Ústav hudební vědy Filozofická fakulta Masarykova univerzita v Brně obor: Sdružená uměnovědná studia
IVAN HOSTASA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
VÝVOJ UMELECKÉHO KOVOLITECTVI V ČESKÝCH ZEMÍCH OD PRAVĚKU DO 19. STOLETÍ
Vedoucí práce: doc.PhDr.Alena Křížová, Ph.D. Brno, duben 2005
Prohlašuji, literatury.
že
jsem
pracoval
samostatně
Ivan Hostaša
s použitím
uvedené
Obsah:
Úvod
3
I.
O uměleckém řemesle obecně
3
II.
Doba bronzová
6
III. Slované a Velká Morava
10
IV.
Období románské
12
V.
Gotika
14
VI.
Období renesance
16
VII. Období baroka
20
VIII. Klasicismus, empír, historismus a secese
24
Závěr, resumé
28
Použitá literatura
29
2
Úvod
Jistá snaha umělecky povznést i jednoduché předměty denni potřeby je zřejmě v lidské přirozenosti. Od prvních okamžiků, kdy člověk začal používat technologie odlévání kovů a vyrábět touto cestou nářadí a nástroje, věnoval svou energii také k tvoření věcí prakticky bezúčelných, vyvolaných vlastní uměleckou vůlí a esteticky působících. Tak tomu bylo v celém historickém období. V 6. tisíciletí před našim letopočtem se na Předním Východě zlepšilo hutnické zpracování měděných rud. I když byla měď ještě zpracovávána kováním, zanedlouho se začala odlévat do forem a vyvinula se tak výroba odlitků a slévačského umění. To později nabylo velké důležitosti v době bronzové a v novověku ve slévárenstvi železa. Okolo roku 3000 před našim letopočtem začala být měď pozvolna nahrazována bronzem. Není pochyb, že vynález odlévání kovů a objevení prvních slitin mědi byl jedním z největších a nejdůležitějších milníků ve vývoji lidstva. Mou snahou je zachytit nejdůležitější momenty ve vývoji kovolitectví na našem historickém území. Na mnoha místech jsem se nemohl vyhnout popsání situace v geografickém prostoru střední Evropy i v zemích vzdálenějších centrální Evropě z důvodu jejich významného a mnohdy rozhodujícího vlivu na utváření vývoje a směru uměleckého řemesla.
I.O uměleckém řemesle obecně Výtvarná práce některých historických období ukazuje na jednotu řemesla a umění. Byly doby, kdy bylo jedinou rovinou uměleckého tvoření řemeslo, stejně jako byly doby, kdy umění zatlačilo řemeslo na okraj své působnosti. Pokud uvažujeme, jak jednotlivá umělecká díla (či předměty související s uměním pouze okrajově) vznikají a jakým způsobem získávají estetickou hodnotu, pak nutně uvažujeme, do které umělecké činnosti nebo oboru jejich vznik a výroba patří. Běžně se výtvarné umění dělí na volné, kam lze zařadit malířství, sochařství a grafiku. Toto umění bylo dříve označováno jako vysoké nebo krásné či tématické, později jako sdělné (a hodnoceno podle jiných měřítek), také jako umění zobrazující, figurativní nebo naopak abstraktní. Druhou skupinou je umění užité, které bylo dříve označováno také jako aplikované. (Semper je nazývá technické, Mukařovský atematické.) O uměleckém řemesle se hovoří zvlášť, stejně jako o architektuře. Umělecké řemeslo je na jedné straně součástí tvorby užitého umění, na straně druhé pak tvoří vlastní umělecký obor. Starověké společenské systémy posuzovaly zařazení určitého uměleckého řemesla do umění různě. Ruční výroba a samozřejmost, se kterou umělec-řemeslník musel sám pracovat s
3
materiálem měla velký význam pro definováni uměni. Základem každé umělecké činnosti bylo osvojeni si pracovních postupů a bezpodmínečná znalost mechanických a fyzikálních vlastnosti materiálů. Z toho důvodu se také práce v materiálu a jeho dokonalé zvládnuti stalo nejvyšší uměleckou hodnotou. Kriteriem děleni uměni byl tedy materiál a způsob jeho zpracováni. To se například v antice přenášelo i do hodnoceni uměleckých děl. Jako prvni posuzovaná hodnota umělecké činnosti bylo provedeni, obtížnost zpracováni a také kvalita materiálu. (Sokrates se pokusil zapochybovat o způsobu tohoto hodnoceni, jak je patrné z Platónových Dialogů. Rozhodujíc! pro Sokrata neni nákladnost materiálu a jeho vhodnost, ale naopak vhodnost umělcova záměru a myšlenky, tady vhodnost účelu.) Antický svět tedy rozuměl uměnim spise uměni něčeho, tedy dokonalou činnost v různých oborech. Uměni se rovnalo dokonalé činnosti. Ve středověku bylo uměni závislé na ekonomicko-společenské situaci. Velkou roli zde sehrával silný náboženský prvek. Úcta před krásou znamenala bázeň před ni, čili bázeň před bohem a s rostouc! moci cirkve i bázeň před jej! společenskou moci. Byl vyžadován duchovni naučný obsah, mimo náboženství nemělo umění smysl. Z toho důvodu také postrádalo svou osobitou estetiku. Existovalo pouze obecné učeni o kráse a uměni s nim souviselo do té miry, do jaké ji bylo schopno zobrazit. Pro středověk byla jednota mezi uměnim, řemeslem a technikou v nejširším slova smyslu typická. Uměni a řemeslo bylo významově totožné. V této době byla umělecká činnost vázána na kláštery, mniši pak byli všestrannými umělci, kteři se ovšem postupem doby stávali spíše organizátory využivajice řemeslníky z řad laiků. Se vznikem měst se způsob organizace umělecké práce změnil v důsledku nového světského objednavatele umění, kterým se stal šlechtic či měšťan, který kladl větší nároky na odbornou vyspělost a specializaci uměleckého řemesla. K tomu ovšem byla zapotřebí ochrana řemeslníků, kterou organizačně zajišťovali cechy. Vymanení se umělců z klášterů mělo za následek postupnou změnu vzhledu vyráběných věcí. (Je zde patrný vztah mezi zadavatelem a zcela novým obsahem díla, určovaným světskými požadavky.) V uměleckém cechu bylo základem práce dokonalé zpracování materiálu, což bylo kriteriem pro jejich dělení. Z toho důvodu i zcela běžné předměty denní potřeby nesly prvek uměleckosti, neboť byly vyráběny lidmi, kteří současně pracovali na úkolech daleko umělecky náročnějších. Postupem doby se výrobní a umělecká specializace prohlubovala. Ve 14. století už neprodával zboží zákazníkovi řemeslník, ale obchodník, který také řídil proces výroby a s hotovými výrobky obchodoval. Začalo se projevovat rozdělení jednotlivých tvůrčích procesů, což vedlo k situaci, kdy jeden řemeslník nemusel již znát všechny přípravné pracovní postupy, ale mohl se věnovat jen uměleckému provedení. Vcelku lze říci, že středověké umění bylo v přísné vazbě s řemeslem, neexistovalo
4
umění svobodné a užité a veškerá umělecká práce se dělila podle materiálu, který umělec zpracovával. V období rané renesance bylo o umělci ještě uvažováno jako o řemeslníkovi. Všestrannost renesančních umělců je všeobecně známa. Oproti středověku je však patrný rozdíl ve vyčleňování jednotlivých umění vznikem specializace. V uměleckých dílnách vzniklo nové hnutí směřující ke změnám společenského postavení umělců. Vývoj směřoval k oddělení tzv. velkého umění od řemesla a zařazení umělců, z nichž se pak stávali členové akademií, do vyšších společenských tříd. Vzniklo rovněž nové pojetí kultury rozdělené na duchovní a hmotnou, přičemž duchovní se rozuměla jen umění krásná. Například socha nabyla zpodobovací funkci a sochař byl proto umělcem duchovním, naopak řemeslník se staral více o kulturu hmotnou a vyjadřoval požadavky stále více ochuzované o duchovní náplň. Vyčleňování a osamostatňování uměleckých oborů bylo výrazem stoupajících duchovních potřeb umělce. S postupným vývojem lze pozorovat, jak v renesanci vzniklé druhy a obory umění dostávaly novou náplň podle měnících se společenských potřeb. Uměleckořemeslná tvorba se tedy změnila v řemeslo, kterému unikal citový a myšlenkový obsah velkého umění, naopak krásné umění bylo tvorbou ryze duchovní, na materiálu a řemesle často nezávislou. Díky změnám politických režimů a díky ekonomickým otřesům, které novověké společnosti prožívaly a díky prohlubování zásadních rozdílů uvnitř těchto společností, nemohlo dojít k vyzrání jednotného výtvarného stylu. (Například po francouzské revoluci došlo k přesunu kapitálu do jiných společenských tříd, což mělo za následek likvidaci řemesel, později i ničení manufaktur a docházelo rovněž k mechanizaci výroby.) Věc se omezila na výrobek mající nejnutnější užitnou hodnotu, spotřebitel a výrobce se ocitli v anonymním vztahu k věcem. Postupem doby ovšem došlo ve společnosti k poznání, že i průmyslové výrobky by si měly uchovat estetickou kvalitu, došlo rovněž k pochopení nutnosti spojení užitné a estetické hodnoty, ovšem v zájmu hodnoty směnné. Tuto situaci vystihl Šindelář v knize Smysl věcí: Umělecký řemeslník vytvářel unikáty díla a je zřejmé, že dobrý řemeslník mohl být umělcem, právě tak jako vyškolený umělec řemeslníkem. Samotné umělecké řemeslo se věnovalo reprodukci návrhů unikátních věcí. Z uměleckého řemesla se může stát tvůrčí umělecká práce a splyne vlastně s užitým uměním. V tom případě bude mít zvláštní společenský význam, neboť nám může názorně odhalit umění jako pracovní úkon zvláštní povahy. Je to radost nad zpracovanou, zformovanou hmotou, jež přijímá myšlenku a cit. Umění se tak stává prací, která poskytuje nejvyšší stupeň radosti, týkající se nejen vlastního pracovního výkonu při vzniku věcí, ale i styku s dílem hotovým. Umělecké řemeslo má schopnost tuto radost vyvolávat, ovšem za podmínky, že nezplaní v samoúčelnou virtuóznost zpracování materiálu bez tvůrčí myšlenky, která by se stala zákonem tvorby. (36,153-154)
5
Historie kovolitectvi je nedilnou součásti historie lidstva, všech národů a všech kontinentů. Je nutné si uvědomit jeho provázanost s většinou ostatních druhů uměleckých řemesel a téměř se všemi obory lidského tvořeni. Při bližšim pohledu na jeho historický vývoj je zřejmé, že objev metalurgie jako takový je významným mezníkem ve vývoji lidstva. Ovšem kovolitectvi je nutno chápat pouze jako vývojové odvětvi metalurgie, ze kterého se postupem doby vyčlenily samostatné obory, jejichž kriteriem byla specializace, nebo které pouze převzaly technologie odléváni kovů, jako hutnictví, šperkařství (jako souhrnné označeni pro zlatnictví a střibrnictvi, později hodinářství), zvonařstvi, konvářstvi, cinařstvi, puškařstvi atd. Samotný princip odléváni hmoty do formy (tedy nejen kovu) pak byl převzat celou řadou dalších řemesel.
II.Doba bronzová Vynález bronzu, slitiny mědi a činu znamenal nové obdobi lidských dějin, v němž se podstatně měnil kultúrni obraz a sociálni prostřed! společnosti. Nesmírným technickým pokrokem bylo právě poznáni, že směšováním kovů lze nejen snižiti bod táni kovu základního, nýbrž také určovati tvrdost a kovatelnost slitiny, jej i barvu a lesk. [...] Pravěci řemeslnici brzy zkouškami zjistili, které směšováni je pro určitý připad nejvhodnější a na tom založili nesmírný rozmach své dovednosti. (13,36) Kovolitci v době bronzové již byli schopni záměrně smě šovat kovy a k určitým pracim vyu žívat určité druhy slitin. (Například podle J.Filipa jsou mnohé bronzové meče odlity z materiálu obsahujícím až 15% n činu, kdežto ýty kterými jsou spojeny jejich části obsahuji jen 5% činu, aby byly lépe kovatelné a pod dajné.) Archeologické nálezy ukazuji, že k taveni bronzu se uží valy hliněné kelímky, někdy smíchané Průřezy kadlubem
6
s grafitem nebo amfibolitovou drti. K samotnému naléváni bronzoviny do kadlubu nebo forem sloužily menši kelimky s výlevkou. Kromě dovezených surovin se přetavoval také starý materiál. Kočovni kovolitci zhotovovali většinu odlitků na zakázku, ale vytvářela se i určitá střediska, která vyráběla zboži ve většim množství určeném k exportu. Svědči o tom nálezy odlitků téhož typu nebo odlitých do jednoho kadlubu, které byly rozptýleny ve velkých vzdálenostech. Kadluby byly zhotovovány z hliny, kamene i z bronzu. Mnohé z nich se pak současně uživaly k odléváni voskových modelů pro odléváni technikou ztraceného vosku. Kočovni kovolitci používali z úsporných důvodů rovněž kadluby, na kterých byly z každé strany vyhloubeny tvary jiných předmětů. Kovolitectvi se na našem územi rozvinulo v poměrně složité řemeslo. J.Filip děli podle pravěkých nálezů odléváni na několik druhů, jejichž princip se v průběhu tisicileti v podstatě nezměnil a v mnohém funguje doposud. Odléváni do otevřených jednodílných forem vyhloubených přimo v zemi, vyrobených z hliny nebo z kamene. Ve formě byla propracována pouze jedna strana budoucího odlitku, druhou tvořila hladina taveniny a byla po ztuhnuti opracována. Takto se odlévaly některé druhy dýk, srpů, seker apod. Dalším druhem bylo odléváni do dvou nebo vice dilných kadlubů, které se po ztuhnuti a vychladnuti odlitku rozebraly a opět použily. Vnitřni stěna kadlubu musela být separována tukem, mastným prachem nebo grafitem, aby nedošlo k ulpěni kovu na povrchu formy a forma se tim současně chránila před poškozením přimým stykem s kovem. Při postupu odléváni technikou ztraceného vosku se modelováním, nebo pomoci kadlubu vytvořil z vosku tvar budoucího odlitku, který se obalil vrstvou jemné hliny, čimž se zachoval dekor, poté byl obalen vrstvami hrubé hliny. Hotová forma se vypalovala, přičemž vosk vytekl a do vzniklé dutiny se odlila bronzovina. Po jej im ztuhnuti byla forma rozbita. Stejným způsobem se postupovalo při výrobě předmětů dutých, s tim rozdílem, že se vosková vrstva modelovala kolem hliněných jader, která pak tvořila dutinu odlitku. Pohybu jádra ve formě po vytaveni vosku se zamezilo jeho protnuti bronzovým drátem na několika místech, které bylo ukotveno ve svrchním plášti formy, a které se po naliti bronzoviny spojilo s roztaveným materiálem. Ve střední Evropě ze začalo uživat bronzu k výrobě ozdob, nástrojů a zbrani zřejmě v 18. století př.n.l., tedy o vice než tisic let později než na Blízkém východě. Kovolitectvi a kovotepectvi se stalo v krátké době odborným řemeslem, které rozvíjelo dalši možnosti v plátováni jednoho kovu druhým nebo ve vykládáni bronzu jantarem, kosti nebo jinými materiály. Řemeslnici procházeli zemi po stezkách jasně vyznačených hromadnými nálezy bronzových předmětů. Ve starší době bronzové, v období únětické kultury bylo zpracováni bronzu na velmi vysoké technické úrovni. Z nálezů jsou dochovány jak
7
Bronzové meče, jejichž lité jilce byly dodatečně opatřeny rytou a raženou výzdobou
jednoduché kadluby, tak i dvoudílné nebo vícedilné sestavné formy k odléváni řetězových článků. Část našich zemí se ve střední době bronzové stala součástí mohylových kultur. Kromě jehlic se poprvé objevují meče s litým jílcem osmihranného nebo oválného profilu. V pozdní době bronzové se již vzácně objevují železné předměty, avšak doba železná nastupuje až v 7.století př.n.l. Železo se v době halštatské užívalo nejdříve k výzdobě bronzu vykládáním, později jako kov užitkový. Např. v roce 1872 byl objeven hrob velmože v jeskyni Býčí skála u Adamova (spadající do horákovské kultury), kde byla nalezena spolu s bronzovými a
Bronzový býk z Býči skály u Adamova, 6.stoleti př.n.l.
8
zlatými ozdobami soška bronzového býčka s železnou tauzii na čele. V druhé polovině 5. stoleti př.n.l. se utvářel laténský styl historických Keltů. Ti dokázali vytvořit z řeckých archaických prvků a skytských motivů zprostředkovaných etruskými dilnami vlastni dekorativní styl. Největší systematicky prozkoumané keltské pohřebiště na Moravě je v Brně-Maloměřicich. K nejkrásnějším ukázkám uměleckého řemesla patři nález konvice s bronzovým kováním. Tvar konvice je doplněn soupravou bronzových kováni, na kterých je výtvarně zpracována řada motivů a symbolik (opakující se motiv otevřených oči, lidské masky, stylizovaná podoba býči hlavy, stočený gryf). Jako typicky keltské artefakty lze označit nákrčníky, náramky a nánožníky. Náramky patřily k nejrozšířenějším šperkům nošeným jak ženami, tak muži. Byly provedeny především v bronzu v nejrozmanitějších tvarech (od jednoduchých kruhů z nezdobné tyčinky se zesílenými konci, přes kruhy s konci plasticky zdobenými či s různými nálitky k náramkům prolamovaným, nebo masivním litým dvojdílným Rekonstrukce dřevěné konvice kruhům s výraznou plastickou s bronzovým kováním, Brnovýzdobou). Nejstarší nánožníky Maloměřice nošené na kotnících byly celkem jednoduché a vice méně kopírovaly obdobné typy náramků (hladké nebo vroubkované tělo pečetitkově utvářené, někdy s přesahujicimi konci, později se objevily nánožníky z dutých polokouli). Nálezy bronzových předmětů dalšich archeologických keltských lokalit svědči o jejich dokonalém zvládnuti kovoliteckého řemesla (nálezy bronzových plastik zvířat, prstenů, litých článků opasků, kováni apod.). Kolem přelomu letopočtu ustupuji keltské kmeny kmenům germánským, i když část keltského obyvatelstva nepochybně zůstala a byla asimilována. Od jihu pronikala k Dunaji římská armáda. V důsledku stěhováni národů a vojenských i obchodních aktivit Řima se výtvarné a dekorativní styly uměleckého řemesla ve střední Evropě misi a prolínají. Z Itálie bylo importováno zboži včetně bronzových nádob (Capua) . V 5.stoleti n.l. vznikl tzv. prvni zvěrný styl - bronzové lité soupravy přezek a kováni zdobené vrubořezovými rostlinnými prvky a zvířecími motivy (rozloženi zvířecího těla na jednotlivé články, porušeni proporčních vztahů, dekorativní využiti
9
prvků). V dalším století (6.n.l.) vznikl spojením s pletencovým ornamentem tzv. druhý zvěrný styl, který se uplatnil především na litých stříbrných sponách (nález ze Světce u Bíliny).
Stříbrná litá spona ze Světce u Bíliny, 5.století
III.Slované a Velká Morava Nejstarší Slované na naše území přišli na přelomu 5. a 6. století. Rozmach slovanské kultury byl usnadněn úpadkem Avarů. V nejstarších vrstvách hradišť a kostrových hrobech z 8.století byla nalezena litá bronzová kování, která spolu s drátkovými a litými náušnicemi a záušnicemi tvoří nejstarší skupinu slovanských nálezů u nás. Z mnoha nálezů bronzových kování zdobených gryfem nebo kruholistou úponkou se odlišuje několik kusů, u kterých jsou patrné helénisticko-římské motivy. Tyto pokračují ve své velmi svérázné podobě i v období velkomoravském. Je nutné si uvědomit, že archeologické nálezy výrobků různých oborů uměleckých řemesel jsou mnohdy jediným pramenem sloužícím k poznání podstaty vznikajícího středověkého umění. Mnohdy mohou rovněž posloužit jako pramen kulturních a obchodních tradic dané oblasti nebo k pochopení společenských situací ve formujících se státních útvarech. Na přelomu 8. a 9.století se Slované na Moravě dostali do styku s výtvarnými výrazovými formami a kulturními tradicemi francké říše. Mezi nejvýraznější patří honosné francké zbraně, tedy meče a tesáky s jedním ostřím a do té doby neznámé ostruhy (typ s háčky, později dlouhoramenné), vyráběné ze železa a tausované, nebo odlévané s litou výzdobou. Existuje domněnka, že po pádu Avarské říše odešla část tamější kovolitců na Moravu, o čemž svědčí rostlinná výzdoba a typ nákončí v nichž odráží silná avarská tradice. Lze ovšem hovořit o spojení avarského i franckého vlivu, který se projevil ve změně proporcí nákončí a v uspořádání nýtů. Takováto nákončí byla nalezena v hrobu velmože v Blatnici na Slovensku a rovněž v Mikulčicích v hrobech okolo nejstaršího
10
kostela. Na některých nákončích je patrné pronikání křesťanství v podobě výjevů kleriků v gestech orantů s křížem na prsou apod. Ovšem vedle těchto nadále přetrvávalo pohanství a pohanská symbolika, bez výjimky nejsou ani kombinace křesťanských a pohanských symbolů na jednom nákončí.
Stříbrná nákončí, Valy u Mikulčic
Je pravděpodobné, že nebýt zániku Velké Moravy na počátku 10.století, mohl se ze syntézy avarsko-franckých výtvarných prvků vyvinout svébytný regionální styl, na kterém mohl stavět styl středověkých Čech. (15,40) V 10.-12. století byly na naše území z východních oblastí ve velké míře importovány lité závěsné dvoudílné křížky byzantského typu tzv. enkolpia. Byly zdobeny postavou ukřižovaného Krista, na rubu pak postavou Bohorodičky. Je pravděpodobné, že mnohé z nich byly odlévány v domácích dílnách podle přejatých vzorů.
Litý bronzový enkolpion kyjevského původu, Opočnice u Poděbrad, 11.století
11
IV.Obdobi románs ké V 11. a 12. století bylo kovolitectvi významným uměleckým oborem. V uměni se začaly uplatňovat duchovni křesťanské podněty a témata, v tomto obdobi docházi rovněž k signováni některých významných práci, prvni jménem známý řemeslník pracujici s kovem u nás byl na počátku doby románské Kojata. Je doložen roku 1052 ve Staré Boleslavi. Řemeslné dilny vznikaly a fungovaly v okoli nebo těsné blízkosti zakládaných klášterů, nebo v klášterech samých. Od 11. stoleti se řemeslná výroba ve městech postupně přeměňuje na výrobu cechovní. Specializaci jednotlivých řemesel docházelo ke značné dělbě práce, která umožňovala dosáhnout vrcholného mistrovství v daném řemesle. V Hildesheimu, na územi dnešního Německa, založil biskup Bernward kovoliteckou huť, která vyráběla bohoslužebné předměty a odlila také reliéfy dveři hildesheimského dómu Sv.Michala (okolo r.1015), ličici scény ze Starého a Nového zákona. Ve způsobu zobrazeni prostoru se projevila pozdně antické tradice, i když modelace figur byla primitivní. V hildesheimském bronzovém sloupu, na kterém jsou zobrazeny ve vřetenovitě vinutém pásu výjevy ze života Krista, se rovněž projevil vliv antiky jak v uspořádáni, pripomínajicim triumfálni řimské sloupy, tak ve formě reliéfů. Kovolitecká tradice této oblasti se pak vyvíjela až do 12. stoleti, kdy vznikly dveře katedrály v Hnězdně s reliéfními obrazy ze života sv.Vojtěcha. Ke zdařilému pokusu o vytvořeni lité trojrozměrné plastiky došlo roku 1166, kdy byla odlita obrovská postava lva pro hrad v Brunšviku. Jiným oborem kovolitectvi, ve kterém se mohla uplatnit figurálni plastika, bylo liti náhrobních desek. Nejstarší zachovaná deska s postavou Rudolfa Švábského, byla vytvořená v plochém reliéfu (po roce 1080), jeji přisné členěni a modelované tělo i drapérie byly charakteristickými prvky románského uměni. V Lutychu dosáhlo kovolitecké uměni na počátku 12. stoleti vysoké umělecké úrovně. V roce 1113 zde Reinera de Huy odlil křtitelnici zdobenou vysokým reliéfem s motivy křtu pro kostel sv.Bartoloměj e.
12
Oblast okolo Rýna, Mosely a Maasy byla v této době kovoliteckým centrem, odkud vyšlo několik významných zlatníků a kovolitců, například Mikuláš z Verdunu. Na tomto miste by bylo vhodné zminit se rovněž o práci Bonanna z Pisy, který odlil bronzové dveře portálu bočni lodě dómu v Pise v roce 1180, a který vyšel z dilny mistra Barisana z Trani autora dveři chrámů v Trani, Monreale a v Ravellu. Na našem územi lze vznik nejstarších románských kovoliteckých památek datovat do druhé poloviny 12. století. Mezi významné památky patři noha tzv. milánského svicnu z katedrály Svatého Vita. Základ nohy, jež se větvi ve tři ramena, tvoři tři mohutná dráči těla. O jejich hřbet se opiraji hlavy dalšiho páru okřídlených draků. Na každé dráči hlavě šedi v podřepu nahý mladik, obutý jen do antikizujicich opánků. Na mladika dotirá lev, mladik [...] vládá ruku do lvi tlamy. Velká dráči těla spojuje navzájem spleť zvířecích hlav a rostlinných úponků. Uprostřed každé výplně sedl muž v tunice a opánkách. (15,136-137) Noha svicnu zřejmě pochází právě z dilen v okoli řeky Maasy, neboť se výtvarným výrazem, typově i ikonograficky přibližuje svícnům odlitým v této oblasti. Mezi předměty, u nichž diky jejich méně honosnému stylu a technice provedeni (na rozdil od odlitků z oblasti Maasy a Rýna) nelze pochybovat o domácim původu, patři bronzová klepadla ze Staré Boleslavi a z Jankova a noha bronzového svicnu nalezená v kostele v PrazeZáběhlicich. Klepadla byla odlita velmi kvalitně metodou ztraceného vosku. Datace jejich vzniku je odvozena od údajů o stavební historii kostelů a spadá do druhé poloviny 12. stoleti. ^ _^ungH9HM^ v^lt V Národním muzeu v Praze je ^0^ ^ ^ / J N I uložena bronzová akvamanile z Hradce Králové a pocházejíc! z hildesheimské klášterní dilny, z druhé poloviny 13. stoleti. Současně s postupujícím křesťanstvím a s nim souvisejíc! výstavbou klášterů a kostelů, rostla potřeba výroby velkých chrámových zvonů, což bylo možné diky dokonalejším metodám odléváni. Zvonařstvi je naprosto specifickým a jedinečným odvětvím kovolitectvi. Přestože původ zvonů sahá hluboko do předkřesťanských dob (nejstarší nálezy zvonků pocházej! z konce 3. tisicileti př.n.l. z vykopávek ve ' starověké Mezopotámii a jejich Klepadlo, kaple sv.Václava užíváni a výroba je doložena i ve v Praze, 12.století starověké Čině, Egyptě, Řecku a
13
Římě) hlavní zásluhu na jejich rozšíření má křesťanství. Svolávání věřících k modlitbám tímto hudebním nástrojem zmiňuje již edikt milánský z roku 313 n.l., avšak o obecné rozšíření zvonů jako bohoslužebných nástrojů se patrně zasloužil papež Řehoř na přelomu 6. a 7. století. Jeho nástupce Sabinius (604-606) nařídil, aby hodiny k modlitbám byly oznamovány údery na zvon a rovněž aby byli věřící svolávání hlasem zvonu k bohoslužbám. V nejstarším období se odléváním zvonů zabývali především kláštery, v tomto umění zvláště vynikli benediktinští mniši. Později přešlo umění na řemeslníky světské, kteří putovali od kostela ke kostelu a zvony zpravidla odlévali co nejblíže místa jejich určení. Teprve rozvoj měst přinesl postupnou výrobní specializaci i usazování zvonařů a jejich začleňování do cechů. Rovněž tvar zvonu prodělal značný vývoj (od plechových, nýtovaných zvonů se čtvercovým či oválným průřezem přes odlévané úzké vysoké zvony románského období až v podstatě k dnešnímu tvaru v období gotickém). Do Čech se zvony dostaly pravděpodobně s prvními křesťanskými misiemi. Nejstarší zvony odlité v Čechách pocházely údajně z roku 1261 a byly v Trhových Svinách zničeny požárem v roce 1826, nejstarší dosud existující zvon datovaný do roku 1286 je uložen v chebském muzeu, nejstarší dosud funkční zvon je z roku 1300 a visí na věži děkanského kostela Nanebevzetí P.Marie v Havlíčkově Brodě.
V.Gotika Ve 14. století začíná diferenciace řemesel vzešlých, nebo souvisejících s kovolitectvím. V první polovině tohoto století se začala v Evropě používat první litá děla na střelný prach a první lité příruční pušky tzv. píšťaly. Velmi úzce souviselo s kovolitectvím také zlatnictví. Ovšem ze zlatnické výroby gotického uměleckého řemesla určeného pro světské účely se nedochovalo prakticky nic. Zachovala se však řada předmětů liturgických, z nichž nejvýznamnější z hlediska právě kovoliteckého jsou relikviáře. V uměleckém řemesle jsou patrné vyhraněné tendence zřetelně poplatné architektuře a sochařství. Převážná část dílen byla situována do klášterů, ovšem objevily se již dílny soukromé, pracující převážně pro panovnické nebo šlechtické dvory. Bronz se užíval hojně téměř ve všech částech Evropy. Ve Francii se dochovaly dvě velké náhrobní sochy biskupů z Amiensu. Tyto ležící plastiky odlité až na andělská křídla z jednoho kusu spočívají na šesti sochách lvů. V Itálii navázal na tradici kostelních dveří z románské doby Andrea Pissano, který v roce 1330 vytvořil dveře baptistéria ve Florencii, které jsou tvořeny souborem medailonů s figurálními
14
výjevy v poměrně vysokém reliéfu. V Evropě se úspěšně rozvijelo i odléváni z mědi nebo mosazi. V Belgii představuji hlavni dila velikonoční svicen a pult, který vytvořil Johan Joses pro kostel Notre-Dame v Tongeren v roce 1372 v Dinantu v povodi řeky Maasy, kde bylo významné kovolitecké centrum. Odtud pak pocházi obecný název „dinanderie" pro gotické a renesanční typy kovoliteckého a kovotepeckého mosazného zboži. Příkladem českého kovolitectvi lucemburské doby jsou dochované dvě lité cinové křtitelnice. Byly odlity zřejmě v dilně v Týnském dvoře v letech 1406 a 1414. Obě máji shodný zvonovitý tvar spočivajici na třech lvich nohách, zdobených reliéfy s gotickými architektonickými prvky a postavami apoštolů, na obou byly provedeny latinské texty pod hornim obvodem, které odkazuji na donátora a datum vzniku. Velký rozvoj cinařstvi byl ovlivněn také nálezy bohatých zdrojů činu a olova v severozápadním pohraničí a v okoli Stříbra. Dochovaly se rovněž bronzové kadidelnice z 15. století a bronzové oltářni svicny, výtvarně výraznější, s polygonálnimi (nebo větvenými) nohami a dřiky, otevírající se do širokého květu. V gotické době se v rámci sochařství uplatnilo kovolitectvi při odléváni volných bronzových soch nebo náhrobků. Typickým příkladem je výjimečná jezdecká socha sv.Jiři na třetim nádvoři Pražského hradu, která vznikla v sochařské parléřovské huti. Technickou stránku odliti sochy z bronzu provedli se vši pravděpodobnosti bratři Martin a Jiři z Kluže v roce 1373, kteři byli rovněž autory bronzových soch ve Velkém Varaždině (ty jsou ovšem známy jen z dobových písemných pramenů.)
Bronzová socha sv.Jiři, Praha NG, 1373
15
VI.Období renesance V druhé polovině 15. století vzrostl v Itálii (již dříve značný) zájem o poznávání antického světa ve všech jeho projevech. 0 intenzitě tohoto zájmu svědčí tehdejší poptávka po drobných bronzových předmětech (a jejich zvýšená produkce). Tento zájem souvisel rovněž s prosazováním luxusního životního stylu. Bronzové odlitky zprostředkovávaly tehdejšímu lidu antické kulturní a filozofické zásady, vznikaly četné imitace antických děl. Masivně se díky technické reprodukovatelnosti odlitků vyráběla nejen volná plastika, ale i dekorativní předměty, honosné části zbroje, předměty denní potřeby s figurální nebo reliéfní výzdobou. V rámci kovolitectví se stalo specifickým oborem také medailérství a výroba plaket, navazující rovněž na antickou tradici. Jejich uplatnění bylo poměrně široké. Používaly se jako ozdoby klobouků, spony ženských šatů, dekorace zbraní apod. Drobné plastice se tehdy věnovala řada předních umělců a sochařů. V sochařství byl bronz jako materiál vysoce oceňován pro své technické možnosti, jako trvanlivost nebo samonosnost hmoty, která umožňuje jiné, volnější ztvárnění pohybu než u kamene. Přesto však zůstává mramor preferovanějším materiálem. Po vzoru antiky tak vznikala řada monumentálních sochařských děl odlitých z bronzu. Technická stránka odlévání se nezměnila. Nadále se užívalo techniky ztraceného vosku, ovšem díky potřebám sériové výroby, bylo zapotřebí změnit postup. Tento bývá dokumentován na způsobu, který používal Pier Jacopo Alari-Bonacolsi zvaný Antico (kolem 1460-1528), a kterou uveřejnil Jan Chlíbec: Na nosnou drátěnou kostru zhotovil (Antico) nejprve voskový model figury. Z tohoto modelu se poté odlila negativní forma, skládající se z mnoha dílů podle jednotlivých částí těla. Z takové formy pak mohlo být vytvořeno značné množství exemplářů pro odliti. V další fázi se jednotlivé části formy sestavily dohromady, končetiny a hlava však zůstaly od trupu odděleny. Do vnitřních stěn formy se nalilo tolik roztaveného vosku, aby na nich po ztuhnutí vytvořil tenkou vrstvu. Zbývající dutý prostor byl vyplněn hmotou ze sádry a jemného písku, tvořící po ztuhnutí pevné jádro budoucího bronzu. Nyní se z formy vyjmuly jednotlivé části figury a spojily se v jeden celek /pozici končetin a hlavy bylo možno natáčením lehce obměňovat/. Do takto připraveného modelu vložil Utec kovové hřebíky, které pronikly až do jádra, aby je později, po uniknutí roztaveného vosku, držely v původní pevné pozici. Model byl nakonec opatřen systémem kanálků, aby jimi [...] mohl posléze unikat vzduch a vosk a vnikat tekutý bronz. Poté se model obalil několika vrstvami tekuté směsi,pravděpodobně ze sádry a písku. Po zatvrdnutí byl tento plášť vypálen, roztavený vosk vytekl kanálky, do nichž se vlil bronz [...]. Nakonec se plášť rozbil a vyjmul se hrubý odlitek.(11,5)
16
K odléváni monumentálních soch bylo zapotřebí vysoce odborných znalosti technologie. Takováto práce trvala mnohdy několik měsiců nebo let a vyžadovala úzkou spolupráci umělce a litecké dilny. Bylo zapotřebí sestrojeni nosných konstrukci, propočítáni vtokových soustav, formy byly stavěny ve vyhloubených jámách, stahovány železnými pláty a před odlitím zasypány aby je tlak kovu neroztrhnul.
Pro každé takovéto liti bylo nutno postavit patřičně dimenzovanou taviči Ukázka konstrukce vtokové pec. Jedinečné autentické písemné soustavy při odléváni svědectví o zhotoveni nadživotní jezdecké sochy bronzové sochy podal geniálni florentský sochař a zlatník Benvenuto Cellini (1500-1571), který ve Vlastním životopisu detailně popisuje technickou problematiku odliti sochy Persea s hlavou Medúzy.
B.Cellini, Perseus,Florencie 1544-1545
V renesančním obdobi se oddělilo konvářstvi a zvonařstvi jako samostatné obory kovolitectvi. V Čechách v 16. století tyto obory dosáhly nejvyšší dokonalosti. Pro bohatnouc! měšťanstvo poskytovalo kovolitectvi reprezentativní možnosti. Objednávky zvonů, nebo křtitelnic se jmény donátorů byly velmi častým jevem. Jako vůbec prvni byly produkty kovolitectvi označovány výrobní značkou autora a datovány. Rozvinula se výroba pušek a děl. Naprostého vrcholu dosáhla v 16. století výroba cínového nádobí. Podle Z.Wintera bylo v této době jen v Praze 144 kovolitců, z nichž 10 zároveň vyrábělo pušky a 27 z nich lilo zvony. (37,336) Kovolitecké dilny byly tehdy v každém větším městě, mezi významné patřila města severočeská, Jáchymov, Slavkov aj . Často se řemesla dědila a tak vznikaly celé kovolitecké rody. Nejvýznamnějším z pražských byl rod Brikciho z Cymperka. Zakladatelem tohoto rodu byl Bartoloměj Berounský,
17
který se oženil s vdovou po slavném pražském zvonaři Jiříkovi a převzal jeho huť. Roku 1523 zhotovil pro krále Ludvika Jagellonského veliký královský zvon pro chrám sv.Vita. Tento však byl při převozu na Hrad roku 1534 rozbit. Král Ferdinand I. Nechal zvon přelit vídeňským zvonařem Leopoldem Meierhoferem. V roce 1542 pak povolal Bartolomějova syna Ondřeje a ten odlil pro chrám sv.Vita zvon jménem Václav. Nejproslulejším kovolitcem z rodiny pak byl Brikci, který působil mezi léty 1550-1599. Svým uměnim si vysloužil šlechtický přídomek z Cymperka. Za svůj život zhotovil vice než 80 zvonů do kostelů po celých Čechách a Moravě. V jeho dilně byly odlévány i cymbály (zvony puklicovitého tvaru, bez srdce, na které byly kladívkem napojeným na hodinový mechanismus vyráženy údery), svicny, rakve, bronzové náhrobky a desky a cinové křtitelnice, včetně předmětů užitkových a technických. Diky Brikciho věhlasu přicházeli k němu učednici až z Polska. E.Poche se o něm zmiňuje: Ve zvonařství se Brikci přičinil o značný pokrok ve tvarování zvonů i ve výzdobě. Zatímco jeho děd Bartoloměj tvořil zvony ještě v tradici pozdně gotického tvarosloví a spokojoval se s nápisovými vlysy na horním obvodu zvonu, pod nějž příležitostně kladl figury světců, Brikci zavedl jejich individuální výzdobu. Povrch zvonů pokrýval vlysy s biblickými výjevy podle grafických listů Hanse Behama, či Tritony nebo putti podle předloh Dürerovych a hlavně podle norimberského Petra Flötnera. Zdobily je i medailony s portréty panovníků, nápisové znaky, kartuše a odlitky jáchymovských medailí. Brikci používal často jednoho a téhož modelu (vraždení nemluvňátek, svatba v Káni, obrácení Šavlovo, milosrdný Samaritán, např. na zvonu z roku 1572 v Plaňanech, v Nabíně, v Chorušicích u Mělníka, v Ouběnicích u Sedlčan, v Černochově u Loun aj.) a po vzoru západních konvářů [...] na zvony umisťoval i svůj portrétní medailon a šlechtický znak (zvon v Dubanech aj., 1580).(7,145) Jednim z největších renesančních kovoliteckých mistrů byl Tomáš Jaroš z Brna. Byl známý především jako puškař (signoval své zvony jako „puchsen-giesser"), ovšem pole jeho působnosti bylo nesmírně široké. Působil ve službách Ferdinanda I. a roku 1543 se usadil v Praze. V roce 1548 byl pověřen odlitím hlavního zvonu pro chrám sv.Vita. (Dosavadní zvon, odlitý vídeňským slévačem, byl roztaven při požáru v roce 1541.) O rok později byl odlit rozměrem největší zvon v Čechách, v obdivuhodném T.Jaroš, zvon Zikmund, sv.Vit v Praze, 1549
18
uměleckém provedeni, svatovítský Zikmund. Zdobí jej vlysy s figurálními motivy, plakety se zvěstováním a sv.Trojicí podle Albrechta Dürera, vedle tradičních postav světců jsou zde zobrazeny postavy dvou klečících donátorů, Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Jde o nejpřednější dílo českého zvonařství. Během svého života vytvořil Tomáš Jaroš mnoho dalších zvonů, na mnohých z nich pak opakoval nebo kombinoval motivy ze Zikmundova dekoru. Byl nejen praktik, ale i teoretik zvukové stránky zvonů a propočítal nové proporce nezbytné pro ladění. Jeho nejslavnější prací je monumentální bronzová Zpívající fontána na Pražském Hradě. Roku 1562 ji navrhnul malíř Francesco Terzio. Ferdinand I. zadal práci Jarošovi, který pověřil řezbáře Tomáše Peissera vytvořením dřevěného modelu. Při samotném odlévání pomáhal Jarošovi další významný kovolitec a teoretik kovolitectví Vavřinec Křička z Bytíšky. Práce na fontáně trvala pět let, o rok později Jaroš zemřel. Vavřinec Křička z Bítyšky byl mimo jiné autorem pozoruhodného teoretického spisu Návod k lití děl, kulí,
hmoždířů,
zvonů,konví
ke
zvedání
vody,
kašen
a p.
četnými
kresbami opatřený, na který poprvé upozornil Josef Jungmann v roce 1849, a který připravila k tisku skupina odborníků v čele s prof.Ing.Dr mont.Františkem Pískem v roce 1941. Na Kutnohorsku odlévali zvony zvonařské rody Ptáčků a Klabalů, v Hradci Králové Ondřej Žáček, Václav Farář a Eliáš Stodola, v Moravské Třebové Jan Benešovský. Císař Rudolf II. měl velký zájem o bronzové plastiky a umělecké předměty, ale i technologii kovolitectví. Svědčí o tom jeho nashromážděné sbírky (mezi nimiž bylo i několik kadlubů a forem) získané jak diplomatickými cestami, tak prostřednictvím agentů pověřených nákupem děl po celé Evropě. Jeho zájem také podnítil umělce v Praze k tvorbě bronzových plastik, která u nás neměla prakticky žádnou tradici (pouze ojedinělá díla jako sv.Jiří, nebo právě Zpívající fontána). Císař povolal do svých služeb Adriana de Vrieš, žáka Giovanniho da Bologni. Do roku 1620 tvořil v prostorách Hradu, kde byla zřízena slévárna, poté zakoupil dům na Malé Straně a svou dílnu přesunul tam. Byl autorem celé řady významných prací: busta Rudolfa II., sousoší Merkura a Psýché (dnes v Louveru), v pobělohorském období pak Neptunovu kašnu a řadu soch pro zahradu Valdštejnského paláce (uloupeny švédy v roce 1948). Zemřel v roce 1627. V nadcházejících letech třicetileté války produkce pražských bronzových plastik zanikla a bronz sloužil převážně k vojenským účelům. S touto válkou také souvisí rozvoj železářství. V 16. století se začaly v Evropě stavět první vysoké pece produkující kromě užitkové litiny (realizující především zbrojní zakázky) také první předměty tzv.umělecké litinykamnové a krbové desky. V době třicetileté války pak poptávka po produkci zbrojních výrobků prudce stoupla, čímž oživila železářskou výrobu na feudálních statcích.
19
VlI.Obdobi baroka Okolnosti vzniku barokniho slohu a jeho stěžejní dila z hlediska untělecko-řemeslného popisuje Henry de Morant ve svých Dějinách užitého uměni: V průběhu 16. století došlo k rozštěpení křesťanského světa. Rozšířil se barokní umělecký sloh, který se uplatnil ve všech uměleckých oborech. Úzce souvisel s protireformačními tendencemi katolických zemí. Oproti tomu se v protestantských zemích do popředí namísto náboženských otázek dostávají hospodářské zájmy. Velký vliv na formováni společenského vědomí měl rozvoj společenských věd a nových filozofických koncepci. V baroku existují dvě hlavní bronzové lité památky, které nemají obdoby. Jde o bronzový baldachýn na tordovaných sloupech, nesoucí čtyři obrovské sochy andělů (odlitý v letech 1624-1633) a o monumentální stolec Sv. Petra (1656-1665) , který nesou sochy čtyř církevních Otců a který je završen paprskovitou svatozáři a množstvím mraků a andělů, umístěné ve Sv.Petru v Římě, v samém středu papežského města. Jejich geniálním tvůrcem je sochař Giovanni Lorenzo Bernini. Takto velkoryse pojatá výzdoba je v kovoliteckém umění něčím naprosto neobvyklým. Vše ostatní co bylo vytvořeno v Itálii nebo jinde, se zdá být vedle tohoto obrovského díla zanedbatelné. (23,341-342) Bronzařské uměni ve Francii podlehlo italskému vlivu, a to dik Domenicu Cuccimu, který byl od roku 1664 francouzským občanem, pracoval pro královské rezidence a sehrál důležitou úlohu jako umělecký truhlář i bronzař. Vyrobil četná kováni dveřních zámků a dalši interiérové prvky. Jeho zásluhou (a taky P.Caffieriho, jehož potomci se proslavili v 18. stol.) přišel ve Francii bronz do veliké módy. Zakladatelskou osobnosti byl A.Ch.Boulle, jehož nejslavnější dila jsou plastiky Thuretových hodin ve Škole uměleckých řemesel. Z jeho dilny pocházi rovněž řada lustrů. V Německu byly středisky bronzařské produkce Augšpurk a Norimberk, jež zásobovaly ostatni města. Vyráběly se tam nejen zpěvácké pulty a křtitelnice, ale také lustry a svicny, z nichž některé byly neseny figurálními plastikami, což byl zmodernizovaný pozůstatek svícnů z doby románské a gotické. V Holandsku a ve Flandrech se objevily lustry z mosazi, zvané holandské. Na vrcholku byla litá zvířecí figura nebo jiná soška, tyč se soustruhovaným profilem a mohutná koule. Z tyče vycházela ramena nesoucí objímky a misky. V dekorativní plastice se uplatnilo rovněž olovo. Například reliéf koupající se Dianiny nymfy od Francoise Girardona a monumentální skupina fontány Apollón vystupující z vln od J.B.Tubyho, uzavírající průhled Velkého kanálu ve Versaillích. (23,341-342) Velmi významnou úlohu v uměleckých řemeslech hrálo v barokních Čechách zlatnictví, které dosáhlo svého vrcholu.
20
Na přelomu 17. a 18. století k nám přišlo mnoho zlatníků z ciziny a přinášejí sebou mnohé technologické a výtvarné postupy. Jedním z nich byl Leopold Lichtenschopf, který se narodil roku 1680 ve Vídni a roku 1717 získal měšťanství v Praze sňatkem s dcerou pražského zlatníka Diesbacha z Augšpurku. V roce 1721 odlil Lichtenschopf unikátní dílo ze stříbra, čtyři nadživotní postavy svatého Augustina, Václava, Víta a Vojtěcha pro hlavní oltář kostela sv.Tomáše na Malé straně. Původně měla být odlita i svatá Ludmila a Monika, ovšem z jejich výroby sešlo pro nedostatek prostředků. Kresebné návrhy těchto šesti soch vytvořil Jan Jiří Heinsch v roce 1697 a Ondřej Quitainer podle nich o 23 let později vyřezal dřevěné modely pro odlití. V roce 1729 byly stříbrné odlitky rozlity, aby byly získány prostředky pro nákladnou barokní přestavbu chrámu prováděnou Dienzenhoferem. Na jejich místě tedy byly umístěny dřevěné modely. Na Lichtenschopfovu tradici navázal František Michal Raedelmayer, původem z Bavorska, který přišel do Prahy v roce 1717. Roku 1730 mu bylo řádem augustiniánů od sv.Tomáše svěřeno odlití stříbrných soch pro hlavní oltář kostela. Jednalo se taktéž o sochy svaté Ludmily, Moniky, Augustina, Václava a Víta, které byly odlity podle modelů Ferdinanda M. Brokofa a jeho žáka Ignáce Müllera. V roce 1791 pak byly tyto odlitky zabaveny při konfiskaci drahých kovů za Františka I. Zachovány zůstaly pouze dřevěné modely, stejně jako v Lichtenschopfově případě. Cech zlatníků se po roce 1700 sloučil s cechem konvářů, což způsobilo jistou tvarovou závislost cínařství na zlatnické práci. V první polovině 18. století se objevují kávové a čajové konvice, stolní soupravy, produkce, která byla původně určena především pro aristokracii a bohaté měšťanstvo, se stále více zaměřovala na hromadnou spotřebu, což mělo za následek zjednodušení povrchové výzdoby. Tvarové ovlivnění cínařství zlatnictvím se projevilo například na celkové podobě litých cínových křtitelnic. Ty byly prováděny ve zvlněných obrysech a měly nápadné konstrukce noh. Příkladem takovéto změny je například křtitelnice v Bohnicích z roku 1735 staroměstského konváře Jana Pfundta, která představuje J.Pfundt,křtitelnice, 1735 typický model vrcholně barokních
21
českých křtitelnic. V tomto obdobi dosáhla česká cinařská produkce po stránce umělecké nejvyšší úrovně, což bylo nejen v důsledku jakési obecné kulturnosti doby, ale také vzájemnou konkurenci mnoha dilen. Velké změny prodělalo také zvonařstvi. Povrch zvonů byl stále vice po obvodu vyplňován souvislou ornamentálni nebo figurovou výzdobou a souvislými texty. V roce 1719 se byl vůdci postavou pražských zvonařů Zachariáš Dietrich, který obnovil zaniklou zvonařskou dilnu Brikciho z Cymperka v domě „U zvonaře". Příkladem vrcholně barokni zvonové výzdoby pak byly jeho dva zvony u P.Marie ve Staré Boleslavi a u sv.Voršily v Praze. V jeho dilně pak pokračovali jeho syn Zachariáš a vnuci Jan a Vit. Vit Dietrich už tvořil v rokokovém stylu. Dalšim významným pražským zvonařem byl Valentin Lissiak, který vytvořil v dekorováni zvonů osobitý styl. V roce 1744 odlil zvon pro kostel sv.Jana na Skalce v Praze, který má dekorem pokrytý i čepec, protažený květinovými festony až na horni část zvonového pláště. Pod nim je umístěna figura patrona zvonu. Pokračovatelem Lissiakovy dilny byl Josef Lissiak, jehož zvon z roku 1772 na Čibuzi je již v rokokovém stylu.
J.Lissiak, zvon Jan, sv.Jan na Skalce Praha, 1744
22
Rozvoj zvonařských dilen ve většich českých městech vyvolala poptávka po zvo nech pro venkovské kos tely. V Hradci Králové pů sobil zvonař Antonín Fr.Schnaider, v Jaroměři František Jakubec, ve Vy sokém Mýtě pak Jan Zejda. Mikuláš Pircquey pokračo val ve zvonařské tradici v Mladé Boleslavi, v Klatovech Jan Pircquey zvaný Brikci. V dobách vrcholného ba roka se začala také uplat ňovat ve větši miře pokro čilejší technika odléváni železa. V roce 1716 byla v Oseku na Hořovicku od lita z litiny dvoje vál cová kamna pro Lobkovický palác na Malé Straně v Praze. Podle způsobu de korativní výzdoby těchto kamen je patrno, že jejich návrh ovlivnil architekt paláce Giovanni
Alliprandi. Z litiny byly především vyráběny krbové desky, opatřeny povětšinou rodovými šlechtickými znaky a umělecky zpracované. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze je umistěna deska z přelomu 17. a 18. stoleti se znakem Thunů. Dekorativní výzdoba se nesoustřeďovala pouze na rodové znaky, jsou známé desky s výjevy biblickými, vojenskými nebo loveckými. Od poloviny 18. stoleti se celkově ve výzdobě zvonů prosazuji rokokové motivy. Kromě Jana a Vita Dietrichových působil jako významný pražský zvonař Jan Jiři Kühner. Modely pro figurativní výzdobu jeho zvonů dodávala sochařská dilna Ignáce Františka Platzera, což dokazuje zvon odlitý pro sv. Apolináře v Praze. Jako poslední se v době rokoka zasloužil o české zvonařstvi odlitím zvonů pro mnoho českých měst, např. pro kostel P.Marie v Hradci Králové. Celkově zaznamenalo v této době zvonařstvi značný ústup z jeho ně kdejší úrovně. Funkčnost zvonu začala převažovat nad jeho uměleckou strán kou a už nikdy už nedo sáhlo takových kvalit jako v obdobi renesance a ba roka . Naproti tomu dosáhlo svého vrcholu cinařstvi a zlatnictví. Naprostou ře meslnou a technickou doko nalosti vyniká práce zlat níka Josefa Aychera, který odlil dvě pozdně rokokové berly pro tepelského opata Ambrose a pro probošta ka pituly ve Staré Boleslavi. Kovolitectvi se odráželo také v produkci hodinář ské. Zvláště u stolních hodin byla mnohdy prove dená dekorace z litých prvků, figurálních nebo ornamentálních. S řemeslem truhlářským pak bylo pro vázáno výrobou nábytkového kováni.
J.Aycher, berla probošta kapituly, Stará Boleslav, 1750
23
VIII.Klasicismus, empir, historismus a secese V klasicismu probíhaly změny ovlivňujici procesy tvorby a sociálního postaveni umělce. Docházelo k rušeni sochařských cechů, což znamenalo, že sochaři již nebyli vázáni na dilny, ale stávali se svobodně pracujicimi umělci. Sochař se stal akademickým umělcem, tedy již ne řemeslníkem, čimž se vzdálil materiálu a socha postrádala specifický umělcův rukopis. Fi nálni práci sochaře se stal sádrový odlitek ve stejném měřítku jako budouci originál. Tento pak převzala specializovaná slé várna. Obvyklým postupem bylo vytvořeni několika odlitků z původní sádry. Prvnich pět odlitků bylo považováno za originál, ostatní již nikoli. Rozvoj průmyslové revoluce umožnil rozvoj slévárenstvi. Bronzový odlitek sochařského dila byl finančně únosnější než jeho provedeni v kameni. Objevily se nové technologie, jako galvanické pokovováni atp. Běžné bylo rovněž vytvářeni redukci kamenných soch, tzv. malých bronzů. Dalo by se řici, že dila naprosté většiny evropských klasicistních sochařů byla provedena v bronzu (B.Thorvaldsena, F.A.Zaunera, J.G.Shadowa, F.Rudea, A.Préaulta, A.Rodina). Umělecké řemeslo v Čechách bylo koncem 18. století tak jako v celé soudobé Evropě ovlivněno a formováno obdivem k antice. Vzniknul tak nový klasicistní styl. Jeho estetika chápala výtvarný projev a umělecký tvar jako přirodni,což právě antika představovala. Po uměleckořemeslné práci vesměs sochařského charakteru byl velký zájem, protože začal doplňovat klasicistní interiér, ať už jako bronzové plastiky nebo konzolová svítidla či lustry a hodiny. Právě hodiny byly součásti důležitou interiéru, který plnil jak praktickou tak dekorativní funkci. Na výzdobě jejich skříni se podíleli kovolitci nebo řezbáři tvorbou dekoraci v podobě figur z antické mytologie, orlů, girlánd, architektonických prvků, mnohdy podle sochařských návrhů. Je zapotřebí si uvědomit, že řemeslnici v Čechách vyráběly v klasicistním stylu mnohem později a pozvolna, vůči ostatním západoevropským zemim. Což bylo částečně způsobeno také jistou platební neschopnosti společnosti. Cirkev již nebyla tak štědrým objednatelem (po josefínských sekularizacích) a měšťanstvo preferovalo obecně méně finančně náročnou tvorbu. Oproti tomu šlechta dávala mnohdy přednost importovanému zboži z Vidně či jiných tehdejších evropských metropoli. Velmi významným se v obdobi klasicismu stává užiti litiny. Ta se s rozvojem průmyslové revoluce a velkovýroby stává velmi lacinou náhražkou drahého bronzu a velmi rychle jej v některých směrech vytěsňuje. Zprvu pouze užitkový materiál se začíná používat na předměty dekorativního charakteru. Umělecká litina se stává diky své dostupnosti velmi žádanou.
24
Objevují se i pokusy nahradit litinou bronz na některých sochařských dílech. Litina se stala běžnou součástí každodenního života v interiérových doplňcích, v městských mobiliářích, funerální plastice, objevují se i litinové šperky. V 18. století se litina jako materiál odlévala několika technologickými způsoby. Významnou roli hrálo používání slévárenského písku jako formovacího materiálu. Jedním ze způsobů bylo lití do pískových otevřených forem, kdy se model pouze otisknul jednou stranou. Druhým bylo lití tzv. truhlíkové, kdy se pomocí modelu vytvořila forma ve dvou dřevěných rámech s pískem tak, aby oba rámy (truhlíky) k sobě těsně přiléhaly. V každém rámu byla jedna část formy. Složená forma musela být samozřejmě opatřena vtokovou soustavou. Slévárenství železa u nás nabývá na rozsahu zejména z úsporných důvodů, díky začínajícímu nedostatku dřeva, které jako palivo bylo nahrazováno uhlím. Vznikly nové dělnické profese modelérů, formířů a slévačů. Od konce století začal do železářství pronikat i měšťanský podnikatel a velký zájem o železářství a jeho technologii měli i odborníci z řad absolventů štiavnické báňské akademie. K takovýmto odborníkům patřil v Čechách i hrabě Rudolf z Vrbna, který se roku 1785 ujal správy železáren v Hořovicích. Osobně prováděl provozní pokusy a jeho železárny stály v popředí snah o modernizaci v oboru metalurgie. Věnoval velkou pozornost zdokonalení výroby litiny a její kvality, preferoval odlévání právě do pískových forem (ostatně lití do pískových forem se uskutečnilo v hořovické slévárně jako první v celé Evropě), které umožňovalo odlévat velmi složité odlitky a od roku 1815 i jemnou galanterii. Další velmi významné slévárny byly vybudovány v Novém Jáchymově Fürstenberky a ve Starém Ransku (Havlíčkův Brod) a Polničce (Žďár nad Sázavou) rodem Dietrichštejnů. Rovněž v Plaších u Plzně byla založena huť Metternichy. V první polovině 19.století bylo umělecké zpracování české litiny na vrcholu. Její výroba se uplatnila i tam, kde se doposud používalo barevných nebo drahých kovů. Standardně se vyrábělo průmyslové nebo architektonické zboží, kamna, městské mobiliáře, stolní svícny, dekorativní předměty. Zlaté a stříbrné šperky byly mnohdy plně nahrazeny jemně propracovanými litinovými. Po stránce technické i výtvarné vznikala drobná mistrovská díla, dekorovaná antikizujícími ornamenty v nízkém reliéfu. Modely některých šperků odlévaných z litiny v hořovické slévárně vyráběl pražský zlatník J. Richter. Podle modelu sochaře Václav Prachnera byla odlita také litinová busta Rudolfa z Vrbna kolem roku 1820. Preferovala se také výroba litinových obrazů v nízkém reliéfu odlévané včetně jejich rámu. Zobrazovaly se veduty, náboženské výjevy, díla renesančních mistrů, nebo portréty současných osobností. V dietrichštejnské slévárně byla odlita (jediná jí signovaná volná plastika) busta hraběte Alexandra I.Ostermana-
25
Tolstého, generála ruské pěchoty, který se vyznamenal v protinapoleonských bitvách. Model byl vyroben podle grafického listu vídeňského mědirytce J. G. Mansfelda. Několik modelů reliéfních medailonů, jejichž odlitky se dochovaly,bylo vyrobeno členem berlínské Akademie Leonhardem Poschem. Jakým způsobem se tyto modely dostaly do ranské slévárny neni známo. Celkově je určováni autorů jednotlivých modelů pro odléváni umělecké litiny velmi nesnadné, protože většina sléváren své výrobky neznačila a nejsou dostupné ani obrazové vzorniky. Modely byly výrobci přebírány a odlévány současně ve vice slévárnách. Poschovy modely odlévala například i hořovická slévárna. Oproti tomu například ve slévárně v Blansku nedaleko Brna, která patřila rodu Salmů a která si kladla za cil prezentovat svou výrobu mimořádnými dily z umělecky ztvárněné litiny, byl vybudován sochařský ateliér,který měl zajišťovat vznik a výrobu modelů zejména velkých figurálních plastik. Tato slévárna byla v roce 1821 kompletně zmodernizována. Původní výroba železa sahala k počátkům 17. stoleti. Po své obnově se staly blanenské železárny vzorem a školou ostatním železárnám na našem územi. Jej i umělecká litina byla ve dvacátých letech 19.stoleti proslulá v celé rakouské monarchii. Byla vystavována na průmyslové výstavě v Praze v roce 1829 a získala pochvalu za dokonalé provedeni reliéfního portrétu Františka I. a za plastiky odlité podle antických modelů. V roce 1831 odlila tato slévárna litinový náhrobek Josefa Dobrovského (Ústřední hřbitov v Brně).Mezi významné producenty umělecké litiny patřily rovněž lichtenštejnské železárny v Adamově, v Bolikově u Dačic, ve Vřišti u Jihlavy, v Ludvíkově a Hlivici na Opavsku, v Železné na Jesenicku nebo v Třinci. Umělecká litina nebyla nikdy hlavni významovou a komerční části železářské výroby, tou byla litina užitková. Jeji hospodářský efekt nebyl významný, ale přispívala ke zvýšeni věhlasu železárny a k posíleni prestiže jejiho vlastníka. Mezi produkty umělecké litiny lze nalézt umělecky dokonalé a čisté výrobky, stejně jako ohromné množství výrobků kýčovitých, vyráběných v masivních sériích a ve velkém množství druhů.
V obdob! historismu (v padesátých a šedesátých letech 19. stoleti) byla po stránce výtvarného projevu Evropa velmi nejednotná. V Čechách bylo umělecké řemeslo ovlivněno jak vzrůstajícím národním sebevědomím spojeným s úsilím o politickou a národni svébytnost, tak vzrůstajícím obdivem k vlasti minulosti. V Praze byla v roce 1863 založena umělecká beseda, která iniciovala obnovu kaple sv.Křiže v Praze. Na jeji rekonstrukci se podíleli předni češti umělci. Litinovou mřiž navrhl Josef Mánes v románském duchu a odlily ji železárny v Novém Jáchymově v roce 18 65.
26
Zájem o minulost podnítila také móda sběratelství. Umělci, mecenáši a milovníky umění a řemesla byl založen spolek Arkadia, který v roce 1861 uspořádal v Praze výstavu českých uměleckořemeslných památek. V roce 1885 byla založena významná instituce, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Bylo založeno mnoho nových uměleckořemeslných škol. Sklářských, keramických, textilních, rezbárskych a truhlářských, v Hradci Králové škola pro zpracování kovů, v Turnově škola šperkařská, v Praze Odborná škola pro zlatnictví a příbuzná řemesla. Posledně jmenovaná splynula v roce 1885 se založenou Uměleckoprůmyslovou školou v Praze, ve které teoreticky i prakticky soustředily snahy o povznesení českého uměleckého řemesla a průmyslu. Její profesoři se aktivně účastnili uměleckého života a podíleli se na tehdejších významných zakázkách. V kapitole Umělecké řemeslo historismu uvádí J.Brožová:
Stupňování industrializace v českých slévárnách železa v druhé polovině 19.století ve shodě se současnými tendencemi vedlo sice k levnější výrobě, ale současně i ke snížení výtvarné úrovně převážné většiny výrobků. Z umělecké litiny vynikaly stavební dekorativní prvky, někdy i konstrukční povahy, sloupky,arkády, balkony, mříže, zábradlí. (9,214) Umělecká litina našla značné uplatnění v architektuře (např. komárovské železárny realizovaly stavbu galerie hořovického zámku, blanenská slévárna odlila dekorativní sloupy konstrukce litinové kolonády v Karlových Varech). Mnozí architekti se podíleli na návrzích monumentálních osvětlovacích kandelábru (např. A.Linsbauer, J.Fanta, A.Barvitius). Uplatnění litiny ve funerální tvorbě prodělávalo vývoj poplatný tendencím doby. Ke konci 19. století byly doposud běžné klasicizující tvary obelisků nahrazovány baldachýny a gotickými architektonickými prvky v romantickém stylu. Sběratelství renesančních plastik a soch podnítilo výrobu jejich litinových redukovaných kopií, vznikaly lité repliky historických bohatě dekorovaných částí zbrojí a zbraní, u nichž se projevila snaha o dosažení dokonalosti stejné jako u renesančních řemeslníků. Odlévaly se rovněž mísy s antickými vojenskými motivy a celá řada dalších. Výroba umělecké litiny se během 19. století rozrostla natolik, že by bylo velmi obtížné popsat všechny jednotlivé významné práce tohoto oboru. Umělecká litina se stala pro historii důležitou hmotnou památkou.
V posledním desetiletí 19. století se jako poslední umělecký sloh uplatnila secese, která se v poměrně krátkém období vyžila a jejíž vrchol spadá do prvních let 20. století. Vliv tohoto slohu se samozřejmě odrazil i na umělecko-řemeslné tvorbě. Návrhy pro secesní užité umění vytvářeli přední architekti a sochaři. Filozof John Ruskin vystupoval proti
27
průmyslové sériové výrobě a hájil přednosti poctivého řemesla. (V Anglii se jeho myšlenky snažil realizovat W.Morris, který roku 1883 založil hnuti Arts and Crafts - Uměni a řemesla, které propagovalo nový styl v užitém uměni a architektuře). Vznik a vývoj secese byl poměrně složitým fenoménem, který v sobě spojoval nejrůznější faktory různých zemi a měst, ve kterých se rozvíjel. Řada návrhářů byla zaujata oživením řemeslné tvorby a rozvíjela utopické modely, částečně odvozené od filozofie hnuti Uměni a řemesel. Z evropských kovoliteckých secesních památek jsou velmi významné (a charakteristické) návrhy Hectora Guimarda na litinové mřiže a zábradlí pro stanice pařížského metra. Vedle nich navrhoval řadu dalších architektonických doplňků, jako vybaveni balkónů, žardiniéry, stavební kováni apod. U nás byl nejvýznamnějším uměleckým řemeslníkem pracujícím s kovem František Anýž. Vyučil se modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách. V roce 18 92 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u E.Nováka v ateliéru zaměřeném na umělecké zpracováni kovů. Po studiích a stipendijním pobytu v Paříži založil ateliér pro výrobu dekorativních a uměleckých objektů. Získal věhlas v pražských uměleckých a společenských kruzích, diky kterému u něj předni pražští architekti (J.Kotěra, J.Fanta, O.Polivka, A.Balšánek) objednávali realizace svých návrhů stavebních doplňků (mříži, kováni, osvětleni) pro své projekty. Například Obecni dům, Wilsonovo nádraží nebo Vinohradské divadlo. Anýž navrhoval a vyráběl rovněž šperky, toaletní soupravy, psaci náčiní, příbory, tepané talíře a spoustu dalších dekorativních předmětů. Spolu s Anýžem působila u nás řada dalších významných secesních kovolitců, šperkařů a dekoratérů, například Emanuel Novák nebo Prokop Nováček. Další Anýžova tvorba spadá již do 20. století. Diky jeho organizačním a výtvarným schopnostem jeho firma velmi vzkvétala a ve druhém desetiletí 20. století se rozrostla natolik, že zaměstnával okolo dvou set dělniků. Postavil a zprovoznil největší slévárnu u nás, ve které se odlévala F.Anyz, s t o l n í p r í b o r ,
~7.~.
detail, stříbro a ocel, v e t s m a Muzeum Hradec Králové
, , , ,
velkých
, ,
,
,
,
,
,
~.
z a k á z e k významných s o c h a ř ů
a
architektů.
Ve 20.století se projevila tendence ústupu rukodělné práce a přesunu výroby do továren.
28
Závěr Je patrné, že kmeny a národy obývajici od pravěku naše územi nezaostávaly za zbytkem světa v uměni zpracovávat kovy, vyrábět z nich nářadi, nástroje, i zbraně, ale především věci krásné, povznášející, formujici po tisíciletí naše kultúrni tradice a kulturnost českého národa. V každém obdobi našich dějin bylo vytvořeno mnoho významných děl, která mapuji vývoj umělecko-řemeslné tvorby. I přes mnohé politické a hospodářské nepřižne doby si naše společnost dokázala udržet úroveň většiny uměleckých řemesel, včetně kovolitectvi. Dochované památky svědči o tom, že české kovolitectvi má velmi silnou tradici.
Resumé Práce je přehledem historického vývoje uměleckého odléváni kovů v českých zemich a ve středni Evropě od pravěku do konce 19. století. Popisuje vyčleněni jednotlivých uměleckých řemesel ze společného základu: zvonařstvi, zlatnictví, cinařstvi, hodinářství a železářství, včetně základních technologii. U každého historického obdobi jsou uvedeny konkrétni příklady dochovaných památek (autorství a lokace pouze pokud jsou známy), nástin umělecko-historických souvislosti a tradic českého kovolitectvi.
Resume This study is overall summary of history development of art casting in this country and central Europe (since prehistory to 19.century). There are description of some art proffesions which be related to art casting: bell foundry, goldsmithery, jewellery, clocksmithery and iron casting and includes that technologies too. There are narrate many exapmles of relics from each history eras and that coherence between art casting and artistic-history epochs. Czech foundry has a long tradition.
29
Použitá literatura: l.Blažiček,Oldřich: Slovnik památkové péče. Praha, ÚV ČSTV 1962. 2.Bronowski,Jacob: Vzestup člověka. Praha, Odeon 1985. 3.Cellini,Benvenuto: Vlastni životopis. Praha, Odeon 1976. 4.Čižmářová ,Jana: Keltové na Moravě. Brno, MZM 2001. 5.Dějiny českého výtvarného umění 1/1. Praha, Academia 1984. 6.Dějiny českého výtvarného umění 1/2. Praha, Academia 1984. 7.Dějiny českého výtvarného umění 11/1. Praha, Academia 1989. 8.Dějiny českého výtvarného umění I1/2. Praha, Academia 1989. 9.Dějiny českého výtvarného umění 111/1. Praha, Academia 10.Dějiny zemí koruny české I. Praha, Paseka 1992. 11.Dějiny zemí koruny české II. Praha, Paseka 1992. 12.Engels,B.-Wübbenhorst,H.: 5000 Jahre Giesen von Mettalen. Düsseldorf, GMBH 1998. 13.Filip,Jan: Umělecké řemeslo v pravěku. Praha, nakl. spol. přátel starožitnosti, 1941. 14.Fyson,Nance: Great treasures of the world. Hampshire, AA Publishing 1996. 15.Hauser,Christian: Art foundry. Geneva, AFP 1983. 16.Haywood,John: Historie světa. Praha, Columbus 1998. 17.Hradil,Miroslav: Umělecká litina v hutnictví, železářství a památkách. Brno, vlastním nákladem 2000. 18.Chlibec,Jan: Italské renesanční bronzy. Praha, NG 1999. 19.Jilek,F.-Jilková,J.-Kuba,J: Světové vynálezy v datech. Praha, Mladá fronta 1977. 20.Jůzl,Miloš: Dějiny umělecké kultury I. Praha, SPN 1990. 21.Jůzl,Miloš: Dějiny umělecké kultury II. Praha, SPN 1990. 22. Umění italské renesance. Bratislava, Slovart, 2000. 23. Křička, Vavřinec z Bityšky: Návod k lití a přípravě děl, kulí, hmoždířů, zvonů, konvi ke zvedáni vody, k vodotryskům a p. četnými kresbami opatřený. Praha, Technické nakl., 1946. 24.Kybalová,Ludmila: Pražské zvony. Praha, NČSVU 1959. 25.Löwe,G.- Stolí,H.A.: Antika. Praha, Orbis 1974. 23.Morant de,Henry: Dějiny užitého umění. Praha, Odeon 1983. 27.Mráz,Bohumir: Dějiny výtvarné kultury I. Praha, Idea Servis 1997. 28.Mráz,Bohumir: Dějiny výtvarné kultury II. Praha, Idea Servis 1997. 29.Mráz,Bohumir: Dějiny výtvarné kultury III. Praha, Idea Servis 2003. 30.Nový,Luboš a kolektiv: Dějiny techniky v Československu. Praha, Academia 1974. 31.Pauly,Jana(1999): Franta Anýž. VTM, 10, s.5 a 35. 32.Pijoan,José: Dějiny umění 6. Praha, Odeon 1989. 33.Pijoan,José: Dějiny umění 7. Praha, Odeon 1989. 34 .Stará, Dagmar (1996) -.Ditrichštejnská umělecká litina. Starožitnosti a užité uměni, 5, s.2-4. 35.Stránský,K.-Ustohal,V.r: Zvony českomoravské vysočiny. Brno, VUT 2002. 36.Strong,Donald: Antické umění. Praha, Artia 1970. 37. Šindelář,Dušan: Smysl věcí. Praha, NČVU 1963. 38.Winter,Zikmund: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku. Praha, Česká akademie 1909. 39.Zeithammer,Karel: Vývoj techniky. Praha, ČVUT 1994.
30
