5. Čtenářství a knihovny Ačkoliv jsou knihovny ve vztahu ke čtenářství „až tím třetím vzadu“, z hlediska zadání své práce mu věnuji největší prostor. Nejprve popisuji, co by měly veřejné knihovny dělat pro vedení k četbě a rozvoji čtenářství. Dále uvádím metody, kterými knihovníci působí jak na jednotlivé čtenáře, tak na skupiny.
5.1 Dětské čtenářství a veřejné knihovny Práce knihovníka má mnoho společného s prací pedagoga. Vychovávat četbou a vychovávat k četbě, umět pochopit čtenářovy potřeby a zájmy a uspokojit je, umět poradit a pomoci při výběru literatury – to je posláním knihovníka. Tak jako učitel musí znát své žáky, aby jim porozuměl, kladl na ně přiměřené nároky, tak také knihovník musí své čtenáře poznat, proniknout k výrazným rysům jejich osobnosti a přiměřenými metodami s nimi pracovat. Výběr zájmové četby dětí všech věkových kategorií, především děvčat, významně ovlivňují pracovníci veřejných knihoven. Jejich působení je v důsledku sociokulturních změn dokonce intenzivnější. Dětské knihy totiž podstatně zdražily a rodiče, limitovaní finančními možnostmi, omezují jejich nákup. Dětská oddělení veřejných knihoven, hlavně ve městech, mívají relativně bohatý a aktuální knihovní i časopisecký fond a přitažlivý interiér, bývají vybaveny počítači a stávají se tak pro dětské návštěvníky společenskou institucí. Zaměstnanci knihoven by si k dětem měli vytvořit takový vztah, aby se jim dětští čtenáři svěřovali a nechávali si od nich častěji poradit při výběru zájmové četby. Rovněž by se měli s přehledem orientovat v současné a také nejžádanější knižní produkci pro děti a mládež, úzce spolupracovat se školami, vést zájmové kluby dětských čtenářů. Důležitou činností veřejných knihovnických služeb je informatická výchova: seznamování dětských čtenářů s tradičními a elektronickými zdroji informací, s možnostmi jejich vyhledávání (v on line katalozích a databázích), zpracování a využívání.
24
5.2 Metodika práce se čtenáři v knihovnách Metodika práce se čtenářem (uživatelem) specifikuje obecně platné pedagogické postupy pro oblast knihovnictví. Metodika je součástí didaktiky a zabývá se problematikou cíle, obsahu, podmínek a prostředků působení na čtenáře. Kvůli poskytování optimálních služeb čtenářům a dosahování optimálního vzdělávacího a výchovného účinku četby jsou v práci se čtenářem uplatňována hlediska věku, stupně dosaženého vzdělání, zájmu, profese, sociální skupiny. L. Vášová11) rozděluje metody působení na čtenáře na individuální a skupinové. Některé je možno aplikovat jak na jednotlivce, tak na skupinu. Individuální metody působení na čtenáře: Rozhovor se čtenářem – rozhovorem při zápisu, výběru, půjčování nebo vracení dokumentů si může knihovník utvářet obraz o psychické vyspělosti čtenáře, o jeho čtenářské úrovni, o vhodnosti výběru literatury. Na základě toho poskytuje čtenáři doporučení o všech možných vhodných informačních zdrojích pro něho.
Řízení četby – vyžaduje dlouhodobou spolupráci. Jedná se o systematický proces, v němž knihovník na základě podrobné znalosti čtenáře plánovitě a cílevědomě ovlivňuje jeho četbu, aby se vyvíjela žádoucím směrem. Uplatňuje se především u dětských a dospívajících čtenářů. Aby řízení četby mělo konkrétní výsledky, musí být chápáno jako proces řízení, který zahrnuje znalost výchozí situace, plánovitost, organizaci a kontrolu výsledků.
Individuální plán četby – jedná se o jednu z forem řízení četby. Spočívá v přípravě výběru literatury na nějaké časové období s přihlédnutím k zájmové oblasti určitého čtenáře, podle charakteru zadaného úkolu, podle čtenářského požadavku, s ohledem na čtenářovu kapacitu a úroveň. Nikdy nesmíme publikace čtenáři vnucovat, ale jen doporučovat.
25
Čtenářské listy (formuláře) – můžeme se s nimi setkat v odděleních pro děti a mládež. Čtenářský list obsahuje kromě identifikačních údajů i stručnou charakteristiku čtenáře, jeho zájmů, čtenářské kapacity a čtenářských návyků. Do čtenářského listu lze zapisovat kromě vypůjčené literatury i seznamy doporučených titulů, které postupně budeme nabízet, případně i čtenářovo hodnocení přečtených knih. Čtenářské listy mohou být podkladem pro výzkum vývoje čtenářských zájmů dětí a mládeže, ukazatelem směru a hloubky čtenářského zájmu i podkladem k poskytování dalších knihovnických služeb.
Metody individuálního i skupinového působení na čtenáře: Adresní informace (SDI – Selective Dissemination of Information) – zásadou je dát na přesně formulovaný dotaz přesnou a vyčerpávající odpověď. Kriterium hodnoty informace nespočívá jen v informaci samé, ale i v jejím adresném poslání. Do SDI zahrnujeme i službu rešeršní (soupis záznamů dokumentů k určitému tematickému dotazu).
Bibliograficko-informační služba – jedná se o poskytování bibliografických (o vnějších i obsahových znacích dokumentů), faktografických (údaje, fakta), personálních a orientačních (o informační instituci) informací formou ústní, písemnou (rešerší) či poskytované prostřednictvím letáků, nástěnek, výstav, orientačních schémat apod.
Metody skupinové práce se čtenářem: Exkurze – v první řadě má cíl propagačně informační. Návštěvníci se seznámí s prostory knihovny, půjčovním řádem, výpůjční dobou, rozmístěním a roztříděním fondu, s rozmanitými službami pro čtenáře, se systémem katalogů apod.
Předčítání – spočívá v uměleckém přednesu, přispívá k estetické a citové výchově a pomáhá tříbit kulturu mateřského jazyka. Může plnit funkci názorné pomůcky.
26
Beseda – může být propagační (například seznámení s novými službami knihovny) nebo diskusní (nutná předchozí znalost tematického okruhu). Zásady: posluchače přivítat, sdělit jim téma besedy, případně pohotově reagovat na odezvy posluchačů, počítat s oscilací pozornosti, na závěr shrnout poznatky.
Diskuse – diskusní večer bývá zpravidla pořádán na aktuální téma z oblasti společenské, politické, kulturní i technické. Může se jednat buď o diskusi s oborníkem, nebo o panelovou diskusi, kdy před auditoriem diskutují odborníci mezi sebou i odpovídají na dotazy z pléna. Předpokladem je znalost tématu účastníky. Knihovník může být v roli moderátora diskuse.
Vyprávění a výklad – vyprávění a výklad volíme nejčastěji v práci s dětmi a mládeží. Při vyprávění slovně vykreslujeme situaci, barvitě líčíme děj a především mluvíme „spatra“. Vyprávění užijeme například při seznamování čtenářů s dějepisnou literaturou, se zeměpisnou literaturou a cestopisy či s přírodovědnou literaturou. Naproti tomu výklad obsahuje více popisných a úvahových prvků a vyznačuje se názorností, jasností, konkrétností a přístupností. Například výklad o vývoji písma, knihy a tisku.
Přednáška – přednášku členíme na úvod, výklad a závěr. Přednáška systematicky objasňuje problém, odhaluje vnitřní spojitosti a zákonitosti, ukazuje perspektivy, naznačuje způsoby řešení jednotlivých odborných a vědeckých otázek.
Literární večer, matiné, pásmo – zpravidla seznamují s tvorbou spisovatele, s literárním směrem a jeho představiteli, s kulturním nebo jiným výročím. Literární večer nebo matiné mívají slavnostní ráz. Návštěvníci se seznamují formou přednášky s osobností nebo událostí, která je tématem akce. U literárního pásma se jedná většinou o výběr literárních ukázek, skloubených spojovacím textem. Při literárním pásmu lze vhodně užít i sborové recitace a uměleckého přednesu.
27
Lekce knihovnicko-bibliografické přípravy – smyslem je naučit čtenáře samostatně se orientovat v knihovně, používat různých druhů katalogů a bibliografií, příručkové literatury aj. Možno připravit i tematicky zaměřené lekce k jednotlivým vyučovacím předmětům. Má mít strukturu vyučovací hodiny – opakování dříve probrané látky, nové poznatky, jejich aplikace v praxi, procvičování a upevňování vědomostí.
Čtenářské konference – zahajovací projev seznamuje účastníky s tematikou a s programem konference, s pořadím hlavních referátů a s jejich autory. Po přednesení referátů následuje řízená diskuse. V závěru má být shrnutí hlavních bodů jednání a zhodnocení celé akce. Z konferencí jsou většinou vydávány sborníky.
Zábavné formy práce – uplatňují se při práci s dětským čtenářem. Pro nejmenší návštěvníky to mhou být maňáskové nebo loutkové scénky, promítání filmů nebo diapozitivů spojené s vyprávěním nebo s předčítáním, případně s exkurzí po knihovně. Pro větší děti bývají pořádány soutěže, literární kvízy a hádanky. Pro děti i starší čtenáře (seniory) jsou přitažlivé i literární výlety (vycházky) po stopách spisovatelů do míst, kde tvořili, kde se odehrává děj knihy.
Názorná propagace v knihovnách – patří sem hesla, nadpisy, plakáty, mapy, nástěnky, vitríny, alba, informační letáky, pozvánky, průvodce po službách a fondech knihovny, orientační systémy, tematické bibliografie, audiovizuální prostředky, jako jsou filmy, videoprogramy, automatický zvukový informátor a jiné.
28
