MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA
Vývoj využívání krajiny na příkladu vybraného území Valašska Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
Mgr. Aleš Bajer, Ph.D.
Jarmila Babicová
BRNO 2013
Především děkuji Mgr. Marku Havlíčkovi za poskytnutí mapových podkladů prostřednictvím VÚKOZ v. v. i. a za jeho cenné rady a informace týkající se zpracování map využití krajiny. Děkuji vedoucímu práce, Mgr. Aleši Bajerovi, Ph.D., za možnost se danou problematikou zabývat. Dále pak děkuji všem, kteří jakýmkoli způsobem přispěli ke zvýšení kvality této práce.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Vývoj využívání krajiny na příkladu vybraného území Valašska zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznike m díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne: ........................................ podpis studentky
Abstrakt Babicová, J. Vývoj využívání krajiny na příkladu vybraného území Valašska. Bakalářská práce. MENDELU Brno, 2013. Předkládaná bakalářská práce na téma Vývoj využívání krajiny na příkladu vybraného území Valašska se zabývá sběrem informací o využívání krajiny v obci Valašská Polanka téměř 200 let do minulosti. Změny v krajině jsou sledovány prostřednictvím historických pramenů, přičemž jsou dány do souvislostí zásahy zdejších lidí do krajiny s historickými událostmi. Nedílnou součástí bakalářské práce je studium změn v krajině prostřednictvím historických mapových podkladů, které dokládají změny ve struktuře krajiny v jednotlivých po sobě následujících sledovaných obdobích. Vyhodnocením celkového stavu změn krajiny obce Valašská Polanka zjistíme určitý trend vývoje krajiny a společnosti. Klíčová slova Bakalářská práce, historické mapy, historické prameny, krajina, místní lidé, společnost, struktura krajiny, Valašská Polanka, Valašsko, využití krajiny, vývoj, zásahy do krajiny, změny v krajině.
Abstract Babicová, J. Development of land use on the instance of selected area in Wallachia. Bachelor thesis. MENDELU Brno, 2013. This bachelor thesis which is focused on Development of land use on the instance of selected area in Wallachia deals with collection of information of land use in the village Valašská Polanka nearly 200 years into the past. Changes in the landscape are monitored through historical sources. Interventions of local people into the landscape are placed upon record. This thesis is also the study of changes in the landscape through the historical maps so that changes in landscape structure are monitored. Total state of landscape changes in the village Valašská Polanka was evaluated, trend of the landscape development and society was found. Keywords Bachelor thesis, development, historical maps, historical sources, changes in the landscape, interventions in the landscape, landscape, landscape structure, land use, local people, society, Valašská Polanka, Wallachia.
OBSAH 1
2
ÚVOD.......................................................................................................................... 8 1.1
CÍLE PRÁ CE.................................................................................................................................................. 8
1.2
VYM EZENÍ ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ.................................................................................................... 9
1.3
HISTORICKÉ A KULTURNÍ ASPEKTY ZKOUMANÉHO ÚZEM Í ............................................. 10
LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................... 12 2.1
2.1.1
Reliéf Valašska ................................................................................................................................... 12
2.1.2
Vnější Západní Karpaty..................................................................................................................... 13
2.1.3
Geologický vývoj Vnějších Západních Karpat ............................................................................. 16
2.1.4
Vrtní p rozkou manost ......................................................................................................................... 19
2.1.5
Minerály a nerostné suroviny ........................................................................................................... 21
2.1.6
Pedologie.............................................................................................................................................. 21
2.1.7
Hydrologie ........................................................................................................................................... 22
2.1.8
Biota...................................................................................................................................................... 23
2.2
Doba kamenná..................................................................................................................................... 25
2.2.2
Doba bronzová .................................................................................................................................... 25
2.2.3
Doba železná ....................................................................................................................................... 26
2.2.4
Středověk ............................................................................................................................................. 26
ANTROPICKÝ VLIV NA ZKOUMANÉM ÚZEM Í VE VZTA HU K HISTORICKÝM UDÁ LOSTEM ............................................................................................................................................. 27
2.3.1
Středověká kolonizace ....................................................................................................................... 27
2.3.2
Pasekářská a valašská kolonizace .................................................................................................... 29
2.3.3
Od poloviny 17. století do ro ku 1848.............................................................................................. 34
2.3.4
1848–1918 ........................................................................................................................................... 35
2.3.5
Hospodářské poměry 20. století....................................................................................................... 36
2.4
VYUŽITÍ PŮDY V HISTORICKÉM POJETÍ ...................................................................................... 38
METODIKA.............................................................................................................. 43 3.1
VYUŽITÍ MAPOVÝCH PODKLA DŮ ................................................................................................... 44
3.1.1
První vojenské mapování (Josefské) ............................................................................................... 44
3.1.2
Druhé vojenské mapování (Františkovo) ....................................................................................... 45
3.1.3
Třetí vojenské mapování (Františko–Josefské) ............................................................................. 47
3.1.4
Mapování moravské části Protektorátu Čechy a Morava (Messtichblätter)............................. 48
3.1.5
Vo jenské topografické mapování Československa....................................................................... 48
3.1.6
Základní mapy..................................................................................................................................... 49
3.2
4
VÝVOJ LIDSKÝCH KULTUR NA VA LAŠSKU ............................................................................... 25
2.2.1
2.3
3
PŘÍRODNÍ PODMÍNKY ZKOUMANÉHO ÚZEM Í ........................................................................... 12
ZPRA COVÁ NÍ DAT .................................................................................................................................. 50
VÝSLEDKY .............................................................................................................. 51
4.1
VYUŽITÍ KRAJINY DO PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ ........................................................... 51
4.2
VYUŽITÍ KRAJINY VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ ...................................................................... 53
4.3
VYUŽITÍ KRAJINY V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU ........................................................................ 55
4.4
VYUŽITÍ KRAJINY V OBDOBÍ ZA ČÍNAJÍCÍ KOLEKTIVIZA CE .............................................. 56
4.5
VYUŽITÍ KRAJINY NA POČÁTKU 90. LET 20. STOLETÍ ........................................................... 58
4.6
VYUŽITÍ KRAJINY NA KONCI 90. LET 20. STOLETÍ .................................................................. 59
4.7
VYUŽITÍ KRAJINY ROKU 2009 ........................................................................................................... 60
5
DISKUZE .................................................................................................................. 63
6
ZÁVĚR ...................................................................................................................... 65
7
SUMMARY............................................................................................................... 66
8
POUŽITÁ LITERATURA......................................................................................... 67 8.1
MAPOVÉ PODKLADY............................................................................................................................. 69
1
ÚVOD
Bakalářská práce se zabývá vývojem krajiny v obci Valašská Polanka. Jedná se o obec v srdci etnografického regionu Valašsko, jež je charakteristický střídáním kopců a údolí s relativním rozdílem nadmořských výšek cca 375 m. Jedná se o typickou kopcovitou krajinu východní Moravy, která se podobá krajině dále na jihovýchod slovenských
od
česko–
hranic
po
karpatském oblouku až do rumunské části Maramureše, odkud Valaši jako původci zdejší
člověkem
krajiny
přišli.
formované K
rozvoji
Ob r. 1 Krajina obce Valašská Polanka. (KČT, 2013)
osídlení i vyšších částí zdejších kopců docházelo právě vlivem valašské, ale také pasekářské kolonizace, přičemž se obě kolonizace vzájemně mísily. Výsledkem spolupůsobení obyvatelstva na krajinu vznikla pestrá mozaikovitá struktura krajiny, v níž se střídají nejrůznější společenstva lesů, luk, polí i pastvin. Krajina v obci Valašská Polanka, jak ji známe dnes, byla formována po celá staletí, avšak změny, které přineslo století 20., jsou ze všech změn nejrazantnější. Dříve měla Valašská Polanka zcela zemědělsk ý charakter a téměř každý obyvatel vesnice se snažil svědomitě obhospodařovat svůj díl z krajinné mozaiky. Postupným vývojem a také pokrokem v technologiích je stále ve větší míře zaváděna mechanizace, která sice nepotřebuje už tolik lidí k asistenci, nicméně krajinná struktura je této mechanizaci stále více přizpůsobována.
1.1 CÍLE PRÁCE Cílem bakalářské práce je na základě získaných historických mapových podkladů sledovat vývoj krajiny v obci Valašská Polanka v průběhu téměř 200 let do minulosti. Snahou je přiblížit čtenáři historické okolnosti vedoucí zdejší obyvatele k využívání krajiny daným způsobem a podat ucelenou informaci o vývoji tohoto využívání. Do souvislostí jsou dány informace topografické, geologické, hydrologické, fytologické a 8
další tak, aby byl podán ucelený soupis o studované lokalitě. Na základě tohoto soupisu je možné lépe si představit situaci a přírodní poměry studovaného území a snáze tak porozumět vývoji, jaký se zde od minulosti do současnosti odehrával. Sledováním historického využívání krajiny můžeme sestavit určitý trend vývoje, na základě čehož můžeme predikovat vývoj krajiny v dohledném horizontu a případně přizpůsobit těmto predikcím způsob hospodaření s krajinou. Bakalářská práce může zároveň sloužit jako podkladový materiál pro následnou výzkumnou, kognitivní nebo jinou činnost.
1.2 VYMEZENÍ ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ Valašská Polanka leží 9 km jižně od Vsetína a asi 30 km od krajského města Zlín. Obcí protéká říčka Senice, která je zároveň hranicí mezi západně ležícími Vizivickými vrchy a východně ležícími Javorníkami, jež patří do Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Nejvyšším místem v katastru obce jsou Žáry (752 m n. m.), nejnižším místem je údolí Senice (375 m n. m.). (NEKUDA, 2002; OBEC VALAŠSKÁ POLANKA, 2013)
Ob r. 2 Mapa širších územních vztahů obce Valašská Polanka, M 1: 50 000.
9
Polankou prochází silniční a železniční trať spojující Moravu se Slovenskem, které je vzdáleno asi 25 km od obce. Valašská Polanka je členem Sdružení obcí Hornolidečska, k jehož hlavním cílům patří rozvoj turistického ruchu. Spolu se sousedními obcemi spolupracuje také v rámci Mikrocelku Polanecko. V každé z obcí Sdružení jsou k vidění ukázky valašské lidové arcitektury, folklorní tradice, kulturní nebo přírodní zajímavost. (OBEC VALAŠSKÁ POLANKA, 2013) Obec svou rozlohou 1 235 ha a počtem 1 316 obyvatel (1999) patří ke středně velkým obcím okresu. Hlavní sídlo leží téměř celé v údolní nivě Senice, menší řadová výstavba je na začátku údolí Veřečné, na dalších místech jsou roztroušeně samoty. Zachovalé dřevěné stavby jsou ojedinělé, nacházejí se většinou v rozptýlené zástavbě v okolních údolích a na kopcích. (ČSOP, 2013)
1.3 HISTORICKÉ A KULTURNÍ ASPEKTY ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ Polanka je starobylá obec, jejíž historie spadá do poloviny 14. století. První písemná zmínka o ní je v listině papežské kurie z roku 1361, podle níž patřila klášteru ve Vizovicích. Obec ležela na rušné cestě, vedoucí ze Vsetína do Brumova a dále do Uher. Po zániku vizovického kláštera se Polanka a okolní obce stávají majetkem světské vrchnosti na vizovickém panství, jehož vlastníci se v 16. století často střídali. Roku 1575 koupil Zdeněk Kavka z Říčan brumovské panství a připojil k němu mj. i Polanku. Součástí brumovského panství zůstala obec až do roku 1673, pak patřila do panství vsetínského až do rozpadu vrchnostenské soustavy a přeměny původních panství na velkostatky a statky. (OBEC VALAŠSKÁ POLANKA) Název obce se objevuje ve starších latinských pramenech v podobě Polanka, Polenka, Polanky, v českých pramenech pak v podobě Polanka, Polanky nebo Pollanka. Název je odvozen od místa, v němž obec vznikla. „Jméno Polánky odvozeno jest od slova „polana“, jímž nazývá lid malý pozemek orné půdy, odevšad lesem obtočený. Během času lesy okolní osazováním zřídly.“ (KORABÍK, 1998). Roku 1930 byl úředně stanoven název Valašská Polanka. (KORABÍK, 1998; NEKUDA, 2002)
10
Polanka byla původně čistě zemědělskou obcí. Dokládá to znak na Obr. 3, který obsahuje beránka, radlici a vozové kolo. V 19. století byla rozšířena domácká výroba šindelů, kapesních nožů, lněného a konopného plátna a dřevěného uhlí. Bezzemci se živili sezónními zemědělskými pracemi na Hané, prací v cukrovarech, na stavbě železnice Vsetín–Bylnice a trati Horní Lideč– Půchov. Ve dvacátých letech 20. století se vykrajovaly
Ob r. 3 Znak obce Valašská Polanka.
kůže pro Baťovu továrnu ve Zlíně, po r. 1937 našli
(OBEC VAL AŠSKÁ POLANKA, 2013)
mnozí občané zaměstnání ve vsetínské Zbrojovce. (NEKUDA, 2002) Ve Valašské Polance jsou dosud živé lidové výroční obyčeje jako masopust, mikulášská a velikonoční obchůzka, koleda, dožínky aj., k čemuž přispívá soubor písní a tanců Polančané, také pěvecký sbor Polanka, působící nejen v obci a jejím širokém okolí. Významným rodákem
z Valašské
Polanky
je
Josef KAŠPAR
Vrchovský, jež je mimo jiné autorem tzv. Valašské polanecké hymny, která se tak významně uchovala v paměti místních občanů, že se stala nejen obecní hymnou zpívanou při pořádání Starovalaškých dožínek, ale převzal ji také jako svou hymnu celý mikroregion Hornolidečska, jehož je Valašská Polanka součástí.
Ob r. 4 Josef KAŠPAR Vrchovský. (OBEC VALAŠSKÁ POL ANKA, 2013)
(OBEC VALAŠSKÁ POLANKA, 2013) Jako památka je chráněn kamenný kříž z r. 1779 se znakem hrabat z Illésházy umístěný před kostelem sv. Jana Křtitele vysvěceným v témže roce (NEKUDA, 2002).
11
2
LITERÁRNÍ PŘEHLED
2.1 PŘÍRODNÍ PODMÍNKY ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ Přírodní podmínky v obci Valašská Polanka můžeme charakterizovat z hlediska její polohy na východě Moravy, příslušnosti ke geomorfologické subprovincii Vnějších Západních Karpat či k etnografickému regionu Valašsko, nebo východní částí obce zasahující do chráněné krajinné oblasti Beskydy. Spojením informací o zde se stýkajících větších celcích získáme relativně přesnou informaci o přírodních podmínkách menšího územního celku, jakým je v tomto případě obec Valašská Polanka.
2.1.1 Reliéf Valašska Dle regionálního geomorfologického členění reliéfu patří území Valašska k provincii Západní Karpaty, k subprovincii Vnější Západní Karpaty. Území zahrnuje oblasti vyššího a členitějšího reliéfu, v němž převládají vrchoviny a hornatiny, což je pro Valašskou krajinu typické. V rámci geomorfologického celku jsou to Slovenskomoravské Karpaty, zastoupené na vymezeném území hornatinou Javorníků se svým podhůřím Vizovickou vrchovinou (CZUDEK, 1997). Pestrost a prostorová diferencovanost reliéfu Valašska souvisí s dlouhodobým vývojem území a působením celého souboru vnějších reliéfotvorných procesů v závislosti na mladých tektonických pohybech, změnách klimatu a rozdílné odolnosti pískovců a jílovců ve flyšových souvrstvích (PAVELKA, 2001). Na reliéfu Valašska je nejvýraznější pásmovitost, která je typickým znakem všech nejmladších pohoří na Zemi vzniklých během alpínského
vrásnění a v terénu se projevuje rovnoběžným
uspořádáním většiny horských hřbetů a údolí (JANOŠKA, 2000). Dle Janošky (2000), jsou v hornatinách Valašska dobře patrné zarovnané plochy vyskytující se jako plošiny ve vrcholových částech hřbetů nebo stupně (spočinky) ve svazích. Zarovnané povrchy jsou dokladem erozních procesů, které od konečného vyvrásnění flyšového pásma Západních Karpat před 15 miliony let způsobují s větší či menší intenzitou zarovnávání a snižování horského reliéfu. Vliv na tvorbu reliéfu měly rovněž tektonické poruchy (zlomy) zemské kůry, které protínají napříč pásma geologických jednotek a horských 12
hřbetů (JANOŠKA, 2000). Nejvýraznější z nich sleduje tok říčky Senice a na něj navazující úsek Vsetínské Bečvy mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím. SESOUVÁNÍ
Mezi nejvýraznější gravitační procesy, modelující reliéf Valašska, patří sesouvání, které podmiňuje vznik svahových deformací (PAVELKA, 2001). Dle Pavelky (2001), flyšové podloží a reliéf bývalého okresu Vsetín vykazuje velmi vhodné podmínky pro vznik a rozvoj sesuvů. Klíčovou roli mají nepropustné jílovce flyšového souvrství, neboť zabraňují vsaku srážkové vody, způsobují zvodnění nadložních vrstev a navíc se ještě po nasycení vodou stávají ideální kluznou plochou (JANOŠKA, 2000).
2.1.2 Vnější Západní Karpaty Vnější Západní Karpaty zabírají východní část Moravy a Slezska na ploše 7 184 km2 , tj. 26,80 % území (CZUDEK, 1997). Na rozdíl od České vysočiny se vyznačují vcelku větší horizontální a vertikální členitostí reliéfu a větším projevem litologie a geologické struktury (CHLUPÁČ, 2002). Karpatská soustava je mnohem mladší než Český masiv. Byla zformována teprve procesy alpínského vrásnění, hlavně v intervalu posledního sta milionů let od svrchní křídy do terciéru, v případě popisovaného území ve spodním a počátkem středního miocénu (CZUDEK, 1997). Také zde byly určujícím faktorem pohyby litosférických desek, tj. desek zemské kůry, které se pohybovaly spolu se svrchní částí zemského pláště. Hlavní roli zde sehrála kolize jižnější africké desky s varisky konsolidovanou severnější deskou Evropy (CHLUPÁČ, 2002). Chlupáč (2002), uvádí, že alpinsky zvrásněná horstva již nebyla postižena dalšími horotvornými procesy, a proto se lépe zachovala než mnohem starší horstva variská. Na naše území zasahuje jen malý úsek vnější části Západních Karpat, tvořený příkrovy mezoických a terciérních hornin, tj. tzv. flyšové Karpaty (CHLUPÁČ, 2002). Termínem flyš, od kterého je název flyšové pásmo odvozen, se označuje soubor usazených hornin, charakteristický rytmickým střídáním pískovců, prachovců, jílovců, slínovců, vzácně i vápenců a slepenců (PAVELKA, 2001). Jednotlivé litologické typy sedimentů tvoří vrstvy se snižující se zrnitostí do nadloží (tzv. gradační zvrstvení ((JANOŠKA, 2000)). Dle Janošky, (2000), většina flyšových hornin na Valašsku pochází z geologického období paleogénu, menší část z křídy.
13
V rámci jedné vrstvy lze pozorovat, vedle snižující se zrnitosti, zákonitou posloupnost uspořádání klastických částí (drobných úlomků hornin a minerálů) – zvrstvení (NEKUDA, 2002). Dle Nekudy (2002), se vznik převážné části těchto posloupností vysvětluje postupným usazováním nejprve hmotnějších (větších a hustších částic) a později menších a lehčích úlomkovitých částic (včetně jílových minerálů) ze suspenzí o vysoké hustotě (tzv. turbidity – sedimenty podmořských sesuvů na kontinentálním svahu a do vodního sloupce se dostaly během sklouzávání (PAVELKA, 2001)). Protože příkrovy flyšového pásma byly na sebe nasunovány ve směru od centra pohoří k periferii (v našem případě hlavně od JV k SZ) ve velmi plochých strukturách a násunové plochy byly při periferii horstva většinou téměř horizontální, jsou jednotlivé skupiny příkrovů uloženy nad sebou (CHLUPÁČ, 2002). Dle Chlupáče (2002), jsou to, ve směru od nejvýše ležících příkrovů k nižším, magurská skupina příkrovů, která se nachází na vymezeném území, a vnější skupina příkrovů s převahou flyšových sedimentů, avšak i s podřízenými horninami neflyšového rázu (hlavně vápenci a silicity). Mezi sedimenty magurské a vnější skupiny příkrovů jsou výrazné rozdíly: v prvé skupině se flyšové sedimenty vyznačují mocným vývojem pískovců (např. soláňské souvrství), ve druhé skupině převládají pestré jílové uloženiny (CHLUPÁČ, 2002). Jako nejmladší stratigrafickou jednotku magurské skupiny příkrovů uvádí Chupáč (2002), zlínské souvrství, které je zejména ve spodní části silně faciálně rozrůzněné (na vybraném území vrstvy luhačovické a újezdské). Ve svrchní části zlínského souvrství v sv. úseku račanské jednotky vybraného území je toto souvrství zastoupeno vrstvami vsetínskými (CHLUPÁČ, 2002).
2.1.2.1
Magurská skupina příkrovů
Magurská skupina příkrovů, zastoupená jednotkami račanskou a bystrickou, zaujímá většinu plochy Valašska (PAVELKA, 2001). Geologické podloží zde převážně tvoří horniny z období paleogénu (JANOŠKA, 2000). Podle Chlupáče (2002), magurské skupině příkrovů patří ve vymezeném území hornatina Javorníků a Vizovické vrchoviny, náležející račanské jednotce.
14
JAVORNÍKY
Javorníky vyplňují východní a jihovýchodní část bývalého okresu Vsetín. Jejich ústřední hornatinný hřbet se táhne v délce téměř 30 km. Erozně-denudační a strukturnědenudační reliéf je budován převážně komplexy jílovců a pískovců zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše. Typické pro hornatinný reliéf jsou ploché hřbety a dílčí horské rozsochy se zbytky úrovní zarovnaných povrchů, vysoká rozčleněnost údolími vodních toků a stržemi, hluboká příčná sedla. (PAVELKA, 2001) VIZOVICKÁ VRCHOVINA
Území bývalého okresu na jihozápad od hlubokého údolí říčky Senice pokrývá hornatinný a vrchovinný reliéf Vizovické vrchoviny. Této oblasti dominuje hornatinný pruh tvořený převážně odolnými pískovci luhačovických vrstev račanské jednotky magurského flyše. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. (PAVELKA, 2001)
2.1.2.1.1
Zlínské souvrství
Nejvyšší část v račanské jednotce zaujímá zlínské souvrství. Na vybraném území je členěno na vrstvy luhačovické, újezdské a vsetínské. Luhačovické vrstvy jsou turbidity až pískotoky s převahou šedých až bílošedých, hrubozrnných, balvanitě ovětrávajících pískovců, které tvoří několikametrové lavice těsně nad sebou. Pískovce jsou vytříděné, křemité nebo křemito – arkózové. Tvoří např. Pulčínské skály a Čertovu stěnu u Lidečka. Újezdské vrstvy jsou přechodným členem mezi luhačovickými a vsetínskými vrstvami. Litologicky jsou charakterizovány flyšovým vývojem s polohami šedých a zelenošedých, místy tmavě hnědých a černošedých vápnitých i nevápnitých jílovců, které dosahují mocnosti až několik metrů. Hlavním diagnostickým znakem těchto vrstev je výraznější zastoupení až několik metrů mocných lavic hrubozrnných pískovců, které mohou tvořit mocnější svazky. Vymizením lavic hrubozrnných pískovců přecházejí újezdské vrstvy do vrstev vsetínských (mocnost 1700-2300 m), ve kterých převládají olivově zelené vápnité jílovce nad světle šedými vápnitými pískovci s glaukonitem v poměru 2:1 až 10:1. Vsetínské vrstvy se usazovaly v hlubokovodním, pro život nepříznivém prostředí. (PAVELKA, 2001; CHLUPÁČ, 2002)
15
Zlínské souvrství jako celek má mocnost přes 3000 m a jeho stáří je v rozsahu eocénu až spodního oligocénu. Tvoří většinu plochy račanské jednotky (PAVELKA, 2001).
2.1.3 Geologický vývoj Vnějších Západních Karpat 2.1.3.1
Druhohory
Po konsolidaci značné části Evropy variskými procesy v mladším paleozoiku (prvohorách) došlo počátkem druhohor na okrajích tehdejší superpevniny Pangey k zlomové tektonice a rozčlenění okrajových částí. Na okrajích evropské pevniny se ve svrchní juře ukládaly převážně vápencové sedimenty teplého moře s korálovými útesy (např. štramberské vápence). (CHLUPÁČ, 2002)
2.1.3.2
Třetihory
Pro mladší období křídového útvaru a pro starší terciér – paleogén – jsou velmi charakteristické mořské uloženiny flyšového rázu. Jsou to velmi mocné sledy rychle se střídajících písčitých a jílovitých sedimentů, které se ve velkých mocnostech ukládaly působením gravitačních proudů v hlubších částech sedimentačních prostorů. Transport materiálu byl nejčastěji vyvolán porušením rovnováhy nakupených sedimentů nebo tektonickými činiteli, např. zemětřesením na svazích a úpatích pevnin nebo vnitropánevních elevací. Křídové uloženiny tvoří spolu s terciérními sedimenty hlavní část alpínsky zvrásněných flyšových Karpat na našem území. Křídové soubory jsou známé z magurské i vnější skupiny příkrovů flyšového pásma. Uloženiny křídového útvaru mají značný praktický, zejména vodohospodářský význam, také zemědělský význam křídových terénů je značný. Horniny křídového stáří tvoří i mnohá chráněná a turisticky pozoruhodná území, např. skalní města, která jsou jedinečným fenoméne m naší krajiny. (CHLUPÁČ, 2002) Přímé projevy alpínského vrásnění, které jsou typické mořskými regresemi a tvorbou příkrovů, začaly v eocénu (starší terciér) za tzv. pyrenejské orogeneze a byly ukončeny v miocénu (mladší terciér) za štýrské orogeneze (CHLUPÁČ, 2002). Přibližný časový přehled v závislosti na klimatu spolu s průvodními jevy je uveden v Tab. 1. Konečným výsledkem alpínských procesů je složitá příkrovová stavba flyšového pásma.
16
Vnitřní stavba příkrovů se vyznačuje systémy vrás a tektonických š upin, které jsou přes sebe přesunuty od JV k SZ. Přesunováním šupin došlo k tektonickému sblížení sedimentů různých vývojů. V magurské skupině příkrovů vznikla na vybraném území jednotka račanská. (PAVELKA, 2001; CHLUPÁČ, 2002) Jak je znázorněno v Tab. 1, ve starším terciéru (paleogénu) u nás vládlo ještě subtropické klima, během mladšího terciéru (neogénu) sílilo postupné ochlazování. Koncem miocénu ustoupilo moře i z předpolí Karpat, takže se celé naše území stalo souší (CHLUPÁČ, 2002).
Tab . 1
Přehled geologického vývoje Vnějších Západních Karpat. Ma – přibližné údaje stáří v milionech let. Podle Chlupáče (2002).
17
2.1.3.3
Kvartér – nejmladší geologická minulost
Kvartér je nejmladším a zároveň i nejk ratším obdobím v historii Země. Vzhledem ke krátkému trvání bývá kvartér spolu s předcházejícím terciérem (třetihorami) řazen do vyšší jednotky – kenozoika (LOŽEK, 1973). Dle Chlupáče (2002), dělíme kvartér na starší oddělení – pleistocén (ledová doba), a mladší oddělení – holocén (poledová doba). Základním znakem kvartéru, jak je znázorněno v Tab. 1, je střídání chladných období – glaciálů (ledových dob), vyznačených mohutným rozšířením ledovců, s mnohem teplejšími a vlhčími obdobími meziledovými – interglaciály. Podnebí v glaciálech bylo chladné a suché a s vlivem rozsáhlého zalednění severnějších částí Evropy i horského zalednění Alp se naše území během chladných výkyvů ocitlo v periglaciálním prostředí podobném dnešní severní části Sibiře s převahou tunder a stepí. V teplejších dobách meziledových bylo klima výrazně vlhčí a v některých dobách dokonce teplejší než dnes, takže se šířily lesy. (CHLUPÁČ, 2002) Cyklické střídání klimatických změn způsobuje, že čtvrtohory jsou i přes své krátké trvání obdobím velmi dynamickým. Změny klimatu se odrazily v charakteru sedimentů i v odpovídajících změnách ekosystémů živé přírody. V sedimentech jsou zakódovány klimatické výkyvy – klimaticko-sedimentační cykly, které jsou základem stratigrafie kvartéru. (CHLUPÁČ, 2002) Dle Chlupáče (2002), známe z našeho území z doby před 500–700 tisíci let prvé stopy pobytu člověka. Od nejstaršího pleistocénu se předchůdci člověka zvolna mění v opravdové lidi, přičemž vývoj hmotné kultury a společnosti postupuje jen pomalým krokem. Po celý pleistocén člověk závisí na přírodě a musí se řídit jejími rozmary. Významný přelom nastal teprve v poledové době, kdy se kočovní lovci stávají zemědělci a pastevci a od této chvíle je člověk s to přetvářet přírodu k svému prospěchu a vymanit se tak z trpné závislosti na přírodním dění. (LOŽEK, 1973; CHLUPÁČ, 2002) Lidská činnost významně poznamenala vývoj přírody v mladších čtvrtohorách – holocénu, tj. v intervalu posledních 10 000 let. Zda jde již o dobu poledovou, nebo pouze meziledovou, nelze pro krátký časový úsek rozhodnout. (CHLUPÁČ, 2002)
18
2.1.4 Vrtní prozkoumanost Na doklady o flyšovém podloží na Valašsku ukazuje mimo jiné také vrtní prozkoumanost tohoto území. Byl zde odvrtán nejhlubší vrt v České republice „Jablůnka–1“ severně od Vsetína, který dosáhl hloubky 6506 m (PAVELKA, 2001).
2.1.4.1
Břidlicový plyn na Valašsku
Břidlice má podle odborníků velký energetický potenciál, dá se z ní totiž vytěžit plyn. Podle těžařů je cenná hornina asi ve stovce obcí na Valašsku, přičemž jsou některá ložiska přímo v CHKO Beskydy. "Toto území bylo Evropskou unií vyhlášeno jako evropsky významné. V případě, že by těžaři chtěli hledat břidličnatý plyn v Beskydech, tak to budou mít moc těžké," je přesvědčen geolog CHKO Beskydy František Šulgan. Na Obr. 5 je znázorněna těžba v plánovaném území, které se táhne od Hranic na Moravě přes Rožnov pod Radhoštěm až ke Vsetínu, což je cca 10 km od Valašské Polanky. (ČESKÁ TELEVIZE, 2013; IDNES.CZ, 2013)
Ob r. 5 Mapa území, kde by se v budoucnu mohl těžit břidlicový plyn. (IDNES.CZ, 2013)
2.1.4.1.1
Způsob těžby břidlicového plynu
Protože břidlice se obvykle vyznačují nedostatečnou porozitou nutnou pro únik plynu do vrtu, nejsou většinou tyto břidlice komerčním zdrojem plynu. Kvůli nízké porozitě břidlic je nutné použít frakování horniny, aby se zajistila průc hodnost pro plyn a jeho produkci v komerčním množství. Problémem břidlic není ani tak nízká pórovitost, jako
19
spíše to, že póry jsou poměrně malé (zlomky mm) a uzavřené. Břidlice jsou usazené horniny, j sou uloženy v ploše spíš rovnoběžně, souběžně s povrchem. Klasický vertikální vrt tedy zasahuje do břidlice jen velmi malou částí a byl by tudíž pro těžbu neúčinný. U těžby plynu z břidlic je proto nutné, aby co nejdelší vrt procházel břidlicí, protože plyn se
dá extrahovat jen v relativně blízkém okolí vrtu. Těžaři tedy nejprve vrtají vertikálně. V blízkosti vrstvy břidlice hlavu vrtáku stočí do úhlu a pokračují ve vrtání samotnou břidlicí. (WIKIPEDIE, 2013) Vytvořit samotný vrt ale nestačí, protože množství plynu, uniklé z břidlice samovolně, je velmi malé. Je proto nutné v hornině vytvořit velké množství malých trhlin, které plynu umožní uniknout. Tomuto procesu se říká hydraulické štěpení (Hydraulic Fracturing nebo hydrofracking). Při hydraulickém štěpení se do vrtu pod tlakem napumpuje velké množství vody a písku s příměsí různých chemických přísad. Vysoký tlak vody v břidlici vytvoří trhliny, písek je pak podrží otevřené i po odčerpání vody a plyn pak
může takto vytvořeným systémem kanálků unikat vrtem vzhůru.
(WIKIPEDIE, 2013)
2.1.4.1.2
Produkční potenciál břidlice
„Česká ložiska plynu stojí za ověření. Energetická koncepce se odkazuje na maximální dovozní nezávislost a tento plyn by mohl v budoucnu snížit naši závislost na Rusku. Pokud by se u nás možnost získávání břidlicového plynu ověřila, je naděje, že bychom mohli získat 5 až 10 procent roční spotřeby z tohoto zemního plynu,“ říká Oldřich Petržilka, prezident České plynárenské unie (MORAVSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ, 2013). Podle zdrojů IEA, ekonomická těžba břidlicového plynu více než dvojnásobně zvyšuje projektovaný produkční potenciál přírodního plynu ze 125 let na více než 250 let (WIKIPEDIE, 2013).
2.1.4.1.3
Hrozba znečištění životního prostředí
Těžba břidlicového plynu může znamenat velkou hrozbu pro životní prostředí. „Hydraulické štěpení, zejména v nestabilních podmínkách valašských hor, představuje obrovské riziko. Pokud by bylo povoleno, hrozí zničení pitné vody, sesuvy a další ohrožení životního prostředí,“ upozorňuje Šulgan (STRANA ZELENÝCH, MÍSTNÍ ORGANIZACE VSETÍN, 2013). Těžba břidlicového plynu by se dala srovnat s těžbou 20
hnědého uhlí. To se však těží jen na povrchu, kdy se jizvy po těžbě mohou zrekultivovat a lze obnovit alespoň částečně přirozenou funkci krajiny. V případě břidlicového plynu se vrtá hluboko pod zemský povrch a neexistuje jistota, že se podloží nerozpohybuje. Doprovodným negativním důsledkem by bylo narušení krajinného rázu těžebními věžemi.
2.1.5 Minerály a nerostné suroviny Flyšové sedimenty, zastoupené na Valašsku, nevynikají pestrostí mineralogického složení. Většina zdejších minerálů jsou pouze tzv. horninotvorné minerály. Ve flyšových horninách k nim patří křemen, živce, slídy a jílové minerály, ve vápencích a travertinech karbonáty (hlavně kalcit a dolomit), v těšínitech živce, amfibol, olivín a karbonáty. Vedle horninotvorných minerálů je významný pouze jantar a minerály SiO 2 . (JANOŠKA, 2000; NEKUDA, 2002) Valašsko je velmi chudé na rudy. V minulosti se dobývala nepříliš kvalitní železná ruda (pelokarbonát). V dodnes patrných lomech nebo jámách se těžily a někde i těží nerudy. Patří k nim stavební kámen, cihlářské jíly, štěrkopísky, vápence pro cementářské účely a písky pro výrobu brusných materiálů. K netěženým ložiskům nerostných surovin na Valašsku patří nevelké akumulace ropy a zemního plynu (např. u Choryně nebo Rožnova p. Radhoštěm). Je třeba rovněž zmínit sloje černého uhlí, které se vyskytují v podloží Moravskoslezských Beskyd. Na některých valašských lokalitách se těží nebo těžila technická zemina, která byla využívána jako násypový materiál pro budování hrází (např. vodní nádrž Stanovnice v Karolince). (JANOŠKA, 2000; PAVELKA, 2001)
2.1.6 Pedologie Převažujícím půdním typem v obci Valašská Polanka je kambizem mesobazická, nacházející se na členitých svazích terénu. Kolem vodního toku se setkáme s fluvizemí glejovou a na ni navazující kambizemí slabě oglejenou. Kambizemě se vyznačují mělkým humusovým horizontem, na který navazuje rezivohnědě zbarvená poloha intenzivního zvětrávání. Teprve hlouběji vystupuje zvětráváním méně dotčený, světle zbarvený horizont, ve kterém přibývá skeletu. Složení humusu je méně kvalitní, půdní reakce slabě kyselá až kyselá. (TOMÁŠEK, 2007; ČGS, 2013) 21
Z hlediska půdní zrnitosti na zkoumaném území jednoznačně převažuje půda jílovitohlinitá, kterou charakterizuje obsah frakce pod 0,01 mm (jemnozem) 45–60%, což odpovídá půdám těžkým (TOMÁŠEK, 2007). Činnost člověka (odlesňování, způsob využívání půdy) zejména v posledních 200 letech, zvláště pak po roce 1950, způsobila na velkých plochách vznik zrychlené (antropogenní) eroze. Způsobily to velké plochy s pěstováním náchylných plodin bez protierozních opatření, jakož i nevhodná zemědělská úprava (orba) půdy včetně rozorávání mezí a místy i mělkých strží. Zrychlená eroze působí nejen na zemědělských polích, ale i v lesích při těžbě dřeva, zejména na lesních cestách. (CZUDEK, 1997)
2.1.7 Hydrologie Valašská Polanka se nachází v povodí Moravy a vodního toku Senice, který pramení v Javorníkách pod vrchem Makyta (923 m n. m.) v nadmořské výšce 840 m. Senice tvoří přirozenou hranici mezi Vizovickými vrchy západně a Javorníky východně. Před obcí Valašská Polanka přibírá Senice zleva potok Pozděchůvku (396 m n. m.). Za Valašskou Polankou přijímá z pravé strany Veřečný potok (378 m n. m.) a z levé strany potok Seninku (376 m n. m.) tekoucí ze stejnojmenné obce. Obec Valašská Polanka se nachází na dolním toku Senice, jež ústí do Bečvy. (WIKIPEDIE, 2013) Vsetínsko je celkově chudé na podzemní vody v důsledku geologické stavby, neboť málo propustné horniny karpatského flyše se vyznačují nepříznivými podmínkami pro výskyt a oběh podzemních vod. Tyto skutečnosti podmiňují nepříznivé hydrogeologické poměry a nedostatek zdrojů podzemních vod z hlediska vodohospodářského. Štěrkovité, štěrkopísčité a písčité sedimenty údolní nivy vodního toku Senice se vyznačují průlinovou propustností, čímž jsou tyto podzemní vody v hydraulické spojitosti s povrchovým tokem. (PAVELKA, 2001; ČSOP, 2013) Všechny toky v povodí Bečvy jsou velmi štěrkonosné (což je specifikum ve srovnání s jinými toky v ČR). Poměrně měkké skalní podloží se snadno rozpadá. Kameny jsou vodou odnášeny v korytech potoků, kde se dále drtí na štěrk a písek. Velké množství unášených štěrků a písků, zejména při povodních, způsobuje ve vhodných podmínkách opět zanášení toku a vznik mohutných štěrkových nebo písčitých lavic. (PAVELKA, 2001)
22
Vodní tok Senice je v současné době zregulován a opatřen četnými příčnými stupni, ostatní toky vlévající se do Senice jsou téměř celé v přírodním stavu. Velmi hodnotný je potok Pozděchůvka. Na katastru obce vytváří pěkné meandry s bohatým břehovým porostem (vrby, olše, kleny, střemcha) a má předpoklady pro existenci bohaté vodní fauny. Na podzim 1996 byl v úseku pod Neratovem vysazen rak říční (Astacus astacus). (ČSOP, 2013) Dešťové vody nezpůsobují při extrémních srážkách žádné závažné problémy. Potenciální riziko záplav v území (vzhledem k jeho nadmořské výšce) nehrozí. Oblast hraje velmi důležitou úlohu při prevenci záplav oblastí níže položených. Ty jsou sice záplavami ohroženy daleko více, ale nenesou za ně téměř žádnou vinu. Potýkají se s důsledky nesprávného hospodaření v oblastech s větší nadmořskou výškou. (MOTL, 2012) Ještě v 19. století, kdy řeky protékaly krajinou téměř volně, měly všechny vodní toky mělké nestabilní koryto. Prudké a nepravidelné povodně stěhovaly koryto toku od jednoho kraje údolí ke druhému. Původní obyvatelé však s tím většinou počítali a proto si nestavěli svá obydlí na dně údolí, ale v dostatečné vzdá lenosti od toku. Zemědělství v okolí vodních toků bylo jen skromné, i na malých plochách, které ještě zůstaly na dně údolí, způsobovala voda velké škody. (ČSOP, 2013)
2.1.8 Biota Lesy pokrývají 54,5 % plochy (1999), jsou tvořeny zčásti nepůvodními smrkovými kulturami a zčásti jsou přítomny hodnotnější listnaté porosty. V lokalitách blíže k údolí Senice jsou v listnatých lesích z dřevin výrazně zastoupeny druhy: habr (místy rostou i čisté habřiny), lípa a javor klen, ojediněle javor babyka a buk. V okolí Mikulášů pod vrchem Žáry jsou i zbytky bukových lesů s typickou faunou původní jedlobučiny. (ČSOP, 2013) Flóra obce je poměrně bohatá na ochranářsky významné druhy. Z nich nejhojněji jsou zastoupeny orchideje, celkem bylo zjištěno 13 druhů. Nejvzácnější orchidejí je bezesporu okrotice červená (Cephalathera rubra), která byla poprvé objevena až v roce 1999 v počtu jednoho exempláře a roste v habrovém lese západně nad obcí. Regionálně významný je výskyt okrotice dlouholisté (Cephalanthera longifolia). Místy se na zastíněných, vlhkých loučkách početněji vyskytuje prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza 23
fuchsii) a vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia). Ojedinělý je výskyt téměř vyhynulých druhů prstnatce bezového (Dactylorhiza samicina), hlavinky horské (Traunsteinera globosa), pětiprstky žežulníku (Gymnadenia conopsea) a vstavače kukačky (Orchis morio). U vstavače kukačky (Orchis morio) se v současnosti jedná o dvě ze čtyř posledních nalezišť v celém povodí Senice. Z dalších orchidejí se vyskytují vstavač mužský (Orchis mascula) a kruštík modrofialový (Epipactis purpurata). Z dalších vzácnějších druhů se ojediněle vyskytují lilie zlatohlavá (Lilium martagon), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), na bývalých pastvinách kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), černohlávek dřípatý (Prunella laciniata) a pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule). (ČSOP, 2013) Z invazních rostlin se v obci nacházejí porosty netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera) na březích Senice a na dolním toku Pozděchůvky, a křídlatka japonská (Reynoutria japonica). (ČSOP, 2013) V obci je množství starších stromů, hlavně lip, dále mohutné javory kleny, prastarý jalovec stromovitého vzrůstu, zajímavý je též starý javor babyka. (ČSOP, 2013)
2.1.8.1
Vsetínský bioregion
Valašská Polanka se nachází v jednotce Vsetínského bioregionu (3.9), který leží na severovýchodní Moravě a částí zasahuje na Slovensko. Zabírá geomorfologický celek Javorníky, východní část celku Hostýnsko - vsetínská hornatina a severní výběžek Vizovické vrchoviny. Plocha bioregionu v ČR je 812 km2 . (CULEK, 1996) Bioregion je tvořen dlouhými horskými hřbety s řadou rozsoch na pískovcovém flyši. Bioregion hostí typickou západokarpatskou biotu bukového lesa převážně 5. vegetačního stupně, do níž od severovýchodu pronikají horské prvky. Vegetačně je bioregion řazen do květnatých bučin, s ostrovy acidofilních horských bučin. Flóra je celkově bohatá. V lesích je charakteristické velké zastoupení jedle a to až do dnes. Typická jsou společenstva horských luk a pastvin. (CULEK, 1996) V lesích dnes převažují kulturní smrčiny s menšími zbytky jedlových a javorových bučin, mimo les horské louky a pastviny. (CULEK, 1996)
24
2.2 VÝVOJ LIDSKÝCH KULTUR NA VALAŠSKU Po ústupu nejmladšího zalednění (v období zvaném pozdní glaciál, před 15 000–10 300 lety) nastalo období postglaciálu – holocénu, v němž žijeme dodnes. Jedná se o jistou analogii dob meziledových, mladší část této doby je však velmi ovlivněna rozsáhlou lidskou činností – zejména zemědělstvím a s ním spojeným vznikem tzv. kulturní stepi. (CHLUPÁČ, 2002)
2.2.1 Doba kamenná Z hlediska vývoje lidských kultur patří převážná část středního holocénu mladší době kamenné – neolitu – a později eneolitu, kdy se člověk poprvé natrvalo usazoval v úrodných nížinách a začal tam intenzivně hospodařit, klučit lesy a zakládat uměle odkryté plochy – kulturní stepi (CHLUPÁČ, 2002). Nekuda (2002) uvádí, že z neolitu, který u nás započal přibližně před 8000 lety, pocházejí z území Valašska první keramické nádoby, rozšířilo se používání broušené kamenné industrie. Podle Nekudy (2002), pomyslný práh přechodu do eneolitu stanovilo zavádění významných změn. Vlivem zavedení orebního zemědělství dochází k rozvoji obilnářství a také k rozšíření chovu dobytka. Poprvé se objevuje lov. Duchovní život tehdejší společnosti naznačují doklady o pohřbech.
2.2.2 Doba bronzová Z oblasti Valašska se nacházejí výraznější památky až ze starší fáze doby popelnicových polí (přibližně před 3200–2600 lety), což je obdobím doby bronzové, kdy již bylo rozšířenější používání kovových zbraní a nástrojů. Z hlediska vlivu na přírodu je významná mladší bronzová doba, kdy docházelo k expanzi zemědělců i do méně úrodných poloh, pahorkatin i nižších hor. Protože se i nadále hospodařilo v nížinách, vznikly obrovské uměle odkryté plochy, v nichž byl erozí a denudací transportován materiál do říčních niv, kde vytvářel i vícemetrové akumulace (CHLUPÁČ, 2002; NEKUDA, 2002). Důsledky osídlení se projevily i v šíři fauny. Vrchoviny, které poskytovaly vhodné podmínky pro plný rozvoj lesních ekosystémů, ale dík kolonizac i území na svém obvodu se staly izolovanými ostrovy uprostřed odlesněné kulturní krajiny, se vyznačují 25
tím, že do nich již neproniká řada jim běžných lesních druhů, které se šířily zejména v mladším úseku klimatického optima. (LOŽEK, 2007)
2.2.3 Doba železná Jak je znázorněno v Tab. 2, subatlantik odpovídá době železné (zhruba před 2600–1400 lety), kdy bylo klima vlhčí a mírně chladnější, hlavními kulturami ve střední Evropě jsou halštatská a laténská (jejími nositeli byli Keltové). Na kopcích Valašska byla stavěna hradiska, která kontrolovala stezky, kudy v historických dobách procházely hordy nájezdníků. (CHLUPÁČ, 2002; NEKUDA, 2002; LOŽEK, 2007) V době před a okolo narození Krista se i na keltská území u nás rozšiřoval vliv Římské říše, který byl však přerušen vpádem a expanzí Germánů. Pozdní období subatlantiku je i dobou stěhování národů, kdy k nám v 5. století (asi před 1600 lety), přišli první Slované. Slované zabírají nejen oblast starého osídlení, ale pronikají i do dosud nezalidněných vlhčích krajů, což potrvá po celý středověk. (LOŽEK; 1973)
2.2.4 Středověk V Karpatech osídlují ve
středověku Valaši horské oblasti,
zejména snadno
obdělávatelná flyšová pohoří, a zbavují je z valné části jejich lesního krytu. To vše vede k vysušení a zvýšenému odnosu půdy. (LOŽEK, 1973) Nejmladší geologické období – subrecent (počátek asi před 1400 lety) – charakterizuje opět mírné vysušení a klimatické oscilace. Podrobným výzkumem holocenních profilů i srovnáním s písemnými záznamy lze zjistit období tzv. středověké teplé epochy (přibližně mezi léty 950–1200 n.l.), chladnější období tzv. malé doby ledové (zhruba 1550–1850 s maximem mezi 1550–1700) a následné oteplování, které pokračuje dosud s maximy v devadesátých letech dvacátého století. Příčiny těchto změn jsou předmětem diskusí. Vliv lidské činnosti je nepochybně značný a někteří badatelé jeho dosah srovnávají s katastrofickou událostí na hranici křídy a terciéru. (CHLUPÁČ, 2002)
26
Tab . 2 Stratigrafické schéma holocénu s vyznačením podnebních změn a lidských kultur. Podle Chlupáče (2002).
2.3 ANTROPICKÝ VLIV NA ZKOUMANÉM ÚZEMÍ VE VZTAHU K HISTORICKÝM UDÁLOSTEM Holocén je obdobím rozvoje vlivu člověka na krajinu. Od počátku tohoto období začíná člověk stále více využívat a ve stále se rozšiřujícím měřítku přetvářet přírodní zdroje. Doklady o působení člověka na krajinu můžeme sledovat na příkladu vybraného území Valašska, kterýmž je obec Valašská Polanka.
2.3.1 Středověká kolonizace K prvnímu rozsáhlejšímu osídlování Valašska došlo ve 13. a 14. století. Kolonisté z Moravy a Slezska osadili nejúrodnější půdu – údolí řek a potoků. Dle Škubala (1995), 27
šlo o vnitřní kolonizaci, o dosídlování okrajových území. Úrodné nížiny začaly být poněkud těsné zhušťujícímu se osídlení a kolonizace se šířila ze starého sídelního území do vyšších poloh. Vrcholná fáze kolonizace spadá do 13. století a byla spojena s přílivem cizích kolonistů, rozvojem zemědělství a řemeslné výroby vedoucím ke zvýšení produkce a rozmachu obchodu a peněžní směny. Vytvořila se základní sídelní struktura, která v hrubých rysech přes všechny pozdější proměny přetrvala až do poloviny 20. století. (ŠKUBAL, 1995; NEKUDA, 2002) Osadníci, kteří se ve Valašské Polance v počátcích usídlili, využívali nejdříve „rovinek“ po obou březích řeky Senice a postupným kácením pralesa a klučením pařezů získávali další pozemky a pastviny na svazích i v jednotlivých údolích. Počet osadníků byl v počátcích velmi malý, protože v letech 1656–1657, tj. téměř 300 let od doby, kdy se Polanka připomíná v listině z Avignonu, měla obec pouze 28 usedlých. (KORABÍK, 1998) Za prvního historicky doloženého držitele statků ve Valašské Polance lze považovat Smila ze Střílek, který byl purkrabím na zeměpanském hradě Brumově. Kolem poloviny 13. století založil cisterciácký klášter ve Vizovicích a získal na východní Moravě poměrně rozsáhlé území v hornatém a zatím málo osídleném pohraničí. Páni z Kravař získali a po celé 14. století drželi statky na většině území Vsetínska. V šedesátých letech 14. století se stal držitelem statků na vybraném území vizovický cisterciácký klášter. Klášter zanikl po roce 1481, dostal se do světských rukou, následně byl postoupen pánům z Kunštátu a od roku 1549 se již majitelé kláštera rychle střídali. (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002) V průběhu 14. století vykrystalizovaly zárodky pozdějších velkých feudálních panství, místy ještě narušovány drobnou držbou nižší šlechty, která vzala za své v průběhu 15. století. Na jih území dnešního okresu Vsetín zasahovalo panství vizovického kláštera, které mělo mimo jiné v držbě i Polanku. Během třicetileté války byla Polanka připojena k panství brumovskému. (NEKUDA, 2002) Hlavní kolonizační proud dosáhl svého vrcholu kolem poloviny 14. století, kdy již existovala většina sídel ve sledovaném území a jeho okolí. Některé ze sídel se však již koncem 14. století uvádějí jako pusté a z počátku 16. století byl počet pustých vesnic poměrně vysoký. Některé z nich později zcela zanikly, některé byly v rámci pasekářské kolonizace obnoveny. (NEKUDA, 2002) 28
Pozdní středověk byl provázen výraznou stagnací a poklesem populace. Byly osídleny i svažité či výše položené enklávy s nepříliš úrodnou půdou nevhodnou pro obilnářství. K těmto hospodářským potížím se připojovaly také následky válečných událostí, které Moravu sužovaly od závěru 14. století (války mezi moravskými markrabaty) a v průběhu 15. století (husitské a česko–uherské války), hladomory a epidemie. (NEKUDA, 2002)
2.3.2 Pasekářská a valašská kolonizace V 16. století se na území Valašska objevují 2 kolonizační proudy – pasekářská a valašská. Je nutno říci, že obě kolonizace se postupně, aspoň místy, vzájemně prolínaly a že místy nelze dosti přesně odlišit jednu od druhé. Vše spělo nakonec k obdobnému cíli: dobytí vyšších hor. Před polovinou 17. století byla většina území Valašska pokryta bukovými a jedlovými lesy, jednotlivá sídla byla rozložena velmi nerovnoměrně v důsledku členitého hornatého území. (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002)
2.3.2.1
Pasekářská kolonizace
Od počátku 16. století je doložen osídlovací proces nazývaný pasekářská kolonizace. V době nárůstu počtu obyvatel poddaní ve vrchnostenských lesích vykáceli či vyklučili les a na jeho místě zřizovali pole a louky za účelem výživy obyvatel. V pozdější etapě stavěli na takto získané půdě také letní chlévy pro dobytek či stodoly a později také obytná stavení. Tím byly vytvořeny předpoklady pro vznik rozptýleného pasekářského osídlení. (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002) Poddaní měli privilegium od vrchnostenské správy zřizovat paseky svobodně, neboť vrchnosti neplynul z lesů významnější užitek, naopak hospodářská aktivita poddaných zlepšovala jejich životní podmínky a přinášela vrchnosti peníze v podobě pasečních platů. V sedmdesátých letech 16. století již vrchnost odpírala poddaným právo na dělání pasek a ještě je zatěžovala dalšími povinnostmi, tj. byly od poddaných požadovány nejen peníze, ale nově i roboty. To vyvrcholilo ve spor, který byl narovnán ustanovením, že všechny do té doby vytvořené paseky měly být připsány tomu, kdo je zřídil, a měly tvořit součást rustikální půdy. Nově zřízené paseky měly být po roce 1575 natrvalo součástí dominikální půdy. (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002)
29
2.3.2.2
Valašská kolonizace
Pasekářská kolonizace byla dílem místního usedlého obyvatelstva a neznamenala příchod nějakého cizího etnika. S cizími příchozími, údajně z Rumunska, případně ještě z jiných teritorií, počítá teorie o tzv. valašské kolonizaci. Valašská kolonizace neznamenala vznik nových sídel, nýbrž spočívala pouze v rozšiřování odlišného extenzivního způsobu chovu koz a ovcí. Na rozdíl od pasekářské kolonizace salašnický chov tzv. valašského dobytka nepřinesl rozšiřování ploch orné půdy, nýbrž ve své prvotní podobě znamenal využití holých vrcholk ů kopců a listnatých či smíšených lesů k pastvě koz a ovcí, které spásaly spodní bylinné patro. Macůrek (1959), uvádí: „Zatím co domácí tzv. pozemské ovce byly pěstovány především pro vlnu a maso, chov valašského čili horního dobytka, sice méně hodnotného, ale houževnatého a zvyklého na skrovnější životní podmínky na horách, se soustřeďoval více na produkci mléčnou, na výrobu houní a sýrů.“ (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002)
2.3.2.2.1
Původ Valachů na východní Moravě
Valašští kolonisté postupovali po oblouku Karpat již od 14. století, aby na východní Moravu, kde skončila jejich pouť, přišli koncem 15. století a zejména v 16. století. Jak lze vidět na Obr. 6, přesunuli se z rumunské části Maramureše do míst spoře osídlených Slovany, tedy nejdříve do dnešní Zakarpatské Ukrajiny, přesunuli Rumuni, zvaní tam tehdy všeobecně Valaši („Volochi“). Byli to pastevci pečující o velká stáda ovcí v horách, tehdy téměř nijak hospodářsky nevyužívaných. Pochod ze středních Karpat dále na západ souvisel se vzrůstem počtu obyvatel ve středních Karpatech. Macůrek (1959) uvádí: „Na expanzi směrem na západ působil jistě zvláštní ráz valašského hospodářství, neustálý shon za travou, těkavý, takřka kočovný způsob života…“ Na jednotlivých zastávkách docházelo k asimilaci s tamním zemědělským obyvatelstvem, které převzalo mnohé z chovatelské praxe kolonistů, včetně specifických forem života v horách a valašského práva. Také Valaši přejali do svého způsobu hospodaření, v Karpatech už od 19. století označovaného jako salašnictví, v každém novém území něco málo nebo více z tamního chovu dobytka, který byl součástí jejich zemědělského hospodaření. (MACŮREK, 1959; ŠTIKA, 2007)
30
Ob r. 6 Valašská kolonizace – postup osídlování karpatských regionů (ŠTIKA, 2007)
Zájem Valachů z blízkých a možná i vzdálenějších oblastí Slovenska o moravské a slezské hraniční hory byl pochopitelný. Horské území východomoravských panství bylo až do konce 15. století jen minimálně využíváno. Potřebné stavební a palivové dřevo se těžilo v samé blízkosti obcí, dále do hor se občas vypravili jen lovci zvěře, rybáři a včelaři, vybírající med z brtí, a také výrobci dřevěného nářadí a šindeláři. O tom, že tato horská území nebyla svými majiteli nijak zvlášť ceněna, svědčí mimo jiné i skutečnost, že v těchto místech nebyla hranice mezi panstvími přesně vyznačena, a to platí i o hranici moravsko-slovenské, i když byla zároveň hranicí mezi dvěma státy. Zájem vrchnosti i zemské správy o přesné vymezení hranic vyvolalo až rozsáhlé využívání hor Valachy a v menší míře též domácím lidem, který v nižších horských polohách zakládal nové polnosti a pastviny. Obojí činnost přinášela pánům nemalý zisk. (ŠTIKA, 2007) Slovo Valach v 16. i na počátku 17. století bylo označením postavení v zaměstnání. Obyvatelstvo sousedních úrodných oblastí Moravy přicházeli s těmito valachy do kontaktu, když tito přiháněli kozy a ovce na městské trhy. Výraz valach nevyjadřoval v pojetí Hanáků označení povolání, nýbrž označení teritoriálního původu. Za třicetileté války byli již pod označením Valaši rozuměni všichni obyvatelé východní Moravy. Macůrek (1959), uvádí: „Slovo valach bylo zřejmě něčím novým a znamenalo jak nový lid, tak zejména takový element, který se věnoval horskému chovu dobytka a zvláštnímu zpracování mléčných i jiných ovčích produktů podle valašských způsobů.“ Označení valach se vztahovalo na služebnou, resp. námezdnou čeleď zaměstnávanou při pasení 31
tzv. valašského dobytka buď vrchností, anebo poddanými. Podle Nekudy (2002), „být valachem znamenalo obdobné postavení, jako měl kravař, který pásl krávy, jako měl pacholek, který se staral o koně. Tyto okolnosti vedly později ke vzniku velmi neurčitého zeměpisného pojmu Valašsko.“ (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002)
2.3.2.2.2
Vymezení Valašska
Celé území Moravského Valašska spadá do karpatského systému a v něm představuje jeho nejzápadnější část (západní hranice Valašska je místy souběžná se západní hranicí Karpat). Avšak ani v tomto převážně horském
terénu
nejsou
geografické
podmínky jednotné. Jen nevelkou plochu zabírá údolní, poměrně nízko položené území (do 370 m n. m.) s dosti kvalitní
Ob r. 7 Pastevec na salaši, na mapě panství Vi zovice z let 1779–1780. (ŠTIKA, 2007)
půdou, příznivým klimatem a poměrně hustým osídlením. Sem zařadíme převážně území při západní hranici Valašska. Mnohem rozsáhlejší území zahrneme pod pomocné označení kopcovitá a podhorská oblast (s výškovým rozmezím 370–800 m n. m.). Tato část byla do 17. století jen velmi řídce osídlena a převažovaly v ní lesy a pastviny. Později se tu rozšířila orná půda nízké bonity. Spadají sem horská údolí i paseky Vizovických vrchů, kam patří i Valašská Polanka. Třetí, taktéž velmi rozsáhlé území, představují lesy a pastviny nad pásmem orné půdy, tedy území s půdou špatné bonity a poměrně drsným klimatem. V tomto horském pásmu, kam řadíme i Javorníky protínající Polanku, nebylo stálých obydlí a v minulosti se tu setkáváme pouze s příbytky horských pastýřů. (ŠTIKA, 1973)
2.3.2.3
Období třicetileté války
Porážkou stavovského povstání byla roku 1620 otevřena cesta pro rekatolizaci a refeudalizaci obyvatelstva. Rokem 1628 vstupuje na Moravě v platnost Obnovené zřízení zemské. To povoluje jediné náboženství – katolické – a stanovuje, že kdo z privilegovaných obyvatelů není ochoten katolictví přijmout, musí emigrovat. Na Valašsku v době třicetileté války došlo k řadě povstání, jejichž sjednocujícím prvkem 32
bylo úsilí o zachování náboženské svobody (většina povstalců byli nekatolíci). Nekuda (2002), uvádí: „Celkem třikrát za třicetileté války se obyvatelé východní Moravy spojili s nepřáteli Habsburků a povstali proti vrchnosti, císaři i církvi.“ (KUBÍČEK, 2002; NEKUDA, 2002) VALAŠŠTÍ PORTÁŠI
Organizace tzv. portovníků či portášů byla převzata z oblasti severozápadního horského Slovenska, kde se nejméně již od poloviny 16. století vytvářely při jednotlivých
hradech
a
při střediscích
velkostatků
zvláštní
posádky,
složené
místních vesměs
z místního valašského živlu a zvané „portarii“, „portarii castri“ (od slova „porta“, tj. brána do hradu), tj. strážci brány zámkových hradeb a vlastně velkostatku vůbec. Z Valachů zdatných za třicetileté války se vytvářely ozbrojené jednotky, které byly povolávány při ohrožení zemských hranic. Valašský element východní Moravy měl být tímto uměle rozdělen na dvě strany: proti
Ob r. 8 Portáš ve zbroji, J.H.A. Gallaš kolem r. 1820. (ŠTIKA, 2007)
valašským „zbojníkům“ měla být vytvořena z „Valachů věrných“ stráž, placená z vrchnostenských peněz, která by jako orgán střežící zájmy feudální společnosti sloužila vládnoucímu hospodářskému a společenskému řádu a „valašské zbojníky“ ničila. (MACŮREK, 1959; ŠTIKA, 2007) Pokud jde o hospodářství v horských částech západních Karpat, neustala nikde expanze do hor. Feudální třída se všude pokoušela o to, aby zvětšila rozsah své dominikální půdy a aby využila také horských terénů k rozhojnění svých vrchnostenských příjmů. Spory o hranice jednotlivých panství moravsko-slovenského pomezí vznikaly z mnoha příčin – obvykle v důsledku jejich nepřesného vyznačení, neexistence příslušných smluv, či v důsledku více nebo méně zjevné snahy záměrně tyto hranice měnit a tím poškodit souseda. Hraniční spory byly zcela přirozeným důsledkem snah o rozšíření majetku a tím také hospodářského výnosu. (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002)
33
2.3.3 Od poloviny 17. století do roku 1848 Po skončení třicetileté války se české země ve třetím čtvrtletí 17. století vzpamatovávají z předešlých katastrof. Na některých panstvích zbyla z původního obyvatelstva jen asi čtvrtina, množství usedlostí bylo zcela prázdných. V mnoha případech změnila panství svého majitele: nezřídka se jím stal po emigrovavším evangelickém pánovi „věrný“ katolík cizího původu. Tito cizáčci bezohledně vysávali poddaný lid, nerespektovali zápisy jeho povinností, event. určitá privilegia z doby před stavovským povstáním. (KUBÍČEK, 2002) Krátce po skončení třicetileté války byli obyvatelé brumovského panství postiženi ničivým vpádem Tatarů v roce 1663, kteří jako spojenci Turků pronikli z Pováží na Moravu. V dochovaných písemnostech je zaznamenáno, že „ve Valašské Polance ztratily hospodáře čtyři usedlosti“, v jiných vesnicích Tataři zabíjeli lidi nebo je odvlekli do otroctví, některé vesnice Tataři dokonce vypálili. (KORABÍK, 1998; NEKUDA, 2002) Množství lesů na východní Moravě otevřelo možnosti k jejich využití pro sklářskou výrobu. Rozsah půdy užívané poddanými v jednotlivých vesnicích, městech a městečkách ukazuje tereziánský katastr z poloviny 18. století, z něhož je patrné, že obživa poddaných na vesnicích i obživa ob yvatel městeček byla založena z velké míry na zemědělském hospodaření. (NEKUDA, 2002; ŠTIKA, 2007) I přes některé úspěšné pokusy v manufakturním podnikání zůstávalo zemědělství na počátku 19. století hlavním zdrojem obživy obyvatelstva. Stejně významné jako pěstování obilovin bylo pro poddané dobytkářství, zvláště pak chov hovězího dobytka, který byl používán rovněž k tahu. Chov valašských hrubovlnných ovcí, jejichž vlna sloužila pro domácí spotřebu, byl zatlačován stále více do pozadí chovem skotu i opatřeními směřujícími ke zvelebení lesního hospodářství. (NEKUDA, 2002) Do třicátých let 19. století spadají počátky národního obrození na východní Moravě. Roku 1848 vydal císař Ferdinand konstituci, kterou byl absolutistický stát změněn v konstituční monarchii. Byla zrušena robota a desátky a čeština zrovnoprávněna s němčinou, byla zrušena cenzura a dán příslib ustavení nových sněmů, bylo povoleno zřízení občanských gard. Zrušení roboty a odstranění feudálního systému otevřelo cestu k demokratickým přeměnám ve společnosti. (KUBÍČEK, 2002; NEKUDA, 2002)
34
2.3.4 1848–1918 Sledované území leželo v polovině 19. století stranou od nejvýznamnějších komunikací a do sklonku 19. století postrádalo železniční spojení s důležitými hospodářskými centry. Odlehlost území, neúrodnost půdy, stejně jako nedostatek nerostů a nedostatek kapitálu, spolu s dalšími vlivy způsobovaly hospodářskou, sociální a kulturní zaostalost. Ta se projevovala i v úrovni vzdělanosti zdejšího obyvatelstva. Zatímco r. 1890 bylo mezi obyvatelstvem Moravy starším deseti let 6,9% analfabetů, v tehdejším vsetínském soudním okrese, kam spadala i Valašská Polanka, jich bylo 34,5%. (NEKUDA, 2002) K závažným přesunům v hospodaření došlo v případě velkostatků v souvislosti se zánikem patrimonií a zrušením roboty. Velkostatky se po r. 1848 orientovaly hlavně na lesní hospodaření a obchod se dřevem. Většinu zemědělské půdy obdělávali drobní zemědělci. I když ve druhé polovině 19. století přibývalo továren, obdělávání půdy bylo stále rozhodujícím zdrojem obživy pro většinu obyvatelstva. (NEKUDA, 2002) Výrazným znakem vývoje zemědělství byl pozvolný pokles počtu ovcí. Pokles chovu ovcí souvisel s tlakem průmyslové produkce, jež dodávala na trh levné bavlněné zboží, a s úpadkem domácké výroby oděvů pro vlastní potřebu. Souvisel rovněž se snižováním podílu pastvin a s intenzivní zalesňovací činností organizovanou od r. 1878 s pomocí zemského výboru prostřednictvím Zalesňovací komise pro povodí Vsetínské Bečvy. Pro zalesňování v následujících
letech byly
vybrané plochy osázeny smrkovými
monokulturami. (NEKUDA, 2002) Nedostatek obživy, neúroda a další nepříznivé okolnosti byly příčinou značného vystěhovalectví do Ameriky, kam první emigranti, přicházející v letech 1853–1855, postupně zvali své příbuzné a sousedy ze staré vlasti. „V roce 1881 odjelo za moře také 18 občanů z Polanky“ (OBEC VALAŠSKÁ POLANKA, 2013). Většina z několika tisíc emigrantů, kteří před první světovou válkou z území bývalého vsetínského okresu odcházeli do Ameriky, mířila do Texasu. Vystěhovalectví relativně napomáhalo k odstranění přebytku pracovních sil a stát po vydání vystěhovaleckého zákona r. 1866 nekladl vystěhovalectví překážky, s výjimkou osvobození od branné povinnosti. (NEKUDA, 2002; OBEC VALAŠSKÁ POLANKA, 2013) Prohlášení Československého státu 28. října 1918 vyvolalo vlnu nadšení, cesta k budování samostatného demokratického státu byla otevřena. (NEKUDA, 2002)
35
2.3.5 Hospodářské poměry 20. století V osudech rolníků sehrály ve 20. století roli tři uzlové etapy. První etapou je období pozemkové reformy, které významně posílilo střední rolnictvo, jež se stalo důležitou oporou demokratických poměrů v první republice. Druhou etapu představuje období fašistické okupace naší země, kdy šlo o bytí a nebytí celého národa. Třetí etapou je kolektivizace, která sledovala likvidaci soukromého rolnictva jako třídu za použití nátlaku, teroru i cílené fyzické likvidace skupin i jednotlivců. Rychlou likvidací středního rolnického stavu, který byl existenčně spjatý s demokratickými ideály Československé republiky, se otevřela volná cesta k totalitě. (LAPKA, GOTTLIEB, 2000)
2.3.5.1
Období nacistické okupace a následné „osvobození“
Po vypuknutí války r. 1939 byla ve školách zahájena tuhá germanizace, jejímž cílem bylo vymýtit všechny pokrokové národní tradice a všechno, co připomínalo samostatnost Československé republiky. Hlavním vyučovacím předmětem se stal německý jazyk. (NEKUDA, 2002) Boj partyzánů by v obtížných podmínkách nebyl vůbec možný bez obětavé a všestranné podpory, které se jim dostávalo od obyvatel Valašska. Ti v případě odhalení neriskovali „jen“ svůj život, ale také životy svých blízkých. Aby odradili obyvatelstvo od pomoci partyzánům, snažili se je nacisté zastrašit veřejnými popravami partyzánů, jejich pomocníků a osob chycených při pokusu o přechod moravsko-slovenské hranice. (NEKUDA, 2002) Po skončení války byl vzhledem k agrárnímu přelidnění na Valašsku velký zájem o osídlení půdy, která zůstala po vysídlení Němců v pohraničí. Osídlenci z Valašska odcházeli nejvíce do okresů Jeseník, Krnov, Rýmařov, Moravský Beroun, Nový Jičín a Odry. Půda, kterou zanechávali na Valašsku, byla přidělována drobným a středním rolníkům. (NEKUDA, 2002) Obnova hospodářství postiženého válkou nebyla otázkou jen několika let. Bylo zapotřebí řešit i dlouhodobé problémy, které udržovaly tento kraj v zaostalosti a chudobě. Kromě zvýšení podílu průmyslu bylo zapotřebí investic do zemědělství. Držba zemědělské půdy byla velmi roztříštěná, což bránilo zavádění pokrokových způsobů
36
hospodaření. Velkou naději znamenalo zakládání zemědělských strojních družstev, která vznikla téměř ve všech obcích Valašska. (NEKUDA, 2002)
2.3.5.2
Období kolektivizace
Záhy po komunistickém převzetí moci v Československu v únoru 1948 se začala zavádět opatření vyplývající z komunistické ideologie a politiky. Byly znárodněny zbývající průmyslové podniky a na základě revize první a nové poúnorové pozemkové reformy byla prováděna likvidace zbytku velkostatků. Zestátněné lesy, kterých byla na Valašsku většina, byly přiděleny především Československým státním lesům, zemědělskou půdu, jež nebyla rozparcelována, pak převzaly státní statky. Vedle velkostatků byly v roce 1949 likvidovány i další pozemkové majetky, zvláště církevní. (NEKUDA, 2002) V únoru 1949 vyšel zákon o Jednotných zemědělských družstvech (JZD) a předním úkolem bylo vytváření těchto družstev. Dochází k obrovskému scelování půdy nad poměry únosnosti krajiny, která je svou skladbou a ekosystémovým složením velmi pestrá a rozmanitá. Souběžně s tím dochází k centralizaci v tradiční struktuře osídlení krajiny. Odpor vesnic na Valašsku ke kolektivizaci byl značný. „Přes mimořádný nátlak se nedařilo valašské zemědělce zlomit.“ R. 1959 bylo však ve Valašské Polance založeno JZD, které se po r. 1990 rozpadlo. Podle komunistických činitelů byly neúspěchy združstevňování zaviněny působením tzv. vesnických boháčů (podle ruského vzoru byli nazýváni kulaky), velkých a často i středních rolníků, proti nimž se obracela vlna perzekucí. Rostl počet strojů, což výrazně usnadňovalo práci zemědělcům. V horských oblastech Valašska však nebylo možno dostatečně strojů využívat. Přesto se ráz krajiny měnil, postupně mizely terasovitě uspořádaná políčka na svazích kopců. Zůstávaly však i nadále četné pastviny se stády krav a ovcí. (LAPKA, GOTTLIEB, 2000; NEKUDA, 2002) V zemědělství bylo pro sedmdesátá léta typické velké slučování družstev. JZD pěstovala obiloviny pro státní nákup, brambory, len a krmiva pro vlastní potřebu a zaměřovala se zejména na živočišnou výrobu, orientovanou hlavně na chov skotu, výrobu mléka a másla. Louky a pastviny zahrnovaly přes 45% zemědělské půdy. (NEKUDA, 2002)
37
2.3.5.3
90. léta - současnost
Období let od konce r. 1989 do konce roku 1991 bylo obdobím všeobecné euforie společnosti. Mnozí rolníci navazují na rodové tradice a vrací se do rodových statků jako budoucí hospodáři. Státní zemědělská politika té doby drží ochrannou ruku nad bývalými státními statky a zemědělskými družstvy, které se transformují do nové podoby. Při restitucích jsou soukromí rolníci často stavěni do role těch, kteří rozbíjejí družstva, berou mu majetek a znemožňují prosperovat. Ve skutečnosti jde o nezpochybnitelné právní
nároky
na
vrácení zabaveného
majetku.
(LAPKA,
GOTTLIEB, 2000) Přítomnost člověka v krajině je dnes virtuální – všude vidíme důsledky lidské činnosti, lidí tu však potkáme pramálo a to ještě jsou většinou od krajiny i od nás izolováni kapotou a rychlostí svého vozu. Tvářnost současné krajiny je zároveň výsledkem konkrétních, jednoznačných a vzájemně neprovázaných lidských aktivit (pole – dálnice – skládka…) a zároveň pustinou. (SÁDLO, 2005)
2.4 VYUŽITÍ PŮDY V HISTORICKÉM POJETÍ Všechny dále uvedené způsoby využití krajiny se doplňovaly, koexistovaly, vytlačovaly se a nahrazovaly. Paměť krajiny je totiž spojena s tím, že krajina má kybernetiku, tj. zcela určitý způsob sebeřízení. Funguje jako tekutá mozaika – manipuluje svými složkami, které se chovají jako její pohyblivé stavební kameny. V průběhu staletí se mění rozložení lesa a bezlesí, mohou být patrny i nějaké vývojové tendence. A přesto jednotlivé složky mají, bez ohledu na svou konkrétní lokalizaci, stále tutéž logiku rozmístění. Paměť je schopnost obnovovat někdejší stav. Systém s pamětí má v zásobě více alternativních stavů schopných oživení. Jenže existuje- li paměť, existuje i její ztráta. (KADLECOVÁ, 2012) SALAŠNICTVÍ
Salašnictvím označujeme chov dobytka v karpatské oblasti, zejména odolného druhu ovcí – hrubovlnných „valašek“, dále pak omezení hospodářské produkce na vyšší horské polohy a na letní polovinu roku a v neposlední řadě výrobu speciálních mléčných produktů. Až do 20. století se uchovalo několik typů salaší. Salaše horské se vyskytovaly především v nadmořských výškách kolem 1000 m a byly vzdáleny někdy i 38
tři hodiny cesty od stálých sídel. Pasekářské salaše byly součástí pasekářských hospodářství, byly položeny níže než horské salaše (nejčastěji ve výši 550–850 m) a nacházely se na celém Valašsku. Stádo ovcí se tu páslo na nejvýše položených a nejméně kvalitních pozemcích paseky a nedostačovaly- li, páslo se i v lese. (MACŮREK, 1959; NEKUDA, 2002) Rozdíl mezi Valašskem a sousedními úrodnými regiony byl dán v prvé řadě přírodními podmínkami a s nimi souvisejícími poměry sociálními, které pozdržely zejména vývoj zemědělské technologie a daly vyniknout formám, v jiných krajích zapomenutým a nevýznamným. Osobité, i když nijak významné místo má převzetí některých forem karpatského
salašnického
hospodaření,
zejména
pak
vyhnojování
pozemků
košárováním i zvláštní způsob setby obilí do takto vyhnojených míst. (NEKUDA, 2002) Asi v 80. letech 18. století dosáhlo salašnictví vrcholu svého vývoje, zejména pokud šlo o počet chovaného dobytka. Následoval úpadek, do poloviny 19. století pozvolný, poté již rychlý. Základní příčina tohoto úpadku tkví ve zvýšení ceny dřeva, které se stalo nezbytnou surovinou pro řadu odvětví průmyslu. Dalším důvodem ústupu salašnické výroby bylo i rozšiřování chovu hovězího dobytka, který od 19. století získal velmi důležité místo v postupné intenzifikaci zemědělství. Ve druhé po lovině 19. století přistoupil nezájem o hrubou vlnu valašských ovcí, ze které se dříve vyráběl téměř celý oděv. V r. 1926 popisuje kronikář obce Valašská Polanka Rainer Pěnička obživu zdejších obyvatel: „Obyvatelstvo živí se polním hospodářstvím a chovem dobytka, hlavně hovězího. V dřívějších dobách pěstováno mnoho ovec, kterýž chov nyní úplně zahynul. Roku 1879… bylo vysázeno na Karhátech 30 tisíc smrčků a od té doby bylo zalesněno hodně dalších pozemků, čímž ubylo pastvin.“ (KORABÍK, 1998). Během 20. století se počet ovcí rapidně snížil, od poloviny 90. let je snaha znovu zavést chov ovcí se zaměřením na masnou užitkovost v ekologických hospodářstvích. (KORABÍK, 1998; KADLECOVÁ, 2012) ZEMĚDĚLSTVÍ
Prvořadým zaměstnáním obyvatelstva a zároveň hlavním zdrojem jeho obživy bylo zemědělství. Zemědělství se vyvíjelo v těsné souvislosti s osídlováním kraje, především s vývojem a charakterem půdního fondu. Do 16. století se zemědělská půda obdělávala jen v oblastech níže položených a v úrodnějších údolích a obdělávané pozemky představovaly jen malou část dnešní rozlohy. V následujících stoletích vzrostla plocha
39
obdělávané půdy o pozemky při nově zakládaných horských vsích a horských pasekách, tedy vesměs o půdu málo úrodnou. Uplatňoval se tam extenzivní způsob hospodaření, při kterém se růst zemědělské produkce zabezpečoval rozšiřováním půdního fondu. (NEKUDA, 2002) Od 17. století je zaznamenán oproti minulosti výrazné zesílení vlivu člověka na krajinu, kdy jsou velké plochy věnovány polím, zvětšuje se i velikost honů, vznikají velké plochy poměrně jednotvárné polní krajiny. Dochází k přechodu z trojpolního na střídavé hospodářství, čímž se zemědělství zefektivnilo. Výsledkem byly mimo jiné i velké plochy uvolněných úhorů, nejméně úrodná pole byla opuštěna. Teprve v tomto období vznikají louky, tak jak je známe dnes, a diferencují se od pastvin. Předtím byly louky obhospodařovány dosti nestejnoměrně, a to se odráželo na jejich druhové skladbě. Místo od místa i sezónu od sezóny se lišila intenzita jejich kosení a zejména pastvy dobytka, která se s kosením často kombinovala. Pokrok v zemědělství se odráží i ve zvýšení úrodnosti půd; odtud je možno vysledovat počátky moderní eutrofizace krajiny. Hnojena mrvou jsou později nejen pole, ale i některé louky. (SÁDLO, 2005) Kromě základních druhů obilovin se vysévaly i některé krajové odrůdy jako např. místní druh žita, zvaný „křibica“, „špalda“, nejvíce podobná jaré pšenici, nebo také odrůda dvouřadého ječmene, zvaná „gengel“. Proso, na Valašsku doložené už v 16. století, vymizelo z polí po první světové válce. V 16. století tu zdomácněla i pohanka, jejíž krátká vegetační doba vyhovovala zdejším klimatickým podmínkám. Do vývoje valašského zemědělství významně zasáhlo zavedení brambor. Koncem 18. století zdomácněly na dominikálních statcích a místy je už znali měšťané a poddaní v některých vsích. Prosazovaly se však jen pomalu a po několik desetiletí přinášely jen malou úrodu. (DOMLUVIL, 1914; NEKUDA, 2002) Na kultivaci půdy před setím závisel výnos sklizně. Základní význam při úpra vě půdy měla orba. Na polích ležících na svahu (tedy velkém počtu valašských rolí) se podzimní naorávka neprováděla ještě před první světovou válkou z obavy zvýšené erozivní činnosti (zejména splavováním) ladem ležící ornice. Kořenový systém samovolně zatravněného strmiska tomuto splavování bránil. Do první světové války se oralo většinou jednosměrně, což zapříčinilo vytváření terasových polí, jejichž meze se neustále zvyšovaly. (NEKUDA, 2002)
40
Richard Pavlík uvádí v roce 1957 o Polance: „Asi 60 % obyvatelstva jsou zemědělci, ostatek dělníci a jiní zaměstnanci. Pěstují se obilniny, brambory, jetel, traviny a ovoce. Chov dobytka a včelařství jsou pokročilé.… Zemědělci dříve zásobovali hlavně Vsetín.“ (KORABÍK, 1998) Doba zemědělská začala v neolitu a velmi náhle se během 20. století vypařila. Rozhodujícím přelomem byla patrně 70–80. léta 20. století. Nástup velkovýroby v 50. letech s rozoráváním mezí zásadně změnil kvantitativní podobu krajinné mozaiky, ale její kvalitativní změnu přinesla teprve společensky mnohem méně odsuzovaná transformace drobných zemědělských družstev ve státní statky. Do té doby se zmenšovaly plochy biotopů,
pak
už začala
mizet dokonce refugia.
Podíl
obhospodařované půdy ani objem produkce sice silněji neklesá, zásadní je však pokles počtu
lidí
pracujících
v zemědělství.
Zemědělství
se
stává
spíše
vysoce
automatizovaným průmyslem. (SÁDLO, 2005) LESNICTVÍ
Před příchodem prvních kolonistů byla studovaná oblast kompletně pokryta smíšenými porosty. Lesy v těchto vrchovinách zůstávaly dlouho nedotčeny těžbou, nebo byly těženy jen při okrajích. Původní lesní porosty se měnily v důsledku postupujícího osídlení a později i hospodaření s lesem. Člověk způsobil nejen odlesnění, ale i změnu půdní struktury kultivací. Kolem svých sídel si ponechával nebo záměrně pěstoval u dvora lípu, jasan, na mezích lísku, na nivách někde košíkářskou vrbu, na suchých pastvinách jalovec. (KADLECOVÁ, 2012) V polovině 18. století odlesnění kulminuje v rámci celé historie. Rozvíjející se průmysl je dlouho založen na dřevě, lesy jsou proto rozsáhle těženy. Připočteme–li i kořistnou těžbu a přetrvávající letninové hospodaření, lesní pastvu a travaření, výsledkem jsou rozsáhlé porostliny (prořídlé a nízké pařezové mlaziny s extrémně krátkým obmýtím, něco mezi pasekou, pastvinou a lesem).Korabík (1998) uvádí: „Dříve nebyly kopce a svahy zalesněny, ale byly zde pastviny, na kterých Valaši chovali ovce po salašnicku,… Lesy se rozkládaly až na okraji těchto pastvin.“ (KORABÍK, 1998; SÁDLO, 2005) Ve zdejších lesích se až do roku 1900 uplatňovaly clonná a toulavá seč, jimiž vznikaly opět smíšené porosty s vysokým zastoupením jedle a buku. V období do 1. poloviny 19. století převládalo na Valašsku zalesňování za použití síje. Zalesňovalo se především semeny jedle a listnáčů (buk, habr, javor), která se získávala sběrem nebo výkupem od 41
místních sběračů. Bylo to tedy osivo místní provenience. Smrkové porosty vznikly z velké části na zemědělské půdě, tedy na půdě, která byla před 200 až 300 lety odlesněna (v době valašské kolonizace) a znovu zalesněna. Původ osiva je nejasný, ale zdejší populace smrku ztepilého rozhodně nemohla poskytnout dostatek osiva pro tak intenzivní zalesňovací práce. Vypěstované sazenice tedy nebyly místní provenience. Richard Pavlík v r. 1957 uvádí: „Lesy na stráních jsou listnaté, v kopcích jehličnaté, hojné jsou jalovcové porosty.“ (KORABÍK, 1998). Rozvoj přirozené obnovy bukových porostů byl značně omezován hlavně od 50. let 20. století. Na plochy vzniklé holosečným hospodařením, často spojeným s polařením, se vysazovaly smrkové monokultury. (KORABÍK, 1998; KADLECOVÁ, 2012) Oficiální statistiky vykazují vzrůstající podíl lesní půdy až do dnešních dní. Skutečné množství a pokryvnost lesa je na Valašsku vyšší, než se udává. Je možné odhadnout, že je nutno k oficiální výměře lesa ještě připočíst dalších 10 %. Lesy totiž rostou i na dlouhodobě neudržované nelesní půdě a zanedbaných či nelegálně zalesněných trvalých travních porostech. (KADLECOVÁ, 2012) VÝVOJ ZÁSTAVBY
V minulosti byly v obci nejstaršími stavbami dřevěné chalupy, fojtství, mlýny, valchy a jiné hospodářské stavby prvních osadníků a jejich potomků, které byly nahrazeny jinými, když už sešly věkem. Ty již v obci nenajdeme. Některé dřevěné chalupy, jejichž stáří se pohybuje kolem 200 let, lze však nalézt ještě dnes. (KORABÍK, 1998) Podoba obce Valašská Polanka se v průběhu věků měnila jak v krajině, tak v zástavbě. Současná zástavba, tak jako v jiných valašských obcích, splňuje sice požadavky na moderní život a sociální požadavky, do svérázu krajiny však nezapadá, takže obec ztratila na své původní malebnosti. Obec tedy byla v minulosti, i přes hmotný nedostatek mnoha lidí, malebnější. Dokládají to dobové fotografie, na nichž je vidět vedle staveb i obraz vyšší kulturnosti, duchovna a kolorit té doby, které se nám v honbě za hmotným zajištěním ztratily v perspektivě minulosti. (KORABÍK, 1998)
42
Ob r. 9 Chalupa z r. 1880 (KORABÍK, 1998)
Tab . 3 Vývoj počtu obyvatel a domů v obci Valašská Polanka. Podle Korabíka (1998).
Počet obyvatel 678 762 814 716 751 786 919 889 875 1095 1227 1176 1212 1252
Rok 1790 1834 1854 1870 1880 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1994
3
Počet domů 76 124 ? 139 156 151 153 156 166 221 ? 263 312 364
METODIKA
„Krajinu lze chápat jako viditelného průvodce po minulosti, po původu a dlouhém rozvoji kultury. Pouze úlomky tohoto nekonečného příběhu lze nalézt v historických dokumentech nebo ve starých mapách.“ (BENEŠ a kol., 2003) Využívání krajiny je jedním ze základních projevů lidské činnosti. Od dob prvního osídlení krajiny Valašska uběhlo několik století, avšak intenzita zásahů člověka do krajiny vzrůstala stále rychleji, nejvíce za poslední století. Sledováním těchto změn
43
v krajině se nám přibližuje život někdejších lidí a jejich způsob myšlení, což vede k pochopení některých zásahů do krajiny v souvislosti s historickými událostmi.
3.1 VYUŽITÍ MAPOVÝCH PODKLADŮ Pro sledování změn v krajině je v poslední době stále častěji využíváno starých mapových podkladů. Využívají se mapy velkých měřítek (katastrální mapy) v rozsahu měřítek od 1 : 1000 do 1 : 5000. Dále jsou využívány topografické mapy středního mě řítka, které umožňují polohově přesné sledování změn v krajině od poloviny 19. století. V rámci středoevropského prostoru jsou hojně používána rakouská a uherská vojenská mapování. (HAVLÍČEK, 2009) Pro sledování změn na území obce Valašská Polanka byly využity pouze některé vojenské topografické mapy, které v průběhu 250 let vznikly na území současné České republiky. Následně budou charakterizovány jednotlivé mapové sady použité jako podklad pro tvorbu výstupů bakalářské práce.
3.1.1 První vojenské mapování (Josefské) Po prohrané sedmileté válce (1756-1763) nařídila císařovna Marie Terezie nové podrobné mapování rakousko-uherské monarchie. Celé naše území bylo zmapováno v letech 1763-1768. Toto první vojenské mapování je často nazýváno jako „Josefské mapování“, neboť bylo dokončeno za vlády syna Marie Terezie Josefa II. (HAVLÍČEK, 2009) Podkladem byly Müllerovy mapy, zvětšené do měřítka 1 : 28 800. Krajinu
mapovali
vojenští
důstojníci především případně minimálně
odhadem,
krokováním, pomocí
pouze
měřického
stolu. Mapa nicméně obsahuje všechny polohopisu.
důležité Výškopis
prvky byl Ob r. 10 Ukázka mapy Josefského mapování, M 1 : 12 500. (VÚKOZ, v. v. i., © 2013) 44
znázorněn lavováním a nepravými sklonovými šrafy. Kartografické zpracování probíhalo v zimním období, kdy byly polní elaboráty převedeny do obdélníkových mapových listů a nalepeny na plátno. Kvalitní obsah map je degradován velmi hrubou zeměpisnou orientací a velkými polohovými deformacemi. (HAVLÍČEK, 2009) Vzhledem k metodě, kterou toto mapování vznikalo, tj. nebyla k dispozici žádná geodetická osnova a mapovalo se doslova od oka, je možné tyto staré mapy pouze přibližně srovnat do systému S-JTSK. Při finální geoereferenci map pak docházelo ke značné deformaci zákresu mapy i tvaru a jednotlivé mapové listy se překrývaly. Proto tyto mapy nemohou sloužit k podrobným analýzám změn land use a mají pouze ilustrativní charakter. Mohou být však cenným zdrojem pro přibližné posouzení využívání v krajině, např. pro ověření existence větších rybničních soustav, či rozlehlých areálů lužních lesů a luk, kde může být spočtena i přibližná výměra v zájmové lokalitě. (HAVLÍČEK, 2009) Význam prvního vojenského mapování spočívá nejen v jeho podrobnosti, měřítku a téměř vyčerpávajícím písemném operátu, ale též v době jeho zhotovení. Zachycuje území Čech, Moravy a Slezska jako celek v době před nástupem průmyslové revoluce, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její nejvyšší diverzity. (GEOLAB, 2013) Mapy prvního vojenského mapování byly získány v elektronické podobě v rámci spolupráce s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.. Pro účely bakalářské práce bylo využito map z prvního vojenského mapování pouze jako srovnání. Vzhledem k velké prostorové nepřesnosti šlo pomocí stabilních prvků v krajině (kostely, rybníky, částečně i koryta řek) pouze přibližně lokalizovat topografické údaje zobrazené v těchto mapách. Kvůli zmíněné nepřesnosti nemohly být mapy z prvního vojenského mapování použity jako podklad pro vytvoření výstupů týkajících se změn využití krajiny.
3.1.2 Druhé vojenské mapování (Františkovo) Na počátku 19. století bylo zřejmé, že monarchie potřebuje novou topografickou mapu. Ta musela být založena na souvislé astronomicko-trigonometrické síti, která umožňovala přesné mapování. Tato síť začala být budována v roce 1806 na základě nařízení císaře Františka I. (podle něho tedy “Františkovo mapování”). Tato 45
trigonometrická síť počítala s jedinou souřadnicovou soustavou v příčném válcovém zobrazení s nezkreslenými kartografickými poledníky (Cassini-Soldnerovo) pro celou monarchii s počátkem ve Vídni. (HAVLÍČEK, 2009) Mapovalo se převážně metodou měřického stolu, opět v měřítku 1 : 28 800. Podstatné zjednodušení přinesl císařův patent z roku 1817, kterým byl zřízen Stabilní katastr. Pro katastrální mapování bohužel kvůli
požadované
přesnosti
nestačila
jediná
souřadnicová
soustava
použitého
Cassini-
Soldnerova zobrazení. Pro naše dnešní území byly
Ob r. 11 Ukázka mapy 2. vojenského mapování, M 1 : 8 000. (VÚKOZ, v. v. i., © 2013)
využity 2
souřadnicové soustavy s počátky v bodech Gusterberg (Čechy) a Sv. Štěpán ve Vídni (Morava a Slezsko). Mapování na našem území probíhalo v letech 1836-1852. (HAVLÍČEK, 2009) Obsah mapy je v podstatě totožný s prvním vojenským mapováním, přidány byly pouze výšky trigonometrických bodů (ve vídeňských sázích), avšak zobrazovaná situace se velmi liší. Mapy druhého vojenského mapování vznikaly v době nástupu průmyslové revoluce a rozvoje intenzivních forem zemědělství, kdy vzrostla výměra orné půdy za 100 let o 50 % a lesní plochy dosáhly u nás historicky nejmenšího rozsahu. Mapy druhého vojenského mapování jsou nejstaršími topografickými mapami, které je možné využít pro podrobné sledování vývoje krajiny v GIS prostředí. (GEOLAB, 2013) Mapy druhého vojenského mapování byly získány v elektronické podobě v rámci spolupráce s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.. Tyto mapy lze pro svou relativně velkou polohovou přesnost připojit v geografických informačních systémech jako podkladovou vrstvu. Na základě této skutečnosti mohla být vytvořena mapa využití krajiny z roku 1837, kdy bylo prováděno mapování studovaného území.
46
3.1.3 Třetí vojenské mapování (Františko–Josefské) Jelikož Františkovo mapování již nestačilo požadavkům armády rakouské monarchie na přesné a hlavně aktuální mapy, r. 1868 rakouské ministerstvo války rozhodlo o mapování novém. Jeho podkladem se opět staly katastrální mapy. Po přestupu na dekadickou míru v roce 1875 bylo měřítko stanoveno na 1 : 25 000. Kromě polohopisu byl zobrazen i výškopis, a to kótami, šrafami a vrstevnicemi po 20 m, někde i po 10 m. Zcela jiné bylo použití kartografického zobrazení (Besselův elipsoid). (HAVLÍČEK, 2009; GEOLAB, 2013) Mapování probíhalo
na
našem
území
v letech 1874-1880.
Třetí vojenské mapování je velmi významné, neboť bylo využíváno v obou světových válkách a až do roku
1953
bylo
jediným
topografickým dílem pokrývajícím celé
území
Československa. mapování
patří
bývalého Třetí vojenské k
nejlepším
zdrojům informací o krajině v době industrializace koncem 19. století
Ob r. 12 Ukázka mapy 3. vojenského mapování, M 1 : 8 000. (VÚKOZ, v. v. i., © 2013)
pro celé naše území. (HAVLÍČEK, 2009) Mapy třetího vojenského mapování byly získány v elektronické podobě v rámci spolupráce s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.. V bakalářské práci byly mapy třetího vojenského mapování využity stejným způsobem jako mapy druhého vojenského mapování. Studované území bylo v rámci třetího vojenského mapování zmapováno v roce 1876. Vytvořením mapy využití krajiny a srovnáním tohoto využití s mapou využití krajiny předešlého období byla okomentována změna využití krajiny těchto dvou po sobě následujících období.
47
3.1.4 Mapování moravské části Protektorátu Čechy a Morava (Messtichblätter) Během okupace českých zemí probíhalo vojenské
na
našem
mapování
území
v měřítku
1 : 25 000. Bylo zahájeno v roce 1939 a ukončeno koncem druhé světové války v roce 1945. Toto vojenské mapování v protektorátu Čechy a Morava zahrnovalo pouze moravskou Zajímavostí
část je,
území. že
většina
mapových listů byla dokončena a
Ob r. 13 Ukázka mapy „Messtichblätter, M 1 : 8 000. (VÚKOZ, v. v. i., © 2013)
tištěna až v roce 1944. Zjevně to souvisí s postupem sovětské armády a neúspěchy německých vojsk v tomto období, kdy se dalo očekávat brzké otevření bojové fronty v Protektorátu Čechy a Morava v jeho východní části. Mapování bylo prováděno v GaussKrügerově příčném válcovém zobrazení v 6° pásech. (HAVLÍČEK, 2009) Mapy „Messtichblätter“ byly získány v elektronické podobě v rámci spolupráce s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.. Z těchto mapových podkladů byla pomocí interpretačních značek vytvořena mapa využití krajiny a následně změna využití krajiny stejným způsobem jako u předešlých časových období.
3.1.5 Vojenské topografické mapování Československa Po přechodu Československa na stranu východního bloku byla těsná spolupráce i v oblasti státních mapových děl. Nové topografické mapování vycházelo z mapování Sovětského svazu. Použito bylo Gaussovo příčné válcové zobrazení a souřadnicový systém S-52. Mapování probíhalo v letech 1953-1957 v měřítku 1 : 25 000 (TM25) a to zejména metodou letecké fotogrammetrie. Tyto mapy byly následně obnoveny v letech 1971–1986 a 1988–1995. (HAVLÍČEK, 2009)
48
Vojenské topografické mapy byly získány
v elektronické
podobě
v rámci spolupráce s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.. Pomocí klíče značek příslušejícímu k interpretaci topografických map byly
vytvořeny
mapy
využití
krajiny z let 1956 a 1993, kdy byly mapové
soubory
studovaného
území pořízeny.
Ob r. 15 Ukázka TM25 z r. 1993, M 1 : 8 000. (VÚKOZ, v. v. i., © 2013)
3.1.6 Základní mapy Po vládním nařízení č. 327 z roku 1968 bylo nutné vytvořit nový soubor civilních map, ze kterých by
nebylo
souřadnice.
možné
odečítat
Vznikl tak
soubor
Základních map ČSSR (ZM), a to odvozením
z
topografických
vojenských map.
Nejzajímavějším aspektem využití ZM
je
zachování
měřítka
Ob r. 15 Ukázka ZM10 z r. 2009, M 1 : 8 000. (VÚKOZ, v. v. i., © 2013)
1 : 10 000 (ZM10). Tato mapa je dodnes předmětem obnovy stejně
jako ZM50, ZM100 a ZM200. Základní mapy 1 : 10 000 jsou vytvářeny na Českém úřadě zeměměřickém a katastrálním v Praze. Jako souřadnicový systém je využíván systém S-JTSK. (HAVLÍČEK, 2009)
49
Základní mapy v měřítku 1 : 10 000 (ZM10) byly získány v elektronické podobě v rámci spolupráce s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i.. Pro účely bakalářské práce byly získány a zpracovány mapy z let 1999 a 2009.
3.2 ZPRACOVÁNÍ DAT Mapy získané z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. (VÚKOZ, v. v. i.) byly zpracovány pomocí geografických informačních systémů. Pro jednotlivá časová období, tj. r. 1837, r. 1876, r. 1944, r. 1956, r. 1993, r. 1999, r. 2009, byly vytvořeny mapy využití krajiny. Mapové klíče použitých map byly podrobeny rozboru, přičemž byla zjištěna jejich nejednotnost, v některých mapách byly např. rozlišovány listnaté a jehličnaté lesy, ovšem v jiných mapách byla vylišena pouze kategorie les. To vedlo ke generalizaci vymezování kategorií využití krajiny (Tab. 4), přičemž shoda byla nakonec dosažena vymezením osmi základních kategorií využití krajiny. Tato generalizace byla nezbytnou podmínkou pro dlouhodobé sledování a následné hodnocení vývoje využití krajiny. Pro tvorbu map využití krajiny a následné základní analýzy byl použit GIS software Arc GIS 10. S pomocí mapových podkladů byly vytvořeny polygony jednotlivých typů využití zvlášť pro každé časové období. Každý polygon byl definován kódovým označením pro využití krajiny. Z map využití ploch byly spočteny výměry a podíly jednotlivých kategorií využití ploch, které pak byly interpretovány v grafech vývoje využití ploch. Z těchto údajů jsou zřejmé především celkové úbytky a nárůsty ploch ve vymezeném území. Z grafických údajů však nelze usuzovat na konkrétní změny a procesy v krajině, protože neznáme podíl změněných ploch, nevíme ani které konkrétní plochy se v krajině mění.
50
Tab . 4
Přehled kategorií vyu žití krajiny
Kód
Název
1 2 3 4 5 6 7 0
Orná půda Louka Pastvina Les Vodní plocha Zastavěná plocha Komunikace Ostatní plocha
Porovnáním všech dostupných mapových sad byl sestaven graf, který charakterizuje celkový vývoj změn v krajině.
4
VÝSLEDKY
Za využití výše uvedených mapových podkladů pro sledování rozmístění jednotlivých druhů využití krajiny v čase byly sestaveny mapy změn využití krajiny pro katastr obce Valašská Polanka, pomocí nichž lze využití krajiny sledovat v horizontu téměř 200 let do minulosti, přičemž nejstarším sledovaným obdobím je rok 1837. Zjištěné poznatky o těchto změnách jsou následně interpretovány pomocí map a grafů pro lepší názornost. Do souvislostí se sledováním změn na základě mapových podkladů je nutno spojovat okolnosti vedoucí k těmto změnám. K tomu poslouží získané informace o historickém vývoji obce Valašská Polanka, zmíněném v kapitolách bakalářské práce výše uvedených, jako celku reprezentujícího etnografický region Valašsko.
4.1 VYUŽITÍ KRAJINY DO PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ Prvním obdobím požitým pro mapování využití krajiny obce Valašská Polanka je rok 1837, jenž reprezentuje období před změnami společenského řádu r. 1848, kdy byl změněn absolutistický řád v konstituční monarchii a s ní spojený postupný přerod v demokratický stát.
51
Ob r. 16 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka před r. 1848. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
Pro období roku 1837 bylo na zkoumaném území vymezeno 6 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Pastvina, Les, Vodní plocha, Zastavěná plocha). Kategorie Komunikace a Ostatní plocha nebyla použita z důvodu absence reprezentujících položek zaznačených v topografické mapě využité jako podklad pro tvorbu mapy využití krajiny. Sledované území leželo do poloviny 19. století stranou od nejvýznamnějších komunikací a postrádalo spojení s hospodářskými centry. Prvořadým způsobem obživy od dob osídlení sledované oblasti bylo zemědělství. Rozvoj zemědělství byl v těsném kontaktu s rozšiřováním osídlení, tedy kolonizačním procesem. Zdejší krajina byla v dobách před těmito procesy kompletně zalesněna smíšenými porosty. Masivním odlesněním bylo dosaženo rozšíření zemědělského půdního fondu, který zajišťoval soběstačnost v obživě zdejšího lidu. V této době můžeme též sledovat bohaté zastoupení lučních společenstev, která se již diferencovala od pastvin. Ještě v 17. století bylo s loukami hospodařeno v kombinaci s pastvou dobytka, což se odráželo na celkovém vzhledu a složení lučních společenstev. Pastevectví našlo uplatnění obvykle ve výše položených a těžko přístupných místech. Dokladem o nadpolovičním podílu nelesních společenstev před polovinou 19. století je 52
procentické zastoupení jednotlivých typů využití krajiny znázorněné na Obr. 17, kdy podíl orné půdy je 32 %, lučních společenstev 17 % a pastvin 7 %.
1%
1%
VYUŽITÍ PLOCH V %
7% Les
17%
42%
Orná půda Louka Pastvina
Zastavěná plocha Vodní plocha 32%
Ob r. 17 Grafické znázornění vyu žití ploch před r. 1848.
Na proces odlesňování měl z velké části vliv rozvoj průmyslu, který byl dlouho závislý na těžbě dřeva. Také porostní skladba byla jiná než dnes, převažovaly smíšené porosty buku a jedle. Do první poloviny 19. století byly porosty obnovovány prostřednictvím síje, kdy byly vysévány semena dřevin místní provenience (jedle, buk, příp. habr a javor). V roce 1837 byl celkový podíl lesa 42 %.
4.2 VYUŽITÍ KRAJINY VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ Druhým obdobím sledovaným prostřednictvím mapových a historických podkladů je r. 1876, který reprezentuje 2. polovinu 19. století, kdy docházelo k postupné reorganizaci hospodářství v souvislosti také s událostmi roku 1848. Pro období roku 1876 bylo vymezeno všech 8 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Pastvina, Les, Vodní plocha, Zastavěná ploc ha, Komunikace, Ostatní plocha), přičemž kategorie Ostatní plocha nedosáhla 1 % využití, proto není uvedena ani v grafickém přehledu (Obr. 19).
53
Ob r. 18 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka ve 2. polovině 19. století. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
S pádem absolutistického řádu r. 1848 a zrušením roboty docházelo mimo jiné ke změnám ve využití krajiny. Velkostatky se začaly orientovat na obchod se dřevem, neboť dřevo bylo v době rozvoje továren velmi žádanou komoditou. Dokladem o těžbě ve větším měřítku je i zastoupení lesa v r. 1876, tj. pouhých 28 %, což je pokles o 14 % ve srovnání s předchozím sledovaným obdobím. Od r. 1878 byla zahájena rozsáhlá zalesňovací činnost, kdy byla vysazována monokulturní společenstva smrku ztepilého.
1%
1%
1% VYUŽITÍ PLOCH V % 6% 28%
Les Orná půda
19%
Louka Pastvina
Zastavěná plocha Komunikace Vodní plocha 44%
Ob r. 19 Grafické znázornění vyu žití ploch ve 2. polovině 19. století. 54
Navzdory velkému rozvoji továren bylo zemědělství i ve 2. polovině 19. století hlavním zdrojem obživy. V r. 1876 dosahoval podíl orné půdy 44 % (Obr. 19), což je o 12 % více než v předchozím sledovaném období. Mírný pokles pastvin (ze 7 % r. 1837 na 6 % r. 1876) mohl být zapříčiněn mimo jiné rozvojem průmyslové výroby, jelikož s rozvojem průmyslově vyráběných textilií klesal odbyt oděvu vyráběného do té doby téměř výhradně z ovčí vlny. Úbytek ovcí však nahrazoval zvyšující se počet hovězího dobytka, kterým v 19. století započala postupná intenzifikace zemědělství.
4.3 VYUŽITÍ KRAJINY V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU V pořadí třetím sledovaným obdobím je období Protektorátu Čechy a Morava, konkrétně r. 1944, kdy byla část Protektorátu mapována pro vojenské účely. Mapové podklady využité v bakalářské práci pro zjištění stavu využití krajiny zaznamenávají přechod od zemědělské malovýroby k intenzifikaci zemědělství v 50. letech 20. století.
Ob r. 20 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka v období 2. světové války. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
55
Pro období r. 1944 bylo vymezeno všech 8 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Pastvina, Les, Vodní plocha, Zastavěná plocha, Komunikace, Ostatní plocha), přičemž kategorie Pastvina a Ostatní plocha nedosáhly 1 % využití ploch, proto nejsou uvedeny v grafickém přehledu (Obr. 21). Z grafu využití ploch byl zaznamenán nárůst plochy lesa v r. 1944 oproti předchozímu období o 20 %, naopak pokles orné půdy ve srovnání s r. 1876 byl o 11 %. Plocha luk klesla o 5 % a pastviny v r. 1944 nedosahovaly ani 1 % všech využívaných ploch. Plocha zástavby narostla ve srovnání s r. 1876 o 2 %. 3%
1%
1%
VYUŽITÍ PLOCH V %
14% Les Orná půda
48%
Louka Zastavěná plocha
Komunikace
33%
Vodní plocha
Ob r. 21 Grafické znázornění vyu žití ploch v období 2. světové války.
4.4 VYUŽITÍ KRAJINY V OBDOBÍ ZAČÍNAJÍCÍ KOLEKTIVIZACE Čtvrtým sledovaným obdobím je r. 1956, kdy docházelo ke kolektivizaci zemědělství a postupné likvidaci malovýroby. V praxi se to projevovalo rozoráváním mezí a tvorbě rozsáhlých lánů polí. Pro období r. 1956 bylo vymezeno všech 8 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Pastvina, Les, Vodní plocha, Zastavěná plocha, Komunikace, Ostatní plocha), přičemž kategorie Pastvina a Ostatní plocha jsou zastoupeny méně než 1 %, proto nejsou uvedeny v grafickém přehledu (Obr. 23).
56
Ob r. 22 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka v 50. letech 20. století. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
Jak je patrné z grafu zastoupení jednotlivých ploch (Obr. 23), největší podíl zabíraly v r. 1956 lesy (46 %), což je o 2 % méně ve srovnání s r. 1944, naopak podíl orné půdy vzrostl o 11 % ve srovnání s týmž rokem. Došlo také k úbytku lučních společenstev o 10 %, zato zástavba vzrostla o 1 %. 1%
1%
4%
VYUŽITÍ PLOCH V %
4%
Les 46%
Orná půda Louka Zastavěná plocha
44%
Komunikace Vodní plocha
Ob r. 23 Grafické znázornění vyu žití ploch v 50. letech 20. století.
57
4.5 VYUŽITÍ KRAJINY NA POČÁTKU 90. LET 20. STOLETÍ Po pádu komunistického režimu došlo i k rozpadu JZD ve Valašské Polance. Minulý režim však zanechal stopy na struktuře zdejší krajiny, která se však postupně zotavovala. Obdobím reprezentujícím přechod od kolektivního vlastnictví do vlastnictví soukromého je r. 1993. Pro období 1993 bylo vymezeno všech 8 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Pastvina, Les, Vodní plocha, Zastavěná plocha, Komunikace, Ostatní plocha). Ve srovnání s předchozím sledovaným obdobím byl v r. 1993 les zastoupen o 7 % více, naopak klesl podíl orné půdy o 34 %. Podíl zástavby se zvýšil o další 2 % ve srovnání s r. 1956, zastoupení luk vzrostlo o 23 % a podíl pastvin o 2 % ve srovnání s týmž rokem.
Ob r. 24 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka na počátku 90. let 20. století. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
58
1%
VYUŽITÍ PLOCH V %
1%
2%
6% Les Orná půda Louka
27% 53%
Pastvina Zastavěná plocha Komunikace Vodní plocha
10%
Ob r. 25 Grafické znázornění vyu žití ploch na počátku 90. let 20. století.
4.6 VYUŽITÍ KRAJINY NA KONCI 90. LET 20. STOLETÍ Předposledním obdobím pro sledování vývoje využití krajiny je r. 1999. I v tak krátkém časovém intervalu, jako je 6 let, můžeme sledovat dosti výrazné změny ve využití krajiny v obci Valašská Polanka.
Ob r. 26 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka na konci 90. let 20. století. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013. 59
Pro období r. 1999 bylo vymezeno všech 8 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Pastvina, Les, Vodní plocha, Zastavěná plocha, Komunikace, Ostatní plocha), přičemž kategorie Ostatní plocha byla zastoupena méně než 1 %, proto nebyla znázorněna v grafickém přehledu zastoupení jednotlivých ploch využití krajiny. Ve srovnání s předešlým mapovaným obdobím byl zaznamenán v r. 1999 nárůst plochy lesa o 2 %, zato podíl orné půdy se ve srovnání s r. 1993 zmenšil o 23 %. V r. 1999 byl zaznamenán podíl luk 18 % a podíl pastvin 3 %.
1%
VYUŽITÍ PLOCH V %
1% 3%
6% Les Orná půda
18%
Louka 55%
Pastvina Zastavěná plocha Komunikace
16%
Vodní plocha
Ob r. 27 Grafické znázornění vyu žití ploch na konci 90. let 20. století.
4.7 VYUŽITÍ KRAJINY ROKU 2009 Posledním obdobím sledující změny ve využití krajiny je r. 2009, tedy období nejvíce se blížící dnešní době. I zde můžeme v malém časovém intervalu sledovat změny rozložení jednotlivých typů využití krajiny a také můžeme lépe vyhodnotit změny týkající se dlouhodobého trendu ve využívání krajiny. Pro období r. 2009 bylo vymezeno 7 kategorií využití krajiny (Orná půda, Louka, Les, Vodní plocha, Zastavěná plocha, Komunikace, Ostatní plocha), přičemž kategorie Ostatní plocha byla zastoupena méně než 1 %, proto nebyla znázorněna v grafickém přehledu zastoupení jednotlivých ploch využití krajiny.
60
Ve srovnání s předchozím obdobím byl zaznamenán nárůst plochy lesa o 5 %, o 5 % vzrostl také podíl luk, naopak oproti r. 1999 byl zaznamenán úbytek orné půdy v r. 2009 o 7 %. Plocha pastvin však klesla zcela na 0% zastoupení.
Ob r. 28 Mapa reprezentující vyu žití krajiny v obci Valašská Polanka roku 2009. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
1%
1%
VYUŽITÍ PLOCH V %
6% Les 23%
Orná půda Louka
60% 9%
Zastavěná plocha
Komunikace Vodní plocha
Ob r. 29 Grafické znázornění vyu žití ploch roku 2009.
61
SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ
Sledováním změn ve využití krajiny na základě sedmi po sobě následujících období byl sestaven graf dlouhodobého trendu využívání krajiny (Obr. 30). Vývoj změn byl různě dynamický u jednotlivých kategorií využití krajiny. Nejvýrazněji se v dlouhodobém horizontu měnily kategorie Les, Orná půda a Louka. Plocha lesů má v dlouhodobém časovém horizontu vzrůstající charakter. Největší úbytek ze všech sledovaných období byl zazname nán v r. 1876 v souvislosti s odlesňováním pro účely průmyslové výroby. Dalším velmi dynamickým prvkem je orná půda, jejíž výměra dlouhodobě kolísala, v posledních letech se však její plocha neustále zmenšuje. Vývoj lučních společenstev klesal až na minimální zastoupení v 50. letech 20. století, odkud se odrazil a v posledních dvou dekádách má plocha luk vzrůstající charakter. Je patrné, že plocha pastvin na počátku sledovaného období, tj. obě poloviny 19. století, výrazně neklesala, zato způsob hospodaření téměř v celém 20. století pastvinám příliš nepřál, mírný nárůst byl zaznamenán v 90. letech 20. století a následně pokles v posledním desetiletí. Posledním prvkem, který stojí za zmínku komentovat, je plocha zástavby, která se dlouhodobě nepatrnými, leč významnými krůčky zvětšuje. ZMĚNY VE VYUŽITÍ PLOCH 800 700 600 Les
ha
500
Orná půda Louka
400
Pastvina Zastavěná plocha
300
Vodní plocha
Komunikace
200
Ostatní plocha 100 0 1837 1876 1944 1956 1993 1999 2009 Rok Ob r. 30 Grafické znázornění změn ve vyu žívání ploch v dlouhodobém horizontu. 62
5
DISKUZE
Sbíráním informací o
vývoji krajiny obce Valašská Polanka jako příkladu
etnografického regionu Valašska byly zjištěny někdy až propastné změny ve využívání zdejší krajiny někdejším obyvatelstvem. Způsob managementu hospodaření s půdou je v mnohých případech závislý na společenském a kulturním vývoji. V průběhu necelých dvou staletí, jejichž vývoj je v bakalářské práci zachycen prostřednictvím historických map, se udály mnohé změny ve společnosti mající za následek změny ve využívání krajiny. Tak jako stále se rozvíjející průmysl měl v polovině 19. století významný vliv na odlesňování značného rozsahu, musela být tato změna zákonitě kompenzována zvětšením v tomto případě orné půdy. Tak jako tak můžeme říci, že se využití krajiny v obci Valašská Polanka v každém věku sledovaného období blížilo 100 %. Ať už se jedná o stabilně využívané plochy (Obr. 31), jichž je v konečném součtu 20 % (17 % lesů a 3 % orné půdy), kdy byly tyto plochy zjištěny překrytím všech mapovaných období, nebo o plochy změněné na základě dokladů z historických map.
Ob r. 31 Mapa reprezentující stabilně využívané plochy a celkové změny ve využití ploch. Mapový podklad: VÚKOZ, v. v. i., © 2013.
63
Sledováním změn ve využívání krajiny na základě historických map můžeme, podle měřítka mapy signalizujícího generalizaci, vcelku přesně interpretovat polohové rozmístění jednotlivých ploch využití krajiny. Problémem však může být nejednotnost mapových klíčů k jednotlivým časovým obdobím. V bakalářské práci byl tento problém vyřešen částečnou generalizací, tzn., že nemohl být zkoumán např. zvlášť vývoj listnatých a jehličnatých porostů z důvodu nerozlišování těchto komodit ve všech mapových klíčích. Dalším problémem byla interpretace některých prvků využití krajiny z historických map obou polovin 19. století. V této době se u topografických map používalo zvláště barevné značení jednotlivých typů využití krajiny, kdy absence značení ať už značkami písemnými, číselnými, nebo grafickými znemožňuje typy využití v krajině spolehlivě interpretovat. K tomu se přičítají ještě chyby způsobené digitalizací těchto historických map, kdy se originály map moho u lehce barevně lišit od map převedených do elektronické podoby. V konečném efektu bylo potřeba důkladně srovnávat jednotlivé typy využití s mapovými klíči a mezi sebou navzájem, což mohlo být v některých případech doprovázeno nepřesnostmi. Při hodnocení nejstaršího sledovaného období, tj. první poloviny 19. století, byla nalezena souvislost mezi historickými událostmi a mapami využití tehdejší krajiny. Jedná se zejména o velký podíl orné půdy (v tomto případě 32 %), který byl způsoben nejspíš vzrůstající těžbou dřeva pro potřeby průmyslu blízkých továren. Tato skutečnost se shoduje i s historickými prameny, které uvádějí, že od poloviny 18. století docházelo k masivnímu rozvoji těžby dřeva. Ve druhé polovině 19. století bylo zjištěno prostřednictvím map využití krajiny další rozšíření zemědělského půdního fondu. Na tuto skutečnost mohla mít vliv mimo jiné i změna společenského řádu r. 1848. Po tomto roce se totiž začalo mnoho velkostatků orientovat na obchod se dřevem, které bylo v té době velmi žádanou komoditou. Historické prameny taktéž uvádějí, že i v tomto období zůstávalo zemědělství hlavním zdrojem obživy. Následkem vytrvalé těžby dřeva a zabezpečování obživy bylo ve druhé polovině 19. století rozšíření půdního fondu ve srovnání s předešlým obdobím o 12 % více. Na přelomu 19. a 20. století docházelo ke změnám ve využívání energií v průmyslu. Dřevo a uhlí bylo stále více nahrazováno párou, naftou a elektřinou. To se projevovalo rozšiřováním lesních ploch, v r. 1944 byl prostřednictvím map využití krajiny zaznamenán podíl lesa 48 %. Úbytek orné půdy v první polovině 20. století mohl být zapříčiněn již zmíněným rozvojem průmyslu a továren, kde bylo zaměstnáváno stále více obyvatel, tudíž malých rolníků ubývalo.
64
Vyplývá to i z hodnocení map využití krajiny, kdy v r. 1944 byl podíl orné půdy o 11 % menší ve srovnání s předešlým obdobím. Nástupem kolektivizace spojeným se scelováním pozemků a s intenzifikací ve výrobě docházelo k opětovnému nárůstu orné půdy, v 50. letech 20. století bylo zaznamenáno 44 %. V 90. letech 20. století bylo zaznamenáno poměrně velké rozšíření lučních společenstev na úkor orné půdy (v r. 1993 zastoupení luk 27 % a v r. 1999 18 %). Možným vysvětlením tohoto jevu by mohla být změna orientace výroby z rostlinné na živočišnou. Zdá se, že do současnosti přetrvává trend rozšiřujících se lučních společenstev a klesajícího podílu orné půdy. Naproti tomu pomalými krůčky neustále vzrůstá plocha lesů, což je doloženo i sledováním vývoje využití krajiny v této práci. Nutno říci, že informace vyplývající pouze z hodnocení historických mapových podkladů jsou pro charakterizování vývoje změn v krajině nedostačující. Vhodná je kombinace historických mapových podkladů s historickými událostmi a také historickými písemnostmi dochovanými o daném území. V bakalářské práci již nebyl prostor pro hledání souvislostí se změnami využití krajiny v historických písemnostech. Tato práce však může být podkladem pro bádání tohoto typu.
6
ZÁVĚR
V rámci bakalářské práce bylo zkoumáno využití krajiny na území obce Valašská Polanka v časovém rozmezí téměř 200 let. Ke zkoumání vývoje bylo použito historických mapových podkladů ve spojitosti s historickými okolnostmi. Výsledkem pak bylo 7 srovnávacích map ze stejného počtu srovnávacích časových období. Porovnáním těchto map mezi sebou a také porovnáním grafů zabývajících se jednotlivými časovými obdobími byly zjištěny skutečnosti vypovídající o historickém vývoji sledovaného území. Sledováním využití krajiny v historických souvislostech můžeme nahlédnout do smýšlení a vztahu někdejších lidí ke krajině. Na základě souvislostí s historickými událostmi pak můžeme chování lidí pochopit. Krajina, tak jak ji známe dnes, prošla mnohými změnami, v jejichž důsledku se měnila její struktura i stabilita. Jak je vidět na příkladu studovaného území, v minulosti byly zásahy do krajiny spojeny vesměs se zemědělskou činností a s ní spojenou obživou obyvatel vesnice. Čím blíže se díváme do
65
současnosti, zásahů člověka do krajiny neubývá, pouze se zmenšuje počet lidí, kterých je potřeba pro zásah v krajině. Dokonce se dá říci, že změny v krajině nejvíce způsobují stroje. Jenže tyto stroje jsou také jenom výtvorem člověka, tudíž za veškeré změny v krajině zodpovídá i nadále člověk. V podstatě jedinou permanentní změnou, kterou člověk v krajině provádí, je výstavba, ta se totiž v dlouhodobém horizontu pouze zvyšuje. Každý zásah v krajině je doprovázen změnou, a je na každém z nás, zda tato změna povede k lepšímu či naopak. Krajina je mnohem starší a silnější soupeř než je člověk a záleží na nás, zda s tímto soupeřem půjdeme ruku v ruce, nebo se nadále budeme bránit přirozenosti a nikdy nedosáhneme kompromisu.
7
SUMMARY
Within the thesis was examined land use in the village Valašská Polanka in the time span nearly 200 years. The development was studied by using historical maps and historical sources. Seven comparative maps which corresponds to number of periods are the result. The historical development of the monitored areas was compared by these maps with theirs corresponding graphs. Landscape as we know today has passed by many changes. Structure and stability of landscape has been changed. The aim of this bachelor thesis was to demonstrated that interventions in the past were mostly associated with agricultural activities. Nowadays more and more spread out built–up area. Any intervention in the landscape caused a change, and it is up to each of us, whether this change will lead to better or not.
66
8
POUŽITÁ LITERATURA
BENEŠ, J., DRESLEROVÁ, D., KUNA, M. 2003. Cesty k evropské krajině: výstup z projektu Kultura 2000. 114 s. CULEK, M. 1996. Biogeografické členění České republiky. Enigma Praha, 347 s. CZUDEK, T. 1997. Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. Sursum, Tišnov, 213 s. ČESKÁ TELEVIZE. Televizní studio Ostrava [online] citováno 28. března 2013. Dostupné
na
WWW:
<
http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-
ostrava/zpravy/215988-tezari-chteji- valasskou-bridlici- ministerstvo-rika-ochranaprirody- ma-prednost/>. ČGS - ČESKÁ GEOLOGICKÁ SLUŽBA. Mapový server ČGS [online] citováno 29. dubna 2013. Dostupné na WWW:
. ČSOP - ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY. Příroda Valašska [online] citováno 29. dubna 2013. Dostupné na WWW:
. DOMLUVIL, E. 1914. Vlastivěda moravská. Musejní spolek, Brno, 464 s. GEOLAB - LABORATOŘ GEOINFORMATIKY.
Prezentace starých mapových děl
z území Čech, Moravy a Slezska [online] citováno 1. května 2013. Dostupné na WWW: < http://oldmaps.geolab.cz/>. HAVLÍČEK, M. 2009. Význam starých map pro studium změn krajiny v okrese Hodonín. Teze disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Geografický ústav přírodovědecké fakulty, 33 s. CHLUPÁČ, I. 2002. Geologická minulost České republiky. Academia, Praha, 436 s. IDNES.CZ. Ekonomika [online] citováno 28. března 2013. Dostupné na WWW:
. JANOŠKA, M. 2000. Valašsko očima geologa. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc, 72 s. KADLECOVÁ, P. 2012. Krajina údolí Podťaté v Javorníkách: Biodiverzita v kontextu historického využití krajiny a současného managementu. Diplomová práce. Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, 81 s. 67
KČT – KLUB ČESKÝCH TURISTŮ. Obrazový atlas turistických výletů a zajímavostí v ČR [online] citováno 9. května 2013. Dostupné na WWW:
. KORABÍK, P. 1998. Valašská Polanka – rodná naša dědina. Obecní úřad Valašská Polanka, 223 s. KUBÍČEK, T. 2002. Literární Morava. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 321 s. LAPKA, M., GOTTLIEB, M. 2000. Rolník a krajina. Kapitoly ze života soukromých rolníků. Sociologické nakladatelství, Praha, 166 s. LOŽEK, V. 1973. Příroda ve čtvrtohorách. Academia, Praha, 372 s. LOŽEK, V. 2007. Zrcadlo minulosti. Dokořán, Praha, 198 s. MACŮREK, J. 1959. Valaši v západních Karpatech v 15.–18. století: K dějinám osídlení a hospodářsko–společenského vývoje jižního Těšínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy. Krajské nakladatelství, Ostrava, 87 s. MORAVSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ. Energetika [online] citováno 28. března 2013. Dostu pné na WWW: < http://www.moravskehospodarstvi.cz/clanky/energetika/ministerstvozivotniho-prostredi-chce- zastavit-pruzkum- tezby-bridlicoveho-plynu/>. MOTL, I. 2012. Územní plan obce lužná–návrh. Brno, 29 s. NEKUDA, V. 2002. Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 963 s. OBEC VALAŠSKÁ POLANKA. Oficiální stránky obce [online] citováno 29. dubna 2013. Dostupné na WWW: . PAVELKA, J. 2001. Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 488 s. SÁDLO, J. 2005. Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí. Malá Skála, Praha, 247 s. SBĚRATELSTVÍ s. r. o. Galerie pohlednic [online] citováno 9. května 2013. Dostupné na WWW: .
68
STRANA ZELENÝCH, MÍSTNÍ ORGANIZACE VSETÍN. Břidlicový plyn [online]. Dostupné
na WWW:
bridlicoveho-plynu>. ŠKUBAL, R. 1995. Hranice Valašska: vymezení etnografického regionu: (metodické pokyny). [s.n.], Brno, 22 s. ŠTIKA, J. 1973. Etnografický region Moravské Valašsko – jeho vznik a vývoj. Profil, Ostrava, 87 s. ŠTIKA, J. 2007 Valaši a Valašsko. O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Valašské muzeum v přírodě, Rožnov p. Radhoštěm, 237 s. TOMÁŠEK, M. 2007. Půdy České republiky. Česká geologická služba, Praha, 67 s. WIKIPEDIE. Břidlicový plyn [online] citováno 28. března 2013. Dostupné na WWW: < http://cs.wikipedia.org/>.
8.1 MAPOVÉ PODKLADY DIGITALIZOVANÉ MAPY I. VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ
Měřítko 1 : 28 800, rok 1763 Mapové listy: m083 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © 1st Military Survey, Section No. m083 (Mähren), Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - . © Ministerstvo životního prostředí ČR - .
69
DIGITALIZOVANÉ MAPY II. VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ
Měřítko 1 : 28 800, rok 1837 Mapové listy: O 9 VIII, O 9 IX (Morava) Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © 2nd Military Survey, Section No. O 9 VIII, O 9 IX (Mähren), Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - . © Ministerstvo životního prostředí ČR - .
DIGITALIZOVANÉ MAPY III. VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ
Měřítko 1 : 25 000, rok 1876 Mapové listy: 4260/3, 4360/1 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © Mapová sbírka Univerzity Karlovy - . © AOPK ČR, VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno.
DIGITALIZOVANÉ MAPY NĚMECKÉHO MAPOVÁNÍ MESSTICHBLÄTTER
Měřítko 1 : 25 000, rok 1944 Mapové listy: 6773, 6774 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © Mapová sbírka Univerzity Karlovy - . © AOPK ČR, VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno.
70
DIGITALIZOVANÉ ČESKOSLOVENSKÉ TOPOGRAFICKÉ MAPY
Měřítko 1 : 25 000, rok 1956 Mapové listy: M-33-108-Bb, M-33-108-Bd, M-34-97-Aa, M-34-97-Ac Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © Univerzita obrany, Brno. © VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno.
DIGITALIZOVANÉ ČESKOSLOVENSKÉ TOPOGRAFICKÉ MAPY
Měřítko 1 : 25 000, rok 1993 Mapové listy: M-33-108-Bb, M-33-108-Bd, M-34-97-Aa, M-34-97-Ac Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška. © VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno.
ZÁKLADNÍ MAPY ČR
Měřítko 1 : 10 000, rok 1999 Mapové čtverce: 11600494, 11600496, 11620492, 11620494, 11620496, 11620498, 11640494, 11640496, 11640498 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha.
71
ZÁKLADNÍ MAPY ČR
Měřítko 1 : 10 000, rok 2009 Mapové čtverce: 11600494, 11600496, 11620492, 11620494, 11620496, 11620498, 11640494, 11640496, 11640498 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno, © 2013 Primární zdroj a copyright: © Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha.
72
