VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Péče o pečující

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Péče o pečující

Bakalářská práce

Autor: Ludmila Peterková Vedoucí práce: Mgr. Petra Vršecká Jihlava 2014

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá problematikou péče o osoby, jež pečují o své dlouhodobě nemocné příbuzné (seniory) v domácím prostředí. Popisujeme zde možnosti péče a pomoci pečujícím osobám a potřeby pečujících osob. V praktické části pak provádíme průzkum pomocí dotazníkového šetření, kdy se v souladu s cíli práce snažíme zjistit potřeby pečujících osob, zjistit, jaké druhy a formy péče mohou být pečujícím osobám poskytovány a zda pečující znají tyto možnosti podpory. Jako výzkumný design jsme si zvolili formu kvantitativního výzkumu.

Klíčová slova: senior, domácí péče, respitní péče.

Annotation This bachelor thesis deals with the care of people who take care of their chronically ill relatives (adult people) at home. We describe here the possibility of care and support for carers and their needs. In the practical part we carry out a survey using questionnaires, which are in line with the objectives of the work to identify the needs of carers, to determine what types and forms of care can be provided to carers and if the caregivers know that these support options. As a design study are a form of quantitative research.

Key words: senior, home care, respite care.

Poděkování Děkuji paní Mgr. Petře Vršecké za její čas, cenné rady a připomínky a za trpělivost během psaní této bakalářské práce. Také velmi děkuji za spolupráci všem respondentům, protože bez nich by tento výzkum nemohl být proveden.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne

...................................................... Podpis

OBSAH 1

2

ÚVOD........................................................................................................................ 7 1.1

CÍL VÝZKUMU ................................................................................................ 9

1.2

HYPOTÉZY ....................................................................................................... 9

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................. 10 2.1

2.1.1

Životní změny ve stáří .............................................................................. 11

2.1.2

Komunikace ve stáří ................................................................................. 12

2.1.3

Zdraví a nemoc ve stáří ............................................................................. 14

2.1.4

Předsudky a postoje v souvislosti se stářím a stárnutím ........................... 15

2.2

PÉČE O SENIORY – SOUČASNÁ SITUACE A MOŽNOSTI ..................... 18

2.2.1

Institucionální péče v resortu zdravotnictví .............................................. 19

2.2.2

Institucionální péče v resortu sociálních služeb ....................................... 20

2.3

DOMÁCÍ PÉČE A JEJÍ SPECIFIKA .............................................................. 23

2.3.1

Klasifikace domácí péče ........................................................................... 24

2.3.2

Potřeby pečujících osob ............................................................................ 26

2.4

PÉČE O PEČUJÍCÍ .......................................................................................... 30

2.4.1

Podpora pečujících rodin, sociální podpůrná síť ...................................... 30

2.4.2

Respitní služby.......................................................................................... 32

2.5 3

SPECIFIKA STÁŘÍ ......................................................................................... 10

PÉČE O PEČUJÍCÍ VE VÝZKUMECH ......................................................... 34

PRAKTICKÁ ČÁST ............................................................................................... 37 3.1

METODIKA VÝZKUMU ............................................................................... 37

3.2

CHARAKTERISTIKA VZORKU RESPONDENTŮ A VÝZKUMNÉHO

PROSTŘEDÍ ............................................................................................................... 39 3.3

PRŮBĚH VÝZKUMU A ZPRACOVÁNÍ ZÍSKANÝCH DAT..................... 44

3.4

VÝSLEDKY VÝZKUMU ............................................................................... 45

3.4.1

Okruh otázek týkajících se poskytované péče blízkou osobu................... 45

3.4.2

Okruh otázek týkajících se potřeb pečujících osob .................................. 50

3.4.3

Vyhodnocení testů IADL a ADL .............................................................. 58

4

3.5

DISKUSE ......................................................................................................... 61

3.6

NÁVRH ŘEŠENÍ A DOPORUČENÍ PRO PRAXI ........................................ 65

ZÁVĚR .................................................................................................................... 67

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................ 69 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ .................................................................................. 72 SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................... 73

1 ÚVOD V posledním desetiletí se jedním z ústředních témat stává demografické stárnutí obyvatelstva. Seniorů přibývá a mnohé rodiny budou muset dříve nebo později řešit otázku péče o seniora, který se pro svůj věk či zdravotní stav nebude schopen sám o sebe postarat, tedy se stane nesoběstačným. Z psychologického, ale i sociálního či ekonomického hlediska se za nejlepší způsob péče o seniora považuje domácí péče, kdy senior setrvává pokud možno co nejdéle ve svém domácím prostředí v blízkosti své rodiny a známých a není ohrožován maladaptací na nějaké zdravotnické či sociální zařízení. Jak však Jeřábek (2005) dodává, je péče o starého člověka v rodině založena na její solidaritě a vzájemných poutech a soudržnosti rodiny. Není jednoduchá a ne každá rodina je jí ochotná či schopná poskytovat. Péče o seniora v domácím prostředí je velmi náročná a většinou se jedná o laickou péči, kdy se pečovatelé musí mnoho naučit. A proto i pečující rodina by měla mít podporu a pomoc při vytváření vhodných podmínek pro domácí péči ze strany společnosti, ať už máme na mysli například svépomocné skupiny, Charitu, sociální služby a další. Z tohoto důvodu a také proto, že i já sama patřím mezi ty, jež doma pečují o seniora, se tato práce zaměřuje na domácí péči o seniory – péči o pečující osoby. Doufám však, že bude nápomocna i pro ty, jež se starají například o tělesně-zdravotně postižené osoby v domácím prostředí. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že domácí péče je založena na trpělivosti, toleranci, často na ústupcích a na vzájemné úctě a pomoci. Je založena na solidaritě, soudržnosti rodiny, na vzájemných vztazích a především na lásce a respektu. Je to kolikrát 24 hodinová „služba“, kterou mnohdy naše okolí nevidí a neuvědomuje si a často se místo vděku dostává nadávek a křiku, kdy senior nechápe svojí situaci, často trpí bolesti a my jako pečovatelé jsme „hromosvodem“ pro jeho emoce. Je to neobyčejně náročné nejen psychicky, fyzicky, ale i ekonomicky a sociálně. Ale stojí to za to a díky naší péči mají naši senioři možnost důstojného odchodu ze života a to dává smysl. Proto je cílem této práce zmapovat oblast péče a pomoci osobám, jež v domácím prostředí pečují o své blízké a ulehčit jim. Pojmenovat jejich problémy, zjistit jejich potřeby a zmapovat dostupné formy pomoci či jejich podpory. Touto prací chci upozornit na tuto problematiku a doufám, že bude pro mnohé pečovatele přínosem a možná jakýmsi manuálem pro orientaci v jejich situaci.

7

Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V teoretické části se nejprve zabývám specifiky stáří a péče o seniory. Dále se zaměřuji na domácí péči a dostupné formy pomoci pečujícím rodinám. Tato část je zakončena kapitolou, jež se zabývá dostupnými studiemi a pracemi na toto téma. Výzkumnou část tvoří metodologie výzkumu, popis výzkumného vzorku a samotná analýza zjištěných dat a prezentace výsledků. Jako vhodnou metodu sběru dat jsem zvolila dotazníkové šetření a tomu odpovídající výzkumný design kvantitativního výzkumu. V souladu s cíli práce jsem se zaměřila na osoby, jež v domácím prostředí pečují o své blízké.

8

1.1 CÍL VÝZKUMU Hlavním cílem této práce je zmapovat oblast péče a pomoci osobám, jež v domácím prostředí pečují o své blízké. Dílčími cíli jsou: 1. Zjistit potřeby pečujících osob. 2. Zjistit, zda pečující zná možnosti podpory.

1.2 HYPOTÉZY 1. Předpokládám, že více než 75 % respondentů potřebuje fyzický odpočinek. 2. Předpokládám, že více než 75 % respondentů bude potřebovat psychický odpočinek. 3. Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude pociťovat nedostatek sociálních kontaktů. 4. Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude pociťovat finanční zatížení v důsledku péče o dlouhodobě nemocného příbuzného. 5. Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude znát možnosti podpory pečujících. 6. Předpokládám, že více než 75 % respondentů využívá nějaké formy sociální podpory.

9

2 TEORETICKÁ ČÁST Jak už jsem v úvodu předeslala, stárnutí populace je jedním z nejvýznamnějších demografických trendů v současnosti. Podle Českého statistického úřadu (Český statistický úřad, 2012) bude u nás v roce 2020 dokonce až 28 % obyvatelstva v seniorském věku. Senioři tedy budou představovat zhruba jednu třetinu obyvatelstva, a tudíž bude na významu nabývat i péče o ně samotné a jejich potřeby. Musím souhlasit se Špatenkovou (2009), že představa o tom, co stáří je a jaké je, bývá do značné míry odrazem zakořeněných stereotypů a předsudků o starých lidech. Proto se zde pokusím podat jakýsi ucelený přehled o tomto období a o jeho zvláštnostech tak, aby si laický pečovatel mohl udělat ucelenou představu a snad mu i pomohla lépe seniora, o kterého pečuje pochopit. V závěru teoretické části se zmíníme i o dostupných výzkumech a studiích, jež se věnují tomuto tématu.

2.1 SPECIFIKA STÁŘÍ V úvodu této kapitoly si nejprve definujeme základní pojmy, jako jsou stáří a stárnutí a následně se budu věnovat specifikům stáří se zaměřením na životní změny ve stáří, komunikaci a přístup ke zdraví a nemoci ve stáří. Stáří je poslední vývojovou etapou člověka. Vágnerová (2007) o stáří uvádí: „Stáří… přináší nadhled a moudrost, pocit naplnění, ale také úbytek energie a nezbytnou proměnu osobnosti směřující k jejímu konci. Je obdobím relativní svobody, ale i dobou kumulace nevyhnutelných ztrát ve všech oblastech.“ (Vágnerová, 2007, s. 299)

Pohledů na stáří je mnoho a v dnešní době každá vědní disciplína nahlíží na stáří z jiného úhlu a definuje ho z hlediska zájmu svého zkoumání. Haškovcová (1990) stáří charakterizuje jako přirozené období lidského života a zdůrazňuje, že stáří není nemoc, ale přirozený proces změn, které trvají celý život, ale zřetelnější jsou až v pozdějším věku. Špatenková (2009) stáří dělí na stáří kalendářní, stáří biologické a na sociální. Sociální stáří se vztahuje k odchodu do starobního důchodu. Biologické stáří pak k tělesným známkám stárnutí, jako jsou například změny tělesného vzhledu, zhoršení zraku a sluchu a dalších. Stáří 10

kalendářní, neboli chronologické, se vztahuje k datu narození. Podle WHO (in Malíková, 2011)) se kalendářní stáří dělí na: 

časné stáří (60-74 let);



vlastní stáří – sérum (75-89 let) a



dlouhověkost – patriarchum (nad 90 let).

Stárnutí Špatenková (2009) definuje jako působení času na lidskou bytost. Podle ní tato definice připouští jak destruktivní, tak i konstruktivní důsledky stárnutí. Podle Vágnerové (2008) je stárnutí spojeno s vědomím, že nastal proces postupného zhoršování vlastní tělesné a psychické kondice, různých kompetencí a sociálního postavení. Stárnutí je proces, který má svůj specifický průběh a mění člověka po všech stránkách a je neodvolatelný a nevratný. Stáří je taktéž individuální, u někoho například nastupuje dříve a někdo je i v devadesáti letech „čipera“.

2.1.1 Životní změny ve stáří Životní změny nás provázejí po celé životní dráze. Ve stáří se však zvýrazňují, kumulují a starší člověk se na ně hůře adaptuje. Křivohlavý (2002), který je jedním z nejvýznamnějších českých autorů, jež se zabývá pozitivní psychologií, k tomuto uvádí, že je třeba do jisté míry tyto změny očekávat a nějakým způsobem se na ně připravit. Mluví o tzv. umění stárnout. Mezi nejvýznamnější životní změny ve stáří lze zařadit: 

odchod do důchodu (a s ním spojené opuštění určité životní role, ztrátu sociálních kontaktů v práci a v neposlední řadě i snížení ekonomické životní úrovně a radikální změnu životního stylu, kdy je třeba si najít novou náplň práce, nějaký zájem a ne každému se to povede);



odchod dospělých dětí z rodiny a narození vnoučat (s odchodem dětí z rodiny přicházejí partneři o „společné téma“ a je třeba si najít nové);



změny biologické, fyzické, psychosociální a ekonomické;



změny bydlení či institucionalizace a



smrt partnera či blízkých lidí (jedny z nejzávažnějších životních změn, na které se lze jen velmi těžko připravit, protože smrt blízké osoby neznamená jen její 11

odchod, ale i ztrátu podpory, pocitu lásky a bezpečí, společných zvyků a mnoha dalšího). (Špatenková, 2009).

Langmeier a Krejčířová (2007) uvádí další oblasti, ve kterých jsou patrné změny v důsledku stárnutí. 

Smyslové vnímání – kdy podle výše uvedených autorů dochází až u 90 % osob ke zhoršení zraku a u 30 % sluchu a tím pádem i ke značnému omezení v komunikaci s druhými lidmi či omezení trávení volného času. Důležité jsou proto vhodné kompenzační pomůcky, jež pomáhají tuto bariéru překonat.



Afektivní prožívání a citové vztahy ve stáří – ve stáři se snižuje intenzita emocí. Naopak síla vztahu s blízkými lidmi se většinou nemění a důležitost rodiny stoupá. Podle Langmeiera a Krejčířové (2007) kvalitní vztahy ovlivňují psychologickou adaptabilitu starých lidí.



Sociální zařazení starého člověka – v této oblasti Langmeier s Krejčířovou (2007) taktéž zmiňují koncepci „úspěšného stárnutí“ podporující kvalitu života, nezávislost, seberealizaci a přispívání seniorů společnosti dělením se o své četné zkušenosti.



Osobnost starého člověka - osobnost člověka se utváří celý život. Ve stáří se některé povahové rysy zvýrazňují. (Langmeier, Krejčířová, 2007).

I když výše uvedené změny ve stáří většinou vystihují involuční změny, které mohou vést k sekundárním problémům, jež negativně ovlivňují životy seniorů, nelze na stáří pohlížet jen negativně, má svá i pozitiva a s tím souvisí již zmiňovaná koncepce „úspěšného stáří“. Ta má seniorovi přinést nové možnosti, nové zájmy, čas na sama sebe, na svoji rodinu a mnoho dalšího.

2.1.2 Komunikace ve stáří I komunikace ve stáří má svá specifika a nezřídka kdy řádně prověří naše komunikační schopnosti a umění naslouchat. Podle Vágnerové (2008) je při komunikaci se seniory brát na zřetel to, že starý člověk pomaleji reaguje. Tedy nesmíme na něj spěchat, musíme být trpěliví 12

a my bychom měli přizpůsobit tempo řeči a nechrlit na seniora přívaly informací. Dále bychom měli brát v potaz to, že paměť ve stáří „slábne“ a že senioři mívají velmi často problémy se zhoršením zraku a sluchu. S tím souvisí i časté ubezpečování se seniorů a opakování již sděleného. Oni potřebují čas, aby informace zpracovali a zároveň se i ubezpečit, že mají všechny informace a že je pochopili. Specifikem komunikace se seniory je podle Vágnerové (2008) i to, že mají často tendenci komunikovat s okolím skrze své tělesné obtíže. Tímto způsobem se však snaží upoutat naší pozornost. Z těchto několika specifik vyplývají i doporučení pro komunikaci se starými osobami. Špatenková (2009) doporučuje: 

pozorně naslouchat, co senior říká;



komunikovat přiměřeně seniorovi a aktuální situaci, vyhýbat se slangu;



být slušný;



dávat najevo náš zájem jak o to, co senior říká, ale i o něj samotného;



respektovat ho jako jedinečnou lidskou bytost a respektovat i jeho právo na vlastní názor;



měli bychom pomáhat seniorovi formulovat to, co chce říct, ale nikam ho netlačit;



měli bychom respektovat jeho přání a nedevalvovat je;



nabízet mu pomoc a chválit ho za jeho úsilí, být pozitivní;



podporovat jeho nezávislost;



mít na komunikaci s ním dostatek času a



hlavně se usmívat. (Špatenková, 2009).

Velmi hezké zpracování rad, jak komunikovat nejen se seniory, ale i s lidmi, jež mají nějaký handicap, zpracovala Národní rada osob se zdravotním postižením ČR (Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2010), jež doporučuje například pro komunikaci se staršími osobami: 

respektujte identitu klienta a důstojně ho oslovujte jménem či titulem (vyvarujte se familiárnímu oslovení „babi“, „dědo“);



vyhýbejte se zdětinšťování starého člověka, senioři nejsou děti;



při komunikaci s nimi chraňte jejich důstojnost;



respektujte princip zpomalení a chraňte seniory před časovým stresem;

13



složité nebo důležité informace několikrát opakujte či napište na papír;



taktně si ověřte, zda senior nemá komunikační bariéry a přizpůsobte jim komunikaci;



mluvte srozumitelně a udržujte oční kontakt;



nezvyšujte zbytečně hlas;



nabízejte, ale nevnucujte Vaší pomoc a



mějte na paměti, že by veškeré intervence měli cílevědomě směřovat k podpoře a udržení soběstačnosti seniorů. (Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2010).

2.1.3 Zdraví a nemoc ve stáří Všeobecně je stáří spojováno s nemocemi a různými zdravotními problémy a s poklesem kvality života. To je jeden ze stereotypů a předsudků o stáří. Jak Špatenková (2009) uvádí, není to zcela pravda. Sice s přibývajícím věkem signifikantně stoupá výskyt zdravotních problémů a je polymorbidita (tj. současný výskyt několika onemocnění), přesto lze podle zkonstatovat, že stále velké množství lidí nad 65 let se těší výbornému zdraví. Tento trend lze připisovat stále zlepšující se zdravotní péči a pokroku v medicíně a také osvětě a snaze obyvatel se podílet na péči o své zdraví, nést zodpovědnost za své zdraví a tudíž i zdravěji žít. Zde bych ráda opět připomněla Křivohlavého (2006), který o nemoci a zdraví mluví jako o dvou extrémech, o dvou pólech jedné přímky. Zdraví a nemoc považuje za jakési kontinuum, kdy dochází k plynulému přechodu od jednoho extrému k druhému. Na zdraví též můžeme nahlížet v kontextu definice WHO, kdy je zdraví chápáno jako nejenom nepřítomnost nemoci, ale i jako stav biologické, psychické a sociální pohody. Tedy ve smyslu kvality života. Špatenková (2009) právě upozorňuje na fakt, že senioři vnímají své zdraví v kontextu kvality života, vlastní autonomie a soběstačnosti. Jinými slovy, senior se cítí „dobře, zdraví je výborné“, pokud má relativně dobré zdraví a není zcela závislý na druhé osobě. Taktéž dodává, že kvalita života je dána subjektivním pohledem a adaptací na životní podmínky. Že je důležité se ve stáří umět vyrovnat se zhoršujícím se zdravotním stavem, horší finanční situací a ztrátou přátel. Tedy kvalita života mnohem více závisí na psychických faktorech, než na faktorech biologických. K tomu ještě Špatenková (2009) doplňuje, že je

14

tento fakt prokázán i výzkumně, kdy kvalita života seniorů koreluje s dostatkem smysluplných aktivit a s absencí depresivních pocitů. V podobném slova smyslu definuje stáří Mühlpachr (2004), podle kterého stáří není choroba, je však spojeno se zvýšeným výskytem nemocí a zdravotních potíží. Kromě smrti je hlavní hrozbou ztráta soběstačnosti. Soběstačnost se s přibývajícím věkem snižuje, což vede ke zvýšení závislosti na jiných lidech a mnohdy k nucené změně dosavadního života. K nemocem ve stáří Špatenková (2009) uvádí, že mezi nejčastěji se vyskytující nemoci ve stáří patří kardiovaskulární nemoci (např. hypertenze, stavy po infarktu myokardu), nemoci pohybového aparátu (především artróza, vertebrogenní syndrom), respirační nemoci, poruchy smyslových orgánu a v neposlední řadě úrazy. Se stářím jsou také spojovány psychické problémy. Mezi nejčastější duševní poruchy v seniorském věku patří deprese, demence, deliria a drogové interakce. U drogových interakcí však nemluvíme o zneužívání psychotropních látek, ale o nadužívání léků a jejich interakci, což souvisí s polymorbiditou ve stáří. Většina pečovatelů v domácím prostředí se u seniorů s největší pravděpodobností setká s demencí, kterou je třeba odlišit od deprese. Podle Špatenkové (2009) deprese významně snižují kvalitu života a představují závažný zdravotní i sociální problém. Deprese je léčitelná a vyžaduje farmakologickou a psychoterapeutickou intervenci. Demence je další typickou chorobou ve stáří. Demence je syndrom, který vzniká na základě poškození mozku a vyznačuje se zhoršenou funkcí paměti, myšlení a jiných poznávacích (kognitivních) funkcí včetně poruch řeči, dezorientace a obtížného zvládání běžných úkolů. Často bývá postižena i emotivita a mohou se vyskytnout i depresivní stavy. Nemoc postupně progreduje a dochází k postupné degradaci osobnosti, postižený senior postupně ztrácí schopnost se sám o sebe starat. (Špatenková, 2009).

2.1.4 Předsudky a postoje v souvislosti se stářím a stárnutím Společnost na stáří nahlížela v různých historických obdobích různě. V současné moderní době se kladou stále vyšší požadavky a důraz je především na aktivní, ekonomicky úspěšný a zdravý život, ve kterém pro stáří a nemoc de facto není místo. Z tohoto postoje vychází i náhled na seniory samotné a odráží se i v postojích a chování společnosti k nim. Různé 15

předsudky a mýty o stáří ve společnosti mají vliv na jeho pojetí. Vidí ho spíše v negativním kontextu. Je proto důležité, aby si společnost uvědomila, že každý stárneme a že stáří může být krásné, prožité aktivně a pestře. (Vágnerová, 2007). S předsudky a stereotypy společnosti ke stáří a starým lidem se váže pojem ageismus, který v sobě zahrnuje i diskriminaci starých osob. (Špatenková, 2009). Podle Špatenkové (2009) k ageismu přispívají především tyto čtyři faktory: 

strach ze smrti v dnešní společnosti, kdy je smrt tématem stále tabuizovaným a stáří je v souvislosti s tím devalvováno jako „čekání na smrt“. Dříve byla smrt naprosto běžnou, normální a přirozenou součástí života. Věřilo se, že je přechodem z pozemského světa do věčného života. V souvislosti s tím lze spekulovat, že lidé, jež mají víru, přijímají stáří a smrt lépe.



Kult mládí v západní společnosti je dalším významným faktorem, který opět přispívá k tabuizování stáří a k fobiím z něho.



Zdůrazňování výkonnosti, tedy ekonomického potenciálu. Stáří je z tohoto pohledu spojováno s ekonomickými ztrátami, jsou vnímáni tak, že jsou k ničemu. Tento přístup ovlivňuje i smýšlení seniorů samotných a jejich sebevědomí, kdy i oni sami se cítí spíše na obtíž.



Způsob, jakým bylo stáří dříve studováno. Pohled společnosti na seniory zkresluje i dřívější způsob studií tohoto období, kdy většinu výzkumných vzorků tvořili především

senioři

hospitalizovaní

v institucích

dlouhodobé

péče.

Podle

Špatenkové (2009) však tyto lidé tvoří pouhých 5 % seniorů.

Postoje ke stáří jsou spíše ambivalentní nebo negativní. Většinou je stáří spojováno s nemocí, snížením výkonnosti, snížením duševních schopností, s nemocemi, chudobou a depresemi. (Špatenková, 2009). Haškovcová (1990) v souvislosti se stářím hovoří například o mýtech neužitečného času (aneb kdo nepracuje, je neužitečný), falešných představ (je založen na předsudku, že senioři potřebují pouze ekonomicko-materiální zabezpečení) či mýtus ignorace, který přesouvá seniory takzvaně na „vedlejší kolej“. Velkým problémem je i diskriminace seniorů. S tímto postojem společnosti se snaží bojovat i vláda České Republiky, která je si plně vědoma stárnutí populace a problematiky s tím spojené. V minulých letech tedy pod její záštitou probíhal „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008-2012“ 16

(Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2008). Vláda v něm proklamovala, že je správné a prozíravé udělat maximum pro vytvoření podmínek pro důstojný, zdravý a aktivní život ve druhé polovině života. A v souvislosti s postoji dnešní společnosti se zamýšlím nad otázkou, zda je možné pochopit osoby, jež pečují o své blízké v rodinném prostředí a jejich potřeby, pokud nechápeme, co je to stáří a jaká jsou jeho specifika? Pokud my sami na stáří nejsme připraveni? Tato otázka je jedním z důvodů, proč se věnuji této tématice a doufám, že přispěji k náhledu na „zdravé stárnutí“ a na význam rodinných pečovatelů.

17

2.2 PÉČE O SENIORY – SOUČASNÁ SITUACE A MOŽNOSTI Cílem jakékoliv péče o seniory by měla být všestranná, erudovaná a lidská péče, která usiluje o zvýšení, případně udržení stávající kvality života seniorů. (Špatenková, 2009). Péče o seniory se může realizovat: 

v domácím prostředí – pečuje rodina, blízká osoba či osoby;



v resortu zdravotnických služeb – např. léčebna dlouhodobě nemocných;



v resortu sociálních služeb – např. denní stacionáře, domovy důchodců;



v rámci neziskových organizací – různá občanská sdružení, spolky lidí, se stejným problémem. (Špatenková, 2009).

Primární by měla být péče v domácím prostředí, ale jak níže uvedeme, není zcela jednoduchá a pečující osoba či osoby samy také potřebují pomoc. Tu jim mohou nabídnout nejrůznější terénní zdravotní (home care) či sociální služby (pečovatelská služba, služby osobní asistence a další). Pokud není možné seniorovi či dlouhodobě nemocnému poskytnout domácí péči, „nastupuje“ péče institucionální (ať už v resortu zdravotním či sociálním). Ačkoliv institucionální péče doznala mnohých změn a základním požadavkem na ní je humanizace péče a podpora kompetencí pacientů či klientů, má tato forma péče základní úskalí. Tím je nutnost adaptace seniora či dlouhodobě nemocného na nové prostředí instituce, určitá ztráta soukromí a na druhou stranu ale i určitá izolace od okolí. Podle Špatenkové (2009) přemístění seniora z jeho domova do instituce znamená velmi zátěžovou situaci a někdy lze hovořit i o tzv. „translokačním šoku“. Dalším neopomenutelným rizikem spjatým s institucionalizací seniorů je tzv. hospitalismus. Jedná se o silnou maladaptivní reakci jedince na umístění do nějakého zařízení. K projevům patří apatie, netečnost, deprese, nechutenství či nespavost. Takto postižený člověk přestává komunikovat a uzavírá se do sebe. (Špatenková, 2009). Podle Špatenkové (2009) by měla každá péče vycházet ze čtyř základních principů, jimi jsou: 

demedicinalizace – tj. důraz na kvalitu života;



deinstitucionalizace – tj. prioritou je péče v domácím prostředí; 18



desektorizace – tj. propojení zdravotních a sociálních služeb v péči o seniora nebo dlouhodobě nemocného a



deprofesionalizace – tj. podpora rodiny, sousedské pomoci či dobrovolnictví.

Institucionální péče přese všechno může přirozené domácí prostředí nahradit jen velmi těžko. Avšak díky těmto základním principům a současným trendům v péči o seniory se mu snaží co nejvíce přiblížit a tak minimalizovat možné riziko maladaptace seniora na nové prostředí. Taktéž díky humanistickému přístupu a zkvalitňování poskytované péče, včetně fyzické a psychosociální rehabilitace, je dříve či později umožněno většině seniorů nebo dlouhodobě nemocných se vrátit zpět do života mimo institucionální péči s navrácenou, nebo alespoň částečnou soběstačností. (Jeřábek, 2005). Podle Špatenkové (2009) by institucionální péče měla poskytovat komplexní péči, a to nejen kvalitní zdravotní a ošetřovatelskou péči, ale i péči psychosociální, snažit se co nejdéle udržet autonomii seniora, dbát na jeho soukromí, respektovat jeho důstojnost a vycházet z jeho životního rytmu. (Špatenková, 2009).

2.2.1 Institucionální péče v resortu zdravotnictví Ve zdravotnických zařízeních je poskytována péče, pokud se zhorší zdravotní (eventuálně) duševní stav dlouhodobě nemocného. Péči podle zdravotního stavu a nároků na ni mohou poskytovat například léčebny dlouhodobě nemocných, geriatrická oddělení, jednotky ošetřovatelské péče, odborné léčebné ústavy či gerontopsychiatrická oddělení. (Špatenková, 2009). Speciální formou zdravotnického zařízení jsou hospice. Jsou to zařízení ošetřovatelského typu, která poskytují paliativní péči terminálně nemocným osobám. Cílem hospicové péče je nejen léčba bolesti a dalších symptomů, doprovázející onemocnění v terminálním stádiu, ale především dosažení co nejlepší kvality života terminálně nemocných a jejich rodin. (Špatenková, 2009). Tato forma péče může probíhat v domácím prostředí, v prostředí stacionáře a v lůžkovém zařízení. Domácí a stacionární hospicová péče u nás zatím není moc rozšířená, ale věříme, že i ona se brzy dočká uznání a dojde k jejímu rozšíření a využívání zde. Příkladem lůžkové hospicové péče je například zařízení Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě 19

u Brna. Jejich vizí je paliativní péče o nemocného v terminálním stádiu a jeho blízkých. Mottem je pak, že se k nemocným neobracejí zády, podporují kvalitu života, zdůrazňují význam blízkých osob a zároveň jim pomáhají zvládnout těžkou situaci a jejich zármutek. (Oblastní charita Rajhrad, 2014).

2.2.2 Institucionální péče v resortu sociálních služeb Podle zákona o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) je čtrnáct druhů služeb sociální péče. Tyto služby se mohou vzájemně doplňovat a patří mezi ně: 

osobní asistence;



pečovatelská služba;



tísňová péče;



průvodcovské a předčitatelské služby;



podpora samotného bydlení;



odlehčovací pobyty;



centra denních služeb;



denní stacionáře;



domovy pro osoby se zdravotním postižením;



domovy pro seniory;



domovy se zvláštním režimem;



chráněné bydlení a



sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (tzv. „sociální lůžka“). (Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů).

Mezi nejčastěji seniory využívané služby patří podle Špatenkové (2009) pečovatelské služby. Ty mohou být poskytovány buď jako služba terénní anebo jako ambulantní. Náplní práce je pak poskytování péče a pomoci osobám, jež mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení. Pomáhá i rodinám s dětmi, jejichž

20

situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby (např. u mentálně postižených dětí). Mezi její základní činnosti patří: 

pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu;



pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu;



poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy;



pomoc při zajištění chodu domácnosti; a



zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, tj. například doprovod k lékaři a jiné. (Špatenková, 2009).

Není-li možné zvládat péči o seniora či jinak dlouhodobě nemocnou osobu v domácím prostředí, může být určitou alternativou domov pro seniory či domov se zvláštním režimem – tedy institucionální péče. Domovy se zvláštním režimem jsou určené pro osoby, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo pro osoby, jež jsou závislé na návykových látkách. Příkladem tohoto typu zařízení může být Domov se zvláštním zařízením Tuchlovice, jenž v souladu se současnými trendy v péči hlásí, že je jeho cíli: 

příjemný pobyt jejich uživatelů;



posilování a zachování naučených dovedností a



spolupráce s rodinnými příslušníky. (Senior-home, 2014).

V popisu své činnosti pak domov uvádí: „Uživatelé mají k dispozici širokou škálu volnočasových aktivit po celý den. Našim cílem je, abychom u uživatelů zachovávali jejich individualitu, Snažíme se, aby se naše aktivity co nejvíce přiblížily běžnému způsobu života. Důraz je kladen na zachování důstojnosti a zachování možnosti rozhodovat o sobě. Zvláštní režim je v názvu z toho důvodu, že poskytování sociálních služeb je přizpůsobeno specifickým potřebám uživatelů domova.“ (Senior-home, 2014). Vzhledem k demografickému vývoji a současnému trendu stárnutí populace není v nynější době dostatek míst v domovech pro seniory a tudíž se dá předpokládat, že péče o seniory a dlouhodobě nemocné osoby bude směřovat do rodin a budování podpůrného sociálního systému. Ostatní sociální služby, jež jsem zde pouze zmínila, budou popsány níže v rámci následujících kapitol o domácí péči, o sociální péči jako formě podpory pečujících 21

rodin a respitní péči. Ještě bych také měla připomenout, že jelikož je práce zaměřená především na seniory, vynechala jsem zde úmyslně některá další sociální institucionální zařízení, jako jsou například ústavy péče, kam většinou směřují mladší osoby.

22

2.3 DOMÁCÍ PÉČE A JEJÍ SPECIFIKA Nemocný či bezmocný člověk patří do rodiny. Topinková (in Tošnerová, 2001) uvádí, že rodiny poskytují více než 3/4 veškeré péče o nesoběstačné osoby a že pouze necelá čtvrtina je poskytována placenými pečovateli, agenturami domácí péče a institucemi. Domácí péče může být poskytována přímo v domácnosti seniora nebo v prostředí rodiny jeho dětí. Důvodem toho, proč se tato péče jeví jako optimální je, že pobyt v jakémkoliv institucionálním zařízení sebou nese nutnost adaptace a především pocity osamělosti a smutku. Nemocnému chybí to nejdůležitější, jeho vlastní prostředí a jeho milující rodina. A proto bychom se měli co nejvíce snažit, aby takto dlouhodobě nemocný mohl zůstat v domácím prostředí. Je jasné, že pokud tomu tak bude, bude pak břemeno péče o něj spočívat na jeho rodině. Základním předpokladem tedy je, že rodina či někdo blízký se chce o seniora starat, že to umí a že se může starat. Péče o seniora či dlouhodobě nemocného není jenom o ošetřovatelské péči, není jenom o tom, že dáme nemocnému najíst, že mu pomůžeme s hygienou. Je třeba něco vědět i o psychice nemocného, je třeba umět se do jeho aktuální životní situace vžít a snažit se ji pochopit. Teprve pak můžeme nemocného „doprovázet“ v pravém slova smyslu, být s ním a bez velkých slov, jen tiše ho doprovázet v jeho nemoci a být mu oporou, jakou potřebuje. Je to fyzicky, psychicky a finančně náročné, ale pro seniora či nemocného to nejlepší a péči o něj mu vyjadřuje i úctu a poděkování, že s námi ten život prožil. Možnost žít v přirozeném domácím prostředí je předpokladem pro udržení kvality života a společenského postavení seniora či dlouhodobě nemocného. Pečující rodina poskytuje pocit známého, pocit bezpečí a pomáhá seniorům či dlouhodobě nemocným udržet si nezávislost a samostatnost po co nejdelší dobu. Taktéž je prostorem mezigenerační solidarity a brání sociálnímu vyloučení těchto osob. (Jeřábek, 2005). Pokud je stav seniora takový, že postrádá soběstačnost a potřebuje pomoc, měla by rodina být tím místem, kde mu bude poskytnuta. Podobně jako Jeřábek (2005) i Topinková (in Tošnerová, 2001) uvádí, že mezi hlavní principy poskytování péče v rodinách patří princip solidarity. Ten je podle ní založen na sdílení společného rizika a zásady „dnes ty mně, zítra já tobě“, očekávání reciprocity v případě vlastního postižení, ale i na soucitu a altruismu. Dále Topinková (in Tošnerová, 2001) uvádí, že v rodině je péče o staré rodiče a manžele založena na principu vděčnosti, lásky a vzájemného sdílení. Nelze s ní nesouhlasit, že pečování, zejména je-li dlouhodobé, vysoce psychicky a fyzicky náročné a celodenní, představuje pro pečovatele vysokou zátěž. 23

Na základě provedení mnoha výzkumů došla k závěru, že jsou pečovatelé ohroženi zhoršením rodinných vztahů, ztrátou přátel, omezením společenských styků až sociální izolací, trpí zdravotními problémy a mnohdy i složitou ekonomickou situací. Upozorňuje však, že přes tyto negativa přináší peče o seniora či dlouhodobě nemocného v rodinném prostředí mnoho pozitivních prožitků, je hluboce lidskou zkušeností posilující vzájemné vazby mezi pečovatelem a pečovaným, společné sdílení a lásku. Pečující rodině tedy v jejím nelehkém úkolu pak může podle okolností pomoci například pečovatelská či ošetřovatelská služba. Není ani výjimkou, že rodinní příslušníci chodí na školení, aby věděli, jak o svého nemocného pečovat. Co je důležité vědět, je to, že by rodina měla znát svojí míru, vědět, kdy už péči nezvládá a kdy je čas přenechat péči například na pracovníky hospice. Je to u každého nemocného a jeho rodiny individuální, rozhodující je diagnóza, prognóza a stav nemocného a možnosti rodiny. Co je také třeba dodat, rodina musí znát dostupné formy pomoci, nebo vědět, na koho se obrátit, aby si o tuto pomoc mohla říci a zachovat kvalitu života nejen pečované osobě, ale i sama sobě. A proto je naším cílem zmapování oblasti péče a pomoci osobám, jež v domácím prostředí pečují o své blízké poskytnout jim pokud možno ucelené základní informace o možnostech podpory.

2.3.1 Klasifikace domácí péče Rodinnou péči o seniora či dlouhodobě nemocného nejčastěji zajišťuje partner či partnerka anebo děti a jejich partneři. Přitom podle Jeřábka (2005) péči ve většině případů zabezpečují ženy, tedy manželky, partnerky, dcery či snachy. Podle Millerové (in Jeřábek, 2005) jsou to pravě manželky, které poskytují nejdůslednější a nejspolehlivější péči svým nesoběstačným partnerům. Taktéž podle ní jsou to právě ony, kdo se dlouho brání jejich umístění do institucionální péče. Domácí péče, tedy péče v rodině poskytovaná rodinou či blízkými osobami představuje tzv. „neformální“ domácí péči. To znamená, že nejsou do této péče zahrnuti profesionální pečovatelé a prostředím výkonu péče je přímo domov. Tito „neformální“ pečující, jimiž jsou členové rodiny, partneři nebo nejbližší přátelé, poskytují péči přímo nebo organizují zdravotní péči pro jejich nesoběstačného blízkého člověka. (Bartoňová, in Jeřábek, 2005).

24

Bartoňová (in Jeřábek, 2005) dělí domácí péči o seniora či dlouhodobě nemocného či bezmocného člověka dle stupně intenzity a naléhavosti potřeb operovávané osoby a nároků, které jsou kladeny na pečující osoby. A to na: 

podpůrnou péči – jedná se o finanční podporu, zajištění oprav v domácnosti, dopravu k lékaři, obstarání úřadů a další úkony, které je třeba zajišťovat jen občas a nepravidelně. Tato péče představuje první, nejméně náročný stupeň rodinné péče, který nevyžaduje společné bydlení a ani zvýšené nároky na čas. Jak Bartoňová (in Jeřábek, 2005) poznamenává, tak podpůrná péče zahrnuje jak složku zdravotní a sociální, tak i emocionální složku.



Neosobní péči – druhý, o něco náročnější stupeň domácí péče, do něhož jsou zařazeny činnosti související s péčí o domácnost. Tyto činnosti jsou již náročnější a vyžadují časovou cykličnost. Tato pomoc nesoběstačnému se nedá odkládat a je pro něj obtížněji postradatelná. I přesto nemusí jít o takové zatížení pečovatele, jelikož tyto úkony nemusí zcela nezbytně obstarávat člen rodiny či jiná blízká osoba. Například Charita provozuje rozvážkovou službu obědů se zajištěním ohřevu jídla a eventuálně i dohled na stravování seniora či nesoběstačné osoby.



Osobní péči o starého či dlouhodobě nemocného, nesoběstačného člověka – jedná se o nejnáročnější stupeň rodinné péče. Kdy osobní péče vyžaduje nepřetržitou přítomnost pečující osoby a zahrnuje i úkony osobní hygienické péče o nesoběstačného člověka. De facto se jedná o časově, psychicky i fyzický náročné každodenní činnosti spojené s komplexní péčí o svěřenou osobu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by pečovatel a operovávaná osoba měli sdílet společnou domácnost. Myslím, že nebudeme přehánět, když tento typ péče označíme jako 24 hodinovou péči 365 dní v roce. Pokud tato péče selhává, přichází pak v úvahu už jen péče institucionální, tedy pobyt seniora či dlouhodobě nemocného člověka v nějakém zařízení, ať už zdravotnickém (nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, atd) či sociálním (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, aj.). (Bartoňová, in Jeřábek, 2005).

25

2.3.2 Potřeby pečujících osob Tak jako má potřeby operovávaná osoba, tak má i své potřeby pečující rodina či okolí. I pečující potřebují pomoc, psychickou podporu, potřebují si odpočinout, na chvíli vše „vypustit“. Často se cítí osamocení, izolovaní od svých přátel, dřívějších aktivit. Nestíhají své vlastní úkoly, pociťují zvýšený stres a postupně se mohou přidružovat psychosomatická onemocnění a další známky zatížení pečovatele. Jak už bylo výše uvedeno, péče o seniora či dlouhodobě nemocného je velmi náročná a vyčerpávající. A pečující osoby, ať už ze stran profesionálů či laických pečovatelů jsou silně ohroženi fyzickým a psychickým vyčerpáním a v neposlední řadě i bourn-out syndromem, tedy syndromem vyhořením. Odtud už je podle Špatenkové (2009) jen krůček třeba k týrání, zneužívání či zanedbávání seniora či osoby v péči. Protože je tato práce především o pečujících a jejich podpoře, je třeba znát i jejich potřeby a změny v jejich životě, které nastaly v důsledku jejich pečovatelských povinností. Asi nemusím zmiňovat, že péče o blízkého člověka pečovatelům změní od základů jejich život. V podstatě se zříkají svého standardu a věnují ho svému blízkému. Jak už bylo výše zmíněno, péči o seniora či dlouhodobě nemocného blízkého v rodině nejčastěji zajišťuje partner, partnerka nebo děti a jejich partneři. (Jeřábek, 2005). Pokud se pak jedná o osobní péči, která vyžaduje téměř nepřetržitou přítomnost pečujícího, pak tato péče prakticky pečovateli znemožňuje zaměstnání a zabírá mu většinu volného času. Dlouhodobá péče tedy představuje pro pečujícího a jeho rodinu obrovskou zátěž. Špatenková (2009) uvádí jako varovné znaky zátěže pečovatele následující body: 

popření situace (nepřijetí diagnózy a stavu blízké osoby);



hněv na seniora/ osobu v péči;



sociální izolace;



úzkost z každého nového dne a z budoucnosti;



depresivní myšlenky pečujícího;



vyčerpání;



poruchy spánku způsobené množstvím starostí;



dráždivost, náladovost, negativní emoce;



nedostatek soustředěnosti a



zdravotní potíže. (Špatenková, 2009). 26

Jeřábek (2005) jako kritické momenty osobní péče o staré lidi či jinak bezmocné v rodině spatřuje následující oblasti: 

zdravotní problémy pečujících – podle Jeřábka (2005) je toto nejvýraznější a nejdiskutovanější důsledek dlouhodobé péče na osobu pečujícího. Nejvíce se tato problematika dle jeho zjištění týká starších žen pečovatelek, kdy péče o starého, nemocného člověka znamená pro tyto ženy často obrovskou fyzickou zátěž způsobenou častým zvedáním, obracením či přenášením seniora či dlouhodobě nemocného člověka. Taktéž bývá velmi často narušeno i jejich psychické zdraví, což je způsobeno dlouhodobým stresem. Podle Jeřábka (2005) je to způsobeno tím, že se většinou tyto ženy starají o svého blízkého dlouhé měsíce či roky, často bez vystřídání a bez jediné chvilky volna. Logicky pak dochází k jejich naprostému vyčerpání po všech stránkách, k izolaci a vzniku psychosomatických onemocnění.



Osamělost pečovatelek – k dlouhodobé péči velmi často patří i izolace od okolí, nemožnost kvůli 24 hodinové péči udržovat a pěstovat sociální kontakty, pěstovat koníčky a setkávat se s přáteli. To postupně vede k jejich izolovanosti. Podle Jeřábka (2005) se poté často nemají, anebo ani nevědí kam či na koho se obrátit o pomoc či se jenom vypovídat a odpočinout si.



Omezená pomoc obce a státu – je další kritickou oblastí v domácí péči. Ačkoliv seniorů a bezmocných nesoběstačných lidí přibývá, stát nedokáže zcela adekvátně na tyto změny reagovat. Je nedostatek domovů pro seniora a sociální systém má také svá omezení. Taktéž chybí jakýsi systém depistáže, který by aktivně vyhledával potřebné rodiny a nabízel jim svoji pomoc. V současné době existují služby podporující tyto pečovatele, ale oni často o nich nevědí a neumějí si říct o pomoc. Taktéž tyto služby neumí dát to, co je v rodinné péči tak mimořádné, tak jedinečné „zvednout a umýt ležícího manžela, nakrmit nesamostatnou maminku, sedět u postele starého člověka a tišit jeho bolest a zoufalství noc za nocí, na takovou práci ani státní ani komunitní ani komerční sféra služeb dosud recept nenašla.“ (Jeřábek, 2005, s. 14).



Traumata rodin při nezvládnutí domácí péče a předání seniora do ústavní péče – zde nehovoříme o krátkodobé hospitalizaci, která je nutná z důvodu zhoršeného zdravotního stavu seniora či nesoběstačného příbuzného. Jedná se především 27

o případ, kdy je už domácí péče neudržitelná a je nutné seniora či dlouhodobě nemocného příbuzného předat do institucionální péče. Pečovatelé pak často trpí pocitem viny pramenícího z nezvládnutí péče o svého příbuzného. „Zkušenosti výzkumníků dokumentují z rozhovorů s desítkami rodin, že psychické vyčerpání způsobené dlouhodobou péčí o starého člověka je v zásadě srovnatelné s psychickým stresem způsobeným vyrovnáním se se situací nezvládnutí péče o blízkého člověka v rodině, vyvolaným rozhodnutím, že babičku nebo dědečka svěříme do neakutní péče sociálně-zdravotní instituce.“ (Jeřábek, 2005, s. 15).

Tošnerová (2009) ve své „Příručce pro pečovatele“ jako prevenci vzniku problémů doporučuje vytvořit si plán péče, jenž je sestaven na základě porovnání potřeb opečovávaného příbuzného se seznamem potřeb pečujících osob. Říká, že to není lehký úkol a řešení v každé jednotlivé situaci může být různé. K zátěži pečovatelů také dodává, že při dlouhodobé péči může dojít zatížení pečovatele po stránce tělesné, finanční, sociální či citové. Taktéž mluví o zátěži plynoucí z okolního prostředí. Tím má na mysli, že je nutné zvolit vhodné místo pobytu příjemce péče. Kupříkladu, pokud se opečovávaná osoba rozhodne zůstat ve svém domácím prostředí, bude nezbytné nainstalovat pomůcky a upravit domácí prostředí tak, aby vyhovovalo potřebám seniora či dlouhodobě nemocného člověka. S tím souvisí i finanční zatížení. Další finanční zatížení plyne i z toho, že pokud se rodina rozhodne využít sociální podpůrné pomoci, bude muset na její hrazení přispívat. (Tošnerová, 2009). Ještě bych zde chtěla upozornit na citovou zátěž pečovatelů. Jak už bylo několikrát zmíněno, dlouhodobá péče s sebou nese zvýšenou míru stresu, taktéž i poměrně velkou zodpovědnost a neschopnost hospodařit se svým časem. Podle Tošnerové (2009) pak může tato zvýšená zátěž pečovatelů vyvolat řadu nepříjemných pocitů, jejichž výsledkem může být hněv, odpor či znechucení z trvalé odpovědnosti a ztráty duševní rovnováhy. Neméně časté jsou i pocity bezmoci či touha se zbavit svého břemene a umístit starého či nemocného příbuzného do institucionální péče. Tyto myšlenky jsou poté následovány pocitem viny. Jde o začarovaný kruh. Proto je třeba i o pečovatele pečovat, vysvětlit jim, že jsou tyto pocity běžné a nabídnout jim nějakou formu pomoci.

28

V závěru této kapitoly bych chtěla uvést doporučení jako první pomoc pro pečující rodiny: 

co nejdříve zjistit správnou diagnózu či potřeby seniora/ nemocného;



co nejdříve zjistit informace o vhodné intervenci;



co nejdříve zjistit možnosti pomoci a podpory v dané situaci;



zajistit pomoc a podporu blízkých osob;



starat se a myslet i sám na sebe;



věnovat pozornost své vlastní zátěži;



být realistický a umět přijmout věci takové, jaké jsou;



nebát se konzultace s odborníky a



mít pozitivní přístup (nepropadat depresím). (Špatenková, 2009).

29

2.4 PÉČE O PEČUJÍCÍ Pokud se nyní zaměřím na péči o pečující, mohu ji pojmout ze dvou směrů, a to zevnitř, v rámci pomoci rodiny a přátel, kdy si jednotliví členové rodiny mezi sebou rozdělí jednotlivé činnosti (například jeden bude zajišťovat stravu, další bude zajišťovat praní prádla, další úklid, atd.). Druhým směrem je pomoc z vnějšku, tedy například od Charity, od státu a podpůrných sociálních služeb eventuálně z resortu zdravotnictví.

2.4.1 Podpora pečujících rodin, sociální podpůrná síť Jelikož jsem institucionální péči (zdravotní i sociální) zmínila již výše, zaměřím se zde na další možné formy podpory. Nejprve bych však chtěla zdůraznit význam informovanosti seniorů či dlouhodobě nemocných a bezmocných osob a jejich rodin o právech, sociálních dávkách a službách, které mají k dispozici. Jak už jsem zmiňovala, ačkoliv se jejich nabídka oproti minulým letům značně rozšířila a změnila se i koncepce poskytování sociálních služeb, kdy je jejich cílem podpora co nejdelšího setrvání klienta v domácím prostředí a zachování alespoň částečné kvality života seniora či nesoběstačné osoby, stále jejich nabídka služeb a pomoci značně zaostává za poptávkou a potřebami rodin. V následujících odstavcích převezmu Jeřábkovo (2005) členění podpory pro pečující rodiny.

Finanční podpora pečujících rodin Finanční podpora ze strany státu je možná několika způsoby. Prvním je příspěvek pro nesoběstačnou osobu (dle stupně nesoběstačnosti). Druhým je možnost odpočtů z daní pro pečující osoby. Podle Jeřábka (2005) je tento typ finanční podpory fakticky neúčinný v případě, kdy pečující osoba nemá výraznější příjmy (tzn. - nehodí se například v situaci, kdy jedna z osob manželského páru osamělých důchodců pečuje o druhou). Třetí formou příspěvku je příspěvek na péči, který je vázán na prokázání nesoběstačnosti u opečovávané osoby a je třeba i doložit skutečnost, že pečující osoba vykonává tuto péči na úkor svého zaměstnání. Jeřábek (2005).

30

Podpůrné služby pečujícím rodinám Jeřábek (2005) v souvislosti s podpůrnou sítí pečujícím rodinám mluví o tzv. „respitní péči“, kterou uvedu v samostatné subkapitole níže. Z ostatních podpůrných služeb sociální sítě lze jmenovat například: 

osobní asistenci;



pečovatelskou službu;



tísňovou péči;



průvodcovské a předčitatelské služby;



a podporu samotného bydlení. (Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů).

Tato péče může být po dobu třikrát jednu hodinu denně hrazená ze všeobecného zdravotního pojištění. Pokud si však zdravotní stav seniora či dlouhodobě nemocné osoby vyžaduje širší rozsah i frekvenci domácí podpůrné péče, je si požádat o navýšení úhrady domácí podpůrné péče až na pět hodin denně. Další služby si musí rodina či senior/ nesoběstačná osoba uhradit sám.

Kurzy pro pečovatele, poradenské služby a podpůrné skupiny Je nesporné, že péče o blízkého člověka v domácím prostředí vyžaduje celou řadu praktických dovedností. Je tudíž nasnadě, že kurzy pro pečovatele jsou nezbytností. Podle Jeřábka (2008) tyto kurzy zvyšují nezávislost pečovatelů na profesionálech. Velkým přínosem a zdrojem informací jsou pro pečovatele i poradenské služby pro pečující osoby. Těm se zde může dostat praktických informací o tom, jaké mají nároky na příspěvky, pomůcky pro péči a možnosti profesionální pomoci. Další možnou oporou pečujícím rodinám jsou podpůrné či svépomocné skupiny. V nich probíhá nejenom předávání praktických zkušeností, ale i emocionální podpora mezi jejími členy, která je pro pečující osoby velmi důležitá. (Jeřábek, 2005). Neodpustím si zde zmínit i z našeho pohledu velmi důležitou věc, a tou je psychohygiena pečovatelů. Velkým tématem domácí péče o nesoběstačnou osobu je psychická zátěž pečujících osob. Pokud se ta nedokáže odreagovat, dochází postupně k nahromadění stresu a 31

k jeho ventilaci ať už ve formě vyhoření, psychosomatických onemocnění a tak podobně. Je potřeba, aby si pečovatelé dokázali udělat sami na sebe čas, uměli si najít koníček a užít si ho. Pokud se cítí, že to sami nezvládnou, není třeba se stydět a vyhledat pomoc psychologa. Dnes máme k dispozici gerontopsychology, jež se zabývají tématikou seniorů a dokážou účinně poskytnout psychickou podporu pečujícím rodinám. V závěru této části ještě vzpomenu možnost internetu a hledání dostupných informací na něm. V práci s internetem vidím určité věkové a technické omezení, ale pokrok jde vpřed a většina lidí už je zvyklá s internetem pracovat. Zde pak připomenu stránky Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí a různé odborné a i laické stránky, jež se touto problematikou zabývají. Nejenže poskytují důležité informace a návody, ale často mají i on§line poradny a některé z nich provozují i krizové help linky, na které se laičtí pečovatelé mohou obrátit.

2.4.2 Respitní služby Jako samostatnou podkapitolu jsem si dovolila uvést tématiku respitních služeb. Respitní péče je občasná pomoc pečujícím osobám, která jim umožňuje alespoň na několik hodin vzít si volno a odreagovat se od jejich pečovatelských povinnosti. Respitní péče tedy v podstatě znamená péči o pečující osoby. Tento druh podpory pečujících rodin je většinou poskytován dobrovolnickými neziskovými organizacemi nebo charitou. Dobrovolníci či zaměstnanci charity zajišťují občasné krátkodobé vystřídání pečovatele v jeho povinnostech a tím se mu snaží odlehčit v jeho situaci. Poskytují mu tak čas pro načerpání nových sil a renegeraci. V zákoně č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů v § 44 je respitní péče označena jako odlehčovací služba a je definována jako „terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí; cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek.“ (Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů).

32

Na základě této definice tedy řadíme do podpůrných, respitních služeb, tyto další formy sociální podpůrné pomoci: 

odlehčovací pobyty;



centra denních služeb a



denní stacionáře. (Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů).

Pobytové odlehčovací služby poskytují jak některé léčebny či nemocnice pro dlouhodobě nemocné osoby, tak i další zařízení jako jsou například hospice. Odlehčovací pobyty jsou poskytovány osobám, které v souvislosti s pokročilou fází dlouhodobého onemocnění potřebují ze zdravotních a sociálních důvodů pravidelnou pomoc druhé osoby a tuto pomoc jim nelze aktuálně zajistit v podmínkách vlastního domova (ať už z důvodu vlastního onemocnění pečovatele, či jeho potřeby si odpočinout a načerpat síly). (Oblastní charita Rajhrad – Odlehčovací služby, 2014). Posláním center denních služeb a stacionářů je poskytování ambulantních sociálních služeb (dle jejich zaměření dětem a dospělým osobám s mentálním a kombinovaným postižením či seniorům) s důrazem na respektování jejich práv a přátelskou podporující atmosféru. Péče je poskytována individuálně podle potřeb klientů se zaměřením na dosažení co největší soběstačnosti při zvládání běžných životních situací. Pracovníci těchto center se snaží za pomoci psychorehabilitace, ergoterapie a dalších technik rozvíjet schopnosti a dovednosti svých klientů. Samozřejmostí je taktéž úzká spolupráce s rodinami klientů a podpora vazby klientů na jejich přirozené domácí prostředí. (Stacionář Jihlava, 2014).

33

2.5 PÉČE O PEČUJÍCÍ VE VÝZKUMECH Výzkumy v oblasti domácí péči jsou v České republice součástí výzkumů ve zdravotnictví v souladu s Resortním programem výzkumu a vývoje Ministerstva zdravotnictví 2004 – 2009 a Národním programem výzkumu. Dále je výzkum realizován na univerzitách či vysokých školách a v zařízeních domácí péče. Po vstupu do Evropské unie se nově také zaměřuje na rámcové programy, které jsou spravovány Evropskou komisí na podporu výzkumu a vývoje, kdy se zaměřují především na výměnu informací o organizaci domácí péče, formě poskytování a rozsahu činností. Jelikož je tato práce zaměřená na podporu pečujících, zaměřím se nyní především na dostupné české studie, jež mapují dostupnost sociální podpory pro pečující rodiny. Jednou z nich je i analýza Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2009 (Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2009), jejímž cílem bylo zmapovat poskytování sociálních služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením a vypracovat prognózu budoucího vývoje. Výzkumné šetření probíhalo mezi poskytovateli sociálních služeb, vedoucími pracovníky krajských úřadů a mezi pracovníky obcí s rozšířenou působností. Na úrovni obcí bylo zjištěno, že v polovině obcí bylo méně než dva tisíce osob ve věku 65 let a více. V další třetině obcí však těchto osob bylo v rozmezí mezi dvěma až pěti tisíci. Zajímavým faktem bylo to, že pětina dotázaných obcí s rozšířenou působností nebyla zřizovatelem žádné služby, více než poloviny obcí byla zřizovatelem jedné nebo dvou sociálních nebo zdravotních služeb pro cílové skupiny seniorů nebo osob se zdravotním postižením. Ze čtyř vybraných typů pobytových zařízení sociálních služeb byla nejdelší průměrná čekací doba v domovech pro seniory a v domovech se zvláštním režimem, a to 72 měsíců! Dále ze šetření vyplývá, že 67 obcí z 75 dotázaných, tedy 89 %, má zpracovaný nebo zpracovává střednědobý plán rozvoje sociálních služeb. Mezi prioritními službami byly nejčastěji uvedeny pečovatelská služba, domov pro seniory, osobní asistence a centra denních služeb. (Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2009). Podobnou studii provedl na přelomu roků 2011 a 2012 Královéhradecký kraj v rámci projektu „Rozvoj dostupnosti a kvality sociálních služeb v Královéhradeckém kraji“. (rozvojobce.cz, 2012). Cílem studie bylo získat informace o rozsahu a způsobu realizované péče blízkými osobami a potvrdit její význam v systému sociálních služeb. Východiskem byl fakt, že role pečující osoby není jednoznačně ukotvena v žádném právním předpise a při hledání řešení své situace (zejména finanční, psychické, zdravotní) jsou pečovatelé odkázáni 34

především sami na sebe. Pečující osoba je většinou nucena opustit své zaměstnání a plně se věnovat péči o osobu blízkou. U těchto osob dochází ke ztrátě pracovních kompetencí a možnosti návratu k původní profesi a zaměstnavatelé nejsou ochotni zaměstnávat osoby na poloviční úvazek, což by některým pečujícím osobám pomohlo jak po stránce finanční, tak i seberealizační. To znamená, že pečující osoby ve většině případů ztratí hodnotu pro trh práce a zároveň zkušenosti z poskytování péče nemohou být později využity při hledání práce jako praxe v oboru. V rámci této studie byla zjištěna spousta podnětů ke zlepšení systému sociálních služeb. Taktéž bylo získáno množství informací o práci pečujících osob. Za použití kvalitativní a kvantitativní výzkumné strategie byly zjišťovány informace o finanční situaci pečujících osob, subjektivním vnímání problémů spojených s péčí a o jejich motivaci. Ačkoliv pečující osoby považují péči jako samozřejmost, vnímají zároveň i dopady na jejich osobní život, zdraví a psychiku. Většina pečujících osob nachází podporu v rodině a částečně ve volnočasových aktivitách. V některých případech nachází podporu v sociálních službách (osobní asistence, pečovatelská služba, odlehčovací služby, denní stacionář). Dalším, poměrně zajímavým výzkumem bylo zjišťování zátěže pečovatelů v ČR v letech 1998 až 1999 realizovaného v za podpory Ministerstva zdravotnictví. (Tošnerová, 2001). Cílem bylo stanovit míru pečovatelské zátěže a stanovit rizika laického rodinného pečovatele v ČR. Dále vytvořit profil rodinných příslušníků, charakteristiky pečovatelů, se zaměřením pozornosti na bydlení, formální a neformální pomoc, využívání služeb a prožívání zátěže. Výzkum byl prováděn na 0,5 % hladině významnosti a byla zjištěna statisticky významná souvislost mezi zátěží pečovatele a společným bydlením s operovávanou osobou, potřebou pravidelné péče, počtem hodin strávených se závislou osobou a se stavem a věkem osoby, o kterou je pečováno. Dále zátěž pečovatele podle výsledků této studie koreluje s postrádáním podpory nejbližší rodiny a příbuzenstva, pochopením ze strany ošetřujícího lékaře a s dostatkem informací. Za zajímavý výsledek považuji i to, že fakt, zda pečovatelé pečují o blízkou osobu sami nebo s něčí pomocí statisticky významně souvisí se vzděláním. Čím vyšší vzdělání pečovatelů, tím je méně pravděpodobné, že o blízkou osobu pečuje sám. Podobnou studii ze zahraničí provedl Schneider a kol. (Schneider et. al, 1999), který se zabýval faktory spojenými se zátěží pečujících partnerů u osob s Alzheimerovou chorobou. Východiskem bylo zjištění, že u pečovatelů je větší riziko rozvoje duševních problémů Komplexní zátěž pečovatelů má sociální, ekonomické a zdravotní prvky. Proto se autor 35

zaměřil na vytvoření profilu pečujících osob o partnera/ spolubydlícího v zemích Evropské Unie, se zaměřením především na způsob života, formální a neformální podporu, zajištění služeb a chápání vlastní zátěže a duševního zdraví. Do studie bylo zařazeno 280 párů. Výstupem bylo zjištění vysokého podílu zátěže pečovatelů a zdravotních potíží. Dále byl zaznamenán nízký stupeň spolupráce s podpůrnými skupinami a společnostmi Alzheimerovy demence. Dalším zdrojem zahraničních studií je Institut v Berkeley v USA (UC Berkeley Labor Center, 2008). Jejich cílem je poskytnout volný přístup k nejnovějším poznatkům v této oblasti, které jsou určené jak pro pracovníky domácí péče či příjemce péče, tak i pro investory do domácí péče a státní úředníky. Ačkoliv nelze srovnávat náš zdravotní a sociální systém s americkým, jelikož je založen na zcela jiných principech, než u nás, přesto si myslím, že domácí péče víceméně funguje podobně a její poskytovatelé – rodinní příslušníci mají obdobné potřeby jako pečovatelé v České republice. Institut v Berkeley se nesnaží o všechny oblasti domácí péče, spíše se zaměřují na model domácí péče se zvláštním zřetelem na její strukturu v Kalifornii, na výzkum podmínek domácí péče, na její vliv na schopnost pečovatelů poskytovat kvalitní péče a tak podobně. Z jejich výzkumů zaměřujících se na bezpečnost, zdraví a spokojenost v oblasti domácí péče je zajímavá například studie Benjamina a Matthiase (Benjamin, Matthias, 2004), která se zaměřila na rozdíl mezi agenturou poskytovanou domácí péči a klientem řízenou domácí péči. Jejich výzkum vychází z toho, že přibývá Američanů, kteří potřebují dlouhodobou péči v domácím prostředí. Zaměřili se tedy na rozdíly mezi agenturní a domácí péčí řízenou klientem, především na zneužívání a zanedbávání klientů. Podle nich je tradiční agenturní domácí péče často považována za bezpečnější pro zdravotně postižené klienty, protože pracovníci jsou odborně vyškoleni a sledováni. Naproti tomu novější modely v domácí péčí, jež vychází z potřeb toho daného klienta a je jím řízena, nabízí větší samostatnost a flexibilitu. Analýzy ukázaly, že klientem řízená domácí péče díky rodinné vazbě, společnému etnické původu, sociální podpoře, kompatibilitě jazyka, atd. se jeví optimální a nenese s sebou zvýšené riziko zneužívání a zanedbávání klientů poskytovateli péče.

36

3 PRAKTICKÁ ČÁST V této části se budu na základě teoretických podkladů a v souladu s cíli bakalářské práce věnovat samotnému výzkumnému šetření. Nejprve popíši metodologii výzkumu, výzkumný soubor respondentů a samotnou analýzu zjištěných dat. V závěru této kapitoly pak budu prezentovat výsledky šetření a pokusím se navrhnout vhodná doporučení pro praxi. Pro přehlednost textu raději připomínám hlavní cíl práce, kterým je zmapovat oblast péče a pomoci osobám, jež v domácím prostředí pečují o své blízké. Dílčími cíli jsou pak snaha zjistit potřeby pečujících osob, a zda pečující znají možnosti podpory. K těmto cílům jsem si stanovila tyto hypotézy: 1. Předpokládám, že více než 75 % respondentů potřebuje fyzický odpočinek. 2. Předpokládám, že více než 75 % respondentů bude potřebovat psychický odpočinek. 3. Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude pociťovat nedostatek sociálních kontaktů. 4. Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude pociťovat finanční zatížení v důsledku péče o dlouhodobě nemocného příbuzného. 5. Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude znát možnosti podpory pečujících. 6. Předpokládám, že více než 75 % respondentů využívá nějaké formy sociální podpory.

3.1 METODIKA VÝZKUMU Vzhledem ke zvolené tématice a výše uvedeným cílům bakalářské práce jsem si zvolila metodologický rámec ve formě kvantitativního výzkumu pomocí dotazníkového šetření, které umožňuje získání informací od velkého počtu respondentů v poměrně krátkém čase. Dotazník (viz Příloha č. 1), který je zaměřen na pečovatele v domácím prostředí, jsem si pro tyto účely sestavila sama na základě teoretických podkladů v předchozí části práce. V jeho úvodu sděluji respondentům informace týkající se mého výzkumu, dále informace o zachování anonymity a instrukce k vyplnění dotazníku. Dotazník se skládá ze šestnácti uzavřených či polootevřených otázek a dvou škál, a to Testu instrumentálních všedních činností (IADL) a Barthelova testu základních všedních činností (ADL), jež velmi dobře a komplexně mapují míru závislosti opečovávané osoby na svém pečovateli. Test instrumentálních všedních činností (IADL) je zaměřen na běžné úkony 37

v životě člověka, jako je schopnost péče o domácnost, nakoupit si, uvařit si či se starat o finance a dodržování pokynů lékaře. Oproti tomu Barthelův test základních všedních činností (ADL) je zaměřen především na sebeobsluhu. Tedy na schopnost se sám najíst, provést hygienu, obléci se či na mobilitu člověka. Otázky dotazníku nejprve zjišťují základní demografické údaje o respondentech jako je věk, pohlaví, bydliště a dosažené vzdělání (otázky 1 až 4). Následují otázky, jež se týkají jejich péče o příbuzného nebo jinou blízkou osobu. Týkají se délky poskytované péče, znalostí a využívání forem dopomoci při péči (otázky 5 až 8). Posledním okruhem otázek v dotazníku jsou ty, jež zjišťují míru zátěže pečovatele a jeho potřeby (otázky 9 až 16). Jak už jsem výše uvedla, vycházela jsem z cílů práce, kdy se k dílčímu cíli č. 1: „Zjistit potřeby pečujících osob“ vztahují otázky 9 až 16 a k dílčímu cíli č. 2: „Zjistit, zda pečující znají možnosti podpory“ vztahují otázky 5 až 8 v dotazníku.

38

3.2 CHARAKTERISTIKA

VZORKU

RESPONDENTŮ

A

VÝZKUMNÉHO PROSTŘEDÍ Dotazníkového šetření probíhalo mezi pečujícími osobami ve Východočeském kraji. Celkem bylo rozdáno 131 dotazníků, z nichž se vrátilo 114, což je 87 % návratnost. Respondenty jsem oslovila přímo žádostí o spolupráci během mých návštěv svépomocné skupiny pečujících ve Dvoře Králové nad Labem prostřednictvím obvodního lékaře pro Dvůr Králové nad Labem. Taktéž jsem pro sběr dat využila tzv. „metodu sněhové koule“ (Ferjenčík, 2000), která je postavená na faktu, že pečující osoby znají další pečovatelé a těm předají dotazníky a tím se „nabalují“ další a další respondenti. Průzkum a sběr dat vždy probíhal se svolením respondentů, ti se ho zúčastnili zcela dobrovolně a anonymně. Nyní následuje deskriptivní analýza demografických údajů o respondentech, jež jsem zjišťovala v prvních čtyřech otázkách v dotazníku. Jimi jsou věk, pohlaví, bydliště a dosažené vzdělání.

39

Věk Tabulka 1 Věkové rozložení respondentů

Věkové kategorie

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

21-30 let

4

4%

31-40 let

9

8%

41-50 let

19

17%

51-60 let

34

30%

61-70 let

30

26%

71-80 let

16

14%

81-90 let

2

2%

114

100%

Suma

První otázkou v dotazníku jsem tedy zjišťovala věk respondentů. Pro přehlednost jsem věk respondentů rozdělila do věkových kategorií po deseti letech. Z Tabulky 1 viz výše je patrné, že nejvíce jsou mezi pečovateli ve výzkumném souboru zastoupeny věkové kategorie 51 – 60 let a 61 – 70 let.

40

Pohlaví Dalším zjišťovaným demografickým údajem bylo pohlaví respondentů. Převážnou část, tj. 84 dotázaných pečovatelů (74 %), tvoří ženy. Grafické znázornění viz Graf 1.

Pohlaví respondentů

30; 26% MUŽ ŽENA 84; 74%

Graf 1 Rozdělení respondentů podle pohlaví

41

Bydliště Dalším podstatným údajem, jenž byl zjišťován, je bydliště respondentů. Tento údaj jsem do dotazníku zahrnula proto, že lze vycházet z předpokladu, že malé obce nebudou mít tak vybudovanou podpůrnou sociální síť jako velká města. V této bakalářské práci má však tento údaj čistě informativní charakter a spatřuji v něm možný směr pro výzkum, kterým bych eventuálně mohla navázat v diplomové magisterské práci. Domnívám se, že by mohlo být zajímavé zjišťovat statistickou souvislost velikosti bydliště s dostupností podpůrné sociální sítě.

Bydliště respondentů

44; 39% MĚSTO VESNICE 70; 61%

Graf 2 Rozdělení respondentů podle místa bydliště

Z analýzy získaných dat je patrné, že většina dotazovaných pečovatelů bydlí na vesnici, tedy 70 dotázaných (tj. 61 %).

42

Dosažené vzdělání Tabulka 2 Dosažené vzdělání respondentů

Vzdělání

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

Vysokoškolské

8

7%

Středoškolské

47

41%

Vyučen

42

37%

Základní vzdělání

17

15%

Suma

114

100%

Posledním demografickým údajem, který jsem zjišťovala a uvádím v rámci charakteristiky výzkumného souboru, je dosažené vzdělání. Z výše uvedené Tabulky 2 je patrné, že většina respondentů má středoškolské (41 %, 47 osob) nebo vysokoškolské (37 %, 42 osob) vzdělání. Závěrem této kapitoly si dovolím stručně shrnout. Dle výše uvedeného lze tedy konstatovat, že průměrným respondentem v mém výzkumném souboru byla žena ve věku mezi 51 až 70 lety, jež bydlí na vesnici a je buď vyučena, nebo dosáhla středoškolského stupně vzdělání, což je mimo jiné v souladu i se zjištěními a charakteristikami typického pečovatele, jak ho uvádí Jeřábek (2005).

43

3.3 PRŮBĚH VÝZKUMU A ZPRACOVÁNÍ ZÍSKANÝCH DAT Jak už bylo výše uvedeno, samotné výzkumné šetření probíhalo v okrese Trutnov, a to v období od ledna 2014 do března 2014. Metoda sběru byla buď přímé oslovení respondentů, prostřednictvím praktického lékaře a metodou „sněhové koule“. Vzhledem k povaze dotazníků nebylo třeba dotazníky osobně administrovat a respondenty zvlášť zaučovat k jejich vyplnění. Respondenti byli formou letáčku informováni o možnosti zjištění výsledků výzkumného šetření na internetových stránkách Vysoké školy Polytechnické Jihlava po obhájení bakalářské práce. Získaná data z dotazníkového šetření byla setříděna a zpracována pomocí programu Microsoft Office v aplikaci Excel, která umožňuje statistické zpracování dat a prezentaci výsledků formou četnostních tabulek a grafů. Ke každé tabulce a grafu je pak uveden v textu příslušný komentář.

44

3.4 VÝSLEDKY VÝZKUMU Na základě analýzy dat získaných v dotazníkovém šetření jsou níže prezentovány jednotlivá zjištění. Pro přehlednost budou prezentována v pořadí, v jakém jsem je zjišťovala v dotaznících. Jelikož jsou první čtyři otázky z dotazníku prezentovány již v předchozí kapitole v rámci popisu výzkumného souboru, zaměřím se zde na následující otázky z dotazníku a prezentaci stupně závislosti opečovávané osoby, jež byla zjišťována Testem instrumentálních všedních činností (IADL) a Barthelové teste základních všedních činností (ADL).

3.4.1 Okruh otázek týkajících se poskytované péče blízkou osobu Tyto otázky 5 až 8 v dotazníku se týkají péče poskytované domácími pečovateli jejich blízkým osobám. V rámci šetření jsem zjišťovala délku poskytované péče, znalosti a využívání forem dopomoci při péči. Tento okruh otázek se vztahuje k dílčímu cíli č. 2: „Zjistit, zda pečující znají možnosti podpory“.

45

Otázka č. 5: Jak dlouho pečujete o Vašeho nemocného příbuzného? V této otázce jsme zjišťovala délku péče o blízkou osobu. Pro přehlednost jsem jednotlivá data rozdělila do kategorií, viz Tabulka 3. V první kategorii, tj. do 1 roku, se nacházelo 13 % respondentů. Minimem délky péče o nemocnou blízkou osobu bylo 3 měsíce. Opakem, tedy nejdelší dobou, po kterou se námi dotazovaní respondenti starají o někoho blízkého je období delší jak 15 let, což nám uvedla jedna osoba z celkového počtu 114 respondentů. Nejčetněji zastoupenou kategorií byla délka péče od 1 roku do 3 let, kterou reprezentuje 34 % respondentů (39 osob). Z níže uvedené tabulky je také patrné, že s délkou péče ubývá počet pečovatelů.

Tabulka 3 Délka péče o nemocného příbuzného

Délka péče (v letech)

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

Do 1 roku

15

13%

Od 1 do 3 let

39

34%

Od 3 do 5 let

19

17%

Od 5 do 7 let

17

15%

Od 7 do 9 let

9

8%

Od 9 do 11 let

9

8%

Nad 11 let

6

5%

114

100%

Suma

46

Otázka č. 6: Pečujete o Vašeho nemocného příbuzného pouze Vy sám s Vaší rodinou, tedy zda se střídáte i s jinými příbuznými (Vaši sourozenci apod.)? V této otázce jsem zjišťovala, zda dotazovaný pečovatel pečuje o svého nemocného či nesoběstačného blízkého člověka sám, nebo se svojí rodinou či přáteli. Jak ukazuje Graf 3, tak téměř dvě třetiny, tj. 81 osob (tj. 71 %) z celkového počtu 114 respondentů, pečuje o svěřenou osobu s dopomocí svého blízkého okolí. V rámci tohoto výzkumu nebylo třeba zkoumat, zda je péče poskytována s dopomocí rodiny jako takové v bytě opečovávané osoby, nebo zda si jej rodina předává a pečují o něj ve své domácnosti, či se jedná o tzv. „sousedskou výpomoc“.

Dopomoc v péči ze strany rodiny a blízkého okolí

33; 29% ne

ano 81; 71%

Graf 3 Dopomoc v péči ze strany rodiny a blízkého okolí

47

Otázka č. 7: Znáte nějaké formy pomoci rodinám pečujících o své nemocné příbuzné v domácím prostředí? Dalšími dvěma otázkami jsem zjišťovala u pečovatelů jejich znalost a využívání podpůrného sociálního systému. Zde si mohli respondenti zvolit více než jednu odpověď a taktéž jim byla nabídnuta možnost svoji odpověď rozvést. Přehled o zjištěných faktech podává následující Tabulka 4. Jednoznačně nejznámější podpůrnou službou je dle názoru respondentů sociální péče (včetně zařízení sociální péče) a příspěvky sociální péče. Následuje Charita. Taktéž oslovení respondenti v poměrně hojné míře (téměř polovina dotázaných, tj. 50 osob) mají povědomí o možnosti využití služeb stacionářů. Jelikož byla u této otázky i výše zmíněná možnost uvést další možnosti, respondenti ji využili a jako další podpůrné služby uvedli Armádu spásy, hospice, nadaci Kapka naděje či diakonie a místní Alici (pečovatelská služba). Pro úplnost musím dodat, že všichni dotázaní pečovatelé vždy znali nějakou podpůrnou službu, ale jak ukáže analýza další dotazníkové otázky, ne všichni respondenti těchto služeb využívají. V diskusi se pak budu zabývat možnými příčinami tohoto jevu.

Tabulka 4 Znalost pečovatelů o formách pomoci a podpory

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

Sociální péče a příspěvky

92

38%

Stacionář

50

21%

Charita

78

32%

Respitní pobyt

21

9%

Suma

241

100%

Formy pomoci a podpory

48

Otázka č. 8: Využíváte nějaké formy pomoci rodinám pečujících o své nemocné příbuzné v domácím prostředí? Tabulka 5 Využívání pomoci a podpory ze strany pečovatelů

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

Sociální péče a příspěvky

83

57%

Stacionář

3

2%

Charita

28

19%

Respitní pobyt

6

4%

Jiné

9

6%

Nevyužívám

16

11%

Suma

145

100%

Formy pomoci a podpory

Jak už jsem naznačila, ačkoliv dotázaní pečovatelé znají možnosti a formy podpory, 16 z nich tedy 11 % uvedlo, že těchto služeb nevyužívá. Nejvíce využívanou formou podpory pečujících jsou sociální služby a dávky sociální péče, kterou využívá 83 respondentů (tj. 57 %) z celkového počtu 114 respondentů. Druhou nejčastěji využívanou službou je pomoc ze strany Charity, která například vykonává návštěvní službu či dovoz stravy. Právě dovoz stravy uvedlo 9 respondentů (6 %) jako jinou využívanou možnost podpory pečujících rodin. Jak Tabulka 5 ukazuje, jsou poměrně málo využívané služby stacionářů a respitní služby.

49

3.4.2 Okruh otázek týkajících se potřeb pečujících osob Posledním okruhem otázek v dotazníku jsou otázky, jež zjišťují míru pociťované zátěže pečujících osob a jejich potřeby. V souladu s teoretickými východisky se jednotlivé otázky zabývají oblastí fyzickou, psychickou, sociální – vztahy a finanční a jsou vztažené k dílčímu cíli č. 1: „Zjistit potřeby pečujících osob“.

Otázka č. 9: Zatěžuje Vás nemocný příbuzný svojí nesoběstačností? Tím, že sám neprovede hygienu, neoblékne se, nenají se či je inkontinentní?

Zátěž pečovatele sníženou soběstačností opečovávané osoby 13; 12%

38; 33%

14; 12%

ne ano, velmi ano, občas ano, zřídka

49; 43%

Graf 4 Zátěž pečovatele sníženou soběstačností opečovávané osoby

Zátěž sníženou soběstačností pečovatelé ve výzkumném souboru nepociťovali ve 12 % případů (tj. 13 z celkového počtu 114 respondentů). Zhruba stejně velká skupina pečovatelů (12 %, 14 respondentů) tuto zátěž velmi často. Převážná většina dotázaných se cítila zatížena v důsledku péče o nemocnou či nesoběstačnou blízkou osobu občas nebo zřídka. Grafické znázornění podává Graf 4.

50

Otázka č. 10: Cítíte se fyzicky vyčerpán péčí o nemocného příbuzného? Tato otázka spolu s následující zjišťovala fyzické zatížení pečovatelů ve výzkumném souboru. Na základě analýzy získaných dat lze shrnout, že téměř dvě třetiny respondentů fyzické vyčerpaní v důsledku poskytování péče vůbec nepociťují (33 %, 38 respondentů) nebo jen zřídka (29 %, 33 respondentů).

Fyzické vyčerpání pečovatele

33; 29%

38; 33%

ne ano, občas ano, velmi ano, zřídka

16; 14% 27; 24%

Graf 5 Fyzické vyčerpání pečovatele

Ovšem jak ukazuje Graf 5, musím dodat, že naopak téměř pětina respondentů (14 %, 16 osob) fyzické vyčerpání pociťuje velmi často.

51

Otázka č. 11: Potřebujete odpočinek z důvodu fyzického vyčerpání péčí o nemocného příbuzného? Jak už jsem předeslala, tato otázka navazuje na předchozí. Zde jsem zjišťovala, zda pečující osoby potřebují v důsledku svého vyčerpání odpočinek.

Potřeba fyzického odpočinku pečovatele 8; 7%

21; 19% 46; 40%

ne ano, občas ano, velmi ano, zřídka

39; 34%

Graf 6 Potřeba fyzického odpočinku pečovatele

Z Grafu 6 je patrné, že téměř polovina respondentů (40 %, 46 osob z celkového počtu 114 respondentů) nepotřebuje odpočinek v důsledku vyčerpání péči o svého blízkého. Zřídka nebo občas potřebuje odpočinek 47 osob z celkového počtu 114 ve výzkumném souboru. Nezanedbatelnou skupinou jsou osoby, jež v souvislosti touto otázkou uvedli, že odpočinek potřebují velmi často, tvořili 19 % (21 osob) všech respondentů.

52

Otázka č. 12: Cítíte se psychicky vyčerpán péčí o nemocného příbuzného? Podobně jako fyzickému vyčerpání jsem se věnovala i psychickému vyčerpání, kdy jsem nejprve zjišťovala pocit psychického vyčerpání a následně potřebu odpočinku v jeho důsledku.

Psychické vyčerpání pečovatele

21; 18% 28; 25% ne ano, občas ano, velmi ano, zřídka 23; 20%

42; 37%

Graf 7 Psychické vyčerpání pečovatele

Na první pohled nám Graf 7 ukazuje, že mnohem méně respondentů nemá pocit psychické zátěže (21 osob, 18 %) oproti fyzické zátěži. Tuto zátěž vnímalo 25 % respondentů (28 osob) zřídka, 37 % dotázaných (42 osob) občas a velmi často celá jedna pětina dotázaných (tj. 20 %, 23 osob z celkového počtu 114 respondentů ve výzkumném souboru). Následující Graf 8 nám znázorňuje potřebu psychického odpočinku respondentů v důsledku jejich péče o blízkou osobu.

53

Otázka č. 13: Potřebujete odpočinek z důvodu psychického vyčerpání péčí o nemocného příbuzného?

Potřeba psychického odpočinku pečovatele

27; 24%

27; 24% ne ano, občas ano, velmi ano, zřídka

24; 21% 36; 31%

Graf 8 Potřeba psychického odpočinku pečovatele

Potřeba psychického odpočinku dotázaných pečovatelů je poměrně stejně rozložená. Zhruba jedna čtvrtina (24 %, 27 osob) dotázaných psychický odpočinek nepotřebuje, další (24 %, 27 osob) ho potřebuje zřídka nebo občas (31 %, 36 osob) a jedna čtvrtina respondentů (21 %, 24 osob) velmi často.

54

Otázka č. 14: Myslíte si, že péče o Vašeho nemocného příbuzného ovlivňuje Vaše vztahy s Vaším okolím? Dalšími dvěma otázkami z dotazníku jsem zjišťovala míru sociálních kontaktů a to, jak tuto oblast vnímají sami pečovatelé. Nejprve jsem se ptala, zda respondenti pociťují v důsledku jimi poskytované péče nějaké změny ve vtahu k nebližšímu okolí, tedy k rodině a přátelům.

Vliv péče na vztahy pečovatele

24; 21%

27; 24% ano nevím

13; 11%

spíše ano spíše ne

50; 44%

Graf 9 Vliv péče na vztahy pečovatele

Nikdo ze 114 oslovených pečovatelů neuvedl, že si myslí, že by jeho péče o nemocného či nesoběstačného blízkého člověka neměla dopady na jeho vztahy s nejbližším okolím. Téměř polovina dotázaných (50 osob, 44 %) uvedlo, že neví, zda péče nějaké dopady má. Oproti tomu 13 dotázaných (11 %) uvedlo, že péče o blízkou osobu spíše má dopady na vztahy s nejbližším okolím a 27 respondentů (24 %) tyto dopady vnímalo poměrně jasně a uvedlo, že ano (viz Graf 9).

55

Otázka č. 15: Pociťujete v důsledku péče o Vašeho nemocného příbuzného nedostatek sociálních kontaktů? Ani v oblasti sociálních kontaktů nikdo z dotázaných pečovatelů v důsledku poskytování péče vysloveně nepociťoval nedostatek. Podobně jako v kategorii vztahů s nejbližším okolím, polovina respondentů (57 osob, 50 %) uvedla, že neví. Jednoznačné dopady na sociální sféru a četnost kontaktů uvedlo 21 respondentů, tj. 19% výzkumného souboru. Grafické znázornění jednotlivých odpovědí respondentů viz níže Graf 10.

Pociťování nedostatku sociálních kontaktů ze strany pečovatele

21; 19% 30; 26% ano nevím spíše ano 6; 5%

spíše ne 57; 50%

Graf 10 Pociťování nedostatku sociálních kontaktů ze strany pečovatele

56

Otázka č. 16: Pociťujete v důsledku péče o Vašeho nemocného příbuzného finanční zátěž? Poslední oblastí potřeb pečovatelů byla finanční. Zde téměř jedna třetina respondentů (33 osob, 39 %) uvedla, že nepociťuje finanční zátěž ve spojitosti s poskytování domácí péče. Oproti tomu však 42 respondentů (37 %) uvedlo, že tuto zátěž pociťují. Velmi malé procento dotázaných (5 %, 6 osob) se k této problematice nedokázalo vyjádřit a odpovědělo, že neví. Četnost jednotlivých odpovědí včetně procentuálního zastoupení graficky znázorňuje Graf 11.

Finanční zátěž pečovatele

23; 20% 33; 29%

ne ano

10; 9%

nevím spíše ano

spíše ne

6; 5% 42; 37%

Graf 11 Finanční zátěž pečovatele

57

3.4.3 Vyhodnocení testů IADL a ADL V závěru dotazníku jsem zjišťovala míru závislosti opečovávaných osob na svém pečovateli. Jak už jsem několikrát v předchozích kapitolách uvedla, využila jsem k tomu dva testy, a to Test instrumentálních všedních činností (IADL) a Bathelův test základních všedních činností).

Test instrumentálních všedních činností (IADL) Tento test obsahuje osm základních oblastí běžného života a na základě schopnosti plnit jednotlivé úkony v rámci těchto oblastí hodnotí stupeň závislosti posuzované osoby. Jednotlivými oblastmi jsou: telefonování, transport, nakupování a vaření. Dále domácí práce, práce okolo domu, užívání léků a finance. Závislost je stanovena při zisku skóre 75 bodů a méně, kdy 41-75 bodů značí částečnou závislost a 40 a méně bodů úplnou závislost.

Míra závislosti dle IADL

35; 31%

částečná závislost nezávislost závislost 76; 67% 3; 2%

Graf 12 Míra závislosti dle Testu instrumentálních všedních činností (IADL)

Z Grafu 12 je patrné, že většina oslovených pečovatelů (76 osob, 67 %) se doma stará o osobu, jež je na nich a na jejich péči závislá. Z grafu je také patrné, že 2 % oslovených (3

58

osoby) pečuje o nezávislé osoby. Nad možnými příčinami tohoto zajímavého údaje se budu zamýšlet v diskusi.

59

Barthelův test základních všedních činností (ADL) Barthelův test základních všedních činností (ADL) je tedy zaměřen především na sebeobsluhu. Obsahuje deset základních činností v sebeobsluze a na základě jejich zvládnutí určuje stupeň závislosti. Těmito činnostmi jsou: najedení a napití, oblékání, koupání, osobní hygiena, kontinence moči, kontinence stolice, použití WC, přesun lůžko – židle, chůze po rovině a chůze po schodech. Podle získaného skóre je pak stanovena nezávislost (96-100 bodů), lehká závislost (65-95 bodů), závislost středního stupně (45-64 bodů) a vysoká závislost (pod 45 bodů).

Míra závislosti dle Barthelova testu (ADL)

31; 27%

35; 31%

lehká závislost nezávislost vysoká závislost závislost středního st.

8; 7% 40; 35%

Graf 13 Míra závislosti dle Barthelova testu (ADL)

I zde určitá část respondentů (7 %, 8 osob) uvedla, že pečují o nezávislou osobu. Třetina respondentů (35 osob, 31 %) však pečuje o lehce závislou blízkou osobu, třetina (31 osob, 27 %) o osobu se středním stupněm závislosti a 35 % (tj. 40 dotázaných pečovatelů) o vysoce závislého blízkého člověka (viz Graf 13).

60

3.5 DISKUSE V úvodu této kapitoly si nejprve dovolím shrnout výzkumná zjištění. Většina pečovatelů se stará o svoji nemocnou či nesoběstačnou blízkou osobu v období do sedmi let. Nejpočetnější kategorií byla skupina respondentů, kteří se starají o svého blízkého v rozmezí od jednoho roku do tří let (39 osob, 34 %). Taktéž většina dotázaných, tj. 71 % (81 osob) se o něj nestará samo. Všichni respondenti znají možnosti a formy podpory (především sociální péči a dávky sociální péče – 38 % a Charitu – 32 %), ale přesto ji 11 % (16 respondentů) nevyužívá. Zajímavé je, že nejméně respondenti uváděli respitní služby, které využívá pouhým 4 % respondentů (tj. 6 osob). V oblasti potřeb pečovatelů většina z nich nevnímá výraznou zátěž z důvodu snížené soběstačnosti opečovávané osoby. Fyzickou zátěž nepociťuje 33 % a nutnost odpočinku z důvodu fyzické zátěže nepotřebuje 40 % respondentů. Ostatní respondenti z výzkumného souboru pociťují nějaký stupeň fyzické zátěže a následné potřeby odpočinku. Psychické zatížení a nutnost odpočinku z důvodu psychického zatížení jako takové pociťovala zhruba jedna čtvrtina respondentů, jedna čtvrtina ji pociťovala občas a jedna čtvrtina zřídka. V oblasti vztahů a sociálních kontaktů se většina dotazovaných pečovatelů vyjádřila ve smyslu, že nevědí, zda domácí péče má nějaké důsledky na jejich život v těchto oblastech. Finanční zatížení pociťuje 37 % (42 osob) a naopak nepociťuje 29 % (33 osob). Při zjišťování míry závislosti opečovávaných osob na pečovatelích, lze konstatovat, že většina z nich vykazuje nějaký stupeň závislosti. V návaznosti na cíle této bakalářské práce, jimiž bylo zjistit potřeby pečujících osob a zjistit, zda pečující znají možnosti podpory, se nyní vyjádřím k platnosti stanovených hypotéz.

H1: Předpokládám, že více než 75 % respondentů potřebuje fyzický odpočinek. Z výzkumu vyplývá, že tuto hypotéz zamítám jako neplatnou. Dle mého zjištění pociťuje nějakou míru fyzické zátěže 67 % respondentů a odpočinek vyžaduje 60 % respondentů. Otázkou je, zda bych byla tato hypotéza zamítnuta i na větším výzkumném vzorku. Jsem si vědoma, že můj výzkumný soubor čítající 114 respondentů není příliš reprezentativní, ale dle mého mínění pro účely sondování problematiky dostačující. Podobný výzkum jako je tento dělala i Hloušková (2007). Ve své studii zjišťovala kvalitu života rodinných příslušníků v paliativní péči. Vycházela taktéž z předpokladu, že rodinný příslušníci a pečovatelé budou pociťovat nadměrnou fyzickou a emoční zátěž. Ze závěrů, ke 61

kterým došla, vyplývá, že 4,5 % respondentů uvedlo, že se cítí fyzicky extrémně špatně a 46,5 % spíše špatně. Tedy 51 % dotázaných v rámci jejího výzkumu pociťovalo fyzickou zátěž. Taktéž Koudelová (2011) se zabývala obdobnou problematikou, ovšem v rámci kvalitativní studie. Dle jejích zjištění respondenti na prvním místě zmiňovali únavu a vyčerpání. Ty taktéž zmiňovali i jako odpověď na přímý dotaz na vliv poskytování péče na psychiku pečujícího. Dále pak podle Koudelové (2011) hovořili o zátěži kladené nároky zaměstnání a rodiny. Co považuji za důležité uvést je fakt, že podle jejích respondentů jsou dopady na život pečovatelů individuální a jsou závislé na mnoha proměnných.

H2: Předpokládám, že více než 75 % respondentů bude potřebovat psychický odpočinek. V oblasti psychických potřeb pečovatelů lze uvést, že 79 % respondentů pociťuje alespoň někdy psychické vyčerpání, ale potřebu odpočinku v jeho důsledku pociťuje jen 73 % osob. Tudíž tuto hypotézu zamítám jako neplatnou. Podobně zjišťovala psychický stav a zatížení rodinných pečovatelů Hloušková (2007), která ve své studii uvádí, že 15 % respondentů trpí neustálými pocity úzkosti a 42 % respondentů trpí těmito pocity často. Dále uvádí, že jako špatný označilo svůj emoční stav 4,5 % respondentů a 45 % dotázaných jej označilo jako spíše horší.

H3:Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude pociťovat nedostatek sociálních kontaktů. V rámci potvrzení či zamítnutí této hypotézy jsem zjišťovala vztahy pečovatele v rodině a blízkém okolí a sociální kontakty obecně. Vliv domácí péče na vztahy a nedostatek kontaktů v rámci rodinných vztahů pociťovalo 35 % (24 % uvedlo ano, 11 % spíše ano). Sociální izolaci pak pociťovalo 24 % respondentů (19 % uvedlo ano, 5 % spíše ano). Tudíž tuto hypotézu také zamítám jako neplatnou. Otázkou však je, do jaké míry je však tento závěr validní, protože převážná většina respondentů (v obou otázkách kolem 50 % respondentů) odpověděla, že neví, jestli domácí péče ovlivňuje jejich vztahy a sociální kontakty. Podle Votočka (2009) a jeho výzkumu je velmi spokojeno se svými vztahy 22 % respondentů, pouze spokojeno 69 % a nespokojeno 4,5 % respondentů. 62

H4: Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude pociťovat finanční zatížení v důsledku péče o dlouhodobě nemocného příbuzného. Finanční zatížení v důsledku péče o dlouhodobě nemocného příbuzného či blízké osoby pociťovalo 37 % respondentů a spíše ano 9 % respondentů. Tudíž jsem nedosáhla hranice pro potvrzení hypotézy a tudíž jí zamítám jako neplatnou. Stejně tak tuto hypotézu ve svém výzkumu nepotvrdila ani Hloušková (2007). Finanční situaci dle ní hodnotilo jako výrazně stresující pouze 1,5 % respondentů. Dalších 17,5 % ji hodnotilo jako spíše stresující a 51 % respondentů ji hodnotilo jako průměrnou. Votoček (2009) taktéž uvádí, se bez dostatku financí cítí pouze velmi malé procento respondentů.

H5: Předpokládám, že více než 50 % respondentů bude znát možnosti podpory pečujících. Tuto hypotézu mohu jednoznačně potvrdit, neboť všichni dotázaní znají alespoň jednu formu podpory či pomoci, kterou mohou využít. Většinou uváděli sociální služby (včetně pobytových zařízení) a příspěvky sociální péče a Charitu. Jelikož je tato práce zaměřená na péči o pečující, tedy především respitní péči, nutno dodat, že tu uvedlo pouhých 9% dotázaných. K podobným závěrům došli i Hloušková (2007) či Koudelová (2011)

H6: Předpokládám, že více než 75 % respondentů využívá nějaké formy sociální podpory. Poslední hypotézu dle výsledků výzkumu lze také potvrdit, jelikož 89 % pečovatelů využívá nějaké formy pomoci či podpory (11 % uvedlo, že nevyužívá žádné). Většina respondentů využívá sociální podporu (57 %) nebo Charitu (19 %). Respitní služby využívá pouhá 4 % respondentů (tj. 6 osob). K podobnému zjištění dospěl i Votoček (2009). Podle něj 43,5 % dotázaných nevyužívá žádnou z forem pomoci a podpory. Dále uvádí, že nejčastěji využívanými službami jsou: kurzy pro pečující (38 %), duchovní péče (18,5 %), internetové stránky pro pečující (12 %) a sociálně-právní poradenství (11 %). Možným důvodem, proč někteří nevyužívají systému podpory a pomoci, je dle mého mínění to, že dotázaní pečovatelé například ještě čekají na vyřízené žádosti o příspěvky na péči či jiné dávky sociální podpory. Je všeobecně známo, že sociální systém České republiky není příliš flexibilní a potýká se s nedostatkem sociálních pracovníků. Což koresponduje i 63

s počty osob ve výzkumném souboru, které nevyužívají podpůrné služby, tj. 16 osob, s počty osob, jež pečují o blízkou osobu v časovém rozmezí do jednoho roku. Možným důvodem může být i nedostatečná informovanost pečovatelů a strach z nadměrného administrativního zatížení při vyřizování žádostí o podporu. K podobným závěrům v souvislosti s využíváním sociálního podpůrného systému došla ve své diplomové práci i Eliášová (2009). Taktéž je třeba, že určitě svoji roli hraje i místo bydliště. V souvislosti dostupnými studiemi (Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2009; rozvoj-obce.cz, 2012) lze i zde spatřovat určitý vliv na využívání podpůrného systému. Menší obce nemají dostatečně vybudovanou podpůrnou síť, kdy podle analýzy Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2009 až pětina dotázaných obcí s rozšířenou působností nebyla zřizovatelem žádné služby, více než polovina obcí byla zřizovatelem jedné nebo dvou sociálních nebo zdravotních služeb pro cílové skupiny seniorů nebo osob se zdravotním postižením. (Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2009).

Jedním ze zajímavých zjištění, která se nevztahují ke stanoveným hypotézám, je to, že 2% oslovených respondentů pečuje o nezávislé osoby (viz Graf 12). Možnou příčinou je, že jsme v rámci výzkumného šetření nezjišťovali zdravotní stav a věk opečovávané osoby. Lze tedy spekulovat, že se může jednat o rodinné pečovatelé starající se například o mentálně retardovaného dospělého člověka, jenž byl schopen si vštípit základní dovednosti a tudíž vykazuje v testech závislosti onu nezávislost. Další možností je i zkreslení samotnými respondenty, kdy není výjimkou a rodina často popírá závažnost onemocnění či stavu své milované blízké osoby. A právě v možnosti neúmyslného zkreslení dotázanými osobami spolu s velikostí souboru čítajícího 114 respondentů vidím možné slabiny tohoto výzkumu. Ale jak už jsem uvedla, považuji tento výzkum jako sondu do problematiky péče o pečující, a proto pro tyto účely dostačující.

64

3.6 NÁVRH ŘEŠENÍ A DOPORUČENÍ PRO PRAXI Vzhledem k současnému demografickému vývoji stále stoupá význam domácích pečovatelů. Stává se tedy nezbytností, aby tito pečovatelé měli dostatek informací o tom, co péče obnáší, jak jí vykonávat v určité kvalitě a především, aby byli motivovaní. V tomto případě by bylo tedy vhodným opatřením se zaměřit na vzdělávání a informovanost široké veřejnosti o domácí péči, o jejím významu, výhodách a možnostech. A to jak v podvědomí odborné (zdravotní či sociální) veřejnosti, tak i u laické veřejnosti. Taktéž je důležitým prvkem v péči spolupráce. Je třeba se naučit nebát se zeptat, nebát se říci si o pomoc. A u nás, profesionálů, je důležité se ptát, zda laičtí pečovatelé rozumí podávaným informacím, zda chtějí pomoci, jak se cítí, zda péči zvládají. Musíme se naučit pečovatele podporovat nejen finančně, materiálně či fyzicky, ale i psychicky a umět je vyslechnout a být trpělivý. Důležité je i zlepšení sociálního podpůrného systému a výukového o systému o domácí péči a jejích specifikách. Otázkou je i změna legislativy, která by pečovatelům poskytla nějaké jistoty a zaručovala pomoc a podporu, především rizikovým skupinám, jako jsou příliš mladí pečovatelé nebo naopak velmi staří. Se zlepšením celkové situace souvisí i trend přípravy na stáří, který jsem zmiňovala již v úvodu do problematiky stáří a stárnutí. Samozřejmě se toto netýká pouze seniorů, ale i handicapovaných osob. V závěru této kapitoly bych chtěla citovat doporučení Tošnerové (2009), která jsou směřována všem pečujícím osobám s cílem, aby v rámci péče o blízkou osobu nezapomínali sami na sebe!

„Seznam pro pečovatele: 

Mám volno alespoň jednou týdně.



Mám nejméně sedm až devět klidných hodin k spánku v noci.



Hovořím nebo navštívím alespoň tři přátele nebo příbuzné týdně.



Dodržuji každoroční lékařskou a stomatologickou prohlídku.



Užívám pouze léky, které jsou mi předepisovány k zachování mého zdraví.



Moje právní a finanční záležitosti, včetně poslední vůle, jsou v pořádku a mně dostupné.



Získávám nové informace o poskytování celotýdenní péče. 65



Seznámil/a jsem se se svými právy pečovatele…...



Konzumuji tři přiměřená jídla denně. (Tošnerová, 2009, s. 5).“

66

4 ZÁVĚR Tato bakalářská práce byla zaměřena péči o pečující osoby a na jejich potřeby. Hlavním cílem bylo zmapovat oblast péče a pomoci osobám, jež v domácím prostředí pečují o své blízké. Dílčími cíli byla snaha zjistit potřeby pečujících osob, a zda pečující znají možnosti podpory. Práce je členěna na část teoretickou a praktickou. Teoretická část se zabývá základními pojmy jako je stáří a stárnutí, vysvětluje, co je to péče, jaké jsou formy péče a zaměřuje se především na domácí péči a její specifika. V poslední kapitole této části prezentuji několik dostupných českých i zahraničních výzkumných studií, jež souvisí s problematikou domácí péče a péče o pečující. V praktické části pak provádíme průzkum pomocí dotazníkového šetření, kdy se v souladu s cíli práce snažíme zjistit potřeby pečujících osob, zjistit, jaké druhy a formy péče mohou být pečujícím osobám poskytovány a zda pečující znají tyto možnosti podpory. Jako výzkumný design jsme si zvolili formu kvantitativního výzkumu. Výzkumný vzorek tvořilo 114 respondentů, kteří pečují v domácím prostředí o blízkou osobu. Samotné dotazníkové šetření probíhalo v okrese Trutnov. Výsledky výzkumu jsou prezentovány v samostatné kapitole a to formou tabulek a grafů a příslušných komentářů. Základními výstupy je, že většina dotázaných, tj. 71 % (81 osob) se o svého blízkého nestará samo a že všichni respondenti znají možnosti a formy podpory. Za zajímavé považuji fakt, že přestože všichni dotázaní znají možnosti podpory, přesto je 11 % (16 respondentů) nevyužívá. V oblasti potřeb pečovatelů většina respondentů nevnímá výraznou zátěž z důvodu snížené soběstačnosti opečovávané osoby. Taktéž se nepotvrdila hypotéza o zvýšené fyzické a psychické zátěži. Fyzickou zátěž nepociťuje 33 % a nutnost odpočinku z důvodu fyzické zátěže nepotřebuje 40 % respondentů. Psychické zatížení a nutnost odpočinku z důvodu psychického zatížení jako takové pociťovala zhruba jedna čtvrtina respondentů. V oblasti dopadů péče na vztahy a sociálních kontaktů většina dotazovaných odpověděla, že neví. Finanční zatížení pociťuje 37 % (42 osob). Při zjišťování míry závislosti opečovávaných osob na pečovatelích, lze konstatovat, že většina z nich vykazuje nějaký stupeň závislosti. V diskusi se vyjadřuji k platnosti hypotéz a k možným příčinám našich zjištění. Dále se snažím se o kritický pohled na výzkum jako takový a na jeho slabiny. Závěrem bych ještě ráda dodala, že si jsem vědoma rezerv v možnostech výzkumu a že bych v budoucnu na tento 67

výzkum ráda navázala a prohloubila poznatky o této problematice a nebála se spolupráce s veřejnou institucí, jako je například odbor sociální péče apod.

68

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1.

BARTOŇOVÁ, J.: Modely rodinné péče o starého člověka. In JEŘÁBEK, H. et. al., eds. Rodinná péče o staré lidi. Praha: CASES FSV UK, 2005.

2.

BENJAMIN, A. E.; MATTHIAS, R. E. Work-Life Differences and Outcomes for Agency and Consumer-Directed Home-Care Workers. [online]. © 2004 [cit. 2014-20-01]. Dostupné z: http://laborcenter.berkeley.edu/homecare/.

3.

Desatero pro komunikaci s OZP [online]. NRZP, © 2010 [cit. 2014-12-01]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/poradenstvi-sluzby/desatero-pro-komunikaci-s-ozp.html.

4.

ELIÁŠOVÁ, L.: Diplomová práce: Péče o seniora v domácím prostředí. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2009.

5.

FERJENČÍK, J.: Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6.

6.

HAŠKOVCOVÁ, H.: Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. ISBN 978-80-87109-19-9.

7.

HLOUŠKOVÁ, D.: Bakalářská práce: Kvalita života rodinných příslušníků v paliativní péči. Brno: Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství, 2007.

8.

JEŘÁBEK, H. et. al.: Rodinná péče o staré lidi. Praha: CASES FSV UK, 2005.

9.

KOUDELOVÁ, V.: Diplomová práce: Sociální služby zaměřené na podporu osob pečujících o seniory postižené demencí. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2011.

10. KŘIVOHLAVÝ, J.: Psychologie nemoci. Praha: Grada Publishing, 2002. ISBN 80-2470179-0. 11. Kulatý stůl: Stárnutí obyvatel České republiky [online]. ČSÚ, © 2012 [cit. 2014-12-01]. Dostupné

z:

http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/kulaty_stul:_starnuti_obyvatel_ceske_republiky_prezenta ce20120131. 12. LANGMEIER, J.; KREJČÍŘOVÁ, D.: Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2007. ISBN 80-247-1284-9. 69

13. MALÍKOVÁ, E.: Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3148-3. 14. MÜHLPACHR, P.: Gerontopedagogika 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80210-3345-2. 15. Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 (Kvalita života ve stáří)

[online].

MPSV,

©

2008

[cit.

2014-20-01].

Dostupné

z:

http://www.mpsv.cz/cs/5045. 16. Oblastní charita Rajhrad [online]. © 2014 [cit. 2014-20-01]. Dostupné z: http://rajhrad.charita.cz. 17. Odlehčovací pobyty [online]. Oblastní charita Rajhrad © 2014 [cit. 2014-20-01]. Dostupné z: http://rajhrad.charita.cz/odlehcovaci-sluzby/. 18. POKORNÁ, A.: Ošetřovatelství v geriatrii: hodnotící nástroje. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4316-5. 19. Poskytování sociálních služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením [online]. VÚPSV,

©

2009

[cit.

2014-25-01].

Dostupné

z:

http://www.mpsv.cz/files/clanky/9141/Analyza_potreb_socialnich_sluzeb_pro_seniory_a _ZP.pdf. 20. Průzkum role pečujících osob v systému sociální péče v Královéhradeckém kraji [online]. MPSV,

©

2012

[cit.

2014-20-01].

Dostupné

z:

http://rozvoj-obce.cz/wp-

content/uploads/Tiskova_zprava_Pruzkum_role_pecujicich_osob_KHK.pdf. 21. VÁGNEROVÁ, M.: Vývojová psychologie II. – Dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1318-5. 22. VENGLÁŘOVÁ, M.: Problematické situace v péči o seniory: příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. Praha: Grada, 2007. ISBN: 978-80-247-2170-5. 23. Senior home [online]. © 2014 [cit. 2014-15-02]. Dostupné z: http://www.seniorhome.cz/o-nas/. 24. SCHNEIDER, J. et. al.: EUROCARE: a cross-national study of co-resident spouse carers for people with Alzheimer's disease: I--Factors associated with carer burden [online]. © 1999 [cit. 2014-20-01]. Dostupné z: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/10489656. 70

25. Stacionář Jihlava [online]. © 2014 [cit. 2014-20-01]. Dostupné z: http://www.stacionarjihlava.cz/nase-sluzby-a-pro-koho-jsou-urceny.html. 26. ŠPATENKOVÁ, N.: Gerontopsychologie. Olomouc: Institut celoživotního vzdělávání, 2009. ISBN 978-80-244-2474-3. 27. TOŠNEROVÁ, T.: Pocity a potřeby pečujících o starší rodinné příslušníky – Průvodce pro zdravotníky a profesionální pečovatele. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, 2001. ISBN 80-238-8001-2. 28. UC Berkeley Labor Center [online]. © 2008 [cit. 2014-20-01]. Dostupné z: http://laborcenter.berkeley.edu/homecare/. 29. VOTOČEK, J.: Diplomová práce: Kvalita života a sociální opora rodinných příslušníků pečujících o nesoběstačné seniory. Brno: Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství, 2009. 30. Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů [online]. MPSV,

©

2009

[cit.

2014-20-01].

http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf.

71

Dostupné

z:

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ Seznam tabulek Tabulka 1 Věkové rozložení respondentů ................................................................................ 40 Tabulka 2 Dosažené vzdělání respondentů .............................................................................. 43 Tabulka 3 Délka péče o nemocného příbuzného ..................................................................... 46 Tabulka 4 Znalost pečovatelů o formách pomoci a podpory ................................................... 48 Tabulka 5 Využívání pomoci a podpory ze strany pečovatelů ................................................ 49

Seznam grafů Graf 1 Rozdělení respondentů podle pohlaví ........................................................................... 41 Graf 2 Rozdělení respondentů podle místa bydliště ................................................................. 42 Graf 3 Dopomoc v péči ze strany rodiny a blízkého okolí....................................................... 47 Graf 4 Zátěž pečovatele sníženou soběstačností opečovávané osoby...................................... 50 Graf 5 Fyzické vyčerpání pečovatele ....................................................................................... 51 Graf 6 Potřeba fyzického odpočinku pečovatele ...................................................................... 52 Graf 7 Psychické vyčerpání pečovatele ................................................................................... 53 Graf 8 Potřeba psychického odpočinku pečovatele ................................................................. 54 Graf 9 Vliv péče na vztahy pečovatele ..................................................................................... 55 Graf 10 Pociťování nedostatku sociálních kontaktů ze strany pečovatele ............................... 56 Graf 11 Finanční zátěž pečovatele ........................................................................................... 57 Graf 12 Míra závislosti dle Testu instrumentálních všedních činností (IADL) ....................... 58 Graf 13 Míra závislosti dle Barthelova testu (ADL) ................................................................ 60

72

SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA č. 1 – DOTAZNÍK PRO PEČOVATELE.............................................................. 74 PŘÍLOHA č. 2 – POVOLENÍ K VÝZKUMU ........................................................................ 81

73

PŘÍLOHA č. 1 – DOTAZNÍK PRO PEČOVATELE

Vážená paní, vážený pane, jmenuji se Ludmila Peterková a jsem studentkou Vysoké školy Polytechnické Jihlava – obor Všeobecná sestra. Ráda bych Vás touto cestou požádala o spolupráci a vyplnění dotazníku, jež má sloužit jako podklad pro moji bakalářskou práci, v níž se zabývám problematikou domácí péče a péče o pečující osoby. Dotazník je anonymní a bude využit pouze pro tyto účely. První část dotazníku je zaměřena na obecné informace a druhá na informace spojené s Vaší péčí o blízkou osobu. Předem Vám děkuji za spolupráci. Ludmila Peterková

Odpovězte, prosím, na následující otázky tak, že zaškrtnete hodící se odpověď.

1.

Věk:

2.

Pohlaví: □ □

3.

let (prosím vyplňte číslicí)

muž žena

Bydliště: □ □

město vesnice

4.

Dosažené vzdělání: □ základní vzdělání □ vyučen □ středoškolské vzdělání □ vysokoškolské vzdělání

5.

Jak dlouho pečujete o Vašeho nemocného příbuzného: let

měsíců

74

(prosím vyplňte číslicí)

6.

Pečujete o Vašeho nemocného příbuzného pouze Vy sám s Vaší rodinou, tedy zda se střídáte i s jinými příbuznými (Vaši sourozenci apod.)? □ ano □ ne

7.

Znáte nějaké formy pomoci rodinám pečujících o své nemocné příbuzné v domácím prostředí? □ sociální péče, příspěvky sociální péče; □ stacionář; □ Charita; □ respitní pobyt; □ jiné ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………..

8.

Využíváte nějaké formy pomoci rodinám pečujících o své nemocné příbuzné v domácím prostředí? □ sociální péče, příspěvky sociální péče; □ stacionář; □ Charita; □ respitní pobyt; □ jiné ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………..

9.

Zatěžuje Vás nemocný příbuzný svojí nesoběstačností? Tím, že sám neprovede hygienu, neoblékne se, nenají se či je inkontinentní? □ ano, velmi často □ ano, občas □ ano, zřídka □ ne

10. Cítíte se fyzicky vyčerpán péčí o nemocného příbuzného? □ ano, velmi často □ ano, občas □ ano, zřídka □ ne

75

11. Potřebujete odpočinek z důvodu příbuzného? □ ano, velmi často □ ano, občas □ ano, zřídka □ ne

fyzického

vyčerpání

péčí

o

nemocného

12. Cítíte se psychicky vyčerpán péčí o nemocného příbuzného? □ ano, velmi často □ ano, občas □ ano, zřídka □ ne

13. Potřebujete odpočinek z důvodu psychického vyčerpání péčí o nemocného příbuzného? □ ano, velmi často □ ano, občas □ ano, zřídka □ ne

14. Myslíte si, že péče o Vašeho nemocného příbuzného ovlivňuje Vaše vztahy s Vaším okolím? □ ano □ spíše ano □ nevím □ spíše ne □ ne

15. Pociťujete v důsledku péče o Vašeho nemocného příbuzného nedostatek sociálních kontaktů? □ ano □ spíše ano □ nevím □ spíše ne □ ne

76

16. Pociťujete v důsledku péče o Vašeho nemocného příbuzného finanční zátěž? □ ano □ spíše ano □ nevím □ spíše ne □ ne

Test instrumentálních všedních činností (IADL-Instrumental Activity Daily Living)

Hodnocení:

Body:

Činnost:

01. Telefonování Vyhledá samostatně číslo, vytočí je

02. Transport

Zná několik čísel, odpovídá na zavolání

05

Nedokáže používat telefon

00

Cestuje samostatně dopravním prostředkem

10

Cestuje, je-li doprovázen, vyžaduje pomoc druhé osoby

05

Speciálně upravený vůz

00

03. Nakupování Dojde samostatně nakoupit

04. Vaření

10

10

Nakoupí s doprovodem a radou druhé osoby

05

Neschopen bez podstatné pomoci

00

Uvaří samostatně celé jídlo

10

Jídlo ohřeje

05

Jídlo musí být připraveno druhou osobou

00

77

05. Domácí práce

06. Práce okolo domu

Udržuje domácnost s výjimkou těžkých prací, provede pouze lehčí 10 práce nebo neudrží přiměřenou čistotu Provede pouze lehčí práce nebo neudrží přiměřenou čistotu

05

Potřebuje pomoc při většině prací nebo s v domácnosti prací neúčastní

00

Provádí samostatně a pravidelně

10

Provede pod dohledem

05

Vyžaduje pomoc, neprovede

00

07. Užívání léků Samostatně v určenou dobu správnou dávku, zná názvy léků

10

Užívá, jsou-li připraveny a připomenuty

05

Léky musí být podány druhou osobou

00

Spravuje samostatně, platí účty, zná příjmy a výdaje

10

08. Finance

Zvládne drobné výdaje, potřebuje pomoc se složitějšími operacemi 05 Neschopen bez pomoci zacházet s penězi

Hodnocení

00

Závislí

00-40 bodů

Částečně závislí

41-75 bodů

Nezávislí

76-80 bodů

Zdroj: Pokorná, 2013, s. 176.

78

Barthelův test základních všedních činností. /ADL-activity daily living)

Činnost:

01. Najedení, napití

02. Oblékání

03. Koupání

04. Osobní hygiena

05. Kontinence moči

06. Kontinence stolice

07. Použití WC

Provedení činnosti:

Bodové skóre

Samostatně bez pomoci

10

S pomocí

05

Neprovede

00

Samostatně bez pomoci

10

S pomocí

05

Neprovede

00

Samostatně nebo s pomocí

05

Neprovede

00

Samostatně nebo s pomocí

05

Neprovede

00

Plně kontinentní

10

Občas inkontinentní

05

Trvale inkontinentní

00

Plně kontinentní

10

Občas inkontinentní

05

Inkontinentní

00

Samostatně bez pomoci

10

S pomocí

05

Neprovede

00

79

08. Přesun lůžko-židle

09. Chůze po rovině

Samostatně bez pomocí

15

S malou pomocí

10

Vydrží sedět

05

Neprovede

00

Samostatně nad 50 metrů

15

S pomocí 50 metrů

10

Na vozíku 50 metrů

05

Neprovede

00

10. Chůze po schodech Samostatně, bez pomocí

Hodnocení:

10

S pomocí

05

Neprovede

00

Závislost

Body

Vysoce závislý

00 – 40 bodů

Závislost středního stupně

45 – 60 bodů

Lehká závislost

65 – 95 bodů

Nezávislý

96 – 100 bodů

Zdroj: Venglářová, 2007, s. 31-32.

80

PŘÍLOHA č. 2 – POVOLENÍ K VÝZKUMU

81