DVOJÍ KRAJINA
Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA PEDAGOGIKY Katedra výtvarné výchovy
DVOJÍ KRAJINA Diplomová práce
2
Brno, Jarní semestr 2012 Vedoucí diplomové práce: Mgr. Petr Kamenický
Vypracovala Bc. et Bc. Kristýna Marešová
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Úvod
Tato práce je textovým doprovodem praktické diplomové práce - cyklu fotografií s názvem Dvojí krajina. Text práce má 55 720 znaků, tj. 30 normalizovaných stran.
Text této práce objasňuje důvody a podoby vzniku praktické části a je také hledáním osobního významu krajiny a rozhlíží se po širších souvislostech tohoto pojmu. Krajina je věcí velmi individuální a její pochopení závisí na tom, kdo je v krajinách přítomný. Krajiny jsou viditelné a neviditelné, vnější a vnitřní, osobní a zároveň všem přístupné, vzdálené a blízké, neznámé i objevené. Fotografie jsou vytvořeny v mé přítomnosti za účasti krajiny, rychlosti, pohybu, náhody a mého záměru. V této práci hledám a nacházím, čím by pro mě krajina mohla být a čím je pro jiné. Hledám podobu krajiny.
3
MÉ KRAJINY NA FOTOGRAFIÍCH popis vzniku, tvorby
„K tanci musíš mít nepřítele.“1 Tou stejnou krajinou, tou stejnou cestou projíždím už více než dvě desetiletí. Je to nutnost a je to zároveň poc ta. Nevím, kdy jsem ji začala vnímat ani kdy jsem se o ni začala zajímat. Ani kdy se začala zajímat ona o mě. Sledovala jsem dlouhý čas zvědavě a s potěšením, jak krajina ubíhá, jak se proměňuje. Jak je každý rok s každou roční dobou podobná tomu loňskému a přitom vždy trochu jiná. Upřeně jsem očekávala, jestli zahlédnu některý z těch momentů, kdy nastává změna a kdy znovu ožije něco z důvěrně známého.
4
Unaveně, téměř nemocně se nechávám odvážet tou stejnou krajinou už po tolikáté. Kdybych nemusela, nikdy bych to nedělala. Ale možná protos tu.2 A nakonec ještě, že musím. Uvědomuji si jasně, jak málo jsem ochotná sama něco nelehkého dělat, tak alespoň prozatím přijímám „musím“ vlastně s takovým povděkem, povzde chem. Nikdy jsem tu nebydlela a přece vím, že se navracím. Bydlí tu kořeny. Mé oči si oblíbily pohlížet na tuto zemi. V souhře polapení a nutnosti trávit pravidelný čas na cestě tam a zase zpátky, vytvořil se vztah, který už každým dalším jakýmkoliv krokem pouze roste, ve chvíli, kdy dospívající rozčilenost přejde v pochopení, porozumění. Mé krajiny mají mnoho podob a mnoho kapitol, ale jednotlivé kapitoly se od sebe liší nakonec jen nepatrně. Některé myšlenky nepatří jen do jedné kapitoly, a tak se objevují vícekrát. V této práci popisuji a hledám souvislosti svého dlouhodobého hledání a fotografování krajin. Nejraději bych k těmto fotografiím neřekla, nenapsala nic. Tak jako mnozí jiní, bych chtěla doufat, že v mých fotografiích je už všechno obsaženo. „Příteli!
1
„K tanci musíš mít nepřítele, ale který nepřátelský meč tě může poctít svým tancem, jestliže v tobě nikoho není?“ SaintExupéry: Citadela, 1994, s. 130 2
„těžší rád mít koho musíš, ale možná protos tu.“ Radůza, Bylo nebylo.[online].
Pročpak mi vyčítáš nemluvnost? Je přece tolik věcí na světě, Jež vybočují z mezí slov i písma.“3
Ale že stejně musím, vzniká tu prostor pro chápání krajiny mnohem větší, nebo určitě jiný, než by vznikl pou hým pohledem, prohlížením. K času strávenému fotografováním se přidává čas strávený přemýšlením a psaním. Tím se otevírají nové možnosti a souvislosti, snad nejen pro mě. Na úplně všedním začátku. Pro cyklus fotografií krajin je důležitý banální moment, kdy jsem si zakoupila fotoaparát, který „vyfotí, co budu chtít vyfotit“, digitální zrcadlovku Olympus E510. Kterou na rozdíl od automatu, který mi vnucuje svoje schopnosti „špatně fotit, co jsem si nevybrala,“ donutím já, aby fotila, co já chci. To se podařilo, naučila jsem se svým fotoaparátem spolupracovat za krátko tak, že mé fotografování se stalo intuitivním a v mých záměrech mi „nepřekáželo“. Více než fotografování mě zajímal a zajímá přednostně obraz. Obraz byl vlastně zásadním impulzem ke spolupráci se zrcadlovkou. Kdysi dávno, kdy jsem jako starší dítě fotila starým kinofilmovým automatem kodak, pamatuji si, jak jsem hledala záběr a dobře si rozmýšlela výslednou fotografii. Těšila jsem se proto velmi na to, že místo okénka s permanentně vybranou fotografií – tedy místo displeje budu zase moci vybírat hledáčkem kompozici. A tímto způsobem se řídila téměř vždy, když jsem fotila, nebo když jsem se učila s fotoaparátem fotit. Fotografování je pro mne hledání a v něčem připomíná jednu školní hru, kdy děti mají v ruce rámeček a chodí a hledají svůj obraz ve skutečném prostředí. Jakmile jej najdou a jsou spokojeni, rámeček nechají ležet a obraz ukazují ostatním dětem. Displej automatických digitálních fotoaparátů, tak nějak naznačuje, že vhodný moment pro stisknutí spouště je vcelku kdykoliv. Snad pro vzpomínku na focení starým kinofilmovým fotoaparátem, fotím s hledáním. Vyplatí se mi ale čekat, přestože digitální fotoaparát umožňuje fotit nepřetržitě. Uvědomuji si, že trpělivostí se cvičí mé vidění a můj smysl pro kompozici. Nerada fotím konzumně. V případě fotografií „zpětných krajin“ ale toto pravidlo z části porušuji.
3
Ping Sin: Hvězdy a jarní vody, 2009, s. 12
5
6
Zpočátku jsem fotografovala mnoho. Fascinovali mě různé struktury, odrazy, okna, špíny. Celá výtvarná řeč města, venkova i přírody. Zachycovala jsem výtvarný obraz makrosvěta různých povrchů. Nic zvláštního, nic neobvyklého. Zajímaly mě barvy, vztahy, různé grafické či kresebné detaily. Těšilo mě ale z těchto fotografií vybírat ty, ze kterých nebylo zřejmé, co přesně bylo původně foceno. Tato záliba v nejasnosti se nachází na mnoha mých fotografiích, a také především na těch posledních (Krajiny K a L a A). Mám ráda nejasnosti. Ke strukturám a povrchovému pozorování a zaznamenávání světa se přidala hloubka a rychlost. Struktury s více vrstvami, které se prolínají a rychlost a pohyb jako proměnná při záznamu fotografovaného obrazu. Vznikl z toho cyklus struktur, kde pohyb, rychlost či čas měli na utváření obrazu většinou zásadní vliv. Hledala jsem odrazy svého výtvarného vidění v různých skrytých a špinavých okenních tabulí tramvají, popraskaných výloh, zamlžených oknech jedoucího auta a vše jsem fotila a vybírala a fotila. Na fotografiích nebylo znát, odkud pocházejí, co struktury tvoří. Šlo tedy o fotografie zachycující abstrakci, které měly vizuálně nejblíže ke grafikám, nebo malbám. Naštěstí jsem nebyla jediná, kterou zajímaly, a tak jsem je vytiskla a vystavila 4 a kapitolu uzavřela. Fotila jsem tedy podobně jako mnoho lidí, kteří si pořídí výkonnější fotoaparát, všemožné věci, které jsem potkala. Fotila jsem v různých situacích, dokumentovala činnost v dětském oddíle, fotila jsem detaily, lidi, zvířata, makro a také jsem fotila krajinu. Vlastně všechny tyto fotografie patří do fotografií, které jsou foceny vcelku bezcílně, bezděčně, bez. Jsou to fotografie, které vznikají jen kvůli jedné ambici a to potěšit ty, se kterými trávím čas. Nicméně bez těchto všedních fotografií by jiné mé fotografie nevznikly. Krajinu jsem fotila proto, že se mi líbilo spojení pohybu s krajinou a také pro ni samotnou. Fotila jsem ji během dlouhých a opakujících se cest, možná i proto, že není možno vyfotit krajinu dvakrát stejně. A tak i svou přítomností přidávala na mých cestách, které se rutině opakovali něco tajemného, něco, co mohlo překvapit, něco na co jsem se těšila. Nejvíce mě oslovovaly fotografie, kde se stala nějaká fotografická chyba. Například stromy v popředí byly vyfotografovány v příliš dlouhém čase, a tak byly rozmazané, ale vytvořily tak závoj krajině, která se nacházela za nimi. S velkým napětím jsem vkládala fotoaparát do počítače a čekala, zda se fotografie povedly. Vybírala jsem z nich ty, které byly zajímavé a nesly v sobě dotyk krajiny změněný pohybem a zachycený fotoaparátem. 4
Výstava 8. 12. 2009 – 22. 1. 2010, „Neskutečnosti“ v galerii Chodba Katolického Gymnázia v Třebíči
7
Vznikal takový pohled na krajinu, který není možné normálně očima uvidět. Fotografie zachycují krajiny, světy, tak jak nejsou bez fotoaparátu a stisku spouště viditelné. To platí pro všechny mé fotografické krajiny. V jeden okamžik pak přišel nečekaný a zásadní objev. Vyfotila jsem z okna jedoucího auta krajinu a dovnitř fotografie se mi dostala chyba. Chyba, z které jsem ale tentokrát neměla moc radost, vypadala jako vražená pěst. Bylo to zpětné zrcátko. Divně trčelo do krajiny a překáželo. Prvně jsem se na tuto chybu podívala jako na fotku, kterou hned vymažu, ale vzápětí jsem si uvědomila, že krajina ve zpětném zrcátku je podobně vzdálená jako ta, která se nachází za zrcátkem (či před ním). Při menší hloubce ostrosti, při zaostření vzdálených krajin mizí orámování zpětného zrcátka a krajiny „za oknem“ a „za zrcadlem“ se dostávají do velmi těsné blízkosti, do velmi těsného vztahu. Prolínají se, vrůstají do sebe, doplňují se a stávají se jedním obrazem. Zatajil se mi dech. Otevřela se mi úplně jiná a úplně nová možnost, jak zaznamenat krajinu. Pracovně jsem si nazvala tuto krajinu „zpětná krajina“. A začala jsem s tímto námětem experimentovat. K této hře dvou pohledů do krajiny spojených v jeden se přidává rychlost jedoucího auta.
8
Ve chvíli, kdy jsem učinila tento objev, se stmívalo, a tak jsem vytvořila jen několik prvních experimentálních snímků. Hned při další možné příležitosti jsem svůj objev přezkoušela a ověřila. Pak jsem opatrně zkoumala, jestli takováto krajina zaujme někoho dalšího. Většinou nedovolím podívat se na nějaký svůj experiment, který je v začátku, více jak třem lidem. Jde o velice malý riskantní vzorek populace, ale naštěstí mu nebyli mé experimentální krajiny lhostejné, docela je zaujali, a tak jsem v hledání těchto obrazových krajin pokračovala. Hledání se stalo spíše lovením. Lovení krajin mě časem pohltilo. Byla jsem touto možností fascinovaná. Jednotlivé fotografie jsem během focení nestačila kontrolovat. Fotila jsem velké množství snímku jdoucích po sobě, protože, jak jsem psala, proměnou v tomto procesu byla i rychlost pohybujícího se auta. Když jsem obrázky po hodině jízdy nepřetržitého fotografování prohlížela, byl to zážitek podobný vyvolávání klasických, starých analogových fotografií v černé komoře, nebo jejich vyzvednutí ve fotolabu a první zhlédnutí. Díky jedoucímu autu nebylo možné si kompozici vyfocené krajiny přesně namyslet. Jen rámcově bylo možné předjímat.
9
Zkoušela jsem fotografovat tímto způsobem bez omezení pohybem, ale nebyl to způsob, který by mi přišel pro mě něčím zajímavý. Chyběl mu rozměr, který by v sobě měl napětí a překvapení. Krajiny se také nedostanou bez pohybu tak blízko k sobě. „Místa jsou zrcadly některých částí nás samých, jsou to nitky vedoucí k příběhům, tajemstvím a banalitám.“5 Princip náhody využívám ve fotografování jako tvůrčí sílu. Přítomný prvek náhody omezuje stoprocentní kontrolu nad vznikajícím dílem. Jako autorka přináším do vztahu tvoření především nápad, způsob realizace a tomu všemu dávám své místo, čas a prostor. Také vnitřní vztahy a důvody, proč a kde dílo vzniká. Výsledný obraz nebo záznam potom může, ale také nemusí odpovídat mým představám. Na začátku mohu mít své představy o tom, jaký by mohl být konečný výsledek, ale také nemusím. V průběhu práce se ukázalo, že vhodné je mít střízlivou představu, která vede, nikoliv přesnou, která omezuje. Na tvorbě, ke které je přizvána náhoda jako tvůrčí prvek, mě zajímá její tajemná proměna situace.
10
Ve chvíli, kdy jsem se začala příliš soustředit na vznik těchto zpětných dvojích krajin a začala jsem svému fotoaparátu a sobě příliš nutit představu odvozenou od dříve vyfocených a mě již důvěrně známých „zpětných krajin“, tak v tuto chvíli se tvorba zasekla a již zcela pochopitelně nemohla nikam dál pokračovat, protože jsem ji příliš přesně nutila vzorce minulosti. Zkusila jsem se vrátit k tomuto postupu po delší odmlce, ale jen jsem si ověřila, že tento styl práce je pro mě už vyčerpaný. Hledání krajin také bylo výběrem z krajin. Nejdříve jsem z krajiny vybírala motivy při fotografování, později jsem vybírala fotografie, a nakonec jsem vybírala části - výseky z fotografií. Vznikaly stovky fotografických obrazů krajin a jen některé byly kvalitní a jen některé oslovovaly. Jen některé měly tu moc vyznít. Dalším impulzem v hledání krajin byla velmi banální, všední záležitost. Skoro se mi příčí ji odtajňovat, zdá se mi, že tím svým „dvojím krajinám“ trošku ubližuji. Ale třeba je někdo zvědavý, jak krajiny vznikali a co bylo na začátku. Tak se tedy dostávám k základním stavebním kamenům mého „krajinofocení.“ Dostala jsem od své přítelkyně K. jako dárek nejlepší bylinkový sypaný čaj, jaký jsem kdy ochutnala a jaký, kdo z mých přátel, mnou přinucených, ochutnal. Časem jsem zjistila, že bylinky v průhledné skleněné konvici tančí. Jak těžknou vodou, roztáčejí se a pomaličku dopadají na dno. Mezi bylinkami byly většinou ty, které rostou v Čechách a na Moravě. 5
Cílek: Makom, 2007, s.8
11
Zvlášť pěkné bylo pozorovat sedmikrásky… Zaujal mě tento pohyb i prostor, který v konvici vznikal. Vzala jsem fotoaparát a vyfotila několik snímků. Z čaje v konvici vznikl obraz, ve kterém se ve vzduchoprázdnu vznášely květy, dole pod nimi byla vrstva spadaných květů, snad také trochu květinový – krajinový horizont. Osvětlovalo to slunce, které právě zapadalo za domy, které lemují široký dvůr, kde bydlíme. Květiny na fotografiích poletovaly zvláštním prostorem. Při mém hledání v těchto zvláštních květinových krajích, jsem narazila na odraz skutečné krajiny, který se ve skle zrcadlil. Opět tu byly dvě krajiny, jedna v popředí, druhá v pozadí. Tento moment byl dalším impulzem k hledání nových dvojích krajin.
12
S těmi prvními měly společný odraz skutečné krajiny a dalším prvkem nebyla vkomponovaná krajina díky propojení se zrcadlící se krajinou, ale přítomnost krajiny vytvořené. Vzala jsem své výtvarné rekvizity – konvici, PET – láhev s vodou a fotoaparát s sebou do krajiny. Přidala jsem k nim myšlenku, že tvořené krajiny budou z materiálu, z přírodnin, které budou patřit krajině, v níž budu fotit. To platí pro krajiny L. a K. V krajinách A. toto platí jen částečně, protože vznikly v prostředí města. Nakonec i v tvořených dvojích krajinách je důležitým prvkem krajina, prvky krajiny, pohyb, úhel pohledu a nemožnost fotografii zopakovat. Moje krajiny jsou krajinami, že se krajinami zdají být.
Barevnost Krajiny na mých fotografiích mají omezenou barevnost. Podobně jako si mé krajiny vybírají jen málo z prvků kraje, násobí, dělí, pozměňují jejich význam a vztah, nebo úplně vynechávají význam a vztah, stejně tak mají mé krajiny jen něco málo z široké krajinné barevnosti. Vzpomněla jsem si na to, že pokud středověký malíř měl v úmyslu podtrhnout ve své iluminaci nějaké poselství, umístil výmluvné gesto do středu obrazu před čisté zlaté pozadí.6I tak může působit krajinný prvek jako symbol vyzdvižený z krajiny, kterému náhle připadne větší důležitost a který není se svojí původní funkcí svázaný. Vytváří se v prostředí vzduchoprázdna nové možnosti. V malé škále barev lépe vyzní jednotlivé tahy krajiny.
6
Např. Gombrich: Příběh umění, 1992, s. 133
13
Ve škálách omezených, tmavých, zádumčivých či melancholických, nebo dokonce smutných barev. Přemýšlela jsem nad tím, jestli celý svět a krajiny vnímám smutně, melancholicky. Odpovědi mám dvě. Jedna odpověď má blízko k ano a myslím, že je to i nechtěná reakce na podobu světa, který mě obklopuje, ačkoliv třeba smutně pro mě vůbec neznamená negativně. A druhou odpověď jsem zaslechla z českého rozhlasu. „Tragické dny se odehrávají ve dnech, kdy je jasná modrá obloha,“7 a tak proto na žádném z mých obrazů krajin není „jasně modrá“ optimistická obloha, došlo mi a uklidnila jsem se. Za tuto odpověď jsem vděčná. A tak jsem konečně ráda, že vím, proč tomu tak je. Z čeho se krajiny skládají Krajina jsou pro mne fragmenty, symboly, z kterých skládám svůj vlastní obraz. Abstrahované prvky, abstrahované příběhy, které pozbývají původní podoby.
14
Fotila jsem krajinu Vysočiny a ona si mě nenápadně přitáhla, naučila mě obdivovat se ji. Nepozorovaně jsem propadala kouzlu osamělých stromů, osamělých ještě zachovalých, ještě žijících starých stavení, které jsou někdy od krajiny samotné těžko rozeznatelné. Lesy, cesty, silnice. Rozpadlé domy, fabriky, telegrafní tyče, asfalt. Počasí a roční doba. Ticho a samota. Milovala a lovila jsem všechny tyto prvky krajiny, snad proto, aby postupně v mých fotografiích vymizeli a aby zůstal jen dojem, jen skladba, rytmus, barva, vztah, napětí. Aby se z těchto konkrétních prvků stala abstrakce, prostor, který dává místo dalším prostorům, ve kterých je možné přemýšlet, v kterých je možno se pohybovat docela jinak. Vzduchem. Fotografie zpětné krajiny přešly k fotografiím tvořených krajin. I tady používám jako podklad, pozadí krajinu, která ale ve většině fotografií už není postřehnutelná. Mohla by se vnímat jako podkresba, která je konečným výsledkem docela ignorována. Reálná krajina, ve které jsem fotografovala, ale tvoří zásadním způsobem atmosféru celého obrazu, ačkoliv ten se už skládá z různých jiných předmětů, které krajinu připomínají. Tvoří svůj kraj, nezávisle na krajinách přírodních. Už jim jsou jen podobné. Už jsou s nimi jen příbuzné.
7
Keiko: Poslední krajin: A úvaha o modrém nebi, 2008.
15
Fotografováním jsem si ověřovala své vnitřní výtvarné chápání, vztahy, své konstrukce. Svoji výtvarnou hru, své chápání výtvarné (snad) harmonie.
UVIDĚT KRAJINY Výchova k vidění/ jak jsem se ne-učila vidět Fascinovaly a dodnes mě fascinují fleky, mapy, šmouhy a různé jiné vady na kráse města, které s neuvěřitelnou přesností zaujímají zcela dokonalé místo v prostoru. Mám ráda výtvarnou řeč města, která vzniká jakoby omylem. A nalezená se pak může stát obrazem pro jednoho diváka, či může se stát ve větším měřítku nalezenou instalací.8 Před časem jsem si uvědomila, že se dívám na svět jako na souhrn výtvarných vztahů. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak je to možné…
16
Objevila jsem, že dívání se na svět skrze hledání výtvarných, grafických vztahů v prostoru je vlastně docela výstřední záležitosti. Je to možnost vidět svět dost jinak. A nenaučila jsem se to sama od sebe. Přemýšlela jsem o svých prvních a vlastně značně směšných fotografických začátcích. Nedávno jsem vyhodila okolo dvou kil fotek, které jsem vytvořila během střední školy. Probouzení výtvarného vidění, jeho pěstování. Velice se skláním před těmi, kteří byli natolik dospělí, že dokázali v těch jednoduchých a často nezajímavých pokusných fotografiích vidět možnosti budoucího obrazu. „Podívej toto je zajímavé. Jak bys toto posunula, a když zakryješ toto…“ Naučila jsem hledat v obrázcích přesnou vyváženost. Je to pohled grafický. Neplatí pro vše, ale je mi základem, ať už se na výtvarná díla dívám v galerii, nebo když se pokouším o hledání sama. Až po delším čase jsem si uvědomila, jak trpělivým a postupným povzbuzováním a poukazováním na to, co je v obraze dobré, co má smysl, naučila jsem se vnímat vnitřní svět své výtvarné řeči. Důsledné poukazování na to, co je dobré a téměř neupozorňování na to, co je špatné, vytvořili ve mně základ k důvěře v objevování výtvarného jazyka světa. Když jsem si poprvé uvědomila, že jsem takto byla vyučována, byla jsem tím velice ohromena. 8
Nalezená instalace - termín V. Cílka: Makom, 2007, s. 44 - 52
17
Dostala jsem tak dar dívat se na svět výtvarnýma očima. Dar, který mi už nikdo nemůže vzít a patrně ani já se ho příliš nemůžu vzdát, jen snad kdybych příliš chtěla. Tento „pedagogický přistup“ osobního povzbuzování mi zůstane navždy příkladem toho, jak vychovávat a vést tak, aby člověk hledal sám. Je to příklad jak vychovávat, aniž vyučovat, či ještě hůř poučovat. Poučovat je možná něco jako podomní obchodování, které je pochybné. Podomní, pokoutné učení by mohlo být poučování. A tak si myslím, že ten, kdo vidí a ostatním ukáže, co vidí, je nejlepším učitelem sobě i ostatním, ale nejdříve se musí dívat. Byla jsem tedy obdarována a vnímám, že pravda o tom, že ti nikdo nemůže vzít to, co jsi darovala, je pravdou i pozpátku. Nemohou ti vzít, co jsi dostala. Alespoň v případech tomuto podobných. V darování je obrovská síla.
18
Jan Čep napsal na adresu mladých básníků, že jejich básně jsou průměrné a že si mají dávat pozor na to, aby za svá básnická díla nepovažovaly to, co vzniklo v nich znalosti básní předcházejících generací. V této souvislosti je zcela jistě i má krajina složeninou toho, co mě jiní naučili milovat a vnímat. I přesto nepřestávám doufat, že i ve mně, která jsem obklopená jazykem umění předchozích generací a své rodiny, něco malého osobního vzniká.
SYMBOLY a VÝZNAMY KRAJINY „Evropská krajina stojí někde mezi přírodním a kulturním fenoménem,“9můžeme na ní zahlédnout, jak žijeme a jak o sobě a světě přemýšlíme. Krajinu lze charakterizovat atributy a symboly. „Atributy10 krajiny jsou prostor krajiny, autenticita krajiny, krása krajiny a paměť krajiny.“ Prostor, který je tvořen rozvržením jednotlivých ploch zeměpisných části, autenticita jako místní neglobální charakteristika, krása utvářená mnoha generacemi jako estetická hodnota a paměť krajiny, která je schopná nést v přítomnosti vědomí minulosti.11 Je pro mě důležité navazovat na způsoby vnímání světa lidí, kteří tu žili přede mnou, zvláště pak těch, kteří jsou částí mé rodiny. Vědět o věcech a místech víc, znát jejich historii, jejich původ, stojí v základě toho, proč si jich vážím, proč je mám ráda. Ačkoliv většinu symbolů ze života předešlých generací nejsme schopni žít, protože
9
Cílek, cit. z Krajina jako dar, 2010, s. 8 atribut je poznávacím znamením - Blažíček – Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, 1991, s. 23 11 Rozdělení dle V.Cílek, citováno z Krajina jako dar, 2010, s. 8 10
19
naše vnímání světa a podmínky, ve kterých žijeme, jsou velmi odlišné, některé hodnoty přetrvávají, třebaže jim nejsme zcela věrni, vnímáme je jako pravdivé a nepochybujeme o jejich důležitosti.12 Krajina a příroda vůbec měla v historii dlouhá staletí jasnější místo i jasnější funkci. Souvisela s životem a smrtí a její význam nebylo nutné hledat a objevovat, byl přítomný. Krajinu je možné vnímat archetypálně. Její jednotlivé prvky působily na lidstvo odedávna, a tak v sobě nesou něco stálého, všeobecně více či méně platného. Pokud na člověka nepůsobí krajina svým specifickým duchem, svým geniem loci,13 pokud člověk není krajinou osloven, může být snad osloven jejími jednotlivými částmi. Podobně jako je možné sledovat uvnitř historické budovy její jednotlivé pamětihodnosti.
20
V krajině je možné nacházet symboly v několika rovinách, symboly přírodní, krajinné a symboly kulturní, symboly osídlených a obydlených míst. Myslím, že symbolická místa v kraji vznikají či vznikaly především z vděčnosti. Symbolická místa pohanské minulosti - Prameny, vody jako zdroje životodárné vody, pole, úrodná země jako zdroj obživy, ale stejně tak poutní místa, kapličky a boží muka jako vděk za odvrácení tragédie, války, za uzdravení. K symbolům krajiny patří také její tajemné příběhy, stará sídla, zajímavé osobnosti, které odtud pochází, nebo zde pobývaly či žily. Krajina je velkou alegorií života, vztahů, duše. Krajina je nedokončeným slovníkem. Krajinu tvoří fragmenty, symboly, které do ní vkládáme, i které od ní a od sebe očekáváme. A z nich skládáme svůj vlastní obraz.
12
„Podstatu odvěké i dnešní babylonizace vidím v postupujícím matení jazyka, v rozvracení řeči, v umírání symbolů a v přetrhání mezilidských vztahů.“ Vrána, Karel: O smyslu symbolů v našem životě. (online) 13 např. Baleka, Výtvarné umění, 1997, s. 112: Genius loci – původní význam slova - staré římské božstvo/bůžek bdící nad místem, duch, který stráží a chrání.
21
I když se symboly v praktické práci cíleně ani vědomě nepracuji, ráda bych jim dala prostor na následujících řádcích. Především proto, že většinu symbolů v našem životě spíše žijeme a cítíme, než bychom je studovali a aplikovali. Uvádím symboliku několika prvků, které podstatně utváří podobu krajin. Symboliku hledám ve vztahu s evropskou křesťanskou kulturou, která stojí v základu podoby světa, v kterém se pohybujeme, ať už na to reagujeme ve shodě, nebo se vůči tomu vymezujeme.
22
Symbol vody Přítomnost vody patří k základním předpokladům života na Zemi a její hodnotu vnímáme zvláště ve chvílích jejího nedostatku nebo přebytku. Je přítomna na začátku mytických příběhů starověku o stvoření světa. Země se vynořuje z pravod. Tyto hlubiny byly považovány za sídla chaosu, kterého se lidé obávali. Ohlas této skutečnosti můžeme číst ve Starém zákoně „Chvalte Jahva ze země, mořské obludy, všechny propasti (...),“14 říká žalmista ve Starém zákoně a uklidňuje jistotou boží nadvlády nad chaosem vod s jeho mořskými obludami. Symbolem vody v antice, ve výtvarném umění je starý džbán, nebo také mladá dívka, která jej drží v rukou, potom může symbolizovat řeku či pramen. Čtyři řeky, které podle babylonské tradice pramenily v ráji, se staly ve středověku symbolem čtyř evangelií.15 V židovské a křesťanské symbolice má voda zásadní místo. V Novém zákoně je Ježíš přirovnáván k pramenu vody živé. Nejen v křesťanství voda symbolizuje křest, očistu, znovuzrození. Vodu nacházíme v podobách objeveného pramene, zurčícího potůčku, tekoucího potoka, plynoucí řeky. V podobách řítící se povodně a v absenci vody v přítomnosti sucha. I v podobě niv, lužních lesů, ve kterých se voda stává se zemí jednotnou. Voda přináší do krajiny život. Hledáme prameny, abychom je očistili, aby vznikaly řeky. Symbol stromu „Les – nebo háj nebo hvozd- nebo jak mu chcete říkat- je magické místo proměn, které obzvláště milují pohádky a sny. V husté zelené temnotě se země tajuplně stýká s podzemním světem: šero oživují tajné zvuky a světélkují v něm oči; světla, která sem proniknou, se skrývají v stržích a mezi listy a zůstávají neviditelná zvenčí.“16 14 15
Žalm 148, Jeruzalémská Bible, 2009, s. 1055 Hall, Slovník námětů a symbolů, 1991, s. 392
Neexistuje snad univerzálnější symbol, který by dokázal, tak dobře znázornit tolik oblastí ze života lidí, proto také jeho rozvinutou symboliku nacházíme u všech kultur, v jejichž prostředí stromy rostly. Jako strom bývá znázorněna a chápána lidská duše, život(v souvislosti s rituálem zasazení stromu při narození dítěte). Je to základní symbol lidského rodu, rodokmenu, dějin. Hořící keř je symbolem moudrosti. „Strom života“ je jedním z „kolektivních symbolů lidstva.“ Nachází se spolu se stromem poznání v ráji. Strom života bývá znázorněn jako palma nebo jako vinný keř,17 v křesťanství je ztotožněn s Kristem. Při znázornění světa jako celku, jsou kořeny obrazem pekla, kmen obrazem země a koruna obrazem nebe. Strom je u mnoha národů posvátný, v mýtech se v něj člověk proměňuje.18Posvátné byly nejen stromy samotné, ale i háje, které se vysazovaly v blízkosti svatyň. Strom stojící uprostřed pole se stává alegorií života. V jeho blízkosti, jako v oáze na poušti, žije velké množství drobných živočichů a rostlin, které jsou na jeho přítomnosti závislé. Strom je velice živým přírodním společenstvím. Symbol hory Hora, kopec či vrchol jsou přirozeným orientačním bodem v krajině. Z praktických důvodů bývala vyvýšená místa pozorovatelnou a tedy strategickým místem. Na místech, která se tyčí k nebi, se člověk také od pradávna setkával s božstvy. Na starověkých horách se stavěla návrší, zdvihaly kameny a uctívaly se ve svatyních modly. V dávných dobách patřily spolu se stromy, prameny k posvátným místům. Hora je místo, kde se s Bohem setkává židovský národ, a i křesťanům je zjevována Boží moc na hoře. 19 Hory jsou tradičním zdrojem radosti i v době současné. Lidé jezdí na dovolené, aby mohli spatřit krásu velehor. Estetický obdiv k horám je zaznamenán na konci 17. století. „Podle mého názoru jsou na pohled v přírodě nejpříjemnější ty největší věci a po rozlehlé nebeské báni a nekonečných prostorách plných hvězd není nic, co bych pozoroval s větším potěšením než moře a hory. (…)20
16
TorquatoTasso, Osvobozený Jeruzalém, cit. dle Makom, 2007, s. 67 Blažíček – Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, str. 198 18 Baleka, Výtvarné umění, 1997, s. 347 19 Proměnění na hoře Tábor, Izraelité - hora Sinaj 20 Eco, Dějiny krásy, 2005, s. 284: Thomas Burnet Telluristheoria sacra, IX, 1681 17
23
R. toužila celý život vidět hory. „Je mi líto, že jsem ji to nikdy neumožnil, ke konci života už ani neviděla.“ V. měl velkou touhu vlastnit harmonium. J. uvažoval vícekrát a dlouze nad tím, že je dobře, když můžeme lidem splnit jejich touhu, zvláště když je to v naší moci. A navíc každý má své hory, své „harmonium“. 21 Symbol země Plodivá síla země patří k nejstarším božstvům. Staré neolitické kultury stavěli své kosmicky orientované rondely, hledaly v obraze vesmíru řád a uctívali plodnost země. V Mezopotámii se objevují bohyně plodnosti symbolicky znázorněná jako Matka Země v podobě ženy s rohem hojnosti, s úrodou. Hlína země, ze které byl symbolicky vzat a vytvořen ve Starém zákoně člověk, je také základní archaickou sochařskou hmotou, ze které lidstvo tvoří. Plinius ji pro její vlastnosti otisknout hned umělcovu představu do reálné podoby, nadřazuje jako materiál kameni. V některých kulturních epochách se používala k tvorbě výhradně hlína.22
24
Křesťanství rozvíjí symbol umírání a znovuzrození v podobenství zrna pochovaného do země, které odumírá, aby přineslo užitek. Symbol slunce Slunce, které ve starověku a antice putuje oblohou z jedné strany na druhou, aby odměřovalo čas dni, bývalo považováno za božstvo. Slunce a sluneční bohové dávají ve starověku světu život a řád. Svoji konkrétní podobu mají bohové slunce jak v Mezopotámii, tak v Egyptě a Řecku a Římu. Často stáli v čele místního panteonu bohů.23Židovská tradice dává pozor, aby se slunce nestalo předmětem úcty místo Boha, a tak je nazývá pouze svítilnou větší, vedle měsíce, který je svítilnou menší. S křesťanstvím se proměňuje symbol slunce jako symbol Krista - světla, které prozařuje temnoty 24 Podle slunce se lidé orientovali i při stavbách svých chrámů. Křesťanské chrámy jsou otočeny presbytářem k východu, ke světové straně, která patří Bohu.
21 22
Vlastní záznam vzpomínky. Baleka, Výtvarné umění, 1997, s. 133
23
Royt, Slovník symbolů, 1998 s. 10
24
Royt, Slovník symbolů, 1998 str. 11
25
PŘÍTOMNOST KRAJINY V EVROPSKÉM UMĚNÍ „Náš obdiv k lesům, horám a ke krajině jako celku je výsledkem dlouhého kulturního vývoje a v Evropě se objevuje až v novověku.“25 V obecné a historické rovině Evropa hledá svou krajinu a přírodu pozvolna. Od neosobního vztahu ke krajině u Řeků, přes hledání líbezného místa a tvorby zahrad u Římanů. Raný středověk okolní krajinu zahrnuje pod svět, který je nebezpečným místem, „příroda byla tehdy opravdu vnímána jako nepřátelská“26. Středověký člověk nemá o přírodu v důsledku jeho pojetí a způsobu žití estetický zájem.
26
Co ve středověku podněcovalo zájem o estetiku přírody, byla slova Bible, kdy Bůh hodnotí stvořený svět jako velmi dobrý, krásný. 27 K zájmu o přírodu přispívá i představa ráje jako zahrady. Středověcí myslitelé obdivují přírodu a její krása je vede ke kontemplaci Boha28, blízký vztah k přírodě má sv. František nebo sv. Tomáš Akvinský. Předmětem obdivu se ve středověku i v antice stávají především jednotlivá zvířata, či květiny, nebo část přírody, nikoliv krajina jako celek.29 Krajina se v evropském výtvarném umění objevuje jako hlavní a samostatný motiv velmi pozdě. První skici krajin se dochovaly z období renesance, ale sloužily jako návrhy pro pozadí obrazu, kde se odehrává příběh, nebo jako záznam z cest. Stejně jako po celou dobu středověku, nebyla ani v renesanci krajina vnímána jako dostatečný námět pro obraz. Tato skutečnost se proměňuje během doby baroka, kdy se na některých obrazech zmenšují a postupně mizí postavy, až nakonec zůstává na plátně pouze krajina. V manýristické a barokní krajině umělec vstupuje i přímo do krajiny a vytváří zahrady a fantaskní parky. Stavitelé30 proměňují přírodní okolí svých sídel, podle svých krajinných představ. Zajímavým momentem jsou manýristické a barokní zahrady. 25
Stibral, Proč je příroda krásná?, 2005 s. 168 Stibral, proč je krajina s. 25 27 Podle Jeruzalémské Bible, s. 42 28 Stibral, Proč je příroda krásná?, 2005, s. 30 29 Stibral, Proč je příroda krásná,? 2005, s. 27 30 Stavitelé ve smyslu iniciátoři, donátoři. 26
Během 19. století byl o krajinu zájem velkolepý, podpořený doznívajícím pozdním barokem a rokokem, které si volí za témata svých obrazů galantní scény šlechticů umístěných v přírodě či přírodním parku. Romantičtí autoři toto téma dále rozvíjejí a přidávají mu osudovost a melancholii, následuje krajinomalba realistů. Krajinomalba dostává nový impulz s impresionismem a na konci 19. století se jí dostává velké pozornosti. Příroda je během historie pro umělce inspirací, vzorem i soupeřem. Krajiny se v čínském umění a v umění evropském od začátku 20. století stávají námětově vyjádřením stavu mysli. Krajinomalba Východu má zcela jiné poslání a význam než krajinomalba evropská. Čínský malíř krajin je daleko více podobný malíři iluminací středověku, nebo byzantskému malíři ikon, než krajinářům 19. století. Svůj obraz staví z jednotlivých symbolických prvků a jeho záměrem není výpověď o krajině, ale vytvoření prostoru, kde se skrze krajinné motivy přemýšlí a medituje nad životem a nad životními pravdami. Čínské krajinomalby jsou proto součástí duchovní, náboženské tvorby. „ … obrazy na hedvábných svitcích se ukládaly do drahocenných pouzder a rozvinovaly se pouze ve chvílích ticha, aby se na ně bylo možné dívat a přemítat o nich, jako když se otevírá kniha básní a v ní se krásný verš čte vždy znovu a znovu.“31 KRAJINY DUŠE Krajina dětství, Arkádie „Naše příchylnost k zemi a k určitému koutu země je doprovázena podivnou nostalgií za něčím, co nás přesahuje, co je v tu chvíli jinde než my, a nad místem, které nazýváme svou vlastí, se vznáší fata morgana pravého domova, tak jako vzpomínka na krajinu, kterou jsme zahlédli ve snu.“32
Hledá-li kdo krajinu dětství, pak se snaží nalézt něco už skoro dávno ztraceného, co by mohlo mít moc obohatit jeho přítomnost, a zároveň vnímá, že má na toto bohatství jakýsi vlastnický nárok. Krajina dětství je jako dobře ukrytý poklad, který má pro své nálezce neočekávané možnosti. Krajina dětství může být opravdovou, konkrétní krajinou z doby dětství, zvláště pokud člověku bylo dopřáno prožít tento čas dobře. J. Čep říká, že se tato krajina, na kterou se snažíme rozpomenout, která nás vábí a která 31 32
Gombrich, Příběh umění, s. 121, mluví zde především o krajinomalbách 12. – 13. století Čep, Rozptýlené paprsky, 1993, s. 12
27
je pro nás setkáním s tím, co nás přesahuje, stala součástí naší duše. Dotknout se jí, se daří pak především lidem nakloněných jí poslouchat, pak mohou uslyšet něco z „minulosti“ a dostávají možnost to proměnit v texty, obrazy, nebo skladby.33
I lidstvo samo má svou krajinu dětství, je jím mytický Ráj, který je v našem světě přítomný jako spodní voda. Jako občas vytryskující, zurčící pramen. Člověk nenapravitelně přemítá o ztracené harmonii Ráje.
28
Mezi další mýty patří vysněná krajina venkova. V prostředí antiky se utvořila a vžila takováto představa ideálního místa k dobrému životu pod jménem Arkádie. Tématem Arkádie se zabývali básníci (Vergilius, bukolická poezie), malíři antičtí i malíři dob renesance, baroka a rokoka. Arkádie je vlastně historickou obdobou romantických představ dnešního člověka z města o poklidném životě na venkově. Není nezajímavé, že asi na nejslavnějším obraze, který se k Arkádii váže a který byl namalován od N. Poussina - Et in Arcadia ego, se nachází hlouček poklidným životem žijících pastýřů, kteří si udiveně prohlíží nápis na náhrobku a zjišťují, že i v Arkádii je přítomna smrt. 34
KRAJINY DUŠE osobní vztah k vlastní krajině „Zdá se, jako by i duše potřebovala pro svůj život kus země, kde by mohla zapustit kořeny, odkud by mohla vyhnat kmen a korunu své obraznosti, žádostivé prostoru a světla, kam by se mohla uchýlit, uplouhaná po bludných cestách necestách, dřív než se navždycky vznese do oslňujícího jasu, kde utkví bez podpory.“35 Vztah ke krajině utváří vztahy k lidem v krajině. Krajinu mám ráda pro lidi, přes lidi, které mám ráda. Není pro mě dost dobře možné milovat krajinu bez lidí. Potřebuji mít svoji krajinu osídlenou a i když mě nezajímají lidé třeba pro krajiny na fotografiích, jsou v nich přítomni v pozadí. Většina z cest, kdy vznikaly Dvojí krajiny, nebyla ničím jiným než cestou za setkáním. Setkání s lidmi si velice vážím. Některá setkání jsou pro mě opojná, přítomností něčeho nepopsatelného, kdy vnímám, že se věci dějí, že se uskutečňuje to, co je důležité.
33
Čep, Rozptýlené paprsky, 1993, s. 11-21 Interpretace tohoto obrazu se liší pro nejednoznačnost významu nápisu, tento výklad používá např. Gombrich, Příběh umění, 1997, s. 321: „Já, smrt, vládnu i v idylické pastorální říši snů.“ 35 Čep, Rozptýlené paprsky, 1993, s. 15 34
29
Některá setkání jsou ale těžká, jsou to možná spíše „setrvání“ ale jsou přípravou na to, aby se později mohly uskutečnit jiná, setkání přítomná, krásná a hluboká. Krajina je jevištěm nebo kulisou (mých) příběhů. Prostorem, v kterém se vypráví příběh, prostorem, v kterém se příběh žije. Jestliže se v krajině se nachází obraz mé vnitřní krajiny, tak zcela logicky mě na ní zajímá a někdy i dojímá to, co mě oslovuje zevnitř. Dotýká se toho, co souzní s mým vnitřním světem obrazů. Vybírám si z krajiny sebe. Pokud krajiny mohou být alegoriemi duší, pokud každá krajina je jiná, pokud každá duše je jiná, pokud hledáme jiné duše, kterým rozumíme, pokud nemůže rozumět všem, tak tím spíše existují krajiny, které odpovídají našemu hledání.
30
Do krajiny je možné vstoupit kdekoliv a kdykoliv. Ale snadné to není, člověk musí být přítomný a musí o tom vědět i chtít. Pro každého existují krajiny, v kterých se cítí dobře a doma. Tyto krajiny stojí na pokraji krajin viděných. Většina míst, které milujeme, jsou místa vysněná. Sníme v přítomném čase, pamatujeme si svou krajinu podle toho, jak ji vnímáme. Ve fyzickém prostoru, který obýváme, se nacházejí krajiny neviditelné, které budujeme v mysli, a stávají se součástí krajiny reálné. Jela jsem s J. autobusem z Brna do Prahy. Promítali nějaký populární film na několika obrazovkách. Nemám to ráda, protože i když se snažím dělat něco smysluplnějšího, nebo nedělat nic, obrazovka se snaží znovu a znovu upoutat mou pozornost. Tentokrát jsem ale nejela sama a cestou se odvíjel hovor. „Časem se budou na obrazovce promítat obrázky z krajiny,“ okomentoval situaci J., když si všiml, že si krajiny za oknem nikdo mimo něj nevšímá.36 Nevím, co přesně se stane s krajinou, až se bude promítat na obrazovkách jedoucího autobusu, ani kudy bude projíždět autobus. Krajinou? Myslím, že lenost nás od krajin bezpečně odděluje. Většinu krajin vnímáme podle toho, jak nám ji paměť časem upravila, atak trochu dle našeho přání. Příkladem může být zimní krajina. Když lidé vzpomínají na podobu zimní krajiny z jejich dětství, každý si vybaví poetickou zasněženou scenérii. Vnímat krajinu místa, kde žiji, jako krásnou, znamená snad žít s láskou.
36
Vlastní vzpomínka z roku 2008
Jestli jsem jediná, která se v daném okamžiku dívá na zjevenou (přírodní) krásu, potom, říkám si, musím se dívat opravdu ale opravdu dobře. Jestli nikdo jiný toto37 teď zrovna nevidí a nesleduje, potom jsem zodpovědná za to, že se musím opravdu dobře dívat. Dvojí krajina. Vnímám každé místo jako prostor pro dvojí krajinu. První je ta, která je vidět Druhá krajina se skládá z lidí, vztahů, příběhů, vyprávění, fantazie, vymýšlených příběhů, pohádek, pověstí, šepotu, tajemství, z lidí, kteří tu chodili dlouhá staletí. Krajina se také skládá z představ a vztahů, které k ní mají lidé, kteří uvnitř ní žijí. Nebo dovnitř ní přicházejí. Ta druhá ze dvou krajin je osobní krajina každého. Její bohatost je záležitostí každého. Záleží na tom, kdo ho učil vnímat svět, kdo s ním kdy mluvil, kdo s ním kdy mluvil o svém životě. Jestli mu kdo kdy dal příležitost milovat věci, které se zdají být nedůležité, které se zdají být nepodstatné, navíc, neupotřebitelné… Jestli se s ním někdo setkával, jestli se člověk mohl a může s dalšími lidmi setkávat, nejen potkávat. Jestli jeho srdce touží objevovat, a milovat. Krajiny se utvářejí necíleně. Možná, že krajina může být blízká, protože ten, kdo ztratil, v ní nachází ztrátu. Možná, že může být blízká tomu, kdo hledá krásu, protože v ní nachází krásu. Možná že může být blízká tomu, kdo hledá ticho, protože ticho se v krajině nachází. Kdo hledá trpělivost, protože když bude trpělivě hledat, jistě najde. Kdo hledá samotu, protože krajina je opuštěná. Kdo hledá …
37
Může znamenat pohled do oblak, na přírodní krásu, ale nejen.
31
PŘÍBUZNÁ KRAJINA Vysočiny „Miluji vysočinu. Jsem vyznavačem vysočiny pro její tajemnou krásu.“38 Krajin, které mě oslovily, je mnoho, ale hluboký vztah jsem si k žádné další krajině, kterou je možné zeměpisně vymezit a zaznamenat, nevytvořila. K žádné krajině se neobracím s otázkou, s napětím, s očekáváním. V žádné jiné krajině se neodehrávají mé příběhy, ačkoliv v ní nejsem fyzicky přítomná. Krajina je jako důležitý prvek zakořeněná, tak jako v mnohých, i v mé rodině. Putuji touto krajinou, ale častěji spíš jen touto krajinou projíždím. Daleko nejvíc jsem jejím divačkou a dědičkou. Díky lásce k tvarosloví kraje mého pradědečka a dědečka z jedné strany a přilnutí ke kraji, jako zemině z druhé strany dědečka, jsem se naučila tento kraj vášnivě milovat. Idealizovat. K této krajině mě přivazuje cosi nevyslovitelného, čeho bych se nemohla zbavit, ani kdybych chtěla.
32
Nakonec nejsem první, komu v mé rodině učarovala její duše. Už v první polovině 20. století, a to v její polovině, se do těchto míst z lásky přistěhoval V. Š., učarovaly mu duše dvě. První byla jeho nastávající žena a druhá byla Vysočina. Vysočina se pro něj stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Je jedním z těch, kteří si pro svůj život krajinu, jako životní prostor, cíleně vybral a který v ní, navzdory všem nesnázím, s láskou celý život žil. Možná, že dříve lidé odpovídali kraji, ve kterém žili. Krajina si je vychovala. Dnes možná spíše krajina odpovídá lidem, kteří se do ní navrací, kteří ji hledají. Příběhy a životy krajiny V mnohém mě láká tajemný a nejasný svět krajin, ve kterém žijí tajemné bytosti, snad i pohádkové povahy. Jsem nakažena relativizmem, všude jsou mé hradby obléhány konzumismem a těžko se bráním. Vnímám, jak jsme zapomněli na to, co kdysi žilo okolo nás. Pohádky. Pohádky a pověsti se dřív prolínaly s životem lidí. Je to logické, pohádky byly přítomné. A přece jsou ještě místa a časy, které nejsou námi zcela ovládnuté. Když stojím uprostřed vysočinské vesnice v noci, kdy buď světlo pouliční lampy nedosvítí k světlu druhé pouliční lampy, které jsou jen jakýmisi orientačními majáky na cestě po starém chodníku, anebo je už tak pozdě, že je pouliční osvětlení zhasnuté úplně, klepe mi na záda zvláštní pocit, jehož uprostřed moderního města nelze nikdy pocítit. Místa, která jsme zcela neosvětlily svými reflektory a nenechaly je v noci zcela nahé, nám ještě nabízejí 38
Poznámky V. Š., z rodinného archivu.
tajemství. Ještě v nich žijí pohádky. Ještě v nich žijí strašidla, ještě v nich žijí noční zvířata. Plaché pohádky, příběhy a zvířata se totiž nikdy nevnucují. A navíc jejich existence není na té naší závislá. Naopak možná ano. Při čtení vzpomínek R. na její dětství na začátku 20. století jsem se uvědomila, jak málo já žiji v příbězích. Ještě tu mohou žít tvorové, kteří spolu se světlem mizí. Mnoho bytostí z této říše fantazie nemůže (dlouhodobě) žít mezi dlaždičkami a v plném osvětlení reflektorů. Potřebují trochu soukromí a ne reflektory, které odhalí všechny jejich nerovnosti pleti. Život našich předků byl poněkud odlišný. Člověk se narodil v jednom místě, v jednom kraji a v něm prožil svůj život, zde žila jeho rodina a on zde také umřel. Moje babička M. vzpomínala, jak v době jejího dětství, ve 30. letech, se vdávala dívka ze sousedství do Beskyd. „To se sem už nepodivá,“ předpovídaly babky ze sousedství. 39 Náš život se neděje na jednom místě, můžeme být velice rychle, kde nás jen napadne a kam peníze dovolí. Ani náš život se už nemusí odvíjet v rovině narození – dětství – dospělost – svatba – děti – stáří – smrt a to celé zahalené v tradici náboženské. „Náš život dnes spíš připomíná jednotlivé kousky skládačky volně rozsypané po stole: není to příběh, který by směřoval odněkud někam, ale spíše klip na hudební stanici MTV.“ Životní projekt se rozpadá na „kaleidoskop samostatných epizod, jež nesou propojeny ani kauzálně, ani logicky.“ Postmoderní člověk již není cílevědomý poutník, ale zevloun, tulák, turista a hráč. Tyto dříve marginální role se stávají základními charakteristikami jeho života.“40 Mnohá staletí platili staří lidé za studnice moudrosti, znali a vyprávěli příběhy, lidé se s nimi radili. Někteří své poznatky zapisovali, nebo jiní zapisovali, co od nich slyšeli. Ještě dnes mezi námi žijí lidé, kteří jsou zosobněnou kronikou 20. století. Probudila jsem se uprostřed Vysočiny a oknem jsem vyhlédla ven. Uviděla jsem louku lemovanou z každé strany hájkem. Rozlámaná spánkem na staré posteli, protáhla jsem se, abych přešla do druhé místnosti a začala den. Přizpůsobila jsem se rytmu dne druhého velmi starého člověka. Nechala si vyprávět příběhy a nedělala nic. V přítomnosti vyprávění ani nebylo možno cokoliv udělat a nic nepokazit. Čekám vždy až do poslední věty. Mám ráda příběhy úplné. Staří lidé vyprávějí pomalu, protože to, co vyprávějí i vidí. Nechat si vyprávět je zcela něco
40
Přejatá citace/ Citováno dle knihy Vácha: Místo na němž stojíš je posvátná země, s. 137: Šimek, Špalek: Filosofické základy lékařské etiky, Grada Publishing, Avicenum 2003.
33
jiného než nechat si číst. Někdy poslouchám jen melodii vyprávění a dostávám se do krajiny, kde šumí lesy minulosti. M. Vácha se ptá: „O čem tak asi budou mladým vyprávět mnozí dnešní staří – o nekonečných hodinách před televizí, o telenovelách, o četbě reklamních letáků, které nahradily knihy, o čem budou komu vyprávět?“ 41 I v mé generaci budou ti, kteří budou moci a budou umět vyprávět. Budou to ti, co se nevzdají, ti, co budou opravdu žít. Ale okolnosti nás nenutí k tomu, abychom opravdově žili. Docela s noblesou lze přežívat a potácet se odnikud nikam. Tedy stát na jednom místě. Chtěla bych velice nesouhlasit s kritikou. Vzpomněla jsem si na to, že vždy žijící generace mluví o tom, že dřív to bylo jednodušší, hezčí, lepší… Ale ať přemýšlím, z kterékoliv strany, nenalézám pro naši prázdnotu omluvu. Spolu s láskou k rodině setkává se láska ke krajině. Pokud opouštíme krajiny a opouštíme rodiny, ztrácíme ostatní, ztrácíme sebe.
34
Jednou J. řekl: „ Je jedna věc, které v životě opravdu lituji…“ a na dlouho se odmlčel a já mezitím prošla v hlavě všechno, co mě jen napadlo, že by toho mohl litovat, a pak po chvíli mlčení pronesl do ticha ztemnělého večera, „jestli něčeho opravdu lituji, pak toho, že jste se neznaly s mou matkou.“ Vyrazilo mi to dech. Nečekala jsem to a opravdu ani čekat jsem nemohla. Nemohly jsme se tu potkat, zemřela dřív, než jsem se narodila. Nenapadlo mě, že by takto mohl někdo uvažovat, ačkoliv bylo to tak logické. Tak logické. Bylo opět ticho, nebylo co víc k tomu dodat. A pak následovalo mnoho měsíců, kdy jsem se s ní seznamovala. Začala jsem číst její vzpomínky, psané jako dárky pro J. k Vánocům, narozeninám. Krajina jejího života byla velmi živá. Mnoho let jsem naslouchala příběhům z těchto míst, z tohoto kraje. Pochází odtud moje rodina z obou stran, ačkoliv většina mé rodiny žije jinde. Krajina má své příběhy a mnohé z nich jsou těžké a smutné. Některé části krajin jsou opuštěné. Nedávno opuštěné, protože v těch místech nelze najít práci a její obyvatelé se odstěhují jinam, kde se práce nabízí. Nebo je ta krajina opuštěná déle. Českou krajinou proběhlo opuštění v polovině 20. století několikrát. Nejdříve jej opustila většina Židů, později Němců a nakonec opouštění a nucené přesídlování bylo dílem komunistů. Tento fakt na krajině vnímá v ryzí podobě už jen málo lidí, je jen málo lidí, kteří si to sami pamatují, většina se spíše 41
Vácha: Místo na němž stojíš je posvátná země, s. 137; autor se zabývá tímto tématem v souvislosti s etikou eutanazie.
potýká s důsledky. Vysočina má své ranky široce rozprostřené. A dlouho trvá, než se některé zhojí, některé se zajizví, ale zůstávají stopy přítomné a i bolestivé. Soused si koupil jeho část zahrady, kterou mu sebrali. A naproti jeho domu, v kterém teď bydlel se svou rodinou v podnájmu, si ten soused postavil dům. Po skoro padesáti letech, bylo tomu jen nedlouho před smrtí obou sousedů, přišel ten, který stavěl na jeho zahradě, a donesl mladou sazeničku hrušky: „Nechtěl byste? Mně zbyla.“ A on si ji vzal, poděkoval a zasadil. „To je usmíření,“ řekla mi později s radostí v očích jeho žena M..42 Něco se napravilo. Je důležité čekat na zázraky, jsou nenápadné, přicházejí po padesáti letech, ale mění svět. Jen tiše uvažuji, kolik toho zůstává v nevědomí krajiny. Kolikrát jsem šla krajinou s těžkým baťohem a těžkou představou. Očekávala jsem, co se asi tak stane. Co napínavého a zábavného se bude dít. Bývala a jsem pak zklamaná. Málokdy si uvědomím, že to co očekávám je přítomno nyní a tady. Není potřeba čekat na něco zvláštního, protože to zvláštní tu už je. „Copak jsi zapomněl, že podmínkou štěstí je jej nehledat?“ 43 Velká část krajiny je smetiště. Nevím, jestli je to tak charakteristická lidská vlastnost, ale podzim a jaro odkrývají ubohost našeho žití, špínu, odpadky a vše zrezivělé.Okraje silnic jako okraje řek a okolo nich naplaveniny odpadků. Netrpělivě očekávám, až příroda vše zakryje alespoň na dobu léta, když už dávno není zakrytí bílou zimou.
Nakonec ani celé mé uvažování, které se váže ke kraji Vysočiny, patří té zeměpisné Vysočině jen z části. Jde o moji krajinu, která se také odehrává a nachází částečně na Vysočině. Jde o moji „Vysočinu“. A pak možná pro život ve městě, potřebuji vždy znovu obnovit v paměti podobu krajiny. K české krajině patřilo či snad trošku ještě i patří putování. Je to jeden z nejlepších možných způsobů, jak poznávat kraj. Málokdo dnes jde na pouť. Ještě někdo občas zajede na pouť. Vzpomíná se na poutě, které jsou dnes zájmem etnografů. Viděla jsem na Ukrajině, co to znamená, nebo znamenalo jít na pouť. Dlouhá cesta pěšky, bez toho aniž bychom věděli, jestli bude o nás postaráno, jestli se bude čím přikrýt, jestli s námi někdo počítá. Udělat krok bez všudypřítomného zabezpečení a pojištění. Zkusit důvěřovat tomu, co přijde, a mít na paměti pouze cíl poutě. 42 43
Osobní vzpomínka, písemně zaznamenaná prvně. Saint-Exupéry: Citadela, 1994, s. 199
35
Cesta je místo, kde jsem ráda sama. Můžu si to dovolit být ráda na cestě sama. Jdu od někoho k někomu. A mezi nimi je prostor pro cestu, která jde při troše štěstí krajinou. A jak se měním já, tak se mění krajina, a jak se mění krajina, tak se měním já. Mám uvnitř sebe zahradu? Mám uvnitř sebe krajinu? Zahrada je více sezónní a více salonní záležitostí. Stojím o širé krajiny, které se rozpínají do nekonečna a jejichž obzor je v dáli. Uvnitř té krajiny si přeji zahradu. „A o čem se dosud neuvažovalo, anebo o čem se uvažovalo jen povrchně: člověk neustále soudí, odměňuje, ospravedlňuje anebo k věčným trestům zavrhuje nejen žena, dítě a zvíře, nýbrž i strom a skála a keř a květina a voda a vzduch a oblak a celá krajina: a má-li ten člověk ve své pravomoci a zprávě všecky krajiny, soudí jej s okamžitou platností celá země… Krajina čeká na své vykoupení, všechno tvorstvo a celá země čeká na své vykoupení, ale může jí ho přinést a dát jenom ten, kdo nepočítá a věří.“44 Krajiny existují jen pro toho, kdo je chce, kdo o nich slyšel a kdo o ně stojí.
36
Text provází po autorčiných krajinách, které existují nejen jako fotografie vytisknuté na papíře. Závěr Fotografie Dvojí krajiny jsou tvořeny za pomocí digitálního fotoaparátu Olympus E510. Vznikají v jednu chvíli a není s nimi později graficky manipulováno. Zdroje inspirace pro tuto tvorbu se nacházejí jednak v konkrétní krajině, a to krajině Vysočiny, a v krajinách dalších, jejichž existenci jsem se pokusila načrtnout v textu práce. Tvoření se dotýká a vychází z člověka samého a nelze tvořit mimo sebe, to je důvod, proč se v textu objevují mé osobní poznámky, vzpomínky. Téma krajin je nevyčerpatelné a nabízí nekonečné prostory. Text je osobní výpovědí a osobním pohledem na téma krajin, nemůže být objektivní, nemůže být analýzou. Základem i konečným výsledkem této práce je cyklus fotografií Dvojí krajiny, rozdělený na Krajiny Z, A, L a K, které jsou výsledkem dlouhodobého hledání podoby fotografované krajiny, mají tedy svoji historii, svůj vývoj i posun.
A na závěr děkuji všem, kteří mají pochopení pro Havrany, (co do krajiny jen přilétají). 44
Jakub Deml, Šlépěje XXV cit. dle Cílek: Makom, 2007, s. 59
Literatura: BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Vyd. 1. Praha: Academia, 1997. 429 s. ISBN 8020006095. BLAŽÍČEK, Oldřich J; KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1991. 2146 s. ISBN 8020702466. CÍLEK, Václav. Makom: kniha míst. 2., dopl. vyd. Praha: Dokořán, 2007. 299 s. ISBN 9788073631208. CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. 2., dopl. vyd. Praha: Dokořán, 2005. 269 s. ISBN 8073630427 ČEP, Jan. Rozptýlené paprsky. Praha: Vyšehrad, 1993. 357s. ISBN 8070210591 DEML, Jakub. Rodný kraj. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1967. 211 s. ECO, Umberto; CHALUPSKÁ, Gabriela. Dějiny krásy. Vyd. 1. Praha: Argo, 2005. 439 s. ISBN 8072036777. FOLTÝN, Dušan. Prameny paměti: sedm kapitol o kulturně historickém dědictví pro potřeby výchovné praxe. 1. vyd. V Praze: Katedra dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK v Praze, 2008. 303 s. ISBN 9788072903528. GOJDA, Martin. Archeologie krajiny: vývoj archetypů kulturní krajiny. Vyd. 1. Praha: Academia, 2000. 238 s. ISBN 8020007806. GOMBRICH, Ernst Hans. Příběh umění. Vyd. 1. Praha: Odeon - nakladatelství krásné literatury a umění, 1992. 558 s. ISBN 8020704167. HALAS, František X; HALASOVÁ, Dagmar. Jeruzalémská Bible: Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. 1. české vyd. Praha: Krystal OP, 2009. 2229 s. ISBN 9788071952893. HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1991. 517 s. ISBN 8020402055.
37
HUBA, Mikuláš a Pavlína MIŠÍKOVÁ. Krajina ako dar: (k 10. VýročiupodpísaniaEurópskeho dohovoru o krajine. 1. vyd. Bratislava: Spoločnosťpre trvalo udržateľný život v SR, 2010. ISBN 978-80-968415-9-2. KEIKO, Sei. Poslední krajina.: A úvaha o modrém nebi. Dimitrij Dudík. Vladan Šír. Dagmar Oravová. 2008. Zvukový záznam, 15 min. KESNER, Ladislav, SCHMITZ, Colleen M. (eds.): Obrazy mysli - Mysl v obrazech. Brno: Moravská galerie: Barrister&Principal, 2011. 443 s.:. ISBN: 978-80-7027-239-8. RADŮZA. Bylo nebylo.*online+. *cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.raduza.cz/texty.php?id=34 ROYT, Jan; BOČEK, Radovan; ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1998. 201 s. ISBN 8020407405
38
SAINT-EXUPÉRY, Antoine de; DVOŘÁKOVÁ, Věra. Citadela. Vyd. 3. Praha : Vyšehrad, 1994. 299 s. ISBN 8070211164. SIN, PING. (SIE WAN – JING) HVĚZDY A JARNÍ VODY. 1. vyd. Žamberk: Knihařství Jiří Fogl - Pavlína Rambová, 2009. STIBRAL, Karel; DADEJÍK, Ondřej.Krása, krajina, příroda I. : kapitoly o roli estetickýchve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí. 1.vyd. Praha: Dokořán, 2009. 280 s. ISBN 9788073632861. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná? : estetické vnímání přírody v novověku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2005. 202 s. ISBN 8073630087. VÁCHA, Marek Orko. Místo, na němž stojíš, je posvátná země: o kruhu úcty k člověku, přírodě a celému vesmíru. 1. vyd. Brno: Cesta. ISBN 978-80-7295-104-8. VRÁNA, Karel. O smyslu symbolů v našem životě: O smyslu symbolů v našem životě, o tajemství pomíjivého času a potřebě naděje. Teologické texty. 2003, č. 4. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/20034/O-smyslu-symbolu-v-nasem-zivote.html
Obsah DVOJÍ KRAJINA ..................................................................................................................................... 1 Úvod .................................................................................................................................................... 3 Text práce má 55 720 znaků, tj. 30 normalizovaných stran. ............................................................... 3 MÉ KRAJINY NA FOTOGRAFIÍCH popis vzniku, tvorby ......................................................................... 4 UVIDĚT KRAJINY ............................................................................................................................ 16 Výchova k vidění/ jak jsem se ne-učila vidět ................................................................................. 16 SYMBOLY a VÝZNAMY KRAJINY ......................................................................................................... 18 PŘÍTOMNOST KRAJINY V EVROPSKÉM UMĚNÍ .............................................................................. 26 KRAJINY DUŠE .................................................................................................................................... 27 Krajina dětství, Arkádie ................................................................................................................. 27 KRAJINY DUŠE osobní vztah k vlastní krajině ................................................................................ 28 PŘÍBUZNÁ KRAJINA Vysočiny ........................................................................................................ 32 Závěr .................................................................................................................................................. 36 Literatura: .......................................................................................................................................... 37
39