6.9.2013 19/02593
Úřad pro ochranu osobních údajů podplk. Sochora 27 170 00 Praha 7 k č.j. UOOU-07100/13-14
Podezřelá:
JUDr. Vlasta Parkanová, nar. 21.11.1951 trvale bytem Palackého 563, 391 01 Sezimovo Ústí
Právní zástupce:
JUDr. Tomáš Sokol, advokát Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s.r.o. se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2
Vyjádření podezřelé k oznámení o zahájení řízení o přestupku
Datovou schránkou/Doporučeně Plná moc
Digitálně podepsáno Jméno: JUDr. Tomáš Sokol Datum podpisu: 06.09.2013 12:02:42
Ve shora uvedené věci obdržela JUDr. Vlasta Parkanová (dále klientka) oznámení o zahájení řízení o přestupku. K tomuto jako právní zástupce klientky, jejíž plnou moc předkládám, podávám toto v y j á d ř e n í: 1) Klientka rozhodně popírá, že by se dopustila přestupku, který je v oznámení o zahájení řízení o přestupku (dále Oznámení) tvrzen. Rozhodně také popírá to, co je v Oznámení uvedeno, totiž, že zveřejnila protokoly, které obsahovaly osobní údaje v rozsahu - datum narození, adresa bydliště, telefonní číslo, zaměstnání, číslo občanského průkazu, rodné číslo. Nesporným naopak činí, že plně v souladu se svými právy obviněného informovala veřejnost o obsahu protokolů, na kterých naopak začernila osobní údaje, shora zmíněné, jejichž zveřejnění není nutné. Ponechala z logických důvodů jméno a příjmení a samozřejmě obsah protokolu, což zřejmě je to, co je v popisu skutku označeno jako „další informace uvedené v obsahu výpovědí“. Tyto materiály obdržela jako obviněná a užila jich na svoji celospolečenskou obhajobu. 2) Ve vztahu k právní kvalifikaci možného přestupku, totiž, že se jednáním v oznámení popsaným, měla klientka dopustit porušení povinnosti stanovené v § 15 odst. 1 zákona číslo 101/2000 Sb. (dále jen Zákon) je třeba především namítnout neurčitost vymezení údajného skutku, neboť uvedené ustanovení uvádí § 15 (1) Zaměstnanci správce nebo zpracovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, a další osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací. Není tedy patrno, zda je klientka či obecně obviněný, považován Úřadem na ochranu osobních údajů (dále Úřad) za zaměstnance správce nebo zpracovatele, případně jinou fyzickou osobu, která zpracovává osobní údaje, na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem případně další osobu, která v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přichází do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele. 3) Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2007, sp.zn. 9 Ca 261/2004, str. 7: Správním deliktem nemůže být porušení jakéhokoliv práva, ale porušení práva určitým způsobem kvalifikované, s určitým, jasným a přesným vyjádřením skutkových podstat deliktu při respektování zákazu retroaktivity v neprospěch odpovědné osoby. Jen upřesnění zákonných znaků správního deliktu je v souladu se zásadou zákonnosti (nullum crimen, nulla poena sine lege). Judikatura Nejvyššího správního soudu převzala názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v 2
rozsudku ze dne 25.5.1998, číslo jednací 6 A 168/95-15, že při ukládání sankce za správní delikt je třeba, aby ve výroku byl popsán skutek, za který je sankce ukládána, takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným.“. K tomuto judikátu rozhodně nevyhovuje popis skutku, tak, jak je uveden včetně jeho právní kvalifikace, neboť není patrné, z čeho je dovozována povinnost klientky k mlčenlivosti, respektive, jaký režim osob uvedených v § 15 odst. 1 zákona na ní dopadá. 4) Klientka je v postavení toho, kdo je jako obviněný a do jehož vlastnictví jsou převáděny kopie protokolů – úředních listin, vyhotovené jiným, aniž by měl jakýkoliv vliv na jejich obsah včetně toho, zda a v jakém rozsahu obsahují osobní údaje. Jsou jí předávány za velmi specifickým účelem, totiž aby je, podle své představy, využila pro svoji obhajobu v trestním řízení. Jeví se tedy jako zcela nezbytné jasné vymezení toho, pod jakou z kategorií, uvedených v citovaném ustanovení Zákona, má klientka dle Úřadu spadat. De iure nespadá pod žádnou. Mimo jiné proto, že běžná dispozice s protokoly o úkonech v trestním řízení není a nemůže být regulována Zákonem. Jak z dalšího vyplyne, není to ani technicky možné. 5) V této souvislosti je třeba důrazně připomenout, že zmíněné protokoly jsou záznamem výpovědi účastníků trestního řízení. Obsah protokolů včetně údajů umožňujících zjistit totožnost svědka není sice primárně vyhotoven k zveřejnění, ale jde o jednu z možností dle vývoje trestního procesu. Pokud ne jinak, k zveřejnění bez dalšího dochází formou soudního řízení. Žádný zákon nelimituje zveřejnění obsahu protokolů dříve, než se tak stane v rámci soudního řízení. Tento fakt zjevně nebere v úvahu popis skutku uvedený v Oznámení, jímž měl být spáchán přestupek. Podle tohoto popisu by musel být podezřelý kdokoliv, kdo obsah protokolu zveřejní. Tedy lhostejno zda před jejich čtením, případně výslechem svědků v soudním řízení nebo až poté, kdy se tak již zmíněným způsobem stalo. Jinými slovy, podle popisu skutku se přestupku může dopustit i soud, když provede veřejně výslech svědka anebo protokol včetně jména svědka přečte. Což je zjevný nonsens. A možnost nějaké diference, zjevně formulace skutku, zjevně nepřipouští. 6) Klientka neshromažďovala žádné osobní údaje, systematicky či nesystematicky, neboť pouze obdržela protokoly o výslechu svědků, tedy v podstatě kopie úředních listin a bez upozornění, že by s nimi nemohla nakládat dle své úvahy. Šlo ostatně o její vlastnictví. Klientka, jakožto politička, bývalá ministryně, bývalá místopředsedkyně PSP ČR a poslankyně, je osobou veřejně známou. Nyní je trestně stíhána pro skutek, který popírá a jehož se měla dopustit v postavení ministryně a v souvislosti s výkonem své funkce. Konkrétně údajně chybným rozhodnutím, v jehož důsledku měla vzniknout ČR škoda zhruba o rozsahu půl miliardy Kč. Trestní stíhání bylo zahájeno v době výkonu poslaneckého mandátu. Muselo být proto rozhodováno o vydání k trestnímu stíhání. Již v souvislosti s rozhodováním o vydání pro trestní stíhání a následně v souvislosti s trestním stíháním jako takovým, byla veřejnost obsáhle a podle názoru klientky zcela jednostranně a nepravdivě informována o důvodech a okolnostech trestního stíhání, respektive o údajném skutku, kterého se měla dopustit. Klientka ovšem obvinění popírá a popírala. Od začátku tvrdí, že se žádného pochybení nedopustila. Mimo jiné poukazuje na to, že desítky osob, které se ve věci podílely na procesu schvalování nákupu letadel, 3
považovaly celou operaci za korektní, výhodnou, či minimálně na ní neshledávaly nic závadného. 7) Což se týká rozsáhlého týmu pracovníků Ministerstva obrany ČR a také pracovníků Ministerstva financí ČR. To také všechny provedené výslechy potvrzují. Ve chvíli, kdy trestní stíhání dospělo ke svému konci (což ale není pro toto řízení podstatné), považovala klientka za zcela legitimní a v souladu s ústavním právem na svobodné šíření informací, předložit veřejnosti to, co bylo shromážděno jako důkazy v trestním řízení. A tak dokumentovat pravdivost své obhajoby o tom, že se žádného trestného činu, žádného protiprávního jednání, ale ani žádného pochybení, nedopustila. Svoboda projevu a právo na informace je zaručena čl. 17 Listiny základních práva svobod, přičemž podle 4. odst. tohoto čl. může být tato svoboda omezena zákonným způsobem - zákonem, jde-li o opatření demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Takový důvod zde ale neexistuje. Obvinění ze spáchání trestného činu je především formální akt podle trestního řádu. V jeho intencích také další vyšetřování probíhá a dle něj je také rozhodováno o relevantní otázkách, zjednodušeně řečeno o vině a případně trestu. A rozhodují osoby, trestním řádem k tomu povolané. To však rozhodně neznamená, že obvinění z trestného činu nemá širší, celospolečenskou dimenzi. Zejména jde-li o tzv. osobu veřejného zájmu a veřejnost je také informována o podstatě obvinění. Bylo by naprosto absurdní dovozovat, že obviněný musí trpně čekat, jak vyšetřování formálně skončí a nesmí se již předem bránit a snažit se očistit před veřejností. A to včetně toho, že zveřejní obsah svého vlastnictví, tedy kopie úředních listin, které obdržel. Omezovat jej v nakládání s tímto osobním vlastnictvím principiálně jistě lze, ale jen výjimečně, na základě zákona a s jasným vysvětlením, proč zrovna v daném případě nemůže svá ústavní práva vykonávat bez omezení. Typicky například pokud by tím prokazatelně ovlivňoval probíhající trestní řízení. Nikoliv ovšem s obecným poukazem na to, že prostě kopie úředních listin zveřejnil. 8) Jak řečeno, ve věci jde o kopie protokolu. Sám protokol je zakládán do vyšetřovacího spisu a kopie je předána obviněnému a stává se jeho osobním vlastnictvím. Na obsahu této kopie nemůže nic měnit a logicky nemá ani žádné jiné povinnosti, které ukládá Zákon osobám, které z jakéhokoliv důvodu zpracovávají osobní údaje. Stejně jako je tomu v případě kopie jiné úřední listiny a snad s výjimkou, že by vlastník více takových listin z nich vypisoval osobní údaje a s nimi samotnými potom nějak nakládal. Případně nakládal systematicky. Obviněný jako vlastník kopií protokolů zcela jistě není správce nebo zpracovatel osobních údajů ve smyslu Zákona a také mu nelze ukládat povinnosti dle tohoto Zákona. V řadě případů by to bylo zcela absurdní. Zbývá tvrzená povinnost mlčenlivosti, kterou ale žádný zákon ve vztahu k vlastnictví kopií protokolů obecně neukládá. Zvláštní režimy utajovaných písemností zde není třeba uvažovat. 9) Výklad, o který se pokouší Úřad při formulaci údajného skutku klientky by především znamenal zásadní a nepřípustné zúžení obhajoby. Obviněný má plné právo obracet se na nejrůznější osoby, právnické či fyzické v rámci své obhajoby a konzultovat s nimi svůj trestní případ včítaje v to i předkládání potřebných dokumentů, například protokolů o úkonech v trestním řízení. Jsou to či mohou to být 4
kromě obhájců nebo obhájce odborníci, jde-li o odborný problém, případně znalci, osoby, u nichž přichází v úvahu jejich navržení jako svědka, jimiž je třeba předestřít obsah výpovědi jiného svědka, osoby, které by případně nabídly záruku za obviněného, který je ve vazbě a logicky mají právo být informovány o tom, jaký je stav trestní věci toho, za kterého by měly záruku převzít a řada jiných osob. Kupříkladu pracovníkům pojišťovny v souvislosti s jednáním o možném odškodnění poškozeného. Stricto sensu i jen předložení kopií protokolů obhájci by bylo porušením mlčenlivosti, která není v konstrukci uvedené v Oznámení nijak limitována a nemá ani výjimky. 10) Už vůbec by pak nepřicházelo v úvahu předat i jen část kopií protokolů mediím a jejich následné zveřejnění, což se děje tak často, že nemá smysl to dokazovat a lze to považovat za notorietu. I to, jak výše zmíněno, může být součástí obhajoby v širším slova smyslu. 11) Přitom, jak již také bylo naznačeno, trestní řízení v soudní fázi je principiálně veřejné a v rámci této veřejnosti jsou či mohou být vyslýcháni svědci, vyslechnutí v přípravném řízení a tedy plně ztotožněni pro širokou veřejnost. To se ostatně v řadě případů děje a informace o těchto osobách - vyslýchaných svědcích, jsou zveřejňovány i v médiích. V řadě případů se tak ostatně děje již v přípravném řízení, kdy novináři informují o tom, kdo se dostavil k výslechu a případně, o čem byl vyslýchán. Přitom, z hlediska konstrukce skutku v Oznámení a ostatně zaměření Úřadu, není podstatný obsah výslechu, ale totožnost vyslýchaného. A ta je bez jakýchkoliv problémů či pochybností zveřejňována. 12) Není jasné, proč by měl obviněný být podrobován jakémusi speciálnímu režimu povinné mlčenlivosti a do kdy by takový režim měl platit. Tedy například, jestli by obviněný byl povinen zachovávat mlčenlivost o tom, co je obsahem kopie protokolu jemu předané i za situace, kdy již probíhá hlavní líčení, případně, zda je povinen zachovávat mlčenlivost pouze do doby podání obžaloby nebo do doby projednání věci, anebo zda se tento režim mění nějakým jiným způsobem. V tom případě by ovšem musel zákon takovýto režim jasně upravovat, protože jinak, vycházeje ze základních principů právního státu, co není zákonem zakázáno, je dovoleno. A následky jednání musí být předvídatelné. Je-li dovoleno zveřejnit jméno a příjmení obviněného či svědka v hlavním líčení, či obecněji před soudem, pak by muselo být jasně (zákonem) řečeno, že obviněný takové právo samostatně nemá. To ovšem žádný právní předpis neuvádí. 13) Závěrem třeba připomenout i zákaz diskriminace a princip spravedlivého procesu. Podle níže citovaného ustanovení trestního řádu: § 8a (1) Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím 5
rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. (2) Při poskytování informací podle odstavce 1 orgány činné v trestním řízení zvlášť dbají na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let. (3) Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2. Vyhradí-li si v přípravném řízení státní zástupce právo poskytnout informace o určité trestní věci, může je policejní orgán poskytnout jen s jeho předchozím souhlasem. 14) Je zjevné, že i když s jistými omezeními, orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny zveřejnit informace o probíhajícím trestním řízením, přičemž zásadním omezením je pouze ohled na cíl sledovaný trestním řízením. Rozhodně nelze z tohoto ani z jiného ustanovení trestního řádu dovodit, že by orgány činné v trestním řízení měly jakousi absolutní mlčenlivost, kterou se pokouší konstruovat Oznámení pro obviněného. Jinými slovy, pokud tím nezmaří účel sledovaný trestním řízením, mohou orgány činné v trestním řízení sdělit totožnost obviněného, skutek, pro který je stíhán a obdobně zveřejnit i totožnost svědků. Ostatně to se také, takříkajíc dnes a denně, odehrává. Policie či státní zastupitelství vydá prohlášení, že bylo sděleno obvinění konkrétní osobě, pro jaký skutek a jak kvalifikovaný a namnoze i to, kdo má být nebo byl ve věci vyslechnut jako svědek. Příklady, pokud by snad tuto notorietu bylo třeba dokazovat, lze dodat. Jen namátkou lze připomenout nedávno zahájené trestní stíhání tří exposlanců a dalších osob, které probíhalo prakticky v přímém přenosu, včetně výslechu svědků. Bylo by naprosto nepřiměřené, diskriminační a v rozporu s právem na fair trial, upírat obviněnému právo postupovat stejným způsobem a podat veřejnosti svoji verzi důvodů trestního stíhání a jeho výsledků. Opět s respektem k smyslu a účelu trestního řízení, což ale je pro účely tohoto řízení irelevantní kategorie. Jisté toliko je, že s ochranou údajů o totožnosti svědků jako s nějakou speciální povinností trestní řád nepočítá, zveřejňování je zcela běžné a tak logicky nemůže jít o delikt podle Zákona. O ten nemůže jít ani za situace, kdy by snad formálně k porušení Zákona došlo, ovšem v rámci realizace ústavních práv, která musí mít přednost.
JUDr. Tomáš Sokol právní zástupce JUDr. Vlasty Parkanové
6
