VYPS: Vývojová psychologie

VYPS: Vývojová psychologie (studijní opora pro studium učitelství praktického vyučování a odborného výcviku)

Kateřina Šámalová

1. OBECNÉ OTÁZKY VÝVOJE ČLOVĚKA 1.1 Teorie vývoje a jeho zákonitosti Vývojová psychologie je základní psychologická věda rozvíjející vývojově ontogenetické a fylogenetické hledisko ve studiu psychických jevů jako specifických projevů živé hmoty. Koncepci vědy tvoří teorie vzniku, podstaty a vývoje psychiky. Obsahem teorie vývoje psychiky jsou zákony a vědecké kategorie, které reprezentují aktuální úroveň racionálního poznání této jevové skutečnosti. Stálé ověřování platnosti zákonů v praxi umožňuje přiblížit myšlenkové pojetí vývojových procesů jejich reálnému průběhu v přírodě. V přírodě se setkáváme se čtyřmi skupinami jevů: abiotickými, biotickými, sociálními a psychickými. Vedle jiných charakteristik jsou tyto jevy přesně organizovány, systémově uspořádány a podléhají změnám, které nastupují s jejich trváním, zcela v intencích evolučního programu přírody. Stručně lze říci, že existenci veškeré hmoty vládne mimo jiné, princip organizovanosti a vývoje. Sledujeme-li existenci živých tvorů včetně člověka, sledujeme tím neoddělitelně i uplatnění těchto principů na dílčí a zároveň organickou část přírody. Sled zákonitých změn živých organizmů vysvětluje věda o evoluci živých bytostí. Její koncepce stojí na třech základních objevech posledních více než sta let: a) Darwinově vývojové teorii b) Mendelově genetice c) Watsonově a Crickově rozluštění genetického kódu Charles R. Darwin (1809 - 1882) anglický přírodovědec, autor ucelené evoluční teorie, zakladatel moderní vědecké biologie (darwinismu), zásadně ovlivnil názor na evoluci. Darwinova deterministická vývojová teorie uvedená v dílech „Origin of Species.“ (Vznik druhů) a „ The Desent of Man“ (Původ člověka) přispěla k poznání vývoje a proměnlivosti rostlinných a živočišných druhů. Cestou systematických výzkumů, které přinesly exaktní poznatky, postavil Darwin učení o vývoji na vědeckou bázi. Za základ vyšších forem života považoval prvotní živou hmotu, ze které se tyto formy vyvíjely působením principu přírodní selekce. Podstatou přírodně-selekčního principu je uplatnění vývojově příznivých vlastností podmiňujících přizpůsobení organizmů. Materiál pro přírodní výběr tvoří dědičná proměnlivost rostlin a živočichů. Výsledkem je: a) vznik nových vlastností diferenciací nových látek v jejich živé hmotě b) sdružování jedinců Příčinou proměnlivosti je přímý nebo nepřímý vliv zevních podmínek (mutace). Vznik člověka je podle Darwina výsledkem postupného vývoje vyšších živočichů. Hlavním činitelem druhového vývoje člověka jsou: společenský způsob života, pracovní činnost a myšlení. Johan G. Mendel (1822 - 1884) objasnil sérií experimentů určitá pravidla a základní vzorce přenosu dědičných znaků na potomstvo. Díky jeho genetické teorii, potvrzené pozdějšími poznatky o buněčné struktuře víme, že každý člověk vlastní dvě totožné kopie každého genu od obou rodičů. Přecházejí-li geny z rodičů na potomky může být zděděna buď mateřská nebo otcovská kopie. Z toho pak, díky náhodnému výběru a mísení, vzniká bohatý rejstřík kombinací. K předání rodičovské genetické informace dochází při splynutí pohlavních buněk. Každá z nich obsahuje poloviční počet nezbytných chromozómů k utvoření buňky jediné s úplnou chromozomální výbavou.

Řečeno obecněji: I. Mendelův zákon hovoří o genotypové a fenotypové uniformitě potomstva po vzájemném křížení první generace kříženců. II. Zákon konstatuje genotypovou a fenotypovou heterogenitu potomstva při křížení druhé generace kříženců, kdy dochází k segregaci různých potomků v pravidelných číselných poměrech. III.Mendelův zákon se týká volné kombinovatelnosti alel různých genů dávající možnost vzniku všech možných kombinací se stejnou pravděpodobností. V roce 1953 publikovali britští vědci J. Watson a F. Crick krátký článek, ve kterém popsali složitou strukturu desoxyribonukleové kyseliny (DNK) obsažené v chromozómech a předpověděli její funkci v přenosu genetických informací. Tím odstartovali doslova revoluční etapu výzkumu DNK, která vedla k největšímu pokroku biologických věd. Spolu s M. H. Wilkinsonem obdrželi v roce 1962 za svůj objev Nobelovu cenu. Vlastní počátky výzkumu DNK se váží na období 2.sv. války, kdy probíhaly identifikační výzkumy bakteriálních kmenů při zavádění antibiotické léčby. Molekula DNK má u člověka podobu dvojité šroubovice tvořené zhruba pěti miliardami párů dusíkatých bází. Tyto báze jsou čtyři: adenin, thymin, cytosin a guanin. Adenin je ve vazbě pouze s thyminem a cytosin jen s guaninem. DNK funguje nepřetržitě, umožňuje uchovávat informace a reprodukovat sebe samu. Informační nukleové makromolekuly neslouží jen dědičnosti a mutačním adaptacím druhu. U vyšších živočichů s nervovým systémem se účastní v procesu paměti. V každé individuální paměti současného člověka dochází po příjmu důležitých informací k jejich zpracování (zabudování) do psychiky a fakticky do organizmu. Jde o kvalitativně jinou úroveň informací, neboť je tvoří aktuální informační celky získané od jiných lidí. Živá hmota je tedy chápána vědou také jako informační systém s poměrně vysokou přesností. Organizace je principem existence živé hmoty. Spočívá ve vzájemné vazbě jejích částí a neustálé komunikaci mezi nimi. Předávání informací má antientropický význam. K udržení organizace potřebuje organizmus stálé rozhodování mezi možnostmi. K tomu mu primárně slouží druhová zkušenost, uložená v genomu, ale také vlastní nastřádaná zkušenost. Každá nová zkušenost se složitě porovnává se záznamy jak z druhové historie, tak individuální. Živá hmota disponuje také řadou kontrolních systémů, schopných se přizpůsobovat. To má za následek proměnlivost jejich fungování. Závěrem lze říci, že studium evoluce je studium kumulativních procesů malých změn v celých populacích. Ty poskytují genový fond jehož chování se velmi intenzívně zkoumá. Konec tisíciletí přináší první aplikace základních poznatků molekulární biologie a genového inženýrství, ale také řadu zcela originálních problémů, jaké vědci dosud neřešili.

1.1.2 Kategorie geneze, fylogeneze a ontogeneze Základní kategorií nauky o vývoji živých bytostí je geneze (ze řeckého vznik, zrození, původ). Označuje vlastní proces změn živých organizmů v čase. Obsahuje teorie výkladu příčin i podmínek vzniku a vývoje orgánů včetně jejich funkcí. Genezi tvoří dva vzájemně se prostupující evoluční procesy, a proto ji rozlišujeme na: * fylogenezi - kategorie označující vznik a vývoj druhu zahrnující vývoj všech živých organizmů až do současné podoby druhu * ontogenezi -kategorie označující vývoj jednotlivce od početí do smrti Vztah evolučních procesů vysvětlovala už v roce 1894 z darwinizmu vycházející biogenetická teorie E.Haeckela (1834 - 1919), publikovaná v dílech „Systematická fylogenie“ a „ Generální morfologie organismů“. Pozdější biologické výzkumy dokázaly shodu vývoje všech živých tvorů.

Ontogeneze není možná bez předchozího fylogenetického vývoje. Každá jednotlivá ontogeneze je fylogenetickým článkem. Biogenetický zákon hovoří o jednotném původu organického světa a jeho společných dějinách. Organický svět postupuje ve svém vývoji od jednoduchých ke složitějším formám. Platnost tohoto zákona potvrzují i stále progresívnější a technologicky dokonalejší výzkumy v embryologii. Shoda vývoje lidského zárodku s vývojem ostatních živých tvorů je více než zřejmá. Celý individuální život začínají dvě buňky. Po oplodnění se rychle dělí a vytvářejí prvoku podobné embryo, pokračující ve vývoji přes podobu láčkovce, bezobratlého k podobě ryby, plaza, nižších savců a posléze i vyšších savců. V určité době se lidský plod téměř neliší od plodu lidoopa. Zřetelnou podobu člověka dostává po šestnáctém týdnu antenatálního života, kdy embryo dosahuje délky 15 cm. Za tuto dobu prodělal lidský jedinec vývoj svého druhu v jeho předlidské fázi a zároveň začátek své ontogeneze. V nitroděložním vývoji je obsažena celá jeho fylogenetická minulost i celá jeho biologická minulost včetně vodního prostředí, v němž až do narození žije a na svět přichází dítě v aktuální biologické podobě člověka s obrovskou dispoziční základnou pro realizaci ontogeneze psychosociální. Následující stádia vývoje jsou determinována nejen předchozím vývojem, ale také působením sociokulturního prostředí. Vznik a fylogenetický vývoj živočišných předků člověka a jeho samotného je složitým a nerovnoměrným procesem. Jeho počátky a klíčové momenty objasnit nelze. Podstata všech teorií, které tak činí, je zatím hypotetická. Až dosud známe tyto nejdůležitější směry vývoje struktur organizmů v závislosti na změnách životních podmínek: 1. Redukce a ustálení počtu orgánů. 2. Diferenciace částí organizmů spojená se specializací nestejných struktur ve vztahu k funkci, započetí dělby práce mezi strukturami. 3. Přemisťování životně důležitých orgánů z povrchu těla do nitra. 4. Nestejnoměrné soustřeďování stejných orgánů na určitých místech těla. 5. Srůstání některých struktur do komplexnějších funkčních systémů, označovaných jako centralizované, hierarchické členění funkcí a vznik řídících systémů (příklad: vznik mozkové kůry, její hmotná převaha nad jinými částmi mozku - kortikalizace). 6. Vznik dálkových receptorů. 7. Zmenšení autonomie částí, omezení regeneračních schopností organizmů. 8. Růst schopností smyslových a pohybových ústrojí se vzájemně nahrazovat. 9. Výraznější autonomizace vyšších živočichů ve vztahu k podmínkám přírodního prostředí. 10. Prodlužující se doba dětské nezralosti ve vztahu k stupni postavení organizmu ve vývojové řadě. Tyto změny struktur dávají základ k pochopení změn v chování, které probíhají ve fylogenezi. (Schmidt, 1978) Tak bylo umožněno postupné uplatňování dalších tj. sociálních zákonů evoluce. Dokončením morfologických změn těla a především mozkové struktury u člověka se transformovalo například sdružování biologického druhu do potřeby sociálních kontaktů. Obstarávání potravy do primitivních pracovních činností.

1.1.3 Vznik a počátky vývoje lidské psychiky Všeobecný princip vývoje je uplatňován zákonitě na sféru psychických jevů. I tady se uplatňuje fylogenetický a ontogenetický aspekt. Vývoj je chápán jako vývoj psychofyzický, který je ve své podstatě procesem adaptace na složité podmínky životního prostředí. Psychogeneze je specifickým problémem evoluce. Základní otázkou, dosud ne zcela zodpovězenou, je to, zda psychika je hmotě imanentní, tj. zda svět psychiky existuje neustále nebo zda za určitých podmínek evoluce došlo k transformaci fyzického na psychické. Už v názorech některých antických filosofů (Hérakleitos) se hovoří o vše prostupující duši bez hranic. Moderní teorie i fakta naznačují interakci mezi člověkem a rostlinami (Backsterův fenomén), tj. tendence přisuzování určité formy psychiky rostlinám (Nakonečný, 1998). Evolucionismus by pak byl pouze určitým úhlem náhledu na projevy života a základním názorem empirické vědy. Empirická věda považuje psychično v obou smyslech (ontologicky i gnozeologicky) za novou kvalitu vysvětlitelnou interakcemi nervových buněk, k nim souvztažných buněk a molekul (Crick, 1997). Tato nová kvalita je v interakci s fyzickým světem, a proto podléhá jeho zákonům. Odpovědi na vznik lidské psychiky, zejména vědomí, jsou hypotetické. Postižení psychického vývoje člověka v celém jeho rozsahu předpokládá tyto základní přístupy: a) fylogenetický b) ontogenetický (vývoj psychična od prenatálních projevů k psychice nejvyššího věku) c) sociokulturní vývoj lidstva d) aktuální genezi (krátkodobý vývoj psychických procesů)

1.1.4 Zrání a učení Studium vývojových změn vede zákonitě ke zkoumání procesů, které se na jejich vzniku podílejí. Jsou to především procesy zrání a učení, dále stárnutí, choroby, aktuální psychické stavy (únava, stres... atd.) a zkušenosti. Ontogeneze psychiky se realizuje interakcí systémových procesů zrání a učení. Zrání je projevem určitého genotypového programu a vztahuje se na funkční způsobilost nervových struktur. Na elementární úrovni je procesem myelinizace (opouzdřování) nervových vláken. Myelin funguje především jako vyživovací substance vláken a izolátor, který je odděluje od sebe. Mimoto umožňuje nervovým impulsům procházet rychleji než nemyelinizovaným vláknem. Dětský nervový systém pokračuje ve vývoji i po narození. Mozek se zvětšuje a velká část nervových vláken získává myelinové pochvy. Myelinizace souvisí s rostoucími senzomotorickými schopnostmi. Postupující myelinizace je důsledkem stimulace nervů stále častějšími reakcemi dítěte na rozšiřující se sféru podnětů. Zrání je tedy podmínkou dosažení stavu specifické vnitřní připravenosti k rozvoji psychických jevů a jejich vlastností. V roce 1949 prováděl B.N.Klosovskij experimenty prokazující oboustrannou závislost zrání a učení. Učení může nastoupit až na určitém stupni zralosti nervové struktury, nicméně může urychlit její zrání. To vede k odlišování tzv. fylogenetických a ontogenetických činností. Fylogenetická činnost je závislá na dodržení orgánové zralosti. Vhodným příkladem je vývoj vzpřímené chůze. Dokud není inervováno svalstvo dolních končetin, dítě se vzpřímeně neudrží. Lidský krok je geneticky naprogramován (kráčecí reflex), komplexní chůze se vytváří každodenním učením.

Ontogenetickou činností lze v podmínkách funkční zralosti určitou orgánovou strukturu v jejím zrání urychlit. Svědčí o tom efekty nejrůznějších rehabilitačních postupů i účinky docela obyčejných pohybových her dětí. Učení je produktem psychického vývoje a zároveň jeho realizátorem. Všechny vývojové změny psychiky podložené zkušeností jsou získané, naučené. Učení v tom nejširším pojetí, vyjadřuje vliv zkušenosti na psychické jevy, které fungují především jako adaptační procesy. Učení vytváří relativně stálé efekty v celém psychickém systému. Hovoříme tedy o systémovém procesu, jehož výsledkem je zkušenost. Zkušenost je individuálně specifický a aktivní činitel. Rozeznáváme dva druhy učení: 1. učení o tom, jak se události a děje v okolí člověka spojují 2. učení o tom, jak chování člověka ovlivňuje okolí Mechanizmus průběhu prvního je označován jako klasické podmiňování, mechanizmus druhého je tzv. operantní podmiňování. Termín podmiňování označuje podmínky učení, za kterých proces probíhá (Nakonečný, 1996, s. 359). V podmiňování se významně uplatňují tyto vztahy: a) učení a motivace b) učení a paměť c) učení a kognitivní procesy Naučená reakce má tendenci objevovat se v podobné situaci (generalizace), stejně tak jako diferencovat se v závislosti na různosti situací. Základní formy učení: • vtiskování (imprinting) je rychlé učení omezené časem a zaměřením • habituace (přivykání) je stimulované, stálé ubývání jinak nezpevňované reakce • asociativní učení je mechanizmem vytváření podmíněných reflexů • učení vhledem spočívá v adaptivní reorganizaci zkušeností • nápodoba je elementární forma sociálního učení založená na představách • kanalizace je spojení potřeby s mechanizmem jejího uspokojování

Specificky lidské učení - formy: • senzomotorické - pohybové návyky • kognitivní - vytváření a zdokonalování poznávacích schémat • sociální - získávání sociálních dovedností s převažující formou tzv. observačního učení Zvláštním druhem sociálního učení je ztotožnění se vzorem (identifikace). Realizuje se na podkladě užších a emočně podmíněných interpersonálních vztahů. Je spojeno s introjekcí motivů a forem chování.

1.1.5 Zákonitosti psychického vývoje Základními cíli vývojové psychologie jsou: a) popis vývojových změn typických pro určité ontogenetické stupně b) stanovení obecných zákonitostí odvozených z popisných dat c) vytvoření co nejucelenější teorie, která umožňuje vysvětlovat pozorované a předvídat to, co dosud nebylo prokázáno Popis vývojových změn je vždy výběrem z množství dějů. Je navozen a řízen hypotézami, ze kterých jednotliví vědci vycházejí a poplatný teoriím, které předcházejí jejich výzkumům. Váže se na zvolené metody a technické prostředky výzkumů.

Formulace obecných zákonitostí vývoje naráží na výhrady týkající se individuálnosti ontogeneze. Přístup usilující o postižení obecně platných zákonitostí by měl být, podle některých teoretiků, nahrazen přístupem postihujícím jedinečnost a neopakovatelnost ontogeneze. Problém však spočívá spíše ve formulaci takových zákonů, které by byly aplikovatelné na individuální případy, včetně jejich specifik a enviromentálního kontextu. Neexistuje žádná teorie vysvětlující vývoj v jeho komplexnosti. Každá teorie řeší dílčí vývojový problém a většinou poskytuje možnost doplnění a překrytí s jinou teorií. Zdůrazňuje nebo naopak podceňuje některé stránky vývoje psychiky. Platnost každé dílčí teorie se stále prověřuje získáváním nových poznatků nejen psychologií, ale i skupinou dalších nauk, zejména biologických, medicínských, sociálních a dalších. Formulované ontogenetické zákonitosti jsou v podstatě zákony vývojových změn. Induktivním způsobem myšlení převádějí proměnlivost a variační šíři adaptačních procesů na obecně platné principy. V nich vykazuje psychický vývoj každého jednotlivce relativně shodné tendence. Dosavadní úroveň výzkumu umožňuje jen podmíněnou formulaci základních a opakujících se pravidelností, které jsou charakteristické pro duševní vývoj.

Mezi zákony psychického vývoje patří: * Zákon časové posloupnosti vyjadřuje nevratnou shodu posloupnosti vývojových změn, které se projevují shodným sledem vývojových fází. Žádná z nich nemůže být přeskočena. Předcházející stupeň vytváří předpoklady pro realizaci vývojových úkolů stupně následujícího. * Zákon kvalitativních změn říká, že v psychickém vývoji pozorujeme především nárůst kvantitativní, většinou dílčích složek. Jednotlivé složky jsou systémově propojeny. Kvantitativní zmnožení stávající struktury vytváří strukturu kvalitativně odlišnou, zpravidla vyššího stupně. Kvalita neznamená jen pouhý souhrn všech, včetně nahodilých složek (vlastností, způsobů chování, reakcí), ale obsahuje ty, které jsou specifikou určité struktury a jejím podstatným znakem. V psychice je tento proces složitější. Vedle počtu osvojených složek roste chápání a prožívání jejich významu. To představuje rovněž měnící se kvalitu. Obojí změny jsou navzájem vyjádřitelné jedna druhou. Na tomto faktu je založeno veškeré měření v psychologii. Kvantitativní zmnožení vyvolává systémový rozpor, který se projeví jako kvalitativní skok, tedy relativně náhlá změna struktury. * Zákon diferenciace a integrace vysvětluje skutečnost, že každá narůstající změna je typická vyšší mírou diferenciace. Přesto vykazují diferencující se jednotlivé složky psychického dění vzájemný soulad a podporu. Rostoucí diferencovanost struktury vyžaduje stále vyšší integrovanost. Na každém vývojovém stupni je vždy patrná jednotná a celistvá uspořádanost psychické struktury. Funkční celek určuje místo i podobu jednotlivých částí. Celý psychický vývoj postupuje vždy diferenciací, která produkuje šíři a jemnost dílčích procesů k vyšší integrovanosti, jednotě a strukturnosti regulačních funkcí. * Zákon nerovnoměrného průběhu psychického vývoje ukazuje na fakt, že jednotlivé psychické složky a funkční systémy nezachovávají ve vlastním vývoji jednotné tempo. Jde o to, že vnitřní činitelé, podmiňující vývoj, jsou kvalitativně různé, a proto nestejně působivé. Rovněž kvalita vnějších podnětů je různá a vzájemná interakce obou faktorů vždy specifická. Rovnoměrněji a dříve se rozvíjejí funkce, které zajišťují přežití, později vyšší regulační funkce. Dílčí procesy se vyvíjejí méně rovnoměrně. * Zákon strukturnosti navazuje na dva předchozí zákony. Ve své podstatě vyjadřuje princip uspořádanosti hmoty jako základu její existence. Jde o strukturní zákonitost, která se projevuje na všech úrovních vývoje a vyjadřuje systémové uspořádání funkcí. Psychologové se dívají na psychickou strukturu jako na dynamický, specificky integrovaný projev organizace duševního dění. Není podobou konečného stavu, protože ten nemůže nikdy nastat. Jde spíše o permanentní proces slaďování stále se proměňujících vnitřních podmínek vlastního organizmu s neustále se měnícími vnějšími vlivy. Čačka (1996, s.14) hovoří o procesu harmonizace proměnlivých faktorů interakce „já a svět“.

Pozorovatelé zachycují periodicky se opakující formy dočasné stability orientačních a řídících struktur subjektu (tamtéž). Vývojový proces je možné chápat také jako rostoucí organizovanost. Orientační a řídící systémy jsou touto organizací více determinovány a zároveň roste jejich determinační vliv. * Zákon vývojového zpomalování vysvětluje postupné zpomalování tempa vývoje, které je nejrychlejší bezprostředně po vzniku organizmu. Postupné zpomalování vývojového tempa dostupuje v dospělosti k vývojovému plató. Zpomalování je individuální, nerovnoměrné u jednotlivých orgánů a jejich funkcí. * Zákon individuálního průběhu vývoje je obecně platný vývojový princip, který se vztahuje na jedinečnost a neopakovatelnost vývojových změn každé jednotlivé ontogeneze. Příčinou originálního průběhu každého jednotlivého psychofyzického vývoje je nezměrná šíře variací vnitřních a vnějších podmínek. Ve vývoji psychiky jsou pozorována tzv. senzitivní období. Psychika je v této době vnímavější k určitým podnětům. Jejich absence vede k oslabení takto postižených psychických funkcí, které je jen obtížně odstranitelné. Psychický vývoj člověka se může vlivem některých okolností zastavit nebo dokonce načas vrátit zpět. Dočasné období regrese může být i funkční. Někteří psychologové hovoří o „pozitivní dezintegraci“. Vidí v ní cestu k nalezení přesnější životní orientace vůči měnící se životní situaci a sledující vnitřní stabilitu následujícího vývojového stadia. Souhrnně se tento jev nazývá „vývojová krize“.

1.1.6 Shrnutí Teorie psychického vývoje vychází z obecných teorií evoluce i nových poznatků o přenosu dědičných informací. Fylogeneze a ontogeneze jsou neoddělitelné vývojové procesy, společné všem živým bytostem. Vznik lidské psychiky je vázán na strukturální a funkční změny ve vývoji organizmů. Svůj základ má v dráždivosti, která se v určité fázi fylogeneze mění na čivost. Další vývoj lidské psychiky vede od elementární čivosti přes reflexní činnosti směrem k intelektu. Na realizaci procesu vývoje se podílejí nepřetržitou interakcí procesy zrání a učení. Jsou zdrojem vývojových změn podléhajících obecným zákonitostem. K nim řadíme: zákon časové posloupnosti, z. kvalitativních změn, z. diferenciace a integrace, z. nerovnoměrného průběhu psychického vývoje, z. strukturnosti, z. vývojového zpomalování, z. individuálního průběhu psychického vývoje.

1.2 Teorie periodizace psychického vývoje Vymezení hlavních etap psychického vývoje v souvislém toku vývojových změn je jedním z cílů vývojové psychologie. Názory části teoretiků ontogeneze, že vývoj psychiky je stadiální proces, vycházejí z biologických růstových stádií, která platí pro všechny vícebuněčné organizmy: 1. stadium generalizovaného, vzestupného růstu 2. stadium stabilizace 3. stadium regresívního, involučního chátrání V každém stadiu dochází k periodicky se opakujícím strukturálním i funkčním změnám organizmu. Morfologické a funkční změny podmiňují vznik řady psychických periodicky se opakujících proměn. Základním problémem ontogenetické nauky je stanovení kritérií pro členění jednotlivých etap ontogeneze. Diskuze o periodizaci psychického vývoje dala vzniknout dvěma skupinám názorů: 1. skupina považuje vývoj za proces kontinuálního narůstání nebo ubývání. Popírá reálnou existenci vývojových stadií. Považuje je za myšlenková konstrukta sloužící k analyticko syntetickému zachycování kontinua vývoje psychiky a výsledek vědecké dohody. 2. skupina považuje psychický vývoj za fázový a stupňovitý (diskontinuální) proces, který má kvalitativně odlišitelná stadia. Jádrem diskuze mezi zastánci tohoto názoru je otázka po existenci obecných stádií pro všechny oblasti ontogeneze či dílčí stadiálnosti, která se vztahuje jen na některé oblasti psychiky. J.Piaget např. uznává stadia vývoje jen v oblasti intelektuálních výkonů. H. Werner vidí postupný i náhlý průběh kvantitativních změn ve vývoji a vylučuje plynulost průběhu kvalitativních proměn. Současnou vývojovou psychologii ovlivnily nejvíce dvě teorie periodizace duševního vývoje. První z nich je teorie kognitivního vývoje J. Piageta, který člení ontogenetický vývoj na pět etap: 1. e. senzomotorické inteligence narození až 1,5 do 2 let 2. e. symbolického a předpojmového myšlení 2 až 4 3. e. názorného myšlení 4 až 7 do 8 let 4. e. konkrétních operací 11 až 12 let 5. e. formálních operací 12 až do dospělosti V návaznosti na tuto koncepci poznávání vytvořil J. Piaget koncepci mravního vývoje, kterou rozdělil rovněž do pěti etap. Dal podnět ke vzniku teorie zvnitřňování, kterou dále rozpracovala sovětská psychologie. Druhou často citovanou teorií je Freudova psychoanalytická periodizace vývoje afektivního prožívání. Má rovněž pět etap a zakládá se na myšlence zákonitého přesouvání zón, které jsou zdrojem libosti při uspokojování sexuálního pudu: 1. Orální stadium do 1 roku má dvě etapy - orální závislosti, kdy libost pramení ze sání nebo strkání věcí do úst a orální agrese. Ta je spojena s růstem zubů a kousáním, ale také s frustrací z odstavení. 2. Anální stadium mezi 1 a 3 rokem života. Zóna libosti se posouvá na vyměšovací orgány. Odtud pramení pudové uspokojování ze stimulace při zadržování a vylučování exkrementů. Freud byl přesvědčen o biologické univerzálnosti přesunu. Někteří psychoanalytikové poukazovali na výchovný aspekt v péči o tělesnou čistotu, který má pro další vývoj dítěte zásadní význam. 3. Falické stadium počínající od 4 let. Znamená přenesení libidozního uspokojování na krajinu genitálií. Tento přenos, spolu s výstavbou ega, mění vývoj osobnosti dítěte a jeho vztahy k lidem. Roste zájem o pohlavní odlišnosti, mění se vztah k vlastnímu pohlaví, objevuje se tendence manipulovat s vlastními pohlavními orgány. Podle Freuda se mohou objevit tzv. kastrační úzkosti u chlapců, kde je význam genitálu prožíván významněji a

opačně nežli u dívek. Ve vztahu k rodičům se objevuje preference rodiče opačného pohlaví, která obsahuje primární sexuální rysy (Oidipův a Elektřin komplex). Optimální řešení komplexů dítětem vede k převzetí vlastní sexuální role. Identifikace s rodičem stejného pohlaví má vliv na rozvoj superega. Spočívá v převzetí a stálém podržení jeho hodnot a názorů, přání a standardů. Rodič stejného pohlaví se v psychické podobě stává součástí dítěte, které touto introjekcí získalo stálou kontrolu nad svým počínáním. Každé vybočení ze standardu je doprovázeno pocity viny. Pokud toto stádium vývoje není uspokojivě zvládnuto, může být ohrožen „normální“ psychický vývoj. 4. Latentní stadium trvá od 5 až 6 let do začátku puberty. Je to stadium ústupu emočních a sexuálních zájmů. Projevuje se stabilitou a zaměřením na hodnotový a sociální rozvoj. Tato perioda byla pro Freuda obdobím oddělujícím dvě etapy rychlých sexuálních změn. 5. Genitální stadium byla ona druhá závažná sexuální změna. Výstavba osobnosti je završena ukončením falického stadia a dospívání jen reaktivuje sexuální pudy, které se dosud plně neprojevily. V dospívání falické zájmy znovu ožívají, odvracejí se od rodičů a nabývají podobu sociálně tolerovaných heterosexuálních vztahů. Freud soudil, že volba partnerů je předznamenána modelem rodiče opačného pohlaví. Také vztahy mezi mladými lidmi nesou znaky vztahů ve výchozích rodinách. Kritika Freudovy koncepce vývojových period směřovala k přeceňování významu pudové složky osobnosti oproti složce poznávací a k podceňování období latence. podobu sociálně tolerovaných heterosexuálních vztahů. Freud soudil, že volba partnerů je předznamenána modelem rodiče opačného pohlaví. Také vztahy mezi mladými lidmi nesou znaky vztahů ve výchozích rodinách. Kritika Freudovy koncepce vývojových period směřovala k přeceňování významu pudové složky osobnosti oproti složce poznávací a k podceňování období latence. Objevily se snahy syntetizovat Piagetovu teorii kognitivního vývoje a psychoanalytickou koncepci. Taková syntéza je obsahem vývojové periodizace E.H.Eriksona. Základním znakem koncepce je odklon od čistě maturačních faktorů a soustředění se na aspekty normálního vývoje v jeho individuálních možnostech. Erikson vyšel z předpokladu, že každý vývojový stupeň znamená pro individuum řešení psychosociálního konfliktu. Zdárné řešení přináší postup, selhání vede ke zdržení nebo ohrožení psychického vývoje. Eriksonova teorie je celoživotní teorií. K pěti původním Freudovým etapám přidal ještě tři další, které se týkají psychosociálních konfliktů dospělého. 1. Stadium (ranné dětství) je ve znamení získání pocitu důvěry v život a eliminace pocitů nejistoty. Je založeno na kvalitě vztahu matka - dítě. (Základní jistota - nejistota). 2. Stadium (anální), 1 a půl až 3 roky pokračuje zvládáním rozporu mezi vzrůstající autonomií a pocity studu, které plynou ze závislosti na hodnocení druhých osob. (Autonomie pochybnost). 3. Stadium (falické), 3 až 5 a půl roku představuje vyřešení konfliktu mezi vlastní iniciativností a pocity viny. Vytváří se lidské svědomí, které má zde počátky budoucí kompromisní a nekompromisní podoby. (Iniciativa - pocit viny). 4. Stadium (latentní), 5 a půl až 12 let. V tomto období prožívá dítě pocity vlastní snaživosti v cestě za svými cíli a brání se pocitům méněcennosti. Učí se užívat psychologické nástroje a prostředky své kultury podle vzoru ostatních. (Píle - pocit méněcennosti). 5. Stadium (genitální), adolescence je hledání celistvosti a vlastní identity ve střetnutí s pocity nejistoty o vlastním významu mezi lidmi. (Identita - převzetí role). 6. Stadium, mladší dospělost je ve znamení odhodlání nechat splynout nabytou identitu s identitou druhého člověka a překonat tak pocit izolace. (Intimita - izolace).

7. Stadium, střední dospělost je zaměřeno k vytvoření a uplatnění pocitu „generativity“. Podle Eriksona nejde jen o plození dětí a výchovu, nýbrž o budování tvůrčího přesahu vlastní fyzické osoby, jde o rozšiřování vlastního ega (generativita - zaujetí sebou samým). 8. Stadium, pozdní dospělost, ve které dosahuje člověk osobní totožnost a uvědomuje si smysluplnost života. Nedostatek integrace plodí strach ze smrti. Dovršení této periody spočívá ve ztotožnění se s dosavadním životem ve všech jeho podobách. Toto období je výsledkem předcházejících etap. (Integrita - beznadějnost). Eriksonova psychoanalytická periodizace je vodítkem k pochopení zdravého vývoje psychiky ve vztahu k podmínkám prostředí. K modifikaci původní psychoanalytické teorie přispěly kulturně - antropologické studie.

Dělení psychické ontogeneze na relativně jasně vymezené etapy, pomáhá chápat podmínky psychického vývoje při řízení vývojového procesu. Vědomí, že kvantitativní změny se relativně rychle mění v kvalitativně odlišnou psychiku s pozměněnou strukturou psychických funkcí, je mimořádně důležité zejména pro učitele.

1.3.1 Shrnutí Základním problémem teorií periodizace psychického vývoje je pojetí průběhu psychofyzického vývoje. Psychologové vidí celý proces buď jako kontinuální bez výrazně odlišných fází nebo jako diskontinuální s kvalitativně odlišnými stupni. Nejednotnost názorů je dána především biologickou, sociální i psychologickou podmíněností každého jedince, která vede k individuálním průběhům vývoje. Ke složitosti odlišení jednotlivých vývojových stupňů přispívá komplexnost působení vnitřních i vnějších činitelů vývoje. Svůj význam tu mají také vědecké přístupy a koncepce jednotlivých teoretiků. Periodizace psychofyzického vývoje pomáhá chápat jeho podmínky.

1.4 vývoje

Teorie

individualizace

psychického

Individuální variabilita psychických vlastností a chování je dána poměrem uplatnění genotypu a stimulujících vlivů prostředí. Genetická výbava určuje šíři a způsob reagování na určité podněty. V podobě fenotypu se odráží kvantitativní i kvalitativní charakteristiky určitých situací a jejich působení. Míra předurčenosti nebo ovlivnitelnosti vývoje (heritabilita) je u různých psychických vlastností odlišná. Psychické vlastnosti (fenotyp) jsou výsledkem složitých vztahů mezi vnitřními dispozicemi (genotyp) a faktory vnějšího prostředí. Faktory vnějšího prostředí mění v průběhu ontogeneze svoji intenzitu, kvalitu i čas. Reakční norma je vnitřní limit genotypu. Určuje hranice, ve kterých je schopen reagovat na změny v prostředí. Prostředí formuje podobu jednotlivého fenotypu v rámci těchto limitů. Individualita (svéráz, osobitost) člověka zkušenostmi a věkem narůstá. Základní faktory, které podmiňují individuální psychické rozdíly jsou: dědičnost, kulturní, rasová, skupinová příslušnost a pohlaví. Psychické rozdíly se projevují ve vlastnostech osobnosti (rysech), typech osobnosti a chování osobnosti (zvycích). Z hlediska dědičnosti je nejvíce rozpracována problematika dědičných chorob a dědičnost psychických vloh u jednovaječných dvojčat. V psychologii se zkoumaly temperamentové vlastnosti a inteligence. Vliv kulturních a rasových faktorů byl zjištěn v dílčích vjemových vlastnostech (u chuti) a inteligenci. Předpokládá se, že tyto rozdíly jsou modifikovány dlouholetými kulturními vlivy. Pohlavní rozdíly jsou dány biologicky. Obě pohlaví se do 14 let vyvíjejí nestejně rychle fyzicky i psychicky. J.P. Guilford a W.S. Zimmerman identifikovali v 50. letech faktory maskulinity a feminity. Patří mezi ně odlišné zájmy, potlačování nebo projev emocionálního výrazu, soucitnost a tendence být středem zájmu i vyčerpávání se pocity hnusu (ženy). Hlavní pozorovatelné psychické rozdíly mezi pohlavími jsou: emocionalita, tendence k úzkosti (ženy), kvalitativní odlišnosti v inteligenci, neurovegetativní ohebnost a větší adaptabilita žen, tendence k fyzickému napadání u mužů, rozdílná hlediska na erotického partnera, sexuální chování a prožívání. Kognitivní věda rozlišuje mužsky a žensky diferencovaný mozek. Klíč k diferenciaci vidí v odlišných hormonálních podmínkách nitroděložního vývoje.

1.4.1 Proces socializace ve vývoji psychiky Biologický potenciál člověka podněcuje k vývoji sociokulturní prostředí. Obsahuje komplexy specifických podnětů, které rozvíjejí lidské dispozice, uspokojují vývojové potřeby a podmiňují vznik nových vlastností. V sociální interakci získává člověk individuální podobu lidských vlastností. Sociální psychologie nazývá tento proces socializací. Mechanizmy socializace jsou: imitace, identifikace a sociální učení. Socializace se realizuje v sociokulturním systému, který produkuje mezilidsky vztahové složky, složky hodnotově normativní, rezultativní (výtvory lidské činnosti) a osobnostní (Helus, 1973, s.11). Socializační proces má vždy vnější interpersonální aspekt a vnitřní intrapersonální. Vnější aspekt řeší problém uchování a vývoje sociálního spolužití. Obsahuje pravidla, normy a výsledky vzájemných vztahů mezi lidmi. Realizací vztahů k ostatním lidem si každý jedinec vytváří vztah k sobě samému. Osvojuje si modely mezilidské interakce a používá je pro svůj vlastní rozvoj. Podstatou interiorizace (zvnitřňování) je osobité převádění vnějších vztahových schémat do vlastní psychiky a vytváření individuální psychické kvality. Zvnitřňování je aktivitou subjektu. Znamená dynamický proces podřizování se sociálním podmínkám i vlastním potřebám. Míra působnosti procesu socializace plyne z realizace vnitřních potřeb každé osobnosti. Do vnitřních potřeb patří: potřeba začlenění do vztahů, být tvůrčí, vytvářet relativně stabilní vztahy, mít vlastní identitu a adekvátní orientačněinterpretační schémata (rozumět světu). Mezi sociální činitele řadíme především společnost, která působí na jedince soustavou norem, pravidel a ideologií předávaných generacemi. Patří

sem i společenská vrstva, která zprostředkovává konkrétním osobám obecné varianty sociokulturních vlivů. Vlastní socializační proces probíhá v malých sociálních skupinách. Jsou charakteristické přímým kontaktem a osobním významem členů. Mají strukturu pozic a členové plní vymezené role. Nejdůležitější primární skupinou je rodina. V životě člověka má rozhodující význam. Individualizovaným způsobem vytváří v dítěti sociální zkušenost, která i vlastního prožívání. Vztahovou intimitou s emočním zabarvením působí na efektivitu sociálního učení. V působe světa ní rodiny zahrnuje komunikační prostředky, dovednosti i formy chování. Individuálně ovlivňuje výklad hraje rozhodující úlohu míra pozitivní citové vazby, forma zpětné vazby a kontroly (Vágnerová, 1997)

1.4.2 Shrnutí Individuální variabilita psychických vlastností je výsledkem vztahů mezi limitovanými vnitřními dispozicemi a faktory vnějšího prostředí. Základními faktory jsou dědičnost, kulturní, rasová, skupinová příslušnost a pohlaví. Biologické dispozice individua se rozvíjejí v procesu socializace. Socializační proces spočívá v aktivním osvojování a přivlastňování si vztahových schémat jedincem, který je využívá k vlastnímu vývoji. Mechanizmy socializace jsou imitace, identifikace a sociální učení. Význam individualizace a individuality podtrhují psychologické směry vycházející z terapie.

1.5 Poruchy vývoje se zaměřením na psychiku Vývoj člověka, který chápeme jako změny biologických, sociálních a také psychických struktur, nespočívá jen v pouhých kvantitativních změnách, ale i v proměnách kvalitativních. Uveďme některé typy vývojových poruch, které se týkají především rychlosti a směru vývojových změn. Pokud se pokusíme o jistou abstrakci, lze hovořit o těchto alternativách vývoje.

1.5.1 Kvantitativní poruchy vývoje a) zpomalený vývoj Dochází k němu z různých příčin např. dědičných, endokrinních, či v důsledku nedostatku podnětů (deprivace, zanedbávající výchova apod.). Může postihnout psychiku jako celek, nebo jen některé dílčí funkce, které se pozvolněji formují, než ostatní části psychiky (např. výrazně pomalejší vývoj řeči v batolecím věku u některých dětí). Často bývá tento způsob vývoje kompenzován a směřuje k normálním formám vývoje (např. nedonošené dítě se během dětského věku vyrovná svým vrstevníkům).

Obr.č.1 - model zpomaleného vývoje:

Příklad pomalého růstu řečových schopností a dovedností: Radka se narodila jako zdravé děvčátko, které do 10. měsíce věku dobře prospívalo. V tomto období se rodiče rozváděli a Radka zůstala sama s matkou. Batolecí období bylo nepříznivě ovlivněno častými respiračními infekty. Děvčátku se nedostávalo přiměřené řečové stimulace, nerozvíjela se slovní zásoba, ani větné vyjadřování. Hrála si sama v pokojíku a ponejvíce stereotypně hovořila k hračkám. Pracovní vytížení, řešení ekonomických problémů zaměstnávalo matku děvčátka natolik, že se dítěti dostatečně nevěnovala. Náhradou žádoucí řečové komunikace byla koupená hračka či pamlsek. Vývoj řeči se nápadně zpomalil (upraveno podle M.Kňourkové, 1990). b) stagnující vývoj Kvantitativní vývojovou poruchou může být i fixace vývoje, ustrnutí na určitém stupni. Může se jednat o dočasnou (nemoc, úraz) či trvalejší poruchu vývoje. Obr.č.2 - model stagnujícího vývoje:

c) regresivní vývoj Je častou vývojovou poruchou. Lze ho charakterizovat jako návrat k nižší, časnější vývojové etapě. Tato psychická porucha se objevuje při lehčích traumatech, např. v důsledku hospitalizace dítěte v různých zařízeních, ale i při těžších traumatech (poškození mozku typu meningitida, encefalitida). V důsledku narození bratra začala čtyřletá Michalka šišlat, žvatlat a dumlat si prsty. Ačkoliv měla osvojené základní hygienické návyky, vyskytlo se pomočování . Snažila se upoutávat pozornost svých rodičů. Objevilo se chování typické pro ranější vývojové stádium, infantilní způsob reagování a chování (dumlání prstů a pomočování). Obr.č.3 - model regresivního vývoje

d) zrychlený vývoj Lze ho nazvat předčasnou progresí, výrazným urychlením rozvoje většinou v některé oblasti (citové, intelektuální, umělecké apod.). Př.: Malá Katka od čtyř let plynně čte. Psát se naučila podle knížky o rok později. V šesti zpaměti sčítala a dělila trojmístná čísla. V její knihovničce patří k nejoblíbenějším „Vynálezy na všední den“, „Lidské tělo“ a knížky o vesmíru. Učí se anglicky a před panenkami dává přednost počítači. (M.Jogheeová, 1998) Představuje nežádoucí typ vývoje, vývojovou disharmonii spojenou často s nerovnoměrným formováním osobnosti. Do této kategorie patří děti předčasně tělesně vyspělé, jedinci s výjimečnými schopnostmi a dovednostmi, tzv. zázrační počtáři, hudebníci apod. V charakteristice osobnosti je častá nezralost, nedostatečná integrace psychických funkcí i sociální maladaptace. Př.: W.A.Mozart, který už v 5-ti letech skládal menuety a v 11-ti letech složil 1. operu, vlastně nikdy nedospěl. V nitru zůstal dítětem, paličatým a tvrdohlavým, které si v životě nikdy nepřestalo hrát. (A.Savinio, 1978) Některé děti ztrácejí v dospělosti punc výjimečnosti, u některých se mohou projevit i psychopatologické formy chování, např. disharmonický vývoj osobnosti.

Obr.č.4. - model zrychleného vývoje

1.5.2 Kvalitativní vývojové poruchy Jsou ve srovnání s předcházejícími typy mnohem závažnější. Jedinci se značně odchylují od normálního vývoje, často trvale či dlouhodobě. Příčinou jsou dědičné či vrozené faktory ve spojení s nepříznivými vlivy prostředí. Řada vývojových poruch je chronická a nezvratná (např. mentální retardace, dětský autismus, Alzheimerova choroba apod.). Některá onemocnění či poruchy se objevují v raném věku (oligofrenie), jiné mohou vznikat až později, např. ve stáří (demence). Prognóza těchto poruch výrazně se odlišujících od normy je málo příznivá. Osobnost je modifikována v oblasti kognitivní, emoční, volní i sociální.

Obr.č.5. - model vývoje mentálně retardovaného dítěte

1.6 Příčiny patologických variant vývoje Z časového hlediska lze hovořit o faktorech působících v prenatálním, perinatálním a postnatálním období. Obecně platí, že první týdny nitroděložního života jsou nejdůležitější pro normální vývoj. Některé patologické varianty vývoje jsou podmíněné chromozomálně. Odchylky ve struktuře a počtu chromozómů způsobují porušení funkce mozku. Do skupiny chromozomálně podmíněných chorob patří Downův syndrom, který se vyskytuje v poměru 1:700 porodů a je spojený s mentálním postižením. Kromě řady odlišností (typické rysy obličeje apod.), se objevují zvláštnosti v nervové soustavě, např. slabší kůra, pomalejší myelinizace nervových vláken, nezřetelné vykreslení jednotlivých vrstev mozku apod. Některé defekty jsou podmíněné metabolicko-geneticky. K poškození mozku dochází v důsledku dědičných poruch látkové výměny bílkovin, cukrů či tuků. Včasná dietetická opatření umožňují zmírnit rizika poškození CNS a vznik mentální retardace. Vývoj mozku je závislý na činnosti endokrinních žláz. Snížená či zvýšená funkce některé žlázy, ale i narušení jejich souhry může vést k poruchám růstu, změnám ve vývoji CNS apod. Důležité místo mezi žlázami zaujímá štítná žláza, jejíž hormony mohou již v prenatálním období nevhodně ovlivnit vývoj mozkové tkáně a míchy. U novorozenců se mohou objev U novorozenců se mohou objevit vrozené poruchy hypofunkce štítné žlázy vyúsťující ve zpomalení životních funkcí a procesů. Nelze opomenout činnost pohlavních žláz, které se aktivizují již v prepubertě a jsou regulovány hypofýzou a hypotalamem. Porucha těchto žláz způsobuje nedostatečné pohlavní dozrávání či předčasnou pubertu. Poruchy endokrinního systému jsou doprovázeny výraznými psychickými změnami osobnosti.

1.6.1 Organizmus matky Významným faktorem působícím hlavně v prenatálním období je organizmus matky. Je známo, že faktor věku sehrává důležitou roli při vzniku nejrůznějších vrozených vývojových vad. Optimální věk fertility je v průměru mezi 20.-28. rokem. Mladší i starší věk několikanásobně zvyšuje nebezpečí předčasného porodu i chorobného těhotenství. Mezi rizikové faktory patří chronické nemoce matky (např. diabetes, ledvinové choroby), anomálie dělohy (poškození vzniklé v důsledku interrupce apod.), nedostatečná výživa matky, avitaminózy způsobující hypotrofii plodu. V současné době vzrůstá riziko toxikománie matky. V důsledku kouření je větší frekvence deformit úst a patra u dětí. Riziko rozštěpu je až 8x vyšší. Nepříznivě působí alkohol požívaný v době těhotenství a kojení. Riziko vrozených

vývojových vad a mentální retardace dítěte je značné (viz FAS, tj. fetální alkoholový syndrom).

1.6.2 Teratogenní faktory Kromě uvedených nepříznivých činitelů působí i řada faktorů zevních, nazývaných teratogenní. Jedná se o škodliviny, které mohou negativně působit v prenatálním i perinatálním období. Nejdůležitější skupiny teratogenních faktorů: a) fyzikální faktory Zahrnují drobné i závažnější úrazy, které mohou vést k poškození plodu i k předčasnému porodu (problém nedonošenosti). K poškození plodu dochází především při komplikovaném porodu, kdy může nastat krvácení do mozku (intrakraniální krvácení) či nedostatek kyslíku (asfyktický syndrom). Závažným teratogenním činitelem je i záření (riziko nedonošenosti, poruchy CNS atd.). Výzkumy japonských badatelů poukazují na negativní vliv hluku. Způsobuje poškození sluchu, stažení obvodových cév, ale i snížení hmotnosti plodu i novorozence. b) chemické faktory Odborníci upozorňují na fakt, že dosud nebyly prozkoumány nepříznivé vlivy mnoha nových chemických látek, které jsou běžně používány (hnojiv, rozpouštědel, nových léků). V rizikových lokalitách dochází ke koncentraci oxidu siřičitého, dusíku, sirovodíku aj. teratogenních faktorů. Tyto negativní životní podmínky naší civilizace vytvářejí prostředí pro vznik vrozených vývojových vad, větší frekvenci nádorů, nedonošenost apod. Problémem jsou léky užívané v těhotenství. Známé jsou teratogenní účinky streptomycínu, tetracyklínu, chininu a jiných léků. Nelze opomenout nedostatečné zásobování organizmu kyslíkem (asfyxie, hypoxie), způsobující narušení vývoje mozku, zvláště poruchy intelektuálních schopností trvalého rázu. Nedostatečné zásobování mozku kyslíkem např. při porodu, je spojováno se vznikem dětské mozkové obrny (DMO). c) biologické faktory (infekční teratologie) Zahrnují virové i bakteriální nákazy. Mezi virové choroby poškozující vývoj jedince již v zárodečném období patří rubeola (zarděnky). Jsou nebezpečné již první 4 týdny po oplodnění, kdy vzniká 80% malformací (rozštěpy, mentální defekty, poškození duhovky a sítnice). Obdobně negativně působí příušnice, které mohou způsobit mikrocefalii a hydrocefalus. Nelze podcenit ani chřipkové onemocnění vedoucí až k srdečním vadám a nedonošenosti. Mezi bakteriální nákazy, které jsou v současné době na vzestupu, patří syfilis (lues, příjice), která má od roku 1991 až 500% nárůst. Dostává se z matky na plod a způsobuje řadu postižení, včetně poškození CNS. Za zmínku stojí i antropozoonózy, tedy infekce přenášené přímo ze zvířat na člověka. Například listerióza působící hlavně v posledních měsících těhotenství. Obdobně prenatální toxoplazmóza, vážné onemocnění způsobující hydrocefalus, záněty, obrny mozku a také předčasný porod. d) psychická traumata Některé psychosociální podněty mohou mít nežádoucí vliv na vývoj jedince (např. v důsledku války a přírodních katastrof se rodí větší množství malformovaných dětí). Každý člověk má jinou schopnost tolerance vůči zátěži. Někteří jedinci nezvládají běžné životní situace (např. rozvod, graviditu v průběhu studia) a takové situace mohou být zdrojem psychických poruch a narušeného vývoje. Vývoj osobnosti je negativně ovlivňován i dlouhodobou deprivací.

1.6.3 Shrnutí Uvedli jsme přehled nejdůležitějších faktorů poškozujících vývoj jedince a specielně jeho CNS. Je nutné připomenout, že mozek dozrává morfologicky a funkčně pozvolna a má velkou schopnost regenerace a kompenzace poškození. V každém vývojovém období ohrožují organizmus jiné situace a faktory. Podrobněji jsme se věnovali činitelům působícím v nejranějších fázích života, protože mají rozhodující vliv na další tělesný, psychický a sociální vývoj osobnosti.

1.7 Poruchy CNS a jejich vliv na psychický vývoj Poškození centrálního nervového systému má velice rozmanité projevy v oblasti psychiky. Variabilita změn je dána intenzitou poškození, lokalizací a také vývojovou úrovní jedince. V každé vývojové periodě se objevují specifické poruchy a jedinec je ohrožován jinými faktory. Vývojový aspekt všech poruch je považován odborníky za velmi důležitý. (Vágnerová, Glos a další) Organické poruchy CNS mají vedle rozmanitých projevů i některé společné projevy. Změna aktivační úrovně (-, +, či kolísání), vyšší unavitelnost korespondující s nižší výkonností (chybovost reakcí) a poruchami pozornosti. Objevuje se nižší úroveň paměti a učení. Inteligence nemusí být podstatně snížena, přesto se objevuje nižší výkon v důsledku zmíněných poruch psychických funkcí, které se na výsledku podílejí. M.Vágnerová (1991) upozorňuje na změny emocionality, emoční labilitu, kolísání nálad a zvýšenou dráždivost. 1.7.1 Vývoj dítěte s ADHD (LMD, MMD, LDE...) Syndromem ADHD (Attention Deficit Hyperaktivity Disorder) trpí 3-20 % dětské populace. Zahrnuje řadu nejrůznějších vývojových odchylek způsobených drobným postižením mozku. Tato vývojová porucha se vyznačuje mnoha různými projevy individuálně variabilními. Převládá neklid, hyperaktivita (vzácněji hypoaktivita), odchylky ve vnímání, paměti a pozornosti, citová labilita, poruchy motoriky a senzomotorické koordinace. Typické jsou poruchy biorytmu (poruchy jídla a spánku) a větší unavitelnost. Rozumové schopnosti dětí s ADHD většinou nejsou narušeny, jsou však nedostatečně využívány. Obraz této komplexní vývojové poruchy není stálý, nýbrž se mění s věkem a vlivem působení dalších determinant (např. rodiny, v níž dítě vyrůstá). Zaměříme se nyní podrobněji na projevy této vývojové poruchy v jednotlivých fázích ontogeneze. Kojenecký věk Tato vývojová porucha je patrná již od narození. Dítě je podrážděné, má nevyrovnaný biorytmus spánku a bdění, hůře se adaptuje na změny. Interakce dítě - matka je problematická, protože je narušená labilním a podrážděným chováním kojence. Mateřské chování zaměřené na péči o kojence bývá méně úspěšné, málo sladěné s jeho potřebami, asynchronní. Vztah k dítěti se stává úzkostný, doprovázený pocity selhání z nedostatečného plnění mateřské role.

Batolecí věk V tomto období se rozvíjejí pohybové a řečové schopnosti. Pohybový vývoj dětí s ADHD bývá zpomalený. Charakteristická je nejen neobratnost, ale i impulzívnost, která vede k různým úrazům a zraněním v tomto věku. Řeč má nápadnou artikulaci a rytmus, jednoduchou gramatickou stavbu. Vývojové opoždění řeči je ve většině případů jen přechodné. V batolecím období má dítě silnou potřebu aktivity. Děti s ADHD často střídají činnosti, nevydrží u hry, střídají hračky. Mají časté konflikty s vrstevníky i s dospělými. Nejsou schopny plnit výchovné požadavky dospělých, reagují negativisticky, agresívně. Nevhodné chování dítěte vyvolává negativní odezvu u rodičů (trestání, napomínání, přetěžování úkoly, požadavky apod.). Předškolní věk V předškolním období jsou projevy ADHD zřetelnější a výraznější. Dítě se jeví více nešikovné, neohrabané, s nedostatečnými návyky sebeobsluhy. Problémové jsou především činnosti jako je vystřihování, kreslení, modelování, pohybové hrové činnosti a jiné aktivity vyžadující jemné senzomotorické úkony.

U dětí přetrvávají poruchy výslovnosti, které jsou patrné ještě před vstupem do školy. Výrazné jsou změny v pozornosti, vázanost na vedlejší podněty, neschopnost vybrat podstatné, zahlcenost přemírou podnětů působících na dítě. Objevují se nedostatky ve vnímání, např. neschopnost diferencovat, analyzovat podněty, odlišit podobné či se orientovat na detaily. Myšlení je označováno odborníky za infantilní. Projevuje se malou tvořivostí, rigidností a stereotypností, což je patrné zvláště při řešení nejrůznějších problémů a úkolů. Uvedené psychické zvláštnosti se promítají v sociálních vztazích a problematické sociální adaptaci. Neúspěchy v této oblasti a neschopnost se přizpůsobit mohou vést k neurotizaci již v předškolním věku . Mladší školní věk Častá je školní nezralost a odklad školní docházky. Vstup do školy umocňuje výskyt lability pozornosti, hyperaktivity, nerovnoměrné výkonnosti apod. U dětí přetrvává negativismus, afektivita, aj. znaky rané dětské psychiky. Častým důsledkem ADHD jsou poruchy čtení a psaní, popř. další specifické poruchy učení. Myšlení je překotné, impulzívní. Nedostatky paměti jsou podmíněny především poruchami percepce a koncentrace. Děti mají labilní sebepojetí, které neodpovídá schopnostem a dovednostem. Závažným problémem je neprospěch ve škole. Neklidné děti jsou neoblíbené a odmítané. Ostatní děti netolerují jejich neustálou aktivitu, neschopnost se soustředit a tím se umocňují problémy dítěte. Dospívání a dospělost Některé symptomy ADHD se postupně ztrácejí. Zlepšuje se percepce a senzomotorická koordinace, postupně se snižuje i hladina hyperaktivity jedince. V dospělosti přetrvávají poruchy pozornosti, také citová labilita a nižší odolnost vůči náročným životním situacím. Populace jedinců s ADHD má problémy s adekvátní socializací (podle výzkumů Weise, Somorové).

1.7.2 Vývoj dítěte s dětskou mozkovou obrnou Syndrom DMO je charakterizován jako raně vzniklé postižení mozku projevující se v poruchách hybnosti a vývoji hybnosti (I.Lesný). Tato komplexní vývojová porucha vzniká v prenatálním, perinatálním či postnatálním období, zpravidla do jednoho roku. Poškození CNS je vážnějšího charakteru, projevuje se spastickou nebo hypotonickou podobou či extrapyramidovou formou (doprovázenou záškuby či kroutivými pohyby). Hlavním projevem poškození je porucha hybnosti, která negativně působí na rozvoj poznávacích procesů a způsobuje zpomalování psychického vývoje. Jedinci trpí od útlého věku deprivací, zvláště smyslovou a sociální. Rozumové schopnosti jsou většinou na nižší úrovni, v některých případech na úrovni mentální retardace. U 40% dětí se objevují kromě uvedeného také epileptické záchvaty a poruchy zraku a sluchu. Věnujme pozornost vývojovým aspektům této poruchy. Kojenecké období Do jednoho roku života dítěte dochází k ustálení projevů DMO. U dětí je zřetelné pohybové opoždění projevující se v nezralé mimice a pantomimice. Objevují se problémy s motorikou mluvidel. Kojenci s DMO jsou častěji podráždění či naopak apatičtí. Zřetelná je stimulační deprivace - důsledek poškození mozku. Batolecí období Dítě je svým postižením omezeno v učení. Problematické je nejen získávání, ale i zpracování nových informací. Aktivační úroveň je snížena, objevuje se nízká motivace k výkonu, popřípadě i apatie a pomalé psychické tempo. Obdobně je zřetelně pomalejší vývoj řečových schopností a dovedností, což se odráží v sociální komunikaci a interakci. Vývoj rozumových

schopností je omezen uvedenými faktory. Období prvního vzdoru je posunuto u většiny dětí do pozdějšího období. Předškolní období Vágnerová (1993) hovoří o době určité stabilizace vývoje, vesměs více či méně opožděného. Pokračuje proces socializace dítěte omezený sociální deprivací. Problémem nadále zůstává senzorická deprivace a nedostatek zkušeností. V této době se zřetelněji identifikují postižené stránky osobnosti a hloubka postižení. Vývoj hry je ovlivněn postižením motoriky rukou a omezením pohybu. Obtíže v motorice jsou větší při citových prožitcích (ztuhnutí svalů apod.). Citové reakce jsou nepřiměřené, chybí zpětná vazba a schopnost psychické regulace citových projevů. Odklad školní docházky je z důvodů nezralosti a nezpůsobilosti častý. Mladší školní věk Vstup do školy je pro řadu dětí stresovou situací. Postižené dítě se srovnává se svými vrstevníky a začíná si více uvědomovat svá omezení. U dětí v tomto věku se mohou objevit pocity či komplexy méněcennosti. Proto je nutné věnovat speciální pozornost přípravě i adaptaci postiženého dítěte na školu. Asi 50% dětí s DMO má snížené rozumové schopnosti, což se projevuje i ve školní výkonnosti a malé úspěšnosti. Nezralost paměti a pozornosti napomáhají nižším výsledkům v učení. Nevýhodou je kromě uvedeného také pomalost psychických funkcí a unavitelnost nervového systému. Pubescence V tomto náročném vývojovém období dochází k většímu uvědomění postižení a vlastní odlišné identity. Mohou se objevit poruchy sebepojetí (nízká aspirační úroveň, komplexy, používání maladaptačních technik apod.). Reakce na poruchu mohou být velmi variabilní, od přiměřených po maladaptivní (neurotická či psychopatická maladaptace). Podobně jako u ostatních pubescentů se objevuje labilní chování, hyperkritičnost, ale i snaha být nezávislý. To je často problematické, pokud zůstává dospívající trvale závislý na své rodině či okolí. Důležitou roli mají modely, vzory, se kterými se postižený jedinec setkává a které mohou pozitivním způsobem posílit jeho proces socializace.

1.7.3 Shrnutí Pokusili jsme nastínit stručně psychické projevy organického poškození mozku. Zaměřili jsme se na lehčí poruchy - ADHD i mnohem závažnější - DMO a jejich specifické rysy a změny v chování a prožívání. Nevěnovali jsme pozornost detailní charakteristice symptomů a popisu variací těchto komplexních vývojových poruch. Sledovali jsme charakteristické rysy dítěte s ADHD a DMO v jednotlivých věkových periodách. Naším úkolem bylo poukázat především na vývojové aspekty těchto poškození, které je nutno v konkrétním případě vždy brát v úvahu.

2. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH VÝVOJOVÝCH PERIOD Neexistuje jednotná periodizační soustava. Je problém stanovit nejen vhodné kritérium pro periodizaci životní křivky, ale vytyčit přesné hranice jednotlivých vývojových období. Následující periodizační schéma rozděluje celý lidský život na tři hlavní vývojové fáze (podobně u J.Vaňka): 1. integrační období (od početí do 18, 20 let), studuje pedopsychologie 2. kulminační období (20 -60, 62 let), studuje adultopsychologie 3. involuční období (62 - výše), studuje gerontopsychologie

2.1 Integrační období Integrační období, které studuje pedopsychologie, patří k nejpropracovanějším a nejvíce sledovaným úsekům ontogeneze. Tomuto vývojovému období byla věnována značná pozornost a bylo důsledně zkoumáno vývojovými psychology. Zahrnuje celé období dětství a dospívání, kdy se utvářejí a diferencují psychické funkce a struktury, aby se nakonec spojily v jeden celek, v integraci toho, co se během ontogeneze diferencovalo. Obecně lze nastínit hlavní charakteristiky psychického vývoje v integračním období. • nezralost psychiky (nedostatečná diferenciace a integrace psychických funkcí, vytváření identity „já“, základy charakteru a citových vztahů apod.) • hravost (schopnost hrát si je základem pro ostatní formy činností - učení, práci ...) • labilita psychiky (souvisí s nezralostí psychických struktur, např. labilita citů, pozornosti, chování apod.) • adaptace a asimilace (vrůstání do sociokulturního prostředí, osvojování rolí a vztahů, přizpůsobování se, ale i aktivní působení na své okolí) • aktivita (činorodost dítěte a dospívajícího jedince, iniciativnost, dynamičnost chování) • nápodoba a identifikace (sehrávají v tomto období důležitou roli, jsou prostředkem socializace a sociálního učení) • sugestibilita (je úzce spojena s nezralostí psychiky, nedostatkem zkušeností) • působení výchovy (v této periodě jsou výchovné zásahy nejúčinnější) • závislost a postupné budování autonomie Integrační období lze diferencovat na tato věková období: a) prenatální období (období nitroděložního vývoje) b) rané dětství • novorozenecké období (do 1 měsíce až 60 dnů po porodu) • kojenecké období (od 3. měsíce do 1 roku) • batolecí období (od 1. do 3. roku) c) předškolní období (od 3-6 let) d) mladší školní věk (6-10 let) e) pubescence (11-15 let) f) adolescence (16-18, 20 let)

2.1.1 Prenatální období Počátek ontogeneze psychiky byl původně počítán od narození dítěte. Dnes se intenzívně studuje prenatální období, které je předmětem bádání nové mladé disciplíny - prenatální psychologie. Prenatální období zahrnuje tyto kvalitativně odlišné fáze: a) blastémové období, od početí do 2.-3. týdne tj. fáze oplodnění a uhnízdění vajíčka, blastocysty. Trvá jen krátce, v této době už vznikají základy CNS b) embryonální období, trvá do 3. měsíce - je to fáze orgánogeneze, tedy období vytváření základů jednotlivých orgánů. Zárodek je pohlavně neutrální, citlivý na působení škodlivých (teratogenních) faktorů., např. infekce, záření apod.

c) fetální období (od 4. měsíce do porodu), kdy je patrná prepsychická činnost v podobě elementárních zkušeností, zážitků a jednoduchých forem učení. Řada výzkumů v oblasti prenatální psychologie (T.Verny, J.Kelly, Z.Matějček) potvrzuje význam vztahu matky k dítěti i faktor chtěnosti na psychické ladění dítěte. Z tohoto důvodu je dnes daleko více než v minulosti kladen důraz na optimální kontakt matky a plodu již v této rané fázi vývoje.

2.1.2 Novorozenecké období Probíhá prvotní adaptace na nové prostředí (přechod z intrauterinního do extrauterinního prostředí). Nejzávažnějším a kritickým momentem je porod, který je traumatem jak pro matku, tak pro dítě. V současné době se hovoří o alternativním porodu, výhodným a hlavně ohleduplnějším pro matku a dítě. (např. Leboyerova metoda - tlumené osvětlení s minimem hluku, dotyk kůže matky a dítěte hned po porodu apod.). Novorozenec má průměrnou váhu 3200 g a výšku 50 cm. Vývoj nervového systému (struktura mozku, zrání kůry, myelinizace nervů) není dokončen a pokračuje ještě dlouhou dobu. Narozené dítě není schopné samostatného života a je závislé na poskytované péči a přiměřené stimulaci. Počátky učení jsou patrné již několik dní po porodu a jsou spojeny s uspokojováním důležitých biologických potřeb. Prvními projevy psychické činnosti je procvičování vrozených aktivit (sací reflex, úchopový apod.). V současné době je studováno prosociální chování novorozence a je zdůrazňován význam prvotního kontaktu nejen s matkou, ale i s otcem.

2.1.3 Kojenecké období Je to období bohaté na řadu změn v motorické i psychické oblasti, které je umožněno postupným zráním CNS. Už od čtvrtého měsíce objevuje kojenec jistá pravidla v prostředí, které jej obklopuje a pokouší se je využívat. Značně se urychluje proces učení a získávání zkušeností. Kojenec se snaží predikovat chování matky, anticipovat rodičovské aktivity. Dítě je označováno in fans - tedy za nemluvně, což je velice nepřesné. V této fázi vývoje se objevují předřečové projevy (broukaní a posléze i žvatlání), které jsou vrozeným procvičováním hlasivek. V sedmém až osmém měsíci se rozvíjí řečově dominantní hemisféra mozku, což se projevuje spojováním slabik a posléze i osvojováním prvních slov. První slůvka mají expresívní charakter, vyjadřují celé soudy a přání dítěte. Vývoj změn v ontogenezi je patrný na nákresu, který uvádí C.Höschl (1996):.

Tab. Nárys raných vývojových období člověka Stáří Motorika Smyslové vnímání 1. měsíc na břiše stáčí hlavu fotoreakce zornic, trhnutí a skrčuje nohy, sebou při silných zvucích, konč. jsou flekt. a při déletrvajících pak hypertonické znehybnění otáčí hlavu za zvuky, 4. měsíc „pase koníčky“, sahá po sleduje pohybující se předmětech, snaží předměty, počíná se převrátit rozlišovat barvy 8. měsíc přendá věc z ruky reaguje na hudbu

Řeč křik

Sociální vztahy ustane křičet, slyší-li lidský hlas

broukání, samohlásky

rozliší obličeje (matku)

žvatlání,

rozliší výraz

do ruky, posadí se, leze a drženo stojí

slabiky, napodobuje zvuky dospělých 12. měsíc první krůčky, je-li další diferenciace vnímání reaguje na vedeno jméno, rozumí řeči, první slova

obličeje (hněv - žert)

spolupracuje při oblékání

V polovině roku (někdy již dříve) dává dítě najevo úzkost při odloučení od matky. M.Mahlerová nazývá období od 3. do 6. měsíce symbiotickou fází, kdy vzniká pocit sounáležitosti a těsného spojení dítěte a matky. Matka se pro dítě stává nejdůležitějším sociálním objektem. Kojenec si začíná uvědomovat tělesné pocity, pohyby a citové prožitky. D.Stern označuje kojenecké období za etapu primárního uvědomování sebe sama, rozvoje dětské identity.

2.1.4 Batolecí období Tělesný vývoj už není tak rychlý jako v předcházejícím období. Nervový systém dozrává, zdokonaluje se stavba mozku a to se promítá do aktivit dítěte. Důležitá je účinná stimulace dítěte a dostatek možností pro spontánní učení. Probíhá primární socializace. J.Piaget označuje periodu do druhého roku senzomotorickým obdobím, protože došlo k úzkému spojení vnímání s motorickými činnostmi. Batole experimentuje (pokusy s chůzí, manipulace s předměty), poznává vlastnosti předmětů a jevů ve svém prostoru a nejbližším okolí. Začíná odlišovat sebe od ostatních objektů a tím si uvědomovat své „já“. Kolem 2,5-3.roku batole používá první osobu, což většinou předchází vzniku sebeuvědomění. Dosud převládá egoismus. Aktivní používání řeči je patrné v komunikaci dítěte. V této době se rozvíjejí řečové schopnosti a dovednosti. První řečové projevy byly agramatické, nyní si batole osvojuje gramatickou stavbu jazyka. Ve třetím roce se vyskytují dětské otázky „Co je to?“ sloužící k rozvíjení slovní zásoby. Myšlení je stále elementární, egocentrické a prekauzální. Dítě nechápe příčinu, ale spíše účel. V této době používá symboly, které zastupují různé předměty a objekty. M.Vágnerová hovoří o symbolickém myšlení a počátcích symbolické hry (např. proutek je meč, ale i kůň apod.). Fantazie je velice živá, je zaměňována s realitou a v této době ovlivňuje silně i proces myšlení a ostatní poznávací procesy. K definitivnímu rozlišení Jáství napomáhá rozvoj vůle a volních vlastností. Dítě se snaží prosadit za každou cenu, osamostatňuje se. To je období vzdoru, negativismu, které začíná zhruba kolem 18. měsíce a končí většinou ve třech letech. City jsou labilní, intenzívní, chybí zpětná vazba a schopnost regulace afektů a citových projevů. Osobnost dítěte se teprve formuje. Vytvářejí se základy povahových vlastností. Chování je velmi proměnlivé. Höschl (1996) upozorňuje, že u dětí tohoto věku mohou vznikat úzkostné stavy a noční děsy.

2.1.5 Předškolní období Je zakončením etapy raného dětství. V.Příhoda nazývá toto období druhým dětstvím. Je to fáze aktivity a iniciativy (Erikson, 1963). Tělesný a duševní vývoj je pomalejší. Pokračuje zrání CNS (růst nervových drah, zvětšování buněk, rychlejší vodivost vzruchu apod.), což se promítá do větší výkonnosti tělesných a psychických funkcí. V předškolním věku se rozvíjí především hrubá motorika (plavání, běh, tancování apod.). Děti se učí novým pohybovým dovednostem, jsou obratnější, rychlejší a šikovnější. Hlavním zaměstnáním je hra (zlatý věk hry). Je nejdůležitější činností v dětském věku. Prostřednictvím hrové činnosti se rozvíjejí všechny psychické funkce (fantazie, tvořivost, řečové schopnosti apod.). Zatímco v batolecím období převládaly paralelní hry (děti si hrály

vedle sebe), předškolák se věnuje společným hrám s vrstevníky či s dospělými. Oblíbené jsou nejen pohybové hry, ale také námětové (hra na školu, na Popelku, obchod apod.). Jaké jsou charakteristické znaky her v tomto období? * * * * * * * *

spontánnost funkční libost (radost z činnosti zdůrazňoval K. Bühler) vážnost plánování intelektualizace (zapojování myšlení do přípravy i realizace hry) bohatost (řada hrových variací a improvizací) tvořivost (účast fantazie a tvořivého myšlení) symbolismus (klacík je meč apod.)

Děti, které jsou v hrové činnosti omezovány, jsou trvale poškozeny ve svém vývoji. Psychoanalýza poukazuje na katartickou funkci hry, která je prostředkem odreagování dětských traumat. Vnímání je dosud nepřesné, synkretické (převaha syntézy nad analýzou, důraz na celek). Vnímání času je nepřesné, děti žijí přítomností - tzv. dětský prezentismus. Od 3 do 6 let se zlepšuje pozornost, zvyšuje se odolnost vůči rušivým podnětům a formuje se záměrná paměť. J.Piaget hovoří o prekauzalitě a subjektivitě myšlení, které se neřídí logickými pravidly a je spjato s imaginací. Myšlení předškoláka je intuitivní a magické (víra v pohádkové bytosti, kouzelníka apod.). P.Říčan (1990) nazývá myšlení předškoláka egocentrickým. Mluví o kognitivním egocentrismu, kdy dítě předpokládá, že druzí vnímají a chápou jevy jako on. Jde tedy o uplatňování subjektivního pohledu v poznávání a jeho interpretaci. Dětské myšlení je antropomorfické, to znamená, že dítě polidšťuje neživé věci (např. sluníčko se stydí, proto se schovalo za mraky nebo když prší, tak to pláčou mraky apod.). Předškolák je velice zvídavý. V tomto období se objevují dětské otázky typu „ Proč?“, „Kde?“, „Jak?“ Např. Proč svítí obloha, jak hodiny kukají, jak se porodí děti apod. Často si vymýšlí své vlastní odpovědi přijatelné pro jeho způsob myšlení. Řeč je více monologická než dialogická. Dítě si povídá samo pro sebe a samo si odpovídá. To je tzv. egocentrická řeč, např. sluníčko už svítí, abych si mohla jít hrát ven... Řečový rozvoj je závislý na účinné stimulaci a je podporován i hrovými aktivitami. Zvláštním způsobem dětské řeči je kresba. Období od 4. do 7. roku nazývá V.Příhoda fází schematického (lineárního) náčrtu. Dítě jednoduchým způsobem, pomocí několika čar, zobrazuje předměty. Vrcholí dětská fantazie. Projevuje se nejen v dětských hrách, ale také v konfabulaci (vymýšlení), animismu (oživování), magickém myšlení. Dětská imaginace se rozvíjí v pohádkách, které jsou v tomto období velmi oblíbené. Jsou blízké dětské psychice svojí záhadností, magičností, jednoduchostí apod. Dotváří se sebepojetí a osobní identita. Dítě si uvědomuje sebe sama, má elementární svědomí a také pocity viny. Je si vědomo toho, že něco nemá dělat, např. že nesmí mluvit sprostě, že se nemá vztekat apod. V tomto věku je dítě citlivé na pochvalu a uznání od rodičů, s nimiž se identifikuje. Předškolák je senzitivní, jeho city vznikají snadno a rychle a jsou labilní. Příznačná je výrazovost, to znamená projev emocí v chování, mimice, pantomimice, ale i řeči dítěte. V tomto věku je dítě značně citově ovlivnitelné, sugestibilní. Diferencují se „vyšší“ city (sociální, morální,...), které jsou typické pouze pro člověka a jsou výsledkem socializačního procesu. Vhodným prostředkem rozvoje citů je dětská fantazie, uplatňující se v hrových činnostech. Formuje se charakter a povahové vlastnosti. Předškolní věk je považován vývojovými psychology za senzitivní období pro vytváření základů charakteru a osobnosti. Kolem 4.roku nastává vývojová emancipace, což je odpoutávání dítěte od matky. Zájem se přesouvá na otce a také na vrstevníky.

I v této fázi vývoje se můžeme setkat s některými výchovnými problémy a poruchami. Časté jsou poruchy řeči, které přetrvávají ještě při vstupu do školy, někdy se vyskytuje koktavost, zvláště u chlapců. Při traumatech, deprivaci apod. se objevují i úzkostné stavy a noční děs. Po 4.roce mohou trpět některé děti enurézou.

2.1.6 Mladší školní věk Začátek období je dán vstupem do školy, tedy zásadní životní změnou. Probíhá proces akulturace, přizpůsobování novému prostředí, osvojování nových sociálních rolí a specifických způsobů komunikace s učitelem a spolužáky. Školák má řadu povinností, jejichž plnění je sledováno a hodnoceno. Až do 10. roku roste mozek a opouzdřují se nervová vlákna, pak se růst CNS zpomaluje. V tomto období se zdokonaluje senzomotorická koordinace a motorická výkonnost (vytrvalost, pohyblivost i obratnost). Dosud se rozvíjela především hrubá motorika, nyní se zlepšuje výkon i v jemné motorice (psaní, kreslení, modelování...). Dítě v tomto věku má silnou potřebu pohybové aktivity, která by neměla být omezována. Učení, které je v mladším školním věku hlavní činností, ovlivňuje všechny psychické funkce a ty se zdokonalují. Probíhá intelektualizace poznávacích procesů, výrazný je aspekt záměrnosti a uvědomělosti psychické činnosti (formování záměrné paměti a pozornosti, uvědomělejší prožívání citů ). Ustupuje fantazie a snění, školák se orientuje na realitu. Od 7.roku je také kresba výrazně realistická. Dítě se snaží ve svých kresebných projevech zachytit co nejvíce detailů. Období mladšího školního věku se nazývá realistickým obdobím. (P.Říčan, 1989, Z.Matějček, 1991). Do 8.roku je to ještě naivní realismus, od 9.roku, kdy se rozvíjí kritické myšlení, je to kritický realismus. Dosud se dítě orientovalo více na celek než na detaily, tzv. synkretismus přetrvává ještě do 8.roku. Představivost je v tomto časovém úseku živá a intenzívní, tzv. eidetismus. Ve školním období se zdokonalují řečové schopnosti a dovednosti. V průběhu vyučování si děti osvojují mnoho nových slov a pojmů. Slovní zásoba se během několika let zdvojnásobuje. Růst řeči jde souběžně s rozvojem myšlení, které je podle J.Piageta na úrovni konkrétních logických operací. Znamená to, že je dítě schopné chápat elementární příčinné vztahy a respektovat zákony logiky. M.Vágnerová (1977) charakterizuje nový způsob myšlení těmito změnami: 1) schopnost decentrace, dovednost posuzovat skutečnost podle více hledisek (počet, barva, účelnost...) 2) schopnost pochopit podstatu určité skutečnosti, rozeznání její totožnosti za různých okolností 3) významným znakem logického myšlení je reverzibilita, tzn. že logické operace jsou vratné ( a + b = c, c - b = a ) Během školní docházky si dítě více uvědomuje nejen požadavky školy, ale i své možnosti. Opakovaně se dostává do situací, kdy je jeho školní výkon srovnáván a hodnocen podle určitých kritérií. Tyto momenty působí na sebehodnocení i sebedůvěru dítěte. Významná je v tomto období potřeba kladného hodnocení a úspěšnosti, která pokud není uspokojována, způsobuje vznik frustrace a stresu. Erikson (1963) mluví o fázi píle a snaživosti, kdy se jedinec prosazuje především svým výkonem. City se stávají stálejší a trvalejší. Diferencují se a vznikají nové citové kvality, zvláště tzv. vyšší city (estetické, morální apod.). Emoce a city jsou však jednoduché a mělké. Zdokonaluje se sebeovládání a regulace citových reakcí. Převažuje radostná nálada a optimismus. Je to klidné období, bez afektů a bouřlivých projevů, kdy dříme sexualita. S.Freud nazývá věk 6-11 let obdobím latence. Hra je ve školním věku stále významnou činností. Je složitější, reálnější (ubývá magičnosti a fantastičnosti), výrazný je moment soutěživosti. Oblíbené jsou pohybové, konstruktivní, ale i skupinové hry. V současné době je dávána přednost počítačovým hrám. Školák věnuje svůj volný čas televizním pořadům a jiným formám pasivní zábavy (video...). Pasivní zábavě je mnohdy dávána přednost před vlastními aktivními činnostmi.

Období 6-11 let je většinou klidné a bezproblémové. V 1. třídě a také ve 3. a 4. třídě se mohou vyskytovat školní fóbie, poruchy životosprávy (nechutenství, poruchy příjmu potravy), neurotické návyky, ale i enuréza. U 10% dětí se vyskytuje koktavost. Některé neurotické projevy se mohou zafixovat, jiné mají sestupnou tendenci, jako např. pomočování, koktavost, ranní zvracení apod. Vzestupnou tendenci mají neurotické bolesti hlavy, neurastenie, hypochondrie ap.

2.1.7 Pubescence Je nejkritičtější a nejdynamičtější období v lidském životě. Název je odvozen od termínu pubescere, tj. obrůstat chmýřím, vousy, ale také dospívat. Svými nápadnými změnami jak v oblasti biologické, tak psychické patří k nejzajímavějším a také nejvíce studovaným periodám. Začátek je dán změnami v pohlavních funkcích, konec období plnou pohlavní zralostí. Fáze pubescence: 1. prepubescence - 11-13 let u dívek, u chlapců o 2 roky později. Zahrnuje 1.symptomy pohlavního dozrávání až po vznik menstruace (poluce) 2. pubescence - 13-15 let, trvá do dosažení reprodukční schopnosti, zpravidla 1až 2 roky po začátku menstruace u dívek Vývojové změny jsou variabilní a jsou nakupeny do krátkých časových úseků. Průběh tohoto významného životního období má individuální charakter. Puberta se vyznačuje výraznými rozdíly v dozrávání jednotlivých procesů - biologických, emočních apod., rozdíly mezi chlapci a dívkami apod., ale i mezi jedinci téhož pohlaví a věku.

C. Interindividuální variace Jsou dané odlišnostmi individua, jeho genotypem a specifickými životními podmínkami. U některých jedinců se pubescentní změny objevují dříve, u jiných mnohem později. J.Švancara (1978) a řada dalších vývojových psychologů upozorňují na dlouhodobé zrychlení tělesného vývoje, kterému se říká sekulární akcelerace. Např. v roce 1891 byl nástup menstruace v 1617 letech, v roce 1930 ve 14 letech a dnes již v 11-12 letech. Které faktory způsobují tento jev? Mohou to být např. kvalitní výživa, změny ve způsobu života, dokonalejší péče o matku a dítě, větší stimulace vývoje atd. Vedle sekulární akcelerace, která ve svých důsledcích představuje zrychlený růst i akceleraci vývoje sexuality (vlastně i zkracování dětství), se vyskytuje i jev decelerace. Znamená opak čili zpomalování psychosociálního vývoje v období dospívání. Významným faktorem decelerace je prodlužování školní docházky a tím i sociální a ekonomické závislosti na rodičích. Pubescence je přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. J.Taxová zdůrazňuje, že jde o přechod od závislosti k nezávislosti, od nesamostatnosti k samostatnosti, od vnější motivace k vnitřní, k autoregulaci osobnosti. Proces změn nastává v hypotalamu, který vydává pokyny hypofýze. Hypofyzární hormony, které se vylučují, podněcují růst a sekreci pohlavních žláz. Na začátku puberty se vyměšují z hypofýzy gonádotropiny, které zahajují činnost pohlavních orgánů u obou pohlaví. Pohlavní znaky projevující se v dospívání jsou: primární (vývoj pohlavních orgánů ) sekundární (vzhledové odlišení muže a ženy, např. růst svalů, vousů a ochlupení u mužů) terciální (činnost srdce, mozku apod.) kvartérní (psychosexuální založení člověka, odlišné zaměření psychiky u obou pohlaví) Je důležité, do jaké míry se pubescent s těmito změnami dokáže vyrovnat, přijmout či vytvořit si novou identitu. E.Erikson (1964) charakterizuje pubescenci jako období hledání vlastní identity doprovázené pocity nejistoty a pochybnostmi.

Dříve vyspívající chlapci jsou populárnější, lépe adjustovaní. Později vyspívající chlapci jsou málo sebejistí, mají četné komplexy. J.Taxová mluví o absenci smyslu pro humor. Tito chlapci s opožděnou pubertou se stávají často objektem šikanování či agrese ze strany vrstevníků. Dívky, které rychleji vyspívají (některé již kolem 9.roku), své změny skrývají a stydí se za ně. Jsou nejisté a drží různé diety, aby se zbavily „ladných křivek“. Tělesná atraktivita je v dospívání významnou hodnotou. Většina pubescentů věnuje pozornost svému zevnějšku a hodnotí své tělesné vlastnosti. Nespokojenost s tělesným vzezřením je častější u dívek než u chlapců. Atraktivní jedinci mají vyšší sociální status a jsou lépe přijímáni svými vrstevníky. Tělesné „já“ se významně podílí na sebepojetí a tvorbě identity. Hormonální změny v dospívání způsobují variabilitu emočního prožívání. G.S.Hall charakterizuje pubescenci jako období emoční lability, konfliktů a afektů. Hovoří se o období hněvu a bouří, V.Příhoda používá pro dospívání název období vulkanismu. Ch.Bühlerová hovoří o druhém vzdoru, negativistické fázi. Pubescent reaguje neadekvátně, je podrážděný, je citlivější (zvláště dívky). Převládají negativní emoce jako mrzutost, nelibost. P.Říčan (1990) píše, že i při nápadné citové labilitě se zlepšuje proti předcházejícímu období sebekontrola. Významnou roli hrají v tomto období pohybové aktivity, které pomáhají uvolnit napětí a zvýšit citovou stabilitu. Rozvoj poznávacích procesů v pubescenci je značný. Zdokonaluje se zrakové vnímání, představy jsou obecnější a postupně se ztrácí eidetismus. Učební činnosti jsou nyní velmi efektivní, opírají se o logické vztahy a pochopení struktury. Oživuje se fantazie a imaginace, které se projevují v pubertálním snění, zamilovanosti, pubertální tvorbě apod. Vývoj intelektu se blíží svému vrcholu. Myšlení je pružné, tvořivé. Dospívající se zaměřuje ve svých úvahách na různé možnosti a varianty. Myšlení je v tomto období důsledné a systematické, s ohledem na možné důsledky. Z.Matějček (1991) přirovnává dospívajícího k badateli, který tvoří různé hypotézy a ověřuje jejich platnost. Pubescent pracuje s myšlenkovými operacemi a dokáže se odpoutat od konkrétního obsahu. J.Piaget(1966) nazývá myšlení formálně logickým. Nový způsob myšlení se odráží v kritickém posuzování a hodnocení světa i sebe sama. Objevuje se hyperkritičnost a pubertální radikalismus (snaha mnohé změnit, odpor proti kompromisům). Subjektivní zjednodušování problémů je způsobeno nezralostí osobnosti a hlavně nedostatkem zkušeností. Pubescent je egocentricky orientovaný. Období od 11 do 15 let je důležité pro vytváření vlastní identity (Erikson, 1964). Dospívající si uvědomuje své „já“ a zabývá se především tím, jaký by nechtěl být. Pozoruje se, zkoumá intenzívně svůj zevnějšek. V procesu sebeakceptace - přijetí sebe sama, je důležitá úspěšnost v určité oblasti a také přijetí vrstevníky (skupinová identita). Sebepojetí je labilní, časté jsou pocity nejistoty, nespokojenost se sebou samým. Pokračuje proces emancipace od rodiny. Hovoří se o krizi rodičovské autority, kdy mladý člověk odmítá závislost na rodině a hledá oporu ve skupině vrstevníků. V této době se kamarádi stávají neformálními autoritami s větším vlivem než dospělí. „Vrstevníci usnadňují nezbytnou citovou emancipaci od rodiny a získání nezávislosti...“(P.Říčan, 1989, str.197). Potřeba přátelství a intimního vztahu je v období dospívání velice silná. Posiluje sebeúctu a sebevědomí. Stoupá zájem o druhé pohlaví. Má podobu her a sexuálních fantazií. Heterosexuálním aktivitám předcházejí autoerotické pokusy (experimentace s vlastním tělem, masturbace). Vzniká erotická touha, potřeba s někým chodit a někoho mít rád. V období pubescence se mohou objevit nutkavé neurózy i depresívní stavy (zvláště u dětí se sklonem k perfekcionismu). U dívek se vyskytuje neurastenický syndrom (poruchy spánku, vegetativní labilita, bolesti svalů, hlavy, neschopnost se koncentrovat apod.). Kolem 15.roku kulminují sebevražedné tendence.

2.1.8 Adolescence Pojem adolescence se používá jako synonymum mládí (lat. adolescere zn. vyrůstat, mohutnět). Je vrcholem integračního období, zahrnuje životní úsek mezi dětstvím a dospělostí. Americká psycholožka Hurlocková rozlišuje fáze adolescence: 1. preadolescence 10 - 12 let

2. raná adolescence 3. pozdní adolescence

13 - 16 let 17 - 21 let

Z uvedeného je patrné široké chápání tohoto období, které není v našich podmínkách běžné. V.Příhoda používá pojem postpubescence na období 15-20 let. Toto časové vymezení adolescence je nejužívanější. Dochází ke stabilizaci fyzického a psychického vývoje. Lze hovořit o procesu adaptace v oblasti sexuální, sociální, ideové a profesionální. (J.Švancara, 1973). G.S.Hall, který je považován za zakladatele psychologie adolescence, charakterizuje toto období termínem Sturm und Drang (období bouří a konfliktů). Gesell považuje adolescenci za klíčové období, jehož ústředním úkolem je najít sebe sama. Z uvedeného vyplývá zájem psychologů o tuto významnou životní periodu. Tělesný vzhled je nyní předmětem pozornosti snad ještě více než v pubescenci, říká P. Říčan (1990). Tělesná složka je důležitou částí sebepojetí. Tělesné vlastnosti a vzhled jsou předmětem porovnávání s ostatními vrstevníky, ale i s estetickými modely. Pokud je tělové schéma akceptováno, je základem pocitů jistoty a umožňuje získat uspokojující pozici mezi ostatními adolescenty. Motorika se stabilizuje a harmonizuje. Organismus se snadno vyrovnává se zátěží a je na vrcholu fyzické výkonnosti. Je to nejzdravější období v životě člověka. Adolescent se dokáže zmobilizovat, nadchnout pro určitou aktivitu (sportovní činnost, cestování, studium jazyků apod.) a dokáže odložit uspokojení ostatních potřeb. Vědomí fyzické síly působí na zvýšení a rozvíjení sebevědomí. Postoj k budoucnosti je spíše optimistický. Intersexuální rozdíly jsou patrné i v tomto vývojovém údobí. Dívky zrají tělesně a psychicky rychleji, až o dva roky. L.Steinberg a J.Belski (1991) uvádějí, že adolescentní dívky se více realizují prostřednictvím vztahů k lidem, (zodpovědnost k druhým, péče o druhé) a orientují se více na kooperaci než na soupeření. Chlapci tohoto věku se podle zmíněných autorů realizují svými výkony a dosaženou sociální pozicí, tedy spíše soupeřením a dominancí. Intelektuální vývoj je ukončen. Myšlení je pružné, samostatné, tvořivé, nezatížené zkušenostmi. Inteligence je na svém vrcholu. Adolescent dokáže používat netradiční způsoby řešení. „Adolescentní řešení bývají radikální. Sice mohou být v některém směru nová a netradiční, ale občas mohou být zbrklá a necitlivá...“(M.Vágnerová, 1993, str.304). V souvislosti s rozvojem formálně logického myšlení se objevují úvahy o smyslu života. Dospívající řeší různé filozofické otázky a promýšlí nejrůznější koncepce. V této době se stabilizuje náboženská a politická orientace (vstup do náboženských sekt a sdružení). Pokračuje proces individuace, především budování individuální identity. Erikson se domnívá, že vytvoření identity „já“ znamená dosažení dospělosti. Adolescent se snaží sám sebe poznat, hodnotí své vlastnosti, hledá svou identitu. Je zaměřený introvertně. Sebepoznání je nutným předpokladem pro sebeformování, autoregulaci, ke které v této životní periodě dochází. Nadměrný zájem o sebe sama souvisí s adolescentním egocentrismem. Někdy vznikají pocity vlastní výjimečnosti, která není chápána a respektována, říká J.Taxová (1987). I v tomto období působí ideály a modely, s nimiž se adolescenti identifikují. Dokončuje a stabilizuje se charakter a ostatní osobnostní vlastnosti. Kolberg hovoří o postkonvenční morálce, která je v souladu s vlastními postoji a morálními názory. Podle Ausubela se v adolescenci uplatňuje mravní perfekcionismus, kritické hodnocení chování dospělých pod úhlem mravních norem. Typická je značná kritičnost k názorům a stylu života vlastních rodičů. Ukončuje se proces oddělení od rodiny. Vrstevníci sdílejí prožitky a pocity adolescenta a poskytují mu emoční podporu. Aktuální je potřeba intimních osobních kontaktů a potřeba heterosexuálního vztahu. Ještě se objevují autoerotické tendence, ale významnější se stává sexualita. Vzrůstá sexuální tenze, vznikají první sexuální zážitky a zkušenosti, které bývají věcí prestiže ve skupině. P.Říčan charakterizuje adolescenci jako polygamní stádium sexuálního vývoje, kdy jedinec získává sexuální zkušenosti s různými partnery a současně poznává sám sebe, své možnosti. Trvalé citové vztahy k druhému pohlaví se obvykle

nevytvářejí, ani manželství není potřebou. Z hlediska rodičovské role jsou jedinci nezralí. Riziko neplánovaného rodičovství je v tomto období časté. Toto vývojové období je poměrně klidné, bez velkých problémů. To neznamená, že nemá adolescent co činit s problémy. Tím je například nesoulad mezi fyzickou a sociálně ekonomickou zralostí, mezigenerační a partnerské konflikty apod. Přestože se jedná o klidné a harmonické období života, objevují se některé psychopatologické symptomy. U adolescentů se vyskytují neurotické projevy, obsedantní a hysterické poruchy. Problémem je toxikománie, požívání návykových látek. U dívek se setkáváme s mentální anorexií či bulímií. Suicidální (sebevražedné) tendence kulminují okolo 15. roku. V adolescenci se mohou objevit depresívní reakce či endogenní deprese (zvláště u osob nejistých a se sníženým sebevědomím).

2.1.9 Shrnutí Integrační období zahrnuje celé období dětství a dospívání, kdy se utvářejí a diferencují psychické funkce a struktury, aby se nakonec spojily v jeden celek. Hlavní charakteristikou psychického vývoje je nezralost psychiky, hravost, labilita psychiky, aktivita, sugestibilita, závislost.

2.2 Kulminační období Dospělost zahrnuje široké období života člověka zhruba od 20 do 60 let. Tuto fázi lidského života - asi 1/2 (podle některých dokonce 3/4) studuje adultopsychologie - psychologie dospělosti. Tato poměrně mladá vědní disciplína (součást ontogenetické psychologie) je málo rozpracovaná. Poznatky o dospělosti, které máme k dispozici, jsou málo vědecké, často empirické povahy a některé více méně intuitivní. Dospělost je málo dynamickým obdobím, bez výraznějších psychických změn. Přesto dochází v této etapě k tvořivému rozvoji psychiky a organismu (zhruba do 30.roku), pak následuje období relativního klidu, jakési „plató“ do 45-ti let a pozvolné ubývání fyzických a psychických sil charakterizující involuci, stárnutí člověka. Rozdílný charakter a dynamika tohoto širokého období vedla autory (např. V.Příhodu, P.Říčana, J.Kurice a další) k rozdělení dospělosti na dílčí periody. I. časná dospělost (20-30,32 let), tzv. mecítma II. střední dospělost (30-45 let), tzv. adultium III. pozdní dospělost (45-60,65 let), tzv. intervium Dospělost znamená úplnou fyzickou, psychickou a sociální zralost. Identifikace s rolí dospělého, budování nezávislosti, autonomie, aktivní hledání životních cílů a jejich realizace. V.Příhoda (1970) uvádí tyto charakteristické znaky dospělosti: 1) dosažení konečné velikosti 2) získání plné síly pro vykonávání životních činností, funkcí 3) samostatné vykonávání základních funkcí (včetně reprodukčních) Dospělost nelze vymezovat jen počtem let (člověk ve 30 letech nemusí být prakticky dospělým), ale činnostmi, které jedinec realizuje. S.Freud např. hodnotil dospělého především podle toho, jak umí pracovat a milovat. P.Říčan (1989) uvádí znaky dospělosti, z nichž vybíráme nejdůležitější: 1) existenční soběstačnost, vykonávání produktivní pracovní činnosti 2) schopnost spolupracovat, podřizovat se vedení 3) samostatné hospodaření, ekonomická nezávislost 4) zralé jednání bez impulzívnosti 5) reálnost plánů (vzhledem k zájmům a sklonům) 6) samostatné bydlení Přestože existují ve vývoji dospělých velké interindividuální rozdíly (vliv pohlaví, biologických předpokladů, psychických vlastností, způsobu společenského uplatnění a pod.), lze hovořit o dospělosti jako kulminaci života, dosažení a překročení životního vrcholu. V této periodě dochází k maximální produktivitě člověka, projevům tělesné aktivity a síly, dosažení vrcholné psychické výkonnosti, zvláště v oblasti myšlení a tvořivosti.

2.2.1 Raná dospělost, tzv.mecítma Zahrnuje období od 20 do 30, 32 let, v němž lze nalézt dvě odlišné vývojové fáze ohraničené 25. rokem života. Raná dospělost je dynamické období plné aktivity a vitality, perioda integrace a stabilizace osobnosti. Přestože není toto období zdaleka tak bouřlivé jako předcházející periody, je označováno autory za dobu energického životního startu, dobu nadějí a optimismu. Důležité je završení procesu hledání pracovního a společenského uplatnění. Výběr profese a realizace manželské a rodičovské role. 20.léta jsou vyvrcholením fyzického růstu. Ustaluje se výška, zvětšuje se váha kostí a svalů. Zhruba ve 25-ti letech dosahuje člověk největší svalové síly a zralosti mozku.

Neurofyziologické výzkumy potvrzují ještě i v dospělosti nárůst mozkové tkáně, růst zvláště kratších neuronových vláken - dendritů. Psychický a fyzický vývoj je ovlivněn nejen činností mozku, ale i funkcí hormonálního systému. Ustaluje se a následně zpomaluje funkce štítné žlázy. Hormonální činnost kůry nadledvinek vrcholí do 25-ti let a pak se snižuje, výrazně roste hypofýza. Důležitá je činnost pohlavních žláz, která stoupá od 20 do 29 let a podílí se na vzrůstu pohlavní aktivity mladých lidí. Poznání světa se v období mladé dospělosti zdokonaluje, přestože se objevují u smyslových orgánů známky stárnutí. Výzkumy potvrzují, že slábne pružnost čočky a tím se zhoršuje adaptace oka zvláště na slabé osvětlení, tmu a vidění do blízka. Slábne i sluch, nejvýrazněji se projevuje menší citlivost na vysoké tóny, snižuje se kvalita hmatu, protože ubývají hmatová tělíska a zhoršuje se i čichové čití. Tyto involuční změny se dosud neprojevují ve zhoršené percepci dvacetiletých. Naopak lze hovořit o dokonalejší poznávací činnosti mozku, větší schopnosti analyzovat a diferencovat a lepší orientaci v čase a prostoru. Díky tomu přibývají další informace a poznatky, mladí lidé získávají nové zkušenosti, které promítají do všech realizovaných činností. Zrychlují se psychické, zvláště intelektuální operace, zdokonaluje se koncentrace pozornosti. V jistém smyslu lze hovořit o větší intelektualizaci psychiky (zvláště paměti, fantazie, učení). P.Říčan označuje věk od 18. do 25. roku senzitivním obdobím pro intelektuální vyhraňování. Myšlení je zralejší, dynamičtější a samostatnější. Inteligence se již nezvyšuje. Podle některých autorů dosahuje vrcholu po 15. roce, jiní, např. D.Wechsler tvrdí, že nejvyšších výsledků v inteligenčních testech dosahují jedinci ve věku 22,5 roku. Spolu s rozvojem intelektuálních schopností se výrazně projevuje tvořivost. Tato vlastnost člověka je chápána autory jako psychická činnost, která přináší nové, dosud neexistující výtvory (Z.Pietrasinski, 1965) a která je protikladem stereotypní a šablonovité činnosti. Znamená psychickou pružnost, senzitivitu k problémům, vynalézavost, originalitu, postihování neobvyklých prvků či vztahů. Tvořivost - kreativita je ovlivňována fantazií, schopností intuice, znalostmi, zkušenostmi a tvořivým (divergentním) myšlením. Tvořivá činnost vyžaduje úsilí celé osobnosti, nelze ji redukovat jen na intelektuální aktivitu. Tvůrčí produktivita se projevuje v mládí i v dospělosti a někdy i v pozdním věku. Pamětní schopnosti se již nezvyšují. Výzkumy paměti svědčí o horších výkonech v pamětních zkouškách ve srovnání s pubescenty. Schopnost učit se však vrcholí. W.James označuje 25.rok vrcholem lidského učení. E.L.Thorndicke hovoří o kulminaci ve 22.roce, kdy každým dalším rokem se efektivita učení snižuje o 1% (platí zvláště u mechanického zapamatování). Čím si lze vysvětlit tento zdánlivý rozpor? Dospělý se při učení opírá více o logické souvislosti a strukturu učiva. Důležitou roli při zhodnocení učení hraje zvládnutí technik a metod účinného učení, větší aktivita a silnější motivace k učení. J.Kuric označuje dvacetiletí obdobím názorové konsolidace. Mladý člověk si vypracovává vlastní názory na filozofické, kulturní, společenské a jiné otázky. Vyspělé myšlení umožňuje zobecnit vlastní zážitky a zkušenosti, vytvářet reálné názory a postoje k životu, světu, společnosti i k sobě samému. V citovém životě dospělých dochází ke zklidnění, harmonizaci a citové stabilizaci. Objevuje se rozumová kontrola citových projevů a tím i větší sebeovládání a uvědomování citů. Nejvyšším lidským citem je láska. Nejčastěji je vymezována jako přirozená náklonnost člověka k druhému. Každý má potřebu lásky, která se projevuje touhou po tělesném a psychickém sblížení. Tam, kde není opětována, přináší zklamání, smutek i pocity méněcennosti. V dospělosti si vybíráme partnera pro život, ale modely pro výběr získáváme již v dětství. Často se hovoří o pubescenci jako o důležitém senzitivním období pro formování manželské i sexuální role. Základem lásky je sexuální pud. U dvacetiletých se často objevuje autosexualita (u mužů má klesající tendenci na rozdíl od žen). V počátcích mecítmy je časté střídání partnerů. Polygamie souvisí s nezralostí osobnosti, častými změnami citů a hledáním objektů především pro sexuální uspokojení. Polygamní stádium, které má různou délku je vystřídané

monogamním vztahem, který nazývá Erikson „milostnou intimitou“, hodnotným citovým vztahem mezi mužem a ženou. P.Říčan (1989) říká: „Dvacátá léta jsou senzitivním obdobím pro vytvoření milostné intimity. Kdo se v této době ještě citově neodpoutal od rodičů, nenašel odvahu nebo prostě nebyl schopen zralé lásky a zůstal sám, ten později těžko dohání...“ Významným mezníkem v životě člověka je bezesporu uzavření manželství. Souvisí s uspokojením sexuálních a intimních citových potřeb, včetně touhy mít děti. K.Vítek zdůrazňuje, že manželství reprezentuje nejintimnější vztah dvou partnerů různého pohlaví. Podobně i J.Boroš hovoří o manželství jako o relativně uzavřené struktuře vztahu muže a ženy. P.Říčan jej označuje za přirozený a optimální prostor pro utváření milostné intimity. O tom, jak bude tento vztah úspěšný, rozhoduje řada činitelů, z nichž nejvýznamnější je osobnost partnerů, jejich psychosexuální zralost. Nelze opomenout vliv vlastní biologické rodiny. Její struktura, typ vedení, vztah otce a matky, způsob řešení životních situací jsou bezděčným modelem pro vlastní manželské a rodičovské vztahy. Mladá manželství se neobejdou bez složitého vzájemného přizpůsobování, hledání a ověřování strategií a nalézání takového stavu, který by oběma partnerům vyhovoval. V první adaptační fázi - tj. první dva roky, jde často o prosazení autority, boj o moc, či o výhody. Není nutné připomínat, že řada mladých manželství končí nezdarem, zklamáním, hledáním náhradního partnera apod. Selhávají častěji citově a psychicky nezralí jedinci, psychopaté, alkoholici či jedinci autosexuálně orientovaní. V prvních letech manželství se oba partneři učí toleranci, dialogu, řešení náročných životních situací. Často jsou nuceni snížit nároky a požadavky na druhého. Raná fáze manželství je významná z hlediska získávání cenných interpersonálních a životních zkušeností a vytváření dovednosti žít s druhým. Z tohoto důvodu je manželství vlastně zkouškou osobní integrity a vyzrálosti osobnosti. V mecítmě se vyskytuje nejen nejvíce sňatků, ale i porodů v životě člověka. Zplození dítěte, jeho výchova je nejen biologickým momentem, ale i celoživotním posláním rodičů. Dvacetiletí je počátkem rodičovství, tzv. generity (genero = plodím), o níž hovoří Erikson. Formují se rodičovské city a postoje, dochází k identifikaci s rolí matky či otce. Dospělost neznamená jen dosažení a naplnění reprodukčních schopností jedince, ale i získání společenského a pracovního uplatnění. Touha prosadit se a realizovat v pracovních činnostech je zvlášť silná u mužské části populace. Profesní ambice jsou u žen snižovány mateřstvím a péčí o rodinu. Při výběru profese sehrává roli snaha být ekonomicky nezávislý na rodičích. Realizací dispozic, schopností a zájmů jsou uspokojovány potřeby úspěšně vykonávat činnosti, ale i další potřeby např. rozvíjení sociálních vztahů a kontaktů. Nesprávná volba profese způsobuje osobní zklamání, neuspokojení, stres apod. Profesionalizace vyžaduje dlouhodobou a systematickou práci na sobě samém, další sebevzdělávání a zdokonalování. Úspěšnost v profesi závisí na schopnosti analyzovat výsledky svých činností, odstraňovat chyby a nedostatky a tvořivě využívat zkušenosti. Čím rychleji přejde mladý člověk od napodobování k vlastnímu tvořivému způsobu práce, tím jsou pozitivní změny markantnější. Mecítma je období přizpůsobivosti, ale i tvořivosti. Mladí lidé hledají vlastní způsoby a postupy, učí se z chyb a získávají, respektivě sbírají nezbytné profesní zkušenosti. Inspirují se omyly, protože řeší vzniklé problémy. V.Příhoda upozorňuje, že do 30-ti let vrcholí percepční a pohybová pohotovost a rychlost (dosahování rekordů v psaní na stroji, v administrativních činnostech apod.). Člověk pohotově vnímá okolní realitu a rychle se dokáže rozhodovat. Mecítma je hraniční periodou mezi mládím a zralou dospělostí. Je přípravným obdobím pro získání zkušeností, dovedností a hlubších profesních znalostí. Profesní vývoj je determinován mnoha faktory, z nichž nejdůležitější jsou individuální zvláštnosti osobnosti a charakter vykonávané profese. Třicátým rokem končí mládí - dynamická a variabilní perioda života. Nastává klidnější a stabilizovanější fáze vývoje člověka.

2.2.2 Střední dospělost, tzv. adultium Zahrnuje období od 30 do 45 let a je považována za kulminační periodu, vrchol života, plató, jak uvádí CH.Bühlerová, E.Stern a další. Dante označuje vzletně 35. rok středem cesty života. Podstatné je, že se v období střední dospělosti vyrovnávají procesy evoluční s involučními,

tzn. že vedle postupu vpřed a progresívních změn se objevuje stárnutí a chátrání organizmu. Toto vývojové období je v literatuře nejméně zpracováno snad proto, že se jeví relativně málo variabilní a involuční změny jsou často neznatelné. Jedinec dosahuje plné tělesné zralosti. Struktura a činnost mozku se stabilizují. Dochází pouze k drobným změnám v růstu dendritů, a tím k obohacení sítě nervových drah. Z endokrinních žláz nejvýznamnější hypofýza dosahuje maximální velikosti až v 35.roce a téměř celé období střední dospělosti se nemění. Má vliv na regulaci vody, působí na dehydrataci těla v důsledku stárnutí, ovlivňuje krevní tlak, zvláště hypertenzi a šedivění vlasů. Snížená funkce této žlázy způsobuje i tloustnutí (snížení schopnosti spalovat tuky). Mění se činnost pohlavních žláz. Klesá produkce testosteronu a dochází k poklesu mužské pohlavní aktivity. Žlázy s vnitřní sekrecí regulují energii v organismu. „Poněvadž hormony jsou hlavními podněcovateli energie, jejich harmonická souhra působí, že v době adultia je osobnost nejenergičtější.“ (V.Příhoda, 1970) Menší pružnost kůže souvisí s výskytem četných vrásek v obličeji, a tím i se změnou vzhledu. Pohyby jsou méně harmonické a ladné, protože se zhoršuje i pružnost kloubů. Snižuje se kvalita vlasů (řídnutí a vypadávání). Tyto nepříznivé tělesné a fyziologické změny znamenají menší tělesnou přitažlivost jedinců obou pohlaví. Řada žen a mužů se snaží zmírnit projevy stárnutí větší péčí o zevnějšek, cvičením a sportováním, životosprávou a pod. Mění se citlivost smyslových orgánů. Zmenšují se zornice, slábne ostrost zraku, snižuje se akomodace a tím i pružnost čočky. Kuric uvádí údaje o ztrátě ostrosti zraku až o 5% po 30. roce života. Sluchová citlivost ubývá častěji u mužů, zvláště pokud jde o vysoké tóny. Přestože je chuťový receptor v tomto období velmi využíván, postupně se snižuje jeho citlivost. Objevují se změny involučního charakteru v kožních analyzátorech - vrásky, šedivění a vypadávání vlasů. V.Příhoda (1970) hodnotí úroveň analyzátorů v tomto období takto: „Můžeme konstatovat dobrou funkci všech analyzátorů, avšak zároveň překročení jejich vrcholné výkonnosti.“ Tělesné pochody se zpomalují zvláště po 40.roce života (např. trávení, dýchání apod.). Člověk se v tomto období rychleji unaví, proto volí pomalejší tempo při chůzi, pracovních činnostech a jiných aktivitách. Odolnost vůči infekcím je nižší, objevují se chronické nemoci žlučníku, ledvin a pod., ale i psychického rázu. Adultium je stále ještě periodou velmi dobrých psychických výkonů - jak intelektuálních, tak pamětních (zvl. bezprostřední zapamatování) a schopností koncentrace. Inteligence se pozitivně vyvíjí do 35.roku (po 40.roce u většiny jedinců nastává pokles). Myšlení je zralé, převažuje analytické zaměření. Vrcholí tvořivost člověka a produktivnost v oblasti vědeckých, technických a uměleckých činností. Schopnosti ovládání a sebekontroly jsou velmi dobré, prodlužuje se však doba rozhodování. Mírně se snižuje schopnost učení (Thorndicke hovoří o snížení o 1/5 proti předcházejícímu období). V.Příhoda hodnotí schopnosti učení v tomto období velmi pozitivně. Vysoká potence a zralost schopnosti učení dospělého závisí na jeho zkušenostech, osvojených způsobech učení i logice zapamatovaného. Emoce a city se stabilizují a diferencují. Je patrná větší regulace emočních projevů rozumem. City jsou méně hluboké a intenzívní, což souvisí s všedností a stereotypností životních situací, ve kterých se dospělý ocitá. S věkem klesá schopnost čelit zátěžovým situacím (nemoc, úmrtí, rozvod) a přibývá množství psychických a vegetativních potíží. Převážná většina jedinců žije v rodině. Po čtyřicítce se objevuje druhá manželská krize, která podle Plzáka postihuje především příliš uzavřená manželství. Muž se často cítí mladší, je přitahován jinými ženami. Objevuje se touha „užít si, co se dá“, začít znovu a lépe. Manželský stereotyp je nudný, dochází k navazování mimomanželských vztahů u obou partnerů. „Druhou manželskou krizi vyvolává nebo alespoň uspišuje odrůstání dětí, které už nejsou tak účinným tmelem manželského soužití.“ (P.Říčan, 1989) „Průměrný věk, v němž se žena podruhé vdává je 34 let, muž se podruhé žení ve 37 letech.“ (P.Říčan, 1989) Druhá manželství jsou problematičtější v navazování vztahů k nevlastním dětem. Přesto jsou druhá manželství hodnocena jako trvalejší, zralejší a méně konfliktní než původní.

Absence jednoho z rodičů je vždy problematická, jak ukazují výzkumy mateřské či otcovské deprivace. V.Junková zjistila, že řada neúplných rodin plní své funkce lépe, než leckteré rodiny úplné. U všech dětí z neúplných rodin však bylo více neurotických projevů, výchovných a výukových problémů. Mezi 35. a 40.rokem prožívá velká část dospělých životní krizi - tzv. „krizi středních let“. Člověk hodnotí a bilancuje čeho dosáhl, co se mu nepodařilo a v čem selhal. Předmětem jsou úvahy o manželství, rodičovství, bilancování v oblasti profesní úspěšnosti, osobní spokojenosti a pod. Úvahy tohoto typu souvisejí s involučními změnami, mírným poklesem fyzických a duševních sil, počínajícími tělesnými potížemi a nemocemi i poklesem potence (zvláště u mužů). Odchod dětí z domova, jejich osamostatňování a s tím související pocit prázdnoty, zde hraje svoji roli. Objevují se myšlenky týkající se stáří i smrti, přechodně se dostavuje únava, vyčerpání, nechuť k činnosti, ztráta zájmů. Starost o zdraví, strach ze smrti je největší mezi 40. a 45.rokem života. Krize je intenzívněji prožívána muži. Vyrovnání s těmito změnami je velmi individuální. Některým jedincům se daří úspěšně kompenzovat problémy, jiní rezignují, někteří si dokonce starosti tohoto typu nepřipouštějí. Velkou část života vyplňuje práce. I když každý člověk vykonává různé profese a rozmanité pracovní činnosti, ve 30-45 letech dosahuje nejvyšší pracovní výkonnosti, dokonalé profesionalizace. To neplatí pro fyzicky náročná povolání, kdy je výkonnost v této době už nižší. Muži získávají významnější postavení než ženy, které jsou ještě do 35 let zatěžovány péčí o rodinu. Vrcholí tvořivost v umělecké, vědecké i technické činnosti. 40.léta se hodnotí jako nejproduktivnější u lékařů a učitelů. Velmi dobrých pracovních výsledků dosahují dospělí mimo jiné i díky trpělivosti, pečlivosti a vytrvalosti. Subjektivní prožívání úspěchu je velmi individuální a z hlediska duševního zdraví nezanedbatelný fakt. V dospělosti se objevují i pracovní problémy. Zvláště po čtyřicítce dochází ke konfrontaci a srovnávání s mladšími spolupracovníky. Není snadné obhájit pracovní a společenskou pozici, pružně reagovat na změny v organizaci, způsobech práce a pod. Nevyhnutelnou podmínkou úspěšné profesionalizace je neustálé zvyšování a doplňování odborných vědomostí a zkušeností. Konflikt rodina - zaměstnání je častý nejen u mužů, ale především u žen. Přetížení, neúspěch v práci, nespravedlivé hodnocení výkonu, fyzicky či psychicky náročná zaměstnání mohou být příčinou stresů, konfliktů a mohou vést ke vzniku neuróz. Procento výskytu neuróz u žen je vyšší než u mužů. Mnozí dospělí teprve po čtyřicítce nalézají uspokojení v pracovní činnosti, možnosti seberealizace. Vysoká výkonnost a profesionalita zvyšují sebevědomí. „Střední dospělost je další upevnění identity, vrchol produktivity a aktivního vyhledávání životních citů, posílení odpovědnosti v rolích dospělého.“ (Langmeier, 1983)

2.2.3 Pozdní dospělost, tzv. intervium (inter = uprostřed, aevum = věk) Zahrnuje období od 46 do 60 až 65 let. Intervium je nejednotně chápáno a charakterizováno. Podle některých je obdobím „zralého věku“, či „středního věku“, jiní je označují „počátkem sestupu“, „odpolednem života“ a raným stářím. Názory se liší i v hodnocení prožívání této životní periody. Pro některé je nejtěžším úsekem z celého života (krize manželství, počínající zdravotní problémy), ostatní prožívají tuto fázi v poměrném klidu a pohodě (odchod dětí z rodiny, úbytek starostí a pod.). To svědčí o různých názorech na zmíněné období i o velké interindividuální variabilitě v prožívání. Intervium se vyznačuje změnami tělesných orgánů a tkání. Základem je převaha procesů involučních nad růstovými. Ubývá energie v důsledku metabolických změn, což má vliv na celý organismus, zvláště na zpomalení tempa tělesných a psychických činností. Výška těla je menší, váha se zvyšuje u mužů do 50 let, u žen až do 60. roku. Přírůstek váhy je dán tím, že člověk přijímá stejné množství potravy jako v období tělesného růstu. Stoupá citlivost na výkyvy teploty, snižuje se schopnost termoregulace. Kůže je bledší a hrubší, ztrácí svěžest, vytvářejí se brázdy, rýhy a vrásky. Vlasy rostou pomaleji a vypadávají. Úbytek pigmentu tzv. šedivění je individuálně odlišný, závislý na genetické výbavě člověka.

Involuční změny postihují receptory, zvláště zrak. Snižuje se zraková akomodace, což vyžaduje používání konvexních čoček, bledne barva duhovky a tím se snižuje i výraznost očí, zmenšují se zornice, což způsobuje obtížnější adaptaci na tmu. Po 50. roce se objevují degenerativní změny na sítnici a sklerotické projevy na očním pozadí. Lze tedy říci, že člověk vidí méně zřetelně, barvy vnímá méně jasně a reaguje pomaleji na zrakové stimuly. Úbytek sluchové ostrosti pokračuje zvláště v oblasti vysokých tónů. Zhoršuje se percepce řeči a hudby. Někteří jedinci trpí nedoslýchavostí. Fyzické změny prodělává srdce i cévy. Zmenšuje se poměr cév, stoupá systolický tlak, srdeční svaly a cévy vápenatí. Klesá výkonnost důležitých vnitřních orgánů, snižuje se množství nervových buněk v mozku a mozek se špatně prokrvuje. Ztráta zubů je nejen estetickou záležitostí, ale ovlivňuje i proces zpracovávání potravy. Klesá schopnost imunity organismu, objevují se chronické nemoci jako např. hypertenze, ischemické choroby, astma, diabetes ap. Po 45.roce prožívají ženy dobu přechodu, tzv. klimaktérium. Začíná prvními změnami menstruace, až po její ukončení. Menopauza je období, kdy menstruace přestává trvale a dochází k zakončení plodnosti. Zmenšují se vaječníky a děloha, mění se jejich funkce. Klesá hladina pohlavních hormonů - zvláště estrogenů v krvi a tím se narušuje hormonální rovnováha v organismu. Počátek klimaktéria je individuální, determinovaný dědičností, ale i zeměpisnou polohou, způsobem života a pod. Je známo, že u černošek a Indek se objevuje klimaktérium již mezi 35. až 40.rokem. Toto kritické období je doprovázeno nepříjemnými tělesnými změnami (bolesti prsou, hlavy, nespavost, pocení, přechodné změny krevního tlaku, svalové křeče), ale i psychickými obtížemi (depresivní nálady, fóbie, úzkosti, podrážděnost, sluchové i zvukové halucinace). Některé ženy prožívají tzv. klimakterickou neurózu. Změny tohoto typu u mužů - tzv. mužské klimaktérium nelze zcela prokázat. Pokles hladiny gonádních hormonů je pozvolnější, často nedochází ke ztrátě plodnosti. Charakter mužského klimaktéria (pokud ho připustíme) je zcela jiný než u žen. Základem je porušení rovnováhy v endokrinní soustavě, způsobené zmenšením množství pohlavních hormonů. Mezi nejčastější příznaky patří únava, bolesti svalů a kloubů, bolesti srdce, neuropsychické obtíže (podrážděnost, nespavost, deprese a pod.). V souvislosti s klimaktériem se hovoří o stírání psychických rozdílů mezi mužem a ženou způsobené zmenšením hormonálních odlišností. U žen se objevuje maskulinizace (hrubne hlas, vzrůstá ochlupení, častá je průbojnost a ráznost), u mužů feminizace osobnosti (zaoblenost tvarů, vyšší ladění hlasu, častá mírnost, laskavost apod.). Přechod neznamená vždy pokles sexuální aktivity. Naopak, ještě po menopauze je patrný vzestup potřeby pohlavního života zvláště u žen. Po 45.roce ubývají mozkové buňky a klesá funkčnost nervového systému. Zpomaluje se řeč (je klidnější, vyrovnanější), zpomalují se duševní pochody a funkce. Proces učení se zhoršuje o 20% (proti 22.roku), zvláště v oblasti mechanického učení. Výkonnost paměti závisí pochopitelně na častém cvičení a aktivizování mnemických schopností. Změny postihují i výkonnost inteligence (hlavně v souvislosti s nižší schopností učení a paměti). Je patrná snížená schopnost abstrakce a generalizace a méně pružné řešení problémů. „Intelektuální projevy jsou poklidné a uvážlivé, pronikavé, hlubší, opřené o zkušenosti čtyř až pěti desetiletí a o velký přehled událostí, konkrétně domyšlené, vyhýbající se krajnostem a ukvapenostem.“ (V.Příhoda, 1974) V této části života převládá introvertnost a sklon k sebepozorování. Získané životní zkušenosti, dobré pracovní uplatnění dospělých se podílejí na zvýšení sebevědomí většiny jedinců. Potřeby a zájmy jsou méně aktivní a intenzívní, také emoce jsou mírnější a méně impulzivní. Náročné životní situace jsou často velkou zátěží, protože klesá odolnost řešit a přizpůsobovat se. Po 50. roce výrazně vzrůstá úzkost a sklon k depresím, objevují se i různé neurózy. V pozdní dospělosti si člověk osvojuje roli prarodiče. Tím částečně kompenzuje odchod a separaci vlastních dětí. Vztah k dětem se aktualizuje, pokračují další výchovné tendence a

předávání zkušeností vnoučatům. V roli prarodiče je uspokojována potřeba lásky a citové odezvy, která významnou měrou obohacuje život dospělého. V období intervia jsou jedinci stále ještě pracovně aktivní a často na vrcholu své kariéry. Společenské a pracovní uplatnění působí na zvýšení sebevědomí i autority. Význačnou měrou zde kladně působí nahromaděné zkušenosti a osvojené způsoby řešení životních i pracovních situací. Většina jedinců je za zenitem vrcholu tvořivosti, spíše lze hovořit o tendenci k stereotypnosti, stálosti myšlení a jednání. Dospělý vykonává činnosti důkladněji, pečlivěji než tvořivě. V.Příhoda (1974) říká: „...specifická povaha kognitivního chování uzpůsobuje interéva již ne k intenzívní a vysilující práci, nýbrž k jejímu řízení.“ Pracovníci se vyhýbají fyzicky náročným činnostem, dokáží vhodně organizovat práci svoji i druhých. Neúspěchy v práci jsou však intenzívněji prožívány než v předcházejících fázích života. Mezi padesátkou a šedesátkou se dospělý zabývá myšlenkou na důchod. Část dospělých není na přechod do důchodu připravena, což se promítá do tělesných i psychických potíží po odchodu do důchodu. Individuální variabilita reakcí na tento životní moment je značná. Kladně působí dobré rodinné zázemí, realizované záliby a zájmy a dobrý zdravotní stav.

2.2.4 Shrnutí Kulminační perioda je etapou vrcholu života, ale i počátků stárnutí a ubývání sil. Přestože vyplňuje velkou část našeho života (zhruba 40 let), patří k málo propracovaným úsekům ontogeneze. Proto jsme této etapě věnovali větší pozornost. Každé období života má své specifické zvláštnosti. V dospělosti dosahuje osobnost plné intelektuální, citové a volní zralosti. Stává se individualitou, sebou samým, oproštěna více než kdy předtím od sociálních modelů a autorit. Úbytek energie a zpomalování životních funkcí se daří vhodně kompenzovat. J.Langmaier (1983) říká: „...je to životní období jako každé jiné - se svými problémy i se stále otevřenými a novými možnostmi osobního rozvoje. Zda bude prožito šťastně či ne, závisí na individuálních vlastnostech osobnosti každého člověka než na chronologickém věku či případných fyzických změnách.“ Motto: „Jsem tvoje stáří, pozvi mě dál.“ 2.3 Involuční perioda Zahrnuje dlouhé období postupné involuce, chátrání organizmu po 60.roce. Je známo, že involuční změny nastávají již dříve - např. v preseniu - zvláště v období pozdní dospělosti. Zkoumáním lidského stáří se zabývá gerontologie (z řec. geron - stařec). Je to věda o stáří, z níž čerpá gerontopsychologie (někdy také gerontologická psychologie), která je součástí vývojové psychologie. Předmětem gerontopsychologie je studium psychických změn v procesu stárnutí. Je to mladá vědní disciplína, která se teprve rozvíjí. Zkoumá psychické funkce v souvislosti s biologickými procesy a ve vztahu k sociálnímu prostředí. Hlavním úkolem nejrůznějších výzkumů je zpomalení nepříznivých změn v psychice v důsledku stárnutí a rozvíjení adaptačních schopností jedince. Etapy stáří (sénia) podle V.Příhody: 1. senescence (60-74 let) 2. kmetství (75-89 let) 3. patriarchum (od 90 let až po smrt) Etapy stáří podle V.Pacovského: 1. rané stáří (60-74 let) 2. vlastní stáří (75-89 let) 3. vysoký věk (od 90 let) Stárnutí je přirozeným jevem, základní vlastností živých (i neživých) systémů a nastává daleko dříve, než jsou změny zjevné. Už od 25.roku např. klesá hmotnost mozku, od 30-ti let stárnou naše kosti a chrupavky. Od pradávna se lidstvo pokoušelo vysvětlit příčiny stárnutí a

odhalit podstatu tohoto jevu. Ani pro současné vědce není jednoduché odhalit příčiny změn životních procesů v organismu a objasnit záhadný a složitý proces stárnutí. Stárnutí je proces deteriorace, proces řady změn, kdy dochází k narušení činností organismu, snížení adaptačních schopností a odolnosti vůči nepříznivým vlivům. Je to všeobecný biologický jev probíhající zhruba 3/4 života.

2.3.1 Biologické aspekty stárnutí Tělesné změny jsou výraznější než psychické. Variabilita proměn je značná. Obecně lze konstatovat menší výkonnost a koordinovanost tělesných funkcí a opotřebovanost tělesných orgánů. Všechny orgány a tkáně se zmenšují (i mozek a mícha) v důsledku ubývání vody. Zmenšuje se i výška postavy, což je způsobené atrofií meziobratlových plotének a svalovou ochablostí. Už po 60.roce se postava snižuje o 3-5 cm („růst do země“). Browley a Hurlocková uvádějí změny vzhledu - zvětšení nosu, pokles brady, zmenšení čelistí v důsledku úbytku zubů. K degenerativním změnám dochází i v kosterním systému. Kostra dodává tělu tvar a pevnost. Ve stáří se mění chemická stavba kostí, snižuje se obsah vápníku, kosti řídnou, jsou křehčí a pórovitější. V tomto věkovém období dochází často ke stařeckým zlomeninám a četným úrazům v důsledku uvedených změn a snížené pohyblivosti. V involuci prodělávají změny i svaly. Svalová síla vrcholila mezi 25.-30. rokem. Ve stáří ubývá síla i pružnost svalů. Jsou ochablé, snižuje se i svalový tonus. Problémem je udržení rovnováhy. Kůže ztrácí svěžest, je ochablá, vrásčitá, protože se snižuje její elasticita a ubývá podkožní tuk. Pokožka bledne a objevují se pigmentové skvrny. Vlasy šedivějí a řídnou. Degenerace postihuje i endokrinní systém. Sestupné změny začínají již v klimaktériu. Změny v hypofýze, gonádách, štítné žláze a nadledvinkách působí na fyziologické procesy stárnutí. Pokles produkce tepla způsobuje pokles tělní teploty. Potní reakce jsou pomalejší. Nižší termoregulace znamená menší schopnost čelit chladu či horku. Zpomalují se procesy trávení. Snižuje se sekrece žaludečních šťáv (trávicích enzymů) i sekrece slin. Nastávají problémy s trávením (také v důsledku nedostatečného chrupu). Srdce po 60.roce mění svůj objem a váhu, ale také strukturu. Dochází k usazování vápníku, zmenšování pružnosti chlopní apod. S věkem se zvyšuje systolický tlak a snižuje diastolický. Stárne i lidský mozek, i když pomaleji než jiné orgány. Odborníci upozorňují, že objem mozku klesá již po 30.roce. Úbytek nervových buněk není tak velký, jak se dříve předpokládalo, a týká se jen některých částí mozku. Změna funkce mozku není tolik ovlivněna úbytkem mozkových buněk, jako spíše zmenšováním a řídnutím spojů a synapsí. Nejnovější výzkumy, o nichž píše Fr. Koukolík v publikaci Mozek a jeho duše, potvrzují, že v některých částech mozku se vytvářejí v tomto období i nová spojení a prodlužují se výběžky neuronů. Důležitá je ovšem optimální stimulace a aktivita mozku i v této periodě. Pokračuje stárnutí smyslových orgánů. Oslabení funkce receptorů začíná nejdříve a nejrychleji. Zrak se hůře přizpůsobuje změnám v prostředí. Slábnou oční svaly, snižuje se schopnost akomodace, zraková ostrost a citlivost na barvy. Na sítnici dochází k degenerativním změnám, zmenšuje se čočka, oko je hůře vyživováno apod. Ztráta očnicového tuku způsobuje zapadlost očí. Mění se i barva, protože bledne duhovka. Také naslouchání je obtížnější. Ztráta sluchu postihuje častěji muže než ženy (častěji levé ucho). Snížení sluchového vnímání se podle J.Švancary projevuje nejvíce v oblasti vysokých tónů. Menší sluchová čivost ztěžuje ústní kontakt se starým člověkem. Řeč je pomalejší, málo dynamická. Hlas je posazen výše, je slabší. Starý člověk má ochablé hlasivky, vlivem degenerace centrální nervové soustavy se řeč může stát nesrozumitelnou (polykání slabik). Časté jsou i vnitřní monology, jimiž kompenzuje starý člověk nedostatečné kontakty. Involuční změny, které nastávají ve všech orgánech, mohou vést k četným onemocněním v tomto věku (nemoci krevního oběhu, rakovina, revmatická onemocnění apod.). Schopnost adaptace klesá už od 45.roku. V senescenci se pokles ještě stupňuje.

2.3.2 Psychické aspekty stárnutí Jsou méně zřetelné než biologické změny, jsou také pomalejší a skrytější. Jsou odrazem změn v mozku i ve smyslových orgánech. Výzkumy naznačují menší pružnost všech psychických funkcí a zpomalení reakčního času. Vnímání (zrakové a sluchové) je méně přesné a pomalé. Procesy senzorické diferenciace jsou nedokonalé. Starý člověk získává ze svého okolí méně informací a postupně může být izolován od reality. Hlavním problémem jsou změny v mnemické funkci. Nejvíce postižená je bezprostřední a krátkodobá paměť. Nedostatky v této funkci se promítají v chování, ale i v inteligenci. Mezery v zapamatování kompenzují staří lidé konfabulacemi. V.Příhoda (1974) uvádí, že ztráta mechanické paměti je v některých pokusech menší než ztráta logického materiálu. To znamená, že ve stáří se mechanická paměť lépe uchovává. Běžné je zapomínání předmětů („Kam jsem dal...?“), ale i toho, co chtěl člověk říci. Pamětní funkce se zpomalují, vybavování je problematičtější (jména, názvy, nové informace). Tím vznikají pocity nejistoty a zmatenosti. Slábnoucí paměť omezuje i schopnost učit se. Kromě toho je starý člověk méně motivován. Schopnost učení prudce klesá zvláště od 70.roku. To neznamená, že se úplně ztrácí. Je však třeba častěji opakovat a věnovat delší čas k osvojení nového. Povaha myšlení se mění. Myšlení je pomalejší (pochopení potřebuje delší čas), perseveruje (přemítá o tomtéž), je málo pohotové a originální. Starý člověk přemýšlí více o minulosti než přítomnosti. Ubývá abstraktní myšlení. M.Browley mluví o „intelektuálním oslabení“. Úbytek mentálních schopností je kompenzován životními zkušenostmi, moudrostí a univerzálnějším pohledem na svět. Soudy gerontů jsou mystičtější a filosofičtější (úvahy o životě, smrti...). Jaký je citový život v involučním období? Asi u 2/3 populace je vyšší citová labilita (náladovost) a sklon k záporným emocím. Citové reakce jsou slabší, méně výbušné. Citové prožívání je ovlivněno zdravotním stavem jedince. K.M.Bahmanová hovoří o snížené afektivní energii. Převládá vážnost a pláč než radost a smích. Člověk má sklon k depresím, melancholii a úzkostným náladám. Objevují se i pocity méněcennosti. Ve stáří zesiluje egocentrismus, zaměření na sebe sama. Člověk se stává lhostejný až apatický vůči druhým. Mění se osobnost. V této periodě se zbavuje jedinec přetvářky a masky. Více projevuje skutečnou individualitu. Už nemá potřebu skrývat své vlastnosti. Objevují se charakterové rysy jako podezřívavost, lakotnost, popudlivost, ale i prozíravost, moudrost, vážnost. O změnách povahy mluvil již Cicero, který říká: „K mnoha přednostem stáří náleží větší klid, umírněnost, moudrost a sklon vidět věci z vyšší plošiny, a tedy je lépe ovládat. ... Posuzování lidí i poměrů se stává věcnější, mírnější, spravedlivější.“¨ Stírání psychosexuálních rozdílů začalo již v preséniu. U žen dochází k maskulinizaci, což se projevuje větší rozhodností, autoritativností, agresivností. U mužů dochází k feminizaci, muž se stává mírnější, laskavější... Příčinou jsou hormonální změny u obou pohlaví. Stárnoucí člověk se uchyluje k introverzi a stává se divákem dění života. Často trpí pocity osamění a izolace. Chápe, že se blíží smrt, ale nesnadno se s tím vyrovnává. Prožívá nenahraditelné ztráty - partnera, sourozenců, přátel. Tělesné i psychické problémy se promítají do sebepojetí. Dochází k poruchám osobní identity, snížení sebedůvěry, nárůstu nejistoty a úzkosti. Adaptace na nové změny a situace je snížena. Klesá tolerance vůči náročným životním situacím. Stáří může být úspěšné, člověk je aktivní a zdravý natolik, aby si uchoval dřívější úroveň života, realizoval své zájmy. U části populace (zvláště ve vyšších věkových kategoriích) se objevují patologické změny.

Ve stáří se mohou objevit amentní stavy (stavy zmatenosti, poruchy vědomí). Člověk má sníženou schopnost orientace, má poruchy percepce. Závažným problémem jsou demence (35% lidí starších 65 let). Dementní syndrom u 80-ti letých dosahuje výše 10%. Jedná se o globální deterioraci intelektuálních, emočních a konativních schopností (zvláště dochází ke snížení mentálních schopností). V.Pacovský (1990) uvádí, že demence Alzheimerova typu je příčinou poloviny všech demencí. Dalším problémem jsou involuční deprese, zesílené afekty smutku, často spojené s anxiozitou (úzkostnost). Ve stáří přibývá dokonaných sebevražd (důvodem může být opuštěnost, nemoc, úmrtí partnera...). Neuróz ubývá, častější jsou psychotická onemocnění (zvláště paranoidní psychóza).

2.3.3 Shrnutí Proces stárnutí probíhá postupně a projevuje se tělesnými i duševními involučními změnami. Stáří je prožíváno velmi individuálně (normální i patologická forma). Někteří lidé si i do pozdního věku uchovávají tvořivost a aktivitu. Uplatňuje se zde genetická výbava, ale i vlivy spojené s životními podmínkami starého člověka. Nakonečný (1997) zdůrazňuje, že rozhodujícím činitelem osobního života je smysl, který člověk ve svém životě hledá a uskutečňuje...

3. SPECIÁLNÍ PROBLÉMY VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE 3.1 Geneze a struktura sebepojetí člověka 3.1.1 Vývoj sebepojetí Sebepojetí nevzniká náhle, okamžitě, ale utváří se postupně v průběhu života působením četných sociálních vlivů. V následujícím přehledu uvedeme základní uzlové body ve vývoji sebepojetí a determinanty tohoto vývoje.

1. Novorozenecké období: Novorozenec nemá „já“, jeho svět je chaotický. Zpočátku dítě nerozlišuje ani mezi svou osobou a okolím (může si rozdrásat tvář do krve a neví, že si to udělalo samo). Počátek „já“ je v sebekontrole a v činnosti. Doteky vlastního těla a nepříjemné pocity, které si samo působí, vytváří postupně komplex opakujících se vjemů - základ pozdějšího pojmu těla a vlastní osoby.

2. Období kojence a batolete: a) V období mezi 12. a 18. měsícem dochází ve vývoji sebepojetí k tzv. Koperníkově revoluci (Piaget, 1970) vyznačující se decentralizací, která souvisí s rozvojem motoriky. Dítě si přestává „myslet“, že je středem vesmíru a začíná chápat, že i ono samo se přemísťuje v prostoru jako předměty. b) V dalším vývoji se dítě učí odlišovat osoby od předmětů (vnímá, že akce druhých lidí jsou analogické jeho vlastním akcím, zatímco předměty jsou neživé). Tím dítě vstupuje do sociálního prostředí jako aktivní činitel, stává se osobou a dospívá ke slovu „já“. c) Ve 3.roce života dítěte se v jeho chování objevují výrazné prvky negativismu jako projev boje o autonomii. Dítě chce nebo nechce dělat určité věci jen proto, aby si vyzkoušelo, co dokáže prosadit. Erikson (1968) vyjádřil sebepojetí tříletého dítěte slovy: „Já jsem to, co mohu svobodně dělat.“

3. Období mladšího školního věku: Jedná se o období velké iniciativy a interiorizace norem. Totožnost „já“ se prodlužuje do minulosti i do budoucnosti. Sebepojetí školáka se formuje dimenzí „úspěch - neúspěch“. Erikson (1968) charakterizuje sebepojetí dítěte mladšího školního věku: „Já jsem to, co umím.“

4. Dospívání: V tomto období jsou plně vytvořeny předpoklady pro zformování dokonalého obrazu sebe. Charakteristickým rysem pubescenta je naléhavá potřeba definovat sebe sama jako příslušníka určité skupiny, s jejímiž cíli se ztotožňuje a intenzivní touha důvěřovat blízkým lidem. Podle Eriksona (1968) lze sebepojetí dospívajícího jedince vyjádřit takto: „Já jsem to, čemu věřím.“ Jestliže v tomto období dítě ztratí důvěru v nejbližší lidi, tj. v rodiče, může být trvale narušen jeho psychosociální vývoj.

5. Dospělost: Sebepojetí dospělého člověka je výslednicí úspěšného či neúspěšného plnění základních životních rolí (role profesní a role manželského partnera a rodiče). Člověk sám sebe hodnotí podle sociální prestiže profese, kterou vykonává a podle pozice, kterou zaujímá v pracovní skupině. Neméně důležitým faktorem hodnocení sebe sama je úroveň uspokojování významných sociálně psychologických potřeb (potřeba lásky, uznání, potřeba pečovat o někoho a pod.). Předpokladem adekvátního sebepojetí dospělého člověka je tedy láska a zaujetí pro svou profesi. Erikson (1968) to vyjádřil slovy: „Já jsem to, co miluji.“

6. Zralý věk: Sebepojetí člověka zralého věku závisí především na tom, zda se cítí pro své okolí užitečným, zda ho lidé potřebují. Erikson (1968) vyjádřil sebepojetí člověka zralého věku takto: „Já jsem to, co poskytuji.“

7. Stáří: Stáří je dobou životní moudrosti, smíření a úvah o smyslu života. Erikson (1968) vyjádřil sebepojetí člověka v období stáří slovy: „Já jsem to, co po mně zůstane.“

3.1.2 Struktura sebeuvědomění Sebepojetí lze analyzovat na jednotlivé složky, které odrážejí různé dimenze tohoto fenoménu.

Složky „já“ (Balcar, 1983 - Říčan, 1982): Reálné „já“ („já“ obraz sebe) - je představa o vlastních možnostech. Na tom, jak zná člověk svá slabá a silná místa, závisí jeho orientace ve světě. Reálné „já“ je produktem sociální interakce a vyvíjí se postupně. Ideální „já“ je představa člověka o tom, jaký by chtěl být. Je to soubor hodnot, jaké si jedinec pro sebe stanovil (Krech, 1967). Mezi reálným a ideálním „já“ je zpravidla určitý rozdíl, člověk se sebou většinou není zcela spokojen. Výrazný rozdíl mezi reálným a ideálním „já“ vede k nedostatku sebeúcty a ke komplexům méněcennosti. Obranné „já“ je odvrácení vědomí od toho, co je pro člověka nesnesitelné. Je to obrana před skutečností, která je příliš drsná. Výsledkem působení obranného „já“ je např. víra těžce nemocných lidí v uzdravení. Citový vztah k „já“ je základní sympatie a úcta k vlastní osobě. Nemá nic společného s narcismem nebo se sobectvím. „Láska k sobě znamená sympatii a důvěru k vlastní bytosti. Zahrnuje také úctu k sobě, velké ANO k vlastní existenci" (Fromm, 1967). Úcta k vlastní osobě chrání člověka před činy, kterými by se jeho osobnost znehodnotila. Je známou skutečností, že mezi delikventy se často setkáváme s obrovskou neúctou k vlastní osobě. Merlin (1970) ve struktuře sebeuvědomění vyděluje čtyři komponenty: a) vědomí totožnosti (odlišení sebe sama od ostatního světa), b) vědomí „já“ jako aktivního principu (subjektu činnosti), c) uvědomění si vlastních psychických pozic, d) sociálně mravní sebepojetí (utváří se na základě zkušeností v sociálním styku). Závěrem chceme zdůraznit, že adekvátní sebepojetí je jedním z důležitých aspektů duševní rovnováhy člověka. Vzhledem k tomu, že učitel je pro žáky modelem duševně zdravé, vyrovnané osobnosti, považujeme dobře zformovaný selfkoncept za jeden z předpokladů úspěšného plnění učitelské role.

3.2 Vývoj citů a emocí Lindzey: „City jsou filtr, jímž procházejí všechny pochody.“ Citový vývoj jedince souvisí s celkovým vývojem osobnosti. Psychologické výzkumy zdůrazňují, že základy citů jsou dány již v útlém věku dítěte. Clauss a Hiebsch (1970) označují citové zážitky v dětství za stabilizátory budoucího psychického vývoje. Čím je dítě mladší, tím významnější pozici mají citové zážitky v jeho životě. V oblasti citů chybí přesná terminologie. Někteří autoři odlišují pojem emoce a city (Claparede). City jsou nadřazovány emocím, jsou považovány za vyšší kvality vzniklé socializací. M.Nakonečný (1997) říká: „Nicméně tu jde spíše o umělé rozlišení obou pojmů, které jsou v podstatě synonyma.“ Někteří psychologové odmítají pojem emoce používat a nahrazují jej jinými termíny (např. pojmem aktivace). „Cit nemůže být pro svou jednoduchost definován, nýbrž jen popsán a od ostatních duševních jevů odlišen.“ F.Kratina (1947) Proto je snadnější uvést podstatné znaky emocí, resp. citů: 1) zážitek libosti a nelibosti 2) určitá úroveň vzrušení 3) zážitek napětí - uvolnění (W.Wundt) D. Kreche a R.S. Cruchfield (1958) vymezují pojem emoce těmito znaky: 1) zážitek 2) chování 3) fyziologické změny v organizmu Podstatným znakem citových zážitků je subjektivnost, jedinečnost, polarita, souvislost s psychickými i organickými procesy. Rohracher (1963) zdůrazňuje spontánní charakter emocí, který považuje za výrazný. Emoce vystupují samovolně a nechtěně. Citové procesy jsou často srovnávány s racionálními. City jsou funkcí pravé hemisféry mozku (rozdíl od myšlení) „...atavisticky jsou starší než rozumové procesy, proto jsou silnější a méně ovlivnitelné než kognitivní funkce“ (Psychologický slovník). Emoční reakce jsou z vývojového hlediska staré a málo přizpůsobivé. City hrají významnou roli v celém psychickém vývoji člověka. Působí motivačně, aktivizují chování (stenický vliv), ale současně mohou projevy organizmu tlumit a oslabovat (astenizující vliv). V citovém vývoji se uplatňují tyto zákonitosti: * diferenciace - prožívání je zpočátku velmi elementární, je na úrovni difúzních emočních projevů. Během krátké doby se v postnatálním období vytvářejí pocity libosti a nelibosti, vázané na uspokojování životně důležitých potřeb. Z pocitu libosti se odvozují nové citové kvality a obdobně se diferencují i nové city z pocitu nelibosti (např. strach, vztek apod.) * integrace - je úzce spojena s procesem diferenciace. Nové citové zážitky vzniklé diferenciací se integrují v celek duševního života.¨

* stabilizace - v raném dětství jsou emoční zážitky krátkodobé, labilní a nestálé (mění se snadno i v opačné kvality, např. kladné i záporné emoce). V mladším školním věku jsou city stálejší, trvalejší, ale elementární. V důsledku hormonálních změn, které nastávají v pubescenci dochází k variabilitě emočního prožívání. Převládají negativní emoce, citová labilita je v dospívání značná. Proces citové stabilizace se dokončuje až v adolescenci.

* excitabilita - znamená dráždivost, vnímavost, senzitivitu. Vyjadřuje fakt, jak lehce vznikají u člověka nové city a jak lehce se mění. Excitabilita se s věkem snižuje. V předškolním období je citová vznětlivost ještě silná, city vznikají rychle a jsou labilní. Postupně senzitivita ubývá, s výjimkou pubescence, kdy ještě excitabilita kulminuje.

* subjektivnost - v raném dětství je subjektivnost emočních prožitků značná. City jsou vázány na biologické potřeby a pudy. S vývojem intelektuálních schopností (intelektualizace psychiky) se citové vztahy stávají objektivnější (mám rád otce, i když má spoustu chyb...).

* socializace - se promítá i do oblasti citů. Člověk se učí novým citům (sociálním, mravním, estetickým...). Jak se kultivuje osobnost, vznikají „vyšší“ citové kvality. Nežádoucím momentem tohoto procesu je zastírání a maskování nálad a citových stavů, kterým se člověk učí. Psychologové upozorňují na negativní důsledky neodreagovaných emocí, které jsou u zrodu různých civilizačních chorob. S emocionalitou je významně spjat temperament, biologický základ psychiky. Ovlivňuje formální stránku psychických jevů, vyjadřuje dynamiku prožívání. Určuje takové vlastnosti jako impulzivnost, citovou vzrušivost, pomalost či rychlost změny citů. Temperament má vrozený základ a je určován anatomicko-fyziologickými zvláštnostmi CNS. City jsou determinovány nejen biologicky, ale i sociálně. „City mají jak svou stránku biologickou (na vzniku emocí se účastní některé struktury mozku a při jejich projevu můžeme registrovat fyziologické změny, např. v tepové frekvenci, krevním tlaku, dýchání, pocení, prokrvení kůže, což se projevuje zblednutím nebo zčervenáním atd.), tak stránku sociální, neboť výraz citů a citové hodnocení skutečnosti podléhá kulturním normám a zvyklostem a city tak plní důležitou úlohu ve vztazích mezi lidmi.“ (E. Řehulka, 1995 str. 12)

3.2.1 Přehled citového vývoje novorozenecké období - difúzní emoční projevy - celkové vzrušení dítěte - negativní ladění (převažuje) - výraz emocí - motorika celého těla (komplex oživení) kojenecké období - city mají dominantní postavení - vznik pocitu libosti a nelibosti (do 3. měsíců) - diferenciace citů - přesun ke kladným náladám batolecí období - pokračuje diferenciace citů (žárlivost, něžnost apod.) - výrazovost emocí (patrné v chování) - vysoká labilita - velká senzitivita emocí - excitabilita, afektivní výbuchy

- negativismus (rozvoj sebevědomí) - egocentrismus

předškolní období - socializace citů (vznik „vyšších“ citů - mravních, estetických apod.) - pokračuje diferenciace - labilita nálad - pokusy o potlačení afektivity - zvýšený sebecit - citlivost na pochvalu - sugestibilita - rozvoj citů prostřednictvím her, pohádek... mladší školní věk - růst sebeuvědomování vlastních prožitků - dobrá nálada (citový optimismus) - stabilizace a vyrovnanost citů - ubývání egocentrismu, tendence k extraverzi - ubývání afektivity (snaha potlačovat projevy emocí) - vývoj vyšších citů prepubescence - dráždivost a labilita citů - převaha dysforických nálad - labilita sebepojetí (sklon ke komplexům) - diferenciace citů - citová zranitelnost (malá odolnost vůči negativním podnětům) - citová ambivalence pubescence - tendence k introverzi - citová přecitlivělost - sklon k depresivním stavům (citový pesimismus) - labilita sebepojetí (sebehodnocení, sebecitu...) - rozvoj sociálních citů (přátelství, vztah k opačnému pohlaví) - ambivalence citů - negativismus, vzdor - citová nezralost - intenzita citů, značná excitabilita - neschopnost ovládat citové reakce adolescence - stabilita citů - uvědomělost citových prožitků - počátky citové zralosti - ubývá citová bezprostřednost - rozvoj intimních sociálních vztahů - citový optimismus - autoregulace a sebevýchova směrem k citovým reakcím

dospělost - citová zralost - stabilita citů - uvědomělost citových prožitků - diferenciace a integrace citů - vědomé ovládání citových projevů (vliv konvencí a norem) - menší vzrušivost, excitabilita stáří - egocentrismus (zúžení zájmu na sebe sama) - introverze (uzavírání se) - malá bezprostřednost citových reakcí (ovládání projevů) - snížení intenzity citů - pomalost emočních reakcí - malá vzrušivost (až netečnost) - malá frustrační tolerance Psychiatr Vondráček říká, že duševní hygiena je především hygiena emocí. Duševní zdraví ohrožují dlouhotrvající negativní emoce a také intenzívní emoce (i kladné). Vážným problémem je i emoční deprivace, která vede k citové nezralosti osobnosti a opoždění psychického vývoje.

3.2.2 Shrnutí City jsou významným motivačním a regulačním faktorem osobnosti. V průběhu ontogeneze se výrazně mění, v každém období se vyznačují specifickými zvláštnostmi. Citový vývoj je individuálně variabilní, závislý na působení vnitřních i vnějších determinant. City hrají důležitou roli v duševní hygieně člověka.

Literatura • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Andersonová, J. a kol.: Dobrý start do školy. Praha, Portál, 1993 Atkinsonová, R.L., Atkinson, R.C. a kol.: Psychologie. Victoria Publishing, 1995 Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnosti, Praha, SPN, 1983 Brown, T.M. a kol.: Emergentní psychiatrie. Praha, edice Psychoterapie, 1992 Crick, F.: Věda hledá duši. Praha, MF, 1997 Čačka, O.: Psychologie dítěte. Sursum, 1996 Dworetzky, J.P.: Psychology. New York, West Publishing Company, 1988 Edelsberg, L.-Kábele, F.a kol.: Speciální pedagogika pro učitele 1.stupně ZŠ, Praha, SPN, 1988 Erikson, E.H.: Identity: youth and erisis Faber, London, 1986 Fischer, J.: Dětská psychiatrie, Praha, SPN, 1963 Freud, S.: Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách, Praha, Avicenum SZN, 1971 Frienberg, E.Z.: Dospělost bez dospívání. Praha, 1967 Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza, Praha, Svoboda, 1967 Fromm, E.: Umění milovat, Praha, Orbis, 1967 Gutvirth, J. a kol.: Základy dětského lékařství pro speciální pedagogy. Praha, SPN, 1980 Hayflick, L.: Jak a proč stárneme. Praha, Columbus, 1997 Helus, Z.: Psychologické problémy socializace osobnosti, Praha, SPN, 1973 Helus, Z.- Hrabal, V.: Kapitoly z pedagogické a sociální psychologie, Praha, SPN, 1982 Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M.: Psychologie XX. století. Praha, UK, 1996 Höschl, C.: Psychiatrie pro praktické lékaře. Praha, Edice prakt. lékaře, 1996 Hyhlík, F. a kol.: Malá encyklopedie současné psychologie. Praha, SPN, 1993 Charvát, J.: Život, adaptace a stres. Praha, SZN, 1969 Jiránek, F. a kol.: Úvod do obecné psychologie. Praha, SPN, 1969 Koukolík, F.: O vztahu lidského mozku a chování. Praha, UK, 1997 Kuric, J. a kol.: Ontogenetická psychologie. Praha, SPN, 1986 Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. vyd., Praha, Avicenum, 1983 Leonťjev, A.N.: Lidské tělo. Praha, Cesty, 1996 Leonťjev, A.N.: Problémy psychického vývoje. Praha, SPN, 1966 Lievegood, B.C.J.: Vývojová fáze dítěte. Baltazar, 1992 Machová, V. a kol.: Poruchy vývoje v předškolním věku. Praha, UK, 1991 Matějček, Z., Langmeier, J.: Výpravy za člověkem. Praha, SPN, 1981 Matějček, Z. a kol.: Počátky našeho duševního života. Praha, Panorama, 1986 Matoušek, O.: Dospívání chlapců v Čechách a na Moravě. Praha, Portál, 1997 Moore, R.L.: C. G. Jung a křesťanská spiritualita. Praha, Portál, 1998 Mrňa, B. a kol.: Základy psychiatrie pro spec. pedagogy. Olomouc, PF, 1991 Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha, Academia, 1997 Nillson, L.: Tajemství života. Praha, Svojtka a Vašut, 1996 Nilsson, L.: Tajemství života. 1996 Pawlowská, H.: Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Piaget, J., Inhelderová, B.: Psychologie dítěte. Praha, SPN, 1970 Piaget, J.: Psychologie inteligence. Praha, SPN, 1970 Příhoda, V.: Ontogeneze lidské psychiky. I.-IV. Praha, SPN, 1967-1974 Řehulka, E.: Úvod do studia psychologie. Brno, 1995

• • • • • • • • • • • • • • •

Říčan, P.: Cesta životem. Praha, Orbis, 1989 Říčan, P. a kol.: Dětská klinická psychologie. Praha, Avicenum, 1991 Schmidbauer, W.: Psychologie - lexikon základních pojmů. Praha, Naše vojsko, 1994 Schmidt, H.D.: Obecná vývojová psychologie. Praha, Academia, 1978 Sindelarová, B.: Předcházíme poruchám učení. Praha, Portál, 1996 Svoboda,M.: Psychologická diagnostika dospělých. Praha, Portál, 1999 Švancara, J.: Kompendium vývojové psychologie. Praha, SPN, 1981 Taxová, J.: Pedagog.-psychologické zvláštnosti dospívání. Praha, SPN, 1987 Třesohlavová a kol.: Dříve než půjde do školy. Praha, Avicenum, 1990 Vágnerová, M.: Úvod do psychologie. Praha, UK, 1997 Vágnerová, M.: Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha, UK, 1993 Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Praha, UK, 1997 Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Praha, Portál, 1999 Vygotskij, L.S.: Myšlení a řeč. Praha, SPN, 1970 Vygotskij, L.S.: Vývoj vyšších psychických funkcí. Praha, SPN, 1976