VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
A k t i vi za c e d u š e vn ě n e mo c n ý c h z p o h l e d u sester Bakalářská práce
Autor: Marie Doležalová Vedoucí práce: PhDr. Iva Dubnová Jihlava 2016
Zadání závěrečné práce - netisknout
Abstrakt Bakalářská práce na téma „Aktivizace duševně nemocných z pohledu sester“ se zabývá psychosociální rehabilitací osob s duševním onemocněním z pohledu sester. Cílem bakalářské práce je zjistit, zda sestry pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty. Dalšími cíli je ověřit, zda sestry znají specifika aktivit u osob s duševním onemocněním a zda aktivizaci duševně nemocných považují za důležitou součást léčby. Práce je členěná na část teoretickou a výzkumnou. V teoretické části je vymezen pojem aktivizace a duševní onemocnění. Ve výzkumné části je prezentováno samotné výzkumné šetření, které proběhlo dotazníkovou formou. Získané informace jsou procentuálně zpracovány pomocí tabulek a grafů. Bylo zjištěno, že sestry v převážné většině
pravidelně
aktivizují
duševně
nemocné,
znají specifika
aktivit
duševně
nemocných a jejich aktivizaci považují za důležitou součást léčby. Svá zjištění uvádím a konfrontuji v diskuzi s výzkumy jiných osob a odbornou literaturou. Všech stanovených cílů bylo v bakalářské práci dosaženo. Dále formuluji doporučení pro praxi, kdy za nejdůležitější považuji zlepšit podmínky pro aktivizování duševně nemocných, podpořit vzdělávání všeobecných sester v této metodě a umožnit její větší dostupnost pro duševně nemocné pacienty ve formě individuální i skupinové. Závěr je pak shrnutím celé bakalářské práce.
Klíčová slova: Aktivizace, Duševně nemocný, Sestra, Duševní onemocnění
Abstract Die Bachelorarbeit zum Thema "Aktivierung der psychisch Kranken aus der Sicht der
Krankenschwestern"
von
Menschen
der
Schwestern.
mit
beschäftigt
verschiedenen
Das
Ziel
der
sich
mit
der
psychischen Arbeit
ist
psychosozialen
Erkrankungen es,
festzustellen,
von ob
Rehabilitation der
Sicht
regelmäßig
die Krankenschwestern die psychiatrischen Patienten aktivieren. Weiter möchte ich überprüfen, ob die Krankenschwestern Besonderheiten der Aktivitäten der Menschen mit
verschiedenen
psychischen
Störungen kennen und
ob
sie die Aktivierung
der geisteskranken Patienten für einen wichtigen Bestandteil der Behandlung halten. Die
Arbeit
wird
in
einen
theoretischen
und
einen
Forschungsteil
geteilt.
In dem theoretischen Teil werden die Begriffe der Aktivierung und Geisteskrankheit definiert. In dem Forschungsteil werden die Ergebnisse der Fragebogenforschung präsentiert. Die gewonnenen Informationen werden in Tabellen und Grafiken prozentual erarbeitet. Es wurde festgestellt, dass die meisten Krankenschwestern die psychisch kranken Patienten regelmäßig aktivieren,
dass sie die Besonderheiten einzelnen
Aktivitäten von psychisch Kranken kennen und ihre Aktivierung als ein wichtiger Bestandteil in
einer
der
Behandlung
Diskussion
mit
betrachten.
anderen
Meine
Forschungen
und
Feststellungen
werden
Fachliteratur
angeführt
und konfrontiert. Alle gesetzte Ziele wurden in der Bachelorarbeit erreicht. Dann formuliere ich Empfehlungen für die Praxis, als Hauptsache sehe ich die Verbesserung der Bedingungen für die Aktivierung von geisteskranken Patienten, Unterstützung der Weiterbildung der Allgemeinschwestern in dieser Methode und ihre Erreichbarkeit für die Patienten sowohl in Einzel- als auch in Gruppenform. Zum Abschluss wird die ganze Bachelorarbeit zusammengefasst.
Stichwörter: Aktivierung, psychisch Kranke, Schwester, Geisteskrankheit
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat paní PhDr. Ivě Dubnové za odborné vedení mé bakalářské práce, za cenné rady, metodickou pomoc a především za trpělivost, se kterou se mi věnovala. Další poděkování patří sestrám Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod za spolupráci při vyplňování dotazníků a v neposlední řadě mé rodině a spolupracovníkům za podporu a trpělivost.
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis
Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 8 1
Aktivizace duševně nemocných.............................................................................. 10 1.1
Individuální aktivizace duševně nemocných.................................................... 10
1.2
Skupinová aktivizace duševně nemocných ...................................................... 11
1.3
Cíle aktivizace duševně nemocných ................................................................ 11
1.4
Aktivizace duševně nemocných jako terapie ................................................... 12
1.4.1
Ergoterapie ................................................................................................ 12
1.4.2
Canisterapie............................................................................................... 13
1.4.3
Hiporehabilitace ........................................................................................ 14
1.4.4
Pohybové aktivity ..................................................................................... 14
1.4.5
Relaxace a autogenní trénink .................................................................... 15
1.4.6
Trénink kognitivních funkcí...................................................................... 15
1.4.7
Režimová terapie....................................................................................... 16
1.5
Duševní onemocnění ........................................................................................ 16
1.5.1
Duševní choroby ve starověku a středověku ............................................ 16
1.5.2
Klasifikace duševních onemocnění v současnosti .................................... 17
1.5.3
Organické duševní poruchy včetně symptomatických ............................. 18
1.5.4
Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních
látek
18
1.5.5
Schizofrenie‚ poruchy schizoidní a poruchy s bludy ................................ 19
1.5.6
Afektivní poruchy ..................................................................................... 21
1.5.7
Neurotické‚ stresové a somatoformní poruchy ......................................... 22
1.5.8
Syndromy poruch chování‚ spojené s fyziologickými poruchami a
somatickými faktory ............................................................................................... 23 1.5.9
Poruchy osobnosti a chování u dospělých ................................................ 24
1.5.10
Mentální retardace..................................................................................... 25 6
1.5.11
2
Onemocnění v dětské psychiatrii .............................................................. 26
1.6
Problematika hospitalizace duševně nemocných ............................................. 26
1.7
Kvalita života duševně nemocných .................................................................. 27
1.8
Aktivizace jako součást léčby duševních chorob ............................................. 27
Praktická část .......................................................................................................... 29 2.1
Cíle výzkumu a výzkumné otázky ................................................................... 29
2.2
Metodika výzkumu........................................................................................... 29
2.3
Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 30
2.4
Průběh výzkumu............................................................................................... 33
2.5
Zpracování získaných dat ................................................................................. 33
2.6
Výsledky výzkumu........................................................................................... 34
2.7
Diskuze ............................................................................................................. 50
2.8
Doporučení pro praxi ....................................................................................... 55
Závěr ............................................................................................................................... 57 Seznam použité literatury................................................................................................ 59 Seznam tabulek a grafů ................................................................................................... 63 Seznam příloh ................................................................................................................. 64
7
ÚVOD „Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených.“ (Jan Amos Komenský) Činnost v životě člověka trvá jako lidstvo samo. Život je cyklus, ve kterém dochází ke vzniku a uspokojování potřeb a zájmů. Jedinec i společnost tvoří vztahy a základ těchto vztahů jsou právě potřeby a zájmy. Potřeba je podstatnější a důležitější, než to co si člověk přeje, nebo co říká. Potřeby jsou objektivní a nezávislé na vůli a vědomí člověka, závislé však na jeho činnosti (Šamánková, 2011). Zde je prostor pro práci všeobecné sestry v aktivizaci duševně nemocných pacientů. Duševní onemocnění je stále vnímáno společností jako něco nepatřičného. Strach vyvolaný neznalostí těchto chorob vyvolává předsudky, stigmatizuje tyto nemocné a staví je tak na okraj společnosti (Žielinská, 2011). Aktivizace je proces, jehož výsledkem je integrace člověka s duševním onemocněním do společnosti. Důležitou úlohu v tomto procesu hraje, jak spolupráce pacienta, tak znalosti a vědomosti sester (Žielinská, 2011). Proto jsem se rozhodla zjistit, jak aktivizaci vnímají sestry. Vycházím z problematiky duševního onemocnění a poznatků o psychiatrické a psychosociální rehabilitaci. Považuji za důležité zvýšit povědomí sester o aktivním přístupu k duševně nemocným. První kapitola teoretické části bakalářské práce se věnuje aktivizaci duševně nemocných, její charakteristice, cílům a prostředkům. Druhá kapitola je zaměřena na problematiku duševního onemocnění. Zabývá se jednotlivými
duševními
chorobami,
jejich
základní
charakteristikou,
příčinami,
příznaky, léčbou a vhodnou psychosociální rehabilitací. Praktická část bakalářské práce je vlastním výzkumným projektem. Cílem šetření je pohled sester na aktivizaci duševně nemocných. K naplnění stanovených cílů byla zvolena metoda kvantitativního šetření. Technikou výzkumného
šetření je
nestandardizovaný
dotazník
určený
všeobecným sestrám
pracujícím s duševně nemocnými. 8
Touto prací bych ráda poukázala na význam aktivit v léčbě osob s duševním onemocněním. Pro pacienty je zaměstnávání možností začlenit se do společnosti a cítit se užitečný. Vhodně zvolené činnosti pomáhají nemocným uspokojovat své potřeby a zvládat běžné denní aktivity.
9
1 Aktivizace duševně nemocných Aktivizace v obecném smyslu znamená soubor činností, jejichž cílem je pomoci navrátit člověku postiženému nemocí stav plného fyzického i duševního zdraví, či alespoň zpomalit nebo zamezit zhoršování schopností, které vyvolala nemoc (Kučerová, 2013). Aktivizace v psychiatrii zahrnuje různé techniky, ergoterapeutické, psychoterapeutické, uměleckovýchovné, tělesnou výchovu, i zábavu a rekreaci. Společným jmenovatelem všech uvedených technik je terapeutický účinek bez použití medikamentů, využívající pouze biochemické substance, které organismus sám produkuje. Tělo si tedy pomáhá samo. Nelze však očekávat, že u všech psychických poruch postačí tento druh léčby. Tyto techniky v kombinaci s dalšími léčebnými metodami však tvoří komplexní psychiatrickou péči (Kučerová, 2013). Druh aktivizace se odvíjí od tělesného i duševního stavu nemocného (Petr, Marková, 2014). Aktivity by tedy měly být vybírány dle individuálních potřeb nemocného a zároveň být dostatečně zábavné a spontánní (Beer, Pereira, Paton, 2005). U pacientů s mírnějším postižením se věnujeme převážně volnočasovým aktivitám, u pacientů s poruchou hybnosti je vedle aktivizačních technik namístě i rehabilitační ošetřovatelství. Je tedy vhodné, aby se na řízených činnostech v rámci psychiatrické péče podíleli terapeuti s různými specializacemi (Petr, Marková, 2014). Pro mnohé duševně nemocné je problém začít s nějakou činností, často nechtějí nic dělat. Tyto pocity vyvolané obavou ze selhání, negativismem, následkem psychického vypětí, či neschopností pochopit, co se očekává, lze překonat vhodnou motivací a vedením nemocného během aktivity (Zgola, 2013). Aktivizaci dělíme podle počtu účastníků na individuální a skupinovou.
1.1 Individuální aktivizace duševně nemocných Individuální aktivizace spočívá v práci jednoho (či více) terapeuta s jedním pacientem. Nespornou výhodou je tedy individuální práce s pacientem (Mlýnková, 2010). Tato forma terapie je vhodná převážně pro pacienty, kteří nejsou pro odmítání spolupráce, nerespektování pravidel, či agresi, schopni pracovat ve skupině, nebo pro pacienty, kterým skupinová spolupráce působí příliš velkou zátěž. Individuální terapii 10
můžeme využít také jako přípravu pro skupinovou terapii např. u osob s těžkým mentálním postižením či autismem (Kantor, Lipský, Weber, 2009).
1.2 Skupinová aktivizace duševně nemocných Skupinová aktivizace spočívá v práci jednoho (či více) terapeuta s větším počtem pacientů. Počet pacientů ve skupině se odvíjí od druhu činnosti, ideální je však 3 až 15 pacientů. Při počtu menším přestává plnit skupina interakční funkci. Větší počet pacientů již působí problém z hlediska pozornosti a vnímání situace sestrou (Kantor, Lipský, Weber, 2009). Skupinová aktivizace využívá tzv. skupinovou dynamiku, tj. “souhrn skupinového dění a skupinových interakcí.“ (Kantor, Lipský, Weber, 2009, s. 123) Výhodou skupinové činnosti je vzájemné ovlivňování zúčastněných osob, nové názory i fyzický kontakt (Mlýnková, 2010).
1.3 Cíle aktivizace duševně nemocných Hlavním
cílem
aktivizace
je
stabilizace
stavu
nemocného,
úplné
uzdravení
a zabránění vzniku komplikací. Aktivizace využívá maximum zachovalých funkcí nemocného k dosažení resocializace, tedy společenského zapojení (Dušek, VečeřováProcházková, 2015). Dalším
cílem
aktivizace
je
snaha
zabránit
opakování
onemocnění,
udržení
soběstačnosti, zachování kvality života a důstojnosti. Lze tedy říci, že aktivizace posiluje autonomii a kompetence jedince, zapojuje ho do reálného života a učí ho zvládat samostatný pobyt ve společnosti (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015). Podílí se tedy na řešení primární újmy, vzniklé vlivem chorobného procesu (deficit kognitivních funkcí) i sekundární újmy, která je důsledkem léčebného zákroku (nežádoucí účinky léků, vznik hospitalismu), či vznikající jako důsledek onemocnění (vyloučení ze společnosti), (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015).
11
Například ergoterapie jako cíle svého oboru uvádí: podpora zdraví a duševní pohody nemocného pomocí smysluplného zaměstnávání; zlepšování schopností potřebných pro běžné denní činnosti, aktivit volného času a pracovních činností; podpoření naplnění sociálních rolí; plné zapojení se do komunity a aktivit sociálního prostředí; uplatňování cílené terapie pro pacienta, který se podílí na plánování terapie; podpora zvládání fyzických i sociálních nároků prostředí; příležitost účastnit se běžných denních aktivit bez ohledu na onemocnění (Jelínková, Krivošíková, Šajtrová, 2009).
1.4 Aktivizace duševně nemocných jako terapie V hospitalizaci duševně nemocných se aktivizace používá jako podpůrná léčebná metoda v rámci komplexní léčebné péče. Jejím cílem je vyrovnání se s onemocněním, jeho následky a opětovné zapojení nemocného do života. Změny jsou u těchto metod v procesu terapie dosahovány pomocí psychologických prostředků (Vymětal, 2004).
1.4.1 Ergoterapie Ergoterapie je v dnešním světě rovnocennou součástí rehabilitace, její pohled se soustředí na člověka, spíše než na nemoc (Krivošíková, 2011). Provozuje
se
především
v
psychiatrických
hospitalizačních
zařízeních.
Spočívá
v činnostech typu řemeslných a ručních prací, zahradničení apod. (Kučerová, 2013). Vlastní rehabilitace by měla svou náročností odpovídat možnostem nemocného a být rozmanitá. Cílem pracovní terapie je poznat spontánní projev nemocného, naučit ho společenským návykům a zlepšit jeho sebedůvěru. Pracovní rehabilitace se uplatňuje v léčebných plánech při léčbě organických poruch, závislostí, u pacientů s neurotickými poruchami a psychózami, i v pedopsychiatrii (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015).
12
1.4.2 Canisterapie Canisterapie doslova znamená léčba pomocí psa, název tedy označuje terapii, která využívá pozitivního působení psa na lidské zdraví. Uplatňuje se především jako pomocná psychoterapeutická metoda (canisterapie, [b. r.]). Základní princip využití psa v léčbě nemocných spočívá v aktivaci samoléčitelských schopností člověka, které zahrnují psychologické účinky antistresové, antidepresivní a rozvoj pozitivního myšlení (Nerandžič, 2006). Cílem canisterapie je nemocného aktivizovat, zlepšit jeho fyzický i psychický stav, imunitní schopnost
organizmu,
snížit množství užívaných léků i zlepšit kontakt
s ostatními lidmi (Nerandžič, 2006). Výzkum poukazuje na zmenšení pocitu ohrožení u pacientů s akutní i chronickou psychózou v přítomnosti psů v nemocničním prostředí. U pacientů dochází ke zmenšení úzkosti, zvýšení jejich společenské pohody, více se otevírají a aktivně se účastní terapie (Galajdová L., Galjdová Z., 2011). Příznivý vliv canisterapie v léčbě duševně nemocných se uplatňuje především v těchto oblastech: vyjádření potřeby se o někoho starat; spolupráce s ostatními při péči o psa; respektování druhých a jejich vlastních potřeb; jasnější, přesnější komunikace, zlepšené vyjadřování; zlepšení schopnosti ovládat vlastní emoce; snížení agresivity, větší pocit osobní pohody; schopnost radovat se (Galajdová L., Galajdová Z., 2011).
13
1.4.3 Hiporehabilitace Hiporehabilitace je metoda využívající pohyb koňského hřbetu a jeho přenos na člověka. Tento pohyb můžeme přirovnat k cvičení na balanční ploše. Během rehabilitace je prostřednictvím nervových drah ovlivňován mozek a mícha, dochází k aktivování svalů a kloubů. Zlepšuje se motorika člověka a držení těla. Cílem hiporehabilitace je trénink centrální nervové soustavy (Nerandžič, 2006). Pedagogicko-psychologické ježdění se velmi úspěšně uplatňuje v psychiatrii jako forma podpůrné psychoterapie. Duševně nemocný člověk nachází svou identitu i cestu k ostatním lidem prostřednictvím citových vazeb ke koni. Tuto formu léčby je možné využívat u širokého spektra psychiatrických pacientů, u hyperkinetických pacientů, poruch učení, autistů, různých forem neuróz, abuzů i psychóz (Hollý, Hornáček, 2005).
1.4.4 Pohybové aktivity Kladný vliv sportu a tělesné aktivity na zdraví člověka je všeobecně znám. Ačkoliv se sportu věnují převážně lidé zdraví, je velmi vhodný v přiměřené a přizpůsobené formě i pro osoby s duševním onemocněním. Tělesná výchova nepodporuje pouze tělesnou kondici, ale má také prokázaný vliv na zlepšení řady psychických projevů, na sociální vztahy, sebeuplatnění, sebevědomí i posilování vůle (Kučerová, 2013). V pohybové terapii psychiatrických pacientů se používají převážně různé rozcvičky, procházky,
skupinová cvičení,
pomáhající nemocným nastolit určitou pravidelnost
v aktivitách a rytmus dne (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015). Vzájemné soupeření či souhra více lidí je vhodnou metodou např. u schizofrenie proti celkové progresi tohoto onemocnění až do defektu osobnosti (Kučerová, 2013). K uvědomění si vlastního těla a pocitu reality se v časné rehabilitaci psychóz uplatňují dechová a gymnastická cvičení (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015). Hinkle (1992) udává prokázaný pozitivní účinek cvičení, jak na snížení úzkosti, tak na snížení deprese v řadě studií prováděných za tímto účelem (Křivohlavý, 2001).
14
1.4.5 Relaxace a autogenní trénink Relaxační techniky patří mezi pomocné metody používané v psychiatrii. Využívají se ke zklidnění nemocných, zbavení napětí a navození relaxace. Mezi nejčastěji používané patří řízená prostá svalová relaxace, progresivní relaxace Jacobsova či Ostova a autogenní trénink (Dušek, Večeřová-Procházková, 2005). Principem relaxace je uvolnění kosterního svalstva, čímž dochází k soustředěnému sebeuvědomování, zklidňuje se dech a srdeční frekvence. Dále dochází ke zvýšení odolnosti vůči stresu, harmonizace psychického stavu a zlepšení koncentrace (Orel, 2012). Nejčastěji používaný je Schultzův autogenní trénink. Jedná se o řízený proces využívající pocitu tíhy a tepla v končetinách a trupu. Následně chladného čela. Zklidněná mysl se koncentruje na dech a rytmus srdce a vede k vnímání těla. Autogenní trénink vyžaduje nácvik, ale duševně nemocným přináší pocit energie, je metodou aktivizující (Dušek, Večeřová-Procházková, 2005).
1.4.6 Trénink kognitivních funkcí Základní kognitivní funkce umožňující člověku zapojit se plnohodnotně do života tvoří paměť, pozornost, myšlení, zrakově-prostorové schopnosti a řeč (Klucká, Volfová, 2009). S kognitivními deficity se setkáváme u velkého množství psychiatrických onemocnění, jako jsou například demence, deprese, schizofrenie, autismus i vývojové poruchy (Preiss, Přibylová Kučerová, 2006). „Rostoucí počet psychiatrů začíná chápat, že pacienty podstatně víc poškozuje postižení kognitivních funkcí než psychóza nebo poruchy nálady, přesto je tradicí, že se na zlepšení kognitivních funkcí zaměřovalo velmi málo přímého úsilí.“ (Preiss, Křivohlavý, 2009, s. 122) Trénink kognitivních dysfunkcí je tedy jednou z terapeutických intervencí duševně nemocných (Preiss, Přibylová Kučerová, 2006). Procvičování a rehabilitaci ztracených schopností provádíme nejčastěji komplexním trénováním,
v délce trvání nejdéle
45 minut. Pro usnadnění koncentrace je vhodné, aby se nároky na soustředěnost 15
a jednotlivé činnosti střídaly. Vhodná je práce ve skupině 7 až 10 osob, která má pozitivní vliv i na sociální chování nemocných (Klucká, Volfová, 2009).
1.4.7 Režimová terapie Režimová terapie je jasně strukturovaný denní program se závazným systémem pravidel, která platí pro všechny zúčastněné. Pevný řád dává jasný smysl, nabízí duševně nemocným bezpečí a jistotu, představu, co je teď a co bude následovat, zahání negativní myšlení a nudu. Je pravým opakem zpravidla neuspořádaného života psychiatrických pacientů (Mahrová, Venglářová, 2008). Činnosti denního řádu se navzájem prolínají, ovlivňují a doplňují. Nemocný si obnovuje ztracené návyky, uvědomuje si následky všeho, co dělá a získává zdravé sociální chování (Mahrová, Venglářová, 2008). Cílem režimové terapie je naučit pacienta vytvořit si dle svých potřeb vlastní denní program, který bude respektovat zdravý způsob života. Dalším cílem je dosáhnout u nemocného sebedisciplíny, schopnosti těšit se ze svých úspěchů a poučit se z vlastních chyb (Mahrová, Venglářová, 2008).
1.5 Duševní onemocnění Jako duševní porucha jsou v širším pojetí označovány některé psychické procesy, které znesnadňují fungování člověka ve společnosti. Definic duševního onemocnění je více. Prvotně do těchto poruch řadíme procesy, které se týkají prožívání, myšlení, nebo vztahu k ostatním. V České republice jsou duševní poruchy klasifikovány pomocí Mezinárodní klasifikace nemocí MKN 10 (Hartl, Hartlová, 2000).
1.5.1 Duševní choroby ve starověku a středověku První zmínky o duševních chorobách se objevují již v 15. století př. n. l. ve starém Egyptě a Babylonii. Onemocnění byla přikládána posedlosti zlými duchy a léčba spočívala v modlitbách a vyhánění těchto duchů. V předvědecké farmakologii byly využívány různé byliny a přírodní produkty. V antickém Řecku se léčbou duševních poruch zabývali kněží. Nový pohled na vznik duševních chorob přináší Pythagoras v 6. století př. n. l., který považuje tato onemocnění za poruchy mozku. Hypokrates 16
v 5. století př. n. l. vysvětluje duševní choroby humorální teorií. Objevují se první zmínky o elektroléčbě nervových potíží, např. přikládáním rejnoka elektrického (Petr, Marková, 2014). Ve středověku je vědecké poznání vlivem křesťanství zapovězeno a opět se vrací k tzv. démonologii. Některé středověké záznamy však připouští jako příčinu duševních onemocnění i světské příčiny, jako přemíru potravy, zamilovanost či bujarý život. Tato doba je považována za nejčernější čas psychiatrie. Až vlivem francouzského osvícenství se pohled na duševně nemocné obrací k lepšímu (Petr, Marková, 2014). K osvobození duševně nemocných však dochází až v 19. století vlivem vzniku nemocnic pro duševně choré (Petr, Marková, 2014).
1.5.2 Klasifikace duševních onemocnění v současnosti V současné době můžeme do kategorie osob s duševním onemocněním zařadit pacienty, jejichž onemocnění jsou kódována pomocí diagnostických kritérií v MKN 10 a to diagnózy F00 – F99 (Šupa, 2006). Jedná se o skupinu onemocnění, jež je určena na základě diagnostických kategorií vytvořených ve zdravotnictví a jejichž léčba tedy do resortu zdravotnictví spadá. Od osmdesátých let minulého století zastánci psychiatrické rehabilitace prosazují názor, že duševní onemocnění neznamená jen poruchu mentální, ale také přináší značné sociální limity a tudíž i dopady duševních onemocnění nacházíme i v oblasti sociální a společenské. Léčbu těchto onemocnění tedy nemůžeme zařadit pouze do péče zdravotnické, ale pro pacienty je potřebná komplexní, tedy i sociální péče (Šupa, 2006). MZČR v roce 2012 rozhodlo o reformě psychiatrické péče dle evropských trendů (Petr, Marková, 2014). Hlavními cíli této reformy je: destigmatizace a humanizace psychiatrické péče; zlepšení prostředí psychiatrických nemocnic; rozšíření a posílení komunitní péče; posílení akutní péče na psychiatrických odděleních (Petr, Marková, 2014). 17
1.5.3 Organické duševní poruchy včetně symptomatických Do této skupiny řadíme onemocnění, která jsou projevem přímého postižení CNS chorobou (zánět,
trauma,
tumor,
postižení atroficko-degenerativní), nebo projevy
celkového onemocnění, které má i psychopatologické příznaky (intoxikace, choroby infekční, metabolické i endokrinní), (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Organická duševní i
onemocnění
příznaky
jiných
jsou duševních
především
deliria
onemocnění,
např.
a
demence, poruch
mívají
osobnosti,
však
deprese,
psychotických poruch (Mahrová, Venglářová, 2008). Syndrom demence zahrnuje poruchy úsudku, učení, orientace, paměti a řeči. Při demenci dochází k poruchám poznávacích funkcí, emoční labilitě a k problémům v komunikaci (Mahrová, Venglářová, 2008). Dle diagnostických kritérií posuzujících hloubku demence dělíme toto onemocnění do tří stupňů: mírná demence, středně těžká demence a těžká demence (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Léčba
zahrnuje
léčbu
medikamentózní,
psychoterapeutickou,
rehabilitační
-
vše
s ohledem na somatické onemocnění pacienta (Petr, Marková, 2014). Programované aktivity zvolené dle hloubky demence předcházejí nežádoucímu chování a poruchám diurnálnímu rytmu u těchto pacientů. Samozřejmostí by měla být pravidelnost v denním režimu s podporou soběstačnosti nemocných a respekt k jejich přáním. Metodou alternativní komunikace uplatňující se v péči o osoby se středně těžkou a těžkou demencí je bazální stimulace. K zlepšení orientace dementních nemocných se používají některé prvky nejstaršího přístupu „orientace realitou“. Trénink kognitivních funkcí se uplatňuje především ve stádiích mírné a středně pokročilé demence. Reminiscence využívající vzpomínek je přínosnou metodou jak pro nemocné tak i pro osoby pečující (Jirák, Holmerová, Borzová, 2009).
1.5.4 Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek Základní charakteristikou těchto poruch je vznik v důsledku užívání psychoaktivních látek vyvolávajících závislost. Tyto látky mají vliv na náladu, vědomí a chování (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). 18
Závislost můžeme popsat jako psychickou a fyzickou. K fyzické závislosti dochází po vysazení nebo značném snížení látky závislost vyvolávající. Projevuje se nepříjemnými vegetativními příznaky, různorodými bolestmi, křečemi a epileptiformními záchvaty. Psychickou závislostí rozumíme touhu znovu si navozovat příjemné pocity návykovou látkou, jako euforii, zvýšenou výkonnost, sebevědomí, snění či neobvyklé prožitky (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). “Škodlivé užívání psychoaktivních látek se vyskytuje stále častěji ve všech sociálních skupinách. Rizikovější je období adolescence, muži jsou ohroženi více než ženy.“ (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012, s. 171) V léčbě závislostí se uplatňuje léčba farmakologická i nefarmakologická, popřípadě kombinace obou dvou. Nefarmakologická terapie zahrnuje kognitivně behaviorální postupy, relaxační techniky, terapeutické komunity, rodinnou terapii i socioterapeutické kluby (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). Základní metodou v psychosociální rehabilitaci závislých pacientů jsou režimová opatření. Důležitá je akceptace a podpora nemocného, naslouchání, porozumění a vzájemný respekt. V aktivizaci se zaměřujeme na motivaci k abstinenci i podporu sebedůvěry a soběstačnosti. Zásadní je ocenit pacientovy pokroky v léčbě a poskytnout mu pozitivní zpětnou vazbu (Petr, Marková, 2014). Sociálně terapeutické dílny podporují u závislých zdokonalování pracovních návyků (Mahrová, Venglářová, 2008). Pobídková terapie praktikována u nemocných zneužívajících návykové látky je založena na odměňování pozitivního chování (Kalina, 2015). Léčebná tělesná výchova se zaměřuje na úpravu pohybového režimu a kondiční cvičení. Trénink kognitivních funkcí podporuje koncentraci a soustředění. Vedle dynamických cvičení je zařazena do programu léčby závislostí i řízená relaxace (Petr, Marková, 2014).
1.5.5 Schizofrenie‚ poruchy schizoidní a poruchy s bludy Tuto
skupinu
závažných
Společným
jmenovatelem
nemocného
srozumitelně
duševních
onemocnění
psychotických jednat
a
nazýváme
onemocnění
orientovat
se
je
v realitě.
obecně narušení
psychózy. schopnosti
Psychóza ovlivňuje
u nemocného vnímání, myšlení, jednání, cítění i schopnost smysluplně naplnit svůj život a dostát svým sociálním rolím (Petr, Marková, 2014). 19
Onemocnění vzniká nejčastěji ve věku kolem dvaceti let, ale výjimkou nejsou ani formy vznikající v rané adolescenci. Výskyt onemocnění je u obou pohlaví přibližně stejný. Nemoc probíhá v akutních atakách střídajícími se s obdobími klidu - remisemi. Znovupropuknutí nemoci nazýváme relaps (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015). Příčina vzniku choroby není příliš jasná, předpokládá se vliv faktorů genetických, biologických i faktorů zevního prostředí. Vliv na vznik tohoto onemocnění u daného jedince má i určitá specifická náchylnost, která vlivem zátěže propukne v psychotické onemocnění (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). Mezi
základní
příznaky
schizofrenie
řadíme
poruchy
myšlení a
jednání.
Dle
Pavlovského (in Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012, s. 75): “Je běžné též klasifikovat příznaky jako negativní a pozitivní (halucinace, bludy, nápadnosti v chování, formální poruchy myšlení).“ Posoudit, zda převládá pozitivní či negativní symptomatika je důležité pro diagnostiku schizofrenie (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015). Základem léčby psychóz je farmakoterapie - antipsychotika. Medikamentózní léčbu doplňuje psychoterapie, psychiatrická rehabilitace, psycho-sociální edukace, nácvik sociálních dovedností a kognitivně-behaviorální postupy. Další metodou léčby je elektrokonvulzivní
terapie.
Transkraniální
magnetická
stimulace
je
metodou
využívanou spíše výjimečně (Petr, Marková, 2014). Cílem rehabilitace a resocializace u schizofreniků je především navrácení ztracených schopností a funkcí a zlepšení sociální adaptace metodami jako je ergoterapie, hippoterapie či canisterapie (Vlček, Fialová, 2010). Důležitým
předpokladem
psychosociální
rehabilitace
pacientů
se
schizofrenním
onemocněním je navázání terapeutického vztahu, což bývá obtížné obzvláště v akutní fázi onemocnění (Petr, Marková, 2014). Kognitivní dysfunkce těchto pacientů řešíme cíleným tréninkem, který je zaměřen na kompenzační strategie, zlepšení paměti, plánování a řešení problémů (Preiss a kol., 2006). V léčebné tělesné výchově se zaměřujeme na nenáročná kondiční a dechová cvičení. Dbáme na pravidelnost v aktivitě i odpočinku. V relaxaci upřednostňujeme kratší dobu 20
trvající metody. Vedlejší nežádoucí účinky léků zmírňujeme pomocí tělové terapie. Důležitou úlohu v psychiatrické rehabilitaci schizofreniků má i rekreační a kulturní činnost pacientů (Petr, Marková, 2014).
1.5.6 Afektivní poruchy Základní charakteristikou afektivních poruch je porucha nálady a to ve smyslu snížení (deprese) nebo zvýšení (hypománie, mánie). Období, kdy pacient prožívá mánii či depresi se nazývá epizoda (dříve fáze). Období plného zdraví, kdy porucha odezní, nazýváme remise. Rozlišujeme epizody depresivní, manické (unipolární) a smíšené (bipolární), (Kučerová, 2014). Afektivní poruchy se poprvé v životě objevují nejčastěji kolem třicátého roku života a postihují častěji ženy než muže. Typický je také sezónní výskyt (Kučerová, 2014). Jasná příčina vzniku poruch nálady není známa, etiologie je značně multifaktoriální. Uplatňují se zde vlivy biologické (konkrétně poruchy metabolismu neurotransmiterů), genetické vlivy (jak naznačují rodinné studie) i vlivy psychosociální. Životní události mají velký vliv obzvlášť v první epizodě onemocnění (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). Dle klinického obrazu dělíme depresi na lehkou, středně těžkou a těžkou. Dělení vychází z počtu a intenzity přítomných příznaků a jejich dopadu na osobnost jedince. Diagnostika poruch nálady je založena na identifikaci komplexu příznaků, které jsou jasně popsány v mezinárodní klasifikaci nemocí (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). Léčba afektivních poruch je převážně farmakologická, uplatňují se antidepresiva, antipsychotika a stabilizátory nálady. Důležitou součástí léčby je též psychoterapie. Ve
velmi
těžkých
stavech,
obzvláště
farmakorezistentních,
je
nutné
přistoupit
k elektrokonvulzivní terapii (Kučerová, 2013). Nedílnou součástí terapie je i psychosociální rehabilitace, která u pacientů s afektivní poruchou znamená navázat vztah založený na naslouchání, porozumění a empatickém přístupu (Hosák, Hrdlička, Libinger, 2015). Aktivizační programy jsou u těchto pacientů zaměřeny více hlubinně, převážně na změnu chování depresivních pacientů, pracují se vztahem nemocných k sobě. Pacient se 21
učí péči o svou duši, sebelásce a sebehodnocení. Skupinová aktivizace se zaměřuje na komunikační dovednosti těchto pacientů a projevy negativního sebehodnocení (Dušek, Večeřová-Procházková, 2005).
1.5.7 Neurotické‚ stresové a somatoformní poruchy Skupina neurotických, stresových a somatoformních poruch zahrnuje řadu onemocnění, jejichž základní charakteristikou je vznik podmíněný zevní zátěžovou situací, do které se organismus dostal. Reaktivita organismu je dána charakterem, intenzitou a délkou zátěže. Zásadní je též osobnost jedince a jeho odolnost vůči zátěžovým situacím, které se lze do jisté míry naučit. Mezi zátěžové situace řadíme nemoc, úmrtí blízkého člověka, vlastní vážné onemocnění, ztrátu zaměstnání, rozvod či živelnou katastrofu (Kučerová, 2013). Projevy těchto čím dál častěji se vyskytujících poruch jsou většinou rozličné. Příkladem jsou opakované somatické stesky, které se nedají vysvětlit tělesnou poruchou. Pacienti často psychogenní příčinu svého onemocnění rázně odmítají (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Základní léčbou je jednoznačně psychoterapie. Farmakoterapie má úlohu pouze krátkodobou a podpůrnou. Nejčastěji používanými medikamenty jsou antidepresiva, anxiolytika a hypnotika (Kučerová, 2013). Psychosociální rehabilitace těchto
nemocných má za cíl korekci maladaptivního
chování a řešení problému v komunikaci a vztazích s okolím. Je podporována jejich samostatnost v plánování, řešení problémů a přebírání zodpovědnosti za své činy, vše v interakci se společenskou skupinou a režimovými opatřeními. Vhodná aktivizace je tedy skupinová se zaměřením na výtvarné a pracovní činnosti. Také pravidelná pohybová aktivita pomáhá zvládat stres. Velká pozornost je v léčbě nemocných s neurotickými chorobami věnována i naučení se způsobů zvládání úzkosti (Petr, Marková, 2014).
22
1.5.8 Syndromy poruch chování‚ spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory Skupina těchto onemocnění zahrnuje poruchy, které vznikají na základě určitého patofyziologického
mechanizmu.
Z
hlediska
psychiatrie
jsou
za
nejzávažnější
považovány poruchy příjmu potravy (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). V psychosociální terapii těchto poruch se věnuje pozornost jak duševnímu a tělesnému stavu, tak i osobní zralosti nemocného. Aktivizace se zaměřuje především na důsledný a
specifický
režim,
motivaci
nemocných
a
relaxační
techniky.
Zásadní
je
Jedná
se
psychoedukace a spolupráce s rodinou (Petr, Marková, 2014). Poruchy příjmu potravy Tato o
onemocnění bio-psycho-sociální
neznamenají choroby,
pouze
poruchu
charakterizované
metabolismu. neustálým
zájmem
o
jídlo,
kontrolováním výživy, myšlením a jednáním ve vztahu k jídlu na úkor jiných sociálních aktivit nemocného (Petr, Marková, 2014). Mezi nejčastější formy onemocnění řadíme mentální anorexii projevující se úmyslným snižováním váhy nebo udržováním podváhy a mentální bulimii charakterizovanou opakovaným přejídáním se velkým množstvím potravy s nevhodným kompenzačním jednáním (Petr, Marková, 2014). Poruchy příjmu potravy mají stále narůstající charakter. Často propukají v pubertě či adolescenci, obzvláště u dívek. Prognóza onemocnění se odvíjí od délky onemocnění, stupně podvýživy a věku nemocných (Petr, Marková, 2014). V ambulantní i hospitalizační terapii poruch příjmu potravy se uplatňují hlavně psychoterapeutické přístupy. Využívají se kombinace různých opatření, která se nezaměřují pouze na chování týkající se jídla a kontrolu váhy (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). Neorganické poruchy spánku Neorganickými poruchami spánku nazýváme onemocnění, která mají psychogenní původ. Často signalizují počínající psychickou poruchu, či zhoršování psychického stavu v průběhu duševního onemocnění (Dušek, Večeřová-Procházková, 2015). 23
“Poruchy spánku dělíme na dyssomnie, při kterých je narušeno množství, kvalita nebo časování
(nespavost,
spánku
hypersomnie,
porucha
rytmu
spánek-bdění)
a parasomnie, při kterých dochází k epizodickým událostem během spánku (noční děsy, noční můry, somnambulismus)“. (Raboch, Pavlovský, Janotová, s. 148) Neorganické poruchy spánku se vyskytují častěji u žen než u mužů a jejich počet se zvyšuje s věkem. Terapie je vždy individuální, zahrnuje spánkovou hygienu, režimová opatření a kognitivně-behaviorální terapii (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). Sexuální disfunkce Jako sexuální dysfunkci můžeme popsat stav, kdy je jedna nebo více fází sexuálního reakčního
cyklu
anatomického.
narušena
z
důvodu
Příčiny jsou často
psychologického,
kombinované.
patofyziologického
či
Sexuální dysfunkce mohou být
přechodné, ale i celoživotní (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Nejčastější sexuální dysfunkcí u mužů starších čtyřiceti let je porucha erekce, ve věku mezi dvaceti až třiceti lety předčasná ejakulace, u žen anorgasmie (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012).
1.5.9 Poruchy osobnosti a chování u dospělých Soubor
onemocnění
projevujících
se
nadměrně
zvýrazněnými
a
nepříznivými
vlastnostmi v oblasti vyšších a nižších citů, nálad, charakteru, temperamentu, vůle a pudů nazýváme poruchy osobnosti, dříve také psychopatie. Pro tato onemocnění je typické podivínské, nepřizpůsobivé, neadaptivní, až hrubě rušivé chování obtěžující jedince i jeho okolí (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). První projevy tohoto onemocnění se často objevují již v dětství či v adolescenci a s různými výkyvy (etapy kompenzace a dekompenzace) trvají po celý život. Na vzniku
těchto
poruch
se
podílí genetická predispozice,
určitý vliv může mít
i rodinné prostředí, či organické postižení v raném dětství (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Farmakologická léčba poruch osobnosti se v současné době zaměřuje převážně na terapii specifických symptomů, jak při řešení akutních stavů, či při léčbě dlouhodobé psychopatologie. V léčbě nefarmakologické se uplatňují speciální psychoterapeutické přístupy (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). 24
Aktivizace nemocných pak využívá především režimovou léčbu a edukaci. Důležité je upevnění zdravých životních návyků a učení se novému způsobu sociálního chování při aktivitách, kdy pacient komunikuje s ostatními. Vhodná je relaxace, sportovní aktivity a pracovní terapie, vše však musí mít jasná pravidla pro udržení nemocného v realitě a zabránění jeho manipulaci (Petr, Marková, 2014).
1.5.10 Mentální retardace Mentální retardace představuje narušení vývoje celé osobnosti s globálním poškozením intelektových funkcí a společenskou nedostačivostí od počátku duševního vývoje jedince (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012). V etilologii mentálních retardací se nejčastěji uplatňují faktory hereditární, sociální a environmentální, u 15 až 30 % případů se jedná o nespecificky podmíněné poruchy (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Stupně mentální retardace: Lehká mentální retardace, IQ 50-69; Středně těžká mentální retardace, IQ 35; Těžká mentální retardace, IQ 20-34; Hluboká mentální retardace, IQ pod 20 (Petr, Marková, 2014). Aktivizace osob s mentální retardací je zaměřena na podporu jejich silných stránek. Soustředí se na podporu nezávislosti, samostatnosti a sebeurčení (Valenta, Michalík, Lečbych, 2012). Uplatňují se především volnočasové aktivity, zlepšování deficitu sebepéče a prevence imobilizace, u pacientů, kteří nejsou schopni cílené terapie, volíme například některou z forem muzikoterapie. V ergoterapii trénujeme obratnost v jemné motorice. Pohybové aktivity se soustředí na koordinaci pohybů a celkovou zpomalenost (Petr, Marková, 2014).
25
1.5.11 Onemocnění v dětské psychiatrii Velká řada dětských psychických poruch je způsobena nezralostí CNS a pokud se k dítěti vhodně přistupuje, časem ustupují. Rozhodující je především vliv rodinného prostředí a školy. Psychické obtíže v dětství nemusí znamenat psychiatrickou diagnózu v dospělosti, naopak některá dětská citová traumata postihují rozvoj citů a mezilidské komunikace na celý život (Raboch, Pavlovský, Janotová, 2012). Cílem resocializační rehabilitační péče
v
dětské
psychiatrii je vytvoření nebo
znovuzískání nejvyšších možných dovedností potřebných pro další kvalitní život. V aktivizaci se uplatňují především režimová opatření dávající mantinely v jednání a
chování i resocializační techniky
jako
canisterapie,
hipoterapie,
ergoterapie,
arteterapie, kineziterapie, relaxace a především herní terapie (Petr, Marková, 2014).
1.6 Problematika hospitalizace duševně nemocných Hospitalizace na psychiatrii bývá propojena s různými způsoby ambulantní péče, přesto však nadále představuje nezastupitelnou a důležitou formu péče o duševně nemocné. Péči, která je poskytována v lůžkových psychiatrických zařízeních, rozlišujeme na akutní a následnou. Hospitalizace probíhá buď na otevřených nebo uzavřených psychiatrických odděleních nemocnic a klinik, či na odděleních v psychiatrických nemocnicích. Cílem péče je diagnostika stavu pacienta, plán léčby a ochrana nemocného před poškozením sebe či okolí, jak u pacientů s náhlým onemocněním, či při zhoršení chronického stavu (Petr, Marková, 2014). Hospitalizace v psychiatrických zařízeních probíhá buď jako dobrovolná, tj. se souhlasem
nemocného,
jako
v
ostatních
zdravotnických
zařízeních,
či
jako
nedobrovolná, tj. hospitalizace bez souhlasu nemocného (Svoboda, Češková, Kučerová, 2012).
Ta je možná,
pokud
bylo
pravomocným rozhodnutím soudu nařízeno
nemocnému ochranné léčení formou lůžkové péče, uložena karanténa či vyšetření zdravotního stavu, nebo pokud pacient ohrožuje závažně a bezprostředně sebe nebo své okolí. Další důvod nedobrovolné hospitalizace je zdravotní stav neumožňující vyslovení souhlasu a vyžadující poskytnutí neodkladné péče (Petr, Marková, 2014). Celou
řadu
v psychiatrii.
úskalí
přinášejí
Jimi jsou
mimo
například
nedobrovolné
hospitalizace
uplatňování informovaného
i další situace
souhlasu,
používání 26
omezovacích prostředků, či prevence rizik jako je např. agrese, sebepoškozování a sebevražedné jednání nemocných. Vznikají problémy medicínské, etické a právní vyplývající i z částečné či úplné nozoagnozie duševně nemocných (Petr, Marková, 2014). Dalším častým jevem je vznik hospitalismu, který se projevuje lhostejností, apatií, rezignací, úpadkem osobních návyků a nezájmem o budoucnost. Tito nemocní nedokáží žít samostatně mimo psychiatrické zařízení. Aktivizace a psychiatrická rehabilitace je tedy
jednou
z
možností
prevence
hospitalizmu
duševně
nemocných
(Dušek,
Večeřová-Procházková, 2015).
1.7 Kvalita života duševně nemocných S problematikou duševně nemocných a hospitalizací na psychiatrii souvisí i kvalita života. Ta je pojímána jako komplexní pojem zahrnující všechny atributy lidského života jednotlivce, či skupiny osob, v pozitivních i negativních aspektech (Gurková, 2011). Za nejdůležitější kritéria užívaná k hodnocení kvality života duševně nemocných považujeme hlavně tato tři: pocit spokojenosti, naplnění sociálních rolí a vnější podmínky života (Henzlová, 2007). Jednoznačný dopad na kvalitu života psychiatrických pacientů má i jejich diskriminace a stigmatizace, pravděpodobně pramenící z pocitu odlišnosti, ohrožení a předávání či udržování zakořeněných stereotypů (Ocisková, Praško, 2015).
1.8 Aktivizace jako součást léčby duševních chorob Aktivizace duševně nemocných v psychiatrických nemocnicích představuje důležitou součást kvalitní komplexní péče. Nečinnost pacientů zvyšuje jejich závislost na okolí. Naopak
aktivity
odvádějí
pozornost
nemocných
od
nepříjemných
myšlenek
a nevhodného chování (Suchá, Jindrová, Hátlová, 2013). Důležitou roli při aktivizaci představuje sestra, která pacienty provází jejich činností. Důraz je kladen na její schopnost komunikovat, vcítit se do pocitů nemocného a případné diplomatické řešení konfliktů. Duševně nemocní rádi zachovávají své zvyky, proto by aktivity měly probíhat v pravidelném čase a se sestrami, které jsou jim dobře 27
známé. V případě aktivity, kterou provádí osoba nemocným neznámá, je vhodná účast sestry daného zařízení, která pacienty aktivitou provází a aktivně je podporuje. Všechny aktivity
by
měly
probíhat
v
přátelském
duchu
a
pozitivní
náladě.
Na nedostatky nemocného neupozorňujeme, naopak chválíme to, co se nemocnému daří (Suchá, Jindrová, Hátlová, 2013). Vedení aktivit u osob s duševním postižením má svá specifika. Porucha paměti nemocných
vyžaduje
psychomotorického
časté
tempa
opakování
nemocného.
pokynů. Soustředění
Tempo
aktivit
podporujeme
volíme
dle
nejednotvárným
a dynamickým vedením her. Při poruše řeči používáme piktogramy, grafické tabulky a neverbální komunikaci. Dbáme na bezpečnost pacientů, ostré předměty používáme pouze pod bedlivým dohledem (Suchá, Jindrová, Hátlová, 2013).
28
2 Praktická část Praktická část je vlastním výzkumným projektem. Jsou zde popsány cíle výzkumu, na jejichž základě byly stanoveny výzkumné otázky. Dále se praktická část věnuje metodice výzkumu a charakteristice vzorku respondentů. Získaná data jsou popsána ve výsledcích
výzkumu.
Tyto
výsledky
jsou
konfrontovány
v diskuzi
s odbornou
literaturou a již publikovanými výzkumy. Praktické uplatnění výsledků výzkumu je uvedeno v doporučení pro praxi. Závěr shrnuje práci jako celek.
2.1 Cíle výzkumu a výzkumné otázky Cíle: C 1: Zjistit, zda sestry pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty. C 2: Ověřit, zda sestry znají specifika aktivit u jedinců s duševním onemocněním. C 3: Zjistit, zda sestry považují aktivizaci duševně nemocných za důležitou součást léčby. V návaznosti na cíle jsem si stanovila následující výzkumné otázky (VO): VO 1: Jak sestry vnímají aktivizaci duševně nemocného na psychiatrickém oddělení? VO 2: Jaká forma aktivizace je nejčastější? VO 3: Znají sestry specifika aktivit u duševně nemocných? VO 4: Vzdělávají se sestry v aktivizaci duševně nemocných, jakým způsobem? VO 5: Jak hodnotí sestry přínos aktivizace duševně nemocných v rámci léčby?
2.2 Metodika výzkumu Metodiku sběru dat v bakalářské práci jsem zvolila na základě stanovených cílů a výzkumných otázek. Použila jsem metodu kvantitativního výzkumu, a to vlastní dotazník určený všeobecným sestrám pečujícím o duševně nemocné pacienty.
29
Dotazník tvořilo dvacet uzavřených otázek. Otázky 1 až 3 byly otázky identifikační, 4 až 20 věcné. Jednotlivé věcné otázky v dotazníku měly návaznost na výzkumné otázky, které byly stanoveny na základě cílů. VO 1 byla stanovena v návaznosti na C 1. K VO 1 se vztahovaly otázky číslo 4, 5, 10 z dotazníku. VO 2 byla stanovena v návaznosti na C 1. K VO 2 se vztahovaly otázky číslo 6, 7, 8 z dotazníku. VO 3 byla stanovena v návaznosti na C 2. K VO 3 se vztahovaly otázky číslo 14, 15, 16 z dotazníku. VO 4 byla stanovena v návaznosti na C 2. K VO 4 se vztahovaly otázky číslo 11, 12, 13 z dotazníku. VO 5 byla stanovena v návaznosti na C 3. K VO 5 se vztahovaly otázky číslo 4, 9, 17, 18, 19, 20. Dotazník je v závěru bakalářské práce zařazen jako příloha číslo 1.
2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Výzkumný soubor tvořily všeobecné sestry pracující s duševně nemocnými pacienty. Pro výzkum bylo použito 150 dotazníků, návratnost činila 83 % (tj. 126 dotazníků). Z toho vyplývá, že výzkumu se zúčastnilo celkem 126 respondentů. Charakteristika výzkumného souboru byla stanovena na základě otázek 1 až 3 v dotazníku. Průměrným respondentem byla všeobecná sestra ve věku 26 až 40 let s nejvyšším dosaženým vzděláním středoškolským, pracující s duševně nemocnými v rozmezí 6 až 15 let. Výzkumným prostředím byla Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod. Distribuce dotazníků proběhla na odděleních přijímacích, gerontologických, psychoterapeutických, resocializačních i na oddělení interním.
30
Otázka 1: Uveďte prosím Váš věk. 1%
12%
do 25 let
42%
26 - 40 let 41 - 59 let 60 a více
45%
Graf 1 Věk respondentů
Z celkového počtu 100 % respondentů (126 osob) se dotazníkového šetření zúčastnilo 45 % (tj. 57 osob) respondentů ve věku 26 - 40 let, 42 % (53 osob) respondentů ve věku 41 - 59 let, 12 % (15 osob) respondentů ve věku do 25 let a 1 % (1 osoba) respondentů ve věku nad 60 let (viz graf 1).
31
Otázka 2: Vaše nejvyšší dosažené vzdělání.
15% střední odborné s maturitou 39% 15%
vyšší odborné vysokoškolské (bakalářské i magisterské specializační
31%
Graf 2 Nejvyšší dosažené vzdělání
Graf 2 znázorňuje, že 39 % (49 osob) respondentů představovali zdravotníci s nejvyšším dosaženým vzděláním středním odborným s maturitou, 31 % (39 osob) respondentů dosáhlo vzdělání na vyšší odborné škole, 15 % (19 osob) respondentů mělo vysokoškolské vzdělání (bakalářské i magisterské) a 15 % (19 osob) respondentů dosáhlo specializačního vzdělání.
32
Otázka 3: Délka Vaší praxe s duševně nemocnými.
18%
21%
do 5 let 6 - 15 let 16 - 25 let 21%
26 a více
40%
Graf 3 Délka praxe v péči o duševně nemocné
Dalším zjišťovaným údajem byla délka praxe všeobecných sester v péči o osoby s duševním onemocněním. Nejvíce respondentů tj. 40 % (tj. 50 osob) pracuje s duševně nemocnými osobami v časovém rozmezí 6 až 15 let, 21 % (27 osob) respondentů označilo délku své praxe kratší než 5 let. Stejně tak 21 % (26 osob) respondentů pečuje o duševně nemocné pacienty v rozmezí 16 až 25 let. Celkem 18 % (23 osob) respondentů uvedlo svou praxi v péči o duševně nemocné osoby delší než 26 let (viz graf 3).
2.4 Průběh výzkumu Výzkum probíhal na odděleních Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod se souhlasem ředitele MUDr. Jaromíra Maška (žádost o umožnění dotazníkového šetření je uvedena jako příloha číslo 2). Distribuce a sběr dotazníků probíhali na základě oslovení respondentů pomocí staničních sester po předběžném schválení od prosince 2015 do února 2016.
2.5 Zpracování získaných dat Pro zpracování dat a grafů bylo využito počítačového programu Microsoft Office Word 2010 a Microsoft Office Excel 2010. 33
2.6 Výsledky výzkumu V této kapitole jsou pomocí grafů a tabulky uvedeny výsledky věcných otázek č. 4 až 20. Grafické výsledky jsou dále podrobněji popsány v textové části pod jednotlivými grafy. Otázka 4: Váš postoj k aktivizaci duševně nemocných. 9% 0%
pozitivní negativní nezaujímám žádný postoj
91%
Graf 4 Postoj respondentů k aktivizaci duševně nemocných
Postoj zdravotníků k aktivizaci duševně nemocných znázorňuje graf 4. Značně početnější odpovědí byl pozitivní postoj, který uvedlo 91 % (115 osob) respondentů. Neutrální postoj vyjádřilo 9 % (11 osob) respondentů. Odpověď týkající se negativního postoje sester k aktivizaci duševně nemocných nebyla žádným z respondentů vyplněna.
34
Otázka 5: Aktivizujete pravidelně během pracovní doby duševně nemocné pacienty na Vašem oddělení? 1%
ano ne
99%
Graf 5 Provádění pravidelné aktivizace na odděleních respondentů
Graf 5 informuje o provádění pravidelné aktivizace duševně nemocných pacientů během pracovní doby sester. Zde uvedlo 99 % respondentů (125 osob), že pacienty aktivizuje. Pouze 1 (1 osoba) respondent uvedl, že aktivizaci duševně nemocných neprovádí.
35
Otázka 6: Jak nejčastěji aktivizujete na Vašem oddělení?
12%
19%
jednotlivě ve skupině jednotlivě i ve skupině
69%
Graf 6 Nejčastější způsob aktivizace na odděleních respondentů
Touto otázkou byl zjišťován způsob aktivizace duševně nemocných sestrami. Většina respondentů 69 % (tj. 86 sester z celkem 125, které provádí aktivizaci) aktivizuje duševně
nemocné
pacienty
jednotlivě
i ve skupině.
Podstatně méně,
19
%
(24 respondentů) označilo skupinovou aktivizaci a 12 % (15 respondentů) uvedlo, že aktivizuje duševně nemocné pouze individuálně (viz graf 6).
36
Otázka 7: Jaké formy aktivizace jsou dostupné u Vás na pracovišti, možno více odpovědí. Tabulka 1 Dostupné formy aktivizace na odděleních respondentů
Forma aktivizace
absolutní četnost odpovědí
relativní četnost odpovědí (%)
ergoterapie
126
100
canisterapie
80
64
hiporehabilitace
45
36
pohybové aktivity
57
46
relaxace a autogenní trénink
47
38
trénink kognitivních funkcí
119
95
Na otázku č. 7 uvedlo 100 % (126 osob) respondentů, že na jejich oddělení lze provádět aktivizaci formou ergoterapie. Jako další nejpočetnější dostupnou formu aktivizace uvedlo 95 % (119 osob) respondentů trénink kognitivních funkcí. Dále 64 % (80 osob) respondentů
uvedlo
jako
dostupnou
formu
aktivizace
canisterapii.
Dostupnost
aktivizace formou pohybových aktivit uvedlo 46 % (57 osob) respondentů. Dostupnost aktivizace formou relaxace a autogenního tréninku uvedlo 38 % (47 osob) respondentů a dostupnost aktivizace formou hiporehabilitace uvedlo 36 % (45 osob) respondentů. Při výpočtu relativní četnosti je hodnota 100 % rovna celkovému počtu odpovědí (126 osob) na tuto otázku (viz tabulka 1).
37
Otázka 8: Jakou formu aktivizace preferujete Vy sám(a).
5%
3%
2% 16%
ergoterapie canisterapie
14%
hiporehabilitace pohybové aktivity relaxace a autogenní trénink
trénink kognitivních funkcí 60%
Graf 7 Respondenty preferovaná forma aktivizace
U forem aktivizace uvedlo 60 % (75 osob) respondentů, že preferují canisterapii. Ergoterapii jako preferovanou formu aktivizace uvedlo 16 % (20 osob) respondentů. Dále 14 % (18 osob) respondentů uvedlo jako preferovanou formu aktivizace hiporehabilitaci. Celkem 5 % (6 osob) respondentů preferuje pohybové aktivity, 3 % (4 osoby) respondentů preferují relaxaci a autogenní trénink a 2 % (2 osoby) preferují trénink kognitivních funkcí (viz graf 7).
38
Otázka 9: Považujete aktivizaci duševně nemocných, tak jak ji provádíte za dostatečnou?
18%
ano ne
13%
nevím
68%
Graf 8 Dostatečnost aktivizace na odděleních respondentů
Graf 8 informuje o skutečnosti, zda sestry považují aktivizaci, tak jak ji provádí, za dostatečnou. Ze zjištěných dat vyplývá, že 68 % (86 respondentů) se domnívá, že aktivizace jimi prováděná je dostatečná. Naopak 13 % (17 respondentů) považuje aktivizaci tak, jak ji provádí za nedostatečnou a 18 % (23 respondentů) respondentů nedokáže na tuto otázku odpovědět.
39
Otázka 10: Myslíte si, že máte na Vašem odd. vhodné podmínky pro aktivizaci duševně nemocných? 9%
17% ano ne nevím
74%
Graf 9 Podmínky pro aktivizaci na odděleních respondentů
Graf 9 znázorňuje názory sester na podmínky pro aktivizaci duševně nemocných na jejich pracovištích. K tomu se 74 % (93 osob) respondentů vyjádřilo tak, že podmínky na svém pracovišti považuje za vhodné. Sedmnáct procent (22 osob) respondentů uvedlo, že podmínky na jejich oddělení jsou nevhodné a 9 % (11 osob) respondentů nedokáže tuto skutečnost hodnotit.
40
Otázka 11: Považujete se za dostatečně kvalifikovaného pro aktivizaci duševně nemocných?
29%
ano 52%
ne nevím
19%
Graf 10 Kvalifikace respondentů pro aktivizaci
Dalšími třemi otázkami byla zjišťována kvalifikace a vzdělávání v oboru aktivizace duševně nemocných. Ohledně kvalifikace uvedlo 52 % (65 osob) respondentů, že se cítí dostatečně kvalifikovaní. Téměř třetina (tj. 29 %, 37 osob) respondentů toto nehodnotila a 19 % (24 respondentů) respondentů se považuje za nedostatečně kvalifikované pro aktivizaci duševně nemocných (viz graf 10).
41
Otázka 12: Zvyšujete si své znalosti týkající se aktivizace duševně nemocných?
32%
ano ne
68%
Graf 11 Zvyšování znalostí respondentů o aktivizaci
Graf 11 pojednává o zvyšování znalostí sester týkajících se aktivizace duševně nemocných. Nadpoloviční většina (68 %, 86 osob) respondentů odpověděla ano, že se v aktivizaci duševně nemocných vzdělává. Oproti tomu 32 % (40 osob) respondentů si své znalosti o aktivizaci duševně nemocných nezvyšuje.
42
Otázka 13: Jakým způsobem si zvyšujete znalosti týkající se aktivizace duševně nemocných?
20% navštěvováním seminářů
49%
studiem odborné literatury
formou obecného vzdělávání (specializace, VOŠ, VŠ) 30%
Graf 12 Způsob zvyšování kvalifikace respondentů
Vzhledem k faktu, že 86 respondentů se vzdělává, byla dále zjišťována forma zvyšování jejich kvalifikace. Zde se 49 % (60 osob) respondentů vzdělává formou navštěvování seminářů. Třicet procent (37 osob) respondentů označilo vzdělávání formou studia literatury a 20 % (25 osob) respondentů si vědomosti o aktivizaci zvyšuje formou všeobecného vzdělávání (viz graf 12).
43
Otázka 14: Respektujete během aktivizace duševně nemocných jejich aktuální zdravotní stav?
0%
3%
ano ne nepřemýšlím o tom
97%
Graf 13 Respekt respondentů k aktuálnímu zdravotnímu stavu pacientů
Graf 13 podává informaci, zda aktivizace aplikovaná respondenty respektuje aktuální zdravotní stav duševně nemocných. Převažujících 97 % respondentů (122 osob) uvedlo, že při aktivizaci respektuje aktuální zdravotní stav duševně nemocných.
Čtyři
respondenti (tj. 3 %) uvádí, že o respektování aktuálního zdravotního stavu duševně nemocných při jejich aktivizaci nepřemýšlí. Negativně na otázku, zda během aktivizace duševně nemocných respektuje jejich aktuální zdravotní stav, neodpověděl žádný z dotázaných.
44
Otázka 15: Respektujete během aktivizace duševně nemocných jejich duševní onemocnění?
1%
3%
ano ne nepřemýšlím o tom
96%
Graf 14 Respekt respondentů k duševnímu onemocnění pacientů
Graf 14 znázorňuje, zda tázaní zdravotničtí pracovníci respektují během aktivizace duševně nemocných jejich duševní onemocnění. Většina, 96 % (121 osob) respondentů, uvedla že při aktivizování duševně nemocných respektuje jejich duševní onemocnění. Pouze 1 respondent (tj. 1 %) během aktivizace duševně nemocných nerespektuje druh jejich onemocnění. Zbylí 4 respondenti (tj. 3 %) o tom během aktivizace nepřemýšlí.
45
Otázka 16: Myslíte si, že dokážete duševně nemocné k aktivizaci vhodně motivovat?
25%
ano ne nevím 6%
68%
Graf 15 Schopnost respondentů motivovat nemocné k aktivizaci
Také
byla
zjišťována
schopnost
sester
vhodně
motivovat
duševně
nemocné
k aktivizaci. Více než polovina 68 % (86 respondentů) se domnívá, že dokáže pacienty s
duševním
onemocněním
k
aktivizaci
vhodně
motivovat.
Oproti
tomu
25 % (32 respondentů) nedokáže svoji schopnost motivovat duševně nemocné k aktivizaci posoudit a 6 % (8 respondentů) respondentů uvedlo, že duševně nemocné vhodně motivovat k aktivizaci nedokáže (viz graf 15).
46
Otázka 17: Myslíte si, že má aktivizace duševně nemocných vliv na jejich tělesný stav? 2%
4%
ano ne nevím
94%
Graf 16 Vliv aktivizace na tělesný stav pacientů
Graf 16 informuje o názoru sester, zda aktivizace ovlivňuje tělesný stav duševně nemocných. U této otázky odpovědělo 94 % respondentů (118 osob), že aktivizace ovlivňuje tělesný stav duševně nemocných, 4 % (5 respondentů) nedokáží tuto skutečnost posoudit. Pouze 2 % (3 osoby) respondentů se domnívají, že aktivizace nemá vliv na tělesný stav duševně nemocných.
47
Otázka 18: Myslíte si, že má aktivizace duševně nemocných vliv na jejich duševní zdraví? 5% 2%
ano ne nevím
93%
Graf 17 Vliv aktivizace na duševní zdraví pacientů
Dále byl zjišťován názor všeobecných sester na vliv aktivizace na duševní zdraví pacientů. V této otázce odpovědělo 93 % (117 osob) respondentů kladně a 5 % (6 respondentů) neví, zda ano, či ne. Pouhá 2 % (3 osoby) respondentů se domnívají, že aktivizace nemá vliv na duševní zdraví duševně nemocných (viz graf 17).
48
Otázka 19: Myslíte si, že má aktivizace duševně nemocných vliv na kvalitu jejich života? 10%
2%
ano ne nevím
88%
Graf 18 Vliv aktivizace na kvalitu života pacientů
Graf 18 znázorňuje názor zdravotníků týkající se vlivu aktivizace na kvalitu života duševně nemocných. Většina respondentů 88 % (111 osob) uvedla, že aktivizace ovlivňuje kvalitu života duševně nemocných, 10 % (12 respondent) respondentů uvedlo, že neví a 2 % (3 respondenti) se domnívají, že aktivizace na kvalitu života duševně nemocných nemá vliv.
49
Otázka 20: Považujete aktivizaci duševně nemocných za prevenci hospitalismu?
13%
9% ano ne nevím
78%
Graf 19 Aktivizace jako prevence hospitalismu
Poslední otázka
se
zabývala
tím,
zda zdravotníci považují aktivizaci duševně
nemocných za prevenci hospitalismu. Zde 78 % (98 osob) respondentů uvádí, že ano. Dále 13 % (17 osob) respondentů nedokáže toto posoudit a 9 % (11 respondentů) si myslí, že aktivizace duševně nemocných není prevencí hospitalismu (viz graf 19).
2.7 Diskuze V bakalářské práci jsem se zabývala aktivizací duševně nemocných v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod. Zajímalo mne, jaký názor a pohled na aktivizování duševně nemocných sdílí personál nemocnice. Pro praktickou část bakalářské práce jsem si stanovila tři cíle. Zjišťovala jsem, zda sestry pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty, zda znají specifika aktivizace u pacientů s psychickou poruchou a zda vnímají aktivizaci jako důležitou součást léčby. Pro ověření prvního cíle zda sestry pravidelně aktivizují duševně nemocné, jsem si stanovila dvě výzkumné otázky. V první otázce mne zajímala pravidelnost aktivit na odděleních. Sestry v 99 % odpověděly, že pacienty aktivizují pravidelně, což hodnotím jako pozitivní přístup k duševně nemocnému, jelikož aktivizace působí kladně na celkový
stav
pacienta.
Krivošíková (2011) v literatuře popisuje pozitivní vliv
psychosociální rehabilitace na duševní i tělesný stav pacientů s různým duševním 50
onemocněním. Dále 91 % sester uvedlo, že k pravidelné aktivizaci mají pozitivní postoj. Nicméně 74 % v rámci pravidelné aktivizace s nemocným hodnotí prostředí nemocných jako vhodné a plně dostačující. Vzhledem k tomu, že v psychiatrické nemocnici pracuji a s duševně nemocnými též trávím čas v rámci aktivizace, se zcela s těmito 74 % respondentů neztotožňuji. Já konkrétně bych uvítala více všeobecných sester na pracovišti, což by dle mého názoru přineslo pro aktivizaci duševně nemocných více času, který nyní převážně zabírá administrativní práce a běžný chod oddělení. Myslím si, že i vybavení pro aktivizaci duševně nemocných, jako jsou například pomůcky pro trénink
kognitivních
funkcí
a
materiál k tematickým činnostem v ergoterapii či
arteterapii, by na psychiatrických odděleních mohlo být lepší. Zpracováním hodnot dotazníku pro zjištění první výzkumné otázky jsem došla k závěru, že 99 % všeobecných sester pravidelně aktivizuje duševně nemocné pacienty, převážně ve vhodných podmínkách (hodnotilo 74 % sester) a jejich postoj k aktivizaci duševně nemocných je pozitivní v 91 procentech. Ve druhé výzkumné otázce jsem zjišťovala, jaká forma aktivizace je všeobecnými sestrami aplikována nejčastěji. Celých 69 % všeobecných sester uvedlo, že aktivizuje duševně nemocné pacienty jednotlivě i ve skupině. Na základě toho, že se v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod setkáváme se širokým spektrem duševních onemocnění, ztotožňuji se i já s názorem, že nelze upřednostnit pouze jednu formu aktivizace v komplexní péči o nemocné. Například Preiss (2006) popisuje jako efektivní kognitivní rehabilitaci u schizofreniků práci individuální i práci ve skupině. V obou případech má být rehabilitace založena na aktivizaci a pozitivní náladě. Na základě výsledků výzkumu byla respondenty jako nejdostupnější forma aktivizace stanovena ergoterapie, která je dostupná na všech pracovištích tázaných sester. Pro více jak polovinu sester (60 %) je však nejoblíbenější formou aktivizace duševně nemocných pacientů canisterapie. Mnou oblíbenou metodou je jednoznačně hiporehabilitace. Dle mých zkušeností vyvolává u většiny nemocných pozitivní reakce. Zooterapie však nutně nemusí vyhovovat všem pacientům. Stejně tak, jako pacienti i sestry tedy upřednostňují v aktivizaci duševně nemocných pacientů různé metody, což však v jejich péči dle mého
názoru
nepůsobí
potíže.
Osobnost
zdravotnických
pracovníků
a
jejich
individualita naopak přináší do praxe aktivizace duševně nemocných pacientů nové možnosti činností. 51
Na základě druhé výzkumné otázky jsem tedy zjistila, že 69 % sester aktivizuje duševně nemocné pacienty jednotlivě i ve skupině. Nejdostupnější formou aktivizace na pracovištích tázaných všeobecných sester je ergoterapie. Jako nejoblíbenější metodu aktivizace, jak již bylo zmíněno, uvádí 60 % všeobecných sester canisterapii. Jako první cíl jsem si vytyčila zjistit, zda sestry pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty. Na základě informací zjištěných pomocí výzkumných otázek mohu tedy uvést, že všeobecné sestry pracující v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty. Pro ověření druhého cíle, zda sestry znají specifika aktivizace pacientů s různou psychickou poruchou, jsem si stanovila dvě výzkumné otázky. Ve výzkumné otázce číslo tři, jsem zjišťovala, zda sestry znají specifika aktivit u duševně nemocných pacientů. Zajímalo mne, zda sestry při aktivizaci duševně nemocných respektují jejich aktuální zdravotní stav. Sestry v 97 % uvedly, že věnují pozornost aktuálnímu zdravotnímu
stavu
aktivizovaných
pacientů.
Vnímání
duševně
nemocného
jako
individuální osobnosti, tedy i jeho aktuálního zdravotního stavu, je dle mého názoru jednou z nejdůležitějších součástí výběru aktivizace pro duševně nemocné. Myslím si, že jedině takto může být zmiňovaná terapie efektivní. Opačný přístup dle mé úvahy nemocného spíše poškozuje přehnanými nároky a tím v něm vyvolává pocit osobního selhání. “V případě potřeby je možné terapii upravit dle vývoje zdravotního stavu a zjištění nových skutečností, které mohou mít na terapii vliv“. (Krivošíková, 2011, s. 270) Dále jsem zjišťovala, zda sestry při aktivizaci přihlížejí k duševní chorobě pacientů. Celých 96 % sester uvedlo, že způsob aktivizace u pacientů ovlivňuje jejich duševní onemocnění. Jak bylo popsáno v teoretické části bakalářské práce, i aktivizace jako forma psychosociální rehabilitace má svá specifika v terapii různých duševních chorob, s čímž se plně ztotožňuji. Dle mého názoru je tedy více než vhodné, aby sestry tato specifika respektovaly. Jedině tak lze dle mne dosáhnout kýžených výsledků a posílit pacientovu autonomii. Poslední dotazníková otázka vztahující se k této výzkumné otázce zjišťovala, zda sestry dokáží duševně nemocné k aktivizaci vhodně motivovat. Tuto schopnost uvádí 68 % tázaných sester. Myslím si, že vhodná motivace pacientů je jednou z nejobtížnějších oblastí aktivizace duševně nemocných z pohledu sestry. Sama, jako všeobecná sestra, která duševně nemocné pravidelně aktivizuje, musím přiznat, že 52
není vždy jednoduché přimět pacienty k nějaké činnosti. Důvody odmítání nemocných mohou být různé. Obávají se vlastního selhání, mohou být nejistí ve společnosti ostatních. Vliv však může mít i vlastní pohodlnost a zažité stereotypy chování duševně nemocných pacientů. Pomocí výzkumné otázky číslo tři jsem zjistila, že 97 % všeobecných sester při aktivizaci duševně nemocných respektuje jejich aktuální zdravotní stav, dále 96 % tázaných sester věnuje pozornost duševnímu onemocnění pacientů a k aktivizaci nemocné vhodně motivuje 68 % dotazovaných sester. Další výzkumná otázka (číslo čtyři) vztahující se ke druhému cíli, zjišťovala, zda se sestry v aktivizaci duševně nemocných vzdělávají a jakým způsobem tak činí. Znalosti o této metodě si zvyšuje 68 % dotazovaných sester, což já sama považuji za pozitivní výsledek. Ze své vlastní praxe vidím nedostatky hlavně v obsahu aktivizace duševně nemocných na psychiatrických odděleních. Sestry dle mého názoru nemají problém věnovat se pravidelně řízené činnosti s pacienty, ale spíše docílit toho, aby aktivity byly dostatečně pestré, zábavné a nestereotypní. Weithamm a Hoffmann (2006) ve své studii uvádí, že přístup ke kvalifikované psychosociální rehabilitaci má pouze 11 % až 30 % pacientů se závislostí na návykových látkách. V tomto hodnocení považuji za klíčové slovo kvalifikované, neboť pouze odbornými znalostmi sester podložená aktivizace přináší kýžené výsledky ve změně sociálních návyků duševně nemocných pacientů a nezaplňuje pouze volný čas nemocných během hospitalizace ve zdravotnickém zařízení. Zda se tedy sestry považují za dostatečně kvalifikované k aktivizování duševně nemocných pacientů, zjišťovala další dotazníková otázka. Kladně odpovědělo 52 % tázaných sester. Tento výsledek nepovažuji za zcela optimální. Myslím si, že však není úplně snadné vzdělávat se formou celoživotního vzdělávání v oblasti psychiatrické ošetřovatelské péče. Důvodem jsou dle mého názoru omezené možnosti pro sestry v tomto oboru. Jak v odborné literatuře i nabídce seminářů, které jako nejčastější formu vzdělávání v aktivizaci duševně nemocných uvádí 49 % tázaných sester. Z výzkumu Haluzové (2008) týkajícího se celoživotního vzdělávání sester vyplývá, že i jí dotazované sestry jako nejčastější formu vzdělávání uvádí semináře a inovační kurzy. Výzkumná otázka číslo čtyři nám podává informace, že 52 % tázaných sester se považuje za dostatečně kvalifikované pro aktivizaci duševně nemocných. Nadále se vzdělává v této metodě 68 % sester, nejčastěji navštěvováním seminářů (49 %). 53
Jako druhý cíl jsem se rozhodla ověřit, zda sestry znají specifika aktivit u jedinců s duševním onemocněním. Výzkumné otázky stanovené na základě tohoto cíle mi poskytly informace, díky nimž mohu sdělit, že většina všeobecných sester pracujících v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod zná specifika aktivit u jedinců s duševním onemocněním. Pro ověření třetího cíle, zda sestry považují aktivizaci duševně nemocných za důležitou součást léčby jsem si stanovila výzkumnou otázku (číslo pět), která zjišťovala, jak sestry hodnotí přínos aktivizace duševně nemocných v rámci léčby. Jak jsem již uváděla v hodnocení první výzkumné otázky, 91 % tázaných všeobecných sester hodnotí svůj vztah k aktivizaci duševně nemocných jako pozitivní. Považuji za důležité, že si sestry uvědomují nejen potřebu kvalitní ošetřovatelské péče, ale i psychosociální rehabilitace jako nástroje prevence komplikací v léčbě duševně nemocných osob. Důležitost aktivizace duševně nemocných dokazuje i výsledek výzkumu, který uvádí, že asi 15 % všech
poskytovaných
rehabilitačních
opatření v
Německu
probíhá
na
základě
diagnostikované psychické poruchy (Tuffs, Aster-Schneck, Kohler, 2009). V návaznosti na výzkumnou otázku číslo pět, jsem se dotazovala sester, zda považují rozsah jimi prováděné aktivizace duševně nemocných za dostatečný. Celkem 68 % sester hodnotí aktivizaci jimi prováděnou jako dostačující. I já se s tímto výsledkem ztotožňuji. Myslím si, že zjištěný procentuální údaj jasně dokazuje různorodost zastoupených
pracovišť
tázaných
sester.
Na
odděleních
resocializačních
a psychoterapeutických je dle mého názoru aktivizace podstatnou součástí léčby. Tudíž má i větší prostor a dostatečnost, než na oddělení interním, kde spíše doplňuje poskytovanou péči.
Na odděleních gerontologických je oproti jiným oddělením
převážně kladen důraz na rehabilitační ošetřovatelství a aktivizace se soustřeďuje hlavně na trénink kognitivních funkcí. Vliv aktivizace na tělesný stav duševně nemocných zjišťovala další dotazníková otázka. Jako pozitivní hodnotí tento vliv 94 % tázaných sester. Podobně 93 % dotazovaných sester hodnotí aktivizaci jako prospěšnou pro duševní zdraví pacientů v další dotazníkové otázce. Probstová (2009) popisuje psychosociální rehabilitaci jako nápomocnou v procesu úzdravy a zotavení člověka s psychiatrickým onemocněním. Pozitivní hodnocení vlivu aktivizace na celkový stav duševně nemocného, tedy tělesný stav i duševní zdraví, vnímám i já kladně. Na základě vlastních zkušeností si troufám tvrdit, že devastace tělesného stavu duševně nemocných jde ve většině případů ruku v ruce s devastací duševní. Aktivizace může tedy být 54
vhodnou metodou, která duševně nemocným nejen pomůže vštípit si nové zvyklosti a zabránit tak progresi celkového stavu až do defektu osobnosti, ale i zvýšit kvalitu jejich života. Jak uvádí Kočová (2011) ve svém výzkumu zaměřeném na kvalitu života pacientů s psychózou, dosáhlo výrazného zlepšení kvality života pomocí psychosociální rehabilitace 24 respondentů z celkového počtu 55 respondentů. Podobně hodnotí vliv aktivizace na kvalitu života duševně nemocných i mnou dotazované sestry, které uvádí pozitivní vliv v 88 %. Zda sestry považují aktivizaci duševně nemocných za prevenci hospitalismu zjišťovala poslední dotazníková otázka, ve které se 78 % z celkového počtu tázaných sester s tímto tvrzením ztotožňuje. Jelikož hospitalizace duševně nemocných
pacientů
na psychiatrických odděleních probíhá
ve většině případů
podstatně delší časový úsek než je tomu na jiných odděleních, je zde dle mého názoru i větší prostor pro vznik tohoto nežádoucího jevu. Proto vítám výše uvedené tvrzení sester, jež považují aktivizaci duševně nemocných za součást prevence hospitalismu. Na základě výzkumné otázky číslo pět jsem zjistila, že 91 % tázaných sester zaujímá pozitivní postoj k aktivizaci duševně nemocných a 68 % z celkového počtu sester hodnotí jimi prováděnou aktivizaci jako dostačující. Celkem 94 % sester uvádí vliv této metody na tělesný stav pacientů a 93 % sester hodnotí vliv aktivizace na duševní zdraví nemocných.
Jako
pozitivní
hodnotí vliv
aktivizace
na
kvalitu
života
duševně
nemocných 88 % tázaných sester, za prevenci hospitalismu považuje tuto metodu 78 % sester. Úkolem třetího cíle bylo zjistit, zda sestry považují aktivizaci duševně nemocných za důležitou součást léčby. Pomocí výzkumné otázky stanovené pro ověření tohoto cíle, mohu konstatovat, že sestry pracující v Psychiatrické nemocnici považují aktivizaci duševně nemocných za důležitou součást léčby.
2.8 Doporučení pro praxi Z výzkumu vyplynulo, že velmi vysoké procento všeobecných sester v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod pravidelně aktivizuje duševně nemocné pacienty a jejich vztah k aktivizaci těchto nemocných je pozitivní. Nicméně podstatně nižší počet dotazovaných všeobecných sester hodnotí podmínky pro aplikování aktivizačních metod jako vhodné. Na základě tohoto zjištění doporučuji zlepšit tyto podmínky dostatečným vybavením pro
výtvarné činnosti a ergoterapii. Další možností je 55
absolvování různých kurzů zaměřených na jednotlivé formy aktivizace pro všeobecné sestry, což by rozšířilo jejich schopnosti v psychosociální rehabilitaci. Pro efektivní provádění aktivizace je žádoucí dostatek kvalifikovaného personálu na pracovišti. Jako další byla zjišťována nejčastější forma aktivizace duševně nemocných. Téměř sedmdesát procent všeobecných sester odpovědělo, že aktivizuje pacienty jednotlivě i ve skupině. Část pacientů je tedy aktivizována pouze individuálně či ve skupině. Do budoucna by bylo vhodné aktivizovat pacienty na všech odděleních oběma způsoby. Vzhledem k tomu doporučuji zavést do praxe jak individuální aktivizaci, která podpoří osobní přístup k nemocným, tak aktivizaci skupinovou, která bude součástí socializace nemocného. Pozitivně hodnotím přístup sester, které věnují pozornost, jak aktuálnímu zdravotnímu stavu nemocných, tak jejich duševnímu onemocnění. Jejich schopnosti motivovat nemocné jsou však omezené. Stejně tak hodnotí i svoji kvalifikaci pro aktivizaci duševně nemocných pacientů. Vhodný výběr dalšího vzdělávání sester v této metodě a přístupu k nemocným by dle mého názoru mohl tento problém vyřešit. Proto doporučuji
zajistit
na
oddělení
dostatek
vhodné
literatury
pro
ošetřovatelství
v psychiatrii a psychosociální rehabilitaci i možnost navštěvování seminářů a přednášek takto zaměřených. Jelikož se touto formou vzdělává poměrně vysoké procento sester, myslím si, že by tyto semináře měly být dostupnější, jak svým počtem, i finančně. Na závěr bych se chtěla zaměřit na jedno z posledních hodnocení, ve kterém sestry uváděly dostatečnost aktivizace na jejich pracovišti. Odpovědi z jednotlivých oddělení se lišily. Domnívám se, že i na odděleních, která nejsou primárně považována za psychoterapeutická a resocializační by měla aktivizace dostat větší prostor. Nesmí se tak ovšem dít na úkor ostatní péče o nemocné. V tomto případě bych doporučila řešit situaci s vedoucími pracovníky a posoudit eventuální změny v organizaci práce na oddělení.
56
Závěr Tato bakalářská práce byla zaměřena na aktivizaci duševně nemocných z pohledu sester. Cílem bylo zjistit, zda sestry pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty. Ověřit, zda sestry znají specifika aktivit u jedinců s duševním onemocněním a zjistit, zda sestry považují aktivizaci duševně nemocných za důležitou součást léčby. Teoretická část zahrnuje informace o aktivizaci duševně nemocných. Věnuje se charakteristice této metody a jejím cílům. Jsou zde popsány jednotlivé prostředky aktivizace duševně nemocných pacientů. Tato část také pojednává o duševních onemocněních. Zabývá se jednotlivými duševními chorobami. Je zde uvedena jejich základní charakteristika, dále příčiny vzniku, příznaky onemocnění a léčba. Pozornost je také
věnována
onemocnění.
možnostem
Završením této
psychosociální
rehabilitace
kapitoly je informace
u
jednotlivých
duševních
o problematice hospitalizace
duševně nemocných a kvalitě jejich života, včetně zmínky o aktivizaci, která je součástí léčby duševních chorob. Praktická část je vlastním výzkumným projektem. Je tvořena formou kvantitativního výzkumu, kterého se zúčastnilo 126 respondentů. Dotazovány byly všeobecné sestry na odděleních přijímacích, gerontologických, psychoterapeutických, resocializačních i na oddělení interním. Z
výsledků
dotazníkového
šetření
vyplývá,
že
všeobecné
sestry
pracující
v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod pravidelně aktivizují duševně nemocné pacienty. Zjistila jsem tak na základě výzkumných otázek stanovených pro daný cíl. Respondenti se vyjadřovali k pravidelnosti aktivizace a hodnotili svůj postoj k aktivitám s duševně nemocným. Převážná většina se pacientům pravidelně věnuje v rámci aktivizační činnosti a tři čtvrtiny sester si také myslí, že podmínky pro aktivity s nemocnými jsou plně dostačující. Své stanovisko k podmínkám pro vykonávání aktivit s pacienty hodnotím v diskuzi bakalářské práce. Dále sestry uváděly nejčastější formu aktivizace i nejdostupnější a jimi oblíbenou metodu aktivizace. Více, jak polovina sester preferuje v aktivizaci duševně nemocných pacientů canisterapii. Jako nejdostupnější aktivizační metodu na svých pracovištích uvádí tázané sestry ergoterapii. Nemocní jsou převážně aktivizováni individuálně i ve skupině. V této oblasti vidím
57
nadále prostor ke změnám, převážně ve zpřístupnění obou forem aktivizace všem pacientům. Na základě dalších informací od respondentů jsem zjistila skutečnost, že sestry znají specifika aktivit u jedinců s duševním onemocněním. Téměř všechny tázané sestry uvedly, že respektují aktuální zdravotní stav aktivizovaných pacientů a věnují pozornost jejich duševnímu onemocnění. Vhodně motivovat nemocné k aktivizačním činnostem dokáží však pouze dvě třetiny z nich. Dále sestry hodnotily svoji kvalifikaci pro aktivizaci duševně nemocných a vyjadřovaly se k dalšímu vzdělávání v této metodě. Za dostatečně kvalifikované se považuje polovina respondentů. Dotazované sestry se snaží nadále vzdělávat v aktivizaci duševně nemocných, nejčastěji navštěvují semináře. Možnosti zvýšení dostupnosti vzdělávání v psychiatrické ošetřovatelské péči a převážně v aktivizačních metodách uvádím v doporučení pro praxi. Posledním cílem bylo ověřeno, že dotazované všeobecné sestry považují aktivizaci duševně nemocných za důležitou součást léčby. Sestry se vyjadřovaly k významu aktivizace,
hodnotily její dostatečnost na psychiatrických odděleních a vliv na
jednotlivé oblasti života duševně nemocného. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že respondenti si plně uvědomují pozitivní vliv aktivizace duševně nemocných na tělesný stav pacientů a jejich duševní zdraví. I na další aspekty jejich života, jako je například sklon k hospitalismu či zhoršená kvalita života duševně nemocných. Prostor, který aktivizace dostává na psychiatrických odděleních tázaných sester je velmi různorodý, jako jsou specifická oddělení sama. Zvýšení dostupnosti aktivizace na jednotlivých odděleních je věnován prostor v diskuzi a doporučení pro praxi bakalářské práce. Všech stanovených cílů bylo v bakalářské práci dosaženo. Závěrečná část shrnuje tuto práci jako celek. Jsem si vědoma toho, že tento výzkum má své hranice, jelikož jsem se převážně zaměřila na obecné předpoklady aktivizace duševně nemocných z pohledu sester. Aktuálnost tohoto tématu by si jistě v budoucnu zasloužila podrobnější a hlubší rozpracování dané problematiky,
zaměřené převážně na ověření znalostí sester
týkajících se aktivizace duševně nemocných i bližší specifikaci problémů z aplikování těchto metod plynoucích. Tato bakalářská práce by tedy v budoucnu mohla sloužit jako podklad pro další výzkumnou práci.
58
Seznam použité literatury BEER, M, Stephen M PEREIRA a Carol PATON. Intenzivní péče v psychiatrii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0363-7. Canisterapie [online]. [cit. 2016-03-16]. Dostupné z: http://besdom.webnode.cz/canisterapie/ DUŠEK, Karel a Alena VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ. První pomoc v psychiatrii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005. Psyché (Grada). ISBN 80-247-0197-9. DUŠEK, Karel a Alena VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ. Diagnostika a terapie duševních poruch. 2., přepracované vydání. Praha: Grada Publishing, 2015. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4826-9. GALAJDOVÁ, Lenka a Zdenka GALAJDOVÁ. Canisterapie: pes lékařem lidské duše. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-879-1. GURKOVÁ, Elena. Hodnocení kvality života: pro klinickou praxi a ošetřovatelský výzkum. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-3625-9. HALUZOVÁ, Jaroslava. Problematika celoživotního vzdelávání sester. České Budějovice, 2008. Dostupné také z: http://theses.cz/id/7x5d5y/downloadPraceContent_adipIdno_10978. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce PhDr. Andrea Hudácková, R.N. HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. HENZLOVÁ, Lucie. Kvalita života lidí s duševní poruchou [online]. Brno, 2007 [cit. 2016-03-20]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Kolář Dostupné z:
. HOLLÝ, Karol a Karol HORNÁČEK. Hipoterapie: léčba pomocí koně. Ostrava: Montanex, 2005. Kůň v životě člověka. ISBN 80-7225-190-2. HOSÁK, Ladislav, Michal HRDLIČKA a Jan LIBIGER. Psychiatrie a pedopsychiatrie. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2998-8. JELÍNKOVÁ, Jana, Mária KRIVOŠÍKOVÁ a Ludmila ŠAJTAROVÁ. Ergoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-583-7. JIČÍNSKÁ, Kateřina. Pedagogické, psychologické a sociální aspekty celoživotního vzdělávání všeobecných sester [online]. Brno, 2009 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/57937/pedf_d/Disertace_-_Jicinska__IS.pdf. Disertační práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jiří Dan, CSc.
59
JIRÁK, Roman, Iva HOLMEROVÁ a Claudia BORZOVÁ. Demence a jiné poruchy paměti: komunikace a každodenní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2454-6. KALINA, Kamil. Klinická adiktologie. Vydání 1. Praha: Grada Publishing, 2015. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4331-8. KANTOR, Jiří, Matěj LIPSKÝ a Jana WEBER. Základy muzikoterapie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2846-9. KLUCKÁ, Jana a Pavla VOLFOVÁ. Kognitivní trénink v praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2608-3. KOČOVÁ, Jitka. Důsledky psychotického onemocnění na kvalitu života pacienta [online]. Brno, 2011 [cit. 2016-04-14]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Lékařská fakulta. Vedoucí práce Radovan Přikryl Dostupné z:
. KRIVOŠÍKOVÁ, Mária. Úvod do ergoterapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 97880-247-2699-1. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Vyd. 2. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178774-4. KUČEROVÁ, Helena. Psychiatrické minimum. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4733-0. MAHROVÁ, Gabriela a Martina VENGLÁŘOVÁ. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2138-5. MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství. 1. vydání. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-2473185-8. NERANDŽIČ, Zoran. Animoterapie, aneb, Jak nás zvířata léčí: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. Albatros Plus. ISBN 80-00-01809-8. OCISKOVÁ, Marie a Ján PRAŠKO. Stigmatizace a sebestigmatizace u psychických poruch. Vydání 1. Praha: Grada Publishing, 2015. Psyché (Grada). ISBN 978-80-2475199-3. OREL, Miroslav. Psychopatologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3737-9. PETR, Tomáš a Eva MARKOVÁ. Ošetřovatelství v psychiatrii. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-4236-6. PĚČ, Ondřej a Václava PROBSTOVÁ. Psychózy: psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. 1. vyd. V Praze: Triton, 2009. ISBN 978-80-7387-253-3. 60
PREISS, Marek a kol. Neuropsychologie v psychiatrii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1460-4. PREISS, Marek a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Trénování paměti a poznávacích schopností. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Psychologie pro každého. ISBN 978-80-247-2738-7. RABOCH, Jiří, Pavel PAVLOVSKÝ a Dana JANOTOVÁ. Psychiatrie: minimum pro praxi. 5. vyd. Praha: Triton, 2012. ISBN 978-80-7387-582-4. SUCHÁ, Jitka, Iva JINDROVÁ a Běla HÁTLOVÁ. Hry a činnosti pro aktivní seniory. Vyd. 1. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0335-3. SVOBODA, Mojmír, Eva ČEŠKOVÁ a Hana KUČEROVÁ. Psychopatologie a psychiatrie: pro psychology a speciální pedagogy. Vyd. 2. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0216-5. ŠAMÁNKOVÁ, Marie. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci: aplikované v ošetřovatelském procesu. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. Sestra (Grada). ISBN 978-80-2473223-7. ŠUPA, J. 2006. Expertíza pro cílovou skupinu Osoby s duševním onemocněním [online]. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií [cit. 2016-03-16]. Dostupné z:
. TUFFS, Annette, Ingrid-Ursula ASTER-SCHENCK a Tim KÖHLER. Forschung in der Rehabilitation. RASS Druck und Kommunikation GmbH & Co KG, Bergisch Gladbach, 2009. Dostupné také z: http://www.gesundheitsforschungbmbf.de/_media/forschung_in_der_rehabilitation(1).pdf VALENTA, Milan, Jan MICHALÍK a Martin LEČBYCH. Mentální postižení: v pedagogickém, psychologickém a sociálně-právním kontextu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3829-1. VLČEK, Jiří a Daniela FIALOVÁ. Klinická farmacie I. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3169-8. VYMĚTAL, Jan. Obecná psychoterapie. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Grada, 2004. Psyché (Grada). ISBN 80-247-0723-3. WEITHMANN, Gerd a Markus HOFFMANN. Vermittlung in Entwöhnung nach Alkoholentzugsbehandlung. In: SUCHT [online]. 2006, 52(5), s. 297-303 [cit. 2016-0330]. DOI: 10.1024/2006.05.03. ISSN 0939-5911. Dostupné z: http://econtent.hogrefe.com/doi/abs/10.1024/2006.05.03 61
ZGOLA, Jitka M. Něco dělat!: průvodce vytvářením aktivizačních programů pro nemocné Alzheimerovou chorobou a podobnými poruchami. 1. vyd. Praha: Občanské sdružení Za důstojné stáří, 2013. ISBN 978-80-254-9338-0. ŽIELINSKÁ, Martina Mara. Aktivizce osob s duševním onemocněním se zaměřením na schizofrenii [online]. Zlín, 2011 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/17741/%C5%BEielinsk%C3%A1_2011_ bp.pdf?sequence=1. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Vedoucí práce PhDr. Marijanka Bažantová, Ph.D.
62
Seznam tabulek a grafů Tabulka 1 Dostupné formy aktivizace na odděleních respondentů ................................ 37
Graf 1 Věk respondentů .................................................................................................. 31 Graf 2 Nejvyšší dosažené vzdělání ................................................................................. 32 Graf 3 Délka praxe v péči o duševně nemocné............................................................... 33 Graf 4 Postoj respondentů k aktivizaci duševně nemocných.......................................... 34 Graf 5 Provádění pravidelné aktivizace na odděleních respondentů .............................. 35 Graf 6 Nejčastější způsob aktivizace na odděleních respondentů .................................. 36 Graf 7 Respondenty preferovaná forma aktivizace ......................................................... 38 Graf 8 Dostatečnost aktivizace na odděleních respondentů............................................ 39 Graf 9 Podmínky pro aktivizaci na odděleních respondentů .......................................... 40 Graf 10 Kvalifikace respondentů pro aktivizaci ............................................................. 41 Graf 11 Zvyšování znalostí respondentů o aktivizaci ..................................................... 42 Graf 12 Způsob zvyšování kvalifikace respondentů....................................................... 43 Graf 13 Respekt respondentů k aktuálnímu zdravotnímu stavu pacientů....................... 44 Graf 14 Respekt respondentů k duševnímu onemocnění pacientů ................................. 45 Graf 15 Schopnost respondentů motivovat nemocné k aktivizaci .................................. 46 Graf 16 Vliv aktivizace na tělesný stav pacientů ............................................................ 47 Graf 17 Vliv aktivizace na duševní zdraví pacientů ....................................................... 48 Graf 18 Vliv aktivizace na kvalitu života pacientů......................................................... 49 Graf 19 Aktivizace jako prevence hospitalismu ............................................................. 50
63
Seznam příloh Příloha 1 - Dotazník Příloha 2 - Žádost o umožnění dotazníkového šetření
64
