Janíkovo sedlo
VYDALO MĚSTO KOPŘIVNICE odbor životního prostředí a zemědělství Tel.: +420 556 879 780, e-mail:
[email protected], www.lasska-brana.cz INFORMACE – INFORMATION Městské informační centrum Obránců míru 368, 742 21 Kopřivnice, Česká republika Tel.: +420 556 821 600, e-mail:
[email protected], www.kdk.cz
Výlety do okolí Štramberk
- Štramberská trúba - jeskyně Šipka – místo nálezu pozůstatků neandrtálského člověka - Muzeum Zdeňka Buriana - Muzeum Novojičínska – muzeum ve Štramberku - Minizoo – Aqua Terra
Příbor
- městská památková rezervace, kostely - Piaristická kolej s muzeem a expozicí života a díla Sigmunda Freuda - Rodný dům S. Freuda
Nový Jičín
- starobylé barokní náměstí s loubím - zámek Žerotínů - radnice z r. 1501 - morový sloup z r. 1710 - Mendlův pomník - Hermelín ranč – jízda na koních
Starý Jičín
- zřícenina hradu z pol. 13. stol.
Hukvaldy
- rodiště Leoše Janáčka (rodný dům L. Janáčka, Janáčkův Památník) - zřícenina raně gotického hradu z pol. 13. století - obora s přírodním amfiteátrem
Pohled z rozhledny Bílá hora
Vážení návštěvníci, vítáme vás na trase Lašské naučné stezky. Stezka vznikla v roce 2001. Jejím zřizovatelem je město Kopřivnice. Hlavním důvodem pro její vybudování byla snaha nabídnout občanům a návštěvníkům našeho města a jeho okolí další možnost aktivního využití volného času. Lašská naučná stezka prochází nejzajímavějšími místy v Kopřivnici a v jejím okolí. Můžete tak poznávat přírodní a historické zajímavosti tohoto regionu.
Před Technickým muzeem Tatra
Stručná charakteristika naučných stezek, jejich historie a současný stav Naučné stezky jsou stále oblíbeným prostředkem šíření informací přímo v terénu. Módou byly hlavně v osmdesátých letech minulého století, kdy se bouřlivě rozvíjela ekologická výchova. Poté zájem o ně poněkud opadl. Jejich rehabilitaci přinesl začátek nového tisíciletí. Naučné stezky se tak staly jedním z prostředků, jak zlepšit infrastrukturu pro cestovní ruch, a zároveň pomáhají rozmnožovat nabídku turistických atraktivit. Značené cesty zavedou návštěvníka do míst, která by jinak zůstala při jeho návštěvě opomenuta, a pomocí informačních tabulí ho seznámí se zajímavostmi daného území. Naučné stezky jsou značeny zeleným úhlopříčným pruhem ve čtvercovém poli, v některých případech běžnými pásovými nebo místními značkami, které jsou povolené v systému značení turistických tras v ČR.
Frenštát p. R. - skokanské můstky - Městské muzeum Rožnov p. R. - Valašské muzeum v přírodě Pustevny
- stavby v lidovém slohu Maměnka a Libušín - sousoší Cyrila a Metoděje - socha pohanského boha Radegasta - kaple z r. 1898 - sedačková lanovka
Hodslavice
- rodný dům Františka Palackého - dřevěný kostelíček z roku 1551
Lysá hora
- nejvyšší hora pohoří Beskydy 1324 m n. m., meteorologická stanice, televizní vysílač
Janíkovo sedlo
Pravidla chování na naučných stezkách
Desatero turisty v přírodě
1. Neodbočujte z trasy naučné stezky, zejména v chráněném území. 2. Nepoškozujte vlastní zařízení a vybavení stezky ani přírodniny na trase. 3. Neznečišťujte trasu stezky a její okolí odpadky. 4. Chovejte se ohleduplně, a to i k ostatním návštěvníkům stezky. 5. Nezaměňujte zastávky naučné stezky za tábořiště, pokud nejsou k tomuto účelu výslovně zařízeny. 6. Řiďte se speciálními pokyny na tabulích, v průvodci naučné stezky a pokyny orgánů ochrany přírody. 7. Uvědomte si, že naučné stezky jsou všeobecně určeny i ostatním návštěvníkům, kteří přijdou po vás.
1. Uvědomte si, že příroda je naším společným vlastnictvím. 2. Učte se znát přírodu, lépe porozumíte jejím problémům. 3. Buďte ohleduplní, nesnažte se přírodu dobývat. 4. Pomáhejte přírodě nejen dodržováním pravidel její ochrany. 5. Zasaďte strom, vyčistěte studánku, hledejte způsob, jak přírodě prospět. 6. Při vašich toulkách buďte příkladem ostatním návštěvníkům. 7. Využívejte značených turistických cest a pomáhejte je udržovat. 8. Chraňte přírodu i pro ty, kteří přijdou po vás. 9. I vy jste spoluodpovědní za osud a budoucnost přírody. 10. Staňte se organizovanými turisty (členeny Klubu českých turistů), ochránci přírody a obdivovateli jejích krás.
1
Značení stezky Celá trasa stezky je značena zvláštními značkami, které jsou užívány výhradně pro značení naučných stezek. Značku tvoří zelený pruh na bílém podkladu z pravého dolního rohu do levého horního rohu. V některých místech kopíruje trasa stezky turistické značky.
Lašská naučná stezka se představuje Lašská naučná stezka kolem Kopřivnice se od většiny podobných naučných stezek odlišuje tím, že tvoří okruh. Na stezku můžete nastoupit kdekoliv a poté, co ji celou projdete, se vrátíte zpět na místo, kde jste na stezku vstoupili. Procházku po stezce si můžete také rozdělit do dvou různě dlouhých částí. Na část náročnější (od nádraží ČD v Kopřivnici po nádraží ČD ve Štramberku) a část kratší (od nádraží ČD ve Štramberku po
nádraží ČD v Kopřivnici). Procházku můžete rozšířit i o Lašskou naučnou stezku Štramberkem, která také začíná na nádraží ČD ve Štramberku. Jako výchozí body přesto doporučujeme nádraží ČD v Kopřivnici, kde stezka začíná, nebo nádraží ČD ve Štramberku. Před oběma nádražími jsou přehledné informační tabule, které vám ve stručnosti trasu stezky představí. Tabule u štramberského nádraží vám navíc přiblíží i štramberskou část naučné stezky. Další informační panely jsou u vstupu do Technického muzea a u autobusového nádraží v Kopřivnici. Na trase stezky, která měří téměř 17 km, je 16 tematických zastavení. Ta jsou tvořena dřevěnými tabulemi s popisem zajímavostí v blízkém okolí tohoto místa. Informace jsou z historie, zoologie, botaniky, lesnictví, mykologie, dendrologie, geologie, hydrologie a pomologie (o druzích ovocných plodin). Tematická zastavení na Kamenárce a Bílé hoře jsou společná i pro štramberskou část stezky, která byla otevřena v roce 2003.
Rybník u hradu Šostýna
Popis trasy stezky Trasa stezky začíná před nádražím ČD v Kopřivnici u informační tabule – Nádraží ČD v Kopřivnici, která informuje o celé trase stezky a o jejích parametrech. Od nádraží ČD se vydáme vlevo ulicí Hanse Ledwinky kolem supermarketu Plus. Na křižovatce s ulicí Husovou se dáme doleva nahoru podél zimního stadionu. Přejdeme železniční přejezd a pokračujeme touto ulicí až k letnímu koupališti. Naproti koupališti odbočíme vlevo na kamenitou stezku a podél oplocení plantáže vánočních stromků dojdeme na rozcestí k zastavení č. 1 – Husova lípa. Od lípy pokračujeme po lesním chodníčku Motýlím údolím podél bezejmenného potoka. Asi po 250 metrech dojdeme k tabuli se zastavením č. 2 – Jasníkova studánka. Vlastní Jasníkova studánka je asi ještě o 200 m dále nahoru po chodníku. Tabule není umístěna přímo u studánky, protože ne všichni vlastníci pozemku s jejím postavením na tomto místě souhlasili.
Od Jasníkovy studánky pokračujeme po chodníku asi ještě 100 metrů. Na rozcestí čtyř pěšin odbočíme doleva a po úzké Bezručově stezce vyjdeme na hřeben Brd. Na hřebeni odbočíme vpravo a dojdeme k zastavení č. 3 – Hřeben Brd. Po hřebeni pokračujeme dále až k místu, kde se chodníček ztrácí. Tam sejdeme doprava dolů a na rozcestí odbočíme vlevo na lesní cestu. Po ní dorazíme na rozcestí tří cest, kde odbočíme doleva. Vystoupáme do krátkého, ale prudkého kopce, a po asi 100 metrech odbočíme doprava na zpočátku širší a poté se zužující lesní cestu, která nás dovede až na vrchol Pískovny k zastavení č. 4 – Pískovna. Od tabule se vracíme stejnou cestou zpět až na rozcestí tří cest. Tam zahneme doleva a po široké cestě dojdeme k dalšímu rozcestí tří cest. Uprostřed rozcestí je trojúhelníkovitý ostrůvek s několika stromy. Ještě před tímto rozcestím odbočíme doprava na úzkou pěšinku. Po ní mineme vlevo stojící starý včelí úl, až narazíme na širokou lesní cestu, na které odbočíme doleva. Kolem bývalé tzv. „hradní“ studánky dojdeme na rozcestí k zastavení č. 5 – Rozcestí čarodějnic, na kterém se setkává pět cest. Z rozcestí pokračujeme vpravo podél šostýnského rybníka a poté nahoru do kopce k zastavení č. 6 – Hrad Šostýn. Z kopečku za našimi zády je krásný výhled na Kopřivnici a Bílou horu. K vlastní zřícenině hradu se dostaneme, pokud pokračujeme dále do kopce po žluté významové značce hradu. Vracíme se po stejné trase až na Rozcestí čarodějnic. Z něj pokračujeme cestou mírně vlevo do poměrně prudkého kopce. Opět se dostaneme na rozcestí tří cest s trojúhelníkovitým ostrůvkem uprostřed, avšak z jiné strany. Zahneme doprava na cestu vedoucí po vrstevnici kolem Pískovny. Po několika stech metrech zahlédneme mezi stromy na pravé straně mohutné vápencové skalisko se zastavením č. 7 – Raškův kámen. Od Raškova kamene pokračujeme dále kolem Buku černých myslivců po stejné cestě, po které jsme přišli, až k zastavení č. 8 – Janíkovo sedlo.
Sad Dr. E. Beneše (zastavení č. 16) 2
3
Trasa pro zdatnější a náročnější turisty (přes vrchol Červeného kamene)
Trasa pro méně zdatné a méně náročné turisty (značena až od lyžařské sjezdovky)
Zbystříme pozornost, zvláště orientační smysly, protože budeme muset nejdříve najít úzkou pěšinku, jejíž směr je sice označen, nikoliv však její začátek. Postavíme se zády k tematické tabuli. Na okraji louky před námi, na níž je velký téměř kruhový keř, začíná slabě znatelná pěšina, která nás povede mezi tímto keřem a skupinou stromů do lesa. Na okraji lesa se pěšina změní v cestu, která stoupá zpočátku prudce nahoru. Jdeme stále do kopce, nikam neodbočujeme a asi po 800 metrech dojdeme k místu, kde se cesta dělí na dvě. Odbočíme doprava nahoru znovu do kopce. Pod vrcholem Červeného kamene si vpravo všimneme betonových kvádrů, pozůstatků po původním lyžařském vleku. Pěšinkou vedoucí podél bloků se dostaneme na malou plošinu pod vrcholem s tabulí zastavení č. 9 – Červený kámen. Na samotný vrchol kopce vystoupíme po pěšince vlevo od tabule. Z vrcholu, odkud je nádherný výhled, pokračujeme dále po hřebeni až k místu, kde se cesta stáčí téměř kolmo vpravo dolů mezi zalesněnou holinu a vzrostlý les. Asi po 150 metrech zahneme opět doprava na cestu, která vede v první části po vrstevnici kolem Červeného kamene. Poslední úsek cesty kříží trasu sjezdovky na Červeném kameni. Na rozcestí s tzv. okružní cestou odbočíme vlevo a napojíme se na trasu pro méně zdatné a méně náročné turisty. Za sjezdovkou po levé straně teče potůček, jehož studená voda nás příjemně osvěží.
Stojíme-li zády k tématické tabuli č. 8, přímo před námi začíná, v první části poměrně prudce stoupající, kamenitá tzv. okružní cesta, která pokračuje po vrstevnici kolem Červeného kamene. U sjezdovky se opět napojíme na naučnou stezku. Okružní cesta vede až k zastavení č. – 10 Okružní cesta. To je umístěno po levé straně nad úrovní cesty na hranici lesa. Důvod umístění poznáme až přímo u tabule. Je tam krásný výhled na Bílou horu, Kamenárku a Trúbu. Po okružní cestě pokračujeme dále kolem Červeného kamene. Poté, co cesta zatočí doleva, klesá z kopce dolů. Na rozcestí odbočíme doprava a dojdeme k asfaltové cestě spojující Lichnov se Štramberkem (lidově nazývané „alkoštráse“). Odbočíme doprava a dostaneme se k vlakovému nádraží, kde je umístěna druhá informační tabule – Nádraží ČD ve Štramberku. Tady můžeme túru přerušit a pokračovat ze stejného místa třeba následující den. Z nádraží vede trasa stezky po dřevěném mostě nad kolejištěm. Pokračujeme do kopce, vlevo míjíme čerpací stanici. U autobusové zastávky přejdeme přes silnici a pokračujeme doprava nahoru kolem restaurace Na Palárně. Asi po 100 metrech odbočíme doprava do prudkého kopce. Za řadovými garážemi, které stojí na pravé straně, cesta zatáčí vlevo. Na následující křižovatce zahneme doprava opět nahoru. Po levé straně míjíme vstup do botanické zahrady a arboreta. Asfaltová cesta se změní v panelovou, po které pokračujeme nahoru až k sondě podzemního zásobníku plynu. Tady panelová cesta přechází v travnatou. Po ní dojdeme až ke skalám, které ohraničují vstup do lomu. Odbočíme vpravo na kamenitou pěšinku vedoucí po okraji lomu nahoru a dojdeme k zastavení č. 11 – Kamenárka. Z Kamenárky pokračuje pěšina k sedlu, které leží mezi Kamenárkou a Bílou horou. Stojí tam
Podzimní příroda 4
mohutná lípa a „pomníček Panny Marie“. Odtud máme jako na dlani štramberské náměstí a hrad Trúbu. Podél tematické tabule zastavení č. 11 štramberské části Lašské naučné stezky pokračujeme mírně stoupající pěšinou do lesa. Nazývá se Sluneční stezka a serpentinami nás dovede až k patě rozhledny na vrcholu a k zastavení č. 12 – Bílá hora. Z Bílé hory pokračujeme po kamenité a betonové „Hrstkově cestě“ dolů. U Hrstkova kamene se cesta stáčí téměř o 180 stupňů doleva, my však pokračujeme rovně. Asi po 30 metrech odbočíme mezi stromy vlevo dolů a po pěšince dojdeme k samostatně stojící skále. Zastavení č. 13 – Váňův kámen je na nejnižším místě dole pod skálou. Pěšinou poté klesáme dolů až k Váňovu kříži, který stojí u asfaltové silnice – ulice Záhumenní. Zabočíme doleva a po ulici Záhumenní dojdeme k zastavení č. 14 – Muzeum Fojtství. Prohlídka muzea stojí za to. Pokračujeme po ulici Záhumenní až k první odbočce doprava. Cesta nás vede podél zdi starého hřbitova. Odbočíme mírně vlevo a přejdeme po mostě přes potůček Kopřivničku. Za mostem se dáme opět doleva a po asfaltovém chodníku podél potoka dojdeme k Erbenově ulici. Na ni zahneme doprava a před sebou uvidíme kostel sv. Bartoloměje. Dojdeme až k hlavní ulici Štramberské. Přejdeme přes ulici vlevo a dojdeme k zastavení č. 15 – Masarykovo náměstí. Pokračujeme podél hlavní cesty směrem k centru města. Tabule posledního zastavení na stezce č. 16 – Sad Dr. Edvarda Beneše je vlevo od vchodu do tohoto parku. Po chodníku z plochých kamenů pokračujeme dále k asfaltové cestě. Po ní obkroužíme vpravo spodní část parku. Poté mineme vlevo obě vily bratrů Šustalových a za druhou z nich – nově otevřeným muzeem Šustalovy vily – se dáme vlevo východem z parku k nádraží ČD v Kopřivnici, kde stezka končí.
Průvodce Lašskou naučnou stezkou Cílem tištěného průvodce Lašskou naučnou stezkou, kterého držíte v ruce, není opakovat zajímavosti uvedené na tematických tabulích rozmístěných na trase stezky. Cílem je nabídnout informace nové nebo ty stávající doplnit či rozšířit, aby návštěvník stezky získal dostatečné informace nejen o samotném místě na stezce, nýbrž také o širším okolí. Záměrem průvodce je ukázat, že i v okolí Kopřivnice je opravdu mnoho zajímavého, co stojí za to vidět nebo alespoň si o tom přečíst.
Janíkovo sedlo
Kostel sv. Bartoloměje 5
Centrum s Technickým muzeem Tatra Kopřivnice
Charakteristika území Kopřivnice se nachází na východní Moravě v jižní části Lašska. Okolní krajina, ležící mezi Beskydy a Jeseníky, se nazývá Kravařsko. To je částí Moravské brány, která již odpradávna sloužila jako spojnice mezi jihem a severem Evropy. Pro mnoho návštěvníků i obyvatel města jsou však tyto místopisné pojmy – Lašsko a Kravařsko – celkem neznámé. Lašsko, na rozdíl od sousedního Valašska, je region tvořený na jihu hřebenem Veřovických vrchů, zatímco jednotný názor na severní hranice Lašska neexistuje. Zasahuje však do Slezska po obou březích řeky Ostravice. Kravařsko (německy Kuhländchen) je úrodná krajina severovýchodní Moravy západně od Lašska, rozprostírající se po obou březích řeky Odry. Dosud nejednotný názor je na vznik pojmenování oblasti – buď dle pánů z Kravař, kteří toto území ve 13. až 14. století vlastnili, nebo dle hojného chovu krav, kdy zde vzniklo dokonce zvláštní plemeno, zvané kravařské. Před mnoha miliony lety, když se tvořila zemská kůra, zavalily mocné vrstvy pískovce pralesy v našem kraji, a tak daly vznik ostravsko-karvinské kamenouhelné pánvi, jakož i dalším černo-
6
uhelným ložiskům, dokonce i v okolí Kopřivnice. Kopřivnické hory (Červený kámen, Pískovna, Brdy, Šostýn a Bílá hora) jsou proto složeny z bašského pískovce, avšak borcením a zvraty zemské kůry se v některých místech protlačily starší vrstvy jurského vápence nad pískovce, a daly tak vznik vápencovým skaliskům například na Raškově a Váňově kameni. V době ledové se mohutný splaz severního ledovce protlačil až do našeho regionu a jeho nejjižnější jazyk dosáhl až ke kopřivnickým horám. Ledovec přinesl na svém hřbetu kusy žuly a ruly ze Skandinávie. Některé z těchto bludných balvanů byly nalezeny i na území Kopřivnice. Území spadá do fytogeografického obvodu Karpatské mezofytikum, podokresu Podhůří Beskyd. Pokud se zachovaly v okolí původní lesy, jedná se o dubohabřiny s porosty tvořenými lípou malolistou (Tilia cordata), bukem lesním (Fagus sylvatica), habrem obecným (Carpinus betulus), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) a javorem klenem (Acer pseudoplatanus). Vtroušeně zde roste dub letní (Quercus robur) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V současné době jsou původní lesy již na mnoha místech nahrazeny uměle vysázeným smrkem a zůstávají zachovány pouze v podobě fragmentárních lesíků.
Ropucha obecná
Lilie zlatohlávek
Vyskytují se zde rovněž suťové lesy s porosty měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva). V bylinném patře rostou například čarovník obecný (Circea lutetiana), kostřava obrovská (Festuca gigantea), orsej jarní (Ficaria bulbifera), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides), kyčelnice žlaznatá (Dentaria glandulosa) a cibulkonosná (Dentaria bulbifera), áron karpatský (Arum alpinum) a lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Na přirozených vhodně sečených a částečně zamokřených loukách se vyskytují vzácné druhy orchidejí – prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), bradáček vejčitý (Listera ovata) nebo prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii). Faunu zastupují především obojživelníci, které najdeme nejčastěji v blízkosti vod. Jsou to skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo), kuňka obecná (Bombina bombina), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) nebo čolek obecný (Triturus vulgaris) a horský (Triturus alpestris). Ze zástupců plazů můžeme v okolí Kopřivnice potkat užovku obojkovou (Natrix natrix), zmiji obecnou (Vipera berus) nebo ještěrku živorodou (Zootaca vivipara) či zední (Podarcis muralis). Zajímavé je pozorovat rovněž zástup-
ce hmyzu, jako jsou střevlíci – kožitý (Carabus coriaceus), fialový (Carabus violaceus) nebo Scheidlerův (Carabus scheidleri). Zejména nad kvetoucími bylinami poletují motýli – otakárek fenyklový (Papilio machalon), perleťovec stříbropásek (Arginnis paphya), okáč pýrový (Pararge aegeria), vřetenušky (Zygaena sp.) a různé druhy baboček a bělásků. V okolních lesích můžeme spatřit také řadu lesních savců, jako jsou kuna skalní (Martes foina), myšice temnopásá (Apodemus agrarius), plch lesní (Dryomys nitedula), rejsek obecný (Sorex araneus), ježek východní (Erinaceus concolor), srnec obecný (Capreolus capreolus) nebo jezevec obecný (Meles meles). Oblast Červeného kamene je hlavním hnízdištěm krkavce velkého (Corvus corax), jestřába lesního (Accipiter gentilis), káněte lesního (Buteo buteo), holuba hřivnáče (Columba palumbus) a žluny zelené (Picus viridis). Můžeme zde pozorovat i dudka chocholatého (Upupa epops), šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris), králíčka obecného (Regulus regulus) nebo různé druhy sýkor. K významným obyvatelům zdejšího území patří slavík obecný (Luscinia megarhynchos) a chřástal polní (Crex crex).
7
Několik slov o historii města Kopřivnice
Informace k jednotlivým zastavením stezky
Podle lidových vyprávění název Kopřivnice pochází od stejnojmenného potůčku, který tímto údolím protéká. Původní koryto potůčku bylo hluboké, klikaté či pokřivené, a proto si tento vodní tok nejprve zasloužil název Pokřivnička, odtud Kopřivnice. Také se traduje, že okolí potůčku bylo hojně porostlé kopřivami. První zmínka o Kopřivnici je sice až v zástavní listině císaře Zikmunda Lucemburského z roku 1437, ale je pravděpodobné, že obec byla založena koncem 13. století. Její vznik je úzce spjat s dějinami hradu Šostýna, avšak osídlení v jejím okolí probíhalo už v době starší. Na vrchu Šostýně a u Váňova kamene se nacházela pravěká sídliště. U tzv. „Šutyrovy studánky“ byly nalezeny pozůstatky pravěkého sídliště a předměty z mladší doby kamenné – neolitu (3800–3600 let př. n. l.). Také bylo prokázáno osídlení lidu lužických popelnicových polí z rozhraní doby bronzové a železné (1200–1000 let př. n. l.). V době kolem počátku našeho letopočtu byly ve stejné lokalitě ojediněle zjištěny nálezy sídliště laténské kultury spojené s Kelty (tzv. púchovské kultury). Hrad Šostýn, s původním názvem Schorstein, pravděpodobně založil někdy před rokem 1300 mocný feudál Jindřich z Hückeswagenu. Toto území později získali olomoučtí biskupové, kteří jej využívali jako letní sídlo. Hrad byl opevněn systémem mohutných valů a příkopů. K zajištění bezpečnosti sloužil i velký rybník mezi Šostýnem a Pískovnou. 5. října 1621 byla obec Koprzivnica přepadena a vydrancována vzbouřenými Valachy. 26. června 1695 se 1500 mužů ze všech třiceti poddanských dědin hukvaldského panství utábořilo i s rodinami na svahu Bílé hory. Tato selská rebelie skončila poměrně úspěšně, protože 8. července 1695 došlo mezi povstalci a vrchností k dohodě o snížení roboty. V Kopřivnici původně dominovalo zemědělství, které bylo posléze vystřídáno řemeslnou
1. Husova lípa (385 m n. m.) Kočáry v muzeu Fojtství a průmyslovou výrobou. V roce 1755 koupil staré dědičné fojtství č. p. 1 Tomáš Šustala z Drnholce. Téměř o 100 let později, roku 1850, začal jeho potomek Ignác Šustala na fojtství s výrobou kočárů a bryček. Po 47 letech pak vyjel z továrny, která se již v roce 1853 přestěhovala do centra obce k okresní silnici, první automobil Präsident. Tak začala slavná historie kopřivnické automobilky Tatra. Ve skleníku, který stál přibližně v místě dnešních garáží kopřivnických technických služeb a byl součástí zahrady jednoho z majitelů automobilky – Ignáce Šustaly, vykvetla v roce 1887 teplomilná rostlina z řádu leknínovitých – mohutná Viktorie královská (Victoria regia), jejíž původ je v Jižní Americe. O tomto významném pěstitelském úspěchu informoval odbornou veřejnost v té době také časopis Vesmír (č. 23, str. 275, rok 1887). Další významnou továrnou v obci byla továrna na hliněné zboží, kterou v roce 1812 založil zdejší zeman Ignác Raška. Továrna časem začala vyrábět věhlasnou kopřivnickou keramiku s pestrými barvami a prolamováním. Vyvážela se nejen do mnoha zemí Evropy, ale i do Ameriky. Továrna se však nezachovala, protože koncem roku 1962 byla výroba zastavena a 150 let po svém založení zlikvidována. Činnost obou továren jistě přispěla k tomu, že svým charakterem původně zemědělská ves byla v roce 1910 povýšena na městys a v roce 1948 na město. Kopřivnice je městem, které se svou historií pojí s prvním prezidentem Československé republiky a zatím i s posledním prezidentem České republiky. Oba – Tomáš Garrigue Masaryk i Václav Klaus – jsou jeho čestnými občany.
Husova lípa je posledním zachovalým stromem původního stromořadí, které vedlo od městského koupaliště k Šostýnu. Roste na okraji příměstského lesa Šostýn, který má rozlohu 81 ha. Stáří této lípy se odhaduje na 150 let, je vysoká 35 m a obvod jejího kmene dosahuje ve výši 130 cm nad zemí 450 cm. V roce 1934 postavil Klub československých turistů nedaleko stromu pískovcový památník s nápisem „Husova lípa“. Již skoro celé století se na tomto místě konají 6. července vzpomínkové oslavy – pálení vatry na památku mučednické smrti Mistra Jana Husa. Pro svou nejen historickou hodnotu byla lípa vyhlášena v roce 1997 památným stromem. V podhradí Šostýna dříve býval starý mlýn, který ještě zeman Raška využíval pro mletí glazury pro svou továrnu na hliněné zboží. Poté bylo místo upraveno na rybník pro chov kaprů. V roce 1927 vybudoval na tomto místě zdejší spolek Československého červeného kříže koupaliště. Do betonového bazénu o rozměrech 56 x 30,5 metrů a hloubce od 60 do 220 centimetrů se vešlo 22 000 litrů vody. U koupaliště postavilo v roce 1929 Družstvo Lidového domu restaurační budovu, pojmenovanou „Chata pod Šostýnem“ (dnes restaurace Na koupališti). Koupaliště zchátralo v 50. letech 20. století natolik, že bylo nutné postavit nové.
Perleťovec stříbropásek
2. Jasníkova studánka (415 m n. m.) Jasníkova studánka byla zbudována v místě pramenného vývěru podzemní vody ve svahu pravého břehu bezejmenného pravostranného přítoku Kopřivničky, kde se stýkají nepropustné slínovce a jílovce s propustnými pískovci a slepenci. Studánku zhotovil Klub českých turistů, pěvecké sdružení a Jednota českých úředníků na počest kopřivnického rodáka, básníka Adolfa Jasníka (1888–1928), vlastním jménem Adolfa Míčka. Adolf Jasník se, zřejmě pro svou chudobu a nespravedlnost světa, stranil lidí. Ve svých 19 letech prošel Evropu, poté se toulával po kopřivnických lesích, básnil a snil okouzlen nádhernou přírodou. Zemřel předčasně ve svých 40 letech. Studánka leží v Motýlím údolí, pojmenovaném takto romanticky podle značného výskytu dnes již vzácných motýlů, členy Klubu českých turistů ve 30. letech minulého století. Ten byl dán tehdejším vysokým podílem kvetoucích bylin v mladém listnatém lese a na okrajích pasek. V pokračování Motýlího údolí, v místě zvaném Záhuří, jsou čtyři krasové propadliny, z nichž největší má průměr 3 metry. Dle pamětníků bývala tato propadlina asi 10 metrů hluboká a naplněná vodou. Nyní se v těchto místech nachází periodická studánka, která za deštivého počasí chrlí vodu. Možná, že je ve spojení s podzemními prostorami, stejně jako Jasníkova studánka.
Koupaliště 8
9
3. Hřeben Brd (485 m n. m.)
4. Pískovna (584 m n. m.)
Brdy jsou významným geomorfologickým krajinným prvkem. Jsou zbytkem pobřeží třetihorního jurského moře. Hřeben Brd je tvořen vápencovými skalisky s několika slujemi a pěti krasovými propadlinami, z nichž největší – Novosadova – má průměr 15 metrů. Starší název „Novosadova slatina“ poukazuje na skutečnost, že v minulosti byla tato propadlina zaplavena zřejmě slanou vodou, a proto ji vyhledával dobytek i zvěř. Na temeni středních Brd vystavěl Klub československých turistů v roce 1938 Bezručovu vyhlídku. Stezka k ní, vedoucí z Motýlího údolí okolo Jasníkovy studánky, byla nazvána Bezručovou stezkou. Při klidném a pozorném postupu po hřebenu Brd je možno po levé straně zahlédnout naši nejkrásnější spárkatou zvěř – srnce obecného (Capreolus capreolus), který se velice rád na jihozápadním vyhřívaném svahu zdržuje. Na jaře lze vidět něžná srnčata s bělostrakatou kresbou na hřbetě, v létě odpočívající kusy po pastvě nebo projevy srnčí říje. V zimě se zvěř pohybuje kolem krmelců. Ve stávaništích lze vidět typické vytáté zálehy po nočním odpočinku zvěře. Ty jsou pro myslivce poděkováním za přikrmování zvěře v době strádání. Nejednou vnímavého turistu „pozdraví“ srnčí zvěř výrazným bekáním, když je nevědomky vyrušena.
Masív Pískovny je tvořen bašskými vrstvami křídového stáří tvořenými flyšem – střídajícími se polohami pískovců a jílovců, místy se vyskytuje rovněž vápenec. Vrchol Pískovny, který je druhým nejvyšším bodem na Lašské naučné stezce, nabízí výhled na všechny světové strany. Na severovýchodě a východě vystupuje mohutná hradba Moravskoslezských Beskyd, která lemuje Podbeskydskou pahorkatinu s výraznou Štramberskou vrchovinou. V rámci územního systému ekologické stability je Pískovna vedena jako biocentrum regionálního významu. Tato lokalita je významnou součástí příměstského lesa Šostýn. Lesy v okolí Pískovny jsou tedy zařazeny do kategorie lesů zvláštního určení. V lesích zvláštního určení se používají jemnější způsoby hospodaření (těžbou stromů se vytváří paseky s šířkou asi 30 m a s celkovou výměrou menší než 1 ha, těží se jednotlivé stromy, podporuje se přirozené zmlazení porostů). Lesní porosty jsou zde tvořeny převážně listnatými dřevinami (buk lesní, javor klen, jasan ztepilý, lípa srdčitá, dub letní, habr obecný a malá populace jilmu drsného).
Pískovna 10
5. Rozcestí čarodějnic (438 m n. m.) Nachází se v sedle mezi Šostýnem a Pískovnou na křižovatce pěti lesních cest. A jak nám již jeho název napovídá, je toto rozcestí opředeno četnými pověstmi o čarodějnicích. Povídá se, že jednou do roka na jednu noc se tady slétaly na košťatech čarodějnice z celého okolí na svůj sněm a samotný Satan jim na tomto místě sloužil černé mše. Čarodějnice vyváděly, tancovaly a zpívaly bezbožné písničky. Nakonec se Satan proměnil v hromádku popela a čarodějnice si ho roznesly do svých domovů a čarovaly s ním zase po celý rok. O čarodějnicích v Kopřivnici vypráví i obecní kronika: „Jen z pouhé lidské hlouposti byla z čarodějnictví nařčena selka ze statku pod Váňovým kamenem. Ta prý časně z rána smýkáním konců popruhů z trávnice sbírala z trávy rosu a při pečení chleba v noci používala kouzel a zaklínadel. Prozradil to na ni jeden čeledín, kterému ve spánku loučí pálila chodidla, aby se přesvědčila, že tvrdě spí. Ve skutečnosti byla tato selka rozumnou a pracovitou hospodyní, která pole pečlivě obdělávala, a dosahovala tak lepší sklizně. Tím však budila závist sousedů.“ Nedaleko odtud (pod včelínem) bývala Hradní studánka, která v době obývání hradu Šos-
týna napájela malý jímací rybníček vodou. Ten pak doplňoval velký hradní rybník o rozměrech přibližně 50 x 100 metrů. Velký rybník plnil zejména funkci hospodářskou (zásobování vodou, chov ryb), ale byl rovněž významnou přirozenou ochranou v rámci opevnění hradu. Tento fortifikační článek – hrad na kopci chráněný rybníkem – je široko daleko ojedinělým způsobem opevnění. Rekonstrukce rybníku v roce 1999 byla součástí programu „Revitalizace povodí Kopřivničky v pramenní oblasti“. Jeho obnovením bylo mimo jiné dosaženo zpomalení odtoku srážkových vod z horní části povodí. Podobně jako v jiných nově vzniklých ekosystémech, i tady se na vodní prostředí velice rychle napojily vývojové cykly živočichů vázaných na vodu. Zajímavým zážitkem je jarní tah žab z okolí, kterých se v rybníce a kolem hladiny sejde na stovky a jejich vrčivé kvákání připomíná z dálky práci s motorovou pilou. Je zde možné pozorovat například skokana hnědého (Rana temporaria), ropuchu obecnou (Bufo bufo), při výjimečném štěstí lze na listech rákosu zaznamenat i rosničku zelenou (Hyla arborea). V mělké vodě podél břehu již běžně žije čolek obecný (Triturus vulgaris). Na vodní hladinu často sedne kachna divoká (Anas platyrhynchos). V březích byl zaznamenán výskyt ondatry pižmové (Ondatra zibethica).
Rozcestí čarodějnic 11
12
13
6. Hrad Šostýn (441 m n. m.) Hrad Šostýn (též Schornstein, Schauenstein) byl vystavěn v gotickém slohu koncem 13. století příborským hrabětem Jindřichem z Hückeswagenu (ruiny hradu se nacházejí cca 2 km od centra města). V počátcích husitské revoluce na severovýchodní Moravě byl v kraji poprvé porušen mír dobytím biskupského lenního hradu Šostýna, který obýval Záviš z Vikštejna, bojovou družinou Vaňka z Lamberka roku 1420, či krátce předtím. Tento spor pokračoval před biskupským manským soudem v Kroměříži až do roku 1422, kdy byl hrad rozbořen biskupským vojskem. To mělo za úkol hrad od jmenovaného Vaňka převzít násilím a vrátit Závišovi. Hrad byl obléháním vážně poškozen, vypálen a Záviš již neměl zájem ho obnovit. Tento zájem však neměl, vzhledem k celkové politické situaci biskupství olomouckého na prahu husitské revoluce, ani olomoucký biskup. Hrad poté ležel pět set let v ruinách. K záchraně posledních zbytků přispěl v letech 1935 až 1938 Klub českých turistů, odbor Kopřivnice. Se soustavným archeologickým výzkumem zříceniny začal v roce 1935 místní vlastivědný pracovník Emil Hanzelka. Od konce 30. let
Dobová rekonstrukce hradu Šostýna 14
minulého století však hrad opět chátral. Druhá etapa tohoto výzkumu, spojená se záchovnou údržbou hradu, byla zahájena v roce 1988 a trvá dodnes. Za nejatraktivnější nález z hradu je považována tzv. Šostýnská Venuše. Soška měří 53 mm a je vyrobena ze slonoviny. Ač její tajuplná tvář připomíná egyptské vlivy, šlo zřejmě o výtvor 13. století dovezený z Porýní, odkud také přišli první kolonizátoři této oblasti. Jak se však dostala na zdejší hrad, není dosud známo. Mnoho archeologických nálezů z hradu a jeho blízkého okolí lze shlédnout v muzeu Fojtství. Na nejvyšším místě zříceniny se nachází památná Žižkova lípa, která byla takto nazvána Klubem československých turistů v roce 1933 na paměť posledních držitelů hradu, kteří náleželi k moravské husitské šlechtě. Stáří tohoto stromu je odhadováno na 200–250 let a obvod kmene ve výšce 130 cm činí 340 cm. K výše jmenovanému hradu se váže několik pověstí. Zkáza Šostýna Před dávnými léty žil na Šostýně starý rytíř Chorinský se svou dcerou Adelheid. Zasnoubil ji Bludovi Kravařovi z Jičína, vzornému, sličnému mládenci. V jaru lásky nepozorovali šťastní milenci hrozivé mraky, stahujíci se nad nimi. Chorinský byl vazalem hraběte Hukvaldského, tyrana, který jednal s ním a ostatními jako s nevolníky,
Zřícenina hradu Šostýna ač všichni byli šlechtici a jejich urozenost nebyla menší než jeho. Nenáviděli ho a při schůzce na Šostýně bylo připíjeno na jeho smrt. Brzy na to byla nalezena v houštině mrtvola hraběte. Český vévoda dal ty, kteří byli označeni jako vrazi, pozatýkat a v Olomouci na tržišti postupně popravit. Před popravou jeden z odsouzenců prohlásil, že starý Chorinský zločin zosnoval, načež vévoda nařídil, aby byl Šostýn zapálen a srovnán se zemí. Byla temná bouřlivá noc, když Adelheid vrazila do otcovy komnaty, aby ho vzbudila. Hrad byl v plamenech a ze všech stran obklíčen. Vyváznouti zdálo se nemožné, avšak v poslední chvíli se jim podařilo přece jen uprchnout. Utíkali podzemní chodbou, která ústila v horskou úžlabinu. Dostali se až na úpatí Kotouče a tam se skryli v jeskyni. Pobyli zde několik týdnů a živili se lesními plody, zelinami a kořínky rostlin. Kteréhosi dne pak zabil blesk Chorinského na návrší u jeskyně a Adelheid nalezl u otcovy mrtvoly v mdlobách její snoubenec, potulující se v okolí. Chorinského pochovali na místě, kde zemřel,
a Bludo si odvezl svou krásnou nevěstu do Jičína, kde po několika měsících slavili svatbu. Nad hrobem svého tchána vystavěl Bludo kapli zasvěcenou spasiteli. Šostýn však již obnoven nebyl. Pověst o hradě Šostýně Na hradě Šostýně nad Kopřivnicí žil starý rytíř, který se po smrti manželky staral o jediného, nedospělého syna. Dával ho na opatrování staré chůvě. Ta se na jedné vycházce do okolí hradu s chlapcem příliš vzdálila a poté usnula. Když se objevili loupežníci, uviděli rytířského synka, ukradli ho, odvlekli daleko do hor a vychovali jako loupežníka – Kašpara. Jakmile povyrostl, udělali ho svým náčelníkem a navedli ho, aby s nimi vydrancoval hrad. To se i stalo. Kašpar vpadl do hradu a zastihl rytíře v klenuté síni, skleslého a sklíčeného samotou. Kašpar jej ťal mečem. Vzápětí však poznal svého otce a jal se ho prosit za odpuštění. Rytíř však následkem zranění zemřel. Kašpar proto utekl od loupežníků, v horách si na příhodném místě vystavěl jednoduchý příbytek a žil tam do konce života jako poustevník.
Šostýnská Venuše 15
7. Raškův kámen (492 m n. m.)
8. Janíkovo sedlo (493 m n. m.)
Raškův kámen je skutečnou perlou kopřivnických hor. Jeho bělostná barva upoutá už z dálky a upozorňuje nás na to, že je tvořen štramberskými vápenci (kopřivnické nebo olivetské vápence mají barvu načervenalou). Tento izolovaný vápencový blok vznikl odtržením od korálového útesu a přemístěním podmořským sesuvem do hlubší části mořské pánve. Jeho okolí proto tvoří slíny, jíly a vápence bašského souvrství. Z můstku, vybudovaného v roce 1951 Klubem českých turistů, je krásný pohled do okolní krajiny, zejména na Červený kámen, část města Štramberka a Bílou horu. V okolí Raškovy skály se nachází tři památné stromy. V bezprostřední blízkosti skály je to Raškův buk. Je 37 metrů vysoký a obvod jeho kmene dosahuje ve výšce 130 cm 343 cm. V lesním porostu nad Raškovým kamenem nalezneme Buk Černých myslivců, jehož výška činí 27 m a obvod kmene ve výšce 130 cm nad zemí 300 cm. Připomíná černé myslivce, hrdiny stejnojmenné knihy Růženy Svobodové, v níž autorka volně zpracovala příběhy o olomouckém kardinálu Fürstenberkovi. Poslední z trojice, Ondrášův buk, se nachází pod skalisky Raškova kamene a má výšku 37 m. Obvod kmene ve výšce 130 cm činí 329 cm. K tomuto stromu se váží staré lidové pověsti, z nichž jednu vám nyní předkládáme.
Nachází se mezi Pískovnou, Holým vrchem a Červeným kamenem. Bylo pojmenováno podle arcibiskupského nadhajného Filipa Janíka, jehož rodina bydlela v dřevěné hájovně v dolní části sedla, která nyní slouží jako středisko ekologické výchovy. Přibližně uprostřed cesty vedoucí k hájence stojí po pravé straně mohutná lípa. Říká se jí Janíkova lípa. Je přibližně 19,5 m vysoká. Ve 130 cm nad zemí činí obvod kmene 390 cm. Louky na Janíkově sedle jsou místem výskytu zvláště chráněných druhů rostlin z čeledi Orchideaceae a spolu s loukami na sjezdovce jsou registrovány jako významné krajinné prvky. Původně byly louky
Ondráš trestá klepnu V době, kdy byla Kopřivnice připojena k farnosti frenštátské a v lesích se potuloval Ondráš, chodili obyvatelé každou neděli společně do Frenštátu do kostela. Tato cesta bývala vždy spojena s různými nákupy, které se dělaly po pobožnostech. Při jedné z těchto nedělních návštěv se jedna z žen, jejíž lakotu všichni znali, zdržela při nákupu a ostatní jí odešli. Celou cestu z Frenštátu se ohlížela, zda neuvidí někoho, kdo by s ní šel, neboť měla obrovský strach. Najednou však se k ní zničehonic přidal nějaký
Raškův kámen
intenzivně zemědělsky obhospodařovány a po ukončení hospodaření ponechány ladem. Tento postup měl na louky negativní důsledky, protože původní druhy rostlin byly vytlačeny ruderálními plevely, jako jsou například kopřiva dvoudomá, maliník, rdesno hadí kořen, bolševník obecný a šťovík tupolistý. Tento postupný nežádoucí vývoj vedl k převládnutí silných plevelných trav (zejména třtiny křovištní) a zarůstání náletem dřevin. V roce 1997 převzalo péči o tyto pozemky město. Tím se začalo s novým způsobem obhospodařování, jehož cílem je obnovit druhovou pestrost cenných částí luk a poté ji udržet. K dosažení tohoto cíle vede pravidelná údržba, kterou tvoří odstraňování náletových dřevin, pravidelné seče s důsledným úklidem vzniklé biomasy, sběr semen v přirozených květnatých orchidejových loukách a jejich přísev.
muž a snažil se hned navázat rozhovor. Zprvu měla strach, ale pak, když seznala, že její společník se zdá být slušným člověkem, se jí rozvázal jazyk. Při řeči se ptal cizí muž žertem, nemá-li strach z Ondráše. Touto otázkou se dostala do svého živlu, neboť na pomluvy byla mistr. A hned se jala na Ondráše nadávat a říkala, že už dávno měl viset na prvním stromě, ale že se tak brzy stane, neboť vojsko prý už prohledává lesy a Ondráš nyní již neujde zaslouženému trestu. Tu však společník řekl ulekané ženě, že on sám je Ondrášem a že z její řeči seznal, jak je velmi lakomá, a proto ji ne pro urážky, ale pro její lakotu potrestá. Sebral jí nůši, vybral peníze a látky. Ostatní pak rozházel a zničil. Potom vytáhl z kapsy cvočky a rozsypal je po pařezu tak, že všechny byly špičkami nahoru. Žena strachem polomrtvá, nevědouc, co s ní Ondráš zamýšlí, počala ho prositi. Ale Ondráš byl neúprosný, zvedl ji jako pírko do výše a posadil na rozházené cvočky. Žena začala křičet a přiběhnuvší lidé ji našli na pařezu v žalostném stavu. Když se jí ptali, proč křičí, vypravovala jim všechno a řekla také, že se Ondráš schoval za vedlejším bukem. Ondráše však za bukem nenalezli, ale strom již podržel jméno Ondrášův buk. Janíkovo sedlo
16
17
9. Červený kámen (690 m n. m.)
11. Kamenárka (450 m n. m.)
Vrchol Červeného kamene je nejvyšším bodem kopřivnických hor a také Lašské naučné stezky. Masiv Červeného kamene vznikl na dně hlubokého křídového moře, do kterého byl vnášen úlomkovitý materiál z okolních vyvýšenin, a později, při vrásnění Karpat, byly vrstvy narušeny a navzájem přesunuty. Vznikl tak flyšový útvar, pro nějž je typické střídání vápenců, jílovců a pískovců. Lesy na Červeném kameni jsou zařazeny do kategorie lesů hospodářských, a proto se zde uplatňují klasické způsoby hospodaření, zejména způsob holosečný. Při tomto hospodaření vzniká vykácením porostu paseka, která je následně zalesněna. Paseky mívají velikost do 1 ha a šířku do 50 m. Tento způsob je z hlediska těžby dřeva ekonomicky výhodnější než jemnější způsoby používané v lesích zvláštního určení a v lesích ochranných (viz příměstský les Šostýn). Lesní porosty jsou zde tvořeny převážně jehličnatými dřevinami (smrk ztepilý, jedle bělokorá, modřín opadavý), ale v nemalé míře také listnatými dřevinami, z nichž nejvyšší zastoupení má buk lesní. Při pohledu z vrcholu Červeného kamene se před námi rozprostírá celá Kopřivnice, vlevo směrem k jihu plynule přechází ve Štramberk. Na severozápadní straně (vpravo) vidíme Příbor. Za pěkného počasí dohlédneme až do Ostravy.
V opuštěném stěnovém lomu v horní Kamenárce jsou velmi pěkně odkryty blokové akumulace štramberských vápenců (spodní křída těšínsko-hradišťského souvrství bašského vývoje slezské jednotky). Z původních druhů rostlin se na navětralých skalkách vyskytují tařinka kališní (Alyssum alyssoides), mochna jarní (Potentilla verna) a osívka jarní (Erophila verna). Vzácně zde ještě roste kostřava sivá (Festuca glauca), strdivka brvitá (Melica ciliata) a tolice nejmenší (Medicago minima). Na skalní stepi s porosty rozchodníku bílého (Sedum album) a velkého (S. maximum) je vázán výskyt motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo). Jeho přítomnost v této lokalitě je výsledkem reintrodukce (znovuvysazení), která byla
Paragliding 18
Prstnatec májový
provedena v 80. letech 20. století Českým svazem ochránců přírody ve Štramberku na dvou lokalitách – kromě Kamenárky i v Národní přírodní rezervaci Šipka. Jezírko uprostřed lomu je významnou lokalitou rozmnožování některých druhů obojživelníků a plazů. Jsou to zejména čolek obecný (Triturus vulgaris), rosnička zelená (Hyla arborea), skokan hnědý (Rana temporari), ropucha zelená (Bufo viridis) a užovka obojková (Natrix natrix). Při pohledu směrem dolů na dno lomu nás jistě udiví množství nápisů a obrázků seskládaných z bílých vápencových kamenů. K lidské povaze asi patří touha zanechat po sobě na navštívených místech něco na památku. A tak se skupinky i jednotlivci snaží poskládat jednoduché i složité obrazce. Ty se v průběhu času mění, protože materiálu je omezené množství a chtějí se zde zvěčnit stále noví a noví návštěvníci. Určitě je to lepší zvyk než psát nápisy po skalách.
10. Okružní cesta (505 m n. m.) Okružní cesta je účelovou komunikací vedoucí kolem masivu Červeného kamene, která umožňuje přístup do lesa jak lesní technice, tak v případě požáru nebo úrazu hasičům, respektive sanitce. Kaluže ve výmolech na cestě, způsobené těžkou lesní technikou, se staly důležitou lokalitou pro rozmnožování obojživelníků, kteří se na tato místa rozšířili zřejmě z míst vhodnějších k osídlení. Pravidelně se zde rozmnožuje například čolek horský (Triturus alpestris), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) a ropucha obecná (Bufo bufo). Po deštích nebo za vlhka lze na cestě zastihnout sytě modře zbarveného velkého slimáka modranku karpatskou (Bielzia coerulanus), který je karpatským endemitem (vyskytuje se pouze v oblasti Karpat). Z okružní cesty je pěkný výhled na severní část Štramberka a při troše pozornosti lze zahlédnout i špičku věže hradu Trúby, která je jinak schovaná za kopcem. Kamenárka 19
12. Bílá hora (557 m n. m.) Bílá hora představuje samostatný masiv, vysoce převyšující své okolí (přibližně o 160 m), a je nejvyšším vrcholem v úpatní části Podbeskydské pahorkatiny. Bílou horu tvoří pískovce a jílovce karpatského flyše. Na jejím vrcholu se vypíná rozhledna, jejíž moderní tvar má symbolizovat strukturu DNA (deoxyribonukleové kyseliny). Vyhlídková plošina je ve výšce 26 m (nadmořská výška 583 m) a její celková výška činí 43 m. Stavba rozhledny byla zahájena v roce 1999 a dokončena počátkem roku 2000.
Rozhledna byla slavnostně otevřena 28. dubna 2000. Investorem celé akce byly společnosti EuroTel, s. r. o. a RadioMobil, a. s., které ji využívají k telekomunikačním účelům. Výše investice dosáhla téměř 12 mil. korun. Vybudování přístupové cesty zajistilo město Kopřivnice, které se podílelo na nákladech částkou 2 mil. korun. Ze základů rozhledny vychází betonový dřík, který je tvořen skružemi skládanými na sebe. Vrchol věže je tvořen kónickým dříkem a jsou na něm upevněna technologická patra. Nejvyšší patro slouží k pokrytí měst Štramberku a Kopřivnice televizním vysíláním.
13. Váňův kámen (420 m n. m.) Váňův kámen je významný skalní útvar na jihovýchodním svahu Bílé hory, tvořený stmelenými valouny a bloky štramberského vápence druhohorního stáří (jura – křída). Podobně jako na nedalekém Kotouči se i zde jedná o vápenité usazeniny korálového útesu, vytvářejícího se v mělkém moři. Je opředen četnými pověstmi. V jedné z nich se říká, že na tomto místě upustil čert při letu kámen, a proto se mu říkalo „Čertuv kameň“. Svůj nynější název dostal až v 19. století podle sedláka, kterému patřily okolní pozemky. Jiná pověst o vzniku Váňova kamene zaznamenaná v místním nářečí praví toto: „Za davnych časuv žila v Lidečku jedna děvucha. Ale ta děvucha chcela se dať zapsať čertovi, esi obrati vodu, co těče Lidečkem, aby těkla hore dědinu, eš kohut zakokyryka. Čert začal obirať kameni, a dyž už měl velku zeď, ešče mu chybělo do prostředka. Tak šel pro ty kameně a ulomil je z Kotuča. Jak už byl u tej zdi, kohut zakokyrykal. Čert se rozhněval a mrštil těma kameňama. Jeden odletěl do Raškovca a to je Raškuv kameň, druhy na Vaňovu rolu a to je Vaňuv kameň.“ V roce 1879 nalezl později proslulý moravský archeolog profesor Karel Jaroslav Maška u Váňova kamene pazourkové nožíky a bronzové jehlice. Povrchovým průzkumem zde byla prokázána také kultura púchovského lidu (120 př. n. l. až 0 n. l.). Roku 1643 a později, v roce 1695, se zde odehrála významná selská povstání. Poprvé se nepokojní poddaní z hukvaldského panství sešli pravděpodobně u Váňova kamene 19. května 1643. A to skoro ze všech vesnic panství (s výjimkou tří). Přestože přišli beze zbraní, situace vypadala hrozivě. Vyjednávání biskupských úředníků s poddanými bylo ukončeno smírem. Vrchnost byla nucena ustoupit a přislíbit, že nebude vyžadovat více dávek a povinností.
Váňův kámen Druhé srocení nevolníků hukvaldského panství začalo 26. června 1695. Tábor vzbouřenců byl v bezprostřední blízkosti hranic panství hukvaldského a novojičínsko-štramberského. Skalisko umožňovalo rebelům výhled až k hukvaldskému hradu. Impuls ke srocení sedláků dal svým zpupným jednáním vrchní hejtman hukvaldského panství Maxmilián Harasovský z Harasova. Poddaní se během vzpoury vystříhali všeho násilí, čímž si vynutili respekt i u státních úřadů. Zastání nalezli u moravského tribunálu a také sám císař Leopold I. žádal mírného jednání s nimi. Nakonec byla vzpoura přece jen trochu úspěšná, protože vedla k částečnému snížení robotních povinností. Tato významná historická událost byla románově zpracována Bohumírem Strnadlem-Četynou v knize Jednou za slunovratu. Na paměť 300. výročí povstání zde byla v roce 1995 odhalena bronzová pamětní deska. Váňův kámen byl v roce 1993 vyhlášen přírodní památkou. Je to maloplošné, zvláště chráněné území se stanoveným režimem ochrany. Cílem péče je zachování jednoho
Rozhledna Bílá hora 20
21
z mála přirozených skalních výchozů jurského vápence s okolní typickou rostlinnou skladbou. Protože v bezprostředním okolí skály rostou nepůvodní druhy dřevin, jako je trnovník akát a smrk, začalo se v roce 1998 s jejich odstraňováním. Místo nich jsou vysazovány původní druhy jako javor babyka, klen a mléč, dub a lípa. Práce provádí odborníci z Agentury ochrany přírody a krajiny v Ostravě. Sporadicky obhospodařovaná políčka nad Váňovým kamenem a bohaté porosty náletových keřů vytvářejí velmi vhodnou lokalitu pro
drobnou zvěř, zejména pro zajíce polního (Lepus europaeus) a bažanta obecného (Phasianus colchicus). Pestrá potravní nabídka na zemi i na keřích, staré trávy a husté keřové skupiny napojující se na les jsou výhodnými místy pro hnízdění a rozmnožování. Proto tady bývá pozorný návštěvník odměněn nevšedním zážitkem při pozorování honcování zajíců, procházkách bažantích rodinek či projevu toku bažantího kohouta v povzletu, prudkým zatleskáním křídly a hlasitým kodrcáním.
Muzeum Fojtství
14. Muzeum Fojtství (345 m n. m.) Staré fojtství v Kopřivnici se poprvé písemně připomíná roku 1576. V roce 1789 byla původní dřevěná stavba zbourána a Jakubem Šustalou vystavěno fojtství zděné, ve kterém se v roce 1822 narodil zakladatel kočárovky Ignác Šustala. V roce 1850 začal na tomto místě s první řemeslnou výrobou lehkých bryček, později i luxusních kočárů, a dal tímto základy pozdější světoznámé automobilce Tatra. Budova bývalého fojtství (dědičné rychty) je v současnosti jedinou restaurovanou budovou feudálního charakteru v katastru Kopřivnice. V letech 1985–990 zde bylo po rekonstrukci zřízeno muzeum, ve kterém jsou kromě stálé expozice věnované Ignáci Šustalovi soustředěny také sbírky archeologické a etnografické. Ve dvoře stojí památný strom, Fojtova lípa, u níž se konaly obecní porady a byli tam trestáni provinilci. Její výška je přibližně 22 m a obvod
kmene 130 cm nad zemí činí 400 cm. V budově byla i první známá hospoda v Kopřivnici – fojtův šenk. Scházívalo se v ní mnoho místních občanů, a jak dokládá následující příběh, o žerty přitom nebyla nouze. Potrestaný ochmelka Takřka denním hostem v hospodě „Na Fojtství“ byl jistý Kuchař, člověk silný, smělý a odvážný, známý a obávaný rváč a pijan. Často s ním měli, jak se říkalo, „tři světy“. Jednou za letního večera seděl zas na svém obvyklém místě a vychloubal se besedníkům, že se ani čerta nebojí. Hovoru přítomen byl také soused Klos, známý v celé obci jako čtverák od kosti. K půlnoci se začala hospoda vyprazdňovat, i Kuchař se chystal k odchodu. To když Klos zpozoroval, vyběhl zadními dveřmi ven, vběhl na blízký hřbitov, vzal na ramena velký, k zasazení připravený dřevěný kříž a postavil se s ním za „Kostelníčkův sklepek“, kudy chodíval Kuchař domů. A když řečený po nedlouhé chvíli vskutku vrávoravým krokem šel okolo, zavolal naň Klos: „Šimone, pomož!“ Kuchař se tak
Pohled na Kopřivnici 22
23
polekal, že pádil hlava nehlava domů, kde vyrazil dveře a zůstal v síni ležet jako bez ducha. Od toho dne nevysedával již tak dlouho do noci v hospodě, a když přece někdy ze starého zvyku „přebral“, vždy se důkladně pokropil svěcenou vodou, aby noční kouzla neměla naň účinku. Po trase stezky od Fojtství se dostaneme ke starému kopřivnickému hřbitovu, který je registrovanou kulturní památkou. Uprostřed hřbitova stával podle farní kroniky už v roce 1567 dřevěný kostel, který byl postaven z jedlového dřeva. Kostel, který byl zasvěcen sv. Bartoloměji, byl v roce 1896 zbořen. Důvodem bylo jeho stáří, hnilobou nakloněná věž a nedostatečná kapacita – věřící se již nevešli a při bohoslužbách stáli i před vchodem. Na získání financí pro stavbu nového kostela byla založena prvním farářem Rudolfem Víchou nadace. Vhodný pozemek byl získán darem a značnou podporu dostali také
od tehdejšího olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. Kapacita starého hřbitova v okolí původního kostela byla naplněna, a proto byl zřízen hřbitov nový. V období padesátých až sedmdesátých let minulého století byl starý hřbitov za nezájmu památkového ústavu souvisle devastován vandaly, náhrobky byly rozkradeny a litinové kříže (většinou vyrobené ve Frýdlantských hutích) odvezeny do sběru. Později se hřbitov stal parkem. V jeho areálu jsou zachovány rodinné hrobky dvou významných kopřivnických rodů. Přímo naproti vchodu na protilehlé jižní straně bývalého hřbitova stojí u zdi hrobka rodiny kopřivnického podnikatele Adolfa Rašky. Pískovcová hrobka je postavena v novogotickém stylu. Náhrobek tvaru gotického křídlového oltáře, ve středu s tabernáklovou částí, je spolu se třemi deskami kryjícími vstup do hrobky chráněn kovanou železnou mříží. Novogotická hrobka rodiny Rašků Architektura tabernáklu s kružbami, kraby a křížovou kytkou byla doplněna sochou Alegorie Víry (zřejmě mramorovou), která je dnes ztracena. Jména zemřelých s daty narození a úmrtí jsou na bočních křídlech s fiálami a pod tabernáklem je umístěn nápis „Rodina Raškova“. Hrobka pochází z poslední čtvrtiny 19. století. Vpravo od ní, na jihozápadním okraji bývalého hřbitova, je novogotická kaple, která je hrobkou rodiny zakladatele kočárovky – Ignáce Šustaly. Byla postavena v roce 1891. Stavba je zastřešena sedlovou střechou, má nárožní a boční stěny s opěrnými pilíři a mezi nimi jsou prolomena kruhová okna. Vstupní průčelí s vysokým trojúhelným štítem je přizdobeno kraby a završeno křížovou kytkou, opěráky jsou ukončeny fiálami. Nad dvoukřídlými dřevěnými dveřmi je tympanon se slepými kružbami trojlistů s majuskulním nápisem „Familie Schustala“. Interiér s novogotickým mobiliářem a dekorativní malbou je zaklenut valeně.
Mezi pozoruhodné náhrobní kříže, které jsou teď umístěny v areálu Fojtství, patří historicky cenný opukový kříž zakladatele první kopřivnické továrny – na hliněné zboží – fojta Ignáce Rašky, který zemřel v roce 1824, a dva pískovcové kříže, které byly podle pověsti postaveny na hrobech napoleonských vojáků, kteří prý v Kopřivnici zemřeli. Na trase stezky podél Kopřivničky se za potokem, v hájku tvořeném převážně listnatými stromy, schovává malebná chaloupka jako z pohádky, která do tohoto místa očividně nepatří. Je to poslední chalupa (č. p. 133) ze staré Kopřivnice, ve které bydlela rodina významného vlastivědného pracovníka a zakladatele Lašského muzea v Kopřivnici, zdejšího rodáka, Emila Hanzelky. Byl opravdovým místním patriotem v tom nejlepším slova smyslu. Celý život zasvětil národopisu a záchraně historických památek v Kopřivnici a blízkém okolí.
Expozice muzea Fojtství 24
25
Při pohledu na panelové domy, okolo kterých nás stezka vede, jen málokoho napadne, že ještě před nějakými padesáti lety zde stály malé napůl dřevěné chaloupky s kvetoucími zahrádkami a starými ovocnými stromy. Jen černobílé fotografie v muzeu Fojtství nám připomínají, jak vypadala stará Kopřivnice předtím, než bylo rozhodnuto o její asanaci a stavbě nového typu bydlení. Na jaře kvetly v zahradách okolo stromů kuřilapy – petrklíče, hvězdičky – orsej a majičky – pampelišky. Před okny stavení byly malé květinové zahrádky, o které se starala dospívající děvčata a pěstovala v nich babufky – stolisté růže, hřebičky – hvozdíky, papučky panenky Marie – oměj šalamounek, pivoňky, srdečka či georgyně – jiřinky. Nechybělo zde ani koření jako rozmaryjan – rozmarýn, maryjánek – majoránka, fefrminc – máta peprná a šalvěja – šalvěj. I odrůdy ovocných stromů měly názvy, ve kterých byl skryt kousek pohody a poezie zdejšího
kraje. Kdo z nás už dnes ví, jak chutnají vrbuvky, křehuvky, balduvky, koči hlavy, bremliky, damaščanky nebo kuželky – to všechno jsou odrůdy jabloní, které lidé v okolí pěstovali. Hrušně měly také zajímavá jména – margetky, meduvky, tvaružky, kožušanky, bleščičanky, najsarky, kobylanky nebo krmašanky. Byly zde i další ovocné stromy – slivky (švestky), špendliky žluté i zelené nebo střešně (třešně). I v dnešním moderním městě se ovšem najdou místa, která nás na chvíli přenesou do dob dávno minulých a připomenou historii těchto míst, bez které by nemohla vzniknout současnost. Předtím, než z chodníku podél Kopřivničky odbočíme vpravo směrem ke kostelu, uvidíme před sebou mohutnou „Raškovu lípu“, u které stávala obecní studna. Před vstupem na Masarykovo náměstí míjíme neméně velikou „Krystyjanovu lípu“. Obvod kmene u prvně jmenovaného stromu činí ve výšce 130 cm nad zemí 500 cm, u druhého 365 cm.
Masarykovo náměstí
15. Masarykovo náměstí (331 m n. m.) Na náměstí se nachází několik významných staveb postavených na přelomu 19. a 20. století. Dominantou Masarykova náměstí je kostel sv. Bartoloměje z roku 1894 (vysvěcen roku 1895) vystavěný v pseudogotickém slohu. Další stavbou, která slouží svému účelu dodnes, je budova bývalé měšťanské školy z roku 1908. Před ní stojí Pomník padlých – socha kováře zhotovená mistrem Josefem Kubíčkem v roce 1931. Katolický dům byl vystavěn v letech 1910 až 1913 nákladem 120 tisíc korun Katolickým spolkem a Tělovýchovnou jednotou Orel. Do doby posta-
vení Sokolovny v roce 1932 byl využíván nejen katolickými spolky k pořádání veřejných vystoupení. Téměř uprostřed náměstí je socha prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, která je darem města Nitry z roku 1947. T. G. Masaryk (1850–1937) ovlivnil osudy nejen celého národa, ale především osudy lašských a valašských měst a jejich obyvatel. Málo známou kapitolou Masarykovy politické činnosti je jeho dvojí poslanecká kandidatura za náš kraj (volební obvod tvořily Bojkovice, Bystřice pod Hostýnem, Kopřivnice, Krásno nad Bečvou, Nový Jičín, Příbor, Rožnov pod Radhoštěm, Štramberk, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Vizovice, Vsetín, Zlín) v letech 1907 a 1911 do rakouské říšské rady.
Původní domky staré Kopřivnice 26
27
16. Sad Dr. Edvarda Beneše (326 m n. m.) Základem parku byly dvě zahrady u vil synů zakladatele kopřivnické kočárovky Ignáce Šustaly. V pravé části parku stojí vila Josefa Šustaly postavená v roce 1890 ve francouzském stylu, ve které bylo později zřízeno z popudu kopřivnického vlastivědného pracovníka Emila Hanzelky Lašské muzeum. Sto patnáct let poté, co byla vila dokončena, se do ní znovu vrátili stavební dělníci. Historická budova se po nákladné rekonstrukci stala dalším centrem kulturního života v Kopřivnici. V přízemí vznikla expozice věnovaná dalšímu slavnému rodákovi, malíři a ilustrátorovi Zdeňku Burianovi. Dále je zde kolekce kopřivnické majoliky a kachlových kamen vyráběných ve zdejší manufaktuře v 19. století. Vila, která stojí v levé části parku, patřila Adolfu Šustalovi a byla postavena v roce 1892. Výsadby okolo obou vil byly koncipovány v anglickém stylu a dobře do okolní vesnické krajiny zapadaly. V parku se nachází řada významných stromů, jako např. památný strom platan javorolistý (Platanus x acerifolia), pojmenovaný právě po Emilu Hanzelkovi. Výška stromu je 25 m, šířka koruny měří 26 m a obvod jeho kmene ve výšce
Šustalova vila 28
130 cm činí 337 cm. Hlavním důvodem ochrany stromu je jeho věk a estetická hodnota. K pozoruhodným dřevinám patří dále jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) – jehličnan vypadající jako listnatý strom, jírovec červený (Aescullus x carnea) – červeně kvetoucí kaštan, liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) – strom s květy podobnými tulipánu a dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos) – strom s trny i na kmeni. Na jaře můžeme v jihozápadním rohu parku vidět kvést málo známou sasanku pryskyřníkovou (Anemone ranunculoides). Od sadu směrem dále do centra města stál v místech, kde byla v roce 1989 odhalena pamětní deska, dům č. p. 330. V tomto domě bydlel významný český malíř Zdeněk Burian, který se 11. února 1905 narodil v rodině kopřivnického stavitele Eduarda Buriana. Burian měl veliké kreslířské nadání, a proto není divu, že již v patnácti letech ilustroval první knihu. Od roku 1937 pak ilustroval velká vědecká i literární díla jako „Lovci mamutů“, „Divy prasvěta“, „Hlubinami pravěku“ a další. Burian vynikl také kresbami celé série školních obrazů z oboru paleontologie a o vývoji člověka z dávného pravěku. Lze říci, že každé dítě v této zemi obdivovalo v hodinách dějepisu nádherné Burianovy obrazy.
