Bohemia centralis, Praha, 17: 225 - 241, 1988
Výskyt a osudy velkých šelem v minulosti Středočeského kraje Vorkommen und Schicksal der grossen Raubtiere in der Vergangenheit des Bezirkes Mittelböhmen
Otakar KOKEŠ
Chceme-li se seznámit s historií a osudy velkých šelem v prostoru dnešního Středočeského kraje, musíme alespoň letmo poznat vývoj životního prostředí, v němž žily. člověk osídlil zdejší rovinné a nížinné oblasti už před počátkem historického období, neboť toto území mělo poměrně dosti bezlesých prostorů. I tehdy se však táhly podél labského toku a koryt jeho přítoků lužní lesy, jež zasahovaly i do okolních rovin. Vždyť i Praha byla podle Kosmy založena ve starém lese a rozsáhlé hvozdy se prý v jejím okolí prostíraly i na východě na Čáslavsku a Kouřimsku, na jihu se táhly přes Zbraslavsko, Vlašimsko k Povltaví, stejně jako na jihozápadě přes Dobříšsko k Brdům a na západě v povodí Mže Křivoklátskem až na Žatecko. Prvními zásahy je mírně narušila kolonizace ve 12. století, která se ovšem později v 13. a 14. vě ku zásluhou Přemyslovců značně rozšířila. Avšak i první klášterní kolonizace již zasáhla de celistvosti středočeského hvozdu. Poměrně brzo tu vznikaly církevní majetky benediktinského Ostrovského kláštera, cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou, opatství Sázavské, klášter Louňovický, Břevnovský, Strahovský, později Zbraslavský a některá další, mimo něž právě v rovinách kolonizovalo půdu na Českobrodsku i pražské biskupství. Církevní majetky, stejně jako později ve 13. a 14. století městská kolonizace, narušily celistvost lesních ploch, ale zdaleka neporušily jejich souvislost natolik, aby ohrozily existenční podmínky
225
života zvěře a zejména velkých šelem. Představují však počátek soustavného i vytrvalého pronásledování a hubení zvěře všemi tenkrát dostupnými prostředky. Medvěd, vlk a ostatní šelmy tu původně žily pravděpodobně všude, právě tak v západní chlumnaté a hustě lesnaté části kraje jako v rovinách východu. Dosvědčují to archeologické vykopávky. Zbytky medvědů nalezl v polabské rovině KUDRNÁČ /1970/ na staroslovanském hradišti Klučově, stejně jako TUREK /l966-68/ na slavníkovské Libici. O všeobecném výskytu vlků svědčí již zprávy historické. TOMEK /1893/ cituje kroniku vyšehradského kanovníka, označovaného za Kosmova pokračovatele, který napsal, že roku 1276 se jich objevilo veliké množství z obojí strany před branami Pražského hradu. Král Otakar kázal udělat na ně jámy u každé jedné vsi a položit na ně husu nebo podsvinče jako návnadu. Z pozdějšího svědectví zachovaného v knihách Viktorína Kornela ze Všehrd lze usuzovat, že se velký výskyt medvědů ve středních ale i v ostatních Čechách nezměnil ani do husitských válek a pravděpodobně ani po nich. V deváté části svého právnického díla O práviech, o sudiech a o dskách země české knihy devatery naříká, že vlci a psi ohryzávali mrtvá těla, jež ležela několik dní nepohřbena ve vinicích a po polích v létě roku 1420 po Zikmundově porážce v bitvě u Vyšehradu. Během veliké zimy roku 1443 běhali, jak píše Kornel ze Všehrd, hladoví vlci ve smečkách a činili velkou škodu, takže ani lidé nesměli a nemohli vycházet ze svých chalup /DVORSKÝ 1878/. V těch časech tu byly již pronásledovány velké šelmy nejen pro svoji škodlivost, nýbrž i pro kožešinu, jež byla velmi ceněna nejenom v tehdejší bytové kultuře, nýbrž i v odívání. Podává o tom jasné svědectví Husovo horlení proti soudobé marnivosti mužů i žen, odívajících se kožešinami, mezi nimiž nechyběli ani vlčí, rysí a medvědí. Ostatně i medvědí zvěřina byla už tenkrát a ještě dlouho potom obecně konzumovaným masem a staročeská medicína využívala zhusta různých částí tělesných orgánů šelem jako léků i jejich částí v tehdejším mastičkářství. Husitské války znamenaly v tomto vývoji jistý přelom. Zastavily sice na čas kolonizačni vývoj, ale snížily i osídlení země, a to i v jejím středu. Zdá se, že se zpočátku přes značnou spotřebu dřeva na obnovu válkami poškozených a zničených sídlišť i jiných staveb a stoupající požadavky dolů, skláren i dalších výrobních zařízení lesní plocha nezmenšila, nýbrž scelila, když příroda zakrývala opuštěné usedlosti i okolní neobdělávanou zemědělskou půdu novými porostlinami. Proti velkým šelmám však vystoupil nový činitel - organizující se velkostatek. Bylo to v
226
závěru 15. století, ale zejména od poloviny 16. století. Pozemková vrchnost, jež do té doby žila převážné z naturálních a peněžních platů poddaných /úroků/ a jen omezeně z výnosu vlastního hospodaření, utrpěla válečným vylidněním venkova citelné hospodářské ztráty. S úbytkem poddaných jí ubyly i příjmy z dávek. Při tom snížilo všeobecné znehodnocení měny i hodnotu zbytku vybírané renty. To ji donutilo na pozemkovém majetku podnikatelsky hospodařit ve vlastní režii, neboť se snažila doplnit a nahradit výtěžek z dávek od zbývajících poddaných výtěžkem z vlastního pozemkového majetku. Proto zejména od druhé poloviny 16. věku budovala nové dvory, zakládala ovčíny, v nichž chovala velká stáda ovcí, stavěla rybníky, pivovary, palírny i jiné výrobní podniky, jako mlýny, cihel ny a začala intenzivněji využívat lesy a především jejich zvěř, která jí zajišťovala nejen loveckou zábavu, ale i hmotný užitek. Tenkrát a ještě dlouho potom bylo dřevo, kromě tekoucí vody, jediným energetickým zdrojem a také jednou z hlavních stavebních surovin. Feudální majitel půdy počal kalkulovat. To, co ohrožovalo jeho hospodaření i jeho výsledky, muselo ustupovat z cesty. Hleděl proto tlumit vše, co ohrožovalo výkon a bezpečí zbytku jeho poddaných, kterých měl stále málo, ale i vše, co hrozilo jeho pasoucím se stádům
a
zvěři,
které
tehdy
nebyla
právě
podružnou
položkou
v
jeho
samozásobitelském systému ani v jeho obchodních kalkulacích. Feudální podnikání tehdejších dob bylo poměrně úspěšné a umožňovalo šlechtě přepychový život. Šlechta opouštěla staré nepohodlné gotické hrady na kopcích a budovala si pohodlná, rozměrné a přepychovému životu lépe odpovídající sídla dole uprostřed svých majetků. Od ostatního světa je oddělovala rozsáhlými libosady, oborami i bažantnicemi, jež byly nejenom průkazem významnosti rodového postavení, předpokladem loveckého pohodlí, nýbrž i potravním rezervoárem v dobách zvýšené spotřeby a především v časech, kdy nepohoda ztěžovala styk s širším okolím. V takto budovaném světě nezbývalo jistě mnoho místa pro šelmy, pokládané za hlavní škůdce tehdejšího polního hospodaření, takže od počátku režijního hospodaření jim byl vypovídán obzvlášť nelítostný boj všemi tehdy dostupnými prostředky a za všech okolností. Šelmy /nikoli jen vlci/ byly chytány do jam, byly na ně líčeny bijáky, později i samostříly, byly lákány na ujeď a při ní usmrcovány, nebo naháněny v místa ohrazená sítěmi a tam hromadně zabíjeny. Byly na ně pořádány společné naháňky, a to bez přestání a po celý rok. Byla však vybírána a ničena i jejich mláďata. Dokonce bylo povoleno i poddanému lidu, který
227
měl jinak krom čižby veškerý lov zakázán, aby střílel ze svých chalup vlky, lišky, rysy i divoké kočky. Kožešiny i jiné ceněné části úlovku od něho velkostatek vykupoval /VACEK 1929/. Takovéto počínání jistě vážně ohrožovalo už tenkrát existenci většiny druhů, zejména pak těch, jež měly omezenou reprodukci. Přesto si šelmy ve středočeské oblasti v této epoše ještě udržely svoje místo jak v lesnatých oblastech severu a severovýchodu, jihu, západu i jihozápadu, tak i tam, kde byla jíž značně narušena souvislost lesů, tedy i v oblastech polabských rovin, popřípadě v místech, jež s nimi souvisela. Jak jinak by 18. prosince roku 1549 mohl král Ferdinand I. přijímat od Jana Bezdružického na Košátkách ujištění, že nebude na svém panství krom černé a jelení zvěře lovit ani medvědy, aby tím nenarušil zvelebování myslivosti na komorních statcích Brandýs n. L. a Lysá n. L. /ČERNÝ 1931/. Ostatně si již deset let předtím vymínil podobnou smlouvou s Ludvíkem Bezdružickým z Kolovrat na Kornhause /tedy Mšeci/ v sousedství křivoklátských lesů rovněž šetření medvědů /CHADT 1909/. Je to i důkaz, že už tenkrát pokládali medvěda ve středních Čechách za ohrožené zvíře. Jinak se pohlíželo na vlky. Jejich značný výskyt i v Polabí dokazují zprávy z poloviny 16. století citované PRÁŠKEM /1908, 1909/. Podle nich v roce 1548 hlásil zemský správce Ferdinand Tyrolský svému otci do Vídně počet vlků pobitých v brandýských lesích a v roce 1550 psal hejtman tamních panství Albrecht Stang Ferdinandu I. o škodách, jež natropili vlci na zvěři panství Brandýs n. L. a Kostomlaty. Bylo jich tolik, že na ně podnikl roku 1552 fořtmistr Petemnitsch lov koňmo. Vlci se vyskytovali i v Posázaví, jak je možno soudit ze zprávy vlašimského hejtmana Jiřího Trýska z Větrně o jejich nezdařeném obstavování tenaty nad Kladruby asi v roce 1534 /SEDLÁČEK 1927/. Samozřejmě, že vlci nechyběli ani v hornaté a lesnaté části kraje na západ od hlavního zemského města. Na Křivoklátsku byli vytrvale hubeni. V roce 1594 ukládal fořtmistr Jiří Čulík z Rutwasu měšťanům i vesničanům, sídlícím v okolí královských lesů, aby vázali psy, a formanům, kteří jezdili do lesů pro dříví, aby zůstali v čase obnov doma - "tak aby vlci, kteří škodní zůstávají, zbiti býti mohli" /WINTER 1886/. Vlci se potloukali i v okolí Prahy, jak lze soudit z dopisu císaře Maxmiliána, který tu panoval v letech 1564-96, nejvyššímu lovčímu království českého, aby dal po bít vlky v okolí Prahy /DVORSKÝ 1878/. Ač bylo pořizování lapacích jam zemským zřízením z roku 1530 i sněmovním usnesením z roku 1575 každému, kdo k tomu neměl od vrchnosti oprávnění,
228
výslovně zapovězené, poněvadž do nich lid zřejmě chytal i jinou zvěř, byly pro lapění vlků a lišek každému na vlast ním pozemku trpěny /VACEK 1929/. I pražští vinaři jich pravděpodobně zneužívali k pytlačení, poněvadž králové Vladislav roku 1479 i Ferdinand I. roku 1558 nařizovali jejich zrušení ve vinicích pražského okolí. Stejně na tom byly v těch časech i obě kočkovité šelmy. Zemský správce Ferdinand Tyrolský roku 1571 nařídil křivoklátskému hejtmanu Oulíčkovi, aby za jejich zjišťování v lesích zvýšil poddaným odměnu /Archiv český 1905, 22: 256-257/. Zdá se, že tato opatření snížila v předbělohorských dobách ve vnitrozemí poněkud stavy velkých šelem. Dá se tak soudit z údajů spisu pobělohorského exulanta Pavla Stránského Respubliea Bojema,.v němž při líčení přírodních poměrů předbělohorských Čech konstatuje, že má česká země oproti jiným krajinám tu přednost, že je značně vyčištěna od šelem. Medvědů a vlků tu podle něho nebylo mnoho. Jistě to platilo, zejména ke konci 16. a počátkem 17. století, o vnitřních oblastech země ne tak ovšem v horských pralesovitých oblastech. Dařilo se jim tím méně, čím více se drolily velké a souvislé lesní celky a čím více se zdejší prostředí zalidňovalo. Trpěl od nich nejen dobytek, který byl vyháněn do lesů na pastvu jak z panských dvorů, tak za poplatek, který nebyl pro panské pokladny zanedbatelný, i ze vsí. Staré řády a hospodářské instrukce přesvědčivě dokazují, že tehdy tvořila lesní pastva podstatný užitek z lesů. Intenzivní bývala zejména v době zrání bukvic a žaludů pastva prasat, která tam byla na ní ponechávána až do vánoc. I ovce bývaly za horka zaháněny do hájů a po napadnutí sněhu pro ně byly v lesích poráženy jedle nebo smrky. V lesních porostech bývala povolována í pastva skotu /ČERNÝ 1930/. Ostatně vlci a medvědi řádili mezi stády i na pastvinách, zejména poblíž lesů. Proto se nedivme, že zjištění Pavla Stránského platila především v nitru země. Tam totiž ležela valná část komorních statků, jež byly po myslivecké stránce i ostře sledovanými lovišti. V 15. století byly na území Středočeského kraje komorní statky Nové Benátky, Brandýs nad Labem, Dobříš, Kolín, Králův Dvůr, Křivoklát, Lysá nad Labem, Malešov, Poděbrady, Přerov nad Labem a Točník. Kromě toho byl výskyt šelem ve středních Čechách silně utlumen i pronásledováním
na
dalším
komorním
zboží,
jež
leželo
blízko
hranic
dnešního
Středočeského kraje, jak tomu bylo u Chlumce nad Cidlinou na východě a u Zbiroha na západě. Tlumení šelem tam bylo nařizováno přímo panovníky. V roce 1568 uložil císař Maxmilián nejvyššímu lovčímu království Českého hubit vlky, rysy, divoké kočky 229
i jiné šelmy a zejména vybírat a ničit mladé vlky, přičemž měla být těm, kdo předložili jejich hlavu, vyplácena odměna ve výši 1 zl. za starého a 1/2 zl. za mladého vlka nebo rysa /Archiv český 1905, 22: 245/. Doslova totéž opakovala v roce 1599 i císařská instrukce Rudolfa II. nejvyššímu lovčímu království Českého Janu z Vřesovic. Nařídila mimo jiné i zřizování ujedí, ale přísně zakazovala honění a štvaní jiné zvěře /Sněmy české 1897, 9: 667/. Poněvadž mezi škodlivou zvěří již výslovně neuváděla medvědy, je možné mít zato, že tato zvířata byla v královských honitbách pro svůj vzácný výskyt hájena a určena jen pro panovnický lov. Ale hájil-li je panovník na komorních statcích, neměřila jim stejně šlechta na ostatních majetcích. Popravdě řečeno, medvědi byli nejpronásledovanější zvěří. Pro škody na hospodářských zvířatech, v obilí, pro ohrožování lidí, ale i pro konzumní hodnotu zvěřiny a oblibu kožešiny zejména v tehdejších bytových doplňcích. Renesanční velkostatek jim přinesl ještě jiné osudové nebezpečí. Medvědi se někdy stávali i značně početnou součástí vivárií v zámeckých příkopech i jiných panských zvěřincích, ba jak víme z kronikářských záznamů Březanových, Lehmanových i jiných - bývali oblíbenou obětí panských zábav, během nichž byli štváni v uzavřených prostorách, mučeni a ubíjeni. I na území Středočeského kraje víme o takových medvědincích; kupř. na Pražském hradě, na Křivoklátě, Smečně, Březnici a snad i jinde. Lze si jen obtížně představit, že by tam bylo možno dopravovat dospělá zvířata, i když i ona byla občas lapena do jam. Zámecké zvířetince byly doplňovány mladými kusy, kterých se lovčí personál zpravidla zmocňoval tak, že ubil medvědici a mladé pochytal. Známe-li poměrně malou reprodukční schopnost těchto zvířat, potom si snadno uvědomíme, že neúměrné vybíjení samic a nadměrná redukce mladých musely mít za nepochybný následek i ubývání druhu. Dochované prameny dosvědčují, že krátce před bělohorskou katastrofou nebylo již v českém vnitrozemí mnoho medvědů. Významným mezníkem ve výskytu velkých šelem českých zemí, zejména ve vnitrozemí, byla nesporně třicetiletá válka. Vylidnění země, zpustnutí gruntů i celých vsí rozšířilo jistě dočasně existenční prostor velkých zvířat. Zarůstaní pozemků, jejichž majitelé zahynuli nebo odešli do exilu, stromovými či spíše křovinnými porosty bylo rovněž příznivé jejich množení. Avšak vytváření velkých dominií, do nichž pobělohorští uchvatitelé soustřeďovali konfiskovaný majetek, svádělo i k zvýšené péči o nově získaný majetek, což se projevovalo především snahou o využití jeho
230
loveckých možností i předností. Pádně to dokazují lovecká ustanovení početných hospodářských instrukcí, které vydávali uchvatitelé svým lovčím zaměstnancům. Také nelze zapomínat, že sice válka trvala celých třicet let, ale boje se střídavě odehrávaly na nejrůznějších místech Evropy, takže české země i v této bouřlivé době prožívaly mimo období lokálních vpádů a plenění i dosti dlouhá období poměrného klidu. Ten dával novým nabyvatelům dominií dost času a příležitosti k organizování a budování, ale i k loveckým radovánkám. Jak jinak by byly v tomto období mohly být organizovány rozsáhlé panovnické lovy na Křivoklátě, v pražských oborách a porůznu i jinde. A jak jinak by mohl jeden z největších kořistníků těch časů, Albrecht z Valdštejna, uskutečňovat své nákladné stavby a využívat pozemkových zisků k dalekosáhlé hospodářsko-organizační činnosti. Jestliže měli tehdejší feudálové lov a jeho priority nejenom za důležitý článek přínosu svých pozemkových držav, nýbrž i za významný znak svého společenského postavení, je nabíledni, že nebyli ochotni trpět nic, co by škodilo chovu zvěře. Tedy především šelmy. Už český sněm v roce 1627 rozhodl, že medvědy, vlky, lišky a jinou škodlivou zvěř i ptactvo je každému v každém čase a kdekoli svobodno honiti, stříleti a hubiti /ČABART 1958/. Jistou ukázkou takového postupu je instrukce císaře Leopolda lesnictvu komorních panství, která opakuje a zároveň i upřesňuje dřívější instrukce vydané císaři Maxmiliánem a Rudolfem. Požaduje zimní ničení vlků v lečích uzavřených tenaty, jejich vábení na mršiny i letní vybírání vlčat a povoluje sedlákům kopat jámy, do nichž mohou lapat nejen vlky, ale i rysy, divoké kočky a lišky. Museli je ovšem odvádět na zámek /HELLICH 1930/. Neméně striktně vyznívaly tehdy příkazy vydávané lesnímu personálu na soukromých velkostatcích. Že to bylo účinné opatření dokazuje BALBÍN /1679/, když popisuje hromadné pobití vlků zvábených vlečkou do tenat na komorním panství Pardubice kdesi u Kladrub nad Labem. Na houževnaté pronásledování doplatil jako první ve středočeské oblasti medvěd brtník. Jeho stavy byly, jak již bylo uvedeno, silně narušeny už před válkou. Dá se předpokládat, že jako mohutné zvíře, slibující hodně zvěřiny, neušel ani pozornosti spížujících armád. Z našeho kraje o tom sice nemáme doposud doklady, ale zjištění archiváře TEPLÉHO v tehdejších jindřichohradeckých zápisech nás nenechávají na pochybách, že se zmíněné šelmě vedlo v celé zemi tak, jak s ní nakládaly švédské posádky v jižních Čechách, kde na ni pořádaly hromadné lovy. Mimoto je pravděpodobné, že válka potřebovala tuk šelem i pro výrobu tehdejších
231
mastí, kterých využívala humánní i veterinární medicína. Nasvědčují tomu ZUMANEM /1927, 1928/ citované příkazy Albrechta s Valdštejna, uchované ve Státním ústředním archívu v Praze /AMV F 67/I - V, protokol sekretáře z roku 1632 a AMV F 67/I - VI, protokol 1/7 č. 3/. Přikazuje se v nich fořtmistru v Bělé pod Bezdězem, aby k vévodovu dvoru dodal jelení lůj, liščí sádlo a vlčí a medvědí tuk pro potřeby válečné medicíny. Tento dokument je rovněž dokladem, že medvěd žil ještě v první polovině 17. století v severovýchodní části našeho kraje. Nasvědčuje tomu i zástřelné, které určovala za jeho hubení, tzv. frýdlantská instrukce, což byl soubor předpisů sloužících pro správu a hospodaření na Českých državách frýdlantského vévody /Archiv český 1906, 23: 23-98/. Z této oblasti ostatně pochází i jedna z posledních zpráv o ulovení medvěda, a to u Tuchomi na panství Křinec v roce 1629 /VONKA 1932-33/. Další údaje odtud však už chybějí. Naopak se zdá, že medvěd byl v první polovině 17. století ve vnitru země téměř vyhuben, kromě západních lesnatých a hornatých částí středních Čech. I na západě dnešního Středočeského kraje musela být před třicetiletou válkou už tato šelma nehojná. Je na to možno usuzovat z hlášení Václava Valkouna z Adlaru roku 1572, že "opět o čtyřech medvědích jsou v Hrádku zvěděli, než nechtějí ležet". Hrádkem se rozumí Křivoklát /DVORSKÝ 1878/. Už dříve citovaná smlouva mezi Ferdinandem I. a Ludvíkem Bezdružickým z Kolovrat z roku 1539 o šetření medvědů ve mšeckých lesích byla sice roku 1614 obnovena i s Bořitou z Martinic /CHADT 1909/, ale ani to už jejich mizení z křivoklátských lesů nezabránilo. Poslední medvěd, který střídal v bušohradském, chýňavském a hudlickém revíru, byl v srpnu roku 1692 postřelen u Hudlic a dostřelen za několik dnů 21. srpna roku 1692 valdštejnským fořtem Petrem Lhotským v oddělení Hrozné v revíru Běleč /NECHLEBA 1935; NOVÁK a TLAPÁK 1975; PALIVEC 1981/. Zřejmě když přešlo komorní panství do soukromých rukou, pominula tam ochrana medvědů. Jejich rychlý ústup je jasným důkazem, že se tam od předválečných dob, kdy byly jejich stavy silně narušeny, drželi jen v omezeném počtu díky panovníkově ochraně. Podobně se jim patrně dařilo i v Brdech. Podle urbáře březnického panství z roku 1586 se na ně lovívalo ve vacíkovských lesích. Ještě roku 1628 oznamovala česká komora arcibiskupu Harrachovi, že se na jeho rožmitálském panství objevili medvědi, ale projevila již také přání, aby byli šetřeni /MOKRÝ 1913-14/. V roce 1660 byl tam uváděn už jen jediný /MALÝ 1930/. Nejinak tomu bylo zřejmě i v jiných oblastech Brd. V popise panství Jince z roku 1646 je sice ještě stanovena taxa za ulovení medvěda, ale je pravděpodobné, že se tam 232
zachovala pouze mechanickým opisem podobných sazeb z minulosti /Okresní archív Písek v Mirovicích, sign. F II. - podrobný popis panství Jince/. MINISTR /1969/ soudí podle supliky fořta Jana Svobody z Těně, který v ní uvádí své zranění medvědem za Strašicemi, se zřetelem k datu žádosti a věku petenta, že se tak mohlo stát v letech 1720-40. Současně však cituje J. JIRÁSKA, jenž ve svém spise Versuch über die Naturgeschichte einiger in Berauner Kreise gelegenen Kameral-Herrsehaften z roku 1786 píše, že na Berounsku jsou medvědi, ale i vlci a rysi téměř vyhubeni. Lesy této části Brd leží již na samé hranici Západočeského kraje, takže není vyloučeno, že se tam občas zatoulaly jednotlivé šelmy z lesů západních Čech. Medvěd brtník zřejmě doplatil na racionalizační snahy velkostatku 16. a 17. století. Na území dnešního Středočeského kraje byly od nepaměti četné doly. Koncem 16. a počátkem 17. století tu byly v provozu i početné nově budované hutě. Kupříkladu v Králově Dvoře, Karlově Huti, Strašicích, Dobřívi, Svaté Dobrotivé, Staré i Nové Huti pod Nižborem a podobně i na Rožmitálsku i Dobříšsku. Byly vesměs položeny v lesích, protože pro ně bylo jedinou energetickou surovinou dříví a dřevěné uhlí. V západní části kraje se významně od dávných dob rozvíjela i další výroba, především vápna. Nejstarší vápenky bývaly u Tetína, ale mnoho jich bylo i v okolí Berouna a Prahy. Po třicetileté válce bylo jen u Suchomast na 36 pecí a další se nacházely v Berouně, Dvoře Králově, Karlštejně, Korně, Koněprusích, Levíně, Svatém Janě pod Skalou, ve Velkém Újezdě, Zdicích i jinde. Jejich umísťování v lesích nejen narušovalo porostní souvislost, ale vyžadovalo i kolonizaci potřebných pracovníků a jejich rodin. Bezpečnost jejich majetků i jich samých vyžadovala ocezování početnosti velkých šelem, což bylo patrně další příčinou poměrně časného a rychlého mizení medvěda z nejlesnatějších poloh západní částí území dnešního Středočeského kraje. Ve Středočeském kraji poměrně nejhouževnatěji odolával osídlovacímu a civilizačnímu procesu vlk. Napomáhala mu v tom jednak poměrně velká reprodukční schopnost, ekologická valence a poměrně značný akční rádius. Z první poloviny 17. století máme zprávy o lovech vlků na Valdštejnově doméně, jež zaujímala značnou část severovýchodu dnešního Středočeského kraje /SCHOTTKY 1832/. Ve středních Čechách jich bývalo podle šetření HELLICHOVA hojně na Poděbradsku. Ještě v roce 1745 tam byla zvyšována odměna za skolení starého vlka z 1 zl. 30 kr. na 2 zl. a za mladého vlka ze 45 kr. na 1 zl., což platilo do roku 1770. Další prameny se už o
233
této odměně nezmiňují /ANONYMUS 1906/. PAROUBEK /1894/ cituje zápis z urbáře s roku 1748, podle něhož byl poděbradský městský pohodný povinen vozit zvířecí odpadky, nazývané tehdy badra nebo ludra, do vlčí obory zřízené u Poděbrad. Pod pojmem vlčích obor nebo také vlčích zahrádek je třeba rozumět menší ohrady, někdy také s vlčí jamou uvnitř, kam mohl proniknout vlk i jiná šelma přivábená návnadou, ale odkud neměl již úniku, ježto se za ním uzavřel padák nebo dvířka průchodu. Poměrně četné zprávy pocházejí z těchto časů o vlcích z černokosteleckých i okolních lesů. Urbář kosteleckého panství z reku 1677 zaznamenal, že v komoreckém dvoře chovali pro panství 40 kusů skotu, ale žádná prasata, a to jednak pro nedostatek krmiva, jednak pro škody od vlků. Uvádí též vlčí boudu na sloupcích mezí Valdašínem /kdysi ves, nyní samota Aldašín u Jevan/ a Jevany, vlčí chalupu v chobotě Jevanského rybníka a vlčí boudu u rybníka Švejcar /ANONYMUS (J. M.) 1914/. Byla to lovecká zařízení, z nichž myslivci odstřelovali za měsíčních nocí vlky při újedi. Hejtman černokosteleckého panství musel roku 1677 vyplatit zástřelná za 11 vlků a v období 1704-18 tam záznamy vykazují ještě úlovek dalších 50 kusů. Pak ovšem veškeré zmínky o vlcích chybějí a na dlouhou dobu mizí z loveckých záznamů. Proto poslední vlk skolený na černokosteleckém panství po stu letech, roku 1817, musel být zatoulancem z jiných oblastí /Lesní hospodářský plán školního lesního závodu v Kostelci nad Černými lesy pro období 1961-70; textové část str. 99/. Ve zprávě hejtmana tamního panství Jiřího Mařana Bohdaneckého z 21. června roku 1655 čteme nářek, že musí vyplácet téměř každý týden několik zlatých za škodnou, protože myslivci zhusta přicházejí s vlky i jinými šelmami. V týdnu, kdy psal svoji správu, mu přinesli 13 mladých vlků vybraných z loží /Státní ústřední archív Praha S. M. L 40/4 sv. 2/. Zřejmě jich tam bylo ještě mnoho a byli intenzívně hubeni. Nedivme se proto, že už 17. prosince roku 1628 nařídil nový majitel panství lesmistru J. V. Prokopovi instrukcí vydanou pro panství Kostelec nad Černými lesy, Uhříněvec, škvorec a Roztoky nad Vltavou hubení vlků všemi dostupnými prostředky; lesmistr byl povinen opatřovat po celý rok povozy a sáně pro lesní personál i honce, pokud jich bylo zapotřebí při honech na uvedené šelmy. Lovecké psy museli k tomuto účelu držet a živit na panství mlynáři /Státní archív Bučovice, sign. d/359/1, č.l/. Zápisy v matrice kolínské fary dokládají výskyt vlků v letech 1699 a 1700 i na Kolínsku /VÁCLAVÍK 1877/. Proto je pochopitelné, že vlci nechyběli ani v jižních oblastech kraje na lesnatém Posázaví. Ještě v roce 1700 musel každý myslivec
234
vlašimského velkostatku ročně odvádět kromě jiné zvěře i jednoho uloveného vlka. Zástřelné za vlky tam bylo vypisováno ještě v roce 1712 /NAVRÁTIL 1915-16/. Venkovskému lidu tam byla ukládána účast při jejich lovech robotními předpisy v letech 1665 a 1683 /Archív český 1905, 22: 402/. V hlášení komisařů Viléma Oldřicha z Rokyc a Jana Jakuba z Gastheimu z 1. srpna roku 1679 o stavu hospodářství žandovského statku, který náležel jezuitské residenci v Golčově Jeníkově, se uvádí, že "ovčího, kozího a svinského dobytka v těch hlubokých lesích pro množství vlků chovati nemohou" /ANONYMUS 1921/. Tím je vlastně potvrzen i tehdejší výskyt vlků v Železných horách. Poslední vlci Posázaví byli uloveni až ke konci 18. století. Jistě však už nepatřili k místním populacím, nýbrž byli migrujícími jedinci, kteří byli štváni z místa na místo a z kraje do kraje. 11. února 1794 hlásil dolnobřežanský lesmistr Lipanský Krajskému úřadu v Kouřimi skolení vlka v polesí Skalka 9. února, 16. února téhož roku však hlásil zmíněný Krajský úřad guberniu, že v okolí Komorního Hrádku bylo zjištěno ještě sedm vlků o jejich osudu však chybějí další zprávy /Státní ústřední archív Praha CG 1786-95, Publ. 27/89/. Posledním vlkem v této oblasti byla nesporně stará vlčice, složené 15. prosince 1827 v lesích velkostatku Ostředek. Byla tam stopována více než 14 dnů /Forst und Jagd - Neuigkeiten 1828, Nr. 48/. Jak dosvědčují četné zápisy v rakovnickém a křivoklátském archívu, tyto šelmy se udržovaly, ovšem ojediněle, v západní části Středočeského kraje až do počátku 18. století. Roku 1672 žádal jistý sedlák g Vinař smečenskou vrchnost o podporu na koně, kterého mu potrhali dva vlci /SEIDL 1904/. V srpnu roku 1692 postřelil křivoklátský vrchní lovci vlčici od pěti mladých v chýňavském revíru u Unhoště /MECHLEBA 1937-38/. V období mezi lety 1710-16 padlo v křivoklátských lesích vlkům za oběť asi 600 kusů spárkaté zvěře /NECHLEBA 1936/. V roce 1721 byli vyšetřováni dva sousedé ze Svaté za to, že si přivlastnili vlky strženého jelena /NECHLEBA 1935/. Je samozřejmé, že i v těchto oblastech byl zmíněným šelmám vyhlášen nelítostný boj, při němž byly naháněny do vlčích tenat, lákány k újedím a podobně. Roku 1686 navrhl lantjágr Jan Kryštof Rayman Valdštejnovi, aby byly zřízeny v revírech, kde má škodná - totiž vlci, rysi, lišky apod. - svá stanoviště, újedí budky ze dřeva, k nimž mohou fořtknechti obstarávat potřebnou újeď sami, poněvadž pobírají zástřelné /MAXERA 1933/. Stojí za pozornost, že návrh už nemluví o medvědech. Poslední vlk byl podle PALIVCE /1981/ i jiných /LEISKÁ 1977/ uloven v
235
křivoklátských lesích roku 1724. ANDRESKA /1962/ podotýká, že tam byl jiný vlk ještě stopován na jaře roku 1726. J. JIRÁSEK /1786/ však uvádí v citovaném již popise komorních statků berounského kraje, že vlci každoročně přecházeli přes zbirožské lesy od Rožmitálu k Plasům a Křivoklátu /MINISTR 1964/. NECHLEBA /1935/ píše, že byl jeden takový tulák stopován v lesích křivoklátského velkostatku ještě roku 1801. Než však došlo k jeho vystopování a naháňce, byl za své bludné pouti uloven mysliveckým mládencem u Břežan na Kralovicku. S jeho výskytem na Křivoklátsku jistě úzce souvisí i jeho pobyt v lesích velkostatku Mšec, kde byl odstřelen poslední vlk roku 1720 /VESE1Ý 1893/. MALÝ /1930/ se zmiňuje o přítomnosti vlků u Příbrami ještě v roce 1693, kdy si svatohorští jezuité stěžovali; že jim v Hatích zkousaly beránky. V roce 1660 byli ještě uváděni v popise březnických lesů /MOKRÝ 1913-14/. Pravděpodobně poslední brdský vlk byl ubit v Roželově roku 1750. Ani kočkovitým šelmám se tu nedařilo o nic lépe. Je o nich ovšem mnohem méně písemných zpráv, poněvadž nebývaly tak obávané jako medvědi a vlci. Z Balbínova údaje, že viděl rysa uloveného v Lipníku při Benátkách nad Jizerou je možno usuzovat na výskyt rysů v polabských rovinách ještě v 17. století. Mezi léty 1704-18 jich bylo skoleno ještě šest v černokosteleckých lesích /Les. hosp. plán školního lesního závodu v Kostelci nad černými lesy na období 1961-70, text. část, str. 99/. Rychle tu však řídl rys. Rovněž rychle mizel i v západních oblastech kraje a poslední byl ubit na Křivoklátsku 7. ledna 1695 v lesním oddílu Rysová na karlovecké straně polesí Obora ve vlčích tenatech, kam byl vyštván psy /NECHLEBA 1935/. V časopise Slávia z roku 1878 je na straně 288 uvedeno, že v křivoklátských lesích byli kromě šesti vlků uloveni i dva rysi ještě roku 1697. Nejdéle se pravděpodobně rys udržel v brdských lesích, heboť citovaný zde již J. JIRÁSEK píše o složení dvou kusů v roce 1784 na Rožmitálsku /MINISTR 1964/. Poněkud déle se tu pravděpodobně udržovala divoká kočka, pokud ovšem nebyly některé z úlovků uváděných v archivních listinách zdivočelými domácími kočkami. BALBÍN ji pokládal v polovině 17. století za hojnou ku škodě ptactva i ostatních divokých zvířat. V roce 1719 byly uvedeny dvě divoké kočky i ve výkaze úlovků z vyhrazeného královského území, jež tvořil obvod jedné míle okolo Prahy /BARCHÁNEK 1947 in KOKEŠ 1974/. Zdá se, že se divoká kočka vyskytovala ve východní části dnešního Středočeského kraje ještě v polovině 18. století, protože ji
236
VAVÁK /1785/ ve svých Pamětech počítal mezi zvířata Oškobrhu, což je zalesněný kopec východně od Poděbrad /SKOPEC 1904-36/. Tamní výskyt potvrzuje i úlovek dvou divokých koček při císařských honech konaných od 21. srpna do 12. září roku 1748 v okolí Poděbrad /KOKEŠ ex TLAPÁK 1974/. V Berounském kraji zaznamenává ZIPPE /in SOMMER 1849/ ještě vzácný výskyt divokých koček. Ale na Křivoklátsku jich bylo v roce 1738 střeleno sedm /TLA-PÁK a NOVÁK 1960/ a rok předtím ještě čtyřicet /NECHLEBA 1943/. Poslední divoká kočka prý byla ulovena v roce 1780 v oddělení Hrozné revíru Běleč, nazývaného dříve Lhota /MAXINOVIČ 1935/. Ovšem podle NECHLEBY /1935/ vykazují křivoklátské lovecké záznamy ještě v roce 1768 třináct, v letech 1788-93 třicet sedm a v letech 1811-21 třináct úlovků koček. Bělečský úlovek r. 1782 tedy pravděpodobně nebyl poslední. Poslední úlovek na panství Mšec severně od křivoklátského komplexu pochází z roku 1776 /VESELÝ 1893/. Ha Dobříšsku muselo být dosti koček ještě v 18. století, neboť roku 1575 byly dvě střeleny v revíru Chouzava a Kozí Hory a k 1. červenci téhož roku měl velkostatek v inventáři ještě deset nevyčiněných kožek /NOVÁK 1967/. V roce 1759 tam byl uloven jeden kus v Zámeckém revíru, jeden v Bukové, dva v Chouzavě a pět v Chlumu /Státní archív Hořovice - fond Dobříš - Ausweis über das im Jahre 1759 auf der fürstlichen Domaine Dobříš abgeschossenen oder abgefangenen Wildes/. Zdá se, že se divoká kočka držela dlouho a houževnatě, poněvadž J. S. PRESL o ni mluví ve svém "Ssavectvu" ještě v r. 1834 jako o řídké zvěři v Čechách. Tím však historie brdských divokých koček ještě neskončila. V roce 1907 totiž zakoupil tehdejší majitel hořovického panství u firmy Gudera ve Vídni dva páry divokých koček uherského původu, které byly vypuštěny v brdském revíru Velcí. Do podzimu však kočky zmizely. Jedna byla zastřelena v Ohraženicích ve stodole, druhá v Žebráce a třetí v Pasekách u Příbrami. Ohraženickou kočku odevzdal lovec i s koťaty, jež byla vržena v jeho skladu slámy, hořovickému lesnímu ředitelství. Tam byla staré kočka preparována a mláďata prý vychována. Jejich další osud ovšem není znám. Čtvrtá kočka byla ulovena teprve po sedmi letech 11. prosince roku 1914 v lesním oddělení Hrabovka v tehdejším revíru Furstenberk poblíž obce Žloukovice na Křivoklátsku /NECHLEBA 1915/. Z předeslaného je patrno, že soumrak ve výskytu velkých šelem nastal na území dnešního Středočeského kraje v polovině 18. století. Ty, jež se tu vyskytly později, byly již pouze rozptýlenými jedinci migrujícími z místa na místo, nebo se
237
zatoulaly do středočeského regionu z pohraničních hor. Lovecký řád Karla VI. v r. 1726 nařídil jistá omezení v boji proti škodlivé zvěři. V té době se však jíž osud velkých šelem v našich zemích nachyloval ke svému konci. Není pochyb o tom, že je pobělohorský velkostatek nemohl trpět ve svých lesích, jež byly zároveň i prostředím okázalých loveckých podniků. Jistý vliv na osud velkých šelem měly i zdokonalující se lovecké zbraně, popřípadě jiná zařízení, stoupající ceny kožešin apod. Nelze ovšem přehlédnout, že ve vnitrozemí měla zásadní význam pro jejich osud stoupající lidnatost. Nemáme o ní sice přímé údaje ze Středočeského kraje, ale můžeme si o jejím rozsahu učinit představu z poměrů celozemských. Počítá se, že v roce 1610 žilo na území Čech, Moravy a Slezska 3 milióny 865 tisíc obyvatel a tento počet narostl do první čtvrtiny 18. století jen na 4 milióny 160 tisíc /PLACHT 1957/, tedy asi o 7,8 %. Vezmeme-li však v úvahu, že po bělohorské porážce a konfiskacích spojených s nucenou emigrací tu podle DENISE poklesl počet duší na 1 milión 300 tisíc a počet usedlostí, kterých bylo v roce 1618 ještě na území Čech 133 tisíc, se snížil v r. 1628 na pouhých 84 tisíc /ČABART 1958/, znamená to, že tu pobělohorské osídlení stouplo do prvních dekád 18. století na více než dvojnásobek. Je také možno předpokládat, že se v tom čase největším nárůstem mohlo vykázat právě vnitrozemí, jež mělo pro rychlou poválečnou rekonstrukci nejlepší podmínky. Poněvadž tu současně vzrůstala i péče o chov zvěře, ale i o stáda bravu, je nabíledni, že konečné vyhubení velkých šelem bylo vyvoláno právě těmito okolnostmi. Lovecký patent Josefa II. z roku 1786, který postavil velké šelmy mimo zákon a při pustil jejich hubení každým, jejich osud ve vnitrozemí vlastně už neovlivnil. Lesní kultura, tedy období umělé obnovy lesních porostů a nástupu organizovaného lesního hospodářství, zastihla již, zejména ve Středočeském kraji, jen poslední a nepatrné dožívající zbytky velkých šelem. Zusammenfassung In der weiten Vergangenheit kamen die grosse Raubtiere, d.h. der Bär, Wolf, Luchs und die wilde Katze überall vor, weil da auch genug zusammenhängender Wälder, die denen gerecht waren, vorhanden war. Erste Zeichen deren Abnahme können wir mit zunehmender Besiedlung des Bezirkes registrieren, was auch die Lockerung des Zusammenhanges der Wälder zur Folge hatte. Zuerst in nordöstlichem Gebiet, um viel später auch in hügeliger südlicher Hälfte des Bezirkes. Die Raubtiere wurden hier selbstverständlich immer mit allen Arten ausgerottet als Faktor, der die Leute, die weidende Herde und auch die Ernte bedroht. Die grösste
238
Verwogung began nach den Hussitenkriegen. d.h. in dem Zeitraum in welchem die Domäne nach eigenem Wirtschaftsgewinn eifrig streben began. Nur der Bar stand in den Kammergütern gewissermassen unter Schutz, anderseits aber damit, dass seine Jungtiere für die Vivarien der Adel gefangen wurden, wobei die Muttertiere zumeist erschlagen wurden, wurden wider diesem Schutz die Bestande des Bars stark bedroht. In jedem Zeitabschnitt wurde der Wolf durch alle erreichbare Arten ohne Kompromiss vertilgt. Wichtige und zeitgemässe Schicksalgrenze für das Vorkommen der grossen Raubtiere im Binnenland waren die Ereignisse der dreissigjährigen Krieges Einerseits durch die Verwüstung des Landes durch Kriegsgeschehnissen und durch dessen Aussiedlung wegen Gegenreformationsereignisse und wegen Liquidation der gegenhabsburgischen Opposition viele Siedlungen verödeten und dadurch, eben so wie wegen schlüttere Besiedlung hiesiger Bezirke wurden günstige Lebensbedingungen fur die Raubtiere gebildet. Anderseits die Koncentrirung des Grossgrundbesitzes, intensives Bestreben um Aus Breitung der Industrie in Wäldern /die Hutten/, Kolonisierung einiger Waldteile, besonders aber die Bemühung des Großgrundbesitzes um Liquidation aller Grundsachen, welche die Wirtschaftserfolgen bedroht haben, hat den immer intensiveren Kampf gegen die Raubtiere hervorgerufen, der endlich auch das Gebiet der Kammerguter nicht meidete. Im ostlichen Teil des Bezirkes wurde der Bar sehen in der ersten Hälfte des 17. Jahrhunderts fast ausgerottet. Ende des 17. Jahrhunderts hat auch Ende fur den Bar im westlichen Teil des Bezirkes bedeutet. Im nahsten Jahrhundert wurden dort nur wandernde Individuen angetroffen. Der Wolf hat länger widergestanden. In ganzem Gebiet erschien er noch im 18. Jahrhundert, aber Nachrichten Über Erlegen einzelner Individuen in der zweiten Hälfte des Jahrhunderts, resp. am Anfang des 19. Jahrhunderts, galten nur verirrten und überall verfolgten Stucken. Beide Katzenraubtiere, Luchs und wilde Katze, kamen in beschriebenem Gebiet teilweise langer vor. Der Luchs bis ende des 18. Jahrhunderts, die wilde Katze noch langer, inwieweit aber die historischen Quellen aus letzter Zeit nicht die wildernde Hauskatze für die wilde Katze halten. Verallgemeint kann man sagen, dass der Übergang zur künstlicher Aufforstung und neue forstliche Regelung, die nachdem gefolgt hat, haben im Bezirk Mittelböhmen die Raubtiere um alle Existenzbedingungen untergebracht.
239
Literatura ANDRÉSKÁ J. /1962/: Vlci v Čechách. - Myslivost, 2: 178-181. ANONYMUS /J. M./ /1904/: 0 vlcích. - Nový háj a lověna 1904: 333-335. ANONYMUS /1921/: Mnoho vlků v Čechách. - Česká myslivost, 25: 126. BALBÍN B. /1679/: Miscellanea historica regni Bohemiae, decadis I, Liber I., qui historiam naturalem Bohemiae complectitur. - Praha. ČABART J. /1958/: Vývoj České myslivosti. - Praha. ČERNÝ V. /1930/: Hospodářské instrukce. - Praha. ČERNÝ V. /1931/: Kolovratské a Berkovské listiny ve Státním archivu zemědělském. Sborník prací věnovaných prof. Dr. Gustavu Friedrichovi k 60. narozeninám. - Praha. DVORSKÝ F. /1978/: Historické zprávy o lidnatosti království Českého. - Památky archeologické a místopisné, 10: 671-697. HELLICH J. /1930/: Instrukcí poctivým forštmistrům panství našich. - Československý háj, 13: 372-375. CHADT J. E. /1909/: Dějiny lovu a lovectví. - Louny. KOKEŠ O. /1974/: Z dějin výskytu kočky divoké /Felis silvestris Schreber 1777/ v českomoravských krajích. Lynx, 15; 9-21. KUDRNÁČ J. /1970/: Klučov, staroslovanské hradiště ve středních Čechách. -
Praha.
LEISKÁ M. /1973/: Zachráníme Křivoklátsko. - Lidé a země, 22: 551-556. MALÝ L. /1930/: Příbramsko a Dobříšsko. - Příbram. MAXIMOVIČ R. /1935/: Lovec a príroda. - In Čech, Vodička, Záhorský: Naše polovnictvo, Bratislava. MAXERA R. /1933/: Dva návrhy na zvelebení myslivosti na Křivoklátsku v různých dobách. Stráž myslivosti, 11: 36-40, 48-50. MINISTR J. /1964/: Historický průzkum hospodářského lesního celku Zbiroh I - III, Spálené Poříčí III, str. 116. MINISTR J. /1969/: Příspěvek k vývoji myslivosti na Zbirožsku. - Lesnictví, 15: 669-672. # MOKRÝ Th. /1913-14/: Lesnictví, lovectví a rybářství v kraji Blatenském na počátku 20. století. - Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu, 1913: 38 a n. NAVRÁTIL M. /1915-16/: K dějinám lesů na panství vlašimském. - Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu, 1915-16: 142-158. NECHLEBA A. /1915/: Kočka divoká v Čechách. - Česká myslivost, 19: 33-34. NECHLEBA A. /1935/: Zvěř v lesích křivoklátských. - Myslivecký svět, 1: 33-36. NECHLEBA A. /1936/: Vývody ze statistik jelenů na Křivoklátsku z dob od roku 1659-1913. Sborník ČSAZ, 1936: 569-576. NECHLEBA A. /1937-38/: Obrázky z unhošťského Zálesí. - Vlastivědný sborník školního okresu slánského a kladenského, 15: 12-13.
240
NOVÁK A. /1967/: Historický průzkum lesního závodu Příbram a lesního hospodářského celku Sokolovec, Příbram a Hluboš, str. 73. NOVÁK A., TLAPÁK J. /1975/: Vývoj lesa a lesního hospodářství na Křivoklátsku. - Bohemia centralis, 4: 44 a n. PALIVEC V. /1982/: Hájenství zelené. - Praha. PAROUBEK O. G. /1894/: 0 zvířeně na panství poděbradském na konci XVIII. věku. Vesmír, 23: 254-256. PLACHT 0. /1957/: Lidnatost a společenská skladba českého státu v 16.-18.století. - Praha. PRÁŠEK V. J. /1908/: Brandýs n./L. město, panství a okres. Díl I. - Brandýs n./Labem. PRÁŠEK V. J. /1908-09/: Královská myslivost u Brandýsa na Labi. - Rozmarův Lesnický týdeník, 3: 48. SEDLÁČEK A. /1927/: Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl 15. -Praha. SEIDL J. /1904/: Vlci v Čechách. - Myslivec, 2: 178-181. SKOPEC J. /1907-36/: Paměti F. J. Vaváka. Část 1., kniha 2, str. 57. -Praha. SCHOTTKY J. M. /1832/: Über Walensteins Privatleben. - München. SOMMER J. G. /1849/: Das Königreich Böhmen, statistisch-topografisch dargestellt. Berauner Kreis, Prag, Bd. 16, S. XXXVIII. TLAPÁK J., NOVÁK A. /1964/: Historický průzkum lesů lesního závodu Křivoklát, str. 31. TOMEK V. V. /1892/: Dějepis města Prahy. Díl I. - Praha. TUREK R. /1966/: Libice, knížecí hradisko X. století. - Praha. VACEK F. /1929/: Selský stav v Čechách v letech 1419-1620. - Časopis pro dějiny venkova, 16: 83 a n. VÁCLAVÍK A. /1877/: K dějinám honby a práva honebního. - Háj, 6: 68-73. VESELÝ J. /1893/: Geschichte der fürstlich Schwarzenbergschen Romainem Citolib, Vršovic, Toužetin, Kornhaus und Janovic. - Praha. VONKA R. J. /1932-33/: Zvířata a lidé. - Vesmír, 1: 75-77. WINTER Z. /1886/: Kousky staročeského přírodopisu. - Ruch, 8: 246-248. ZÍBRT Č. /1927/: Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské. Praha. ZUMAN F. /1927/: Zvířena bělských lesů v první polovině XVII. století. Troskám, 6: 248.
Od
ZUMAN F. /1928/: Zvířena bezdězských lesů v první polovině XVII. století. našeho domova, 20: 59-60.
Adresa autora: Ing. Otakar Kokeš, Jaromírova 63 128 00 Praha 2
241
Ještěda Krása
k
242
