Vyjádření stěžovatelů a vedlejšího účastníka ke stanovisku Vlády ČR ke stížnosti výše jmenovaných, ze dne

European Court of Human Rights For attention of Ms. Claudia Westerdiek Section registrar Council of Europe F – 67075 Strasbourg Cedex FRANCE

V Praze, dne 30. dubna 2008

Ke stížnostem: 1) 38817/04 - Vomočil proti Česká republika 2) 1458/07 - Art 38 a.s. proti Česká republika 4) 11179/06 - Morawetz proti Česká republika Vyjádření stěžovatelů a vedlejšího účastníka ke stanovisku Vlády ČR ke stížnosti výše jmenovaných, ze dne 31. 12. 2008

1) Johny Vomočil, zastoupený advokátkou JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Španělská 6, Praha 2 2) Art. 38 a.s. zastoupený advokátkou JUDr. Julií Šindelářovou, Mikulášská tř. 9, 326 00 Plzeň 3) Vladislav Hlaváček, Václav Hlaváček a Oskar Morawetz Zastoupeni advokátem JUDr. Martinem Kölblem, Štěpánská 31, Praha 2 4) Občanské sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí, vedlejší účastník řízení Zastoupený advokátkou JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Španělská 6, Praha 2

Podávají ve smyslu žádosti soudu, vyslovené v dopisu ze dne 25. ledna 2008, stanovisko k vyjádření vlády České republiky ke stížnosti stěžovatelů.

1

MOTTO.................................................................................................................................4 I. PREAMBULE STANOVISKA...........................................................................................4 I.1...................................................................................................................................4 I.2...................................................................................................................................4 I.3...................................................................................................................................4 II. STRUKTURA STANOVISKA ÚČASTNIKŮ ŘÍZENÍ..................................................4 II.1..................................................................................................................................4 II.2..................................................................................................................................4 II.3..................................................................................................................................5 III. K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM ..................................................................................5 A. Vyjádření k přijatému způsobu řešení stížností Soudem – výběr pilotních případů .........5 III. A.1............................................................................................................................5 III. A. 1.1. Dodržení systému pilotních případů samotným Soudem ............................6 III. A. 1.2. Souhlas stěžovatelů k tomu, aby jejich případ byl projednáván jako pilotní6 III.A.1.3. Jasnost kritérií výběru pilotních případů ......................................................6 III.A.2. ...........................................................................................................................8 III.A.3. ...........................................................................................................................8 III.A.4. ...........................................................................................................................8 B. Obecně ke stanovisku vlády: hodnocení způsobu odpovědi ............................................9 a způsobu obecného právního hodnocení vládou, včetně politických aspektů vzniklého problému ............................................................................................................................9 III.B.1.1. Roztříštěnost stanoviska ..................................................................................9 III.B.1.2. Otázka legality získávání podkladů pro stanovisko vlády.................................9 III.B.1.4. Nerovný přístup k informacím .......................................................................10 III.B.1.5. Difamující přístup vlády ke stěžovatelům a jejich právním zástupcům...........12 III.B.1.6. Ohrožení stěžovatelů ve směru k jejich nelegálnímu sledování ......................13 III.B. 1.7. Účelovost obhajoby a tvrzení vlády ..............................................................13 C. Obecně k úloze Ústavního soudu ČR k dané problematice ...........................................18 III.C.1...........................................................................................................................18 III.C.1.1. ...................................................................................................................18 III.C.1.2. ...................................................................................................................19 III. C. 2.........................................................................................................................21 III.C.3...........................................................................................................................22 III.C.4...........................................................................................................................22 III.C.5. Vztah názoru Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ...............23 D. Stanovisko stěžovatelů k problematice regulace nájmů ................................................24 III.D.1. právní aspekty problematiky regulace nájmů ....................................................24 III.D.1.1....................................................................................................................24 III.D.1.2....................................................................................................................25 III.D.1.2.1. Občanský zákoník...............................................................................25 III.D.1.2.2. Zákon č. 107/2006 Sb. ........................................................................26 III.D.2. Ekonomické aspekty problematiky regulace nájmů ..........................................27 III.D.2.1. Úloha zákona č. 107/2006 Sb. ve směru deregulace ceny nájmů ................27 III.D.2.2. – Obecně k ekonomickým aspektům regulace nájmů .................................28 III.D.2.3. Konkrétní příklady dopadu zákona č. 107/2006 Sb. na regulaci nájmů.......29 III.D.3. Další aspekty regulace nájmů ...........................................................................30 E. Stanovisko k vyjádření vlády z hlediska jednotlivých problémů: ..................................31 III.E.1. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska ratione temporis...............31 III.E.2. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska dodržení šestiměsíční lhůty31

2

III.E.3. Stanovisko k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, včetně příkladů vyvracejících tvrzení vlády. ...................................................32 III.E.3.1. ...................................................................................................................32 III.E.3.2. ...................................................................................................................35 III.E.4. Stanovisko k otázce legitimity očekávání ukončení omezení vlastnického práva39 III.E.4.1. ...................................................................................................................39 III.E.4.2. ...................................................................................................................41 III.E.4.3. ...................................................................................................................42 III.E.5. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska vyváženosti práv a povinností majitelů domů a nájemníků a legitimity omezení práva majitelů..................47 III.E.5.1. Neexistence veřejného zájmu .....................................................................48 III.E.5.2. Neexistence příčinné souvislosti mezi regulací nájmu a eliminací sociální nespravedlnosti. ........................................................................................................53 III.E.6. Stanovisko k otázce žaloby proti státu jako efektivního nástroje pro kompenzaci náhrady škody ..............................................................................................................54 III.E.6.1. – Vymáhání náhrady škody soudní cestou..................................................54 III.E.6.2. – Vymáhání náhrady škody vznesením požadavku u Ministerstva financí ..55 III.E.6.3. ...................................................................................................................56 F. Shrnutí - přímé odpovědi na dotazy Soudu………………………………………………. G.Závěrečné shrnující stanovisko stěžovatelů k projednávané problematice i stanovisku vlády ................................................................................................................................61 H. Návrhy na další způsob projednávání sporu. ................................................................62

3

MOTTO: POKUD BY VLÁDA SOUČASNÁ I MINULÉ VYNALOŽILY NA NÁPRAVU NEÚSTAVNÍHO OMEZOVÁNÍ VLASTNICKÝCH PRÁV MAJITELŮ DOMŮ ALESPOŇ POLOVINU ÚSILÍ A FINANCÍ, KTERÉ NYNĚJSÍ VLÁDA VYNAKLÁDÁ NA OBHAJOBU PŘED EVROPSKÝM SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA, BYLA BY SITUACE V ČR JIŽ DÁVNO VYŘEŠENA !

I. PREAMBULE STANOVISKA I.1. Stěžovatelé a vedlejší účastník prostřednictvím svých právních zástupců konstatují, že jim byla Soudem dána lhůta do 8. března 2008 k tomu, aby se vyjádřili ke stanovisku vlády ČR ohledně jejich stížností. Tuto lhůtu považovali s ohledem na obsáhlost materiálu vlády včetně příloh za nepřiměřeně krátkou, a proto požádali o prodloužení lhůty do konce dubna 2008. Této žádosti stěžovatelů bylo vyhověno. I.2. S ohledem na skutečnost, že k řadě argumentů se vláda vyjadřuje souhrnně, bez ohledu na jednotlivé konkrétní případy, rozhodli se stěžovatelé, že prostřednictvím svých právních zástupců zvolí stejný postup. Níže uvedený materiál nechť je považován za vyjádření všech čtyř stěžovatelů, vybraných Soudem jako pilotních, k obecné problematice protiprávní regulace nájemného v domech. Toto stanovisko stěžovatelů je též plně podporováno vedlejším účastníkem řízení. I.3. Kromě tohoto společného prohlášení a stanoviska se každý ze stěžovatelů vyjádří k jednotlivostem, které se týkají pouze jeho samotného a které mají specifický charakter, daný pouze pro jeho případ.

II. STRUKTURA STANOVISKA ÚČASTNIKŮ ŘÍZENÍ II.1. Stěžovatelé se rozhodli, že pro přehlednost a lepší orientaci objasní strukturu své odpovědi ke stanovisku vlády. Stěžovatelé totiž nemohli přehlédnout, že stanovisko vlády je nedostatečně strukturované, k některým skutečnostem se Vláda vyjadřuje opakovaně, na některé otázky soudu neodpovídá dle názoru stěžovatelů dostatečně vyčerpávajícím způsobem, v některých případech uměle zkresluje skutečnou situaci tím, že předkládá Soudu pouze jednostranný pohled. II.2. Stěžovatelé nechtějí čelit těmto nedostatkům pouhými replikami, ale pokusí se o systémové uchopení problematiky. Text bude členěn tak, jak je uvedeno níže s tím, že tento text obsahuje pouze tvrzení. Text pod čarou bude odkazovat na důkazy – materiály. Tyto materiály budou dle jednotlivých kapitol řazeny za samotný text stanoviska tak, aby bylo zřetelné, ke kterému odkazu se který materiál vztahuje. 4

II.3.

Struktura stanoviska stěžovatelů bude tato: II.3.A Vyjádření k přijatému způsobu řešení stížností Soudem – výběr pilotních případů. II.3.B Obecně ke stanovisku vlády: hodnocení způsobu odpovědi a způsobu obecného právního hodnocení vládou, včetně politických aspektů vzniklého problému, otázka kriminalizace vlastníků a bezpečností aspekty. II.3.C Obecně k úloze Ústavního soudu ČR k dané problematice. II.3.D Stanovisko stěžovatelů k problematice regulace nájmů z hlediska: a) právních aspektů b) ekonomických aspektů V obou bodech budou zapracovány odkazy ke stanovisku vlády na obecné úrovni. II.3.E Stanovisko k vyjádření vlády z hlediska jednotlivých problémů: a) k přijatelnosti stížnosti z hlediska ratione temporis b) k přijatelnosti stížnosti z z hlediska dodržení šestiměsíční lhůty c) k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, včetně příkladů vyvracejících tvrzení vlády d) k otázce legitimity očekávání ukončení omezení vlastnického práva e) k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska vyváženosti práv a povinností majitelů domů a nájemníků a legitimity omezení práva majitelů f) k otázce žaloby proti státu jako efektivního nástroje pro kompenzaci náhrady škody. II.3.F Závěrečné shrnující stanovisko stěžovatelů k projednávané problematice i stanovisku vlády. II.3.G Návrhy na další způsob projednávání sporu.

III. K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM

A VYJÁDŘENÍ K PŘIJATÉMU ZPŮSOBU ŘEŠENÍ STÍŽNOSTÍ SOUDEM – VÝBĚR PILOTNÍCH PŘÍPADŮ

III. A.1. V současné době si dle znalostí stěžovatelů u Evropského soudu pro lidská práva stěžuje zhruba 5.000 stěžovatelů, kteří poukazují na protiprávnost tvrdé regulace nájmů v České republice. První stížnosti byly podávány jednotlivci od roku 2004. První hromadná stížnost byla podána členy Hnutí na obranu majitelů realit v březnu 2005, přičemž tato stížnost byla následována stížnostmi prakticky totožného znění z řad Občanského sdružení majitelů domů. Podle vědomostí stěžovatelů ani nyní není stav stěžovatelů konečný a k Soudu jsou zasílány další stížnosti na porušení čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 ve věci regulace nájmů bytů.

5

Je nasnadě, že vzniklá situace je pro Soud značně komplikovaná, neboť čelit takovému množství stížností stejného druhu je velmi obtížné, ba z organizačně-technického hlediska téměř nemožné. Řešení situace formou pilotních případů se proto jeví být účelným způsobem, jak vzniklý problém vyřešit a v zásadě jej lze přivítat. Poněkud zdrženlivější stanovisko je nutno s ohledem na vyřizování stížností formou „pilotních případů“ zaujmout z hlediska následujících aspektů: III. A. 1.1. Dodržení systému pilotních případů samotným Soudem Aby systém pilotních případů byl funkční, musí být praktickým návodem k řešení právního sporu, kterého se má držet provinivší se Vysoká smluvní strana a kterýkoliv občan, který prokáže, že se nachází ve stejném právním postavení jako pilotní stěžovatel. Z tohoto hlediska se zraky pilotních stěžovatelů obracejí k případu Hutten Czapská proti Polsku, kde Soud rozhodl o tom, že uvedený případ je případem pilotním a že Polská republika je povinna se vypořádat v obdobných situacích s potencionálními stěžovateli stejně, jako se vypořádá se stěžovatelkou Hutten Czapskou. Pokud je stěžovatelům známo, tak přes tento rozsudek Soudu nebyla Polská republika jako provinivší se smluvní strana ochotna stanovit ani v rámci mediace o náhradě škody algoritmus, jakým způsobem bude odškodňování prováděno, a přistoupila na vyjednávání o výši škody ad hoc. Tímto způsobem byl dle názoru pilotních stěžovatelů zmařen účel rozsudku Evropského soudu pro lidská práva jako rozsudku pilotního, neboť nyní se zřejmě bude muset každý jeden poškozený coby stěžovatel obracet na ESLP s žádostmi o stanovení výše náhrady škody stejně, jak tomu bylo v případě paní Hutten – Czapské. III. A. 1.2. Souhlas stěžovatelů k tomu, aby jejich případ byl projednáván jako pilotní Stěžovatelé se domnívají, že k tomu, aby jejich případ byl projednáván jako pilotní, je zapotřebí jejich souhlasu. Jistěže v zásadě je řízení u Soudu veřejné a každý, kdo se s žádostí o ochranu svých práv na Soud obrátí, musí počítat s tím, že jeho případ bude zveřejněn. Zde však nelze přehlédnout fakt, že tři ze čtyř stěžovatelů svoji stížnost podávali spoléhajíce se po argumentační stránce z valné části na text stížnosti připravený vedlejším účastníkem řízení a u vědomí, že to bude vedlejší účastník, respektive jeho členové, kteří by mohli tíhu pilotního případu nést. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nikdo z nich nemůže být nucen k tomu, aby svojí obhajobou nesl faktickou zodpovědnost i za obhajobu práv jiných subjektů, zvláště v tomto případě, kdy dalších subjektů závislých na rozhodnutí ve věci samotné jsou tisíce a mohou jich být i desetitisíce. Tento nedostatek předchozí komunikace ohledně určení pilotních případů se již negativně projevil na kauze bratří Hlaváčkových, kteří pro svůj vysoký věk nebyli schopni snášet zejména mediální tlak, který byl na ně vyvinut, a od své stížnosti kvůli této extrémní psychické zátěži odstoupili. Tímto svým činem ovšem sice nikoliv úmyslně, ale přesto poškodili další stěžovatele, neboť pilotní případy byly pravděpodobně Soudem vybrány určitým způsobem, který nyní nemůže být naplněn. III.A.1.3. Jasnost kritérií výběru pilotních případů Stěžovatelé uvádějí, že dle jejich názoru není zřejmé, jakým způsobem byly pilotní kauzy vybrány, a tento fakt se může velmi negativně projevit v neprospěch nejen stěžovatelů samotných, ale především pro aplikaci posuzovaných případů na stížnosti dalších stěžovatelů.

6

V současné podobě se stěžovatelé a vedlejší účastník zcela shodují na tom, že vybrané případy naprosto nejsou vhodné pro jejich projednávání jako případy pilotní a tento svůj názor zdůvodňují následujícím způsobem: Je zřejmé, že ke kvalifikaci případu jako případu pilotního může dojít z několika hledisek: III.A.1.3.1. Podle způsobu nabytí vlastnictví: Všeobecně stěžovatelé uvádějí, že dle jejich názoru je rozlišování případu dle způsobu nabytí vlastnictví nepřípustné, neboť by to znamenalo, že různému legálně nabytému majetku je přiznávána různá míra právní ochrany. Takovéto rozlišování považují stěžovatelé za neodůvodněné. Nelze však přehlédnout, že vláda ČR považuje právě rozlišování dle způsobu nabytí majetku za způsob, dle kterého byly vybírány jednotlivé kauzy. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak i toto rozlišování bylo nepřesné a zcela nedostatečné, neboť nejsou mezi původními pilotními případy zahrnuty minimálně dva nejdůležitější a nejčastější způsoby nabytí vlastnictví. Všeobecně lze nabýt vlastnického práva k nemovitostem, ve kterých se nacházejí byty s privilegovanými regulovanými nájemníky, těmito způsoby: III.A.1.3.1.1. Vlastnictví k nemovitosti trvalo po celou dobu komunistického režimu, dům nepřipadl nikdy státu. Řádově se jedná o několik tisíc domů, zejména rodinných vil s dvěma až čtyřmi byty. Žádný z těchto případů nebyl vybrán jako pilotní případ. III.A.1.3.1.2. Vlastnictví bylo získáno na základě restitučních zákonů z roku 1990 a 1991, když restituenti s trvalým pobytem na území ČR (ČSFR) získali tyto nemovitosti zpět na základě uzavřené dohody o vydání nemovitosti. Tito vlastníci tvoří zhruba 85% stěžovatelů. III.A.1.3.1.3. Vlastnictví bylo získáno na základě restitučních zákonů a nálezů Ústavního soudu vydaných v roce 1994, kdy byla zrušena podmínka trvalého pobytu. III.A.1.3.1.4. Vlastnictví získané koupí od původního vlastníka. Zde je nutno rozlišovat ještě podskupinu osob, kdy šlo o scelování spoluvlastnických podílů a odkupování těchto spoluvlastnických podílů jednotlivými spoluvlastníky. Na scelování vlastnictví je nutno vždy pohlížet jako na krok správným směrem. III.A.1.3.1.5. Vlastnictví, které bylo získáno z konkurzní podstaty. III.A.1.3.1.6. Vlastnictví, které bylo získáno privatizací. Žádný z těchto případů nebyl vybrán jako pilotní případ. Jedná se přitom o místní hegemony, kdy do vlastnictví jednoho vlastníka přešly i řádově stovky bytů, které tak určují podmínky na místním trhu. III.A.1.3.2. Podle druhu jednotek, které se v domě nacházejí: Podle názoru stěžovatelů a vedlejšího účastníka je v zásadě zcela lhostejné, jaké jednotky se v domě nacházejí, neboť stěžovatelé si stěžují pouze na újmu, způsobenou regulací nájmů v bytech privilegovaných nájemníků. V bytech, které mají svobodně uzavřenou smlouvu je nájemné v deregulované výši a nájem nebytových jednotek – komerčních prostor – není regulován vůbec. Kromě toho je dle stanoviska Ústavního soudu i Ministerstva financí nepřípustné vyžadovat zvané křížové subvencování, dle kterého by ztráty z jedné jednotky byly započítávány oproti ziskům dosahovaným z jiných jednotek s neregulovaným nájmem. Nicméně z hlediska regulace nájmů je možno rozdělit nemovitosti následovně: III.A.1.3.2.1. Nemovitosti, které obsahují pouze byty s regulovaným nájemným. III.A.1.3.2.2. Nemovitosti, které obsahují i jiné jednotky s neregulovaným nájmem, bytové i nebytové.

7

III.A.1.3.3. Podle druhů právních aktivit, které majitel vyvíjel: Ačkoliv majitel začíná být zodpovědný za svůj majetek okamžikem jeho nabytí, jeho možnosti disponovat vlastním majetkem jsou dosud omezené. Majitelé na tuto situaci reagovali dvojím způsobem: III.A.1.3.3.1. Majitelé podávali žaloby na určení výše nájmu, na vydání neoprávněného majetkového prospěchu od nájemníků, eventuelně žalobu na stát pro náhradu škody. To jsou v podstatě žaloby, kterými se vlastník domáhá možnosti užívat svůj majetek bez regulace nájmu. III.A.1.3.3.2. Majitelé spolehli na pozitivní právní úpravu a zůstali právně pasivní. III.A.2. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že způsob současného stanovení pilotních kauz není zřetelný. Stěžovatelé a vedlejší účastník zastávají názor, že v zásadě není možno stěžovatele posuzovat dle žádného z výše uvedených kriterií. Z uvedených pilotních případů je zřejmé, že VŠECHNY se po právní stránce opírají o stížnost, která byla připravena a vypracována vedlejším účastníkem řízení a podána jeho členy. Stěžovatelé se tak spolehli na právní argumentaci vedlejšího účastníka, se kterou ale neměli možnost se podrobně seznámit, neboť řada argumentů v ní obsažených není veřejně přístupná nebo je obtížně dosažitelná (na příklad stanoviska vlády, statistické údaje apod.). Z tohoto hlediska jsou vybrané stížnosti pilotních případů derivátem stížnosti původní, aniž tato původní stížnost má možnost předložit veškerá stanoviska a důkazy. Důkazy, na které se stěžovatelé odvolávají, jsou založeny v jiném spisu a nejsou součástí tohoto řízení. Daná situace je pro všechny stěžovatele naprosto nevýhodná a značně je poškozuje. Stěžovatelé také nemohou pominout časovou souslednost, když za pilotní případy byly vybrány případy jiné, než některé z těch, kterým bylo původně uděleno právo prioritního projednání, které bylo posléze zase zrušeno. Pilotní případ ART 38, a.s. pak byl vybrán přesto, že na soud „napadl“ téměř dva roky poté, co byly podány první stížnosti z řad členů vedlejšího účastníka. III.A.3. Stěžovatelé a vedlejší účastník řízení se v zásadě shodují s názorem vyjádřeným ve stanovisku vlády, že řešení případů formou pilotních případů je velmi dobrou možností, jak se s problémem vypořádat. Jsou však toho názoru, že se tak nemůže dít způsobem, který byl nyní Soudem zvolen. Nedostatečná vhodnost zvoleného přístupu se ostatně projevila i v tom, že dva ze čtyř zvolených pilotních případů se ukázaly být nezpůsobilé k pilotnímu projednávání: stěžovatelé bratři Hlaváčkové od své stížnosti odstoupili pro mediální tlak, který začal být na ně kvůli jejich stížnosti vyvíjen a který vzhledem ke svému věku neunesli. Také stěžovatel Morawetz v mezidobí zemřel, a je nutno z procesního hlediska čekat na ukončení dědického řízení. III.A.4. Za této situace si stěžovatelé a vedlejší účastník řízení dovolují navrhnout další případy, které by pravděpodobně byly vhodné jako případy pilotní. Jedná se o tyto stěžovatele: 4.1. Paroulek Ivan v. Česká republika, č.j. 22548/05 4.2. Čapský Josef v. Česká republika, pod č. 22548/05 4.3. Jošt Jan v. Česká republika, pod č.j. 22548/05 Stěžovatelé nabyli svého vlastnictví různým způsobem a zejména všichni podnikli prakticky všechny vnitrostátní právní kroky, které doporučila vláda ve svém stanovisku jako adekvátní kroky právní ochrany pro jednotlivé stěžovatele s tím, že pokud by stěžovatelé takové právní kroky provedli, nebyl by žádný důvod pro to, aby se obraceli se svou stížností do Štrasburku. Na těchto případech je velmi dobře možné demonstrovat, jaká je pravdivost argumentace vlády a jaká je skutečná praxe české justice při dodržování ústavnosti.

8

B OBECNĚ KE STANOVISKU VLÁDY: HODNOCENÍ ZPŮSOBU ODPOVĚDI A ZPŮSOBU OBECNÉHO PRÁVNÍHO HODNOCENÍ VLÁDOU, VČETNĚ POLITICKÝCH ASPEKTŮ VZNIKLÉHO PROBLÉMU Při pohledu na odpověď Vlády ČR na otázky Soudu považují stěžovatelé a vedlejší účastník řízení za nutné vyjádřit se k obecné úrovni odpovědi Vlády. Nelze přehlédnout, že tato odpověď je velmi rozsáhlá, s řadou citací a odkazů, jdoucí do podrobností jednotlivých kauz. Přes tuto zřejmou obsáhlost jsou stěžovatelé a vedlejší účastník řízení přesvědčeni, že jí lze vyčíst řadu nedostatků, které účastníci specifikují níže takto: III.B.1.1. Roztříštěnost stanoviska Stanovisko vychází jednoznačně z toho, že zde existují čtyři pilotní případy, a těmi se zabývá tak zvaně podrobně. Těmito tak zvanými podrobnostmi však vláda zamlžuje skutečný stav. Účelově odvádí pozornost od skutečnosti, že se nejedná o jednotlivé podrobnosti jednotlivých případů a tak zvaných pochybení majitelů, na které vláda ve svém stanovisku poukazuje a na kterých demonstruje údajnou neoprávněnost postupu stěžovatelů, ale o systematické selhání celého jednoho odvětví regulace jistého druhu právních vztahů. Argumentace vlády tak velmi připomíná známou taktickou radu „rozděl a panuj“. Roztříštěnost odpovědi je zřetelná ještě více, když shlédneme celou strukturu odpovědi vlády. Ta totiž neodpovídá na otázky položené Soudem, ale v podstatě se vyjadřuje k jednotlivým případům. Místo přímého zodpovězení otázek Soudu obsahuje stanovisko vlády řadu tvrzení, na která se Soud vůbec neptal, která jsou však zavádějící a zejména odvádějí pozornost od hlavního tématu stížností. III.B.1.2. Otázka legality získávání podkladů pro stanovisko vlády Ve své odpovědi se vláda dovolává na řadu rozsudků, a to jak souvisejících s danou problematikou obecně, tak přímo s jednotlivými stěžovateli. Masivní exploatace soudních spisů je zřetelná zejména v kauze Vomočil. Stěžovatel i vedlejší účastník řízení má zásadní pochybnosti o tom, zda vláda jedná v intencích zákona č. 318/2001 Sb. ze dne 8.8. 2001, o poskytování informací a další součinnosti pro účely řízení před Evropským soudem pro lidská práva a před Výborem OSN pro lidská práva.1 Z ustanovení § 2 vyplývá, že vláda má právo žádat soudy o poskytnutí všech materiálů, které mají bezprostřední návaznost na stížnost. Podle názoru stěžovatele však z tohoto zákonného ustanovení nevyplývá, že by vláda měla právo nahlížet a mít volný přístup do veškerých materiálů a žalob, které vedl na příklad stěžovatel Johny Vomočil se svými nájemníky. V tomto směru dle názoru stěžovatelů Vláda překročila svoje zákonné pravomoci a získala důkazy pro svoji tak zvanou obhajobu nelegálním způsobem. III.B.1.3. Difamační kampaň s nelegálně získanými důkazními materiály: Tato situace je o to horší, že takto získané materiály byly nejen získány nelegálně, ale Vláda nezabránila dalšímu úniku informací a přispěla tak k difamaci stěžovatele. Dne 3. 12. 2007 uveřejnil předseda Sdružení na ochranu (regulovaných) nájemníků, sociálnědemokratický poslanec JUDr. Stanislav Křeček na svém blogu na internetovém portálu

1

Viz příloha č.1; Zák.č. 318/2001 Sb.

9

www.aktualne.cz článek2, ve kterém podrobně rozebírá jednotlivé okolnosti všech čtyř pilotních případů. Děje se tak včetně zveřejňování okolností, které Vláda získala způsobem uvedeným výše, včetně citlivých údajů o stěžovatelích, jejich rodinách, finančních okolnostech a situaci stěžovatelů. Z formulace z článku poslance a místopředsedy Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny ČR3 je zřejmé, že uvedený vysoký ústavní činitel měl text stanoviska vlády k disposici, a to dříve, než Soud, pro který byla odpověď určena. S ohledem na skutečnost, že údaje a formulace v článku obsažené přesně odpovídají údajům a formulacím z vyjádření vlády, je zřejmé, že zde došlo k úniku informací a k jejich neoprávněnému zveřejnění. Je tedy zřejmé, že Vláda též není schopna zaručit dodržení procesního postupu v řízení před Evropským soudem pro lidská práva a není schopna zabezpečit ochranu stěžovatelů. Tento přístup Vlády, která toleruje vznik fenoménu „honu na čarodějnice“, již přinesl svoje negativní plody. Následkem tlaku médií a na základě neoprávněného úniku informací již ze své stížnosti odstoupili bratří Hlaváčkové, kteří byli v článku místopředsedy Ústavně právního výboru PSP rovněž difamováni. Je nutno říci, že tento shora uvedený článek poslance, který je zároveň místopředsedou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, nebyl zdaleka jediným, který se v daném případě objevil. Koncem listopadu a začátkem prosince 2007, kdy odpověď Vlády byla pravděpodobně již připravena v téměř hotové podobě, se objevila v médiích řada článků, z nichž je zřejmé, že pisatelé měli k textu stížnosti přístup. Jedná se zejména o články specifikované níže4. Za této situace musí stěžovatelé konstatovat, že necítí důvěru k postoji Vlády a žádají Soud, aby Vládu poučil, že tento veřejný únik informací není možno tolerovat. Pouze na okraj stěžovatelé Za dané situace stěžovatelé zvažují podání žalob na ochranu osobnosti vůči Vládě, neboť se cítí být nedbalostí Vlády poškozeni. III.B.1.4. Nerovný přístup k informacím Vláda ve svém stanovisku odkazuje na řadu soudních rozsudků, kterými dokládá svá tvrzení jak o možnosti domoci se spravedlnosti před vnitrostátními soudy, tak o nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. Stěžovatel a vedlejší účastník řízení namítají neregulérnost předkládání těchto rozsudků, a to ze dvou hledisek: 1.4.1. Protože se jedná o rozsudky ve věcech, které se netýkají stěžovatelů, jsou stěžovatel a vedlejší účastník řízení přesvědčeni, že se na získání těchto rozsudků a soudních materiálů obecně nevztahuje zák. č. 318/2001 Sb. a uvedená rozhodnutí nelze vyžádat u obecných soudů. Vláda má k dispozici jmenný seznam všech probíhajících a proběhnuvších sporů s jmennými údaji a předmětem sporu.5 Vláda proto získala od soudů úplnou databázi

2

Viz příloha č. 2; Křeček, S.: Podivní štrasburští žalobníci. Článek ze dne 3.12.1007; http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-krecek.php?itemid=2153 3 Profil JUDr. Stanislava Křečka na http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=386&t=11,3 4 Viz příloha č. 3; Nic nového, stokrát omílané argumenty:Rozhovor se Stanislavem Křečkem, předsedou Sdružení nájemníků (SON) ČR. Haló noviny ze dne 28. 12.2007. Viz příloha č. 4; Majitelé domů v žalobách prý lžou. Denník Právo ze dne 29.11.2007. Viz příloha č. 5; Fránek, T.: Vláda píše Štrasburku: Majitelé domů v žalobě lžou. 28.11.2007; http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/domaci-ekonomika/clanek.phtml?id=515174. VIZ PŘÍLOHA Č. 6; PAVLÍČEK, T.: VLÁDA PROTI ŽALOBNÍKŮM. 12.1.2008; HTTP://WWW.RESPEKT.CZ/CLANEK.PHP?FIDCLANKU=132&FIDROCNIKU=2008. 5 Existence databáze všech sporů vyplývá na příklad z Kancelářského řádu – Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001 – org. ,kde je v § 8, upravující působnost vedoucích soudních kanceláří uvedeno toto: „Vedoucí soudní kanceláře vykonávají samostatně, pokud není stanoveno jinak, zejména tyto práce:

10

všech sporů mezi majiteli domů a nájemníky. O účelovém použití jednotlivých případů z této databáze bude pojednáno dále. Takovouto paušální žádost o postoupení všech sporů považuje stěžovatel za zcela nepřípustnou a v souvislosti s tvrzeními níže uvedenými za porušení zásady rovnosti zbraní.. 1.4.2. Způsob a důvod, jak je možno nahlížet do soudního spisu osobám, které nejsou účastníky řízení, upravuje Občanský soudní řád, a to jmenovitě jeho ust. § 446, a dále Kancelářský řád – Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001 – org., kde je způsob nahlížení do spisu upraven v ust. § 188 o násl.7 Na základě těchto ustanovení se zástupce vedlejšího účastníka řízení, výkonný místopředseda OSMD, ing. Milan Krček, obrátil s žádostí8 na Okresní soud v Nymburce o poskytnutí rozsudku ve věci, na kterou odkazovala i vláda ve svém vyjádření. Právní zájem na nahlížení do spisu doložil tím, že OSMD je vedlejším účastníkem řízení u Evropského soudu. Tento soud jeho žádost zamítl9 s tím, že nejsou dány zákonné předpoklady pro to, aby (h) Na pokyn předsedy senátu předkládá odbornému referentovi kanceláře evidenčního senátu rozhodnutí přijaté senátem soudu k zařazení do vnitřní evidence soudu v neveřejné databázi programu JUDIKATURA *) , *) Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 20.6.2002, č. j. 20/2002-SM, kterou se upravuje postup při evidenci a zařazování rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů do systému elektronické evidence soudní judikatury.“ 6 Ust. 44 § zák. č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, který zní: „(2) Každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, předseda senátu na jeho žádost povolí, aby nahlédnul do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen.“ 7 Jednotlivá ustanovení Kancelářského řádu: „188 Nahlížení do spisů 1) Nahlížet do spisů je možno, není-li stanoveno něco jiného, v místnostech soudu pod dohledem vedoucího soudní kanceláře nebo jiného pověřeného zaměstnance soudu. Předseda senátu (samosoudce) však může na žádost oprávněné osoby výjimečně, v odůvodněných případech rozhodnout, že k nahlížení do spisu dojde i mimo místnosti soudu. V takovém případě sám pověří dohledem konkrétního zaměstnance soudu. Pokud nahlížení do spisu zajišťuje dožádaný soud (§ 191), pověří dohledem předseda senátu (samosoudce) dožádaného soudu konkrétního zaměstnance tohoto soudu. Předseda senátu (samosoudce) učiní vhodná opatření, aby byla zachována ochrana utajovaných skutečností, upravená zvláštním zákonem.*) Učiní též opatření, aby byl utajen obsah spisů o osvojení a spisů týkajících se řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení. O tom, že bylo do spisu nahlédnuto, pořídí vedoucí kanceláře záznam do spisu, v němž uvede označení účastníka nebo jeho zástupce, jakož i jiné osoby, má-li na tom právní zájem nebo jiné vážné důvody, a předseda senátu na žádost povolí, aby tato osoba nahlédla do spisu a aby si z něho učinila výpisy nebo opisy. Vedoucí kanceláře do záznamu uvede, kdo do spisu nahlédl, a zároveň i časový údaj o délce studia spisu; záznam opatří datem a svým podpisem. Záznam podepíše též žadatel.“ (2) Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez prostudování spisu, může však předseda senátu (samosoudce) spisy půjčit mimo místnosti soudu. (3) Ustanovení odstavce 1 se užije obdobně i na spisy uložené ve spisovně. (4) Předseda senátu povolí studentu právnické fakulty vykonávajícímu praxi na soudu (§ 6a), aby nahlédl do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen. *) Zákon č. 148/1998 Sb. , o ochraně utajovaných skutečností. § 189 - Studium spisů z vědeckých (výzkumných) důvodů (1) Studium spisů ve věcech pravomocně rozhodnutých soudy povoluje předseda soudu, který spravuje spisovnu, kde je spis uložen, na základě písemné žádosti, která musí být potvrzena (doporučena) organizací, pro kterou nebo v jejímž zájmu je studium prováděno. (2) Studium spisů uvedených v odstavci 1 povoluje soukromým osobám předseda krajského (městského) soudu v mimořádných případech. V případě pochybnosti si vyžádá stanovisko Ministerstva spravedlnosti.“ 8

Viz příloha č. 7; Žádost ing. Milana Krčka Okresnímu soudu v Nymburce o poskytnutí informace ze dne 7.12.2007. 9 Viz příloha č. 8; Rozhodnutí OS v Nymburce, zn.: Spr 2011/2007, ze dne 17.12. 2007.

11

soud umožnil nahlédnout do spisu či aby poskytl byť anonymizovanou verzi rozsudku. Pozoruhodné je, že Ministerstvo spravedlnosti, na které se OSMD obrátilo s odvoláním o zamítnutí přístupu k informacím, původní rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce zrušilo a rozhodlo, že se OS Nymburk musí žádostí OSMD znovu zabývat.10 V každém případě je zřejmé, že získání jakéhokoliv rozsudku pro účely obhajoby vlastníků nemovitostí je velmi obtížné, zdlouhavé, náročné na čas žadatelů, tedy ve své podstatě neúčinné. Obdobné zkušenosti má řada advokátů, kteří se obraceli na jednotlivé soudy s obdobnými dotazy. Je tedy zřejmé, že možnost jednotlivých stěžovatelů obhajovat svá tvrzení jsou oproti Vysoké smluvní straně značně ztížena. Vedlejší účastník řízení se na příklad pokoušel pořídit z jednání na Obvodním soudu pro Prahu 1, kde jsou projednávány žaloby jednotlivých majitelů domů s byty s regulovaným nájmem, obrazový záznam, aby svoje tvrzení o diskriminaci žalujících mohl doložit. Při jednání dne 27. 2. 2008 však bylo žalujícímu i členům vedlejšího účastníka řízení pořízení obrazového záznamu soudem zakázáno.11 III.B.1.5. Difamující přístup vlády ke stěžovatelům a jejich právním zástupcům – ignorace účelu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Stěžovatelé, jejich právní zástupci a vedlejší účastník řízení poukazují na nedůstojný způsob, kterým vláda obhajuje svoje stanoviska. Používá k tomu kromě zastrašování v podobě pravděpodobně řízeného úniku informací též formulací v samotném textu stanoviska Vlády, které nejsou právním hodnocením případu, ale osobním útokem jak na stěžovatele, tak – což z hlediska práva je obzvlášť absurdní – i na jejich právní zástupce. Tento přístup vlády není uplatňován specificky v této stížnosti, právní zástupkyně stěžovatele Johnyho Vomočila a vedlejšího účastníka řízení již dříve poukazovala12 na snižování lidské důstojnosti stěžovatelů a jejich právních zástupců ze strany vládního zmocněnce pro lidská práva, který text pro vládu připravuje. Boj až do „posledního muže“ bez ohledu na skutečný stav věci je ostatně pro Vládu České republiky typický v tom, že Vláda popírá jakékoliv zavinění ze své strany a není ochotna zjednat nápravu ani v tom případě, kdy je zřejmé, že se jedná o dlouhodobé a systémové porušování lidských práv a Úmluvy právními poměry panujícími v České republice. Právní zástupkyně stěžovatele Johnyho Vomočila a vedlejšího účastníka řízení opírá toto svoje tvrzení o znalosti získané při obhajobě klientů – otců domáhajících se styku se svými nezletilými dětmi. (Konkrétně právní zástupkyně Johnyho Vomočila zastupovala klienty v případech vedených pod spisovými značkami Voleský Evžen - 9741/02, Pedovič Nenad - 27145/03, Dostál Jaroslav - 26739/04, Maršálek Vladimír - 8153/04, Kříž Václav - 26634/03, Mézl Oldřich - 27726/03, Patera Luboš - 25326/03) Tímto způsobem Vláda nejenom lidsky snižuje důstojnost stěžovatelů, ale zejména bojkotuje hlavní účel, pro který byla evropskými státy Úmluva přijata. Po zkušenostech druhé světové války se totiž evropské státy pokusily najít platformu, která by stanovila a garantovala dodržení jistého standardu lidských práv. Dodržováním těchto práv se mělo především předejít možným následným válečným střetům. Tím, že jednotlivé státy garantovaly na svém území individuálním subjektům – fyzickým a právnickým osobám – jistou minimální míru lidských práv, mělo dojít k eliminaci eventuálních mezinárodních konfliktů.13 Závazek státu dovnitř tedy má významný mezinárodně-právní prvek i ve vztahu ke všem ostatním státům

10

Viz příloha č. 9; Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 31.3.2008. Viz příloha č. 10; Jednání u OS Praha 1 ve věci náhrady škody proti Ministerstvu Financí. 12 Viz příloha č. 11; Dopis JUDr. Kláry Veselé Samkové adresovaný tehdejšímu premiérovi ing. Jiřímu Paroubkovi ze dne 3. srpna 2005. 13 K úloze Úmluvy o základních právech a svobodách viz též Letsas, G., A Tudory of interpretation of the European Convention on Human Rights, Oxford university Press, New York, 2007. 11

12

Rady Evropy, které, pokud se chtěly členem Rady Evropy stát, musely přijmout Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Mařením individuálních práv tedy porušuje Vláda České republiky i svoje mezinárodně-právní závazky ve směru k dalším státům – členům Rady Evropy. V souvislosti se skutečností, že stížnost pojednává o porušení práva vlastnit majetek, lze považovat mezinárodně-právní aspekt namítaného porušování Úmluvy za obzvláště závažný. III.B.1.6. Ohrožení stěžovatelů ve směru k jejich nelegálnímu sledování, eventuálně odposlechům. Ačkoliv tento namítaný aspekt problematiky porušování lidských práv ve smyslu práva vlastnit majetek nelze vysledovat ze samotného stanoviska vlády, považují stěžovatelé za nutné upozornit Soud na skutečnost, že – aniž by pochopitelně mohli uvedené tvrzení dokázat – existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že Vysoká smluvní strana, Česká republika, zneužívá na svoji obranu mocenského aparátu státu a monitoruje nelegálně osoby, které se aktivně podílí na obhajobě práv majitelů domů. K tomuto podezření vede stěžovatele tak zvaná kauza „majetek“, která byla odhalena náhodně. III.B.1.6.1. Podle informací, které prošly médii14, byl třicetičlenný utajený tým „Majetek“ ustaven přímo na příkaz tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. Policejní tým měl za úkol – a to za použití zahraniční rozvědky, rozsáhlých odposlechů telefonů a pod. – nejen získávat citlivé informace o majitelích soudících se se státem, ale dokonce kriminalizovat tyto majitele i jejich advokáty. Advokáti měli být stíháni za to, že u soudů podávali důkazy ve prospěch svých klientů, ačkoliv údajně měli vědět, že na vznesené majetky jejich klienti nemají právní nárok. Advokátovi knížete Františka Oldřicha Kinského, JUDr. Čapkovi, byly na příklad odposlouchávány telefonáty15 a byl obviněn z trestného činu „přípravy podvodu“, protože „zamlčoval důležité důkazy a používal jen ty, které se mu hodily při obhajobě práv jeho mandanta.“ Činnost tohoto týmu byla ukončena až poté, co se jí začal zabývat Ústavní soud ČR; kauza pokračuje žalobami poškozených na neoprávněné odposlechy a kriminalizaci. III.B.1.6.2. Další mocenský nátlak postihl občanské sdružení HOMR (Hnutí na obranu majitelů realit), jehož členové rovněž podali stížnosti na regulaci nájmů k Evropskému soudu. V řadě evropských zemí – naposledy ve Francii – novináři odhalili dalšího politika, který bydlí v regulovaném či dotovaném obecním bytě. Takový politik většinou s ostudou končí nejen výhodný nájem, ale i politickou kariéru. Když však HOMR zveřejnil na svých webových stránkách reprezentativní vzorek českých politiků, ústavních činitelů, ministerských úředníků, soudců, vrcholových manažerů a kulturních prominentů bydlících v bytech s regulovaným nájemným (všechny údaje byly zveřejněny formou odkazů na veřejné informační zdroje a státem vedené a volně přístupné databáze), bylo ihned zahájeno proti HOMRu vyšetřování Úřadem na ochranu osobních údajů. I na základě tohoto údajného vyšetřování byla HOMRu udělena vůbec nejvyšší pokuta, kterou tento úřad za dobu své existence udělil ve výši 20.000 Euro. V této věci doposud probíhá soudní řízení. III.B. 1.7. Účelovost obhajoby a tvrzení vlády Stěžovatelé a vedlejší účastník si jsou vědomi skutečnosti, že v klasickém sporu dvou stran, kdy se každá ze stran sporou snaží přesvědčit soud o své pravdě, je povoleno předkládání v podstatě jakýchkoliv důkazů a je možno vyslovovat jakákoliv tvrzení. 14

Viz příloha č. 12; Němeček, T.: Tenkrát za Grosse čili O policejním státu. Článek HN.IHNED.CZ ze dne 31. 10. 2007; též na http://hn.ihned.cz/c3-22326130-500000_d-tenkrat-za-grosse-cili-o-policejnim-statu 15 Viz příloha č. 13; Stanovisko ČAK k odposlechům advokátů ze dne 26.3.2007.

13

V kontinentálním právu se bohužel neujalo pravidlo, platné v jurisdikcích Velké Británie, kdy strana, která vědomě zalže soudu, automaticky celý spor prohrává. Přes nedostatek aplikace tohoto právního principu u Evropského soudu pro lidská práva však jsou stěžovatelé a vedlejší účastník řízení toho názoru, že jsou jisté hranice objektivity, které by neměly být překračovány, a to i v případě obhajoby vlastního zájmu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva není jen běžným sporem, ve kterém má Vysoká smluvní strana obhájit za každou cenu svoji nevinnost. Stěžovatelé se domnívají, že podání stížnosti má především upozornit na určitý stav, který v zemi panuje a který některým svým aspektem – na příklad systematičností a obecností svého problému – ohrožuje vnitřní právní pořádek země i stabilitu mezinárodního společenství. Stěžovatelé a vedlejší účastník jsou nezvratně přesvědčeni o tom, že Vláda České republiky ví velmi dobře, jaký je skutečný stav věci, a její obhajoba vyjádřená ve stanovisku Vlády je ryze účelová, zavádějící, ba možno říci i lživá. Jako indicie k tomuto stavu uvádí stěžovatelé dvě skutečnosti: III.B.1.7.1. Dne 26. července 2006 přijala Vláda České republiky usnesení č. 92816, ve kterém vzala na vědomí „informaci o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve věci regulace nájemného, obsažené v materiálu č.j. V217/2006“. Jak následnými dotazy zjistil vedlejší účastník řízení i stěžovatelé17, materiál V217/2006 není veřejně přístupný a nachází se v režimu utajovaných informací. Když se vedlejší účastník a stěžovatelé snažili zjistit, proč tomu tak je, bylo jim sděleno, že je to proto, aby „se předešlo panice obyvatelstva“. Z těchto vyjádření vládních úředníků je možno vydedukovat, že závěry plynoucí z materiálu V217/2006 nejsou pro vládu příznivé a že vláda si je těchto skutečností vědoma. O tom svědčí např. i vládní materiál: „Analýza deformací v oblasti nájemního bydlení“ z 9. 2. 1998, kde vláda přiznává, že v sektoru bydlení s regulovanými nájmy jsou náklady prosté reprodukce bytového fondu ročně o cca 640 milionů EURO, tedy více než dvojnásobně, vyšší, než nájemné, které je možné vybrat. Průměrný podíl nákladů na bydlení (bez služeb poskytovaných jinými subjekty) je jen 6% disponibilních příjmů rodin. Jako důvody blokování nájemního sektoru vláda ve svém materiálu uvádí: 1) regulaci nájemného, 2) nevyváženost práv a povinností nájemců a pronajímatelů ve prospěch nájemců, 3) nedostatečnou podporu ze strany státu ve srovnání s podporou vlastnického bydlení. 18 Stěžovatelé a vedlejší účastník řízení navrhují Soudu, aby vyzval Vládu, nechť tato předloží Soudu materiál V217/2006.

Pro úplnost se stěžovatelé chtějí vyjádřit i k dalšímu bodu, který je obsažen ve výše citovaném usnesení vlády. Tímto usnesením byl zmocněn ministr pro místní rozvoj jednat s Občanským sdružením majitelů domů (vedlejším účastníkem) a do 30. září o výsledcích jednání vládu informovat. Jak do 30. září 2006 tak i v následujících týdnech došlo k pěti setkáním představitelů OSMD a ministra pro místní rozvoj, jeho náměstka či pověřených vysokých úředníků ministerstva za účelem nalezení podmínek smírného řešení. Vedlejší účastník řízení projevil ochotu ke smírnému narovnání, ovšem za předpokladu, že skončí stav, ve kterém přetrvává současně právní i ekonomická regulace nájemného. Za tímto 16

Viz příloha č. 14; Záznam z jednání schůze Vlády ČR č. 928/2006 ze dne 26. 7. 2006. Viz příloha č.15; Žádost AK K. Veselé-Samkové ze dne 18. 3. 2008; odpověď Úřadu vlády ze dne 26. 3. 2008; rozklad ze dne 31.3.2008; dopis Úřadu vlády ze dne 15. 4. 2008. 18 Viz příloha č. 16; Informační materiál pro členy Vlády ČR – závěr z jednání vlády ze dne 8.6.1998: Analýza deformací v oblasti nájemného.

17

14

účelem vedlejší účastník vládě navrhnul, aby byla přijata novela zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle které by bylo možno ukončit nájem bytu na dobu neurčitou i výpovědí bez udání důvodu. Představitelé vedlejšího účastníka řízení navrhovali výpovědní lhůtu jeden rok, představitelé Vlády požadovali výpovědní dobu dva roky. Ta se sice zdála být představitelům vedlejšího účastníka řízení nedůvodně dlouhá, leč v zásadě se vyjádřili v tom smyslu, že jakékoliv řešení považují za lepší než přetrvávání současného stavu. Přes tento vstřícný postoj Vláda ČR nepřijala ve směru omezení právní regulace nájemného žádná opatření. Nájemní poměr, který vzniknul ještě přímusem nájmu osobám, které se staly nájemníky na základě administrativního rozhodnutí komunistického režimu, nebo na základě přechodu nájmu bytu z těchto osob, stále přetrvává. Stěžovatelům není známo, že by navrhovaná novela Občanského zákoníku byla v jakémkoliv stádiu rozpracovanosti, a to navzdory tvrzení Ministerstva pro místní rozvoj, obsažené v jeho stanovisku19 k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, na zrušení první části zákona č. 107/2006 Sb. Zde Ministerstvo pro místní rozvoj uvádí, že novela bude předložena vládě v průběhu roku 200820. Protože Vláda ČR uvažuje o úplné změně Občanského zákoníku, bylo možno očekávat, že se navrhovaná změna v novém Občanském zákoníku projeví. Skutečně se tomu tak stalo, kdy poslední text, který byl dán k připomínkovému řízení expertů v červenci 2007, upravuje otázky spojené s nájmem bytu odlišně, než tomu je v současném Občanském zákoníku21. Děje se tak v ust. § 1925 – 1985, ukončení nájmu bytu bez udání důvodu upravují ustanovení §1971, § 1975 a § 197622. Podle nich by mělo být možno vypovědět, nájem z bytu bez udání důvodu s dvouletou výpovědní lhůtou. Na druhé straně podle nových prohlášení nového ministra pro místní rozvoj, Jiřího Čunka, který byl jmenován do této funkce 2. dubna 2008, jeho ministerstvo upouští od možnosti zákonné úpravy ve smyslu možnosti přivolení k výpovědi z nájmu z bytu bez udání důvodu. Je tedy zřejmé, že stanovisko vlády je v tomto směru eklektické a řídí se pravděpodobně nikoliv právem, leč ohledem na svoji popularitu mezi voliči. Návrh nového Občanského zákoníku sice počítá s možností dvouleté výpovědní lhůty z nájmu bytu, a to bez udání důvodu, ovšem nájemníkovi je zde dán prostor k další obraně formou soudní žaloby. To v praxi českých soudů znamená možnost prodloužení eventuálních sporů s nájemníkem o dalších i pět a více let. Navíc jak vyplývá z posledních prohlášení místopředsedy vlády J. Čunka, je velmi nepravděpodobné, že by nový Občanský zákoník byl v této formě přijat Parlamentem. Je tedy zřejmé, že ani nový Občanský zákoník nepočítá s možností uvolnění právní regulace nájemného. Navíc, dle v médiích prezentovaného prohlášení Ministerstva spravedlnosti23, návrh Občanského zákoníku byl vrácen expertům k přepracování a Ministerstvo spravedlnosti předpokládá, že se k němu bude moci vrátit nejdříve na podzim roku 2008. Z tohoto vyplývá, že zavedení možnosti vypovědět nájem z bytu bez udání důvodu, na jakkoliv dlouhou dobu, není možno očekávat za dříve než tři až čtyři roky. Za předpokladu, že by byla zákonodárci akceptována dvouletá výpovědní lhůta, mohlo by dojít k uvolnění právní regulace nájmů až za pět až šest let. Takové oddalování uvolnění právní regulace považují stěžovatelé za zcela neakceptovatelné. 19

Viz příloha č. 17; Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj z prosince 2007 k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice na zrušení zák. č. 107/2006, který byl podán v rámci projednávání spisu čj. 23 Co 68/2006. 20 Tamtéž; str. 7 . 21 Viz příloha č. 18; Text návrhu nového Občanského zákoníku – ust. §§ 1925 – 1985. 22 Tamtéž str. 18,19; Navrhované znění uvedených paragrafů proponovaného Občanského zákoníku. 23 Viz příloha č. 19; Shrnutí stanoviska MSp k novému Občanskému zákoníku, též na http://www.glatzova.com/cs/_data/publikace/50_pz_11_07_tema_cs.pdf.

15

III.B.1.7.2. Vláda se zabývala otázkou regulace nájemného a její eventuální protiústavnosti i v souvislosti se zákonem č. 107/2006 Sb., kterým byl stanoven postup, jak je možno jednostranně zvyšovat regulované nájemné. Tento zákon byl ovšem napaden řadou subjektů s tím, že sám o sobě je protiústavní, neboť i po tak zvaném skončení deregulace bude v řadě lokalit České republiky nejvyšší možné deregulované nájemné hluboko pod úrovní nákladů prosté reprodukce pronajatých bytů. Na tomto místě je třeba reagovat na četná prohlášení a stanoviska vlády, že není možno počítat do nutných nákladů i odpisy, které jsou součástí výpočtu prosté reprodukce. Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by k postupnému vymydlování bytového fondu, takže po několika desítkách let by bytový fond, schopný uspokojování bytových potřeb nájemníků, by prostě neexistoval. Z důvodu nepřiměřené regulace nájmů se obrátil Krajský soud v Hradci Králové, který projednával relevantní spor o určení výše nájemného24 na Ústavní soud s žádostí, aby ve smyslu ust. čl. 95 Ústavy25 rozhodl, zda je první část zákona č. 107/2006 Sb. v části, která stanoví způsob regulace nájemného, konformní s Ústavou, a v případě, že tomu tak není, aby tuto část zákona zrušil. Ve věci doposud nebylo rozhodnuto, věc je projednávána u Ústavního soudu pod sp.zn. Pl ÚS 7/2007. Na základě výzvy Ústavního soudu zaslalo Ministerstvo pro místní rozvoj svoje stanovisko k dané věci.26 Jelikož jedna ze stran sporu je členem vedlejšího účastníka řízení, podařilo se vedlejšímu účastníkovi řízení získat stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k dané problematice. Pro ověření autentičnosti daného originálu stěžovatelé a vedlejší účastník navrhují Soudu, aby si vyžádal od Ústavního soudu stanovisko Vlády ČR k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, o zrušení zák.č. 107/2006 Sb., kterýžto spor je u daného soudu projednáván pod sp. zn. 23 Co 68/2006. Pakliže na jedné straně porovnáme stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj a stanovisko Vlády pro ESLP, dojdeme k závěru, že tyto výroky jsou zcela kontradiktorní. I proto nelze hodnotit stanovisko Vlády jinak než jako účelové. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že k regulaci, zejména protiprávní a neospravedlnitelné regulaci nájemného bytů nikdy nedošlo. Z tvrzení, uvedených zde Ministerstvem pro místní rozvoj, považují stěžovatelé a vedlejší účastník řízení za nutné poukázat na tato tvrzení: a) MMR přiznává, že po celou dobu platnosti vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., tedy do konce roku 2001, zde existovala cenová regulace, o které explicitně uvádí: „Tento způsob regulace ceny nájemného byl přímočarým a neskrývaným pokračováním státních zásahů do oblasti vztahů soukromého práva.“ 27 24

Viz příloha č. 20; Žaloba a rozsudek Jedná se o spis Krajského soudu v Hradci Královém – pobočka Pardubice, který je zde veden pod spisovou značkou 23 Co 289/2006. 25 Ustanovení čl. 95 Ústavy ČR zní: „(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. (2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“ Dále též § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu 182/1993, který zní: „(3) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.“ 26 Viz příloha č. 17; Pracovní verze stanoviska MMR. 27 Tamtéž, str. 1.

16

Naproti tomu Vláda ve svém stanovisku pro ESLP tvrdí, že regulací nájemného nedocházelo k zásahům do soukromoprávních vztahů, respektive, že tyto zásahy byly zcela legitimní. b) MMR zdůraznilo, že tam, kde došlo k deregulaci nájemného, tedy „byty z tržního sektoru, (…) nejsou předmětem sporů (ani soudních) ani větších problémů vztahů obou stran nájemního vztahu.“28 Je tedy zřejmé – v rozporu s tvrzeními o nutnosti regulace, které se táhnou jako červená nit celým stanoviskem vlády ČR – že cenová regulace nájemného je významným zdrojem soudního nápadu, který významnou měrou přispívá k přetíženosti justice tak, jak na to bude poukázáno dále. c) Vláda ve svém stanovisku pro ESLP tvrdí, že existují legitimní vnitrostátní prostředky nápravy, totiž, že se mohou majitelé bytů s regulovaným nájemným obracet k soudu, a tak se mohou domoci stanovení místně obvyklého nájemného, takže není důvod se obracet se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva. Naproti tomu Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém stanovisku uvádí: „Obecné soudy i Nejvyšší soud v případě sporu o výši nájemného zamítaly žádosti pronajímatelů na určení výše nájemného (které by odpovídalo místně obvyklému nájemnému) s tím, že neexistuje právní předpis určující způsob výpočtu nájemného a rozhodnutím soudu nelze nahradit vůli kterékoliv ze smluvních stran.“29 Je skutečně pozoruhodné, že na základě stejné databáze rozsudků, které má stát k disposici, mohou dvě jeho složky – Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo spravedlnosti, pod které spadá Úřad vládního zmocněnce pro zastupování věcí u ESLP, dojít k tak naprosto protichůdným tvrzením. III.B.1.7.3. O tom, jaký je skutečný stav věci, svědčí i vystoupení Ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila v hlavním večerním zpravodajství TV Nova dne 12. 11. 2006. Zde ministr o sporu majitelů domů s Českou republikou ve věci regulace nájemného prohlásil: „Názor právních expertů je takový, že je zde výrazné riziko, že Česká republika může být neúspěšná.“ 30 Dále ministr potvrdil, že úkolem advokátní kanceláře, najaté Českou republikou za účelem ochrany zájmů ČR, je především minimalizovat škody – tedy minimalizovat platby České republiky majitelům domů v rámci náhrady škody. V reportáži bylo rovněž uvedeno, že výběrového řízení na zastupování ČR před ESLP se přihlásily pouze dvě domácí advokátní kanceláře, a to přes to, že byla vypsána odměna až do výše 45 milionů korun (t.j. 1.800.000 Euro v přepočtu k 1. 4. 2008). Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že důvodem pro nízký zájem advokátů byla zřejmě nízká míra pravděpodobnosti úspěchu ve věci. V téže reportáži mluvčí Ministerstva pro místní rozvoj Radka Burgetová uvedla: „…zpráva31 je v režimu „utajená“ protože nechceme ohrozit výsledky soudního řízení a nechceme ani znepokojovat veřejnost.“ Na základě těchto několika z řady možných citací je zřejmé, že vláda je velmi dobře obeznámena se skutečným stavem věci a neudržitelností právního postavení regulovaných nájmů, avšak ve snaze přenést politickou zodpovědnost až na další volební období se snaží celou věc maximálně protahovat a bagatelizovat.

28

Tamtéž, str. 2. Tamtéž, str. 3. 30 Viz příloha č.21; Přepis reportáže TV Nova – hlavní večerní zprávy ze dne 12.11.2006. 31 Je tím míněna zpráva pro Vládu ČR č. V 217/2006. 29

17

C OBECNĚ K ÚLOZE ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR K DANÉ PROBLEMATICE III.C.1. Úloha Ústavního soudu jako strážce ústavnosti České republiky hraje při posuzování stížnosti zcela zásadní roli. Tato role je v zásadě dvojího charakteru: III.C.1.1. Otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu pro soustavu obecných soudů – tedy soudů od okresních (obvodních) soudů po Nejvyšší soud ČR. V právní teorii je role Ústavního soudu pojímána dvojím způsobem. III.C.1.1.1. Dle prvního výkladu jsou nálezy Ústavního soudu závazné pouze pro jeden konkrétní případ. V tomto jednom konkrétním případě, kdy Ústavní soud zrušil rozsudek či rozsudky nižších soudů pro jejich rozpor s Ústavou – často pro rozpor s Listinou základních práv a svobod – jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu. Tuto pravomoc Ústavního soudu nezpochybnili ani jeho největší teoreticko-právní odpůrci. Přesto, jak bude uvedeno níže na konkrétních příkladech, i zde odmítají obecné soudy nálezy Ústavního soudu respektovat. III.C.1.1.2. Dle druhého výkladu jsou nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny případy obdobného charakteru. To je stanovisko, které k dané problematice zaujímá i sám Ústavní soud. Toto stanovisko Ústavního soudu obecné soudy systematicky odmítají naplňovat, takže dochází k situaci, kdy v typově zcela shodných případech musí Ústavní soud zaujímat stále znovu a znovu stejné stanovisko, aby přiměl obecné soudy k respektování Ústavy. Je zřejmé, že samotnému Ústavnímu soudu již začíná s tímto stavem a postojem obecných soudů docházet trpělivost, což vyjádřil v odůvodnění svého nálezu nález III. ÚS 495/0532, ve kterém mimo jiné uvedl: „Takto jednoznačné a záměrné nedbání a nerespektování právních názorů Ústavního soudu (v daném případě obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02) vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému porušování ústavnosti. Navíc nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.“…… „Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ačkoli již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.“ „Napadené rozsudky obecných soudů, pokud jde o jejich odmítnutí zabývat se oprávněným nárokem stěžovatele z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak svědčí především o zásadním selhání těchto soudů, resp. soudců o dané věci rozhodujících, založeném na neschopnosti vnímat úlohu, která náleží Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. V důsledku pak svědčí postup těchto soudců o neznalosti Ústavy ČR (v lepším případě) nebo o jejím úmyslném ignorování.“

32

Nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. října 2007.

18

Citovaný nález Ústavního soudu se sice netýká regulace nájemného, o to lépe však dokresluje úroveň českého obecného soudnictví, a to i včetně Nejvyššího soudu ČR. Rozhodovací praxe celé soustavy obecných soudů dlouhodobě odporuje ústavnímu pořádku České republiky, dlouhodobě rozhoduje proti nálezům Ústavního soudu a proti smyslu zákonů. Za této situace vůbec nemůže být řeči o tom, že by bylo možno domoci se před českými soudy práva účinnými vnitrostátními prostředky, což bude dále zdokumentováno. III.C.1.2. Otázka dosavadní judikatury Ústavního soudu ve věci de/regulace nájemného. Na tomto místě je třeba říci, že judikatura Ústavního soudu k otázce de/regulace nájemného je rozsáhlá, neustále se rozšiřující a zcela konzistentní. III.C.1.2.1. V době PŘED podáním stížnosti členů vedlejšího účastníka řízení k ESLP – tedy k červnu 2005 – bylo vydáno pouze několik zásadních nálezů Ústavního soudu, které se zabývaly zejména samotným zrušením vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. a dalších předpisů, které se následovně pokusily regulovat výši nájmů bez ohledu na nálezy Ústavního soudu stejným způsobem. Jednalo se o tyto nálezy Ústavního soudu: a) Nález ÚS č. 231/2000 Sb. ze dne 21. 6. 2000, kterým byla zrušena vyhláška o regulaci nájemného. b) Nález ÚS č. 528/2002 Sb. ze dne 20. 11. 2002, kterým byl zrušen výměr Ministerstva financí č. 06/2002 Sb. jímž bylo stanoveno maximální nájemné z bytů. c) Nález ÚS č. 84/2003 Sb. ze dne 19. 3. 2003, jímž bylo zrušeno nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium na nájem bytů. Ad III.C.1.2.1.a) V tomto nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zabýval vyvážením jednotlivých vzájemně si odporujících práv a zásadou proporcionality. Dospěl přitom k závěru, že v České republice při současném způsobu regulace není princip proporcionality zachován. 33 Ad III.C.1.2.1.b) V tomto nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zabýval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve směru k situaci, která ve věci regulace nájmů panuje v České republice. Dospěl k závěru, že je zcela v souladu s judikaturou ESLP, když je prohlášena

33

Z odůvodnění nálezu ÚS č. 231/2000 Sb: „Podle názoru Ústavního soudu princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy vyžaduje, aby při respektování požadavků obsažených v čl. 11 Paktu byl vzat zřetel na proces destrukce vlastnického práva, zejména pokud se týče vlastníků nájemních domů, diskriminovaných v poměru k ostatním vlastníkům, kupř. tzv. rodinných domků tím, že je jim odepřeno požívat plody a užitky svého vlastnictví, neboť ve skutečnosti vzhledem k výši nájemného a výši nákladů nezbytných k provozu, často v katastrofickém stavu se nacházejících nemovitostí, jsou část nájemného, jaké by jinak s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo možno považovat za přiměřené, nuceni hradit ze svého. Jinými slovy, v důsledku dosavadní právní úpravy existují dnes v naší společnosti sociální skupiny či subjekty, které hradí ze svého to, co v zájmu naplnění již konstatovaného čl. 11 Paktu má zajišťovat stát. Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví.“

19

taková forma regulace, která panuje v ČR za protiústavní a v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.34 Ad III.C.1.2.1.c) V tomto nálezu je možno ve formě citace Ústavním soudem opět nalézt stanovisko, které je v přímém rozporu s nynějším stanoviskem vlády ohledně regulace nájmů. Ve svém stanovisku k Evropskému soudu pro lidská práva Vláda regulaci schvaluje a stížnost navrhuje odmítnout, neboť údajně nejsou splněny podmínky ani pro její přijetí, natož aby jí mohlo být vyhověno. K tomuto řízení před Ústavním soudem však vláda přiznala, že „…..akceptuje argumentaci navrhovatelů pouze v rozsahu a v kontextu, v jakém odpovídá předchozím dvěma nálezům Ústavního soudu ve věci regulace nájemného“.

Závěr: Ještě před tím, než se stěžovatelé obrátili s Evropskému soudu pro lidská práva se stížností na přetrvávající tvrdou regulaci nájemného, byly Ústavním soudem jasně vymezeny právní aspekty regulace nájmů takto: 1) Regulace samotná není v rozporu s Ústavou a Úmluvou, ale tato regulace nesmí regulovat nájem pod úroveň nákladů proste reprodukce a musí být proporcionální. V ČR není proporcionalita zachována.

34

Z odůvodnění Nálezu ústavního soudu ÚS č. 528/2002 Sb.: „Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti obvykle zdůrazňuje, že masové změny v této oblasti by přivodily značné sociální napětí a ohrozily veřejný pořádek, takže je použití ustanovení čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě zpravidla uznáno v rámci volné úvahy státu. Současně však musí opatření státu respektovat „spravedlivou rovnováhu“ mezi imperativy obecného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. K nim náleží i ochrana před diskriminací, ke které dochází v případě odlišnosti v zacházení, jestliže „postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění“, tj. jestliže nesleduje „legitimní cíl“ nebo neexistuje „rozumný poměr“ mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, zda a v jaké míře rozdíly mezi jinak analogickými situacemi ospravedlňují odlišnosti v zacházení (např. Larkos proti Kypru z 18. února 1999. Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. 1999, č. 6, s. 129). Samotná nerovnost tak ještě nemusí vždy znamenat neústavní stav, popř. může jít o zásah odůvodnitelný jiným významným zájmem na ochraně, např. jiných základních práv. Podle Ústavního soudu není z hlediska ústavnosti natrvalo udržitelná situace, která je důsledkem pokřivených poměrů v oblasti bytové politiky do r. 1989. Ústavní soud vychází z toho, že nájemní vztahy, které jsou chráněny cenovou regulací, nevznikly v běžných podmínkách právního státu, nýbrž transformací uživatelských vztahů k bytům, které byly založeny administrativním aktem státu (i proti vůli vlastníka), nikoli svobodnou vůlí dvou smluvních stran. Těsně po roce 1989 bylo možno takovou situaci v nájemních (uživatelských) vztazích vniklých po roce 1948 vzít na zřetel (srov. v této souvislosti rozhodnutí německého Ústavního soudu BvR 3 51/91 z 22. 11. 1994, kterým uznal dočasné převzetí cenových předpisů NDR v oblasti nájemného). Ústavní soud takovou transformaci uznal za ústavně konformní v nálezu Pl. ÚS 37/93 (č. 86/1994 Sb.) s ohledem na potřebu vytvořit pro dosavadní, byť deformované, užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. Konstatoval přitom, že i kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti ostatním vlastníkům skutečně znevýhodněni, bylo by to vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů. Ústavní soud zastává stanovisko, že důvody pro právní řešení těsně po roce 1989, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 176/1993 Sb., již v současnosti ztrácejí na své síle. To zejména v případě, ve kterém se nejedná o samotnou existenci nájemního vztahu, nýbrž o regulaci nájemného způsobem, jakým to činí výměr č. 06/2002. Vlastnictví nájemních bytů je rovněž vlastnictvím, a proto nemůže být trvale vyňato z pravidelného právního režimu a podřízeno režimu zvláštnímu, pokud pro to nejsou závažné důvody. Uvedené okolnosti byly jistě zřetele hodné, trvale však takovou situaci v podobě omezení postavení pronajímatelů této kategorie nelze udržovat, a to ani kdyby pro to byla zvolena odpovídající forma regulace cestou zákona. Stát proto musí najít jiný způsob, jak situaci nájmů v těchto bytech řešit. Ústavní soud mu k tomu dal dostatečný čas až do konce roku 2001, kdy v souladu se zákonnou možností podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu sanoval dosavadní neústavní stav úpravy regulace nájemného pro určité kategorie bytů. Dalším během času a neřešením této úpravy stanoveným ústavním způsobem se tento stav diskriminačního působení dále prohlubuje a z postupu Ministerstva financí neplyne, že by zde byl záměr tento ústavně neuspokojivý stav změnit, jak to konečně dokládá vydání výměru č. 06/2002, kde se od 15. listopadu 2002 do 30. června 2003 zachovává dosavadní stav, který je zase v podstatě založen na vyhlášce č. 176/1993 Sb., která byla zrušena jako neústavní.“

20

2) Regulace samotná může být v souladu s právním řádem, pokud k ní vedou dobré důvody, a pouze po omezené časové období. Tyto dobré důvody však s ohledem na běh času pominuly, neboť do soukromoprávních vztahů nelze zasahovat trvale. 3) Soud se zabýval otázkou vztahu situace okolo regulace nájemného z hlediska dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že z hlediska této judikatury není možné tu formu, která existuje v České republice, z hlediska Úmluvy akceptovat. III.C.1.2.2. V době, kdy stěžovatelé a členové vedlejšího účastníka řízení marně očekávali vyvození legislativních důsledků z nálezů Ústavního soudu Vládou a posléze se začali domáhat ochrany u Evropského soudu pro lidská práva, vydal Ústavní soud řadu dalších nálezů ohledně regulace nájemného, které jsou plně konzistentní s jeho předchozími nálezy a které doplňují. Některé poukázaly též na další aspekty protiprávnosti regulace nájmů bytů a jeho rozporu s Ústavou a Úmluvou. Byly to především tyto nálezy35: III.C.1.2.2.1. Nález ÚS č. 231/00 Sb. ze dne 21. 6. 2000 III.C.1.2.2.2. Nález ÚS č. 528/02 Sb. ze dne 20.11.2002 III.C.1.2.2.3. Nález ÚS č. 84/03 Sb. ze dne 20. 3. 2003 III.C.1.2.2.4. Nález IV. ÚS 524/03 ze dne 23. 9. 2004 III.C.1.2.2.5. Nález III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 III.C.1.2.2.6. Nález Pl ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 III.C.1.2.2.7. Nález IV.ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 III.C.1.2.2.8. Nález I ÚS 717/05 ze dne 21. 3. 2006 III.C.1.2.2.9. Nález I ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 III.C.1.2.2.10. Nález IV ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 III.C.1.2.2.11. Nález I ÚS 47/05 ze dne 13. 7. 2006 III.C.1.2.2.12. Nález II ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 III.C.1.2.2.13. Nález I ÚS 123/06 ze dne 17. 4. 2007 III.C.1.2.2.14. Nález I ÚS 391/05 ze dne 17. 5. 2007 III.C.1.2.2.15. Nález IV ÚS 282/05 ze dne 31. 5. 2007 III.C.1.2.2.16. Nález II ÚS 361/06 ze dne 26. 7. 2007 III.C.1.2.2.17. Nález I ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 III. C. 2. Řady těchto nálezů se dovolává i Vláda ČR, a místo aby se zabývala jejich obsahem – či dokonce z nich vyvodila nějaké závěry – je ve svém stanovisku opisuje. Tím dle názoru stěžovatelů opět svoje stanovisko rozmělňuje a odvádí pozornost od skutečného jádra problému. Stanovisko vlády neobsahuje zevšeobecňující právní názor Ústavního soudu, ponechává na Evropském soudu pro lidská práva, aby si tento názor z nálezů Ústavního soudu sám utvořil. Vláda samozřejmě zdůrazňuje jen ty aspekty nálezů, které se jí zdají být příznivé, a to i v případech, kdy je této zdánlivé příznivosti dosaženo za cenu úplného vytržení dané myšlenky z kontextu celého nálezu Ústavního soudu.36

35

Viz příloha č. 22; Jednotlivé nálezy Ústavního soudu dle přehledu. Na příklad z nálezu IV ÚS 282/05 z 31. 5. 2007 vláda vyňala tu část odůvodnění nálezu Ústavního soudu, ve které je zdůrazněno, že návrhu ústavní stížnosti bylo vyhověno neznamená, že obecné soudy bez dalšího budou akceptovat výši nájemného požadovanou stěžovatelkou. Vláda pochopitelně zcela vypustila podrobný výklad Ústavního soudu o tom, že jednání obecných soudů – totiž odepření spravedlnosti stěžovatelce – je neakceptovatelné. Předmětem stížnosti přitom bylo, že se obecné soudy vůbec návrhem stěžovatelky na stanovení výše nájemného nezabývaly, nikoliv to, že výše nájemného byla obecnými soudy stanovena špatně! Lze tedy konstatovat, že výběrem citace z Nálezu Ústavního soudu se Vláda pokusila překroutit jeho smysl. 36

21

Stěžovatelé extrahují z nálezů Ústavního soudu určité obecné názory Ústavního soudu, které jsou vyjadřovány ve všech těchto nálezech. Těmito základními zásadami, které Ústavní soud stále dokola opakuje, jsou tyto: III.C.2.1. Postavení vlastníků nájemních domů a bytů je diskriminační, protiústavní a v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.37 III.C.2.2. Uvedená situace je zapříčiněna dlouhodobou nečinností Parlamentu ČR, potažmo Vlády ČR, která je v takovém rozsahu, že je neslučitelná s požadavky právního státu.38 III.C.2.3. Je povinností obecných soudů dotvářet právo svým konstitutivním rozhodnutím. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona. Takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti – denegatio iustitiae. 39 V případě stanovení obvyklé výše nájmu, kterého se majitel vůči regulovanému nájemníku dožaduje od soudu - bez ohledu na existenci či neexistenci předpisu o regulaci nájemného, JE postup soudů odepřením spravedlnosti. III.C.2.4. V případech, kdy obecné soudy odepřou žalobcům poskytnutí spravedlnosti, je Ústavní soud přes obtížnost takového postavení připraven tuto spravedlnost v rámci možností daných mu zákonem o Ústavním soudu a jeho limitovanými pravomocemi poskytnout sám. III.C.2.5. Za vzniklý stav nese plnou zodpovědnost Vláda, která musí z uvedeného stavu vyvodit důsledky, včetně finančního narovnání. 40 III.C.3. Z uvedených extraktů právních názorů Ústavního soudu je zřejmé, že Ústavní soud je zcela podrobně obeznámen se situací panující v České republice ohledně regulovaných nájmů bytů a je zcela obeznámen s rozhodovací praxí obecných soudů. Jak stav samotný, tak rozhodovací praxi obecných soudů v této oblasti považuje za neslučitelnou s Ústavou České republiky a s mezinárodními závazky České republiky, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Česká republika tento opakovaně deklarovaný stav odmítá a není schopna zabezpečit – a to ani cestou sjednocování judikatury obecných soudů s Ústavním soudem – naplňování Ústavy. To, že Ústavní soud opakovaně rušil i rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje, že i Nejvyšší soud ČR, kterému především již ze zákona o soudech a soudcích svědčí povinnost sjednocovat judikaturu, není buď schopen nebo ochoten tímto směrem svoji roli naplňovat a sám rozhoduje protiústavně. Z tohoto hlediska lze hovořit o právním kolapsu českých obecných soudů, a Nejvyšší soud nevyjímaje. III.C.4. I z hlediska argumentů uvedených pod III.C.3. není stěžovatelům zřejmé, proč Vláda předkládá Evropskému soudu pro lidská práva rozsudky Nejvyššího soudu, které povětšinou potvrzují pouze výše prezentované stanovisko stěžovatele, totiž, že se spravedlnosti nelze domoci ani před Nejvyšším soudem ČR. K této otázce se stěžovatel dále vyjádří v rámci svého stanoviska k tvrzení vlády, že u obecných soudů je možno se domoci nápravy, tedy že existuje účinný prostředek vnitrostátní právní ochrany.

37

Viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05 z 28. 2.2006, publikován pod č. 252/2006 Sb. Tamtéž. 39 Viz nález Ústavního sodu I ÚS 489/05 z 6.4. 2006, či nález IV.ÚS 611/05 z 8.2.2006. 40 Viz nález Ústavního soudu I ÚS 489/05 z 6.4. 2006. 38

22

III.C.5. Vztah názoru Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva Poté, co stěžovatelé předestřeli názory Ústavního soudu k dané problematice regulace nájmů bytů tak, jak vyplývá ze standardní judikatury Ústavního soudu České republiky, je nutno si položit otázku, jak – tedy do jaké míry – jsou tato stanoviska určující pro vyslovení závěrů Evropského soudu pro lidská práva a pro jeho posouzení dané problematiky. Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, je nutno se zabývat porovnáním postavení Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dle názoru mnohých právních teoretiků41 je Evropský soud pro lidská práva kvaziústavním soudem pro státy Rady Evropy, tedy prakticky pro celou Evropu. Ačkoliv v každém nálezu Ústavního soudu České republiky (a nepochybně i v nálezech Ústavních soudů dalších členských států Rady Evropy) je uvedeno, že proti tomuto nálezu není možné žádné odvolání, není to tak zcela pravda. Vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků včetně stížnosti k Ústavnímu soudu je podmínkou, jejíž splnění je téměř vždy nutným předpokladem pro to, aby se stížností mohl zabývat Evropský soud pro lidská práva. Z hlediska procesního je tedy možno na stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pohlížet jako na odvolací instanci. Problém úplného zařazení Evropského soudu pro lidská práva jako soudu odvolacího vůči jednotlivým ústavním soudům členských států spočívá v tom, že Evropský soud pro lidská práva nedisponuje kasačními pravomocemi vůči rozsudkům obecných soudů jednotlivého členského státu Rady Evropy a nedisponuje ani kasační pravomocí vůči nálezům toho kterého Ústavního soudu. V praxi tak dochází ke stavu, kdy Evropský soud zkonstatuje protiprávnost jednání státu a jeho porušení Úmluvy vůči stěžovateli, ale samotné rozsudky obecných soudů i nález Ústavního soudu zůstávají v platnosti.42 Více než z hlediska procesněprávního je vzájemný vztah Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR viditelný z hlediska hmotněprávního. Ústavní soud totiž posuzuje veškeré stížnosti z hlediska Ústavy ČR, jejímž nedílnou součástí je rovněž Listina základních práv a svobod. S ohledem na čl. 10 Ústavy je možno se domáhat u Ústavního soudu ochrany jak z titulu namítaného porušení Listiny základních práv a svobod, tak z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro další zkoumání vztahu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu je nutné zkoumat vztah mezi Listinou základních práv a svobod a Úmluvou. Je možno konstatovat, že Listina je podrobnější, rozpracovanější a konkrétnější. Text Úmluvy více připomíná výčet právních principů, které jsou konkrétně rozvedeny v Listině. Je možno říci, že ne každé porušení Listiny základních práv a svobod je bezpodmínečně i porušením Úmluvy, a proto nelze paušálně konstatovat, že tam, kde Ústavní soud shledá porušení Listiny základních práv a svobod, by Evropský soud shledal porušení Úmluvy. Přes tento ne zcela provázaný právní systém se obě tělesa – Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva – vzájemným vztahem zabývaly. Především ESLP vychází z teorie, že ochrana lidských práv leží především na ústavních soudech jednotlivých států z toho hlediska, že především tyto soudy znají „místní poměry“ a kulturně-sociální rámec, ve kterém jsou lidská práva v té které zemi aplikována. Lidská práva ochraňovaná Úmluvou jsou ta práva, která jsou ochraňována a vynucována napříč jednotlivými kulturami jednotlivých jurisdikcí států Rady Evropy – můžeme o nich mluvit jako o nutném minimu, které musí být v jednotlivých státech zaručen. Úhelným 41

Na příklad viz Letsas, G.: A Tudory of Interpretation of the European Convention on Human Rights, Oxford university Press, New York, 2007, str. 1. 42 Viz na příklad Rozhodnutí ESLP č. 23848/04 z 26. 10. 2006 ve věci Wallová, Walla, kde do dnešního dne přes to, že ESLP shledal jednání státu vůči dětem Wallových za jsoucí v rozporu s Úmluvou, zůstávají děti v péči pěstounů, obecné soudy odmítají zohlednit rozhodnutí ESLP v jejich věci a návrhy rodičů na zrušení pěstounské péče a svěření dětí do opětovné péče jejich rodičů zamítají.

23

kamenem těchto mezinárodně zaručených lidských práv je liberální demokracie, jejíž zásady mají být vlastní všem členským státům Rady Evropy. Jestliže Evropský soud pro lidská práva shlíží k jednotlivým státním ústavním soudům jako k aplikátorům jím střežených obecných lidsko-právních principů na lokální úrovni (můžeme v jistém slova smyslu hovořit o jakési kvazidelegaci ochrany lidských práv na lokální úroveň), pak naopak ústavní soudy reflektují postavení Evropského soudu pro lidská práva jako svého korektivu v nejobecnějších otázkách svého rozhodování. Za takto vymezeného vzájemného stavu Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva nezbývá, než se ptát, zda by bylo možné, aby se Ústavní soud ve svých závěrech ohledně protiprávnosti stávající regulace nájmu tak fatálně mýlil a řadu let rozhodoval buď v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nebo rozhodoval o „kulturní odlišnosti“, totiž, že stávající regulace nájmu bytů by bylo specifikum české kotliny, vyplývající z místních folklórních zvyků tak, že by jeho odsouzení sice bylo v souladu s Ústavou ČR, ale z hlediska evropského by bylo porušení Listiny formou realizované regulace příliš marginální, aby mohlo spadat pod ochranu Úmluvy. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v žádném případě není možno na otázku stávající regulace nájmu pohlížet jako na nějakou místní lidovou zvyklost, jejíž ochrana není na Úmluvu aplikovatelná. O tom svědčí i skutečnost, že sám Ústavní soud ČR se ve svých rozhodnutích na dané téma opakovaně dovolává konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a zabývá se i úvahami aplikovatelnosti této judikatury na konkrétní poměry panující v České republice. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právě ochrana vlastnického práva tak, jak se jí domáhají ve svých stížnostech, je jedním z úhelných kamenů liberální demokracie, kterou střeží Evropský soud pro lidská práva. Z tohoto úhlu pohledu si stěžovatelé těžko dovedou představit situaci, kdy by Evropský soud zamítl jejich stížnosti a řekl, že se Ústavní soud České republiky již řadu let mýlí, a dal zapravdu Vládě ČR a jejím argumentům.

D STANOVISKO STĚŽOVATELŮ K PROBLEMATICE REGULACE NÁJMŮ III.D.1. právní aspekty problematiky regulace nájmů III.D.1.1. Je nepochybné, že otázka právní regulace nájmů bytů je obecnou právní otázkou, se kterou se musely nebo musí vypořádat v podstatě všechny evropské státy, zejména ty, u nichž dlouhodobě převládala buď socialistická vláda nebo přímo komunistický režim. O rozsahu této problematiky svědčí i značné množství států, které musely u Evropského soudu pro lidská práva čelit stížnosti na protiprávnost regulace nájmů: bylo to Rakousko, Itálie, Malta, Portugalsko, Polsko43. S otázkou regulace nájemného se také muselo potýkat Irsko či Velká Británie. Zvláštním případem je průběh deregulace nájemného v bývalé Německé demokratické republice, která přijala právní řád Spolkové republiky Německo. V bývalé 43

Jedná se o dobře známé stížnosti Spadea a Scalabrino proti Itálii, Immobiliare Saffi proti Itálii, Scollo proti Itálii, Velosa Baretto proti Portugalsku, Mellacher proti Rakousko, Hutten - Czapská proti Polsku, Ghigo proti Maltě, Edwards proti Maltě.

24

NDR proběhla deregulace nájemného bytů v průběhu sedmi let, aniž by došlo k jakýmkoliv sociálním otřesům či znejistění vlastnických vztahů. Přechod však probíhal nikoliv s cílem ochrany privilegované skupiny regulovaných nájemníků, ale ochrany sociálně potřebných a to formou adresných dávek sociální pomoci na úhradu nájmu. Výchozí pozice přitom byla velmi dobře srovnatelná se situací v ČR.44 III.D.1.2. V České republice, jak konstatovala vláda i dříve již všichni stěžovatelé ve svých stížnostech, vyplývá regulace nájemného z právní úpravy dané komunistickým režimem. V roce 1960 byla přijata nová Ústava Československé socialistické republiky, ve které byla nastolena vedoucí úloha Komunistické strany a bylo konstatováno, že v Československu došlo ke konečnému vítězství socialismu. Na základě této Ústavy došlo k likvidaci zbytku soukromého vlastnictví, zejména vlastnictví nájemních domů. Naprostá většina nuceného darování nemovitého majetku – nájemních domů – spadá právě do 60. let. V roce 1964 byl také přijat nový Občanský zákoník, kde byla regulace nájmů pevně zakotvena. Na rozdíl od jiných případů států zejména v západní Evropě tedy regulace nájemného nebyla koncipována jako nástroj na ochranu nájemníků, ale jako nástroj likvidace soukromého vlastnictví. V této formě a s těmito důsledky přetrvává v téměř nezměněné podobě i dvacet let po pádu komunistického režimu. Základem této právní úpravy je jen částečně novelizovaný zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník. V něm je stále skrytě odkazováno na již neplatný zákon č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, včetně způsobu přidělování bytů. Nově se uplatňuje zákon č. 107/2006 Sb., který stanovil způsob, jakým může být jednostranně navyšováno nájemné. III.D.1.2.1. Občanský zákoník upravuje danou problematiku nájmu bytu v ust. §§ 685 až 723. Z této úpravy, která s drobnými nesystémovými úpravami přetrvává od roku 1964, vyplývají fakta, která, o čemž svědčí stanovisko vlády, mohou být různým způsobem interpretována. Přesto však základní pravidla pro nájem bytů zůstávají nezpochybněná a nezpochybnitelná. Jsou to tato: a) Úplatnost spojená s přenecháním práva užívat byt. Občanský zákoník hovoří o „smlouvě“. Smlouva je vzájemný vztah, kterému je nejlépe možno porozumět prostřednictvím anglosaského právního konstruktu „protiplnění“. Jestliže dvě věci jsou stejně cenné, mohou si být vzájemným protiplněním. Zde je jednou stranou protiplnění určité množství peněz, druhou stranou protiplnění je vzdání se majitele dále disponovat s bytem a užívat jej. V kontinentálním právním řádu je právní konstrukce protiplnění nahrazena podmínkou platnosti smlouvy, kdy smlouva musí být uzavřena svobodně a nikoliv za obzvlášť nevýhodných podmínek, jinak je uzavřena neplatně. Z tohoto hlediska jsou všechny tak zvané nájemní smlouvy k bytům s regulovaným nájemným uzavřeny neplatně, neboť nebyly uzavřeny svobodně a užívání bytů musí být majiteli trpěno za obzvláště nevýhodných podmínek. Jistěže lze – jak ostatně opakovaně uvedl ve své judikatuře Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva – smluvní svobodu po jistou dobu a jistým způsobem omezit, zejména pokud dochází k masivní změně právního řádu, avšak je zcela nepřiměřené, aby toto omezení trvalo dvacet let – navíc bez prokazatelného veřejného zájmu, bez jakékoliv náhrady a bez vyhlídek na obrat k lepšímu. b) Dočasnost. Za trvalý vztah jak k věci movité, tak nemovité je klasicky považováno vlastnictví. Pro nájemní vztah je charakteristická jeho dočasnost, byť z předmětu nájmu – tedy nájmu bytu – vyplývá, že tato dočasnost může být se souhlasem obou stran dosti dlouhodobého charakteru, na příklad několik let. Pojmovým znakem dočasnosti však 44

Viz příloha č. 23; Brand, T.: Liberalizace nájemného – šance a problémy: přehled nájemného, regulace nájemného, sociálně politická opatření. Senátní správa pro rozvoj města Berlín.

25

není JAK dlouho daný vztah trvá, ale že se jedná o vztah na dobu určitou – je tedy známo a umožněno, že jednou skončí. V pojetí českého právního řádu jsou byty s regulovaným nájmem v nevypověditelném nájmu. Majitel nemá reálnou právní možnost tento vztah ukončit. Proto se obsah tohoto nájemního vztahu ze strany nájemce fakticky blíží vlastnickému vztahu, kdy majiteli zbývá tak zvané „holé vlastnictví“ – tedy zapsání do katastru nemovitostí jako vlastníka bez toho, aby mohl s věcí nakládat, užívat ji a požívat její plody. Tomuto vnímání reality faktického vlastnictví bytů nájemníky též odpovídají některé iniciativy nájemníků, z nichž některé se na příklad zasazovaly o zápis nájemního vztahu do katastru nemovitostí. c) Ukončit nájemní vztah může bez omezení může pouze nájemce, nikoliv pro pronajímatel. Naopak pronajímatel je povinen trpět i přechod nájmu bytu na další osoby žijící v době úmrtí nájemce, nebo dokonce v době odstěhování nájemce z bytu, s tímto ve společné domácnosti, eventuelně má majitel povinnost umožnit tak zvanou výměnu bytu, tedy tolerovat vstup nové jiné osoby do práv a povinností původního nájemce. Tento vztah nemůže odmítnout, ani když má důvodné podezření, že nový nájemce bude svoje povinnosti nájemce zanedbávat.45 Tak se smluvní vztah, který má být rovnoprávný, dostává opět do zcela nerovnovážné pozice. Z výše uvedených charakteristik je zřejmé, že nájemní vztah k bytu s regulovaným nájmem je v přímém rozporu se zásadní charakteristikou nájemního vztahu jako takového, když majitel bytu nemůže rozhodovat ani o tom, KDO bude byt užívat, ani o tom ZA KOLIK bude byt pronajat, ani o tom NA JAK DLOUHO bude byt pronajat…. Ze této právní situace není ani možno mluvit o nájmu, ale o jisté formě kvazi-vlastnictví, které je ovšem v rozporu s vlastnictvím řádných vlastníků. III.D.1.2.2. Zákon č. 107/2006 Sb. – v jeho první části je upraven postup tak zvané deregulace nájmu. Ve stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj k Ústavnímu soudu je uvedeno, že se nejedná o cenový předpis, ale pouze o nejjednodušší cestu jak rozvolnit stávající regulaci nájemného jednostranným úkonem a vytvořit podmínky pro vykročení k úplné deregulaci. Ministerstvo pro místní rozvoj též ve svém stanovisku uvádí: „Jednostranné zvyšování nájemného podle tohoto zákona je však jen jednou z možností pronajímatele, jak dosáhnout změny nájemného“46 Dále Ministerstvo pro místní rozvoj uvádí:

45

Klasickým příkladem takové nemožnosti bránit se před novým nájemcem, který se dostane do bytu „výměnou bytu“ je případ paní Střelkové. Zde společnost R. byla soudem přinucena souhlasit s výměnou bytu svého původního nájemníka a do jeho bytu se nastěhovala paní Střelková. Společnost namítala, že dle jejích informací dotyčná není řádnou nájemkyní a je zde velké nebezpečí, že nebude řádně platit nájem. Soud přesto nahradil svým rozhodnutím souhlas společnosti R. – vlastníka domu – s výměnou bytu a tak se dotyčná stala nájemkyní. Okamžitě přestala platit nájem s tím, že je tak zvaně sociálně slabá. Podmínkou pro vyplácení podpory na bydlení ( i tak nedostatečné) však bylo řádné placení nájmu. Toto nájemnice prokázat nemohla a protože zcela odmítala komunikovat, nemohl se ani vlastník domoci toho, že by dostával příspěvek na bydlení on. Dluh nájemkyně na nájmu a službách dosáhnul výše 196.920,- Kč. Soudním přímusem k souhlasu s výměnou bytu byl tak majitel povinen platit za nájemkyni i jí odebrané služby, jako je voda, elektřina, úklid společných prostor a další. V současné době se majitel obrátil s žalobou na stát, kdy chce po České republice náhradu škody vzniklé v přímé souvislosti s právním přímusem k uzavření nájemní smlouvy s danou nájemnicí. Žaloba je projednávána u obvodního soudu pro Prahu 2 a je přílohou k tomuto vyjádření č. 24. 46 Viz příloha č. 17; Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj z prosince 2007 k návrhu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice na zrušení zák. č. 107/2006 Sb.; str. 5.

26

„Žaluje-li tudíž pronajímatel na nahrazení dohody o obvyklém nájemném, soud musí hledat – a rozhodnout – o výši obvyklého nájemného – vždyť i Ústavní soud jej k tomu vyzval.“47 V rozporu s tvrzením Ministerstva pro místní rozvoj i stanoviskem Vlády ČR stěžovatelé uvádějí, že existuje pouze marginální počet případů, kdy by soud vyhověl takové žalobě, navíc jí vyhoví pouze částečně. Stěžovatelům a vedlejšímu účastníku řízení není znám případ, kdy by soud vyhověl žalobě postavené na znaleckých posudcích o ceně obvyklé, na cenové mapě Institutu regionálních informací, eventuelně na základě doložených nájemních smluv, které jsou srovnatelné s bytem, u něhož se požaduje stanovení obvyklého nájemného. Vláda předložila Evropskému soudu pro lidská práva několik rozsudků, které by mohly nasvědčovat tomu, že se lze touto cestou domoci částečného zmírnění regulace nájemného. Není však tomu tak. Jedná se o naprosto ojedinělá rozhodnutí a stěžovatelé nepochybují o tom, že Vládu stálo spoustu úsilí, aby podobné rozsudky nalezla. Díky rozsáhlé členské základně a dlouhodobému sledování problematiky může vedlejší účastník a za jeho pomoci i stěžovatelé samotní předložit několikanásobně větší počet rozsudků, které hovoří o pravém opaku.48 Za zmínku též stojí případ stěžovatele J. D. Horského, který vlastní v Děčíně a okolí několik stovek bytů. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku stanovující výši nájmu a prohlásil regulaci nájmů za protiústavní, uzavřel stěžovatel J.D. Horsky s nájemníky dohody o nájmech bytu na deregulované nájemné. Na základě masivní propagandy předsedy Sdružení na ochranu nájemníků a místopředsedy ústavního výboru Poslanecké sněmovny JUDr. Stanislava Křečka, který mimo jiné prohlásil, že všechny žaloby, které podán J.D. Horsky budou zamítnuty a všem žalobám proti J.D. Horskému bude vyhověno49, podali nájemníci následně žaloby na určení neplatnosti těchto nájemních smluv. Všechny tyto smlouvy byly Okresním soudem v Děčíně a Krajským soudem v Ústí nad Labem shledány nezákonnými, neboť skutečnost, že neexistuje právní předpis, dle kterého by bylo možno nájem vypočítat a navýšit, neznamená, že by vlastník mohl uzavřít nájemní smlouvu libovolného obsahu. Všechny dohody byly prohlášeny za neplatné s tím, že platí regulovaný nájem. III.D.2. Ekonomické aspekty problematiky regulace nájmů III.D.2.1. Úloha zákona č. 107/2006 Sb. ve směru deregulace ceny nájmů Důležitou otázkou je, zda zákon č. 107/2006 Sb. skutečně povede k opravdovému přiblíženi regulovaného nájemného místně obvyklému nájemnému a jestli přestane být regulace nájemného v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Rozporem s nálezem Ústavního soudu je taková regulovaná výše nájemného, pakliže je právním přímusem stanovena na nižší úroveň než je úroveň prosté reprodukce pronajatých bytů. Zde stěžovatelé zdůrazňují, že pokud je cena tržního nájmu na nižší úrovni než cena prosté reprodukce, pak je otázkou pronajímatele, zda za takových okolností je ochoten v dané oblasti podnikat a takovýto stav nemůže být hodnocen jako protiústavní. Pro posuzování kompatibility zák. č. 107/2006 Sb. s Ústavou a nálezy Ústavního soudu však stěžovatelé uvažují pouze o výši nájmu stanoveném na základě tohoto zákona.

47

tamtéž, str. 6. Viz příloha č. 25; Seznam rozsudků, ve kterých se majitelé domáhají určení výše obvyklého nájemného nebo vydání neoprávněného majetkového prospěchu. 49 Viz příloha č. 26; Článek: Křeček přislíbil vznik pobočky SONu v Děčíně. Naše město; 19.4.2002 48

27

Jestliže by zákon č. 107/2006 Sb. nastolil takové poměry, že by ve všech lokalitách byl nájem v minimální výši nákladů prosté reprodukce, pak by tento zákon byl sice pozdě aplikovaným, ale účinným nástrojem cenové regulace. Z níže uvedeného je však zřejmé, že zákon č. 107/2006 Sb. tuto úlohu nesplňuje. Pro důkaz tohoto tvrzení předkládají stěžovatelé rozbor situace v oblasti nájemného pro rok 2003 zpracovaný Ústavem regionálních informací, jediné organizace, která se zabývá sledováním místně obvyklého nájemného i pro potřeby vlády50. Rozbor uvádí jak regulované nájemné tak i místně obvyklé nájemné v 335 větších obcích, včetně cílových hodnot nájemného podle zákona 107/2006 Sb. Zároveň zohledňuje i výši nákladů prosté reprodukce. Tu určil pro nejlevnější panelovou výstavbu na základě podrobného rozboru Ústav soudního inženýrství jako nejvyšší odborné pracoviště pro soudní odhady. Rozbor zahrnuje pouze větší obce, kde deregulace podle zákona 107/2006 Sb. probíhá nejrychleji. Z celkem cca 6248 vybraných obcí v ČR by pouze v asi 30ti obcích mělo nájemné zvyšované podle zákona 107/2006 Sb. dosáhnout v roce 2010 alespoň plného krytí nákladů prosté reprodukce tedy asi 2 EURa z metru čtverečního bytu měsíčně. Ve zbývajících 6218 obcích nebude dosaženo ani této úrovně. Jestliže srovnáme výši nájmu dle zák. č. 107/2006 Sb. k 1.1. 2010 a místně obvyklé nájemné, pak tento tak zvaně „deregulovaný nájem“ bude představovat v průměru pouhých 55% místně obvyklého nájemného. Místně obvyklé nájemné je ovšem vztaženo k údajům z roku 2003 a od té doby nájemné jistě vzroste alespoň s inflací. Je pravda, že situace v obcích s nejvyšším nájmem je lepší a deregulované nájemné zde dosáhne v roce 2010 v průměru až 65% místně obvyklého nájemného účtovaného v roce 2003. Zákon 107/2006 Sb. ale neobsahuje žádný algoritmus, který by dovolil po roce 2010 dokončit deregulaci nájmů. Zákon 107/2006 Sb. je tedy krůčkem správným směrem, ale není vyhovujícím a konečným řešením problému cenové deregulace nájemného. Po skončení platnosti zákona 107/2006 Sb. se tedy situace vrátí zpět a další úprava nájemného bude opět možná pouze soudními žalobami. Pokud bude stát dále regulovat cenu nájmů pod úroveň nákladů prosté reprodukce pronajatých bytů, bude opět porušovat ústavní pořádek.

III.D.2.2. – Obecně k ekonomickým aspektům regulace nájmů: Při posouzení akceptovatelnosti regulace nájemného je třeba také odpovědět na otázku, jaké nájemné je potřeba vybrat od nájemníka, aby pronajimatel nemusel nechat svůj majetek chátrat nebo aby nemusel na svoji službu pro nájemníka doplácet. Jestliže majitel musí strpět chátrání svého majetku, je totiž jeho majetek fakticky vyvlastňován. Obecně je možné konstatovat, že platba, kterou nájemce platí pronajimateli za přenechání jeho vlastnického práva svůj majetek užívat ve prospěch nájemníka, se skládá vždy ze dvou částí. První část jsou tak zvané náklady prosté reprodukce pronajatého majetku, které je pronajímatel povinen v souladu se stavebním zákonem vynakládat na to, aby pronajatý majetek nechátral. Sem spadají opravy a údržba, správa nemovitosti, daně, pojištění nemovitosti a odpovědnosti, bezpečnostní revize, povinné audity a amortizace nemovitosti. Všechny tyto náklady vycházejí z aktuální reprodukční pořizovací ceny stavby a jsou v daném čase prakticky stejné po celé zemi. Druhá část je vlastní nájemné, tj. poplatek, který je svým charakterem obdobný úroku z úvěru. Tímto poplatkem nájemník platí pronajímateli za přenechání (půjčení) bytu a to 50

Viz příloha č. 27; Institut regionálních informací, s.r.o.: Porovnání výše místně obvyklého, regulovaného, ekonomického nájemného v roce 2003 s výší cílového nájemného, kterého by mělo být dosaženo při aplikaci současného zákona o jednostranném zvyšováním nájemného v roce 2010 se sledovaných 335 městech ČR. 31.3.2008.

28

podle toho, jako má tento byt tržní hodnotu. Zde se výrazným způsobem projeví vliv lokality. Jenom tato část tak zvaného nájmu je výnosem, tedy odměnou pronajímateli za přenechání jeho majetku do užívání nájemníkovi.Výše této druhé části se proto vždy odvíjí od tržní ceny pronajaté nemovitosti. Aby bylo nájemní bydlení cenově výhodnější v horizontu cca 20 let (obvyklé splatnosti hypoték) nesmí výnos přesáhnout úrok, který by nájemník musel platit, kdyby si nemovitost místo pronájmu koupil. Výnos je proto vždy limitován úrokovou mírou hypotéčních úvěrů. Vládní odhad nákladů prosté reprodukce bytového fondu51 uvádí v cenové úrovni 1998 výši nákladů pro nejlevnější - panelové domy 2.8% z aktuální pořizovací ceny stavby. Ta se v roce 1998 pohybovala kolem 600 EUR/m2 tedy zhruba 1,4 EUR/m2/měsíc. Přitom tentýž vládní materiál připouští, že na regulovaném nájemném je možno vybrat méně než polovinu této částky. Odhad provedený vládou v roce 1998 ještě nezahrnuje oprávněné výdaje typické pro tržní pronájmy, jako náklady právního zastoupení při vymáhání dlužných plateb, náhrad škod, odpisy nedobytných pohledávek, výpadky z nájemného v důsledku neúplného obsazení bytů (v tržním prostředí vždy převyšuje nabídka poptávku), generální opravy bytů před nabídkou novému nájemníkovi apod. Proto v roce 2003 zpracoval Ústav soudního inženýrství, jako nejprestižnější instituce provádějící cenové odhady pro soudy, podrobnou studii na určení nákladů prosté reprodukce52 a dospěl k podobnému závěru jako dříve dospěla i vláda. Náklady prosté reprodukce jsou při započítání všech oprávněných nákladů 3% z reprodukční pořizovací ceny stavby, což při minimální výši této ceny cca 800 EUR/m2 vyžaduje platbu zhruba 2 EURa/m2/měsíc. Pokud nájemník platí méně, pak pronajímatel na nájemníka doplácí. Přestože od roku 2003 došlo jistě i k navýšení cen, zejména cen stavebních prací, stěžovatelé pro přehlednost se nadále přidržují této výše uvedené částky, totiž 2 EURa/m2/ měsíčně a uvádí ji jako minimální přípustnou výší nájemného. Pokud je nájem regulován pod tuto částku, dochází takovou regulací k porušení ústavnosti. Průměrná výše regulovaného nájemného však byla v roce 2003 v ČR zhruba 0,8 EUR/m2/měsíc. To znamená, že bylo vybráno jen 40% potřebného nájemného. Na takto nízké nájemné vydávaly rodiny v r. 1998 pouhých 6% svých disponibilních příjmů. Kdyby rodiny platily alespoň náklady prosté reprodukce, nepřesáhly by v průměru jejich výdaje na bydlení (bez služeb) přijatelných 15% disponibilních příjmů, což i tak zdaleka nedosahuje obvyklou část výdajů na bydlení tak, jak je známe v Evropě. III.D.2.3. Konkrétní příklady dopadu zákona č. 107/2006 Sb. na regulaci nájmů: Pro ilustraci, jak nedostatečným způsobem dereguluje citovaný zákon výši nájmu, předkládají stěžovatelé údaje, týkající se Ostravska53. Z uvedeného přehledu je patrné, že ANI v JEDNÉ lokalitě Ostravska nedosáhne tak zvané deregulované nájemné výšky nákladového nájemného. V samotné Ostravě, Ostravě-Porubě a Karviné, což jsou největší města, dosáhne výše tak zvaně deregulovaného nájemného výše 34,98,- Kč/m2/měsíčně, tedy 1,4EURo/m2/měsíčně54. V nejmenších obcích do 2000 obyvatel pak tak zvaně deregulované nájemné dosáhne výše 17,11 Kč/m2/měsíčně, tedy 0,68 EURo/m2/měsíčně.

51

Viz příloha č. 28; Ministerstvo pro místní rozvoj, sekce bytové politiky: Návrh koncepce bytové politiky. 2005. 52 Viz příloha č. 29; Ústav soudního inženýrství: Studie metodiky znaleckého výpočtu ekonomického nájemného z bytu a některých principů při stanovení obvyklého nájemného z bytu. 53 Viz příloha č. 30; Tabulka s přehledem cílového nájemného v roce 2010 v regionu Ostravska. 54 Všechny kurzy Kč a Euro jsou přepočítávány aktuálním kurzem v dubnu 2008, který je cca 25,-Kč za 1 Euro.

29

III.D.3. Další aspekty regulace nájmů Ohledně ekonomických aspektů regulace nájemného je možno shrnout stěžovatelům známá data takto: Dle údajů získaných ze sčítání lidu, domů a bytů provedeného v roce 2001 bylo tehdy v ČR 1 092 950 nájemních bytů, tedy 427 bytů na 1000 obyvatel. To je velmi dobrý evropský průměr. Z tohoto počtu bylo 539 000 bytů, kde nebyl nikdo hlášen k trvalému pobytu, tedy to je počet bytů, které jsou buď užívány načerno nebo slouží k rekreačním či jiným účelům, ale primárně neuspokojují potřeby bydlení. Od té doby byla dokončena výstavba 75 000 bytů, z nich ale jen deset procent tvoří byty určené ke komerčnímu nájmu. Bytů s regulovaným nájmem by mělo být k roku 2005 zhruba 747 000. Volný trh tedy zahrnuje asi 350 000 tisíc bytů. Jedním z argumentů Vlády ohledně deregulace nájemného bytů, který se objevuje zejména v médiích55 je, že náhlé zvýšení nájemného bytů – jeho urychlená deregulace – by přinesla sociální nepokoje a mohla by způsobit masivní opouštění dosavadních bytů, které by si nájemci nemohli dovolit platit. Je pozoruhodné, že tyto argumenty Vláda užívá výhradně ve vztahu k holému nájemnému a nikoliv ke službám, které s užíváním bytu bezprostředně souvisí, a s dalšími náklady, které skutečné užívání bytu umožňují. Jedná se především o výši úhrad za vodu, plyn a elektřinu a dále likvidaci domovního odpadu domácností56. Stěžovatelé upozorňují, že žádná z těchto komodit, jejíž užívání je často zahrnováno do nákladů bydlení, nemá regulované ceny, přičemž ČEZ, který má faktický monopol na dodávání elektrické energie a je z 67,61 % vlastněn státem, již několik let po sobě dosahuje masivních zisků v řádu stovek miliard Korun (desítek miliard Euro). Zde stát na sociální potřeby nájemníků nebere žádné ohledy. Z vývoje cen za služby je zřejmé, že majitelé domů s regulovaným nájemným jsou jedinou skupinou, která ze všech služeb, poskytujících bydlení, jsou diskriminováni regulací cen. Toto rozlišování je neopodstatněné, nenachází důvod ani v postavení vlastníků (vyjma toho, že stát jako vlastník ČEZu si dobře opatruje svoje zisky) ani v postavení nájemníků. Jelikož platby nájemníků majitelům nájemních bytů za holé nájemné je regulováno, získávají jak poskytovatelé dalších služeb možnost získat od nájemníků vyšší platby, tak získávají solventní klientelu i další odvětví57. Tento zisk dalších podnikatelských subjektů – včetně státu jako akcionáře ČEZu - je však fakticky dotován z prostředků majitelů domů.

55

Viz příloha č. 31; např. články: Holub, P.; Zlámalová L.: Vláda posiluje deformaci trhu s byty.Hospodářské noviny; 2.12.2004 Nováková, P.: Paroubek: Na spravedlnost v bydlení teď není ani čas, ani peníze. MF Dnes; 6.8.2006. Šťastný, D.: Kdo má zájem o malý nájem. Terra Libra; leden 2003/ročník 4. 56 Viz příloha č. 32; vývoj cen plynu pro domácnosti, vývoj cen elektřiny pro domácnosti, vývoj cen vody. 57 Dle článku Petra Gabala uveřejněného dne 20.2. 2006 na stránkách http://www.radio.cz/cz/zpravy/76058 je na příklad v České republice nejvíce mobilních telefonů na obyvatele v Evropě, což svědčí o značné koupěschopnosti obyvatelstva. Stejně tak existuje analýza, ze které vyplývá, že objem zahraničních dovolených občanů České republiky odpovídá objemu prostředků, které nájemníci v bytech s regulovaným nájemným ušetří na nájemném, pokud by bylo účtováno v místně obvyklé ceně. Podle odhadů investičně-analytické společnosti Patria dosahují majitelé domů roční ztráty – rozdílu mezi regulovaným a místně obvyklým nájemným - ve výši cca 20 miliard Kč (tj. asi 8 miliard EURO) ročně. Viz příloha č. 33; Analýza společnosti Patria Finance z března r. 2005.

30

E STANOVISKO K VYJÁDŘENÍ VLÁDY Z HLEDISKA JEDNOTLIVÝCH PROBLÉMŮ: III.E.1. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska ratione temporis Vláda se na dvou stranách textu vyjadřuje k aplikovatelnosti stížnosti jak abstraktně, tak konkrétně. Stěžovatelé nechápou, proč tak činí a zatěžuje Soud dalšími texty, které jsou zcela irelevantní. NIKDO ze stěžovatelů, a to ani v pilotních případech, ani stěžovatelé – členové vedlejšího účastníka – a pokud je známo, ani další stěžovatelé, nevznášeli vůči České republice žádné požadavky zasahující před 18. březen 1992, tedy před dobu ratifikace Úmluvy ČSFR. Naopak, řada stěžovatelů ve svých stížnostech zdůrazňovala, že jsou ochotni jednat s vládou o náhradách za porušení Úmluvy od 1. 1. 2002, kdy dle Nálezu Ústavního soudu č. 231/2000Sb. ze dne 21. 6. 2000 byla Vládě stanovena pozitivní povinnost upravit regulaci nájemného bytů tak, aby nebyla v rozporu s Ústavou a Úmluvou. Od tohoto data je zcela nepochybné, že k porušení Úmluvy došlo, neboť to konstatoval i Ústavní soud ČR. Protože vláda České republiky není ochotna zabývat se konstruktivním řešením za toto nesporné období, nezbývá, než konstatovat že česká stejně jako polská vláda se cítí být zodpovědná za porušení Úmluvy od samého počátku, tedy od 18. 3. 1992. Stěžovatelé předpokládají, že z této zodpovědnosti vláda vyvodí i praktické závěry. III.E.2. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska dodržení šestiměsíční lhůty Stanovisko Vlády v této otázce je zcela konzistentní s jejím postojem, deklarovaným zejména v médiích, že bude usilovat zejména o eliminaci škody a o eliminaci nutnosti hradit škody majitelům domů. V tomto duchu se nese celé zpracování dané otázky, které je, dle názoru stěžovatelů, značně chaotické. Česká republika v zásadě nezpochybňuje, že se při hodnocení existence regulace nájemného jedná o „trvající situaci“ a v zásadě nabízí dva – do jisté míry protichůdné – aspekty ohledně splnění šestiměsíční lhůty k podání stížnosti. Dle prvního pojetí běhu šestiměsíční lhůty Česká republika v zásadě stěžovatelům vyčítá, že se měli obrátit na Evropský soud pro lidská práva okamžitě poté, co tato situace vznikla. Jestliže Česká a Slovenská Federativní republika a následně Česká republika byla vázána Úmluvou od 18. března 1992, pak z názoru vlády vyplývá, že stěžovatelé měli POVINNOST se hlásit o svá práva nejpozději do šesti měsíců od vzniku protiprávního stavu, tedy do 18. září 1992. Pakliže tak neučinili, tak dle názoru České republiky nedbali svých práv a tím si sami zavinili, že lhůta marně uběhla. Dle druhého pojetí běhu šestiměsíční lhůty Vládou začíná šestiměsíční lhůta k podání stížnosti k Soudu běžet nejpozději v okamžiku, kdy dojde k ukončení stavu porušujícího Úmluvu. Vláda dokonce vyslovila přesvědčení, že mezi stranami nebude o tomto pojetí běhu lhůty k podání mezi stranami sporu (viz bod 244). Stěžovatelé s politováním konstatují, že mezi nimi JE v běhu této lhůty spor. Stěžovatelé a vedlejší účastník sporu souhlasí s vládou v tom, že měli svoji stížnost skutečně podat podstatně dříve, avšak toto pozdější podání nemůže mít na procesněprávní postavení stěžovatelů ani na posuzování šestiměsíční lhůty sebemenší vliv. Že stěžovatelé svoje stížnosti nepodali dříve, je skutečně zavrženíhodné a svědčí o značné naivitě stěžovatelů i členů vedlejších účastníků řízení, když uvěřili slibům své Vlády, respektive slibům svých vlád o tom, že regulaci nájemného ukončí tak, jak o tom bude pojednáno dále. Od Vlády je též pěkné, když připouští (viz bod 247), že za porušování Úmluvy je v prvé řadě odpovědný stát. Následná snaha Vlády o svalení břemene odpovědnosti na stěžovatele, která má opět spočívat v tom, že se nedovolávali svých práv dříve, však nutí

31

oproti latinskému citátu zásady římského práva, užívaného Vládou – „Vigilantibus, nondormientibus iura suveniunt“ – postavit jiný citát z téhož zdroje, a to „Allegans suam turpitudinem non est audiendus“ – tedy, „Nemá být slyšen ten, kdo se dovolává vlastní hanebnosti“. Dle názoru stěžovatelů nejen v tomto bodě tak Vláda soustavně činí. Ke stesku Vlády, obsaženém v bodě 253, že státní orgány nemají možnost se obrátit na Soud, aby posoudil, zda daný stav je či není v rozporu s Úmluvou stěžovatelé rovněž vyslovují politování, že na dané téma je možno pronést úvahy pouze de lege ferenda, avšak na rozdíl od údajně bezmocného státu, který nejenomže je (doufejme) schopen poznat dosah svých mezinárodně-právních závazků vládne celým právním aparátem s četnými právními experty a možností zabezpečit si jakoukoliv právní pomoc tak, jak to učinil i s vyjádřením k této stížnosti stěžovatelů. Pakliže byl stát ochoten uzavřít mandátní smlouvu s advokátní kanceláří na odměnu ve výši 45 milionů korun58 (cca 1.800.000 EURO) na obranu svých práv proti této stížnosti, pak zajisté byl schopen si nechat dát vypracovat i rozumnou analýzu vzniklé situace, která by posoudila míru pravděpodobnosti porušování Úmluvy – což ostatně, jak bylo uvedeno výše, dle známých závěrů stát také učinil. Pakliže by se Soud měl zabývat pouze obdobím nikoliv vzdálenějším, než je šest měsíců před podáním stížnosti, znamená to fakticky, že při dlouhodobém a systematickém porušování lidských práv spočívajícím v nekonání by nebylo možno se před Soudem ochrany domáhat, respektive, že po každých šesti měsících by vždy došlo k promlčení povinnosti Vysoké smluvní strany dodržovat Úmluvu. Při veškeré úctě k oponentovi, tento závěr ze svých stanovisek snad Česká republika ani nemyslí vážně…. III.E.3. Stanovisko k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, včetně příkladů vyvracejících tvrzení vlády. III.E.3.1.Vláda ve svých stanoviscích s odkazem na ust. čl. 35 Úmluvy tvrdí, že stěžovatelé měli a mají právní prostředky nápravy proti porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, kterých se dovolávají v řízení před Soudem. Z určitého úhlu pohledu může být pohled vlády dokonce vnímán jako relevantní, kdyby ovšem nebylo několik zásadních „ale“. III.E.3.1.1. Tím prvním „ale“ je, že kromě uvedených stěžovatelů je u Evropského soudu pro lidská práva podána i řada stížností v téže věci od stěžovatelů, kteří VYUŽILI veškerých údajných prostředků nápravy, na které zde vláda poukazuje, a jejich dovolávání se těchto prostředků bylo zcela marné. Jelikož stěžovatelé nemohli ovlivnit výběr pilotních případů, nezbývá jim nic jiného, než právě na tomto místě znovu poukázat na nevhodnost uvedených pilotních případů právě z tohoto hlediska. Jestliže se vláda hodlá dovolávat nesprávného postupu jednotlivých stěžovatelů v pilotních případech, pak stěžovatelům, kteří svá práva uplatňovali některým z uvedených způsobů – a těchto osob jsou minimálně stovky – nezbude nic jiného, než poukázat na skutečnost, že jejich případ NENÍ shodný s pilotním případem a nezbude jim než žádat samostatné projednání. III.E.3.1.2. Druhou námitkou je otázka kvality. Přestože projednávání této stížnosti má charakter projednávání pilotního případu, není možné odhlédnout od skutečného množství stěžovatelů stěžujících si na porušování stejného aspektu právního řádu, totiž práva pokojného užívání vlastního majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Těchto 58

Na příklad zpráva ČTK, otištěná v týdeníku Profit dne 18.8. 2006; http://www.profit.cz/stat-vybira-zastupcepro-strasbursky-spor-o-regulaci-najmu/19163.html

32

stěžovatelů je u ESLP zhruba 5000 a dohromady vlastní okolo 80.000 bytů. Stěžovatelé doufají, že vláda nemyslí vážně, že by po VŠECH stěžovatelích chtěla, aby se VŠICHNI domáhali svých práv soudní cestou a považovala to za účinný opravný prostředek. Je zřejmé, že pod náporem podání 80.000 občanskoprávních žalob by se musela zhroutit každá justice, byť sebelépe personálně a technicky vybavená. Stejně tak je zřejmé, že takový postup by mohl vést ke skutečně závažným sociálním nepokojům, neboť by do sporového postavení proti sobě postavil dvě skupiny osob – majitele a nájemníky. Tento uměle podporovaný antagonismus a dovolávání se jeho vzniku samotným státem je v přímém rozporu se samotným účelem státu a jeho struktuře.59 Praktické důsledky postupu, kdyby byl uplatňován tak, jak jej navrhuje vláda, uvedeme na několika málo příkladech: a) V obvodu místně příslušného Okresního soudu v Ostravě se nachází zhruba 35.000 bytů s regulovaným nájemným. 60 Podle vyjádření Okresního soudu v Ostravě za leden až listopad 2007 napadlo ve věcech civilních – majetkových, tedy ve věcech, kam by se řadily i žaloby na nahrazení projevu vůle nájemníka na určení ceny obvyklé (spisová značka Cm) celkem 3.687 žalob. 61 To znamená předpokládat, že za celý rok 2007 napadne na Okresní soud v Ostravě v civilních majetkových věcech 4.022 žalob. Jestliže by se všichni vlastníci rozhodli podat žaloby na nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o výši nájmu bytu nebo žalobu proti nájemci na zvýšení nájemného, tedy postupovali by způsobem doporučeným Vládou ve vládním vyjádření, pak by nápad na Okresní soud v Ostravě vzrostl 8,7 krát. Nelze než předpokládat, že by takový nápad spisové agendy mohl být těžko vyřízen dříve než za osm či devět let – tedy daleko za hranicí časového limitu, kdy by bylo možno hovořit o zachování práva na spravedlivý proces z hlediska délky řízení ve smyslu ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. b) V obvodu místně příslušného Okresního soudu v Děčíně podal stěžovatel J.D. Horsky, jehož stížnost z 16. 6. 2005 je vedena u ESLP pod číslem 22548/05, žaloby na zvýšení nájemného ve smyslu doporučení vlády. Uvedený stěžovatel vlastní v Děčíně přes 300 bytů a podal cca 300 žalob62. V praxi to znamenalo, že v roce 2007 se ZDVOJNÁSOBIL nápad VŠECH civilních sporů u Okresního soudu Děčín. 63 III.E.3.1.3. Třetím důvodem, proč nelze po stěžovatelích spravedlivě požadovat, aby se dožadovali naplnění svých práv individuálními žalobami, je finanční otázka. Pokud vláda ve svém stanovisku – zejména v bodě 270 a násl. uvádí, že se stěžovatelé mohli obrátit na soud s žalobou na určení výše nájemného, hrubě se mýlí. Pokud byly takové žaloby podány – a byla jich podána celá řada – pak ve smyslu ust. § 80 zák. č. 59

Více na dané téma na příklad vysokoškolské učebnice práva, a to: Harvánek J., Teorie práva, Masarykova Universita, Brno 2004, Str. 79 a násl. – subkapitola „Smysl státu – demokracie“, dále Filip,J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy, Masarykova Universita, Brno 2002, Str. 11 a násl. – subkapitola „Specifika moderního státu jako instituce“, Boguszak, J., Čapek, J., Teorie práva, Kodex, Praha 2007, str. 207 – subkapitola „Právní záruky zákonnosti“, též Hart, H.L.A., Pojem Práva Prostor, Praha 2004, orig. Oxford University Press 1994, str. 63 a násl. – subkapitola „Suverén a podřízený“. 60 Tento údaj pochází ze soukromých zjištění právní zástupkyně Johnyho Vomočila, plynoucí z její právní praxe. 61 Viz příloha č. 34; Dopisy Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2007 a Krajského soudu v Ostravě 13. 12. 2007. 62 Dle údajů poskytnutých právním oddělením stěžovatele J.D. Horskyho. 63 Dle téhož zdroje.

33

99/1963 Sb., občanský soudní řád64 je žalobce povinen nejdříve žalovat na splnění povinnosti dle ust. § 80 písm. b), a teprve pakliže žaloba na plnění není možná, je možno žalovat dle ust. § 80 písm. c) na určení výše nájemného. V praxi to znamená, že žaloby na určení výše nájemného jsou soudy zamítány, s odůvodněním neexistence „naléhavého právního zájmu“. Nedostatek tohoto naléhavého právního zájmu je dle standardní judikatury všech obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, prokázán již jen samotným faktem, že téhož výsledku lze dosáhnout žalobou na plnění. Proto není možno podávat žaloby na určení výše nájemného, ale žaloby na plnění – tedy na zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájmem místně obvyklým. Podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích65 žaloba na úhradu je zpoplatněna 4% ze souzené částky, což je pravidelně neskonale více, než je žaloba na určení, která je dle položky 2 přílohy tohoto zákona zpoplatněna „pouze“ sazbou 1000,- Kč za žalobu. V případě stěžovatele J.D. Horského ovšem i to znamenalo, že jen na soudních poplatcích v první instanci uhradil státu 300.000,- Kč. Protože dle jednoznačné zkušenosti vedlejšího účastníka řízení a jeho členů není takovýmto žalobám vyhověno – což ostatně přiznalo i Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém vyjádření k otázce ústavnosti zák. č. 107/2006 Sb. – je nutno počítat se stejnou částkou – tedy dalšími 4% ze souzené částky pro odvolání a dále s paušální částkou 5000,- Kč na soudní poplatek za dovolání. Samostatnou kapitolou je úhrada nákladů řízení protistraně. Dle ust. § 142 a násl. občanského soudního řádu66 hradí náklady řízení prohravší strana. Kromě toho však platí také náklady na právní zastoupení ve věci úspěšné protistrany. Vedlejší účastník řízení a jeho prostřednictvím i stěžovatelé, kterým byly dány tyto materiály k disposici, eviduje desítky rozsudků, dle kterých byl neúspěšný majitel, který se dožadoval nájmu způsobem, který odpovídá návrhu vlády, odsouzen k úhradě desítek tisíc korun nájemníkovi za to, že usiloval o zjištění spravedlivé výše nájemného za byt. Pakliže majitel domu podal vícero takových žalob se stejným výsledkem67, může mít právní neúspěch u obecných soudů ekonomicky téměř likvidační charakter i přes to, že by mu Ústavní soud dal posléze zapravdu. Kromě vlastního právního zastoupení a soudních poplatků je totiž neúspěšný žalobce – a takových je cca 98%

64

Ust. § 80 Občanského soudního řádu, žák. Č. 99/1963 Sb. ve znění novel zní: „Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu (o rozvodu, neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého) b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.“ 65 Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, příloha - položka 2 zní: „Za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění a) za každou nemovitost Kč 3 000,-Kč b) za každý podnik nebo za každou jeho organizační složku Kč 10 000,-Kč c) v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak Kč 1 000,-Kč“ 66 Zák. č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, § 142 zní: „(1)Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.“ tamtéž , § 143 zní: „Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.“ 67 Viz přílohy č. 35; Dle rozsudků OS Praha 6 a Městského soudu v Praze byli manželé Skořepovi, (stěžovatelé vedení pod číslem 22548/05) vlastnící jediný dům v Praze 6 – Dejvicích odsouzeni v případech proti A. Kalinové, E. Noskové, J. Belšánovi, I. Janouškovi, J. Šilínkovi, H. Kordíkové, H. Hanzalové, M. Zemánkové k úhradě nákladů řízení ve výši 66.385,- Kč, 13.950, 7.120,- Kč, 14.670,- Kč, 9.050,- Kč, 76.828,- Kč, 133.524,Kč, 29.084,- Kč; tedy celkem 350.611,- Kč. Při ročním průměrném výnosu domu cca 600.000 ,- Kč je zřejmé, že odsouzení k takovéto výši úhrady nákladů řízení má podstatný vliv na ekonomiku domu.

34

- povinen k úhradě nákladů za právní zastoupení protistrany, která je účtována dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.68 Neméně tristní by byla i situace, kdy by se majitel domu s byty s regulovaným nájemným domohl žalobou zvýšení nájmu. Pak by s pravděpodobností blížící se jistotě příslušný soud aplikoval ustanovení § 143 Občanského soudního řádu69, dle kterého žalovaný vzniklý stav nezavinil, a tudíž nemá povinnost platit náklady řízení úspěšné straně. Je totiž zřejmé, že ani nájemníci nezavinili protiprávní stav, který je daný dlouhodobou legislativní nečinnosti Vlády nebo činností, kdy – jak je tomu v případě zák. č. 107/2006 Sb. – je tato legislativní činnost opět v rozporu s Ústavou. I v případě, že by majitel domu s bytem s regulovaným nájemným vyhrál svůj spor s nájemníkem a soud mu přiřkl náhradu nákladů řízení, nelze se s takovým řešením ztotožnit. Je totiž zcela nepochybné, že za vzniklou situaci nemůže nájemce – jeho teoretická vina spočívá maximálně v tom, že nebyl ochoten přistoupit na dohodu – ale stát, který fakticky do soudních sporů majitele domů a nájemníky vhání. Podobné řešení v žádném případě není možno považovat za systémové a ve fungujícím právním státu je nepřijatelné. Soudy mají za povinnost právo dotvářet nikoliv jej tvořit. Pakliže by systémová záležitost, jako je určení výše nájemného, měla být systémově nahrazena rozhodováním soudů, pak celá hlava druhá Ústavy ČR, pojednávající o moci zákonodárné, ztrácí svoje opodstatnění, neboť moc zákonodárná je nahrazena mocí soudní. Takovýto postup by byl akceptovatelný maximálně v individuálním případě, ale nikoliv jako systémový prostředek nápravy. Proto celou úvahu Vlády ČR stěžovatelé en bloc odmítají jako neústavní řešení a jako snahu České republiky o obejití jejích závazků plynoucích z Úmluvy i z vlastní Ústavy České republiky. III.E.3.1.4. Čtvrtým důvodem pro zavržení postupu navrhovaného Vládou je délka řízení, která již nyní, v případech, kdy žaloby ohledně výše nájemného zdaleka nejsou podávány hromadně, dosahuje délky okolo pěti let. Je totiž pravda, že spravedlnosti se lze v této věci zpravidla domoci až u Ústavního soudu, který tak supluje práci soudů obecných. Z důvodu nápadu spisů a přebírání agendy, s níž se obecné soudy nejsou schopny či ochotny vypořádat, trvá doba od podání do projednání ústavní stížnosti přibližně dva až tři roky. U Nejvyššího soudu je běžná „čekací doba“ rok a půl. Dohromady s řízeními před obecnými prvoinstančním a odvolacím soudem tyto prodlevy znamenají, že se nelze domoci rozhodnutí Ústavního soudu – které ovšem vrátí celou věc zpět na začátek – za dříve než pět let. Tato délka řízení svědčí o tom, že již nyní tímto postupem nemůže být naplněno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. III.E.3.2. V bodech svého vyjádření 270 – 284 uvádí Vláda řadu případů, kdy bylo dle jejího názoru dosaženo nápravy a stěžovatelé se domohli částečného zvýšení nájemného tak, jak předpokládá Vláda – totiž pomocí soudů. Stěžovatelé znovu upozorňují na účelovost tvrzení Vlády a na skutečnost, že ačkoliv měla k disposice celou databázi soudních rozhodnutí všech soudů České republiky, podařilo se jí shromáždit pouze relativně nepatrné množství rozsudků, které její stanovisko potvrzují. Naproti tomu, i při zcela nesouměřitelných možnostech předkládají stěžovatelé desítky rozsudků70, které svědčí o tom, že Vládou navrhovaná cesta je naprosto nefunkční. Protože Vláda zjevně nedisponuje 68

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. 69 § 143 OSŘ zní: „Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.“ 70 Viz přílohy č 25;. Seznam rozsudků v jednotlivých věcech a fotokopie rozsudků dle těchto seznamů.

35

praktickými znalostmi o tom, jak skutečně probíhají soudní řízení v jím navrhovaném postupu, pokusí se stěžovatelé shrnout ještě jednou možnosti, kterými by teoreticky bylo možno se domoci práva a spravedlnosti. Ve věci výše nájemného je možno žalovat těmito způsoby: III.E.3.2.1. Žaloba na vydání neoprávněného majetkového prospěchu od nájemníka. Tím, že nájemník neplatil nájemné v obvyklé výši, ale regulovaný nájem, vznikl mu neoprávněný majetkový prospěch. O jeho vydání je žádán. Majitel žaluje dva roky zpět, neboť při žalobě na neoprávněný majetkový prospěch platí ve smyslu ust. § 107 Občanského zákoníku dvouletá promlčecí lhůta. Zde jsou úskalími výše soudních poplatků a riziko hrazení nákladů protistraně. Tímto způsobem byly podány žaloby např. ve věcech dalších stěžovatelů, kteří nyní nejsou u Soudu projednáváni jako pilotní případy. Jedná se např. o pronajímatelku paní Bruthansovou proti nájemníkům, pronajímatele Michaela Dov Schiffa proti nájemníkům, pronajímatele Ivana Paroulka proti nájemníkům, pronajímatele Roberta Husáka proti nájemníkům, pronajímatelů manželů Polatových proti nájemníkům aj. III.E.3.2.2. Žaloba na určení výše nájemného. V tomto typu žaloby se majitel domu s bytem v regulovaném nájmu domáhá určení povinnosti nájemce platit nájem a doplatit nájemné v uvedené výši za poslední tři roky (s ohledem na promlčecí tříletou lhůtu). Jako příklad takového sporu může být spor majitele Michala Schiff (stěžovatele u ESLP pod číslem 22548/05) s nájemkyní Martou Taberyovou71. Protože tento spor probíhal přesně v době, kdy tento postup měl být podle Vlády ČR zvolen jako řádná obrana majitele, je dobré se podrobněji podívat, jak tento řádný a dle Vlády ČR funkční prostředek nápravy fungoval: Majitel domu žaloval na určení výše nájemného a na doplacení rozdílu mezi ekonomickým nájemným a regulovaným nájemným. Soud zpochybnil právní zájem majitele na určení výše nájemného a žalobu v plném rozsahu zamítl. Stejně tak učinil i Městský soud v Praze, přestože se žalobce odvolal na ústavní stížnosti citované Vládou v jejím vyjádření, a nejenom, že citoval, ale i založil plné znění rozsudků Nejvyššího soudu i Ústavního soudu do spisu. Oba obecné soudy VĚDOMĚ a v rozporu s nálezy Ústavního soudu rozhodly zcela opačně, než tvrdí vláda, že je standardním způsobem rozhodování. Žalobce byl pochopitelně odsouzen k náhradě nákladů řízení. Takto soudy rozhodly i v těchto dalších případech: M. Schiff x A. Hamplová72 71

Viz příloha č. 36:

Spor Michael Dov Schiff, v zastoupení JUDr. Klárou Veselou Samkovou, proti M. Taberyové, který probíhal takto: 1. Žaloba na určení výše nájemného a na zaplacení částky 187.272,- s příslušenstvím zasláno OS pro Prahu 7 dne 22.11.2006; soudní poplatek činil 8.500,- Kč. 2. Rozsudkem OS pro Prahu 7 č.j. 5C 241/2006-31 ze dne 18.4.2007 se žaloba zamítá 3. Odvolání žalobce proti rozhodnutí OS pro Prahu 7 č.j. 5C 241/2006-31 ze dne 18.4.2007 zasláno dne 4.6.2007; soudní poplatek činil 8.500,- Kč 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 315/2007-56 ze dne 23.11.2007 byl zrušen rozsudek soudu I. stupně OS pro Prahu 7 č.j. 5C 241/2006-31 ze dne 18.4.2007 ve výroku o určení výše nájemného za dobu od 23.11.2006 a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení, jinak se rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrzuje 5. Dne 24.2.2008 bylo zasláno dovolání proti rozsudku OS pro Prahu 7 č.j. 5C 241/2006-31 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 315/2007-56 ze dne 23.11.2007; soudní poplatek činil 5.000,- Kč Celkové náklady žalobce do tohoto dne jsou 22.000,- Kč. 72

Viz příloha č. 37:

36

M. Schiff x K. Vozková73 M. Schiff x O. Kratochvíl74 D. Švarc x ing. Souralová75 D. Švarc x manželé Draslarovi76 Spor Michael Dov Schiff, v zastoupení JUDr. Klárou Veselou Samkovou, proti A. Hamplové, který probíhal takto: 1. Žaloba na určení výše nájemného a na zaplacení částky 286.032,- Kč s příslušenstvím zaslaná Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 29.5.2007, soudní poplatek činil 12.440,- Kč. 2. Rozsudkem OS pro Prahu 7 č.j. 5C 104/2007-35 ze dne 28.11.2007 byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit nájemnici jako žalované náklady řízení ve výši 65.726,- Kč a částku 52.779,- Kč. 3. odvolání proti rozsudku soudu I. stupně zalané dne 8.1.2008, soudní poplatek činil 12.440,- Kč Celkové náklady žalobce za řízení do této doby činí 143.385,- Kč. 73

Viz příloha č. 38:

Spor Michael Dov Schiff, v zastoupení JUDr. Klárou Veselou Samkovou, proti K. Vozkové, který probíhal takto: 1. Výzva k úhradě dlužného nájemného ve výši 297.528,- Kč ze dne 4.6.2007 2. Odpověď ze dne 26.6.2007 (obrátit se na stát) 3. Žaloba na určení výše nájemného a na zaplacení částky 294.293,- s přísl. ze dne 29.8.2007 zaslaná Obvodnímu soudu pro Prahu 7; soudní poplatek 12.770,- Kč Celkové náklady žalobce za řízení do této doby činí 12.770,- Kč 74

Viz příloha č. 39:

Spor Michael Dov Schiff, v zastoupení JUDr. Klárou Veselou Samkovou, proti O.Kratochvílovi, který probíhal takto: 1. Žaloba na určení výše nájemného a na zaplacení částky 352.343,-Kč s přísl.ze dne 15.6.2007, soudní poplatek 15.100,- Kč, OS Praha 7 2. Vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 11.9.2007 3. Rozsudek OS Praha 7 ze dne 28.11.2007, žaloba se zamítá, náklady řízení 66.866,10 a 53.847,50 Kč 4. Odvolání žalobce proti rozsudku OS Praha 7 č.j. : 5C 121/2007 ze dne 8.1.2008, soudní poplatek 15.100,- Kč Celkové náklady řízení k 1.4.2008 jsou 120.713,60,- Kč. 75 Viz příloha č. 40: Spor pronajímatelky Dagmar Švarc, v zastoupení Mgr. Ditou Krupkovou, proti ing. Couralové, který probíhal takto: 1. Návrh na uzavření dohody o výši nájemné ze dne 14.7.2006 adresovaný nájemci 2. Zamítavá odpověď nájemce ze dne 31.7.2006 3. Žaloba na určení výše nájemného odeslána Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 21.12.2006 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18.4.2007, č.j. 6 C 176/2006 byla žaloba zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit nájemci jako žalovanému náklady řízení k rukám jeho právního zástupce 5. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podáno dne 2.7.2007 6. Dne 13.2.2008 vynesen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a majitelce domu s bytem s regulovaným nájemným byla uložena povinnost uhradit nájemci jako žalovanému náklady odvolacího řízení k rukám jeho právního zástupce. 76 Viz příloha č. 40: Spor pronajímatelky Dagmar Švarc, v zastoupení Mgr. Ditou Křápkovou, proti manželům Draslarovým, který probíhal takto: 1. Návrh na uzavření dohody o výši nájemné ze dne 14.7.2006 adresovaný nájemcům 2. Zamítavá odpověď nájemců ze dne 31.7.2006 3. Žaloba na určení výše nájemného odeslána Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 7.2.2007 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.6.2007, č.j. 8 C 43/2007 byla žaloba zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit nájemcům jako žalovaným náklady řízení k rukám jejich právní zástupkyně. 5. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podáno dne 11.7.2007 6. Dne 4. 3. 2008 vynesen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a mé klientce byla uložena povinnost uhradit nájemcům jako žalovaným náklady odvolacího řízení k rukám jejich právní zástupkyně.

37

Stěžovatelé prohlašují, že rozsudků stejného charakteru jim jsou skutečně známy desítky, proto se rozhodli nezatěžovat text odpovědi jejich jednotlivým výčtem a přikládají příklady jako zvláštní svazek, vedený pod samostatným číslem přílohy. 77 III.E.3.2.3. Někteří majitelé domů se rozhodli též podat žalobu na ty nájemce, kteří užívají byt s regulovaným nájemným a přitom v něm podnikají. Nájemci tak užívají byty nejenom za dotovanou nižší cenu, ale majitelé jim ještě přispívají na jejich podnikatelské zisky, neboť nájemci podnikáním v bytech ušetří nemalé prostředky za pronájem kanceláří. Podnikání v bytech je v zásadě dvojího charakteru. Buď nájemce má sám živnostenský list, nebo je vlastníkem/spoluvlastníkem či jednatelem společnosti, která má v bytě s regulovaným nájemným svoje sídlo. Vedlejšímu účastníkovi je známo, že se řada stěžovatelů a majitelů domů s byty s regulovaným nájemným obrátila na nájemníky s žádostí, aby hradili alespoň nějakou částku za užívání bytů k podnikatelským aktivitám. Naprostá většina (cca 98%) nájemníků toto odmítla s poukazem na regulaci nájemného. Poté se někteří majitelé obrátili na soudy s žádostí, aby tyto soudy přiznaly z titulu podnikání nájemníků v bytech s regulovaným nájemným zvláštní příplatek k regulovanému nájemnému. Příkladem rozhodování soudů v této věci mohou být žaloby podané M.D. Schiffem, majitelem čtyř domů v Praze – Letné, který po svých nájemnících žádal v podstatě nepatrnou částku 1000,Kč/měsíčně za podnikání v bytech. Z patnácti oslovených nájemníků byl ochoten k takovéto dohodě jeden. Jak soudy naložily s žalobami majitele na úhradu požadovaného nájemného za používání prostor k podnikatelským účelům, je možno dobře demonstrovat na těchto příkladech: aa) Spor ohledně podnikání právnické osoby: M.D. Schiff x O. Kratochvíl78. Žalovaný má ve svém bytě registrovanou firmu KRABO s.r.o., se kterou dle údajů v obchodním rejstříku podniká (tj. společnost není v likvidaci ani v konkurzu). Majitel se obrátil po marné korespondenci s nájemcem se svým podáním ze dne 20.10.2006 na soud. Ten dne 18.4.2007 pod spisovou značkou 5C 225/2006 žalobní návrh na zaplacení částky 1000,-Kč/měsíčně tři roky zpětně zamítnul. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Do rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání ze dne 25.2.2008, o kterém zatím nebylo rozhodnuto. K dokreslení situace je třeba uvést, že pan ing. O. Kratochvíl je tchánem nikoliv bezvýznamného pražského advokáta Jindřicha Šimberského, bývalého partnera v advokátní kanceláři s dnešním předsedou Ústavního soudu JUDr. Pavlem Rychetským, a mezi právními zástupci majitele domu a nájemcem proběhla dosti nepříjemná právní přestřelka, ze které mimo jiné vyplynulo, že nájemce není ochoten k sebemenším ústupkům. Jestliže je názor neoprávněnosti požadavků na nájemné v neregulované výši obecně zastáván i osobami 77

Viz příloha č. 25.

78

Viz příloha č. 41:

Korespondence advokátů Veselé a Šimberského 1. žaloba o zaplacení částky 33.000,- Kč s příslušenstvím zaslaná OS pro Prahu 7 ze dne 20.10.2006, soudní poplatek činil 1.320,- Kč 2. rozsudkem OS pro Prahu 7 č.j. 5C 225/2006-39 ze dne 18.4.2007 zamítá žalobu a žalobci je uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 16.791,- Kč 3. dne 5.6.2007 bylo zasláno odvolání žalobce ze dne 4.6.2007 proti rozhodnutí OS pro Prahu 7 č.j. 5C 225/2006-39 ze dne 18.4.2007; soudní poplatek činil 1.320,- Kč 4. rozsudkem Městského soudu v Praze č.j 18 Co 366/2007-65 ze dne 9.11.2007 potvrdil rozsudek soudu I. stupně OS pro Prahu 7 č.j. 5C 225/2006-39 ze dne 18.4.2007 a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu odvolacího řízení ve výši 16.077,- Kč 5. dne 28.2.2008 bylo zasláno dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 18Co 366/2007-65 ze dne 9.11.2007;soudní poplatek činil 5.000,- Kč Celkové náklady řízení k 1.4.2008 jsou 40.508,- Kč.

38

s právnickým vzděláním a praxí, zajisté nikoliv sociálně potřebnými, skýtá se otázka, jak může být postup, obhajovaný Vládou, pokládán za účinný a relevantní postup. bb) Spor ohledně podnikání fyzické osoby: M.D. Schiff x Z. Strnadová. Nájemkyně je ředitelkou Muzea hl. m. Prahy a v bytě s regulovaným nájemným podniká na živnostenský list. Jako místo podnikání je též uvedený byt označen u jejího bývalého manžela, který byl žalován zvlášť (a spor dopadnul stejně – tedy pro majitele neúspěšně). Žalovaná odmítla hradit paušální částku 1000,-Kč měsíčně za užívání bytu k podnikatelským účelům. Majitel se obrátil dne 10.7.2007 na soud, který dne 22.1.2007 žalobu zamítnul, odvolacím soudem byl pak tento rozsudek dne 7.9.2007 potvrzen. Závěr: Z uvedeného seznamu je zřejmé, že soudy z nejrůznějších konců České republiky jednoznačně NERESPEKTUJÍ nálezy Ústavního soudu a tvrzení vlády o účinném opravném prostředku pomocí žalob majitelů domů s byty s regulovaným nájemným na nájemníky jsou zcela neúčinné. Jestliže Vláda v bodu 280 tvrdí, že „pouhá“ nejednotnost judikatury obecných soudů v otázce možnosti rozhodovat za daného právního stavu by neměla vést Soud k závěru, že stěžovatelé nebyli povinni takový prostředek nápravy vyčerpat, pak stěžovatelé jsou toho názoru, že Vláda účelově dezinterpretuje zde dokonce i samotné ZNĚNÍ Úmluvy, které jednoznačně požaduje, aby byly vyčerpány všechny ÚČINNÉ vnitrostátní opravné prostředky. Jestliže se stěžovatelé pravidelně musí domáhat svého práva pomocí mimořádného opravného prostředku u Nejvyššího soudu, často pak až u soudu Ústavního, není možno hovořit o „pouhé“ nejednotnosti judikatury, ale – mimo jiné – o neschopnosti Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů, tedy potažmo o selhání celého soudního systému České republiky. Dlužno říci, že tato neschopnost Nejvyššího soudu České republiky je již dlouhodobě předmětem kritiky na příklad ze strany presidenta České republiky, který se s odvoláním na neschopnost Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů pokusil neúspěšně odvolat i předsedkyni Nejvyššího soudu JUDr. Ivu Brožovou.79 Za zcela mylnou interpretaci vzniklého považují stěžovatelé tvrzení Vlády, že došlo k nemalému počtu zastavení řízení z toho důvodu, že došlo k dohodě. Skutečně došlo k zastavení řady žalob, avšak právě s ohledem na jednoznačnou praxi soudů, které postavení majitelů domů viditelně zhoršovalo tím, že soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a naopak docházelo k tomu, že majitelé museli platit náhrady nákladů řízení. Případ Johnyho Vomočila bude pak komentován zvlášť a tvrzení zde předkládaná Vládou budou vyvrácena. III.E.4. Stanovisko k otázce legitimity očekávání ukončení omezení vlastnického práva Vláda na řadě míst tvrdí, že majitelé přebírali domy – buď restitucí nebo koupí - u vědomí existujícího právního stavu a nemohli mít legitimní očekávání, že se změní podmínky pronájmu. Na vícero místech vláda též uvádí, že bylo dobrovolným rozhodnutím majitele, zda za dobře známých podmínek požádá o restituci domu, případně jej odkoupí či jinak získá do svého vlastnictví, či nikoliv. Tuto argumentaci považují stěžovatelé a vedlejší účastník řízení za zcela zavádějící, a to nejméně ze dvou důvodů: III.E.4.1. Je nepochybné, že největší množství domů s byty s regulovaným nájemným se dostalo do rukou současných majitelů nebo jejich právních předchůdců na základě 79

Viz též Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 18/06 ze dne 17. 7. 2006., kterým Ústavní soud prohlásil, že prezident republiky, který jmenuje předsedu Nejvyššího soudu, nemá právo jej odvolat.

39

restitučních zákonů. Účelem těchto restitučních zákonů – jak již vyplývá z jejich úvodních ustanovení80, byla náprava „některých majetkových křivd“. Ze slova „některých“ by se mohlo vydedukovat, že jednou z těch křivd, která neměla zůstat napravena, byl trvalý přímus majitelů snést břemeno nevypověditelných a ekonomicky regulovaných nájmů. Tento rozměr však zákon nikdy neměl. Pod slovem „některých křivd“ bylo myšleno to, že jsou napravovány křivdy pouze vůči některým subjektům, a to vůči fyzickým osobám. Majetek – a to mimo jiné rovněž ve formě nájemních domů – který byl v původním vlastnictví právnických osob, těmto restitucím nepodlehl, i když vlastnictví majetkových podílů (zejména v případě společností s ručením omezeným) bylo bezpečně známo. Vůči těmto subjektům tedy k nápravě křivd nedošlo.81 Jediným omezením, které restituent přijímal vědomě, bylo prohlášení, že přijímá svůj majetek ve stavu, ve kterém se nachází, čímž se vzdává práva na to, aby mu byl majetek navrácen ve stavu, ve kterém mu byl zkonfiskován. Ohledně postavení nájemníků je nutno se podívat na časovou souslednost legislativních kroků. K přijetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, došlo dne 21. 2. 1991, v době platnosti původního socialistického občanského zákoníku. Bylo jednoznačně jasné, že občanský zákoník musí projít zásadní změnou tak, aby odpovídal nově se tvořivším vlastnickým vztahům. Již 21. 2. 1991 vláda podepsala mezinárodní Úmluvu o lidských právech, v níž již byla zakotvena ochrana pokojného užívání majetku. K zásadní novelizaci Občanského zákoníku skutečně došlo, novela byla přijata dne 5. listopadu 1991 s účinností od 1. 1. 1992. Dne 18. 3. 1992 došlo k ratifikaci Úmluvy, čímž se nově upravený \občanský zákoník dostal do kolize s touto Úmluvou, respektive s Ústavou. V této novele Občanského zákoníku totiž nedošlo k zásadním změnám ohledně nájmů bytů, a to zejména z důvodu, že naprostá většina vlastníků se v době přípravy této zásadní novely sotvaže dostala ke svému majetku. Majitelé neměli ani žádné zkušenosti s fungováním domu a s ekonomickými aspekty, které regulované nájemné přinášelo. Jakmile však byla vydána převážná část majetku – k čemuž došlo v průběhu roku 1991 – 1992 – majitelé se začali obracet s jednoznačnými požadavky na úpravu neúnosných nájemních vztahů. Odpůrci ekonomického narovnání nájemného82 často uvádějí, stížnosti majitelů na regulaci nájmů má 80

Viz ust. § 1 zákona č. 403/1990 Sb., který zní: „Zákon se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. 1) Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.“ A ust. § 2 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, který zní: (1) Zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.“ 81

O skutečných úmyslech zákonodárce – Federálního shromáždění ČSFR – je bezezbytku zpravena právní zástupkyně stěžovatele Johnyho Vomočila, Klára Veselá Samková, která v té době byla poslankyní Federálního shromáždění, členkou ústavně-právního výboru, který restituční zákony garantoval a byla též zpravodajem k zákonu č. 87/191 Sb. za Sněmovnu národů. Rovněž se podílela na přípravě poslanecké verze zákona, který počítal s podstatně širším pojetím restitucí, než se následně podařilo politicky prosadit. 82 Jedná se zejména o častý argument poslance za sociální demokracii, místopředsedy ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny ČR a rovněž předsedy občanského sdružení – Sdružení na Ochranu Nájemníků (SON), JUDr. Stanislava Křečka.

40

Česká republika „za to“, že udělala chybu a přistoupila vůbec na restituce ukradeného majetku. Podle těchto odpůrců deregulace nájemného jsou české či československé restituce nejrozsáhlejší ze všech zemí postkomunistického bloku. Tento argument je ovšem zcela zavádějící: rozsah restitucí v České republice byl dán především nebývalou šíří znárodnění veškerého majetku, když toto znárodnění/vyvlastnění/přinucení k darování státu bylo nejrozsáhlejší ze všech zemí komunistického bloku. Navíc se tak stalo formou skutečného vyvlastnění, včetně přepisů vlastnického práva v relevantních evidencích nemovitostí. V České republice tak nebyla aplikována praxe, která na příklad vládla v Polsku, totiž, že stát se spokojil s pouhým omezením disposičních práv majitelů domů, kterým tak po formální stránce „holé“ vlastnictví zůstalo a nebylo nutno je restituovat. Argument, že majitelé mají z důvodu dobrovolnosti vstupu do vlastnických vztahů strpět neukončitelný a ekonomicky regulovaný nájem zásadní části svých nájemníků proto nenachází oporu v historických okolnostech, které zapříčinily jak převzetí majetku státem, tak i jeho vrácení. III.E.4.2. Dne 9. 7. 1993 přijal Parlament České republiky zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. V preambuli tohoto zákona83 je uvedeno, že komunistický režim porušoval lidská práva a svobody, destruoval vlastnické vztahy a že Parlament bude napříště vycházet při své legislativní činnosti z tohoto hodnocení komunistické minulosti. V ust. § 984 se pak parlament vyzývá a zmocňuje vládu, aby napravila křivdy, spáchané komunistickým režimem, a to i v oblasti finanční. Je nepochybné, že majitelé domů – restituenti – JSOU osobami, které (nebo jejichž rodiny) byly perzekuovány komunistickým režimem, a zaslouží si tedy ve smyslu citovaného zákona podpory státu. Na druhou stranu je třeba se podívat na to, KDO byly osoby, které se do domů násilně odebraných původním vlastníkům nastěhovaly. Po roce 1948 byl nastolen vítěznou KSČ program na "deburžoizaci" některých městských čtvrtí, zejména těch, které měly tak zvaně dobrou adresu85. V Praze to byly na příklad Vinohrady, Dejvice, Letná, Vršovice a některé další části jako je Spořilov, Krč apod. Z těchto bydlišť byli násilím vytlačováni a někdy i nuceně stěhováni zejména původní vlastníci a jejich rodiny a původní nájemci nevhodného buržoazního původu. Do uvolněných bytů byli umísťováni zejména politicky aktivní občané, členové strany a dělnické kádry, které se aktivně podílely na výstavbě komunistického režimu86. Tento trend, kdy do čtvrtí staré zástavby s kvalitním bytovým fondem byly umísťovány osoby loajální ke komunistickému režimu, pokračoval i v 70. a 80. letech. O tomto trendu se mohla přesvědčit řada majitelů domů, když se po restitucích domů dostali k archivním složkám bytových odborů „svých“ nájemníků. Tyto složky jsou plné dokladů, hodnotících loajálnost dotyčného budoucího nájemníka ke komunistickému režimu ze strany jejich pracovišť, či tak zvaných uličních výborů, stejně jako osobních ujištění budoucích nájemců o jejich loajálnosti socialistickému 83

Preambule Zák. č. 198/1993 Sb. O protiprávnosti komunistického režimu zní: „ Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.“ 84 Ust. § 9 cit. zák. zní: Vláda je zmocněna, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, v oblasti sociální, zdravotní a finanční. 85 Mimo jiné též ze vzpomínek bývalé senátorky Jaroslavy Moserové. 86 Uvedenou problematiku podrobně zpracoval Ústav pro soudobé dějiny České akademie věd.

41

zřízení. 87 Z uvedených materiálů je zřejmé, že do domů starší zástavby, které byly posléze restituovány, byli jako nájemníci umisťovány především aktivní osoby loajální ke komunistickému zřízení. Z tohoto faktu plyne i nesmiřitelnost obou táborů – majitelů domů jako těch, kteří komunistickým režimem utrpěli újmu – a nájemníků jako těch, kterým komunistický režim, odsouzený mimo jiné i zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, poskytl řadu výhod. Spor majitelů domů a nájemníků tedy není sporem pouze ekonomickým nebo pouze právním, ale též sporem ideologickým. Stěžovatelé se značnou lítostí konstatují, že Vláda ve svém stanovisku – v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb. – systematicky zvýhodňuje ty, které komunistický režim protěžoval. III.E.4.3. Vláda též opakovaně prohlásila, že stěžovatelé ani další majitelé domů s regulovaným nájemným nemohli mít ani v momentu nabytí vlastnického práva, ani nikdy později legitimní očekávání – ve smyslu judikatury ESLP – že jejich vlastnické právo přestane být omezováno. Stěžovatelé v těchto pilotních případech i stěžovatelé – členové vedlejšího účastníka prohlašují, že tato očekávání vskutku měli a jsou přesvědčeni o tom že tato očekávání byla plně legitimní a v souladu s judikaturou ESLP. Podklady pro toto legitimní očekávání byly dvojího druhu – byly to jednak očekávání na základě politických proklamací, jednak očekávání vzniklá na základě situace právní. III.E.4.3.1. Očekávání vzniklá na základě politických proklamací se odvíjela zejména od politických programů jednotlivých stran88, jednak od vládních programů, což byly politicky závazné dokumenty, na jejichž základě byly vlády ustaveny a na jejichž základě získaly důvěru parlamentu. Pro přehlednost zde stěžovatelé přímo v hlavním textu svého vyjádření ocitují ty části rozhodujících vládních prohlášení, které se týkají bydlení a de/regulace nájemného.89

Vláda v období 2.7.1992 - 4.7.1996 Předseda vlády České republiky p. Václav Klaus „Vláda bude usilovat o co nejširší uplatnění tržních podmínek i v oblasti bydlení, o postupné, ale nikoliv pomalé přibližování nájemného, cen bytů a domů tržním cenovým relacím, a o překonání dosavadní strnulosti ve vývoji právních a ekonomických vztahů v oblasti bydlení. předpokladem vytvoření trhu ve sféře bydlení bude novelizace předpisů upravujících otázky vlastnictví. V souvislosti s tím bude vláda urychleně řešit problémy družstevních bytů spojené s transformací družstev. Vláda neprodleně připraví nové zásady spoluúčasti státu na podpoře bytové výstavby a přispěje k odstraňování vleklé krize v údržbě bytového a domovního fondu. K sociální ochraně rodin s dětmi, důchodců, zdravotně postižených osob a dalších skupin sociálně slabších nájemců prohloubí vláda systém finanční pomoci účelově vázané na bydlení. Vláda má zájem na rychlém vytvoření normálních vztahů mezi majiteli domů a nájemníky bytů. Cestu k nim vidí v maximální podpoře rozvoje trhu v oblasti bydlení a v důsledném dodržování právního řádu.“

87

Viz příloha č. 42; Pro ilustraci jsou přiloženy některé dokumenty, které získal stěžovatel M. Schiff z archivu Městské části Praha 7 – bytového odboru – ve směru k nájemníkům, z nichž s některými vede i letité spory o regulované nájemné. Jedná se např. o nájemníky: P. Kučinu, L. Pilouška, Z. Prokopcovou a Z. Houfkovou. 88 Viz příloha č. 43; Volební programy některých jednotlivých politických stran z let 1993 – 2006. 89 Materiály byly zkompilovány z vládních prohlášení, které jsou všechny přístupné na internetové adrese www.vlada.cz .

42

3.9. 2006 – doposud: Předseda vlády České republiky p. Mirek Topolánek „Vláda připraví novou strategii bytové politiky, která bude vycházet z ekonomické reality vývoje státních financí, jejich dlouhodobé stability a z principů účinnosti a hospodárnosti. Jednotlivé formy státní podpory v oblasti bydlení budou postupně upraveny tak, aby byly adresné, transparentní, sociálně spravedlivé a efektivní. V oblasti nájemního bydlení vláda připraví návrh koncepčně nové právní úpravy nájmů bytů, založené na smluvní vyváženosti obou stran nájemního vztahu. V oblasti sociálního bydlení vláda připraví koncepční řešení podpory tohoto netržního segmentu zacíleného na osoby sociálně potřebné nebo ohrožené sociálním vyloučením, se zohledněním role obce v pomoci této cílové skupině. Další prohlášení vlád jsou obsaženy v příloze.90 Na základě těchto prohlášení vládních programů naopak stěžovatelé a ostatní majitelé domů nemohli než legitimně očekávat, že vláda se s otázkou vztahů majitel – nájemník vypořádá, a to formou postupného uvolňování regulovaného nájemného.

III.E.4.3.2. Očekávání vzniklá na základě právních posouzení byla zde již opakovaně zmíněna. Jednalo se zejména o podpis a ratifikaci mezinárodní Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, později pak o nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ze dne 21. 6. 2000, kde zároveň byla České republice stanovena lhůta, ve které se má s existující situací, která je v rozporu s Úmluvou i Ústavou České republiky, vyrovnat. Stěžovatelé, vedlejší účastník i další majitelé domů důvodně očekávali od České republiky jako právního státu, že se bude nálezem Ústavního soudu v souladu s Ústavou řídit a od 21. 6. 2000 byla jejich očekávání ohledně deregulace nájemného bezpochyby zcela legitimní. Nebo snad Vláda České republiky chce tvrdit, že její občané mají napříště počítat s tím, že se vláda a Česká republika samotná nebude řídit vlastními zákony a nálezy Ústavního soudu? To by ovšem znamenalo, že Česká republika zcela rezignovala na realizaci právního státu na svém území – takovou skutečnost by stěžovatelé považovali za skutečně neporovnatelně horší než „jen“ porušení jejich práva na pokojné užívání vlastního majetku. III.E.4.3.3. Na rozhraní mezi politickou proklamací a právně závazným aktem je „Koncepce státní bytové politiky“, která byla přijata usnesením Vlády ČR č. 171/1991. Toto Usnesení vlády schválila tehdejší Česká národní rada, čímž z něj učinila dokument právně závazný i pro vlády, která vzešly z následujících voleb. V uvedené koncepci jsou stanoveny následující zásady: 1) Převedení státních bytů do vlastnictví obcí 2) Privatizace podstatné části domovního a bytového fondu 3) Zásadní změna v přechodu z rozdělování bytů podle různých kritérií zakotvených v právních předpisech na rozdělování bytů podle cen (kategorie bytů)

90

Viz příloha č. 44; Programová prohlášení vlád ohledně bytové politiky necitovaná přímo v textu.

43

4) Odstranění nespravedlností sjednocením výše úhrad nájemného v různých formách bydlení 5) Postupná změna charakteru nájemného, které se v konečné etapě zavedení trhu s byty stane tržním nájemným . 6) Změna cenového předpisu stanovujícího výši nájemného se zavedením celkové užitné plochy bytu jako jediné sledované výměry. 7) „Stropování nájemného“ v přechodném období, kdy tento způsob bude jak určitou ochranou nájemců, tak stimulem pro jejich urychlené přizpůsobování se zaváděnému trhu. Dosažení tržní úrovně nájemného horními limity ročního nárůstu bude časově odlišné v různých městech a obcích, eventuelně regionech. V obcích s poměrným dostatkem bytů lze předpokládat dosažení cílového tržního nájemného za kratší období (příkladně 3 roky) /tedy v roce 1994/ , v místech s nedostatkem bytů (zejména ve velkoměstech) bude tržního nájemného dosaženo později (možná po 7 nebo více letech) a nájemné bude několikanásobně vyšší. 8) Změna právních předpisů z oblasti veřejného práva (především správního práva) do oblasti práva soukromého (především občanského práva). Rozhodnutí státních orgánů bude zpravidla nahrazeno smluvními vztahy. 91 Není překvapivé, že takto jednoznačně formulovaný program, který vlády zavazoval k ekonomické deregulaci nájemného i k nastolení smluvních vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem není v historii nájemních vztahů a bytových koncepcí v předloženém materiálu Vlády citován. – Vyvrací totiž zcela tvrzení vlády o neoprávněnosti očekávání kroků, které jsou zde tímto Usnesením vlády přímo potvrzeny. III.E.4.3.4. Ohledně legitimity očekávání majitelů domů s regulovaným nájemným na deregulaci nájemného vláda namítá, že takovéto očekávání bylo nelegitimní s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k aplikaci čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy. Protože „legitimní očekávání“ dle dvou výše uvedených bodů nemusí být totožné s „legitimním očekáváním“ tak, jak je předpokládá Úmluva, je nutno věnovat této námitce Vlády skutečnou pozornost. Legitimitou očekávání je – velmi zjednodušeně řečeno – míra jistoty, se kterou je možno očekávat, že nárok na uplatňované právo bude skutečně realizováno. K zodpovězení otázky, zda je nějaké očekávání legitimní či nikoliv, je nutno ještě osvětlit, co to je „majetek“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1. k Úmluvě. Všeobecně z judikatury ESLP lze vyčíst92 že majetkovými právy není jen „vlastnictví“ v onom materiálním slova smyslu, tedy ve formě hmotného majetku, ale za majetek mohou být považována též všeobecně „aktiva“, která jsou představována jinými právy a zájmy.93 Majetkem jsou finanční nároky vyplývající ze vztahu mezi dvěma fyzickými či právnickými osobami94. Za majetek, kterému náleží ochrana dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě jsou i sociální dávky. Podle rozsudku Pine Halley Developments Ltd. a další proti Irsku je možno dle Dodatkového protokolu č. 1, čl. 1 posuzovat i nevyplacení náhrady za omezení výkonu vlastnického práva. Z četných případů, kterými se ESLP zabýval ve směru k restitucím – a to jak proti České republice, tak i Slovenské republice a Rumunsku, je zřejmé, že mezi „vlastníkem“ a „majetkem“ již musí existovat nějaký vztah – minimálně takový, aby bylo možno na základě zákona legálně 91

Viz příloha č. 45; Usnesení Vlády ČR č. 171/1991. Podrobněji též v Hubálková, E., Stručná rukojeť českého advokáta k evropské Úmluvě o lidských právech, vydala Česká advokátní komora, Praha 2004, str. 81 – 95. 93 Viz též odkazy uveřejněné k textu výše uvedeného díla na str. 81, poznámka č. 315. 94 Viz rozsudek Soudu Stockholms Försäkrings-Och Skadestlndsjeridik AB proti Švédsku z 16.9. 2003 nebo Saggio proti Itálie z 25. 10. 2001. 92

44

očekávat jeho nabytí.95 Jinými slovy, držitelé „legitimního očekávání“ musí být v natolik jistém postavení vlastníků, že jejich pohledávka je vymahatelná. Na tomto místě považují stěžovatelé za nutno učinit malou odbočku z tohoto více méně teoreticky právního pojednání a položit vládě sic řečnickou, leč zcela konkrétní otázku: Jak to, že Vláda považuje očekávání vlastníků domů s byty s regulovaným nájemným za nelegitimní, když jim zároveň doporučuje, aby se o svoje nároky brali před domácími – českými - soudy, tedy, sama považuje jejich nároky za vymahatelné?? Jestliže jsou očekávání stěžovatelů a dalších majitelů nelegitimní, pak není možné nároky z nich vymáhat a sama Vláda doporučuje řešení, které je v rozporu s jejím vlastním stanoviskem. Vláda by mohla doporučovat vlastníkům a stěžovatelům, aby se obraceli na vnitrostátní soudy pouze za situace, kdy by sama považovala očekávání vlastníků za legitimní. Stěžovatelé proto navrhují Soudu, aby vyzvala Vládu ke konkretizaci tohoto jejího stanoviska a vyjasnila rozpor, který je v jejím stanovisku obsažen. III.E.4.3.4.1. Otázka legitimního očekávání je spjata se dvěma otázkami politického charakteru, kterými je nutno se při posuzování „legitimity“ očekávání rovněž zabývat. Prvním hlediskem je, že vlastnictví majetku je spojováno s ochranou politických svobod.96 Majetek je dle historické zkušenosti první, na co politický režim sáhne – a tím se projeví jako nedemokratický. Po omezování vlastnického práva poměrně pravidelně – alespoň dle historie Evropy 20. století – následuje omezování demokratických práv. Druhým zvažovaným aspektem je fakt, že každý stát (alespoň v Evropě) má pozitivně zakotvenou povinnost poskytovat sociální zabezpečení a pomoc v hmotné nouzi. 97 Toto pojímání nutnosti redistribuce vlastnictví bylo nastoleno Novým údělem F.D. Roosevelta ve 30. letech v USA 98. V řadě aspektů tato redistribuce vlastnictví přetrvala v Evropě do dnešní doby, když Evropa již nebyla v dosahu jurisdikce Nejvyššího soudu USA. Ten totiž velkou část „Nového údělu“ prohlásila za nekompatibilní s Ústavou USA a řadu opatření Nového údělu Nejvyšší soud zrušil. Můžeme říci, že redistribuce vlastnictví je nechtěné dědictví Evropy po etapě sociálního státu, budovaného v USA ve 30. – 40. letech minulého století. Bez ohledu na tento historický exkurz si jsou stěžovatelé vědomi skutečnosti, že je nutno mít na zřeteli vyváženost práv a povinností jednotlivých subjektů. Stěžovatelé tímto ujišťují Soud, že vazba odpovědnosti a povinností na vlastnictví ve smyslu i Vládou citovaného ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod jim je dobře známa a oni sami ji hodlají naplňovat. Protože stěžovatelé namítají, že právě poměr jejich práv a povinností je s ohledem na regulaci nájemného nevyvážený, považují stěžovatelé za nutné zmínit hlavní závazky majitelů domů, které přetrvávají bez ohledu na to, zda v domě jsou či nejsou byty s regulovanou výší nájmu. Kromě přehledu povinností99 vyjmenovaných v přiloženém seznamu, je nutno také připomenout, že ve smyslu ust. § 27 odst. 4 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je majitel povinen na svůj náklad udržovat v čistotě chodník před svou nemovitostí, a to zejména je povinen zajistit úklid sněhu. V případě, že tuto svoji 95

Tato argumentace Soudu byla uplatněna na příklad v případech manželů Poláčkových a Gratzingerových, stížnost č. 38645/98 – rozhodnutá dne 10. 7. 2002 a stížnost č, 39794/98 – rozhodnutá ze dne 10. 7. 2002. 96 Viz také na příklad: Ely, J., The Guardian of Every Other Rights. A Constitutional History of Property Rights. New York, Oxford University Press, 1998, str. 17. 97 Viz také Rook, D., Property Law and Human Rights. Blackstone´s Human Rights Series, London 2001, str. 3 a násl. 98 Viz také Eagle, J.S. – Zrození hnutí za vlastnická práva na http://www.cato.org/pub_display.php?pub_id=5245 (www.cato.org, - publications – policy studies – policy analysis – no 558), navštíveno 20. 8. 2007. 99 Viz příloha č.46; Seznam povinností majitelů domů.

45

povinnost nesplní a dojde na příklad k úrazu nějaké osoby, nese majitel plnou odpovědnost za tento stav, třebaže k úrazu došlo na cizím pozemku. Obdobným způsobem je majitel nucen na příklad pečovat o přípojku plynu, která je ve vlastnictví plynárenské společnost. K bezprostředním povinnostem majitele domu je nejenom vést účetnictví ve smyslu účetních a daňových zákonů, ale také rozúčtovávat jednotlivé služby spojené s užíváním bytu, což je vodné se stočným, odvoz domovního odpadu, odběr elektřiny na chodbách a úklid společných prostor. Toto zvláštní vedení účetnictví, provozované výlučně ve prospěch nájemníků, přitom musí majitel vykonávat na svoje vlastní náklady, aniž by se tato jeho činnost směla jakkoliv promítnout do výše regulovaného nájemného. Svým způsobem je možno říci, že majitel je navíc k veškerým již namítaným omezením a protiprávním stavům nucen ještě vykonávat pro svého regulovaného nájemníka zdarma určité množství práce. III.E.4.3.4.2. Jak již naznačila ve svém stanovisku Vláda, otázku legitimity očekávání je nutno posuzovat i z hlediska existující judikatury ESLP. Nejdříve je nutno vůbec identifikovat jednotlivé případy, které mohou být pro posuzování (nejen) legitimity očekávání relevantní. Jsou to tedy zejména ty případy, které pojednávají o de/regulaci nájemného. Jsou to zejména případy: a) James a další v. Velká Británie, rozhodnutý dne 21. 2. 1986 b) Mellacher a další v. Austria, rozhodnutý dne 19. 12. 1989, c) Immobiliare Saffi v. Itálie, [Velký senát], no. 22774/93 d) Spadea a Scalabrino v. Itálie, rozsudek ze dne 28. 9. 1995 e) Beyeler v. Itálie f) Hutten-Czapská v. Polsko [Velký senát ], č. 35014/97, ze dne 19 června 2006). g) Saliba v. Malta, č. 4251/02, ze dne 8. 11. 2005 Všechny tyto rozsudky se shodují v tom, že musí existovat vyváženost práv a povinností a dobrý důvod, proč by k radikálnímu omezení vlastnických práv mělo dojít. Na základě těchto rozsudků, které Soud konstantně vynášel již od poloviny osmdesátých let, jsou stěžovatelé přesvědčeni, že jejich očekávání, že současný (a tehdejší, a to tím více, čím dále do minulosti k roku 1990 jdeme) stav regulace nájemného je zcela neúnosný a musí být změněn. Ve věci Pinc a Pincová proti České republice100 je Soudem sice řešená jiná věc než regulace nájemného, ale právě v této věci vyslovil Soud pravidlo, o kterém jsou stěžovatelé přesvědčeni, že jejich stanovisko plně podporuje. Soud totiž uvedl, že „Právní úprava by měla zohledňovat okolnosti každého jednoho případu tak, aby osoby, které nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu.“ Stěžovatelé i další majitelé domů s byty s regulovaným nájemným BEZPOCHYBY nabyli svůj majetek zákonnou cestou a v dobré víře – přesto jsou však nuceni nést břemeno odpovědnosti za stát. Legitimitu svého očekávání na zrušení regulace nájemného stěžovatelé i další majitelé dovozovali a dovozují právě ze znalosti judikatury ESLP, která je zcela relevantní ve vztahu k České republice a je potvrzována stále, naposledy rozsudky Velkého senátu ve věci Hutten – Czapská a v obou maltských případech – Saliba a Edwards. Je ze strany Vlády zcela zavádějící, jestliže ve svém stanovisku (viz bod 412) uvádí, že jednotlivým vlastníkům nevzniklo legitimní očekávání zmírnění či zrušení regulace nájemného na základě nálezu Ústavního soudu, když judikatura Ústavního soudu není pro konkrétního stěžovatele dostatečným podkladem. Zde se opět dostáváme k již výše zmíněnému rozporu ohledně úlohy Ústavního soudu a závaznosti jeho nálezů pro další otázky především názor samotného Ústavního soudu, který všeobecnou relevanci svým 100

Rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002.

46

nálezům přiznává. Opačný přístup by znamenal, že KAŽDÝ jeden ze stěžovatelů a z desítek tisíc majitelů domů by si musel stěžovat až eventuelně k Ústavnímu soudu, aby se domohl svého práva. Takováto představa je v naprostém rozporu s ideou, jakou roli má Ústavní soud v systému dělby moci ve státě hrát. Co se týká úvahy Vlády České republiky, vyslovené v bodech 417 – 420, je nutno dát zapravdu Vládě v tom směru, že Ústavní soud se nezabýval otázkou práva majitelů na zvyšování nájemného. Je však více než nepravděpodobné, že by Ústavní soud sledoval úvahu Vlády v tom směru, že důvodem jeho výroku o zrušení vyhlášek regulujících nájemné byla nedostatečná výše nájemného. Ústavní soud se k věci výše nájemného vyjádřil a to tak, že není možno požadovat po žádném majiteli, aby ze svého doplácel na provoz domu tak, že by ze svého dotoval nájemníky požívajících výhod regulovaného nájemného. Tato regulace však trvá až do dnešního dne, kdy vyšší než nákladové nájemné (které v roce 2003 činilo 49,Kč/m2, tedy zhruba 2 Euro/m2/měsíc, plochy bytu v panelovém domě)101 budou dle zákona č. 107/2006 Sb. oprávněni vybírat majitelé pouze v těch největších městech, totiž v Brně a Praze. Teprve od 1. 1. 2008 se nájemné v některých lokalitách Prahy a Brna dostává na úroveň okolo 60,-Kč/m2/měsíčně, (tedy 2,40 Euro/m2/měsíc), tedy na úroveň mírně nad hranici nákladů prosté reprodukce. V převážné části republiky však zůstává nájemné dotováno ze soukromých zdrojů majitelů domů. Pokud bude existovat jakákoliv míra regulace nájemného, která bude povinně stanovovat (a jak ukázáno výše, zák. č. 107/2006 Sb. má regulativní funkci, neboť ani nesystémovými soudními rozsudky se nelze dobrat nápravy) výši nájemného pod náklady prosté reprodukce – tedy pod nákladové nájemné, není možno nalézt žádný prostor pro eventuální úvahy o tom, zda regulace je či není oprávněná a zda očekávání na její zrušení byla či nebyla oprávněná. V bodu 422 Vláda žádá Soud, aby akceptoval její argument, že dobrovolné nabytí omezeného vlastnického práva představuje svým způsobem vzdání se práva na pokojné užívání majetku (chráněného Úmluvou) v tom rozsahu, v jakém jej nyní majitelé domů s byty s regulovaným nájemným požadují. Tento argument opět znamená, že nabyvatelé měli majetek nabývat s tím, že oni i jejich právní nástupci jsou a budou vázáni Občanským zákoníkem, který vznikl v roce 1964 a jehož úkolem bylo petrifikovat socialistické vlastnické vztahy. Stěžovatelé upozorňují na skutečnost, že jim jsou známy případy, kdy vysoce ztrátový bytový fond byl součástí privatizace podniku a podnikatel, který chtěl podnikat v dané oblasti, byl nucen přijmout v rámci svého podnikání i byty. Protože se v řadě těchto případů jednalo o vstup zahraničního kapitálu, je otázka, zda realizace takového očekávání, totiž povinná dotace nájemního bydlení novými vlastníky podniku, není v přímém rozporu s úmluvami o ochraně zahraničních investic. V takovém případě by se ovšem jevilo naplnění „legitimního očekávání“ ze strany Vlády obzvláště spekulativní.

III.E.5. Stanovisko k otázce přijatelnosti stížnosti z hlediska vyváženosti práv a povinností majitelů domů a nájemníků a legitimity omezení práva majitelů S otázkou legitimity očekávání stěžovatelů na zrušení regulace nájmů úzce souvisí otázka oprávněnosti státu regulovat ceny a zejména otázka vyváženosti mezi „veřejným zájmem“ (tedy zde dle vlády zájmem na zachování regulovaného nájemného pro minulým režimem vybranou privilegovanou skupinu občanů) a omezením vlastnického práva. Výklad ochrany vlastnických práv byl v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva velmi podrobně řešen opakovaně, zejména v rozhodnutí Sporrong a Lönnroth proti 101

Viz Bradáč,A., Studie metodiky znaleckého výpočtu ekonomického nájemného z bytu a některých principů při stanovení obvyklého nájemného z bytu. In: časopis Soudní inženýrství č. 15/2004, str. 101 a násl.

47

Švédsku z roku 1982, na který stěžovatelé plně odkazují. Stejně jako Vládě ČR, i stěžovatelům je známa řada dalších judikátů ESLP, zejména James proti Velké Británii, Lithgow proti Velké Británii, ale také Papamichalopoulos proti Řecku, aby byly vyjmenovány pouze některé. Je jednoznačné, že ve smyslu „tří oddělených pravidel“ (three distinct rules) charakterizovaných v případu Sporrong a Lönnroth proti Švédsku musí existovat „veřejný zájem“ na tom, aby omezení vlastnického práva bylo shledáno vyváženým. V případě James proti Velké Británii se Soud podrobně zabýval tím, zda-li omezení vlastnického práva majitele domu s byty s regulovaným nájemným je vyváženo veřejným zájmem na zachování sociálního smíru. Podobným způsobem se musí ubírat úvaha Soudu i při zkoumání českého případu. K tomuto aspektu vzniklé situace stěžovatelé uvádějí dvě hlediska: III.E.5.1. Neexistence veřejného zájmu Vláda v bodě 426 a násl.svého vyjádření uvedla, že bydlení je jedna z nejzákladnějších lidských potřeb a tato potřeba je hodna zvláštní ochrany. S tímto tvrzením se stěžovatelé naprosto ztotožňují. Je možno se obejít bez luxusního zboží, bez řady předmětů, které není nutno považovat za luxusní, ale nelze se obejít bez bydlení. Ochranu bydlení zajišťuje stát ve spolupráci obcemi zákonem o obcích102, které mají dbát na vytváření a realizaci sociální sítě, a to i v oblasti bydlení. Jsou to tedy stát, který podepsal chartu sociálních a kulturních práv a obce, nikoliv soukromí majitelé domů, kdo je povinen nést náklady na zabezpečení bydlení svých obyvatel. Dlužno říci, že existuje volnost i v tom, jak má stát, případně obce, svoji sociální politiku realizovat – obce nejsou v tomto nikterak omezovány: tak na příklad okresní město Teplice, v jehož čele jako primátor stojí již řadu let senátor Jaroslav Kubera, se zbavilo prakticky veškerého bytového fondu s tím, že sociálně potřebným občanům v hmotné nouzi pronajímá byty od soukromých majitelů za místně obvyklé nájemné a sociální bydlení svých potřebných obyvatel samo dotuje103. Jiný způsob řešení vynalezl bývalý starosta, nynější senátor, místopředseda vlády ČR a ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek, který vsetínským Romům, kteří vybydlovali městské byty, koupil v malých vesnicích domy již ve vymydleném stavu a nepohodlné nájemníky do nich přestěhoval. Koupi těchto vesnických domků zainvestovalo město Vsetín a jejich obyvatelé je mají městu Vsetín splácet.104 102

Zák. o obcích č. 128/2000 Sb. z 12. dubna 2000, který nahradil dřívější zák. č. Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích. Relevantní jsou především tato ust. zákona č. 128/2000 Sb.: §2 (1) Obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. (2) Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. §35 (2) Do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. 103 Viz: článek „Funkce a význam nájemního bydlení“ http://www.kubera.cz/index.php?form[0]=14&p=clanek.te2&form[rate]=2. 104

Viz např. článek v deníku „Dnes“ ze dne 10.7.2007 „Senátoři: Vystěhování Romů ze Vsetína byla chyba“ http://www.denik.cz/z_domova/romove_senatori20070710.html a dále zpráva Veřejného ochránce práv na http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/stanoviska.php&doc=857 .

48

Pokud obec je v postavení majitele domů s byty s regulovaným nájmem, pak je diskriminována jako všichni ostatní majitelé tím, že nemůže rozhodovat, komu, jakým způsobem a zda vůbec někomu byt pronajme. Jako distributor státních sociálních dávek však má poměrně širokou škálu možností, jak svoji skutečnou sociální politiku uskutečňovat. Z hlediska „veřejného zájmu“ je nutno znovu zdůraznit, že „veřejný zájem“ spočívá v realizaci sociální politiky státem a obcemi. Zde se však jedná o situaci, kdy úkol státu zabezpečovat sociální politiku je převedena přímusem na bedra soukromých majitelů, kteří se nemohou této povinnosti zbavit. Realizace závazků, jako je péče o vlastní občany v mezích zákonů, je jedním ze základních úkolů státu. Je nutno zdůraznit, že práva a povinnosti vztahující se k obyvatelstvu země jsou nedílné a není možné se zříci pouze těch nepříjemných stránek, jako je nutnost vypořádat se se sociálními aspekty bydlení, a ponechat si pouze ty příjemné stránky, jako je na příklad výběr daní. Krátce řečeno: Vláda České republiky se snaží ve svém stanovisku přesvědčit Soud, že regulací nájmu bytů realizuje sociální politiku a z této realizace sociální politiky odvozuje legitimitu omezení vlastnického práva omezením a regulací nájmů. Stěžovatelé opět zdůrazňují, že poživateli výhod regulovaného nájemného NEJSOU sociálně slabé osoby, ale osoby náhodně vybrané způsobem, který již stěžovatelé popsali výše. Pokud by stát byl ochoten se vyrovnat s majiteli domů, tak, aby se jednalo skutečně o realizaci sociální politiky z rozpočtu státu, stěžovatelé by s takovým pojetím nemuseli mít v zásadě problémy. Za dnešní situace však majitelé namítají, že jsou nespravedlivě odsouzeni k plnění místo státu a jejich omezení vlastnického práva má jeden jediný efekt: dotaci státní pokladny České republiky řádově v desítkách miliard korun ročně a dotace ve prospěch privilegovaných, zdaleka nikoliv jen sociálně potřebných nájemníků. V bodech 436 a násl. svého stanoviska se vláda zabývá analýzou právní úpravy nájemních vztahů, analýzou nákladů pronajímatele na plnění jeho zákonem stanovených povinností a analýzou sociální situace nájemců a výše nákladů na bydlení. Stěžovatelé mají potřebu se vyjádřit pouze ke dvěma později jmenovaným bodům, neboť jsou toho názoru, že otázka vývoje právní úpravy nájemních vztahů byla již jednak rozebírána opakovaně, jednak je ve své podstatě právně irelevantní. To, že docházelo ke zužování okruhu bytů s regulací nájemného je chvályhodné, avšak z tohoto faktu naprosto nevyplývá, že by tyto kroky byly cílenými kroky vládní politiky a že byly dostačující. Co se týká Vládou citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, zejména Srbska Pravoslavna Crkvena Oština na Rijece proti Chorvatsku, pak z tohoto rozhodnutí naprosto nevyplývá, že majitel domu je povinen snášet souběžnou ekonomickou a právní regulaci zároveň. III.E.5.1.1. K analýze nákladů pronajímatele na plnění jeho zákonem stanovených povinností a příjmů plynoucích z pronájmu. Stěžovatelé jsou zcela opačného mínění než Vláda a uvádějí, že situace polská a česká ohledně povinnosti udržovat majetek v řádném stavu a nemožnosti na tuto údržbu získat řádné finanční prostředky je situace nikoliv stejná jako v Polské republice, ale horší. Na tuto skutečnost poukazovali stěžovatelé – členové vedlejšího účastníka řízení - již ve své původní stížnosti, jejíž text se také stal doplněním původní stížnosti stěžovatele Johnyho Vomočila. Stěžovatelé zejména opět poukazují na materiál, připravený Institutem poslanecké sněmovny, který již dávali Soudu k disposici a srovnávací studii Institutu regionálních informací o regulaci nájemného v Polsku a v ČR v letech 2001 – 2002, kterou postupují Soudu nyní105. S tímto materiálem se Vláda ČR ovšem nejen nevypořádala, ale ani jej nezmínila. Stěžovatelé se ztotožňují s tvrzením vlády, uvedeným v bodě 489, že neexistuje právo na trvalé ziskové pronajímání majetku. Nic takového ovšem stěžovatelé také NIKDY 105

Viz příloha č.47; Institut regionálních informací, s.r.o.: Studie Porovnání regulace nájemného z bytů v Polsku s regulací nájemného v ČR v letech 2001–2002.

49

netvrdili. Stěžovatelé a majitelé domů s byty s regulovaným nájemným vždy tvrdili a tvrdí, že jediný, kdo může rozhodnout o tom, zda pronajímání nemovitosti bude či nebude ziskové, je TRH, nikoliv cenová regulace. Stěžovatelé si jsou dobře vědomi skutečnosti, že v některých regionech České republiky, zejména na severu a severozápadě země v okolí měst jako je Most, Chomutov či Litvínov, dosahuje i místně obvyklé nájemné hodnot, které jsou POD úrovní nákladů prosté reprodukce. Jinak řečeno, jsou lokality, kde se majitelům nemovitostí nevyplatí pronajímat bytové domy, protože na tomto druhu podnikání nelze v současnosti dosáhnout zisku. Zde se musí buď spokojit s tím, že zisku nedosahují, nebo svoje majetky prodat. Stěžovatelé však tvrdí, že státem nařízená regulace, která nutí pronajímatele ke ztrátovému pronájmu, nevíc zcela náhodně bývalým režimem vybranou privilegovanou skupinu obyvatel, nemůže být v souladu s ústavním pořádkem ani Listinou práv a základních svobod. Stát zde také může realizovat aktivní politiku ve směru k zabezpečení potřeby bydlení tak, jak sama Vláda ve svém stanovisku uvedla. Vláda ve svém stanovisku v bodech 490 až cca 502 se tedy domáhá uznání něčeho, proti čemu stěžovatelé ani ostatní majitelé domů s byty s regulovaným nájmem nikdy neprotestovali (a opět tak pouze účelově prodlužuje text své repliky tak, aby se jasnost a srozumitelnost argumentů stěžovatelů roztříštila.) Pouze na okraj k těmto bodům stěžovatelé upozorňují na skutečnost, že otázka „ekonomického nájemného“ může být podstatně komplikovanější než, jak ji předkládá vláda. Ta poukazuje na skutečnost, že v Ostravě je výše místně obvyklého nájemného nižší, než jsou náklady prosté reprodukce a z tohoto faktu vyvozuje řadu dalších skutečností. Zcela však zamlčuje fakt, že byty v Ostravě a dalších blízkých místech (Karviná, Orlová, Havířov…) patří jedinému vlastníkovi, právnímu nástupci uhelné společnosti OstravskoKarvinské doly, a.s., všeobecně známému pod zkratkou OKD. Tomuto subjektu patří cca 45.000 bytu v dané oblasti, cca 80% z nich je s regulovaným nájemným a i tak zvaně neregulovaný nájem je určen pravidly, které nastavila jednak velmi tvrdá privatizační smlouva, jednak smlouvy s odbory. Je možno říci, že v této lokalitě vlastník obytných nemovitostí na svůj náklad udržuje ještě navíc sociální smír. Dovozovat za této situace ze statistických údajů vztahujících se na celé bytové impérium OKD (respektive její dceřiné společnosti RPG – byty, s.r.o.) údaje o ekonomickém nájemném pro Ostravu, je zcela zavádějící. Ekonomické nájemné pro Ostravu je možno získat pouze z údajů o místně obvyklém nájemném z těch ostravských bytů, které nejsou majetkem dceřiné společnosti OKD, a které tudíž nejsou zatíženy dalšími regulačními nástroji. K bodu 502, kdy vláda poukazuje na povinnost nájemce podílet se na opravách bytu, lze jen konstatovat, že již i z výčtu uvedeného vládou je zřejmé, že se jedná o marginální položky, které se nepodílejí na zásadních udržovacích investicích a nejsou zahrnuty ani do výpočtů nákladů prosté reprodukce tak, jak je určil Ústav soudního inženýrství v roce 2003.. Navíc se týkají pouze jednotlivého bytu, nikoliv společných prostor jako jsou okna na chodbách, chodby, střecha, hydroizolace a vedení elektřiny, vody, plynu, oplocení pozemku etc.. Z tohoto úhlu pohledu je zřejmé, že výpočet, který nabízí vláda v bodě 502 – 514 stanoviska, je úplně irelevantní, respektive, může se vztahovat skutečně jen na BYTY. Oprava BYTŮ pak dle soustavného sledování a evidencí vedlejšího účastníka řízení činí maximálně tak 10% celkových nákladů na údržbu DOMU. K bodu 503, kde vláda ještě specificky upozorňuje na to, že dodávku tepla, vody a stočné, elektřinu a odvoz odpadu si hradí nájemce ze svého je možno pouze přisvědčit. Je však třeba dodat, že všechny tyto služby jsou poskytovány prostřednictvím vedení, které má majitel povinnost udržovat, a to BEZPLATNĚ, respektive z regulovaného nájemného. Ačkoliv na příklad do stočného – tedy odvodu odpadních vod – je započítána též amortizace kanalizačních přípojek, jedná se o platbu příslušné vodárenské společnosti, tedy o platbu, která je použita na opravy hlavních vedení – nikoliv rozvodů po domě.

50

Samostatnou kapitolou je otázka oprav a revizí výtahů, ke kterým jsou majitelé povinováni. Následkem vstupu ČR do Evropské Unie začala i v ČR platit směrnice, která ukládá velmi přísná pravidla pro provoz výtahů. Je to zejména: kabina z nehořlavého materiálu, ohrazení výtahové šachty nejméně do výšky 2,5 m od každého schodního stupně, dvojité dveře výtahu, sofistikovaný bezpečnostní systém. Principielně proti těmto požadavkům, sloužícím ke zvýšení bezpečnosti pasažérů, nelze protestovat. Následkem přijetí této směrnice je však v České republice zhruba 50.000 výtahů106, jejichž technický stav neodpovídá požadavkům. Uvedení výtahu do souladu s platnými právními předpisy vyžaduje částky začínající obvykle na 750.000,- Kč a velmi často přesahující milion. Tyto investice je povinen ze svého hradit majitel domu. Nájemníci jsou povinni platit pouze za elektřinu odebíranou výtahem a údržbový servis. Tento finanční požadavek vznesený na majitele všech nemovitostí, je pro majitele domu s převahou bytů s regulovaným nájemným takovým břemenem, že je možno očekávat výrazné odstavování výtahů a tím i výrazné snížení kvality domovního fondu. Stojí ještě za zmínku, že jednou odstavený výtah je nutno znovu kolaudovat s veškerými s tím souvisejícími náležitostmi, což přináší další náklady v řádu desítek až stovek tisíc korun. Stanovisko vlády, uvedené v bodě 515, totiž, že 18(!!) let po nabytí závaznosti Úmluvy pro Českou republiku jsou vytvořeny podmínky pro to, aby trh s bydlením mohl být zcela liberalizován, se nezakládá na pravdě, což již stěžovatelé rozvedli dříve. Této skutečnosti, totiž, že zákon č. 107/2006 Sb. je ve věci regulace nájemného zcela nedostatečný, si je vědoma jak řada poslanců, tak i Ministerstvo pro místní rozvoj. To vyplývá mimo jiné i z obsáhlého článku uveřejněného v deníku Právo dne 29. 3. 2007107 V textu je mimo jiné uvedeno: „Cílem obou variant (zákona o bydlení) je ukončit regulaci nájemného. Rychlé řešení by pravděpodobně významně mohlo zlepšit pozici České republiky ve Štrasburku,“ uvedl náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous (ODS). Stejně jako majitelé domů s byty s regulovaným nájmem a stěžovatelé nemohou v žádném případě akceptovat tvrzení vlády o povinnosti majitele strpět ZTRÁTY na základě rozhodnutí státu, ohrazují se zásadním způsobem i proti myšlence, prezentované zejména v bodech 516 a násl. stanoviska, že majitel domu je povinen dotovat z příjmů, vzniklých jinde, ztráty, vzniklé v bytech s regulovaným nájmem. K problematice tak zvaného „křížového subvencování“ se již opakovaně vyjadřovalo i Ministerstvo financí108 a dokonce i ono je toho názoru, že takováto povinnost není v zásadě přípustná. Kromě toho se řada stěžovatelů, kteří již podali svoji stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, nachází v situaci, že nemají v domě žádné jiné příjmy, než z regulovaného nájemného z bytů; případně těchto bytů je naprostá většina. V klasickém bytovém domě se nacházejí nebytové prostory pouze občas, a to v přízemí a obvykle jsou ve staré zástavbě tvořeny pouze malou částí zastavěné plochy. O tom svědčí i masová privatizace domů z obecního majetku, kdy na příklad dle směrnice Magistrátu hl. m. Prahy109 jsou privatizovány pouze domy, ve kterých se nachází méně než 10% nebytových prostor. Z rozsahu probíhající privatizace bytového fondu je zřejmé, že takových domů je naprostá většina. Jestliže by byla přijata koncepce, že majitel 106

Viz příloha č. 48; též na http://bydleni.idnes.cz/vice-nez-polovina-vytahu-v-cesku-je-nebezpecnych-f6n/rodinne_domy.asp?c=A080218_213650_rodinne_domy_web 107 Viz příloha č. 49; též na http://www.novinky.cz/clanek/136374-ods-chce-deregulovat-najmy-ihned.html 108 Viz příloha č. 50; Ministerstvo financí – vize a perspektivy; též na: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/vize_perspektivy.html . 109 Viz příloha č. 51; zásady postupu při prodeji bytových domů ve vlastnictví hl.m.Prahy, usnesení Zastupitelstva hl.m.Prahy č. 09/14 ze dne 24.6.1999.

51

domu je povinen subvencovat některé svoje nájemníky, pak to v podstatě znamená, že stát je oprávněn touto formou jistou část majetku získaného jinak vyvlastňovat ve prospěch jisté privilegované skupiny obyvatel. Úplnou aplikací tohoto pravidla bychom mohli dojít k závěru, že majitel, pro kterého je správa vlastního bytového fondu pouze jedním z druhů podnikání, je povinen toto svoje podnikání dotovat ze svých dalších podnikatelských aktivit, byť i zcela jiného charakteru. Co se týká stanoviska vlády k výpočtům vycházejícím z rozvah stěžovatele Johnyho Vomočila, pak je zřejmé, že vláda interpretuje jeho data zcela odlišným způsobem než co stěžovatel skutečně uvedl. Úvahy vlády o tom, že v některých případech by regulace nájemného mohla být dokonce pro majitele domu ekonomicky výhodnější, než deregulace, neboť nedostatek bytů na volném trhu způsobuje neúměrné navýšení nájmů za deregulované byty, je opět zcela irelevantní. O těchto poměrech nemůže rozhodovat direktivně stát. Z této úvahy Vlády však vyplývá, že majitel domu s byty s regulovaným nájmem není fakticky jediný, kdo tuto privilegovanou skupinu občanů dotuje: Dalšími poškozenými se cítí být ti, kteří již deregulované nájemné hradí a kvůli regulaci nájemného jej hradí v nepřiměřené vyšší, neboť regulovaní nájemníci blokují větší nabídku volných bytů. Tito nájemníci založili svoje „Sdružení platičů tržního nájemného“, které hodlá stát žalovat za škodu, která i jim regulací nájemného vzniká.110 Co se týká ekonomického rozboru, který Vláda nabídla v bodech 516 – 533, pak stěžovatelé nabývají dojmu, že Vládou dotazované subjekty se pravděpodobně nacházejí na jiné planetě, než jsou stěžovatelé a další majitelé domů s byty s regulovaným nájemným. Co se týká stanoviska obcí, že vybrané nájemné postačuje nejen na opravy a údržby domů, ale i na financování dalších aktivit obcí, pak stěžovatelé odkazují na svoje stanovisko výše, ze kterého je zřejmé, že obce si ponechávají ve svém vlastnictví nemovitý majetek s vyšším podílem nebytových prostor i výnosy z privatizace ostatního bytového fondu. Z neregulovaného nájmu z nebytových prostor je ovšem možno hradit další aktivity vlastníka neporovnatelně lépe než jen z domu čistě bytového charakteru. Co se týká hospodaření obcí, je zřetelné na první pohled prostou procházkou po kterémkoliv městě, že domy ve vlastnictví obce jsou v nejhorším technickém stavu, nejméně udržované a nejvíce chátrající. Je možno říci, že řada obcí pokračuje v tunelování svého vlastního majetku, takže není možno tento Vládou vznášený argument vůbec akceptovat. III.E.5.1.2. K analýze sociální situace nájemců a výše nákladů na bydlení. Stěžovatelé uvádějí, že pro právní posouzení, zda je legitimní či není legitimní tíže břemene, uvalená regulací nájemného na majitele domů s byty s regulovaným nájmem, je zcela irelevantní, v jaké sociální situaci se někteří nájemníci bytu s regulovaným nájmem nacházejí. Je povinností státu a nikoliv soukromého subjektu – majitele – nastavit sociální síť sociálně slabým občanům a zabezpečit jim bydlení. K této otázce již Ústavní soud ČR zaujal přesně toto stanovisko, o čemž ovšem Vláda pomlčela. V souvislosti s touto problematikou stěžovatelé i vedlejší účastník řízení upozorňují, že v České republice neexistuje koncepce sociálního bydlení, není definováno, jak bude bydlení sociálně potřebných zajišťováno, kdo má na ně nárok a za jakých okolností. Některé obce, eventuelně neziskové organizace provozují azylová centra, kterých je ovšem zoufalý nedostatek. Na financování bydlení sociálně potřebných neexistuje dostatečný adresný příspěvek.

110

Viz příloha č. 52; též na http://www.novinky.cz/clanek/98495-sdruzeni-platicu-trzniho-najemneho-chcezalovat-stat.html .

52

Jak vyplývá z již výše jmenovaného případu spol. R. vs. Střelková, je zřejmé, že sociální příspěvky na bydlení jsou postaveny tak, že nemohou náklady na bydlení osoby v hmotné nouzi pokrýt. Navíc v případě, kdy dotyčná osoba odmítá spolupracovat, neexistuje na rozdíl od Polska způsob, jak by se mohl majitel nuceně pronajímaného bytu s regulovaným nájmem domoci byť i té části nájemného, kterou by teoreticky získat mohl. Z výše uvedených důvodů považují stěžovatelé stanovisko vlády včetně uvedených tabulek v bodech 541 – 548 za zcela irelevantní. Stěžovatelé poukazují na údaje, které vláda uvádí v Analýze z roku 1998, dle které náklady na bydlení představují pouhých 6% disponibilních příjmů rodin. Podle koncepce bytové politiky vlády z roku 2005 pak náklady na bydlení představují pouze 3,25 – 7,4% disponibilních příjmů rodin. K bodům 549 – 558, kde se Vláda ČR zaobírá sumami a rozvrstvením finančních výdajů na pomoc na bydlení sociálně slabých osob, stěžovatelům nezbývá než znovu zopakovat, že tyto údaje považují za zcela irelevantní. Z vládou uvedené tabulky (podle bodu 551) vyplývá, že průměrné výdaje na pomoc bydlení sociálně potřebných byly cca 85.000 Euro ročně, zatímco na podporu bydlení majetnějších (na příklad formou dotace stavebního spoření) vláda uvolnila 1.000.000 Euro ročně. Je plně v kompetenci státu určit strukturu svých výdajů a je zcela na něm, aby jeho výdaje byly využívány efektivním způsobem. Podle Ústavy je možné omezení vlastnictví pouze ve veřejném zájmu a za náhradu. I veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl ve svém podání k Ústavnímu soudu111 uvedl, že existence veřejného zájmu při regulaci nájmů je pochybná. Vláda nikdy nevytvořila žádný fond, který by tyto ztráty způsobené vlastníkům nemovitostí regulací nájmů kompenzoval. Zatímco existuje program112 „podpora regenerace panelových sídlišť“, který podporuje ve své podstatě především bydlení vlastníků bytů nebo vlastníků - členů družstev, neexistuje podobný program pro fond pomoci na opravu domů v soukromém vlastnictví, a to ani těch, které prokazatelně mají naprostou převahu bytů s regulovaným nájemným, eventuelně pouze byty s regulovaným nájemným. Majitel domu, který není panelovým – tedy dle vědomostí stěžovatelů asi 95% stěžovatelů, kteří se doposud obrátili na Evropský soud pro lidská práva – nemá šanci obdobnou podporu na údržbu svého domu získat. Jediným fondem, který by mohl být pro stěžovatele relevantní, je program na výměnu olověných trubek. Parametry tohoto projektu jsou však nastaveny tak, že částka, která je na tento účel uvolněná, je směšně malá. III.E.5.2. Neexistence příčinné souvislosti mezi regulací nájmu a eliminací sociální nespravedlnosti. Výše uvedená úvaha vycházela z presumpce, že byty s regulovaným nájemným slouží k uspokojování potřeb sociálně potřebných obyvatelů bytů s regulovaným nájmem a jsou nástrojem sociální politiky státu. Není tomu tak. Dobrodiní regulovaného nájemného požívá zcela nesourodá a náhodná skupina nájemníků, jejichž právo užívání bytu, transformované posléze na nájemní právo, bylo založeno komunistickým režimem před rokem 1989, případně osoby blízké těmto původním nájemníkům, na které toto nájemní právo přešlo. Je až úsměvné pozorovat, jak se Vláda ČR – přes obrovský rozsah svého stanoviska – této otázce vyhnula a uvedeným aspektem se nijak nezabývala. Skutečnost je totiž taková, že nájemníci, kteří požívají výhod regulovaného nájemného nejsou žádnou stejnorodou skupinou a to, že 111 112

Viz příloha č. 53 Návrh veřejného ochránce na zrušení části Výměru MF č. 01/2002. Viz příloha č. 54; též na http://www.mmr.cz/bytova-politika-programy-dotace .

53

jsou nájemníky bytů s výhodným nájemným nemá naprosto žádnou souvztažnost k jejich vlastnímu ekonomickému postavení. Mezi nájemníky bytů s regulovaným nájemným jsou jak osoby chudé, tak i osoby se značnými majetky. Konec konců jedním z nájemníků v bytě s regulovaným nájemným je i místopředseda Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny a předseda Sdružení na ochranu nájemníků JUDr. Stanislav Křeček.113 Dle stejného informačního zdroje požívají dobrodiní regulovaného nájemného i někteří další poslanci a senátoři Parlamentu ČR i někteří politici, stejně jako někteří soudci. Z dalších osob, které kandidují na pozici sociálně slabých nájemníků, kteří by měli mít právo na úlevy v nájmu jsou: JUDr. Petr Simerka, bývalý první náměstek ministra práce Ing. Pavel Kavánek, generální ředitel Československé obchodní banky Ing. Vlasta Štěpová, velvyslankyně ČR při Radě Evropy JUDr. Otakar Motejl, veřejný ochránce práv Zdeněk Tůma, guvernér České národní banky Z analýzy Sociologického ústavu Akademie věd ČR dokonce vyplývá, že skupina nájemníků bydlící v bytech s regulovaným nájmem, která má nejvyšší příjmy, dostává dvakrát větší podíl z výhod regulovaného nájmu než skupina nájemníků s nejnižšími příjmy.114 Za této situace je zřejmé, že přiznání dobrodiní regulovaného nájmu současné skupině nájemníků zcela postrádá charakter veřejného zájmu, udržování regulace nájemného v současném stavu je proto z hlediska zachování sociálního smíru zcela irelevantní. Skutečné sociální případy musí být řešeny jinými způsoby, adresnými způsoby než regulací nájemného a je na České republice, aby tyto nástroje své vlastní sociální politiky nalezla. III.E.6. Stanovisko k otázce žaloby proti státu jako efektivního nástroje pro kompenzaci náhrady škody Stejně jako v případě „efektivních nástrojů vnitrostátní ochrany“, tak i v případě „efektivního nástroje pro kompenzaci škody“ se stanoviska stěžovatelů a vlády zcela diametrálně rozcházejí. Problematiku odpovědnosti Ministerstva financí je možno rozdělit do dvou částí: Tou první je vymáhání náhrady škody na základě řízení před soudem, tou druhou je vymáhání náhrady škody na základě požadavku vzneseného přímo na Ministerstvo financí. III.E.6.1. – Vymáhání náhrady škody soudní cestou: Stanovisko vlády, že se lze domoci náhrady škody na příklad žalobami na Ministerstvo financí, je zcela v rozporu s každodenní realitou, kterou zažívají desítky majitelů domů, kteří se pokusili jít naznačeným směrem. Je třeba říci, že v zásadě existuje pouze jeden jediný rozsudek soudu, na jehož základě bylo Ministerstvo financí uznáno povinným vyplatit náhradu škody ve výši rozdílu mezi ekonomickým a regulovaným nájemným. Jedná se o rozsudek p. Čapského 115, který však nebyl projednáván ve věci, ale byl vydán jako rozsudek pro zmeškání. Do tohoto rozsudku se náhodou, která se již nikdy neopakovala, zapomnělo Ministerstvo financí odvolat, takže 113

Viz příloha č. 55; Seznam „sociálních“ nájemníků dle Hnutí na obranu majitelů realit, též na http://www.homr.cz/?s=&pos=40. 114 Viz příloha č. 56; Sociologický ústav Akademie věd ČR – výzkumný tým Socioekonovie bydlení: Standardy bydlení 2002/03, Finanční dostupnost a postoje občanů. 115 Viz příloha č. 57; Rozsudek OS Praha 1, sp. zn. 18 C 110/2002-24 ze dne 28. 3. 2003 a rozsudek odvolacího soudu, MS v Praze, sp. zn. 13 Co 277/2003-42 ze dne 10. 9. 2003.

54

nabyl právní moci. Nutno připomenout i další osud tohoto rozsudku. Na jeho základě bylo Ministerstvo financí odsouzeno uhradit žalobci (který je rovněž stěžovatelem u ESLP pod číslem 22548/05) celkovou částku ve výši 1.633.535,- Kč. Povinný subjekt však nereagoval ani na pravomocný rozsudek a uvolil se vyplatit soudem určenou částku až v okamžiku, kdy na majetek Ministerstva financí byl vydán exekuční příkaz116 a do budovy Ministerstva se dostavil exekutor, který začal fyzicky movitý majetek ministerstva zabavovat. Tím dostalo naplňování rozsudku soudu poněkud folklorní ráz. Stěžovatelé vřele doufají, že na základě popisu tohoto případu vláda ustoupí od svého přesvědčení, že TOTO je příklad efektivního postupu, protože jestli vláda myslí svoje stanovisko v tomto bodu vážně, svědčí to o tak nízké úrovni jejího právního vědomí, že se lze obávat podstatně horších následků takového způsobu vládnutí, než jenom ve směru k majitelům domů s byty s regulovaným nájmem. Celkem je vedlejšímu účastníkovi řízení a jeho prostřednictvím i stěžovatelům známá řada rozsudků, z nichž VŠECHNY jsou vůči požadavkům majitelů domů na kompenzaci rozdílu mezi regulovaným a místně obvyklým nájemným zamítavé.117 Jak je z těchto rozsudků zřejmé, tak soudy navíc odsuzují majitele k úhradě vysokých nákladů na externí právní zastoupení státu, ačkoliv ze zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových118 je zřejmé, že stát by měl být buď zastoupen tímto Úřadem nebo by měl spoléhat na svoje vlastní interní zdroje. Praxe obecných soudů navíc opět odporuje přímým právně závazným stanoviskům Ústavního soudu119, který v nálezu ohledně nákladů řízení v bagatelní žalobě uvedl, že při zjevném nepoměru mezi finančním postavením žalobce (v daném případě to byla finančně silná společnost Money bank) a druhou stranou, se nemají náklady řízení účtovat slabší straně bez ohledu na výsledek sporu. Je pravda, že dokonce i nález Ústavního soudu ÚS 528/2002120 presumuje ekonomickou zodpovědnost státu. Ministerstvo financí ústy svého tehdejšího ministra financí Ing. Jiřího Rusnoka ve svém vyjádření – alespoň dle citace uvedené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu uvedlo: „Proto účastník (tedy MF ČR) pokračoval ve způsobu regulace, za niž nese ekonomickou i právní odpovědnost.“ Z uvedených materiálů je zřejmé, že tuto ekonomickou i právní odpovědnost Ministerstvo financí odmítá nést, vzdor svým předchozím proklamacím. Náhrady za ztráty způsobené regulovaným nájmem odmítá nést a dochází tak ke stejné situaci, jaká je popsaná výše: v momentě, kdy se postižený majitel domu s byty s regulovaným nájemným obrátí se svými požadavky na soud, je jeho nárok nejenom zamítnut, ale navíc je povinen nést i svoje náklady řízení a náhradu na právní zastoupení advokátní kanceláří, která Ministerstvo financí zastupuje. (Mimochodem, toto zastupování se většinou děje pomocí přítomnosti některého z četných koncipientů cenově vysoce nadstandardní advokátní kanceláře JUDr. Alana Korbela, který byl tímto zastupováním Ministerstva financí pověřen, alespoň pokud je stěžovatelům známo, bez jakéhokoliv výběrového řízení). III.E.6.2. – Vymáhání náhrady škody vznesením požadavku u Ministerstva financí Další možností, jak se teoreticky domoci náhrad v rámci vnitrostátních opravných prostředků, je obrátit se na Ministerstvo financí přímo. Tímto způsobem postupovali například manželé 116

Viz příloha č. 58; Usnesení OS pro Prahu 1 o nařízení exekuce ze dne 5.2.2004, sp. zn. 33 Nc 7875/2003. Viz příloha č. 59; seznam žalob a/nebo rozsudků na náhradu škody v souvislosti s regulovaným nájemným. 118 Viz příloha č. 60; Zákon č 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových 119 Viz příloha č. 61; též na http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/domaci-ekonomika/clanek.phtml?id=600644 120 Viz Nález Ústavního soudu ÚS 528/2002 ze dne 20. 11. 2002. 117

55

Polatovi. Jejich žádost121 však byla jednoznačně zamítnuta. Obdobné zkušenosti má i řada dalších majitelů domů. S podobnou žádostí se obrátila na Ministerstvo financí (respektive na Ministerstvo spravedlnosti, které žádost postoupilo) i řada stěžovatelů – členů vedlejšího účastníka řízení122. O tomto podání se zmiňuje i vláda, která ovšem již neposkytuje informace o odpovědi Ministerstva financí123. Zde Ministerstvo Financí vzneslo požadavek na „doplnění“ informací v takovém rozsahu, že poskytnutí těchto informací je možno plným právem považovat za požadavky šikanozního charakteru. Navíc naprostá většina požadovaných údajů neměla naprosto žádnou spojitost s výpočtem náhrady škody, což je jednoznačně z dotazníku zaslaného Ministerstvem financí patrné. 124 U vědomí toho, že Ministerstvo financí stejně veškeré žádosti o přiznání náhrady škody zamítá, odmítli se stěžovatelé této úřední šikaně podrobit a ve zjevně neúčinném způsobu vymáhání škody přímo z Ministerstva financí nepokračovali. Pokud toto jednání, které není možno označit jinak než jako pohrdání orgánu státní správy občanem, považuje Vláda za efektivní způsob vnitrostátních opravných prostředků, pak nezbývá než opětovně konstatovat, že stěžovatelé a další vlastníci domů s byty s regulovaným nájemným mají oprávněné obavy o další osudy České republiky, která zjevně přestává mít schopnost sama sobě efektivně vládnout. III.E.6.3. Pokud by stěžovatelé měli shrnout svoje stanovisko ke způsobu náhrad škod v rámci možností daných jim vnitrostátními prostředky nápravy, o kterých bylo pojednáno v předchozích dvou odstavcích, pak jim nezbývá než setrvat na svém stanovisku, že žádné takovéto efektivní nástroje nejsou. Snaha domoci se náhrady za regulaci nájemného je vždy individuální, vyčerpávající, šikanózní a finančně mimořádně nákladnou záležitostí, přičemž jedinou nadějí žadatelů je opět až projednání požadavku Ústavním soudem. S ohledem na počet těchto individuálních žádostí je idea vlády, že by se mělo postupovat tímto směrem, naprosto iluzorní a zcela sebedestruující. Její realizací by opět došlo k naprostému kolapsu justice a k mimořádnému vytížení i samotného Ministerstva financí.

F SHRNUTÍ – PŘÍMÉ ODPOVĚDI NA OTÁZKY SOUDU Otázka 1: Odhalují skutkové okolnosti tohoto případu existenci systémové situace, v níž namítané nedostatky vnitrostátního práva a praxe mohou vést k velkému počtu podobných stížností? Odpověď 1: I skutkové okolnosti tohoto případu mohou posloužit jako důkaz existence systémového porušování práva pokojného užívání vlastnictví. Veliké množství stížností je jasným důkazem systematického problému nejen proto, že téměř 5000 vlastníků se obrátilo se stížností k ESLP. Součástí případu J. Vomočila je i klíčová stížnost projednávaná soudem pod č. 22548/05, která je podávána i jménem velké skupiny členů hoření komory parlamentu ČR, kteří se snažili využít všech dostupných legálních prostředků, včetně stížností k Ústavnímu soudu aby toto systémové porušování lidských práv zastavili, ale bez úspěchu. 121

Viz přílohy č. 62 a 63; Žádost manželů Polatových ze dne 9.11.2006, odpověď Min. financí ze dne 8.12.2006. 122 Viz příloha č. 64; Žádost stěžovatelů o vyplacení finanční náhrady ze dne 20.4.2007. 123 Viz příloha č. 65; Odpověď Ministerstva financí ze dne 2.7.2007. 124 Viz příloha č. 66; Dotazník Ministerstva financí.

56

Otázka 2: Je tento případ (tyto případy) vhodný pro proceduru “pilotního rozsudku“ Odpověď 2: Tento případ rozhodně není nejvhodnější pro projednávání jako pilotní. Stěžovatel J. Vomočil svoji nemovitost koupil od původního vlastníka, takže škoda vzniklá tomuto původnímu vlastníku není započítána, kupní cena totiž odráží skutečnost, že nemovitost byla kupována s významným omezením vlastnických práv regulací nájemních vztahů a tak vzniká dojem, že škoda vzniklá stěžovateli, pokud se tento stav považuje za legální, je menší, než by vznikla původnímu vlastníkovi. Na rozdíl od případu paní M.Hutten Czapské, která představovala nejčastější případ poškozování lidských práv v Polsku, je tento případ zcela okrajovým. Stěžovatelé a vedlejší účastník řízení si dovolují navrhnout váženému soudu jiné tři případy, kterým soud dokonce původně přidělil právo prioritního projednání a které představují prakticky všechny důležité typy běžné v ČR. 1) Paroulek Ivan v. ČR pod č. 22548/05 2) Čapský Josef v. ČR pod č. 22548/05 3) Jošt Jan v. ČR pod č. 22548/05 Výhodou těchto stížností je i to, že stěžovatelé jsou schopni vydržet mediální tlak vlády a nehrozí, že by v dohledné době zemřeli, jak se to stalo u dvou ze soudem vybraných případů.

Otázka 3: Jaké vnitrostátní prostředky nápravy – pokud nějaké – ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy měl stěžovatel vyčerpat, aby splnil požadavky vyplývající z tohoto ustanovení? Odpověď 3: Teoreticky existuje mnoho možností, jak se obrátit na soud se žalobou: 1. Na nájemce 1) na plnění (placení obvyklé výše nájemného), 2) na vrácení neoprávněného prospěchu, 3) na určení výše nájemného. 2. Na stát: 1) na náhradu škody způsobenou regulací, 2) na nesprávný úřední postup. Stěžovatel využil některé možnosti avšak bez úspěchu. Jako člen vedlejšího účastníka OSMD byl průběžně informován o tom, že žádný z uvedených postupů nevedl u ostatních členů sdružení k nápravě. Jelikož bylo jasné, že se jedná o systémové selhání zapojili se do pokusu o nápravu i členové horní komory parlamentu a podali ve spolupráci s OSMD postupně tři stížnosti k Ústavnímu soudu na zrušení postupně vládou přijímaných čtyř pokusů jak nerespektovat nálezy Ústavního soudu a regulovat dál nájemné pod úroveň nákladů prosté reprodukce. Ústavní soud všem třem stížnostem vyhověl, avšak ani poté se situace nezlepšila, vláda nepřipravila právní předpis, který by vlastnická práva neporušoval a teprve po podání klíčové stížnosti 22548/05 k ESLP přijala zákon 107, který se snaží situaci v oblasti nájemného trochu zmírnit, nikoliv však vyřešit v souladu s Listinou. Otázka 4: Vyčerpal stěžovatel tyto prostředky? Odpověď 4: Stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které se zdály nadějné, ale byly neúčinné. Jako člen OSMD vyčerpal i nejzazší prostředek – stížnost k Ústavnímu soudu bez úspěchu.

57

Otázka 5: Je situaci, která je předmětem stížnosti, namístě považovat za trvající pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy? Odpověď 5: Ano, jediný krok, který vláda udělala bylo pod tlakem naší stížnosti k ESLP bylo přijetí zákona 107/2006 Sb., který trochu uvolnil výši nájemného v některých obcích, ale až v roce 2010 skončí platnost tohoto zákona bude dovoleno dosáhnout nájemné ve výši, která bude alespoň krýt náklady prosté reprodukce bytů (2 EUR/m2/měsíc) pouze v cca 30 obcích (z celkového počtu 6248) Některé odvolací soudy podaly stížnost k Ústavnímu soudu na zrušení tohoto zákona právě pro nedostatečnost regulačního procesu. Otázka 6: Představuje působení zákonů regulujících nájemné a omezujících další práva pronajimatelů v nájemních vztazích zásah do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 protokolu č. 1? Odpověď 6: Ano, výše nájemného je a v 99.5% obcí bude i po skončení platnosti zákona 107/2006 Sb, v roce 2010 regulována pod úroveň nákladů prosté reprodukce (určených v cenové relaci roku 2003). I když připustíme, že v některých lokalitách ani místně obvyklé tržní nájemné nedosáhne plného krytí nákladů prosté reprodukce, jsme toho názoru, že stát rozhodně není oprávněn nutit pronajimatele, aby finančně podporovali své nájemníky. Kromě regulace cenové je zde však i regulace právní, která nedovoluje vlastníkovi užívat svůj majetek, neboť výpověď nájemníkovi z tohoto důvodu podléhá rozhodnutí soudu, který klade vlastníkovi nesplnitelné podmínky: zajištění rovnocenného bytu včetně regulovaného nájemného, s kterým nájemce musí souhlasit a velmi často soud rozhodne že je proti dobrým mravům aby s nájemník stěhoval jen proto, že vlastník chce užívat svůj majetek. Také dispoziční právo s majetkem není respektováno, neboť stále platí, že kdo bude majetek vlastníka užívat vychází z rozhodnutí komunistického bytového odboru a formou přechodu nájmu v případě úmrtí, ale i odstěhování nájemníka nebo výměnou bytů rozhoduje nájemník. Otázka 7: Jestliže ano, byl tento zásah nezbytný za účelem kontroly užívání majetku v souladu s obecným zájmem? Pokud ano, byl tento zásah zákonný ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1? Odpověď 7: Jistý dočasný zásah pro udržení kontinuity nájemních vztahů byl pochopitelný a tolerovatelný. Jelikož však obecný zájem zachování bydlení pro sociálně potřebné vláda nebyla ochotna financovat, nahradila obecný zájem zájmem politickým a místo ochrany sociálně potřebných rozhodla se co nejdéle udržet privilegia volebně významné skupiny často bohatých regulovaných nájemníků na úkor méně početné skupiny pronajimatelů. Zásah byl tedy v rozporu s Ústavou, chyběl obecný zájem a nebyla poskytnuta žádná kompenzace a omezení vlastnických práv se dělo podzákonnými normami.

Otázka 8: Byla opatření určená ke kontrole zvyšování nájemného a zániku nájmu, tak jak byla v tomto případě aplikována od 15.prosince 1995, ve veřejném zájmu ve smyslu článku 1 Protokolu

58

č.1? Pokud ano. Jaký zvláštní veřejný zájem ospravedlňoval aplikaci těchto opatření českými státními orgány. Odpověď 8: Rozhodně nebyla kontrola nájemních vztahů motivována veřejným zájmem. Jediným argumentem bylo, že mezi regulovanými nájemníky jsou i lidé sociálně slabí a proto všichni regulovaní nájemníci mají mít zachováno toto privilegium, neboť je to pro vládu levnější řešení. Studie Sociologického institutu Akademie Věd ČR uvádí, že cca dvě třetiny podpory prostřednictvím regulace nájemného jde do kapes bohatých domácností a pouze třetina jde do kapes chudých domácností. Vládní materiály z roku 1995 uvádějí, že průměrné výdaje na nájemné v regulovaném sektoru byly 6% disponibilních příjmů rodin, takže byl prostor pro zvýšení nájemného. Ve svém podání k Ústavnímu soudu také ombudsman JUDr Motejl uvádí, že argument veřejného zájmu je pochybný. Koncem roku 1995 již v Německu dávno fungoval systém příspěvků na nájemné pro sociálně slabé a v roce 1997 již přestalo být třeba zasahovat do smluvní svobody v nájemních vztazích za obvyklé tržní nájemné. Otázka 9: Zachovaly české státní orgány spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a právem stěžovatele na pokojné užívání jeho majetku podle článku 1 Protokolu č. 1 Odpověď 9: Odpověď: Nikoliv, spravedlivá rovnováha mezi zájmem zachovat privilegium regulovaného nájmu pro skupinu regulovaných nájemníků a právem na pokojné užívání majetku nebyla zachována, jak konstatoval i Ústavní soud ve všech svých relevantních nálezech. Tyto nálezy Ústavního soudu nekončí rokem 2006, ale jsou vydávány i po tomto termínu. Jak plyne ze srovnávací studie parlamentního institutu i podrobnější studie Institutu regionálních informací situace v ČR byla ještě o něco horší než tomu bylo v Polsku. ;;Problém byl v tom, že mnozí ústavní činitelé, politici a ministerští úředníci byli právě členy oné privilegované skupiny, jejíž zájmy byly chráněny. Stát nezavedl žádné kompenzace škod, které tím vlastníci utrpěli. Tento stav trval s jistými deregulačními kroky v počátečních letech do roku 1996. Pak se ale jakákoliv deregulace nájemného zastavila a byla nahrazena pouhou valorizací. Jak jsme uvedli již výše přijetím zákona 107/2006, vynuceném hromadnými stížnostmi k ESLP, se sice zvolna rozeběhla deregulace nájemného v největších městech, ale i po skončení jeho platnosti bude v naprosté většině obcí regulovat nájemné pod úroveň nákladů prosté reprodukce, které určit v cenové úrovni roku 2003 Ústav soudního inženýrství na cca 2 EUR/m2/měsíc. A uvolnění smluvní svobody a možnost ukončení komunistickým režimem vnucených nájemních vztahů zajištěno není. Otázka 10: Hraje při posuzování otázky zachování spravedlivé rovnováhy mezi výše zmíněnými konkurujícími si zájmy nějakou roli skutečnost, že stěžovatel věděl o systému regulace nájemného v době kdy nabyl vlastnictví. Odpověď 10: Při přejímání vlastnictví v rámci restituce si byli původní vlastníci vědomi, že po krátkou přechodnou dobu nebudou mít plné dispoziční právo s majetkem zacházet (budou nuceni nechat zatím bydlet komunistickým režimem ,0vnucené nájemníky s nimiž nikdy nepodepsali svobodně nájemní smlouvu) ani vybírat ihned tržní nájemné. Podpis Úmluvy 21.2.1991 vládou a její ratifikace 18.3.1992 stejně jako programové prohlášení vlády ale zajišťovaly, že právo pokojného užívání majetku je chráněno a že deregulace nájemného

59

nebude pomalá. V roce 1996 se však jakákoliv deregulace zastavila, dále byla možná jen valorizace a až do přijetí zákona 107/2006 regulované nájemné stagnovalo a jeho podíl na disponibilních příjmech domácností se ještě více snižoval z cca 6% v roce 1998 na vládou uváděných 3.25% v roce 2005. Při přejímání vlastnictví později ale stěžovatelé věděli, že regulace nájmů v té formě v jaké byla uplatňována v ČR je v rozporu s mezinárodním právem i ústavním pořádkem a že tedy měla být ukončena a nahrazena politikou sociální pomoci státu sociálně slabým místo přenášení této povinnosti na pronajimatele. Tento proces úplné deregulace nájemného proběhl v Německu do roku 1997 bez protestů majitelů domů na nepřiměřenost přechodné doby, během které deregulace úspěšně probíhala. Selhání České vlády spočívalo v ignoranci sociálního problému státní pomoci sociálně potřebným v oblasti bydlení a přenesení této povinnosti na pronajimatele a bezdůvodným rozšířením výhod sociální pomoci i pro početné bohaté regulované nájemníky přičemž tyto ztráty nebyly státem nikdy kompenzovány. Otázka 11: Měl stěžovatel k dispozici účinný prostředek nápravy, jak to vyžaduje článek 13 Úmluvy, pokud jde o námitky vznesené na poli článku 1 odst. Č. 1? Odpověď 11: Neměl, jak je jasně prezentováno v klíčové stížnosti 22548/05, kde různí členové OSMD vyzkoušeli všechny vládou doporučené cesty nápravy vždy s negativním výsledkem a povinností zaplatit často neobvykle vysoké náklady soudního řízení a náklady právního zastoupení protistran. Několik málo soudních rozhodnutí z poslední doby, poté co Ústavní soud opakovaně vytkl obecným soudům, že odpírají ochranu práv vlastníkům sice připustilo mírné zvýšení nájemného nad úroveň danou zákonem 107/2006, nikdy ale ne na úroveň místně obvyklého nájemného. Otázka 11: Stal se stěžovatel při výkonu svých vlastnických práv obětí diskriminace v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 v porovnání s pronajimateli domů a/nebo bytů, na které se regulace nájemného nevztahuje? Odpověď 11: Stal se obětí intenzivní diskriminace v těch částech svých nemovitostí podléhajících regulaci nájmů oproti vlastníkům jiných nemovitostí, nezatížených regulací nájmů. V řadě případů byl vlastník nucen, chtěl-li užívat svůj majetek, koupit si od privilegovaného nájemníka své dispoziční právo ke svému majetku formou vysokého odstupného, za které byl pak nájemník ochoten byt patřící vlastníkovi uvolnit. Vláda vyšla nájemníkům vstříc i v tomto případě tím, že příjmy odstupného byly osvobozeny od daně. V závislosti na lokalitě je regulované nájemné z bytů někde až 10 krát nižší než obvyklé nájemné. Největší rozdíly jsou v malých obcích v blízkosti velkých měst. Ministerstvo financí ve své zprávě pro OECD uvedlo v roce 2005, že regulované nájemné je v průměru 3,5 krát nižší než obvyklé tržní nájemné. Diskriminováni jsou ale zejména nájemníci. Zatímco řada bohatých nájemníků má zaručeno nízké regulované nájemné, řada sociálně slabých nájemníků, zejména mladých rodin musí platit plnou tržní cenu svého bydlení navíc poněkud zvýšenou umělým nedostatkem bytů obsazených regulovanými nájemníky, neboť vláda nepřipravila adresný příspěvek, který by sociálně potřebným dovolil dosáhnout důstojným způsobem na místně obvyklé nájemné v přiměřeném bytě.

60

G ZÁVĚREČNÉ SHRNUJÍCÍ STANOVISKO STĚŽOVATELŮ K PROJEDNÁVANÉ PROBLEMATICE I STANOVISKU VLÁDY Po podrobném prostudování stanoviska Vlády jsou stěžovatelé jednoznačně přesvědčeni, že obhajoba vlády je nejen účelová, ale po právní i faktické stránce zcela eklektická. Při podrobném zkoumání jednotlivých bodů stanoviska vlády (a zejména toho, co v stanovisku vlády NENÍ obsaženo) je zřejmé, že argumentace vlády nemůže obstát. Stanovisko Vlády je pouze jedním z řady kroků Vlády, které jdou všechny jedním směrem: popřít vše, co popřít možné je, eliminovat škody a odradit stěžovatele a další majitele domů s byty s regulovaným nájmem od toho, aby se svých práv domáhali jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni. Za účelem dosažení tohoto výsledku je Vláda schopna se dopustit jakéhokoliv zkreslení skutečnosti. O tom svědčí na příklad požadavek vlády na předložení některých listinných důkazů (čemuž se stěžovatelé – členové vedlejšího účastníka řízení v zásadě nevzpírají) s tím, že se vlastně jedná „jen“ o nějakých padesát stížností, přičemž stěžovatelé jsou navíc zastupováni jednou advokátkou. Vládě přitom je velmi dobře známo, že těchto cca padesát stížností v sobě skrývá již dobře 5000 individuálních stěžovatelů, takže situace je podstatně komplikovanější, než se Soudu snaží předestřít. Vláda nelituje toho, že svým jednáním porušila Úmluvu a tímto nedůstojným způsobem pošlapala nejen práva svých občanů, ale i svoje mezinárodně-právní závazky. Tímto způsobem vyjadřuje vlastně i pohrdání k mezinárodnímu společenství Rady Evropy, ke kterému se formálně hlásí. Vláda – stejně jako mnohý jiný přestupitel zákonů – vůbec nelituje svého protiprávního jednání, ale lituje toho, že by za ně měla nést zodpovědnost. Stanovisko Vlády je pouze snahou o další přesun odpovědnosti na pokud možno další a další Vládu v dalším a dalším volebním období. Tento způsob jednání považují stěžovatelé za hrubě nedůstojný a poškozující nejen stěžovatele, nejen další majitele domů s byty s regulovaným nájmem, ale především celý právní řád a fungování České republiky. Z tohoto důvodu uvedené vyjádření vlády považují za nehodné představitelů Českého státu a jako jeho občané jej odmítají i bez ohledu na to, že v tomto sporu vystupují jako poškození.

61

H NÁVRHY NA DALŠÍ ZPŮSOB PROJEDNÁVÁNÍ SPORU. Stěžovatelé a vedlejší účastník řízení na základě všech výše uvedených bodů žádají, aby Soud 1) V těch bodech, na které stěžovatelé upozornili, požádal Vládu o doplnění stanoviska a předložení navrhovaných dokumentů. 2) Ve smyslu výše uvedených kritérií vybral další pilotní případy, které by byly způsobilé k projednání a které by plně pokryly projednávanou problematiku. Stěžovatelé i vedlejší účastník řízení jsou připraveni být v této věci Soudu maximálně nápomoci a mohou připravit na příklad 10 – 20 konkrétních případů, které budou jednotlivým kritériím stanoveným konkrétně Soudem odpovídat. 3) Vyzval, a to i v tomto stádiu řízení, Českou republiku, aby URYCHLENĚ ukončila protiprávní stav a přijala taková legislativní opatření, která by vedla k možnosti a) ukončit nejpozději do roku 2009 právní regulaci nájmů tak, aby majitelé měli možnost ukončit vnucené nájmy bytů s regulovaným nájmem výpovědí bez udání důvodu s výpovědní lhůtou jeden rok. (Tento návrh již vedlejší účastník opakovaně a marně vznášel na svých jednáních s Ministerstvem pro místní rozvoj, které bylo Vládou k těmto jednáním pověřeno) b) umožnit tím ukončení ekonomické regulace nejpozději v roce 2011, kdy má jíž být dokončena regulace dle náměrů zákona č. 107/206 Sb. 4) Rozhodl o tom, že stížnosti vybrané nyní Soudem jako pilotní, budou nadále projednávány s tím, že odmítá argumenty Vlády ČR o nepřijatelnosti stížnosti ve všech bodech, které mu Vláda ČR předložila. 5) Nařídil jednání ve věci nebo ve věci rozhodl bez jednání v nejkratší možné době. Stěžovatelé i vedlejší účastník řízení ubezpečují Soud, že jsou připraveni předložit Soudu jakékoliv materiály, o které by Soud požádal. Ubezpečují Soud svojí hlubokou úctou k němu a vyslovují naději, že jejich věc bude Soudem spravedlivě posouzena.

Jménem stěžovatele Johnyho Vomočila: JUDr. Klára Veselá Samková Jménem stěžovatele ART 38, a.s.: JUDr. Julie Šindelářová Jménem právních nástupců stěžovatele Morawcze: JUDr. Martin Kölbl

62