2 Vyjednávání
Úvod K vyjednávání dochází, když existuje několik kooperativních uspořádání a zúčastněné strany mají ve vztahu k nim protichůdné preference. Výrazem kooperativní uspořádání mám na mysli jakýkoliv výsledek, (a) který je pro všechny lepší než stav anarchie, (b) v němž nejsou vykořisťovatelé, definovaní jako nespolupracující strany, jejichž spolupráce by je stála méně než přínos ze spolupráce pro ně a ostatní, a (c) v němž nikdo nedopadne jako vykořisťovaný, tj. jako spolupracující, kterého stojí spolupráce víc, než je její přínos pro něj samotného a ostatní. Anarchií mám na mysli, v souladu s typologií spolupráce vytyčenou v úvodu knihy, nepřítomnost žádného z následujících rysů: jednání s pozitivními externalitami, nápomocné chování, konvenční rovnováha, realizovatelné společné podnikání nebo soukromé ujednání. O zúčastněných stranách se tedy předpokládá, že mají společný zájem na dosažení nějaké dohody, ale konfliktní zájmy v tom, jaká dohoda to má být.
1 Nebo, stručněji, paretovskou optimalitu bez vykořisťování. 2 Toto pojetí může být rozšířeno tak, aby zahrnovalo přítomnost negativních externalit.
65
Elster blok pretisk.indd 65
1.4.2013 11:38:29
Ústředním teoretickým i praktickým problémem vyjednávání je, že samotná pluralita kooperativních uspořádání může zabránit tomu, aby se vůbec nějaké stalo skutečností. Vyjednávání se liší od úzce definovaného problému kolektivního jednání, kde typicky existuje jediné kooperativní uspořádání: takové, na němž se všichni podílejí stejně. Liší se také od případů, kde existuje několik kolektivních uspořádání, ale nedochází u nich ke konfliktu zájmů buď proto, že jsou všechna uspořádání vůči nim indiferentní, nebo proto, že jedno z nich je pro všechny lepší než ostatní. Vyjednávání je třeba odlišit od pokusů o dosažení dohody racionální diskusí. Jedním způsobem, jak takové diskuse charakterizovat, je chápat je jako vyjednávání, v němž není dovoleno strategické zkreslování a jiné způsoby pozičního manévrování. I když se tím může myšlenka racionální diskuse částečně postihnout, tento způsob přikládá příliš mnoho váhy vyjednávacím schopnostem stran. Jediná věc, na níž by mělo v racionální diskusi záležet, je „síla lepšího argumentu“, přičemž argumentace by měla být striktně oddělena od vyjednávacích schopností stran. Pro argumentaci, jejíž kořeny jsou skryty za „závojem nevědomosti“, například platí, že nezáleží na některých skutečných rysech stran, jako je jejich bohatství (meritokratické teorie), bohatství a schopnosti (Ronald Dworkin) nebo schopnosti a preference (Rawls). Vyjednávání naopak bere v úvahu všechny skutečné rysy stran. To je například důvod, proč při žádném vyjednávacím procesu, byť by nebyl poskvrněn jakýmikoli strategickými prvky, nezískají nic těžce hendikepovaní. Protože nijak nepřispívají k čistému společenskému produktu, nemají žádnou vyjednávací sílu. Podobně nemohou v procesu vyjednávání vystupovat zájmy budoucích generací. Z toho plyne, že spravedlnost nemůže být založena na vyjednávání, jestliže je člověk – tak jako já – přesvědčen, že jakákoli teorie spravedlnosti musí respektovat intuitiv 3 Takovými pokusy se zabývají například Midgaard (1980) a Habermas (1982). 4 Dworkin (1981). 5 Není žádným protiargumentem tvrzení, že jejich blaho může vstupovat jako argument
do funkce užitku jiných vyjednávajících. Blaho hendikepovaných by se nemělo opírat o tak křehký a kontingentní základ. 6 Ze
stejného důvodu není žádným protiargumentem tvrzení, že blaho budoucích generací může vystupovat ve funkci užitku nyní žijících, například prostřednictvím starosti o vlastní děti.
66
Elster blok pretisk.indd 66
1.4.2013 11:38:29
ní stanovisko, že hendikepované lidi stejně jako budoucí generace nelze ponechat, aby se o sebe postarali sami. V této kapitole se budeme většinou zabývat úzkou skupinou problémů vyjednávání, zejména těmi, které vyvstávají při společném podnikání a soukromých urovnáních. Problémy vyjednávání povstávající z externalit budou odloženy až do kapitoly 4. Jako paradigmatický případ společného podnikání používám spolupráci mezi prací a kapitálem při produkci, která vede k vyjednávání o rozdělení přínosů spolupráce. Jako paradigmatický případ soukromého urovnání používám vyjednávání o finančním zajištění a finančním vyrovnání následujícím po rozvodu. Vhodnost těchto příkladů spočívá v tom, že počítají pouze se dvěma zúčastněnými stranami, jelikož teorie vyjednávání se rozpracovávaly hlavně s ohledem na případ dvou stran. I když je lze rozšířit na obecný případ n osob, toto rozšíření je často umělé. Teorie vyjednávání n osob se opírá o předpoklad, že je částečně nebo úplně nepřítomna spolupráce. Přesněji řečeno, jedinou koalicí, která se může utvořit, je velká koalice zahrnující všechny aktéry, kteří souhlasí s koordinováním svého jednání ke vzájemnému prospěchu. Jestliže se taková koalice nevytvoří, k žádné spolupráci nedojde. Někdy je tato koncepce empiricky adekvátní a obecné závěry teorie pro dvě osoby platí. Například vytváření kartelu bývá často bezpředmětné, pokud se jej neúčastní všechny firmy, protože jediný nezúčastněný aktér by mohl zmanipulovat trh. Ve společných podnicích vyžadujících účast všech partnerů jsou menší koalice zbytečné. Žádný člen firmy nemá obvykle sám o sobě dost moci na to, aby úplně zastavil produkci, ale členové mohou být vždy rozčleněni do skupin tak, že každá z nich je nepostradatelná. Jestliže jsou pracovníci organizováni v různých odborových skupinách odpovídajících některému z takových rozčlenění, bude vyjednávání n stran pravidlem. Jestliže ovšem odborové organizace, v nichž jsou organizováni zaměstnanci firmy, neodpovídají dělbě práce, takže dva pracovníci vykonávající podobnou práci mohou patřit k odlišným organizacím, bude docházet 7 Tento příklad podrobněji rozebírá Elster (1989a), kap. 3. 8 Olson (1965), s. 40–41. 9 Horn a Wolinsky (1988).
67
Elster blok pretisk.indd 67
1.4.2013 11:38:29
k vyjednávání umožňujícímu koalice všech velikostí. To platí také tehdy, když jsou odbory organizovány v souladu s dělbou práce, nikoliv ale způsobem, při němž každá odborová organizace odpovídá nepostradatelné skupině pracovníků. V těchto případech se vedení bude snažit o spojenectví s jednou odborovou organizací proti druhé. Každá odborová organizace má na vybranou mezi vytvořením jednotné fronty a spojenectvím s vedením. V takových případech teorie vyjednávání n osob sotva pomůže s předpovědí výsledku. Ačkoliv existuje řada teorií vytváření koalic, myslím, že je poctivé říci, že žádná z nich není příliš uspokojivá. Už sama skutečnost, že jich je tolik, naznačuje, že žádná z nich nebude příliš užitečná. Budu se zabývat třemi způsoby, jak přistoupit k fenoménu vyjednávání. Zaprvé se můžeme pokoušet předpovědět výsledek vyjednávání na základě předpokladu, že chování lidí je řízeno určitými principy. V celé této kapitole předpokládám, že vyjednávající jsou racionální. V kapitole 6 je zavedena jako alternativní hypotéza myšlenka, že jsou řízeni sociálními normami. Pak se také můžeme pokusit o popis vzorce výsledků, které jsou dosahovány ve skutečném vyjednávání (v reálném životě nebo experimentu). Konečně můžeme formulovat normativní principy pro hodnocení výsledků vyjednávání tím způsobem, že je budeme porovnávat s výsledkem, kterého mělo být dosaženo. Tyto principy mohou například řídit jednání arbitra. Budu říkat, že se tyto přístupy zaměřují na analytické, behaviorální a normativní aspekty jednání. Hlavní problémy uváděné v literatuře lze formulovat následovně. Vede racionální vyjednávání k normativně přijatelnému výsledku? Jsou předpovědi teorie racionálního vyjednávání potvrzovány behaviorálními důkazy? Jestliže ne, existuje alternativní teorie, která má v tomto ohledu lepší výsledky? Jestliže ano, jsou výsledky předpověděné touto teorií normativně přijatelné? Počínaje průkopnickou prací Johna Nashe10 bylo vyjednávání chápáno hlavně jako kooperativní hra. Při tomto přístupu nespočívá problém v předpovědi, zda bude dosažena paretovsky optimální dohoda, ale v určení, na jakém řešení se dohodnou zúčastněné strany. Z definice je vyloučeno, že by spolupráce nebyla pro někoho přínosem. (Je poněkud paradoxní, že při určování toho, jaká bude dohoda, sehrává určitou roli možnost nesouhlasu.) Základní předpoklady a výsledky tohoto přístupu, jenž zůstává základním nástrojem pro pochopení vyjednávacího procesu, uvedeme v následujícím oddílu. 10 Nash (1950, 1953).
68
Elster blok pretisk.indd 68
1.4.2013 11:38:30
Mnoho autorů počínaje samotným Nashem ale mělo pocit, že kooperativní teorie vyjednávání je neuspokojivým vysvětlením chování. Paretovská optimálnost by se měla odvodit jako věta z premis o jednotlivcích a neměla by být nastolena jako axiom. Jestliže se vyjednávání chápe v normativním smyslu, jako (beznákladová) arbitráž a nikoliv jako proces návrhů a protinávrhů, je požadavek plné realizovatelnosti přínosů spolupráce přijatelnější, ale v analytickém a behaviorálním kontextu nelze a priori vyloučit neúspěch vyjednávání. Jsou dva způsoby, jak se vyrovnat s touto otázkou. Jedním je hledání mikrozákladů kolektivní racionality vycházející z teze, že individuálně racionální hráči zabrání neúspěchu vyjednávání. Druhým je vypracování pozitivní teorie nesouhlasu ve vyjednávání, která by vymezovala podmínky, za nichž bude dohody dosaženo, nebo za nichž lze očekávat neúspěch. Vyjednávání se může zhroutit zejména tehdy, jestliže strany nejsou plně informovány o svých vzájemných preferencích a informovanosti, protože si každá strana vytvoří nereálná očekávání o tom, jaké ústupky je ochotna učinit druhá strana. Tato kapitola přináší přehled rozmanitých teorií a modelů, aniž by projevovala velkou důvěru v kterýkoli z nich. Čtenář se může právem ptát, jaký má vlastně smysl. Důvodem přijaté procedury je, že když se prokousáváme těmito modely a uvažujeme o nich, dospějeme k lepšímu pochopení hlubších problémů. Když uvidíme, proč a kde nějaký konkrétní model selhává, začneme si být vědomi rysů jednání, kterých bychom si jinak nevšimli, nebo je považovali za danost. Je také pravděpodobné, že každý z modelů má značnou explanační sílu ve speciálních případech. Tak například standardní ekonomické modely dávají pravděpodobně docela dobré výsledky při racionálním vyjednávání s plnou informovaností, které je navíc „zbaveno norem“. Jestliže jsou porušeny předpoklady racionality a plné informovanosti, stává se proces vyjednávání neprůhlednějším, avšak nestandardní modely mohou přinejmenším naznačit, v jakém směru se bude výsledek lišit od výsledku předpovídaného standardním modelem.
Kooperativní modely vyjednávání Vyjednávání se může týkat dělitelných nebo nedělitelných předmětů. Předpokládejme nejdřív, že předměty vyjednávání jsou spojitě dělitelné a předmětem sporu je, jak je rozdělit mezi zúčastněné strany. Předměty mohou
69
Elster blok pretisk.indd 69
1.4.2013 11:38:30
být jednorozměrné nebo mnohorozměrné. Pracovníci a management vyjednávají současně o pracovních podmínkách, platech, počtu zaměstnaných, délce smluv apod. Každý daný návrh nebo protinávrh je mnohorozměrný balíček. Často ovšem bývá užitečné vyjadřovat balíčky pomocí užitku, který jim připisují vyjednávající. Soubor dosažitelných ujednání je představován souborem dosažitelných dvojic hodnot užitku, nebo je na ně redukován. Důsledkem je vyloučení značného množství informací o fyzických rysech vyjednávací situace. Při jedné a téže vyjednávací situaci mohou být dva fyzicky odlišné návrhy neodlišitelné co do užitku, který jim připisují vyjednávající. Dvě vyjednávací situace představující zcela odlišné fyzické problémy mohou být představovány tímtéž souborem dosažitelných dvojic užitku. Zdrojem užitku může být konzumace předmětu vyjednávání tím, kdo vyjednává, nebo konzumace někým jiným, možná dokonce i druhým vyjednávajícím, přičemž jeho konzumace může mít ve vlastní funkci užitku prvního vyjednávajícího kladnou nebo zápornou váhu. Není třeba předpokládat, že vyjednávající jsou sobečtí. I společnost altruistů bude muset vyjednávat o tom, jak alokovat statky mezi své členy. Jestliže vyvozuji užitek z vaší konzumace nějakého statku a vy z mé, každý z nás bude chtít přesunout konzumaci na druhého. Konflikt bude vyřešen posloupností nabídek a protinabídek, kterou nelze formálně odlišit od – dejme tomu – procesu vyjednávání mezi pracovníky a managementem, jenž bude popsán později. Základním zdrojem problémů při vyjednávání je vzácnost zdrojů, nikoliv sobecké motivace. Všimněme si také, že jelikož strany vyjednávají o užitcích, nemá smyslu tvrzení, že zlovolní vyjednávající, kteří vyvozují potěšení z nekonzumace druhé strany, jsou motivováni k maření vyjednávání. Takové tvrzení by znamenalo, že se externality započítávají dvakrát, protože všechny externality ve funkci užitku by už byly zahrnuty do dosažitelných dvojic užitku. Pro analytické účely je prezentace situace jako vyjednávání o užitku často docela přijatelná. Jestliže je úkolem předpovědět výsledek vyjednávání mezi racionálními jednotlivci, není nevěrohodný předpoklad, že se vyjednávající zajímají pouze o užitky plynoucí z výsledků a nikoliv o fyzické nositele těchto užitků. Jestliže je ale podezření, že vyjednávající nejsou vždy plně racionální, může být takové zjednodušení méně obhajitelné. Jestliže podléhají kognitivnímu zkreslení a překrucování, může být jejich
70
Elster blok pretisk.indd 70
1.4.2013 11:38:30
pozornost odvedena k nepodstatným fyzickým aspektům situace.11 Pokusy o předpověď výsledku, jež neberou v úvahu takové psychologické tendence, pak pravděpodobně budou neúspěšné. Výrazné rysy fyzické situace mohou být důležitými determinanty výsledku také tehdy, když chybí úplná informovanost o preferencích. Rovnoměrný nebo proporční odklon k fyzickým aspektům je zřejmým opěrným bodem, když nejsou známy užitky.12 Navíc mohou být fyzické aspekty situace přímo relevantní pro normativní účely. Experimentálně bylo dokázáno, že problém rozdělení daného počtu avokád a grapefruitů mezi dva lidi vede k velmi rozdílným intuitivním etickým stanoviskům, když se nám řekne, že jsou ceněny pro svou chuť nebo obsah vitaminu C, i když jsou funkce užitku v obou případech totožné.13 Když pak předpokládáme situaci, v níž dvě strany vyjednávají o dělitelné předměty, jež mohou být představovány jejich užitky, můžeme formulovat kooperativní přístup pomocí diagramu (obr. 2.1). Vyjednávací situace je plně popsána souborem dosažitelných dvojic užitků (odvozených ze souboru dosažitelných fyzických dohod) a bodem nesouhlasu, který stanoví užitek výsledku, pokud se strany nedokáží dohodnout. (Role bodu nesouhlasu je sporná a budeme se jí zabývat později.) Předpokládáme, že soubor dosažitelných dvojic užitků zahrnuje všechny body uvnitř čáry OPABTO a že d je bod nesouhlasu. Předpokládá se, že soubor dosažitelných dvojic je konvexní, což znamená, že všechny body úsečky spojující dva dosažitelné body jsou také dosažitelné. Jestliže se například vyjednává o peněžní částce, konvexnost dosažitelného souboru je zajištěna klesajícím užitkem peněz. Otázkou je, který z dosažitelných bodů, pokud vůbec nějaký, bude vybrán jako výsledek nebo „řešení“ problému vyjednávání. Teorii vyjednávání – analytickou nebo normativní – lze charakterizovat funkcí f, která pro každý vyjednávací problém – každý konvexní soubor S a každý bod nesouhlasu d – vybere nějaký prvek v S jako výsledek, který bude nebo by měl být dosažen. 11 Viz zejména Bazerman a Carroll (1987). 12 Schelling (1963). 13 Yaari a Bar-Hillel (1984). Dokazují také, což je možná znepokojivější, že se intuitivní
stanoviska liší v situacích, jež mají totožná zobrazení v prostoru užitků a navíc se opírají o podobná hodnocení.
71
Elster blok pretisk.indd 71
1.4.2013 11:38:31
P
R
Q
S
užitek strany II
A
B
d
0
užitek strany I
T
Obr. 2.1
Zkonstruování takové funkce není jednoduchý úkol. Nash ho vyřešil tak, že stanovil podmínky, jejichž respektování by se dalo očekávat od každé dvojice racionálních vyjednavačů (nebo každého poctivého arbitra), a ukázal, že existuje jediná funkce splňující všechny tyto podmínky. Konkrétně zavedl čtyři podmínky: 1. Paretovská optimalita. Musí být nemožné zlepšit výsledek jedné strany bez ztráty pro druhou stranu. Řešení se musí nacházet na Paretově hranici, na diagramu PABT. 2. Invariantnost. Řešení musí být invariantní vůči pozitivním lineárním transformacím užitku. Tato podmínka bude vysvětlena později. 3. Symetrie. Jestliže je dosažitelný soubor symetrický podle přímky vedené počátkem v úhlu 45° a bod nesouhlasu leží na této přímce, musí se na této přímce nacházet i řešení. 4. Nezávislost na nepodstatných alternativách. Jestliže máme dva vyjednávací problémy (S, d) a (T, d), přičemž S je podmnožinou T, a jestliže se řešení (T, d) nachází v S, pak musí být také řešením (S, d). Řečeno jednodušeji, jestliže řešení větší hry zůstává možné v menší hře, musí být také řešením menší hry.
72
Elster blok pretisk.indd 72
1.4.2013 11:38:31
Nash dokázal, že tyto podmínky doplněné předpokladem, že soubor dosažitelných dvojic užitku je konvexní, jednoznačně definují koncept řešení: výsledek vyjednávání je omezen na bod v dosažitelném prostoru, který maximalizuje součin přírůstků užitku stran ve srovnání s bodem nesouhlasu. Ve hře (OPABTO, d) je to bod A. Z normativního hlediska není tento koncept řešení nijak zvlášť přitažlivý, odhlédneme-li od axiomů, jež ho společně implikují. Může se jevit doopravdy nezajímavý kvůli jeho následující vlastnosti. Předpokládáme li, že chuďas a bohatec vyjednávají o způsobu, jak si rozdělit jistou peněžní částku dost velkou na to, aby byla pro chudého velmi závažná, Nashovo řešení přisoudí její většinu bohatému, protože může důvěryhodnějším způsobem přijít s návrhem výhodným pro něj samotného a říct: „ber nebo nech být“.14 To je „Matoušův efekt“ ve vyjednávání. Nashovo řešení často dobře odpovídá tomu, jak se lidé skutečně chovají ve vyjednávacích situacích. Dalo by se ale říci, že by je neměl volit arbitr, který se snaží dojít ke spravedlivému řešení. Atraktivnějšími se mohou jevit jiná řešení, jako je bod, který maximalizuje součet přírůstků užitku stran, nebo silněji, nějaký bod, z něhož vyplývá větší přírůstek užitku pro chudého než pro bohatého. Takové návrhy ovšem porušují podmínku invariantnosti (o níž podrobněji pojednáme později). A v každém případě by se dalo tvrdit, že ani z hlediska arbitráže není nutné hledat abstraktně spravedlivý výsledek, ale výsledek přiměřený vyjednávacím silám stran.15 Předtím, než se začnu zabývat axiomy, je třeba se vyrovnat se zřejmou námitkou: Jak zachází teorie vyjednávání se situacemi, v nichž je pouze malý počet dosažitelných výsledků? Vybere jeden z nich jako řešení? Jeli tomu tak, jak zachází se symetrickými případy, u nichž nedohoda vede ke dvěma výsledkům dávajícím jedné straně všechno a druhé nic? Tento problém můžeme ilustrovat pomocí Šalamounova soudu. Pokud Šalamoun nevěděl nic o preferencích stran, musel s nimi jednat jako s identickými. Nebyl žádný důvod, proč dávat jedné ženě přednost před druhou. Protože soubor dosažitelných výsledků není konvexní, není k dispozici symetrické řešení tak, jak je předepisují Nashovy axiomy. Šalamounův
14 Luce a Raiffa (1957), s. 129–132. 15 Selten (1987), s. 46–47.
73
Elster blok pretisk.indd 73
1.4.2013 11:38:31
otec dostane obě děti otec dostane chlapce, matka dívku A užitek otce
B bod ohrožení
otec dostane dívku, matka chlapce
matka dostane obě děti
užitek matky
Obr. 2.2
první návrh, aby se dítě rozťalo ve dví, fakticky znamenal, že se arbitráž dostala do slepé uličky. Reakce žen na tento návrh mu umožnila utvořit si lepší názor o jejich preferencích a samozřejmě dojít k lepšímu rozhodnutí. Co ale, jestliže by obě ženy reagovaly jako skutečná matka, přičemž by falešná doufala, že její ochota vzdát se dítěte ve prospěch druhé ženy přiměje Šalamouna k tomu, aby dítě té druhé nedal? Co by měl udělat v takovém případě? Uvažme podobný problém, který vyvstává mezi manželi při vyjednávání o svěření dětí do péče, chápaném jako soukromé urovnání, a ne jako arbitráž. Budu předpokládat, že jsou zde dvě děti, chlapec a dívka, se čtyřmi možnými uspořádáními péče (a přisouzením příslušných užitků), jak to znázorňují vrcholy čtyřúhelníku na obr. 2.2. U většiny rozvodů probíhá jednání o svěření do péče současně s jednáním o finančním vyrovnání. Tato jednání bývají vzájemně provázána, takže se rodiče pokoušejí vynutit si finanční výhodu nabídkami na svěření do péče a naopak. Předpokládejme, že kromě vrcholů představujících užitky stran při různých uspořádáních péče je v diagramu ještě bod označující specifické finanční vyrovnání, o němž rozhodne soud, jestliže
74
Elster blok pretisk.indd 74
1.4.2013 11:38:32
se strany nedokáží dohodnout samy.16 Tím vzniká možnost mezilehlých výsledků, při nichž si strany mohou navzájem převádět peníze, jež v případě potřeby získají půjčkami. Tyto výsledky nebudou odpovídat bodům na úsečkách spojujících vrcholy. Protože užitek peněz u obou stran s časem klesá a protože se tento užitek navzájem ovlivňuje s užitkem svěření do péče, budou vzájemné vztahy složitější. Soubor mezilehlých řešení ale bude konvexní, jak to vyžaduje teorie vyjednávání, takže lze s její pomocí vyvodit řešení. Doprovodné platby nejsou vždy možné. Jeden z rodičů třeba nemá peníze a nedokáže získat půjčku. Nebo je možná taková situace, že se doprovodné platby považují za eticky nepřijatelné. Rodiče se mohou například dohodnout, že se finančně vyrovnají ještě před rozhodnutím o svěření do péče, protože děti by zranilo pomyšlení, že jsou směnitelné za peníze. Pak je k dispozici jiný způsob vytváření mezilehlých řešení, přinejmenším v principu. Šalamoun si při rozhodování mezi dvěma ženami mohl hodit mincí. Rodiče mohou použít loterii, v níž se různým uspořádáním péče připíší určité pravděpodobnosti, jejichž celkový součet se rovná jedné. Každému takovému losování odpovídá bod uvnitř čtyřúhelníku definovaného čtyřmi uspořádáními péče. Užitek losování je prostě součtem užitků jednotlivých svěření do péče vážených jejich pravděpodobností. (Tuto věc vysvětlíme později.) Body na úsečce spojující dva vrcholy tudíž odpovídají losováním, u nichž jsou svěřením odpovídajícím těmto vrcholům připsány pravděpodobnosti p a 1 – p, přičemž p nabývá všechny hodnoty z intervalu od 0 do 1. Tímto způsobem se soubor dosažitelných výsledků stane konvexní a lze na něj uplatnit teorii vyjednávání. Abychom předpověděli výsledek vyjednávání, musíme nejdříve přijmout nějaký předpoklad o bodu ohrožení. Můžeme stanovit tak jako na obr. 2.2, že se rodiče domnívají, že každý z nich má v právním sporu padesátiprocentní šanci získat do své péče obě děti. Toto přesvědčení může být vyvoláno několika způsoby. Jestliže se podle zákona svěřuje do péče podle toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, mohou být rodiče přesvědčeni, že mezi nimi není co do pečovatelských schopností rozeznatelný rozdíl, takže každý z nich má podle svého nejlepšího vědomí stejnou šanci k získání dětí. 16 Soudy
na rozdíl od vyjednávajících manželů oddělují finanční vyrovnání od dohod
o péči.
75
Elster blok pretisk.indd 75
1.4.2013 11:38:32
