VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Očkování dětí, ano či ne

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Očkování dětí, ano či ne

Bakalářská práce

Autor: Pavlína Doubková Vedoucí práce: Mgr. Veronika Mácová Jihlava 2015

Anotace Očkování je aktivní imunizace, při které si organismus sám vytvoří protilátky po umělém vpravení antigenu do těla, nebo pasivní imunizace, kdy je do těla aplikována již hotová protilátka. Očkování je zároveň prevencí proti určitým infekčním onemocněním. Chrání také před vážnými infekčními nemocemi, které mohou být i v dnešní době smrtelné. V současné době je v ČR očkování pravidelné, které je povinné, zvláštní, mimořádné, při cestě do zahraničí, očkování při úrazech a na žádost. Cílem mé bakalářské práce je zjistit jaký názor zaujímají rodiče k očkování dětí, z jakých zdrojů čerpají informace a do jaké míry tyto informace ovlivňují jejich názory. V teoretické části je očkování shrnuto obecně. Očkování v České republice pravidelné a nepovinné, přínosy i rizika očkování a zmíněny jsou i proti očkovací skupiny. Empirická část je založena na kvantitativním výzkumu. Otázky v dotazníku jsou zaměřeny na názory rodičů k očkování a informovanosti rodičů o oočkování.

Klíčová slova: očkování, vakcína, imunita

Annotation Vaccination is the active immunization, at which the organism itself creates antibodies after artificial injection of antigen into the body or passive immunization, when completed artificial antibody is injected into the body. Inoculation is also prevention of certain infectious illness. It also protects against serious infectious diseases that can be fatal even today. Currently vaccination in the Czech Republic is regular, which is mandatory, special, extra, when travelling abroad, vaccinations after injuries and upon request. The aim of my bachelor thesis is to find out the opinion of parents to child vaccination, from what sources parents draw information and to what extent such information affect their views. Vaccination is generally summarized in the theoretical part. Regular and optional inoculation in the Czech Republic, benefits and risks of vaccination and it is also mentioned anti-vaccination groups. The empirical part is based on quantitative research. Questionnaire is focused on the opinions of parents to vaccination and awareness of parents to inoculation. Key words: vaccination, vaccine, immunity

Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce, paní Mgr. Veronice Mácové, za trpělivost, vstřícnost, užitečnou pomoc, cenné rady a připomínky, které mi poskytnula při zpracování mé bakalářské práce. Poděkování rovněž patří i paní doktorce Martě Mezníkové, která mi umožnila provedení výzkumu v její ordinaci, za její ochotu a podporu. Dále bych chtěla rovněž poděkovat i paní Haně Pokorné, ředitelce Mateřské školy Mozaika Jihlava za ochotu a vlídný přístup. Poděkování rovněž patří i všem respondentům za jejich ochotu a cenný čas.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 Cíle výzkumu ................................................................................................................ 9 Hypotézy ....................................................................................................................... 9 1

Teoretická část ........................................................................................................ 10 1.1

Historie očkování ............................................................................................. 10

1.2

Očkování v současné době ............................................................................... 11

1.2.1

Jak očkování chrání .................................................................................. 12

1.2.2

Kolik dávek vakcíny ................................................................................. 13

1.2.3

Způsoby podání očkovací látky ................................................................ 13

1.2.4

Jak se chovat po očkování ........................................................................ 14

1.3

Pravidelné očkování ......................................................................................... 14

1.3.1

Očkování proti tuberkulóze ...................................................................... 15

1.3.2

Očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně,

virové hepatitidě B a Haemophilus influenzae b .................................................... 16 1.3.3

Očkování proti spalničkám zarděnkám a příušnicím ................................ 18

1.3.4

Očkování proti pneumokokovým infekcím .............................................. 19

1.4

Nepovinná očkování......................................................................................... 20

1.4.1

Očkování proti chřipce.............................................................................. 20

1.4.2

Očkování proti klíšťové encefalitidě ........................................................ 21

1.4.3

Očkování proti planým neštovicím ........................................................... 21

1.4.4

Očkování proti lidským papilomavirům ................................................... 22

1.4.5

Očkování proti rotavirovým nákazám ...................................................... 23

1.4.6

Očkování proti meningokoku ................................................................... 23

1.5

Očkování při cestách do zahraničí ................................................................... 24

1.6

Očkování při úrazech ....................................................................................... 25

1.6.1 1.7

Další typy očkování .................................................................................. 25

Přínosy očkování .............................................................................................. 25

1.8

1.8.1

Prokázaná rizika vzniklá po očkování ...................................................... 27

1.8.2

Reakce po očkování .................................................................................. 28

1.8.3

Selhání očkování ....................................................................................... 29

1.9

3

Kontraindikace očkování ................................................................................. 30

1.10

Typy očkovacích látek .................................................................................. 31

1.11

Imunitní systém ............................................................................................ 33

1.11.1

Pasivní imunita ......................................................................................... 34

1.11.2

Aktivní imunita ......................................................................................... 34

1.12 2

Rizika očkování ................................................................................................ 27

Proti očkovací skupiny ................................................................................. 35

Praktická část .......................................................................................................... 38 2.1

Metodika a výzkum .......................................................................................... 38

2.2

Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 39

2.3

Průběh výzkumu............................................................................................... 39

2.4

Zpracování dat .................................................................................................. 39

2.5

Výsledky výzkumu........................................................................................... 40

2.6

Diskuze............................................................................................................. 60

2.7

Návrh řešení a doporučení pro praxi ................................................................ 65

Závěr ....................................................................................................................... 66

Seznam použité literatury ............................................................................................... 68 Seznam zkratek a pojmů ................................................................................................. 70 Seznam příloh ................................................................................................................. 72

Úvod „Kolik lidí, tolik názorů.“ Terentius „Očkování v celé své historii ukázalo, že je úspěšným prostředkem, jak bránit vzniku a šíření infekčních onemocnění mezi lidmi.“ (Beran, 2006, s. 18). Očkování dětí je aktuálně velmi diskutované téma. Rodiče i zdravotníci diskutují o tom, zda očkovat či nikoli. Někteří rodiče jsou zcela jednoznačně pro očkování, jiní souhlasí pouze s očkováním proti určitým nemocem. Další rodiče jsou zcela proti očkování a dokonce zakládají proti očkovací skupiny a usilují o to, aby očkování bylo zcela dobrovolné a odpovědnost byla zcela na rodičích, jak je tomu v jiných evropských zemích. V posledních letech nabývají na intenzitě přesvědčení ze strany rodičů o škodlivosti očkování. Rodiče se často bojí nežádoucích účinků očkování a z tohoto důvodu ho odmítají, neuvědomují si však, že samotné onemocnění může mít fatální následky. To, že se v našich zeměpisných podmínkách některá onemocnění již nevyskytují, není důvodem k odmítnutí očkování. S rozvojem cestovního ruchu a možnostem cestování je zde určité riziko nákazy (Dáňová, Částková, 2008). Očkování je v současné době nejvýznamnější a nejúčinnější forma primární prevence před vznikem infekčních onemocnění, kterou může medicína nabídnout (Sommer, 2007). Žádnému dítěti by nemělo být očkování odepřeno bez závažného důvodu (O´Callaghan, Stephenson, 2005). Očkování neboli vakcinace je aplikace očkovací látky, která obsahuje upraveného původce určitého infekčního onemocnění. Následně dochází v organismu k tvorbě imunity proti infekčním chorobám. Očkování je tedy aktivní imunizace, při které si organismus sám vytvoří protilátky po umělém vpravení antigenu do těla, nebo pasivní imunizace, kdy je do těla aplikována již hotová protilátka. Při očkování vzniká specifická imunita proti konkrétnímu infekčnímu onemocnění. Očkování zahrnuje základní očkování a přeočkování (Sikorová, 2012). Zajímá mě, jak se staví rodiče k otázce očkování dětí a jaké jsou jejich názory na očkování. Z jakých zdrojů čerpají informace, než nechají své dítě oočkovat a do jaké míry tyto informace ovlivňují jejich rozhodování.

7

Na možnosti nepovinného očkování nás často upozorňují letáky v ordinacích praktických lékařů pro děti a dorost i pro dospělé. Někteří rodiče však toto upozornění přejdou bez zájmu. Ovšem je dobré získat co nejvíce informací o očkování a zamyslet se nad tím, zda necháme naočkovat své dítě, popřípadě i sebe nebo ne. Problematika očkování a jednotlivých očkovacích vakcín je velice obsáhlá a složitá. Vybrala jsem pouze ty oblasti, které shledávám pro svou práci nejpodstatnější. Má bakalářská práce obsahuje dvě části. Teoretickou a výzkumnou část. V první části se věnuji očkování obecně. V druhé části se věnuji názorům rodičů k očkování. Jak se staví k povinnému a nepovinnému očkování dětí. Dále zjišťuji, ze kterých zdrojů nejvíce čerpají informace o očkování a do jaké míry jsou těmito informacemi ovlivňováni při svém rozhodování. Ve svém výzkumu se zaměřuji na rodiče malých dětí. Stanovila jsem si cíle a k nim hypotézy, ve kterých předpokládám rozdílné názory rodičů k očkování dětí.

8

Cíle výzkumu Cíl 1: Zjistit jaký názor zaujímají rodiče k očkování dětí. Cíl 2: Zjistit jaké zdroje informací ovlivňují názory rodičů.

Hypotézy Hypotéza 1: Domnívám se, na základě publikace Očkování v české republice, že více než polovina respondentů bude zaujímat kladný názor k očkování. Hypotéza 2: Předpokládám, že rodiče s vyšším vzděláním budou projevovat větší zájem o očkování. Hypotéza 3: Předpokládám, že rodiče, kteří jsou zdravotníci, budou k očkování přistupovat obezřetněji a budou informace o očkování vyhledávat i z jiných zdrojů. Hypotéza 4: Na základě publikace Varovné signály očkování, předpokládám, že rodiče, kteří nenechají své děti naočkovat, tak činí z důvodu obav projevu nežádoucích reakcí. Hypotéza 5: Domnívám se ze zkušeností z praxe, že rodiče čerpají informace převážně u pediatra a dají na jeho doporučení.

9

1 Teoretická část 1.1

Historie očkování

Infekční onemocnění byly odedávna považovány za zhoubu lidstva a jejich fatální následky jsou zmíněny i v Bibli. Do 18. století byla infekční onemocnění téměř neznámá. Ze zkušeností však lidé věděli, že prodělání určitých infekčních onemocnění chrání proti opětovnému onemocnění. V dobách Peloponéské války, byl popsán případ jistého Athéňana, který překonal mor a při nové morové epidemii nepodlehl nákaze (Beran, Havlík, 2006). V Číně a Indii tamní léčitelé vypozorovali, že jedinci, kteří přežili nákazu variolou, již znovu neonemocněli. Léčitelé aplikovali neštoviční léze od jedinců s lehčím průběhem na kůži či sliznice zdravých jedinců. Postupně se tato metoda dostala až do arabských zemí a do Evropy, zde především do Anglie (Dáňová, Částková, 2008). V lidské historii mají za následek epidemie a pandemie infekčních onemocnění více úmrtí než válečné konflikty (Strunecká, 2012). Skotský lékař Edward Jenner, který žil v 18. století, je považován za objevitele očkování. Během své praxe venkovského lékaře zpozoroval, že dojičky krav, které onemocněly kravskými neštovicemi, neonemocněly, když vypukla epidemie pravých neštovic (Beran, 2006). Tento objev ho přivedl na myšlenku, kdyby nakazil kravskými neštovicemi zdravé jedince, navodil by u nich ochranu proti pravým neštovicím (Dáňová, Částková, 2008). Jenner provedl řadu pokusů, svému synovi a dalším dvěma lidem podal virus kravských neštovic. Ti poté lehce onemocněli. Po roce se lékař pokusil všem třem podat původce pravých neštovic. Nikdo z nich však neonemocněl. Tento postup byl označen jako vakcinace z latinského slova vacca tedy kráva. Proto se od té doby používá termín vakcinace pro očkování (Beran, 2006). V průběhu dvacátého století zemřelo na pravé neštovice 300 – 500 milionů lidí na celém světě. V roce 1967 se nakazilo 15 milionů obyvatel a z toho 2 miliony podlehly pravým neštovicím. Dne 8. května 1980 prohlásila WHO eradikaci pravých neštovic. Virus pravých neštovic, je přesto uchován ve dvou světových laboratořích a to v Atlantě a v Moskvě (Strunecká, 2012). V Čechách se začalo očkovat proti pravým neštovicím od roku 1821 do roku 1980, kdy bylo ukončeno v souvislosti s eradikací pravých neštovic (Beran, 2006). Pravé neštovice

10

jsou první infekční onemocnění, které se podařilo zásluhou očkování celosvětově vymýtit (Hořejší, Bartůňková, 2009). V průběhu 19. století došlo k rozvoji v oblasti mikrobiologie. Roku 1880 na vědeckém základě připravil a vyzkoušel francouzský vědec Louis Pasteur antenuovanou vakcínu proti vzteklině, kuřecí choleře a proti sněti slezinné (Hořejší, Bartůňková, 2009). Během svých pokusů zjistil, že je možné přenést vzteklinu od nemocných králíků na zdravá zvířata, a to tak, že se jim aplikuje nakažená mozková tkáň do těla. Touto vakcínou se očkovali především psi (Beran, 2006). V Čechách se očkuje proti vzteklině od roku 1918. Dnes jsou vakcíny proti vzteklině připravovány zcela odlišnou metodou (Beran, 2006). Roku 1908 připravili Albert Calmette a Guérin oslabený mykobakteriální kmen (BCG) k očkování TBC. Max Theiler objevil v roce 1935 vakcinaci proti žluté zimnici. Za tento objev byl v roce 1951 oceněn Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. V roce 1950 se zasloužili pánové Lepine, Salk a Sabin o přípravu vakcín proti poliomyelitidě (Hořejší, Bartůňková, 2009). Ve 20. století se rychle rozrostla paleta očkovacích látek (Dáňová, Částková, 2008). Přehled čtrnácti očkovacích látek s uvedeným rokem, od kterého bylo v Čechách zahájeno podávání (viz příloha 1). Významné objevy očkovacích látek a jejich využití v ČR (viz příloha 2).

1.2

Očkování v současné době

V současné době je celosvětově očkováno přes 80 % dětí proti jednomu nebo více infekčních onemocnění. Nyní se využívá možnosti kombinování několika očkovacích látek, nejvíce však pro očkování dětí. Národní imunizační programy, které byly vytvořeny ve většině zemí světa, jsou koordinovány Světovou zdravotnickou organizací. V České republice se k očkování používají pouze registrované vakcíny, které musí být schválené Státním ústavem pro kontrolu léčiv a ministerstvem zdravotnictví (Dáňová, Částková, 2008). Nyní probíhají experimenty ve výzkumech, ve kterých se ověřují přípravky, které by se do budoucna mohli stát účinnými zbraněmi v prevenci doposud neovlivnitelných infekcí. 11

Pokračuje výzkum vakcíny proti AIDS, lymeské borrelioze a mnoha dalším závažným onemocněním (Beran, Havlík, Vonka, 2005).

1.2.1

Jak očkování chrání

Očkování funguje na principu přirozené infekce (MZČR [online], 2010). Vakcinace neboli očkování je způsob aplikace vakcíny neboli očkovací látky, kdy dochází v organismu k produkci imunity (Oxford dictionary of biochemistry and molecular biology, 2011). Po aplikaci vakcíny dochází v lidském těle k řadě procesů, které napodobují situaci, jako kdyby došlo k nákaze nemocí. Očkovací látky obsahují složku, která je získaná z původce onemocnění (bakterie či viru) a nazývá se antigen. Ten povzbuzuje imunitní systém a dochází k tvorbě ochranné protilátky. V nejbližší mízní uzlině dojde k prvotní stimulaci imunitního systému (MZČR [online], 2010). „Opakované podání očkovací látky zvyšuje sílu a přesnost obranné reakce organismu.“ (Beran, 2006, s. 20). Očkování má dvě hlavní funkce a to individuální a kolektivní. Individuální funkce má za úkol chránit očkovaného člověka před infekcí. Cílem pravidelného a plošného očkování je dosáhnout toho, aby v populaci byl co největší počet očkovaných jedinců. O takzvané kolektivní imunitě lze hovořit v případě, že je proočkovanost v populaci vysoká. To znamená, že vakcínu proti určité infekční nemoci dostane vysoké procento obyvatel daného území. Kolektivní imunita brání oběhu infekčního původce. Tímto způsobem chrání ty jedince v populaci, kteří očkovaní nejsou. Snížení proočkovanosti má za následek nárůst počtu nemocných i následnou úmrtnost na infekční nemoc. Pokud by v České republice došlo k tomu, že by se přestalo očkovat proti běžným dětským nemocem, brzy by byla úmrtnost na tato onemocnění stejná jako v době před jeho zavedením (Beran, 2006). Preventivní očkování proti dětským nemocem mnohdy nepůsobí po celý život, proto je někdy nutné přeočkování v pozdějším věku (Sommer, 2007). „V očkování se pokračuje na celém světě až do doby, kdy se již žádný případ dané infekční nemoci nevyskytuje.“ (Beran, 2006, s. 23). Poté je nutné ještě několik let na dané onemocnění očkovat. Až pak je možné onemocnění prohlásit za zcela vymýcené. Tento případ je zatím znám pouze u pravých neštovic (Beran, 2006).

12

1.2.2

Kolik dávek vakcíny

V jedné dávce očkovacího schématu se většinou podávají pouze živé, oslabené očkovací látky. U tohoto druhu vakcíny dochází v lidském organismu ke zmnožení původce infekce, který napodobuje skutečný infekční proces (Beran, 2006). I když je aplikována pouze jedna dávka živé očkovací vakcíny, tak je organismus chráněn na mnoho let, mnohdy i po celý život. Jednou dávkou oslabenými živými vakcínami se očkuje proti spalničkám, zarděnkám, příušnicím a také proti žluté zimnici. Živé vakcíny působí v organismu přibližně po dobu deseti let. I po uplynutí této doby jsou v lidském organismu přítomny takzvané paměťové buňky (Beran, 2006). U podání neživé vakcíny je nutné přeočkování. Většinou to bývají tři dávky. Při každém přeočkování, ke kterému dochází v rozmezí několika měsíců až let, dle očkovacího kalendáře, v předem stanovených intervalech, je aplikována pouze jedna injekce dané vakcíny. Po podání druhé dávky je již organismus proti nákaze chráněn. S odstupem jednoho až šesti týdnů se podávají dvě dávky očkovací látky při očkování proti choleře. Ve třech dávkách se podává očkovací látka proti hepatitidě typu B. První dávka je podaná v takzvaný den nula, druhá za měsíc a třetí dávka je aplikována za šest měsíců od podání první dávky (Beran, 2006). S odstupem tří let se musí přeočkovávat proti klíšťové encefalitidě, s odstupem pěti let se přeočkovává proti pneumokokovým infekcím. Výjimkou je očkovací látka proti hepatitidě typu A, zde tvoří jedna dávka vakcíny základní schéma očkování, přeočkování následuje za šest až osmnáct měsíců (Beran, 2006). Každá očkovací látka chrání organismus na určitou dobu. Chceme-li spolehlivou ochranu, je nutné, nechat se přeočkovat před vypršením této doby. Termín přeočkování vám sdělí váš praktický lékař (Beran, 2006).

1.2.3

Způsoby podání očkovací látky

Nejčastěji se očkovací látky aplikují formou intramuskulární injekce (do svalu). U malých dětí je to čtyřhlavý sval stehenní. U dětí, které již začínají chodit, je pro aplikaci očkovací látky vhodnější sval deltový. U dospívajících a dospělých osob se očkovací látky proti tetanu aplikují do svalu hýžďového. Další formou je intrakutánní injekce (do kůže). Tímto způsobem se aplikuje vakcína proti tuberkulóze. V některých zemích světa se tímto 13

způsobem očkuje i proti vzteklině. Kůže má velmi dobrý imunitní systém, proto zde stačí k aplikaci pouze malé množství očkovací látky. Pomocí subkutánní injekce (pod kůži) lze aplikovat vakcínu proti žluté zimnici (Beran, 2006). Očkovací látku je možné podat i per os (ústy), odkud se dostane do trávicího ústrojí. Tímto způsobem se podává živá očkovací látka proti dětské přenosné obrně nebo také choleře. Tyto očkovací látky vytvářejí silnou imunitní odpověď na sliznici střeva. Očkovací látky podané ústy jsou schopny vytvořit celkovou imunitní ochranu našeho organismu (Beran, 2006). Způsob podání očkovací látky (viz příloha 3). Důležité je, aby byla vakcína před aplikací správně skladována. Inaktivované vakcíny se skladují v suchu a temnu při teplotách od + 2 do + 8 °C. Živé vakcíny se skladují při teplotách od + 2 do + 8 °C, některé druhy vakcín se mohou skladovat i při teplotách nižších než 0 °C. V každém případě je nutné dodržovat pokyny výrobce, které jsou uvedeny v souhrnu údajů o přípravku. Před aplikací vakcíny se musí zkontrolovat doba expirace a celková kvalita vakcíny. Mezi aplikacemi jednotlivých vakcín musí být dodrženy určité časové odstupy. Po podání živých vakcín se doporučuje dodržet interval alespoň 1 měsíc a v případě neživých vakcín je to doba 14 dnů. Za aplikaci vakcíny je vždy zodpovědný lékař, který provede aplikaci. Lékař také musí při aplikaci vakcíny dodržet správnou techniku a místo vpichu (Dáňová, Částková, 2008).

Jak se chovat po očkování

1.2.4

Po očkování by měly děti zůstat v klidu, nepodstupovat žádnou větší fyzickou nebo psychickou zátěž. Nevhodné je zejména slunění v letních měsících. U dospělých je vhodnější naplánovat očkování do odpoledních hodin, pokud je to ovšem možné, a aby si na daný den neplánovali žádnou větší fyzickou aktivitu a zůstali v klidu doma. Dospělí se musí v den očkování vyvarovat požití alkoholu, ten může prohloubit celkové reakce po očkování. U očkování malých dětí na denní době nezáleží, protože s nimi musí rodiče zůstat doma. Novorozenci, kojenci a batolata nesmí po očkování zůstat bez dozoru (Beran, 2006).

1.3

Pravidelné očkování

Pravidelné očkování je v České republice povinné ze zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Každé provedené očkování musí lékař zapsat do očkovacího průkazu 14

(viz příloha 4) a do zdravotnické dokumentace. V záznamu musí být rovněž uveden druh očkovací látky, číslo šarže, datum aplikace, podpis a razítko očkujícího lékaře. Pravidelné očkování se řídí dle platného očkovacího kalendáře (viz příloha 5) pro Českou republiku. Platný očkovací kalendář vychází z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 299/2010 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (Sikorová, 2012). Od roku 2010 se v České republice neočkuje proti tuberkulóze, výjimku tvoří pouze rizikové skupiny (Karhan, 2011). Očkování se neprovádí pouze v případě kontraindikace vymezené zákonem a musí být zaznamenána v dokumentaci dítěte. Pro kontraindikace vždy platí: poškození celkového stavu po podání očkovací látky, anafylaktická reakce na některou účinnou složku očkovací látky, akutní onemocnění se středně těžkým nebo těžkým průběhem, bez ohledu na přítomnost horečky. Dítě, které není očkované, pokud tomu nebrání jeho zdravotní stav, tak nesmí být přijato do dětského kolektivu (MZČR [online], 2010). Pravidelné očkování běžně dostupnými vakcínami je plně hrazeno z rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Plně hrazené je očkování proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli, onemocněním způsobeným původcem Haemophilus influenzae b, hepatitidě typu B, spalničkám, zarděnkám, příušnicím a očkovací látka proti dětské přenosné obrně, která se podává ústy (Beran, 2006, Sikorová, 2012). Zdravotní pojišťovny přispívají v rámci preventivních programů na některá nadstandartní očkování například očkování proti klíšťové encefalitidě, meningokokové meningitidě, hepatitidě typu A. Tento příspěvek je pouze částečný (Beran, 2006, Sikorová, 2012).

1.3.1

Očkování proti tuberkulóze

Očkování proti tuberkulóze se provádí 4. den až 6. týden po narození. Přeočkování se děje pouze u dětí, které mají negativní tuberkulinový test a to mezi jedenáctým a dvanáctým rokem věku dítěte. Tuberkulóza je onemocnění, které je pandemicky rozšířeno a ve světě je infikováno více než 1,5 miliardy obyvatel (Dáňová, Částková, 2008). Proti TBC se začalo systematicky očkovat po 2. světové válce. Zavedení plošné vakcinace mělo veliký význam, především snížení výskytu aktivních i maligních forem TBC.

15

V tehdejším Československu se začalo proti TBC plošně očkovat v roce 1954 (Strunecká, 2012). Od roku 2012 se provádí selektivní vakcinace pouze u dětí, u kterých je prokázané riziko nákazy TBC (viz příloha 6). Toto riziko je specifikováno vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb. Očkování provádějí odborní lékaři v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb. Selektivní BCG (Bacillus Calmette-Guérin) vakcinace je hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. V případech, kdy není očkování z jakéhokoliv důvodu indikováno lékařem a zákonný zástupce dítěte žádá jeho očkování proti TBC, hradí veškeré náklady spojené s tímto očkováním sám (MZČR [online], 2010).

1.3.2

Očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, virové hepatitidě B a Haemophilus influenzae b

V průběhu prvního roku života se aplikují tři dávky hexavakcíny, které jsou podané v intervalech minimálně jednoho měsíce mezi dávkami. Poslední čtvrtá dávka se aplikuje minimálně za půl roku po aplikaci třetí dávky. Musí být však aplikována před dovršením 18. měsíce věku dítěte. Hexavakcína je kombinovaná očkovací látka, která se skládá ze šesti složek. Tato očkovací látka po dokončení očkování chrání proti šesti infekčním nemocem. Očkovací látky obsažené v hexavakcíně chrání proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, hepatitidě typu B, dětské přenosné obrně a Haemophilus influenzae b (Sikorová, 2012). Hexavakcína snižuje počet vpichů na minimum. V základním očkování se podává od devátého týdne věku dítěte. V České republice jsou registrované dvě hexavakcíny a to Infanrix Hexa a Hexavac. U vakcíny Infanrix Hexa se podává čtvrtá dávka za 12 - 24 měsíců. U Hexavacu je čtvrtá dávka aplikována za 12 - 18 měsíců po třetí dávce. Jednotlivé aplikace hexavakcíny (viz příloha 7) (Beran, 2006, Gregora, 2007). Přeočkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli se aplikuje mezi 5. a 6. rokem. V České republice došlo v posledních letech k lehkému vzestupu dávivého kašle, kdy došlo k onemocnění více než 300 obyvatel ročně (Dáňová, Částková, 2008). Záškrt je infekční onemocnění horních cest dýchacích. První příznaky se mohou projevit již po 2 dnech, kdy došlo k nákaze. K nejčastějším symptomům patří bolest v krku, hlavy, kašel, horečka a zduřelé mízní uzliny. Závažnou komplikací je tvorba silné blány na povrchu mandlí a krku a její postupné šíření do průdušnice a do plic. Tato blána brání

16

dýchání a polykání. Další komplikací může být zánět myokardu. K léčbě záškrtu se používají antibiotika (Strunecká, 2012). Přeočkování proti přenosné dětské obrně se provádí mezi 10. a 11. rokem. Úplné očkování proti přenosné dětské obrně obsahuje aplikaci celkem pěti dávek očkovací látky. V Evropě bylo onemocnění dětskou přenosnou obrnou eliminováno v roce 2001. Od roku 2007 je indikováno podávání inaktivovanou parenterální vakcínou v rámci pravidelného očkování (Dáňová, Částková, 2008). Přeočkování proti tetanu se provádí mezi 14. a 15. rokem. Dále pak vždy po 10 až 15 letech (Dáňová, Částková, 2008). Celoplošné očkování proti tetanu je aplikováno ve většině států. Jedinec, který se nakazí tetanem, který způsobují bakterie Clostridium tetani, zpravidla umírá v bolestivých křečích. Proto je očkování proti tetanu nezbytně nutné. Proti tetanu se očkuje od roku 1952 (Strunecká, 2012). Očkování proti dávivému kašli (pertuse) bylo zahájeno v roce 1958. K onemocnění dávivým kašlem jsou nejvíce náchylní dosud neočkovaní novorozenci. Inkubační doba je mezi 7 až 10 dny. Dávivý kašel postupuje ve třech stádiích. První stádium trvá 1 - 2 týdny a projevuje se obtížným dýcháním, rýmou a horečkou. Druhé stádium trvá 2 - 4 týdny. Onemocnění se projevuje těžkými záchvaty kašle z počátku v noci, později i přes den. Záchvaty kašle mohou mít za následek i zvracení. Záchvaty kašle mohou způsobit nedostatečné okysličení, což může mít za následek vznik křečí, které mohou způsobit poškození žeber. Toto stádium může skončit i smrtí. Ve třetím stádiu se kašel zmírňuje a pacient se začíná pomalu zotavovat. Léčba může trvat i 3 měsíce. A je nutné nasadit léčbu antibiotiky ihned po potvrzení diagnózy. Imunita, kterou jedinec získá po očkování, se může v průběhu 12 let postupně vytrácet (Strunecká, 2012). V základním očkování novorozence, jejichž matky jsou HBsAG pozitivní, je aplikována jedna dávka vakcíny proti virové hepatitidě B, která musí být podána nejpozději do 24 hodin po narození dítěte (Dáňová, Částková, 2008). V České republice se proti hepatitidě B začalo pravidelně očkovat od roku 2001. V tomto roce se začali očkovat nejen novorozenci, ale i děti starší 12 let. V České republice je nejběžněji používaná vakcína Engerix-B, která se podává ve třech dávkách. Tato vakcína chrání na celý život (Dáňová, Částková, 2008). Hepatitida B je vysoce infekční virové

17

onemocnění. Způsob přenosu je přímý kontakt a to krví nebo nechráněným pohlavním stykem (Gregora, 2005). Onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b podléhá povinnému hlášení v České republice. Onemocnění má průběh podobný meningitidě a epiglotitidě. V České republice bylo pravidelné očkování zahájeno v roce 2001 a v současné době jsou systémová onemocnění hlášena ojediněle (Dáňová, Částková, 2008). Do doby, než se vakcinace proti Haemophilu influenzae b stala součástí očkovacího kalendáře, onemocnělo v České republice 100 - 150 dětí ročně a z toho 1 - 2 děti zemřely. Velmi závažnou komplikací je trvalá hluchota (Gregora, 2005). Onemocnění dále může způsobit otok mozku, obrnu, epilepsii nebo oslepnutí (Strunecká, 2012).

1.3.3

Očkování proti spalničkám zarděnkám a příušnicím

Proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím se očkuje po dovršení 15. měsíce živou očkovací látkou. Přeočkování následuje za 6 - 10 měsíců, v odůvodněných případech i později. Před zavedením očkování proti spalničkám bylo v České republice hlášeno ročně několik desítek případů a přibližně 50 úmrtí na toto onemocnění. Stále vysoká incidence spalniček je v rozvojových zemích světa (Dáňová, Částková, 2008). Spalničky jsou velmi infekční onemocnění, které se šíří kapénkovou infekcí. V minulosti se řadily k nejzávažnějším dětským nemocem (Gregora, 2005). Proočkovanost proti zarděnkám je vysoká a ročně jsou hlášeny pouze ojedinělé případy onemocnění zarděnkami. Zarděnky představují značné nebezpečí pro těhotné ženy převážně v prvním trimestru těhotenství. Infekce se šíří transplacentárně a u plodu způsobí poškození vyvíjejících se orgánů zejména srdce, oka a ucha. Dalším následkem může být porušení krvetvorby, vývoje kostí, porušený rozvoj mozkových funkcí a poruchy chování (Gregora, 2005). Příušnice jsou virového původu a mají za následek zánět slinných žláz. Komplikacemi příušnic může být zánět mozkomíšních blan, zánět slinivky břišní nebo zánět varlat, který může způsobit dočasnou neplodnost (Gregora, 2005). Od roku 2005 je zaznamenán nárůst počtu osob, které onemocní příušnicemi (Dáňová, Částková, 2008).

18

1.3.4

Očkování proti pneumokokovým infekcím

Pravidelné očkování proti pneumokokovým nákazám platí pro rizikové skupiny. Celosvětový výskyt pneumokokových infekcí je velmi vysoký. Pneumokoková meningitida podléhá povinnému hlášení, respirační pneumokokové infekce však nejsou povinně hlášeny (Dáňová, Částková, 2008). Pneumokok může způsobit závažná onemocnění například zánět mozkových blan. Proti pneumokokovým infekcím lze očkovat od kojeneckého věku. Vakcína se může podávat společně s hexavakcínou ve třech dávkách. Čtvrtá dávka je aplikována ve věku dvou let. Pokud se očkování zahájí u starších dětí, tak stačí pouze jedna dávka vakcíny. Pouze ve výjimečných případech se přeočkovává po třech až pěti letech (Gregora, Paulová, 2008). U dětí do pěti let se aplikuje konjugovaná pneumokoková vakcína v intervalech, které jsou uvedeny v souhrnu údajů o přípravku, pokud má dítě zdravotní indikace jako primární defekt imunity s klinickým projevem, závažné sekundární imunodeficity, asplenie (chybění sleziny) funkční i anatomické, transplantace kmenových hemopoetických buněk (jsou obsaženy v kostní dřeni a mají schopnost dát vznik všem krevním elementům, jsou to buňky se schopností regenerace), chronická plicní onemocnění, recidivující otitidy, děti s kochleárními implantáty a likvoreou (výtok mozkomíšního moku, ke kterému může docházet například při poranění lebky) děti po prodělaných meningitidách a septikémiích (bakteriální infekce, která se šíří krevním oběhem). Od 2. roku lze aplikovat i polysacharidovou vakcínu proti pneumokokové nákaze (Dáňová, Částková, 2008). Očkování proti pneumokokovým nákazám se provádí též u osob, které jsou umístěné v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, domovech pro seniory, v zařízeních, které poskytuje obdobnou zdravotně sociální péči. Dále se očkují jedinci, kteří trpí chronickými nespecifickými onemocněními dýchacích cest, chronickým onemocněním srdce, cév a ledvin či diabetem (Dáňová, Částková, 2008). K nejčastějším příznakům onemocnění patří horečnatý zápal plic, u kterého dochází k vykašlávání rezavého hlenu, bolest na hrudi, dušnost a poruchy srdečního rytmu. Nejzávažnější komplikací je zánět mozkových blan. Léčba je složitá, protože pneumokok bývá mnohdy odolný vůči antibiotikům. Očkování chrání před zápalem plic a zánětem mozkových blan z více než 80 % (Gregora, 2005).

19

1.4

Nepovinná očkování

Nepovinná očkování lze pouze doporučit. Nejsou ze zákona povinná (Gregora, 2005). Očkovací látky musí být registrované v České republice (Sikorová, 2012). Tato očkování nejsou plně hrazena zdravotní pojišťovnou, která může v rámci programů pouze přispívat (Gregora, Paulová, 2008). O doporučené očkování je možné zažádat u praktického lékaře, ve zdravotních ústavech nebo v očkovacích centrech. K častým očkováním na žádost náleží očkování proti klíšťové encefalitidě (Sikorová, 2012).

1.4.1

Očkování proti chřipce

„Chřipka je závažné onemocnění, které každý rok usmrtí stovky tisíc lidí na celém světě.“ (Beran, 2006, s. 59). U očkování proti chřipce je aplikována jedna dávka vakcíny, nejčastěji do deltového svalu. Výjimku tvoří děti mladší devíti let a lidé s poruchou obranyschopnosti. V těchto případech je nutné aplikovat dvě dávky (Gregora, Paulová, 2008). Očkování proti chřipce se však musí každoročně opakovat. V České republice jsou zdarma očkováni takzvaní rizikoví pacienti (osoby starší 65 let, senioři, kteří jsou v domovech pro seniory, hospicích a podobných institucích, pacienti s chronickým onemocněním srdce, cév, ledvin a diabetici). Nárok na tuto vakcínu mají i zaměstnanci domovů pro seniory, hospiců a odděleních pro dlouhodobě nemocné. Vakcína se vztahuje na lékařský předpis, který vystaví praktický lékař (Beran, 2006). Epidemie chřipky jsou celosvětové, v našich zeměpisných podmínkách převažují v období od prosince do dubna (Dáňová, Částková, 2008). Typické příznaky chřipky jsou vysoká horečka, třesavka, bolesti kloubů, schvácenost, únava a bolest hlavy někdy se může objevit zvracení. Při onemocnění mohou nastat tyto komplikace zápal plic, zánět vedlejších nosních dutin, zánět středního ucha, zánět mozkových blan nebo zánět myokardu (Gregora, 2005). Značnou nevýhodu představuje skutečnost, že chřipkový virus je velmi proměnlivý a vakcína se musí každoročně měnit. Ke konci léta je na trhu k dispozici vakcína proti typu viru, o kterém se předpokládá, že se následující zimu rozšíří mezi lidmi. Spolehlivost očkování tedy ovlivňuje to, zda oočkovaný jedinec zareaguje na vakcínu dostatečnou tvorbou protilátek a přítomnost jiných virů v populaci, než se kterými počítali výrobci 20

vakcíny. (Chřipka a pandemie: ptačí hrozba?, 2006) Trvalá imunita proti konkrétnímu kmeni chřipky může vzniknout v případě, když se jedinec nakazí přirozenou cestou (Strunecká, 2012).

1.4.2

Očkování proti klíšťové encefalitidě

Klíšťová encefalitida je virové onemocnění mozku a mozkových plen. Virus je přenášen z infikovaných klíšťat na člověka. Onemocnění má obvykle dvoufázový průběh. V první fázi jsou příznaky lehké jako bolesti hlavy, svalů a kloubů, únava a zvýšená teplota. Ve druhé fázi se vyskytují příznaky jako silné bolesti hlavy, horečka, světloplachost, nauzea a zvracení, ztuhnutí svalů na šíji, závratě, dezorientace, dále se mohou objevit poruchy spánku, paměti a vědomí (klistova-encefalitida [online], 2015). Klíšťová encefalitida probíhá u dětí většinou v lehké formě. U dospělých má toto onemocnění těžký průběh, které je často doprovázené obrnami. V ojedinělých případech končí smrtí. K dalším příznakům patří: porucha soustředění, snížená kapacita paměti, změny chování a atrofie svalů. Vakcínou se očkují děti starší jednoho roku, ale je možné očkovat i mladší děti v případě zvýšeného rizika nákazy. Vakcínou se očkuje ve třech dávkách a přeočkování následuje po třech až pěti letech. Nejvhodnější období pro zahájení očkování je konec podzimu a zima (Gregora, Paulová, 2008). V České republice jsou ohniska nákazy především v lokalitách povodí řek Vltavy, Berounky, Sázavy a dále se vyskytuje na Brněnsku, Opavsku, Bruntálsku, Ostravsku a Znojemsku (Dáňová, Částková, 2008). Virus přežívá v dospělých klíšťatech až 285 dní. Přenos viru je možný i mlékem od infikovaných zvířat zejména koz a ovcí. A to v případě, když nedojde k dostatečné tepelné úpravě mléka (Strunecká, 2012). Vakcíny proti klíšťové encefalitidě se rozlišují na dětské a dospělé. Vakcíny pro dospělé jsou: FSME-Immun 0,5 ml Baxter nebo Encepur pro dospělé. Pro děti to jsou tyto dvě vakcíny FSME-Immun 0,25 ml Baxter a Encepur pro děti (klistova-encefalitida [online], 2015).

1.4.3

Očkování proti planým neštovicím

„Vakcína je určena osobám, které jsou vnímavé vůči planým neštovicím, tedy je sami neprodělali, nemají vytvořeny protilátky a u nichž je vysoké riziko nákazy.“ (Gregora, Paulová, 2008, s. 98). Infekce je způsobená virem varicella - zoster. Jedná se o horečnaté 21

onemocnění s kožními projevy (Dáňová, Částková, 2008). Děti lze očkovat od stáří jednoho roku. Vakcínu proti planým neštovicím lze aplikovat v kombinované očkovací látce společně s vakcínou proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím (Gregora, Paulová, 2008). Očkování se provádí ve dvou dávkách oslabenou živou vakcínou. Očkování proti planým neštovicím je dobrovolné a záleží pouze na rodičích, zda nechají dítě naočkovat. Ovšem je nutné zdůraznit, že očkování proti planým neštovicím (varicelle) chrání dítě pouze na deset let, po uplynutí této doby je nutné přeočkování. Průběh planých neštovic je u dospívajících či dospělých komplikovaný. U dětí toto onemocnění probíhá většinou bez komplikací a po prodělání nemoci v dětském věku si organismus vytváří trvalou imunitu (Karhan, 2011). V České republice je ročně hlášeno 30 - 50 tisíc onemocněních planými neštovicemi a zhruba 6 tisíc případů, kdy dojde k onemocnění pásového oparu (Dáňová, Částková, 2008). Velmi vzácně se mohou objevit komplikace v podobě zánětu mozkových blan nebo zápalu plic. Pokud se planými neštovicemi nakazí těhotná žena, která má 5 dnů před porodem nebo 2 dny po porodu, hrozí zde vysoké riziko onemocnění novorozence, který se musí intenzivně léčit přípravky, které zastavují aktivitu viru (Gregora, 2005). V organismu přetrvává virus v zakončení mozkových a míšních nervů i po úplném uzdravení. V pozdějších letech může dojít z nejrůznějších důvodů k jeho reaktivaci v podobě pásového oparu (Gregora, 2005). Pásový opar se projevuje vyrážkou, která může přetrvávat až 30 dní. Jednou z nejčastějších komplikací pásového oparu je postherpetická neuralgie (bolestivý syndrom). Před pásovým oparem se lze rovněž chránit očkováním (pásový opar [online], 2014).

1.4.4

Očkování proti lidským papilomavirům

Toto očkování chrání především před rakovinou děložního čípku, která je způsobena lidskými papilomaviry (HPV). Existuje více jak 100 typů HPV. Některé lidské papilomaviry se přenáší pohlavním stykem. Lidské papilomaviry HPV typy 16 a 18 mají za následek zhruba 70 % případů, kdy dojde k novotvaru děložního hrdla a typy 6 a 11 mají za následek 90 % genitálních bradavic. HPV dále mohou způsobit papilomy v hrtanu, condilomata (virové bradavičky) na genitálu, nádor vulvy, penisu či konečníku (Dáňová, Částková, 2008). Vakcína má význam především u dospívajících dívek před zahájením jejich sexuálního života. Očkovat se mohou dívky od 9 let. Vakcína je také určena ženám do 26 let. Vakcína se podává ve třech dávkách. Druhá dávka se aplikuje 22

1 až 2 měsíce po aplikaci první dávky. Aplikace třetí dávky je za 6 měsíců po první dávce (to znamená takto: 0 - 2 - 6 měsíců) a další přeočkování již není nutné (Gregora, Paulová, 2008). Výskyt karcinomu děložního čípku je zaznamenán nejčastěji u žen ve věku 35 - 45 let a pak mezi 60. - 65. rokem života. Nezbytnou prevencí je pravidelné gynekologické vyšetření (Strunecká, 2012).

1.4.5

Očkování proti rotavirovým nákazám

Vakcína je ve formě roztoku, který se podává perorálně. Podle typu vakcíny se podává ve dvou nebo třech dávkách v rozmezí jednoho až dvou měsíců. Vakcína se podává od devátého týdne věku a měla by být ukončena do 26. týdne věku dítěte. Očkování se nedoporučuje u dětí, které jsou starší sedmi měsíců (Gregora, Paulová, 2008). Toto onemocnění má velmi závažný průběh především u malých dětí. Očkování je v současné době nejúčinnější prevencí. Rotavirové infekce se vyskytují převážně u dětí do 5 let (Dáňová, Částková, 2008). Rotaviry jsou v současné době třetím nejčastějším původcem gastroenteritid v České republice. Přenáší se fekálně-orální cestou, kontaminací hraček, rukou a potravou. Infekční onemocnění má však v převážné většině průběh bez komplikací. Nejčastějšími příznaky jsou horečka, zvracení a vodnatý průjem, i několikrát za den, který často vede k dehydrataci a schvácenosti. Dalšími příznaky jsou bolesti břicha, meteorismus, dítě může odmítat tekutiny. Inkubační doba je krátká 24 - 72 hodin. Onemocnění ve většině případů trvá 5 - 8 dní (Strunecká, 2012).

1.4.6

Očkování proti meningokoku

Očkovat se mohou děti, které jsou mladší 2 let. Onemocnění se šíří kapénkovou infekcí. Rizikovým faktorem pro onemocnění meningokokovou infekcí je pobyt ve velkém a uzavřeném kolektivu (např. školky, školy, internáty, letní tábory, diskotéky apod.). Rizikovým faktorem je také kouření. Děti kuřáků jsou ohroženi meningokokovou nákazou daleko více, protože se meningokoková bakterie lépe zachytí na sliznici, která je poškozená cigaretovým kouřem. Vakcína se aplikuje ve dvou až třech dávkách v intervalu 1 měsíce (Gregora, 2005). Meningokoková onemocnění jsou bakteriálního původu a postihují především kojence, malé děti a adolescenty. Klinické projevy onemocnění jsou horečky, schvácenost, bolesti hlavy, svalů a kloubů, nespavost, výsev červených skvrnek a malých modřinek na kůži, které neustále přibývají, případně se může objevit i zvracení. Onemocnění může probíhat v podobě zánětu mozkových blan, nebo otravy 23

krve (Gregora, 2007). K nejzávažnějším komplikacím meningokokového onemocnění patří poškození mozku, mentální postižení, ztráta sluchu, zánět osrdečníku, srdečního svalu a kloubů, ztráta vědomí a křeče. Nejtěžší formou je rychle se rozvíjející kritický šokový stav, kdy dochází k selhání životně důležitých orgánů (Gregora, 2007). V nejhorším případě, může vést i ke smrti (antimeningokok.cz[online], 2014).

1.5

Očkování při cestách do zahraničí

Očkování před cestou do zahraničí má dva hlavní důvody a to ochránit očkovaného člověka, aby během pobytu v zahraničí neonemocněl a druhý důvod je zamezit zavlečení infekce do České republiky. Před cestou do zahraničí je nutné, zjistit proti kterým infekčním nemocem se nechat očkovat. Důležité je, aby pravidelné očkování bylo správně zaznamenáno v očkovacím průkazu. Některé destinace vyžadují při vstupu do země povinné očkování, například očkování proti žluté zimnici (Afrika, Jižní Amerika). Očkovat se mohou děti od 9 měsíců. K oočkování by mělo dojít alespoň 10 dnů před vstupem do rizikové destinace. Očkování se provádí aplikací jedné dávky a chrání po dobu 10 let (Beran, Havlík, Vonka, 2005). Očkování proti hepatitidě A je doporučováno při cestě do Egypta, zemích, které přiléhají ke Středozemnímu moři z afrického a asijského kontinentu. Vakcína se podává v rozmezí čtrnácti dnů až jednoho měsíce před cestou. Očkují se děti starší jednoho roku. Na trhu je dostupná kombinovaná vakcína proti hepatitidě A i B (Gregora, Paulová, 2008). Hepatitida A se šíří především fekálně-orální cestou. K rizikům nákazy patří závadný zdroj pitné vody, zhoršené sociální podmínky, nedostatečné hygienické opatření. Nákaze snáze podlehnou mladší děti (Husa, 2005). Léčba bývá zdlouhavá, vyžaduje přísné dodržování diety a je nutná izolace od kolektivu (Gregora, 2005). Dále se před cestou do zahraničí očkuje proti břišnímu tyfu, meningokokové meningitidě, choleře a průjmovým onemocněním (Beran, 2006). Očkování proti japonské encefalitidě vyžaduje Čína, Korea, Japonsko, Vietnam a další země východního asijského kontinentu. Vakcína se aplikuje ve dvou dávkách s odstupem 28 dní a chrání až na 2 roky (CDC health information for international travel, 2009). Očkování do uvedených oblastí je vždy nutné konzultovat s praktickým lékařem a lékařem příslušného pracoviště, které očkuje při cestách do zahraničí (Dáňová, Částková, 2008). Světový výskyt vybraných infekčních

24

nemocí, proti kterým lze očkovat (viz příloha 8). Přehled vakcín k očkování před cestami do zahraničí (viz příloha 9).

1.6

Očkování při úrazech

Proti tetanu se také očkuje i mimo očkovací kalendář a to při úrazech, poraněních a nehojících se ranách, které představují určité riziko onemocnění tetanem. Ve výjimečných případech se očkování provede z preventivních důvodů před některými léčebnými výkony (Dáňová, Částková, 2008). Proti vzteklině se očkuje v případě, kdy došlo k pokousání nebo poranění zvířetem, které je podezřelé z nákazy vzteklinou nebo je neznámé. Vzteklina je zoonóza, která u člověka probíhá jako akutní virová encephalomyelitida (souhrnné označení pro zánět mozku a míchy). Vzteklina má 100 % smrtnost. V České republice došlo k poslednímu evidovanému úmrtí na vzteklinu v roce 1993 a šlo o cizího státního příslušníka (Dáňová, Částková, 2008). Virus vztekliny je obsažen ve slinných žlázách nemocných zvířat. Virus se zmnoží v místě kousnutí, proniká do nervových zakončení a do centrálního nervového systému. K nejčastějším projevům vztekliny patří brnění, pálení nebo svědění v místě kousnutí i po jeho zhojení, změny v chování, podrážděnost, únava, bolesti hlavy, nespavost, horečka, dezorientace, halucinace, křeče a obrna svalů. Po pokousání zvířetem podezřelého ze vztekliny je jedinou možností jak se bránit vzniku nákazy okamžité očkování. Vakcína se aplikuje intramuskulárně nebo subkutánně a její účinnost je velmi vysoká (Gregora, 2005).

1.6.1

Další typy očkování

Mimořádné očkování vyhlašuje hlavní nebo krajský hygienik. Slouží k prevenci infekcí v mimořádných situacích (Dáňová, Částková, 2008).

1.7

Přínosy očkování

„Očkování je jednou z nejúspěšnějších profylaktických metod, která zachránila stovky milionů životů.“ (Hořejší, Bartůňková, 2009, s. 277). Nejvýznamnějším přínosem očkování je ochrana před infekčními nemocemi. Očkování se v jistém směru stalo samozřejmostí a stejně tak začali rodiče vnímat představu, že v dnešní době se již na infekční nemoci neumírá. Tato významná zásluha očkování bývá mnohdy opomíjena 25

(Gregora, 2005). Ve vakcinologii se uplatňují přístupy založené na poznání imunitních mechanismů. Nové typy vakcín by proto měly být bezpečnější a účinnější. Existují snahy o expresi lidského beta-amyloidu, jakožto vakcíny proti Alzheimerově nemoci. Postup je však velmi komplikovaný a přináší s sebou řadu technologických problémů (Hořejší, Bartůňková, 2009). Odhaduje se, že díky očkování je každoročně zamezeno přibližně 3 milionům úmrtí. Dále se odhaduje, že by bez očkování v ČR ročně zemřelo přibližně 500 dětí a mnoho dětí by prodělalo komplikace onemocnění, které by měli trvalé následky. Díky dlouhodobému pravidelnému očkování došlo k eliminaci některých infekčních onemocnění jako je dětská přenosná obrna, záškrt a spalničky. Stále zvyšující se migrace obyvatelstva nás vystavuje riziku nákaz, jejichž minimální výskyt na našem území je zásluhou vysoké proočkovanosti populace. Následkem přerušení kontinuity očkování by mohlo dojít k výraznému poklesu kolektivní imunity. K takovýmto situacím již ve světě opakovaně došlo. V Anglii a Walesu proběhla v sedmdesátých letech antivakcinační kampaň na očkování proti černému kašli. Hladina proočkovanosti klesla ze 77 % na 30 %. Počet vnímavých jedinců výrazně vzrostl od konce sedmdesátých let a zároveň došlo k vzestupu onemocnění dávivého kašle. Když v roce 1978 dosáhla epidemie svého vrcholu, bylo hlášeno 70 928 případů. V Holandsku proběhla v roce 1978 epidemie dětské přenosné obrny způsobená poliovirem typu 1 především mezi neočkovanými příslušníky náboženských sekt, kteří odmítají očkování. Od dubna do listopadu v roce 1978 bylo hlášeno 110 případů a z toho 1 úmrtí. Rovněž byla v Holandsku evidována v letech 1992 - 1993 epidemie, kterou vyvolal poliovir typu 3. Tehdy bylo zaznamenáno 67 případů. Nikdo z nakažených nebyl očkován a většina nemocných byla členy náboženské sekty, která odmítá očkování (Dáňová, Částková, 2008). Mortalita dětí způsobená spalničkami celosvětově poklesla v roce 2008 o 78 %. V České republice nebyl v roce 2008 zaznamenán jediný případ, kdyby došlo k onemocnění spalničkami (Strunecká, 2012). Tyto zkušenosti potvrdily, že je velmi nebezpečné polevit v imunizačních programech a snížit tak hladinu kolektivní imunity, která je nezbytná pro eliminaci, popřípadě eradikaci infekčního onemocnění. Z těchto důvodů by měl být důsledně zvážen každý důvod, pro který není očkování provedeno (Dáňová, Částková, 2008).

26

1.8

Rizika očkování

V minulosti bylo velmi často očkování přisuzováno za vinu vznik i přibývání případů diabetu mellitu I.typu. Toto tvrzení bylo ovšem vyvráceno. Očkování bylo také přisuzováno vznik a přibývání atopických a alergických reakcí u dětí. Bylo potvrzeno, že očkování nemá přímý vliv na alergické a atopické reakce. Každé očkování je spojeno s určitými nežádoucími reakcemi, ty však bývají mírné a přechodné, většinou odezní do dvou až tří dnů. Vážná rizika se po očkování objevují zřídka. Očkovací vakcíny jsou bezpečné, musí být aplikovány správně, ve správnou dobu a s ohledem na aktuální i dlouhodobý stav dítěte (Beran, 2006). Nežádoucí účinky a jejich závažnost po aplikaci očkovacích látek jsou často v médiích přehnaně zveličovány (Dáňová, Částková, 2008).

1.8.1

Prokázaná rizika vzniklá po očkování

U podání kombinované vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám je riziko encefalitidy nebo závažné alergické reakce 1 dítě z 1 milionu dětí (Beran, 2006). Únava, horečka a vyrážka samovolně odezní do týdne po aplikaci první dávky. Febrilní křeče se vyskytují u 1 dítěte z tisíce oočkovaných dětí. Po třech týdnech se může objevit otok příušní žlázy a to v poměru 1:100 oočkovaných dětí. Velmi vzácná je trombocytopenie (snížené množství trombocytů), která se vyskytuje v poměru 1:24 000 a spontánně odezní (O´Callaghan, Stephenson, 2005). Vakcinace proti záškrtu, tetanu a černému kašli může způsobit neutichající pláč s následným úplným vyléčením u 1 dítěte ze sta. Vakcína proti tetanu může mít za následek křeče nebo také šok s následným vyléčením u 1 dítěte z 1 750. U celobuněčné vakcíny proti černému kašli je riziko akutní encefalopatie a to v poměru 0 - 10,5 dětí na 1 milion dětí (Beran, 2006). Následkem očkování proti černému kašli může být chronický kašel, přetrvávající několik měsíců, který připomíná lehkou formu černého kašle. Děti mohou mít horečky a bolesti uší (Sommer, 2007). Živá vakcína proti

poliomyelitidě

může

ve

výjimečných

případech

způsobit

paralitickou

poliomyelitidu (obrna s následným ochrnutím). Tento nežádoucí účinek vakcinace by vymizel pouze v případě rutinního používání inaktivované vakcíny. Po aplikaci může dojít ke zvracení nebo průjmům. Nejzávažnější riziko očkování představuje anafylaktický šok na aplikovanou vakcínu. Z tohoto důvodu je nutné, aby děti zůstaly po aplikaci vakcíny alespoň 30 minut pod lékařským dohledem (O´Callaghan, Stephenson, 2005).

27

Nejzávažnějšími riziky očkování proti rakovině děložního čípku (HPV vakcíny) jsou abnormální průběh těhotenství, spontánní potraty a abnormální vývoj plodu. Dalšími nežádoucími účinky u očkování HPV vakcínami mohou být poruchy krevního a lymfatického systému, poruchy jater, žlučníku, imunitního systému, srdečně - cévní příhody, gastrointestinální a psychiatrické potíže, poruchy nervového systému, ledvin a vylučovacího ústrojí, dýchací obtíže, onemocnění kůže a podkožních tkání, problémy s prsy (Strunecká, 2012).

1.8.2

Reakce po očkování

Reakce, které mohou nastat po očkování lze rozdělit do tří hlavních skupin: Fyziologická reakce místní nebo celková například vazomotorická synkopa. Tato reakce převažuje u mladých dospělých a adolescentů. Projevuje se náhlou ztrátou vědomí při podání vakcíny nebo několik málo minut po podání. Zdravotní stav se velmi rychle upraví poté, co se pacient položí a zvednou se mu dolní končetiny (Beran, 2006). Fyziologické reakce nejsou závažné a nevyžadují zvláštní způsob léčby. Fyziologická reakce, která je svým průběhem závažná, do této skupiny patří i neurologické reakce. Alergické reakce včetně anafylaxe. Dále se reakce po podání očkovací látky dělí na očekávané a neočekávané. Mezi očekávané reakce patří jakékoli místní i celkové reakce, které již byly v minulosti při podání očkovací látky zaznamenány. Kompletní přehled těchto reakcí včetně četnosti výskytu musí být vždy uveden v souhrnu údajů o přípravku. Stručněji jsou pak uvedeny i v příbalovém letáku (Beran, 2006). Za neočekávanou reakci lze považovat tu, která se projeví po určité době, která uplyne od podání očkovací látky. Dále takováto reakce není uvedena v souhrnu údajů o přípravku a má přímou souvislost s očkováním. V případě, že se po očkování objeví u dítěte reakce, která není uvedena v souhrnu údajů o přípravku a není uvedena ani v příbalovém letáku, je povinností rodičů i lékaře, aby tuto reakci nahlásili na předepsaném formuláři (viz příloha 10 a 11). Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a zároveň na příslušnou krajskou hygienickou stanici. V případě, že rodiče mají pouze podezření na nežádoucí reakci po podání vakcíny, rovněž se tato skutečnost hlásí na těchto formulářích (Beran, 2006). 28

Všechny závažné postvakcinační reakce, je očkující lékař také povinen nahlásit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a je povinen zajistit u dítěte nebo dospělého, u kterého došlo k výskytu závažné postvakcinační reakce specializované vyšetření dle charakteru reakce (Dáňová, Částková, 2008). Po očkování se mohou objevit celkové reakce jako únava, slabost, zvýšená teplota, neklid, poruchy spánku, nechutenství a malátnost, může se také objevit mírný zahleněný kašel nebo lehký průjem (Sommer, 2007). Encefalitický pláč je ječivý, ostrý a neutišitelný, trvá několik hodin až dní. Dalším nežádoucím účinkem je změna chování (Strunecká, 2012). K místním reakcím patří bolest v místě vpichu nebo otok. U těchto reakcí je vhodné použít masti nebo krémy s účinkem proti otoku a bolesti. V některých případech se může objevit i horečka. Potom se doporučuje podání léků na snížení horečky například antipyretika. „Po očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám se může po 10 dnech objevit mírná vyrážka s teplotou.“ (Sommer, 2007, s. 233). Pokud mají rodiče sebemenší pochybnost na nějakou reakci po očkování svého dítěte, měli by se obrátit na svého pediatra (Sommer, 2007). Lékařskou pomoc je nutné vyhledat, pokud se vyskytnou vážnější zdravotní problémy. Například horečka přes 40°C, neutichající pláč dítěte, zarudnutí a otok v místě vpichu o velikosti průměru přesahující deset centimetrů, přechodné obrny, křeče a krátkodobé stavy bezvědomí (Beran, 2006). Případné zduření mízních uzlin v podpaží by měli rodiče také neprodleně oznámit lékaři (Gregora, 2005).

1.8.3

Selhání očkování

Stoprocentně účinná není žádná očkovací látka. Se selháním očkování se častěji setkáme u živých vakcín. Při nevhodném transportu a uchování vakcíny může dojít ke ztrátě její účinnosti. Živé vakcíny se v teple rychle ničí, musí být proto uchovávány v chladu. Další příčina selhání očkování může být přítomnost pasivně získaných protilátek v době kdy je provedeno očkování (Dáňová, Částková, 2008). Vzácná je špatná imunitní odpověď organismu na setkání s cizorodou látkou, ke které dochází u vrozených stavů s poruchami imunity. Selhání očkování může zapříčinit i nesprávná aplikace vakcíny, nedodržení očkovacího schématu pro danou vakcínu, očkování během akutního infekčního onemocnění, v inkubační době nebo v rekonvalescenci (Dáňová, Částková, 2008). 29

1.9

Kontraindikace očkování

Dítě se nemá očkovat v případě, že je nemocné i v případě lehké virózy, která má průběh bez teploty, má-li žaludeční či střevní potíže jako jsou průjmy a zvracení (Sommer, 2007). Očkovat by se nemělo ještě dva týdny od úplného vyléčení. Kontraindikací je rovněž, pokud u dítěte probíhá inkubační doba onemocnění. Zhoršení celkového stavu či alergická reakce po předchozím očkování. Alergolog nebo imunolog zváží očkování u dětí, které užívají léky snižující obranyschopnost nebo u dětí s poruchou obranyschopnosti. Rodiče by vždy měli před očkováním sdělit lékaři jakoukoli změnu zdravotního stavu dítěte. Například nápadná změna chování, porucha spánku, zvýšená teplota, kašel, vyrážka, alergická reakce, případné bodnutí hmyzem, bolesti hlavy, kloubů, průjem nebo nechutenství (Gregora, Paulová, 2008). Veškeré vrozené defekty imunity, které provázejí nádorová onemocnění, jsou kontraindikací pro podání živých vakcín. Dlouhodobá léčba kortikosteroidy a některá neurologická onemocnění. U dítěte je rovněž kontraindikované očkování proti dětské přenosné obrně v případě, že se u člena rodiny objeví závažný imunodeficit. Při kontaktu imunodeficitního jedince s dítětem, které je očkované proti přenosné dětské obrně, je pravděpodobné, že dojde k přenosu vakcinálního viru na oslabeného jedince. Očkování acelulární vakcínou proti dávivému kašli je kontraindikováno u dětí s autoimunitním onemocněním jako je neutropenie (pokles neutrofilních granulocytů pod fyziologické hodnoty z celkového počtu bílých krvinek), hemolytická anémie (rozpad erytrocytů), diabetes I. typu, thyreoiditis (zánět štítné žlázy) nebo colitis ulcerosa (chronické onemocnění střevní sliznice) (Dáňová, Částková, 2008). Kontraindikací proti hepatitidě B je anafylaktická reakce na droždí v anamnéze dítěte. Očkování trivakcínou proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím (MMR) je kontraindikováno při alergii na neomycin (antibiotikum). Alergie na neomycin je také kontraindikací pro očkování živou atenuovanou vakcínou proti dětské přenosné obrně a také je kontraindikováno očkování proti varicelle. Pokud dítě prodělalo anafylaktickou reakci na streptomycin (antibiotikum) a na polymyxin B (antibiotikum) je kontraindikací očkování inaktivovanou vakcínou proti přenosné dětské obrně. Alergie na psí srst je kontraindikací pro očkování trivakcínou proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím (MMR). Alergie na vaječnou bílkovinu představuje kontraindikaci pro očkování proti chřipce a klíšťové encefalitidě (Dáňová, Částková, 2008). Děti, které jsou dispenzarizovány neurologem pro křečové stavy, vývojové poruchy či jakákoli onemocnění, jsou očkovány vakcínou, která neobsahuje složku proti dávivému 30

kašli. Očkování touto vakcínou snižuje vznik nežádoucích reakcí na minimum (Gregora, 2005). Kontraindikací pro očkování je i nezralý novorozenec. Všechny termíny očkování by se měli počítat od doby, kdy se dítě mělo narodit a ne ode dne kdy se dítě skutečně narodilo. Také je nevhodné očkování mezi 2. - 4. měsícem věku z hlediska vývoje mozku (Strunecká, 2012).

1.10 Typy očkovacích látek Vakcína je přípravek, který je určený k očkování. Obsahuje usmrcené nebo oslabené mikroorganismy, které jsou aplikovány do organismu, ke stimulaci tvorby protilátek a tím posilují imunitu proti následné infekci (Kent, 2006). K aktivní imunizaci se používají látky, které obsahují antigeny jednoho (monovalentní očkovací látky) nebo dvou (bivalentní očkovací látky) patogenních mikroorganismů, tyto látky po aplikaci do organismu vyvolají protilátkovou odezvu. Kombinované očkovací látky obsahují dva a více antigenů proti různým původcům infekcí. Výhodou těchto vakcín je nižší počet injekcí. V rámci jedné aplikace je možné poskytnout ochranu hned proti několika infekčním onemocněním najednou (Dáňová, Částková, 2008). V současné době se nejvíce používají tyto 4 typy vakcín: Živé oslabené (atenuované) vakcíny jsou z oslabených původců onemocnění, kteří jsou schopni rozmnožování, v těle navodí mírnou formu infekce bez projevů nemoci. Stimulují obranyschopnost k tvorbě imunity proti původci infekčního onemocnění. Jedná se o dlouhodobou ochranu organismu. Pro jedince, kteří mají porušenou obranyschopnost, může být tento typ vakcín nebezpečný. Oslabenou živou vakcínou se očkuje proti tuberkulóze, dětské přenosné obrně, žluté zimnici, spalničkám, příušnicím a zarděnkám (Gregora, 2005). Usmrcené inaktivované vakcíny jsou z produktů štěpení a metabolismu původců chorob (Sommer, 2007). Jsou to suspenze usmrcených bakterií (bakteriny), kterými se očkuje proti černému kašli. Nebo suspenze usmrcených virů, které jsou používány k očkování proti hepatitidě typu A, klíšťové encefalitidě, chřipce, vzteklině, dětské obrně, tyfu a záškrtu (Hořejší, Bartůňková, 2009). Původci onemocnění jsou usmrceny chemicky

31

nebo tepelně. V organismu se nemohou množit, ale díky jejich přítomnosti si organismus dovede vytvořit obranu proti infekci (Gregora, 2005). Vakcíny, které obsahují inaktivovaný bakteriální toxin, tedy toxoidy (anatoxiny) jsou chemicky modifikované, inaktivované mikrobiální toxiny, které slouží pro očkování proti tetanu a záškrtu (Hořejší, Bartůňková, 2009). Subjednotkové

vakcíny

mají

minimum

vedlejších

účinků.

Neobsahuje

celý

mikroorganismus, ale jen tu část, která vyvolá imunitní odpověď a má imunizační vlastnosti. Subjednotkovými vakcínami se očkuje proti chřipce, meningokokové meningitidě, haemophilovým onemocněním, pneumokokovým onemocněním, tetanu, záškrtu, choleře, malárii, dále proti virové hepatitidě typu B a proti dávivému kašli (Gregora, 2005). Kromě základních čtyř typů vakcín se používají i tyto: Rekombinantními vakcínami se očkuje proti hepatitidě typu B (Dáňová, Částková, 2008). Polysacharidové vakcíny jsou obecně označovány jako chemovakcíny. Patří sem očkovací látky proti meningokokovým, pneumokokovým a hemofilovým infekcím (Dáňová, Částková, 2008). Konjugované vakcíny jsou proti hemofilovým, meningokokovým a pneumokokovým infekcím (Dáňová, Částková, 2008). Chemické (syntetické) vakcíny jsou připravovány chemicky. Jejich výhodou je chemická čistota a nízké výrobní náklady. Jsou to například prototypy vakcín proti malárii, HIV (Dáňová, Částková, 2008). Autovakcíny jsou připravovány z bakterií, které pocházejí z infikovaného ložiska nebo orgánu pacienta. Tyto bakterie se následně izolují, kultivují, usmrcují a podávají zpět pacientovi. Autovakcíny jsou využívány především k léčbě chronických infekcí a ke zvýšení imunity (Dáňová, Částková, 2008). Adjuvans je látka, která se používá pro zvýšení antigenicity očkovací látky. Tímto způsobem je zajištěna výraznější imunitní odpověď organismu (Dáňová, Částková, 2008).

32

1.11 Imunitní systém Imunita chrání organismus proti škodlivým zevním i vnitřním vlivům, tyto vlivy jsou většinou biologického původu (Rokyta, 2008). Imunitní systém patří mezi základní homeostatické mechanismy organismu a udržuje jeho integritu (Hořejší, Bartůňková, 2009). Jak je jedinec odolný nebo vnímavý vůči infekci, o tom rozhoduje nespecifická rezistence a imunita. Nespecifická imunita je vrozená a slouží jako ochrana před cizorodým agens již při prvním setkání. K nespecifické imunitě patří složky kožní a slizniční bariéry, fagocytóza (proces, kdy dochází k pohlcování pevných částic z okolního prostředí buňkami), komplement (součást nespecifické humorální imunitní odpovědi), NK buňky (jsou schopné zabít nádorové buňky, buňky napadené viry, patří do vrozené imunity), interferon (protein nespecifické imunity, působící v protivirové obraně) a zánět (Rokyta, 2008). Nespecifickou rezistenci představují bariérové faktory v branách vstupu, biochemické složení tkání, humorální nebo metabolické vlivy. Významnou roli zde mají i rasové a druhové rozdíly. Imunita je schopnost organismu reagovat na vstup cizorodých látek. První kontakt organismu s antigenem je spojován s primární imunitní odpovědí, která produkuje protilátky IgM. Tyto protilátky z organismu po určité době vymizí (Dáňová, Částková, 2008). Antigen vyvolá imunitní reakci po kontaktu s organismem nebo po jeho vstupu do organismu. Nejčastěji se jedná o cizorodé bílkoviny nebo polysacharidy (Strunecká, 2012). Sekundární imunitní odpověď spočívá v tom, že imunologická paměť organismu po opakovaném kontaktu s určitým antigenem reaguje urychlenou tvorbou protilátek IgG (Dáňová, Částková, 2008). Protilátky jsou bílkoviny typu imunoglobulinů. V organismu existuje pět druhů protilátek IgG, IgM, IgA, IgD a IgE (Rokyta, 2008). Imunitu rozlišujeme vrozenou - nespecifickou, nebo získanou čili specifickou. Vrozená, nespecifická imunita je dána souhrnem mechanismů, které jsou životně důležité. Není tedy podmíněna předchozím stykem jedince s antigenem. Získaná, specifická imunita je podmíněna předchozím kontaktem jedince s antigenem. V této souvislosti se uplatňuje paměťová složka imunitních mechanismů (Dáňová, Částková, 2008). Specifická imunita má schopnost rozeznávat konkrétní antigeny. Specifická imunita je funkcí lymfocytů, které jsou převážně v lymfatických uzlinách. Jedinci, kteří nemají lymfocyty z důvodu, že se bez nich narodí, nebo jejichž lymfocyty byly zničeny zářením, nemají specifickou imunitu. Tito jedinci velice snadno podlehnou prudké infekci (Rokyta, 2008).

33

Získaná, specifická imunita se dále dělí na humorální - protilátkovou a celulární - Tbuňkami zprostředkovanou imunitu. Humorální imunita je podmíněna přítomností imunoglobulinů. Imunoglobuliny produkují plazmatické buňky (Dáňová, Částková, 2008). Protilátky, které zprostředkují humorální imunitu, jsou uvolňovány z B-lymfocytů. B-lymfocyty se tvoří v kostní dřeni (Rokyta, 2008). Celulární imunita je zprostředkována a podmíněna aktivovanými T-lymfocyty. Tyto T-lymfocyty mají schopnost odstraňovat z organismu cizorodé látky (Dáňová, Částková, 2008). V rámci celulární imunity se uplatňují tři druhy buněk a to cytotoxické buňky, pomocné buňky a supresorické buňky (Rokyta, 2008).

1.11.1

Pasivní imunita

Pasivní imunita u dětí je zprostředkována v průběhu těhotenství matkou. Mateřské protilátky přestupují do krve plodu transplacentárně (Hořejší, Bartůňková, 2009). Po narození je dítě chráněno převážně protilátkami, které získá od matky. Tyto protilátky jsou obsaženy v mateřském mléce, proto je kojení tak důležité (Karhan, 2011). Tato pasivní imunita je získaná přirozeným způsobem a průměrná doba odbourávání mateřských protilátek trvá přibližně 3 až 6 měsíců (Dáňová, Částková, 2008). Pasivní imunita získaná umělým způsobem, je imunitní stav, který je navozen po podání hotových protilátek do organismu (Dáňová, Částková, 2008). Pasivní imunizace může být profylaktická nebo terapeutická. U terapeutické pasivní imunizace se používají zvířecí protilátky proti toxinům jako hadí jed a bakteriální toxiny. U profylaktické pasivní imunizace se používá lidský imunoglobulin z imunizovaných jedinců, který slouží k ochraně pacientů, kteří jsou akutně ohroženi infekcí (např. vzteklina, tetanus). Imunoglobulin se aplikuje profylakticky u imunosuprimovaných jedinců, tedy u jedinců, kteří mají potlačenou imunitu. Imunoglobulin působí proti planým neštovicím nebo cytomegaloviru (náleží do skupiny herpetických virů), pokud jsou tito jedinci ohroženi infekcí. Důležité je také profylaktické použití lidských anti-RhD protilátek, které slouží k zabránění imunizace matky RhD+ plodem (Hořejší, Bartůňková, 2009).

1.11.2

Aktivní imunita

„Zrání imunity trvá přibližně sedm let.“ (Karhan, 2011, s. 32). K výrazné zátěži imunitního systému dochází v době nástupu do školky nebo školy. Dítě je vystaveno

34

zvýšenému množství mikroorganismů, které mohou způsobit onemocnění. Při nástupu do školy dochází u dítěte k psychické zátěži, která může mít za následek některé psychosomatické potíže (Karhan, 2011). Aktivní imunita se dělí do dvou skupin a to na aktivní imunitu získanou přirozeným způsobem – postinfekční a na aktivní imunitu získanou umělým způsobem – postvakcinační (Dáňová, Částková, 2008). Aktivní imunita získaná přirozeným způsobem – postinfekční, se rozvíjí po určité době od prodělání infekce. Postinfekční imunita má různou délku trvání. U infekcí, které postihují povrchové slizniční struktury je krátkodobá. Dlouhodobé, někdy i celoživotní trvání má u nákaz, které postihují hlubší struktury (Dáňová, Částková, 2008). Aktivní imunita získaná umělým způsobem – postvakcinační je navozena po aplikaci očkovacích látek. Délka trvání této imunity závisí na typu vakcíny. Úkolem vakcinace je navodit dlouhodobou, nejlépe však celoživotní imunitu (Dáňová, Částková, 2008). Aktivní imunizace je vpravení antigenu do organismu a následné vyvolání imunitní reakce, která později chrání organismus před patogenem obsahující právě tento antigen (Hořejší, Bartůňková, 2009). Většina vakcinačních postupů je profylaktických, to znamená, že má vakcinace zamezit možnému onemocnění v budoucnu. Terapeutická vakcinace se používá pouze u pacientů, kteří již byli infikování mikroorganismem (např. virus vztekliny), který má za následek onemocnění s dlouhou inkubační dobou. Vhodný postup při vakcinaci způsobí, že imunitní odpověď je rychlejší než přirozená infekce a nedojde ke vzniku onemocnění (Hořejší, Bartůňková, 2009).

1.12 Proti očkovací skupiny Pokud se rodiče rozhodnou z jakéhokoliv důvodu, že své dítě nenechají oočkovat dle zákona stanoveného pravidelného očkování, musí ošetřujícímu lékaři dítěte odevzdat takzvaný revers. V tomto reversu je uvedeno, že rodiče i přes důrazné poučení o zdravotním stavu dítěte, významu, výhodách, reakcích i následcích pravidelného očkování odmítají své děti nechat očkovat (Beran, 2006). Očkovací centra nabízejí konzultace, kde si rodiče mohou zažádat o úpravu očkovacího kalendáře a v ojedinělých případech o jeho zrušení. V případě, že by očkování proti viru poliomyelitis, který způsobuje dětskou přenosnou obrnu, odmítlo v jednom regionu 20 – 25 % rodičů, tak by mohly onemocnět i řádně naočkované děti. Úplné zrušení očkování jako systému ochrany 35

proti přenosným onemocněním je nemožné! (Karhan, 2011). V současné době někteří rodiče zpochybňují nutnost a účinnost očkování. Je třeba podotknout, že očkování nevymýtilo původce infekčního onemocnění, jedinou výjimkou jsou pravé neštovice. A domněnka některých rodičů, že je již vyloučeno, aby dítě onemocnělo dětskou přenosnou obrnou, spalničkami nebo záškrtem je mylná. Právě u neočkovaných dětí je pravděpodobnost, že právě těmito infekčními nemocemi onemocní vysoká. Jeden z mýtů, o nebezpečnosti očkování, je mylně spojován v souvislosti s očkováním proti záškrtu, dávivému kašli, tetanu a syndromu náhlého úmrtí kojence (SIDS). Skutečně několik dětí zemřelo v době, kdy byly oočkovány proti těmto infekčním nemocem. Veškeré studie, které hledaly souvislost mezi očkováním a SIDS, tuto souvislost neprokázaly. Naopak studie prokázaly, že mezi neočkovanými a očkovanými dětmi je stejné procento SIDS. Očkování tedy nemá na SIDS žádný vliv. Naopak se prokázal vztah mezi SIDS a polohou, které dítě zaujímá ve spánku (Gregora, 2005). Rodiče se brání proti očkování svých dětí zejména z těchto důvodů: vadí jim povinnost nechat potomka očkovat, „oni pečují, oni rozhodují“. Další argumenty jsou, že se dané infekční onemocnění již řadu let nevyskytuje. To je sice pravda, ale zapomínají, že je to právě zásluhou očkování. Rodiče také přisuzují vinu očkování za vznik alergií u dětí (Beran, Havlík, Vonka, 2005). Někteří rodiče se obávají nebezpečnosti očkovacích látek a jsou přesvědčeni, že rizika nežádoucích účinků očkovacích látek jsou větší než jejich prospěšnost (Gregora, 2007). U dětí do 15 let za provedení očkování plně zodpovídají rodiče. Pokud očkování není provedeno ve stanovené lhůtě, hrozí rodičům pokuta od příslušné hygienické stanice do výše až 10 000Kč. K promlčení tohoto přestupku dochází do jednoho roku od lhůty, kdy mělo k očkování dojít. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je možné ve výjimečných případech očkování odmítnout. K nejčastějším důvodům pro odmítnutí očkování patří přesvědčení nebo víra rodičů. Dítě, které není očkováno podle pravidelného očkovacího kalendáře, nemusí být přijato do mateřské školy, dále se nemůžou účastnit táborů, škol v přírodě, lyžařských výcviků a jiných zotavovacích akcí. Zotavovací akcí je myšleno více než pětidenní společný pobyt třiceti a více dětí do 15 let věku. Výjimkou jsou zdravotní kontraindikace k provedení očkování. Rodiče, kteří odmítají očkování svých dětí, se mohou odvolat na Listinu základních práv a svobod, zejména pak svobody myšlení, svědomí, náboženského přesvědčení, dále práva rodičů, práva na zdraví a práva na nedotknutelnost osoby. Pokud rodiče prohlásí, že dítě není očkováno z důvodu 36

uplatnění ústavně zaručeného práva jako je právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, tak mohou mateřské školy, pořadatelé táborů a dalších akcí přijmout i dítě, které není očkované. Ředitelé mateřských škol musí mít ovšem tento důvod výjimky řádně zdokumentovaný a podepsaný rodiči. Potom jim v takovémto případě nehrozí pokuta od příslušné hygienické stanice. Rodiče se také mohou ohradit na diskriminaci z důvodu víry či světového názoru (Strunecká, 2012). Lékař má povinnost hlásit orgánu sociálně-právní ochrany dětí jakékoli podezření na zanedbávání péče o dítě. Zanedbávání péče v souvislosti s očkováním je typické pro sociálně vyloučené rodiny (Strunecká, 2012).

37

2 Praktická část 2.1

Metodika a výzkum

Výzkum jsem prováděla pomocí dotazníkového šetření. Výhodou této metody je časová nenáročnost. Nevýhoda této metody je neúplná návratnost dotazníků. Dotazník (viz příloha 12) obsahoval 19 otázek. Dotazník se skládal ze 14 uzavřených otázek, 3 polozavřených a 2 otevřených otázek. U otázek číslo 2, 9 a 12 mohli respondenti označit více odpovědí. U otázek 5, 9 a 14 měli respondenti možnost označení „jiné“, kde respondenti mohli uvést svoji odpověď, pokud jim nevyhovovali uvedené odpovědi. Otázky 1 a 2 se zaměřují na znalosti respondentů o očkování. Otázky 3 - 7 jsou zaměřeny na názory respondentů k očkování. Otázky 8 a 9 jsou zaměřeny na nežádoucí reakce v souvislosti s očkováním. Otázky 10 - 14 zjišťují informovanost respondentů. Otázky 15 - 19 zjišťují údaje o respondentech. Dotazník byl zcela anonymní. Otázky v dotazníku byly sestaveny k návaznosti na některé hypotézy. Některé otázky v dotazníku měli návaznost současně k více hypotézám. K hypotéze č. 1: „Domnívám se, na základě publikace Očkování v české republice, že více než polovina respondentů bude zaujímat kladný názor k očkování.“ se vztahovaly dotazníkové otázky č. 3, 4 a 5. K hypotéze č. 2: „Předpokládám, že rodiče s vyšším vzděláním budou projevovat větší zájem o očkování.“ se vztahovaly otázky č. 1, 2 a 17. K hypotéze č. 3: „Předpokládám, že rodiče, kteří jsou zdravotníci, budou k očkování přistupovat obezřetněji a budou informace o očkování vyhledávat i z jiných zdrojů.“ byly přiřazeny otázky č. 6, 7, 14 a 15. K hypotéze č. 4: „Na základě publikace Varovné signály očkování, předpokládám, že rodiče, kteří nenechají své děti naočkovat, tak činí z důvodu obav projevu nežádoucích reakcí.“ byly přiřazeny otázky č. 4, 5, 8 a 9. Hypotézu č. 5: „Domnívám se ze zkušeností z praxe, že rodiče čerpají informace převážně u pediatra a dají na jeho doporučení.“ měly potvrdit otázky č. 10, 11, 12, 13 a 14.

38

2.2

Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí

Výzkum jsem prováděla v ordinaci praktického lékaře pro děti a dorost paní MUDr. Marty Mezníkové (viz příloha 13) a v Mateřské škole Mozaika Jihlava (viz příloha 14). Cílová skupina respondentů byli rodiče malých dětí do 6 let věku. MUDr. Mezníková předkládala dotazníky rodičům ve své ordinaci, kteří s jejich vyplněním předem souhlasili a to během preventivních prohlídek, poradny nebo během návštěvy za účelem samotného očkování. V Mateřské škole Mozaika rozmístila paní ředitelka dotazníky do 4 tříd. V mateřské škole je celkem 100 dětí. Paní učitelky v jednotlivých třídách dávali rodičům s jejich souhlasem dotazníky k vyplnění.

2.3

Průběh výzkumu

Výzkum probíhal v ordinaci paní MUDr. Marty Mezníkové a v Mateřské škole Mozaika Jihlava od ledna 2015 do začátku dubna 2015. Celkem jsem rozdala 110 dotazníků (100 %) formou osobní návštěvy ordinace a mateřské školy. Vrátilo se mi 103 dotazníků (93,64 %), ze kterých jsem musela ještě 5 dotazníků (4,55 %) vyřadit, kvůli neúplnému vyplnění. Výsledky jsou tedy zpracovány z 98 dotazníků (89,09 %). V uskutečnění výzkumu mi velmi pomohla paní doktorka i paní učitelky, které dotazníky rodičům aktivně nabízely.

2.4

Zpracování dat

Získaná data jsem zpracovala v programu Microsoft Office Word 2013 a Microsoft Office Excel 2013. Výsledky jsem zpracovala do jednotlivých grafů a tabulek.

39

2.5

Výsledky výzkumu

Výsledky jednotlivých otázek jsou vyhodnoceny v následujících grafech. Otázka 1 Víte, proti kterým nemocem se v ČR povinně očkuje?

11% 5%

ano ne nevím

84%

Graf 1 Posouzení znalosti rodičů o povinném očkování

V první otázce jsem se ptala respondentů, zda vědí, proti kterým nemocem se v ČR povinně očkuje. Na otázku, zda respondenti vědí, proti kterým nemocem se v ČR povinně očkuje, odpovědělo 84 % (82 respondentů) ano. 11 % (11 respondentů) nevědělo a 5 % (5 respondentů) odpovědělo, že neví.

40

Otázka 2 V ČR se povinně očkuje proti: (více správných odpovědí) 90

82

80

70

absolutní četnost

70

68

69

66

67

56

60

48

50 40

41 33

30 20

15

5

10

3

5

1

0

konkrétní typy očkování Graf 2 Posouzení znalosti rodičů o očkování proti konkrétním nemocem

Pokud respondenti odpověděli v předchozí otázce ano, tak v této otázce označili, ta onemocnění, proti kterým se v ČR povinně očkuje. Pro srovnání se povinně očkuje proti černému kašli, zarděnkám, spalničkám, příušnicím, dětské přenosné obrně, záškrtu, tetanu, hemophilu influenzae b, virové hepatitidě B a u rizikových skupin proti TBC. Jako povinné očkování označilo 33 respondentů TBC. Černý kašel označilo 70 respondentů. 68 respondentů označilo povinné očkování proti zarděnkám. 66 respondentů označilo spalničky. Za povinné označilo 15 respondentů očkování proti neštovicím. Příušnice označilo 56 respondentů. 69 respondentů označilo za povinné očkování proti dětské přenosné obrně. Očkování proti záškrtu označilo 67 respondentů. Povinné očkování proti tetanu označilo 82 respondentů. V případě tetanu odpověděli všichni respondenti správně. 48 respondentů označilo hemophilus influenzae b. Virovou hepatitidu B označilo 41 respondentů. Streptococcus pneumoniae označilo 5 respondentů. Povinné očkování proti rotavirům označili pouze 3 respondenti. Virovou hepatitidu A označilo 5 respondentů. Jako povinné očkování proti vzteklině označil 1 respondent. Za povinné očkování proti pásovému oparu neoznačil žádný z dotázaných respondentů. 41

0

Otázka 3 Souhlasíte s povinným očkováním?

21% Ano

Ne

79%

Graf 3 Vyjádření souhlasu rodičů s povinným očkováním

V této otázce vyjadřovali respondenti svůj souhlas či nesouhlas s povinným očkováním. 79 % (77 respondentů) odpovědělo na otázku, zda souhlasí s povinným očkováním kladně. 21 % (21 respondentů) odpovědělo na tuto otázku záporně.

42

Otázka 4 Je Vaše dítě očkováno dle plánovacího kalendáře ČR?

14%

Ano Ne

86%

Graf 4 Četnost očkovaných dětí dle plánovacího kalendáře ČR

V této otázce odpovídali respondenti, zda nechali své děti očkovat podle plánovacího kalendáře ČR či nikoliv. Děti 86 % (84 respondentů) jsou očkovány dle plánovacího kalendáře ČR. 14 % (14 respondentů) nenechalo své děti naočkovat dle plánovacího kalendáře ČR.

43

Otázka 5 Pokud jste v předchozí otázce odpověděli ne, tak z jakého důvodu? 0

Přijde Vám to zbytečné

36%

Bojíte se nežádoucích reakcí Obáváte se komplikací Jiné 57%

7%

Graf 5 Důvody k odmítnutí očkování

V této otázce uváděli respondenti důvody, ze kterých nenechali své děti očkovat podle plánovacího kalendáře ČR. V předchozí otázce záporně odpovědělo 14 % (14 respondentů). Nežádoucích reakcí se obává 57 % (8 respondentů). Komplikací se obává 7 % (1 respondent). Možnost přijde Vám to zbytečné, neoznačil žádný z dotázaných respondentů. Možnost jiné zvolilo 36 % (5 respondentů). Zde respondenti uvedli tyto důvody: Očkování v 9. týdnu věku dítěte je příliš brzy, očkování proti hepatitidě B je zbytečné. Dítě si má vytvořit imunitu samo, očkování jí narušuje. „Jsem rodič svého dítěte a nechci, aby mi někdo poroučel. Někdy mám pocit, že naše děti jsou testovací králíčci.“ Respondenti nesouhlasí s předepsanou kombinací očkování v tak nízkém věku dítěte. Dalším důvodem je, nebezpečné složení vakcín, kvůli kterému rodiče odmítají očkovat své děti. Na nízkém věku dítěte se shodlo všech 36 % (5 respondentů), kteří označili kolonku jiné a sami dopsali, jim vyhovující odpověď.

44

Otázka 6 Přemýšleli jste někdy o tom, že byste svého potomka nenechali vůbec očkovat? 2% 16% Ano Ne Nevím

82%

Graf 6 Uvažování o neočkování

V této otázce jsem se ptala respondentů, zda přemýšleli o tom, že by své děti vůbec nenechali očkovat. O této možnosti přemýšlelo 16 % (16 respondentů). Naopak 82 % (80 respondentů) o této možnosti nepřemýšlelo. Zbylá 2 % dotázaných (2 respondenti) uvedli, že neví.

45

Otázka 7 Pokud jste v předchozí otázce odpověděli ano, tak z jakých důvodů byste své dítě nenechali očkovat? Pokud v předchozí otázce zvolili respondenti odpověď ano, tak v této otázce uváděli důvody, proč své děti nenechali očkovat. Tato otázka byla zcela otevřená a respondenti se zde mohli rozepsat. V předchozí otázce zvolilo možnost ano 16 % (16 respondentů). Respondenti zde uváděli důvody, proč by své děti nenechali očkovat. Zmíněné důvody jsou uvedeny v následující tabulce, pro lepší přehlednost. Obavy z nežádoucích účinků očkování mělo 11 respondentů. Zmiňovaný důvod byl i nízký věk dětí v době pravidelného očkování. Respondenti také uvedli, že očkování je pouze farmaceutický byznys.

46

Tabulka 1 Odpovědi rodičů, proč by nenechali oočkovat své dítě Respondenti

Jednotlivé typy odpovědí

Respondent 1

Právo každého rodiče, jakým způsobem bude své dítě vychovávat a je zcela na rodičích, zda nechají dítě oočkovat, či nikoliv. Nesmyslné pokutování ze strany státu. Farmaceutický byznys.

Respondent 2

Vznik autoimunitních onemocnění. Zbytečně mnoho vakcín.

Respondent 3

Rizikové reakce očkování.

Respondent 4

Obava z nežádoucích reakcí.

Respondent 5

Nežádoucí účinky očkování představují značné riziko.

Respondent 6

Příliš nízký věk pro očkování, důležité očkování posunout do pozdějšího věku. Přirozená imunita dítěte je lepší a bezpečnější než očkování. Nesmyslné pokutování lékařů ze strany státu. Rizikové reakce v souvislosti s očkováním. Zatajování nežádoucích účinků očkování. Očkování je nevkusné.

Respondent 7 Obava z nežádoucích účinků. Určité nemoci jsou lepší, pokud je dítě prodělá samo. Respondent 8 Respondent 9 Respondent 10

Špatná zkušenost s reakcemi u staršího dítěte. Absence informací o očkování ze strany státu. Neočkovat děti s imunitními deficity. Neočkovat v tolika kombinacích. Očkovat pouze proti smrtelným onemocněním. Dětské nemoci (spalničky a příušnice) je lepší, aby dítě prodělalo a mělo zaručenou celoživotní imunitu. Po očkování taková jistota není. Možný vznik nežádoucích zdravotních komplikací, které mohou vakcíny způsobit.

Respondent 11

Obavy z úmrtí či jiného závažného postižení dítěte. Vznik autoimunitních onemocnění, alergií, astmatu a autismu v souvislosti s očkováním. Farmaceutický byznys nezajímají nežádoucí účinky očkování, chtějí pouze na trh dostat své výrobky.

Respondent 12

Individuální zvážení rizik nežádoucích účinků. Vznik alergií. Příliš nízký věk pro očkování. Nepravděpodobnost nákazy dítěte onemocněním. Alternativní medicína. Svoboda rozhodování rodičů.

Respondent 13 Respondent 14

Častý výskyt nežádoucích účinků očkování, které jsou mnohdy trvalé a jejich zatajování. Absence zpětné kontroly, zda vakcína vytvořila imunitu na konkrétní nemoc. Nepravdivé informace o kolektivní imunitě. Placebo efekt. Snižování imunity. Pěstování virů na embryích a stopy DNA zvířat ve vakcínách. Přínosy nepřevyšují rizika očkování.

Respondent 15

Vakcíny obsahují jedovatý hliník, ten způsobí poškození tkáně včetně obnažení DNA. Hliník způsobí to, že bílé krvinky začnou produkovat protilátky proti všemu, včetně vlastní DNA nebo buněčným strukturám. Použití hliníku nastartuje TH2 imunitu, ale zároveň může způsobit vznik alergie a astmatu. Při aktivaci imunity TH2 se oslabí imunita TH1, která se stará o boj s infekcemi.

Respondent 16

Farmaceutický byznys. Snižování přirozené imunity dítěte. Vysoké riziko nežádoucích reakcí

47

Otázka 8 Mělo někdy Vaše dítě nežádoucí reakci v souvislosti s očkováním? 12% 28%

Ano Ne

Nevím

60%

Graf 7 Výskyt nežádooucích reakcí v souvislosti s očkováním

V této otázce odpovídali respondenti na to, zda jejich děti měly v souvislosti s očkováním nějaké nežádoucí reakce. Nežádoucí reakce v souvislosti s očkováním potvrdilo 28 % (27 respondentů). Odpověď ne zvolilo 60 % (59 respondentů). A 12 % (12 respondentů) uvedlo, že neví.

48

Otázka 9 V případě, že jste v předchozí otázce odpověděli ano, o jaké projevy šlo? 5 10

0 Zarudnutí v místě aplikace

11

Otok Horečka (nad 38 °C) Zimnice Zvracení 22

12

Průjmy Jiné

Graf 8 Výskyt nežádoucích reakcí v souvislosti s očkováním

Na tuto otázku odpovídali respondenti pouze, pokud v předchozí otázce odpověděli ano. Na tuto otázku odpovídalo tedy 28 % (27 respondentů). Respondenti v této otázce mohli zvolit více odpovědí. Horečku (nad 38 °C) uvedlo 22 respondentů. Otok v místě aplikace vakcíny uvedlo 12 respondentů. V 11 případech uvedli respondenti zarudnutí v místě aplikace. Průjem, jako nežádoucí projev označilo 5 respondentů. Zimnici uvedl 1 respondent. Zvracení a možnost jiné neoznačil žádný z respondentů.

49

Otázka 10 Jste informováni od Vašeho pediatra o očkovacích vakcínách? 7%

Ano Ne

93%

Graf 9 Posouzení informovanosti rodičů od pediatra

Zde respondenti odpovídali na to, zda si myslí, že jsou od svého pediatra informováni o očkovacích vakcínách. Odpovídali buďto ano nebo ne. Kladně na tuto otázku odpovědělo 93 % (91 respondentů). 7 % (7 respondentů) uvedlo, že nejsou informováni od pediatra o očkovacích vakcínách.

50

Otázka 11 Dostali jste doporučení od Vašeho pediatra na některé z nepovinných očkování? 13%

Ano

Ne

87%

Graf 10 Doporučení pediatra na nepovinné očkování

Zde respondenti odpovídali na to, zda dostali doporučení od svého pediatra na některé nepovinné očkování. Doporučení na nepovinné očkování od pediatra dostalo 87 % (85 respondentů). Naopak doporučení od pediatra nedostalo 13 % (13 respondentů).

51

Otázka 12 Pokud jste v předchozí otázce odpověděli ano, tak na které očkování? 60

50

absolutní četnost

50

45

40

40

34

30 20

12 6

10 0

konkrétní typy očkování Graf 11 Doporučení pediatra na konkrétní nepovinné očkování

Pokud respondenti odpověděli v otázce 11 ano, tak v této otázce odpovídali, na které očkování dostali doporučení od svého pediatra. V předchozí otázce zvolilo možnost ano 87 % (85 respondentů). Respondenti mohli v této otázce zvolit více odpovědí. Klíšťová meningoencefalitida je nejčastěji doporučované nepovinné očkování, označilo jí 50 respondentů. Meningokokovou infekci uvedlo 40 respondentů. Doporučení na očkování proti chřipce dostalo 12 respondentů. Doporučení na očkování proti streptococcus pneumoniae dostalo 34 respondentů. Pediatři doporučili TBC pouze 6

respondentům.

Očkování

proti

rotavirovým

infekcím

bylo

doporučeno

45 respondentům.

52

Otázka 13 Považujete informace od Vašeho pediatra za dostačující?

21% Ano Ne

79%

Graf 12 Posouzení informovanosti rodičů za strany pediatra

Zde respondenti uváděli, zda považují za dostačující informace od svého pediatra. Kladně na tuto otázku odpovědělo 79 % (77 respondentů). Odpověď ne zvolilo 21 % (21 respondentů).

53

Otázka 14 Kde nejvíce čerpáte informace o očkování?

3%

0%

7% Lékař Média (internet, televize….) Známí

24% Školka Jiné

65%

Graf 13 Zdroje informovanosti o očkování

Zde respondenti uváděli, ze kterých zdrojů nejvíce čerpají informace. V této otázce mohli zvolit pouze jednu odpověď. Nejvíce čerpá informace u lékaře 65 % (64 respondentů). Médiím jako je internet, televize a další dává přednost 24 % (24 respondentů). U známých čerpá informace 3 % (3 respondenti). Možnost školky, jako zdroj informací o očkování neuvedl žádný respondent. Možnost jiné označilo 7 % (7 respondentů). Zde respondenti uváděli tyto zdroje informací: odborná literatura, zahraniční zdroje, odborné přednášky, homeopatie a čínská medicína, respondenti uváděli i vlastní výzkum.

54

Otázka 15 Jste zdravotník?

30% Ano

Ne

70%

Graf 14 Posouzení, zda jsou rodiče zdravotníci či nikoli

V této otázce respondenti uváděli, zda jsou či nejsou zdravotníci. Možnost ano zvolilo 30 % (29 respondentů). Možnost ne zvolilo 70 % (69 respondentů).

55

Otázka 16 Kolik máte dětí? 2% 2% 9% 1 dítě 2 děti 44% 3 děti

4 děti 5 dětí 43%

Graf 15 Počet dětí

V této otázce uváděli respondenti počet svých dětí. Podmínkou vyplnění dotazníku bylo alespoň jedno dítě. 1 dítě má 44 % (43 respondentů). 43 % (42 respondentů) uvedlo, že má dvě děti. 3 děti má 9 % (9 respondentů). 4 děti a 5 dětí mají vždy 2 % (2 respondenti).

56

Otázka 17 Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? 1% 19% Základní 35% Střední odborné (vyučen) Střední s maturitou Vysokoškolské

45%

Graf 16 Posouzení nejvyššího dosaženého vzdělání

V té to otázce uváděli respondenti své nejvyšší dosažené vzdělání. Základní vzdělání jako nejvyšší dosažené vzdělání uvedlo 1 % (1 respondent). Střední odborné (vyučen) uvedlo 19 % (19 respondentů). Střední s maturitou uvedlo 45 % (44 respondentů). Vysokoškolské vzdělání uvedlo 35 % (34 respondentů).

57

Otázka 18 Uveďte Vaše pohlaví

12%

Žena

Muž

88%

Graf 17 Pohlaví rodičů

V této otázce uváděli respondenti své pohlaví. Z dotázaných respondentů bylo 88 % (86 respondentů) žen. Mužů bylo podstatně méně a to 12 % (12 respondentů).

58

Otázka 19 Do které věkové kategorie spadáte? 0% 20% 15 - 19 20 - 30 31 - 35

46%

36 a více

34%

Graf 18 Věková kategorie rodičů

V této otázce se respondenti zařadili do příslušné věkové kategorie. Na výběr měli 4 věkové kategorie a to v rozmezí 15 - 19, 20 - 30, 31 - 35 a poslední kategorie byla 36 a více let. Věkovou kategorii 15 – 19 let nezvolil žádný z dotázaných respondentů. Věkovou kategorii 20 – 30 zvolilo 20 % (20 respondentů). Věkovou kategorii 31 – 35 zvolilo 34 % (33 respondentů). Věkovou kategorii 36 a více uvedlo 46 % (45 respondentů).

59

2.6

Diskuze

Hlavním cílem bakalářské práce bylo zjistit, jak se staví rodiče k otázce očkování dětí, zda jsou pro či proti očkování. Do jaké míry jsou informováni o očkování a vakcínách a kde nejvíce čerpají informace. Názory respondentů na tuto problematiku jsem zjišťovala pomocí dotazníkového šetření. Po zpracování dotazníků a zanesení výsledků do grafů v předchozí kapitole odpovídám na to, zda došlo k potvrzení či nepotvrzení očekávaných výsledků. K analýze výsledků jsem zpracovala 98 dotazníků. Tyto dotazníky jsem umístila k dispozici respondentům do ordinace paní MUDr. Marty Mezníkové a do Mateřské školy Mozaika Jihlava. Ve své práci jsem k porovnání některých výsledků použila výsledky Petry Helmanové, porovnání je ovšem pouze orientační vzhledem k odlišně stanoveným cílům a hypotézám. Bakalářská práce Petry Helmanové byla sepsána na téma „Nepovinné očkování z pohledu veřejnosti.“ v roce 2010. Výzkumná část byla založená také na dotazníkovém šetření. K analýze dat použila ve své práci 162 dotazníků. Dotazníky distribuovala do ordinací praktických lékařů pro děti a dorost i pro dospělé, do mateřské školy a gynekologické ambulance. Hypotéza 1 – Domnívám se, na základě publikace Očkování v české republice, že více než polovina respondentů bude zaujímat kladný názor k očkování. S povinným očkováním souhlasí 79 % (77 respondentů). Nesouhlas s povinným očkováním vyjádřilo 21 % (21 respondentů). Děti 86 % (84 respondentů) jsou očkovány podle plánovacího kalendáře ČR. Své děti nenechalo podle plánovacího kalendáře naočkovat 14 % (14 respondentů). O možnosti, že by rodiče vůbec nenechali očkovat své děti, přemýšlelo 16 % (16 respondentů). 82 % (80 respondentů) o této možnosti nikdy nepřemýšlelo. Zbylá 2 % dotázaných (2 respondenti) uvedli, že neví. Tato hypotéza se tedy potvrdila. Hypotéza 2 - Předpokládám, že rodiče s vyšším vzděláním budou projevovat větší zájem o očkování. Na otázku, zda respondenti vědí, proti kterým nemocem se v ČR povinně očkuje, odpovědělo 84 % (82 respondentů) ano. Odpověď ne zvolilo11 % (11 respondentů) a 5 % (5 respondentů) uvedlo, že neví.

60

Pokud respondenti zvolili v první otázce možnost ano, tak v následující otázce měli označit onemocnění, proti kterým se v ČR povinně očkuje. Jako povinné očkování označilo 33 respondentů TBC. Černý kašel označilo 70 respondentů. 68 respondentů označilo povinné očkování proti zarděnkám. 66 respondentů označilo spalničky. Za povinné očkování označilo 15 respondentů očkování proti neštovicím. Příušnice označilo 56 respondentů. 69 respondentů označilo za povinné očkování proti dětské přenosné obrně. Očkování proti záškrtu označilo 67 respondentů. Povinné očkování proti tetanu označilo 82 respondentů. V případě tetanu odpověděli všichni respondenti správně. 48 respondentů označilo hemophilus influenzae b. Virovou hepatitidu B označilo 41 respondentů. Streptococcus pneumoniae označilo 5 respondentů. Povinné očkování proti rotavirům označili pouze 3 respondenti. Virovou hepatitidu A označilo 5 respondentů. Jako povinné očkování proti vzteklině označil 1 respondent. Nejvíce zastoupené nejvyšší vzdělání bylo střední s maturitou, toto vzdělání uvedlo 45 % (44 respondentů). Vysokoškolské vzdělání bylo na druhém místě, které uvedlo 35 % (34 respondentů). Respondenti, kteří uvedli, že jejich nejvyšší dosažené vzdělání je střední odborné (vyučen) bylo 19 % (19 respondentů). Pouze 1 % (1 respondent) uvedlo, že je jejich nejvyšší dosažené vzdělání pouze základní. Respondenti s vysokoškolským vzděláním uvedli v 35 % (34 respondentů), že ví, proti kterým nemocem se v ČR povinně očkuje. Všichni vysokoškolsky vzdělaní respondenti odpověděli ano. Na otázku zda souhlasí s povinným očkováním, odpovědělo 20 % (20 respondentů) s vysokoškolským vzděláním, že ano. 14 % (14 respondentů) s vysokoškolským vzděláním uvedlo, že s povinným očkováním nesouhlasí. Na otázku, zda je jejich dítě očkováno dle plánovacího kalendáře ČR odpovědělo 24 % (24 respondentů) s vysokoškolským vzděláním ano. Naopak 10 % (10 respondentů) vysokoškolsky vzdělaných odpovědělo, že jejich dítě není naočkováno dle plánovacího kalendáře ČR. Pro srovnání celá tabulka (viz příloha 15). U vysokoškolsky vzdělaných respondentů převládá kladný přístup k očkování. Hypotéza se potvrdila. Hypotéza 3 - Předpokládám, že rodiče, kteří jsou zdravotníci, budou k očkování přistupovat obezřetněji a budou informace o očkování vyhledávat i z jiných zdrojů. 30 % (29 respondentů) uvedlo, že jsou zdravotníci. Naopak 70 % (69 respondentů) zdravotníci nejsou. Na otázku, zda respondenti, přemýšleli o tom, že by své dítě vůbec nenechali naočkovat, odpovědělo z dotázaných zdravotníků 7 % (7 respondentů) ano. 61

Jako důvody, co je k takovému rozhodnutí vedlo, uvedli následující: Právo každého rodiče, jakým způsobem bude své dítě vychovávat a je zcela na rodičích, zda nechají dítě oočkovat, či nikoliv. Nesmyslné pokutování ze strany státu. Farmaceutický byznys. Dětské nemoci (spalničky a příušnice) je lepší, aby dítě prodělalo a mělo zaručenou celoživotní imunitu. Po očkování taková jistota není. Vakcíny obsahují jedovatý hliník, ten způsobí poškození tkáně včetně obnažení DNA. Hliník způsobí to, že bílé krvinky začnou produkovat protilátky proti všemu, včetně vlastní DNA nebo buněčným strukturám. Použití hliníku nastartuje TH2 imunitu, ale zároveň může způsobit vznik alergie a astmatu. Při aktivaci imunity TH2 se oslabí imunita TH1, která se stará o boj s infekcemi. Snižování přirozené imunity dítěte. Vysoké riziko nežádoucích reakcí. Naopak nikdy o této možnosti neuvažovalo 22 % (22 respondentů), kteří jsou zdravotníci. Dále respondenti, kteří jsou zdravotníci, čerpají nejvíce informací o očkování v 15 % (15 respondentů) u lékaře. Média uvedlo jako hlavní zdroj informací 8 % (8zdravotníků). Ke známým chodí pro radu 2 % (2 zdravotníci). A možnost jiné uvedli 4 % (4 zdravotníci) a uvedli tyto varianty vlastní výzkum, ve dvou případech uvedli zahraniční výzkum a zdroje, odborná literatura. Pro srovnání s nezdravotníky tabulka (viz příloha 16). Z výzkumu tedy vyplynulo, že ne všichni zdravotníci by nechali automaticky naočkovat své děti, 7 % zdravotníků uvažovalo, že by své děti nenechali vůbec očkovat. A jako zdroje informací uvedli i jiné než lékař. Hypotéza se potvrdila. Hypotéza 4 - Na základě publikace Varovné signály očkování, předpokládám, že rodiče, kteří nenechají své děti naočkovat, tak činí z důvodu obav projevu nežádoucích reakcí. Děti 86 % (84 respondentů) jsou očkovány podle plánovacího kalendáře ČR. Své děti nenechalo naočkovat 14 % (14 respondentů). Dále těchto 14 % (14 respondentů) uvádělo v otázce č. 5 důvody, proč nenechali své děti naočkovat dle plánovacího kalendáře ČR. Nejvíce uváděný důvod byl strach z nežádoucích reakcí a to u 57 % (8 respondentů). Na druhém místě uváděli respondenti možnost jiné. Tuto možnost zvolilo 36 % (5 respondentů). Komplikací se obávalo 7 % (1 respondent). Petra Helmanová (2010) ve svém výzkumu uvedla důvody, které nejvíce odrazovaly respondenty od nepovinného očkování. Nejčastěji uváděným důvodem byl strach z vedlejších účinků a to u 48 % (84 respondentů).

62

Výskyt nežádoucích reakcí v souvislosti s očkováním uvedlo 28 % (27 respondentů). Respondenti uváděli, pokud se u jejich dětí vyskytly nežádoucí reakce v souvislosti s povinným očkováním, tak o jaké se jednalo. Na prvním místě označili horečku (nad 38 °C) a to ve 22 případech. Otok v souvislosti s nežádoucí reakcí na očkování uvedlo 12 respondentů. V 11 případech uvedli respondenti zarudnutí v místě aplikace. Průjem, jako nežádoucí projev označilo 5 respondentů a zimnici uvedl 1 respondent. Pro srovnání jsem zhotovila krátký přehled, kde jsou porovnány přínosy a rizika očkování (viz příloha 17). Hypotéza se mi tedy potvrdila. Hypotéza 5 - Domnívám se ze zkušeností z praxe, že rodiče čerpají informace převážně u pediatra a dají na jeho doporučení. Na otázku, zda si respondenti myslí, že jsou od svého pediatra informováni o očkovacích vakcínách, odpovědělo 93 % (91 respondentů) kladně. 7 % (7 respondentů) uvedlo, že informováni nejsou. Petra Helmanová (2010) ve svém výzkumu zjišťovala, zda praktičtí lékaři informují o nepovinném očkování své pacienty. Ve svém výzkumu uvedla, že 36 % (58 respondentů) získává informace o nepovinném očkování u svého lékaře. 24 % (40 respondentů) informace od svého praktického lékaře nedostalo a 40 % (64 respondentů) se o nepovinném očkování dozvědělo z letáků umístěných v čekárně. Doporučení na nepovinné očkování od pediatra dostalo 87 % (85 respondentů). Doporučení naopak nedostalo 13 % (13 respondentů). Pokud respondenti odpověděli v otázce 11 ano, tak v následující otázce odpovídali, na které očkování dostali doporučení od svého pediatra. Možnost ano zvolilo 87 % (85 respondentů). Respondenti mohli zvolit více odpovědí. Klíšťová meningoencefalitida je nejčastěji doporučované nepovinné očkování, označilo jí 50 respondentů. Doporučení na očkování proti meningokokové infekci dostalo od pediatra 40 respondentů. Doporučení na očkování proti chřipce dostalo 12 respondentů. Doporučení na očkování proti streptococcus pneumoniae dostalo 34 respondentů. Pediatři doporučili TBC pouze 6 respondentům. Očkování proti rotavirovým infekcím bylo doporučeno 45 respondentům. Dále respondenti uváděli, zda považují informace od svého pediatra za dostačující. 79 % (77 respondentů) uvedlo, že ano. Odpověď ne zvolilo 21 % (21 respondentů). V dotazníku jsem se ptala respondentů, kde nejvíce čerpají informace, respondenti mohli zvolit pouze 1 odpověď. Nejvíce informací čerpá u lékaře 65 % (64 respondentů). Média za hlavní zdroj informací označilo 63

24 % (24 respondentů). 3 % (3 respondenti) uvedli, že nejvíce informací čerpali u svých známých. 7 % (7 respondentů) uvedlo možnost jiné, kde respondenti uváděli tyto zdroje informací: odborná literatura, zahraniční zdroje, odborné přednášky, homeopatie, čínská a alternativní medicína, respondenti uváděli i vlastní výzkum. Ve výzkumu Petry Helmanové (2010) se 36 % (56 respondentů) informovalo o nepovinném očkování u lékaře. 32 % (50 respondentů) se o nepovinném očkování informovalo na internetu. 58 % (36 respondentů) se informovalo u svých známých. V odborných časopisech hledalo informace 6 % (10 respondentů). Možnost jiné uvedly 2 % (4 respondenti) a to například v lékárnách či letácích. Hypotéza se mi potvrdila. Na můj dotazník odpovědělo 88 % žen a 12 % mužů. Důvodem tohoto nepoměru bylo to, že s dětmi šly k lékaři převážně matky, které také ve větší míře doprovázely dítě do školky. Věk respondentů se pohyboval v rozmezí od 20 až více než 36 let. Nejpočetnější skupinu tvořili respondenti mezi 36 a více lety a to 46 % respondentů. Druhou nejpočetnější skupinu tvořili respondenti ve věku 31 – 35 let a to 34 % respondentů. Nejméně respondentů bylo ve věkovém rozmezí 20 – 30 let a to 20 % respondentů. Ve věkové kategorii 15 – 19 let nebyl žádný respondent. Důvodem, proč nejpočetnější skupinu tvořili respondenti ve věku 36 let a více, může být pozdější věk rodičů pro plánované rodičovství. Stále více rodičů odkládá mateřství do pozdějšího věku ať už z kariérního, finančního nebo jiného důvodu. V dotazníku také respondenti odpovídali, kolik mají dětí. Podmínkou vyplnění dotazníku bylo, aby dotazovaný respondent měl alespoň jednoho potomka. 44 % (43 respondentů) uvedlo, že mají 1 dítě. 43 % (42 respondentů) uvedlo, že mají 2 děti. Dále pak 9 % (9 respondentů) uvedlo, že mají 3 děti. 4 děti uvedlo 2 % (2 respondenti). Jako největší počet dětí uvedli respondenti 5 dětí a to také pouze ve 2 % (2 respondenti).

64

2.7

Návrh řešení a doporučení pro praxi

Má bakalářská práce měla za cíl zjistit, jaký názor zaujímají rodiče k očkování a jaké zdroje informací ovlivňují jejich názory. Z provedeného výzkumu vyplynulo, že se rodiče nejvíce obávají nežádoucích rizik očkování. Tyto obavy bych přisoudila nedostatečnému množství informací a protichůdným názorům, které se mnohdy objevují v médiích a na sociálních sítích. Myslím si, že média často zveličují informace o nežádoucích účincích očkovacích vakcín a naopak potlačují přínosy očkování. Také si myslím, že pokud bude veřejnost dostatečně a především pravdivě a seriózně informovaná o očkovacích vakcínách, tak se sníží obavy z nežádoucích účinků očkování a lidé se více začnou zajímat i o nepovinné očkování. Mezi veřejností také všeobecně panuje nedůvěra vůči farmaceutickému průmyslu. Lidé často podezřívají farmaceutický průmysl z toho, že zisk a uplatnění výrobků na trhu upřednostňuje na úkor zdraví pacientů. Informace o očkování by měl poskytovat především praktický lékař. Také by měl ke každému pacientovi přistupovat zcela individuálně, ačkoli jsou vakcíny bezpečné, přesto nejsou úplně bez rizika. Očkování je důležitou součástí prevence, jehož, hlavním úkolem je předcházet infekčním onemocněním. Ovšem je na každém rodiči jak se rozhodne, zda nechá své děti naočkovat pouze v rámci povinného očkování nebo se rozhodne i pro vakcíny, které jsou nad rámec povinného očkování. Rodiče také mohou zažádat o individuální očkovací kalendář a některá očkování přesunout do pozdějšího věku. Rodiče by měli zvážit, které infekční onemocnění pro ně představují riziko například při cestě do zahraničí nebo dovolené na venkově. Také by se měli informovat o průběhu infekčního onemocnění, o způsobu přenosu, jaká rizika hrozí, pokud se dítě nakazí určitým infekčním onemocněním, dále by se měli také informovat o náročnosti léčby a průběhu léčby. Důležité je, aby rodiče reálně zvážili a porovnali, jaká konkrétně u jejich dítěte hrozí rizika a výskyt nežádoucích reakcí v souvislosti s očkováním. Naproti tomu by rodiče měli porovnat přínosy a klady očkování pro jejich děti. Tyto informace by se měli dozvědět u svého pediatra, dalším možným zdrojem těchto informací je Státní ústav pro kontrolu léčiv. Jedním z řešení by mohlo být pořádání workschopů, besed, kongresů a přednášek na téma očkování. Kde by přednášeli odborníci, a přístup by byl určen široké veřejnosti. Myslím si, že by došlo k odstranění nejistoty a strachu z výskytu nežádoucích účinků v souvislosti s očkováním ze strany rodičů. Rodiče by k očkování získali větší důvěru, dozvěděli by se pravdivé informace. Tyto besedy, by se mohly konat například v mateřských centrech, v kongresových sálech nebo v posluchárnách místní vysoké školy. 65

3 Závěr Bakalářskou práci jsem psala na téma: „Očkování dětí, ano či ne“. Práce je rozdělena na dvě části. Teoretickou a výzkumnou část. V teoretické části jsem se zabývala obecně tématem očkování jeho historií a současností. Dále jsem zmínila pravidelné a nepovinné očkování v ČR, očkování při cestách do zahraničí a očkování při úrazech. Dále jsem se zaměřila na přínosy a rizika očkování. V práci jsem zmínila i případy, kdy je očkování kontraindikováno. Dále jsem uvedla typy očkovacích látek, které jsou dostupné. V práci jsem také zmínila imunitní systém, protože s očkováním souvisí. Na závěr teoretické části práce jsem nechala prostor pro proti očkovací skupiny. Výzkumná část byla zaměřena na kvantitativní výzkum, formou dotazníkového šetření. Zkoumaný vzorek tvořilo celkem 98 respondentů. Cílová skupina respondentů byli rodiče dětí v předškolním věku. Výzkum probíhal v ordinaci paní MUDr. Mezníkové a v Mateřské škole Mozaika Jihlava. Výsledky z dotazníkového šetření jsem vyhodnotila prostřednictvím grafů, které jsou uvedeny ve výsledcích výzkumu. Otázky v dotazníku byly zaměřeny na to, zda respondenti souhlasí s očkováním či nikoli. Z jakých důvodů nenechávají rodiče očkovat své děti. Také jsem zjišťovala, kde respondenti nejvíce čerpají informace o očkování. V diskuzi jsem porovnala výsledky výzkumu a zhodnotila jsem, zda došlo k potvrzení či nepotvrzení hypotéz. Hypotéz jsem si stanovila 5 a u všech došlo k potvrzení. V bakalářské práci jsem si stanovila 2 cíle. První cíl měl za úkol zjistit, jaký názor zaujímají rodiče k očkování dětí. Zjistila jsem, že 84 % (82 respondentů) vědělo, proti kterým nemocem se v ČR povinně očkuje. 11 % (11 respondentů) zvolilo odpověď ne. 5 % (5 respondentů) vůbec nevědělo. S povinným očkováním souhlasilo 79 % (77 respondentů). Naopak 21 % (21 respondentů) uvedlo, že s povinným očkováním nesouhlasí. 86 % (84 respondentů) uvedlo, že jsou jejich děti očkovány dle plánovacího kalendáře ČR. Naproti tomu 14 % (14 respondentů) nenechalo své děti naočkovat dle plánovacího kalendáře ČR. 16 % (16 respondentů) přemýšlelo o možnosti, že by své děti nenechali vůbec očkovat. 82 (80 respondentů) uvedlo, že o této možnosti nikdy neuvažovalo. Cíl jsem splnila a zjistila jsem, že převažují kladné názory rodičů na očkování. Druhým cílem bylo zjistit, jaké zdroje informací ovlivňují názory rodičů. 93 % (91 respondentů) odpovědělo, že jsou informováni o očkovacích vakcínách od svého pediatra. 7 % (7 respondentů) uvedlo, že informováni od pediatra o očkovacích vakcínách 66

nejsou. Doporučení na nepovinné očkování od pediatra dostalo 87 % (85 respondentů). Doporučení od pediatra nedostalo 13 % (13 respondentů). Nejčastěji doporučované očkování bylo proti klíšťové meningoencefalitidě, toto očkování uvedlo 50 respondentů. 79 % (77 respondentů) uvedlo, že informace od pediatra jsou dostačující. Naopak 21 % (21 respondentů) uvedlo, že informace od pediatra nepovažuje za dostačující. Dále 65 % (64 respondentů) uvedlo, že nejvíce informací čerpají u lékaře. Média, jako hlavní zdroj informací označilo 24 % (24 respondentů). 3% (3 respondenti) uvedli, že informace získávají především u svých známých. 7 % (7 respondentů) uvedlo, že informace získávají především z jiných zdrojů. Cíl jsem splnila a zjistila jsem, že lékaři jsou na prvním místě. Věřím, že výsledky této práce budou nějak prospěšné Mateřské škole Mozaika Jihlava a paní MUDr. Martě Mezníkové, které zároveň budou i zpětnou vazbou. Jako zajímavé téma pro další výzkum, bych považovala srovnání a zmapování pravidelného očkování v zemích Evropské unie. Dítě je dar, který nám byl svěřen a rodiče nesou hlavní díl zodpovědnosti za jeho vývoj.

67

Seznam použité literatury 1. ANTIMENINGOKOK.CZ Sdružení proti meningitidě. [online], 2014, [citováno 2015-02-10]. Dostupné z: http://www.antimeningokok.cz 2. BERAN, J. Očkování: otázky a odpovědi. 1. vyd. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262380-X. 3. BERAN, J., HAVLÍK, J. Pneumokokové nákazy a možnosti očkování proti nim. 1. vyd. Praha: Maxdorf s.r.o., 2006. ISBN 80-7345-091-7. 4. BERAN, J., HAVLÍK, J., VONKA, V. Očkování – minulost, přítomnost, budoucnost. 1. vyd. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262-361-3. 5. DÁŇOVÁ, J., ČÁSTKOVÁ, J. Očkování v České republice. 1. vyd. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-122-2. 6. Edited by Gary W. Brunette [et]. CDC health information for international travel 2010: the yellow book. Edinburgh: Mosby, 2009. ISBN 0702034819. 7. GREGORA, M. Očkování a infekční nemoci dětí. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1126-5. 8. GREGORA, M. Péče o dítě od kojeneckého do školního věku. 2. vyd. Praha: Grada 2007. ISBN 978-80-247-2030-2 9. GREGORA, M., PAULOVÁ, M. Péče o novorozence a kojence. Maminčin domácí lékař. 3. doplněné a aktualizované vyd. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-25642. 10. HELMANOVÁ, P. Nepovinné očkování z pohledu veřejnosti. [online], 2010, dostupné z: http://is.muni.cz/th/259005/lf_b/Bakalarska_prace_-_Helmanova.pdf, [cit. 2015-20-3] 11. HOŘEJŠÍ, V, BARTŮŇKOVÁ, J. Základy imunologie. 4. vyd. Praha: Triton, 2009. ISBN 80-7345-091-7. 12. HUSA, P. Virové hepatitidy. 1. vyd. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262-304-4 13. Chřipka a pandemie: ptačí hrozba?. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. ISBN 80-2041358-8. 14. KARHAN, T. Homeopatie a děti. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3355-5. 15. KENT, M. The Oxford dictionary of sports science & medicine. 3rd ed. New York: Oxford University Press, 2006. ISBN 0199210896. 16. KLÍŠŤOVÁ ENCEFALITIDA. [online], 2015, [citováno 2015-02-26]. Dostupné z: http://www.klistova-encefalitida.cz 68

17. MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ. Informace o očkování, které rodiče potřebují znát.

[online],

2010,

[citováno

2015-02-23].

Dostupné

z:

http://www.olecich.cz/informace-o-ockovani-ktere-rodice-potrebuji-znat 18. O´CALLAGHAN, CH., STEPHENSON, T. Pediatrie do kapsy. 2. vyd. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0933-3. 19. Oxford dictionary of biochemistry and molecular biology. Rev. ed. Editor Richard Cammack. New York: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-852917-0. 20. SIKOROVÁ, L. Dětská sestra v primární a komunitní péči. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3592-4. 21. SOMMER, G. Dětské nemoci. Osvědčené domácí prostředky a účinná léčba. Praha: Vašut, 2007. ISBN 978-80-7236-526-5. 22. STÁTNÍ ZDRAVOTNÍ ÚSTAV. Očkovací kalendář v ČR. [online], 2015, [citováno 2015-02-26]. Dostupné z: http://www.szu.cz/tema/vakciny/ockovaci-kalendar-vcr?highlightWords=O%C4%8Dkovac%C3%AD+kalend%C3%A1%C5%99+%C4 %8CR 23. STRUNECKÁ, A. Varovné signály očkování. Podlesí: ALMI, 2012. ISBN 978-8087494-04-2. 24. STÁTNÍ ÚSTAV PRO KONTROLU LÉČIV. Formulář pro hlášení nežádoucího účinku.

[online],

2010,

[citováno

2015-02-26].

Dostupné

z:

http://www.olecich.cz/hlaseni-pro-sukl/nahlasit-nezadouci-ucinek 25. PÁSOVÝ

OPAR.

[online],

2014,

[citováno

2015-02-27].

Dostupné

z:

http://www.pasovyopar.cz 26. ROKYTA, R. Fyziologie: pro bakalářská studia v medicíně, ošetřovatelství, přírodovědných, pedagogických a tělovýchovných oborech. 2., přepracované vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2008. ISBN 80-86642-47-X.

69

Seznam zkratek a pojmů Asplenie – chybění sleziny Colitis ulcerosa - chronické onemocnění střevní sliznice Condilomata - virové bradavičky na genitálu ČR - Česká republika Eradikace – vymýcení infekčního onemocnění Fagocytóza - proces, kdy dochází k pohlcování pevných částic z okolního prostředí buňkami HBsAG - Hepatitis B surface Antigen, tak zvaný australský antigen, který prokazuje onemocnění hepatitidou B HPV - lidské papilomaviry Hemolytická anémie - rozpad erytrocytů Interferon - protein nespecifické imunity, působící v protivirové obraně Kmenové hemopoetické buňky - jsou obsaženy v kostní dřeni a mají schopnost dát vznik všem krevním elementům, jsou to buňky se schopností sebe obnovy Komplement - součást nespecifické humorální imunitní odpovědi Likvorea - výtok mozkomíšního moku, ke kterému může docházet například při poranění lebky Neutropenie - pokles neutrofilních granulocytů pod fyziologické hodnoty z celkového počtu bílých krvinek NK buňky - jsou schopné zabít nádorové buňky, buňky napadené viry, patří do vrozené imunity Paralitická poliomyelitida - obrna s následným ochrnutím Postherpetická neuralgie - bolestivý syndrom Recidivující otitidy – opakované záněty středního ucha 70

Septikémie - bakteriální infekce, která se šíří krevním oběhem SIDS - syndromu náhlého úmrtí kojence TBC - tuberkulóza Thyreoiditis - zánět štítné žlázy Trombocytopenie - snížené množství trombocytů Vazomotorická synkopa - náhle vzniklá porucha vědomí spojená se ztrátou posturálního tonu a pádem, kdy následuje rychlý návrat vědomí a úprava celkového stavu Virová encephalomyelitida - souhrnné označení pro zánět mozku a míchy

71

Seznam příloh Příloha 1- Přehled čtrnácti očkovacích látek s uvedeným rokem, od kterého bylo v Čechách zahájeno podávání Příloha 2- Významné objevy očkovacích látek a jejich využití v ČR Příloha 3- Způsob podání očkovací látky Příloha 4- Očkovací průkaz Příloha 5- Očkovací kalendář Příloha 6- Indikace k očkování proti TBC Příloha 7- schéma očkování hexavakcínou Příloha 8- Světový výskyt vybraných infekčních nemocí, proti kterým lze očkovat Příloha 9- Přehled vakcín k očkování před cestami do zahraničí Příloha 10- Formulář na hlášení NÚ očkování pro rodiče Příloha 11- Formulář na hlášení NÚ očkování pro lékaře Příloha 12- Dotazník Příloha 13- Povolení k provádění výzkumu v ordinaci MUDr. Marty Mezníkové Příloha 14- Povolení k provádění výzkumu v Mateřské škole Mozaika Příloha 15- Zájem vysokoškolsky vzdělaných respondentů o očkování ve srovnání s ostatními respondenty Příloha 16- Přístup zdravotníků k očkování a jejich zdroje čerpání informací o očkování ve srovnání s nezdravotníky Příloha 17- Porovnání přínosů očkování proti rizikům očkování

72