VYSOKOŠKOLSKÉ KNIHOVNY – DNES A ZÍTRA Barbora Ramajzlová, České vysoké učení technické v Praze Vysokoškolské knihovny byly vždy součástí knihovnické komunity. Koneckonců zákon č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon) sdružoval všechny knihovny do tzv. sítí. Jednou z nich byla síť vysokoškolských knihoven. Spojovacím článkem mezi jednotlivými sítěmi byly další legislativní dokumenty. Ty upravovaly také činnost vysokoškolských knihoven (např. vyhláška ministerstva školství a kultury 51/1963 Sb., o evidenci knihoven jednotné soustavy, o meziknihovní výpůjční službě a o přednostním právu knihoven při získávání literatury, časopisů a jiných sbírkových materiálů, vyhláška ministerstva školství a kultury a Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky č.110/1965 Sb., o evidenci zahraniční literatury, směrnice ministerstva kultury ČSR č. j. 10 284/69 o evidenci a revizi knihovních fondů v knihovnách jednotné soustavy, ve znění směrnice čj. 12 216/83-II/2). V praxi byly tedy vysokoškolské knihovny samostatnou kapitolou (stejně na tom byly i sítě dalších typů knihoven), která sice měla určité styčné plochy s oblastí veřejného knihovnictví, ale v zásadě byla tato síť uzavřená – svým posláním, funkcemi i uživatelskou základnou. Změny, které se od roku 1989 promítly do života českých knihoven, jak změny celospolečenské, tak změny technologické, přiměly tuto „samostatnou kapitolu“ k tomu, aby se měnila i ona. Vysokoškolské knihovny se začaly hlásit k veřejným službám (vyhláška MŠMT ČR č.j. 13 527/93-33, o poskytování veřejných informačních služeb), postupně se o nich začalo hovořit jako o „veřejně přístupných knihovnách“. Tento pojem měl charakterizovat fakt, že primárně jsou tyto knihovny určeny akademické obci, ale sekundárně také veřejnosti. Vysokoškolské knihovny se začaly otevírat veřejnosti, většinou tzv. odborné veřejnosti. Proces „otevírání“ vysokoškolských knihoven byl závislý na řadě faktorů (na umístění, na informačních profilech, na velikosti dané knihovny apod.), ale hlavně na lidech, kteří v nich působili a kteří pochopili, že ve změněných podmínkách je třeba se chovat jinak. Proces „otevírání“ byl tedy v první polovině devadesátých let spojen s procesem „uvědomování“, jenž byl vyvolán různými vlivy. Akademičtí funkcionáři měli možnost vidět knihovny na univerzitách v zahraničí, což implikovalo i jejich zájem o knihovnu na jejich vysoké škole. Počítačová sít se stala základnou pro integraci vysokoškolských knihoven. Moderní informační technologie vedly k jejich transformaci. Integrační aktivity začala rozvíjet Komise pro vysokoškolské knihovny Rady vysokých škol (dále jen Komise). Je dobré si uvědomit, že do r. 1994, kdy byla tato Komise ustavena, neexistoval žádný podobný subjekt, který by knihovny vysokých škol zastřešo334
val a jako orgán vysokých škol je podporoval. Komise sice byla v prvním plánu pracovním orgánem Rady vysokých škol, ale ta nebránila (naopak podporovala), aby se na její půdě řešilo všechno, co se týká činnosti knihoven na vysokých školách. Na rozdíl od let minulých se vysokoškolská knihovna pomalu začala dostávat z posledního místa na pomyslném žebříčku důležitosti na vysoké škole. Proces „uvědomování“ byl pochopitelně ovlivněn i děním mimo vysoké školy. V polovině devadesátých let se objevila myšlenka delimitace státních vědeckých knihoven z resortu kultury do resortu školství, která vyvolala jednak dalekosáhlé diskuse, jednak velmi dobře organizované aktivity státních vědeckých knihoven k obhájení svojí existence. Ve sborníku z Celostátní porady knihovníků vysokých škol v roce 1995 píše prof. Jiří Cejpek (tehdejší předseda Komise): ...Velmi citlivým problémem je vztah státních vědeckých knihoven a vysokoškolských knihoven. Nelze zastírat, že se státní vědecké knihovny dostaly po roce 1989 do jisté krize... Státní vědecké knihovny tehdejší situaci tzv. ustály, přestaly mít pocit ohrožení. Paradoxně tato situace pomohla vysokoškolským knihovnám lépe si uvědomit svoji roli, cenu a postavení i potřebu společného postupu. Onen „citlivý problém“ problém nezmizel, nebyla však potřeba jej řešit. Zatím. Spolupráce knihoven všech typů, která v průběhu dalších let nastala, se mj. velmi dobře projevila při budování Souborného katalogu ČR – CASLIN, do kterého se postupně zapojovaly všechny typy knihoven. Jako výraz spolupráce lze kvalifikovat i činnost Ústřední knihovnické rady, která jako poradní orgán ministra kultury přizvala v roce 1997 i zástupce různých typů knihoven (z jiných resortů), tedy i z knihoven vysokoškolských. Významnou aktivitou Ústřední knihovnické rady byla příprava nového knihovního zákona. V přípravném období probíhaly široké diskuse o podobě zákona, řešila se zásadní otázka, zda se zákon bude týkat všech knihoven nebo jen těch, které byly označovány jako jednoznačně veřejné. Tyto diskuse se přímo dotýkaly vysokoškolských knihoven, které podporovaly myšlenku „zákona pro všechny typy knihoven“ už proto, že by případná fragmentace rušila právě to nejcennější – spolupráci všech knihoven. Námitky, že vysokoškolská knihovna má plnit svoji roli pouze vůči své škole, naštěstí neobstály. Knihovní zákon byl tedy přijat a umožňuje, aby se vztahoval na všechny knihovny, které jsou ochotny se hlásit k poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb. Vysokoškolské knihovny tuto možnost využijí, přestože podoba zákona z jejich pohledu není zcela vyhovující. Zcela konkrétně – nevyhovující je systém knihoven (§ 3), kterým zákon stanovuje typologii knihoven. Ta je jasně daná v odst. 1, písm. a) a b) a týká se sedmnácti knihoven. V odst. 1, písm. d) a c) definuje zákon dva typy knihoven, které se týkají „zbytku světa“, tj. všech ostatních českých knihoven – stovek či spíše tisíců? Při přípravě zákona nebylo možné přesvědčit předkladatele o změně typologie knihoven (nebo hlas, těch, kteří o to stáli, nebyl dost slyšet...).
335
Zákon nabyl účinnosti, začala probíhat diskuse o registraci knihoven a na všechny vysokoškolské knihovny dopadla dvojí možnost – nechat se registrovat buď jako knihovna základní nebo jako knihovna specializovaná. K lepšímu chápání toho, proč se vysokoškolským knihovnám takto vymezený prostor nelibí, je třeba o nich více vědět. Organizační struktura vysokoškolských knihoven vychází z různých tradic budování vysokých škol. Proto existují různé formy organizace knihovnicko-informačních služeb – ústřední univerzitní knihovna s působností na celé vysoké škole, areálová knihovna s působností na několika fakultách (ojedinělý případ na VUT Brno), ústřední fakultní knihovna s působností na jedné fakultě i systém mnoha samostatných knihoven kateder a ústavů na jedné fakultě atd. Tato různorodost přináší řadu problémů, ale v současné době nelze uvažovat o tom, že by se stav mohl změnit. Nejsou prostory, nejsou peníze a není pociťována nutnost změny ze strany managementu vysokých škol či dokonce pracovníků knihoven. Dalším problémem je poddimenzování personálních kapacit ve vysokoškolských knihovnách. To má své kořeny v době minulé, avšak ani v posledních letech nebylo možné situaci napravit, protože finanční situace vysokých škol, jak známo, není růžová. Všechny vysokoškolské knihovny vykonávají svoji činnost s minimálním počtem pracovníků. To sice na jedné straně přináší vysokou produktivitu práce – jde tedy paradoxně o pozitivní faktor, na druhé straně však rozvoj těchto knihoven, o němž nelze pochybovat, probíhá na hranici kapacitních možností. Při porovnání vysokoškolských knihoven s knihovnami krajskými (a tomuto srovnání se nelze vyhnout) je na první pohled patrné, jak na tom jsou s počty pracovníků. Pro ilustraci jen jeden příklad (použité ukazatele jsou velmi hrubé, ale relevantní): MVK Ostrava 2001 • počet uživatelů: 9 651 • počet pracovníků: skutečný evidenční počet 70, přepočtený 67 VŠB-TU Ostrava 2001 • počet uživatelů: 11 133 • počet pracovníků: skutečný evidenční počet 26, přepočtený 25,8 Většina vedoucích vysokoškolských knihoven musí vedle svých řídících činností vykonávat běžné činnosti provozní. Nebývá neobvyklé, že i vedoucí knihovny sloužívá ve výpůjčním protokolu. Je s podivem, že těmto pracovníkům zbývá vůbec nějaký prostor pro práci v různých odborných komisích, v profesní organizaci apod. Pochopitelně, že srovnání s řediteli krajských knihoven opět vyznívá v neprospěch vedoucích či ředitelů vysokoškolských knihoven. Známý je i fakt, že vysokoškolská knihovna je organizační složkou vysoké školy, fakulty či vysokoškolského ústavu, takže všechna důležitá rozhodnutí vedoucího knihovny vždy čekají na posouzení rektora, děkana či ředitele ústavu. A 336
velmi přitom záleží na tom, zda tito akademičtí funkcionáři mají skutečný zájem o rozvoj svojí knihovny. Vedle těžkostí, se kterými se vysokoškolské knihovny potýkají (nemá smysl na tomto místě publikovat další), je třeba si uvědomit i pozitiva: tyto knihovny nepotřebují obhajovat svoji existenci, protože mají daný informační profil a okruh jistých interních uživatelů, o externích nemluvě. Také jsme se nesetkali s tím, že by některá vysoká škola nechtěla financovat svoji knihovnu. Specifické problémy, které jsem se pokusila načrtnout, a nové úkoly, před které byly knihovny postaveny, vedly vysokoškolské knihovny k jejich integraci, ke vzájemné spolupráci, k výměně zkušeností a názorů, což se po určitou dobu dařilo „řídit“ z pozice Komise. Vývoj několika posledních let, zvláště období „po elektronických informačních zdrojích“, ukázal, že tato forma spolupráce má svá omezení, že je třeba pomýšlet na jiné uspořádání věcí. Od myšlenky založit Asociaci knihoven vysokých škol ČR (dále jen Asociace), která byla poprvé prezentována na Celostátní poradě vysokoškolských knihovníků v Ostravě na konci roku 1999, až k její realizaci uplynula dosti dlouhá doba. V tomto čase byl záměr důkladně posuzován a zvažován. Na půdě Komise vznikl Přípravný výbor, který se ujal vytvoření příslušných dokumentů a připravil potřebné kroky k založení Asociace. Rektoři všech veřejných vysokých škol byli osloveni dopisem vysvětlujícím důvody vedoucí k založení Asociace, který byl doplněn tímto programovým prohlášením: Programové prohlášení Asociace knihoven vysokých škol České republiky Knihovny českých vysokých škol plní nezastupitelnou roli ve společnosti jako místa poskytující přístup k informacím, znalostem i vzdělávacím technologiím, a to jak pro realizaci akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, tak pro vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti. Hlásí se k principu demokratického přístupu k informacím a v tomto duchu vytvářejí a rozvíjejí knihovní fondy a své služby tak, aby poskytovaly svým uživatelům co nejširší přístup k znalostem a informacím, které potřebují, a v době, kdy je potřebují. Vytvářejí další aktivity, které rozvíjejí informační gramotnost uživatelů, a tím přispívají k samostatnému a svobodnému využívání různých druhů informačních zdrojů. Pro zajištění dalšího rozvoje, zvyšování kvality a celkové úrovně knihoven českých vysokých škol a jejich služeb a především pro dosažení úrovně srovnatelné s akademickými knihovnami v zemích Evropské Unie iniciovala Komise pro vysokoškolské knihovny Rady vysokých škol ČR založení zájmového sdružení právnických osob s názvem Asociace knihoven vysokých škol České republiky. Posláním Asociace knihoven vysokých škol České republiky je zejména:
337
• usilovat o rozvoj, zvyšování kvality a celkové úrovně českých vysokoškolských knihoven a jejich služeb, s cílem zkvalitnit vědecko-informační zajištění procesů vzdělávání, bádání, vědy, výzkumu a vědecké komunikace, • hájit a prosazovat zájmy vysokoškolských knihoven při jednáních s organizacemi z oblasti vzdělávacích, komunikačních a informačních technologií, zejména s producenty a distributory informačních zdrojů, • zastupovat vysokoškolské knihovny při takových jednáních, která se týkají koncepce a naplňování státní informační politiky a národního knihovnického systému, • podporovat rozvoj a uplatňování vysoké profesionální kvality pracovníků vysokoškolských knihoven, a tím usilovat o zvýšení odborné a společenské prestiže knihovníků na vysokých školách, • vytvořit základnu pro vzájemnou spolupráci vysokoškolských knihoven na národní i mezinárodní úrovni a pro spolupráci s ostatními typy knihoven, • podílet se na tvorbě standardů pro profesionální přípravu knihovníků a podporovat programy kontinuálního (celoživotního) vzdělávání pracovníků vysokoškolských knihoven, • poskytovat půdu pro řešení odborných problémů společných všem vysokoškolským knihovnám a vytvářet trvalé nebo dočasné pracovní sekce k jejich řešení. V Praze 23. října 2001 Přípravný výbor předpokládal, že zakládajícími institucemi bude pouze několik vysokých škol, ale v období od prosince 2001 do dubna 2002 přislíbilo účast v Asociaci 21 rektorů veřejných vysokých škol. Tento nečekaný zájem akademických funkcionářů vysokých škol je velkým povzbuzením, ale zároveň i velkým závazkem. Dne 13. června 2002 byla ustavující členskou konferencí Asociace založena a dne 8. července 2002 zaregistrována jako zájmové sdružení právnických osob u Úřadu městské části Prahy 6. Vedle příznivých ohlasů k založení Asociace jsme zaznamenali i určité rozpaky nad touto aktivitou. Proč vlastně vznik sdružení vysokoškolští knihovníci iniciovali, proč nestačilo zastřešení SKIP apod.? Snahou tohoto příspěvku je vysvětlit těm, kdo o to stojí, že to není projev „vydělování se“ z komunity českých knihoven. Asociace bude spolupráci na národní úrovni podporovat, a to velmi aktivně. Právě proto, že vysokoškolské knihovny nejsou rovnoprávné s krajskými či tzv. ústředními oborovými knihovnami co do postavení a řízení, bylo třeba, aby do společných problémů knihoven byly více vtaženi akademičtí funkcionáři, kteří mají rozhodovací pravomoc. Úkoly a cíle deklarované v programovém prohlášení přesahují možnosti jednotlivých knihoven, jsou však součástí zájmu vysokých škol. Proto byla Asociace koncipována jako zájmové sdružení právnických osob podle § 20f občanského zákoníku. Specifické problémy knihoven vysokých škol, které byly zmíněny výše, vedly k tomu, že Asociace byla koncipována účelově, jak je uvedeno ve stano338
vách: „Členem Asociace může být každá právnická osoba akreditovaná v oblasti vysokoškolského vzdělávání v ČR, jejíž organizační součástí jsou knihovny nebo jim funkčně odpovídající organizační útvar. Statutární zástupce člena Asociace (rektor) nebo jím pověřená osoba se jednou ročně zúčastní výroční konference. Statutární zástupce člena má právo navrhnout fyzické osoby (např. knihovníky), které mohou být voleny do výkonných orgánů Asociace.“ V plánu na rok 2002, který schválila ustavující konference, je vytvoření odborných komisí Asociace: komise pro informační výchovu (pracuje od r. 2000 pod vedením PhDr. Tiché, ČVUT), komise pro elektronické informační zdroje (zahájila svoji činnost v r. 2002 pod vedením ing. Katolické, ZČU), komise pro zahraniční spolupráci (bude nově vytvořena) a komise pro národní spolupráci (bude nově vytvořena). Podle potřeb mohou být vytvořeny i další. Činnost v komisích je otevřena pro všechny vysokoškolské knihovníky, na předsedech těchto komisí bude rozhodnutí, zda se činnosti jejich komise mohou zúčastňovat i knihovníci z dalších typů knihoven, jak je tomu např. u komise pro informační výchovu. Jedním z nejbližších úkolů Asociace, který je vyvolán diskusí vysokoškolských knihovníků, je problematika dopadů knihovního zákona na vysokoškolské knihovny. Zařazení do určených dvou kategorií systému knihoven (§ 3 odst. 1 písm. d) c) knihovního zákona) dělá problémy zejména vysokoškolským knihovnám v krajských městech, kde působí více velkých knihoven – příkladem je Plzeň s Univerzitní knihovnou Západočeské univerzity, Studijní vědeckou knihovnou Plzeňského kraje, Střediskem vědeckých informací Lékařské fakulty UK se sídlem v Plzni, Knihovnou města Plzně a dalšími knihovnami – a kde formování funkčního krajského systému nebude jednoduché. V tezích Strategie rozvoje knihoven v České republice 2003-2005 (materiál Ústřední knihovnické rady) se v kap. 4. Dílčí cíle strategie rozvoje knihovnických a informačních služeb mj. uvádí: A. Formování národního knihovního systému 1. Vytvořit vnitřně integrovaný národní systém knihoven a informačních institucí, který s využitím informačních technologií a nezávisle na resortní a regionální příslušnosti umožní jejich propojení, kooperaci a zapojení do mezinárodní spolupráce. 2. Zajistit realizaci regionálních funkcí knihoven a formovat krajské systémy knihoven. Vysokoškolské knihovny oprávněně nejsou spokojeny s možností volby – základní nebo specializovaná. Mají-li být rovnoprávnými účastníky národního knihovního systému, jejich postavení v něm musí být zakotveno na jiném principu, než který byl zvolen při definování systému knihoven v knihovním zákoně. Měl by to být princip, respektující funkce a význam všech zúčastněných knihoven.
339
