Vysoká škola vojensko historická Rudé rytířky na Sigilu
ročenka 2006
¨
Aneb spisky Military Klubu Sigilu http://forum.sigil.cz http://forum.sigil.cz/viewtopic.php?t=1356&start=0 Ročenka 2006
Ediční úprava Jeho milost Vévoda z Ritířůkraje Dalcor Mar-Blakgaard, patriarcha Kiri-Jolithův, Rytíř meče dle cti. 1
Na přednášky VŠVHRR dorazili následující návštěvníci v následujícím počtu (stav k datu 7. 12. 2006):
Vallun Dalcor Neferit Sr. Cozzinnni Geralt Tafif sevencreature Javor Lerek Tokkar KOFi-chan Ajantis Neferit Yachiko Sirine CrowX Frosty Jab Adieu Hamster wosmahl Nuke AlmSiVi KEBULE
153 102 85 69 61 33 18 16 14 13 11 7 7 7 7 7 7 7 6 5 5 5 5 5
AlieN Arthalion drake127 mack_x Cammaris Alnag Bodkin Drizzt raider Arian Vlasák Pan Bača Raist Vampiria durana Target yenn Nanaki Calvera Razfallow Anonymous MCZ Jamal vypité_oko
4 4 4 3 3 3 3 3 3 3 3 2 2 2 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1
2
Vážení přátelé,
Dovolte mi krátkou předmluvu, kterou stejně nebudete číst, k první ročence Sigilského militraristického klubu pod Vysokou vojensko historickou školou Rudé rytířky an Sigilu. Nejprve představím nejsvětější Paní strategie Rudou rytířku.
Paní strategie a vládce šachovnice je zástupkyní Tempa, boha války. To ona drží patronát nad těmi, kteří povznesou válku na umění mysli. Výhra ve válce, či bitvě není o štěstí v poslední chvíli, je to soubor znalostí a bystrého úsudku, kterého dosáhnou jen mimořádní jedinci. Nad těmi Paní strategie bdí a drží and nimi ochranou ruku. To ona, Rudá rytířka založila naší akademii zde na neutrálním místě, městě Sigilu, abychom se mohli cvičit ve znalostech, které činí kvalitního vojevůdce a vzdělaného člověka.
Doufám že Vás zvolený název neurazil, stejně jako Vás neurazil výběr témat, odpovědí a příspěvků, které jsem zvolil. Vězte mi že jsem musel projít více jak 200 stran A4 příspěvků, editovaných tagy, vybrat z toho několik vhodných témat, a ty nadále upravovat, revidovat, editovat – mazat příspěvky, tagy, dávat jim tvar dokumentu. Posouzení zda i se mi to povedlo, a jestli jsem vybral vhodná témata je na Vás. Bohužel celá řada zajímavých témat se sem nevešla, nebo jejich editování do zveřejněníhodného článku by bylo velice náročné. Zejména se to týká Měkkého podbřišku evropy, nej fotbalová jedenáctka německých důstojníků a řada dalších malých diskuzí.
Nezbývá mi nic jiného než Vám, obyvatelům Země popřát nerušené Vánoční svátky, hodně zdraví a hlavně štěstí v novém roce a těšit se na shledání s Vámi na řádcích Military Klubu Sigilu v roce 2007.
S pozdravem vedoucí katedry paladinství a rytířských řádů
Dalcor
Černá skála, Rytířůkraj, Krynn Čtrnáctého dne měsíce Frostkoltu
3
Československá lidová armáda .................................................................................................. 6 Neferit SR reaguje na otázku Tafifa................................................................................... 6 Neferit pokračuje ve svém pojednání o ČSLA................................................................... 8 Vallun reaguje .................................................................................................................. 10 Neferit SR odpovídá......................................................................................................... 11 Ženijní vojsko....................................................................................................................... 12 „Speciální“ jednotky ČSLA ................................................................................................. 14 Bojové použití ČSLA – voják jako jednotlivec . Kdo jiný než Neferit SR.................. 16 Voják jako jednotlivec na bojišti.......................................................................................... 16 Tafif reaguje ..................................................................................................................... 23 Neferit SR o vybavení – reakce na Tafifův dotaz ............................................................ 24 Zkušenosti se ZVS ........................................................................................................... 24 Neferit SR samozřejmě odpověděl............................................................................... 24 Jak zkušensoti CrowX vidí profesionál............................................................................ 24 Ani další voják ZVS si neodpustil reakci, a byl jsem to já sám – Dalcor .................... 25 Dalcor a ZVS.................................................................................................................... 25 My záklaďáci spolu proti Gumákům musíme držet, že CrowX?................................. 26 Impérium vrací úder: Neferit SR.................................................................................. 26 Prostě o ZVS - Dalcor ...................................................................................................... 27 Vallun o vojenských řádech ............................................................................................. 29 Dalcor o vojenských řádech ............................................................................................. 29 Frosty a ZVS .................................................................................................................... 30 Dalcor a ZVS po několikáté ............................................................................................. 30 Izrael vs zbytek světa ............................................................................................................... 32 Dalcor o článku v LN ....................................................................................................... 32 Geralt reaguje ................................................................................................................... 33 Ajantis reaguje.................................................................................................................. 33 Geralt vrací úder.............................................................................................................. 34 Ajantis se nevzdává.......................................................................................................... 35 Neferit SR má poslední slovo........................................................................................... 36 První křížová výprava .............................................................................................................. 39 Použitá a doporučená literatura:....................................................................................... 39 Díl I – Zrod Křížových výprav............................................................................................. 39 Východ a Západ ............................................................................................................... 40 Velké schizma .................................................................................................................. 40 Clunyjské hnutí ................................................................................................................ 41 Spor o investituru ............................................................................................................. 41 Situace v Byzanci ............................................................................................................. 42 Díl II. Cesta z Clermontu do Konstantinopole..................................................................... 43 Clermontský koncil a příprava tažení na Východ ............................................................ 43 Motivace k účasti na křížové výpravě.............................................................................. 44 Neslavné tažení a ještě neslavnější konec ........................................................................ 46 Putování urozených a lenní slib ....................................................................................... 47 Díl III. Obléhaní a pád Antiochie......................................................................................... 48 Nikája - první střetnutí ..................................................................................................... 48 Léčka v údolí Dorylaeum ................................................................................................. 51 Cesta před hradby Antiochie ............................................................................................ 52 Dlouhé obléhání ............................................................................................................... 53 Dvojí bitva o Antiochii..................................................................................................... 55 Reakce Neferit SR k počtu bojovníků.............................................................................. 57
4
Díl IV. Osvobození Božího hrobu........................................................................................ 58 Balduinova pouť na východ ............................................................................................. 58 Spory o Antiochii ............................................................................................................. 59 Snadný postup .................................................................................................................. 60 Obléhání ........................................................................................................................... 61 Po kotníky v krvi .............................................................................................................. 62 Vystřízlivění ..................................................................................................................... 63 Poslední spojenectví......................................................................................................... 64 Příčiny úspěchu ................................................................................................................ 65 Hodnocení křížové výpravy ............................................................................................. 67 Neferit Sr. a jeho pohled na vývoj tanků.................................................................................. 68 Lehký tank........................................................................................................................ 70 Víceúčelový tank.............................................................................................................. 79 FCS................................................................................................................................... 81 Modulární tank ..................................................................................................................... 82 Modulární tank pro boj ve městě...................................................................................... 85 Modulární tank – pěchotní ............................................................................................... 88 Modulární tank - pohyb a obrana .................................................................................... 91 Pohonné systémy.......................................................................................................... 91 Ochrana tanků proti působení nepřítele ....................................................................... 93 Modulární tank - výzbroj.................................................................................................. 97 Nové možnosti tankové munice ....................................................................................... 98 Munice s kumulativním efektem.................................................................................. 99 Munice s rázovým efektem .......................................................................................... 99 Protitankové řízené střely pro odpalování z tankových kanónů ................................ 100 Nové možnosti tankových kanónů. ................................................................................ 101 Zvyšování ráže ........................................................................................................... 101 Tekuté střeliviny......................................................................................................... 102 Kanóny s elektricky ovlivňovaným spalováním ........................................................ 102 Elektromagnetické zbraně .......................................................................................... 102 T55 ..................................................................................................................................... 105 Vallun – Uplatnění T55 v zemích třetího světa.............................................................. 105 Neferit SR - Odpověď .................................................................................................... 105 Poslední tanky ruské provenience .................................................................................. 106 Geralt o budoucnosti tanků ............................................................................................ 108 Neferit SR o RPG........................................................................................................... 109 Pásy vs kola.................................................................................................................... 111 reakce Neferit SR na téma Kola vs pás .......................................................................... 114 Vallun o Bagdádu a bezpilotních prostředcích .............................................................. 115 Neferit Sr o Bagdádu a bezpilotních prostředcích ......................................................... 115 Střelivo ........................................................................................................................... 116 Střelivo pokračování… .............................................................................................. 117
5
Československá lidová armáda
Obr. 1 - Znak AČR
Několik krátkých pojednání, která sepsal Neferit SR a která jsou doplněná o různé postřehy dalších vojenských poradců VVHŠRR v Sigilu! Neferit SR reaguje na otázku Tafifa Napsat cokoliv o ČSLA je samozřejmě možné. Já jsem v ní sloužil od 1.9.1979 do 31.5.1995. Samozřejmě, od roku '90 už to byla jenom ČSA. Pokud budeš mít zájem, postupně bych sem umístil 4 bloky mého pohledu na tento ozbrojený sbor, rozdělený na tanky + mechanizovanou pěchotu, dělostřelectvo, letectvo a ten zbytek. Dneska, protožes projevil zájem, ti napíšu pár věcí o tankové síle ČSLA. Tankové vybavení ČSLA
bylo
tvořeno
tanky T-34 - uloženy v NZ,
a
sloužící
pro
výcvik v řízení pásových vozidel.
Důvod
jednoduchý
-
byl měly
malou spotřebu a v NZ byly
určeny
pro
mobilizované divize, což byly
jednotky
třetího
sledu a podle mého T55 Kladivo
subjektivního
názoru
měly plnit spíše úlohu teritoriálních vojsk. V té době proti žádnému tanku ze Západu už neměly šanci. Dále pak tanky T-54 a T-55 základní verze, uloženo v NZ pro druhé sledy a výzbroj
6
tankových
praporů
tankových
a
pluků,
motostřeleckých
pluků
a
motostřeleckých divizí, kde sloužily podpora
jako
palebná
motostřelecké
-
dneska mechanizované pěchoty. A potom tanky T55 Kladivo a tanky T-72, což
byly
tanky
prvosledové
pro
tankové
divize. Označení „Kladivo“; znamená
modernizaci
o
systém
vedení
a
řízení
palby,
takže
přesnost
střelby
za
jízdy
byla
obdobná jako u T-72. Tolik o
sestavě.
Početně
si
netroufnu odhadnout, kolik T 54 (Nahoře) a T55 (dole)
kterých
tanků
bylo,
ale
osobně si myslím, že stav byl něco kolem 4 000 kusů. Jenom T-34 jsem na vlastní oči viděl v NZ ve Vyškově na Moravě a jako strážný jsem pro ně střežil několik set tun munice ráže 85mm. Tato na pohled impozantní síla už z popsané sestavy byla velmi pochybné kvality. Kvalita byla nahrazena masou a já osobně si myslím – přestože nemám pochybnosti o schopnostech našich vojáků ji používat - v boji by mohla obstát asi jedna třetina. Naše tankové divize neměly potřebnou protivzdušnou obranu a to ani vlastní vojskovou, ani silami stíhacího letectva. Vzhledem k mimořádné převaze ve vzduchu myslím, že v kategoriích bitevní a protitankové vrtulníky u vojsk NATO si myslím, že případné sražení by dopadlo obdobně jako Pouštní bouře. Neumím si představit, jakou roli by sehrála kvalitně vyzbrojená střední skupina vojsk Sovětské armády, ale myslím si , že naši masivní převahu v tankové technice by nepřítel lehce eliminoval působením vzdušných sil. Je potřeba si uvědomit, že naše armáda v té době měla pouze 2 bitevní vrtulníkové pluky CCA - 90 těžkých helikoptér, 3 letky velení a 7
průzkumu,
pouze
dopravní
a
speciální technika a každá divize měla tzv. vrtulníkový odřad o počtu mírově 2 a válečně 4 vrtulníky MI2 pro potřeby průzkumu. Aby vynikla převaha protivníka, chtěl bych říct, že průzkumný útvar 5. nebo 7. AS am.armády, tvořený od roku '86 novou sestavou divizí vzor 86, se jmenoval LOP (Lehký obrněný pluk).
T-72
Jen v jeho sestavě operovalo 110 bitevních , průzkumných a dopravních vrtulníků. A to šlo pouze o průzkumný útvar sboru! Divize 86 disponovala vrtulníkovým praporem se 140 vrtulníky všech typů. Takže takový arm. sbor disponoval dohromady asi 700 vrtulníky, z toho asi 400 bitevních. Tzn. že jeden arm.sbor měl v letecké síle 4x větší převahu nad celou ČSLA. A to prosím proti nám stál 5. a 7. AS USA, 2.AS Bundeswehru, Rýnský sbor britské armády a 6.AS fr.armády. Samozřejmě, že vše bylo podpořeno 60% profesionalitou vojáků protivníka a všeobecnou nechutí československých občanů ke službě v armádě. Já jsem osobně s tankovou technikou přišel do styku krátkodobě; mám vysoké mínění o úrovni 1.TD (žatecká), která by asi protivníka tvrdě potrápila. Také díky tomu byla první, která byla zrušena. Znal jsem osobně větší množství jejich důstojníků a doposud si toho považuju. Byli to dobří vojáci, ale sloužili tak jako já v armádě, která by proti nekompromisnímu úderu po zemi i ze vzduchu neměla dlouhodobě šanci. Takže... tanková síla z pohledu čísel byla impozantní, z pohledu kvality
a
skutečné
OT64
bojeschopnosti.... posuďte sami. Neferit pokračuje ve svém pojednání o ČSLA Teď
přišel
čas
abych tedy napsal něco o o motostřeleckém vojsku
8
které celý svět nazýval mechanizovaná, jen mi po vzoru SA přeložili slovo motostrelkovie
vajska
správně.
Tradičně
RA
BVP 1
nikdy neměla pěšáky ale střelce. Po technické stránce tyto jednotky byly hlavně v 80 a 90-tých letech vyzbrojeny naprosto skvěle. Historicky od přepravy na vozidlech T111, P-V3S a Ot-810 lidově nazývanými HAKL, podle obdobného prostředku wehrmachtu se armáda dopracovala K OT-62 TOPAS-velmi solidní bojově dopravní prostředek až k vlastní konstrukci OT-64 SKOT. Tato konstrukce se stala světově proslulou a dočkala se mnohého napodobení v mnoha armádách. 20 let byly páteří přepravní a bojové síly motostřeleckých svazků. Potom přišli BVP-1 a BVP-2. Díky této technice naše pěchota mohla směle bojovat jak s lehce pancéřovanými cíly ale také o s tankovou a nízkoletící technikou protivníka. S podporou tankových jednotek z vlastních tabulek počtů měla solidní možnosti na přežití na bojišti. Ruční zbraně byly na velmi solidní úrovni a pro středoevropské bojiště byly téměř dokonalé. Jako vše za starého režimu je zde ale. Prvosledové divize ČSLA byli dobře vybaveny a snad i vycvičeny-jednou jsem spočítal že průměrný motostřelec vystřelí za dva roky ZVS asi 90 ostrých nábojů a několik set cvičných. Jestli by to stačilo na boj s předpokládaným protivníkem nevím.Ale myslím si že ne. Druhosledové a ostatní
9
jednotky
pak
vybaveny
byly
technikou
vyřazenou
od
prvosledových
při
BVP - 2
přezbrojování a stav této techniky ukázala velmi nešťastně
schopnost
dojetí 4 kusů OT-64 z Moravy do Prahy před pár lety-na tu ostudu co si armáda takto hloupě udělala nelze zapomenout. Já viděl ve skladech NZ v 88 roce uloženy OT-810 s namontovanými bezzákluzovými kanóny a zcela vážně se s nimi počítalo jako se stíhači tanků! Naše pěchota byla cvičena minimálně v boji z blízkatroufám si tvrdit že vlastně vůbec, něco jako šerm bodákem už si pamatovali jen takové anachronismy jako jsem byl já a moji vrstevníci. Já dokonce cvičil boj s tanky pomocí ručních granátů a to vlastně naše armáda ve výzbroji žádný protitankový granát neměla! Podstatně zábavnější byl výcvik jako tankového výsadku ale to už v moderním boji nemá co dělat. Motostřelecké útvary a svazky navíc měli velmi slabou vojskovou PVO založenou hlavně na použití ručních zbraní-něco jako II.SV-prostě síla. Závěr mojí vojenské kariéry byl u nejmenovaného oddílu PVO který měl zabezpečit vzdušný prostor celé Moravy pomocí 24 střelců z ručních PL kompletů a 24 PLDVK - slavných ještěrek! Ta nejmladší byla starší než já o plných 11 let. Mě tehdy bylo 33 let. Takto tedy vypadala podle tvého názoru kvalitní pěchota ČSLA. Když to podložíš naprostou nechutí ke službě v ozbrojených silách, co zbude? Vallun reaguje Většina negativních kritik se týká zajištění PVO. S tím naprosto souhlasím, tento prvek je pro efektivní nasazení jakéhokoliv pozemního či námořního útvaru nezbytný. Přesto se domnívám, že kritika má jeden problém. Znáš armádu, která by měla vojskovou PVO schopnou odolat vzdušné síle jednotek NATO/USA? Domnívám se, že žádná taková není. Navíc na PVO jednotek si stěžuje i většina generálů NATO - myslím si, že to je jedna z věcí, se kterou nebude spokojen nikdy žádný velitel:) IMHO jediné jednotky se soběstačnou PVO jsou lodě třídy Arleigh Burke a vyšší;) 10
Neferit SR odpovídá Já moc nekritizuji-necítím se dostatečně oprávněný, protože jsem v této armádě dlouhodobě sloužil. Já jen slíbil, že napíšu svůj názor a navíc se snažím ukázat i souvislost. Kritizovat nízkou úroveň vojskové PVO nemusím-jako profesionální vojáci ať jsme patřili k čemukoli jsme to věděli ale ČSLA se snažila z prostředků které, měla dokázat nemožné-zvládnou vybavit své útvary a svazky tak aby byly rovnocenným protivníkem potencionálnímu protivníkovi. a to prostě nebylo možné. Dám ti příklad-představ si rotu materiálního zabezpečení vševojskového útvaru-např. motostřeleckého pluku. Jednalo se o 80 těžkých náklaďáků s municí, proviantem a jiným materiálem,asi 20 cisternových prostředků s palivem, plukovní obvaziště. Tento logistický kolos při přesunu zabral silnici v délce asi 6 kilometrů a při správném rozmístění plochu 15 hektarů terénu. Na vozidlech byl umístěn materiál pro vedení boje na 2 dny nebo 3 dny přípravy na boj. Z hlediska přežití bojujícího pluku byl tedy základní předpoklad mimo eliminování působení protivníka udržet tuto logistickou jednotku bez zbytečných ztrát. A jaká tedy byla praxe? Zde píšu naprostou pravdu jako účastník několika plukovních cvičení-nikdy se neřešila obrana logistické podpory pomocí vyčleněné bojové jednotky-logistika si musela vystačit sama. Měla na to „skvělé“ vybavení-osobní zbraně příslušníků jednotek - samopaly, pistole a RG. Navíc pak dvěmi slovy dva lehké kulomety a 2 -slovy dvě soupravy RPG. Takto ale uvažovala celá armáda a takto byly postaveny i bojové řády pro jednotlivé stupně organizace vojsk. Například nové bojové řády byly vydány v roce tuším 1985. Ale vojskový týl měl stále platný předpis vydaný v roce 1962. Potom moje konstatování zoufalého stavu vojskové PVO je jen povzdechnutí nad problémem, který vlastně ani nebyl tak vážný. Problém ČSLA byl dán neschopností a strachem ze samostatného myšlení, stupidním kopírováním našeho vzoru RA a celkovou přestárlostí vysokého velení. Věřil bys, že nové bojové řády obsahovaly stati typu-námořní výsadek, boj v poušti, obrana mořského pobřeží? Polní bojový řád vnitrozemské armády určené k boji ve střední Evropě! Historie nezná velitele, který by před bojem řekl nadřízenému-já už nic nechci já mám všeho dost. Další pokračování původních článků o ČSLA, pokračuje Neferit SR, tentokrát o ženijním vojsku. 11
Ženijní vojsko Na začátku jsem nucen napsat, že jsem nikdy u žádného ženijního útvaru nesloužil, takže zde uvedené informace mám ze společných cvičení vlastní armády i ze cvičení spojeneckých a z vlastní výuky ženijní přípravy na dvou vojenských školách. Každý voják pokud absolvoval solidní přijímač do smrti nezapomene na excelentní puchýř na dlani od ženijní lopatky, když se někde na cvičáku pokoušel vykopat okop pro ležícího střelce. Tím většině vojáků zkušenost s ženijní přípravou končí. Naštěstí tehdy to byl pouze začátek. Musím uznat že ženijní služba bývalé ČSLA byla na vysoké úrovni a to co jsem měl možnost vidět na mě dodnes dělá hluboký dojem. Byla sice částečně postavena na staré technice, ale pokud tato byla udržována v dobrém stavu, tak její schopnost podpořit boj byla opravdu vysoká. Ženijní jednotky byly v sestavě praporů, pluků a divizí. A navíc byly k dispozici ženijní pontonové pluky-Litoměřice a Kamýk nad Vltavou a několik ženijních brigád, které byly na částečných stavech a rozvinovaly se pouze válečně. Ženijní síla armády byla postavena podle potřeby středoevropského válčiště a tak se zdála předimenzovaná, ale byla taková proto, že mimo naše vlastní potřeby musela zabezpečit působení Střední skupiny vojsk Sovětské armády a protože se předpokládalo, že po teoretickém odražení potencionálního protivníka bude následovat protiútok a přenesení boje na území Západní Evropy a zde byla potřeba obnova bojiště pro působení vlastních vojsk. Naše pontonové pluky byly jedny z nejlepších na světě-jejich schopnost postavit mosty o potřebné nosnosti byla fenomenální a jako jedny z mála dokázaly postavit i takzvaný skrytý most, kdy byly pontony částečně zaplaveny vodou a mostovka byla skryta 30-50 centimetrů pod hladinou. Tím bylo zabezpečeno, že nebyl vidět. Měli jsme ve výzbroji prostředky pro likvidaci min i jejich rychlé položení a to jak mechanické tak i strojní a raketové. Měli jsme ve výzbroji mostní tanky, mostní automobily, zákopové pluhy-taženy dvěma tanky, dozerem kolovým či podobně silným trakčním prostředkem dokázaly kontinuálně hloubit zákopy pro stojící střelce, které nepotřebovaly moc ruční práce na jejich dokončení. Měli jsme mobilní lesní pily, které najely k libovolnému lesu, rozvinuly se a po 30 minutách do nich na jedné straně padaly poražené stromy a na druhé vycházely fošny , desky, trámy všech rozměrů a jiný dřevitý materiál-vše poháněly spalovací motory.
12
Já osobně za zvláštní druh ženistů považuji i stavební, silniční a železniční prapory. Tyto byly založeny na základě bývalých PTP. V době, kdy jsem se s nimi setkával já, už byla jiná doba a byly to speciální,vysoce výkonné vojenské celky, které dokázaly odvést skvělou práci. První stavěly podzemní místa velení, palposty PL raket, speciální pozorovací stanoviště a za války byly určeny k budování polních opevnění a adaptaci běžných stavebních objektů k využití při obraně vlastních vojsk a ochraně obyvatelstva. Dále se podílely na bytové výstavbě a lidi se tam někdy i dost naučili. Přesto se jim stále říkalo pétépáci a v armádě byli považováni za odpad. Další dva typy vojska byly určeny v době míru na stavby a opravy silnic, mostů,železničních svršků a speciálních železničních objektů. Za války měly opravovat poničené komunikace a podílet se na ochraně obyvatelstva před působením protivníka, úpravami vybraných objektů na kryty hromadného použití. Všechny zde popsané druhy vojska byly zkušené a opravdu uměly svoji prácijejich důstojníci byli zdatní stavbaři a mnoho z nich mělo školy typu Vysoké školy dopravní v Žilině, která patřila k tomu nejlepšímu, co Československé vysoké školství mělo. Bohužel byly použity při budování socialismu-což není asi špatně, špatně je, že tam lidi -záklaďáci, dřeli za minimální příjmy a přitom odváděli vysoce kvalifikovanou práci. Všechny tyto druhy vojska jsou dávno zrušeny a od jejich zrušení není podle mě vyřešena obnova poničeného území v případě ozbrojeného konfliktu. Neumím si představit, jak někdo donutí civilistu, aby pod případnou hrozbou ohrožení života někde opravoval cesty-není to jejich práce. Navíc samozřejmě jejich speciální technika je pryč. Tato schopnost ozbrojených sil je tedy asi nenávratně pryč. Jako poslední forma vojsk tohoto typu, tedy vojska podporujícího boj a pracující na ochraně vlastního obyvatelstva, jsou naštěstí zachované pluky civilní obrany. Myslím si, že z naprostého přehlížení za staré doby jsou dnes něčím jako výkladní skříní a prezentací užitečnosti armády. O přehlížení mluvím proto, že celých 8 let vojenských škol jsem se o nich učil asi 8 hodin. Dnes je vše jinak a tyto vysoce kvalifikované pluky jsou chloubou AČR - jejich užitečnost byla ověřena nesčetněkrát za povodní, záplav a jiného ohrožení lidí, jako jsou lesní požáry, průmyslové havárie a podobně. Já osobně znám dobře pluk CO v Bučovicích, je to na Moravě poblíž Slavkova a znám i pár lidí z pluku CO v Rakovníku, který byl postaven na základě jednoho zrušeného pluku 1. tankové divize. Doufám, že tyto pluky budou zachovány i nadále-opravdu dokážou být užitečné. 13
Co tedy závěrem? Ženijní zabezpečení ozbrojených sil v době existence ČSLA bylo na velmi solidní úrovni. I když bylo částečně zastaralé, bylo možno ho lehce získat i s vycvičenými obsluhami mobilizací v civilním sektoru. Tento způsob by také sloužil k nahrazení ztrát buď působením protivníka nebo vlivem technických poruch. Bylo solidně vycvičeno a svou práci umělo. Nevím v jakém stavu je dnes, ale doufám, že alespoň něco přežilo. Bohužel, ani zde si neodpustím uvést, že tak jako celá ČSLA i tyto útvary trpěly naprostou absencí protivzdušné obrany, která by způsobila, že jeho síla i schopnosti by působením protivníka rychle slábly. Další stať se týká dotazu na množství „speciálních jednotek – nechme mluvit experta -Neferit SR
„Speciální“ jednotky ČSLA
Asi vás zklamu - v bývalé ČSLA bylo speciálních jednotek velmi málo. Alespoň v tom smyslu, v jakém je chápeme dnes. Měl v Prostějově pouze výsadkovou brigádu, která byla tak utajovaná, že jsme o ní věděli jenom to, že existuje. Podle
14
všeho to byl nejlepší bojový útvar ČSLA, ale jeho síla postačovala na 2-3 dny boje po vysazení a pak by zanikl, pokud by nebyl vyproštěn a doplněn zálohami. Ve Varšavské smlouvě totiž speciální jednotky zabezpečovaly: -Polsko - dvě vzdušně výsadkové divize a -SSSR - 4 VVD + dvě divize horské pěchoty. Neřeším námořní pěchotu - na našem území nebylo pro ni využití. Každá národní armáda si držela nějaké výsadkové jednotky, ale jejich síla nebyla velká. Jde o to že VS byla poměrně chudá a tak si velké výsadkové jednotky náročné na výcvik, výbavu a hlavně leteckou přepravu nemohla dovolit. Dále pak v ČSLA existoval nějaký speciální prapor, dislokovaný v Chrudimi. Nevím, co to bylo zač, ale mluvilo se o nich v superlativech. Myslím si, že to byl prapor hloubkového průzkumu, ale nic víc nevím. Vyšší úroveň vycvičenosti a tím i bojového využití měli ještě průzkumné jednotky běžných pluků a divizí. Šlo o průzkumné roty pluků a průzkumné prapory divizí. Zdá se, že byly na dobré úrovni, ale mě osobně splývali s běžným vojenským pozadím .
Víc nevím, co bych bez spekulací uvedl. Po '89 nastal s postupnou reorganizací AČR zlom. Vznikla 4,.brigáda rychlého nasazení (BRN). Ten prapor z Chrudimy je její součástí. Potom vznikly - a myslím, že už i zanikly - 2 brigády vojenského zpravodajství, ve kterých byly včleněny velmi dobré prapory hloubkového
15
průzkumu. Výsadková brigáda prošla transformací a pracuje po celém světě v misích OSN a NATO. Naše současná AČR je díky plné profesionalitě z 30% speciální. Naše síly vyčleněné do misí jsou velmi dobré a jsou vysoce hodnoceny. Účast v misích je stále formuje - rostou morálně, nabírají zkušenosti a učí se od lepších. Po přiměřeném přezbrojení budou plně způsobilí ke všem úkolům. Ještě je ale potřeba uvést 2 složky, které v rámci ČSSR působily spíše, než speciálně, unikátně: 1) vojsko ministerstva vnitra - pohraniční stráž. Byly to malé jednotky, roty, prapory a byly jen lehce vyzbrojené. Dnes mají špatné image, v té době byly velmi efektivní v obraně příhraničního pásma. Měly dobrý výcvik, vysokou morálku a skvělou znalost prostoru případného boje. Měly udržet pohraniční prostory do příchodu armády a pak to, co by zbylo, mělo pracovat jako vojenská policie. Bylo to přesně podle vzoru SSSR, včetně těch zvláštních,světle zelených čepic. 2) lidové milice. Dnes o nich není slyšet nic dobrého, ale byly to jednotky dobrovolníků, solidně vyzbrojené, všichni měli za sebou 2 roky ZVS. Zde měly působit jako teritoriální vojsko. Ochrana vodáren, elektrouzlů, mostů a jiných cenných objektů. Zažil jsem je jednou při společném cvičení a jejich střelba na cíle z bezzákluzových kanónů byla ta nejpřesnější, jakou jsem kdy viděl. Viděl jsem jejich kulometníky a odstřelovače opět, velmi dobrá činnost. Jejich motivace byla vysoká, ale byli až příliš často zneužiti proti vlastním lidem. Zánik obou těchto složek byl tedy nezbytný. Jinak se nedá nic moc napsat. Pravda je, že moje postavení v logistice bylo proměnlivé a ne vždy jsem se pohyboval tam, kde to pro dnešní zájemce mohlo být zajímavé. Takže pánové nevím, jestli Vám ještě něco dlužím o bývalé ČSLA, vlastně asi ještě letectvo a myslím dělostřelectvo, musím se podívat do historie mých příspěvků. Takže někdy příště. Bojové použití ČSLA – voják jako jednotlivec . Kdo jiný než Neferit SR
Voják jako jednotlivec na bojišti ČSLA, tedy Československá lidová armáda je fenomén našich dějin, který se svého objektivního posouzení dočká až asi za hodně let. Jde o to, že tento ozbrojený sbor vyrostl na troskách buržoazní Československé armády a jejího pohrobka vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava s návazností na účastníky ozbrojeného 16
boje
proti
Německu
a
jeho
satelitům
tedy
na
útvarech
a
jednotkách
1.Československého armádního zboru a jednotkách které dorazily do vlasti z území Západní Evropy, hlavně tedy z Velké Británie. To od samého počátku dávalo do vínku několik zátěží se kterými se musela vypořádat. Zejména šlo o sladění naprosto odlišných koncepcí taktického a operačního použití vojsk, která byla cvičena a v boji používána podle naprosto odlišných doktrín a bojových řádů. Dále pak se po celou dobu její existence potýkala s tím, že jí byla sebrána veliká hodnota-apolitičnost a tím se stala v konečném důsledku jedním z nástrojů třídního boje v naší vlasti a několikrát byla přímo zneužita proti vlastním lidem. Je nezpochybnitelné, že se velmi ochudila odstraněním účastníků západního odboje, perzekucí čestných a velmi kvalitních důstojníků a vojáků na základě příslušnosti k Československým legiím a bohužel také nekritickým přejímáním strategických, operačních a taktických norem od Sovětské armády. Nakonec ji v očích obyvatelstva zatratila její nečinnost při příchodu vojsk Varšavské smlouvy a následné vystoupení proti vlastním lidem v 69 roku. Od té doby to byla lidová armáda jen podle názvu a podle toho, že v ní musel sloužit každý mladý muž pokud ho naprosto prokazatelně této povinnosti nezbavil zdravotní stav. Já v tomto pojednání nebudu řešit padesátá léta, léta normalizace a různá jiná mezidobí, Zaměřím se na 80.léta, kdy jsem byl její součástí a to od 1. září 1979 až do 1.ledna 1990, kdy prodělala takové změny, že ji lze považovat za zaniklou. Dále se nebudu zabýval politickým působením na vojáky realizovaným pro vaši informaci stranicko-politickým aparátem ve složení : stranické organizace KSČ, sbor zástupců velitelů pro politické věci, organizacemi SSM a vše zastřešující Hlavní politickou zprávou ČSLA. Budu řešit pouze a jen - taktické použití vojáka jako jednotlivce v boji i jako základní logistické jednotky - stupeň družstvo, četa, rota a prapor jako nejnižší taktické jednotky - stupeň pluk a divize jako vyšší taktické stupně, kdy divize už za určitých okolností mohla sloužit jako nejnižší operační stupeň. Vždy se budu snažit o popis taktického použití daného stupně a na to navázat odpovídající logistickou podporu. Podotýkám, že vše budu zpracovávat podle nalezených poznámek ze svých studií, vlastní zkušenosti a znalosti věci. Proto se můžu a také zcela jistě budu dopouštět určitého spektra chyb a nepřesností. Pokusím se je ale minimalizovat. V rámci možností se pokusím i o rekonstrukci organizačních struktur jednotlivých jednotek a útvarů, tak jak byl postaveny v té zvláštní době. Toto se pokusím pro lepší
17
možnost porovnání se světem konfrontovat s jednotkami západních armád. Takže tolik na úvod a dáme se do práce: Voják v boji. Voják je , no to by chtělo něco jako definici. Pro potřebu tohoto pojednání budeme vycházet z toho, že je to občan který na základě dobrovolnosti nebo jako v případě ČSLA na základě branné povinnosti musí nebo chce podstoupit výcvik, který ho vydělí z civilního života a udělá zněj nástroj pro násilné řešení politických situací. Tedy jde o zjednodušeně řečeno o občana, který nese na svých bedrech povinnost bránit vlast. Pro zpestření uvedu, že kdysi na Doupově jsem slyšel jak jeden voják základní služby definuje vojáka jako: „hmotu zabalenou do zeleného , která se za strašného řevu dává do pomalého pohybu“, no taky názor. Voják procházel v ČSLA poměrně složitým vývojem. Po nástupu absolvoval základní vojenský výcvik kde se naučil základním vojenským dovednostem, prodělal první střelby a na konci následovala vojenská přísaha. Po ní následoval odchod na útvar a celý cyklus vojenského vzdělávání, který měl zajistit získaní dovedností a praktických návyků v určené vojenské odbornosti. Co musel takový voják základní služby obsáhnout? No bylo toho hodně: 1. politické školení mužstva - pro bojové použití téměř k ničemu, vojáci těm řečem moc nevěřili a dodnes si myslím že tyto hodiny byly vítaným odpočinkem 2. střelecká příprava - rozborka, zborka, teorie střelby, základy balistiky a nácvik střelby na terče podle jednotlivých střeleckých cvičení, zakončeno ostrými školními střelbami 3. ženijní příprava - seznámení se se základy ženijní přípravy vojsk a to: ochrana vojáka před působením protivníka, tedy okopy pro ležícího, klečícího či stojícího střelce, zakončeno vykopáním okopu pro ležícího střelce, maskování
vojsk-tedy
ukrytí
vojáka
před
pozorováním
protivníka,
zadýmovávání terénu a použití ručních zadýmovacích granátů, -u vybraných vojenských součástí základy trhacích prací 4. ochrana proti zbraním hromadného ničení - zde se voják naučil základy použití individuálního protichemického balíčku, upravovat pitnou vodu, použití autoinjektoru GAI-proti nervově paralytickým látkám, použití univerzální odmořovací soupravy, dále se naučil základní signály pro protichemický, a
18
proti jaderný poplach a zásady chování vojáka v těchto extrémních podmínkách 5. zdravotnická příprava - zde se voják naučil zásady svépomoci a vzájemné pomoci. Šlo o to aby voják dokázal ošetřit základní zranění na sobě i svém druhovi, aby zvládl transport raněného sám vlečením po zemi, plížením plazením se zraněným na zádech, transport raněného přes ramena a potom ve spolupráci s kolegou, tedy dva nesou jednoho. Zde se zároveň učily i zásady stabilizace a udržení života do příchodu prvního stupně odborné pomoci. Dále pak zásady kolektivní hygieny a hygieny individuální-ochrana proti plísním a podobně 6. základní pohybové dovednosti a tělesná příprava - hod granátem na cíl a do dálky -zrychlené přesuny -překážková dráha všech typů a provedení -šplh po laně, lanové visuté lávky a tak dál 7. Pořadová příprava - tedy schopnost reagovat kolektivně na povely, upevňování kázně a cviky se zbraněmi, nácvik slavnostní vojenské přísahy a nakonec její absolvování 8. Ostatní potřebné znalosti - zásady proviantního zabezpečení - základy výstrojního zabezpečení - základy strážní a posádkové služby - studium a přezkušování ze základních řádů Ř-1 Řád vnitřní služby, Ř-2 Řád posádkové a strážní služby, Ř-1 Kázeňský řád a Zákl. -1-4 Cvičební řád zbrojených sil. Toto všechno tedy musel voják v nějaké podobě obsáhnout. Nevím jaká byla kvalita v jednotlivých posádkách. U divizí prvního sledu to asi mělo svoji úroveň , jinak popravdě řečeno nevím. Na zvládnutí toho bylo opravdu hodně a celé to bylo negativně narušeno všude přítomnou šikanou různé úrovně kdy starší ročníky si vybíjeli po večerech a nocích své mindráky na nováčcích. Ti byli díky tomu trvale nevyspalí a jejich schopnost se učit byla silně narušena. Pokud by vše proběhlo normálně a bylo na to více času než jen 30 dnů tak to mohlo brance udělat slibným bojovníkem s možností dalšího vývoje. Ale to hlavní co nás zajímá je Taktická příprava vojáka jako jednotlivce. Tuto řešilo několik předpisů podle zaměření, ale rozhodující byl služební předpis Vševojsk 51-7, já osobně jsem byl cvičen i podle předpisu Pěch-III-6, který řešil otázky boje z blízka, zabíjení v léčkách, likvidace jednotlivých protivníků, šerm bodákem-ten předpis pocházel ještě z padesátých let-
19
ale byl pořád dobrý. Voják jako jednotlivec měl být a snad i byl vycvičen v těchto vojenských dovednostech: A.
Voják jako pozorovatel - Zvláštní činnost , kdy voják ve stanoveném prostoru měl vyhledat,správné místo odkud mě zajištěn výhled a výstřel, bylo ho možno jednoduše adaptovat do podoby úkrytu odolného palbě lehkých zbraní a odtud mě za povinnost pomocí vlastních očí a optických pomůcek bedlivě pozorovat stanovený úsek terénu nebo lépe protivníkových postavení a měl vyhledávat tyto cíle: - rozmístění předního okraje protivníkových postavení, prostory jeho bojového zajištění, rozmístění těžkých pěchotních zbraní a posilových prostředků a obrněných vozidel místa styku jednotlivých jednotek, rozmístění velitelských stanovišť a polních opevňovacích objektů - zvlášť pečlivě si musel všímat stanovišť nepřátelských pozorovatelů a odtřelovačů - o všem co viděl vedl záznamy kdy viděné objekty určoval podle pozorovacích bodů- terénních nezničitelných objektů a času.
B.
Voják jako pátrač - opět zvláštní činnost. Pátrač je pohybující se průzkumník který ve spolupráci s vedoucím pátračem provádí průzkum pochodové osy kolony vlastní techniky neznámým terénem. Vypadá to asi takto-před kolonou bojové techniky jede předvoj v síle stanovené velitelem přesunujícího se útvar, zpravidla četa. Ta vysílá pátrací vozidlo a to dva pátrače. Jejich úkol je složitý a do jisté míry i krajně rizikový: - zjišťovat kvalitu komunikací, únosnost mostů a zda nejsou připraveny k demolici - zjišťovat zda nejsou komunikace zaminovány a pokud ano jak a jakými ženijními prostředky - při průchodu lesem propátrat jeho okraje a zjistit případnou přítomnost protivníka - při průchodu osadou zjistit její možné obsazení protivníkem, její ženijní poškození, průchodnost křižovatek Pátrači navzájem a pátrači s pátracím vozidlem celou dobu musí dokonale spolupracovat, krýt jeden druhého a vytrvat v maximální ostražitosti. Musí být připraveni kdykoliv bojovat a včas ustoupit. Po celou dobu musí udržovat spojení a jejich hlavní povinností je přežít tak dlouho aby dokázali dát zprávu o napadení. 20
Uznejte sami, že to zvládne jen voják zkušený a takto cvičeni byli aspoň
předpokládám
příslušníci
průzkumných
čet
a
rot
vševojskových pluků. Já to absolvoval komplexně a je to prima nářez. C.
Voják v útoku - tímto zaměstnáním prošel každý voják v základním výcviku. Je to ostré a hodně nervozní zaměstnání, Voják je poprvé vybaven jako do boje. Nafasuje a napáskuje cvičnou munici, dýmové granáty. A do zblbnutí opakuje jednotlivé kroky bojového chování. Musí zvládnout na sebe navěsit veškerou výstroj a výzbroj, a musí být schopen běžet, plazit se a pohyb přískoky. Mířeně střílet v běhu, v běhu odhazovat na cíl ruční granáty. Musí se naučit překonávat zátarasy všeho druhu a pokud je výcvik na úrovni je uvykán na palbu protivníka pomocí imitace hluku boje-na to slouží potřebná pyrotechnika. A to se cvičí tak dlouho než je instruktor spokojen. Zažil jsem hodně základních vojenských výcviků a spíše mi to připadalo že se to moc vážně nebere. Ale viděl jsem i obrácené situace a potom ti hoši vypadali poměrně bojeschopně. Celé by to mělo být doplněno podpůrnou palbou BVP a OT a voják by měl být schopen akceptovat, že v případě této činnosti naostro může být raněn nebo i zabit. Bohužel v ČSLA se na tento stupeň psychologické přípravu nedbalo –aby náhodou voják nedostal strach z toho že je voják.
D.
Voják v obraně - toto zaměstnání a celkový výcvik je fyzicky stejně náročný jako výcvik v útočném boji. Je totiž doplněn faktickým kopáním postavení vojáka jako jednotlivce o pokud to u útvarů brali vážně tak to znamenalo vykopat ve finále okop pro stojícího střelce postupně přes okop pro ležícího a klečícího střelce. Samotný výcvik pozůstával ze získání schopnosti mířené palby na pohyblivé cíle, házení ručních granátů na cíl, nácviky soustředěné palby na jednotlivé signály. Dále pak chování při dělostřeleckém přepadu, leteckém napadení, předávání signálů a podnikání protiztečí. Nedílnou součástí je pak budování záložních postavení a jejich zaujímání ne stanovený signál. Při nácviku obrny se pak také nacvičuje budování zátarasů a to ježků rohatek, nízkých a 21
kombinovaných zátarasů, souběžně se ženijní přípravou. Zažil jsem na vlastní kůži a viděl na dvou cvičeních u pokládání Bruno válců což je zatarasovací lahůdka.Nelze opominout také boj stanky pomocí RG a zápalných lahví-je to asi v poli blbost, ale předpis to řešil a já to dokonce absolvoval. Každý způsob bojového použití vojáka předpokládá jeho vysoký morální stav, odhodlanost, osobní statečnost a opravdu poctivý výcvik.Například boj zblízka, šerm bodákem, tichá likvidace protivníka se u normálních vojsk cvičila jen náznakově. Použití ostré munice bylo naprosto vyjímečné - vždy panoval strach z toho co by se stalo kdyby došlo ke zranění nebo úmrtí vojáka. Zažil jsem osobně několik vážných poškození zdraví a dvakrát i usmrcení vojáka a vždy to byl podloženo až hysterickou reakcí
nadřízených
hraničící
s
předáváním
prokurátorovi,
degradacemi, přemisťováním do jiných posádek, vyhazování z funkcí, prostě vojenské špičky odmítali akceptovat, že v armádách na celém světě se to může stát a také se to stává. Nikoho to nemrzí víc než samotnou armádu ale za socialismu jsme obětovali kvalitu výcviku a tím bojeschopnost bezpečnosti a klidu. Toto je základní menu co by měl každý voják získat v základním vojenském výcviku a potom při zdokonalování v průběhu dalšího období. Samozřejmě zde popsaný výcvik a použití se týká pouze a jen jednotlivého pěšáka. Po ukončení je voják vrácen na mateřský útvar a zařazen na svůj post. U motostřeleckých útvarů to byl: Střelec, střelec odstřelovač, kulometník, pomocník kulometníka, pancéřovník a pomocník pancéřovníka. Dále pak řidič OT/BVP, střelec operátor palubních zbraní a velitel družstva. U tankových útvarů to byli řidiči tanků, velitelé tanků, střelci a nabíječi. U útvarů s tanky T-72 odpadali nabíječi. Samozřejmě za tímto rozčleněním byla potřeba absolvování potřebných odborných školení, výcviku, poddůstojnických škol, zdokonalovacích příprav a nekonečného výcviku. Voják byl a asi vždy bude základ každé armády. Já navíc vždy tvrdil, že je to i základní jednotka logistické podpory. Abych to potvrdil, podíváme se co za materiál voják nesl když vyrazil do boje. 22
•
Střelecký materiál - jednu polovinu palebného průměru své zbraně, např. u SA vz. 58 šlo o 150 nábojů, u RPG-7 nesl pancéřovník 3 střely a jeho pomocník dalších 7 a to vlastně střel a stejný počet rozložených raketových motorů. K tomu samozřejmě osobní zbraně-pancéřovník pistoli a pomocní samopal-žádná sranda. A kulometník-táhl kulomet a k němu pistoli. 450 nábojů. Jeho pomocník 600 nábojů a samopal se 150 kusy odpovídající munice. -2 kusy ručních granátů-jeden RG 4-útočný a jeden F-1 obranný
•
Ochrana proti ZHN - kompletní protichemický oblek, individuální protichemický balíček a univerzální odmořovací soupravu
•
Zdravotní materiál - kapesní obvaz, osobní dozimetr, autoinjektor, antiprotektivní látku a látku pro úpravu vody
•
Proviantní materiál - malou polní s jídelním nádobím třídílným, příbor, denní dávku potravin a jednu sadu nedotnutelné dávky potravin, polní láhev s vodou.
•
Výstrojní materiál - náhradní soupravu prádla
•
Ženijní materiál - ženijní lopatku, jednu nálož 100g tritolu se zapalovačem se s požděním na 30 sekund Na vozidlech jednotky se mu vezl další materiál ale ten není tak důležitý, no důležitý je, ale ne pro to co probíráme.
No militaristé-takový byl pohled na vojáka v boji v bývalé ČSLA. Je to hodně stručné ale obsahuje to hlavní koncepce a potřeby boje, jak byl chápán tehdy platnou doktrínou. Pro dnešek končím a někdy příště se podíváme na družstvo, četu a rotu vševojskového útvaru. Po takovémto úžasném shrnutí, padla celá řada různých dotazů, vybral jsem následující. Tafif reaguje Co všechno měl vlastně voják na sobě? Jaké oblečení. A to náhradní? Jaké vybavení měl odstřelovač, především zbraň?
23
Neferit SR o vybavení – reakce na Tafifův dotaz Pokusím se to stručně nahodit- Opasek: ženijní lopatka, sumka se 4 zásobníky a 120 náboji, bodák, polní láhev s vodou. Nosné popruhy: malá polní s veškerým proviantem, jídelní nádobí,příbor, základní hygiena,náhradní prádlo, 30 nábojů Samostatná brašna přes rameno: prostředky OPZHN. Vše ostatní bylo rozmístěno po kapsách polního stejnokroje. Celková váha asi tak 35 kilo, s velkou polní 65 kilo. Ale ta byla vezena v bojových vozidlech nebo na vozidle výkonného praporčíka. A malá zkušensot jednoho z mála absolventů Základní vojenské služby v ČSA. Nechme mluvit vojína CrowX Zkušenosti se ZVS Ako človek, ktorý absolvoval ZVS môžem iba konštatovať, že osobu zodpovednú za návrh tejto výbavy by som najradšej niekam kopol. :-x Nejde ani tak o počty kusov a váhu ako o dizajn a kvalitu jednotlivých kusov výbavy - takže lopatka, ktorá sa vám pri kopaní do tvrdej zeme ohne do pravého uhla; sumka ktorá neuveriteľne prekáža pri chôdzi; tupý bodák; protichemická výbava, ktorá úspešne sabotovala rýchlejší pohyb; poľná fľaša, z ktorej by som sa bál dať napiť psovi boli podľa mňa úspešnym pokusom ako v prípade možného konfliktu zapríčiniť čo najväčšie straty na strane vybavenej takýmito skvelými produktami „vyspelého socialistického štátu“. Neferit SR samozřejmě odpověděl Jak zkušensoti CrowX vidí profesionál Do isté míry s Tebou souhlasím - způsob nesení a provedení byly někdy nedokonalé. Ale na druhou stranu zažil jsem spojenecká cvičení Varšavské smlouvy a nikde jsem nic o oc lepšího neviděl. Ale po převratu jsem zažil několik společných akcí se západníma vojákama. Brity, Francouzi a Němci a měl jsem pocit, že mají úplně stejný problém. Alespoň podle toho jak se rozčilovali. Navíc mám poznatky, které naopak některé naše výstrojní součástky anebo vybavení naopak řadí k tomu nejlepšímu co je v armádách k mání. Američtí logistici třeba pečlivě studovali naše boty vz. 60. Stalo se to poté, co jeden náš voják šlápl v Jugoslávii na minu a i když
24
byl vážně zraněn přežil - mina mu utrhla „pouze“ patní kost, Stejná mina v několika případech utrhla americkým a jiným spojeneckým vojákům nohu v kotníku. Je to morbidní,ale pravda je že konstrukce naší boty byla velmi dobrá. Ženijní lopatka? Já znám dva vzory-první byl pevná lopatka v koženém obvodovém pouzdře zavěšená na opasek-co já se s ní nakopal děr a moji spolucvičí taky tak. A nepamatuji se, že bychom řešili nějaké deformace-my si je na jedné straně brousili a pak jsme s nima káceli i stromky a přesekávali kořeny tlusté i 10 centimetů. Druhá byla skládací a byl to krempl. Ale osobní zkušenost s ní mám nulovou.Ještě dnes si pamatuji a dovedu použít sedm základních úderů a seků ženijní lopatkou-šlo o její použití v boji zblízka. Bodák se používal ve výrobní verzi se základním ostřím. Ovšem při vyhlášení branné pohotovosti státu v takzvané první etapě bojového stmelení jednotek byla jedna základní věc-polní zbrojní dílny měly za povinnost bodáky nabrousit. Polní láhev? Nekonečná bolest - ale řešitelná - před použitím jsme si je vypláchli silným roztokem louhu sodného a důkladně vypláchli - pak až 14 dnů nebyl z kvalitou vody problém. Sumka? Opravdu krám a nikdy jsem nepřišel na to, jak ji nosit a neubližovat si. Ani další voják ZVS si neodpustil reakci, a byl jsem to já sám – Dalcor Dalcor a ZVS ZVS službu jsem absolvoval v roce 2000/2001 (nebo 01/02) a musím říct, že veškeré vybavení jednotek bylo zcela nedostatečné, počínaje toho co jsem dostal v přijímači, tak i toho co jsme měli na útvaru. Nemůžu si pomoc ale naše armáda zaspala dobu co se týče vybavenosti a pohodlí vojáka. Alespoň v dobách všeobecné branné povinnost a v době budování demokracie! Ano woodlandy a kanady (tuším vz. 91 obojí) byly celkem pohodlné a pohodové. A to je všechno. Ostatní vybavení bylo těžké nepohodlné, špatně se s ním manipulovalo. Systém malé i velké polní byl prostě zoufalý v porovnání se systémem ALICE je to jak srovnávat nový DAF s Tatrou 138 ;) Výhoda munice ráže 5.56mm (SS109 NATO) je ve váze, stejně tak jakou konstrukční materiál zbraní z tvrzených plastů, které „kua“ pořádně sníží zatížení vojáka. Takže VYBAVENÍ HROZNÉ V tomto roce jsem se učili podle směrnic upravující práci vojáka na bojišti zasaženého ZHN, samozřejmě aplikování GAIky a tak pod. Prosím v roce 2002 tedy již pár let po úmluvách SALT 1 a SALT 2! 90% materiálů a směrnic podle kterých jsem se učil vypadal jako kdyby vůbec nebyl upraven podle potřeby soudobého vedení boje a nových směrnic. Výuka vojáka –
25
zastaralá. Motivace - nulová Odborná znalost a způsobilost nadřízených ve štábu v příjímači - hrozivá Co se týče mého pozorování Nikdo nám neřekl jaká bude naše činnost na bojišti. Nehledě na to že jako spojovací rota vybavená auty V3S jsme nebyly schopni se spojit ani když stáli vozy vedle sebe na parkovišti. A nedokázal to ani velitel roty ani štáb útvaru. Vybavení technikou - hrozivé je slabé slovo Za celou vojnu sem vystřelil třikrát ze SA58 prosím výstřely 10/9/9 na 50 m. SA 58 neumožňuje střelbu levákům, oproti tomu některé zbraně (AR 15 Family verze A2/A3/A4 třeba ano). Zato skládal jsem o a rozkládal 4 x do týdne. Osobně si myslím že kdyby došlo k vojenské akci tak jsme jako útvar v pr.... Obávám se že co se týče přístupu a odpovědnosti k obraně byl jsem na tom v našem útvaru lepší než naši přímí nadřízení (velitelé čet). No a jestli by další nadřízení byly schopni vést útvar do války (s naším vybavením, mi to přišlo jako dobrý vtip)? Po přečtení Claussewitze, Pournella a dalších knih o nasazení lehké pěchoty bych asi byl lepší! Nepochybuji že prvosledové a profesionální jednotky na tom byly lépe, ale byla to fakt hrůza My záklaďáci spolu proti Gumákům musíme držet, že CrowX? Plne súhlasím s Dalcorom - pre nezúčastnených môže byť takéto rozprávanie vtipné, resp. môžete sa na tom smiať, ale človeku rýchlo zamrzne úsmev na tvári keď sa takého vybevenie aplikuje priamo na jeho osobu, prípadne keď má ovládať takúto „spoľahlivú“ techniku. Des je slabé slovo - horror je lepšie. Impérium vrací úder: Neferit SR Jsem velmi rád, že jsem díky vám dostal jakousi představu o armádě v posledních pár letech. Zcela jistě jste četli první díl pečlivě a jistě jste si všimli že jsem popisoval své vlastní zkušenost a viděné reality a prokládal to tím, jak to řešil předpis. Přímo jsem uvedl, že kvalita výcviku byla celkově na nízké úrovni, a to jsem spolUs dalšími nedostatky sypal do článků o jednotlivých druzích vojsk ČSLA. PŘEKVAPENÍM PRO MĚ BYLO POPISOVÁNÍ DALCOROVO, NAIVNĚ JSEM SI MYSLEL Ž VRÁMCI PŘISTUPOVÁNÍ K NATO UŽ VROCE 2005 BYLA ARMÁDA A HLAVNĚ VÝCVIK NĚKDE JINDE. No jo, nevědomost hříchu nečiní, a tak je to se vším. Každopádně co jsem popsal byla realita a má osobní zkušenost, Dva příjimače co jsem vedl já v Bechyni
26
byly pro záklaďáky peklo-já měl své představy o výcviku a na třetí už mě nepustilinějací synkové papalášů z Prahy si stěžovali na všechno možné a nakonec jsem byl nařčen z lágernických metod-přitom jsem po nich nechtěl nic, co bych nedokázal sám a lépe. Byl to vlastně v konci socialismu výprodej bídy-materiálně technické, morální a koneckonců i myšlenkově volní. Armáda je všude velmi svérázná instituce. Má ve zvyku si neustále vytvářet nové problémy, které pak s nadšením řeší. A ta socialistická na to byla fenomén. Já ji nezatracuji, ale její slabiny jsem viděl, a dnes je vidím ještě jasněji. A protože jsem řekl že vám na tomto fóru budu dávat pravdivé informace nebo aspoň co pravdě nejbližší, je obsah takový jaký je. Prostě o ZVS - Dalcor Hmm, já jsem si samozřejmě přečetl o čem tvé seznámení je. Jen jsem si dovolil poskytnout vlasní, želbohu, tragickou zkušenost. K ZVS služně jsem přistupoval jako k nechtěné povinnosti, kterou se pokusím v rámci svých znalostí a schopností odsloužit. Bohužel můžu říct, že pro mě to byla zkušenost ve skrze a ve všech směrech záporná. Nemůžu si pomoci ale péče o vojáky ZVS byla hrozivá, žold taky (480 Kč před 5 lety). Vzhledem k tomu že během mé služby se nařídilo že pracovní doba vojáků je jen 8 hodin a pak pokud nemají kázeňský přestupek, nebo nejsou ve službě jim musí být umožněna vycházka. Znamenalo to že bych se ze žoldu dostal domů tak 4x za měsíc abych se mohl dále uživit. A co dělat s těmi 20 korunami co zbudou po skončení „pracovní doby“? Motivace vojáků fungovala spíše: „jak vojáky nemotivovat“. Upozorňuji že jsem na vojně utrpěl dost vážné zranění pravé ruky - komplikovanou zlomeninu a přetrhané vazy v zápěstí, a přesto jsem byl nucen vlastnímu silami lézt na V3S. Kdo zná tak pochopí, kdo nezná vězte že asi v 100 cm nad zemí byl první sloupek, musel si se chytit a přitáhnout rukou za korbu a vylézt nahoru. Do teď s rukou mám problémy. Myslel jsem si že armáda musí být moderní instituce, které učí mladé muže odpovědnosti vůči ostatním i vůči zemi původu a nějaké nacionální a národní hrdosti. Bohužel tak tomu nebylo. Zastaralé a těžké vybavení (ocelové plembáky) havarijní stav ubytoven, nebudu mluvit o sociálním vybavení. Ano voják si musí zvykat na drsné podmínky, ale proč v kasárna? Od toho jsou cvičení. Strašné, strašné a strašné.
27
Promiň Neferite, ta kritika není vůči tobě /neb jsem pod Tebou nesloužil/ ale vůči organizaci jako celku. Přesto samozřejmě jsou jednotlivci, kteří byly ztělesněním důstojnické služby a kteří přesahovali zbytek důstojnického, praporčického a poddůstojnického sboru. Mimochodem u spousty důstojníků si myslím že by se na ně dala aplikovat
celá řada vtipů o policistech. Rád bych zmínil nprap. Češíka,
tankistického veterána, který byl velitelem mé výcvikové čety v přijímači, protože to byl velitel jakého by jsi musel následovat až do pekla. I armáda se řadí do státní instituce po bok policie či celní zprávy – zakrnělý, zkostnatělý úřad – co na to Neferit SR Co na to říct, můj vlastní brácha si na vojně užil tolik, že i když spolu nevycházíme nejhůř dodnes se o vojně odmítá bavit. A to sloužil u výběrového útvaru ve Stružné u Karlových Varů. Byl to samostatný dělostřelecký oddíl, tedy oddíl vyzbrojený tehdy moderními a dobrými raketami SCUD. Ten útvar byl sice výběrový, ale já bych i tenkrát půl jeho stálého stavu na hodinu propustil a druhou zavřel. Měl jsem možná štěstí, že mě minula služba u běžného vševojskového útvaru a sloužil jsem převážně u druhů vojsk, kde stav kázně a neschopnosti na všech stupních nebyl tak markantní. U letectva šlo o drahou techniku a jakýkoliv problém končil neštěstím,a že jsem toho zažil-jen v roce 1988 spadlo 12 letadel a vrtulníků a bylo z toho 17 mrtvých pilotů a létajícího personálu. U rakeťáků to nebylo zlé, ale i tak někdy člověku přecházel zrak i sluch. U pásů jsem byl krátce a měl jsem kliku na 1.tankovou, tehdy asi naši nejlepší divizi a ta přestože měla své problémy byla na dobré úrovni. Zažil jsem skvělé spolupracovníky a zažil jsem i naprosto neschopné lidi a u některých se snoubila tato neschopnost s ješitností, zlobou na celý svět a někdy až neuvěřitelně přerostlým egem. Tito lidé napáchali strašně moc škod na vojácích i armádě. Bohužel 80% absolventů vojenského školství byli lidé kterým nic jiného nevyšlo. Navíc armáda měla berličku-pokud se zjistilo, že jsi jako důstojník k ničemu, uložila tě do politického aparátu a škody rostly - hlavně na lidech. Jsou věci, které měnit nejde, staly se a tím to hasne. Nebudu se pouštět na tenký led a nebudu se pokoušet obhajovat něco, co historicky neobstálo, třebaže ne vlastní vinou-zde mluvím, aby nevznikla žádná pochybnost o armádě. Armáda každé země je odraz této země a jak dopracoval své bytí reálný socialismus víme všichni - proč by armáda měla být výjimkou? 28
No a nyní pár zážitků z vojny, dále neřazeno... Vallun o vojenských řádech Vojskové řády jsou, pokud vím, v jistém stupni utajení, takže s nimi nejsme obeznámen:( Ale slyšel jsem, že Polská armáda v roce 1939 vycházela z Žižkova řádu pro polní vojska:) Ani bych se nedivil, kdyby nějaké „odkaz“; byly najitlené i v těch z roku 1985 u nás... Otázka je, nakolik jsme my mohli měnit nadiktované koncepce armádních jednotek - mám jistou představu - nepodloženou konkrétními znalostmi - že Rusové dosti trvali na tom, aby naše armády byly co nejpodobnější, de facto považovali armády svých satelitů za taktickou součást Rudé armády...
Dalcor o vojenských řádech Vojenské řády se učí každej záklaďák. Co vám mám povídat, jak jsem napsal dříve moje zkušenost s AČR je tristní. Nekompetentní velitelé na všech stupních, nedostatečně vzdělaní, nedostatečně motivovaní, nedostatečně jazykově vybavení. Jedinou vyjímkou jsou „elitní“ útvary. Ale těch je jako šafránu. Podle tvrzení velitele roty, v roce 2002 ještě armáda vycházela z doktrín vypracovaných v 60 letech a my se ještě učili!!!! co by jsme měli dělat v případě útoku tankových svazků se západní evropy? Nedovedu si představit co by armáda v takovém složení dokázala. Nehledě na kvalitu vybavení. V roce 2002 se stále používali zcela nepohodlné vybavení vojáka od zcela nevhodné a nepohodlné plné polní až po kožené (světlounce hnědé!!!!!!) sumky na zásobníky. Stejně tak absolutní humus byly nepohodlné ocelové plembáky. Porovnám li plnou polní AČR s americkým systémeme ALICE, či s britskou plnou polní a přepočítám váhu samopalů SA 56 a nábojů (M16 díky poloplastovým částem a díky menší ráži je prostě lehčí a operativnější, umožňuje střelbu levou i pravou rukou, ve verzi m16A3 a 14 umožnuje teleskopické nastavení pažby, a celkové zkrácení). tak jsem si připadal jak v 60. letech minulého století. Dalším nedostatek byl (resp nebyl) vycházkový stejnokroj. Měli jsme jenom maskáče. Civil na KVOPu nebyl povolen. Takže třeba do divadla si vyrazit nemohlo. Věřili by jste že součástí výcvikového plánu bylo zajištění území nepřítele po jaderném útoku?
29
Frosty a ZVS Ano - civil povolen nebyl, ale věta nadporučíka VP při sezení ''no - co si budeme povídat, když dorazíte domů a půjdete někam do hospody, tak si skutečně nedělám iluze, že půjdete v maskáčích. Ti kteří půjdou za 'kulturou' poblíž kasáren to samozřejmě budou mít obtížnější, neboť si budou muset dávat majzla - abych je nepoznal'' hovořila za vše. A s tím vybavením a dalšími připomínkami máš přírodažel pravdu.. Jen těch nábojů jsem vystřílel (z SAvz.58) podstatně více a i ten žold byl o trochu vyšší. A když už jsi vzpomenul sumky a další relikvie - nemůžu nevzpomenout atombordel a jednu příhodu s ním. Když jsme byli na taktice a jali jsme se v pěkném vedru na jedné louce zakopávat, velitele nenapadlo nic lepšího, než zařvat ''PLYN!''... a pár vteřin na to se kdesi z trávy ozvalo ''No ty vole - já mám v té masce nablito'' Následovala salva smíchu po níž jen velitel s patřičnou škodolibostí pronesl: ''Vybavení jste si měli zkontrolovat už při nafasování''.... Brát si to dotyčný samozřejmě nemusel, ale jako odměnu získal cca 1km plížením plazením - sem a tam. Dalcor a ZVS po několikáté Zkus nenarazit na důstojníka ve Staré Boleslavi, nebo v Čáslavi. Když teď vidím kevlar na hlavách a goretexovou plnou polní našich specialistů chce se mi plakat čím já musel projít! Hned první KVOP jsem hrál hokej za Čáslav a dostal jsem sekeru přes pravé zápěstí. Kvůli rychlým rukám nenosím (teď už jo) dlouhé rukavice a frajer mě trefil špičkou čepele na výběžek ulnové kosti (Jeďte si od lokte k malíčku, to je ulnová kost. V místě kde je boule - kloub v zápěstí je malý výběžek který celé zápěstí drží, tak to je ono). Samozřejmě jsem s tím dohrál pod obstřiky (kelen z 5 cm na postižené místo každé střídání) takže jsem měl ještě hezkou popáleninu. No nic. Stalo se to v neděli, vydržel jsem do pondělí. Jedu do Chotusic (jinak to je čáslavské letiště) k doktorovi, náš útvar vlastní doktory neměl. Znamenalo to s bolestí v ruce vyšplhat na korbu PV3S (kdo nezná, PV3S nemá sklápěcí zadní část korby, takže musíš vyhodit ruce nad hlavu a přitáhnout se). Doktor zjistil na pohled popáleninu (tedy tu nezjistil proč to máte červené? Stříkali mi to kelenem? Co to je? Utišovač bolesti? Ahá). Dal mi heřmánkovou mast a pružné obinadlo. Vydržel jsem tři dny kdy jsem bolestí nespal. Pak jsem jel znovu. Opět ona anabáze. Navíc podezření ze simulace, ale starší zvěrolékař mě poslal do Čáslavské nemocnice na rentgen. Světe div se až 80 30
letý primář, který o týden později šel do důchodu zjistil zlomeninu!!!! Následovala sádra. myslíte si že jsme ale při informování lékařů v Chotusicích měl výhody - houby - halo na korbu, tedy opět vyhodit obě ruce se sádrou nahoru a přitáhnout se.... No sádru jsem měl skoro dva měsíce, nedodělal jsem papíry na náklaďák. Na útvaru mi velící důstojník řekl že jsem simulant a že jsem si to udělal sám tak že jsem se rozjel proti mantinelu! Po první kontrole v ÚVN v Praze mi doktor řekl že mám zpřetrhané šlachy (Křížové mezi oběma kostma v zápěstí) a že začne zjišťovat jak to operovat, že u nás se taková operace ještě nedělala měl jsem mu o týden později zavolat. O týden později mi vynadal co ho ruším a že žádná operace nebude a že simuluju. No zkrátím to. Ruku jsem měl v sádře ještě další dva měsíce kdy co kontrola to jiný výsledek -
srostlé, špatně srostlé, stále zlomené, přetrhané šlachy, jaké šlachy
atak... Nakonec jsem strávil tři měsíce na Voj Rehabilitačním středisku ve Slapech, kde mi ruku jakž takž rozhýbali. Výsledek? V ruce mi neustále přeskakujou šlachy. Když dlouho píšu na PC, tuhne a bolí mi ruka. Mám stále sníženou hyblivost v zápěstí (pravé ruky). To jsem nakonec musel ještě podat odvolání proti pojišťovně. Protože mimo jiné doktor který vyjádření
psal a
závěrečné nález
pro
pojišťovnu si spletl ruce. Ale zase napsal co jsem chtěl. No a díky tomu že natáčím ruce abych měl co nejmenší problém se psaní mě bolí záda (Asi). To je můj největší zážitek z vojny.
31
Izrael vs zbytek světa Toto téma bylo založeno krátce po ofenzívě státu Izrael proti svým severním spojencům ve snaze zastavit bombardování severního Izraele raketami a dále jako reakci na teroristické útoky militatntní části Libanonské vládní organizace Hamás! Dalcor o článku v LN V článku v lidových novinách je zajímavý článek. Máme dvě vlády A: Jednobarevná vláda hnutí které si dalo za cíl zničit mezinárodně uznávaný stát, vládu za jejichž půl ročního účinkování dopadlo na tento stát 500 /a podle některých 1000/ raket Kasám vystřelených na civilní cíle. B:vláda koalice která vyhrála volby s heslem vzniku dvou států Otázka 1 Která z nich vystupuje agresivněji Otázka 2 viděli jste někdy v televizi či novinách nějaké fotky po zásahu kasámu? (pozn. moje nebo počet obětí tohoto bombardování?) A pokračuji: „Zůstává smutnou pravdou že izraelské akce cíleného zabíjení (teroristů) za sebou nechávají náhodné oběti, mrtvé civilisty (kolaterální ztráty) Jenže ty vznikají při útocích na válečníky a stát který je nebude eliminovat se vzdává obrany“. Ano Izrael útočí na teroristy a bojovníky hizballáhu, kterým dokáže útoky na svém území.. Naproti tomu kasámy dopadají na civilní cíle. A nezapomeňme, 3 izraelské vojáky unesl hizballáh z Izraelského území - tedy vládní hnutí v Gaze/Palestině. Vyslanec Libanonu v USA vystupoval stejným způsobem jako nejnovější únosci izraelců. Následovně byl odvolán. Pozdě. Operace vládních ozbrojených sil na cizím území je ozbrojený akt války. Nemůžu si pomoci. Válku kterou Izrael již skoro 60 let vede proti vojenským cílům a dosahuje vojenských vítězství. Dá se totéž říct o Palestincích a sousedech Izraelského státu? 32
Geralt reaguje Ten článek jsem dneska četl a je výborný! Klidně bych se pod něj podepsal. Doporučuji všem ke četbě, jmenuje se to: „Válka o Šalita a mír kásámů“, napsal Zbyněk Petráček (red. Respektu). Rád bych tě doplnil pár dalšími body, aby si ostatní mohli udělat obrázek: - Hamás nabízí zastavení odpalování střel kásám. Z tohoto tedy vyplývá: proč tak neučinil v rámci příměří? Desátník Šalit byl unesen, malá odbočka: nikoli zajat, jak se někdy mylně/tendenčně uvádí, když se nacházel 200 metrů v hloubi legitimního území státu Izrael a tuto mezinárodně uznanou hranici střežil. V žádném případě jej nelze nazvat izraelskýma agresorem. Když při výbuchu (Palestinci tvrdí, že to byl izraelský granát, Židé zase poukazují na preventivně nastraženou minu Hamásu) v Gaze zemřelo 7 civilistů, ihned volal Olmertovi Kofi Annan a požadoval prošetření. Olmertova odpověď: proč jste nevolal a nežádal vyšetření, když na Izrael dopadlo 30 kásámů? Dalo by se pokračovat déle, ale fakt stojí za to dát si trochu námahy a sehnat si dnešní (tj. 13.7.2006) Lidovky, nebo pak zabrouzdat na jejich web. Časem to tam snad přetisknou. Ajantis reaguje Ten článek byl nudný a nepřínosný, nic nového jsem se z něj nedozvěděl. A to jsem kvůli těm novinám jel večer na benzinku. Myslím, že se kvůli jednomu člověku dělá příliš mnoho povyku - denně jich tam zemře několikrát více. Jeho únos se stane záminkou pro nějakou další ofenzívu Izraele, ta zase pro intenzivnější útoky Palestinců, občas se to proloží příměřími. A tak to funguje už dlouho. Útoky na civilisty samozřejmě odsuzuji, ale to, že je Izrael odůvodňuje tak, že „primárním cílem byl nějaký vysoce postavený člen teroristické sítě“; mě vpravdě neuklidňuje. Nevidím na Blízkém východě jasně jednu stranu dobra a druhou zla. Palestinci jsou zřejmě agresivnější, ale jsem zvědav, co by dělali místní, kdyby byl na Iberském poloostrově 33
zřízen Muslimský stát s tím, že tam po staletí sídlili Maurové (čímž ovšem neomlouvám tu jejich agresivitu). Izrael vznil za podivných okolností a dnes plní důležitou roli destabilizátora oblasti, za kterou je taky bohatě placen. Kdyby opravdu chtěl, celý arabský svět zplanýruje za pár dní. Vůbec mi ten vzájemný konflikt na BV přijde prospěšný pro obě strany, takže hádám, že se bude i nadále vyvíjet podobným způsobem. A únos nějakého vojáka z izraelského území na tom mnoho nezmění. Geralt vrací úder Článek bych za nudný neoznačil, rozhodně nikoliv obsahově. Domnívám se, že autor má ve svém ustředním bodě pravdu. Tím bodem je skutečnost, že když izraelská naváděná střela vyhodí do vzduchu dům s členem teroristické organizace a přitom zahynou dvě nebohé civilistky, protože šly kolem zrovna pro vodu do studně, tak o tom noviny informují (což je správné). Co ale není správné je fakt, že tady jaksi nikoho nezajímá i druhá strana mince. Např. na izraelskou školu dopadl kásám a nebýt toho, že byly prázdniny, zabil by kdovíkolik dětí. Snad před rokem vyšla v novinách zajímavá příloha o vlivu fotografií v médiích na čtenáře (jaká to ironie) s fotkou mladého, asi tak čtrnáctiletého, Palestince, kterého pevně svírali dva pozuby ozbrojení izraelští vojáci a kamsi ho vedli. Chlapec se tvářil vyděšeně a bylo jasně patrné, že se pomočil strachy. Když se toto foto objevilo v novinách poprvé, v rámci klasického zpravodajství, mělo diváka jaksi podprahově informovat - podívej na ty zlé vojáky, oni týrají malé kluky. Podruhé se snímek objevil o nějaký čas později, nicméně doplněný podrobným komentářem popisující jednak ono podprahové prvotní působení, druhak i situaci jak k zatčení došlo (což ve zpravodajství nebylo). Kluk byl na nějaké demonstraci a na ní házel po izraelských vojácích kameny. měl pak prostě smůlu, že ho vojáci dopadli a cestou na stanici k výslechu se skutečně pomočil.... No, to jsem ale dost odbočil, nemohl jsem 34
si to však odpustit tuto malou ukázku o tom, jak nás média „objektivně“ informují. Tudíž s tebou souhlasím v bodě, že ani já nevidím stranu dobra a zla. K tomu je nutné, tam nějaký čas žít, jinak to posoudit nelze. Vývoj konfliktu je těžké odhadnout, nicméně ona série – únos – invaze - intenzivnější útoky - příměří- útoky.... nemůže pokračovat donekonečna, a někdy se prostě ucho u džbánu musí utrhnout. A nyní je k tomu situace blíže, než byla v posledních letech. Izrael bombardoval letiště v Bejrútu a konflikt se pomalu přesouvá přes hranice... Mnoho povyku ohledně jednoho člověka? Máš pravdu v tom, že tam zemře denně několik jiných, ale zde je jistý rozdíl. Únos desátníka Šalita nebyla nějaká náhoda, nebo trucpodnik ozbrojenců Hamásu bezprostředně reagujících na nějaké jim spáchané bezpráví. Ukázalo se, že si to celé dopředu naplánovali, neboť vykopali pod hraniční zdí tunel dlouhý min. 200 metrů, což není práce na jednu noc. Proč tolik toužili vzít rukojmí a vojáky prostě nepostříleli? Vždyť to by zvládl i jeden kásám a mnohem snadněji. Jediné vysvětlení, které dává nějaký smysl je, že Hamás (či přinejmenším jeho část) má eminentní zájem na destabilizaci situace a vyvolání konfliktu s Izraelem. Každému totiž muselo být jasné, že tohle židovský stát nepřejde stížností k Radě OSN... Ajantis se nevzdává V objektivitu jednotlivých médií jsem nevěřil nikdy, ale že by se tady (ať už v ČR nebo v Evropě obecně) nějak stranilo Palestincům, toho jsem si opravdu nevšiml. Naopak si pamatuji z dob, kdy jsem ještě koukal na TV zpravodajství, že tam byla téměř každý den zpráva, že se další sebevražedný atentátník odpálil někde na ulici v Izraeli. Samozřejmě doprovázena příslušnými záběry. Ještě k tomu dobru/zlu - imho bys to nepoznal, ani kdybys tam žil. Resp. asi vždycky by byli zlí ti, mezi kterýma bys nežil. Bude to proto, 35
že tam takhle rozdělené dobro a zlo prostě nejni. A že má Hamas zájem na intenzivnějším konfliktu s Izraelem, mi přijde samozřejmé. Je to holt jedna z těch radikálnějších skupin. Neferit SR má poslední slovo Stát Izrael nevznikl za „podivných okolností“, ale byl vytvořen rozhodnutím OSN po 2.SV, za účelem sestěhování židovského národa z Evropy, kde byl téměř vyhuben a nejenom vinou Němců.Bohužel se to stali na úkor Palestinců, kteří obývali několik století území, jež kdysi patřilo Židovskému království. V té době byli teroristé hlavně na straně Židů - Haganach, Irgan, Stern a podobně. OSN si prostě tímto způsobem umyla ruce nad holocaustem a nechala na Izraeli, ať se o sebe postará sám. V letech 1949-53 ČSR jako jedna z mála zemí dodávala do Izraele tanky, latedla, ruční zbraně a munici. V roce 1951 dokonce na VVP Doupov probíhal pod vedením zkušených frontových velitrelů (např. generál A. Sochor) výcvik izraelských vojáků. V roce 1953 zahájil Stalin v SSSR likvidaci Židů jako třídních neřátel a my, jako věrní vazalové, jsme se připojili. Během dvou let od nás nuceně odešlo 60% Židů, co
přežilo 2.SV. Vrcholem byla poprava Slonského a Klementise z ÚV KSČ - byli Židé a obvinění ze sionismu nebylo těžké vymyslet. Od té doby do roku 1990 náš tisk
36
považoval Izrael za agresory a vrahy, zatímco jejich protivníci byli nevinné oběti. To, co se děje teď, je souběh více krizí 1. Hamás vyhrál demokratické volby, ale nikdo ho nechce za partnera - z pohledu naší civilizace se ani nedivím. 2. Hizballáh ztratil kredit a přestalo o něm být slyšet. Jejich způsob myšlení je vede k řešení typu „už to, že je vyprovokujeme k akci, je naše vítězství a hlavně: tím, že je vystavíme mezinárodnímu tlaku, vyhráváme 3. Izrael se snažil dodržet mírové dohody a 3 roky počítal oběti v autobusech, kavárnách a jinde. Najednou strana, která je nedodržuje, prohlásí - Izrael je třeba zničit - viz Hamás - a je podpořen Íránem, který říká to samé. Výsledek Izrael ztrácí trpělivost, připraví se a čeká na záminku. Kdyby Hizballáh nebo jiná organizace Šalota zastřelila, nestalo by se nic. Ale únos po pečlivé přípravě? Záminka je na světě a Izrael je podle mého názoru oprávněn k akci. A bude zle. V celém regionu není vojenská síla schopná izraelskou armádu zadržet. A pánové - objektivita zpravodajství? Po 11. září přestala, co se celého Středního Východu týče, existovat. Já osobně stojím na straně Izraele. Proč? To je na delší psaní, ale hlavně proto, že za okolnosti svého vzniku nemůže a navíc si myslím, že projevil v minulosti dost poctivé snahy v uklidnění celého regionu. Zatím nashle a někdy příště se zase ozvu. Palestina vlastní armádu nemá. Má asi 65 tisíc ozbrojených policistů, asi 65 OT, terénní vozidla vybavené kulomety a několik set improvizovaných obrněných vozidel. Hlavní ozbrojenou silou jsou pak skutečně ozbrjenci Fatahu, Hizballáhu, Hamasu atd. Libanon vlastní armádu má, ale ta je na úrovni 70.let minulého století - bojovat nebude a navíc, její morálka je nulová. Těžké výzbroje málo, většinou pozůstatky z minulosti a „dárky“ ze Sýrie. Ani jeden nemá šanci proti tak výkonné vojenské síle, jakou představuje izraelská armáda. Osobně si myslím, že Izrael udělá, co chce a v krátké době se zase stáhne domů. Ale pokud svého cíle nedosáhne, bude zle. USA ho vždy podpoří, EU ho podpoří skrytě a Rusko ho podpoří jen do doby, než se popere se Sýrii nebo nedejbože s Íránem. Izrael ví, že v této době a čase není schopen tento konflikt 37
vyřešit a zajistit si alespoň 80% bezpečnosti proti teroru. Vnímám to jako vypuštění přetlaku, stresu a frustrace z toho, že zatímco oni se snažili splnit vše v duchu mírového procesu - a to i za masivního nesouhlasu vlastního obyvatelstva, druhá strana se chovala tak, jako vždy - v ruce před sebou růži, v ruce za zády dýku a v kapse flakon jedu.
38
První křížová výprava Sir Geralt přináší zápisky o Křížových výpravách. Začneme prvním dílem, který nám představí cestu kterou evropské křesťanství prošlo než pozvedlo kříž k bránění svaté země,s tejně jako vojensko-politickou situaci oblasti které se křížové výpravy dotýkaly. Ale nyní přenechejme slovo siru Geraltovi z Rivie. První část se ještě netýká popisu křížových výprav. Chtěl jsem co nejstručněji nastínit vývoj, který jim předcházel, neb si myslím, že by byla chyba vytrhnout křížové výpravy jen tak z kontextu dějin a vrazit je sem bez dalšího komentáře. Omlouvám se poněkud rozvleklý popis událostí před křížovými výpravami. Mají za cíl poskytnout čtenáři jakýsi odrazový můstek pro další orientaci v dalších dílech. Pro zájemce je tu bibliografický odkaz na literaturu z níž jsem čerpal. Naleznete tam podrobnější popis + odkazy na další díla. Použitá a doporučená literatura: D. Picková – V . Drška, Dějiny středověké Evropy, Praha 2005 V. Hrochová – M. Hroch, Křižáci ve svaté zemi, Praha 1996 J. Kovařík, Meč a kříž. Rytířské bitvy a osudy I. 1066 – 1214, Praha 2005 A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha 1995
Díl I – Zrod Křížových výprav Za
počátek
křížových
výprav
bývá
obecně považován strhující projev papeže Urbana II. na synodě v Clermontu, která se konala v listopadu 1095. Papežova výzva k osvobození svatých míst z rukou nevěřících rozhodně nebyla dílem náhlé improvizace, ve skutečností za ní stály roky diplomatických příprav. Clermontská synoda byla výsledkem bouřlivého procesu, kterým procházela Evropa v 11. století. Chceme-li tedy lépe porozumět velkému ohlasu papežova projevu, musíme se v krátkosti podívat na některé klíčové události 11. století, neboť právě ony vedly k formování
39
tehdejší společnosti a připravily takové klima, jehož vyústěním se staly křížové výpravy.
Východ a Západ Přesídlením římského císaře Konstantina do nově založeného sídla Konstantinopole došlo zároveň k rozdělení mohutného římského impéria na dvě správní části – západní a východní. Obě poloviny formálně zůstaly součástí římské říše, ale jak ukáží další události, každá z nich se postupně ubírala vlastní cestou. Zatímco západořímská říše byla v průběhu pátého století vyvrácena germánskými kmeny, východní část (Byzanc) přetrvala a uchovala si vysokou kulturní úroveň. Nicméně na základech rozbořené západní části povstal nový nástupce – evropský Západ. Významnou úlohu v tomto procesu sehrálo papežství, neboť zprostředkovalo rodícímu se Západu anticko-křesťanský odkaz římské říše. Konstantinopol tomuto procesu nepřikládala zpočátku velký význam, neboť formálně celé území římské říše (včetně evropské části) patřilo byzantskému císaři. Avšak císař byl daleko a nedokázal účinně zasahovat do poměrů na Apeninském poloostrově, čímž se otevřel prostor pro pipinovsko-karlovskou dynastii, aby ve spolupráci s papežstvím převzala úlohu římského císaře na Západě. Postupně slábnoucí Byzanc musela tento vývoj nakonec uznat. Došlo tak definitivnímu politickému odloučení, které ještě dále prohlubovaly věroučné spory mezi západním a východním ortodoxním křesťanstvím. Velké schizma K definitivní odloučení západního a východního křesťanství došlo v roce 1054, čímž vyvrcholily spory z předchozích staletí. Ať se již jednalo o nauku o Trojici, spor o tři kapituly, otázku primátu římského patriarchátu (založ. na sv. Petru), či spor o uctívání obrazů. Tyto všechny události prohlubovaly vzájemné rozpory, které obvykle končily oboustrannou exkomunikací (vyloučením z církve). Již tak velká propast se rozšířila poté, co papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého v roce 800 římským císařem, čímž dal vlastně najevo, že Západ již nadále neuznává byzantského císaře. Ačkoli v polovině 11. století byli papež Lev IX. a byzantský císař Konstantin IX. nakloněni vzájemné spolupráci proti Normanům v jižní Itálii, dohodu překazil konstantinopolský patriarcha , který se obával posílení vlivu papežství ve své jurisdikční oblasti. Lev IX. tedy vyslal do Konstantinopole legáty vedené kardinálem 40
Humbertem, aby celý incident vyřešili. Avšak to se nepodařilo, Humbert se opíral o falzum tzv. konstantinovské donace, na jejímž základě chtěl dokázat římský nárok na primát v církvi a uznání ze strany Východu. Celá roztržka vyvrcholila tím, že Humbert exkomunikoval konstantinopolského patriarchu. Následný rozkol byl pojmenován jako tzv. Velké schizma a nejednota západního a východního křesťanství trvá dodnes. Clunyjské hnutí Počátkem 10. století založil v Burgundsku šlechtic Vilém Akvitánský klášter Cluny a poskytl mu v té době nevídanou míru autonomie. V prostředí nezávislosti na světské moci se počaly rodit myšlenky, které měly za následek duchovní reformu Západu, známou jako clunyjské hnutí. K ideálům nezávislosti církve na světské moci se postupně připojovaly i další kláštery a hnutí se postupně rozšířilo z Francie do Itálie, Španělska a částečně i Německa. Idea církevní svobody měla za následek vznik dalších reformních hnutí, která významně přispěla k zintenzivnění duchovního života středověké společnosti. Spor o investituru Clunyjské hnutí ukázalo církvi cestu nezávislosti na světské moci, zároveň však podnítilo další reformu - gregoriánskou. Ta požadovala rovnoprávnost obou mocí a posléze i dominanci papežství (jakožto zástupce církve) na císařstvím (zástupcem světské moci). Dualistická rovnováha vycházející z Gelasiova učení od dvou mečích byla narušena. V polovině 10. století římský císař Oto, zakladatel stejnojmenné dynastie, upevnil svoji pozici v říši proti nestálé šlechtě tím, že se opřel o říšský episkopát. Zahájil tak praxi, kdy císař rozhodoval o tom, kdo obsadí biskupství nebo opatství na území říše. Této politiky se drželi i jeho nástupci a Jindřich IV. neviděl důvod, proč by on měl činit výjimku. V roce 1075 byla za papeže zvolena šedá eminence římskokatolické politiky – kardinál Hildebrand, který přijal jméno Řehoř VII. Svůj pontifikát zahájil pěkně zostra a dal najevo, že je důsledným pokračovatelem gregoriánského hnutí. Ve svém slavném díle Dictatus papae také vyložil několik zásad o vztahu mezi císařem a papežem. Světský panovník měl být v jednoznačně podřízeném postavení a pontifik si nárokoval univerzální vládu nad celým křesťanstvem. Celý traktát obsahoval hned několik myšlenek, které byly pro Jindřicha naprosto nepřijatelné. Nejen že jej papež mohl exkomunikovat, taktéž si nárokoval právo vyvázat poddané z povinností vůči císaři a zakázal mu obsazování 41
říšských biskupství. V důsledku se tak jednalo o desakralizaci království a vážné podkopání základní opěry císařské moci v říši. Jindřich odmítl respektovat Dictatus papae a nechal papeže sesadit. Řehoř mu to oplatil exkomunikací, což podnítilo říšskou šlechtu k odboji a později k zvolení protikrále Rudolfa Švábského, čímž byla zcela ohrožena integrita říše. Jindřich tak byl nucen vykonat kajícnou cestu do Canossy, kde musel stát bosý po tři dny v mrazivém počasí zahalen pouze do roucha kajícníků. Papež tento akt pokání nemohl odmítnou a Jindřicha musel zbavit exkomunikace. Ačkoli se císař musel ponížit, dokázal zlomit odbojnou říšskou opozici a zabít protikrále Rudolfa. Poté co byl Jindřich exkomunikován podruhé, vytáhl s vojskem proti Římu a Řehoř byl nucen vyhledat ochranu na jihu Itálie u Normanů, kde také v exilu zemřel. Když se císař vracel zpátky do říše, byl izolován v severní Itálii a na dlouhé čtyři roky tak ztratil možnost efektivně zasahovat do vývoje událostí. Avšak i bez toho vyšlo ze sporu vítězně papežství a postupně si nárokovalo pozici nejvyšší autority křesťanského světa. Situace v Byzanci Nyní se podívejme, co se mezitím odehrávalo na východě. Nebylo toho málo. Východní část římské říše sice byla ušetřena nájezdů germánských kmenů, ale i ona se musela vypořádat se svými sousedy. V tomto směru jí nejvíce ohrožovali Bulhaři a arabská expanze, která začala v sedmém století. V druhé polovině 11. století nebyla situace pro byzantského císaře Rómana IV. Diogena nejpříznivější. Musel čelit povstáním Srbů a Bulharů na Balkáně, Normanům ve Středozemním moři a především seldžuckým Turkům. Proti nim podnikl tři velké tažení. Dvakrát vojska vedené Arp Aslanem dokázal porazit, ale třetí střetnutí v roce 1071 skončilo katastrofální porážkou, byzantský císař byl v bitvě u Mantzikiertu zajat a Konstantinopol upadla do vnitřních sporů. Rómanos IV. dokázal po svém propuštění uzavřít s Arp Aslanem mír, nicméně občanské válce již nezabránil. Byl zajat, oslepen a brzy na to i zemřel. Následné boje o moc oslabovaly Byzanc více než seldžučtí nájezdníci. Jednotliví uchazeči nedokázali prosadit svojí vládu v celé říši a byli nuceni se opírat o cizí nájezdníky. Centrální moc tak upadala a stále více vzrůstal vliv lokálních magnátů. Po smrti Rómana IV. Diogéna obnovil Alp Arslan tažení proti Byzanci. Turci brzy obsadili téměř celou Malou Asii. V roce 1078 dobyli Jeruzalém, který byl až do té doby v držení šíitskými Fátimovci. Ti byli tolerantní vůči křesťanským poutníkům a umožňovali jim vstup do města. To se změnilo poté co 42
Turci Jeruzalém ovládli a pobili fátimovskou posádku. V roce 1081 nastoupil na byzantský trůn Alexeios I. Uzavřel spojeneckou smlouvu s Benátčany, kteří mu výměnou za rozsáhlá obchodní privilegia v Byzanci pomohli porazit Normany. Poté co potlačil povstání Pečeněhů na Balkáně, rozhodl se vyřešit i problémy na východní hranici impéria a získat nazpět území dobytá Seldžuky. V roce 1089 se obrátil s žádostí o pomoc na flanderského hraběte Roberta I. a o rok později navrhl papeži Urbanu II. zajímavou nabídku. Byzanc uzná primát západní církve a uzavřou spolu církevní unii, jestliže Západ vyšle své rytíře na pomoc v boji proti Turkům. Pro Urbana II. to byla příhodná nabídka. Církev v té době slavila triumf nad Jindřichem IV. ve sporu o investituru a papež viděl v překonání Velkého schizma z roku 1054 vynikající příležitost jak ještě více zdůraznit nejvyšší postavení papežství coby univerzální hlavy celého křesťanského světa. V roce 1095 se egyptským Fátimovcům povedlo dobýt Jeruzalém nazpět a přitom vyhnali zbývající křesťany. Alexeios okamžitě vyslal poselstvo o této novině na církevní synodu, která tehdy zasedala v Piacenze.
Díl II. Cesta z Clermontu do Konstantinopole Clermontský koncil a příprava tažení na Východ V minulém díle jsme skončili příjezdem byzantského poselstva na synodu konanou v italském městě Piacenze. Navažme tedy naše malé vypravování od tohoto okamžiku a podívejme se, jakou reakci vyvolali vyslanci byzantského císaře (basilea). Koncil v Piacenze pozorně vyslechl jejich poselství o znovudobytí Jeruzaléma nevěřícími, ale nejsou dochovány žádné bezprostřední reakce. Proto se historici domnívají, že byzantské poselství nejspíše zůstalo bez odpovědi. V listopadu 1095 se však konala další ze synod majících upevnit moc papeže Urbana II. proti římskému císaři Jindřichu IV. ve stále probíhajícím sporu o investituru. Tato synoda se konala ve francouzském Clermontu a teprve zde padlo poselství z Východu na úrodnou půdu. Urban II. ve svém památném projevu, kterým se prolínaly výkřiky: „Dieu le veult!“ (Bůh tomu chce!), vyzval západní křesťany k tažení do Svaté země a osvobození Boží hrobu z rukou nevěřících. Všem účastníkům tažení přislíbil prominutí pozemských trestů za spáchané hříchy a příležitost vydobýt si nehynoucí slávu v království nebeském. Všem, kdo se vydají na Východ také zaručil, že po dobu jejich
43
nepřítomnosti jim církev ochrání majetek. Výzva nezůstala bez odezvy. Již na synodě požádal biskup Adhémar z Le Puy papeže o povolení účastnit se křížové výpravy. Urban II. mu svolení udělil a jmenoval jej svým zástupcem na kruciátě. Rovněž vyslanci hraběte Raimonda z Toulouse nezůstali stranou a jménem svého pána se připojili
k
nově
vznikající
neztrácel čas. Okamžitě Cluny, jehož bratři měli
výpravě.
Papež
rozhodně
se vydal do kláštera v bohatou
zkušenost
s
organizováním poutních
výprav do Svaté země.
Poté
zahájil
jakousi
okružní jízdu po Francii,
kde
pomocí
kázání
přesvědčoval
především
francouzské
přidali ke křížové výpravě. březnu 1096 přislíbil účast bratr
velmože, aby se i oni Na koncilu v Toursu v francouzského krále Filipa –
Hugo z Vermandois. Pozitivní ohlas našla papežova řeč i u normanského vévody Roberta (jenž byl nejstarším synem slavného Viléma Dobyvatele) a jeho jmenovce, vévody flanderského. K připravovanému tažení se připojili i tři synové lotrinského hraběte – nejstarší Eustach, Godefroi a Balduin. Již s podstatně menší ochotou se celého podniku účastnil i hrabě Štěpán z Blois. K výpravě ho přiměla ambiciózní manželka Adéla. Toužila mít ze svého muže udatného válečníka, který by se mohl vyrovnat slávě jejího otce Viléma Dobyvatele. Zatímco šlechta se k tažení chystala velmi pozvolna, neboť bylo potřeba důkladně sestavit vojsko a připravit ho na dalekou cestu, lidové masy, ovlivněné fanatickými různých lidovými kazateli, se daly na pochod prakticky okamžitě. Než se jim budeme věnovat, podívejme se na důvody, které přiměly jednotlivé účastníky k pouti do Svaté země a boji proti nevěřícím. Motivace k účasti na křížové výpravě Výprava proti muslimům na Východ znamenala krajně nejistý podnik, v němž člověk mohl snadno přijít o život a kromě toho byla i dost finančně náročná. Avšak i přesto vyvolala papežova výzva neočekávaný ohlas i mezi nemajetnou vrstvou prostého lidu, který neváhal prodat své skrovné jmění a připojit se k tažení. Nyní je na místě položit si otázku co je k tomu vedlo, proč vyměnili jakž takž jisté postavení za cestu do neznáma? Vždyť většina z nich neměla ani ponětí, kdeže leží Boží hrob, který chtěli osvobodit. V obecné rovině můžeme motivy hledat v rostoucí atmosféře religiozity a zvýšeného náboženského cítění středověké společnosti, které bylo 44
bezesporu
produktem
clunyjské
reformy (viz předchozí díl). Mnozí se přidali z touhy po dobrodružství, jiní zase aby unikli před různými tresty a dluhy. Avšak asi největším faktorem byl značný příbytek populace na evropském umocňovaly
kontinentě, neúrody
a
který relativní
přelidnění venkova. U šlechty byla motivace jiného charakteru. Svojí roli sehrála touha po slávě, ctižádostivost nebo i chuť uniknout tíživé domácí situace, podobně jako tomu bylo u obyčejných lidí. Při našich úvahách bychom neměli opomenout ani dobové chápání rytíře a jistý tlak společnosti. Mezi typické rytířské ctnosti statečnosti, věrnosti, štědrosti a zdvořilosti se postupně začala přiřazovat i zbožnost a rytíř se tak stával synonymem Božího bojovníka. Ačkoli se jedná až o fenomén konce 12. století, nelze jej zcela vyloučit. Pro skutečného rytíře tak mělo být nejen povinností, ale dokonce ctí přijmout účast na tažení proti „Kristovým nepřátelům“ a bude-li to nutné, tak i pro něj zemřít. Je pochopitelné, že ne všichni zahořeli takovým zápalem pro výpravu jako Raimond ze Saint Gilles, hrabě z Toulouse. Příkladem by mohl být již zmiňovaný Štěpán z Blois nebo i Eustach z Bouillonu. Ti chápali svojí účast jako jistou společenskou povinnost, kterou si odbudou a vydají se domů, co nejdříve to bude možné. Naproti nim stála druhá skupina šlechty, která v křížových výpravách viděla možnost jak získat na Východě vlastní území a bohatství. V této souvislosti se často mluví o tom, že na výpravu se hlásili především druhorození synové šlechticů, kteří neměli doma zajištěné beneficium a tak jej hledali jinde. Tuto domněnku vyvrací M. Hroch s poukazem na skutečnost, že v 11. století byla stále běžná praxe, kdy se majetek dělil mezi více potomků. Doba, kdy dědil výhradně nejstarší ze synů, nastala až později. Avšak i navzdory tomuto tvrzení musíme mít na vědomí, že majetková otázka hrála velmi významnou roli. Ostatně to názorně uvidíme na příkladu jednotlivých vůdců prvního křížového tažení. Nyní se však již vraťme k osudům těch, kteří se vydali do Svaté země.
45
Neslavné tažení a ještě neslavnější konec Jak již bylo výše řečeno, jako první se do Svaté země vydali obyčejní lidé, často s celou rodinou, na které zapůsobily četné projevy lidových kazatelů. Nejznámějším z nich byl mnich Petr z Amiensu, zvaný též Petr poustevník, který působil v oblasti dolního Rýna a ve Flandrech. První houf se zformoval okolo rytíře Gautiera Sans Avoir, jenž byl pro svou nemajetnost přezdíván Bezzemek. Podařilo se mu zorganizovat výpravu asi 800 zchudlých a neurozených rytířů, ke kterým se připojili obyčejní poutníci, v řemesle válečném zcela nezběhlí. Na cestu se vydali v dubnu 1096 a postupovali s obdivuhodnou rychlostí, již za měsíc dosáhli Bělehradu a ocitli se tak na byzantských hranicích. V tomto okamžiku jim došly zásoby a tak se „křižáci“ rozhodli získat je od místních obyvatel. Bohužel proti jejich vůli. Byzantský císař Alexeios tak pro ně raději zabezpečil zásoby, aby uchránil své poddané od dalšího plenění. Již v červenci dorazil Gautier do Konstantinopole. Ještě hůře si počínala další skupina poutníků, v jejímž čele stál Petr Poustevník. Nejenže měla na svědomí plenění a dopouštěla se násilností na místním obyvatelstvu, ale také šířila protižidovské nálady, které měly za následek vznik pogromů. To se týkalo především Německa, ale ani Praha nezůstala ušetřena příchodu těchto „křižáků“. Můžeme si tedy udělat vcelku přesný obrázek o tom, jak vypadal průchod této neorganizované chudiny Evropou. Není proto vůbec divu, že uherský král Koloman I. ztratil trpělivost a další skupinu, která prošla jeho územím po Petru Poustevníkovi, nechal rozehnat. Nicméně Poustevníkův houf ještě dorazil k byzantským hranicím a stejně jako jeho předchůdci, i on se ocitl bez zásob. Plenění byzantsko-uherského pomezí tak pokračovalo a řádění hladových poutníků dokonce padly za oběť pohraniční pevnosti Semlin a Bělehrad. Bylo tak velkou úlevou pro místní obyvatelstvo, když i tato skupina dosáhla Konstantinopole, byť se jejich cesta neobešla bez potyček s byzantskými oddíly a obyvateli. Poustevníkův i Gautierův proud se v Byzanci spojily v jeden. Toto jistě nebyl druh vojenské pomoci, kterou Alexeios očekával od západní Evropy. Poutníkům se sice nedal vytknout náboženský zápal, avšak zcela postrádali disciplínu a většina z nich nebyla ani vyzbrojena pro nadcházející střetnutí s Turky. Výprava navíc nedisponovala jezdectvem a tak bylo zkušenému císaři jasné, že tohle „vojsko“ neznamená pro Turky žádnou hrozbu. Proto se rozhodl, že budou neprodleně přesunuti za Bospor, kde vyčkají příjezdu šlechty. Poutníci na ně do té doby počkají v opevněném táboře u Nikomedie a o jejich zásobování se raději postará byzantský císař. Nicméně některým rytířům se příliš nechtělo nečinně 46
vyčkávat na místě a tak začali podnikat loupeživé výpravy na turecká území. Dokonce se jim podařilo proniknout k Nikáji a před hradbami se zmocnili slušné kořisti. To vyburcovalo ostatní ještě v k větší aktivitě a chystali se vytáhnout proti samotné Nikáji. Avšak k městu nikdy nedorazili. Cestou byli rozprášeni seldžuckými Turky, kteří posléze vyplenili i tábor v Nikomédii. Většina poutníků byla zabita, část byla prodána do otroctví a pouze některým šťastlivcům se podařilo vrátit se zpět do Konstantinopole, kam se již dříve prozíravě uchýlil Petr Poustevník, když se uvědomil, že nad účastníky výpravy ztrácí kontrolu. Putování urozených a lenní slib Taktéž
vojska
vedená
urozenými
feudály se během své cesty dopouštěla poněkud nerytířského a nekřesťanského jednání, avšak již nikoli v takové míře jako tomu bylo u první vlny poutníků. Každý z významných pánů se do Konstantinopole vydal vlastní cestou. Hugo z Vermandois se rozhodl přeplout z italského přístavu Bari do Drače. Během plavby jeho loď ztroskotala, ale Hugo měl štěstí v neštěstí. Ke ztroskotání došlo až na samém konci cesty u Drače, takže šťastně dosáhl pobřeží, kde se jej již ujal byzantský místodržící a osobně jej doprovodil na císařův dvůr. Naproti tomu se bratři z Bouillonu vydali z rodného Lotrinska do Svaté zemi po souši – přes Uhry. Poté co přicestovali do Konstantinopole, byli císařem vyzváni ke složení lenního slibu. Západní křižáci totiž měli bojovat proti muslimům ve službách byzantského císaře. Koneckonců, bylo to jeho území, které měli osvobodit. Alexeios si uvědomoval, že se křižáci nebudou chtít rozloučit s těžce nabytou kořistí a proto se rozhodl pro kompromis, který byl pro něj výhodný. Křižáci si budou moci ponechat dobytou zemi a vládnout v ní, avšak pouze jako leníci byzantského císaře. Tím by si Alexeios vytvořil ochranné nárazníkové pásmo proti nebezpečným seldžuckým sousedům. Na oplátku svým budoucím vazalům přislíbil vojenskou pomoc byzantských oddílů a zásobování. Křižáckým velitelům se příliš nelíbila vyhlídka na omezený charakter jejich vlády. Lenní slib složil pouze Hugo z Vermandois, ostatní odmítli, načež jim basileos omezil přísun zásob. To se zvrhlo v rabování a střety s 47
místními oddíly. Vše se nakonec urovnalo, když křižáci ustoupili a stvrdili lenní přísahu. Na to byli přepraveni přes bosporské úžiny do tábora v Nikomediji. Lenní přísahu se zdráhal složit i dorazivší Raimond z Toulouse, byť z jiných důvodů. Hrabě ze St. Gilles se považoval za papežova zástupce na výpravě a nutno podotknout, že ne bezdůvodně. V jehož družině cestoval i biskup Adhémar z Le Puy, který na tažení reprezentoval
papežovu
autoritu.
Navíc
byl
Raimond
ze
všech
účastníků
nejurozenější (za manželku měl aragonskou princeznu). Císař Alexeios mu tak vyšel vstříc a Raimond nakonec souhlasil se zmírněnou variantou lenního slibu. Když se v Itálii naloďovalo vojsko Huga z Vermandois, neuniklo to pozornosti Bohemunda z Tarenta. Byl synem slavného normanského válečníka Roberta Guiscarda, který ovládl Sicílii. Nyní byli jeho synové zaneprázdněni zápasem o otcovo dědictví a proto zůstali stranou papežovi výzvy. Když však Bohemund spatřil křižácké vojsko, okamžitě zatoužil připojit s k výpravě a začal shromažďovat svojí armádu, ke které se připojil i jeho synovec Tankred. Sestavené vojsko bylo méně početné než jeho západní spojenci, avšak předčilo je ve zkušenosti. Normané totiž často podnikali útočné výpravy proti Byzanci i Turkům. Nelze se tedy divit, že Alexeios pohlížel na účast ještě nedávného nepřítele velmi podezřívavě. Avšak Normané nebudili zdání, že by se z jejich jednalo o nějakou lest. Cestou vyplenili pouze jedno město a všechny obavy rozptýlil osobní rozhovor mezi císařem a Bohemundem, který mu složil lenní přísahu. Jak uvidíme dál, s jejím dodržování si rozhodně nezamýšlel přidělávat starosti. Jako poslední dorazili k císaři v dubnu roku 1097 flanderský vévoda Robert II., normanský vévoda Robert, jehož doprovázel i jeho švagr Štěpán z Blois. Štěpán se s císařem velmi záhy spřátelil, avšak neměl příliš příležitostí, strávit více času v přítomnosti toho muže: „vedle kterého nebyl Vilém Dobyvatel téměř ničím“, jak napsal své ženě Adéle. Hrabě z Blois se musel s oběma severofrancouzskými vévody připojit ke křižáckému vojsku, které již tou dobou obléhalo první významnou tureckou baštu – Nikáju.
Díl III. Obléhaní a pád Antiochie Nikája - první střetnutí Posledně jsem se rozloučili se Štěpánem z Blois v okamžiku, kdy dorazil před hradby Nikáje. Zde se konečně setkali všichni významní křižáčtí velitelé a přítomen byl
48
rovněž početný byzantský kontingent
vedený
schopným
vojevůdcem
Tatikiem,
který
s
sebou
přivezl proslulé byzantské obléhací
stroje.
Křižáky
rozhodně nečekal snadný úkol,
město
prvním
proslavené ekumenickým
koncilem konaným v roce 325
obklopovalo
šestikilometrové hradeb,
které
pásmo navíc
posilovalo 240 věží. Ještě před několika desetiletími bylo
přístavní
město
v
rukou byzantského císaře, ale v roce 1077 jej dobyl seldžucký náčelník a nyní Nikáju ovládal jeho syn Kilič Arslan, teprve sedmnáctiletý. Naštěstí pro křižáky se dopustil podstatné chyby. Pod vlivem snadného vítězství nad neorganizovanou a chabě vyzbrojenou chudinou, která postrádala vojenský výcvik, nabyl dojmu, že západních rytířů se nemusí obávat. Proto v Nikáji zanechal nepříliš početnou posádku a vydal se na východ, kde se mu vyrostl mocný soused – Danišmend Moudrý. Když se chystal k rozhodující bitvě s Danišmendem, dorazil do Kiličova stanu posel s alarmující novinou – Nikája, jejich předsunutá bašta, byla obklíčena rytíři z Evropy! Kilič Arslan nabídl Danišmendovi mír do doby, než budou západní vetřelci poraženi a okamžitě vytáhl se svým vojskem na pomoc obleženému přístavu. Křižáci mezitím nepodnikli na město žádný útok. Spokojili se obklíčením
49
(včetně
námořní
blokády,
kterou
provedlo byzantské loďstvo) a radili se, jak mají postupovat dále, neboť přímý útok nepřicházel v úvahu. V této situaci je zastihlo seldžucké vojsko,
Kilič
Arslan
se
rozhodl
prolomit kruh obléhatelů a osvobodit Nikáju. Dne 21. května došlo k bitvě mezi křižáky a seldžuckými Turky. Hlavní
vlnu
náporu
provensálské
dopadla
rytíře
na
hraběte
Raimonda z Toulouse. Po urputných bojích se jim podařilo Turky odrazit a večer již bylo jasné, že útočníci obléhatele neporazí. Kilič Arslan se tak rozhodl ponechat Nikáju jejímu osudu a stáhl se do Ikonie, kde nabíral
sílu
k
dalšímu
úderu.
Porážku před hradbami Nikáje považoval pouze za dočasný neúspěch a na boj proti nevěřícím nerezignoval, jak ještě uvidíme. Ačkoli turecké posily byly poraženy, obránci města nedávali nijak najevo, že by hodlali kapitulovat. Nic na tom nezměnilo ani v pravdě nerytířské a nekřesťanské počínání Raimonda z Toulouse, který nechal metat uťaté hlavy padlých Turků za městské hradby. Nutno dodat, že obránci mu v tomto směru nezůstali nic dlužní a nazpátek „posílali“ mrtvá těla křižáckých bojovníků. V červnu podnikli křižáci útok na město, který se sice nezdařil, ale obránci si uvědomili neudržitelnost svého postavení. V předvečer dalšího útoku, který byl naplánován na 19. června se rozhodli prostřednictvím posla zaslat návrh kapitulace byzantskému vojevůdci. Uvědomovali si, že s Byzantinci se dá lépe dohodnout než s náboženským zápalem zaslepenými křižáky. Pod rouškou noci vpustili dovnitř byzantský oddíl, který ovládl město. Jaké bylo překvapení francouzských rytířů, když za úsvitu zavlály nad městem byzantské vlajky a žádný útok se nekonal! Ještě více je rozčílilo, když Tatikios prohlásil město za byzantský majetek a odmítl vpustit křižáky dovnitř. Tento postup rozčílil evropské velitele. Jednak toužili zmocnit se kořisti uvnitř
50
bohatého přístavu a také měli vlastní představy o boji s nevěřícími. Jejich rozhořčení jim císař prozíravě kompenzoval velkorysými dary. Léčka v údolí Dorylaeum
Dobytím Nikáje se pro účastníky křížové výpravy otevřela cesta do Malé Asie. 28. června se křižácká vojska vydala na pochod do hloubi seldžucké Anatolie. V první vlně vyrazily oddíly vedené Bohemundem z Tarenta k nimž se připojil flanderský vévoda Robert, jeho jmenovec vévoda normanský, Bohemundův synovec Tankred a nechyběl ani Štěpán z Blois. O den později vyrazil po stejné trase druhý voj tvořený provensálskými a lotrinskými rytíři. Jak jsme si již řekli, Kilič Arslan na křižáky nezapomněl a hodlal jim utrpěnou porážku vrátit i s úroky. Uzavřel proto se svými arabskými sousedy příměří a k jeho vojsku se připojila Danišmendova armáda. Společně si počíhali na tábořící vojska první vlny, která se usadila v údolí poblíž města Dorylaeum. 1. července přepadla lehká seldžucká jízda křižácký tábor. Turci přitom použili svojí oblíbenou taktiku, kdy jedna vlna jízdních lučištníků zasypala nepřítele deštěm šípů a ihned přepustila své místo dalším jezdcům. Občas se snažili vylákat nepřítele z jeho obranného postavení tím, že předstírali ústup. Vydal-li se za nimi nerozvážný pronásledovatel, znamenalo to obvykle jeho konec, neboť proti němu bleskově vyrazila rychlá turecká jízda a křídelním obchvatem mu uzavřela 51
cestu zpět. Bohemund z Tarenta však byl dost zkušený válečník a tuto lest znal. Nařídil proto rytířům aby sesedli z koní a zaujali kruhovou obranu kolem ležení. V této fázi bitvy přišli Turci o svou hlavní výhodu – pohyblivost a záplavy šípů. V boji zblízka mohl západní rytíř uplatnit svojí individuální převahu a díky své zbroji byl velmi dobře chráněn proti šípům. Železná přilba, kroužková košile (nebo kovem pobytý kožený kabátec u pěšáků) a štít dokázaly odvrátit většinu šípů, které se na křižáky sesypaly. V následném nemilosrdném boji odráželi křižáci jeden útok za druhým, vyznamenal se především normanský vévoda Robert. Postupně ale docházela síla i jemu a bitva stále nebyla rozhodnuta. Nakonec umdlévající křižáky zachránili jejich spolubojovníci z druhé vlny, o které neměli Turci tušení. Godefroi z Bouillonu, poté co obdržel zprávu od Bohemunda, vyrazil obklíčeným druhům na pomoc a společně s rytíři Huga z Vermandois nečekaně napadli pravé turecké křídlo. Když se o jejich příjezdu doslechl Bohemund, odhodlal se k rozhodujícímu výpadu. Vyrazil se svými bojovníky přímo proti sultánovu stanu. Zděšený Kilič Arslan se obrátil na útěk, stejně jako jeho danišmendovský spojenec. Vyčerpaní křižáci již neměli dost sil k jejich pronásledování, ale vše si vynahradili v sultánově táboře, kde se zmocnili nemalé kořisti, kterou ještě zvýšili prodejem zajatců do otroctví. Zatímco vítězná bitva posílila morálku křižáckých vojsk, seldžučtí Turci si začali pozvolna uvědomovat, že výprava evropských rytířů představuje daleko větší hrozbu než jejich vzájemné lokální konflikty. Cesta před hradby Antiochie Čím více se křižáci vzdalovali od byzantského území, tím více se stávala jejich pouť namáhavější. Ačkoli od přepadení v dorylaemském údolí nenarazili na žádný vojenský odpor, neznamenalo to, že by bylo jejich putování snadnější. V krajích, kudy museli pokračovat dále, Turci systematicky zničili všechny zásobovací body, cisterny s vodou a vůbec vše, co mohli křižáci zužitkovat. Kilič Arslan se sice rozhodl pro další konfrontaci s křižáky, ale bitva před Heraklejou pro něj skončila fiaskem. Když Turci zastoupili křižákům cestu, Bohemund z Tarenta vyrazil se svým vojskem přímo proti sultánovi. Opět se opakovala situace z dorylaemského údolí – sultán rychle prchl z boje a jeho vojáci s ním. V Herakleji se velitelé museli rozhodnout, kudy budou pokračovat dále. Nabízela se delší, ale bezpečnější severní cesta přes město Casarea Mazacha. Alternativou byla trasa kopírující pobřeží, která byla sice kratší, avšak vedla přes pohoří Taurus. Tuto cestu si zvolili pouze Balduin a Tankred, 52
ostatní se vydali severní oklikou. Zatímco pochod severního vojska proběhl bez zajímavějších událostí, na jihu tomu bylo jinak. Při svém tažení dobyli Balduin s Tankredem přístavy Taurus a Alexendrettu, čímž položili první opěrné body na levantském pobřeží. Zatímco Tankred zamířil k hlavnímu proudu výpravy, se kterým se měl spojit před Antiochií, Balduin se vydal pod záminkou „ochrany křídla výpravy“ na východ. Jako nejmladší syn lotrinského hraběte neměl velkou šanci, že by zdědil otcovo panství a poté co jeho žena a děti nepřežily náročnou pouť Anatolií, se nejspíše rozhodl vybudovat si vlastní državu na východě. Dlouhé obléhání Když 20. října 1097 stanuli křižáci před Antiochií, naskytl se jim neobyčejný pohled na pyšné město obehnané dvojitým prstencem hradeb o celkové délce 12 km, které doplňovalo na čtyři sta padesát bašt. Není divu, že skvěle opevněná Antiochie odolávala Seldžukům až do roku 1085, než byla dobyta lstí. Navzdory tomu ve městě bydlel značný počet křesťanů, kteří tvořili většinu ze čtyřiceti tisíc obyvatel. Velitel města Jaghisajan byl dobře zásoben pro případ dlouhého obléhání, což se ovšem nedalo říci o Evropanech před branami. V této souvislosti bývá zmiňována hypotéza, že křižáci měli využít příležitost a pokusit se pokořit Antiochii překvapivým útokem hned ze začátku (jak navrhoval Raimond z Toulouse). Nicméně nestalo se a tak západní rytíře čekalo složité obléhání města, neboť neměli ani dostatek mužů na to, aby obklíčili všechny brány. Do města tak mohli volně vcházet poslové a dopravovat tam další zásoby. Zásobovací obtíže obléhatelů narůstaly. Podařilo se jim sice zmocnit přístavu svatého Symeona, a ovládnout nedaleký hrad Harenc, ovšem ani tím se situace křižáků příliš nezlepšila. Kořistním výpravám na jih majícím opatřit potřebné potraviny bránilo silné vojsko damašského emíra. Při jedné z takovýchto výprav se s ním střetl Robert Flanderský a jen díky včasné pomoci Bohemundově vyvázl živý. Damašské vojsko bylo sice zahnáno na ústup, ale ani křižáci se neodvažovali pokračovat dále na jih. Situace se přes zimu ještě zhoršila a počaly se množit dezerce. A aby nebylo špatných zpráv málo, v únoru 1098 se od východu blížilo proti obléhatelům seldžucké vojsko z Aleppa, které vedl Jaghisajanův bratr Ridván. Bohemund přesvědčil ostatní velitele o nutnosti napadnout dorazivší vojsko, dříve než tak učiní oni. Křižáci nesměli také zapomínat na skutečnost, že mají v zádech další nepřátele, kteří jim mohou vpadnout do týla útokem z města. Proto tedy bude nejlepší porazit damašské vojsko co nejdříve. Následujícího dne křižácké šiky 53
vyrazily
protivníkovi
ústrety mezi
a
zaujaly
řekou
jezerem,
v
pozici
Orontes čímž
a se
zabezpečily
před
oblíbeným
tureckým
manévrem – obchvatem. Za této situace nemohli seldžučtí bojovníci uplatnit svoje
přednosti:
početní
výhodu, rychlejší koně ani obratnější
lukostřelce.
nadcházející
bitvě
prostřednictvím
O se
posla
dozvěděl i Jaghisajan a jakmile se rozhořely boje, provedl
výpad
křižáckých
do
vojsk.
týla Tento
útok již však nemohl zvrátit průběh bitvy, neboť Bohemundovu oddílu se mezitím podařilo rozhodným útokem proniknout do Ridvánova tábora, jehož vojsko nevydrželo nápor a rozuteklo se. Jaghisajan se tak musel spěšně vracet pod ochranu antiochijských hradeb a jen stěží se mu podařilo brány uzavřít dříve, než dorazili křižáci. Velké vítězství křižáků ještě znásobila skutečnost, že jim padl do rukou sultánův poklad a především značné množství koní. Ti byli u západních rytířů po dlouhé zimě velmi nedostatkovým zbožím – většina zemřela nebo byla snědena. Nyní mohli křižáci osedlat opět skutečné oře a dát tak zapomenout mezkům a mulám, na kterých vyráželi do bitvy proti damašskému vojsku. Ačkoli Turci utrpěli citelnou porážku, obránci města se nevzdávali a Jaghisajan vyslal dalšího posla s žádostí o pomoc, tentokráte za emírem Körbughem do vzdáleného Mosulu. Mezitím se křižáci dočkali spásné posily – připluli noví bojovníci z Itálie a především dorazili obléhací stroje a zkušení stavitelé od císaře Alexeia. S nově příchozími měli křižáci v březnu 1098 konečně dostatečnou sílu, aby zcela obklíčili město. Nyní se rozhodli Antiochii vyhladovět a svým velitelem jmenovali Štěpána z Blois, který dával dostatečně najevo, že ve Svaté zemi nemá žádné mocenské ambice. Čím více se 54
stahovalo obklíčení kolem města, tím více se mezi křižáckými veliteli řešila otázka, komu bohatá Antiochie připadne. Nejhlasitějším zájemcem o město byl Bohemund z Tarenta, proti čemuž však stavěli Raimond a biskup Adhémar z Le Puy, kteří hodlali dodržet slovo dané císaři a Antiochii mu předat. Rozpory mezi veliteli začali narůstat a město stále nebylo obsazeno. Byla tedy přijata kompromisní dohoda, že přispěje-li Bohemund rozhodující mírou k dobytí Antiochie, budou jeho nároky posuzovány v příznivějším světle. Lstivý Norman se s tímto zněním spokojil, neboť mu přesně hrálo do karet. Již delší dobu udržoval na druhé straně antiochijských hradeb tajný kontakt s jistým Fírúzem. Tento zbrojíř, původem Armén, přestoupil k islámu a stal se jedním z velitelů v obleženém městě, avšak loajalitou nepřekypoval. I během obležením čile obchodoval s křižáky a bohatl z černého obchodu. Když se o tom dozvěděl Jaghisajan, nedal zbrojíře popravit, avšak udělil mu citelnou pokutu a uražený Fírúz počal plánovat pomstu. Prostřednictvím tajných zpráv dal Bohemundovi najevo, že je ochotný zradit svého velitele, když mu křižácký vůdce zajistí odpovídající podíl na antiochijském bohatství. K ležení mezitím dorazila zpráva o blížícím se vojsku z Mosulu, která velitele znervózněla. Štěpán dokonce opustil své druhy pod záminkou, že se potřebuje vyléčit z nenadálého onemocnění, se vydal do Alexandretty. V této neradostné době Bohemund prozradil ostatním velitelům svůj tajný plán a připomněl nedávno uzavřenou dohodu. Raimond a Adhémar nesouhlasili příliš ochotně, ale s blížícím se seldužckým vojskem v zádech neměli na výběr. Bohemund tedy dojednal s Fírúzem poslední detaily a útok mohl začít. Dvojí bitva o Antiochii Večer 2. června křižáci předstírali ústup, aby stráže na hradbách nabyli dojmu, že nepřítel se stahuje a polevily tak v ostražitosti. O půlnoci se však silný oddíl vedený Bohemundem vrátil ke smluvenému místu, kde je očekával Fírúz. Ačkoli se křižáci do poslední chvíle obávali léčky, zbrojíř dodržel své slovo. Shodil dolů provazový žebřík a zajistil, že na jeho úseku hradeb se po nějaký čas neukáží stráže, čím poskytl křižákům dost času, aby se shromáždili. Za úsvitu 3. června 1098 podnikli rytíři neočekávaný útok. Na hradbách zavlály křižácké standarty a ranní ticho prolomily výkřiky: „Bůh tomu chce!“ vycházející z hrdel bojovníků na hradbách. Překvapená posádka se nezmohla na tvrdší odpor a ve chvíli, kdy se podařilo křižákům otevřít jednu z městských bran, byl osud obránců zpečetěn. Jaghisajan se pokusil utéct, avšak nedaleko od města padl do rukou Arménům a byl zabit. Jeho hlavu poslali 55
Arméni jako dar Bohemundovi. Na rozdíl od svého otce zůstal syn ve městě a stáhl se do citadely, kde se opevnil s oddílem věrných bojovníků. Věděl totiž, že mosulské vyprošťovací vojsko je již na cestě. Dobytí města se zvrhlo v masakr a rabování, které ustalo až následujícího dne. Křižáci konečně vystřízlivěli a pochopili, že se jejich situace o mnoho nezlepšila. Ve vydrancovaném městě nebyly téměř žádné zásoby a křižáků nebylo dost na to, aby dokázali zabezpečit celé hradby. A mosulské vojsko bylo již na dohled! Dne 9. června skutečně dorazil atabeg Körbugh před Antiochii a mnohých křesťanů se zmocnila panika. Za této situace mohl obráncům pomoci pouze zázrak a ten se skutečně stal. Tedy aspoň doboví účastníci si to mysleli. Jednomu z provensálských bojovníků se měl ve snech zjevovat svatý Ondřej a prozradit mu, že v Antiochii je ukryto legendární kopí, kterým byl probodnut Ježíš na kříži. Zbožný hrabě Raimond se této zprávy nadšeně chytl a počal po kopí svatého Ondřeje pátrat. Když 15. června vyšel z katedrály a třímal v rukou jakýsi oštěp, morálka vojska se okamžitě výrazně zlepšila – považovali to za boží znamení. U dnešního čtenáře tato scéna jistě vyvolá značné podezření, ale nesmíme zapomínat na silné náboženské vnímání středověkého člověka. Obzvláště, když byl obklíčen „nepřáteli Kristovými“. Mezi nadšenými spolubojovníky Bohemund prosadil odvážný plán. Na obranu města stejně neměli dostatek sil a tak se rozhodl pro otevřené střetnutí před hradbami. Ve městě zůstala pouze malá posádka, která měla zajistit Antiochii před Turky, kteří i nadále zůstali opevnění v citadele. Aby Bohemund ještě zdůraznil atmosféru rozhodujícího boje, nechal za křižáckými vojsky uzavřít městské brány. Křižáci tak neměli kam ustoupit a 28. června nastala rozhodující bitva. Vyčerpaní rytíři vyrazili prudkým cvalem proti Turkům. Bohemund se nenechal obelstít křídelním obchvatem a vnutil seldžuckým válečníkům západní způsob boje. Mezitím v zadních řadách mosulského vojska uzrály plody intrik sultána Dukaka z Damašku. Ten rozhodně nevítal posilování vlivu mosulského atabega v oblasti a proto Körbugha všemožně odrazoval od útoku. Když viděl, že západní rytíři se nesesypali při prvním úderu, rozhodl se i se svým vojskem opustit bitvu. Psychologický účinek tohoto kroku byl obrovský. Když mosulská armáda spatřila, že se její zadní voj dává na úprk, obrátili se k útěku i oni. Nastalého zmatku dokázal ukázkově využít výkvět křižáckého rytířstva. V pevně sevřeném šiku těžká jízda doslova rozbila jádro turecké armády a slavila ohromující vítězství, které před bojem čekal pouze málokdo z realisticky uvažujících bojovníků. Křižáci již však neměli dost sil na to, aby pronásledovali prchajícího nepřítele. Jejich vítězství však bylo zlomové 56
v jiném ohledu, který si zatím neuvědomovali – Körbughova síla byla citelně oslabena a v celé Sýrii nebylo dalšího vojska, které by se mohlo západním rytířům postavit na odpor. Porážkou mosulského vojska ztratili obránci citadely poslední naději a nabídli kapitulaci. Rozhodli se ovšem vzdát Raimondovi ze Saint Gilles, o němž se vědělo, že dodrží slovo dané i muslimovi. Provensálský hrabě skutečně ovládl citadelu, čímž se dostal do sporu s Bohemundem, který měl největší podíl na dobytí města a v duchu dohod s ostatními veliteli, se domáhal uznání vládcem Antiochie. Spory mezi provensálským hrabětem a normanským vojevůdcem se i nadále prohlubovaly, ale oba zúčastnění je prozatím odložili stranou. Nač si kazit velké vítězství? Porážku mosulského vojska ve skutečnosti nezapříčinilo kopí sv. Ondřeje, jak se domnívali účastníci bitvy před Antiochií. V celé záležitosti měl prsty – byť nevědomky – Balduin, který se před devíti měsíci oddělil od křížové výpravy a podnikl tažení na vlastní pěst. Reakce Neferit SR k počtu bojovníků Dodat relevantní číselné údaje o počtu bojovníků je problém a to až tak nějak do roku 1650. Od té doby alespoň v Evropských státech začalo dobře fungovat archívnictví-stalo se státním zájmem a tak ale aspoň údaje o vlastních silách jsou poměrně přesné. Já se Geralta nezastávám - nepotřebuje to, ta práce je naprosto skvělá-jen tím chci zdůraznit, že si vybral velmi složité období a i přes tento handicap nám dává ke studiu skvělou práci. Já se zabývám dějinami bližšími a proto to mám jednodušší. Například je známo, že v roce 1683 vyrazil sultán Mehned IV. z Adrianapole na sever. Měl sebou podle tureckých archívů 150 000 válečníků. Když 14. července 1683 dosáhli Vídně, čekalo je opevněné město, které hodlalo bránit až 15 000 vojáků. To jsou čísla natolik přesná, že jsou snad i pravdivá. Ale taková nejde nalézt k dobám křížových výprav, kde se často používá jako zdrojů kronik, a zachovaných výpovědí vítězů-a každé vítězství je větší když navíšíte počet pobitých nepřátel.A pokud prohrajete tak čím více bylo těch co vás porazili, tím ta porážka vypadá méně poníženě. To není chyba, to je prostě lidské a děje se tak doposud. Vídeň se sama ubránit nemohla a poprvé v historii Evropy byla na základě diplomacie postavena spojená armáda. Údaje o armádě - de facto šlo o první mezinárodní vojsko v dějinách Evropy jsou pak tyto: vévoda Karel Lotrinský-8000 pěšáků, 12 900 jezdců a 70 děl Sasové kurfiřta Jana Jiřího III.-7000pěšáků, 2000 jezdců a 16 děl Bavoři 57
kurfiřta Maxe Emanuela -7500 pěšáků, 3000 jezdců,, 800 vojáků u trénu Franský a švábský kraj poslali 7000 pěšáků, 2500 jezdců, a 28 děl kterým velel polní maršál George Friedrich kníže von Waldeck a Poláci poslali 10200 zkušených pěšáků, 14 000 mimořádně dobrých jezdců a 28 děl a těmto velel sám král Jan III. Sobieski. Osobně si myslím že v té době nebylo v Evropě lepších jízdních vojáků něž právě polských létajících husarů - jejich bojeschopnost, obětavost, statečnost a vysoká motivovanost byla příslovečná. V té době už turecká armáda měla za sebou 11 šturmů vídeňských hradeb a jeden neúspěšný generální útok a ztratila podle tureckých pramenů 45 000válečníků. Zbytek byl spojenými Evropskými silami pod jednotným velením polského krále drtivě poražen 12. září 1683. Porážka Turků byla děsivá-na bojišti podle říšských záznamů kořistní služby 10000 zabitých Turků, bylo ukořistěno 20 000velbloudů, 15 000 stanů, 300 děl. Spojená armáda ztratila dohromady 2000 vojáků, nejvíce padlo polských šlechticů v řadách jízdy. Je to dáno i tím, že po počátečním zdržení, kdy celá polská jízda vedená králem zapadla do bláta tato na bojiště dorazila v době kdy turečtí pěšáci stabilizovali frontu a mysleli si, že hlavní hrozba pominula. Jejich objevení na bojišti kdy je hlavně Turci nečekali rozhodlo bitvu-jejich dvojitý úder kdy 4200 dobrovolníků zahájilo frontální útok proti nejsilnějšímu tureckému uskupení a za cenu velkých ztrát ho rozprášili a smělý stáčivý obchvat pak stlačil Turky bez těžkých zbraní na malou plochu, kde začala jednostranná jatka. Ze statečné a mimořádně obětavě bojující městské posádky padlo 7500vojáků a 18 500 civilistů. mnozí v boji na hradbách, v podkopech, a při opravách poškozených hradeb. To jsou údaje, které zachovalost archívů umožňuje dostat do povědomí. Zde je má role při tomto vstupu oproti Geraltovi jednodušší.
Díl IV. Osvobození Božího hrobu Balduinova pouť na východ Když se novopečeným obráncům Antiochie podařilo odrazit Körbughovo vojsko, jistě netušili, že se na jejich úspěchu podílel i bývalý druh Balduin z Bouillonu, který se od výpravy oddělil předcházejícího roku, aby se vydal hledat vlastní štěstí na východě osídleném převážně arménskými obyvateli. Ti vítali příchozí křižáky jako své osvoboditele. Nepočetné Balduinovo vojsko (tvořilo jej prý pouze 80 rytířů!) s pomocí místních obyvatel snadno obsazovalo jednu pevnost za druhou v oblasti horního
58
Eufratu. V nejvýznamnějším městě kraje – Edesse – byli západní bojovníci přijati s velkými poctami a místní vládce Thoros navrhl lotrinskému vévodovi lákavou nabídku. Za pomoc proti Seldžukům ho učiní svým spoluvládcem a nástupcem. Poté co Balduin souhlasil, byl slavnostně adoptován a stál tak krok od splnění svého snu – získání vlastní državy. Jelikož Balduinův nový „otec“ nebyl mezi obyvateli příliš populární, záhy se stal obětí spiknutí, do kterého měl prý být zasvěcen i Balduin. Thoros byl internován v paláci a adoptivní syn neučinil nic pro jeho záchranu. Když pak byl Thoros zabit při pokusu o útěk, křižácký velitel obratně využil situaci a nechal se prohlásit vládcem města. Přijal titul hraběte z Edessy a stal se jednak zakladatelem prvního křižáckého státu ve Svaté zemi, ale také i prvním ze západních šlechticů, který nedodržel lenní přísahu složenou byzantskému císaři Alexeiovi. Nově vzniklé hrabství plnilo významnou strategickou úlohu. Edessa využila příznivé geografické polohy a působila jako klín vražený mezi mosulským emírem a jeho spojenci v maloasijském vnitrozemí. Když táhlo mosulské vojsko na pomoc obléhané Antiochii, rozhodl se jeho velitel Körbugha vytáhnout tento trn z paty. Tři týdny marně obléhal Edessu hájenou lotrinskými rytíři. Toto zdržení se ukázalo jako osudné, protože k Antiochii dorazil sotva týden poté, co byl přístav dobyt křižáky. Kdyby je byl zastihl před hradbami, mohl je snadno s pomocí svých spolubojovníků ve městě porazit. Avšak takto musel západnímu vojsku čelit sám a jak celý boj dopadl, to již víme z předchozího vyprávění. Balduin z Bouillonu se tak podílel na slavném vítězství před bránami Antiochie, aniž by o tom sám věděl. Spory o Antiochii Poté co křižáci zdárně odrazili mosulské vojsko, rozhodli se západní velitelé, že dopřejí svým vojákům tolik potřebný odpočinek, v tažení se mělo pokračovat až v listopadu. Brzy však výpravu postihla tragická událost. V srpnu zemřel biskup Adhémar z Le Puy. Díky své autoritě papežova zástupce byl jednotícím prvkem výpravy a vždy dokázal urovnat vznikající spory mezi jednotlivými křižáckými veliteli. Po biskupově smrti tak vypukly osobní antipatie některých účastníků naplno. Raimond, který zarputile odmítal Bohemundův nárok na Antiochii, ztratil v osobě papežského legáta významného spojence. Ještě předtím však vyslali Huga z Vermandois se vzkazem za byzantským císařem, aby nad městem převzal osobně kontrolu. Basileos se skutečně nacházel se svým vojskem na Maloasijském pobřeží, avšak dříve, než k němu Hugo dorazil, předběhl jej Štěpán z Blois. Ten opustil 59
křižácká vojska ještě v době, kdy se k ještě nedobyté Antiochii blížily zvěsti o Körbughově armádě. Štěpán okamžitě svému příteli na byzantském trůně vykreslil křižáckou situaci v těch nejtemnějších barvách a po poradě se svými vojevůdci, se Alexeios rozhodl vrátit se do Konstantinopole. Když jej tam na podzim 1098 zastihl Hugo z Vermandois, již bylo pozdě pro účinný zásah. Raimond z Toulouse se tak musel podřídit Bohemundovi a uznat jeho nároky. Avšak pod podmínkou, že normanský vévoda bude pokračovat v tažení na Jeruzalém. Bohemund se splněním svého slibu příliš nespěchal a tak Raimond 13. ledna 1099 ostentativně vykročil bosý v čele nedočkavých bojovníků, kteří toužili osvobodit Jeruzalém. Spolu s ním se na cestu vydali i oba Robertové, Tankred a nechyběl rovněž Godefroi z Bouillonu. Bohemund z Tarenta se k výpravě připojil sice také, avšak jen na oko, protože již v Tripolisu se otočil zpátky k Antiochii, kterou chtěl definitivně získat pod svojí moc. Snadný postup Cesta k Božímu hrobu vedla podél středomořského pobřeží, ačkoli Tankredovi se tato trasa příliš nepozdávala. Argumentoval námitkou, že pobřeží je chráněno řadou pevností a bude lépe, vydají-li se křižáci oklikou přes vnitrozemí. Jeho návrh byl ostatními zamítnut – při pobřeží byla krajina hojnější a umožňovala snazší zásobování. Křižácké vojsko sice čekala dlouhá cesta, avšak velmi jim ji ulehčovala nejednotnost muslimů na Blízkém východě, které rozděloval mocenský zápas mezi šíity a sunnity. Prvně zmíněnou skupinu reprezentovali egyptští Fátimovci. Tato proslulá dynastie dosáhla největší slávy v polovině 11. století, avšak nyní začal její význam pozvolna upadat a to právě na úkor expanze sunnitů – seldžuckých Turků. Poté co se Seldžukům podařilo v roce 1078 dobýt Jeruzalém, stali se pány oblasti a Fátimovci se museli spokojit s vládou v Egyptě. Avšak na středomořském pobřeží přežila řada drobných emírů, kteří zůstali věrní šíitskému Egyptu. Právě tudy vedla trasa Raimondem vedeného vojska. Emírové neměli zájem a ani dostatečnou sílu, aby západním rytířům čelili. Proto většinou raději křižákům platili štědré výkupné a dobrovolně jim umožnili volný průchod přes svá panství. Takto si vykoupil svobodu Tripolis, Bejrút i Akkra (pozdější Akkon). Evropští bojovníci však tyto úmluvy ne vždy respektovali, vědomi si své převahy. Důsledkem toho bylo obsazení významného přístavu Tortosy. Cesta tedy ubíhala bez obtíží a křižáci se rychle přibližovali vytouženému cíli. Po drtivé porážce, kterou utrpělo seldžucké vojsko u Antiochie, využili Fátimovci situace, snadno ovládli celou Palestinu a v srpnu 1098 Jeruzalém 60
znovu změnil držitele. Jelikož se křižáci na své cestě doposud vždy střetli výhradně se šíitskými Turky, pokusila se toho fátimovská diplomacie využít. Nabídla západním velitelům dohodu, která by jim přiřkla Sýrii, zatímco Palestina by zůstala pod egyptským vlivem. Šíité byli ochotni otevřít Jeruzalém pro křesťanské poutníky a také křižákům nabídli svoji podporu v boji proti Seldžukům. Křižáci tuto dohodu jednoznačně odmítli. Přijeli do Palestiny osvobodit Jeruzalém z rukou nevěřících a to, zda-li Boží hrob ovládali sunnité nebo šíité, v očích bojovníků Kristových nehrálo žádnou roli. Doposud neutrální vztah který zachovávali Fátimovci k bojovníkům křížové výpravy se tak vyhrotil v otevřené nepřátelství. Někteří křižáčtí velitelé zvažovali, že by měli nejprve udeřit proti srdci fátimovské říše – Egyptu, ale nakonec zvítězily hlasy těch, kteří volali po splnění cíle křížové výpravy – osvobození Jeruzalému. Obléhání Když 7. června 1099 stanula výprava před vytouženým městem, neměla mnoho důvodů k radosti. V okolí Jeruzaléma zničili sunnitští obránci takřka vše, co by mohli křižáci zužitkovat. Především zničili všechny vodní cisterny a otrávili okolní studny, obléhatelé se tak již od začátku museli potýkat s kritickým nedostatkem vody, protože zůstali odkázáni pouze na jediný pramen na hoře Sion, který rozhodně nemohl vystačit pro třináct tisíc žíznivých úst. Zato fátimovská posádka obránců, v jejímž čele stál místodržící Iftichár ad-Dawla, se nedostatku vody obávat nemusela, město s dvaceti až třiceti tisíci obyvateli bylo dobře zásobeno díky systému vodovodů, které ze zachovaly z římské éry. Ostatně i jeruzalémské hradby byly vybudovány za císaře Hadriána a od té doby byly pravidelně vylepšovány, takže patřili mezi nejlepší opevnění své doby. Obránci, jejichž počet se uvádí mezi jedním až třemi tisíci, tak byli dobře připraveni i na delší obléhání a navíc nechal Iftichár ad-Dawla vyhnat z Jeruzaléma všechny křesťany, aby nemohli křižákům předávat zprávy o situaci uvnitř hradeb. 13. června se nedočkaví (a také vyprahlí) bojovníci pokusili dobýt Jeruzalém náhlým útokem, avšak byli odraženi, nezbylo tak nic jiného, než přistoupit k obléhání. Tak jako u Antiochie, ani nyní neměli křižáci dostatek mužů na dokonalé obklíčení, chyběly rovněž obléhací stroje a materiál ze kterých by mohly být zhotoveny. Avšak již za několik dní se kolo štěstěny otočilo ve prospěch obléhatelů. Do nedalekého přístavu Jaffy připlula desítka anglických a janovských lodí s tolik potřebným materiálem a zkušenými tesaři na palubě. Ti se dali ihned do díla a za několik týdnů 61
měli křižáci k dispozici dvě obléhací věže. Jednu pro sebe zabral Godefroi, druhé se ujal Raimond. Křižáci se rozhodli pro současný útok ze dvou směrů, aby neumožnili obráncům koncentrovat všechny své síly v oblasti jednoho průlomu, Raimondovi Provensálci tak měli zaútočit z jihu, zatímco Lotrinčané udeří ze severu. Po kotníky v krvi Dne 10. července se obě věže začaly sunout ke hradbám. V cestě jim stály vyhloubené příkopy, které se křižákům podařilo za cenu vysokých ztrát zasypat o čtyři dny později. Přístup k opevnění tak byl volný a věže se pomalu plazily k vytyčenému cíli. Nic na tom nezměnily zápalné šípy obránců, neboť křižáci potáhli obě věže v octě namočenými kožemi. Ráno 15. července léta Páně 1099 tak vše bylo připraveno k dlouho očekávanému útoku – od Clermontského koncilu, kde poprvé zazněla Urbanova výzva k osvobození Božího hrobu, uplynuly již téměř čtyři dlouhé roky a účastníci křížové výpravy byli svému cíli na dosah ruky. V poledním žáru se severní věž konečně přiblížila k hradbám. Aby zabránil stále dotěrnějšímu ostřelování, nechal Godefroi zapálit vedle věže nachystané balíky slámy. Stavba se tak skryla v oblaku hustého dýmu. Závoj kouře sice splnil svůj účel, ale štiplavý dým rovněž pronikl do věže, kde se již od rána těsnali netrpěliví křižáci v těžkých železných zbrojích. Celý den museli snášet nepříjemný žár čtyřicetistupňové výhně, aniž by většina z nich měla možnost loknout si osvěživého doušku vody. Nebylo divu, že jim „žíly na spáncích naběhly a lesk očí svědčil, že rytíři nejsou daleko šílenství“1. Není proto divu, že ohlušující úder spuštěného můstku byl pro křižáky vysvobozením. Draví a téměř pološílení útočníci tak konečně stanuli na hradbách, kde se okamžitě rozpoutala nelítostná řež. Obránci byli doslova smeteni a útočný oddíl si klestil cestu k Herodesově bráně. Ve chvíli kde si ji podařilo křižákům otevřít, bylo definitivně rozhodnuto o osudu bitvy. Mezitím k hradbám přirazila i jižní věž a útočníci se tak hrnuli do města ze všech stran. „Vše, nač křižáci, z nichž mnozí byli vedrem, námahou, směsicí vzrušení, strachu a náboženského kázání na pokraji šílenství, narazili, padlo pod jejich meči, kopími, sekyrami a šípy. Bylo lhostejno, zda protivník drží zbraň, nebo má holé paže, jestli vzdoruje, či spíná paže v prosbě o milost. To už nebyl boj, jen vraždění…“ 2. Slovy kronikáře první křížové výpravy: „Kdybyste tam bývali byli, brodili byste se v krvi zavražděných“. Nicméně jeho kolega Raimod d‘ 1 2
Kovařík, Jiří - Meč a kříž. Rytířské bitvy a osudy I. 1066 - 1214, str. 129 tamtéž
62
Aguliers v hrůzostrašném masakru spatřoval zaslouženou odplatu a zhodnotil jej takto: „Spravedlivý a obdivuhodný to soud Boží, jenž si přál, aby toto místo zkropila krev těch, jejichž rouhání tak dlouho špinilo jeho jméno“. Drtivá většina jeruzalémských obyvatel tak byla zmasakrována a jejich majetek rozkraden křižáky, kteří uznávali zásadu, že ten kdo první vstoupí do domu, tomu také připadne. Křesťané, které dal Iftichár ad-Dawla vyhnat ještě před obklíčením města, tak mohou paradoxně děkovat za svůj život právě sunnitskému „nevěřícímu“. Iftichár patřil mezi těch několik šťastlivců, kterým se podařilo zavčas prchnout do Davidovy věže, kde se také zabarikádovali. Nakonec se vzdal Raimodovi z Toulouse. Hrabě ze Saint Gilles pak dodržel své slovo a bývalý jeruzalémský místodržící mohl pod provensálskou ochranou odjet do Askalonu. Vystřízlivění Osvobozením Jeruzaléma z rukou nevěřících byl splněn hlavní cíl tažení a většina účastníků začala pomýšlet na návrat do Evropy. Avšak předtím než se mohli vydat na cestu zpět, bylo potřeba rozhodnout kdo se stane panovníkem dobytého Jeruzaléma. Proti této volbě ostře vystoupila církev s tvrzením, že Jeruzalém již krále měl a tím byl Ježíš. Proto by bylo rouháním, pokud by se někdo ze světských vládců honosil stejným titulem. Klérus tedy navrhoval, že by se vlády nad městem a okolím měl ujmout nově ustanovený jeruzalémský patriarcha. Velitelé výpravy s tímto krokem přirozeně nesouhlasili a rozhodli se zvolit jeruzalémského krále ze svých řad. Proti sobě stáli pouze dva kandidáti – Godefroi z Bouillonu a Raimond z Toulouse, ostatní buď nezamýšleli ve Svaté zemi zůstat (jako Robert Flanderský nebo Robert Normandský), či si již budovali vlastní državy (Bohemund z Tarenta a Balduin z Bouillonu). Ačkoli byl Raimond urozenější než lotrinský protějšek, neustálými spory s Bohemundem se stal nepopulárním a jeho pozice ještě oslabila po smrti papežského legáta Adhémara. Jeruzalémským králem byl tedy zvolen Godefroi, který ovšem nepřijal královský titul a spokojil se s hodností „ochránce Božího hrobu“. Tímto gestem se pokusil nepřilévat dále olej do ohně, protože Raimond nesl své nezvolení velmi těžce. Hluboce se urazil a se svým doprovodem se stáhl trucovat do Jericha. Nového jeruzalémského pána tak čekal těžký úkol, s rozhádaným vojskem musel čelit blížící se fátimovské invazi, která měla křižákům vyrvat čerstvě obsazený Jeruzalém z rukou.
63
Poslední spojenectví Dne 4. srpna se totiž u pevnosti Askalon (asi 100 km jižně od Jeruzaléma) vylodilo vojsko vezíra al-Afdala, Godefroiovi tak nezbylo nic jiného, než se pokusit zorganizovat co nejsilnější vojsko, které by egyptské invazi čelilo. Sám měl k dispozici pouhých dvě stě rytířů a přibližně tisícovku pěších bojovníků. Rozhodl se vyslat průzkumný oddíl vedený Tankredem a Eustachem, aby obhlédl situaci a pokud možno odhalil slabiny nepřítele. Průzkumníci se brzy vrátili s povzbuzující novinou. Podle všeho se zdálo, že Arabové se soustředí pouze na přípravy k obléhání a nečekají, že by se s nimi křižáci odvážili střetnout ještě před Jeruzalémem. Godefroi se odhodlal k otevřenému boji a vyslal o tom zprávu k ostatním velitelům. Připojili se k němu však jen Tankred a Robert z Flander. Raimond z Toulouse stále trucoval a Robert Normandský již pomýšlel na brzký návrat do vlasti. Ovšem ani oni nezůstali stranou, vědomi si rytířské cti a tíživosti celé situace, vydali se 10. srpna za Godefroiovým vojskem, jež vyrazilo předchozího dne. Stalo se tak, že se před vezírovým táborem sešli všichni velitelé, kteří společnými silami dobyli Jeruzalém. O dva dny později spatřili křižáci ohromné fátimovské ležení, zformovali se do tří oddílů a vyrazili vstříc nepříteli, který byl jejich neočekávaným příjezdem zcela zaskočen. Ač se al-Afdalova armáda pokusila klást odpor, arabská lehká jízda nedokázala čelit evropským těžkooděncům. Ve frontálním střetu byli egyptští jezdci doslova smeteni a lučištníci zůstali bez ochrany. Vezírovo vojsko se tak obrátilo na útěk a jeho velitel si zachránil životem útěkem na jednu z opodál kotvících lodí. Zbytek fátimovských bojovníků nalezl ochranu za hradbami Askalonu, který křižáci ovšem okamžitě oblehli. Západní rytíři tak dosáhli nečekaného vítězství, vezírova armáda byla rozprášena a již dále nepředstavovala hrozbu pro jeruzalémské království, navíc se křižáci zmocnili nemalého bohatství nalezeného v al-Afdalově táboře. Obránci Askalon si uvědomili tíživost své situace, když se před hradbami shromáždilo desetitisícové vojsko obléhatelů. Nakonec se rozhodli pro kapitulaci, ale kladli si dvě podmínky: zaprvé odmítli otevřít městské brány v obavě, že by následovali nezáviděníhodný osud Antiochie či Jeruzalému. Druhým požadavkem bylo, že město předají pouze Raimondovi z Toulouse. Tuto podmínku měla nejspíše na svědomí rada Iftichára ad-Dawly, které po osobní zkušenosti s Raimondem z Jeruzaléma doporučil provensálského velitele jako muže, který dodrží dané slovo. S tím ovšem zásadně nesouhlasil Godefroi, který požadoval, aby mu Raimond město okamžitě předal. Mezi veliteli tak opět vypukl starý spor, který ukončil až hrabě ze Saint Gilles, 64
když rozhořčeně opustil výpravu a vydal se zpátky na sever. Následovali ho i oba Robertové, které věčné hádky již unavovaly. Před Askalonem tak zůstali pouze Godefroiovi Lotrinčané a normanské oddíly vedené Tankredem, což rozhodně nedostačovalo k dobytí města. Obránci postřehli změnu situace a nabídku kapitulace stáhli. Godefroi tak musel s nepořízenou odtáhnout zpátky do Jeruzalému a strategicky významná pevnost zůstala další půlstoletí v rukou Arabů. Neslavný rozpad křižáckého vojska před Askalonem tak učinil definitivní tečku za první křížovou výpravou a zároveň naznačil, v jakém duchu se bude odvíjet život čerstvě vznikajících křižáckých státečků ve Svaté zemi. Je příznačné, že v nejisté počáteční situaci drželi křižáčtí velitelé obvykle při sobě a v zájmu vítězství byli ochotni táhnout za jeden provaz. To se změnilo s dobytím prvních území – najednou promluvily mocenské ambice jednotlivých křižáků, které buď doposud obratně skrývali (jako Raimond), nebo je dávali nepokrytě najevo jako v případě Bohemunda. I když bylo před hradbami Askalonu na čas zažehnáno nebezpečí ze strany muslimských sousedů, nečekala Godefroiovo království lehká budoucnost. Ačkoli se ochránce Božího hrobu na podzim usmířil s Raimondem a provensálský šlechtic se rozhodl zůstat ve Svaté zemi, odmítl se však stát poddaným Godefroie. Podobně se zachoval i antiochijský kníže Bohemund. Mezitím Palestinu opustili jak normanský vévoda Robert, tak i jeho jmenovec z Flander, když se nalodili v Haifě a odpluli do Evropy. Godefroi tak zůstal na ochranu Božího hrobu sám… Příčiny úspěchu Navzdory rozpadu tažení před Aksalonem a přibývajícím rozmíškám mezi veliteli byla výprava v očích středověkého člověka úspěšná, neboť bylo dosaženo hlavního cíle – osvobodit Svatou zemi a vyhnat nevěřící z Jeruzaléma. Nově vznikající křesťanské državy na východě znamenaly příslib pro budoucí expanzi a zároveň umožňovali bezpečnější cestu pro poutníky toužící navštívit Boží hrob. Zde je jistě namístě otázka proč se křižákům podařilo dosáhnout jejich cíle. Prvním a zřejmě nejdůležitějším faktorem byla nejednotnost Arabů ve Svaté zemi. Jak již víme, v té době probíhal na Blízkém východě intenzivní mocenský boj mezi sunnity a šíity, který tříštil arabské síly. Křižáci tak mohli porážet jednoho panovníka po druhém, využívaje vzájemné rivality mezi Seldžuky a Fátimovci, aniž by proti nim stanulo sjednocené arabské vojsko vytvořené protikřižáckou aliancí. Jediným tomu podobným pokusem byla společná výprava Kiliče Arslana a Danišmenda Moudrého 65
proti Antiochii, která však skončila nezdarem a ukázala v plné nahotě intriky uvnitř arabského tábora. Na této skutečnosti se do značné míry podepsal fakt, že muslimští vládcové zpočátku nevnímali křižácké vojsko jako trvalé ohrožení. Většina je považovala za pouhé nájezdníky, kteří zase brzy odtáhnou, egyptští Fátimovci se je dokonce pokusili pragmaticky využít ve sporu se Seldžuky – to vypovídá mnoho o jejich (ne)pochopení situace. Počáteční nezájem byl rovněž způsoben tím, že křižáky dobytá území byla pro arabské panovníky spíše na okraji zájmu, takže jejich ztráta pro ně nebyla naprostou katastrofou. Druhý důvod křižáckého úspěchu nalezneme v rovině vojenské. Křižácké vojsko vyznávalo západní způsob boje, na který nebyli Turci ani Egypťané připravení – svojí taktiku zakládali na lehké jízdě, která nepřítele předčila svojí obratností a sprškou šípů. V okamžiku, když se proti nim postavili disciplinovaní západní rytíři se svojí těžkou jízdou, bylo zle. Pokud se podařilo křižákům vnutit protivníkovi svůj styl boje, tedy frontální střetnutí s následným bojem na blízko, neměli arabští válečníci obvykle žádnou šanci. Evropský rytíř totiž svého protivníka po individuální stránce překonával. Zatímco arabská vojska byla z valné míry tvořena poloprofesionálními bojovníky nebo naverbovanými odvedenci, na druhé straně stáli dokonale vycvičení rytíři jejichž denním chlebem bylo válečné umění. Rytíř byl dle dobového chápání zrozen k boji. Tomu odpovídala jeho výchova a výcvik, který hojně doplňoval vlastní praxí nebo alespoň turnaji. Rytíř který se dožil dospělého věku tak zpravidla představoval fyzicky zdatného a zkušeného válečníka. Ovládal boj v těžké zboji, která sice omezovala jeho pohyblivost, avšak poskytla spolehlivou ochranu před tureckými šípy. Pokud dostal výkvět západoevropského rytířstva vyrazit ve sevřeném šiku proti nepřátelské jízdě, nedala se tato železná vlna prakticky zastavit. Díky zkušenostem Normanů a Byzantinců znali křižáci dobře tureckou taktiku křídelních obchvatů a předstíraných ústupů. Své boky si chránili pěšáky, kteří byli vyzbrojeni luky a účinnými kušemi. Nemalou roli hrála i psychologická motivace a náboženský zápal. Častokráte právě vědomí toho, že nemají kam ustoupit přiměla křižáky k poslednímu vypětí zbývajících sil, čímž obrátili dosud nerozhodnou bitvu ve svůj prospěch. Naopak, nedisciplinovaná arabská vojska se často dávala na ústup, nevyvíjelo-li se střetnutí podle jejich představ. Nesmíme ani zapomínat na pomoc od byzantského císaře Alexeia. Oddíly vedené Tatikiem sice nevynikaly počtem vojáků, ale zato velmi dobře znaly jak místní prostředí tak především bojovou taktiku seldžuckých Turků. Konstantinopol rovněž
66
zajišťovala zásobování výpravy, poskytla křižákům obléhací stroje a podporovala je svojí flotilou. Hodnocení křížové výpravy Na souhrnnější hodnocení křížových výprav jako celku je sice brzy, přesto bychom se však měli na závěr pokusit zhodnotit první křížovou výpravu, které je věnován tento článek. Tím že byl osvobozen Jeruzalém splnili křižáci cíl svého tažení a proto tedy mohli plným právem považovat výpravu za úspěšnou – ze svého hlediska. Rovněž se jim podařilo ve Svaté zemi usadit a pomalu budovat základy vlastních států. Kolem Božího hrobu vzniklo jeruzalémské království, Bohemund vybudoval antiochijské knížectví, Balduin se hrabětem z Edessy a Raimond stál později u základu posledního z křižáckých států – tripolského hrabství, avšak hrabětem se stal až jeho nevlastní syn Bernard, jelikož Raimond z Toulouse zemřel dříve, než se provensálským rytířům podařilo ovládnout srdce vznikajícího knížectví – město Tripolis. Na druhou stranu křížová výprava nedopadla příznivě pro Byzanc,neboť jí na Blízkém východě vyrostli noví konkurenti v podobě křižáckých států, které měly Konstantinopol paradoxně chránit před arabskými sousedy. Bohemund z Tarenta zašel dokonce až tak daleko, že se vypravil zpátky do rodné Sicílie a počal tam s papežovým svolením organizovat novou křížovou výpravu zaměřenou proti Byzanci. Pokus o vylodění v Drači skončil pro normanského velitele katastrofou. Výprava nikdy nezískala oficiální status a Bohemund byl nakonec donucen znovu stvrdit lenní slib Alexeiovi. Avšak ani pokořením antiochijského knížete se napjaté vztahy mezi některými křižáky (především Bohemundovým synovcem Tankredem) a Byzancí o mnoho nezlepšily. Jak již bylo zmíněno výše, pro Seldžuky i Fátimovce nepředstavovala Palestina hlavní centrum zájmu a tak její ztráta pro ně neměla žádné dalekosáhlé následky. Především díky této skutečnosti získaly křižácké státy příležitost zapustit ve Svaté zemi kořeny. Arabové si však postupně začali uvědomovat, že s křesťanskými bojovníky a nyní i sousedy je třeba dlouhodobě počítat. Ať chtěly či nikoli, křižácké státy se staly novým hráčem na nepřehledné šachovnici Blízkého východu.
67
Neferit Sr. a jeho pohled na vývoj tanků "V jednom svém vstupu na Sigilu jsem napsal, že tanky tak, jak je známe dnes, jsou na rozcestí. Čekal jsem, že forum, které se k tankům dost často vyjadřuje nějakým způsobem zareaguje, ale protože se tak nestalo, po dobu pobytu v nemocnici jsem sestavil následující text, který se touto problematikou bude dost podrobně zabývat. Dal jsem si s tím dost práce. Proto Tě prosím, abys až si to prostuduješ, napsal k jednotlivým kapitolám svoje připomínky, doplňující informace, protože - upřímně řečeno - nejsem žádný tankový odborník a potom se domluvíme, jestli by tento příspěvek bylo možno pustit do celého fóra, nebo jestli se adresně zeptáme a pokud bude zájem, že bychom ho poslali přímým zájemcům. Takže... dáme se do práce. Myslím si, že tanky jsou na rozcestí a je to dáno tím, že MBT (hlavní bojový tank) už dneska nevyhovuje požadavkům současných válek a rozhodně nevyhovují válkám blízké a středně vzdálené budoucnosti. MBT byly stavěny jako hlavní úderná síla pro pozemní sražení velkých vojenských uskupení a ta v této době nejsou reálná. Hlavní protivník NATO, které se dopracovalo k MBT 3,5. generace a v případě tanku Merkava IV, k tanku 4. generace; tzn. SSSR už neexistuje a samotné Rusko je od států NATO odděleno věncem zemí, které nejsou pro armády NATO hrozbou. Čína bude vojenskou globální hrozbou nejdřív za 15-20 let a to hlavně pro Rusko. Islámský svět je nevyzpytatelný, ale masová tanková střetnutí hrozí pouze tehdy, pokud by se arabský svět sjednotil a napadl Izrael. Pak je mi líto arabských armád; proti tankům Merkava nemohou obstát. Celý svět ale prožívá nekončící vlnu KNI (=konfliktů nízké intenzity), ve kterých jsou MBT použity proti sice velmi motivovanému, ale slabě vyzbrojenému protivníkovi, který bojuje skrytě a pouze někdy za pomoci lehce obrněné nebo improvizovaně obrněné techniky. Jen naprosto vyjímečně se evropské nebo americké jednotky musí utkat s tanky, a to většinou pouze 2 či 3. generace. Proto je potřeba položit si otázku - je užití MBT v těchto konfliktech na místě? Odpovídat nebudu, ale představ si hypotetický KNI: 1. Pěší jednotka velikosti brigády s vlastní dopravní a lehkou obrněnou technikou operuje někde v Africe a pod vlivem činnosti nepřítele ztratí část svých bojových a dopravních vozidel. Vznikne dojem, že na její podporu je potřeba neprodleně nasadit těžkou techniku. Protože mimo
68
USA nebo Ruska nikdo nemá k dispozici lehké tanky (LT), je potřeba nasadit MBT. V ten moment vznikne vážný problém, který se pokusím popsat ve dvou bodech. Přeprava na místo. Je možná lodí - velmi pomalé, nebo letecky - což je logistický oříšek, který stojí za to. Předpokládejme, že musíme nasadit 10 MBT. Při použití letounu C-17, 10 tanků = 10 letů. Při nasazení C-B5 10 tanků = 5 letů. ale ještě musíme dopravit tanky na letiště, což je přeprava deseti 60-ti tunových nadměrných nákladů. Potom tanky musíme dopravit z místa vykládky do prostoru bojového použití. Při přepravě po ose nastává opotřebení strojových spodků, jejichž životnost kolísá mezi 2,5 až 4 tisíci kilometry. Pokud je chceme přepravit na přepravnících, připočítáme další let C-B5 a přepravíme 2 soupravy přepravníků, které nám v pěti kolobězích přepraví tanky na místo. 2. Přeprava LP (logistické podpory). 10 MBT za jeden měsíc spotřebuje přibližně 600 tun materiálu. a to je PHM, munice, technická podpora; tedy potřebujete 2 cisterny + 8 ANTT na přepravu materiálu. Tzn. další 3 lety C-B5 a potom měsíčně 2 lety dvou letounů s materiálem. Slušná zátěž logistické podpory, co? No, všechno jsme zvládli a máme 10 tanků na místě použití. Co získáme? •
impozantní palebnou sílu, v Africe, ale ani kdekoliv jinde na světě není nic, na kolech nebo na pásech, co by MBT nedokázal zničit jednou ranou. a ani nic, co by jednou ranou zničilo jeho samotného.
•
10 tanků dokáže pokrýt až 50 km čtverečních prostoru nebo posílit linii dlouhou až 30 km a v kruhové obraně udrží prostor o průměru 10 km.
•
získáme schopnost razantních výpadů až do dálky 100 km a schopnost zničit protivníka malou jednotkou i při jeho vlastní velké síle.
69
•
při razantním útoku protivníka za pomoci BVP, OT, příp. jiné techniky je potřeba vědět, že MBT je takových prostředků schopen zničit 20-30 za dobu ujetí tří kilometrů. V Africe a myslím si, že ani v jiné rizikové oblasti není vojsko tak statečné a disciplinované, aby za těchto ztrát dokázalo postupovat vpřed.
Závěrem to zkusme vyhodnotit, Naše pěší jednotka je dramaticky posílena a její možnosti jsou několikrát větší. Do prvního nasazení nás to stálo 15 letů C-B5 (tedy asi 150 letových hodin, 2300 tun leteckého paliva, 30 tun paliva pro pozemní techniku, 2500 km najetých tanky a potřeba dlouhodobého nasazení logistické jednotky a jejího krytí. Proto znovu položím otázku - je nasazení 10 MBT jako způsob řešení posílení pěší jednotky adekvátní? Nedalo by se nalézt stejně účinné řešení, než nasazení MBT? Opravdu pro soudobé operace v KNI, kdy se bojuje proti silám, které nemají techniku odpovídající MBT 3 a 3,5 generace je nasazení MBT s jejich omezeností a vysoce nákladnou LP natolik nerentabilní ,že bojový přínos je převážen cenou natolik, že je lepší KNI raději nezačínat nebo z něj vystoupit. Když jsem řekl A je třeba říct i B Lehký tank
prototyp lehkého tanku Stingray
Řešení zde je - lehké tanky. Tedy první možná cesta z pomyslného rozcestí, na kterém se tanky nachází. Napřed ale důležitá odbočka. Dneska světem vládne mýtus speciálních jednotek, které laická veřejnost považuje za zázračný produkt vojenství, který vyřeší právě v KNI všechny problémy. Budu stručný a slušný-je to naprostý blábol. Speciální 70
jednotky-Delta Force, SAS, SEAL, Specnaz a pod. dokáží hodně ale dojde-li na boj s přesilou pěchoty protivníka podpořenou čímkoliv obrněným, mají velmi krátkou životnost. Jsou skvělé tam, kde působí skrytě, ze zálohy,nebo kde udeří překvapivě při slabosti protivníka. V otevřeném boji pro ně platí jako pro všechny vojáky zákonitosti pěšího boje. Kulka nebo střepina zlikviduje stejně účinně supervojáka jako čerstvého brance po základním výcviku. Proto je podpora jakékoliv pěší nebo speciální jednotky v otevřeném boji pomocí lehkých tanků nenahraditelná. Zde se musím bohužel vrátit k možnosti použití BVP/OT. Tato technika je většinou stejně těžká jako LT a dokonce si veze pěchotu. Jejich palebná síla je menší než u LT ale na druhou pestřejší výzbroj umožní větší flexibilitu palebného působení na protivníka. Pokud ale chceme, aby BVP/OT dále jen BVP mělo stejnou odolnost proti palbě, tedy dejme tomu ekvivalent pancíře 50mm, mrkni se na tuto tabulku: Údaje Hmotnost (t) Plocha pancíře (m2)
LT 20 20
BVP/6 BVP/8 15-18 17-24 30-32 37-40
LT GM M551 A1 Sheridan, 82nd Airborne Division „All American“ Řečeno obligátně-BVP o odolnosti LT poskytuje 2x větší plochu na působení protivníkem než tento LT. Je tedy jasné že BVP bez podpory LT se stávají problémem k řešení. Při stejné hmotnosti bude mít LT vždy lepší ochranu než jakkoliv BVP. Tímto vsunutým textem nechci snižovat hodnotu speciálních jednotek nebo BVP v boji. Jen jsem chtěl dokázat, že 80% dnešních KNI vyžaduje z důvodu reálného působení protivníka a LP nasazení LT. Bohužel je dnešní západní armády 71
nenají k dispozici na potřebné úrovni početní ani technické. Proč si myslím, že jsou potřeba? 1. V KNI plně nahradí MBT při 50-60% snížení potřeby LP 2. Mohou operovat v těsné blízkosti pěchoty a díky větší odolnosti mohou pěchotu ušetřit zbytečných ztrát na živé síle i technice. 3. Lepe reagují na změny na bojišti a jsou schopny rozsáhlých manévrů při relativně nízké potřebě LP 4. Jsou v hodné v těchto KNI i k průzkumu a pro boj v neznámém terénu. Zde platí neúprosná matematika: Zničit LT dá více práce než zničit BVP. Pokud se to podaří, zahynou 3-4 vojáci oproti až 11vojákům v BVP. 5. Žádný potenciální protivník v KNI kdekoliv na světě nemá k dispozici nic, co by odůvodňovalo nasazení MBT. A pokud ano, tak v takových počtech, že je levnější tyto cíle ničit pomocí stíhačů tanků které dnes dokáží zničit jakýkoliv tank 3 a 3,5 generace. Porovnej si tyto údaje: Údaje M1A2 Abrams Prototyp Stingray Hmotnost (t) 63 22.VI výkon motoru (kW) 1120 410 Spotřeba paliva (l) 610 160 Odolnost čelního pancíře jako čisté oceli (mm) 900 210 Kinetická energie podkaliberní střely (MJ) 9,5 6,5 Kinetická energie na plochu (MJ/cm2) 3,1 2,4 Průraznost pancíře - homogenní ocel (mm) 540 370
Závěr-LT dokáže zničit jakýkoliv tank 1,2,3 a 3,5 generace v přímém střetnutí. Pokud by se do vývoje LT investoval 1/3 prostředků jako do vývoje MBT a ekonomika zabezpečení vojsk v KNI by se až o dvě třetiny zlevnila. Vzpomeň si: 1kus MBT = jeden let C-17. Ale 1 let C-17=3 kusy LT. Myslím si, že možnosti LT jsou podceněny a vše se vylobovalo ve prospěch výrobců MBT-je to logické, kontinuálně vyšší zisky. Jenže abychom byli poctiví, musím napsat, že nasazení LT má několik ale: 72
1. LT nelze nasadit do boje proti MBT 3,5. a 4. generace, nemá na to ochranu, ani kanón 2. LT nelze nasadit do prostorů s PTO, určenou pro boj s MBT 3. a vyšší generace 3. spoléhat se na výrazně lepší dynamické vlastnosti LT oproti MBT je ošidné - v přímém boji navzájem to nepřináší LT žádnou podstatnou výhodu 4. stávající LT nejsou pro svoji úlohu v KNI vhodné svojí výzbrojí. Zde se platí daň zastaralým doktrínám armád NATO a VS z minulosti, kde pro LT nebylo místo. V dnešní době zanedbaný vývoj není schopen toto dohnat v reálném čase. Tato část mého pojednání o tancích by mohla být ukončena tím, že vojenskopolitická situace dnešní doby a v nejbližších 20 let nepředpokládá masové použití MBT v rozsáhlých bitvách obrněnců, ale tyto jsou nasazovány velmi neefektivně v pohledu náklad proti výsledku nebo náklad proti reálné potřebě všude tam, kde by úspěšně působily lehké tanky. Nyní se podíváme na další cestu z pomyslného rozcestí, na kterém tanky stojí.
Další rozcestí vývoje tanků Celý vyspělý svět + jeho satelity mají nadbytek MBT, pro které není využití. Dále pak mají minimum moderních lehkých tanků, pro které by použití bylo. Jen pro ilustraci - v Íráku je v rámci spojeneckých sil nasazeno 2500 MBT 3,5. generace. Jsou opravdu efektivně využity? Nejsou. Relevantního protivníka nemají a v boji ve městech, kde jsou nejčastěji používány, jsou příliš zranitelné. Jejich LP je tak nákladná, že si to může dovolit utáhnout jen opravdu bohatá koalice v čele s USA. Navíc jejich výzbroj je pro válčiště tak, jak se vyvinulo, naprosto nevhodná. Dám příklad; na zničení kulometného hnízda se spotřebuje jeden tříštivo-trhavý granát tanku M1A2, jehož cena je 1320 USD. Jeden výstřel tanku Stingray stojí 480 USD. Přitom by to celé zvládl minomet ráže 60mm, jehož mina stojí 91 USD. Tak kde je logika nasazení tisíců MTB v tomto konfliktu? A zde se na našem rozcestí otvírá cesta jiným směrem.
73
Merkava II
74
Soudobá koncepce tanku je stará 89 let. Ty sám - stejně jako ostatní sigilanští tankisté víte, že vznikla u tanku Renault FT17 z roku 1917. 2.SV tuto koncepci upevnila tak, že je přes dnešní vážné nedostatky neustále znovu a znovu obnovována. Švédské tanky STRV byly jakýsi jiný vánek, ale zapadly a dnes se jeví jako slepá ulička. Dnešní doba však umožňuje tuto koncepci částečně revokovat. A já se pokusím popsat jak. Klasická koncepce je postavena tak, že je sestaven podvozek s pohonem vzadu, pásovým pojezdovým ústrojím a vše rozhodující je umístěno v tankové věži hlavní kalibr, pomocná výzbroj, většina prvků pasivní i aktivní ochrany, elektronika a pozorovací prostředky. Osádka je umístěna tím pádem ve věži, výjimka je řidič, který bývá umístěn v přední části tanku. Tzn. že nejpotřebnější a zároveň nejcitlivější prvek tanku - tedy osádka - je umístěn v té části tanku, kde je nejvíc ohrožen působením nepřítele. Toto uspořádání je největší nutností a zároveň nejslabším místem každého soudobého tanku. Věž je na tanku nejvýše umístěná a přitom obsahuje vše nejdůležitější. Špatné je, že je nejčastěji zasahovanou částí tanku v boji. Tím se dostáváme do nekonečného rozporu. Jde o rozpor mezi potřebou maximální ochrany posádky proti hmotnosti věže. Tento rozpor nelze uspokojivě vyřešit. Věž musí být velmi odolná - chrání nejdůležitější ústrojí tanku a hlavně draze vycvičenou posádku, tvořenou velmi kvalitními lidmi, dobrovolníky, sloužící vlasti z přesvědčení, lidi statečné a velmi schopné. Jejich ztráta je obtížně nahraditelná. Přitom konstrukce věže je narušena mnoha otvory: - uložení zbraní - vstupní otvory - průzory - průchody pro senzory - otočné uložení věže, atd. 75
Mám rád hrady. Vím, že jejich nejslabší místo je v bránách a zazděných bránách. Podívejte, kolik takových bran a zazděných bran jsme vytvořili v tankové věži. Jediné řešení - BEZOSÁDKOVÁ VĚŽ. Dnešní doba toto řešení umožňuje. Dnešní HW a SW vojenských technologií bez problémů umožňuje shromáždění dat, jejich vyhodnocení a předání osádce v takové kvalitě i reálném čase, že je to jedna z cest, jak z věže udělat vysoce funkční, přitom menší a tím výrazně lehčí součást tanku. Zároveň tím, že osádku umístíme do korby ji lépe chráníme a ve věži je možno umístit další doplňkové zbraně a podpůrné systémy pro vedení boje. Navíc spoustu dat mohou osádce dodat i vysoce specializované externí systémy (družice, bezpilotní průzkumné prostředky, letecký průzkum, pěchota). A to už zpracované do obrazové nebo textové podoby. Věž se tak stane z relativně nejcitlivějšího místa odolným a homogenním zbraňovým systémem, který naopak při úderu shora bude dokonale osádku chránit. Pokud navíc umístíme pohonný systém do přední části tanku a osádku do jakési zodolněné kapsle v zadní části korby a záď vybavíme výstupním otvorem, zvýšíme šance osádky na přežití v boji několikanásobně. Takto nastíněné koncepci se dnes přiblížil pouze izraelský tank Merkava IV. Já o ní psal na Sigilu poměrně rozsáhlý článek, ale nikoho revolučnost jejího pojetí nezaujala. A pouze jeden tank na světě už tuto koncepci dosáhl v plném rozsahu. A to ruský T-95. Můj článek na Sigilu na toto téma také úplně zapadl a dvě reakce se nesly v duchu "stejně je to krám" a "tlupa blbců s pancéřovkami ho stejně zničí". Pro mě to bylo zklamání, protože si myslím, že jedinečnost této konstrukce sigilanským militaristům úplně unikla. Ti zůstávají zahledění do Tygrů, Panterů, Téček, ISů, Abramsů, Challengerů, Leclerců a pod. Přitom jim uniklo, že všechny tyto tanky jsou proti T-95 v otevřeném masovém boji MBT odsouzeny ke zničení a k vyhubení osádek.
76
Zničenou techniku lze nahradit, pobité osádky nikoliv. studie T-95
Tato koncepce je nejbližší cestou k tankům jaké svět doposud neviděl. A to k tankům s modulovou koncepcí. Pro nás to znamená, že na pomyslném rozcestí půjdeme další cestou. V této části budu vycházet z předpokladu, že v nejbližší době (do 20 let) nebude politická vůle, ani ekonomická možnost MBT odstavit na vedlejší kolej. Tedy alespoň 80% z nich. Přitom víme, že jejich užití pro jejich hlavní úkol je téměř nepravděpodobné. Budeme je velmi draze nasazovat v KNI, budeme je ještě dráž neustále modernizovat v obrovských sériích, a přitom je budeme ztrácet ve městech a budou ničit naprosto neadekvátní cíle - viz. výše uvedený příklad zničení kulometného hnízda někde v Bagdádu. Prostě na zatlučení padesátky hřebíku místo stogramového kladívka použijeme desetikilový perlík. Řešení může být tato cesta: Zachovat vysoce výkonné podvozky MBT a zachovat i část MBT jako takových. Z určených podvozků demontovat věže, uložit je a pro uvolněné podvozky vytvořit bezosádkové věže v těchto provedeních: - pěchotní tank (čteš dobře, je to návrat k původním kořenům tanku) - věž protiletadlová - věž pro boj ve městě Vybavení věží MBT není třeba vymýšlet - je dáno a vyzkoušeno. Proto popíšu možné varianty ostatních tří verzí: 1) Věž pěchotního tanku by mohla obsahovat: - rychlopalný kanón 30-40mm - minomet 60-80mm v samostatné otočné věžičce - PL kulomet - jeden pevný a jeden pohyblivý kulomet
77
- 1-2 sestavy granátometu v samostatných věžičkách samozřejmě, je možná jakákoliv varianta uvedeného a není možno vyloučit i osazení odpalovacího zařízení PTŘS. 2) Věž protiletadlová by měla být dvojúčelová (i s možností palby proti pozemním cílům) a může obsahovat tyto prvky: - mimořádně výkonný zadýmovací systém - zařízení pro hromadné a plošné vystřelování klamných cílů všech typů - protiletadlový rychlopalný kanón 1-2hlavňový - kontejnery s PLŘS krátkého dosahu - 2 kulomety pro obranu tanku proti pěchotě. Mezi námi, pro psychiku tankových i mechanizovaných jednotek by stálá přítomnost takovýchto tanků byla velkou vzpruhou. 3) Jako poslední jsem si nechal variantu pro KNI nejdůležitější, a to městský tank. Všichni víme, že stávající MBT jsou pro boj ve městě naprosto nevhodné a nesehrávají zde potřebnou roli při ochraně pěchoty, která je ve městě nejvíce zranitelná. Navíc zničený MBT je dokonalá 60-ti tunová protitanková překážka, kterou postavíme do cesty sami sobě. Představím si pak lehce takovouto věž: - kanón velké ráže (120-155mm) s velmi krátkou hlavní a s možností střelby horní skupinou úhlů pro střelbu do horních pater výškových budov - minomet v samostatné otočné věži pro možnost střelby "za plot" a "za roh" - sdružený zbraňový komplet, obsahující rychlopalný kanón malé ráže, kulomet, granátomet – vše v samostatných otočných věžích a nejlépe dvakrát. Vlastně by to vypadalo, že na hlavní věži s hlavním kalibrem budou umístěny 3 samostatné věžičky s možností různé palby do různých směrů najednou. Úplně to evokuje vzpomínky na tanky typu T-35, T-28, Mathilda, Grand z 2.SV. Jejich nasazení zdaleka nebylo takovým propadákem, jak se dnes tvrdí, jen nemohly potvrdit své kvality v boji, ke kterému byly původně určeny. To, co jsem napsal, je tak trochu zvěrstvo. Místo jednoho MBT jsem vytvořil vizi jednoho tanku se čtyřmi modulovými, navzájem zaměnitelnými zbraňovými
78
komplety. Samozřejmě proti zde napsanému se dá ledacos namítnout. Ale na podporu poslední cesty bych chtěl popsat tento hypotetický stav. Začal lokální pohraniční konflikt. Protivník překročil hranici. Obsadil malé území a několik obcí, mezi tím jedno městečko se starou cihlovou zástavbou. My musíme jak praví povinnost armády své území osvobodit. Nasadit letectvo a těžké děl-vo? Zcela jistě, ale pouze proti protivníkovi v hlouby jeho vlastního území. Nasadíme mechanizovanou pěchotu podpořenou brigádou modulárních tanků. Kolona provedení MBT prorazí prostor a přikryje svojí silou nástupní prostory a připraví se na úder k obnově státní hranice. Pěchotní tanky podpoří mechanizovanou pěchotu v otevřeném prostoru a městská varianta pomůže pěchotě dobýt zpět obce, bez toho aby je úplně zničila. Celý prostor spolu s prostředky PVO podpoří protiletadlové tanky, které navíc díky své odolnosti podpoří útok kolony MBT za účelem zabezpečení státní hranice. Je v boji zničena věž jakékoliv verze? Nevadíosádka přemístí tank do zápolí a tam dílny během 1 hodiny zničený komplet demontují a pošlou na opravu. Nasadí připravený modul stejného typu nebo jiného, který bude v boji více potřeba. Města jsou dobita zpět? Dobře, městské tanky nejsou potřeba. Za několik hodin modulárně tyto změníme na pěchotní nebo jinou verzi podle aktuální potřeby. Jestli toto není přitažlivá představa tak jsem idiot a o tankové technice nevím vůbec nic. Modulární řešení má ještě jednu výhodu-nenutí nikoho k hledání doufám dnes už podle mě slepé uličky z pomyslného rozcestí a tou je tank, který by tak trochu uměl všechno. Vrchol kompromisu je řada tanků Merkava ukončená IV variantou. I tak díky mimořádné erudovanosti izraelských konstruktérů je tento tank po tanku T95 druhý nejlepší na světě. Doplněný tradičně vysoce motivovanou posádkou, statečnou a skvěle vycvičenou jde o mimořádně nebezpečnou mrchu, kterou bych nechtěl potkal pokud bych byl ve válečném stavu se státem Izrael. Tyto úvahy pak skončily u koncepce takzvaného "víceúčelového tanku". Víceúčelový tank Vrátím se k působení pěchoty v KNI někde v Africe. Je zde rozpor mezi touhou poslat co nejsilnější jednotky a to za co nejnižší cenu.. A jsem v jakési, pomyslné,pasti. Neposkytnuli obrněnou těžkou techniku, utrpí pěchota při výskytu i malého množství těžké techniky u protivníka vážné ztráty. Pošlu- li MBT, logistiku, podpůrné prostředky, PVO a nakonec nebudou potřeba nikdo mě nepochválí za 79
astronomické náklady-místo kladívka jsem použil perlík. Proto vznikla vize "víceúčelového tanku". Já se pokusím o jeho možné uspořádání. 1.
Hlavní kanón ráže 120,125 i více mm. Ale pro tento účel je věž upravena tak, že tento kanón může střílet i horní skupinou úhlů. Tím je suplována možnost střelby jako u kanónových houfnic, tedy nahradí samohybné dělostřelectvo. Je to ale adekvátní náhrada?
2.
Omezená PL obrana., Dnes už obligátní a naprosto neúčinný kulomet 12,7 či jiné ráže by byl doplněn nějakým prostředkem detekce vzdušných cílů a ve věži ukrytými PL raketami. Pokud by nebyly ve věži, byly by při každé srážce ohroženy zničením. Zdá se, že tento zbraňový doplněk je možný, ale jeho užití v boji je nejisté.
3.
V KNI je vždy nedostatek průzkumu. Vybavit takový tank potřebnými průzkumnými systémy může být velmi užitečné. A řešení je na fantazii každého-např. výsuvný stožár se senzory, bezpilotní průzkumný prostředek upoutaný nebo volně létající a já nevím co ještě.
4.
Tento tank by bylo dobré vybavit i silným navijákem-samovyproštění a vyproštění jiné techniky může být velmi cenné. Radlice pro zahlubování do terénu také. Dobrý počinek by bylo i instalování tažného zařízení-možnost tažení obrněného přívěsu s čímkoliv může být naprosto k nezaplacení.
5.
Možná přeprava osob. Zde jde o zevšeobecnění možností, které poskytuje Merkava IV. Ta je v případě potřeby schopna přepravit až 10 pěšáků při zachování své schopnosti MBT. Stává se tak něčím jako super-BVP.
Mimo tyto tanky existují ještě 2 typy, které dokážou to samé, i když přepravují pouze 5 pěšáků. Je to ukrajinský prostředek BTMP-84 (bajevaja, ťažolaja, mašina pěchoty). Jde o prodloužený tank T-84, s možností nástupu a výstupu pěšáků zadním otvorem. Dále pak prostředek BMT-72, což je upravený tank T-72, kdy pěchota vystupuje otvory na stropě korby.
80
BTMP 84
Takže co s víceúčelovým tankem? Kam na pomyslném rozcestí umístíme tento nápad? Je to cesta vpřed, nebo slepá ulička? FCS O technologiích FCS jsem už něco napsal a tak jen stručně doplním pár možných vylepšení, které se na tancích projeví v nejbližší a ve vzdálenější době. 1. Objeví se nakonec celkem 4 stupně ochrany tanků proti útoku-u T-95 se už objevily.Prostředky REB, aktivní ochrana, aktivní pancíře a pasivní vrstvený pancíř. Jak funguje aktivní ochrana a REB u T-95 jsem popsal jinde. 2. Nové typy pohonu-palivové články,hybridní pohon-spalovací motor, elektrický agregát a elektromotory pro pohon pásů. Možnost rekuperace energie atd. 3. Naváděná kanónová munice s možností řízené střelby na vzdálenost až 30 km. Raketizace tanků náhradou běžné munice za řízené střely různého provedení. 4. Vylepšení pasivní ochrany pomocí nových materiálů-uhlíkatá vlákna, speciální slitiny nevím co ještě je možné objevit. 5. Technologie FCS, která je nejbližší známou cestou k tankům nové generacebojovým robotů.
81
6. Nové typy tankových kanónů-elektromagnetické, kanóny s municí odpalovanou pomocí tekutých střelivin, možná nová vysokorychlostní munice. Na závěr tohoto pojednání bych chtěl aby zaznělo naprosto jednoznačně-nejsem nepřítelem tankové techniky. Hluboce si vážím práce, kterou na všech bojištích v KNI v celém světě odvádí vojáci všech armád, pokud je cílem zastavení zabíjení nevinných nebo náprava lidských tragédií. Jen si myslím že by mohli být lépe vybaveni a tím docílit dokončení své práce dříve, za vlastních menších ztrát a hlavně bez zbytečných ztrát na životech a majetku těch, co jsou zachraňováni.
Modulární tank Neferit SR Posledně jsem snad dostatečně přesvědčivě v koncensu s vámi dospěl k závěru, že MBT jsou dnes spíše na obtíž než k užitku. Berte to jako zevšeobecnění, ale snad jsem ho zdůvodnil postupně dostatečně přesvědčivě. Modulární tank se jeví jako určitá možnost vývoje v těch státech, které nejsou finančně schopné jít cestou FCS, ale mají vývojovou, výrobní a servisní základnu pro MBT a jinou těžkou techniku. Pro zjednodušení budu vycházet z těchto podmínek: -hmotnost by neměla překročit 3035 tun -osádka 4 až 5 vojáků- např. u pěchotní verze je 5 vojáků nezbytných bezosádkové věže všech modulů-možnost snížení hmotnosti při zachování velikosti maximální péče o přežití osádky -modularita na alespoň tři verze. Co se týká podvozku-je nezbytné aby motorpřevodové ústrojí bylo v přední části tanku a řidič aby byl ukryt až za tímto monoblokem. Tím je zajištěna jeho velmi dobrá ochrana i ochrana zbytku osádky umístěné v zadní čísti korby vybavené zadním únikovým východem- lépe než Merkava to nikdo nevymyslí. Umístění osádky do speciální kapsle jako u T-95 je nejlepší ochrana jakou do této doby kdo použil a já ji považuji za dokonalou.Navíc prostor v zadní části korby podél únikové cesty bude možno použít na silně obrněná muniční skladiště pro zbraňové systémy věží. Bezosádková věž položená na korbě i při menší hmotnosti-není potřeba chránit lidi pouze mechanismy nabíjení a odpalování zbraní, poskytne osádce výrazně lepší ochranu při útocích na tank shora. Nic jiného není třeba vymýšlet-vrstvené pancíře, přídavné pasivní a dynamické prvky ochrany jsou známé a vyzkoušené v boji. Vší svojí myslí
82
pak horuji pro systémy, které samy aktivně působí proti přilétajícím střelám, zde jsou nejdále Rusové, ale je to jen otázka změny priorit.Tak jako je možno u letadel odhodit kryt kabiny a katapultovat osádku, je potřeba vyřešit možnost odhození celé věže v případě, že je natolik poškozena, že hrozí zničení podvozku a likvidace osádky. Tolik tedy to jednodužší máme za sebou, nyní to nejdůležitější, jak zařídit, aby jedna osádka dokázala používat tři moduly-pěchotní, městský a protiletadlový když tyto moduly jsou každý jiný a podvozek je unifikovaný? Myslím si že i zde je možné řešení které je známo z jiných zbraňových systémů letadel. Jsou letadla která mají jeden trup i osádku a základní HW a SW vybavení. Přitom modulací výzbroje a výstroje mohou sloužit pro stíhací a stíhací bombardovací boj, průzkum a REB. Znamená to, že jednotlivé zbraňové systémy nebo vystroj mají vlastní HW a SW ale přepnutím palubních systémů HW a SW podle potřeby se rozhraní obou těchto systémů stává kompatibilní a letoun je tak dokonale modulární. Kvalitně vycvičená osádka pak řeší případné nestandartní situace. Stejně může fungovat i použití jednotlivých modulů tanku. Každá věž bude mít vlastní senzorové a průzkumné vybavení. To bude spolupracovat se správně zapojeným základním vybavením tanku. Navíc je možno do základního vybavení dodávat informace získané externě a to od: -špionážních a průzkumných družic -průzkumných leteckých systémů všeho druhu -pozemního průzkumu -meteorologického průzkumu Tyto informace lze do tankového základního SW dodat už zpracované a vyhodnocené a osádka pak sama zvolí nejlepší způsob jejich využití při působení na cíl. Ovládání zbraní „na dálku“ je opět vyzkoušené. Automatické vyhodnocování pole cílů, volba pořadí ničení, volby nejvhodnějších zbraní, možnost okamžitého působení osádky nebo automatický chod ničení cílů-to vše už dnes letadla a vrtulníky dokážou-modifikace pro pozemní boj není až tak těžká. Celý problém tedy stojí na vytvoření jednotného HW a SW rozhraní, na vytvoření jednotného uchycení jednotlivých věží a jednotných datových a energetických propojeních. V dnešní době pokročilých přenosových technologií není vyloučen bezvodičový přenos dat. Vemte si, jaké možnosti poskytují přilbové zaměřovače, dneska běžná výbava bitevních vrtulníků. Není třeba znovu vypisovat možné podoby jednotlivých věží. Ale dám tento příklad-pěchotní věž. Uvedl jsem že by mohla obsahovat: -PTŘS -rychlopalný kanón 30 mm ale i větší -minomet v samostatné věžičce -protiletadlový kulomet i když o jeho účinnosti mám své pochyby -dva kulomety-jeden spřažený s kanónem a druhý obsluhovaný řidičem -dvě samostatné věže se sdruženým zbraňovým systémem-granátomet+ velkorážový 83
kulomet (U městského tanku jsem uvažoval o kompletu granátomet, kulomet a rychlopalný kanón malé ráže. Ale to už by bylo u pěchotního tanku moc). Takto uspořádaná věž je bezproblémově ovladatelná právě pomocí přilbových zaměřovačů. Je možno volit cíle, zaměřovat a pálit zvolenou zbraní a navíc po vzájemném propojení je možná soustředěná palba více nebo i všech zbraní na jeden cíl, je možná palba několika směry najednou a tank se navíc do jisté míry dokáže ochránit sám. Pamatuji že když jsem byl malé zlatovlasé dítko, jezdil u nás po dědině zemědělský stroj-jmenovalo se to „eres“ a říkalo se tomu splašená traverza-byla to dokonalá ukázka modulární technologie-na nosnou lištu se dalo zavěsit 11 technologií a mohlo to orat, vláčit, sít, podmítat, ořezávat listí z řepy a další-bylo to z 50-tých let.Dnešní doba nic z toho co jsem se pokusil popsat nevylučuje. Ale já vám slíbil, že kdykoliv něco podobného stvořím poctivě ukážu i druhou stánku věci. Jako velitel v boji si dokážu představit kterýkoliv citovaný tankový modul a věřím že by mi v boji specifikovaném pro jejich použití velmi pomohly. Vím ale také že zcela jistě bych je nedostal, alespoň ne ve všech variantách. Má to tyto důvody: A/ ekonomikanejsem si jist zda se najde vůle kdekoliv jít cestou vývoje takovéto techniky.Jistě, není třeba nic nového hledat , stačí vzít co je k dispozici a poskládat, ale i to je velmi nákladné a co potom s flotilou MBT. Navíc vyrobené moduly a jejich podvozky je třeba skladovat, ošetřovat a modernizovat-najde se vůle modernizovat jeden typ podvozků ale tři typy věží? B/ nejistota budoucích potřeb-nikdy nevíme jaké typy budeme potřebovat.Válka.je vždy permanentní krizí kdy vždy něco velmi potřebného není a něco naprosto zbytečné přebývá. Nedovedu si představit jak by dopadla osoba odpovědná za to, že na bojišti je posledních 35 MBT a ve skladech 300 modulárních tanků, které nelze proti protivníkovým MBT nasadit. Ale co potom dělat s tím, že po bojištích se nám motají stovky MBT schopných zničit cokoliv na kolech a pásech jednou ranou a na tři kilometry když tyto cíle nejsou a pěchota je nedostatečně chráněna v boji ve městech nebo v boji s jinou pěchotou? Vážené forum, omlouvám se za tento dlouhý příspěvek, ale zkrátit se mi to nepodařilo. Uznávám, že celý tento příspěvek je věštění z koule a že může nastat to co napsal Vallun-že se lehce může stát, že se zítra objeví něco co vše změní. Pokud s čímkoliv nesouhlasíte nebo naopak víte něco co by některé mé závěry podpořilo, budu rád když si to budu moci přečíst. Příště se pokusím v kratší verzi popsat proč vidím možnou renesanci pěchotních tanků jako reálnou a proč vidím jako nezbytnou potřebu mít k dispozici speciální tank pro boj ve městě. 84
Modulární tank pro boj ve městě Neferit SR
Jak jsem se několikrát snažil naznačit, efektivita některých zbraňových systémů při použití ve městě klesá. Týká se to i MBT které z důvodu neexistence jiné vhodné techniky jsou do těchto bojů masivně nasazovány a pak ve spolupráci s OT a BVP se snaží dosáhnout nějakého výsledku. Nevhodnost a vysoká cena použití MBT v těchto bojích je prokázána nade vší pochybnost a tu cenu platí obě strany-držitel tanků vysokou cenou jejich použití při nevýrazných výsledcích a místní obyvatelstvo ztrátami na životech a devastací jeho majetku. Posuďte sami jak dopadly sovětské tanky v boji o Berlín, ruské tanky v ulicích Grozného, jek jsou otloukány americké tanky u ulicích Iráckých měst, neúspěch obrněné techniky celkově v Mogadišu. Boj obrněné techniky ve městě má své zvláštnosti. 1.Manévr-zastavěný terén poskytuje dostatek kvalitních komunikací a technika se tak může rychle přemisťovat. Na druhou stranu MBT je natolik velké těleso, že ne do každé uličky se dostane a velmi lehce uvízne, protože není problém postavit barikádu nebo stržením domu vytvořit masivní zátaras a přitom možnost objížděk je diskutabilní-otevřený terén je prostě lepší bojiště. 2.Vedení palby-postavíme-li tank kdekoliv ve městě, zjistíme že máme možnost dálkové palby pouze ve dvou-jsme-li na ulici, nebo čtyřech-jsme-li v křižovatce směrech. Takže možnost obrany sebe sama vlastní palbou je pouze cca 30 % normálního kruhového odměru.Potenciální cíle se tak lehce dostanou mimo postřelovaný prostor a jsou pro tank nedostupné. 3.Vlastní obrana-V otevřeném terénu je tank zasažitelný PT zbraněmi včetně palby jiných tanků na několik kilometrů.Ve městě zajede za roh a ohrožení je pryč. Ale to je poslední dobrá zpráva. Může-li se tank ve městě bránit v 30% odměru, znamená to, že zbývajících 70% je pro obránce ideální základ pro jeho zničení. Navíc jsou- li ve městě budovy nad 3 patra, přistupuje možnost útoku na „střechu „ tanku jakýmkoliv prostředkem a my víme že tanky jsou z hora v dnešní době nejvíce zranitelné. Navíc ve městě musíme tanky pěchotu podporovat a tak tanky nemohou město opustit-tanky prostě musí v palbě setrvat, přežít a ještě chránit vlastní pěchotu. 85
Zde se podíváme jaké vlastně tanky mají předpokládané cíle: Pro MBT je primární cíl stejná technika protivníka a cokoliv na kolech a pásech co vidí a to na vzdálenost i několika kilometrů.. Pro pěchotní tank je to zpravidla skupina střelců v okopu vzdáleném několik set metrů. Městský tank se bude muset potýkat se střelci ukrytými všude okolo i nad ním ve vzdálenosti od několika metrů po nevím jak dáleko. Zvláště působení z hora je velmi tristní. Navíc tito střelci se mohou skrytě a bez rizika ohrožení rychle přemisťovat a jsou se schopni domluvit i na kumulovaném napadení tanku z více stran najednou. Po těchto definovaných faktech je jasné že modul městské věže pro podporu boje pěchoty ve městech by měl mít svoji hodnotu zaplacenou zachráněnými životy a zdravím podporované pěchoty. Jak jsem již naznačil v minulosti, modulová koncepce zde musí zabezpečit potřebnou flexibilitu palby do více směrů najednou, a tanky musí být odolnější než stávající MBT. Napřed se podíváme podrobněji na věž, jak by vlastně mohla vypadat: -bezosádková, tak jak všechny moduly. -velkorážový kanon-nad 120mm s velmi krátkou hlavní ale hlavně jeho uložení musí umožnit i střelbu do horních pater výškových budov. Předpokládám použití vysoce explozivní munice s co největším střepinovým účinkem-hlavě z důvodu psychického působení na protivníka.Navíc tato zbraň je potřebná pro destrukci odolných objektů ze kterých není možno vypudit protivníka jinak. -minomet v samostatné věžičce-možnost střelby za roh, za plot a přes objekty je ve městě k nezaplacení a navíc vysoký střepinový účinek opět deptá psychiku protivníka. Na spoustu cílů je mina nejefektivnější a nejlevnější prostředek.Viz příklad-kladívko versus perlík. -alespoň dvě samostatné věže se sdruženým zbraňovým kompletem tvořeným malorážovým rychlopalem do 30mm, rychlopalným granátometem a kulometem. Tento komplet dokáže spolehlivě ničit většinu cílů a přitom neprovede totální devastaci ostřelovaných objektů a do určité míry je schopen uchránit civilní obyvatelstvo zbytečných ztrát. Všechny zbraně této věže musí mít co největší odměr-platí pro celou věž a také náměr-střelba do horních pater budov. Věž a podvěže musí být ovládány samostatným střelci, kteří si na základě přísunu informací z palubních i externích průzkumných zdrojů sami vyhledávají cíle, volí použitou zbraň i způsob střelby. Velitel pouze koordinuje jejich úsilí a v případě potřeby organizuje koncentraci palby jednotlivých střelišť na jeden cíl a hlavně koordinuje spolupráci s podporovanou pěchotou. Dále se podíváme jak upravit ochranu tanku, aby se podařilo zajistit jeho přežití. Možností je poměrně dost.U modulární koncepce jsem od samého počátku 86
předpokládal, že podvozek bude odvozen a tím pádem odolnost bude odpovídat MBT. Ale protože je třeba ochranu navýšit proti možnosti mnohočetného působení ručních PTŘS je potřeba něco přidat. Mohlo by jít o: -doplňkové moduly pasivních pancířů i za cenu nárůstu hmotnosti tanků-ve městě není vysoká pohyblivost nejdůležitější. Dynamické pancéřování není vhodné-jeho exploze by mohly ohrožovat i vlastní pěchotu -je zapotřebí tanky vybavit přídavnou vrstvou, která bude schopna omezit odrazy střel a střepin od tanku-jde zase o ochranu vlastní pěchoty, - je zapotřebí doplnit ochranu tanku o doplňkové kryty senzorů, optické výbavy a komunikačních prostředků a to pomocí dodatečných pancéřových skel, odhoditelných krytů a hlavně pomocí možnosti rychlé výměn poškozených prvků za nové vezené přímo v tanku. Další podmínky které je potřeba splnit pro zlepšení přežití tanků jsou: dokonalé fonické spojení tanků s podporovanou pěchotou-je potřeba vytvořit takové podmínky, aby se tank stal jakýmsi dalším vojákem podporované jednotky, jeho osádka se tak musí cítit a musí cítit odpovědnost za každého pěšáka kterého chrání. Pěchota takové věci vnímá velmi citlivě a pokud to tak je, je pěchota zpětně při obraně tanku ochotna riskovat své zdraví i životy-příkladů z dějin najdete dost. -je potřeba vyřešit možnost získávání informací o dění v prostorech mimo dohled samotné osádky –tedy vidění za roh. Možná by zde byl prostor pro nějaký typ bezpilotního průzkumného prostředku přiměřené velikosti -poslední a velmi důležitý prvek je přenos upravených informací získaných interními a externími průzkumnými prvky na displeje osádky-včetně přilbových zaměřovačů, nezbytné je aby šlo o multispektrální průzkum-optický, infra, mikrovlny, radiolokace-vše co je možné. Přilbové zaměřovače pak zkrátí reakční dobu na minimum. Tak co, kdyby jste měli velení nad pěší jednotkou v Bagdádu, hodil by se vám takovýto prostředek? Jako u všech mých vstupů vím, že jde o velké věštění z koule střelného prachu. Ale i vy jste viděli záběry z Iráku, kde vedle sebe jedou dva MBT a snaží se každý uhlídat 50%kruhového odměru a tím si zlepšit šanci na zachování bojeschopnosti. Takže si myslím, že nevařím z vody.A navíc sigiloví fandové pancířů i americká armáda ví, že je třeba něco dělat. Slyšeli jste o M1 TUSK? Tank Urban Survival Kit? Je to první pokus o modifikaci tanků Abrams do podmínek městského boje. Jde v kostce o možnost ovládání kulometu velitele tanku zevnitř tanku a hlavně dodatečná pancéřová ochrana kulometného stanoviště střelce. Dá se tak říci, že tím
87
tank získal schopnost kryté palby do několika směrů najednou. To je k městskému tanku vše, co jsem dal dohromady. Modulární tank – pěchotní Vážené fórum, dneska posílám do volné diskuse další část tankového seriálu. Dneska bych shrnul vše,co mě napadá i pod vlivem probíhající diskuse o možné cestě vývoje tanků a to o modulu z kterého by mohl vniknou modernizovaný typ tanku, který ve své době nesl název pěchotní. Napřed potěším Valluna-nikdo nemůže odiskutovat, že tanky v použitelné podobě jsou britským souborem vynálezů, zvládnutí nových technologií a výcviku osádek na něco co do té doby svět nepoznal a v neposlední řadě i název tank je produktem britské zpravodajské hry. která měla přísun tohoto přelomového zbraňového systému na frontu utajit. Zde vložím krátkou vsuvku-první motorem poháněný prostředek vyzbrojený kulometem byla 4-kolka pana Simmse, ale bez pancéřové ochrany střelce a spíše to byl předchůdce německých sajdek z II.SV, než tanku. Něco jako tank v roce 1915 zkonstruoval Rus Lebeděnko-byla to obrovitá trojkolka, kdy průměr hlavních kol byl něco kolem 12 metrů-na bojišti by to nemělo šanci. Podobnou konstrukci pak zkoušeli Britové a nakonec Rusové navrhli tank o hmotnosti 170tun s kanonem ráže 120mmm a s kulomety ve výsuvných věžích-skončilo to ve stádiu projektu. Až britské tanky Mk.1 ve variantách „ženský“ a „mužský“ byly něco co se dalo použít a ty se staly základem všeho co od té doby brázdilo bojiště. Po válce pak Britové tanky rozdělily do kategorií jezdecké a pěchotní. Za II.SV toto rozdělení už nebylo živé, ale termín „pěchotní tank“ zanikl až po válce s rozdělením tanků na MBT a lehké tanky. Dále pak se vyčlenily kategorie stíhačů tanků a samohybných děl. Bezprostřední podpora pěchoty byla pro první i následné tankové konstrukce smyslem jejich existence. Mezi válkami se začala samostatně vydělovat kategorie bitevních tanků pro boj s tanky protivníka. Pěchotní tanky se jaksi vytratily a do nedávna se tvrdilo, že to byla slepá ulička vývoje. Pod vlivem jejich nasazení v II.SV bylo jejich nasazení kvalifikováno jako neúspěch a to je hodnocení se kterým nemůžu souhlasit. Je pravda, že způsob boje v nucený Evropě wehrmachtem těmto tankům neumožnil prokázat své schopnosti při plnění úkolu pro které byl určeny. A od války na světě nebyl zkonstruován tank, který by bylo možno označit jako pěchotní. Přitom konstrukce pěchotních tanků T.28 a T25 byla pro úkol podpory pěchoty dokonalá a při tomto použití své úkoly splnily. Tanky MK IIA Matilda v sestavě 7. obrněné brigády své úkoly plnily tak dokonale, že 88
za jejich nasazení o nich velitel v Severní Africe prohlásil že hodnota jednoho tohoto tanku je srovnatelná s hodnotou kompletního pěšího praporu-vysoké hodnocení. Právě jejich zásluhou 30 000 britských vojáků porazilo italský expediční sbor a zajalo 216 000 italských vojáků-tak jakýpak neúspěch. Tank MK IV Churchill, Tank M-3 Lee-opět skvěle plnily své úkoly. Dokonce i tanky PzKpfw IV a KV-2 byly původně konstruovány jako tanky pěchotní. Že takto nakonec byly používány jen vyjímečně není jejich chyba.Takzvané selhání pěchotních tanků v II.SV je dáno tím, že neobstály proti bitevním tankům, což ani nemohly-neměly potřebnou odolnost ani výzbroj. Modulární řešení tanků by mělo a doufám že čas nazraje k tomu, že tyto tanky prožijí svoji renesanci. Je to proto že MBT se pro podporu bojující pěchoty nehodí-samy totiž potřebují krytí od této pěchoty. V pomyslném boji MBT poměrně lehce zničí tankovou techniku protivníka. Ale pěchota s PT zbraněmi žije a dále může ničit BVP/OT, a za určitých podmínek i tanky. Navíc se může stát, že protivník nemusí své hlavní síly mít v podobě tanků-na co by potom bylo nasazení MBT? V KNI je vysledována jistá zákonitost. Protivník je často téměř prostorově neidentifikovatelný. To vyžaduje palbu do předpokládaného prostoru nebo dokonce jen preventivní palbu na potencionální pozice protivníka.K tomu se bohužel tankové kanony MBT nehodí a navíc jejich munice je velmi drahá. Zde se objevila jakási vlaštovička-Izraelci začali výrobu speciálního tříštivo- trhavého granátu pro podobnou potřebu palebného působení-je to granát, který podle naprogramovaných údajů postupně vypustí 6 kusů vysoce explozivní submunice s výrazným účinkem právě na pěchotu a lehce pancéřované cíle. Jeden granát pokryje plochu 80x 240metrůimpozantní, Bohužel cena této munice také. Dále pak MBT poskytne podporu BVP proti tankům.Ale proti jinému působení nikoli a tím se BVP dostávají do přímého ohrožení-aby BVP mohlo podpořit vlastní pěchotu samo se musí vystavit palbě protivníka. MBT se svou omezenou flexibility palby je tak odsouzen do role která mu nesedí. Závěr-vojska potřebují prostředek s odolností MBT ale vyzbrojený tak, aby mohly plnit úkoly přímé podpory vojsk. Tedy palebně silnější než jakékoliv BVP, schopný plošné palby a palby do více směrů. Navíc tento prostředek je schopen podporovat v boji i MBT. Jde o tyto skupiny cílů: -střelci a skupiny střelců v úkrytech, okopech a za překážkami prostředky PTO a lehká technika při podpoře pěchoty palebná postavení a obsluhy ručních PTŘS a střelci z pancéřovek, tarasnic a jiných zbraní proti těžké technice při doprovodu tanků Zde tedy splynuly úkoly pěchotního
89
tanku s tankem pro podporu MBT. Tak, jak jsem už uvedl, věž tohoto prostředku by mohla obsahovat tyto zbraně: •
PTŘS-pro boj s tanky, BVP/OT a v případě potřeby i polních opevnění a opevněných staveb protivníka
•
Rychlopalný kanon ráže 30mm a více. Jde o přímou střelbu na pěchotu v lehkých krytech,na otevřeném terénu, v lehké technice a také pro palbu plošným způsobem a preventivní palbu do prostorů předpokládaného ukrytu protivníka.
•
Minomet v samostatné otočné věžičce-velmi důležitý prostředek, umožní střelbu na okopy, za roh, za plot za dům a také preventivní palbu do prostorů předpokládaného úkrytu protivníka Jeho střepinový účinek je pro pěchotu psychologicky velkou zátěží.
•
Protiletadlový kulomet je možný, ale jde o cestu zpět. Spíše je možné adaptovat rychlopalný kanón do podoby dvojúčelového použití tedy i pro střelbu na nízkoletící cíle.
•
Kulomety pro palbu v souběhu s palbou s rychlopalem a pro střelbu v zorném poli řidiče.
•
Sdružená palebný systém v samostatné věži, kulomet + granátomet a to nejlépe dvakrát. Granátomet je pomalá střelba s velkým účinkem na pěchotu a navíc vhodný pro střelbu horní skupinou úhlů,kulomet pak univerzálně použitelný. Takto popsaná věž evokuje vzpomínky na více věžové tanky sovětské
konstrukce, a na tanky britské a americké konstrukce. Jejich působení je tím možno zaměřit na různé směry ve stejném čase a v případě potřeby je možno i provést soustředění palby více zbraní na jeden cíl. Tank dokáže pro tyto zbraně vést i velké množství munice a tím i dlouhodobě podporovat svěřenou pěchotu. Věž takto koncipovaná je sice náchylnější k výbuchu, ale pokud dodržíme zásadu bezosádkové věže a navíc věže odvoditelné pomocí pyropatron, toto ohrožení není tak velké jako v minulosti. Nasazení těchto tanků v boji bude závislé na taktické situaci a výzbroji protivníka. Při hustotě 10-20 tanků na kilometr se pěchotě dostane dokonalé palebné podpory, tanky na sebe stáhnou těžkou palbu protivníka a nahradí dělostřeleckou palbu. Hlavní síly se za linií tanků mohou ukrýt a při prolamování
90
opevněných prostorů sesedlá pěchota tuto ochranu musí tanků vrátit. Samostatná studie by mohla posoudit potřebnost MBT tedy jejich začlenění do takových to sestav. Myslím si že by to nebyla úplná blbost. Obráceně při útoku MBT pěchotní tanky obdobně odolné dokážou MBT dokonale podpořit v boji proti pěchotě a jejím PT zbraním. Krásné na modulární konstrukci je to, že jak MBT budou snižovat počty tanků protivníka bude potřeba přírůstek pěchotních tanků modulární konstrukce to bez potíží umožní. Modulární tank - pohyb a obrana Neferit SR Tanky jak je známe se udržují v používání desítky let. Přes trvalé modernizace se z nich stávají díky morálnímu zastarávání technologické skanzeny. Ale dnešní tempo vývoje nových technologií umožňuje několik přístupů jak tento stav zpomalit a při dostatku financí i zvrátit. Když se podíváme na tanky II.SV a prvních dvou desetiletí po ní a porovnáme je s tanky 3,3,5 generace a 4 generace řekli bychom na první pohled že se až tak moc nezměnilo. Vy ale víte, že zde první pohled nestačí, druhý pohled je o něčem úplně jiném. Co se objevilo: -nové typy pancéřové ochranyvrstevnaté, kompozitní, a dynamické -automatické požární systémy -oddělené prostory v tanku, např. munice je oddělena od posádky -nové typy munice -nové typy odpružení -systémy vedení a řízení palby doplněné elektronikou pro jejich podporu přístroje pro noční vidění a podobně. Na první pohled to vidět není ale tanky to značně posunulo dopředu. Toto vše a další prvky a prvky které jsou doposud ve vývoji mohou a budou do tankové techniky nejen zavedeny ale i zdokonaleny a doplněny o principiálně nové prvky ochrany tanku . Změnami projde také senzorové a bojové vybavení tanků. A já se pokusím udělat po jednotlivých blocích jakési shrnutí. Pohonné systémy Tanky jakékoliv konstrukce mají famózní trakční schopnosti. Je to dáno jejich hmotností a potřebou vytrvalosti při pohybu v před v jakémkoliv terénu a také potřebou schopnosti krátkodobého prudkého zrychlení pro možnost úniku z pod úderu jakoukoliv zbraní. Vývoj spalovacích motorů klasické konstrukce asi nic nového nebo spíše revolučního nepřinese-je zde pravděpodobné zvyšování
91
účinnosti, snižování tepelného vyzařování, snížení poruchovosti vlivem působení protivníka, vylepšování měrného výkonu v poměru k hmotnosti samotného motoru i celého tanku, celkové snížení spotřeby a hořlavosti pohonné jednotky. Vždy ale tento systém zůstane velmi mechanicky složitý, a velmi viditelný v oblasti IF záření. Jaké jsou tedy varianty? -plynové turbíny jsou někdy označovány za budoucnost, ale mají své nedostatky-spotřeba paliv je vyšší a je potřeba je udržovat ve vyšším roztočení i při stání na místě, což bohužel intenzivně demaskuje tank i když je v relativním klidu. Její výhodou je kompaktnost, vysoká provozní spolehlivost. Malé rozměry a hmotnost v zhledem k výkonu. Já osobně je považuji za slepou cestu, která není perspektivní. hybridní pohon-jde o kombinaci spalovací motor nebo turbína, propojeno přes reduktor na alternátor s usměrňovači. Vše je doplněno baterií akumulátorů. Trakci na pásy pak zajistí elektromotory které při brždění nebo jízdě ze svahu pomocí rekuperačních prvků jsou opět dobíjeny. Výhody: + až o třetinu nižší spotřeba paliva, pohonný motor může mít až o třetinu nižší výkon a navíc po celou dobu pracuje v optimálních provozních podmínkách +odpadá převodové, směrové a transmisní ústrojí + při stání na místě nemusí běžet motor-kapacita akumulátorů zajistí i několik hodin činnosti palubních systémů bez potřeby běhu motoru- ŽÁDNÉ IČ ZAŘENÍ, ŽÁDNÝ HLUK. + již výše zmíněná možnost rekuperace pro doplnění energie akumulátorů a tím odlehčení brzdovému systému +podstatně jednodušší systém startování motoru Nevýhody: + Není to pro potřebné zátěže vyzkoušeno i když pro výkony kole 250 až 350 kW je a s velkým úspěchem. Jako důkaz tohoto tvrzením je slavný dozer kolový DOK-II z výzbroje AČR-popsané uspořádání ale bez možnosti rekuperace. V každém kole elektromotor a pátý na navijáku. Na navijáku utáhl 50tun a byla to skvělá ženijní mašina. Nově pak všichni znáte ta báječná nákladní vozidla US army-tahače návěsů všeho druhu-už tři roky probíhá jejich modernizace na popsaný způsob a jejich poruchovost klesla řádově o 1/3 a spotřeba PHM o 50%. Takže cesta známá je , jde o to zkusit to. Mě osobně tento pohon oslovuje nejvíce. - palivové články. Ty v dnešní domě dosáhly stadia použitelnosti a vše co dovedou je ukázka kvalitní technologie. Pro potřebné výkony a dojezdy však nejsou vytvořeny ani prototypy. Princip je primitivní-na bimetal působíme teplem a vzniká elektrický proud. Ten je ukládán do akumulátorů a přes ně jsou roztáčeny elektromotory. Od této fáze jsou stejné výhody jako u hybridního pohonu. Mimo tyto výhody pak přistupují tyto: +možnost spalování i alternativních paliv-plyn, vodík +není klasický motor, minimální hluk +úplná absence motopřevodového ústrojí-minimum 92
poruch + není téměř co poškodit zásahem + lze očekávat vyšší spolehlivost i v náročných teplotních a provozních podmínkách. Nevýhoda-žádná mě nenapadá, zkuste něco vy. Palivové články velmi dobře pracují v mnoha odvětvích průmyslu, kosmonautice a dokonce i v pokusných automobilech. Je to běh na dlouhou trať ale konec je vidět. Žádný další způsob pohonu aniž bych se pustil do velkého věštění mě nenapadá jako použitelný ale co třeba pohon elektromotory napájených externě dodanou energií-např. svazkem mikrovln? Ale to už opravdu věštění z koule střelného prachu. Každopádně velká zásoba akumulované elektrické energie u posledních dvou pohonů se může hodit pro provoz stávajících i budoucích ochranných prvků aktivní ochrany tanků proti působení nepřítele jak si ukážeme v další části. Ochrana tanků proti působení nepřítele V ochraně tanků proti působení nepřítele právě teď probíhá revoluce- Jde o souboj starý už několik tisíc let obranný prvek se snaží odolat prostředku útočnému a zachovat při životě osádku- A je jedno zda jde o kamennou kouli vystřelenou z prku nebo o podkaliberní střelu vystřelenou z dělostřeleckého prostředku. Dneska střelám všeho druhu stojí v cestě několik druhů ochran. Jde celkem o čtyři druhy které si rozebereme trochu podrobněji. 1.systémy které mají zabránit zaměření tanku senzory PTŘS. V západních armádách jsou tyto prostředky nazývány “soft kill“. Ve své podstatě jde o rušičky. Jejich podstatou je že se snaží jakýmkoliv způsobem střelu zjisti, a zabránit tomu aby dokonale zaměřila a vyspělejší dokonce dokáží nebo by měly dokázat střelu odklonit z dráhy. Nejznámější je prostředek je ruský TŠU-1 Štora-1 použitý na tancích T- 80U,T-84 a T-90. Tento prostředek je kombinací IČ a laserových senzorů které zjistí ozáření tanku naváděcím paprskem PTŘS. Automaticky pak spustí granátomety. které kolem tanku vytvoří neproniknutelnou clonu dýmu. Současně řidič dostává pokyn provést přískok s celým vozidlem. Další prvek systému je vystřelování klamných IČ zářičů s poloautomatickým naváděním, které přilétající střelu „spletou“ a odvedou mimo tank. Podobné prostředky používá i Merkava Mk 4 a švédský multifunkční prostředek CV90120 (viz obr. na další stránce) ve většině verzí. Další státy-Německo, USA, Kanada, Pákistán, a Velká Británie je zkoušeli ale o jejich přímém použití nemám věrohodné informace. Jako úplná novinka je použití systému TSU-2 Štora-2 na indickém tanku T-90S. Tento systém detekuje i radiolokační vlny milimetrových délek-jde o reflexi na takto naváděné
93
střely. Vypalované granáty vytváří kolem tanku pole kovového aerosolu a tím tyto střely vyřadí. /Pamatujete si na britským letectvem používané hliníkové pásky shazované z letadel za účelem rušení německých radarových a naváděcích stanic? Jak primitivní, ale jak účinné, tak je řečeno v půvabném filmu- jistě víte jakém./ Do budoucnosti se dá předpokládat doplnění těchto systémů o malý radiolokátor pro zaměřování střel útočících na tank shora. Jako úplná „fajnšmekrovina“ by bylo použití směrovaných laserů, které by přesvítily IČ a laserová čidla přilétajících střel a tím je vyřadily do kategorie „velmi drahý šrot“. 2.Systémy které mají zabránit zasažení tanku PTŘS.V západních armádách jsou tyto systémy aktivní ochrany označovány jako „hard kill“. Zde nejde o odklon střely na falešný cíl nebo ukrytí tanku do umělého prostředí, zde jde o aktivní vyhledání a zničení střely dříve než dopadne na tank. Na špici vývoje je opět Rusko. Je to dáno tím že ruská armáda má něco jako komplex z velké škály a velkého množství protitankových prostředků u potencionálních protivníků a těmi jsou pro Rusko pořád armády NATO. Rusové vyvinuli systémy Drozd a ARENA. Systém pracuje takto:milimetrový radar neustále sleduje okolí a aktivně vyhledává potenciální cíle. Palubní počítač porovnává charakteristiky zadaných reálných PTŘS pokud zjistí že jde skutečně o PTŘS ODPÁLÍ NEZÁVISKLE NA OBSLUZE ANTIRAKETU. Ta je
94
navedena přímo na cíl-drozd nebo nad něj-ARENA. Cíl je ničen mračnem střepin. Tyto systémy jsou osazeny na tancíchT-80UM Bars-ARENA a systém Drozd je nabízen jako doplněk k celé modelové řadě tanků T-80U.Podle provedení je počet antiraket od 8 do 24 kusů. Armády NATO mají tyto systémy v různé fázi vývoje. Francie pro tank Leclerk systém SPATEM VB pro tanky Challenger 2 systém TAMS USA systém Integrated Army Active Protection System, ten je ale vyvíjen pro bojové prostředky FCS. Je-li reálné jeho osazení na některou budoucí variantu modernizace tanků M1 nevím, ale asi ano. Tento americký systém je jakousi syntézou obou verzí. Počítač po zjištění útočící střely v první fázi střelu odvádí od cíle a pokud to nejde, zahájí aktivní fázi a pomocí antiraket ji sestřelí. .Pokud selže i toto nastupuje třetí fáze a tou je odpálení bloků aktivního pancíře. Jako možnost se dá předpokládat do budoucnosti nahrazení antiraket výkonnými lasery,infrazvuk, či cokoliv si dokážete představit-ale to jsme opět u koule ze střelného prachu a věštění. Na závěr tohoto bloku chci říct, že tyto prostředky známe z bojových lodí všech vyspělých loďstevjedná se o kanonové , raketové nebo smíšené protiraketové komplety které mají chránit lodě proti raketám všech typů. Pokud selžou oba tyto prvky ochrany tanku lze předpokládat se stoprocentní jistotou, že střela tank zasáhne. Potom nastupuje 3.Dynamická ochrana tanků- tento prvek ochrany tanků před kumulativními střelami použil poprvé ve velkém měřítku Izrael v roce 1982. Do některého ze svých příspěvků jsem to včetně efektivnosti proti RPG popsal již dříve. Tato sestava se někdy nazývá výbušný, aktivní nebo reaktivní pancíř. Nyní je to běžná výbava každého nového nebo zmodernizovaného tanku. Jejich princip činnosti je stejný u všech proveniencí- dopadající střela exploduje a tím uvede do exploze i pouzdra s trhavinou kterými je tank obložen. Energie výbuchu působí jako protivýbuch a zároveň se uvedou do pohybu i kovové desky ze kterých je pouzdro vyrobeno. Tento pohyb ocelových desek dále kumulativní paprsek ořezává a rozmělňuje. To vede k postupnému snižování energie paprsku. V posledních 25 letech převzal pomyslnou vlajku ve vývoji této ochrany SSSR a nyní Rusko. V roce 1985 se na tanku T-80U a jeho následných verzích objevil dynamický pancíř Kontakt5 která je prvním zástupcem tzv. „těžké dynamické ochrany“. Ta je velmi účinná i proti podkaliberním střelám. Kouzlo je vtom, že dvě kovové desky se dají do pohybu jako střihající nůžky až ve chvíli kdy střela začne pronikat blokem dynamické ochrany. Tím dojde k rozdělení jádra podkaliberní střely na tři různě veliké části a ta prudce ztratí kinetickou energii. Armáda USA provedla testy tohoto ruského systému 95
a zjistila ke svému znepokojení že tyto bloky nahradí 300 mm oceli. Tím byl a je tank T-80U téměř imunní proti všem střelám západních kanonů ráže 120 mm.v 80-tých letech by to asi bylo pro armády NATO nemilým překvapením. Po tomto zjištění byla vyvinuta nová podkaliberní munice, která tyto ochrany proráží. Pro nás jako občany ČR je velmi příjemné zjištění, že jako jedny z nejlepších systémů těžké dynamické ochrany jsou na celém světě hodnoceny bloky pancíře DYNA-72 vyráběné ve Slavičíně pro tanky T-72M4CZ. Jako třetí generaci dynamické ochrany lze považovat takzvané inteligentní pancíře, anglicky jsou označovány jako „smart armor“. Jde o jakýsi přechod mezi dynamickým pancířem a systémem aktivní ochrany. Princip je v tom že v blocích dynamické ochrany jsou senzory které pokud zjistí přilétající PTŘS odpálí optimálně situované pouzdro a jeho víko je pak uvedeno do pohybu proti střele a odpálí ji v bezpečné vzdálenosti od tanku. Tento systém je zatím osazen na jediném tanku a to na ruském T-90 o kterém jsem už dost podrobně psal. Ale svět je zlý a střela může proniknout i dynamickou ochranou a pak zbývá poslední ochrana, jak američané říkají-Alamo. 4. Pevný pancíř. Než se rozepíšu k věci musím napsat, že vše výše uvedené je realita nebo její perspektiva. Bohužel zná – li protivník princip nebo přímo technické provedení všech výše uvedených systémů, dokáže jejich účinnost podstatně snížit nebo je i úplně vyřadit z provozu. Navíc jejich účinnost klesá se zkracováním vzdálenosti odpalu útočící střely.Je potřeba si uvědomit, že působení aktivních systémů může přímo ohrozit vlastní jednotky a to zejména nekrytou živou sílu. A jejich účinnost v boji ve městě je téměř nulová-při odpálení RPG ze vzdálenost 50-100 metrů ani nestačí zaznamenat. Proto kvalitní pancéřová ochrana ještě stále není překonána a nakonec je stejně tou poslední ochranou tanku a jeho osádky. Jiným pancířem než vrstveným se vůbec nebudeme zatěžovat, souhlasíte se mnou? Vrstvený pancíř je americký vynález a pochází z doby II.SV. Tehdy USA vyzkoušely na tancích Sherman vrstvu křemene mezi dvěma ocelovými deskami. Což významně oslabilo účinnost kumulativních střel Panzerfaustů a Panzerschreků německé pěchoty. Ale zůstalo u pokusů Sériově se křemenná vrstva objevila v roce 1969 u sovětského tanku T-64 A. V roce 1965 byl ve Velké Británii vyroben nejslavnější pancíř všech dob známý jako Chobham. Je tvořen dvěma ocelovými deskami mezi které je vloženo hliníkové pouzdro, které obsahuje keramické komponenty zalité v plastu. Keramika oslabí kumulativní paprsek, roztříští podkaliberní střely a plast zmírní rázové vlny. Tento pancíř v různých modifikacích obšlehl celý svět. Od poloviny 80 let došlo k jejich modifikacím: -výplně z keramiky a 96
plastů plny doplněny uhlíkatými a skelnými vlákny-u Chalengher 2 -keramika nahrazena deskou z ochuzeného uranu-u M1A2 Co se děje v Rusku a na Ukrajině nevím ale strašně bych rád zachytil jsem prahové informace o ochuzeném uranu, o vestavěné desce z uhlíkatých vláken i o deskách obsahujících berilium na vylepšení ochrany tanku proti radiaci. Všechno jsou to informace relevantní ale neověřené. Ale to jsou všechno věci které znáte. Proto je potřeba taky něco opravdu akčního. A já jsem rád, že něco takového mám. Laboratoř Defence Science and Technology Laboratory při ministerstvu obrany Velké Británie otestovala v létě 2004 tzv. elektrický pancíř. Je to speciální vrstva po celém vozidle a skládá se z vrstev ze slitiny nebo slitin o kterých zatím není nic moc známo. Ale tyto desky vytváří mimořádně výkonný kondenzátor který lze velmi rychle nabít do napětí v řádu kilovoltů. Tento pancíř je určen proti kumulativní munici. Všichni víte že kumutativní paprsek je tvořen částicemi mědi kterou je hlavice PTŘS nebo RPG potažena. Narazí-li tento paprsek na silné elektrické pole, okamžitě se začne rozptylovat a ztrácí průraznost. Navíc se pancíř lokálně přehřeje a to paprsek dále oslabuje. Bylo to vyzkoušeno na OT Warrior, na které se střílelo RPG-7. Tato RPG by za normálních podmínek nedala vozidlu šanci. Pod ochranou elektrického pancíře došlo pouze k drobným povrchovým poškozením. Celé zařízení váží několik tun ale nahradí až 20tun klasického vrstveného pancíře. Napájení zvládá palubní sít vozidla. Lze oprávněně předpokládat že je možné vytvořit tak silné elektrické pole že by mohlo eliminovat i účinek průbojných podkaliberních střel. Modulární tank - výzbroj Neferit SR Vážené fórum, v minulém díle jsem se podrobně rozepsal možnostech rozvoje pohybu a ochrany tanků před útokem dělostřelbou a PTŘS. Dneska bych se s nad už v opravdu posledním díle celé mé práce věnoval něčemu jinému-výzbroji tanků a tím jaké změny lze očekávat v nejbližší době. Minule jsem uvedl spoustu údajů ze kterých jednoznačně vyplývá že tanky projdou dramatickým vzrůstem odolnosti proti úderům jakékoliv povahy a také to že tyto kroky podnikané jednotlivými státy začínají přinášet své ovoce. Na druhou stranu možnosti kanónové výzbroje tanků začínají narážet na limity. Jde o tato omezení:
97
A. Munice působící kinetickou energií naráží na omezení dané fyzikálním hranice. Nové materiály hlavní sice umožní dosáhnout vyššího tlaku plynů, ale to nepřinese lineární růst úsťové rychlosti střely. Navíc vojenská balistika praví, že růst úsťové rychlosti neznamená adekvátní růst dopadové rychlosti. Je to dáno tím že odpor vzduchu roste se čtvercem rychlosti. B. Větší hmotnosti střely lze dosáhnout zvýšením hmotnosti střely-tato cesta už je asi vyčerpána a potom celkový růstem hmotnosti střely-její větší ráží. Montáž kanónů větší ráže je konstrukční problém-větší věž, větší rázy, růst hmotnosti, potřeba silnějších motorů aby nedocházelo ke ztrátě pohyblivosti a najde se celá řada dalších potíží. Pouze Rusové u svého tanku T-95 šli cestou přímé montáže kanónu ráže 135 mm ale jeho věž je provedena tak že je možno montovat i ráži 140 a 152 mm bez potřeby zásadní úpravy věže. C. Účinnost kumulativních střel se také blíží své hranici. Je totiž dána pouze hmotností nálože a chemickými reakcemi . Nelze očekávat nový převratný objev v chemii exotermických reakcí a zvyšování hmotnosti naráží na stejné konstrukční problémy jako zvyšování ráže kanónu.Je tedy potřeba hledat nové cesty a jak se to daří se pokusím nastínit v této časti . Nové možnosti tankové munice Kinetické střely-takto si pro zjednodušení nazvu střely které ničí cíl dopadovou energií.Jsou označovány jako APDS (Armour Piercing Discard Sabot) U těchto střel je dopadová rychlost důležitější než počáteční. A tak je nasnadě řešení známé z běžného dělostřelectva-raketový pomocný motor. Ten může střelu urychlit i více než byla počáteční rychlost a dlouhodobým působením po určeném úseku dráhy letu eliminuje působení odporu vzduchu. Nevidím zde zásadnější problém snad jen prodloužení střely ale to lze eliminovat použitím dělené munice. Pro tank M1A2 je připravena munice tohoto typu označená M872 X-ROD s koncovým navedením a raketovým urychlovačem-předpokládaná dopadová rychlost 2000m/s se mi zdá vysoká, ale je možné vše - zvláště v kontextu se systémem LOSAT o kterém budu psát dále. Další možnost je použití munice která vysokorychlostní střelu vytvoří výbuchem nálože obsahující potřebné komponenty. Ten princip nazvaný EFP (Exposive Formed Penetracion) všichni znáte-granát, raketa ale i letecká puma či mina v těsné blízkosti cíle explodují řízeným způsobem. Speciální kovová platforma je tímto výbuchem zformována do podoby tlouku o vysoké rychlosti a ten proráží krytí 98
cíle. Vzhledem k tomu že existují výbušniny s rychlostí hoření až 7,4 km za sekundu je to cesta jak tuto rychlost navýšit. Navíc nosič nemusí být při dopravě na místo určení příliš rychlý. Tato munice je dnes velmi účinná při útoku s hora. Západní armády s ní mají bohaté zkušenosti. Dokonalá ukázka je americká PTŘS BGM71TOW-2B. Pokud se podaří tento systém aplikovat do podoby tankového granátu. Je to jedna z cest. Zdá se že USA opět pro tanky M1A2 brzy zavedou granát M943 STAFF opět s koncovým navedením který pomocí projektilu tvarovaného explozí budou ničit cíle úderem shora. Co se děje na východ od nás v této oblasti nevím bezpečně, ale jsou náznaky že stav je obdobný. Munice s kumulativním efektem Zde je poměrně jasno. Je to munice využívajíci Moreúv efekt výbuchu speciálně tvarované nálože v přesně určené vzdálenosti od ničeného cíle. Je označována jako HEAT (High Explosive Anti Tank).Jde tedy o to, jak pomocí této munice ničit stále odolnější vozidla. První způsob je použití vícenásobných hlavic. Dnes to umí PTŘS a ruční RPG. Tanková munice tohoto typu je ve vývoji a zde se naráží na problém prodloužení délky projektilu. řešení je skryto v dělené munici a možná i jinde ale to dále. Nejdále jsou zde USA a Velká Británie. Rusko touto cestou nešlo a asi ani nepůjde. Kumulativní munice budoucnosti také přenese působení na jiná místa tanků, než je tomu dnes. Opět půjde o působení na horní části tanků. Západní armády i Rusko vyzkoušeli s velkým úspěchem granáty s koncovým navedením. Tyto mají dokonce i možnost určitého manévru a tím je jejich schopnost zásahu do vybraného prostoru prudce navýšena. Vrcholem vývoje v této oblasti jsou granáty s možností působení na cíle i mimo optickou viditelnost cíle. Jde o střelbu ze zakrytých postavení a vyzkoušen byl i granát který po odpálení z tankového kanónu zničil cíl 22 km vzdálený. Munice s rázovým efektem Jde o tankovou munici s tak zvanou plastovou hlavou označovanou jako HESH ( High Explosive Sguash Head). U těchto střel jde o o zvláštní modifikaci výbuch na povrchu pancíře která vyvolá rázové vlny v pancíři které vytrhávají jeho kusy uvnitř vozidla. Tuto munici používají např. tanky Challenger. Teď něco pro Valluna-za Pouštní bouře jeden Challenger tímto granátem zasáhl a zničil irácký tank T-72 na prokazatelnou vzdálenost 5200 metrů-naprosto excelentní výsledek.
99
Protitankové řízené střely pro odpalování z tankových kanónů Jako první se o to pokusily v USA. Už v roce 1959 byla vyzkoušena PTŘSdále jen střela- MGM-51A Shillelaght zařazená do výzbroje v roce 1967. Byla odpalována z kanónů ráže 152 mm-část tanků M-60 a hlavně tanky M551 Sheridan. Francie se pokusila o střelu ACRA(Anti- Char Rapide Autopropulsé) která byla určena pro kanón ráže 142 mm tanku 3.generace který nakonec Francie přestala vyvíjet. Nakonec západní armády tuto cestu vyzbrojování tanků opustily-vysoké ceny ale hlavně se podařil průlom účinnosti klasické kanónové munice atak žádaný efekt byl dosažen rychleji a levněji. Navíc západní systémy vedení a řízení palby v té době výrazně pokročily a potřeba naváděné munice poklesla. SSSR a potom Rusko šlo jinou cestou. V roce 1968 byla zahájen vývoj PTRK pro ráže kanónů 100 a 125 mm. Rusové problémy s malou ráž úspěšně vyřešily. Výsledek byla střela Bastion typ 9M117 , zavedená v omezeném počtu u tanků T-55 s kanónem 100 mm, ale hlavně ve verzi Kobra typ 9M112 u tanků T-64 přezbrojené částečně na kanóny ráže 125 mm začátkem 80-tých let. Pro tanky T-62 byla vyvinuta střela Šeksna 9M117 upravená na ráži 115 mm kterou tyto tanky měly. V roce 1985 byla vyzkoušena střela Agona 9M128 s tandemovou kumulativní střelou pro nové zaváděné ráže ale do výzbroje nebyla zavedena. Nástup tanků T-72 se obešel bez vyzbrojení touto municíbylo to dáno tím že nabíjecí mechanismus určený pro dělenou munici si se stávajícím typy nedokázal poradit. Byla proto vyvinuta střela Svir 9M119 pro tyto tanky naváděná laserem . Souběžně pak byla vyvinuta stejná střela označená Refleks určená pro tanky T 80 a T-90S. U obou typů tanků je použita Stejná střela ale Refleks má výrazně kvalitnější systém řízení a vedení palby-je to první systém umožňující střelbu střelami i za jízdy tanku. V roce 1989 se pak objevila střela Invar 9M119M s tandemovou hlavicí, která byla modifikována i pro tank T-95. Tyto střely jsou jako první na světě naváděny pomocí milimetrového radaru ale současně lze zvolit i navádění laserem-volí osádka podle podmínek boje. Zde malá vsuvka-málokdo dnes ví že Bastion 9M 117 byly i ve výzbroji ČSLA u tanků T-55AM2. Tím tato zastaralá technika získala poměrně značnou schopnost ničit i podstatně modernější tanky západní provenience. V dnešní době na západě tato munice prožívá renesanci. Zde je ale potřeba vidět že USA nešli cesto střel s kumulativní hlavicí ale cestou kinetického působení. Jde o systém LOSAT (Line Of Sight Anti Tank) zavedený v roce 2005. Jde o přelomový prostředek, který ve světě nemám obdoby a je možné že by dokázal
100
vyřadit i mojí osobou vyzdvihovaný T-95. Ale pro nedostatek relevantních informací to nelze potvrdit. Fyzikální zákony praví, že pohybová energie těles závisí na jeho hmotnosti a na druhé mocnině její rychlosti. Potřebné dopadové rychlosti tak dosahovali pouze podkaliberní střely kanónů. Žádná běžná PTŘS nemá rychlost větší než 200-300 m /sekunda. Pouze ruská střela 9M120 Vichr letí nadzvukovou rychlostí ale i to je na kinetické proražení pancíře moderního tanku velmi máto. Střela MGM 166A KEM jako hlavní prvek systému LOSAT má speciální raketový motor který jí uděluje dopadovou rychlost přes 1500m/s. Při hmotnosti 20 kg střely tvořené wolframem se jedná o dokonalého zabijáka pancéřové techniky- Její rychlost vylučuje její zničení všemi známými systémy aktivní ochrany tankové techniky a to i těch které jsou ve vývoji. V této době USA uvažují o střele CKEM s rychlostí přes 2000m/s. Jde o snahu vyvinout ruční verzi a tak nižší hmotnost střely má být vyvážena její větší rychlostí. Tato verze je totiž určena i pro bojové prostředky FCS, kde se hledí na každý kilogram váhy. A proč se o tomto vše zmiňuji v pojednání o tancích? Tato střela měla být součástí výzbroje lehkého tanku M8 AGS Buford o kterém jsem psal v části o lehkých tancích. Není úplně jasné zda to měla být modifikace odpalovaná z kanónu nebo z doplňkového kompletu ale s touto zbraní by tento lehký tank dokázal ničit jakékoliv známý MBT na jakémkoliv bojišti a to i při střelbě na čelní pancíře. Bojově by se stal rovnocenným MBT. Možná teď lépe pochopíte mé jakési zanícení pro LT. Tímto jsem otázku munice pro budoucí i současné tanky vyčerpal. Je pravda že mám nějaké informace o termobarických střelách a jiných vymyšlenostech ale nechci se dneska dopouštět mého obvyklého věštění z koule střelného prach více než je nezbytně nutné. Jen bych chtěl uvést, že tank T-95 je vybaven i protiletadlovou řízenou střelou typu R-93 odpalovanou z hlavně a je tak schopen účinně bojovat proti nízko letícím cílům až do vzdálenosti 8 km a výšky 2,8 km a to jako jediný tank na světě. Nové možnosti tankových kanónů. Zvyšování ráže Ohledně zvětšování ráží jsem už něco málo napsal výše. Zde bych jen doplnil, že USA se pokusily vyvinout tankový kanón ráže 140 mm.ale z důvodu celkově nové koncepce od něj ustoupily. Nadále jdou cestou FCS která takové zbraně vylučuje z důvodu hmotnosti. V Evropě se o této ráže setrvalo a zdá se že to bude hlavní zbraň 101
evropských tanků 4,5 a 5 generace. Kanóny těchto ráží připravovala i zbrojovka Bofors pro tanky STRV 2000 ale vývoj byl ukončen, jihoafrická firma Denel a izraelská společnost IMI-zde vývoj pokračuje. Ukrajinci představily takový kanón pro tanky T-72, T-80, a T-90. Rusové na konci 80-tých let strašili kanónem ráže 135 mm a nyní se mluví, že je vyvinut pro tanky T-80UM-2. Zatím ale jsou vyzbrojeny kanóny 125, stejně jako T-95. Takže zatím mnoho povyku ale nic nového na světě není. Navíc je potřeba si uvědomit že vyšší ráže neznamená dramatické zlepšení výkonů zbraně. Např. nejvyšší dosažená úsťová rychlost u kanónů 120mmm je 2200m/s. U kanónu 140 mm je to 2500 m/s. Mám obavu že to není správná cesta. Tekuté střeliviny To je jedna z cest, jak dosáhnout vysokých balistických výkonů. Při stejné hmotnosti jako s běžnými střelnými prachy je v nich ukryto o 70% více energie. To by pro jakoukoliv ráži znamenalo navýšení o 1/3. U citovaného kanónu ráže 120mm zvýšení rychlosti na 3100 m/s. Další výhody:-neexistence nábojnic, menší rozměry zbraně, nižší hmotnost vezené munice Nevýhoda:-je velmi obtížné zkonstruovat potřebné plnící zařízení. Kanóny s elektricky ovlivňovaným spalováním Jsou to vlastně konstrukce blízké těm dnešním. Jsou ve dvou podobách. ETG-elektro –termální dělo, kde je proces odpalu a hoření střelného prachu řízen elektricky tak, aby střelivina hořela progresívněji, než při běžném zášlehovém odpalu. Výsledek je dokonalejší hoření a tím stabilnější urychlování střely v hlavni. ETCG-elektrotermochemické dělo. Jde o děla s vícesložkovými tuhým i tekutými střelivinami v nichž probíhají vysoko energetické reakce ovlivňované elektrickým polem. Opět je zde výsledek dokonalé hoření, plynulost pohybu střely v hlavni a výrazný nárůst úsťové rychlosti. Vývoj je tak daleko že obě varianty je možno aplikovat do tanků ale zatím to nikdo neskusil. Elektromagnetické zbraně Zde už elektřina neslouží jako jakýsi katalyzátor ale přímo jako zdroj urychlení střely. Jsou dva principy těchto zbraní. CG-tedy „coil gun“-cívkový zbraň, kde se soustavou cívek v podobě jakési hlavně pohybuje střela. Postupným buzením cívek v závislosti na pohybu střely se tato urychluje. RG-tedy „rail gun“-kolejnicová zbraň, Zde jde o dvě rovnoběžné kolejnice mezi nimiž se nachází pohyblivý mezičlen se střelou. K 102
této sestavě je připojen elektrický proud tak, že jednou proudí jedním směrem přes mezičlen do druhé kterou proudí opačným směrem zpět ke zdroji. Pomocí tzv. Lorentzovi síly je mezičlen se střelou urychlován v před. Tyto zbraně už nejsou pouhou utopií-jsou konstruovány zkoušeny. Např.na Texaské univerzitě zkonstruovali dělo ráže 90 mm které střílí projektily 2-4 kg rychlostí 2000 až 5000 metrů /s.Při hmotnosti do 1800 kg je to pro tank přijatelná zátěž, zvláště když víme že: -hmotnost munice klesne o 50% odpočítáme střelný prach a nábojnice, -zmizí otřesy způsobené střelbou Jistě je k řešení hromada věcí-zdroj elektrického proudu, potřebné kondenzátory a spousta dalších věcí-ale je to řešitelné. Koneckonců pamatujete se na možnosti pohonů tanků, Konkrétně na hybridní pohon? Podívejme se jaké možnosti nabízí mimo již popsané. Vezmu si kouli střelného prachu, otřu ji prachovkou a co se vynoří z budoucnosti? „Vidím tank s plynovou turbínou, generátorem, potřebnými akumulátory a kondenzátory. Tank pohání elektromotory, rekuperace obnovuje energii při brždění a dojezdech. Přebytek energie pak nabíjí elektrické pancíře, které chrání tank před kumulativními i podkaliberními střelami. A kapacita plynule dobíjených kondenzátorů umožní rychlou střelbu“. Jsem moc velký fantasta? Na závěr pak ještě jeden zbraňový systém ve kterém se skrývá mimořádný potenciál.Jedná se o zbraňové systémy společnosti Metal Storm z Austrálie. Jedná se o hlaveň, která je nabita za sebou řazenými střelami proloženými náložkami střelného prachu. Odpalování se děje elektronicky a to tak že se odpálí libovolný počet střel z dané hlavně, tedy jedna nebo až všechny. Je možné volit ráži a délkou hlavně i počet střel. Neexistují žádné pohyblivé části-neexistují poruchy. Hlavně jde slučovat do baterií o libovolném počtu. Lze volně kombinovat ve svazku hlavní u jejich ráži. Tento palebný systém má neuvěřitelnou kadenci. Experimentální 36 hlavňová zbraň ráže 9 mm odpálila 180 střel s kadencí 1,62 milionu střel za minutu. A to je reálně dosažený výsledek. Možnost využití u tanků budoucnosti je nasnadě •
granátomety pro zadýmování terénu
•
granátomety na likvidaci blízké nepřátelské pěchoty
•
součást aktivních systémů obrany tanku proti PTŘS
•
možnost protiletadlové palby na nízko letící cíle
103
•
u pěchotních tanků možnost zavalení nebezpečného prostoru takovou palbou, že protivníkova pěchota ztratí fyzickou i psychickou schopnost bojovat Tyto zbraně jsou konstrukčně velmi jednoduché, velmi rychle a snadno se
nabíjí,Jsou vzhledem k výkonu relativně lehké a masivnost palby umožní ničení jednotlivých cílů i skupin cílů. Umožní střelbu všemi typy známých střel a granátů. Vážené fórum. Tímto jsem vyčerpal celé téma tanky a můj pohled na jejich možnosti a perspektivy vývoje. Nejsem žádný velký odborník na tuto techniku, jen si myslím že vše co jsem o nich nastudoval rád předám dalším k volné diskusi. Toto se nám po celou dobu skvěle dařilo a já všechny vaše připomínky zapracoval v nějaké podobě do finální podoby původního článku který Gerald umístil do Lazzovi akademie. Počkám si na ohlasy na tento díl a dám všemu finální podobu. Bude z toho pojednání cca o 35 stranách ale myslím si že bude mít svou hodnotu. Jakmile ho dám dokupy, najdu cestu jak ho zpřístupnit vám všem. Každopádně jsem přesvědčen že to co jsme spolu o tancích na tomto fóru sepsali, z kritizovali, doplnili a zapamatovali si nás všechny obohatilo a možná se pro některé tank jako zbraň stal méně neznámým zbraňovým systémem než doposud byl.
104
T55 Vallun – Uplatnění T55 v zemích třetího světa Měl bych dotaz - jak myslíš, že by mohly být uplatněny T-55 v zemích třetího světa s jakousi modernizací provednou v 90. letech u nás? Vzpomínám si, že někdy kolem roku 1997 byly nějaké aféry s jejich vývozem do Alžírska a pod. Neferit SR - Odpověď Tanky T 55 by obstály s modernizací Kladivo (viz obr) proti kterémukoliv tanku 1 a 2 generace. Tedy namátkou- M48. M-60 prvních verzí, AMX30 a podobně. Proti nim asi opravdu. Jakékoliv setkání s tankem 3 neřkuli 4 generace by z něj udělalo společnou rakev 4 vojáků. Jsou to dobré tanky, ale bez vzdušné převahy,která by je podpořila a bez doprovodu těžce vyzbrojené pěchoty nemohou soupeřit s ničím moderním. Samozřejmě země třetího světa je s oblibou kupují-jsou relativně levné, ve skladech celého bývalého východního bloku je pro ně dostatek levné munice a jejich obsluha je velmi jednoduchá - jak řízení tak i údržba. Navíc jich tam už je hodně jak Evropské výroby tak i čínské repliky.Proto není náročný výcvikzkušeností je tam dost.
105
Poslední tanky ruské provenience
T80 Neferit SR Geralte, mám ještě čas a tak hodím příspěvek do celého fóra - i když původně byl určen pouze pro Tebe. Jde o údaje o posledních tancích Ruské provenience. Všeobecně vládne přesvědčení, že nejlepší tanky na světě jsou Abramsy posledních verzí, Challengery, Leclerky a já osobně tvrdím, že nade všemi ční mimořádná konstrukce tanků Merkava - o nich jsem pustil na fórum dost podrobný příspěvek, ale nějak zapadl. Je to na straně 18 této diskuse a dával jsem to tam 18.06.2006. Pokud jsi to neviděl, mrkni na to. Asi před dvěma lety se objevily první informace o dvou typech ruských nebo post-ruských tanků. V roce 1991, když se rozpadala Sovětská armáda, měla asi dva nejlepší tanky v typech T-80u a T-80UD. Byly stejné, jen pohon se lišil - verze UD měla plynovou turbínu. Protože nebylo možno z důvodů ekonomiky držet dva různé typy velmi drahých strojů, vznikl jakýsi hybrid - tank T-90 - strojový spodek T-72 a zbraňový systém z T-80. Já bych to označil za paskvil - jako většinu sovětsko-ruských kompromisních konstrukcí, kam klidně zařadím třeba i takzvané bitevní vrtulníky Mi-24 jakékoliv verze. Ruská armáda však odmítla i T-80UD - který měl výrazně lepší motor a nový systém řízení palby - a páteří jejích sil se stal tento hybrid, T2000 106
a to ve 4 různých verzích. Pořád se ale držel tradiční ruské konstrukční školy - malé lité věže, munice po celém tanku, minimální ochrana posádky - šlo to tak daleko, že v těchto tancích nešlo nabíjet dlouhé kinetické střely na západě označené APFSDS. A pak se v roce 1997 objevil demonstrátor něčeho, co vypadalo jaksi jinak - mělo to označení Objekt 640, později T-80UM-2 a nakonec T-2000-Černý orel. Svařovaná věž - totální odklon od tradice, a od roku 1999 podvozek dlouhý 7 pojezdových kol. Je vysoký pouze 2000mm - tedy asi o 500 mm nižší než průměrná výška západních tanků, do věže zasahují jen hlavy její obsluhy a může střílet vším, co na světe je. Při výkonu motoru - není jisté zda dieselu nebo turbíny - 1100 kw a hmotnosti do 50 tun je to čipera. Rusové tvrdí, že jeho možnosti jsou na úrovni tanků 4 generace typů Leclerc a Merkava Mk.4-Tímto by převýšil i Abramsy a Challengery. Jeho údaje jsou spíše odhadované - odolnost pancíře proti kinetickým střelám 1000 mm a 1500 mm proti kumulativním. Dále pak má na věži 12 antiraket i speciální rušicí zařízení. Kanon pak 125 mm - a je znám i prototyp s kanonem 135 mm, ale je uzpůsoben i k umístění kanonu 140 a 152 mm, což je nářez. Dále pak dva kulomety - 7,62 a 12,7 mm - což je ruský standart. Není určen pro zařazení v ruských ozbrojených silách, ale jako soukromá aktivita výrobce OZTM. Je určen pouze pro export. Dokonalá revoluce pak je tank značený T-95. Ještě v roce 2001 se řešilo, jestli to není ruské Šangri La. Nakonec se ale objevil a myslím si, že jeho objevení bude pro západní armády trauma do doby, než dokončí vývoj svých systému FCS-o nich už jsem něco málo psal. Ony o traumatu nemluví - mají jiné starosti a navíc Rusko oddělené od jejich území nástupnickými státy není povážováno za hrozbu. Ale nikdo není rád, když je v některém typu zbraně předstižen. Jde o něco nevídaného - mohutná svařovaná věž, 7 pojezdových kol, výška 1800 mm. Kanon 135, 140 nebo 152 mm, motor o výkonu 1035 kW nebo plynová turbína 1480 kW. Věž je bezosádková, celá osádka je umístěna ve zvláštní kapsli v čelní části korby. Celá věž je uložena na pyrokapslích a je možno ji v případě ohrožení posádky výbuchem munice celou odhodit. Při hmotnosti do 50 tun by mohl dosáhnout i magické hranice 100km/h. Jeho ochrana je na úrovni která nemá obdoby - obtížná zjistitelnost optickými, infra i radar.prostředky. Optoelektronické rušiče a antirakety. Dynamická ochrana a dynamická ochrana 3. generace, která odpaluje protinálože ještě před dopadem útočícího projektilu. Jeho dynamická ochrana v kombinaci s vrstveným pancířem dosahuje jako jediná na světě koeficientu tloušťkové účinnosti 2, zatímco na světě nikdo nedosáhl lepší číslo než 1,5. Ochranná kapsle posádky "plave" 107
obklopena korbou a speciálním kapalino-mřížkovým protistřepinovým obalem. Jeho elektronické vybavení je odvozeno od techniky letecké a je to jediný tank na světě vybavený výsuvným radarem, který lze použít i pro navádění zbraní. V boji komunikuje v reálném čase s ostatními tanky a doprovodnou leteckou technikou a prostředky PVO. Může odpalovat i PTŘS. Vše zde uvedené tento tank řadí do 4,5 generace a tím přestihuje vše, co na svěrě na pásech jezdí. Na závěr - lidi, Rusové ho vyvinuli, vyzkoušeli a připravili sériovou výrobu. Do výzbroje ho ale nezařadili. Je to v duchu ruské tradice - budou ho postupně vylepšovat a pokud bude třeba, rozběhnou výrobu a nasadí do operačního použití - tím se vyloučí neustálá modernizace, která neustále probíhá v západních armádách a je nákladná - a navíc je v operačním použití velké množství různých verzí jednoho typu o různých schopnostech. Prostě Rusové. Geralt o budoucnosti tanků Budoucnost tanků bych neviděl nijak černě. Vznikají nové PTŘS, ale zrovna tak vznikají nové možnosti ochrany proti nim, přesně podle pravidel akce-reakce. Podobně tomu je tak ale i u letadel., takže nejde o specifický problém tanků. Vznikající tanky 4. generace vykazují znaky přesně toho, co se od nich v moderním válečném konfliktu očekává. Zasáhnout rychle, přesně, nezávisle a hluboko do nepřátelského území. Je tedy potřeba vytvořit tanky lehčí a tedy snáze dopravitelné, s výkonějším (dieselovým) motorem ale s výrazně nižší spotřebou, aby se zvýšil operační rádius a odpadla nutnost vyčkávání na zásobovací kolony, s účinnější výzbrojí (ať již cestou zvětšování ráže nebo novým druhem munice), high-tech výbavou umožňující nezávislé nasazení, lepší ochranou posádky, ... rajskou hudbou tankistů je pak 5 . generace FCS, cituji: „Opět se zmenšují rozměry i hmotnost tanku. Posádka je již pouze dvoučlenná a terén pozoruje pomocí displejů na <
> přilbách a infračerveného systému 3. generace. Tank je možné plnohodnotně ovládat i dálkově, případně jej přenechat řízení umělou inteligencí. Podle principu AET je vše elektrické - tank je poháněn výkonným elektromotorem, který přijímá energii ze satelitů a v případě potřeby si může energii sám vyrábět, buďto pomocí slunečních kolektorů nebo pomocí brzd, které fungují jako generátory. Má rovněž elektrickou transmisi a aktivní elektromechanické zavěšení kol. Nekovový kompozitový pancíř je navíc <> elektromagnetickým polem, které zdeformuje (a tak zneškodní) jakoukoli střelu. Věž nese šestihlavňové 108
elektromagnetické dělo (tři 35mm hlavně vystřelují projektily s dálkově ovládanými rozbuškami, zatímco tři 25mm hlavně pálí průbojné střely) a laserovou zbraň. V zadní části korby je místo pro tři vyzbrojené vojáky, nebo pro vertikální odpalovací zařízení raketových střel. V přední části se nachází zařízení pro detekci a ničení min.“ http://www.military.cz/usa/armour/tanks/future/FutureTanks.htm Tanky se mohou ubrat dvěma cestami: A) nasazení masivního počtu tanků s velkou údernou silou ale nižší mobilitou B) malou skupinou vysoce mobilních tanků, které ale nebudou disponovat takovým úderným potencionálem jako v př. A Těžko předvídat, ale konflikt mezi dvěma srovnatelnými soupeři se povede především vzdušnou cestou. Vyřazení komunikačních a energetických center protivníka leteckými a raketovými údery, získání naprosté vzdušné převahy, dokonalá znalost prostředí díky satelitům a systému GPS, výkonná zpravodajská služba, která okamžitě předá informace až vojákům na bojiště. Teprve poté lze nasadit specializované útvary pěchoty a tanky schopné během několika hodin proniknout hluboko do nepřátelského území a přerušit tak komunikační centra. Neferit SR o RPG Zaujala mě přestřelka ohledně RPG. Aniž bych se chtěl dotknout kterékoliv strany, myslím si že z účinnosti RPG je uměle pod vlivem různých filmů udělán podobný mýtus jako ze speciálních jednotek. Já nezpochybňuji potřebnost a účelnost specilních sil ani netvrdím, že ruční RPG jsou dnes překonané-já jen tvrdím, že jejich význam je zveličován.Žádnou válku nerozhodnou speciální síly a žádné obrněné jenotky nezdecimuje palba RPG. Ve světe se pužívají různé typy RPG. Nejvíce však užívá RPG-7 a její mutace, které využívají armády 50 států a ozbrojené milice desítek dalších náboženských a politických či nacionálních formací. Pravda je že i jiné typy-AT-4, Carl Gustav a podobně jsou kvalitní zbraně a 109
třeba sestřelení dvou UH60 Black Hawk-ů v Mogadišu právě pomocí RPG-7 je mimořádný ale myslím si, že i ojedinělý úspěch-jde o tzv. šťastné výstřely, dané předvídatelností jejich pohybu při pokusu evakuovat vojáky z obklíčeného prostoru. Vysoká účinnost panceřovek podobného provedení je dána nadkaliberní střelou, kterou lze trvale modernizovat. Teleskopické typy jsou pouze doplněk a jejich bojové využití je pouze proti nepancéřovaným nebo jen lehce pancéřovaným cílům. Za celou dobu operací v Iráku za poslední války a následného KNI v této zemi je prokázán pouze jeden kus MBT M1A1 zničený RPG a to pravděpodobně RPG-8 s tandemovou hlavicí. Škody na OT, BVP či jiné technice nejsou zveřejňovány ale nejsou asi příliš dramatické.v opačném případě by se to nakonec vykecalo. Jste zájemci o vojenství-víte tedy znáte operaci Mír v Galilei, kdy šlo o likvidaci syrských dělostřeleckých postavení v údolí Bekáa.Část sil izraelského útoku byla tvořena i 211.tankovou brigádou vybavenou tanky M60 a M60A3. Tanky postupovaly po pobřežní komunikaci položené v lesním pásu. Po celou dobu byly ostřelovány pancéřovkami. Reaktivní pancíře je uchránily jakýchkoliv významných škod. Terén byl natolik nepřehledný, že nefungovala spolupráce s pěchotou a tak nakonec byl zničen jeden tank. Statistika pravila, že na jeho zničení bylo potřeba 7 plných zásahů. Ty umožnila právě nepřítomnost pěchoty. Zdálo by se, že je to dobrá cena jeden drahý tank 2,5-té generace za 7 výstřelů RPG, a to je právě ten nesmysl-pokud by pěchota byla k dispozici, nikdy by nebylo možno dosáhnout 7 plných zásahů. Brigáda se nedala zastavit a tak byl proti ní poslán autobus se ženami a dětmi a hlavně 500 kilogramy trhaviny-autobus po nárazu zničil čelní tank-tedy druhý a kolona čelila další palbě RPG a odstřelovačů-jenže konečně dorazila tvrdá izraelská pěchota, která prostor vymetla s razancí jí vlastní-žádný tank nebyl zničen ani vážně poškozen. Závěr-lehký tank, OT, BVP je RPG možno zničit pouze tehdy, pokud pěchota neplní své úkoly nebo je plní špatně. Myslím si že MBT tyto zbraně mohou poškodit, omezit jejich pohyblivost ale nemohou je z výjimkou náhodného šťastného zásahu zničit. Jestli tedy chceme aby tanky pomohly přežít pěchotě, ta to musí tankům oplatit. Já nevěřím na tlupy pancéřovníků, které si nerušeně ostřelují tanky do jejich naprosté devastace. Proč si myslíte že tanky Merkava jsou v případě potřeby schopné si vést ochranu v podobě až 10 pěšáků? Konkrétně RPG -7 je zbraň schopná zasáhnout cíl až do dálky 500 metrů,ale trefit mířeně se dá tak do 300metrů, mě se to podařilo jen jednou a myslím si že to byla náhoda.Na 150 metrů jsem to 110
dokázal vícekrát. Pancéřovky jsou zbraně ze kterých se totiž střílí špatně, musíte cíl dobře vidět a tedy v terénu těžko hledáte úkryt. Ve městě je to lepší-ale tanky do města pustí bez pěchoty jen idiot, takový jako ten ruský generál co poslal tankový pluk do Grozného a pak se divil že se mu jeho tanky nějak nechtějí vrátit. Jestli si myslíte že si na 150 metrů trefíte levý pás-mýlíte se. Je to prostě nemožné.RPG je zbraň, která se snaží trefit čelní či boční plochu obrněného prostředku protivníka-opět ale je možný „šťastný zásah“. Tank 4 či 4,5 generace je těvito zbraněmi tak jak jsou konstruovány v této době asi nezničitelný. Pokud není k dispozici pěchota, může masivní ostřelování RPG zničit cokoliv co má kola nebo pásy. Ale v KNI jde vždy o součinnost lehkých tanků s pěchotou a hypotetický pěchotní tank tak jak jsem jeho variantu popsal by si respekt do značné míry vybojoval i sám. Pásy vs kola V tomto příspěvku bych se rád pokusil shrnout významná pro a proti obou systémů a nastínit jejich využití v jednotlivých situacích. Jelikož jsem převážně čerpal z cizojazyčných zdrojů, předem se omlouvám za případné chyby v terminologii, které mohly vzniknout nesprávným překladem. Budu tedy rád za jakékoli doplnění, připomínky a opravy (nejen v terminologii ale především v samotných faktech) :-) Rovněž by mě zajímalo, zda-li se ztotožňuje s mou převzatou definicí mobility. Možná klíčovým pojmem v celém sporu pásy vs. kola je termín mobilita. Z toho důvodu je nejprve nutné jej definovat, aby bylo jasné, jaká kritéria mám na mysli, mluvím-li dále o mobilitě. •
Mobilita: Schopnost volného a rychlého pohybu zvoleným terénem za účelem splnění rozličných bojových cílů. Samotná mobilita se dále může členit na o - bitevní(akcelerace, max. rychlost, překonávání překážek) o taktickou (přepravitelnost v rámci jednoho bojiště) o strategickou(přepravitelnost mezi více bojišti). A nyní k výhodám kolových sestav. Jaké výhody s sebou přináší obrněná
kolová technika? Všechny jednotlivé faktory tvoří mezi sebou jakýsi propletený řetězec, kde jeden ovlivňuje druhý a druhý zase třetí. Neuděláme chybu, když začne rychlostí. Kolová vozidla jsou rychlejší než jejich pásoví protivníci a umožňují tak značnou operační volnost v přesunu v příznivém terénu (!). Ta je navíc znásobena 111
následujícími faktory: nižší spotřeba zajistí větší akční rádius, oproti pásům možnost přesunu po vlastní ose na delší vzdálenosti. Tyto vlastnosti se tak příznivě odrážejí na nasazení vozidla, které nepotřebuje tak mohutnou logistickou podporu jako pásové vozidlo. Méně vyžadovaného paliva znamená menší potřeba zásobovacích kolon, obdobně je tomu tak i s náhradními díly. U kolových vozidel jsou rovněž nižší náklady – výrobní, provozní a opravné. Kolové sestavy jsou všeobecně považované za spolehlivější než pásové komplety a mají také delší životnost (ta je u pásů, tuším, v řádech několika tisíců najetých km). Zničené kolo se dá vyměnit snadněji než pás, nemluvě o technologii samonosných pneumatik, které umožní pokračovat vozidlu v jízdě (či spíše odbelhání z bojiště) i s několika poškozenými koly. Pásy jsou okamžitě imobilizovány. Takovéto pneumatiky jsou vnitřně „vyztuženy“ jádrem z tvrdé umělé hmoty a popř. i buňkami naplněnými dusíkem). Tento zlepšovák tak snižuje velkou slabinu – jejich zranitelnost. O té však až za chvilku. V závěru je zde ještě další pozitivum – kola nepůsobí hluk, zatímco rachotící ocelové pásy jsou slyšet již z dálky. Nabízí se tak možnost rychlých a tichých úderů kde je zrovna třeba. Podle předchozího odstavce to skoro vypadá, že pásy jsou věc dnes již zastaralá a v podstatě nepotřebná. Mohl by tomu nasvědčovat i fakt, že Američané již nějakou dobu preferují kolovou variantu. Rovněž tak i skutečnost, „že v rámci válečných misí posledních desetiletí nastává renesance kolové obrněné techniky. Bojové podmínky současných operací se totiž opět začínají podobat koloniálním konfliktů s jasně danou asymetrií sil.“ (Naše Vojsko, 4/2005, str. 45). Opravdu nám již nemají pásy nic k nabídnutí? Podívejme se tedy nejprve na slabiny kolové obrněné techniky a pak na to, jak by se s tím vypořádal pás. Vlastnosti uvedené u pozitiv kolové obrněné techniky mají jednu podmínku a to dost zásadní – je jí terén. Pokud je terén příznivý – silnice nebo dostatečně pevný povrch a panují dobré klimatické podmínky, kolová technika vskutku dosáhne výše uvedeného. Jakmile má kolová obrněná technika projet obtížným terénem, nastává problém. O tom svědčí i zkušenost z Bosny. Tam se kolové sestavy dobře osvědčily při přesunu po silnicích, ale v okamžiku, kdy byly nuceny sjet do terénu (navíc zasněženého), jejich mobilita rázem klesá – viz. na začátku uvedená definice mobility. Srovnávací průzkum americké armády přišel se závěrem, že je-li stroj využíván více jak z 60% k přesunu terénem a jeho hmotnost 20 t, tak pásová technika je schopná dosažení vyšší mobility v terénu a to i za každého počasí, na rozdíl od kol. Vcelku zajímavá je i doba přesunu na vzdálenost 100 km v závislosti na tom, kolik % dráhy se vůz pohybuje 112
terénem. Zde pásy porazily kola na hlavu, tabulku na požádání rád zašlu. Výrazným omezením v rámci mobility je pak pro kolová vozidla překonávání překážek. Zatímco pásový tank je zboří či přeleze, před kolovou obrněnou technikou vystává zásadní problém – např. překonávání svahů. Jistým řešením je systém hydraulického zdvihu kol, ale ten rozhodně nedokáže vyřešit vše. Další slabinou kol je jejich velká zranitelnost a to i palbou z menších zbraní. Naznačený systém samonosných pneumatik umožňuje toto negativum (spíše jeho důsledek než příčinu) částečně eliminovat, ale nezachrání vše. Protože kola musí být schopná otočení, nelze je chránit boční ocelovou zástěnou jako např. u pásového tanku, kde nijak neomezila manévrovatelnost. Právě značné riziko imobilizace znamená pro osádku velké potíže. Nakousnutá manévrovatelnost představuje další komplikaci. Zatímco pásové vozidlo se dokáže otáčet na místě, kolové vozidlo musí zahnout a tím si dráhu prodlouží o k tomu potřebný rádius (který u větších vozidel není vůbec malý). Tato slabina se projevuje ponejvíce v komplikovaném terénu nebo městské zástavbě, kde není místa nazbyt. Otáčející se, zatáčející kolové vozidlo tak ze sebe činí snazší cíl než pásové, které se otočí „na pětníku“ Závěrem ještě poznámka k titulu větší spolehlivost kolových systémů. Je třeba si uvědomit, že kolová vozidla se využívají k přesunu po silnici z více než pásová, ty pak trpí tím, že terén jednoznačně snižuje spolehlivost mechaniky. Samozřejmě, ani pásy nejsou dokonalé – jejich slabiny jsou v podstatě silnou stránkou kolových systémů. Nicméně pod pojem „pásy“ dnes již rozhodně nepatří klasické housenkové ocelové pásy. Nastupující generace pásů typu „band track“ a systém Mazkum dokáží vyléčit některé pásové neduhy. Mazkum je projekt izraelských IDF, bohužel je k němu velice málo informací – na celém internetu je pouze jediná citace, kterou si mezi sebou tématicky zaměřené stránky přehazují jak horký brambor. V překladu zní asi takto: „Mazkum je vylepšený systém zavěšení, který umožňuje dosažení vyšší mobility a rychlosti než u obyčejných pásů. Systém pásů, pružin a kol byl zdokonalen, aby odolal těžkým terénním podmínkám minimalizoval poruchy spočívající v rozložením pásových článků. K dispozici je jen jakýsi model od jednoho izraelského studenta a snad 1 foto. Na požádání opět zašlu odkazy na příslušné stránky. „Band track“ – je sytém vyvíjený BAE, oproti jednotlivým článkům představuje spojitý pás, který je lehčí než původní „skládačka“. Rovněž je lehčí, tišší (nedosahuje ale úrovně kol), menší
113
nároky a má především vyšší životnost než klasické pásy. Zajímavostí na webových stránkách BAE je tvrzení, že se jsou cenově srovnatelné s běžnými pásy. reakce Neferit SR na téma Kola vs pás chtěl bych doplnit jeden prvek, který Gerald zmiňuje, ale nemá dost informací. Já jich nemám taky dost ale něco jsem vyštrachal. Jsou na světě dva tanky, které schopností pohybu terénem a hlavně životností podvozku vynikají nad ostatní. Jde o poslední tank studené války Leclerk a tank Merkava ve všech variantách. To kouzlo je v odpérování v š e ch pojezdových kol. Většina tanků na světě odpérovává 2 nebo vyjímečně 3 pojezdová kola. Při jízdě přes překážku například koleje dochází k velkému napínání pásů a tím jeho přetěžování. Vzhledem k omezené elasticitě je to hlavní důvod nízké životnosti pojezdového ústrojí. Pokud odpérujete všechna kola, pás nádherně kopíruje terén, je stále v optimálním torzním napětí a jeho životnost se zvýší až o 150%. Merkava je odpérována tak, že každé kolo je zavěšeno samostatně pomocí pružin a hydraulickými tlumiči. Tím je vyřazeno tradiční odpérování pomocí torzních tyčí které značně zasahují do vnitřního prostoru korby a tím snižují užitný prostor a konstrukci korby oslabují. Toho všeho je Merkava ušetřena. Celý sytém je umocněn tím, že hnací kolo je první takže pás není pod tank tlačen ale stahován-opět to má vliv na jěho životnost. Dále pak Merkava má 4 napínací-vodicí kladky a poslední kolo je napínací. Všechna čest izraelským konstruktérům. Tank Leclerk je na tom podobně, ale jeho kola jsou zavěšena pomocí hydropneumatických závěsů-jeho plavnost jízdy je dokonalá. Jinak francouzi dík klasické konstrukci nic nového nevymysleli,ale tímto odpérováním zvýšily životnost podobně jako izraelci u Merkavy. Uvádí se 4500kmslušné číslo. Je ostuda, že nevím jak jsou odpérovány ruské tanky T-95,ale dám si to jako domácí úkol.
114
Vallun o Bagdádu a bezpilotních prostředcích Zdravím Neferite Sr., jen stručně - 1) malá bezpilotní letadla se vě městech příliš nesovědčují, bylo by třeba vrtulníkové obdoby a o té jsem ještě neslyšel. Jejich nevýhodnost je dána velkou zranitelností mezi budovami a velmi nízkou efektivitou nad nimi. Nicméně alternativních možností je dost:) 2) Městský modul neřeší základní problém MBT ve městě - jeho podvozek, je těžký a neobratný pro boje v ulicích, zbytečně je ničí, ve starších zástavbách - typicky Bagdád hrozí propadnutí. Je příliš daleko slyšitelný. Samozřejmě, že městský modul, který by se řídil Neferitovými postřehy by byl výrazně efektivnější než klasický MBT, ale mohu-li se dopustit spekulace, tak nejvhodnější by byla variace lehkého, pravděpodobně kolového tanku. Sice by zastal méně než, MBT/NMM (Neferitův Městský Modul), ale i ekonomicky by bylo levěnjší nasadit dva kolové LT;) Neferit Sr o Bagdádu a bezpilotních prostředcích Ahoj Vallune, rád Tě vidím v diskusi. Tak jak jsem se snažil reagovat na všechny Tvé vstupy, také tento si nenechám ujít. Ohledně bezpilotních průzkumných prostředků máš naprosto pravdu. Dnešní použitelné typy jsou pro průzkum přímo mezi objekty velké, hlučné a málo obratné. Vrtulníkové typy se navíc nepoužívají, s výjimkou upoutaných na napájecím a kotevním kabelu. Tyto jsou dvouvrtulové s protiběžnými rotory a po vystoupání do předepsané výšky pouze nahrazují stožár. Pokud jsou i pohyblivé, nevím-třeba fórum ano. Problém je vtom že technika pilotáže vrtulníků je jiná než klasických letadel-vrtulníkáři tvrdí, že je podstatně složitější. Ale může to být kec-nejsem pilot. Ale prostudoval jsem konstrukci rotorových hlav Milovovi, Kamovovi-tedy ruské školy i Sikorského tuhé rotorové hlavy což je taky Rus ale od 1921 pracoval pro USA a dokonce bych jim věřil. V této době by muselo jít o prostředky létající nad zástavbou upravené pro kolmé a dílší šikmé pozorování. Možnost pohledů do kuchyní a ložnic je dnes asi jen přání-ale reálné. Ohledně podvozku městského tanku Ti nebudu oponovat, ale skus promyslet jak bys docílil řešení rozporu-nižší hmotnost-vyšší ochrana. Já takové řešení nevidím-.Myslím si, že tato varianta bude objektivně nejčastěji a nejrůznoroději napadanou variantou tanku vůbec. V boji ve městě není rychlost a pohyblivost základní požadavek. Pokud bude tank ozářen laserem-jako MBT vystřelí dýmovnice, přeřadí a posune se o několik desítek metrů skokem pryč. Takový manévr ve městě není příliš reálné provádětkolem jsou stavby, sutiny a třeba i vlastní pěchota kterou by takový postup mohl 115
ohrozit. Městský tank musí být tak odolný, aby na bojišti vytrval, přežil a ochránil pěchotu. Proto na základní variantu podvozku předpokládám doplňky pasivní ochrany. Ekonomika nasazení dvou LT či podobné techniky je lákavá-ale odolnost při působení s hora a ze zadu je nízká-asi by dlouho nepřežily, a navíc se vystaví ohrožení dvě osádky místo jedné. Jak jsem psal je to věštění z koule, ale snad další diskutující přijdou s dalšími pohledy na problém. Střelivo Mack-x Mack-x reaguje na následující Neferitův článek (Modulární tank – pohyb a obrana): Laboratoř Defence Science and Technology Laboratory při ministerstvu obrany Velké Británie otestovala v létě 2004 tzv. elektrický pancíř. Je to speciální vrstva po celém vozidle a skládá se z vrstev ze slitiny nebo slitin o kterých zatím není nic moc známo. Ale tyto desky vytváří mimořádně výkonný kondenzátor který lze velmi rychle nabít do napětí v řádu kilovoltů. Tento pancíř je určen proti kumulativní munici. Všichni víte že kumutativní paprsek je tvořen částicemi mědi kterou je hlavice PTŘS nebo RPG potažena. Naraz-li tento paprsek na silné elektrické pole, okamžitě se začne rozptylovat a ztrácí průraznost. Navíc se pancíř lokálně přehřeje a to paprsek dále oslabuje. Bylo to vyzkoušeno na OT Warrior, na které se střílelo RPG-7. Tato RPG by za normálních podmínek nedala vozidlu šanci. Pod ochranou elektrického pancíře došlo pouze k drobným povrchovým poškozením. Celé zařízení váží několik tun ale nahradí až 20tun klasického vrstveného pancíře. Napájení zvládá palubní sít vozidla. Omlouvám se za háčky a čárky, v původní verzi nejsou a věřte že přepisovat se mi to nechce. Mědí neni hlavice potazena, medena je ciska ktera je konkavni (trychtyr otevreny protismeru letu) pripadne jiny kov nebo i keramika, to co trci dopredu je jen kryt kontaktniho (nebo jineho zapalovace) neb k inicializaci hlavice musi dojit pred cilem (nekdy se udava vzdalenost 2-3 prumery hlavice). Dalsi vec existuje teplota pri ktere jakykoli kov ztraci magneticke vlastnosti a ta je hluboko pod teplotou tlouku (hlavniho kumulovaneho svazku), sice pravda ze se to muze chovat uz jako plasma a ta se 116
magneticky vychylovat da :-), co se tyce dynamickeho pancire uz dlouho jsou na trhu vice hlavicove strely (jedna z prvnich svedska BILL II), ktere maji prvni hlavici slabou urcenou jen k odpaleni AP a druhou bojovou k prorazeni klasickeho pancire, minuly rok (se mi zda) ze rusi vylezli i s rpg s precursorem, je jen neco delsi hlavice. Co se tyce el. pohonu (hybridniho), zkuste kouknout na SEP (T2) od BAE Systems. Krome el. pohonu to ma i pasy co vydrzi vybuch 7 kg TNT pod pasem, cos myslim ze by kolovy podvozek nedal. Střelivo pokračování… Co se tyce te medi ( jakehokoli vodice) pri pohybu v el poli se vytvori proud ktery tim polem ovlivnen, tak jestli je dia, para nebo fero magneticky nema vliv. Termobarika na rpg je protipechotni, celkem slusna. Neferit napsal Účinnost kumulativních střel se také blíží své hranici. Je totiž dána pouze hmotností nálože a chemickými reakcemi . Nelze očekávat nový převratný objev v chemii exotermických reakcí a zvyšování hmotnosti naráží na stejné konstrukční problémy jako zvyšování ráže kanónu.Je tedy potřeba hledat nové cesty a jak se to daří se pokusím nastínit v této časti Nove vybusniny s extremni rychlosti horeni a jinak extremni vybusniny (nitrokubany napr.) umoznuji nove pristupy k smerovym vybuchum, ucinost stoupa se snizovanim uhlu cisky, pri techto vybusninach je mozne pouzit i nulovy nebo zaporny uhel ( ciska se dopradu nerozsiruje ale zuzuje). Jednou z nevyhod je ovsem taky extremni cena techto materialu. Neferit SR napsal: Kumulativní munice budoucnosti také přenese působení na jiná místa tanků, než je tomu dnes. Opět půjde o působení na horní části tanků. Jiz mnou zminovana svedska BILL II (rok 1996/1997) utocila preletem a utocila na vez. Ale ted pri rozvoji bezobslouznych vezi nebo i NRP (no roof penetration), to mozna ztrati na ucinnosti. Dalsi vec:-), tekute streliviny, tam je velky potencial, nejen vyssi pomer vykon vaha, ale i moznost vice slozkovych kde
117
jednotlive slozky jsou celkem inertni a az po smiseni tesne pred odpalem z nich vznikne vybusny material, velky pokrok pro bezpecnost osadky (nejake blowoff panely se pak muzou schovat). Ono vyrobit tekutou vybusninu neni problem ani v domacich podminkach neni takovy problem :-) staci zajit do modelarskeho obchudku a mame vec co ma 25x vyssi ucinnost nez TNT, pravda je stabilni tak tyden. Obecne co se tyce vybusnin cim stabilnejsi tim drazsi, prumyslove staci tak rok dva, ale vojenske potrebujou minimalne 10 let. A posledni vec, el.mag. zbrane, nemusi jit jen o projektilove i takove zareni ma sve kouzlo v poskozovani elektroniky, oslepovani senzoru a dnes i treba zahrivani techniky ( po dostatecnem zahrati tanku zaricem prvni odejde osadka a pokud se to neprezene tak zustane celkem neposkozena technika).
118
