VÝSTUP ZE SEMINÁŘE V KRAKOVĚ (POLSKO)

TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM PROTŘEDNICTVÍM OPERAČNÍHO PROGRAMU LIDSKÉ ZDROJE A ZAMĚSTNANOST A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.

VÝSTUP ZE SEMINÁŘE V KRAKOVĚ (POLSKO) KONANÉHO DNE 11. 12. 2012 V RÁMCI PROJEKTU Mezinárodní spolupráce sociálně aktivizačních služeb Název semináře: „Prevence sociálního vyloučení rodin s dětmi“

Program semináře: 9,00 – 9,15 9,15 – 10,00

10,00 - 10,45

10,45 – 11,30 11,30 – 11,45 11.45 - 12.00 12.00 - 12.45 12.45 - 13.30 13.30 - 13.45 13.45 - 14.00 14.00 – 16.00

Zahájení semináře (Bc. Hantáková Petra) Zákon č.108/2006 Sb. o sociálních službách Legislativa a teorie Cílová skupina terénní asistenční služby (Sovová Ludmila) Terénní asistenční služba Vsetín Jednotlivé činnosti terénní sociální služby Co děláme ještě…akce pro uživatele služby (Mikušová Jana) „Program pracy z rodziną z problemami opiekuńczo-wychowawczymi” ( Alicja Nowak – Miejski Ośrodek Pomocy Społecznej w Krakowie Filianr 6) Odpovědi na dotazy Přestávka „Program przeciwdziałania przemocy w rodzinie” (Iwona Anna Wisnigwska) „Aktywizacja rodziców, dzieci i młodzieży w ramach Programu Aktywności Lokalnej Sikorki” (Dorota Głowacka) Odpovědi na dotazy Zakončení semináře Společný pracovní oběd v Hotelu Royal, ul.Św. Gertrudy 26

Mezinárodní spolupráce sociálně aktivizačních služeb CZ.1.04/5.1.01/77.00049


Mezinárodní seminář se konal na půdě Městkého úřadu v Krakově (Urząd Miasta Krakowa). Polským partnerem projektu, který vykonává sociální práci v rodinách s dětmi je MOPS = Miejski Ośrodek Pomocy Społecznej („Městské centrum sociální pomoci“) – jde o organizační složku Městského úřadu. Více viz. http://www.mops.krakow.pl/struktura. Podpora komunikace byla zajištěna prostřednictvím tlumočníka, Mgr. Tomasze Kędziora. Zahájení semináře: -

-

-

Úvodní slovo pronesl vedoucí pracovník Městského úřadu, který mj. zmínil 20leté trvání MOPSU v Krakově a to, že MOPS zaměstnává nyní cca 3000 pracovníků Manažerka projektu Bc. Petra Hantáková představila projekt ESF obecně a seznámila účastníky mj. podrobněji s činností partnerů projektu ze Slovenska, s činností Městského úřadu ve Staré Ľubovni Ludmila Sovová představila činnost Azylového domu pro ženy a matky s dětmi o.p.s., Vsetín a také seznámila účastníky s legislativou a teoretickým základy poskytování sociálně aktivizační služby v regionu města Vsetín Jana Mikušová hovořila podrobně o Terénní asistenční službě Vsetín – o jednotlivých činnostech služby

Příspěvky na semináři z polské strany: 1. Program práce s rodinami s dětmi v rámci MOPS Krakov 2. Program ochrany obětem domácího násilí 3. Aktivizace rodin s dětmi v rámci lokálního programu = projektu „SIKORKI“



AD 1.) Program práce s rodinami s dětmi v rámci MOPS Krakov

Název příspěvku:

Program práce s rodinami, které mají výchovně vzdělávací problémy (Program pracy z rodzina z problemamiopiekuńczo-wychowawczymi) Přednášející: Alicja Nowak, MOPS, Kraków, filianr 6 Podle Zákona o sociální pomoci se poskytuje osobám a rodinám pomoc v těchto oblastech:  nezaměstnanost;  osoby s postižením;  dlouhodobá nemoc v rodině;  násilí v rodině;  pomoc v mateřství;  osoby v hmotné nouzi;  řádná výchova a péče o dítě Tyto oblasti se navzájem prolínají, zpravidla se v rodinách problémy z různých oblastí kumulují. Jde o takzvanou mnohoproblémovost v rodinách s dětmi. V období 2007 – 2008 vznikl v rámci MOPS (Městského centra sociální pomoci) Krakov pilotní program „Program práce s rodinami s výchovně vzdělávacími potřebami“ (Program pracy z rodzina z problemami opiekuńczo-wychowawczymi), který měl zkoordinovat práci sociálních pracovníků v jednotlivých pobočkách MOPSU. Práce do té doby nebyla jednotná. Tento program měl za také cíl zapojit do sociální práce více pracovníků s pedagogickým vzděláním. Na základě výsledků tohoto programu vznikla potřeba zapojit do spolupráce s rodinami dva pracovníky – pracovníka s pedagogickým vzděláním a pracovníka se sociálním vzděláním. Spolupráce pracovníků s rodinou přináší jiný, nový pohled na problém, který se v rodině vyskytuje, a především nový pohled na jeho řešení. Cílová skupina Programu práce s rodinami, které mají výchovně vzdělávací problémy – dále jen „Programu“:  rodiny s dětmi, kde se vyskytují výchovné problémy;  rodiny s dětmi, kde je ohrožena nebo zanedbávána péče o děti;



 rodiny s dětmi, kde hrozí odebrání dětí z rodiny a umístění do náhradní rodinné péče nebo do ústavní péče;  rodiny, do nichž byly umístěny děti v rámci náhradní rodinné péče;  těhotné ženy;  nezletilé matky Cíle tohoto Programu:  posilování rodičovských kompetencí, jak řádně pečovat a vychovávat děti;  podpora rodičovských kompetencí a řádné péče a výchovy u nezletilých matek;  prevence umístění dítěte z rodiny do náhradní rodinné péče nebo do ústavní péče;  příprava rodičů na návrat dětí z náhradní rodinné péče nebo z ústavní péče;  příprava těhotných žen na rodičovství. Zapojení rodin do Programu: Sociální pracovník informuje vedoucího filiálky (pobočky) MOPS o rodině, v níž se vyskytují problémy, které je třeba řešit za pomoci sociálního pracovníka a pedagogického pracovníka. Těm jsou následně o rodině předány informace. Pozn.: Sociální pracovník se zaměřuje se především na finanční pomoc v podobě dávek, pedagogický se zaměřuje především na nezaměstnanost a problémy týkající se péče a výchovy dětí. Postup spolupráce s rodinou: 1. Nejdříve proběhne osobní rozhovor s rodinou. Na základě rozhovoru vytvoří sociální pracovník a pedagogický pracovník společně s rodinou rodinnou anamnézu, je popsána současná situace v rodině a problémy, které se zde vyskytují. Také je zjišťováno, zda rodina už navázala spolupráci s nějakými institucemi, které by s rodinou pracovaly na zlepšení současné situace v rodině. 2. Poté je vytvořen individuální plán (plán poskytnutí pomoci), který si vytváří rodina společně s pracovníky. Rodina ve spolupráci s pracovníky si zde stanoví cíle, kterých chtějí v určitém časovém období dosáhnout. Součástí tohoto plánu je stanovení konkrétních kroků, jak těchto cílů dosáhnout. 3. Zpravidla po 6 měsících dochází k hodnocení, zda se podařilo naplnit individuální plán a dosáhnout stanovených cílů. V případě naplnění plánu dochází k stanovení nového plánu, v případě nedosažení stanovených cílů může být plán prodloužen, případně změněn podle aktuální potřeby rodiny.



Formy práce s rodinou: 1. Teoretické předávání informací klientům, týkající se různých oblastí života (správný vývoj dítěte, vztahy v rodině, vhodné přístupy k výchově dětí atd.). 2. Praktický nácvik rodičovských dovedností (ukázat, jak správně pečovat o dítě, jak se s dítětem připravovat do školy, jak s dětmi trávit volný čas atd.). 3. Spolupráce s institucemi, které přicházejí s rodinou do kontaktu - je potřeba, aby všechny instituce jednaly jednotně v souladu s rodinou, dochází k pravidelným setkáváním, kterých se občas účastní i rodina (případová konference, multidisciplinární tým). Je vhodné také do spolupráce s rodinou zapojit dobrovolníky, kteří se společně s rodiči zaměří na oblasti, ve kterých rodič tápe (např. příprava do školy, kdy rodič neovládá cizí jazyk atd.). 4. Spolupráce s rodinným asistentem (= pracovní pozice rodinného asistenta v PL je velmi podobná té, kterou vykonává terénní asistent v ČR) Rodinný asistent dochází do rodiny denně či obden, s rodinou tráví několik hodin, poskytuje jim doprovody, poradenství atp. Pozn. V Krakově je cca 30 rodinných asistentů – organizačně spadají pod MOPS, ale pracují pouze na základě dohod o provedení práce. Většinou jsou financováni z příjmů z EU.

Komentář: Postup i formy práce s rodinami, v nichž se řeší výchovně vzdělávacími problémy tak, jak to popsala pracovnice Městského centra sociální pomoci v Krakově, se od způsobu pomoci těmto rodinám v rámci Terénní asistenční služby Azylového domu Vsetín o.p.s. zásadně neliší. V polském prostředí je patrný větší důraz na pedagogické vedení v rodině, na snahu zvýšení vzdělanosti v oblasti péče o dítě. Totožně však realizuje terénní služba ve Vsetíně v rodinách osobní pohovory, vypracovává rodinné anamnézy, stanovuje individuální plány, které se do půl roku přehodnocují atp. Na základě výše uvedených, doposud omezených informací lze jen stěží porovnávat kompetence českého pracovníka Terénní asistenční služby, který vykonává v rodinách s dětmi taxativně vymezené činnosti na základě registrované „Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi“ (dle Zákona o sociálních službách) a polského sociálního pracovníka úřadu, který vystupuje v rodině v určitých situacích jednou jako pedagogický pracovník, za jiných okolností jako sociální pracovník řešící finance, jindy jako dobrovolník či rodinný asistent.



Na první pohled by se dalo říci, že kompetence rodinného asistenta se nejvíce podobají kompetencím pracovníka terénní asistenční služby. Při podrobnějším zkoumání však zjistíme, že pracovník terénní asistenční služby v českých podmínkách vykonává širší záběr činností, které jsou v polském kontextu na poli sociální práce v rodinách s dětmi předmětem úzce specializovaných profesních rolí (např. role pedagogického pracovníka v rodině). Shrnutí: Pracovník terénní asistenční služby v ČR řeší při výkonu sociální práce problémy v rodinách s dětmi komplexně, nezávisle na obsahu problému – od oblasti financí, zadlužení, péče o dítě, až např. po doprovody na úřady. V Polsku pojem „sociálně aktivizační služby“ zákon neuvádí, proto se řešení terénní sociální práce v rodinách s dětmi odvíjí a specializuje dle oblasti problému v rodině (domácí násilí, finance, péče o dítě, pomoc se školní přípravou atp.) přičemž na různé typy problémů přichází do rodiny úzkoprofilověji, odborně připravení pracovníci, kteří mezi sebou vzájemně spolupracují v různých pracovních týmech. Poznat obsah činností výše uvedených „sociálních pracovníků – specialistů,“ by mělo být předmětem dalších workshopů, které jsou v rámci tohoto mezinárodního projektu plánovány.



AD 2.) Program ochrany obětem domácího násilí Název příspěvku:

Program proti domácímu násilí (Program przeciwdzialania przemocy w rodzinie) Přednášející: Iwona Anna Wisnigwska Program „Ochrana obětem domácího násilí v rodině“ (Program przeciwdzialania przemocy w rodzinie) je v rámci MOPS realizován od dubna 2010 a je určen jak obětem domácího násilí, tak agresorům domácího násilí. Program se řídí zákonem o boji proti násilí a také rozhodnutím o tzv. modrých kartách. Cílem programu je diagnóza problému domácího násilí v rodině, pomoc rodinám, kde se domácí násilí vyskytuje a také šíření informací o tomto programu mezi širokou veřejnost. Struktura tohoto programu: 1. Interdisciplinární tým – skládá se z 13 složek, každá složka je zodpovědná za jednu oblast (zdravotní oblast, sociální oblast atd.), jednou za 3 měsíce se tento tým setkává, cílem těchto setkávání je koordinace místních interdisciplinárních týmů. 2. Místní interdisciplinární tým – v Krakově je jich celkem 9, jejich náplní je koordinace pracovních skupin. 3. Pracovní skupina – základní složka, která přímo spolupracuje s rodinou, v níž se vyskytuje domácí násilí. Pracovní skupina je složena z: sociální pracovník, pedagog, zdravotní sestra, lékař, psychoterapeut, psycholog atd. Cílem pracovní skupiny je vytvoření plánu, jak rodině, v níž se domácí násilí vyskytuje, pomoci. Tyto pracovní skupiny se setkávají jednou za 2 až 3 měsíce nebo podle aktuální potřeby. Práce s rodinou, v níž se vyskytuje domácí násilí, probíhá podle procedury tzv. modré karty. Modrá karta je dokument, který informuje o tom, že v dané rodině se vyskytuje domácí násilí. V Krakově se těchto modrých karet vyskytuje 600 až 700. Tyto modré karty zakládá sociální pracovník, policie, lékař, zdravotní sestra, pedagog nebo vedoucí z oddělení z MOPSU, který se zabývá závislostí na alkoholu nebo na návykových látkách. Pokud se prokáže, že se v dané rodině vyskytuje domácí násilí, není potřeba souhlasu oběti k tomu, aby byla modrá karta založena. Po založení modré karty dochází k předání této informace soudci, který se řešením situace v dané rodině dále zabývá. Po založení modré



karty s rodinou začínají spolupracovat dva pracovníci – jeden z nich pracuje s obětí domácího násilí, druhý pracuje s agresorem. Postup při založení modré karty: 1. V případě podezření výskytu domácího násilí v rodině se vyplňuje pouze část A této modré karty. V části A se uvádí základní informace o rodině a o druhu násilí, které se v rodině vyskytuje. 2. Část B je určena pro oběti domácího násilí, vyplňují se zde základní informace o oběti domácího násilí, oběť je také zároveň informována o tom, jaká práva v dané situaci má. 3. Po založení modré karty má osoba, která kartu založila, 7 dní na to, aby informovala o situaci v rodině odbor sociální práce MOPSU. 4. Během 14 dnů musí být vytvořena pracovní skupina, která se setkává s cílem vytvořit plán, jak s rodinou, v níž se domácí násilí vyskytuje, pracovat. Tohoto setkání je přítomna i rodina, v níž se domácí násilí vyskytuje. 5. Ne vždy chce rodina s odborníky dobrovolně spolupracovat, pokud je však modrá karta založena, je nutnost s danou rodinou spolupráci navázat a pracovat s ní. Ve většině případů však rodina po 2 až 3 měsících postupně k odborníkům získává důvěru, naváže s nimi bližší vztah a společně spolupracuje na plánu, který byl na začátku stanoven. V Krakově je realizován program, v němž se spolupracuje s agresorem domácího násilí. Agresor je motivován k účasti na skupinových setkáváních, společně s agresorem se pracuje na tom, aby dokázal ovládnout své negativní emoce a zvládl řešit problémy jiným způsobem, než násilím. Do tohoto programu nemohou být zapojeny ty osoby, které jsou závislé na alkoholu nebo návykových látkách, případně které trpí psychickou poruchou. Kroky pro ochranu oběti domácího násilí:  vězení (3 měsíce až 5 let);  zákaz přibližování agresora k oběti;  příkaz k opuštění společné domácnosti max. na 3 měsíce  příkaz k absolvování programu, v němž se spolupracuje s agresorem domácího násilí. V rámci tohoto programu se realizuje:  distribuce publikací a letáků vydaných organizacemi zabývající se oběťmi a agresory domácího násilí;  různé akce, na kterých je veřejnost informována o působení těchto organizací; Mezinárodní spolupráce sociálně aktivizačních služeb CZ.1.04/5.1.01/77.00049


 akce „Rodina na jedničku s hvězdičkou“;  akce „Den souseda“;  workshopy zaměřené na prevenci domácího násilí atd.

Komentář: Výše uvedený příspěvek pojednává o problematice domácího násilí z pohledu polských zákonných norem a objasňuje jeden z programů Městského centra sociální pomoci (MOPS). Problematika domácího násilí v rodinách není v ČR zdaleka tak podchycena jako v Polsku. Domácí násilí zde není řešeno jako anonymní záležitost, ale pracuje se s ním veřejně v rámci propracovaného systému, který má svou hierarchii a přesný postup. Tým odborníků přitom pracuje jak s obětí, tak agresorem. Polský systém se svou evidencí tzv. „Modrých karet“ by mohl být pro české podmínky v mnohém inspirací. K tématu domácího násilí se kromě příspěvku na semináři vztahovala také exkurze realizačního týmu tohoto projektu v Polsku, v zařízení Centrum pro lidi se zkušeností násilí (Ośrodek dla Osób Dotkniętych Przemocą). V rámci exkurze nás ředitelka Centra pro lidi se zkušeností násilí seznámila s řešením problematiky domácího násilí v tomto ojedinělém charitním zařízení, přitom objasnila také některé historické souvislosti a přidala vlastní, praktické zkušenosti a mýty vztahující se k obětem a agresorům. Proto je k tématu domácího násilí v rámci přednášky na semináři připojena také další přednáška z exkurze, která na zmíněné téma volně navazuje:

Přednáška o domácím násilí v rámci exkurze v Centru pro lidi se zkušeností násilí (Ośrodku dla Osób Dotkniętych Przemocą ) Přednášející: Iwona Anna Wisnigwska - univerzitní vyučující, mediátorka, supervizorka - 14 let je ředitelkou charitního zařízení v Krakově, které pomáhá obětem domácího násilí



Přednášející nejprve posluchače uvedla do kontextu a hovořila o svých zkušenostech při práci s oběťmi a agresory: „Před 14 lety se o problematice násilí v Polsku ještě nehovořilo, za násilí se považovalo pouze fyzické násilí. Již delší dobu v našem zařízení nepracujeme společně s obětí i agresory – nepovažujeme to za etické. Pomáháme přitom společně mužům i ženám“ „Boříme předsudky, že násilí je jenom bití a modřiny – že je spojeno s viditelnými znaky. Nejhorší je násilí psychické, to vyplývá i z výzkumů. Jsem si jista, že každý z nás někdy zažil násilí. Pokud je násilí přítomno od dětství např. ve formě posměchu, podepíše se to v budoucnu na nízkém sebevědomí jedince. Také každý z nás, i když si to nepřiznáváme, byl někdy agresorem – např. když jsme někoho „seřvali“. Pamatujme, že násilí je projev naší slabosti, je to nemoc. Když si nevíme sami se sebou rady, nejjednodušší je někoho zničit, zdegradovat a tím zase na chvíli stoupne naše sebevědomí. 99 % agresorů má totiž nízké sebevědomí a nemá se rádo, i když to vypadá jinak. Jen 1% agresorů má psychické onemocnění nebo trpí poruchou osobnosti. …sdělila přednášející.“ „Zkušenosti ukazují, že je předsudkem, jak jsme si dříve mysleli: alkohol – násilí – patologie jdou vždy ruku v ruce. Je pravda, že alkohol sice stimuluje násilí, ale alkoholik nemusí být násilníkem. Alkoholismus také násilí neomlouvá. Problémem je, že agresor často nutí oběť, aby pila (hlavně jde o ženy), ta se pak stane závislou – v tom případě ale nemůže být v tomto zařízení. Nesmí zde být žádný alkohol ani cigarety, kouří se pouze venku. Při 1. porušení zákazu je napomenutí, při 2. napomenutí musí klient odejít.“, dodala přednášející. „Sociální pracovník má velmi těžkou práci - pokud chce pomáhat, musí mít nejprve pořádek ve vlastním životě. Někdy pomocí druhých škodíme sami sobě – např. si nosíme napětí a frustraci domů, nebo se stáváme agresory vůči sobě – kritizujeme se, můžeme se stát jakkoli závislí (lze zde zařadit jakýkoli „-ismus“ např. alkoholismus, workoholismus…). Práce s oběťmi násilí je těžká, i protože je cyklická – neustále se opakuje. A kde se vyskytuje násilí, není možná metoda mediace“. „Násilí bylo, je a bude a pamatujme, že vždy je za násilí zodpovědný agresor. I když agresor tvrdí: „kdybys neprovokovala…, kdyby ses učil…“. Kdybychom oběť utvrzovali v tom, ať např. neprovokuje, dáme najevo, že jí nevěříme a způsobíme tak druhotné zranění - z nás jako pomáhajícího pracovníka se pak stane další agresor. Důsledkem násilí je stres, posttraumatický stresový syndrom.“



Anonymní zařízení se v Polsku nepodporují (např. zařízení s utajenou adresou jako v ČR). Násilí není anonymní věc, zveřejnění díky Modré kartě je třeba. To byl dřívější mýtus, že „špína se pere doma“. Má se bát agresor a ne oběť. Když ukážeme, že se agresora bojíme, tím více má nad námi převahu. Ale čím více agresor vyhrožuje, můžeme být v klidu, můžeme si být jisti, že si neví rady se svými emocemi. A to jej ještě více znervózňuje. Co se týká sexuálního násilí – o tom se v Polsku málo hovoří. Donucení k sexu je také forma násilí. Vůči mužům je formou násilí v oblasti sexuální zesměšňování, posměch - těžko se o tom hovoří. „Je stereotypem, že výchova dítěte nejde bez pohlavků. Nejčastěji ale nebijeme děti, protože jsou zlé, ale protože si neumíme poradit se svými emocemi. Dítě s ohledem na svůj věk má právo být neposlušné a zlobivé. V zařízení pracujeme i na tom, jak děti vychovávat. Když zde oběti přichází, jsou zdeptané, jsou jako „motýli v kokonu“. My se snažíme společně „pomalu rozpínat křídla“ a vytlačovat je odsud, i když nechtějí a bojí se, protože takový je život“, upozornila přednášející“.

Přednášející shrnula praxi Centra pro lidi se zkušeností násilí (Ośrodek dla Osób Dotkniętych Przemocą) takto: Zařízení je největším v Polsku, jedno z největších v Evropě – kapacita je 50 osob. Zařízení spadá pod Charitu (Caritas). Výjimečné je tím, že cílovou skupinou jsou ženy i muži. Přednášející sdělila, že nezná jiné zařízení, které by mělo cílovou skupinou muže i ženy. Výhodou toho je, že ženy o sebe díky mužům v zařízení více dbají. Zařízená má již 60 let, předtím to byly týdenní jesle. Ještě před 15 lety bylo zařízení velmi zdemolované. Zkušenosti ukazují, že oběti násilí často věci ničí a odnáší. V centru působí 1 sociální pracovník, 2 psychologové, pedagog, zdravotní sestra a právník. Psychiatr zde nyní na stálo nepracuje. Objekt je monitorován a kromě kamer jsou zde bodyguardi. V případě ohrožení by měla policie přijet během 3 minut. Oběti zde mohou nastoupit kdykoli během dne, i v noci. Mohou přijít za doprovodu policie či soc. pracovníka, výjimečně přijde oběť sama. Cílová skupina je z Krakova, pokud by ambasáda zaplatila pobyt, může být oběť i odjinud.



S každým, kdo zde přijde, je během 3 dnů stanovena diagnóza, zda je či není oběť násilí. Jsou vyplněny různé dokumenty společně s psychologem, se soc. pracovníkem, právníkem, lékařem. Otázky u odborníků jsou většinou podobné, aby se odhalila příp. manipulace klienta. Spolupracujeme s organizací La-Strada, která se týká obchodu s prostitucí. Cca co 2-3 dny tu někoho přivezou, nejčastěji oběť Rumunské národnosti. Také zde byli Ukrajinci. Co se týká úhrady za služby v zařízení - dříve výjimečně platili pouze ti, co měli vysoký příjem. Nyní se platí symbolicky 2 Zloté za praní, jinak nic. Vše platí Charita a MOPS. V našem zařízení také pomáháme lidem „zvenčí“, lidem v krizi. Nejenom obětem násilí, ale také těm, kteří byli zrazeni, kteří mají výchovné problémy, kteří hledají vlastní identitu, jsou závislí atp. Realizujeme okamžité intervence, ale také zprostředkujeme pomoc v jiných zařízeních. Oběti násilí zde bydlí, každá má svůj pokoj, ale také máme propagaci formou letáků, lidé nás znají a dochází zde ambulantně. Průměr klientů zde je kolem 30-34 let, máme zde ale 18 -letou klientku i 78 -letou. Nejtěžší případy jsou, když jsou agresory obětí jejich děti. Pobyt zde je možný regulérně 3 měsíce, lze jej prodloužit o další 2-3 měsíce. Pobyt na delší dobu není vhodný - protože čím více dáváme, tím více a více klienti požadují, tím méně dávají sami od sebe. Málokdy jde odsud oběť do azylového domu pro samotné matky, to není řešením. V Krakově jsou byty drahé, oběti (většinou ženy) jdou po ukončení pobytu většinou zpět k agresorovi, ale posíleny – vědí, jak mají bojovat o svá práva, jsou asertivní. Některé oběti si pak nachází podnájem. Často se stane, že si ženy najdou podobný typ předchozího muže, také násilníka. Každá oběť v zařízení by měla chodit na individuální a skupinové terapie. Často chodí na terapie i lidé zvenčí. Někdy jdeme společně do kina či na operu - stojí o to však jen někteří uživatelé, vstupenky si většinou hradí každý sám. Většina ubytovaných klientů v zařízení má práci - proto máme knihu, kde se eviduje kdo, kdy ze zařízení odchází např. do práce, a také kdy se má vrátit – pokud by se někdo nevrátil, bereme to tak, že je třeba jej začít hledat. Pokud je např. dítě nemocné a matka jde do práce, je možné, že se o něj postará někdo ze spolubydlících – stvrdí podpisem do knihy, že přebírá péči.



V zařízení máme různé oslavy – od slavení Vánoc přes různé církevní události, např. oslava 1. Svatého přijímání. I když se pracovníci v zařízení během víkendu mění, vždy je někdo nonstop na telefonu. Je třeba se naučit, že pracovník v pomáhající profesi musí být nejprve sám vypojatý. Nelze pomáhat celému světu a ne sám sobě, pak se kumulují útoky a frustrace pracovníka v jeho rodině. V zařízení se odehrávají také různé interdisciplinární setkání, vypracováváme společné podklady pro pracovní skupiny, chodíme na krajský úřad atp. Spolupracujeme se soudy, policií, školami atp. Organizujeme školení – např. jsme školili 700 policistů. Je zde povinnost mít vyplněnou modrou kartu (niebieska karta). Dříve tomu tak nebylo, ale nyní je povinnost - pokud zde přijde jakákoli oběť násilí, je třeba to někam ohlásit (na policii, prokurátorovi…), i kdyby s tím oběť nesouhlasila. Když přijde do zařízení ambulantně klient z ulice z důvodu násilí a nemá modrou kartu, je nyní povinnost i proti jeho vůli to oznámit na policii. Jestli ale uvede nesprávnou adresu, či nesdělí adresu, je to problém. Např. dnes přijde paní, kterou zde poslal farář – dal jí na výběr, buď jít nahlásit násilí v rodině na policii či zde. Bude třeba ji motivovat, aby uvedla adresu. Procedura, kdy terénní pracovník či policista dochází do rodiny, trvá několik měsíců, pak je možno kartu „uzamknout“ – po vyhodnocení, že se zde již násilí nevyskytuje nebo se pokračuje v další pomoci. Zařízení poskytuje také telefonickou a e-mailovou formu pomoci. Sociální pracovník s ubytovanými také sepisuje smlouvu o spolupráci. Osoby zvenčí, které chodí na terapie, smlouvu nemají. Zásadní problémy se řeší na supervizích. Co se týká hodnocení úspěšnosti služby, chybí nám zpětná vazba od klientů. Klient se může vrátit zpět po odchodu ze zařízení prakticky ihned, pokud je to třeba. Jedna klientka zde byla např. 8x. Nikdy ale nemáme právo říci oběti:“…já jsme Vám říkala, že se tu vrátíte“. Kompetence sociálního pracovníka: V zařízení soc. pracovník pracuje na směny. Není možno doučovat děti, to v Polsku sociální pracovník nesmí dělat. Sociální pracovník řeší dokumentaci, pomáhá s hledáním práce. Při dětech pomáhají dobrovolníci nebo v rodinách asistenti rodiny. Případně pomáhá pedagog, který vede terapeutická setkání. V Polsku nemá soc. pracovník kompetence pracovat s dětmi! Mezinárodní spolupráce sociálně aktivizačních služeb CZ.1.04/5.1.01/77.00049


Od rána pobývá v zařízení ředitelka, bývá zde také psycholog. V 13 hod. přichází další psycholog, v 10 hod. přichází zdravotník. Každý den má svůj speciální rozvrh. Právník dochází do zařízení na několik hodin denně. Přes noc hlídají zařízení vrátní – jsou to klienti, jen vyškolení. Máme zde zavedenou službu z řad klientů i na úklid.

AD 3.) Aktivizace rodin s dětmi v rámci lokálního programu = projektu „SIKORKI“ Název příspěvku:

Aktivace rodičů, dětí a mladých lidí v rámci programu Místní aktivity „Sikorki“ ( „Aktywizacja rodziców, dzieci i młodzieży w ramach Programu Aktywności Lokalnej Sikorki”) Přednášející: Dorota Głowacka Program je zaměřený na aktivizaci rodiny s dětmi, které obývají bytový dům v ulici, která se jmenuje „Sikorki“ v Krakově. Program realizuje Městské centrum sociální pomoci (MOPS) a je spolufinancován Evropskou unií. Cílovou skupinou programu jsou především rodiny ale i další osoby, které společně obývají bytový dům ve vyloučené lokalitě na zmíněné ulici Sikorki. Program vznikl na základě potřeby, řešit problémy dané komunity. Dům byl původně využíván k administrativním účelům. V roce 2004 byl předělán na 58 bytových jednotek a přestěhovalo se zde celkem 212 osob. Dům leží v sociálně vyloučené lokalitě, a proto zde vznikají problémy s tím spojené. Dům se nachází v průmyslové zóně a je od nedalekého modernějšího sídliště oddělen plotem. Chybí zde lavičky, dětská hřiště, mobiliář atp. Lidé, kteří zde žijí, nemají motivaci prostor udržovat, schází jim pocit zodpovědnosti a smysl pro společné pečovaní o prostředí. Obyvatelé také nemají důvěru k pomáhajícím pracovníkům.



Většina osob žijících v domě jsou bez zaměstnání. Mládež tráví volný čas nežádoucím způsobem – vandalismem. U dětí se vyskytují výchovné problémy. Na základě mapování situace bylo hlavním cílem programu aktivizace rodin s dětmi. Dále eliminovat sociální vyloučení dané lokality, revitalizovat dům a přilehlé okolí. Při práci s cílovou skupinou byla použita metoda sociální terénní práce CAL (centrum lokální aktivity) Tato metoda je založena na vytvoření centra, kde lidé mohou své problémy řešit. Metoda využívá ideálu "Nic o nás, bez nás" tzn. zapojení osob do řešení problému a to tak, že vytvoří svépomocnou skupinu a zvolí si osobu, která se stane vedoucí složkou - koordinační pracovník (facilitátor). Další metoda sociální práce, která byla v programu použita, je metoda komunitní práce. Vznikly vzdělávací skupiny nebo se pracovalo s jednotlivcem (právní pomoc, psycholog, specialista na nezaměstnanost). Účastníci programu jsou do programu zapojeni na základě písemného souhlasu. Účastník tak souhlasí, že bude pomáhat druhým a podílet sena aktivitách programu. Primárně je program zaměřen především na dvě skupiny-lidé, kteří jsou nezaměstnaní a to matky s dětmi a také mladiství, kteří pochází z rodin ohrožených sociálním vyloučením a mají nedokončené vzdělání. Druhá skupina jsou rodiny s dětmi s výchovnými problémy, kde je soudem stanovený dohled. V březnu roku 2011 vzniklo v nevyužitých prostorech domu centrum a to na základě podnětů obyvatelů domu. V centru působí občanská poradna, kde probíhají individuální rozhovory a konzultace se odborníky na místní problematiku (např. nezaměstnanost). Lidé také mohou přicházet a dávat připomínky k ostatním lidem žijících v domě. Vznikl zde také klub „Sikorki“, kde se realizují různé workshopy, vzdělávací semináře, nácvik společenských dovedností. Do klubu byli v roce 2011 zapojeni dobrovolníci a to jak z řad obyvatel domu, tak další osoby, které v domě nebydlí. Dětem se v rámci klubu poskytuje sociální terapie, tvořivé aktivity, diskusní filmový klub. Další metodou práce je promítání filmů, které ukazují problémy v komunitě. Ty jsou následně rozebírány pod vedením psychologa. V rámci klubu je také



doučování pro děti. Vznikla zde knihovna, kdy knihy donesli jednak pracovníci, ale i osoby, které v domě žijí. Dobrovolníci vedou taneční, sportovní, pohybový, fotografický, počítačový a zahradnický kroužek. Podařilo se, že skupina milovníků zeleně zkulturnila okolí domu. Pořádali se výlety do muzeí či galerií s cílem naučit děti společenskému chování. Také se mimo centrum uspořádal „piknik“ s cílem poznávání se a integrace osob, které v domě žijí. Akce se zúčastnilo cirka 100 osob. Na setkání byli přizvání pracovníci různých institucí, např. pracovník z bytového oddělení. Další aktivita mimo centrum byla zaměřena na úklid kolem domu. Do aktivity byly zapojeny především děti. Ty dostaly za úkol sbírat PET láhve, za které získaly peníze a ty investovaly do nákupu sazenic. Obyvatelé se díky zapojení do řešení problému sami stali zodpovědní za to, jak to v jejich okolí a v domě vypadá a měli snahu stav udržovat. Některé činnosti byly naplánovány, ale část z nich, vznikly z potřeby komunity.

Těžkosti programu při jeho realizaci: Neúčast osob, které se přihlásily a jejich nedůslednost. Problém se řešil rozhovorem s účastníkem. Dalším problémem byla spoluúčast sociálních pracovníků na konfliktech lidí v komunitě a následné zastrašování pracovníků – vyhrůžky, poškozovaní dveří, psaní anonymních dopisů. Důvodem byl nesouhlas lidí s aktivizací (bylo jim v tom dobře, nechtěli změnu). Také jsme zjistili, že dům má dva vchody a mezi obyvateli těchto dvou vchodu je rivalita (např. když se jeden vchod zapojil do úklidu, byl druhý vchod uražen). Dále si rodiče mysleli, že když je jejich dítě zapojeno do aktivity, nemusí se o něj rodiče celý den starat. S rodiči byla uzavřena smlouva, kterou se ošetřila doba, kdy je dítě zapojeno do aktivity a kdy ne. Obyvatelé domu nás zprvu zaměňovali za sociální pracovníky, kteří zde nosí peníze (dávky státu) a proto jsme jim vysvětlili rozdíl mezi pracovníkem programu a druhým sociálním pracovníkem. Mezinárodní spolupráce sociálně aktivizačních služeb CZ.1.04/5.1.01/77.00049


Výsledky programu: Vznik dobrovolnického klubu, kde se rozvijí různé dovednosti a schopnosti a kdy se povedlo, že lidé zjistili, že je možné něco pro druhého udělat, aniž by za to něco dostali. Podařila se spolupráce se samosprávou domu. Kdy za finančního přispění samosprávy došlo k výstavbě dětského hřiště. Do programu se zapojilo celkem 107 účastníků. Z toho 74 je ve věku od 15 do 64 let (42 žen a 32 mužů), 33 osob jsou děti do 15 let nebo osoby na 64 let. Realizace projektu proběhla od dubna 2010 do prosince 2012, bude prodloužena dohoda o realizaci do konce roku 2013. Realizační tým projektu tvoří 3 plné pracovní úvazky a dle potřeby jsou uzavírány dohody o pracovní činnosti.

Zpracovaly:

Mgr. Eva Juřičková, Mgr. Kateřina Ludvová, Bc. Petra Trčálková


VÝSTUP ZE SEMINÁŘE V KRAKOVĚ (POLSKO)

Recommend Documents