Vyjádření času: forma a její percepce

83

Vyjádření času: forma a její percepce Příspěvek k poznání ontogeneze řeči a metajazyka česky mluvícího dítěte Eva HÖFLEROVÁ Abstrakt Chápání času, jeho trvání a způsobu plynutí je součástí abstraktního myšlení. Komunikační potřeby však vyžadují, aby se formálních prostředků pro vyjádření děje v čase zmocnily děti už v raném dětství, tedy v období myšlení výhradně konkrétního. Text popisuje poznatky z výzkumu sledujícího dětské gramatické prekoncepty. V percepci těch sdělení, jejichž významovým centrem je informace o čase, byly pozorovány jevy osvětlující vývoj myšlení a ontogenezi řeči v raném dětství. Ukazuje se, že dítě chápe výpověď komplexně, slovesný tvar pro něj není při umisťování děje v čase vždy směrodatný – upřednostňuje adverbiální výrazy, které mu umožňují účinnější orientaci v abstraktním prostoru časových dimenzí. Tam, kde časová pásma sousedí, je pak schopno vnímat (často v rozporu s formou slovesa) oblast průniku dějů. Klíčová slova ontogeneze řeči, rané dětství, abstraktní myšlení, slovesný čas, vid, časové adverbium Kontakt Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezská univerzita v Opavě [email protected]

Text vznikl za finanční podpory projektu GAČR P407/12/1830 Vztah kognitivních struktur žáka a struktur jazykového systému v procesu edukace českého jazyka.

Úvod

Rozumět sdělením, jejichž význam spočívá v informaci o čase, a zároveň umět taková sdělení srozumitelně produkovat je dovednost, která je v ontogenezi řeči budována jako jedna z posledních1. Vytváří se obtížně – v několika fázích (viz kap. 3). V předškolním věku dítě zvládne slovesné formy pro vyjádření dějů ve všech časových pásmech, v aktuální komunikaci – v kontextu – chápe i významy frekventovaných časových adverbií (včera, dnes, dřív, potom, zítra atd.). Teprve v období řízeného jazykového vyučování, kdy má za úkol posoudit časovou platnost dějo1

J. Kesselová (2008, s. 155 – 167) na základě analýzy materiálu uvádí, že první verbální signál o existenci myšlení o čase se objevuje až po dovržení 2. roku věku – spolu se signály o uvědomování si příčinnosti, kognitivních operací a jiných jevech abstraktního charakteru.

84

Vyjádření času: forma a její percepce

vého slovesa (v materiálu školních učebnic), vyjde najevo, že chápání kategorie času není ještě vyvinuto zcela. Východisky pro úvahy o porozumění výpovědím s časovými údaji tedy musejí být možnosti jazyka na straně jedné a limity dětského chápání časových dimenzí na straně druhé.

1 Jazykové prostředky pro vyjádření děje v čase Umístění děje do časového pásma se realizuje následujícími prostředky (popř. jejich kombinací): tvarem slovesa, spojením slovesa a adverbiale, u souvětných vyjádření kombinací těchto prostředků a větosledem.2 Při konstatování, že současná čeština má pro vyjádření děje v čase tři formy, tvary pro préteritum, prézens a futurum, je nutno zdůraznit fakt, že přiřazení tří forem ke třem časovým pásmům nemůže být zjednodušeně přímočaré. Průniky (nerealizovatelné formou slovesa) vyplývají z nejednoznačnosti tzv. okamžiku promluvy a ze sémantiky kategorie vidu.

1.1 Časová pásma a okamžik promluvy Slovesné formy nevyjadřují vzájemný vztah na časové ose „sousedících“ dějů, i když mezi konkrétními objekty tvořícími obsah výpovědí s nestejným časovým zařazením takový vztah jistě je a do časové dimenze významově proniká. Čeština nemá např. slovesnou formu pro děj, který započal v minulosti a končí v aktuálním okamžiku promluvy. Moment promluvy je pomíjející (okamžitě) a to je v kontrastu s intenzitou prožívání přítomnosti a sémantikou dějů, jež s přítomností souvisejí směrem do minulosti i do budoucnosti. Prézentní tvary tak musejí pokrývat širší pásmo, než je jen okamžik promluvy. J. Panevová (1971, s. 24 – 25) píše o „roztažnosti“ pojmu okamžik promluvy a z toho plynoucích výkladů o různých typech prézentu aktuálního a neaktuálního. Jan Chloupek (1984, s. 89 – 90) vysvětluje možnost „prézentnosti“ dějů formulovaných přítomným časem jako soulad mezi vědomím mluvčího a adresáta – rozdíl mezi aktuálním okamžikem promluvy a aktuálností referované skutečnosti nepotřebují oba komunikanti zpřesňovat, adresát toleruje mluvčím široce prožívané pásmo aktuálnosti, prézentnosti. Jako příklad uvádí výpovědi: Blížíme se k cíli. Jsem u Vás v choulostivé záležitosti.

1.2 Slovesný vid se zřetelem na dětskou řeč Potřeba reflektovat v časových vyjádřeních nejen plynutí času, ale i sémantické odstíny slovesa označujícího děj se v češtině realizovala postupným ustalováním slovesného vidu. Ten byl schopen nahradit i ztrátu gramatického významu jednoduchých minulých časů – vyjádření relace mezi ději minulými. Dvě vidově rozdílné 2

V tomto příspěvku se zabýváme pouze okolnostmi vyjádření děje v čase a chápání časových dimenzí v nesouvětné výpovědi, ponecháváme stranou problematiku větosledu.

Registre jazyka a jazykovedy

85

formy se ustálily i pro časově obtížně rozčlenitelnou budoucnost. Relace mezi dvěma ději probíhajícími v témže časovém pásmu se tedy vyjadřují vidovou opozicí, samostatnými lexémy, popř. větosledem, je-li výpověď souvětná. Dítě si vidovou opozici v pásmu pro minulost i budoucnost uvědomuje a začíná ji zvládat poměrně brzy – již v předškolním věku. Na rozdíl od dospělých se jí však zmocňuje (tvoří potřebné tvary s ohledem na komunikační situaci) nejdříve pomocí sufixů a infixů (Pačesová, 1979, s. 92), prefixy nechápe jako tvarotvorný formant. Spojováním sufixů (přidáváním -vá- v sufixální části slovesa) dokáže vyjádřit i další sémantické vlastnosti jednoho ze sloves vidové dvojice, např. durativnost i frekventativnost – vše však pouze s oporou o zkušenost s konkrétními objekty.

2 Časová dimenze v ontogenezi řeči Obtížnost vnímání časové dimenze koresponduje s postupným dlouhodobým vývojem abstraktního myšlení. Podle J. Piageta3 zvládá dítě při vytváření pojmu času postupně tři typy operací: 1. Řazení událostí (pochopení časové následnosti); 2. spoluzahrnování intervalů mezi bodovými událostmi (pochopení trvání); 3. pochopení měření času (v souvislosti se změnami v prostoru), pochopení toho, že plynutí času je rovnoměrné, bez vztahu k povaze dějů probíhajících v minulosti, přítomnosti či budoucnosti. První krok, řazení událostí v čase a jejich jazykové vyjádření, zvládne dítě v předškolním věku. Druhý typ myšlenkové operace – pochopení trvání (a ukončenosti) děje v příslušném časovém pásmu již přináší obtíže, slovesa (perfektiva i imperfektiva) jsou často doplňována neslovesnými lexémy zpřesňujícími vyjádření o ději. Vytvoření takového verbálního konglomerátu vyžaduje jak jistý stupeň abstraktního myšlení, tak jistou úroveň komunikační zkušenosti. Zvládnutí druhé fáze je podmínkou pro úspěšný průběh fáze třetí, jejímž výsledkem je schopnost uvažovat o čase jako o rovnoměrném procesu, tedy schopnost odlišit fyzikální plynutí času od plynutí času měřeného subjektivními prožitky. Zajímavé je, že pro dítě upřednostňující při osvojování gramatiky mateřského jazyka především pravidelnost (Pačesová, 1979, s. 127 – 157)4 není problematické užívání prézentních tvarů pro budoucnost. Fáze, kdy chybuje (budu sednout), trvá jen velmi krátce. Již v závěru předškolního věku dítě pochopí systémovost realizovanou jako symetrii, ale i užitečnost asymetrie v jazyce.5 3

4

5

V publikaci Psychologie dítěte (1997, s. 97) je tato klasifikace výslovně uvedena jako syntéza předchozích Piagetových prací. V textu výše se tedy neodkazujeme na spoluautorku citovaného díla B. Inhelderovou. U sloves se to např. projevuje tím, že si pravidelné, avšak nekorektní tvary samo tvoří (nejen v situacích, kdy se uplatňuje supletivnost, např. půjdu – on tam pudel…, ale i jinde – napíšu, on to taky napíšel). J. Pačesová v 5. kapitole citované monografie uvádí příklady na tvoření symetrických (i když nekorektních) tvarů ve slovesných, ale i jmenných kategoriích. František Kopečný (1972, s. 71) se vyslovuje k asymetrii v jazyce: „Skutečnost asymetrie v jazyce není v nepřekonatelném rozporu s požadavkem a předpokladem jeho systémovosti. Systémovost totiž neznamená lineární

86


3 Percepce výpovědí o ději u dětí na začátku školní docházky V rámci studia dětských gramatických prekonceptů6 navazujeme na naše předchozí dílčí pozorování a věnujeme se recepci, percepci i produkci výpovědí, jejichž centrálním významem je sdělení o ději probíhajícím v některém z časových pásem. V pilotním výzkumu7 jsme narazili na několik zajímavých jevů, jež nejen osvětlují fáze osvojování časových dimenzí (viz výše), ale měly by se stát důležitou korigující informací pro ty mluvčí, kteří se na rozvoji dětské řečové kompetence podílejí.

3.1 Prézens pro děj přítomný a budoucí Z jevů, jež jsou již v pilotním výzkumu pozoruhodné, je nutno především zmínit téměř úplné pochopení platnosti prézentu dokonavých sloves pro děj budoucí. Čeština prézentním tvarotvorným formantem signalizuje souvislost s dějem (činností či stavem) počínajícím v přítomnosti, vidovou charakteristikou však děj od okamžiku aktuální promluvy odděluje. Je to jediná slovesná forma, která připouští těsnou souvislost (nikoli však průnik) dvou časových pásem. Vědomí rozdílu gramatického času u slovesných tvarů s prézentním sufixálním tvarotvorným formantem je jistě projev pozoruhodného smyslu dítěte pro jazykový systém mateřského jazyka. Vzhledem k procesu uchopování vidu – (jak bylo uvedeno s odvoláním na J. Pačesovou výše), tedy k preferování sufixálních signálů pro rozlišení sloves rozdílných jak vidově, tak z hlediska způsobu slovesného děje – bude zajímavé ověřit, jak souvisí schopnost časově správně identifikovat perfektiva s prézentním sufixálním formantem právě s touto skutečností.

3.2 Slovesná forma a příslovce času Druhým zajímavým jevem, který byl zaznamenán, byla vysoká „chybovost“ při určování časové platnosti takové výpovědi, v níž vedle slovesa v některém z tvarů pro préteritum, prézens či futurum bylo užito i časové adverbiale. Šetření probíhalo ve dvou fázích – nejdříve byly dětem předloženy věty bez časového výrazu, poté (následující den) tytéž věty8, ovšem už s časovým výrazem – adverbialem (příslovcem nebo substantivem s předložkou). Pro ilustraci popíšeme

6

7 8

pravidelnost — a to ani tehdy ne, když bychom jazyk chápali jako autonomní organismus; ani tam se nesetkáme se systémovostí geometrickou. Ale jazyk nelze – jakožto jev společenský – vůbec ani s organismem srovnávat. Je po své společenské stránce i ergon i energeia, i hotový výtvor i stálá (třebaže často mimovědomní) tvorba a už tím je dán jak fakt asymetričnosti, tak tendence po jejím odstraňování, ale i naopak udržování a vznikání.“ Úvodní fáze výzkumu je shrnuta v kolektivní publikaci Čeština ve škole 21. století – III. Jazykové jevy v dětských prekonceptech. Sledují se zde možnosti zjištění prekonceptu komunikační funkce výpovědi, prekonceptu slova a vybraných gramatických kategorií. Viz příspěvek E. Hájkové v tomto sborníku na s. 91 – 95. Věty předložené v druhém souboru byly lexikálně jen mírně obměněny – aby nebyly ztotožňovány s větami v souboru prvním. Podstatné bylo to, že bylo zachováno přísudkové sloveso ve významu i formě a že sloveso v každé větě bylo rozvito jedním časovým adverbiale. (Blíže v Kol. Čeština ve škole 21. století – III. Jazykové jevy v dětských prekonceptech. Praha: PedF UK, v tisku.)


87

dva dílčí jevy z pilotního šetření, posuzování vět s příslovcem právě a příslovcem ihned. Slovo právě Jednu z testovaných skupin tvořilo 24 sedmiletých dětí ze dvou škol9. V první fázi byl předložen test o 11 větách s přísudkovým slovesem v jedné ze základních časových forem. Ve druhé fázi dostaly tytéž děti k vyjádření podobný soubor vět s týmž přísudkovým slovesem, tentokrát však bylo sloveso rozvito časovým příslovcem. Zjišťování bylo prováděno před výukou o slovesech a jejich gramatických kategoriích, děti identifikovaly zařazení děje do časového pásma pomocí výrazů „stalo se“ „děje se“, „stane se“. Ilustraci výsledků provádíme na úvodních větách výše zmíněných souborů: Tabulka 1: Vliv příslovce času na určení časového pásma

Soubor I II

Text Jana zakopla. Eva právě zakopla.

Děj v minulosti 18 210

Děj v přítomnosti 4 22

Jiné řešení 2 -

Je zřejmé, že přítomnost adverbia právě mělo pro rozhodnutí zařadit větu do skupiny označené „děje se“, tedy k prézentu, rozhodující význam.11 Děti měly v pracovních listech vyznačit, podle čeho se rozhodly větu (v Souboru II) do příslušné skupiny zařadit. Podtrhávaly slovo právě, ale velmi často i celou větu. Vnímaly tedy sdělení jako komplexní referování o ději již proběhlém, ovšem v širokém časovém pásmu – od minulosti až k okamžiku promluvy. Okamžik promluvy (chápaný šíře) je pro dítě přehlednější prostor než pásma jiná, fungují zde lépe asociace ke kontextovým objektům konkrétní povahy, myšlení tedy probíhá snáze. Může se (teoreticky) nabízet otázka, zda výstavba výpovědi Eva právě zakopla, kde koexistuje časová forma pro děj minulý a adverbium zřetelně označující (dokonce zdůrazňující) přítomnost, je v souladu s komunikační normou, zda není konstruktem s rysy nedokonalého formulačního vyjádření děje v čase. Ověření v ČNK (Oral2006 a Oral2008)12 přineslo tyto výsledky: V 50 % se slovo právě vyskytuje 9

10

11

12

Školy se v mnoha ohledech odlišovaly – jedna z nich byla škola městská (pražská), druhá venkovská z okresu Frýdek-Místek. Výsledky zjištěné v testech však byly totožné. Zdůrazňujeme, že se jednalo o pilotní šetření. Ze dvou správných řešení lze za relevantní považovat pouze jedno, druhý výsledek byl z pracovního listu, jenž vykazoval výrazné známky tipování ve všech položkách. Podobných šetření bylo v rámci pilotního výzkumu v projektu učiněno několik. Jejich vyhodnocení a pozorná interpretace zohledňující obdobné výzkumy domácí i zahraniční by měly v budoucnu přispět k racionalizaci didaktických postupů při výuce mateřského jazyka i jazyků cizích. Orientační zjištění bylo učiněno z 50 náhodně vybraných textů z každého uvedeného korpusového souboru.

88


jako rozvíjející člen přísudkového slovesa v préteritu, 41 % bylo ve vztahu se slovesem v prézentu, 2 % se slovesem ve futuru, 3 % ze vzorku bylo klasifikováno jako partikule, 4 % dokladů nemohlo být spolehlivě klasifikováno. Slovo právě tedy funguje v běžných textech jako spojovací prvek k aktuálnímu okamžiku promluvy z obou sousedících časových pásem – z minulosti i budoucnosti. Slovo ihned Vybíráme příklad z jiného testu: Dětem byl předložen text o šesti větách, které tvořily souvislý celek.13 Materiál byl graficky upraven tak, aby byl přístupný k recepci a vyhodnocení sedmiletými dětmi. Opět měly určit, do jakého časového pásma jednotlivé výpovědi patří. Posouzení v pořadí druhé věty (Tatínek pro ni jel ihned na nádraží) přineslo opět nápadně vysoké procento „jiných“ řešení: Do pásma „stalo se“ ji zařadilo 38 % dětí sledované skupiny, do pásma „děje se“ 46 % a do pásma označeného „stane se“ 16 % dětských respondentů. Ověření o výskyt slova ihned v korpusech14 přineslo následující zjištění: 2krát se slovo ihned pojilo s přísudkovým slovesem v préteritu, 3krát se slovesem v prézentu, 10krát s futurem, 1krát s imperativem a 1krát s infinitivem. Vyčíslení v procentech pro srovnání s percentuálním výskytem dětských „chybných“ a správných řešení by postrádalo smysl: jednak z toho důvodu, že výskyt slova ihned v korpusech byl nízký (vybírali jsme jen korpusy mluvených textů, vědomi si toho, že převážně mluvená řeč formuje jazykové vědomí malých dětí), hlavně však proto, že při interpretaci žákovských výsledků nehledáme mluvnickou správnost, ale směry uvažování o gramatických kategoriích, gramatické prekoncepty. Děti zcela v souladu s komunikační praxí připustily platnost výpovědi s adverbialem ihned ve všech časových pásmech.

4 „Průniky“ časových pásem jako komunikační potřeba Ukazuje se, že v řeči dospělých i v řeči dětí hraje významnou roli fakt, že příslovce času nelze zjednodušeně ztotožňovat jen s jedním časovým úsekem, i když k tomu význam příslovečného výrazu v mnoha případech vybízí (slova teď, právě, hned evokují především šíře chápanou přítomnost). Příslovcí s jednoznačnou časovou sémantikou není mnoho (např. zítra, včera, ale nikoli už slovo dnes). Mnohá příslovce času rozvíjejí slovesný tvar jakéhokoliv časového pásma (často, obvykle, hned, vždycky) a pomáhají tak překlenout důsledky absence těch slovesných forem, které by zahrnuly referování o ději minulém nebo budoucím sahajícím až k okamžiku promluvy. Protože dítě vnímá text komplexně, zařadí výpověď s příslovcem zpravidla do toho časového pásma, které zřetelně signalizuje právě přís13

14

Opět k nám přijela babička z Moravy. Tatínek pro ni jel ihned na nádraží. Jako obvykle si spolu hrajeme celý den. Babička v poledne připravuje oběd. Dnes půjdeme společně do ZOO. Potom se babička vrátí vlakem domů. Z korpusů Oral 2006, Oral2008, pmk, bmk a korpusu Schola2010 bylo získáno 17 dokladů.


89

lovce (viz výše příklad s větou Eva právě zakopla). Pokud jsou však příslovce časově nevyhraněná (ihned), záleží na kontextu, v němž dítě adverbium děj doprovázející často slýchá, na tom, jaké asociace plynoucí z komunikačních zkušeností při uvažování o slově ihned má.15 Adverbia totiž tvořila při získávání představ o čase první pojmenovávací soubor (srov. Kesselová, 2003, s. 103 – 104, Pačesová, s. 112) a jsou stejně jako ostatní slova deiktické povahy základem kognitivních struktur.

5 Závěr I když jsou naše zkoumání procesu získávání jazykových kompetencí cílená na projevy vztahující se k myšlení o čase teprve v počátcích, lze konstatovat: Dítě dokáže ve sdělení identifikovat děj a zařadit ho na časovou osu. Velmi dobře rozlišuje vidový rozdíl u sloves s prézentním tvarotvorným formantem, zpravidla se nemýlí při identifikaci prézentních tvarů pro budoucnost. Pokud je sloveso v syntagmatu s adverbiem, má dítě sklon upřednostňovat v hodnocení časový prostor obsažený v sémantice adverbia. Jestliže je adverbium z hlediska distribuce v časových pásmech nevyhraněné (dnes, hned, právě, vždycky), posuzuje dítě sdělení komplexně a při řešení zpravidla převládne vliv asociace k vlastní komunikační zkušenosti.

Seznam bibliografických odkazů: HÖFLEROVÁ, E.: Slova v myšlení o čase. [Words in thinking about time.] In: Čas v jazyce a literatuře. M. Čechová, D. Moldanová, Z. Millerová (Eds.). Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2005, s. 50 – 54. CHLOUPEK J.: Časové zařazení děje. [Inclusion of action in the temporal categories.] In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity. Studia minora Facultatis philosophicae Universitatis Brunensis, A 32, 1984, s. 89 – 95. KESSELOVÁ, J.: Sémantické kategorie v ranej ontogenéze reči dieťaťa. [Semantic categories in the early ontogenesis of speech of a child.] In: Štúdie o detskej reči. Ed. Daniela Slančová. Prešov: Prešovská univerzita, 2008, s. 121 – 167. Kol. Čeština ve škole 21. století – III. Jazykové jevy v dětských prekonceptech. [Czech Schools in the 21st Century – III. Linguistic phenomena in children's preconceptions.] Praha: PedF UK, v tisku. KOPEČNÝ F.: K symetrii a asymetrii v jazyce. [Symmetry and asymmetry in language.] Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2 – 3, s. 68 – 71. PAČESOVÁ J.: Řeč v raném dětství. [Speech in early childhood.] Brno: UJEP, 1979. 170 s.

15

Přesvědčili jsme se o tom v řízených rozhovorech, kdy se děti, jež také test absolvovaly, vyslovovaly k řešením svých (neznámých) spolurespondentů. Dítěti bylo předloženo ke komentáři jedno z chybných řešení. Chybu identifikovalo. Na otázku výzkumníka, proč si myslí, že věta Tatínek pro ni jel ihned na nádraží neříká, že se děj teprve stane, dítě odpovídá: „Ono už se to stalo“. Následuje dotaz, podle čeho tak soudí. Dítě zdůvodňuje: „Protože je tam napsáno ihned“. Slovo ihned je patrně asociačně spjato s činností, která musí být vykonána neprodleně, a proto je celá situace považována za rychle odsunutou do minulosti.

90


PANEVOVÁ, J. – BENEŠOVÁ, E. – SGALL, P.: Čas a modalita v češtině. [Time and modality in Czech.] Praha: Universita Karlova, 1971. 169 s. PIAGET, J. – INHELDEROVÁ, B.: Psychologie dítěte. [The Psychology of the Child.] Praha: Portál 1997. 144 s. Elektronické zdroje: Český národní korpus – PMK. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2001. [Cit. 2013-08-08.] Dostupný z WWW:< http://www.korpus.cz>. Český národní korpus – BMK. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2001. [Cit. 2013-08-08.] Dostupný z WWW:< http://www.korpus.cz>. Český národní korpus – ORAL2008. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2008. [Cit. 2013-08-08.] Dostupný z WWW:< http://www.korpus.cz>. Český národní korpus – ORAL2006. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2006. [Cit. 2013-08-10.] Dostupný z WWW:< http://www.korpus.cz>. Český národní korpus – Schola2010. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2010. [Cit. 2013-08-12.] Dostupný z WWW:< http://www.korpus.cz>.

Resumé Expression of Time: its Form and Perception and how it Contributes to the Knowledge of Ontogenesis and Meta-language of a Czech-speaking Child Understanding of time, its duration, and the manner of its passing is part of abstract thinking. However, communication needs require that formal language devices used for expressing action in time be seized by children at an early age, that is in a period of thinking solely in concrete terms. The presented text describes the findings of a research dealing with children´s grammatical preconcepts. In the perception of those messages whose central meaning is information about time, certain phenomena were observed: their existence explains the speech ontogenesis and thought development in early childhood. It turns out that a child understands a message in a complex manner; a verbal form does not always seem to be decisive for a child – he/she prioritises the adverbial expressions which enable him/her to make sense of the abstract space of time dimensions. The adjacent time zones are then understood in intersection by the child.

Vyjádření času: forma a její percepce

Recommend Documents