VYPRAVĚČ. MADEIRA. HOLEAC

„THE TORTURE LESSON“

Deilen M. Holeac se pod náporem událostí, svých emocí a černých myšlenek odhodlá k únosu Leny Madeiry. Jeho slepou zvrácenost zastaví bez slitování až Lucas A. Laurie.

SCÉNICKÉ ČTENÍ: „THE TORTURE LESSON“

Vypravěč nejprve naprosto civilně představí jmenovitě všechny postavy a jejich představitele. Medailonky postav jsou vyvěšeny nebo promítány. Čtení je jednoduché, s důrazem na slovo a atmosféru, včetně hudby.

VYPRAVĚČ.

Jeden z deštivých Londýnských dnů. Je ráno. Kapky deště hlasitě a nesmlouvavě dopadají na parapet malebného bytu, zatímco se odněkud line příjemná vůně, která by probudila snad každého.

MADEIRA.

(Ležíc na posteli svého nenáviděného, leč na pohled luxusního vězení, zatřese očními víčky a konečně se probudí. Zhluboka nasaje všudypřítomnou vůni a promění svůj výraz v nenávistnou masku.)

VYPRAVĚČ.

Lena si může všimnout, že je převlečená do pohodlného, suchého, ale bohužel pánského oblečení. Ruce a nohy má však stále pevně přivázané k okrajům postele.

MADEIRA.

(Zdvihne hlavu a po shlédnutí svého nového odění jen tichounce zaúpí, načež si znovu pořádně lehne. Rty stiskne do úzké linky, spodní čelist předsune vpřed a pevně zavře oči. Nově probuzený vztek nejspíš překonal jakoukoli včerejší slabost.)

HOLEAC.

(Hůlkou trochu prudčeji otevře dveře, než by zřejmě zamýšlel, načež vejde dovnitř s miskou polévky. Neotálí a rovnou si to zamíří přímo k posteli.) Vyspala ses? (Pronese chladným tónem, zatímco po chvíli chůze položí misku na stůl.) Na něco se tě zeptám, nechám tě najíst a pak pustím... pokud ovšem řekneš to, co máš.

MADEIRA.

(Na žádnou z otázek neodpoví. Nadále setrvává ve své předchozí poloze, snad by se mohlo zdát, že znovu usnula. Tedy, nebýt té upjaté mimiky.) Ironie, že? (Pronese po nottné chvíli hlasem, který naprosto neodpovídá jejímu vzezření.)

HOLEAC.

Ber to tak, jak uznáš za vhodné. Jestli ironie nebo sarkasmus, to je jedno. (Pronese na oplátku, načež pevně odloží misku na noční stolek od postele a poté zakroutí hlavou.) Víš, tohle by nebylo vůbec nutné, kdyby jsi mě poslouchala už předtím. Co víš o tom Lucasovi? Všechno mi řekni. Jak jsem řekl, řekni mi to a nechám tě jít. [1]


MADEIRA.

Ironie. (Zopakuje tímtéž tónem, jako by ostatní Deilenova slova neslyšela, nebo nechtěla slyšet.) Pamatuješ, jak jsme se seznámili? Jak jsi mne našel? Svázanou. Zraněnou. Nevědoucí. (Seká každým slovem, až nakonec otevře oči a uchechtne se.) Máš zvláštní styl balení děvčat, Deilene. (Zvonivě se zachichotá, pohled, v němž se však žádné veselé jiskřičky nezračí, upírajíc ke stropu.)

HOLEAC.

Tehdy to bylo jiné a moc dobře to víš. (Patřičně zrudne v obličeji, nikoliv studem, ale přímo vztekem a prudce udělá dva kroky směrem k ní.) Tehdy mezi námi nestál on! Tehdy tady mezi náma nestál Laurie. Nemám důvod mu věřit o nic víc, než Tobě, ale k tobě alespoň pořád něco cítím.

MADEIRA.

Tehdy jsi se ještě aspoň trochu choval jako správný Nebelvír. (Potvrdí se strojeným úsměvem, načež obrátí hlavu k Deilenovi a očima rádoby zmateně prohlédne celou místnost.) Och, on stojí mezi námi? On tu je? Přišel mne zachránit? Vidíš? I jeho by měl Godrik raději, než tebe. Možná jsi přeci jen maskovaný had. I když ne. Ani to ne. Existuje nějaká kolej pro zabedněnce? Hmm... (Odvrátí zraky, střídajíc uštěpačnost s vážným hloubavým tónem. Výraz ve své tváři však stále nemění.)

HOLEAC.

(To už zaručeně nevydrží, zrudne vzteky a prudce se napřáhne levou rukou, přičemž jí uštědří poměrně velkou facku.) Nemusí být přítomen, aby stál mezi náma. Nepřijde tě zachránit! Já ho vyhledám, až od tebe zjistím to, co potřebuji... (Promluví dost tvrdohlavě.) Ne, nikdy jsem nebyl had.

VYPRAVĚČ.

Jakmile se Deilenova ruka dotkne její tváře, neustojí tu sílu a prudce trhne hlavou. Do jedné strany jejího obličeje jakoby se nahrnulo větší množství krve. Část tváře zrudne a pálí jako ďas. Což se dá vydržet, narozdíl od bolesti, kterou způsobuje přetržený dolní ret. Pramínek krve z něj vyvěrá víc a víc, to jak začíná rána pulzovat a částečně natékat.

[2]


MADEIRA.

(Na moment pevně zavře oči a stočí hlavu po směru Deilenovi rány. Po krátké chvíli překvapení se přiměje znovu uchechtnout.) Nebyl. Hadi jsou dostatečně hrdí na to, aby nemlátili dívky. Když se navíc ani nemůžou bránit. Máš strach mě odvázat, Deilene? (Započne novou salvu ostrých slov.)

HOLEAC.

Drž rypák, na nic jsem se tě neptal. (Zafuní s dost vzteklým tónem, nyní se úplně neovládajíc.) Seš jenom mrcha, která se nechala zmanipulovat někým takovým, jako je Laurie! V životě bych nevěřil, že se budeš paktovat s člověkem jako je on!

VYPRAVĚČ.

Jak se tak Deilenův hlas rozléhá po místnosti, mohou i přes jeho výšku oba uslyšet nervózní klepání zobáku na okenní parapet.

MADEIRA.

(Už už se nadechuje k nějaké další reakci, ovšem když zaslechne zcela nový druh lomozu, stočí zraky tím směrem a okamžitě zmlkne. Doširoka rozevře oči, avšak mlčky vyčkává reakce svého věznitele.)

HOLEAC.

Nejsi ochotná spolupracovat, budu tě tu držet, jak dlouho to bude nutné. (Pronese k ní, teď už zase o něco klidněji. Rázem už uslyší to ptačí klování o parapet a otočí se tím směrem.)

VYPRAVĚČ.

Za oknem o poznání nervózněji třepotá křídly promočená sova, která v pařátech nese suchý dopis, skoro jakoby venku vůbec nepršelo.

HOLEAC.

(Rovnou se přesune k nedalekému oknu, které otevře a nechá sovu, aby vletěla dovnitř.) Hmm, je mi to jasné... (Zamumlá potichu a poté natáhne ruku.)

VYPRAVĚČ.

Sova se širokým obloukem vyhne Deilenově ruce a zamíří k dívce na posteli. Usedne na matraci jen malý kousek od Leniny hlavy a žalostně zahouká.

MADEIRA.

Ah. Přišlo mi psaní. (Huhlavě oznámí, pokoušejíc se udžet sladký úsměv na vlastních, zkrvavených, rtech.) Deilene, mohl bys? (Zacuká jednou z přivázaných rukou a pozvedne zrak ke jmenovanému.) [3]


HOLEAC.

(Pevně přivře oční víčka k sobě, zatímco rty spojí do úzké linky. Chvilku nic neříká, ale poté se k ní otočí a odvětí.) Mohl, ale ten dopis ti nedám. Zabavím ti ho. (Řekne a rázem se přiblíží k sově, aby dopis mohl přebrat.)

MADEIRA.

Samozřejmě. Jak jsem mohla být tak hloupá. Málem jsem zapomněla, že jsem vlastně ve vězení. Omlouvám se. (S hranou pokorou pak zavře oči.) Tak prosím, je tvůj.

VYPRAVĚČ.

Sova stále sedí na posteli. Když Lena odvrátí hlavu, jen znovu nechápavě zahouká a roztáhne křídla. Zatřese s nimi, rozvíří vzduch kolem a opět je složí. Snad jako by na sebe chtěla upozornit.

HOLEAC.

(Přiblíží se pomalým krokem k sově, aby jí vzápětí uzmul dopis držící v pařátech.)

VYPRAVĚČ.

Nepříliš ochotně, avšak očividně ráda, že se dopisu zbavila, sova vzlétne a usadí se na skříň opodál. Zdá se, že vyčkává na odpověď.

HOLEAC.

Prozraď mi, kdo je ten Lucas? Co je vlastně zač? (Následně na ní zamíří hůlkou, čekající na jasnou odpověď.) Jsem si téměř jist, že toho víš více než dost. (Rovnou však zvedne dopis do úrovně očí, načež jej rozdělá a začne číst.)

VYPRAVĚČ.

Když Deilen rozloží dopis, uzří několikero úhledných řádků psaných očividně dívčí rukou: 28. srpna 2086 Norwich, Anglie

Milá Leno, doufám, že ti jen něco nepříliš důležitého a závažného zkřížilo plány a proto ses na naši dnešní schůzku nemohla dostavit. Ozvi se, prosím, co nejdřív! S ohledem na nedávné události a s nimi související informace, které se dostaly na veřejnost, se bojím, co vše by se mohlo stát. Jsem možná paranoidní, ale přísahala bych, že se dnes jen pár kroků od našeho smluveného místa setkání někdo přemístil. Kdo by se ale přemisťoval přímo před zraky mudlů? Navíc ten podivný dým... Nevím, co si o tom mám myslet. Dej, prosím, vědět, že jsi v pořádku! A dávej na sebe pozor.

Becc.

[4]


HOLEAC.

Ona tam byla... na tom místě, doufám, že mě nikdo neviděl. (Zakleje potichu, načež ještě několikrát přelítne řádky v rychlém sledu, než papír zmačká a posléze roztrhá na malé kousíčky.) Ne, to je pitomost i když něco ví, nemůže vědět, kdo to byl.

MADEIRA.

Jistě že tam byla. Šla jsem za ní. (Vysvětlí klidně. Teprve když zaslechne trhání papíru vytřeští oči a prudce zvedne hlavu.) To byl můj dopis!

HOLEAC.

Už není. Zpátky k tomu, proč jsi tady. S Lauriem máš něco společného, řekni mi, co o něm přesně víš. Nelži mi nebo to bude ještě horší, než si myslíš.

MADEIRA.

Pro tebe to bude horší, ty osle! Řekni mi, co Becca psala! Navíc, ta sova čeká na odpověď, pitomče jeden pitomá, to ti nedošlo? Nebo jsi tak zklamaný, že nepsal Laurie, že nejsi schopen uvažovat už ani maličko? (Okamžitě ze své tváře vyžene předchozí klid a se zbrusu novým návalem vzteku začne Deilenovi spílat.)

HOLEAC.

Zmlkni! (Vyštěkne na ní hlasitě.) Ty jsi pitomá nána, že se s někým takovým vůbec zahazuješ, Leno Madeiro! Nevíš, co ti může udělat a jak ti může ublížit. Copak to nevíš, že po něm pátrá Ministerstvo? Že utekl z Azkabanu a bůh ví, jaké hrůzné věci momentálně dělá? Neřeknu ti to. Dokud mi ty neřekneš, co o něm víš!

MADEIRA.

(Veškerou vzteklost vymění v takřka šílené zachechtání a praští hlavou zpátky do polštářů.) Inu, je to bývalý zmijozelský Primus. Správný syn své koleje. Kouzelník, cílevědomý, inteligentní, sebevědomý. Ihned po excelentním složení zkoušek OVCE odešel studovat na univerzitu v Toledu. (Počne vyprávět tónem, kterým se obvykle povídají pohádky před spaním.)

HOLEAC.

(Zdá se, že se na okamžik alespoň trochu uklidní. Poté však stále se zvýšeným hlasem odvětí.) Co tehdy dělal v Bradavicích? Co po tobě chtěl? Co ti předal? Co bylo v té obálce? Odpověz.

[5]


MADEIRA.

Nevím co tam dělal. Nic po mně nechtěl. Předal mi své staré práce a v té obálce byl bubák. (Vysype ze sebe se stejnou intonací, s jakou Deilen pokládá otázky, a zašklebí se na strop.)

HOLEAC.

Lžeš! Lžeš, jako když tiskne! Nevěřím Ti ani jedno slovo, muselo v té obálce něco být! Myslíš, že jsem naivní hlupák? Řekni pravdu, Leno. Řekni mi pravdu. (Zachvěje se a ruka, ve které drží hůlku a míří na její tělo, se mu mírně začne chvět. Zorničky se mu zúží, tvář mu pokryje ledový pot.)

MADEIRA.

Pravdu. Ach. Pravda je vždy dvojí. (Zabrouká, zcela ignorujíc Deilenův stav i namířenou hůlku. Znovu zavře oči a celá se zavrtí, snad jako by se snažila alespoň trochu uvelebit. Snad jako by se chystala spát.)

HOLEAC.

Řekla sis o to. Tu pravdu z tebe vyhrabu násilím... (Zavře oči, snad v tiché snaze nalézt svůj vnítřní klid. Pevněji sevře rukojeť hůlky, ale přesto se nepřestává chvět. Nadechne se, načež mávne hůlkou přímo proti jejímu ležícímu tělu.) Aqua Merge! Řekni mi to nebo zemřeš. Co je víc pro Tebe?! Smrt nebo život?!

VYPRAVĚČ.

Chvíli, jakoby se nic nedělo – snad za to může Deilenův současný psychický stav. Po oné chvilce se začnou však plíce Leny plnit vodou. Pomalu, ale jistě se topí...

MADEIRA.

(V okamžiku, kdy kouzlo začne účinkovat znovu prudce otevře oči a přerývaně se pokusí o nabrání trochy životodárného kyslíku. Tvář zkroutí v grimase bolesti a svaly celého těla okamžitě uvede v činnost. Stále se pokouší o nádech, klape čelistmi, snad ve snaze něco říct, možná jen ve snaze nadechnout se. Žel, ani jednoho neschopna.)

HOLEAC.

(Chvíli jí ještě takhle trápí, než znovu mávne hůlkou.) Teď mi můžeš odpovědět. Popravdě mi řekni, co v té obálce bylo!

VYPRAVĚČ.

Jakmile Deilen mávne hůlkou, kouzlo se v tu ránu ihned přeruší. Lena se můžeš zase svobodně nadechnout.

MADEIRA.

(Když se jí konečně uvolní plíce, využije je k několikerému hlubokému nadechnutí se.) K předání psaní, ty osle! [6]


HOLEAC.

S těmi výrazy bych se krotil. Mám v zásobě ještě pár kouzel, které můžu využít v tvůj neprospěch. Třeba takový bolestivý růst zubů, hmm? (Odfrkne si a přistoupí k ní blíž.) Co bylo v tom psaní? Co tam přesně stálo?

MADEIRA.

Tak prosím. Do toho. (Jakmile nabere alespoň zlomek ztracených sil, pousměje se a nasměruje zraky zpět ke stropu.)

HOLEAC.

(Vycení zuby v dalším přívalu zlosti. Opětovně mávne hůlkou a tentokrát formuli kouzla zařve.) AQUA MERGE! ...Ty chceš být mrtvá?

VYPRAVĚČ.

Plíce mladé ženy se opětovně začnou naplňovat vodou, tentokrát je to však možná o něco málo silnější, než tomu bylo před tím a také o poznání rychlejší.

MADEIRA.

(Dle způsobu, jakým znovu začne chytat vzduch, mrtvá rozhodně být nechce. Leč dle zarputilého výrazu, který jest prosycen bolestí, nehodlá ani mluvit. V agónii prohne záda a pokusí se zvednout, avšak když je provazy sražena zpět na postel, do očí se jí vhrnou slzy.)

VYPRAVĚČ.

A stále rychleji se její plíce naplňují vodou. Začíná to být neúnosné, očividné maniakální zadostiučinění, že lhát se nemá. Ještě pár okamžiků a Lena se snad skutečně utopí...

MADEIRA.

(Pevně zavře oči a nechá jedinou osamocenou slzu sklouznout po vlastní tváři a vykreslit bělostnou cestičku ve vrstvě zaschlé krve. Svaly povolí, definitivně se odevzdá vší bolesti a tomu, co má následovat.)

VYPRAVĚČ.

Deilen opětovně mávne hůlkou a kouzlo zruší. Lena zase může volně dýchat, ovšem tentokrát vykašle několik doušků vody, smíchané s její krví.

HOLEAC.

Tak řekneš mi už konečně, co bylo v té obálce?! (Vyštěkne na ní, zatímco se mu teď ruka neovladatelně chvěje. Možná je to svědomí?)

MADEIRA.

Do–pis. (Vykašle spolu s trochou vody a krve, ještě chvíli se trápí nabíráním vzduchu promíseného s bolestivým kašláním, načež však klidně položí hlavu zpátky na polštář a definitivně zmlkne.) [7]


HOLEAC.

Jaký dopis, Leno. Co v něm stálo? Odpověz mi! (Přikáže ji dost nesmlouvavým hlasem, který jakoby nesnesl námitky a poté k její posteli zase o krok přistoupí.) Řekni mi už konečně pravdu.

VYPRAVĚČ.

Spoutaná dívka stočí pohled svých modrých očí k Deilenově tváři a unaveně se pousměje. Nadále však mlčí. A nevypadá to, že by chtěla přestat. Oproti tomu sova, jež celý výjev pozorovala, mlčet přestane, několikrát žalostně zahouká a natřese obě svá křídla, až rozvíří okolní vzduch.

HOLEAC.

(Taktéž se zadívá do jejích modrých očí, načež dlouze vydechne.) Musíš mi to říct. (Sykne podrážděně, ale vzápětí se otočí na sovu, načež zařve.) Vypadni a přestaň tu dělat rozruch!

MADEIRA.

(Jakmile je Deilenova pozornost pryč, odvrátí pohled zpátky ke stropu a nechá jej tam.)

HOLEAC.

Kšá, kšá... (Přistoupí k sově blíž a rukou naznačí, aby odletěla.)

VYPRAVĚČ.

Nebohé zvíře ještě párkrát zahouká, načež roztáhne křídla a vzlétne. Jednou obkrouží celou místnost, načež zamíří přímo proti Deilenovi. Těsně před tím, než však její pařáty narazí do jeho hlavy, změní směr a otevřeným oknem vyletí do londýnského deště.

HOLEAC.

(Podrážděně zavrčí a jakmile se sova málem dotkne temene jeho hlavy, výhružně se ožene rukou. Nakonec už jen sleduje dráhu jejího letu. Když je definitivně pryč, instinktivně zavře okno, jež též zajistí kouzlem... Následně se obrátí k dívce ležící na posteli a promluví.) Věřím tomu, že chceš žít. Užívat si radosti ze života, proto si velice dobře rozmysli, co mi zítra řekneš. Teď spi. (S tím se rozejde ke dveřím.) Mimochodem, provazy jsou začarovány tak, aby ses mohla najíst i napít.

MADEIRA.

A co ostatní lidské potřeby? Nebo se ti tak moc chce prát povlečení? Ani ta krev nevoní zrovna libě, natož tak ... (Nedokončí, jen se výmluvně ušklíbne. Opět se tváří, jako by víc než s Deilenem rozmlouvala se stropem nad sebou.)

HOLEAC.

(Zastaví se těsně u dveří, než se otočí k její posteli a nakonec mávne s hůlkou, bez vyslovení nějakého zaklínadla.) [8]


VYPRAVĚČ.

Provazy se najednou stáhnou pryč, Lena je volná a může se alespoň v rámci mezí volně pohybovat. Tedy alespoň po pokoji a přilehlé koupelně.

HOLEAC.

(Nakonec projde dveřmi ven z druhé ložnice, které za sebou ještě kouzlem zamkne.)

MADEIRA.

(Jakmile je Deilen pryč, zvedne hlavu a obezřetně se rozhlédne. Pak se konečně zvedne a s bolestivým syčením se postaví na nohy. Své první vratké kroky okamžitě namíří ke dveřím do koupelny. Když se pak postaví před zrcadlo a zří svůj krví poskvrněný obličej, pěstí uhodí do umyvadla.) [01 – HIDDEN CITIZENS: LM_01.mp3]

VYPRAVĚČ.

Studené dešťové kapky bubnující o zašlé střechy domů, malých i velkých, doplňuje silný vítr, který přináší dunivou a potemnělou melodii blížících se podzimních dnů. Tlumené zvuky, jenž nesou černočerná mračna – kdesi tam venku – jsou depresivní symfonií pro dívku, která leží na posteli a vnímá ji přes zavřené okno... Je tu již několik předlouhých dnů. Znavená a přesto plná sil. Šťastná a přesto zoufalá. Rozzuřená. Nejistá. Jaká vlastně? Pocity se v její hlavě houpou jako malá a rozlámaná dřevěná bárka na rozbouřeném moři. Ruka Osudu dnes znovu spočine v tom nejtemnějším inkoustu, kterýžto napíše nikým nečekané řádky. Řádky, jenž budou stejně silné jako vítr tam venku... Ten vítr, který roznáší dívčiny myšlenky, sny, touhy a přání po všemožných místech. Blízkých i vzdálených. Jako by to bylo to jediné, co ji ještě drží při životě. Víra. Nebo snad naděje...

MADEIRA.

(Poklidně leží na posteli, jen s tenkou dekou přehozenou přes pohublé tělo. Zrak má sklopený k nahým rukou, v nichž třímá malý polštářek. Nemluví, nehýbe se. Jen mělce oddychuje.)

HOLEAC.

(S těžkým nádechem sáhne na kliku ode dveří vedoucí přímo do pokoje Leny, načež otevře dveře a vejde dovnitř. Elegantně naviguje tác s jídlem a obezřetnou chůzí, s tváři velice poklidnou, si to zamíří k její posteli.)

[9]


MADEIRA.

(Na moment stočí pohled k Deilenovi, načež však zaostří pouze na vznášející se krmi. Odloží polštářek a povytáhne se do polosedu tak, aby se zády mohla opřít o stěnu za sebou.)

HOLEAC.

(Po chvíli opatrně spustí tác s jídlem před ní, načež jediným mávnutím zruší nadnášející kouzlo a poté se podívá do jejích očí.) Spala jsi? (Otáže se poměrně chladným tónem a ruce svěsí podél těla.)

MADEIRA.

(V němém údivu povytáhne obočí a zadívá se na Deilena. Pak však, aniž by se obtěžovala s odpovědí, překontroluje obsah jídelního tácu a nespokojeně nakrčí nos.) Nechci, děkuji. (Pronese pak chladným, chraplavým hlasem člověka, který jej není zvyklý využívat příliš často.)

HOLEAC.

Dobrá tedy, alespoň umíš poděkovat. (S ironickou poznámkou vezme tác do ruky a odloží jej na nejbližší stůl. Poté se opět obrátí na Lenu.) Řekneš mi už konečně pravdu? Co tehdy bylo v té obálce? (Stále je klidný, zdá se, jakoby jej nemělo nic rozhodit. Opak však může být pravdou.)

MADEIRA.

Přineseš mi už konečně moje oblečení? (Napodobí Deilenovu intonaci, načež stočí zraky k úhledně poskládané hromádce oblečení. Toho jediného oblečení, které má ve svém pokoji k dispozici. Ještě trochu se, i s pokrývkou, povytáhne, a docela nevinně se usměje.)

HOLEAC.

Zmlkni. Ptal jsem se na něco první. Co Ti tehdy Laurie v Bradavicích dával? Co bylo v té obálce? Okamžitě odpověz! Oblečení počká, to není důležité. (Pronese a ruce teď založí v bok, snad ve snaze dát Leně najevo, že.. on je tady pánem.)

MADEIRA.

Oblečení je důležité. (Odvětí klidným tónem, sklouzne nohama na podlahu a pokrývky využije k výrobě improvizovaného oděvu.) Chci svoje šaty. (Oznámí rozhodným tónem, jakoby ji smršť Deilenových slov zcela míjela.)

HOLEAC.

(Zakroutí hlavou a podívá se k úhledně složené hromádce, načež jí prostě vezme do rukou a mrskne s nimi po Leně.) Obleč se a pak mi řekneš všechno, co potřebuju vědět. Jinak bude zle.

[ 10 ]


MADEIRA.

(Bez hnutí vyčká, než hozené oblečení dopadne na zem.) Jenže já chci svoje oblečení. (Dál klidně trvá na svém, naprosto neřešíc chlapcovu rozlícenost.)

HOLEAC.

Vezmeš si tohle nebo zůstaneš nahá. Mě je to jedno, nemáš se svlékat. Tvůj boj, tvůj problém. Dělej, ať neutrpí tvá už tak chatrná ženská hrdost.

MADEIRA.

Jak myslíš. Ale mohl bys v tom případě alespoň přitopit. (Pokrčí rameny, uhladí na sobě zamotanou látku a usedne na okraj postele.) Taky bych ocenila něco ke čtení. (Poznamená, jakoby mimochodem a znovu pozvedne oči vstříc těm Deilenovým.)

HOLEAC.

Můžeš akorát čumět do blba a přemýšlet nad tím, s kým ses to zapletla. Nezajímá mě to. (Pronese dost ostře. Lena však může zaslechnout v jeho hlase, že už začíná být docela slušně vytočený.) Co bylo v té obálce?

MADEIRA.

Do blba? To raději na blba. (Přehodí jedno štíhlé lýtko přes druhé a neuhýbajíc pomněnkovým pohledem od obličeje svého věznitele, stočí rty do umělého úsměvu.)

HOLEAC.

(Mírně zatne pěsti, prokřupe klouby a na okamžik zavře oči.) Co bylo v té obálce? Okamžitě mi odpověz, dělej!

VYPRAVĚČ.

Déšť za okny zrychluje svůj doposud pravidelný rytmus. Velké kapky útočí na sklo stejně vytrvale, jako dívčina slova útočí na Deilenovu trpělivost.

MADEIRA.

Ten kabát. Byl celý zmáčený. Dal jsi ho do čistírny? Blíží se podzim, budu ho potřebovat. (Tlumeným hlasem si dál povídá tu svou, načež se prudce otočí k oknu a přimhouří oči.) Vidíš? Prší. Bude podzim. Jak dlouho tu jsem, Deilene? (Nezvyšuje hlas, tentokráte už na mladého muže ani nekouká. Jakoby dlouhé dny strávené v naprostém odloučení pohřbili schopnost mezilidské komunikace.)

HOLEAC.

(Rozmáchne se rukou, načež prudce práskne do stolu tou největší silou. Stále intenzivnější déšť venku tomu taky nepomáhá.) Řekl jsem... co bylo k čertu v té obálce?

[ 11 ]


MADEIRA.

(Škubne rameny a na krátký okamžik otevře ústa v němém výkřiku. Nadále však setrvává zády k Deilenovi.) Nemám ráda déšť. (Odsekne, tentokráte už poměrně naštvaně, jako by již sama ztrácela trpělivost.) Je studený, špinavý a ... nebezpečný. (Doplní a konečně se přetočí zpátky.) Dala bych si horký čaj. Je mi zima.

HOLEAC.

(Tentokrát už to nevydrží, přijde k její posteli a prudce se ožene, načež jí vlepí jednu dobře mířenou facku.) [02 – HIDDEN CITIZENS: LM_02.mp3] Od teď budeš držet hubu a budeš pouze odpovídat, kdy ti já řeknu. Co bylo v té obálce? Mluv pravdu, jinak to bude ještě horší. (Celý se začne klepat, zatímco namíří hůlku přímo k její ženské hrudi.)

VYPRAVĚČ.

Současně s tím, kdy Deilen udeří Lenu, čímž jí znovu bolestivě roztrhne zjizvený ret, který byl už téměř zahojený, leč velmi citlivý, se ozve klepání zobáku na okno. V nastávající tmě venku a skrze hustý déšť nelze však vidět vůbec nic... Pouze slyšet. Ten charakteristický zvuk zobáku, skřípající a klepající o okenní tabulku.

MADEIRA.

(Slabě vykřikne, když se jí ret znovu roztrhne a okamžitě si na něj položí prsty. Když je pak odtáhne a shlédne na nich ulpělou červeň vlastní krve, zkřiví obličej do masky plné nenávisti a prudce se nadechne. V okamžiku, kdy se však ozvou zvuky zvenčí, vybičuje své síly k rychlému postavení se na vlastní nohy a přetočení k oknu. V témže okamžiku rozpohybuje své nohy tímtéž směrem.)

HOLEAC.

(Jakmile se Lena odhodlá k dalším čínům, ani činy mladého může nezůstanou bez odezvy. Nakonec jen prudce mávne hůlkou jejím směrem, bez nějakého vyslovení zaklínadla.)

VYPRAVĚČ.

Deilen zjevně očekává něco trochu jiného, nicméně jeho rozpoložení zařídí malé překvapení pro oba. Účel to však splní tak jako tak. Leně jakási neviditelná síla velmi prudce podrazí nohy.

[ 12 ]


HOLEAC.

Zkus se ještě jednou hnout a zabiju tě. Bez milosti. (Řekne bez jakýchkoliv skrupulí a poté přejde k oknu, aby očekávané zvíře – sovu – vpustil dovnitř.)

MADEIRA.

Ne! (Vyhrkne, náhle poplašená, když se její tělo začne, sraženo neviděnou silou, sunout k zemi. V okamžiku, kdy koleny dopadne na koberec pohlédne na svět očima zalitýma slanými slzami. Nikoli však slzami bolesti, nebo porážky. Slzami čirého vzteku a nenávisti.)

VYPRAVĚČ.

Něco od právě se otevírajícího okna skutečně odletí, jako by to Deilen vyrušil v tichém pozorování, ale i jemu musí být jasné, že to žádná sova není. Což vlastně dokazuje i malý vzkaz, kterýžto zde ostane, jako podpis. Pírko. Havraní pírko.

HOLEAC.

(Mírně se nad tím zamračí a poté se podívá na Lenu a to pírko, které vezme do rukou.) Co to má znamenat? Vysvětli to! Okamžitě!

MADEIRA.

(Chvíli zůstane mlčky, bedlivě pozorujíc černé pírko. Pozvolně uvolňuje doposud napjaté svaly a čistí svou tvář od veškerých negativních emocí. Pak, v nečekaném opojení zcela nových pocitů zvrátí hlavu nazad a začne se hlasitě smát. Šíleným, ostrým a především vítězoslavným smíchem.)

HOLEAC.

(Pozvedne k ní znovu hůlku, zatímco pírko odhodí někam pryč. Daleko od něj.) Já Tě donutím... donutím tě říct všechno, co víš! Budeš trpět za to, co děláš... (Zavřískne opravdu vztekle načež mávne hůlkou.) Aqua merge!

VYPRAVĚČ.

Řinčivě ďábelský smích mladé dívky se započne měnit v nepříjemné zalykání a vykašlávání. Tentokrát kletba snad ani nečeká na postupně se zvyšující účinek a útočí rovnou v plné síle. Deilenův strach byl právě polapen v hustých sítích lidského hněvu. Lena se topí, nejen v jakési magické vodě, která se tvoří uvnitř jejího těla a především plic, ale také vykašlává i vskutku velké doušky krve...

[ 13 ]


MADEIRA.

(Vytřeští oči na strop nad sebou a spolu s tím, jak se oběma rukama zachytí vlastního krku se zvrátí nazad. Zalykajíc se vlastní krví zmítá sebou po podlaze pokoje. Nehty se zarývá do pokožky na svém hrdle, pláče, lapá po vzduchu. Oči zalité slzami a šílené bolestí upírá neznámo kam. Jakoby před sebou viděla něco, co jiní nevidí.)

HOLEAC.

Vydáváš se do míst, kde tě čeká pouze smrt! (Vykřikne s klepající se rukou, ve které drží hůlku a nevypadá to, že by chtěl Lenu dále šetřit.) Jsi jen proradná děvka, která chce dosáhnout akorát svých vlastních cílů. Nikdy... nikdy ti na ničem nezáleželo! Dokonce ani na našem bývalém vztahu. To tys ho rozvrátila! (Vzápětí už mávne hůlkou, aby kouzlo přerušil.) Proč mi prostě nic neřekneš? Proč neřekneš tu zatracenou pravdu o tom, co chci vědět?

MADEIRA.

(Ještě několikrát sklouzne prsty po zvolna se uvolňující hrudi a s posledními silami vykašle na zem další chuchvalec krve. Na moment zavře oči. Tvář stočí k zemi a mlčky plačíc zůstává ležet. Snad je konečně na pokraji svých sil. Snad je konečně pokořená. Mělce dýše.) Smrt. Tak mě zabij. Na co čekáš? (Nejprve mdle zopakuje, načež však, jakoby znovu povzbuzena zvukem vlastního hlasu, silněji a přesvědčivěji pokračuje.) Zabij mě, slyšíš? Tak zabij! Není jiná cesta, už je pozdě! Zabij. No tak. Zabij! Menno! [03 – RED HOOD: LM_03.mp3]

VYPRAVĚČ.

Když je leccos vyřčeno, Deilenem zahozené havraní pírko se jako na popud slabého vánku vznese a doplachtí poblíž dívky, snad jako znamení smrti, snad jako cokoliv jiného. Pírko se pohlo dost možná jen jako symbol, neboť si jej mohla všimnout pouze Lena... Víc se však nestane. V místnosti. Na střeše domku se totiž zjevně usadilo několikero havranů, jejichž přítomnost sem doléhá díky tlumenému krákání.

HOLEAC.

(Stojí nad ní, jako nějaký „bůh pomsty“, zatímco možná opravdu tiše uvažuje o tom, že by ji zabil. Nic takového se však nekoná, neboť později sklopí hůlku k zemi a přistoupí k ní blíž, běsníc vzteky.) Nejsem ten, kdo Tě chce připravit o život. Udělá to Laurie, dříve nebo později. (Zavrčí a odmlčí se, protože se zaposlouchá do toho otravného krákaní.) [ 14 ]


MADEIRA.

Laurie (Ozve se přidušeným hlasem.) zabije (Pokračuje, prudce oddechujíc, zatímco pohledem hledá Deilenův obličej a jednou rukou pátrá po koberci.) tebe! (Zasyčí nakonec, když svou dlaní konečně vyhledá černé pírko a pevně jej stiskne.)

HOLEAC.

(Smyslů zbavený si nevšímá toho, o co se Lena snaží. Místo toho na ní zamíří hůlkou.) Ne dřív, než si s ním promluvím. Pak možná zabiju já dřív jeho. (Zavřeští vzteky a rázem znovu mávne hůlkou proti ní s jasným vyslovením kouzla.) Aqua merge!

VYPRAVĚČ.

Krátce poté, co Deilen vyřkne své hněvem oblíbené zaklínadlo jej zasáhne ta nejsilnější vlna strachu a bezmoce. Panenky jeho očí zatěkají sem a tam, jakoby snad chtěly utéct a schovat se někam do bezpečí... Kletba se totiž obrátí proti němu. Před dívkou jen lehce zapulzuje jakási bariéra. Nyní je to však Deilen, kdo se pomalu, ale jistě začíná topit. Pomalu, cíleně, bolestivě a po nesnesitelných dávkách. Nejdříve voda a později i krev, kteréžto započnou Deilena naplňovat, jako když doléváš číš vína. V záchvatech kuckavého kašle upustí svou hůlku a ochutnává tak svou vlastní medicínu... nebo se jen topí sám v sobě a ve svém černém svědomí.

HOLEAC.

(Ta tíživá bezmoc, onen strach zmítající jeho vlastní myslí. Pozná však, že jeho vlastní mučící kletba se obrátí proti němu. Vyhekne bolestí, zatímco se rukou chytne za límec košile a poklekne, jako nějaký slaboch, na kolena. Sleduje loužičky vody plivající z úst, později mísící se s krví. Rapidně zbledne v obličeji, když v tom upustí hůlku; zajímací se pouze o svůj holý život.)

MADEIRA.

(Křečovitě zavře oči, zatne obě ruce v pěst a odevzdá se očekávanému náporu řítícího se kouzla. Když jí však k uším dolehnou tak blízké a známé, a přece natolik vzdálené a odlišné zvuky provázející trýznivé účinky kletby, vymrští se do sedu a volnou rukou se okamžitě zmocní nyní volné hůlky. Spolu s tím se, stále sedíc na zemi, začne odsouvat co nejdál z Deilenova dosahu.)

[ 15 ]


VYPRAVĚČ.

Děkuji Mennoahu. Tvé služby dnes již potřebovat nebudeme. A nyní si jdi odpočinout, zasloužíš si to... To a několik dalších slabých slůvek se ozve zpoza dveří. Následně na to tlumené prásknutí – to, jak se skřítek přemístí. Nastálé ticho prolomí až dveře, kteréžto se se zaskřípáním otevřou. Na prahu stane postava mladého muže, oděného v prosté černé kalhoty a bílé přiléhavé triko se šněrováním na hrudi. To jest rozvázané, čímž odhaluje medailonek, upnutý černou kůží k jeho krku. Figurky černého krále a bílé královny se vesele pohupují na zápěstích. Tváře neoholené a ve vlasech dvě, možná tři, havraní pírka. V poněkud netradičním vzezření, ale opravdu on...

HOLEAC.

(Zaslechne ten hlas mladého muže, načež k němu pátravě zamíří pohledem. Tváře se i přes veškerou bolest zkřivý do nenávistného výrazu, následně však vyplivne tentokrát větší chuchvalec krve, stojíc na prahu mezi životem a vleklou smrtí.)

LAURIE.

Omlouvám se. Opravdu mne mrzí, že jsem Tě vystavil takovému neočekávanému riziku... ačkoliv... (Nedořekne svá vlídná slova k Leně, načež upře svůj pronikavý zrak na Deilena. Rukama, společně s prvními krůčky směrem do pokoje učiní gesto, jako kdyby hladil nějaké zvíře proti srsti nebo chtěl poručit vodě, aby se vzedmula a vytvořila vlnu.)

VYPRAVĚČ.

S Lucasovým gestem ustane bariéra, kterážto bránila Lenu a stejně tak i účinky odraženého kouzla. Deilen se opět může nadechnout a zalapat po „čerstvém“ vzduchu. Ale za to asi nemohlo ono gesto. To totiž dalo povel černým šupinatým hadům, připomínající mytické zrůdy, kteří se plazí za Lucasem jako poslové smrti. Tyhle hady rozhodně poskvrnilo něco velmi nečistého, vypadají jako něco uměle vytvořeného a přesto natolik reálného...

MADEIRA.

(Plynulým unaveným pohybem přetočí hlavu za zvukem otevíraných dveří a vytáhne koutky úst do melancholického, slabého a přesto takřka šťastného úsměvu. Prohlédne Lucasovu postavu, celé jeho skutečné já a na krátký moment, jakoby ukolébána samotnou jeho přítomností, zavře oči.)

[ 16 ]


HOLEAC.

(Poté, co se kouzlo vytratí se prudce nadechne a zalapá po dechu. Vzápětí už setře hřbetem pravé ruky pramínek krve stékající z jeho úst a snaží se nahmatat svou hůlku - marně; s upřeným pohledem na odporně černé šupinaté hady.)

VYPRAVĚČ.

Hadi obklíčí Deilena a jako černé provazy jej pevně svážou. Dva se postarají o nohy - kotníky mu prudce stáhnou k sobě, obtočí se a tlamou se mu zakousnou do achillových pat, čímž se perfektně a pro Deilena velmi bolestivě zaklíní, jako když uděláte ten nejpevnější uzel. Další dva mu obmotají zápěstí a stejným stylem svážou ruce. Zakousnou se těsně vedle důležitých tepen. Poslední mu zlehka ozdobí jeho krk a prudce zatáhne. Až nemožně tak Deilena vymrští do pokrouceného sedu. Ten jediný však neškrtí, jen nervózně a výstražně syčí u jeho hlavy.

HOLEAC.

(Zařve bolestí, když hadi začnou vykonávat svoji práci. Pochopí, že tudy cesta nevede, proto se nesnaží o jakýkoliv odpor. Jen se zmůže na výkřiky bolestí spojené s nenávistnými výrazy směrem k Lucasovi.)

MADEIRA.

(Když oči znovu otevře, stočí jejich pohled směrem k Deilenovi. Na čerň okolo jeho kotníků, zápěstí a krku zareaguje poplašeným, avšak jen stěží postřehnutelným ucuknutím směrem vzad. Deilenovo utrpení ji však opět vyčaruje úsměv na rtech. Mdlý, avšak prosycený zadostiučiněním.)

LAURIE.

(Pohledem neustále bloudí k Leně, ale většinu pozornosti věnuje Deilenovi a svým čárům. Usadí se na postel naproti němu a lehce nakloní hlavu na stranu. Až na pár nechutně chladných slov se k ničemu nemá.) Tak, pane Holeacu. A teď velmi rychle řeknete tady slečně Madeiře, kde jste uschoval její hůlku...

HOLEAC.

(Rozhodně se nebrání vůči hadím provazům, ovšem zdá se, že se hodlá bránit Lucasově výslechu. Neřekne mu ani slůvko, ani náznak po tom, kde by se dívčina hůlka mohla skrývat.)

VYPRAVĚČ.

Had, který ladně svírá Deilenovo hrdlo zmizí. Prostě se rozplyne. Za to ostatní čtyři, na rukou a nohou, o to více zaškrtí a stáhnou se. Snad tím, že jeden zmizel, to ostatní posílilo... [ 17 ]


HOLEAC.

(Hadi si můžou utahovat jeho ruce nebo nohy, jak chtějí. Nic však neřekne, nic z něj nevypadne. Zarytě mlčí, nenechávajíc se zvyklat jeho přítomností.)

LAURIE.

(Poněkud nuceně se z postele zase zvedne a dojde až k němu, kde přiklekne.) Tak poslouchej. Teď sis možná myslel a uchlácholil sám sebe, jak jsi schopný, drsný a silný. Ale se mnou se poměřovat nechceš. (Odtuší velmi arogantně a v očích se mu zajiskří. Poté zase vstane a rozejde se k Leně.) Než si vezmeme pár dalších věcí, které nám patří, nechceš si pana Holeaca trochu užít? Tobě jistě prozradí, kde je ta hůlka. A pak to s ním ukončím.

HOLEAC.

(Podívá se mu do jeho očí, načež zakroutí hlavou a hrdelně se zasměje.) Klidně si se mnou hraj, nic ti neřeknu... Neznáš mě, nevíš, čeho jsem schopný.

VYPRAVĚČ.

Lucas se nad celou situací zjevně velmi dobře baví. Dívku podporuje každým svým pohledem, za to chlapce by jím nejraději zardousil. Mezitím hadi zmizí, respektive se zcela plynule promění v obyčejné černé provazy. Ze všech míst, kde byli hadi zakousnuti, se Deilenovi řine krev. Provazy už nekoušou, ale za to se velmi pevně zařezávají...

MADEIRA.

(Teprve po doznění posledních Lucasových slov jakoby v sobě našla zbytky ztracených sil.) Ukončíš. (Zopakuje dusivým chrapotem zastřeným hlasem a pozvedne Deilenovu hůlku.) Nic mu nepovíš? Tak jako jsi nic neřekl Kingové? (Otáže se sice slabým, avšak vlastním způsobem jedovatým hlasem a nakloní hlavu ke straně.)

HOLEAC.

(Když mu ani jeden z nich téměř nevěnuje pozornost, heká bolestí a těžce oddechuje. Pohledem spočine na řinoucí krvi, ale pouze zakroutí hlavou.) Mě už moc času nezbývá...

LAURIE.

Dobrá tedy. (Vydechne najednou hrozně otráveně a založí si ruce na prsou.) Pane Holeacu, zvolil jste si možnost po zlém. Dáme se tedy do toho. (Bez souhlasu či dalšího pohledu na Lenu se vydá přímo k němu. Sám toho má asi už také dost... nebo mu jen došla trpělivost.)

[ 18 ]


HOLEAC.

Nic Ti nepovím, ať se budeš snažit sebevíc... (Promluví k Lucasovi a u toho se příležitostně chechtá, nebo sténá bolestí.)

MADEIRA.

(Mlčky se posune blíže k posteli, o níž se vzápětí opře a získá tak alespoň nějakou podporu svých nadále ubývajících sil. Deilenovu hůlku i černé peříčko nadále drtí v pěstech.)

LAURIE.

Ostatně, jste to byl vlastně vy, Holeacu, kdo mi nabídl, abych si pohrál... Takže. (Jeho hlas se teď zlomí do naprosto nelítostně vydíravého tónu. Působí arogantně a chladně sebejistě.) Slečna Madeira si prozatím ponechá tvou hůlku jako pojistku... A protože sis ochutnal svou vlastní medicínu a jsi velmi slabý, tak nám všem ušetříš spoustu času... Zkus se zasmát teď, drahý chlapče... (Natáhne lehce před sebe levou ruku a upře své oči do těch Deilenových.) Legillimens! [03 – DORIAN GRAY: LT_04.mp3]

VYPRAVĚČ.

Čas se zastavil. Minimálně tedy pro Deilena, který se sotva mohl stačit ubránit a sedí jako přikovaný, pohledem slepě, zastřeně sledujíc Lucase a jeho naopak živoucí pronikavě zelené oči. Právě začíná napřeskáčku prožívat celičký svůj život. Zmateně, v několika vteřinách. Zajímavé však je, že kdykoliv se objeví nějaká nešťastná vzpomínka, něco velmi bolestivého, prožije ji Deilen velmi zřetelně. Ostatní se pak jen míhají kolem – jakoby Lucase nezajímaly a on tak třídil jen to špatné, které si se zájmem prohlíží a Deilenovi to tak zpětně přehrává, znovu a znovu.

LAURIE.

Chlapeček z Pometlinky... asi budu zvracet... (Rukou vždy letmo pohne – jednou lehce napravo, povětšinou svižněji doleva, jako když přetáčíte stránky knihy. Přesně tak soustředěně přeskakuje obrazy Deilenova života.)

MADEIRA.

(S očima rozšířenýma údivem a takřka zbožnou úctou nadále mlčky spočívá opřená o pelest postele. Zvědavě naklání hlavu a pozoruje každičký detail Deilenova obličeje, jeho spoutaných zápěstí, krvácejících kotníků. Jakoby toužila uchovat v paměti každičký kousek chlapcova utrpení.)

[ 19 ]


VYPRAVĚČ.

Nejenom, jako když pročítáte knihu, ale též jako když horlivě lomcujete zásuvkami, ve kterých jste si ukryli to nejcennější a to nejhorší. Boje na lodi... Souboj s Kitty McSamson... Pohřeb dědečka... Alternativní realita... Zelený záblesk... Mučení slečny Madeiry... Všechny tyhle vzpomínky jsou Lucasem vyházeny ze všech umně zamčených šuplíků Deilenových vzpomínek. Celá jeho mysl a veškerá možná obrana teď byla silně a agresivně prolomena...

HOLEAC.

Ona byla nevinná! Lucy byla NEVINNÁ! Nezasloužila si zemřít! Dostanu Kitty do Azkabanu, až zčerná! (Zakřičí jako smyslů zbavený bez možnosti obrany.) Tohle nemůže být... Tohle nemůže být Birmingham! Nemůže... já... (Tentokrát se začne silně třást, jakoby měl každou chvíli vypustit duši.) Míšo, Míšo! Pozor!

LAURIE.

Zajímavé, nezajímavé... nudné. Oh, srdcervoucí... (Dál třídí jeho myšlenky, narušujíc tak vratkou rovnováhu jeho emocí a absolutně se nestarajíc o to, jak děsivě to může na přihlížející Lenu působit. Sám jest v jakémsi rauši, naplněn chtíčem rozbořit všechny brány mysli, které se mu právě otevřely.) Ahh, tady to je. Konečně. Tákže... (Nechá si na čele vytvořit několik soustředěných vrásek a lehce se nakloní blíže k Deilenovi, snad aby lépe viděl anebo ještě hůře...)

VYPRAVĚČ.

Tlak na Deilena se postupně započne uvolňovat až prudce zmizí. To jak Lucas náhle vstane, přivře oči a zavrtí hlavou. Snad je toho i na něho moc nebo to byla jen přehršle informací, se kterými právě pracoval. Pouto se tím však samozřejmě zruší a Lucas definitivně vystoupí z jeho hlavy... Deilen se bezvládně sveze na zem. Provazy zmizí. Fyzické a psychické vyčerpání zařídí, aby se Deilen nějakou chvilku sám od sebe neprobudil. V nevidomém světě za pevně zavřenými víčky stráví minimálně dalších sedmnáct hodin...

LAURIE.

Uh... to by bylo. (Pronese po krátké odmlce, jako by nic. A ušklíbne se. V jeho výrazu se objeví únava, ale i jistá spokojenost.) Půjdeme? (Otočí se náhle na Lenu a nabídne jí své rámě a zároveň se přesune do její blízkosti.) Nechám tě odpočinout, umýt, převléct a pak si musíme promluvit. [ 20 ]


MADEIRA.

(Odtrhne oči od Deilenova bezvládného těla a zakalenou modř svého pohledu upře na Lucase. Naprázdno polkne a náhle celá nesvá souhlasně přikývne. S vypětím sil a za notné výpomoci postele se zvedne na nohy a podobným gestem, jakým se tonoucí stébla chytá, se chopí nabízeného rámě.) Já ... děkuji. (Hlesne jen, za tónem zastřeným dýchavičným sýpáním, a znovu raději umlkne.)

VYPRAVĚČ.

Žádná další slova. Lucas se naposledy zahledí na Lenu a poté jen lehounce kývne. Zajistí ji i svou druhou rukou a pak už na jeho tichý povel oba, s tlumeným lupnutím, zmizí...

POTŘEBNÉ REKVIZITY: obecné / scéna  hrát „malou aranž“ (soustředěné, intonačně hrané čtení, kolem stolu)  hudba, Vypravěčův atribut  stůl, židle (4x; popřípadě jedno křesílko), svíčky PŮVODNÍ HNP LOG:  HNP_CHAPTER_The_Torture_Lesson.html [ 21 ]

VYPRAVĚČ. MADEIRA. HOLEAC

Recommend Documents