Využití epigeických bezobratlých pro sledování změn ekosystémů a krajiny v chráněných oblastech (case study)

Využití epigeických bezobratlých pro sledování změn ekosystémů a krajiny v chráněných oblastech (case study) Jaroslav Boháč

Úvod Drabčíkovití brouci patří k druhově nejpočetnějším čeledím brouků – je známo přibližně 32 000 druhů z celého světa (Boháč, 1999; Arnett, Thomas, 2001). Vyskytují prakticky ve všech druzích terestrických ekosystémů a tvoří důležitou součást půdní fauny. Znalost ekologických nároků většiny středoevropských druhů a přítomnost zástupců čeledi ve všech polopřirozených i člověkem ovlivněných ekosystémech jsou důvodem, že tito brouci jsou citlivými bioindikátory antropogenních změn prostředí (Boháč, 1988, dále Boháč, 1990, Boháč, 1999). Drabčíci jsou také stále častějším modelovým objektem různých ekologických studií, zabývajících se vlivem nejrůznějších faktorů prostředí na jejich společenstva (Boháč, 1999). Předložená studie ukazuje možnosti jejich využití pro hodnocení antropogenního ovlivnění ekosystémů a krajiny a je dobře použitelná i pro další významné skupiny půdních a epigeických bezobratlých (např. pavouci a střevlíci).

Drabčíkovití jako bioindikátory – metody studia Nejčastějšími způsoby využití drabčíkovitých jako bioindikátorů se v současnosti ubírá třemi hlavními směry: 1/ Sledování katén s měřením biotických parametrů a společenstva drabčíků, 2/ Statistické metody pro hodnocení společenstev drabčíků, 3/ Rozdělení druhů do skupin podle jejich ekologických nároků. Sledování katén s měřením biotických parametrů a společenstva drabčíků Sledování společenstev střevlíkovitých a drabčíkovitých brouků ve vzájemně navazujících biotopech (katéně), kde se zároveň plynule mění charakteristiky prostředí umožňují určit ekologickou charakteristiku (preferenci k určitému biotopu) jednotlivých druhů (Boháč, Pospíšil, 1981) a vliv člověka (managementu) na jejich společenstva. V případě, kdy jsou měřeny některé abiotické charakteristiky prostředí (např. obsah vody, dusíku a organické hmoty v půdě, zasolení půd) lze ještě lépe zpřesnit ekologické nároky nebo toleranci jednotlivých druhů (např. Outerelo et al., 2001). Statistické metody pro hodnocení společenstev drabčíků Mezi nejčastěji používané statistické metody pro hodnocení společenstev střevlíků a drabčíků patří shluková analýza, dvoucestná analýza variance a mnohorozměrné metody (ordinace, kanonické analýzy). Tyto metody jsou podrobně popsány např. v práci Lepše (1996). Shluková analýza slouží k nalezení takové skupiny druhů (střevlíků, drabčíků) v celém souboru, které jsou si podobné a zároveň se liší od jiných skupin. V hodnocení společenstev střevlíků a drabčíků se tato metoda velmi často používá pro klasifikaci společenstev brouků různých rostlinných společenstev nebo společenstev s různým antropogenním narušením (např. Šustek, 1983; Boháč, Fuchs, 19994, 1995, Boháč, 1999, Boháč, Hanousková, Matějka, v tisku, Pokarževskij et al., 1987, Boháč, Syrovátka, Frouz, 1995). Podle některých autorů (např. Lepš, 1996) je to metoda prvního stupně analýzy dat, která by měla sloužit k navržení hypotéz. Dvoucestná analýza variance (ANOVA) byla použita pro laboratorní a terénní sledování střevlíkovitých a drabčíkovitých brouků na výsypkách (Topp et al., 2001). Hlavní faktory ovlivňující společenstva střevlíků a drabčíků byly stáří výsypky, reliéf, typ rostlinného pokryvu a textura. Velmi často se pro hodnocení společenstev střevlíkovitých a drabčíkovitých používají mnohorozměrné metody (ordinace, kanonické analýzy). Předpokládá se, že společenstva jsou objekty a charakteristikami je zastoupení druhů. Dále se předpokládá, že zastoupení druhů je určeno několika málo významnými gradienty prostředí. Kanonické analýzy hodnotí dvě skupin proměnných, např. soubor společenstev a charakteristiky prostředí. Příklad využití různých metod pro hodnocení společenstev a významu charakteristik prostředí v agroekosystémech je uveden v tabulce. Podobně jako v agroekosystémech, může být metoda kanonické analýzy využita pro hodnocení vlivu vodního režimu na společenstva brouků (Frouz, Boháč, Syrovátka, 1996) nebo vlivu některých charakteristik zjištěných během sukcesního vývoje na střevlíky a drabčíky (Boháč, jedlička, Frouz, 1999; Rose, 2001).

Funkcionální skupiny (životní formy) drabčíků Na základě metody Sharové (Sharova, 1981) byla vytvořena hierarchická klasifikace drabčíků (Krivoluckij, Boháč, 1989, dále např. 8). Na základě potravní specializace jsou drabčíkovití rozděleni do pěti tříd životních forem (Tabulka 1). Podle potravní specializace převládají mezi drabčíky zoofágové. Značnou část drabčíků však můžeme zařadit mezi mycetofágy nebo saprofágy. Menší část drabčíků je možné charakterizovat podle potravní specializace jako fytofágy nebo myrmekofily.

1

Sledováním spektra životních forem drabčíků v jejich společenstvech v 155 biotopech bylo zjištěno, že počet životních forem se mění od čtyř (písčité ruderály) po jedenáct (sečená louka). Největší počet životních forem byl zjištěn v přirozených nebo polopřirozených biotopech (les, step, neregulované břehy řek a potoků, horské louky, břehy rybníků). Pro každý typ biotopu je možné určit charakteristické zastoupení jedinců určitých životních forem (Krivoluckij, Boháč, 1989, Boháč, 1988). Spektrum životních forem dospělců drabčíků indikuje různé ekologické parametry prostředí a antropogenní ovlivnění biotopů a krajiny. Vyšší počet životních forem se vyskytuje v polopřirozených biotopech méně ovlivněných člověkem. Hierarchická klasifikace životních forem larev drabčíků je obdobná jako u dospělců, kromě toho, že k ní přibývá ještě nová třída parazitů vzhledem k ektoparazitickému způsobu života larev rodu Aleochara.

Rozdělení druhů do skupin podle jejich ekologických nároků Tato metoda posloužila jako základní pro využití drabčíkovitých jako bioindikátorů a pro hodnocení stavu životního prostředí a vlivu člověka (Boháč, 1999). Drabčíci mohou být sbíráni metodou zemních pastí a kvadrátovou metodou odběrem půdních vzorků, která je nezbytná pro objektivitu výsledků, protože malé druhy nejsou většinou zemními pastmi zachyceny (Boháč, Bezděk, v tisku). Materiál by měl být odebírán minimálně během jednoho roku a v různých srovnývaných biotopech by měla být použita jedna metoda sběru. Pro hodnocení společenstev drabčíků mohou být použity různé indexy diverzity počítané na základě počtu druhů a jedinců ve vzorku (Růžička & Boháč, 1990). Na druhé straně tyto indexy jsou založeny na počtu druhů a jedinců a ne na jejich ekologické charakteristice. Boháč (Boháč, 1990, Boháč, 1999) navrhl index společenstev drabčíků pro hodnocení antropogenních vlivů na ekosystém, který je počítán na základě rozdělení drabčíků do ekologických skupin vzhledem k jejich vztahu k přirozenosti biotopu (Boháč, 1990, Boháč, 1999). Tyto skupiny jsou následující: • Skupina RI zahrnuje druhy biotopů nejméně ovlivněných činností člověka. Jedná se především o druhy s arktoalpinním, boreoalpinním a boreomontánním rozšířením, dále druhy charakteristické pro rašeliniště (tyrfobionti a tyrfofilové), druhy vyskytující se jen v původních lesních porostech, atd. • Skupina R2 zahrnuje druhy stanovišť středně ovlivněných činností člověka, většinou druhy kulturních lesů, ale i druhy neregulovaných a původnějších břehů toků) • Skupina E reprezentuje druhy odlesněných stanovišť silně ovlivněných činností člověka (podrobněji Boháč, 1999). Zařazení druhů do jednotlivých skupin bylo provedeno u drabčíků podle Boháče, Matějíčka a Rouse (2003). U střevlíků, kde použili Hůrka, Veselý a Farkač (1996) jiné označení ekologických skupin než u drabčíků, platí následující pravidlo: R (podle Hůrky a kol., 1996) = RI, A (podle Hůrky a kol., 1996) = R2 a E (Hůrka a kol., 1996) je totožné se skupinou E ve smyslu používaném v této práci. Index antropogenního ovlivnění společenstev drabčíků (ISD) se stanoví podle jednoduchého vzorce zahrnujícího všechny tři uvedené skupiny. Vzorec je následující: ISD = 100 – (E + 0.5 R2), kde E = frekvence jedniců skupiny E (%) a E = frekvence jedinců skupiny R2 (%). Hodnota indexu se pohybuje od 0 (ve společenstvu byly zjištěny pouze expanzivní druhy a společenstvo je nejvíce člověkem ovlivněno) do 100 (ve společenstvu se vyskytují pouze druhy skpiny R1 a společenstvo není člověkem ovlivněno). Hodnota indexu tak umožňuje jedním číslem charakterizovat antropogenní ovlivnění biotopů bez porovnávání s náhodnými kontrolami. Navíc vztah mezi hodnotou indexu jednotlivých biotopů a abundancí druhů ve společenstvu může být využit pro zjištění sensitivity jednotlivých druhů na stres vyvolaný činností člověka (Boháč, 1990). Ekologická analýza pro hodnocení struktury společenstev vypracovaná Boháčem a Fuchsem (1991) využívá různé charakteristiky (frekvence ekologických skupin vzhledem k jejich vztahu k přirozenosti biotopu, frekvence druhů s letní a zimní aktivitou, poměr okřídlených a neokřídlených druhů, různých skupin podle velikosti těla, termo- a hygropreference a zoogeografického rozšíření). Větší antropogenní ovlivnění společenstev drabčíků většinou způsobuje zvýšení frekvence druhů s letní aktivitou a snížení frekvence druhů se zimní aktivitou dospělců. Jeden vrchol v sezonní aktivitě drabčíků je charakteristický poro společenstva s větším antropogenním vlivem na rozdíl od dvouvrcholové sezonní aktivity u společenstev polopřirozených stanovišť. Větší frekvence okřídlených druh s větší migračními schopnostmi, větší velikostí těla, druhů se zvýšenou termopreferencí a sníženou hygropreferencí a větším než evropským areálem rozšíření jsou charakteristická pro společenstva silněji ovlivněná člověkem. Snížený počet životních forem ve společenstvech a narušený poměr pohlaví je také charakteristický pro silně člověkem ovlivněná společenstva drabčíků (Boháč, 1999). Na základě studia společenstev různých biotopů různě silně ovlivněných činností člověka bylo možno stanovit parametry indikující kritický stav společenstev drabčíků, kdy jsou společenstva nestabilní (Tabulka 3). V současnosti se pro hodnocení společenstev drabčíků používají různé statistické metody (shluková analýza, dvoucestná analýza variance, mnohorozměrné metody – ordinace, kanonické analýza) (viz např. Boháč, Fuchs, 1994, Boháč, 2001, Boháč, Hanousková, Matějka, v tisku, Pokarževskij et al., 1987, Boháč, Syrovátka, Frouz, 1999).

2

Druhová diverzita a ekologická charakteristika drabčíkovitých v člověkem neovlivněných a ovlivněných biotopech Existuje množství ekologických studií o společenstvech drabčíků přirozených a plopřirozených ekosystémů (Boháč, 1999). Schází však srovnání vlivu člověka na různé ekosystémy. Boháč (1999) se pokusil o srovnání společenstev s různým antropogenním ovlivněním na základě publikovaných a vlastních studií. Následující části práce sumarizují data o drabčíkovitých broucích lesních ekosystémů a mokřadů (neobhospodařované ekosystémy) a polí (obhospodařované ekosystémy).

Společenstva drabčíkovitých brouků lesních ekosystémů Drabčíkovití brouci jsou velmi početní v polopřirozených a obhospodařovaných lesních ekosystémech (Boháč, 1999). Druhová diverzita a ekologická struktura společenstev se liší v různých typech lesa (Boháč, 1999). Největší rozdíly byly zjištěny mezi společenstvy polopřirozených a umělých lesních ekosystémů. Společenstva drabčíkovitých teplých dubových lesů ve střední Evropě jsou charakteristická přítomností vzácných reliktních druhů s vyšším termopreferendem. Vysoká druhová diverzita byla zjištěna ve společenstvech drabčíků březovohabrových lesů (Betula-Carpinus). V těchto společenstvech převažovaly dravé a hygrofilní druhy žijící v detritu. Index společnstev drabčíkovitých ukazoval na silné antropogenní ovlivnění. Největší druhová divezita drabčíkovitých byla zjištěna v olšinách (Alnus spp.). Některé druhy zde dosahovaly nejvyšší abundance ve srovnání se společenstvy jiných lesních typů a aněkteré druhy se vyskytovaly pouze zde. Drabčíkovití bučin jsou méně ovlivněna činností člověka ve srovnání s jinými polopřirozenými typy lesů.. Pro bukové lesy byla charakteristická řada druhů s ohraničeným zeměpisným rozšířením (západoevropské a středoevropské druhy, horské druhy). Vysoká frekvence druhů s ohraničeným rozšířením je typická pro horské druhy Karpat a Hercynských pohoří (Boháč, 1999, Boháč, 2002). Druhová diverzita, aktivita a abundance drabčíků horských smrkových lesů byla nižší než v ostatních polopřirozených lesních ekosystémech (Boháč, 1999). Umělé lesní ekosystémy byly reprezentovány bory v nižších a smrčinami ve vyšších polohách. Druhová diverzita v těchto umělých lesích je nízká a závisí na typu půdy, podrostu a půdní vlhkosti. Převládají zde druhy s vyšším termopreferendem a to lerantní k vysychání. Antropogenní vliv na tato společenstva je vysoký, zvláště v nižších polohách. Ve společenstvech převládají ubikvistní druhy a dokonce sem pronikají druhy zemědělské krajiny. Frekvence saprofágních druhů je v těchto lesích nižší než v lesích polopřirozených. Ve společenstvech často schází druhy s velkými rozměry těla.

Společenstva drabčíkovitých litorálních biotopů a rašelinišť Drabčíkovití jsou hlavně hygrofilní a mezofilní a často jsou úzce vázáni na mokřady (Boháč, 1999, Boháč, Bezděk, v tisku). Jsou široce rozšířeni kolem tekoucích a stojatých vod. Struktura společenstev drabčíkovitých žijících podél tekoucích a stojatých vod závisí na mnoha biotických a abiotických faktorech (půdní typ, reliéf krajiny, rostlinný pokryv, antropogenní regulace břehů, znešištění vody, atd. (Boháč, Fuchs, 1994, Boháč, 1999, Boháč, 2002, Boháč, Bezděk, v tisku). Srovnání druhové diverzity a aktivity společenstve drabčíků různých typů litorálních biotopů (Boháč, Fuchs, 1994, Boháč, 1999, Boháč, 2002) ukazuje na velkou diverzitu v různých biotopech. Frekvence různých ekologických skupin je také velmi variabilní. Litorální společenstva mají velkou druhovou diverzitu ale frekvence ubikvitních druhů je často velmi vysoká. Převažují druhy malých a středních rozměrů těla (velikostní skupiny II a III). Hlavnimi trofickými skupinami jsou zoofágové s převahou ripikolních geobiontů (druhy žijící v substrátu břehů), termo a hygropreference těchto druhů je často vyšší než u druhů jiných biotopů. Převažují druhy s širokým zeměpisným rozšířením ve všech biotopech, kromě horských oblastí. Rašeliniště hostí specifickou faunu drabčíků (Peus, 1928, Horion, 1962, 1965, 1967, Smetana, 1964, Koch, 1989, Boháč, Bezděk, v tisku). Charakteristickými skupinami na rašeliništích jsou tyrfobionti a tyrfofilové, kteří žijí výhradně nebo většinou na tomto typu biotopů (Peus, 1928, Horion, 1962, 1965, 1967, Boháč, Bezděk v tisku). Mnoho druhů drabčíků je úzce vázána na určitá rostlinná společenstva na rašeliništi (Frisch, 1995, Boháč, Bezděk, v tisku). Některé druhy se vyskytují na okrajích rašelinišť se stromovou a keřovou vegetací, jiné na plochách se Sphagnum bez ostatní vegetace. Většinou zde převažují druhy malých rozměrů těla . Dále je zde zvýšená frekvence výskytu severopalearktických a boreálních druhů a středoevropských horských druhů Vyskytují se zde speciální ekologické skupiny (paludikolní druhy, tyrfobionti a tyrfofilové), zejména na rašeliništích, kde neprobíhala těžba (až 50 % druhů). Těžba rašeliny a odvodňování vede k změnám vegetačního pokryvu a ke změnám společenstev drabčíků, k pronikání druhů z okolních biotopů a vyhynutí tyrfofilů (Boháč, 1999).

Dlouhodobé monitorování společenstev ekosystémech střední Evropy

drabčíkovitých

v

horských

Byl sledován vliv znečištění ovzduší průmyslovými emisemi a odumírání horského smrkového lesa na společenstva drabčíků v Krkonoších (Boháč, Fuchs, 1995, Boháč, 2001). Srovnání společenstev drabčíkovitých v časové periodě 1983-1984 a 1988-1989 indikovalo první stadia změn ve společenstvech tří z pěti studovaných ekosystémů. Společenstva Těchto ekosystémů (poškozený horský smrkový les, rašeliniště a kamenitý vrchol) se

3

značně lišila v pozdějším období. Největší změny byly zjištěny v chřadnoucím horském smrkovém lese, kde vzrostla frekvence ubikvistních a tolerantnějších druhů a ubyly senzitivní lesní druhy. Objevily se některé druhy žijící pod kůrou odumírajících stromů. Tyto změny nebyly zjištěny v ekosystémech dlouhodobě disturbovaných přirozenými faktory jako jsou laviny a vodní eroze (ledovcový kar, niva horského potoka). Srovnání společenstev drabčíkovitých brouků na šesti lokalitách s různou intenzitou chronického vlivu na horský smrkový les v krkonoších prokázalo, že společenstva drabčíků se výrazně liší na lokalitě s odumřelým lesem (Boháč, 2001). Ekologická analýza společenstev prokázala, že v nich je zřetelně vyšší podíl běžných ubikvistních druhů. Společenstvo brouků odumřelého lesa však hostí vysoké procento vzácných horských druhů charakteristických pro nelesní biottopy nebo tolerantní k odlesnění. Schází zde apterní a brachypterní letu neschopné druhy a je zde zvýšený podíl hygrofilních druhů, žijících na zamokřených půdách. Na ostatních méně poškozených plochách se výrazné rozdíly ve složení společenstve drabčíků neprojevily. Byly určeny kvantitativní charakteristiky společenstev brouků indikující jejich přechod z lesního na nelesní stanoviště. Jedná se o podíl ubikvistních a lesních druhů ve společenstvu, biotický index brouků a přítomnost-nepřítomnost letu schopných druhů.

Společentva drabčíkovitých zemědělsky obhospodařované krajiny Drabčíkovití jsou druhou nejpočetnější skupinou epigeických bezobratlých v zemědělských ekosystémech jak akvitou tak abundancí (Obrtel, 1968, Boháč, 1999). Tvoří asi 19 % ostatních brouků počtem jedinců. Počet druhů drabčíků v agroekosystémech je často vyšší než počet druhů střevlíků (Boháč, Pospíšil, 1984) a v některých typech biotopů může být jejich abundance být až 15x vyšší než abundance střevlíků (Lubke-Al Hussein & Wetzel, 1993, Boháč, 1999). Drabčíkovití jsou významnými predátory některých škůdců např. mšic, housenek, larev kovaříků a dalších bezobratlých (Boháč, 1999). Boháč (1999) vytvořil seznam dominantních druhů drabčíků žijících na hlavních zemědělských kulturách.. Ve střední Evropě se společenstva drabčíků statisicky prokazatelně liší od společenstev drabčíků východní Evropy (Boháč, Fuchs, 1994). Příčinou je zřejmě intenzivnější management v agroekosystémech střední Evropy. Společenstva agroekosystémů drabčíků střední Evropy jsou silně ovlivněna okolními biotopy (Boháč, Pospíšil, 1984). Obecně lze říci, že počet druhů drabčíků vzrlstá na polích od jednoletých kultur po víceleté kultury. Druhová diverzita také stoupá od sveru (zóna tajgy) po jih (zóna širokolistých lesů a lesostepi) (Boháč, 1999).

Drabčíkovití jako bioindikátory způsobu obhospodařování polních kultur Agrotechnická opatření (orba, organické hnojení, NPK, pesticidy) mají slabý a krátkodobý vliv na drabčíkovité ve srovnání s jinými faktory prostředí, jako je reliéf kulturní krajiny, půdní vlhkost a změna osevního postupu (Boháč, 1999). Přesto jsou drabčíkovití dobrými indikátory agrotechnických změn.

Vliv směny kultury na drabčíkovité Změna osevního postupu z pšenice na kukuřici mněla vliv na změnu dominance ve společenstvech drabčíků (Boháč, 1999). Některé druhy s dobrou migrační schopností kolonizovaly kukuřičné pole, zatímco na pšeničném poli zjištěny nebyly (např. Philonthus rectangulus) nebyly zjištěny na poli pšenice. Větší půdní vlhkost na kukuřičném poli umožnila kolonizaci hygrofilními druhy drabčíků (např. Othius punctulatus, Philonthus decorus) z okolních lesních biotopů.

Vliv hnojení na drabčíkovité Hnojení nemá ve většině případů negativní vliv na drabčíky (König & Pawlitzki, 1981, Boháč, 1999). Počet druhů a jejich abundance většinou vzroste po hnojení (28 druhů a 270 ec./m) ve srovnání s pokusné nehnojenou plochou (23 druhů a 240 ex./m). Na druhé straně bezprostředně po hnojení aktivita dospělců a larev klesne až dvacetinásobně na rozdíl od aktivity před hnojením (Boháč, 1999). To může být vysvětleno ohraničenou schopností dospělců kolonizovat silně hnojením ovlivněný půdní povrch pole krátce po hnojení z okolních biotopů (Boháč, Pospíšil, 1984).

Vliv organického hnojení a hnojení NPK Vliv různých dávek NPK (30q NPK/ha, 60 q/ha) a organického hnojiva na půdní makrofaunu byl studován na poli ječmene (Boháč, Pokarzhevski, 1987). Populace drabčíkovitých brouků byla stimulována organickým hnojivem a tento efekt byl potvrzen i pro ostatní predátory (Carabidae, Chilopoda) a je vysvětlován zvýšením abundance jejich kořisti. Organické hnojivo také pozitivně ovlivňovalo půdní vlhkost a tudíž ovlivňovalo výskyt hygrofilních druhů. Nižší abuándance drabčíkovitých byla zjištěna na pokusné ploše s nejvyššími dávkami NPK. Některé druhy drabčíkovitých byly dobrými indikátory druhu hnojiva a jeho množství. Druhy rodu Tachyporus měly nejvyšší abundanci na kontrolní ploše bez hnojiv a jejich abundance vzrůstala od pokusné plochy ze střední po nejvyšší dávky NPK a organické hnojivo. Druh Lathrobium longulum byl zjištěn jen na kontrolní ploše bez hnojiv.

Vliv pesticidů na drabčíkovité Vliv insekticidů na drabčíky byl sledován jak v laboratorních tak v polních podmínkách. Různé druhy insekticidů byly testovány na dvou druzích drabčíků (Philonthus cognatus a Tachyporus hypnorum) (Eghtar,

4

1969). Abundance obou druhů se snížila o 40-50 % po aplikaci insekticidů. Larvy obou druhů byly citlivější než dospělcio. Nebyl pozorován vliv insekticidů na sterilitu dospělců. Na druhé strěně pyretroidy měly negativní vliv na ovipozici druhů rodu Aleochara (Samsoe-Petersen, 1985). Aplikace metoxychloru snižovala aktivitu a abundanci drabčíkovitých (Topp, 1978), jejich abundance se obnovila na původní před aplikací až po asi jednom měsíci. Vliv insekticidů na společenstva drabčíkovitých závisí na vegetačním pokryvu a přítpomnosti opadu (Šustek, 1982). Insekticid ovlivňuje drabčíkovité lesních ekosystémů v menším rozsahu než nelesních, protože je akumulován na vegetaci a je rychleji degradován v opadu. Vliv herbicidů na drabčíkovité nebyl v polních experimentech prokázán (Boháč, Pospíšil, 1984).

Drabčíkovití jako indikátory land use v zemědělských sídlech (Boháč, 1999) Struktura společenstev drabčíkovitých je silně ovlivněna strukturou kulturní krajiny (Boháč, Pospíšil, 1984, Boháč, Pospíšil, 1984, Boháč et al., 1995). Pomocí zemních pastí byl sledován vliv land use na společenstva drabčíkovitých šesti jihočeských vesnic ve dvou zemědělských oblastech s odlišným historickým vývojem (Boháč, Fuchs, 1994). Byla porovnána spolkečenstva jednotlivých vesnic a jejich okolní krajiny. Vliv intenzivnějšího managementu byl zřetelný: druhové složení společenstev jihočeských vesnic s intenzivnějším managemnetem bylo vyšší než u severočeských vesnic. Předpokládaný vliv zvýšené diverzity společenstev ve vesnicích s intenzivnějším managemnetnem byl vyšší počet biotopů a ostřejší hranice mezi nimi. Počet druhů v jednotlivých vesnicích nezávisel na jejich velikosti. V obou srovnávaných oblastech byla společenstva drabčíkovitých středních a velkých vesnic více podobná než společenstva vesnic malých.

Vliv dopravy s různou intenzitou na drabčíkovité Drabčíkovití jsou vhodnou skupinou pro sledování vlivu liniových staveb (silnic, železnice) na fragmentaci biotopů a vliv na tyto brouky (Boháč, Hanousková, Matějka, v tisku). Tito brouci byli sbíráni metodou zemních pastí v lesních a nelesních transektech přes silnici první třídy a dálnici na Kaplicku a Jihlavsku. Nebyly zjištěny specifické druhy drabčíků vyskytující se jen v úzkém pruhu podél dálnice. Naopak zde převažovaly ubikvistní druhy. Druhová diverzita byla vyšší v biotopech podél silnice první třídy než u dálnice. Vliv dálnice se projevil snížením druhové diverzity v jejím bezprostředním okolí, což nebylo zjištěno u silnice první třídy. Ekvitabilita byla v blízkost dálnice nízká v lesních biotopech, což nebylo zjištěno v otevřené krajině. Počet jedinců vybraných druhů schopných překonat silnici byl velmi malý (několik jedinců ze stovek označených) v lesních i nelesních biotopech.

Drabčíci urbánních ekosystémů, dlouhodobé změny společenstev v Praze Městské prostředí je modifikováno aktivitou člověka a spektrum biotopů varíruje od polopřirozených (městské parky, malé lesíky, obory, atd.) po biotopy silně antropogenně ovlivněné (ruderály, zástavba, atd.) (Topp, 1972). Společenstva drabčíků městského prostředí jsou tvořeny ubikvistními druhy i druhy specializovanými (Boháč, 1989). V polopřirozených biotopech se vyskytují některé specializované druhy vázané na hnízda malých savců a ptáků a plodnice hub. Mezi drabčíky v silně ovlivněných biotopech městského prostředí převládají dravé druhy a druhy saprofágní žijící v organických zbytcích. Některé druhy jsou synantropní. Převládají větší a dobře sklerotizované druhy s vyšším termopreferendem ochrana před vysycháním) (Boháč, 1999). Bylo provedono studium dlouhodobých změn výskytu drabčíkovitých brouků Prahy od roku 1869 do současnosti (Boháč, matějíček, 2003). Materiál byl získán na základě původních dat, excerpcí literárních pramenů a veřejných sbírek. Celkem je v Katalogu použito víc jak 15.000 údajů o 730 druzích, což představuje víc jak polovinu počtu druhů žijících v ČR. Druhy byly rozděleny do skupin podle jejich ekologických nároků a citlivosti k antropogenním vlivům a podle stupně ohrožení. Z celkového počtu 730 druhů bylo zjištěno vyhynutí 80 druhů za sledované období. Pět invazních druhů proniklo z jiných zoogeografických oblastí. Hlavními faktory ovlivňujícími změny fauny drabčíků byly: regulace břehů, změny v lesním a zemědělském hospodaření, zarůstání krajiny a změna vodního režimu (absence kosení a pastvy), zánik pastvin, písčin, pískoven a přirozeného vodního režimu, změny ve využívání zemědělských budov, stájí a sklepů a přímá likvidace lokalit zástavbou.

Kumulace těžkých kovů v drabčících a jejich úloha jako bioindikátorů radionuklidů V závislosti na kumulaci těžkých kovů mohou být bezobratlí terestrických ekosystémů rozděleni do tří skupin: makrokoncentrátoři, mikrokoncentrátoři a dekoncentrátoři (Boháč & Pospíšil, 1988, Boháč, 1989, Boháč, 1999, Pokarževskij et al., 1987). Tato klasifikae byla vytvořena na základě akumulačního koeficientu k, který je definován jako poměr mezi koncentrací kovů v těle živočicha k jeho koncentraci v půdě. Druhy s k 2 jsou zařazeny mezi makrokoncentrátory s k mezi 1 a 2 do mikrokoncentrátory a k měnší než 1 mezi dekoncentrátory. Přestože je tato klasifikace aktuálně ovlivněna koncentrací prvků v prostředí, je velmi vhodná pro sledování schopnosti hmyzu kumulovat toxické látky v různých ekosystémech se stejným stupněm znečištění. Drabčíci jsou hlavně mikrokoncentrátoři těžkých kovů (Boháč, 1989), ale některé druhy jsou známy jako makrokoncentrátoři. Tyto druhy jsou zvláště vhodné jako bioindikátory. Tyto druhy patří k určitým potravním skupinám a koncentrace prvků v jejich těle závisí na jejich potravních nárocích. Zvýšená koncentrace olova byla zjištěna u některých dravých druhů a rtuti u některých mycetofágních druhů (Boháč, Krivolutski, Antonova,

5

1989). Zvýšená koncentrace rtuti v tělech brouků je způsobena tím, že houby sloužící drančíkům jako potrava značně kumulují právě rtuť. Drabčíci nejsou tak citliví k radionuklidům, jako jiné skupiny půdní fauny (Boháč, 1999). Larvy jsou citlivější než dospělci.

Biodiverzita drabčíkovitých brouků (Šumava, Třeboňsko, Křivoklátsko)

v

modelových

oblastech

V současné době je zpracován na základě literárních údajů přehled biodiverzity drabčíkovitých brouků Šumavy (přes 500 druhů a 170 lokalit, biotopů) a Třeboňska (přes 700 druhů a 70 biotopů). Podobný přehled biodiverzity se zpracovává pro Třeboňsko a Křivoklátsko. Na základě těchto přehledů biodiverzity bude srovnána biodiverzity celých modelových území, stanovena alfa a beta biodiverzita a vytypovány nejvýznamnější biotopy z hlediska ochrany biodiverzity. Dále u těchto biotopů budou určena konkrétní kritická stadia biotopů (ekosystémů)(viz výše uvedený teoretický přehled).

Literatura Arnett, R. H., Thomas, M., C., 2001: American beetles. Vol. 1. Archostemata, Myxophaga, Adephaga, Polyphaga: Staphyliniformia. CRC Press LLC, Boca Raton, London, New York, Washington, D.C., p. 32-132. Assing V. & Schülke M. 2001: Supplemente zur mitteleuropäischen Staphylinidenfauna (Coleoptera, Staphylinidae). II. Entomologische Blätter, 97: 121-176. Blackwalder R. E. 1936: Morphology of the coleopterous family Staphylinidae. Smithson. Misc. Collect, 94, 102. Boháč, J., 1982: The larval characters of Czechoslovak species of the genera Abemus, Staphylinus and Ocypus. Studie ČSAV, 4, 122 pp. Boháč, J., 1988: Využití společenstev drabčíkovitých (Coleoptera, Staphylinidae) k bioindikaci kvality životního prostředí. Zpr. Čs. Společ. ent. ČSAV, 24: 33-41. Boháč, J., 1989: Accumulation of heavy In: Boháč, J., Růžička, V.: Proceedings of the metals in the bodies of staphylinid beetles (Coleoptera, Staphylinidae). 5th int. conference Bioindicatores Deteriorisationis regionis, Institute of Landscape Ecology, České Budějovice, pp. 319-321. Boháč, J., 1990: Numerical estimation of the impact of terrestrial ecosystems by using the staphylinid beetles communities. Agrochemistry and Soil Sciences, 39: 565-568. Boháč J., 1991: The effect of dispersed belts in agroecosystems on communities of epigeic beetles. In: Mahn, E., Tietze, F. (eds.), Agroekosysteme und habitatinseln in der Agrarlandschaft. Martin Luther Universitat, Halle-Wittenberg, pp. 289-394. Boháč J., 1994: Carabids and staphylinids in Bohemian villages. In: Desender, K. el al. (eds.), Carabid beetles : ecology and evolution. Kluwer Academic Publishers, Dordrecht, pp. 237-242. Boháč, J. 1999: Staphylinid beetles as bioindicators. Agriculture Ecosyst. and Envir., 74: 357-372. Boháč, J., 2001: Epigeic beetles (Insecta: Coleoptera) in montane spruce forests under long-term synergistic chronic effects in the Giant Mountains (Central Europe). Ekológia (Bratislava), 20: 57-69. Boháč J., Bezděk A., v tisku: Staphylinid beetles (Coleoptera, Staphylinidae) recorded by pitfall and light trapping in Mrtvý luh peat bog. Silva Gabreta, 10. Boháč, J., Hanousková I., Matějka K., v tisku: Effects of habitat fragmentation due transportation impact with different intensity on epigeic beetle communities in cultural landscape. Ekológia (Bratislava). Boháč, J., Hromádka L., Janák J., Likovský Z., Smetana A., 1993: Micropeplidae and Staphylinidae. Check list of Czechoslovak Insects IV. Folia Heyrovskyana, Supplementum 1, Praha, pp. 39-62. Boháč J., Fuchs R., 1994: Carabids and staphylinids in Bohemian villages. In: Desender, K. el al. (eds.), Carabid beetles : ecology and evolution. Kluwer Academic Publishers, Dordrecht, 1994: 237-242. Boháč, J.: Fuchs, R., 1995: The effect of air pollution and forest decline on epigeic staphylinid communities in the Giant Mountains. Acta zool. Fennica,196: 311-313.

6

Boháč, J., Jedlička, P., Frouz, J., 1999: Changes in communities of staphylinid beetles (Coleoptera, Staphylinidae) during secondary succession in abandoned fields. In: K. Tajovský & V. Pižl (eds.). Soil zoology in Central Europe, ISB AS CR, České Budějovice,p.19-25. Boháč, J., Kubeš, J., Fuchs, R., Čurnová, A., 1995: The use of biomonitoring for ecological planning and ecological policy in agricultural settlements. In Munawar M. et al. (eds.), Bioindicators of environmental health, Ecovision World Monograph Series, SPB Acad. Publ., Amsterdam, pp. 155-163. Boháč J., Matějíček J., 2003: Katalog brouků Prahy. Sv. IV. Drabčíkovití – Staphylinidae. Clarion Production, Praha, 254 pp. Boháč J., Matějíček, Rous, v tisku: Využití drabčíkovitých pro biomonitorování antropogenních vlivů na chráněná území ČR. Manuskript, Agentura ochrany přírody a krajiny, 28 pp. Boháč, J., Pokarzhevski, J.: The effect of various doses of manure and NPK on soil macrofauna in chernozem soil. Soil Biol. and Conservation of Biosphere, Budapest, Akad. Kiado, 1987, p.15-19. Boháč, J., Pospíšil, J., 1983: Ground (Coleoptera: Carabidae) and rove (Coleoptera: Staphylinidae) beetles of wheat and cornfields and their interaction with surrounding biotopes. Ekologiya, 3: 22-33. Boháč, J., Pospíšil, J., 1988: Accumulation of heavy metals in invertebrates and its ecological aspects. Abstracts of the International Conference Heavy metals in the Environment, CEP Consultants Publ., Norwich, 2, pp. 354-357. Boháč, J., Růžička V., 1990: Size groups of staphylinid beetles (Coleoptera, Staphylinidae). Acta ent. bohemoslov. 87: 342-348. Coiffait H. 1972: Coleopteres Staphylinidae de la region Paléarctique occidentale. I. Generalites, Sous-familes: Xantholininae et Leptotyphlinae. Nouv. Rev. Entomol., Suppl. 2 (2), 651 pp. Crowson, R. A., 1981: The biology of the Coleoptera. Academic Press, London, New York, Toronto, Sydney, San Francisco, 802 pp. Desender, K., Dufrene. M., Loreau, M., Luff, M. L., Maelfait, J-P. (eds.), 1994: Carabid beetles. Ecology and evolution. Kluwer Academic Publisher, Dordrecht, Boston, London, 474 pp. Eghtar E., 1969: Die Empfidlichkeit von Philonthus fuscipennis Mannh. und Tachyporus hypnorum L. (Coleoptera, Staphylinidae) gegenüber Insektiziden. Nachrichtenbl. Dtsch. Pflanzenschutzdienst 21: 182185. Evans M. E. G. 1964: A comparative account of the feeding methods of beetles Nebria brevicollis (F.) (Carabidae) and Philonthus decorus (Grav.) (Staphylinidae). Trans. R. Soc. Edinburgh, 66: 91-109. Frank J. H. 1982: The parasites of Staphylinidae (Coleoptera). A contribution towards an encyclopedia of the Staphylinidae. Univ. Florida Agr. Exp. Stns. Tech. Bull., 824, i-vii, p. 1-118. Frisch , 1995: Die Käferfauna des Roten Moores (Insecta, Coleoptera). Beiträge zur Naturkundedn in Osthessen, 30: 3-180. Frouz, J., Boháč, J., Syrovátka, O., 1997: The effect of soil surface structure on the abundance and epigeic activity of ground beetles. Abstracts 4th Central European Workshop on Soil Zoology, ISB AS CR, Č. Budějovice, 1997, p. 8. Fuldner D. 1960: Beitrage zur Morphologie und Biologie von Aleochara bilineata Gyll. und A. bipustulata L. (Coleoptera, Staphylinidae). Z. Morphol.Ökol. Tiere, 49: 312-386. Herman L. H. 2001a: Catalog of the Staphylinidae (Insecta: Coleoptera). 1758 to the end of the second millenium. II. Tachyporine group. Bulletin of the American Museum of Natural History, 265: 651-1066. Herman L. H. 2001b: Catalog of the Staphylinidae (Insecta: Coleoptera). 1758 to the end of the second millenium. III. Oxyteline group. Bulletin of the American Museum of Natural History, 265: 1067-1806. Herman L. H. 2001c: Catalog of the Staphylinidae (Insecta: Coleoptera). 1758 to the end of the second millenium. IV. Staphylinine group (Part 1). Euaesthetinae, Leptotyphlinae, Megalopsidiinae, Oxyporinae, Pseudopsinae, Solieriinae, Steninae. Bulletin of the American Museum of Natural History, 265: 18072439. Herman L. H. 2001d: Catalog of the Staphylinidae (Insecta: Coleoptera). 1758 to the end of the second millenium. VI. Staphylinine group (Part 3). Staphylininae: Staphylinini (Quediina, Staphylinina,

7

Tanygnathinina, Xanthopygina), Xantholinini, Staphylinidae incertae sedis, fossils, Protactinae. Bulletin of the American Museum of Natural History, 265: 3021-3840. Herman, 2000e Horion, A., 1949: Faunistik der Mitteleuropäischen Käfer Bd 2. Palpicornia, Staphylinoidea (ausser Staphylininae). Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main, 388 pp. Horion, A. 1963: Faunistik der Mitteleuropäischen Käfer, Bd 9. Staphylinidae 1. Teil (Micropeplinae bis Euaesthetinae). Ph. C. W. Schmidt Verlag, Überlingen-Bodensee, 412 pp. Horion, A., 1965: Faunistik der Mitteleuropäischen Käfer, Bd 11. Staphylinidae 2. Teil (Paederinae bis Staphylininae). Ph. C. W. Schmidt Verlag, Überlingen-Bodensee, 335 pp. Horion, A., 1967: Faunistik der Mitteleuropäischen Käfer, Bd 11. Staphylinidae 3. Teil (Habrocerinae bis Aleocharinae, ohne subtribus Athetae). Ph. C. W. Schmidt Verlag, Überlingen-Bodensee, 419 pp. Hůrka, K., Veselý, P., Farkač, J., 1996: Využití střevlíkovitých (Coleoptera: Carabidae) k indikaci kvality prostředí. Klapalekiana, 32: 15-26. Kistner D. H. 1979: Social and evolutionary significance of social symbionts. In Herman H. R. (ed.), Social insects. Academic Press, New York, pp. 340-413. Koch, K., 1989: Die Käfer Mitteleuropas. Ökologie. Band 1. Goecke & Evers, Krefeld, 440 pp. Koch, K., 1989: Die Käfer Mitteleuropas. Ökologie. Band 2. Goecke & Evers, Krefeld, 382 pp. König

K. & Pawlitzki K. H., 1981: Untersuchungen über Auswirkungen unterschiedlichen Bewirtschaftsintensität auf die epigeische fauna von Zuckerrübenflachen. Bayer. Landwirtschftl. Jahrbuch 58: 285-290.

Krivolutski D. A., Boháč J., 1989 : Life forms and morphogenesis of animals: the use in bioindication of the environmental quality (an example of staphylinid beetles). In: Boháč, J., Růžička, V.: Proceedings of the 5th Int. conference Bioindicatores Deteriorisationis regionis, Institute of Landscape Ecology AS CR, České Budějovice, 1989, pp. 142-146. Kula, E., Boháč, J., 1997: Biomonitoring stanovištních změn v náhradních porostech břízy imisní oblasti. II. Drabčíkovití. Lesnictví-Forestry, 43: 519-526. Lawrence J. F. & Newton A. F. 1995: Familiees and subfamilies of Coleoptera (with selected genera, notes, references and data on family-group names). In Pakaluk J. & Slipinski S. A. (eds.), Biology and classification of Coleoptera: papers celebrating the 80th birthday of Roy A. Crowson. Muzeum i Instytut Zoologii PAN, Warszawa, p. 779-1006. Lepš, J., 1996: Biostatistika. Jihočeská univerzita, Biologická fakulta, České Budějovice, 160 pp. Leschen R. A. & Löbl I. 1995: Phylogeny of Scaphidiinae with redefinition of tribal and generic limits (Coleoptera, Staphylinidae). Revue Suisse de Zoologie, 102: 425-474. Löbl I. & Calame F. G. 1996: Taxonomy and phylogeny of the Dasycerinae (Coloptera, Staphylinidae). Journal of Natural History, 30: 247-291. Lubke-Al Hussein M. & Wetzel T., 1993: Aktiviätss und Siedlungsdichte von epigäischen Raubarthropoden in Winterweinzenfeldern im Raum Halle-Saale. Beitr. Ent., 43: 129-140. Luff, M. L., 2002: Carabid assemblage organization and species composition. In: Holland J. M. (ed.). The agroecology of carabid beetles. Intercept Ltd., Andover, Hampshire, p. 41- 79. Lohse G. A. 1964: Staphylinidae I (Micropeplinae bis Tachyporinae). In: Freude H., Harde K.W., Lohse G.A. (eds.): Die Käfer Mitteleuropas, Band 4. Goecke & Evers, Krefeld, 264 pp. Meissner, A., Janusch, G., 1996: Untersuchung und Bewertung der Korrelationen von Arthropodengesellschaften mit Makro- und Mikrostrukturen in verschiedenen Landschaftselementen. Institut für Biologie, TU Berlin, 80 pp. Newton A. F., 1984: Mycophagy in Staphylinoidea (Coleoptera). In: Wheeler O., Blackwell M. (eds.). FungusInsecta relationships. Columbia University Press, New York, pp. 302-351. Newton A. F. & Thayer M. K. 1995: Protopselaphinae new subfamily for Protopselaphus new genus from Malaysia, with phylogenetic analysis and review of the Omaliinae group of Staphylinidae including Pselaphidae (Coleoptera). In Pakaluk J. & Slipinski S. A. (eds.), Biology and classification of Coleoptera:

8

papers celebrating the 80th birthday of Roy A. Crowson. Muzeum i Instytut Zoologii PAN, Warszawa, p. 219-320. Newton A. F., Thayer K., Ashe J. S., Chandler D. S. 2001: Staphylinidae. In Arnett R. H. & Thomas M. C. (eds.), American beetles, CRC Press, Boca Roca, London, New York, Washington D. C., pp.272-418. Paulian R. 1941: Les premiers états des Staphylinoidea. Étude de morphologie comparée. Mem. Mus. Nat. Paris, 15: 361 pp. Pototskaya V. A. 1967: Key for identification of rove beetles (Coleoptera, Staphylinidae) of the european part of the USSR. Nauka, Moscow, 119 pp. (In Russain). Obrtel R., 1968: Carabidae and Staphylinidae occurring on soil surface in Luzerne fields (Coleoptera). Acta Entomol. Bohemoslov., 65: 5-20. Outerelo, R., Gamarra, P., Aranda, A., 2001: Los Staphylinidae (Coleoptera) del Parque Nacional de las Tablas de Daimiel. Ecología, 15: 243-268. Peus F., 1928 : Zur Chrakteristik der Tierwelt nordwestdeutscher Hochmoore. Sitz. Ber. Ges., 102. Berlin. Rose, A., 2001: Räumliche und zeitliche Verteilungsmuster der Kurzflüglerkäfer (Coleoptera, Staphylinidae) auf Nordsee-Düneninseln unterschiedlicher Sukzessionsstadien. Archiv zoologischer Publikationen, Martina Galunder-Verlag, Nümbrecht, 220 pp. Roubal, J., 1942: Terikolní a terestrická fauna Coleopter ruderálů, mezí, okrajů hlinišť, suchopárů a pod. nejširší periferie Prahy s analogickými ukázkami z jiných krajů Čech. (Zoologický průzkum zbytků původních nelesních a nestepních ploch).(Circuitis Pragensis Coleoptera terrene in locis incultis, ruderalibus, in lutumensis desertis, in agrorum limitibus, in pascuis aridis, qui loci non silvis, hortis, callunetis, ripis, paludibus, proximus camporum patentium (formationibus “stepensibus” continentur). Sbor. Entomol. Odd. Zem. Musea v Praze, 20: 238-254. Růžička V., Boháč J., 1990: The utilization of epigeic invertebrate communities as bioindicators of terrestrial environmental quality. In Salanki J., Jeffrey D., Highes G. M. (eds.): Biological monitoring of the environment, CAB International, Walingford, pp.79-86. Samsoe-Petersen L., 1985: laboratory tests to investigate the effects of pesticides on two beneficial arthropods: a predatory mite (Phytosiulus persimilis) and a rove beetle (Aleochara bilineata). Pestic. Sci. 16: 321-331. Smetana A., 1964: Die Staphylinidenfauna des Mores Hájek (Soos) in Westböhmen (Col., Staphylinidae). Acta Faunistica Entomologova Musei nationalis Pragae, 10: 41- 123. Smetana A., 1971: Revision of the tribe Quediini of America north of Mexico (Coleoptera, Staphylinidae). Memoirs of the Entomological Society of Canada No. 79: I-IV, 1-303. Smetana A., 1982: Revision of the subfamily Xantholininae of America north of Mexico (Coleoptera, Staphylinidae). Memoirs of the Entomological Society of Canada No. 120: 1-389. Smetana A., 1995: Rove beetles of the subtribe Philonthina of America north of Mexico (Coleoptera, Staphylinidae) classification, phylogeny and taxonomic revision. Mem. Entomol. Int., 3: 1-946. Šustek, Z., 1983: Some methodical aspects of the congruence of carabid communities with various types of phytocenoses. Verh. SIEEC X., Akademia Kiado, Budapest, p. 41-44. Šustek Z., 1982: The effect of actellic EC 50 on the Carabidae and Staphylinidae in a Norway spruce forest in the Jizerské hory Mts. Biologia (Bratislava) 37: 131-139. Tikhomirova A. L., 1973: Morpho-ecological characteristics and phylogeny of staphylinid beetles (with catalogue of USSR). Nauka, Moscow, 190 pp. (in Russian). Topp W., 1972: Die Besiedlung eines Stadtpark durch Käfer. Pedobiologia 12: 336-346. Topp W., 1978: Bestimmungstabelle für Larven der Staphylinidae. In: Klausnitzer B. (ed.), Ordnung Coleoptera (Larven). Akademia Verl., Berlin, pp. 304-334. Topp, W., Simon, M., Kautz, G., Dworschak, U., Nicolini, F., Prückner, S., 2001: Soil fauna of a reclaimed lignite open-cast mine of the Rhineland: improvement of soil quality by surface pattern. Ecological Engineering, 17: 307-322. Wilson E. O. 1971: The insect societies. Harvard University Press, Cambridge, MA, 583 pp. Zahradník J., 1985: Käfer Mittel- und Nordwesteuropas. Paul Parey, Hamburg & Berlin, 498 pp., 64 tab.

9

Tabulka 1. Hlavní charakteristiky prostředí, které ovlivňují společenstva střevlíkovitých a drabčíkovitých v agroekosystémech (Boháč, 1999; Luffa, 2002). Země Metoda Plodina Faktory v pořadí významu Skotsko DCA brambory lokalita, sklizeň Kanada CA mrkev okolní biotopy, půdní vlhkost Holandsko PCA různé plodiny sklizeň, rok USA CCA/pCCA pšenice sezóna, rok, okraj pole ČR DCA pšenice, kukuřice plodina, sklizeň, chemické ošetření, geografická oblast Rusko DCA pšenice, žito plodina, sklizeň, geografická oblast Finsko CCA obilniny typ půdy, půdní vlhkost Tabulka 2. Životní formy evropských drabčíků (podle Boháč, 1999). Třída: Zoofágové Podtřída: Epigeobionti Skupiny: Epigeobionti běhající, velcí (typ Staphylinus) Epigeobionti běhající, malí (typ Philonthus) Podtřída: Stratobionti Skupiny: žijící na půdním povrchu a v opadu (typ Othius) žijící v opadu (typ Medon) žijící v opadu a pod kůrou (typ Dinaraea) žijící v podzemních chodbách (typ Quedius) žijící v jeskyních (typ Apteranillus) Podtřídy: Geobionti Skupiny: Geobionti běhající a hrabající(typ Phytosus) Půdní geobionti (typ Meotica) Podtřída: Psamokolimbeti Skupiny: pobřežní (typ Stenus) žijící na lehkých a písčitých půdách (typ Astenus) Podtřída: petrobionti (typ Lesteva) Podtřída: torfobionti (typ Pachnida) Třída: Fytofágové Skupiny: dendrochortobionti (typ Eusphalerum) pobřežní (typ Bledius) Třída: Saprofágové Skupiny: žijící v opadu (typ Omalium) žijící na povrchu půdy, malých rozměrů (typ Oxytelus) žijící v jeskyních (typ Ochthephilus) Třída: Mycetofágové (typ Gyrophaena) Třída: Myrmekofilové a termitofilové Skupiny: symfilové (typ Atemeles) synechtři (typ Lamprinodes) synoekenti (typ Thiasophila)

Tabulka 3. Parametry indikující kritický stav společenstev drabčíků (Boháč, 1999) Parametr Hodnota Frekvence ubikvistních druhů více jak 90 % Index společenstva méně než 35 Počet životních forem méně než 4 Frekvence velkých druhů (velikostní skupiny IV a V) více jak 20 % Frekvence exemplářů s letní aktivitou více jak 40 % Nelétající druhy schází Frekvence druhů se zvýšenou termopreferencí víc jak 70 % Frekvence druhů se sníženou hydropreferencí víc jak 70 % Hodnota idexu poměru pohlaví víc jak 10 % od 1 : 1

10

Tabulka 4. Stupně antropogenního ovlivnění biotopů (ekosystémů) pomocí indexu společenstev drabčíkovitých. Stupeň Hodnota Ekosystém, krajina, stabilita Charakteristika Počet indexu životních forem I 0-15 Velmi silně ovlivněné, Velkoplošné pozemky orných půd bez 2-5 nestabilní, udržované ekotonového zázemí, rumiště, městské managementem skládky a ostatní nestabilní biotopy II 10-35 Silně ovlivněné, nestabilní Maloplošné pozemky orných půd 4-7 bez managementu člověka s ekotonovým zázemím liniových formací agrárních teras, mezí a lesních ojrajů. Kulturní louky, pastviny, zahrady a sady III 30-50 Málo ovlivněné, středně Hospodářské lesy všech typů, lesoparky, 8-12 stabilní s občasným přirozená luční společenstva, břehy managementem člověka stojatých a běhutých vod IV 45-65 Málo ovlivněné, stabilní, Polopřirozená až přirozená lesní 9-15 managemnt nutný jen velmi společenstva především v chráněných zřídka při ohrožení daných územích, horské lesy, subalpínská luční ekosystémů společenstva, břehy horských potoků, rašeliniště V 50-100 Neovlivněné, stabilní, Klimaxové horské lesy, kosodřevina, managemnt nutný jen velmi alpinské trávníky a sutě, okraje sněžných zřídka při ohrožení daných jam, horská vrchoviště, břehy horských ekosystémů ples a horských potoků

11