vypracované odevzdejte do 31. října 2008

12

12.1 12.1.1

735

740

745

750

755

760

765

770

Schopenhauer, Nietzsche, Klíma („voluntarismus“)

když mezi zkaženými továrními dělníky v Anglii nacházíme socialisty a mezi zkaženými studenty v Německu mladohegelovce, kteří klesají až k absolutně materialistickým postojům, které potom ústí do edite, bibite, post moretm nulla voluptas 11 , což se nám jeví jako zvířeckost. Přes všechno, co se člověk dozvídá o smrti, nelze popřít, že alespoň v Evropě mínění lidí velmi často kolísá, a mnohdy dokonce u téhož jedince, mezi dvěma extrémy — od pojetí smrti jako absolutního zániku až k domněnce, že jsme skrz naskrz nesmrtelní. Obojí je stejně chybné, ale spíše než nějaký správný střed, musíme hledat vyšší hledisko, které samo takové extrémy vyloučí. Ve svých úvahách chci vyjít v prvé řadě ze zcela empirického stanoviska. Ze zkušenosti známe tu nespornou skutečnost, že v souladu se svým přirozeným vědomím se člověk hrozí smrti více než čehokoli jiného, a to nejen své vlastní smrti, nýbrž je hluboce otřesen i smrtí svého bližního. [. . . ] Hlas přírody zůstává vždy a všude stejný a my mu musíme pozorně naslouchat. Zdá se, že nám zřetelně říká, že smrt je velké zlo. V jazyce přírody smrt znamená zánik. A že to příroda se smrtí myslí vážně, můžeme usoudit i z toho, že ani s životem, jak každý ví, nejsou žádné žerty. Nejsme zřejmě hodni ničeho lepšího než života a smrti. Ve skutečnost je však strach ze smrti nezávislý na jakémkoli poznání či zkušenosti, neboť jej pociťuje i zvíře, ačkoli smrt nechápe. Strach ze smrti si přináší na svět vše živé. Tento apriorní strach ze smrti je však právě jen odvrácenou stranou vůle k životu; a tou vůlí přece všichni jsme. [. . . ] Proč zvíře prchá, chvěje se úzkostí a hledá úkryt? Protože je ryzí vůli k životu, jako takové však propadlo smrti a chce získat čas. Člověk je ve své podstatě úplně stejný. Tím největším zlem, tím nejhorším, co mu může hrozit, je smrt; největší úzkostí, jakou zná, je strach ze smrti. Nic nás tak neodolatelně nestrhne k živé účasti jako ohrožení cizího života. Nic není hrůznějšího než poprava. Bezmezná oddanost životu, jež se tak projevuje, však neprýští z poznání či uvažování. Našemu rozumu to vše připadá spíše pošetilé, poněvadž objektivní hodnota bytí je hodnotou poněkud pochybnou a

Arthur Schopenhauer O smrti 10

Smrt je hlavní inspirátorkou a přítelkyní filosofie, proto ji také Sókratés definoval jako přípravu na smrt. Nebýt smrti, jen stěží bychom mohli filosofovat. Zvíře žije, aniž by vlastně znalo smrt; proto také zvířecí individuum prožívá bezprostředně celou nepomíjivost svého druhu, neboť samo sebe vnímá pouze jako nekonečné. U člověka se ale s rozumem nutně dostavila i děsivá jistota smrti. Ale tak jako v přírodě existuje téměř proti každému zlu i lék nebo alespoň jeho náhražka, tak nám tíž reflexe, jež nás dovedla k poznání smrti, dopomáhá i k metafyzickým náhledům, které nám dávají útěchu a které zvíře ani nepotřebuje, ani jich není schopno. Hlavně za tím účelem vznikla všechna náboženství a filosofické systémy; reflektující rozum si je z vlastních prostředků vytvořil jako protijed proti jistotě smrti. Míra, v jaké různá náboženství nebo filosofické systémy dosahují svého cíle, je samozřejmě velmi rozdílná. A každému člověku ovšem vyhovuje určité vyznání či určitá filosofie více než ty ostatní a pomáhá mu, aby mohl s klidem pohlédnout smrti do tváře. [. . . ] Je vskutku povážlivé, když člověku v raném věku násilně vštěpujeme ve vztahu ke smrti chabé a neudržitelné pojmy, a provždy mu tak znemožníme hlubší chápání a pevnější přesvědčení. Jestliže ho například učíme, že teprve před chvílí vzešel z nicoty, že tedy po celou věčnost nebyl ničím, přesto však má do budoucna trvat věčně, je to stejné, jako bychom ho učili, že ačkoli je veskrze výtvorem Jiného, přesto má být za své konání navěky odpovědný. Dotírá-li pak na něho, když má již zralého ducha a samostatně uvažuje, neodbytně myšlenka neudržitelnosti takového názoru, nemá nic lepšího, čím by jej nahradil, není již ani schopen tomu hlouběji porozumět, a je tak zbaven útěchy, kterou i jemu dala příroda náhradou za jistotu smrti. Důsledky takového vývoje vidíme právě nyní (roku 1844), 10 A. Schopenhauer, O smrti, „Zvláštní vydání. . . “, Brno 1996.

11 „Jezte,

pijte, po smrti už žádná rozkoš nebude.“

11

vypracované odevzdejte do 31. října 2008

775

780

785

790

795

800

805

810

815

820

825

830

835

840

845

850

855

860

865

zůstává přinejmenším nejisté, zda mu dávat přednost před nebytím. Zaťukejte na hroby a zeptejte se mrtvých, zda by chtěli znovu vstát — asi by odmítli. [. . . ] Navíc musí život tak jako tak brzy skončit, takže těch několik málo let, které snad ještě máme k dispozici, úplně zmizí — ve srovnání s nekonečnou dobou, kdy už tu nebudeme. [. . . ] Ona nesmírná oddanost životu je tedy nerozumná a slepá; lze ji vysvětlit jen tak, že celá naše bytost o sobě je již vůlí k životu, který pro ni proto musí být tím nejvyšším dobrem — jakkoli je trpký, krátký a nejistý, a že vůle je původně sama o sobě slepá a poznání je jí cizí. Naproti tomu je poznání vzdáleno jakékoli oddanosti životu; odhalováním nízké ceny života působí dokonce proti němu, a přemáhá tak strach ze smrti. [. . . ] Kdyby myšlenka nebytí byla příčinou toho, že nám smrt jeví tak strašlivá, myseli bychom se stejnou hrůzou myslet i na dobu, kdy jsme ještě nebyli. Neboť je nezvratně jisté, že nebytí po smrti nemůže být jiné než nebytí před narozením, a nemůže být tedy ani žalostnější. Celá nekonečnost uplynula, kdy jsme ještě nebyli. To nás ale nijak neskličuje. Naproti tomu nám přijde zoufalé, ba nesnesitelné, že by po chvilkovém intermezzu naší efemerní existence měla následovat druhá nekonečnost, kdy již nebudeme. [. . . ] Zcela bez ohledu na tyto úvahy o čase je samo o sobě absurdní považovat nebytí za zlo; vždyť předpokladem každého zla, stejně jako každého dobra, je právě bytí, ba dokonce vědomí — to ale spolu se životem ustává, stejně jako když upadneme do spánku nebo do mdlob. Takovou nepřítomnost vědomí dobře a důvěrně známe, není to nic zlého a v každém případě je ztráta vědomí věcí okamžiku. Tak o smrti uvažoval Epikúros, když správně řekl, že smrt se nás netýká, s vysvětlením, že když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme my. [. . . ] Poznávající část našeho já také skutečně není není tím, co se bojí smrti; fuga mortis, naplňující vše živé, vychází pouze a jen ze slepé vůle.

vám ze smrti (nápověda: začínají na řádcích 841 a 853). 12.1.4 Co je dle Schopenhauera základem „ já“? 12.1.5 Vychází strach ze smrti z rozumu? 12.1.6 Uveďte alespoň 5 různých filosofických a náboženských směrů a napište, čím chrání před strachem ze smrti. Seřaďte je podle účinnosti, kterou jim v tomto ohledu přisuzujete.

12.2 12.2.1

Friedrich Nietzsche Kritika křesťanství

§29. Na čem mně záleží, toť psychologický typ vykupitele. Vždyť by mohl být obsažen v evangeliích navzdory evangeliím, byť sebevíce zmrzačen nebo přetížen cizími rysy [. . . ] §33. V celé psychologii „evangelia“ chybí pojem viny a testu; taktéž pojem odměny. Je odstraněn „hřích“, každý distanční pomět mezi bohem a člověkem, — právě to je „radostné poselství“. Blaženství se neslibuje, není vázáno podmínkami: je to jediná realita — všechno ostatní jsou znamení, aby o něm mluvila. Následek takového stavu se promítá do nové praxe, do vlastní praxe evangelické. Nikoli „vírou“ se odlišuje křesťan: křesťan jedná, odlišuje se jiným jednáním. Tím, že neklade ani slovem, ani v srdci odpor tomu, kdo je k němu zlý. Tím, že nečiní rozdílu mezi cizinci a domácími [. . . ] Život vykupitelův byl jen tato praxe, — ani jeho smrt nebyla nic jiného. . . Nepotřeboval už formulí, nepotřeboval už ritu pro styk s bohem, — ba ani modlitby. Zúčtoval s celým židovským učením o pokání a smíření; ví, že je to jedině praxe života, jíž se člověk cítí „božským“, „blaženým“. [. . . ] Hluboký instinkt pro to, jak člověk musí žít, aby se cítil „v nebi“, aby se cítil „věčným“ [. . . ]: jen toto je psychologická realita vykoupení. — Nový život, nikoli nová víra. . . §34. Rozumím-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za „pravdy“, — že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen znamení, příležitost k podobenstvím. Pojem „syn člověka“ není konkrétní osoba, jež patří do dějin, není něco jednotlivého, jedinečného, nýbrž „věčná“ skutečnost, psychologický sym-

12.1.1 Proč mají všechny živé bytosti strach ze smrti? 12.1.2 Jak lze tento strach zmírnit? Uveďte alespoň 3 způsoby. 12.1.3 Shrňte 2 uvedené argumenty proti oba12

vypracované odevzdejte do 31. října 2008

870

875

880

885

890

895

900

905

910

915

920

925

930

935

940

945

950

955

bol osvobozený od pojmu času. Totéž platí ještě jednou a nejvyšším smyslu, o bohu tohoto typického symbolisty, o „království božím“, o „království nebeském“, o „dětech božích“. Nic není nekřesťanštějšího než církevní hrubosti o bohu osobním, o „království božím“, které přijde, o „království nebeském“ na onom světě, o „synu božím“, druhé osobě trojice. To všechno je — budiž mi prominut výraz — pěst na oko — ó na jaké oko! — evangelia: světodějný cynismus ve výsměchu symbolu. [. . . ] „Království nebeské“, toť stav srdce, — nikoli něco, co přijde „nad zemí“, nebo „po smrti“. Celý pojem přirozené smrti chybí v evangeliu: smrt není mostem, není přechodem, chybí, protože přísluší zcela jinému světu, pouze zdánlivému, užitečnému pouze k znamením. [. . . ] „Království boží“ není ničím, co se očekává; nemá včerejška ani pozítřka, nepřijde za „tisíc let“, — je to zkušenost jednoho srdce; je všude, není nikde, . . . §35. Tento „radostný posel“ zemřel, jak žil, jak učil — nikoli aby „vykoupil lidi“, nýbrž aby ukázal, jak se má žít. §42. [. . . ] Za „radostným poselstvím“ šlo v patách poselství nejhorší: poselství Pavlovo. V Pavlovi se ztělesňuje typu protichůdný „radostnému poslu“, génius nenávisti, génius vize nenávisti, neúprosné logiky nenávisti. Co v všechno přinesl tento dysangelista v oběť nenávisti! Především vykupitele: přibil jej na svůj kříž. Život, příklad, učení, smrt, smysl a právo celého evangelia — ničeho již tu nebylo, když tento penězokazec z nenávisti pochopil, čeho jediné mohl potřebovat. Nikoli realitu, nikoli historickou pravu! [. . . ] Jeho potřebou byla moc [. . . ], mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. [. . . ] Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víra v nesmrtelnost — to jest učení o „soudu“. . . §43. Přeložíme-li těžiště života nikoli do života, nýbrž do „onoho světa“ — do Ničeho, — vzali jsme životu těžiště vůbec. Veliká lež osobní nesmrtelnosti ničí všechnu rozumnost, všechnu přirozenost pudu, — všechno, co je v instinktech blahodárného, co v nich podporuje život, zaručuje budoucnost, budí nyní nedůvěru. Žíti tak, že už nemá smyslu žít, to se teď stává smyslem života. . . K čemu soli-

darita, k čemu vděčnost za původ a předky, k čemu spolupracovat, důvěřovat, podporovat nějaké blaho obecné a mít je na zřeteli?. . . Toť vesměs „pokušení“, vesměs svádění z „pravé cesty“. – „Jednoho je třeba“. . . Aby byl každý co „nesmrtelná duše“ s každým stejného řádu, aby se v souhrnu všech bytostí směla domáhat „spása“ každého jednotlivce věčné důležitosti, aby si směli malí tichošlápkové a třičtvrtěblázni domýšlet, že jim k vůli se neustále prolamují přírodní zákony, — takové vystupňování sobectví všeho druhu do nekonečna, do nestoudnosti nelze ani s dodatečným opovržením pranýřovat. A přece děkuje křesťanství tomuto žalostnému lichocení osobní ješitnosti za své vítězství, — přemluvilo tím na svou stranu právě všechno nezdařilé, odbojně naladěné, všechno, co špatně pochodilo, všechny vyvrhele a spodinu lidstva. „Spása duše“ — aby bylo rozumět: „svět se točí okolo mne“. . . 12 Každý naturalismus v morálce, tzn. každá zdravá morálka, je ovládána nějakým instinktem života — jakýkoli životní příkaz je naplněn určitým kánonem co se „má“ a co se „nemá“. Tím se z cesty života odstraňuje nějaká přkážka a nepřátelskost. Protipřirozená morálka, tzn. téměř každá moroálka, která byla dosud hlásána, ctěna a kázána se naopak obrací právě proti instinktům života — je hned skrytým, hned halasným drzým odsouzením těchto instinktů. V toj, jak říká, že „bůh vidí do srdce“, říká ne nejnižším a nejvyšším lačnostem života a bere boha jako nepřítele života . . . Světec, v němž se zalíbilo bohu, je ideální kastrát. . . Kde začíná „boží říše“, končí život. . . 13 12.2.1 Charakterizujte několika slovy Ježíše (tak jak ho interpretuje Nietzsche — ne vy!). 12.2.2 Shrňte v jakých intencích je popsán Pavel. 12.2.3 Jak Nietzsche zdůvodňuje historický úspěch křesťanství? 12.2.4 Shrňte jeho kritiku přenesení smyslu života za smrt. 12.2.5 Čím je charakterizována protipřirozená morálka a čím se liší od zdravé morálky? 12 Antikrist, 13 Soumrak

Votobia, Olomouc 2001. model, Morálka jako protipřirozenost,

§4.

13

vypracované odevzdejte do 31. října 2008

960

965

970

975

980

985

990

995

12.2.2

1000

1005

1010

1015

1020

1025

1030

1035

1040

1045

pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí — a přece je to jejich čin! “ — Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: „Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?“ — §343. Jak je to s naším veselím. — Největší událost novější doby, — že „bůh je mrtev“, že víra v křesťanského boha se stala nevěrohodnou — počíná už vrhat na Evropu své první stíny. Přinejmenším několika málo lidem, jejichž oko, jejchži podezření v očích je dost silné a dost citlivé na tuto podívanou, se teď zdá, že právě zašlo nějaké slunce, že se jakási stará hluboká důvěra zvrátila v pochybnosti: náš starý svět jim musí připadat každým dnem zšeřelejší, nedůvěřivější, cizejší, „starší“. V zásadě však můžeme říci: ta událost sama je příliš velká, příliš odlehlá, příliš vzdálená chápavosti mnohých, než abychom mohli prohlásit, že třeba jen zpráva o ní už dorazila ; natož pak, že by již mnozí věděli, co se tu vlastně událo — a co všechno, když je tato víra podlomena, se nyní musí zhroutit, protože to na ní stálo, opíralo se o ni, bylo do ní vrostlé: například celá naše evropská morálka. Tato ohromná lavina boření, ničení, zániku, převratu, jež nás teď čeká: kdo by z ní již dnes uhodl tolik, aby se mohl stát učitelem a hlasatelem této nesmírné logiky hrůzy, prorokem zšeření a zatmění Slunce, jaké Země ještě asi nepoznala?. . . Do konce my, rození hadači hádanek, kteří jako bychom čekali na horách postaveni mezi dnešek a zítřek, vpjati do rozporu, mezi dneškem a zítřkem, my prvorozené a předčasné děti nadcházejícího století, jimž by se vlastně stíny, které za okamžik zahalí Evropu, měly ukazovat už nyní: čím to je, že dokonce i my hledíme vstříc tomuto postupujícímu zatmění bez opravdové účasti, především bez starosti a úzkosti o sebe? Snad jsme ještě příliš ovlivněni nejbližšími důsledky této události — a tyto nejbližší důsledky, její důsledky pro nás, nejsou navzdory všemu očekávání vůbec smutné a zarmucující, podobají se spíše jakémusi novému, těžko popsatelnému druhu světla, štěstí, ulehčení, rozveselení, povzbuzení, červánků. . . Vskutku, my, filosofové a „svobodní duchové“, cítíme při zprávě, že „starý bůh je mrtev“, jak na nás dopadá záře

Smrt boha

§125. Pomatenec. — Neslyšeli jste o onom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám boha! Hledám boha!“ — Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v boha nevěřili, vzbudil velké veselí. Snad se neztratil? pravil jeden. Což se zaběhl jak dítě? řekl druhý. Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se? — tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy: „Kam se poděl bůh? vzkřikl, já vám to povím! My jsme ho zabili — vy i já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě zvuk hrobníků, kteří pochovávají boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? — i bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži — kdo z nás tuto krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost toho činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, abychom jej byli hodní? Ještě nikdy nebylo většího činu — a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!“ — Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svítilnou o zem, až se roztříštila a zhasla. „Přicházím příliš brzy, řekl potom, ještě nenastal můj čas. Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla až k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je 14

vypracované odevzdejte do 31. října 2008

1050

1055

1060

1065

1070

1075

1080

1085

1090

1095

1100

1105

nových červánků; srdce nám při tom překypuje vděkem, údivem, tušením, očekáváním, — konečně je náš obzor zase volný, byť ne jasný, konečně smějí zase naše lodě vyplout, vstříc jakémukoliv nebezpečí, a poznávající se zase může odvážit všeho; moře, naše moře se tu zase prostírá otevřené, možná ještě nikdy neexistovalo tak „otevřené moře“. —

shromážděno mnoho lidu: neboť bylo vyhlášeno, že uvidí provazolezce. A Zarathustra promluvil k lidu řka: Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán? Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti, než abyste překonali člověka? Čím je opice člověku? Posměchem nebo bolestným studem. A stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem nebo bolestným studem. Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opice — více než kterákoli opice. Kdo však je z vás nejmoudřejší, je také rozmíškou a míšencem rostliny a strašidla. Ale což vám káži, abyste se stali strašidly nebo rostlinami? Hleďte, hlásám vám nadčlověka. Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: nadčlověk budiž smysl země! Zapřísahám vás, bratři moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí, či ne. Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž země je syta; nechť tedy zahynou!14

12.2.6 Je smrt boha událost tragická, radostná, ambivalentní? Detailně rozeberte. 12.2.7 Ve které postavě promlouvá Nietzsche? Pomatenec nebo nevěřící? 12.2.8 Jak to, že ti, kteří v boha nevěří, nechápou jeho smrt? 12.2.3

1110

1115

1120

1125

1130

1135

1140

Nadčlověk

1. Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil. Posléze se však proměnilo jeho srdce, jednoho jitra vstal se zorou, předstoupil před slunce a promluvil k němu řka: „Ty veliká hvězdo! Čím by bylo tvé štěstí, kdybys neměla těch, kterým svítíš! Po deset let jsi přicházela sem nahoru k mé sluji: byla by ses nasytila svého světla i této cesty, nebýti mne, mého orla a mého hada. Ale my jsme tě očekávali každého jitra, odnímali ti tvůj nadbytek a žehnali ti za něj. Pohleď! Omrzela mne má moudrost, tak jako včelu med, když ho nasbírala příliš; třeba mi rukou, jež se natahují. Rád bych daroval a rozdával, až se zase jednou mudrci mezi lidmi potěší svou pošetilostí a chuďasové svým bohatstvím. Proto musím sestoupiti v hloub: jako ty sestupuješ navečer, kdy kráčíš za moře, i do podsvětí přinášejíc světlo, ty hvězdo přebohatá! Musím jako ty zaniknouti: tak jmenují to lidé, ke kterým chci dolů. Teď mi požehnej, ty poklidné oko, jež i na štěstí příliš veliké můžeš bez závisti hledět" Poháru žehnej, který chce přetéci, aby se voda zlatitě z něho řinula, na všechny strany nesouc odlesk tvé slasti! Pohleď! Tento pohár se chce zase vyprázdniti, a Zarathustra se chce státi člověkem.“ [. . . ] 3. Když Zarathustra přišel do nejbližšího města, jež leží u lesů, nalezl tam na tržišti

12.2.9 Co by mohl Nietzsche myslet nadčlověkem? 12.2.10 Jaká je souvislost mezi „Zde se kochal svým duchem a svou samotou“ a „Co jste vykonali, aby byl překonán?“ ? 12.2.11 Ve světle předcházející kritiky apoštola Pavla a nepřirozené morálky vysvětlete, v čem spočívá „povrhování životem“ kvůli nadpozemským nadějím.

14 Tak pravil Zarathustra, Zarathustrova předmluva §3; Votobia, Olomouc 1995.

15

vypracované odevzdejte do 31. října 2008

1145

1150

1155

1160

1165

1170

12.3

něco do nekonečna si odporujícího, nekonečně s sebou se rozcházejícího a v sebe se vracejícího, nejmagičtější labyrint, souverainní Vůle, která činí si s ní, co jí libo. [. . . ] Vůle, která je všemocná, věčně v sobě spočívající, nic jiného nechtějící, než souverainní Boží pohrávání si vším, tedy i pravdou, tedy i sama sebou. Absurdita je neomezená volnost, je naprosté pod světa, nad vůle, a je totéž, co nekonečnost. Pravda jest jen ubožácké stavidlo, zbabělé ohražování se, lpění na hroudě, — opak letu; jen nejubožejší zastavení života, nejstupidnější idol [. . . ] teprv kde celá moc její končí — začíná nový svět, druhý život, vyšší vesmír, říše Boží, vyšší logika.15 Intermezzo. Praemissy k lepšímu chápání u nižších čtenářů; nejnižší potřebovali by ještě jiné: Jediné, co může existovat, je vědomí; být a být vědom je totéž; sum, ergo cogito — Neboť pojem jsoucnost předpokládá pojem vědomí.16

Ladislav Klíma: deníky

Nic nebylo filosofií dosud tak perhorreskováno, jako faktum alogicity logiky. Do té míry, že nikdo neodvážil se pohledět mu jen přímo v oči — doznat si jej. Neboť nedoznal si jej kdo nedovedl vyvodit z něho kosequence, — kdo nedovedl dle něho zaříditi všechno své jednání svého ducha. Rozebrali sice někteří filosofové toto thema, našli odpory, antinomie, circuly, absurdity v nitru poznání. Však málokteří doznali, že mají neomezenou, absolutní platnost, — a ti, kdož to i jakž takž doznali, — odskočili hned od této příšerné pravdy jinam, — obyčejně do „praxe“ a vedli si svou jako dříve, — jako dříve jezdili na stínu své klisny „pravda“, nevidouce, že ji právě zabili. Alogicita logiky byla lidstvu dosud tváří Gorgony. Něco naprosto nesnesitelného, nemožného, zlo zel v podstatě; šílenec, kdo by se byl odvážil vzíti ji v ochranu; říci „ je krásná. . . “ Odkud tato hrůza? Nemá kořeny v nejvnitřnější bytosti člověka? Poznat je — neznamená to poznat lidské tajemství?. . . A — byl dosavadní člověk něco, co je cílem? Není jen první, nejprvnější etapou na cestě k cíli? A připustímeli to, nedojdeme k resultatu, že vše, vše, co se zdálo patřit k jeho podstatě, tedy podstatě věcí — je jen něco dočasného, nedokonalého? že nutna naprostá revoluce v nejzákladnějších jeho vírách, „ jistotách“? Že v našem případě absurdnost pravdy, tak hrůzou kde koho plnící, je vskutku tím nejžádoucnějším, tím, co v nejtěsnějším vztahu k novému, netušeně vysokému stupni života, — co může nám ukázat, v čem tento, v čem velká budoucnost může, musí spočívat?

12.3.1 Jaká je dle Klímy hodnota vůle a jaká je hodnota rozumu? 12.3.2 V čem se Klíma shoduje s Berkeleyem? 12.3.3 V čem se Klíma shoduje s Nietzschem?

II. Logičnost logiky, skutečná jsoucnost pravdy znamenala by něco pevného, neměnného, nade vším stojícího; docílení, klid; led, smrt; otrocké řetězy. . . To vše odporuje pojmu Absolutního; pojem Bůh vylučuje pojem pravdy, ať to zní jakkoli paradoxně. [. . . ] Postulatem Boha jest Absurdita, jak se tomu zpravidla říkalo. Jest illusivnost pouta, řečného pravda. Bůh jest absolutní volnost, absolutum nemůže nic nad sebou strpět; co je nade mnou, toho jsem otrokem. Jest ohromná, z hloubi neznámá pravda, že „není pravdy“ totožno téměř je s větou „ jest Bůh“. Kdo silen dost, aby celou hloubku a dosah toho pochopil? [. . . ] Pravda jako pouhá illuse; jako

15 Ladislav Klíma, Mea (Sebrané spisy I), Torst, Praha 2005. Pg. 102–104 16 pg. 174–175.

16

vypracované odevzdejte do 31. října 2008