně mně je jedno, co tady všichni ţvaníte! Nevěřím v třídní boj, komunismus je blbost a nepřeţije, imperialismus neexistuje, třetí světová je strašák pro malý děti. Na všech cvičeních nakonec zvítězíme, ale ve skutečnosti by stejně jako první zařvala naše armáda – A MY VŠICHNI V NÍ. Poslouchám tady samý výmysly, lţi a kecy! A ještě se musím tvářit, ţe jim věřím - samejm krvelačnejm hnusnejm kecŧm! Kdyţ to tady přeţiješ, uvidíš, ţe si tě jednou někde v tom tvým Trutnově najdu, potom tě tam zabiju… TOHLE TY NEPŘEŢIJEŠ! svobodník Jaromír Machačík, prosinec 1982 --Nové Sedliště - nástupiště 4. tankového praporu, 21. prosince 1982, 18:09 (ZA 284)
Končil pravidelný nástup, velitel praporu předstoupil před 12. tankovou rotu, všem se zdál nejistý a rozladěný a úplně mimo svoji – v poslední době nejobvyklejší – formu zuřícího Tyrannosaura, řekl s mimořádně zdařilým úšklebkem a grimasou, která se hned tak někde nevidí: „Vojáci, velitel vaší roty 133
onemocněl "strašlivou" chřipkou." „Uţ zase - !" zabručel vojín Lang. Nadporučík Messarosz se tvářil, ţe poznámku přeslechl, přestoţe uţ věděl své o ranní rozcvičce a neţádoucím stavu vojína Langa, bez zaváhání pokračoval: „Velením roty dočasně pověřuji podporučíka Roje a v jeho nepřítomnosti trvale četaře absolventa Rosu. Oba mají úplné pravomoci velitele roty – a všechno budou okamţitě řešit. Četař absolvent Rosa!" „Zde!" „Vystupte! Chci vědět, který voják 12. roty je nejlepší?" „Desátník Petrof!" odpověděl Jan Rosa. Bleskurychlá odpověď nadporučíka zaskočila, ţe příliš udiveně a hlasitě zopakoval: „Desátník Petrof!" „Zde!" hlásil se provokativně desátník. Velitel praporu s ním vůbec mluvit nechtěl, ale všem – i jemu – se zdálo, ţe ještě něco říct musí, zeptal se: „Desátníku, víte proč jste ve 12. tankové rotě nejlepší?" „Jistě, soudruhu nadporučíku," zabodoval desátník, „protoţe to řekl Jan Rosa." Nadporučík se zamračil, myslel na úplně jiné věci, zopakoval znovu zamyšleně: „Protoţe to řekl Jan Rosa - ? Desátníku, kdyby o svátcích nejel vůbec ţádnej voják dvanáctý roty na opušťák, vy pojedete! A ty, Roso! Kdyţ uţ jsme u toho, kterej voják roty je nejhorší - - - ? Kterej ti dělá největší problémy?" „Soudruhu nadporučíku, dvanáctá tanková rota nemá nej-horšího vojáka." „Nelţi!" zařval nadporučík. „Vojáci, já vím všechno! A takový hámotiny bych rád slyšel, kdyby to byla pravda –, ale to není! Roso, neser mě i ty! Tak ty říkáš, ţe ty nemáš ve svý rotě nejhoršího vojáka?" „Jak to, ţe nemám ve svý rotě? Mojí rotě! Jaký mojí rotě?" prolétalo hlavou Jana Rosy. Měl chuť řvát jako ještě nikdy: „To není moje rota!" --Nové Sedliště – kancelář velitele 4. tankového praporu, 21. prosince 1982, 21:09 (ZA 284)
„Netušil jsem, ţe uţ tak moc drţíš s vojáky," popíchl Jana Rosu velitel praporu ve své kanceláři. „To by se ti, soudruhu četaři, mohlo vymstít – nám všem by se to mohlo vymstít." „Soudruhu nadporučíku!" bránil se Jan Rosa. „Nedrţím s vojáky, ale aspoň někteří z nich nám – určité spravedlivosti a smysluplnosti rozkazů - přece musejí věřit, nebo ne?" „Nekecej blbosti v mým praporu – alespoň ne do tý doby, dokud ti nebude rota bezchybně fungovat nebo z tebe neuděláme důstojníka a potom vojáka z povolání – pak si ţvaň, co chceš." „Nechci být důstojníkem ani vojákem z povolání," oklepal se Jan Rosa. „Uvidíme – uţ i na tom se pracuje. Víš přece, ţe máme závazek, získat několik z vás do velitelských funkcí v armádě – alespoň na rok nebo na dva. Z koho jinýho bychom měli udělat velitele čet a rot, kdyţ ne z těch nejlepších – z vás? To bys přece ty měl pochopit." „Soudruhu nadporučíku, o tom uţ jsme spolu mluvili. Svůj názor jsem 134
nezměnil." „To byl názor četaře a velitele čety. Ještě to nevíš, ale uţ seš skoro podporučík a dnes navíc i velitel roty." „Jaký podporučík - ? Jaký velitel roty - ? V civilu jsem biolog, který tady plní základní vojenskou sluţbu, je to sice hodně překvapivé, ale ve vojenské kníţce "biologa" mám jenom – ČVO 130 – velitel tankové čety. A vy teď po mně chcete, abych velel rotě?" „Nechme toho! Kdyţ voják dostane rozkaz, řekne: Provedu! A pak jde bez řečí úplně všude kam ho pošlou - a taky rozkaz splní!" navztekaně vyjel proti četaři nadporučík. „Nechme toho! Všechno má svůj čas. Chci mluvit úplně o něčem jiném. Proč jste ráno na rozcvičce necvičili? Proč nehlídáš vojáky, aby cvičili? Proč se na rozcvičce choval tvůj voják jako chuligán? Myslel jsem si, ţe budeš na nástupu jako nejhoršího veřejně jmenovat Langa. Roso, takhle si ţádnou autoritu nevytvoříš! Rotu teď necháš nastoupit k otevřeným skříním! Půjdu s tebou a najdu si sám tvoje špatný vojáky. Uvidíš, co jich v rotě všude máš. Zavolej i Pilota, výkoňáka a technika roty." Na kaţdém patře praporu byla dlouhá a spoře osvětlená chodba téměř bez oken, kterou po obou stranách lemovaly kovové šedě natřené skříně s uniformami vojáků, s vojenským materiálem – a také s mnoha překvapeními. Mezi skříněmi se téměř ztrácely dveře do místností, kde měli své vojenské kovové palandy vojáci vţdy jedné tankové čety. Kontrola velitele praporu začala za deset minut, nadporučík procházel po chodbě, pomalu se "převtěloval" a vracel se do "formy" a k řevu vzteklého Tyrannosaura. U kaţdé další skříně řval stále silněji a silněji: „Vymeť si ten chlív! Ghhrrrrr! Tomuhle kompostu říkáš urovnaná skříň? Všechno ze skříní vyházet na zem! Grrr!" Stačilo mu dojít pouze ke třetí skříni, aby bylo úplně prázdných všech šedesát. Vojáci několika zbrklými pohyby všechno ze skříní vyhrnovali na kupy pod svýma nohama – PVC chodeb se zaplnila předměty. „Komu teď najdu ve skříni třeba jen jednu tkaničku od bot – toho zavřu!" vytruboval nadporučík a postupoval chodbou jako kopající buldozer - co chvíli před sebou hrnul a potom odkopával košile, trenýrky, ochranné masky, ešusy a jiné součásti výstroje… Jan Rosa sledoval nadporučíka. Jeho pohyby, úvahy a reakce mu v té chvíli připadaly stejně a moţná víc "ujeté" neţ jaké ráno viděl u vojína Langa, sledoval projevy velitele praporu pohledem plným směsice "chápajících" úsměvů, bezmocného vzdoru, letargie a – pohrdání. Myslel si, ţe své pocity velmi dobře skrývá, občas se výmluvně podíval na Jiřího Pilota, ale stačilo několik přímých kontaktů jeho očí s pohledem nadporučíka – a nadporučík zuřil ještě víc. „Vojáci, neserte mě! Na nástupy se nastupuje! Na rozcvičkách se cvičí! Kdo tím znovu naruší bojovou pohotovost – toho předám prokurátorovi. A uţ mezi vámi nikdo neuvidí ani jednoho Mezulána!" Vojáci stáli v pozoru u svých skříní bez jediného pohybu. Velitel praporu se z poloviny chodby vracel – s vojáky byl "spokojen a hotov", obrátil se k absolventům: „Jdu si prohlídnout i vaše skříně.
135
--Soudruzi absolventi, takhle si představujete svůj pobyt na vojně? Takhle jdete příkladem svým vojákům?" řval, řval - a řval: „Jak mají mít vojáci pořádek v materiálu, kdyţ i ve vašich skříních je nehoráznej bordel. Všechno vyházet! Teď! Dělejte! Chci to vidět na jedný kupě!" Zdálo se, ţe nadporučík nenašel nebo neviděl nic mimořádného, kdyţ pronášel: „Roso! Pilote! Jdu teď do svý kanceláře. Vy dva běţte kontrolovat úklid! Všechno bude vzorně srovnaný! Ručíte mně hlavou za to, ţe ve skříních vojáků nebudou ţádný nebezpečný věci. Kaţdej večer jim všechny ty jejich skříně prolezete a osobně zkontrolujete – a všechno podezřelý mně osobně budete okamţitě hlásit!" Nadporučík Messarosz odcházel. Jan Rosa se zastavil aţ u skříně vojína Langa, ke které velitel praporu ani nedošel. Díval se na ruce vojína, na podlahu chodby, prohlíţel si jeho tvář a hlavně oči - oči vojína Langa byly opět plné nepřítomné vyděšené mlhy. Chodba, vnitřek skříně i součásti uniformy a ruce vojína byly ušpiněné jemným bílým a hnědým práškem, podivným tabákem... Vojín Lang okatě ukrýval do kapsy vycházkové uniformy ve skříni injekční stříkačku, ze záhybů čisté košile uloţené v jeho skříni vyčnívalo několik ostrých nábojů do samopalu, na zemi vedle nohou mu leţely dvě vylomené svítící střely do vloţné hlavně tankového kanónu, z jedné kapsy kalhot mu trčela pojistka cvičného granátu a ze druhé začouzená polévková lţíce… „Bohuši, máš tady velkosklad úplně všeho, ty bereš uţ i drogy?" zeptal se četař s obavou. „Jak jsi na to přišel?" zareagoval Lang, roztřásl se, několik velmi silných vibrací projelo celým jeho tělem od hlavy aţ patám, ale vojín se ihned poté vymaňoval z náznaku svého přiznání: „Kdo ti řekl takovej nesmysl? Drogy jsou ta nejhnusnější věc, jaká můţe člověka v ţivotě potkat." „Souhlasím s tebou, ale -, co ta stříkačka?" „Mám cukrovku - asi." „Co ten granát?" „Je to jenom gumová atrapa, ty vole!" „Co ten prášek?" „Jakej zase prášek, degéne?" „Tady!" řekl Jan Rosa a ukázal na největší kupičku. „Podívej se, všechno je jím uvnitř tvé skříně úplně všude prosypaný." „Ty seš ale blbej kokot! Čichni si! Je to jenom koření! Je to jenom blbý koření na to hnusný humus-kolínkový ţrádlo ve vojenskej kuchyni. Bez svýho koření uţ nespolknu… bez toho… ty kokote… svýho koření… ani jedno vojenský ţrádlo…, nepolknu...," vysvětloval vojín a znovu se roztřásl… „Nevíš, co je to – to..., jak říkal... velitel praporu... – Melllu-u-uzán?" „Dobře, klid! Klid! Dobře-dobře, věřím ti. Vůbec nic jsem neviděl. Je to jenom koření. Klid! Jenom koření," řekl Jan Rosa, ale stále pozorněji sledoval vojína Langa a intenzívně vdechoval vůně zevnitř jeho skříně. Cítil koření, vonělo stejně jako doma v kuchyni, ale přesto věděl svoje: „Lang lţe! Maskuje drogy a s cukrovkou by ho přece nikdo k tankům do armády nepovolal. Nebo povolal? Po 136
tom všem, co jsem jiţ viděl, mám určité pochybnosti! Mezi vojáky se dostaly drogy?!!! Drogy nám tady ještě chyběly! Co kdyţ se někdo, třeba Lang, předávkuje před tím, neţ se usadí na místo střelce v tanku nabitým ostrou municí?" --Nové Sedliště - nástupiště tankového pluku, 22. prosince 1982, 16:45 (ZA 283)
„Nástup!" zařval dozorčí pluku do centrály všech dráťáků. „Nástup na další „oblíbenou“ a pravidelnou Černou kroniku!“ „Jebem jim na všechny strašáky," prohlašoval hrdinně vojín Čihák, ale oblékal se na nástup jako jeden z prvních. „To zas bude keců, pozejtří je Štědrý den - uţ abych byl doma na VOP!" „Kaţdej tejden si vyslechneme plno Smrťáků!" ulevoval si podobnými výkřiky svobodník Tóth. „Nechápu, co tím sledujou," prohlásil vojín Lohniský. „Pořád nás strašej, ţe někdo někde zhebnul, ale proč doopravdy chcípnul – to uţ neřekne nikdo z nich – a uţ vůbec ne nahlas." „Soudruzi," zahřmělo v reproduktorech, „buďte rádi, ţe se hrůzy, které mám zde na papíru před sebou, nestaly ve skutečnosti také vám! Pozor! Svodka mimořádných událostí v ČSLA za poslední týden! Pohov!" opět na tribuně před všemi nastoupenými vojáky pluku předčítal zástupce pro věci politické tankového pluku - podplukovník Bobulák: „Za prvé, soudruzi! Při kontrole zbraní došlo k nečekanému výstřelu a k zabití svobodníka A. R., následky byly strašné… Za druhé, soudruzi! Při střelbě pistolí byl nešťastnou náhodou na střelnici VVP Ralsko zabit četař absolvent V. D., tragédie si vyţádala… Za třetí, soudruzi! Při čištění zbraní…" Jan Rosa poslouchal, zdálo se mu ţe slyší "láskyplný mámící" hlas - - - upíra Bobuláka, bylo mu slabo a podivně. Po skončeném nástupu si před sebe znovu poloţil dopis od svého strýčka, opakovaně si četl jeden jeho odstavec. Pojednou byl vystrašený černou kronikou a hlavně tím, jak snadno se proměnil – uţ tři měsíce po nástupu základní vojenské sluţby – ve "velitele" roty, v dopise od strýčka stálo: Honzo, dávej na sebe velký pozor. Mému synovi před týdnem na vojně přejeli náklaďákem nohu, prý nešťastnou náhodou a při plnění důleţitého bojového úkolu, ale to je nám všem houby platný, kdyţ má v noze tříštivé zlomeniny a tři kovový šrouby. Kdybys ho teď viděl, jak mu ţelezo trčí ven z holeně. Bojíme se, ţe uţ nikdy nebude pořádně chodit, i kdyţ ty seš asi jiný pašák. Danuška nám ukazovala několik novinových článků a fotografií, které jí posíláš z vojny. Tvoje maminka se jimi velmi těší, ukazuje je v práci, v obchodech, na poště... Všem známým uţ říkala: Tady v novinách je můj Honzík. ALE HONZO, jak se máš na vojně doopravdy -??? Jan Rosa byl zamyšlený, otevřel dveře loţnice, odkudsi shora mu spadl na hlavu sloţený list papíru, byl na něm napsaný pozměněný citát: Neberte "VÁLKU" tolik váţně! Stejně z ní ţiví nevyváznete! 137
„Je to jen recese, informace, dobře míněná rada, anonymní vyhrůţka…?" napadalo ho v příštích dnech mnohokrát… Nové Sedliště 22. prosince 1982 Jsem vůl, mělo mě to dojít - vţdyť jsem aţ do této chvíle nikdy nikoho tak strašně neklamal. Ani teď nechci a nebudu klamat – svoje rodiče jiţ vůbec ne, ale s pomocí novinových článků o Výzvě a výstřiţků našich fotografií z časopisů, které jsem nedávno poslal domů víceméně z hecu, se mně i moji maminku podařilo oklamat velice snadno… Rodiče a všichni v civilu uvěřili, ţe v novinách píší pravdu, ale to je strašnej omyl! Brácho, prosím tě, neţ přijedu domů, naznač jim alespoň trochu, ţe je všechno jinak – jenom tobě píšu holou pravdu.
„Po tom všem, co se tady uţ stalo," pomyslel si Jan Rosa, „a co je pro nás ještě připravený, chvílemi občas chápu, ţe je třeba lidi v civilu mediálně i jinak vytrvale uklidňovat, ale - kdybych někoho kolem mohl - zeptal bych se: Nedráţdíme často zbytečně sami sebe aţ k zuřivosti nebo naopak, neuklidňujeme se, a někdy aţ příliš, naší jednostrannou a ve všech usneseních jednomyslnou pravdou?" Za zdí bylo zřetelně slyšet kytaru a zpěv. „To je přece Osmý den od Olympicu," projelo Janu Rosovi hlavou - jen slova jsou předělaná... Z kraje týdne jsem jim málo vhod, Ve středu pak ztrácím slušný kód, Sedmý den jsem v base docela sám Osmý den píšu vám. V pondělí byl nástup útvaru Ve středu jdem v tvaru na stravu Ve čtvrtek poplach dají nám A neděli zas celou proflákám. Ref.: Dopis nemít, nic mi nepoví, Napiš, prosím, aspoň přísloví, Osmý den je nutný, já to vím, Sedm nocí spí, „nahoře“ spí, a všechno ví. Někdo to má za pár, jiný ne, Brzy naše vojna pomine, Pak si řeknem v duchu, každý sám. Vždyť ženské schází nám. Ref.:
138
Když přijde doba odchodu, Navštívíme rodnou hospodu, Pak si řeknem v duchu každý sám. NA VOJNU KAŠLU VÁM. Ref.: „Víš, Honzo," obrátil se k němu desátník Smrţ, „celej loňskej rok jsem psal jenom samý pozitivní zprávy. Všichni u pluku psali desítky takovejch zpráv, aby nebyli nejhorší, ale najednou jsme kvůli těm zprávám byli "nejlepší" v celý armádě. Vojáci byli průměrní, všechno bylo průměrný, ale zprávy o nás nemohly být dokonalejší. Teď se kdosi - tam nahoře - pokusil dát do souladu naše zprávy a hlášení se skutečností a se současným stavem. Nikdo najednou nechápe, kde se vzalo a proč vyplavalo na povrch tolik různejch nešvarů a nesrovnalostí, kdyţ jsme loni byli naprosto bez chybičky – nejlepší ve všech přípravách, nejlepší ve stranických usnesených a v politickým školení muţstva a poddůstojníků, ve střelbách – ve všem! Radím ti dobře, nebuď tak důslednej! Jinak tady do toho zabředneš ještě víc – uvízneš v tom všem jako v močálu." „Velitele praporu ze mě uţ udělají dost těţko," prohodil Jan Rosa. „Nezlehčuj to! Ty nevidíš, jak se mnozí lampasáci uţ všeho lekli? Jsou neklidní, rozhození a vyděšení vším, co odhalil císařský řez aţ do lůna armády – Vyzývatel se pro ně stal děsivou noční můrou. Skutečnost je pro ně mnohem černější neţ čekali a tak na ni opět dlabou, píšou výhradně ty nepozitivnější zprávy a čekají, co se z Výzvy vyklube. Dávají si extra majzla, aby se nikde do ničeho nenamočili, nepošpinili si "charakter", ale přitom číhají jako šelmy, aby si mohli bleskově rozdělit nejlepší ţidle za "mimořádné" osobní Vyzývatelské zásluhy – aţ se všecko uklidní – aţ tohle běsnění v létě skončí. Ale – , kdyţ se někde něco posere – ? A kdyţ to tady v rotě někdo posere – tak to hoděj na tebe. „Ale, co vojáci? Petře, co – právě teď - mají dělat všichni záklaďáci? Vţdyť budou VÁNOCE, bude SILVESTR a NOVEJ ROK - ty nechceš jet domů?" „Ty se ještě ptáš? Neptej se! Na mě – na nás – tady přece všichni kašlou." „To přece není moţný – chci změnu! Pojď, napíšeme s Jirkou pořadník opušťáků a vycházek - na celý svátky. Donesu ho Mesrovi osobně. Musí mě podpořit, kdyţ teď ze mě "udělal" velitele roty." --Nové Sedliště - nástupiště tankového pluku – VÚ-2424, 23. prosince 1982, 09:10 (ZA 282)
Vojáci opouštěli nástupiště pluku – končil další mimořádný nástup a mimořádný rozkaz velitele pluku, ve kterém byl zahrnut i rozpis vycházek a opušťáků pro 12. tankovou rotu – a byl téměř totoţný s návrhem, který Jan Rosa předloţil veliteli praporu. Svobodník Machačík v průběhu čtení rozkazu majora Hrdého postupně bledl, téměř omdlel, pak zrudl vztekem. A potom na chodbě 4. praporu nechal volný průchod všem svým emocím, kdyţ na Jana Rosu vykřikl: „Zkurvenej špagátskej hajzle!" „Co se zase děje? O co ti jde?" ptal se Jan Rosa. 139
„O co – , ty zasranej "veliteli" roty? Jak to, ţe špagi Pilot, skoro všichni – i ty všichni pojedete o svátcích domů, ale JÁ… já se na opušťák nedostanu!" řval zoufale svobodník. „Všichni jet nemohou. Nejel by vůbec nikdo, kdybychom s Jirkou a s výkoňákem nepodali návrhy místo "šíleně nemocnýho" Franty. Víš sám dobře, ţe se Franta hodil marod a Roj si vzal dovolenou, protoţe je bez něho jako bezrukej. Ţádnej z nich se s váma nechce kvůli opušťákům hádat." „Jasně, vole. Všechny vánoční a novoroční opušťáky a dovolený, to je jenom tvoje zásluha, hajzle! Ty vole! Bonzáku! Ty parchante! Všichni jet nemůţou, tak to je váţně "dobrý"! Ale takový hovado, jako seš ty, určitě pojede, ţe jo - ?!" „Ještě nevím, jel bych rád! Uţ tři měsíce jsem nebyl ani na vycházce a zbytečně mně nadáváš, opušťáky podepisuje Mesr." „Moţná, ale ty mu kaţdej tejden radíš. To tady vědí úplně všichni, ţe mu donášíš, bonzáku!" „Bez komentáře." „Vím dobře, proč nechceš mluvit! Klidně mlč! Mě uţ ţádný kecání stejně nezajímá," čertil se Machačík a vyhroţoval s nepřirozeným výrazem svého obličeje. „Já tě stejně jednou zabiju!" „Tak jo - zabij mě! I jeden tvůj pokus bude stačit a uţ se nedostaneš domů vůbec! Za to ti ručím!" „Ne tady, v civilu tě zabiju, ty vole kreténskej, nebo za tvoji vraţdu někomu zaplatím – peněz mám dost! Černá kronika je plná smrťáků, kterým tady říkají náhody! Radím ti dobře! Měj u sebe - tady i v civilu – nonstop vojenskou kníţku, jestli tě tam zpátky vůbec kdy pustěj, kdyţ všem lampasákům pořád tolik podlejzáš." „K čemu vojenskou kníţku?" „Zkontroluj si, jestli v ní máš kovovou osobní známku se svým rodným číslem! Slibuju ti, ţe aţ chcípneš, tak tě v ksichffftu nikdo nepozná, ty vole. Ale neboj se, dám ti pod jazyk tvoje rodný číslo. Přečetl jsem si v Obraně lidu, ţe seš, napsali tam o tobě: Súdruh čatár je so všetkými lajdákmi na vojnovej nohe. Ty se mnou teda seš, ty hajzle! Aţ budeš tuhej, tak ti tvoji osobní známku z vojenský kníţky dám pod jazyk, aby tě mohli podle rodnýho čísla rychle identifikovat jako nejhnusnějšího bonzáckýho hajzla, kterýho jsem kdy v ţivotě potkal." „Tam venku v civilu, i tady na vojně, platěj stejný zákony," řekl Jan Rosa. „To jsem od tebe uţ slyšel. Opakuješ se, ty vole! Ty tomu pořád ještě věříš? Naivko! Stejně mně je jedno, co tady všichni ţvaníte! Nevěřím v třídní boj, komunismus je blbost a nepřeţije, imperialismus neexistuje, třetí světová je strašák pro malý děti. Na všech cvičeních nakonec zvítězíme, ale ve skutečnosti by stejně jako první zařvala naše armáda – a my všichni v ní. Poslouchám tady samý výmysly, lţi a kecy! A ještě se musím tvářit, ţe jim věřím. Samejm krvelačnej hnusnej kecům! Kdyţ to tady přeţiješ, uvidíš, ţe si tě jednou někde v tom tvým Trutnově najdu, potom tě tam zabiju! Tohle ty nepřeţiješ ani náhodou! Jinak by Bůh nebyl spravedlivej!“ Svobodník Machačík přestal nadávat, Jan Rosa se vrátil na loţnici, četl dopisy, pokoušel se psát dopisy, byl zdrcený tím, co slyšel... 140
Do místnosti vstoupil desátník Petrof. „Honzo, slyšel jsem vás – tam na chodbě – před chvílí. Honzo, snaţ se ho pochopit," vysvětloval. „Nediv se Machačíkovi. Chtěl by o vánocích taky domů, ale chová se jako praštěný debil. Byl přinucen, jako jsme byli my všichni… Hraje tady někoho úplně jinýho neţ kým ve skutečnosti je! Věř mně, on takovej není. Aspoň v civilu byl jinej, znám ho uţ dlouho, před vojnou to byl fajn kluk. Určitě bude zase jinej, zapomene, bude se chovat úplně jinak... Nevšímej si ho, nech to být, on uţ si tě nebude všímat, promluvím s ním. Po svátcích ho vztek přejde, minulej rok o vánocích na tom byl úplně stejně." Jan Rosa se opravdu silně snaţil svobodníka Machačíka pochopit, ale zapochyboval nad ním, kdyţ se podíval se do plánu vycházek v knize opuštění posádky. Machačík byl doma a vrátil se k útvaru z VOP před devíti dny. Nové Sedliště 23. prosince 1983 Co jen se tady na vojně - v průběhu dvou let a teď při Výzvě - děje s lidskou duší, která tak snadno dovolí vyhroţovat smrtí, dekou, zraněními, ublíţením na zdraví, zabitím, vraţdou...? Jednou jsem někde asi četl podobnou úvahu – myslím si. Nejsem tak chytrej, abych ji vymyslel sám… Vím jistě, ţe nevyzrálí a nedospělí lidé, kteří se setkají s velkým zlem, s krutostí, s nedůvěrou, s násilím, s nelidskostí... (nebo to všechno "uţívají" v pravidelných malých dávkách), jiţ nikdy v ţivotě nedokáţí naplno proţít přátelství, pravé kamarádství, lásku... Jiţ nikdy kolem sebe nedokáţí šířit dobro, protoţe i kdyby znali - zapomenou, co je to cit, důvěra, něha... Některé nervové dráhy se v jejich tělech jednou provţdy nenávratně zničí, "přepnou se", rozpojí se nebo vůbec nevzniknou, vůbec se nevytvoří... Jejich mozek je poškozený a jejich duše v křečích - od té chvíle se vyvíjejí úplně jinak a ti lidé jsou od toho okamţiku nemocní – a nemoc nás všech se jmenuje Vojna. My všichni jsme tady na vojně dospělí -? Pravděpodobně, snad, jistě! Všichni si To o sobě myslí, ţe rychle dospěli. Doufají a věří tomu, ţe dnes uţ je to pravda. Také já věřím a doufám! Chci věřit té roztřesené představě, ţe jsme uţ všichni dospělí. Protoţe – pokud nejsme – pokud jsou mezi námi ještě děti – touhle dobou, tak onemocněli chorobou. To odpřísáhnu a mohu dosvědčit. Vojna v této podobě, to je katastrofa, která nepůjde léčit.
35. ČÁST CO JE V ŽIVOTĚ DOOPRAVDY NAŠE? Motto třicáté páté části "Přerušil jsem si právě – pouze kvŧli vám, přesně podle rozkazŧ velitele pluku a majora Paška, svoji angínu, dušnost a chřipku! Sníţil jsem si předepsanými medikamenty svoji horečku na minimum, abych tady mohl být s vámi. Soudruzi, chci tady být - s vámi - nejméně jednu hodinu! Povaţuji to za svoji morální a vlasteneckou povinnost..." nadporučík František Varga, 24. prosinec 1982
141
--Nové Sedliště - loţnice absolventŧ 12. tankové roty – VÚ-2424, 24. prosince 1982, 13:00 (ZA 281)
„Vztyk! Pozor!" zavelel technik 12. roty Marian Braniak, první uviděl, ţe se do loţnice absolventů valí neznámá osoba. „Pohov, soudruzi! Jsem plukovník Nohavička. Prý vám tady nemá přes svátky kdo velet kvůli nadměrné nemocnosti vašich velitelů, takţe hlídat vás – a nejen vás – budu já, holomci. Pěkně to vedete – u stolku dozorčích není ani noha. Takhle bych vám mohl vykrást sklad zbraní a ani byste o tom nevěděli. Představte se mně!" Četař absolvent Rosa, technik 12. roty a výkonný praporčík se postupně plukovníkovi představovali, ale zdálo se, ţe on myslí na úplně jiné osoby – a také myslel. Vzpomínal, jaké to bylo ještě před rokem a půl s Jitkou. „Nyní to je provdaná paní," pomyslel si s nevolí. „Její manţel – jenom nadporučík – jenom velitel zdejší pátý roty – mně–mně – ji přebral. Mnoho nechybělo a mohla se jmenovat paní plukovníková Nohavičková – a tfuj – jmenuje se Franková…" Hlasitě oznámil: „Ano, soudruzi, mám vţdy pravdu – a mám na vás plnoplatný dostatek času." Nikdo v místnosti jeho slovům nerozuměl, plukovník vysvětloval: „Vy zde musíte být a také já zde slouţím – úplně dobrovolně." Absolventi si začali myslet svoje a plukovníkovi letělo hlavou: „Alespoň mám důvod tady být oficiálně – musím se setkat s Jitkou – přes svátky jsou všichni naměkko. Třebas se ke mně od Franka vrátí, kdyţ jim mírně znepříjemním ţivot – a začnu třeba tady," dokončil své úvahy, nahlas pronesl: „Víte, já nemám rodinu a proto zde mohu s vámi pobývat třebas i celý svátky! Mně je to jedno, ţe je dneska Štědrej den!" „Díky, nám uţ je to v podstatě jedno - taky," řekl Petr Smrţ a tiše zamumlal cosi, co znělo jako, „To jsme fakt "rádi", ale bez Strašidel se tady o vánocích klidně obejdeme." „Taky jsem s vámi rád," připustil plukovník s laskavým úsměvem strašidla. „Dokud nebude úplně všechno podle vojenských řádů a podle mých představ nikam se odtud nehnu! Ale - , jak se tak kolem sebe dívám, je zde mnoho prácičky, soudruzi, věřte mně, náprava nám vydá společné práce na celé svátky." „Četaři Roso – a vy ostatní, doprovoďte mě na loţnici 1. čety." „Tak to tedy bude průser," vypadlo z Petra Smrţe. V místnosti pro dvanáct vojáků byli pouze vojín Kváček se šňůrami dozorčího roty na prsou a vojín Pečka, ale na radiátorech vzorně uklizené a ustlané loţnice se válely různé předměty a vzduch v místnosti by se dal krájet a třídit na WCozní, Sardinkový, Botní, Cigaretový, Salámový, Potní… „Vojáci, co to zde sušíte za smrady?" zeptal se plukovník. „Vůbec nic necítím," odpověděl vyplašeně vojín Kváček – jeho čichové pohárky byly všemi těmi pachy totálně ucpané, vojín sebou před plukovníkem klátil jako Mr. Bean aţ mu píšťalka a nábojnice dozorčího roty na prsou cinkaly o knoflíky "jako o ţivot" – a potom nasadil svůj nejšťastnější výraz, kterým ovšem kaţdého vytáčel! 142
„Váţně, soudruzi, je to tu ještě strašně cejtit!" prohlásil plukovník, zhluboka nasál vzduch z místnosti a jeho mozek třídil tu směs pachů. „Ano, ještě je tu cejtit slivovice." „Kde by se tady ještě nějaká vzala?" rozsvítily se naplno oči vojína Miroslava Pečky aţ mu hladké a černé vlasy vpředu spadly přes oči. Myslel si: „Byla by tu, kdyby ji, to hovado, Tonda Kváček nevylil do svý skříně a teď si nesušil uniformu a ostatní výstroj na radiátorech." „Je tu, lépe a přesněji řečeno, byla tu slivovice," opět povykoval plukovník a stále kolem sebe čichal jako ohař. Vojín Pečka nevydrţel, olíznul si horní ret… „Soudruhu plukovníku, to není slivovice," zachraňoval situaci vojín Kváček. „To je vůně shnilejch jablek. Machačík dostal z domova balík s jablky – nebudete tomu věřit – představte si, ţe mu aţ sem šel poštou celý dva měsíce," vysvětloval, kýval hlavou, klátil kolem sebe rukama a významně pomrkával. „Já si nic představovat nebudu, soudruhu. Alespoň jedno shnilý jablko chci vidět na vlastní oči!" pronesl plukovník. „Jsme je uţ vyhodili." „V jakéţe přesně podobě, soudruhu, byla ta jablka? Nejsou zde ještě náhodou někde stočená v láhvích?" zeptal se plukovník a rozhlíţel se po místnosti. „Uţ ne!" Vojín Pečka vydechl alkoholové páry, oči mu svítily, kdyţ usilovně kroutil záporně hlavou, a potom mírně zavrávoral. „Je rozhodnuto, znovu se budou vyhazovat a prohlíţet skříně," pomyslel si četař, „ale aţ tady budeme všichni." Plukovník pronesl aţ lítostivě: „Ano, soudruzi, byla-li tu slivovice - , nezbylo vám jí trochu?" řekl a zadíval se prosebně na vojína Kváčka, který pohnul hlavou výrazně doleva, ale tam mu také zůstala "zaseknutá", všichni slyšeli Machačíkovu výstrahu: „To je finta." „Na finty vám kašlu," zahromoval plukovník. „Proč je vás tady tak málo! Ostatní jsou někde zašití a oţralí, ţe ano? Je tady dnes vůbec zajištěna bojová pohotovost?" „Soudruhu plukovníku, na rotě je nyní - přesně - jenom šest vojáků, dva absolventi a výkonný praporčík. Ostatní jsou v celodenní směně v kuchyni, ve stráţích, četař absolvent Pilot je na VOP – a tak - podobně -," sděloval vojín Kváček. „Kde je alespoň těch šest vojáků, dozorčí?" ptal se plukovník. „Říkáte šest, já vidím pouze dva. Vy, soudruhu, počítáte i mě?" „Nikolivěk vás, ale víte, soudruhu plukovníku, oni se uţ něééékeřííí přeéééd vááámi stihnuli poschovávat." „Přesně to si myslím taky! Proč?" zahartusil plukovník. „Vy to ještě nevíte, ţe my se tu schováváme? Pokaţdý se poschováváme – to musíme. Nepřítomní - podporučík Roj a velitel roty nadporučík Varga - nám vydali takový rozkazy. Tisíckrát uţ nám opakovali Paškovo: Kdyţ přijede kontrola, dobrej a vzornej voják je schovanej voják! Vy to ještě nevíte, "soudruhu nadporučíku"?" „Vás, soudruhu, po svátcích zavřou," oznámil dozorčímu roty plukovník, „a bude to na hodně dlouho - o to se vám osobně postarám! Teď vás zavřít nemůţu, protoţe jste řidičem tanku – , co kdyby náhodou, nedejboţe, někde něco – tak 143
musíte vyjet s tankama. Ale –, vojíne, jestli takhle řídíte tank – jako plníte sluţbu dozorčího roty – s vámi bych tedy v jednom tanku jet nechtěl. A ještě něco – . Já – jsem plukovník ČSLA – pokud ještě neznáte hodnosti. Okamţitě najdeme všechny vojáky, abych viděl v jakým jsou stavu. Budu vás doprovázet." Dozorčí roty znervózněl. Vzpomněl si na rozkaz velitele pluku, ve kterém bylo uvedeno, ţe musí ve sluţbě nepřetrţitě vědět naprosto přesně, kde jsou úplně všichni příslušníci roty. Vojín Kváček v duchu a na prstech levé ruky prováděl před plukovníkem inventuru všech vojáků 12. tankové roty. „Tady," pravil nakonec a ukázal prstem na vojína Pečku, „to je jeden náš, ale další – ti jsou asi někde úplně jinde." „Dobře tomu všemu rozumím! Jsou jinde, ale kde jsou!? Proboha! Boţe, chraň nás před skutky takových dozorčích" rozeřval plukovník. Vojín Kváček otevřel dveře PVS. Ukázal provokativně – současně prostředníčkem a ukazováčkem pravé ruky – na trojici vojáků, kteří hráli u stolku mariáš: „Tady jsou další tři." Minuty ubíhaly a vojín Kváček – s doprovodným "konvojem" v čele s plukovníkem – ţádného dalšího vojáka 12. roty nenašel. Vojín proto a pro jistotu ukázal prstem na holícího se četaře Borůvku z 11. roty a s nadšením úspěšného houbaře suverénně tvrdil: „Hle, tady je náš pátý voják z naší 12. tankové roty." „A kde je ten šestý voják, dozorčí?" zeptal se netrpělivě plukovník, neboť ho uţ chození sem a tam po chodbě nebavilo. „Asi bude na záchodě, neboť jsme si jiţ společně prohlédli všechny ostatní místnosti a jiný tmavý kouty," odpověděl shrbený a klátící se dozorčí a tvářil se jako zkušený a letitý průvodce hradem. „Chci ho vidět i tam! Okamţitě!" prohlásil důrazně plukovník. „Přece na něj nebudu navíc ještě čekat." Vojín Kváček otevíral dveře kabinek WC – otevřel jiţ tři prázdné, před poslední kabinkou WC dopřál plukovníkovi čas, aby si na dveřích přečetl vyrytý nápis YPERIT, poté se klátivě rozkmital a rázně otevřel dvířka. Plukovník byl zvědav, zda-li poslední moţný úkryt skutečně obsahuje hledaného vojáka, netrpělivě se povytáhl na špičkách, nahlédl Kváčkovi přes rameno. Díky své zvědavosti dostal přímý zásah slov. Na míse seděl - všeho a všech se štítící - svobodník Bagi, který "tlačil" a současně řval: „Do prdele, co chceT-Eéé-Eéé-Téééé!?" Plukovník Nohavička ustrnul, vojín Kváček zezelenal, Jan Rosa se nezadrţitelně smál aţ mu z očí vytékaly proudy slz. Poté vojín Kváček přibouchl dveře s číslicí 4 a nápisem YPERIT, zpoza kterých se ozvalo dopálené: „To je fakt uţ v prdeli, tady se člověk nemůţe v klidu a bez prověření uţ ani vysrat!" „Soudruhu plukovníku," zachraňoval vojín Kváček situaci vysvětlujícím prohlášením, „to byl náš šestý - teď na rotě přítomný - voják, kterého jste, vy osobně, chtěl právě nyní vidět. Vy jste nechtěl čekat, ale viděl jste, ţe on uţ fakt taky nemohl…!" „Ty uţ drţ hubu!" odmítl plukovník další komunikaci s dozorčím roty a obrátil pozornost na Jana Rosu: „Soudruhu četaři, takhle si představuješ, aby tvoji vojáci plnili rozkazy svých nadřízených - ?" zeptal se a hromoval celou budovou: „Vy 144
všichni, co mně teď slyšíte! Myslíte si, ţe jsem nějakej loveckej pes, kterej tady má za úkol hledat zatoulaný vojáky! Vojáky, o kterejch vy vůbec nic nevíte! Proč si neplníte své povinnosti?" „Kdo je neplní?" zeptal se nepřítomně a drze vojín Kváček. Plukovník Nohavička nad otázkou vojína vytřeštil oční koule, ale kdyţ uviděl jeho radostný a přešťastný výraz a klátivé pohyby, mávl nad ním znechuceně pravou rukou, jako by šlo o obtíţného komára a obrátil se zpět k četaři: „Soudruhu, nechápu, proč zde, na této vaší chodbě, nejsou typově stejná stropní svítidla? Myslel jsem si, ţe si toho všimnete sami. Proto tady s vámi taky tak dlouho chodím." Jan Rosa byl překvapen změnou obsahu plukovníkových dotazů, ale zformuloval odpověď téměř bez zaváhání: „Soudruhu plukovníku, hlásili jsme všechny závady jiţ několikrát – písemně i ústně – na Správu budov. „Na vaše hlášení kašlu. Chci vědět, proč tady nejsou svítidla stejnýho typu?" zopakoval plukovník. „Prý nejdou zapojit na staré dráty," vymyslel si Jan Rosa odpověď. „Ani tahle blbost mě nedojímá. Proč by nešly? Vţdyť tady prováděli před rokem celkovou rekonstrukci elektroinstalace. Jsem vyučený elektrikář, byl jsem tady na inspekci. A vás se znovu ptám: Proč – teď uţ se soustřeďte – ! Opakuji – proč – tady – nejsou – svítidla – stejnýho – typu?" „Ve skladu prý nemají plný počet svítidel, který je na tuto chodbu potřebný. Minule uţ je prej skoro měli, ale jedno jim nakonec chybělo, protoţe ho někdo rozbil." „Já taky něco – někomu rozbiju hubu," oznámil plukovník. „Kdo vám řekl takovou hovadinu? Zajímá mě jen," zařval, chvílemi pojednou artikuloval jako papoušek, „to je to tak sloţitý, proč - tady - na chodbě - nejsou - shodná - stropní svítidla - stejnýho - standardizovaného - typu? Nic víc mě nezajímá - ! Kromě toho mě dále zajímá, kdo je za tento - nevyhovující stav – zde u vás zodpovědným? Nejste to náhodou vy dva, soudruzi – ? Zajímá mě, do kdy bude závada odstraněna? K jakému termínu budou také všechny ostatní závady odstraněny? Zajímá mě, co s tím uděláte? To všechno mě zajímá a víc uţ mě dohromady nezajímá vůbec nic!" Poté jiţ dokonale rozhozený, rozčílený a rudý v obličeji přešel na loţnici absolventů. „Poslouchám, soudruhu četaři! Rozumíte trochu krasovědě – estetice? Já ano, a vy jste mně dosud uspokojivě nevysvětlil, proč nejsou na stropě vaší chodby - typově, rozměrově, vzhledově, esteticky a jinak stejná stropní svítidla?" Jan Rosa se pantomimicky nadmíru najeţil, kdyţ opět uslyšel vaší chodby, ale mlčel. Pojednou plukovník přejel očima stěny loţnice jako scanner a zapomněl na svítidla. Nevěřícně zíral střídavě na Jana Rosu a na velké školní mapy, které pokrývaly – zavěšené na zdi – větší část plochy tří stěn místnosti. Byly to mapy střední Evropy, Severní Ameriky a Sovětského svazu. „To určitě nemyslíte váţně! V téhle Učebně zeměpisu ještě nikdo nikdy nebyl? Mapy musíte sundat! Nemají tady co dělat – obzvláště se nepatří ta Amerika, soudruhu!" řekl s výčitkou i s uznáním. „Zvláště pak zde nemůţe být ta Amerika, soudruzi." 145
„Ihned?" zeptal se Jan Rosa. „Co ihned?" procitl ze zamyšlení plukovník. „Ihned je mám sundat?" „Samozřejmě! Mapy zrušit v pořadí, za prvé – Amerika, za druhé – Evropa, za třetí – Sovětský svaz." Jan Rosa svinoval mapy v určeném pořadí. Za kaţdou z nich byl na zdi přišroubován masivní černý plech magnetické tabule. „Soudruhu plukovníku," vysvětloval četař, „Bývala tu učebna. Potém z ní kdosi udělal naši loţnici." „No toto - !," oznámil překvapeně plukovník, vytřeštil oči na tři rozměrné kusy zesíleného černého plechu. „To jsem nečekal, to - toto jsou přece ty ukradený plechy, co ţenistům chyběly, kdyţ loni opravovali pontony." „Kdo je ukradl?" zeptal se Jan Rosa. „Nikdo! Asi jsem se spletl. Předtím byly zelený, někdo změnil jejich barvu, ale já nejsem zvyklý měnit vydaný rozkazy – a hlavně ne ty svoje. Tabule sundat!" „Ihned?" zeptal se Jan Rosa. „Vy se mě ještě ptáte? Takový tuhý vzdor jsem v armádě ještě nezaţil! Jistě! Hned! Já si na to - NATO - i na něco jinýho - počkám tady na ţidli," řekl plukovník, uvelebil se na sedátku, sledoval Jana Rosu a Mariana Braniaka, jak s obtíţemi povolovali masivní šrouby, kterými byla první tabule připevněna ke zdi. Pak se zahleděl oknem ven a představoval si Jitku Frankovou a… „No toto! To jsem jiţ ale opravdu nečekal," vyletělo z plukovníka, otočil se do místnosti a viděl, ţe - místo černých obdélníků magnetických tabulí - ze ţlutých zdí "vylézají" výrazné zelené, šmouhaté obdélníky špinavé zdi. „Vidííííte!" protáhl plukovník Nohavička. „I dobře míněný rozkaz můţe v naší armádě dopadnout mizerně. Všechno uvedeme do původního stavu!" „To bude naozaj najlepšie," řekl Marian Braniak a uchopil první tabuli, aby ji mohl vrátit zpátky na zeď. „Ne! Stop! Nerozumíte mně," zasáhl plukovník. „Přemalovat! Ty zelený špinavý obdélníky přemalujete na stejnej odstín – úplně na stejnej – jakej mají okolní zdi. Také inverzní postup je moţný – ponechat obdélníky a přemalovat zdi. Proveďte! Nyní jiţ vše nechávám plně ve vašich rukou. Iniciativě vojáků se v naší armádě meze nekladou!" „Ihned?" zeptal se Jan Rosa. „Co ihned?" „Ihned je máme přemalovat?" „Néééé, ale kdeţ, uţ je večer. Teď byste netrefili stejnou zelenou barvu. Stačí mně, kdyţ vymalujete ráno, v devět hodin se na vás přijdu podívat. Stále ještě je vám jedno, soudruhu desátníku, ţe je dnes Štědrý večer?" zeptal se plukovník přímočaře Petra Smrţe – bylo patrné, ţe si dobře pamatoval jeho naráţku v okamţiku svého příchodu na rotu. „Vám uţ ne?" odpověděl místo výkonného praporčíka Jan Rosa. Plukovník Nohavička se na něho zkoumavě zadíval a odešel z budovy 4. tankového praporu, nechal se nadporučíkem Frankem pozvat – z titulu své funkce a hodnosti – k němu do rodiny – aniţ nadporučík tušil, ţe se plukovník Nohavička s jeho manţelkou Jitkou důvěrně znají. 146
„Ten je jako morová rána. Ţe je tady jenom 14oC, toho si ani nevšiml," řekl desátník Hatalov po odchodu plukovníka. V 17,30 hodin se vrátili z celodenní směny zbývající vojáci roty, sedm z nich opustilo kasárna – s nadšením odjeli na VOP, ostatní dostali rozkaz se převléknout do vycházkových uniforem. „Nástup na PVS!" řvali o hodinu později dozorčí všech tankových rot. Vojáci 12. roty se usadili na PVS ke stolům, které byly srovnány do velkého čtverce. Ve třech velkých hrncích na zemi pod stoly byl čaj, vepřové řízky a bramborový salát v úţasném mnoţství – a ve dveřích najednou stál nadporučík Varga. Vojáci povstali, uvolnili mu jednu ţidli, všichni zakrojili do řízků, ale nadporučík znovu vstal a zacinkal příborovým noţem o vidličku. „Chlapi," prohlásil nečekaně, „přerušil jsem si právě – pouze kvůli vám, přesně podle rozkazů velitele pluku a majora Paška, svoji angínu, dušnost a chřipku! Sníţil jsem si předepsanými medikamenty svoji horečku na minimum, abych tady mohl být s vámi. Chci tady být s vámi alespoň jednu hodinu! Povaţuji to za svoji morální a vlasteneckou povinnost, ţe jsem si mohl přerušit vysokou teplotu a alespoň na pár hodin pracovní neschopnost, abych s vámi krátce povečeřel. Aţ spolu povečeříme, znovu ulehnu do postele. Dobrou chuť!" Nikdo se, kupodivu, nesmál a také netleskal. Vojáci oblečení ve vycházkových uniformách uchopili příbory, zakrojili do vepřových řízků a hrábli do ohromné hromady bramborového salátu, kterou nebylo moţné sníst, protoţe příděl byl zvýšen o 50% a vypočítán z plných stavu. Po večeři se všichni chlapi – jako cizí lidé – rozešli do svých loţnic, tu a tam se ozývala kytara, vojáci psali dopisy, tiše rozmlouvali ve dvojicích, konzumovali obsahy svých vánočních balíčků, vzpomínali… Jan Rosa na tom byl stejně, očekával věci, které se nemusely stát, které se neměly stát – a přesto se staly nebo stanou... Jeho myšlenky plakaly: „Jsem na vojně také sám mezi všemi. Jirka Pilot, se kterým si tady nejvíc rozumím, dostal VOP a odejel včera domů. Vybral si Štědrý den, aby mohl být s manţelkou Evou a synem Adámkem – domluvili jsme se tak. S doopravdy mojí Ivanou se uvidím aţ na Silvestra nebo na Nový rok," pomyslel si četař těsně před usnutím, ale netušil, ţe 12. tanková rota Vyzývatele, která ještě před třemi měsíci nebyla jeho – nyní jiţ jeho je – A Ivana, která byla jenom jeho – jiţ „dávno“ jeho – není!
147
36. ČÁST SNAŽ SE ZAPÁLIT NAPUŠTĚNÝ RYBNÍK ANEB – SÚDRUH ČATÁR, UŽ SU TU NĚNI MAZL’L’L’ÁÁÁ-Á-ÁK! Motto třicáté páté části Vojenská lidová tvořivost záklaďáků Vy kasárny prokleté! Kdo vás bude hlídat? Aţ já budu v civilu svoji milou líbat !!! Neznámý Vojín, prosinec 1982 --Nové Sedliště - loţnice absolventŧ 12. tankové roty – VÚ-2424, 25. prosince 1982, 16:21 (ZA 280)
„Rychle - ! Dělej, a fofrem svinuj mapy!“ křičel na Jana Rosu Petr Smrţ. „Plukovník Nohavička je dole pod námi. Neříkal jsem ti, abys je tam uţ nevěšel?!“ Jan Rosa se postavil na ţidli před mapu Sovětského svazu, začal ji natáčet na spodní dřevěnou tyč, ale neučinil ani tři otáčky, ve dveřích loţnice zahromoval hlas plukovníka: „Vy, soudruhu – ?! Vy asi nejste zvyklej moc dobře poslouchat rozkazy, ţe ano? Prosím vás, proč dnes jako první svinujete Sovětský svaz?“ „Nevím – je tak nějak první na řadě,“ odpověděl Jan Rosa. Plukovníkovi se valil do tváře smích, ale zvládl jej, zeptal se: „Proč jsou tady zase ty mapy?“ „Kromě vás si u pluku na mapy uţ všichni zvykli,“ vysvětloval Jan Rosa. „Na ţlutý obdélníky pod mapama si budou muset - někteří - zase chvíli zvykat.“ „Jaký ţlutý obdélníky? Včera byly zelený.“ „Dneska uţ jsou ţlutý,“ zopakoval četař. „Mapy jsem znovu rozvinul, aby zakryly tuto novou nejednotnost zdí.“ Plukovník se rozhlíţel po místnosti, ve které zářily na třech světleţlutých stěnách tři tmavě ţluté obdélníky a zeptal se: „Kterýmu blbovi jste svěřili štětku, aby tady vymaloval?“ „To všechno jsem vymaloval já sám – teď o svátcích nejsou lidi,“ dovolil si Jan Rosa naráţku. „Máme tady malíře pokojů, ale je na VOP.“ „Nerozumím vám, ale víte, myslíte si, ţe je to dobře?“ „To, ţe je na VOP nebo ţe nejsou lidi?“ „Kurva, tady je všude lidí - aţ moc!“ odsekl plukovník a vzpomněl si s nelibostí na včerejší večeři a na skutečnost, ţe se mu Jitka Franková zdála být šťastná. „Ptám se vás na ţlutý obdélníky a na to – jestli je ta vaše cimra dobře zmalovaná…“ „Není, ale dokud byla barva v kýblu, tak měla stejný odstín. Pak na zdi uschnula – vidíte to sám – mokrá barva zde v kbelíku – to je něco úplně jinýho neţ suchá barva na zdi…“ „Mně, soudruhu četaři, vůbec nic nevysvětlujte! Můj bratr je malířem pokojů, ale tuhle hrůzu bych poznal, i kdyby nebyl. Poslyšte, kdo vám říkal, ţe si o Vánocích máte brát do rukou nějakou štětku vy sám osobně? Je to tady otřesný! 148
Vymalujete celou místnost a já odcházím poslat spojky pro velení praporu...“ --Nové Sedliště - VÚ-2424, 26. prosince 1982, 18:18 (ZA 279)
„Nástup spojek!“ zařvaly reproduktory dráťáků. Za 30 minut stáli před budovou 4. praporu všichni vojáci a před nimi burácel plukovník Nohavička: „Vojáci! Vy jste zde na vojně! Vy nejste doma!“ „Toho bych si tedy – bez jeho keců – nevšiml,“ prohlásil vojín Noha. Plukovník neslyšel, co vojín řekl, ale dobře si všiml, ţe mluví ve tvaru, kdyţ všichni ostatní mlčí, napomínal a hodnotil: „Vaše pitomý poznámky mě uţ nepřekvapují. Soudruzi, víte vy vůbec, ţe mě plukovník Brázda osobně informoval, ţe je u vás všude bordel – a já konstatuji – a já potvrzuji – je tady skutečně neskutečně skutečnej a strašnej – strašně strašnej bordel! Uvědomte si, ţe jste naprosto nevyhovující! Mám pověření nejvyššího velení armády a nyní hovořím jménem všeho pracujícího lidu této republiky, lidu, kterej očekává, ţe své čestné závazky a celou Výzvu splníte! Ale soudruzi, vy všechny ti závazky máte skutečně naplnit – a vy jste doposud nenaplnili vůbec nic.“ „Tady soudruh plukovník má pravdu,“ podbízel se mu zástupce pro věci politické 4. tankového praporu Vlastimil Chmel. „Nebudete tomu věřit, ale tady ten soudruh plukovník má tak významné postavení v ČSLA, ţe si skutečně můţe dovolit hovořit – a to úplně bez problémů – jménem všeho lidu. Je jenom málo pravd takových, jako je tato!“ „Prapore na můj povel!“ přerušil tlachání svého zástupce nadporučík Messarosz, na kterém bylo dobře vidět jeho "nadšení" s jakým byl v den sváteční v kasárnách – jako to ostatně bylo vidět na všech vojácích. „Pozor! Máte tři minuty na to, aby všechny vaše skříně a noční stolky byly úplně prázdný. Rozchod!“ Provedení rozkazů bylo bleskurychlé. Loţnice i chodby připomínaly opakovaně vykradený rodinný domek. Po podlahách se opět válely uniformy, košile, ešusy, polní láhve, ale také dopisy, ovoce a cukroví, které se vojákům vysypalo z vánočních balíčků. Mezi tím vším a změtí lidských těl se s úšklebky procházeli důstojníci praporu – a plukovník Nohavička. Občas se ozval komentář, který útočil na nervovou soustavu všech – a systematicky ji deptal a ničil: „Za odborné asistence soudruha plukovníka si nyní všichni příslušníci pluku uklidí všechny své skříně! Klid! Pracující lid jednou jistě ocení i váš úklid!“ Také Jan Rosa procházel chodbou – a nesplnil rozkaz. Své skříně nechal zamčené, uvaţoval nad rozkazy velitele praporu: „Dnes je tady podporučík Roj, ale přesto mně Mesr musí, jako zastupujícího velitele roty, nechat na pokoji. Kdyţ vojákům přestanu velet, bude v kasárnách ještě častěji a nonstop – "pečenej a vařenej". Zdá se, ţe plukovníků "Nohavičkových" je v armádě nadbytek…“ Četař chodil sem a tam chodbou, tvářil se, ţe sleduje, jak vojáci opětovně rovnají do skříní osobní věci a vojenský materiál, ale ve skutečnosti myslel na Ivanu Janatovou a na Silvestra, kdy měl odjet – vůbec poprvé po třech měsících pryč z kasáren Vyzývatele – ţivelně se těšil na VOP. Občas si přečetl nějaký text uvnitř skříní vojáků – byly v nich často zapsány úplné "literární poklady", které jeden ročník vojáků předával dalšímu a ten zase dalšímu: 149
Kdyţ je branec odvedený - velká je to sláva! Potom vleze do kasáren - a čumí jako kráva.
„Vojna je krásná,“ řekl civil, ale jak ji poznal – tak se divil. LÁSKO! JSEM JINÝ!!!
Přišly na nás kruté časy, rozkaz káţe, dolů vlasy. Vojáci jsou smutní v tvářích, hlavy jim, jak Slunce září. Slza padá k Zemi, v oku není sucho, včera jsem byl civil, teď jsem jenom ucho. Ovšem, ţe jim to sluší, z hlav jim trčí jenom uši! NEMYSLI – si holube, že vojna je lehká věc! Než přežiješ přijímač, bude z tebe pitomec! Miloval jsem hezké děvče, osud mi ho nedopřál, ten krutý stav vojenský, do lásky se zamotal. Krásná dívka, bílá postel, nikdy prázdná sklenice, to jsou věci, které voják potřebuje nejvíce. Drţ se hochu, drţ se rumu, to je základ všeho umu. Bez ţen, pití, tabáku, bývá smutno vojákům.
150
8. 12. 1962 mi Pán Bůh ţivot dal! 1. 4. 1982 jsem do Prešova na Vojnu narukoval! HOLUBOVA MODLITBA! Andělíčku můj strážníčku, ať nemusím na rozcvičku. Andělíčku strážce můj, místo mne na stráži stůj. Pane Bože všemohoucí, dej nám občas delší noci! Prosíme tě na kolenou, dej nám radši dovolenou, zbav nás dlouhých pochodů a věčného - MYTÍ ZÁCHODŮ. ROZKAZ! "Kdyţ tě vojna omrzí a stane se ti peklem, skoč po hlavě do hajzlu – a přikryj se deklem!“ CIVIL – KE MNĚ! Pero píše, slzy kanou,
SEDM SET
za na shledanou! Na východě vyšlo slunce ze severu táhne chlad, jsme ze středu republiky - a potáhneme na západ. V cizím kraji na stráţi musím stát, 151
abys mohla, milá Jano, sladkým spánkem spát… „STŮJ! Kdo tam?“ „Vojna a Civil!“ „Vojna – K ZEMI! KE MNĚ, CIVIL!“
Mír na světě bude potom, aţ v Americe německý voják s ruskou dívkou - za španělskou stěnou - na čínském kanapi - v japonském hedvábí - anglickým stylem – s francouzskou gumou milovat se budou. Radši obléknu šátek červený neţli oblek zelený. Lepší leţet týden v hnoji neţ být v Sedlišti v zeleným kroji. VOJÁK A LENKA Voják čekal na mi–LENKU, stála v sále ve výk–LENKU. Usmála se, slíbila mu vo–LENKU, ŘEKLA: „Támhle je kamarád, přijdu za chvi–LENKU.“ Proto přišel na myš–LENKU, pustit z hlavy tu fif–LENKU. Šel raději na pá–LENKU a zapomněl i na dovo–LENKU. Ti dva byli dohromady jako kamna, ona hořela, on byl trouba. Lepší je být doma ţebrákem neţ v Novém Sedlišti vojákem. SLOUŢÍM VLASTI! 2 roky - bez peněz, 24 měsíců - bez domova, 104 týdnů - bez děvčete, 730 dní - v zelených hadrech, 17 520 hodin - bez civilu, 1 051 200 minut - bez meškání, 63 072 000 sekund – BEZ CHUTI A BEZ ZÁPACHU ! Aţ Civil zavolá, my půjdeme rádi, 152
vţdyť vojna nám ukradla dva roky mládí!
„Jsme zvyklí, ţe se lidé vysmívají čemu nerozumí.“ GOETHE „Nenávist způsobenou správným jednáním jsem nikdy nepovažoval za nenávist, ale za slávu.“ T. M. CICERO Zemřela VOJNA – a do hrobu dána, mazáci po ní zůstali. Bylo to jednoho dne z rána, seděli u stolu a chlastali, a chlastali, a chlastali, a chlastali, A CHLASTALI... --Nové Sedliště – budova 5. tankové roty - VÚ-2424, 26. prosince 1982, 20:18 (ZA 279)
„Myslím, ţe jsme včera naše pravidelný chlastání mírně přepísknuli,“ prohlásil na páté rotě desátník Bros, zkroutil se bolestí a sevřel hlavu do svých dlaní. „Mohl z toho bejt pěknej průser. Ještě štěstí, ţe nikdo nepřišel,“ řekl a zavzpomínal na pití piva z konví na mléko. Hektolitr piva do kasáren opět přivezla stráţ, kdyţ se vracela kolem hospody v Holostřevech od muničního skladu A3-Placov. „Včera by stačily dvě konve,“ přitakal vojín Douda a přiloţil si na hlavu mokrý ručník. „Určitě by stačily, polovina roty byla na opušťáku, všechno nešlo vypít,“ vzpomínal desátník Bros s ukrutnou bolestí hlavy a jinými obtíţemi na včerejší podvečer, kdy se s pěti dalšími mazáky totálně oţrali ve skladu výkonného praporčíka 5. tankové roty. Potom, neschopní jiţ dále pít, ucpali mokrými hadry podlahové odpady umývárny, vylili třetí konev piva na podlahu a snaţili se v pivu "uplavat kraulem sto metrů na čas", plácali se na podlaze jako čerstvě vylovené ryby, váleli se po zemi v maskáčích nacucaných pivem jako houby a nakonec leţeli v pivu na podlaze umývárny půl hodiny jako omámení tuleni - byli úplně bez vlády. „Brrrrr!“ otřásl se desátník Bros, kdyţ se mu naplno vybavily souvislosti. „Ještě štěstí, ţe nikdo nepřišel. Ještě štěstí, ţe máme vycvičený holuby, ţádnej z nich sem nepřivolal lampasáky. Všechno uklidili a ještě nám vyprali maskáče. Je to pohoda, pohoda, pohodička – mnohem lepší neţ ta buzerace s Rosou na 4. praporu! Jen ţenský nám tady často chyběj a taky souloţ. Achchch! Jo souloţ - ?! Souloţ, to je na vojně tak krásná věc, ale Vánoce jsou tady častějc,“ řekl desátník Bros, v té chvíli si připadal jako skutečný neomezený vládce Emirátu. A Šikana – podobající 153
se chobotnici – okamţitě stáhla některá svá ramena ze 4. praporu a přesunula je na 2. tankový prapor. --Nové Sedliště - VÚ-2424, 26. prosince 1982, 20:28 (ZA 279)
Plukovník Nohavička téměř hodinu klábosil na tajné spisovně s Jitkou Frankovou, pak se vrátil na 4. prapor – a vstoupil na loţnici 1. čety, zeptal se: „Vojáci, leštili jste podlahu chodby i pod skříněmi?“ „Neeee-e-eh!“ vydechl uţasle vojín Kváček vedle své vzorně srovnané skříně – takovou úvahu nikdo nečekal. „Jak je to moţné, ţe ne?“ „Na to… NATO … ani na tamto…,“ vykoktával vojín. „To tady ještě nikdy nikoho ani nenapadlo.“ „Zavolejte sem velitele praporu!“ prohlásil plukovník. „Vy, soudruzi, nepoţadujete, aby byly chodby umyté i pod skříněmi? Ani vy nechápete, co je to opravdová vzornost a naprostá dokonalost Výzvy?“ ptal se plukovník čtyř důstojníků z velení praporu před mnoha vojáky základní sluţby – aţ si všichni připadali jako špinavé onuce. „Odtáhněte skříně od zdí na střed chodby!“ zařval nadporučík Messarosz. Šedesát kovových skříní na první chodbě změnilo svoji polohu tak rychle, jako by neexistovala gravitace. „Vidíte to taky,“ konstatoval plukovník, kdyţ uviděl uţ pod první skříní nalepenou ţvýkačku a vedle ní zaprášenou mastnou skvrnu. „Uţ toho začínám mít dost!“ zařval velitel praporu jako Tyrannosaurus – aţ se na něho plukovník pronikavě zadíval a malíčkem si uvolňoval zalehnuté ucho, zatímco nadporučík Messarosz řval: „Vojáci, nesrandujte se mnou! Nenuťte mě k sadismu! Uklízet se bude před skříněma, na skříních, za skříněma i pod skříněma! Všechno budete aţ do odvolání leštit a všechny podlahy budete stírat – pravidelně kaţdých osm hodin…! Přesně ve 22,30, v 06,30 a ve 14, 30 hodin…“ Nové Sedliště 28. prosince 1982 Vojáci se – po celé svátky vánoční – střídají a plní úklidové rozkazy velitele praporu kaţdých osm hodin. "Mimořádný zájem" o úklid vyvolal akutní nedostatek kbelíků, hadrů i rýţáků. Všechny starý hadry, rozedraný uniformy, pyţama a jiný "úklidový" materiál byl během několika hodin vytaţen ze "skladištních skříní", na kterých jsou nalepeny jmenovky "černých duší" fiktivních vojáků, protoţe ţádná skříň nesmí být prázdná, aby neslouţila jako skrýš a úkryt pro munici, drogy, nezákonné tiskoviny… Kbelíky a rejţáky si vojáci roty vypůjčili kdoví kde. Během dvou dnů byl spotřebován veškerý dostupný příděl saponátů a mycích prostředků, který měl vydrţet aţ do 5. ledna. Chybí i laciné mýdlo zvané mazlák nebo mazľák, které mně připomíná vazelínu… Zejména pak jeho druhý název vyslovují nabíječi z východního Slovenska zvláště něţně a měkce s neopakovatelným něţným mazlivým přízvukem: „Súdruh čatár, uţ su tu něni mazľľľááááák!“
154
Fasovat nový příděl úklidových prostředků ve starém roce - podle rozkazu velitele pluku - jiţ není moţné. Probíhají závěrečné roční uzávěrky finančních prostředků, vojáci improvizují. Chodby, loţnice i schodiště myjí „Barbusem“ na holení, „Triminem“ na praní nebo toaletním mýdlem „Rosia - Made in USSR“ nastrouhaným vojenským bajonetem dozorčího roty. Nervové vypětí, bez chvíle tolik očekávaného svátečního klidu, je nadále mimořádné. Plácáme se tady v bahně bezvýchodných nekončících hloupostí. Jsme jako ryby, které prohánějí a štvou po útvarových mělčinách z místa na místo, ale doopravdy jim nechtějí ublíţit. Ţádná metoda „Cukru a biče“, ani úsilí o „Rozděl a panuj! ale absurdní rozkazy typu: „Snaţ se zapálit napušťený rybník - určitě jednou vzplane!“ Máme být v plné bojové pohotovosti. Stále nás straší novoročním úderem imaginárního nepřítele, kriminálem za nesplnění rozkazů, operací „Krkonoše“, „Černou kronikou“… Pokračuje stráţní a dozorčí sluţba, vojákům chodí málo dopisů… Máme-li mít klid, není klid v ţádném případě, nastupujeme venku před budovami i kaţdé dvě hodiny – honí nás z místa na místo. Čekáme-li nástup nástup je zrušený. Strava je nepravidelná, neboť probíhají nové a nové opravy jiţ několikrát opraveného vodovodu a některým vojákům z toho všeho, zdá se - coţ je ještě jemně řečeno - straší… „Pozor, kropicí vůz! Uhněte, jede kropicí vůz!“ řval na chodbě příšerný hlas. Jan Rosa přestal psát svůj dopis, přešel ke dveřím a otevřel dveře. Po chodbě běţel vojín Kváček, obvyklým sobě vlastním způsobem se klátil, jednou rukou svíral otevřené kádéčko, do kterého měl zabořený kapesní noţík a druhou rukou se na všechny strany oháněl kýblem – do poloviny plným vody. Dvěma dírami ve dně kbelíku stříkala voda. „Čiháku, ty vole!“ ječel. „Šetři si tu svoji agresivitu, aţ zase přijde nějaká revoluce! Ty uţ fakt nevíš, koho bys tím svým bajonetem propíchnul, ale tohle je fakt dost dobrý,“ uklidnil se a prohlíţel si šťastným pohledem praménky vody protékající dnem kbelíku. Kdyţ se na rotu dostavil za půl hodiny po odkápnutí poslední kapky vody podporučík Roj, byla celá chodba namočená jako houba a mokré šlápoty směřovaly po patře všemi směry. „Roso, kterej blbec to tady všechno zmáchal?“ vyděsil se. „Chlapi, kurva jeho, chci mít aspoň na Silvestra a na Novej rok klid nebo se na mě Daniela doopravdy vykašle.“ Vojáci roty zbystřili pozornost, jméno Daniely na ně zabíralo jako středověké mučení. Podporučík Roj se zatím pokaţdé - pouhým jeho vyslovením - stával ţárlivě nepříčetným. Tři spojky vyběhly z budovy, za útvarovou kuchyní ukradli několik plechovek se sladkokyselými okurkami, větší část jejich obsahu vylili do kanalizace i s okurkami a počali do plechovek odsávat neţádoucí potopu na chodbě. Podlahy znovu přeleštili Triminem a Barbusem a skříně Indulonou, kterou si nedávno nakoupili za vlastní mince a bankovky – erár jiţ drahnou dobu ţádný nebyl. Podporučík Roj vše organizoval, připadal si jako biokatalyzátor, který vše 155
mimořádně urychluje, řval: „Vypadněte ze všech místností! Zamyká se! Nikdo se ani nehne, všechno byste zase zasvinili!“ „Prapore, na můj povel! Pozor!“ řval dozorčí 9. tankové roty v přízemí budovy 4. tankového praporu. „Přicházejí inspektoři – nadporučík Messarosz a plukovník Nohavička!“ Vojín Pečka stál na loţnici první čety. Za svým tělem ukrýval poslední plechovku od okurek s koncentrátem špíny, kterou nebylo kam vylít. Sprchy i WC byly podporučíkem Rojem - jiţ dávno a jako první - neprodyšně uzamčeny. „Soudruhu plukovníku, dozorčí 12. tankové roty -!“ rozléhalo se chodbou hlášení. „Jak je to moţné, ţe máte nakřivo stolek!?“ přerušil dozorčího roty plukovník Nohavička. „Já vám asi obkreslím noţičky na PVC nebo zde na kachličky, abyste věděl, kde je máte mít, aby to tady bylo rovný!“ Vojín Pečka se mezitím na loţnici, jiţ pouhým poslechem řevu plukovníka, psychicky téměř zhroutil nad svým okurko-plechovkovým problémem, pojednou nečekaně prudce otevřel okno a celou plechovku, plnou špinavé vody, vyhodil ze druhého patra do keřů pod okny. Z tmavých stínů dole se ozval zoufalý výkřik: „Nic sem dolů, neházejte, kokoti! Teď jsem do toho zase šlápnul - - - , to je ale děsnej smrad!“
37. ČÁST RUM SE RVAL S LÁSKOU Motto třicáté sedmé části Aţ dnes odpoledne vyšel denní rozkaz velitele VYZÝVATELE. Je v něm také moje jméno a vedle něho nápis VOP (volno k opuštění posádky). Těším se jako malé dítě aţ přeruším končících a nepřetrţitých STO dní a nocí „vězení“ ZVS a třicátého prvního prosince 1982 v 16,00 hodin odjedu DOMŦ - NA TŘICET DVA HODIN! Velitel naší roty dnes nastoupil do sluţby dozorčího útvaru, jeho pomocníkem je Jirka - včera v noci se musel od své rodiny vrátit k VYZÝVATELI. Vím dobře, ţe Franta přímo ţivočišně nesnáší, aby měl jediný voják jeho roty volno, kdyţ on je ve sluţbě - ale třeba rozpoutá dnes v noci obvyklé VOJENSKÉ DUSNO – a zítra bude jiný… Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště – autopark bojové techniky - VÚ-2424, 31. prosince 1982, 08:25 (ZA 274)
Nadporučík Varga uţ od časného rána nebyl jiný. Zavolal si četaře Rosu po snídani: „Okamţitě se budeš hlásit se všemi vojáky, který najdeš na rotě, u dozorčího autoparku. Dnes je jím osobně kapitán Jarabica. Vyfasuješ od něho kolečka a nářadí. Za bránou PV-2 odbahníš celejch 500 metrů tankový cesty." Jan Rosa se tvářil opravdu kysele, nechápal proč právě on musí na Silvestra uklízet tankovou cestu, kdyţ poslední tanky po cestě projely 24. prosince dopoledne. Na rotě si vyslechl tucet velmi jadrných nadávek od dvanácti leţících vojáků a vyrazil s nimi do autoparku bojové techniky a poté otevřenou bránou ven z kasáren na tankovou cestu. Byla vydláţděná velkými ţulovými kočičími hlavami, 156
vedla dolů kopcem, pak po mostě nad jedním z přítoků Mţe, kříţila silnici třetí třídy v Novém Sedlišti a mizela v listnatém lese. Kousky a kusy bláta byly na ţulových kostkách připečené mrazem a posypané jemným popraškem nového prašanu jako hromádky vánočního cukroví. Vojáci plnili kolečka tím "cukrovím", ale myšlenkami byli úplně jinde neţ na tankové cestě – a plouţili se příšerně pomalu. Z autoparku přiběhl ve 12,30 hodin četař absolvent Horáček: „Špagáte! Máš tady nechat vojáky a okamţitě se dostavit k dozorčímu autoparku!" „Co chce?" zeptal se četař. „Jak mám vědět, co mu zase přelítlo přes nos, znáš ho... Dělej!" Jan Rosa předal velení Machalíkovi - a zuřil: „Kdyţ bude Jarabica otravovat, nestihneme to tady uklidit – a vůbec nikam neodjedu!" Četař bledl, rudl, bledl – platil aţ nepřiměřenou cenu Strachu, jeho představy byly srovnatelné se zničující bolestí: „Zůstanu tady zavřený! Psal jsem domů, psal jsem Ivaně, ţe přijedu – všichni na mě budou čekat!" Kancelář technika tankového pluku byla v prvním patře, četař pádil do schodů a vstoupil do kanceláře: „Soudruhu kapitáne, četař absolvent Rosa! Dostavil jsem se na váš rozkaz." Kapitán mlčel, seděl za stolem. Všichni o něm věděli, ţe měl velmi svérázné názory na právo a bezpráví. Vţdy se snaţil rychle dostat do čela pozornosti – a všechno splnit bez většího osobního úsilí a ostře sledované angaţovanosti. Velel tvrdě a důrazně, své názory prosazoval za kaţdou cenu… „Jak to tam venku vypadá?" zeptal se s obličejem zabořeným do lejster před sebou. Doplňující hlášení četaře nevnímal a zoufale pomalu vyplňoval předtištěný tiskopis před sebou, gumoval, znovu a znovu opravoval a přepisoval číslice, chvílemi se díval z okna na tankovou cestu. Pojednou odloţil tuţku, vstal, přešel k oknu a řekl: „A je to – letos taky nevydrţeli! Četaři, stůj a dívej se! Támhle běţí tvůj voják do hospody… Kdyţ bude jediný z nich při návratu oţralý – ty uţ letos na ţádný opušťák neodjedeš!" Jan Rosa sledoval pohledy kapitána. Aţ pronikavě a s velkými obavami vnímal ničivé naráţky, mlčel, ale jeho mozek pracoval na plné obrátky: „Co tím vším myslí? Na co myslí? Tam venku za oknem právě běţí přes pole vojín Nikola. Je to můj voják, kterému právě velím, přestoţe stojím v kanceláři technika pluku. Kam jenom utíká? V lepším případě pro chlast do putyky U Dělobucha. V horším případě se někde schová. Místo opušťáků budou všichni hledat dezertéra. Uţ jako kluk jsem to viděl. Jediného vojáka se samopalem tenkrát pronásledovaly téměř dvě stovky vojáků, dva vojenské bojové vrtulníky a čtyři obrněné transportéry. Projely vzrostlou kukuřicí a najely přímo mezi babky, které za ní jednotily a okopávaly řepu. Ţenský ječely, křiţovaly se – věděly, ţe kolem nich prošla "Smrt". Nakonec po beţícím vojákovi stříleli jiní vojáci z helikoptéry kulometem jako po nějakém králíkovi… A nebylo to ani u hranic... jako je to tady… Bylo to nedaleko od Kunětické hory. Lovili jsme tam tenkrát s bráchou motýly, pak jsme leţeli na hradbách a všechno sledovali dalekohledy. Štvali ho, obklíčili, skoro polapili jako motýla – nakonec se sám zastřelil dávkou ze samopalu. V jedněch novinách uţ
157
druhý den napsali: „Byl zneškodněn nebezpečný zběh“ a ve druhých uvedli za týden strohé úřední oznámení: „Padl hrdinsou smrtí při obraně socialistické vlasti“. Nabíječ mého tanku Nikola snad běţí jenom do hospody – a hospoda bude teď v poledne zavřená..." Hospoda nebyla zavřená. „Roso," prohlásil tvrdě kapitán, „teď uţ tě vidím jasně – seš hajzl, kterej vojákům ani na Silvestra nedopřeje flašku! Podívej se, chvíli tam nejseš – a uţ je v putyce…" „Nevím, soudruhu kapitáne, co tím myslíte – a proč si něco takového myslíte? Nejsem hajzl!" řekl Jan Rosa. „Drţ hubu! Vím o tobě úplně všechno! Zdeněk Roj je můj dobrý kamarád. Velitel praporu teď věří víc tobě neţ jemu, za chvíli po něm a moţná i po nás ostatních bude dupat úplně stejně jako dupe po tobě – a to není dobře – to se neodpouští. Víš, co se teď stane - - - ? Za chvíli začnou tvoji vojáci pěkně nasávat, a já vás potom budu muset všechny zavřít kvůli opilosti, nechám vám kaţdýmu jednomu odebrat krev, pár vás pošlu na záchytku – a spojky pro velitele praporu… Ivo Messarosz nikdy nepochopí, ţes právě ty dovolil, aby tolik vojáků roty chlastalo ve sluţbě, kdyţ ti dal plnou důvěru a svěřil ti celou rotu. S ochrannými křídly velitele praporu a s opušťákem se rozluč, ksichte! Seš veš v koţichu vojáků z povolání – a já tě teď z toho koţichu vytřepu!" prohlásil kapitán, ale jeho pozornost opět patřila více oknu. Přes pole se z hospody vracel shrbený nabíječ tanku, v kapsách a za maskáčem nad opaskem měl nastrkaný obsah celé pivní basy, láhev vodky a rumu. Plné láhve z něho trčely jako bodliny z tlustého jeţka na všechny strany – a všichni ostatní vojáci ho na tankové cestě jeho nákladu velice ochotně a iniciativně zbavovali. Jan Rosa se podíval na ciferník hodin: „Za dvě hodiny a 47 minut mně jede autobus!" „Co tady ještě chceš?" obořil se na něho kapitán. „Teď uţ nic nezachráníš! Všichni budou – Pchéée – jako cepy! Při návratu se u mě budete všichni hlásit – osobně si kaţdýho z vás podrobně zkontroluju – vypadni!" řekl a zatvářil se nadmíru spokojeně. Jan Rosa utíkal k vojákům seč mu stačily síly. Desátník Machalík sledoval jeho běh, vojákům řekl: „Teď nám řekne nějakou výchovnou větu o alkoholu." „Chlapi, kapitán Jarabica je úţasný kretén!" prohlásil Jan Rosa místo výchovné věty. Vojáci byli rádi, ţe ţádnou výchovnou větu neslyšeli a Machalík odšrouboval uzávěr rumové láhve. Četař uvaţoval: „Počítal jsem s cestou domů - po třech měsících. Teď se všechno kácí, VOP mně odpluje jako voda v týhle divoký řece vedle nás. Snad jen - !? Ne, to nepůjde... Na takový rozkaz ještě nemám sílu – jenţe nic jiného mě nenapadá. Stojím na náspu cesty nad vojáky – to je v této chvíli velká výhoda. Lang je zase mírně pod drogama, v ruce drţí lopatu." „Chlapi, technik pluku ví o tomhle chlastu úplně všechno," prohlásil četař hodně hlasitě, ukázal prstem na rum v Machalíkových rukou a na láhve leţící na zemi, „právě mně vysvětlil, ţe nás sem poslal schválně, aby nás oţralý mohl zavřít, jakmile se vrátíme do autoparku…" 158
„Honzo, neblbni nám zase hlavu, přestaň kecat a napij se s námi! Na nás přece nikdo nic nepozná," řekl desátník Machalík. „Já poznám vţdycky, kdyţ nějakej vůl chlastal, přestoţe dobře věděl, ţe právě neměl chlastat vůbec!" zareagoval Jan Rosa neuvěřitelně vztekle na podávanou láhev. „Roso, nikdo z nás se po tomhle pidimnoţství neopije. No – tak, řekněte mu někdo taky něco!" obrátil se k vojákům. Jedenáct vojáků tiše a nesrozumitelně mručelo, vojín Lang stiskl násadu lopaty tak silně aţ ho začaly chytat křeče… „Vidíš, nikdo nic nepozná," přeloţil mručení desátník. „Chlapi, teď se nemůţete oţrat!" prohlásil četař, tón jeho hlasu se změnil: „Chlapi! Vy všichni jste na svý kůţi poznali, jak se cítí voják, kdyţ nebyl sto dní doma. Já na svůj první opušťák strašně chci! Sto dní uţ tady trčím zavřenej, nevystrčil jsem z kasina ani nos – bez nároku na jedinou vycházku, bez jedinýho opušťáku! Chci se vidět s Ivanou, která na mě v civilu čeká. Pokud dnes neodjedu, zařídím vám všem, ţe se taky nejmíň sto dní na ţádnej opušťák nedostanete. Dokáţu bejt tvrdej! Ţádnej z vás se odtud nehne taky sto dní! Ţádný opušťáky! Ţádný vycházky! Jenom zdi tady toho zelenýho vězení! Myslete si – co chcete, ale jako váš velitel vám dávám rozkaz: Všechny ty flašky naházíte do řeky!" „Ty ses uţ fakt – "posral"," prohlásil vojín Lang. „My máme z "prdele kliku ", kdyţ jsme na Silvestra sehnali tolik chlastu. Víš, co v tom máme prachů…?" „Na to úplně kašlu," řekl ostře četař a sledoval vojáky. V jejich očích viděl stále mnoho vzdoru, Lang uţ drţel lopatu obouruč jako velkou sekeru, jen Machalík zaváhal – a Jan Rosa uţ neměl kam ustoupit. Chtěl odjet na opušťák za Ivanou, současně věděl, ţe potom musí s vojáky vydrţet aţ do konce vojny – a přitom by si tak rád otevřel aspoň jednu desítku. Nerozuměl sám sobě, kde se v něm vzala taková tvrdost a odhodlání, nerozuměl tomu, kam mizely jeho obavy, aby nedopadl stejně jako jeho spoluţák Olda, kterému jiní vojáci v podobné situaci zlomili jediným úderem ţeleznou tyčí spodní čelist. Na všechno - kromě svého VOP – zapomněl. Uvědomoval si, ţe v podobné situaci ještě nikdy v ţivotě nebyl. Přesto pojednou – aţ neobyčejně snadno – uvnitř sebe našel také kus fanatika, i záludné zuřící šelmy, nebezpečné kobry... A potom to všechno poskládal a promítl do své tváře a do slov, ze kterých měl sám strach ještě dříve neţ je vyslovil – , ale ještě větší strach začínali mít všichni vojáci na břehu řeky pod ním. „Machalíku! Chceš dobrovolně vyměnit láhev rumu, kterou drţíš v ruce, za manţelku a za syna. Dobře! Pij dál, ty vole! Jestli máš radši rum... Uchlastej se třeba k smrti! A vy všichni mu můţete pomoct! Doma to určitě pochopí, ţe sedíte místo opušťáků v base – a potom nasluhujete kaţdou hodinu. Machalíku, jestli miluješ manţelku a svýho kluka - - - hodíš – teď hned - ten rum do řeky." Machalík se rozhlíţel kolem sebe, hledal podporu, zhluboka nadechoval a vydechoval, sbíral vzdor, neochotně vstřebával četařova slova a Rum v jeho rukou se uprostřed mozku začal nerozhodně rvát s Láskou.
38. ČÁST UŽ ZÍTRA ZVÍTĚZÍ LÁSKA… 159
Motto třicáté osmé části
L
ÁSKA
Podařilo se mně ji přivolat, tak zkaţenými slovy, tak zmuchlanou a pomačkanou, na tak nesprávné místo. Přišla za námi v nesprávný čas, ale ve správnou chvíli. A přitom se tolik divila, kam ji to volám. Bylo ještě příliš brzy… --Nové Sedliště – autopark bojové techniky - VÚ-2424, 31. prosince 1982, 08:25 (ZA 274)
Jan Rosa si na tankové cestě nejenom připadal jako zloduch, jako nejuboţejší z ubohých diktátorů, kteří ostatním vnucují činy, jaké by oni sami normálně nikdy neudělali. Zoufale chtěl odjet z kasáren, chtěl opět vidět civil, chtěl se setkat s Ivanou, jeho slovní útok na 12 vojáků základní sluţby pokračoval: „Chlapi, kvůli jedný blbý flašce rumu a kvůli vám nepojedu na svůj první opušťák. Vy jste neslyšeli, čím vším mně před chvílí vyhroţoval ten pitomec Jarabica. Jestli mně kvůli vám technik pluku zakáţe VOP a dnes neodjedu domů – nepojedete ani vy! Tři měsíce neodjede ani jeden z vás. Nikam se z kasáren nehnete. Za to vám ručím. Kdyţ mě k tomu přinutíte – dokáţu to vám všem a budu ještě mnohem horší neţ – vy všichni dohromady!“ Langovi najednou vypadla napřahovaná lopata z rukou na zem a celé jeho tělo se obvyklým způsobem rozklepalo. „Machalíku!“ obrátil se k němu četař: „Slyšíš! Uţ ti nezbývá mnoho času! Vyber si! Flaška Rumu ve tvý ruce nebo manţelka a syn. Jinou moţnost ani vy ostatní nemáte. Chlastat a mít problémy, o kterých se vám ještě ani nezdálo – nebo pravidelný vycházky a opušťáky! Machalíku! Opravdu tak málo miluješ Martinu a Adámka –?“ „Haaaááájz-le!“ procedil desátník Machalík mezi zuby. V očích měl podivnou směsici zoufalství a slz, které nikdo nečekal. Poté napřáhl pravačku a odhodil na Silvestra téměř plnou láhev rumu do řeky. Láhev se demonstrativně rozbila o kámen trčící v proudu uprostřed řeky a cinknutí střepů jako výstřel ze startovní pistole vyvolalo let všech dalších plných láhví do řeky, kde se jejich sklo tříštilo o balvany.
---
160
Třináct vojáků základní sluţby se vracelo zpět do kasáren, Jan Rosa nemohl ze svých uší vyhnat Machalíkovo slovo – stále mu v nich zvonilo a on věděl, ţe se pachuti a ozvěny slova „hajzle“ ještě dlouho nezbaví. „Bylo tomu tak, v tom jednom jediném slově chlapa se v té chvíli zrcadlilo pohrdání, bezmoc, pokořující smutek, šok z "prohry", křečovitý smích, Nenávist i Láska… Bylo v něm úplně všechno!!!“ Přesto by právě jemu četař chtěl strašně říct: „Machalíku, děkuju ti! Máš to u mně.“ Ale v té chvíli bylo všem jasné, ţe takovou větu říct nemohl a uţ vůbec nesměl. --Nové Sedliště - autopark bojové techniky - VÚ-2424, 31. prosince 1982, 12:12 (ZA 274)
„Zastavte jednotku, soudruhu četaři, vojáci pod vaším velením chlastali! Stát!“ řval kapitán Jarabica aţ se zalykal. „Nikdo nechlastal!“ odpověděl Jan Rosa ještě vztekleji. „Drţte huby! Povídám, ţe jste chlastali – úplně všichni!“ „Soudruhu kapitáne! Je něco, co by vás mohlo přesvědčit o opaku?“ „Nech si svoje přiblblý otázky. Oba jsme přece viděli tvýho vojáka - koupil celou hromadu flašek.“ „Koupil je, ale nikdo z nás je uţ u sebe nemá a nikdo nevypil ani kapku,“ bránil se Jan Rosa. „Nedělej ze mě ještě většího vola – soudruhu – četaři,“ prohlásil s náznakem nejistoty kapitán. Ihned se ale "znovu našel" a lamentoval: „Kaţdej rok na tý cestě vychlemtají všichni úplně všechno. Předloni jsem jim dokonce musel volat ÁRO, jak byli nachmelený – ani chodit nemohli. Ukaţte se!“ Kapitán si postupně detailně prohlíţel Jana Rosu i vojáky. „Tak třeba – vy, soudruhu vojíne!“ přistoupil k Langovi. „Dejchněte na mě!“ Vojín Lang dýchnul do strany, jeho dech o kapitána ani nezavadil. „Na mě – a pořádně! Sice se i na vás naseru,“ zvýšil hlas kapitán v napjatém očekávání. Vojín Lang se nadechl, nadmíru mohutně zafuněl do kapitánova obličeje aţ se mu orosila špička nosu. Kapitán si znepokojeně a naštvaně dvakrát otřel nos rukávem svojí uniformy. „Smrdí vám z huby, vojíne! Ale není to alkohol – a právě tím jste mě nesmírně, právě teď a právě vy, zklamal!“ prohlásil. „Jak je to moţné, ţe dneska nejste oţralý? Jak je to vůbec moţný? Vy se přece nonstop všelijak klátíte a jste přece skoro pořád – tak nějak podivně namazaný. Kurva, proč ne teď? Proč!“ Vojín Lang pokrčil rameny. „Četaři – zůstaneš tady! Předej velení!“ rozhodl kapitán. „Desátník Machalík!“ křikl Jan Rosa. „Zde!“ „Převezměte velení!“ „Provedu! Četo, na můj povel! Pochodem v chod!“ zavelel desátník a odchod vojáků z autoparku se nejvíce podobal bezhlavému útěku chlapů, kteří utíkali do neznáma sami před sebou. 161
Jan Rosa se podíval na hodinky: „Za dvě hodiny a tři minuty odjíţdí ze Sedliště poslední autobus směrem na Prahu.“ „Soudruhu četaři, proč nechals vysypat tolik bláta a sněhu tady na ten pěstěnec?“ zeptal se kapitán Jarabica po odchodu vojáků. „Nerozumím vám?“ „Soudruhu četaři, byl tady krásnej trávník – a co ty tvoje rozkazy z něho neudělaly!“ „Byl tam ďolík,“ řekl Jan Rosa pomalu, „a proto sem vojáci sypali hlínu, skoro jsem to zde hlínou vyrovnal. Stejně jí tady bylo uţ předtím dost nasypaný.“ „Kurva, četaři, ţádná hlína na tomto místě ráno nebyla, je tam pod sněhem pěstěnej trávník – a teď je tam hnusný humus bahno. Běţ na oběd! Po obědě se vrať se svými vojáky, uklidíš všechno to svinstvo támhle do lesa! Chci tu zase vidět pěstěnec!“ „Za jednu hodinu a 57 minut odjíţdí autobus!“ zděsil se Jan Rosa. „Soudruhu kapitáne, dovolíte mně tu hlínu odklidit ihned?“ „Tak dělej, špagáte, kdyţ si tolik věříš! Kdyţ seš tak blbej, můţeš makat i sám!“
--„Tohle kolečko bylo šestadvacátý,“ vydechl Jan Rosa po sprintérském nakládání hlíny a běhání s plnými kolečky. Cítil, jak mu po zádech protékají praménky potu, potem promočená košile ho znovu zastudila. „Šestadvacátý bylo poslední,“ zopakoval si. „Pitomec Jarabica má uprostřed trávníku opět jámu s "pěstěncem", ale já musím do sprch, na loţnici pro dárky a sprintem na poslední moţný spoj na Prahu – snad ho ještě stihnu – odjíţdí za 20 minut.“ Za 21 minut stál Jan Rosa v autobuse a byl šťastný, ţe zdi kasáren zůstanou několik hodin za jeho zády. V mysli mu oţívaly nesmírně příjemné vzpomínky ţivené představami. Jan Rosa vzpomínal na Ivanu, představoval si, ţe jejich láska bude stejná jako před jeho nástupem na vojnu. Představoval si všechno, co neviděl sto dní – kvůli základní vojenské sluţbě. Chtěl by letět, ale uţ v Praze stál. Autobusové nádraţí Praha-Florenc bylo téměř liduprázdné, ţádný další autobus jiţ z Prahy do Trutnova nejel – ale vlaky naštěstí jezdily stále. Ve vlaku mu kručelo v břiše, vzpomněl si, ţe neobědval a potom mu velmi pomalu docházelo, ţe všechno mohlo dopadnout také jinak – prachšpatně a prachmizerně. Četař se unaveně usmíval: „Všechno dnes mohlo dopadnout mnohem a mnohem hůř…, kdyby tam na cestě na malou chvíli nezvítězila
LÁSKA. Podařilo se mně ji přivolat, tak zkaţenými slovy, tak zmuchlanou a pomačkanou, na tak nesprávné místo. Přišla za námi v nesprávný čas, 162
ale ve správnou chvíli. A přitom se tolik divila, kam ji to volám. Bylo ještě příliš brzy. A přesto vím O NADĚJI, ţe jednou – , moţná – , UŢ ZÍTRA ZVÍTĚZÍ LÁSKA!
39. ČÁST POLIBEK, KTERÝ VYVOLAL BEZVĚDOMÍ Motto třicáté deváté části "Jestliže je SILVESTR'82, MY musíme být v kasárnách!" major Čestmír Hrdý, prosinec 1982 --Nové Sedliště - kancelář velitele tankového pluku - VÚ-2424, 31. prosince 1982, 16:47 (ZA 274)
Četař absolvent Jan Rosa stál pouhých 27 minut v autobusu, který uháněl směrem na Prahu, kdyţ na stole vrchního velitele Vyzývatele začal zvonit telefon… „Richarde, počkej ještě!“ řekl major Hrdý náčelníkovi svého štábu, který jiţ stál oblečený ve dveřích a odcházel domů, přistoupil k přístroji s očima zabořenýma do pronikavě červeně blikající kontrolky. „To je přímá linka z velitelství divize. Ještě jim to zvednu, krucinál, co se kde zase děje?“ zaláteřil a zdvihl sluchátko: „Major Hrdý!“ „Soudruhu majore -?“ „Prosím!“ „Tady plukovník Brázda. Soudruhu majore, chci Tobě osobně, i všem u Vyzývatele, popřát jménem štábu 24. divize "ještě více klidu a úspěchů" v Novým roce 1983…“ „Dě-ku-ji,“ odpověděl pomalu, nevěřícně a překvapeně major Hrdý, nechápal slova náčelníka štábu divize, neboť něco podobného ještě nezaţil: „Soudruhu majore, chci Ti jako prvnímu sdělit "radostnou událost", dříve neţ tak učiní někdo jiný. Byl jsem jmenován předsedou speciální kontrolní prověrkové komise, která má za úkol prověřit – a to skutečně do hloubky - stav celýho tvýho pluku. Plukovník Nohavička, který byl u tvýho pluku na kontrole, mně právě teď sdělil, ţe Vyzývatel má obrovské rezervy v bojové a politické přípravě, výstroj a zbraně vojáků jsou prý nevhodně rozmístěny, máte zcela nepředpisově uloţený materiál... Uţ brzy zdvihneme celý tvůj pluk, soudruhu majore, ale takhle nepřipravení do vojenských výcvikových prostorů nemůţete, protoţe byste byli všem pro smích – tady jsem si to někam napsal,“ řekl a s provokujícím šustěním mačkal vedle telefonního sluchátka kus novinového papíru. „Tak, konečně jsem to našel - mám 163
to zde před sebou. Technický stav vašich vozidel je špatný, vojákům se nedostává úcty k nadřízeným, pořadovosti a kázně, řada z nich nedodrţuje předpisy, týlová oblast je zanedbaná, hmyzí škůdci vám znehodnocují sklad potravin, podobně nepříjemní jsou švábi na vaší svobodárně, taky nám vadí zeměpisný mapy na loţnicích muţstva…“ Major Hrdý v telefonu uslyšel cinknutí skleničky a tlumený hlas: „Potom za námi přijď! Všechno uţ se to rozjíţdí! Za chvíli začnou bouchat – špunty od šampáňa…“ Hodně daleko uvnitř sluchátka byla slyšet také odpověď: „Přijdu hned – aţ to tady s ním skončím!“ Major se u telefonu odporem a nevolí zavrtěl, ale musel nadále poslouchat plukovníkova slova: „Soudruhu majore, přijedu se k vám opravdu velmi rád podívat. To mně můţeš věřit, kdyţ říkám, ţe uţ mám sbaleno,“ usmíval se. „Bude mě u vás zajímat opravdu všechno! Jak se vůbec vede mému příbuznému? Jistě uţ dobře znáš vojína Šimčeka – je nabíječem tanku a slouţí u dvanáctý tankový roty, ţe ano!?“ „A-ano, jistě, soudruhu plukovníku. On – i celý pluk – je vzorně připravený,“ řekl rázně a naštvaně major Hrdý. Major Richard Pašek čekal v místnosti, seděl na ţidli nedaleko od velitele pluku a sledoval jeho tvář. Dobře viděl, jak postupně obličej majora Hrdého vyhasínal. Pak přešel místnost a také poslouchal ve sluchátku plukovníkům projev… „Myslíš si opravdu, soudruhu majore, ţe celý Vyzývatel je výtečně připraven?“ ozývaly se v telefonním sluchátku nové a nové pochybnosti a otázky. „Mám tady před sebou kopie všech vašich zpráv a hlášení,“ prohlásil plukovník a opět šustil u sluchátka kusem starých novin, neboť seděl za barovým pultem v malém sále Kulturního domu v Domaţlicích a ke všem komentovaným dokumentům měl opravdu hodně daleko, kdyţ tvrdil: „Skutečně si myslíš, soudruhu majore, ţe jste úplně ve všem tak dobří, jak tady v těch lejstrech vykazujete? Obstáli byste i při nenadálém útoku NATO? Byli byste bojeschopní v Polsku - i proti demonstrantům? Bla – bla-bla-bla! Nevěřím těm vašim papírovým hlášením – mnohem víc věřím tomu, co mně řekl můj příbuzný – ten nevycválanej holomek vojín Šimček. Ale ve skutečnosti věřím jenom sám sobě a všechno si u vás osobně prověřím! Pokud se provalí, ţe něco ve spisech není pravda – !!!“ Major Hrdý znovu zaslechl cinkání skla a zvuk špuntu, který opouštěl hrdlo šumící láhve - a zuřil, v telefonu poté slyšel i mlaskání, polykání a cinkot skleniček. „Je tomu tak,“ uvědomil si, „nic se mně nezdálo, telefonuje mně sem z nějaký ţranice!“ „Věř tomu, soudruhu majore!“ zvýšil hlas plukovník. „Kdyţ všechny zjištěný nedostatky urychleně neodstraníte, nenajde se jediný voják ani jediný důstojník, který bude litovat, ţe vyměníme tebe a celý nejvyšší velení tvýho pluku. Ale -, jak jsem jiţ řekl, skutečnost musí přesně odpovídat vašim písemným hlášením. Přeji tobě i pluku více klidu… Na zdraví! Vlastně – na brzkou shledanou!“ V telefonním sluchátku se ozvalo několikanásobné cinknutí. „Jste tam ještě, soudruhu majore?! Hlavně ti volám, protoţe první kontroly k vám dorazí jiţ zítra ráno v 9,00 hodin. Doufám, ţe uţ nenajdou ţádný mapy ani ukradený magnetický tabule tam, kde být nemají - čest! Konec.“ „Konec,“ řekl major Hrdý, poloţil telefonní sluchátko. „Tak to je doopravdy 164
konec. Toho Šimčeka nám byl dluţnej Starej Čert. Jaký mapy? Jaký magnetický tabule? Rozumíš tomu, Richarde? Víš něco o nějakých mapách a ukradených magnetických tabulích?“ „Ne – ee – eh!“ hekl náčelník štábu a kroutil hlavou. „Nevím vůbec nic.“ „A je to v prdeli!“ řekl major Hrdý. „Takový nachmelený ironický provokatéry nesnáším! Ruším pluku letošního Silvestra!“, prohlásil, sundal si svrchník, odloţil vojenskou brigadýrku, znovu usedl na ţidli, uchopil telefonní sluchátko vnitřního telefonního okruhu. „Soudruhu nadporučíku, v 17,15 necháte nastoupit celý pluk. Zavolejte na hlavní bránu! Všichni zůstanou tady! Nikdo nesmí ven! Vycházky, dovolený a opušťáky ruším! Vyhlašte nástup spojek a pohotovost! Heslo je TAMARA 3! Kaţdýho chci vidět na nástupu! Zavolejte na svobodárnu! Kvůli plukovníkovi Brázdovi mají všichni nástup!“ řval velitel pluku dopáleně a telefonní linky vše přenášely k dozorčímu úvaru a spojkám… Velitel pluku, spojky a nakonec vojáci "zesilovali" ve svých hlášeních jméno plukovníka Brázdy, aby důvod nástupu a vztek příjemců hlášení "nezůstal viset na nich". Pluk nastupoval, záklaďáci i důstojníci se posléze shodli na cíli svých "sadomasoţravých" nadávek a jako jeden muţ svorně a velmi cíleně nadávali na jediného plukovníka. „Vojáci, všechno, co vám teď řeknu, není ţádný silvestrovský ţertík, ale nejreálnější skutečnost,“ oznámil major Hrdý. „Jiţ zítra dopoledne započne hloubková divizní prověrka. Dnes v sedmnáct nula-nula jsem vyhlásil celýmu pluku zvýšenou pohotovost! Kdo z místa naší posádky neodjel, ten uţ neodjede! Pluk bude plnit úkoly podle TAMARA 3 a vnitřního předpisu BOPO-IV/82. Pracovní doba dnes oficiálně skončí aţ v 19,00 hodin, ale mnohým z nás neoficiálně neskončí vůbec. Velitelé praporů určí ze svých podřízených důstojníků zdvojené nepřetrţité sluţby, pohotovostní vozidla budou startovat motory kaţdé dvě hodiny... Soudruzi, řeknu vám jedno a to si stále opakujte jako heslo: Jestliţe je SILVESTR'82, MY musíme být v kasárnách! A jestliţe Silvestr'82 musí ve sluţbě "přeţít" celý nejvyšší velení pluku, budou tady i úplně všichni jeho příslušníci. Ale proč je nás tady tak zoufale málo?“ zařval do mikrofonů major. Aţ nyní si na centrálním nástupišti pluku povšiml prořídlých rot, které nehoustly. Mikrofony zesilovaly kaţdé slovo, které padlo na tribuně. „Soudruhu majore, víš, dnes se doopravdy všude slaví,“ dovolil si upozornit na zcela jasnou věc kapitán Galandauer, „hodně vojáků odjelo na dovolený, mají VOP, skoro nikoho nenašly spojky doma.“ „Na to kašlu!?“ oznámil zamračený major Hrdý. „Aktivujte spojky znovu! Ať oběhnou i kulturák, vinárnu, všechny hospody nebo i kaţdej byt...! Coţpak nikdo vůbec nic nechápete! Heslo je Tamara šest!“ řekl velitel pluku nanejvýš rozčíleně. „Takový stupeň neznám – nevyšší je trojka, co je to za stupeň?“ zeptal se napůl vyplašeně kapitán. „Vidíš! Ani ty ho neznáš,“ prohlásil s výčitkou major, „ale to nevadí, nikdo ho nebude znát, protoţe neexistuje – ale právě proto zde budou všichni nepřítomní mnohem – mnohem a mnohem rychleji.“ „Z toho bude jenom zmatek!“ konstatoval zástupce velitele pluku. 165
„Větší být uţ nemůţe! A zmatek – ten si já – my všichni – dneska – můţeme dovolit!“ oznámil nekompromisně velitel pluku. „Další nástup pluku bude ve 20,00 hodin – a další ve dvacet dva nula-nula! Rozchod!“ --Nové Sedliště - taneční sál, 31. prosince 1982, 21:30 (ZA 274)
Podporučík Roj trávil poslední večer roku 1982 na taneční zábavě v kulturním domě Československo-sovětského přátelství v Novém Sedlišti. Na silvestrovskou zábavu přišel společně s Danielou Královou. Nyní seděl u stolu sám nad poloprázdným půllitrem. Daniela téměř nepřetrţitě tančila. „Daniela se dobře baví – sama,“ uvědomil si podporučík, „proč s ní taky neslavím? Najednou se s ní nemůţu – o ničem – uţ normálně bavit, hádáme se stále víc... Čím déle jsme spolu – tím více se od mýho těla vzdaluje. Takhle ji za chvíli sbalí někdo jiný – a potom ji bude mít kaţdou noc – místo mě! Daniela Králová se tvářila, jako by podporučík neexistoval, pečlivě si dávala pozor, aby se ani koutkem svých očí nepodívala do míst, kde seděl. Podporučík se nutil k pohybům. „Musím k ní! Uţ tancuje jenom s Davidem Pokorným – a na můj vkus příliš dlouho!“ pomyslel si, vstal, nepatrně se kymácel, sledoval tančící pár, opilecky, mrákotně a vrávoravě uvaţoval: „Myslel jsem si, ţe David je kamarád. Teď se tady objímá - muckuje se s mojí Danielou, ale tahle "kočka" je moje!“ Nahlas řekl: „Dovolíš, Davide! Daniela je jenom moje, chci si s ní zatančit!“ „Co myslíš tím, ţe jsem jenom tvoje?“ ozvala se ihned rozmrzele a jedovatě Daniela. Dnes nejsem ničí, jsem si sama sebou, jsem svoje a vůbec ne tvoje! Ještě hrají, Davide! Pojď! Taková krásná melodie…“ „Tak mo-oo-mééént!“ vyslovil pomalu a jedovatě podporučík, „David právě přestal tančit a jde se mnou ven. Musíme si tam něco vysvětlit – ručně a stručně…“ „Klidně! Kam přesně chceš jít?“ „Tak pojď, ty puberťáku – ukáţu ti cestu! Rozmašíruju ti ten tvůj civilní prdelní ciferník! Uvidíme, čí je Daniela,“ řekl, sápal se na Davida Pokorného, podráţděně mluvil: „Tvoje ségra kluky v kasárnách na ošetřovně střídá jako na běţícím pásu, v posteli ji můţeš najít kaţdý den, pokaţdý s někým jiným – a ty seš stejnej jako ona, ale Daniela to ještě neví…“ „Kluci, neblázněte!“ řekla ostře Daniela, svým poprsím zadrţovala Davida, který se chtěl vrhnout na podporučíka Roje. Nesnášel, kdyţ o jeho sestře, dentistce posádkové ošetřovny, někdo takovým způsobem mluvil. Podporučík Roj naopak vnímal pouze prsa Daniely přitisknutá na Davidovu hruď… „Kluci, nechte toho! Dnes večer nejsem ničí, chci být volná – tak jako jsou ptáci. Nechci vůbec ţádný pouta! Obejdu se bez tebe! A bez tebe taky!“ řekla vztekle a odešla. „Porvěte se – a já se vykašlu na vás oba – najdu si někoho dalšího - třetího!“ Podporučík Roj a David Pokorný proti sobě zůstali stát na tanečním parketu osamoceni. Hudba dohrála, podporučík ustoupil o krok, David Pokorný téměř současně o 166
dva a řekl: „Kašleme na ni! Pojď radši na panáka!“ Podporučík Roj se vrátil ke svému stolu po dvanácti minutách s několika půllitry zvětralého piva – byl posílen dalšími dvěma velkými vodkami. Usedl na ţidli a mluvil sám s sobě: „Pivo je uţ teplý a zvětralý! Co umím -? Umím výtečně střílet, zasáhnu tankovým kulometem i psí boudu na 50 m, ale co s tím? Kdo je to támhle ve dveřích?“ ztěţka zaostřoval oči. „To je přece, doprdele, bojová spojka! Měl bych se někam rychle schovat!“ Spojkou byl nabíječ tanku 12. tankové roty vojín Nikola. Jiţ od dveří sálu si podporučíka Roje prohlíţel – a "vychutnával", zvolna se k němu přibliţoval. S několika dalšími spojkami mířícími k jiným vojákům z povolání, se na tanečním parketu pomalu klikatě proplétal mezi tanečníky a bavil se tím, ţe podporučíka sledoval, jak se opakovaně a marně snaţil vlézt pod stůl a postupně strhával na zem skleničky, pět půllitrů, láhev vína, květináč s azalkou a nakonec na sebe strhl celý ubrus. Zůstal v pololeţe na zemi přikrytý bílým natrţeným ubrusem s kulatou kouřící dírou propálenou cigaretou v oblasti hrudníku, jen hlavu mu bylo viděl. „Soudruhu vojíne,“ zaprosil. „Nic nechci slyšet!“ Hudba dohrála – všichni konečně uviděli bojové spojky a kaţdý přítomný v sále - po svém - patřičně zpanikařil. „Nic mně neříkejte! Já se.. z vás… spojek… a z celý Výzvy uţ doopravdy picnu!“ oznámil podporučík. „Radím vám, do prdele, a dobře… Mlčte, vojíne! Je… to… rozkaz!“ „Mám svý vyšší rozkazy,“ prohlásil suverénně a nekompromisně vojín Nikola, postavil se do vzorného pozoru, zasalutoval: „Soudruhu podporučíku, spojka číslo dvanáct, máte se bez prodlení okamţitě dostavit do kasáren!“ Daniela Králová se přiklonila svým vyzývavým výstřihem těsně k Nikolovi. „Nepicne se, znám Zdeňka dobře. Kdyţ to vypiješ „na ex“, dostaneš polibek,“ řekla provokativně do očí Nikolovi, podávala mu dva půllitry plné piva a s podivně rozhozeným výrazem se zadívala na záda odcházejícího podporučíka Roje. Vojín Nikola se rozhlédl po sále, ţádnou uniformu – kromě podporučíkovy – uţ neviděl – uchopil do kaţdé ruky jeden půllitr. Téměř polovina návštěvníků sálu sledovala, jak do sebe postupně obrátil jejich obsah – a téměř nevnímal jejich mohutné "vypolstrovaní" kořalkou, které bylo původně určeno podporučíkovi Rojovi. Dopil, dočkal se několika nevraţivých závistivých pohledů a potlesku nejbliţší čtvrtiny tanečního sálu, kdyţ téměř pět minut neuvěřitelně vášnivě líbal a objímal Danielu Královou. Poté vyběhl z hospody, do kasáren se vpotácel a do své postele ve druhém patře byl od hlavní brány útvaru přinesen několika vojáky nepředstavitelně bezvládný v naprostém bezvědomí. „Tak vám ho neseme,“ řekl četař Odráţka dozorčímu 12. tankové roty, „na bráně mu před chvílí "vysadil" motor. Ale nic mu není - je jenom jako Zeppelin!“
167
40. ČÁST SVOBODÁRNA JEŠTĚ VONĚLA SEXEM Motto čtyřicáté části „Chytrej ví moc dobře o čem mluvím blbcům nemá cenu vůbec nic vysvětlovat.“ major Richard Pašek, prosinec 1982 --Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 1. ledna 1983, 13:15 (ZA 273)
Osm důstojníků nejvyššího velení tankového pluku čekalo od nula-osmi nulanula hodin na příjezd plukovníka Brázdy a jeho prověrkové komise – čekali marně. Co chvíli některý z nich široce zíval – všichni byli nepochopitelně ospalí. Plukovník Brázda nemohl být u VÚ-2424, neboť prohýřil noc v Domaţlicích. Nyní hlasitě chrápal ve své posteli vzdálené 102 km vzdušnou čarou od Vyzývatele – a měl právě "půlnoc". „Dnes uţ nepřijede ani noha,“ konstatoval nabručeně major Pašek. „Richarde,“ zavrtěl se velitel pluku, „moţná měl Brázda včera večer přihnuto, ale řekl mně do telefonu naprosto zřetelně, ţe přijede prvního. A prvního je dnes! Přece by si nedovolil…?“ „Tobě – tobě moţná řekl prvního, ale všichni naši vojáci si budou myslet, ţe jsme byli nezdravě iniciativní právě my dva – a na Silvestra jim vyhlásili BOjovou POhotovost úplně zbytečně,“ koulel očima náčelník štábu. „Myslíš -?“ „Myslím-nemyslím - myslím, ţe uţ si to všichni myslí. Celý pluk je na nohou od šesti ráno, úplně všichni jsou na svých pracovištích – a čekají - aţ zahřmí.“ „Tak kontrolu provedeme sami. Ty, Richarde, půjdeš se mnou na svobodárnu, tam to bude v normě,“ řekl major Hrdý a v duchu si domyslel: „Alespoň budeme dřív doma.“ Pak se obrátil ke zbývajícím šesti důstojníkům. „Vy ostatní – provedete u všech jednotek činnost jako obvykle!“ Plukovní svobodárna důstojníků a praporčíků stála téměř před hlavní bránou kasáren, byl to malý dvoupatrový panelák s nezvykle širokými chodbami a se čtyřiceti – kvůli chodbám – patřičně zmenšenými "byty". V prvním patře většinou zela prázdnotou jedna kulturní místnost a v přízemí seděl za stolkem nebo stál dozorčí svobodárny. Sluţba na svobodárně byla oblíbenou, pohodovou a protekční sluţbou pro kaţdého vojáka základní sluţby slouţícího u RTZ (roty týlového zabezpečení). Ve čtrnáct hodin vstoupil velitel pluku do první garsoniéry. Major Pašek ještě kráčel po chodbě, ale okamţitě se zatetelil spokojeností, kdyţ uslyšel rázné hlášení: „Soudruhu majore, podporučík Lhoták!“ Pak i on nahlédl do místnosti – a měl strašnou chuť se hlasitě chechtat a nebo ještě hlasitěji řvát. Před majorem Hrdým stál chlap oblečený pouze ve spodkách a v tílku a vybízel ho: „Prosím, soudruhu majore, posaďte se u nás!“ Nebylo kam, pokoj připomínal město, ve kterém před malou chvílí vybouchla miniaturní atomová bomba a nenechala na svém původním
168
místě vůbec nic… „Člověče, já vás vůbec neznám!“ zařval major Hrdý. „Nejsem u pluku dlouho, jsem podporučík Kamil Lhoták. Velím první četě pátý tankový roty… Připravuji nyní prádlo do prádelny…“ „To by mohl říct kaţdý, kde máte uniformu?“ „Někde tady musí být, ale tuhle náčelník štábu mě zná…,“ prohlásil s otazníkem ve své tváři. „Soudruhu!“ zabručel major Pašek výstraţně. „Pokud se dobře pamatuji - my dva jsme spolu husy taky nepásli.“ „Kdybyste byl tím, kým chcete, abychom si mysleli, ţe jste, věděl byste kolik je hodin,“ řval major Hrdý, „věděl byste, ţe jsem vyhlásil BOPO!“ „Hodin - ? Já se po-popo-,“ děl vylekaně údajný podporučík a klekl si před velitele pluku na zem vedle kupy prádla. „Podívám se - , aţ najdu svý hodinky. Tady někde leţely…“ „Nic nehledejte, kdyţ vás všechno tolik obtěţuje,“ řekl major Hrdý s odporem. „Nechám vás zajistit, protoţe lţete, nemáte uniformu, nemáte disciplinu a - - nemáte hodinky.“ „Stejně by je tady v tom svinčíku nenašel,“ konstatoval major Pašek. Chlápek v podvlíkačkách začal přehrabovat kupu prádla na zemi, vylovil z ní dvě láhve od šampusu a potom řidičák. „Vidíte, to jsem já,“ prohlásil a klidně vydechl. „Podporučíku, zítra v osm hodin ráno se u mě budete hlásit,“ pronesl major Hrdý. „Okamţitě to zde dejte do pořádku!“ „Provedu!“ Dveře další garsonky byly otevřené, ale uvnitř nikdo nebyl. Na stole však jiţ na první pohled upoutávala pozornost sbírka prázdných láhví a nedojedených chlebíčků, drobečků od cukroví a zákusků a mnoţství nejrůznějších sklenic a hrnečků – i s obsahem nedopitých tekutin. Téměř kaţdý pohled důstojníků zachytil a zaznamenával prázdné láhve od piva, vína, šampusů… „Kde je skladník tady od toho úţasnýho bordelu?“ zesílil tón hlasu major Pašek. „Dozorčí svobodárny, proč to tuná není uklizený!? Nic horšího jsem v celým svým ţivotě neviděl – a větší bordel taky nééé!“ „Já taky nééé, soudruhu majore!“ hlasitě souhlasil přibíhající dozorčí svobodárny četař Medviď. „Jak je to moţné, soudruhu?“ otázal se major Pašek. „Neměl jsem ještě, soudruhu majore, tu pravou příleţitost nějaký jiný bordel navštívit.“ „Vaše příleţitosti ani zkušenosti s bordely mě teď nezajímají! Hned tady ten neskutečný bordel ukliďte!“ utvrzoval se v poznání major Pašek, prohlíţel si četaře, zdál se mu být v podnapilém stavu. „Soudruhu majore, co všechno mám uklidit? Co vy přesně, právě v této chvíli, tím neskutečným bordelem myslíte?“ vyptával se četař Medviď. „Nic!“ odsekl major Pašek. „Chytrej ví moc dobře o čem mluvím - blbcům nemá cenu vůbec nic vysvětlovat.“ „Nic ve zlým, soudruhu majore,“ řekl četař Medviď, „já enééém, abychom sa 169
potém shodli a měli o uklizeným bordelu oba stejnou představu - a do ní se pak, kurňa, strefovali tím, co tady ve skutečnosti doopravdy je. Na této budově se dějou neskutečný věci kaţdý týden i dvakrát, ale dosud nikdy nikde nikomu nevadíííly. A bordel -, soudruhu, ten je tady pořád.“ „Proč?“ zeptal se major Pašek velmi hlasitě. „To já nevím. Chodím sem často, ale mně tady,“ pravil na svoji obranu dozorčí svobodárny, „neřekne a nevysvětlí nikdy nikdo nic. Bylo ráno – za pět minut osm – , kdyţ se odtud všichni vypařili jako pára a nechali to tak. Něco se při debordelizaci ztratí – co potom!“ „Mlčte uţ!“ vykřikl nakvašeně major Pašek. „Četaři, moc vám to kecá. Vás taky vyměním a odvolám ze sluţby. Tady nemůţe být bordel! Tady je svobodárna, na který se pouze spí! Nemůţe zde být porodnice průserů důstojníků a praporčíků Československé lidové armády! Nebo– , jak vy se mně nyní snaţíte vysvětlit – jenom jakási třetiřadá pochybná noclehárna,“ vysvětloval major a vykřikl: „U ďasa! Proboha, kdo to tady – teď odpoledne – tak strašně chrápe?“ Dvojice majorů přešla chodbou k pootevřeným dveřím s číslem 6. Major Pašek nečekaně a dokořán otevřel pootevřené dveře rázným kopnutím a uţ znovu řval: „Soudruhu podporučíku!“ Na posteli leţící oţralý podporučík Poljakov pootevřel štěrbiny očí, jeho obličej zářil totální pohodou a spokojeností, ke které měli major Pašek a major Hrdý velmi daleko. Podporučík leţel na lůţku oblečený v kompletní uniformě, byl obutý v hnědých zablácených polobotkách, vedle hlavy mu na prostěradle leţela dokonce i brigadýrka. Zdálo se, ţe Poljakov omdlel nebo padl opileckým vyčerpáním. Nebylo s ním řeči ani za mák, byl stále příliš omámený alkoholem a rozespalý, nemohl souvisle mluvit. Veliteli pluku odpovídal vleţe. „So-so, soudruzi, promiňte!“ hekal. „Ale, to víte, mám právě po sluţbě, měl jsem E-ee-peprn-peprn-pernou noc.“ „Vztyk! Pozor!“ zavelel mu zkusmo velitel pluku. Podporučík Poljakov se neskutečně snaţil – hrabal končetinami jako moucha v pavučinách, téměř vstal, ale znovu upadl na lůţko jako činka vzpěrače, který svůj výkon nedokončil. Odevzdaně se zřítil na postel, prohnul se v zádech, nohy vytrčil nahoru a kolébal se na matracích jako ţivé houpací křeslo… „Kořalečníku!“ zvýšil hlas major Pašek. „Proboha, o čem to mluvíš -? V tomhle stavu! V jaký ţes to byl sluţbě!? Kde? Za tohle taky tebe budeme muset zavřít. Uţ jenom proto, ţes vůbec vyslovil takovou pitomost. Jeţíši, co by tomu tady – teď – řekla kontrola, co by tomu řekl osobně generálmajor Holík! Víš vůbec, cos právě přiznal?“ „Uh-uhuhhhh! Vhůůůbec nic, co by -!?“ vypadlo ze stále leţícího a poťouchle se usmívajícího podporučíka, který se jiţ vůbec nesnaţil vstát. Major Hrdý se znechuceně odvrátil: „Tak – a myslím, ţe nám to stačí. Co si myslíš ty, Richarde!“ „Proč mu ani dnes nedáš pokoj?“ ozval se na chodbě nečekaně rozpálený ţenský hlas. „Slyšíš, Richard je můj!“ Major Hrdý se podíval s pantomimickou otázkou na majora Richarda Paška. „To je nějaký úplně jiný Richard,“ prohlásil major Pašek. „Tady je dneska – ale 170
váţně – strašnej bordel!“ „Teď se diví jako joja,“ zaznělo chodbou. „A přitom za všechno můţou oni dva. Naši chlapi se doma – kvůli všem kontrolám a Výzvě ani neohřejou. Dívejte se dobře a pamatujte si, pánové, ţe tohleto…,“ prolétlo neadresně chodbou: „Tak tohle je zase moje Výzva!“ Oba důstojníci si poté s velkým chlapským zájmem prohlíţeli ţenu, která provokativně a vyzývavě kráčela po chodbě svobodárny. Byla blond a úţasně krásná, ţádostivá svými liniemi i ve své zlosti - a hlavně byla úplně nahá. „Ţenská - - - !?“ podivil se major Hrdý. „Co dělá na naší svobodárně - - -?“ „Dvě ţenský!“ ozvalo se za rohem a na chodbu vyšla černovláska. „Jsem také Vyzývatelka,“ řekla bojovně blondýně, prošla chodbou před velitelem pluku a náčelníkem štábu jako na přehlídce – a byla rovněţ úplně nahá. „Mají to ti naši podřízení krásný ţenský!“ prohlásil major Pašek, kdyţ uţ byla chodba prázdná. „To byla Jarmila - paní Galandauerová, všiml sis!“ „Myslíš -? Já jsem ještě ţenu svýho zástupce nahou neviděl,“ odpověděl major Hrdý. „Já ano,“ pronesl major Pašek aţ slastně a s chlapskou hrdostí snášel obdivný pohled majora Čestmíra Hrdého. „Richarde, aţ do týhle chvíle jsem netušil, ţe by nám pluk mohl začít – "smrdět od hlavy". Jdeme na štáb, s tím se musí něco udělat…“ „Uţ odcházejí,“ řekla Jarmila Galandauerová. „Kromě nich tady v noci slavili s manţelkami skoro úplně všichni. Měla jsem od toho svýho sice rozkaz zmizet hned ráno. Jsem tady ještě - "na návštěvě". No a co -? Ale co z toho všeho ti dva hned nenadělají… Řekni mně jedno -! Taneční zábavu nám zkazili. Mohli jsme těm našim chlapům včera říct NE, kdyţ tady museli dřepět – kvůli nim – zavřený. Na dnešní noc nezapomenu – nečekala jsem vůbec nic a bylo úplně všechno. Aspoň jsme – tu jejich "pohotovost" nějak vyuţili.“ „Spíš zneuţili!“ usmála se Klára Maštová. „Dnes v noci to tady bylo jako v hodinovým hotelu. Ale kde jinde jsme s nimi měli "dojet" tu poslední silvestrovskou noc? To bylo váţně dobrý – Vyzývatelky. Ţe nám to všechno ale seţrali…“ --Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 1. ledna 1983, 16:15 (ZA 273)
„Richarde, uţ nikdy nepůjdu prvního ledna kontrolovat svobodárnu, lepší je nevědět. Piš!“ pravil ve své kanceláři major Hrdý: „Odstavec první: Všichni důstojníci - bydlící na svobodárně - připraví ubytovací prostory a všechny své věci pro kontrolu… Ne. Poslyš! Škrtni pro kontrolu a napiš: … ke kontrole, která proběhne již zítra. Celou budovu, od nejhlubšího krytu až po půdu, uklidí pracovní četa a právě uvěznění vojáci v počtu 10 mužů.“ „Česťo – bude jich třeba víc!“ komentoval rozhodnutí velitele pluku major Pašek. „Je toho tam opravdu hodně.“ 171
„Tak napiš: Dvaceti - ne třiceti - mužů pod velením podporučíka Poljakova – až se probere... Ne, tohleto tam samozřejmě nepiš! Velitel pluku všem důrazně připomíná provozní řád svobodárny ze dne 12. 6. 1981, ţe alkohol a všechny ţenské návštěvy…včetně manţelek…jsou…s okamţitou platností… na svobodárně pluku… po 19. hodině… znovu… zakázány…“ „A co vojáci, Česťo?“ řekl s výčitkou a v očekávání major Pašek. „Co je s nimi -?“ „Nic. Já jenom, ţe jsme chtěli kontrolou pluk uklidnit a uţ zase honíme jenom vojáky z povolání -?“ „To je pravda. Připiš tam ještě. Totéţ platí pro vojáky základní sluţby. Alkohol a všechny ţenský návštěvy (včetně manţelek) jsou v ubikacích muţstva s okamţitou platností zakázány!“ Major Pašek psal, ale zarazil se. „Co se stalo? Něco je špatně -?“ zeptal se velitel pluku. „Myslím, ţe na loţnicích muţstva jsem se s ţádnou ţenskou návštěvou ještě nesetkal.“ „Já taky ne, ale po tom, co jsem dneska viděl – co není – to uţ zítra můţe být! Teď, kdyţ máme Výzvu – a ještě k tomu Vyzývatelky. Doma mám taky jednu a jak znám tvoji Martu – ty taky.“ Major Pašek usilovně sevřel rty, zatvářil se málem provinile a souhlasně kývl hlavou. „Dobrá, Richarde, tak piš -! Zvláštní rozkaz velitele Vyzývatele pro vojáky základní služby: Bude se uklízet! Uklízet! Uklízet! Dozorčí všech jednotek nechají každých osm hodin nastoupit jednotky venku před budovami a fyzicky zkontrolují tabulkový počet přítomných vojáků. O výsledcích kontroly podají bezprostředně poté hlášení dozorčímu útvaru. Všichni vojáci dále…“ „Budou makat, makat – a makat – aţ se z nich bude kouřit,“ tetelil se major Pašek a s chutí připisoval další a další úkoly pro vojáky základní sluţby – přál jim je nebo byl duchem jinde – snad také myslel na Jarmilu Galandauerovou…
41. ČÁST KLAUNI NEPŘEJÍ LÁSCE Motto čtyřicáté první části „Seš na vojně - a já o tobě nic uţ tři měsíce nevím. Z tvých dopisŧ se vytratila láska. Nabíječi, mazáci, armáda, šikanování, Vyzývatel... Ničemu z toho nerozumím – a ani nechci rozumět. Tvý dopisy jsou napsaný na nějakým jiným světě a o úplně jiným světě. Ty sám seš jako z jinýho světa. Sedím teď vedle tebe - a necítím vŧbec nic. Zmizels kdysi dávno – bylo to před miliónem let. Ne já na tebe – TY SES VYKAŠLAL NA MĚ! Ani teď vedle mě nejseš ty. Je to jen podivně a neskutečně krásná vzpomínka na někoho… Nevím to jistě - moţná, asi, určitě - i na tebe, ale je to jenom moje fantazie, sen, kopie někoho jiného, vzpomínka... Jenţe - TA VZPOMÍNKA LŢE!“ Ivana Janatová, prosinec 1982
172
--Trutnov, 31. prosince 1982, 23:37 (ZA 274)
Jan Rosa měl za sebou cestu autobusem, putování vlakem a dlouhá čekání při přestupech. Více neţ hodinu šel pěšky mrazivou nocí. Aţ potom si doma mohl sáhnout na kliku. Bylo dvacet čtyři minut před půlnocí. Byt se naplnil několikrát znásobenou radostí, ţe přijel – včas. „Nový rok by u nás nebyl Novým rokem,“ pomyslel si Jan Rosa, „kdybych nepřijel, nedal polibek sestře Janě a mamince a neposeděl nad skleničkou s tátou a bráchou Michalem. To všechno hřeje – pouze Ivana mně tady chybí.“ Hodiny odbily půlnoc, doznělo ťukání skleniček. Na Jana Rosu se valila lavina otázek: „Tak co? Jaká je vojna?“ „Jak se ti tam líbí?“ „Co jídlo?“ „Kluci už poslouchají?“ „Jací jsou velitelé?“ „Je to tam takové, jak píšeš ve svých dopisech?“ „Maminko –, všechno je o poznání horší neţ v mých dopisech, ale neboj se, určitě celou vojnu přeţiju ve zdraví – není to tam lehký…“ „Honzíčku, nikde v ţivotě to není lehký.“ „Já vím, maminko, ale doma mám vás, Ivanu, přátele a opravdové kamarády. Mohu se na vás – na kaţdého – stoprocentně spolehnout. Na vojně mám Jirku Pilota, Petra Smrţe, Vladimíra Petrofa – a potom – asi – uţ nikoho.“ „Tak ber vojnu jako nutné ţivotní poučení,“ prohodila paní Rosová. „Maminko, je to tvrdý poučení, kdyţ museli narukovat úplně všichni. Na vojnu šli úplně všichni a velí tam úplně všichni, jestli mně rozumíte…“ „Muţ, který nebyl na vojně, není chlap...,“ řekla s vědomým rýpnutím a úsměvem Jana Rosová. „Sestřičko, myslíš si, ţe není - ? Ale asi by se ti vůbec nelíbilo, kdyby se ti kluk, kterýho máš ráda a kterýho miluješ, vrátil z "dvouletého vojenského výletu" – a tys ho vůbec nepoznala. Dva roky jsou - obzvláště v devatenácti - strašně dlouhá doba na spousty pitomostí. I v civilu se chlap za dva roky můţe hodně změnit. Můţe být lepší, ale taky mnohem a mnohem horší… Jan Rosa spal čtyři hodiny. Před obědem zavěšoval v kuchyni obrázek – jeho malý dárek pro maminku, zatloukal do zdi skobičku a kladivem se praštil do palce. Myslel si, ţe vojenské mluvě a vojně doposud výborně odolával, ale najednou z jeho úst automaticky a zcela bez volní kontroly vylétlo: „Kurva, do píči, boha jeho, to je pakárna...“ Všichni v místnosti strnuli, pro všechny byla jeho reakce tak odpudivě šokující. Paní Rosová "odpověděla" na jeho "výkřik" aţ v průběhu oběda – dobrosrdečně – jako vţdy: „Kluci - ! Není ţádné umění být sprostý a vulgární, kdyţ všichni kolem jsou sprostí – to umí všichni. Ale je velké umění nebýt sprostý i v okamţicích, kdyţ všichni kolem vás se vám zdají jen vulgární a sprostí... A největším uměním je nebýt sprostý ani na lidi, kteří jsou neustále sprostí doopravdy. Já si myslím, ţe hrubost a vulgárnost jsou úplně zbytečné - vţdy jsou i jiná řešení. Myslím si, ţe nadáváním se nic nevyřeší ani na vojně. Spíše se můţe stát, ţe 173
se to prostředí - ve kterém nyní Honzíku seš - podiví, ţe se nenecháš za ţádných okolností vyprovokovat. Kluci, pamatujte si, ţe sprostě nadávat umí kaţdý hlupák…“ Po obědě se Jan Rosa rozloučil s rodiči, bratrem a sestrou, rozloučení se snaţil urychlit a neprotahovat, aby bylo co nejméně bolestivé pro maminku. Nasedl na autobus Trutnov - Pardubice. Byl netrpělivý a nedočkavý. Jel za Ivanou, která byla jeho dívkou, i kdyţ mu na vojnu uţ několik týdnů neposlala ani jediný dopis. V autobuse se snaţil v mysli škrtnout uplynulé tři měsíce. Těšil se na svoji veselou a zamilovanou Ivanu. Těšil se na stejnou Ivanu, jakou ztratil před vojnou, jakou si stále ţivě pamatoval, ale v panelovém bytě v Pardubicích našel zamlklou a podivně – cizí dívku. Políbil ji na uvítanou – líbal naprosto chladnou sochu. Seděl s ní v obývacím pokoji ve společnosti rodičů. Všichni pili malými doušky černou kávu a namísto hladících slov, která by rád říkal i slyšel, viděl jenom "divadelní kulisy" a chameleónsky se měnící obličeje, které mu nebyly ničím příjemné. Myslel si: „Všichni to vědí, kromě mě. Je to něco velmi nepříjemného – nechtějí o tom mluvit. Musím s Ivanou vypadnout - - - ven z téhle – hrobky.“ --Pardubice - hotelová restaurace Bílý drak - Pardubice, 1. ledna 1983, 17:15 (ZA 273)
„Viděls ty tři kluky?“ zeptala se Ivana Janatová. Jan Rosa si prohlíţel její oči – byly to cizí oči. Nic nezůstalo jako před vojnou – všechno bylo rozmetáno. „Chová se podivněji ona ke mně nebo já k ní? Proč jsme oba jako – cizí? Ještě jsme se ani nepolíbili. Jiţ třikrát odtáhla tak krásnou nádhernou tvář, kdyţ jsem ji chtěl začít líbat.“ Na otázku reagoval se zpoţděním – zdála se mu tak nedůleţitou a nepodstatnou. Nebyl si v té chvíli vůbec jistý, zda-li ji vůbec slyšel. Zeptal se: „Ty ses na něco ptala?“ „Posloucháš ty mě vůbec? To nemá cenu!“ „Má to cenu. Poslouchám tě, dobře tě poslouchám!“ „Tak - viděl nebo neviděl? Tři kluci! Šli před námi po náměstí – a potom stáli tam u fontány,“ dál naléhala Ivana. „Viděl jsem je, zdravili jsme se s nimi, Jardu znám uţ dva roky. Co je na nich – teď – tak důleţitýho?“ „Nemyslím Jardu, myslím Dalibora, toho vysokého, černovlasého, hezkého...!? Měl na sobě modrou bundu.“ „Co je s ním?“ „Tak s ním jsem začala chodit, kdyţ ses ztratil na vojně.“ „Kdy sis s ním začala?“ zděsil se Jan Rosa. „Asi za čtrnáct dnů po tvém odjezdu.“ „Vţdyť jsme se tolik milovali!“ zaúpěl Jan Rosa a bolestivě si uvědomil: „Vydrţela bez chlapa jen čtrnáct dnů.“ Měl chuť vstát a jít pryč, ale zadrţely ho záblesky uvnitř očí posledních dvou vyplašených pohledů – byly tak úţasné, úţasně stejné jako v létě. Jan Rosa uvaţoval: „Kde je pravda? Tohle přece nemůţe být konec, takhle se dva zamilovaní lidé nerozcházejí. Vůbec nic z tohoto setkání 174
nemá logiku. Nic není stejné, před vojnou jsme oba zářili, dnes nezbyl ani jediný světlý paprsek. Ivana je stále tak svůdná, tak příjemná, tak krásná, tak sexy..., ale uţ není – moje!?“ Vnitřní hlasy Jana Rosy se neodbytně probíjely napříč vědomím: „Třeba ještě není pozdě! To nemůţe být pravda. Takhle se rozejít nemůţeme. Ivana Podívej se na ni ještě jednou! A znovu se podívej! Je vedle tebe, bylo ti s ní před vojnou tak dobře, uvěřils tomu, ţe také jí s tebou bylo dobře! Miluješ jenom Ivanu. Miluješ jen ji… Snils o ní na vojně kaţdou noc, tisíckrát šeptals před usnutím její jméno! Šeptal sis ho na vojně jako modlitbu, pokaţdé – kdyţ ti bylo nejhůř. Nikdy nebude konec lásky, kdyţ ty nebudeš chtít, aby doopravdy byl. Ne, to uţ je – nesmysl, ale přesvědčím ji, aby se ke mně vrátila!“ Jan Rosa se pokoušel prodlouţit rozhovor, najednou hledal velmi obtíţně kaţdé slovo: „Nicméně, zdá se,“ řekl, rozhlédl se kolem sebe, „ţe sedíš se mnou v hotelu a on stojí venku u kašny.“ „Správně, Dalibor zůstal u kašny, jsem tady s tebou. Nicméně právě s ním jsem ve druhým měsíci. Já s ním čekám dítě, ty troubo! Proč ho nečekám s tebou?“ Jan Rosa zmlkl – byl šokován odpovědí i otázkou. Aţ po chvíli ticha se zeptal: „Tak proč seš tady? Proč nejseš s ním?“ „S Daliborem jsme se uţ rozešli.“ „To je ještě lepší! On moţná ani neví, ţe budete mít dítě?“ „Ne, ještě jsem mu to neřekla,“ usmála se. „Nerozumím ti. Na co čekáš?“ „Na tebe! Tvůj názor je pro mě hodně důleţitej.“ Jan Rosa si pomyslel: „To určitě! Jak ti teď něco takového můţu věřit? Před tím ses mě taky na nic neptala.“ Nahlas řekl: „Co na to rodiče?“ „Proč - ? Ti o tom přece zatím taky nic nevědí. Ale znáš je dobře, máma si pobrečí a nakonec se s tím smíří, ale táta - ten mě "zabije". Oba jsou věřící, oba jsou proti potratům…“ „Ty přemýšlíš o potratu? Tomu bych nikdy nevěřil, dal bych za naši lásku ţivot – co se stalo? Chci vědět – proč - ?“ „Víš -, zamilovala jsem se do tebe bezhlavě – aţ příliš rychle. S tebou jsem byla – aţ po okraj – plná lásky. Tvé kaţdodenní polibky, milování a všudypřítomná – všudypronikající láska. A pak najednou vzduchoprázdné nic. Nebylo nic – , najednou nebylo nic – nebylo vůbec nic! Rozumíš – vystoupils z rozjetýho vlaku a mě v něm nechals jet dál. Proč za mnou nepřijels dřív? Proč? Měls za mnou přijet mnohem dřív! A všechno mohlo bejt jiný. Takhle jsem si myslela, ţe se nic nestane, ţe s Daliborem přeţiju - jenom pár kin a diskoték, abych se necítila tak sama, abych mohla – "zabrzdit". Ani nevím, jak se to stalo, ţe jsem začala usínat – a probouzela jsem se – s ním. Zjistila jsem, kdyţ uţ bylo aţ příliš pozdě, ţe má i hodně špatných vlastností, má i špatný kamarády, příliš pije, ale neuvěřitelně mě přitahoval – pořád mě přitahuje. Tak jako TY, ale tys byl tak daleko. Proč nebyls tady - ? Jenţe – , potom najednou nějak vycítil, ţe jsem "v tom", chtěla jsem mu to říct… Chtěla jsem mu říct, ţe bude otcem, ale předběhl mě. Ten večer najednou řekl, ţe mu stačí, kdyţ mě rychle dostal. Všechno zkazil, kdyţ řekl, ţe mu velmi připomínám utrţenou kytku! 175
Ty taky věříš tomu, ţe jednou utrţená květina uţ jednom vadne a vadne – aţ z ní krásnýho nezůstane vůbec nic -? „Věřím tomu, ţe je to blbec –, kdyţ tě nechal,“ prohlásil naštvaně Jan Rosa. „Věřím tomu, ţe blbci jsou nebezpeční ze všech stran. Vůbec si tě nezaslouţí. Ale-, co dítě? Chceš vůbec ty sama – teď – miminko?“ „Víš, to je nerozhodně – Rozum říká: Ne! a Cit říká: Ano!“ „Co říkáš ty sama? Mě zajímáš jenom ty. Máš mě ještě ráda – aspoň trochu?“ „Nevím, on říkal...“ „Ivano, ne on, ale já! Máš ještě ráda mě?“ Neptej se! Nic o tobě uţ tři měsíce nevím. Z tvých dopisů se vytratila láska. Nabíječi, mazáci, armáda, šikanování, Vyzývatel... Ničemu z toho nerozumím – a ani nechci rozumět. Tvý dopisy jsou napsaný na nějakým jiným světě a o úplně jiným světě. Ty sám seš jako z jinýho světa. Sedím teď vedle tebe - a necítím vůbec nic. Zmizels kdysi dávno – bylo to před miliónem let. Upadla jsem do jeho náruče. Ne já na tebe – ty ses vykašlal na mě! Ani teď vedle mě nejseš ty. Je to jen podivně a neskutečně krásná vzpomínka na někoho… Nevím to jistě - moţná, asi, určitě - i na tebe, ale je to jenom moje fantazie, sen, kopie někoho jiného, vzpomínka... Jenţe - ta vzpomínka lţe!“ „Nelţe! Podívej se! Jsem tady, sedím vedle tebe, jsem s tebou, mám tě rád… Jsem tady s tebou! Miluji tě stejně jako před vojnou a teď, kdyţ vím všechno jako první, budu tě milovat ještě víc, protoţe i ty miluješ mě.“ „To neříkej, protoţe to není pravda! Nejsi jeho otec,“ řekla Ivana Janatová hodně ostře a pak si se strachem přiloţila dlaň pravé ruky na břicho. „Ty nejsi táta dítěte, které čekám.“ „Tak proč seš tady se mnou? Proč? Proč Tak -, co vlastně po mně chceš?“ „Nic! Já přece nechci vůbec nic. Musím si všechno promyslet. Chci čas – chci – vrátit – čas.“ „Myslím, ţe bych byl schopný říct, ţe jí odpouštím,“ pomyslel si Jan Rosa. „Byl bych schopný říct, ţe mně nevadí dítě? Miloval jsem Ivanu?! Nebo jsem si naši lásku jenom vymyslel? Ne! I v této chvíli ji miluju! Bych byl schopný říct, ţe mám rád děti, i kdyţ jsou cizí - cizí!“ Poslední věta Jana Rosu zastavila. „Uţ za několik hodin budu znovu "tam". Ne, to vím jistě, dítě Ivany by pro mě nebylo cizí. Ale - proč je tak cizí pohled Ivany? Proč její láska vyprchala jiţ po dvou měsících? Proč mě zradila uţ za čtrnáct dní? Proč jsou pohledy našich očí tolik zvětralé? Proč? I na vojně mně Ivana byla blíţ neţ je v této chvíli. Byla mně mnohem blíţ,“ pomyslel si Jan Rosa, ale zeptal se jenom krátce: „Napíšeš mně ještě – na vojnu?“ A viděl pouze rozpačité a váhavé kývnutí. Venku za okny byla tma. Jan Rosa doprovodil Ivanu aţ do bytu, který mohl být a vlastně téměř celý rok před vojnou byl také jeho domovem. Rozloučil se s ní i jejími rodiči jako by se nic nestalo, ale dobře věděl, ţe bude ještě mnoho dnů příliš daleko, neţ aby mohl výrazněji změnit běh příštích událostí, které se zcela jistě stanou – a je moţné, ţe ten večer ani sám měnit nechtěl. Ponechal rozhodnutí na Ivaně. Myslel si: „Ona se rozhodla odejít, ona by se měla vrátit! Ale – , proč právě
176
to většinou dívky nedělají? Snad proto, ţe chtějí být dobývány činy a ne dopisy – a uţ vůbec ne dopisy vojáků…“ --Plzeň - nádraží ČSD, 1. ledna 1983, 22:14 (ZA 273)
Ve vlaku směrem na Plzeň Jana Rosu trápily, suţovaly, drtily… věty, které v podvečer vyslovili společně s Ivanou Janatovou v nečekaném a podivném opojně-ochromujícím dialogu: „Ivano, máš mě ještě ráda?“ „Nevím - , Honzo, k čemu teď mám říkat Ti slovíčka. Ty přece nejsi otec Toho Človíčka.“ „Vím, ţe nejseš Svatá…“ „Ty přece nejsi jeho Táta - !“ „To nevadí, všechno ve mně stále tolik voní Vzpomínkami…“ „Ale já uţ doopravdy - zůstanu mezi Maminkami…“ „Ivano, jenom s tebou ve dne – byl jsem Sluncem, zatraceně! Tys byla Kapkami deště…“ „A potom v noci - ?“ „Obráceně!“ „ A přesto všechno – ty nejsi. Ty uţ nejsi! Ty uţ můj nejsi!“ ---
Jan Rosa v Plzni přestoupil na autobus. Před půlnocí stál sám na autobusové zastávce v Novém Sedlišti. Šel pěšky k hlavní bráně kasáren jako v transu, bylo mu zle od ţaludku - a najednou zvracel. Měl pocit, ţe je přeplněný příšerně hořkou ţlučí, která musí ven... Pak se přibliţoval k hlavní bráně Celoarmádního Vyzývatele. Dobře věděl, ţe za bránou se opět promění v jednoho z mnoha klaunů. Nebezpečná tragikomická hra, kterou reţíruje osud a několik politiků, bude muset být dohrána. V duchu sčítal následky všech katastrofálních "nálezů" a ztrát posledních tří měsíců svého ţivota, které se mu v té chvíli zdály mnohem a mnohem většími neţ mohl unést… Nemohl se smířit se skutečností, ţe se rozešel s Ivanou a hledal viníky. Zdálo se mu, ţe nejbliţší a největší viník byl uvnitř kasáren… „CO JE TO -? JENOM NIČÍ A ZABÍJÍ - !??? I V MÍRU KAŢDÝ JEJÍ DEN SEVŘE, POHLTÍ A ZNIČÍ NĚCO DOBRÉHO A ŢIVÉHO - I V KAŢDÉM CHLAPOVI ZA TÍMHLE PLOTEM! NE - ! UBRÁNIT SE JÍ – TO NEMŦŢEŠ. KDOSI JÍ DAL NESTVŦRNOU SÍLU ZABÍJET. PRÁVĚ DNES - ASI - ZABILA DALŠÍ LÁSKU.“ - KONEC PRVNÍHO DÍLU -
177
VYZÝVATEL aneb
TANKOVÝ PLUK pod velením vnuka
Josefa Švejka
NAPSAL František Janč
[email protected] © MHL39
DÍL DRUHÝ
SVÍTÁNÍ NAD KLAUNY
178
42. ČÁST PŮLNOČNÍ MOTÝLI Motto čtyřicáté druhé části Základní vojenskou sluţbu jsem plnil u Vyzývatele – bojového útvaru Varšavské smlouvy a ČSLA na západních hranicích Československa. Náčelníkem štábu byl v té době vlastní vnuk Jaroslava H. a Josefa Švejka v jedné osobě. Stovky lidí tehdy – za mohutné mediální podpory sdělovacích prostředkŧ – dostali rozkaz "být vzorní" a předat do rukou vnuka Josefa Švejka elitní tankový pluk… Jan Rosa, prosinec 1982 --Nové Sedliště - hlavní brána VÚ-2424, 1. ledna 1983, 23:44 (ZA 273)
„Tak uţ seš tady zase, špagáte!“ uvítal Jana Rosu desátník Ilja Hatalov. „Proč říkáš - zase?“ „Jen tak, promiň. Bez tebe tady byla snad ještě větší pakárna a buzerace neţ jakou máme s tebou. Hlásil ses u Dévéťáka? Jestli nééé – běţ tam! Znáš to, stejně tě celej večer shání…“ Jan Rosa se pomalu a zamyšleně vracel k budově štábu Vyzývatele. Aţ nyní si na okamţik uvědomil, ţe okna celého prvního patra září do zimní půlnoci, ale ihned poté se znovu ponořil do horečnatého přemýšlení: „Kdo můţe za tak šokující nevěru Ivany? Kdo můţe za to, ţe se naše láska, rozdávající - ještě v září - tolik tepla, proměnila v obrovský ledovec? Jsem vůbec nyní schopný normálně uvaţovat a najít sám v sobě odpovědi, vnímat skutečnost a pravdu, cítit lásku…? Vím jistě, ţe jsem opět překročil hranice mezi civilním a vojenským světem - je mezi nimi tak neuvěřitelný propastný rozdíl. Je mezi nimi jakási mohutná neproniknutelná opona, ukrývající před civilní veřejností skutečnou tvář armády. Pochybuji o smyslu svého návratu k Vyzývateli. Pochybuji, tolik pochybuji -, a přesto se vracím – musím se vrátit, abych se znovu a proti své vůli stal pěšákem v absurdní a stupidní vojenské "hře" Československé lidové armády, kterou za nás pojmenovali Výzva? Nu coţ, nyní je třeba ji dohrát… Ivana! Jen před sedmi a půl hodinami se v Pardubicích zhroutila moje civilní láska. Byla to naše láska, která mě aţ do této chvíle drţela nad vodou? Mám pocit jako kdyby mě právě někdo škrtil. Nikdy v dosavadním ţivotě jsem si nedovedl představit bolest, která člověka dokáţe změnit v pouhé klubíčko plačících svalů, kostí a nervů a nebo ve mstící se šelmu – uţ to dokáţu. Ta metamorfóza - kdesi uvnitř mého těla - moţná uţ začala. Pojednou by bylo tak snadné obvinit celý svět a všechny kolem sebe za to, ţe se právě moje láska změnila v trosky a v prach. Všechno kolem mě i uvnitř mě se hroutí. Před sebou nevidím vůbec nic kromě nekonečných 273 dní vojny. Ne, já nedokáţu - den po dni - pohřbívat Lásku ve vlastním srdci. Proč jen jí dosud tolik přálo, proč ji hýčkalo a volalo k ţivotu -?“
179
--Nové Sedliště - VÚ-2424 – kancelář velitele tankového pluku, 2. ledna 1983, 00:12 (ZA 272)
„Proč je ve skladu zbraní 12. roty o jednu pistoli méně?“ zeptal se velitel pluku. „V jakém skladu?“ odpověděl Jan Rosa otázkou. Četař jen velmi obtíţně odpoutával své myšlenky od Ivany Janatové a svých vzpomínek. Špatně se soustředil, ale muţi v důstojnických uniformách proti němu postupně vystupovali jako zhmotňující se stíny. Chtěl získat více času, kdyţ řekl: „Před deseti minutami jsem se vrátil z opušťáku.“ „Na opušťák se vás major Hrdý neptá, soudruhu četaři!“ zvýšil hlas podplukovník Bobulák. „Kde je – vaše – pistole?“ zopakoval otázku major Hrdý. „Kde by byla? Snad je ve skladu zbraní.“ „Vy to nevíte určitě?“ „Vím! Zcela jistě je ve skladu zbraní, kde jinde by taky byla.“ „Inu – ale, právě - ve skladu zbraní není. Proto na vás tady všichni čekáme jako půlnoční motýli – aţ se laskavě uráčíte vrátit z VOP, abyste nám o ní něco řekl dříve neţ vám v místě bydliště provede vojenská policie domovní prohlídku.“ „Moje pistole se ztratila?“ zeptal se četař a jen velmi špatně skrýval své zděšení. „Ano! Nemyslel jste si, ţe se na to přijde tak rychle, ţe je tomu tak?“ „Proč? Mně je to jedno, o ţádné pistoli nic nevím,“ odpověděl zbrkle četař. „Tak vám je jedno, ţe celá Výzva půjde do kytek – společně s námi? Vám je jedno, ţe se ztratila vaše zbraň a díky vaší nedbalosti vznikla mimořádná událost?“ „Tak jsem to nemyslel, ale to je stejně fuk!“ „Kurva, mlč-te, soudruhu… čet… aři a vzpomínejte! Řekněte nám, kde je v této chvíli vaše pistole? Jak je moţné, ţe se ztratila ze zamčeného a zapečetěného skladu zbraní? Jak je to moţné, ţe jste nám nic neohlásil? Jak je to moţné, ţe zmizí pistole, kdyţ se zbraně podle mnou schváleného předpisu mají vydávat – a také se vydávají - po jedné – a vţdy proti podpisu. Proboha, vţdyť moţná uţ za chvíli se nám třeba ztratí samopal, kulomet nebo zase celej tank… Komu v civilu jste ji prodal -?“ „Soudruhu majore, nerozumím vašim otázkám. Nic z toho, co tady slyším, v této chvíli nedovedu vysvětlit...“ „Tak… ty… ne… můţe… šššššš!“ zalykal se podplukovník Bobulák a pokračoval rozčíleným provokujícím tónem: „To je s tebou opravu špatné, soudruhu. Uţ dlouho jsem neviděl… nikoho… s kým by to… bylo tak nahnutý... Chápeš to? Chápeš, ţe máš… na rotě nemoţnej… bordel. A ţe seš v obrovským průseru, ţe osobně právě tebe činíme za ztrátu zbraně zodpovědným!“ „Mě!?“ „Tebe!“ „Proč mě?“ zeptal se Jan Rosa a pomyslel si: „Podplukovník mně aspoň stále tyká. Všichni ostatní mně normálně tykají, ale při výtkách, prověrkách, kontrolách a výsleších vykají. Je to tak "působivé" a chameleónsky směšné, ale kdyţ je to baví...“ „To bys právě ty měl vědět, je to v řádech. Mezi svátky zastupovals a v 180
současné době téţ stále zastupuješ nemocného velitele roty. Dali jsme ti důvěru a všechny kázeňské pravomoci, ale také odpovědnost, soudruhu četaři, odpovědnost za materiál, za zbraně - i za ţivoty vojáků. Co kdyţ má nyní pistoli nějakej blázen?“ zeptal se podplukovník Bobulák. Jan Rosa si pomyslel: „Sám mně v této chvíli připadá jako blázen. Tolik neobvyklých gest a pohybů a záškubů hlavy, které mu asi zůstaly z dob, kdy měl mnohem více vlasů neţ má dnes. Má šílené, vylekané oči člověka, který se cítí opravdu v úzkých, hlas mu kolísá jako by mutoval...“ Podplukovník hláskováním a změněným hlasem opakoval otázku: „Co kdyţ má zbraň ně-ja-kej blá-zen?“ „Jak by se mohl dostat blázen do elitního vojenského útvaru? Nebo vy tady, soudruhu podplukovníku, o nějakém bláznovi víte?“ zeptal se Jan Rosa, který si právě znovu vzpomněl na rozchod s Ivanou Janatovou a všechno ostatní se mu zdálo zcela nepodstatné. „Soudruhu četaři, nezlehčujte to! Jste v nezáviděníhodné situaci. Co kdyţ – právě s vaší pistolí – někdo někoho zastřelí - - - ? Kupříkladu zde přítomného velitele pluku nebo mě, nás všechny nebo i na vás, ano – ano – i vás to čeká. A potom půjdete - i s prostřeleným hrudníkem - do kriminálu opravdu na hodně dlouhou dobu!“ --V té době seděl v cele posádkové věznice vojín Štefánek. Uţ několik hodin drmolil mezi zuby: „Maminko, promiň! Prosím tě, promiň mně to - odpusť! Pro Brose jsem jenom zvíře. Velitel roty je stejnej. Nechci – uţ ne – uţ ne! Uţ se nikdy k němu ani k vám nevrátím – Bros je zvíře…“ Na zemi zhroucený vojín byl bledý a téměř bezvládný, pouze ohromné černé zorničky jeho očí po celou dobu marně přivolávaly čísi pomoc – aţ do chvíle, ve které se pohnula jeho pravá ruka, oči se zalily slzami a ţiletka, kterou po celou dobu svíral v ruce, přeťala tepnu na jeho levém zápěstí.
43. ČÁST PŘESTO PŘESEVŠECHNO – MODRÁ! ČERVENÁ! MODRÁ! Motto čtyřicáté třetí části „Karlíček! MLČTE uţ konečně! Proč se hrnete do protekční sluţby, kdyţ jste úplně blbej a slepej jako slepá munice tý největší ráţe, kterou si dovedeme představit? Kdyţ tady moje televize byla a nyní zde nikde není, tak co -? Napovím vám - musela kolem vás projít." nadporučík Jindřich Krákora, leden 1983 --Nové Sedliště - VÚ-2424 – kancelář velitele tankového pluku, 2. ledna 1983, 00:37 (ZA 272)
„Kdy jste naposledy prováděli kontrolu skladu zbraní?“ zeptal se velitel pluku. „Soudruhu majore, nevím přesně, ale v Knize zbraní a střeliva musí existovat přesný zápis.“ 181
„To je pravda. Takový zápis tady v knize skutečně je,“ řekl náčelník štábu pluku a z hromádky papírů na stole před sebou vylovil Knihu zbraní a střeliva 12. tankové roty. „Poslední kontrola byla provedena osmadvacátýho odpoledne ve 14,00 hodin – ţádná zbraň ani munice nechyběla. Dole jsou podepsáni četaři absolventi Pilot a Rosa a výkonný praporčík Petr Smrţ.“ „Takţe kontrola proběhla,“ pokračoval podplukovník Bobulák. „Sklad jste doufám zamknuli a zapečetili… Myslím fyzickou kontrolu -, mohli jste přece snadno provést jenom fingovaný zápis.“ „Soudruhu podplukovníku! Ţádný fingovaný zápisy neprovádíme!“ „Ale ve skladu jsi byl chvíli sám, kdyţ Pilot a výkoňák byli u velitele roty. Oba jsme jiţ vyslechli. Ti dva nic nevzali – zbýváš ty. Nikdo jinej ve skladu nebyl.“ „Taky si myslím, ţe nebyl, ale třicátého se vyzbrojovaly stráţe…“ „Dobře – o tom uţ také víme, ale stále nevíme, kde je tvoje pistole. Přemýšlej... Je to průser jako mraky.“ Důstojníci si četaře dále nevšímali, snaţili se šeptat, ale v místnosti bylo všechno přidušeně slyšet. „Splnění Výzvy je v hajzlu.“ „Tenhle tady asi doopravdy nic neví.“ „Tohle bude politickej hrob – můj, váš, nás všech! Je to nejhorší sen, který se mně v armádě zatím zdál.“ „Ztráta zbraně je mimořádná událost.“ „O které zatím nikdo neví.“ „Takţe – zatím – dáme do skladu tu jinou zbraň…“ „Četaři, přistup blíţ,“ prohlásil hlasitě plukovník Bobulák, zalovil v zásuvce stolu, vytáhl vojenskou pistoli. „Pamatuješ si, jaké číslo měla tvoje ztracená zbraň.“ „Ano –, bylo to Am-3613.“ „Výborně! Tato zbraň má číslo Am-3618. Zítra bude ve vašem skladu – a vzpomeň si, je to ta tvoje "stará" pistole - zatím. Zapomeň na všechno, o čem jsme mluvili – uţ ti na rotě vůbec nic nechybí.“ --Nové Sedliště - sklad výkonného praporčíka 12. tankové roty - VÚ-2424, 2. ledna 1983, 17:57 (ZA 272)
„Honzo, nebuď smutný,“ povzbuzoval Jana Rosu Petr Smrţ. Oba seděli ve skladu 12. tankové roty a pili černou kávu. „Honzo, sám jsem si proţil něco podobnýho. Miloval jsem před vojnou několik dívek. Ţádná uţ mně na vojnu nepíše. Honzo, byl jsem doma o Vánocích. Měl jsem pocit, ţe všichni někoho mají, všichni někoho objímají, všichni někoho líbají, všichni někoho milují -, jenom na mě se všichni vykašlali. I doma v civilu jsem v takových chvílích cvičil hathajógu, ale někdy mně ani jóga nestačila, pak jsem si musel vzít do ruky skleničku – i tady si ji beru.“ „Ty tady máš nějakej - ţivotabudič?“ zeptal se četař. „Mám toho tady čím dál tím víc. Mám rum, kořalku, becherovku, slivovici..., na co si vzpomeneš! Všechno je připravený pro ty kaţdodenní nejhorší případy. Chceš taky napít?“ 182
„Tak nalejvej! Na co čekáš? Budou se mně psát líp dopisy, zapomenu na pistoli...“ Petr Smrţ se zadíval na kovovou bednu se štítkem Npor. František Varga. „Nevím, co udělali s evidencí na štábu, ale já uţ jsem přepsal Am-3613 na Am-3618 – kus jako kus. Počet pistolí teď ve skladu sedí – trojku jsem v papírech přepsal na osmičku, nikdo nic nepozná,“ řekl nevzrušeně, jako by mluvil o konzervách. Poté vytáhl z bedny dvě sklenice od hořčice a láhev plnou slivovice a postavil je před sebe na stůl mezi dopisní papíry. „Ten chlast tady má ulitej Franta?“ ptal se Jan Rosa. „Ne, je můj, vůbec nikdo o něm neví. Franta má novou cestovní bednu – tahle je stará, ale nechal jsem si ji v regálu mezi dekami – je to dobrej bar. Uţ mě to tady prolezly různý šťáry, ale dovnitř bedny se ještě nikdy nikdo nepodíval. Víš, díky hathajóze mám velmi silnou vůli a stále si ji cvičím, abych nikomu nevykecal víc neţ musím. Trestám i sebe, mám tady několik flaštiček, ale piju málo. Samotnýho mě to ani nebaví – takţe vůle nevůle…“ „Tak na zdraví - a na lásku!“ řekl Jan Rosa. „Honzo! I na lásku - - - ?“ zapochyboval Petr Smrţ. „Jasně! Právě na ni!“ „Znáš to, Honzo? Víš, čím jsou pro vojáka láska a alkohol?“ zeptal se Petr Smrţ po několika důkladných doušcích slivovice: „Honzo, láska a alkohol - to jsou pro vojáka jen dvě stejný blbosti. Láska a nenaplněná zničující touha nejdřív trápí a ničí naše srdce a alkohol potom naše vnitřnosti a touha po obojím, Honzo, tady na vojně ničí naši duši!“ Jan Rosa mlčel, psal, začínal cítit účinky slivovice a pod jejím vlivem si mírně upravoval Cyrana z Bergeracu: TOUHA -, Nenávist, Ţárlivost, Závist - - -, Hloupost, Zášť a Zloba – - TI KRKAVCI! Jiţ na mě usedají a číhají! A tady by mohli tak snadno triumfovat! Aţ v našich srdcích zemře Láska, vojenské rozkazy zardousí i vzpomínky. Jan Rosa odloţil dopisní papír, ale pokračoval s psaním poznámek do svého zápisníku: Miloval jsem Ivanu více neţ svůj ţivot, věřil jsem nezlomnou vírou v její lásku, věřil jsem v jedinou velkou lásku - stejně jako jsem věřil v JEDINOU pravdu – jak strašný je to omyl! Pravda není pouze jedna - jsou jí tisíce úlomků, střípků a bolestí v kaţdém z nás. Ne, netušil jsem, jak zle je doopravdy vojákovi bez vědomí lásky. Aţ do této chvíle jsem věřil ve spravedlnost a v dobro člověka, věřil jsem v lidský rozum a lidské schopnosti, vnímal jsem naplno sám sebe, ale dnes, kdyţ zavřu oči, cítím, jak se to všechno stále ještě křečovitě otřásá aţ v samotných základech. 183
Chci zůstat sám sebou, ale vím, ţe mnohem a mnohem snadněji bych se právě nyní a právě tady mohl stát: 1. vojákem z povolání 2. hrdinou opěvovaným státní ideologií 3. dokonalým zbabělcem 4. absolutním lhářem 5. komikem 6. naprostým líným flegmatikem 7. lidským zvířetem, šířícím kolem sebe jen zoufalý děs a beznadějný až šílený strach… Nebo i tím vším dohromady – jako desátník Bros. Prý je kvůli němu na ošetřovně další voják – sebevrah. Náhodou ho polomrtvého našel velitel stráže, ale proti Brosovi stále chybějí důkazy… --„Honzo, v civilu je klid. Nevíš proč nás tady nepřetrţitě strašej. Nechci, ale přesto si uţ pamatuju tu demagogii. Prý se rozpadne socialismus, RVHP i Varšavská smlouva, ztratíme sociální jistoty a postupně i to málo národní samostatnosti, která nám ještě zbyla. Pluk je prý – i kvůli tomu – v nejvyšší pohotovosti. Mám kamaráda na tajný spisovně. Člověče -, ten mně vyprávěl věci. Viděl plány výjezdů pro letošní rok – uţ brzy opustíme kasárny. Samý ostrý střelby, taktika, přesuny k hranicím… Honzo, znáš mě, v podstatě – kdyţ mě nevytočej – jsem velkej kliďas, ale uţ i já sám mám někdy pocit, ţe se v týhle republice nebo někde jinde v Evropě doopravdy něco posere“. --Nové Sedliště - posádková svobodárna vojáků z povolání - VÚ-2424, 3. ledna 1983, 10:20 (ZA 271)
„Kde jsou rezervní klíče od všech místností?“ zeptal se důrazně major Hrdý probíhala další kontrola stavu svobodárny. „Ţádné klíče zde uloţené nejsu, co paáámaáátúújúúú,“ řekl protáhle dozorčí svobodárny svobodník Motyčka, jako by přerušovaně zíval a vysvětloval: „Chodím sem do sluţby uţ druhej rok, vůbec nikdy tady ţádný klíče nebyly.“ „Jakţe? Blábolíš nesmysly a voloviny! Víš vůbec, soudruhu svobodníku, co mně to tady kecáš? Uţ před půl rokem jsem vydal takovej rozkaz, abychom si to zde mohli kdykoliv zkontrolovat.“ „O vašem rozkazu nevím vůbec nic, ale i kdybych věděl, ţádný klíče zde, taáák jako taáák, uloţeny nejsu a co su tady já, tak tady ani nikdy nebyly. To je pravda, súdruh major!“ „Pravda, soudruhu svobodníku!“ zděsil se major Hrdý. „Víte vy, co je to doopravdická pravda? Pravda je, ţe jsem vydal rozkaz a ţe, během velmi krátké chvíle - všechny rezervní klíče budou uloţeny - zde na háčcích za vašimi zády.“ Desátník Motyčka provedl v pozoru čelem vzad. Dvojice majorů a svobodník základní sluţby "čekali na klíče - aţ spadnou s nebe". Všichni se soustředěně a sugestivně zahleděli na velkou a zcela prázdnou dřevěnou desku s háčky 184
v zaprášené prosklené skříňce. „Soudruhu majore,“ řekl svobodník Motyčka, „máte pravdu, ve vaší přítomnosti si dovedu docela ţivě představit všechny klíče na svých háčcích, ale současně si dovoluji vás upozornit, ţe ve skutečnosti vidím ouplně prázdný háčky.“ „Dobrá, dobrá!“ uklidňoval svobodníka major Pašek. „Snad se nebudete, soudruhu svobodníku, přít s velitelem pluku o pár slovíček? Raději nám objasněte, kde jsou klíče, kdyţ tady u vás – zdá se – nejsou?“ „Soudruhu majore, všichni důstojníci si své ubikace zamykají a klíče mají, po dobu svý nepřítomnosti na svobodárně, někde u sebe v kapse.“ Major Hrdý byl odpovědí dozorčího svobodárny viditelně rozladěn, tiše řekl: „Zdá se, Richarde, ţe se tady dnes nedá zkontrolovat vůbec nic, protoţe se vůbec nikam nedostaneme.“ „Tak si je sem všechny zavoláme!“ navrhl náčelník štábu pluku. Protáhl obočí, rukama zabořenýma v kapsách povytáhl nahoru kalhoty a sledoval v očekávání majora Hrdého, který byl v pokušení a jiţ se nadechoval, ţe skutečně vydá takový rozkaz. „Ne, takový rozkaz vydat nemůţeme,“ řekl nakonec, „kvůli klíčům bychom zrušili výcvik polovině pluku. Většina rot je v terénu, ţe ano, svobodníku! Dozorčí! Kdyţ nejste schopnej dohledat klíče, my je najdeme za vás a zařídíme, abyste je tady měl úplně všechny. Ukliďte si stolek dozorčího! Upravte si šňůry na rameni! Zameťte si chodbu! Máte tady zase pěkně nechutnej bordel. Zvedá se mně z vás a z vaší svobodárny ţaludek!“ Svobodník Motyčka stál v pozoru, mlčel po celou dobu, po kterou trval útok na jeho osobu. Po zaklapnutí dveří vzal do ruky koště, zametal a drmolil mezi zuby: „Jaký mojí svobodárně? Bejt tak tohle moje svobodárna, tak bych tady, za prvé a fakticky pěkně, úplně všechny nakopal do prdele.“ --Nové Sedliště – posádková svobodárna - VÚ-2424, 5. ledna 1983, 15:20 (ZA 269)
Čtvrtého ledna vydal velitel pluku rozkaz, aby všichni důstojníci ubytovaní na svobodárně nechávali všechny dveře na svobodárně otevřené pro případ další kontroly. Pátého ledna se ozval na chodbě řev tak silný, ţe všichni na celém patře zmlkli. „Dozorčí svobodárny!“ řval nadporučík Krákora. „Kdo byl dnes v mým ubytovacím prostoru?“ Dozorčímu nad Krákorovým vojenským slovníkem zaškubaly koutky úst, podával všemi poţadované hlášení: „Soudruhu nadporučíku, desátník Karlíček. Po dobu mé sluţby se zde nic zvláštního nestalo.“ „Ale stalo se, Karlíček, stalo se a já vás za to zavřu. Kdo mně ukradl moji barevnou televizi? Ještě včera večer jsem se na ni díval. Kde je?“ „Nevím, soudruhu nadporučíku!“ „Tak vy nevíte! Znáte vůbec vnitřní řád svobodárny, kdyţ tady slouţíte?“ „No jistě! Ano, četl jsem si ho z dlouhý chvíle jiţ několikrát. Znám ho v posledním roce mnohem líp neţ místo svýho trvalýho bydliště, ale některým jeho částem a ustanovením nerozumím, neboť jsem se tady s nima ještě nesetkal, 185
protoţe se tady pořád tak nějak obcházejí.“ „Kecy, Karlíček, kecy! Vţdyť vy ani číst neumíte. Jinak byste si tam přečetl, ţe zde právě vy ručíte úplně za všechno - a hlavně za moji barevnou televííízi. Zvláště pak teď, kdyţ velitel pluku vydal rozkaz, abychom v pracovní době nechávali odemčený pokoje. Kvůli vám a kontrolám jsem bez televize, Karlíček! Neviděl jste, ţe by se tady po chodbě pohybovala moje barevná televize?“ „To jako úplně sama, jo -?“ „Karlíček! Mlčte uţ konečně! Proč se hrnete do protekční sluţby, kdyţ jste úplně blbej a slepej jako slepá munice tý největší ráţe, kterou si dovedeme představit? Kdyţ tady moje televize byla a nyní zde nikde není, tak co -? Napovím vám - musela kolem vás projít.“ „Tak to musel být nějaký utajený přesun, soudruhu nadporučíku. Kaţdý den se tady pohybují strašný procesí různých lidí, které neznám. Úplně kaţdý si přináší nějaký věci, něco odnáší, kaţdou chvíli se něco stěhuje. Co není přišroubovaný, všechno se tady ve dne v noci pohybuje. Kdo se v tom pohybu "nahoru a dolů" má vyznat? Měl jsem tady na ţidli třeba svačinu – a uţ ji nemám. Vaši televizi jsem doopravdy ani nezahlídnul.“ „Moje televize se ztratila v "kupě hnoje",“ oznámil znechuceně nadporučík Krákora a odešel na budovu 4. praporu. Ve vchodových dveřích se tvrdě a čelně srazil s vojínem Pečkou, vztekle si ho prohlíţel, sjíţděl ho očima a přitom řval: „Soudruhu vojíne, co to máte na hlavě?“ „Soudruhu nadporučíku, na hlavě mám vojenskou lodičku, číslo vzoru jsem zapomněl,“ odpověděl vojín Pečka komicky vzorně a celou větou, dával si před rozzuřeným nadporučíkem pozor na výslovnost kaţdého slova. „Zašít!“ zařval znovu křečovitě nadporučík. „Zašít! Zaaáášiiííít! Vojín Pečka ustrnul. Začal si nesmírně usilovně prohlíţet nohavice i kongo svého maskáče. Hledal díru nebo dírečku, o které mluvil nadporučík, uvědomoval si, ţe včera za "podobnou" díru šel málem sedět svobodník Machačík. „Gatě máš v pořádku, syčáku, čepici zašít! Nesnáším, kdyţ se na mě vaše čepice šklebí. Kolikrát sis ji polil, kolikrát ses s ní muchlal a potom ji sušil, aby vypadala takhle nemoţně blbě?! „Ani jednou, soudruhu nadporučíku. Včera jsme zase s Mařenkou zmokli,“ vyslovil vojín Pečka svoji obvyklou výmluvu. Očekával od ní, ţe jako v jiných dnech, také dnes na nadporučíka Krákoru zabere, ale nezabrala vůbec. Nadporučík řval: „Nechci slyšet uţ ani jedno jediný vaše pitomý slovo. Včera… přesto přesevšechno… jenom chumelilo. Aţ za hodinu znovu nastoupí celej prapor, budete mít normální nebo zašitý lodičky – ani jedna si uţ na mě nebude otevírat hubu. Jauuúúú! Vykloubil jsem si o vás málem rameno...“ „A co kdyţ bude?“ zeptal se jenom tak ledabyle normálně tichý a uzavřený desátník Lomann, který procházel kolem a vůbec nevěděl o čem šla řeč. „Coţe?“ vykřikl překvapením nadporučík Krákora. „Uţ i ty budeš mít připomínky?“ „Já jenom, abych se duševně připravil na trest, kdybych si, čistě teoreticky, tu lodičku nezašil.“ „Oceňuji tvoji nesmírnou drzost, soudruhu desátníku, jedním dnem basy. Bude 186
to třeba -, za ty tvoje blbě a do kříţe zašněrovaný kanady. Odsedíš si dvacet čtyři hodin, ovšemţe… přesto přesevšechno… pouze podmínečně. Máš arest s podmínkou na jeden měsíc, aby ses neulejval ze stráţní sluţby. Ulejváků je tady všude aţ dost a prapor nemůţe přijít o nejlepšího velitele stráţe.“ Za hodinu nastupoval celý prapor. Nadporučík Krákora se díval na zašité lodičky na hlavách vojáků a mohutně řval: „Modrá! Červená! Modrá! A zase… přesto přesevšechno… změna - červená! Co to má znamenat!“ Hlavy vojáků zdobily zelené vojenské lodičky. Všichni vojáci splnili rozkaz a zašili si je výraznými a do daleka svítícími červenými a modrými bavlnkami...
44. ČÁST ZAVÁZALI JSME SE, ŽE VY SE ZAVÁŽETE Motto čtyřicáté čtvrté části „My - vojáci z povolání - jsme se k tomu zavázali v zájmu vás všech, a proto vy sami NÁM nyní musíte chtít naše závazky splnit - i kdyţ MY dobře víme, ţe nám je v podstatě splnit nechcete!“ nadporučík Vlastimil Chmel, leden 1982 --Nové Sedliště - kancelář velitele pluku - VÚ-2424, 6. ledna 1983, 15:20, (ZA 268)
„Proč jste nesplnil můj – tak jednoduchý – rozkaz?“ zařval major Hrdý. „Jaké rozkazy?“ znejistěl nadporučík Krákora, ale dočkal se jen dalšího neobvyklého a nečekaného zařvání: „Soudruhu nadporučíku! Vy jich neplníte víc?“ „Nééé! Já plním - přesto přesevšechno - úplně všechny!“ „Neplníte! Proč nemáte otevřen svůj pokoj na svobodárně? Proč nejsou vaše klíče – jako jediné – u dozorčího svobodárny?“ vyptával se major Hrdý. „Nejsou tam, protoţe se mně, soudruhu majore, ztratila barevná televize. Dokud se nenajde, budou dveře zamčené!“ „Vůbec nic nebude zamčené, soudruhu nadporučíku!“ řekl varovně major Hrdý. „Moje rozkazy platí úplně pro všechny, platí i pro vás! Okamţitě odemknete a necháte odemčeno aţ do odvolání!“ „Někdo mně ukradl přímo z pokoje barevnou televizi,“ zaúpěl nadporučík Krákora. „Chci… přesto přesevšechno… vědět, co se stalo s mojí televizí?“ „Pro Pána Jána, ţvásty, nic jinýho neţ ţvásty, soudruhu nadporučíku! Pochopte, ţe váš televizor nikoho z velení pluku absolutně nezajímá! Kašlu vám na něj taky! Vzchopte se! Splníte můj rozkaz bez podmínek! Okamţitě! Teď běţte nebo vám navíc přidám ještě důtku.“ „Radši budu bydlet ve svým auťáku,“ rozhodl se nadporučík. Jiţ odpoledne 6. ledna 1982 pověsil klíč od svého pokoje na svobodárně do prosklené skříňky a dozorčímu svobodárny oznámil: „Tímto jsem splnil rozkaz velitele pluku, ale kdyby mě někdo hledal, budu u sebe. Piš si adresu: Nové Sedliště, parkoviště před svobodárnou - poblíţ vlajkového stoţáru, osobní vůz Škoda-120, státní poznávací značka RK-24-48.
187
--Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové čety - VÚ-2424, 8. ledna 1983, 04:30 (ZA 266)
„Chlapi, nespali jsme ani pět hodin, nevíte něco o tom, proč je hodinu a půl před normálním budíčkem ještě další budíček?“ řekl Jan Rosa ospale. „Spi! Něco se ti zdálo,“ odpověděl Jiří Pilot. „Další prověrka má být aţ za tři dny?“ „Prospal jsem tři dny!“ pomyslel si s úlekem Jan Rosa v polospánku, kdyţ uslyšel další řev: „Budíček! Nástup na prověrku!“ Na loţnici absolventů 12. tankové roty vletěl náčelník štábu praporu nadporučík Krákora, rozsvítil světlo, mluvil rozčíleně: „Vy nevstáváte? Vás nikdo nebudil? Je tady generál. Bez prodlení… přesto přesevšechno… začíná prověrka.“ Na chodbách praporu sílil dusot a řev. Nadporučík Krákora opustil loţnici absolventů, ale dveře se po jeho odchodu nestačily ani dovřít. Na loţnici vstoupili nadporučík Varga a nadporučík Messarosz, za nimi se do místnosti tlačili znovu nadporučík Krákora a nadporučík Chmel. Čtveřice vojáků z povolání prověřovala, ţe opravdu vstávají a jak vstávají tři absolventi – a čtveřici vojáků z povolání pokaţdé kontrolovala aţ pětice podplukovníků, aby byl Vyzývatelsky spokojen jediný generál. „Vstáváte dobře, soudruzi,“ pochválil absolventy nadporučík Krákora. „Ale! Copak! Copak-copak to vidím?! Kdo to tam… přesto přesevšecko… ještě spí?“ obrátil se k leţící postavě na páté posteli. „Váţně, soudruhu, v tu ránu ukončete spánek!“ radil spící postavě také nadporučík Varga. „Vojáku, je vám něco? Proč nevstáváte?“ ptal se starostlivě také nadporučík Messarosz. „To je záloţák, je to major Michal Makovica,“ odpověděl Jan Rosa, „přijel včera, večer jsme s ním mluvili. Říkal, ţe je zařazen na tajnou spisovnu a je podřízenej pouze majoru Paškovi a taky říkal, ţe kdyţ je špatně probuzenej, tak bývá dosti zuřivej a potom píše stíţnosti osobně generálmajorovi Holíkovi.“ „Roso! Myslím, ţe tě zavřu, protoţe si vymejšlíš, ale nejdřív ho zkusím vzbudit,“ prohlásil nadporučík Messarosz. „Já bych ho budit ani nezkoušel -,“ opatrně se s třesoucím hlasem vmísil do hovoru zástupce pro věci politické praporu nadporučík Chmel. „Co je nám po něm, nespadá do naší pravomoci. Soudruh generál si ho probudí osobně a potom -!“ Major v záloze se po slově potom v přeplněné místnosti v posteli pootočil jako pacient při velké vizitě, přejel pohledem hodnosti vojáků z povolání, a kdyţ zjistil, ţe po vyšší hodnosti - neţ má on sám - nikde v místnosti není ani stopy, protáhl se a prohlásil: „To měl být, soudruhu nadporučíku, bluf? Áááách! To je jenom budíček! Áááách! Budíček, to marné volání!“ Poté znovu zavřel oči. „On… přesto přesevšechno… nechce ani snídat?“ řekl nadporučík Jindřich Krákora a prokázal tím své zkušenosti, neboť major v záloze Michal Makovica vstával po jeho větě a po odchodu důstojníků téměř vzápětí, vstával s hrdinskými slovy: „Na všechny generály se můţu klidně vykašlat, kvůli generálovi bych nevstal ani náhodou, ale kvůli snídani vstanu, protoţe snídat – tak to já chci!“ 188
--Nové Sedliště - nástupiště pluku - VÚ-2424, 8. ledna 1983, 07:45 (ZA 266)
„Prověrka začíná aţ v 11 hodin,“ oznámil podporučík Roj vojákům, kteří kvůli prověrce vstávali ve čtyři hodiny třicet minut a po snídani se shromaţďovali před útvarovou jídelnou. „Přesto zpátky na rotu jiţ nepůjdeme, udělali byste tam zase děsný bordel v rajónech. Směr cílová plocha tankové střelnice! Pochodem v chod! Četaři Roso, převezmi velení! Vojíne Šimčeku! Budeš barmanem v zemljankovým baru. Při prověrce bys zase něco zmrvil. V zemljance připrav sklo a pohoštění jako obvykle.“ „To se tak někdo má,“ konstatoval vojín Hrbatý. „Šimček se tam minule zadarmo zlinkoval – i s celou prověrkovou komisí.“ „To je jasný, zrovna tebe bychom tam nechat nemohli,“ oznámil vojákům svobodník Dučera, „protoţe bys všechno vychlastal ještě dřív neţ by přišel první lampasák.“ Za dalších dvacet minut se všichni příslušníci 12. tankové roty ukrývali před všemi kontrolami a prověrkovými komisemi v nesmírně mokrém lese. Vojáci leţeli téměř dvě hodiny jako čuňata pod malými huňatými smrčky u několika ohýnků. V 10 hodin 30 minut postupně po četách vybíhali v silném dešti před velitele praporu a příslušníky prověrkové komise, kteří stáli pod zatepleným a zastřešeným přístřeškem. Po půlhodině dostali řádně promočení rozkaz k nasednutí. Všechny stroje vzápětí po startu plavaly v blátivém terénu jako ohromné nemotorné a neovladatelné ţelezné ţelvy. Nakonec zůstaly stát v hlubokých kaluţích plných řiďoučké blátivé kaše, která aţ do výše jednoho metru zaplavila a utopila totálně všechno. „Vidím pouze tuny bláta, soudruhu nadporučíku, stačí, více mně vidět netřeba,“ prohlásil generálmajor Bříza. „Dnes nevidím taktiku, ale největší bahenní koupaliště tanků ve střední Evropě. Dokud stroje nevytáhne vyprošťovací tank, posadím se v zemljance. Doufám, ţe váš grog není "takový hovno" jako vaši vojáci.“ Nadporučík Messarosz kroutil hlavou, a ubezpečoval generálmajora, ţe není. --„Vojáci, jak vidím, ţádný tank ještě není z bláta venku. Vaše cvičení dnes bylo celkééém ÉÉééé...,“ sdělil vojákům 12. roty generálmajor Bříza, kdyţ se po dvou hodinách pití grogu vyhrabal ze zemljanky a zjistil, ţe se vojáci stále brodí v bahně zanoření aţ po opasky a ţádný z tanků není z blátíčka ještě zcela vyproštěn, neboť ho nebylo vyprostit kam - bahno bylo úplně všude.“ „Soudruzi, neprodleně jiţ musím odjet. Podle plánu jsem měl nyní vyhodnocovat, a proto budu vyhodnocovat, soudruhu nadporučíku, nechte nastoupit prapor!“ Vojáci vybrodili z blátivých rybníčků a nastoupili, jediný vyprošťovací tank vypnul motor a právě vyprošťovaný tank T-55A se začal znovu propadat do močálu. Nic z toho generálmajorovi nevadilo, z papíru se snaţil přečíst své zemljankové poznámky, vyhodnocoval: 189
„Celkem dobrý - dobrej grog to byl, vojáci! Éééé -! Šlo to s vámi, vy kujóni. Éééé -, dnes to nebyla vaše vina. Dneska to zbabral někdo tam – hodně nahóóóře. Podle mýho globálního strategickýho plánu mělo dnes mrznout. Přesto si dovolím říci několik slov, neboť vím dobře, ţe jste mně ukazovali Éééé…, jenom repertutoár, který vy umíte. Ééé..., ale já si vás stejně jednou prověřím také z toho ééé -, co vy neumíte! A proto ééé -, aby bylo vaše cvičení příště ještě lepší a přestaly se vám topit ééé-T-55A tanky, dáte sebe a ještě více techniku, do ještě většího e-Ééé-pořádku. Z tohoto důvodu, ééé -, vám ruším aţ do odvolání úplně všechny vaše vycházky a opušťáky!“ Vojákům trvalo celé další tři hodiny vyprošťování tanků, poté se vraceli do kasáren, reptali na bahno, na zákaz opušťáků a vycházek, na generálmajora a znovu na bahno... Všichni se podobali obţivlým hliněným makrofigurkám, sprchovali se oblečení v maskáčích i v kanadách, bláto ucpávalo sifony vojenských sprch. Všichni ze sebe jen obtíţně a s námahou olupovali a smývali celé vrstvy a kila nalepeného bláta. Poté došla teplá voda, nabíječi se myli a také prali maskáče ve vodě ledově studené a potom ještě čistili kanály. Vyprané, těţké, kapající uniformy a promočené kanady nebylo kde sušit. Loţnice čet připomínaly špatně větrané prádelny. Všude uvnitř budovy 4. tankového praporu visely mokré maskáče, ze kterých se odpařovala voda v podobě plíţivého tropického oparu, do kterého bylo přimícháno mnoho různých pachů, příměsí, vůní, zápachů…, aby to všechno nakonec vytvořilo - nepředstavitelný smrad. --Nové Sedliště - chodba 12. tankové roty - VÚ-2424, 10. ledna 1983, 21:59 (ZA 264)
„Vojáci, leţte! Zkontroluji si uloţení vašich věcí na dnešní noc!“ vytruboval nadporučík Krákora na chodbě, poté vstoupil na loţnici 2. čety. „Langu, v době vyhlášené pohotovosti máš mít uniformu na nočním stolku. Kde máš uniformu? Co kdyţ nám vyhlásí ostrý poplach právě tuto noc?“ Vojín Lang se mírně vysoukal ze spacáku, byl oblečený v maskáčích, roztřásl se jakoby zimou. „No tak, Langu! Proč spíš oblečený?“ Nadporučík se rozhlédl překvapeně po loţnici: „Vojáci, proč všichni spíte oblečení v maskáčích, proč máte místo pyţam maskáče, proč máte předem sbalené plné polní?“ Bylo ticho, vojákům čněly ze spacáků pouze hlavy se svítícíma očima. „Langu, mluv, proč leţíš ve spacáku oblečenej? Vylez z toho pelechu! Pozor!“ Vojín Lang se vysoukal ze spacáku, seskočil z postele, postavil se do pozoru, snaţil se stát rovně… „Langu! To je… přesto přesevšecko… váţně vrchol. Ty máš oblečenou kompletní uniformu a zašněrovaný i kanady?! Proč - ?“ „Soudruhu nadporučíku, dnes zastupuji spojku! Jinak by rota nestihla včas nastoupit. Jenom dneska od půlnoci jste nám písknuli cvičnej poplach uţ šestkrát,“ řekl vojín Lang nahlas znepokojivou pravdu několika posledních dní. „To slyším poprvé, aby se voják druhýho ročníku dobrovolně vystřídal se spojkou z prvního ročníku. To… přesto přesevšechno… rád slyším.“ 190
„Nééé! Ne! Ne-ne!“ zareagoval vojín Lang. „Soudruhu nadporučíku, špatně tomu rozumíte. Kirka a Šimček jsou dnes taky spojky.“ „Proč?“ „Jsou potřeba,“ odpověděl stručně vojín Lang, „dneska je potřeba hodně spojek.“ „Jak je to moţné... přesto přesevšechno…, nechápu vás. Kolik je vlastně dnes na vaší rotě určeno spojek?“ „Nevím přesně,“ odpověděl Lang, rozhlédl se po jedenácti ostatních leţících vojácích: „Co já vím, moţná devět, deset, jedenáct…“ „Spojkami jste tedy úplně všichni,“ konstatoval nadporučík Krákora: „Langu! V tom případě si klidně zase vlez i s botama do spacáku. Je mně… přesto přesevšechno… úplně jedno, jak spíte. Hlavně, ţe po vyhlášení bojovýho poplachu nastoupíte včas a stihnete ty pitomě zkrácený časový normy – tři minuty jsou tři minuty. Nové Sedliště 10. ledna 1983 Vidina blížícího se ostrého poplachu se s definitivní platností stala pro všechny středem armády a pro mnohé nadřízené a vyšší důstojníky ve velení i "středem světa". Pravidelně po několika hodinách se nocí ozývají plašící a zneklidňující řvaná slova: „Bojový poplach! Bojový poplach! Bojový poplach!“ Všichni vojáci Vyzývatele jsou přinuceni ke stále větší dokonalosti v provádění nekonečných nácviků jednoho poplachu. Nikdo z nás nechce, ale všichni musíme. Nezbývá nám příliš času přemýšlet, proč všechny činnosti provádíme jako stroje, nemáme čas přemýšlet, zda je naše mimořádné úsilí posledních dnů pro někoho nebo pro nás samotné dobré a čemusi prospěšné. Vítězí jen zabedněné a omezené, zakousnuté a kousající „musím!“. Také mně v hlavě "svítí" jako maják věty: „Musím se stihnout v šeru nouzového osvětlení obléct, musím včas nastoupit, musím velet, musím utíkat...“ Vojáci z povolání a kontroly jsou všude a vytrvale řvou: „Musíš! Musíte!“ Nechci, aby řvali přímo na mě. Nechci, aby do basy zavřeli také mě. Kolem nás zuří šílenej MUS. V civilu jsem u piva často slyšel říkat pamětníky: „Kaţdej MUS stál a stojí za hovno. Je jedno, jedná-li se o komunisMUS, socialisMUS, kapitalisMUS, imperialisMUS nebo - kanibalisMUS.“ Všude kolem nás je samej huMUS. Někam nás ţene vojenskej marxisMUS, kterej stojí taky za hovno. Všechno tady v posledních dnech stojí za hoMUS. Maminko, já vím, ale – promiň mně – to jsem ještě slušnej. Také my absolventi spíme oblečení v maskáčích. Také já spím již pátou noc oblečený v kompletní uniformě, protože MUSím, MUSím, MUSím! Jinak nic z toho, co tady po mně chtějí, nestihnu. Už zase slyším řvát dozorčí: „Bojový poplach! Bojový -!“ Mám pouze tři minuty, abych stál u stolku dozorčího a řídil uvnitř roty další nácvik ostrého bojového poplachu...
191
45. ČÁST ATOMBORDEL Motto čtyřicáté páté části „Soudruzi, je vás moc, všechny vás nemŧţu za bručení poslat bručet.“ nadporučík Vlastimil Malina, leden 1982 --Nové Sedliště – hlavní výjezdová tanková cesta - VÚ-2424, 11. ledna 1983, 07:40 (ZA 263)
„Dva poplachy uprostřed jedný jediný noci,“ posteskl si vojín Kváček a na okraji tankové cesty se protahoval klátivými pohyby. „Soudruzi! Šálí mě zrak – nebo si to k nám doopravdy hasí Vlastík…?“ „Která vy jste jednotka?“ houkl na vojáky 12. tankové roty přicházející plukovník Vlastimil Malina, o kterém se tradovalo, ţe byl uţ od narození komikem a minul se povoláním poprvé, kdyţ se stal pedagogem – a potom podruhé – stal se vojákem z povolání. Byl důstojníkem štábu 24. divize, navštěvoval vojenské jednotky, neustále získával zkušenosti – kontroloval a vysvětloval - diskutoval, po autonehodě měl sníţenou pohyblivost, kterou postupně vytlačovalo jeho zarputilé a usilovné kaţdodenní cvičení... „Soudruhu plukovníku! Jsme 12. tanková rota 4. tankového praporu Vyzývatele,“ odpověděl Jan Rosa. Vojáci celého tankového pluku v té chvíli stáli jiţ dvě hodiny nastoupení po osádkách na několika kilometrech tankové cesty, mrzlo aţ praštělo... „Soudruzi, ještě před několika hodinami jsem velmi pochyboval právě o vás mám svý informace,“ prohlásil plukovník, „ale časové normy jste překonali! Jenţe -, soudruzi, co by se stalo, kdybych na vás – já - právě nyní pouţil plyn! Plyn! Postřik! Chemický poplach!“ Hlas plukovníka se proměnil v řev… „Chemický poplach!“ zavelel Jan Rosa – zopakoval rozkaz přesně podle řádů. „Né, atombordel nééé!“ vzpouzel se vojín Kváček, překotně si oblékal OM-58, ruce se mu třásly, tělo se mu rozkmitávalo do podivných tvarů a spirál. IPCHOJ si téměř nemohl obléknout, ale nakonec se také on s provokujícím úsměvem neuvěřitelně rychle proměnil v šustícího, nemotorného a směšného medvěda. Byl dokonale zabalen v ochranné pláštěnce, na rukou měl gumové rukavice, na nohou ochranné galoše, na obličeji ochrannou protichemickou masku OM-58 a přes ni přetaţenu kapuci ochranného protichemického oděvu. I oblečený pokračoval ve svých pantomimických pohybech, posuncích a cupitavých krůčcích, které celý nácvik posunovaly do řády nepředepsané a mimořádně komické, veselé a ţertovné polohy. Mnozí „zamaskovaní lidoopi a Japonští ninjové 12. tankové roty“ se k němu přidali… „Tak uţ dost! Stop, opičáci!“ velel plukovník. „Masky sejmout do pohotovostní polohy!“ Vojáci sňali masky a zavěsili si je na krk, ale i potom v pláštěnkách vypadali neuvěřitelně směšně. „Docela obstojně vám ty šaškárny jdou!“ usmíval se pojednou plukovník. „Víte 192
vy, co bylo největším kanadským ţertíkem všech dob?“ „To tedy nevíme,“ ozval se "dotčeně“ svobodník Dučera a zašklebil se. „Kdyby raději mlčel a neprovokoval,“ pohlédl na něho s výčitkou Jan Rosa, ale také on měl plné zuby nekončících a stále častějších nácviků bojových poplachů. „Nevíte? No přece, kdyţ dobře běţícímu maratónci na první pozici, kdyţ uţ uběhl třináct kilometrů světovýho Marathóóónu, oznámil rozhodčí, ţe všichni ostatní borci jsou jiţ znovu na startu, protoţe se start závodu bude za pět minut pro technickou chybu opakovat – chachacha! Hahaha -!“ zasmál se plukovník nejvíce sám sobě. „Tak je tomu přesně s vámi, soudruzi! Váš start se bude ještě mnohokrát a mnohokrát a mnohokrát a mnohokrát – opakovat a opakovat a opakovat - a opakování je Matka Moudrosti!“ „Takţe budou nadále pokračovat jenom pěší tréninky -? Takhle se naučíme kulový-ho. Chodit po dvou uţ umím – a to dosti dobře – 19 let – hleďte,“ oznámil znovu provokativně svobodník Dučera, bez rozkazu vystoupil dva kroky z tvaru, provedl čelem vzad a dalšími dvěma elegantními kroky zakončenými uklouznutím se do něho vrátil. „Zbytečně provokuje,“ proletělo Janu Rosovi hlavou, „dnes má navíc chuť i mluvit. Zase má, jak říká, bývá tomu tak jednou za měsíc, Mluvící Den.“ Plukovník Malina svobodníka Dučeru ignoroval a zdánlivě vůbec nevnímal. Zeptal se anonymně: „Soudruzi – vás šetřit nebudu, ale techniku a peníze je třeba šetřit. Líbí se vám na vojně?“ Vojáci mlčeli. Byli jiţ zvyklí, ţe je jejich iniciativní odpovědi přivádějí jen k další a další nekonečné práci, jako je čištění tankové cesty a tankových kanónů nebo ke škrabání brambor. Plukovník Malina naléhal: „No tak! Líbí se vám tady nebo nelíbí? Odpovězte - nebo vás -,“ oznámil a ukázal prstem na svobodníka Dučeru, poté jeho ukazováček opsal ve vzduchu osmičku a zamířil na svobodníka Černého a desátníka Petrofa, „vás a vás zavřu taky.“ Prstem plukovníka označení vojáci mlčeli jako zařezaní, ale vojín Kváček překotně a souhlasně zachraňoval situaci: „Proč nás zavřete? Jasně, ţe se nám zde líbí! Ano, soudruhu plukovníku, je to tady "úţasně krásný". Strašně se nám tady úplně všem líbí, vášnivě vojnu a svoje závazky milujeme! Jsme tady na vojně a jsme tady šíleně rádi a na Výzvu jsme opravdu "hrdí"!“ Tvář plukovníka prozrazovala, ţe takovouto reakci nečekal. Otočil se od Dučery čelem ke Kváčkovi. Mrzlo jenom praštělo, plukovník se vojína Kváčka zeptal: „Vojáku, je vám zima?“ „Je,“ odpověděl místo Kváčka svobodník Dučera za zády plukovníka a svým konstatováním ho přiměl k dalšímu obratu na zledovatělém povrchu. „To je mně ale divný, ţe je. Jak je to moţné – soudruzi, ţe je vám zima?“ prohlásil plukovník, také jemu podklouzla noha, zeptal se: „Jak je ta zima asi velká?“ „Děsně! Kdyby mě tady Marian nedrţel za ruku a chvílemi i za rameno, slyšel bych chrastit všechny svoje kosti,“ zjemnil tón svého hlasu svobodník Dučera, před plukovníkem provokativně chňapl do své dlaně levačku vedle stojícího svobodníka Havlíka a zadíval se mu zamilovaně do očí. A přestoţe ţádný z nich homosexuálem nebyl - vypadali tak. 193
„Na zimu mám, soudruzi, jednoduchý cvik,“ prohlásil mírně rozhozený plukovník. „Předvedu! Raz - dřep, potém dva - výskok, rozpaţení nohou ve výskoku a tlesknutí rukama nad hlavou. Provádějte všichni! Raz-dřep-dva-výskokrozpaţení-tlesknutí! A znovu, raz-dřep-dva- !“ velel. Začal nemotorně nadskakovat nad ţulovými kostkami tankové cesty, ale rozkmitával se v rychlejším a rychlejším tempu. Všichni vojáci se postupně přidávali a poskakovali. Batoh plné polní mlátil Jana Rosu do zad. Desítky jiných batohů plné polní mlátily všechny ostatní vojáky, namrzající atombordely šustily a praskaly, atomkecky ztrácely kontakt s namrzlým povrchem tankové cesty, všem vojákům ujíţděl ledový povrch pod nohama a na ţulových kočičích hlavách ztráceli rovnováhu. Vojáci tankových osádek se rozklouzali na všechny strany a pětice z nich sjela na klouzajících keckách atombordelů aţ do příkopu a nemohla se z něho vyhrabat zpět na cestu. Plukovník Malina se snaţil zastavit nekoordinované pohyby vojáků nevojenským rozkazem: „Mládenečkové, tak tohle vám ale vůbec nejde. Dost!“ Jan Rosa přestal poskakovat, ale slyšel stále šustění atombordelů za svými zády. Ohlédl se, svobodníci Dučera a Havlík a vojín Kirka dál poskakovali jako šílení, postupně se s nimi znovu rozhopsávali všichni ostatní vojáci roty. Hřmot, dusot, chrastění a šustění namrzlých prostředků IPCHOJ - zaplnily krajinu. Plukovník Malina řval: „Soudruzi, provokace tohoto kalibru nesnáším! Stačí, soudruzi! Stop, dohopsat, pacholci! Vzorní vojáci! Holoto! Konec všech poplachů! Pohyby vojáků ustaly, svobodník Havlík se dostal svým hopsáním téměř na dosah k plukovníkovi. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se důrazně důstojník ČSLA. „Nic! Rozkaz jste nám vydal blbě, soudruhu -!“ řekl s nejtvrdším přesvědčením svobodník Havlík. „Coţe! Jakţe!“ najeţil se plukovník. „Poznali jsme to úplně všichni, ţe jste nám rozkaz vydal úmyslně blbě - jsme si mysleli, ţe nás jenom zkoušíte – jsme si mysleli a rozkaz jste nám vydal úmyslně špatně,“ vysvětloval svobodník Havlík. „Vy jste si to myslel taky?“ „Jistě! Blbě vydaný rozkazy, soudruhu plukovníku, nemůţe voják plnit,“ vysvětloval zasvěceně, energicky a od plic svobodník Dučera, „to uţ tady ví úplně kaţdý.“ Poté se zadíval soustředěně na plukovníka: „Tedy, skoro kaţdý, abyste věděl…“ Dučera se významně odmlčel a teprve, kdyţ si plukovník vztáhl jeho poslední větu na sebe – pokračoval: „Protoţe třeba tady soudruh svobodník Bagi před týdnem slíznul od podplukovníka Bobuláka jeden ostrý, kdyţ poslechl jeho rozkaz, přestoţe nad námi Bobule, tedy náš soudruh podplukovník Bobulák, nepřevzal velení. A potom jsme oba dostali celý týden ostrých, protoţe jsme doslovně a do puntíku splnili úplně všechny jeho rozkazy. Byl z toho nakonec několikanásobný "průser jako vrata". Soudruh podplukovník Bobulák před speciální vyšetřovací komisí tvrdil, ţe jsme prý splnili i takový jeho rozkazy, který nám s promyšleným zámyslem vydal úmyslně a schválně špatně, aby si nás vyzkoušel. Voják, soudruhu plukovníku, nemůţe mít v povelech a rozkazech guláš nebo nějakou dţumasajdu…“ „No dobře, máte kus pravdy, pacholci!“ zastavil plukovník projev svobodníka. 194
Janu Rosovi v té chvíli připomínal trpělivě naslouchajícího profesora Dlouhého z Pedagogické fakulty UK Praha, který rovněţ pouţíval ve svém slovníku slovo pacholci, říkal: „Pro mě jste pacholci do tý doby, dokud u mě nesloţíte úspěšně zkoušku z matematiky. Do té doby jste všichni pacholci - uzavření v závorce - to celé na druhou.“ Svobodník Bagi i svobodník Dučera by dnes byli pravděpodobně pacholci v závorce - to celé na třetí.“ Plukovník se obrátil k Dučerovi, pozorně si prohlíţel jeho hrudník: „Vojáčku, kvůli IPCHOJ nevidím tvoji hodnost, líbilo se ti dnešní cvičení, kterým úspěšně zastrašujeme NATO a téţ úspěšně zahánět můţeme i zimu?“ „Nic komičtějšího jsem Eeeště neviděl,“ odpověděl svobodník Dučera. „Ani v Ruským filmu nééééé…!“ „Nebuďte drzý! Uţ vás začínám mít právě dost,“ přitvrdil plukovník: „Vzorný voják Vyzývatele se nejprve představí hodností a jménem.“ „Řidič tanku T-55A, identifikační číslo šedesát-dvanáct-nula-tři lomeno třicetčtyři-padesát-dva-, svobodník Martin Dučera, soudruhu plukovníku, ale nejsem vzorný voják,“ zařval svobodník. „Co ještě néééjni, to jiţ brzy bude, soudruhu!“ zařval plukovník. „Vaše rodný a identifikační čísla mě teď nezajímají. Proč nemáte na svých prostředcích IPCHOJ hodnostní označení?“ „Protoţeééé,“ protáhl Martin Dučera a šimral se ústím samopalu za uchem, „ţádnej voják naší 12. tankové roty néééchcééé, aby došlo k nevratnýmu poškození dokonalých ochranných schopností našich protichemických a protiradiačních prostředků IPCHOJ. Ty dvě malý dírky od „pecky“ na mých prsou by mohly IPCHOJ hodně, ale doopravdy hodně, soudruhu - příšerně, chcete-li – zrůdně znehodnotit.“ „Skutečně?“ podivil se plukovník. „To mě ještě nikdy nenapadlo. Inu - , vidíte! Ale - to je mně najednou dojímavá péče o svěřený materiál. Ještě jsem neslyšel, aby někteří vojáci přemýšleli jako vy, ale jsem rád, ţe aspoň vy přemýšlíte a berete ochranu váţně. A víte vy -! Poslyšte -? Víte, vy – vy asi víte, ţe to víte - máte pravdu.“ Poté se plukovník Malina od svobodníka Dučery odvrátil, zeptal se hlasitě všech vojáků: „Uţ je vám teplo, soudruzi?“ „Je! Ano, zahřáli jsme se tím hopsáním docela dost,“ odpověděl vojín Kváček a znovu zamával rukama jako opičák. „Já se uţ nechci v ţádným případě pitvořit a přitom hopsat. Jsem ještě pořád uřícený jako pivovarský kůň,“ doplnil polohlasem Martin Dučera. „Vojáci!“ prohlásil plukovník, kterému se reakce nastoupených vojáků opět viditelně nelíbily, zeptal se: „Máte hlad?“ „Máme! Jóóó -, teď jste na to kápnul,“ odpověděl ihned vojín Kváček. Všichni ostatní vojáci roty souhlasně mručeli, kdyţ vojín Kváček upřesnil: „Jsme na nohou od půlnoci. Jo, hlad uţ všichni určitě máme! Já bych snědl u upraţený larvičky!“ „Jak je to moţné, soudruzi?“ zeptal se plukovník, zatvářil se znepokojeně: „Vojáci Vyzývatele – a mají hlad - ? Nemůţete mít hlad, ještě jsem s vámi neskončil! Nemůţete!“ 195
„Já tedy něco řeknu,“ rozčertil se Martin Dučera. „Máme hlad, blbejch otázek se nenajíme, zbytečně uţ tady stojíme v mrazu a bez snídaně celý hodiny.“ Plukovník zakroutil záporně a nevěřícně hlavou, vyvalil oči a obrátil je k nebi, řval: „Chemický poplach! Raz-dva, raz-dva… Všichni cvičit! Znovu! Stejný cvik! Raz-dva, raz-dva, raz-dva... Tato metoda... je – soudruzi – výborná... i proti hladu.“ Masky pokrývaly obličeje, cvičící a hopsající vojáci pod všemi nasazeným maskami OM-58 stále silněji bručeli. Plukovníkovi se v prvním okamţiku zdálo, ţe z dálky přilétají těţké bombardéry, zahleděl se k obzoru, poté vše pochopil, zavelel: „Konec všech poplachů! Jste vy to váţně pacholci! Masky sejmout do pohotovostní polohy!“ Vojáci rázem strhali ochranné masky ze svých obličejů. „Přiznáte se, hrdinové, kdo z vás bručel?“ vyptával se plukovník. „Zvedněte ruce! No tak, bude to! Přiznejte se, kdo z vás bručel - toho pošlu bručet rovnou za mříţe!“ Aspoň jednu ruku postupně zvedli úplně všichni vojáci a absolventi. „To je moc dobře,“ pochvaloval si zdviţené ruce plukovník. „Soudruzi, je vás moc, všechny vás nemůţu za bručení poslat bručet. Komu bych tady potom sám velel, ţe ano? Máte ještě hlad?“ „Nemáme!“ prohlásil svobodník Dučera. „Také hlad uţ nemáme! Při tý dnešní dţumasajdě nás uţ přešel. Co je to dţumasajda vysvětlovat nebudu, ale chtěl bych předejít veškerým dalším komplikacím a dopředu říci, ţe mě a ostatní soudruhy vojáky tady – to znamená nás úplně všechny – uţ přešlo úplně všechno – na co vy si vzpomenete.“
46. ČÁST DNES SUPLUJE – spojovací – KOLBA Motto čtyřicáté šesté části „Takţe, máme-li štěstí, Velký Nevybitý – baterky a spojení, zasuneme do Mašiny trubici a čekáme, aţ se správně naţhaví a aţ se na ní rozsvítí všechny kontrolky.“ kapitán Spojovací Kolba, leden 1982 --Nové Sedliště - loţnice absolventŧ 12. tankové roty - VÚ-2424, 12. ledna 1983, 21:10 (ZA 262)
„Roso, před ostrým výjezdem se zúčastníte závěrečného dvoudenního průpravného cvičení v Dolním Kosišti u Benešova u VÚ-3624,“ prohlásil velitel praporu. „I tam vás prověří, budete cvičit před velitelem divize - plukovníkem Drhou a velet vám budou tamní cizí důstojníci – jsou to na slovo vzatí specialisté. Odjezd - zítra v devět nula-nula dopoledne!“ Jan Rosa podivnému "osobnímu" rozkazu velitele praporu příliš nerozuměl, začal balit plnou polní, výstroj ukládal podvědomě a mechanicky, sáhl do nočního stolku pro dopisy, přibalil do plné polní několik fotografií, poté se zadíval na "obludný" a nečekaný text v malém svatební oznámení, přišlo mu před několika dny, stálo v něm: 196
Ivana Janatová a Dalibor Marvan oznamují, ţe budou ODDÁNI „Ještě před několika týdny – moje Ivana - se za čtrnáct dní vdává.“ Četař se okamţik vymaňoval z aţ mrtvolné letargie, nepřiměřené únavy, lhostejnosti… měl chuť všechno zabalit, nevelet a flákat se jako většina ostatních, poté dopisoval další dopis… „Nástup!“ zařval v otevřených dveřích loţnice nadporučík Krákora. „Jste všichni hluchý? Snad nechcete, abych čekal ještě i na vás?“ Všichni v loţnici absolventů okamţitě vstali, Jan Rosa se zařvání Krákory lekl, byl příliš soustředěný a ponořený do svých myšlenek – a na psaní dopisu. „Ne, nadporučík Krákora nemůţe vědět, co Ivaně právě píšu. Sám je ale poslední dobou hodně nepříjemnej, oficiálně stále spí a bydlí ve svý Škodovce, kaţdým dnem je vzteklejší a vzteklejší…“ Jan Rosa opouštěl loţnici ve spěchu, byl vytrţený z myšlenek, zapomněl zamknout svůj kovový a šedě natřený noční stolek. Velký masivní visací zámek zůstal otevřený, nyní se houpal na kovovém očku skříňky jako velká nepotřebná a otlučená "ozdoba". Nástup skončil po několika minutách, všichni vojáci 4. tankového praporu se vraceli na budovu. Při obvyklé, kaţdodenní, preventivní, všemi vojáky nenáviděné Večerní kontrole počtů nebylo zjištěno nic neobvyklého, ale Jan Rosa zbledl. Jeho "šílený" a nedokončený dopis pro Ivanu ve stolku ani na loţnici nebyl, spolu s ním zmizelo i malé tranzistorové rádio Sharp, tři sta padesát korun, ale hlavně ten dopis… „Ten dopis – všem budu pro smích – úplně všem! Kdo ho mohl vzít? Co v něm vlastně bylo? Jak začínal?“ ptal se Jan Rosa sám sebe, kdyţ vzal do ruky propisovačku a nový dopisní papír… Nové Sedliště 12. ledna 1983 Ivano! Má ztrácející se lásko! Nikdy na tebe nezapomenu. Nezapomenu! Po celých příštích 63 let, 9 měsíců, 6 hodin a 24 minut, které mně ještě zbývají neţ naposledy zavřu oči - potom mně jiţ nebude dopřáno, abych je na tomto světě znovu otevřel. Ale do té doby -, kdykoliv a kdekoliv se potkáme, vím dobře, ţe není síly, která by mně zabránila porozumět kaţdému tvému štěstí, všem tvým smutkům a trápením, tvé radosti, tvým snům a přáním, tvým touhám, vášním... nezapomenu! Vím jistě, ţe kaţdého - koho jsem si v ţivotě jednou zamiloval, budu milovat po celý svůj ţivot. Ať se stane cokoliv, ať uděláš cokoliv - všechno pochopím. A přesto, ještě v této chvíli, nechápu vůbec nic z našeho posledního setkání – nechápu ničehoţ nic. Moje láska k tobě rostla, sílila, kvetla, voněla..., i tady na tom vojenském smetišti lidské zloby, depresí, mystifikací a machinací, šílenství, zuřivosti, demagogie a frází, předráţděnosti, lidských blufů i ztrácených a navţdy 197
ztracených iluzí… Najednou. Ano, přiznávám, konec naší lásky byl pro mě jako zásah blesku. Stál jsem docela blízko tebe, blesk udeřil, pocítil jsem jeho úder, a přesto se moje srdce i duše brání uvěřit, ţe je konec. Ţít, myslet, snít, dýchat, velet, ţít... bez vědomí tvé lásky, je od prvních dnů nového roku 1983 tak hořké, nelítostné, kruté a nesmírně těţké… Ivano! Přesto věřím, ţe se ještě setkáme. Ţádná noc, ani ta nejčernější, nemůţe trvat věčně. Ano, myslím si, občas je třeba se smířit se skutečností… "Před chvílí" pro nás dva odbila půlnoc, ale dokud bude náš svět naším světem -! Po půlnoci musí přijít hodina, ve které se opět naplno probudí svítání. Stane se tak nejprve nenápadně. Oba se probudíme a řekneme: „Svítá! Nad námi jiţ opět svítá!“ Počkám si na ten jediný, krátký, všední a přesto mimořádný, opakující se okamţik. Jsem trpělivost sama a nechci patřit k lidem, kteří si myslí, ţe na světě je jenom noc a den, jen radost a ţal, jenom Východ a Západ, pouze tma a světlo, a kteří kaţdý den vstávají příliš rychle nebo se probouzejí příliš pozdě neţ - "aby mohli - uvidět" – ještě stále tě miluji! Miluji! Miluji! Tebe, Ivano, Miluji!“ --Dolní Kosiště u Benešova - VÚ-3624, 14. ledna 1983, 06:00 (ZA 260)
„V Dolním Kosišti nás budí dost netradičním způsobem,“ proletělo Janu Rosovi hlavou ještě v polospánku. „Dozorčí rot řvali jako cikády obvyklým vojenským rykem rozkaz Budíček!“. To bylo normální. Po jejich řvaní se ozval ještě normální gong. Ale -? To je přece děsná blbost?“ Jan Rosa uslyšel řev, otevřel oči. Všichni vojáci se dívali na vojína Kváčka, který se po výkřiku „Budíček!“ prudce vytrčil ve třetím patře palandy, hlavou rozbil skleněnou kouli lustru a pořezal se o střepy mnohem dříve, neţ se kousky skla rozlétaly do všech koutů místnosti - k prasknutí přeplněné vojenskými trojposchoďovými palandami a vojáky. Vojín Kváček byl dopraven na ošetřovnu. Po návratu z ošetřovny se tvářil optimisticky, svým obvyklým způsobem hanobil trojposchoďové palandy a lustry loţnice v Dolním Kosišti, říkal: „Jsou tam akorát tak na kokot!“, ale bezprostředně poté nepřirozeně vychvaloval jakéhosi poručíka Nováka i ošetřovnu VÚ-3624, její vybavení, její personál: „Na zdejší ošetřovně je všechno úplně boţí, všichni jsou úplně boţí, měli jste vidět tu jejich boţí péči…!“ Při svém chvalořečení se stále více a více rozkmitával… „Ţe bychom měli opravdu takovou nehoráznou smůlu,“ napadlo Jana Rosu, „ţe by náš útvar v Novém Sedlišti byl skutečně naprostou výjimkou uvnitř armády?“ Ale Vyzývatel - nebyl výjimkou. Byl jen armádním a vládním pokusem zviditelnit jedinou největší výjimku mezi všemi ostatními výjimkami ČSLA! --Dolní Kosiště u Benešova - učebna číslo 3M - VÚ-3624, 14. ledna 1983, 08:00 (ZA 260)
„Bojovníci, jsem Kolba,“ řekl rázně neuvěřitelně rozcuchaný a nervózní důstojník. Do učebny, ve které seděli vojáci 12. tankové roty Vyzývatele, se přímo
198
vřítil, v pohotovostní poloze na krku měl zavěšenou ochrannou masku OM-58. „Soudruzi bojovníci, jsem spojovací náčelník, ale mám rozkaz suplovat vaši první vyučovací hodinu, bude to na téma: Ochran...ka bojovníka před účinky… zbraní… hromadného Zničení. Abyste tomu rozuměli, tím suplováním - tady u vás – pověřil mě zástupce velitele pluku pro věci politické major Talavaška. Řekl mně právě před hodinou: Kolba, ty přece takovou maličkost hravě zvládneš! Tak jsem tady, soudruzi, abych to s vámi zvládnul, ale nevím, nebudete mně to asi věřit! Neměl jsem čas se připravit. Sám nevím ani v nejmenším, co by měl inteligentní elitní vyzývatelský bojovník, jako jste třeba vy -, třeba vědět. Kdyţ něco zkoním, nezlobte se… na mě! Říkal jsem to… i… majorovi Tele… tele… Tala… vašíkovi! Říkal jsem mu: Soudruhu majore Talavaško, nééé, ţe bych byl tak hloupej, to se o mně všeobecně dobře ví, ale víte, ţe jsem jenom spojovací. Soudruzi, uţ jsem vám to říkal, ţe mám specializaci spojení? Víte to, ţe ano? Víte uţ tedy, ţe mě ZHN netento! Mám specializaci spojení. Jsem - ráno i večer prostě jenom Kolba, jsem spojovací náčelník, jsem enem spojovací Kolba!“ „Tedy, Rolba, vykřikl na kapitána Kolbu svobodník Dučera, seděl ve školní lavici za Janem Rosou, „vůbec nerozumím tomu, co říkáš, ale zajímalo by mě, s kým se po večerech spojuješ?“ „No přece s majorem Tele-Pašíkem,“ pronesl bezprostředně a pohotově desátník Hatalov. Nejen Jan Rosa se měl co udrţet, aby nevyprskl smíchy. „Jestli se Rolba spojuje jako mluví, chtěl bych jeho spojování vidět,“ zareagoval svobodník Havlík. „Roso,“ zeptal se desátník Hatalov, „k čemu ti bude, kdyţ si do toho svýho sešitu zapíšeš tolik kokotin a do nebe volajícího kecání?“ Jan Rosa neodpověděl, dobře si uvědomoval: „Kdybych nevěděl, ţe je to pitomost! Kapitán Kolba vypadá a chová se jako zfetovaný, ţvaní a vůbec neví co, pohybuje se a pochybuji, ţe ví jak, opilý není.“ Jan Rosa se stále jen s obtíţemi bránil křečovitému smíchu, měl chuť se smát jako nikdy, ale raději od sebe „horečnatým“ usilovným psaním smích odháněl – marně. „Bojovník je zasaţen jeden,“ přečetl kapitán Kolba razantně ze své písemné přípravy a rozhodným hlasem zdůraznil: „Jenom jeden -? Nééé, jsou zasaţeni dva, tři, všichni, celý jednotky – jsou jich tisíce!“ hulákal, poté zadrhl a zklidnil se, opravoval: „Promiňte, sekl jsem se, to byla jenom malá chyba spojení. Povšimněte si, ţe se opravuji! Je zasaţen jedem –, a né jeden, jak jsem řekl před chvílí. Takţe soudruzi, opravte si! Jedem! Jedem – jedem!“ „Kam zase pojedem?“ zeptal se hlasitě svobodník Dučera, téměř se probral z polospánku. „Vůbec nikam!“ vykřikl kapitán Kolba, pokračoval: „Někteří soudruzi bojovníci si masku nasadí, potom se dusíííííí, demonstruji… Je to takhle, bojovníci!“ Kapitán si jedním hmatem přesunul masku na obličej, zpoza masky se ihned ozvalo přidušené: „SEuuuU Duuusíí!“ Poté si kapitán ochrannou masku serval z obličeje, kašlal, zhluboka se nadechl, vysvětlil: „Se-udusí, protoţe to smrdí!“ Zhluboka si k ochranné masce dvakrát přičichl. „Skutečně nějak nemoţně -, strašně 199
smrdí, ţe ano?“ řekl a strčil ji pod nos přímo vojínu Kváčkovi, který seděl v první lavici učebny. Kapitána Kolbu pobavil vytřeštěný výraz obličeje vojína Kváčka, jeho leknutí a pohyby, vybafl na něho: „Vy! Půjčte mně svoje prostředky IPCHOJ, třeba budou smrdět míň.“ Pomalu rozbaloval Kváčkovu pláštěnku s komentářem: „Po pouţití v boji se odhazuje a měla by se přisunout nová…“ „A pokial sa neprisunie -?“ dovolil si spontánní otázku svobodník Tóth.“ „Pokial sa neprisunie - - -?“ zopakoval sám sobě kapitán Kolba, drbal se na hlavě, nevěděl, z pláštěnky vypadly Kváčkovy náhradní ponoţky. Kapitán Kolba na ně vyvalil oči, štítivě obě uchopil ukazováčkem a palcem, projevoval se hekavými výkřiky: „Áááááá, sakra, kdo to sem dal! To sem nepatří! Tyto dvě jsou ještě ale relativně čisté! Ty! To není součástí spojení! Bez spojení není velení! To je tady vašeho bojovníka!“ vykřikoval, obě ponoţky odhodil vojínovi přímo do obličeje. Vojín Kváček přestal sledovat kapitána, na lavici před sebou nejprve hlazením "ţehlil" dlaněmi obě ponoţky a poté je opět s šokující pozorností stáčel do roliček. „Tak - a bude od něho chvíli klid – uţ má činnost! Vy ostatní ale sledujte mě! Budu opět demonstrovat,“ pokračoval kapitán Kolba ve svém výkladu, oblékal si chvatně a nemotorně pláštěnku IPCHOJ. Své oblékání hekavě a hlasitě komentoval: „Já si snad nic nenasadím! Se musí takhle nějak podkasat -, poté omotat -, protoţe -, abych byl celý ukrytý, sakra! Sakra, moje vysílačka není v úkrytu! Vysílačky nemají IPCHOJ, ale kaţdej bojovník se musí dobře ukrýt! A potom se musí všechno dobře spojit! A šňůrky se musí venku dobře přivázat! Vidíte to, bojovníci!“ vydechl, stál shrbený, téměř neschopný pohybu, všechno na něm plandalo, řekl: „Nyní jsem oblečený podle norem, ale s těmi svými atomkeckami stále ještě nemám úplně dobrý spojení, neboť mně nohy neprolezly aţ na jejich konec,“ oznámil, provedl před tabulí několik směšných figur, jako by stál na jevišti kabaretu Červená sedma nebo v Semaforu. Bylo vidět, ţe se chtěl tvářit přísně a aţ smrtelně váţně, ale koutky úst mu cukaly, kdyţ opět stál na pokrčené pravé noze, tvrdil: „Velice efektní IPCHOJ, ţe -? Bojovníci! Máte dotazy?“ Vojáci 12. roty mlčeli, většina z nich sledovala s úţasem a s pootevřenými ústy plno zbytečných pohybů kapitána Kolby v trojnásobném čase, neţ v jakém se do IPCHOJ normálně oblékal svobodník Bubelka, který byl svým přístupem k plnění rozkazů široko daleko známý jako nejpomalejší voják, kterého kdy armáda viděla. Kapitán Kolba pokrčil rameny, řekl: „Nemáte dotazů? Hmmm! To mně neva! Chemický poplach se vyhlašuje taky praporkama. Myslím, ţe se levačkou točí a pravačka se vzpaţí pod úhlem 45 stupňů vzhůru. Poté se čeká!“ Kapitán vzpaţil pravou ruku, prohlásil: „Něčí oči nás za chvíli určitě uvidí,“ dlaní své levé ruky opisoval stále větší a větší kruţnice. Uběhly tři "nekonečné" minuty, vojáci se vrtěli. „Teď se stále ještě čeká na spojení, protoţe nás zatím nevidí vůbec nikdo!“ tvrdil kapitán. Usilovné točení rukou postupně roztáčelo také jeho hlavu. Nakonec kapitán Kolba točil oběma rukama i hlavou, prudké pohyby zcela narušily jeho rovnováhu, zapotácel se, zastavil pohyby, mluvil rychle a ţivelně: „Bojovník se v podobných 200
chvílích, stejně jako já, jiţ se těší, aţ bude moci sundat pláštěnku a atomkecky. Musí je ale zouvat podle předpisu! Nějak se rychle zujou! To nevím přesně jak, abyste se ještě více nepromořili, ale v terénu se stejně promoří úplně kaţdej, sakra, soudruh - soudruzi! Nějak se zujou, krucinál! Nějak! No, vţdyť si rozumíme! Materiál je to fórovej, proto je taky všechno jenom na jedno pouţití! Pak všechny ty krámy bojovník zahodí, kdyby nás nedejboţe doopravdy ti Američani -! No, dneska uţ ne, nééé jen ti Američani - prostě úplně všichni!“ Kapitán Kolba se vysoukal z pláštěnky IPCHOJ i z atomkecek, pravou rukou chňapnul po přístroji na stole před sebou, levou si prohrábl rozcuchané vlasy, řekl: „Tento přístroj tady je chemický průkazník! Ten jiţ znáte? Má označení CHP a – sakra - číslo. Sakra, jaký to bylo číslo! Nemůţu si teď na něj vzpomenout! To jsem asi zapomněl! Přístroj vám slouţí, ţe -, kdyby tady bylo třeba nějaký zamoření, abychom si zjistili, ţe je tady zamoření a mohli si před čím - včas nasadit ochranný masky!“ „Před čím?“ podivil se hlasitě vojín Noha. „Snad před tím?“ „Před tím! I po tom!“ vyřvával bojovně kapitán Kolba a bleskurychle otáčel hlavu o sto osmdesát stupňů. „To je bojovníci stejně úplně jedno, ale pamatujte si, ţe přístroj „CHP a – sakra – to číslo“ funguje výhradně v případě, má-li dobrý baterky. Jinak -, jinak je šmytec! Poznámka na okraj zní: Bojovník není bez šmytce někde v kapele, ale je v pěkný prdeli, soudruzi. Proto s sebou v boji musíme neustále tahat po kapsách dobrý nevybitý baterky. Jenţe -, musíme taky vědět, jak se tam, sakra, ty sakra baterky - dávají!“ klel kapitán, v rukou nejistě obracel chemický průkazník: „Tam, někam dozadu, tam má bejt to - takový víko -! Je tam! Vidíte ho, bojovníci? Je tam! Čestný! Já přece mluvím vţdycky pravdu! Já vůbec nikdy nekecám! A pod tohleto víko, přesně tam, se dávají ty baterky. Jsou to dvě potvůrky, úplně maličkatý a tuţkový,“ řekl kapitán. Otevřel víko přístroje, vojákům ukázal dutinu pro čtyři velké monočlánky. „Promiňte, sekl jsem se! Opět nastala chyba spojení! To se stává - promiňte, jsou to velký – ohromný – úplně ty největší baterky jaký znám. Bojovníkovi řekneme,“ obrátil se ke Kváčkovi, „aby si v kalhotách vyměnil malý tuţkový za velký a uţ je všechno v naprostým pořádku! Takţe, máme-li štěstí, Velký Nevybitý - baterky a spojení, zasuneme do Mašiny trubici a čekáme, aţ se správně naţhaví a aţ se na ní rozsvítí všechny kontrolky,“ řekl kapitán Kolba, odmlčel se, zasnil a představil si... Nebylo těţké odhadnout – co si v té chvíli vlastně představoval. Poté značně nejistým způsobem v ruce převracel chemický průkazník - "model" CHP a číslo, snaţil se marně, nervózně a koktavě přečíst zašlé nápisy u několika kontrolek: „Kn... Kal... Kol... Kal... To je kolo, kolo-kolo…!“ „Mlýnský!“ vykřikl vojín Kváček. „Mlýnský nééé, je to Kolo-Trimetr! Ten vy jistě uţ taky výtečně znáte, to je zřejmý, ten zná úplně kaţdej, stačí se jen podívat. A potom se znovu dobře spojit! Vidíte to! Teď se společně díváme na kolotrimetr! Ne, houby, to je kontrolka napětí. Zase jsem se sek, ale to nevadí! Vidíte sami, ţe uţ točíme!“ vykřikoval kapitán, začal otáčet největším kulatým knoflíkem přístroje, recitoval: „Točíme, točíme a točíme, sesouhlasíme si přesně nulu – s nulou. A uvnitř naše trubička s 201
ulomenejma koncema v úplný pohodě navazuje spojení s plyny v okolním prostředí…“ „S metanem taky?“ zeptal se vojín Kváček, tvářil se zarputile jako by jej právě vypouštěl, podle výrazu jeho tváře se všem zdálo, ţe seděl přímo v neproniknutelném oblaku metanu, zadrţoval dech a měl naduté tváře… „Ne, s ním jsem se prozatím ještě nespojoval,“ prohlásil kapitán Kolba, byl potěšen dotazem. „Soudruzi bojovníci, budete se divit! Mám tady trubičky na jiný plyny, jmenujme si například yperity, lewisity, napalmy... Né, sakra, na ty napalmy nééé! Prostě na všechny dosud pouţívaný jedy.“ „Mám dotaz!“ vykřikl desátník Hatalov. „Co uděláme, kdyţ nějací -„fakticky ale hodně zlí - nepřátelští vojáci proti nám pouţijí nějakou novou a dosud neznámou nevyzkoušenou látku?“ „No, to nemůţou, to nám podle Ţenevský konvence přece udělat nemůţou! Co bysme -!“ rozmáchl kapitán bezradně rukama. „Je třeba pevně věřit a mít víru. Vírou a odhodláním se i s tím dobrej bojovník vypořádá. Je pravda, ţe právě to je to nejsloţitější, ale není to – sakra – vůbec nic sloţitýho!“ pravil kapitán Kolba. „Vlastně je to všechno strašně sloţitý, abyste věděli - soudruzi. A úplně nejvíc problémů nám dělá vojenská správa! Jak se tady má potom člověk dobře spojovat, kdyţ na celým území Československý socialistický republiky vyhlásila letos jenom dva nástupní termíny a šest výstupních. Člověk nechápe, jak můţe být vojenská správa tak blbá, ţe nedbá na pravidelnost, řád a na správný spojení! Máte k mému výkladu nějaký dotazy?“ Desátník Hatalov reagoval tiše: „Chlapi, Rolba doopravdy neví vůbec nic, tak se ho klidně ptejte!“ Kapitán Kolba marně vyčkával dotazů ještě několik minut, poté řekl: „Soudruzi, dočkali jste se, dočkali jsme se, dočkal jsem se! Uch-hhh! Nastal čas ukončit naše vzájemný spojení. Teď víme, jak by bojovník přeţil a já vás ţádám: Kdyby se vás někdo ptal, řekněte mu, ţe jsem všechno dobře zvládnul, ţe jsme to zvládli, ţe jsme si tady dnes dokonale procvičili IPCHOJ a ochranu, ţe jsme si to tady - i při suplování – procvičili sami, všechno, mnohokrát, opakovaně a dokonale. Ale, co bychom si tady dlouze vysvětlovali, víme uţ všichni dobře, ţe v případě potřeby si to dobrý bojovník udělá, co nejrychleji a všecko, sám. Na nikoho tady v podstatě není nejmenší spolehnutí! My se v této chvíli doopravdy jiţ budeme chýlit ke svému konci,“ prohlásil a zařval: „Soudruzi, rozpojte se! Vztyk! Ukončuji – konec!“
202
47. ČÁST KOULE SABOTUJÍCÍ PRŮPRAVNÉ CVIČENÍ Motto čtyřicáté sedmé části „To je ale blbec! Coţpak on neví, ţe "Nepřítel stále naslouchá!". Teď uţ i tam za čárou znají moje jméno a hodnost – a to je příšerný! Uţ mě tam v tóm Mnichóóóvě poznají úplně všichni!" nadporučík Zemánek, leden 1982 --Dolní Kosiště u Benešova – tankodrom - VÚ-3624, 14. ledna 1983, 10:00 (ZA 260)
Vojáci dvanácté tankové roty dorazili po dvacetiminutovém pochodu na tankodrom. Krajina čtyř hektarů byla řádně zmrzačena tankovými pásy, vyplněna cvičnými mosty a nejrůznějšími protitankovými překáţkami, cvičnými zákopy, okopy, jezírky s hnědou zkalenou vodou… „Všichni řidiči tanků…,“ obrátil se k podporučíku Rojovi nadporučík Zemánek, mluvil tiše. Podporučík zezelenal a rozklepal se, poté se obrátil k řidičům s nečekaně srozumitelným rozkazem: „Všichni v tu ránu předloţí, zde přítomnému velícímu soudruhovi nadporučíkovi Zemánkovi ze spřáteleného útvaru VÚ-3624, vojenskou kníţku a – řidičskej průkaz!“ Poţadavek obrýleného nadporučíka Zemánka, tlumočený podporučíkem Rojem, byl zesílený ještě nevyhaslými proţitky z předcházejícího zaměstnání s kapitánem Kolbou - a vyvolal mezi vojáky bouři. Smích se mezi nimi přeléval v mohutných vlnách, ozývaly se výkřiky: „Jakou kníţku -?“ „Do boha – jakej průkaz?“ „My o Ničem Nic Nevíme! Nám Nikdo Nic Neřekl!“ „Nemáme s sebou vojenský kníţky a uţ vůbec ne řidičský průkazy!“ Nadporučík Zemánek se podíval přes své brýle velmi udiveně, naštvaně prohlásil: „Vy jste to ale blbci! Jak mám, prosím vás, nyní rozlišit, kterej z vás je řidič? Co kdyţ si tady u nás řidič-neřidič rozbije hubu?! Potom mě zavřou, protoţe jsem velel-nevelel! Věřím sice, a to docela dost hodně, hlavně tady vašemu soudruhovi podporučíkovi i támhle vašemu soudruhovi velitelovi praporu, ale všechno má svý mezníky. Jak bych to udělal -? Poloţím vám alespoň několik průpravných otázek, odpovědi na ně bezpečně znají všichni naši řidiči. Podle vašich odpovědí, s přihlédnutím ke skutečnosti, ţe kaţdej správnej řidič má tradičně špinavý řidičský pracky, usoudím, jste-li skutečně řidiči. Věnujte mně pozornost! Má tank T-55A volant?“ Příslušníci 12. tankové roty otevřeli úţasem ústa, mlčeli, nadporučík Zemánek je vybízel k odpovědi. „No tak, chlapi! Je to jednoduchý! Je ten volant kulatej, malej, velkej, hranatej nebo jakej?“ podsouval jim nesprávné odpovědi. „Není tam ţádnej, já se z toho vo-ojebu! Jsou v něm pouze dva rajčáky, o kterejch víme všichni,“ odpověděl vojín Hrbatý, „ale vy byste si tam o ně rozbil optiku – tedy brýle.“ „To byla jenom zkouška vaší pozornosti, ale teď naprosto váţně!“ řekl nadporučík, přitlačil si pravou rukou obroučku brýlí k čelu, tvářil se dotčeně.
203
„Jakým způsobem, soudruzi, tank nastartujete v zimě při plus 40oC a jak v létě při venkovní teplotě pod mínus 35oC?“ „Tank nenastartuju,“ oznámil pohodově vojín Kváček. „Tanky musejí jezdit furt pryč,“ zděsil se nadporučík Zemánek, „jak je to moţné, ţe právě vy byste ho nenastartoval?“ Poněvadţ -,“ řekl vojín Kváček, významně zamručel. „Hmmm – ! Poněvadţ u nás v Československý socialistický republice takový teploty nejsou obvyklý a tak na ně nejsem vůbec – ale vůbec – ani prachbídně – vycvičenej.“ „Soudruzi, to nerad slyším, je vidět, ţe ani torzní tyče znát nebudete. Dám vám něco lehčího! Kolik voltů mají tankové baterie, ale pozor - celýho tankovýho praporu dohromady?“ „Dvě stě dvacet!“ vyletělo spontánně z vojína Nohy. „Váţně tolik -?“ zbrunátněl nadporučík. „Tak řekněte – kolik?“ „Zemánek je taky kolík!“ polohlasem konstatoval vojín Hrbatý. „Naprosto přesně tolik,“ trval na svém vojín Kváček, pitvořil se, nesouvisle vysvětloval... „Ale – kdyţ máme třífázový cvičení – můţe to být i tři sta osumdesát.“ „Vojáci!“ zaječel z plna hrdla Zemánek. „Tak tohle váţně nemá cenu! Poslední mezník, za který jsem ochotný jít, zní: Kolik je moţností pro zařazení rychlostních stupňů vpřed a vzad - celkem u třech tanků tankové čety? Odpovězte vy, desátníku!“ „Pět na třetí!“ vybafl desátník Mayer a vysvětloval: „To je círka, tedy přibliţně přesně tříčlenná variace s opakováním z pěti kvaltů – pět na třetí, dvacet pět krát pět - sto dvacet pět.“ „Pitomost!“ ukončil výpočty desátníka nadporučík. „Pět na třetí je sto dvacet pět,“ trval na svém Mayer. „Ne, to není správná odpověď! Soudruzi, musím vám sdělit, ţe s takovou provokativní tupostí jsem se u nás ještě nesetkal. Uţ mám těch vašich keců "plný brejle",“ konstatoval Zemánek, levou rukou si sundal brýle z nosu a pravačkou vybavenou zeleným kapesníkem - začal leštit jejich skla. Přezkušování vojáků Vyzývatele nadále komentoval: „Kontrolními mezníky jste bohuţel neprošli. Ţádní profesionální řidiči mezi vámi nejsou, a proto budu za řidiče tanku povaţovat kaţdýho z vás, kdo bude mít tu zvířecí drzost o sobě prohlásit, ţe je řidičem. Kaţdýmu takovýmu vojákovi u nás v Dolním Kosišti na chvíli svěřím jeden provozní tank. To udělám tuze nerad – můţete mně věřit, ale udělat to musím, přestoţe ţádnej z vás, vy Vyzývatelský nemehla, nesplňuje zdejší předpisy, neboť nemá praţádných dokladů a ještě méně znalostí. Kdybych měl dodrţet všechny předpisy ČSLA, ţádnej z vás by si tady ani neškrtl, nemohli byste legálně řídit ani koloběţku – natoţ tank, ale čas běţí. Nechci se tu s vámi patlat ještě zejtra. Jedem! Vy pojedete jako první! A kaţdý "jako řidič" pojede sám!“ Uplynulo deset minut. Končila první průpravná jízda po cvičném okruhu, svobodník Dučera sesedal a úţasně hlasitě rozšiřoval poplašné zprávy: „Jsem úplně vytočenej! V týhle kraksně, který tady říkají tank, nejde pořádně řadit! Dvojka mu vypadává, motor vynechává!“ vykřikoval, poté se postavil do pozoru: „Soudruhu nadporučíku! Hlásím, ţe jsem ani jeden úkol ani váš rozkaz nesplnil, neboť s 204
tímhle tankem se jezdit nedá!“ „Jak nedááá? Proč nedá, soudruzi? Dá da-dá! Nevěřte tady tomu soudruhovi! Neví, co mluví. Právě tady ten tank nám zde po tankodromu jezdí jiţ více neţ pět let, ještě ani jednou nebyl v opravě a doposud s ním nebyly nejmenší potíţe. Je jako já – slouţí a slouţí! Takţe! Kdo z vás ostatních je řidič? Přistupte – a nastupte!“ Všichni vojáci 12. tankové roty Vyzývatele věděli, ţe by svobodník Dučera normálně bezchybně projel celou dráhu a nikdy by z ní nevybočil. Ostatní řidiči Dučeru uznávali jako nejlepšího, brali jeho jízdu a komentář jako výzvu k provokacím a všichni podle toho při dalších jízdách jezdili – naprosto všichni byli jako opilí. Vymlouvali se stále mohutněji na cizí tank, coţ by v Dolním Sedlišti v kasárnách Vyzývatele nikdy nemohli, protoţe za tanky ručili veliteli praporu hlavou. V té chvíli je velmi těšilo, ţe nadporučík Zemánek šílel. Jan Rosa sledoval stále bezradnějšího nadporučíka a také nepřehlédnutelný vztek v obličeji nedaleko bezmocně stojícího nadporučíka Messarosze, který podle rozkazů velitele divize nesměl do přezkušování vojáků u cizího útvaru sebeméně zasahovat. Příposlechové reproduktory přenášely přímo do éteru rozkazy nadporučíka Zemánka a také přinášely odpovědi právě jedoucího řidiče – všichni ustrnuli. Nad celým tankodromem se pojednou neozývalo vojenské hlášení, ale téměř dramatické vysílání Československého rozhlasu: „Kváček! Kváček, Kváček! Tady je vojín Československé lidové armády - soudruh řidič - vojín Antonín Kváček! Soudruhu nadporučíku Zemánku! Slyšíte mě? Zde je řidič bojovýho tanku T-55A, vojín Kváček. Kváček! Tady je opět "soudruh" vojín Antonín Kváček, očekávám vaše rozkazy – soudruhu nadporučíku Zemánku!“ mlel vojín Kváček do omrzení. „To je ale blbec! Coţpak on neví, ţe "Nepřítel stále naslouchá!". Teď uţ i tam za čárou znají moje jméno a hodnost – to je příšerný! Uţ mě tam v tóm Mnichóóóvě za čárou poznají úplně všichni!“ úpěl nadporučík. „To je ale blbec!“ souhlasil s velícím nadporučíkem okamţitě a velmi okatě také podporučík Roj, zachraňoval situaci: „Sám bych nikdy nic takového neudělal, to vím jistě, umím velet, umím jezdit i střílet! Umím výtečně střílet! Zasáhnu tankovým kulometem i králíka na 50 m, zrovna včera jsem právě Kváčkovi vtloukal do hlavy, ţe „Nepřítel stále naslouchá!“, ţe se nesmí hlásit jménem ani hodností, ţe vyzrazuje nejpřísněji utajované skutečnosti…“ „Ano, to – kurva – sedí,“ hrál před vojáky na struny podporučíka Roje nadporučík Zemánek. „Ale – soudruhu – vysvětlete mně, proč také ostatní soudruzi řidiči tuto základní poučku neznají, kdyţ vy sám jste o ní tak dobře informován?“ Nadporučík na odpověď nečekal, neboť se nad tankodromem znovu ozvalo: „Soudruhu nadporučíku Zemánku! Jaké jsou vaše další rozkazy? Tady Kváček, Kváček, Kváček, Kvá-kvá!“ „Kváčku, ty hovado,“ zavelel nadporučík, „vyhlašuji ti chemický poplach! Chemický poplach! Chemický poplach! Tvůj tank je zničen – upřesňuji, ţe nyní nemá pásy ani motor! Opusť tank nebo chcípneš!“ „Rozumím! Provedu!“ bylo slyšet hlas z příposlechového reproduktoru, ale tank T-55A "bez pásů a bez motoru" jím řízený stále jel a jel do táhlého stoupání. Stroj se zastavil aţ po padesáti metrech přesně na místě, na kterém stál nadporučík 205
Zemánek, který se před ním musel uhnout. Dlouhé minuty se vůbec nic nedělo, oči všech vojáků se jako elektromagnety přisály na příklop řidiče, pod kterým se vojín Kváček oblékal do IPCHOJ a ve velmi stísněném prostoru si připadal jako housenka, která se v opancéřovaném úkrytu obaluje kokonem. Poté se otevřel příklop řidiče a vojín Kváček, zašněrovaný do atombordelu, chvatně opouštěl tank, upadl do sněhu a neţ se mu podařilo vstát - několik minut se válel po zemi, levá noha mu čouhala dírou ven z pláštěnky, takţe se všem zdálo, ţe na ní má dvě chodidla. "Trojnohý" vojín se pokoušel stát rovně v pozoru, ale přitom se dlouhé minuty potácel jako opilý, IPCHOJ ho škrtila, OM-58 dusila… Rota vojáků řvala smíchy. Nadporučík Zemánek nevěřícně sledoval divadlo kolem sebe, kroutil hlavou a vysílal spousty výmluvných roztrpčených pohledů na velitele praporu. Pak zařval: „Drţte huby, soudruzi! Ticho! Vojíne Kváčíku!“ „Soudruhu, já se jmenuji Kváček,“ hlasitě huhňal pod maskou vojín. „Jáááá em Kvá -! Jsssem Kváááček. I do hyílačky hem to hval hejmíň tficetkrát. Vy hi mě heště nepamatu-je-e! Ajajaj, to hmě mhruuuzííí!“ ozývalo se po maskou. Nadporučík Zemánek rozeslal několik dalších hrůzostrašných hororových pohledů na všechny strany, Kváček tupě civěl do země, vojáci se přestávali smát… „Soudruzi,“ promluvil náhle téměř otcovským tónem nadporučík. „Nevím, co vám napíšu za hodnocení – vaše výkony nestojí ani "za fajfku tabáku", ale jedno vím naprosto jistě. Musím vám to sdělit! Jsem příšerně -, jsem šíleně rád a šťastnej, ţe právě vám nevelím celý dva roky, ale jenom jednu jedinou hodinu. Při skutečném zásahu ZHN nepřítele by tady byl masakr. Neumíte se správně hlásit, sesedáte pomalu, prostředky IPCHOJ si navlékáte pomalu... Všichni vidíte, ţe zde přítomný vojín Kváček si ochranu navlékl dokonce naruby, masku si nasadil taky pěkně blbě. Nevím, jak vám, ale mně nyní připomíná chodící ventilátor kombinovaný s lapačem humusu. Vojíne Kváčku! Konec chemického poplachu!“ Stále ještě trojnohý Kváček si okamţitě strhl masku, zalapal po dechu, byl bledý – téměř bílý – třásl se… Desátník Hatalov mu řekl: „Tondo, sedni si! Budeš muset znovu na ošetřovnu! Máš nejspíš otřes mozku...“ „Od čeho byste mohl mít otřes mozku?“ polekal se okamţitě nadporučík. „Od těch blbejch koulí!“ řekl bezprostředně a bez zaváhání vojín Kváček. Vojáci 12. tankové roty se přestali kontrolovat. „Od jakých koulí?“ dotazoval se neopatrně nadporučík. „Tedy, spíše a lépe řečeno, chcete-li - od jedný velký koule…,“ vysvětloval namísto vojína Kváčka desátník Hatalov. „Od jaké zase koule?“ „Soudruhu nadporučíku, je to asi od bílý skleněný koule lustru,“ vysvětloval vojín Kváček, „ráno jsem si o ní rozbil hlavu, ale – víte – já si na ty koule uţ přesně nevzpomínám… Kdo mně dal do ruky tuhle ochrannou masku?“ podivil se pojednou a štítivě se zadíval na OM-58 ve své pravé ruce. „Já jsem si, myslím, ještě nikdy v ţivotě masku nenasazoval. Já se ne-pa-ma-tu-ji, ţe bych ji někdy v ţivotě viděl. Myslím, ţe dneska ji mám v ruce poprvé, poprvé jsem si v zavřeným 206
tanku oblékal tuhle pláštěnku… Soudruhu nadporučíku, poprvé dneska vidím vás – Já jsem dnes poprvé v ţivotě musel řídit i tank!“ bědoval elitní řidič tanku Vyzývatele vojín Kváček. „Poslyšte, co mně to chcete namluvit? I kdyţ – kdyţ si vzpomenu na vaši nemoţnou jízdu – konečně – k sakru – mohl byste mít i pravdu. Co kdybyste – proboha - doopravdy nebyl řidičem!“ vyděsil se nadporučík Zemánek na nejvyšší moţnou míru a pojednou zcela nevojensky prohlásil: „To nic - to nic! Vojáčku, přerušíme jízdy, přerušíme kontrolu, zamkneme tank a půjdeme…“ „Kam?“ vydechl Kváček. „Pojď, soudruhu vojíne! Ničeho se neboj! Osobně tě odtud odvedu. Půjdeme si spolu lehnout na ošetřovnu!“ říkal nadporučík a zapomínal na všechny ostatní vojáky, na prověrku, na průpravné cvičení, na tanky, na tankodrom… „Na ošetřovnu -?“ prohlásil nerozhodně vojín Kváček. „Tam jsem uţ jednou byl – myslím – a byl jsem tam moc rád.“ Pak poloţil pravou ruku na rameno nadporučíka a při pohledu zezadu oba odcházeli společně jako nerozluční přátelé po famózním flámu. Jan Rosa věděl, ţe průpravné cvičení tímto skončilo a na kontrolní jízdy velitelů opět nebude čas. Pomyslel si: „Právě dnes jsem papírově po dvacáté sedmé v ţivotě řídil v terénu tank T-55A, ale ve skutečnosti jsem neujel ještě ani metr!“ Ohlédl se. Sledoval opodál stojícího velitele praporu. Nadporučík Messarosz připomínal sochu, ale "pod pokličkou" vnějšího klidu zuřil jako nikdy.
48. ČÁST FRANTIŠEK MAKARENKO VARGA Motto čtyřicáté osmé části „Ty mně – Roso – POUZE zajistíš, aby si ti tři vojáci uvědomili, ţe vlastnit odznaky "Vzorný voják" je velká pocta. Přinutíš je, aby měli odznaky na uniformách nepřetrţitě a NON-STOP přišpendlený! Donutíš je, aby si jich povaţovali! A hlavně, aby se od této chvíle chovali a RADOVALI v souladu s těmi pitomými odznaky!" nadporučík František Varga, leden 1982 --Nové Sedliště - loţnice absolventŧ 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 16. ledna 1983, 08:22 (ZA 258)
Vojenský útvar Celoarmádního Vyzývatele jiţ více neţ 30 hodin vřel pod neprodyšnou pokličkou přísně střeţených zdí vnějšího oplocení kasáren, připomínal sopku s ucpaným sopouchem. Téměř všichni vojáci jako jeden muţ očekávali nepřiměřené tresty za nesplněné průpravné cvičení, přivolávali stresující výstupy a ideologické projevy svých nadřízených a vyšších, aby uţ byly za nimi. Ale celou sobotu se nastalo vůbec nic – v domácí posádce panoval neuvěřitelný a mimořádný klid. Aţ v neděli začaly ve všech budovách křečovitě vibrovat membrány reproduktorů vnitřního rozhlasu, kterému vojáci neřekli jinak neţ dráťák: „Absolventi, okamţitě se přesuňte na štáb!“ Četař absolvent Rosa zvedl oči od třetího rozepsaného dopisu a podíval se ke dveřím loţnice, svítil v nich rozladěný a téměř bílý obličej podporučíka Roje. Za ním se do místnosti prodíral s kulatou červenou tváří velitel roty, velel nerad, 207
mechanicky a setrvačně: „ Absolventi, běţte do učebny v prvním patře štábu – číslo dveří 134!“ „Proč -?“ vylétlo Janu Rosovi z úst. „Voják odpovídá “Provedu!“, soudruhu četaři,“ neopomenul zdůraznit nadporučík. „Provedu! Ale – proč máme jít na štáb?“ „Proč – proč? Za třicet minut – přesně v devět hodin – tam budou všichni absolventi pluku skládat důstojnické zkoušky. Stanou se z vás důstojníci,“ oznámil nadporučík, potichu zamumlal: „A pak vojáci z povolání…“ Usmál se a na břiše k sobě přitiskl dlaně – jako by chtěl zatleskat. Jan Rosa zbledl, několik sekund byl strnulý, hlavou mu prolétla otázka: „Čeká mě další šachová partie, kterou nemohu vyhrát -?“ „Já jsem vám o důstojnických zkouškách ještě nic neřekl?“ zeptal se velitel roty. „Ne, neřekl!“ prohlásil tvrdě četař absolvent Pilot. „Nelţi! Vţdyť vás na zkoušky uţ dva měsíce osobně a po večerech – po pracovní době – připravuju! Dostal jsem za vás i zvláštní prémie…“ „Mě připravujete také -?“ zeptal se Jan Rosa rozpačitě, a pak tiše zabručel: „Ţe jsem si zatím ničeho nevšiml!“. Velitel roty měl ústa zamčená kouřící cigaretou, mlčel a kýval souhlasně hlavou, hledal oči četaře Rosy, aby mu opět – jako jiţ nesčetněkrát – téměř bez odporu potvrdily to, co si sám myslel – poté se jejich oči setkaly. „Vím jistě, ţe důstojnickou zkoušku skládat nechci!“ prohlásil Jan Rosa přímo do zapadlých a unavených očí velitele roty. Nadporučík Varga podobnou větu v neděli nečekal, křečovitě stiskl zuby, snaţil se tvářit velmi nebezpečně, vyplivl na PVC loţnice doutnající cigaretu, rozzuřil se do ruda, řval: „Roso, zavři hubu! Před chvílí skončil celoútvarový aktiv. Kdyţ dnes zkoušku nesloţíte, pluk kvůli vám nesplní Výzvu! Nesplněná Výzva rozloţí morálku armády! A bez armády se rozpadne celej socialismus! V republice zavládne chaos a rozšíří se anarchie! A to všechno bude kvůli tobě! Chceš, abych ti napsal do kádrovejch materiálů, ţe TY seš za to všechno osobně zodpovědnej…?!“ „Soudruhu nadporučíku, myslím si, ţe si pouze nerozumíme,“ prohlásil opatrně četař, hluboko uvnitř sebe horko-těţko potlačoval smích a současně se stále více obával všech podobných výmyslů neurotického velitele roty. Uţ pouhá představa, ţe by Varga něco ze svých myšlenek napsal na papír a zaloţil mezi jeho kádrové materiály, v té chvíli Janu Rosovi připomínala balvan přivázaný na noze tonoucího. Četař ztěţka vysvětloval: „Já, soudruhu nadporučíku - dnes - nemohu zkoušku skládat, nejsem na ni připravenej, ještě nikdy v ţivotě jsem bez přípravy na ţádnou zkoušku nešel…“ „Tak teď půjdeš!“ řekl podporučík Roj a téměř desítka dobře patrných vrásek v jeho jinak téměř dětské tváři - se ještě více prohloubila. „Snad si nemyslíš, ţe extra kvůli tobě sem přijdu znovu příští neděli?!“ „Odchod! Je za minutu devět!“ zavelel Varga nekompromisně. „Jinou moţnost nemáš – a vy ji taky… nemáte!“ obrátil se na četaře absolventy Jiřího Pilota a Mariana Braniaka. „Poklusem! Ať nejste poslední! Jiná moţnost není!“
208
--Kapitán Galandauer mluvil v učebně budovy štábu pluku příšerně hlasitě: „Soudruzi absolventi! Připravili jsme pro vás velice náročný a tvrdý test. Víte uţ dobře, ţe nikdo u Vyzývatele nesmí být v ničem nevyhovující! Přesto jsem vypracoval celou škálu sankcí a trestů pro ty z vás, kteří zkouškami neprojdou. Buďte si jistí, ţe je pouţiju v praxi při současném uplatnění třeba úplně všech pravomocí zástupce velitele pluku, protoţe já jsem ta osobnost, která zde zodpovídá za váš morální, politickej, vojenskej a celkově výtečnej profil…“ Kapitán poloţil balík testů na první lavici učebny a oznámil: „Testy si rozdejte sami, přijdu přesně za dvě hodiny.“ Odešel do své kanceláře, otevřel láhev „Staré myslivecké“ – a čekal. Absolventi seděli v učebně, nikdo nechtěl začít psát jako první, za necelých pět minut se ozval blonďatý četař absolvent Jindrák: „Chlapi, nebuďme blbci! Kdyţ nebudeme psát nikdo nic, nestane se nám nic, ale oni budou mít pěknej průser.“ „Zbytečně na sebe soustředíme ještě větší pozornost prověrkových a stranických kontrolních komisí…,“ oponoval četař absolvent Adam. „I dnes je jich tady jako much.“ „Myslím, ţe test budeme muset vyplnit, aby pro ně Vyzývatel zůstal "panensky čistým" Vyzývatelem,“ doplnil Jiří Pilot, „i přesto, ţe tím můţeme zatraceně pošpinit sebe…“. „Kaţdy den tu robíme bez chuti veci, ktoré pokladáme za nečestné a zarovno i za hlúpe – jedna naviac…,“ řekl četař absolvent Braniak. „S hvězdou na rameni nebo bez ní – já budu pořád stejnej,“ myslel si Jan Rosa. „Je třeba přeţít ve zdraví!“ neslo se nakonec jednomyslně učebnou. „Testy napíšeme!“ hlasitě organizoval jejich vypracování četař absolvent Adamec, uchopil do pravé ruky propisovačku, řekl: „Chlapi, já přečtu otázku –, kdo na ni budete znát odpověď, řekněte ji nahlas všem. Otázka číslo jedna: M1-A1 Abrams je...“ Obsah testů "srdnatě bojoval" s kolektivním rozumem více neţ třiceti absolventů Přírodovědecké a Právnické fakulty University Karlovy a ČVUT Praha – najednou neměl vůbec ţádnou šanci a vzdal se bez boje. Přesto byly v příštích hodinách mnohé odpovědi vysokoškoláků dále patřičně upravovány a "vylepšovány" velitelským perem kapitána Galandauera aţ k naprosté, šokující, atomové, stoprocentní, pedantsky nejpřesnější a ohromující vyzývatelské dokonalosti. --Nové Sedliště – centrální nástupiště tankového pluku - VÚ-2424, 19. ledna 1983, 16:12 (ZA 255)
Slavnostní nástup všech vojáků vrcholil, příslušníci tankového pluku stáli v geometricky přesných sevřených tvarech, v pozoru a ve vycházkových uniformách. Asfaltová plocha s nastoupenými jednotkami připomínala Janu Rosovi šachovnici, četař i mnozí vojáci útvaru stále ještě očekávali výtky, kritiku a tresty za nesplněné průpravné cvičení, ale major Hrdý hřímal do mikrofonů: „Za výtečné 209
plnění úkolů bojové a politické přípravy, za výtečné velení svěřeným četám, za výtečné vypracování kontrolních testů, za výtečné vykonání důstojnických zkoušek... povyšuji tyto absolventy na podporučíky: četař absolvent Adam, četař absolvent Holý, četař absolvent Rosa, četař absolvent Pilot... „Soudruzi! Vojáci!“ pokračoval major Hrdý v hodnocení vojáků. „Za stoprocentní a příkladné plnění úkolů bojové a politické přípravy, za dosahování trvale výtečných a dobrých výsledků své specializace, za vynikající disciplínu... byl podle návrhů všech velitelů rot Vyzývatele udělen čestný titul Vzorný voják osmdesáti čtyřem vojínům a poddůstojníkům základní sluţby. Vyznamenané vojáky ţádám, aby vystoupili před tribunu…“
--Po skončeném nástupu se Jan Rosa znechuceně zeptal: „Soudruhu nadporučíku, dovolte mně s vámi promluvit! Mám jednu otázku?“ „Roso! Co - uţ zase - chceš?“ zabručel nadporučík Varga. „Soudruhu nadporučíku, proč -? Proč jste udělil vzorného vojáka právě Hrbatému, Lohniskému a Váchovi?“ „Protoţe jsou vzorní!“ odsekl velitel roty. „A protoţe i vy – ty máš hodnost podporučíka.“ „Nechápu přesně, jak tyto dvě věci spolu souvisejí, ale vím jistě, ţe právě ti tři vůbec vzorní nejsou! Kaţdý den jim velím, vím o nich mnoho, chovají se v armádě a mezi vojáky jako – tři hladové kuny v holubníku.“ „Roso, na tom nesejde, já jsem podle tebe velitelem holubníku? Konec diskusí, jsou vzorní, protoţe jsem se tak rozhodl – já ţádnému holubníku nevelím!“ „Ale proč - ? Proč - ? Dostanou ti tři k vyznamenání také opušťák? Co mám říct ostatním vojákům roty, kdyţ se mě budou ptát třeba na vojína Hrbatého? Jak je mám znovu motivovat a přimět k nějaké činnosti! Kde je svědomí? Kde je spravedlnost? Vzhledem k ostatním to není čestné ani poctivé…“ Velitel roty se zadíval na četaře extra nechápavě, jeho mozek horečně analyzoval podporučíkovy věty ze všech stran a nemohl se v nich vyznat – nadporučík si nemohl v hlavě srovnat, zda by vůbec někdo – třeba Jan Rosa – mohl v armádě myslet takové otázky váţně. V obličeji četaře odpověď nenašel, ale neviděl v něm také ţádnou zlost, vztek – vůbec nic iritujícího. Vysvětloval: „Ta tvoje proč, ta tvoje naivní spravedlnost - kašlu na ni! Pamatuj si uţ konečně, ţe ti na ni seru, abys věděl! Tady nemá nic takovýho místo! Všichni tři se stali vzornými vojáky podle mýho rozkazu – a podle Plánu odměn a trestů. A ty to nebudeš měnit ani zlehčovat! Myslíš, ţe se na jejich chování bude někdo v budoucnu ptát? Nebude! Vůbec nic z tvejch starostí… mě… štáb pluku…, velení armády a ani pana… ministra - nezajímá. Kaţdýho bude zajímat a zajímá, jestli moji vojáci… mají… na svých uniformách přišpendlený odznaky – a k nim patřičný lejstro u mě v kanceláři v červenejch deskách. A to ti tři lumpové ode dneška mají,“ prohlásil a s dobře patrnou úlevou si oddechl. „A co kontroly?“ dál provokoval četař, který nemohl překousnout vyznamenání tří největších ulejváků, provokatérů, zašíváků a flegmatiků, které znal. „Zítra budou 210
kontroly a reportéři z Obrany lidu znovu všechno prověřovat a hodnotit, převracet na všechny strany, můţu jim taky lhát?“ „Lhát -? Já nikdy nelţu! Roso, kdo tady mluví o lhaní. Chceš říct, ţe lţu?“ „NE, nechci! Nebo – moţná – trochu! Chci jenom vědět, proč právě tři nejproblémovější vojáci naší roty dostali jako první čestný titul VZORNÝ VOJÁK. Proč?“ „Ty seš jako úúú-MOR! Asi chceš skutečně vědět proč právě i oni tři? Jinak asi nedáš pokoj, ţe ne?“ „Myslím si, ţe ne! Musím to vědět.“ „Roso, doopravdy uţ tě mám plný zuby! Víš vůbec, jak mě pořád tou svojí spravedlností, pravdou, svědomím – a tím vším – štveš a otravuješ? Nemusel bych ti říkat vůbec nic, ale řeknu ti to, kdyţ seš teď ten "podporučík" a já chci mít klid. Náš prapor musí být v září vyhlášen vzorným praporem. Neptej se mě proč, ale musí tomu tak být. A aby tomu tak bylo, musí být v kaţdý rotě určitý počet vojáků s titulem Vzorný. Vojáci jako je Petrof, Hatalov, ty – novopečený "soudruhu podporučíku" – nebo podporučík Pilot, tak takoví soudruzi vojáci mohou dostat libovolnej titul kdykoliv. O vás se nebojím, vás obhájím i potom a před kaţdou – i tou nejpitomější – kontrolou. Teď! Právě teď je vhodná chvíle pro ostatní vojáky, dokud všichni ti čmuchalové z divize a z velení armády tolik nečmuchají a nikdo se nikoho na nic neptá. Ale pamatuj si, ţe oficiálně jsou Hrbatý, Vácha a Lohniský nejlepší řidiči 12. roty, protoţe jsem velitel roty a protoţe jsem tak rozhodl. Ještě o mně pochybuješ?“ zeptal se velitel roty, nadechl se, zadrţel dech a svým břichem překrytým uniformou od sebe podporučíka Rosu dryáčnicky odstrčil. Jan Rosa mlčel, kroutil záporně hlavou, myslel si: „Tak třeba v civilu ke dvěma letům odsouzený Lohniský má úţasný cit pro stroje, je nadprůměrně manuálně zručný, byl by z něho dobrej kasař, ale ţe by byl skutečně tolik vzornej, jak ho touţí mít velitel roty?“ „Takţe!“ prohlásil velitel roty. „Můţeš si opakovat: Kaţdej voják, kterýmu byl udělen odznak VZORNÝ VOJÁK - je v mý rotě vzornej! Protoţe – , kdyby nebyl vzorný, nikdy by takový titul nemohl dostat – to je vyzkoušená a zaručená tutovka. Ty mně – Roso – pouze zajistíš, aby si ti tři vojáci uvědomili, ţe vlastnit odznaky "Vzorný voják" je velká pocta. Přinutíš je, aby měli odznaky na uniformách nepřetrţitě a non-stop přišpendlený! Donutíš je, aby si jich povaţovali! A hlavně, aby se od této chvíle chovali a radovali v souladu s těmi pitomými odznaky! Ty určitě znáš Makarenka, ne? Před třemi týdny jsem ho viděl v televizi. Pouţil jsem jeho metodu, kaţdý jeden vzorný odznak, který nečekaně přidělím lumpovi, se rovná jeden vzorný voják navíc – hahaha – v mojí rotě – hahaha-ha! Všichni tři tvoji "problémoví vojáci" jsou uţ dnes zapsaní v databázích pluku jako vzorní a na hrudi jim visí odznaky. To nyní bude stačit jim i soudruhovi ministrovi národní obrany. To je krása, najednou je všechno tak jednoduché a jasné!“ „Všem to určitě stačit nebude – doufám,“ pomyslel si odcházející Jan Rosa, přemýšlel a věděl naprosto jistě, ţe téměř v ničem neměl jasno ani František "Makarenko" Varga.
211
49. ČÁST TRPASLIČÍ
A KOLOSÁLNÍ
Motto čtyřicáté deváté části „Ty, širokopásmová televizní anténo, nejsi u útvaru povolena! "KONEČNĚ" jsme si tě našli!" podporučík Zdeněk Roj, leden 1982 --Nové Sedliště - kancelář velitele 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 20. ledna 1983, 15:12 (ZA 254)
„Roso! Rychle si seţeň nový tepláky!“ velel nadporučík Varga. „V sobotu budeš s podporučíkem Pilotem zastupovat rotu v soutěţi, dnes v sedmnáct hodin ji vyhlásí velitel pluku svým rozkazem. Kaţdá rota musí nominovat své dva nejlepší vzorné vojáky základní sluţby, aby…“ „Soudruhu nadporučíku,“ odporoval Jan Rosa, „dovoluji si vás upozornit na omyl. My nejsme nejlepší vojáci vaší roty a uţ vůbec nejsme vzorní vojáci.“ „Roso, jak je to moţné?“ podivil se velitel roty. „Nekecej! Pro mě jste v rotě nejlepší! Lepší absolventy jsem ještě neměl. Proto půjdeš! Budeš soutěţit a basta! Soutěţení je pro vás dva pocta.“ „Není!“ konstatoval Jan Rosa. „To se jenom tak hezky říká, ţe je.“ „Roso, vţdyť předvedete s Pilotem jenom pár cviků, běhů, šplhů a moţná i opičích drah. Všechny disciplíny určitě zvládnete, nacvičovali jste je uţ stokrát. Taky jsem tě ráno viděl na hřišti – velmi rychle běháš, seš vytrvalej, to tady o tobě uţ kaţdej ví. Tvrdě posiluješ, kaţdý ráno cvičíš… Podporučík Pilot je na tom taky tak. Oba cvičíte jako blázni o ţivot, všichni ostatní před vámi uţ v lednu leţeli na břiše. Vy dva snadno všechno vyhrajete – a já potom budu slavnej, vlastně – všichni budeme slavný!“ rétoricky řečnil nadporučík Varga. „Major Pašek vás osobně za odměnu vyfotografuje před rozvinutou bojovou zástavou, a kdyţ bude mít dobrou náladu, vyfotí se s vámi, fotku vám věnuje a podepíše. Moţná, ţe jste to uţ slyšeli – on je vlastním vnukem Jaroslava Haš... Tiše! Pssst! Pojďte ke mně blíţ, ať na vás nemusím tolik křičet! Inu -, víte dobře koho, ale sděluji vám důvěrnou a tajnou informaci, o který tady nikdo oficiálně neví. Kdyby se doopravdy prosáklo, ţe má něco společnýho se Švejkem a také se k němu v armádě i hlásí, mohlo by mu "takový udání" zkazit kariéru. Víte o tom, ţe jeho fotr z něho chce – nebo moţná chtěl – mít maršála?“ „Já nebudu soutěţit!“ odpověděl Jan Rosa. „Oficiálně jste nechal vyhlásit vzornými vojáky roty Hrbatého, Lohniského a Váchu. Ať závodí třeba oni!“ „Ale oni dnes uţ vůbec vzorní – nejsou!“ rozklepal se velitel roty. „Jak je to moţný, ještě včera byli vzorní a dnes uţ vzorní nejsou? Ţe vy jste jim ty odznáčky vzorných vojáků zasejc seberal?“ „Roso, jdi do prdele!“ prohlásil velitel roty a rozevřel dlaň – leţely na ní tři odznaky. „Přece jim je nenechám – po tom všem, cos mně o nich navykládal, ale nemysli si, kdyţ máš teď hodnost podporučíka, ţe mně můţeš odporovat jako nějakýmu malýmu školákovi! Odmítáš splnit můj rozkaz?“ „Ano, protoţe budu muset splnit rozkaz velitele pluku, který chce vidět vzorné 212
vojáky – a nechce vidět Rosu.“ „Soudruzi, drţte mě! A ty, Roso, zavři hubu! Fakticky mě jenom nasíráš!“ „Nechte mě domluvit, soudruhu nadporučíku. Velitel pluku pořádá soutěţ pro drţitele odznaku vzorný voják – my s Jirkou HO nevlastníme a také na něco takovýho nemáme lejstro, velitel pluku a major Pašek by naše nastoupení na startovní čáru museli povaţovat za nešikovnej podfuk.“ „Já bych vám nějaký odznaky na dobu závodu zapůjčil,“ nabídl Varga a natáhl k podporučíkovi ruku. „Ale – no tak, soudruhu nadporučíku, to snad nemyslíte váţně?“ „Takţe, tvoje poslední slovo, soudruhu podporučíku, zní, ţe nebudeš soutěţit?“ „Ano, soudruhu nadporučíku. Jiná moţnost není!“ „Škoda -, soudruhu podporučíku. Toho budeš na vojně určitě ještě několikrát litovat,“ oznámil velitel roty, byl rozpálený vztekem, nadýmal tváře, zapaloval jednu cigaretu od druhé, odcházel domů a bručel tak silně, ţe dozorčí na hlavní bráně Vyzývatele dobře slyšeli: „DO BOHA, to jsem to pojebal, já těm třem ty odznaky zase vrátím – a pak je pošlu do tý přiblblý soutěţe.“ --Nové Sedliště - kancelář velitele 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 20. ledna 1983, 15:12 (ZA 254)
Velitel 12. tankové roty vyšel z brány Vyzývatele přesně v 17:00, za bránou se srazil s podporučíkem Rojem a hořkobolně se mu svěřoval s neochotou absolventů závodit. Oba se po krátkém rozhovoru shodli na okamţitém návratu k rotě a nápravě "úţasně nezdravého stavu", kráčeli sebevědomě a přímočaře k budově 4. praporu jako dva mstitelé. Na patře 11. a 12. tankové roty se nadporučík Varga ztěţka rozvalil na ţidli před televizorem 3. PVS, podporučík Roj vylezl po kovovém ţebříku na střechu budovy. Mezitím dozorčí roty informoval Jana Rosu o další přítomnosti velitele roty u jednotky. Podporučík Rosa stál za zády svého velitele roty s několika vojáky a sledoval, jak nadporučík přecvakával kanálový volič televizoru. Na obrazovce se postupně objevily dva československé, tři německé a jeden rakouský televizní program – poté obrazovka televizoru zazrnila. Svým zrněním se vrátila k původnímu a jedině povolenému stavu rozmazaného prvního programu Československé televize – a nic víc. Podporučík Roj slezl ze střechy, v ruce drţel "největší ţivotní trofej" – ulomenou televizní anténu. Pod anténou se kymácel odříznutý kus televizního kabelu jako liščí ohon pod právě odstřelenou škodnou – a všichni přítomní si ji uţasle prohlíţeli. Na anténu, kterou přivezl z opušťáku desátník Hatalov, řval podporučík Roj provokativně: „Ty, širokopásmová televizní anténo, nejsi u útvaru povolena! "konečně" jsme si tě našli!“ Okolostojící vojáci pozorovali oba důstojníky nevěřícíma a roztrpčenýma očima. Bylo ticho jako před bouřkou, podporučík Roj prohlásil: „Víte dobře, co umím. Umím výtečně střílet. Zasáhnu z jedoucího tanku tankovým kulometem i jelena na dvě stě padesát metrů, ale s vámi a s touto anténou uţ dál "jet" nemůţeme. Poděkujte špagátům, bonzli na vás, ţe jste sem tuten krám přitáhli – a 213
nechtějí za vás zítra závodit. Takhle si celkový umělecký dojem u velitele pluku nesmírně posereme - a můţeme celou Výzvu zabalit!“ „Honzo, čti, něco z toho by se ti mohlo hodit,“ řekl Petr Smrţ po odchodu vojáků z povolání a podal Janu Rosovi opis osobních dat a také charakteristik všech důstojníků 4. tankového praporu. „Kdes k tomu přišel?“ zeptal se Jan Rosa. „Tady čtu - podporučík Alexej Jegorov, vţdyť k nám na prapor nastoupil teprve před týdnem – a ty uţ máš jeho data.“ „Nepodstatné!“ konstatoval výkonný praporčík. „Seţenu si tady všechno, co potřebuju. Voják se stará – voják má! Kaţdej si tady seţene všechno, co potřebuje. Chceš třeba ţenskou?“ „Ne, svoje lásky mám v civilu! Uţ jsem jim – kaţdé – napsal několik dopisů. Teď, kdyţ se mně Ivana vdala, píšu – pro jistotu – třem dívkám najednou. Ale čistě teoreticky -, kdybych nějakou babu chtěl, sehnal bys tady v kasárnách aspoň jednu?“ „Sehnal! Stačí mít dost kádéček.“ „Díky, zatím nechci, mám Ivanu! Vlastně - měl - jsem – , ale kde je konec mojí Ivany?“ „Tak čti, potom ty dokumenty musím schovat! Kdyţ se oni hrabou v našich ţivotech – já se budu hrabat v jejich!“ prohlásil výkonný praporčík a podal podporučíkovi několik papírů. Jan Rosa četl osobní údaje a ţivotopisy vojáků z povolání - vypůjčené z tajné spisovny tankového pluku: Jméno a příjmení: Alexej JEGOROV Hodnost: podporučík (od 12. ledna 1983) Narozen: 12. března 1957 v Přerově Váha: 72 kg Výška: 165 cm Vlasy hnědé, oči zelenomodré… Získán náborem na ZDŠ Přerov – Habřina… V průběhu studia byl vyšetřován a osobně zapleten do několika vážných přestupků… Podmíněně vyloučen ve třetím ročníku za účast na zakázané manifestaci…Je to hráč a spekulant, provokatér, který rád riskuje…Jeho troufalost dosahuje až šílené odvahy…
„Podporučík Jegorov - hráč, spekulant a provokatér, je dnes ve sluţbě dozorčího útvaru,“ pomyslel si Jan Rosa, usmál se. Prapor vojáků oblečených v kompletních uniformách nastupoval venku před budovou na pravidelnou večerní kontrolu počtů. „Uţ jsou tu všichni?“ zeptal se podporučík Jegorov. „Ještě chybí jeden voják třetí čety,“ oznámil Petr Smrţ. Jan Rosa se ohlédl. „Opravdu – Bubelka chybí.“ „Kde je?“ obrátil se na Jana Rosu podporučík. „Nevím!“ „Jak to, blbej špagáte, ţe nevíš, kde máš svého vojáka?“
214
„A je to tady znovu,“ uvědomil si bolestivě Jan Rosa, okamţitě se mu vybavily všechny nadávky podporučíka Roje a také zlo, které napáchaly mezi vojáky, téměř ţádný z nich pak nerespektoval rozkazy absolventů – a vůbec ţádné rozkazy. Jan Rosa věděl, ţe jeho vyčerpávající úsilí posledních týdnů – najít si své místo v rotě a doopravdy velet – by mohlo být právě v té chvíli rozmetáno. „Najdi si ho sám, tupej lampasáku – a moc si tady na mě nevyskakuj!“ prohlásil opravdu nahlas a velmi vztekle. Tři roty vojáků zahučely tak silně, ţe i naprostému negramotovi by muselo dojít, ţe bylo vysloveno cosi nezdravého – , ale Jegorov nebyl negramota, reagoval bleskurychle a konfrontačně: „Co jsi to řekl?“ „Řekl jsem ti, ţe nejsem jen blbej špagát, ale jsem také podporučík – stejnej podporučík jako seš ty.“ „To nejseš!“ „Jsem podporučíkem, jsem velitelem čety – a nosím uniformu stejné armády jako ty!“ „Komu tykáš!?“ vypískl Jegorov, snaţil se marně posílit svoji nabouranou autoritu. „Tobě!“ odpověděl Jan Rosa důrazně a doplnil: „Jsme na tom oba stejně hodnostně i funkčně.“ „To nejsme!“ zapištěl znovu Jegorov. „Ne, ty seš na tom ještě mnohem hůř,“ ozvalo se z 11. takové roty. „Jsme na tom stejně!“ zopakoval Jan Rosa, otočil se, vykřikl: „Vojín Kirka!“ „Zde!“ ohlásil se nabíječ jeho osádky. „Doběhni pro Bubelku!“ Juraj Kirka nemusel učinit ani jeden krok, neboť se otevřely hlavní vstupní dveře budovy 4. tankového praporu a z nich úţasně pomalu vyběhl Bubelka. Ještě pomaleji si dopínal knoflíky uniformy, mnohým připomněl epizodu z hodně zpomaleného filmu, hlásil se podporučíkovi: „Soudruhu podporučíku, vojín Bubelka, dovolte mně se zařadit.“ „Patnáct kliků a zařaďte se...,“ řekl Jegorov – a celý prapor sledoval patnáct nejpomalejších kliků, které kdy byly v armádě zacvičeny. Kontrola přesto skončila jako kaţdý předcházející den. Vojáci se po rozchodu přímo rozutekli do budovy a někdo příšerně řval: „Humus-bordel, anarchiéééé....“ Jan Rosa nešel na loţnici, zaklepal na dveře velitele praporu a okamţitě vstoupil do místnosti s otázkou: „Budeš chtít jít dnes večer domů?“ Podporučík Jegorov se v místnosti tvářil chvíli nechápavě, chvíli naštvaně a rozladěně, Jan Rosa pokračoval: „Budeš, určitě budeš chtít jít domů – kaţdej chce jít domů, ale já nemůţu...“ „A co je mně do toho...,“ odpověděl Jegorov. „Nic, zdá se – ale být tebou, tak se nejprve porozhlédnu kolem sebe, neţ někomu začnu nadávat...“ „Chceš mě ještě víc naštvat?“ zeptal se Jegorov. „Ne naštvanej budeš ty, aţ zjistíš, ţe kvůli tobě nemůţu velet – potom tě sem budou spojky volat uprostřed noci, v sobotu i v neděli. Staneš se jejich rukojmím. Kdyţ tě tak pozoruji, vidím, ţe o tom, co se tady dělo ještě před měsícem, nevíš vůbec nic. Zeptej se někoho, a kdyţ si i potom budeš dál myslet, ţe je dobré mě 215
shazovat před vojáky, tak pokračuj! Uvidíme, kdo z koho! A ještě něco omlouvám se ti za ten výstup venku před chvílí. „Dobře... dobře...,“ zabručel Jegorov nepříliš chápavě. Jan Rosa odcházel z kanceláře velitele praporu, v té chvíli se cítil téměř jako podporučík Československé lidové armády, věřil tomu, ţe je opravdu podporučíkem a důstojníkem, ale nevěděl, ţe existují trpasličí a kolosální důstojníci ČSLA.
50. ČÁST S UZENÝM PROTI JADERNÝM RAKETÁM Motto padesáté části „Právě vám byl na hřišti vyhlášen bojový poplach – kvŧli jaderným raketám nepřítele. A vy nemáte vŧbec nic. Nemáte na sobě uniformy ani zbraně. Jediný - co nyní máte - jsou HOLÝ ZADKY v teplákových soupravách!" podplukovník Ladislav Bobulák, leden 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 22. ledna 1983, 05:40 (ZA 252)
Náčelník štábu 4. tankového praporu spal jiţ šestnáctou noc v křesle. Jeho barevný televizor se dosud nenašel a na svobodárně, na které si před šestnácti dny právě kvůli ukradenému televizoru - sbalil kufry, nadále platily rozkazy velitele posádky a velitele pluku. Černě podtrhaný text - vyvěšený na nástěnce s červeným podkladem - uvnitř budovy hlásal: VÝSTRAHA NEJVYŠŠÍHO VELENÍ PLUKU Aţ do odvolání nelze ţádné dveře svobodárny zamykat. Kaţdý na svobodárně ubytovaný voják z povolání JE POVINEN vŧbec NIC NEZAMYKAT a všechno ponechávat nepřetrţitě odemčené a otevřené, aby to mohlo být v libovolnou dobu a naprosto bez problémŧ zkontrolováno – týká se například všech ubytovacích a jiných prostor, zásuvek stolŧ, skříní, dveří… FLAŠEK S CHLASTEM - A PENĚŢENEK
Modrý text na spodní okraj nástěnky kdosi připsal. Všichni úţasně nadávali, ale nikdo si nedovolil znovu zavřít ani otevřenou skleničku s marmeládou – kromě nadporučíka Jindřicha Krákory. Nadporučík – na protest proti takovému rozkazu – oficiálně přespával ve své Škodovce a jako adresu trvalého pobytu uváděl parkovací místo č. 8 v ulici Před svobodárnou č. 48, ale neoficiálně z osobního vozu pokaţdé v noci přešel na budovu praporu, kde se schoulil v křesle nadporučíka Messarosze. Také tu noc spal vsedě a velmi tvrdě za velitelským otlučeným stolem se zeleně ţíhaným umakartovým povrchem, kdyţ ho probudila telefonická výstraha spojovatelky velitelství 24. divize: „Velitel divize před hodinou vyrazil k vašemu útvaru…“. Nadporučík se vymrštil z křesla, nenamáhal se zavazovat tkaničky polobotek, nezapnul si uniformu, pokrývku hlavy třímal v ruce, aby ji neztratil a téměř 216
sprintoval přes celý útvar k hlavní bráně kasáren. Padesát metrů před bránou ztratil obě polobotky, bosky je hledal, vrávoravě znovu obouval, a pak se neuvěřitelně rozevlátý prosmýkl kolem chechtajících se dozorčích u hlavní brány, které nestihl ani seřvat. A dříve neţ se usadil ve své Škodovce, předvedl dvojici dozorčích horečnatě nervózní a komicky rozklepané pouliční převlékání z uniformy do dvojitého pyţama, které navrch zateplil beranicí, bílým svetrem, tlustou zelenou teplákovou soupravou s červenými lampasy – a vlněnou šálou. Ještě stačil usednout za volant a přibouchnout dveře, kdyţ se na horizontu ulice z malých jiskřiček postupně naplno rozhořely světlomety sluţební Volhy plukovníka Drhy. „Zastav mně tady!“ zavelel vzteklým tónem velitel divize. „Chci si něco zkontrolovat.“ „Mám zastavit skutečně zde?“ podivil se desátník Roček za volantem sluţebního vozu, kdyţ viděl, ţe k bráně vojenského útvaru chybělo ještě nejméně 30 m. „Soudruhu plukovníku, ještě jsme v civilním sektoru!“ „Slyšel jste dobře! A vidím také velmi dobře!“ houkl plukovník Drha takovým tónem, ţe desátníka zamrazilo v týle a hluboko uvnitř se roztřásl. Nebylo divu podobně se před obrovitým velitelem 24. tankové divize třásli téměř všichni. Také nadporučík Krákora se roztřásl - zimou, kdyţ vystupoval ze svého osobního auta Š-120. Uprostřed mrazivé noci byl po sprintérském výkonu rozehřátý a čelo měl orosené jiskřivými kapkami potu. Pod lampou pouličního osvětlení se tvářil, ţe velitele divize ani jeho Volhu na druhé straně silnice nevidí. Mimořádně přesvědčivě se po vystoupení z auta protahoval, dlaněmi si mnul oči a přitom mezerami mezi prsty sledoval plukovníka Drhu. Veliteli divize se zdálo, ţe nadporučík byl – po celé noci strávené v osobním voze – ještě nadmíru ztuhlý a prokřehlý, ţe se zahříval na provozní teplotu, dělal úţasnou ostudu celé armádě – a to dokonce mimo střeţený vnitřní prostor kasáren a hlavně - byl tak úţasně nebojeschopným. Mezitím Krákora zapálil vedle auta malý plynový vařič, do ešusu shrnul komickým pohybem trochu sněhu s kapoty auta jako Eskymák, z vnitřku auta vyndal ramínko s uniformou, před přední kapotou a před velitelem divize se vysvlékl z tepláků, svetru a pyţama aţ do trenýrek. A potom se z trenýrek a tílka oblékl do podvlíkaček a z nich do uniformy důstojníka a náčelníka štábu 4. tankového praporu Celoarmádního Vyzývatele Československé lidové armády. Oblečený v kompletní uniformě si provokativně uvařil kávu z další dávky sněhu a pak se holil, kdyţ se díval do zpětného zrcátka osobního auta Škoda, tvář osvětloval plochou baterkou a ţiletku namáčel v horké vodě, která bublala na víčku ešusu poloţeném na plynovém vařiči… Plukovník Drha několikrát obešel sluţební Volhu, předlouhými tahy čistil skla vozu, po kaţdém úspěšném Krákorově výstupu vztekle kopal do pneumatik a vlastnoručně nastavoval zpětná zrcátka, na coţ jeho řidič otevíral překvapením ústa v němém úţasu. Nakonec se usadil znovu uvnitř Volhy a se sluţebním řidičem stále sledovali nadporučíka Krákoru, kterého zájem velitele divize nadmíru těšil, a proto stále cosi kutil uvnitř auta i před ním. Pózoval a pózoval jako model na přehlídce aţ do chvíle, kdy motor sluţební Volhy zavrčel - a auto konečně zmizelo hluboko za hlavní bránou VÚ-2424. 217
Pozdě odpoledne se nadporučík Krákora přestěhoval zpět na svobodárnu – musel. Dostal přímý a osobní rozkaz velitele pluku, který vycházel z osobního a ještě přímějšího rozkazu velitele divize veliteli pluku. V sešitu denních rozkazů bylo mimo jiné napsáno: „Klíče od všech místností svobodárny musejí být v kaţdém případě uloţeny u dozorčího svobodárny, ale dveře, které chtějí mít jejich obyvatelé zamčené, mohou být od dnešního dne uzamčené.“ Nadporučík Krákora se přestěhoval, ale spokojen nebyl a mnohokráte si později v rozčílení stěţoval: „Osobní věci si nyní jiţ mohu zamykat – to je tady přesto přesevšechno – úţasnej pokrok, ale – přestopřesevšechno – bych rád věděl, kdo teď kde čumí na můj barevnej televizor?!“ --Nové Sedliště - sportovní areál - VÚ-2424, 22. ledna 1983, 09:02 (ZA 252)
„Soudruzi! Vzorní vojáci!“ zahajoval major Hrdý vojenské sportovní klání na tribuně fotbalového hřiště nedaleko obvodových zdí kasáren Vyzývatele. „Dnešnímu vašemu soutěţení budou přihlíţet reportéři z Obrany lidu, důstojníci armádního zpravodajství Československé televize a soudruzi z dalších médií – velitel divize a já.“ Kamery běţely, necvičící vojáci pluku oblečení v teplácích zaplnili ochozy pro diváky, všichni závodníci dřeli jako o ţivot a přijímali diplomy a plechové medajle střídavě od plukovníka Drhy a majora Hrdého. V závěru dopoledne plukovník Drha vyhlašoval celkové výsledky: „Vojáci, viděl jsem mnoho skvělých výkonů, přesto mohu předat - mojí rukou vlastnoručně podepsaný zbrusu-nový a putovní - pohár velitele VÚ-2424 pouze zástupcům jediné roty. Rozdílem jednoho a půl bodu celkově zvítězilo druţstvo 5. tankové roty vedené vzorným vojákem desátníkem Vladimírem Brosem.“ „Děkuji!“ zhodnotil výkony vojáků velice stručně také velitel pluku, neboť si o nich myslel své. „Slouţím socialistické vlasti!“ zařval desátník Bros. Za odměnu byl okamţitě a přepečlivě nasvícen reflektory a obklopen reportéry z Obrany lidu, armádního zpravodajství Československé televize a z dalších médií, kterým vykládal: „Pouze díky tvrdému výcviku jsem se - teprve na vojně - stal skutečným a tvrdým chlapem. Za své výkony jsem zavázán především veliteli 5. tankové roty. Právě soudruh nadporučík Arnošt Frank – a jeho skvělá ţena – ve mně dokázali probudit opravdovýho chlapa, který si je jistý sám sebou, a který ví, co chce v ţivotě dokázat. Na páté rotě drţíme spolu, nováčci vhodně doplnili a dnes jiţ nahradili nejstarší vojáky, kteří nedávno odešli do civilu…“ „A všichni jsou spokojení s tou pomačkanou, zrůdnou a brečící pravdou…,“ pomyslel si Jan Rosa, kdyţ uslyšel i tlumený potlesk. „Nějak rychle jsme zapomněli, ţe kvůli Brosovi se uţ jeden nováček podřezal…“ „Bojový poplach! Bojový poplááách!“ začali řvát dozorčí celého pluku. Vojáci v teplákových soupravách zaváhali. Vojín Kváček křičel směrem k veliteli roty a k veliteli divize: „To je zase asi jenom nějaká prdel, ţe ano?“ „Dělejte! Je to pomalý! Pomalý! Strašně pomalý!“ rozeřval se podplukovník 218
Bobulák na totálně nehybné vojáky. „Nic pomalejšího jsem ještě neviděl,“ konstatoval opravdově velitel divize, neboť vojáci v celém prostoru fotbalového hřiště stáli v pozoru a byli - úplně bez pohybu. Z útvaru vybíhali pomocníci dozorčích dalších a dalších čet a rot tankového pluku, všichni vyřvávali: „Bojový poplááách!“ Pak se k nim přidal i místní rozhlas: „Byl vyhlášen bojový poplach! Bojový…“ Podplukovník Bobulák se snaţil znovu řevem rozhýbat skupinky vojáků v modrých teplákových soupravách: „Velitel divize vás chce vidět v tancích! Právě na nás letí několik raket s jadernejma hlavicema! Za chvíli nás rozsekají na kusy! Nasednout!“ „To snad není moţný!“ řval vojín Kváček. „Chlapi, ţe to není moţný?“ „Co není moţný?“ křičel podplukovník Bobulák. „Právě vám byl na hřišti vyhlášen bojový poplach – kvůli jaderným raketám nepřítele. A vy nemáte vůbec nic. Nemáte na sobě uniformy ani zbraně. Jediný - co nyní máte - jsou holý zadky v teplákových soupravách!“ Nad hřištěm konečně zazněly vojenské rozkazy, skupinky vojáků chaoticky a neorganizovaně sprintovaly zadní bránou zpět do kasáren, vojáci neobyčejně lehce nasedali do tanků, ale – na všech malých semaforech rozmístěných po celém autoparku tlumeně svítila pouze bodová červená světýlka. „Chlapi, je to zase jenom další cvičnej poplach. Heslo – “TAMARA TŘI !“,“ řekl desátník Hatalov pod pancířem Té-padesát pětky a domluveným signálem odvolával další stupňování aktivity své osádky, která by směřovala k ostrému výjezdu také jeho tanku z kasáren. „Kluci, všechno vypněte. Počkáme aţ nám to zasejc típnou.“ „Prapore, na můj povel!“ rozeřval se ve ztichlém autoparku nadporučík Messarosz, kdyţ se zadíval na svůj prapor a viděl, jak z otevřených příklopů tanků ční na konci ledna 1983 vojáci oblečení do tepláků. „Srandujete se mnou?! Koho napadla ta pitomost nasednout bez uniforem, beze zbraní, bez munice, bez materiálu… Bez - ! Kurva, velitel divize chce vidět tankisty v čerňácích a ne modrý kavky v ocelovejch budkách. Sesednout! Pod velením velitelů rot se přesuňte a převlékněte do maskáčů – po obědě se bude nácvik několikrát opakovat!“ Po přesunu bylo na chodbě 12. tankové roty slyšet pouze funění, vojáci se mlčky převlékali, kdyţ se ozval silně demoralizující hlas desátníka Hatalova: „Chlapi, víte -, co JÁ bych doopravdy udělal, kdyby na nás někdy v budoucnu skutečně letěly jaderný rakety -? Vyndal bych tady ze svý skříně výborný domácí uzený, který mně poslal můj děda, sedl bych si někam do tepla, kus si ukrojil – věřte mně – budu pak kousat hodně pomalu - a v klidu si počkám aţ přiletěj ty jejich okřídlený potvory.“
219
51. ČÁST PUD SEBEZÁCHOVY Motto padesáté první části „Já sedím a hniji v base! A neudělal jsem vŧbec NIC! NEUDĚLAL JSEM NIC – a hlídá mě tady "VRAH" Bros s pistolí a jeho kumpáni se čtyřmi samopaly!" vojín Čtvrtečka, leden 1982 --Nové Sedliště - hlavní brána kasáren - VÚ-2424, 23. ledna 1983, 21:10 (ZA 251)
„Holubi, kam to ještě teď letíte?“ zeptal se dozorčí hlavního vchodu. „Na vycházku přece,“ odpověděl vojín Truhlář, „podepsal nám ji desátník Bros.“ „Máte ji povolenou jenom od jednadvaceti hodin a patnácti minut do dvaadvaceti,“ oznámil dozorčí a nad vycházkovými kníţkami nováčků kroutil hlavou na všechny strany. „To je dobrý! To se ještě vyplatí! Do konce vycházky nám zbývá celých čtyřicet devět minut a třicet sekund, na pátý rotě se jinak ven nedostaneme, čtyři minuty sem – čtyři minuty tam. Mohl bys jednou přimhouřit oči?“ zeptal se vojín Hynek Čtvrtečka. „Odpočívejte v pokoji,“ prohlásil dozorčí, uvolnil vchod a dodal: „Nechtěl bych mít za mazáka Brose.“ Čtveřice vojáků opustila kasárna a po chodníčku vydupaném stovkami vojenských kanad napříč loukou a mezi křovinami větrolamu – zamířila přímo a neomylně do hospody U Dělobucha. „Chlapi!“ vykřikl uvnitř lokálu děda Maršálek, kdyţ venku na ulici za oknem uviděl zelené uniformy: „Douda! Pozor! Je tady lítačka! Ještě uslyší ty vaše kecy! Obávám se, ţe dnes uţ jsou zase některý i trestný!“ Desátník Bros, vojíni Douda, Marek a Markvart ustrnuli, neboť právě velmi jadrnými výrazy hanobili mateřský útvar, všechny vojáky z povolání Vyzývatele a také absolventy vojenských kateder rozmanitých vysokých škol v čele s podporučíkem Rosou. Jejich poplašené pohledy zamířily ke dveřím, ale téměř okamţitě si ulehčeně si vydechli a zkontrolovali čas na náramkových hodinkách… „To není lítačka, to jsou enem naše chůvičky,“ řekl desátník s úšklebkem, „dopravěj nás bezpečně zpátky do "nádhernýho zelenýho hnízdečka". Pojďte mlaďáci! Ať všichni v celý hospodě vidí, ţe starý psi jsou nejlepší.“ Kaţdý z nově příchozích vojáků postupně nadzvedl jednoho ze čtyř mazáků, přehodil si jeho ruku kolem ramen a vyváděl ho - téměř neschopného samostatné chůze - ven z hospody. „Mají to pěkně zařízený, přivolali si odtahovku,“ konstatoval děda Maršálek, obdivně sledoval Brose a dočkal se opileckých řvaných výkřiků: „Všetkých vás tuná zdravím! Dopočutia a dovidenia!“ „Naše heslo - číslo kleslo!“ křičel vojín Marek. „Civil na nás uţ čeká s otevřenou náručííí i se všema kočkamááá!“ hulákal Čeněk Douda. 220
„Číslo nám uţ hodně kleslo, hodně kleslo, kleslóooó!“ pokřikoval nadšeně Bros. „Hlásím pokles!“ přidal se Marek. „Taky hlásím pokles!“ doplnil Douda. „Plníme hééé-Esloóóó – či-Íííslo klesloóóó!“ řvali všichni a opouštěli lokál. „Oţralkové -, jsou to stále větší oţralkové,“ posteskl si děda Maršálek, kdyţ osm vojáků opustilo lokál. Poté si nasadil brýle, vstal, přešel ke stolu, u kterého vojáci před chvílí seděli, a kdyţ měl v ruce první popsaný pivní tácek pronesl: „Poslouchejte, co nám sem dneska Douda napsal!“ Deset stálých štamgastů v hospodě se tetelilo nedočkavostí a touhou. Všichni jiţ netrpělivě čekali na další díl Recitace z pivních tácků dědy Maršálka. Vojín Douda po sobě na stole vţdy zanechával několik počmáraných pivních tácků. Měl ţelezný zvyk; uţ po prvním pivu psal na pivní tácky vojenské, často přisprostlé i humorné poznámky, básničky, citáty, podivuhodně zpracované nadávky a další věci z vojenského ţivota. Doudovi by zcela nepochybně často hrozil kriminál, ale všechny tácky, které vyzrazovaly mnohá tabuizovaná vojenská tajemství, končily okamţitě v kapse dědy Maršálka a potom v krabici od bot v jeho domácím šatníku. Také ten večer děda Maršálek tácek přejel mazlivě dlaní a s mimořádným citem pro verš oznámil: „To uţ znám!“ A poté téměř něţně přečetl: „ Přišli jsme, popili jsme, odtáhli nás! “ „No jo! Zase se tu pěkně zrubali,“ zabručel hospodský, kdyţ vyslechl dědu Maršálka, a vzpomněl si na rozkaz, který před týdnem - ač sám nevoják - dostal od náčelníka štábu pluku Richarda Paška po pěti s ním vypitých pivech a čtyřech rumech, aby vojákům nenaléval ani sodovku, protoţe – i v ní můţe být vodka. Vzpomínka ho nyní bůhvíproč rozhodila a rozčertila, pronesl: „Ač je jim to na štábu nemilé, soudruzi mají i dnes v krvi - tři aţ čtyři promile!“ Zmlkl v půlce slova, neboť uviděl vcházet skutečnou lítačku. Své tvrzení opravil do formy, které rozuměl téměř a výhradně on sám: „…soudruzi mají v krvi – socialistický plánování.“ Ale přitom si myslel: „Kdyţ si někdo dopředu tak dobře naplánuje konzumaci, zavolá pro sebe i odtahovou sluţbu, vyhne se lítačce… – kaţdej z nich toho musí mít "v krvi" opravdu hodně.“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 – ložnice 1. čety 5. tankové roty, 24. ledna 1983, 01:36 (ZA 250)
V civilu příjemný a společenský desátník Bros se na rotě pronikavě změnil, bezohledně drastická proměna jeho chování uvnitř kasáren Vyzývatele byla často nepříjemná i "jeho nejbliţším" - Čeňku Doudovi a Rostislavu Markovi – mnohdy s ním nesouhlasili, ale mlčeli. A mlčeli i po návratu z hospody U Dělobucha. „Kaţdej druhej by to pochopil dřív,“ vztekal se na loţnici desátník a do všeho kolem sebe kopal. Znovu a znovu si před očima vybavoval novinový titulek, který mu ráno téměř kaţdý v útvaru provokativně ukazoval v Obraně lidu, opil se kvůli němu. Titulek zněl takto: „GALERIE elitních vojáků celoarmádního VYZÝVATELE - desátník Vladimír BROS“
„Nepříjemná vzpomínka, brrrr,“ oklepal se, bručel, „nechci být elitním zeleným exponátem!“ Rozhlédl se kolem sebe, šest vojáků na loţnici se tvářilo, ţe spí. Nespal pouze vojín Čtvrtečka, který desátníka před několika hodinami přivlekl 221
z hospody – leţel na zemi pod jeho postelí. Bros vojína třikrát prudce nakopl, hlasitě mu vydával "povely": „Opovaţ se vystrčit ten svůj čumák dřív neţ ti to dovolím. Včera večer jsem po tobě chtěl, abys mně koupil nový ţiletky. A kde jsou, ty kokot, ty ţiletky? Po tom příšerně ukecaným článku v novinách teď leţím v ţaludku úplně všem – a kvůli tvý blbosti se nemůţu ani oholit, debile! Boha jeho – já teď asi budu muset být doopravdy vzornej! Nemůţu se uţ spolehnout ani na sebe -? Nemůţu se spolehnout na sebe ani na tebe -! Viď, ţe se nemůţu -? Coţe?! Říkals něco? Polez uţ ven, ty čokle!“ přikázal vojínovi – stále ještě leţícímu pod kovovou vojenskou postelí. „Dělej! Běţ spát! Nebo se budeme učit aportovat!“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 – ložnice 1. čety 5. tankové roty, 24. ledna 1983, 06:16 (ZA 250)
Desátník Bros ráno vstával s ostrou bolestí hlavy, na snídani nešel, ale na nástup a na ranní kontrolu počtů musel. Obával se, ţe by si někdo mohl všimnout, ţe není ve formě, vztek ho nepřešel. Na chodbě se srazil s vojínem Čtvrtečkou a okamţitě mu vydal rozkaz: „Pes!“ Vojín se sloţil na zem a po čtyřech se pomalu přesunoval ke své skříni, začal se obouvat. Přemýšlel, co by udělal, kdyby po něm desátník poţadoval, aby mu po čtyřech přinesl v zubech jeho kanady. Stále měl před očima svého kamaráda Jardu Štefánka, se kterým se znal jiţ od základní školy – narukovali společně z Brna: „Bros je normálně sadista – ale ještě horší je oţralej sadista. Jardu přinutil, aby mu v zubech a po čtyřech aportoval ty jeho smradlavý ponoţky a kanady, chtěl po něm, aby před ním kroutil "ocasem", vrčel a štěkal – a on si potom kvůli tomu hajzlovi ve vězení podřezal ţíly…“ „Dej mně klíče od svý skříňky! Zase ztratils čepici,“ prohlásil nekompromisně desátník, myslel, ţe s mu bolestí rozskočí hlava. Vojín Čtvrtečka sáhl do kapsy maskáče, byl stále bledší a bledší, podal Brosovi klíč od své šedé kovové skříně. Desátník skříň odemkl, strhl Čtvrtečkovi s hlavy lodičku a hodil ji dovnitř, znovu zamkl, klíč vsunul vojínovi do kapsy a prohlásil: „Padej na nástup! Vpřed! Pes pokrývku hlavy nepotřebuje.“ „Nikam nejdu! Bez čepice nikam nejdu!“ „Nechoď, ale v noci si to schytáš jako ještě nikdy. Bude to mnohem děsivější lekce, neţ kterou ti můţe udělit Arnošt – strašnější – neţ všechno, cos tady zatím viděl!“ Vojín Čtvrtečka nastoupil bez lodičky a neunikl pozornosti velitele 5. tankové roty nadporučíka Arnošta Franka, který ho okamţitě seřval: „Vojíne! To jste zase vy? Kde máte pokrývku hlavy?“ „Já… jsem… zapomněl – já… jsem… ji… asi… zase ztratil!“ „Vy to nevíte jistě? To uţ je v posledním týdnu vaše třetí provokace! Nějak tu vojnu flákáte, soudruhu, máte dva ostrý, kdyţ vám minule jeden den za tentýţ přestupek nestačil.“ „Soudruhu nadporučíku,“ zavzdoroval vojín Čtvrtečka, „jeden den basy mně stačil, ale lodičky mně krade desátník Bros, protoţe - !“ 222
„Nástup trestu vězením ihned!“ zařval nadporučík Frank, „Ani pořádně oblékat jste se v civilu nenaučil, v hlavě to máte vymetený, vojíne! Desátníka Brose nechte na pokoji! Je to mimořádně schopnej a vzornej voják. Uţ celý měsíc – a kaţdý den i třikrát – řídí nácviky bojových poplachů celé naší roty. O svátcích velel sám vám všem – a všechno zvládl bez sebemenších problémů. Jsem mu za to velmi zavázán – má moji plnou důvěru, ale vy, Čtvrtečka, vy ji nemáte – vy ne!“ Vojín se zadíval na velitele roty bezmocně a odevzdaně, pak se pootočil a uviděl desátníka, který v té chvíli výhrůţně přiloţil pěst pravé ruky ke své bradě. Nováček si pomyslel: „Bros je všeho schopnej a odporně vzornej - mazák.“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 – posádková věznice, 24. ledna 1983, 20:36 (ZA 249)
Posádková věznice byla součástí budovy štábu, vcházelo se do ní nenápadným vchodem překrytým plechovou stříškou. Kaţdý příchozí či uvězněný voják musel projít úzkou a velmi ponurou chodbou do nitra budovy, minul místnost stráţných se dvěma lůţky a vstoupil do "obýváku". Obývákem vojáci pluku nazývali bývalou jídelnu důstojníků štábu pluku, ve které zbyl - po rozsáhlé rekonstrukci jídelny na vězení - jediný velký stůl se šesti ţidlemi. Místnost byla bez oken zejména proto, aby osoby – přicházející hlavním vchodem do budovy štábu – neviděly dovnitř. Sporé světlo do obýváku přicházelo přes část jiţní stěny postavené ze skleněných cihel a také přes malá a plexisklem uzavřená okénka ve dveřích jednotlivých cel. Od incidentu s podřezaným vojínem Štefánkem měli stráţní rozkaz okénky kontrolovat kaţdých 30 minut fyzický a psychický stav všech právě arestovaných vojínů a poddůstojníků… V pondělí 24. ledna 1983 nastoupil do sluţby velitele stráţe posádkové věznice desátník Bros, do čtyřiadvacetihodinové celodenní směny ho se čtyřmi dalšími vojáky 5. tankové roty poslal rozkaz nadporučíka Franka – a mezi uvězněnými vojáky se krčil také vojín Čtvrtečka. Vojín Čtvrtečka s ostatními jemu podobnými a "mimořádně nebezpečnými" vězni ztracených lodiček, pozdních nástupů, utrhaných knoflíků a nesplněných pidirozkazů celý den zametal a odklízel sníh. Byl unavený a velmi se bál nadcházející noci proţité s Brosem v jednom vězení – neobyčejně se bál, ţe bude aportovat. Po vystřídání stráţí chvíli naléval příslušníkům stráţe rybízové víno z polní láhve – a potom zbyl ve své cele sám. Skrze otevřené dveře sledoval velitele stráţe a marně zaháněl černé myšlenky. Zdálo se mu, ţe se všichni v base dobře bavili – na jeho účet, příšerně řvali, znovu se připravovali – na něho. Smáli se – jemu. Vojín ze své cely jiţ nemohl vidět, jak se krčilo, podřimovalo a choulilo v koutech jiných nezamčených cel několik dalších uvězněných nováčků. Bledý a rozklepaný přemýšlel dlouhé minuty s překvapivě vytřeštěnýma očima, uvaţoval: „Před hodinou, kdyţ se ozval zvonek u vchodových dveří, se pobudové v čele s Brosem změnili ve stráţ, vězni ve vězně a vězení se stalo vězením. Dokonce i velitel roty musel zvonit a ohlásil se Brosovi heslem – bál se nečekaně vstoupit dovnitř, přestoţe má klíče. Kaţdý, kdo sem vleze se bojí, aby ho nějaký poděs ve stráţi neodprásknul... Bros podal veliteli roty hlášení: Soudruhu nadporučíku... Po dobu 223
mojí sluţby se nic zvláštního nestalo… pchááá… Arnošt se tvářil tak spokojeně. Jak rád uvěřil, ţe je všechno v naprostém a "obvyklém" pořádku. Netušil, ţe hlášení desátníka je znovu úplná pravda a současně naprostá leţ...“ Všechny cely byly – po odchodu velitele roty – otevřeny dokořán, vězení uvnitř znovu připomínalo ponejvíce hotel s obsluhou, hernu, tmavé páchnoucí doupě – a celkově neuvěřitelný pajzl. Uvěznění vojáci druhého ročníku a stráţní kouřili bůhvíco, konzumovali kádéčka a sardinky, popíjeli všechno, co jim jen vzdáleně připomínalo alkohol, odpočívali jako pašové, občas potrápili nějakého "obětního beránka" – a nakonec dlouhé hodiny mastili mariáš o desetníky. Ţádný stráţný se necítil být stráţným a ţádný uvězněný voják se necítil být uvězněným po právu. Jediné, co uvězněným vojákům doopravdy vadilo, byla hrozba, ţe budou nasluhovat všechny dny strávené ve vězení - aţ ostatní odejdou do civilu. Stráţní a mazáci spolu sympatizovali, řád posádkové věznice se nikdy neplnil a téměř kaţdou noc zmutoval do neobyčejných patvarů. A úplně nejhorší bylo, ţe se – mezi všemi "příšerně nebezpečnými" vězni utrhaných knoflíků, ztracených lodiček a pozdních nástupů a stráţnými – ve vězení povalovaly jejich samopaly a vedle nich zásobníky plné ostrých nábojů. Nikdo uvnitř posádkové věznice dost dobře nechápal, proč je i stráţ posádkového vězení kaţdodenně vyzbrojována ostře nabitými samopaly. Nikdo nevěděl – k čemu by mohly být uvnitř vězení dobré ostře nabité samopaly stráţných, kdyţ pojednou měl – při plnění základní vojenské sluţby – i podřízený střeţit nadřízeného, nováček mazáka, vojín desátníka a svého velitele tanku, kamarád kamaráda nebo i přítel svého nejlepšího přítele – a samozřejmě také obráceně. Všem uvnitř posádkové věznice byly zbraně na obtíţ, kaţdého pálily v prstech jako řeřavé uhlíky, a nejen proto se povalovaly na nejrůznějších místech. Samopaly se uvnitř vězení měnily v nepochopitelně nablýskané, vazelínou a olejem promazané patogenní smetí a ţivotu mimořádně nebezpečný odpad. Dokonce i Brosova pistole velitele stráţe se válela na stole mezi kartami a pod obaly ze sušenek. Vojín Čtvrtečka leţel na zemi ve své cele, usilovně přemýšlel a hledal způsob, jakým by přeţil příští hodiny a dny své základní vojenské sluţby. Hluboko v ústech – aniţ věděl proč – pocítil pachuť aportovaných ponoţek, desátník Bros pod ochranou velitele roty se mu zdál nedotknutelným a neprůstřelným. Jeho pohled padl na samopal stráţného – leţel na zemi necelých pět metrů před ním, vedle něho leţely dva zásobníky napáskované ostrými náboji. V průběhu třech hodin dopadal pohled vojína nesčetněkrát na zbraň – a ihned poté na desátníka Brose. Vojín vzdoroval a vzdoroval. Hodinu po půlnoci začal propadat hlubší depresi, chtěl se zbavit poniţování a cejchu psa, chtěl pomstít svého nejlepšího kamaráda Jardu Štefánka – jeho čin byl pro něho v nočních hodinách mimořádně motivující. Pomalu vstal, v pološeru nouzového osvětlení tiše přešel pět metrů, uchopil samopal, nasadil zásobník, stáhl závěr zbraně do zadní polohy a jeho samovolný pohyb zpět zasunul náboj do nábojní komory. Ale uvnitř vězení všichni spali, Bros usnul za stolem s hlavou poloţenou na červeném esu. Čtvrtečka se cítil příšerně, vnímal všechny pachuti své dosavadní základní vojenské sluţby, byl nevyspalý a vystresovaný, v hlavě mu hučelo: „Odprásknu! Odprásknu Brose – a potom sebe! 224
Jsem jenom pes, ale – nebudu nikdy nic aportovat, protoţe uţ umím střílet! To jediný jste mě tady naučili – kromě prasáren! Nikdo mě bez samopalu nebere na vědomí. Jarda se podřezal kvůli Brosovi – a všem je to jedno. Všem je to úplně jedno, protoţe se nestalo vůbec nic. Já sedím a hniji v base! A neudělal jsem vůbec nic! Neudělal jsem nic – a hlídá mě tady "vrah" Bros s pistolí a jeho kumpáni se čtyřmi samopaly!“ Vojín Čtvrtečka se křečovitě usmál, uvědomil si: „Uţ jenom se třemi.“ Zadíval se na samopal ve svých paţích, ústí hlavně mířilo na hlavu dva metry vzdáleného Brose, přiloţil ukazováček na spoušť. Měl tisíc chutí zastřelit Brose a potom zastřelit i sebe, ale desátník spal, všichni uvnitř vězení spali – nikdo nevzdoroval, nikdo nikoho právě nešikanoval a čas utíkal. Hynek Čtvrtečka se naplno vcítil do dosud nepoznaného, ještě nikdy v ţivotě nezašel uvnitř svého vědomí a s ostře nabitou zbraní ve svých rukou tak daleko – aţ na "hranici" – odkud se jiţ někteří z nás zpět nevrátili. Po deseti minutách se mu zdálo, ţe naplno vnímá samu podstatu svého ţivota i bezprostřední a ostře reálnou přítomnost Boha, ale cítil také obyčejný a ţivočišně intenzivní – nejintenzivnější pud sebezáchovy. Jako kdyby slyšel jejich stále silnější a silnější výkřiky: „Nesmíš!“
52. ČÁST PŘIDRÁTOVANÁ UVNITŘ MÍCHAČKY Motto padesáté druhé části „Ještě chvíli budeme nacvičovat poplachy a takhle blbnout – a nikdo z nás uţ nebude normální." Jiří Pilot, leden 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424 – loţnice absolventŧ 12. tankové roty, 25. ledna 1983, 07:36 (ZA 249)
„Chlapi, náš prapor obsazuje speciální jednotka,“ prohlásil podporučík Pilot. Absolventi se vřítili na chodbu, srazili se s neznámým vojákem, schodištěm vzhůru běţeli další… Vojín Kváček na ně řval: „Neblbněte! Dnes v noci jsme si uţ nejeden bojový poplach slíznuli !“ Pak se rozkomíhal svými obvyklými klátivými pohyby, které nezměnily vůbec nic – budova 4. tankového praporu jiţ byla opět zasaţena postřikem šílenosti. Všichni se rychle podřizovali nezvyklým rozkazům velitele praporu: „Prapore na můj povel – nebraňte se! To jsou muţi z útvaru ÚJeP-1217! Ne -, nejedná se o ţádnou slovní hříčku ani nadávku. Jde o Útvar Jednající ve váš Prospěch! Kaţdý ve svém vlastním zájmu okamţitě stáhněte prostěradlo ze své postele! Vyhrňte do něho celý obsah skříně! Uchopte noční stolek! Za deset minut s tím vším nástup na Malým Strahově! Materiál, který zůstane v budově, bude zkonfiskován – a vám předepsán k náhradě!“ Vojáci praporu bleskurychle, zručně a důkladně vyrabovali vlastní skříně, jednotlivě opouštěli budovu ve shrbených a přikrčených polohách, v jedné ruce před sebou vláčeli noční stolky, druhou rukou přidrţovali na zádech objemné prostěradlové pytle s prapodivně pomíchaným civilním a vojenským materiálem… 225
Plocha Malého Strahova zívala svou monumentální velikostí téměř uprostřed útvaru, byla obklopena čtyřiceti osmi lipami a dvanácti největšími útvarovými budovami. Na severní straně stála bytelná, zrekonstruovaná a červeně natřená tribuna, na okrajích nástupiště svítily trvalé transparenty - tradiční ţlutá písmena na rudém podkladu:
VYZÝVATEL VÁS VÍTÁ VYZÝVATEL JE PŘIPRAVEN NAD NAŠÍ BOJOVOU ZÁSTAVOU ZÁŘÍ RUDÉ MÍROVÉ SLUNCE Plocha plukovního nástupiště v zimě připomínala polární pláň - po slunci nebylo ani vidu. Příslušníci praporu se na ní trousili v malých skupinkách a třískali nočními stolky i prostěradlovými pytli o asfalt cudně zahalený nepatrným popraškem sněhu. „Chci vidět stejné rozestupy mezi nočními stolky!“ řval na vojáky nadporučík Messarosz, snaţil se vojenským rozkazem s nevojenským obsahem napravit rozvíjející se chaos. Vojáci brblali, hučeli, a přitom přepečlivě vyrovnávali sto dvanáct nočních stolků do zákrytů. Budovu praporu pročesávali výsadkáři ze speciální zásahové jednotky ÚJeP-1217, ale za dvacet minut bylo zřejmé, ţe nikdo z nich nenašel ani třísku z předmětu či předmětů, které hledali ve sklepení, na střeše, v loţnicích muţstva, ve skladu výkonného praporčíka a dokonce i uvnitř splachovačů WC… Řádně nabalení kapitáni Galandauer a Bobulák a major Pašek se šálami na krku zvědavě přihlíţeli několikanásobnému přerovnávání vojenského materiálu, osobních věcí, dopisů, zatajovaných potravin, zelených kecek vyplněných cukrovím a ponoţek vycpaných uzeným… Hromádky se před vojáky zmenšovaly a zase rostly jako haldy několikanásobně přetříděné hlušiny. Vojíni i poddůstojníci na řvané rozkazy svých nadřízených a vyšších vysypávali noční stolky na asfalt a po kontrole do nich znovu vztekle mrskali jejich původní obsah. Kaţdý vojín, poddůstojník a absolvent byl vysvlečen do půl těla, osaháván vojíny speciální jednotky, masírován jimi pod ţebry i pod lodičkou a důkladně prošacován jako právě zadrţený mafián… „Soudruzi,“ velel major Hrdý, „před několika dny se na dvanácté rotě ztratila pistole. My tu pistoli nyní chceme za kaţdou cenu zpět. Kdo z vás s ní dnes v noci střílel? Chci slyšet jeho jméno, chci vědět komu z vás selhaly nervy! Ruším normální výcvik, velitelé praporů zorganizují pátrací skupiny a prohledají vnitřní prostory útvaru. Za sebemenší informaci o ztracené zbrani nabízím týden mimořádné dovolené…“ Jan Rosa s četou nastoupil na dlouhý trávník za kuchyní, začínal chápat, ţe celý ten cirkus je kvůli jeho pistoli Am-3613, místo které měl ve skladu zbraní pistoli
226
s číslem Am-3618 – jiţ 22 dní. Čtyřnozí vojáci – náhle osvícení přízrakem mimořádné dovolené – neobyčejně důkladně a iniciativně "spásali" znovu a znovu všechny promrzlé útvarové trávníky, zasunovali zulámané větvičky bezů do skulin, škvír i myších děr… Ale s ubíhajícími hodinami marného hledání jejich elán mizel, ztrácel se, upadal, aby úplně nakonec uţ neměl kam upadat. Vojáci utrmácení hledáním si sedali na kovové noční stolky – rozloţené pod širým nebem, dostávali večeře do ešusů a hlasitě nadávali. Z nástupiště – jehoţ plocha byla celý den přísně a neprodyšně střeţena příslušníky speciální jednotky – se poztrácely ešusy, lodičky, maskáče, čerňáky a další materiál. „Nejenom, ţe se pistole nenašla, ale stále zde hrozí další krádeţe,“ uvědomil si Jan Rosa a bůhvíproč se smál svým myšlenkám: „Vojáci čtyř tankových praporů Vyzývatele celý den marně hledali ukradenou pistoli a vojáci z podpůrných jednotek pluku se mezitím snaţili tentýţ celý den ukrást alespoň něco menšího ze stovek předmětů, které byly v zákrytech vyrovnány na mizerně a lajdácky střeţené ploše Malého Strahova.“ „Honzo, Úúúújep-ptáci nás ojep-bali,“ vykřikoval vojín Kváček, ve tváři měl obvyklý vyplašený kukuč a v srdci naivní iniciativu, kaţdého informoval: „Víte, ţe ti chlápci ze speciálních jednotek byli velice ochotní? Za krabičku cigaret ztratili sluch i zrak. Machalíkovi a Bubelkovi se dokonce ztratily celý noční stolky s veškerým jejich obsahem – přímo před očima Úúúú-jebáků! Kvůli osobám jednajícím v náš prospěch nyní nemají výstroj ani dopisy z civilu a jsou pěkně rozdráţdění…“ Ale podráţdění nebyli pouze vojáci. Také veliteli pluku v těle vřela a kypěla ţluč, jeho slova zhořkla obavami, opakovaně vyhroţoval: „Vojáci, pistole se nenašla. Všichni budete stát na tomto nástupišti tak dlouho – dokud se pistole nenajde! Ţádný voják si v noci nesmí sednout ani lehnout. Nikdo nebude kouřit a nesmí opustit plukovní nástupiště. Také já zde budu celou noc, a protoţe útvarové lípy nyní v lednu nemají ţádné listí, tak z oken své kanceláře uvidím - I V NOCI – na kaţdého z vás. Arma bude zavřená, na záchod budete chodit v doprovodu příslušníka speciální jednotky se samopalem v zádech -, ale nechci slyšet uţ ţádné nečekané noční výstřely!“ Příslušníci pluku se při projevu majora Hrdého smáli, za dvě hodiny je smích přešel. Bylo zřejmé, ţe rozkaz bude výjimečně a naprosto dokonale splněn. Jiţ při prvních náznacích porušení rozkazů se pod některým ze čtyř světlometů v rozích nástupiště ozval vzteklý řev některého unaveného, nevyspalého a přetaţeného vojáka z povolání. Jan Rosa s Jiřím Pilotem stáli s vojáky základní sluţby na nástupišti, také na ně dopadaly řvané, stále absurdnější, hysteričtější, vulgárnější a obludnější rozkazy zelených dinosaurů. Prvních deset procent rozkazů bylo ještě snesitelných: „Říkám ti snad jasně, šmejde, aby sis na ten stolek nesedal!“ „Tu cigaretu rozšlapej, prevíte, nebo si tě podám!“ „Všichni záklaďáci jsou líní zmetci. Stůj rovně, ty grázle! Prozraďte uţ konečně toho jednoho blbce! Který hovado mohlo udělat takovou pitomost!“ „Nějakej Sapfó – Zlesbysyn v noci prostřelil okno tajný spisovny ve třetím patře 227
budovy štábu – a vy ho ještě kryjete!“ Všechny ostatní nadávky byly mnohem a mnohem jadrnější, vulgárnější, masoţravější… A přesto - třetí hodinu po půlnoci - začala nad vojenskými nadávkami a "rozkazy" vítězit příroda. Byly nula-tři hodiny a dvanáct minut, kdyţ začalo hustě sněţit. --Nové Sedliště - VÚ-2424 – nástupiště Malý Strahov, 26. ledna 1983, 06:20 (ZA 248)
Nad ránem se všichni váleli ve sněhu, seděli zasněţení na zasněţených nočních stolcích - nad ještě více zasněţeným materiálem mizejícím v přívalech sněhu. Velitel pluku – vidouce záplavu bílých soch – se nenamáhal, aby kohokoli stavěl do haptáku, velel přímo a bezprostředně všem leţícím, stojícím, vrávorajícím a zachumeleným vojákům mezi zachumelenými noční stolky, vojenským materiálem a osobními věcmi vojáků. Bylo na něm vidět, ţe spal velmi málo nebo nespal vůbec, přesto jeho hlas postrádal sebemenší náznak únavy: „Vojáci! Jak vidím, všichni uţ toho máme dost – a mně z vás navíc dochází trpělivost! Dávám vám nyní všem dvě hodiny klidu. Můţete si zde sednout do sněhu, kdo je čuně – tak si do něho můţe i lehnout a třeba i spát. Můţete jít i do Army. Můţete kouřit. Můţete jít BEZ doprovodu příslušníka speciální jednotky na WC do budovy štábu. Za dvě hodiny se přijdu znovu zeptat, kde je pistole.“ Aţ v té chvíli se hlas majora Hrdého zlomil, změnil se ve velmi rozčílený. „Kdyţ nebudu… za dvě hodiny… vědět, kde je hledaná zbraň, mohu vám… uţ nyní sdělit, ţe všechno, co jste dosud zaţili, je jen nevinným dětským hraním… v porovnání s tím… aţ se sem za dvě hodiny budu muset vrátit… a stále ještě nebudu vědět…, kde je pistole… Potom se – vy všichni – před cestou na tankodrom Koupaliště – převlíknete do čerňáků… a tam – potom – !“ Věta velitele pluku zůstala nedokončena, ale nejenom Jan Rosa si představoval cosi nestvůrně, nelidsky a čertovsky příšerného. Rozhlíţel se kolem sebe, kaţdý voják měl pod sebou kolečko vydupané ve sněhu a na sobě všechny součásti uniforem, které mu armáda přidělila - trojkombinace čerňáků, maskáčů a vycházkových uniforem všem výborně padla. I štíhlý vojín Noha se podobal kouli. Na těle měl bílý nátělník a na něm další dva, tři zelené košile, čerňáky, sako vycházkové uniformy a úplně nahoře maskáče – jako všichni. A probděná noc – strávená v téměř deseticentimetrové vrstvě sněhu a ve vzpřímené poloze – velice účinně posunula vojínům, poddůstojníkům a absolventům pořadí ţivotních potřeb i hodnot. Sednout si, vykouřit cigaretu a hlavně spát v teple se pro ně pomalu stávalo nejdůleţitějšími událostmi na světě –, kromě vojína Kváčka, který si v roztrţitosti sobě vlastní stavěl třetího sněhuláka. --Nové Sedliště - VÚ-2424 – budova 4. tankového praporu, 26. ledna 1983, 08:30 (ZA 248)
Po dvou hodinách se na plukovním nástupišti neobjevil major Hrdý, ale dostavil se major Pašek, pronesl velice stručně: „Vojáci! Pistole se našla! Všechny roty
228
budou mít nadále zredukovaný výcvik. Večerka se posunuje z 22,00 hodin na 19,00. Moţná jiţ pozítří nás čeká ostrý poplach – tak se koukejte všichni vyspat, ať si při něm někdo zbytečně nerozbijete hubu. Velitelé rot, velte rozchod!“ Příslušníci 4. tankového praporu Vyzývatele vyhrabávali ze sněhu své věci, vraceli se do budov, ve kterých ukládali sněhem navlhlé předměty zpět do skříní. K večeru po celém praporu letěla věta: „Pistoli vzal Noha, pistoli ukradl Noha Noha ze 2. čety 12. tankové roty.“ „Jirko, můţeš jít se mnou?“ obrátil se po večeři Jan Rosa na Jiřího Pilota. „Chci se zeptat Adama, proč vzal právě moji pistoli?“ „Tak pojď! Jdeme!“ Vojín Adam Noha leţel na své posteli, byl zkroucený, podřimoval, a neměl daleko k pláči. Okamţitě, jak uviděl absolventy, začal hystericky řvát: „Táhněte pryč, vy blbci jedni špagátský! Táhněte, odkud jste přišli! Jenom kvůli vám mně na štábu tři hodiny vyslýchali a tak děsně mně vyhroţovali vojenským prokurátorem.“ „Půjdeme, Adame, půjdeme, ale předtím bychom se tě rádi na něco zeptali,“ vysvětloval podporučík Pilot. „Já vím, budete ze mně zase tahat rozumy jako ještě před hodinou ti blbci na štábu. S nimi jsem mluvit musel, na vás kašlu. Povídám – táhněte, odkud jste přišli! Všechno je to stejně jenom kvůli vám...“ „Adame!“ řekl Jan Rosa. „Hovno! Neser mě, ty špagátskej bonzáku, a vypadni, ty svi –!“ „Adame -! Půjdu - aţ mně řekneš –! Byla to náhoda? Nebo chtěls ve skladu zbraní ukrást právě moji pistoli?“ „Tobě nebudu vysvětlovat vůbec nic,“ odpověděl vojín, ale po tvářích se mu začaly koulet tři velké slzy, „stejně mě zavřou.“ „Adame, mrzí mě, ţe dostaneš trest. My s Jirkou velet musíme, ale moţná právě proto bychom se za tebe mohli přimluvit, pokud všechno byla jenom klukovina. Adame, byla to moje pistole! Chci vědět, proč jsi ukradl právě moji pistoli? Chci to vědět dřív neţ si mě znovu zavolá velitel pluku…“ „Neukradl jsem vůbec nic. Byl bych ji stejně vrátil.“ „Tak proč -? Proč -?“ Trvalo ještě deset minut neţ se vojín Adam Noha rozpovídal, mluvil přerušovaně, podráţděně, byl přeplněný výčitkami, lítostí a podivnou bolestí. „Chtěl jsem, aby... byla legrace. Zdeněk – tedy podporučík Roj – mně vypravoval, jak jednomu spoluţákovi na vysoký schovali pistoli, jak se klepal strachem..., jak z něho měli všichni srandu... Byl to Rojův nápad, nenávidí vás, protoţe jste "stejní" podporučíci jako je on. Honzo, mysleli jsme si, ţe se rozklepeš, ţe tě budou vyslýchat, obviňovat, ţe se sesypeš – a potom nám dáš pokoj.“ „Proč –? Co jsem vám udělal? Co jsem ti udělal?“ „Nic a všechno - seš dokonalej špagátskej vůl. Štve mě, ţe nám celý dny velíš, ţe tě musíme poslouchat při kaţdým nácviku poplachu, kdyţ si na jiných rotách ţádnej špagát nedovolí ani pípnout. Myslel jsem si, ţe si tvůj strach a trest s ostatníma - i s podporučíkem Rojem - vychutnáme, ale Roj je teď zamilovanej hajzl. Na všechno tady kvůli tý svý Daniele kašle, dala mu nůţ na krk… buď ona nebo vojna… a ten šmejd si vybral Danielu. Ale Daniela o něm neví vůbec nic… 229
bude se strašně divit… aţ ho jednou doopravdy pozná.“ „Takţe - tys chtěl potopit jenom mě a málem se ti podařilo potopit Výzvu a tím i celý pluk. Tohle ti velení jen tak nezapomene.“ „To je mně jedno. Všechno na vojně je mně uţ jedno,“ řekl vojín Noha zoufale a ještě více se na svém vojenském lůţku zkroutil jako hromádka neštěstí. „Zajímalo by mě, jak se ti podařilo vzít moji pistoli ze skladu?“ „Jak -? Jednoduše! Pamatoval jsem si její číslo, výkoňák nás vţdycky do skladu zbraní pouští najednou, kaţdej si vybereme pistoli podle čísla a aţ potom mu ji podepíšeme do knihy zbraní. Šel jsem si pro zbraň dvakrát a podepsal se jenom jednou, nikdo si toho nevšiml.“ „Hmmm -, opravdu snadný způsob. A kde vůbec byla ta pistole skoro celý měsíc?“ zeptal se Jan Rosa nahlas a pomyslel si: „Při vydávání zbraní občas skutečně panuje chaos, zbraně nám zevšedněly. Kvůli kaţdodenním nácvikům poplachů a ostrým střelbám se vydávají a znovu ukládají i čtyřikrát denně…“ „Nevím...,“ řekl pomalu vojín Noha. „Boha jeho, nikdo by nic nevěděl, nikdo by ji nehledal, kdyby Roj neţvanil, kdyby nic nehledal – a nestřílel.“ „Takovou blbost by neudělal! Roj střílel z mojí pistole -? Jak se k ní dostal?“ „Nevím! Já to nevím – nevím! Schoval jsem ji za uvolněný kámen v podezdívce schodiště. Jenomţe –, kdyţ jsem si pro ni za týden šel, abych ji vrátil do skladu – uţ tam nebyla. A ty, špagáte -, tys měl ve skladu jinou. Nikdo nevěděl… a nechápe…, jak ti… to mohlo… projít… Pistoli jsem dal za kámen – a ona zmizela…“ „Zmizela -? Kam zmizela? „Byla prý zabalená v igelitových sáčcích a přidrátovaná uvnitř míchačky na beton v přístřešku za třetí eRTéZetkou, ale do míchačky jsem ji já nedal! Jak se dostala tam – tomu já nerozumím, to já vůbec nechápu! A našel ji tam "náhodou" podporučík Roj!“ „Byla klika, ţe ji náhodou našel!“ prohlásil Jiří Pilot a zatřásl se zimou při vzpomínce na sněhem prochladnou noc. To nebyla náhoda. Na štábu pluku ze mě nic nedostali, ale vám to řeknu… Ke krádeţi mě přemluvil podporučík Roj – a potom se sám podělal strachem. Poslal za mnou toho svýho přiteplenýho nabíječe, aby mě hlídal. Včera v noci spolu byli zase v extázi, a kdyţ prostřelili okno na štábu, vyděsili se, pistoli dali do míchačky… A dnes ji tam - náhodou - objevili - ? To určitě – tak tomu by věřil jenom naprostej idiot,“ vykládal nakvašeně vojín Noha, bylo na něm vidět, ţe se potřeboval vypovídat, pokračoval: „Ještě včera byl Roj jedinej důstojník, kterýmu jsem tady na vojně věřil. Měl jsem ho opravdu rád, a on mě podvedl s Lukášem Suchým,“ zašeptal dvojsmyslně a dlaň pravé ruky si přiloţil na hrudník tak, ţe pod ní cítil mimořádně zrychlenou srdeční arytmii. „Ještě včera bych kvůli Zdeňkovi udělal všechno – úplně všechno! Teď uţ tady nevěřím nikomu.“ „Díky –, tak to mně uţ stačí,“ pronesl Jan Rosa pomalu a znechuceně, společně s Jiřím Pilotem odcházeli z loţnice usínajících vojáků, myšlenky měli nadmíru rozvířené. Podporučík Pilot zhodnotil posledních dvacet čtyři hodin větou: „Ještě chvíli budeme nacvičovat poplachy a takhle blbnout – a nikdo z nás uţ nebude normální.“ 230
Ani poslední úvahy podporučíka Rosy před usnutím nebyly příjemné: „Nejen pistole – my všichni jsme přidrátovaní uvnitř útvaru jako v obrovské míchačce společně s tanky, s důstojníky, s politruky, s kaţdodenními fraškami i se zaměstnáními podle pastelkami vybarvených rozvrhů, s politickým školením muţstva, se šokujícími protichůdnými názory a ještě protichůdnějšími rozkazy… Naprosto všechno přesně naplánované se mění minutu po minutě – pouze barva pastelek na týdenním rozvrhu zůstává stejná a neměnná alespoň jeden jediný týden. A přitom se bezedný velebuben míchačky Celoarmádního Vyzývatele jiţ delší dobu stále rychleji otáčí, hněte nás a mísí, aby z něho moţná jiţ pozítří – po vyhlášení poplachu – vypadla – šelma.“
53. ČÁST TŘICET ŠEST SYSTOL OD KONCE Motto padesáté třetí části Vybráno z autentických úvah vojína základní sluţby VYZÝVATELE
VOJNA A FILM II. budíček = Boj o vteřiny rozcvička = Kam se poděla 7. rota? pořaďák = Svět se směje PŠM = Němá barikáda dozorčí roty = Hra s ohněm maska = Vynález zkázy ošetřovna = Vstanou noví bojovníci taktika = Drsná Oklahoma výkonný praporčík = Zloděj z Bagdádu
poplach = Zmatek nad zmatek vojín Adam Noha, leden 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 02:24 (ZA 247)
Krajina v okolí Novomlýnského rybníka a Plešivce byla ohluchlá zimou, mráz zpomaloval pohyby všech dozorčích a stráţí nedalekého vojenského útvaru a ojedinělé padající vločky tváře lidí i přírody ještě více zklidňovaly. Aţ před půlnocí odpluly mraky a měsíc v úplňku naplno rozsvítil na nevysoké sněhové vrstvě záplavu stříbrných jisker – noc zvolna stárnula… Podporučík absolvent Adamec seděl za stolem v malé místnosti na vrátnici hlavního vchodu Vyzývatele. Z poklidného laskavého vzpomínání na civil a z podřimování ho vytrhl zvuk motoru, zvedl oči, před hlavní bránu mířilo silnicí od Boru osobní auto, prudce přibrzdilo a smykem předjelo aţ před vchod. Ještě zcela nestálo, kdyţ z jeho zadních dveří vyskočila dvojice muţů v maskáčích. Podporučík sáhl na telefonní sluchátko vnitřní poplachové linky, ale okamţitě slyšel velmi důrazný rozkaz: „Okamţitě to poloţte !" Pohlédl k otevřeným dveřím místnosti, bez zaváhání uposlechl – díval se do ústí hlavní dvou pistolí. Ničemu nerozuměl, tápal v myšlenkách, rozhlíţel se jako v pasti… 231
„Klid! Klid, soudruhu absolvente! Toto není přepadení. Jsem podplukovník Trsák z ministerstva národní obrany. Zde je můj průkaz..." „Soudruhu podplukovníku, vtrhli jste k nám jako do akčního filmu, musím vás ohlásit, mám své rozkazy," vysvětloval podporučík, prohlíţel si průkaz s fotografií zničenou kulatým razítkem... „Jste hluchej!" zařval podplukovník. „Kromě soudruha ministra o nás nikdo neví – a tak to také zůstane! V klidu zde budeme čekat, za několik minut sem dorazí dalších sedm osobních vozů naší ministerské kontroly…" --Nové Sedliště – ložnice absolventů 12. tankové roty - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 02:48 (ZA 247)
„Včera bylo těţké celou noc probdít a dnes je ještě těţší usnout," pomyslel si Jan Rosa v polospánku, za dveřmi znovu slyšel plíţivé kroky svobodníka Machačíka. V posledních dnech aţ otrocky spolehlivý a nekonfliktní střelec nastupoval do sluţby dozorčího roty kaţdý druhý den, na rozdíl od ostatních téměř nespal – zdálo se, ţe nepotřeboval spát, přecházel po chodbě – a také se spolu s ostatními měnil robota. Na náramkových hodinkách Jana Rosy svítily zelené číslice, jako kdyby se mu vysmívaly: 02:36 Podporučík se s nelibostí obrátil od okna do místnosti, leţel na své ţelezné posteli se zelenými matracemi, jeho oči bloudily šerem nouzového osvětlení. Sám nevěděl proč si znovu a znovu prohlíţí holé zdi místnosti, dvě kovové dvojskříně vpravo vedle dveří, starý stůl se čtyřmi ţidlemi uprostřed, pět černých stínů nočních stolků u stěn, jednu prázdnou a čtyři obsazené vojenské postele… Na nejbliţší oddychoval Jirka Pilot, v opačném rohu Marian Braniak a vedle dveří výkonný praporčík Petr Smrţ. Všichni spali oblečení v kompletních maskáčích. Kaţdý muţ, který měl u útvaru vyfasovanou uniformu, si ji oblékal namísto pyţama, aby – kdyby toho bylo doopravdy třeba – „smyslně" splnil nesmyslnou časovou normu poplachu. Vojáci si v noci rozepínali jenom pár škrtících knoflíků a také široké opasky s pěticípými hvězdami na kovových přezkách, uléhali do zelených vojenských spacích pytlů, které s tělem uprostřed po zapnutí připomínaly mohutné zámotky, kokony a kukly, které ukončily svůj vývoj a nyní jen vyčkávají a podřimují, podřimují a vyčkávají… Kroky na chodbě utichly, Jan Rosa znovu a znovu nutil sám sebe ke spánku, usilovně v duchu počítal početné stádo oveček. Bílé kudrnaté ovečky mírumilovně a spořádaně procházely pomyslnou bránou ověnčenou vavříny, ale za ní – na hranici vědomí a snů, kam jiţ mnozí neviděli, se měnily v pochodující stomilimetrové tankové náboje: „Jedno sto jedna, sto dva, sto tři, sto čtyři, sto pět, sto šest..." --Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 03:48 (ZA 247)
Absolvent ČVUT Praha - podporučík Lipovský bděl místo nadporučíka Mašty u sluţebního okénka dozorčího útvaru. Mašta si ve sluţbě dozorčího útvaru ve dvacet
232
dva hodin uloţil hnědé kanady pod radiátor ústředního topení, zatáhl za sebou závěs a v nevelkém výklenku kanceláře se svalil na téměř domácí otoman očalouněný ţlutou zašlou látkou s několika propálenými otvory od doutnajících cigaret, okamţitě tvrdě zařezával. Chrápal neobyčejně hlasitě a tvářil se spokojeně jako nemluvně. Podporučík Lipovský nakopl otoman současně s prvním zavrzáním vchodových dveří. Leţící postava dozorčího útvaru vztekle zabručela, nadporučík si přetáhl deku přes hlavu – a nevstával. Na ţidli sedící podporučík do otomanu kopal znovu a znovu s neobyčejnou chutí, sedmé kopnutí bylo tak prudké, ţe konstrukce lůţka pováţlivě zapraskala. Nadporučík se posadil, vybafl: „Co je!" „Soudruhu nadporučíku, vstávejte, děje se vám tady na chodbě něco moc a moc divnýho!" hlásil podporučík a namířil nadporučíkovi silný šajn baterky přímo do očí. Oslněný a šokem probuzený dozorčí útvaru zprvu viděl pouze modrozelená a ţlutá kola, naprosto netušil, kde je, kotouč baterky mu připomínal měsíc v úplňku, na který se zadíval dvě hodiny před půlnocí a pět minut před usnutím, kdyţ jeho disk na chvíli uvízl mezi mraky…, slova svého pomocníka vůbec nevnímal. Aţ s příchodem posledního cizího důstojníka do chodby budovy štábu se Maštovi vrátil zrak i vědomí. Strach mu mezitím natolik svázal neobuté nohy, ţe se neodvaţoval vyjít na chodbu. Stál v zelených ponoţkách na PVC kanceláře za sluţebním okénkem, z chodby byla vidět pouze horní polovina jeho těla, ale celý palec jeho levé nohy se rozhlíţel po podlaze uvnitř sluţební místnosti velkou dírou v bavlněné ponoţce a vysunoval se ven stále více a více – stejně jako se vysunovala hlava nadporučíka ze sluţebního okénka do chodby. Mašta přejíţděl pohledem cizí důstojníky a přitom velmi opravdově, hlasitě a důvěryhodně úpěl. Obvyklá rozhodnost bosého nadporučíka se tříštila a stále rychleji ustupovala demobilizujícímu zděšení. „Tuhle hrůzu si musím vyţrat právě já!" znovu a znovu prolétalo jeho hlavou. „Něco tak příšernýho jsem v ţivotě ještě neviděl!" V průběhu několika sekund zrudl, zbledl, rozklepal se do podivných vibrací… „Soudruhu nadporučíku, přivedl jsem dvacet osm důstojníků „obrovské" ministerské kontroly. Vyslal ji k nám tajně přímo soudruh ministr národní obrany. Velícím důstojníkem je –," zadrhl při hlášení dozorčí vchodu, odvrátil se od nadporučíka ke kontrole: „Soudruzi, promiňte, zapomněl jsem – , kdo z vás tady má největší šarţi?" „Plukovník Brázda!" prohlásila nejvíce se mračící postava a vřítila se do kanceláře dozorčího útvaru jako ničivá povodeň. „Vy –, soudruhu nadporučíku! Vy jste tady chrápal jako křeček," řval plukovník a prohlíţel si rozestlaný otoman se zmuchlanou zelenou huňatou dekou. „To je ale strašnej kutloch. Vaše chrápání bylo, soudruhu, slyšet aţ na hlavní bráně! Odmalička mám výbornej sluch – asi jako fenek – víte! Víte vy, co je to fenek -? Ne, vy nevíte vůbec nic! Nevíte ani, jak se vítá hodnostně vyšší! Neznáte své povinnosti! Obout! Vy -! Vy-vy -! Nemáte ani zdání -! Kam teď chcete jít - ?" zpozorněl plukovník uprostřed svého peskování… Sotvaţe nadporučík Mašta dopnul poslední přezku kanady, pomalu se sunul podél zdi směrem k venkovním vchodovým dveřím. Brázdova slova ho zastavila. 233
Uţ-uţ měl na jazyku pravdu, ţe odchází upozornit spící pluk na příjezd kontroly, kterou všichni čekají aţ za dva dny." „Vyjádřete se - co nejpřesněji – a jako voják! Kam nyní chcete jít -?" zopakoval plukovník. „Chléb… ani sůl… tady, soudruzi…, nemám," vymlouval se Mašta. „Rád bych vás uvítal tak nějak lidsky a netradičně - tradičním slovanským způsobem. Ale musím si pro ty propriety dojít – mám je připravený v útvarový kuchyni. Bude to jenom minutka a budu zpět. Zatím se vám bude věnovat můj zástupce -, stojí zde -, je to nadmíru schopný mladý důstojník -, je to absolvent ČVUT – myslím…, ţe se… jmenuje… Lipovský… podporučík Lipovský." „Nejsme zde pro legraci!" zařval Brázda. „Věnovat se nám, soudruhu nadporučíku, budete věnovat vy, vy osobně! Vy! Vy-vy, vy - bosý křečku! Probuďte se uţ konečně!" hulákal plukovník. „Probuďte se nebo vám vlastnoručně jednu vlepím!" „Soudruhu GENErál-plukovníku!" zvýšil hlas dozorčí útvaru, znovu se třásl, ale konečně se postavil do vzorného odevzdaného podřízeného pozoru, plně se vţívaje do role polapeného. „Nejsem generál! Jsem plukovník, soudruhu!" „Soudruhu plukovníku," změnil styl projevu Mašta, aţ v té chvíli nečekaně podával sám hlášení, „dozorčí útvaru – nadporučík Mašta. Po dobu mé sluţby se nic zvláštního nestalo!" „Ale stane se, stane, soudruhu nadporučíku!" vpadl do jeho hlášení plukovník. „Vyzkoušíte si s námi řízení bojového poplachu. Aţ si to tady všechno zorganizujeme –, tak vám ho vyhlááásíííme! Čas nula-nula:nula-nula hodin vyhlášení poplachu určil osobně soudruh ministr na 04:30. Soudruhu nadporučíku, teď sem zavoláte velitele všech stráţí - potom uţ ţádný telefony! Z trezoru vyjměte a otevřete obálku s označením: „PŘÍSNĚ TAJNÉ! OPERACE KRKONOŠE - CV1!" Postupujte podle instrukcí uvnitř! Já zůstanu zde na štábu, zbývající důstojníci mého doprovodu se s veliteli vašich stráţí rozmístí po celém útvaru a budou sledovat plnění časových norem ostrého bojového poplachu… --Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 04:30 (ZA 247)
„Dozorčí všech jednotek! Vyhlašuji bojový poplach! Opakuji! Bojový poplach! Bojový poplach! Čas vyhlášení – nula čtyři-třicet! Opakuji – bojový poplach! Operace Krkonoše! Bojový poplach! Bo…“ Z reproduktorů dráťáků se valily rozkazy a dozorčí rot stále řvali jako šílení: „Bojový poplach! Bojový poplach! Nástup spojek!" Pomocníci otevírali dveře nevelkých loţnic tankových čet s šesti palandami, rozsvěcovali nouzová BOPOosvětlení a s neutuchající intenzitou svých hlasivek řvali znovu a znovu: „Bojový poplach! Nástup spojek!" Dokonale oblečení vojáci rozepínali zipy a vylézali z kokonů svých spacáků jako mohutní naštvaní a nebezpeční brouci. Neobouvali se, neboť většinou spali obutí, někteří z nich zakrývali okna světnic zelenými huňatými dekami – a přibíjeli 234
je kladivy přímo k dřevěným rámům oken obyčejnými hřebíky. Spojky opustily útvar. Budovou praporu se šířily vzteklé výkřiky: „Kterej kokot nás zase budí" „Boha jeho, proč nás nenechají alespoň jednu noc normálně vyspat?" „Další zajebanej nácvik…" --Podporučík Rosa se probudil okamţitě po výkřiku první slabiky „Bo-", mnohokrát procvičovanými pohyby vytáhl oblečené nohy z vojenského spacího pytle a vsunul je přímo do kanad stojících na PVC vedle lůţka. Několika stereotypními otáčkami svinul svůj spacák, z nitra ţelezné skříně vytáhl kompletně sbalenou plnou polní a visacím zámkem skříň mechanicky zamkl. Oblečený, vyzbrojený a s plnou polní se postavil na chodbu vedle stolku dozorčího roty – od vyhlášení BOPO uplynulo 152 vteřin. „Jsem skutečně za dvě a půl minuty připraven jít kamkoli -?" ptal se sám sebe. Několik dalších sekund byl ochromen zjištěním, ţe na něho neřve nadporučík Messarosz, ţe třicet centimetrů od jeho ucha nestojí ani ţádný jiný voják z povolání praporu, ţe se i z těchto důvodů s největší pravděpodobností jedná o ostrý poplach – a velení rotě zůstalo pouze na něm. Vteřin přibývalo, neurčité obavy a podivná tíţe odpovědnosti nové situace změnily jeho hlas, najednou nebyl mdlý a slabý jako při nekonečných pěších nácvicích v uplynulých týdnech. Podporučík si to sám snad ani neuvědomoval, ale jeho rozkazy zněly aţ příliš opravdově, hecařsky, pronikavě a vlezle jako nejváţnější morová výstraha, kterou nelze nesplnit: „Dvacet čtyři minut!" (tolik zbývalo podle plánu výjezdu a časové normy do ideologicky nonstop proklamovaného dopadu první jaderné rakety NATO a také výjezdu posledního vozidla ze zasažené zóny autoparku bojové techniky)
Vojáci „uvěřili" povelům – a kaţdý další splněný rozkaz umocňoval předcházející a zrychloval čas: „První četa pro zbraně!" (+ 3:10) „Druhá četa pro zbraně!" (+ 3:40) „Třetí četa pro zbraně!" (+ 4:10) Zástupy vojáků klusaly přeplněnými chodbami, vyzbrojovaly se pistolemi a samopaly, vojáci se dooblékali, vytahovali plné polní… „Pohotovostní četa pro náboje a materiál!" (+ 4:30) „Odchod řidičů a technika roty k technice!" (+ 5:10) „Zkontrolujte úplnost materiálů BOPO!" (+ 6:10) „Dvacet minut!" (+ 7:00) „První četa opustí budovu!" (+7:10) „Druhá četa opustí budovu!" (+7:20) „Třetí četa opustí budovu!" (+7:30) „Devatenáct minut!" (+ 8:00) Budovy tankového pluku tonuly v téměř naprosté tmě nouzových BOPO osvětlení, hučely jako úly rozdráţděných včel, hřměly a duněly zautomatizovanou nadrilovanou lavinou pohybů, zastupující velitelé rot kontrolovali, zda jsou budovy prázdné – najednou schodiště ztichla. Budovy osiřely necelých devět minut od
235
vyhlášení bojového poplachu. Vojáci základní sluţby, výstroj a výzbroj, hory materiálu… a také mimořádný vztek všech se přesouval do spícího autoparku bojové techniky, aby jej proměnil v BĚSNÍCÍ EPICENTRUM. ---
Kompletní jednotky do autoparku vbíhaly vnitřní bránou, za kterou svítila na malých semaforech – zelená. A kaţdému vojákovi Vyzývatele ještě více stoupl adrenalin v krvi a potom tep, neboť na všemoţných místech probleskovaly nocí zelené ohníčky semaforů jako znásobené oči šelmy a jejich světlo znamenalo jediné - ostrý výjezd s technikou. Zvláštní davová psychóza se stupňovala s kaţdým opakovaným pohledem na malá nepatrná zelená světýlka, do kterých jediný rozkaz plukovníka Brázdy vloţil nezadrţitelnou titánskou moc a sílu – stovky strojů a lidí a tisíce tun hmoty byly uváděny do pohybu… „Nic jiţ nejde zastavit, cesta zpět byla uzavřena," pomyslel si Jan Rosa, kdyţ nasedal do oţivlého, ještě promrzlého, ale vrčícího tanku - Martin Dučera stroj nastartoval jiţ před více neţ třemi minutami. Podporučík stál ve velitelském příklopu, čekal na určený čas a pořadí výjezdu 12. roty. Sledoval dvojici podplukovníků ministerské kontroly, dobře si všiml jejich zřetelného označení na levých paţích, kdyţ kolem nich probíhal. Oba důstojníci stáli pár kroků od tanků 4. praporu u výjezdové brány PV-4… Kromě zelených semaforů v autoparku stále nesvítila ţádná světla. Nad tankovým plukem panoval radiový klid, vojenských povelů bylo jako šafránu, ale soukolí bojového poplachu se po desítkách planých nácviků naplno roztáčelo i bez nich. Ve stříbrném pološeru měsíčního světla bylo slyšet slábnoucí dusot stovek lidských nohou, neurčité kovové zvuky, cvakání zámků, otevírání a bouchání dveří, příklopů, vrat... Najednou se zem začala chvět, zavibrovala, rozvlnila se s pohybem pásů prvních tanků, promrzlý vzduch se strašlivě rozduněl a třásl úplně vším a s úplně kaţdým… --Do ústí široce rozevřených hrdel vrat venkovního oplocení se jako první vrhla vozidla s nejmodernější a nejdraţší technikou. Stále nebylo vidět ţádná světla, útvar se utápěl pouze v měsíčním světle – a řidiči se orientovali podle infrapřístrojů. Řev motorů a rachot pásů se slil v jedinou přesně koordinovanou vojenskou erupci a výjezdovými vraty vytékaly proudy bojové technika jako láva… Podplukovník Trsák stál u výjezdové brány PV-4, poslepu si provedl několik poznámek do bílého bločku ve svých rukou, poté jím třísknul o dlaň a vsunul ho do kapsy. „Ne, tady není vůbec nic, co bych mohl zepsout," překřikoval hluk tankových pásů a motorů, byv naprosto hypnotizován sehraností a dosavadním bleskovým průběhem poplachu. Nadskakoval a jásal v naprostém transu jako školák – a postupně se změnil v regulovčíka valící se "MASY ". V nakaţlivě chorobné euforii mával pravačkou před středem svého těla, vykřikoval: „Tak jeďte, chlapci! Jeďte! Zbývá vám ještě devět minut! Devět minut!" Vstupoval a 236
uskakoval, uskakoval a znovu vstupoval do dráhy projíţdějících tanků T-72, zavíral a otvíral pěsti a na prstech obou rukou před nimi odpočítával zbývající minuty ukazoval projíţdějícím strojům devítku, osmičku, sedmičku…
--Tanky T-72 druhého praporu jely nocí se zavřenými příklopy a s rozsvícenými – ale lidskému oku neviditelnými – infrasvětlomety. Na cestě - pokryté ţulovými kočičími hlavami s namrzlými bílými kšticemi zbytků sněhu - stále zrychlovaly, jako by je do zívajících vrat výjezdové brány táhl mohutný neviditelný elektromagnet. Rychle a nezadrţitelně se řítily ven a opouštěly teritorium útvaru, na coţ podplukovník Trsák reagoval ještě aktivnějšími výskoky, pohyby celého těla, krčil pravou ruku znovu a znovu přes střed svého těla, hlas mu přeskakoval: „Toto je naprosto - fantastické! Famózní -! Skvělé! To jsem - ještě - neviděl! Toto jsem - ještě nezaţil! To je ono!" A třicet vojáků základní sluţby 4. praporu nehybně stálo ve třiceti velitelských příklopech třiceti tanků T-55A čtvrtého praporu jako v divadelních lóţích a sledovalo s obavami nečekané divadelní drama před sebou. „To je ale vůl!" vyletělo z úst podporučíka Rosy, uvaţoval téměř nahlas: „Snad si nemyslí, ţe ty tanky doopravdy zrychluje on? Ţádný řidič ho nemůţe pořádně vidět, kaţdý ho v tom oblaku výfukových plynů musí zpozorovat aţ v posledním okamţiku! A je to!" Poslední větu podporučík vykřikl naprosto spontánně. Podplukovník byl sraţen levým blatníkem projíţdějící Té-sedmdesát dvojky jako moucha, jeho řidič vůbec nezpomalil a najel pásem přímo na něho, bojový stroj se zakousl do lidského těla, mrštil jím na chodník vedle tankové cesty - a sníh pod ním se zbarvoval krví… --Plukovník Brázda seděl v budově štábu nad stopkami, byl obklopen nejvyššími důstojníky Vyzývatele, měl na ně neurčitý podvědomý vztek a osobně celému Vyzývateli nepřál nic jiného neţ nesplnění bojového úkolu. Nikdo v místnosti netušil, ţe si před chvílí vzpomněl i na svého příbuzného – ještě nedávno vojáky 12. roty drasticky šikanovaného vojína Šimčeka. Plukovník se zadíval do očí majora Hrdého, téměř mimoděk začal tiše a provokativně odpočítávat pětice zbývajících vteřin poplachu, a sám nemohl tušit, ţe jeho počítání nepatří pouze poplachu, ale také srdečním systolám zraněného podplukovníka: „Tři sta, dvě stě devadesát pět, dvě stě devadesát, dvě stě osmdesát pět…" Ne, nebyly to plukovníkovy stopky, bylo to podplukovníkovo srdce v autoparku, které v té chvíli všem odpočítávalo čas. Norma – stanovená pro splnění bojového poplachu, srdeční systoly podplukovníka Trsáka a vteřiny času, který nepatří nikomu z nás – jako kdyby se slily do jediného a nanejvýš synchronizovaného sprintérského rytmu… Buch–buch, buch–buch… Ještě dvě stě osmdesát systol – a bude konec. Ještě dvě stě sedmdesát pět vteřin – a skončí časová norma pro výjezd pluku. Ještě dvě stě sedmdesát systol bez pomoci – a skončí lidský ţivot. Ještě dvě stě šedesát pět vteřin – a sesype se Výzva!
237
--Ale bylo to neuvěřitelné, nečekané a snad i nesmírně absurdní, ale časová norma bojového poplachu vyhlášeného Vyzývateli v té noci vítězila nad vším – i nad lidským ţivotem. Podplukovník Macháček v autoparku stál na opačné straně tankové cesty, snaţil se dostat k leţícímu Trsákovi, infarktově nadával a panikařil, platonicky se holýma rukama a blikající baterkou snaţil zastavit projíţdějící proud bojové techniky. Několikrát v posledních minutách také on v panické hrůze uskakoval před tankovými pásy. Nejen Janu Rosovi se zdála zoufale beznadějná jeho snaha přeběhnout mezi jedoucími tanky pouze a jen na druhou stranu tankové cesty, kde leţel na zmrzlé zemi stín nehybného, podivně zkrouceného a zkrvaveného člověka… Proudy ţeleza a oceli prošpikované vojáky základní sluţby stále více připomínaly lavinu. Stroje nacpané lidmi, výbušninami, materiálem, zbraněmi… se valily všemi bránami ven jako nezadrţitelný ničivý příval kamení, bahna, vody a ryb… strhávaných a překotně unikajících otvory v protrţené přehradě. „Jaký můţe mít význam," ptal se Jan Rosa sám sebe, „kdyţ se jeden – nyní leţící člověk – snaţil ještě více zrychlit pohyb ocelové smrtící laviny – a potom se ji jiný – zatím stojící člověk – pokouší zastavit? Vţdyť uţ stejně není síly, která by nás zastavila – útočí šelmu nyní nelze zastavit. Ale – !" Podporučík se rozhlédl kolem sebe, viděl třicet nastartovaných tanků ve třech proudech po deseti. V otevřených příklopech třiceti tanků 4. praporu stále nehybně stálo dalších dvacet devět velitelů tanků nebo jejich zástupců – spolu s jeho to bylo celkem šedesát očí, které téměř bez mrknutí sledovaly leţící postavu, jako kdyby leţela pouze na jevišti – a nikdo se ani nepohnul. „Proč nikdo z nás nesesedne?" ptal se Jan Rosa sám sebe. „Proč? Proč! Proč také ve mně vítězí zabedněné vědomí splnit rozkaz nad snahou sesednout a ošetřit zraněného člověka? Nohy mám neuvěřitelně ztuhlé! S nehybnými postavami v příklopech tanků kolem sebe podléhám iluzi, ţe splněním „bojového" rozkazu doopravdy zachraňuji tanky, četu, rotu… a moţná i republiku před nepřítelem? Nebo mám – máme – takový strach ze slíbených maxitrestů, nevyjedou-li úplně všechny naše tanky? Ale je také moţné, ţe se v nás všech jiţ „něco" vojenského doopravdy probouzí – anebo civilního a lidského navţdy umírá…" --Podplukovník Trsák v autoparku stále krvácel, plukovník Brázda v budově štábu studoval střídavě obličeje velitele pluku, jeho zástupců, náčelníka štábu…, pokaţdé se odmlčel a v nejméně příhodnou chvíli do ticha odpočítával poslední vteřiny: „Sto osmdesát, sto sedmdesát pět, sto šedesát…"
--„Řidič! Vpřed! Martine jeď, krucinál, jeď! Jsme na řadě!" velel Jan Rosa v autoparku. Tankové pásy zarachotily o namrzlé betonové panely, za jeho strojem se 238
do pochodové sestavy řadilo zbývajících devět tanků… Také kompletní dvanáctá tanková rota opustila autopark – byla poslední ze všech. Jan Rosa se spoléhal na svého řidiče, velitelský příklop otočil hlavním periskopem dozadu, hypnotickýma očima s bušícím srdcem a s rozhozeným vědomím upřeně sledoval leţící tělo člověka – bylo tak nehybné, bezvládné, téměř bez ţivota, jeho srdce ještě tepalo, ale zbývalo mu pouhých třicet devět, třicet osm, třicet sedm, třicet šest systol do konce...
54. ČÁST NEJVĚTŠÍ VIBRÁTOR NA SVĚTĚ Motto padesáté čtvrté části „Kdo nebyl na vojně, nemŧţe mít smysl pro černý humor!" vojín Adam Noha, leden 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 05:12 (ZA 247)
Promrzlý vzduch vibroval a běsnil všesměrným duněním, cosi děsivého zuřilo za slepotou tmy zimní noci... Pouze v periskopech a infradalekohledech bylo vidět více neţ sto bojových tanků rozmístěných v souvislém proudu na několika kilometrech zvlněné a do oblouku prohnuté tankové cesty, oţivlé motory dýchaly, přeţíraly se, hltaly tisíce litrů nafty, slastně funěly a vydechovaly oblaka ţárem přetavených plynů… Ke strojům dobíhali vojáci z povolání. Málokterý z nich včas uvěřil hlášením bojových spojek o vyhlášení bojového poplachu – mnozí si mysleli, ţe se znovu jedná jen a pouze o další krev pěnící a sterilně planou aktivaci… Vojín Kirka utíkal v maskáčích, v černých kanadách a s OM-10A na rameni pro nadporučíka Vargu. Dveře bytu mu přišla otevřít babička Vargová se slovy: „Vojáčku, pojďte si ho zase vzbudit sám! Mě nikdy v noci nepoznává a strašně mně nadává. Já se s ním nebudu dohadovat, vţdyť vy uţ ho v novým roce budíte po dvacátý devátý – uţ to znáte, jak náš Frantík tvrdě spinká…“ Vojín Kirka vstoupil do loţnice, zatřepal ramenem velitele roty - ponořeným v mohutné péřové duchně: „Soudruhu nadporučíku, jiţ jsem opět zde!“ „Dobrá… Přijdu!“ ozvalo se zabručení zfiltrované peřím duchny. „Soudruhu nadporučíku!“ zvýšil hlas vojín a opakovaně zacloumal leţícím chlapem. „Povídám – dobrá! Povídám, ţe přijdu! Vojíne, svůj bojový úkol jste splnil – vyřešíme to ráno! Teď táhni!“ „Soudruhu nadporučíku – do prdele – probuďte se! Ráno nebude v kasárnách ani noha, neboť nám vyhlásili "Operaci Krkonoše"!“ Na poslední větu nadporučík Varga konečně zabral, vytrčil se v posteli v kostkovaném pyţamu jako ve smrtelné křeči, vykřikl: „Poplách! Maminko, poplách! Kde mám, soudruzi, uniformu? A ty uţ vypadni!“ obrátil se ke Kirkovi. 239
Vojín opustil byt, a kdyţ probíhal kolem elektrického rozvaděče, nezapomněl jako obvykle vypnout hlavní jistič, polovina paneláku zhasla – ve třinácti bytech se ozvalo mnohonásobné jadrné klení, sténání - a nadporučík Varga měl oblečené pouze zelené maxitrenýrky… „Příště uţ mně bude věřit,“ šklebil se vojín Kirka, Janu Rosovi hlásil: „Varga a spol. budou nejpomalejší ze všech.“ Pravdu měl pouze zčásti, neboť všudypřítomné dunění motorů mezitím probudilo celé Nové Sedliště a několik kilometrů dlouhý přespolní běh dokonale rozproudil krev také v tepnách, ţílách i nejmenších vlásečnicích všech - po svých k tankům pádících - vojáků z povolání. Kolem tanku Jana Rosy sprintovali uřícení důstojníci – mezi posledními byli dva rozzuření zpocení hroši – nadporučík Varga a podporučík Bárta. Pobíhali zmateně. Nohy jim klouzaly po ţulových kostkách, nemohli se vyhoupnout na korbu, podporučík Bárta se čtyřikrát podsmekl na pancíři, po páté si bolestivě narazil bradu, a kdyţ konečně stál na korbě – zbůhdarma a nervózně vztekle mlátil pěstí do pancíře burácejícího stroje. Pak uchopil zakončení ocelového lana a třískal jím do věţe posledního tanku 11. tankové roty a dál přeřvával rachot tankového velemotoru: „Otevři ten příklop – ty hovado! Kdyţ se příklop konečně otevřel, podporučík patou pravé nohy skopával postavu pod sebou jako hadr směrem dolů, snaţil se zbrkle a rychle nasednout do stroje, který vůbec nebyl jeho a ţádné další pasaţéry jiţ nemohl přijmout, neboť byl plně obsazen a dovnitř by se navíc nevešel ani jezevčík – natoţ Bárta. Podporučík ale v té chvíli připomínal beranidlo, surově kopal do zad velitele cizího tanku a řval: „Střelče, slez si dolů na svoji sedačku! Pusť mě na moje místo, ty lumpe!“ Do éteru byla vyslána první oslavná a plamenná hodnocení: „Do prostoru kasáren dopadlo pět raket nepřítele. Na Československou socialistickou republiku útočí letouny NATO – Vyzývatel beze ztrát. Vojáci a technika naší Československé lidové armády úspěšně vzdorují útočícímu nepříteli a přesunují se do míst soustředění…“ „Ti holomci doopravdy splnili nejtvrdší časovou normu, kterou kdy nějakýmu pluku určili,“ prohlásil obdivně a s uspokojením major Hrdý – v čele tankové kolony téměř zářil, „jsme kompletní. Vpřed! Po ose – Ošelín – Svojšín vagónování v ţelezniční stanici Svojšín – jih… Cíl – vojenský výcvikový prostor Ralsko pod Bezdězem…“ Tanky se rozjely. Podporučík Roj měl na nohou polobotky, neboť nejprve poplachu nevěřil a poté doma nenašel kanady na jejich obvyklém místě, a ještě hůře na tom byl řidič Kváček, který také nevěřil v ostrý poplach, maskáč si oblékl na pyţamo a batoh plné polní na zádech měl vycpaný – nic neţ novinovým papírem. A tak promrzlý řídil tank se zoufale prázdným batohem plné polní na zádech a v maskáčích maskujících pouze tmavě ţluté vojenské pyţamo s hnědým límečkem na jinak nahém těle. Co chvíli se zatřásl zimou, přestoţe uvnitř tanku nemrzlo. Vibrace z jeho těla se přenášely na rajčáky a z nich na celý tank. Mohutný stroj zrychloval a zpomaloval, skotačil na ţulových kostkách, hopsal, poskakoval vpřed od krajnice ke krajnici, chvěl se a třásl, lomcoval s těly čtyř chlapů uvnitř - a desátník Ilja Hatalov ve věţi na sedačce velitele marně potlačoval erekci, kdyţ o Kváčkově způsobu řízení bojového tanku prohlašoval: „Tondo, tohle je ten největší 240
vibrátor na světě.“
55. ČÁST MRTVÍ SE NEPOČÍTAJÍ Motto padesáté páté části KOMU PATŘÍM? Tělem - republice Vzpomínkami - rodičům Žoldem - hostinskému Srdcem - dívce Vnitřnostmi - alkoholu Kostmi – psovi NO VIDA - A JE PO MNĚ ! vojín Adam Noha, leden 1982 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 07:24 (ZA 247)
Ţelezniční stanici Svojšín-jih zaplnily pětapadesátitunové tanky T-55A, oceloví zelení očíslovaní mutanti, do kterých vojenské rozkazy nadmíru úspěšně transplantovaly oči, tkáně, srdce, mozky – a částečně i duše vojáků základní sluţby. Všechny stroje najíţděly na betonové rampy, projíţděly po celé délce vlakových souprav a řadily se od tří lokomotiv směrem dozadu s centimetrovou přesností, neboť kaţdý tank byl o 15 cm širší neţ připravené nízkoplošinové ţelezniční vozy. Podporučík Rosa přeskakoval – stejně jako ostatní velitelé tanků – přes mezery mezi vagóny a pouze pohyby svých paţí za sebou "táhl" na ţelezniční soupravu svůj tank s lidskýma očima… Tanky zaplnily připravené vagóny. „Jsme jako housenky, které hledají místa k zakuklení,“ napadlo Jana Rosu. Dlouhé minuty sledoval vojáky se sekerami, klíny a ocelovými pětimilimetrovými vázacími dráty, jak šplhali nahoru na vagóny, na korby a věţe, omotávali stomilimetrové hlavně tanků dráty, jejich druhé konce smotané do ok přibíjeli velkými hřebíky přímo do dřevěných podlah vagónů, zakládali masivní klíny pod pásy, nakládali munici, zakrývali pancíře maskovacími sítěmi… A poté vojáci znehybňovali sami sebe uvnitř osobních vagónů, přiřazených za nákladními. Za několik minut byly na všech hácích, madlech a trubkách uvnitř ţelezničních vozů uvázané rohy zelených vojenských prostěradel, exponenciálně se mnoţící improvizované prostěradlové hamaky zaplnily vnitřky vozů tak hustě, ţe se mezi nimi téměř nedalo projít a cesta na velmi zaprasené WC připomínala neobyčejně rafinovanou prolézačku. Podporučíci základní sluţby Jan Rosa a Jiří Pilot seděli s výkonným praporčíkem Petrem Smrţem na sedačkách, ale ostatní vojáci roty usínali uvnitř pohupujících se baňatých vojenských prostěradel, která drţela a ve vzduchu udrţela pohoupávající se těla kuklících se a k hibernaci se připravujících vojáků základní sluţby. Vojenský transport spoutaných tanků a zhibernovaných muţů v uniformách 241
se rozjel aţ téměř po třech hodinách, aby vzdálenost necelých sto kilometrů ujel za více neţ dvacet čtyři hodin. Přesto byl pro většinu vojáků transport vítanou změnou, byl nevšední a aţ příliš rychlý, neboť kaţdý se mohl uvnitř osobních vagónů jenom flákat a všichni dostali rozkaz jenom sedět, spát, nevystupovat za jízdy ani ve stanicích, jíst, leţet, nepokřikovat na slečny, paní ani na krásné "baby", všichni měli rozkaz mlčet, leţet, snít a znovu spát a ještě více snít – snít o civilu. Ostrahu ve stanicích zajišťovali pouze nováčci – a vůbec nikomu nevadilo, ţe tím jsou znovu řádně šikanováni… Po třiceti dvou hodinách vojenský transport zpomalil, Jan Rosa viděl za oknem nízký lesík bříz a osik, přízemní budovu s nápisem: RALSKO – HRADČANY. „Aţ do té chvíle jsem netušil, ţe existují také jiné Hradčany,“ pomyslel si. „Moţná je pro armádu tento výcvikový prostor - svým způsobem - také dominanta a monument. Chtěli nás poslat do Krkonoš a dojeli jsme aţ na – Hradčany.“ Tanky sjíţděly uprostřed Hradčan z vagónů a mizely v lese. Aţ tři metry hluboké jámy, zívající před tanky ve směru přesunu, byly vyjeţděné stovkami pásů v posledních několika měsících a letech a daly se překonávat jen s maximálním vypětím do strojů implantovaných tankových osádek. Té-padesát pětky se znovu a znovu – jako loďky na rozbouřeném moři či nemotorné obrovské ţelvy – drápaly na hřebeny jam a poté drtily ledový krunýř jezírek jenom proto, aby se mohly zanořit do blátivé hnědozelené břečky pod ním a na několik vteřin zmizet v proláklinách vymlácených ocelí aţ na matečnou horninu… Dvě hodiny trvalo kymácení, kolébání, houpání, natřásání a modření nejrůznějších částí těla. Pak motory ztichly a opancéřované zbraně s nádrţemi znovu přeplněnými naftou znehybněly na velmi dobře střeţeném a zamaskovaném lesním palouku, dočasně přeměněném na park bojové techniky. Vojáci opustili tanky a o půl kilometru dál uvnitř dřevěných srubů rozbalili plné polní – aţ na promodralého vojína Kváčka s prázdnou polní. Tonda Kváček prásknul na polici s prázdným batohem a jal se škemrat, aby mu někdo půjčil nátělník, někdo jiný košili, ještě další ponoţky – a výkonný praporčík čerňáky, neboť sám na sebe si nevzal a neměl vůbec nic. --Nové Sedliště - VÚ-2424, 30. ledna 1983, 17:21 (ZA 244)
Vojenský srubový polní tábor byl postaven před pěti lety uprostřed rozsáhlého lesního masívu vojenského prostoru, který na ţádné civilní mapě neexistoval. Silnice, lesní cesty a osady byste na tehdejších mapách nenašli ani náhodou – utajení bylo skutečně důsledné. Na mapách existovala jen zelená a hnědá, hnědá a zelená veřejně nepojmenovaných a oficiálně neexistujících vojenských ministátů uvnitř naší republiky. Tábor Vyzývatele tvořilo osm velkých srubů. V kaţdém jednom z nich se pohodlně vyspalo i čtyřicet chlapů celé tankové roty. Součástí tábora byly menší sruby pro důstojníky, důstojnickou jídelnu, pro kuchyň, záchodky a kromě srubů také velké stany se sprchami a kotelnou pro ohřev teplé vody. Na loukách před sruby ţenisté vybudovali travnaté hřiště na fotbal, odbíjenou a jiné sporty – včetně 242
rozcviček, kontrol počtů, vyhlašování kaţdodenních rozkazů a nástupů celého pluku… --Slavnostní nástup pluku končil, major Pašek a velitel pluku po celých dvacet minut nešetřili chválou. Před vojáky nastoupených rot a podpůrných jednotek Vyzývatele bylo slyšet: „Vojáci, s uspokojením konstatujeme, ţe celý pluk splnil ostrý bojový poplach na výbornou… Kontrolní a prověrková komise nezjistila ţádné podstatné nedostatky… Pluk byl hodnocen výtečně také proto, ţe nedošlo k ţádné mimořádné události… Velitelé jednotek – velte rozchod!“ Po rozchodu se Jan Rosa přitočil k veliteli praporu: „Soudruhu nadporučíku, dovolte mně s vámi promluvit!“ „Co je? Prosím – tak mluv, podporučíku!“ „Odpovíte mně na rovinu na jednu otázku, soudruhu nadporučíku?“ „Do toho!“ „Major Hrdý právě řekl, ţe u pluku nedošlo k ţádné mimořádné události...?“ „Ano, to je pravda.“ „Rád bych si myslel, ţe... je... to pravda… moţná…?!“ „Roso, jaký zasejc moţná!“ „Pravím - moţná! Protoţe –, soudruhu nadporučíku, co se stalo při výjezdu u brány číslo čtyři?“ „Roso! Proč tě to zajímá?“ „Nemám rád lhaní!“ „Kdo lţe?“ „Pokud jsem dobře viděl a slyšel, tak nám lţe – velitel pluku. Nebo lhali jemu?“ „Podporučíku, nesranduj! Velitel pluku nikdy nelţe!“ „Jak to?“ „Tak.“ „Co se stalo u výjezdové brány číslo čtyři?“ „Nic!“ odsekl velitel praporu. „Co se to – s námi všemi – soudruhu nadporučíku, stalo u brány číslo čtyři? „Roso, víš o tom, ţe mě pěkně sereš!“ nadskočil nadporučík, a pokračoval: „Víš o tom, ţe všichni ostatní mlčí a je jim uţ všechno jedno, plní rozkazy a drţí hubu. Jenom ty nic nechápeš. Roso, můţeš mně říct, proč vidíš to, co ostatní nevidí? Proč se ptáš na věci, na které se ostatní neodvaţují ani pomyslet? Proč se ptáš na něco, na co se ostatní vůbec nezeptají? Kurva, proč nejseš jako ostatní!?“ „Viděl jsem, ţe tank srazil člověka. Viděl jsem, jak leţel bez hnutí na zmrzlé zemi v kaluţi krve. Celý prapor to viděl. Co je s tím člověkem?“ „Ty seš jako buldok, který viděl víc, neţ vidět měl. Co je ti po něm? Co je ti po tom?“ „Tomu nerozumím… Chci pouze vědět, co je s tím člověkem? Vaše otázky nechápu…“ „Tak dobře…, ale neměl bych o tom s tebou mluvit. Pojď se mnou tady za srub. Snad ti mohu říct, ţe šlo o nešťastnou náhodu. Víc tě přece nemusí zajímat…“ 243
„Proč ne? Zranění člověka je přece mimořádná událost. Nebo není, soudruhu nadporučíku?“ „Opakuji, soudruhu podporučíku, ţe nejde o ţádnou mimořádnou událost, šlo pouze o nešťastnou náhodu. K ţádné mimořádné události u pluku nedošlo!“ „Viděl jsem dobře, jak tank srazil člověka.“ „Nemusíš - jako papoušek - opakovat věty, které jsi uţ stokrát říkal. Já musím trvat na tom, ţe se nic mimořádného nestalo. To si pamatuj, je to závěr zrychleného oficiálního vyšetřování komise HPS ČSLA.“ „Vy se závěrem komise Hlavní Politické Správy souhlasíte, soudruhu nadporučíku?“ „To sem nepatří. Nemám pověření pochybovat, já pouze plním rozkazy. A ty, kdyţ uţ seš v armádě, musíš dělat totéţ! Oficiální vyšetřování jiţ skončilo. Přestaň mudrovat a soustřeď se na zítřejší ostré střelby plnou ráţí – všechno ostatní je jiţ minulost. A pokud ti mohu poradit, tak uţ nikde nic nikomu nevykládej. Ať řekneš, co řekneš, závěr vyšetřování HPS ČSLA jiţ platí a bude platit. Podplukovník Trsák hrubě porušil bezpečnostní předpisy obecně platné v celé armádě a obzvláště u celoarmádního Vyzývatele. U našeho pluku se oficiálně vůbec nic mimořádného nestalo, protoţe podplukovník nebyl příslušníkem našeho pluku. Není a nebyl! Nepotvrzuji ani nevyvracím tvoje domněnky o jeho současném stavu, ale i kdyby zemřel… Dokud armáda nesplní bojový úkol, dokud není dosaţeno stanoveného cíle bojové operace - mrtví se nepočítají.“
56. ČÁST NEBOŤ… BÁSNĚ Motto padesáté šesté části Dokeská pahorkatina - v prostoru mezi Stráží pod Ralskem, Mimoní, Doksy, Bělou pod Bezdězem, Dolní Krupou a Českým Dubem – byla Armádním Ministátem uvnitř ČSSR. Lidé žijící v okolí VVP vojákům přivykli, obtěžovala je "dočasná" přítomnost silné posádky Sovětské armády, jejichž vojáci měli na uniformách označení CA – Sovětskaja Armija, ale jednotky ČSLA a CA přesto byly pro místní obyvatelstvo vítaným zdrojem pracovních příležitostí a především zdrojem nemalých finančních prostředků… Rozsáhlé Vojenské Výcvikové Prostory - podobné tomu pod Bezdězem – armády na určitých místech devastovaly a zanechávaly na zemské povrchu "krvavé" rány…, ale na druhé straně bylo možné uvnitř prostorů najít stovky zákoutí, ve kterých jako by se čas zastavil a zakonzervoval krajinu v téměř panensky nedotčeném stavu. Střežené, pramálo zalidněné a navštěvované oblasti byly rájem vysoké zvěře, žily v nich mimořádně vzácné druhy živočichů, rostlin a hmyzu v podivné harmonii se zbraněmi a vojáky, rostliny tam rostly a živočichové se množili bez omezení – zatímco mimo VVP se s nimi lidská civilizace již dávno krutě vypořádala. Také svištění střel, detonace, výbuchy a další projevy nepřetržité střelby – nonstop cvičících tankových a motostřeleckých jednotek ČSLA a Sovětské armády - lidem i zvířatům uvnitř VVP již dávno zevšedněly…
--Vojenský výcvikový prostor Ralsko, 31. ledna 1983, 17:05 (ZA 243)
244
Jan Rosa naplno proţíval první velké vojenské cvičení, měl před sebou střelby plnou ráţí a plochu největší střelnice, kterou kdy viděl – a za sebou rotu nastoupených vojáků. Poslouchal organizační pokyny mazáků: „Střílet budou pouze vybrané elitní osádky, nabíjet nebudou nabíječi, nabíjet budou pouze střelci střelcům, velet budou Petrof, Hatalov a Machalík… Dnes odstřílíme i za špagáty – ať je klid…“ Podporučík Rosa věděl, ţe by stačilo mlčet a jedna ze tří elitních tankových osádek roty by odstřílela celé střelby místo zbývajících sedmi. Nemlčel. „Budu střílet plnou ráţi sám za sebe,“ prohlásil a tvářil se velmi sebevědomě – ač v něm ve skutečnosti byla malá dušička, otočil se čelem k vojákům a v šeru zářivek dvojice stoţárů "pouličního" osvětlení sledoval jejich tváře. „Budu střílet sám!“ zopakoval důrazně. „A budou se střídat kompletní osádky! Nabíjet nebudou střelci! Nabíjet budou nabíječi! Podvody právě skončily! Ale za Frantu, za Roje a za jejich prachy si klidně střílejte dál...“ „Také budu střílet sám!“ přidal se bez rozpaků Jiří Pilot. „Špagáti, jste pěkní volové!“ okomentoval rozhodnutí dvojice podporučíků vojín Lohniský. „Roso, z toho bude jenom největší průser, kterej jste tady zatím vyrobili. Vţdyť vy vůbec nic neumíte! Mesr stejně všechno pozná, protoţe nejste sehraní a nemůţete střílet jinak neţ strašně blbě!“ „Všechno jsme nacvičovali uţ tisíckrát, kompletní osádky to zvládnou,“ konstatoval podporučík. „Nechci mít v rotě – kdyţ uţ musím velet – jenom tři elitní osádky, ale všech devět!“ „Naivko!“ „Honzo, tak já ti alespoň budu nabíjet,“ ozval se střelec tanku svobodník Havlík, „Jura zatím nikdy plnou ráţi nenabíjel. Roztřesou se mu ruce, zápalkou někde uvnitř cinkne – nenechám ho, aby nás zabil!“ „Ne, zvládneme to!“ „Osádky, k vozidlům!“ ozval se znovu rozkaz z řídící věţe střelnice, ale ke trojici provozních tanků nikdo nenastupoval… „Ne, nabíjet bude Jura!“ trval na svém Jan Rosa. „Chlapi, jdeme!“ Šest vojáků se postupně a pramálo organizovaně řadilo do zástupu a nastupovalo k provozním tankům za dvěma absolventy. „Tak, co je! Srandujete se mnou? Kurva, co se to tam dole děje!“ řval do mikrofonu velitel praporu. „Tomu říkáte vzornej nástup! Kde je třetí osádka! Celá Sovětská armáda na vás nyní čeká – aţ se vykecáte!“ Nadporučík Varga se rozhlédl, nalevo od trojice tanků T-55A ČSLA bylo na devíti drahách připraveno s nastartovanými motory devět tanků T-72 Sovětské armády. Všechny čekaly na tři tanky ČSLA. Do cílové plochy vjíţdělo aţ do té chvíle dvanáct strojů ve vlnách a společně. „Ne, takto si – kupříkladu já – nepředstavuji bratrství ve zbrani,“ oznámil hlasitě velitel roty svému zástupci a z úst na zem se mu vysypala hromádka bílé drti. Nadporučík Varga stál jako obvykle sto metrů od své 12. roty, usilovně louskal slunečnicová semínka, a tvářil se, ţe ani jednoho vojáka nezná. Místo sebe poslal k vlastní rotě podporučíka Roje, aby popohnal vojáky, neboť důstojníci Sovětské armády ho v jeho ubíjejících nevojenských představách strašili mnohem 245
intenzivněji neţ vojáci jeho roty. Osádky Jana Rosy a Jiřího Pilota stály za připravenými provozními tanky. Podporučík Roj u roty zjišťoval příčinu neklidu a "neobvyklé" nekázně. „Špagáti chtějí doopravdy střílet? Myslel jsem, ţe si tady na místo střelce nikdy nesednou,“ prohlásil po dvou minutách, ale ţádného vojáka se jiţ neodváţil od tanků odvolat zpět. „Přece se z nich neposeru, ţe ano! Tak si to s nimi rozdáme. Pojedu taky s kompletní osádkou a se svým nabíječem. Kde je vojín Suchý?“ „Vy s ním váţně chcete jet, soudruhu podporučíku?“ zeptal se vyděšeně řidič tanku vojín Pečka. „Jistě, kdyţ můţou jet v kompletních osádkách neschopní špagátští magoři, zvládnu střelbu plnou ráţí s kompletní osádkou taky,“ prohodil suverénně. „Snad, ale – soudruhu – Rosa Kirku, Kuklu i Šimčeka při střeleckejch přípravách "masíroval", aby nabíjeli. Suchej vám akorát vaří kafe, je věčně zasněnej, maluje si obrázky, čistí vám boty, kartáčuje uniformy, nosí vám tašku, jezdí s váma jako řidič gázu – udělá vám úplně všechno. A vám… se to líbí…, moţná vás to i vzrušuje… A on – soudruhu podporučíku – on skutečnost, ţe vám dělá pucfleka, povaţuje ve svým snění a idealismu za naprosto ideální způsob plnění svý "čestný vlastenecký povinnosti" - vnitřek tanku vůbec nezná! A mně se teď ani trochu nelíbí, ţe s ním mám jet v jednom tanku a střílet plnou ráţi?“ „Dost uţ keců! Jdeme!“ Ve 12. tankové rotě zavládlo po rozhodnutí podporučíka uspokojení, neboť také podporučík Roj dosud jezdil, kdyţ měl chuť, pouze jako velitel nebo střelec elitní mazácké osádky, do které neměl ţádný z nabíječů přístup… „Osádka prvního tanku! Nástup do výchozího postavení!“ řval do mikrofonu velmi vztekle, stále silněji a nervózněji velitel praporu, a kdyţ ze čtvrté řídící věţe neviděl sebemenší činnost vojáků, nečekaně vypadl z role řídícího střelby: „Za chvíli vyvoláte mezinárodní konflikt. Jestli ti Rusáci – oprava – sedmdesát dvojky Sovětské armády – vyjedou bez nás, tak slezu dolů a všem vám tam rozbiju drţku!“ „Drţščku!?“ ozvala se trojnásobná ozvěna z reproduktoru vysílačky nad jeho hlavou, neboť nadporučík Messarosz v rozčílení nechtěně přepnul loktem přepínač a v nejméně vhodné chvíli nečekaně úspěšně navázal spojení s řídícími střelby Sovětské armády na třech sousedních věţích. Okamţitě zapomněl na 12. rotu a zaposlouchal se do ruštiny, vysílačka chraplavě švitořila: „Skaţítě éto jiščo raz! Zděs palkóvnik Malinóvskij. Ja ně panimáju, tavárišč, što takóóóje –, što éto – drţščka?“ „Ja – tavárišč palkóvnik – ně skazál – "drţščku",“ reagoval bezprostředně nadporučík a vymotával se z konfliktní situace, „ja i ně dúmaju, što takóje – "drţščku" – ja skazál púšku - púšku! V adnóm nášem tánku avária puůůúúúški…!“ „Opravdu máme – přesto přesevšechno – rozbitej kanón?“ skočil mu do řeči vyděšeným hlasem nadporučík Krákora. Velitel praporu mlčky mávl rukou a zadíval se na náčelníka svého štábu jako na neţivotaschopné nechápající embryo, ruský hlas nabíral na síle a sléval se v málo srozumitelný hlavolam: „Pěred námi trudnája zadáča. Kak éto vazmóţno! Náši tánki imějut naďjoţnuju broněvúju zaščítu, sovreménnoje vooruţenie s bol'šoj broněprobivájemosťju, móščnyje dvígateli, povýšennyj zapás choda i savreménnyje pribóry voţďénia i upravlénia 246
ogněm… Avária –? Avária púški –? Nět! Éto ně vazmóţno! Éto ne vyzmóţno!“ Nadporučík ČSLA skočil do řeči plukovníkovi CA: „Uţe vsjo v parjadke!“ vysvětloval: „Izvinítě… paţálujsta… tavárišč palkóvnik, izvinítě – uţé vsjo v parjádke… Ja gatóv k nastupléniju! My k bóju vsegdá gatóvy!“ „Týýý – jo,“ vydechl obdivně nadporučík Krákora, „to bylo – přesto přesevšechno – dokonalý, já jsem mu rozuměl kaţdý pátý slovo.“ „Já kaţdý třetí,“ oznámil velitel praporu a zvedl svoji bradu o pět centimetrů nad bradu náčelníka štábu… „Ja slušáju i rozuměju všujemu – vy mně nelţitě!“ ozvala se několikanásobně zlomená čeština z ruské věţe ve vojenském prostoru ČSSR… Na semaforech zazářila zelená. Tanky vyrazily. U tří dalekohledů tanků T-55A ČSLA seděli na místě střelců poprvé všichni tři podporučíci a velitelé čet 12. tankové roty, oči všech ostatních příslušníků roty byly soustředěně upřené k cílům. Jan Rosa zapnul měnič, odjistil klávesu a poslal ji překlopením dolů, spustil automatiku věţe a tankového kanónu. Všechny přístroje poslouchaly. Pouze věţ tanku sebou – po zapnutí automatiky a roztočení gyroskopů – mírně škubla. Oba palce byly připravené na nepatrných černých tlačítcích zaměřovače. Svobodník Dučera řídil tank plynule s jistotou filmového kaskadéra, i nejhlubší díry na vyjeţděné dráze přestaly existovat, tanky se valily terénem, zněly dávky z kulometů a terče se poslušně sklápěly pod deštěm ohnivě červených střel… „Protipancéřovým – !“ zavelel Jan Rosa. „Protipancéřovým – nabito!“ odpověděl poprvé na vojně nabíječ Juraj Kirka. Podporučík Rosa našel v tankovém infradalekohledu osvětlený terč "nepřátelského" tanku. Ozvala se ohlušující rána… DRUM! Padesát pět tun hmot tanku a jeho čtyřčlenné osádky se zachvělo jako jedno jediné tělo při vysoké horečce, hlaveň byla prudce vraţena do zákluzu a poté se pomaleji posunula zpět do své původní polohy, prázdná nábojnice zarachotila uvnitř tanku, oblak dýmu ze spáleného střelného prachu na několik vteřin otupil smysly muţů uvnitř. Poté zněly další povely a výstřely… Dddruuum! DRUM! Trrrr! Trrrrrrrrrrrr! DRUM… „Zasáhl jsem tři obrněné cíle z pěti,“ zajásal Jan Rosa. „Zasáhl jsem čtyři cíle z pěti,“ uvědomil si podporučík Pilot. „Zasáhl jsem jenom tři terče z pěti,“ zhrozil se a zezelenal podporučík Roj, sesedl a – jak měl ve zvyku – vykřikoval jadrné nadávky před vojáky celé roty: „Suchej – ty tupý hovado! Věděl jsem, ţe umíš hovno, ale, ţe je to tak příšerně velký hovno –, to mně fakt došlo aţ teď! Suchej, ty šílenej blbče! Kdo tě učil nabíjet?“ „Vy, soudruhu nadporučíku,“ prohlásil otevřeně, zpříma a s upřímnou naivitou vojín Suchý, usmíval se. Podporučík Roj ztvrdl, nasadil kamenný kukuč a nepřátelský výraz: „Ty seš váţně pitomec!“ Poté se obrátil k vojákům 12. tankové roty: „Ţe je to strašnej debil? Kdyby líp nabíjel, zasáhnu klidně všechny terče. Vţdyť víte, co umím! Umím výtečně střílet,“ naparoval se, „zasáhnu tankovým kulometem i komára na 50 m!“ „Se říká, kdoví jestli!“ pravil tiše vojín Lang a jako nejlepší střelec roty věděl své. Myslel si, kroutil hlavou a potom i sám sobě polohlasem opakoval: „Honza 247
s Jirkou…? Naši špagáti to tomu "frajírkovi" nandali - uţ napoprvé…“ Střelby pokračovaly ještě pět hodin, teprve pak přijely zelené Tatry určené k přepravě osob. „Osádky! Nástup k vozidlům! Nasednout! Velitelem korby určuji podporučíka Rosu!“ oznámil jakoby mimoděk nadporučík Varga a okamţitě zamířil v doprovodu podporučíka Roje do vyhřáté kabiny řidiče, svých vojáků si nevšímal. Vojíni, poddůstojníci a nakonec absolventi šplhali na sto sedmdesát centimetrů vysokou korbu vojenské Tatry… „Franta před námi celý den zdrhá a zdrhá,“ prohlásil do tmy zaplachtované korby vojín Kváček a všichni brali jeho slova jako pravdu – všichni brali chování velitele roty a velitele první čety jako útěky, i kdyţ málokdo zatím chápal, před čím vlastně Franta s Rojem utíkají. „Honzo –!“ obrátil se na podporučíka Rosu nečekaně desátník Machalík. „Mám ve Bělý u babičky Martinu a Adámka. Chtěl bych na pár hodin za manţelkou a za synem? Vrátím se do budíčku…“ „Proč se ptáš právě mě?“ „Franta s Rojem si nikdy ničeho nevšímají – kašlou na nás i na mě, ale kdyby zjistili, ţe jsem zmizel – tak mě nechají zavřít. Ty bys určitě zjistil, ţe chybím, ty víš o kaţdým z nás všechno, co potřebuješ. A já chci vědět, kdyţ teď zmizím, jestli to na mě bonzneš?“ „Já?“ uţasl podporučík. „Tomáši –, kdybys na Silvestra nehodil do řeky první láhev – bez tebe bych se domů taky nedostal, ale pustit tě nemůţu –!“ Machalík se zatvářil zoufale. „Zmiz!“ řekl Jan Rosa. „To myslíš váţně?“ „Tak běţ uţ! Ale ať seš doopravdy zpátky ještě před budíčkem! A modli se, aby nám nevyhlásili noční přesun!“ Ostře jedoucí vojenská Tatra mírně zpomalila. Desátník Machalík vstal, přelezl zadní čelo a zmizel za jízdy ve tmě noci. Vojín Lang bouchl loktem na kabinu řidiče, zelená Tatra si odfrkla a rozjela se mnohem rychleji, projela Bělou pod Bezdězem a zamířila ke srubovému táboru…
--„Sesedat! Materiál uloţit! Nástup na večerní kontrolu počtů!“ velel před sruby podporučík Roj. Vojáci dvanácté roty nastupovali, Petr Smrţ četl jejich jména: „Svobodník Bagi!“ „Zde!“ „Vojín Boukal!“ „Zde!“ „Svobodník Černý!“ „Zde!“ „Desátník Machalík!“ „Zde!“ vykřikl pod rouškou tmy svobodník Bubelka, zatímco se Machalík v té 248
chvíli objímal a později miloval s manţelkou 10 km od tábora a 5 m od postýlky spícího syna. Martina s Tomášem naplno proţívali kaţdou něţnost, kaţdý polibek – snaţili se prodlouţit milostné setkání aţ k "věčnosti", ale myslím, ţe současně dobře věděli – s kaţdým Tomášovým pohledem na hodiny, ţe čas vojenského milování je vţdy mnohem a mnohem kratší neţ si mnozí lidé myslí… „Honzo, mám to ohlásit?“ zeptal se před večerkou výkonný praporčík podporučíka. „Co chceš ohlásit?“ „Tomáš Machalík chybí. Ještě na nástupu křičel „Zde!“, ale není tu.“ „Já vím – kde je. Slíbil mně, ţe se vrátí před budíčkem. Nikomu nic neříkej! Na špatná hlášení je vţdycky času dost,“ sdělil podporučík, leţel na tvrdé dřevěné palandě uvnitř srubu, celý obličej měl umouněný a stále ještě ucpaný pachem spáleného střelného prachu, nafty, výfukových plynů…, díval se zamyšleně na nízký, popsaný a vojáky pomalovaný strop; duši, svaly, nervy… měl roztřesené děsivou střelbou stomilimetrových tankových kanónů a představami o zničujících následcích střelby – kdyby doopravdy přišel ostrý rozkaz. Jen s námahou odvracel myšlenky od zbraní. Dokonce ani jindy úspěšné erotické představy spojované s ţenami a dívkami, které v ţivotě před vojnou potkal a miloval, nebyly toho dne milosrdné… V duchu zkoušel několik hodin sloţit zamilovanou báseň, seřadit slova do něţné melodie, naplnit je bezhraničnou oslepující láskou, dráţdivou erotikou, výjimečným souzněním… Ale byly to marné pokusy – sám byl zaskočen bezzubostí, bezúspěšností, prostoduchostí a celibátem všech svých pokusů, neboť – PŘÁTELÉ – STŘÍLENÍ POKAŢDÉ ZABÍJÍ MILOSTNÉ BÁSNĚ!
57. ČÁST TOLEDO NENÍ TOLEDO Motto padesáté sedmé části „Vŧbec nic se nestalo, kromě toho, ţe tady Honza a Jirka, dŧstojníci druhé kategorie ČSLA, budou to vaše včerejší pozvání na oběd povaţovat za sýr v pastičce na myši." desátník Petr Smrž, únor 1982 --Vojenský výcvikový prostor Ralsko, 1. února 1983, 11:45 (ZA 242)
Desátník Machalík se vrátil z „černého opušťáku" nad ránem a úplně zářil. Podporučík Rosa ho na nástupu a na dopoledním pořadovém cvičení ještě nikdy neviděl raději. Před obědem stáli oba absolventi – jako obvykle – uprostřed dvousethlavé fronty vojáků, poddůstojníků a absolventů základní sluţby – všichni podupávali ve sněhu pod širým nebem. Stravu jim do ešusů plácal Sergej Serlabajev - jeho občas málo stravitelné výtvory byly jiţ známé široko daleko a také v okolí polní kuchyně svítily tradiční vyryté nápisy – obsahující jeho provokující iniciály SS. Ešusy s nafasovaným jídlem většinou nebylo kam poloţit, sednout si nebylo kam, všichni záklaďáci obvykle postávali na zasněţené louce ve sněhu a v rozdupané blátivé břečce u šesti malých omoklých, namrzlých a
249
rozpadajících se bufetových stolečků z neohoblovaných prken. Kdo měl odvahu, ten posedával a válel se se svými ešusy na zemi ve sněhu a riskoval. V okolí srubové kuchyně se pod kupičkami písku, sněhu a hlíny ukrývali nejenom myši, potkani a krtci, ale také nedojedené knedlíky, brambory, kolínka, moč – a občas i zvratky… „Absolventi! Absolventi!“ rozjařeně vyřvával nadporučík Krákora. „Roso! Pilote! Co to za štěstí – přesto přesevšechno – hledáte v týhle humus-frontě? Pojďte se mnou! Jste přece důstojníci a jste na prvním velkém cvičení. Od této chvíle budete jíst se mnou u stolu v důstojnický jídelně, jak se na důstojníky – přesto přesevšechno – sluší. To si prosadím, jako – ţe jsem slušnej chlap – a baáásta – a – teč-ka!“ Jan Rosa zvedl oči, nemohl rozpoznat, kolik toho nadporučík Krákora vypil. „Tak, chlapi, na co čekáte! Pojďte se mnou!“ Absolventi vystoupili nedůvěřivě ze zástupu a snad aţ příliš ostraţitě vstupovali za nadporučíkem do srubu, nad jehoţ vchodovými dveřmi visel nápis Důstojnická jídelna – posadili na masivní bukové ţidle ke stolu s bílým plátěný ubrusem a karafiátem v malé baculaté vázičce. Pečlivě vybranou, zkontrolovanou a odměřenou porci jídla jim aţ ke stolu přinesli na porcelánových talířích vojíni Obdrţálek a Suchomel v komických modrobílých zástěrách a nabízeli jim dokonce i pivo... Jan Rosa měl pocit, ţe se ocitl na horské chatě s výbornou obsluhou, cítil se nesvůj, ale s podporučíkem Pilotem byli gurmáni a vychutnali si nečekaně dobrý oběd aţ do poslední sekundy. Jídelnu opouštěli s úsměvy, byli naplnění podivnou a dosud na vojně nepoznanou spokojeností, která mátla všechny smysly. Ve dveřích srubu se jim do cesty postavil dozorčí důstojnické jídelny – desátník Bros: „No – tě pic, vás tady zdravím! Roso, seš pořád takovej pěkně drzej parchant?!“ „Proč?“ „Ti povídám, ţe zejtra budeš ţrát zase venku!“ „Láďo, nevšímej si nás, máš sám dost svých starostí. Uţ seš tak zblblý z šikanování nováčku, ţe ani pořádně nevíš s kým mluvíš!“ „Bez obav, bonzáci! Povídám vám, vy dva špagátský povýšený buzeranti, ţe zejtra budete ţrát zasejc venku…!“ Kolem podporučíků a dozorčího vycházelo z jídelny ven několik vojáků z povolání – ţádný se nezastavil, ţádný nereagoval, všichni odvraceli obličeje... „Desátníku, myslím si, ţe nám dvěma nevelíš,“ řekl podporučík Rosa. Bros nadskočil: „Já – já velím víc neţ vy dva dohromady!“ „Nevelíš!“ konstatoval Jan Rosa a chystal se opustit srub. „Ale velí,“ prohlásil u nejbliţšího stolu nadporučík Arnošt Frank, oblékal si svrchník a ještě před opuštěním srubu prohlásil: „Desátník má v mý rotě stejné prááávo-moce jako mám já – velí celé páté rotě. A kdyţ vám říká, ţe tady ţrát nebudete – tak tady ţrát nebudete!“ „Jsme důstojníci nebo nejsme?“ zeptal se podporučík Rosa. „Nejste!“ přidal se nadporučík Krátký. „Nebudete nás tady vyţírat, postaráme se o to, aby vás odtud vykopli!“
250
--Vojenský výcvikový prostor Ralsko, 1. února 1983, 19:45 (ZA 242)
„Soudruhu majore, nadporučík Krákora přitáhl do naší jídelny na oběd Rosu s Pilotem. Je s námi nebo proti nám?“ vztekal se nadporučík Krátký. Stál v čele početné skupinky důstojníků Vyzývatele před srubem velitele pluku, jeho hlas burácel: „Takový svinstvo bych já udělat nemohl! Kaţdýho z nás tím urazil a zesměšnil…“ Velitel pluku nic podobného nečekal, byl zaskočen, z úst mu mimoděk vylétlo: „Proč vás tím urazil? Vţdyť uţ přece mají také důstojnické hodnosti.“ „Všichni víme, jak k nim přišli! Dostali je úplně zadarmo!“ zaútočil velitel 2. praporu. „Dostali hodnosti bez vojenský školy a bez pořádnýho výcviku...,“ prohlásil podporučík Roj. „V armádě ještě vůbec nic nedokázali...,“ neopomněl zdůraznit nadporučík Frank. „Mám jiné informace,“ pokusil se ještě jednou vzepřít major Hrdý. „Podporučík Rosa skutečně velí celé rotě.“ „To nám je jedno. Rosa bude u útvaru jenom jeden rok, klidně můţe ţrát s vojáky!“ vztekem se rozklepal nadporučík Krátký. „Rok vydrţí lehce! Proč nás mají špagáti kaţdej den otravovat při jídle, kdyţ se odtud všichni po roce zase vypaří!“ přidal se nadporučík Středa. „Nepatří k nám, nejsou naši. Patří k záklaďákům – s námi nemají vůbec nic společného.“ „Za pár dní by se v naší jídelně chtěli roztahovat i všichni poddůstojníci,“ konstatoval rozhořčeně velitel 2. tankového praporu. „Není přece moţný, aby někdo u pluku vodil takový neřády doopravdy aţ mezi nás! To uţ nebudeme mít klid ani při jídle?“ Major Hrdý si prohlíţel rozpálené tváře před sebou – jak se mu zdálo – málo příčetných vojáků z povolání – připomínali mu smečku vlků nakaţených vzteklinou, uvaţoval: „Jsou mezi nimi i dva velitelé mých praporů, jejich stíţnosti nemohu jen tak přejít.“ Nahlas oznámil: „Dobrá, ráno vydám potřebný rozkaz!“ --Vojenský výcvikový prostor Ralsko, 2. února 1983, 08:00 (ZA 241)
„Pluku, na můj povel! Pozor! Mimořádný denní rozkaz velitele pluku číslo 8/83!“ četl major Pašek ráno důrazně před nastoupenými jednotkami Vyzývatele. „V průběhu dnešní noci byla v našem polním táboře zřízena nová jídelna vojáků z povolání.“ Většina příslušníků Vyzývatele měla v té chvíli neobyčejně dobrý výhled na srub důstojnické jídelny, z jehoţ štítu svobodníci Jančařík a Machálek právě shodili nápis „DŦSTOJNICKÁ JÍDELNA“ a připevňovali místo něho jiný – byl nový, nejnovější, vyzývatelsky úderný: „JÍDELNA VOJÁKŦ Z POVOLÁNÍ“. „Ve zcela nové jídelně,“ pokračoval major Pašek, ukázal prstem na vyvěšovaný nápis. „Tak teda v ní se mohou od této chvíle stravovat pouze vojáci z povolání.“
251
„Jaká nová?“ pronesl desátník Petrof. „Novej je pouze, jenom a jedině její název. Honzo, pěkně s vámi vyjebali.“ --Vojenský výcvikový prostor Ralsko, 2. února 1983, 11:45 (ZA 241)
„Chlapi, nemůţu za to,“ křičel jiţ z dálky nadporučík Krákora: „Musíte jít zasejc do fronty mezi vojáky základní sluţby. Byl jsem v noci několikrát – přestopřesevšechno – poučen, ţe nejste podp – , vlastně, ţe jste papírově a před vojáky podp…oručíci, ale ve skutečnosti prý – vy dva nejste důstojníci. To leda, ano, to leda, ţe byste podepsali Toleda – ano, říkali mně, ţe by vás doopravdy vzali mezi sebe – kdybyste podepsali vojnu – alespoň na deset let!“ Jan Rosa pohlédl na nadporučíka Krákoru nadmíru vyčítavě. „No-no-no! Snad se – přestopřesevšecko – tolik nestalo!“ ozval se nadporučík. „Ne, vůbec nic!“ oznámil výkonný praporčík Petr Smrţ. „Vůbec nic se nestalo, kromě toho, ţe tady Honza a Jirka, důstojníci druhé kategorie ČSLA, budou to vaše včerejší pozvání na oběd povaţovat za sýr v pastičce na myši.“ Nadporučík Krákora se velmi provinile usmál a odešel, komentář desátníka Smrţe pokračoval: „Chlapi, já kdyţ vidím ten srub a na něm "de jure" novej nápis JÍDELNA VOJÁKŦ Z POVOLÁNÍ, srub, kterej je "de facto" pořád úplně stejnej, tak musím říct: Nenadávajte těm, kteří v ţivotě něco podobně blbýho vymysleli, schválili a udělali, neboť se časem vycukají sami. A ještě vám dám jednu dobrou radu: Nepodepisujte jim ţádný Toleda, protoţe já znám Toledo Scale Ccorporation v USA, Toledo ve Španělsku a mexického malíře Francisca Toleda, ale tady na vojně - a u Vyzývatele zvláště – Toledo určitě není Toledo! A teď uţ si musím jít zacvičit svoji milovanou JÓGU.“
58. ČÁST NÉJNI ĎÚRA JAKO ĎÚRA Motto padesáté osmé části „Vólej-něvoléj – éto po čéšsky znáčit volky-nevolky – ty éto znáješ – my těpěr búděm jéchať na vězděchódě…" generál CA, únor 1982 --Vojenský výcvikový prostor Ralsko, 4. února 1983, 22:17, (ZA 239)
Na střelnici pod Bezdězem se ozývalo nepřetrţité dunivé hřmění tankových kanónů: „Drum... Drum... Drum..." Postupně znovu odstřílela osmá, devátá, desátá, jedenáctá rota – vojáci dvanácté roty čekali pod přístřeškem z rezavě zelených vlnitých plechů. Celý den se střídali, seděli, postávali, stříleli a znovu sledovali, jak v cílové ploše zbůhdarma explodovaly tuny munice… „Honzo, pojď kus dál! Chci s tebou mluvit!" řekl prosebně vojín Hrbatý. Podporučík a vojín poodstoupili od roty. „Honzo, já uţ to s nervama dlouho nevydrţím. Strašně se bojím." 252
„Ty – ? Ty se bojíš?" „Bojím! A klidně ti svůj strach přiznám – tady mezi čtyřma očima." „Koho se bojíš? Snad se nakonec nebojíš mě? Zkoušíš nějakou novou fintu?" „Fintu – ? Tebe – ? Ne, tebe ne –, tvých rozkazů – někdy. Ale o to teď nejde – z nabíječů mám najednou strašnej strach…" „Největší mazák v rotě a bojí se nabíječů?" zapochyboval Jan Rosa. „Jo – a nejsem sám, můţeš mně to věřit, ţe se jich momentálně bojíme víc neţ tady těch," prohlásil vojín Hrbatý, ukázal prstem na nastoupené tankové osádky Sovětské armády a odbočil od tématu: „Stejně je to zajímavý, ţe celá Československá armáda cvičí s nimi a podle nich, kdyţ my jsme tady doma a oni jsou jenom – okupanti." „Okupanti – ?" „Jasně, snad doopravdy nevěříš těm kecům, který nám čteš při PŠM, ţe ţádná jiná moţnost tehdy nebyla?" „Ne –, nevěřím, pro mě je okupantem kaţdej voják, kterej se zbraní v ruce překročí hranice cizího suverénního státu. Agrese je agrese, i kdyby všichni – od soudruha prezidenta počínaje – tvrdili něco jinýho. A klidně ti to přiznám – tady mezi čtyřma očima." „Vidíš, to je stará česká chyba – tady mezi čtyřma očima toho oba nakecáme, ale jinak většinou pořád někoho posloucháme a drţíme hubu." „Jasně, kdyby tady nebyli Rusáci – určitě bychom si vymysleli nebo přivolali někoho jinýho, ale proč ty se bojíš nabíječů?" zeptal se Jan Rosa. „Já se bojím hlavně Patrika Nikoly. Honzo, kdyţ ho vidím, jak je slabej – protipancéřovej náboj uţ téměř neuzvedne. V tanku to s ním při kaţdý další jízdě klátí čím dál tím víc na všechny strany – mám z něho křeče v ţaludku a husí kůţi. Kdyţ budeš trvat na kompletních osádkách – budeš nás mít na svědomí – aţ to jednoho krásnýho dne uvnitř našeho tanku bouchne. Ale jedno jsem uţ pochopil – nabíječ, kterej doopravdy nabíjí tankovej lauf, nesmí mít – třeba kvůli šikaně – sebevraţedný oumysly…" --„Ja ně mogú povériť svojím glazám," prohlásil na řídící věţi tankové střelnice ruský generál, kdyţ při porovnávání výsledků střelby svých jednotek s četami Vyzývatele zjistil, ţe Té-padesát pětky ČSLA mají lepší výsledky střelby neţ mnohem dokonalejší Té-sedmdesát dvojky CA. Generál na výsledky střelby a na vojáky z vysoka kašlal, ale toho dne mu bylo líto prohrané sázky s náčelníkem politické správy Západního vojenského okruhu ČSLA a ještě více v duchu oplakával dvě láhve vodky, které byly v sázce. Řekl generálmajorovi ČSLA tónem, kterému se nedalo odporovat: „Ja chačú vsjo víděť sóbstvennymi glazámi!" „Zděs těpjér' uţé vsjo móóóţno," odpověděl s úsměvem generálmajor Radim Bříza. „Vólej-něvólej (chtě nechtě) –," pronesl ruský generál a náčelník politické správy Československé lidové armády okamţitě uchopil do pravačky telefonní sluchátko – byl uţ doma zvyklý poslouchat důstojníky cizí velmoci. „Nět, nět, nět!" zarazil se ruský generál. „Vólej-něvoléj – éto po čéšsky znáčit 253
volky-nevolky – ty éto znáješ – my těpěr búděm jéchať na vězděchódě…" „Nerozumím mu ani hovno," zamumlat potichu generálmajor Bříza – při pokládání telefonního sluchátka byl otočený zády k ruskému generálovi... „Chce volat, nevolat, jezdit a současně chodit – ? Kam – ?" Jeho hlas nabíral na síle: „A co mají znamenat ti vězni vchodem, z toho uţ jsem doopravdy jelen." „Čto?" vypadlo z ruského generála. „Továrišč geněrál, ja délaju, čto v mojích sílach," odpověděl generálmajor a česky pronesl: „Chlape, já ti vůbec nerozumím!" „Vot i – ja búdu smotréť skvoz pál'cy na vaš rússkij jazýk – ja chačú výjechať!" „Smotréť skvoz pál'cy – ? Éto ně znáju – toţe – ja chačú výjechať – kudá, tavárišč?" „Čérez ogóň, vodú, sněg i grjaz, vot ty uvídiš," odpověděl povýšeně generál a zadíval se soustředěně do cílové plochy střelnice. „Éto óčeň charašó! Agóň! Vam ně projti," zařval sebeuspokojením, kdyţ uviděl výsledky další série střelby, která vyzněla jednoznačně ve prospěch tankových čet CA. Během minuty vsadil proti generálmajorovi Břízovi další láhev vodky: „Ja dúmaju tak –, soldáty nášich suchopútnych vojsk imějut vysočájšuju organizóvannosť i disciplínu – vam nádo at nás jiščo mnógo učíť sa…," pronesl ruský generál a český generálmajor pokyvoval soustrastně hlavou… --Jan Rosa seděl na místě střelce. Po osmnácté čekal na povel z řídící věţe k provedení cvičné střelby plnou ráţí, ale ostré střelby dvanácti tanků byly znovu zastaveny. Český generál s ruským seděli na korbičce vojenského gazíku, v cílové ploše tankové střelnice přejíţděli od jednoho terče ke druhému, aby si na vlastní oči prohlédli průstřely papundeklů s dvojitými měděnými košilkami. „Jsme podivná armáda," pomyslel si Jan Rosa, kdyţ v zaměřovacím dalekohledu sledoval gazík s generály. „Vojáci základní sluţby nevěří svým velícím důstojníkům a ti zase nevěří vojákům. Uţ vůbec nikdo nevěří generálům, ale také generálové nevěří ničemu a nikomu, nevěří elektronice registrátorů, které automaticky zaznamenávají zásahy terčů, nevěří našim velícím důstojníkům, nevěří sklopeným terčům a uţ vůbec nevěří nám – vojákům…" „Honzo, na řídící věţi nikdo nic nekecne, ale generálský gumy to mají stejně marný," prohlásil svobodník Dučera. „Byl jsem tam a viděl jsem prachsakramentsky dobře, jak se elektronika dá oblafnout, kdyţ je toho potřeba. A třeba zkratama jsme tam minule připisovali desítky zásahů. Roj potom zasahoval i pět terčů čtyřma ranama." „Martine, tomu se mně nechce věřil," pronesl zamyšleně Jan Rosa, „připrav se, gáz uţ je zpátky – pojedeme." Tanky vyrazily, odstřílely a vracely se za start, padala mlha, Martin Dučera se svým tankem bloudil v cílové ploše a Jan Rosa ho musel dvakrát navádět na správnou dráhu. Se zpoţděním několika minut projíţděl Rosův tank v těsné blízkosti posledního terče, na který střílel podporučík Roj. „Co se tam venku děje – ? To přece není moţný – ?" ţasl podporučík. Poté si pootevřel velitelský příklop, aby lépe viděl na terč nepřátelského tanku – byl 254
sklopený na zemi, na něm stál vojín Šimček jako duch v houstnoucí mlze, v ruce drţel tlustý špičatý dřevěný kůl a s neobyčejnou vervou ubíjel mrtvý terč tanku jako upíra. Usilovně proráţel do terče nepřátelského tanku stomilimetrové díry, které připomínaly průstřely… „Co to Šimček vyvádí?" zděsil se podporučík, vzpomněl si na časné ráno, kdyţ si vojína Šimčeka vyţádal podporučík Roj. „Říkal, ţe nutně potřebuje někoho na opravu prostřílených terčů – a vojín Šimček teď "prostřeluje" terč podporučíka Roje – dřevěným kůlem. Přestávám věřit, ţe strýček vojína Šimčeka je plukovník Brázda a současně náčelník štábu naší divize. A támhle vpravo – dvě stě metrů odtud – vjíţdí do cílové plochy tankové střelnice vojenský gazík. Dva generálové přijíţdějí s váţnými tvářemi na kontrolu dřevěným kůlem propíchaného terče. Chtějí vidět pravdu na vlastní oči tu nejzelenější vojenskou pravdu – jakou pravdu?" Jan Rosa byl, stejně jako ostatní vojáci, zaprášený v obličeji i na čerňácích, šklebil se, smál se, mračil... Nemohl pochopit, co vlastně ti dva – toho dne Klauni Nejvyšší –, co vlastně kontrolují. „Ale – ať si kontrolují, co chtějí!" Pro Jana Rosu bylo nejnovější odhalení neobyčejně nečekané. Všechno se v něm bouřilo, ale Petr Smrţ mu na startu vysvětloval: „Prosím tě, co je ti na tom najednou divnýho? Vybraní vojáci jsou zalezlí v betonových bunkrech v cílové ploše a všechny nepoškozené terče bleskově zničí, aby je poté mohli před generálama pomalu opravovat. Povaţuj to na vojně za normální." „Normální," zhrozil se Jan Rosa. „Ne, podvody nejsou normální ani na vojně – a tohle je hnusnej podvod. Pro mě je příšerně nečekaný a šokující…"
--Vojáci čtvrtého tankového praporu stáli nastoupení na osvětlené ploše pod řídící věţí. Velitel praporu vyhodnocoval střelby: „Dnes jste poprvé překonali sami sebe. Ani soudruzi generálové nechtěli věřit elektronickému registrátoru, ale sami se na vlastní oči přímo v cílové ploše přesvědčili, ţe pouze dvě střely plnou ráţí – z neuvěřitelných celkových dvou set výstřelů – šly mimo terč. Gratuluji vám. Nazdar soudruzi!" „Zdar, soudruhu nadporučíku!" zařvalo sto vojenských hrdel. „Chlapi, takhle se musí střílet!" svítil nadšením podporučík Roj. „Nojo, soudruzi, néjni ďúra jako ďúra…," prohlásil vojín Kváček.
59. ČÁST VEHIKLEM – SMĚR KÓTA 828 Motto padesáté deváté části Ještě v průběhu tohoto měsíce vstoupíme s jednotkami Varšavské smlouvy do Polska,
255
neboť jinými prostředky již není možné zabránit destabilizaci socialistického způsobu života v Polské lidové republice a následně na území ČSSR… z bojového rozkazu Vyzývatele, únor 1982 --Nové Sedliště - polní srubový tábor - VVP Ralsko - VÚ-2424, 7. února 1983, 05:30 (ZA 236)
Bylo třicet minut před budíčkem, kdyţ začali řvát dozorčí: „Bojový poplach! Druhý stupeň bojové pohotovosti - Operace Krkonoše! CééVééé-dva! Bojový poplááách – Ááách!“ Srubový tábor uvnitř vojenského výcvikového prostoru "explodoval". Vojáci horečnatě rušili maskování, nasedali do tanků, nakládali na tanky a na nákladní automobily výzbroj, výstroj, materiál…, nasedali, startovali stovky motorů… Zasněţené smrkové a borové lesy obţivly, aby téměř ihned ze všech svých cípů "plivaly" proudy bojové techniky…, Vyzývatel se připravoval na přesun, vagónování, další transport –, jak často říkal Jiří Pilot: „Odnikud – Nikam – Vpřed!“ Po třech hodinách vagónování Té-padesát pětek skončilo, příslušníci 12. tankové roty se usazovali v osobních vagónech…
--„Je tady strašná kosa,“ pronesl podporučík Pilot a zatřásl se zimou – sotvaţe dosedl. „Co je to za vehikl?“ zeptal se sám sebe hlasitě vojín Hrbatý – uvnitř vagónu nevěřil svým očím. „Jsou tu jen tvrdý dřevěný sedačky, pod nohama nějaký hnusný svinstvo – a vůbec se netopí,“ reptal také vojín Kváček. „Je tady zima jako v ruským filmu.“ „Připadám si spíše jako v E'-merickým filmu,“ konstatoval desátník Hatalov, také on s pootevřenými ústy sledoval strohé, jeté a archaické vybavení vnitřku vagónu. „Máš na mysli dřevené westernové vozy z období počátků osidlování divokýho Západu?“ zeptal se vojín Noha a oči se mu rozzářily bezmezným a v té chvíli obtíţně pochopitelným nadšením. „Četl jsem o nich v jednom rodokapsu, ale doposavad jsem je viděl toliko ve filmu…“ Desátník nestačil ani kývnout, neboť vojín Noha s vyplašeným údivem ve tváři řval: „Sledujte, bojovníci, jsou tady doopravdický kamna!“ Všichni uvnitř se zadívali na monumentální předpotopní historická kamna – trčela přesně uprostřed vagónu. Vojín Noha na ně ukázal prstem a ječel: „Volové, teplo bude! Ale – aţ si pořádně zatopíme!“ „Zatop si, zatop! Jen to zkus! A shoří celej vůz. Trubky jsou úplně prorezlý. Nevidíš ty díry – já vidím úplnej cedník!“ odpověděl desátník Machalík, ale poněvadţ mu byla zima, polevil v odmítání vidiny, přeludů a iluzí tepla. „Čím chceš topit? Za jízdy ţádný chrastí nenasbíráš – ani kdyby ses zbláznil. A tady uvnitř není vůbec nic, co by se vešlo do kamen a mohlo shořet. Spálit bychom mohli jen tuhle shnilou kraksnu. Chlapi, horší kurník na kolečkách jsem ještě 256
neviděl. Vsadím se, ţe z něho na chvíli vyhnali moţná i nějaký "jiný zvířata" neţ jsme my, aby v něm mohli převézt nás.“ „Soudruzi, jinej vagón stejně nedostanete!“ zopakoval zpitvořeně vojín Kváček a dokonale přesně parodoval výrok podporučíka Roje, který pronesl v průběhu nastupování, přestoţe sám okamţitě vagón muţstva bleskurychle opustil, těsně u nosu si přidrţoval zelený kapesník a bručel: „Ještě zde, kurva, chytnu nějaký muňky nebo filcky…“ „Jebem na to!“ ulevil si svobodník Bagi. „Prostěradla není kam uvázat, na zem si lehnout nemůţu... Měl bych pocit, ţe chrápu v hnoji. A to uţ jsem spal i na hajzlu a jednou taky doma v holubníku…“ Jan Rosa se usmál při představě, jak svobodník Bagi usíná v holubníku, ale nebylo moţné nevidět, ţe vojáci mají víc neţ pravdu. Podporučík se díval na podlahu vagónu pod nohama, podráţky se opíraly o tlustou vrstvu zmrzlého bláta, popela, sazí a čehosi -, co skutečně připomínalo zvířecí trus. Ve vagónu mrzlo stejně vydatně jako venku. Mráz –14oC donutil kaţdého uvnitř vehiklu, aby si nohy i v kanadách neprodyšně zabalil do spacáku. Také Jan Rosa jen s nechutí rozbaloval svůj spacák. Přesvědčoval sám sebe, ţe jiná moţnost není, protoţe jinak by měl brzy omrzliny. Podlaha vagónu mu stále více připomínala chlév. „Je to nakonec dobře, ţe je všechno zmrzlý, ţe je zmrzlá ta šedo-černo-zelená kaše na zemi – a v ní moţná doopravdy i muňky a blechy… Celej spacák budu mít dole strašně špinavej od toho svinstva. V tomto voze naposledy opravdu převáţeli dobytek a nevyčištěný ho poslali rovnou pro nás,“ honilo se mu v hlavě, ale mnohem horší byla nejistota: „Kdybych měl poslat někam vagóny a nevěděl, zda-li se mně vrátí – poslal bych taky takovej šrot,“ pomyslel si. „Proč jen nám nikdo nevydal ţádnej rozkaz? Proč nevíme a ani netušíme, kam jedeme? Proč nám v terénu písknuli druhý stupeň nočního bojového poplachu – ?“ Souprava nacpaná vojáky, tanky a další vojenskou technikou mezitím zastavila a jako obvykle více stála neţ jela. Vojenský transport se proplétal jízdním řádem mezi zpoţděnými civilními rychlíky, osobními a nákladními vlaky, vojáků 12. roty bylo uvnitř vagónu o tři více neţ míst k sezení, improvizované zelené vojenské prostěradlové hamaky nebylo kam uvázat, všichni se tlačili a mačkali na tvrdých dřevěných laťkových omšelých sedačkách – a kaţdého bolela prdel. Dieselovou lokomotivou taţený vojenský transport přitom podivně bloudil a neobyčejně dlouho se plahočil po území ČSSR, chvíli směřoval k hranicím Polska, chvíli se od hranic vzdaloval, aby se jim za dvě hodiny znovu přiblíţil téměř na dohled… Jan Rosa seděl na tvrdé nepohodlné sedačce, venku za oknem sledoval názvy stanic, nerozuměl té hře "na škatulata", kterou s vlakem kdosi hrál – některé stanice se opakovaly jiţ po třetí. Poté se zadíval na studená kamna, jeţ byla v prastarém voze jenom pro okrasu, pokoušel se vsedě usnout a nakonec se na sedačce znovu jen nepřirozeně zkroutil – stejně jako všichni ostatní. Ruce i nohy ho od nedokrvení pronikavě brněly a bolely, ale nebylo je kam uhnout. Úzkou uličku mezi sedačkami vyplňovaly čtyři chuchvalce rozbalených spacáků, které obsahovaly oblečené a obuté nohy vojáků – po celé dva dny a dvě noci. „Soudruzi,“ přečetl velitel pluku uvnitř důstojnického vagónu 1. třídy, „novým 257
prostorem našeho rozmístění je Sloţiště v Doupovských horách. Modleme se – ! „Modleme se“, aby nepřišel ještě vyšší stupeň OPERACE KRKONOŠE, který by tady v terénu znamenal uţ pouze jediné – ostrý výjezd přes čáru. Zapište si - bojový rozkaz vrchního velitele Vyzývatele číslo 27/1983: Dvacet kilometrů severně od nás byl - ve směru našeho přesunu - zjištěn pohyb brigády západoněmecké armády, která má za úkol - za podpory dalších jednotek NATO - zabránit našim mírovým ozbrojeným silám vstoupit na území Polské lidové republiky… Ještě v průběhu tohoto měsíce vstoupíme s jednotkami Varšavské smlouvy do Polska, neboť jinými prostředky jiţ není moţné zabránit destabilizaci socialistického způsobu ţivota v Polské lidové republice a následně na území ČSSR… Na území, kterým budeme projíţdět, operují dobře vyzbrojené polovojenské oddíly a odstřelovači. Všichni vojáci se budou přesunovat v bojových polohách pod zavřenými příklopy, prostředky IPCHOJ v pohotovostních polohách…! Úkolem pluku je rychle postupovat vpřed, přesunout se po ose Podbořany, Podbořanský Rohozec, Pustý zámek, Pekelný vrch, Sloţiště... Čelní a boční pochodové záštity vyčlení 2. prapor... Do bojových operací se nepouštět, nevyvolávat střety s protivníkem… Za kaţdou cenu chránit vlastní ţivoty, zbraně a bojovou techniku před zničením – omezit ztráty na straně civilního obyvatelstva…, překáţky objíţdět..., obsadit a vybudovat střeţený opevněný tábor pod kótou 828 Velká Jehličná… Tanky sjíţděly na pevnou zem, vojáci ochotně vyprázdnili vagóny, vykládali materiál – aţ na vojíny Kváčka a Nohu, kteří nosili do kamen uprostřed vagónu chrastí a velké kusy dřeva ze starých rozdrcených praţců… Těsně před odjezdem vlakové soupravy škrtl vojín Kváček zápalkou a sílící sloup černého dýmu – valící se z komína kamen odjíţdějícího ţelezničního vehiklu – jej stále více měnil ve stařičkou parní lokomotivu s přetopeným kotlem hrozícím explozí…
60. ČÁST PAPOUŠEK – PODPRSENKA – PONOŽKY… Motto šedesáté části „Honzo, máš jít okamţitě na štáb. Nějakej pošuk v hodnosti plukovníka tam tvrdí, ţes zapálil vlakovou soupravu, kterou jsme sem přijeli." Petr Smrţ, únor 1983
--VVP Doupovské hory, 9. února 1983, 08:30 (ZA 234)
Kolona tanků vyrazila z Podbořan a zamířila do srdce Doupovských hor. Jan Rosa seděl ve věţi prvního tanku 3. tankové čety a měl podivný pocit, zdálo se mu, 258
ţe za periskopy neprodyšně uzavřeného velitelského příklopu kdosi promítá podivný film s názvem Prázdná krajina. V dohledu nebyli ţádní lidé, ţádní vojáci, ţádná zvířata – nedotčené bílé pláně polí nebyly popsány ani jejich stopami a připomínaly zoologicky mrtvou pustinu. Bylo aţ příliš dobře patrné, ţe louky a pole zarůstají skupinami keřů a stromů a místo lidí v okolní krajině převzala opratě Sukcese. Ani na kilometry vzdáleném obzoru kolem nebylo v periskopech vidět ţádné budovy, koleje, stohy, sloupy, vysílače, mosty… kromě jediné zasněţené silnice. Před tankem Jana Rosy i za ním jely tanky, tanky a tanky – valící se kolona tanků bez začátku a bez konce. Velení armády se ji snaţilo utopit uvnitř více neţ pěti set kilometrů čtverečných "úţasného" vojenského prostoru Doupovské hory. Černý asfaltový povrch silnice zima přebarvila na zmrzlou bílou, stroje se pohybovaly osmnáctikilometrovou hlemýţdí rychlostí a jejich proud připomínal na zvlněné silnici absurdní ocelové zelené maxikorále. První tank kolony si razil cestu neporušenou sněhovou nadílkou a podněcoval fantazii. Vakuum zimního vojenského prostoru v přibývajících paprscích Slunce nového dne zářilo a současně umíralo… Teprve aţ po více neţ dvou hodinách jízdy se před tanky objevili regulovčíci v bílých přílbách a naváděli stroje mimo silnici. Vojáci sesedali, řidiči zamykali pancéřové příklopy předpotopními visacími zámky, čety a roty pochodovaly napříč sněhovou plání… „Dvanáctá rota sem! Ke mně!“ hulákal nadporučík Chmel, jakmile uviděl trojstup pochodujících vojáků v čele s Janem Rosou. „Soudruhu podporučíku, zde vybudujete ubytovací sektor vaší dvanácté roty,“ prohlásil nadporučík, kroutil hlavou a obrátil obličej aţ téměř k nebi, neboť dobře neviděl do podporučíkových očí, protoţe klečel na zemi ve sněhu a v jedné ruce drţel napnutý provázek a ve druhé pásmo. Poté se postavil a velmi učeně předříkával: „Podle směrnice č. 24/CV2/1983 velitele pluku majora Hrdého a náčelníka štábu pluku majora Paška jsem vám právě vlastnoručně vytýýýčil místo pro váš stan. Je to přesně zde,“ ukázal prstem k zemi, „přesně tady mezi těmi bílými kolíky a ani o centimetr vedle!“ „Přesně tady v tý jámě?“ zeptal se udiveně Jan Rosa. „O tři metry dál je uţ rovinka, posunu stan jenom o ty tři metry.“ „To se nesmí, podporučíku, řekl jsem ti snad dost jasně, ţe váš stan bude stát podle směrnice č. 24/CV2/1983 tady - a váš stan bude stát přesně tady,“ zdůraznil myšlenku nadporučík. Poté – s nadřazeným výrazem ve své tváři – znovu ukázal ukazováčkem pravé ruky na vykolíkovaný dolík. „Stany nesmějí být posunuty ani o milimetr, musejí být přesně... přímo v rovině... a v přesném zákrytu s velitelským stanem. Soudruzi, vojenskými stany Vyzývatele nelze terénem jenom tak nějak, jak byste si mysleli, posunovat jako nějakými pivními půllitry po stole v putyce! To by z toho tady byl za chvíli bordel a ne polní tábor nejvzornější vojenské jednotky. Chodníčky mezi všemi stany musejí být u Vyzývatele stejně široké. Přijedou sem mnozí vysoce postavení kontrolní soudruzi důstojníci z nejvyššího velení Československé lidové armády, z Obrany lidu, Rudýho práva, Mladý fronty…, z Československýho rozhlasu a taky z TELEvííí-í-ze… Ti všichni nás budou sledovat, ale – , to všechno si můţete přečíst sami ve zvláštním rozkazu velitele 259
pluku číslo 24. Můţu vám ho půjčit, mám ho tady s sebou několikrát okopírovaný.“ „Tomu se ani nedivím, soudruhu nadporučíku, vy asi strašně rád kopírujete různý materiály,“ pomyslel si Jan Rosa. Vzpomínka na jeho xeroxem a hlavně nadporučíkem rozmnoţený, červeně podtrhaný a poté - asi - spálený dopis mu značně zhoršila náladu. Vyjádřil se ostřeji: „Rozumím-li tomu dobře, soudruhu nadporučíku, budeme spát třeba celý měsíc s hlavou dolů tady v tý díře jenom kvůli tomu, aby si mohla televíííze natočit rovný chodníčky.“ „Jo, tak tomu rozumíš úplně přesně,“ nezaváhal ani na deset sekund nadporučík, usilovně rozkopával hnědými kanadami sníh a v rýze sněhové závěje vyrovnával svůj provázek i pásmo směrem na další budoucí stan. „Ale -, soudruhu nadporučíku, co kdyţ začne obleva? Ta jáma, co v ní máme mít stan – ta bude plná vody.“ „Roso, NA CELÝM ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY JE MRÁZ JAKO V RUSKU, mrzne aţ praští!“ oznámil nadporučík Chmel a pokračoval v měření svých centimetrů a milimetrů. „Vojáci vztyčí stan roty,“ rozhodl iniciativně nadporučík Varga, snaţil se zabránit dalším diskusím. „A vy dva,“ obrátil se na podporučíky Rosu a Pilota, „postavíte venku před stanem nástěnku.“ „Myslíte tu nástěnku a materiály, které jsme celý měsíc po nocích připravovali v kasárnách? Venku před stanem není dobré místo? Vţdyť nám to tam všechno zachumelí nebo zmokne,“ řekl stále ještě podráţděně, otráveně a znechuceně podporučík – sám dost dobře nevěděl proč. „Roso, já tě nepoznávám, drţ uţ zobák a přestaň do všeho kafrat,“ přitvrdil velitel roty. „Nyní nemůţe přece pršet, kdyţ ti soudruh nadporučík Chmel právě srozumitelně sdělil, ţe tady mrzne jako v Koločavě. To dá rozum! On to přece musí všechno dobře vědět – a ze všech nejlíp. Je to politickej pracovník. Slyšel jsem taky, jakým tónem ses s ním bavil? Víš uţ sám dobře, ţe je zástupcem velitele praporu pro věci politické – a taky je novým předsedou naší stranický organizace. To by mně tak ještě chybělo, abys nasral taky Partaj! Udělej bez řečí, co udělat stejně musíš. Víš vůbec o tom, ţe nám činíš potíţe – a ţe seš stále větší problém?“ „Jirko, pojď, půjdeme radši stavět nástěnku,“ řekl Jan Rosa zamyšleně, „zdá se, ţe polní nástěnka je právě tou nejdůleţitější věcí, kterou je nyní třeba udělat.“ „Tak já jim dělám problémy?“ zopakoval si v duchu Jan Rosa. „Kdyţ uţ ČSLA jednou je, chci - , aby trochu fungovala, ale – - - tak nějak jinak – líp a doopravdy, ale – , co kdyţ se mýlím, co kdyţ to chci jenom já sám –? Petře, kde máš sekyru?“ „Proč?“ zeptal se výkonný praporčík. „Mám velkou chuť něco roztřískat. Ne, neboj se - , ale bez sekery nástěnku nepostavíme.“ „Najdeš ji v důstojnickým stanu v bedně velitele roty. Dojdi si tam pro ni sám! Já ještě potřebuju rychle sepsat naše poţadavky na stravu – jinak budeme bez ţrádla.“ Podporučík Rosa vstoupil do stanu důstojníků z povolání. Otevřel se před ním pohled, který ho ještě více rozladil. Několik vojáků základní sluţby právě dokončilo plnění stanu šedými ţeleznými vojenskými palandami, napínali na postele prostěradla a stlali prošívané důstojnické péřové spací pytle. 260
„Která bedna je velitele 12. roty?“ zeptal se podporučík uvnitř stanu a poté se zadíval na štítek na první posteli před sebou: Ppor. Zdeněk Roj „Jsme skutečně důstojníky druhé kategorie,“ pomyslel si okamţitě. „Roj a já – my oba jsme podporučíci ČSLA, oba jsme velitelé čet stejné armády, ale ten rozdíl! My s Jirkou musíme spát s vojáky na zemi a v jámě…“ „Vidím, ţe seš jakýsi bezradný,“ řekl neznámý svobodník uvnitř důstojnického stanu, „na všech postelích a bednách jsou takový štítky se jmény. Číst snad umíš ?“ „Číst -?“ zarazil se Jan Rosa ve svém zamyšlení – a otevřel bednu velitele roty. „Jo, číst ještě také skutečně umím. Franta a Petr toho ale – do tý ţelezný potvory – nacpali, sekeru nevidím, musím jim to trochu přerovnat: papíry, hygienické potřeby, kladivo, majzlík, rodinné fotografie, podprsenka?, láhev vodky, sluţební pistole, ruční vrtačka, 10 piv, dvě kila slunečnicových semínek – pod nimi trčí sekera... Vojáci roty říkali, ţe Franta je jenom velký zelený papoušek – a je to papoušek! Papoušek Franta – s podprsenkou – uvnitř svý bedny!“ --„Činili jste se, chlapci,“ ozval se poblíţ hlas nadporučíka Chmela, „máte jednoznačně nejlepší nástěnku a tatata-tááá… TA stříška nad ní, to je ale hodně dobrej nápad,“ řekl zástupce velitele praporu pro věci politické a učinil si do zápisníčku poznámku... „Od tohto okamihu - všechny nad ní musí mít stříšku!“ Jan Rosa mezitím poodstoupil malý kousek od nástěnky, prohlíţel si dva smrčky, na které s Jirkou připevnili nástěnku: „Mezi smrčky visí deska obyčejné hobry, uţ v kasárnách jsme ji potáhli trochu zaţloutlým balicím papírem. Nad deskou ční, trčí, tyčí se… několik širokých smrkových větví jako nepořádné ptačí hnízdo – stříška proti padajícímu sněhu. Z jinak prázdné plochy nástěnky se ledový vítr snaţí servat tři zprávičky a do daleka svítící modrý nápis: 12. tanková rota „Činili jste se, chlapci,“ zopakoval odcházející nadporučík a bylo za ním slyšet jako ozvěna, „je to fakt moc dobrý – úţasný – ohromně dobrý – ohromující leţení...“ Nabíječi roty připravovali na okraji lesa na noc dřevo na otop. Jan Rosa je chvíli pozoroval, jak zápasí s obloukovou pilou. Přešel k nim. „Ukaţte! Naučil jsem se řezat na lesnickým odborným učilišti,“ prohlásil a s přehledem proměnil smrkovou kládu na špalky. Poté se vztekem štípal špalky na polínka tak usilovně, aţ ucítil na zádech pot, přestoţe ho mráz ostře pálil do tváří. „Honzo, ty seš zpocenej?“ konstatoval hlasitě vojín Nikola a oznámil: „Víš, mně strašně mrznou nohy, mám úplně promočený kanady i ponoţky v nich.“ „Jak je můţeš mít mokrý?“ zhrozil se Jan Rosa. „V tomhle mrazu máš mokro v botách? Děláš si legraci?“ „Ne, na ţádný vtipy nemám náladu,“ odpověděl dotčeně vojín. „Kanady jsem si promočil uţ při střelbách v Ralsku. Lítali jsme tam jako cvoci, aby nás neviděl ruskej generál – rubali před jeho očima díry do terčů a potom je do zblbnutí jako pitomci opravovali. Všude tam byly pod sněhem kaluţe vody, byly tam úplný močály. Kanady mně od tý doby ještě nevyschly.“ „Proč sis je nevyměnil?“ 261
„Nemají moji velikost. Alespoň to říkal desátník Souček v polním skladu našemu výkoňákovi, kdyţ jsem tam s ním byl.“ „Měl sis je usušit.“ „Proboha, řekni mně jak -? Franta z nás nabíječů v Ralsku udělal spojky hned první den, nikdo jeho rozkaz ještě nezrušil. Teď uţ jsem osmnáctej den – kvůli jeho hnusnýmu rozkazu, kvůli armádě a kvůli Hrbatýmu – obutej, protoţe -, kdyţ se zuju -, Hrbatej pokaţdý tvrdí, ţe mně strašně smrděj nohy a ţe mě kvůli nim zmlátí. A nohy mně smrděj – to je pravda, protoţe jenom občas se mně podaří vyměnit si alespoň ponoţky, kdyţ jsem někde hodně daleko od Hrbatýho, ale teď uţ mám stejně všechny ponoţky mokrý nebo špinavý…“ „To tě v takovejch botách nebolejí nohy?“ „Bolely, ale teď uţ nebolejí, zvyknul jsem si. Teď je mně jenom trochu zima.“ „Osmnáct dnů sis nezul kanady?“ znovu zapochyboval podporučík Rosa. „To není moţný. Dej si je večer ke kamnům vyschnout! Zkusím ti s výkoňákem sehnat jiný, jakou máš velikost?“ „Já mám desítky, ale – Honzo – já to v těch svejch křuskách ještě vydrţím. O pár dnů víc nebo míň – není to jedno? Tady jsem stejně kaţdýmu úplně volnej, ale alespoň si zase trochu vyţdímám ponoţku,“ řekl, zul si v mrazu botu, bolestivě rozhýbával prsty, stáhl ponoţku, sroloval ji na levé dlani pravou rukou a pevně ji stiskl – směrem ke zmrzlé zemi z ní začaly kapat krůpěje vody, které okamţitě po dopadu na zem cinkaly a chrastily... „Co tady v tom mrazu blbnete?“ zeptal se přicházející výkonný praporčík. „Honzo, máš jít okamţitě na štáb. Nějakej pošuk v hodnosti plukovníka tam tvrdí, ţes zapálil vlakovou soupravu, kterou jsme semka přijeli.“
61. ČÁST NEJHORŠÍ SMRT JE Z VYDĚŠENÍ Motto šedesáté první části „Chlapi, major Hašek nám tu "pěkně zatápí"! Poslušně hlásím, ţe tady uţ jde doopravdy o ţivot! Není kam uhnout, není kam utéct, všichni se za chvíli udusíme – a potom zmrzneme – roztajeme aţ na jaře!" --VVP Doupovské hory, 9. února 1983, 18:00 (ZA 234)
„Rosa předbíhá! Rosa předbíhá!“ řval na celý stanový tábor desátník Bros. Podporučík přišel na večeři téměř poslední a jako obvykle se vmáčkl z pravé strany do úţasné, vlnící se, nadrozměrné, kynoucí a brblající fronty vojínů a poddůstojníků základní sluţby – stál za posledním vojákem své roty. Za svými zády slyšel: „To je zase Rosa! Ten špagát nás předbíhá a provokuje – uţ je na čase, aby ho někdo sejmul! Kdyţ mu deset chlapů rozbije drţku – tak nepotrestají ani jednoho…“ „Láďo, nech ho radši na pokoji, vţdyť jde na večeři se svojí rotou.“ „Ale je před námi! Nevadil by mně, kdyby tady stál – jako my – od začátku! Kdyby to nebyl hajzl, necpal by se před nás. Uţ celý měsíce se chová povýšeně – a 262
přitom je tady – jako jsme my všichni – úplně stejný hovno tabulkovejch počtů. Je to debil! Slyšíš, ty idiote! Degéne – stojíš přímo před námi! Jestli nepřestaneš předbíhat, tak tě vlastní máma nepozná! Slyšíš, seš jenom…“ Podporučík nereagoval, přestoţe nadávky na jeho adresu byly ostřejší a ostřejší, útočné, jedovaté – nejvulgárnější a hororové. „S Brosem mně hrozí větší a větší konflikt!“ uvědomoval si Jan Rosa při cestě z večeře, mezi jeho myšlenkami svítilo ostře oslňujícím varovným světlem jméno „Bros“. „Desátník Bros – !" pomyslel si, „díky publicitě v tisku, výsledkům výcviku a surovostem uvnitř 5. tankové roty Vyzývatele - je to nejznámější voják druhého ročníku – největší mazák mezi všemi známými mazáky, nenáviděný nováčky – a současně nejoblíbenější podřízený velitele své 5. tankové roty…“ Myšlenky na Brose v podporučíkovi rozehnal aţ pohled do nitra velkého vojenského zeleného stanu s bílými maskovacími skvrnami. Stan 12. roty byl jiţ po večeři příjemně vyhřátý, vystlaný smrkovými větvemi – a vůně jehličí spolu s tlumenými světly dvojice petrolejových lamp téměř navozovala idylu, ne nepodobnou Svátkům vánočním. Na zemi se nadýmala nafouknutá lehátka v barvě khaki, vojáci před nimi měli v úzkých uličkách – pro případ dalšího nočního poplachu – předpisově a předpoplachově uloţené věci do komínků, kamna byla obloţena dřevem a také kanadami vojáků. Podporučík si vzpomněl na Nikolu, v šeru nitra stanu nabíječe hledal. Vojín Nikola seděl na spacáku, zasunoval do něho nohy v mokrých ponoţkách s dírami na obou patách – a klepal se zimou. „Který kanady jsou tvoje?“ zeptal se. Vojín ukázal na pár bot, který byl od tepla ohně kamen úplně nejdál. „Dej si je blíţ, ať ti uschnou!“ řekl Jan Rosa. „Nemůţu, tam je má Hrbatej - a ostatní,“ řekl odevzdaně Nikola. „Ti všichni uţ – ty moje – poznávají po čichu! Stejně by mně je zase vyhodili!“ „Tak ti je dám blíţ ke kamnům já,“ prohlásil Jan Rosa, přendal Nikolovy boty ke kamnům, uvědomoval si: „Všichni nováčci leţí aţ těsně u stanové plachty. Svými těly – jako včely soustředěné v zimním chomáči – jakoby brání pronikání chladu přes celtu do středu stanu. Petr říkal, ţe pro nás vybral nejlepší místa blízko u kamen… Ale někdo přece musí spát i těsně u plachty,“ pomyslel si, vsoukal se do spacáku a okamţitě usnul. --VVP Doupovské hory, 10. února 1983, 02:30 (ZA 233)
„Hoří ti nohy! Probuď se! Soudruhu podporučíku – hoří ti nohy!“ křičel na Jana Rosu major Pašek. „Proč jsi vydal Kváčkovi a Nohovi rozkaz, aby zapálili ţelezniční vagón – ? Odpověz mně jasně, proč? Spacák se ti uţ pěkně připekl k holeni – budeme amputovat…“ Jan Rosa se malátně a pomalu pohnul, majorovi vleţe odpovídal: „Skutečně tady něco hoří, soudruhu majore! Poslušně hlásím, ţe vdechuji vůni pryskyřice, vodní páru a dusivej kouř z kamen... Nohy mám zatím celý, ale není tady uţ ţádnej vzduch a skoro ţádnej kyslík! My – myslím – přece nejsme ve vlaku – ?“ „A to vadí?“ zeptal se major Pašek. „To přece nevadí, soudruhu, zaloţili jste 263
poţár a teď se v něm všichni udusíte…“ Uvnitř vojenského stanu bylo nedýchatelno, Jan Rosa pomalu otevřel oči, zvedl ztěţka hlavu, omámeně se rozhlíţel, civěl, zíral – těsně před dvířky rozpálených kamen seděl a na ţidli podřimoval major Pašek. „Soudruhu majore,“ promluvil v duchu Jan Rosa, „vy nám tady dnes topíte? To bych právě od vás nečekal.“ Trubky zářily nebezpečným rudým ţárem, který – spolu s unikajícím kouřem – zaplavoval a zevnitř "přifukoval" celý stan. Vojenský spacák Jana Rosy byl v blízkosti plátů kamen na povrchu ţhavý a krabatil se pod sálajícím ţárem rozţhavené litiny. Vojáci leţeli uvnitř stanu na zemi těsně jeden vedle druhého, nalevo vedle Jana Rosy spal Jiří Pilot, napravo se ramenem dotýkal technika roty Mariana Braniaka, který se mírně tulil k výkonnému praporčíkovi... Hlavou Jana Rosy neuvěřitelně pomalu proplouvaly "pozoruhodné myšlenky": „Chlapi, major Pašek nám tu "pěkně zatápí"! Poslušně hlásím, ţe tady uţ jde doopravdy o ţivot! Není kam uhnout, není kam utéct, všichni se za chvíli udusíme – a potom zmrzneme – roztajeme aţ na jaře!“ Myšlenky na smrt se objevily jako miniaturní výstraţný majáček malého dětského autíčka, kterému docházejí baterie, objevily se v omámeném a přidušeném podporučíkovi aţ s neúprosnou tupostí – omamující polospánek a kouř s vysokým obsahem CO uvnitř stanu přemáhal vědomí vojáků. Jan Rosa se chtěl posunout dál od kamen, chytil se levou rukou za okraj nafukovacího lehátka, ale zesláblá ruka se nedrţela dost pevně a proletěla mezi dvěma lehátky dolů – propadla se hluboko do studené vody – a voda probouzela! „Jirko, Jirko, probuď se!“ snaţil se Jan Rosa vykřiknout. „Major Pašek nám chce strašně zatopit!“ Podporučík probouzel sám v sobě pud sebezáchovy, chtěl křičet, ale z jeho úst nevylétla ani hláska, jenom sípal, chrčel, šeptal, skřehotal: „Pšííšššš! Phišššiššíííššš!“ Po několika minutách se jiţ smiřoval se svojí němotou, vyčítavě a soustředěně se zadíval na majora Paška u kamen, ale místo něho uviděl na ţidli sedícího nabíječe Kuklu – major Pašek se náhle rozplynul. Jan Rosa několikrát usilovně zamrkal, zatřepal hlavou, levou rukou si protřel oči, pomalu se posadil a naklonil těsně k vojínovi, mírně do něho strčil rukou – vojín Kukla se zřítil ze dřevěné ţidle jako ţok z valníku a tupě civěl na podporučíka skleněným pohledem. „Vhhiíídíš mhnněééé?“ ptal se Jan Rosa hlasitým sípavým šepotem osmdesátiletého starce. „Ty - Khuuukhlóóó! SsshhLYýýŠÍŠ mhněééé? Khhhde je majóóór P-ppHašššééék?“ Vojín nevěděl, kde je, přesto vyplašeně, nerozhodně, pomalu, ale výrazně souhlasně kýval hlavou, podporučík nesouvisle vysvětloval: „Řekni mu, ţééé - tady poo-ó-d náma taje sníchchhhh –CHCH-ech! A vy-h-y-hvětrej! VYýýh-VěěééThrééj!“ Vojín Kukla se odpotácel ke vchodu do stanu a rozpletl jeho šněrování, do stanu vletěl čerstvý vzduch, který všichni uvnitř zhluboka a dychtivě vdechovali. Vrávorajícímu vracejícímu se vojínovi podporučík nevrle vysvětloval nakřáplým hlasem: „Kvůli tobě a Chmelovi jsme tady teď přidušený a vyplavený jako myši. Nesmím se moc hejbat, abych si neutopil všechny svoje věci…“ 264
„Tak se moc nehejbej!“ ozval se přiotrávený hlas Petra Smrţe, zatímco do stanu proudilo více a více čerstvého vzduchu. „Narovnal jsem pod nás ty nejtlustší větve. Kdyţ sebou pořád nebudeš tak mlátit, snad vydrţíme aţ do rána – pokud nás ty smrkový větve udrţej na hladině.“ Jan Rosa si přestal všímat vody pod sebou a pohlédl na kamna, zděsil se. „Prokope, ty jeden topiči elektrárenský! Přestaň takhle idiotsky topit! Kamna máš celý nakřivo! To nevidíš, ţe se ti propadají do země – a ţe ti z nich za chvíli vypadne komínová trubka. Začne nový čóóóro-móóóro – ještě chvíli a uţ kamna na hladině neudrţíš.“ Ručičky náramkových hodinek vojína Kukly ukazovaly v ţáru kamen 03 hodiny a 18 minut. „Vybral sis fakticky opravdu příhodnou dobu,“ řekl Jan Rosa, byl jiţ dokonale probuzen – stejně jako nabíječ – a snaţil se ze svých hodinek a z jejich řemínku vytřepat kapky vody. „Ty – Kuklo – jeden, máš váţně v úmyslu nás tady všechny najednou otrávit, udusit, upálit, utopit - a potom nás nechat zmrznout?“ „Spěte, chlapi!“ zavelel Jirka Pilot. „Nejhorší smrt je vyděšení.“
62. ČÁST ČÍM NEMŮŽE BÝT…? Motto šedesáté druhé části „Aktivní politický pracovník ţádnýho státu nemŧţe býti blbem oficiálně ani neoficiálně – i kdyby jím ve skutečnosti byl." František Varga, únor 1983 --VVP Doupovské hory, 10. února 1983, 06:03 (ZA 233)
Do stanu 12. tankové roty vstoupili nadporučík Varga a podporučík Roj. Velitel roty se svým zástupcem kráčeli rázně, sebejistě a nadmíru sebevědomě aţ do středu stanu. Komentovali, kontrolovali, kritizovali, útočili na dozorčí vojenského stanu a poté se vedle kamen oba probořili do rozměklé břečky a uvízli v matičce Zemi aţ po kolena. „Do prdele, co se to - !“ drápal se ven - jako první - mnohem mladší podporučík Roj, oba důstojníci "plivali" velmi jadrné nadávky na anonymního nepřítele. Nechápali, jak se mohli přes tak hluboký močál dostat aţ tak daleko od vchodu. Podporučík Rosa oba sledoval, marně maskoval smích, Roj situaci komentoval: „Roso, šklebíš se jako idi-joint. Kde se tady vzalo tolik vody a bahna?“ „V noci roztál led a sníh teplem z kamen - a tak teď plaveme...“ „Vy jste si sníh pod stanem neodházeli, kdyţ jste ho stavěli?“ zeptal se navztekaně podporučík a zadíval se na blátem obalené a namrzající důstojnické kanady. „Odházeli,“ vysvětloval Petr Smrţ, „ale terén, který vypadal jako pevná zem, je dnem jakéhosi vypuštěnýho rybníčku – pod naším stanem je nejmíň půl metru 265
bahna, na několika místech jsem dnes ráno zaráţel do země "sondu",“ vysvětloval desátník a ukázal důstojníkům metrový kus křivé smrkové větve – od hlavy aţ k patě byla ušpiněná bahnem. Desátník trhavými pohyby svého těla demonstroval nesporné kvality technologicky dokonalé sondy, větev létala co chvíli vzduchem kolem hlav vojáků roty, coţ nemohlo ujít jejich pozornosti – vraceli se ze snídaně. „Jenom tupci – jako jste vy – si mohli postavit stan v rybníčku,“ hodnotil velitel roty hlasitě, nakvašeně a nespravedlivě úroveň inteligence svých vojáků. „Dostali jsme rozkaz – postavit si stan přímo zde – v rybníčku,“ parodoval desátník Machalík včerejší výkon nadporučíka Chmela, „pročeţ jsme si ho – podle jeho rozkazu – postavili zde. Nebejt pod námi ty smrkový větve, nevím-nevím, jestli byste nás tady teď našli – a všechno na sobě máme teď mokrý!“ Podporučík Rosa se znovu šklebil, po tvářích mu tekly slzy smíchu. Věděl, ţe aţ tak mnoho věcí kolem něho k smíchu není, ale nemohl se ubránit svým představám, které doprovázely a oţivovaly probíhající události – smál se. Nadporučík Varga přejíţděl vzteklým pohledem své vzorné vojáky jako nejzuřivější býk při koridě, viděl, ţe ke vzornosti mají velmi daleko – všichni měli na maskáčích různě velké mokré a blátivé skvrny. Řval a byl mimo sebe: „Kde je ten blb, kterej vám vybral místo pro stan. Chci znovu slyšet jeho jméno, jak se jmenuje ten vůúúúl?“ „Nadporučík Chmel,“ připomněl všem v doslechu přeochotně vojín Lang hodnost a jméno zástupce velitele praporu pro věci politické. „Tak to zase prrrrr!“ vydal nepředpisový rozkaz nadporučík, nadmul se a káral: „Nebuďte drzý, soudruhu vojíne! Být drzý – to si nemůţu dovolit ani já sám!“ „Soudruhu nadporučíku,“ postavil se za vojína Langa podporučík Pilot, „vţdyť jste včera sám velmi dobře slyšel soudruha nadporučíka Chmela, jak říkal: Mezi stany mušejí bejt štejný chodníšššky! Právník Jiří Pilot šišlal, coţ neměl ve zvyku, pročeţ budil více a více pozornosti všech kolem sebe. Vojín Noha zkusil, co velitel roty ještě vydrţí, řekl: „My si to o něm – moţná – někteří i myslíme, ale vy jste ho nyní veřejně označil za blba a potom nazval volem?“ „Ne, tak tomu není, vy nemáte pravdu, soudruhu vojíne!“ vzepřel se velitel roty: „Nadporučík Chmel je politickej pracovník – oficiálně nemůţe být blbcem v ţádným případě.“ „A neoficiálně – ?“ vyzvídal Petr Smrţ. „Aktivní politický pracovník ţádnýho státu nemůţe býti blbem oficiálně ani neoficiálně – i kdyby jím ve skutečnosti byl,“ vysvětlil nadporučík Varga. „To přece ví úplně kaţdej,“ řekl, začaly ho studit nohy a vztekle dodal: „takovej trouba…“
266
63. ČÁST „TEPLÍ“ SOUDRUZI KRÁLÍCI Motto šedesáté třetí části „Je velkým omylem domnívat se, ţe SKUTEČNOSTI, O KTERÝCH NÁS NEINFORMUJÍ MÉDIA, NEEXISTUJÍ, ale ještě větším omylem je - myslet si, ţe pravda je pouze to, o čem nás hromadné sdělovací prostředky informují.“ Jan Rosa, únor 1983 --VVP Doupovské hory, 10. února 1983, 06:53 (ZA 233)
„Kdo je trouba?“ zeptal se nadporučík Chmel, vystoupil zpoza stanu. „Vy jste, soudruhu nadporučíku, svým vojákům nevydal rozkaz, aby si kolem stanu vykopali odvodňovací kanálky? Nevím, nevím, kdo tady je Ten Trouba – největší?“ „Kanálky nás uţ teď nevytrhnou. Někdo bude muset vykopat něco jako novej Panamskej průplav,“ prohlásil neuváţeně vojín Kváček. „Konečně slyším dobrej nápad!“ souhlasil Chmel. „I kdyţ – já vás znám, soudruhu - a právě od vás bych ţádnej dobrej nápad nečekal. Jsem překvapen a potěšen, do večera nám ho sám vykopete!“ „To nééé! Proč já?“ zaúpěl vojín Kváček, uklidňoval sám sebe: „Nic jinýho stejně nedělám ve zmrzlý hlíně radši. Pokaţdý, kdyţ se hrabu v zemi, je mně při práci teploučko, ale voda dnes stejně zmrzne rychlejc neţ odteče,“ bručel a kopal uprostřed Doupovských hor svůj Panamský průplav. Při práci se klátil, jak měl ve zvyku – a poté sebou mlátil jako ještě nikdy. Zmrzlá zem vzdorovala a po zásahu krumpáčem z ní odlétávaly miniaturní a bezvýznamné kousíčky zmrzlé hlíny. Zdálo se, ţe vojín Kváček mohutnými údery s titěrnými výsledky rozbíjí povrch opancéřovaného ledovce - naprosto marně. „Kváčku,“ vykřikl vojín Hrbatý, „to nebude Panamskej průplav, ale jenom myší díra.“ --Pluk nastupoval na pravidelný rozvod do zaměstnání. Bylo osm hodin. Více neţ polovina vojáků roty se pohybovala podivným způsobem, který upoutával pozornost ostatních. Vojáci úmyslně neohýbali nohy v kolenou, a potom – i v pozoru – byli mnozí z nich přikrčení jako šimpanzi, voda v suknu jejich maskáčů se měnila v led, který při kaţdém pohybu praskal, roztával, pronikavě studil, tál – a voda znovu zamrzala a led praskal… --VVP Doupovské hory, 16. února 1983, 12:45 (ZA 227)
„Vojáci!“ pravil dopáleně zástupce pro věci politické pluku. „Včera večer nám soudruzi z vojenského zpravodajství Československé televize a z Obrany lidu opětovně – bylo to jiţ po třetí – promítali zatím jimi natočený materiál. Jsme s ním, s nimi a hlavně s vámi krajně nespokojeni. Soudruzi redaktoři, reportéři, 267
kameramani, reţiséři… si tady spí s námi, pohybují se, točí nás – a hlavně vás na kilometry filmového materiálu – uţ šest dnů! Pánbůh za tu dobu stvořil celej svět, ale soudruzi z médií zatím ještě nemají ani jeden jediný metr věrohodného a pouţitelného filmu,“ čílil se podplukovník Bobulák. „Takhle to doopravdy nejde! Reţisér vojenských pořadů plukovník Rostislav Brhlík, znáte ho všichni dobře z obrazovky, nám řekl takovou perličku. Cituji jeho zoufalství: Aţ ve střiţně sestříháme dosud natočený materiál, zůstanou nám, soudruzi, jenom diapozitivy! A to je prachbídně a setsakramentsky málo! Konec citace. My říkáme: Tak to ne, soudruzi, dost bylo improvizací! Úplně všechny plánované reportáţe budou natočeny ještě dnes odpoledne, a to ještě mnohem dříve neţ soudruzi z Obrany lidu a z Televíííze dnes večer odjedou z našeho polního tábora. Všechno bude tak, jak si představovali – a jak my si to představujeme! Soudruzi redaktoři si také pohovoří s některými z vás. Vy jim uţ nic nebudete ztěţovat ani mařit, protoţe my všichni jim práci usnadníme, celej dnešní výcvik se dokonale přizpůsobí všem jejich poţadavkům…“ --VVP Doupovské hory, 16. února 1983, 17:45 (ZA 227)
„Máme to v kufru. To! Nebo tohle! A třeba toto! I tamto před tím! To je konečně to ono! To je skvělé! To je pouţitelné!“ ozývaly se pochvalné výkřiky, neustávalo "pochvalné mručení" a bouchání šampusů z velitelského stanu, ve kterém probíhala závěrečná ukázková projekce natočených materiálů - byla doplněna patřičným občerstvením: „Jedinečný záběry! Dokonale pouţitelný reportáţe! I počasí se uţ umoudřilo, v těch slunečních paprscích je ten pravý budovatelský, novátorský a hlavně Vyzývatelský optimismus…“ „Snad budeme moci alespoň něco říct,“ pomyslel si Jan Rosa, kdyţ k němu přicházel viditelně znuděný a vrávorající reportér s kazetovým magnetofonem, zeptal se: „Seš doopravdy podporučík Rosa?“ „Ano.“ „Absolvovals Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze?“ „Ano.“ „Kouříš – ?“ „Co – ? Coţe – ? Ne! Ne, nekouřím.“ „Dobrá, děkuju, za týden - ve středu - o tobě vyjde exkluzivní půlstránkový rozhovor v Obraně lidu. Nebude ti článek v novinách vadit?“ „Nebude. Proč -? Měl by -? Ale -, stačí vám moje odpovědi na celý článek?“ „Stačí! Proč se ptáš? Tobě by taky stačily. Uţ toho o tobě vím dost od tvých nadřízených, řekli mně o tobě historek na několik článků, ale neboj se! Problémům se vyhnu, nechci mít ani polovinu potíţí, který tady máš ty. Chtějí po mně článek – tak budou mít článek! Něco napsat musím! Nashle – chalan! Za pět minut odjíţdíme…“ „Promiňte, soudruhu redaktore! U jaké jednotky jste byl na vojně vy?“ zeptal se Jan Rosa. „Já? Já jsem na vojně nebyl, já o armádě jen hodně píšu, ale jinak – já mám 268
krásně modrou kníţku.“ „To budou fakt věrohodný reportáţe,“ řekl před večeří vojín Hrbatý a předvedl překvapující představení: „Celej den si tady hrajeme na nafukovací panáky a slámou vycpaný figuríny. Připadám si jako herec na dálkový ovládání, ale uţ jim na všecky ty jejich "umělecký představy" a kecy seru. Celej den jenom poslouchám instrukce: Soudruhu vojíne! Soudruhu, jděte tam! Soudruhu, pojďte sem! Všichni na mě celej den mluvili jako magnetofon. Povídám vám, ţe i kdyby tady byli místo nás třeba králíci, jim je to stejně jedno, budou to pro ně soudruzi králíci – dostanou uniformy a potom úplně stejný rozkazy: Uděláte přesně pohyby jaký očekáváme – a nic jinýho! Půjdete tudy, hlavičku natočíte tam, pozdravíte kameru. Ale vedle vás nestojí kamera, představte si, ţe kamera je generál, budete se dívat na generálkameru tamtím směrem a potom se otočíte. Tři! Dva! Jedna – teď! Vyzývatel po tffii-i-cáté ffo-o-osmééé! Řekněte, soudruhu vojíne, tamtomu malýmu soudruhovi vojákovi, aby si narovnal hlavičku. Tak je to dobře, přitulte se blíţ k ostatním! Blíţ-blíţ! Ještě blíţ – ! Do boha, musel jsem – i ve dne před kamerou – dělat tuli-tuli tady s Tondou Kváčkem – jako by nám to všem nestačilo, jak spíme napáskovaný v noci ve stanu! Řekněte mně, coţpak jsem uţ váţně teplej?“ „Ne, klid – věříme ti – já, Honza, Jirka, ty… my nejsme na tomhle cvičení jenom králíci,“ odpověděl vojín Kváček, „my všichni jsme "teplí" soudruzi králíci.“
64. ČÁST KUSY BĚSNÍCÍHO HADA Motto šedesáté čtvrté části „Ano, víte proč se v tuto chvíli i já cítím neschopným a tupým – ? Protoţe mám hodnost podporučíka Československé lidové armády." Jan Rosa, únor 1983 --VVP Doupovské hory, 16. února 1983, 18:45 (ZA 227)
Předlouhý had - sloţený z těl vojáků základní sluţby - vylézal ze tmy, proplétal se mezi sněhovými závějemi, omotával nízké borovičky a bezlisté keříky šípků a trnek, vlnil se, v sílícím světle polních reflektorů před polní kuchyní mohutněl, kynul a bobtnal, touţil, zuřil, vřel - šílel po jídle. „Kontroly mně na cvičení nevadily,“ oznámil desátník Machalík dvacet metrů před osvětleným výdejním místem s večeří, „čím víc televizních kamer nás tady na Doupově natáčelo – tím lepší bylo ţrádlo.“ „A to je bohovská pravda,“ souhlasil výjimečně i vojín Hrbatý, který měl jinak ke všemu vytrvalé a kousavé připomínky, rozplýval se: „Jídelní lístek na polní nástěnce u kuchyně je sice úplně jinej, ale skutečnost – ta je úplně "boţí". Dám si líbit kuřecí stehna k snídani, ohromnej řízek k obědu, půlku kuřete k večeři – a cpou to do nás uţ celej tejden...“ 269
Dvanáctá rota si jiţ téměř celá odebrala stravu, kdyţ Jan Rosa přistoupil k "hadovi". Dobře věděl, ţe by měl jít do tmy noci – hledat jeho konec, ale stále vytrvaleji hecoval a přesvědčoval sám sebe i své okolí, ţe je podporučíkem, uvaţoval: „Vojáci se nám pošklebují, ţe z nás udělali důstojníky, a potom nás vyrazili z důstojnické jídelny, ţe po nás vojáci z povolání chtějí, abychom se chovali jako oni, veleli místo nich a přitom na nás stále více kašlou... Proč bych tady měl kaţdý den "ţebrat" o večeři a přetlačovat se s mazáky všech čet a rot kdesi ve tmě a dobrovolně se tak vystavovat rizikům, která anonymita tmy noci nepochybně přináší? Ne, nikdy se nebudu chovat jako voják z povolání, ale chci být skutečným důstojníkem Armády – kdyţ uţ ho ze mě soudruzi udělali! Jdu na večeři se svojí četou,“ pomyslel si podporučík a vmáčkl se za posledního vojáka 12. roty, aby se na chvíli – kvůli večeři – stal také kusem hada. „Sledujte mě!“ vykřikl podráţděně desátník Bros, „teď si vychutnáme toho kreténa.“ Poté předběhl pět chlapů a postavil se těsně za podporučíka. „Špagáte, otoč se!“ --VVP Doupovské hory, 16. února 1983, 18:56 (ZA 227)
Podporučík se neotočil, přestoţe věděl, ţe slova znějící vzadu za ním patří právě jemu: „Špagáte, táhni na konec! Uţ tě máme plný zuby!“ Jan Rosa ucítil, jak ho dvě paţe vystrčily ze zástupu – na jeho místě v hadovi se zatetelil o půl hlavy vyšší Bros. Podporučík mu věnoval pramálo pozornosti, loktem levé ruky přesunul tělo desátníka dozadu a sám sebe vrátil do řady, překvapilo ho, jak snadno ho odstrčil. Pomalu se otáčel, chtěl mazáka několika slovy uklidnit, ale neměl příleţitost vyslovit ani jedno jediné slovo a nedokázal se vyhnout útoku… Bros reagoval bleskovým – nepředvídatelným a nečekaným – uštknutím. Dva tvrdé, obousměrné a nepřiměřeně zdivočelé údery otevřeným dvojdílným hliníkovým ešusem zasáhly obličej Jana Rosy – jeho bradu, čelo, oko..., zpětné trhnutí mu rozrazilo obočí, čelo, nos... Podporučík bolestivě zaťal ruce do rukojetí obou dílů svého ešusu. Nečekaná surovost a prudkost hliníkových úderů ho šokovala, rozhlíţel se, snad hledal i pomoc… Většina vojáků v blízkosti se dívala přímo na něho a na desátníka. V průběhu několika sekund mu prolétly mozkem věty: „Oči mám v pořádku. Rvačku s Brosem – před tolika vojáky – nemůţu riskovat! Vojákům z povolání nevěřím! I kdyby nás viděli – nestane se nic – nestane se vůbec nic a uţ zítra se se mnou bude chtít bít kaţdej druhej mazák. Nesmím se s Brosem rvát před tolika "jeho" vojáky, přestoţe cítím… krvavé pálící rány v obličeji – ale je to moje krev… hřála a teď mrzne…, uţ je na mé tváři, na nose, v celém obličeji…! Ne, v této chvíli se s ním nesmím rvát! Nebude to… chlapské, ale – bude to… rozumné!?“ Jan Rosa stál vzpřímeně, desátník Bros se po svém útoku přikrčil a zůstal napjatý jako struna – očekával odvetný protiútok nebo alespoň úder, sebemenší náznak agresivity…, ale podporučík nereagoval, kolem bylo pojednou absolutní mrtvé zimní ticho – vojáci mlčeli, desátník znejistěl... „Jak se… ten špagát… můţe – i teď – ještě kontrolovat?“ kroutil vedle Brose 270
hlavou vojín Marek. „Tak to teda vůbec nechápu!“ Podporučík stál těsně vedle desátníka, pomalu se k němu otáčel zády a čelem ke kuchaři Serlabajevovi, který mu do ešusů plácl večeři. Pak poodstoupil jen kousek od výdejního místa – jako by se nic nestalo. Vědomě zůstal stát ve světle polních reflektorů a také na očích vojákům. Shora dolů jeho obličejem protékaly drobné praménky krve aţ na bradu – z ní odkapávaly na zasněţenou zem. Desátník Bros uţ měl na jazyku větu: „Neumí vrátit ani jednu ránu – je to srab.“ Ale při pohledu do očí podporučíka zmlkl. Záchvěvy bolesti, zlost a bezmocná zuřivost se v krvácejícím obličeji Jana Rosy zkoncentrovaly do – pro něho neobvyklého – neuvěřitelně zlého a vzteklého výrazu bez konce, který – podmalovaný krví a křečovitě zaťatými zuby – na kaţdého kolem působil v šeru nočního osvětlení děsivě a strašidelně. Přesto podporučík podivně absurdně – vydechl úlevou. Na ţádném vojákovi v okolí sice neviděl soucit, ale také neviděl ani náznak jejich dřívější nenávisti, agresivity a škodolibé radosti. Neslyšel ani obvyklé nadávky a hecařské Přidej mu ještě!, necítil sebemenší náznak pomoci, necítil náznak ničeho – vůbec ničeho, ale věděl, ţe v těch okamţicích právě indiferentnost, nevyhraněnost a sterilita postojů vojáků vůči němu samotnému vytvořily zdání, iluzi, přelud a klam jeho "vítězství" nad… - ? „Honzo, chceš nějak pomoct?“ zeptal se konečně podporučík Pilot, stál jiţ několik minut vedle něho. „Nechci Jirko, nech mě tady, tohle si musím vyřešit sám.“ --VVP Doupovské hory, 16. února 1983, 19:05 (ZA 227)
„Podporučíku Roso!“ ozval se ze tmy nejistý hlas. „Pojď sem! A vy, soudruzi, styďte se! Jako kaţdý večer jsem náhodou z nedalekého úkrytu kontroloval výdej stravy a co to od začátku nevidím a neslyším…“ Nejen Jan Rosa okamţitě rozeznal hlas rozčíleného a rozevlátého zástupce pro věci politické 4. tankového praporu. Nadporučík Chmel se řítil z tmavých stínů nízkých boroviček na osvětlené prostranství před kuchyní, přidával na hlase: „Všechno jsem viděl a slyšel, čekal jsem, co uděláš – měls mu taky jednu vrazit! Kaţdej jinej by mu ji v tý chvíli vypálil…“ „Proč, soudruhu nadporučíku, proč?“ zeptal se Jan Rosa konfrontačně. „Moţná, ţe bych dokázal všem vojákům pouze tolik, ţe medvěd Bros je opravdu silnej – zmetek!“ „Mys… líš -? Pojď, okamţitě musíš na ošetřovnu! Vypadáš po večeři skutečně hrozně –, seš zkrvavenej jako nějakej upír. Ještě si tě všimne někdo ze štábu – a budeme mít na krku mimořádku.“ „To nic, je to jenom pár odřenin,“ odpověděl Jan Rosa. „Nedělej ze sebe pozdního hrdinu. Ty si nevidíš do svýho obličeje. Kdyby ses viděl, tak - !? Osobně tě musím okamţitě odvést na ošetřovnu a potom to všechno sepíšeme.“ Uvnitř skříňové Pragy V-3S - upravené jako polní ošetřovna - vnímal Jan Rosa doopravdy a naplno pouze několik vět vojenského lékaře: „Celkem šest stehů, ale s 271
očima měls velký štěstí, kousek vedle a hrana ešusu ti nerozsekla obočí, ale levý oko… --VVP Doupovské hory, 16. února 1983, 19:19 (ZA 227)
„Soudruhu nadporučíku, podporučík Rosa, dostavil jsem se na váš rozkaz.“ „Roso,“ vyletěl proti němu nadporučík Krákora, „myslel jsem si, ţe seš na tom hůř, ale tohleto - to je ještě docela dobrý! Jenom pár zeleno-modrejch fleků, ze kterejch ti čouhají nitě! Teď, kdyţ uţ v tvým obličeji… přestopřesevšechno… není ta krev, tak tvůj ksicht nevypadá zase tak zle, určitě nevypadá nejhůř za posledních deset let existence našeho pluku, jak o tom všude vykládá Chmel. Kdo ti rozbil obličej?“ „Desátník Bros, ale to vy uţ jistě víte.“ „Bros z pátý roty?“ „Přesně ten! Je tady snad ještě nějakej jinej Bros?“ „O ţádném jiném – přestopřesevšechno – vůbec nic nevím. Chceš na něho podat trestní oznámení?“ „Nechci! Proč?“ „Mohl bys, napadení a uráţky důstojníka na veřejnosti jsou trestným činem… přestopřesevšechno…, co se tady kaţdej den děje.“ „Ne, nechci podat ţádný trestní oznámení, pokud si mě Bros uţ nebude všímat. Vy si stejně nepřejete, aby se něco změnilo a uţ vůbec ne, aby se něco vyšetřováním rozmáznulo. Nikdo mimo Vyzývatele - a v civilu uţ vůbec ne - by tomu stejně nevěřil. Vojáci elitního útvaru, který plní Výzvu, jsou naprosto nedotknutelní – nedotknutelní více neţ poslanci. Všichni – i takoví, jakým je Bros – mají Vyzývatelskou Imunitu!“ „Podporučíku Roso! Dobře si pamatuj, co ti teď řeknu! Opakuj si, stále si opakuj! Opakuj po mně: To není pravda - nevěřím ve vyzývatelskou imunitu, protoţe neexistuje -! Víš vůbec, ţes vyslovil velice nebezpečnou a destruktivní smyšlenku?“ Podporučík mlčel. Nadporučík Krákora oţíval v obavách: „Nebo v tu tvoji fikci o imunitě věří i někteří další naši vojáci? Ne, to přece nemůţou – všechno naše snaţení by pak přece úplně ztrácelo smysl -?“ „Někteří – ?“ zopakoval provokativně Jan Rosa. „V imunitu věří úplně všichni!“ Bolest v jeho obličeji sílila, podporučík měl vztek a ptal se sám sebe: „Proč mě teď Přesto Přesevšechno – namísto zbytečnýho ţvanění – raději nenechá v klidu?“ Ale výraz nadporučíka Krákory v té chvíli jasně hovořil o pravém opaku Rosova přání. Podporučík získal příleţitost – vylít na Krákoru alespoň část svého vzteku: „Vy se, soudruhu nadporučíku, ptáte na úplně jasný věci. Nic si opakovat nemusím a nebudu! Vy mně nic vysvětlovat nemusíte! Oba přece dobře víme, ţe jednotky, které vykáţí nejvyšší počet potrestaných vojáků jsou hodnoceny jako nejhorší. Doopravdy ani trestat nemůţete, všechno by se potom neobrátilo proti vojákům, ale proti vám a velení – i proti nám absolventům, protoţe – a to je vyrytý na úplně kaţdým vojenským záchodku – neschopnost a tupost vojáků jsou přímým odrazem 272
neschopnosti a tuposti velení! Ano, víte proč se v tuto chvíli i já cítím neschopným a tupým – ? Protoţe mám hodnost podporučíka Československé lidové armády. V normální armádě by se přece nemohlo stát, aby desátník kvůli malichernému sporu napadl důstojníka s vědomím, ţe by mu útok mohl projít! Ţe i vy si v koutku duše přejete, aby se to celé spláchlo -?“ „Spláchlo? Jak spláchlo - ? Kam spláchlo - ? Zmiz! Okamţitě vypadni!“ zařval nadporučík. „Tohleto… to přestopřesevšechno… nemíním a nebudu poslouchat! Vypadni odtud sám… neţ tě odtud… přestopřesevšechno… vlastnoručně… vyrazím sám… vynesu tě v zubech… a potom tě s velitelem praporu exemplárně potrestáme! Chtěl jsem… ti… jenom… pomoct!“ „Chcete pomoct hlavně sobě!“ podráţděně zareagoval podporučík. „Všichni vojáci z povolání pomáhají hlavně sami sobě a na vojáky kašlou – , ale já se s Brosem zítra znovu potkám u večeře... Víte vy, co bude pak - ? Ještě před chvílí jsem si myslel, ţe jste jinej!“ „Povídám ti, vypadni! Chtěl jsem ti doopravdy pomoct, ale vidím, ţe se spolu dnes večer nedomluvíme. Tobě je najednou úplně všechno dopředu jasný, ale nemysli si – všechno v naší armádě je to mnohem sloţitější, neţ si myslíš.“ „Soudruhu nadporučíku,“ řekl Jan Rosa s výčitkou, „co je sloţitějšího třeba na Brosovi? Je pravda, ţe teď jde taky o mě, ale celej pluk uţ po dlouhý měsíce ví, ţe Bros drasticky šikanuje nováčky a vůbec nikomu jeho aktivity nevadí. Kdyby vám vadily, uţ byste Brose dávno potrestali.“ „Jakţe -? Nevadí -? Komu to nevadí? Mně Ládínek Brosů u pluku taky překáţí, ale víš sám dobře, ţe byl a je mimo moji velitelskou pravomoc! Není přece v našem praporu. Nechápu, proč bych ho měl trestat já!? I ty mlč! Prosím tě, mlč! A teď zmiz! A přestaň uţ konečně přemýšlet – a nikde se moc neukazuj!“ „Tak to vám slíbit nemohu, ani s rozbitým obličejem se nechci stát jenom dalším Nemyslícím Kusem – kusem běsnícího hada.“
65. ČÁST DO RÁNA ODTUD VYŠUMÍŠ! Motto šedesáté páté části „Na ceně vám přece nikdy nezáleţelo, "soudruhu nadporučíku", na cenu udrţování "klidu" u vaší roty jste se mě nikdy neptal." desátník Vladimír Bros, únor 1983 --VVP Doupovské hory – štáb 4. tankového praporu, 16. února 1983, 19:37 (ZA 227)
„Ivoši! Ivoši!“ vykřikoval nabroušeně nadporučík Krákora. „Rosa… přestopřesevšechno… právě dostal přes drţku ešusem.“ Slova nadporučíka Krákory zaslechli podporučík Roj s nadporučíkem Vargou – zapůsobila na ně jako balzám. Oba se na sebe podívali s roztomilým přejícím úsměvem. Z podporučíka Roje vypadlo bezprostředně a spontánně: „Od začátku mně ten chlap leze na nervy jako málokdo, konečně dostal, co mu patří,“ slastně vydechl a tvářil se, jako by mu jeho 273
milá Daniela Králová právě šimrala záda. „Ale stejně se Franto divím, ţe vydrţel celej – a ještě k tomu tak dlouho!“ --VVP Doupovské hory – štáb pluku, 16. února 1983, 19:45 (ZA 227)
„Soudruhu majore,“ oznámil nadporučík Messarosz veliteli pluku, „podporučík Rosa má rozbitý obličej!“ „Kdo s kým se kde zase porval?“ zabručel ledabyle major Hrdý. „Zase?“ podivil se nadporučík. „Rosa se ještě nikdy s nikým nerval. Je jako buldok, přesvědčuje, vysvětluje… Pravda, někdy je dost divnej a svůj, ale má nejlepší výsledky ze všech absolventů, který jsem zatím poznal…“ „Takţe, kam spadnul?!“ „Vůbec nikam nespadnul, soudruhu majore, on nepadá! Desátník Bros z pátý roty ho praštil ešusem a...“ „Ivoši!“ křečovitě se rozesmál přetaţený velitel pluku. „Proč mě otravuješ a buzeruješ takovejma hloupostma, tohle si přece musí vyřešit nadporučík Frank, ten velí pátý rotě.“ „Jenţe –, oba dobře víme, ţe Frank sám od sebe nebude řešit vůbec nic. Soudruhu majore – vojensky a politicky vzato, z Rosy jste udělali podporučíka. Bros je jenom rváč, nad kterým všichni zavíráme oči, protoţe má v pátý rotě výsledky a stojí za ním její velitel. Ale já zase – jako velitel praporu – v tomto případě stojím za Rosou a nepřeju si, aby desátník páté roty před vojáky útočil na moje důstojníky – a potom se vůbec nic nestalo. Pokud Rosa podá na Brose trestní oznámení, tak i já řeknu – pravdu.“ --VVP Doupovské hory – štáb pluku, 16. února 1983, 21:05 (ZA 227)
„Arnošte, sedni si!“ řekl nečekaně tvrdě major Hrdý – připomínal papiňák. Nadporučík Frank se usadil na ţidli vedle majora Paška. „Soudruhu nadporučíku, v první řadě bych ti chtěl poděkovat za výborný výsledky výcviku,“ pokračoval opatrně velitel pluku. „Na vojáky prvního a druhýho praporu spoléhám nejvíc – i na tomto cvičení…“ „To – já – samozřejmě – téţ,“ vmísil se do hodnocení velitele pluku krkolomným střemhlavým pádem major Pašek, „ale, soudruhu nadporučíku, okamţitě dáš zavřít Brose! Odebereš mu hodnost! Aţ do konce cvičení bude zavřenej! Převelíš ho bez zbytečnýho hluku – jako nadbytečnýho – k nějakýmu hodně vzdálenýmu útvaru. Musíš ho uklidit – okamţitě!“ „Proboha, proč? Bros je výbornej voják, je to vzornej voják, nejlepší řidič tanku jakýho znám...“ Byl to vzornej voják – byl, byl, byl – ,“ opravoval nadporučíka Franka major Pašek, „právě před několika minutami o vzornost přišel.“ „Soudruhu majore, nerozumím tomu, co mně to říkáte… a proč obviňujete… nejlepšího vojáka druhého praporu – i vy se na něho můţete stoprocentně spolehnout. Je to vzor–,“ vysvětloval nadporučík Frank, ale zarazil se pohledem o
274
do červena rozţhavený obličej majora Paška, „tedy – , byl to vzornej voják, vyhrál váš putovní pohár – ,“ obrátil se s nadějí v hlase na majora Hrdého. „Kdyţ bude zticha a uţ bude "hodnej", moţná mu ty jeho gangsterský aktivity i projdou,“ reagoval velitel pluku. „Arnošte, musíš nám teď věřit, nemáme ţádnej zájem na tom, aby se někde prosáklo, ţe zde byl tvůj neformální zástupce mafiánským bossem,“ doplnil major Pašek. „Ale nyní musí být Bros uklizen, umlčen, izolován... O Rosu teď vůbec nejde! Uvědom si, ţe ten tvůj "vzornej" Bros ohroţuje nás všechny a splnění celý Výzvy.“ --VVP Doupovské hory – štáb pluku, 16. února 1983, 21:55 (ZA 227)
„Mám po klidu!“ děsil sám sebe nadporučík, sestavoval z Brosovy "pravé a levé ruky" – vojínů Rostislava Marka a Čeňka Doudy – ozbrojenou eskortu a důrazně jim vysvětloval před vyplašeným zbytkem 5. roty jejich pravomoci. Vojíni Rostislav Marek a Čeněk Douda byli nakonec vyzbrojeni ostře nabitými samopaly lépe neţ stráţe, hlavou se jim honilo právě nastudované: „Vladimíre, máš právo nevypovídat! Láďo, máš právo mlčet! Máš právo na obhájce! Všechno, co před námi – Brosi - kecneš, můţe býti pouţito proti tobě!“ Oba se usmívali, kdyţ spojka přiváděla desátníka. „Láďo, kurva, co se ti dnes stalo?“ vyletěl proti němu nadporučík Frank. „Celý velení pluku má právě tebe v ţaludku jako nepříjemnej balvan.“ „Nic, co by se stalo? Výcvik probíhal podle plánu, všechno bylo stejný jako jindy,“ odpověděl desátník. „Něco se muselo stát! Vzpomínej!“ „Nic. Snad jen -!“ „Co?“ „Zatloukl jsem dvě skoby do toho hajzla Rosy.“ „Kdy?“ „Před večeří, kdyţ nás předbíhal ve frontě.“ „Co ti udělal on? Proč ti taky neteče krev? Kde máš nějakou modřinu?“ „Nemám. On jenom stál a nehýbal se – on mě snad vůbec neviděl…“ „Ty pitomče! Vţdyť jsem ti jasně řekl: V pátý rotě si můţeš dělat, co chceš, ale nevšímej si vojáků z jiných rot – a ty napadneš rovnou důstojníka.“ „To není důstojník. Vţdyť – vy sám jste mně vtloukal do hlavy, ţe Rosa a ostatní špagáti nejsou doopravdy ţádní důstojníci, ale jenom špagátský krysy!“ „Taková neuvěřitelná ubohost – , kokotina – , blbost – ! Nemohls mu rozbít hubu někde jinde? Takhle má sto svědků a ty – ! Víš, ţe ses právě stal nepohodlným pro celý velení pluku. Musím tě zavřít. Tvůj tank převezme desátník Moravčík. V mojí rotě skončils…“ „Proč, soudruhu nadporučíku? Proč? Vţdyť jsme se spolu uţ v listopadu na všem domluvili. Ţádal jste mě, abych velel celý rotě ve vaší nepřítomnosti, abyste mohl bejt doma s tou svojí sexbombou. Dostával jsem od vás pochvaly, opušťáky a najednou je všechno jinak – ? Rota plnila a plní – všechno do puntíku! Přece jsme si rozuměli? Nebo jsme si nerozuměli – ? Moţná jsme si rozuměli aţ moc. Mohl 275
bych někde sdělit – moţná by stačilo i naznačit, ţe jste všechno věděl, ţe jste souhlasil se vším, co jsem – pro vás – na druhým praporu dělal.“ „Mluvíš jako vyděrač, chceš mě vydírat? Tak to pozor! To bych ti neradil ani ve snu – to ani náhodou! Pojistil jsem se, vím o tobě všechno. Věř tomu, ţe se mně opakovaný stíţnosti všech našich nováčků řidičů neposlouchaly dobře – o všem mám vedený přesný záznamy, výpovědi, nováčky vlastnoručně podepsaný protokoly... Vím o tvým teroru, poniţování, fyzickejch trestech, pupendu ocelovejma podloţkama, uplácení..., ale to říkám jenom tobě a zodpovím si to všechno – jednou – moţná – jenom sám před sebou.“ „Doposud vám nic z toho nevadilo. Bylo tomu nepochybně naopak, soudruhu nadporučíku! Zajímalo vás jenom jestli rota splnila časový normy a nastřílela –, co naše dohoda, ţe mě budete před všemi bránit jako vlastního? Já jsem svoji část naší smlouvy splnil – rota splnila úplně všechno – a vy jste měl i o svátcích největší klid ze všech důstojníků pluku.“ „Ale za jakou cenu?“ povzdechl si Arnošt Frank. „Na ceně vám přece nikdy nezáleţelo, "soudruhu nadporučíku", na cenu udrţování "klidu" u vaší roty jste se mě nikdy neptal." „Dost! Povídám ti jasně, ţe od této chvíle o ţádné "naší" dohodě nic nevím. Nech si poradit! Nikde nic neříkej! Mlč! Všechno jednou praskne, ale je dobrý se snaţit, aby to nebylo příliš rychle. Řada věcí – tak nějak sama od sebe – časem vyšumí sama – a je zase klid. Já budu mlčet. Ale kdybys ty náhodou někde ţvanil, tak já úplně všechno popřu. Výzvu teď uţ nikdo ničím nepotopí, je rozjetá – a zavezla nás všechny – nečekaně – aţ příliš daleko. Chci, abys věděl, co já uţ vím naprosto jistě, kdyby šlo opravdu do tuhýho, budu vţdy a v kaţdým případě svědčit proti tobě. Potom skončíš na hodně dlouho v kriminále.“ „Soudruhu,“ usmál se úšklebkem desátník, „ta vaše otevřenost mě váţně dojímá, ale – nejenom já – také vy se v poslední době chováte - stále častěji a častěji – jen – jako – nemocný prase.“ „Tak tohle ty si o mně doopravdy myslíš?“ zařval velitel páté tankové roty, na několik minut se přestal ovládat, vyběhl do mrazu před stan a hulákal: „Eskorta! Eskorta! Eskorta – !“ S vojíny Markem a Doudou se vrátil do stanu, desátníkovi odměřeně řekl: „Láďo, vyber si rychle útvar, do kterýho tě mám převelet – dříve neţ si to rozmyslím! Do rána odtud vyšumíš.“
66. ČÁST A VŠECHNO JIM JE FUK Motto šedesáté šesté části „My Češi jsme se často v historii RVALI O SAMOSTATNOST a přesto pokaţdé POTÉ někdo umoţnil, aby na našem území tábořily, pobývaly, cvičily a nebo nás i ničily... cizí armády." Jan Rosa, únor 1983
276
--VVP Doupovské hory, 20. února 1983, 05:05 (ZA 223)
Vojáci Československé lidové armády se dlouhé hodiny kroutili na sedačkách bojových vozidel, tankové osádky pod mnohonásobně zvrstvenými pancíři očekávaly rozkazy k závěrečnému útoku, k rozvinutí poslední "neproniknutelné" obrany nebo alespoň k demonstrativnímu odstrašujícímu přesunu, ale téměř celou noc byl klid, radiostanice obţivly aţ nad ránem: „Modří Brouci, vpřed! Směr orientační bod číslo 6. Červení Brouci vlevo i vpravo od vás…“ „Modří Brouci,“ zopakoval nahlas podřimující Jan Rosa, „to jsme my a Červení Brouci - - - to jsou tanky - dočasně zde na věčné časy rozmístěné - Sovětské armády,“ pomyslel si, „i tady na cvičení mají rudí všude přednost.“ Tanky 12. roty se rozjely hlemýţdí rychlostí. Popojely vpřed "neuvěřitelných" dvě stě metrů. Znovu se zastavily a velitel roty vydal ve finální fázi cvičení překvapivý rozkaz – : „Motory zastavit!“ Nad tanky přelétávaly stíhací a bombardovací letadla a bzučely letky bojových vrtulníků, za obzorem duněla mohutná střelba… Jan Rosa s obtíţemi zaslechl bouchání na pancíř, pomalu pootevřel velitelský příklop – na tanku stál Petr Smrţ. „Honzo! Máte jít rychle s Jirkou k Frantovi.“ „Podporučíku Roso!“ prohlásil nadporučík Varga, rozklepanýma rukama si zapaloval Clayku. „Chlapi,“ pokračoval po odmlce, kdyţ se po superdlouhém šluku třetina cigarety proměnila v popel, „říkám to jenom vám a nerad – zabloudili jsme!“ „Uţ?“ vypadlo z Jana Rosy. „Uţ,“ potvrdil nervózní, neklidný a mimořádně roztěkaný velitel roty. Jiří Pilot se překvapeně a s otázkami v obličeji zadíval na Jana Rosu – se šrámy v jeho tváři, tanky, letadly, vrtulníky a duněním explozí se jiţ čtvrtý den doopravdy cítil téměř jako na frontě – vyděšený a vyplašený velitel roty mu do děje kolem nepasoval, připomínal mu pojednou koťátko, které ještě plave, protoţe musí, neboť se ho právě někdo pokouší mermomocí – utopit.“ Nadporučík Varga znovu mohutně zašlukoval. „Absolventi, proboha, nevíte nějakou náhodou, kde jsme?“ vyptával se podivně lítostivým hlasem. „To jsme se váţně ztratili? Ujeli jsme jenom pár metrů? Uţ jste s Rojem doopravdy zabloudili?“ ptal se Jan Rosa a dodal: „Velitel praporu vás – nás – celou rotu – nebude mít rád!“ „No – óóóh! A – chchch – ! Ááách, jo! No, právě -,“ úpěl a vzdychal nadporučík, „jenom velitel praporu ví, co tady, proboha, vlastně máme dělat? Já nevím vůbec nic! Zapomněl jsem bojový rozkaz – mám okno jako Pravčická brána. Roso, dávám ti rozkaz! Pojedeš místo mě první vpředu. Budeš na hrotu - Brouk 1 a najdeš cestu, ţe jóóó? Mně a mýmu tanku ve sněhu a ledu strašně klouţou pásy, mám rozbitou vysílačku… Je to tady kolem celý nestvůrně příšerný, děsivě sebevraţedný – samý svahy, rokle a tak – , víš přece sám dobře s jakejma kopytama musím jezdit ve svým tanku? Uţ měsíce řídím výcvik vás všech, ale na svoji osádku jsem neměl čas. Můj nabíječ vojín Boukal je tak pitomý a uzavřený, ţe do něj nikdo nevidí – vůbec se mnou nekomunikuje, stejně takový je i můj řidič 277
svobodník Kozderka, ktéééréééj…,“ rozvláčně vysvětloval nadporučík Varga. „Oba přece dobře víme, kdo je vaším řidičem, soudruhu nadporučíku,“ přerušil Jan Rosa velitele roty. „Nerozumím vám – .“ „Čemu nerozumíš! Kozderka se bojí, ţe se v tý tmě někam s tankem zřítí, je uţ jako ochrnutej!“ „Tak on se bojí – a já se bát nemusím?“ „Ty – ? Ty se bát nemusíš, ty máš vysílačku v pořádku a oči ještě mladý, za rajčáky nejlepšího řidiče celý roty... Spoj se s velitelem praporu! Dnes je Lípa 4. Řekni mu, ţe mám rozbitou vysílačku a hlavně, prosíííím tě,“ zaúpěl velitel roty a sepnul před sebou ruce, „najdi správnou cestu. Ať ti velitel praporu všechno, co říkal uţ jednou mně, ještě jednou zopakuje. Někam si jeho rozkaz dobře napiš! Řekni mu, ţe mně je strašně zle, ţe se nemůţu postavit na nohy, ţe jsem zapomněl psát, ţe nemůţu mluvit – a ţe podporučík Roj je na tom stejně. Ty seš v rotě jedinej, komu můţe velitel praporu zopakovat bojovej rozkaz – a potom ho na konci cvičení nezabít. Na kaţdýho jinýho by strašně řval, metal blesky a tresty…, prosííím tě – !“ „Vojenské rozkazy nadporučíka Vargy se právě změnily v prosby,“ uvědomil si Jan Rosa mimořádně pronikavě. „Mám velitele roty přestat brát váţně - nebo ho mám raději litovat?“ uvaţoval, poté nasedl do svého tanku. „Martine, natoč to, jedeme aţ úplně dopředu!“ „Ţe mu zase nejde vysílačka?“ zeptal se svobodník Dučera. „Jo, přesně tak! Proč?“ řekl Jan Rosa rozmrzele a nasazoval si černou tankistickou kuklu, dopínal hrdelní mikrofony... „Proč? Proč? Divil bych se, kdyby mu jednou na cvičení šla,“ řekl Martin Dučera. „V kasárnách s Rojem machrujou nad všema vysílačkama, co jich tam je, a na všech cvičeních jim přestanou fungovat, jakmile dosednou do tanků a objeví se nějakej malinkatej problém.“ Tankový motor zařval a bojový stroj velitele třetí čety začal předjíţdět všechny ostatní. Spojení s nadporučíkem Messaroszem se Janu Rosovi podařilo napoprvé. „Franta ho opravdu ani nezkoušel?“ ptal se sám sebe podporučík, kdyţ si uvnitř kukly vyladil řev velitele praporu: „Proč se přesunujete tak strašně pomalu?“ „Veliteli roty je zoufale špatně – , ale ještě mně stihnul předat velení,“ oznámil Jan Rosa. „To uţ je mu zase špatně? Kde jste –?“ „U kóty 124!“ „Teprve tam, já si vás podám – vy srandisti!" Sluchátka černé tankistické kukly vibrovala: „Veliteli roty je špatně – Hmmm! Tak se snaţ nebo ti bude taky špatně, aţ se na konci cvičení setkáme! Hněte sebou! Cestou vpravo do protisvahu a potom po G-7 přes orientační bod 5 směrem na K-9. Máš dvacet minut! Konec!“ „Konec!“ Tankové motory řvaly, tanky jely v proudu jako na přehlídce. V terénu kolem se nedělo vůbec nic, svítalo... Stroje se zavřenými příklopy anonymně projíţděly opuštěnými a vylidněnými vesnicemi vojenského prostoru Doupovské hory. Jan Rosa sledoval v periskopech domky. Většina z nich jiţ dosti zchátrala, přesto by se daly ještě obývat. Některé statky stále působily jako dominanty svou mohutností aţ 278
výstavností, přestoţe bylo vidět, ţe jsou jiţ mnoho let prázdné. Armáda - , a také hrozba politicko-vojenské konfrontace Východ – Západ, studená válka a Bůhví - - co ještě, z nich vyhnala jejich obyvatele, aniţ by zde padl jediný výstřel. Prázdné budovy stály v pustině bez lidí, jejich zdi odráţely řev tankových motorů jako křičící ozvěny a varující milníky československé historie. Před tanky 12. roty byla další vesnice, stroje šplhaly serpentinami silnice do svahu a proplétaly se mezi mnoha domky prázdné vesnice. Jan Rosa ucítil všechny šrámy ve svém obličeji a mohl by přísahat, ţe ještě nikdy v ţivotě neviděl na vlastní oči nic smutnějšího. Díval se, více neţ čtyřicet let po II. světové válce – přes periskopy tanku T-55A, na tragédii lidské práce bez lidí. Všude kolem svého tanku viděl truchlohru a téměř i slyšel pláč lidských věcí, které zůstaly bez lidí. Kolem byly pusté domy a zahrady bez ţivota, silnice bez lidí, komíny bez kouře, zamrzlá skla na oknech, poničené neudrţované střechy, poničená vrata, neudrţované ovocné stromy, zničené ploty... Mohutným, zmrzlým a seschlým plevelem, keři a nízkými stromy zarostlá pole, vylidněné domy – potratově prázdné bílé sněhové pláně bez lidských stop V SRDCI EVROPY. „Je snad smyslem tohoto cvičení nesmírně dlouhá a turistická projíţďka, podivná exkurze přes tuto děs vyzařující opuštěnou krajinu bez lidí? Chtějí nás strašit – ?“ proletělo Janu Rosovi několikrát hlavou. „Tento vojenský prostor a mnohé další u nás jsou zcela jistě největšími ve střední Evropě. Srdeční tep všech armád světa se nepochybně zrychluje, pokud mohou cvičit v tomto terénu. My Češi jsme se často v historii RVALI O SAMOSTATNOST a přesto pokaţdé POTÉ někdo umoţnil, aby na našem území tábořily, pobývaly, cvičily a nebo nás i ničily... cizí armády. Doupovské hory téměř bez lidí – ?!“ Jan Rosa znovu chvíli vnímal svůj rozbitý obličej, ale pohled přes periskopy ven byl silnější. „Proč je tady CA s T-72, proč jsme tady my s T-55A? Hloupost nás Čechů je v tomto směru bez hranic, vţdy se najde někdo, kdo rozhodne, uzákoní nebo v "dobré víře" napíše: Tyto prostory prostě jsou a pro důstojníky generálního štábu „vţdycky byly“! A kdyţ uţ jednou jsou, je třeba, aby v nich cvičily vojenské jednotky. Cvičili tu Rakušané a Němci, dnes jsou to Rusové a Varšavská smlouva a zítra to mohou být zase Němci, moţná i Američani nebo celý NATO. „Kurva, ţe se jim na to – !“ Podporučík Rosa otočil velitelským příklopem dozadu, díval se přes periskopy na proud tankové kolony: „Tam vzadu ve svých strojích – aţ úplně na konci – lhostejně dřepí Franta a Roj, určitě je nebolejí ţádný ešusový rány v obličeji – a všechno, co mě právě bolí, jim je fuk.“
279
67. ČÁST HEJ, TY, VOLE, VSTÁVEJ! Motto šedesáté sedmé části „Voják, který přemýšlí vlastní hlavou, to je špatný voják." nadporučík Ivo Messarosz, únor 1983 --Nové Sedliště - autopark bojové techniky - VÚ-2424, 25. února 1983, 19:57 (ZA 223)
Bojová vozidla Vyzývatele vjíţděla zpět do "svých" kasáren v Novém Sedlišti, vojáci pociťovali nesmírnou úlevu, slyšeli, ţe Operace Krkonoše a všechny další operace jí podobné byly dočasně odvolány. Po měsíčním cvičení se všichni těšili na normální postele. Celé poslední dva dny proseděli ve vlaku a předtím tři dny uvnitř pancířů, přejíţděli s tanky terénem z místa na místo podle toho, kam je velitel divize na štábu posunul na modelu vojenského prostoru dřevěným hráblem… Ţádný voják praporu se nesměl vzdálit z tanku a v noci od tanku, ale neúčastnil se útočných ani obraných střeleb, neboť nikdo ani koutkem oka nezahlédl ţádný nepřátelský tank, neviděl ţádného nepřátelského, ale ani spřáteleného vojáka, nikdo neviděl ţádného jiného člověka, kromě příslušníků své vlastní osádky a roty. Všichni byli v rukou vyšší neproniknutelné vojenské strategie – a najednou byl konec cvičení – a všechny jeho úkoly byly bezezbytku splněny. Bojová vozidla se po dojezdu do kasáren řadila před halami útvarových dílen pod jedním rozsvíceným unaveným světlometem a po vypnutí motorů připomínala odpočívající unavená strašidla. Základní údrţba strojů trvala téměř 24 hodin, vojáci měli rozkaz zůstat u strojů, byli "doma", ale dál jedli na tancích a spali uvnitř pancířů… --Nové Sedliště - Autopark bojové techniky - VÚ-2424, 26. února 1983, 19:57 (ZA 217)
Jan Rosa chodil jiţ druhý den pomalými aţ plíţivými kroky kolem tanků před dílnami jako jediná "stráţ", měl své rozkazy, nespal jiţ třicet šest hodin, stále slyšel v podvědomí rozkaz nadporučíka Vargy, který napůl omluvně oznámil před více neţ patnácti hodinami: „Roso! Převezmeš tady velení! Ţenský doma nás uţ skoro neznají a my je vůbec ne. Ručíš nám za to, ţe se odtud ani jeden chlap nikam nehne.“ Okamţitě poté s podporučíkem Rojem zmizeli z autoparku. „Pěkně s námi a hlavně s tebou zase vyjebali, jen co je pravda,“ ozval se zívající desátník Petrof, rozkousával poslední sousta studené večeře. „Gumy lampasácký si klidně odešly a my se tady máme patlat s tankama v mrazu, je aspoň deset pod nulou. Stejně na nich uţ není co dělat, co šlo vyčistit, to uţ je desetkrát vyčištěný! Venku všechno namrzá, mokrý hadry jsou jako z kalený oceli! Teď uţ musíme na halu, ale tam trčí 11. rota a ještě nejmíň celej další den bude. Takţe -, já se jdu prospat do svýho tanku, zase jeden impotentní podělanej rozkaz.“ „Námitky nemám,“ odpověděl Jan Rosa. Na dalším obrněnci si vyslechl několik 280
mnohem ostřejších komentářů a nadávek. Potom vojín Čihák vykřikl do nitra svého tanku: „Soudruzi, jak zní naše desatero eN?“ a zevnitř se ozvala trojice hlasů, splétala se v jedinou skandovanou větu: „Nás - Nikdo - Nemŧţe – Nasrat –
Neboť – Naši – Nadřízení – Nejsou – Nikdy - Normální!“ Poté se příklop neprodyšně uzavřel. „Víš sám dobře, ţe jsme v pěkným průseru, ze kterýho nás dostane jen civil. Tak si sedni do tanku a spi!“ prohlásil téměř otcovsky desátník Machalík. „Taky zalezu do toho svýho. Fakt, Honzo, nedělej jim tady kašpara! Běţ se taky vyspat! Přece nebudeš za chvíli ty sám – jedinej - v celým kasínu velet. Váţně se chceš i teď podílet na tom jejich zvláštním druhu onanie, při kterým kokoti honěj vojáky?“ Jan Rosa nereagoval, neopověděl, mlčel a zíval, v duchu se smál naráţce na vojáky z povolání, vešel do komplexu opravárenských hal… „Seš moc pohrkanej, špagáte,“ ozval se četař Houdek z roty týlového zabezpečení, „dvanáctá rota se do rána ani nehne, protoţe odtud ţádnej tank nevyjede, odpal! Nevidíš, co je tady všude práce? Všechno jde pomalu, jsme utahaný. Dej si pohov!“ Jan Rosa se vracel ke své osádce, procházel kolem tiché kolony tanků, jejichţ pancíře byly mrazivě studené, uvnitř strojů spali všichni záklaďáci v nejnemoţnějších polohách. „Jsme vězni zmraţených tanků, nemá vůbec ţádný smysl škrabat namrzlé kousíčky bláta, přilepené s ohromující silou k pancíři,“ pomyslel si Jan Rosa, pohyboval se ve zvláštním stavu, kdesi na hranicích mezi bděním a spánkem, kdesi na hranicích mezi skutečností a sny..., které přicházely rychleji neţ se mu je dařilo odhánět. Chtělo se mu také pudově spát, spát a spát, nekonečně dlouho spát a pomáhat třem chlapům uvnitř svého tanku - svým dechem a ţivočišným teplem posunovat teplotu uvnitř stroje alespoň o pár stupňů nahoru. Usedl na místo velitele, zavřel velitelský příklop, zachumlal se do konga… „Proč?“ zeptal se sám sebe. „Proč musím spát v tanku a v mrazu, kdyţ tři sta metrů odtud je vojenská – šedě natřená – skřípající – děsně protivná – ale moje - postel? Lampasáci nám uţ zakázali i normální lůţka.“ Jan Rosa usínal, přicházely k němu sny a převáděly vědomí mimo realitu, pomalu opíral svoje čelo o periskopy – byly vzdálené jen několik málo centimetrů od jeho čela a usnul tvrdým spánkem ještě dříve neţ jeho hlava v černé tankistické kukle překonala oněch několik málo centimetrů, aby se o ně opřela… --Nové Sedliště - autopark bojové techniky - VÚ-2424, 26. února 1983, 20:57 (ZA 217)
„Ivoši, před chvílí mně osobně volal velitel divize,“ oznámil velitel pluku veliteli 4. tankového praporu. „Budu pro tebe teď asi časněji posílat spojky. Nevím, kterej dobrák opět informoval plukovníka Drhu, ale velitel divize uţ ví všechno o útoku na podporučíka Rosu. Prohlásil, ţe máš neskutečnej bordel v jednotce, kdyţ si tobě podřízení vojáci nedokáţí zjednat autoritu a pořádek, ţe to tak nemůţe nechat, ţe se k tobě velmi rád přijede podívat, ţe ti zastaví sluţební postup… Nesmím ti do odvolání vyplatit ţádný prémie – a to je pravda – a také já si ze 281
cvičení velmi dobře pamatuju, cos mně říkal, jak miluješ – "pravdu". Phhh-ha! Velmi dobře si pamatuju, ţe sis dovolil mně vyhroţovat pravdou. Ne, vyhroţovat mně pravdou – ty mně uţ opravdu nikdy nebudeš! Naštěstí pro nás – ještě nevyslechli Vojenskýho Turistu Brose, cestuje nyní po republice od útvaru k útvaru, nějakým omylem jsme mu vydali několik převelovacích rozkazů do Čáslavi, Brna, na východní Slovensko… – takţe nikdo zatím neví, kde momentálně je. O dalším se prý nahoře definitivně rozhodnou – aţ ho dopadnou a vyslechnou, ale bude jim to asi ještě chvíli trvat a hlavně pro tebe to bude zatím hodně tvrdý. Připrav podporučíka Rosu, aby nedělal potíţe…!“ --Nové Sedliště - autopark bojové techniky - VÚ-2424, 26. února 1983, 22:25 (ZA 217)
„Bum, křáp, bum, křáp...,“ ozývaly se nocí údery ţeleznou tyčí na příklop tanku. Tyč drţel v ruce nadporučík Messarosz, který se několik minut marně snaţil proniknout alespoň do některého tanku 12. tankové roty, aby před opravárenskými halami překvapil spící osádky uvnitř. Kdyţ se mu nepodařilo otevřít ani jeden příklop, vrátil se k tanku Jana Rosy a jako šílenec mlátil kusem ţeleza do pancíře věţe. Jan Rosa otevřel velitelský příklop aţ po více neţ minutě. „Soudruhu podporučíku!“ zařval rozlícený nadporučík Messarosz, řvaní musel opakovat několikrát. Jan Rosa – probuzený z nejhlubšího spánku – reagoval neskutečně pomalu. Celou další minutu mu trvalo, neţ si uvědomil, kde je a neţ se z věţe tanku T-55A úplně vysoukal na korbu, teprve poté salutoval a podával veliteli praporu hlášení: „Soudruhu nadporučíku, podporučík Rosa, dvanáctá tanková rota připravuje tanky pro vjezd do opravárenských hal…“ „Blbina! Hovadina! Ztratils právě rozum? Rozhlídni se! Sranduješ se mnou – ? Roso, kdo je připravuje?! Kde – ? I ty seš najednou slepej? Podporučíku, to ti neţeru! A takový bláboly ti neseţere ani ţádná divizní kontrola, která kvůli tobě můţe přijít. Jak se vůbec opovaţuješ, tvrdit mně, ţe něco vidíš, kdyţ vůbec nic nevidíš? Příště se kolem sebe alespoň rozhlídni, neţ vůbec vyslovíš takovou nebo nějakou ještě větší pitomost! Úplně všechno tady chcíplo! Kde je velitel roty? Kde je podporučík Roj?“ „Mám je zavolat, aţ se pohneme.“ „Takţe tady nejsou, rotě velíš v nepřítomnosti vojáků z povolání ty. Proč vojáci chrápou? Proč nečistí tanky? Proč máš ve svým tanku takovej bordel? Podívej se sám!“ řekl nadporučík, nadmíru dotčeně ukazoval ve svitu baterky dva kousíčky smetí, které odpadly z podráţek kanad a zůstaly leţet na Rosově sedačce. Poté si posvítil baterkou do nitra tanku. Trojice vojáků tankové osádky postupně přivírala oči před ostrým světlem a krčila se na podlaze uvnitř stroje jako malá, vyděšená a pomačkaná zvířátka, která byla překvapena uprostřed noci obrem. Nadporučík si vojáky mlčky prohlíţel, řvát opět začal aţ v okamţiku, kdy zvedal hlavu od černého otvoru otevřeného velitelského příklopu. Podíval se na podporučíka neobyčejně zhnuseně, mluvil s nepotlačovaným vztekem: „Roso! Všude v tvým tanku je jenom samý svinstvo a zelený pomačkaný hadry. Podporučíku, proč jsou 282
tví vojáci naházený tam dole v bahně jako zelený hadry? Co jsem právě musel vidět, to mě naplňuje pocitem nekončícího hnusu. Ţaludek mám naruby, všechno mám z tebe naruby, ty neřáde! Nemyslel jsem si, ţe na všechno takhle kašleš. Proč neplníš moje rozkazy? Proč dovoluješ vojákům spát?“ Místo odpovědi Jan Rosa zaútočil otázkami: „A proč vy nedovolíte vojákům spát, kdyţ i vám je jasný, ţe potmě a v mrazu nevyčistí nikdo vůbec nic a na halu najedeme nejdřív ráno? Celej měsíc nespal ţádnej z nich v normální posteli.“ „Ty uţvaněná špíno, ty se mně ještě budeš protivit a tlemit!“ zařval nadporučík. „Ty máš jen přesně plnit rozkazy všech nadřízených a vyšších a moje rozkazy. Proč pořád přemýšlíš, vymýšlíš, fantazíruješ..., co by bylo, kdyby to bylo jinak, kurva podporučíku, tady to jiný nikdy nebude! Ty odmítáš plnit rozkazy – - -? Ještě jednou řekneš nějakou podobnou kacířskou sabotáţ a uvidíš, jak s tebou zatočím! Jsou s tebou samý potíţe, medituješ, uvaţuješ, přemýšlíš - - - ! Proč? Voják, který přemýšlí vlastní hlavou, to je špatný voják. Kaţdýmu jinýmu je uţ dávno všechno jasný - úplně kaţdej rozkaz! Jenom tobě to ještě ani nezapálilo, není ti jasný vůbec nic! Tanky musejí být opět bojeschopný, Roso, překračuješ všechny povolený rozumný meze, který jsem schopný ještě tolerovat. Vydal jsem ti rozkaz? Vydal! Tak drţ hubu a čisti tank! Čisti ho tak dlouho, dokud ti nedovolím přestat.“ Jan Rosa se tvářil flegmaticky a unaveně, neměl uţ praţádnou chuť nic říkat. Velitel praporu změnil útočný a agresivní tón svého hlasu na mnohem méně obvyklý, ironický: „Jestliţe pochybuješ o správnosti mých rozkazů, můţeš si jít stěţovat k veliteli pluku. Taky je teď právě na tebe hodně nabroušenej!“ „A co se změní?“ zeptal se odevzdaně Jan Rosa. „Nezmění se vůbec nic.“ „Odpověděl sis sám, pro tebe se změní úplný hovno. Seš v poslední době stále větší neřád, kterej ţere a rozleptává moje nervy. Není na tebe ani v nejmenším spolehnutí a ještě k tomu máš tank plnej sraček. Kašlu teď na tmu, na mráz i na vojáky – a hlavně kašlu na tebe! Ty budeš uklízet a mejt tanky – a tvoji vojáci budou všechno dělat s tebou! Zdá se, ţe se jich stále ještě a stále víc zastáváš. Myslíš, ţe některý z nich ocení, kdyţ kaţdej den nastavuješ kůţi místo nich? Všichni si klidně chrápou, válejí se v tancích jako prasata – ty pitomče! Snaţ se, aby se tanky blejskaly. Uţ tě nechci nikdy najít, jak chrápeš při plnění bojových úkolů a mých rozkazů. Takhle se na všechno vysrat můţe opravdu jenom neschopnej blbec...!“ vykřikoval nadporučík několik minut jako nadmíru rozčílený a zuřivý šílenec. „Provedu, soudruhu nadporučíku,“ řekl Jan Rosa ve snaze uklidnit velitele praporu, neodpustil si však ještě jedno slovo, řekl: „Ale – !“ „Jaký zase ale! Kurva, podporučíku!“ „Dovolíte mně poznámku, soudruhu nadporučíku?“ „Roso, všechno jsem ti jasně vysvětlil, co ještě chceš?“ „Soudruhu nadporučíku, já všechny rozkazy chci plnit, ale právě tak jako důstojníci jsou unavení i vojáci – a moţná i víc. Ţádnej z vás – kromě vás – tady není. Já sám dnes v noci nebudu iniciativně vymýšlet utahanejm a nevyspalejm vojákům zbytečnou práci, třeba jako je – leštění pancíře zmrzlým hadrem a ještě potmě.“ „To teda budeš!“ 283
„Provedu! Ale ve skutečnosti je všechno jinak – uţ se necítím na takovou onanii. Ať jim přijde velet a je tady s nimi ten, kdo jim všem velet má, a kdo se nejvíc bojí kontrol. Kde jsou nadporučík Varga a podporučík Roj, kde jsou ostatní důstojníci praporu? Ale nakonec, i my dva jsme tady teď jako lidi i jako důstojníci naprosto zbyteční - !“ Slovo "idioti" Jan Rosa vědomě "spolkl." Bylo ticho, velitel praporu nečekaně zívl, Jan Rosa řekl: „Soudruhu nadporučíku, musíte mně věřit! Všechny tanky mají plný nádrţe, osádky v nich jsou připravený, mohou ihned znovu vyjet, třeba i na další cvičení nebo i na tu podělanou OPERACI KRKONOŠE-OV (ostrý výjezd), kdyby někomu někde cvaklo v bedně!“ „Roso, valíš to na mě hezky, ale vaříš příliš silný kafe. Nechtěj, abych si všechno začal doopravdy prověřovat!“ odpověděl nadporučík, pojednou mluvil o poznání méně útočně. „Kdyţ budu chtít, najdu ti tolik nedostatků, ţe budou stačit na tři měsíce basy a moţná i na prokurátora. Pro tebe – , ty pitomče!“ Poté nadporučík seskočil s tanku a odešel z autoparku i z areálu tankového pluku. „Čím jsem si právě já a právě dnes zaslouţil jeho pozornost?“ ptal se Jan Rosa sám sebe, ale odpověď neznal. Věděl, ţe nemůţe odejít od tanků ani od vojáků, vztekle si umiňoval, ţe nebude spát a probdí celou noc. Po minutě uţ po svoji "vzteklou" myšlenku poopravoval: „Prochodím celou noc, ale proč jenom já musím bdít a chodit?“ Podporučík přesto chodil venku kolem tanků i uvnitř haly – meditoval dvacet minut. Venku mu bylo zima, ve vytopené hale příliš teplo, znovu usínal ve stoje. Obešel tanky, ve kterých a kolem kterých, podle slov velitele praporu, úplně všechno chcíplo. Chodil a usínal, chodil a spal – i se svými podráţděnými myšlenkami: „Ne, nevydrţím déle nespat, ţe bych se jim na to taky nevykašlal! Sednu si aspoň do svýho tanku,“ pomyslel si, „Mesr přece není robot a není ani ze ţeleza, aby se vrátil ještě jednou.“
--„Kolik je hodin?“ ptal se Jan Rosa ospale ještě v hlubokém polospánku, byl přinucen novým boucháním na pancíř tanku otevřít velitelský příklop. Na korbě tanku stál četař Hamáček z RTZ, měl vojenskou pravdu, tvrdil: „Hej, ty, vole, vstávej! Uţ ses vyspal dost, je šest hodin ráno, dvanáctá můţe do haly.“
284
68. ČÁST POSLEDNÍ SVOBODNÉ ROZHODNUTÍ Motto šedesáté osmé části
Vím, Kolik Má Láska Očí - - - , Bez Konce - - Barev Paletu. Jan Rosa, únor 1983
--Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 31. března 1983, 21:51 (ZA 184)
Podporučík Rosa leţel na svém kovovém vojenském lůţku, hlavou mu vířily – jako obvykle – nezkrotné myšlenky: „Velitel praporu mlčí. Po Brosovi není ani stopy. Vyšetřování, po kterém vůbec netouţím, ještě nezačalo? Nebo uţ skončilo? Nevím! Znovu čekáme? Na co čekáme - ? Proč jen jsem před cvičením napsal a poslal pěti různým dívkám pět úplně stejných zamilovaných dopisů na pět naprosto různých adres – ? To byl pěkně nefér úlet. Ivana mně uţ stejně nenapsala – ani jediný řádek – stala se manţelkou cizího chlapa. Doma bych šel tancovat, a pak – moţná – také psal pět zamilovaných dopisů – na – jednu – jednu – jedinou adresu. Tady na vojně mám tři odpovědi.“ Jan Rosa otevřel první obálku, vysunul z ní svůj vrácený dopis s několika dole připsanými větami: Promiňte, ţe se vměšuji do vašich myšlenek, mladý muţi. Neznám vás. Vy neznáte mě, a i kdyţ bych vám ráda pomohla, asi vás zklamu, neboť vaše Pavlína - uţ před Vánocemi - zůstala v Rakousku, emigrovala. Pokud zjistím její adresu, ráda vám ji pošlu. P.S.: Ale nezpůsobím vám tím velké potíţe? Marie Záleská, babička vaší Pavlíny Jan Rosa se usmíval a myslel si: „S neznámou babičkou jsem si psát nechtěl. Jak velké potíţe má asi paní Záleská na mysli - ?“ Poté otevřel druhou obálku, znovu četl druhý dopis: Honzo, jsem ráda, ţe ses ozval. Jsem ráda, ţe vím, jak se ti daří. Chci si s tebou psát ve jménu lásky, po které ve svém dopise z vojny voláš. Chci si s tebou psát jako kamarádka. Na lásku mezi námi je ale jiţ příliš pozdě. Miluji svého manţela a máme ročního syna Petříka. Oba tě také pozdravují. Těším se na tvé dopisy a chci svými dopisy pomoci právě tobě - jako nikomu
285
jinému na světě, jak nejvíc to půjde. Ani já jsem na tebe nezapomněla a na tancování s tebou nezapomenu do konce ţivota, ale pamatuj ve svých dopisech, ţe dnes uţ seš jenom ten třetí - aţ po těch mých dvou chlapech, kteří usínají vedle v loţnici. Ahoj Eva Janu Rosovi zbyl v rukou třetí dopis pokrytý šestkami a devítkami... Trutnov 21. března 1983 Ahoj Honzo! S rodiči právě přestavujeme byt. Vrčí vrtačka a můj pokoj se podobá rozestavěnému paneláku. V takových chvílích se dopis píše i čte těţko. Ne pro zvuk vrtačky, od které ostatně nelze čekat téměř nic jiného. Ale třeba proto, ţe klid zmizí a neposedné myšlenky se rozutíkají do všech světových stran. Třeba proto, ţe se jim dostalo příliš krásného a neočekávaného najednou, tím myslím tvůj dopis. Také já jsem po celých pět let cítila tvoje sympatie ke mně, avšak nedovedla jsem je přijímat tak, jak sis představoval. Přiznávám, ţe v hloubi duše jsem vedle tebe často cítila touhu, vášeň, lásku..., ale tys neměl - ten správný klíč. A najednou je tady tvůj nádherný dopis, je tolik podobný klíčku, na který čekám... „Dáša Korálková se ve svém dopise úplně překonává,“ uvědomil si Jan Rosa při čtení čtyřstránkového dopisu. „Proč jen jsem si myslel, ţe ji za pět let studia stejného ročníku, stejné studijní skupiny vysoké školy -, ţe uţ ji dobře znám. Vţdyť jsem neznal a stále neznám ani sám sebe. Proč vůbec – proč pět dopisů? Úplně by stačil jeden - pro Dášu. Vţdy jsem chtěl dostávat podobné dopisy: Ne, nesměj se mi a věř, ţe hodně přemýšlení a času mi vzalo nejprve tvoje a potom, snad ještě víc, moje psaní. Vţdyť tak, jak dýchá strom, květ, keř…, já dýchám, ţiji…! Stejně jako ty, miluji tento svět. Dáša K. P. S.: Buchty ti na vojnu posílat nebudu. Maminka ti určitě posílá lepší. Jan Rosa před sebe poloţil papír
Ahoj Dášo, Vím, Kolik Má Láska Očí - - - , Bez Konce Barev Paletu. Mám Štětce a Ty Barvy, Spolu - Poznávat Půjdeme - - Třetí Planetu.
286
Ne, Dopis Čas NE - ZASTAVÍ, Třetí Planetu - - SLUNEČNÍ SOUSTAVY… --Centrální nástupiště pluku - VÚ-2424, 1. dubna 1983, 08:00 (ZA 183)
„Za čtrnáct dní přijede kontrola na všechno!“ oznámil nastoupeným vojákům pluku major Pašek. „Bude to kontrola všech kontrol a půjde úplně po všem…“ „To uţ tady bylo,“ otráveně prohlásil svobodník Novák. „Pár dní po cvičení byl klid a ejhle – je tady nejnovější buzerace.“ „Ne, kontrola na všechno zde ještě nebyla,“ zopakoval také nadporučík Messarosz a zavelel: „Čepice sejmout!“ Poté prošel mezi vojáky praporu, mračil se a kroutil záporně hlavou, kdyţ oznamoval výsledek své prověrky: „Soudruzi, pěkně jste zvlčili! Připomínáte mně nikoliv vojáky socialistické armády, ale nechutně zarostlý huňatý medvědy. Okamţitě ostříhat!“ Vojín Lang vylovil z kanceláře velitele roty téměř poslepu dvě elektrické mašinky na stříhání vlasů – měl je svým způsobem rád, oznámil: „Tenhle stroj uklidňuje vojáky z povolání – zejména po zapnutí. Kdo chcete jít první na řadu?“ Poté se jiţ ozývaly výkřiky – doplňovaly bzučení mašinek: „Neblbni! No tak, nech toho, ty blázne!“ bránil se vojín Noha elektrické mašince v rukou vojína Langa. „Jestli se ti budou třást ruce jako minule - ! Ty cvoku! To stačí! V pátek mám jet na opušťák. Ať vypadám podle čísla!“ „Langu, taky pojedu na dovolenou, vyjeb se na tu moji dlouhou ofinu,“ prohlásil svobodník Novák, „schovám si ji pod čepicí uţ čtyři měsíce, ještě nikomu nevadila. Sáhni na ni a dostaneš vylágoš! Moje Maruška tu moji ofinu miluje, miluje ji stejně jako mě. Bez ofiny jsem jako nahej v trní, troska a mrtvola. Maruška říkala, ţe se na diskotéce cítí líp, kdyţ mám aspoň něco dlouhýho!“ Ozval se řehot. „No, na hlavě! Na hlavě! Vy jste ale pitomci!“ vysvětlil svobodník Novák. „Mě ostříhej uţ jen trochu,“ vybízel vojína Langa desátník Mayer. „Můţeš se vyřádit na nabíječích, klidně je vylepej, Mesrovi třeba bude stačit, kdyţ je uvidí a nás nechá na pokoji…“ --Centrální nástupiště pluku - VÚ-2424, 1. dubna 1983, 10:10 (ZA 183)
„Nástup!“ řvali dozorčí rot. „Velitel praporu si nyní osobně zkontroluje – jiţ po třetí – výsledky stříhání a ostříhání. Pozor, pozor, to není apríl!“ „Svobodníku!“ zvýšil hlas nadporučík jiţ v blízkosti prvního vojáka. „Svobodník Dučera, soudruhu nadporučíku!“ „Proč vám vzadu vlasy přesahují přes límec?“ „Mám krátkej krk, soudruhu nadporučíku. Mám na svůj krk i písemný potvrzení 287
od dětskýho a od dorostovýho doktora. Mám malé a sníţené zátylí, ale na modrou kníţku to ještě nebylo.“ „Jak souvisí tvůj krk s nesplněním mého rozkazu?“ zeptal se velitel praporu. „Soudruhu nadporučíku, mám anatomicky zkrácený krk po svých předcích, kteří prý ve středověku nosívali těţká brnění,“ vysvětloval svobodník Dučera, ale dobře viděl, ţe neunikne - doplnil: „ Nemohu být ostříhán podle řádů – jako ostatní soudruzi spolubojovníci - dva centimetry nad límec, protoţe bych si musel vyholit vlasy do poloviny hlavy.“ „Ale můţeš tak být ostříhaný a taky si svoje vlasy necháš přesně tak vyholit. Langu, ţádnej vlas nebude na dohled od jeho límce! Ale-ale, co to nevidím, Langu! Tomu, co máš na hlavě, říkáš jak -? To je rozcuchanej punk -?“ „Mám normální, hnědý, převáţně kratší a mírně kudrnatý vlasy, soudruhu nadporučíku,“ odpověděl klidně vojín, který sám ostříhal všechny, ale jeho neostříhal nikdo a pak se opět celý roztřásl. „Dobře, ty máš ale ještě vlasy -? Chceš se mnou srandovat – ?“ zvýšil intenzitu hlasu nadporučík, zatvářil se – co nejvýhruţněji. „Máš mít ostříhaný vlasy, přitom na tvý hlavě vidím deku, jakou jsem uţ dlouho neviděl. Proč ji také ty nemáš ostříhanou dva centimetry nad límec?“ „To nevím.“ „Přestaňte uţ konečně zkoušet moji trpělivost. Vojáci, nesrandujte!“ zařval pojednou nadporučík naprosto nepřiměřeně. „Vy se mnou srandujete, vaši velitelé se mnou srandují, ale já nesranduju! Co je to za bordel?! Dělejte! Neţ se do-prdele a do-opravdy naseru.“ „Ti z vás, kteří ještě nejsou – , tak ti také budou!“ přidal se nadporučík Varga. „A vy všichni nejste - soudruzi! Budete! Všichni tam před ním budete nastoupení ostříhaní! A podle řádů!“ Nadporučík Varga s podporučíkem Rojem osobně sledovali stříhání, mazáci se kroutili pod nůţkami a strojkem a slovník velitele roty se nakonec zredukoval výhradně na jedno jediné opakované slovo: „Ostříhat!“ Řval je celé čtyři hodiny jako podivný setrvačník, nakonec se posadil ve své kanceláři na ţidli, podřimoval a přes otevřené dveře co chvíli vyřvával na chodbu své: „Ostříhat!“. Mašinky zabzučely ještě víc. Linie vlasů všech vojáků se posunovaly výš a výš, vojín Lang stále cosi šňupal a stále více se šklebil, vrávoral a při stříhání nováčků se jich s komickou křečí uprostřed některých slov a s vyvalenýma očima ptal: „Víte, jak vypadají kůţe z jeţků poloţené na melounech - ?“ „Nic neslyším, pokračuj ve stříhání!“ řval podřimující nadporučík ze své kanceláře. „Vůbec nic neslyším! Langu, spusť svůj stroj! Jedem! Jedem!“ „Soudruhu nadporučíku, stříhat jiţ není co!“ oznámil náhle vojín Pečka, „já jsem byl poslední.“ „Jak je to moţné – !“ „Všichni vojáci roty jsou holohlaví,“ oznámil vojín Lang, vstoupil do kanceláře, sejmul lodičku a nastavil před velitele roty svoji lesklou a holou hlavu. „Co je to za hroznej smrad?“ odvrátil se od něho podporučík Roj. „Natřel jsem si pleš, aby se mně blýskala, aby ji nikdo nemohl přehlédnout, ale je to jenom olej, soudruhu nadporučíku. Vylil jsem si ho na hlavu z krabičky od 288
sardinek.“ „Nástup!“ křičeli opět dozorčí rot. „Velitel praporu přichází na kontrolu ostříhání!“ „Čepice sejmout!“ zavelel nadporučík. Do trojřadu nastoupení vojáci sňali jednotně pravou rukou lodičky jako na Spartakiádě, očekávali řev velitele praporu, ale nadporučík Messarosz k vlasům jiţ neměl ţádné připomínky, neočekávaně prohlásil: „Vaše maskáče jsou jiţ v naprostém pořádku. Tak tohle potřebuju rozdýchat. Za deset minut nastoupíte v čerňácích! Rozchod!“ Vojáci celého praporu se rychle převlékali do černých tankových kombinéz, které měli od začátku vojny, ale jen málokterý z nich si je od té doby vyměnil – byly oprané do šeda, některé řádně impregnované, inkrustované, vyztuţené a naškrobené olejem, naftou, hlínou... Nadporučík Messarosz si vojáky v obnošených, zašlých a špinavých čerňácích dlouze prohlíţel, poté znovu zavelel: „Čepice sejmout!“, jako by se ještě chtěl o čemsi přesvědčit. Znovu se zadíval na vojáky, načeţ oznámil: „Vypadáte jako černý umouněný krtci s vyholenýma hlavama. Čerňáky si vyměníte! Aţ potom vám dám ještě jednu šanci a dnes poslední – zpětný rozkaz – !?“ „Teď nakonec nám ještě rád rozdá paruky,“ prohlásil vojín Noha. „Tak si ty naše vlasy zase přilepíme Herlekusem, Hersekulem – eééé – Herkulesem. Pozametal jsem, ale vlasy jsem ještě nevyhodil,“ navrhoval bílým práškem řádně nalomený vojín Lang a doţadoval se odpovědi: „No tak, řekněte něco!“ „Vojáci, nechte těch přiblblých keců! Přijede k nám generálmajor Holík z Ministerstva národní obrany, aby zde – u nás – velel Kontrole na všechno a připravil půdu pro návštěvu soudruha ministra národní obrany. Bude to jeho první a také historická návštěva našeho útvaru a jako k takové k ní musíte přistupovat, zcela holé hlavy jsou neţádoucí. Pozor! Vydávám zvláštní rozkaz! Všichni budete všude chodit s pokrývkou hlavy. Nejlepší by bylo, kdybyste s ní i spali. Pohov!“ „Neřekl dosti jasně s kým máme spát, ţe ne – ?“ prohodil vojín Lang. „Kdo bude, vojíne, přistřiţen jako vy a poté přistiţen bez pokrývky hlavy,“ prohlásil nadporučík Messarosz, „dostane tři dny basy a kaţdou minutu bude nasluhovat. Měli jste být ostříhaní – to měli, ale nikdo neměl být holohlavý a jako vy se tvářit jako sardinka. Nebo snad ano - !?“ zařval mimořádně děsivě velitel praporu. „Ne, soudruhu nadporučíku!“ odpověděl vojín a mnohem tišeji dodal: „Tohle ale bylo moje poslední svobodný rozhodnutí.“ „Úplně poslední!“ zařval nadporučík. „Pozor! Zvláštní rozkaz velitele praporu č. 32/96, kterým se zakazuje plešatost – ! Řeknu vám jeho obsah neformálně – a tak nějak lidsky. Nikdo z vás uţ nebude plešatý víc, neţ uţ je – k tomu jste se právě všichni dobrovolně zavázali, holomci, neboť jste jednomyslně pochopili a uznali svoji chybu… - Ale, soudruzi, to uţ mimo zápis, momentálně jste pro mě holý lebky a jako s takovýma s vámi budu zacházet…“ „Ano, soudruzi! Pochopte tuto další nepsanou pravdu,“ vloţil se do kárání vojáků také zástupce pro věci politické praporu – nadporučík Chmel: „Být úplně 289
bez vlasů není pro vojáky Vyzývatele politicky únosné. Snaţte se – třeba pravidelnou masáţí nebo česáním - tak nějak rychle zase celí obrůst. Jinak – pokud si vás všimne Holík – tak s vámi velitel praporu a já, Výzva a vůbec všechno – pěkně zprudka zatočí.“ „Tady uţ řádilo kontrol,“ prohlásil směrem k Matičce Zemi vojín Noha, „ale jak lampasáky rozklepala Kontrola na všechno, tak to jsem tedy ještě neviděl. Nespatřil uţ někdo z vás někdy generálmajora Holíka na vlastní oči -?“
69. ČÁST DĚTSKÁ P. P. PRO MAJORA HOLÍKA Motto šedesáté deváté části „Vojáci! Ţivelná pohroma, nespoutanej ţivel, který nám všem můţe pěkně zvednout mandle, se jmenuje - soudruh generálmajor Holík." major Richard Pašek, únor 1983 --Kancelář velitele 12. tankové roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 5. dubna 1983, 18:05, (ZA 179)
„To je hrůza! Uţ za deset dní přijede generálmajor Vrták,“ "kácel se aţ k zemi" nadporučík Varga, jektal všemi zuby jako při zimnici. „Snad Holík,“ namítl opatrně Jirka Pilot. „Ale ano, Holík -, to on je taky,“ řekl otráveně nadporučík, „jenţe, neznám nikoho jinýho, kdo by do všeho tak příšerně vrtal. Soudruzi absolventi, je to v pytli!“ Nadporučík se v průběhu dvou minut zamračil, zpotil a prohlásil: „Můţete bejt klidně pozlacení, stejně na kaţdým z vás zase něco najde!“ Poté učinil dva kroky a nečekaně pruţně přeskočil mohutným skokem svoje náhradní kanady stojící u zdi kanceláře, ukazováček jeho pravé ruky zašermoval vzduchem a ukázal přímo na Jana Rosu, který o krok ustoupil. „Neboj se!“ zařval, „na tobě taky něco najde!“ Ukazováček velitele roty dále šermoval kanceláří, nadporučík Varga se projevoval jako šílenec při záchvatu tropického šílenství. Postupně ukazoval na všechny v místnosti, jako by je rozpočítával, nadskakoval a řval: „Na tobě! A na tobě taky! Na mně! I na vás! I na tobě! Na všech něco najde. To si buďte jistý! Znám ho! Cítím, ţe to najde,“ počal nesouvisle vykřikovat: „vţdycky! Nekonečně! Strašně! To je strašný! Něco zrůdně příšernýho na mně – a u mě – v rotě - odhalí?! Já si musím vzít dovolenou nebo prášky.“ Prostory útvaru připomínaly s přibývajícími dny stále více a více přeplněné ulice či staveniště kdesi v Indii nebo v Číně. Všichni vojáci základní sluţby upravovali na úkor výcviku vnitřní prostory kasáren, autopark, svobodárnu, okolí kasáren - po sto padesáté. Podporučík Pilot sledoval z okna mravenčení uvnitř
290
útvaru, prohlásil: „Kdo neviděl, ten tomu neuvěří! Kdo nevěří, ten nikdy ČSLA doopravdy v akci neviděl!“ „Také bych nevěřil, kdybych všechno nesledoval vlastníma očima,“ souhlasil Jan Rosa. „Myslel jsem si, ţe po všech těch drastickejch kontrolách je útvar v jakémsi vojenskovyzývatelském pořádku. Vţdyť nás desítky kontrol kontrolovaly a kontrolují kaţdý den - od Vánoc jsme nonstop pracovali na dalších vylepšeních.“ „A kaţdá kontrola měla nějaké připomínky,“ řekl Jiří Pilot, „na všechny jsme reagovali jako ţelezný šroubečky na magnet. Všechno jsme předělali, upravili, přemalovali, vyčistili..., přestěhovali, natřeli, uklidili, vysmýčili, překreslili, přepsali... Ale -, podívej se z okna! Tam venku vojenský zkrášlování pokračuje s neslábnoucí intenzitou – spíše naopak. V pořádku není vůbec nic - není hotovýho absolutně nic!“ Normální výcvik neexistoval, na silnicích uvnitř útvaru vojáci dokončovali podle dřevěných pravítek a šablon bílé čáry, natírali obrubníky, fasády, stromy, patníky... Kaţdý patník byl sněhobílý a dvanáct a půl centimetru od jeho konce měl přesně 15 milimetrů silný červený prouţek. Kmeny všech stromů – rostoucích v kasárnách – aţ přesně do výšky 1000 milimetrů nad zemí byly nabílené a na slunci přímo bily do očí mnohokrát opakovanými sněhobílými vápennými nátěry. Vojáky s kolečky, s košťátky, s kbelíky a s hadříky, se zednickými lţícemi, s pilami, se štětci, s malířskými štětkami, s barvami, s plechy..., s plátěnými transparenty a s materiály na útvarové nástěnky bylo moţné potkat na kaţdém kroku. Trávníky zářily zelenou, pouze před 2. spojovací rotou byl dvoumetrový kruh zeţloutlé stařiny. Všude s váţnými a zasvěcenými tvářemi chodily kontroly sloţené z vojáků z povolání, následné kontroly, titěrné, malé, střední a velké kontroly a kontroly kontrolující všechny přecházející kontroly… --Nové Sedliště - VÚ-2424, 15. dubna 1983, 15:07 (ZA 169)
„Co je to za bordel?“ zeptal se major Pašek dozorčího 2. spojovací roty, sotvaţe na trávníku před budovou spatřil dvoumetrový ţlutý kruh. „Návštěva soudruha generálmajora Holíka se sice přesouvá aţ na 18. dubna, ale je třeba i nadále vytrvat! Je třeba všechno zkrášlovat! Je třeba zvyšovat kázeň, pořádek – i zeleň útvaru! A vy si tady uţ zase děláte svůj a všemi vojáky oblíbený humusbordééél!“ „Ano, jistěţe, soudruhu majore!“ prohlásil desátník Pavelka, vyčkal nesouhlasného zamručení majora a dodal: „Provedu!“ „Jsem rád, ţe si rozumíme. Do rána bude tráva zelená – a poroste! Nezajímá mě, jak moc bude zelená a jak moc poroste, i kdybyste měli celej trávník krumpáčema vykopat a navozit sem namísto mrtvejch – ţivý drny.“ „Blbec,“ ulevil si dozorčí po odchodu majora. „A to ještě ani neví, ţe sem dělobuchům vsáklo dvě stě litrů petroleje. Dojdu za výkoňákem, ať nám dá barvu.“ „Sypej!“ řekl po deseti minutách dozorčí roty výkonnému praporčíkovi nad ţlutou skvrnou trávníku. Výkonný praporčík sypal do kbelíku zelenou barvu. 291
„Ještě! Ať chytneme stejnej odstín! Ještě! A dost!“ „Za barákem rostou břízy, ale jsou tam stejně tak akorát na kokot. Ulom jednu a pocákej tu blbou ţlutou trávu. Já to uţ nevydrţím a musím si odskočit s kádéčkama do autoparku dělostřelců!“ Na 12. tankové rotě si nadporučík Messarosz prohlíţel loţnice čet. Jan Rosa na něm viděl, ţe je vcelku spokojen. Poté se zadíval na malé jmenovky – byly podle řádů a rozkazů povinně nalepeny na všech skříních, nočních stolcích i postelích – a jiţ řval: „Všechno servat a krasopisně přepsat!“ Poté se vrhl jako hladový lýkoţrout na jmenovky. „Štítky, které roztrhám,“ oznámil s řevem, „a taky ty, který vyházím do koše, budou ihned nahrazeny a přelepeny jinými - ty současný jsou enem škrábanice!“ Nadporučík chodil po budově celé tři hodiny, nepřetrţitě strhával a ničil všechny staré a také většinu novějších a nejnovějších štítků. „Štítky jsou uţ dobrý,“ řekl podporučík Rosa. „Ty ještě neznáš generálmajora Vrtáka,“ ozval se nadporučík Krákora. „Holíkovrták je opravdu… přestopřesevšechno… hroznej Pito – , chtěl jsem říci Vů – , vlastně B – Alík.“ „Jirko!“ otočil se Jan Rosa. „Napiš, prosím tě, štítky na postele, skříně a noční stolky pro naše dvě čety.“ Jiří Pilot začal psát na štítky jména a hodnosti. „Výtečně!“ zajásal nadporučík Messarosz jako nemluvně, které právě uvidělo svoji nejoblíbenější řehtačku. „Teď teprve dobře vidím, ţe všechny štítky musejí být napsány krasopisem stejné ruky podporučíka Pilota – napíše je jednotně pro celej prapor.“ „Tak to ti pěkně děkuju,“ oznámil Janu Rosovi Jirka. „Dělej, jsem střihač,“ reagoval Jan Rosa. „Jsem malíř písma,“ prohlásil Jiří Pilot. „Jsme lepiči,“ oznámili nahlas Marian Braniak a Petr Smrţ, kdyţ nalepili první štítek. Vojáci z povolání celého praporu se sešli v kanceláři velitele praporu. Nadporučík Messarosz všem rozdělil obranné a preventivní úkoly: „Chlapi! Všude musíme být dříve neţ Holík - a my tam také dřív budeme! Holík je sice jedoucí rychlík, obvykle se řítí bez jízdního řádu tou nedivočejší rychlostí, ale my budeme letos rychlejší!“ „To těţko,“ ulevil si s povzdechem nadporučík Středa. „Zakazuji vám se vzájemně strašit! Všechno proběhne bez srandování!“ zvýšil hlas velitel praporu a protáhl obličej. „Celýmu praporu vyhlásíme zítra budíček jiţ ve 4,45 hodin. Rozcvičku a pořadovou přípravu ruším, snídani jsem pro vojáky domluvil přesně na šest třicet pět. Soudruh generálmajor Holík přijede nejdřív mezi osmou a devátou. Bude nejlepší, kdyţ uţ se v kasárnách nesetká s ţádným vojákem praporu, bude nejlepší, kdyţ se nestřetne vůbec s nikým z nás.“ „Pojedeme ráno úazem rovnou na Bahna. „Tam si počkáme, aţ nám absolventi přivedou naše vojáky. Tak se my sami určitě - a naši vojáci skoro jistě - vyhneme Holíkovi,“ vysvětlil strategii praporu nadporučík Krákora. Tvářil se smutně a byl trochu zklamán, ţe jeho návrh nikoho neroztleskal.
292
--Budova 4. tankového praporu, chodba 12. tankové roty - VÚ-2424, 17. dubna 1983, 18:31 (ZA 167)
„Kde jste byli tak dlouho?“ zeptal se Petr Smrţ velitele stráţe. Desátník Petrof vysvětloval: „Obvyklý blbosti na A1-Jinonice, A2-Muškov, A3Placov... Četař Vlasák ze čtvrtý roty, poprvý velel střídající stráţi, hrál si na machra, nechtěl převzít sluţbu. Prý jsme úmyslně poškodili nerozbitnou modelínovou pečeť zejména na vratech Z-24, nikdo se jí ani nedotknul, je to BL -, chtěl jsem říci Vú -, Pi – tomec,“ napodobil nadporučíka Krákoru. „Máte uloţit zbraně do skladu,“ oznámil Petr Smrţ. „A potom ihned všichni nastoupit do kuchyně na škrábání brambor.“ „To víš, ţe jo, tůúúúdle!“ řekl desátník Petrof, přiloţil pěst pravačky na dlaň levačky a potom pěstí komusi neviditelnému zahrozil. „Nikam nejdeme! Je neděle, máme po sluţbě. Celej tejden jsme vstávali ve čtyři. Celou noc jsem ve stráţi ani oka nezamhouřil. Kdo tohle zase vymyslel?“ „Volal sám Paša.“ „Uţ jsem řekl, ţe nikam nejdu! Ať se major Pašek klidně posere, kdyţ se také tak strašně bojí Holíkovrtáka.“ „Jak chceš, ale aţ bude znovu volat, poradíš mu to sám. A pojď sem rovnou! Paša je zasejc na drátě!“ Petr Smrţ zvedl sluchátko, ze kterého se ozval řev jako z megafonu: „Desátníku! Proč nejsou vojáci v kuchyni?“ „Teprve teď - před pěti minutami - se vrátili ze stráţe,“ řekl Petr Smrţ. „Dej mně k telefonu velitele stráţe!“ zazněl energický hlas. „Desátník Petrof!“ „Major Pašek. Všechny vojáky, kteří se vrátili ze stráţe, potřebuju bez prodlení v kuchyni! Ihneéééd!“ „Soudruhu majore, vojáci mají po stráţi a mají - podle řádů - nárok na odpočinek.“ „Na všechny řády právě teď klidně kašlu! Nastal stav ohroţení ţivelnou pohromou. Řády budou zase platit, aţ ohroţení skončí. Za deset minut vás čekám u kuchyně! Konec!“ Reptající vojáci opouštěli pod velením desátníka Petrofa ubytovací prostory 12. roty, nastoupili k jídelně téměř bezprostředně, někteří z nich se provokativně potáceli, do duše jim promlouval osobně major Pašek. „Vojáci! Ţivelná pohroma, nespoutanej ţivel, kterej nám všem můţe pěkně zvednout mandle, se jmenuje - soudruh generálmajor Holík. A já ho znám! Zase bude chtít obědvat s vámi, pokaţdý chce jíst stejný jídlo jako budete mít zítra vy všichni - a já to tomu blbci umoţním. Brambory na zítřek nemohou být škrábány kuchyňskými roboty ani nějakými pitomci, ale lidskou rukou, která je mnohem spolehlivější a neoškrábe, jak je v armádě jiţ všeobecně známo, ţádnou shnilotinu. Zítra chci mít v kuchyni naprosto běloučký brambory. Budou připravený jako pro kojence! Všechny brambory z týhle hromady - do jedný - budou čisťoučký a hlaďoučký jako zdravý dětský prdelky.“ 293
„Provedu!“ prohlásil desátník Petrof, ale vojákům sdělil: „Mně ty jeho prdelky uţ pěkně lezou na nervy.“ Ručičky hodin ukazovaly 02,20 hodin. Škrábání brambor skončilo ospalými slovy vojína Čiháka, který na poslední největší bramboru noţem natřel tlustou vrstvu bláta a řekl: „Aspoň na týhle poslední dětský posraný prdýlce nechám pro Pašu a hlavně pro Holíkovrtáka hovno.“ Poté i tato brambora skončila mezi ostatními v jednom z hrnců.
70. ČÁST NEJROVNĚJŠÍ JSOU BLAHOVIČNÍKY Motto sedmdesáté části "Křivý stromy jsou jako křivá páteř." generálmajor Holík, duben 1983 --Nové Sedliště - VÚ-2424, 18. dubna 1983, 05:00 (ZA 166)
„Budíček! Budíček! Budíček!" řvali dozorčí. „Spím jenom dvě a půl hodiny," stěţoval si na noční škrábání brambor desátník Petrof. „Tak to máš velkou smůlu! Příště musíš jít spát dřív!" prohlásil velitel praporu, který o noční práci podřízených vůbec nic nevěděl. „Teď je uţ pět, snídani jsme vám domluvili na pět čtyřicet pět. Všichni do šesti vypadnete z kasáren!" zavelel nadporučík, vysvětloval: „Vůbec jsme zde dnes ráno neměli být, ale okolnosti nás k tomu přinutily. Holík je na cestě k nám! Podporučík Rosa!" „Zde!" „Velitel roty a podporučík Roj se dostaví aţ na osmou. Ty se po snídani přesuneš se všemi vojáky 12. roty do cílové plochy tankové střelnice Bahna 2. Kapitán Borovec ti tam neoficiálně přidělí pily a sekery." „Kapitán Borovec? Týlový náčelník osobně -?" zapochyboval Jan Rosa. „Ano, kapitán Borovec je sice… přestopřesevšechno… pořád zalezlej v tý svý kanceláři jako křeček – na všechno má dost času a také lidí, ale dnes má nahnáno z Holíka – nechce se s ním v kasárnách setkat tváří v tvář." „Tak to jo, to uţ je důvod," rýpnul si podporučík. „Je," souhlasil spontánně nadporučík Krákora, „hodí se nám to. Stejně jsme se zavázali, ţe budeme udrţovat cílové plochy střelnice v přehledným stavu. Nikdo se na pracovišti nebude flákat. Dobře se pamatuju, jak Holík před dvěma lety po obědě osobně vyhmátl spící vojáky. Prý náhodou zabloudil s gazíkem právě k lesnímu jezírku. Představ si to, je od nás tímto směrem," mávl rukou, „je odtud vzdálené úţasných devět kilometrů a nevedou k němu skoro ţádný cesty. Takţe náhodou, chachacha –, kdo by tomu mohl věřit!? My jedeme napřed úazem. Pokud se dnes uţ neuvidíme, vykácíte nálety bříz v okolí terčů a od deseti hodin máte 294
střeleckou přípravu." „Půjdeme kácet les a potáhneme s sebou pěšky materiál pro střeleckou přípravu," oznámil podporučík vojákům. „Nám uţ týden špatně," prohlásil vojín Kváček, přestoţe do té doby o ţádném kácení a pěším přesunu s materiálem nevěděl. „Tolik síly – abychom něco káceli – tolik my uţ nemáme, my uţ nic nevydrţíme," doplnil vojín Pečka. „Musíme na ošetřovnu," oznámil desátník Mayer, přehrnul si aţ přes uši okraj vojenské lodičky a vyplázl na podporučíka Rosu bílý jazyk, který si před chvílí natřel zubní pastou. Jan Rosa pochopil, prohlásil: „Jestli tam opravdu vy tři půjdete, řekněte felčarovi, ţe přinejmenším umíráte. Přesvědčete ho, ať si vás na ošetřovně nechá. Kdyţ vás Holík jenom jedním okem zahlídne, velitel praporu vás zavře, neboť s takovou sabotáţí vůbec nepočítá." --Nové Sedliště - VÚ-2424, 18. dubna 1983, 05:45 (ZA 166)
„Co tady děláte, šašci. Vůbec nic o vás nevíme," řekl klidně velitel směny v kuchyni... „Musíte počkat - jako ostatní - aţ do 06,45 hodin." „Hodinu čekat nemůţeme!" odpověděl Jan Rosa. „Kdyţ budeme čekat, nesplníme rozkaz velitele praporu a nevykácíme ani jednu břízu." „Kašlu na všechny, kašlu na břízy a kašlu na velitele praporu – v tomto pořadí. Pochopils to – ? Všechno je mně úplně volný," oznámil velitel směny v kuchyni a vojáků 12. roty si dále nevšímal, rozptýlili se po jídelně a hráli mariáš. V šest hodin vstoupil do útvarové kuchyně rozlícený proviantní náčelník pluku nadporučík Václav Mařík. Okamţitě hulákal: „Tady není ţádná noclehárna, čeká se venku, snídaně ještě nejsou připraveny. A vyřiďte vašemu veliteli, ţe také pro něho platí řády. Dobře ví, kdy se vydávají snídaně, změny mně osobně nikdo nenahlásil. Soudruhu podporučíku vyházejte všechny své vojáky od okénka i z jídelny – nemůţete tady přece být rozlezlý jako vši!" „Honzo! Vykašli se na něj!" radil podporučíkovi vojín Hrbatý. „To nejde! Počkáme venku." Vojáci bez snídaně reptali na vrub vojáků z povolání tak intenzivně, ţe se všichni jejich předkové museli obracet v hrobech: „Debilové! Blbci! Degenerovaní lampasáci se zelenejma mozkama! Ať uţ se jednou - konečně - mezi sebou domluví... Navzájem se buzerujou spojkama... Dělají si naschvály. Vymýšlejí jednu pitomost za druhou – a čím dál častěji – a úplně zbytečně. Nevím na jakýho kokota jsme museli vstávat po stráţi v pět hodin ráno - ?" „Bez snídaně odmítám plnit rozkazy!" oznámil vojín Hrbatý. Jan Rosa přemýšlel: „Mařík nás nechce pustit do jídelny, ale Mesr nás se svými důstojníky čeká na cvičáku -! Já hladové vojáky na Bahna nepoţenu." Nahlas řekl: „Bez snídaně nic plnit nebudeme." Posledním "rozkazem" si velmi získal právě vojína Hrbatého, který se - po snídani a vypochodování jednotky z hlavní brány – přeochotně nabídl: „Honzo, pojď s rotou za mnou! Půjdeme zkratkou! Před 295
tejdnem jsme letěli na stejný místo s Rojem, aby nás neviděl generálmajor Bříza cestu uţ znám velice dobře. Doţeneme tím velký kus zpoţdění." Jan Rosa otočil hlavu dozadu, hlas vojína Hrbatého mu připomínal bludičku v močálu, přesto se zeptal: „Chceš zabloudit – ? Právě dnes, kdyţ je za humny generálmajor Holík?" „Nechci! Neboj se! Vyhneme se úplně všem Holíkům, Holíkovrtákům a jinejm pochybnejm existencím. Neboj se, Roso!" hecoval a provokoval vojín Hrbatý. „Myslel jsem si, ţe uţ si trochu věříme. Nebo ne – ?" Právě jemu nevěřím vůbec, ale třebas to poprvé na vojně myslí dobře," pomyslel si podporučík. „Veď nás!"
--Ale vojín Hrbatý to – asi - dobře nemyslel, přestoţe sám nesl dvě velmi těţké cvičné protitankové miny. Celá rota pod jeho vedením zabloudila a dvě hodiny bloudila naprosto neznámým terénem. Pouze tlak ocelových drátů čtyřiceti cvičných protitankových min – téměř odřezávajících prsty přesunujícím se vojákům - způsobil, ţe zpoţdění nebylo větší, ale nadávky na účet neschopnosti Jana Rosy byly také "úctyhodné". Na Bahnech podporučík očekával další řev, bylo před desátou a všechny břízy na cvičáku byly celé. Ale nikdo z přítomných důstojníků kupodivu neřval – včetně kapitána Borovce, který jiţ čtyři hodiny marně čekal v cílové ploše tankové střelnice a neúspěšně několikrát zkoušel alespoň holýma rukama ulomit překáţející břízy před prvním terčem, přestoţe měl auto plné pil a seker. Všichni důstojníci na obvyklých pracovištích způsobně čekali na své vojáky a tvářili se úsměvně a přátelsky, kdyţ slyšeli, ţe za všechno zpoţdění mohou cvičné miny a zejména nadporučík Mařík v kuchyni. A potom se tvářili ještě mnohem přátelštěji, kdyţ zjistili, ţe se nikdo z vojáků zatím nesetkal s generálmajorem Holíkem. --Nové Sedliště – budova štábu pluku - VÚ-2424, 18. dubna 1983, 08:03 (ZA 166)
„Soudruhu podplukovníku! Proč… přestopřesevšechno… sedíte zde na chodbě?" zeptal se udiveně nadporučík Krákora. Zástupce velitele pluku pro věci politické pluku skutečně seděl na dřevěné ţidli na chodbě u okna ve druhém patře budovy štábu a civěl oknem ven. „Na nikoho dnes není spolehnutí," posteskl si podplukovník Bobulák. „Nemohu, soudruhu, ponechat vůbec nic náhodě. Zřídil jsem si zde svoji pozorovatelnu. Nerozptylujte moji pozornost a zmizte! Očekávám zde soudruhy z nejvyššího velení. Přijedou k nám i z ministerstva, aby nás seznámili s průběhem naší Výzvy." „Jakţe?" podivil se nadporučík Krákora. „Oni -, seznámili - , nás -? Snad my je ! Dosud jsem tok informací směrem od nás k nim povaţoval za naprostou samozřejmost," konstatoval nadporučík. „Teď vám celou problematiku Výzvy nemám čas vysvětlovat," prohlásil podplukovník Bobulák „ale tok informací oním směrem není taková samozřejmost, 296
jak by se vám mohlo zdát. Pamatujte si, ţe oni nás. Právě dnes oni nás, a zítra -, kdoví - , kdo z koho," řekl tajemně podplukovník, nespouštěl oči z okna. Nadporučík sledoval vytřeštěně soustředěný pohled podplukovníka. Oknem byla vidět část vnitřních prostorů VÚ-2424. Celý bojový útvar byl dokonale vylidněn a zameten. Po silnici za hlavní bránou projíţděl na kole jakýsi děda v teplácích a s obloukovou pilou na rameni. Zástupce velitele pluku pro věci politické zpozorněl, sledoval dědu soustředěným magickým upřeným pohledem, dokud mu nezmizel z dohledu. „To byl váš známej? Proč jste si toho dědu tak prohlíţel?" zeptal se stále přítomný nadporučík Krákora. „Proč-proč? Mohl bych v něm přece poznat důmyslně zamaskovanýho a převlečenýho generálmajora Holíka - ten je všeho schopný!" „Doufám, ţe jednou nedopadnu taky tak," pomyslel si odcházející nadporučík. „Jakou autoritu by asi mohl mít generálmajor v teplácích - ?" Téměř prázdné budovy Vyzývatele očekávaly o tři dny opoţděný příjezd generálmajora Holíka. V kasárnách bylo naprosto všechno přebráno, vytříděno, spočítáno, vyleštěno, opraveno, urovnáno, vycíděno, naolejováno, natřeno, vymalováno... A také rozebráno, vyčištěno a znovu sloţeno… Všichni vojáci nezařazení v celodenní směně - byli svými veliteli vyhnáni časně ráno z kasáren jako dobytek na pastvu - dlouho před příjezdem generálmajora se jiţ pohybovali hodně daleko v okolních lesích. Kaţdý metr čtverečný terénu uvnitř i vně útvaru byl v uplynulých dnech dokonale prověřen, prohlédnut, zkontrolován a nyní sledován, monitorován, střeţen… A přesto se stalo, ţe najednou stál uvnitř útvaru za hlavní bránou generálmajor Holík s doprovodem. Byl to domýšlivý puntičkář, nadřazený úplně nad vším, sám sebou povznesený, přesně si vědomý svého postavení a téměř "boţské" nedotknutelnosti... Vyvalil oči, zamračil se a nespokojeně zavrněl, jen co učinil několik málo kroků do nitra VÚ-2424. „Soudruh generálmajor Holík nechal důmyslně zaparkován svůj sluţební osobní vůz v nedalekým parčíku, aby vás mohl překvapit," hlaholil mezitím k dozorčím na hlavní bráně podplukovník Marek Hřivnatý v doprovodné skupině. Mezitím generálmajor Holík poslouchal hlášení dozorčího hlavní brány, bedlivě sledoval i nepatrné nuance jeho hlasu, hlášení a činnosti. Na hlavní bráně slouţili četaři Hojer a Vávra, dva nejspolehlivější velitelé tanků z 1. čety 3. roty. Před týdnem je osobně z desítky jiných nejspolehlivějších vybral major Pašek. Dozorčí a jeho pomocník byli dokonale sehraní, dokonale oblečení, dokonale ostříhaní, dokonale dokonalí... Jejich hlášení mělo pro generálmajora Holíka patřičný vojenský temperament, odpovídající hlasitost, přesnou vojenskou terminologii i odvahu energicky poţadovat po všech příchozích jejich osobní průkazy a legitimace. Nadporučík Krákora, ukrytý za rohem budovy štábu, několikrát přejel generálmajora zkoumavým pohledem od hlavy aţ k patě a vyrazil po tankové cestě směrem na Bahna. Četař Hojer uchopil do ruky telefonní sluchátko. Chtěl upozornit velitele pluku, ale nebylo toho třeba. K bráně se jiţ řítili major Hrdý a major Pašek v doprovodu 297
pěti dalších vybraných důstojníků z velení pluku. Všichni směřovali k hlavní bráně neobvykle sviţně, přesunovali se v šiku jako letící formace divokých husí s majorem Hrdým na čele. Kráčeli dlouhými baletními pořadovými kroky, kroutili se na špičkách extra vyleštěných hnědých kanad, z čehoţ měli nesmírnou radost dozorčí rot, dozorčí brány a jejich pomocníci, kteří je takto vyděšené a rozevláté viděli poprvé. „Soudruhu generálmajore! Velitel pluku, major Čestmír Hrdý! Buzulucký, Dukelský tankový útvar hrdiny Sovětského svazu majora Jana Veselého, vyznamenaný Řádem Rudé hvězdy, plnící nyní Výzvu je potěšen a připraven na vaši návštěvu. Prosím, následujte mě!" Důstojníci pluku se otočili současně jako kuličky v loţisku, odváděli generálmajora stejným vzletným krokem od hlavní brány do nitra kasáren. Generálmajor Holík znovu vytřeštil oči, zastavil se a nepříjemně hlasitě projevil nevoli - jiţ po deseti krocích za zdmi kasáren: „Otřesné! Zrůdné! Nejste připraveni, soudruzi! Zastavit, stát! Pohov!" Velitel pluku a jeho důstojníci se připekli k asfaltu silnice. Všichni s obavami hleděli do směru, kterým se generálmajor Holík vyzývavě díval. Jeho pohledy dopadaly střídavě na důstojníky a ihned poté vpřed. „Co je to, soudruzi? Neslyšeli jste! Co to má být? Řekněte mně, jak jste je mohli všechny aţ doposud takhle nechat? Vás od té hrůzy nebolejí oči?" hřímal, mnoha důstojníkům v doprovodu opět zatrnulo. Krve by se v nich nedořezal, přestoţe dobře věděli, ţe nic neponechali náhodě, ţe nespali, kontrolovali, prověřovali... Kaţdý se domníval, ţe všechno před nimi připomíná kosmickou raketu pár sekund před startem - bylo to tak - "NESKUTEČNĚ DOKONALÉ". „Nic špatnýho nevidím!" odváţil se pomalu vyslovit major Hrdý. „Soudruhu majore, nemáte náhodou nosit brýle!? Aţ si je seţenete a nasadíte, to se podivíte! Přece ty stromy!" „Jaké stromy? Co je s nimi?" „Přece ty – vnitroútvarové stromy – přímo před námi!" Pohledy důstojníků se soustředily na útvarové stromy, pročesávaly jejich koruny, jejich větve, jejich vzorně bíle natřené kmeny… Pronikavé pohledy důstojníků sjíţděly všechny jejich pučící lísky, spící mšice a housenky, poschovávané za kůrou a také pavoučky visící na tenkých neviditelných vláknech v prostoru... Kaţdého napadla otázka: „Co na stromech můţe vadit generálmajorovi uvnitř vojenského útvaru?" „Takové stromy a přesně proti hlavní bráně!" pokračoval zkázonosně generálmajor Holík po několika málo krocích vpřed, otočil se se zjeţeným obočím k náčelníkovi štábu pluku: „Soudruhu majore, vy všechnu tu zkázu v armádě musíte vidět ze všech nejlíp! Myslím, ţe něco tak nemoţnýho není ani ve Švejkovi, ţe ano?" Major Pašek jiţ mlčel. „Úděsné! Ošklivé! Nevojenské!" vykřikoval generálmajor. „Nevím-nevím, soudruzi, zdali se nemám otočit na podpatku a přijet jindy, aţ vy budete lépe připraveni. To je opravdu ostuda!" vyřvával nevyrovnaně. „Stále vám nerozumím," prohlásil major Hrdý. „Myslíte na ty tři jabloně přímo 298
před námi. Všimněte si, soudruhu generálmajore! Díváte se na prastaré krásné a vznosné stromy." „Poezii nechte básníkům!" zareagoval generálmajor Holík jako kobra, ale poté zmírnil tón svého hlasu: „Prostě se sem nehodí. Do vzornýho a nejvzornějšího vojenskýho útvaru Československé lidové armády prostě právě takový stromy přece vůbec nepatří! Přímo proti hlavní bráně nemají co dělat! Uţ musíte mít stejný jasno se mnou – a to i v noci!" láteřil. „Je vám to jasný aspoň ve dne, ţe jabloně nééé...?" Generálmajor Holík se rozhlíţel po důstojnících, kteří horlivě kývali svými hlavami na souhlas. „Zajisté, soudruhu generálmajore. Jiţ se nám totálně rozjasňuje, všichni tomu rozumíme velice dobře," dovolil si poznámku kapitán Galandauer. Generálmajor Holík se zadíval na majora Paška, který nejenţe nekýval souhlasně hlavou, ale ještě se zeptal: „Proč?" Zavládlo naprosté ticho. Generálmajor zařval: „Proč? Vy jste taky poeta?" Uprostřed "armádního ticha" zavládlo ještě větší ticho naprostého generálního ticha, zapůsobila beznaděj… Generálmajor prohlásil s přehledem pyrotechnika, který právě podminoval a připravil k demolici celou čtvrť: „Soudruzi, máte tady přece stromy s úplně křivejma kmenama." Poté se tvářil nesmírně starostlivě, vysvětloval: „Ty vaše vznosný poetický stromy. Soudruzi -! Majorové -! Vzpamatujte se! Nemůţete zde přece míti dřeviny s tak křivou páteří. Proč jste je uţ dávno tak nějak nenarovnali? Křivý stromy jsou jako křivá páteř. Soudruhu majore, mají vaši vojáci také tak pokřivenou osobnost ?!" „Rozhodně nemají!" prohlásil pevným hlasem major Pašek, přestoţe také jemu „soudruhu majore," vyslovené právě generálmajorem, zaznělo jako důrazná výtka. Major Hrdý se odhodlal k poslednímu obrannému manévru: „Rostou tady, odhadem, uţ více neţ sto let – náš útvar zde je teprve čtyřicet. Zatím nikomu nevadilo, ţe mají - jenom trochu křivý - kmeny. Nikdo si jich nevšiml a nevšímal." „A to byla ta chyba! Soudruhu majore - , trochu křivé! Jakţe - ! Dovolujete si přespříliš! Jáááá jsem si všimnul! Já! Jááá! Musejí zmizet! A co nejrychleji! Jáááá teď a tady - rozhoduji, co je křivé a co není křivé. Nesnaţte se rozhodovat za mě! Příště, aţ se mnou přijede soudruh ministr národní obrany, budou tady nějaký úplně rovný stromy. Poradím vám: Nejrovnější jsou třeba -, takový ty stromy -, jak jen -, jako kluci jsme jim říkali blahovičníky, ale myslím, ţe hodně rovný jsou kanadský jedle a kalifornský sekvoje… Letos o vánocích jsem měl v obýváku stříbrný smrček – ten by vám taky stačil..."
299
71. ČÁST VY JSTE PO MNĚ VYPÁLIL JAKO PRVNÍ Motto sedmdesáté první části „Jsem GENERÁL, kdybych nebyl generálem, tak teď vstanu a rozbiju vám hubu." generálmajor Holík, duben 1983 --Přísně střeţený muniční sklad A3-Placov - 18. dubna 1983, 23:56 (ZA 166)
Vojín Kváček drţel stráţ na třetím stanovišti A3-Placov. Byl nesmírně unavený kolotočem příprav na návštěvu generálmajora Holíka, v posledních dnech uklízel, natíral, třídil, mazal, reptal, nadával… - nespal a lidově řečeno také nervy měl "nadranc". Podle předpisů, platných pro stráţe muničáku A3-Placov, prošel dvakrát v naprosté tmě po úzké pěšině vinoucí se nepravidelně po oranici mezi dvěma vysokými drátěnými ploty, které byly zakončeny trojitým ostnatým drátem. Chodil a bál se, cítil se osamocený a v ohroţení. V hustém černém smrkovém lese ho uklidňovalo pouze vědomí, ţe na sousedním druhém stanovišti slouţí dostatečně mohutná a silná postava svobodníka Machury. V lese za plotem se ozvalo výrazné zapraskání lámaných větviček. Vojín Kváček se zastavil jako napjatý luk, praskání a šelesty se ozývaly znovu a znovu..., vojín sáhl na samopal, bylo dobře slyšet cvaknutí závěru i pojistky. Pak vše utichlo, jenom koruny smrků tiše šuměly. Vojín šel pomalu po své trase, zavrávoral únavou a nevyspáním, ukazováček pravé ruky měl přímo na spoušti samopalu Vz. 58 se zásobníkem plným ostrých nábojů - a jedním nábojem v nábojové komoře. „Houby diverzanti!" zapochyboval, „Varga nás odpoledne jenom strašil, ţe je jich plnej les. Byla to – jako jindy – jenom srnčí nebo zajíc," uklidňoval sám sebe, ale praskot lámaných větviček se ozval zřetelně znovu a šelest podrostu zesílil, jako by se mlázím někdo skutečně prodíral směrem ke stráţnici. Kváček stál za kmenem smrku. Očima přímo rentgenoval tmavé kouty v lese za plotem a téměř se mu ze stínů, keřů, kamenů a tmavých zákoutí podařilo stvořit a detailně vymodelovat skupinu ozbrojených a nebezpečných diverzantů – a jednoho vojenského zběha v hodnosti generálmajora Holíka. Mezitím zvuky v okolním lese ustaly. „Velitel roty nás při nástupu celodenní směny – jako obvykle – jenom strašil, ale musím si chvíli sednout," rozhodl se po několika dalších krocích vojín, „jinak se tady sesypu. Jenom na malou chvíli zavřu oči," pomyslel si, ale okamţitě tvrdě usnul. --Přísně střežený muniční sklad A3-Placov - 18. dubna 1983, 00:26 (ZA 165)
Svobodník Machura sledoval okolní les infradalekohledem, hledal vojína Kváčka, poté ho uviděl. Vojín leţel na zemi, nad ním stál velitel stráţe desátník Hatalov a generálmajor Holík. „Kváček je idiot," pomyslel si Machura, „chrápe si jako sysel – a teď mu Holík bez obtíţí sebral samopal…" 300
Svobodník viděl, ţe generálmajor s desátníkem Hatalovem nechali vojína Kváčka spát a přecházejí směrem k němu, odloţil dalekohled a ukryl se za kmen smrku. Generálmajor zářil a i ve tmě světélkoval podivným vnitřním uspokojením velrybáře, kterému se podařil trofejní úlovek, komentoval svoji kořist, říkal veliteli stráţe: „Soudruhu desátníku, můţete mně věřit, ţe ani já nesbírám v lese samopaly kaţdý den. Jsem vámi potěšen – samozřejmě nemile, soudruhu, to mně věř. Tohleto - , kdyţ budu někomu vyprávět – , to mně nikdo neuvěří. Aţ dojdeme na stráţnici, zavoláte sem okamţitě velitele pluku. Bude v šoku - a vy v průseru!" „Stůj! Kdo tam!" zařval svobodník Machura. Generálmajor Holík a desátník Hatalov se zastavili a přikrčili…, Hatalov křičel: „Velitel stráţe! Plus jeden na kontrole stráţí!" „Ţádná kontrola mně nebyla hlášena. Heslo!" „Čelem k nepříteli," zakřičel Hatalov. Desátník Machura si v duchu připomněl druhou polovinu hesla, znělo: „a k vítězství!" Nahlas zařval: „To není správný heslo! Přístup odepřen! Stůj nebo střelím!" „Ondro! Nestřílej! To jsem přece já, Ilja! Ilja Hatalov! Čelem k nepříteli a k vítězství, ty vole!" „Stůj! Nepoznávám! Posviť si na obličej!" Baterka v třesoucí se ruce desátníka Hatalova zablikala strašidelně modře, potom červeně a nakonec se rozsvítila ţlutým světlem. Desátník Hatalov si svítil zespodu na svůj obličej, jako by chtěl strašit malé školáky na stezce odvahy někde v pionýrském táboře. „To jsem já," křičela nasvícená strašidelná tvář: „Musíš mě znát a poznat!" „Vůbec nic nemusím! Nepoznávám! Posviťte na toho druhýho!" Desátník Hatalov nasvítil ještě strašidelněji tvář generálmajora vedle sebe: „Tak to je, soudruhu stráţný - soudruh generálmajor Holík," řekl o obličeji strašidelného "ducha bez těla". Poté posvítil přímo do očí generálmajora, a kdyţ byl generálmajor dostatečně oslněný jako noční motýl pod lampou, posvítil dosti výmluvně na samopal v jeho rukou. „Ani teď nepoznávám!" zařval svobodník Machura jako v šoku, „odkdy s sebou tahají generálové samopaly na kontrolu stráţí?" „Musíš mě znát! Jsem Ilja!" „Nic nemusím! Nic nepoznávám! Odhoďte zbraně! Ruce vzhůru! Baterku nezhášet! Sviťte jeden na druhýho," řval svobodník. „Dosti řečí!" promluvil hlasitě a dopáleně generálmajor. „Jsem soudruh generálmajor Holík. Nemusím ţádný kontroly a vůbec nic nikomu hlásit, a uţ vůbec ne pobudům, kteří si nechají sebrat svoji zbraň," řekl, vzápětí poté vyrazil s Kváčkovým samopalem v rukou proti Machurovi, dotkl se neopatrně spouště, vyšla rána. Svobodník Machura také stiskl spoušť: „Cvak - TRRRrrrrr... , TRRRRRRrrrr....," burácely výstřely samopalu jinak tichým nočním lesem. Generálmajor Holík se s Hatalovem poroučeli k zemi. Projektily kosily jehličí a šišky v korunách okolních smrků. 301
„Ty vole!" řval v šíleném strachu leţící desátník Hatalov. „Ty vole! Slyšíš! Je tady se mnou váţně generál. Nestřílej! Opravdu se rozhodl, ţe sám půjde v noci na kontrolu stráţí. Slyšíš!" Střelba ustala, svobodník se několika přískoky přiblíţil, křičel: „Zůstaňte leţet! Nerozuměl jsem, opakujte – kdo jste?" „Jsem generál," ozval se stále leţící Holík, „kdybych nebyl generálem, tak teď vstanu a rozbiju vám hubu." „Mlčte! Leţte! Nebo střelím!" prohlásil s nekompromisním řevem svobodník a vyměňoval prázdný zásobník samopalu za plný. „Tondo! Odzbroj je! Oba jsou na nás domluvený a tenhleten se navíc ještě převlíknul za generála!" křičel na přibíhajícího a vyplašeného vojína Kváčka. „To je nějaká nová sranda, ţe jo?" podivil se výstřely dokonale probuzený vojín Kváček, nadzvedl obočí a významně zamrkal, kdyţ uviděl na zemi leţícího generálmajora a velitele stráţe. Poté jim zabavil dva samopaly a dvě pistole. Svobodník Machura počkal aţ do chvíle, ve které přiběhli ostatní stráţní, teprve poté přišel blíţ a při svitu několika baterek se omlouval: „Soudruhu generálmajore, svobodník Machura, promiňte, v tý tmě jsem vás nepoznal! Neuposlechl jste mých rozkazů!" „Vašich rozkazů!" zařval generálmajor, vstával, oplácával ze sebe jehličí a čílil se: „Já nemusím poslouchat vůbec ničí rozkazy! Neposlouchám ani soudruha ministra národní obrany. Já si velím sám. Vaše jednání bude mít ještě smrtelně váţnou dohru. Teď mně vraťte moji pistoli - a samopal!" „Zde je vaše pistole!" řekl vojín Kváček, opět významně nadzvedl obočí, zamrkal na Machuru a podal generálmajorovi pistoli. „A ještě samopal!" „Jakej samopal?" podivil se vojín. „Ten, kterej jsem vám před chvíli sebral já." „Ale - - - , to je můj samopal." „Je váš, ano, máte pravdu, byl váš, ale já jsem vám ho sebral, kdyţ jste spal ve stráţní sluţbě." „Ale -, to je můj samopal," zopakoval vojín Kváček. „Uţ přece nespím!" „Samopal je váš," připustil znovu generálmajor, „ale protoţe jsem vám ho zabavil, je teď můj. Půjčte mně ho, abych se mohl podívat, zda-li je to on?" „Takový finty uţ neţeru," konstatoval vojín Kváček, „stráţný ve stráţní sluţbě nesmí vydat zbraň nikomu kromě velitele stráţe!" „Soudruzi, zatím je všechno jenom taková hra," změnil styl generálmajor, „ale aţ vás předhodím prokurátorovi, vy dosvědčíte, ţe -!" „Tady nikdo nic dosvědčovat nebude," prohlásil rázně Machura, „bylo porušeno mnoho předpisů. Bude nejlepší, kdyţ se o tom nebude veřejně kecat. Nebo mám někde v hospodě vykládat, ţe po mně ve stráţi generálmajor vystřelil ze sapiku? Chlapi, ţe tady generálmajor Holík vůbec nikdy nebyl, ţe se tady vůbec nikdy nestřílelo?" „Já jsem nic neslyšel! Já taky ne! Spal jsem…," ozývali se vojáci. „Ještě jsem s vámi neskončil. To, co říkáte, je nehorázná leţ!" nevydrţel mlčet generálmajor. 302
Svobodník Machura měl strach, ale přesto řekl: „Vy jste po mně vypálil jako první, takţe záleţí na tom, z který strany se na tu leţ budeme dívat!"
72. ČÁST MILOSRDNÁ NEVĚDOMOST Motto sedmdesáté druhé části „My všichni tady na vojně jsme v podstatě "úţasní" šašci, protoţe posloucháme – vţdy toho přítomného šaška s hodností nejvyšší." desátník Petr Smrţ, duben 1983 --Nové Sedliště - místnost dozorčích útvaru - budova štábu - VÚ-2424, 19. dubna 1983, 01:17 (ZA 165)
„Pomocník dozorčího útvaru," ohlásil se Jan Rosa. V telefonním sluchátku uslyšel rozčílený a naléhavý hlas velitele pluku: „Major Hrdý! Soudruhu podporučíku, okamţitě seţeňte a svolejte do mojí kanceláře tyto důstojníky, pište si - kapitán Galandauer, major Pašek, podplukovník Bobulák, nadporučík Mařík, kapitán Jarabica, kapitán Borovec…" „Ses tam taky zbláznil z Holíka – ?" zabručel ospale desátník Machalík ve sluţbě dozorčího 12. roty, kdyţ mu Jan Rosa přečetl jména hledaných důstojníků z velení pluku. „Teď - po půlnoci - tady – kvůli tvejm nevinnejm očím – určitě budou! Taková pitomost můţe napadnout jenom tebe. Vůbec nic o nich nevím!" „Vím, ţe uţ v kasárnách asi nejsou," pomyslel si podporučík, „ale kdyţ tady někam zalezl Franta, se kterým jsem teď ve sluţbě, a který nyní také není nikde k nalezení - a vzhůru je i major Hrdý, mohou zde někde být i ostatní." „Jenţe -, Roso," uslyšel stejné odpovědi i od dozorčích na hlavní bráně, „ţádnej z nich uţ tady není, jako poslední z naší "oázy" odešel nomád Mařík - bylo to kolem devátý." „Nikdo z hledaných důstojníků v kasárnách není," uvědomil si Jan Rosa definitivně. „Je po půlnoci. Major Hrdý snad dobře ví – , co dělá a kolik je hodin? Dévéťák Franta se někam "zabetonoval", objeví se – moţná – aţ ráno, stanoviště dozorčích útvaru opustit nesmím. Zavolám je všechny zpět do útvaru spojkami," rozhodl se podporučík a poprvé na vojně si ve sluţbě zařval do mikrofonu centrály všech dráťáků: „Nástup spojek!" Spojky nastoupily více neţ bleskurychle a vůbec jim nebylo divné, ţe jim rozkaz vydává Rosa: „Velitel pluku chce mít – okamţitě – ve své kanceláři tyto důstojníky…" --Nové Sedliště - místnost dozorčích útvaru - budova štábu - VÚ-2424, 19. dubna 1983, 01:30 (ZA 165)
Probuzení vojáci z povolání – udýchaní indiánským během – se dostavili v průběhu deseti minut se srdečním tepem 140 aţ 180. Nikdo z nich nevěděl, proč po
303
půlnoci vstupuje do budovy štábu, upravovali se před zrcadlem na odpočívadle pod třicetiwattovou ţárovkou, zavazovali znovu ukázkově tkaničky svých kanad, dopínali knoflíky uniforem – a vyptávali se, kde je Holík... Teprve potom – po krátkém vydýchání – pomalu a s obavami stoupali po schodišti do prvního patra a neochotně se přibliţovali ke dveřím kanceláře velitele pluku… „Co je?" zařval na Jana Rosu přibíhající major Pašek. „Co "strašnýho" se kde zase stalo?" „Nic! Major Hrdý s vámi chce mluvit, ale proč – to opravdu nevím," odpověděl podeváté Jan Rosa, „všichni uţ přiklusali. Vy jste se dostavil jako poslední, zatím to nikomu nevadí," řekl chlácholivě, „velitel pluku ani soudruh generálmajor Holík tady stejně nejsou." „Tomu nerozumím -," prohlásil major Pašek, zdálo se, ţe mu okamţitě zatuhly klouby, „jsem poslední, ale Holík tady není!? Velitel pluku tady ještě také není, chce se mnou mluvit – ? Teď tady není - !? Vţdyť se mnou mluvil před hodinou. A chce se mnou zase… znovu – opravdu – mluvit - ? Nevím - , proč pro mě – aby to ďas spral – o půl druhý v noci poslal spojku, kdyţ mám doma červenej telefon," oznámil rozhořčeně. „Nene Nééé-E! On pro vás neposlal spojku. Spojku jsem pro vás poslal já sám!" „Dědečku, vidíš to!" nadskočil nepředpisově major. „Drţ mě nebo na něho hupsnu! Mě snad chytí amok, podporučíku! Ty -, ty – ! To sis váţně dovolil opravdu hodně. Jenom ty sám - o svý vlastní vůli – aktivovals pohotovostní mechanismus tankového pluku? Váţně… jenom ty sám… poslals… po půlnoci pro mě - spojku?!" ubezpečoval se znovu nevěřícně major Pašek a zalapal po dechu. „Poslal!" potvrdil s zinscenovanou bezelstností Jan Rosa. „Jsem ve sluţbě! Ţe máte doma červený telefon - ? O tom nemám ţádnou povědomost. Velitel pluku s vámi chce mluvit. Mně vydal rozkaz a poněvadţ já – všechny rozkazy plním -, nenapadl mě jinej způsob. Musel jsem vás sem přece nějak rychle přivolat, o červeným telefonu mně major Hrdý opravdu nic - ani nepípl. Tak -, co jinýho jsem podle vás mohl dělat - ?" „Proč bys právě ty měl něco dělat? Proč bys právě ty - měl právě mě - někam rychle přivolávat? To jsem ještě nezaţil, aby mě buzeroval nějakej blbej podporučík," nadskakoval major Pašek, chvíli mlčel, poté prohlásil klidnějším hlasem: „Vysokoškolsky vzdělaný mládenče -, kdo ti dal oprávnění, abys planě aktivoval spojky a celej bezpečnostní mechanismus bojového útvaru?" „Nikdo. Ale to je tady normální a běţná praxe mnoha důstojníků, kteří slouţí ve stejný kanceláři jako dnes já," vysvětloval Jan Rosa. „Všichni se nepřetrţitě přivolávají bojovými spojkami, i kdyţ tady právě není soudruh generálmajor." „Richarde, právě přicházím ze svobodárny. Aţ to s ním tady skončíš, vezmi si jeho pistoli, kdyby mě náhodou napadlo, ţe se z Holíka picnu – a přijď ke mně nahoru!" pokoušel se major Hrdý utahaně o vtip, jakmile při příchodu otevřel hlavní vchodové dveře budovy štábu a zahlédl náčelníka štábu pluku – v obličeji nepřehlédnutelně rozpáleného do červena. „Uţ jdu! Pistoli mám svoji, můţu ti ji nahoře půjčit," odpověděl major Pašek, ale obrátil se znovu čelem k Janu Rosovi: „Ty asi nevíš – , proč byl velitel pluku na 304
svobodárně - ? Zneuţití spojek není běţná praxe, podporučíku - !" „Podporučík Rosa, soudruhu majore." „To vím! Znám tě. Mám vás uţ všechny a všechno dokonale přečtený. Podporučíku Roso, kaţdej, kdo do kasáren přivolává důstojníky bojovými spojkami, je pro mě tupec a pitomec!" „Pak je tu tupců a pitomců jako máku!" „Coţe – !?" „Je to zde doopravdy, soudruhu majore, běţná praxe – posílat spojky…" „Jaká běţná praxe?! Hovadina je to! Ho – va – di – na!" čertil se stále víc. „Hovadina to je," souhlasil Jan Rosa s majorem, ale doplnil: „Jenţe o ní vědí všichni, pouţívají ji všichni, děje se tady kvůli prkotinám několikrát kaţdej den, takţe – pouze pro vás to byla doposud utajovaná skutečnost?" „Skutečnost! Všichni -? Utajovaná -? Aţ do této chvíle mě ještě nikdo spojkou do kasáren nepřivolal," zařval major Pašek. „Já o spojkách nic nevím!" „Vţdyť vám to říkám," sděloval Jan Rosa odcházejícímu majorovi, „je to skutečnost pro vás utajovaná." Major Pašek zmizel za odpočívadlem schodiště, Jan Rosa zabručel: „Tak - pro něho je to hovadina, vlastně byla. Ale teď uţ o ní víš!" zvýšil hlas a zadíval se schodištěm vzhůru. --Kancelář zástupce velitele pluku pro věci politické - VÚ-2424, 19. dubna 1983, 03:11 (ZA 165)
„Vezmi si v autoparku náklaďáky, nějaký ocelový lana a vyprošťovací tank," rozhodl podplukovník Bobulák. „Teď hned pošli jednu Tatru s nějakým absolventem do lesa. Je tam třeba vykopat čtyři rovný smrčky i s kořenama – Holík jim říká blahovičníky – che, chacha! Aţ je přivezou, vysadíte je naproti hlavní bráně, namísto těch třech velkejch jabloní, který tam Holík nechce mít. Neţ přijedou se smrčkama, vytrhnete ty tři jabloně vyprošťovacím tankem i s kořenama a trochu tam zplanýrujete terén…!" „Nepočkalo by to planýrování do rána?" zeptal se velitel 2. ţenijní roty – nadporučík Vrzal. „Nééé, ţe by teď ve čtvrt na čtyři uţ nebylo na vojně ráno, ale myslím světlo. Aţ bude někde trochu víc světla!" zaprosil. „Ne, nepočkalo! Pohledy Jeho Veličenstva generálmajora Holíka jiţ u nás ráno nezavadí ani o jednu jabloň. Celý velení pluku je kvůli těm třem stromům vzhůru nohama. Kdybys slyšel Holíka!? Pár minut po jedný se odkudsi vynořil na svobodárně pluku a řval tam, ţe kvůli jabloním nemůţe spát…" „On ještě nespí – ?!" „Ne, je čilej jako štika v Orlický přehradě a případně zuří. Prý nás všechny na tento závaţný nedostatek upozornil - uţ včera dopoledne – a náprava nebyla ani po osmnácti hodinách zajištěna. Kdyţ ho jabloně dokázaly tak rozčílit – představ si, kdyby odhalil něco horšího?" Nadporučík Vrzal pokýval s pochopením hlavou, odcházel se slovy: „Chachar! Takţe – přeju vám všem upřímnou soustrast." Během dvaceti minut z kasáren vyrazila vojenská Tatra, skupina šesti vybraných 305
ţenistů a četař absolvent Moravčuk. Všichni byli vybaveni bedničkami a polními lopatkami. Ve ztichlém nočním lese – dva kilometry vzdušnou čarou od kasáren – s baterkami a mobilními světlomety bloudili, brkali o kořeny a pařezy, váleli se po zemi a přitom horečnatě vyhledávali a vyrýpávali rovné, rovnější a nejrovnější smrčky, spoustu jich zničili přerýpnutím a pouze obtíţně se potmě domlouvali, který – z těch jiţ úspěšně vyrýpnutých – je skutečně „nej“ a „In“. V kasárnách mezitím nadporučík Vrzal naváděl vyprošťovací tank - "v technickém provedení pásák" - na jabloně. Jan Rosa se díval z okna kanceláře dozorčích útvaru, ocelová lana spoutala staré vzrostlé jabloně. Téměř stoleté stromy jen nepatrně vzdorovaly zběsilé přesile vojenské techniky a vylétávaly ze země i s kořenovými baly. Motorové pily potom rychle dokončovaly spoušť a zkázu, kmeny i větve jabloní zmizely pod plachtami dvou nákladních automobilů. V prvním šeru nového dne byla přivezena Tatra hlíny a náhradou za mohutné vzrostlé jabloně ani ne půlmetrové smrčky. Nadporučík Vrzal přeměřil jejich rovnost zednickou latí a osobně je zasadil na vykolíkovaná místa. Za další tři hodiny právě kolem smrčků odjíţděl generálmajor Holík od útvaru v doprovodu majora Hrdého a majora Paška, zdálo se, ţe smrčky vůbec nevnímá. V očích měl výraz přeplněný směsicí podivných obav a otázek, byl zachmuřený, hovořil nevěrohodně a pomalu, tiše vysvětloval: „Soudruzi, nechci mluvit v superlativech, ale obstáli jste, viděl jsem mnoho pozitivního. Přesto - , ale -, kdyţ jsem včera o půlnoci – náhodou – projíţděl kolem A3-Placov směrem k vám, slyšel jsem střelbu. Vaši vojáci mohou ve stráţní sluţbě střílet ze samopalu-lúúú? Prověřte, zda-li vrátili všechnu ostrou munici! Pokud jim nebudou ţádné náboje chybět, myslím, ţe zatím všechno nezdravé velkoryse přehlédneme, ţe ano?" Major Pašek se mlčky a překvapeně zadíval na majora Hrdého. Nikdo z nich vůbec netušil, o čem generálmajor Holík právě mluvil, ale oba se snaţili tvářit suverénně, sebevědomě a mimořádně zasvěceně. --Nedaleko od hlavní brány - VÚ-2424, 19. dubna 1983, 17:11 (ZA 165)
Petr Smrţ si prohlédl malé smrčky na místech prastarých jabloní, otráveně a s ironií řekl Janu Rosovi: „Co to nevidím - ?! Další obdivuhodný a bohunelibý výsledek činnosti generálmajora Vrtáka v našem obludáriu! Nebýt Holíka, Výzvu bychom zcela jistě nesplnili. Je to šašek, ale – soudruzi," zadíval se do oken budovy štábu, „je tomu tak. My všichni tady na vojně jsme v podstatě "úţasní" šašci, protoţe posloucháme – vţdy toho přítomného šaška s hodností nejvyšší. Jsem také šašek!" vykřikl Petr komicky, několikrát trhl ramenem, mimické svaly v obličeji mu mimovolně a mimořádně silně zaškubaly aţ poskočil na místě jako kůzle – a v brašně na rameni mu zachrastily ostré náboje, se kterými čekal nedaleko od hlavní brány na návrat stráţí. --Sklad výkonného praporčíka 12. tankové roty - VÚ-2424, 19. dubna 1983, 17:42 (ZA 165)
306
Výkonný praporčík mlčky předvedl ve skladu před Janem Rosou několik svých nejoblíbenějších figur hathajógy. Poté s uklidňujícím úsměvem odešel převzít zbraně a munici od vracejících se stráţí. Přebírání zbraní a munice sledoval osobně – majorem Paškem pověřený – velitel praporu. Nikomu – podle rozkazu generálmajora Holíka – nechyběl jediný náboj – , protoţe téměř kaţdého stráţného tlačilo po kapsách několik ostrých navíc, ale ty velitele praporu vůbec nezajímaly a v podstatě o nich nechtěl naprosto nic vědět.
73. ČÁST OD NIČEHO K NIČEMU – VPŘEÉÉÉD! Motto sedmdesáté třetí části „NE, nic se zbytečně nesmí zabíjet - a čas uţ vŧbec ne." Jan Rosa, duben 1983 --Nové Sedliště – kancelář týlového náčelníka - VÚ-2424, 25. dubna 1983, 08:17, (ZA 159)
„Soudruhu kapitáne, nemám auto!“ vybafl Jan Rosa na týlového náčelníka. „Fakt? To není moţný!“ opětoval šokující vybafnutí kapitán Borovec, zatvářil se překvapeně: „Jaký auto -?“ „Auto, se kterým jsem měl dnes – uţ před třemi hodinami – odjet podle rozkazu - a vámi schválenýho plánu výjezdů - do Prahy.“ „Ahaaa, to jsou ty kokot klacky! Tys pro ně ještě neodjel?“ „Ne, nemám auto!“ „Vţdyť je od středy minulýho týdne v plánu výjezdů.“ „V plánu moţná je, ale ve skutečnosti není. Byl jsem v autoparku. Ţádný auto do Prahy nepojede, protoţe výjezd zrušili. Auto, se kterým jsem měl odjet, v podstatě neexistuje!“ „O ničem takovým nic nevím,“ zopakoval i kapitán Borovec stále oblíbenější větu důstojníků Vyzývatele. „Kdyţ mně ho schválili, tak musí existovat, přece mně neschválili auto, který neexistuje, podporučíku!“ zadíval se na Jana Rosu zpříma, ale s pochybnostmi: „Co mně to tady chceš vsugerovat?“ „Pokud existuje, potom je tu další problém, většina aut nemá řidiče!“ doplnil informaci podporučík. „Jak je to moţné, ţe je nemá?“ zeptal se kapitán. „Celý útvar po kontrole odpočívá. Všichni řidiči byli – kvůli generálmajorovi Holíkovi – odveleni na štáb jako pohotovostní nebo skončili někde v okolních lesích…“ „Aha, uţ tomu začínám rozumět! Takţe -, tady nejsou - ? Ale generálmajor Holík snad uţ od útvaru odejel – nebo se zasejc vrátil? Kde je?“ zeptal se pojednou kapitán Borovec s hrůzou v hlase. „Ne, pokud vím, ten se nevrátil. Ale vojín Matějka a ostatní řidiči se po jeho odjezdu na svoje jednotky a ke svým autům také ještě nevrátili. Odveleli je, ale 307
nikdo neví, kde teď jsou.“ „To je fakt, jo -? Kdo a kam nám je odvelel asi nevíš, co?“ odpověděl otázkami kapitán, rozhodl: „Pojď se mnou! Půjdeme zpět do parku. Nepamatuji se, ţe bych ti výjezd do Prahy zrušil.“ Podporučík Rosa následoval kapitána Borovce. Sledoval, jak se marně pokoušel vstoupit do několika kanceláří, nemohl se dovolat na několik telefonních čísel, byl stále nerudnější – a zařízeného nebylo nic. Téměř lavinovitě narůstalo problémů, kapitán vysvětloval: „V kancelářích vůbec nikdo není, o řidičích nikdo neví, všichni důstojníci jsou na výcviku v terénu, telefonní linky jsou přetíţené a obsazené… Víš co,“ řekl aţ důvěrně krátce před obědem, „dneska uţ nikam nepojedeš. Vrať se na rotu! Počítej ale s tím, ţe zcela jistě odjedeš zítra ráno. Pojedeš jako velitel vozu - s Tatrou a s vlekem - do Prahy pro dřevo. Dnes večer se snadno domluvím s jedním podplukovníkem a dám ti do večerky vědět.“ Jan Rosa se vracel na rotu, vybavil si oblíbené heslo Jiřího Pilota: „Právě se uzavřel, na vojně nikdy nekončící a velice častý cyklus povelů, pohybů a rozkazů od ničeho k ničemu… --Nové Sedliště – chodba 12. tankové roty - VÚ-2424, 25. dubna 1983, 20:17 (ZA 159)
„Kde je podporučík Rosa?“ ozval se výkřik téměř před večerkou. „Zde!“ „Ty seš Jan Rosa?“ ptal se neznámý kapitán. Podporučík kývl souhlasně hlavou. „Podporučíku, právě jsem poslal Tatru -!“ „Místo mě... s vlekem... do Prahy... pro dřevo!“ skočil mu Jan Rosa do řeči, zeptal se: „Uţ tam ráno nemusím jezdit?“ „Jaký dřevo – ? Jakej vlek – ? Soudruhu, nespadlo ti v posledních čtyřiadvaceti hodinách něco na hlavu?“ Jan Rosa mlčel, pohledem zkoumal kapitána, který z brašny na rameni vytáhl bílý plášť a na chodbě před stolkem dozorčího si ho oblékl přes uniformu, vysvětloval: „Soudruzi, kdyţ některé z vás poslouchám, na psychiatra pravděpodobně a nepochybně jednou dojde taky. Zatím jsem ale jenom poslal Tatru-603 pro velitele vašeho praporu. Jsem vojenský divizní lékař – kapitán Mařák, příslušník vaší jednotky – vojín Nikola byl hospitalizován aţ na divizní ošetřovně s dermatomykózou, dolní končetiny má porostlé plísní – a houbičkami. Nyní u vás musím provést kontrolu, zda-li se mezi vámi také nešíří stejná a podobná – snad i infekční - plísňová onemocnění. Kaţdému u vás na praporu prohlédnu podpaţí, nohy a třísla. Vydejte vojákům následující rozkazy: Svlečte se! Ulehněte na postele! Trenýrky si můţete nechat! Na vaše ptáky není nikdo zvědavej – prozatím, tedy – lépe řečeno, pokud uţ někde něco nezdravýho nesezobnuli! Ha-hahaha!“ Vojáci leţeli v zelených trenýrkách na svých palandách. Kapitán v bílém plášti procházel mezi lůţky, s komickými úšklebky odhrnoval kovovým ukazovátkem záhyby zelených trenýrek, kontroloval, vysvětloval, vykládal, strašil a detailně prověřoval téměř nahá těla vojáků. Většina z nich dostala mastičky a rozkaz: „Ráno 308
a večer pravidelně preventivně potírat - všechny nohy!“ „Absolventi!“ hřímal velitel praporu po skončení mimořádné zdravotní kontroly. „Podporučíku Roso! Můj rozkaz zní: Všem příslušníkům 12. roty budeš kaţdý večer kontrolovat nejen nohy, ale i podpaţí, třísla a všechno ostatní, jestli to mají umytý a čistý, jestli se mejou a nejsou – jak řekl Mařák – něčím nezdravým znečištěný…! A zejména všichni nejvíc zaneřádění vojáci si musejí nechat zkontrolovat úplně všechno!“ zařval směrem k loţnicím muţstva. „Proč?“ zeptal se Jan Rosa. „Proč? To ty víš sám dobře – seš přece v civilu biolog? Musíš rozumět tomu, ţe nechci, aby se tady ještě více vyblilo to svinstvo, o kterým právě mluvil kapitán Mařák. Byl bych jenom velice nerad, aby po mně a potom po mojí starý začala růst plíseň s takovou intenzitou jako po tom čuněti Nikolovi,“ prohlásil velitel roty. „Soudruhu nadporučíku! Myslíte si doopravdy, ţe je to důstojný dospělýho člověka, kontrolovat ho kaţdý večer, jestli je umytý? Neměl by se uţ kaţdej koupat a kontrolovat sám?“ zeptal se Jan Rosa, ale slyšel jen roztrţité a odzbrojující: „Ale, no tak, Roso! Fakt vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“ --Nové Sedliště - nástupiště pluku - VÚ-2424, 26. dubna 1983, 06:31 (ZA 158)
„Roso, podporučíku Roso! Včera jsem ti to uţ nestihl s tou Tatrou domluvit!“ křičel kapitán Borovec, jakmile ráno zpozoroval Jana Rosu na nástupu. „Počkej tady! Podepíšu se jenom na prezenčky, omluvím se na stranický schůzi a na poradě velení štábu, odhlásím se z aktivu a ze školení agitátorů, pošlu místo sebe na střelnici podporučíka Chvojníka... Potom spolu půjdeme do parku.“ --Nové Sedliště – park bojové techniky - VÚ-2424, 26. dubna 1983, 07:24 (ZA 158)
„Soudruhu podplukovníku!“ vykřikl v autoparku kapitán do otevřených vrat garáţe. „Potřebujeme zapůjčit Tatru s vlekem!“ V garáţi s ozvalo klepání, klení a rachot padajících plechovek, poté hlas: „A tak to jo! A dokonce s vlekem -! Nemám! Nedám! Ani za nic! Na coóóó -?“ chrlil ze sebe podplukovník Jehlička a vypochodoval ven před garáţ. „Na dřevo!“ „Nemám! Ani jednu volnou Tatru nemám!“ prohlásil. „Čtyři jezdí pro beton, jedna má neopravitelný defekt a šest jich stále nemá - kvůli Holíkovi - řidiče.“ „Jsme opět v prdeli,“ ulevil si kapitán Borovec. „Pojď! Zeptáme se o kousek dál technika pluku.“ „Všechno mám pod kontrolou,“ prohlásil kapitán Jarabica. Ujal se - ve své kanceláři technika pluku - vyhledávání volného auta energicky, s přehledem, chladnokrevně a přímočaře. Sedmkrát zvedl telefonní sluchátko, sedmkrát vytočil číslo, sedmkrát se nikam nedovolal. Poté si třikrát přepečlivě prohlíţel papíry na desce pracovního stolu před sebou, nohou odkopával dále a dále pod stůl pivní láhve, o něčem se opakovaně ubezpečoval, prohlásil: „Nyní jiţ je to jasné jako
309
halogeny! Všechna provozní nákladní auta jsou dnes plně vyuţita, dokonale vytíţena, ale - ale, soudruhu podporučíku, zde v Týdenním plánu výjezdu techniky mám napsané,“ prohlašoval téměř důvěrně, „ţe jste měl odjet uţ včéééra. A vy chcete odjet aţ dneska a dokonce mimo plán - a to bude o dost horší…“ „No potěš!“ pomyslel si Jan Rosa, kdyţ slyšel, ţe kapitán Jarabica začínal mít strategickou převahu nad kapitánem Borovcem, Jarabica mluvil útočně a agresivně, odsekával slova ve větách: „Soudruhu kapitáne! Soudruh podporučík včera nesplnil rozkaz, co je mně nyní po něm, nebudu za něho nic ţehlit! Být jich tady takových víc - takovejch Rosůúúú – uţ jsem z nich celej ojebanej! Proč jsi nejel včéééra, soudruhu? Víte vy dva vůbec o tom, ţe Rosa nesplnil rozkaz a dnes poţadujete výjezd naprosto mimo plán -?“ Jan Rosa a kapitán Borovec se na sebe mlčky podívali, mysleli si cosi o malé informovanosti a tuposti technika pluku. „Oba se ke mně chováte povýšeně,“ oznámil jejich mlčícím tvářím kapitán, „ale jsem v jádru dobrák, proto vám prozradím, ţe mám ulitý jedno auto, ale nemám k němu řidiče. Toho si musíte sehnat sami.“ „NOU-problem!“ prohlásil kapitán Borovec. „Pojď! Půjdeme!“ vybídl Jana Rosu. Kapitán Borovec a Jan Rosa vyšli před administrativní budovu autoparku. Ze zatáčky vyjel autojeřáb, kapitán Borovec bojovně prohlásil: „Ha, co to vidím? Aha, to je svobodník Hubálek, toho dobře znám.“ Poté stopnul autojeřáb zdviţením pravačky nad hlavu. „Vystup si, svobodníku! Seš teď můj!“ „Proč?“ „Povídám -, sesedni z jeřábu! Pojedeš tady s Rosou a se svým náklaďákem do Prahy! Kde máš svoji Tatru?“ „Moje auto je na stanovišti Aááá-osm, ale nikam odjet nemůţu, protoţe kapitán Jarabica potřebuje za pět minut jeřáb na nakládání panelů.“ „Neboj se! Jeřáb nechceme, jeřáb tady technikovi pluku necháme. Dal nám auto, ale nedal nám řidiče, on uţ si k jeřábu někoho jinýho seţene.“ „Ani potom nemůţu jet. Moje auto je plně naloţený lehkejma potápěčskejma přístrojema, zítra ráno s vámi přece jedu do Kounína, soudruhu kapitáne!“ „A sakra! Sakra! Na ty brody a Kounín jsem si nevzpomněl!“ zaklel Borovec a zprudka zabušil pěstí na kabinu autojeřábu. „Ty kluku, víš co?“ oznámil Janu Rosovi. „Běţ si zatím na svoji rotu! Já ti dám vědět, aţ pro tebe najdu auto…“ --Nové Sedliště – budova RTZ a spojovací roty - VÚ-2424, 26. dubna 1983, 09:50 (ZA 158)
„Kde je velitel ţenijní roty?“ zeptal se Jan Rosa na ţenijní rotě. „Posílá mě sem kapitán Borovec, měl by mně předat auto s vojínem Pecháčkem pro cestu do Prahy.“ „Velitel roty – a všichni odjeli před deseti minutami kopat zákopy!“ „Nenechal pro mě u tebe nějaký vzkaz nebo náklaďák?“ „Vidíš ho snad stát tady někde na chodbě, špagáte?“ „Kdy se váš velitel vrátí?“ 310
„Ne, ţádný vzkaz tady nenechal a přijede nejdříve v sedmnáct večer.“ „A vojín Pecháček je v autoparku nebo tady?“ „Ten jel kopat s ním jako jeho řidič!“ „Tady auto nebude určitě,“ uvědomil si Jan Rosa s nevolí, vyrazil za kapitánem Borovcem. Kapitán Borovec seděl nad šálkem kávy ve své kanceláři, kouřil, nohy měl na stole, četl noviny a tvářil se spokojeně... Stručné přímočaré konstatování Jana Rosy ho opět rozladilo: „Soudruhu kapitáne, nemám auto!“ „Ty seš jako hladomor. Jak je to moţný, ţe se ti auta pořád ztrácejí, kdyţ uţ jsem ti jich tolik sehnal? Co s nimi děláš? Důvěrně ti sdělím, ţe seš dost vlezlý, kaţdý druhý by se na shánění aut uţ vykašlal, ale abys neřekl -, teď právě jsem jedno nastartovaný nákladní autíčko viděl. Mohlo by jet Prahy – mohlo - a ještě před chvílí stálo v parku. Běţ tam! Honem! Třebas ho ještě stihneš!“ V autoparku stálo jediné nastartované auto. Jan Rosa došel k autu. „Ty seš řidič?“ zeptal se desátníka v jeho kabině. „Jasně, špagáte. Kdo bych podle tebe měl bejt? Snad máš oči. Sedím za volantem náklaďáku, tak jsem teda řidič – vôdič - šofééér – nejsem kočí!“ „Napiš si do příkazu k jízdě, ţe spolu – teď hned – odjíţdíme do Prahy,“ řekl Jan Rosa. „Omyl!“ prohlásil cizí nadporučík za jeho zády. „Toto auto jsem si uţ zabral já. Právě s ním odjíţdím do Prachatic pro cement! Nemůţu čekat na opravu a tak jsem si s tebou Tatru prohodil. Nákladní vozidlo, se kterým jsem měl odjet já, stojí v boxu A-24.“ „Ty seš řidič?“ zopakoval Jan Rosa otázku před boxem A-24. „Jo,“ odpověděl svobodník. „Víš o tom, ţe spolu jedeme do Prahy?“ „Vím, ale víš ty o tom, ţe jsem právě rozebral filtry, abych je mohl vyčistit? Jsou strašně zasviněný. Nemuseli bychom tam vůbec dojet. Moje auto je teď, ty vole, nepojízdný. Bude opravený - bude, ale kdyţ se podíváme na hodinky, opravím ho nejdříve za hodinu. A to je jenom velice hrubý odhad, špagáte, ale je také moţné, ţe si mezitím ještě budu muset odskočit s kádéčkama do autoparku motostřelců.“ „Proč všichni v poslední době chodí s kádéčkama do autoparku motostřelců?“ pomyslel si Jan Rosa a zadíval na hodinky, uvaţoval: „Je 10,48 hod. V Praze jsme měli být dopoledne, coţ uţ v ţádným případě nestihneme. Ohlásím to Borovcovi...“ --Nové Sedliště – správa budov vojenské posádky - VÚ-2424, 26. dubna 1983, 11:06 (ZA 158)
„Paní Horáčková,“ oslovil Jan Rosa civilní zaměstnankyni pluku, „prosím vás, měl by tu někde být kapitán Borovec, řekněte mu, aby zavolal do Prahy, ţe pro dřevo přijedeme aţ kolem třetí.“ „Proboha, vy jste ještě neodjel? Co jste dělal aţ do týhle doby?“ „Neodjel, ještě neopravili v pořadí šesté auto, se kterým tam mám jet. Zatelefonujete do Prahy - ?“ 311
„Sama telefonovat nemůţu. Musím se nejdříve někoho zeptat, musím čekat na schválení…“ „Paní Horáčková, ale ten vzkaz dost spěchá!“ Na paní Horáčkové bylo zřetelně vidět, jak se obává někam volat. Ptala se přicházející paní Čeňkové: „Zdeno, tady soudruh to strašně chce a potřebuje – !“ „Paní Čeňková se na Jana Rosu nejprve zadívala jako na úchyla – a potom se provokativně vyzývavě usmála, podporučík se také usmál. „Mám tam opravdu zavolat? Zdeno, co myslíš, můţu jim tam ještě volat? Myslíš, ţe to ještě sama jednou můţu zkusit - ?“ „Nikam nevolej! Posledně mně tam řekli, ţe jsme neodbytný a protivný jako buzeranti a ţe tady máme pěknej bordel. Dokonce po mně chtěli, abych jim obratem poslala písemné hlášení, proč ani Vyzývatel nedodrţuje několikrát schválený plán výjezdů. Helééé -, pošli ho vedle do dvanáctky. Ať se tam s nimi nějak dohodne sám.“ Jan Rosa vstoupil do kanceláře č. 12 na správě budov. V kanceláři seděl u jednoho stolu kapitán Borovec a neznámý major, v křesle v rohu místnosti se válel neznámý plukovník. „Soudruhu plukovníku, potřebuji si zavolat do Prahy,“ hlasitě oznamoval Jan Rosa. „Proč?“ „Podle schválenýho plánu výjezdů jsem měl před dvěma dny odjet do Prahy pro dřevo, ale stále ještě jsem neodjel, protoţe v celejch kasárnách není jediný auto. Jo - jojo, auto není, nebylo a nebude!“ posteskl si Jan Rosa. „Jaký nebylo, aut je tady – zde – i tam - habaděj!“ začal kapitán Borovec horečnatě rozkládat rukama. Jan Rosa dobře postřehl, jak jsou mu jeho přítomnost a připomínky před cizími důstojníky nepříjemné. „Ţe by jich tady bylo habaděj, tak o tom já nic nevím,“ prohlásil nekonkrétně podporučík, nechtěl svalovat vinu na kapitána Borovce, aby nedostal ještě větší vztek, řekl. „Vţdycky nějaký auto chvíli je a potom zase zmizí.“ „Co nám to tady kecáte, to by tady přece nebyla armáda, ale byl by tady nějakej děsnej bordel, ţe ano?“ okatě se divil major. „Je – i zde, co nyní sedíme, téţ celoarmádní Vyzývatel?“ zeptal se plukovník a ukázal ukazováčkem významně na podlahu místnosti. „Zajisté, soudruhu plukovníku,“ řekl důrazně Borovec. „O tom nemůţe být nejmenších pochybností!“ „Kdo vám řekl, ţe v kasárnách tankového pluku nejsou auta?“ "vyšetřoval podivnou událost" plukovník. „Nikdo mně nic neřekl!“ „Nikdo vám nic neřekl -? A jak to tedy víte -?“ „Jak to vím -? Inu -, dívám se. Viděl jsem všechno vlastníma očima.“ „Takţe jste slaboduchý nesvéprávný jedinec!“ vybuchl plukovník. „Před chvíli jste nám tvrdil, ţe v kasárnách tankovýho pluku nejsou vůbec ţádný auta. Viděl jste zde nějaká auta nebo jste je neviděl - ?“ „Nééé, jsou tady auta – jsou tady, stojí, jezdí, vozí panely a betóóón, jsou na nich naloţený potápěčský přístroje..., ale ani jedno nemůţe jet do Prahy - pro 312
dřevo.“ „Pro dřevo se snad jezdí na Šumavu?“ zabručel major. „Ne, nééé! I tam - ku Praze - se jezdí,“ nesoustředěně odpověděl kapitán. „Zajímalo by mě tedy, proč třeba - nějací vojáci - nesloţili ty přístroje do nějakýho skladu?“ zeptal se major. „Proč? Nevím, asi nebylo něco takovýho moţný,“ odpověděl Jan Rosa. „Z jakýho důvodu?“ „Nevím!“ „Víte vy naprosto přesně alespoň něco, nebo jste skutečně tak úţasně neschopnej?“ vyptával se major. „Dosti planejch řečí! Stydne nám kafe,“ oznámil plukovník, důrazně se Jana Rosy zeptal: „Řekněte nám stručně a jasně - proč vy vůbec chcete volat do Prahy? Proč se uţ dva dny doţadujete auta? Ta vaše tvrdohlavost mně je - nám je, ţe ano – soudruzi - náramně podezřelá. Proč vůbec chcete jet právě vy a právě dnes do Prahy? Nemáte tam třeba nějakou babu -! No ţenskou - nebo tak něco - ?“ Jan Rosa neodpovídal. „Není tomu tak -?“ naléhal plukovník. „Ne, není!“ zavzdoroval Jan Rosa hlasitě. „Tak si, soudruhu podporučíku, alespoň pamatuj, ţe všechno, co mělo být splněno, je tady vţdy splněno. V ţádný a ani v naší socialistický armádě si nemůţeme dovolit stoprocentně nesplnit všechny rozkazy. Kdyţ se něco nestihne dnes, tak to přece vůbec neznamená, ţe uţ všechny rozkazy nebyly dávno splněny. Dnes je dnes a zítra je zítra - , bude jiţ zcela jiný den a budeme plnit zcela jiný úkoly, ale vůbec nic nenasvědčuje tomu, ţe některý z těch minulejch rozkazů nebyl splněnej. Rozumíš uţ - aspoň trochu – vojenský strategii a taktice – ?“ „Ne, ani za mák! A vašemu vysvětlení nerozumím vůbec!“ „Nevadí, soudruzi!“ konstatoval plukovník, ukázal na Jana Rosu ukazováčkem pravačky. „Myslím si, ţe se shodneme, tady soudruh celkově vypadá docela rozumně? On si to komplexně promyslí, přijde na to, kde udělal chybu a potom nám podá písemné hlášení – proč ještě neodjel. Je nejvyšší čas rozhodnout! Musíme se, jak jinak, postavit čelem přímo k meritornímu problému,“ prohlásil plukovník a provokativně se čelem otočil přímo k Janu Rosovi. „Myslím si, ţe všichni tady se mnou souhlasí, ţe jízdní řád dnes uţ nestihneš. Ale klid - odjedeš zítra ráno, ţe áno?“ Nikdo v místnosti neměl vyšší hodnost, plukovník se nesetkal s praţádným odporem a s uspokojením dále rozhodoval: „Ano, určitě pojedeš zítra. My ti tu jízdu ještě dnes večer upřesníme, aţ budeme sestavovat nový týdenní plán výjezdů techniky.“ „Jo -, a taky si tě prověříme na tajný spisovně a poptáme se u útvarovejch organizací ROH a KSČ,“ prohlásil major: „Všechno je mně najednou, soudruzi prominou, stejně - , tak nějak - , náramně podezřelý – a to i při zevrubným pohledu! Zejména to, jak se zde ptal soudruh plukovník přesně a naprosto výstiţně, jeho hodnocení nemělo chybu, bylo naprosto perfektní, kdyţ se ptal: Proč vůbec chceš jet do Prahy?!“ Jan Rosa odcházel ze Správy budov, myslel si svoje: „Uplynuly dva dny. Jiţ 313
zítra - snad - vyjedu z těchto kasáren jako velitel vozu. Musím jet do Prahy! Chci jet do Prahy, Ale –, proč já vlastně chci jet do Prahy –? Vţdyť já tam vůbec jet nechci - ! Uţ dva dny se jen marně snaţím splnit vojenský rozkaz, který splnit nejde. Vlastně mně právě bylo vysvětleno, ţe tento rozkaz uţ je splněný, přestoţe do Prahy - pro dřevo – ještě vůbec nikdo neodjel…“ Jan Rosa rázně vykročil směrem k budově 4. praporu, pak se zastavil a rozhlédl se kolem sebe, zopakoval si v duchu slogan Jiřího Pilota: Od ničeho k ničemu vpřed! a kdyţ nikde nikoho neviděl, rozběhl se a hlasitě řval: „VPŘÉÉÉ-É-ÉÉÉD!“
74. ČÁST - FETMENI Motto sedmdesáté čtvrté části „Vy totiţ nejste vojáci, ale vandráááci. Někteří z vás se podobají tulákŧm, bezdomovcŧm a ţebrákŧm z ideologicky pojatých filmŧ o New Yorku, Londýně a jiných západních velkoměstech, ale i tam všichni takoví soudruzi - vypadají lépe neţ vy!" major Richard Pašek, květen 1983 --Nové Sedliště - nástupiště pluku - VÚ-2424, 2. května 1983, 08:15 (ZA 152)
„Dokázali jste, ţe to dokáţeme! Vy – vojáci Vyzývatele – jste jiţ byli změněni! Nyní je třeba změnit věci!“ prohlásil v závěru slavnostního nástupu major Hrdý – a byl hrdý. Většina vojáků pluku nevnímala jeho věty jako rozkaz, bylo v nich cítit mnohem více přání, očekávání a nadnárodní velitelské touhy. „Všechno v našem útvaru – kromě vás, zbraní a střeliva – bude v příštích dvou dnech vyměněno! Ministerstvo národní obrany schválilo návrh generálmajora Holíka, aby byl náš pluk přebudován na První vzornou učebně-výcvikovou základnu Československé lidové armády.“ Za dvě hodiny předjely před budovy tankových praporů prázdné vojenské Tatry, uvnitř budov vířila smršť povelů niţších velitelů: „Všechno, co není přišroubovaný, musí ven na auta! Všechno vystěhovat - teď! Totálně všechno vystěhovat!“ Vojáci a absolventi lítali po schodištích budov nahoru a dolů jako zelení mravenci nadopovaní vojenskými povely. Proud vojáků s úplně prázdnýma rukama směřoval do budovy, aby ihned poté tekl zpátky dolů a s sebou unášel stolky, ţidle, stoly, skříně... Rozkazy neustávaly: „Všechno naloţit na auta! Všechno musí být co nejrychleji vystěhováno – vystěhováno aţ do mrtě!“ Auta odjela, ale probuzený šok-hypnotický stav vojáků neskončil. Vojáci i z nejtemnějších vnitřností budov vynášeli na nástupiště praporu další a další nábytek, před budovami kasáren rostly ohromné kupy všeho, co zbylo. „Uţ toho mám plný zuby a s tímhle šrotem se uţ dál nebudu jebat!“ zařval velmi nepříčetně upocený vojín Lang a vyhodil z otevřeného okna ve druhém patře svůj prázdný kovový noční stolek – aniţ by se předtím obtěţoval podívat se oknem 314
dolů... Stolek dopadl s mohutným zaduněním na trávník před budovou, ţuchl a rozplácl se půl metru od vojína Nohy. Vojín Noha hrůzou poklesl aţ na kolena, hlasitě vydechl jediné slovo: „Rakety!?“ Potom maskoval své zděšení řevem: „Langu! Do píči! Kokota! Chceš mě zabít – nebo někoho jinýho? Co si myslíš, ty vygumovanej debile?!“ Vojín Lang mlčel, třásl se zimnicí jako nikdy, další předměty z oken nevyhazoval. Více neţ pět set vojáků celého pluku vytrvale stěhovalo a plnilo desítky nákladních automobilů armádním materiálem. Skříně vojáků, noční stolky, prosklené skříňky z pévéesek, ţidle, stoly, stolky dozorčích, ale také televizory a rozhlasové přijímače mizely z budov a ztrácely se na korbách. Skříně a věci poškozené, zánovní i nové odjíţděly z kasáren, aby uvolnily místo a mohly být nahrazeny jinými, novými, novějšími a extra NEJ-novějšími – ještě více uniformními, panensky nepoškozenými a dokonale funglnovými. „Dělejte, vojáci! Uţ se zase flákáte. Proces přebudování útvaru na První vzornou učebně-výcvikovou základnu v ČSLA je naplánovaný přesně na minuty. Několik tisíc předmětů musí změnit v průběhu dvou dnů svoji polohu. Pévéesky a loţnice musíte ještě dnes v noci vystěhovat a vymalovat! Zítra v nich dokončíte výměnu PVC. Vaše pelechy budou odvezeny aţ zítra, budíček bude ve čtyři hodiny nula-nula. Vojáci, jsou jich tisíce – tisíce věcí, které nyní změní zatím polojasnou polohu!“ Vojenské postele zaplnily chodby. Osobní věci vojáků, dopisy z civilu, vojenské uniformy, materiál a výstroj..., to vše bylo vyrovnáno na hromádkách pod rozloţenými vojenskými palandami. Rovněţ v obvyklém místě stolku dozorčího roty stály místo stolku dvě vojenské postele. Blíţila se půlnoc. Vojáci 4. tankového praporu usínali ve svých postelích na chodbách budovy praporu a po celém patře se šířily pachy a vůně – včetně záhadného "koření" vojína Langa. --Nové Sedliště – patro 12. tankové roty - VÚ-2424, 3. května 1983, 06:40 (ZA 151)
„Někdo mně ukradl maskáč,“ vykřikl vojín Šimček na chodbě, nebyl sám. „Tohle není moje lodička! Takovej hnůj si na hlavu nedám. Tuhle košili bez knoflíků nechci! A čerňáky s dírama taky ne,“ řvali ostatní. „Mně taky někdo ukradl maskáč, lodičku, opasek, čerňáky, plnou polní, ešus...! Mně taky! Aááá kurva – mně taky!“ Jan Rosa přešel po chodbě. Dobře viděl, ţe zejména nabíječům skutečně zbyly jenom špinavé košile, rozervané maskáče a nejšpinavější čerňáky. Pluk nastupoval na centrální nástupiště, ranní kontrolu prováděl osobně velitel pluku, velel: „Prvý řad dva - druhý řad jeden - krok vpřed!“ Major Hrdý s doprovodem celého štábu procházel mezi vojáky, zastavil se před vojínem Šimčekem, který nastoupil v maskáčích s téměř odtrţeným rukávem a trhlinou přes celá záda. Velitel pluku předal pohledem slovo náčelníkovi štábu, major Pašek se nadechl a zařval: „Vojá -! Ba ne, soudruzi, nemohu nic takového ani vyslovit – je mně z vás na blití. Vy totiţ nejste vojáci, ale vandráááci. Někteří z vás se podobají tulákům, bezdomovcům a 315
ţebrákům z ideologicky pojatých filmů o New Yorku, Londýně a jiných západních velkoměstech, ale i tam všichni takoví soudruzi - vypadají lépe neţ vy! Kdo vás takhle příšerně zřídil?!! Martine Šimčeku, co ty mně k tomu řekneš?“ „Soudruhu majore! Tyto věci jsme si zničili při intenzívní taktické přípravě na "Bahnech" a při – nočním úklidu. Náhradní součásti uniforem nám někdo přes noc na chodbě lohnul – přesněji řečeno štípnul…“ Velitel pluku nevěřil svým uším, věděl o Šimčekovi mnohé – napříč obličejem mu projela křeč... Vojín Šimček si výraz majora Hrdého vysvětloval tím, ţe mu nerozumí, obrátil se k němu, pokračoval: „Ještě přesněji řečeno někdo mně materiál zcizil nebo – chcete-li – nám ukradl!“ Také major Pašek se pozastavoval nad tvrzeními vojína, neutrálně aţ sladkobolně se bezmocně usmíval, vojína Šimčeka od jisté doby povaţoval s celým štábem za obtíţného parazita, se kterým bylo nutno ţít, poněvadţ nebylo moţné se ho zbavit. Mlčel, poté cosi pošeptal do ucha veliteli pluku. Major Hrdý poslouchal majora Paška velice pozorně a prohlásil: „Vojáci! Náhradních čerňáků a maskáčů jsou plný sklady. Kaţdej z vás, kdo se někde zasviní, si uniformu večer okamţitě vymění.“
--„Kdo vás tak zřídil?“ zeptal se Jan Rosa nabíječů po uplynutí dalších dvou hodin, ptal se otázkou majora Paška. „Nikdo! Sami jsme si vše udělali při práci,“ oznámili nabíječi – byli dokonale upatlaní malířskými hlinkami a pokapaní šedými acetonovými barvami od hlavy aţ k patě. „Takhle svůj rozkaz velitel pluku zcela jistě nemyslel,“ napadlo Jana Rosu, kdyţ slyšel vojína Šimčeka, jak vysvětloval ostatním: „Slyšeli jste velitele, můţeme se klidně – a dle libosti – zasvinit. Jenom špinaví nemáme nikam chodit – hlavně jim nemáme lézt na oči – a do svědomí. Ve skladu nám totiţ kaţdej večer všechno vymění, dostali tam rozkaz, aby nám špinavý čerňáky i maskáče vyměnili! Stačí si říct, uţ i tam vědí, ţe mám strejdu plukovníkem…“ --Nové Sedliště – patro 12. tankové roty - VÚ-2424, 3. května 1983, 09:40 (ZA 151)
„Všechno zbylý PVC strhat!“ hlasitě a s chutí zavelel nadporučík Varga, coţ u něho bylo mimořádné a neobvyklé – zvědavě se na něho zadívaly dvě desítky očí jemu podřízených vojáků... Stovky metrů čtverečných téměř nových PVC bylo poté strháno a skončilo na velkých hromadách určených ke spálení a nejnovější supernová PVC se valila v desítkách nových rolí na všechny jednotky. Prázdné místnosti rot se změnily na sklenářské a natěračské dílny. Vojáci natírali naprosto všechno rychleschnoucími acetonovými barvami, někteří před prací, při práci a po práci čichali aceton, toluen a ředidla a získávali poťouchlé, připitomělé, omámené výrazy, nauzea, jen málo koordinované pohyby… A potom natírali opravdu 316
všechno – i to – co být natřeno nemělo, coţ poté, kdyţ ti nejvíce omámení zvraceli, ti nejméně připitomělí dlouhé hodiny aţ donekonečna opravovali. „Všechny prasklý, poškrábaný a hodně špinavý okenní skla rozbít!“ pokračovaly rozkazy také načichaného a omámeného nadporučíka Vargy. „Kdo se s nima bude mejt, kdyţ všechna okna mají mít skla čistá jako zrcadlo?“ První prachem matné a "nejšpinavější" okenní sklo roztříštil nabíječ Šimček, poté bylo na všech budovách slyšet tříštění a praskot oken a na rotách se objevily nové tabule. I Petr Smrţ byl mimořádně překvapen, byl zvyklý říkat: „Voják se stará – voják má!“ Pokaţdé sehnal úplně nemoţné, ale tohle bylo i na něho moc, ptal se: „Chlapi, kde jste s Frantou ukradli takový mnoţství novýho skla?“ „Mám bráchu sklenářem,“ vysvětlil velitel roty výkonnému praporčíkovi. „Chci mu nechat trochu si přivydělat. Ať z Výzvy doma taky něco máme. Uţ si poslal pro další sklo - novej vagón.“ Vojáci se smáli a představovali si, jak velký to asi musí být vagón, aby znovu přesklil dvacet procent veškerých oken tankového pluku. „Kdo z vás uţ někdy něco zasklíval?“ zeptal se velitel roty vojáků druhého ročníku, vojáci prvního ročníku vytáhli do druhého patra 12. tankové roty další novou tabuli skla. „Já,“ oznámil svobodník Starý. „Co to bylo?“ „Obraz!“ „A šlo ti to?“ „Kdyţ bude ostrý diamant, soudruhu nadporučíku, zasklívačka je hračka pro malý děcka,“ odpověděl střelec. Jan Rosa sledoval "zasklívačku" střelců s pootevřenými ústy a s nehraným úţasem. „Jo hračka -?!“ zapochyboval při pohledu na nepochybně nejlepší sklenářskou činnost svobodníka Starého, i u něho mu vycházel poměr tři aţ čtyři totálně rozbité funglnové okenní tabule skla na jedno skoro dobře zasklené okno. Nabíječi pokládali pod velením střelců PVC přímo na tisíce nezametených skleněných střepů a nejnovější vonící podlahy vrzaly, skřípaly a vzpouzely se všem krokům zelených fetmenů, kteří – v budovách prosycených acetonem – budovali "unikátní a jedinečnou" První vzornou učebně-výcvikovou základnu ČSLA – skrývala se pod označením 1. UV-WC ČSLA.
75. ČÁST EXHIBICIONISTOU PROTI SVÉ VŮLI Motto sedmdesáté páté části „Tady je teď sterilně čistý operační sál moderní nemocnice A MY VŠICHNI JSME JEJÍ PACIENTI!" vojín Antonín Kváček, květen 1983 --Nové Sedliště - kancelář dozorčího útvaru - VÚ-2424, 7. května 1983, 8:40 (ZA 147)
317
„Roso, přidrţ mně tady ten červenej drát!“ řekl svobodník Kozderka s vrtačkou v ruce a dodal: „Ale bacha – je v něm šťáva.“ Celá kancelář dozorčích útvaru doznávala podstatných změn, bylo v ní poloţeno nové PVC, nově vymalováno a jiţ uklizeno, pouze centrální ústředna všech dráťáků stále nebyla funkční. Její konstrukci poškodila rekonstrukce a šibování z místa na místo – nyní doznávala převratných změn. „Proč ti někdo nepomůţe?“ zeptal se Jan Rosa, drţel jiskřící červený drát, byl znovu ve sluţbě pomocníka dozorčího útvaru. „Svoji práci si dodělám sám, uţ jsem tady několik dní,“ odpověděl svobodník. „Kdyţ myslíš - doděláš, ale je tady rachoty ještě pro několik lidí na několik dní a ty – seš sám.“ „U celýho pluku prý nemá nikdo jiný stejnou civilní specializaci a neumí nic z toho, co umím já,“ prohlásil svobodník, pokračoval v práci... „Slyšel jsem majora Paška dobře, ale víš, co si doopravdy myslím? Paša a Bobule se bojí, ţe by potom někdo někde kecal, jaký tady mají odposlechy a jak je to tady na pluku všechno zadrátovaný.“ Jan Rosa chvíli přemýšlel, co všechno je u Vyzývatele zadrátovaný, kdo všechno můţe být odposloucháván, ale neţ se stačil svobodníka Kozderky zeptat, vrtačka se zastavila. Svobodník Kozderka drţel v pravé ruce vrtačku s vrtáčkem do poloviny zabořeným v desce nové ústředny, seděl na nové skříňce a spal jako podivná budovatelská a údernická socha. „Hej! Kozderka! Hej! SlyšííÍŠ!?“ vykřikoval Jan Rosa. Teprve po vícenásobném mohutném zařvání se svobodník probudil, pomalu otevřel oči a netušil, kde se právě nachází - desítky sekund mu trvalo neţ se zorientoval a zmapoval, kde vlastně je. „Chlape, nebylo by lepší se vyspat a potom vrtat?“ ptal se Jan Rosa. „Práce ti poté půjde mnohem líp od ruky.“ „Roso, jen počkej! Mně se pracuje dobře i teď. Uţ jsem zase „fit“ a v pořádku. Vůbec nic mně není, fakt! Soudruhu podporučíku –, Honzo –! Můţu ti říkat Honzo – ?“ „Proč ne, myslím si, ţe tady a teď je to uţ stejně jedno. Ale neříkej mně tak před Mesrem! Uţ v říjnu mně vydal rozkazy, abyste mně všichni vykali.“ „Honzo, víš, já nemůţu spát. Kapitán Galandauer mě za to odtud za tři dny odvelí, slíbil mně, ţe mě odvelí. Odvelí mě ještě před prověrkami, mám z nich strach – člověče – najednou mám fobii jako blázen. Gala mně slíbil, ţe zařídí, abych se dostal o tři dny dřív do civilu, kdyţ jim tady stihnu úplně všechno - a po novu - zadrátovat a nebudu o tom nikde moc kecat.“ „A stihneš to – všechno zadrátovat?“ „Stihnu! Uţ jsem tady třetí den nonstop, spím jenom dvě hodiny denně, kaţdý den po půlnoci chodím s kádéčkama do autoparku dělostřelců...“ „Proč tam?“ „Tam je to nejlepší! Osvěţím se, ale teď musím být tady, protoţe pozítří ráno 9. května 1983 - v den výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, jak tomu chtějí, aby to bylo, tak bych s tím měl být hotový – a tak to taky budou mít 318
hotový!“ „Myslíš si, ţe je rozumný se takhle přepínat, kvůli slibu, který ti ani nemusejí splnit?“ „Oni ho nesplní, ale kapitán Gala ho splní určitě – není jako ostatní. Honzo, můţeš mně ty sám říct, co je tady rozumný? Víš dobře, ţe - NIC! Vůbec nic!“ Jan Rosa neodpověděl. Vyřizoval a spojoval nové a nové telefonické hovory, koutkem oka sledoval co chvíli svobodníka Kozderku, který vrtal nové a nové díry do dřevěného oplechovaného řídícího panelu a do zdí v kanceláři. Vrtal a usínal, kácel se, lehal a usínal - a vrtal, seděl a spal - a vrtal a usínal... „Krucinál, jaký číslo má ošetřovna -? Sto... dvacet... jedna,“ utvrzoval Jan Rosa sám sebe, z lékárničky rychle vybalil obvaz a poté zastavil mohutné krvácení z ruky svobodníka Kozderky.“ „Co se tady stalo? Z čeho je ta kaluţ?“ zeptal se vojenský lékař, kdyţ se objevil v kanceláři. „Z jeho ruky,“ odpověděl Jan Rosa a ukázal na leţícího vojáka. „Ani nevím, jak se všechno seběhlo. Svobodník nejprve vrtal a spal, pak spal a vrtal –. „Jak je to moţné?“ zeptal se lékař. „To nevím – najednou se mu smekla vrtačka a vrták -, myslím, ţe je to desítka -, mu projel skrz naskrz dlaní…“ --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 8. května 1983, 13:36 (ZA 146)
„Vojáci! Minuty jiţ nedohoníme. Není naší vinou, ţe se naše nové ubytovací zařízení o několik málo dní opozdilo a časový plán budování základny se tím zpozdil!“ sdělil vojákům praporu nadporučík Messarosz. „První vojenská Tatra právě přivezla nový nábytek. Tuto sobotní noc jiţ nebudete muset spát na zemi – a v pondělí ráno začínají prověrky. Do pondělí bude všechno dokonale nastěhováno, uklizeno – a tak čisté jako ještě nikdy. V neděli v šestnáct hodin se povinně vysprchujete a v sedmnáct nula-nula-přesně se převlečete do novýho spodního prádla a do zcela nových uniforem, vyfasujete nový čerňáky…“ --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 9. května 1983, 13:36 (ZA 145)
„Všechno v budově i na nás přímo úděsně smrdí novotou,“ prohlásil vojín Kváček na loţnici první čety a přičichl si s odporem k růţově ţluté látce svého vojenského pyţama. „Cejtím samej Ééé-erární – čmud!“ Důstojníci praporu i pluku se v té době s maximálním tělesným a duševním uspokojením procházeli celý pluk. „Toto je ouplná špica,“ nadýmal prsa nadporučík Středa. „V této chvílí… přestopřesevšechno… nemůţe být nikde jinde v celý naší armádě vůbec nic čistší – to vím přesně,“ pochvaloval aktuální stav také nadporučík Krákora a zavtipkoval: „Chlapi! Já si najednou… přestopřesevšechno… připadám strašně špinavý – a to uţ ani nepřespávám v tom svým starým auťáku…“
319
„A já se z toho všeho tady zalknu…,“ pomyslel si podporučík Alexej Jegorov a nespokojeně se zavrtěl. --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 9. května 1983, 20:36 (ZA 145)
„Z Bahen k nám právě dorazil šok,“ oznámil Jiří Pilot, „Honzo, pojď se podívat na Pečku!“ „Proč? Co je s ním?“ „Nic a všechno. Teď se k nám vrátil provozní řidič Pečka – a na toho jsme právě čekali. Čtrnáct dnů byl na Bahnech s provozní pětapadesátkou, spal kdoví kde. Uvidíš sám, je celý upatlaný od vazelíny, olejů, nafty, prachu...“ Absolventi vyšli z loţnice. „Pečka je špinavej úplně všude. Jen oči mu bíle svítí na úplně černým obličeji,“ vysvětloval Jirka. „Jeho čerňáky postavit do kouta, tak tam budou stát, jak jsou impregnovaný všelijakým humusem. Petře, pojď se s námi taky podívat na vzácnej exponát!“ vybídl výkonného praporčíka. „Chlapi, Pečka došel aţ doprostřed loţnice 1. čety. Tam se mu "zadřela loţiska", zastavil a teď se bojí i pohnout.“ V místnosti 1. čety se trojici vojáků naskytl jedinečný pohled. Všechno bylo vzorně vymalováno, natřeno, vyměněno… Všude všemu vévodila totální čistota. Vojáci byli vykoupaní, oholení, znovu ostříhaní na jeţky, někteří téměř plešatí… Nová pyţama na jejich tělech přijímala pouze několik minut pot a charakteristické aróma muţských těl, na postelích byla na zcela nových matracích napnuta supernová experimentální prostěradla a na nich leţeli v ještě více experimentálních spacích pytlích nejčistší vojáci, které kdy Československá lidová armáda viděla. Mezi tím vším čistým a novým setrvával dokonale špinavý a umouněný provozní řidič Pečka – a připomínal ropnou skvrnu, která právě začíná likvidovat korálový útes. Černé šlápoty jeho černých kanad na úplně novém a svěţím ţlutém PVC zřetelně vyznačovaly cestu, po které přišel. „Mirku, ty vole, co sem lezeš!“ vykřikl vojín Lohniský. „Tady je teď sterilně čistej operační sál moderní nemocnice,“ vysvětloval svobodník Machačík. „A my všichni jsme její pacienti!“ doplnil filosoficky vojín Kváček, ale poté se křečovitě rozesmál, v podivném vyšinutí a povzneseném transu sděloval: „Jenom na tebe, ty pako, jaksi zapomněli.“ „Co tady blbnete! Se sem jdu jenom převlíknout,“ odpověděl Pečka – nemajíce ani potuchy o aktivitách pluku v posledním týdnu, „přišel jsem na čas a jako normálně – po čtrnácti dnech…“ „Nic není jako normálně,“ řekl vojín Lohniský. „Ty máš, chlape, štěstí, ţes tady nebyl, ale kdyţ zde něco zasviníš, bude z toho jenom další novej průser. Já na kontroly zvysoka jebu, ale tobě říkám: Tohleto nový kanárkový PVC má pro Mesra zejtra mnohem větší cenu neţ máš ty. Tak vypadni! Jinak nám tím svým humusem posereš celý prověrky.“ Podporučík Rosa byl rád a viděl, ţe i Jiří Pilot se usmíval, kdyţ nemusel vyslovit podobnou větu. Vojín Pečka se jen mírně otočil s konfrontační otázkou: „Kam mám teda ale jít?
320
Vţdycky se převlíkám tady. V nočním stolku mám – . Kde je můj noční stolek? Měl jsem v něm všechny svoje věci a taky prádlo. Támhle stál,“ prohlásil vojín, zbledl a máchnul pravou rukou směrem do rohu loţnice, jako by posílal tanky vpřed. Z rukávu se mu vysypala hromádka mastného smetí, které sice ihned vysbírával, ale jeho snaha vyznívala spíše tak, jako by si čistil prsty od oleje o ţlutého kanárka, poté mu trhal peříčka a přebarvoval mu je na černo. Pečka ušpinil celý metr čtverečný ţlutého PVC, načeţ zanechal marného úsilí a pokorně oznámil: „Se radši převlíknu na chodbě.“ „Tam je taky úplně nový ţlutý PVC,“ šklebil se vojín Kváček, „je ještě zářivější - teda jestli sis toho uţ nevšimnul sám.“ „Tak půjdu třeba na hajzl.“ „Tam je to stejný - kanárkově ţlutý, taky nový mísy a nový zářivky z Tuzexu takový nemají ani v Praze v ţádným hotelu I. cenové skupiny. Můţeš mně věřit, já jsem jich uţ viděl opravdu hodně,“ informoval všechny svobodník Bagi. „Nejlepší bude, kdyţ opatrně vycouváš aţ ven před budovu.“ navrhl desátník Hatalov. „Tam si svlíkneš čerňáky. Vyklepeš ze sebe všechen prach a smetí, co se z tebe pořád sype, a počkáš, aţ ti výkoňák přinese nový čerňáky. Běţ a moc sebou netřepej.“ Vojín Pečka zpanikařil a poslechl – z loţnice vyběhl po špičkách tanečním krokem. Odměnou za jeho kroucení zadkem a taneční variace mu byl řev a spontánní potlesk celé první čety. Aţ na schodišti před budovou 4. praporu si svlékl čerňáky a najednou stál před budovou praporu pouze v trenýrkách, ze kterých si rovněţ vyklepával písek, semena kuklíků a bodláků – a úţasně se přitom vrtěl, kdyţ se za ním ozvalo: „Vojáku, kde se to ve vás bere?“ Vojín Pečka se otočil: „Soudruhu nadporučíku, vojín Pečka! Čistím si oděv, abych vám - , abych nám všem nezasvinil budovu.“ Nadporučík Středa se jen unaveně, starostlivě, chlácholivě aţ soustrastně usmál a prohlásil: „Dobře, dobře-dobře. Nechápu, proč se váš oděv zredukoval na trenýrky, ale znám několik důstojníků, které by vaše pohyby mohly zajímat.“ Poté zmizel za rohem budovy. Pečka vletěl do chodby a řval: „Já je nechci zajímat! Petře, ty vole, kde mám novou uniformu? Stal jsem se exhi-bi-ci-o-nis-tou – proti své vůli!“
76. ČÁST ŠPIONÝR Motto sedmdesáté šesté části „Myslíš si – , oba si doopravdy myslíte – , ţe takovýho vojáka bych mohl zapsat do pamětní knihy útvaru a potom pověsit - ?" nadporučík Vlastimil Chmel, zástupce velitele 4. tankového praporu pro věci politické, květen 1983 --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 9. května 1983, 06:38 (ZA 145)
321
„Díra o velikosti lidské hlavy –? Přesně ve výšce očí – , přímo naproti hlavnímu schodišti praporu 1. UV-WC ČSLA –? Dnes – 9. května? Mesr bude úţasně zuřit,“ létalo Janu Rosovi rozespale hlavou, chtěl vstoupit na umývárnu, ale nejprve se dovnitř podíval dírou – kdosi ji uţ první noc "prostřelil" do nejnovějších z nových dveří. „Tomáši, kterej pitomec – ?“ obrátil se s otázkou na dozorčího roty. „Svobodník Novák,“ odpověděl bez zaváhání desátník Machalík. „Proč?“ „Nevím. V noci přišel s kádéčkama z autoparku dělostřelců – byl nadrţenej jako ještě nikdy, kopnul do nich pravačkou – sám se fakt hodně divil, ţe mu noha prošla tak snadno skrz naskrz – . Nikdy předtím se mu to nestalo – on má ve zvyku vztekle kopat do všech dveří, ale – kdo ví – , odkud tyhle – přivezli, zdají se být ouplně aušusový – jsou mnohem horší neţ ty starý, který jsme museli vyhodit a spálit jako naprosto nevyhovující…“ --Nové Sedliště - budova 4. tankového praporu - VÚ-2424, 9. května 1983, 16:36 (ZA 145)
„Celej den sem nikdo nestrčil ani nos,“ oznámil desátník Machalík. „Honzo, ten papundekl na dveřích jsme podlepili papírem, překytovali, přetřeli novou barvou – a pak jsme celý opravený dveře vyměnili za jiný od sklepa, takţe nyní uţ jsou OUKEJ, ale mnohem horší je ţlutý PVC na chodbách – .“ „Co je s ním?“ zeptal se Jirka Pilot. „Uţ první den nám ta Žlutá Potvůrka – zde na vojně – umírá, i od pantoflí na tom kanárkovi zůstávají dlouhý černý šmouhy?“ „Na šmouhy se teď vykašlete,“ prohlásil velitel roty – nečekaně přicházel po schodišti. „Absolventi, pojďte ke mně do kanceláře – okamţitě!“ Nadporučík byl nervózní a vyplašený, od předposlední si zapálil zatím poslední cigaretu, promluvil rozklepaným hlasem: „Představte si, co mně právě sdělil velitel praporu – ! Soudruh mini–str… národní obrany… v průběhu… prověrek navštíví i moji rotu. Povaţte…! Prý si prověří i mo-O-ji Práci… s tresty a odměnami! Ou-ou, penízky moje! Do boha! Víte přece dobře sami, ţe vůbec neplníme Plán odměn a trestů – trest dostali v posledních dvou měsících úplně všichni a odměnu vůbec nikdo. Proboha, rychle za mě někoho odměňte! Rychle někoho navrhněte – ať to mám v rovnováze! Zachraňte mě nebo tak něco – něco vymyslete! Potrestejte si a vyznamenejte si koho chcete, jen kdyţ to budete mít doopravdy a skutečně moc a moc dobře zdůvodněný. Rychle něco sesmolte, dříve neţ nám sem vletí ministerská kontrola! Ať není zle! Teď vypadněte a za deset minut mně přineste kompletní písemný návrh k podpisu.“ Oba podporučíci vyšli na chodbu, zavřeli dveře, smáli se, kroutili hlavami, ale učinili jenom pár kroků… Nadporučík Varga za nimi vyběhl aţ na chodbu, vyplašeně volal: „Za mnou uţ s tím nechoďte! Běţte přímo za nadporučíkem Chmelem! Sami mu podrobně zdůvodníte jména, důvody, příčiny, tresty – a hlavně ty odměny. Vypracujte celkový přehled tak, aby ho pochopil i zástupce velitele praporu pro věci politické! Já se vším dopředu, a doprdele, souhlasím. Slyšíte, já uţ 322
dnes souhlasím úplně se vším!“ „Celý dva měsíce si ani jeden velitel z celýho praporu nevzpomněl, ţe by mohl nějakýho vojáka odměnit, dokonce nám chválit vojáky zakazovali, a teď - abychom je zachraňovali,“ zabručel Jirka. „Pořád jenom slibujou opušťáky, mně uţ jich slíbili pět, ale všechno jsou jenom sliby-chyby. Nepamatujou si jména, nevědí, komu všemu uţ něco slíbili, slibují a zapomínají co, slibují a zapomínají – komu slíbili...,“ bručel nabroušeně podporučík Rosa. „Pojď! Sepíšeme jim jenom odměny – trestů uţ bylo dost,“ odpověděl Jirka. „Kdybych tady mohl – jako právník – doopravdy trestat, první a největší flastr by dostal Franta.“ Nadporučík Chmel oba podporučíky jiţ očekával, netrpělivě se vyptával: „Koho navrhujete?“ „Desátníka Petrofa a ostatní – tady jsme vám to všechno sepsali.“ Nadporučík okamţitě zvadl. „Chlapi, všichni přece víme, ţe Petrof je nejlepším vojákem praporu.“ Unaveně zafuněl a vysvětloval: „Všichni to tak nějak soustavně vnímáme, ţe ano?“ Poté se nepřítomně díval někam skrze papír, který mu právě předloţili absolventi, zeptal se: „Chlapi, já vím, ţe je moţná nejlepším u pluku, ale řekněte mně -, co s tím mám dělat? Je to komunista?“ „Ne, to není! Myslíte si, ţe by se měl stát – třeba jenom kvůli odměnám – komunistou?“ ptal se Jiří Pilot hecařsky. „Měl. Ano, měl by být jiný! Má-li takový výsledky, měl by být komunistou, ale – co udělal on – ? Nechce být - ani za nic na světě - ani kandidátem. Ptal jsem se ho několikrát. Také minulý týden odmítl můj návrh a velice mě tím zklamal.“ „Nedivím se, ţe nechce být ve stejný partaji s naším Frantou. Ale – on je skutečně nejlepší! Je nejlepší ze všech!“ zopakoval Jan Rosa. „Roso, není! Vţdyť on nepracuje ani ve výboru Socialistickýho svazu mládeţe, není členem SČSP ani ROH…“ „Váţně tam nikde není?!!“ příšerně se "vyděsil" Jirka Pilot a vědomě zavrávoral, jako kdyby omdléval. „Tak vidíte, ţe mám pravdu. Kvůli tomu všemu jsem mu vlastnoručně seškrtal vyznamenání titulem Vzorný voják. Je jen třídním specialistou 2. třídy, i kdyţ by mohl být snadno specialistou 1. třídy. Ani agitátorem čety není – ochotně přenechal tu poctu svobodníkovi Bagimu – , ale s jeho prací a iniciativou mám obrovské potíţe – to je kůň, jakýho svět ještě neviděl.“ „Desátník Petrof je přesto nejlepším velitelem tanku celé 12. roty, moţná je nejlepší v celým praporu. Umí velet, vyzná se ve všem, nejlíp střílí, má přirozenou autoritu a nejlepší výsledky... Všichni vojáci roty ho poslouchají tak nějak sami od sebe. Takové vojáky bychom měli odměnit v první řadě. Nevidím ţádnej důvod, proč by za odměnu nemohl doopravdy dostat třeba opušťák, kdyţ uţ ho má několikrát ústně slíbený – i od vás,“ vysvětloval Jan Rosa. „Rozumím jasným a evidentním věcem – nedělejte ze mě troubu,“ prohlásil nadporučík Chmel, „ale současně všichni víme, ţe nic takovýho – tam nahoře – nevysvětlíme ani neobhájíme – a před soudruhem ministrem uţ vůbec neééé.“ „Proč ne, soudruhu nadporučíku?“ zeptal se Jan Rosa. „Proč?“ 323
„Petrof k nám nemá dobrý vztah – k nám, ke mně, k armádě i k republice – a navíc – nemá dobrý kádrový materiály! Jeho vlastní strýc emigroval do NSR,“ řekl nepřítomně, jako by byl v kanceláři zcela sám a potom se v myšlenkách odkudsi vracel. „Myslíš si – , oba si doopravdy myslíte – , ţe takovýho vojáka bych mohl zapsat do pamětní knihy útvaru a potom pověsit – jeho fotografii na nástěnku do síně bojových tradic? Byla by všem na očích - - - , teď – , kdyţ přijede soudruh ministr národní obrany! Řeknu vám na to rovinu, jak se věci mají. Nic z toho nemůţu udělat, skutečně nemůţu! Nic by stejně neprošlo! Nic takovýho nedokáţu zdůvodnit před ţádnou kontrolou, uff! Navrhněte někoho jinýho!“ „V tom případě uţ nikoho jinýho nemáme,“ oznámil Jirka Pilot a zmačkal papír s návrhem. „Nemám, co bych dodal, nebylo by to spravedlivý. Všichni vojáci, kteří za něco stojí, by brali naše návrhy jako další křivdu a výsměch.“ „Soudruhu nadporučíku, vţdyť vy nás vůbec k udílení trestů ani odměn nepotřebujete. Klidně si tam sám napište, koho chcete!“ prohlásil Jan Rosa. „To si váţně myslíte, ţe můţu udělat -?“ obţivl nadporučík. „Myslím, ţe můţete.“ „Mám váš absolutní souhlas?“ zeptal se nadporučík a zadíval se zpříma na oba absolventy. „Máte! K čemu -?“ „Tak tam napíšu tebe a podporučíka Pilota. Vy dva mně, myslím, projdete v pohodě – úplně před kaţdým.“ „Vojáci na nás budou mít vztek, zjišťovali jsme si i na četách, kdo by si odměnu nejvíc zaslouţil – a teď v rozkaze vyjdou jenom naše jména? Nic takového nás ani nenapadlo,“ bránil se Jirka Pilot. „Teď to napadlo mě – nevím, co vy si doopravdy myslíte – , na to stejně kašlu, ale já si myslím, ţe momentálně jste pro mě – vy dva – ze všech stran výborné neprůstřelné řešení.“ A poté bylo ještě slyšet: „Kdepak Petrof – vţdyť nebyl ani špionýrem.“
77. ČÁST SODA Motto sedmdesáté sedmé části „Já, já -, JÁÁÁ -, no tak mě zabij, ţe do tý sodovkový láhve budeme muset vlézt všichni znovu, málem jsem omdlel, uţ bych... nevydrţel... ani jednu... sekundu - , po osmi sekundách - - - TO BYCH BYLA MRTVOLA.“ svobodník Marian Havlík, květen 1983 --Nové Sedliště – kancelář dozorčího útvaru - VÚ-2424 - 13. května 1983 (ZA 141)
„Pomocník dozorčího útvaru, podporučík Rosa!“ „Halllóóó! Haló –, to je dozorčí?!“ burácel hlas kohosi ve sluchátku. „Ne! Tady je po-moc-nííík…“ „Kdo? Koho?“ 324
„Pomocník dozorčího útvaru, podporučík Rosa.“ „Jo tááááák -! Tak, soudruhu podporučíku, seţeňte Brose! Ať ihned volá číslo 66 02 25, má u nás ještě několik nedořešených problémů – ten Týpek…“ „S kým mluvím?“ „Kapitán Luţecký.“ „Kde mám sehnat Brose, soudruhu kapitáne?“ „Kurva, to přece musíte vědět – vy tam!“ ozvalo se na konci drátu, „ne já – tu! To bych tam k vám přece vůbec volat nemusel, člověče podporučíku, ţe ano? Hahaha-HA! Uţ vám to zapálilo – ? Paňátna – ?“ „Já o Brosovi vůbec nic nevím,“ oznámil Jan Rosa. „Jak je to moţný –, ţe nic nevíte? V tom případě máte hrozný malér – a mně to ujede! Vţdyť vy – , takţe vy tam vůbec nic nevíte? Děláte vy tam vůbec ve sluţbě někdy něco?“ ozýval se hlas tónem, který, jak se zdálo, nesnesl ani náznak sebemenšího odporu. „Je váš Bros voják základní sluţby, praporčík nebo důstojník?“ zeptal se podporučík. „No voják je to – myslím, ţe – myslím, ţe je to desátník! Byl přece od vás převelenej do Terezína, odtud do Kosmonos, potom k nám a nakonec – kvůli "tuze dobrýmu" chování – zasejc k vám.“ „Ne, něco takovýho není moţný, od nás byl odvelený,“ najeţil se podporučík. „Co mně to kecáte do sluchadel?“ ozvalo se na druhém konci drátu. „Vţdyť uţ oba dobře víme, ţe vy tam nevíte vůbec nic! Pročtěte si pozorně denní rozkazy. Kdyby vás sluţba zajímala jenom o trochu víc, tak byste věděl to, co vám teď řeknu. Vím přece naprosto přesně, kam jsem Brose sám předevčírem převeloval. Víte vy vůbec – , ţe jsem ho tam k vám sám osobně převeloval?“ „Ne, tyto vaše informace mně nejsou ani trochu povědomý.“ „Tak se vzpamatujte, protoţe jinak mně to ujede a potom uţ budu mít dost času dojet si tam k vám osobně.“ „Ke které jednotce jste Brose odvelel?“ „Ale to já přece nevím. Někam… tam k vám…, proto k vám přece volám.“ Jana Rosu napadla obvyklá reakce nadporučíka Vargy, který do sluchátka v podobných chvílích vţdy oznámil: „Tady je dozorčí útvaru a ne telefonní ústředna,“ poté pokaţdé třísknul sluchátkem zpět do vidlice. Podporučík si v rozčílení z vyslechnuté informace pomyslel: „Ani hodnost mu – za útok na mě – nesebrali?!“ Do telefonu řekl podráţděným hlasem: „Soudruhu kapitáne, u našeho útvaru máme několik set vojáků a tři desítky jednotek, moţná i tolik Brosů…“ „Opravdu je vás tam tolik -?“ zaznělo ve sluchátku. „Ano, nevím-nevím, jak rychle vašeho Brose najdu.“ „To musí být bleskem, soudruhu podporučíku. Zavolám za deset, ne, uţ jenom za devět minut, protoţe mně to jinak - kvůli vám - ujede. A kdyţ mně to ujede, budu si na vás stěţovat – konec.“ Jan Rosa prolistoval seznamy vojáků. „Tady! U 3. RTZ je dole na seznamu vojáků připsáno rukou... des. Vladimír Bros. „Dozorčí 3. RTZ,“ ozvalo se ve sluchátku. „Tady pomocník dozorčího útvaru, podporučík Rosa. Byl k vašemu útvaru 325
převelen desátník Bros?“ „Byl, teď právě stojí vedle mě. Chcete s ním mluvit?“ „Nechci – , ale dej mně ho!“ „Čau, Roso, ty bonzáckej parchante! Divíš se, viď! Věděl jsem, ţe se ještě setkáme – a aţ se příště někde potkáme, tak odvelej tebe – srabe! Skončíš na jednotce intenzívní péče nebo na krchově…“ Jan Rosa mlčel, s desátníkem se jiţ nikdy v ţivotě potkat nechtěl, mimoděk si přejel dlaní místo v obličeji, kde měl nedávno nejvíc stehů, poté vztekle odhodil sluchátko telefonu do vidlice úplně stejně jako to dělával sám nadporučík Franta Varga a pokračoval v psaní: Jsem unavený a nevyspalý... Od 1. května spím strašně málo. Předevčírem jsem spal jen 3 hodiny, na včerejšek ţádnou. Za posledních čtrnáct dnů jsem spal pouze 56,5 hodiny a mohu tvrdit, ţe jsem opravdu a skutečně pochopil, jakou cenu má spánek. Je sobota 23,00 hodin. Spím v posledních dnech příšerně málo. Přemýšlím, co všechno mně hrozí... Bros je znovu v našem útvaru, čeká nás kurs potápění v Kouníně jako příprava na jízdu tanků pod vodou ve VVP Libavá… Kdyţ si sednu nebo jen déle stojím - ihned usínám. A přesto také dnes nesmím ještě spát. Nesmím! Nesmím! Kdyţ chci psát dopisy, musím ještě bdít. Chci ještě bdít, kvůli vám všem, které miluji... Posílám vám i kousek svého spánku, který mně nesmírně chybí, jenţe vy všichni doma - v civilu – vy všichni mně chybíte ještě víc_____ --Nové Sedliště - VÚ-2424 - 23. května 1983, 15:36 (ZA 131)
„Soudruzi!“ oznámil na hraně bazénu v Kouníně podporučík Roj, byl oblečený v kompletní uniformě, vojáci před ním stáli v zelených plandavých trenýrkách, drţel k nim projev: „Ještě před tím, neţ některým z vás vydám povel "se utopit" – se vás zeptám. Můj dotaz se vám bude zdáti podivným, ale je tomu tak, soudruzi, podíváme-li se do vojenské příručky – , vojíne Suchý! Přečtěte všem, co je zde dole napsáno!“ „Kde?“ zeptal se vojín Suchý, přimhouřil oči a zadíval se na text. „Tam dole, vy tupče!“ projevil se tradičním způsobem podporučík Roj a podíval se na podporučíka Rosu, jako by si chtěl ověřit, zdali slovo "tupče" podporučík řadí také mezi sprostá slova. Vojín Suchý mezitím pomalu hlasitě předčítal: „Velitel druţstva se na začátku plaveckého výcviku dotáţe vojáků, zda-li všichni umí plavat. Neplavci se vţdy ihned přihlásí velícímu důstojníkovi.“ „Tak je tomu správně,“ vykřikl podporučík, „slyšeli jste vojína Suchého opravdu všichni?“ „Ano! Jasně! To je zase keců! Všechno jsme slyšeli!“ „Táţi se vás tedy – je snad přítomen někdo, kdo plovati neumí?“ zeptal se podporučík neobvykle komickým tónem. Všichni vojáci se tvářili jako školení závodní plavci, kteří denně dovádějí celé 326
hodiny ve vodě. „Dobrá,“ podotkl podporučík Roj, „aţ váš tank zůstane při brodech viset na dně –, utopíte se jako krysy. Naposledy se vás ptám: Je tady někdo, kdo neumí plavat?“ „Já,“ ozval se řidič tanku velitele roty. Všichni vojáci, stojící na hraně bazénu a připravení ke skoku do vody, se podívali na svobodníka Kozderku. „Děláš si legraci? Ty!“ vybafl na Kozderku podporučík Roj. „Ty neumíš plavat?“ „Já – já to vlastně ani pořádně nevím. V pěti letech jsem se málem utopil. Od tý doby se bojím kaţdý hloubky. Uţ nikdy v ţivotě jsem nevlezl nikam, kde bych nestačil. Budu tady stačit – ?“ „To sotva. Ledaţe by ses hodně natáhl – asi tak přes dva a půl metru,“ prohlásil podporučík, vzpaţil a povytáhl se na špičkách aţ mu vpředu košile vylezla z kalhot. „Tvrdíš o sobě, ţe seš neplavec. Proč se to dovídám aţ teď?“ „Kdy jsem vám měl říct, ţe neumím plavat?“ „Uţ při odvodu.“ „Tam jste vy nebyl, ale byl tam podplukovník Macháček a ostatní, jim jsem říkal nejméně třikrát, ţe plavat neumím.“ „Co říkali oni?“ „Nikdo z nich tomu nevěřil – nikomu nevěřili. Prohlásili, ţe jsem simulant a tvrdili, ţe se o mě armáda postará, ţe mě naučí i plavat – úplně ve všem! A měli pravdu.“ „Je to vůbec moţný?“ podivil se aţ nepřiměřeně do té doby mlčící nadporučík Varga. „Je! Já si takový věci nevymejšlím – ani kdyţ jde opravdu do tuhýho!“ „Co bys dělal, kdybych ti doopravdy dal rozkaz tam skočit?“ zeptal se svobodníka základní sluţby voják z povolání. „Tak tam skočím!“ odpověděl bez zaváhání a velmi přesvědčivě svobodník Kozderka. „Coţe – ? Tak ty bys tam opravdu skočil, ty zmetku!?“ „Ano, soudruhu podporučíku. Vím uţ, co je to váš vojenskej rozkaz.“ „Nezvykle mně lichotíš,“ zaculil se podporučík, „mám nesmírné pokušení si tě vyzkoušet – . Škoda, ţe nás uţ volají do sodovkárny...“ „Skočil bych tam,“ oznámil Kozderka tak, aby ho podporučík neslyšel, „skočil bych, abys ty měl – kvůli mně – průser – a já měl od tebe svatej pokoj.“ Vojáci 12. roty se přesunuli od bazénu do menší místnosti vpravo od hlavního vchodu. Aniţ by se ještě vůbec dotkli vody, mlčky nastupovali na dvoumetrové ocelové plošiny v blízkosti mohutných sifonových láhví a připevňovali si na tělo lehké potápěčské dýchací přístroje. Jan Rosa si nasadil potápěčské brýle a připadal si jako ve strojovně ponorky ve Verneovce – aţ na ty trenýrky. Vojáci jeho čety byli oblečení také v zelených trenýrkách, měli na zádech lehké potápěčské přístroje a na tělech připevněna fyziologická čidla jako pijavky. Kaţdá ze tří osádek postupně slézala po kovovém ţebříku do nitra jedné ze tří kovových tlakových nádob ve tvaru protáhlých a uprostřed baňatých ocelových lahví s oválnými okénky po stranách. Uvnitř zvonů byly ţelezné sedačky, vojáci na ně usedali, připoutávali se k nim upevňovacími řetízky, a kaţdý z nich poloţil palec pravé nebo levé ruky 327
na červené tlačítko nouzového vypínače. Oči vojáků aţ "spalovaly" ručičku tlakoměru, fiktivního hloubkoměru, horká těla téměř nahých vojáků očekávala stoupající vodní hladinu. Kolem tlakových nádob se ozývaly povely: „Osádko, zatopte tank!“ „Nouzový příklop otevřen! Zaplavování zahájeno!“ „Tank spadl z mostu! Je šest metrů pod hladinou!“ „Rychlost stoupání vodní hladiny uvnitř stroje je 3 centimetry za sekundu!“ Voda ve čtyři metry vysokých nádobách zaplavovala nohy vojáků, jejich penisy, hrudníky, ramena, jejich ústa i nosy, oči... Jan Rosa se znepokojením zavrtěl, nejprve zadrţoval dech posledního nadechnutí, poté zkoušel naplno vdechovat vzduch z tlakové láhve lehkého potápěčského přístroje, který předtím viděl pouze jednou v ţivotě. Dýchalo se mu docela snadno, lehce a dobře, pravidelně nadechoval i vydechoval vzduch z přístroje, zrychlený tep jeho srdce se zklidnil. Po obnaţených tělech vojáků pobíhaly bublinky vzduchu a také střevních plynů a poté vystřelovaly vzhůru, aby unikly ještě dříve neţ – . Tlak v nádobě – imitující utopený tank - vzrůstal, povely vně zvonů strojově pokračovaly: „Tank bude kompletně zatopen za 50 sekund!“ „Ztratili jsme spojení s osádkou!“ „K dosaţení časové normy chybí 24 sekund.“ „Základní ţivotní funkce osádky zatápěných tanků nevybočují z běţných hodnot...“ Podporučík Rosa seděl se třemi vojáky své osádky uvnitř zvonu tlakové nádoby číslo 1, zaplavily je stovky litrů vody – tlak vzrůstal, nepřesná ručička na ocelové stěně ukazovala hloubku více neţ dvacet metrů pod vodní hladinou. Jan Rosa cítil stupňovaný tlak na své tělo. Cítil, jak se masa vody marně dobývá dovnitř jeho těla a usilovně klepe na ušní bubínky jenom proto, aby po jejich prasknutí zaplavila i nejniternější zákoutí jeho mozku i duše…
--V uších jim stále více hučelo, kaţdý přestával pomalu vnímat zbývající tři členy své osádky... Tlak vody vzrůstal, mohutněl, kynul, svíral, drtil, bolel – omamně křečovitě bolel… Jan Rosa se mdlobě bránil vzdorujícími myšlenkami: „Já přece nebudu tím, kdo první nevydrţí a stiskne tlačítko vypouštěcích ventilů! Uţ nevydrţím tlak a hvízdání v uších – nevydrţím nesnesitelně nepříjemné pocity! Ale dokud cítím – ţiju. Uţ budu muset stisknout červené tlačítko pod palcem své pravé ruky. Jinak uvidím krev z mých prasklých ušních bubínků nebo krev z popraskaných ušních bubínků a nosů své osádky. Tam venku na nás zapomněli! Chtějí nás snad zabít -? Chtějí nás zabít – zabít!“ Obrovská sifonová láhev pojednou vydechla jako mohutná velryba. Voda přeplněná bublinami vzduchu zmizela v mohutných vírech v průběhu necelých čtyř sekund, kdyţ se předtím pokusila vymotat všechny vojáky z upevňovacích řetízků a vyplavit je přes ochrannou mříţ do odpadního potrubí. Vojáci vylézali ze zvonů zpola omámení, potáceli se jako kašpaři, ţádnému 328
nebylo právě do smíchu, navíc slyšeli: „Také osádka číslo 17 nesplnila normu, která je předepsána pro hluboké brody s úzkým komínem ve VVP Libavá. Do splnění limitu zbývalo osm sekund…“ Jan Rosa se zeptal: „Kdo z vás stisknul nouzové tlačítko?“ „Já,“ ozval se svobodník Havlík. „Já -, jááá -, no tak mě zabij, ţe do tý sodovkový láhve budeme muset vlézt všichni znovu, málem jsem omdlel, uţ bych nevydrţel ani jednu sekundu - po osmi sekundách – to byl byla – mrtvola.“ Jan Rosa mlčel. Také vojáci z povolání 4. tankového praporu Vyzývatele přecházeli mlčením předčasné vypouštění tlakových nádob. „Ţádná osádka napoprvé nesplnila předepsaný limit a normu stanovenou armádními předpisy pro hluboké brody ve VVP Libavá. Normu jste nesplnili – všichni si nácvik zopakujete,“ oznámil vojákům nadporučík Krákora před odjezdem a dodal hlasitě pro povzbuzení: „Já jsem ji… přestopřesevšechno… taky napoprvé nesplnil – a ani napodruhé ne.“ A potom zazněla zcela tiše ještě jedna jeho věta: „A od tý doby… přestopřesevšechno… jsem tuhle pitomou normu nesplnil uţ ani jednou – pořád je to stejná soda!“
78. ČÁST KADEČKA S KÁDÉČKAMA, TY VOLE! Motto sedmdesáté osmé části „Jí to za to bude STÁT určitě… se jím zabejvat. Je v teple a má pestrou stravu, uţ jsme se spolu - zabejvali - několikrát.“ desátník Jiří Bubelka, květen 1983 --Nové Sedliště - VÚ-2424 - 28. května 1983, 17:15 (ZA 126)
„Vojáku! Kam jdete?“ zeptal se podporučík Jegorov. „Kam by – , jdu na svoji první vycházku,“ oznámil desátník Bubelka. „Váţně na první -? A proč jdete tak pomalu -?“ „Tak já chodím normálně,“ informoval podporučíka pravdivě desátník Bubelka. „Bubelka, od prvního setkání s vámi ţasnu, celej pluk ví, ţe jste při výcviku nejpomalejší hlemejţď ze všech pomalejch hlemejţďů. Tak se chodí na vycházku!? Neţ dojdete do hospody touhle rychlostí, tak vám tam zavřou a vy budete muset jít hnedle zase zpátky.“ „Já nejdu do hospody,“ vysvětloval pomalu desátník, „chci si prohlídnout aspoň jednou v ţivotě - celý Nový Sedliště. Chci si ho v klidu prohlídnout tak nějak jinak neţ z tvaru pochodující roty, abych mohl v civilu všechny doma pravdivě informovat, v jakým jsem to byl strašným zapadákově.“ „Výbornej nápad, schvaluju ho, Bubelka! Pozor!“ zavelel podporučík, pokýval hlavou, prohlédl si vzornou figuru desátníka, jako obvykle prověřil kvalitu jeho uniformy, čistotu vojenské obuvi, úplnost stejnokroje, vycházkovou kníţku... „Dobrý... Bubelka... dobrý..., ale víš, co není vůbec dobrý? Pohov!“ 329
„Myslím, ţe vám nerozumím, soudruhu podporučíku.“ „Ten zoufalej klid, proboha, Bubelka! Klid –, ze kterýho se já zblázním. Mám rád změnu a dobrodruţství. Klid mě ničí! Jsem pak nervózní jako loveckej pes, kdyţ se nic neděje. A ono se tady uţ vůbec nic neděje. Všechno je tady hnusně vzorný... I ty seš - takovej – nemoţně vzornej! Proč ti třeba nechyběj nějaký knoflíky nebo, co bych ti -? Do háje zelenýho, vůbec nic mimořádnýho na tobě nevidím! Ten klid mě udusí! Umírám, Bubelka! Co s tím uděláme – ?“ „Nevím, soudruhu podporučíku.“ „Bubelka, s vámi si toho jeden uţije! Vzornej, pitomej, pomalej, chápavej... Fuj! Ledaţe -! Pozor! Soudruhu desátníku! Dávám vám rozkaz, abyste přišel ze svý první vycházky oţralý na mol! Pohov! Odchóóód! A hlásit se budete po příchodu osobně - u mě v kanceláři!“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 - 28. května 1983, 18:16 (ZA 126)
„Bubelka! Ke mně!“ vykřikl podporučík Jegorov, sotvaţe spatřil desátníka Bubelku, kterak se vracel z vycházky a snaţil se nepozorovaně proplíţit kolem budovy štábu. „Proč se, soudruhu svobodníku, vracíte tak brzy! Jak je to moţný, ţe nejste oţralý!? Vydal jsem vám přece naprosto jasný rozkaz!“ „Vy jste ho myslel váţně?“ narovnal se desátník. „Všechny rozkazy, které vydá voják z povolání a důstojník Československý lidový armády, o jiných armádách ani nemluvě, jsou smrtelně váţný! Bubelka, abyste věděl, někdy při nich umírají i lidi. Taky za chvíli umřu – nudou. Vy jste můj rozkaz zbabral a nesplnil! Budu vás muset potrestat, protoţe nejste oţralý.“ „Řekněte mně, soudruhu podporučíku, kdo a kde mně tady dovolí se zadarmo opít? Kdyţ mně to řeknete, tak se rád opiju, oţeru se do němoty, ale nemám vůbec ţádný peníze. Mazáci mně je berou.“ „Mazáci vám je berou,“ zapochyboval podporučík, „sám jste mazák a nikdy jste ţádný peníze neměl.“ „Měl,“ odpověděl desátník, „ale teď uţ je tady nemám.“ „Podívej se, dám ti kilo!“ řekl podporučík a sáhl do kapsy. „Teď půjdeš znova na vycházku – ! Kup si láhev rumu, celou ji vypij a potom se vrať! Nebo tady fakticky nudou umřu…“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 - 28. května 1983, 20:18 (ZA 126)
„Soudruhu podporučíku! Hlásím návrat z vycházky!“ ohlásil se v kanceláři dozorčího útvaru desátník. „Bubelka! Vţdyť, vy jste pořád ještě střízlivý, sakra! Pijete vůbec?!“ „Piju!“ „Co pijete?“ „Všechno, co teče, soudruhu podporučíku!“
330
„A koupil jste flašku?“ „Koupil.“ „A vypil jste ji?“ „Nevypil!“ „Jak je to moţné!“ „Pití není za moje prachy, celou láhev bych vypil, ale kdybych pil sám, nestihnul bych se sem k vám včas vrátit – a nebyl bych vzorný!“ „Bubelka, já se z vás zblázním! Teď se opijete tady a se mnou, abych vás měl pod kontrolou.“ Podporučík Jegorov otevřel láhev rumu, zhluboka se napil, také desátník Bubelka se zhluboka napil. Vzápětí byla láhev prázdná. „Bubelka,“ řekl podporučík, „počkej tady místo mě!“ „Ale já nejsem ve sluţbě jako vy,“ prohlásil desátník. „Nevadí! Tady ti na chvíli půjčím šňůry, dojdu si jenom na svobodárnu, mám tam flašku vodky.“ Po bleskurychlém návratu podporučíka Jegorova jiţ vypitý rum dokonale zabral jako antibiotika na mikroby. „Soudruhu podporučíku -!“ zářil desátník Bubelka tajícím, sladkobolným a roztomilým úsměvem. „Říkej mně Sašo,“ prohlásil s podobným úsměvem podporučík. „Ty kluku jeden!“ řekl a pravačkou mu rozcuchal zbytky nakrátko ostříhaných vlasů na jeho hlavě. „Sašo!“ osmělil se velice rychle také desátník. „Víš, ţe je to od tebe dost troufalý, kdyţ se mnou chlastáš ve sluţbě, půjčuješ mně šňůry…“ „Jiříku,“ usmál se podporučík Jegorov, mohutně škytl a napil se z poloprázdné láhve vodky, „Jiříčku, Jiříku, Jiří! Zavázali jste se, zavázali jsme se, splnit učesaný kancelářský a budovatelský rozkazy. Tvrdý vojenský výcvik se nám mezi tou blbostí někam ztratil, ale právě kvůli těm závazkům tady teď sedím a jenom čumím, chcípám a hniju... Já jsem šel do armády, protoţe mám rád změnu, armádu, uniformy, zbraně, dobrodruţství… a ţenský – , kterým se líbí uniformy..., tajemství neodhalených průšvihů..., ale tady není co odhalovat.“ „Týýý Jóóó!“ podivil se desátník Bubelka. „Vím o jednom zatím neodhaleným superprůšvihu.“ „Jiříku, ty kluku pačesatá, co to kecáš!? Nic takovýho tady u Vyzývatele není moţný! Tady v kasárnách jsou jenom náznaky opravdovských průšvihů, ale tam vodku - vodku…,“ řekl, několikrát si loknul, „odkud jsem sem přišel, to bylo něco. Víš, řeknu ti, jaký to tam bylo, ty kluku jeden! To k nám třeba přijel na kontrolu plukovník Rudé armády Pantagorof – a to byla "bomba"! Bombasticky oznámil, ţe přijel prověřovat písemný stíţnosti a informace, aby mu je studenti dávali do zvláštní obálky na chodbě. A víš jakou dostal první informaci -?“ „Ne,“ kroutil usilovně hlavou desátník. „Napsal jsem na stroji velitele ročníku lísteček. Napsal jsem: Soudruhu Pantografe, z důvodů utajení jsem umístil obě vaše kanady do úschovny zavazadel na nádraţí ČSD a přiloţil jsem mu do obálky stvrzenku z úschovny. Pantograf si nechal moji "stíţnost" předloţit, potom přeloţit, v tu ránu vyjel na chodbu jenom 331
v ponoţkách a houkal jako lodní siréna přeloţená do ruštiny… Jojo, není průšvih jako průšvih. Pro mě -, musí bejt -, nějakej dostatečně velkej, aby stál -!“ „Stát vám – , tedy – ti, z ní bude určitě,“ přerušil podporučíka nečekaně desátník. „Nééé, ty tomu ještě nerozumíš. Ale -, vlastně -, to taky jo, ale -, aby stál-o – stálo za to... se jím... zabejvat, aby byl tak velkej, ţe by to stálo... za to... se jí... jím zabejvat.“ „Jí to za to bude stát určitě… se jím zabejvat. Je v teple a má pestrou stravu,“ prohlásil desátník Bubelka. „Uţ jsme se spolu - zabejvali - několikrát.“ „Jiříčku -, ty kluku, ukecaná!“ „Já jenom naznačuju…“ „Co naznačuješ?“ „No -, ţe v autoparku dělostřelců máme ve štábáku zavřenou ţenskou, takovou pěknou kůstku ještě neviděls, kam se na ní hrabe "Miss Franková".“ „Kde by se tam -! Nekecej, tu by Holík určitě – i tam – našel.“ „Nenašel ji, Sašo, nenašel, nebyla tam! Vţdycky aţ po ţoldu ji stráţ pustí do kasina. Teď uţ je tam zase celý týden, Šašínku-Sašínku! V textilce se – stejně jako minulej měsíc – hodila marod a tak je v autoparku. Líbí se jí tam -, kdyţ je tam -, a proto je tam.“ „Jak tam -!? A co tam dělá -?“ „Šoustá -, šuká -, co by dělala, šoustá – nonstop,“ prohlásil desátník Bubelka. „S kým -?“ „Úplně s kaţdým, kdo má zájem, kdo má kilo nebo kádéčko, souhlasí s podmínkama -, a zná heslo.“ „Chci ji vidět! Ty to heslo určitě znáš!“ „Sašo -! Seš ve sluţbě.“ „Sluţba mně nevadí, zavolám si sem pomocníka!“ „Jak chceš. Tak jdeme! Něco jí ale musíš vzít -! Třeba kilo nebo kádéčko.“ Podporučík Jegorov přivolal a posadil do kanceláře dozorčích útvarů v budově štábu svého pomocníka a podpíraný svobodníkem Bubelkou se přesunul ke starému autoparku sousedního dělostřeleckého útvaru VÚ-3636 s nímţ Vyzývatel sousedil společnou zdí, drátěným plotem, malou brankou a výjezdovou bránou KV-7. „Stůj, kdo tam! Heslo!“ „Kadečka s kádéčkama, ty vole!“ odpověděl svobodník Bubelka. „Koho to s sebou vlečeš?“ zhrozil se stráţný s ostře nabitým samopalem. „To je Saša, je oţralý a motá se, tak jako já, ale -, neboj – pssst, nic nevykecá. Oťuknul jsem si ho – a dobře, ručím za něj!“ „Tak běţte! Zrovna je náhodou sama.“ Podporučík Jegorov vstoupil do nitra staršího štábního vozidla ČSLA. Prohlíţel si vnitřek skříně Pragy V3S se záclonkami na oknech, manţelskou postelí uvnitř, erotickými obrázky na stěnách a hlavně – úplně ţivou a ţádoucí sexy Jarmilu. „Sašo, to čumíš, jak jsme to tady zmákli,“ řekl desátník Bubelka a s náznakem pýchy v hlase dodal: „Tohle je vojenskej, Vyzývatelsky vzornej a nejlíp střeţenej bordel v celý Československý socialistický republice.“ „Jiříku, ty kluku, říkals superprůšvih? Jo, je super, všechno je tady super,“ zářil 332
nadšeným vzrušením podporučík Jegorov. Poté se zanořil nejprve pohledem a potom svým nosem do výstřihu nadprůměrně vyvinuté Jarmily Pecháčkové. „Nechám vás,“ řekl desátník Bubelka. „Jarmilko přijdu jindy, ráno ti sem pošlu čaj, rum, cigára a čerstvou vodu. Aţ se trochu prospí z tý opice, věnuj se mu -, a pořádně! Ať tě chce - znovu a znovu - jako všichni! Ať ho ani nenapadne, ţe by o tom tady a o tobě mohl někde kecat! Ale vykopni ho před svítáním. Je ve sluţbě vlasti – šňůry dévéťáka má v pravý kapse.“
79. ČÁST HOUBY MILUJÍ STŘELBU Motto sedmdesáté deváté části „Tak třeba křemenáče – , ty pozná kaţdý, protoţe mají barvu hlavičky stejnou jako má vlajka Sovětského svazu a kozáci mají hnědý beranice – to nás učili uţ na vejšce v politické přípravě a taky v taktice přeţití v neznámém terénu.“ ppor. Alexej Jegorov, květen 1983 --Nové Sedliště - VÚ-2424 - 1. června 1983, 13:36 (ZA 122)
„Děda Maršálek by v hospodě U Dělobucha zíral,“ pomyslel si podporučík Rosa, spatřil nadmíru spokojeného velitele roty v jeho kanceláři. Nadporučík Varga seděl za stolem a zkoumal vojenské metry a nejintimnější písemná sdělení a poznámky svých vojáků. Čerstvě zabavené vojenské sešity záklaďáků byly plné naráţek, anekdot, nalepených i nakreslených obrázků… „Co všechno si na nás uţ ti parchanti nevymyslí,“ prohlásil nadporučík zpola obdivně a naštvaně současně. „Absolventi, víte, ţe VB uţ prý není Veřejná bezpečnost, ale Vojenský Bordel? Chacha-CHA, kdo kdy slyšel takovou hovadinu.“ „Franta konečně plní alespoň jeden rozkaz zástupce velitele pluku pro věci politické s chutí,“ pomyslel si podporučík, sledoval nadporučíka, který s cigaretou v ústech a nůţkami v pravé ruce s mimořádným úsilím, s nadšením a soustředěným pohodovým výrazem ve tváři stříhal hromadu zabavených metrů vojáků na malé čtverečky dnů – a tím je, jak říkal, systematicky, odborně a metodicky správně likvidoval. Chvílemi listoval zabavenými sešity, smál se jako blázen a kaţdou stránku komentoval hekavými výkřiky: „Třeba toto - uhhh! Nebo tohle! Není moţná! Ale ne - uf! Nééé! No toto – a toto – !“ Dlouhé minuty se díval do otevřeného sešitu, který zabavil vojínovi Hrbatému. V sešitě bylo úhledně napsáno: Praga V-3S - upravená jako ŠTÁBNÍ VOZIDLO VB
333
Pod nadpisem byla tuţkou věrně zachycena štábní vejtřaska v řezu, uvnitř které na manţelské posteli souloţil major s jakousi nadměrně vyvinutou ţenštinou, byl oblečený od pasu nahoru v uniformě – pouze dole bez. Vedle auta byli namalovaní dva vojíni se samopaly, oba měli na brigadýrkách nápis: Stráţ VB a u úst dvojice stráţných dva obláčky textu. První říkal: „Musí bejt pořád napůl oblečenej. Kdyţ nemá uniformu s hvězdou, zapomíná, ţe je majorem ČSLA.“ Druhý odpovídal: „Ale není to jenom buzerant, jak jsem si myslel. Je to taky jenom jeden Kadečka s kádéčkama, ty vole!“ „Běţ to svinstvo vyhodit do kontejneru,“ prohlásil po několika minutách eroticky nadmíru vzrušený velitel roty. Jan Rosa vzal sešity, ale nevhodil je do kontejneru – pečlivě je uzamkl do prázdné skříně na chodbě. „Ještě by se mohly hodit,“ pomyslel si, „jsou prodchnuty proţitými událostmi, jsou dotvářené kaţdou hodinou, jsou opisovány a mnoţeny řetězovými reakcemi desítek propisovaček v rukou vojáků základní sluţby, vyvolávají smích, pláč a vzpomínky na všechny uplynulé dny vojenské základní sluţby a na všechno, co bylo před nimi – a je v nich i očekávání věcí příštích… Pravda – mazákům jiţ uplynulo vojenských dnů skutečně hodně, bylo jich uţ šest set třicet,“ uvědomil si podporučík. „Podle PŠM (politického školení muţstva) a civilní mediální masáţe právě proţíváme jednu z nejdůleţitějších etap svého ţivota – , ale ţádná civilní měřítka tady neplatí…“
--Přesto si všichni vojáci druhého ročníku v jakémsi deformovaném opojení v příštích dnech kupovali nové sešity, do kterých po nocích, při PŠM a v utajení opisovali zabavené i nové texty: „Proč - a čemu všemu tady věřit máš?“ ptali se záklaďáci. I ptali se záklaďáci s nadějí, jako malomocní ptají se svého Pána: „Jak dlouho ještě pod jhem vojny trpěti budeme - Otče náš? Vţdyť dobře se tu má jenom kámen.“ I dostalo se jim odpovědi: „Vy nejstarší buďte blaţeni. Ještě 100x se vyspíte, ještě 100 dní trpěti budete - neţ budete spaseni.“ I zvedli se nebozí ze svých kavalců, Jakoby vypijíce elixír ţivota, Stovkou tento den nazvali a slaviti jej počali. AMEN. --„I dej nám jiţ celý armádní Satanáš lehké odpočinutí. A ať jiţ nehladovíme a máme dost kádéček!
334
Ať se jiţ nepotápíme – v bombách ocelových NENÍ K HNUTÍ! Ať nám jiţ lampasáci dopřejí klidu! A světlo poplachové, nechť nám do očí uţ nesvítí AŢ - DO ZBLBNUTÍ!“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 – budova 4. tankového praporu - 1. července 1983, 13:52 (ZA 92)
„Soudruhu nadporučíku, musíš něco udělat s výsledky z Kounína,“ oznámil zástupce velitele pluku pro věci politické zástupci velitele praporu pro věci politické. „Takhle uţ to dál nejde. Nejlepší bude, kdyţ si sem k nám pozveš plukovníka Loukotu, který velí výcvikovýmu středisku v Kouníně a nějak se s ním dohodneš. Jak jistě dobře víš, ani jedna osádka čtvrtýho praporu – a to ani na potřetí – nesplnila časový normy. Nic takovýho, soudruhu, není při Výzvě moţný. Kaţdý selhání by mělo při konečném zúčtování váţný politický důsledky – , vidím i bez řečí, ţe mně rozumíš a chápeš. Tak tedy – , pozvi Loukotu sem k nám a za určitých podmínek to s ním dohodni! To je rozkaz!“ Poté nadporučík Chmel osiřel ve své kanceláři. Uvaţoval: „Podplukovník Bobulák řekl podmínek – a jak zřejmo – zase myslel – úplatky. Takţe já nyní musím vymyslet něco hodně neobvyklýho. Něco! Ale co – ! Co – ? Paneboţe, sešli na mě nějakej nápad! Houby nápad, něco za mě radši sám udělej! Nějakej zázrak by bodnul! Houby! Ale houby – „houby na houby“!“ láteřil nadporučík sám v jinak prázdné kanceláři, nakonec zařval, jako by ho někdo prásknul bičem: „No jasně!“ Jeho tělo se prohnulo a připomínalo luk, nadporučík se postavil do pozoru, zabalancoval na levé noze, vyletěl na chodbu, zařval: „Dozorčí 11. roty!“ „Zde! Vojín Čepelka, soudruhu nadporučíku.“ „Čepelka! Neprodleně ke mně do kanceláře zavolej podporučíka Jegorova!“ Podporučík Jegorov vstupoval do kanceláře zástupce velitele 4. praporu pro věci politické tuze nerad, neboť se obával, ţe se nadporučík Chmel dověděl něco o Jarmile Pecháčkové v autoparku dělostřelců.“ „Soudruhu podporučíku, vy jste poslední záchranou praporu! Vím toho jiţ hodně, ale chci vědět úplně všechno!“ „Coţe - ? Co – všechno?“ „Chci vědět, jestli to – na co právě myslím – doopravdy dobře umíte -, jestli jste to v minulosti uţ někdy úspěšně dělal?“ „Já jsem to dělal, soudruhu nadporučíku. Takový věci se dělají za kaţdý situace a v kaţdý době,“ odpověděl podporučík Jegorov, vzpomínal matně na úţasné chvíle s Jarmilou, ale na ţádné profláknuté detaily si zaboha namohl vzpomenout. „Tak to je skutečně výborný! Jak jste to dělal?“ vyptával se nadporučík „Jak - ? Úplně normálně…“ „Myslím – v jakém to bylo terénu?“ „To bylo v auťáku.“ „Vy sbíráte houby z auťáku?“ zeptal se zástupce pro věci politické, zvedl obočí a protáhl obličej v očekávání.
335
Podporučík Jegorov se probouzel ze svého strachu a ze vzpomínek na Jarmilu, marně zjišťoval, co se skrývá za neobvyklým výrazem tváře nadporučíka Chmela a co se skrývá za jeho otázkou: „Sbíráte houby?“ „Nerozumím vám!“ prohlásil nakonec a změnil téma. „Říkal jsem vám uţ, soudruhu nadporučíku, ţe jsem se na vojenskou vysokou školu přihlásil dobrovolně - ? Bylo to po náboru podplukovníka Rajnohy. Přihlásil jsem se jako jedinej ze sto padesáti šesti…“ „To jste uţ vykládal všem, jenom mně jste svůj příběh omílal alespoň pětkrát. Klid! Já teď od vás očekávám – houby!“ zařval nadporučík z povolání na podporučíka z povolání. „Myslíte houby – jako houby – ? Houby – ?!“ „No jistě! Na co jinýho neţ na houby bych teď měl myslet – ?“ „To nevím – , třeba na ţenský!“ „Ano, uţ si rozumíme – ţenský nám dělají – z hub – Co –? Inu - - - , hamham smaţenice, hovězí na houbách, bramboračku s houbama... Uţ mě chápete?“ „Ne! Abych se přiznal, stále vám nerozumím, ţenský a dobrý jídlo mám rád, ale houby já jím málo. Vlastně, kdyţ dovolíte, pokud váš monolog není rozkazem, tak je nejím vůbec,“ prohlásil podporučík. „Četl jsem někde v novinách, ţe prý jsou v nich jedy, těţký kovy a radioaktivita.“ „Kecy! Ne, abyste tyto dezinformace někde šířil. Drţte hubu, mám s houbama velký plány. Mně i vám mohou být nakonec těţký kovy, jedy i radioaktivita naprosto fuk, my ty houby stejně jíst nebudeme! Vy je jenom nasbíráte a já je potom – , ne to sem v této chvíli nepatří. Chlape, poznáte alespoň, který houby jsou jedlý a který jedovatý?“ „Jistě, nejsem ţádný nedouk.“ „To je stále lépe vidět, soudruhu podporučíku. Hlavně mě zajímá, zda-li poznáte hřiba, kozáka a křemenáče - !“ „Tak třeba křemenáče – , ty pozná kaţdý, protoţe mají barvu hlavičky stejnou jako má vlajka Sovětského svazu a kozáci mají hnědý beranice – to nás učili uţ na vejšce v politické přípravě a taky v taktice přeţití v neznámém terénu.“ „Dobrá tedy – , včera jsem byl na procházce v cílové ploše naší tankový střelnice, rostou tam strašný spousty hub. Nikdo jinej tam nechodí, protoţe se tam pořád střílí, ale dnes odpoledne by měla být přestávka v ostrých střelbách vloţnou hlavní. Podporučíku, vy se tam nebudete bát, sice dobře uvidíte stát tanky na palpostech, ale zařídím, ţe budou jenom mířit a nebudou dělat pif-paf. Vyberte si pět vojáků z vaší roty, kteří jsou stejně schopní jako vy a rozliší jedlé houby od prašivek, v kuchyni si vypůjčete zelenou přepravní bednu na ovoce a běţte na houby! Nevracejte se mně na oči, dokud nebude bedna plná jedlejch hub – nejraději mladých hříbků, kozáků a křemenáčů. Nejvíc jich roste tam u OB-36 – u těch nových modrých terčů.“ „Speak slowly!“ vypadlo nečekaně z podporučíka. „Uţ tomu zase přestávám rozumět.“ „Čemu?“ „Všemu!“ „Teď uţ nechci, abyste rozuměl! Chci tady mít ještě dneska plnou bednu 336
čerstvejch hub! Hub, co rostou v lese! Hub, co voněj houbama! Hub, co se jedí! To by pochopil úplně kaţdej. Ještě nic nechápete? Pochopíte, aţ se vrátíte. Odchod! Můj rozkaz pro vás zní: Hledat hříbky, kozáky a křemenáče, čistit jim od humusu noţičky, ukládat je do bedničky a plnou bednu aportovat sem! Směr cílová plocha tankové střelnice Bahna-1A a jedlý houby! Vpřed!“ Podporučík Jegorov, gazík a pětice vojáků, kteří se prohlásili za houbaře a specialisty v houbaření 1. třídy, vyrazili z kasáren. Podporučíkovi se celou cestu k tankové střelnici Bahna-1A honilo hlavou: „Klidně mně řekl: Běţ na houby k těm novým modrým terčům, měla by být přestávka v ostrých střelbách! Měla by být, měla by být, kurva, ale -, moţná ţádná přestávka není, kdyţ – houby prý – tolik milují střelbu?“
80. ČÁST PRAPORKY Motto osmdesáté části „VOJÁCI! Zanedlouho nás čeká nejmohutnější cvičení Varšavský smlouvy, které kdo kdy v Československé republice viděl – ŠTÍT '83. Něco takovýho jste ještě nezažili. Uvědomte si, že to bude síla – a že se s příslušníky spřátelených armád česky vůbec nedomluvíte, ale – co to říkám – s některými Tatary a Mongoly se nedomluvíme ani rusky – o angličtině NEMLUVNĚ.“ plukovník Vlastimil Malina, červenec 1983 --Nové Sedliště - tanková střelnice BAHNA 1 - VÚ-2424 - 1. července 1983, 11:08 (ZA 92)
„Orientační bod osmý, blíţe sto, vpravo dva – ţivé cíle,“ oznámil do radiostanice svobodník Havlík. Střelci uvnitř třech provozních tanků obţivli. Nudné cvičné zaměřování kamenů, kmenů stromů a keříků skončilo. Tři tanky na tankové střelnici otočily své hlavně a zívaly přesně do místa, kde sbíral houby podporučík Jegorov. Střelci a velitelé pozorovali přes dalekohledy zaměřovačů podporučíka a jeho houbařskou skupinu. Jan Rosa se usmíval, kdyţ viděl, ţe všichni skutečně sbírají houby. „Cvak!“ ozvalo se uvnitř stroje. Podporučík uslyšel hlas svobodníka Havlíka: „Co je takhle poplašit. Motají se tam jako králíci v průvanu. Sledujte ten úprk - aţ tam vypálím!“ „Co tam vypálíš?“ zeptal se podporučík. „Mám tady ulitý dva ostrý do vloţný hlavně. Můţu po nich vypálit?“ oznámil naprosto váţně - naprosto klidný - svobodník Havlík, jako by se mu v cílové ploše střelnice právě zvedl papundeklový terč nebo tam skutečně běhali jenom králíci. „Neblbni, Mariane!“ vykřikl Jan Rosa. „Tady nejseš na trenaţéru. Vybít! Okamţitě vybít! Tak dělej!“ Svobodník připaţil, Juraj Kirka vytáhl dvacetimilimetrový ostrý náboj z vloţné hlavně. Podporučík si vydechl, cosi se v něm vzpouzelo domyslet, ţe by svobodník Havlík neposlechl a bez rozkazu –
337
vypálil... --Podporučík Jegorov se v cílové ploše tankové střelnice co chvíli s obavami a se strachem v očích díval do hlavní na něho mířících tanků – poté horečnatě poletoval s pěticí vojáků ve vřesu mezi nízkými břízkami a osikami – hledal a nacházel – houby. Po necelé hodině nasedl do gazíku – z hlavně tanku vyšlehl oheň a vylétla ostrá střela… Osamocený výstřel všechny na střelnici probral z polospánku. Také v podporučíkovi zatrnulo. Jan Rosa se v první chvíli domníval, ţe vystřelil jeho střelec – ale najednou bylo venku slyšet výkřiky: „Machačík s Rojem sundali dvacítkou srnu! Uţ ji stahujou, chlapi vylezte ven, budou zvěřinový hody!“
--Nové Sedliště - kancelář zástupce velitele 4. praporu pro věci politické - 1. července 1983, 14:38 (ZA 92)
„To je fantastický! Naprosto perfektní plán! Takhle jsem si svoji bedničku přesně představoval,“ jásal nad houbami v patnáctikilové přepravce nadporučík Chmel. „Tolik hříbků jsem ani nečekal. Plukovník Loukota bude spokojen!“ „Kdo?“ zeptal se podporučík Jegorov. „Plukovník Loukota, velitel výcvikovýho střediska z Kounína je nadšenej mykolog – největší houbař jaký ţije široko daleko. Je ţádoucí, aby pro nás něco udělal. Jen, aby si ten Dubák ty houby vzal – , a proč by si je nevzal?“ „Kvůli plukovníkovi jsem mohl být tuhej,“ zabručel Jegorov. --Odpolední jednání nadporučíka Chmela s plukovníkem Loukotou mělo - díky houbám a láhvi francouzského koňaku - fantasticky rychlý spád, zejména poté, kdyţ si plukovník Loukota – řádně nalomený alkoholem – přebíral a v dlaních převracel předloţené očištěné houby. „Soudruhu nadporučíku, pokud skutečně budete v září na Libavé brodit,“ řekl a zadíval se s roztomilým úsměvem na dobře rostlý hřib dubový ve své pravačce, „vykáţu, ţe všechny vaše osádky byly u nás proškoleny s výtečnými výsledky. Pokud brodit nebudete, je vám proškolení stejně na hovno. Výsledky stornujeme, skartujeme a anulujeme,“ vyslovil a vylovil z bedničky trojici srostlých křemenáčů osikových. „Kdyţ se tak dívám na ty jejich krásný hlavičky, myslím, ţe jste u nás ve výcvikovým středisku ještě nikdy nebyli, toto jsou skutečně přenádherný kousky.“ --Nové Sedliště - VÚ-2424 - 7. července 1983, 13:13 (ZA 86)
„Skaţitě mně, kak vy - vo vremja vojny - dogovoritě sa s sovětskimi soldatatata-mi?“ řval plukovník Malina přímo do obličeje vojína Kváčka – stál v první řadě trojřadu v pozoru nastoupené roty. „Chce, abys řekl: Ty durak!“ napovídal věčně roztěkanému Kváčkovi polohlasně vojín Noha jedinou ruskou nadávku, kterou si opravdu dobře 338
pamatoval. „Tyyy-y!“ nadechl se vojín Kváček, zalomcoval rameny, okatě nastavoval rty na správnou výslovnost, poté pomalu a s důrazem hodným té chvíle řekl: „Durak“. „K zemi!“ zařval plukovník Malina, teprve po pěti minutách sdělil leţícím vojákům: „Leţet umíte dobře, soudruzi! Nu vot!“ zamručel pochvalně, dotkl se spičkou své polobotky na zemi leţícího vojína Kváčka, „A vás, soudruhu, omlouvá jenom vaše bezbřehá tupost a omezenost. Vy se s nikým nedomluvíte ani česky, ţe ano? Vojáci! Zanedlouho nás čeká nejmohutnější cvičení Varšavský smlouvy, které kdo kdy v Československé republice viděl – ŠTÍT '83. Něco takovýho jste ještě nezaţili. Uvědomte si, ţe to bude síla – a ţe se s příslušníky spřátelených armád česky vůbec nedomluvíte, ale – co to říkám – s některými Tatary a Mongoly se nedomluvíme ani rusky – o angličtině ani nemluvně,“ nádherně se přeřekl, pokračoval bez sebemenšího zakolísání: „Takţe na Štítu se bude velet hlavně praporkama. Vztyk! Pozor! Jaké mají tankisté praporky, vojíne – ?“ vykřikl a ukázal ukazováčkem do nastoupené roty. „Soudruhu plukovníku, vojín Pečka. Tankisté mají celkem dva různý praporky v kaţdým jednom tanku. Jeden je – myslím – určitě ţlutej a ten druhej je bezpečně červenej.“ „Výborně,“ pochválil Pečku plukovník. „Vojíne! Víte vy, ţe vy toho o praporcích hodně víte – a to je dobře. Přineste mně sem bleskově oba, který má vaše osádka v provozním tanku! Budeme si demonstrovat praporkové povely! Popíšu vám s nejvyšší odborností nejčastější nedostatky – .“ Vojín Pečka stál na místě, rozhlíţel se, do kterého tanku poběţí, protoţe s jistotou věděl, ţe v ţádném provozním obrněnci není ani jeden jediný cár látky, který by alespoň trochu připomínal praporek. „No, nu tak! Vpřed - Vpřed! Poklusem v klus!“ velel plukovník. Vojín Pečka se pomalu rozklusával na místě a zmateně se rozhlíţel. „Dostal se vám do kloubů písek?“ zeptal se plukovník. „Vpřed-vpřed!“ „Nedostal, soudruhu plukovníku,“ vysvětloval na místě klusající vojín Pečka, „ale v ţádným našem provozním tanku nejsou ţádný praporky.“ „Skutečně -? Tak tomu bych nikdy nevěřil,“ pravil tajuplně komicky plukovník. „Vi-i-díííte, vojáci – vidí-í-ííte! Hlavním nedostatkem vašich praporků je, ţe u vás nejsou obvykle vůbec k zastiţení. Sdělím vašemu veliteli roty, ţe uţ zítra – , uţ zítra!“ --„Na takový blbosti - jako jsou praporky - nemám čas,“ prohlásil v kasárnách nadporučík Varga. „Jebem všetky praporky! Po čtrnácti dnech tichý domácnosti si se mnou opět začala moje stará, ale kdyţ přijdu domů z kasina pozdě, budu zase v řiti. Z titulu svých velitelských pravomocí jsem se právě rozhodl takto: Kaţdej velitel tanku mně ručí za to, ţe jeho osádka bude mít zítra ráno v 06:00 perfektní praporky. Dokud nebudou efektní praporky, tak nebude ţádná vaše dovolená - pro nikoho! Ani jedinej voják roty se odtud nehne, ţádný opušťáky, ţádný dovolený, ţádný vycházky…,“ řekl a pokusil se o vtip: „Ja dúúúmaju, što vy vsjo poňali, 339
patamu što vam toţe samoje pósle aběééda skazál tavárišč palkóvnik – Howgh!“ „Petře! Máš ve skladu praporky?“ zeptal se Jan Rosa. „Nemám, Honzo, a pokud vím -, u celýho pluku jsou pouze mávátka, československý a ruský vlaky, ty by se moţná daly rozstříhat, ale ţlutý je na nich strašně málo,“ odpověděl výkonný praporčík. „Chlapi, potřebujeme praporky,“ řekl Jan Rosa na loţnici 3. čety a napřáhl vpřed prázdný díl ešusu. „Kaţdej z vás musí vloţit do Rendlíkovýho dobročinnýho praporkovýho fondu deset korun.“ „Skutečně je na tom Československá lidová armáda uţ tak špatně, ţe nemá ani na praporky?“ zeptal se desátník Petrof a doplnil komentář: „Dávám deset na praporky. Ale ne, aby ty prachy zase - jako posledně, kdyţ došel mazlák – někdo někde prochlastal…“
--„Koupil jsem bílou,“ oznámil vítězoslavně Petr Smrţ po příchodu z městečka, „protoţe ţlutou ani červenou látku v celým Sedlišti nikde nekoupíš, ale mám taky barvu na látku.“ „Chybí nám tyčky,“ oznámil za čtvrt hodiny velitel tanku desátník Mayer, seděl na zemi jako ţebrák a bajonetem dozorčího roty promíchával červenou barvu s bílou látkou v plechovce od sladkokyselých okurek. „Bez obav, Otakárku,“ prohlásil svobodník Machačík. „Stačí dojít do oplocenýho skladu Správy budov.“ „Blbost, tam se nedostaneš, tam materiál hlídá pes Baskervilskej a je tam ostnáčů, ţe je nepřelezeš.“ „Pojď se mnou,“ prohlásil svobodník Machačík, „uvidíš, stačí mít kus drátu a salám. Kvůli němu ten tvůj pes Baskervilskej zapomene, ţe je psem.“ Svobodník Machačík si vypůjčil ve skladu výkonného praporčíka telefonní dvojlinku, chytil prkno dvojlinkou jako lasem, přitáhl ho aţ k plotu, protáhl ho pod ním – a ukradl. A stalo se tak i přes nesporný a tuhý odpor psa Baskervilského, který hlasitě a zřetelně vyjadřoval svoji mimořádnou nespokojenost se zhltnutými necelými 5 dkg salámu. --Nové Sedliště – chodba 12 tankové roty - VÚ-2424 - 7. července 1983, 19:23 (ZA 86)
Chodba 12. tankové roty vzdáleně připomínala barvířskou a truhlářskou dílnu. Na stanových šňůrách se sušily červené a ţluté cáry látky, vojáci štípali ukradené prkno a štěpiny vyhlazovali kapesními a příborovými noţíky tak dlouho dokud nezačaly připomínat tyčky k praporkům. Poté stříhali suchou obarvenou látku na stejné malé čtverečky praporků a obšívali je barevnými nitěmi, aby se netřepily a úplně nakonec je malými hřebíčky přitloukali k dřevěným tyčkám. „Kdosi -, kdesi -, kedysi -, vraj prerobil komára na ťavu!“ vysvětloval svobodník Bagi s nadšením hodným agitátora roty. „My sme na tom naozaj lepšie. Nemali sme nič - iba tak hovno - a terazky máme luxusné praporky.“ 340
A tak se stalo, ţe vojáci 4. tankového praporu získali praporky, ale nebyly to obyčejné praporky – byly to vstupenky na řádné dovolené, prodlouţené vycházky a VOP… A co to bylo VOP? Přece všemi vojáky očekávané, vyhlíţené a posvátné Volno k Opuštění Posádky. A přesto... Machačík řval: „Dovolená je lepší! Dovolená je delší! Dovolená je naše - úplně všude – a na vojně obzvláště, jupííí!“
81. ČÁST ŠPIÓN Z KOLOČAVY Motto osmdesáté první části „Chovej se slušně, přiznej se a my ti začneme zase vykat. Jenom soudruzi špióni ze Západu mají u nás v republice takový nádobíčko..." npor. Libor Středa, srpen 1983 --Nové Sedliště - tanková střelnice BAHNA 01 - VÚ-2424 - 31. července 1983, 07:25 (ZA 62)
„Řidič – vpřed!“ ozvalo se za jeho zády. Od návratu z dovolených, od návratu vojáků z civilu, od rozloučení Jana Rosy s Dášou Korálkovou uplynulo jen několik dní, přesto podporučík seděl na sedačce střelce po čtyřicáté osmé od svého návratu k útvaru a tanky T-55A se neúnavně s ţeleznou pravidelností znovu a znovu valily střelnicí jako obrovské zelené ţelvy. Podporučík sledoval cílovou plochu, ale myslel na dny proţité s Dášou, všechno kolem mu ji připomínalo – dokonce i větrem a tankovými pásy zvířený prach za skly zaměřovacího dalekohledu mu připamatovával její vlající letní šaty, které zahalovaly – a přitom mnohem více odkrývaly – plný a nádherně ţensky rafinovaný výstřih – dlouhé světlé vlasy – Sluncem ozářené vodopády jí stékaly po ramenou aţ dolů k pasu – její pokoţka se úplně všude úţasně vlnila při kaţdém pohybu – opálená šíje – prsa – tak štíhlé paţe – nadpozemsky zaoblené ţenské boky – promilované hodiny – támhle je – první terč!“ „Trrr-Trrr!“ zaburácel tankový kulomet krátkou dávkou a terč před Rosovým strojem se poroučel k zemi. Opět přicházely vzpomínky – vracely se neodbytně a vytrvale. „Dáša – ! I tady v tanku jsem stále ještě s ní, stačí na okamţik zavřít oči – krucinál, neblbni! Mesr bude zuřit, kdyţ to pošleš vedle – ááá támhle je – další terč.“ Podporučík se rychle probral z dalšího snivě vášnivého omamujícího zamyšlení, stiskl spoušť vloţné hlavně – . „Dššššš…!“ zasvištěl výstřel. „Přímo na komoru!“ ozval se za jeho zády Marian a poklepal mu uznale na černou tankistickou kuklu, Jan Rosa kývl hlavou, ţe rozumí, ale jeho mozek vařil a mixoval další dovolenkové civilní vzpomínky, po kterých dychtil a touţil – byly mnohem dráţdivější neţ do zblbnutí opakovaný dril velení rotě a střelby z tanků – , ale byly to právě další a další výstřely, které bez ustání odháněly i vzpomínky…
341
Nové Sedliště 2. srpna 1983 Vyzývatel mně po dovolených připomíná černou díru kdesi ve vesmíru, která stále intenzivněji a nenasytněji hltá krátké civilní štěstí nás všech. Vojáci u pluku na všechno znovu intenzivně nadávají, ale nemohou jinak, neţ zatnout zuby, nadávat, nadávat a nadávat - a plnit rozkazy. Důstojníci dnes řvali jako v jiných dnech, řvali jako nikdy, aby se všichni vojáci odbouraní civilem opět srovnali a vrátili se zpátky - zpět k Vyzývateli... Přesto po dovolených a díky dovoleným nastal čas zklidnění všech lidských emocí, nastal čas tichého plnění všech úkolů, nastal čas příměří... Nabíječi tiše plní i mnoho úkolů a "rozkazů", které by mohly být označeny podle vojenských předpisů a řádů - a podle všech pravidel lidskosti - za šikanování a byly by tak zcela jistě označeny v případě sebemenšího konfliktu. Téměř všichni u pluku se ale novým konfliktům a stíţnostem vyhýbají jako čerti kříţi. „Dosti bylo konfliktů,“ prohlásil dokonce i vojín Hrbatý, ale na druhé straně vojín Šimček právě jemu a dalším mazákům co chvíli poslušně běhá do ARMY, chodí jim s ešusy pro oběd a za některé z nich dokonce uklízí i jim přidělené rajóny, aby byl klid, aby "přeţil", aby i zítra vydrţel a trval čas zklidnění, čas příměří, čas očekávání, čas ticha..., ve kterém za dvojnásobnou ţeleznou oponou rozfoukáváme plameny vzpomínek na několik dnů dovolené nebo alespoň opušťáků, ale jsou mezi námi u pluku i vojáci, kteří nebyli v civilu uţ celých nekonečných osm měsíců. Obsluhujeme zbraně a nepřemýšlíme proč. Uprostřed svých vzpomínek a kvůli nim plníme úkoly jako stroje, jako automaty – jako vojáci. O svých vojenských pohybech jiţ nemusíme téměř přemýšlet. Přemýšlíme o svých láskách a o svých rodinách, o všem v civilu, posloucháme rozkazy nadřízených a vyšších, jezdíme v tancích, míříme, střílíme, ničíme… A zdáme se být najednou nesmírně "dobrými a hodnými vojáky". Je to - "prapodivná" proměna! --Nedaleko od železniční stanice Svojšín-jih - 2. srpna 1983, 13:37 (ZA 60)
V ţelezniční stanici Svojšín vystoupil z osobního vlaku sportovně oblečený muţ, po vystoupení z vlaku vylovil z tašky dva fotoaparáty a zavěsil si je na krk. V malém krámku Svojšínského smíšeného zboţí si v té době prodavačka Kateřina Macháčková rozhořčeně vylévala srdce před dvěma zákaznicemi: „Jojojo, paní, nic letos neééé-jni jako vloni. Tankánů je tady pořád víc a víc – jako černejch ptáků v zimě. Tanky mně jezdí celý dny přímo pod nosem sem a tam jako splašený, barák mně vibruje pod nohama, skleničky v sektorce cinkají. I teď – v létě, abych kvůli nim měla pořád zavřený okna. Samý nácviky, noční přesuny a poplachy, pro prach nevidím na oči –, holku se bojím pouštět ven samotnou –, celý noci mě budí ostrý střelby a dunění těch jejich zelenejch mašin – uţ nemůţu ani spát. Víte, ţe zrovna včera zase rozjeli Kratochvílovům na placku kufr u jejich Škodovky a Kropičkovům potřetí zbořili plot – ? Co je to platný, ţe za tankama jezdí v gazíku věčně oţralý praporčík Moravec a sepisuje všechny ty škody, kdyţ potom čekáte měsíce neţ vám armáda zaplatí alespoň něco – a ty škody jdou uţ do 342
desetisíců – . Snad celá armáda je bůhví proč v pohybu – ţenský, znáte některá toho chlapa venku?“ zeptala se náhle prodavačka, zadívala se soustředěně z okna a ukázala prstem na muţe s fotoaparáty na krku, který šel právě kolem. „Ne, není z naší vesnice.“ „Ani já ho neznám - , ale – ţenský, co on to tam dělá – ? Vţdyť on – ne, to přece zde u nás není moţné – on doopravdy fotí!“
--Nedaleko od železniční stanice Svojšín-jih - 2. srpna 1983, 13:57 (ZA 60)
„Posádka – ? Tady je Kateřina Macháčková – Svojšín. Právě jsem viděla toho chlápka – , jo. Toho s fotoaparáty, jak o něm mluvili v televííízi. Toho, jak jste na něj vypsali tu odměnu. Napište si – jsem Macháčková – Kateřina Macháčková – Svojšín 125 – .“ „Paní, co jste viděla – ?“ „Chlápka, co vystoupil tady u nás – z vlaku od Rokycan, jo. Z toho vlaku, co má příjezd ve třináct dvacet šest. Jen vystoupil a uţ fotil, jo! Teď zmizel na tankové cestě – přesně na té, která vede lesem tam k vám – .“ „Jak vypadá?“ „Má zelený manšestrový kalhoty a zelenou kostkovanou košili, jo – a vysoký hnědý boty. Asi třicátník –, jo. A je hodně nakrátko ostříhaný. Zapsali jste si uţ jméno a adresu – ? Jmenuji se Macháčková – Kateřina Macháčková – Svojšín 125 – to kvůli tý odměně…“ „Jistě, paní – .“ „Macháčková – jméno mé – Svojšín 125…“ --Nové Sedliště - 2. srpna 1983, 14:01 (ZA 60)
Dozorčím na hlavní bráně byl desátník Brabínek – na krku měl zavěšený dalekohled Carl Zeiss Jena 10x50. Mnoho času své sluţby věnoval prohlíţení náhodných chodců, právě sledoval poprsí Jitky Frankové vracející se z nákupu, kdyţ se v zorném poli pohupujících se prsů objevil v povzdálí také muţ fotoaparátem na krku… Otočil se jako blesk, zdvihl sluchátko: „Soudruhu nadporučíků – dozorčí hlavní brány – desátník Brabínek! Hlásím, ţe se dvě stě metrů severně od našich kasáren právě pohybuje podezřelá osoba s fotoaparátem…“ „Vrrrrrrrrr…,“ zavrčel gazík, prudce vyrazil hlavní bránou, pneumatiky narýsovaly hieroglyfy na asfalt silnice, zastavení se neobešlo bez pronikavého kvílení brzd v oblacích krajnicového prachu… V průběhu jedné minuty a 52 vteřin od oznámení dozorčího byl chlap s fotoaparátem poblíţ betonové zdi kasáren VÚ2424 neprodyšně obstoupen pěti příslušníky jednotky rychlé akce a přímo na něho mířily ostře nabité samopaly. Nadporučík Středa mu s krku bez řečí serval 343
fotoaparát a potom velel: „Hej, vy! Ţádný zbytečný pohyby! Poloţte na zem tu tašku! Postavte se ke zdi! Opřete se o ni rukama! Ať na ně dobře vidíme! Nohy dál od zdi! Rozkročit! Prohledat!“ „Zbraň nemá!“ oznámil četař Houdek. „K čemu bych ji asi tak měl mít? Proč se hrabete v mých osobních věcech?“ „Mlčte! My se budeme ptát a vy nám budete vysvětlovat. Vaše doklady! Legitimujte se, soudruhu narušiteli!“ „Co tady děláte, pane Jasanský?“ zeptal se nadporučík Středa, kdyţ se prolistoval občanským průkazem právě zadrţeného téměř aţ na poslední stránku a zjistil řadu detailů – včetně toho, ţe Přeočkování proti tetanu bylo provedeno dne 12. března 1983. „Přijel jsem navštívit přítele?“ „On také spolupracuje s NATO – ? Jak se jmenuje?“ „Nadporučík Messarosz – , ale on nepracuje pro NATO.“ „Takţe vám má pouze předat přísně tajné informace o našem útvaru?“ „Jaké – ?“ „Inu-alééé,“ pronesl melodicky nadporučík, „to my nevíme –. On je také soudruhem špiónem z NATO – tak jako jste vy?“ „Kdo je tady soudruh špión – ? Dovolte, abych se vám hlasitě zasmál,“ odpověděl Petr Jasanský. „Pánové, nečetli jste si včera před spaním Švejka? Myslím to místo, kde se píše o placeném informátorovi – Pepku – Vyskoč! Hahaha – HA!“ „Tak dost – ! Však on vás ten smích přejde! Víte o tom, chlape, jak je to s vámi váţný a nahnutý? Moc se nám tu nesmějte – máte na to povolení?“ „Povolení – , na co – , na smích - ?“ „Ne, na smích ne – .“ „K čemu bych tady asi podle vás potřeboval povolení?“ „Jste uvnitř zakázané a přísně střeţené zóny, pane Jasanský,“ oznámil nadporučík Středa a pruţně přešel k tykání, „ale to ty přece o tém moc dobře víš. Celou cestu ze Svojšína fotils na zakázaném území zamaskované objekty.“ „To je fakticky i prakticky nemoţné –, kdyţ jsou zamaskované!“ vyslovil dosti ironicky Petr Jasanský, vzpomněl si na jaké objekty měl doopravdy zaostřeno. „A netykejte mně, prosím!“ „Inu-alééé – no tak – no tak, bez legrácek! Chovej se slušně, přiznej se a my ti začneme zase vykat. Nedělej ze sebe hlupáka. Jak přesně se jmenuje osoba, za kterou tě poslali?“ „Nadporučík Ivo Messarosz, ale nikdo mě za ním neposlal – , já jsem se rozhodl naprosto sám a svobodně –, ţe se za ním vydám.“ „Brzy poznáš, ţe neprovedení rekognoskace terénu – to byla tvoje poslední osudová chyba. On ti neřekl, ţe se tady letos – v pětikilometrovém pásmu – nesmí vůbec nic fotografovat? Proč, chlape, jezdíš po světě s tolika fotoaparáty – ?“ „Jsem profesionální fotograf. Připadá mně napvosto noumální, ţe mám fotoaparáty.“ „Vidíš – narušiteli, a právě to nám vůbec normální nepřipadá, ţe ano,“ obrátil se k okolostojícím vojákům, kteří horlivě provokativně souhlasně kývali hlavami jako 344
tučňáci. „Vracím se z výstavy a ze sluţební cesty – .“ „Odkud – ?“ „Z Prahy.“ „Kam – ?“ „Do Kolačkova…“ „Proboha, kde to je – ?“ „Mezi Popradem a Starou Ľubovňou.“ „A mám tě! Seš ten špión! Teď ses tady před námi sám vybarvil, odhalil, usvědčil! Člověče, přes náš les nikdy ţádná cesta z Prahy do Koločavy nevedla a nevede.“ „Nejsem ţádný špión z Koločavy – odtamtud byl Nikola Šuhaj, já jsem z Kolačkova. Nikdy v ţivotě jsem špiónem nebyl a nebudu – soudruzi, přestaňte se uţ konečně přehrabovat v mojí tašce, jsou tam samé drahé a citlivé přístroje.“ „No právě. Jenom soudruzi špióni ze Západu mají u nás v republice takové nádobíčko – hmm-hmm – to jsou ale super teleobjektivy – . Má já také Nikola Šohaj –?“ „Ne!“ odpověděl Petr Jasanský, koutky úst mu zacukaly, ale uţ se hlasitě nesmál. „Tak – a půjdeš s námi!“ „Proč? Na snímcích, které jsem pořídil – jsou převáţně jen samé rostliny a zvířata – krajinky, břízy a borovice, strakapoud, pár brouků a pavouků...“ „A moţná také naše zamaskované letiště pro vrtulníky, makety tanků a palposty, radary nebo muničák…,“ upřesňoval nadporučík. „O tom nic nevím!“ „Kdyţ to nevíš, ţe to tam v lese všechno je, tak proč jsi tam mačkal spoušť – ?“ zeptal se Středa. „Nu tak! Proč – ?“ „Líbila se mně krajina.“ „Podíváme se na ni ještě jednou a společně. Fotografoval jsi vojenské objekty Vyzývatele v zakázané oblasti. Ty tři foťáky chci nyní vidět otevřený – , filmy vloţ vlastní rukou do mé kapsy – to kvůli otiskům prstů, jak jistě chápeš, musíme ti nyní zabavit všechny aparáty, ty u nás musíš přenocovat v zamříţovaný izolaci a náš specialista – nabíječ tanku I. třídy – vojín Oláh mezitím odborně vyvolá všechen právě ti zadrţený fotografický materiál. Seš v pěkný řiti, špióne z Koločavy.“
82. ČÁST RYBIČKY, KTERÉ ZABILY Ponorku Motto osmdesáté druhé části „Jirko, myslíš si, ţe je více nepřiměřené, kdyţ jeden vysokoškolák – toho času v zeleném – uřízne druhému vysokoškolákovi - toho času také v zeleném – kus nohavice nebo –, kdyţ mu ten druhý z ruky vykopne krajíc chleba namazaný máslem a paštikou - ?“ Jan Rosa, srpen 1983
345
--VÚ-2424 – Nové Sedliště - 2. srpna 1983, 14:48 (ZA 60)
„Petře, co to tady – prosím tě – vyvádíš? Vyrobils mně právě zase jeden pěknej průser,“ přivítal Petra narychlo přivolaný nadporučík Messarosz. „Já – , vyrobil průser – ? Tak toóóó tedy promiň,“ reagoval dotčeně – aţ do trenýrek majorem Paškem – vysvlečený Petr. „Nevěděl jsem, ţe si u zdí vašich kasáren stačí jenom uprdnout a díky někomu,“ zadíval se zostra na majora Paška a majora Hrdého, kteří se tvářili jako Laurel a Hardy, „ten pšouk probudí aţ v Praze soudruha ministra. Takový praktiky svět ještě neviděl! Budu si na vás stěţo…“ Nově příchozí velitel 4. praporu nečekaně vášnivě objal zadrţeného. „Prosím tě, máš pravdu, ale mlč! Všechno ti vysvětlím aţ u nás doma.“ Mnohem hlasitěji zahlaholil: „Tak tě tady vítám, kamaráde!“ „Vy se tedy, soudruhu nadporučíku, můţete tady za toho muţe zaručit?“ zeptal se major Pašek. „Jistě. Znám ho uţ deset let, nikdy neměl nejmenších potíţí s úřady, lepšího kamaráda a většího dobráka byste jen těţko hledali...“ „Máte štěstí – oba dva, ţe jsem ještě nevolal na AVK-08. Soudruzi z osmého oddělní vojenské kontrašpionáţe by se s vámi nemazali tak dlouho jako my,“ oznámil major Hrdý. „Vaše osobní údaje máme zapsaný – , ale zůstaňte u soudruha nadporučíka, dokud nevyvoláme vaše filmy a neprověříme fotoaparáty, nyní se oblečte a zmizte z mých očí – oba – okamţitě!“ „Ivoši! Byla to jenom náhoda, měl jsem prostě smůlu nebo tady takhle zadrţíte úplně kaţdého?“ zeptal se Petr těsně za hlavní bránou. „Příslušníci jednotky rychlé akce demobilizují úplně kaţdého…“ „Kaţdého – ?“ „Váţně – , mají stoprocentní úspěšnost. To víš, kamaráde, udělali z nás mateřskou vlajkovou letadlovou loď celý armády.“ „Aááá, Ivoši – ?! Je to rozumný –, smontovat letadlovou loď přímo uprostřed Českýho masívu?“ --VÚ-2422 – Nové Sedliště - 3. srpna 1983, 10:00 (ZA 59)
Třetího srpna 1983 v 10,00 hodin znovu vyjely proudy bojové techniky a doprovodných vozidel z VÚ-2424 jako na přehlídku, kaţdý plech se leskl novými nátěry, všechny stroje byly dokonale opravené a seřízené... Tanky a muţi v zeleném zaplnili vlakové soupravy. Jan Rosa nastoupil téměř jako poslední, vojáci oblečení ve funglnových maskáčích usínali zakuklení v prostěradlových hamakách, Jirka Pilot seděl uprostřed dvojmístného sedadla, podporučík usedl naproti němu, oba si vyzuli kanady a nohy v ponoţkách poloţili na protější sedadlo vedle toho druhého… Podporučík Pilot si znovu a znovu četl dopis – jiţ dva týdny od svého návratu z dovolené marně hledal jeho odesílatele. Kolínskou vonící text na růţovém
346
dopisním papíře přišel jeho manţelce Evě od některého vojáka útvaru, Jirka ho nepsal. Byly v něm samé uhlazeně podbízivé lţi, pomluvy a všechny vztahy postupně vraţdící polopravdy, v jeho závěru trčely věty: „Paní Evo, na fotografiích jste tak nádherná – tak boţsky krásná ţena. Dejte si na Jirku pozor, v civilu se to asi nepozná, ale tady na vojně je váš právník Jirka pouze Sviní a Prasetem…“ Vojenský transport jel neskutečně pomalu, vojáci poobědvali, povečeřeli, posnídali – a znovu obědvali. Jirka Pilot si ukrojil krajíc chleba, namazal si ho máslem a tlustou vrstvou paštiky. Potom ale nezavřel kapesní rybičku, krajíc odloţil na klín – a pomalu –, téměř mechanicky a bezmyšlenkovitě odřízl pruh látky z levé nohavice nejnovějších maskáčů Jana Rosy. Podporučík Rosa si prohlíţel nohy, poloţené – jenom tak bez bot v ponoţkách – na protější sedačce vlaku vedle Jirky. Prohlíţel si kalhoty, ze kterých právě jeho nejlepší vojenský kamarád Jirka Pilot bez řečí odřízl pruh látky a zahodil ho do odpadkového koše pod oknem vagónu. „Proč jsem se ani nepohnul a nechal ho řezat?“ pomyslel si. „Jirka přece vţdy o všem, co dělá, přemýšlí. Právě teď, jako by to ani nebyl on, ale jenom nějaký robot s poruchou paměti.“ Podporučík se díval do očí Jirkovi a ten se díval na Jana Rosu. Oba mlčeli, Jirka se zakousl do chleba, jeho ruka se vracela od úst dolů, kdyţ Rosova levačka ve zkrácené nohavici prudce vykopla a vyrazila Jirkovi z ruky tlustě namazaný krajíc – roztříštil se na desítkách nejrůznějších míst uvnitř vlaku, paštika zavoněla mnohem pronikavěji… Jirka reagoval aţ po několika minutách, probral se ze zamyšlení a vyslovil soud právníka: „Úţasně nepřiměřená reakce, také toto byla naprosto nevšední a nepřiměřená reakce.“ „Myslíš tu svoji reakci nebo tu moji – ?“ zeptal se klidně podporučík Rosa. „Coţe!?“ nepřiměřeně zařval Jirka a potom se i on vrátil ke svému zdánlivému a obvyklému absolutnímu klidu. „Jirko, myslíš si, ţe je více nepřiměřené,“ promluvil pomalu Jan Rosa, „kdyţ jeden vysokoškolák – toho času v zeleném – uřízne druhému vysokoškolákovi toho času také v zeleném – kus nohavice nebo –, kdyţ mu ten druhý z ruky vykopne krajíc chleba namazaný máslem a paštikou?“ „Nesmyslná otázka – jenom a jenom ta tvoje reakce byla nepřiměřená.“ „A co ta tvoje – ?“ „Moje byla v této chvíli v úplném pořádku.“ „Takţe řezat vojenské kalhoty kapesním noţíkem je na vojně naprosto normální?“ „Inu-alééé, to nevím, ale tvoje reakce byla nepřiměřená zcela určitě – fakt! A to myslím úplně váţně. Máš ty vůbec ponětí, jak moc máš v podobných případech pramálo obvyklé, nečekané a nepřiměřené reakce. Nechtěl bych, abys seděl v tanku, který jede proti mně – , ale na vojáky platíš – . Vím naprosto přesně, ţe to tvoje kopnutí do chleba – – –. Inu-alééé, to ty přece musíš uznat, ţe šlo o nepřiměřenou reakci!“ Jan Rosa mlčel, několik minut odmítal uznat nepřiměřenou reakci své dolní končetiny. „Jirka to začal,“ pomyslel si, poté prohlásil: „Touto vlastní rybičkou nyní zabiju tu potvoru Ponorku.“ Vytáhl a otevřel vlastní kapesní noţík a zakrojil do Jirkovy funglnové vojenské maskáčové nohavice, řezal velmi pomalu a s citem 347
vojenský materiál, také Jirka nohu neuhnul, oba s obtíţemi zadrţovali smích – další část uniformy skončila v odpadkovém koši…
83. ČÁST BIOSOUČÁSTKY Motto osmdesáté třetí části „Kdyţ budete drţet huby – tak uslyšíte pulsarové vysílače soudruhů návštěvníkŧ z Krabí mlhoviny..." svobodník Marian Havlík, srpen 1983 --Železniční stanice Ralsko-Hradčany - 5. srpna 1983, 10:36 (ZA 58)
Vojenský transport zastavil v ţelezniční stanici Ralsko–Hradčany, více neţ sto tanků se řadilo pod korunami jírovců na samém okraji VVP, technika nasávalo ţár letního dne - jiţ dopoledne zdál se být aţ příliš srpnovým. Byly vydány rozkazy – povrch krajiny v okolí ţelezniční stanice počaly mlít tankové pásy na nejjemnější ze všech jemných prášků. Stroje se terénem, který na civilních mapách neexistoval, probíjely vpřed – stejně jako tisíce tanků před nimi, kolébaly se po moři terénních vln, zapadaly do hlubokých jam a okamţitě se z nich drápaly ven a vzhůru, aby se znovu koulely a valily jako ocelové kuličky do nejbliţších a ještě obrovitějších a bezednějších vyjeţděných propastí. Na dně některých byla jezírka hnědozelené břečky, ale ve většině ostatních explodovaly pod pásy nových a nových projíţdějících ocelových obrů tuny prachu upraţeného Sluncem. Všude ve vzduchu nad osou přesunu vířily titěrné kousky planety Země, hmota sublimovala, vířila, šuměla, syčela a měnila se ve ţlutohnědý dusivý plyn – bylo slyšet řev a hukot motorů, ale nikdo neviděl dál neţ na deset metrů. Řidiči jedoucí pod zavřenými příklopy se museli plně spoléhat na povely velitelů, kteří ovšem často viděli na poslední chvíli také jenom a pouze – naprosté hovno. Také Jan Rosa stál na své sedačce – zpola vysunutý z velitelského příklopu – byl také nemilosrdně zasypáván od hlavy aţ k botám. Mikroskopické projektily hmoty dopadaly na všechny a na všechno, prach pronikal přes uniformy aţ na kůţi, lepil se, štípal, kousal a hryzal, snaţil se vyplnit oči, ústa, nos… Snaţil se je přeplnit začínající šíleností gigantických vojenských manévrů Varšavské smlouvy tak, aby přestaly normálně fungovat…
--„Vypadáš jako horník na konci směny...,“ řekl Janu Rosovi na konci přesunu jeho střelec Marian Havlík a dodal: „Mně můţeš věřit – , brácha deset let fáral.“
348
--Tanková střelnice Ralsko - 7. srpna 1983, 22:36 (ZA 58)
Tanková střelnice vojenského výcvikového prostoru Ralsko připomínala jiţ třetí den frontovou linii a všechno na ní i v okruhu desítek kilometrů kolem ní bylo unaveno a dobito výbuchy stomilimetrové munice, svištěním střel i nečekanými a netušenými ranami… Vojáci Janu Rosovi připomínali roboty, mířili, stříleli a podle rozkazů zničili všechny cíle, které se před jejich tanky objevovaly s neotřesitelnou pravidelností. Poté všichni uléhali na holou zem v okolí výdejny munice a čekali na další rundu, mluvili málo, vzpomínali, usínali… Také Jan Rosa se přehoupl ze vzpomínání na civil přímo do snu… - - - … „Soudruzi návštěvníci z Krabí mlhoviny si zřídili stanoviště 100 m vpravo od nás,“ oznámil Marian Havlík. „Někam daleko do galaxie v souhvězdí Panny nepřetrţitě vysílají výsledky svých pozorování nás všech. Kdyţ budete drţet huby – tak je uslyšíte.“ Všechno postupně ztichlo, nejprve zeslábl hukot motorů, odezněly výbuchy munice i stridulace zelených kobylek v korunách borovic – zůstalo podivné melodické kvílení pulsarových vysílačů – nečekaně tomu všichni porozuměli: „Sledujeme dvě podivné formy ţivota – „L“ a „T“. „EL“ jsou z uhlíku, kyslíku, vodíku, dusíku… „TÉ“ obsahují ţelezo, nikl, titan, měď… Obě formy se stále častěji spojují, spojují, spojují – a spojují. Ţádné „Té“ nemůţe existovat bez „eL“ – a obráceně. Nyní se „eL“ a „Té“ opět spojily a daly se do společného pohybu, rachotu a chrlení plamenů, plamínků – schopných – schopných znehybnět jiné ţivé tvory – schopných zabít – schopných zabíjet také nás! Jak absurdní… Nepřetrţitě vyhodnocujeme data! Důsledky spojování „eL“ a „Té“ mohou být aţ příliš tragické -, vyhodnocujeme data – nerozumíme – nechápeme – tak tragické! Vyhodnocujeme data s pouţitím umělé inteligence vyšších řádů – vyhodnocujeme data, snaţíme se pochopit, čekáme na výsledky analýzy prováděné nejdokonalejšími multiprocesory X-X2034. Výsledek analýzy dat je – ne –, to je neuvěřitelné! Neuvěřitelné – ! S pouţitím inteligence vyšších dimenzí nelze vyřešit, je třeba sníţit nastavení konstant všech testů pod hladinu IQ124…„EL“ ovládají „Té“-. ne – ne-ne! To je tragický omyl! „LIDÉ jsou jen a pouze BIOSOUČÁSTKAMI T55A…“ „Dobře, ţe to byl jen sen,“ uklidňoval sám sebe podporučík, oklepal se a posadil, zády se opřel o výdejnu munice, oči marně otevřel do tmy nejčernější noci osvětlované explozemi stomilimetrových nábojů. „Byl to jenom sen, přesto se najednou - i po probuzení a po padesáti čtyřech hodinách ostrých střeleb - cítím být mnohem víc – biosoučástkou tanku T-55A.“ --Tanková střelnice Ralsko - 8. srpna 1983, 03:24 (ZA 57)
„Osádky – K vozidlům!“ „Osádky – K boji!“ „Osádky! Bojový rozkaz pro útok z chodu! Orientační body zleva doprava. Na
349
prvním horizontu... číslo 1 - pravý okraj lesa, číslo 2 - vysoký štíhlý strom, číslo 3 kamenné návrší, číslo 4 - krmelec pro zvěř. Druhý horizont – zleva doprava...“ „Osádky! Nástup k vozidlům! „Osádky! K boji!“ „Osádky! Sesednout!“ „Osádky! K vozidlům!“ „Osádky! K boji!“ … „Po padesáti osmi hodinách ostrých střeleb se pohybujeme téměř jako stroje,“ pomyslel si znovu s nevolí podporučík. „Nasedáme, nabíjíme, střílíme, téměř nespíme – ničíme… A nemusíme se nijak zvláště snaţit. I to málo naší téměř setrvačníkové aktivity stačí, aby se terče sklápěly a bojové rozkazy byly splněny. Tuto tankovou střelnici známe nazpaměť - "do puntíku", tady nás uţ nic nemůţe překvapit,“ pomyslel si Jan Rosa a zazíval, netušil, do jaké pasti ţenou celý pluk. Pohlédl přes periskopy velitelského příklopu, zavelel: „Řidič – Vpřed! K boji! Protipancéřovým!“
84. ČÁST DŽIN Motto osmdesáté čtvrté části „Ţádnej civil pro vás nebude! Shnijete tady – SE MNOU - a za ţiva. VLEVO zatočit!“ nadporučík František Varga, srpen 1983 --VVP – tanková střelnice Ralsko T1 - 8. srpna 1983, 09:37 (ZA 54)
Dvanáctá rota odstřílela v průběhu 24 hodin jen s malými přestávkami všechna střelecká cvičení 100 mm municí, odstřílela je bezchybně a v čase o dvě hodiny kratším neţ bylo naplánováno. Nadporučík Krákora nad výsledky střelby pochvalně mručel, velitel pluku jim nevěřil, političtí pracovníci dostali strach – a nadporučík Varga s podporučíkem Rojem předali jiţ v podvečer rotu absolventům, sami celou noc konzumovali vodku, louskali slunečnicová semínka – nad ránem měli krvavé oči a bůhvíproč ještě krvavější vztek. „Podporučík Rosa – ke mně!“ zavelel velitel roty a nekoordinovaně drmolil: „… dobre blčí –, bude zúrit – , ozlomkrky utekal v daţdi guliek – , jebem všetkých generálov – ! Budeš čítať, hovoríš takisto slušne – ako ja. Počkaj – počkej tu – nu vot, padaţdi…“ Poslepu sáhl do koţené brašny na rameni, zavrávoral a vytáhl z ní základní příručku střelecké přípravy, nahmátl ji jako první, nepodíval se ani na její název a jiţ se strojenou důleţitostí vydával podporučíkovi rozkaz. Jan Rosa mu rozuměl, přestoţe zněl pramálo srozumitelně: „Todlencto –, to je ta nejdů-zle-ţu-tijejujší zručka – , nedá sa uţ nič robiť – , veľmi slušne napísané…“ Vojáci roty seděli, leţeli a – po probdělé noci – usínali na okraji lesa ve vysoké a sluncem prohřívané trávě. Jan Rosa nad nimi otevřel příručku, přečetl rázně a nahlas první větu, mezi řádky příšerného vojenského stylu před sebou si vybavil 350
slogan velitele roty – „nejdůzleţutijejujší zručka – veľmi slušne napísané“ – a nekontrolovatelně se křečovitě rozesmál, po tvářích se mu koulely slzy smíchu, několik minut nebyl schopný vyslovit jediné další slovo. Sklapni Roso, sklapni! Jako by se stalo,“ pronesl desátník Petrof. „Ani ty sis toho nevšiml?“ přidal otázku desátník Hatalov a dobíral si podporučíka. „Právě jsme rozstříleli všechny terče z tankovýho kanónu i z kulometu, totálně jsme zmasakrovali terén a ty nám tady chceš číst, jak se správně stříká vodou z dětský stříkací pistolky.“ „Franta se strašně bojí kontroly.“ „Honzo, kdyţ se tak strašně bojí, tak – ať nám ji jde předčítat sám! Mysleli jsme si, ţe uţ nemáš nahnáno – z lampasáků!“ prohlásil vojín Pečka. „Veliteli!“ řekl vojín Hrbatý takovým tónem aţ desátník Petrof zabručel na palouku překvapením: „Ale-ale, copak to – , copak se to – !?“ Vojín Hrbatý dotčeně vysvětloval: „No – , co – ? Co-co-co, coóóó je? Řekl jsem veliteli a myslím tím - veliteli!“ Poté se obrátil k Janu Rosovi: „Hele! Ty, špagáte, já ti něco řeknu. Uţ dlouho mám strašnou chuť ti něco říct, teď je ta správná chvíle. Ty seš jinej –, tak nějak úplně jinej! Kdyby byli všichni lampasáci a špagáti jako ty, Roso, já bych je snad i poslouchal - a před všema to tady klidně odpřísáhnu. Ale kdyţ nám budeš předčítat z tý červený zrůdy, co máš v ruce – tak seš pro mě zase jenom ze všeho posranej špagátskej srab.“ Jan Rosa přeléval svůj pohled z očí do očí vojákům roty, pomalu zavřel příručku, zasunul ji do kapsy a také si ustlal v trávě mezi stromy. „Dobrý, to je fakt dost dobrý. Děkuju ti – , veliteli,“ oznámil desátník Petrof. „Nikdy jsem ţádný vojenský příručky sám nečetl, ale díky tobě, Rojovi a Jirkovi je znám nazpaměť. Uţ jenom, jak vidím ty jejich červený vazby, se mně chce zvracet.“ „Mně taky,“ přidal se desátník Hatalov, „a navíc -, můţeš mně vysvětlit nebo aspoň říct -, k čemu mně to všechno bude dobrý za měsíc v civilu?“ „Jakej měsíc?“ vyslovil překvapeně a naštvaně vojín Hrbatý. „Snad dvacet tři.“ „Podporučík Rosa!“ rozeřval se nadporučík Varga: „Ke mně!“ Jan Rosa doběhl poklusem před velitele roty. „Proč nečteš vojákům příručku?“ vydechl v obličeji rudý nadporučík. „Tááák – škyt,“ přivrávoral podporučík Roj. „Můúúúţeš nám říct – proóóóč?“ „Opil se ještě víc neţ Franta,“ uvědomil si Jan Rosa naplno a vztekle odpověděl: „Protoţe – se domnívám, ţe vojáci celý roty jiţ nemají potřebu učit se – cokoliv z téhle příručky.“ „Nemají potřebu – ! A proč – škyt, ty vole?! Tak ty se – škyt – , ty se domníváš!“ snaţil se řvát velitel roty. „Ano!“ potvrdil Jan Rosa. „Ty špa-á-gátskej červe! Ty se – škyt, nemáš se co domnívat!“ přidal se podporučík Roj. „Promiňte, soudruhu nadporučíku, kdybyste byl v noci s námi na střelnici, viděl byste, ţe všichni vojáci roty dnes v noci praktickou bojovou střelbou "strčili všechny příručky do kapsy". Tady vám ji vracím, nic novýho v ní pro nás uţ není.“ „Jak – není – škyt, ty hnuse! I kdyby tomu tak bylo, jasně jsem ti vydal – škyt351
rozkaz, ţe ji budeš škyt-číst. A ty ji – číst – budeš!“ „Soudruhu nadporučíku, dnes ji opravdu nemohu číst,“ bránil se Jan Rosa. „Jak - , nemůţeš!“ zaječel velitel roty, zapotácel se, přivrávoral těsně k podporučíkovi a vydechoval mu vodku přímo do obličeje. „Ještě uvidíte, co všechno můţete! Přiznej se, ţe jste neřádi a hovada – škyt! Nejste vůbec nic neţ tupý škyt-hovada! Oba – okamţitě – do občer-stvo-vacího stanu!“ Jan Rosa s Jiřím Pilotem vstoupili do zeleného vojenského stanu. Pod jeho sluncem rozpálenou plachtovinou bylo mnohem pronikavěji cítit alkohol – a z pravého zadního rohu moč. Velitel roty se rozhlíţel v šeru stanu tankové střelnice jako nepříčetný, orosil se horkým potem, zdál se být zbavený všech zábran a všech svých smyslů. Janu Rosovi připomínal čtyřnohého tvora uvnitř španělské koridy, který si právě vybírá na koho by vletěl, přestoţe mu zatím nikdo nic zjevného neudělal. Velitel roty funěl horkem, jako jiţ mnohokráte v podobných situacích rychle "střízlivěl", začal rozhořčeně mluvit: „Nemyslete si, ţe kdyţ to tady máte oba za pár, ţe se na mě a na všechno zase vyserete! Dokud jste na vojně, budete plnit moje rozkazy. Kdyţ vám řeknu, abyste vojákům četli ze slabikáře, tak vy jim budete číst ze slabikáře. I kdyby ţádnej z nich nechrápal celej tejden, vy jim budete číst! Nechci vidět nejmenších známek odporu! Jinak s vámi zatočím! A se mnou zatočí velitel praporu! A s ním štáb pluku! A s nimi Hlavní politická správa armády! Ty se, Roso, o svý vůli rozhodneš, ţe nebudeš číst příručku a celá Výzva kvůli tobě můţe jít do prdele. Uvědomujete si oba vůbec takovou moţnost – ?“ Absolventi mlčeli – věděli, ţe nemá cenu mluvit. Věděli, ţe vymluvit se musel hlavně velitel roty, poslouchat bylo věru co: „Ale – , v civilu – , vy posraní vzdělanci – , tam ještě nejste! Slyšíte mě dobře, ještě tam nejste, ještě nééé! Ještě se vám tady můţe přihodit strašnejch věcí, strašně ošklivejch zlejch věcí. Uţ dávno jste měli pochopit, ţe pro mě a pro kaţdýho mýho nadřízenýho platí, ţe kaţdej voják, kterej právě leţí, je flákač, lump, násilník – ţivelně nebezpečný individuum, a to – i kdyby před pár minutami splnil na sto procent nejtěţší bojovej úkol. Nechte nastoupit rotu! Přesuneme se do tábora!“ Jan Rosa pochodoval – jako obvykle – dva kroky před rotou, nadporučík František Varga se nepotácel daleko za pochodujícími vojáky, ale vztekle vrávoral bezprostředně vedle pochodující jednotky, coţ nemíval ve zvyku a coţ bylo velmi neobvyklé. Jeho hlas získával na síle, nadporučík řval: „Vojáci! Ještě nejste v civilu. Ještě ne! Ještě stále jste moji vojáci! Ještě stále mě – , jenom mě! Musíte poslechnout! Poslouchat budete všichni! Všechno – ! Masky připravit do pohotovostní polohy! Chemický poplach! K zemi! Všichni – ! I absolventi! Dělejte!“ řval Varga. „Myslel jsem si, ţe mám vycvičený vojáky a zatím jste horší neţ nejhorší šmejd, jste ještě horší neţ brak a sebranka všech nových baţantů, se kterejma se budu muset za dva měsíce zase jebat – , patlat – , otravovat – , mořit – , píííp-lat – , protoţe mně nebudou k ničemu. Nic nebudou znát, já je nebudu znát, oni mě nebudou znát – a nebudou mě vůbec poslouchat. Budou mně k naprostýmu hovnu, jako je tady všechno - jako jste – vy všichni! Zastavit stát! Všechno k zemi! Všechno vztyk! Všechno k zemi! Všechno vztyk! Pozor! Pochodem vchod! Vlevo zatočit! Budete mě poslouchat! Jenom a jenom mě budete poslouchat! Budete mě poslouchat! Musíte! Budete! Jinak vás, vás všechny, vy zatracený smradi, zničím a 352
nechám vás tady shnít. Slyšíte! Ţádnej civil pro vás nebude! Shnijete tady – se mnou - a za ţiva. Vlevo zatočit!“ Trojstup vojáků roty zatočil doleva, potom doprava, vojáci prošli pásem trnkových keřů, rozkaz k zastavení dostali aţ vedle rybníka na sluncem rozpálené zarostlé stráni – byla plná uschlých ostruţin, bodláků, trní, kamení, prachu... „K zemi! Vztyk! Všechno k zemi! Plíţením – plazením vpřed! Všechno vztyk! Všechno, poklusem! K zemi!“ vykřikoval velitel roty. Vojáci běhali mezi dvoumetrovými suchými bodláky a jedovatými bolševníky, střídavě se brodili okrajem rybníka a potom uléhali na zem v oblacích zvířeného prachu. Opilý velitel roty přecházel kolem nich a vykřikoval své "nejšílenější" rozkazy, nové uniformy přestávaly být nové a vojáci v nich přestávali být vojáky. Důstojníci základní sluţby – podporučíci Jan Rosa a Jiří Pilot – leţeli na zemi před stojící dvojicí důstojníků z povolání, leţeli v zákrytech s ostatními vojáky základní sluţby v rozţhaveném prachu, sledovali nadporučíka a podporučíka. Všichni byli udýchaní, vdechovali téměř padesátistupňový ţár půdy, vdechovali vířící a zvolna se usazující prach. Jan Rosa si na okamţik vzpomněl na civil, na Dášu, na všechny doma – zapomínal na únavu, kdyţ v sobě usilovně probouzel kousky štěstí vzpomínek… Také nadporučík Varga zhluboka vydechoval, čelo měl upocené, hledal druhý dech – a hledali ho všichni. Leţící vojáci očekávali další povely. „Za celý dva roky nám ještě nikdy nevelel tak dlouho,“ prohlásil s největším moţným odporem desátník Petrof. „Chlapi, tohle jsou jeho poslední "smrtelný" křeče. Právě proţíváme nejdelší, nejhorší a také nejtrapnější dvě hodiny velení, který jsme s Frantou kdy na vojně zaţili. Ať ţije – Dţin Franta a jeho sado-maso!“ „Jak to myslíte, desátníku! Drţte hubu! Já umím velet! Kdyţ chci, dokáţu všechno! Velel jsem uţ v době, kdy vy – , vy všichni jste kopali svý mámy do břicha zevnitř a potom si srali plín – a já jsem uţ velel! Vztyk! K zemi! Všichni! Všechno vztyk! Všechno poklusem v klus!“ Podporučíci Rosa a Pilot cvičili s vojáky a ostatní vojáci základní sluţby s nimi bez výjimek, cvičili jako jeden muţ, mlčeli, potili se, nasazovali ochranné masky a kompletní atom-bordely, zatínali zuby a pěsti... Alkohol někde uvnitř nadporučíka Vargy stále prosakoval aţ do nejčernější armádní špíny a do jeho úst přivolával démonické povely. Dech všech se znovu zrychlil na maximum, ozývalo se usilovné oddychování, tep dosáhl na dvě stě... Přesto se všichni znovu a znovu váleli v prachu, ztráceli části svých uniforem, jako hadi se museli plazit u nohou opilého velitele. Vzpomínky na civil, na jejich lásky, na kdysi dávno proţité štěstí…, se jim vynořovaly jako berličky proti únavě, poniţování a špíně – a poté se vzpomínky téměř ztrácely, utápěly se v potu, vyhasínaly a opět oţívaly – , aby mohly znovu umírat. Podporučík Rosa stále ještě hledal vysvětlující a třeba jen nepatrně ospravedlňující slova pro jednání velitele roty. Po dalších pěti minutách jiţ neměla jeho snaha vůbec ţádný smysl, vojín Šimček se pomočil a všechna lidská slova s konečnou platností ztratila svůj pravý lidský význam. Zůstaly jenom přesně plněné, ale naprosto zbytečné paranoidní rozkazy, které vyvolávaly škleby pohrdání, 353
bezmezný vztek a nenávist, lavinu nejsprostších ze všech nejsprostších nadávek… Po několika dalších hodinách nebylo vítězů – bylo pouze poraţených. „Soudruzi, právě jsem se vrátil ze štábní plukovní porady,“ marně hřímal na večerním nástupu praporu nadporučík Messarosz – , a přestoţe všechny jeho slovní motivace byly neúspěšné, pokračoval: „Za několik hodin budou zahájeny bojové operace jednoho z největších vojenských cvičení Varšavské smlouvy, které kdy proběhlo v naší republice, nese označení ŠTÍT '83. Ano, právě my jsme jedním cípem onoho neprostupného obranného štítu! Společně s námi budou cvičit další jednotky ČSLA a také vybrané útvary Sovětské armády, Bulharské lidové armády, Maďarské lidové armády, Národní lidové armády Německé demokratické republiky, Polské lidové armády a Ozbrojených sil Rumunské socialistické republiky. Cvičení bude probíhat současně ve všech VVP ČSSR – desítky rozhodčích a pozorovatelů jiţ zaujímají své pozice…“
85. ČÁST SEDMNÁCT Motto osmdesáté páté části „Takovej podraz jsem od tebe nečekal, majore Hašku! Kolíky by si nevymyslel ani tvŧj dědeček, ţe ano?“ plukovník Jan Drha náčelníkovi štábu Vyzývatele, srpen 1983 --VVP Doupovské hory - 9. srpna 1983, 22:48 (ZA 53)
Tanky T-55A sjíţděly průrvou, terén se svaţoval k cílové ploše, osádky se uprostřed nádherné letní noci orientovaly podle infrapřístrojů, Jan Rosa se přes periskopy velitelského příklopu snaţil proniknout co nejdál do tmy noci, kdyţ uslyšel svého řidiče: „Vidíte to taky – ? Před námi lítají nějaký splašený krávy – nebo CO – ? Honzo, vidíš je? Do prdele – , kdo je sem pustil! Kurva, já zastavím, kdyţ nevím, co to je před námi!“ „Jeď dál!“ zavelel Jan Rosa a pomyslel si: „Martin je přetaţenej – vidí krávy i uprostřed tankové střelnice – taková pitomost můţe napadnout jenom Martina.“ Poté se snaţil lépe obelstít tmu noci, otáčel velitelským příklopem s infrasvětlometem, nakonec pootevřel velitelský příklop, štěrbinou se podíval před tank… Z jeho úst vyletělo: „Jeleni!“ Přes hrdelní mikrofony oznámil osádce: „To nejsou krávy. Jsou to jeleni, marně se snaţí uniknout do příkrých stěn rokle. Před naším tankem prchá dolů kaňonem celý stádo jelenů a laní.“ „Jestli váţně vidíš jeleny, ustřelím jim parohy!“ uslyšel ve sluchátkách. „Bude další ţranice! Srnčí na roţni, tak jak ho připravil Roj, bylo vynikající!“ „Ţádný střílení!“ Jan Rosa se díval na přebíhající jeleny, hlavou se mu honilo: „Jsou to krásná a silná zvířata, mají podivnou důvěru ve smrtonosné tanky, kdyţ jsme se k nim dostali tak blízko. Jsou zvyklá na střelbu, střílí se tady kaţdej den, střílí se tady kaţdou noc...“ Jan Rosa viděl, jak první dva nejsilnější jeleni– štvaní bojovým tankem a svým strachem - opouštěli kaňon průrvou vlevo, vyběhli na horizont proti hvězdné 354
obloze a padli na přední běhy jako podťatí, kdyţ skrze ně prolétly červeně svítící střely vojenského kulometu, aby se poté některé projektily společně s ostatními odrazily od pancíře věţe nedaleko od hlavy podporučíka. Jan Rosa rázem s hrůzou neprodyšně přibouchl velitelský příklop: „Mohl jsem to taky koupit. Kdo jen uţ tady mohl střílet – ? Teprve nyní jsme dosáhli palebné linie…“ Obzor se rozsvítil explozemi a nebe světlicemi, tisíce svítících střel opouštělo hlavně a v periskopech bylo vidět další a další přebíhající, šílící a umírající zvířata... --VVP Doupovské hory - 10. srpna 1983, 09:13 (ZA 52)
„Tady v noci leţeli mrtví jeleni,“ pomyslel si Jan Rosa, „ale dnes uţ tu nejsou!“ Vojáci 3. čety 12. roty procházeli po osádkách jako pěškotanky T-55A místy včerejšího nočního útoku, mapovali terén a nemohli si nevšimnout několika tratolišť krve, která jako by dokreslovala místa nočních "bojů". Po hodině chůze si znovu prohlíţeli linii, na které se měli za pár hodin zakopávat a vybudovat obranu – jeden z hlavních pilířů obranného Štítu. „Nemohli jsme si přát lepší místo,“ zajásal svobodník Havlík. „Jsou tady desítky prázdnejch okopů, stačí si jenom vybrat. Jacísi zelení blbóni tady kaţdej rok – enem kopó jamy – a uţ nikdo se nenamáhá s jejich zahrnutím. Kdo tady vykope nějakou další – ten je pro mě téţ – enem blbón a kretén. Martine, do který díry se ti bude dobře zajíţdět i potmě!“ Svobodník ukázal na ohromný kráter vedle několika keřů, který splňoval úplně všechny normy, poţadované pro podobné "stavby" itinerářem armádních normovačů. „Tuhle past na mamuta určitě vykopalo rypadlo nebo nakladač. Tak strašnou díru určitě nekopali vojáci rukama,“ pomyslel si podporučík Rosa, „stačí do ní opravdu jenom zajet a rozbalit maskovací síť. Proč v tomhle šíleným vedru kopat novou maxidíru v sousedství jiných velkých a ještě větších superděr – ? Je jich tady váţně jako much.“ „Mlčení beru jako souhlas,“ oznámil Martin. „Chlapi, sledujte!“ Z kapsy vytáhl kapesní nůţ. Ořezal čtyři metrové bezové pruty aţ na kůru a zapíchl je do hlíny. „Okop pro tank teď připomíná vykolíkované základy pro výstavbu rekreační chaty a dokonce i v noci by ho mohl přehlídnout leda tak slepej,“ napadalo Jana Rosu při pohledu na kolíky. „Honzo, máš jít k Frantovi!“ oznámil vojín Kváček a otevřel údivem ústa. „Co tady blbnete?“ „Sleduj a zírej!“ odpověděl střelec Havlík. „Náš zítřejší vrchol spojeneckého cvičení ŠTÍT '83 se stane hračkou pro malý děcka, právě jsme si "v předstihu" vykopali okop pro náš tank.“ Jeho věty se šířily éterem jako ozvěna ke všem dalším osádkám a dalších devět děr v zemi bylo v tu ránu úhledně vykolíkováno s tichým souhlasem nadporučíka Vargy a podporučíka Roje. --VVP Doupovské hory - 10. srpna 1983, 20:15 (ZA 52)
355
„Soudruhu majore!“ ozvalo se strašné zařvání velitele divize v nejtěsnější blízkosti vykolíkovaných okopů pro tanky T-55A. „Vidíte to samé, co vidím já? Nebo se mně šálejí oči – ?“ Plukovník Drha s majorem Hrdým a majorem Paškem si v posledních paprscích zapadajícího slunce a v nastávajícím večerním šeru prohlíţeli opuštěné bíle svítící značky v rozích deseti okopů. „To se mně snad zdá – ?“ zaútočil znovu velitel divize. „Nezdá, soudruhu plukovníku,“ bránil se chabě velitel pluku. „Co vy si asi tak představujete pod pojmem – nezdá, soudruhu majore! Co mají znamenat ta geodetická měření přímo před námi?“ zařval velitel 24. divize také na majora Paška a zle si očima měřil bíle svítící kolíky, kůly a klacky. „Já si myslím – , soudruhu plukovníku, ţe se díváme na jiţ dopředu vykopané a označené okopy pro tanky.“ „Takovej podraz jsem od tebe nečekal, majore! Kolíky by si nevymyslel ani tvůj dědeček, ţe ano? Co tomu všemu řeknou spřátelení soudruzi v cizích spřátelených armádách? Vy jste svým vojákům vydali rozkaz, aby si dopředu vykopali tuty jamy?“ ptal se horlivě plukovník. „Ţádnej takovej rozkaz jim nikdo nevydal. Musel bych o tom něco vědět! Kolíky – jak je moţné vidět – jsou spíše malými nenápadnými kolíčky nebo spíše osobní iniciativou nějakýho vojáka…“ „Chcete doufám říci, ţe tuty jamy jsou nezdravou osobní iniciativou. Chtěl jsem si bojiště prohlédnout na vlastní oči, chtěl jsem se potěšit místy zítřejších tuhých válečných operací,“ stýskal si plukovník. „A co to nevidím – ? Podvod!“ „Ojedinělý podvod,“ zdůraznil major Pašek, „ten přece nemůţe narušit dosavadní hladký průběh cvičení – .“ „Ale můţe, soudruzi, můţe! Máte štěstí, ţe jsme tento – ojedinělý – podvod odhalili před vyhlášením bojové pohotovosti. Nebudu nikoho trestat. Nebo snad – !“ Plukovník Drha se vyzývavě odmlčel. „Soudruzi, plníte v průběhu Výzvy také všechno ostatní takovýmto podvodným způsobem?“ „To v ţádném případě! Ne, ne-ne a ne, soudruhu plukovníku. Osobně ihned zajistíme nápravu, příkladně potrestáme všechny viníky,“ prohlásil velitel pluku. „Nikolivěk! Nic z toho, co tady vidíme, soudruzi, nebudete dále rozmazávat. O ničem nic nevíte – o ničem!“ Plukovník se tvářil velmi výhruţně: „Mluvím snad dostatečně jasně! Zítra večer to tu znovu osobně navštívím, nechám si zjistit jména, pěkně je tu podusím – a pak – – – . Soudruzi, myslím, ţe k těm sedmnácti mrtvým jelenům ze včerejška přibudou další oběti…“
356
86. ČÁST ŽÍZEŇ Motto osmdesáté šesté části „Co nesnese stroj - to musí na snést člověk. Co nesnese člověk - to snese zvíře. Co nesnese stroj, člověk ani zvíře to musí snášet český záklaďák." svobodník Martin Dučera, srpen 1983
--VVP Doupovské hory - 11. srpna 1983, 20:27 (ZA 51)
„To je Havaj,“ prohlásil nadšeně Marian Havlík a ulehl na zem do stínu trnkových keřů. Všech deset tanků 12. tankové roty parkovalo jiţ celých dvacet minut na dně různě starých hotových okopů. „Bacha! Přijíţdí gazík! Martine! Mariane! Chlapi! Pozor! Jede gazík!“ křičel svobodník Vácha. Vojáci horečnatě hledali polní lopatky a poté chvatně rozrýpávali terén. Plácali do jiţ dávno ztvrdlé hlíny v okolí svých tanků jako děti mateřské školky, které si spletly písek pískoviště s pískovcem. Gazík plukovníka Drhy mezitím zastavil, jeho řidič vyběhl směrem ke 12. tankové rotě, mával nad hlavou rukama, volal: „Velitel roty a velitelé čet! Máte se dostavit k veliteli divize. Soudruh plukovník Drha sedí v gázu. Slyšíte! A má to k němu bejt poklusem – ih-ned!“ Jan Rosa s Jiřím Pilotem vyběhli směrem ke gazíku okamţitě, za nimi běţel zadýchávající se nadporučík Varga a v povzdálí podporučík Roj. „Soudruhu nadporučíku!“ zařval velitel divize. „Co to zde provádíte za šaškárny?“ „Co vy – asi myslíte – těmi šaškárnami?“ zeptal se pomalu aţ znuděně nadporučík Varga, ale sklidil jenom řvaný slovní protiútok velitele divize: „Já samozřejmě myslím. Zato vy! Vy -! Vy! Vás uţ dobře znám, vy -, jste pro mě uţ známej típek! Vy -!“ „Zdá se, ţe velitel divize nenachází vhodnou nadávku,“ pomyslel si podporučík Rosa. „VY -, soudruhu nadporučíku!“ znovu řval plukovník. „Vy -, nemyslíte vůbec. Proč jste dovolil, aby se vaši vojáci flákali?“ „Nic takovýho jsem nikdy ţádnýmu svýmu vojákovi nedovolil. Já jim nikdy nedovolím vůbec nic,“ odporoval velitel roty chabým chvějícím se hlasem. „Výjimečně má pravdu,“ pomyslel si Jan Rosa a kýval hlavou na znamení souhlasu. „Jaký máte rozkaz?“ ptal se rázně plukovník. „Vybudovat obranu - v prostoru před námi,“ zamručel mezi zuby nadporučík. 357
„A vy – ?! Vy – ! Co jste udělali vy?“ „Budujeme obranu,“ oznámil nadporučík. „Vlastně je uţ hotová,“ podotknul neopatrně podporučík Roj. „Zavřete huby, soudruzi!“ řval plukovník Drha. „Ty vaše tanky, soudruhu veliteli roty, jsou rozmístěny pěkně blbě a vy je nyní - neprodleně - vyvedete z okopů ven. Celou vaši obranu vám nyní – jediným máchnutím – posunu. Přes noc mně ji vybudujete táááááámhle!“ vyslovil důrazně plukovník a při posledním slově máchnul rukou. „A ještě něco -, všechny bílý kolíky okamţitě schovat – jsou jako majáky! Soudruzi, váţně chcete, aby přilákaly nepřítele a někoho z vás v noci zajal ruský, německý, americký nebo dokonce omylem – jako na minulým cvičení – i náš průzkumník?“ Jan Rosa se díval za odjíţdějícím vojenským gazíkem a také na holou rovnou planinu, na které měla rota zamaskovat tanky. Nedovedl si představit horší místo. Pláň před ním byla rovná a přehledná - a hlavně úplně "nahá" a zbavená veškeré vegetace. „Není toho třeba, abych cokoliv dodával,“ prohlásil velitel roty. „Všechno jste slyšeli. S podporučíkem Rojem se nyní poradíme, co dál. Absolventi, mýho a Rojova tanku si nevšímejte, ale všechny ostatní rozmístěte přesně tak, jak právě řekl velitel divize,“ pravou rukou zajel hluboko do přešité a nadité maxikapsy svého maskáče, vytáhl hrst slunečnicových semínek a začal je drtit mezi zuby i se slupkami. Za pět minut vyjíţděly tanky ze starých jam, Jan Rosa a Jiří Pilot je naváděli na nové palposty. „Nejsou tady ţádný okopy,“ řekl učeně Marian Havlík, „ protoţe na tak blbým místě nemůţe bejt obrana úspěšná. Kdybychom se zde měli bránit doopravdy, myslel bych si, ţe nás chtějí obětovat nebo tak něco....“ Jan Rosa se díval na vojáky roty, všichni běhali ve ztichlém šeru letního večera po zcela rovné pláni jako stepní zvířátka. Podporučík Roj vyčníval z nabíječského příklopu svého tanku jako maják a všechno mlčky sledoval, tank velitele roty vytrvale dřepěl v nejhlubší a největší díře starého okopu, jakou bylo moţné široko daleko najít – a uvnitř něho hlasitě chrápal nadporučík František Varga. „Je příšerný vedro,“ prohlásil Marian Havlík a vysvlékl se do trenýrek, uniformu ukryl dovnitř tanku, Martin Dučera ho následoval, poté prohlásili: „Teď jsme, Honzo, kompletně připravený na špínu a prach, kterej musí ven z týhle zatím úplně neviditelný - díry.“ „Co tomu řekne vaše kůţe?“ zeptal se Jan Rosa. „Bude to muset vydrţet,“ odpověděl Marian, „ale nebudeme si muset prát maskáče. Budou úplně čistý na závěrečnou přehlídku. Něco takovýho na cvičení ještě vůbec nikdy nikoho nenapadlo.“ Jan Rosa se na svobodníka Dučeru zadíval zkoumavým pohledem, divil se: „Vymysleli si nějakou novou ptákovinu – ? Aţ do této chvíle jim záleţelo na vlastním těle mnohem víc neţ na uniformě. Teď tady oba kopou v trenýrkách, chrání pod pancířem tanku uniformy, na holých zádech se jim klátí samopaly, mlátí je do zad -, ale mají pravdu, je příšerný vedro.“ „Zahrabáváme se do vyschlé a prášící pouště,“ myslel si Jan Rosa jiţ po 358
několika prvních vyhozených lopatách. Rozhlíţel se po pláni. Vojáci tankových osádek splývali s nocí, nad kaţdým náznakem okopu se vznášel a vlnil hřib prachu. Vojáci vdechovali všudypřítomné prachové částice, cítili na kaţdém kousíčku svého těla jenom dusící vedro, všichni měli v ústech i v nose neuvěřitelné mnoţství hliněného smetí, praménky potu se na jejich tělech slévaly v potůčky, které se nestačily odpařovat a odkapávaly na všechny strany, vojáci vnímali naplno ţhavý dech tropické noci, oblaka prachu, hřmot krumpáčů a lopat, nadávky a klení, pot a myšlenky - a pot - vedro - vzpomínky... Jan Rosa myslel na Dášu Korálkovou, ale také jeho tělo řvalo: „Vţdyť se tady uškvaříme! Je nesnesitelný vedro! Právě jsme uvedli do pohybu další tuny prachu, maskáč jsem si vysvlékl před čtvrthodinou, ale i ta propocená košile bude muset dolů! Neřád prach!“ Podporučík si vysvlékl košili! „Ruooo-óóó...so!“ ozval se přidušený řev za jeho zády, ohlédl se... Vedle okopu stál nadporučík Varga s plnou pusou slunečnicových semínek, která mu bránila ve řvaní: „Pruoč... jsou... tvoji... vuúúúojáááci svlečení? Coóóó... jeéée toóo zu-ááá buu-BÚúú-óóórdel! Slyšeli jste VU-uuu-Elitele divize. Jááá si pu-u-očkám!“ Velitel roty dokousal semínka, polkl, zavelel: „Všichni se ihned oblečte podle vojenskejch řádů - do kompletních uniforem! Já jsem taky oblečenej,“ oznámil a znovu si vyplnil ústa novou dávkou slunečnicových semínek. „Támhleten tmavej stín, co k nám mluví, je mimozemšťan?“ zeptal se provokativně Marian Havlík. „Ju-ááá ssssem vU-áš vuu-U-Elitel!“ zareagoval vztekle nadporučík a prskal kolem sebe slunečnicová semínka. „Nejedná se o velitele roty, nýbrţ o Marťana,“ prohlásil učeně Martin Dučera, „poznal jsem ho, hovoří vargovštinou, coţ je nám jiţ dobře známý, ale málo srozumitelný slunečnicový lampasácký dialekt.“ Jan Rosa se dokonale odboural. Hlasitě se smál, přímo řval smíchy, po tvářích mu tekly proudy slz, jejich praménky si vymílaly rozmazaná koryta ve vrstvě prachu v obličeji a v prohlubních mezi napjatými svaly celého těla. Nemohl se ubránit novým a novým vlnám smíchu, velitel roty mlčky přihlíţel, vojáci se oblékali… „Mám pocit, ţe shořím,“ oznámil svobodník Havlík. „Pořád tady někdo zdrţuje, kdo jinak vůbec nic nedělá. Jóóó - dobrý – jasně - obleču se, ale stejně je takový velení na hovno. V tý mělký jámě, kterou vykopeme, bude náš tank na týhle pláni ráno vypadat jako záoceánskej parník v plaveckým bazénu. Ale -, co to říkám, nikdy tu děsnou jámu nevykopeme – , protoţe nad ránem chcípneme ţízní.“ „Soudruhu nadporučíku!“ zeptal se Jan Rosa, kdyţ si pod krkem dopnul poslední knoflíček. „Proč máme mít v takovým vedru oblečený kompletní maskáče?“ „A proč byste je neměli mít?“ zeptal se velitel roty. „Civilistům v trenýrkách nemohu velet, i kdybych chtěl.“ „Rtuť všech teploměrů se ještě stále drţí téměř 30oC nad nulou…“ „Roso! Jenom mezi námi – je vedro jaký nepamatuju, ale opakuju: Voják je vojákem jenom v uniformě. A vy budete v uniformě, i kdybyste měli mít všechny svý vejce na tvrdo! Domysli si sám, co se s vámi bez uniformy stane, kdyţ vás 359
jednou nasadí při konfliktu? Někde -!? Třeba v Kuvajtu, v Afghánistánu, Iráku, na Balkáně, v Polsku, v Praze...?“ „To snad ne! Co bychom všude tam dělali?“ zachvěl se Jan Rosa úzkostí. „To nevím, na to jsou pomazanější hlavy neţ já, ale i ke mně se donesly zatraceně ošklivý informace – , o kterých vy nevíte ani zbla. Tak, a konečně jsou z vás zase vojáci podle předpisů,“ oznámil nadporučík, neodpustil si rýpnutí, „po dvou letech se vám v uniformě uţ přece musí líbit.“ „Blbost!“ řekl svobodník Havlík. „Kdybych náhodou vypustil duši – oznamte mně to včas. Myslím -, ţe teď bych si takový ztráty sám váţně ani nevšiml.“ Jan Rosa se zadíval na svobodníka Havlíka, zdali je v pořádku, ale podíval se divně. Marian Havlík dodal: „Fakt bych si toho ani nevšimnul. Myslím, ţe uţ před hodinou omdlely všechny slabší povahy a na silnější mdloby určitě ještě čekají...“ Jan Rosa se znovu opřel do krumpáče, snaţil se při kopání přivolat vzpomínky na něco příjemného. „Ano, čas je dnes opět aţ příliš srpnovým…“ „Obranný štít se změnil v Saharské peklo,“ řekl svobodník Havlík, vytrhl Jana Rosu ze vzpomínání na civil. „Honzo, rozhlídni se! Kolem nás je Sahara '83, vtloukají do nás, ţe jsme ŠTÍT, za kterým je bezpečí a stín - peklo je tady – ţádnej štít…“ --VVP Doupovské hory - 12. srpna 1983, 02:08 (ZA 50)
Jan Rosa vnímal hluk, oddychování a funění kopáčů v okolí svého tanku, myslel si: „Podporučíka Roje ani velitele roty uţ v pozdní noci ţádný voják 12. roty nezajímá.“ V hlubších a hlubších jámách svorně pracovali, potili se, mlčeli, funěli a oddychovali vţdy čtyři chlapi, ale hlíny neubývalo. Kaţdá nově nakopaná a nakypřená vrstva jako kdyby kynula. Hlínu jiţ bylo moţné přehazovat pouze s největším vypětím svalů přes valy, které vznikly vpředu a po stranách okopů. Přicházela krize z únavy a z nedostatku tekutin. Voda z polních láhví jiţ dávno zasyčela v ţíznivých jícnech - a ţádná jiná nebyla. Všem se chtělo spát. Jan Rosa byl - jako všichni - skrz naskrz prolezlý prachem a potem. Tank jeho osádky čekal deset metrů vzadu za okopem jako nabubřelá ţelezná bublina, a přesto na něm téměř bylo vidět, ţe se "těší", aţ hupne do jámy jako voják do postele. Martin Dučera do omrzení – jako zaseknutá jehla gramofonové desky – pod svými černými vousy recitoval: „Co nesnese stroj - to musí na snést člověk. Co nesnese člověk - to snese zvíře. Co nesnese stroj, člověk ani zvíře - to musí snášet český voják.“ Najednou bylo ticho, podporučík si uvědomil, ţe kope sám. „Kurňa, Martine! Mariane! Nespěte! Velitel divize mluvil o paragánech. Asi nás jenom strašil, ale jsou prý tady všude kolem nás. Mají začerněný obličeje a speciální výcvik. Sednete si, usnete a probudíte se aţ "u nepřítele". Průzkumákům za nás slíbili opušťáky. Dali jim rozkaz někoho z nás chytit, aby mluvil o něčem šíleně tajným, o čem na tuty vůbec nic nikdo z nás neví.“ „Klidně! Ať si zkusí přijít! Honzo, jsme na ně přichystaný. Podívej!“ řekl 360
Marian, ukázal podporučíkovi svůj samopal a z kapsy vytáhl hrst ostrých nábojů. „Chlapi!“ ozvalo se nocí zařvání. „Běţel tam k vám!“ „Kdo? Kam k vám?“ „Paragán -! Tam někam k vám! Běţel k vám!“ Marian Havlík stiskl v ruce samopal, Martin Dučera uchopil polní lopatku. Oba zmizeli ve tmě. Jan Rosa automaticky sevřel do svých rukou lopatu, Juraj Kirka po jeho vzoru krumpáč, přikrčili se zády k sobě na dně okopu. Kolem tanků 12. tankové roty pobíhaly neviditelné šustící stíny, potom vše utichlo. Martin s Marianem se vrátili po dalších pěti minutách. „Parchant,“ řekl Martin, „zdrhnul, ale -, za mě - mít opušťák nebude, pokud se zítra vůbec posadí a bude moct hejbat tou svojí haksnou. Teď uţ bude klid, protoţe všem ostatním drzým "včelám průzkumnicím" oznámí, ţe je tady strašně nebezpečno.“ „Cos mu provedl – ?“ zeptal se podporučík. „Vůbec nic. Jenom jsem ho řádně přetáhl takovým polenem, který jsem sebral cestou. Chvíli leţel a chroptěl, pak se zasejc zvednul a odpádloval.“ „Moţná uţ bude klid, ale -, kdoví -, co jim řekli,“ vzpomínal Jan Rosa. „V civilu mám kamaráda - Pepíka Valáška, kterej u průzkumáků slouţil, vyprávěl neskutečný věci. Jednou říkal, ţe nacvičovali přeţití bez potravin. V lese prováděli průzkum a hráli si na neviditelný, učili se boj zblízka... Víte, jakej jednou dostali úkol -? Měli přejít desetikilometrový pohraniční pásmo s Německou spolkovou republikou. Proti nim stáli pohraničníci a policie v plný pohotovosti, protoţe jim namluvili, ţe se chce skupina velice ostrých hochů a nebezpečných dezertérů - mezi kterými jsou i vrazi rodiny Hamáčků z Domaţlic -, prostřílet na západ. Pepíkovi Valáškovi a ostatním průzkumákům neřekli skoro nic, měli výcvik a všechno brali jako výcvik, pohraničníkům písknuli ostrej poplach. Průzkumákům slíbili opušťáky, kdyţ projdou a všem ostatním slíbili opušťáky a mimořádný finanční odměny, kdyţ průzkumáci - alias vrazi - neprojdou. Potom se doopravdy střílelo -! Na jedný straně slepýma a na druhý ostrýma. Pepa se strašně divil, kdyţ kolem něho zahvízdaly ostrý kulky a najednou tam šlo doopravdy o krk…“ Svítalo -, tanky zajely do okopů, které nebyly z nejhlubších, vojáci přes ně natáhli maskovací sítě, poházeli je větvemi bříz a mladými osikami a potom – , kvůli maskování nemohli nasednout, pročeţ jim překáţela síť, zelené větve i celé malé stromky. Martin Dučera i Marian Havlík stáli vedle tanku – nasednout se jim nechtělo, znovu a znovu obraceli dnem vzhůru odzátkované - a naprosto prázdné polní láhve. Vzájemně se provokovali: „Kdyby tak tady teď bylo jedno orosený? Jen by zasyčelo.“ „Coţe, jenom jedno?! Ani pět by mně jich teď nestačilo,“ odpověděl Marian. „Mám strašnou ţízeň,“ konstatoval Martin, „letos jsem tady široko daleko nikde ani nezahlídnul kapičku vody. Já bych pil i vodu z kaluţe, vyzkoušel bych si s chutí, jak účinný jsou tabletky proti bacilům v mým balíčku poslední záchrany. Sousední prapor má ve svým sektoru skoro vyschlej potok. Všichni tam tu břečku choděj chlastat jako do hospody – házej do ní ty svý tabletky – škoda jen, ţe vojenské polní napajedlo je v řečišti toho potoka aţ tři kilometry od nás. Ale stejně – myslím, ţe ho půjdu navštívit…“ 361
87. ČÁST VŠECHNO JE… (NARUBY)2 Motto osmdesáté sedmé části „Jistě, soudruhu podporučíku! Nyní jiţ – po vašem vysvětlení – vidím, ţe všechno ve vaší rotě je uspokojivý, výtečný a přiměřeně – "dost dobrý", ale aţ nasedne vaše osádka do tanku, odstraňte tu – nad věţí – trčící větev. Ta mně tam – čistě z praktického profesního hlediska – sere úplně nejvíc.“ velitel 24. divize - plukovník Jan Drha, srpen 1983 --VVP Doupovské hory - 12. srpna 1983, 06:32 (ZA 50)
„Osádky sesednout! Nástup před vozidly! Velitel divize si vás všechny osobně zkontroluje!“ ozýval se řev ztichlou plání. Vojáci sesedali a třepali se všemi maskovacími sítěmi jako vítr s mohutnými strašáky v obilném poli, nastupovali před tanky, velitel divize kroutil v úplném bezvětří s opovrţením hlavou nad devíti mohutnými třepajícími se "keři" maskovacích sítí. „Velitel tanku přede mnou nejblíţe! Ke mně!“ řval pět minut megafonem řidič gazíku. „To seš ty,“ oznámil svobodník Havlík. Podporučík Jan Rosa se rozhlédl, vzápětí vyběhl, hlásil se: „Soudruhu plukovníku! Velitel 3. čety 12. tankové roty - podporučík Rosa!“ „Soudruhu podporučíku, jak je to moţné, ţe nejste umytej! Myslíte si, ţe je ten váš tank dobře zamaskovanej?“ „ANO, soudruhu plukovníku,“ řekl Jan Rosa, mluvil, jak nejpřesvědčivěji uměl, ale téměř rázem slyšel znechucenou odpověď: „No -! Není! Odtud není sice vidět, co tam v tý vaší kupě roští je, ale je vidět, ţe tam něco je. Jak mně vysvětlíte, ţe je vidět, ţe tam něco je – ?“ „Soudruhu plukovníku, co na tom mám opravit?“ „To vám, soudruhu podporučíku, řeknu, aţ budete všichni vypadat jako vojáci a ne jako tuláci, pobudové a vandráci... Nemůţu se na váš špinavej a zarostlej ksicht ani podívat,“ oznámil, díval se skrze Jana Rosu na zamaskované tanky. „Za deset minut sem přijedu znovu. Vy osobně zajistíte, aby všichni vojáci celý roty byli čistí, umytí a oholení. Víš o tom, soudruhu, ţe jsou ve vaší rotě čerti převlečení do uniforem – ? A podporučíku, ty sám seš špinavej jako divá sviňa! Odchod!“ Podporučík Jan Rosa se vrátil k tanku. Kdyţ uviděl sám sebe v zrcadle a potom svobodníka Dučeru, musel uznat, ţe se i jemu osádce objevují čerti. Obličej Martina Dučery pokrývala vrstvička kompostu a z ní bujely a trčely černé a uprášené vousy – rostly mu tak rychle, jako nikomu jinému koho znal. „Velitel divize má pravdu, jenţe -,“ zapochyboval podporučík, „jak se tady máme oholit a umýt? Vodu z polních láhví jsme vypili v noci při kopání a jinou nemáme. Jsme zaprášení, pot s prachem se na naší kůţi celou noc měnil v hnědou
362
kaši. Vykopali jsme ty děsný jámy pro tanky, všichni vojáci mají chuchvalce a povlaky prachu na svých tělech, ve svých vlasech, ve svých ústech, v dutinách nosů... a není jim to vůbec příjemné. Kaţdej z nás by se rád umyl – , kdyby bylo v čem. „Snídaně! Konečně je tady snídaně!“ křičel vojín Hrbatý. Vojáci se hrnuli s ešusy ke dvěma varnicím a pytli rohlíků, přinesl je Petr Smrţ se svobodníkem Machačíkem.“ „Petře, co máme k snídani?“ zeptal se podporučík Rosa. „Kaţdej dostane tři rohlíky, sýr, dvě vejce na tvrdo, máslo a čaj.“ „ČAJ -?! Kolik máš čaje?“ skočil mu do řeči Jan Rosa. „Dvě plný varnice. Neseme je k vám celý dva kilometry v ruce. Dneska jsme nevylili ani kapku.“ „Stát! Všechno stát!“ zařval Jan Rosa a tvářil se jako šílenec. Potom zajásal jako naprostej cvok: „Tak to je skvělý, chlapi! Rozdělte si rovnoměrně čaj, všichni se oholíme a umyjeme v čaji!“ „Klid špagáte!“ řekl vojín Hrbatý a obrátil se k ostatním vojákům s vysvětlením: „Počkáme si, aţ ho ty nápady přejdou, to je tím vedrem. Chytils úpal, ţe jo?“ „Ţádnej úpal nemám! Za deset minut se vrátí velitel divize – chce nás všechny vidět čistý a oholený… Vy se teď umyjete a oholíte - v čaji!“ „Blbej nápad. Kde jsou cisterny s vodou?“ zeptal se vojín Hrbatý. „Jednu jsem viděl u polní kuchyně,“ řekl Petr, „je to patnáct -, ale moţná i osmnáct kilometrů odtud.“ „Souhlasím,“ řekl nečekaně desátník Petrof, „mytí v čaji je tak úţasně blbej nápad, ţe s ním nepočítá ani velitel divize. Já se klidně oholím a umyju a třeba i vykoupu v čaji – i s celou svojí osádkou. Stejně je v tom čaji zase bróm.“ „A co ty, Machalíku?“ zeptal se Jan Rosa velitele svého třetího tanku. „Uţ tě znám dobře. Můţeme dělat něco jinýho?“ V průběhu dvou minut si vojáci celé roty rozdělili čaj. Holili a myli se ve svých ešusech ve vojenském, černém a oslazeném čaji s brómem. Vysušenou plání se rozléhal bojový řev, kterým se vzájemně hecovali, "odháněli" ţízeň a odpovídali na opakované předkřikované otázky Petra Smrţe. „Co má v sobě čaj?“ zařval "fanaticky" Petr. „Bróm!“ odpověděli řevem vojáci. „Kde je nejvíc brómu?“ „V čaji!“ „V jakým čaji!“ „Ve vojenským!“ „Na co tam je bróm?“ „Aby z nás byli buzeranti!“ zařval Jan Rosa společně s ostatními, myslel si: „V podobných situacích je víra jedna z mála, která by nejen na vojně mohla hory přenášet. Je to víra, která povznáší duši, ale přitom je stejně slepá jako všechny slepé tankové náboje plné vazelíny, uloţené v našich bojových tancích a jako všechny podobné víry, kterým v davu uvěří všichni, a vůbec nikoho v bujaré pospolitosti nezajímá, zdali je to pravda i ve skutečnosti.“ 363
Vojáci 12. roty při řvaní cítili, jak úţasně patří k sobě a nesmírně je těšilo, jak k nim vůbec nepatří velitel roty a podporučík Roj, téměř všichni se s nadšením holili v čaji na písečné, vysušené, vyprahlé, zaprášené... pláni, zaplavované novými a novými přívaly slunečních paprsků. Poté čistili své ešusy od zbytků holicí pěny, mýdla, kousků ořezaných vousů..., dělili se o zbytky čaje a potom vypili kaţdou kapku zbývající černé tekutiny, která by se snad mohla neopatrností a nedopatřením vylít. „Tak to ani omylem,“ prohlásil desátník Petrof. „Bróm je sice bróm, ale ţízeň – ta je věčná,“ doplnil vojín Hrbatý a jako první si začal čistit uniformu... „Podporučík Rosa k veliteli divize!“ zařval megafon. „Soudruhu plukovníku, podporučík Rosa. Dostavil jsem se na váš rozkaz.“ „Proč se vaši vojáci umyli a oholili aţ nyní? To vás stále musím všechny na všechno upozorňovat osobně?“ „Někdo v týlu to - posral,“ oznámil Jan Rosa. „Coţe?“ zařval plukovník a vyvalil oči. „Celý dva dny jsme neviděli ani kapku vody,“ řekl Jan Rosa a zatajil plukovníkovi vodu v polních láhvích. „Ale – , jste umytí a oholení. V čem jste se umyli, vy holomci? Bez vody – ?“ „V čaji, soudruhu plukovníku, v čaji.“ „To jsou kouzla – ,“ zakoulel očima plukovník, zeptal se: „Kde je velitel roty?“ „Nevím. Asi ve svým tanku, ale ten se v čaji neoholil – neholil se vůbec. Mám ho také zavolat?“ „Ne, toho uţ znám dobře -, znám ho aţ příliš dobře. S ním jsem zatím skončil. Po vás chci, abyste uznal, ţe vaši vojáci nyní vypadají mnohem lépe,“ řekl. Kolem obličeje podporučíka poletovaly dvě vosy. Jan Rosa cítil ulepený pocit cukru na svých rukou a ve svém obličeji, kdyţ říkal: „To je pravda, soudruhu plukovníku,“ a myslel si: „i kdyţ -, ve skutečnosti je všechno jinak.“ „S maskováním jste ale zatím neudělali vůbec nic,“ řekl pojednou překvapeně plukovník, zatvářil se co moţná nejvýhrůţněji: „Jak jste si něco takovýho mohli dovolit? Vaše tanky pořád vypadají jako neobydlený chatrče z roští.“ „Maskování není dokonalý, ale všechny tanky jsou zamaskovaný.“ „Ale blbě,“ trval na svém plukovník. „Co mám na svým tanku opravit?“ vydechl Jan Rosa. „Třeba -, proč vám tam nad věţí čouhá ta velká větev?“ „Čouhá tam proto, abych mohl nasednout. Maskovací síť se ani nehne. Kdyby tam ta větev nebyla, třepala by se. Soudruhu plukovníku, maskovací sítě, které jsou připevněné podle předpisu, zakrývají ústí kanónů, kulometů i zaměřovacích dalekohledů – takţe jsem si síť na svým tanku nepatrně zvedl. Jináč by se v tom bezvětří – třeba při našem nasedání – třepala, kaţdej vycvičenej nepřítel by si nás musel všimnout. „Myslíte -?“ „Myslím!“ odpověděl podporučík Rosa. Plukovník Drha se na něho pronikavě zadíval. „Tak nemyslete! Vy si o sobě asi myslíte, ţe jste kdovíjak chytrej a ţe mě přečůráte, ale -, tak vysoko – aţ na mě – 364
nikdo nedočůrá. Chápete mě, ţe ano?“ „Chápu, velice dobře vás chápu, ale někoho přečůrat – tak to je přece moţné různým způsobem.“ Velitel divize si podporučíka Rosu znovu zkoumavě prohlíţel. Jan Rosa se před plukovníkem cítil jako chleba s máslem, který chtěl plukovník sníst, ale protoţe mu právě spadnul namazanou stranou na zem, zvedl ho a nekousl – pouze si ho velice pozorně prohlíţel, aby zjistil, co všechno je na něm nalepený. „A proč je tam vpředu ten kůl tak vysoký?“ zeptal se podivně úzkostlivým hlasem plukovník. „Právě ten kůl drţí přední část maskovací sítě mírně zvednutou, aby tank mohl otáčet věţí a nespadlo z něho maskování. Téma 36/3 jsme probírali při ţenijní přípravě. Tady -, kdyţ dovolíte - soudruhu plukovníku, jsem všechno načrtl,“ prohlásil Jan Rosa sebevědomě. Poté vytáhl z kapsy papír s taktickým náčrtkem pozic a palebných sektorů všech tanků 12. tankové roty a předal ho do pravačky plukovníka. Plukovník Drha se zadíval na papír, poté naklonil hlavu z pravé strany na levou a prohlásil: „Těm vašim čmáranicím nerozumím o nic více neţ těm vašim kecům, a proč vám tam vpředu chybí maskovací síť?“ „Tam jsme ji, soudruhu plukovníku, nedali úmyslně. Kdyby tam byla, střelec ani já vůbec nic neuvidíme. Střelec nebude moci střílet a dokonce ani mířit.“ „Myslíte si skutečně, ţe váš střelec bude muset mířit? Budu radši, kdyţ mířit nebude,“ prohlásil pojednou vyděšeně plukovník. „Není třeba, aby mířil? Proč -?“ podivil se Jan Rosa. „Proč! Proč!“ zareagoval vztekle plukovník. „Přece -, aby nebyly potíţe.“ „Jaký potíţe - ???“ „Soudruhu podporučíku, můţete se mně osobně zaručit, ţe vaše osádky nenacpaly do vazelíny slepých nábojů plné ráţe matičky, šrouby, kamení, kleště, kladiva, šroubováky – nebo nějakej jinej bordel a brajgl, kterej se jim zrovna válel v tanku – ?“ „Tak to... ne... vím...?“ řekl pojednou bezradně a vylekaně Jan Rosa. „Tak to… vidíte! Aţ někoho zabijete, přestanete se blbě ptát. Uvidíte to pak sám, proč nechci, aby střelci vašich tanků doopravdy mířili. V kolik hodin máte hlásit připravenost k plnění úkolu?“ „Soudruhu plukovníku! Uţ jsme ji hlásili před hodinou. Za dvacet minut a ... třicet pět sekund... teď přesně... mají - podle mých informací - zahájit protiúder nepřátelští motostřelci v počtu dvaceti jedna OT, vyjedou támhle za tou pátou borovicí vlevo…“ „To je také podle mých informací naprosto správně,“ řekl zamyšleně plukovník. „Do těchto míst, jak právě stojíme, směřuje jejich hlavní úder, ţe ano?“ „Ano, soudruhu plukovníku, tady bude za chvíli horko,“ odpověděl Jan Rosa. „Jistě, soudruhu podporučíku! Nyní jiţ – po vašem vysvětlení – vidím, ţe všechno ve vaší rotě je uspokojivý, výtečný a přiměřeně – "dost dobrý", ale aţ nasedne vaše osádka do tanku, odstraňte tu – nad věţí – trčící větev. Ta mně tam – čistě z praktického profesního hlediska – sere úplně nejvíc.“ 365
„Provedu!“ „A ještě jedno vám řeknu – neţ odjedu – je to naprosto důvěrný,“ prohlásil plukovník Drha, „tak ukecanýho podporučíka jsem v ţivotě ještě neviděl.“
88. ČÁST ŠI TO TAM DO NICH Motto osmdesáté osmé části „Jedenáctý měsíc plním základní vojenskou sluţbu a uţ několik měsícŧ mám hodnost podporučíka "elitního" tankového pluku. Velitelŧm devíti tankŧ jsem před chvílí oznámil, ţe jsem převzal velení rotě - a nikomu z nich uţ nebylo divný, ţe jim velí "bonzáckej špagát" Jan Rosa, srpen 1983 --VVP Doupovské hory - 12. srpna 1983, 07:24 (ZA 50)
„Uţ mně to vůbec nefunguje!“, vykřikl nadporučík Varga a poslal výkonného praporčíka pro podporučíka Rosu. „Honzo, z Franty je zase hromada nepouţitelnýho šrotu, máš k němu naklusat.“ Jan Rosa našel velitele roty sedícího na tanku, který stále "odpočíval" - jako jediný - ve starém, kdysi dávno vykopaném, zarostlém a dosud vykolíkovaném okopu. „Tohle všechno přece musel vidět i velitel divize,“ pomyslel si podporučík. „Osádka tanku velitele roty, zdá se, nedělala v noci nic. Jenom jejich nabíječ - vojín Boukal - je špinavý. Určitě s vojínem Suchým kopal okop místo podporučíka Roje.“ Nadporučík Varga byl upocený, zaprášený, přikládal si ruce na čelo a s roztaţenými prsty přejíţděl dlaněmi přes oči a tváře aţ na bradu… „Soudruhu nadporučíku, podporučík Rosa, dostavil jsem se na váš rozkaz.“ „Roso, podporučík Roj mojí rotě nyní velet nechce a mně se těm šmejdům taky vůbec velet nechce - velet budeš ty.“ Jan Rosa zůstal zkoprněle stát. „Soudruhu nadporučíku, čtyřicet chlapů celou noc dřelo a zakopávalo devět tanků, budovalo obranu, aby byla připravená – a teď je připravená. Ve dne i v noci je tady vedro jako na Sahaře, není co pít, za chvíli se na nás mají sesypat červení a modří – a vám se nechce velet?“ „Já nebudu velet!“ oznámil voják z povolání vojákovi základní sluţby na cvičení Varšavské smlouvy. „Já nemůţu velet, mám rozbitou vysílačku a z rozkazů si vůbec nic nepamatuju,“ fňukal velitel roty. „Co jen mu ještě můţu říct?“ uvaţoval Jan Rosa. „Proč Frantu vůbec nezajímá, co mně před chvílí říkal osobně velitel divize? S technikem roty jsme mu před cvičením do tanku namontovali funglnovou vysílačku – ještě včera šlapala jako hodinky. Franta lţe jako kdyţ tiskne, vţdyť jeho tank nemá vůbec připravenou anténu. Z čeho mají oba najednou tak neuvěřitelný obludně gigantický strach -?“ „Dost řečí! Podporučíku Roso!“ „Zde!“ „Převezměte velení!“
366
„Provedu!“ „Odchod!“ Jan Rosa se oklikou vracel ke své osádce a ke svému stroji: „Franta a Roj –, říkají nám, ţe jsme šmejdi, Roj si nonstop hraje na geniálního machra - a teď nechali celou rotu na holičkách. Jestli jsme my s Jirkou a všichni záklaďáci skutečně šmejdi, jak často říkají -, co jsou potom oni - zbabělci zbabělí! Za pár minut na nás zaútočí, začne protiútok – všechny tanky jsou připravený v okopech, nacpaný střelivem, zamaskovaný, poslední rozkazy ŠTÍTU 83’ jsou skoro splněný a stejně nám najednou – kvůli Frantovi a Rojovi – hrozí desítky nepřiměřených trestů za to, kdyţ nesplníme bojový rozkaz…“ Jan Rosa dorazil ke svému tanku a usedl na velitelskou sedačku. Pod pancířem bylo téměř k zalknutí… „Jak se všechno zamotalo,“ pomyslel si. „Nikdy v ţivotě jsem nechtěl slouţit v armádě, nechtěl jsem být důstojníkem - a uţ vůbec ne tankistou. Nechtěl jsem do armády - od svých pěti let jsem biolog. Teď chci ve zdraví a bez problémů přeţít jeden jediný rok vojny, ale čím víc chci přeţít – tím víc stoupám nahoru, platím daň z nejvyšších a stávám se – ne, ještě nedozrál čas, abych – třeba jenom sám sobě – něco takového řekl nahlas… Jedenáctý měsíc plním základní vojenskou sluţbu a uţ několik měsíců mám hodnost podporučíka "elitního" tankového pluku. Velitelům devíti tanků jsem před chvílí oznámil, ţe jsem převzal velení rotě - a nikomu z nich uţ nebylo divný, ţe jim velí "bonzáckej špagát". Najednou jsou všichni vojensky hodní a všechno je to divný jenom mně! Sedím v tanku a jsem téměř připraven velet svému veliteli roty a celé jeho tankové rotě na jednom z největších cvičení vojsk ČSLA a celý Varšavský smlouvy, přestoţe v podstatě ani nevím na koho jsou hlavně mých tanků namířeny…“ Jan Rosa se díval do periskopů, vysílačku měl přepnutou na příjem, sledoval pláň před sebou a les za ní. Mezi kmeny borovic uviděl několik pobíhajících pěšáků -, nakonec z lesa vyjel celý proud bévépéček a směřoval přímo k tankům 12. roty. „Konečně!“ vydechl Jan Rosa ulehčením – , ve sluchátkách uvnitř kukly uslyšel zapraskání a potom očekávaný rozkaz velitele praporu: „Bobr 1! Zde Bobr. Zničte Hada! Konec.“ „Bobr. Zde Bobr 1. Rozumím! Provedu! Zničím Hada. Konec!“ „Všem Bobrům, zde Bobr 1. Zničte Hada!“ velel Jan Rosa do radiostanice. Poté zaduněly výstřely tankových hlavní. Vojáci je nabíjeli cvičnými slepými náboji plnými vazelíny, kterým tankisté jinak neřekli neţ vazelíňáky. „Zlí – červení a modří motostřelci se rozvinuli, svinuli a zmizeli v lese. „Všechno jiţ skončilo – ? Toto bylo skutečně úplně všechno – ? To měl být vrchol cvičení – kvůli kterému byl v posledních týdnech takovej cirkus? Kvůli tomu odmítli Franta s Rojem velet?“ ptal se Jan Rosa sám sebe. „Nerozumím jejich obavám? Můj tank nestihl vystřelil ani jednou - nebylo po čem. Čekal jsem s rozkazem k palbě příliš dlouho,“ pomyslel si podporučík Rosa, „čekal jsem, aţ budou motostřelci blíţ, ale oni nedojeli ani k určené palebné čáře. K zeleným praporkům měli daleko a k červeným - ty ani neviděli. Otočili se a zmizeli. Obávali se snad tolik naší vazelíny ze cvičných nábojů PPV-100C, matiček a šroubů a 367
všeho svinstva, o kterým mluvil plukovník Drha – ?“ Jan Rosa byl ve zvláštním psychickém stavu, který dosud nezaţil. Velel tankové rotě a usmíval se při pomyšlení, jak všechna vazelína dopadávala právě mezi všechny ty - směšně pobíhající bigoše. Chtěl by se zeptat velitele divize: „Měli jsme skutečně všechny náboje jenom tak vyplácat do vzduchu, aby někdo nahoře na stráni mohl podlehnout efektu ostrého boje a poté zatleskat? Teď by měl, soudruhu plukovníku, tleskat velice silně, protoţe přesně tak střílely všechny tanky 12. roty oslepené maskovacími sítěmi, všechny - aţ na moji četu!“ Jan Rosa očekával další rozkazy, které nepřicházely. Z lesa pomalu vyjelo šest nákladních aut aţ doprostřed roviny, zastavily necelých 300 m před tankem Jana Rosy. Za kaţdým byl připojen jeden mohutný kanón. Z aut sesedli vojáci NDR a dva důstojníci. S naprostým klidem - jako na přehlídce - běhali kolem linie zelených praporků, dva z nich vykopli a připravovali si svoje kanóny ke střelbě. „Co tady chtějí dělostřelci NDR? Podle plánu cvičení tady vůbec nemají být a dnes jsou to naši nepřátelé,“ vrtalo Janu Rosovi v hlavě. „Na úplně nekrytý pláni si před našimi tanky připravují svá děla ke střelbě. Snad se ohlásí velitel praporu a sám mně vydá nějaký další rozkaz…“ Ve vysílačce bylo v těchto chvílích slyšet všechno moţné, jenom ne rozkaz velitele 4. praporu: „Lípa 12! Zde Lípa 1. Střílej uţ konečně! - Dub 22! Zde Javor 3. Pozor vpravo u orientačního bodu 20! - Zde Olše. Všem Smrkům! Vpřed! Zničte Proudy 7! - Bobři jsou bez munice. Bobři byli obětováni – podle rozkazu…“ „Zdá se, ţe uţ neţiju,“ pomyslel si Jan Rosa, „ale já ţiju a mám všechnu povolenou munici. Co s tím -? Vazelíňáky by se neměly vracet, pokaţdý je kvůli tomu plno křiku. Ve sluchátkách jsem právě slyšel, ţe ve skutečnosti uţ neexistuje ani jeden. Jenţe -, já vím, ţe existují, munice existuje - musím se jí zbavit!“ Kanóny s dlouhými hlavněmi střílely jako při volbě prezidenta. „Za lesem na kopci je velitelské stanoviště velitele 4. praporu,“ pomyslel si podporučík. „My jsme se museli celou noc maskovat, hrabali jsme se v poušti bez vody a v prachu jako krtci a dělostřelci před námi se baví jako na přehlídce. Zbavím se vazelíňáků! Budu střílet! Zdá se, ţe je po čem,“ rozhodl se Jan Rosa, kdyţ viděl, ţe i jeho střelec by si na cvičení rád vypálil. „Nabíječ! Nabít tříštivým!“ zavelel, vysílal: „Všem Bobrům! Zde Bobr 1. Přímo před námi nepřátelské dělostřelectvo. Zamířit tříštivým -! Pal!“ Zaduněly výstřely stomilimetrových tankových kanónů. Všichni dělostřelci nadskočili jako skutečně střelení a otočili se směrem k tankům 12. tankové roty, jejich střelba okamţitě ustala. Velící důstojník dělostřelců vyběhl s holýma rukama proti tankům, mával rozevřenými dlaněmi nad hlavou, jeho hlas se ozval na stejné frekvenci jakou měla tanková rota: „Vy uţ nemít náboje! Stop! Stop! Bobrzzzy nemít munici! Nemoci uzzz stzzzílet! Vy uzzz nezzzít!“ „Ale jo – , my ţít,“ zopakoval si v duchu Jan Rosa, vysílačka zmlkla. „A ty se budeš divit – , jak moc ţít, máme všechny náboje a můţeme střílet, ţe jo, chlapi! A ty - tam venku - s těmi pajduláky! Vy všichni před námi koukejte padat! Ši to tam do nich!“ zavelel nepředpisově svému střelci.
368
89. ČÁST VŠICHNI BYLI POZITIVNÍ Motto osmdesáté deváté části „Všichni sledovali s podivným klidem a sebeuspokojením největší přehlídku vojenské techniky a nahých zadků ve střední Evropě a co se zadkŧ týká, nepochybně NEJ i na světě - alespoň v této disciplině jsme světoví, neopakovatelní, vzorní a jedineční Vyzývatelé...“ Jan Rosa, srpen 1983 --VVP Doupovské hory - 12. srpna 1983, 11:24 (ZA 50)
Důstojník přestal mávat rukama, vrátil se k dělům, jeho vojáci je leteckým tempem opět připojovali za nákladní auta. Dvakrát vystřelil také tank desátníka Petrofa a podporučíka Pilota. Při osmém výstřelu tanků 12. roty byla jiţ všechna děla kompletně sbalena do transportní polohy v novém rekordu a připojena za nákladními auty. Desátá dávka vazelíny letěla jiţ jen za chvatně odjíţdějícími auty dělostřelců. „Zdá se,“ pomyslel si podporučík. „Naše rota zvítězila nad nepřítelem, aniţ by měla vyšší rozkazy. Nebude - kvůli mojí dnešní střelbě - ještě někde plno křiku –?“ „Máš vodu?“ zeptal se Jan Rosa, kdyţ sesedl. Petr Smrţ přinášel ve varnicích oběd, řekl: „Jasnačky -! Vzpomněl jsem si na vás. Tvůj obličej mně a vosám přestane připomínat ulepenou cukřenku.“ „Skvělej nápad, Petře. Co dělal při cvičení Franta?“ „Jenom seděl v tanku, louskal slunečnicový semínka jako papoušek -, ale můţu ti říct, ţe vysílačku perfektně rozchodil. Poslouchal ji s Rojem celou dobu – měli na ní naladěný rádio na stanici Hvězda.“ --VVP Doupovské hory - 12. srpna 1983, 16:26 (ZA 50)
„Bobr 1. Zde Bobr. Přesuňte se v proudu na první horizont k orientačnímu bodu dvanáct.“ Tanky vycouvaly z okopů, opouštěly obranu a tankové proudy se postupně, bez ohledu na sdílenou teorii mnoha důstojníků v kasárnách, bez ohledu na strategii a taktiku, slévaly v ocelovou řeku. Deset tanků 12. tankové roty tvořilo nepatrnou část tří mohutných tankových kolon, doplněných dalšími dvěma proudy bojových vozidel pěchoty a proudem nákladních automobilů. Jan Rosa otáčel velitelským příklopem s periskopy na všechny strany. Všude kolem, kam aţ přes periskopy dohlédl, viděl jedoucí tanky, nákladní auta a obrněné transportéry. Všude v okolí byly stovky vozidel. Jan Rosa odhadoval, ţe jenom kolem jeho tanku bylo v dohledu čtyři sta aţ pět set tanků a další stovky obrněných transportérů a aut. „Opájejí nás pocity společné moci a síly, které se jiţ nemusejí opakovat,“ uvědomoval si. Poté se v jeho vědomí objevovaly pochybnosti: „Promítali nám spousty dokumentárních filmů o zkouškách různých zbraní. Stačila by jedna jediná letecká zápalná bomba – ZLN-5000 a celé tohle soustředění techniky se změní v hromadu ţeleznýho šrotu a lidských obětí. Moderní technika
369
bude vţdy zničena ještě modernější – zničeno můţe být úplně všechno, takţe je nejlepší nezačínat ničit vůbec nic…“ --VVP Doupovské hory - 12. srpna 1983, 16:42 (ZA 50)
Proudy bojových vozidel pomalu "tekly" a valily se do mírného návrší. Na zvýšeném horizontu stál velitel divize se ţlutým a červeným praporkem, jediný jeho rozkaz zastavil pohyb všech ocelových pramenů a řek. „Vojáci!“ řekl velitel 4. praporu. „Bylo zjištěno, ţe někteří soudruzi v průběhu cvičení chlastali vodu z neznámých a neprověřených zdrojů. Nyní mají úplavici, nejsou schopni udrţet svoji vlastní stolici, pročeţ hrozí rozšíření nepříjemné epidemie. Uzamkněte stroje a přesuňte se před techniku!“ Technika osiřela. Řidiči uzamkli relativně moderní tanky předpotopními visacími zámky, tankové roty pochodovaly půl kilometru prachem tankodromu ke třem laminátovým stolečkům, byly prostřené uprostřed ohromné pláně tankové střelnice. Stovky vojáků se rovnaly do tří zástupů, z nichţ kaţdý začínal u jednoho stolečku s bílým ubrusem, se zkumavkami a s malými vatičkami namotanými na krátkých špejlích, na které vítr přinášel zvířený prach z nejširšího okolí. „Chlapi, proboha, nezdrţujete nás!“ „Sundejte si opasky!“ „Rozepněte si kalhoty!“ „Stáhněte si kalhoty!“ „Ukaţ tu svoji prdel!“ „Předklonit!“ „A vy další - tam vzadu – se na to uţ připravujte! Pohyb! Postupujte podle zde vyvěšených pokynů.“ Jan Rosa si prohlíţel dřevěný neodkorněný smrkový kůl s informační tabulkou, na které bylo napsáno: METODICKÝ ROZKAZ: POSTUP KONTROLNÍHO VÝTĚRU 1. Sundat opasek! 2. Rozepnout kalhoty! 3. Stáhnout kalhoty! 4. Stáhnout trenýrky! 5. PŘEDKLONIT!
Důstojník v bílém plášti a v gumových rukavicích vzal štítivě jednu špejli. Bílá vatička zmizela mezi zaprášenými půlkami vojína Pečky a potom - obarvena různými odstíny hnědé – krátce lákala ve vzduchu zvířený prach a nejrůznější hmyz, načeţ skončila ve zkumavce – uzavřené gumovou zátkou. „Jméno! Četa! Rota!“ „Vojín Pečka, 1. četa, 12. rota.“ Samolepka s identifikačními údaji byla nalepena na zkumavku. 370
„Další!“ Zástup se zavlnil o krok vpřed, vatička zmizela mezi půlkami Jana Rosy, poté byla uvězněna – ve zkumavce se jménem vojína Pečky. „Další!“ Jan Rosa si zapínal kalhoty, ohlédl se. Zástup za jeho zády neměl konec, proplétal se mezi tankovými proudy a keříky okolního terénu, ztrácel se, aby se po několika metrech opět objevil. Nikde v dohledu nebyla ţádná zástěna, ţádná ochrana, ţádný stín... Jenom holá pláň před kolonami tanků a stovky vojáků čekajících - v tunách větrem zvířeného prachu - na terénní kontrolní výtěr.“ „Další! Další! Další! Dělejte rychle, nebo se nám - ti nejvíc podělaní - někde poschovají. Přistupujte chutě sem k nám – rozvinuli jsme zde speciální polní zdravotnické zařízení!“ „Všem vojínům, poddůstojníkům, absolventům – podporučíkům, ač nejsme podělaní, provádějí zdravotníci rektální výtěr,“ uvědomil si Jan Rosa, „ale vojáci z povolání stojí opodál. O nich se nikdo nedoví, zda-li byli v průběhu cvičení "podělaní". Všichni sledují s podivným klidem a sebeuspokojením největší přehlídku vojenské techniky a nahých zadků ve střední Evropě a co se zadků týká, nepochybně NEJ i na světě. Alespoň v tomhle jsme světoví, neopakovatelní, vzorní a jedineční Vyzývatelé,“ usmál se podporučík a smál se ještě víc, kdyţ bylo na závěrečné přehlídce zúčastněných vojsk oznámeno: „Děkujeme, byli jste skvělí, všechny cíle cvičení byly beze zbytku splněny a překročeny… Všichni soudruzi vojáci, kterým byl proveden terénní kontrolní výtěr – jsou pozitivní!“
90. ČÁST PRÝ JEŠTĚ PŘÍJDE Motto devadesáté části „Nějak se nám tady u vás mokro vymyká na úkor sucha, ţe ano?“ plukovník Gustav Nohavička, srpen 1983
Extrémní tropická vedra skončila a také průjmy ustaly rázem po návratu Vyzývatele do kasáren – nikdo úplavici neměl. Teploměr uvnitř loţnice absolventů 12. tankové roty ukazoval po otevření místnosti 32 oC – potom začalo pršet. Všem a všemu příjemné kapičky vody hasily nesmírně ţíznivý a až příliš srpnový letní den, aby se vzápětí změnily v nesnesitelné mohutné lijáky, nekončící povodně deště, doprovázené děsivým hukotem vichru a řevem vodních proudů... --Nové Sedliště - patro 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424 - 22. srpna 1983, 17:01 (ZA 40)
Plukovník Nohavička zakopl o kbelík s vodou, který stál vedle stolku dozorčího 12. tankové roty, část obsahu přeplněného kbelíku se přelila do jeho polobotek. „Soudruhu plukovníku, dozorčí 12. roty, desátník Machalík. Po dobu mé sluţby se nic zvláštního nestalo,“ ohlásil se dozorčí. 371
„Ale stalo se, desátníku!“ zařval plukovník Nohavička a marně se snaţil vylít vodu ze své pravé přeplněné hnědé polobotky. „Někdo si tady na patře zapomněl kbelík s vodou - přímo před tvým nosem - a ty o něm ani nevíš. Co je to za bordel – ?“ „Soudruhu plukovníku, venku jiţ několik dní prší, tato voda kape ze stropů – nelze ji zastavit.“ Plukovník Nohavička zvedl oči i obočí vzhůru, tvářil se, ţe aţ v této chvíli viděl velkou mokrou skvrnu na stropě chodby. Vztyčil výstraţně prst pravé ruky, zeptal se: „Co je to, desátníku – ?“ „Vedrem a následným deštěm se poškodila krytina na střeše celé naší budovy, popraskaly panely stropu chodby a panely stropů všech ostatních místností v tomto patře. Nyní sem prosakuje voda bez omezení, protoţe venku neustále leJE...“ „A jééé-JE,“ vykřikl plukovník, obrátil oči v sloup, provedl si krátký zápis do poznámkového bločku. „Je tady velitel praporu?“ zeptal se. „Není, soudruhu plukovníku!“ zařval dozorčí roty. „Jsou tady velitelé rot?“ „Nejsou, soudruhu plukovníku!“ řval velice rázně a komicky Machalík. „Tuším, ţe je zde ještě větší bordel, neţ který jsem očekával! Proč zde nejsou?“ řval plukovník. „Jiţ dvě minuty mají po pracovní době!“ zařval desátník. „Já nemám nikdy po pracovní době!“ „Rozumím, soudruhu plukovníku!“ „Rozumíš leda velký kulový!“ „Ano, máte pravdu, soudruhu plukovníku, provedu kulový!“ „A JÉéé-je, JE tady vůbec někdo – , s kým bych chtěl mluvit?“ „Nevím, soudruhu plukovníku –, s kým chcete mluvit?!“ „S velitelem roty!“ „Není přítomen. Pošlu pro něj neprodleně spojku číslo dvanáct.“ „Proč? Coţpak vám chci vyhlásit poplach?“ „Soudruhu plukovníku, nemohu vědět, co máte za lubem!“ „Kdo z velitelů tady je?“ „Jen velitelé čet - podporučíci Rosa a Pilot.“ „Zavolej je sem a výkoňáka taky.“ --Nové Sedliště - patro 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424 - 22. srpna 1983, 17:32 (ZA 40)
Jan Rosa si četl dopisy od Dáši Korálkové. Na loţnici absolventů vstoupil desátník Machalík, řekl: „Honzo! Je tu zase ten hodně zelenej plukovník. Chce vás s Jirkou oba vidět. A tebe Petře taky.“ „Kde je ten otrava?“ zeptal se Petr Smrţ. „Tady!“ ozval se ve dveřích plukovník Nohavička. „Vztyk! Pozor!“ křikl Jan Rosa. „Soudruhu plukovníku, velitel 3. čety, podporučík Rosa. Jsme připraveni splnit vaše rozkazy!“ „Budete mě následovat,“ oznámil mírně zklidněným hlasem plukovník. Provedu 372
si následnou kontrolu ubytovacích prostorů roty. Byl jsem domluven s vaším velitelem roty. Ten tady ale není a pěkně se doma fláká. Je stejným ulejvákem a flákačem jako jste vy, není-liţ pravda -? Je stejnej jako všichni vojáci této roty. V týhle rotě jste jenom samí ulejváci, flákači a hajzlové, který kazej dobrý jméno armády a čest Vyzývatele.“ „Plukovník Nohavička je pěkně rozčílenej. To zas bude soda,“ pomyslel si podporučík. Plukovník prošel napříč loţnicí 1. čety. Viděl různě velké mokré skvrny na stropě a na zdech místnosti, kaluţe vody na podlaze a vodu kapající do několika vrchovatých okurkových plechovek. Přesto se zeptal: „Vojáci, sem také zatéká – ?“ „Ano,“ slyšel ihned odpověď v několikanásobném zesílení. „To přece musí bejt kaţdýmu jasný uţ na první pohled,“ prohlásil bezprostředně Petr Smrţ a Jan Rosa si uvědomil, ţe z něho ještě zavanula slivovice, kterou si včera připomínali smutné výročí patnácti let dočasně rozmístěných příslušníků Sovětské armády na území Československé socialistické republiky. „Budeme muset najít viníka,“ prohlásil plukovník. „Za to můţe Medard,“ oznámil zasvěceně s váţnou tváří Petr Smrţ. „Z který je čety?“ zeptal se plukovník. „Ten je, soudruhu plukovníku, úplně z nejvyššího velení,“ pokoušel se o další vtip desátník. „Tak to je moc vysoko," pochopil jsem. „Na ně – aţ tam nahóře - vůbec nic svádět nemůţeme,“ prohlásil. „Střechu jste uţ ale mohli mít dávno opravenou. Tím, ţe ještě není opravená, jste mě opět přesvědčili, ţe jste jenom flákači a líní zmetci.“ Plukovník Nohavička vyšel na chodbou, zastavil se před skladem výkonného praporčíka. „Otevřít!“ zařval na dveře. Desátník Smrţ otevřel dveře a plukovník se zhrozil: „Co mají znamenat ty šílený hromady materiálu uvnitř? Hnusný kupy – třeba tady ta oproti dveřím! Coóó toóó je!“ „Ano, well – , tak to je pouţitej materiál z techniky, která byla na cvičení Štít. Materiál byl vzorně sloţenej, ale začal se v polici kazit a plesnivět, protoţe se promočil. Teď je jenom přikrytej fólií a plachtou, aby nezmokl ještě víc. Do podlahy jsem zde – pohleďte dva metry před vámi - vyvrtal příklepovou vrtačkou otvor, který neţádoucí vodu z této místnosti odvádí do umývárny pod námi a odtud dále do kanalizačního řádu,“ vysvětloval ihned a s přehledem Petr Smrţ. Plukovník zbledl, zavrávoral, téměř omdléval, poklekl a díval se dírou v podlaze do umývárny v patře pod nimi. Petr Smrţ ho uklidňoval: „Soudruhu plukovníku! Vím dobře, ţe by tu - podle předpisu Zákl. TP/134 - zde uloţený materiál neměl být, ale dokud všude pršííí,“ protáhl, „není ho kam dááát. Na svoji obhajobu musím ještě říci, ţe - tady ve skladu - na něj prší mnohem méně neţ někde venku.“ „A jééé-je! To se mně snad zdá,“ zoufal si plukovník Nohavička, zapsal si pár poznámek a zeptal v totálně promočeném skladu jenom tak pro formu: „To vám sem také zatýká – ?“ „Ano, jistě, soudruhu plukovníku, ještě více neţ do loţnic, kde se vojáci cítí jako pod šírákem.“ 373
„A co je na těch dvou pomačkanejch hromadách u oken?“ „Well, tak to je ten novej materiál, kterým nahradím starej - zničenej na cvičení! Vím dobře, ţe by tu - podle zvláštní přílohy denního rozkazu velitele pluku číslo 256/83 – zatím neměl být. Vím o tom, ţe by se měl srovnat, ale dokud nezmizí starej, není ho kam dát, protoţe nikde jinde není místo.“ „A jééé-je! Myslíte skutečně váţně, co říkáte? A co skrývá tato kupa?“ „Stany ze cvičení. Víme, ţe by se měly sloţit. Víme dost dobře, ţe by je měl někdo sloţit a uloţit do plukovního skladu. Hovořil o tom uţ i velitel pluku na sobotním nástupu, ale venku prší a nemůţu si je tam rozloţit, aby uschnuly. Mokrý stany mně do centrálního plukovního skladu ještě nikdy nevzali,“ odpověděl výkonný praporčík. „Moţná, kdybyste se za ně přimluvil...?!“ „A jééé-je,“ protáhl plukovník Nohavička znovu obličej, zakroutil nevěřícně hlavou, obrátil naposledy oči v sloup a uchýlil se k hypotéze: „Ale -, co kdyţ, desátníku, čistě teoreticky vzato, bude pršet ještě čtrnáct dní? Necháte ty stany zplesnivět a shnít a s nimi všechno ostatní – ?“ „Well, tak to nevím, nejsem rosnička, k rozloţení stanů potřebuju prostor, kterej nemám. Mokro na chodbě i na schodišti je úplně stejný mokro – jakým je mokro venku – všude je mokro, mokro, ani kousek suchý plochy, protoţe všude je mokro.“ Plukovník Nohavička si horečnatě zapisoval poznámky. Zapsal si po devětadvacáté slovo „mokro“, zapisoval, zapisoval a zapisoval, prsty pravé ruky měl zaťaté do propisovačky jako v křeči. Psal si neskutečně dlouhé litanie do svého bločku, potom prohlásil: „Nějak se nám tady u vás mokro vymyká na úkor sucha, ţe ano? Desátníku! Je mně váţně sympatický, jak vy všechno víte. Víte naprosto přesně, co by se mělo udělat, kdyby něco fakticky udělat šlo, ale udělanýho nemáte vůbec nic. Tak -, sem k vám -, ale opravdu -, sem-sem nebudu moci pozvat tu televiíízi – . Jak vy to všechno dobře víte! To je neuvěřitelný, ale jinak vás desátníku a ještě někoho, aby vám nebylo ve vězení líto – tedy smutno, budu vás muset dát zavřít, dobytkové! Zmetci! Flákači! A co vy, podporučíci! Myslím, ţe i vám právě ujíţdí poslední vlak, ţe ano? Jestliţe ho, soudruzi, nedohoníme, zůstaneme tady v tý pr…, ale to sem teď nepatří,“ mávl si před očima rukou plukovník, štípnul se pravačkou do levačky, zeptal se: „Líbí se vám tady?“ „Teď zrovna ne,“ řekl bezprostředně podporučík Pilot, „je tady příliš vlhko a mokro.“ „To si taky myslím, a proto se vás ptám: Proč vy si naprosto klidně sedíte na loţnici a vojáci se válejí v mokru? Proč vaši velitelé nejsou v kasárnách vůbec? Proč nekonají? Proč se střecha uţ dávno neopravuje? Proč tady hnijete?“ „Musíme plnit svoji vlasteneckou povinnost na úseku stráţní sluţby – uţ před pěti dny jsme si podali ţádost o opravu,“ odpověděl Jan Rosa. „A to má bejt všechno? No a co!?“ zařval plukovník a vypoulil oči. „No a nic,“ odpověděl Jan Rosa. „Jak -, nic,“ podivil se plukovník. „Tak! Nic - nic, vůbec nic! My jsme si podali ţádost o opravu a nestalo se vůbec 374
nic,“ zopakoval Jan Rosa. „Podali si ţádost,“ zaúpěl plukovník. „Kam jste si ji podali? Někam na lampárnu k ombudsmanovi, ţe jo? Tady je ale armáda. Tady se vydávají rozkazy. Na všechno a na všechny platěj jenom tvrdý rozkazy. Vydáte rozkaz, všechno lítá rázem, i bez vaší pitomý ţádosti.“ „My jsme si ale podali ţádost na Správu budov, řekl bych, ţe se dost podobala rozkazu. Bez písemný ţádosti se tam s námi totiţ nikdo nechtěl vůbec bavit,“ řekl Jan Rosa. „Vím to naprosto přesně. Osobně jsem naši ţádost a popis vzniklých i moţných škod předával do rukou kapitána Borovce. „Kdyţ mají na správě budov dokonce písemnou ţádost, proč se střecha neopravuje?“ „Nevím, soudruhu plukovníku. Nejsem ze Správy budov.“ „Nejste – a tak! Ale nerozumím tomu, proč se ta vaše střecha uţ dávno neopravuje?“ „My tomu taky nerozumíme. Před třemi dny přišel kapitán Borovec. Všechno si prohlédl, vypil kafe, vysvětlil nám, ţe má málo finančních prostředků, lidí i materiálu na tak rozsáhlé opravy. Ať v klidu vyčkáme věcí příštích. Výzva prý uţ spotřebovala tři roční rozpočty normálního tankového pluku.“ „Váţně?“ zarazil se plukovník. „To vám váţně řekl – ? Proboha, vţdyť to je přece i na nejvyšších místech přísně tajná a nanejvýš důvěrná informace.“ „Tady u nás dole, soudruhu plukovníku, o ní veřejně a na plnou hubu mluví úplně všichni. A kaţdej tady také ví, ţe o uvolnění dalších nezbytných rezerv nemůţe rozhodnout jenom štáb pluku, ale -, ţe o nich rozhodují zejména mnohem vyšší nadřízený sloţky Československý lidově demokratický armády.“ „Opravdu? No a co?“ „Tady s podporučíkem Pilotem jsme napsali další a podrobnější písemnou ţádost přímo na štáb pluku.“ „Proč tam?“ „Kapitán Borovec nám vysvětlil, ţe se tím všechno urychlí.“ „Blbosti, kraviny, hovadiny, blbost nad blbost!“ řval plukovník. „Podáváte hlášení, píšete ţádosti a zatím se vám tady rozpadá budova přímo pod rukama. To vám je jedno, ţe se všechno posere – ? Mrzíte mě, soudruzi! Všem vám je naprosto všechno jedno. Nevyhovující mínění o vás ani o vojácích roty jsem nezměnil,“ řekl v závěru aţ melancholicky, potom opět řval: „Všichni jste flákači, jenom flákači! Zmetci! Všichni! Hajzlové, to má bejt všechno! Váţně všechno! Všechno mělo být uţ dávno opravený a uklizený! Proboha, kam já jenom teďka pozvu tu televííízi – ?“ Plukovník odcházel, Petr Smrţ hlasitě vydechl, plukovník se s jeho povzdechem otočil: „Moc se netěšte. Přijdu zase, flákači! Všude kolem sebe a hlavně kolem vás vidím strašnej bordel. Vyřiďte i svýmu veliteli roty, ţe je flákač!“ „Vyřídíme! To my právě jemu vyřizujeme velice rádi a velmi často! Opět bude mít radost!“ křičel za odcházejícím plukovníkem Petr Smrţ. Poté se znovu rychle ztišilo celé patro, bylo slyšet déšť venku, kapání vody uvnitř, zurčení praménků a potůčků v niţších patrech budovy a také poslední větu výkonného praporčíka: „Prej ještě přijde –, blbec!“ 375
91. ČÁST MÉDIA TO ZAŘÍDÍ Motto devadesáté první části „I kdyby šel váš nejhorší voják na hajzlík, všichni ostatní vojáci celý Československý lidový armády mu letos musejí dát přednost.“ plukovník Gustav Nohavička, srpen 1983 --Nové Sedliště - patro 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424 - 22. srpna 1983, 18:15 (ZA 40)
Plukovník Nohavička vyšel z budovy 4. praporu. Za deset minut seděl v kanceláři kapitána Borovce. „Soudruhu kapitáne! Jsem příšerně zděšen tím, co jsem viděl.“ „Co všechno jste viděl?“ vyděsil se týlový náčelník ještě víc. „Všude je mokro,“ oznámil plukovník. „A tak – rozumím,“ reagoval kapitán Borovec, dodal jediné neutrální slovo, plukovníka znovu dramaticky rozlítilo: „Prší…“ „Ničemu nerozumíte, vy debile!“ zaječel plukovník, zahleděl se do svých poznámek, četl: „Je mokro a mokro a mokro! Mokro!! Mokro, je mokro!!! Moment vyčkejte,“ prohlásil a listoval bločkem, „někde tady musím mít i plno jinejch poznámek – . Budova 4. praporu je úplně zničená vodou. Tam soudruhu hrozí – a moţná uţ nastala – úplná katastrofa. Celou střechou zatéká, všude uvnitř je mokro, všechno je mokrý...! Úplně všechno! A je to všechno mokrý jako houba – kvůli vaší neschopnosti! Neprodleně začnete s opravou krytiny. Vojenské zpravodajství Československé televíííze chce natáčet právě na čtvrtým praporu. Ten jejich reţisér nebo redaktor, či jak se ten parchant jmenuje, chce natáčet právě 4. tankový prapor - jako vzornou učebněvýcvikovou základnu ČSLA a v ní hlavně vojína Šimčeka. Všichni v civilu prý chtějí vidět hrdinu z lidu – vesnického kluka, kterej se z ušlápnutýho a zdánlivě šikanovanýho vojáka stal skutečným muţem elitní tankové jednotky...“ „Tomu všemu rozumím, soudruhu plukovníku, ale s opravou střechy nemohu začít. Nemám materiál a štáb pluku ještě nerozhodl o uvolnění finančních a hmotných rezerv.“ „Jak je to moţné?“ „Porada velení pluku, zabývající se týlovou oblastí, je podle čtvrtletního plánu na programu aţ pozítří.“ „Do tý doby bude pozdě,“ zaúpěl plukovník. „Toto je akutní případ!“ „Soudruhu plukovníku, kaţdej den tady řeším jenom akutní případy - ty nejakutnější,“ oznámil kapitán Borovec a ukázal na hromadu papírů na stole. „Podívejte se na tu hromadu, soudruhu plukovníku. Vidíte ji! To jsou samé ţádosti o opravy. A všechno jsou to pouze akutní případy. Kaţdej den dostávám a podávám stoh dalších podobnejch hlášení o škodách. Předávám kopie přímo
376
náčelníkovi štábu pluku. I on tam musí mít podobnou hromadu papírů.“ „Dobře, dobře-dobře! Vaše počínání a vaše papírování mně připomíná něco jako jindy normální sluţební postup, ale chci slyšet naprosto jasně – , co konkrétně se v tomto útvaru opravilo například předevčírem?“ „Moment, mám tady přesný záznamy. Předevčírem, v sobotu 20. srpna, se opravila jedna trhlina střechy skladu PHM a vyčistily se kanály v autoparku.“ „A to je všechno?“ zaútočil plukovník. „Ano, nedalo se víc stihnout.“ „A co včera?“ „Včera se dohromady -,“ zamyslel se kapitán Borovec. „No -! Co!?“ vyptával se plukovník Nohavička. „No - nic! Dohromady se nedalo opravit vůbec nic, nemáme materiál. Soudruhu plukovníku, museli jsme podrobně sepisovat a zmapovat škody, abychom o nich mohli dnes odpoledne podat co nejpřesnější hlášení na poradě velení a štábu pluku.“ „A dnes od rána? Co se opravilo dnes od rána?“ „Ještě sepisujeme škody, aby byl seznam úplnej.“ „Takţe se vlastně neudělalo vůbec nic a čekáte,“ pokýval hlavou plukovník, poté zařval: „Na co čekáte? Nechtějte po mně, abych se doopravdy nasral a potom vám ze stolu sfouknul tu vaši vzorně narovnanou hromadu papírů. To je váţně vrchol všeho! Teď uţ nás můţe zachránit jenom svatej Petr, kdyţ nějak zařídí, aby zejtra přestalo pršet.“ --Nové Sedliště - chodba druhého patra budovy štábu - VÚ-2424 - 22. srpna 1983, 19:30 (ZA 40)
Major Hrdý se ve své kanceláři podíval na náčelníka štábu pohledem plným otázek. Oba uslyšeli na chodbě druhého patra budovy štábu aţ neuvěřitelný lomoz a pronikavé řvaní: „Útvar ničí přírodní ţivly! Slyší mě – moji důstojníci, slyší mě!“ Řev pokračoval a sílil: „Vylezte z těch svejch doupat a kancelářskejch nor! Mě ničí mokro! Nás ničí mokro! Vás zničí mokro! Výsledky vaší celoroční práce zanedlouho zničí přírodní ţivly! Kde je kdo! Přestaňte schůzovat! Udělejte něco! Našim nepřítelem číslo jedna jsou nyní přírodní ţivly!“ Deset sekund poté se rozletěly vstupní dveře. Do místnosti velitele pluku rázně vstoupil plukovník Nohavička. Byl na první pohled nesmírně rozčílený. Od dveří brilantně ohodil svoji brigadýrku směrem na věšák, stojící ve druhé polovině místnosti. Všichni tři důstojníci sledovali její dlouhý let. Brigadýrka rotovala kolem věšáku, třískla sebou o zeď vedle okna a spadla na zem vedle radiátoru. Delší vlasy plukovníka Nohavičky, dobře skrývané pod vojenskou čepicí, se mu rozeběhly po celém čele. Uřícený, schvácený a rozcuchaný plukovník se za ní vrhl, nahmátl ji aţ třetím pokusem, potom mu dvakrát vypadla z ruky a nakonec ji odloţil na poličku. „Česťo! Richarde!“ řval. „Tak tohle je úplnej vrchol! Úplnej propadák! To je neuvěřitelný, co se ve vašem pluku děje! Za pár hodin bude všechno zničený a nikoho to nezajímá, nikdo nic nedělá, nikdo nic neděláte! Zaručil jsem se za vás - a tvoji důstojníci ze Správy budov mě chtějí zničit. Řekl jsem všem tam nahóóóře, ţe 377
obstojíte. Zaručil jsem se svým slovem, ţe obstojíte, zaručil jsem se přímo před kolegiem ministra národní obrany. Teď jsem zničenej! Všechno je úplně zničený, mokrý, úplně promočený…! Je to úplně v hajzlu, soudruzi!“ „Nerozumím?“ pravil major Hrdý. „Co se zase děje? Taky tomu nerozumím,“ řekl major Pašek. „Nerozumíte? Vy dva skutečně nic nevíte? Celej útvar ničí ţivly, všechno hnije, plesniví, všechno je promočený aţ na kost... Máte tady u útvaru promočený stany, plesnivej materiál a prochcaný vojáky... Tohle si někdo zatraceně odnese. Všechny a všechno byste na rotách mohli ţdímat a všichni si tady v klidu dřepíte. Kaţdej tady jenom v klidu sedí a čumí.“ „Jak sedí? Kdo tady v klidu sedí, kdo tady čumí? Kde – ? Nerozumím tomu ani zbla,“ odvětil major Pašek. „Taky tomu stále nerozumím,“ konstatoval velitel pluku s neobvyklým výrazem svého obličeje. „Česťo, neštvi mě! Právě se vracím z kontroly. Vám jsme svěřili celostátně sledovanej útvar. Všechno jsem si tady prošel před Štítem a teď po něm – je to naprostá katastrofa! Viděl jsem tolik škod. Právě teď před koncem Výzvy se mně do krámu nehodí ani jedna. Byli jste se podívat na jednotkách -, kromě toho, ţe pořád schůzujete a něco sepisujete? Víte vy vůbec, ţe se kolem vás a kolem mě všechno rozpadá a rozpouští?“ „Soudruhu plukovníku,“ pokoušel se uklidnit vypjatou atmosféru major Pašek, „osobně jsem včera večer kontroloval celej pluk. To -, co jsem viděl, byly jenom samý prkotiny. Všechno se opět opraví...“ „Prkotiny, prkotiny říkáte!“ nadskočil plukovník, jako by ho právě pobodaly rozzuřené vosy. „Uvědomujete si vůbec, co to říkáte? Jsou to prkotiny, které nám všem, kurva, můţou zlámat vaz - politicky, lidsky, vojensky, strategicky, velitelsky... Opraví, opraví, se opraví, ale kdy -? Řekněte mně? Kdy? Kdy? Do kdy-? Tak vidíte! Hloupě mlčíte, protoţe sám nevíte,“ popíchl plukovník náčelníka štábu. „Do... konce... září,“ řekl nejistě major Pašek. „A – do prdele!“ vyletěl plukovník. „Myslíte si, ţe máte opravdu tolik času? Moţná si i myslíte, ţe máte moóóóře času, ale to je váš další velkej omyl, vy „dobráci“! Nemáte vůbec tolik času! Uţ jsem rozeslal i pozvánky. Rozhodl jsem, ţe vaše Výzva bude slavnostně zakončena po závěrečných prověrkách, coţ bude jiţ za patnáct dnů – všechno uţ tady bylo tak dokonalý – a teď se proti mně spikla i ta potvora Příroda!“ „Pozvánky – !? Kam – ? Kam všude jsi ty pozvánky poslal?“ vpadl plukovníkovi do řeči velitel pluku,“ mračil se, cítil se jako v pasti, zalapal po dechu, v obličeji se mu zrcadlilo překvapení přecházející v šok. „Všude! Úplně všude! Do rozhlasu, do televize, reportérům, ředitelům, velitelům, generálům, na ministerstva... Za patnáct dnů je tady všechny máš!“ „Vyrobil jste, soudruhu, průser toho největšího kalibru,“ pronesl nevojensky major Pašek. „Jsem rád, ţe jste mě nakonec pochopili a uznali svoji chybu,“ pochvaloval si plukovník, „jsem rád, ţe mě chápete. Doporučuji vám, abyste ohlásili všechny 378
škody na velitelství divize a vyţádali si ihned další finanční a technické prostředky.“ „Nebudu nic hlásit! Musíme nápravu zvládnout sami,“ odmítl major Hrdý aţ kategoricky návrh plukovníka Nohavičky. „Česťo, ruku na srdce! Sami nezvládnete tolik škod, únavy a apatie. Nikde jsem uţ dlouho nic tak hroznýho neviděl. Místo toho, aby se opravovalo, opravovalo a opravovalo... Všichni píšou hlášení, zpracovávají statistiky a rozpočty, dělají kalkulace. Kaţdýho zajímá, kolik všechno bude stát, mnozí čekají na zázrak, ale ten nepříííijde, ţe mám pravdu – Pane Bóóóţe! Musíš si vyţádat pomoc!“ „Soudruhu plukovníku! Víš -, jak to dopadne? Kdyţ nahoře přiznám, ţe nestačíme ani na takovou prkotinu jako je několik málo oprav, celá Výzva bude všem k smíchu. Taky my sami budeme všem na velitelství 24. divize pro smích. Proto nechci nikoho volat a škemrat o pomoc. Zvládneme opravy sami.“ „Nezvládnete! Váţně seš tak naivní! Netrp iluzemi! Na velitelství divize jim Výzva k smíchu vţdycky byla. Proboha, probuď se uţ! Výzva nikdy nebyla, není a myslím si, ţe ani ta příští nebude určena pro ţádný velitelství divize, okruhu ani armády. Tam všichni vědí, jaká armáda ve skutečnosti je. Někdo je jejím stavem podráţděnej a nepřetrţitě naštvanej, jinej spokojenej, další nadšení, ostatní apatičtí, ale všichni se s tím smířili. Berou její stav jako prostý a neměnný fakt, protoţe úkoly je armáda schopna i tak plnit – vojáků základní sluţby bude vţdycky dost, aby "zalepili všechny díry". Ţádným nadřízeným a vyšším důstojníkům nemusíte vůbec nic dokazovat – , těm je uţ od samýho začátku úplně všechno jasný. Teď je třeba zachovat tvář před veřejností a před všemi vojáky tohoto útvaru, před jinými jednotkami, před televizí a před stále zuřivějšími reportéry, který uţ nestačím odhánět. A oni uţ dnes taky mají moje - do prdele - pozvánky.“ „Chceš říct, ţe nás na velení divize neberou váţně uţ od samýho začátku?“ zeptal se major Hrdý. „To nemůţe bejt pravda!“ „Tam -? Tam určitě ne! Na to vemte klidně jed. Překvapujete mě, váţně jste po celou dobu nic nevěděli?“ „Honěj nám trika a neberou nás váţně?“ zapochyboval velitel pluku. „Česťo, ruku na srdce. S podporou všech nadřízených sloţek armády, s přednostními dodávkami náhradních dílů, s pečlivě vybranými vojáky, s bezchybným zásobováním PHM, střeliva i proviantu, s megalomanským rozpočtem – zdaleka největším, jaký kdy měl který pluk..., nejsou vaše výsledky pro ministerstvo zase tak příliš zajímavý ani přesvědčivý. Ve všem máte celej rok přednost - i v průserech a katastrofách!“ řval plukovník. Poté se mírně zklidnil: „Česťo, ve všem jste měli přednost. Doufám, ţe víš v čem přesně, padne-li nyní na opravu ještě pár milionů navíc, nehrají uţ ţádnou roli. A pokud mně ještě nechcete rozumět, řeknu vám jednu naprosto důvěrnou informaci - - - . I kdyby šel váš nejhorší voják na hajzlík, všichni ostatní vojáci celý Československý lidový armády mu letos musejí dát přednost.“ „Takţe, celá Výzva je k ničemu,“ pronesl s podivným nádechem zklamání Richard Pašek. „Ne! Vidím, ţe tomu stále nerozumíte. Proč tomu stále nerozumíte – ? Myslel jsem si, ţe vám uţ dávno podmínky upřesnil plukovník Brázda. Mluvím chaoticky 379
-? Snad -, ale jsem rozčílený tak, jako uţ jsem dávno nebyl. Nechtěl jsem říct a ani si nemyslím, ţe Výzva je k ničemu. S civilní veřejností jsme na všem úplně obráceně. Pro civilní sektor musíte zůstat - a také zůstanete - hrdinové a vzory hodné následování, za to vám ručím. Ale -, aby tomu tak bylo, je třeba dát rychle všechno v kasárnách do pořádku. Není uţ čas na ţádnou improvizaci. Tisk, rozhlas a televizní kamery jenom tak neoblafneme. Je třeba jim něco předhodit, nebo ještě vyšťourají, ţe zranění četaře Malého nebylo vyšetřeno, ţe stále koktá, ţe vám ujel prototyp tanku T-72 narvanej municí aţ skoro na čáru. Ruku na srdce, kdyby tenkrát nesjel ze silnice do toho podmáčenýho pole a nebyl v něm pouze jeden muţ, moţná uţ jsme tady nestáli. A taky odvelujete vám nepříjemný soudruhy vojáky, je vám jedno, ţe páchají trestnou činnost u jiných útvarů – , tolerovali jste šikanování – a šikana u vás přes všechna opatření pokračuje – moţná i víc neţ před tím! Ututlali jste ztrátu pistole a munice… Mám pokračovat – ?“ Major Hrdý a major Pašek se tvářili udiveně, plukovník pokračoval: „Vaši vojáci střílejí ve stráţích, ostrou munici u nich najdu, kdy mě napadne, vojína Štefánka s podřezanejma ţílama jste taky nedořešili – a abych nezapomněl – podplukovníka Trsáka jste přejeli tankem a dosud je ochrnutý na vozejčku. Ale toto všechno bude zapomenuto, kdyţ úspěšně zakončíte Výzvu. Aţ ji odtroubíme, nezastíní ji uţ nic – vůbec nic! Úplně všechno, soudruzi, bude zapomenuto, věřte mně – média to zařídí. Ale dosti výčitek! Vyţádáte si další mimořádnou finanční, materiální i lidskou pomoc. Nyní jsou stěţejní opravy a nic jinýho. Uţ není čas, takţe vám radím, abyste vypustili z plánu výcviku hluboké brody v Libavé, ve vodní nádrţi Čermná, a to i na zpevněným tankovým brodu B-715 se širokým komínem. I tam pokaţdý hrozí mimořádka, kterou si v naší situaci nesmíme dovolit v ţádným případě, nakonec se skoro celý osádky v září vymění a můţete potom procvičovat brodění, jak vám libo...
92. ČÁST NIKDY SE NERVAL Motto devadesáté druhé části „Ţivot je někdy aţ nepředstavitelně krásný dar, za který děkujeme tím, ţe ho ţijeme – a taky tím, jak ho ţijeme..." Jan Rosa, srpen 1983 --Ložnice absolventů 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 23. srpna 1983, 09:05 (ZA 39)
„Jirko, bolí mě zub, kdyby něco – tak nic. A kdyby jóóó uţ něco – , tak to uţ vůbec nic!“ oznámil podporučík Rosa. „Já vím –, uţ jste mně s Petrem před Madame Vrtačkou varovali, ale nevydrţím bolestí – nevydrţím. Kaţdých deset minut si musím kloktat minerálkou – teď mně došla.“ Podporučík vstoupil do čekárny vojenské ošetřovny, seděl v ní shrbený voják, zeptal se ho tak, aby řeč nestála: „Proč seš tady?“ 380
Vojín mlčky odkryl rukáv levé ruky a ukázal zhojené řezné rány na zápěstí. „Teď uţ ti to můţu říct, Honzo Roso.“ „Ty mě znáš?“ „Všichni tě tady znají – seš známá figura. Já tě sleduju uţ dlouho.“ „S tím uţ asi nic neudělám, ţe ne? Všechno se to tady kolem mě – tak nějak samo – schumelilo. Co se ti stalo?“ „Podřezal jsem si ţíly – ve vězení. Uţ jsem to vydírání opravdu nemohl na pátý rotě vydrţet… Hlavně kvůli Brosovi… To není člověk… Choval se ke mně… jako ke zvířeti. Je pro mě vysvobozením, ţe uţ není u roty. Tohle ale nikomu jinýmu nepřiznám, protoţe on se k pluku vrátil – nikde ho nechtěli. Nakonec jsou rádi, ţe nebude nikde jinde ţvanit o plnění Výzvy. Víš, kdyţ mně ve vězení – úplnou náhodou – našel velitel stráţe a potom mě ošetřili – , brečel jsem. Nešlo to – přestat. Najednou jsem byl strašně rád, ţe ještě ţiju. Řekl jsem jim, ţe jsem to udělal kvůli holce, která se na mě doma vykašlala. Tahle leţ se hodila mně i jim. Dévéťák mně tehdy oznámil, ţe takový nervově labilní blbci – jako jsem já – jenom kazí dobré výsledky politického školení muţstva celý armády, a ţe tady na vojně u Vyzývatele nemám co dělat. Zavřeli mě, týdny sledovali, vyšetřovali – , pak mě prohlásili za normálního. A teď mě posílají do Ţatce k motostřelcům.“ „I TAM – v Ţatci – budou mazáci,“ připomněl úplně zbytečně Jan Rosa známou nepříjemnou skutečnost. Snaţil se myšlenku marně rozmluvit: „Viděl jsem to a moţná i ty sám všechno viděls v Dolním Kosišti. Mazácká vojna u motostřelců je prý ze všech nejhorší. Prý je ještě horší neţ u tankistů, protoţe právě k bigošům převelují všechny, kteří se nehodí do ţádnejch jinejch útvarů armády. Běhat a jenom střílet ze samopalu prý úspěšně svede i kaţdej negramota.“ „Já vím, ale uţ TO nezopakuju – slibuju!“ „Proč...? Proč to slibuješ zrovna mně?“ „Proč ne!? Jenom tak! Někomu TO slíbit musím. Znám se, všechno, co jsem kdy slíbil před někým sám sobě, to jsem splnil.“ „Kdyţ uţ slibuješ. Slib sám sobě také to, ţe na začátku - neţ se v Ţatci rozkoukáš - zatneš zuby a zkusíš skoro všechno vydrţet. Přinejmenším proto, abys poznal - co se tam smí, můţe a musí. A taky proto, abys získal čas a mohl sis dobře rozmyslet, co příště uděláš - místo takový blbosti jako je řezání ţil. Vtloukali do nás obou, ţe kaţdej chlap musí na vojnu a tak teď všichni - i holky v civilu předpokládají, ţe něco vydrţíme. Já bych se nikdy nemohl o sebevraţdu ani pokusit…,“ řekl neprozřetelně sebevrahovi Jan Rosa, kdyţ viděl, ţe ho vojín přímo hltá očima. „Jak jenom se jmenuje? Š - , Še - , Ši - , Št-efánek. Ano, Jaroslav Štefánek.“ „No-jo, ale tebe tady nikdo nešikanoval,“ zazněl vedle podporučíka povzdech. „Myslíš si, ţe ne?“ „Nevím, ale pokud vím, nebyls ještě zavřený ve vězení, ani tě nikdo nemlátil.“ Podporučík si přejel obličej levou rukou, jako by se chtěl přesvědčit, ţe všechna zranění způsobená desátníkem Brosem na zimním cvičení zmizela. Zeptal se: „Jardo, proč ses chtěl doopravdy zabít? Uţ tě to napadlo někdy před vojnou?“ Vojín Štefánek neodpověděl, podporučík ale mluvit chtěl: „Vím jistě, ţe ţivot 381
máme kaţdý jenom jeden, ty sám ses nerozhodl ţít o své vůli – ţivot je dar. Ţivot je někdy aţ nepředstavitelně krásný dar, za který děkujeme tím, ţe ho ţijeme – a taky tím, jak ho ţijeme. Musíme ho chránit před násilím druhých i sami před sebou samotným…“ „Se ti to hezky říká, kdyţ do tebe nikdo nekopal. Vůbec nikdo tě na vojně nemlátil a necítils kaţdý večer v posteli všechny rány, které uţ na tebe dopadly. Nikdo tě nebudil uprostřed noci. Nedělals tady ze sebe kaţdý den pitomce jenom proto, ţe sis myslel..., ţe kaţdá pitomost, kterou uděláš – , a které se mazáci zašklebí – , je dobrá, protoţe třeba zapomenou, ţe do tebe předtím chtěli kopnout. Ty sám se ještě můţeš cítit člověkem, ale já ne, protoţe mně všichni tady celý dlouhý měsíce říkali, ţe jsem horší neţ zvíře.“ „Ani potom se nesmíš chtít zabít. Čím víc tě bude někdo bít – tím víc se musíš bránit – aţ najdeš způsob, jak se ubráníš…“ „Ale – , to já neumím.“ „Proč? Neumíš – ? Nebo uţ nechceš?“ „Chci! Teď uţ chci, ale neumím to. Víš – , já si tady nerozumím vůbec s nikým. A ani doma to nebylo lepší. Tátu ani sourozence nemám. Moje máma je povoláním psycholoţka. Vţdycky mě chránila úplně před vším. Nebudeš mně to moţná věřit, ale nepamatuju se, ţe bych někdy před vojnou dostal vejprask... Ani jako malej kluk ne. Ani jedno křivý slovo jsem doma neslyšel. Pamatuju se, ţe jsem jednou... v pátý třídě... doma mámě řekl, ţe spoluţák byl po škole a učitel ho praštil přes dlaně ukazovátkem... A máma šla druhý den do školy... Vynadala učiteli i ředitel školy... Hrozila jim... Kdyţ prý nějaký učitel sáhne ještě jednou na dítě nebo dokonce na mně, ţe napíše stíţnost třeba i do prezidentský kanceláře. Dítě - podle mojí mámy - prý nesmí vědět o fyzickém trestu ani pocítit sebemenší náznak fyzického násilí. To mně vţdycky maminka říkala: Neper se! Ţil jsem aţ do vojny v duté kouli, do které nesměl vniknout ani náznak násilí. Byl jsem dítětem do svých devatenácti let. Byl jsem takovým dítětem - izolovaným od zla - aţ do maturity, aţ do téhle vojny a najednou tady – z ničehoţ nic – dostal jsem se z duté koule přímo doprostřed pekla.“ „Tak pojďte! Soudruhu podporučíku, podíváme se na ten váš zoubek,“ ozvalo se za pootevřenými dveřmi. „Přeju ti v Ţatci hodně štěstí – ahoj.“ Podporučík vstoupil do ordinace, díval se na záda sedící lékařky v bílém plášti. Uposlechl jejích slov, posadil se do křesla pod ţlutým světlem, otevřel ústa a – pro jistotu – zavřel oči. „Nespletl sis křeslo?“ zaječel v Janu Rosovi bolestivý hlas bezprostředně po prvním zákroku zubařky, otevřel oči, vyděšeně se rozhlíţel, jeho mozek, podráţděný bolestí nervů, vyhodnocoval informace: „Madame Vrtačka se chová jako zedník, snaţící se marně vyvrtat díry do betonových panelů, plete si zdravé zuby s tím nemocným! Proboha, všechny moje nervy řvou bolestí – , to není dentistka, ale sadistka!“ Jan Rosa se zadíval na prsa Madame Vrtačky, kromě jiného uviděl i vyšité jméno – Andrea Pokorná. „Ne, je to ta – vyhlášená – dentistka. Andrea je tak milá, tak hezká, tak štíhlá, tak dlouhovlasatá, tak sexy... Proč jenom se po mně tolik válí 382
– ? Jenom se mně to zdá, ţe na mně váţně tak leţí nebo se jí fakt tolik líbím? Za chvíli i mně začne sexuálně harašit. Proč si stále plete nástroje? Proč zaměňuje zrcátko s pinzetou a malinkatý vrtáček se sbíječkou? Jauúúú!“ Jan Rosa ucukl bolestí, ale více nebylo kam uhnout. Andrea na něm leţela celou svojí překrásnou váhou a vrtala a vrtala – úplně všechno – i duši chlapa. Nečekaná nejtěsnější blízkost přitaţlivého ţenského těla se v Janu Rosovi tloukla s neuvěřitelnou bolestí všech zubů. Bránit se nemohl, mluvit nemohl, čtveřice tampónů, konec zubní vrtačky a občas dva prsty Madame Vrtačky téměř vyplňovaly jeho ústa. Vrtáček Jana Rosu šimral na dásních, klouzal po „léčeném“ zubu, ztrácel se v mezerách mezi jinými zuby, škrtal o sousední zuby a nakonec se zapíchnul do dásně vlevo dole... „Krucinál, místo jednoho zubního kazu v mých ústech vznikají tisíce ţhavých děr! Jauvajs! To se váţně nedá vydrţet,“ proletělo mu hlavou jako nejrychlejší blesk. Vyplivnul vrtačku a všechny tampóny… „Andreo -,“ řekl s bolestivou výčitkou hlasu, zadíval se jí do očí – , a poté ji pomalu objal, políbil, svlékal, líbal – Andrea se nebránila ničemu… --Nové Sedliště - chodba druhého patra budovy štábu - VÚ-2424 - 27. srpna 1983, 08:06 (ZA 35)
„Soudruzi, vojáci, všechny škody byly odstraněny – náš Vyzývatel je silnější neţ kdy dříve! Pluku! Pozor! Udělení čestných titulů VZORÝ VOJÁK! Pohov!“ prohlásil před nastoupeným plukem veledůleţitě a slavnostně major Hrdý. „Vyznamenané soudruhy ţádám, aby vystoupili před tribunu! Soudruh vojín Čeněk Douda, soudruh desátník Otakar Mayer – dále jiţ – bez soudruh, podporučík Jan Rosa, podporučík Jiří Pilot, vojín... „Najednou jsme všichni nejen uniformní, ale i úředně vzorní,“ uvědomil si Jan Rosa při čtení jmen. Spravedlnost o nás neví a nebo je absolutně slepá, jsou-li odměněni úplně všichni – jako by nebyl nikdo!“ „Soudruzi, vzhledem k tomu, ţe počet vzorných vojáků překročil normami stanovené kvantum a byla naplněna všechna další nezbytná kritéria, mohl být udělen čestný titul Vzorná četa následujícím četám našeho pluku…“ Jan Rosa ţasl po druhé: „Odměňovány právě jsou všechny čety prvního, ale i – druhého a – třetího a – čtvrtého praporu, to byla druţstva a čety podpůrných jednotek – více čet pluk nemá!“. „Vojáci, přátelé, spolubojovníci – máme nyní mnoho vzorných čet,“ oznamoval vítězoslavně major Hrdý, „máme jich nyní – díky vám – jako maku…“ Praménky strojené vojenské vzornosti se dále slévaly do dvanácti vzorných rot, do čtyř vzorných praporů – do jediného mohutného veletoku vzornosti tankového pluku. „Ještě téměř včera jsme byli hajzlové, líní zmetci, flákači...,“ vybavoval si Jan Rosa slova mnohých vojáků z povolání, „a najednou jsme se všichni stali čestnými, hrdými a Vzornými vojáky ČSLA. Velitel pluku předal slovo svému zástupci. 383
„Soudruzi, váţíme si vás všech! Vojáci! Hrdinové! Přátele! Zejména v posledních týdnech jste se významným způsobem porvali o svoji vzornost – přeţili jsme společně cvičení ŠTÍT ‘83 i následky mimořádné přírodní katastrofy, jsme vzornější neţ kdykoliv dříve!“ tetelil se spokojeností kapitán Galandauer, odkašlal si, mluvil zpříma, vzletným hlasem oznamoval: „Zástupce sdělovacích prostředků ţádám, aby nyní vše pečlivě zaznamenávali pro budoucnost…“ Výsledky pravidelných prověrek nás dále opravňují ke zvýšení třídní specializace vojáků, k povýšení vojínů, svobodníků a desátníků našeho pluku… Všichni vyznamenaní a povýšení obdrţí diplomy a děkovné dopisy, vzorným vojákům se dostane velké cti – slouţit čestnou stráţ u bojové zástavy útvaru před síní tradic. Vybraní vojáci budou za odměnu vyfotografováni, jejich snímky ozdobí – jako trvalá památka – kroniku našeho útvaru, všechny fotografie budou postupně rozesílány na národní výbory do míst vašeho trvalého bydliště – a to společně s děkovnými dopisy. Rady nástěnných novin ţádám o aktualizaci názorné agitace po celém útvaru. Před bezpečnostními mříţemi tajné spisovny v prvním patře budovy štábu jsou jiţ umístěny pečlivě zpracované materiály, které nás a vás všechny, ale hlavně všechny kontroly, prověrkové komise a návštěvníky pluku, komplexně a podrobně seznamují se všemi důvody, které vedly velení pluku k udělení tak velkého počtu kladných ocenění vaší práce. Vojáci, vaţte si svých ocenění! Jsou to pocty, které se nepodaří získat jenom tak někomu…“ „Měl bych si váţit svých ocenění?“ zopakoval si Jan Rosa v podvědomí větu zástupce velitele pluku jako otázku: „Měl bych si váţit – , čeho vlastně? Jsem příslušníkem VÚ-2424, jsem vojákem Vyzývatele, v jednom jediném okamţiku jsem se stal současně příslušníkem vzorného pluku a vzorného praporu, vzorné roty, vzorné čety i vzorným vojákem. Proč – ?“ Jan Rosa se zadíval na hruď svobodníka Hrbatého, vzpomněl si na "vzorného" desátníka Brose, poté se zahleděl na kapsičku své uniformy, pomyslel si: „Totálně bezcenný kousek němého nejlacinějšího barevného plechu s nápisem VZORNÝ VOJÁK – nyní ho uţ mají úplně všichni vojáci naší roty, získal ho i Bros.“ „Dostali jsme se do finále, soudruzi,“ prohlašoval major Hrdý. „Vy všichni jste nyní vzorní, při závěrečných prověrkách od vás očekáváme tu nejvyšší vzornost hodnou Vyzývatelů. Jedině tehdy bude Výzva naplněna, pouze a jen tehdy se naplní vaše osobní závazky a Vyzývatel se stane Vyzývatelem před celou veřejností! Ať ţijí Závěrečné prověrky bojové a politické přípravy! Ať ţijí vzorní vojáci Vyzývatele! Ať ţije Výzva! Ať ţije Československá lidová armáda! Ať… Velitelé všech jednotek! Velte rozchod!“ --Chodba 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 27. srpna 1983, 13:45 (ZA 35)
„To je bolest,“ uvědomoval si Jan Rosa s nelibostí. „Tak hrůzně a špatně spravený zub jsem ještě v ţivotě neměl. Na zdejší ošetřovnu uţ nemohu jít, do civilu mně zbývají jenom týdny, znám tam několik dobrých zubařů, kteří by 384
uměli…“ Ale bolest zubů byla silnější neţ nejsilnější předsevzetí. Jan Rosa vešel opět do ordinace, sledoval Andreu lehce nejistým pohledem. „Co tě sem, soudruhu podporučíku, přivádí?“ zeptala se s úsměvem Andrea. „Chceš si to všechno zopakovat? Přišels mně naplnit vanu ještě jednou?“ „Coţe -? Ano-, jasně, ale aţ někdy příště,“ zazmatkoval Jan Rosa, „dnes bych chtěl mít doopravdy spravenej zub, protoţe kvůli němu nemůţu spát. Dnes bych se na tebe - kvůli zubu - ani nemohl pořádně soustředit, všechny zuby mě bolí ještě víc neţ minule.“ „Chtěla jsem tě ještě vidět, jinak bys nepřišel, viď?“ řekla Andrea. Jan Rosa zvedl oči... „To byl jenom vtip, to víš, pokaţdý se všechno nepovede. Ukaţ to!“ „Byl to jen vtip –? Nebyl –?“ rozmýšlel se. „Tak otevři tu pusu!“ usmála se. „Vida, bál jsem se o zuby, ale Andrea je najednou citlivá, aţ překvapivě něţná a věnuje se výhradně mému zubu. Není to nakonec velká škoda, ţe dnes nic jinýho nebude!?“ „Pokud tě bude bolet zub i zítra,“ oznámila Andrea, „běţ k nějakýmu jinýmu zubaři. Uţ tady nebudu, protoţe vrátím diplom,“ nakaţlivě se rozesmála, ale tvářila se melancholicky. Jan Rosa se vracel na budovu 4. praporu, v uších mu zvonil její smích, cítil se provinile. „Co jen se stalo - minule!? Kdyby se jednou dověděla moje Dáša, ţe jsem se miloval s Andreou na zubařským křesle – ? K zubařkám uţ pro jistotu chodit nebudu - doma si najdu zubaře, ale stejně – , proč mě ten zub dál tak strašně bolí?“ „Roso!“ zakřičel na Jana Rosu nadporučík Varga, sotvaţe se objevil na rotě. „Odnes tuto brašnu na 3. RTZ, měl jsem ji půjčenou – , předej ji tam nadporučíkovi Vaňkovi.“ „Provedu!“ Nadporučík Vaněk převzal brašnu, Jan Rosa odcházel dlouhou chodbou, vnímal především a výhradně svůj bolestí ječící zub: „Do háje! To je bolest. Ten zpropadenej zub snad bolet nepřestane. Musím se tady na chvíli zastavit!“ Podporučík se zastavil před nástěnkou s plánem výcviku 3. RTZ, zastavil se u ní s pohledem plným bolesti – měl nečekaně mimořádný vztek, připomínal přetopenou parní lokomotivu… „Roso! Ty bonzáckej hajzle! Vypadni! Co hledáš tady – na mojí nejnovější rotě?“ ozval se vedle něho hlas, nějaký voják ho vystrkoval svýma rukama od nástěnky směrem ke schodišti. Podporučík se otočil, okamţitě zapřel nohy do podlahy. Díval se nepřirozeným pohledem na desátníka Brose. Ale – , vţdyť on je uţ četařem – oni ho dnes dopoledne také povýšili – ?!!“ „Nečum -! A padej!“ zopakoval četař Bros. Jan Rosa ucítil jeho palec a potom pěsti na svých ţebrech a dloubance pod svými lopatkami, pomyslel si: „Bros – je jako moje zuby – nepřestane bolet! Ty moje zpropadený zuby taky jenom tak nepřestanou – samo od sebe nepřestane bolet 385
vůbec nic!“ „Padej odtud, špagátskej šmejde!“ zařval četař. Jeho agresivita se před několika přihlíţejícími vojáky 3. RTZ ještě zvyšovala. Bros drţel Jana Rosu za předloktí a rameno, vedl ho ke schodišti. „Bros a moje zuby! Musíš! Musíš! Ne, uţ to nevydrţím! MUSíš!“ řvalo uvnitř podporučíka. „Vladimíre Brosi!“ vytrhl se mu Jan Rosa ze sevření, postavil se k četaři čelem, zeptal se: „Mám dnes trochu porouchaný brzdy. Uţ ses někdy srazil s rozjetou lokomotivou?“ „Co to kecáš? Jaký zas brzdy? Jaká lokomotiva?“ zeptal se vztekle četař. „Tak uţ padej, bonzáku! Špagátskej parchante! Udavači! Hajzle!“ Jan Rosa se na vojně doposud nikdy nenechal za ţádných okolností vyprovokovat ke rvačce – všichni o něm věděli, ţe se nerve – nyní souhrou náhodných událostí nečekaně zaútočil. Sám byl překvapen ničivostí svých pohybů a úderů. Také četař Bros údivem otevřel naplno oči – příliš pozdě, snaţil se krýt, snaţil se nešikovně vrátit několik úderů, ale potom nestačil ani rychle ustupovat, ani si chránit své tělo a svoji hlavu před smrští úderů, které byly dokonale mířené – tvrdé, šokující, ochromující, "omračující"… Chodba se plnila vojáky. Najednou Jan Rosa stál nad četařem Brosem patnáct metrů od schodiště. Bros leţel bezmocně na zemi s pohledem plným bolesti, pomalu se posadil, opřel se zády o zeď, díval se vzhůru na Jana Rosu, otřel si rukávem polovinu obličeje. Byl dokonale nemohoucí, napůl Ká-Óó, dokonale zaskočený... Stále ještě nevěřil tomu, co ho právě potkalo. S bolestí ve svém krvácejícím obličeji jenom ztěţka vyslovoval: „Co... je...? Ty... vo... le! Vyrazils... mně... zub.“ „Alespoň si taky dojdeš k zubařce,“ odpověděl Jan Rosa. „Myslel jsem si, ţe se chceš se mnou zase rvát... Nebo tomu tak nebylo – ?“
93. ČÁST JEŠTĚ NE Motto devadesáté třetí části „To jsem ještě nezaţil, aby voják prvního ročníku napadl vojáka druhýho ročníku. Vţdy to bylo, je a po Výzvě zase bude, díky mně a Bohu, obráceně.“ nadporučík František Varga, srpen 1983 --Chodba 12. roty 4. tankového praporu - VÚ-2424, 27. srpna 1983, 21:45 (ZA 35)
„Moc si na mě nevyskakuj!“ zařval na chodbě svobodník Kirka. „Na tebe!? Na tebe můţu vţdycky,“ opětoval řvaní desátník Novák. „Dej si na mě pozor! Neprovokuj! Rozmlátím ti ten tvůj ciferník, ţe tě v civilu nepoznají!“ křičel Juraj Kirka a vrávoral. „Rozmlátím vám hubu za všechno a za všechny, vy hajzlové!“ řval na dozorčího roty opilý Juraj Kirka. „Jasně se mně vybavují všechny ty vaše sprostý prasárny. Musel jsem je dělat i před tebou! Musel
386
jsem se na ně dívat! Musel jsem je snášet! Mám právě chuť rozbít hubu nějakýmu mazákovi - a teď vidím tebe, mazánku – parchante!“ „Zkus to!“ odpověděl štíhlý dozorčí roty nabíječi s třikrát většími a silnějšími svaly neţ měl sám. „Co, co mám zkusit?“ zeptal se svobodník Kirka a zavrávoral. „Zkus mně třeba rozbít hubu.“ „Mám? Jo? Klidně ti ji rozmlátím - na hadry!“ „Běţ se radši vyspat,“ řekl desátník Novák chlácholivě, ale přidal i věty, které svobodníka Kirku znovu nadzvedly: „Uţ mně nestojíš za to, abych se s tebou špinil, hade. Nebudu se s tebou zbytečně rvát – mám to uţ jen za třináct.“ „Nic takovýho neměls říkat, mazáckej srabe! Hubu ti rozmlátím teď hned! Ještě bys mně zdrhnul a schoval se někde v civilu, mazánku!“ „Pitomečku!“ prohlásil dozorčí roty několik sekund před tím, neţ mu mohutná pravačka Kirky zatnutá v pěst naplno zasáhla levou tvář a oko. Jan Rosa se postavil mezi svého opilého nabíječe a desátníka Nováka, uhýbal před jejich pěstmi, které zasahovaly obličeje, prsa, břicha… „Chlapi, o co vám jde? Dost! Přestaňte se rvát! Juro!“ řekl Jan Rosa s ostrou výčitkou. „Právě o tobě jsem si myslel, ţe se na vojně nebudeš zbytečně rvát.“ „Veliteli, tady není nic zbytečně, mazáci by mohli aţ do poslední minuty všechno?! A my nemůţeme nic – ?“ Do očí se mu draly slzy bezmocného vzteku. „Vţdyť víš, ţe to tak není. Proč se rveš právě s dozorčím roty? Je ve sluţbě, můţeš dostat větší trest.“ „Proč hned trest? Nikdo tady o tom – kromě nás – neví.“ „Já to vím,“ oznámil důleţitě desátník Novák. „Ještě dnes všechno ohlásím veliteli roty. Říkal, ţe přijde v devět hodin na kontrolu. Bylo vám divný, proč jsem dostával tolik opušťáků, ţe bylo? No, tak řekněte, ţe bylo! Všechno jsem o vás všech Frantovi donášel. Celý dva roky jsem mu všechno říkal a on mě za to chránil před ostatníma, nosil mně cigára a dával opušťáky. Jsem pod jeho ochranou a ty jenom pod ochranou Rosy!“ „Ani potom bys nemusel nic hlásit,“ vyslovil Jan Rosa s obavou. „Chci vědět, proč se rvete?“ „Důvod ať ti vysvětlí ten tvůj oţralý nabíječ, kterýho ty pořád chráníš a kterýho se zastáváš. Vidíš aspoň teď – jako na talíři – všechno sám! Vychovals z něho a ze všech ostatních stejnýho hajzla a parchanta, jako seš ty!“ Jan Rosa měl pojednou po celém těle pronikavý pocit křivdy, ublíţení, bezpráví, podvodu, nespravedlnosti... Objevovaly se před ním šokující souvislosti, byl nesmyslně obviňován, v očích desátníka i Juraje Kirky opět viděl záblesky bezbřehého vzteku ţiveného slepou zlostí... „Juro! Proč se rveš?“ zeptal se Jan Rosa s další výčitkou v hlase. „Tady Franta – promiň, chci říct dozorčí roty – "soudruh" desátník František Novák, měl strašnou srandu z toho, ţe jsem nesehnal ţádný koláče?“ „Jaký koláče?“ zopakoval Jan Rosa překvapeně a znovu odsunul desátníka Nováka od Juraje Kirky, který se na něho chtěl vrhnout po oslovení soudruh. „Martin a Marian mě poslali na 2. rotu pro koláče,“ vysvětloval Juraj Kirka. „Dnes tam přišlo řidičům pět balíků.“ 387
„A sehnals koláče?“ zeptal se Jan Rosa posměšně. „No – , nesehnal jsem je, ale – kvůli tomu se tady přece rveme. Uţ nezbyl ani jeden.“ Na schodišti se objevil nadporučík Varga. „Juro, nech Frantu na pokoji a jdi se vyspat!“ řekl Jan Rosa. „Soudruhu nadporučíku!“ podával desátník Novák hlášení. „Po dobu mé sluţby se nic zvláštního nestalo, akorát mě bezdůvodně napadl tady "súdruh" Kirka.“ „Soudruhu svobodníku! Kam jdete?“ zařval velitel roty na Kirku. „Vraťte se! Pozor! Dokáţu vám, ţe ještě nejste ţádnej mazák. Ještě ne! Uděluji vám 3 ostrý s podmínečným odkladem do konce Výzvy! To jsem ještě nezaţil, aby voják prvního ročníku napadl vojáka druhýho ročníku. Vţdy to bylo, je a – po Výzvě zase bude, díky mně a Bohu, obráceně. Svobodníku Kirko! Ani tobě se líbit, kdyţ se s vámi – mazáky – bude chtít rvát nějakej novej přiblblej střelec, řidič nebo novej velitel tanku. Nechci slyšet, ţe by se u mě na rotě příští rok něco podobnýho opakovalo!“ „Provedu!“ oznámil svobodník Kirka. „Roso, nějak moc se všichni rvete! Po pluku se rozkřiklo, ţes zmlátil desátníka Brose ze třetí ertézetky, ţe je to zase jenom nějakej novej kec?“ „Samozřejmě, soudruhu nadporučíku. Já – , a rvát se – ? S kaţdým je přece moţný se dohodnout – po dobrým, vţdyť uţ se trochu známe.“ „No právě, myslel jsem si, ţe tě znám,“ prohlásil zamyšleně nadporučík. „Ještě nic neskončilo, ještě ne!“ „Já se, soudruhu nadporučíku, „nervu nikdy s nikým a v ţádným případě, svaly jsou pro mě jenom studijní biologický materiál.“ Jan Rosa se podíval se na usmívajícího se četaře Petra Smrţe, uslyšel: „Ale myslíš si, ţe jedna výjimka můţe občas potvrdit pravidlo, viď!“
94. ČÁST AKCE Motto devadesáté čtvrté části „Nemŧţeme! Všechny před nimi jsme dostali přímým zásahem, ale tyhle tři nám projedou. Nenecháme se tady zabít. Bojíme se, ţe po nás doopravdy vypálí.“ obsluha protitankových řízených střel, srpen 1983 --VVP Doupovské hory - 29. srpna 1983, 01:21 (ZA 33)
Poslední tanky T-55A právě sjíţděly a klouzaly dolů s plošinových nákladních vagónů. Celého Vyzývatele opět vítal vojenský výcvikový prostor svými kilometry čtverečnými země nikoho a všichni se "těšili" na závěrečné prověrky Pro vojáky druhého ročníku a absolventy měla poslední "návštěva" ve VVP Doupovské hory příchuť vzpomínek, radosti, zaţitých událostí, touţebně očekávaného a blíţícího se konce vojenské základní sluţby. 388
„Nemám rád konce,“ oznámil Jan Rosa Jiřímu Pilotovi. „Mnohem příjemnější jsou pro mě začátky, ale myslím, ţe tohle bude velice příjemný konec.“ --VVP Doupovské hory - 29. srpna 1983, 13:21 (ZA 33)
„No tak! Dělej! Dělej, soudruhu generálmajore Břízo, dělej!“ pomáhal si četař Petrof tlumenými výkřiky. Stál právě před prověrkovou komisí, které vévodil generálmajor Bříza osobně, mlátil mohutnou palicí na dlouhé násadě do přípravku. Členové komise se dívali střídavě na generálmajora a četaře, který vyměňoval "vyšší kosmickou rychlostí" svůj označený čep na pravém pásu svého tanku. Jan Rosa věděl, ţe před kontrolami Petrof vyměňoval zásadně jeden a ten samý uvolněný čep. Po desítkách jeho výměn jiţ věděl dokonale, co od čepu můţe očekávat. Také nyní mlátil do přípravku a potom do rozšířené hlavy důvěrně pojmenovaného čepu velkým kladivem na dlouhé násadě a povzbuzoval sám sebe: „Kruciš, dělej, skutečnej generálmajor Bříza chce vidět, jak tam generálmajore zapadneš!“ Členové komise nad "povýšením" čepu do hodnosti generálmajora a zejména pak nad rychlostí Petrofovy činnosti ţasli, ale protoţe si ji nedovedli nikterak vysvětlit, mlčeli, mlčeli a ţasli, ţasli a mlčeli... Časové normy byly pro četaře Petrofa aţ nesmyslně dlouhé, ale nikdo netušil, ţe Petrof a kaţdý další voják pluku věděl, uměl a znal jen něco – jeden jediný cvik nejlépe, nejrychleji, nejdokonaleji – naprosto mezigalakticky a jedinečně – a na ostatní kašlal. „Oči všem přecházejí,“ pomyslel si Jan Rosa. „Kdyby jenom věděli, ţe kaţdý voják-specialista by mnohem raději omdlel, neţ aby před prověrkovou komisí předváděl nějakou jinou činnost něţ tu svoji, kterou na vojně tisíckrát opakoval, aţ byla úplně dokonalá, tak neuvěřitelně dokonalá…“ „Roso! Zítra si také já před skutečným generálmajorem Břízou a plukovníkem Brázdou naposledy rozeberu a opět sloţím svůj tankovej kulomet,“ řekl nostalgicky desátník Havlík. „Bříza se bude tvářit – jako by šlo o ţivot, uţ ho znám dobře. Ale – , chci ti říct něco jinýho, z dlouhý chvíle jsem si minulej tejden spočítal, ţe jsem, kromě střílení z tanku, na vojně rozebral a znovu sloţil asi pětkrát pistoli, dvacetkrát závěr tankového kanónu a tisíckrát kulomet. Mojí vojenskou specializací celou vojnu bylo rozebírání a skládání kulometu. Nic neumím a ani nebudu umět v ţivotě líp. Uţ nikdy v ţivotě nezapomenu, jak jsem tady rozebíral a zase skládal ten zpropadenej kulomet, o kterým se mně v noci i zdá – , ale Roso, co myslíš, kdyţ jsem se celý dva roky na vojně učil rozebírat a zase skládat kulomet, nebyla to ztráta času? Celý dva roky jsem poslepu rozebíral kulomet, jako by nebylo na světě nic důleţitějšího. A to je pakárna, co myslíš?“ „Nezbývá mně nic jinýho neţ s tebou souhlasit,“ pokýval hlavou Jan Rosa. „Honzo, a víš, co je zajímavý?“ řekl desátník Havlík. „Myslím si, ţe kdybys tady nebyl ty, vůbec by mě nenapadlo o takovejch věcech ani přemýšlet.“
389
--VVP Doupovské hory - 31. srpna 1983, 09:02 (ZA 31)
„Kvůli úsporám budete mít prověrky současně s tankisty, nejsou vůbec tak dobří, jak se o nich píše! Nejprve zničíte vy je a pak oni vás. Kaţdej jejich útočící tank musíte vyřadit z boje dříve neţ dosáhne palebné čáry. Potééém jiţ má povoleno střílet na vás, ale to vy uţ tady nebudete…,“ vyřvával plukovník Hřivnatý. Motostřelci, jejichţ ukázce osobně velel, měli rozbalené nádobíčko nedaleko od řídící věţe, mohutná tribuna na blízkém návrší byla plná kontrolních důstojníků, členů prověrkových komisí, pozorovatelů z cizích i zahraničních vojenských útvarů, návštěv, rozhodčích, kritiků a roztleskávačů, podávalo se občerstvení z jeleního masa – chlebíčky, zákusky a káva – šampaňské teklo proudem… „Všechno dobře znáte z minulejch cvičení,“ vysvětloval mezitím plukovník Hřivnatý. „Jiţ jsme si to několikrát upřesňovali. Budete mít dostatek času. Zařídil jsem, ţe všechny tankové čety budou čekat v lese před závorou neţ se rozhoří ohně, kterými jim vyznačují průchody v minových polích. Vy se na ně mezitím dokonale připravíte. Slíbený opušťáky, mimořádnou dovolenou a finanční odměnu dostaneme pouze v případě, ţe neprojede ani jediný bojový stroj. Zařídil jsem, aby vaše druţstva měla klid na vystřídání a doplnění munice, coţ jsme si společně jiţ mnohokráte upřesňovali. Soudruzi, ničeho se nebojte! Naši ukázku střelecké přípravy zvládneme. Ano, jste sice v cílový ploše tankový střelnice. Ano, tanky na vás budou střílet ostrou – cvičnou municí, ale na moji přímluvu byly stanoveny zvláštní bezpečnostní signály, bylo upřesněno a dohodnuto, ţe tankové čety proti nám budou vyjíţdět v přesných čtyřicetiminutových intervalech. Tribuna je plná generálů a tak si nikdo zcela jistě nedovolí ţádnej podraz! Všechno bude tak, jak jsem řekl. Za celej rok uţ mám tý jejich vzornosti, šaškování a naparování plný zuby – a vy je teď pěkně rozmašírujete. Mám rozkaz generálmajora Břízy zničit všechny jejich tanky – do jednoho – elektronickejma řízenejma protitankovejma střelama. A vy jim je úplně všechny zničíte – ještě před palebnou čárou! A já se nejvíc těším na 12. rotu, protoţe ti grázlové mně osobně v zimě ukradli gola klíče a způsobili škodu za více neţ 10 táců!“ --VVP Doupovské hory - 31. srpna 1983, 13:14 (ZA 31)
Jan Rosa stál poblíţ štábního vozidla Praga V-3S a opíral se o kmen smrku. Z nitra vozidla se ozýval příposlech desítek hlášení a rozkazů, vycházejících z radiostanice a plnících mnoha slovy a signály okolní krajinu: „Útočí 5. četa! - Lípa 11! Zde Knoflíky! Všechny Lávky jsou vyznačeny! - Lípa 11! Zde lípa 1. Velte k boji! - K boji! - První tank zaměřen - Zničen! - Druhý tank zaměřen - Zničen! - Třetí tank zaměřen - Zničen! - Všechny tanky byly zničeny!“ „Útočí 6. četa!“ „Počkejte ještě s útokem! Motostřelci nejsou připraveni.“
390
„K boji! - První tank zaměřen - Zničen! Druhý tank zaměřen - Zničen! Třetí tank zaměřen - Zničen!“ Jan Rosa poslouchal hlášení motostřelců, vysílání tanků Vyzývatele a jejich ničení, prohlíţel si písemný bojový rozkaz, stálo v něm: Zaútočit z chodu a zničit ohniska nepřítele v prostoru… O tajuplných "protihráčích" a plukovníkovi Hřivnatém na druhé straně v něm nebylo jediné slovo. V jedenáct hodin obdrţel rozkaz k útoku. Osádky 3. čety zmizely v tancích, příklopy se zavřely. „Osádko! Zde velitel. Jak mě slyšíte?“ „Řidič! Slyším dobře!“ „Střelec! Slyším dobře!“ „Nabíječ! Slyším dobře!“ „Bobr 132. Bobr 133. Zde Bobr 12. Jak mě slyšíte?“ „Bobr 12! Zde Bobr 132, slyším dobře!“ „Bobr 12! Zde Bobr 133, slyším dobře!“ „Řidič vpřed! Bobr sto třicet dva, Bobr sto třicet tři! Zde Bobr 12. Za mnou v proud - vpřed!“ Tři tanky vyrazily, projely údolím, překonaly asfaltovou komunikaci, vjely do lesa… „Ještě čtyři zatáčky a les skončí,“ pomyslel si Jan Rosa, oči měl téměř přitisknuty na hranolech velitelského pozorovacího přístroje. „Tanky! Zpomalte, čekejte!“ uslyšel v černé kukle. „To nebyl správný vojenský rozkaz ani hlas velitele praporu!“ pomyslel si. „Všichni přece vědí, ţe útočíme z chodu. Na co mám čekat? Kdyţ čekali ostatní, je to jenom jejich chyba. Kašlu na čekání! Knoflíky! Zde Bobr 12, jak mě slyšíte?“ „Bobr 12, zde Knoflíky, slyšíme dobře – !“ „Knoflíky, zde Bobr 12, Připravte lávky!“ „Bobr 12, zde Knoflíky, lávky připraveny – a hoří!“ „Bobr 132, Bobr 133. Zde Bobr 12. Nečekat! Nezpomalovat! Zvýšit rychlost! Za mnou! Vpřed!“ Motostřelci se u slavnostně vyzdobené tribuny střídali, všechno jim dosud vycházelo, tribuna rachotila a hučela… „Tanky! Čekejte na mostě před závorou!“ „Aţ ji otevřou bude pozdě. Motostřelci nás rozemelou – jako ostatní!“ pomyslel si podporučík – jeho tank úplně změnil směr a rychlost. „Bobr 132, Bobr 133, Zde Bobr 12 – za mnou do zpevněného brodu vpravo! Elevace!“ Tanky prolétly brodem, zavřená závora zůstala za nimi, les končil. „Bobr 132! Bobr 133! Zde Bobr 12. Směr orientační bod první a dále do kouřem a ohněm vyznačených průchodů v minových polích! K boji!“ Motory ještě více zařvaly, sestava tří tanků se plynule a rychle měnila z proudu v linii. „Tanky! Čekejte na mostě před závorou!“ ozvalo se znovu z éteru. „Měnič nahoru, klávesa dolů, automatika i poloautomatika nahoru,“ opakoval si Jan Rosa, sledoval střelce a potom tankové kanóny a spřaţené kulomety. Byly připravené ke střelbě s hlavněmi aţ sugestivně a hypnoticky mířícími do stále 391
stejného místa. Korby tanků svými pásy kopírovaly terén jako nekonečné housenky, Jan Rosa svého řidiče neustále bombardoval slovy: „Zrychli! Rychleji! Martine, seš jako ţelva! Krucinál, jeď rychle – neţ se ti bigoši proberou!“ Tři stroje přímo letěly směrem k jiţ kouřícím průchodům ve cvičném minovém poli a vířily za sebou oblaka a smrště prachu. „Bobr 12! Zde Bobr! Zpomal! Rozbiješ linii!“ Jan Rosa si aţ nyní uvědomil, ţe ve své kukle jiţ po třetí slyší stejný rozkaz velitele praporu. „I tobě teď kašlu na takový rozkazy,“ rozhodl se Jan Rosa. „Nebudu čekat! Nebudu! To určitě! Počkám, ozve se: Tank zaměfffeeen – zničen! Nechci být zničen! Nechci si nechat zničit tanky!“ Jan Rosa se díval přes periskopy na svůj druhý a třetí tank, pomyslel si: „Oba jsou skutečně stále víc a víc vzadu. Musejí dopředu! Bobr 132! Bobr 133! Zde Bobr 12. Zrychlit! Zrychlit! Vyrovnejte linii! Zrychlit! Vpřed! Zrychlit!“ Tanky vjíţděly do mírného klesání stále větší rychlostí, motory řvaly v nejvyšších otáčkách, krajina kolem duněla, tankové pásy vířily mohutnější a zkázonosnější smrště prachu. Linie tří bojových strojů se vyrovnala, určená palebná čára se přibliţovala s kaţdou sekundou... --VVP Ralsko - 31. srpna 1983, 13:34 (ZA 31)
„Kdo změnil schéma útoku?“ vykřikl poblíţ tribuny poplašeně plukovník Hřivnatý, kdyţ spatřil trojici velmi rychle se blíţících strojů T-55A. Osobně běţel k vysílačce, řval přes mikrofon na velitele pomalu a chaoticky střídajícího druţstva motostřelců: „Naráz zničte ty tanky!“ „Nejde to! Nemůţeme!“ ozvalo se z radiostanice. „Proč?“ „Jsou uţ moc blízko! Musíme zmizet!“ „Splňte rozkaz! Střílejte! Zničte ty tanky!“ „Nemůţeme! Všechny před nimi jsme dostali přímým zásahem, ale tyhle tři nám projedou. Nenecháme se tady zabít. Bojíme se, ţe po nás doopravdy vypálí. Podívejte se, soudruhu plukovníku, také věţ nám uţ zakazuje střelbu a signalizuje! Mizíme!“ „Do prčic, tohleto si někdo vypije!“ zaláteřil plukovník, kdyţ uviděl opakovaný signál řídící věţe, povolující střelbu útočícím tankům Jana Rosy a poté chaoticky do krytu prchající obsluhy protitankových řízených střel. „Kdo sedí v těch zasranejch tancích?“ vykřikoval plukovník Hřivnatý. „Coţpak jim to nikdo dopředu neupřesnil!?“ Ve svých periskopech Jan Rosa viděl, ţe právě na jeho tanky nebyli motostřelci vůbec připravení, potom také on uviděl signály řídící věţe. Cílová plocha tankové střelnice byla volná, střelba povolena... Tanky 3. čety projíţděly naprosto volnými a plápolajícími ohni vyznačenými průchody ve cvičných minových polích, dosáhly palebné čáry, bez povelu předpisově zpomalily. Jana Rosa hledal terče "divadelních" motostřelců, plukovníka Hřivnatého a jejich protitankové řízené střely. „Někde tady přece... nic nevidím! Támhle jsou 392
jejich terče! Bobr 132! Bobr 133! Zde Bobr 12. Tříštivým a kulometem! Orientační bod druhý! Blíţe sto! Stanoviště protitankových řízených střel. Bobr 132 - levý ÓóTé. Bobr 133 - pravý Óó-Té. Salvou!“ Hlavně tří tanků zamířily svým ústím přímo na terče. Podporučík Jan Rosa zavelel svému střelci a nabíječi, během několika sekund, neţ Kirka nabil, si ještě pomyslel: „Ať mají i s námi na tribuně divadýlko!“ Vyslechl si odpovědi nabíječe a střelce: „Tříštivým nabito! Zaměřeno!“ a řekl: „Pal!“ Ozval se trojnásobný výstřel, skupina terčů protitankových řízených střel byla teatrálně rozmetána.
95. ČÁST TANKOVÝ PLUK POD VELENÍM VNUKA JAROSLAVA HAŠKA Motto devadesáté páté části „Není lepších soudruhŧ velitelŧ, NEŢ JSME MY!" generálmajor Radim Bříza, září 1983 --VVP Doupovské hory - 1. září 1983, 13:14 (ZA 30)
„Chlapi, děkuju!" pronesl nadporučík Krákora nečekaně v ţelezničním vagónu plně obsazeném 12. tankovou rotou. „Vaše střelba mohla být včera ještě přesnější, ale byli jste váţně moc dobří – a útok 3. čety všichni přímo proţívali. Motostřelce překvapil a zaskočil, plukovník Hřivnatý zuřil a byl úplně v šoku. Ještě nikdy jsem ho v takovým stavu... přestopřesevšechno... neviděl. To byla... přestopřesevšechno... paráda. Plukovník Brázda zuřil ještě víc, řval před generály i na generály, nadával motostřelcům, do všeho kopal... Roso! Vojáci tvojí čety by měli být na sebe hrdí... přestopřesevšechno..., co zaţili. Dokázali všem, ţe umí." „Měl bych být hrdý?" zopakoval si Jan Rosa v duchu po odchodu nadporučíka. „Ne, nejsem. Jsem pojednou zděšen svými představami, jsem vylekán svými pocity triumfu, jsem zaskočen tím, ţe jsme nechtěli být vycvičení, bránili jsme se všemu vojenskému a nakonec vidím, cítím, jak neúčinná a chabá byla obrana všech vojáků mojí čety – včetně mě samotného. Nechtěli jsme být tankisty a jsme jimi. Náš útok byl skutečně dokonalou ukázkou výcviku elitní tankové jednotky. Video s naším útokem by mohla být učební pomůcka. K čertu! K čertu s tím! K čertu s tím vším! Kdyby nás skutečně někam poslali, ničili bychom – ? Skutečně bychom na rozkaz stříleli a zabíjeli? Proč – ? Je moţné něco "ubránit" tím nebo "šířit" tak, ţe začnu střílet z tanku a házet bomby v cizí zemi – v Polsku proti Solidaritě, v novodobým Vietnamu nebo Afghánistánu, v Iráku, v Praze proti demonstrantům -? Ano, někam tam nás všechny – alespoň teoreticky – chtěli poslat, připravovali nás k nasazení..., chtěli z nás mít vojáky z povolání… 393
Zatím je mír a klid, a přesto se podobných situací bojím po celou svoji vojnu, protoţe vím, ţe by mohly nastat. Nechtěl jsem velet. Najednou vidím a to bez nadsázky, jsme nebezpečně dobří. Proměnili jsme se nejenom v ničící stroje v rukou svých nadřízených a vyšších, ale zejména v ničící nástroje prezidenta a Ústředního výboru. Mají ale právě oni monopol na pravdu, kdyţ říkají: Sami nemůţeme vůbec nic! Musíte pochopit! Musíte být solidární! Musíte jít! Kdo tady skutečně velí – a kdo koná? Ne, ti lidé nejsou stejní! Jan Rosa najednou pociťoval hrůzu, převládl v něm strach, vzpomněl si na srpen 1968: „Čas byl také tehdy aţ příliš srpnovým. Věděli všichni ti lidé, kdyţ šli s holýma rukama proti tankům agresorů, co cítí k boji vycvičený tankista v jeho vnitřnostech? Tisíckrát ano! Jsou odsouzení hodni ti, kteří začnou z tanků střílet do lidí, ale ještě několikanásobně více by měli soudit kaţdého, kdo vycvičené tankisty na podobná místa posílá, i kdyby se tou myšlenkou zabýval čistě teoreticky, i kdyby se proti němu ztratily důkazy, protoţe velitelé mají čas uvaţovat v tichu kanceláří, nejde jim o holej ţivot jako chlapům v břichu ocelového monstra nacpanýho více neţ tunou trhavin, tisícem litrů nafty, olejů…, jehoţ se stali součástí." Jan Rosa cítil, ţe se svými pocity a zkušenostmi by neměl odvahu jít s holýma rukama proti tankům. Naplno si aţ v těchto chvílích uvědomoval, jak byla pokaţdé jeho psychika a psychika všech vojáků uvnitř tanků posunutá, uvědomoval si: „Je to strašné. Nic takového jsem dělat nechtěl! Stal jsem se vojákem a velitelem, který by na rozkaz vydal rozkaz. Najednou si uvědomil, ţe by byl schopný vydat koncový rozkaz – a jemu „podřízení“ vojáci by jej dokonale splnili. Bylo to nejstrašnější poznání! Tanky „pod mým velením“ by poté střílely – do lidí?!" Podporučík zavřel oči, jeho vědomí je obtíţně přecházelo v sen: Příklopy tanku se zavírají, rozkazy byly vydány, všechno kolem jedoucích strojů se stává bojištěm. Terče oţívají a lidé se pohybují před střílejícími tanky jenom proto, aby se měnili v terče a umírali. „Soudruhu, popiš nám, jak vypadá svět zevnitř tanku!" zeptal se jakýsi major. „Zevnitř tanku vypadá svět jako obrazovka elektronického trenaţéru, na kterém jsme do omrzení cvičili. Svět vypadá jako videohra, jako film bez lidí a splývá s realitou... Hranice skutečnosti a virtuální reality splývají, psychika vycvičených muţů uvnitř tanků, a asi i jiné bojové techniky, se posouvá aţ někam za hranice lidskosti. Po nasednutí se stáváme jenom biosoučástkami kovových tvorů s názvem tank T-55A a hrajeme virtuální hru s názvem "Zabij – dříve neţ budeš zabit". Je to válka strojů proti cílům, je to válka bez pravidel…" Vojenský vlak - 2. září 1983 Snaţím se pochopit, jak jen je moţné, ţe z nás - po nasednutí do tanku - tak rychle vyvěrají normální lidské touhy a měníme se jako měňavky? Ve chvílích "bojového nasazení", kdy je tanková střelnice všude za periskopy přeplněna tmou a neuvěřitelným ohňostrojem tisíců rudě svítících "šílených" střel - věříme iluzím a bludům, ţe jenom my na východě máme pravdu a svými zbraněmi bráníme pravdu, věříme rozkazům všech nadřízených a vyšších, plníme jako nemyslící stroje naprosto přesně všechny jejich rozkazy. Uvnitř tanků věříme rozkazům Bůhvíkoho, 394
abychom bránili své tanky - aţ do úplného konce - jako část sebe, ale do té chvíle jsme ochotni střílet úplně po všem, co by mohlo náš naprosto jistý konec oddálit. Proboha, vţdyť my v těch chvílích věříme i politruků politických oddělení, věříme všemu, co po sesednutí tolik proklínáme. Ano, tisíckrát ano, tam uvnitř pod pancířem tanku nastává šílená destrukce psychiky... Kdyţ uţ jsme nasedli, museli nasednout, dostali rozkaz nasednout do tanků, musíme střílet, protoţe jinak bychom nebyli nesmrtelní – a mohli bychom se stát jenom ocelovou konzervou plnou smrti. Ve jménu čeho bychom měli právě my třeba já s Jirkou - hnát vojáky do útoku? Roj s Frantou uţ nyní na všechno kašlou. Jirka včera řekl: „Jako divadelní hra je to dobrý. Sice příšerně drahý, ale dobrý! Ale skutečnost - ta je někde jinde, musí být jiná, protoţe pokud není...?" Můj strejda Jirka zase doslovně říkal: „Moje základní vojenská sluţba se dala vydrţet, protoţe my jsme na vojnu srali" Jenţe...! Proč tady potom vlastně všichni jsme? Ano, proč tady v uniformách ČSLA všichni jsme -? A byli bychom ještě mnohem lepšími, kdyby nás uţ tolik nezkazili! --Nové Sedliště - nástupiště tankového pluku - VÚ-2424 - 4. září 1983, 10:00 (ZA 27)
„Voóójskááá! POóóZOR!" zavelel kapitán Galandauer. Na velkolepém nástupu pluku ve vyzdobeném areálu VÚ-2424 poslouchali všichni nastoupení příslušníci pluku, pozvaní hosté a zástupci všech rozhodujících médií a sdělovacích prostředků Československé socialistické republiky... oslavné projevy. Do areálu útvaru přijíţděla přímo před tribunu sluţební osobní auta. Ze druhého vozidla vystoupil soudruh ministr národní obrany ČSSR, ověšený řády a vyznamenáními. Byl následován skupinou důstojníků, politických pracovníků nejvyššího velení ČSLA, ochrankou... Kolem centrálního plukovního nástupiště se třepaly desítky rudých vlajek a státních zástav států Varšavské smlouvy, vyhrávaly sloučené posádkové hudby... „Pozor vojáků nastoupených ve vycházkových uniformách uţ nemůţe být rovnější," pomyslel si Jan Rosa. „Ale znovu si připadáme jako pokřivenej kompars ve velkofilmu." Hlas generálmajora Břízy před soudruhem ministrem národní obrany ČSSR zvučel a vytruboval: „Soudruzi! Vojáci! Příslušníci elitního tankového Vyzývatele! Příslušníci Buzuluckého, Dukelského tankového útvaru hrdiny Sovětského svazu majora Jana Veselého, vyznamenaného Řádem Rudé hvězdy! S nejvyšším moţným uspokojením konstatuji, ţe jste, společně s pracujícími ČSSR, úspěšně splnili úkoly Výzvy pro budování a obranu naší socialistické vlasti... Všechny vaše závazky byly v mnohém překročeny. Jste nejlepší… Není lepších soudruhů velitelů, neţ jsme my! A není lepších soudruhů vojáků, neţ jste vy! Dokázali jste všem, ţe je to moţné, ţe to jde, ţe jste to dokázali. Po pravdě a na rovinu," odbočil generálmajor Bříza, „nevěřil jsem v některých okamţicích, ţe můţete být tak dobří, ale vy takoví doopravdy jste. Soudruzi! Dnes - v neděli 4. září 1983 - v 9,00 hodin dopoledne - prohlašuji vaši Výzvu za úspěšně 395
splněnou. Soudruzi, zavázali jste se splnit rozkazy…! Dovolte mi, abych nyní přímo do rukou soudruha ministra národní obrany ČSSR předal hlavní písemné doklady o tom, ţe jste HO splnili." Jan Rosa a všichni vojáci pluku sledovali předávání červených desek, podporučík pohledem zabloudil na svůj odznak Vzorný voják, pomyslel si: „Také já jsem splnil závazky Výzvy, přestoţe jsem se k nim nikdy nezavázal, ale necítím se kvůli tomu lepším, ale ani horším…" Reproduktory zvukové aparatury burácely: „Ať ţije Výzva! Ať ţije Československá lidová armáda! Ať ţije soudruh ministr národní obrany! Ať ţije nové velení pluku v čele s jeho novým vrchním velitelem – soudruhem plukovníkem Richardem Haškem.
96. ČÁST EPILOG Motto devadesáté šesté části
„Dobří lidé neumírají MLUVÍ K NÁM A ŢIJÍ s námi V SRDCÍCH A V DUŠÍCH - nás ţivých." Jan Rosa, září 1983 --VVP Doupovské hory - 1. září 1983, 13:14 (ZA 30)
Jan Rosa opustil přesně po roce tankový pluk, jehoţ velení bylo svěřeno do nejlepších rukou vnuka Jaroslava Haška. Ne, nezáviděl mu ani za mák, seděl ve vlaku, na vnitřní straně jeho zavřených očních víček běţel film vzpomínek: „Zavřete huby, soudruzi! Výzva dopadla výtečně, ale nebylo tomu zase tak výtečně, aby mohl být major Pašek povýšen naráz o dvě hodnosti – z majora přímo na plukovníka! Tebe, Roso, bychom si tady rádi nechali. My víme, ţe František Varga je jako velitel roty neschopnej, ale nahoru nemůţe, takţe se nám tady jaksi zasekl… Ale vy o všem armádním v civilu mlčte!" řekl poslední den vojny zástupce pro věci politické praporu nadporučík Chmel... „Rozumím, provedu," odpověděl Jan Rosa v polospánku a povzdechl si: „Nevím, co by se muselo stát, aby tomu bylo jinak. Všichni jsme přísahali, a protoţe jsme přísahali, nemáme šanci. Nakonec ani nám nezbývá nic jinýho – neţ
396
mlčet. Kdyby se v civilu na Výzvu někdo zeptal – asi by většina z nás doma nadávala, ale veřejně řvala: Ať ţije Výzva!" Jan Rosa usínal... „Juro, jak přivítáš nováčky?" ptal se ve svém snu. „Veliteli, řeknu všem baţantům jasně a stručně: Blbouni, jděte pryč! Kdyţ nepůjdete, dostanete úplně od kaţdýho mazáka přes drţku. My jsme na tom byli stejně! Honzo, oni nepůjdou. Já to dobře vím. My jsme jít taky nikam jinam nemohli. A jak dopadnou -? To ty víš dobře, ţe stejně jako my." „Vím, ale myslel jsem si, ţe vy budete lepší." „Lepší nebo horší. Není to tady jedno -? Tady nemůţeš být lepším – i kdyby ses rozkrájel. Vidíš to kolem sebe kaţdej den sám... I do velení armády se – kromě pár chlapů – vecpali koktalové, všeho schopní zrzouni, plešouni, zaslepení kariéristi, neschopní zmatkaři, kteří marně čekají na sluţební postup – třeba náš velitel roty, a ještě mají tu drzost o sobě tvrdit, ţe jsou elita. A teď na tu svoji "jedinečnost a dokonalost" mají dokonce i lejstro... Ne, neboj se, já sám nikoho šikanovat nebudu – aspoň ne tak, aby mu to vadilo. Za ostatní nabíječe neručím, ale – Honzo - mazáci z nás všech budou stejně... Jan Rosa poslouchal svého nabíječe, který se před pár hodinami proměnil v jednoho z mnoha nastupujících mazáků, proměnil se v jednoho z nových skutečných vládců vojenských nocí v Československé lidové armádě... „Vládce vojenských nocí," pomyslel si Jan Rosa. „To neznělo špatně. Jenom on sám ví?! Pouze on sám! I v tom to je, i v tom zní kus naděje... Vím, co je to být na vojně a často být "sám"!" „Honzo, ty mu fakticky věříš?" zeptal se Petr Smrţ... „Věřím. Proč se ptáš?" „Honzo, znáš Švejka? Česká fóóójak - dóóóbra fojak! Honzo! Češi byli, jsou a budou na vojně – a mnozí i v civilu - stále Švejky. Ty stovky a tisíce Švejků, kteří kaţdoročně rukují do armády, nemůţeš změnit. Pochopil jsem u Vyzývatele jedno: Nic je – nic nás – nemůţe v podobných situacích změnit a nezmění... A je tomu tak dobře." Jan Rosa mlčel, uvaţoval: „Bylo by dobře, kdybychom zůstali stejní? Hlavní, podstatné a nepřehlédnutelné je, ţe se můj kruh vojenských dní uzavřel a čeká na mě Dáša. Je a byla se mnou v posledních měsících ve svých dopisech a já jsem byl jenom s ní. Dáša nesmí čekat uţ ani minutu. Uţ ani minutu nechci čekat na lásku a na všechno, co nám bylo celý rok zapovězeno – kvůli vojně. Někde tady mám její nejnovější dopis...". DAGMAR KORÁLKOVÁ a Dalibor Marvan oznamují, ţe budou oddáni... „Nediv se! Ztratil ses na vojně. Celej rok o sobě nedals vědět...,"
Korálková... 397
řekla Dáša
Jan Rosa se oklepal: „Byl to jenom sen -?" „Cestujete zdaleka, mladíku?" zeptal se po třetí starší muţ, který jako jediný v Praze přistoupil do stejného a jinak prázdného kupé rychlíkového vagónu. „Ani ne - jedu z Nového Sedliště. Byl jsem tam na – delší dovolené," odpověděl Jan Rosa nesoustředěně, znepokojený svým snem. „A kam jedete?" „Jedu domů, jedu za svojí láskou, za Dášou – do Trutnova." „Závidím vám," řekl cizí muţ. Jan Rosa se nestačil zeptat proč. Cizí muţ sám od sebe vysvětloval: „Chtěl bych jet také za někým koho mám rád a kdo má rád mě. A zatím –, jedu jen k bratrovi do Poděbrad." „Vy svého bratra nemáte rád?" „Mám, ale – , vţdyť si rozumíme," usmál se, „myslím ţenu, nějakou svůdnou, zajímavou, přitaţlivou ţenu." „Kdyţ ji nepotkáte dnes, všechno můţete napravit zítra nebo pozítří." „Myslíš si opravdu, ţe bych to mohl ještě napravit?" „Určitě, nikdy nemůţe být tak pozdě, aby bylo opravdu pozdě." „Musím počkat, pozejtří jdu na kudlu. Čeká mě operace. Víš, měl jsem kamaráda, jmenoval se jako já, byl to také Jindřich. Operovali mu také srdce. Uţ se nikdy nevrátil. Umřel –! Já uţ se také nevrátím. Uţ nikdy nebudu moci jet za někým... koho mám… rád. Kolik myslíš, ţe mně je let? Teprve šedesát dva." „Proč?" chtěl by se Jan Rosa zeptat, ale nechtěl rušit jeho myšlenky. Nerozuměl, proč právě jemu cizí chlap povídal, ţe se jmenuje Jindřich Sixta? Proč právě o něm by měl vědět, ţe cestuje z Plzně ke svému bratrovi do Poděbrad? Proč se svěřoval, ţe má jít za týden v Praze na operaci?" „Chlapče! Můţu tě tak oslovit -? Nezlobíš se -?" Jan Rosa kýval záporně hlavou. „Víš -, kdybych měl syna, byl by v tvém věku a vracel by se právě z vojny." „Neřekl jsem mu, ţe jedu z vojny," zpozorněl Jan Rosa. „Rok vojny je na mně tolik vidět?" „Chlapče, platí na vojně ještě dnes slova mého dědečka?" pokračoval neznámý Jindřich ve svých úvahách. „Napsal mně je do památníku před mojí maturitou. Počkej, bylo to - uţ před více neţ čtyřiceti lety, přesně 21. srpna 1944." „Nevím!" odpověděl Jan Rosa. „Nevím, protoţe jsem neznal vašeho dědečka. Nevím, co napsal do vašeho památníku." „Pamatuji si ty věty a hlavně jejich obsah celý ţivot, ale nemám syna ani vnuka, kterým bych je mohl předat. Zajímaly by tebe?" Jan Rosa kývl hlavou, ţe ano! „Máš štěstí. Vzal jsem si svůj památník s sebou na cestu, vzal jsem si ho pro štěstí. Chceš opravdu vědět ţivotní moudrost, která by se měla předávat z generace na generaci?" „Ano, proč ne?" odpověděl Jan Rosa, ale chtělo se mu spát. Neznámý muţ se díval zamyšleně z okna. Janu Rosovi se zdálo, ţe opakoval jeho slova se stínem smutku ve svém hlasu: „Ano, proč ne! Nevím, proč jsme se potkali tady – tak sami. Věříš v osud? Třeba mám právě teď a právě tady předat poselství. Víš... , nemám syna. Po operaci uţ třeba nebude jiná moţnost. Nechám tě 398
v klidu přečíst si těch pár vět." Jindřich Sixta nalistoval dvěma pohyby hledané stránky. Podal Janu Rosovi starý památník s omšelými deskami, sám vyšel do uličky před kupé. Jan Rosa četl věty zaplňující celé dvě malé stránky starého památníku. Při jejich čtení se ho zmocňovalo zvláštní mrazení. Měl zneklidňující pocit, ţe se s Jindřichem nepotkal náhodou, ţe s ním cestuje jenom proto, aby mu svým památníkem z mládí pomohl zformulovat myšlenky...
21. srpna 1944 Můj milý vnuku!
Čas je dnes až příliš srpnovým, byl a opět bude takovým! Vím, dobře vím, jak mě máš rád a jen proto věřím, že mé poznání, ke kterému jsem dospěl teprve za desítky let svého života, přijmeš, a že ho přijmeš mnohem dřív než jsem toho byl schopen sám. NE, mé poznání není zárukou štěstí, a přesto, pokud mu doopravdy porozumíš, tě ke štěstí dovede... Tak tedy: Nedej na sobě nikdy znáti utrpení, neboť lidé tě pak pokládají za slabocha a potají se ti smějí, třeba by tě do očí litovali. Neřiď se nikdy morálkou lidí nemorálních, byť bys takových lidí znal až příliš mnoho, ale vytvoř si morálku svou, jež bude tvým svědomím. A heslem tvého života buď: Jsem jistý sám sebou a důvěřuji plně především jen v sebe... Poznávej a poznej všechny lidi kolem sebe, abys věděl, kterak rozehráti všechny životodárné struny lidských duší, ale nedopusť, aby někdo zcela poznal tebe. Žij - dokud můžeš, odnes si ze života krásné vzpomínky, abys jednou nemusel říci, že jsi marně žil -, že život ti nepřinesl nic dobrého. Pohrdej bolestí -, směj se osudu -, buď silný! Neponižuj sám sebe mluvením lží, ale věř, že jen taková pravda vede k jistému úspěchu, je-li vyslovena v pravý čas, na pravém místě a před čestnými lidmi. Vždy pevně kráčej k cíli a potom v
399
pozemském životě překonáš vše zlé, protože budeš schopný vnímat, přijímat a také - a to především - kolem sebe šířit a dávat dobré. Tvůj milující dědeček Jindřich --V Trutnově vystoupil Jan Rosa z vlaku, objal Dášu Korálkovou, jejich šťastné polibky byly pro Jana Rosu ţivelně skutečné, plné očekávání a ţivota… „Dášo..., chci..., strašně moc chci..., společně s tebou proţít celý ţivot," řekl večer Jan Rosa. „Nikdy s nikým jsem nebyla tak šťastná," odpověděla Dáša. „Víš o tom, ţe s tvými dopisy jsem nahlédla do našich duší?" „Dášo, já jsem s tvými dopisy viděl budoucnost. Určitě spolu budeme mít dvojčata, budou to dva kluci a budou nám dělat jenom samou radost. Všichni budeme šťastní, ale jedna věc mně vadí uţ dnes. Oba naši synové budou muset jít za 18 let a za 9 měsíců do armády. Bude-li ještě stejná armáda - a ona stejná bude budeme jim muset mnohé vysvětlit a na mnohé je připravit." „Honzo, uţ nejsi v armádě," řekla Dáša a přitiskla se k němu. „Já vím..., neboj se..., dobře to vím..." Jan Rosa políbil Dášu Korálkovou, zhasnul lampičku a uslyšel její otázku: „Říkal jsi, ţe se nám narodí za osmnáct let a za devět měsíců? Má-li to být přesně...“
Konec P. S: Ale nebylo tomu přesně. Synovi Jana Rosy bylo 18 let přesně v roce 2004, kdy v České republice skončila povinná základní vojenská sluţba.
---
400
______________________________________________________________ Poděkování Zvláštní poděkování patří mým rodičům, na které dnes vzpomínám - stejně jako oni na mě - po celou dobu mé základní vojenské sluţby, a kteří s obdivuhodnou pečlivostí a s bezhraničnou láskou uchovali aţ do dnešních dnů také svědectví mých vojenských dopisů, ze kterých čerpá i podstatná část tohoto příběhu. Děkuji svým rodičům a všem lidem, kteří dokáţí v kaţdé době silou ducha, silou paţí či humorem vzdorovat zlu, krutosti a násilí, a kteří mají dar učit druhé, aby také oni našli sami v sobě moudrost a sílu – naslouchat a řídit se hlasy dobra, které znějí v kaţdém člověku. Děkuji svým rodičům, kteří mě naučili věřit, ţe... Dobří lidé neumírají MLUVÍ K NÁM A ŢIJÍ s námi V SRDCÍCH A V DUŠÍCH - nás ţivých.
401
--HLAVNÍ AKTÉŘI PŘÍBĚHU VYZÝVATEL a jejich vojenská odbornost VELENÍ PLUKU velitel pluku major Čestmír Hrdý zástupce velitele pluku kapitán Igor Galandauer zástupce velitele pluku pro věci politické podplukovník Ladislav Bobulák náčelník štábu pluku major Richard Pašek technik pluku kapitán Juraj Jarabica tělovýchovný náčelník pluku kapitán Kamil Hrbek proviantní náčelník pluku nadporučík Václav Mařík kuchař četař Sergej Serlabajev týlový náčelník kapitán Antonín Borovec
4. tankový prapor velitel praporu nadporučík Ivo Messarosz náčelník štábu praporu nadporučík Jindřich Krákora zástupce velitele praporu pro věci politické nadporučík Vlastimil Chmel 10. tanková rota velitel roty: nadporučík Libor Středa velitel 1. čety: podporučík Alexej Jegorov 11. tanková rota velitel roty: nadporučík David Mašta voják: Ondřej Adamec
402
12. tanková rota (Poznámka: tankový pluk se skládal ze tří praporŧ, prapory ČSLA měly 9 rot, číselné označení 12 autor pouţil záměrně – k popisovaným událostem došlo u Vyzývatele ČSLA, ale mohlo k nim dojít v kterémkoli pluku – události se tak „vznášejí“ nad celou ČSLA) velitel roty: nadporučík František Varga tank velitele roty: nabíječ: Libor Boukal, řidič: Felix Kozderka, střelec: Petr Smrţ (výkonný praporčík) technik roty: Marian Braniak 1. četa 12. tankové roty 1. tank velitel: podporučík Zdeněk Roj nabíječ: Lukáš Suchý, řidič: Miroslav Pečka, střelec: Jaromír Machačík 2. tank velitel: Ilja Hatalov nabíječ: Květoslav Kolář, řidič: Antonín Kváček, střelec: Ondřej Machura 3. tank velitel: Deţo Bagi nabíječ: Stanislav Počta, řidič: Pavel Lohniský, střelec: Egon Kervín (Oldřich Palička) 2. četa 12. tankové roty 1. tank velitel: Jiří Pilot nabíječ: Prokop Kukla, řidič: František Novák, střelec: Luboš Starý 2. tank velitel: Otakar Mayer nabíječ: Ladislav Polák, řidič: Adam Noha, střelec: Bohuš Lang 3. tank velitel: Tomáš Machalík (Michal Lomann) nabíječ: Leoš Deyl, řidič: Zbyněk Vácha, střelec: Vendelín Čihák 3. četa 12. tankové roty 1. tank velitel: Jan Rosa nabíječ: Juraj Kirka, řidič: Martin Dučera, střelec: Oldřich Chvála (Marian Havlík) 2. tank velitel: Vladimír Petrof nabíječ: Martin Šimček, řidič: Jozef Cisárek (Michal Černý), střelec: Milan Tóth 3. tank velitel: Vratislav Taškář (Tomáš Machalík) nabíječ: Patrik Nikola, řidič: Roman Hrbatý, střelec: Karel Hromada (Jiří Bubelka)
403
1. tankový prapor 2. tanková rota velitel roty: nadporučík Miloš Krátký vojáci: Jančařík, Machálek, Vojáček 2. tankový prapor 5. tanková rota velitel roty: nadporučík Arnošt Frank vojáci: Kamil Truhlář, Jaroslav Štefánek, Rostislav Marek, Čeněk Douda
VYŠŠÍ VELENÍ NEŢ PLUK MNO generálmajor LUDVÍK HOLÍK 1. důstojník z Hlavní politické správy ČSLA plukovník Gustav NOHAVIČKA 2. důstojník z Hlavní politické správy ČSLA podplukovník Marek HŘIVNATÝ náčelník politické správy Západního vojenského okruhu generálmajor RADIM BŘÍZA velitel 24. divize plukovník JAN DRHA náčelník štábu 24. divize plukovník RADEK BRÁZDA důstojník štábu 24. divize plukovník Vlastimil MALINA
© MHL39 1990 - 2005 František Janč
[email protected]
404
